Teoretická část diplomové práce
Krajina Suburbie The Landscapes of Suburbia
2014/2015
Pavlína Hlavsová Akademie výtvarných umění v Praze Ateliér: Socha1
Vedoucí diplomové práce: Lukáš Rittstein Vedoucí teoretické části: Terezie Nekvindová
Téma Nastavením si základních hodnot v životě, ať už morálních nebo těch, jež nás mají směrovat v profesním - tvůrčím životě, je pro mne nadmíru důležité. Je pro nás samozřejmostí prostředí,v němž jsme vyrůstali, prostředí v jakém žijeme dnes, ale stejně tak bychom neměli zapomínat na to, co za krajinný ráz zde zanecháme našim dětem, potažmo generacím. Problematiku zastavování čím dál většího „kusu země“ vnímám jako práci kolektivní, přičemž každý z nás podprahově hledá místo, ke kterému by se vnitřně přimknul, místo, které se ho bude svou krásou dotýkat, aniž by bylo nutné jej přímo fyzicky vlastnit. Jak píše Pavel Hnilička ve své knize Sídelní kaše (2012): „Do sebe zahleděná touha po rodinném domě jako emancipované jednotce bez vztahu k širšímu území mění pohled na okolní prostředí jako na zbytkový produkt, jako na odpad, který zbude po realizaci vysněných domků.“1Kolonie domů přetváří krajinu za městem v opakující se rastr stejného či obdobného tvarosloví lidských sídel. Přílišná fragmentarizace, funkční a vizuální monotonie vytváří náladu, která je mnohdy dech beroucí, pokud si představíme, že tento stejnokroj nahradil panenskou zemi. Stáváme se Zemi dlužníky. Naše obydlí by neměla být podřadnějším produktem a měla by adekvátně nahradit to, co jimi zakrýváme. Málo nás z podstaty zajímá, jak nevratně zacházíme s osudem tak křehkých a ojedinělých míst. V současné době se pomalu vytrácípodoba tzv. srozumitelného města s pevně danými hranicemi. Rozpínavost unifikované satelitní zástavby a přízemních velkoskladů utvářejících neuvěřitelné průmyslové zóny, jako mor zaplavuje čím dáltím větší oblasti. Vstupujía 1
Pavel HNILIČKA,Sídelní kaše – otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů, Host, Brno 2012, s. 25.
proměňují naše stráně, pole, loukyv nepřirozené,rázem bezcharakterní parcely čehosi, aby zbavilypřírodu moci a utvořily své vlastní dílov podobě gigantických aglomerací, jež mají za následek ztrátu identity a život v anonymitě. V současné době již není problém v přelidněnosti městských center, ba naopak právě díky onomu rozpínajícímu se jevu satelitních sídlišť, se města paradoxně vylidňují. Jeden z největších architektů dvacátého století Le Corbusier prosazoval v době, kdy po celém rozvinutém světě kapacita měst doslova explodovala,tzv. stavění do výšky. Tím by se podle jeho názoru vyřešily dva problémy najednou: „Kdyby bylo dost místa pro všechny ve věžácích, nebylo by třeba, aby se města rozšiřovala a požírala přitom venkov a volnou krajinu.“2 Neustále přibývá zástavba neuspořádaných periferií a rozbitých ploch, o kterých bychom mohli stěží říci, že jsou městem nebo vesnicí, natož obytnou krajinou. Právě tento jev, suburbanizaci, proces neustálého rozpínání, jsem si zvolila za téma své diplomové práce.
Východiska Ohlédnu-li se zpátky za průběhem svého studia, tak se v mé tvorbě objevovaly prvky a témata, o nichž bych mohla říci, že jsou předzvěstí této práce. V loňském roce jsem se zabývala kontextem historického odkazu a nynějším významem lehkého opevnění v krajině, železobetonovými pevnůstkami tvořícími československou obrannou linii v polovině třicátých let 20. století. Mou doposud největší realizaci ve veřejném prostoru představuje socha Oltáře pro vrch Vítkov, demonstrující jakousi proto-architekturu. K architektuře se vztahovalo ideové řešení výstupu na Letnou, kde jsem navrhla poměrně monumentální a svým výrazem k minulosti odkazující Pomník obětem stalinismu. Aniž bych v tom spatřovala nějaký konstruovaný záměr, podprahově volím témata, která souvisejí s dědictvím minulosti nebo reagují na současný stav věcí. Přičemž téměř vždy se jedná o spojitost s architekturou nebo její případnou modifikací do struktur a podob, které se původnímu obrazu vzdalují. Od bunkrů až po zkoumání charakteru a dopadu výstavby satelitních domů. Může se to zdát neslučitelné, ale já v tom spatřuji jistou podobnost, a to právě prostřednictvím oněch trvalých záznamů, nesmazatelných stop po lidské existenci, které já osobně nazývám milníky v krajině. Hlavní doktrínou přestává být boj o život, ať už jde o boj ve válce nebo boj s přírodními živly. Aktuálně stávající hrozbu představuje člověk sám sobě svou činností, a tak začíná boj o regulaci postupného zastavování o tzv. trvale udržitelný rozvoj, který nebude ohrožovat příští generace. Je až s podivem, jak dokonalými spotřebními výrobky se současný člověk obklopuje ve srovnání s nedokonalostí jím vybudovaného prostředí, ve kterém žije.
__________________________________________________________________________ Proces V nejranější fázi, tedy fázi postupného hledání výrazu a zhmotnění svých představ, jsem si vytvořila několik vlastních typizovaných modelů jednopodlažních domů. Nutno říci, že některé z nich se stylově více podobají estetice již zmiňovaných betonových bunkrů, 2
Alain DE BOTTON,Architektura štěstí, EKON – Kniha Zlín, Jihlava – Zlín, 2010, str. 233.
pravděpodobně jako stopa záznamu z předcházejícího období. Mými prvotními pokusy byly malé modely znázorňující výmoly země, které splývají a srůstají s vrchním geometrickým obrazcem evokujícím řád architektury. Příroda nás svou živelností jednoho dne pohltí a její nespoutaná a neukojená energie vsákne celý ten oceán kobercové zástavby, který přetvoří k obrazu svému. Na podobné asociace jsem navázala dalšími pracemi jako ostrovem, téměř planetou s prstencem ve svém středu, do něhož se jako do roztavené lávy noří střípky miniaturních domů. Stejně tak objekt, kde jednotlivé struktury zemského povrchu, pokryté hustou zástavbou, vrstvím nad sebe. Vytváří se tak obraz jakýchsi absurdních plánů, země nemá kapacitu jako několikapatrová uložiště automobilů. Jednou z posledních (a pro mne nejvlivnějších) věcípředstavuje reliéf, v němž se jednotlivé archetypy domůjednak zapouštějí pod úroveň země, jsou její součástí nebo přímo vystupují z obrazu krajiny anarušují přirozeně dané hranice.Zemský povrch překypěl tíhou našich obydlí natolik, že se bezostyšně derou do atmosféry. Právě tento výjev mne nejvíce motivoval a usměrnil mou práci do podoby, kdy finální objekt není sice přímým reliéfem na zdi, nicméně svou instalací a natočením na diváka, který má tak možnost pozorovat celou situaci z nadhledu, se mu přibližuje. Obraz krajiny, jež se utváří v očích pozorovatele, pokud letí a sleduje zemi z ptačí perspektivy. Finální sklocementový odlitek simuluje povrch představující organickou krustu země. Odstín s šedavě-namodralým nádechem i nepatrné přirozeně vzniklé nedokonalosti,podporují výraz téměř měsíční krajiny. Zadní strana je záměrně ponechána v syrovosti materiálu. Svou zjednodušenou typologií, až nepřátelským vzezřením,ji můžeme vnímat jako předobraz tzv. kultivované krajiny, která je v této podobě přichystána pro budoucí výstavbu. Nic víc se zde neodehrává, pustina čekající na osídlení. Zatímco strana protilehlá představuje bujný růst aglomerace. Tento obraz nás má mystifikovat, vtáhnout do spleti zástavby různě čnících úlomků řekněme ostrovů/polí, vystupujících zpodstaty/základu pevně daného objektu. V okamžiku, kdybych pouze přejímala určitou (již existující) situaci, dalo by se říci, že věc může mít jisté ilustrativní vyznění. Já však onu skutečnost přetvářím do vlastní estetické roviny a posouvám realitu do sfér, kdy lze stěží jednoznačně uchopit obsahový podtext.
Souvislosti/Reflexe V první polovině dvacátého století abstraktní umělci tvrdili, navzdory tomu, že jejich díla nevykazovala žádnou snahu o konkretizaci, že i jejich sochy mohou vyjadřovat nebo přímo ztělesňují ta nejvznešenější témata. Možná právě díky těmto sochařům, jako byl Henry Moore nebo Barbara Hepworth, se nám otevřela zcela nová dimenze ve vnímání nejen sochy jako takové, která k námpromlouvá svým zvláštním samostatným jazykem, ale obrací se na nás s tužbou neopomíjet naprosto běžné předměty každodenní potřeby, včetně našich domovů. Proč zrovna zmiňuji abstraktní sochařství? Bylo pro mne překvapivě docela těžké naléztumělecký směr či konkrétní svébytnou osobnost, která by mne přímoinspirovala. Po dlouhé úvaze jsem došla k překvapivému závěru, že nejde ani tak o konkrétní díla, umělce nebo hnutí, ale o jakýsi filozofický základ ve vnímání světa a sympatii, kterou k umělci cítím. Sochařům, kterým tehdy chyběl zájem o tzv. zobrazivé umění, nechyběla víra v pravdivost svého umění, proto jsou dodnes jejich díla platná a silná. S jistotou jim vlastní evokují náznaky lidských vlastností, přírodní jevy i krutosti a nespravedlivosti světa. Svým dílem a současným jazykem v podstatě narážím a pokouším se o to samé.
V období moderny byl klíčový pojem „prostor“ a přítomnost volného místa doslova lékem na fobie, které pramenily v urbanismu pozdního devatenáctého století. Jakýmsi protikladem ve vnímání volného prostoru je dílo Rachel Whiteread, která se proslavila odlíváním architektury,konkrétně jejího vnitřního prostoru. Když tímto způsobem v roce 1993 zhmotnila do těžkéa téměř nezničitelné masy betonu jeden řadový viktoriánský dům v Londýně,určený původně k demolici, byl místními lidmi hanlivě označován za „pomník nezdravé a klaustrofobické minulosti“. Ono zhmotnění reality, ale posunuté do abstraktní kompozice, je pro mne blízkou formulací k mému náhledu na svět. Je faktem, že vyplnění prostoru, uvěznění něčeho, co bylo kdysi přístupné životu, se staví do přirozeného rozporu s tím, co v posledním století nabylo na aktuálnosti. Předmětem proměny se stala stopa minulosti. Tento proces několikrát metaforicky opakovala, např. vPamátníku holokaustu (2000) ve Vídni, jehož fasáda je tvořena imaginárními detaily knihovny. U Rachel Whiteread mě oslovuje odvážnost bez jakékoli bázně nabourávat mantinely mezi sochou a architekturou a vytvářet tak mutantní objekty, které nelze definovat v rámci ani jednoho z těchto oborů. Co se týká českého prostředí, představuje pro mne velký zdroj energie akční umění 60. a 70. let. Ono narušení přirozené hranice mezi uměním a životem, znovuobjevení přírody jako důležitého životního prostoru, to vše pod taktovkou agresivního totalitního režimu. Samozřejmě výrazové prostředky, kterými tehdy hlavní aktéři na scéně disponovali, jsou mi v mé vlastní tvorbě vzdálené. Přesto je upřímně ctím, jelikož mám za to, že dokázali svými akcemi přesně vyjádřit a reagovat na těžkost a nedýchatelnost doby. Tyto více či méně nápadné intervence byly výkřiky, které by jistě bez režimu za zády buď vůbec nevznikly, nebo by pozbyly na významu. Kdyby se tedy nezačala města rozpínat a mizet krása krajiny, pravděpodobně ani já bych neměla potřebu se k této situaci jakkoliv vyjadřovat. V současné době vzniká nový typ už dříve popsaného existenciálního úkazu, o němž Václav Havel mluvil jako o„bezbřehé konzumní kolektivitě rodící nový typ samoty“3! Na závěr se ptám sama sebe, zdali jsou tyto domy za městem opravdu lidmi tak žádané? Chodím-li pěšky na okraji Roztok u Prahy, nemohu si nevšimnout z ničeho nic vzrostlých, naprosto totožných řad domů, u nichž by jeden myslel, že nikdy netrefí do těch správných dveří. Nemohu si pomoci, ale nevěřím, že lidé v těchto odcizených stavbách žijí spokojený život. Každý vnímavější člověk musí pocítit, že naprosto parazitují okolního prostředí. Člověk je tvor pyšný a myslí si, že všechno pochopil a může tudíž kompletně naplánovat svět. V lecčemsmu ale příroda neustoupí, a tak se nepodaří vytvořit žádná přidaná hodnota, která by měla být pro náš život jednou ze samozřejmých věcí. A tak se ptám, zdali jsme vůbec schopni vytvořit takové formy, které přečkají sílu času a módy?
Literatura Pavel HNILIČKA,Sídelní kaše – otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů, Host, Brno 2012. Alain DE BOTTON, Architektura štěstí, EKON – Kniha Zlín, Jihlava – Zlín, 2010. Jana TICHÁ,Architektura: tělo nebo obraz?,Zlatý řez, Praha 2009.
3
Václav Havel, Předmluva, in: Pavel HNILIČKA,Sídelní kaše – otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů, Host, Brno 2012, str. 14.
