2012. Vzdušný souboj. Reportáž o simulovaném leteckém výcviku v Tactical Simulation Center (TSC) Pardubice

8/2012

REPORT

Vzdušný souboj Reportáž o simulovaném leteckém výcviku v Tactical Simulation Center (TSC) Pardubice

Zlaté medailisty čeká povýšení

obsah HOST Debata o výdajích na obranu je nezbytná

Neuvěřitelného úspěchu dosáhli sportovci Dukly na  letošních XXX. olympijských hrách: získali tři z celkových čtyř zlatých, patří jim také polovina z deseti cenných kovů, které Češi v Londýně vybojovali. „Myslím, že  se  armádní centrum Dukla ukázalo v  tom nejlepším světle. Mám z toho velikou radost,“ řekl po příletu z dějiště her ministr obrany Alexandr Vondra. Dosažené skvělé výsledky podle něj ukazují, že i podpora vrcholové reprezentace ze strany armády má smysl. „Jsou to lidé, kteří ‚válčí‘ třeba v jiných podmínkách, ale také s českou vlajkou na prsou. A dělají to velmi dobře,“ vysvětlil. Armádní sportovní centrum Dukla vyslalo do  dějiště olympijských her 45 sportovců, tedy třetinu z  celkových 133. Dukláci se utkali v devíti disciplínách – atletice, cyklistice, jachtingu, kanoistice, moderním pětiboji, sportovní střelbě, stolním tenisu, vodním slalomu a veslování. Zlaté medaile nejen pro Českou republiku, ale i pro ASC Dukla vybojovali oštěpařka Barbora Špotáková, moderní pětibojař David Svoboda a  biker Jaroslav Kulhavý. Stříbro získal skifař Ondřej Synek a bronz čtyřkajak ve složení Daniel Havel, Lukáš Trefil, Josef Dostál a Jan Štěrba. Text: Olga Haladová Foto: autorka a Ivana Roháčková

Rozhovor s velvyslancem České republiky při NATO PhDr. Martinem Povejšilem

2

armáda a veřejnost Bahna 2012 Legionáři od Zborova znovu bojovali

6 40

my a nato Bystrozraký jestřáb První český kapitán

8 14

aktivní zálohy Armáda civilistů v zeleném

11

technika a výzbroj Modernizace výzbroje – dokončení RQ-4 Global Hawk – 1. část Mi-2 Hoplite PTS-10

16 23 43 45

výcvik Létající terče Vzdušný souboj modrých a červených

20 28

legislativa Odborář není hanlivé slovo

32

kariéra Čestný meč praporčického kurzu míří do Prostějova

33

věda a výzkum Unikátní aerodynamický tunel

34

zbrojní veletrh Eurosatory 2012

36

historie Hrdina i bez hvězdy

38

Military English Inzerce Historické čestné názvy

41 47 48

host

Debata

o výdajích na obranu

je nezbytná

Čtyřiadvacátého srpna uplynou tři roky od  jmenování PhDr.  Martina Povejšila velvyslancem České republiky při  NATO. Letošní srpen je současně posledním měsícem, kdy velvyslanec Povejšil úřaduje ve své „naťácké“ kanceláři, protože v nejbližších dnech ji uvolní svému nástupci, Jiřímu Šedivému. Tři roky, dva summity, desítky, spíše možná stovky zasedání různých aliančních výborů. Sečíst výjezdy do zahraničí, včetně těch do Afghánistánu, návštěvy českých jednotek v operaci ISAF nevyjímaje, by bylo zřejmě velice složité. „Myslím, že  mým úkolem tehdy a  vlastně i dnes je starat se o to, aby Aliance byla organizací, která je schopná garantovat naši bezpečnost a  obranu,“ říká v  jedné z  odpovědí český velvyslanec při  NATO. Jaké byly ony tři roky a  jaká budoucnost čeká Severoatlantickou alianci, jsme se  Martina Povejšila zeptali ještě v jeho bruselsko-alianční pracovně. Pane velvyslanče, v  minulosti jste působil ve funkci velvyslance ve Španělsku a také v Latinské Americe. Jaký je rozdíl dělat velvyslance ve standardní zemi a nyní v mezinárodní organizaci, jako je Severoatlantická aliance? Otázkou je, čemu říkáte standardní velvyslanec. Velvyslanec při  NATO je standardním velvyslancem. Pravda je, že  tato mezinárodní organizace není klasickou zemí. Osobně si myslím, že  česká zahraniční služba musí dosáhnout, a  to dlouhodobě, určitého průniku mezi bilaterálními vztahy a multilaterálními vztahy. Jsem jedním z těch velvyslanců, kteří měli to sˇtěstí, že  ve  své kariéře museli skloubit tyto dva elementy. Nevidím v  tom opravu žádný protimluv, žádný rozpor. Naopak si myslím, že  naši multilaterální velvyslanci by měli mít schopnost uvažovat v bilaterálních rozměrech, a  stejně tak jsem přesvědčen, že  naši velvyslanci, kteří jsou v  konkrétních zemích, by měli být schopni vnímat onen celkový obraz. Před třemi lety jste nastoupil na  funkci velvyslance České republiky při  NATO. Jaké jste měl plány a  předsevzetí? Podařilo se  vám je realizovat? Vždy člověk má nějaká předsevzetí. Myslím, že  mým úkolem tehdy a  vlastně i  dnes je starat se  o  to, aby Aliance byla

2

organizací, která je schopná garantovat naši bezpečnost a obranu. Situace dnes je samozřejmě mnohem složitější, než byla před třemi roky. V  roce 2009 jsme byli jednou ze  zemí, která vydávala na  obranu kolem dvou procent hrubého domácího produktu. Dnes jsme zemí, jež na  obranu uvolňuje něco málo přes jedno procento HDP. Nejsme v  tom osamoceni, ale stále jde o  to, abychom udrželi kredibilitu této organizace v tom, že je schopná garantovat naši obranu a bezpečnost. Jsme samozřejmě na rozcestí, protože pokud budou současné trendy pokračovat, tak začneme mluvit o  krizi bezpečnostního systému. A  vždy, když je bezpečnostní systém v  krizi, musí dojít k  bezpečnostní krizi. Myslím si, že  pro mého nástupce bude toto jeho hlavním úkolem, tedy zvrátit ten trend. Trend snižování výdajů, o  kterém hovoříte, je ovšem velice dynamický, přímo progresivní. Spadneme-li pod hranici jednoho procenta HDP, nebudeme hodnoceni jako černí pasažéři Aliance? Naši politickou pozici v  Alianci jsme odvozovali od dvou věcí. Zaprvé od našich výdajů na obranu a zadruhé od naší účasti v aliančních operacích. Výdaje jsou na tom tak, jak jsou, tedy klesají, a v příštích dvou letech nemůžeme očekávat jiný trend. Současně s  tím ovšem v  dalších dvou letech bude klesat naše účast v zahraničních operacích. To samozřejmě zapadá do aliančních plánů. Jestliže operace ISAF skončí v roce 2014, pak oba parametry, o  které opíráme naši politickou pozici v  Alianci, budou na  sestupné trajektorii. To se  samozřejmě neobejde bez důsledků. Obávám se  toho, že váha České republiky v Alianci upadne. Nesetkávám se s tím, že by mně kolegové vyčítali, jak na  tom jsme, ale samozřejmě všichni také víme, že  NATO není mezinárodní organizace, kde vám někdo něco bude vyčítat. Ta kritéria, podle kterých se budeme chovat, jsou nevymahatelná, ale všichni vědí, jaká situace nastává. Uvedl jste, že  váš nástupce bude mít za  úkol se snažit zastavit onen sestupný trend. Co proto ovšem vyslanec může udělat? Velvyslanec při  NATO je samozřejmě součástí národní debaty o  tom, co dělat s bezpečností a obranou. Já považuji za významné, a cítím se být i tím, kdo byl spoluiniciátorem onoho procesu, že  se  zhruba před měsícem Bezpečnostní rada státu zásadním způsobem věnovala oblasti financování obrany a bezpečnosti České republiky. Očekával bych, že  to je počátek zásadní debaty u nás doma o tom, jak se mají výdaje na obranu a bezpečnost vyvíjet. Jsem si vědom, že to nebude lehký proces, ale bez toho, aniž by o tom mluvily naše politické špičky, není možné docílit zvratu. Očekávám, že můj nástupce, velvyslanec Jiří Šedivý, bude v  té debatě hrát přinejmenším stejnou roli, jako jsem hrál já v celém období, kdy jsem zde působil. Zmínil jste, že  operace ISAF v  roce 2014 definitivně skončí a že by ji měla nahradit operace

na  podporu afghánských bezpečnostních sil, která bude mít spíše výcvikový charakter. Myslíte si, že by Česká republiky mohla svoji účast opět rozšířit? Je zřejmé, že  to, co dnes v Afghánistánu děláme, je do  velké míry orientováno na výcvik afghánských bezpečnostních sil. Předpokládám, že v tomto trendu setrváme. Bude-li, jako že bude, nějaká další operace, pak také očekávám, že se jí budeme účastnit a  přispějeme výcvikovými kapacitami, které máme. Již dnes jsme schopni poskytovat know-how v poměrně specializovaných schopnostech. Víme, že  sami Afghánci a také spojenci si toho velmi cení. Je jedno, zda hovoříme o policejním výcviku, či výcviku pilotů vrtulníků. To jsou oblasti, které jsme si v celém spektru našli a afghánské síly je potřebují, a domnívám se, že v tomto trendu budeme pokračovat. Severoatlantická aliance je dnes v  nelehkém období, kdy prochází reorganizací a  dochází ke  snižování počtů zhruba o  jednu třetinu, ke  změně struktury velitelství. Důvodem jsou finanční úspory ve výši až dvaceti procent. Nemůže tento proces ovlivnit kvalitu a schopnosti Aliance? Jsou zde dvě věci, o  kterých mluvíme. Jsme v  procesu implementace nové velitelské struktury. Je to proces, který bude trvat ještě nejméně dva roky. Bude to pro spojence náročné, protože změna velitelské struktury s sebou nese určité transformační náklady. Konkrétně to znamená, že my budeme muset být schopni držet stávající stavy ve velitelské struktuře a zároveň budeme muset obsadit ta místa, která nám připadají v  nové velitelské struktuře. Zmíněné dva roky budou náročné. Dvaceti až  pětadvacetiprocentní redukce velitelské struktury je znát a znamená adaptaci celého systému na reálné stavy. Určitou dobu to tedy bude znamenat držet dvojí personální obsazení. Druhá věc, o  které se  mluví, je reforma vlastního aliančního ústředí. V současnosti je ve  výstavbě nová budova alianční centrály v  Bruselu. Cílem generálního tajemníka a  spojenců je, abychom v  momentě, kdy se budeme stěhovat, měli adaptovanou strukturu politického i vojenského aparátu, který zajišťuje chod Aliance. Smyslem je, aby struktura byla menší, pružnější a  aby byla schopná reagovat na problémy, kterým čelíme. Jak velká úspora to bude, nejsem schopen říct. V  každém případě by měla zmenšit distanci mezi civilní politickou strukturou a vojenskou strukturou Aliance. Je samozřejmé, že to bude předmětem poměrně složitých debat, které se budou odehrávat v příštím roce. Mluví se například o sloučení vojenské struktury a mezinárodního sekretariátu nebo o sloučení civilní a vojenské části. Je to reálné již v této fázi? Myslím, že ne. Zřejmě to vyústí v nějaký racionální pohled. Spojenci budou chtít mít po ruce určitou strukturu, která bude schopná dávat politickému vedení nezávislý pohled. Spíše bych očekával, že dojde k integraci celé podpůrné složky Severoatlantické

aliance. Dnes jsme například v situaci, kdy v této organizaci spolupůsobí dva registry – civilní a  vojenský. Nevidím žádný důvod, proč by měly existovat dva registry, když se všichni řídíme stejnými bezpečnostními standardy. Nakonec to byla i jedna z prvních změn, kterou jsem provedl na  české delegaci. Představoval bych si tedy, že reforma půjde tímto směrem – sloučením podpůrných, zabezpečovacích a administrativních činností. Teprve ve druhé fázi bych očekával užší integraci mezi civilní a vojenskou složkou. Některé agendy půjde integrovat, některé nepůjde. Umím si představit, že lze integrovat poměrně úzce agendu aliančního partnerství po vojenské i politické stránce. Ale bude řada věcí, zvláště ty, které se vztahují k operacím, kde bude nezbytný určitý čistě vojenský, politicky nezatížený názor. Aliance je ve svém rozhodování závislá na společném konsenzu. Byla a  jsou jednání o  tom, která velitelství v  rámci nové struktury zrušit, složitá? Jednalo se o jedny z nejsložitějších věcí, které se zde za uplynulé tři roky řešily. A to právě z  toho důvodu, že  na  jedné straně je velmi snadné dát ten vojenský pohled, ukázat a  namalovat novou funkční strukturu, ale pak do  toho samozřejmě vstoupí politický aspekt, tedy kdo a  kde má jaké pozice, zájmy a  podobně. Výsledkem jsou neskutečně dlouhá a  složitá jednání. My jsme v tomto procesu byli poměrně v komfortním postavení. Jsme středně velká země a  víme, kam až  mohou mířit naše ambice. Pochopitelně to byla velká hra, než se  dospělo k dohodě. Někteří lidé kritizují neustálé rozšiřování Aliance. Nesnižuje to funkčnost této organizace a počítá se s dalším navýšením počtu členů? Myslím si, že otázka politiky otevřených dveří je jedním z  problémů, které Aliance v této fázi zatím nebyla schopna absorbovat. Když mluvíme o  politice otevřených dveří a rozšiřování Aliance, je na místě to pojmenovat. Jedná se o dvě různé oblasti. Jednou je západní Balkán, kde neexistuje žádný politický limit k tomu, aby Aliance postupně absorbovala jeho země. Ale pak je druhý aspekt a ten se vztahuje ke Gruzii a Ukrajině a  k  bukurešťskému summitu – respektive jazyku, který tehdy Aliance přijala. Tam je dle mého soudu problém a  ten se  jmenuje vztah k Rusku. Jsme v situaci, kdy spojenci se na tom, jak aplikovat politiku otevřených dveří vůči Gruzii a Ukrajině, nejsou schopni dohodnout. Zůstává zde jakýsi otevřený problém, který se, jak předpokládám, vyřeší během dvou let. Politika vůči Rusku je nastavená racionálně. Aliance se chce ve vztahu k Rusku angažovat, ale pohled spojenců je nuancovaný na  to, jak důležité je Rusko a do jaké míry se Rusko chce samo angažovat vůči Alianci. To samozřejmě má svůj dopad při  nahlížení na  eventuální přistoupení Gruzie nebo Ukrajiny do aliančních struktur. Samozřejmě to má také dopad na to, jakým způsobem NATO jako takové vnímá zásadní garanci, kterou je článek 5 Washingtonské smlouvy.

3

host Na jaře letošního roku se konal summit v Chicagu. Jak hodnotíte jeho jednání? Jestliže summit v Lisabonu byl svým významem strategický, pak summit v  Chicagu byl taktický. Nijak nepřekreslil alianční mapu, ale vzal jednotlivé úkoly z  lisabonského strategického konceptu a snažil se je posunout někam dál. Chicago udělalo to, co mohlo. Definovalo úkoly, ale neřešilo zásadní otázky, které jsou v těchto úkolech obsažené. Nevyřešilo otázku schopností. Řekli jsme, jak si to představujeme, ale nikdo nebyl schopný garantovat, že  v  této souvislosti budeme schopni investovat prostředky, které jsou nezbytné a které by byly potřebné k  tomu, abychom implementovali vše, na  čem jsme se  dohodli. Pokud jde o  partnerství, Chicago dalo jasné signály, ale také nevyřešilo problém, jak přemostit zkušenosti z  operačních partnerství do  trvalejšího strategického vztahu s některými partnery, kteří se s námi operačně angažují. Chicago asi vyřešilo budoucnost afghánské operace. Je zřejmé, že  operační záměr je jasně ohraničený rokem 2014, ale na jednání v Chicagu se ne zcela vyřešilo, co Aliance bude dělat v Afghánistánu po roce 2014.

V obecné rovině jsme byli schopni to nějak definovat, ale stále zůstávají otevřené politické otázky. Domnívám se, že  nám bude trvat nejméně rok, než budeme schopni úplně přesně nastavit parametry budoucí mise v Afghánistánu. Například není zcela jednotný názor na to, zda mají být přítomné nějaké kinetické elementy, tak aby mise byla efektivně i  operačně schopná podporovat afghánské bezpečnostní síly. Na  toto téma konsenzus v Alianci zatím není. Hovořili jsme o schopnostech. V poslední době se  zdá, že  všelékem se  stane stále častěji skloňovaná takzvaná chytrá obrana. Do některých projektů je také zapojena Česká republika. Jak je vnímán náš podíl? Řekl bych, že  realisticky. Nikdo od  nás neočekává, že  se  budeme v  režimu chytré obrany věnovat zcela zásadním kritickým schopnostem, které jsou nezbytné pro

4

kinetické operace Aliance. Zároveň ale spojenci jasně vidí, že  se  věnujeme oblastem, které jsou pro jakoukoli budoucí operaci zásadního významu. Podařilo se nám najít ta správná místa. Chtěl bych věřit, že budeme schopni se jim věnovat skutečně dlouhodobě a  systematicky. Je nutné naše zapojení koncipovat dlouhodobě, ne pod nějakým operačním tlakem. Ten je samozřejmě součástí rozhodování, protože operační potřeby jsou určující, ale my bychom měli být schopni myslet dál než za rok 2014. Za pár dnů opustíte post velvyslance při NATO a zcela logicky bilancujete. Co se vám tedy povedlo a kde zůstal nějaký dluh? Za  největší úspěch mého tříletého působení považuji to, že  se  nám, a  to není jen česká zásluha, podařilo udržet Alianci na určité strategické balanci. Když si dnes vezmu do  ruky strategický koncept, který byl přijatý v  Lisabonu, tak pro nás je důležité, že  ta základní doktrína této organizace pořád klade stejný důraz na kolektivní obranu a na článek 5. K tomu staví dva další elementy, a  to krizové řízení mimo území Aliance a  kooperativní bezpečnost.

Pro nás bylo velice důležité, že  jsme tuto linii udrželi z  Lisabonu do  Chicaga. Možná to při  běžném pohledu na  chicagský summit není úplně viditelné, ale faktem je, že naši nejvyšší představitelé zde přijali dokument, kterému říkáme revize obranného a odstrašujícího postavení Severoatlantické aliance. Ta základní trojčlenka zůstává stále zachovaná a já si myslím, že elementárním českým zájmem je, aby to tak bylo i do budoucna, aby tato organizace nešla výrazně směrem od kolektivní obrany k něčemu jinému. A ty tendence zde jsou. Řada spojenců kolektivní obranu nevnímá stejně jako Česká republika – nebo někteří nám možná bližší spojenci než jiní. Pokud se nám toto podaří, a k tomu i vázat příslušné schopnosti, pak myslím, že můžeme s touto organizací do budoucna počítat. Pokud by tomu tak nebylo, došlo k nějakému odklonu a navíc by ke  kolektivní obraně nebyly přiřazeny

nezbytné schopnosti, tak význam Severoatlantické aliance spadne někam dolů. Z  postu velvyslance při  NATO přecházíte na  funkci velvyslance České republiky při  Evropské unii, která má také ambice organizovat a řídit vojenské operace pod svojí vlajkou. Nejedná se  o  určitou duplicitu struktur a velitelských složek? Osobně se domnívám, že EU nemá na to, aby skutečně řídila robustní vojenskou operaci. Nehrozí to, že  by se  Evropská unie byla schopná na  tomto shodnout. Jiná věc jsou smíšené civilně-vojenské operace, které Unie dělá a  umí je dělat. Ale pokud jde o  vojenské operace, tak to není možné. Nemá k tomu procedury, nemá k tomu struktury, nemá k tomu politickou vůli. To ovšem neznamená, že  ten problém vztahu mezi Aliancí a  Unií by byl jen virtuální. Ten je reálný. Česká armáda se od roku 1999, tedy od vstupu do  NATO, velice intenzivně zapojila do  řady operací a  přecházela z  jedné do  druhé. Stačí vzpomenout IFOR, SFOR, KFOR, Irák a Afghánistán. Náhle se zdá, že něco končí. Skutečně to tak je, nebo se na kolektivní bezpečnosti budeme i nadále intenzivně podílet? To je i trochu filozofická otázka pro Alianci jako takovou. Dneska vidíme konec operace v Afghánistánu, kde poběží dál jen nějaká udržovací operace. To ale nebude velká bojová mise. Skutečně existuje otázka, co dál. Z našeho pohledu je samozřejmě klíčové, aby se to snížené operační tempo nepřeneslo do úbytku schopností. Náš rozpočet stabilně klesá a  jsme jednou ze  zemí, které za  poslední dva až  tři roky nejvíce snížily výdaje na  obranu. Ty můžete snižovat jen do určité míry, ale dřív nebo později se to začne projevovat ve schopnostech – například tím, jak se vám změní proporce mezi mandatorními výdaji, a tím, co máte na to, abyste udržoval armádu v chodu. Tento problém u nás dneska je. V zásadě řešíme kvadraturu kruhu, protože v Alianci říkáme – ano, my snížíme své operační tempo, my snížíme své příspěvky v  aliančních operacích, protože operace budou končit. Ale v  zásadě neříkáme, že udržíme stejné schopnosti pro kolektivní obranu Aliance. Takže z hlediska filozofického a  politického budeme chtít, aby se  spolu se  snižováním operačního tempa Aliance věnovala větší energie kolektivní obraně v  podobě cvičení. Zároveň však čelíme, tak jako jiné organizace, tomu, že nejsme schopni dávat do tohoto systému potřebné peníze. Když to domyslíte do konce, nepřímo se podílíme na ztrátě relevantní organizace pro ty účely, pro které ji primárně potřebujeme. Občas si dovolím „vyšpičkované“ tvrzení: Nemůžeme chtít po  spojencích něco, co sami „hrobujem“. V  tomto smyslu byla diskuze na  Bezpečnostní radě státu velice užitečná. Ministr obrany za přítomnosti hlavy státu a  předsedy vlády tyto věci skutečně úplně adresně pojmenoval. Důležité tedy je, že začala debata na té nejvyšší politické úrovni. Připravili: Vladimír Marek a Jan Procházka

5

armáda a veřejnost

BAHNA 2012

Třiadvacátý ročník akce Bahna, přesněji Den pozemního vojska Bahna 2012, se opět vydařil. Návštěvníci mohli vidět nemalou část spektra výzbroje naší armády a řadu dalších zajímavostí. Vzhledem k tomu, že vstupné na Bahna se již dlouhá léta neplatí, je poměrně těžké odhadnout počet návštěvníků, kteří vyrazili na  vojenské cvičiště Bahna u  Strašic, součást vojenského újezdu Brdy. Odhady se pohybovaly nad 30 000, některé se blížily dokonce k 50 000 přátel armády a vojenské historie. Pravděpodobně k tomu přispěla fungující kyvadlová autobusová doprava a dobré počasí. Zahájení letošního ročníku se  ujali první náměstek ministra obrany Jiří Šedivý a  hlavní organizátor, velitel společných sil generálmajor Hynek Blaško. Mimo prezentace současné AČR byly hlavními tématy historická připomínka Sokola, brannosti, bojů našich legionářů za první světové války a obrana republiky proti fašismu. Zde je třeba připomenout slova Františka Kocha, zakladatele akce Bahna, který řekl: „Bez Sokola by nebylo legií a bez legií by nebylo Československé republiky.“ Jako vždy navštívila Bahna i  řada veteránů. Několik z  nich se  zúčastnilo ještě druhé světové války. Obzvláště zajímavá byla dynamická ukázka z bojů na Podkarpatské Rusi, protože uvedené bojiště z období 1938 až 1939 není příliš v  obecném historickém povědomí. Rozhodli jsme se  proto věnovat mu a  jeho obráncům, především příslušníkům Stráže obrany státu, samostatné články. Akce se  držela zaběhaného schématu, který tvoří prezentace výzbroje a  techniky AČR formou přehlídky a další, která je naopak dynamickou ukázkou bojové činnosti a spolupráce různých druhů vojsk. V rámci několika takových ukázek mohli návštěvníci vidět prakticky všechny druhy hlavní výzbroje a techniky naší armády. O tradiční zahájení se postarali dělostřelci z Jinců salvou ze 152mm samohybných kanonových houfnic vz. 77, letci a  výsadkáři. Kromě nich se zde objevila modernizovaná verze ShKH vz. 77 DANA-M1 CZ, kterou představila na veřejnosti společnost EXCALIBUR ARMY. Zúčastnilo se rovněž několik dalších firem, především VOP  CZ za resort obrany, a někteří sponzoři. Druhou část akce tvořila prezentace klubů vojenské historie, především Klubu vojenského muzea na  demarkační linii v Rokycanech. I zde bylo možné vidět přehlídku vojenské historické techniky a  poté dynamické ukázky. Autentičnost podpořila i účast historického lehkého tanku Lt vz. 38 z  fondu Vojenského technického muzea Lešany. Ředitel VHÚ a  budovatel tohoto muzea plukovník Aleš Knížek se výjimečně nedostavil. Můžeme prozradit, že  zařizoval v  zahraničí další akvizici unikátního českého historického tanku.

6

Bahna jsou bohužel stále omezována problémem využití spodní louky, kde se před lety našly láhve s technickým plynem. Vzniká tím problém především pro řádnou prezentaci a  přípravu historických vozidel. Zahraniční účast byla menší než obvykle. Dorazil pouze kolový obrněný transportér Stryker americké armády a dvě vozidla HMMWV neboli Humvee z Polska. V  terénu se  konalo několik premiér a jedna derniéra. Návštěvníci mohli poprvé vidět průzkumný bezpilotní letoun Raven, který používají naši vojáci v Afghánistánu. Dále se na veřejnosti poprvé objevila zdravotní verze kolového obrněného transportéru Pandur a z historických typů replika sovětského kolového obrněného automobilu BA-64M. Naopak naposled vyjela základní verze tanku T-72M, což pořadatelé nazvali poněkud děsivě, zvláště pro tankisty, jako „Labutí píseň tanku T-72M“. V  budoucnu mohou jak profesionálové z  Přáslavic, tak aktivní záložáci používat pouze modernizovanou verzi T-72M4CZ. Závěrem je třeba poděkovat organizátorům a realizátorům akce, především jejímu řídícímu – zástupci velitele společných sil brigádnímu generálovi Štefanu Kaletovi, náčelníkovi organizačního štábu plukovníkovi Jaroslavu Hlobílkovi, koordinátorovi majoru Vladimíru Novákovi, pracovníkům tiskového střediska, příslušníkům Vojenské policie, vojenským hasičům z Jinců a v neposlední řadě i studentům Vojenské střední školy a Vyšší odborné školy MO z Moravské Třebové. Text a foto: Martin Koller

Dynamická ukázka bojů u Zborova

Jednou z novinek byla pro veřejnost zdravotnická verze kolového obrněného transportéru Pandur

Na lezecké stěně se vyřádila především mládež

Úvodní salva v režii samohybných kanonových houfnic z Jinců

Derniéra T-72M

fakta Součásti resortu Ministerstva obrany, které se podílely na přípravě a realizaci akce Bahna 2012: 4. brigáda rychlého nasazení Žatec (41. mechanizovaný prapor Žatec a 43. výsadkový mechanizovaný prapor Chrudim), 7. mechanizovaná brigáda Hranice (73. tankový prapor Přáslavice), 13. dělostřelecká brigáda Jince, 14. brigáda logistické podpory Pardubice (142. prapor oprav Klatovy), 15. ženijní brigáda Bechyně, 21. základna taktického letectva Čáslav, 22. základna letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, 23. základna vrtulníkového letectva Přerov, 24. základna dopravního letectva Praha-Kbely, 25. protiletadlová raketová základna Strakonice, 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany Liberec (311. a 312. prapor radiační, chemické a biologické ochrany Liberec), 53. brigáda průzkumu a elektronického boje Opava (102. průzkumný prapor Prostějov a 532. prapor elektronického boje Opava), 104. zabezpečovací prapor Olomouc, Vojenská policie z Tábora, síly podpory (Základna neopravovaného materiálu Brno, Veterinární základna Chotyně, Základna munice Týniště nad Orlicí), Vojenský geografický a  hydrometeorologický úřad, Vojenská střední škola a  Vyšší odborná škola Ministerstva obrany Moravská Třebová, Univerzita obrany Brno, Vojenská stavební a ubytovací správa Praha, Provozní středisko 0110 Jince, Vojenská hudba Olomouc, Velitelství výcviku – Vojenská akademie Vyškov (Středisko obsluhy výcvikového zařízení Brdy, Středisko obsluhy výcvikového zařízení Radošov).

První náměstek ministra obrany Jiří Šedivý a zakladatel akce Bahna František Koch

Jedna z dynamických ukázek bojů – odsun vozidla Pandur II

Zahájení akce poctili svojí návštěvou veteráni

7

my a NATO Armáda České republiky se zapojila do aliančního projektu vzdušného průzkumu pozemních cílů (Alliance Ground Surveillance – AGS)

Bystrozraký jestřáb Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě v belgickém Monsu je protkáno labyrintem dlouhých chodeb. Uprostřed jedné z nich se ztrácí pár nenápadných kanceláří. Sídlí zde implementační tým pro vzdušný průzkum pozemních cílů (Alliance Ground Surveillance – AGS). Osm vojáků z pěti zemí se zde snaží pozvednout téměř dvacet let starou myšlenku, na základě které by poprvé v historii mělo mít NATO vlastní průzkumné prostředky. Nás může těšit, že ke všemu, co se zde zatím podařilo udělat od března 2010, přispěl svým dílem i český zástupce ve strukturách NATO podplukovník Radek Šťastný. Myšlenka na  vytvoření jednotky vlastních aliančních průzkumných prostředků se  poprvé objevila v  první polovině devadesátých let minulého století. Za  tu dobu samozřejmě prošla nemalým vývojem. Původně se počítalo s tím, že se bude jednat o  průzkumná pilotovaná letadla. V  dubnu roku 2004 obdrželo konsorcium TIPS (Transatlantic Cooperative Industrial Proposed Solution) od  NATO kontrakt na  designovou studii projektu AGS. Plán z  roku 2005 počítal se  smíšenou flotilou zahrnující pět pilotovaných letounů Airbus 321 a  sedm bezpilotních prostředků Global Hawk RQ  4  A. V  roce 2007 bylo

8

rozhodnuto o  zřízení flotily osmi bezpilotních průzkumných letounů Global Hawk. Tento počet se postupně v důsledku snížení zdrojového rámce snížil na současných pět strojů. Po zaměření koncepce pouze na bezpilotní prostředky zůstalo z původních třiadvaceti zemí zapojených do  projektů jen patnáct států. Ty v  září 2009 podepsaly Memorandum of Understanding (MOU) programu AGS a vytvořily tzv. NATO AGS Management Organisation (NAGSMO). „Když jsem na toto pracoviště před více než dvěma lety nastoupil, nevypadala situace ohledně projektu AGS příliš dobře. Z patnácti zemí NATO, které se na nákupu

systému podílely, vystoupilo v červnu 2010 nejprve Dánsko a  v  srpnu 2011 Kanada. Vše nasvědčovalo tomu, že se blíží klinická smrt tohoto projektu. Řada členských zemí v čele s Francií nebyla ochotna jej podpořit. Nakonec pomohlo až  na  podzim loňského roku rozeslání oficiálního dopisu generálního tajemníka NATO všem vedoucím představitelům členských zemi Aliance, ve kterém je žádal o podporu projektu,“ vysvětluje podplukovník Šťastný, který byl v Armádě České republiky zodpovědný za  vzdušný průzkum na  odboru vojskového průzkumu a elektronického boje MO (OVPzEB MO). „O  dalším osudu AGS se  jednalo na  té nejvyšší úrovni. Nejvýznamnější roli ale sehrály rozhovory mezi USA a  Francií. Nakonec dostal projekt zelenou. Summit

NATO v  Chicagu v  květnu tohoto roku jednomyslně schválil podepsání pořizovacího kontraktu a  následně i  jeho společné financování. Vlak AGS po dlouhých letech čekání a významných změn opustil nádraží a každý měsíc nabírá vyšší rychlost. Teď už ho snad nikdo nezastaví.“ Do  financování projektu AGS ve  výši 1,2  miliardy eur se  tedy nakonec zapojilo třináct členských zemí NATO, včetně České republiky. Ta se bude na této částce podílet přibližně 1,7 %. Životnost projektu bude dvacet let, od roku 2018 do roku 2038. Do  financování provozu systému, které za tuto dobu vyjde na další dvě miliardy eur (ročně 79,3 milionu eur), se  zapojí všechny členské státy NATO s výjimkou Francie a  Velké Británie. Tyto země se  zavázaly kompenzovat finanční náklady NATO poskytnutím národních průzkumných prostředků s podobnými typy senzoru.

Operační základna na Sicílii

Implementační tým působící na  velitelství v  Monsu by měl do  konce letošního roku dopracovat celkovou koncepci projektu. Jako místo dislokace nového aliančního útvaru byla vybrána americká základna na Sicílii – v městečku Sigonella na východě ostrova. Je to z toho důvodu, že Američané zde bezpilotní stroje typu Global Hawk již řadu let úspěšné provozují a je zde předpoklad odpovídajícího zázemí. Celkově

tady má působit 511 vojáků. Převládat mají zpravodajské a  průzkumné pozice. Ty pak doplní piloti průzkumných prostředků, spojaři a další potřebný personál. „V  návrhu, který jsem předložil svému gestorovi, řediteli OVPzEB MO, na začátku června tohoto roku, bylo doporučeno, abychom se  ucházeli o  jedno místo zpravodajského důstojníka a  dvě praporčické pozice operátorů – obrazových analytiků. Na základně by sloužili tři roky, předtím by se ale minimálně šest měsíců museli zaškolovat. To by záleželo na  tom, jakou pozici by zastávali.“ říká podplukovník Šťastný a  zároveň vylučuje, že  bychom se  mohli ucházet o funkce pilotů. Ty budou vyhrazeny převážně Američanům a  státům NATO disponujícím podobnými typy bezpilotních prostředků, kteří mají v této oblasti již jisté zkušenosti. „Musíme vycházet ze schopností, jež máme. Prostějovský 102. průzkumný prapor je v  současnosti vybaven malými bezpilotními průzkumnými prostředky Raven s  optoelektronickými senzory. Tyto senzory patří do  skupiny Imagery Intelligence (tzv. IMINT). Na pokrytí brigádního úkolového uskupení bychom kromě toho potřebovali ještě jeden, větší taktický bezpilotní průzkumný prostředek se  stejnými typy senzoru. Musíme doufat, že  se  nám ho někdy v  budoucnu podaří pořídit,“ usmívá se  podplukovník Šťastný. „Za  této situace by podle mého názoru obsazení pozic operátorů bylo pro naši armádu velice výhodné. A  to z  jednoho prostého důvodu – Global Hawk má totiž i  schopnost SAR (Synthetic Aperture Radar), patřící rovněž do  tzv.  IMINT. Pro jeho obsluhu je nutné mít znalosti z  obrazové analýzy, což by operátoři Ravenu měli mít. Co si budeme namlouvat, bezpilotní průzkumné prostředky v  současné době hýbou světem. Čeští vojáci by získali nemalé odborné a jazykové znalosti a  také by se  zdokonalili v  práci v  mezinárodním prostředí. Toto vše by po svém návratu mohli uplatnit v AČR.“

Dokáže detekovat pohyb

Operační základnu na Sigonelle bude mít na  starost velitelství AGS o  čtyřiačtyřiceti lidech. Místo jeho dislokace je zatím nejasné. Nejméně pravděpodobné je, že by sídlilo rovněž na Sicílii. Spíše se hovoří o jeho podřízenosti velitelství SHAPE v  Monsu, případně Air Component Command (ACC) v  Ramsteinu. V  úvahu připadá i  varianta společného velitelství s  NATO Airborne

Early Warning (NAEW), které má na  starost alianční prostředky AWACS. Zde by měla mít AČR zastoupení na  pozici Chief Ground Intel. „Určité úskalí vidím v  tom, že náš AGS implementační tým, který je zárodkem pro budoucí velitelství AGS, je postaven na tzv. Voluntary National Contribution (VNC) pozicích. Jinými slovy: národy, které je v  současnosti obsazují, je nemají do  budoucna jisté, kterákoliv jiná členská země se může výhledově o tato místa ucházet. Proces změny na  místa pro jednotlivé země stálá trvá přibližně 18 až 24 měsíců. Když už jsme v  projektu AGS zastoupeni, dá se říci od jeho prvopočátku, bylo by podle mne dobré v tom pokracovat. Doufejme jen, že do budoucna bude vůle mít své lidi jak na velitelství AGS, tak i na operační základně dole na  Sicílii,“ zdůrazňuje podplukovník Šťastný. První alianční vojáci by se  na  základně v  Sigonelle měli objevit již v  roce 2014. Bude totiž potřeba zajistit vojskové zkoušky bezpilotních letounů Global Hawk Block 40 a  vybudovat veškeré nezbytné zázemí. Původně se počítalo s tím, že počáteční operační schopnosti tohoto průzkumného celku budou zahájeny již v roce 2014 a plné pak v roce 2017. Již nyní je ale zřejmé, že vše se o rok posune. Jak jsme již zmínili, jednotka bude vybavena bezpilotním letounem HALE (High Altitude Long Endurance) Global Hawk RQ-4B Block 40 s  radarem MP-RTIP, schopným detekce pohybujících se  pozemních cílů a  SAR. Letoun se  od  svých předchůdců liší především větším rozpětím křídel, výkonnějším motorem a  generátorem elektrické energie. Má rovněž upravený řídicí software pro působení ve  velkých výškách. Štěrbinový radar s aktivním elektronickým vychylováním paprsku bude schopen za všech povětrnostních podmínek mapovat zemský povrch s  mimořádnou přesností. To umožní lokalizaci a  identifikaci prakticky veškerých pozemních a hladinových stacionárních i pohyblivých cílů. Díky technologii GMTI (lokace pohybujících se pozemních cílů), využívající doplerovský princip, dokáže tento systém automaticky odlišit pohyblivé cíle od  pozadí. Bude rovněž schopen vyhodnocovat jejich trajektorii a na základě charakteristiky cíle a  okolního terénu predikovat jejich další pohyb. Tato technologie má být schopná porovnávat drobné změny v terénu s uloženými digitálními mapovými podklady a tím

9

my a NATO

aktivní zálohy Připravovaná Koncepce aktivní zálohy ozbrojených sil České republiky by již brzy měla zásadním způsobem změnit podobu této složky

Armáda civilistů v zeleném AGS propojit s  národními systémy velení a řízení. Zatím ještě nebylo stanoveno, kdo a  která složka bude za Armádu České republiky příjemcem těchto informací.

Až třicet hodin ve vzduchu

zjišťovat nové povrchové úpravy, z  vojenského hlediska důležité stavby, případně klamné cíle. Může tedy odhalit například i  místa s  nástražnými výbušnými systémy. V zorném poli radaru bude až několik desítek tisíc pohybujících se objektů.

Pozemní stanice TGGS a MGGS

Kromě bezpilotních letounů Global Hawk projekt tvoří zařízení pro vzlet a přistání, pro kontrolu senzorů, komunikační informační systém a  pozemní mobilní stanice. Jednotku bude díky těmto stanicím možné nasadit kdekoliv ve  světě. Konkrétně se bude jednat o dvě stanice TGGS (Transportable General Ground Station), které mají podporovat složky na  operační úrovni. Tato zařízení budou umístěna v klimatizovaných stanech a jejich obsluhu bude tvořit až  jedenáct lidí. Kromě toho bude k  dispozici ještě šest stanic MGGS (Mobile General Ground Station) pro podporu jednotek na  taktické úrovni. Budou vyrobeny na  bázi nákladního automobilu se skříňovou nástavbou. Jejich provoz mají zajišťovat dva operátoři. Přenos dat má probíhat prostřednictvím standardních spojovacích prostředků či družicového spojení takřka v reálném čase.

10

Zjednodušeně se dá říci, že obsluhy pozemních stanic budou schopny přijmout potřebná data z Global Hawku, vyhodnotit je, předat jednotce, pro kterou jsou v  operaci určena, a přes satelit je poslat zpět na hlavní operační základnu. Odtud pak budou data, případně výsledný produkt zasílány pres NATO Network Enabled Capability (NNEC) uživatelům na strategickém stupni velení a národním prvkům. „Pokud nebudou pozemní stanice v dané konkrétní situaci využity a nasazeny, budou se  data z  Global Hawku přes satelit přenášet přímo na  hlavní operační základnu v Sigonelle, vyhodnocovat a fúzovat v operačním centru a následně zasílat koncovým uživatelům. Jakým řetězcem se  toto bude realizovat, je právě jeden z úkolů připravovaného operačního konceptu. Tímto způsobem můžeme poskytovat informace lidem, kteří mají rozhodovací pravomoci od  taktické až  po  strategickou úroveň. Veškeré takto získané údaje se budou shromažďovat na  hlavní operační základně v  Sigonelle. Sem mají také směřovat podklady ze všech interoperabilních aliančních průzkumných prostředků.“ vysvětluje Radek Šťastný. Armády všech zemí NATO budou mít možnost informace získané prostřednictvím

Global Hawk je schopen vydržet ve  vzduchu až  třicet hodin. Létá ve  výšce až dvaceti kilometrů. Jeho dosah je v podstatě celosvětový. Systém může nezávisle na sobě působit paralelně na dvou místech na světě. „Global Hawk odstartuje ze Sicílie a přeletí nad  zájmové oblasti NATO, jako jsou například Afghánistán, Irák nebo Írán. Je schopen doletět až nad jižní Afriku, což je téměř sedm tisíc kilometrů, zde absolvovat osmihodinový průzkumný let a  vrátit se zpět. Nemusí ale nutně startovat z hlavní operační základny. Aby se  ušetřil čas nezbytný k  přeletu, může se  dostat do  vzduchu z místa startu a přistání, které bude dislokováno poblíž stanovišť TGGS a MGGS, a  to v  případě jejich nasazení,“ doplňuje podplukovník Šťastný. „Podle původního plánu měl systém AGS nalétat s  pěti bezpilotními letouny pět tisíc letových hodin ročně. Měli jsme mít schopnost být na dvou orbitech dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu po dobu třiceti dnů s tím, že by se letouny vyměňovaly přímo na orbitu. Realita je ale vzhledem ke snížení finančních prostředků a s tím spojenou úpravou počtu letových hodin na  čtyři tisíce ročně mnohem střízlivější. S  pěti stroji jsme schopni zajistit deset měsíců v  roce dva čtyřiadvacetihodinové vzlety týdně a  v  případě potřeby nasazení, jako byla například operace v  Libyi, můžeme mít ve  vzduchu dvakrát do roka po dobu jednoho měsíce nepřetržitě dva stroje. Vlak s nápisem AGS tedy jede. Pozitivní zprávou je, že  Dánsko v  květnu letošního roku oznámilo svůj úmysl vrátit se  mezi třináct zemí organizovaných v  NAGSMO, respektive NAGSMA. Některé členské země NATO se  pak začínají velice intenzivně zajímat o  pozice v  implementačním týmu AGS. Doufejme tedy, že i AČR bude v blízké budoucnosti nedílnou součástí tohoto aliančního průzkumného programu.“ Text: Vladimír Marek a Jan Procházka Foto: Vladimír Marek a archiv

„Nejsem idealista, který by předpokládal, že budeme žít neustále v nějakém ráji. A právě v krizových momentech nemůže armáda stát pouze na profesionálních silách. Obdivuji, že i přes veškeré problémy, se kterými se setkáváte, jste ochotni dokazovat svou odpovědnost za obranu naší vlasti,“ řekl na odborném semináři k aktivní záloze (AZ), který se konal koncem září loňského roku, ministr obrany Alexandr Vondra. Z  tohoto semináře vyplynula potřeba vypracovat koncepční materiál, který by změnil podobu aktivní zálohy a  odstranil léta kritizované nedostatky. Návrh Koncepce aktivní zálohy OS ČR prošel v současné době vnitroresortním připomínkovým řízením, byl projednán Radou ministra obrany pro plánování a  po  schválení ministrem obrany bude předložen k projednání ve Výboru pro obranné plánování. Po  projednání v  Bezpečnostní radě státu se  materiál předloží k projednání na schůzi vlády ČR. A  právě to nás přimělo k  tomu, abychom s  ní podrobněji seznámili širší vojenskou veřejnost.

Pozvednout prestiž

„Koncepce v podstatě vychází z prezentace, kterou jsem přednesl na  konferenci k aktivní záloze. Stanovuje, za jakých podmínek by měl fungovat příslušník těchto záloh. Jsou tam zakotveny i  zásady jeho odměňování. Usilovali jsme o  to, aby došlo k  jistému navýšení oproti současnému stavu,“ upozorňuje jeden z  těch, kdo stáli u zrodu těchto změn, první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Miroslav Žižka. „Důležitá je i otázka určitých benefitů nejen vůči vojákům v záloze, ale i jejich zaměstnavatelům. Statut aktivní zálohy musí být mnohem zajímavější i pro ty, kteří budou její příslušníky uvolňovat. Uvažujeme dokonce i  o  tom, že  bychom se je pokusili nějakým způsobem adekvátně kompenzovat.“ Jestliže doposud měla AZ 2  382 systemizovaných míst (skutečný počet vojáků zařazených do  AZ je hluboko pod těmito počty a v posledních letech osciluje na čísle něco málo přes 1 100), nově by ji mělo tvořit až  5  000 vojáků. K  naplnění tohoto stavu má přispět kromě celé řady benefitů

a  legislativních úprav i  zcela nové postavení AZ. Tomu by měla odpovídat i její prestiž.

Posílení role útvarů

Nově by AZ měla být rozdělena do tří kategorií. Předně to bude vojsková (bojová) aktivní záloha. Ta se má tvořit především z bývalých vojáků z  povolání, kteří budou

po  skončení profesionální služby zavázáni zákonem k  dalším několika letům služby v AZ. Tito vojáci nejen mají vytvářet organické jednotky, ale mohou být i předurčeni do štábů. „Předpokladem pro vznik této kategorie zálohy je tzv. dělený (rozložený) kontrakt. Voják z povolání při vstupu do ozbrojených sil nejen podepíše kontrakt na aktivní službu profesionála, ale zároveň na sebe i převezme služební závazek spočívající v možnosti jeho zařazení po skončení služebního poměru do AZ,“ vysvětluje Miroslav Žižka. „V  žádném případě ale tímto opatřením nechceme vzít možnost občanům České republiky se v souladu s branným zákonem na základě jejich žádosti v budoucnu zapojit do AZ.“ Další kategorií mají být vojáci v AZ – specialisté. Sem budou zařazeni vojáci v AZ, jejichž civilní odbornost je přímo využitelná pro plnění úkolů ozbrojených sil. Přípravu těchto vojáků bude mít

11

aktivní zálohy

na  starost zařízení, které zajišťuje příslušnou odbornost pro armádu v době míru. Poslední kategorii AZ mají tvořit útvary doplňované vojáky v AZ. Ty by měly mít obdobný charakter jako současné pěší roty AZ. Jejich příprava má být zajišťována vybranými útvary, případně na  teritoriálním principu. S nasazením těchto útvarů se počítá výhradně na  území České republiky, a  to zejména pro střežení objektů důležitých pro obranu státu a ochranu teritoria. Velitelství brigád převezmou část působnosti operačního velitelství a budou navrhovat strukturu a počty AZ u vlastního útvaru a  v  podřízených útvarech. Ty pak zajistí zařazení těchto záložních vojáků na  systemizovaná místa, jejich výcvik, povolávání do  vojenské činné služby a  všestranné zabezpečení. Krajská vojenská velitelství budou mít v  působnosti uzavírání kontraktů, vydávání rozhodnutí o  zařazení do  aktivní

12

zálohy, vedení evidence, posuzování schopností občana vykonávat službu v AZ a vyplácení odměn a náhrad. U  útvarů v  mírové organizační struktuře tedy nově vzniknou systemizovaná místa, která bude možné obsadit jak profesionálními vojáky, tak i vojáky v AZ. Rozhodnutí o tom, kdo toto místo obsadí, bude plně v  kompetenci příslušného služebního orgánu.

Delší cvičení

Základní maximální délka vojenského cvičení vojáků v  AZ se  prodlužuje ze  tří na  čtyři týdny v  kalendářním roce. Maximální délka osmitýdenního základního výcviku se  prodlužuje na  12 týdnů, nově je tedy srovnatelná se  základní přípravou profesionála. Kromě standardních vojenských cvičení budou existovat ještě další druhy vojenské činné služby vojáků v AZ. Na povinné

vojenské cvičení bude možné vojáka v AZ povolat před vyhlášením stavu ohrožení státu. Cílem v  tomto případě bude zabezpečit realizaci mimořádných opatření vyhlášených vládou, v  rámci jejichž plnění bude moci být celkový rozsah těchto cvičení v  úhrnné délce maximálně šest měsíců. Na  výjimečné vojenské cvičení budou vojáci v  AZ povoláni v  případě nasazení při odstraňování živelních pohrom a řešení některých krizových situací tehdy, pokud síly a  prostředky profesionálních ozbrojených sil nebudou dostačující. Institut výjimečného vojenského cvičení bude sloužit k  podpoře integrovaného záchranného systému a  Policie České republiky. Doba trvání v tomto případě nepřekročí tři týdny v kalendářním roce. Dalším druhem vojenské činné služby vojáků v  AZ bude „služba v  operačním

Předně je navrženo zvýšení odměny za dostupnost z  dosavadních šesti tisíc korun za rok na dvojnásobek, tedy na dvanáct tisíc. To sice vypadá zajímavě, ale pokud bychom spočítali inflaci za léta, která uplynula od  jejího původního stanovení, o  až  tak velké navýšení se nejedná. V tomto případě je ale nejspíš zohledněna nedobrá ekonomická situace České republiky, potažmo resortu Ministerstva obrany. Mnohem zajímavější asi pro bývalé vojáky z povolání bude, že vojenská činná služba po dobu zařazení do AZ by se jim podle stanoveného koeficientu měla započítávat do  výsluhy. Mohli by tak i  po  ukončení služby vojáka z  povolání v  některých případech dosáhnout na zvýšení výsluhových náležitostí. Vojáci zařazení do AZ také mají mít nárok po dobu vojenské činné služby na stejný

nasazení“, v  rámci níž mohou být vojáci AZ povoláni k  operačnímu nasazení na  území ČR i  mimo něj za  stejných podmínek jako vojáci z  povolání. Do  mimořádné služby budou převedeni v okamžiku vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu všichni vojáci v  AZ konající vojenskou činnou službu. Ostatní vojáci v záloze budou k výkonu mimořádné služby povoláni v  těchto stavech podle potřeb ozbrojených sil. Jednotky doplňované vojáky v AZ mají stejnou organizační strukturu jako jednotky kmenových útvarů. Cílem je, aby před nasazením dosáhly i stejných schopností.

plat jako voják z povolání zařazený na obdobném systemizovaném místě. Důležitá bude i ochrana těchto lidí v pracovněprávních vztazích. Její naplňování je sice obtížné, ale při  dlouhodobějším nasazení vojáků v AZ bude potřeba v právních předpisech akceptovat obdobný mechanismus jako při  mateřské nebo rodičovské dovolené. Zajímavým prvkem by mohla být možnost zařazení do AZ i pro studenty civilních vysokých škol. Jednou z navrhovaných variant je, aby jim resort Ministerstva obrany poskytl po  dobu studia stipendium místo odměny. Samozřejmě pokud požádají o zařazení do AZ, budou předurčeni na konkrétní systemizované místo a  služební orgán vydá rozhodnutí o  jejich zařazení. Doba zařazení do AZ (doba vojenské činné služby) by se jim mohla započítávat do povinné praxe během studia.

Pomoc i zaměstnavatelům

Je zřejmé, že celý tento koncept nemůže fungovat bez odpovídajících motivačních faktorů. Prvků zvyšujících zájem o  službu v aktivní záloze by měla být celá řada.

Společenské ocenění

Celou řadu benefitů má nabízet v rámci svých možností i resort Ministerstva obrany. Jedná se například o stejnou lékařskou péči, jako mají vojáci z povolání, a to v případě pojištění u VoZP, dále o krátkodobou rekreaci v  útvarových vojenských školicích a výcvikových zařízeních za stejných podmínek, jako mají zaměstnanci resortu Ministerstva obrany, rekreační pobyty v zařízeních VLRZ, p. o., možnost ubytování v resortních ubytovnách za podmínek stanovených pro vojenské důchodce a poskytnutí nebo pronájem společenských a kulturních útvarových zařízení. Po dobu zařazení do AZ si případní zájemci rovněž budou moci nakoupit soupravy vycházkového vojenského stejnokroje i  s  doplňky. Vojenský stejnokroj přitom budou moci nosit i  v  době mimo vojenská cvičení

za podmínek jako bývalí vojáci z povolání. Pokud to bude v zájmu armády, je možné vojáky v AZ vyslat i ke krátkodobému studiu do zahraničí. Nemělo by se jednat ale pouze o ekonomické výhody. Největší důraz by měl být položen na  společenské ocenění vojáků v AZ. Do této kategorie patří i snaha resortu Ministerstva obrany ve spolupráci s jinými ministerstvy a subjekty zlepšit postavení a  prestiž AZ. Sem patří například podpora činnosti zájmových organizací, které zaměřují svou činnost na spolupráci s ozbrojenými silami, prosazení problematiky zajištění obrany jako prioritního celospolečenského zájmu nebo využití stávající platformy a orgánů vlády k jednání se zaměstnavateli k prosazení požadavků ve vztahu k zaměstnancům-vojákům v AZ. Navrhovaná opatření by měla zásadním způsobem proměnit AZ. „Nejdůležitější

je, aby byly aktivní zálohy nadále tvořeny ne jako záloha záloh armády, ale jako samotné Armády České republiky. Tedy jako plně funkční a integrální součást ozbrojených sil,“ prohlásil na  toto téma před nedávnem jeden z nejznámějších příslušníků AZ, režisér Václav Marhoul. Proměna AZ by mohla být pro ozbrojené síly o  to významnější pomocí právě v současné době, kdy se  hledají řešení spojená s  nelehkou ekonomickou situací státu. Zda budou mnohdy doslova revoluční navrhované změny přijaty, bude ale záležet na  vůli něco skutečně změnit. A  to především vůli politické.

Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv redakce

13

my a NATO Rozmluva s majorem Milanem Vojáčkem, který je prvním Čechem ve funkci kapitána letounu včasné výstrahy a řízení NATO E-3A AWACS Tato zpráva nepochybně zaujala všechny příznivce letectví: Česká republika má prvního kapitána letounu včasné výstrahy a řízení NATO E-3A AWACS (Airborne Warning and Control System). Je jím major Milan Vojáček, v současnosti příslušník 1. operační letky na letecké základně v německém Geilenkirchenu. Prestižní pozice aircraft commander dosáhl zhruba v polovině svého pětiletého kontraktu, který mu končí v srpnu roku 2014.

První český kapitán Po osmihodinovém letu se vrací dopravní letoun Boeing 707/320 s typickou kruhovou anténou na  trupu zpět na  geilenkirchenské letiště. Stroj s  lucemburskou imatrikulací a  trupovým číslem 90458 dosedá na  betonovou ranvej a přesně podle pokynů z řídicí věže pojíždí na určené místo. Nedlouho poté, co ztichnou proudové motory Pratt & Whitney, vychází z  aliančního létajícího střediska včasné výstrahy a  řízení kapitán letounu major Milan Vojáček. Vzájemné přivítání a  důvod naší návštěvy zabere řádově sekundy. Vše ostatní by už bylo na  úkor stanoveného času. Jeho pozvání do  kokpitu letounu AWACS nelze odmítnout. Účastníci exkluzivního rozhovoru pro české resortní médium tam zaujímají svoje místa. Aircraft commander samozřejmě na levém sedadle…

Nos nahoře? Neexistuje!

Vstup do jakéhokoliv prestižního seskupení může s  člověkem pořádně zamávat. „To se  musíte zeptat mých kolegů, zda jsem po kapitánském kurzu nezpychnul. Já si myslím, že  ne. Mimochodem, tady nemůžete nosit nos vzhůru. Proč? V Geilen­ kirchenu často prší,“ směje se  profesionál Armády ČR. Po  krátké odmlce však dodává: „Považuji to za  milník v  mojí letecké kariéře. Poprvé jsem na  funkci kapitána u  vícečlenné posádky, a  přitom na  AWACSu. Že  jsem prvním Čechem

14

v této funkci je samozřejmě příjemný pocit. Zkrátka, přišla šance a  já ji nepustil. Je to profesionální vývoj pilota, kterému však musíte hodně pomoct. Tvrdou prací, bez ohledu na čas.“ Osm! To je ideální počet kapitánů letounů na  jedné operační letce v  Geilenkirchenu. „Doposud jsem tady takový stav nezažil. Frekvence příchodů a odchodů personálu je značná. Převážně jsou na  letce k  dispozici tři čtyři kapitáni a dva instruktoři. O to větší letové úsilí je od nich požadováno,“ vysvětluje mjr. Vojáček a uvádí statistiku sebe samého: „U  operační letky jsem dva roky a  za  tu dobu mám na  AWACSu nalétáno zhruba tisíc sto letových hodin. V loňském roce jich bylo přes šest set.“ Z  výše uvedeného by nejeden čtenář mohl usoudit, že  M. Vojáček už umí s  letounem AWACS všechno. Jak je to ve skutečnosti? „Všechno ještě ne. Některé z manévrů jsou součástí pouze instruktorského výcviku. Nepochybuji však o tom, že bych je zvládnul už teď. Ale tady platí pravidlo, že  pokud vás k  tomu náležitě neinstruují na výcvikovém křídle, tak to zkrátka nelétáte – například tankování za letu do limitů tankovacího ráhna, takzvaného boomu. Standardem pro kapitána letounu je udržet tankovací ráhno v pomyslné krychli o hraně dvou metrů, aniž by došlo k  rozpojení letounu s tankerem. Instruktor musí být schopen zaletět tento manévr ještě precizněji,

a to po hranách pomyslné krychle. Zkrátka, musí umět zaletět limity.“ Řeč se stáčí k pilotáži „sedmsetsedmičky s talířem“. To je pro majora Vojáčka vděčné téma. Z jeho projevu je zakrátko patrné, jak si této profesní způsobilosti považuje. Nikdy však neopomene zdůraznit, že dosahování dílčích cílů je u této operační jednotky Severoatlantické aliance vždycky podmíněno enormním úsilím jednotlivce. I  to však může být značně rozdílné. Za  jeden z příkladů nechť poslouží návrh na vyslání do kapitánského kurzu. „Kritérií je několik. Například mít za sebou minimálně třistahodinový nálet ve funkci prvního pilota, abyste mohl postoupit na pozici aircraft commander. Moje otázka zní: Je to dostatečný počet letových hodin na  uvedený profesní skok? Není tajemstvím, že  spoustu času kroužíme po  obloze a  plníme svoji specifickou roli. Hodiny nám sice rychle přibývají, ale ne vždy jsou adekvátně podloženy letovou zkušeností, jako je tomu třeba u taktického letectva. Není výjimkou, že  absolvujeme dvanáctihodinový let, přičemž jsme jedenkrát vzlétli a  přistáli. Proto není číslo 300 zcela určující indicií. Jinými slovy, není samozřejmostí, že  když jako pilot zdárně zvládnete tři sta hodin, tak automaticky postupujete výš. O  profesní způsobilosti dotyčného jednotlivce k  vyslání do  kapitánského kurzu rozhoduje velitel letky,“ vysvětluje M. Vojáček a  uvádí, že  dalším

striktním požadavkem na kapitána je minimálně 2 000 hodin nalétaných v dosavadní letecké kariéře (bez rozdílu typu letecké techniky). Milan Vojáček přišel do Geilenkirchenu s  celkovým náletem 1  100 hodin a  těch potřených devět set si musel velice intenzivně odpracovat. Na rozdíl od svých aliančních kolegů! „Na  základnu běžně přicházejí zahraniční piloti s  náletem tři až  šest tisíc hodin. Například u  Kanaďanů je standardní, že mají nalétáno pět tisíc hodin na dopravních letounech Hercules. Oni mají podmínku minimálního celkového náletu splněnou, a tudíž mohou rychleji postoupit na funkci kapitána letounu, případně instruktora či inspektora,“ argumentuje český pilot. Čeština, jakožto i  opakované záblesky fleše z  kokpitu zákonitě vyvolávají zvědavost ostatních členů mezinárodní posádky letounu AWACS. Na  dotaz, jak se  jim s  Čechy na  letecké základně spolupracuje, shodně odpovídají: „Excellent!“

Vysoký kredit Čechů

V srpnu loňského roku se kontingent příslušníků Armády České republiky na hlavní operační základně v  Geilenkirchenu stoprocentně navýšil, a  to ze  čtyř na  osm profesionálů. Česká republika se tak zařadila k nemnoha národům ze sedmnácti signatářů, které plně obsadily předem avizované pozice. Navíc ty „české“ jsou výhradně letového charakteru, jak už v letové posádce, tak i v operační směně na palubě letounu. Nadcházející období však přinese v personálním obsazení základny jisté změny. První bude mít návaznost na  redukci v  organizačních strukturách NATO, druhá proběhne v  souvislosti s  odchodem Kanady z  aliančního programu vzdušného systému včasné výstrahy a  řízení NAEW&C neboli NATO Airborne Early Warning and Control. „U  zdejší alianční jednotky NATO E-3A Component byla v  gesci Kanady celá řada významných funkcí. O tyto pozice je veliký zájem ze  strany ostatních národů. V reálu jde o zkušenosti, které jsou výjimečné,“ říká mjr.  Vojáček a  doplňuje, že  obdobný počet jako Česká republika

zde má Portugalsko, avšak například Belgičanů nebo Nizozemců je u „komponenty“ kolem čtyřiceti. Je to tím, že  oba zmíněné státy Beneluxu mají takzvaně nabidovány pozemní specialisty, kteří se  nejrůznějším způsobem podílejí na zabezpečení provozu. Bez nich, ať už se jedná o ostrahu režimových pracovišť, či profese v  logistickém zabezpečení, by geilenkirchenská letecká základna plnohodnotně nefungovala. „Současná personální naplněnost této alianční jednotky není na  stoprocentních stavech. Komponenta potřebuje obsadit každou pozici v organizační struktuře, ať je letová, či neletová. Pro někoho mohou být české ambice mnohem vyšší, avšak při rozhodování hrají klíčovou roli vyčleněné finanční prostředky,“ říká stroze, ale naprosto výstižně mjr. Vojáček.

Nasazení v Afghánistánu

Pravidelně po měsíci rotují operační letky NATO E-3A Component v  Afghánistánu. Major Vojáček byl nasazen do  této bojové mise již třikrát. Dvakrát jako první pilot letounu NE-3A AWACS, nedávno premiérově jako jeho kapitán. „Z  vlastní zkušenosti mohu říct, že  na  úkolech v Afghánistánu nesmírně roste profesionalita a  profesní připravenost létajícího personálu. Je očividně znát, kdo těmito misemi již prošel a  kdo ne. Rozdíl mezi naším operačním létáním v  krizové oblasti a  výcvikovými aktivitami nad  Evropou i  v  zámoří je veliký. Při  výcviku máte v  povědomí skutečnost, že  se  de facto jedná o  trénink, který mohu tak či onak, v závislosti na konkrétní situaci, upravovat. V bojové operaci víte, že všechno je doopravdy. Vaše špatné rozhodnutí může mít i fatální následky. Samozřejmě že  dostáváte doporučení od  členů posádky, ale konečné slovo má kapitán letounu. Proto musíte mít dopředu a do de­ tailu promyšleno, jak budete postupovat a co uděláte v případě nepředvídané situace. Vy jste tou finální autoritou, která rozhodne o  tom, jak bude dotyčný let proveden. To

je vaše zodpovědnost, kterou z  vás nikdo nesejme,“ argumentuje M. Vojáček a  poukazuje také na  psychickou náročnost: „Řídíte stroj za miliony dolarů a za sebou máte mezinárodní směnu speciálně připravených odborníků. Koncentrovat se musíte na svůj prioritní úkol, a to dostat je bezpečně nejen na oblohu, ale i zpět na zem.“ Letová aktivita v Afghánistánu je značná. Více než sto hodin za  měsíc na  pilota není výjimkou. Změnou je, že se v současnosti operuje z afghánské letecké základny. „V  zájmové oblasti jsme výkonným prvkem, který řídí letovou činnost vojenských letadel, která jsou určena na  podporu operace. Vždy se  jedná o  bojový let, při  kterém používáme postupy, jež jsou v Evropě prakticky nemyslitelné. Létáme tam podle vidu s využitím systémů na palubě. Létáme tam takzvaně na oči, protože tamní služby řízení letového provozu, včetně radarového pokrytí, nejsou na takové kvalitativní úrovni jako na evropském kontinentu,“ říká kapitán letounu NATO E-3A AWACS major Milan Vojáček a  z  pochopitelných důvodů nechce zacházet do podrobností. Na závěr naší rozmluvy se nelze nezeptat na jeho další profesní plány. Zmínce o tom, že  na  pomyslném kariérním žebříčku nad  kapitánem letounu ještě stojí instruktor, se upřímně zasměje. „To víte, že by to bylo krásné. Ale jednoduché to není. Především z časového hlediska, protože minimální nálet na kvalifikaci instruktora je tři sta hodin v  pozici kapitána letounu a  poté musí následovat vaše služba v trvání jednoho kalendářního roku na pozici instruktora u  základny. Obecně řečeno, výše uvedená kritéria jsou záležitostí nadcházejících dvou let. Můj kontrakt by však měl za dva roky skončit. Jít do toho by znamenalo dostat takovou nabídku v nejbližších měsících. Uvidíme…,“ říká major Vojáček. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

15

technika a výzbroj

Modernizace výzbroje Snaha o využití starší výzbroje, stejně jako vývoj a výroba širokého spektra nových produktů, které používají osvědčený a zavedený technologický základ, se nevyhnula ani naší armádě. Československá republika měla koncem roku 1918 poměrně dobrou technologickou základnu, ale naprosto nedostatečný obranný průmysl. Výjimku tvořila prakticky pouze dělovka Škoda. Vedení nového státu se muselo rozhodnout, zda při budování obrany využijeme domácí průmyslový potenciál, nebo se  staneme státem na  úrovni kolonie, kam se domorodcům dovážejí „rezavé muškety“. Bez ohledu na různé revoluční pseudohumanistické tendence, které nás stály právě Škodovku prodanou francouzskému koncernu Schneider, se za dvacet let podařilo vybudovat moderní zbrojní průmysl a pro něj početnou základnu kvalifikovaných odborníků různých stupňů. Domácí průmysl dokázal vyzbrojit armádu na světové úrovni, vydělat nemalé množství peněz vývozem svojí produkce a v řadě případů realizoval i úspěšné modernizace výzbroje, především v první dekádě existence československého státu. Uvedené výsledky v  nemalé míře posilovaly sebevědomí a  vlastenectví většiny občanů, kteří tvořili základ bojeschopné armády

Československé modernizace

Z  období mezi světovými válkami lze připomenout transformace různých verzí rakouských těžkých kulometů Schwarzlose, nejčastěji M.07 a M.07/12, na československý typ s  označením vz. 07, vz. 07/12 a  vz. 07/24, a  to především změnou typu použitého náboje z  8×57mm R Mannlicher na 7,92×57mm Mauser. Tím se rovněž sjednotila munice pro pušky a  kulomety

v československé armádě. Jednalo se prakticky o  výrobu modernizačních sad, které dokázal namontovat zbrojíř u každého pluku. Dodavatelem byla Zbrojovka Františka Janečka, která po  ukončení modernizací v  roce 1928 vyráběla již kompletní modernizované kulomety jako těžký kulomet vz. 24. Nepříliš známou konverzí je i  československá opakovačka vz. 24, která zůstala ve výzbroji ještě několik let po druhé světové válce. Kromě vojenské pušky existovala i  velmi zdařilá četnická karabina. Značné množství těchto pušek se  podařilo s  úspěchem exportovat. Přitom se  nejedná o  původní československou zbraň. Z  plejády různých typů, které přinesli legionáři z celého světa, a  toho, co zůstalo po  rakouské armádě, se  nakonec neukázalo nic jako perspektivní. Nejprve byl realizován nákup velkého množství několika verzí pušek Mauser 98 (vzor 1898) a následoval nákup celé výrobní linky německých opakovaček Mauser uvedeného vzoru ráže 7,92  mm. Dovezené pušky byly transformovány do  pokud možno jednotného provedení s označením vzor 98/22 a vzor 23. Po dalších úpravách byla puška zavedena do výzbroje a vyráběna jako vz. 24. Od klasické německé pušky 98 a oblíbené karabiny 98K (Kurz) se na první pohled liší rovnou klikou závěru, avšak existuje i řada dalších, méně viditelných konstrukčních změn. Pušku vz.  24 vyráběla Zbrojovka Brno, a. s. Odborníci se stále přou, zda je lepší německý originál, nebo československá konverze.

dokončení

Menším úpravám neušel ani známý lehký kulomet vz. 26, který se  následně vyráběl na  export ve  verzi vz. 30, jež měla vylepšený závěr a  regulátor odběru plynů. Transformací kulometu vz. 26 pro náboj ráže .303-inch o  rozměrech 7,7×56  mm  R (Rimmed), používaný britskými ozbrojenými silami jako .303 Britisch, vznikl ve  Zbrojovce Brno slavný BREN, nejznámější kulomet druhé světové války. Různé modernizace byly realizovány rovněž u československé dělostřelecké výzbroje, která vycházela v mnoha případech ze vzorů zavedených ještě před první světovou válkou. Typickým příkladem je houfnice vzor 14/19 (A report 1/2012), která byla zavedena do výzbroje roku 1914 a modernizována roku 1919. Průběžně byla rovněž modernizována dělostřelecká munice, především adjustováním nových zapalovačů československé konstrukce. Z  letecké výroby je možné připomenout především průběžné modernizace stíhacího letounu Avia B-534, hlavně z hlediska výzbroje.

Od druhé světové války do současnosti

K  dalším modernizacím československé výzbroje došlo zanedlouho po  druhé světové válce. Mnohdy se  jednalo opět spíše o  úpravy, které si vynutil například požadavek unifikace munice tehdejší Varšavské smlouvy. Ukázkovým příkladem je změna nábojů pro samonabíjecí pušku vz. 52

a lehký kulomet vz. 52 z československého náboje vz. 52 (7,62×45  mm) na  sovětský vz.  43 (7,62×39  mm). Transformované zbraně dostaly označení vz. 52/57. Technologicky ani takticky jsme si moc nepomohli, ale unifikace munice v rámci vojenského bloku je závažný důvod ke změnám. Zásadní konverzí byla změna pohonné jednotky německého stíhacího letounu Messerschmitt Bf 109G, kterou provedli konstruktéři v závodě Avia Letňany. Nedostatkové originální motory Daimler Benz DB 605 byly nahrazeny typem Jumo 211, které byly původně používány k  pohonu bombardérů He 111 a  Ju 88. K  motorům byly dodávány upravené vrtule z  bombardérů He 111 a bylo potřeba upravit kapotáž motoru v přední části draku letounu. Letouny byly sériově vyráběny s označení S 199 pro československé letectvo a později byla část z nich exportována do Izraele. Z novějšího leteckého materiálu lze připomenout především přestavbu sovětských licenčně vyráběných stíhacích letounů MiG-15 na bitevní verzi MiG-15SB (stíhací bombardér) určenou k podpoře pozemních sil. Jedná se  o  typický příklad prodlouženého udržování zbraňového systému ve výzbroji cestou změny úkolu, který je nejčastěji realizován právě u  letadel. Známým úspěchem je československá verze sovětského stíhacího letounu MiG-21 nesoucí označení MiG-21F. Jedná se  o  natolik výraznou modernizaci původního sovětského typu, že  je místy označována za  československou konstrukci. Zásadní modernizací z hlediska úkolu byla rovněž bitevní verze L-39ZA oproti klasickému cvičnému L-39 Albatros. Dalším příkladem z  historie naší armády jsou různé verze a  modernizace obrněných transportérů OT-810, OT-62 TOPAS a OT-64 SKOT a rovněž bojového vozidla pěchoty BVP-1. U  toho došlo počátkem devadesátých let k  atypické modernizaci, která měla vozidlo přizpůsobit novým požadavkům. Ty ovšem nebyly vojenské, ale politické a  vyplývaly z  mezinárodních odzbrojovacích dohod. Výsledkem byl

takzvaný obrněný transportér OT-90, který vznikl z  BVP-1 nahrazením původní věže s  kanonovou výzbrojí věžičkou z  OT-64 s  lafetovaným velkorážným kulometem. Uvedený produkt nikoho nenadchl a  dostal neoficiální pejorativní „bojové“ jméno Havlův tygr. Avšak existují i  velmi vydařené, přímo nadčasové české modernizace BVP-1. Příkladem je původně průzkumný a  palebný systém Sněžka nebo samohybný minomet PRAM-S. Opravdu zásadní modernizaci BVP-1 vystavovaly společnosti EXCALIBUR Army a  ZVS Dubnica nad  Váhom na  letošním veletrhu IDEB  2012 v  Bratislavě. Další vyspělou modernizací, na níž se podíleli naši i zahraniční odborníci, je tank T-72M4 CZ. U zavedených T-72M byla vyměněna původní pohonná jednotka za powerpack, instalován moderní systém řízení palby a přidány bloky reaktivního pancéřování. Řada modernizací se  objevuje i  v  současnosti. Existují dokonce modernizace živelné či individuální. Typickým příkladem takovéto aktivity vojáků se  stalo vylepšování samopalů vz. 58 rozhraními (kolejnicemi) pro montáž přídavného vybavení, kompenzátory a dalšími díly. Oficiální provedení vlastně přišlo až  následně. Objevuje se také různé další speciální vybavení, které si vojáci pořizují vlastním nákladem, především na  základě zkušeností z  Afghánistánu. Situace tak trochu připomíná revoluci ve vojenství v devatenáctém století, kdy si mnozí důstojníci bez ohledu na  oficiální jednohranné předovky pořizovali vlastním nákladem revolvery a opakovačky dříve, než byly oficiálně zaváděny do výzbroje. Z  posledního období lze jako příklady širokospektrální modernizace zaměřené do  oblasti rozšíření počtu plněných bojových a  logistických úkolů uvést kolová obrněná vozidla Pandur II 8×8 nebo lehká kolová obrněná vozidla LOV (Iveco LMV), která mají stále více verzí (A  report 5/2012, 6/2012). Technologický vývoj se  dotkl rovněž protileteckých systémů.

Modernizace radiolokátoru SURN na verzi SURN Cz podstatně zvýšila akceschopnost systému 2K12M3 KUB, přestože z vnějšku se na vozidlech téměř nic nezměnilo. Jedná se  o  typickou sofistikovanou modernizaci, která je zaměřena do  oblasti elektroniky. Dalším stupněm modernizace je možnost nahrazení originálních, ale výrazně stárnoucích řízených střel 3M9M3 evropským typem ASPIDE. Žhavou novinkou je modernizace samohybné kanonové houfnice vz. 77 na  verzi Dana-M1 CZ (A  report 7/2012) jako společný projekt českých a slovenských podniků.

Proč modernizovat

Analýza konfliktů posledních dvaceti let potvrdila, že  ani nejvyspělejší technologie nejsou vždy schopny vést k vítězství nad  rovnocenným protivníkem nebo naopak nad  široce založeným, avšak technologicky nerovnocenným, ozbrojeným odporem v rámci konfliktu nízké intenzity. Bojová praxe prokázala, že zavedené zbraně a  zbraňové systémy, mnohdy staré desítky let, jsou stále účinné. Příkladem je sovětská válka v Afghánistánu, kde se lépe osvědčily starší tanky T-55 než tehdy nové T-72, ale i  využití mnoha typů starší výzbroje spojenci v Iráku a Afghánistánu za posledních deset let. Mnohé starší zbraně a  zbraňové systémy mají v některých případech značný modernizační potenciál. Typickými příklady jsou útočná puška AK-47 (Kalašnikov), pancéřovka RPG-7, ale rovněž opakovaně modernizované americké samohybné houfnice M109 či třicet i  padesát let stará letadla dnešních velmocí. U AK-47, který je používán především ve verzi AKM, byla provedena poměrně atypická modernizace na  typ AK-74. Základem se  stala změna náboje, a  to z  7,62mm vz. 39 na  náboj rozměrů 5,45×39  mm, který byl zaveden do  výzbroje v  roce 1974. Nová zbraň má při prakticky shodném vzhledu, konstrukčním řešení a  zhruba stejných rozměrech hmotnost 3,3 kg oproti staršímu typu, který váží 5,2 kg. Zhruba polovina dílů je shodná s AKM.

Obrázek spoušťového a závěrového mechanismu samonabíjecí pušky vz. 52 s náboji vz. 52 Puška vz. 24 a puška 98K (VHÚ Praha)

16

Avia S-199 (VHÚ Praha)

SURN Cz

17

technika a výzbroj V  současné době vyvstává pro většinu armád NATO zásadní otázka: Nakoupit extrémně drahé nové zbraňové systémy, nebo modernizovat osvědčené konstrukce? Vycházíme-li z analýz světového bezpečnostního vývoje, je zde další otázka, a to jestli se vyplatí na dobu příštích patnácti až dvaceti let nakupovat novou výzbroj, nebo modernizovat zavedenou, která se  ve  službě osvědčila. Například tanky M-1 Abrams, zavedené do výzbroje roku 1980, Leopard 2 (1979), Leclerc (1992), ale ani T-72 (1972) neztratily díky modernizacím prakticky nic ze  svojí bojové hodnoty. Koncepčně nové řešení tanku s podstatně vyšší bojovou hodnotou je přitom v nedohlednu. Mezi zbraňové systémy, které prokázaly svoji životaschopnost a  účinnost i  v  konfliktech nízké intenzity, patří rovněž samohybná děla. Typy M109 (1963), GCT 155 mm (1977) nebo MSTA (1989) si udržují vysokou bojovou hodnotu. Obdobně u raketometu MLRS byla otázka zastarávání vyřešena dílčími změnami v elektronice a  novými druhy munice. Stejnou cestou se podařilo zvýšit bojovou hodnotu známého raketometu BM-21 Grad. Dělostřelecké systémy mají široké spektrum použití. Poskytují obsluhám ochranu před útoky, zároveň jsou mobilní, mohou bránit základny a podporovat jednotky v terénu na vzdálenost až několika desítek kilometrů i v situacích, kdy není možné nasadit letectvo. Jako hlavní argument pro akvizice nové výzbroje se udává její vyšší účinnost oproti starším produktům. Avšak prezentovaná účinnost není zdaleka vždy přesvědčivá a mnohdy neodpovídá vynaloženým nákladům. Dokladem jsou nepřesvědčivé výsledky bojů v  Iráku a  Afghánistánu, kde byla za deset let jejich trvání nasazena i nejmodernější technika. Vyplývá to i z vystoupení některých reprezentantů NATO na  nedávném summitu v Chicagu. Výjimku tvoří zejména robotická výzbroj, hlavně bezpilotní letouny, dále průzkumné a  komunikační prostředky a  v  neposlední řadě také nová munice. Avšak i  ta naráží na  limit, především finanční. Extrémní ceny eliminují

T-72M, T-72M4CZ, VT-72

18

F-104G Starfighter

rozsah akvizicí mnohdy až pod hranici efektivní bojeschopnosti. Dokladem je nedávná intervence evropských zemí v Libyi. V průběhu konfliktu s  vlastní absolutní leteckou převahou a  zanedbatelnou protileteckou obranou protivníka došla evropským letectvům podvěšená munice a  bylo nutno žádat o pomoc amerického spojence. Navíc použití přesné letecké pumy, „chytrého“ dělostřeleckého granátu či rakety v  ceně několika desítek tisíc dolarů na jednotlivce nebo skupinku pěších bojovníků s kalašnikovem extrémně zvyšuje náklady na jejich likvidaci a je na hranici efektivity bojového nasazení. Asymetrická válka se  tak stává z  jedné strany asymetrickou z  hlediska použitých technologií, ale z druhé strany neméně asymetrickou z  hlediska nákladů. Bojovníci v  sandálech, s  odrbanými puškami, obstarožními pancéřovkami a  improvizovanými výbušnými systémy vyráběnými v garážích ze  zemědělského hnojiva hrozí finančně uzbrojit sofistikovaného protivníka. Přílišná „afghanizace“ výzbroje některých armád vede k otázce, jak dál po Afghánistánu, kterou se zabýval i summit NATO v Chicagu, a to i z hlediska dalšího vyzbrojování zemí Aliance. Co bude s tisíci vozidel programu MRAP, která se příliš nehodí pro standardní konflikt technologicky srovnatelných armád? Příští válka může mít výrazně klasičtější charakter a  výzbroj nakoupená pro konflikt nízké intenzity naopak omezené možnosti použití. Ceny nové výzbroje, do  kterých se  promítají dlouhodobé rozsáhlé vývojové náklady i mnohaletá inflace, vedly již v několika případech k  tomu, že  byly odmítnuty moderní a  sofistikované zbraňové systémy ve  prospěch modernizace zavedené výzbroje. Typickými příklady jsou osud amerického protiletadlového systému M247 Sergeant Yorck (do  výzbroje byl zaveden výrazně levnější M1097 Avenger), bitevního vrtulníku RAH-66 Comanche (ve výzbroji zůstal modernizovaný typ AH-64 Apache) nebo samohybného dělostřeleckého systému Crusader (ve výzbroji zůstal

modernizovaný typ M109). Výrazné redukce se  dočkal i  systém vojáka budoucnosti v  rámci programu bojový systém budoucnosti (Future Combat System). Prakticky ve  všech případech byly neúspěšné systémy označeny jako předražené ve  vztahu k  užitné hodnotě a  nepotřebné z  hlediska současných a blízkých vojenských operací. V době předpokládaného velkého konfliktu již mohou být zastaralé. Americké ozbrojené složky již dlouho spolupracují při  akvizicích zbraňových systémů s  výrobci na  programech předem připravených modernizací každého zbraňového systému, především letadel, které jim umožňují relativně levně udržovat vysokou bojovou hodnotu výzbroje po  několik desítek let. Vycházejí totiž z  předpokladu, že  první modernizace má být provedena nejpozději po deseti letech od  zavedení systému do  výzbroje. Náklady na modernizaci mohou dosahovat 10 % až  30  % původní kupní ceny. Ovšem inflace za  deset let sníží kupní cenu o  více než 20  %. Situace se  však mění i  na  základě rychlosti výrobních a  technologických změn v průmyslu. Varováním byl již dlouhý vývoj amerického víceúčelového bojového letounu F-22 Raptor. Před jeho dokončením bylo nutno obměnit téměř celý hardware a software, neboť v průběhu několika let zastaraly.

Nakupovat, nebo modernizovat…

Vycházíme-li z  aktuální situace členských států NATO, prakticky všude existuje převis nabídky nových výrobků obranného průmyslu nad  poptávkou a  zároveň i  nedostatek financí na  akvizice nové výzbroje. Z  více hledisek, včetně pravděpodobného bezpečnostního vývoje a  možností předpokládaných protivníků, je třeba rozhodnout, zda je výhodnější nakoupit novou výzbroj, nebo modernizovat zavedenou. Výdaje na obranu ovšem nelze snižovat donekonečna. Typickým příkladem

Protiletadlový raketový systém KUB s řízenými střelami ASPIDE

jsou třicátá léta minulého století, kdy populistické šetření vedlo k  drtivé porážce západních zemí Evropy a  nesrovnatelně větším materiálním i  morálním škodám ve srovnání s průměrnou dlouhodobou přípravou na válku. Modernizace zbraní a zbraňových systémů lze realizovat prakticky v každé zemi, která disponuje dostatečnou technologickou základnou. Vytváří či udržují se  tím i  pracovní místa v  průmyslu a  získávají finance z  daní. V  takovém případě je možné modernizovat domácí i  zahraniční výrobky. Typickým příkladem smysluplné modernizace domácího systému jsou průzkumné a  pozorovací systémy Sněžka a Los, které se dlouhodobě osvědčily. Modernizace prodlouží jejich bojovou hodnotu až o desítky let. Vyplatí se  modernizovat jak velkosériové jednodušší produkty typu ručních zbraní, tak malosériové složité systémy typu velkých radiolokátorů. Předem je třeba rozhodnout, zda je modernizace účelná ve  vztahu k  délce služby, bojové hodnotě a  fyzické a  morální životnosti výsledné výzbroje. Uvedené rozhodnutí by se  mělo opírat o  dlouhodobou koncepci z  hlediska budování a  vyzbrojování armády, která by neměla mít politický podtext. Je třeba odborně posoudit, nakolik je modernizace výhodná z  hlediska předpokládaných nákladů. Pokud je potřebná kompatibilita v rámci Aliance, bude pravděpodobně patřit k prioritním požadavkům. Příkladem jsou identifikační systémy. Prakticky všechny země NATO dosud kalkulovaly při  zadávání práce domácímu obrannému průmyslu také s  otázkou zaměstnanosti, placení daní, udržení odborníků a sociální stability. Mnohé spojenecké země navíc preferují ze  stejných důvodů i nákupy od domácích výrobců. Tento přístup omezuje realizaci projektů Smart Defence a  Pooling and Sharing, které dosud vesměs zůstávají na papíře. Podíváme-li se  na  současné afghánské bojiště, jednoznačně vládnou při  vyzbrojování ekonomická řešení a  modernizace. Opravdu nových typů zbraní a zbraňových systémů je minimum. Přitom neradostná realita z  hlediska financování armád může trvat ještě řadu let. Neměli bychom však zapomínat, že  jakákoli vojenská technika se  opírá o  lidi, kteří ji obsluhují. Bojová praxe ukazuje, že kvalitně fyzicky a psychicky připravený a  zkušený voják dokáže mnohdy se  starší zbraní víc než nováček či diletant oblečený do uniformy a vybavený nejlepší výzbrojí. Modernizované zbraně a  zbraňové systémy mají z  uvedeného hlediska ještě jednu výhodu. Lze jimi vyzbrojit i  značné počty „záložáků“, kteří absolvovali základní vojenskou službu. K nové výzbroji, zpravidla kvůli vysokým cenám nepočetné a obtížně nahraditelné, je třeba vycvičit nové obsluhy, což je většinou náročné na čas. Text: Martin Koller Foto: autor a archiv autora

19

Proudový letoun FDIVC-1/D; na přídi je vidět kamerka, která přenáší obraz na displej operátora

výcvik

Létající terče Ničení cílů ve vzduchu patří k nejsložitějším vojenským činnostem. Proto si vyžaduje kvalitní a intenzivní výcvik, který je však finančně nákladný. Jednou z cest k jeho zlevnění jsou bezpilotní letouny. Protiletadlovou obranu území naší republiky aktuálně zajišťují bojové letouny, dále starší protiletadlové raketové komplety a systémy 2K12 KUB, 9K32M Strela-2M, 9K35M Strela-10M a nový RBS-70 (v zahraničí se  obvykle píše RBS 70) krátkého dosahu. Podle Bílé knihy o obraně má být v  souladu s  doporučením NATO schopnost protiletadlové obrany krátkého dosahu v  AČR zachována a  rozvíjena. Tímto směrem byla vedena i  akce, přesněji ostré střelby RBS-70, při kterých byly testovány bezpilotní letouny – imitátory cílů.

Drahé ostré střelby

Pro udržení bojeschopnosti protiletadlovců, kteří jsou soustředěni v  rámci 25.  protiletadlové raketové brigády Strakonice, je třeba provádět efektivní výcvik. Na  učebnách se  operátoři RBS-70 a  další příslušníci obsluh střílet nenaučí. Problém zcela nevyřeší ani trenažér. K výcviku jsou potřebné reálné podmínky v terénu a samozřejmě ostré střelby na reálné cíle. Jenže ty jsou drahé. Až  do  současnosti museli protiletadlovci střílet v  zahraničí. Naše stále se  menšící výcvikové prostory neumožňovaly provádět ostrou střelbu tak, aby nedošlo k ohrožení prostorů mimo střelnice. Tato situace není ostatně úplnou novinkou. I  v  předlistopadovém období jezdily obsluhy protiletadlových raketových systémů Dvina, Volchov, Něva, Krug, Kub a Osa střílet do rozlehlých prostorů bývalého Sovětského svazu. Pouze střelby přenosného kompletu Strela-2M a  samohybného systému Strela-10M bylo možné provádět na  domácích střelnicích. Jenže oba typy jsou výběhové a jejich kariéra se z důvodu morální zastaralosti a  nedostatku řízených střel blíží ke konci. V  období před listopadem 1989 cvičili naši protiletadlovci, především obsluhy protiletadlových kanonů ráží 30 mm a 57 mm, rovněž na  Slovensku (ve  VVP Kežmarok a  Malacky-Kuchyňa). Rozdělení republiky

20

v roce 1993 nás tak připravilo o řadu možností, mimo jiné i z hlediska obrany a přípravy na ni. Naše armáda posílá již léta protiletadlovce i letce především do Švédska a protiletadlovce rovněž do Polska. Střelby jsou vedeny na bezpilotní letouny, případně na vlečný terč, prakticky látkový pytel vlečený na několikakilometrovém laně za letounem, jaký se používal již po první světové válce. Piloti vrtulníků se pro nasazení v Afghánistánu připravovali rovněž ve  Francii, Španělsku a Izraeli. Náklady na vyslání vojáků, jejich diety, přepravu, ubytování, pronájem střelnice, cílové prostředky, pojištění atd., se počítají i v desítkách milionů korun na jeden výjezd. U  letectva jsou ovšem ještě vyšší. Protiletadlovcům však svitla naděje na výrazné úspory.

Bezpilotní terče pro AČR

V  posledních letech se  v  rámci resortu obrany objevila snaha po zlevnění výcviku

Odpálení BRS-70, řízená střela odhazuje startový motor

protiletadlovců tím, že  obsluhy protiletadlových raketových kompletů RBS-70 budou střílet doma. Iniciativa vyšla především ze  sekce vyzbrojování, kde došli k  názoru, že  aktuální zajištění výcviku a  ostrých střeleb kompletů RBS-70 není dostatečně realistické. V  současnosti se  ostré střelby vedou pouze na  fixní cíle – upoutané balony. O  tom jsme již před časem psali. Operátoři se v praxi zaměřují na meteorologický balon, který je zabalen do  fólie ze  stani­ olu a vznáší se v určité výšce nad terénem. Imituje tak do určité míry vrtulník, a pokud zůstává na zemi, znázorňuje i tank, protože RBS-70 může sloužit také jako protitankový prostředek. Cíl je však stále statický, což úlohu výrazně ulehčuje. Pohyblivý cíl však vytváří zásadní problém. Jeho použití v  omezeném prostoru českých vojenských prostorů může vést k tomu, že řízená střela dopadne mimo vyhrazený výcvikový prostor a ohrozí životy nebo majetek občanů. Jedním z  možných řešení se  stalo použití bezpilotního cílového letounu. Ten se na rozdíl od balonu ve vzduchu pohybuje a lze jej udržovat nad vojenským výcvikovým prostorem. V tomto případě se naše armáda nezaměřila na  nákup v  zahraničí. Základní specifikací byl vývoj funkčního vzoru bezpilotního cílového letounu nebo jinak létajícího terče či imitátoru vzdušného cíle a zároveň výcvikového prostředku. Letoun se  měl pohybovat různými rychlostmi a měl být vybaven tak, aby imitoval ve vzduchu letoun skutečné velikosti, včetně radiolokačního odrazu. Operátor, který

jej řídí, má mít možnost buď přímého řízení po  celou dobu letu, nebo naprogramování dráhy letu s  tím, že  řízení přebírá pouze při  startu a  přistání. Z  hlediska využití se předpokládaly dvě verze. Jedna je pouze cílový letoun určený ke zničení. Ve druhém případě slouží výcvikový cílový letoun opakovaně k nácviku činnosti operátorů a dalších příslušníků obsluh RBS-70. Požadavek velkého rozsahu letových rychlostí vedl v  praxi k  řešení konstrukcí dvou letounů s  různým druhem pohonu, včetně proudového. Důvodem je potřeba imitace tří druhů cílů. Pro bojové letouny je požadována rychlost až 500 km/h, pro vrtulníky kolem 200 km/h a  bezpilotní letouny mohou zahrnovat celé spektrum. Dodávky letounů i jejich nasazení je plánováno jako služba, kterou bude poskytovat civilní dodavatel. Hlavním úkolem první fáze projektu bylo definovat bezpečnostní zóny pro střelbu RBS-70 na  střelnicích v  naší republice a výroba funkčního demonstrátoru. Součástí úkolu je i  vypracování metodiky střelby na uvedený cílový bezpilotní letoun. Hlavním realizátorem projektu se  stal vojenský opravárenský podnik, který nese v současné době označení VOP CZ. V praxi slučuje veškerá armádní pracoviště, která se  zabývají vývojem a  výrobou pozemní techniky. Technologicky vývoj dozoruje jeho divize ve  Slavičíně, dříve Vojenský technický ústav výzbroje a  munice (VTÚVM), který se desítky let zabýval vývojem, případně i výrobou některých zbraní a komponentů zbraňových systémů.

Dvě řešení

Vývoj a výrobu funkčních demonstrátorů se  nakonec rozhodly realizovat dvě firmy. K řešení přistoupily poněkud odlišným způsobem. Již před téměř dvěma roky představila svůj bezpilotní letoun HAES  400 skupina firem HAES Group, kterou tvoří společnosti Hacker a.s. a  firma E.S.C. (Evolving Systems Consulting). Tato dvojice se mimo jiné zabývá vývojem a výrobou leteckých modelů, ale i dílů pro zbraně nebo kosmické programy. Vývoj bezpilotního

cílového letounu realizuje na vlastní náklady. Existují tři verze univerzálního řešení HAES 400, které se liší pohonem. Nejstarší provedení používá spalovací dvouválec, zatímco novější elektromotor, případně malý proudový motor. Letoun s  delta křídlem bez vodorovných řídicích ploch má robustní konstrukci. V trupu se nalézá autopilot s navigačním systémem GPS, zdroje, systém řízení se  servy, která transformují elektrické povely na  mechanické, a  materiál, který zajišťuje na radaru odraz ve velikosti bojového letounu. Motor vybavený vrtulí se sklopnými listy se nalézá na konci trupu. Start zajišťuje skládací rampa, která je řešena obdobně jako u zahraničních konstrukcí. Uvedené řešení umožňuje použití prakticky v  jakémkoli terénu. Vzletovou rychlost uděluje letounu, jenž má délku a rozpětí nosných ploch téměř 2,5 m, gumový svazek, který napíná buď ruční naviják, nebo elektromotor napojený na akumulátor automobilu. Řízení zajišťuje přes anténní systém notebook napojený na řídicí soupravu s joysticky. Letoun je po celou dobu letu kontrolován a  sledován. Jeho let se  zobrazuje na  displeji a  ukládá do  paměti počítače. Současný funkční vzor HAES 400 s elektrickým pohonem přistává na lyžový výstupek pod trupem. K tomu je třeba dostatečně rovná plocha bez kamenů a křovin, které by mohly drak letounu poškodit. Firma ARXEA prezentovala tři různé bezpilotní cílové letouny. Při  jejich vývoji využila draky komerčních modelů, které upravila v souladu s požadavky zadavatele. Uvedené řešení výrazně urychlilo a možná i  zlevnilo vývoj, jenž se  soustředil především do  oblasti avioniky, konkrétně kontroly, řízení a  sledování letu. Tvar letounů vychází přibližně z  existujících typů, což je určitou výhodou i  z  hlediska příslušníků družstev RBS-70, kteří je mohou sledovat i  optickými přístroji. První letoun, FDIVC-2/B (funkční demonstrátor imitátor vzdušného cíle 2 verze B), se podobá běžnému sportovnímu cvičnému akrobatickému letounu, další, FDIVC-2/E, motorizovanému větroni a  třetí, FDIVC-1/D, připomíná

starší britský stíhací palubní letoun Sea Vixen. První dva jsou poháněny elektromotory, třetí prototypem proudového motoru společnosti První brněnská strojírna Velká Bíteš, a.s. (PBS). Tento výrobce dodává

fakta Ředitel sekce plánování sil brigádní generál František Mičánek: „Snažíme se  držet krok s  technologickým vývojem. V  současné době používáme fixní cíle (upoutané balony) a dnešní prezentace je první krok k  tomu, abychom střelce přiblížili k  reálnému životu na  bojišti. Bezpilotní imitátory cílů (létající terče) jsou cestou, kterou se  chceme ubírat do budoucna, abychom zvýšili úroveň výcviku. Dvacátá pátá protiletadlová raketová brigáda dosud využívala výcvikový prostor především v  Polsku. Možnost využití naší střelnice na Boleticích by byla ideální, protože bezpečnostní limity nám umožňují bez problémů použít RBS-70 i imitátory vzdušných cílů, aniž bychom jakkoli ohrozili civilní obyvatelstvo. Předpokládaná potřeba je pět až deset imitátorů za rok a přibližně pět balonů. Předpokládáme, že cena jednoho imitátoru by se  mohla pohybovat kolem 200  000 korun, což je pakatel ve srovnání s náklady na výjezd do zahraničí, které se pohybují kolem 15 až 20 milionů korun. Bezpilotní letouny lze využít i  pro pokračovací výcvik obsluh RBS-70, především sledování. Do  budoucna předpokládáme základní výcvik na trenažéru a poté reálný výcvik v terénu, včetně ostrých střeleb nejprve na balony a poté na imitátory. V použití RC modelů v reálném terénu jako cílů vidíme cestu k  zefektivnění přípravy pro ostrou střelbu. Imitátory chceme pořizovat formou služby. Pro AČR je výhodné, že  zde máme dvě firmy, protože to vytváří konkurenční prostředí. Můžeme tak dosáhnout lepších finančních podmínek. Na  základě zkušeností z  dnešních střeleb upravíme parametry pro vyhlášení výběrového řízení. Předpokládáme, že uvedenou službu bychom mohli získat do dvou let.“

Letoun HAES 400 na startovací rampě

21

výcvik malé proudové motory pro cílové bezpilotní letouny několika letectev a  z  technologického hlediska je pravděpodobně na  špičce světového vývoje. Všechny tři letouny mohou startovat ze  země, nejlépe z  upravené komunikace nebo jiné rovné plochy o délce řádově v desítkách metrů. Používají k tomu různá řešení kolového podvozku. Vrtulové typy lze rovněž vypustit z  ruky. K  přistání FDIVC-2/B a  FDIVC-1/D slouží opět podvozek zatímco motorizovaný větroň FDIVC-2/E, který startuje z  odhazovacího podvozku, přistává na lyži pod trupem. Bez ohledu na koncepci se  štíhlými křídly o  velkém rozpětí dosahuje motorizovaný větroň rychlosti téměř 200 km/h díky vhodně volenému profilu křídla a aerodynamickému řešení trupu. Všechny tři letouny jsou vybaveny malými kamerami na přídi trupu, které dávají operátorovi možnost sledovat on line let z pozice pilota a umožňují vytváření videozáznamu. U letounů obou zúčastněných firem jsou použity komerční modelářské komponenty, jako elektromotory, serva, gyroskopy, přijímače atd. Tím je dosaženo úspory času při  vývoji i  sériové výrobě. U  cvičných verzí cílových letounů se v případě sériové výroby jeví jako nejoptimálnější přistávací prostředek padák, který nepotřebuje volné a  upravené plochy na  přistání. Objektem posouzení bude především funkčnost a spolehlivost avioniky všech zúčastněných typů.

technika a výzbroj Protiletadlový raketový systém RBS-70 (Robotsystem 70) vyrábí společnost Saab Bofors Dynamics od roku 1977. Jedná se o přenosný protiletadlový raketový komplet krátkého dosahu s dostřelem 250 až 8 000 metrů. Postupným vývojem vznikly tři verze řízených střel, které mají různou elekroniku i letovou rychlost. Mark 01 s verzemi Mk. 1 a Mk. 2 dosahuje rychlosti Mach 1,6, zatímco Mark 2 Bolide již Mach 2,0, tedy téměř 2 500 km/h. Na rozdíl od známých typů Strela 2, Igla nebo Stinger, které mají infračervené samonaváděcí hlavice, je řízená střela kompletu RBS-70 naváděna pomocí laserového paprsku. Družstvo je přitom ve spojení s  dalšími pracovišti PVO. Systém navádění minimalizuje možnost rušení hlavice a  zvyšuje pravděpodobnost zásahu. V  letové hladině cíle od  30 m výše je dosahováno zásahu s  95% pravděpodobností. Naše armáda používá už jen řízené střely Mk. 2 a Bolide, verze Mk. 1 jsou určeny ke spotřebování pouze pro cvičnou ostrou střelbu. Cíl je ničen explozí hlavice, iniciované bezkontaktním zapalovačem. V naší armádě přepravuje družstvo s jedním odpalovacím zařízením a  několika kontejnery s  řízenými střelami terénní nákladní automobil Tatra T 810 PVO. Komplet RBS-70 je ve výzbroji 21 států.

RQ-4 Global Hawk 1. část

Na různé cíle

Kdo si pravděpodobně nejvíc užil ostré střelby i  prezentaci bezpilotních letounů, byli příslušníci 252. protiletadlového raketového oddílu 25. protiletadlové brigády ze  Strakonic. Zaměřování a  střelbu na  bezpilotní cílové letouny střídali střelbou na upoutané balony. Ostré střelby jsou pro ně svátek, který se  z  důvodu úspor koná maximálně dvakrát do  roka. Kromě čtyř družstev RBS-70 a  radiolokátoru SURN  Cz s  obsluhou se  střeleb zúčastnilo vozidlo automatizovaného systému

Družstvo RBS-70 před střelbou

velení a řízení palby (ASVŘP), známé rovněž jako RACCOS, pracoviště PEU POSI a družstva vybavená aparaturou vzdušného pozorovatele (AVZP). Uvedené systémy mohou cestou velitele družstva spolupracovat s operátorem a pomáhají mu především

při  takzvaném hrubém navedení. Družstvo RBS-70 se  skládá ze  sedmi vojáků, konkrétně řidiče Tatry 810 PVO, dvou velitelů, dvou operátorů a dvou nabíječů. Tím je v bojové situaci zajištěna směnnost po dobu 24 hodin. Velitel akce podplukovník Jaroslav Daverný, velitel 252. protiletadlového raketového oddílu, zdůraznil zajímavou skutečnost. Zadání pro dodavatelské firmy bylo maximálně tvrdé z  důvodu ověření technologických i  taktických možností prezentovaných bezpilotních cílových letounů. Právě spolupráce výrobců s  vojáky se u protiletadlovců vždy osvědčila, protože zvyšuje pravděpodobnost včasného odstranění vývojových chyb a vede k přesnějšímu vyladění produktu. Pro družstva RBS-70 nebylo sledování miniaturních letounů zrovna snadné, protože se  v  některých případech pohybovaly v  prostoru, kde pozadí tvořily stromy pokrývající svah kopce, nikoli obloha. Přesto se  podařilo všechny detekovat. Jeden byl úspěšně sestřelen. Text a foto: Martin Koller

Interiér motorizovaného větroně FDIVC-2/E

22

Vzhledem k náročnosti informačního zabezpečení expedičních operací, směřujících v řadě případů do méně známých koutů světa, roste důležitost strategického průzkumu. Jeho význam roste i z hlediska ochrany teritoria států NATO, kterou jsou v současné době schopny zabezpečovat i bezpilotní letouny. Jedním z nich je americký Global Hawk (Globální jestřáb).

fakta RBS-70

Poděkování za informační podporu patří Petru Haklovi ze sekce vyzbrojování MO

Žádný ze  států NATO si v  současnosti ani dohledné budoucnosti nemůže dovolit plně kvalifikovanou proměnu svých vojsk. Vzhledem ke  globálním bezpečnostním změnám posledních dvou dekád roste ohrožení Evropy především teroristickými útoky. Zároveň jsou stále aktuálnější požadavky na  včasné varování obyvatelstva z  hlediska ohrožení přírodními katastrofami nebo technologickými haváriemi. Proto je třeba nejen sledovat vlastní území, ale i  kontrolovat prostory ve  větších vzdálenostech od hranic, tedy realizovat strategický, nejlépe vzdušný průzkum. Po  vyřazení prakticky nesestřelitelných třímachových průzkumných letounů SR-71 Black Bird z  výzbroje amerických leteckých sil USAF (United States Air Forces) počátkem devadesátých let minulého století realizovaly strategický průzkum ve  prospěch amerických ozbrojených sil pouze družice a  nárazově rovněž modernizované verze letounu U-2, které nesly v jedné verzi označení TR-1. Avšak přes neustále rostoucí kvalitu rozlišení použitých senzorů je jejich činnost limitována řadou faktorů jak z hlediska doby nasazení, tak i kvality získaných informací. Proto byl od  počátku operace Enduring Freedom proti Afghánistánu nasazen nový strategický průzkumný prostředek bezpilotní letoun RQ-4 Global Hawk. Ten je označován také jako bezpilotní výškový systém s  velkou vytrvalostí HAEUAV (High Altitude Endurance UAV). Místo obvyklého anglického označení pro bezpilotní letouny UAV (Unmanned Aerial Vehicle) je v  některých zdrojích uváděn průzkumný systém

(Reconnaissance System). Základní myšlenkou konstruktérů při  jeho vývoji bylo získání prostředku pro strategický průzkum. Bezpilotní letouny mají oproti pilotovaným řadu výhod. Ušetří se  prostor i  hmotnost kabiny a pilota. Odpadá potřeba hermetizace trupu v prostoru kabiny, topení, zásobování kyslíkem atd. Délka letu není omezena únavou pilota. Vývoj nového letounu probíhal nenápadně již od  roku 1994 v  rámci programu Tier II plus u  společnosti Teledyne Ryan pod záštitou vládní agentury pro pokročilé projekty DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency). Vývoj koordinovalo pracoviště Pentagonu, respektive jeho kancelář pro letecký průzkum DARO (Defense Airborne Reconnaissance Office), v  rámci programu velení, kontroly, komunikace, počítačů, zpravodajství, mapování terénu a průzkumu C4ISR (Command Control Communication Computers Inteligence Surveying Reconnaissance). Na  realizaci se  podílely především firmy Rockwell North American Aircraft (v současné době součást konsorcia Boeing) – kompozitová křídla, Aurora Flight Sciences – kompozitové ocasní plochy, Héroux – podvozek, Rolls Royce Allison – pohonná jednotka, Raytheon – senzory, Marion Composites – kompozitové kryty a další díly, Vista Controls – počítače, Litton Kearfott – navigační systém, Honeywell – část avioniky a ochranný systém, BAE Systems – plánování misí, Mobilized Systems – pozemní kontejnerová stanoviště, L3 Communications – komunikační systém. Finálním producentem je Northrop Grumman.

Prvním výsledkem vývoje realizovaného společností Lockheed Martin, který probíhal utajeně od  počátku devadesátých let minulého století, byl bezpilotní letoun RQ-3 DarkStar (v některých zdrojích psáno Darkstar), u něhož probíhal výzkum využití technologie Stealth. Po  ukončení tohoto programu byl zahájen vývoj zcela nového letounu, jehož výsledkem se  stal Global Hawk. Bojové jméno dostal tento průzkumný letoun pravděpodobně podle skvělého zraku sokola, který dokáže z  velké výšky vyhledávat na zemi malé hlodavce. Kontrakt na vývoj RQ-4 v délce 31 měsíců a ceně 164 miliony USD byl podepsán v  květnu 1995. Vzhledem k  tomu, že  obdobný bezpilotní letoun v té době neexistoval a jednalo se o typ velikosti standardního bojového letounu, jehož vývoj trvá zpravidla více než deset let, byla kontrahovaná délka vývoje, koordinujícího výsledky práce mnoha firem, pozoruhodně krátká. V dubnu 1998 byl podepsán další kontrakt ve výši 108 milionů USD na stavbu tří prototypů v  jednicové ceně 10 milionů USD za kus. Zajímavé je, že v rámci vývoje se předpokládalo rovněž použití závěsníků pod křídly pro elektronické kontejnery, případně i  výzbroj. K  vyzbrojení však nedošlo, a pravděpodobně ani nedojde. Jedním z důvodů je rychlost miniaturizace elektroniky v posledních deseti letech. Německá verze Euro Hawk však má pod křídly čtyři integrální kontejnery s elektronikou. Letoun má údajně poměrně slabý radiolokační odraz. Vyzařování v  infračervené části spektra detekované zdola omezuje

23

rubrika

RQ-4 Global Hawk

24

REPORT

25

technika a výzbroj umístění motoru na hřbetě trupu. Tím je zepředu kryt první stupeň turbíny kompresoru. Ocasní plochy kryjí ze stran a zdola trysku motoru. Vzhledem k tomu, že se konstrukce draku a klouzavý poměr blíží větroni, jako například u  slavného U-2, může Global Hawk po  vypnutí motoru ve  velkých výškách plachtit. Tím je vyzařování motoru zcela eliminováno a  ještě se  ušetří palivo. Vezmeme-li v  úvahu také dostup kolem 20  km, může být Global Hawk pro řadu typů radiolokátorů prakticky nezjistitelný. V  případě vzniku námrazy za  letu ve  velkých výškách sníží letoun letovou hladinu do teplejších vrstev atmosféry a nastavením klapek a  křidélek vyvolá třepání křídel, kterým led setřese. Tomu napomáhá velká pružnost štíhlých křídel, která se  v  některých letových režimech výrazně prohýbají. Velký dostup umožňuje návrat na základnu klouzáním při poruše motoru na vzdálenost až několika stovek kilometrů. První prototyp odstartoval v únoru 1997, druhý byl o  rok později zničen při  havárii a v průběhu roku 1999 byly postaveny prototypy číslo 4 a 5. Tyto letouny nesou označení RQ-4A Global Hawk.

43. výsadkový prapor Chrudim, město Chrudim, SVP AČR Klub Chrudimských Výsadkářů a Klub výsadkových veteránů Chrudim

pořádají dne 28. září 2012 Den výsadkových vojsk v České republice

Bojové i jiné nasazení

Nedlouho po zavedení do výzbroje se letouny Global Hawk zúčastnily dvou konfliktů. Od  počátku svého nasazení operují ze  základny amerického letectva v  Beale, která je dislokována v  Kalifornii. Letouny jsou od října 2009 soustředěny ve výzbroji 9. průzkumného křídla (9th Reconnaissance Wing), které je z velitelského hlediska podřízeno bojovému velitelství dvanáctých leteckých sil jih 12AF – AFSOUTH (Twelfth Air Forces Southern) dislokovanému na základně v Davis Monthan. Deváté průzkumné křídlo, které bylo aktivováno roku 1993, se skládá z pěti skupin, a to 9. skupiny podpory misí, 9. skupiny zdravotnického zabezpečení, 9. skupiny servisního zabezpečení, 9. operační skupiny a podle některých zdrojů také 69. průzkumné skupiny, která se  ovšem na  oficiálních stránkách základny nevyskytuje. Výzbroj křídla tvoří kromě RQ-4 pilotované výškové průzkumné letouny U-2 a  letouny radiolokačního průzkumu MC-12 Liberty. Letouny RQ-4 jsou údajně soustředěny ve 12. průzkumné letce (12th  Reconnaissance Squadron), která je podřízena 9. operační skupině. Letové testy a  zkoušky jsou však realizovány v  rámci 452. zkušební letky (452nd Flight Test Squadron) na  základně Edwards. Již na počátku operace Endurig Freedom proti Afghánistánu roku 2002 provedly vlastně první funkční vzory letounů RQ-4, později označované jako RQ-4A, více než 60 letových misí v délce více než 1 200 letových hodin, tehdy ještě jako součást osmých leteckých sil (Eith Air Forces). Od  března 2003 se  zúčastnily operace Iraqi Freedom, kde v  rámci 15 misí nalétaly 350  bojových letových hodin. Při  nich bylo získáno 4  800  snímků, které tvořily 55  %  snímků využitých pro zaměření a  zničení iráckého systému protivzdušné obrany!

26

Výsledné hodnocení nasazení bezpilotních letounů RQ-4 v Iráku a počáteční fázi bojů v Afghánistánu je následující: 1. Kombinace včasného vzdušného varování, senzorů pilotovaných i  bezpilotních vzdušných prostředků a  systémů elektronického boje může tvořit informační základnu pro úspěšné narušení prakticky jakékoli bojové činnosti protivníka. 2. Využití převahy informací a  plné spektrum znalostí o  prostoru bojiště, včetně týlu protivníka, umožňuje vedení úspěšné bojové činnosti vůči silnějšímu protivníkovi. 3. Informační převaha umožňuje vedení přesných úderů. 4. Informační převaha umožňuje efektivně chránit vlastní systémy akvizice, vyhodnocení a  distribuce informací, velení a řízení bojové činnosti. Další zkoušky z  hlediska kooperace s  létajícím kontrolním a  varovným systémem (česky oficiálně létajícím střediskem řízení a  včasného varování) E-3 Sentry AWACS (Airborne Warning and Control System) a  společným radarovým systémem pro dozor/sledování (prostoru na  zemi) a  útok na  (pozemní) cíle E-8 Joint STARS (Joint Surveillance Target Attack Radar System), zkráceně JSTARS,

a případného využití pro civilní úkoly probíhaly na  základnách Wright-Patterson v Ohiu a Edwards v Kalifornii. Evropské země s  výjimkou bývalého Sovětského svazu dlouhodobě nedisponovaly bezpilotními prostředky strategického průzkumu. Dalšího nasazení se letouny RQ-4 dočkaly na několika místech. V období 2005 až 2012 vykonaly průzkumné lety v  celkové délce kolem 70  000 hodin. Z  toho 55  000  hodin bylo určeno pro přímou informační podporu bojových operací. Jeden Global Hawk používá rovněž americký Národní úřad pro letectví a  kosmonautiku (NASA – National Aeronautice and Space Administration) k výzkumným účelům na základně Dryden. Pomohl například při  odstraňování škod po hurikánech v USA. Uvedené výsledky prokázaly správnost iniciativy vedoucí k programu AGS (Aliance Ground Surveillance), do kterého se zapojila i  naše republika. Genezí programů AGS a  Euro Hawk a  technickým popisem bezpilotních letounů řady RQ-4 se budeme zabývat v příštím čísle. Text: Martin Koller Foto: USAF, NASA, Northrop Grumman

u příležitosti 65. výročí založení výsadkových vojsk 25. výročí znovu založení 43.vmpr ( resp. 71. výsadkového praporu )

Program 28.9.2012: 13:00 slavnostní nástup – letiště Chrudim 13:30 zahájení ukázkového odpoledne na letišti v Chrudimi ( seskoky, slaňování, ukázky výcviku, statické ukázky historické a současné výzbroje a výstroje výsadkářů )

Bližší informace : Eva Šíbová 606 673 370 Bc. Jiří Steiner 724 030 495

rubrika Exkluzivní reportáž o simulovaném leteckém výcviku v Tactical Simulation Center (TSC) Pardubice

Vzdušný souboj

modrých a červených

28

Pilot Gripenu se dostává do nejpříhodnější pozice k odpalu protiletadlové řízené střely AIM-9M Sidewinder. Stiskne bojové tlačítko na kniplu a provede rychlý odval doprava. O pár sekund později raketa zasahuje vzdušný cíl. Pro tentokrát je zničen jeden ze strojů „červených“, který se snažil získat vzdušnou nadvládu nad strategickým objektem „modrých“. Bojová mise v pardubickém TSC vrcholí…

29

výcvik Obyčejná přízemní budova na letišti Pardubice. To, že si zde podávají kliku u dveří piloti v  českých i  zahraničních kombinézách, je však pro leckterého kolemjdoucího záhadou. Pouze zasvěcení vědí, jaké unikátní pracoviště se  nachází uvnitř. Jedná se  o  výukové centrum pro simulovaný letecký výcvik neboli Tactical Simulation Center (TSC). Podobných zařízení je na evropském kontinentu jako šafránu. To české je začleněno do organizační struktury Centra leteckého výcviku (CLV) Pardubice, které je součástí státního podniku Letecké opravny Malešice (LOM) Praha. Svoji činnost zahájilo v  listopadu 2011. Impulzem byl požadavek armády o takovýto specializovaný výcvik. Řečeno jinými slovy: AČR nebude zřizovat resortní TSC, nýbrž si koupí službu šitou přesně na míru. „K dnešnímu dni proběhlo v TSC již třináct týdenních výcvikových kurzů pro piloty letounů JAS-39 Gripen a L-159 ALCA,“ říká vedoucí centra Jaroslav Šefl a  upřesňuje, že jeden kurz je obsazen deseti piloty a několika dalšími specialisty letového provozu. „Za  týden se  zde na  osmi leteckých trenažérech provede tři sta dvacet simulovaných letových misí, které jsou zaměřeny jak na  taktický boj za  hranicí viditelnosti, tak na postupy hotovostních stíhačů (Quick Reaction Alert – QRA) v  aliančním integrovaném systému protivzdušné obrany NATINADS,“ dodává a  uvádí zajímavý údaj související s  odpalem raket krátkého a  středního dosahu. „Týdně se  tady simulovaně vystřelí přes tisíc raket. Cena jedné skutečné jde do  statisíců korun. K  tomu přičtěte náklady na  hodinu letu u  Gripenů a L-159. Z čistě ekonomického hlediska šetříme tady stovky milionů korun. To však, řečeno s nadsázkou, není onen rozhodující faktor. Tím je bezpečnost. Tady cvičíme, aniž by došlo k poškození letecké techniky, natož ke ztrátám na životech.“ Stávající přínos centra je tedy nesporný. Nejenže umožňuje provádět komplexní výcvikový proces pilotů taktického letectva, ale navíc je postaveno na bezpečnosti, efektivnosti a  hospodárnosti letového provozu. Tím to však zdaleka nekončí. Tactical Simulation Center má také ambice na  mezinárodním poli. Jako důkaz nechť poslouží červnové simulační taktické cvičení za  účasti českých, maďarských a  německých pilotů z elitních letek sdružených v asociaci tzv. tygřích letek NATO (NATO Tiger Association – NTA). „Opakovaně zde procvičujeme nové taktické postupy ve  vzdušných soubojích a  ověřujeme si svoje bojové schopnosti,“ říkají shodně piloti německých strojů Tornado a  maďarských JAS-39 Gripen. Není tajemství, že v současné době probíhají jednání se  švédskou stranou, která disponuje podobným zařízením, s  cílem propojit obě simulační centra a provést společné cvičení v roce 2013.

Nesporný výcvikový přínos

Centrum taktické simulace je režimovým pracovištěm. Jeho pomyslné srdce – simulační hala, v  níž se  nachází osm vysoce

30

věrných replik kokpitů víceúčelových nadzvukových bojových letounů JAS-39 Gripen, respektive podzvukových bitevníků L-159 ALCA, dvě stacionární pracoviště pro tzv. naváděče (GCI) a jedno pro předsunutého leteckého návodčího (FAC) i brífinková a debrífinková místnost jsou dokonce certifikovány na  přísně tajné. V  reálu to znamená, že  než je „cvičícímu“ povolen vstup do  objektu, musí absolvovat jistou bezpečnostní proceduru. U  „necvičících“ je násobně vyšší. Přesto A  report do  prostor, kde na velkoplošné obrazovce a v reálném čase „bojují“ modří proti červeným, vstoupil. Do simulátorů lze zadat nejen různé typy letecké techniky, ale především širokou

škálu bojových misí. „Vedle již vzpomínaných JAS-39 Gripen a  L-159 ALCA můžeme také simulovat stroje F-16, MiG-29 nebo Su-27 s  tím, že  simulovány jsou výkony a  výzbroj, ale kokpit a  řízení letounu zůstává v podobě Gripenu nebo L-159. Přeškolení zahraničních účastníků do  našich standardů není nikterak časově náročné. Řádově se  jedná o  hodiny,“ vysvětluje J. Šefl a konstatuje, že TSC je schopné generovat také pozemní techniku, prostředky protivzdušné obrany či námořní plavidla. Účastníci fiktivních konfliktů reagují ve  svých pracovištích na  různě eskalující scénáře. „Tento simulovaný výcvik je maximálním přiblížením k realitě. Zapracovávají se do něho zkušenosti od aliančních letek,

které byly nasazeny v bojových operacích. Nepochybně to přispívá k udržování našeho vysokého profesního standardu,“ konstatuje čáslavský pilot JAS-39 Gripen a zástupce velitele 211. taktické letky kapitán Pavel Pavlík a dodává, že pro „dvěstějedenáctku“ je v letošním roce naplánováno šest výcvikových týdnů na  pracovištích TSC. V  této souvislosti je třeba doplnit, že 212. taktická letka, jež má ve výzbroji L-159, má pro rok 2012 předurčeno osm výcvikových týdnů. Mýlí se  ten, kdo nabyl přesvědčení, že  v  simulovaném vzdušném souboji lze bez rizika jít až  takzvaně za  hranu. Opak je pravdou. „Tady se  vzdušná situace permanentně vyhodnocuje. Uděláte taktickou chybu a  ihned schytáte raketu. Roztříští

se vám kokpit, což je zde vizuálně hodnověrně zobrazené. Pocit sestřelu je de facto reálný. Proto v  každém okamžiku musíte účelně postupovat tak, abyste přežil,“ říká kpt.  Pavlík a  vysvětluje, že  na  rozdíl od TSC se  na  taktických cvičení v  tuzemském nebo zahraničním vzdušném prostoru deklarují sestřely až  po  ukončení letu na rozborech bojových misí. Zástupce velitele letky přiznává, že skloubit u pilotů 211. tl povinné penzum výcvikových hodin na  simulátoru a  hotovostní službu v rámci systému NATINADS není z  časového hlediska vůbec jednoduché. S negativním ohlasem na TSC se nesetkal. „Není to pro žádnou čárku. Má to pro nás veliký přínos. Nabyté zkušenosti z misí

se  zapracovávají do  scénářů leteckých operací. Každý pilot je tady konfrontován se situací, v níž se může kdykoliv ocitnout. Opakovaně procvičuje různé druhy úkolů a  udržuje si profesní návyky. Je to komplexní příprava.“ Komplexnost ve  skutečnosti znamená, že  je pilot připraven na  jakoukoliv alternativu. „Rozdíl v  letovém úsilí je zásadní. V NATINADS, což je mírová mise, plníme úkoly vizuální identifikace cíle, respektive pomáháme dopravním letadlům, jež se  ocitla v  nouzové situaci. Při  nasazení do krizové oblasti to vyžaduje naprosto jiný taktický scénář ve  vzdušném boji. Pozitivem je, že  v  pardubickém TSC můžeme intenzivně trénovat obojí. Navíc tady lze cvičit i  postupy při  zvláštních případech za letu,“ pochvaluje si pilot Gripenu nadporučík Pavel Štrůbl. Leteckým „studentům“ jsou v  taktickém simulačním centru nablízku znamenití „kantoři“ – například Otakar Prikner nebo Jiří Pospíšil, kteří nedávno nadzvukový bojový letoun JAS-39 Gripen pilotovali. „Spektrum úkolů, které lze v TSC procvičovat, je velice rozmanité. K  jakékoliv vzdušné situaci se tady můžeme několikrát vrátit a  poté zvolit nejefektivnější způsob provedení úkolu. Byť v  simulátoru nezažíváte náhlé změny počasí nebo násobky přetížení, hodnověrnost letu je takřka reálná. Víme, na co se ve výcviku zaměřit. Je to o dalších a dalších cenných zkušenostech,“ říkají shodně oba bývalí vojenští piloti, nyní pracovníci Tactical Simulation Center v CLV Pardubice. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

31

legislativa

kariéra

O kolektivním vyjednávání, nadcházejících prioritách, propouštění občanských zaměstnanců a „pomocné ruce“ hovoříme s předsedkyní Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády (ČMOSA) Ing. Jitkou Šebkovou

prostředků, a  proto propustíme lidi, tahá za uši. Současně je potřeba vnímat, že snižování míst přináší přetěžování zaměstnanců, a to bez jakéhokoliv platového ocenění. Je to vlastně naopak – za plnění více úkolů méně peněz. Za optimální řešení nepovažujeme ani masivní zavádění outsourcingu, jinými slovy nákupu dražších služeb mimo resort obrany. Proč to nedělat vlastními silami?

Odborář není hanlivé slovo „Odbory jsou dnes jediným nezávislým sdružením, které se  nebojí zastat zaměstnanců. Zákonnými prostředky chrání práva, zájmy a potřeby svých členů,“ říká předsedkyně Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády Ing.  Jitka Šebková. Do  nejvyšší funkce v  ČMOSA byla poprvé zvolena v  roce 1998. Důvěru odborářů ze  sto třiceti základních organizací následně získala ještě volbou na třech sjezdech ČMOSA. Pro odborový svaz dělá maximum možného. Vyjednávání se  zaměstnavatelem, Česká republika – Ministerstvo obrany, již absolvovala bezpočet. Při  kolektivním vyjednávání ČMOSA a  Samostatného odborového sdružení zaměstnanců resortu Ministerstva obrany České republiky (SOS MO) se zaměstnavatelem byla avizována možnost úpravy současného určení platových tarifů pro občanské zaměstnance. Dospěli jste k nějakému výsledku? Bylo dohodnuto vrátit se  k  jednacímu stolu po  vyhodnocení čerpání platových prostředků v  prvním čtvrtletí letošního roku. Na  základě výsledků se  měla zvažovat možnost úpravy současného určení platových tarifů pro občanské zaměstnance podle ustanovení § 6 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., a to od 1. července 2012. Požadavek odborů je, aby současný platový tarif byl nižší pouze o dva platové stupně, než jaký by zaměstnanci náležel podle doby započitatelné praxe. Skutečností je, že byl od 1. ledna 2011 snížen o tři platové stupně. O  uvedeném návrhu jsme opakovaně jednali v květnu a červnu. Zaměstnavatel navrhované řešení odmítl s  tím, že  preferuje poskytování odměn v  závěru roku, a také proto, aby minimalizoval eventuální propouštění zaměstnanců v důsledku případného snížení mandatorních výdajů v roce 2013.

32

Lze tedy tento závěr považovat za konečný? Ze  strany odborů určitě ne. Zaměstnavatel na náš požadavek nepřistoupil, ale to neznamená, že jde o definitivní verdikt. My s tím nesouhlasíme a chceme o této problematice dále jednat. Řádově v následujících týdnech. Odbory se na základě dostupných informací domnívají, že  tato úprava by při  minimalizaci poskytovaných odměn byla reálná. Náš návrh považujeme nejen za  více transparentní, ale především mnohem spravedlivější. Jak se k vyjednávání s odborovým svazem staví zaměstnavatel? Naše vzájemná komunikace není určitě na  mrtvém bodu. Co se  týče vrcholných funkcionářů resortu Ministerstva obrany a Generálního štábu Armády České republiky, lze hovořit o určité vstřícnosti. Nemohu tedy říci, že by s námi nechtěli vyjednávat. Horší je to už s konkrétními výsledky. Zaměstnavatel se požadavkům odborů s vyšší finanční náročností tvrdě brání. Jeho obecná argumentace zní, že k tomu není vhodná doba nebo že  je málo přidělených finančních prostředků. Občas nám to připadá jako přespříliš velké alibi, co kdyby bylo hůře. Na  co se  hodláte soustředit v  nastávajícím období? Vize dalšího kolektivního vyjednávání je zcela určitě o platové oblasti. Ta dle našeho názoru není dořešena. Dále v  současné době jednáme o  prvním doplňku kolektivní smlouvy 2012, který se  bude týkat její přílohy číslo 3, což je „Tvorba a  čerpání prostředků fondu kulturních a  sociálních potřeb“. Praxe ukázala na  některá opomenutí a  nepřesnosti, proto je chceme napravit. Nynější kolektivní smlouva má platnost do 31. prosince 2012. Na podzim nás tedy čeká další vyjednávání se zaměstnavatelem.

Budeme se  snažit přinejmenším obhájit stávající stav. Už předem víme, že to bude velice složité, ale učiníme pro to maximum možného. Vzpomenula jste kolektivní smlouvu pro rok 2012. Jaká byla reakce základních organizací ČMOSA na určité omezení benefitů? Pravdou je, že nás za to některé základní organizace ČMOSA kritizovaly. Nejvíce za  výši odstupného pro zaměstnance, s  nímž byl rozvázán pracovní poměr výpovědí z  důvodů organizačních změn podle ustanovení § 52 písmene a) až  c) zákoníku práce nebo dohodou z  týchž důvodů, a  i  za  to, že  se  preferují zaměstnanci s dlouhodobými pracovními poměry až  nad  patnáct let. Řada základních organizací ČMOSA se  však následně ztotožnila s  tím, že  kolektivní vyjednávání pro tento rok začalo takzvaně od nuly. U nároků zaměstnanců nedošlo z hlediska struktury k výrazným změnám, změnila se však finanční náročnost některých závazků zaměstnavatele. Odboráři ale s  rozpaky a  kriticky poukazují na to, že se na jedné straně v resortu Ministerstva obrany často nehospodárně vynakládají peníze na  veřejné zakázky a  služby a  na  druhé straně nejsou peníze pro zaměstnance. Avizovaná priorita ČMOSA a SOS MO pro nadcházející období je, aby bylo zachováno co nejvíce pracovních míst pro zaměstnance resortu obrany. Co pro to děláte? Zaměstnanost je pro nás prvořadá. Snižování pracovních míst plošně, jaké se dělo v  předešlých letech, není řešení. Příklad? V  letech 2009 a  2010 se  propustilo 1  400 a  700 občanských zaměstnanců. Ořezalo se  to salámovou metodou bez podrobné analýzy. Argumentace, že  do  kapitoly MO ČR bylo přiděleno méně finančních

Nezlobte se, ale neodpověděla jste nám na otázku. Jak mohou odbory ovlivnit zaměstnanost v resortu? Samozřejmě že  zásadně ne. Padne rozhodnutí a  je de facto hotovo. Náš aktivní vstup však musí být ještě před konečným verdiktem. Není standardní, aby byly odbory o  nových organizačních strukturách a  počtech občanských zaměstnanců pouze následně informovány. Je to o  vyjednávání obou stran. Odbory nejsou v  tomto směru zcela bezbranné, jak může leckomu připadat. Mají zástupci ČMOSA a SOS MO alespoň rámcový přehled o možných termínech propouštění, případně o  počtech propouštěných zaměstnanců v  souvislosti s  možnými restrikčními opatřeními v resortu? V  tuto chvíli ne. Na  posledním jednání odborů a zaměstnavatele, které se uskutečnilo 28. června 2012, jsme byli ze  strany vrcholných představitelů resortu obrany ujištěni, že  do  konce letošního roku k  žádnému plošnému propouštění občanských zaměstnanců nedojde. O tom, že by se  připravovala nějaká radikální změna, oficiální zprávy nemáme. Předpokládáme, že  zaměstnavatel nás bude s  předstihem seriózně informovat. Nechceme být až  u  nově vytvořených organizačních struktur v resortu. Jestliže by se  v  nadcházejícím období snižovaly počty občanských zaměstnanců (v  současné době pracuje v resortu 8 229 o. z.), je ČMOSA připraven podat svým členům takzvaně pomocnou ruku? Garantuji, že  ano. „Pomocná ruka“ vyplývá z  našich svazových dokumentů. V případě skončení pracovního poměru jde o podporu zejména v oblasti pracovněprávní. Tady svým členům nabízíme širokou škálu opatření, včetně poskytování právní pomoci bezplatným zastupováním před soudem při řešení pracovněprávních sporů. Dále bych uvedla, že v případě nezaměstnanosti lze, a to již od třetího měsíce, poskytnout jednorázový příspěvek až do výše pěti tisíc korun, jakož i sociální výpomoc nebo bezúročné půjčky. Členové ČMOSA mohou využívat nový benefitní portál Odbory Plus, který jim přináší řadu výhod. Mimo jiné i  možnost využití komplexní služby v oblasti osobních financí. „Pomocná ruka“ odborového svazu vždy fungovala a fungovat bude i nadále.

Čestný meč

praporčického kurzu míří do Prostějova Na  základě závěrečného vyhodnocení soutěže vrchního praporčíka školního praporu o nejlepšího posluchače praporčického kurzu získal za celkové úsilí v průběhu studia na Velitelství výcviku – Vojenské akademii ve Vyškově jeho nejvyšší odměnu Čestný meč rotmistr David Hladký, příslušník vojenského útvaru 3771 Prostějov. „Rotmistr Hladký byl zvolen na základě výsledku závěrečných zkoušek, kde hlavní podmínkou je dosáhnutí výtečných výsledků. Dále komise přihlíží k  názoru velitelů, učitelů a měřítkem také je oblíbenost v kolektivu jednotky. Těmito limitujícími faktory je zaručeno, že Čestný meč padne do správných rukou,“ dodává praporčík Pavel Šugárek, který je autorem této myšlenky. Ocenění jmenovanému při  slavnostním vyřazení praporčického kurzu předal náčelník štábu VeV-VA plukovník gšt. Milan Marek. Slavnostním aktem bylo završeno dvouměsíční studium 40 posluchačů z útvarů celé AČR, kteří se od poloviny dubna postupně seznamovali s učební vševojskovou tematikou do stupně četa. „Jejich příprava vyvrcholila komplexním polním výcvikem, kdy si v posledních třech květnových dnech účastníci kurzu nejen procvičili a prohloubili nabyté znalosti, ale zároveň prověřili i své síly. Příprava pak byla ukončena složením závěrečné zkoušky,“ uvedl ve Vyškově praporčík Šugárek a  dodal: „Za  výtečné výsledky byli také odměněni tři posluchači velitelem VeV-VA, přičemž nejlepší posluchač kurzu rotmistr David Hladký obdržel k meči také pamětní list velitele a rotmistři Petr Peštuka z VÚ 3771 Prostějov a Martin Smažil, příslušník VÚ 6950 Stará Boleslav, písemné pochvaly velitele.“ Text: kpt. Monika Nováková – tisková a informační důstojnice VeV-VA, prap. Pavel Šugárek Foto: Hana Jurčová

Text: Pavel Lang Ilustrační foto: autor a archiv redakce

33

věda a výzkum laboratoře nízkorychlostní experimentální aerodynamiky a  výchova mladých vědecko-výzkumných pracovníků z  řad studentů i  ostatních zájemců o tento obor. Laboratoř bude umožňovat ověření parametrů stávajících i  nově vyvíjených zařízení spadajících

Unikátní aerodynamický tunel Největší univerzitní aerodynamický tunel ve střední Evropě se nyní nachází v Brně, a to na Univerzitě obrany. Počátkem letošního června byl ve spolupráci se sdružením Energoklastr slavnostně spuštěn do zkušebního provozu. Slavnostního aktu byli přítomni rektor Univerzity obrany brigádní generál v záloze prof.  Rudolf Urban a  předseda představenstva Energoklastru JUDr. Jan Rakušan, kteří spolu se  senátorem Parlamentu ČR Ing.  Adolfem Jílkem přestřihli symbolickou pásku. Pozvání přijali také představitelé a zástupci ministerstev, univerzit a vysokých škol, vědeckých ústavů, výrobních podniků a různých společností. Aerodynamický tunel bude sloužit jak vědeckému výzkumu Univerzity obrany a  členům sdružení Energoklastr, tak i  potřebám průmyslu nejen jihomoravského regionu. Tunel nabízí různorodé možnosti využití. Především je určen pro testování modelů letadel a  jejich částí, přitom výzkumu výrazně pomáhá ve  všech fázích návrhu, vývoje, ale i provozu letadel. Nejvýznamnější oblastí aplikace aerodynamického tunelu je vývoj vojenských typů letadel a  jejich částí, ale i  slibně se  rozvíjející oblasti bezpilotních prostředků. Tunel přijde vhod nejen Armádě České republiky, ale také podnikům obranného a bezpečnostního průmyslu. Vedle letectví se  nabízí využití ve  strojírenství. Například testování v  aerodynamickém tunelu představuje jednu z  důležitých analýz při vývoji ventilátorů, vrtulí, ale i chladicí techniky. V rámci stavebního průmyslu tunel najde uplatnění při  modelování atmosférického proudění v  krajině

34

i  městské zástavbě, dále při  analýze odolnosti výškových budov a mostů proti účinkům větru, vlivu větru na  urbanistické řešení staveb, ale i  třeba na  určení větrného komfortu obyvatel. Při  experimentálním modelování atmosférického proudění lze například také simulovat transport zdraví ohrožujících látek ovzduším v  případě teroristických útoků nebo ekologických havárií. Z  existence aerodynamického tunelu mohou profitovat i různá sportovní odvětví. Ve výkonnostních sportovních aktivitách to budou měření v rámci snížení aerodynamického odporu při cyklistice, rychlostním bruslení či lyžování. Netradiční aplikací může být i  testování nových materiálů pro výrobu stanů nebo oblečení.

Nízkorychlostní cirkulační aerodynamický tunel v brněnských kasárnách v Černých Polích zaujímá půdorysnou plochu přes 320 m² s  výškou stavby více než 6 m nad  základnou laboratoře. Srdcem celého zařízení je jednostupňový axiální ventilátor s  průměrem oběžného kola 2,8 m a  příkonem 261 kW. Tato pohonná jednotka je dílem českého výrobce vzduchotechnických zařízení z  Milevska – akciové společnosti ZVVZ Machinery. Ventilátor umožňuje urychlení proudu vzduchu v  měřicí sekci na  180 km/h. Zajímavé jsou i  rozměry měřicí sekce, která má variabilní výstupní dýzu s průtočnou plochou větší než 4 m². Jedním z hlavních požadavků, který si realizační tým stanovil, je vybudování moderní

do  nejrůznějších průmyslových oblastí. Pro úspěšnou realizaci hlavních požadavků se předpokládá velmi úzká spolupráce Energoklastru a jeho členů s Univerzitou obrany a dalšími brněnskými univerzitami, ale také se zájemci z ostatních regionů.

Výstavba aerodynamického tunelu v Brně, který je provozován katedrou letecké a raketové techniky Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany, je výrazem spolupráce investora a  nositele projektu sdružení Energoklastr a Univerzity obrany. Energoklastr je síť vzájemně spolupracujících společností, institucí a organizací, které společně upevňují a  zvyšují svoji konkurenceschopnost v  českém i  zahraničním prostředí. O  významu tohoto projektu, který je spolufinancován z  prostředků evropských strukturálních fondů v  rámci Operačního programu Podnikání a  inovace, hovořil ve  svém projevu při  slavnostním otevření tunelu rektor Univerzity obrany profesor Rudolf Urban. „Naši odborníci vyvinuli unikátní zařízení umožňující široké využití ve výzkumu a průmyslu, ale i v některých sportovních odvětvích. Vynikající vlastnosti tunelu pro měření a testování různých objektů mohou výrazně přispět ke zlepšování pozice českých výrobců vůči zahraniční konkurenci. Spolupráce akademické sféry a průmyslu je pro naši univerzitu klíčová,“ řekl Rudolf Urban. Tuto spolupráci a  její výsledek ocenil také předseda představenstva Energoklastru JUDr. Jan Rakušan, MBA: „Spuštění aerodynamického tunelu je dalším úspěchem Energoklastr Centra Brno ve  spolupráci s  místními univerzitami. Tunel nebude sloužit pouze regionálnímu průmyslu jihomoravského kraje, o jeho využití projevují zájem firmy z celé republiky.“ Katedra letecké a raketové techniky Univerzity obrany bude po  úplném dokončení tohoto tunelu moci používat celkem šest aerodynamických tunelů různé úrovně vybavení a velikosti, což po kompletním osazení technikou umožní přiblížit se  tomu, co se  dnes nazývá středisko excelence. Zatím se  jedná o  investici za  40 milionů korun. Energoklastr bude v  letech 2012 a  2013 postupně investovat do  technologií umístěných v  rámci aerodynamického tunelu v areálu Univerzity obrany v Černých Polích dalších více než 40 milionů korun. Po  plném vybavení se  jeho cena vyšplhá až na 100 milionů. Účastníci slavnostního otevření tunelu mohli vidět ukázku měření odporu na bezpilotním prostředku umístěném v  měřicím prostoru tunelu. Jedná se  o  vrtulník, který používala naše Vojenská policie v  Afghánistánu, a  cílem následných měření podle docenta Dalibora Rozehnala z  katedry letecké a  raketové techniky bude „ověřit výkonové a  vytrvalostní parametry tohoto zařízení v našich klimatických a výškových podmínkách a následně přepočítat a predikovat letové výkony v potencionální oblasti nasazení“. Právě docent Rozehnal byl otcem myšlenky postavit aerodynamický tunel. Tu nosil v hlavě mnoho let, a jak řekl rektor Univerzity obrany: „Sen o  tunelu se dnes splnil.“ Text: Pavel Pazdera Foto: Zdeňka Dubová

35

zbrojní veletrh

Eurosatory 2012 Pravděpodobně největší světový veletrh obranného průmyslu opět hýřil novinkami a média superlativy. Celkem 1 400 vystavovatelů z 55 zemí se v Paříži snažilo získat zákazníky. Na  rozdíl od  jiných oborových veletrhů se  počet vystavujících i  návštěvnost na  letošním Eurosatory zvýšily oproti Eurosatory 2010 zhruba o 10 %. V prvních třech dnech určených pouze pro odborníky se  dostavilo kolem 55 000 návštěvníků. Objevila se řada zajímavostí, avšak jednoznačným trendem byla pokračující „afghanizace“ v  nabídce výzbroje. Přitom převážná většina misí v Afghánistánu má být ukončena v  roce 2014. Výrobci se  tak pravděpodobně snaží udat výsledky nákladného vývoje nebo počítají s  tím, že  se  objeví další konflikt nízké intenzity. Vzhledem k finanční situaci většiny států Aliance se  však může jednat o  spíše dlouhodobé a nejisté očekávání. Na summitu NATO v Chicagu se mluvilo o potřebě změn z důvodu zaostávání evropských členů Aliance. Realitou je obrovská nabídka nové i  modernizované výzbroje. Přitom u mnoha zbraňových systémů nebylo již řadu let dosaženo měřitelného pokroku a převážná většina nových výrobků jsou pouze variace na  známá témata. Hlavní bojové tanky a  dělostřelecké systémy jsou vesměs starší dvaceti i třiceti let. U letadel je situace ještě horší. Pro mnoho států vyvstává aktuální otázka, zda propouštět z armád vojáky a občanské zaměstnance a  zachraňovat obranný průmysl a technologickou úroveň výzbroje, nebo naopak, protože na obojí finance většinou nestačí. Dostávají se  tak ke  klasické otázce nahraditelnosti či ceny každého člověka nebo zbraně. V  komerční sféře se firmy zbavují osob a techniky, které lze nahradit s minimálními náklady a časovou prodlevou. V  rámci podfinancovaných armád se problém může dostat do pozice řešení kvadratury kruhu. Letošní veletrh Eurosatory lze rozdělit podle několika měřítek. Především z  hlediska počtu novinek a šíře zastoupení různých druhů výzbroje. Oficiální tištěný seznam novinek, kde každé z nich je věnován zhruba pěticentimetrový odstavec, je tlustý skoro centimetr. Ovšem naprostá většina výrobků jsou různé „krabičky“ s elektronikou a výrobní technologie, které laikům nic neříkají. Jedná se  o  doklad vývoje v  elektronice, ale i  v  obranném průmyslu celkově. Vyvstává zde ovšem otázka, zda se jedná o  trend dočasný, jakým je afghanizace, nebo dlouhodobý. Vývoj elektroniky se výrazně liší od  ostatních klasických zbrojařských oborů. Můžeme mluvit doslova

36

o zcivilnění výzkumu a vývoje v oboru vojenské elektroniky. Současný zbraňový systém, ale i  ruční zbraň mají životnost kolem 30 let, fyzickou často i  delší. Přitom po  dobu deseti až  patnácti let se  jedná o  plnohodnotný produkt z  hlediska bojové účinnosti. Moderní elektronický výrobek začíná zastarávat už za dva

Expozice společnosti SVOS

Tatra 815 7 a francouzský bezpilotní vrtulník na polygonu

roky a za deset let je z hlediska užitné hodnoty beznadějně zastaralý. Navíc dochází k zásadním, možno říci trendovým změnám při vývoji. V dřívějším období si ozbrojené síly, především větších států, realizovaly vývoj elektroniky pokud možno utajeně ve vlastních centrech. Vzorovým příkladem je Rusko. V  současnosti jsou mnohdy přebírány výrobky z  civilní produkce a  pouze v některých případech militarizovány. Zbraňové systémy se  tedy musí modernizovat komplexně, avšak hlavně v souladu s vývojem elektroniky. Uvedený fakt je nepříjemný, protože přinese spolu s vyšší periodicitou

i  růst nákladů na  modernizace. Na  druhé straně využití širokého spektra velkosériových produktů sníží náklady na  technické vstupy pro modernizace. Obecně lze konstatovat, že hlavní prezentační a zájmové oblasti na Eurosatory 2012 byly ochrana jednotlivce a  vozidla, palebná síla ručních i těžkých zbraní, především přesnost střelby, detekce, identifikace a zaměření cíle, komunikace, boj na větší vzdálenost, robotika, obrněná technika, odminování, zdravotnické zabezpečení, ochrana proti zbraním hromadného ničení, modernizace obecně a výrobní technologie.

Česká expozice

Bez ohledu na  velikost našeho státu se  řadě našich výrobců podařilo zaujmout návštěvníky i  odborně orientovaná média. Jednalo se  především o  dvě společnosti, shodou okolností z  Přelouče. Společnost SVOS, spol. s  r.o., již opakovaně oslovila návštěvníky minulých ročníků Eurosatory. I tentokrát se jí dařilo. Řadu odborníků přilákala výsledná podoba českého vozidla koncepce MRAP známého jako Vega. Finální provedení verze 4×4 má již výzbroj tvořenou dálkově ovládanou zbraňovou stanicí Protector norské společnosti Kongsberg a  ochranu zesiluje slat české výroby. Hlavním tahákem SVOS bylo však letos jiné vozidlo. Jeho znalostí překvapil mnohé tehdy ještě zástupce náčelníka Generálního štábu generálporučík Petr Pavel. Toyota Arctic s  diskrétním pancéřováním ho evidentně nadchla, přestože tento produkt z Přelouče slouží v jiné spojenecké armádě. Právě na tuto kategorii vozidel jsou ve  SVOS dlouholetí specialisté. Již před téměř deseti lety používali jejich terénní automobily s  diskrétním pancéřováním naši vojáci v  Iráku. Obrovité terénní vozidlo, které mohou používat jak vojenské, tak policejní jednotky, má jako výzbroj opět dálkově ovládanou zbraňovou stanici Protector. Nový výrobek společnosti SVOS se  stal takovým lákadlem, že  každý den k  němu dorazilo několik skupin zájemců,

Expozice společnosti EXCALIBUR ARMY

Prezident AOBP Jiří Hynek, přidělenec obrany Francie v Praze plukovník Bruno Bucherie a generálporučík Petr Pavel v expozici společnosti Tatra

převážně reprezentantů ozbrojených složek různých států. Nováčkem na  Eurosatory byla společnost EXCALIBUR ARMY spol. s  r.o. I  jí se podařilo zaujmout řadu návštěvníků, a to modernizovanou samohybnou kanonovou houfnicí DANA-M1 CZ. Zájem o  ni byl opravdu značný. Dokladem byla dvojice „návštěvníků“ zastupujících nejmenovanou asijskou velmoc. Zatímco jeden z nich se pokoušel fotografovat vnitřek věže, druhý se  pokoušel vyrvat z  držáku nábojku. Poté, co byl odehnán, si úlohy vyměnili a  pokračovali v  akci, bohužel pro ně stále bezúspěšně. Nábojka vydržela na  svém místě. Uvedené společnosti měly vlastní expozice mimo národní, která se  nalézala v hale 5. Samostatně vystavovala na tradičním místě mimo haly kopřivnická Tatra, a.s. Ta se pochlubila technologickou novinkou, a  to specializovaným vozidlem pro transport výbušnin. Ředitel speciální techniky Pavel Štefka ovšem nezapomněl upozornit,

Vozidlo Toyota Arctic si vyzkoušel i armádní generál Vlastimil Picek

že  podvozek Tatra používá řada dalších vystavovaných vozidel. V  tom měl plnou pravdu, Vegou počínaje přes několik dalších až po kontejnerový systém Dreh­tainer. Tatra se  navíc předvedla jako nejlepší náklaďák na  polygonu dynamických ukázek. Při závěrečné prezentaci ji doprovázel bezpilotní vrtulník francouzské armády. Samostatně, avšak u české expozice vystavovala rovněž společnost RETIA, a.s. Jejím hlavním lákadlem byl prototyp radiolokátoru a systém pro sledování skrz zeď Ret Vis. Zajímavé výrobky bylo možno vidět i v naší národní expozici, jež mimo uvedených sdružovala 19 výrobců pod vedením společnosti CzechTrade, která podléhá Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR. Ta obvykle poskytuje vystavovatelům finanční podporu na pronájem výstavní plochy. Jednalo se  o  tyto společnosti: AVEC CHEM s.r.o. (prostředky chemické ochrany), Česká zbrojovka a.s. (ruční zbraně), DICOM, spol. s  r.o. (spojovací a  komunikační prostředky), EGO Zlín, spol. s.r.o. (vybavení polních nemocnic), ERA a.s. (prostředky elektronického průzkumu), EVPÚ Defence a.s. (prostředky elektronického průzkumu), GUMOTEX, a.s. (stany a  humanitární výstroj), LEMAX, s.r.o. (osvětlovací prostředky), MEOPTA Systems, s.r.o. (optické a  optoelektronické pozorovací a  zaměřovací přístroje), MESIT přístroje spol. s.r.o. (komunikační technika a  díly letadel), OMNIPOL a.s. (obchod se zbraněmi a vojenským materiálem), OPTOKON, a.s. (komunikační systémy a vláknové kabely), Poličské strojírny a.s. (munice a  pyrotechnika), PROTOTYPA-ZM, s.r.o. (výzkum, vývoj a  zkušebnictví v  oboru výzbroje), Quittner &  Schimek, s.r.o. (spojovací díly a kabeláž elektrotechniky), Sellier & Bellot a.s. (munice pro ruční zbraně), URC Systems, spol. s r.o. (rušičky a strážní elektronické systémy), VTK Special a.s. (ušlechtilé oceli a konstrukce), ZEVETA Ammunition a.s. (munice a pyrotechnika). Text a foto: Martin Koller

37

historie Od narození velitele obrany Sokolova a nositele vyznamenání Hrdina SSSR kapitána Otakara Jaroše uplynulo v těchto dnech sto let

armádě. S  tím však nesouhlasili naši vojáci, Jaroše nevyjímaje, a  požadovali, aby se mohli střetnout s Němci. Následoval tři sta padesát kilometrů dlouhý pěší přesun náročným zimním terénem. Prvního března dorazil Jaroš s praporem do  Charkova. Z  původně plánovaného odpočinku spojeného s  motorizací jednotky a  slavnostní přehlídkou však sešlo. Čtvrtá německá armáda totiž prorazila voroněžskou frontu a valila se na Charkov. Už 2. března byl vyhlášen ostrý bojový poplach. Fasovala se munice a granáty. Prapor měl zaujmout téměř patnáctikilometrový úsek na řece Mža. Mělo mu to umožnit hrdinství vojáků 78. gardového střeleckého pluku, který jen několik desítek kilometrů před touto záchytnou linií bojoval s obrovskou přesilou. Právě zde se  rodila legenda „ukrajinských panfilovců“. Pětadvacet

Hrdina

i bez hvězdy Otakar Jaroš se narodil 1. 8. 1912 v Lounech v  rodině topiče c. k. státních drah. Bylo mu pouhých osm měsíců, když se celá rodina z  důvodu přeložení otce přestěhovala do  Mělníka. Zde se  malý Otakar od  dětských let velice intenzivně angažoval v místním Sokole a skautské organizaci. Měl všestranný vztah ke  všem druhům sportů. Za Mělník hrál jak fotbal, tak hokej. Byl stejně dobrý atlet jako gymnasta. Studoval na místním gymnáziu. To však nedokončil a  přestoupil na  vyšší školu elektrotechnickou do Prahy. Tato odbornost později předurčila i jeho vojenskou dráhu. Jako elektrotechnik byl v  roce 1934 povolán k  3. telegrafickému praporu pěšího pluku 17 do  Trnavy. Zde absolvoval poddůstojnickou školu a v hodnosti desátníka byl odeslán do  školy pro záložní důstojníky v Turnově. V  této době procházela naše armáda významnými kvalitativními a kvantitativními reorganizačními změnami. S  tím souvisel i  nábor mezi záložními důstojníky. Na radu svého strýce plukovníka Františka Konopáska se  Otakar Jaroš v roce 1936 přihlásil a v hodnosti podporučíka telegrafního vojska v  záloze byl přijat do  další dobrovolné činné služby. V  srpnu následujícího roku absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a nastoupil do  funkce zástupce velitele náhradní telegrafní roty u  telegrafního praporu  4 v  Prešově. V  listopadu 1937 se  u  té samé jednotky stal velitelem čety 4. roty. Zde prodělal mobilizaci a  sloužil až  do  osudového 15. března 1939 a následné likvidace československé branné moci. Po vytvoření protektorátu se vrátil domů do Mělníka. Zde mu nabízeli místo velitele místní policie. V  této funkci by byl nucen spolupracovat s Němci, a tak to odmítl a  raději nastoupil na  telegrafní oddělení poštovního úřadu ve  více než sto padesát kilometrů vzdáleném Náchodě. V té době ale už vážně uvažoval o emigraci a  o  zapojení se  do  právě se  tvořící československé zahraniční armády. Dvanáctého srpna 1939 překročil na Ostravsku polskou hranici a o dvanáct dní později byl prezentován ve  funkci velitele telegrafní roty v  Bronowicích. Po  napadení Polska Německem ustupoval s  naším legionem

38

směrem na  východ a  dostal se  podobně jako mnozí další vojáci do  internačních táborů v  Suzdalu a  Orankách. Zde krátce zastával funkci velitele spojovací čety a  velitele důstojnické školy. Ještě před přepadením Sovětského svazu byl v  lednu 1940 povolán do  Moskvy, kde působil jako radista. V dubnu 1941 byl začleněn do zpravodajské skupiny připravované k  vysazení na  Slovensko. Tato operace byla ale v  důsledku napadení Sovětského svazu Německem nakonec zrušena. Jaroš nastoupil jako radista k naší vojenské misi v Moskvě. Na podzim 1941 se dočkal povýšení na poručíka. Podobně jako většina příslušníků tzv.  oranské skupiny byl v  Buzuluku prezentován již v únoru 1942 a zároveň ustanoven velitelem 1. roty, což svědčí o  jeho nesporných velitelských kvalitách. Jaroš byl tvrdým, náročným, ale přitom oblíbeným velitelem. Podle svědectví některých součastníků jeho sebevědomí téměř hraničilo až s jistým furiantstvím. V této souvislosti je

potřeba připomenout, že v této době pořád ještě nebyl důstojníkem z povolání. Do této skupiny byl přeřazen až k 1. 9. 1942. V Buzuluku byl od 1. roty na několik měsíců odvelen, aby mohl vykonávat funkci velitele poddůstojnické školy a připravit tak kvalitní kádr těch nejnižších velitelů. Z tohoto období je znám rovněž jako vášnivý fotoreportér. Je autorem mnoha snímků našich vojáků pořízených právě v Buzuluku. V  lednu 1943 odešel v  čele své roty s  ostatními příslušníky praporu na  frontu. Zpočátku se  přesunovali po  železnici přes Kujbyšev, Penzu a Voroněž do Ostrogošska, kde se  formou cvičení představili veliteli Voroněžského frontu generálplukovníkovi Galikovovi. Ten původně počítal s  nasazením československé jednotky na  méně náročném úseku fronty proti maďarské

V Lounech, rodišti kpt. Otakara Jaroše, získala při příležitosti stého výročí jeho narození Základní škola 28. října čestný titul „Škola kpt. Otakara Jaroše“. Pamětní desku odhalil ministr obrany Alexandr Vondra společně s hejtmankou Ústeckého kraje a starostkou města Louny Janou Vaňhovou

příslušníků 1. čety 8. roty pod velením poručíka Šironina bránilo od 2. března železniční přejezd u stanice Bespalovka. Během pěti dnů padlo dvacet vojáků této čety. Mezi pěticí, která přežila, nebyl nikdo nezraněn. Ustoupili teprve v okamžiku, kdy se podařilo našemu praporu a  ostatním jednotkám dobudovat obranu na řece Mža. K obraně nejtěžšího předsunutého postavení u vesnice Sokolovo se dobrovolně hlásí nadporučík Otakar Jaroš se svou 1. rotou, která je posílena dalšími prostředky. V jeho rozhodnutí ho prý utvrdil hrdinský příklad široninců. Na druhou stranu řeky Mža se rota přesunuje 4. března a hned začíná budovat obranu. O dva dny později dochází k prvním střetům průzkumných hlídek. Osudový den však měl nastat až  8. března. Okolo půl druhé odpoledne zaútočilo čtrnáct nepřátelských tanků

Výcvik v Buzuluku – zleva Jaroš, Lomský a Ladislav Bedřich

Jaroš a Ingr, červen 1942

na Sokolovo. Palbou sovětských posilových prostředků (dělostřelecké a raketometné baterie) umístěných za řekou a protitankových prostředků, které měla k  dispozici 1. rota, se  podařilo zteč velice rychle zastavit. Tři obrněnce navíc zůstaly stát na  místě a  vyvalil se  z  nich mohutný dým. Obránci Sokolova jásali, hned při prvním útoku se jim podařilo zlikvidovat tři tanky. Ve skutečnosti se jednalo jen o průzkum bojem spojený s válečnou lstí. Osádky tanků zásah předstíraly, imitovaly jej za pomoci dýmovnic. Když pak zhruba o dvě hodiny později začal skutečný útok, měli Němci již rozkrytou sokolovskou obranu. Hned prvními přesně mířenými výstřely domněle zničených tanků zlikvidovali jedno ze dvou protitankových pětačtyřicetimilimetrových děl a těžký kulomet. Obráncům Sokolova kromě praporní palebné podpory již zůstal jen jeden protitankový kanon, protitankové pušky a granáty. Zbraně, které nemohly prorazit čelní pancíř německých tanků. Střílelo se  tedy na  pás nebo z boku a zezadu pod věž či do prostoru motoru. Těmito prostředky samozřejmě naši vojáci nemohli zadržet lavinu tanků, která se  na  ně valila. Údaje o  jejich počtu se  liší. Za  čísla blížící se  realitě je možné považovat, že  Němci na  tomto úseku nasadili čtyřicet tanků a  dvacet obrněných vozidel. Na  pravém boku pronikly obrněnce do  vesnice. Přesto se  ještě několikrát podařilo odrazit pěchotu. Ztráty však byly velké. Okolo páté hodiny odpolední zaujali obránci kruhovou obranu u  sokolovského kostela, kde bylo velitelské stanoviště. A  právě při  těchto krvavých bojích byl nadporučík Otakar Jaroš zabit. Podle jedné z verzí se chystal hodit pod přijíždějící německý tank granát, když ho zasáhla dávka z kulometu přímo do prsou. Podle jiné způsobily smrtelné zranění střepiny granátu. V  každém případě byl zasažen do  prsou. Zřejmě už se  nedozvěděl, že  i  přes obrovskou německou přesilu se jemu a jeho vojákům podařilo udržet předsunuté postavení až  do  okamžiku, kdy se  oteplilo a  z  řeky Mža se stala protitanková překážka. Otakar Jaroš byl za  projevené hrdinství in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a jako prvnímu cizinci mu za  splnění bojových úkolů a prokázanou odvahu bylo uděleno nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. V  samém závěru války, v  květnu 1945, byl povýšen in memoriam na  kapitána pěchoty. Později došlo k zneužití jeho jména k  vybudování legendy komunistického velitele bez jakýchkoliv lidských vlastností. To už ale kapitán Otakar Jaroš v žádném případě nemohl ovlivnit. Počátkem srpna letošního roku byla za  přítomnosti ministra obrany ČR Alexandra Vondry a dalších významných hostů uctěna památka tohoto velkého vojáka v jeho rodišti, v Lounech. Zároveň po něm byla pojmenována jedna z lounských škol. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA a Miroslav Šindelář

39

armáda a veřejnost

Legionáři od Zborova znovu bojovali V josefovské pevnosti v Jaroměři si v sobotu 7. července 2012 hrdinství československých legionářů, kteří před 95 lety bojovali na ruské frontě, připomněli členové Československé obce legionářské a klubů vojenské historie z celé republiky.

Zhruba půlhodinové bitvě, která byla jako vystřižená z prvoválečné historie, přihlíželo několik tisíc diváků. A  bylo na  co se dívat. Více než tři stovky příznivců vojenské historie se s vášní a nadšením vrhly do  boje. Bylo možné vidět i  zdravotníky, vojenské fotografy nebo dámy v dobových kostýmech. Po  bitvě se  diváci mohli projít po  bojišti. „Vykopali jsme a  vytvořili i  takzvané vyplétané zákopy, aby dobově odpovídaly roku 1917,“ řekl hlavní organizátor akce Jiří Charfreitag. A nejen zákopy, ale i prapory, nosítka a třeba i šálky, které po boji v zákopech zůstaly opuštěné, odpovídaly době. Do bitvy se zapojila také dvě obrněná auta – jedno legionářské a  druhé z  výzbroje rakouské armády. Během bitvy nad bojištěm létaly dvouplošníky, které rozhazovaly česky psané letáky nad rakouskou frontou. Text a foto: pplk. Pavla Poláková

military english

VIII. military operations VIII.II DEfensive Operations

Glossary

Defence is a basic form of combat in which the purpose is to prevent, resist, repulse, or destroy enemy attacks. It is undertaken to develop more favourable conditions for subsequent offensive operations, to deny entrance of the enemy into the area, to reduce enemy combat capability with minimum losses to friendly forces, and to trap and destroy hostile forces.

  advantageous /ˌædvənˈteɪdʒəs/ – výhodný;   air delivered fire /ɛər/ /dɪˈlɪvərd/ /faɪər/ – vzdušné krytí;   bearing (on) /ˈbɛərɪŋ/ – vztah (k);   combat capability /ˈkɒmbæt/ /ˌkeɪpəˈbɪlɪti/ – bojeschopnost;   decisive /dɪˈsaɪsɪv/ – rozhodující, klíčový;   deny /dɪˈnaɪ/ – zabránit, zamezit (něčemu);   deprive (of)   /dɪˈpraɪv/ /əv/- připravit (o něco);   destroy /dɪˈstrɔɪ/ – zničit;   ensure /ɛnˈʃʊər/ – zajistit;   favourable /ˈfeɪvərəbəl/ – příznivý;   hostile /ˈhɒstaɪl/ – nepřátelský;   jeopardize /ˈdʒɛpərˌdaɪz/ – ohrozit, dát v šanc;   obstacle /ˈɒbstəkəl/ – překážka;   prevent /prɪˈvɛnt/ – zamezit;   repulse /rɪˈpʌls/ – odrazit;   reserve /riˈsɜrv/ – záloha;   resist /rɪˈzɪst/ – odolat;   retain /rɪˈteɪn/ – udržet si;   seek /si:k/ – hledat;   subsequent /ˈsʌbsɪkwənt/ – následný, následující;   survival /sərˈvaɪvəl/ – přežití;   terrain feature /təˈreɪn/ /ˈfi:tʃər/ – charakteristika terénu;   transition /trænˈzɪʃən/ – přechod (k něčemu);   trap /træp/ – nastražit past (léčku), uzamknout;   undertake /ˌʌndərˈteɪk/ – podstoupit;   vulnerability /ˈvʌlnərəbɪlɪtɪ/ – zranitelnost. Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.

Successful defences are aggressive, they use direct, indirect, and air delivered fire and ground manoeuvre to defeat enemy forces. Defenders seek to increase their freedom to manoeuvre while denying it to the attacker. Static and mobile elements combine to deprive the enemy of the initiative. Defending commanders seek every opportunity to transition to the offensive. Terrain is a major factor in the selection of the defensive area and the location and distribution of defending forces. The defender retains control of those terrain features essential to observation, communications, and manoeuvre of reserves. He denies the enemy the use of terrain which might jeopardize the success of the defence. Necessary steps must be taken to avoid tactical surprise. This is of particular concern when the attacker retains the initiative as to the time, place, direction and strength of the attack. Therefore, means are provided to ensure early warning and reliable information of approaching enemy forces. Obstacles in the area have a strong bearing on the general defensive scheme including the distribution of forces and the positioning of reserves. On the battlefield, there are almost countless considerations commanders must take into account to ensure the survival of their men. One of the most important is to select and defend the battle position. A battle position is a defensive location placed on a  probable enemy avenue of approach. There may be multiple avenues on the battle area making the defence even more difficult. Placing the defence on the most advantageous places is logically the key element as well as securing decisive terrain features.

40

Phraseology and definitions Avenue of approach is a military term describing any likely route which the enemy can use to get to a new position. Air delivered fire stands for any type of fire which comes from either a fixed-wing or rotary-wing aircraft. Bearing has multiple meanings for example A. relevance (meaning from our text); B. direction or C. support (usually in engineering and constructions). The word defence acts in British English as a noun as well as verb (not very common); in American spelling the word defense is only a noun, with defend being used as the verb form (also possible in British English).

e x e rc i s e s 1. Re-order the words to make questions. Answers are in the main text. See the example. Example:

tasks do achieve soldiers how their? How do soldiers achieve their tasks?

1. defence what does serve purposes for?    ________________________________________________ 2.  does enable what defence?    ________________________________________________ 3.  is defender’s the what goal?    ________________________________________________ 4.  essential is what to be avoid?    ________________________________________________ 5.  do serve for obstacles what?    ________________________________________________ 6.  is key what battle the position element of a?    ________________________________________________

technika a výzbroj

4. Match the beginnings of the sentences with their endings. There are two extra endings 1. Battle position is a defensive position 2. Friendly forces are your own 3. Offensive operations aim to destroy or defeat 4. Defending Force’s task is to protect 5. Defensive Operations are of critical importance to 6. Once a terrain feature is identified as decisive,

A. the commanders should aim their efforts towards seizing or retaining it. B. on which the main effort of the defence is concentrated.

2. Read the statements and decide if they are true or false. 1. Reasons for conducting defensive operations include increasing the enemy’s vulnerability. 2. Defensive operations are designed to maximise the losses of friendly forces. 3. Defensive operations develop conditions unfavourable for offensive operations. 4. When selecting a defensive area, the layout of the ground is made a priority. 5. It is believed that obstacles and their positioning do not have any bearing on the defensive position. 6. Defence on the battlefield can be very difficult, due to the multiple approach avenues of the enemy. 7. Defensive operations alone normally can achieve a decision.

C. territories against external attack. D. surprise action by the enemy. E. the enemy and seek to seize, retain, and exploit the initiative to defeat the enemy decisively. F. the attacker as well as the defender. G. conditions favourable for military operations. H. forces or the forces of your allies.

5. Fill in the gaps with the words from the box below. There is one extra word. advance   air delivered   destroy   ensure

3. Use expressions from the text to match these definitions. 1.  ___________ – act of resisting an attack 2.  ___________ – to withstand, strive against, or oppose 3.  ___________ – to drive back; repel 4.  ___________ – to withhold something from, or refuse to grant a request of 5.  ___________ – to put in hazard, risk 6.  ___________ – absolutely necessary; indispensable 7.  ___________ – a means of access or attainment 8.  ___________ – a tract of land, especially as considered with reference to its natural features, military advantages, etc.

3

200

Answer key to the exercises Ex. 1: 1 What purposes does defence serve for? 2 What does defence enable? 3 What is the defender’s goal? 4 What is essential to be avoid? 5 What do obstacles serve for? 6 What is the key element of a battle position? Ex. 2: 1F, 2F, 3F, 4T, 5F, 6T, 7F. Ex. 3: 1 defence, 2 resist, 3 repulse, 4 deny, 5 jeopardize, 6 essential, 7 avenue, 8 terrain. Ex. 4: 1B, 2H, 3E, 4C, 5F, 6A. Ex. 5: 1 repulse, 2 destroy, 3 air delivered, 4 retain, 5 terrain features, 6 reserves, 7 advance, 8 obstacles, 9 ensure

obstacles   repulse   reserves    retain seek   terrain features Military defence mechanism and techniques encompass a wide variety of tactics with the purpose mainly to (1) ________ or even (2) ________ the enemy. Defences have to be carried out with a certain level of aggressiveness and employ ground manoeuvres as well as direct, indirect, and (3) ________ fire. It is vital for the defending force to avoid any surprise attacks and to (4) ________ control of those (5) ________ essential to observation, communications, and manoeuvre of (6) ________. Stopping the attacking forces or impeding its (7) ________ on the battlefield is an essential consideration commanders of defensive forces have to take into account. Proper placement and utilization of (8) ________ is thus one of the keys to success. Another essential decision to make to (9) ________ the survival of the defending forces is to select the most favourable battle position.

Zpracoval tým ÚJP Vyškov, foto: archiv redakce

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu: [email protected].

Mi-2 Hoplite V šedesátých letech minulého století vyvinul sovětský letecký průmysl hned několik nových turbohřídelových motorů. Nejlehčí z  nich s  označením GTD-350 se  později stal základem pro stavbu nového lehkého vrtulníku Mi-2, který měl nahradit rozšířené a  oblíbené helikoptéry Mi-1. Použití turbohřídelových pohonných jednotek, které nabízely do té doby nevídaný poměr mezi výkonem a  vlastní hmotností, se  již předtím osvědčilo na  mnoha zahraničních vrtulnících a  SSSR v  této oblasti nechtěl zaostávat. Proto konstrukční kancelář Michaila Leontějeviče Mila získala v roce 1960 státní úkol sestrojit nový lehký vrtulník s motory GTD-350. Milovi konstruktéři nejdříve postavili plnorozměrovou maketu, kterou v  roce 1961 schválila státní komise. Teprve poté začali pracovat na prvním prototypu, v univerzálním transportním provedení. Souběžně stavěný druhý stroj měl nést výbavu pro postřikování a  práškování zemědělských plodin, protože jedním z předpokládaných hlavních uživatelů měla být i zemědělská sekce Aeroflotu. První kus, používající ještě mnoho dílů z  předchozího modelu Mi-1, se  do  vzduchu vznesl 22. září 1961. Během zkoušek vrtulník získal mnoho nových prvků a tvůrci postupně zavrhli většinu dílů ze starších modelů. Už v říjnu 1961 odevzdala Milova kancelář první stroj ke státním zkouškám, které o  dva roky později skončily doporučením státní komise k zahájení masové produkce. Sériová výroba měla původně probíhat v  závodech v  SSSR. Vytížení výrobních kapacit novými Mi-8 a  zakrátko i  Mi-24

ale vedlo sovětskou vládu k  rozhodnutí převést produkci do polského závodu WSK PZL Swidnik. Ten v padesátých letech stavěl licenční Mi-1, a měl tedy s výrobou velké zkušenosti, stejně jako závod WSK Rzesow, který dříve dokončoval motory pro Mi-1 a nově se o něm uvažovalo jako o výrobním

technika a výzbroj

bitevní, zadýmovací, retranslační a záchranné verze či varianty pro vzdušné velení vojenských operací, pozorování bojiště, vzdušné minování a pro chemický, biologický a nukleární průzkum. Celkem bylo v Polsku vyrobeno 5 497 strojů, které byly dodány do padesáti zemí. V Československu získala Mi-2 jako první policejní letka federálního ministerstva vnitra. Ta po  rozhodnutí československé armády o pořízení „dvojek“ také přeškolovala první vojenské letce. Ostatně od ministerstva vnitra pocházelo i prvních jedenáct Mi-2, které byly v roce 1981 dodány ke školnímu pluku v Piešťanech. Dalších čtyřicet čtyři vrtulníků získala ČSLA mezi lety 1982 a 1987 přímo z výrobního závodu. Naprostá většina z dodaných helikoptér byla v transportním provedení, část pak v  cvičné verzi s  dvojím řízením. Čtyři vrtulníky byly pokusně objednány s  výzbrojí, ta se  ale během zkoušek neosvědčila, a  stroje proto létaly bez ní. Dva vrtulníky výrobce dokončil s  výbavou pro měření chemického, biologického a  radiačního zamoření. Díky své víceúčelovosti sloužily Mi-2 u velkého počtu jednotek, a to hlavně ke spojovacím a kurýrním letům či výcviku. Velmi důležitou roli hrály tyto lehké stroje při budování systému letecké záchranné služby. Po roce 2000 byly všechny sloužící Mi-2 převedeny ke  školní základně v  Pardubicích. Její nástupce, Centrum leteckého výcviku, dodnes provozuje osm těchto strojů a cvičí na nich budoucí vojenské piloty helikoptér.

Základní technický popis

závodu pro motory GTD-350 a reduktory VR-2. První v Polsku vyrobený vrtulník (sestavený částečně ještě z ruských dílů) se do vzduchu vznesl se sovětskou posádkou 26. srpna 1965, první sériový kus opustil výrobní halu o rok později. Polský výrobní závod zahájil výrobu transportním a pasažérským provedením, která známe i z naší armády. Poté následovaly cvičné,

Základní takticko-technická data:

Délka trupu s rotory  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   17,42 m Výška trupu s rotory  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   4,53 m Průměr nosného rotoru  . . . . . . . . . . . . . . . . .   14,56 m Prázdná hmotnost  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   2 372 kg Vzletová hmotnost  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   3 550 kg Maximální rychlost  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   210 km/h Dostup  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   4 000 m Dolet (s PPN)  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   580 km

Mi-2 je lehký víceúčelový vrtulník klasické koncepce s jedním třílistým nosným a dvojlistým vyrovnávacím rotorem. Trup začíná přídí, v níž jsou uloženy dva akumulátory. Následuje kabina pro jednoho pilota (ve cvičné verzi pro pilota-žáka a instruktora), která tvoří jeden celek s  nákladovým prostorem, v němž může být přepravováno až sedm osob. Trup zakončuje štíhlý ocasní a koncový nosník, na němž se nachází vyrovnávací rotor. Podvozek se skládá z přední nohy se zdvojenými koly, dvou hlavních noh a ocasní ostruhy bránící kontaktu vyrovnávacího rotoru se zemí. Nízkotlaké pneumatiky umožňují provoz z nezpevněných ploch. Typickým znakem všech Mi-2 jsou vnější přídavné nádrže, které s  ohledem na  nízkou zásobu paliva v nádrži ve spodní části trupu patří ke standardní výbavě. Nad kabinou pilotů jsou uloženy dva turbohřídelové motory GTD-350 o vzletovém výkonu po 295 kW. Oba motory pohání přes hlavní reduktor nosný a  vyrovnávací rotor, ale také hydraulické čerpadlo a další prvky. V základní verzi je Mi-2 určen k převozu osob a nákladu, ale vyvinuty byly též verze pro přímou bojovou podporu (vyzbrojené protitankovými i protiletadlovými řízenými raketami), pro průzkum, fotogrammetrické mise či záchranné operace. Text a foto: Jakub Fojtík

PTS-10 Pásové obojživelné transportéry byly původně určeny pro útočné operace. V české praxi se však především zasloužily o záchranu mnoha životů při povodních. Překonávání vodních ploch či toků bylo vždy pro armády tvrdým oříškem. De facto zůstávalo po tisíce let na stejné technologické úrovni. Buď se podařilo obsadit mosty, nebo se stavěly improvizované pevné či pontonové. Jinak museli vojáci plavat na různých lodích a člunech, případně i bez nich. Mezi světovými válkami se objevil první plovoucí tančík a za druhé světové války byly nasazeny obojživelné tanky a automobily. Sovětskému velení bylo jasné, že v případě předpokládaných vojenských operací třetí světové války v Evropě bude potřebovat výkonné obojživelné vozidlo pro přepravu vojáků i materiálu. Pěchotě umožňovaly přepravu přes řeky plovoucí obrněné transportéry, později bojová vozidla pěchoty. S existencí mostů se nedalo počítat a pontonové by se staly terčem stále přesnějších útoků letectva. Na břehu však zůstávalo ještě mnoho vojáků, především dělostřelci, spojaři a příslušníci různého logistického zabezpečení. Pro ně bylo potřebné obojživelné vozidlo vybavené pásy k překonávání bahnitých břehů.

PTS

Vývoj nového pásového obojživelného transportéru byl zahájen koncem padesátých let pod vedením konstruktéra Lenciuse. Zadání požadovalo schopnost přepravy vojáků a techniky přes vodní toky, případně v prostoru mořského pobřeží, dále jeho použití jako pontonu plovoucího mostu nebo soulodí a v neposlední řadě i jako plovoucí základny pro speciální záchranářské práce a potápěče. Sériová výroba probíhala od  roku 1961 ve  vagonce KVZ (Krjukovskij Vagonostrojitělnyj Zavod). Základní konstrukční

díly a  skupiny byly převzaty z  tanku T-54 a  středního dělostřeleckého tahače ATS (Artillerijskij Tjagač Srednij). Koncepce pontonového trupu se sklopnou záďovou rampou vycházela ze staršího typu K-61. V roce 1965 proběhla modernizace vybavení vozidla pro případ jaderné války. Bylo instalováno filtroventilační zařízení kabiny a  také naftové teplovzdušné topení známé jako „bufik“. Pro námořní obojživelné operace dostal PTS (Plavajuščij Transporter Srednij) rámovou konstrukci s  plachtou, eliminující zaplavování nákladního prostoru a  umožňující plavbu na  vlnách do  síly tří ballů. Na  řekách může bezpečně manévrovat do  rychlosti proudu 2,5 m/s. Pro evakuaci raněných byl určen komplet sanitárního vybavení pro instalaci dvanácti nosítek do nákladního prostoru. Řidič dostal reflektor a infračervený přístroj nočního vidění. Takto modernizovaná vozidla obdržela označení PTS-M a byla exportována do celého světa. Do výzbroje bývalé ČSLA byla zavedena roku 1968 s označením PTS-10.

inzerce 44. lehký motorizovaný prapor Jindřichův Hradec

V Africe a Asii se PTS-10 zúčastnily řady konfliktů. K nejznámějším patří válka Jom Kippur. Byly rovněž použity iráckou armádou ve  válce s Íránem při  překonávání Šatt al-Arabu. V rámci bývalé ČSLA a později také AČR se předpokládalo vyřazení PTS-M z výzbroje, avšak opakovaně se osvědčily při záchranářských pracích v době povodní. Navíc za ně neexistuje ekvivalentní náhrada.

člunu či pramice a zesílená ocelovými žebry. Tvar není ideální z hlediska hydrodynamiky a možnosti dosažení velké rychlosti a  stability plavby. Jedná se  však o  kompromisní řešení, optimalizující požadavky z hlediska plavby, nakládání a vykládání materiálu na  souši i  na  vodě a  vyjíždění z  vody na  břeh. V případě nouze může PTS-10 sloužit i jako pozemní nákladní vozidlo. Karoserie se skládá ze tří hlavních částí: dvoumístného řidičského prostoru na  předku vozidla, dále z  prostoru hnacího Technický popis ústrojí ve  spodní části karoserie a  nad  ním umístěného ložZákladem konstrukce PTS-10 je karoserie svařená z ocelových ného prostoru, který zabírá mimo kabinu celou horní část výlisků zpevněných prolisy do  tvaru pontonu, vyloďovacího vozidla. V zadní části spodku karoserie jsou hluboká vybrání vytvářející prostor pro dva lodní šrouby, které pracují jako vodomety. Zdola je kryjí rošty a na zádi ukončují držáky kormidel měnících směr proudů vody. Při zařazení reverzního tahu jednoho šroubu se PTS-M dokáže otáčet téměř na místě. Za  jízdy ovládá řidič vozidlo jako tank pákami směrového ústrojí (takzvanými rajčáky). Volantem, krytým částečně přístrojovou deskou, a táhly řídí kormidla. Přístup velitele a řidiče do kabiny umožňují dva poklopy ve stropě. Pohonná soustava je poměrně složitá. Její základ tvoří vznětový, vodou chlazený dvouřadový dvanáctiválec do V o objemu 38,8 l typu V-2/54, který je umístěný v těžišti vozidla. Na jeho hřídeli, směřující vpřed, je lamelová spojka. Následuje rozvodovka, z níž vycházejí kardanové hřídele pohánějící převodovku hnacích kol pásů, hlavní čerpadlo pro vyčerpávání vody z  karoserie, dvě hřídele lodních šroubů a  naviják umístěný v  přední části karoserie před kabinou. Zapínání jednotlivých náhonů provádí řidič pákami. Po  stranách převodovky hnacího ústrojí pásů jsou planetová a směrová ústrojí a na jejich hřídelích hnací kola pásů. Podvozek má po každé straně šest pojezdových kol zavěšených pomocí vahadel na  torzních tyčích zajišťujících odpérování. Dorazy tvoří vinuté pružiny. Napínací kola kolejových pásů jsou umístěna na  zádi. Chlazení motoru umožňují dva lamelové kapalinové chladiče umístěné po jeho stranách. Průtok vzduchu zajišťují ejektory, horký vzduch a spaliny motoru jsou odváděny mohutnými obdélníkovými skříňovými výfuky na bocích ložného prostoru. Na přídi se nalézá sklopný vlnolam, ovládaný řidičem. Omezuje možnost zaplavení karoserie při vjezdu do vody a zlepšuje plavební schopnosti ve vlnách. Šikmou zadní část karoserie tvořící nakládací rampu lze sklopit pomocí mechanického navijáku. K  ní jsou po  stranách otočně upevněny sklopné nájezdové můstky pro techniku. Hlavní takticko-technická data RG-4: Po stranách podlahy ložného prostoru se nacháPrázdná hmotnost  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   17 t zejí takzvané koleje, jejichž přední a střední část Užitečné zatížení na vodě  . . . . . . . . . . . . . . . . . .   10 t lze demontovat. Jedná se o profilované plechy, Užitečné zatížení pro transport na souši  . . . . . . .   5 t na  kterých stojí přepravovaná vozidla a  děla. Obložnost  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   72 vystrojených vojáků Prostor mezi kolejemi je vyvýšen a jeho součástí Délka  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   11,42 m jsou manipulační poklopy a rošty hnací soustaŠířka  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   3,30 m vy. Na spodku zádi pod sklopnou rampou je inVýška  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   2,80 m stalováno tažné zařízení pro plovoucí přívěs. Maximální rychlost na zemi  . . . . . . . . . . . . . . . .   42 km/h Maximální rychlost na vodě  . . . . . . . . . . . . . . . .   11,5 km/h Text: Martin Koller Akční rádius  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   380 km / 10 hodin plavby Foto: autor

Velitel 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany zve při příležitosti

35. výročí vzniku brigády chemické ochrany, 60. výročí působení chemického vojska v Liberci, 50. výročí vzniku 105. pluku chemické ochrany a 103. praporu chemické ochrany, 45. výročí vzniku radiačního střediska, dnešního 314. centra výstrahy zbraní hromadného ničení, současné i bývalé příslušníky uvedených útvarů

na přátelské setkání, které se uskuteční 21. září 2012 v posádce Liberec

Program: 8.00–12.00 hod. – ukázky techniky, materiálu a schopností chemického vojska AČR s doprovodným programem VUS Ondráš (ul. 5. května před OC Plaza) 10.00–10.30 hod. – slavnostní nástup 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany (nám. Dr. E. Beneše) od 13.00 hod. – společenské setkání (vojenský klub Kasáren 6. října) Kontakty:   nprap. Martin Gajanec, ŠIS, tel.: 973 261 119, mob.: 724 233 236, e-mail: [email protected]   kpt. Vlastimila Cyprisová, ŠIS, tel.: 973 261 220, mob.: 724 960 634, e-mail: [email protected]

zve všechny milovníky krásné přírody a aktivního odpočinku z řad ozbrojených sil České republiky a jejich rodinné příslušníky na VII. ročník dálkového turistického pochodu

Českou Kanadou v kanadách

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Kresby: Jiří Král Jazyková korektura: Jiřina Švarcová V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254

Kdy? V sobotu 8. září 2012

Uzávěrka čísla: 14. 8. 2012

Kde? Oblast České Kanady na Jindřichohradecku

Foto na titulní straně: Jan Kouba

Toto číslo vyšlo dne: 20. 8. 2012

Kontakty do redakce Šéfredaktor

Koho? Vyznavače pěší turistiky I v letošním roce se bude již sedmý ročník pochodu odehrávat v krásném prostředí jihovýchodní části jindřichohradecka, vyznačujícím se hlubokými lesy, množstvím rybníků, lesních jezírek a potoků a v zimním obdobím drsnějším podnebím. Účastníci letošního pochodu budou procházet po stezkách, kterými v první polovině 19. století chodíval známý lupič Johann Gregor Grasel. Propozice pochodu,včetně formuláře přihlášky a mapky trasy pochodu, zájemci naleznou na webových stránkách 44. lmopr: www.44lmopr.army.cz

Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: [email protected] Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 e-mail: [email protected]

Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje:  jméno a příjmení,  datum narození (NE rodné číslo!!!),  údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort,  adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále:  číslo VÚ či VZ a město posádky,  číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort:  číslo účtu, na který má být poslán honorář,  název a číslo banky,  na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

47

102. průzkumný prapor

historické čestné názvy

„Generála Karla Palečka“

Stále více útvarů Armády České republiky se může pyšnit historickými a čestnými názvy. Ne ve všech případech jsou ale dostatečně prezentovány a mnohdy ani vojenská veřejnost přesně neví, co se za nimi skrývá. Právě tato skutečnost nás přivedla na myšlenku připomenout nejen odborné veřejnosti některé z těchto názvů a také tradice, ke kterým se hlásí jejich nositelé. Tentokrát se  budeme věnovat historickému názvu 102. průzkumného praporu – „Generála Karla Palečka“, který byl této jednotce udělen 8. května 2006. Karel Paleček se narodil 28. ledna 1896 v Plzni do rodiny truhlářského dělníka, která měla celkem devět dětí. Studoval na české reálce a obchodní škole v Plzni. Na jaře roku 1915 odešel s „pětatřicátníky“ na ruskou frontu do Haliče. V září následujícího roku přeběhl v Haliči k ruské armádě. Již v listopadu 1916 se přihlásil

do  Československého vojska na  Rusi. Jako příslušník kulometné roty 3. čs. střeleckého pluku se zúčastnil bitvy u Zborova. Později prošel celou sibiřskou anabází až  do  Vladivostoku. Do  vlasti se  vrátil v  létě roku 1919 v  hodnosti poručíka. Přijal nabídku svých nadřízených a  rozhodl se  pro kariéru vojáka z  povolání. Tu zahájil u  pěšího pluku č. 46 v  Chomutově ve  funkci velitele roty. Zde vydržel s  drobnými přestávkami až do roku 1931. Po  nástupu Karla Palečka v  květnu 1931 na  2. (zpravodajské) oddělení Hlavního štábu začíná jeho úspěšná čtrnáctiletá zpravodajská kariéra. Pracuje převážně v  ofenzivní pátrací sekci a  specializuje se  na  Německo. Z  tohoto období je nejspíš nejvýznamnější řízení předsunuté agenturní ústředny zvané VONAPO, jímž je pověřen. Tato ústředna slouží ke  koordinaci společných projektů s  našimi spojenci. Po Mnichovu má Paleček na starosti telefonický odposlech vybraných zastupitelských úřadů v Praze. O jeho blízkosti k nadřízenému plukovníkovi Františku Moravcovi svědčí i  skutečnost, že  v  pohnutých březnových dnech devětatřicátého roku je vybrán mezi jedenáctku zpravodajců, kteří se  později stávají základem našeho zahraničního odboje. Společně se  svými kolegy v  předvečer obsazení zbytku republiky německými vojsky 14. března 1939 odlétá z ruzyňského letiště přes Německo a  Nizozemsko do  Velké Británie.

V čele Zvláštní skupiny D

V  Londýně ale dlouho nepobyl. Už počátkem května 1939 se  objevil v  Paříži jako zástupce velitele zpravodajské ústředny „Karel“. Zde společně se  svými kolegy pplk.  gšt. Oldřichem Tichým a mjr. pěch. Františkem Fryčem aktivoval výzvědnou činnost proti Německu. Spojení s okupovaným Československem se jim dařilo udržovat až do pádu Francie. Z  působení ve  Velké Británii je Paleček znám především jako přednosta Zvláštní skupiny D, která měla na starosti vysílání parašutistů do vlasti. Cesta k této funkci nebyla však ani zdaleka tak přímá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Karel Paleček se po návratu z Francie již v září 1940 stal přednostou šifrové skupiny. Šéf naší zpravodajské služby František Moravec jej v  té samé době pověřil vytvořením koncepce výcviku parašutistů určených pro plnění speciálních úkolů nejen na území vlasti a zároveň výběrem vhodných lidí. Záhy se však ukázalo, že takto důležitý úkol není možné pojmout jen jako jakýsi doplněk k šifrové službě. A tak již na jaře následujícího roku byl postaven do čela nově vzniklé skupiny štábní kapitán gšt. Jaroslav Šustr. V tomto případě ale neměl Moravec rozhodně šťastnou ruku. Vybral si totiž poněkud kontroverzní osobnost, které ze všeho nejvíce šlo o vlastní kariéru. Stížnosti na  Šustrovo jednání se  množily, Moravec se tedy v červenci 1942 rozhodl pro podle něho

možná šalamounské, ale přece jen nešťastné opatření. Ve  Zvláštní skupině bylo s  jeho požehnáním nastoleno jakési dvojvládí. Vedle Jaroslava Šustra jí šéfoval i  Karel Paleček, který měl za úkol vyléčit veškeré neduhy této důležité složky. Měl pro to nejen povahové předpoklady. Karel Paleček byl známý mimořádnou schopností navazovat neformální kontakt. S žádným člověkem nejednal nadřazeně. Budoucí zakladatel československého výsadkového vojska nakonec nejen překonal nemoc (podezření na rakovinu ledvin), ale dokázal se vypořádat i se svým rivalem ve funkci. V březnu 1943 byl v té době již mjr. gšt. Jaroslav Šustr po řadě sporů a nesrovnalostí z vedoucí funkce ve Zvláštní skupině D definitivně odvolán.

Zástupcem přednosty 2. oddělení

Práce ve  Zvláštní skupině D Karla Palečka samozřejmě velice obohatila. Během svého působení připravil, případně se podílel na  přípravě 46 operací. Setkal se  s  řadou vynikajících vojáků, s netradičními metodami vedení boje a především s doposud nepoužívaným materiálem a technickým zabezpečením. Z tohoto všeho později těžil ve funkci velitele výsadkových vojsk. Krátce před koncem války, v  březnu 1945, došlo k  ukončení činnosti Zvláštní skupiny a  jejímu zrušení. V  té době také podplukovník Paleček společně s dalšími vojáky a úředníky čs. státní správy odjel do Košic. Jeho úkolem mělo být dokončení programu zvláštních operací a  dodávky zbraní pro široké, všenárodní povstání, které mělo vypuknout v Čechách a na Moravě. Rychlý vývoj událostí na frontě a neochota některých nových funkcionářů udělaly své. Paleček sice 20. dubna 1945 získal funkci velitele Zvláštní skupiny na nově vytvářeném ministerstvu národní obrany, závěrečné kulminace programu zvláštních operací se však již nedočkal. Skupina měla zastřešovat parašutisty a diverzanty. Velice rychle se ale proměnila ve skupinu samolikvidační. To samozřejmě pobouřilo mnohé z výsadkářů. Paleček se stal zástupcem přednosty 2. zpravodajského oddělení Hlavního štábu. Měl na starost výstavbu dálkových spojů MNO s vojenskými institucemi v zahraničí. Později pak výstavbu výsadkového vojska, respektive jednotek dopravovaných vzduchem, jak se tehdy označovalo.

Budování výsadkového vojska

Únor roku 1948 ho zastihl v plné práci. Řešil řadu technických problémů spojených s výsadkovým vojskem, jeho materiální zajištění, nábor vhodných lidí, metodiku výcviku. Pokud to bylo jen trochu možné, snažil se využít kořistní materiál, který zůstal na území Československa po německých výsadkářích. Palečkovi bylo ale jasné, že s ním dlouho nevystačí. Bylo potřeba najít systémové řešení. Jako prioritní úkol stanovil vývoj a  výrobu nového padáku, na  kterém by se  naši výsadkáři byli schopni dopravit do míst plnění zadání. Na tento zdařilý úkol navázal Paleček celou kolekcí nového materiálu, který svým

charakterem předběhl dobu. Jednalo se  například o tzv. kamuflážku, což byla blůza s maskovacím potiskem, kterou si výsadkáři mohli díky tzv. bobřímu ocasu zapnout mezi nohama. Stali jsme se také první evropskou armádou, která v té době zavedla tzv. kanady (boty vz.  25). Novinkou byla i  šála, kterou bylo možné použít nejen jako maskovací prostředek, ale i  jako výstrojní součástku k  udržení tepla, síťový nátělník, červený baret a  další výstrojní součástky. Svou dobu výrazně předstihly letní a  zimní verze stejnokrojů vz. 19. Nožní zásobník měl tvar pytle, do něhož se  ukládala výstroj a  výzbroj. S  postrojem padáku ho spojovalo šestimetrové lano, které umožňovalo výsadkáři spustit jej na zem těsně před doskokem, ale i například přitáhnout si ho pod palbou k sobě. Stejně progresivní byly i metody výcviku, které Karel Paleček v  novém druhu vojska zavedl. Ty se  co nejvíce přibližovaly reálné situaci. V  nemalé míře se  při  nich využívalo ostré střelivo, granáty a výbušniny. Z dřevěné kulatiny nechal zhotovit řadu výcvikových trenažérů a překážkových drah, tak jak si je pamatoval ze Skotska.

Nepohodlný velitel

Jakousi oficiální premiéru pro výsadkové vojsko představovaly ukázky na XI. všesokolském sletu v létě roku 1948 na pražském Strahově. Parašutisté seskočili přímo na  plochu stadionu a  předvedli likvidaci letounů na nepřátelském letišti. Na  první pohled se  mohlo zdát, že  hvězda Karla Palečka stoupala. V srpnu roku 1948 byl definitivně ustanoven velitelem výsadkového vojska a o dva měsíce později jmenován do hodnosti brigádního generála. V té době byla už ale téměř polovina parašutistů z jeho dřívější Zvláštní skupiny D v emigraci v zahraničí. Došlo také k vyloupení příručního skladu jeho velitelství se speciálním materiálem. Počátkem listopadu 1949 byla nečekaně zatčena Palečkova písařka Kořínková. O  dva týdny později, 19. listopadu, došlo krátce před ukončením pracovní doby v předpokoji kanceláře generála Drgače také k zatčení Palečka. Pracovníci Obranného zpravodajství (OBZ) ho uvěznili přímo v budově Hlavního štábu, kde měli několik provizorních cel. Po týdnech výslechů byl nakonec obviněn z neoznámení a nepřekažení trestnému činu (neoznámil údajně emigraci mjr. Josefa Süssera), ze spolčení s bývalými důstojníky paraskupiny a úmyslného sabotování Košického vládního programu (orientace výsadkových jednotek na Británii, prosazování zápaďáckých metod výcviku). Soud ho odsoudil na devět let vězení. V souvislosti s procesem se Slánským došlo ale nasˇtěstí k novému prošetření všech případů, za nimiž stál obávaný šéf OBZ Bedřich Reicin. V květnu 1952 byl generál Paleček ve velice zuboženém stavu propuštěn z leopoldovské věznice. Ztratil na váze skoro čtyřicet kilogramů. Do  armády se  již nikdy nevrátil. Žil se  svou rodinou v  ústraní. Umřel v  Praze v  roce 1962. V  říjnu 1991 byl in memoriam povýšen do hodnosti generálporučíka. Text: Vladimír Marek Foto: autor a VÚA-VHA