číslo 1/2011
ročník 1.
.
Časopis pro antikomunisty
Zpravodaj RK MK Ostrava
Vážení čtenáři, ve svých rukou nyní držíte první vydání časopisu "Kladivo na bolševika" a nejspíše si kladete otázku, jaké opodstatnění časopis má, a nás vede k tomu, abychom vůbec takový časopis vydávali. VLADIMÍR MARYŠKA
Odpovědí na tuto otázku je hned několik, redaktoři tohoto časopisu patří do generace, která komunistický režim neměla tu možnost prožít. Jsme generací, která prožívá život v demokracii, a proto se dnes můžeme dostat k materiálům, o kterých se v minulých dobách mluvit nemohlo nebo nesmělo, mezi takové materiály patří bilance černé knihy komunismu, kterou v tomto čísle uvádíme. Dvacet let od pádu komunismu Před více než dvaceti lety naší zemí zmítala komunistická zlovůle, která nás z 10. místa žebříku HDP dostala na místo 40., která zapříčinila, že podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí byl na úrovni Nepálu a naše technická úroveň dosahovala srovnání s Alžírskem nebo Peru. Dnes žijeme v hospodářsky prosperující zemi s neomezenou možností studovat, ovšem také s komunisty, kteří se nemalou měrou podílejí na řízení našeho státu, krajů a obcí.
následnou koalicí s extrémní levicí naší republiky – komunisty. Téměř po dvaceti letech demokracie byla v České republice reálná šance uchopení moci komunistů a jejich přímé řízení našeho demokratického státu v pozici ministrů. KSČM je nástupkyní KSČ Naše republika by tak byla znovu řízena stranou, která se plně transformovala z KSČ a lidmi, kteří se nikdy nedistancovali od tisíců zavražděných občanů Československé republiky a desetitisíců vězněných v lágrech a žalářích. Lidmi, kteří se dnes hrdě hlásí k odkazu února 1948. A právě z těchto důvodů vydáváme do rukou čtenářů tento časopis, neboť národ, který zapomíná své dějiny, je nucen prožít si je znovu. Budeme tedy znovu a tak dlouho připomínat komunistické zločiny, dokud bude v České republice reálná hrozba, že se lidé a vrazi, mající na svých rukou krev Československého komunismu budou i nadále podílet na řízení demokratické instituce jako je Česká republika.
Ministr komunista Je to více než rok, od doby, co proběhly parlamentní volby. Zvítězila pravice. Ovšem ještě pár týdnů před volbami se spekulovalo s reálnými šancemi vítězství levice a její Zdroj: www.abchistory.cz
2 Bilance obětí komunismu
Číselná bilance je neúplná a strašlivá REDAKCE
Komunistická moc si ve všech státech byla vědoma, že pro neomezené vládnutí je potřeba důsledně likvidovat občanskou společnost, vraždit nejen své nepřátele ale i přátele. Jakýkoliv projev nespokojenosti, který je v naší demokratické společnosti chápaný jako samozřejmý, dokonce žádoucí, byl pro komunistickou nomenklaturu chápán jako zločinný – protistátní. Potlačování svobody a základních lidských práv se muselo dotknout všech vrstev obyvatel bez ohledu na věk.
Mezi zvláště nebezpečné skupiny obyvatel patřili vrcholní politici, duchovní či lidé v kulturní oblasti života – právě ti museli být zlikvidováni jako první. Na řadě byly politické strany, církve, zájmová sdružení, sportovní a jiné organizace. Samotná likvidace musela počítat s obrovským množstvím úsilí, musel proto být založeny speciální zařízení – novodobé „koncentráky“, gulagy, věznice, káznice, lágry. Pokud bychom se podívali na komunistickou zlovůli zvláště na
příklad Kambodže, kde počet zavražděných v tzv. vládnutí Rudých Khmérů včele s diktátorem Pol Potem dosáhl dvou milionů obyvatel, což v tehdejší době činilo dokonce jednu čtvrtinu obyvatel země. Rudí Khmérové v Kambodži systematicky zlikvidovali takřka veškerý život, zrušili peníze, školy, města, dokonce i rodiny. Ze škol se staly věznice a trest smrti se uděloval i za pouhé nošení brýlí – projev „buržoázní inteligence“.
SVĚTOVÁ BILANCE Čína Sovětský svaz Kambodža Severní Korea Afrika Afgánistán Vietnam východní Evropa Latinská Amerika Svět
65 milionů mrtvých 20 milionů mrtvých 2 miliony mrtvých 2 miliony mrtvých 1,7 milionů mrtvých 1,5 milionů mrtvých 1 milion mrtvých 1 milion mrtvých 150 000 mrtvých 94 350 000 mrtvých
ČESKÁ REPUBLIKA Popraveno z politických důvodů Zastřeleno na hranicích Zemřelo ve vězeních a lágrech Z politických důvodů odsouzeno v ČSR Emigrovalo
cca. 280 osob cca. 374 osob cca. 4500 – 7000 osob cca. 250 000 osob cca. 200 000 – 300 000 osob
Bilanci těchto politických represí není možné určit zcela přesně. Komunistická moc dbala na to, aby zametla co nejvíce stop. Údaje, které uvádíme, jsou na spodním okraji číselné hranice.
3 Téma
Václav Kopecký, ministr udavač a vrah Zakládající člen Komunistické strany Československa (KSČ) a následně komunistický ministr kultury a informací. Patřil k největším viníkům justičních vražd a zločinů padesátých let minulého století. MICHAL VRUBEL
Ke skupině Klementa Gottwalda, která se dostala do vedení KSČ na jejím pátém sjezdu v únoru 1929. Už ve 30. letech plnil úlohu informátora Kominterny a sovětských vedoucích míst o situaci v KSČ a v Československu vůbec, zároveň byl známý řadou ostrých vystoupení proti každému, kdo jen trochu zapochyboval o správnosti politiky Sovětského svazu a Komunistické internacionály. Pro Klementa Gottwalda byl však pro svou ochotu ke špinavé práci nepostradatelný. Od listopadu 1938 byl v moskevské emigraci, v níž věrně sledoval a spoluvytvářel politiku Gottwaldovy skupiny.
Václav Kopecký (* 27. 8. 1897 – † 5. 8. 1961)
Účastnil se také jednání komunistů s Edvardem Benešem v Moskvě, v prosinci 1943 a dokonce i moskevských jednání o vládě a jejím programu v březnu 1945. Do Prahy se vrátil 10. května 1945 jako ministr informací. Tuto funkci zastával do roku 1953, poté byl rok ministrem kultury a po roce 1954 už místopředsedou vlády. Po únorovém převratu začal význam i styl činnosti jím řízeného ministerstva připomínat působení někdejšího „Goebbelsova úřadu“. Podílel se na přípravě, ideologii i propagandě politických monstrprocesů se členy nekomunistických stran, s katolickým duchovenstvem i s „nepřáteli uvnitř komunistické strany“. Svými konstrukcemi a vymýšlením nejfantastičtějších historických a jiných paralel mnohokrát udivoval i otrlé vyšetřovatele StB a jejich sovětské poradce. Členem vlád byl až do své smrti roku 1961.
KNIHA ČÍSLA: Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí VLADIMÍR MARYŠKA
Publikace, kterou vydala Konfederace politických vězňů České Republiky, jejíž autoři jsou Mgr. Zdeněk Křivka a kolektiv, je určena pro učitele a profesory základních, středních a vysokých škol. Velmi poutavým stylem popisuje dějiny Československého státu až po vznik České republiky a přesně podřizuje obsah historických fakt citátu na jejím rubu: "Svoboda je největším darem, který byl člověku dán na jeho cestu životem".
4 Osobnost
RONALD REAGAN - muž, který vyrval Evropu z náruče komunismu V únoru jsme si připomněli nedožité 100. narozeniny jednoho ze světových státníků 20. století, zapřísáhlého bojovníka proti komunismu a prezidenta Spojených států Ronalda Wilsona Reagana. PAVEL ŠIMÁK
Ronald W. Reagan se narodil 6. února 1911. Vystudoval ekonomii a sociologii na Vysoké škole svobodných umění, ovšem vystudovaným oborům se nakonec nikdy nevěnoval. Po ukončení školy nakrátko působil jako redaktor v rozhlasovém vysílaní, ale v roce 1937 převážila jeho touha stát se hercem a zamířil do Kalifornského Los Angeles. Během své herecké kariéry se objevil ve více než 50 filmech a inscenacích. Na začátku 40. let byl poprvé zvolen do představenstva Spolku filmových herců a v roce 1947 se stal prezidentem této odborové organizace. Zpočátku měl Reagan blízko k liberální Demokratické straně, byl jejím členem a stoupencem politiky Franklina D. Roosevelta, později se s ní však názorově začal rozcházet (Demokratická strana se stále více začala profilovat jako strana levicová) a jeho sympatie přecházely v průběhu 50. let na stranu konzervativních Republikánů. Jako stoupenec volného trhu, nízkých daní, omezeného vlivu státu na ekonomii a přesvědčený antikomunista se nakonec
v roce 1962 stal členem Republikánské strany a v roce 1967 byl za Republikány zvolen guvernérem státu Kalifornie. Tento úřad vykonával do roku 1975. Na počátku 70. let spolupracoval na reformě sociálního systému. V úřadu guvernéra se také projevila jeho snaha hájit lidská práva. Postavil se např. na stranu indiánských farmářů, v boji proti stavbě přehrady Dos Rios, kterou měly být zatopeny jejich farmy. Proslul jako zastánce nejvyššího trestu, ale jeho snaha prosadit zákony zavádějící trest smrti byla nejvyšším soudem státu Kalifornie zmařena. Přesto byl během Reaganova úřadování popraven pouze jediný člověk. V roce 1968 usiloval v rámci republikánských prezidentských primárek o kandidaturu na nejvyšší ústavní post, úspěšný však nebyl a
kandidátem na hlavu Spojených států se stal Richard Nixon. Reagan nebyl úspěšný ani o 8 let později, kdy vyzval na souboj o prezidentského kandidáta Republikánské strany tehdejšího dosluhujícího prezidenta Geralda Forda. Ford v prezidentských volbách neuspěl a republikáni ztratili na čtyři roky křeslo prezidenta ve prospěch demokrata z Georgie Jimmyho Cartera. Naplnění svých prezidentských ambicí se Reagan dočkal v roce 1980, když poté co získal republikánskou nominaci, porazil Cartera v prezidentských volbách ve 42 státech USA. Ovlivněn liberálními ekonomy von Misesem a Hayekem, začal po nástupu do prezidentského úřadu s razantní ekonomikou zeštíhlování státního rozpočtu. Tato ekonomická politika, která vešla širší veřejnosti ve známost pod přezdívkou „Reaganomika“, byla cílená na nabídkovou stranu ekonomiky a velké daňové škrty. Významnou roli v Reaganově politice bylo rekordní zvyšování investic do zbrojení v první polovině 80. let, které vedlo k další eskalaci „Studené války“ mezi Západem a Východem. Reagan správně pochopil, že jedním z hlavních a nejefektivnějších způsobů, jak porazit Sovětský Svaz, aniž by došlo k otevřenému konfliktu, je zničit jej ekonomicky díky „přezbrojení“. V projevu na shromáždění Národní asociace
5 V zajetí stalinismu evangelíků v Ohiu v březnu 1983 nazval Reagan Sovětský svaz „Říší zla“ a prohlásil, že „komunismus padne a bude považován za další smutnou a bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední kapitoly se právě píšou“. Reaganova zahraniční politika byla nazývána Reaganova doktrína. Reagan byl přesvědčen, že komunismus je třeba zničit, nikoliv snažit se pouze o pokračování tzv. politiky détente, či-li diplomatické snaze snižování napětí mezi SSSR, ČLR a USA. Reagan dosáhl úspěchu vystupňovanými závody ve zbrojení, tvrdým postupem vůči agresi komunistických režimů podporovaných sověty, humanitární a vojenskou podporou protikomunistických povstaleckých armád v Jižní
Americe, Africe a Asii, humanitární podporou nezávislého odborového hnutí Solidarita, masivní podporou rozhlasového vysílání pro Východní blok a globálním snížením ceny ropy a tak i zisků Sovětského svazu z její těžby. Sovětský svaz nemohl dále financovat svůj zbrojní arzenál a snažil se odvrátit svůj pád pomocí rozhovorů o odzbrojení. Vyjednávání však skončila nezdarem, následoval rozpad komunistických režimů Sovětského svazu a většiny jeho satelitů. Ronald Reagan se tak stal faktickým vítězem Studené války. Dne 5. června 2004 zemřel Ronald Reagan na zápal plic, ve věku 94 let, ve svém domě v kalifornském Bel-Air.
Díky své zahraniční politice čelil, v době Studené války, kritice totalitních vlád Východního bloku a byl jimi prostým občanům prezentován jako ztělesnění zla a „válečný štváč“, jehož jediným cílem je zmařit „mírové snahy“ Sovětského Svazu a válkou zničit „vzkvétající“ socialistické země. Ale byl to právě Ronald Reagan, díky kterému dnes můžeme žít v demokracii, respektující lidská práva. Odkaz Ronalda Reagana, jako bojovníka proti komunismu a horlivého obhájce lidských práv, je pro každého z nás, kdo si cení svobody a demokracie, nedocenitelný a stále živý.
V zajetí stalinismu – část 1. Svědectví Čestmíra Jeřábka, bývalého spisovatele, které zachycuje vývoj v Československu po komunistickém převratu v r. 1948, ve svém pečlivě ukrývaném deníku v přesvědčení, že "něco tak obludného" má jako spisovatel povinnost zaznamenat pro příští svobodné generace, kterých se ovšem sám nedožil. REDAKCE
20. února 1948 Dusné politické ovzduší. Dnes v pátek, kdy činím tento první záznam, je jasno že spolupráce vládních stran je vážně ohrožena. 21. února 1948 Člověku se až točí hlava. Oč vlasně běží ? O to, aby byli komunisté přivedeni k rozumu ? Aby se zalekli v důsledku své nesmiřitelnosti a aby se vrátili k dřívější koaliční solidaritě ? Nebo se připravuje akce dirigovaná ze zahraničí ?
23. února 1948 Mnoho sněhu. A stále padá novým a nový. Co učiní prezident Beneš ? Lidé vypadají sklesle, jako by čekali nejhorší. Sedíme po věčeři doma a hledíme na sebe jako cizinci; tíseň se najednou mění v podrážděnost, z hovoru se stává hádka. 25. února 1948 K večeru jsem šel se Zdenkou po městě a z pouličního amplionu na Kiosku (dnes je to náměstí rudé armády) jsme vyslechli úřední hlášení o utvoření nové vlády v Praze.
7. dubna 1948 Jako hlasu z jiného světa jsme dnes večer poslouchali v radiu projevu pesidenta Beneše při slavnosti šestistého výroří Karlovy university. Nad jeho těžce pronášenými, zadrhovanými větami jsme si bolastně uvědomovali paradoxnost situace. Osobnost Benešova evropského ražení – v čele totalitního státu ? 10. dubna 1948 Chystá se "sloučení" sociální demokracie s komunistickou stranou. Po česku řečeno: komunisté pohltí sociální demokracii.
6 Zamyšlení
Zamyšlení: Vážili bychom si svobody více, kdyby tekla krev? S údivem jsem koukal na přenos ze sněmovny, když projednávala zákon o třetím odboji. Přesněji řečeno na řeč komunistických zákonodárců, kteří měli tu kliku, že se k nim lidé na náměstích v 89 nechovali tak, jako oni desítky roků k nim a jejich rodinám. FRANTIŠEK MATĚJKA - nezávislý blogger
Mazlíme se s nimi, jakoby jejich režim nebyl nejen zákonem, ale i obyčejným rozumem, který ctí svobodu člověka jako nejvyšší hodnotu, postaven na úroveň režimů zločinných. Jsou všude a ačkoli není jejich výsadní postavení už dávno zakotveno v naší Ústavě, mají díky zákulisním hrám od příliš sametové revoluce stále moc ovládat naší společnost. Podle mého nejhlubšího přesvědčení jsme měli každého, kdo zastával nějakou funkci v komunistickém aparátu, doživotně odstavit od všech možností jakkoli se podílet na čemkoli, co po roce 1989 vznikalo. Místo toho jsme jim pod heslem „nejsme jako oni“ umožnili zprivatizovat podniky, které před tím vedli z pozice nomenklaturních kádrů, zatímco jiní z nich řídili banky, které jim na to půjčovaly. Umožnili jsme jim zasednout do státních institucí a podniků, zakládat „svobodné“ odbory, ba dokonce podílet se na tvorbě legislativy. Ti, kteří vystudovali v dobách komunistického práva, dodnes soudí a někteří z nich jsou dokonce soudci ústavními. Estébáčtí důchodci se dnes potkávají se svými oběťmi mnohdy v jedné ulici, ale po výši důchodu obou se raději neptejme. Ti tehdy služebně mladší dnes s klidem řídí své soukromé firmy a mnohdy čerpají peníze z veřejných rozpočtů a státních zákázek. Funkcionáři KSČ, kteří je z vedoucích pozic řídili, v této bezpečnostní složce ani nemuseli být, takže mají čistá lustrační osvědčení. Nomenklaturní komunista Miroslav Grebeníček ve Sněmovně na adresu účastníků protikomunistického odboje řekl, že chystaný zákon je „…nekritickou ideologickou adorací a obhajobou teroru a vražd a přehlížením obětí a společenských důsledků individuálního a skupinového teroru působí návodným a podněcujícím způsobem.“ Poslankyně Marta Semelová se u řečnického pultu ptala: „Má být oceňováno násilí? Obsahem zákona legalizujete terorismus.“ Rád bych všem komunistům, co nás dnes chtějí školit na téma občanských svobod a přitom se aktivně podíleli na bývalém režimu a šlapali po
lidech a jejich rodinách, připomněl, že to byli oni, kdo ústavně a následnými represivními kroky legalizovali terorismus do podoby tehdy legálního komunistického režimu. Miroslavu Grebeníčkovi vzkazuji, že vražda na tyranovi či těch, kdo mu oddaně slouží, není vraždou, a že každý, kdo se tehdy postavil se zbraní v ruce i bez ní proti nim, si zaslouží obdiv a úctu, kterých se jim už dvacet let nedostává. Martě Semelové pak vzkazuji, že odpověď na její otázku zní jednoznačně „ano“. Úctu a ocenění si zasloužili ti, kteří bojovali za první republiku, ti, kteří bojovali proti nacismu a bez jakýchkoli pochyb si je zaslouží i ti, kteří bojovali proti komunismu. Chtělo to ale tehdy možná trochu přiložit pod kotel. Měli nakonec velikou kliku, že změnu režimu vedli tací, kteří se s komunisty domluvili na poklidném převzetí moci výměnou za řadu benefitů na obou stranách. Důsledky tohoto postupu sklízíme dodnes. Z lidské historie se pravděpodobně znovu opakuje, že si lidé svobody, která není vykoupena krví a období nesvobody není skutečně vypořádáno, prostě méně váží. Jinak by si Grebeníček a jemu podobní už nikdy něco takového na parlamentní půdě České republiky nemohli dovolit. Svoboda prostě není zadarmo a přináší své oběti. Na straně komunistů však ani více než dvacet let po listopadu 1989 není žádná, natož snad nějaká snaha o omluvu za minulost. Neskutečná drzost slov Miroslava Grebeníčka na adresu těch, kteří se komunistům postavili, a jejich přirovnání k teroristům je toho živoucím důkazem. Přesto všechno se domnívám, že výkřiky po zákazu KSČM jsou dnes už stejnou chybou a ubohým politickým kalkulem stejně, jako byl zákaz Dělnické strany. Když jsme to nedotáhli do konce tenkrát v roce 1989 a nepotrestali je za ta zvěrstva, tak teď už to ztrácí význam. Je na nás, aby je skutečná svoboda, kterou čtyřicet let dusili, poslala do encyklopedií. www.frantisekmatejka.cz
7 Ludmila Brožová-Polednová
Prokurátorka Horákové neuspěla se stížností na svůj proces! Ústavní soud odmítl stížnost Ludmily Brožové-Polednové proti pokračování procesu, v němž čelí obžalobě z podílu na justiční vraždě Milady Horákové. Bývalá prokurátorka napadla rozhodnutí nejvyššího soudu, který její případ vrátil k projednání.
Následovalo překvapení v podobě rozhodnutí vrchního soudu, který vraždu Horákové označil za promlčenou. Proti tomu ale podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, která s promlčením nesouhlasila. Advokát: Byla mladá nezkušená prokurátorka
Nejvyšší soud nesouhlasil s rozhodnutím, že osmapadesát let stará justiční vražda je promlčená. Proces kvůli odsouzení Milady Horákové z roku 1950 začal loni v říjnu. Podnět dal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Šestaosmdesátiletá BrožováPolednová od začátku spoluúčast na justiční vraždě odmítá a k soudu nechodí kvůli špatnému zdravotnímu stavu. V listopadu jí dal pražský městský soud osm let vězení. Soudce ale prohlásil, že je rozsudek vzhledem k jejímu věku a zdraví nevykonatelný. Jedná se podle něj především o morální odsouzení zločinu komunismu.
a
Nejvyšší soud s ní souhlasil a nařídil nové projednání kauzy, což Brožová-Polednová nyní s neúspěchem napadla. Její advokát staví obhajobu klientky na tvrzení, že v padesátých letech minulého století byla začínající žalobkyní. V devětadvaceti letech se prý stěží mohla v tak složitých případech vyznat a uvědomit si, že byl proces zinscenovaný. Podle současného verdiktu nejvyššího soudu ale hrála činnou úlohu a délka její praxe nehraje roli. Bývalá žalobkyně se aktivně podílela na likvidaci politicky nepohodlných lidí. "Jedná se o totální etické
selhání, pomocí soudní moci se podílela na vraždě Milady Horákové," sdělil dříve důvody rozhodnutí mluvčí NS Petr Knötig. Z odboje do žaláře Právnička a politička Milada Horáková prožila pět let druhé světové války v nacistickém žaláři, protože se zapojila do odboje. Po válce se stala poslankyní za národní socialisty. Z politického života odešla po únorovém komunistickém převratu v roce 1948. Už v následujícím roce ji ale zatkli a ve vykonstruovaném procesu ji pak soud v červnu 1950 odsoudil k trestu smrti. Podle tehdejší obžaloby připravovala jako hlava spikleneckého centra návrat ke kapitalismu, spolupracovala s dalšími zrádci režimu a agentům imperialistických mocností předávala důležité informace. Zdroj: idnes.cz
ANKETA: Jaký máte názor na odsouzení Ludmily Brožové- Polednové ? Petr Kopřiva (student): Vzhledem k tomu, že i soud ve Štrasburku rozhodl o spravedlnosti rozsudku, tak nemám výhrady. S osobou, která se podílela na vraždě nevinné osoby, nejde mít slitování. Jediné co lze chápat je kontroverzi díky vysokému věku, což ale vyřešil prezident udělením milosti.
Ondřej Mocek (politolog): Smíšený názor. Chápu, že je to morální zadosti učinění všem odsouzeným, nicméně si myslím, že v jejím věku a při její funkci, až zbytečně teatrální a nic to dneska už neřeší.
Tomáš Kabát (rozhlasový moderátor): Negativum - je to pozdě, je to jen symbolické, potrestána je pouze jedna osoba, která byla součástí celé mašinérie. Pozitivum - lidem se dostává důkaz, že "spravedlnost" zasáhla a že byla tato soudkyně spolu s celým procesem potrestána a veřejně odsouzena.
8 Film čísla
Vítejte v KLDR – dokument Lindy Jablonské o jiném světě... Zavzpomínat na období komunismu měli jedinečnou příležitost čeští turisté, kteří se jako druhá výprava od roku 1989 dostali na poznávací zájezd do KLDR. Severokorejská vláda, obvykle tak nepřátelská k cizincům, pojímá návštěvu Čechů jako příležitost pro vlastní propagaci. KAMILA POLÍVKOVÁ
Proškolení průvodci provedou turisty po předem připravených trasách hlavního města Pchjongjangu, kde se mohou obdivovat klidné atmosféře megalomanské architektury ulic bez aut. Zrůdnost režimu se projevuje spíše v detailech: jako o cizince je o vás výborně postaráno, ale víte že několik kilometrů od vás jsou lidé, kteří hladovějí, nebo v hotelu najdete pod kobercem popsané listy školních sešitů, které mají sloužit jako izolace. Divák se pozastaví i nad záběry nejstřeženější hranice světa.
turisté" a jejich komentáře místy nasvědčují spíše tomu, že nechápou jak funguje severokorejský režim. Divák mající nadhled je může brát jako dobré vtipy. Pohled na KLDR i z tohoto pohledu by si ale neměl nikdo nechat ujít.
Za slabinu snímku můžeme považovat fakt, že pod pokličku režimu divák nenahlédne – ale co byste čekali? Navíc se jedná o autentický dokument, ve kterém vystupují "běžní čeští
Moje spolupráce s komunistickou rozvědkou – část 1. Čína 1970-1971: Na počátku sedmdesátých let probíhal v Číně nemilosrdný boj o moc. Takzvaná 'Velká kulturní revoluce' byla jedním z nástrojů, který její otec a vůdce Mao Ce-tung vytvořil k likvidaci opozice v řadách vlastní vládnoucí komunistické strany. GEORGE NOVOTNÝ
V té době také vzniklo spiknutí, jehož hlavní postavou byl generál Lin Piao, a po smrti diktátora pokus o puč, který spolu s Piaem zorganizovala skupina stranických funkcionářů, mezi nimi
i manželka a posléze vdova po velkém Maovi Ťiang Čching. Dalšími spoluspiklenci byli Čang Čchun-čchiao, Jao Wen-jüan, Wang Chungwen, Chao Jung a Xie Fu-shi. Na opačné straně střetu stáli především Čou En-laj a Teng Siaopching. Xuan Li byl přítelem Mao Ce-tunga a patřil ke skupině čínských levicových intelektuálů, kteří před válkou studovali v Evropě. Přesvědčený komunista, vystudoval diplomatickou školu ve Stalinově Rusku. Po válce působil ve východním Německu. Jeho syn Yang Li, který se narodil v roce 1924, pracoval pro čínskou zpravodajskou službu. Byl přidělen
9 Čína jako rezident do Berlína roku 1954. Tam se oženil s dcerou vysokého důstojníka Stasi Hildou Ludwigovou. O čtyři roky později se celá rodina vrátila do Pekingu. Xuan Li úspěšně šplhal v diplomatické hirearchii a byl poslán do Moskvy. To bylo v době, kdy začalo propukat nepřátelství mezi Sovětským svazem a Čínou. Znamenalo to rovněž neotřesitelnou důvěru nejmocnějších v Pekingu. Jeho syn Yang nezůstával pozadu. Měl hodnost plukovníka a mezi odborníky na špionáž patřil ke špičce. Jeho německá manželka pracovala jako novinářka a oba byli fanatičtí členové komunistické strany. Není překvapením, že v tehdejším složitém politickém labyrintu byli vtaženi do úzkého spikleneckého kruhu okolo generála Lin Piaa.
Tiráž Kladivo na Bolševika. Časopis pro antikomunisty, Zpravodaj Mladých konzervativců. Redakce: RK MK Ostrava. Vydavatel: Mladí konzervativci, o.s., RK MK Ostrava Sokolská 1204/8 702 00 Ostrava; IČO:44964633; www.konzervativci.cz
