2011, číslo 7

MUCIN červen 2010/2011, číslo 7

ÚVOD Zdravím čtenáře, jak jste si mnozí z Vás uţ stihli všimnout, tak se blíţí prázdniny, na které se nemůţeme dočkat. Písemky uţ se nepíšou, známky se uzavírají, učitelé dávají volné hodiny a i červnový MUCIN je plný pohody a prázdninově směřovaný. Přišlo nám mnoho článků a bylo těţké vybrat z nich ty nejvíce prázdninové. Samozřejmě jsme rádi, ţe i přesto, ţe se blíţí ten „klid“, jste na oblíbený školní časopis nezanevřeli a pilně posílali e-maily s Vašimi výtvory. Jelikoţ uţ zbývá jen pár dní do uzavření klasifikace, klasifikační porady a poté školní výlety apod., chtěla bych poděkovat učitelům za jejich trpělivost při zkouškách, písemkách a nepodařených pokusech při opisování. Jménem studentů děkuji za trpělivost a nervy při řešení problémů. Ať uţ to byly květináče na schodech, přilepené dveře, lezení z okna a další kousky vynalézavých studentů školy AHOL, kteří si vţdycky dokáţí poradit 

Nikki

1


Obsah A Redakce

E-mail aholsos.mucin@sez nam.cz 

Zde

můţete

posílat

své

příspěvky, stíţnosti, připomínky i komentáře. Váš názor nás zajímá.

Redakce Šéfredaktor Korektura Redaktoři

Nikola Foldynová  Zaměřeno na: Golden Gate Bridge Mgr. Rostislav Gromnica Veronika Rašková a Taťána Ševčíková  Zajímavosti: Lidské tělo Michaela Veselá  Pivo Kateřina Kučová  Článek měsíce: Aholská výprava do Štramberku Petra Konečná  ADHD Kristýna Lyková  Pomáhat a chránit Hanka Míčková  Rock na Bazalech Lea Havlíčková  Výběr štěněte Kristýna Koryťáková  Povídka: Legenda část 2.

Obsah Úvod……………………………………..str. 1

Golden Gate Bridge……………..str. 10

Obsah a redakce…………………str. 2

Pomáhat a chránit……………….str. 11 - 12

Lidské tělo……………………………str. 3

Rock na Bazalech…………………str. 13

Pivo………………………………………..str. 4

Výběr štěněte……………………..str. 14 - 15

Aholská výprava...................str. 5 – 6

Legenda část 2…………………….str. 16 - 20

ADHD…………………………………..str. 7 – 8 Nábor nových členů…………..str. 9

2


Zajímavosti o našem těle

LIDSKÉ TĚLO

 Člověk mrkne asi 25 000x za den.  Nehty na rukou rostou asi 4x rychleji neţ nehty na nohou.  Lidské tělo obsahuje dost uhlíku, aby se z něj dalo vyrobit osm tuţek.  ¼ lidských kostí se nahází v dolních končetinách.  Lidské srdce vyvine takový tlak, ţe by krev mohla stříkat asi 10 m daleko.  Při kašli se vzduch v plicích pohybuje rychlostí aţ 100 km/h.  Průměrný člověk za ţivot sní 50 tun potravy a vypije 40 000 litrů tekutin.  Při chůzi pouţíváme více neţ 200 svalů.  Odpočívající osoba vdechuje a vydechuje asi 13x za minutu.  Většina lidí má na hlavě 100 000 vlasů.  Kdyby bylo ze 100 000 lidských vlasů upleteno lano, mohlo by unést závaţí o hmotnosti 12 tun.

Ševčíková a Rašková

3


Beer

Jako na kaţdém konci školního roku jsem dostala za úkol napsat článek do našeho školního časopisu. Tři dny jsem uvaţovala o čem psát, aby vás to bavilo a ten článek si přečetli. Nakonec přišel nápad – pivo… Určitě bych na naší škole nenašla ani jednoho člověka, který si jednou za čas (nebo víckrát za čas) nedá aspoň jedno pivko, ţe?

Nebudu psát, z čeho si pivo dělá, nebo ţe jsou piva alkoholické a nealkoholické, to určitě kaţdý ví. Říká se však, ţe alkohol škodí organismu a celému lidskému tělu s pivem to je však trošku jinak. Pivo je samo o sobě zdravější neţ voda. Obsahuje hodně vitamínů dobrých pro lidské tělo. Například vitamín B1, který dodává tělu energii dále Niacin, který působí při uvolňování energie z tuků a sacharidů a při hromadění tělesné energie, vitamín B6, který pomáhá při tvorbě červených krvinek. Obsahuje také kyselinu listovou, která obnovuje všechny buňky v těle. To však neznamená, ţe byste za den měli vypít 3 litry piva. Kdyţ si dáte pivo například po nedělním obědě, tak se vám bude lépe trávit, ale na druhou stranu pivo podporuje chuť k jídlu, to vede ke zvýšení příjmu potravy a zvýšení vaší váhy. Takţe po pivu samotném se netloustne, ale i tak budete mít pivní pupek  Jak jsem tak koukala na internet, narazila jsem na stránku „nejhorší piva světa“. Na prvním místě je německé pivo Volksbieren, které se údajně vyrábí z kvašeného zrní, takţe s pivem nemá nic společného. Hned po německém pivě, takţe na druhém místě je Starobrno. Je to moravská mutace německého Volksbieren, ale nejen, ţe chutná stejně odporně, ještě velmi odpudivě páchne. Například pivo Ostravar je uţ na 7. místě. Na druhou stranu Radegast je na předposledním místě, takţe patří mezi nejlepší piva. játra 

I přes to, ţe má pivo hodně vitamínu, to s ním moc nepřehánějte a šetřete si

Mišule Veselá 4


Ztraceni v Štramberku

Aholská výprava

Je 8:15 ráno a Aholáci uţ jsou připraveni k odjezdu. Jako dozor sebou jsme měli paní učitelku Sukovou a pana učitele Gromnicu. Sešlo se nás tam asi patnáct ţáků z prvního a druhého ročníku. Rozdělili jsme se do skupinek do které kaţdý dostal pracovní list s úkoly typu – „Nafoťte tamto a vysvětlete tohle…“ . Kdyţ konečně došli všichni opozdilci vyrazili jsme na nástupiště.

Vlak odjíţděl 8:35 . Asi s dvěma přestupy jsme dorazili na místo, rozhlédli se kolem a naši milí učitelé se rozhodli jít cestou přes koleje vstříc „Zelenou stezkou“ -> tu jsme bohuţel nenašli :D. Namísto toho jsme šli směrem k malému městečku Kopřivnici. Asi po kilometru a půl jsme konečně našli nějakou turistickou mapu, paní učitelka Suková s panem Gromnicou do ní samozřejmě nahlédli, aby usoudili, kterou cestou máme jít. Nakonec se rozhodlo ţe se půjde cestou do leva nahoru. Přesvědčivě se tvářili, ţe mapě rozumí, tak jsme šli. Cesta byla strašná…příkrý kopec všude bahno a plno kamení, divím se, ţe to mé plíce vydrţely, málem jsem vypustila duši a myslím, ţe jsem nebyla sama :D. Komentáře typu – „Za tohle chci jedničku na vysvědčení z češtiny“ nebo – „Ţe jsem radši neseděl doma na zadku“ stáli opravdu za to :D. Přibliţně po dvou kilometrech té „kříţové cesty“ nahoru najednou slyšíme – „Děťátka, asi jdeme na ten druhý hrad Šostýn , spletli jsme si cestu, ale půjdeme dál a uvidíme“ po dalším půlkilometru jsme měli krásný výhled na pohledné městečko Kopřivnice. V ten moment kaţdému došlo, ţe tu něco nehraje a ţe jdeme úplně špatně. Tak jsme se otočili a vraceli se zpátky, potkali jsme pána, který nám vysvětlil, ţe jsme měli jít uţ od kolejí na druhou stranu. Všichni byli samozřejmě naštvaní, někteří to brali s humorem, nicméně nám nezbývalo nic jiného, neţ se vrátit. Cestou jsme se báli, ţe pí. Suková s p. Gromnicou se skvělými orientačními schopnostmi nás ještě budou „tahat“ na ten Štramberk :D. Konečně jsme byli zpátky na nádraţí, po tom, co paní učitelka řekla, ţe nás zavedou na náměstí a dají nám rozchod se všem ulevilo. Všichni jsme byli uţ unavení a bolely nás nohy. Kaţdý uţ se jen těšil aţ si sedne někde do hospůdky a dá si pořádně vychlazenou „kofolu“ :D. Neţ jsme došli na náměstí, tak nám učitelé připomněli, ţe máme plnit úkoly a fotit, na to se samozřejmě kaţdý kromě výjimek po té zdlouhavé cestě vykašlal. Jestli jsme na místě splnili tři úkoly z deseti, tak to bylo moc. Co bychom dělali bez internetu :D ... Konečně jsme došli na náměstí, dohodli se na čase srazu k odjezdu a rozprchli se do všech stran. Někteří šli svědomitě plnit úkoly, jiní šli obdivovat krásy města a my jsme

5


si šli odpočinout do jedné „milé restaurace“ nedaleko nádraţí . Bolely nás nohy, měli jsme hlad a těšili se po tak náročném výšlapu domů.

Konečně sedíme ve vlaku, jako odměnu za naši statečnost a poslušnost jsme kaţdý od našich nejlepších učitelů dostali pověstné štramberské uši. Sebou jsme si odvezli spoustu nových záţitků a myslím, ţe na tenhle výlet budeme ještě dlouho vzpomínat s úsměvem .

Katka Kučová

6


Adhd

Jsem studentkou 3. ročníku pedagogického lycea a stejně tak jako mé drahé spoluţačky, také jsem vykonala odbornou praxi v mateřské škole. Avšak stalo se cosi nevídaného…

První den mě uvedly do školky a díky organizační chybě jsem se dostala do speciální logopedické třídy, kde jsem trávila dalších 9 dnů mé odborné praxe. Děti ráno přiváděli rodiče uţ v 7 hodin. Ve třídě nebylo více neţ-li 12 dětí a díky tomu bylo snazší je jak pozorovat, tak se v nich orientovat. Dítka byla uţ v první chvíli přátelská a velmi hravá aţ na jedno, které se tvářilo mrzutě. Kaţdý člověk a stejně tak i dítě nemusí mít vţdy dobrý den, ale dítě, které preferuje stání v koutě nad hraním si se všelijakými druhy hraček, budí přinejmenším zvláštní dojem. A tak já, jako zvědavý jedinec jsem tuto událost nemohla nechat bez povšimnutí. Druhý den ráno to stejné dítě, říkejme mu třeba Jakub, opakoval tutéţ činnost, jako předešlý den. Zase ihned po příchodu do školky a přezutí se do bačkůrek, postavil se do kouta a pozoroval ostatní děti. Člověk by si myslel, ţe si snad chce s ostatními hrát, ale je tak nesmělý, ţe se stydí, coţ uţ samo o sobě bylo divné, protoţe děti předškolního věku nejsou vůči sobě stydliví, tím spíš, kdyţ se dobře znají. Tak tedy proč si dítě ráno s ostatními dětmi nechce hrát, kdyţ jsou děti přátelské a onomu dítěti vyjadřují sympatie a co víc, nabízejí mu společnou činnost..??? Nemohla jsem dělat víc, neţ tomu přijít na kloub. Pozorovala jsem Kubu další následující 3 dny od jeho příchodu do školky, postavení mezi jinými dětmi, hraní si na zahradě na písku, obědvání, ulehání do postýlky, aţ po všechny jeho pokusy o to, co si můţe a co uţ si nemůţe dovolit…Bylo mi sděleno, ţe chlapec trpí syndromem ADHD a ţe kaţdé ráno je mrzutý z důvodů účinků tlumících léků, které jsou mu před příchodem do školky podávány. ”Ráno je mrzutý díky lékům, ale odpoledne kolem 10. hodiny je uţ ţivý," tohle mi bylo sděleno. Kdyţ však chlapec dovede být mrzutý celý den, moţná to nebude tak o působení léku jako o tom, ţe jiný být ani nechce. Ale proč by to dělal? Člověk je společenský a tím spíše dítě, muselo tady být něco jiného. Tak jsem se Kubovi začala věnovat mnohem víc nejlépe u soukromých her, kde jsem sama mohla dávat podměty pro jeho reakce. Po pár dnech uţ vyţadoval, abych se za ním přišla podívat aţ bude spinkat (chodila jsem za všemi dětmi, které byli celý den hodné a tím si to zaslouţily). Já přišla a tohle bylo zlomové - kaţdý další den, kdy jsem se zdrţela v jiné třídě, kde jsem ukládala děti ke spaní, uţ zvonil telefon, kde jsem, kdyţ jsem to slíbila -Jakub plakal. Po několika dnech hned po příchodu do školky přišel sice mrzutý, ale za pár minut byl veselý s obrázkem v ruce. Byl tam nakreslen on a já a kolem nás spousta srdíček všech velikostí

7


a barev. Stalo se tedy něco, co způsobilo jeho radost. ….ale co? Hraní pexesa, lezení na prolízkách nebo stavění autodráhy na pískovišti???? Né, né tak docela, odpoledne si dítě totiţ hrálo na stejný způsob se svými vrstevníky. Při zkoušení školního vystoupení předstíral bolest hlavy, předpokládal a předpokládal správně, ţe jestliţe bude předvádět bolest, bude o něj pečováno a bude mu věnována pozornost a bude se moct schoulit do náruče… Nešlo tedy o to, ţe dítě se syndromem ADHD je to podání léků mrzuté, protoţe v odpoledních hodinách po spánku mu byla podána další dávka a pokud jsem u něj byla a trávila s ním čas, mrzutý nebyl. Všechny děti jsou ţivé, některé víc, některé míň. Kuba neţádal hru nebo kreslení, ţádal cokoliv, kde by si ho člověk všímal a zahrnoval ho pozorností. Ţivý byl velmi, ale nijak zvlášť jinak, neţ-li ostatní děti. Byl smutný a příčina mrzutosti - léky?? Byl veselý, kdyţ mu bylo věnováno dostatek pozornosti, dokud nepřišla jeho maminka, která si chtěla své dítě vyzvednout ze školky. Zesmutněl a s protestem odešel domů, kdykoliv se objevila maminka, byl jeho stav totoţný, jako kaţdé ráno, kdy ho do školky dovedla. Nepotřeboval léky tlumící činnost nervové soustavy, potřeboval jen jedno – někoho, kdo ho pohladí a několikrát denně se neodtrhne, kdyţ ho Kuba přijde obejmout Učitelky si všimly přístupu jeho matky k němu uţ dávno. Ač se mnou více neţ souhlasily, nemohli dělat víc neţ já.

Petra Konečná

8


Nábor nových ččlenů

Redakce MUCINa hledá nové talenty pro letošní i nastávající roky. Nechceme přece, aby s letošním 4. ročníkem školní časopis skončil, nebo ano?

Přihlaste se buďto v BP1 anebo v kabinetě č. 307 – pan učitel Gromnica je vţdy připraven!

NENECHTE SVŮJ TALENT DŘÍMAT A PŘIHLASTE SE JEŠTĚ DNES.

ČEKÁME NA TEBE !!!

9


Golden Gate Bridge

Zaměřeno na: Most Golden Gate, v překladu „Zlatá brána“ patří mezi jeden z nejznámějšíc visutých

mostů

na

Světě,

ne-li

nejznámější vůbec. Golden Gate je úţina mezi dvěma poloostrovy, která odděluje Tichý oceán a Sanfranciský záliv. Most není pouze dopravní komunikací, ale je také symbolem města San Francisca a turistickou atrakcí. Počátky stavby mostu sahají aţ do roku 1930, kdy byla stavba povolena a první „kámen“ byl poloţen 5. ledna 1933. Stavbu mostu vedl inţenýr Joseph Bermann Strauss a jeho poradcem byl architekt Irwing Morrow. Stavbu ale ohroţovaly přírodní pohromy. Bylo nutné vzít v úvahu časté zemětřesení a také bouřlivé přílivy a odlivy. Nejobtíţnějším kouskem mostu byla výstavba jiţního pilíře. Při stavebních pracích zemřelo 11 osob, z toho 10 při pádu lešení 1937. Finance stavby zajišťovaly dluhopisy za 35 milionů dolarů (v tehdejší době, dnes by stavba stála několik miliard). Za čtyři roky, přesněji 27. Května, byl most slavnostně uveden

GGB v číslech: o Rozpětí pilířů je 1280 m o Celková délka 2737 m o 2 nosné lana, kaţdé průměr 92 cm a skládá se z 27 572 pramenů o Kaţdý pilíř nese zátěţ 95 000 tun o Věţe mají výšku 227,4 m.n.m.

do

provozu

pro

pěší.

Pro

automobily o den později. Tehdy byl Golden Gate Bridge nejdelším na Světě. Most

je

zlepšoval

natřen

na

viditelnost

oranţovo, pro

lodě

aby při

častých mlhách. Při takovém počasí se ale

oranţová

znečišťuje

barva

prostředí,

rozkládá proto

a jsou

některé části natřeny na šedo.

o Výška od moře je 67 m o Celý most váţí 887 000 tun o Denně přejede přes most 120 000 aut o Pro přejezd do San Francisca osobním automobilem se platí 6 dolarů, v opačném směru se neplatí o GGB je označován jako sebevrahy nejvíce vyhledávaný most, skočilo přes 1200 lidí

Nikki 10


Aneb bodyguardi v akci

Pomáhat a chránit

Co, nebo koho si představíte pod pojmem bodyguard? Toto slovo vzniklo ze slova body = tělo a guard = stráţ. Většinou si představíme nějakého svalnatého důleţitého muţe se slunečními brýlemi a sluchátky v uších, nebo vysílačkou v ruce. Tito lidé chrání své klienty, pečují o jejich bezpečnost a sami se tak vystavují nebezpečí, ovšem jsou na druhou stranu dobře placeni. Bodyguard je bezpečnostní profík s velice širokým záběrem působností, měl by zvládat pouţívání všech zbraní, bojových technik, obsluhovat řízení všech dopravních prostředků, umět poskytnou první pomoc, umět řešit komunikační jednání. Základem prací bodyguarda je, jak uţ jsem se zmínila, chránit a vyhýbat se případným hrozbám chráněné osoby. Bodyguardi se rozdělují podle schopností na: tzv. Hard Skills – tvrdé schopnosti, jako je střelba, řízení vozidel… a Soft Skills – měkké schopnosti jako je např. komunikace. Ochrana osob ze showbussinesu: Ochrana celebrit je asi nejběţnější prací osobních stráţců. V dnešní době chce mít kaţdá hvězda svého osobního stráţce, aby jí přidával na důleţitosti. Pro celebritu splňují také to, ţe je dokáţou ochránit před fanouškovským davem. Výcvik bodyguardů:  Základem je multifunkční obor ochrana osob  Znalost práva  Bezpečnostní strategie – obsahuje organizační postupy, kterými se musí tým osobních stráţců co nejpřesněji řídit při provádění ochranných opatření.  Společenské chování – umění se chovat na společenských akcích a tzv. splynout s davem  Základy psychologie a krizové komunikace: ochránci musí umět odhadnout situaci, chování lidí, předem rozpoznat moţné nebezpečí a zabránit útoku.  První pomoc  Pyrotechnika: musí umět odstranit případnou bombu

11


 Pouţívání komunikační a speciální techniky: vzájemná komunikace společným uchem týmu, musí být bezpečná a spolehlivá, běţné je pouţívání různých hesel, vyuţívání kamerových systémů, rušiček, vyhledávání odposlechů…  Řízení vozidel: základní činnost, kterou by měl ochránce bez problémů zvládat, zkouší se jízda ve smyku, v koloně, ofenzivní a defenzivní jízda.  Boj: se zbraněmi, sebeobrana – mnoho ochránců se učí obraně izraelskému způsobu boje zblízka Krav Maga, střelba: musí být přesná, ochránce si nemůţe dovolit minout, nebo zasáhnout nevinné osoby, musí umět pouţívat jakékoli střelné zbraně.  Taktika: způsob ochrany klienta v různých situacích, dále způsoby evakuace.

Kristýna Lyková

12


Scorpions

Tak dlouho jsem na den D (3. 6. 2011) čekala, aţ jsem se dočkala. Uběhlo to ale tak rychle, ţe dodnes se z toho psychicky vzpamatovávám :D. Rock na Bazalech je, dalo by se říct, druh festivalu, který se konal tento rok poprvé.

Vystoupily zde předkapely Malignant Tumour, Vypsaná fixa, Citron, Doga a hlavní vystoupení měla velmi známá kapela Scorpions, která údajně zde byla naposledy. Ti chytří byli na Bazalech aţ kolem 3 hodin, kdy teprve pořadatelé pouštěli dovnitř, ale ti aktivnější (já s kámošema), jsme před vchodem čekali uţ od půl 12. V 16. hodin začínali zpívat předkapely. Nejvíc to tam rozjela DOGA, která rozpumpovala všechny fanoušky.

o k a a ae h Ve 21:00 hodin jsme se všichni konečně dočkali a na parket nastoupili Scorpioni a to bylo něco. Koncert začal songem „Sting in the tail“, kde to všichni rozjeli. Kottak, světoznámý bubeník Scorpions, měl na koncertě své vynikající sóla, nad kterými všichni ţasli. Hodně lidí brečelo při písničce „Still loving you“, kterou zazpíval Klaus Meine úţasně. Koncert skončil ve 23 hodin a byl zakončen písní „Rock you like a hurricane“. Tento festival podle mého názoru neměl snad chybičku. Hodně lidí si domů odneslo trsátka nebo paličky Scorpions, které při koncertě hudebníci rozhazovali.

Hanka Míčková

13


Banální věc nebo rozhodnutí na celý život?

VÝBĚR ŠTĚNĚTE

Hodně dlouho jsem přemýšlela, čím začít a došla jsem k logickému závěru – volba štěněte. Kdyţ uţ se rozhodneme si nějakého čtyřnohého společníka pořídit, je velmi důleţité zváţit všechna kritéria a poloţit si následující otázky. Kolik času budu moct věnovat svému psu? Chci spíše rodinného psa nebo psa pro sport, či jiné aktivity? Kolik místa mi pes zabere a kolik jsem schopna mu obětovat? Chci psa s PP nebo bez? To vše je velmi důleţité. Například do dvou pokojového bytu si nebudu pořizovat bernardýna nebo ohaře, i kdyţ jsou to pejsci krásní. Bernardýn potřebuje místo a hlavně pohyb a práci, kterou miluje. V bytě by rozhodně trpěl. Stejně tak ohař, který potřebuje speciální péči, co se týče pracovního nasazení. Smutné ale je, ţe toto krásné plemeno je čím dál více populární mezi městskými obyvateli, a proto si ho pořizují i do bytu. Tento pejsek ovšem moc trpí, protoţe má silné lovecké pudy a v bytě si jich moc neuţije, takţe se snaţí vyuţit kaţdou moţnou příleţitost (sousedova kočka, v extrému i malé dítě), kvůli kterým se potom pes nechá utratit, a to je podle mě nefér vůči psu. Druhý případ je čínský chocholatý pes k rodinnému domku nejlépe do kotce. Abych vám toto plemeno přiblíţila, je to velmi choulostivý pes, který v zimě nutně potřebuje oblečky, v létě naopak musí být pravidelně mazán krémy na opalování a pohyb samozřejmě potřebuje (jako kaţdý) ale nemusí být denně na čtyřhodinové procházce. Bohatě mu stačí půl hodinka ráno večer a je spokojen. Velkou zahradu k ţivotu opravdu nepotřebuje. Kdyby si ho někdo chtěl pořídit k domku do kotce, toto plemeno by mu asi dlouho nevydrţelo naţivu.

14


Kdyţ nechci do koupě psa moc investovat (neplánuju mezinárodní výstavy atd.), kdyţ chci jen opravdu společníka, velmi se vyplatí pes z útulku. No řekněte sami, pomůţete jedné zkroušené duši a tento pes vám bude tak vděčný, jako ţádný jiný. Nemusíte řešit rodokmen, dohadovat se s chovateli a mnoho dalších nepříjemností si ušetříte. Kdyţ chcete být aktivní a se svým psem absolvovat cvičák, uţ i zde je řešení. V poslední době se i konají výstavy pro psy bez PP a kříţence tzv. voříškiády. Já sama jsem toho zdárným příkladem, se svým psem vlastníme několik ocenění právě z těchto voříškiád a sloţili jsme i zkoušku základní ovladatelnosti psa (ZOP), se kterou mají i ta nejušlechtilejší plemena problémy. Je opravdu moudré se zamyslet nad tím, co opravdu chci a co od psa očekávám. Doufám, ţe jste si z článku něco vzali, něco nového naučili a budete to šířit dál, aby se i naši nejlepší přátelé cítili dobře.

Lea Havlíčková

15


Všude kolem mě pobíhalo plno slouţících, stráţní kontrolovali své zbroje, kováři dolaďovali ještě na poslední chvilku to, co bylo potřeba opravit a uprostřed toho rozruchu stál Saior, ve vší své vznešenosti a všechno tohle mravenčení pozoroval, jako by se ho to snad ani netýkalo. Prach kolem něj jen vířil, avšak on se ani za mák nepohnul. Kdyţ konečně všechen ten šum utichl, narovnal se a důleţitě si odkašlal, aby přilákal pozornost i posledních opozdilců, kteří ještě něco řešili a nepřikládali tak velkou váhu vrchnímu komořímu, který teď stál na starém pařezu, aby ho bylo lépe vidět.

Legenda část 2.

„Mí drazí přátelé,“ odmlčel se, aby přidal svému proslovu na důleţitosti. „Vím, ţe tato výprava bude pro mnohé z vás první v ţivotě, proto vás prosím, drţte se pohromadě. Les je dnes podráţděný a myslím, ţe se mu nebude zrovna líbit tlupa pobíhajících vojáků, která mu bude šlapat po kořenech. Proto mě teď dobře poslouchejte. Tým Ragnara půjde severní stezkou podél Milieniných vodopádů.“ Ragnar, mladý elf s havraními vlasy a pobledlou tváří kývl a okamţitě zavelel skupince dalších elfích stráţců k odchodu. Měla jsem dojem, jakoby se země ani nedotýkali a jen proplouvali krajinou, která se stáčela neznámo kam. „Dále Winial, udatný vílí průzkumník, se se svou skupinou vydá na západ. Máme sice představu, kde krále drţí, musíme se však ujistit kolik únosců jej drţí a to pokud moţno tak, aby si nás nevšimli.“ Za zvuku fanfár se zvedl pestrobarevný mrak a uţ unikal okolnímu světu z dohledu. „A konečně, Ganas a Letnae poletí se mnou. My vás povedeme ze vzduchu a Vaše Veličenstvo povede armádu očima krále. Buďte ale opatrná, nechceme Vás ztratit. Ne teď, kdyţ jsme Vás konečně našli.“ Uklonil se, seskočil z pařezu a poodstoupil si. S otevřenými ústy jsem sledovala, jak se sluha proměnil v rudého draka se zářivými šupinami, které skrývaly tajemství ohně a moţná i něco víc. Byl to ten samý drak, který mě zde přivedl. Najednou mi vše zapadlo. Jak to, ţe jsem to neviděla dříve? Cítila jsem se jako bez fantazie a za vším jsem hledala logické vysvětlení. Není divu, ţe jsem nedokázala zplodit ani jednu kloudnou větu. Vţdyť v tomhle světě by mi racionální myšlení asi moc nepomohlo. Draci, létající koně, víly, elfové, trollové, co mě ještě čeká? Z myšlenek mě vytrhl šum křídel a mocný řev. „Jaké jsou Vaše rozkazy, Výsosti?“ Trhla jsem sebou a za mnou stály nejméně dva tucty kouzelných bytostí a hrstka lidí. „Ehm... Nooo, nejsem si zrovna jistá tím, co mám dělat.“ Proboha, vypadám jako naprosté trdlo, které se ani v lese nevyzná... A taky ţe ne. Do očí se mi začala vkrádat panika a výraz mého obličeje asi taky nebyl nejklidnější.

16


„Klíd, Jasnosti, to zmáknem,“ vykřikl mladší kentaur, který vypadal spíše jako opancéřovaný tank. Tedy na klidu mi to nepřidalo, ale úsměv člověka, který stál přede mnou najednou prolomil ledy veškerých mých obav z neúspěchu. Jeho oči byli odzbrojující a já téměř cítila, jakoby mi viděl aţ na dno duše. Cítila jsem jakoby... „Jste v pořádku?“ kdosi mi mával rukou před obličejem, ale kdyţ si všiml, ţe uţ reaguji všeho hned nechal a srazil podpatky k sobě. „Jsem Amis, velitel pozemní pátrací čety, která spadá pod Vaši kompetenci, Vaše Výsosti.“ Ještě stále jsem byla jako opařená, poslouchala jsem slova, která se linula z jeho úst jako nejkrásnější balada. Jeho ústa byla jako... „Tak, co je s tou záchranou? Nebudu tady čekat věčně.“ rozkřikl se hlas v mé hlavě. „Nečekejte, můţete nám jít naproti, abychom to měli jednodušší,“ ušklíbla jsem se sama pro sebe. „Opravdu vtipné. To jsem dnes potřeboval,“ pronesl mírně sarkasticky. „Tak co dnes budu dělat? Uţ vím, vyrvu své ţelezné okovy ze skály, skolím čtyři obrovské trolly, kteří hrajou partičku Dubového oka hned tady za rohem a pak těch dalších šest, co hlídají vchod. Vlastně tam spíš chrápou, takţe bych vlastně mohl jen nepozorovaně proběhnout. A kdyby mě náhodou snad zahlédli, tak jim nakukám, ţe hrajeme na schovku a já se jdu pouze schovat. Co ty na to? JE TO DOST JEDNODUCHÉ?!“ Jeho hlas postupně ze sarkastického mrmlání přešel k hysterickému ječení. „Tenhle plán Vám asi nevyjde,“ uchichtla jsem se pro sebe, ale on jako by to vytušil. „Na tom není nic vtipného. Drţí mě tu přivázaného jako zvíře a ty se tomu ještě směješ. Kdybys nebyla mou poručnicí, tak bych ti dal nařezat a vyhnal bych tě z druhé říše zpět tam, odkud jsi přišla!“ „Nuţe dobrá, Vaše Pompéznosti, jiţ spěcháme na Vaši záchranu,“ řekla se vší ironií, co to šlo a nahlas se rozesmála. Na to uţ malý princ nic neřekl a jeho hlas z mé hlavy vymizel stejně rychle, jako se tam k mé radosti objevil. Je mi naprosto jasné, jaký úţasný pohled na mě musel být při naší malé konverzaci. Vojáci si tady rozdělují úkoly s neskonalou váţností a smrtelným odhodláním a já se tady pochichtávám, jako bych ujíţděla na marijánce. Podívala jsem se na všechny zmatené tváře okolo sebe (a ţe jich nebylo málo) a omluvně jsem se pousmála. No super... ten krasavec stojí pořád přímo přede mnou a dívá se na mě jako na trapku. Skvělý! Ani tady si ţenská nenajde normálního, chápavého chlapa. „Princ se zmínil o počtu stráţí... kolik jich jenom bylo...? Čtyři stráţní hlídají jeho kobku a dalších šest chrápe u vchodu, takţe podle princova popisu nebudeme mít moc práce,“ oznámila jsem zbylým stráţím s nevinným úsměvem. „Raději bychom měli vyrazit hned, Vaše Veličenstvo. Jsem přesvědčen, ţe princ by rychlé osvobození jen uvítal,“ řekl Amis. „Ale prosím Vás,“ zasmála jsem se, „jemu se tam velice líbí, sám mi to právě říkal. Je tím místem naprosto unesen a přemýšlí o své příští dovolené, kterou tam stráví.“ „Jste si tím jistá?“ zeptal se Saior nedůvěřivě.

17


„Naprosto. Trocha tvrdé výchovy mu jen prospěje a my se můţeme kochat přírodou okolo,“ usmála jsem se, trochu provinilá tím, ţe malého prince nechám na tom místě tak dlouho. No co... nejsme přece jediná záchranná skupina a navíc... Nejsem si jistá, jestli to vzali váţně nebo ne, kaţdopádně neřekli ani slovo a my jsme vyrazili k jeskyni. O chvíli později uţ jsme se prodírali lesem, přičemţ jsem šla jako první a ostatní aţ za mnou. Nejdřív jsem to nechápala, pak mi ale došlo, ţe ode mě s největší pravděpodobností očekávají, ţe je povedu. Pokusila jsem se tedy vzpomenout na to, jak mi cestu krátce vylíčil Saior a to, co jsem v těch obrazech viděla předtím, neţ na mě princ promluvil. Zastavila jsem uprostřed lesní cesty a znaveně se opřela o strom, který mi byl nejblíţe. Jaké mě ale potkalo překvapení, kdyţ se najednou pohnul. Vyjekla jsem, kdyţ jsem zjistila, ţe je to ţivé. Podívala jsem se vzhůru a uviděla obrovského tvora se čtyřma nohama, které vypadaly jako mladé břízy a tělo nesl vysoko nad korunami stromů. „Co to proboha je?!“ zařvala jsem, kdyţ se ke mně nepatrně sklonil, zvědavě se na mě koukl a vydal jakýsi divný zvuk, podobný cvrkotu. „To jsou Duchové lesa, Vaše Veličenstvo,“ ozvalo se odkudsi za mnou. „Duchové lesa? To nemůţete být trochu originálnější při výběru jmen?“ ušklíbla jsem se, kdyţ jsem se otočila. „Duchové lesa jsou zakletí obyvatelé původní lesní vesnice, která stála nedaleko tohoto místa. Po celé generace se jiţ traduje příběh o tom, jak se místní obyvatelé vzepřeli Bohu a ten je zaklel do stromů, kterým zůstala jejich mysl a vůle a byli tak donuceni ţít běţný ţivot jako stromy v lese, který tak milovali,“ usmál se Amis. „Páni, to je teda hustý. Já bych se teda asi naštvala, kdyby mě někdo proměnil na něco hnusnýho. Nic proti, kámo,“ řekla jsem a mávla na jednoho z nich. O nějakou dobu později „Kudy teď?“ zeptal se Amis, kdyţ jsem zmatečně zaváhala na rozcestí. Chvíli jsem váhala a zvaţovala obě moţnosti, aţ tak po minutě ticha jsem kývla hlavou doprava. „Půjdeme tudy,“ oznámila jsem prostě a vyšla jsem tím směrem. „Jste si tím jistá?“ zeptal se nejistě, kdyţ viděl, kudy jsem se vydala. „Vypadá to tu sice všude stejně, ale...“ řekla jsem, kdyţ mě s jasnou úlevou v hlase Amis přerušil. „Princ Vám ukázal v myšlenkách cestu?“ „Ne, ale tady je míň bahna. Víš, jak špatně se to čistí?“ zakroutila jsem hlavou a šla dál. Amis jak vidno jen nevěřícně koukal, jak jdu sebejistě dál lesem, který vůbec neznám. Jenomţe to si nemyslete, byla jsem vytočená do nejvyšší míry. Komáři mě uţ asi hodinu poţírali zaţiva a neustále se kolem mě motala jakási havěť, kterou jsem v ţivotě neviděla a ani jsem to neměla dvakrát v plánu.

18


„Zatraceně! Vţdyť tudy uţ jsme jednou prošli,“ vykřikla jsem rozzuřeně a kopla jsem do nejbliţšího stromu. Dala jsem si ruce v bok a otočila se na druhou stranu, abych prozkoumala moţnosti. Vtom se mi něco lehce otřelo o pozadí a ţduchlo do mě. Otočila jsem se zpátky a s ještě mnohem naštvanějším výrazem jsem přešla k Amisovi, který tam nic netušíc stál a vrazila jsem mu pořádnou facku. „Co si to dovoluješ, ty sprosťáku? Obvykle tohle dovoluju aţ po prvním rande!“ obořila jsem se na něj, zatímco on na mě koukal jako sůva z nudlí. „Já nic neudělal. To byl Nejstarší z Entů, kterého jste svým počinem asi velice urazila,“ řekl Amis a zvedl ruce v obranném gestu. „Jo jasně. Výmluvy, to by vám chlapům šlo nejlépe. Jestli sis chtěl sáhnout, měl jsi říct. Moţná bych proti tomu ani nic nenamítala!“ pěnila jsem a po téměř kaţdé slabice jsem zabodávala prst do jeho koţené zbroje. Amis beze slova ukázal nade mě, a kdyţ jsem zvedla hlavu, uviděla jsem obrovského tvora, který se jak vidno napřahoval k druhé, tentokrát jistě silnější, ráně. „Myslím, ţe jste si na něm neměla vylívat zlost, Vaše Veličenstvo,“ pousmál se Amis a hlavou pokynul kamsi za mě. Otočila jsem se a uviděla jsem hromadu stejných stvoření jako to nade mnou, jak se shlukla kolem nás jako kolem vězňů. „A do prdele,“ zaklela jsem potichu, kdyţ kolem naší druţiny utvořili kruh. „JSI NEPŘÍTEL A STROMŮ A BUDEŠ PROTO ZNIČENA!“ zaburácel ten, kterého jsem nakopla. No bezva, to jsem tak potřebovala. Naprázdno jsem polkla, zavřela oči a v duchu jsem očekávala prudkou bolest, která však k mému potěšení nepřicházela. „Podívejte, já proti přírodě nic nemám. U nás doma jsem dokonce jednou byla na přednášce u Greenpeace,“ řekla jsem, vyděšená aţ na půdu. „Stromy mám celkem ráda.“ „DOBRÁ TEDY. PODSTOUPÍŠ ZKOUŠKU, KTERÁ NÁM VYJEVÍ, ZDA JSI HODNA SVOBODY,“ ozval se Nejstarší. „Zkouška? Jaká zase zkouška?“ zeptala jsem se potichu Amise. „Budou se Vás ptát na názvy jednotlivých stromů a rostlin. Nebojte se, pomůţu Vám. Nechceme přeci, abyste tady přišla o ţivot, viďte?“ usmál se Amis a popostrčil mě blíţ k Nejstaršímu. „No to teda rozhodně nechceme,“ zamumlala jsem potichu a přistoupila blíţ. O několik minut později, kdy jsem viděla snad stovky listů různých tvarů, Nejstarší předstoupil a mírně se ke mně naklonil. „A TEĎ OTÁZKA POSLEDNÍ. STROM, JEHOŢ NÁZEV CHCI NYNÍ VĚDĚT, SE NACHÁZÍ VE VAŠEM SVĚTĚ TAK, JAKO V TOM NAŠEM. JE TO JEDEN Z NEJSTARŠÍCH STROMŮ VŮBEC, OPŘEDEN MNOHA LEGENDAMI TÝKAJÍCÍMI SE JEHO VZNIKU. TÁŢI SE TEBE, KRÁLOVNO BEZ TITULU A RODU, KTERÝ STROM SCHOVÁVÁ SVOU KORUNU PŘED SVĚTLEM POD ZEMÍ A VYSTAVUJE KOŘENY SVÉ OBDIVU?“ Zazněla poslední otázka a já věděla, ţe jsem o tom uţ někdy slyšela nebo četla. Stačilo si tedy jen vzpomenout na název, protoţe jak vidno, tentokrát ani Amis se nezdál být tak perfektní a všeznalý. „Baobab,“ řekla jsem po chvíli nejistě s nevyřčenou otázkou v očích. Entové se jeden za druhým podívali na svého Nejstaršího, který najednou nevypadal tak strašně.

19


„JSI VOLNÁ,“ zahřměl a otočil se k odchodu, kdyţ vtom se zastavil. „JESTLI TI MOHU RADIT, PŘÍŠTĚ SI SVOU ZLOST SCHOVEJ NA NĚKOHO, KDO SI JI VÍCE ZASLOUŢÍ,“ řekl a tentokrát opravdu odešel. Ostatní Entové ni chvíli nezaváhali a vydali se za ním. „Uf, to byla fuška. Jdeme dál, ne?“ zasmála jsem se a vydala se jednou z mnoha lesních cest. Ţel Bohu, ani tentokrát jsem nenatrefila na tu správnou. Jako by uţ těch stvoření nebylo za ten den dost, uviděla jsem podivně známé a NADMÍRU POHYBLIVÉ břízy. „Nemohli bychom se prostě a jednoduše jen zeptat na cestu?“ zeptala jsem se celá zmoţená. Zdálo se, ţe Amis si jich všiml dříve neţ já a jen kývl, načeţ začal vydávat podivné cvrlikavé zvuky, ne nepodobné těm jejich. Nato se jeden z nich sklonil a pokynul nám, abychom si nasedli. „Souhlasil, ţe nás tam donese. Prosím, nastupte si,“ řekl stručně Amis a pomohl mi nahoru, načeţ si sám sedl přede mě. „Tak tomuhle já říkám luxus, takhle bych mohla cestovat pořád,“ usmála jsem se a hned nato jsem se s jasnou panikou v očích křečovitě chytla Amise, kdyţ to s námi pěkně škublo. „Nebo radši ne.“ Tak se zdá, ţe naše malá výprava skončila. Jakmile jsme si totiţ stopli ty Duchy, cesta se najednou zdála mnohem snazší, proto netrvalo moc dlouho a my jsme i z té výšky slyšeli řinčení zbraní. Já a Amis jsme se po sobě s úsměvem podívali a hned jsme oba věděli, ţe jsme na místě. Amis se tedy znovu otočil na našeho „osobního řidiče“ a něco mu v tom jejich zvláštním jazyce řekl, načeţ ten to sdělil ostatním a uţ jsme přistávali. Poděkovali jsme a zatímco já jsem se z povzdálí dívala, Amis a ostatní šli pomoct svým druhům ve zbrani v záchraně malého prince.

Palma

20

2011, číslo 7

Recommend Documents