2.1 Informační služby Internetu:

2.1 Informační služby Internetu: • Elektronická pošta Prostřednictvím elektronické pošty můžeme přijímat a posílat tzv. elektronické dopisy, které během několika minut dosáhnou svého cíle po celém světě. • Elektronické diskusní skupiny Jsou nadstavbou elektronické pošty a týkají se nějakého společného tématu. Pošleme-li do elektronické diskusní skupiny příspěvek, automaticky ho obdrží každý účastník diskuse. Vrcholem elektronických diskusních skupin jsou elektronické konference. • Elektronické konference Elektronické konference využívají služeb elektronické pošty, ale na rozdíl od ní jsou využívány skupinami lidí ke vzájemné komunikaci na společné téma. Diskusi řídí správce diskusní skupiny. Správci jsou zasílány příspěvky do diskuse a on je pak rozesílá jednotlivým členům diskusní skupiny. Správcem nemusí být skutečný člověk, ale automaticky fungující program, který bývá označován jako listserver. • Přenos souborů Prostřednictvím služby FTP (File Transfer Protocoí) můžeme získávat počítačové soubory uložené kdekoliv na Internetu na vlastní počítač nebo je naopak posílat. Existuje mnoho volně použitelného počítačového vybavení (freeware, shareware), které můžeme ke své práci nebo ke své zábavě potřebovat. • Vzdálený přístup Prostřednictvím služby Telnet se můžeme připojit ke vzdálené LAN a chovat se jako její běžný uživatel. To je velmi příjemné, jsme-li např. v zahraničí. Pomocí Telnetu se můžeme připojit domů a přečíst např. došlou elektronickou poštu. Můžeme se také stát aktivními účastníky tzv. automatizovaných knihoven, hledáme-li nějakou knihu. • Talk a IRC "Talk" umožňuje komunikaci v reálném čase pomocí klávesnice a obrazovky monitoru mezi vzdálenými počítači. Jde o komunikaci mezi dvěma účastníky. IRC - Internet Relay Chat umožňuje komunikaci v reálném čase mezi více uživateli zároveň. • Gopher Služba Gopher pracuje na standardním mechanismu komunikace procesů klient a server. Z pohledu uživatele představuje gopherovský systém menu, ze kterých se vybírá pomocí kurzorových kláves nebo myši. Uživatel přitom vůbec nemusí vědět, na kterém počítači jsou požadované dokumenty uloženy. I když je služba Gopher velice dobře propracována, již několik let se nevyvíjí, neboť byla překonána službou WWW. • WorldWideWeb Prostřednictvím Webu (Worid Wide Web - celosvětová pavučina) můžeme vyhledávat, prohlížet, vytvářet a sdílet s ostatními uživateli tzv. hypertextové dokumenty. Pravděpodobně nejznámějšími informačními službami Internetu jsou elektronická pošta (e-mail) a Web (WWW). S těmito službami se seznámíme poněkud podrobněji, o ostatních jen krátce. Význam jednotlivých služeb pro průměrného uživatele v ČR ilustruje následující tabulka: 1

Služba

%

E-mail

99,4

WWW

89,3

Chat (ICQ)

43,6

FTP

42,1

JavaScript

30,2

Real Audio

28,7

Real Video

21,7

Cookies

20,6

E-konference

20,2

Telnet

12,9

Newsgroups

10,2

Internetová telefonie

9,2

2.2 Anonymní FTP servery FTP služba je systém podporující přenos souborů v rámci režimu klient - server. Anonymní znamená, že na serveru nemusíme být registrováni vlastním LoginName, protože jde o volně dostupné servery. Předpokládejme, že je program pro FTP na klientském počítači nainstalovaný (operačnísystém Windows svoji součást obsahuje program klienta pro FTP). Lépe však můžeme FTP použít přímo v prostředí prohlížečů pro Web (Netscape, Explorer), o kterých bude psáno dále. Abychom začali přenos souborů od vzdáleného FTP serveru k počítači pro klienty (je možná samozřejmě i opačná cesta), spustíme program FTP pomocí ftp DNSadresa, kde uvedeme DNS adresu vzdáleného FTP serveru, na/ze kterého chceme přenášet soubory. Vzdálený server odpoví žádostí o naše Login Name. Standardně, pokud bychom nebyli zaregistrováni na daném serveru, bychom se dál nedostali. Ovšem vzhledem k tomu, že jde o anonymní server, k jehož volným souborům může kdokoli, zadáme jako Login Name anonymous či guest. Jako Login Name se někdy také používá přímo ftp. Pokud jsme již na serveru registrováni, požádá nás vzdálený server o heslo. Obvykle jsme žádáni o elektronickou adresu. Stačí zadat část před @, tj. uživatel@. Elektronické adresy totiž umožňují dobře monitorovat využívání anonymního FTP serveru jeho administrátorovi. Někdy se jako heslo používá guest nebo vzdálený anonymní server přímo oznámí, jaké heslo vyžaduje. Jestliže zadáme správné heslo, vstoupili jsme do prostředí FTP serveru. To nám dá server najevo tím, že v aktivním okně vypíše ftp> . Nyní jsou soubory anonymního FTP serveru k dispozici. Jsou většinou uloženy v rámci obvyklé adresářové struktury. Většinou tyto servery obsahují adresář „/pub“, ve kterém jsou uloženy volně dostupné soubory. Chceme-li naopak soubory na vzdálený server přenést, je k tomuto účelu na

2

serveru vyhrazen zvláštní adresář (zpravidla „/incommg“). V dalším textu je uvedeno několik příkazů, pomocí kterých přenos souborů uskutečňujeme (někdy je musíme vypisovat, někdy postačí jejich aktivace (ve formě tlačítek) myší): • pwd - zjistí jméno stávajícího adresáře (current directory), ve kterém se na vzdáleném anonymním serveru nacházíme •

dir, ls - zobrazí seznam všech souborů a podadresářů stávajícího adresáře

•

cd - spolu se jménem podadresáře nás převede do tohoto podadresáře.

Jestliže se za pomoci předchozích příkazů již dostaneme do adresáře, kde jsou soubory, o které se zajímáme, končí tím naše navigační část přenosu souborů a může začít vlastní výkonná část (downloading) přenosu. Tady vybíráme jména souborů (filenames), které chceme přenést. Využíváme následující příkazy: • get jmenosouboru - zajistí, že se soubor se jménem „Jmenosouboru“ ze vzdáleného serveru přenese do aktuálního lokálního adresáře na počítači pro klienty. Soubor se uloží pod stejným jménem. •

mget jmenasouboru - zajistí, že se soubory se jmény „jmenasouboru“ ze vzdáleného serveru přenesou do aktuálního lokálního adresáře na počítači pro klienty. Soubory se uloží pod stejnými jmény. Zde se používá běžná hvězdičková (*) notace. Např. jestliže chceme najednou přenést soubory uchol, ucho2, ucho3, použijeme příkaz mget ucho*.

•

put jmenosouboru - zajišťuje, že se soubor se jménem „jmenosouboru“ přenese z počítače pro klienty do aktuálního adresáře na vzdáleném serveru. Soubor se uloží pod stejným jménem. Někdy se používá příkazu send jmenosouboru.

•

mput jmenasouboru - zajišťuje, že se soubory se jmény „jmenasouboru“ přenesou z počítače pro klienty do aktuálního adresáře na vzdáleném serveru. Soubory se uloží pod stejnými jmény. Opět lze použít hvězdičkovou notaci.

•

binary, ascii - zajišťují přepínání mezi standardním textovým módem (ASCII) pro textové soubory a binárním módem pro binární soubory (vykonavatelné programy, komprimované soubory apod.).

•

hash - umožní monitorovat vlastní přenos, např. zobrazením znaku # při přenesení každého kbyte.Je-li použit poprvé, zapíná tuto službu, podruhé ji vypíná.

•

help - vypíše seznam příkazů daného programu pro FTP klienta. Jestliže jako parametr uvedemenějaký příkaz, získáme jeho stručný popis.

•

quit (bye) - ukončuje FTP přenos.

Co se týče výběru počítače pro klienty, do kterého budou přenášené soubory uloženy, některé programy pro FTP klienty nabídnou menu, ze kterého si vybereme. Někdy je možné v prostředí FTP použít /cdjmenoadresare 3

s tím, že „jmenoadresare“ („directoryname“) je jméno lokálního adresáře, kam chceme soubory přenést. V prostředí programu klienta pro Web službu FTP nespouštíme (jak již bylo zmíněno), pouze zadáváme tzv. URL adresu anonymního FTP serveru: ftp://jméno:heslo@adresa_serveru V prostředí Web prohlížečů navigujeme i přenášíme velmi pohodlně. Vše řídíme myší. Použitelní jsou i komfortní FTP klienti zabudovaní např. v programu Windows Commander či přímo specializované programy – WebLeech, FTPCute apod. Adresy některých FTP serverů: • • • • • • • • • • • • •

ftp.greatcircle.com rtfm.mit.edu irisc2.chm.bul.gov ftp.zcu.cz nic.zcu.cz es.uwp.edu ftp2.mconi.com nic.funet.fi cyb.valm.sk ftp.jcu.cz pandion.vslib.cz ftp.sunet.se ftp.cac.washington.edu

2.3 Vzdálený přístup = Telnet {Telecommunication Network) Pomocí Telnetu se můžeme stát klienty vzdálených serverů a sdílet jejich vybavení. Využijeme toho např. ke hledání v automatizovaných knihovnách. Jestliže pracujeme jako klienti v nějaké LAN, sdílíme s ostatními klienty programové vybavení serveru, který je součástí této LAN (a samozřejmě ji také obsluhuje). Představme si, že –jsme v zahraničí, kde jsme se stali klienty jiné LAN s jiným serverem. Ovšem připojit se na naši domácí LAN není přímo možné. To je situace, kdy je třeba, abychom se stali klienty vzdáleného (domácího) serveru. Přečíst si došlou poštu (pokud jsme ji nepřesměrovali), pracovat se známými zdroji. Tohle přesně nám Internet umožní, použijeme-li Telnet. Lze si představit i opačný případ, kdy potřebujeme z domácí LAN využívat zdroje vzdáleného serveru. O vzdáleném serveru hovoříme v tomto případě jako o hostitelském počítači (host computer). Na hostitelském počítači můžeme pak s pomocí Telnetu spouštět různé programy, prohledávat knihovní i FTP archivy. Telnet je součástí internetovského TCP/IP protokolu, integrován je i v operačním systému UNIX. Je také vestavěný do Web prohlížeče Netscape. Pro MS DOS je volně přístupný na anonymním FTP serveru ftp://ftp.ncsa.uiuc.edu. Jako ostatní informační služby Internetu, je Telnet realizován dvojicí klient - server. Spojení navazuje program klienta. Během navazování komunikace se s programem serveru dohodnou na vlastnostech komunikace. To je důležité, neboť propojované počítače jsou často velmi odlišné. Výsledek vypadá tak, že uživatel sedí u počítače, na kterém běží

4

program klienta pro Telnet. Ten se prostřednictvím protokolu Telnet spojí se vzdáleným programem serveru pro Telnet. Pro uživatele to znamená, že se stává klientem vzdálené LAN. Program Telnet spustíme pomocí příkazu : Telnet DNSadresa. (ovšem pouze pokud máme v prostředí OS MS Windows nainstalován protokol TCP/IP). V případě, že Telnet používáme z prostředí Web prohlížeče, Telnet nespouštíme, nýbrž zadáváme tzv. URL adresu telnet://DNSadresa. Postup, jak se v případě Telnetu staneme klienty vzdálené počítačové sítě, je obdobný standardnímu přihlášení do sítě. Vzdálený server se zeptá na uživatelské jméno (Login Name) a bude chtít samozřejmě heslo (Password). V případě, že jsme v zahraničí a Telnetem voláme domácí server, jde o stejné údaje, jako kdybychom se přihlašovali doma. Pokud je to opačně a pomocí Telnetu se připojujeme vzdálený server z domova, musíme být na vzdáleném serveru registrováni (mít „účet"). Existuje však řada výjimek z registrace zejména u serverů veřejných knihoven. V této souvislosti hovoříme o automatizovaných knihovnách (pn-line libraries), neboť po připojení Telnetem dostaneme k dispozici možnost automatického vyhledávání určitého titulu podle názvu nebo autora či klíčového slova, možnost jednoduše měnit různé knihovny apod. Pomocí Telnetu můžeme hledat v automatizovaných knihovnách např. na Web adresách: •

telnet://anezka.vc.cvut.cz s Login Name anonym, heslo se nevyžaduje. Jde o knihovny osmi fakult a ústavů ČVUT v Praze.

•

telnet://knihovna.muni.cz/ s Login Name tinlib, heslo se nevyžaduje. Jde o Masarykovu univerzitu v Brně.

•

telnet://omega.nkp.cz s Login Name visitor a heslem - zadáme naši elektronickou adresu. Jde o národní knihovnu v Praze a o projekt CASLIN (Czech and Slovák Library Information Network). Zadáme-li nějaký titul, prohledají se všechny knihovny zapojené do projektu. Podobnou službu v komfortnějším provedení můžeme najít na Webu na adrese http://www. nkp. cz/.

Hytelnet Hytelnet je databází zdrojů Telnetu. Obsahuje adresy serverů (především adresy automatizovaných knihoven) po celém světě, které jsou dosažitelné Telnetem. Název Hytelnet je odvozený od slova Hypertext a Telnet, tedy Hypertextový TELNET. Hytelnet totiž kromě „obyčejných textů" adres rovněž zajistí přechod do automatizovaných knihoven, které jsou předmětem našeho zájmu a které Hytelnet obsahuje. Stačí pouhá aktivace myší. Z Web prohlížečů dosáhneme na Hytelnet velmi snadno, např. na Web adresách http://library.usask.ca/hytelnet/ nebo http://www.cam.ac.uk/Hytelnet/index.html. Na obou adresách dostaneme stejné informace. Knihovní zdroje jsou rozděleny do tří oblastí: USA, Evropa a Asie s Afrikou. Aktivujeme-li Evropu a potom Českou republiku, dostaneme seznam našich knihovních zdrojů dostupných prostřednictvím Telnetu. 5

2.4 Netfind Kromě toho, že je Telnet populárním nástrojem k uskutečňování návštěv automatizovaných knihoven či domácích serverů, je také oblíbeným nástrojem pro návštěvníky na serverech Netfínd. Servery Netfmd (hledej na síti) slouží ke hledání elektronických adres klientů Internetu. Jako Login Name vyžadují netfind. Používají se bez hesla. Dvě nejznámější Web adresy nejbližších Netfind serverů jsou www.netfind.vslib.cz a www.netfind.aukom.sk. Aktuální seznam Netfmd serverů můžeme získat, jestliže se přihlásíme např. na Netfmd server www.netfind.vslib.cz. Login Name je Netfind. Když jsme u vyhledávání uživatelů Internetu, je na místě zmínit ještě dva systémy. Můžeme využít Webu a jeho informačních služeb na adrese http://lide.seznam.cz/ nebo programu Finger. Ten umožňuje prohledávat vzdálené servery a zjišťovat jejich uživatele. Např. příkaz finger uživatel@DNAadresa poskytne informace o uživatelích s touto DNS adresou. Příručku k programu Finger najdeme např. na Web adrese http://staff.vscht.cz/guide/vybkap/finger.htm. 2.5 Služba Archie Služba archie má tyto hlavní úkoly: Obhospodařovat a aktualizovat databázi FTP serverů (známou jako Internet Archives database3).Obsluhovat dotazy jednotlivých klientů Cesty ke službě archie : • Pomocí služby telnet navázat spojení s archie serverem, tj. např. telnet archie.univie.ac.at a jako jméno uživatele zadat archie. Heslo není vyžadováno. • Užít klientský program pro navázání kontaktu s archie serverem. Takový klient existuje opět pro řadu platforem jak pro textový tak i pro grafický režim. • Kontaktovat archie pomocí elektronické pošty. Tzn. poslat zprávu s vyhledávacím příkazem archie serveru. E-mailová adresa opět obsahuje jako jméno adresáta archie, např.: [email protected] O přítomnosti či nepřítomnosti tohoto klienta na počítači se běžný uživatel nejjednodušeji přesvědčí zadáním jeho jména na příkazovou řádku. Bude-li mu odpovědí archie: command not found, není tento klient k dispozici. V opačném případě vypíše na terminál informaci o správném způsobu volání příkazu archie: Usage: archie 1-acelorstvLV] [-m hits] [-N level] string Příkazu archie je třeba zadat řetězec jehož výskyty pak bude server hledat ve své databázi a výsledek hledání předá klientovi (slovo string na předcházejícím výpisu. Přepínače potom specifikují, jak má hledání probíhat: -a Vypisuj všechny výskyty v Alex syntaxi. Alex je nástroj, který umožňuje číst soubory na vzdálených počítačích. -c Zadaný řetězec je hledán jako podřetězec. Rozlišují se velká a malá písmena. Po zadání např. kk2 bude nalezen kk2b.exe, ne však KK2B.exe apod.

6

-e

Zadaný řetězec je hledán přesně. Toto je implicitní nastavení.

-r

Zadaný řetězec bude chápán jako regulární vyraz, a tak se bude podle něj vyhledávat.

a) Znakem (^) je možno definovat pouze začátek hledaného řetězce. Např. ^ar vrátí výskyty řetězců archie, arc512.tar.Z apod. b) Stejně tak je možno před znakem ($) zadat pouze konec hledaného řetězce. Potom např. taz$ vrátí řetězce flex238B.taz, cpio22A.taz apod. -s

Zadaný řetězec je hledán jako podřetězec a nerozlišují se velká a malá písmena.

-l

Každý nalezený výskyt bude zapsán na jedné řádce.

-L Po spuštění programu archie s tímto přepínačem je vypsán seznam adres archie serverů, které váš klient zná. Hvězdičkou je na závěr označen server, ke kterému se klient připojí, není-li na příkazové řádce uvedeno jinak (pomocí přepínače -h). -t

Seřadí seznam nalezených souborů podle data a času.

-m počet_výskytů Zobrazí maximálně uvedený počet výskytůzadaného řetězce. -o jméno_souboru

Uloží seznam nalezených výskytů do souboruuvedeného jména.

-h jméno_serveru

Specifikuje jméno serveru pro hledání.

-N úroveň Umožňuje definovat, jak rychle bude hledání probíhat. V případě, že hledání není urgentní, může uživatel snížit jeho prioritu v operačním systému. Jako úroveň je možno volit hodnotu mezi O až 35765. Implicitní je 0. Čím je úroveň vyšší, tím je hledání pomalejší. 2.5 Gopher K pochopení Gopheru je třeba si ujasnit výhody a nedostatky, které přináší strukturování informací do do sebe vnořených menu. Menu je pochopitelně mnohem přijatelnější než pouhý prompt typu $ nebo %, se kterým se potýkají např. nováčci v Unixu. Prompt totiž umožní provést akci, ale neřekne dopředu jakou. Takový nováček se pak nejednou vydává na nudnou a zdlouhavou cestu pokusů a omylů. Pokud mu ale budou jeho možnosti prezentovány formou menu, jeho práci to zjednoduší a urychlí, nicméně jí to přinese také nejedno omezení. Menu totiž odpovídá zájmům toho kdo ho vytvořil. Gopher vznikl na universitě v Minnesotě roku 1991, kde se Mark P. McCahill a tým programátorů (Robert Alberti, Daniel Torrey, Paul Lindler a Farhad Anklesaria) zabývali tvorbou systému, který by usnadnil distribuci informací v rámci školy. Jejich úkolem bylo vytvořit počítačový systém snadno přístupný na půdě university, který by kladl minimální nároky na znalosti uživatelůů. Řešení takového problému je jistě i cestou k vytvoření intuitivního systému pro vyhledávání informací v počítačové síti, se kterým by uživatelé pracovali bez nutnosti hlubšího zaškolení od prvního okamžiku produktivně a s minimální asistencí.

7

Za krátkou dobu se Gopher rozšířil po Internetu a stal se načas hlavním informačním nástrojem. V současné době je naprosto nejpoužívanějším informačním systémem WWW a role Gopheru v Internetu stále méně významná. Informace podává Gopher formou do sebe vnořených menu, ve kterých každá položka může fyzicky existovat na jiném místě zeměkoule (ale přístupná po síti). Pohyb mezi jednotlivými položkami menu má své zákonitosti. Gopher Vás umí odkudkoliv vrátit do hlavního menu. Chceteli se však vrátit o několik menu zpět musíte tak učinit postupnými návraty vždy o jedno menu výše. Významnou vlastností Gopheru je možnost vytvářet záložky, tedy rychlé odkazy na menu navštívená v minulosti. To je klíč k profesionálnímu zacházení s Gopherem. Kdykoliv, když uvidíte položku, která Vás zajímá a zajímat bude i v budoucnu, můžete si na ni zřídit odkaz v databázi záložek, která má také formu menu, ale položky tohoto menu si do něj vkládáte Vy sami. Příště již můžete jakoukoli položku z menu záložek volat přímo z něj. Gopher pomocí svých odkazů v menu zpřístupňuje i další služby, a je Vás schopen připojit i k řadě dalších informačních zdrojů. Gopher umí spustit relaci telnet na vzdálený počítač, který Vám dá k dispozici své informační zdroje. Gopher Vás připojí k archie, stejně jako k anonymnímu FTP serveru, odkud Vám umožní získávat nabízené soubory. Gopher Vás připojí k OSO telefonnímu seznamu a umožní získat informace o lidech v něm zapsaných, umožní Vám přístup k USENET news aj. Gopher není prohledávací nástroj, je to spíše prohlížeč informací. K prohledávání gopherských menu slouží jiná služba - Veronica. 2.6 World Wide Web World Wide Web, celosvětová pavučina (krátce Web nebo WWW), je informační službou, která mění Internet. Přináší uživatelsky atraktivní publikování hypertextových dokumentů s multimediálními možnostmi a širokou mezinárodní audiencí. Publikovat hypertextový dokument na Webu není složité ani časově náročné. Reakcí je obrovský zájem uživatelů Internetu. Geometricky roste počet čtenářů hypertextových dokumentů a jemu odpovídající zátěž komunikačních linek Internetu. I když díky zátěži sítě musíme na svůj hypertextový dokument někdy chvíli počkat. Nemusíme ovšem kvůli tomu nazývat WWW jako World Wide Wait (celosvětové čekání). Být na Webu (mít své vlastní Web stránky) patří v současnosti k dobrým způsobům každé školy, firmy či organizace. Je to výzva nejen k prezentaci, ale také k dalšímu vzdělávání či komerční činnosti. Web se tak stává místem, kde najdeme prakticky libovolnou informaci v multimediálním provedení, kde firmy seznamují uživatele se svými výrobky, kde se uzavírají obchody nebo dokonce univerzitou, na níž můžeme vystudovat. Web umožňuje publikovat a prohlížet tzv. hypertextové dokumenty (hyperdokumenty). Jde o dokumenty s vestavěnými odkazy (hyperlinks). Zatímco klasické dokumenty čteme lineárně (podle jedné linie), hyperdokumenty čteme v závislosti na okamžitém zájmu. Lze jednoduše přeskakovat na další informace o daném tématu. Proces získávání informace, kterou hyperdokument poskytuje, tak můžeme efektivně řídit. Rozsáhlejším dokumentům také říkáme dynamické knihovny. Aktivací libovolné identifikovatelné (podtržené či jinak zbarvené) položky jednoduchým klepnutím myší získáme o této položce řadu podrobností. Na vzniku WWW se podílelo několik lidí:

8

Vannevar Bush - již roku 1945 velmi přesně popsal podstatu multimediálního počítače připojeného k síti, tj. koncepci WWW. Předpověděl totiž vznik přístroje, v němž bude možno uložit obsah knih, záznamů a komunikací a pak si potřebná data kdykoliv vyvolat. Nazval jej „memex". Douglas Engelbert - v 60. letech 20. století přišel na myšlenku provázaných dokumentů (dnes bychom řekli hyperlinku). Ted Nelson - myšlenkou hypertextu se zabýval již od šedesátých let. Roku 1963 jako první použil pojmu hypertext a definoval jeho význam způsobem, jenž je platný dodnes. Vzhledem k tomu, že se odmítal smířit s tím, že jeho nápad je nerealizovatelný, založil proto v roce 1980 tzv. projekt Xanadu: něco mezi aktivistickým hnutím, technickou iniciativou a malou počítačovou firmou. Celosvětově sdílený hypertextový systém měl podle Nelsonova názoru vést k vyššímu duchovnímu rozvoji lidstva, k svobodnějšímu projevu jedince. Nakrátko našel vlivnou spřízněnou duši v Jahnu Wolkerovi, zakladateli firmy Autodesk. Tato firma vzala na 5 let projekt za svůj a začala jej financovat. Po přechodných finančních potížích firmy Autodesk opustil firmu jak její zakladatel Wolker, tak i projekt Xanadu, který tak nikdy nedospěl do stadia praktické realizace. Charles Goldfarb - zhruba v 80. letech 20. století definoval jazyk SGML, což byl přímý vývojový předchůdce jazyka HTML. Podstata strukturovaného dokumentu spočívá v tom, že jeho příkazy neříkají co se má udělat, ale jak se to má udělat. Tím je položen základ nezávislosti na platformě, operačním systému, uživatelském rozhraní, schopnostech grafiky jednotlivých počítačů atd. Tim Berners-Lee - pracující v CERN (European Laboratory for Particle Physics m Geneva, Switzerland - Evropská laboratoř pro jadernou fyziku v Ženevě), který je nesporným otcem Webu, zavádí v roce 1989 koncepci dynamické knihy do Internetu (zcela nezávisle na projektu Xanadu, Nelsonovy aktivity totiž vůbec neznal). Cílem bylo vytvářet velké dynamické knihy, tj. navzájem provazovat pomocí odkazů dokumenty nacházející se fyzicky na různých počítačích, což by značně šetřilo práci a čas pracovníkům v ČERŇ. Na této myšlence se zakládá současný globální komunikační systém nazvaný World Wide Web (krátce WWW, W3 nebo prostě Web). Tim Bemers-Lee charakterizuje Web jako část Internetu, která se skládá ze systému hyperdokumentů (propojených dokumentů), které mohou obsahovat text, grafiku, zvuky, animace a odkazy na jiné hyperdokumenty. V roce 1992 opouští Web hranice akademického prostředí CERNu. Jeho používání a rozsah se od té doby zvyšuje exponenciálně. Jak Web funguje? Web funguje jako ostatní informační služby Internetu v režimu klient - server. Klient žádá o webovský dokument a server žádost plní. Žádost o webovský dokument pochází z prostředí programu klienta pro Web. Tomuto programu říkáme Web prohlížeč (WWW prohlížeč, WWW browser). Web prohlížeč vyšle žádost. Od Web serveru dostane žádaný webovský dokument, který zobrazí. Webovské dokumenty se připravují v jazyce zvaném HTML (HyperText Markup Language). Komunikační protokol (tj. dohodnutý způsob přenášení webovských dokumentů) mezi Web prohlížečem a Web serverem se nazývá http (Hypertext Transport Protocol). Jazyk HTML je vedle http protokolu klíčovým prvkem Webu. V jazyce HTML připravujeme webovské dokumenty, které chceme na Webu zveřejnit (publikovat). Webovské dokumenty můžeme vytvářet jako běžné dokumenty v nějakém textovém editoru. Aby se stal nějaký dokument publikovatelný na Webu, přidáváme do něho navíc zvláštní „značky" nebo řídící posloupnosti. Značky řídí vzhled textu na obrazovce, dovolují vytvářet odkazy na jiné webovské dokumenty, vkládat obrázky, zvukové záznamy, video záznamy apod. HTML není programovací jazyk

9

(programming language) v pravém slova smyslu, nýbrž „značkovací" jazyk nebo jazyk s poznámkami (markup language). Bližší popis jazyka HTML bude probrán později. Na Internetu existuje jednotný systém adresování webovských dokumentů a dalších zdrojů informace pomocí tzv. URL adresa (Uniform Resowce Locator). URL adresa plně identifikuje odpovídající počítačový soubor. Jde o prostředek určený ke specifikaci zdrojů informace. V případě Webu jí říkáme Web adresa (WWW adresa). Říká totiž Web prohlížeči, na kterém Web serveru dokument nalezne, a jaká je k němu cesta uvnitř tohoto serveru. URL adresuje zdroje informace na Internetu jedinečně. Žádné dva zdroje nemají stejnou adresu. URL adresa má následující strukturu: protokol://DNSadresa/cesta/jmeno_souboru. URL adresa se tedy skládá z těchto částí: 1. Název komunikačního protokolu. Názvem protokolu jev případě Webu http. Názvem protokolu může být také ftp nebo telnet. 2. :// 3. DNS adresa serveru (hostname). Server podporuje daný protokol a je v něm uložen požadovaný soubor. Příkladem může být např. www.mojefirma.cz. nebo ftp.mojefirma.cz podle druhu služby. 4. Cesta k počítačovému souboru. Znak / se používá jako oddělovač. Někdy se využívají i jiné znaky např. ~. 5. Jméno souboru. Příkladem může být např. jezero.html nebo kurovec.htm. Příkladem URL adresy může tedy být např. http://www.upol.cz, tedy adresa k úvodní straně informací o Univerzitě Palackého v Olomouci Web prohlížeče (Web browsers) Web prohlížeč (WWW prohlížeč) je programem klienta pro Web. Proč jej potřebujeme? Umožňuje přístup k webovským dokumentům a jejich zobrazení. Abychom mohli Web používat, musíme mít instalovaný nějaký Web prohlížeč. Každý Web prohlížeč umí zejména: • Číst a zobrazit webovský dokument psaný v HTML jazyce. Interpretuje přitom značky (řídící posloupnosti) jazyka HTML. • Použít HTTP protokol po aktivaci zdroje hyperspojení, aby poslal na Internet žádost k Web serveru o dokument, který je cílem hyperspojení. Web server odpoví na tuto žádost tím, že opět s využitím HTTP pošle žádaný dokument. • Číst a interpretovat přijatý HTML dokument a zobrazit jej v podobě, kterou zamýšlel jeho autor. Existuje více Web prohlížečů. Vesměs používají uživatelská rozhraní založená na oknech podobně jako je tomu např. v Microsoft Windows. Nejpoužívanějšími však jsou Microsoft Internet Explorer a Netscape Navigator (ovšem s velkým odstupem). Oba jsou volně dostupné na Web adresách http://home.netscape.com a http://www.microsoft.com/ie/, ovšem Microsoft Internet Explorer je od MS Windows 98 součástí OS. Z alternativních Web prohlížečů je třeba se zmínit o čistě textovém

10

prohlížeči Lynx (http://www.crl. com/~subir/lynx/), který díky tomu, že nestahuje obrázky, výrazně urychluje práci s html dokumenty. O instalaci, nastavení a použití Web prohlížečů opět později podrobně. Webovský dokument (a tedy i domovská stránka) patrně bude obsahovat jeden nebo více zdrojů hyperspojení. Existují čtyři způsoby Jak zdroje hyperspojení znázornit na obrazovce.Zdroje hyperspojení jsou buď vyznačeny jinou barvou nebo podtrženy. Když je takový zdroj aktivován, Web prohlížeč zobrazí dokument, který zdroj hyperspojení identifikuje. Je jeho cílem. Další typ zdroje hyperspojení reprezentuje malá barevná ikona či obrázek. Jinou formou prezentace zdrojů hyperspojení jsou klasická roletová menu několika položek, kde aktivací jedné položky oživíme hyperspojení {hyperlink) příslušné k aktivované položce. Posledním zdrojem prezentace hypertextových odkazů na obrazovce jsou „klasická" tlačítka, která můžeme aktivovat. Aktivací zdrojů hyperspojení můžeme prohlížet další hypertextové dokumenty zpracované v jazyce HTML. Na závěr si položme jednu otázku: Jsou „internetové" informace hodnověrné?

Odpověď na tuto otázku hodnověrnosti a rovněž aktuálnosti nalezených dat je však obtížnější. Ano, v síti můžeme nalézt ohromné množství dat a informací všeho druhu, ale jaká je jejich kvalita? Internet je nejdemokratičtější instituce na světě (se všemi přednostmi i nedostatky, které z toho plynou). Každý, kdo je plně připojen k Internetu, může spustit své vlastní informační servery a distribuovat tak „své" informace do sítě. Druh i kvalita takových informací záleží pak jen na správci takového „informačního centra". Obecně platí, že je třeba vyhledávat informace garantované hodnověrnou organizací. Jistou zárukou může být také znak oficiality prezentace (Oficiální informační systém, Oficiální stránky, Oficiální prezentace...). O závažnosti tohoto problému svědčí i zákon přijatý americkým kongresem o zákazu šíření informací, které by mohly být zneužity k teroristickým účelům. Jedná se tak o první cenzuru na Internetu ve svobodném světě.

11