GYMNÁZIUM VÁCLAVA HRABĚTE 2015/2016
Dominance u psů Seminární práce z biologie
Autor: Jana Jeníčková
Hořovice 2015
Prohlašuji, že jsem seminární práci zpracovala samostatně a s použitím pouze uvedené literatury. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely studia.
Ve Zdicích 21. 1. 2016
Jana Jeníčková
Obsah Úvod 1. Základy etologie psů 1.1.
Ochočení, domestikace psa
1.2.
Vývoj psa od porodu do dospělosti
2. Sociální chování psů 2.1.
Strach
2.2.
Agrese
2.3.
Dominance a submise
3. Dominance
Závěr
3.1.
Výzkum Dr. Franka Beach
3.2.
Mylné chápání dominance
ÚVOD „Dominance je označení pro jednoho ze dvou jedinců (nejen psů, ale i jiných smečkových zvířat, týká se to samozřejmě i lidí), kteří jsou ve vzájemném vztahu, a jeden dává najevo svoji převahu, nadřízenost. Logicky tedy musejí být takoví jedinci nejméně dva. Z tohoto pohledu je pak tvrzení „tento pes je dominantní“ stejně nesmyslné, jako by byla baterie jen s jedním pólem – bez submisivního jedince není a nemůže být jiný jedinec dominantní. Ovládat se nedá bez ovládaného, šéfovat bez podřízených, velitel bez podřízených není velitel.“ Problémový pes snadno a rychle 14. [online]. [cit. 2016-3-10]. Dostupné z: http://www.pesweb.cz/cz/815.problemovypes-snadno-a-rychle-14. Dominancí bývá leccos omlouváno či na ni sváděno – nejčastěji mohou být tyto chyby způsobeny od příliš včasným odebráním štěněte od matky, přes špatnou výchovu až po špatnou socializaci atd. V první kapitole se seznámíme s etologií psa a to úplně od začátku, abychom lépe pochopili a poznali naše čtyřnohé přátele. Jelikož samotná domestikace i ochočení bylo otázkou ne zrovna krátké doby, má tedy také své místo v této seminární práci. Dále se postupně dostaneme k ontogenetickému vývoji psa od porodu do dospělosti. Už v období od narození do odstavu dělají lidé chyby, které jedince ovlivní a časem se může projevit nežádoucí chování. I to může být nesprávně označováno za dominanci. Také určíme rozdíly mezi vlčí a psí smečkou, což je později také důležité při budování vztahů se psem, či při větší smečce psů v domácnosti. Ve druhé kapitole se chci zaměřit na sociální chování. Zcela na začátek si představíme jednotlivé psovité šelmy a jejich chování vůči svým druhům. I to může velmi pomoci při snaze pochopit našeho psa. Jelikož nic není jen černobílé, i agrese či strach mají více pohledů. Neméně podstatnou částí toho je i další chování, jako podřízení (=submise) a dominance. Psi určitou řečí těla dávají najevo svým druhům tyto postoje a komunikují tak i s námi. Proto je důležité poznat kdy má pes strach, kdy naopak je opravdu agresivní, kdy ta agrese je v pořádku a kdy nikoliv. V rámci toho chci věnovat zmínku ritualizaci chování, signálům ve vzájemném boji mezi psy a další. Třetí kapitola pojednává o dominanci a hierarchii v domácnosti. Nejprve se zaměřím na výzkum, který nám může pomoci vysvětlit některé chování psů. [1]
Nejčastější problémy, které v rámci smečky (pes – pán) jsou vykládány jako dominance, jejich řešení dle lidí, kteří mají dojem, že opravdu jde o nadřazování se nad pána a na fakta, proč nastalo takové chování, pochopení celé problematiky a případné řešení.
[2]
1. ZÁKLADY ETOLOGIE PSA 1. 1. Ochočení, domestikace psa Abychom pochopili podstatu dominance, musíme poznat vývoj celého druhu. Pes se utvářel po mnoho tisíc let a vyvíjel se i po stránce duševní. Začneme tedy od začátku. Pes domácí patří do rodu psovitých šelem. Zdomácnění psů začalo asi před 14 000 lety v období neolitu. Existuje přes 400 druhů domácích psů, a to na nejrůznějších místech zeměkoule. Pes byl dříve divoké zvíře, teprve časem se přizpůsobil a nechal se ochočit člověkem, tedy zdomácněl. Všichni příslušníci tohoto rodu mají poměrně složitě organizované společenstvo, ve kterém žijí. Těmto společenstvům se říká smečky. Díky této skutečnosti mají psi výrazné sociální cítění. Smečka podléhá hierarchii, tedy určitému uspořádání podléhajícímu pevně stanoveným pravidlům. Pravidla jsou budována a neustále upevňována postavením každého člena. Změna může proběhnout pouze za určitých podmínek. Právě kvůli složitému uspořádání je u psovitých šelem velice dobře vyvinutá schopnost komunikace. Taková schopnost jim umožňuje spolupráci při lovu pro získání potravy (i velkých zvířat, které by jedinec sám neulovil) a například i k obraně teritoria či péči o mláďata. Hlavními důvody proč člověk kdysi začal předka psů odročovat, později i domestikovat, byly vlastnosti typické pro zvířata žijících ve společenství, tedy sociální soužití psů. Psi mezi sebou komunikovali, přizpůsobovali se nastalým situacím, hráli si mezi sebou a v neposlední řadě byli učenliví. Ochočení probíhá u jedince, zpravidla u mláděte, které z nějakého důvodu opustí své přirozené prostředí (příkladem může být vyhnanství ze smečky, strach o zdroj potravy. Utvořil tedy „smečku“ s lidmi, pomáhal jim lovit, oni jej po té odměnili – nakrmili) a přidá se k člověku. Takové zvíře se neliší vzhledem ani duševně od příslušníků svého druhu. Domestikace je pak už výsledek ochočení mnohonásobně většího počtu zvířat jednoho druhu. Tato zvířata žijí v zajetí s člověkem a rozmnožují se po více generací. Dochází k přetváření vzhledu, ale i fyziologii zvířat. Děje se to kvůli umělým podmínkám například při selekci chovných jedinců. Tyto změny se pak nemění a dědí se z generace na generaci. Kromě vzhledu se upravuje pochopitelně i chování psů.
[3]
„Chování je nejvyšší formou biologické adaptace na podmínky vnějšího prostředí. Chování dělíme na vrozené a získané. Chování zvířat je možné rozložit na sled prvků, tzv. aktivit. Čím je aktivita jednodušší a čím jednodušší je podnět, tím je možné snadněji rozlišit, zda jde o aktivitu vrozenou či získanou. Například ucuknutí psa při přišlápnutí tlapky je jednoznačně reakce vrozená (tlak vyvolal úhybný manévr), usednutí na povel je reakce získaná (psovod ji docílil cílevědomým působením na psa), pronásledování a ulovení kořisti nebo sociální projevy jsou směsí reakcí vrozených a získaných (základní schéma je vrozené a jeho intenzita a forma je ovlivněna získanými zkušenostmi).“ Základy etologie psů [online]. [cit. 201511-01]. Dostupné z: http://www.cz-pes.cz/literatura-veterina-etologie.php
1. 2. Vývoj psa od porodu do dospělosti Vývoj psa od porodu do dospělosti lze rozdělit do několika fází. Bezprostředně po porodu nastává vegetativní fáze, dále přechodná fáze, fáze vtištění, fáze sociability, fáze sociálního uspořádání, fáze uspořádání smečky, následuje puberta a poslední fází je dospělost. Fáze se částečně prolínají. Porod Během porodu je štěně jen velmi málo vyvinuté, zejména co se týká smyslů. Na svět přichází hluché, slepé a neorientuje se ani čichem. Rozhodujícím smyslem sloužícímu k orientaci je pro štěně hmat. V této fázi je vybaveno pouze základními pohyby a zvukovými projevy. Hlavní starostí je vyhledání tepla a struku. Ztratí-li kontakt se svou matkou a případně se sourozenci, protestuje pištěním. Na tento podnět reaguje matka a štěně přinese do pelechu či jej tam přistrčí. Vegetativní fáze (přibližně první 2 týdny po porodu) V této fázi nedochází k žádným sociálním vazbám. Štěně v podstatě pouze spí, pije a vyměšuje se.
[4]
3 dny stará štěňata border kolie, Hamyfa (externí vrh), http://ajsinka.weebly.com Přechodná fáze (asi 3. týden po porodu) V tomto období dochází k otevírání očí. Štěňata začínají postupně vidět a slyšet a nastává první vytváření sociální vazby mezi sourozenci. Zkouší šplhat po matce, objevují se první neobratné pokusy o souboje mezi sourozenci, zkoumají předměty, které mají v dosahu – tedy v pelechu, např. hračky, lidské ruce či nohy, podle toho co se zrovna v pelechu octne. Fáze vtištění (4. – 7. týden po porodu) Nastává zlepšování schopnosti pohybu, štěňata vylézají z pelechu a následují svou matku. V tomto věku je nezbytně nutné, aby pes přišel do kontaktu s lidmi, a to nejlépe různého věku. Je důležité, aby štěňata byla navyklá na dospělé, ale i na malé děti, které se chovají dost rozdílně oproti dospělým. Taktéž se seznámí s ruchem v domácnosti, jako je vysávání, občas i se zvýšeným hlasem člověka. Zatím štěně nelze naučit čistotnosti. Zvláštně pro některá plemena je tato fáze jednou z nejdůležitějších. U plemen jako Československý vlčák a Saarlosův vlčák, by chybějící lidský kontakt mohl mít velice fatální dopad. Nicméně velice důležitý je pro všechna plemena psů a nelze tak žádné štěně o kontakt připravit. Jestliže kontakt chybí, se psy se pak jen obtížně dá navázat hlubší vztah.
[5]
4 týdenní štěně belgického ovčáka (malinios), jménem Elly Jay Kawai Kaito, prozkoumávání mimo pelech, http://www.belgickyovcak.net/ V případě, že se jim této interakce nedostane v plné míře, je vysoká pravděpodobnost, že později budou mít problémy s navazováním kontaktu s člověkem. Od 4 týdnů věku štěňata užívají široké spektrum projevů sociálního chování, např. vrtění ocáskem, ježení srsti, sklápění uší, ale i pokusy o vrčení či podřízeného postoje apod. Když se dospělí psi dostanou do kontaktu se štěňaty, mají zpravidla určitou toleranci vůči mláďatům. S příchodem posledního dne 7. týdne, tedy 49. den po narození, je zákonem dovoleno odstavit štěňata od matky. Fáze sociability (8. – 12. týden po porodu) V této fázi jsou štěňata velmi aktivní, agresivita mezi sourozenci pak může dosahovat velice vysokého stupně. Vůči dospělým psům se však chovají podřízeně, pomocí postoje, který slouží k vyjádření podřízenosti a snaží se tak tlumit agresivní chování vůči jim samotným. Štěňata ovšem často zkouší na dospělé psy hry, které probíhají, či probíhaly, se sourozenci a dospělí jsou poněkud razantnější. Začíná tak prvotní důležitá výchova štěněte, která by neměla být podceněná. Také ochotně přijímají člověka jako partnera a uznávají jeho nadřazenost. V osmém týdnu nejčastěji dochází k odchodu do nové rodiny, štěněti se tak dostává individuální přístup a učí se hrou první povely. Štěně by se mělo setkávat s novými psy, učit se mezím mezi nimi. Velmi důležité období poznávání je právě v této fázi a bude na tom záviset i jeho budoucí vycházení s jinými psy. [6]
Fáze sociálního uspořádání (4. měsíc) Dochází k rozrůzňování temperamentu a sebevědomí mezi jedinci. Štěňata, která donedávna měla všechna stejné postavení, si začínají budovat postavení ve smečce. Většinou mívají mladí psi jednoznačné postavení ve smečce psí i lidské. Ovšem již v tomto věku se někteří mohou pokoušet dosáhnout vyššího postavení. Fáze uspořádání smečky (5 až 6 měsíců po porodu) Mladý pes si vytváří pevnou vazbu na svou smečku či na psovoda. Upevňuje své postavení ve smečce, ověřuje si existující řád smečky a učí se jej tak. Zkušenosti z této fáze jsou důležité do jeho budoucího života. Předchůdce psa, tedy vlk, se v tomto věku učí lovit ve spolupráci s rodiči, případně staršími sourozenci. Obdobně se pes domácí učí spolupracovat s člověkem a podřizovat se jeho vedení. Není důležitý ani tak samotný výcvik a výchova jako úzký kontakt s člověkem. Je-li v tomto věku zanedbáván, pes nezískává zkušenosti a později nastane velký problém s nápravou jeho chování. Puberta (věk se liší, dle plemene) V období puberty dochází k pohlavnímu dospívání psů. Nástup puberty je individuální u každého jedince dle jeho vývoje, plemena. Menší plemena mají toto období většinou dříve, naopak větší plemena dospívají déle. Dospělost V dospělosti se ve smečkách vlčích a psích poměry liší. Vlčí smečky mají poměrně složitou, ale dynamickou strukturu, která se může za určitých podmínek měnit. Průměrně se skládají z 6 až 7mi členů, nicméně na zimu se vlci sdružují do více početných smeček o 20 až 30 jedincích. Ovšem smečky s více než 25 členy jsou vzácné. Hierarchie je ve smečce nesmírně důležité např. pro lov, rozmnožování, krmení, ochranu území, atd. V podstatě pro všechny chvíle, kdy je smečka pohromadě. Jejich hierarchie je rozdělena do dvou linií, na samce a samice. Nejvýše postavení jsou alfa jedinci, tedy alfa samec a alfa samice. Jen tento pár má právo se rozmnožovat. Jestliže alfa samec nemá zájem o alfa samici, páří se samice s beta samcem (samec o jedno postavení níže než alfa). Matkou štěňat ve smečce je vždy pouze alfa samice. Alfa samice produkuje tak silné aromatické látky, že přebijí pachy ostatních samic. Jestliže by jiná fena ze smečky štěňata měla, je schopná alfa [7]
samice taková štěňata i zlikvidovat. Postavení alfa mohou ohrozit jako jediní jedinci beta, případně jim připadá právo pár alfa nahradit. Alfa samec nemusí vždy být všude první, nemusí být první, kdo bude žrát, nemusí ani vést lov. Ten může být přidělen jinému jedinci, který je alfou při té činnosti. Jedinci alfa požívají úctu od ostatních členů smečky. Struktura hierarchie je dána rovnováhou sil. Jedinci z nižšího postavení neustále vyvíjí tlak na jedince, kteří jsou postaveni nad nimi. Nadřazená zvířata si naopak snaží svou moc ve smečce udržet. Jestliže dojde k boji o postavení ve smečce, většinou se bojem okamžitě rozhodne. Zvíře, které souboj prohraje, může vinou psychického otřesu klesnout i o několik hodnostních stupňů. Smrtí tyto souboje zpravidla nekončí, stane se tomu tak pouze výjimečně. Oproti vlčí smečce je ta psí hodně ovlivněna domestikací, vlivem člověka. Nerozlišují se zde hodnosti dle pohlaví, pouze podle postavení (alfa, beta a tak dále). V psí smečce plní člověk funkci tzv. super alfy, ovšem v případě, že je člověk nejistý, může klesnout na postavení tzv. pouhá alfa. V této chvíli může dojít dominantním členem psí smečky k zaútočením na pozici pána. V případě, že by člověk chtěl být alfou vlčí smečky, nezískal by takové postavení tak snadno a neustále by musel své postavení upevňovat. Štěňata jsou nejníže postavenými členy psí smečky bez rozdílu. Vlastní-li člověk dva psy, ocitá se v postavení alfa. Jestliže není ani jeden pes výrazně podřízený druhému a pánovi, dochází k problémům, jako jsou např. boje mezi psy, ale i agresivita projevená vůči člověku. Pokud budete střídavým upřednostňováním jednoho a po té druhého psa, bude docházet k neustálým bojům o postavení.
2. SOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ PSŮ Životním cílem je dlouhý život, dost dlouhý na to, aby zachoval existenci svého druhu pro další generace – tedy rozmnožit se. To je ostatně filozofií všech živých bytostí na této planetě. Strategií přežití u psovitých šelem je více než jen ta jedna základní. V těchto skupinách pomalu přibývají komunikační vzory. První strategie přežití, kterou zmíníme, je vlastní osamělým predátorům jako jsou např. lišky. Když liška potká svého druha, reaguje nejčastěji agresí nebo pak strachem. To může být útok, útěk, či obrana.
[8]
Dále pak strategie lovců v rodinných smečkách, jako je tomu např. u šakalů. U nich dochází ke složitější klasifikaci, jelikož uplatňují stejné reakce jako lišky. Ovšem občas je jejich chování naprosto odlišné. Příkladem může být chvíle, kdy si samice ze smečky začne namlouvat jiného samce. I přes to, že jí rodiče dávají najevo nesouhlas, samice nereaguje ani agresí ani strachem, tedy nezaútočí ani neuteče. V tomto případě jde o kompromisní chování – submisi. Poslední strategii přežití, kterou si zde vylíčíme, pak najdeme k u lovců ve velkých, složitých smečkách, např. u vlků. Tato skupina je velice speciální. Při bližším a delším zkoumání uvidíme velké rozdíly v chování při setkání dvou jedinců vlků oproti liškám. Ještě než se lidé pečlivě zamysleli nad tím, co vypustili do světa, označili to jako strachovou agresi. Jenže není žádný tvor na zemi, který dokázal projevit strach a agresi najednou. Kromě takového označení ještě používali pojmy jako submise, dominance, aniž by znali plný význam těchto označení. Sociální zvířata jsou zvláštní díky tomu, že jsou schopni kompromisů, vítězství, ale i porážek, a vždy jsou schopna z toho vytěžit to nejlepší. Což znamená, že ovládají i jiné mechanismy, než je agrese nebo strach. 2. 1. Strach Strach je stresová reakce na podnět, který zvíře vyhodnotí jako nebezpečný. Může tak dojít v dané situaci k znehybnění, útěku nebo sublimačnímu chování, tj. obranný mechanismus, který je žádaný a kladně hodnocený. Jde o vyhodnocení situace a správné reakce, jako správnou považujeme tu, při které jedinec přežije. Strach je dědičně vrozený, bez něj by žádný druh neměl šanci přežít. Minimálně by se nedožil svého poslání – udržet na živu druh, tedy rozmnožit se, předat své geny další generaci. Je nezbytné na nebezpečnou situaci reagovat v podstatě reflexivně. 2. 2. Agrese Lorenz v r. 1963 ukázal, v čem je problém, když jde o agresi. Pojem agrese je špatně chápán. Je to z toho důvodu, že naše etika říká, že být agresivní je špatné. Je velký rozdíl mezi tím, když někdo agresivní je a někdo pouze projevuje agresivní chování; a zase je zde velký krok od projevování nevyprovokovaného a vyprovokovaného agresivního chování. Ne že by se to nějak lišilo z epistemologického nebo biologického hlediska. Žádné z těchto odvětví se nestará o [9]
to, co je správné a co špatné. V běžné řeči ovšem používáme slovo agresivní s negativním významem. Sociální chování není vrozené, každý jedinec se ho musí během svého života naučit. Proto být sociální znamená stát se sociálním. Všechna novorozená zvířata jsou sobecká. To můžeme považovat za definici. Když rostou, mohou se tohoto egoismu částečně zbavit a stát se sociálními tvory. My jsme pravděpodobně nejsložitější sociální zvířata, i když mravenci a včely žijí v úžasně komplikovaných společenstvech. Vynalezli jsme slovo, které označuje velmi zvláštní formu společenskosti: altruismus. Pojem altruismus je zajímavý a může nám poskytnout klíč k pochopení skutečné podstaty sociálnosti a k tomu, proč je agrese k sociálnosti nutná. Znamená to nesobecký zájem o blaho druhých. Takové chování je sociální. Je třeba se mu učit, ale lze se mu učit pouze tehdy, pokud k němu existuje genetická dispozice. Agresivní chování má za cíl řešení konfliktů nebo účast v nich a je motivováno především existencí jedinců téhož druhu, protože ti jsou největšími konkurenty v boji o tytéž základní zdroje. Boj mezi jedinci téhož druhu můžeme pozorovat téměř u všech obratlovců. Nakolik, jak dlouho a jak divoce budou bojovat, závisí na konečném zvážení nebezpečí ve srovnání s užitkem. Vlci a psi mají podobné strategie. Samci mohou divoce bojovat, ale obvykle si navzájem silnými čelistmi a zuby neublíží, přesto někdy může dojít k nehodě. Tímto způsobem probíhá většina intraspecifických agresí. Jejich výsledkem není významnější tělesná újma, především u sociálních zvířat, kde zvažování výhod a nevýhod nutnosti žít s ostatními dopadá ve prospěch sociálních výhod. Boj zahrnuje jistou míru nebezpečí a může vést k vážnému zranění nebo dokonce smrti. Proto evoluce vykazuje sklony k vyvíjení mechanismů, které omezí intenzitu agresivního chování. Ritualizace agresivního chování je geneticky naprogramovaným omezením boje, jak dokázal Lorenz. Býci hrabou do země kopyty, ještěrky rozpínají kožní záhyb na hrdlech, koně sklánějí hlavy a pokládají uši, šimpanzi třesou větvemi a řvou, vlci a psi vrčí a zaujímají výhružný postoj. Výhodou ritualizace agresivního chování je skutečnost, že všechny strany šetří energii. Každý může v konfliktu něco ztratit a vše je otázkou propočtu energie a pravděpodobnosti přežití. Vítěz by mohl hodně ztratit, kdyby se v boji vyčerpal; poražený má výhodu, že se dožije dalšího dne a další šance vyhrát. Zraněnému
[10]
vítězi by se nemuselo podařit porazit dalšího protivníka. Mohl by se i on stát zranitelným vůči predátorům. Většina druhů má jasné signály, které naznačují akceptování porážky, jež zakončí boj, než dojde ke zranění. Pes si lehne a odhalí nechráněné hrdlo a břicho. Tyto rysy chování signalizují akceptování porážky a bezprostředně zadrží následující agresi. To se děje u mnoha druhů v různých formách a čím společenštější je určitý druh, tím rafinovanější jsou tyto mechanismy. Mezi druhy s dokonale vyvinutými mechanismy zabraňujícími agresi patří pes a jeho prapředek vlk. 2. 3. Submise a dominance Tyto pojmy byly již používány v první kapitole (Vývoj psa od porodu do dospělosti), konkrétně tedy při přibližování chování v dospělosti u smečky vlčí a psí. V smíšené smečce, tedy člověk a psi, není tato otázka o mnoho složitější. Dominantní jedinec je při setkání dvou cizích psů ten, který požaduje, aby ho druhý jedinec respektoval. Někteří pak při vyjádření respektu požadují, aby druhý pes projevil submisi, někdy jen stačí, aby se pes choval neutrálně. Pes, který chce být ten dominantní, se narovná, často naježí chlupy, zdvihne ocas a pomalu s ním mává, aby opticky působil větší. Navazování přímého pohledu do očí je také znak dominantního jedince. Svůj postoj může podpořit také ceněním zubů i vrčením. Jestliže se setkají dva dominantní psi a ani jeden nebude ochotný ustoupit, může dojít ke rvačce. Submisivní jedinec naopak bude při setkání dávat najevo, že nestojí o žádné problémy. To může dát najevo i pouhým sklopením uší a pohledu, ocasem staženým mezi nohama, ale i leháním si až odhalováním si břicha.
3. DOMINANCE Jak již bylo vysvětleno, pes vykazuje určitou dominanci. Od útlého věku je zařazován ve smečce do určitých hodností, v dospělosti se může dostat i na tu nejvyšší. Výjimkou je člověk. Pes by měl být vždy podřízen svému pánovi, nicméně vznikají situace, kdy pes překročí hranice. Lidé by neměli hledat chyby v psovi (co se s ním stalo, že najednou to došlo až tak daleko, ale spíše by se měli zaměřit na sebe, na svou výchovu, svůj přístup k psovi.
[11]
3. 1. Výzkum Dr. Franka Beache Dr. Frank Beach se věnoval výzkumu na psech po 30 let na univerzitě Yale a Berkeley. Z toho 19 let byl tento výzkum zaměřený na sociální chování psí smečky. Nebudu se zabývat všemi jeho výzkumy, ráda bych zmínila důležité, které mohou vysvětlit pozdější domněnky dominance. Jedna z věcí, kterou Beach vysledoval, byla, že u psů mají samci pevnou hierarchii ve smečce. Feny jsou oproti nim mnohem variabilnější. Jestliže smícháte dohromady jednu smečku výhradně samčí a jednu s fenami, pravidla se pomíchají. Štěňata mají ve smečce v podstatě tzv. „štěněcí licenci“ (puppy licence). Díky ní mohou štěňata zkoušet a dovolit si vůči ostatním členům smečky téměř cokoliv. Také vypozoroval, že feny jsou vůči štěňatům tolerantnější než psi. Tato licence postupně zaniká kolem 4. měsíce věku štěněte. Po té jim mohou dělat peklo ze života středně postavení psi ze smečky, jelikož pouze středně postavená zvířata se perou. Pokud štěně nenabízí usmiřovací chování, které je již také výše zmíněno, a nepřijme v hierarchii to nejnižší místo, tito psi je obvykle nenechají. Zvířata nejvýše postavená obvykle celou tuto záležitost absolutně ignorují. V psí smečce neexistuje fyzická dominance, všeho je dosahováno pomocí psychologického týrání. Takové chování je ritualizováno. V alfa postavení smečky většinou nejsou psi, kteří si takové postavení získali fyzickým násilím. Bývají často velmi rychle sesazeni a nahrazeni. Jakmile má pes alfa postavení, neperou se. Nesnižují se na úroveň níže postavených psů. Jejich „vláda“ je hodně benevolentní. Ta nejníže postavená zvířata se také neperou a nevyvolávají problémy. Znají své postavení, přijímají ho, navíc vědí, že by boj prohráli. K alfa postavení Beach také uvádí, že být alfou neznamená být dominantní. Znamená to něco na způsob „mít zdroje pod kontrolou“. Ve smečkách, kde jsou velcí i malí psi, mohou být alfou i ti fyzicky slabí či příliš malí. Nicméně ti si vysloužili své místo, své právo kontrolovat zdroje, které považovali za cenné. Každý pes má jiné priority. Alfa pes se klidně může vzdát pro ostatní atraktivního místa na spaní, jelikož ho zkrátka nezajímá. Takže díky těmto poznatkům si lze vyvodit i závěr pro vztah mezi člověkem a psem. Jestliže psa fyzicky trestáte, snižujete tím své postavením, jelikož jen středně postavení psi užívají fyzickou sílu. Pokud chcete být alfou, neslevujte ze svých zákazů, buďte zkrátka důslední, a to od základní výchovy a výcviku i po celý život zvířete. Výcvik navíc ruší „štěněcí licenci“ ve vývoji psa. Podpořte psa, je-li příliš [12]
nesmělý, naopak jestliže vám už pes začíná přerůstat přes hlavu, začněte více pozornosti věnovat tomu, jak se dostal až do toho bodu a nastolte přísnější pravidla. Ke psům ve smečce se vždy chovejte stejně. Neupřednostňujte ani jednoho, věnujte jim stejnou pozornost, stejné odměny. Ten kdo je alfa, nepodporuje hašteření se o postavení. Jako vedoucí smečky máte na starost základní potřeby psa jako krmení, bezpečnost atp. Pokud některá z těchto potřeb nebude uspokojena, psi se pokusí ji uspokojit sami. 3. 2. Mylné chápání dominance Pojem dominance si naneštěstí získal, u kynologů znalých i neznalých, své místo při popisování některého chování psů, a to až s mytologickou silou. Celkem časté je, že domácí psi jsou přirozeně dominantní (což do jisté míry není úplně lež – každý tvor je dominantní, psi jsou tak dominantní, jak jim smečka umožňuje – i ta lidská) nebo se stanou dominantními, jestliže jim budou lidé tolerovat některé chování. . Říká se, že psi se budou neustále pokoušet přechytračit své majitele a testovat je, dokud jim nebude energicky ukázáno, že člověk je pánem. Takzvané „dominanční cvičení“ bylo - a dodnes v některých kruzích je - obecně preventivně doporučováno jako opatření, aby pes nepřevzal vedení domácnosti. Mezi tyto cviky patří například nekrmit psa dříve, než se nají celá rodina, zabránit tomu, aby chodil dveřmi jako první, udělit mu zákaz spát na úrovni svého pána a omezení přetahovacích her. Ve skutečnosti neexistují žádné důkazy o tom, že tyto postupy předcházejí dominantní agresivitě nebo jakémukoliv jinému problémovému chování. Kromě těchto zákazů a cviků také mnoho zarputilých vyznavačů tohoto pohledu na chování psů uznává držení psů v submisivních pozicích. Někdy dokonce natolik drsně, že se u psa vytvoří strachová reakce. Někteří z nich pojmenovávají tyto cviky "zklidňujícími“ a doporučují je používat už u štěňat, například otočit štěně na záda a držet ho tak dlouho, dokud se neuklidní a nepřestane se bránit. Zdá se to být jednoduché, nicméně je to velmi ošidné. Psa sice donutíte přijmout submisivní postoj vůči vám, následně jej za to odměníte a naučíte ho podrobit se vám jako vedoucímu smečky. Avšak jste-li alfou smečky a docílili jste takového postavení hrubou silou, členi vaší smečky stejně nepovažují za vedoucího někoho, kdo se do takové pozice dostal silou. Nehledě na to, že mnoho psů, i ti vyrovnaní, se budou takové pozici přirozeně bránit, to může vyvolat obrannou agresivitu. [13]
Používání pojmu dominance pro vysvětlení toho, že pes nechce přijít na přivolání, když ho k tomu nikdo předtím nevedl, je zbytečně zavádějící a nevhodné. Psa můžete převracet na záda, jak chcete, stejně na přivolání nepřijde, pokud ho to nikdo nenaučil a povel nebyl upevněn dostatečně i v rušnějším prostředí. Stejně tak ho můžete převracet na záda a držet ho tak celou noc (a chodit první dveřmi), stejně vás pokouše, když vytvoříte takové podmínky, které překročí jeho prahovou hodnotu vzruchu pro kousnutí. Nálepkou "dominance" je také často ospravedlňováno trestání psů, zvláště těch, kteří se brání výcvikovým metodám založeným na hrubé síle. Používání této mechanické výcvikové metody je také ospravedlňováno hierarchií smečky. Od té doby, co byla objevena hierarchie ve smečce vlků, lidé bláznivě usilovali o to vysvětlit si každé myslitelné psí chování a vzájemné působení člověka a psa pomocí termínu “dominance”. Podle těchto tvrzení se psi neumějí chovat nebo jsou neposlušní z toho důvodu, že jim nikdo neukázal, „kdo je tady pánem“. Musíte být “alfa” ve své smečce. Tyto úsudky vedou k dalším pokusům o ospravedlnění výcvikových metod směřujících k trestání - pes dle těchto dogmat nemyslí pravděpodobně na nic jiného než na to, jak se vyšplhat na nejvyšší hodnostní postavení ve smečce, takže člověk by ho měl udržet v podřízenosti pomocí násilí. Dominance tak vlastně nabízí univerzální vysvětlení veškerého psího jednání. Majitelům pak toto vysvětlení stačí, nepátrají po jiných vysvětleních, dnes i proto, že je to přeci již známá věc. Ostatní snahy o vysvětlení považují za zbytečná. Názor, že když pes projde dveřmi před majitelem nebo tahá na vodítku, projevuje tím dominanci, je opravdu úsměvný, proto se jím nebudeme ani zabývat. Někteří lidé považují i submisivní projevy, jako je vyskakování nebo podávání packy, za dominantní chování, a tak přistupují k mechanickým výcvikovým metodám. Celý problém okolo dominance vězí ve vyvozování závěrů namísto hledání zjevných příčin. Psi okusují nábytek, boty a jiné věci, protože k čemu jinému by asi takové věci mohly být? Neposlouchají, protože vůbec neví, co povely znamenají. Mohou být také špatně motivovaní k tomu, aby vyhověli, nebo je právě v danou chvíli zaujalo něco jiného, například kočka na druhé straně chodníku, která když uviděla psa, ještě navíc, začne utíkat. Vůbec přitom nemají na mysli pořadí ve smečce. Pokud se správně neporozumí vztahům mezi postavením ve smečce, dominancí a agresí, směřuje to ke zhoršení problémů se psími rváči. Psi se perou nejčastěji kvůli špatné socializaci a sdružování sociálně nepřipravených dospělých [14]
psů. I kdyby nezkušený "středně postavený" psovod psa vyškubával na stahováku, věšel, převracel na záda nebo psa zbil do pozice submise, co dobrého je na tom, že tím sice vyhraje bitvu, ale prohraje válku? Jediné čeho tím docílí, bude, že místo domněle dominantního psa bude mít najednou psa bázlivého. Bázlivý pes nebude o moc lepší společník či pracovní partner, než ten pes „dominantní“. Radit tedy začínajícím pejskařům, aby si psa fyzicky podmanili a fyzicky ho trestali, je naprostý ortel pro stupňující se problémy. Nehledě na to, že dnes existuje více metod výcviku, řada publikací a článků na internetu, věnujících se sociálnímu chování psů. Jestliže majitel místo svalů začne užívat mozek, bude mít po boku vyrovnaného, vychovaného psího partnera.
Závěr [15]
Ve své seminární práci jsem začala se samotným ochočením a domestikací psa, později jsem pak začala jednotlivě rozebírat ontogenetický vývoj psa, což je velmi důležité, jelikož psí povaha se nejvíce utváří již v době, kdy se štěně nachází u chovatele. V této části se dají dočíst i následky chyb v prvních měsících života, které utváří chování psa. Následně došlo na samotný výklad dominance u psů a to zpočátku vysvětlováním základních znaků jednání psů ale i jejich rozšíření, především u agrese, strachu, altruismu, submise i dominance v nejčistší formě pro snazší pochopení jejich řeči těla a jednotlivého jednání. Zabírala jsem se hlavními problémy dnešní domnělé dominance, díky výzkumu Dr. Franka Beach jsem také vysvětlila, proč jsou takové úsudky nesprávné. Výzkum se zakládal na sledování smečky. Zjistil a popsal mnoho důležitých poznatků, z kterých se nadále čerpá i dnes. Zmínila jsem i kde se berou tyto „metody“ ospravedlňování neschopnosti majitelů své psy vychovat. V poslední kapitole jsem vypsala několik nejčastějších případů, když lidé dochází k tomu, že jsou jejich psi dominantní či co mají dělat, aby nebyli. Většina z těchto věcí, kdy docházelo k vysvětlení každého nového chování, je zažitá z dob minulých a tak doufám, že má seminární práce rozšíří znalosti a nebude již docházet k takovým chybám v úsudku.
[16]
Zdroje použité v této práci Hierarchie [online]. [cit. 2015-11-12]. Dostupné z: http://www.vlci.info/smecka/hierarchie/ Základy etologie psů [online]. [cit. 2015-11-01]. Dostupné z: http://www.czpes.cz/literatura-veterina-etologie.php Mýty kolem dominance [online]. [cit. 2016-1-18]. Dostupné z: http://www.muj-pes.cz/vychova-a-vycvik/myty-kolem-dominance-561.html Sociální chování psů[online]. [cit. 2015-11-12]. Dostupné z: http://vetklinik.cz/zajimavosti-a-prednasky?page=2&clanek=11 Problémový pes snadno a rychle 14. [online]. [cit. 2016-3-10]. Dostupné z: http://www.pesweb.cz/cz/815.problemovy-pes-snadno-a-rychle-14 Všechny fotografie v této seminární práci byly použity se souhlasem chovatelů, majitelů fotek.
[17]
