Gymnázium Václava Hraběte Hořovice Školní rok 2015/2016
Evoluce člověka
Seminární práce z biologie
Autor práce: Jan Mašek 8.A
Prohlašuji, že jsem seminární práci vypracoval samostatně a s použitím pouze uvedené literatury.
V Hořovicích dne 21. ledna 2016
Jan Mašek
Obsah Úvod .......................................................................................................... 4 1. ....................................................................................................Australopithec us afarensis .......................................................................................... 6 2. ....................................................................................................Homo habilis ............................................................................................................. 8 3. ....................................................................................................Homo ergaster ................................................................................................ 9 4. ....................................................................................................Homo erectus ............................................................................................................. 9 5. ....................................................................................................Homo erectus pekinensis ............................................................................................ 11 6. ....................................................................................................Homo heidelbergensis .................................................................................... 13 7. ....................................................................................................Homo neanderthalensis .................................................................................. 13 8. ....................................................................................................Homo sapiens ............................................................................................................. 14 9. ....................................................................................................Homo sapiens sapiens ................................................................................................. 15 10. ..................................................................................................Tabulka historického výskytu ........................................................................... 16 Závěr ......................................................................................................... 17 Soupis literatury ........................................................................................ 17
Úvod Lidé se už od nepaměti zajímali o původ člověka. Zpočátku, kdy neexistovaly žádné vědní disciplíny a vědci, kteří by se touto problematikou zabývali klidně i celý život, si to lidé snažili vyložit různými mýty v náboženství. Jeden z nich jistě všichni známe, je to biblický příběh o původu člověka, kdy Bůh nejprve stvořil Adama a z jeho žebra později Evu. Další známý mýtus o vzniku člověka pochází z Řecka. Tam byl člověk stvořen titánem Prométheem. Uplácal jej z hlíny a daroval mu život. Těchto mýtů se člověk držel mnoho staletí. Jiné názory byly často brány jako kacířství a jeho zastánci byli pronásledováni. Nálezy kosterních pozůstatků, které se našly při stavbách či náhodou např. při průzkumu jeskyně, byly označeny jako podvrhy a snaha o kacířství. Až s příchodem 18. století a vědců Carla Linného, J.B.Lamarcka a především o století později, kdy se začal hlavního slova v představách o vývoji člověka ujímat britský přírodovědec Charles Darwin. Ten byl zakladatelem evoluční biologie a především napsal knihu O původu druhů přírodním výběrem a O původu člověka. Tím učinil obrovský krok ke vzniku vědeckých disciplín zkoumajících původ člověka. Jeho teorie sice zpočátku nebyla vnímána příliš pozitivně a řada vědců, kteří vyznávali křesťanskou víru, ho stále i v 19. století považovala za kacíře. Ovšem Charles Darwin si za svým názorem stál, a tak i díky němu mohu psát seminární práci o předchůdcích člověka. Za svého života pronesl tento výrok: „Člověk by nedosáhl nikdy panujícího postavení ve světě bez používání rukou, těchto nástrojů, tak podivuhodně poslušných jeho vůle.“. (http://citaty.net/autori/charles-darwin/). Tato seminární práce dokládá, že to byl skutečně velice trefný a pravdivý výrok. Postupně se věnuji všem předchůdcům člověka, které jsem vybral jako důležité a pravděpodobně nepostradatelné k dovršení vývoje. Nezahrnul jsem žádného předchůdce, který by byl vyloženě krokem zpět anebo nepřinesl nějakou inovaci v postupu k modernímu člověku. Jak uvidíte na přiloženém obrázku, který znázorňuje základní evoluční strom, tak až na Parantrhopuse jsem do své práce zařadil všechny předchůdce. Cílem práce není popisovat přesně do detailu každý rozdíl mezi jednotlivými stupni vývoje, ale poukázat na skutečnost, že každým dalším předchůdcem blíže k modernímu člověku se dostáváme do momentálního konce evoluce lidské rasy. Jednotlivé kapitoly o předchůdcích člověka obsahují informace o jeho stavbě těla, vzhledu tváře a odlišnostech od moderního člověka. Také jsou u některých zástupců připojeny informace
4
o kultuře, používání a vyrábění nástrojů, atd. Jako poslední část své seminární práce jsem zvolil krátkou kapitolu s uspořádáním jednotlivých zástupců do časové linie, tak jak šli chronologicky po sobě. Chtěl bych tím docílit větší přehlednosti a vytvořit představu o tom, jak dlouho se jednotliví zástupci vyskytovali v dějinách vývoje.
http://www.globalchange.umich.edu/gctext/Inquiries/InquiriesbyUnit/Unit5files/image017.jpg
Na tomto obrázku vidíme pravděpodobný vývoj člověka od Australopitheka až po dnešní druh lidí. Díky jednotlivému rozložení poddruhů jsme schopni rozpoznat, která vývojová větev byla slepá. Řadí se tam například rod Paranthopus, o kterém se ve své práci, pro jeho nepříliš velký význam, nezmiňuji. Zaměřuji se tedy pouze na rody Australopithékus a Homo.
5
1. Australopithecus afarensis Rod australopitéků (což v předkladu znamená „jižní opice“) se dělí na několik druhů, z nichž se o dvou uvažuje jako o přímých předchůdcích člověka, konkrétně a. afarensis a a. africanus. Pravděpodobnější se zdá být druh afarensis, a to díky i jednomu z nejdůležitějších nálezů, týkajících se našich předků, australopithecovi, který dostal jméno Lucy. Byla to žena a její velký význam tkví v tom, že je to nejstarší dobře zachovalá kostra živočicha, který již chodil prokazatelně především po dvou dolních končetinách. Ostatní druhy jsou s největší pravděpodobností slepá vývojová větev. (srov. Mazák 1986: 193-203) Australopitékové se objevují zhruba před 4 miliony let. Vyskytovali se především na území dnešní Etiopie a Tanzanie. Chodili vzpřímeně, průměrná výška byla 120 cm a váha kolem 35 kg (pro srovnání je to velikost a váha dnešního průměrného 8 letého dítěte). Jak to již u savců zpravidla bývá, tak samec převyšoval samičku velikostí, hmotností i silou. Jejich tělesná stavba nesla jak hominidní (lidem podobné) znaky, tak i starobylé rysy lidoopů. Je ovšem potřeba předem uvést, že těch hominidních nebylo mnoho. Jeden ze znaků, který je více posouval k lidoopům, byl tvar lebky. Lebka byla dlouhá a poměrně nízká a měla ploché čelo jemné stavby, měla tedy starobylé rysy lidoopů. Mezi hominidní znaky se počítá například velký týlní otvor, jímž vybíhá mícha, také jeho umístění na lebeční spodině. Lebku charakterizoval její týl, který byl vystouplý, protažený v hřeben. Kapacita mozkovny se vyšplhala k hranici 500 cm3, což se může zdát málo, když uvážíme kapacitu mozkovny například šimpanzů, která atakovala hranici 400 cm3. Ovšem i tato změna je značně „povyšovala“ nad zvířata. Obličej Australopitéků byl poměrně vystouplý a zejména jeho spodní část se nápadně rozšiřovala. Chrup byl však již vyvinutější a podobal se lidskému chrupu mnohem více. Špičáky zřetelně převyšovaly ostatní zuby a při skousnutí vyžadovaly odpovídající mezery mezi zuby v horní i dolní čelisti. První třenové zuby měly na korunce po jednom hrbolku, jako je tomu u lidoopů, zbývající zuby měly už lidský vzhled. Platí to zejména o stoličkách s velkými korunkami pokrytými silnou vrstvou skloviny. Právě stavba zubů je jeden z nejvíce hominidních znaků, který můžeme na Australopitékovi nalézt (srov. Mazák 1986: 193-203). Měl vzpřímenou postavu. To mu umožnila stavba páteře, pánve a kostí dolních končetin. Bipední (pohyb po dvou zadních končetinách, které nasedají na pánev) pohyb byl u něj naprosto unikátní. Vyvinul se pravděpodobně kvůli lepší orientaci ve vysokých trávách, které rostly v jeho okolí. Jeho horní končetiny byly vzhledem k tělu delší než u člověka moderního 6
typu. Byl to pozůstatek po některém lidoopovi, který měl ruce primárně uzpůsobené ke šplhání ve větvích stromů. Samotná ruka však svou základní stavbou patřila do kategorie zcela lidských s palcem schopným dokonalé opozice (postavení oproti ostatním prstům) (srov. Mazák 1986: 193-203). Australopitékové se živili převážně vegetariánsky – sbírali různé plody, bobule, aj. Díky jejich vyvinutému chrupu, který se již v jistých aspektech podobal našemu, mohli přejít i na tvrdší stravu. Tou se myslí například některé ořechy, kořeny, semena, atd. Výjimečně ulovili nějakého drobného živočicha, především malého obratlovce. Jídelníček si zpestřovali hledáním vajec a termitů, což bylo spíše jen zpestření jídelníčku, než pravidelná strava. Žili v menších tlupách pod různými skalními převisy, v jeskynních nebo křovinách. Pravděpodobně nevytvářeli monogamní páry, ale celé tlupy jedinců, podobně jako dnešní lidoopi. Z nástrojů používali především různé větve, neopracované kameny či kosti. Úmyslně nástroje neopracovávali, nebo o tom alespoň nejsou seriózní důkazy. Pouze využívali jednotlivé věci, které se jim hodili a našli je v okolní přírodě (srov. Mazák 1986: 193-203).
Rekonstrukce vzhledu
https://c2.staticflickr.com/4/3281/295644560 2_f28c4579bb_b.jpg
7
2. Homo habilis Homo habilis (člověk zručný) se pravděpodobně vyvinul z Australopiteka. Žil v době nejstaršího paleolitu, tedy před 2,7 -1,5 mil. let v Africe. O samotné existenci Homo habilis se vedly dlouhé diskuze. Největším zastáncem samostatného druhu habilis byl profesor B. Leakey. „Někteří vědci se domnívali, že profesor neobjevil nic jiného než dalšího Australopiteka. Po dlouhých spekulacích se ovšem ukázalo, že pravdu měl profesor, který jako jediný stál za svým názorem, že Homo habilis je samostatný druh.“ (Mazák 1986: 217) Zachované zbytky kostí ukazují, že Homo habilis nebyl o mnoho větší než Australopithecus. Dosahoval 125 až 140 cm výšky. Hmotnost se odhaduje na 30 až 42 kg. Podobně jako u ostatních zástupců Homo byly ženy menší. Tvar lebky byl oproti jeho předchůdci Australopitekovi celkově mnohem zaoblenější. To je další krok v postupném vývoji. Nadočnicové valy (oblouky) zůstaly stále mohutné a to především u mužů. Obličej byl velmi široký, vystupoval dopředu a neměl bradový výběžek. Čelist byla poněkud kratší a zaoblenější než u Australopiteka a tím bližší modernímu člověku. Zuby zůstaly velmi podobné. Kapacita mozkovny se zvětšila na přibližně 650 cm3. To se může zdát jako zanedbatelné zlepšení, ovšem u takto evolučně nízko postavených hominidů to má dalekosáhlejší důsledky než stejný rozdíl u evolučně pokročilejších typů. (srov. Mazák 1986: 213-219) Homo habilis měl dokonale vzpřímenou postavu. Velký týlní otvor byl ve srovnání s Australopitekem ještě více posunut dopřed a na spodinu lebky. Díky tomu se podle studia jeho chůze již velice podobala naší a lišila se pouze v zanedbatelných maličkostech. To je velmi zajímavé vzhledem k velkým rozdílům ve stavbě dolních končetin. Zásadní je, že na kostře nohy byly nalezeny dva pro moderního člověka naprosto typické znaky: velký, jen ve vertikální rovině pohyblivý palec a dvojitá klenba chodidla. Typické pro tohoto předchůdce člověka bylo používání a především vyrábění nástrojů. K tomu mu dopomohla jak dokonaleji stavěná ruka, tak větší kapacita mozkovny. „Ruka Homo habilis byla schopná s dostatečným citem uvědoměle vytvářet nejprimitivnější kamenné nástroje.“ (Mazák 1986: 223). Vyráběl si jednoduché pazourky, nože, škrabky, sekerky, atd.
8
3. Homo ergaster Homo ergaster (člověk dělný) byl původně považován za poddruh Homo erectus nebo habilis. Ovšem jako v předešlých případech se díky práci vědců podařilo prokázat jeho samostatnost. Vyskytoval se v obodobí před 1,7 až 1,4 mil. let. Jako u prvního zástupce Homo se našli jeho pozůstatky i na jiném světadílu než je Afrika, a to sice v Asii. Byl o něco málo větší než Homo habilis. Dosahoval 135 až 150cm a byl i robustnější tělesné stavby. Měl dokonalejší a vyspělejší čelisti. Ta se zase o něco zkrátila. Odlišný byl i vzhled obličeje, na kterém byla již znatelná vystupující nosní kost, což byl krok kupředu. Samotný nos zůstával, ale stále poměrně plochý a široký. Avšak zvětšením mohutných nadočnicových oblouků, se dostáváme opět o krok zpátky. Kapacita mozkovny se ale zvětšila na více než 700 cm3. „Je přitom dosti překvapivé, že se tento druh liší tak výrazně od druhu Homo habilis a jeví se nesporně evolučně pokročilejší, ačkoliv je pravděpodobné, že alespoň po určitou dobu své existence žily oba zmíněné druhy současně.“ (Mazák 1986: 247). Pro Homo ergaster je typická pravo-levá asymetrie mozku, charakteristická pro pravorukost. Ta se projevila především na vytváření nástrojů, u kterých je patrné, že mnohem snazší a kvalitnější úkon s ní provede jedinec, který je pravoruký. Samotná asymetrie mozku byla pravděpodobně velmi důležitá v dalším psychickém vývoje budoucích druhů, neboť se zachovala a hraje velkou roli i v našich životech. Například lidé, kteří mají poruchu, kdy jedna hemisféra mozku nespolupracuje s druhou, musí brát různé uklidňující léky, kvůli své nevyzpytatelné povaze. (srov. Mazák 1986: 226-235)
Rekonstrukce vzhledu obličeje
https://s-media-cache- ak0.pinimg.com/736x/a1/3a/af/a13aaf52d67bc08ebc4ec77dd7004e34.jpg
9
4. Homo erectus První stopy týkající se Homo erectus (člověk vzpřímený) nacházíme asi v době před 1,75 mil. let. Na rozdíl od svých předchůdců byl poměrně vysoký. Jeho průměrná výška se pohybovala okolo 170 cm, přičemž nález pozůstatků s nejvyšší možnou výškou by po rekonstrukci atakoval hranici 185 cm. Mozkovna se vyvinula také do větších rozměrů než u h. habilis nebo h. ergaster – její hodnoty dosahovaly přibližně 900 cm3. V dobách jeho života byly kontinenty rozloženy jinak, než jak je známe ze současnosti. Afrika byla spojena s Evropou a Asií, proto pro něj nebyl problém rozšířit se po celém Světě. Fosilie byly nalezeny v jižní části Afriky, Evropě, Číně a Indonésii. Mezi nejvýznamnější naleziště patří Bouri v Etiopii, Lan-tchien v Číně a české Přezletice (Zlatý kopec). (srov. Jelínek 1977:7075) Homo erectus si vyráběl řadu nástrojů. Zdokonalil pěstní klíny, objevily se první oboustranně opracované nástroje jako například škrabadla, sekáče a rydla. Také již dovedl využívat oheň jako možnost úpravy potravin a díky tomu mohl přijímat masitější potravu, která mu dopomohla k většímu a rozvinutějšímu mozku. Oheň sice uměl využívat, ale nedokázal ho sám rozdělat, kdykoliv chtěl, byl tedy odkázán na přírodu. Oheň dále využívaly jako zdroj světla a v neposlední řadě i prostředek k obraně. Podle výzkumů zanechalo používání ohně jako prostředku ochrany v moderním člověku dnešní doby pocit bezpečí a klidu, když pozoruje klidný plamen svíčky či táborového ohně. (srov. Jelínek 1977: 86) Na rozdíl od Homo habilis a Australopiteka měl Homo erectus menší žvýkací zuby a několik dalších morfologických struktur, které ho odlišují. Řadí se mezi ně například zalomení týlu, vertikální zkrácení obličeje a vytvoření masivních nadočnicových obouků, které měly podobu souvislého valu. „Mezi typické znaky Homo erectus patří velký, dopředu vystupující, jakoby stříškovitý nadočnicový val s výraznou nadočnicovou brázdou, nízké ustupující čelo, střechovitě tvarovaná klenba dolní končetiny a zalomená týlní kost, která má vystupující týlní val.“ (srov. Jelínek 1977: 90) Jako první z našich předchůdců kombinoval jak lovecký, tak sběračský způsob života, což mu přinášelo obrovské výhody. Také to poukazuje na rozvinutější intelekt, když dokáže záměrně skloubit dvě tyto odlišné akce pro stravování. S největší pravděpodobností se u něj vyvinul i primitivní jazyk, ovšem stále se o tom vedou spekulace (jeho předchůdci se
10
dorozumívali posunky a různými skřeky). Poslední představitelé vymřeli asi před 150 000 lety. Homo erectus má několik poddruhů: H. erectus erectus (člověk vzřpímený trinilský, původně Pithecantropus erectus) H. erectus modjokertensis (člověk vzpřímený modžokertský) H. erectus lantianensis (člověk vzpřímený lantianský) H. erectus pekinensis (člověk vzpřímený pekingský, původně Sinathropus pekinensis)
Vzhled Homo erectus
http://1.bp.blogspot.com/-CAH-UO8kC50/UguXxeiWfI/AAAAAAAAZWg/KxseueB4eI8/s1600/homo+erectus+2.gif
4.1 Homo erectus pekinensis Asi nejvýznamnějším z poddruhů Homo erectus je právě Homo erectus pekinensis, nalezený asi 44 km jihozápadně od Pekingu, proto se v jeho názvu objevuje pekinensis. V této 11
lokalitě jsou vápencové kopce s mnoha jeskyněmi. V jedné z těch zvlášť prostorných (uvádí se přibližně 150m x 50m a až 38m výška) byly nalezeny kosterní pozůstatky několika desítek předchůdců člověka svým vzhledem velice podobných kostrám Homo erectus. K tomu bylo nalezeno přes 100 000 kamenných a kostěných nástrojů. (srov. Jelínek 1977: 70) Jeho výška je odhadována na 150 až 160 cm (ženy opět o něco málo menší než muži). Na lebce nalézáme množství znaků, které nám potvrzují, že Homo erectus pekinensis je vývojově skutečně výše než Homo erectus. Patří mezi ně například nadočnicové valy, které jsou sice stále poměrně mohutné, ale nad očnicemi se lehce obloukovitě ohýbají a přestávají tak být víceméně přímou kostěnou lištou shora kryjící očnice. Spodní čelist je ve své celkové stavbě slabší. Stejně tak utváření týlu lebky. Oba tyto znaky naznačují samy o sobě modernější a tím tedy dnešnímu člověku bližší utváření obličejových částí lebky. Další rozdíl nalézáme ve zvětšení kapacity mozkovny, která se pohybovala od 1000 k až 1300 cm3. To už je znatelný nárůst kapacity. (srov. Mazák 1986: 269-272) Podle stavby nalezeného chrupu vědci dospěli k závěru, že se živil jak živočišnou, tak i rostlinnou stravou. K jeho stravovacím návykům se váže jedna zajímavost, a to sice kanibalismus. „ Lebky člověka pekingského, které byly nalezeny v Chou-kou-tienu nepatřily však těm, kdo sídliště obývali, ale byly to lebky obětí obyvatel sídliště!“ (Mazák 1986: 269). Toto ovšem neznamená, že by živil pouze svými druhy. Právě naopak, pouze ve výjimečných situacích. Živil se především lovem zvěře ve svém okolí. Lovil vysokou zvěř, a to především jeleny, kteří tvořili až 70% jeho kořisti. V jeho obydlí byly ale nalezeny kosti, které patřily i mnohem větší zvěři. Například koním, a dokonce i slonům. Nedá se ovšem předpokládat, že by příslušníci Homo erectus pekinensis byli sami schopni ulovit tak obrovské zvíře, jako je slon. Pravděpodobně šlo o zdechliny, které nalezli a jejichž části postupně dopravovali do obydlí. Samozřejmě další část jejich jídelníčku tvořily rostliny. Nejpravděpodobněji plody břestovce. Další zajímavostí je nalezení pozůstatků ohniště. Homo erectus pekinensis tedy znal oheň. „Ohniště, které bylo nalezeno, nebylo však jen ledajaké. Je to ohniště, před nímž se musíme v úžasu sklonit, neboť je to jeden z nejstarších a největších ohňů, u nichž se člověk na světě kdy hřál. Obsahuje nepřerušenou šest metrů vysokou vrstvu popela!“ (Mazák 1986: 270). Oheň byl zřejmě neustále udržován – patrně proto, že alespoň zpočátku uměl Homo erectus pekinensis sice oheň používat, ale ne ho záměrně vlastním úsilím rozdělat. Původní zdroj ohně musel být buď strom zapálený bleskem, nebo jiný přirozený požár v přilehlé přírodě. Jak je patrné tak tito předchůdci člověka žili v tlupách v počtu okolo 30 jedinců. Tlupa se skládala z 3-6 dospělých mužů, 6-10 dospělých žen a zbytek, tedy 15-20 členů tvořily 12
nedospělé děti. Díky životu v tlupě se u nich rozvinul primitivní jazyk, který ovšem musel být poměrně bohatý na pojmy. Vzhledem k tomu, že již velkou část jejich jídelníčku tvořily úmyslně ulovená zvířata (pokud nepočítáme nalezené zdechliny slonů a dalších velkých zvířat) museli prokazovat za prvé odpovídající psychickou úroveň a za druhé rozvinutou komunikaci při koordinaci útoku na zvěř. Také úroveň kamenných nástrojů dokládá schopnost již poměrně vysokého dorozumění. Jinak by se jen těžko dalo vysvětlit, že se objevuje značné množství nástrojů, které mají v podstatě již danou standardizovanou velikost, tvar, materiál, atd. Řeč se jistě ještě skládala do značné míry z různých posunků či velmi výrazných a patrných výrazů v obličeji. To ale jednoznačně nesnižuje důležitost toho kroku ve vývoji. S téměř stoprocentní jistotou můžeme ale tvrdit, že jejich řeč již obsahovala nějaké hlasové projevy. Dokazuje to přítomnost tzv. Brocova centra řeči v mozku. „Nebyla to ještě artikulovaná řeč, protože utváření spodní čelisti postrádající bradový výběžek ukazuje, že úpony svalů, které ovládají pohyb jazyka při artikulované řeči, nejsou vytvořeny tak, aby takovou řeč u člověka pekingského dovolila předpokládat.“ (Mazák 1986: 271). Vše, co se doposud o tomto předchůdci člověka zjistilo, ukazuje, že šlo o bytost, která se dá skutečně označit za lidskou bytost. Činnosti jeho mozku se již musely pohybovat ve sférách lidského intelektu. Proto o příslušnících toho druhu můžeme mluvit jako o „lidech“ schopných skutečného myšlení.
5. Homo heidelbergensis Homo heidelbergensis (člověk heidelberský) se dříve spolu s Homo neanderthalensis řadili mezi podruhy homo sapiens, ale výzkumy prokázaly, že toto zařazení nebylo úplně správné. Tento člověk je přechodový stupeň mezi Homo erectus a Homo sapiens (ale i Homo neanderthalensis). Žil přibližně před 700 - 200 tisíci lety, ovšem přesný začátek a konec jeho výskytu je stále tématem spekulací, kdy mnozí vědci posouvají jeho první výskyt o 50 tisíc let blíže k našemu letopočtu. Někteří naopak dále, proto nemůžeme s úplnou jistotou popsat dobu svého výskytu na Zemi. Na rozdíl od jeho předchůdce se vyskytoval pouze v Africe a Evropě. (srov. Jelínek 1977: 80-85) Je pro něj typické zvětšování mozkovny, dosahovaly 1200 – 1400 cm3, taktéž se zvyšuje tělesná hmotnost (80-90 kg) a výška (180 cm) oproti jeho předchůdci Homo erectus. Došlo také k vývoji silnější a lépe stavěné kostry, vývoji čela, které už začalo vykazovat lehký ústup od velkých nadočnicových oblouků. Podle zkoumání pozůstatků zubů se zdá, že velké 13
množství jeho potravy bylo tvořeno rostlinnou stravou, převážně kořínky, bobulemi a plody. Ty zajištovalo téměř 75% jeho celkového kalorického příjmu. Bohužel i v dnešní době stále o tomto zástupci mnoho nevíme. (srov. Jelínek 1977: 92)
6. Homo neanderthalensis Homo neanderthalensis (člověk neandrtálský) se poprvé objevuje kolem roku 205 000 let před naším letopočtem. Byl pojmenován podle významného nálezu v německém Neanderthalu. Předpokládá se, že byl nástupcem Homo heidelbergensis, konkrétně jeho severní vývojové větve. Není brán jako přímý předchůdce dnešního člověka, ovšem podle současných studií si Homo neanderthalensis mohl vyměnit genetické informace se svým nástupcem (Homo sapiens). Vzhledem k tomu, že jistý čas dějin žili tito „lidé“ najednou, je to vcelku pravděpodobné. Dokonce i v DNA moderního člověka lze najít určité procento pozůstatku Homo neanderhalensis. (srov. Mazák 1986: 290-293) Neandrtálci žili v průběhu poslední doby ledové nejenom v Evropě, ale i v severní Africe a střední Asii. Díky poměrně velkému rozšíření rozlišujeme více druhů člověka neandrtálského. Jedna evoluční skupina (ta dřívější) se nazývá protoneandrtálec a druhá skupina je extrémní neboli klasický neadrtálec. Stavba těla byla velice robustní, výška byla ovšem poněkud menší. Dosahovali totiž přibližně 155-165 cm. Pokud bychom ho srovnali s dnešním člověkem, tak by na tělesné stavbě neandrtálců vynikla především mohutně stavěná šíje a těžce stavěné končetiny. Dolní i horní končetiny měly silně vyvinutou svalovinu. (srov. Jelínek 1977: 101-110) Pokud srovnáme kapacitu mozku neandrtálce a současného člověka, tak dospějeme k překvapivému závěru. „Zjištěné hodnoty lebeční kapacity se pohybují mezi 1 300 až 1 700 (!) ccm, přičemž průměr, vypočítaný na základě kapacit jedenácti lebek evropských neandrtálců, dosahuje hodnoty 1 528 ccm, a je tak dokonce vyšší než průměrné hodnoty lebečních kapacit současného člověka!“ (Mazák 1986: 295). Nejspíše i díky takto velké kapacitě mozkovny byl neandrtálec schopen tak složitého úkonu jako víra v posmrtný život. (srov. Jelínek 1977: 101-110)
14
7. Homo sapiens Homo sapiens (člověk moudrý) se již od dnešního člověka příliš nelišil. Dalo by se konstatovat, že jediné velké rozdíly jsou pouze výška (Homo sapiens dorůstal v průměru o 5-10 cm méně) a délka života, kdy se dožíval nižšího věku. Vyvinul se z vývojové linie člověka heidelberského. Žil převážně v Africe jako téměř všichni předchůdci člověka. Nahradil tam do té doby hojně rozšířený druh Homo erectus. Oproti neandrtálci měl menší kapacitu mozkovny. Dosahovala hodnot kolem 1 300 ccm. Ovšem neznamená to, že by to byl hned krok zpátky, právě naopak. Mnohem více záleží na tom, jak je mozek využíván, než jaký má objem, což dokazuje i dnešní, moderní druh lidí, který má v průměru menší kapacitu mozku než neandrtálci. (srov. Mazák 1986: 305) Člověk moudrý byl velice zručný a zvládl vyrábět a používat mnoho nástrojů. Bylo nalezeno mnoho pozůstatků po řezbářství a malířství. To dokazuje velké využití mozku a především zapojení fantazie, kdy vyráběli věci, které již měly nějakou formu a symbolizovaly konkrétní věc. Měl představu, o tom co znamená smrt, a také své bližní po smrti pohřbíval. Uměl rozdělávat oheň.
8. Homo sapiens sapiens Konečně se dostáváme k člověku modernímu, člověku dnešního typu. Objevil se pravděpodobně před více než 25 000 lety. Jak již víme, moderní člověk se rozšířil prakticky po celém povrchu planety (pokud nepočítáme oblasti s extrémními podmínkami). Aktuálně čítá jeho populace více než 7,2 miliard jedinců a stále poroste. Přesně datovat první výskyt člověka je velice problematické a záleží především na oblasti. Existují jistě nálezy staré i více než 40 000 let. Ovšem seriózní odhady mluví skutečně o 25 000 letech. Jedno významné naleziště je i u nás, a to konkrétně Dolní Věstonice na Moravě. Kosterní pozůstatky z dob před 20 000 lety ukazují, že již v této době měl člověk prakticky stejnou podobu. Byly zde nějaké malé rozdíly, které byly ovšem dány především vlivem prostředí, ve kterém žil, například podsaditější stavba těla v chladnějších oblastech. Moderní člověk dorůstá do výšek od 120 cm (některé kmeny afrických či jihoamerických indiánů) až po 180 cm (především Evropa a Severní Amerika). Samozřejmě existují i výjimky, kdy jedince dosahuje více než 220 cm. Hmotnost je dána především tím, kde se člověk vyskytuje. V dnešní době dosahují nejvyšší váhy lidé v Severní Americe a Evropě díky
15
dostatku (spíše až přebytku) potravy. Nejnižší váhy dosahují lidé v Africe, a to právě kvůli nedostatku potravy. (srov. Beneš 1994: 31-49) Člověk se postupně vyvinul z poddruhu, který se nazýval Cromagnon. Pojmenování vzniklo pomocí oblasti Cro-Magnon ve Francii, kde bylo nalezeno mnoho kosterních pozůstatků. Tento poddruh byl už vlastně moderní člověk, který se pouze v průběhu let postupně vyvíjel především po mentální stránce. Také se vyvíjela kultura, která postupně směřovala k utváření první civilizace v Mezopotámii. Na rozdíl od svých předchůdců začal mít obrovský vliv na životní prostředí, které bohužel systematicky ničí. Jedná se především o tropické deštné pralesy a znečišťování ovzduší a oceánů. Proto zastává velká část vědců, aby Homo sapiens sapiens nazýval pouze člověkem dnešního typu, či člověkem moderním a ne člověkem rozumným.(srov. Mazák 1986: 319)
9. Tabulka historického výskytu Druh
Počátek výskytu
Konec výskytu
Australopithékus
Před 4 mil. let
Před 2 mil. let
Homo habilis
Před 2,7 mil. let
Před 1,5 mil. let
Homo ergaster
Před 1,7 mil. let
Před 1,4 mil. let
Homo erectus
Před 1,75 mil. let
Před 143 000 lety
Homo erectus pekinensis
Před 1,65 mil. let
Před 150 000 lety
Homo heidelbergensis
Před 700 000 lety
Před 200 000 lety
Homo neanderhalensis
Před 205 000 lety
Před 40 0000 lety
Homo sapiens
Před 200 000 lety
Před 40 0000 lety
Homo sapiens sapiens
Před 25 000 lety
Konec výskytu nenastal
Z tabulky vyplývá, že několik druhů žilo jistou část dějin bok po boku, takže se navzájem mohli ovlivňovat. Doba mezi výskytem Homo sapiens a Homo sapiens sapiens byla pravděpodobně doba výskytu člověka kromaňonského, jak jsem popisoval v kapitole Homo sapiens. Tabulku jsem vytvořil za cílem lepšího pochopení a ucelení informací na jednom místě.
16
Závěr Cílem mé práce bylo představit vývoj člověka od prvních zástupců, kteří prokazatelně chodili po dvou dolních končetinách a patří do evoluční teorie o vývoji moderního člověka. Snažil jsem se u každého druhu uvádět ty nejdůležitější informace, které by měly blíže přiblížit rozdíl a také podobnost mezi námi a našimi předchůdci. Mezi tyto informace jsem zahrnul stavbu a vzhled těla, kapacitu mozkovny, popř. kulturu a používání nástrojů Podrobněji jsem se věnoval druhům, které se objevovaly spíše na počátku evoluční řady, protože jsem chtěl poukázat na odlišnosti od moderního člověka ať už v způsobu života, tak v tělesné stavbě. Velkým zlomem jistě byl už samotný Australopithékus, protože se začal pohybovat po dvou dolních končetinách a jeho stavba ruky se už velmi podobala té naší, byl to obrovský pokrok od říše zvířat. Dalším, a to velmi důležitým mezníkem bylo objevení přínosu ohně. To co dnešní lidé pociťují při pohledu do hořících plamenů (samozřejmě pokud je neohrožují na životě) jako pocit bezpečí, je pozůstatek po našich předcích. Pokusil jsem se přiblížit, to jak vznikal první jazyk. Byl sice velice primitivní, ale rozhodně byl zásadní pro rozvoj mozku a kultury našich předků. Jeden ze zdrojů, který jsem bral jako inspiraci, byl Charles Darwin a jeho dílo O původu člověka. Sám si ve své knize již předpověděl to, že hodně lidem bude jeho teorie (i když byla pravdivá) pro smích. I po tolika letech co knihu vydal, je pro mnoho vědců, zkoumajících původ člověka naprosto zásadním dílem. Toto dílo by se dalo pochopit tak, že největší předpoklad k přežití nemá ten, kdo je nejsilnější a nejinteligentnější, ale ten kdo se kdo dokáže nejlépe přizpůsobit, což je se v jistém slova smyslu stalo skutečností i v dnešní moderní době.
17
Soupis literatury Beneš, Jan, Člověk, Mladá Fronta, Praha, 1994 Darwin, Charles, O původu člověka, Academia, Praha, 2006 Jelínek, Jan, Velký obrazový atlas pravěkého člověka, Artia, Praha, 1977 Mazák, Vratislav, Jak vznikl člověk, ROH, Praha, 1986
18
