Obsah
Úvodem / 7 Sbírání sil Osada u moře / 12 Nejzápadnější křesťanský val / 19 Na oceán! / 25 Objevitelé a dobyvatelé / 31 Z rodu šlechtického / 35 Horečka objevů / 41 Před velkou plavbou / 48 Lákavé bohatství Orientu / 55 Poslání / 60 Cesta k indii Flotila vyplouvá / 66 K africkému jihu / 70 Od jihu k Zambezi / 75 Mezi nepřáteli / 80 Úsměvy v Malindi / 86 Na březích bohaté Indie / 90 Velkolepě trapné přijetí / 95 Od konfliktů k obchodování / 99 Návrat nebo únik? / 103 Domů / 107 Budování impéria Sen o moci a bohatství / 112 K výšinám / 120 V Gamově stopě / 124 Podruhé ve vyjeté brázdě / 130 Piráti ve východním moři / 138 Kóčín nebo Kalikat? / 146 Obchody bez admirála / 154 Za hranicí možného / 159 Admirálův ústup za ofenzivy / 165 Vítězství u Diu / 174 Dobytí Goy a Malakky / 180 Rodí se koloniální říše / 185
Jak udržet svt? Vzestup admirálovy hvězdy / 194 Trhliny v impériu / 200 Hrabě Vasco da Gama / 206 Potřetí k východu / 214 Vládce Orientu / 222 Ústup z Asie / 231 Odkaz / 242 Pokoj jeho kostem / 248 Slovník mén známých pojm / 255 Chronologie hlavních událostí / 260 Bibliografická poznámka / 264
Úvodem Chci slavit zbraň i chrabrých reků jména, když od západních břehů Lusitanu přes moře dosud lodí nezbrázděná za Taprobanu propluli, v tu stranu, kde jejich smělost, v bojích zocelená nad lidskou míru, v dálkách oceánu ostrovní novou říši založila. (Luís de Camões, Lusovci, I, 1; přebásnil Kamil Bednář)
N
a konci středověku byla země stále ještě plná lidských nestvůr poskakujících na jedné noze a sledujících okolí jediným okem umístěným na břiše. Nebem pluli okřídlení andělé. Ve skalních norách i v hříšných tělech bytovaly příšery. Také moře, prostor hrůzy a neznáma, se hemžilo gigantickými velrybami chtivými pozřít Jonáše i s lodí, vody padaly do nekonečných hlubin přímo uprostřed oceánů, na námořníky číhali obrovští mořští hadi a zrádná děsivá stvoření. Strach plnil duše, které se neupnuly k boží útěše, jednotlivé populace se neodvažovaly do neznáma. Evropa snila o nedosažitelných bohatstvích Asie, ale neznala ani blízkou Afriku. Amerika ještě pro Evropany neexistovala, stejně jako indiáni netušili nic o světě bílých lidí či o orientální moudrosti svých dávných asijských předků. Díky lidské práci a smělé aktivitě se pozvolna rozplývala temná nálada středověku s chmurnými obrazy trpícího Krista na kříži. Pomalu ji nahrazovala jasnější psychologie racionálního novověku a optimistické renesance. Proměnu vnímání života směrem k aktivnímu prožitku lidského osudu a barevného světa urychloval každý vyřešený technický problém při stavbách katedrál nebo při ventilaci důlních šachet, každá lepší loď a přesnější informace. Argumentace scholastiků propracovávaná na nesmyslných tématech se tříbila tak dlouho, až dospěla k přesnému a podloženému renesančnímu soudu. V diskusích a střetech názorů pozvolna nad mýty vítězila realita a vynořoval se pravdivý obraz světa. Evropa postupně brala na vědomí, že na jiných kontinentech žije překvapivé množství civilizací, států, mudrců, panovníků a lidí prosté denní práce. Poznávala své cizokrajné souběžce a konkurenty stále důkladněji, ale bylo jich tolik, že Evropané raději pro přehlednost zredukovali obraz příliš komplikovaného zámoří do jednoduššího schématu. Stejně tak si zjednodušili představu o průkopnících, kteří pro Evropu objevili širý a vzdálený svět. V dnešních učebnicích dějepisu zbyly z pestré skutečnosti jen kusé ukázky dávných dějů, z milionů přemýšlejících mužů na '7(
mnoha kontinentech přešli do povědomí moderního člověka jen málokteří. Ačkoli realita svědčí o opaku, zůstal pro jednoduchost v platnosti dávný předpojatý soud, že ze všech světových civilizací je právě ta evropská tou nejlepší a nejsprávnější. Banality a prázdné senzace dnes zatlačují většinu důležitých faktů do pozadí. Z přebohaté historie velké většiny mimoevropského světa neznají lidé naší uspěchané doby mnoho. Vědomí souvislostí bylo narušeno, a tak se pozapomnělo i na pionýry poznávání světa. Na okrajích učebnic se krčí jen nezřetelné náznaky skutečnosti, že ještě před Angličany, Holanďany, Francouzi i Španěly zahájili průzkum našeho glóbu Portugalci. Ano, to oni rozpoutali epopej západoevropského křesťanského výboje a dlouho ji sami prožívali. V době, kdy se do Indie podivným západním směrem vypravil Janovan Kryštof Kolumbus ve španělských službách, neměly portugalské lodě na širém Atlantiku konkurenci. V letech, kdy Kolumbus marně hledal zlato nebo vyspělou kulturu na antilských ostrovech, operovali už portugalští mořeplavci i obchodníci po celém pobřeží západní Afriky i v Indickém oceánu. Kolumbus do své smrti nesplnil úkol nalézt bohatý Orient, zbyla mu jen propaganda o „indiánech“ a „Indiích“. Naproti tomu Portugalci už v době Kolumbova skonu vybudovali model, který po nich později napodobovaly všechny evropské národy odvažující se na oceány: mezikontinentální obchod vedený po výhodné mořské trase, sběr informací o cizích končinách a jejich obyvatelích, technické a finanční zajištění komerčního výboje do oblastí, které nabízely hedvábí, koření i drahé kovy. Nebyl to Kolumbus, který zahájil pravidelný styk Okcidentu s Orientem. Evropský průkopník, jenž splnil smělý úkol, a tak naplnil dávnou touhu evropského křesťanstva, se jmenoval Vasco da Gama. Jeho čin urychlil shromažďování dosud neznámých faktů a dostal logické pokračování v dlouhé historii portugalského kolonialismu: na třech cizích kontinentech portugalští kapitáni a jejich rasově smíšení potomci posilovali Evropu zakládáním cukrovarů, křty černošských králů či malajských domorodců, obchody s kořením i santalovým dřevem, převážením stříbra, tropických dřev, evropského zboží i afrických otroků po všech oceánech. Vasco da Gama žil v letech, kdy portugalský objevitelský a dobyvatelský zápal vrcholil. Velký kapitán dovršil první a rozhodující etapu celonárodní a vlastně celoevropské posedlosti hledání Orientu a právem se stal symbolem úspěšného setkání Západu s tehdy daleko významnějším Východem. Zemřel však už v době, kdy se štěstí, jehož synonymem pro Evropu se stalo zlato, naklonilo na španělskou stranu. A tak pobledla památka muže, který dosáhl vytouženého cíle celé Evropy. '8(
Stejně jako vzrůstala v době Vasca da Gamy potřeba podložených informací, naléhá i na počátku třetího tisíciletí křesťanského letopočtu snaha poznat ve skutečných obrysech jednu z nejdůležitějších epoch minulosti: dobu, kdy začal tentýž evropský vzestup, který v současnosti po pěti stoletích končí. Jeví se aktuální a užitečné připomenout zemi, dobu i svět, v nichž admirál oslavený nesmrtelným Camõesovým eposem Lusovci zanechal nesmazatelnou stopu. Vpád Evropanů do Indického oceánu a otevření pravidelné námořní cesty do Indie byly ve své době zcela převratným činem. Nešlo ovšem jen o navázání historického kontaktu mezi civilizacemi. Svými plavbami k východu Vasco da Gama učinil pro pozdně středověkou či raně novověkou Evropu mnohem víc: zahnal mořské příšery i lidské nestvůry do bajek, přispěl ke zlepšení námořní navigace a k realistické podobě map, otevřel prostor racionálnímu renesančnímu myšlení, rozpoutal ony nadmíru aktuální procesy, kterým dnes říkáme multikulturalita či globalizace. Dnešní spojená Evropa se zamýšlí nad vlastní specifičností, promýšlí tedy také vývoj i budoucnost svých vztahů vůči ostatnímu světu. Chce lépe pochopit význam osobností, které se zasloužily o někdejší strmý vzestup starého kontinentu. Je zřejmé, že společná evropská identita spočívá ve společných činech a idejích historie. Pro důkladnější poznání minulosti vznikly následující stránky. Snaží se vylíčit velmi odlišné prostředí co do času a prostoru bez přílišných komplikací, ale také bez rezignování na hlavní otázky a nejasnosti, které s tématem souvisejí.
'9(
sbírání sil
Osada u moe Zde Alfons První je i oštěp jeho, před nímž i v cizině se poklonili… (Lusovci, I, 13)
N
a konci Evropy, v jihozápadním Portugalsku, se z kraje mezi řekami Sado a Mira tlačí do moře skalnatý mys vysoký 25 metrů. Na kamenném suku se pod opevněním místního hradu krčí městečko Sines. Z vyvýšeniny se jako z hlídkového stanoviště vždycky otvíral poutavý pohled na otevřený Atlantik. Právě tady, na jednom z mála míst dlouhého úseku oceánského pobřeží, může pod ochranou ramene skalnatého výběžku přistát loď. U útesů lemujících pobřežní linii dál na jih za ostrovem Pessegueiro a u ještě delší linie širokého žlutého písku severně od skaliska, na němž se choulí Sines, by si žádná loď přirazit k zemi nedovolila — mocné nárazy obrovských vln tu nic netlumí a písečné duny na severu či skály dál k jihu se mění ve smrtelnou past pro lidi i lodě, které by tu chtěly přistát u břehu. Kolem skály obklopené vlnami se odedávna pohybovali lidé. Na pobřeží hledali dary moře, v zázemí med lesních včel a drobnou zvěř, na terasách u řek Junqueira, Morgavel nebo Borbolegão vyhlíželi tah ryb. Jestliže jinde byla pro lidi důležitější step či les, pak tady rozhodoval o přežití hlavně oceán. Indoevropští Protokeltové či Ligurové pronikli mezi řídké obyvatelstvo původních Iberů horskými průsmyky a říčními údolími až sem na nejzápadnější okraj Evropy. Když se Římané ve 2. století před Kristem probojovali do hloubi Iberského poloostrova a sto let poté ho téměř celý obsadili, nalezli na jihozápadě keltiberskou komunitu nazývanou obvykle Cynetos. Jejich Cynees (Sines) tvořil tehdy pevnostní castrum s okrouhlými kamennými domky těsně nahloučenými na skále, která plnila roli hlídky proti nájezdům z moře stejně jako úlohu předsunutého postu výjezdů na oceán. Římské legie přinášely sílu i poselství vyvinuté civilizace, domorodci rozmnožovali tento vklad svými vědomostmi o moři, jímž proplouvaly odedávna lodě spojující centrální Středomoří s dalekou Británií. Římané urychlili výměnu informací stavbou silnic. Jedna vedla na východ do města Pax Iulia (Beja) a dál do metropole římské Lusitánie zvané Augusta Emerita (Mérida), další na severovýchod do Miróbrigy, jiná k severu do Cetóbrigy. Obec zvaná dnes Sines dodávala rozvíjejícímu se římskému zázemí nasolené ryby i vzácné přírodní barvivo obsažené v korýších (murex brandaris a murex trunculus), obchod s obilím, olejem, ovocem, dobytkem a dalšími plody vnitrozemí dál pokračoval po moři díky ' 12 (
