2011 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 Kč

22

Evangelický měsíčník | ročník 87/2011 85/2009 | cena 25 Kč | roční předplatné předpatné 290 290Kč Kč

Rozhovor s Kateřinou Roskovcovou o klubu maminek Nesplnitelná misie? Odsouzených se dotkla milost Diakonie: Michalka a Rolnička

|8 | 23 | 29 | 31

Dítě v kostele Je potřeba ustát situace, kdy někdo spadne z lavice. Batole vám zabaví figurku či skrytý tahák. Někdo dostane záchvat vzteku a jiný se do chvíle ticha bezelstně zeptá, kdy už konečně bude konec. Dětí jako smetí, Marta Židková | 11

1

Z instalace seniora Západočeského seniorátu Miroslava Hamariho (uprostřed) 16. 1. 2011 v Korandově sboru v Plzni Foto: Jan Zeman

ÚVODNÍK

3 Po roce – D. Ženatá

ÚVODNÍK

ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE

4 Kostel a škola na kopci – M. Čejková BIBLICKÁ ÚVAHA

5 Nechte děti přicházet ke mně – J. Vetter TÉMA

7 Raději v kostele než v nedělní škole – J. Trusina 8 Vzácný čas spoutané volnosti. Rozhovor s K. Roskovcovou – D. Ženatá

10 Dětí jako smetí – M. Židková OTÁZKA NA TĚLO

12 Co s pochodujícím a výskajícím batoletem při modlitbě?

NÁSTĚNKA

14 Sčítání lidu, domů a bytů 2011 14 Joel Ruml k případnému snížení platu duchovních

CÍRKEV ŽIJE

21 Potřebujete ošetřit? Střední zdravotnická škola EA v Brně – R. Špačková

22 Dlouhá cesta na východ a zase zpátky – František

23 Nesplnitelná misie? – R. Mazur 24 Restaurování olešnických varhan – O. Smrčková 25 Brno pro Kubu – J. Klubalová 26 Vzpomínka na faráře Jaroslava Batlu – P. Lukášová

27 Když kazatelé odcházejí – L. Klobása EKUMENA ŽIJE

28 Před 105 lety založena Bohemka – P. Brodský 29 Čas po daru nebude nikdy stejný jako čas před darem – D. Ženatý

DIAKONIE PRO ŽIVOT

31 Michalka a Rolnička – E. Janatová PROKŘIKNI A ZPÍVEJ

34 Už na lože lihamy – L. Moravetz STOPY CÍRKEVNÍHO ROKU

36 Masopust SLOVO

37 Dilema nad tím, co křesťanství vůbec je – J. Hoblík

38 Baptisteria patří do našich kostelů – J. Kirschner 40 Svět jako truhla plná pokladů – L. Ridzoňová 41 Je populární hudba jen hudbou čertovou? – J. Šulc

42 Hudba Bohu milá – M. Koutecký 43 Pithart nejen o sobě – J. Kašper

Po roce

B

ilancovat je takové škaredé slovo. Snad zvažovat všechna pro a proti? Co když na něco zapomeneme a z bilancování se stane balancování, začne se to převažovat na jednu stranu? V prosinci můžeme bilancovat církevní rok, adventem vstupujeme do nového. V lednu se můžeme ohlížet za rokem občanským. A  já mohu soukromě bilancovat i v únoru – právě před rokem jsem usedla k šéfredaktorskému počítači v redakci Českého bratra. Rok je dobrá, přiměřená doba. Když zažijete v jakémkoli povolání jaro, léto, podzim a zimu, víte, co to obnáší. Při výrobě jogurtů například zjistíte, že v době zrání švestek se jogurt špatně sráží. To se člověk ani na přednáškách z technologie mléka nedozví, to přinese až praxe. Přijdete ráno do práce a místo lahodné krémové sraženiny vás čekají dva tisíce litrů odporné břečky. Prý to má na svědomí určitý druh kvasinek, v tomto období všudypřítomných. Ve škole se čas měří na školní roky, ale roční období prožívají všichni intenzivně: v zimě maturitní ples, na jaře zkouška dospělosti a rozloučení s milými, rozumnými čtvrťáky. V létě – hurá – prázdniny! A na podzim přijdou zase noví neposední a rozjívení prváci. Když se rok s rokem sejde, už víte, na čem jste. Čas mlékárenský i čas školní byly v mém profesním životě dlouhými životními etapami. Proti tomu je jeden rok v Českém bratru košilaté batole potrefené sem tam některou z dětských nemocí. Ale i po roce lze již bilancovat: podařilo se rekonstruovat redakční radu, všech dvanáct čísel vyšlo včas, podařilo se připravit do vánočního čísla dárkové cédéčko. Prožila jsem v redakci jaro, léto, podzim i zimu. Potkala mnoho vzácných lidí, poprala se s redakčním programem i kompatibilitou databází předplatitelů, získala mnoho cenných zkušeností od svých předchůdců i kolegů v redakční radě. A těšila se ze čtenářských ohlasů – přátelské a přejné převažovaly. Po ohlédnutí za uplynulým rokem obracím pozornost do reality budoucnosti. Takže – milí čtenáři: K  tomuto číslu přikládáme fakturu/složenku na uhrazení předplatného pro rok 2011. Začtení do časopisu přeje 

Daniela Ženatá

3

ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE Kostel a škola na kopci Farní sbor v Křížlicích

K

řížlice patří mezi typické krkonošské horské obce. Ať se tam vypravíte z Jilemnice nebo přes Poniklou, vždycky musíte hodně do kopce. Pro svou krásnou polohu jsou Křížlice vyhledávaným místem pro letní i zimní zotavenou. Historie českobratrského sboru v Křížlicích sahá hluboko do minulosti. V předbělohorské době zde žili většinou evangelíci. Těžké období po bitvě na Bílé hoře se nevyhnulo ani Krkonošům; v pusté a nepřístupné krajině však neprobíhala rekatolizace s takovou silou jako dole v kraji. Po vyhlášení tolerančního patentu v roce 1781 se místní evangelíci přihlásili k augsburskému vyznání a již v roce 1782 vznikl v horských Křížlicích sbor. První bohoslužby se konaly ve stodole Matěje Zelinky v lednu 1783. Přestože byl sbor chudý, brzy se začaly scházet prostředky na  stavbu kostela. Matěj Zelinka přenechal sboru pozemek, kde byl založen hřbitov a postavena modlitebna. Za svou překrásnou polohu mezi loukami a zalesněnými kopci, s výhledem na Žalý a Benecko vděčí vlastně křížlický evangelický kostel přísným tolerančním předpisům: modlitebna musela stát za vesnicí, bez věže, bez zvonů. 1. ledna 1786 se v nové modlitebně poprvé konaly slavnostní bohoslužby. A když byla v roce 1878 přistavěna štíhlá čtyřboká věž, vyniklo teprve citlivé umístění křížlického kostela do krajiny. Ke stému výročí tolerančního patentu se ve věži kostela poprvé rozezněly tři zvony – Víra, Naděje a Láska; jejich hlas se nese horskými údolími dodnes. Vzácně zachovány zůstaly vnitřní prostory, kde se členové sboru scházejí k bohoslužbám. Původní jsou lavice i galerie, luterská „zahrádka“ i zdobně vyřezávaná kazatelna. Na kruchtě jsou dnes nové varhany. Hřbitov je v letním čase vždy plný květin; dosud se zde pochovává. Přízemní

4

budova fary s  mansardovou střechou slouží s nezbytnými opravami od roku 1871. Dnes je využívána pro rekreaci, stejně jako stará evangelická škola přestavěná na sborový dům.

Ve třicátých letech minulého století byla fara domovem mladé farářské rodiny Karla Čejky. Vzpomínky na dětství v Křížlicích patří pro jeho tři syny dodnes k těm nejvzácnějším. 

Mahulena Čejková

BIBLICKÁ ÚVAHA

Nechte děti přicházet ke mně Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10,13–16)

P

rvní tři evangelia uvádějí příběh: Učedníci zakazovali vodit k Ježíši děti. Ten však zákaz odmítl, děti bral do náruče a žehnal jim. Ačkoli je příběh tak krátký, skoro každý ho zná. Možná je to tím, že člověka vždycky osobně oslovuje. Nebo soudím jenom podle sebe? Oslovoval mě, když jsem byl dítě, průběžně dál, jak jsem dospíval, a ve stáří opět a s plnou silou. Uvědomuji si, že jsem při tom v každém věku vnímal jinou stránku toho oslovení. Snad už ve skupince předškoláků nám ten příběh vyprávěli v nedělní škole a snad jsme tam dostali i malý obrázek Ježíše sedícího na louce s hloučkem dětí. Rozhodně si pamatuji svou dětskou jistotu, že k Ježíši bez jakýchkoli problémů smím. On to sám řekl; proto to platí. Dnes se mi zdá, že to ovlivnilo i mé modlení. Učil jsem se a odříkával různé modlitby. Ale nepletu-li se, k Ježíši jsem se modlil jinak; jaksi volně, jako ke svému. Ten pocit, že je Ježíš nám dětem blízký – že je náš a my jeho, že jsme svoji – ten mi kupodivu zůstal, i když jsem se ještě před pubertou přestal modlit a věřit. Ježíšovo slovo ze 14. verše nás může tak hluboce a zásadně ovlivnit už ve věku dítěte. Když jsem konfirmací vstoupil do věku dorostence, oslovilo mě kázání, které z 15. verše nabízelo dětskou víru. Ježíš vedl svými slovy k důvěře Otci: Boží království lze přijmout jako dítě. Tenkrát to pro mne byla osvobozující alternativa víry v něco a měl jsem z ní radost. Že patřím k Ježíši, už nebylo samozřejmé, už to záleželo na mně, ale víra dítěte spoléhajícího se na otce byla dostupným vzorem pro mou důvěru Ježíšovu Otci. Marek si podle mého názoru představoval v tomto příběhu děti celého předškolního věku. Jako dospělý jsem vnímal jejich bezmeznou důvěru k rodičům, krásné naivní přesvědčení, že tatínek všechno ví, umí i může. A zároveň takřka neomezenou schopnost těchto líbezných děťátek lhát, krást, podvádět, ničit, ubližovat, trucovat a neposlouchat,

otravně se rodičů držet jako klíště, ale také slíbit, že zůstanou na místě, a při první příležitosti utéct. Jsem přesvědčen, že takové byly děti vždycky a Ježíš to věděl. Když řekl „jako děti“, samozřejmě počítal s tím, že každé přirovnání kulhá. A přece ty dareby ani náznakem nevyloučil. Vylučovali je mnozí, různě a nejen dareby. Nemyslím jen na školu „vědeckého světového názoru“. Tehdy se dost rodičů vymlouvalo, že dají svým dětem možnost, aby se o víře rozhodly, „až z toho budou mít rozum“. Někteří jim tak brání i dnes. Většina možná bez zdůvodňování, ale účinně, zaplněním jejich rozvrhu, takže na „víru“ nezbude čas. Před lety (někde možná dosud) bránili dětem i dnešní Ježíšovi učedníci, že prý děti v kostele ruší. Co všechno my znalí a rozvážní dobře myslíme, ale zasloužíme si za to rozhněvání a příkaz: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim!“ Přišla doba, kdy mi vadilo a nedovedl jsem pochopit, proč Ježíš tak zásadně, jednoznačně vyloučil toho, „kdo nepřijme Boží království jako dítě“. Nadto jsem se dočetl, že právě tato vylučující věta byla snad původně samostatná. Jsem rád, že v evangeliích patří do příběhu, který – myslím si – mi to vysvětluje. Uprostřed je Ježíš a na něm záleží. Přicházet, chodit k němu, je ve výroku toho příběhu bezprostředně spojeno s prohlášením, že království Boží je takových přicházejících k Ježíši. Do této souvislosti je zařazeno slovo o přijetí Božího království jako dítě. Marek nenapsal, kdo děti k Ježíši přiváděl, ale poznamenal, že Ježíš bral děti do náruče a žehnal jim. Ti darebové od něj neutekli zpátky ke svým, ale přijali Ježíše s důvěrou jako svého. Ve stáří se mi to všechno propojuje a myslím si, že nerozhoduje, jací jsme, jaké máme představy, čemu a nakolik rozumíme nebo nerozumíme, co známe, nebo neznáme, umíme nebo neumíme. Věřím, že záleží jenom na tom, jestli jako svého přijímáme našeho láskyplného, blízkého, živého Pána.  Jaroslav Vetter

5

TÉMA

foto: Jindřich Štreit, Paseka 2000

Kde jsou... Táto, kde jsou? Synku, za námi. A my? Na kolech pod všemi hvězdami. Kde jsou, táto? Zpět. Zmeškají náš svět! Budou závidět. Miloš Vavrečka

Raději v kostele než v nedělní škole Předškoláci mezi námi

K

dyž jsem měl nedávno napsat charakteristiku našeho sboru, končil jsem větou, že i když třebíčské bohoslužby začínají v nekřesťanskou hodinu (v půl deváté), často tu bývá několik maminek i s miminky v kočárku. V kostele zůstávají spíše vzadu a po shromáždění pak obvykle ještě nějakou chvíli pobudou na faře. Při samotných bohoslužbách tihle mrňousové kupodivu skoro neruší, matky zřejmě vědí, co kdy jejich ratolesti potřebují, a nějak to časově zkoordinují. Občas se nějaká už maličko větší ratolest v matčině náručí objeví v kruhu při večeři Páně. Ti už několikaletí bývají spolu s ostatními dětmi pozváni dopředu, když je křest, aby mohli zblízka sledovat, co se to děje. Zavedl to můj nástupce, že při některých křestních shromážděních není samostatná nedělní škola, ale děti jsou v kostele, právě proto, aby se s touto svátostí setkaly zcela bezprostředně. A docela se mi zamlouvalo, to bylo zase z podnětu nástupkyně, že když jednou končil vlastní křest, bylo to dítě podrženo čelem ke shromáždění a takto „představeno“ ostatním, jako úd patřící spolu s nimi do Kristova těla. Kam s těmi několikaletými? Do kostela? Do nedělní školy? Nebo zatím raději nikam? Námitky proti kostelu známe. Proč je tam brát, když často ruší, kopou nebo buší do lavice, nahlas se něčeho dožadují, občas se i vztekají. A že to pro ně není, stejně tomu nerozumějí, sami z toho nic nemají, jenom ruší ostatní, a jak při tom má chudák farář kázat. No, faráře bych nelitoval. Je-li řádně připraven, tak ho z konceptu nějaké to mládě nevyvede. Největší trápení s tím mívají samotni rodiče, kteří se cítí za to vyrušování odpovědni, zejména matka; otec se zpravidla tváří, že poslouchá kázání, uklidňování dítěte ponechává většinou manželce. A ti ostatní přítomní? To záleží na nich samotných. Říkáme: Já se pak nedovedu soustředit. Z vlastní zkušenosti vím, že když se nesoustřeďuji, je za tím zpravidla nějaký můj vlastní problém. A chvilková nepozornost snad tak velkou duchovní újmu nepřinese. Ostatně, dokážeme vždycky pozorně sledovat kázání, i když tam žádné dítě není a neruší? Kromě toho, působí-li něco rušivě, např. při křestní promluvě, není to křik dítěte, ale chování dospělých, příbuzných, tetiček, které se natahují

k dítěti, aby je konejšily, případně aby šeptaly nezkušené mamince potřebné rady, jak by měla dítě uklidnit. Někdy matka s  dítětem skutečně musí odejít, k tomu účelu v našem kostele slouží nepříliš útulná místnost, kde je několik nezbytných věcí a také zařízení, kterým se sem vše z chrámového prostoru přenáší. Nedokážu posoudit, do jaké míry jsou i odtamtud bohoslužeb skutečně účastni, ale aspoň nějakou funkci to plní: ti, co se tam uchýlí, zůstávají v kostele a po bohoslužbách se k ostatním zase připojí. V každém případě: když už se rodiče odhodlají vzít i tak malou ratolest s sebou, neměli by se setkávat s pohoršlivými pohledy nás, kteří se už v kostele umíme chovat, ale zasloužili by si spíše naši podporu. Ta podpora nebude spočívat v tom, že budeme při shromáždění vysílat na dotyčnou rodinu povzbudivé pohledy nebo že budeme na toho malého spratka mávat, ale že vše vezmeme jako přirozenou, normální věc. Stejné chování bych očekával, když několikaleté dítě občas po kostele pochoduje, třeba se jde zblízka podívat, co se vpředu děje. Nemá smysl za každou cenu držet dítě v lavici, ale právě tak je ostatní nebudou povzbuzovat, např. pohledy, úsměvy apod. Ale to už je snad u nás běžné. Maličké děti tedy v kostele vítám. Ty tříleté a snad i čtyřleté vidím skoro radši tady než v nedělní škole – pokud tam ovšem pro tento věk nemají samostatnou skupinku. Není-li tomu tak, mohou zde tyto dětičky působit rušivěji než v kostele. Jsou-li v NŠ děti v jedné nebo ve dvou skupinách, už tak je náročné všechny zaujmout. Ti nejmenší navíc zpravidla vyžadují samostatnou pozornost. Od pěti let už v nedělní škole mají své místo. Mám za to, že maličké děti do kostela patří. Tady jsme a máme být všichni společně. Prostě si myslím, že nás tu Pán Bůh rád vidí všecky. Před ním jsme všichni v jedné řadě, na jedné rovině. Velcí i malí. A pro děti je dobré, když se setkají s něčím, co přesahuje jejich každodenní zkušenost a co rodiče a prarodiče nebo jiní dospělí berou vážně. Nebo když přijdou někam, kde ony samy nejsou středem pozornosti. To jim taky není ke škodě. 

Jan Trusina

7

ROZHOVOR s Kateřinou Roskovcovou

Vzácný čas spoutané volnosti Klub maminek a pobyty s dětmi Kateřina Roskovcová (1963) je farářkou v Nymburce. Před pěti lety se po roční mateřské dovolené vrátila naplno do práce. Její zkušenost se znovuprožíváním mateřských povinností po narození třetího syna s dvanáctiletým odstupem od starších sourozenců byla impulzem pro nový typ sborové práce. Jak vznikla skupina maminek a dětí při nymburském sboru? Stalo se, že nás bylo ve sboru a jeho okolí najednou několik „starších“ matek. Vedle těch mladých nás bylo pár, co jsme měly už starší děti a pak ještě jedno malé. Zvlášť s jednou maminkou, která byla už delší dobu doma, měla asi devítiletou dcerku a pak malého chlapečka, jsme měly chuť něco nového začít dělat. Napodruhé jsme chtěly toto období prožít trochu jinak. Náš původní plán založit křesťanskou školku se ukázal být nad naše síly. Skončil však docela vítaným hlídáním dětí, které nahrazovalo nedostatková místa ve školkách, a k naší radosti se prosadilo ve zcela ekumenickém duchu. Později toto hlídání jedna z maminek dokázala přetvořit v oficiální mateřské centrum. Další program však již se neměl tolik točit kolem dětí, ale zaměřit se především na jejich maminky. Všechny jsme měly vzpomínku, že když je žena dlouho doma, tak ji leccos ubíjí. Kolotoč kolem dětí a kuchyně, čekání na manžela, výčitky, že bychom se dětem měly víc věnovat... K tomu přistoupily maminky, které byly v církvi nově a měly spoustu otázek, měly pocit, že když se staly křesťankami, že to nejde bez aktivního zapojení ve sboru. A tak vznikly nejprve neformální schůzky, spíš návštěvy. A pak vzešlo od maminek přání, že bychom mohly probírat nějaká témata, ke  kterým se jinak nedostanou, protože třeba na biblickou hodinu nemohou chodit, do kostela chodí nepravidelně a ještě je ruší děti. A tak vlastně vznikla úterní skupina maminek. Kdo ji navštěvuje? Teď po šesti letech se už skupina dvakrát obměnila. Některým děti odrostly, šly do školy a mamin-

8

ky znovu do práce, jiné přišly. V současné době tři čtyři maminky považuji za kmenové, ty přijdou vždycky, a pak je několik dalších, které přijdou občas. Některé se taky odstěhovaly, většinou kvůli zaměstnání manžela, nebo že si opravují v některé z okolních vesnic domek, ale někdy přijedou. Scházíme se každé úterý dopoledne, kromě úterka, kdy je pastorálka. Chodí na setkání také členky jiných církví? Pravidelně se účastní jedna maminka z Křesťanských společenství, původně jich bylo víc, ale už jim děti odrostly. U katolíků otevřeli klub Serafínek, ale dřív chodilo pár žen k nám. Velkou část tvoří maminky nově přišlé do církve. Celkově je okruh maminek, které jsou s námi v kontaktu, docela velký. Víme o sobě, všem posílám pozvánky. Jak schůzky vypadají? Scházíme se u nás na faře v obýváku. Zašpuntujeme zásuvky, vytáhneme hračky. Miminka leží na gauči, ostatní jsou na zemi na dece nebo lezou kolem. Když zpíváme a modlíme se, snažíme se mít děti na klíně, ale někdy to nejde. Nejednou si s maminkami říkáme, že kdyby u toho byli naši manželé, asi by se zbláznili, protože během programu děti mluví, chodí čůrat, něco chtějí. Já jsem v tomto asi odolná, zvyklá od vlastních dětí. Takže mluvím i přes ruch kolem. Na začátku schůzek si většinou popovídáme, co nového se za uplynulý týden událo, dáme si kafe. Taky se učíme nějakou písničku. Jedna z maminek je klavíristka a učí se na varhany, jiná začala vést pěvecký kroužek. Takže se to točí kolem nacvičování, vybírání, co zpívat se staršími dětmi a podobně. Potom je hlavní program, ten připravuju já. Nyní na žádost jedné z maminek vykládáme večeři Páně. Připravuji se podle knížky Pavla Filipiho Hostina chudých. Postupujeme po malých kouscích, maminky to hodně baví a je výborné, že se průběžně mohou stále ptát. I ty, co v církvi vyrostly a prošly náboženstvím a konfirmačním cvičením říkají, že nyní mají jiný pohled, dřív je třeba vůbec nenapadlo některé otázky klást.

Pak se snažíme utrhnout chvilku, kdy se modlíme. Převažují maminky nově přišlé a ty se nestydí modlit. To je velmi občerstvující. Do jednotlivých přímluv samozřejmě pokřikují děti a maminky je uklidňují, to je prostě jiné než při tradiční biblické hodině. Je to velice pestré. Na schůzkách také ledacos společně vyrábíme, třeba letos adventní věnec do kostela, domlouváme se, co dát dětem jako dárek při vánoční slavnosti, plánujeme co dál. Tím se nově přišlé maminky seznamují s životem sboru a celé církve. Zjistím třeba, že musím vysvětlit, co znamená slovo seniorát nebo diakonie. Co je na schůzkách vzácné? Je to zvláštní darovaný čas, který není předtím ani potom. To pozoruji na maminkách, které už díky dětem odrostly. Když začnou chodit znovu do práce, je všechno jinak. I když mají chuť chodit na biblické hodiny, přijdou jednou dvakrát a pak už to nejde. Na nějaké vzdělávání není už čas. Doba s dětmi doma je výjimečné období, proto mi připadalo tak důležité něco pro maminky dělat. Takto jsme již probrali výklad modlitby Páně, desatera, apoštolského vyznání víry. Kdy a jak vznikl nápad pořádat pobyty v Janských Lázních? Ten vyrostl právě z úterních schůzek. Říkaly jsme si s maminkami, že by bylo hezké jet spolu někam, kde bychom si odpočaly a kde bychom hlavně nemusely vařit. Některé jsme měly zkušenost z podobného pobytu v Janských lázních před lety se staršími dětmi, kde se nám tehdy líbilo. Tak jsme si řekly: co zkusit takový pobyt obnovit? Bratr Cejnar, vedoucí střediska v Janských Lázních, měl pro to obrovské pochopení a vybral nám listopadový termín, kdy ve středisku nikdo není. Nám bylo jedno, že není ani sníh, ani babí léto. Daly jsme vědět svým známým a jely jsme. Bylo nás asi dvanáct matek s dětmi. Jak vypadal program? Moc hezké bylo, že se k nám přidali lidé, kteří tam byli na rekreaci. Tehdy poprvé to byli třeba manželé Chroustovi, farmáři z Vysočiny, kteří nemohou odjet od své práce jindy než takto na podzim, až je vše hotovo. Pak tam bylo ještě pár starších lidí. Já jsem měla večer vždy program, tehdy myslím o dětské a rodinné zbožnosti, a oni se všichni účastnili. To byl moc hezký zážitek. Naše ma-

minky, které byly v církvi čerstvě a některé byly i z jiných církví, se svými otázkami, Chroustovi – ekumenické manželství a ostatní. Vedli jsme velice zajímavé a otevřené rozhovory, moc se mi to líbilo.

Opakovaly se pobyty? Už další rok jsme dali nabídku do celocírkevního tisku a jelo se zase. Jak děti rostly, sestava maminek se obměňovala, ale byli jsme v Sola fide každý rok a dům se pokaždé naplnil. Tyto pobyty nebyly vedené jako celocírkevní, ale bratr Cejnar tomu fandil a vycházel nám všemožně vstříc. Cena byla nižší, navíc zařídil vždycky autobusový zájezd do zoologické zahrady. Mohly s námi jezdit i rodiny se čtyřmi pěti dětmi, které by se jinak nedostaly. Často jezdily ekumenické rodiny a večerní programy pro dospělé a rozhovory kolem nich byly velmi zajímavé. Co v létě? Později jsme rozšířili pobyty i na letní. Byli jsme v Bělči a teď nově v Chotěboři. O prázdninách jezdí i rodiny se školními dětmi. Potkaly a seznámily se tam maminky z různých etap našeho úterního scházení, které se doposud tak dobře neznaly. To bylo dobré. Nedávno jste byla zvolena předsedkyní seniorátního odboru pro práci s dětmi. Jaké máte plány? Ráda bych obnovila skupinu laických spolupracovníků, kteří by na tomto poli pomáhali. Kdysi v seniorátě taková skupina pracovala, nyní bude potřeba najít nové lidi s malými dětmi. Mojí zkušeností ¥

9

je, že je dobré, když se angažují muži. Tak bych ráda pár ochotných lidí našla. Pro děti připravujeme vždycky biblický program, od kterého se pak odvíjejí hry. Zároveň je třeba nachystat něco pro rodiče. Bude to hodně práce a mám trochu obavy, jak to všechno sladím spolu s další sborovou prací a rodinou. V nymburském sboru bylo před časem velmi diskutovaným tématem vysluhování večeře Páně dětem. Jakou praxi tady máte? Debata o vysluhování večeře Páně dětem vyšla právě od lidí nově přišlých do církve. Děti byly samozřejmě v kruhu také a docházelo k tomu, že se rodiče začali s dětmi dělit o chléb. Kdysi jsem psala na toto téma farářskou práci. Měla jsem vybádat, nakolik je takové chování oprávněné. A zjistila jsem, že podle biblického svědectví nic nebrání tomu, aby pokřtěné děti přijímaly od nejútlejšího věku. Že intelektuální složka je jenom jedna z několika a nehraje rozhodující roli. Na druhou stranu je pravda, že církev má nějakou tradici a že se tato tradice v lecčems osvědčuje. Takže jsme hledali nějakou střední cestu. Došli jsme k tomu, podobně jako všude ve světě, že je to na rodičích.

Tak to také odsouhlasilo sborové shromáždění. Praxe je teď taková, že při večeři Páně jsou děti v kruhu spolu s dospělými a rodič dostane větší kousek chleba, aby se mohl rozdělit se svými dětmi. O víno se ale nedělí. Je to takové na půl cesty, tady se teorie s praxí trochu rozchází. Jsou také rodiče, kteří se s dětmi o chléb nedělí a čekají až ke konfirmaci, kdy pak děti budou přijímat plně. Způsob přijímání je tedy různý. Myslím, že tento posun je patrný v celé církvi, nejen v našem sboru. Je to už něco úplně jiného, než pamatuju ze svého dětství, kdy jsme koukali z lavic škvírkami v kruhu, co se vpředu děje, a zlobili při tom, protože to bylo dlouhé. Co na závěr? Myslím si, že děti do sboru a do bohoslužeb patří. Nejsem zastáncem nedělní školy přes celé bohoslužby. Stačí, když odejdou na kázání. Děti by měly být i při večeři Páně a ne se o ní dozvědět až při konfirmaci. A jednou za měsíc je dobré, když zůstanou společně s dospělými po celé bohoslužby. Považuji za velice důležité, když jsou děti u přímluvných modliteb.  Ptala se Daniela Ženatá

PRO RODINY S MALÝMI DĚTMI

Dětí jako smetí v Chotěboři

V

  půlce června přede mnou ležel seznam účastníků pobytu pro rodiny s malými dětmi v Chotěboři a mně se hlavou honily bezradné myšlenky. Čtyřicet dětí? A z toho pětadvacet od tří do pěti let? Co s nimi budeme celý týden dělat? Dá se s tolika malými dětmi nějak systematičtěji pracovat? Jak na to, aby místo ranních a večerních pobožností nebyl jen chaos, křik a vztekání? Co od takto malých dětí nemůžeme očekávat? Neumějí číst, psát, dlouho sedět, vydržet v klidu dobu, která dospělému připadá přiměřená, tvářit se, že je baví a zajímá něco, co je vůbec nebaví a nezajímá... A co umějí? Umějí všelijak zpívat, tleskat, celkem jasně vyjadřit své emoce a náladu, malovat, křičet, lepit, mluvit, stříhat, odpovídat... S tím se pracovat dá.

10

Těžiště práce je v ranních a večerních pobožnostech. Pobožnost by měla obsahovat vše, co pokládáme za  důležité: zpěv, výklad příběhu, modlitbu. S dětmi zpíváme „co nejjednodušeji“. Bez doprovodu nebo jen s kytarou. Aby se děti slyšely navzájem. Aby vůbec vnímaly, že něco zpívají a co vlastně mají zpívat. Takže opakujeme a předzpíváváme. Za týden zvládnou písní několik. Čas od času děti potřebují vlastní prostor. Ať si mlátí a štěrchají, s čím chtějí. Hospodin se dá oslavovat různými způsoby... Základ pobožností je výklad, povídání, přiblížení biblického příběhu. Vyprávění musí mít děj. Konkrétnost. Něco, čeho se malé děti mohou držet, co si dokážou představit. Ptát se, měnit tempo. Nemyslím si, že je nutné složitě modernizovat a zjednodušovat. Děti chápou víc, než očekáváme.

Je potřeba ustát situace, kdy někdo spadne z lavice. Batole vám zabaví figurku či skrytý tahák. Někdo dostane záchvat vzteku a jiný se do chvíle ticha bezelstně zeptá, kdy už konečně bude konec. Že se povídání leckdy zvrtne jiným směrem, než má vykládající v úmyslu? S tím je nutné počítat. Každý, kdo někdy pracuje s malými dětmi, zná momenty, kdy mu nepředvídaná věc zboří pracně promyšlený výklad. Blíží se pomalu pointa příběhu,

Každý den se snažíme vymyslet výtvarné tvoření s návazností na vykládané biblické téma. A tak se přes týden různě lepí, stříhá, modeluje, maluje na kameny, pracuje s ovčí vlnou, tkaninou... Je milé, když se k vám pak donese, že si děti na louce pasou vlastní beránky nebo že si malé holčičky hrají na faraonské princezny a pořád znova zachraňují z imaginárního Nilu Mojžíšky z papírové ruličky.





foto: Eva Smolíková

děti vás napjatě poslouchají a vaše vlastní tříleté dítě se začně hrabat v kamnech. Vykládaný příběh pak může dostat nečekané vyústění. Jeden tatínek si prý už napořád bude pamatovat, co Hospodin přes Elijáše vzkázal králi Achabovi: „Toto praví Hospodin, Achabe! Nech ty kamna!“ Pobožnost končíme modlitbou. Krátkou, srozumitelnou, výstižnou.

foto: Simona Jirků

Na  začátku týdne je před námi očekávání a trošku i bázeň, jak to všechno dopadne. Hodně ovlivní počasí, úrazy, přístup a spolupráce rodičů, střevní virózy... A na konci? Je to únavné, ne že ne. Ale vidím v takové práci smysl. A baví mě to.   Marta Židková

Pokřtít, či nepokřtít? Stalo se jednou v neděli... Kostel je plný, v první lavici sedí rodina se dvěma malými dětmi, které čeká křest. Holčičce je několik měsíců, jejímu bratrovi dva roky. Rodiče s dětmi a kmotři přicházejí ke křtitelnici, ostatní děti ze sboru se jako obvykle jdou dopředu podívat, jak bude vypadat křest zblízka. Farář klade rodičům i kmotrům otázky, ale do odpovědí rodičů se mísí i hlas samotného křtěnce: „Ne, ne, ne!“ Vlastně – už před křtem, když rodiče a farář chlapci ukazovali křtitelnici a říkali mu, co ho čeká, se tvářil dost odmítavě.

Dvouletý chlapeček má jasno. Jeho křestní den dnes (ještě?) nenastal. Co dál? Byla pokřtěna jen mladší holčička, shromáždění je rozpačité. Chlapec se vyjádřil dost jasně. I když asi moc nerozuměl, k čemu. My velcí taky hodně věcem nerozumíme, oči se nám otvírají postupně. Věřím, že Pán Bůh má trpělivost. A nechybí mu, myslím, ani smysl pro humor.  Lenka Ridzoňová

11

OTÁZKA NA TĚLO FARÁŘEK A FARÁŘŮ JSME SE ZEPTALI

Co s pochodujícím a výskajícím batoletem při modlitbě? Michal Kitta Pokud se modlí to batole, tak nic. Pokud se modlím já, učinit významnou pauzu a dát tak rodičům příležitost k  odchytu. Nestane-li se, musím při modlitbě sám výskat ještě hlasitěji.

Jiří Gruber Pokud bych byl v tu chvíli dostatečně pohotový, změnil bych obsah modlitby a  poděkoval Pánu Bohu za výskající a pochodující batolata. Většinou mě to však rozhodí, nedokážu se již soustředit a modlitbu rychle ukončím. Petr Brodský „Nebudete-li jako pacholátka – nevejdete do království nebeského!“ To je ovšem velmi tolerantní odpověď. V praxi to vypadá tak, že spíš povzdechnu: „Co naděláš – za rodiče nemůže! Sbore, raduj se, trp!“ Na druhou stranu je to ovšem radostné trpění! Lenka Freitingerová Myslím, že dítě se nerozvýská z ničeho nic, pokud ho nikdo nepošťuchuje. Možná s ním může dospělý zůstat sedět, taky mu sepnout ručky, učí se už odmalinka. Chodící děti při bohoslužbách mi nijak nevadily – pokud se ovšem neproháněly přímo kolem stolu Páně nebo nelezly na kazatelnu. Tam ale myslím taky začali „konat“ dospělí moc pozdě. A protože vím, že nejlíp se vychovávají cizí děti, popsala jsem tu, jak jsem to dělala já s dětmi vlastními. Ale možná, že jsem moc přísná maminka. Miloš Hübner Je-li batole rozdováděné už před modlitbou, dám místo ní píseň a během ní s rodiči nebo s babičkou uvedeme věci do stavu, kdy se dá pokračovat. Když to je nečekaný výstup, zkrátím modlitbu a vynechám chvíli pro tiché prosby. Tu vynechávám stejně, když kolem kostela projíždí vlak. Hlavně nesmím začít „řešit problém“. Do příště se něco vymyslí, třeba se vezme hračka nebo bonbon.  DaZ

12



NÁSTĚNKA

SYNODNÍ RADA

Na zasedání 11. ledna 2011 projednala synodní rada 63 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Volba Filipa Susy za faráře FS ČCE v Liberci byla SR potvrzena s platností od 1. února 2011 na plný pracovní úvazek. Synodní rada souhlasí se záměrem využití druhé části tříměsíčního studijního volna Josefa Bartoška a uděluje mu studijní volno na seminář v Jaipuru od 12. 2. 2011 do 8. 3. 2011. Seminář navazuje na pobyt v Indii a bratr Bartošek na něm hodlá přiblížit osobnosti Petra Chelčického a Přemysla Pittera. Na  vědomí vzala SR snížení pracovního úvazku seniorátního faráře Pražského seniorátu ČCE Petra Špirka na 33%. Na místo čtvrtého člena správní rady Nadačního fondu Třebické-Řivnáčové navrhuje SR Liu Valkovou. Fakulta a bohoslovci Synodní rada schválila udělení stipendia Michaelu Pfannovi, studentu bohosloví zapsanému v seznamu kandidátů služby v církvi. Kandidátka služby v církvi Jana Hofmanová předložila zprávu o své účasti na sborovém životě ve farním sboru v Nymburce. Synodní rada vzala zprávu na vědomí. Správa církve Z vizitací ve farních sborech přijala synodní rada na vědomí zprávy seniorátních výborů: – Východomoravského seniorátu ve  FS Valašské Meziříčí ze dne 24. 10. 2010 – Pražského seniorátu ve FS Praha 1- Staré Město ze dne 11. 11. 2010 – Východomoravského seniorátu ve FS Jablůnka ze dne 14. 11. 2010

Ze zasedání seniorátních výborů vzala SR na vědomí zprávy: – Pražského seniorátu ze dne 19. 10. 2010 a 16. 11. 2010 – Chrudimského seniorátu ze dne 6. 12. 2010 – Východomoravského seniorátu ze dne 13. 12. 2010 – Poděbradského seniorátu ze dne 13. 12. 2010. SR vzala na vědomí zprávy z proběhlých konventů: – Chrudimského seniorátu 20. 11. 2010 – Poděbradského seniorátu 13. 11. 2010. Byl to konvent volební. Seniorátním kurátorem byl zvolen Pavel Pistor, 1. náhradníkem z řad kazatelů Martin Zikmund. Do předsednictva byli zvoleni: předseda Blahoslav Matějka, ostatní členové předsednictva – Kateřina Roskovcová, Helena Exnerová, Hynek Brynych, náhradníci předsednictva – Jaroslav Fér, Marek Lukášek, Jana Jahodová, Vlastimil Plch. – Pražského seniorátu 13. 11. 2010. Josef Bartošek byl zvolen seniorátním farářem na poloviční úvazek do 31. 12. 2011. Hospodaření Synodní rada schvaluje hospodářský dotazník za rok 2010 a ukládá ÚCK rozeslat jej do sborů. Byla přijata navrhovaná změna koncepce práce s dotazníky. Ekumena Martin Řeháček byl delegován jako zástupce ČCE v o.s. Servitus na další období, tj. do 31. 12. 2012. Jaromír Strádal ml. byl pověřen, aby se stal zástupcem ČCE v přípravném týmu ERC pro Modlitbu za domov 2011. Na synod ČCE jsou každoročně zváni zahraniční hosté, střídavě německy a anglicky mluvící. V roce 2011 jsou na řadě hosté z německy mluvících oblastí. SR souhlasí s pozváním zahraničních hostů a počítá se společným setkáním. Partnerská Evangelická církev v Berlíně–Brandenburgu–slezské Horní Lužici se loučí s regionálním biskupem Dr. Hans-Wilhelmem Pietzem. SR delegovala na slavnostní rozloučení a instalaci nástupce M.  Hercheho ve Zhořelci 22. 1. 2011 Daniela Ženatého.

13

 Vedoucí střediska v Bad Alexandersbadu (Německo) Michael Kuch po dvanácti letech odchází. Vzhledem k dlouholeté výborné spolupráci s tímto střediskem poděkovali jménem ČCE za spolupráci a 9. ledna se zúčastnili rozloučení Joel Ruml a Gerhard Frey-Reininghaus. Evangelická akademie Synodní rada plánuje během svého funkčního období jedenkrát navštívit každou školu Evangelické akademie. Během těchto návštěv (výjezdních zasedání) se SR setká s pedagogickým sborem, se studenty, vedením školy, případně spirituály. Synodní rada ukládá ÚCK připravit do příštího zasedání harmonogram výjezdních zasedání ve školách EA během roku 2011.  DaZ

Sčítání proběhne koncem března 2011. Sčítací formuláře dostanete v předstihu. Sčítací archy bude možno vyplnit i elektronicky, ovšem až poté, co osobně převezmete sčítací formuláře od sčítacího komisaře. Další informace k elektronickému sčítání naleznete na: http://www.czso.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/ jak_vyplnit_elektronicky_formular. Prosíme, seznamte s touto naší výzvou co nejširší okruh lidí při sborových ohlášeních, na internetových stránkách, ve sborových dopisech i při neformálních rozhovorech. Děkujeme za porozumění a zdravíme, synodní rada 12. ledna 2011

SYNODNÍ SENIOR SČÍTÁNÍ LIDU, DOMŮ A BYTŮ 2011

Milé sestry, milí bratři,

Joel Ruml k případnému snížení platu duchovních

blíží se Sčítání lidu, domů a bytů 2011, které se provádí v naší zemi a v zemích EU jednou za deset let. Také letos bude součástí sčítacího listu osoby kolonka „Náboženská víra“. Údaj, který z letošního sčítání vzejde, se stane podkladem pro rozhodování státních a veřejných institucí na dalších deset let. Tento dopis píšeme na základě zkušeností roku 2001. Mnohé tehdy ovlivnila informace sčítacího archu, že údaj „Náboženská víra“ je nepovinný a dobrovolný. Prosíme vás, nedejte se tím zmást! Ač nepovinný a dobrovolný, přesto se stane podkladem mnoha dalších rozhodnutí. Proto jej, prosíme, řádně vyplňte! Nenechte se odradit ani jistou komplikací. Do příslušných rámečků je totiž třeba vyplnit celý a přesný název naší církve, tedy – Českobratrská církev evangelická. Jiný název – např. Evangelická církev – je neplatný. Proto prosíme, vezměte Sčítání lidu, domů a bytů 2011 vážně. Případná liknavost nebo přezíravost tohoto sčítání je v neprospěch křesťanů naší země. Domníváme se také, že i pro život naší společnosti je dobré, aby pomocí věrohodného údaje věděla o těch, pro které je evangelická, resp. křesťanská víra důležitá. Obracíme se i na vás, kteří nejste evidováni v kartotéce žádného našeho sboru. A přesto se k naší církvi hlásíte, sympatizujete s ní, účastníte se některých akcí, máte v ní své přátele. Pokud je to v souladu s vaším přesvědčením, vyplňte také, prosíme, „Českobratrská církev evangelická“ v kolonce „Náboženská víra“.

Na základě rozhovorů, které spolu vedou představitelé většiny církví v České republice, mohu říci, že církve si velice dobře uvědomují svízele dopadů hospodářské krize na každého člověka. Krize je věc časově omezená, a pokud je nutné šetřit, pak jistě každý dočasné zmrazení, případně i snížení platů přijme a unese. Můj dojem ale je, že se stát stále ještě nejvíce hojí na malých a velké nechává proplouvat. Záležitost financování církví však souvisí s jedním docela pikantním bodem. Stojí na faktu zabrání církevního majetku státem v roce 1948. Šlo o majetek, který stát dodnes ani nevrátil, ani neproplatil a vlastně ani nijak zásadně neposunul k řešení. Jsou snadno dostupné dokumenty, zpracované nezávislými ekonomy, které říkají, že kdysi zabavený majetek církví za dobu, kdy jej stát drží, vynesl státu o 168,8 miliard Kč více, než kolik stát na církve vydal. Hrubým přepočtem pak z toho vyplývá, že státem zabavený majetek církví každoročně přispívá do státního rozpočtu o cca 2,5 miliard Kč více, než kolik stát církvím vyplatí. Pokud se tedy dnes jedná o to, aby platy duchovních byly o 5 až 10 % sníženy, pak to znamená, že církve dostanou o 80 až 160 milionů Kč méně než jindy a o to se pak navýší výnos pro státní rozpočet ze strany někdejšího církevního majetku církví a církví samotných. Pokud společnost a vládní představitelé uznají, že je třeba, aby církve dotovaly stát, pak se taková vynucená dobročinnost ze strany církví již musí dít na úkor jednotlivých zaměstnanců

14

 církví. A kvůli tomu pak průměrný měsíční plat duchovních půjde níže ze současných cca 16 tisíc korun. Výše uvedená skutečnost se stále spíše zamlčuje než zveřejňuje, ona totiž vše pak staví do jiného světla. Podle ní to vůbec nejsou daňoví poplatníci (a už vůbec ne nevěřící a ti, kdo do církví nepatří), kdo platí ze svých daní církve, ale naopak církve prostřednictvím jim zabaveného majetku dotují státní rozpočet, což pak dovoluje krýt i takové náklady, jako jsou předražené zakázky, nesmyslné benefity a rozmařilost podle zásady z cizího krev neteče. Církve a duchovní nebudou těmi, kdo budou stávkovat kvůli platům. Ocení však a uvítají, když žurnalisté, těšící se obrovské důvěře ze strany společnosti, budou informovat přesně a komplexně. Problematika majetkového narovnání mezi státem a církvemi a její populistické zneužívání jsou půdou, kde mohou směřováním za pravdivostí vykonat velice mnoho.  Joel Ruml, synodní senior ČCE Zástupci vlády podepsali 12. ledna s církvemi dohodu, podle které zmrazil stát platy duchovním až do roku 2014. Jiným státním zaměstnancům se ubírá 10 %. Je to jeden z kroků, kterými se má posunout jednání o majetkovém vyrovnání. Duchovní dnes berou v průměru 16 800 korun měsíčně, zatímco celostátní průměrná mzda je 23 665 korun. Podle tabulkových tříd bere začínající farář 10 630 korun, po patnácti letech praxe 13 410 korun a s praxí nad 32 let 16 260 korun. Konkrétní výše platu závisí dále na platovém stupni a různých příplatcích, jako jsou administrace jiného sboru, funkce mentora, seniora či práce v celocírkevních strukturách. (čtk/DaZ)

JUBILANTI Koncem ledna a v únoru slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi:

ÚMRTÍ

Ve věku 95 let zemřela 17. ledna paní Hana Svatoňová, rozená Satranová, vdova po faráři ČCE a tajemníku synodní rady Josefu Svatoňovi.

Jitka Tučková 60 let MEDAILE VDĚČNOSTI

Dobrovolným pracovníkům Českobratrské církve evangelické Medaile vděčnosti se udílí jako výraz uznání za dlouholetou službu v církvi. Církev tím dává najevo, že si služby dobrovolníků velmi váží. Cílem ocenění je také upozornit na potřebnost a užitečnost dobrovolné práce laiků v církvi. Oceněný obdrží současně s medailí také pamětní list. Na ocenění medailí vděčnosti mohou být navrženi dobrovolní pracovníci v některé z církevních oblastí: učitelé nedělní školy, varhaníci, kostelníci, spolupracovníci křesťanské služby, presbyteři, členové správních orgánů, delegáti v církevních shromážděních apod. Návrh na udělení medaile pro člena svého sboru může předložit ke schválení synodní radě kterékoliv staršovstvo farního sboru ČCE . Podrobná pravidla a formulář najdete na www.e-cirkev.cz v sekci sbory/sborové zásilky/2010/říjnová sborová zásilka. Doposud byli oceněni medailí vděčnosti odstupující členové synodní rady v roce 2003 (P. Smetana, L. Roskovcová, J. Čapek, J. Pokorný, P. Pistor, D. Ženatý) a 2009 (J. Ruml, M. Čejková, P. Klinecký, M. Rejchrt, P. Prosek, P. Stolař) a patnáct dlouholetých spolupracovníků z partnerských církví v zahraničí (G. Hirschburgerová, L. Fischerová, K. Ch. Epting, D. Tenberg, K. Wollenweber, H. van der Horst, J. Jančík, F. Borggrefe, A. Hess, H. Sturm, P. Steinacker, E. Cherdron, W. Beyhl, A. Noack, H. Schmidt).DaZ

Jitka Tučková 60 Daniel Henych 80 Zvonimír Šorm 50 Tomáš Molnár 50 Jan Kašper 60 Josef Valenta 80 Pavel Janás 55 Michal Šimek 50 Anna Lavická 50

15

 NOC KOSTELŮ

Již nyní začínají přípravy na další ročník ekumenické Noci kostelů, kterou loni v květnu pořádala i řada sborů naší církve ve svých kostelích a modlitebnách. Synodní rada tuto akci na svém zasedání 14. prosince 2010 jednomyslně podpořila a povzbuzuje sbory ČCE, aby se k Noci kostelů připojily. Na webových stránkách http://www.nockostelu.cz najdete příslušné kontakty v jednotlivých krajích, kam můžete svůj zájem o spolupráci ohlásit. Podle našich informací je možno se hlásit průběžně. Je však dobré zajistit, aby byla vaše plánovaná akce zveřejněna v informační brožuře, kterou jednotlivé kraje k Noci kostelů vydávají. Tím se mohou dozvědět o vašem otevřeném kostele či modlitebně i ostatní. Vaši krajští koordinátoři budou určitě znát termín uzávěrky příslušné brožurky k tisku, buďte proto s nimi v kontaktu a pošlete jim informace včas. Zároveň vás prosíme, abyste o záměru uspořádat u vás Noc kostelů dali zprávu také ekumenickému oddělení, abychom mohli o vašich aktivitách informovat dál nebo abychom naopak zase mohli případné informace předat my vám. Daniela Hamrová 

ekumenické oddělení: [email protected]



telefon 224 999 215

KIRCHENTAG

Drážďany 1. až 5. června 2011 … tam bude i tvé srdce (Mt 6,21) Kirchentag 2011 v Drážďanech spojuje dvě tradice: v rámci německého Kirchentagu se uskuteční Setkání středoevropských křesťanů. Německý evangelický Kirchentag se koná každý druhý rok v jednom z německých měst a je velkou slavností církevního života – bohoslužeb, hudby a umění, společenských a politických debat. Naposledy se konal v roce 2007 v Kolíně nad Rýnem a 2009 v Brémách. V roce 2003 se konal v Berlíně poprvé společný ekumenický Kirchentag římskokatolické a evangelické církve. Druhý ekumenický (včetně pravoslavné církve) Kirchentag byl v květnu 2010 v Mnichově. Setkání křesťanů se ze začátku konala v příhraničním regionu. Postupně některé evangelické církve organizovaly Setkání

16

jako pestrou mnohojazyčnou a ekumenickou prezentaci křesťanů celé střední Evropy. Důraz byl vždy na setkávání sborů, skupin a jednotlivců. 1991 Görlitz (D), 1994 Niesky (D), 1996 Wisła (PL), 1999 Český Těšín (CZ), 2002 Görlitz (D), 2005 Praha (CZ), 2008 Bratislava (SK). Pořadatelem pro rok 2011 bude Evangelická luterská zemská církev Saska.

Pojeďte s námi Chcete-li zažít společenství evangelíků z různých zemí, jeďte s  námi ve  dnech 1. až 5. června 2011 do  Drážďan na  33. Kirchentag. Protože Drážďany leží blízko hranice s Českou republikou a s Polskem, připravuje se program se zaměřením na návštěvníky ze středoevropských a  východoevropských zemí. Za ČCE spolupracuje na programu Oliver Engelhardt z ekumenického oddělení. Účast v Drážďanech Účastnický poplatek v Drážďanech bude české účastníky stát pouhých 24 € a pokryje vstupenku na všechny akce Kirchentagu, ubytování (většinou společné v tělocvičně) se snídaní, jedno teplé jídlo denně a dopravu po městě. ERC bude organizovat společnou dopravu do Drážďan. Sledujte prosím průběžně stránky Ekumenické rady církví http://www.ekumenickarada.cz/, tam budou postupně k dispozici všechny důležité informace včetně přihlášky. Pět dní plných programu a setkávání a téměř 3000 nejrůznějších setkání – takový je čas mezi zahájením ve středu a závěrečnou bohoslužbou v neděli. Nezapomenutelný zážitek pro ty, kteří na Kirchentagu byli a zase se vracejí. Těšíme se na vaši účast! ERC/DaZ

 Z DOMOVA

 SVĚTA ZE

Autor Broučků by měl sto šedesát pět roků

Papeži Janu Pavlovi II. byl přičten zázrak

Evangelický farář Jan Karafiát, který se narodil 4. ledna 1846 v Jimramově na Českomoravské vysočině, vydával články o biblických studiích, kázání, publikoval i teologické spisy a pustil se také do revize textů Bible kralické. Jeho jméno je však nesmrtelně spjato především s jeho knihou Broučci.

Zesnulý papež se tak znovu přiblížil svému blahořečení. Lékařská komise potvrdila, že Jan Pavel II. zázračně uzdravil řádovou sestru trpící Parkinsonovou chorobou. Lidový tlak na prohlášení populárního papeže za svatého byl a je tak intenzivní, že už krátce po jeho smrti začal proces blahořečení, které je předstupněm svatořečení. ČRo/Karel Pěška

Křesťanka odsouzená za  rouhání musí být chráněna před teroristy i ve vězení Pákistán. Po vraždě paňdžábského guvernéra Salmana Tasíra a po výhrůžkách teroristických skupin na adresu Asiq Bibiové, obviněné za domnělé urážky proroka Mohameda, musely být v samotném vězení zpřísněny bezpečnostní podmínky. Podle pákistánských zpravodajských služeb není v bezpečí ani tam. Návštěvy jsou povoleny pouze manželovi. Podle

ilustrace Ladislavy Pechové ke Karafiátovým Broučkům

Od roku 1876, kdy tato poetická dětská knížka vyšla poprvé, se dočkala zhruba stovky vydání, a to i přes to, že byla po čtyřicet let na indexu. Příběh ze světa broučků a světlušek byl mnohokrát zpracován pro činohru, loutkové divadlo, film, televizi, byl zhudebněn jako balet a stal se námětem pro operu. Karafiát pocházel ze vzdělané, ale chudé rodiny. Měl devět sourozenců. Studoval gymnázium a potom teologii v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Byl soukromým učitelem v Kolíně nad Rýnem a skotském Edinburghu, tam se také seznámil se svou mecenáškou, lady Jane Beaukenenovou, která mu byla nápomocna s prvním vydáním Broučků. Od roku 1872 byl učitelem evangelického semináře v Čáslavi a od roku 1875 působil dvacet let jako evangelický farář v Hrubé Lhotě na Valašsku. Ke konci života žil v Praze, kde také 31. ledna 1929 zemřel. čtk/DaZ

zdrojů agentury Fides panuje nyní v celé zemi extrémní polarizace. Po manifestaci islámských fanatiků, kteří minulou neděli oslavovali pachatele vraždy pákistánského politika, jsou v nebezpečí všichni, kdo si přejí zrušení nespravedlivého zákona, jako např. pákistánský ministr pro menšiny, Shabaz Bhatti. Křesťanka Asia Bibiová, matka čtyř dětí, čeká už rok ve vězení na definitivní rozhodnutí Nejvyššího pákistánského soudu. Agentura Fides s odvoláním na rodinné příslušníky uvádí, že paní Bibiová pro-

17

 chází těžkou krizí, je ve špatném psychickém stavu, často pláče a chtěla by spatřit své děti. Prosí však o Boží pomoc a svěřuje se do Boží prozřetelnosti. Před několika dny ji směl ve vězení navštívit manžel Ashiq Bibi, který ji našel „ve velmi špatném stavu, na pokraji zoufalství“. christnet/ (MiH)

Benedikt XVI. se setkal s finskou ekumenickou delegací Vatikán. „Ekumenismus je vždycky plodem Božího působení,“ uvedl Benedikt XVI. při setkání s ekumenickou delegací z Finska, která se už tradičně sešla v Římě, aby oslavila patrona této skandinávské země svatého Jindřicha. Jen několik dnů před začátkem Týdne modliteb za jednotu křesťanů připomněl Benedikt XVI. nutnost pokračovat na cestě ekumenismu a posílit spolupráci mezi luterány a katolíky, aby se dosáhlo společného pohledu na církev. Konkrétní znamení naděje, viditelné úsilí o dialog a především přání splnit Kristovu vůli, aby všichni byli jedno v něm. Tak popsal papež ve svém pozdravu tuto pouť finských křesťanů do Říma. Vaše návštěva svědčí o tom, že vztahy mezi luterány a katolíky a obecně mezi křesťany ve vaší zemi jsou otevřené, přátelské a  že se lidé různých vyznání snaží o spolupráci. Na dosažení plné jednoty je třeba pracovat společně, dodal Benedikt XVI. Papež také zdůraznil význam závěrečné zprávy na téma ospravedlnění v životě církve, kterou zveřejnila Skupina pro luteránsko-katolický dialog na severu Evropy a označil ji za pozitivní krok na ekumenické cestě.

Papež Benedikt XVI. přestup anglikánů na katolickou víru umožnil vydáním zvláštní apoštolské konstituce Anglicanorum Coetibus. Možnost změny vyznání uznalo i vedení anglikánské církve. Podle papežského ustanovení mohou kromě jednotlivců mezi církvemi přestupovat i celé skupiny věřících, například náboženské řády. Umožňuje jim přitom ponechat si část jejich anglikánských obřadů. Před biskupy využilo možnosti přestoupení k druhé církvi několik stovek běžných věřících a zhruba 50 kněží. ČTK/christnet

ZELENÉ OKÉNKO

Člověk a ostatní stvoření Dokázali byste si vybavit, jaké rostliny rostou kolem vašeho domu, na zahrádce, u kostela, na farské zahradě, podél cesty do práce? Vnímáte je jednotlivě, dokážete říct, jak se během roku mění, znáte třeba jejich jména? Je to pro vás důležité?

christnet/(MiH)

Na katolické kněze byli poprvé v historii vysvěceni ženatí anglikánští biskupové Londýn. Poprvé v dějinách byli 15. ledna 2011 někdejší anglikánští duchovní v hodnosti biskupa vysvěceni na katolické kněze. Týká se to tří duchovních, kteří patřili ke konzervativnímu křídlu anglikánské církve, jsou ženatí a každý z nich má několik dětí. Trojici vysvětila podle agentury DPA ve Westminsterské katedrále v Londýně hlava katolíků v Anglii a Walesu Vincent Nichols. Nově vysvěcenými jsou Andrew Burnham, Keith Newton a John Broadhurst. Noví kněží mohou i po přechodu ke katolické církvi zůstat ženatí. V anglikánské církvi, v jejímž čele stojí britská královna, přitom měli problém hlavně s ustanovením, že ženy mohou být vysvěcovány nejen na kněží, ale nově také na biskupky.

18

Kdy jste se naposledy setkali s volně žijícím živočichem? Co to bylo? Jak byl od vás daleko? Bylo vám to příjemné? Nebo vám spíš nahánějí strach? Mohou přece štípat, přenášet nemoci, znečišťovat okolí... V  rámci tvůrčí dílny zaměřené na  rozmanitost Božího stvoření jsem několikrát účastníky vyzvala, aby nakreslili obrázek lesa, který se jim líbí, kde by se cítili dobře a který podle jejich mínění dobře funguje. Kreslili jsme obyčejnými křídami na papír. Ať už byli v dílně malé děti nebo dospělí, vždycky se posléze

 kresby daly rozdělit do dvou skupin. V jedné byly obrázky uspořádaného lesního porostu se stromy v pravidelných řadách, takřka žádné keře, sem tam trs trávy nebo pár borůvek, za stromem laškovně vykukující zajíc, žádný nepořádek, všechno přehledné. Takových obrázků bylo vždycky víc. Na menší hromádce se ocitly obrázky divokých lesních končin – kamení, voda, bujné porosty, nepřehledné a překypující scenérie. Při povídání nad obrázky jsme se často dost nasmáli. Jeden osmiletý autor „přehledné varianty“ mě přesvědčoval, že stromy v řadách jsou tu proto, aby malí zajíčci bezpečně trefili domů. „Divoké“ obrázky se většinou moc líbily všem, „spořádanější“ kreslíři si je často prohlíželi s nostalgickým úsměvem, jako by se jim něco zasutého připomínalo. Při těchto setkáních jsem si uvědomila, jak silně se v člověku pere snaha o uspořádanost a přehlednost s touhou po volnosti a rozmanitosti. Skoro každý rodič se s dětmi rád dívá na motýly nebo ptáky na krmítku, celí rozrušení ukazujeme při procházce nebo z okénka auta potomkům srny nebo

volavky. Na druhou stranu je v nás stoletími vypěstovaná opatrnost a snaha uchránit své teritorium a svůj život a zdraví před ostatními živočichy. Naši zemědělští předkové museli vynaložit hodně sil, aby uhájili svoje přežití v drsné přírodě. Jakkoli jsou oba přístupy pochopitelné a přirozené, neměli bychom snad přehlédnout, že poměr sil se dávno obrátil. Uspořádanost je obecně podporovaná, rozhodně se nemusíme bát, že se náš svět změní v džungli, když budeme trochu pomáhat té druhé straně. Kolem domu nebo před kostelem třeba můžeme mít pravidelně sekaný „travní koberec“, kde roste prostě jen „tráva“, ale můžeme si také s radostí pěstovat klasický trávník se spoustou květin a bylin, na kterých se živí včely a motýli a můžeme se spolu s nimi cítit aspoň na chvilku volně.  Ilona Mužátková Pokud byste rozmanitosti života na svém nebo církevním pozemku rádi pomohli a nevíte, jak na to, můžete se třeba obrátit na poradní odbor pro otázky životního prostředí při SR ČCE, [email protected]. Můžete také napsat přímo autorce tohoto článku, [email protected], určitě něco vymyslíme!

MISIE DO AFRIKY

Plnit Kristův příkaz Naše jedinečné poslání

„J

děte ke všem národům a získávejte mi učedníky!“ Tento příkaz zanechal náš Pán Ježíš Kristus všem svým následovníkům, tedy i nám. V době komunismu bylo prakticky nemožné, aby z Československa byl někdo vyslán jako misionář k pohanským národům. Mám velikou radost, když smím číst nebo slyšet o Moravanech, kteří v 18. století vyslali z jednoho sboru v Ochranově víc než 200 misionářů na všechny strany světa. Již jednadvacet let máme svobodu a neomezené možnosti plnit program svého Mistra při nesení evangelia. Po dlouhých modlitbách jsme se dožili vzácné chvíle, kdy v neděli 14. listopadu 2010 byl na službách Božích vyslán z Evangelického a. v. sboru ČCE v Českém Těšíně bratr Martin Stařičný do misijní práce v Africe. Byl vyslán přes Wycliffovu misii, aby se jako počítačový odborník podílel na podpoře překladu Bible do afrických jazyků. Místem jeho půlroční misijní služby se stala Nigérie, kde spolupracuje s bratrem Janem Vaňáčkem z Brna.

Jsme velmi vděční Pánu, že oběma bratřím vložil do srdce touhu podílet se na plnění Kristova příkazu a dal jim rovněž dostatek odvahy jít do cizího světa, kde křesťanům hrozí mnohá nebezpečí. Jsme velmi vděčni všem bratrům a sestrám, kteří se za ně pravidelně modlí a pravidelnou finanční podporou se podílejí na plnění Kristova příkazu. Je to pro nás důvod k veliké radosti, že i my evangelíci se podílíme na nesení Kristova evangelia národům, které na ně s velikou touhou očekávají. Kéž by se naše radost rozmnožila, aby i z naší církve vyšli další stateční pracovníci do Božího díla. 

Stanislav Kaczmarczyk, farář v důchodu



Více o misionářích z Česka se dozvíte



na stránkách www.wycliffe.cz

19

CÍRKEV ŽIJE

Kubánští školáci foto: Jaroslav Jiřička

Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Potřebujete ošetřit? Střední zdravotnická škola Evangelické akademie v Brně

V

 dějinách křesťanství nalezneme mnoho jednotlivců, ale i celých skupin, mnoho známých osobností, ale i řadu neznámých lidí, kteří svůj život zasvětili službě nemocným a trpícím. Pojmy jako úcta a důstojnost k nemocnému, se kterými se dnes běžně studenti setkávají při hodinách ošetřovatelství na zdravotnických školách, vycházejí z křesťanských kořenů. Je smysluplné, že některé zdravotní školy jsou zřizovány křesťanskými církvemi.

Střední zdravotnická škola Evangelické akademie v Brně už patnáct let vzdělává a vychovává zdravotní sestry a ošetřovatelky. V současné době lze studovat na škole dva obory: zdravotnický asistent (dříve všeobecná sestra), zakončený maturitní zkouškou a obor ošetřovatel, zakončený výučním listem. V září se bude otevírat nový nástavbový obor, zdravotnický asistent. Je určen pro ošetřovatele, kteří si po dvou letech denního studia mohou dodělat maturitní zkoušku. Většina absolventů míří po  škole za  prací do nemocnic, ambulantních zdravotnických zařízení nebo domovů důchodců. Je milé, když se s nimi můžete na těchto pracovištích setkat a pohovořit. Některé studentky pokračují ve studiu na vyšších odborných školách, kde studují obory jako všeobecná sestra nebo porodní asistentka. Jiné studují na vysoké škole, nejčastěji pedagogické a sociální obory. Část absolventů si hledá práci mimo zdravotnictví a někteří odvážní vyjedou na zkušenou do zahraničí. Najdou se i studentky, které se po ukončení školy vdají a založí rodinu. Jako vyučující a školní kaplanka už několik let nasávám atmosféru školy a mohu říci, že je přá-

telská a vstřícná. Dokládá to i zájem některých absolventů neztratit se školou kontakt. Rodinná atmosféra je dána menším počtem studentů. V současné době ve škole studuje okolo sto dvaceti studentů, které vyučuje sedmnáct učitelů. Ve škole se všichni navzájem známe. Chodby se o přestávkách zaplní studenty, je slyšet smích, hlučné hovory. Milé ovzduší dotváří i neformální popovídání s vyučujícími a paní hospodářkou. Myslím si, že někteří mladí lidé, zejména ti, kteří přicházejí z neutěšených a nešťastných rodinných poměrů, mohou ve škole prožít přijetí a společenství studentů a učitelů například při slavení svátků v kostele. Problémy různého druhu se nevyhýbají ani naší škole. Některé jsou vážné a my se stále učíme je s pokorou řešit, což vyžaduje vzájemnou spolupráci a dobrou komunikaci.

A co čeká školu v nejbližší době? V únoru se sejdeme už na čtvrtém školním plese. Ve spolupráci s naší konzervatoří chystáme pro studenty výchovný koncert. Rádi bychom mladým lidem přijatelným způsobem přiblížili vážnou hudbu. Na duben připravujeme druhý ročník projektového dne – tzv. Polévkový den, který letos bude zaměřen na  problematiku chudoby ve  světě. A  než se v  červnu rozjedeme na  prázdniny, uspořádáme pro celou školu zahradní slavnost. V  příštím školním roce očekáváme návštěvu skupiny studentů a učitelů ze zdravotnické školy v Sarajevu. A v září budeme slavit s některými školami Evangelické akademie dvacáté výročí existence. 

Romana Špačková

21

MISIJNÍ INSPIRACE

Dlouhá cesta na východ a zase zpátky Východní stopa Narodil jsem se v době druhé světové války. Rodiče byli křtění katolíci, ale nepamatuji se, že bychom spolu chodili do kostela. Já jsem ovšem byl pokřtěn v krásném barokním kostele a v prvních školních letech navštěvoval náboženství. Razítek andělíčků, která katecheta dával do sešitu, jsem však příliš nenastřádal.

tkání se svými souputníky. Byli milí a příjemní, ale nakonec jsem je opustil. Nudilo mne totiž přesné odříkávání přečteného textu podle připravených otázek a příliš pomalé dávkování dalších informací. Nakonec jsem je svými stálými rýpavými dotazy asi i já znepokojoval. Ale Bůh Bible mne zaujal. Začal jsem shánět teologickou literaturu, ale socialistická knihovna na malém městě příliš možností nenabízela. A do toho přišlo ukončení studia, nástup do práce, vojenská služba, svatba, děti … Čas letěl bleskurychle!

Nalezení evangelíků

Brzy poté přišla doba marxismu-leninismu-stalinismu a mého dospívání. Ta se stala dobou intenzivního duchovního hledání. Pustil jsem se do tehdy moderní jógy a byl velmi překvapen, když jsem na výstavě zahraničních knih našel učebnici tohoto cvičení mezi „náboženskou literaturou“. Tato zkušenost mne vedla k další cestě na Východ. Začal jsem nejen s asánami (tělesnými pozicemi – pozn. red.) hathajógy, ale pustil se rovněž do četby pitak a upanišád. Můj zájem mne pak hnal dále přes hinduismus k lámaismu, zen buddhismu a šintoismu. Pak ovšem také k islámu, a ještě později jsem se přes pravoslaví vrátil zpět do Evropy. Studoval jsem tehdy historii a začal se na věci dívat zase trochu z jiného úhlu.

Objevení Boha Bible V té době jsem také „zjistil“, že existuje Bible, ale když jsem si ji šel koupit na faru (žil jsem na malém městě), tamějšího pana faráře jsem překvapil. Nevěděl jsem, že katolíci s Biblí tehdy prakticky nepracovali. Ovšem otec mi od jednoho pastora přinesl Bibli kralickou. Přiznám se, že jsem ji vnímal podobně jako předtím Bhagavadgítu či Korán. Pak mi ale jeden spolužák půjčil knihu – dnes tomu říkáme samizdat – o Bibli a Bohu a pozval mne k se-

22

Pak přišel listopadový převrat, a najednou zde byla spousta nabídek. Ty z Východu jsem již ignoroval, ale ty euroamerické mě zajímaly: adventisté, mormoni, jehovisté, moonisté, starokatolíci... U některých jsem i chvíli postál, okolo některých jen prošel, ale málokde mě to více přitáhlo. A pokud mne i zaujaly, členové těchto skupin se mnou odmítali diskutovat a trpělivě odpovídat na mé všetečné otázky. Bylo to jednou kolem vánoc, když jsem šel kolem jedné budovy a četl pozvání na večeři. Považoval jsem za neslušné přijít hned k prostřenému stolu. Den poté to ovšem bylo už bez večeře, tak jsem vyrazil. Byla to církev, se kterou jsem se dříve blíže nesetkal: Normální sál s lavicemi jako mají v kostele. Výzdoba nebyla plná andělíčků, jak jsem byl zvyklý vídat. U vchodu mne osobně uvítali s malým programem bohoslužeb, po bohoslužbě se pan farář se všemi loučil a zaznělo pozvání na kávu, při které se přátelsky povídalo... A tak jsem se tam začal vracet a pan farář mi vždy znovu odpovídal na rýpavé otázky, aniž mi dával najevo, že bych ho obtěžoval. Dnes se již hrdě hlásím k tomu, že jsem evangelík. K Českobratrské církvi evangelické mě přitáhla svoboda, která v ní panuje, aniž by v ní zradila věrnost k Ježíši Kristu i Hospodinu. Když se ohlížím na svou cestu k Bohu, říkám si, že Pán to asi tak chtěl, aby moje cesta nebyla žádným náhlým „pavlovským“ osvícením. A při četbě prvních kapitol Zjevení někdy vzpomenu na své poznávání různých církví a vidím v nich upozornění: Žádná z církví není bez kazu, žádná nemá glejt jedinečnosti, ale každá se bude Pánu zodpovídat. František (66)

Nesplnitelná misie?

V

 této rubrice budeme letos hovořit výhradně o misijním poslání našich sborů v jejich bezprostředním okolí. Křesťanskou práci v dalekých exotických krajích necháme prozatím stranou. A tváří v tvář realitě současného českobratrského evangelictví si nejeden může položit otázku, zda při hledání vhodných misijních modelů nestojíme před nesplnitelnou misí. Také proto, že jsme jako sbory a církev prozatím v postkomunistické historii vhodnou misijní koncepci nenašli, nepřekvapí nás trend stagnace, nebo dokonce úbytku aktivního členstva. Průměrná účast na českobratrských bohoslužbách od roku 1991 pomalu klesala ze zhruba 15 500 na současných přibližně 12 800.

kdy ve své historii nepůsobila v tak „pohanském“ prostředí. Tradiční a  v  zásadě funkční model předávání víry napříč generacemi potřebujeme nově doplnit misijním předáváním víry napříč společností. Teprve od roku 1989 přece stojíme v nábožensky svobodné společnosti před úplně novou výzvou: Jako protestanté jsme menšinou vedle většinové římskokatolické církve. S katolickou církví jsme pak menšinou v naší sekularizované zemi. V této pozici je poměrně snadné nechat se zatlačit do nezdravě defenzivního postoje. Když je kolem nás tolik nekřesťanů, máme jim vůbec jako evangelická menšina co nabídnout?

Pozapomenuté šance

Vnější překážky Základní důvody, proč není snadné misijně oslovit český národ, dobře známe: Nejprve ten, že české obyvatelstvo se v posledních stoletích od křesťanství, zvláště od toho organizovaného v tradičních církvích, výrazně odklonilo. Tento odklon byl způsoben souběhem celoevropských i specificky českých trendů, které v jejich složitosti a komplexnosti nemůžeme na tomto malém prostoru popisovat ani analyzovat. Alespoň zmínit můžeme to, že i někteří římští katolíci dnes přiznávají, jak fatální důsledky mělo brutální mocenské vytlačení protestantů i jejich idejí z českých zemí po bitvě na Bílé hoře. Připomeňme i to, že obě totality českých dějin 20. století – nacismus a komunismus – považovaly církve za své důležité nepřátele a nasadily proti nim své mocenské aparáty. Dalším důvodem, proč se nám vhodné misijní modely nehledají vůbec snadno, je také to, že před úkolem tohoto typu jsme jako evangelíci nikdy nestáli. V našich končinách protestantská církev ni-

Podle přesvědčení autora těchto řádků je ovšem šancí na misijním poli mnohem více než nebezpečí. Nejprve: lidé našich časů rozhodně nejsou spirituálně hluší a slepí. Osobní příběhy, které tvoří vždy první část této rubriky, mají mj. doložit, jak různorodá je duchovní nouze mnoha našich současníků, a to i těch, kteří vypadají na první pohled církvi velmi vzdáleni. Stejně tak mají ukázat, jak kvalitní odpovědi nabízí těmto hledačům duchovních pokladů naše víra. Také platí, že v hledání způsobů, jak oslovit moderního člověka, máme v  našich sborech ohromné rezervy. Naše základní misijní úkoly nejsou vůbec nesplnitelné: Společným nadšením pro Boží věc rozdmýchávat ohně našich společenství, aby vyzařovaly teplo křesťanské víry, naděje a lásky. Otevřít oči pro potřeby našich současníků. A poté jim vhodným a kreativním uspořádáním sborových a misijních aktivit vyjít otevřeně vstříc. Dokážeme-li to, jsem si jist, že se na mnoha stranách setkáme s překvapivě velkým zájmem. A nakonec to nejdůležitější: Právě pro oblast misijní práce zazněla církvi ta největší Kristova zaslíbení. Citujme např. ze závěru Matoušova evangelia: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) Církev, která upřímně a usilovně hledá vhodné způsoby své misijní práce, může spoléhat na Boží pomoc. Vydáme-li se s naším Pánem na cesty naproti hledačům našich časů, on při tom bude působit svou mocí a dotkne se při naší službě jejich srdcí. 

Roman Mazur

23

ZE SBORŮ

Restaurování olešnických varhan

Z

hotovení olešnických varhan bylo zadáno varhanáři Františku Svítilovi mladšímu z Nového Města na Moravě 5. července 1867, jejich výroba trvala jeden rok a stály 1 200 zlatých rýnských. Poprvé zazněly 13. září 1868 při slavnosti posvěcení kostela. V kronice sboru o tom čteme: „Po té zapěl sbor spievacky již v průvodu varhan piseň Prospívej, prospívej, Sion, v světle prospívej. Utěšený souzvůk varhan, kteréž co vskůtku mistrovské dílo varhanáře p. Svítila z Nového Města u znalců prohlášené byly, unášela důcha zbožnýma city rozechvěného k nebesům.“ Ovšem za  142 let své existence došlo nejen k opotřebení nástroje, ale také k několika zásahům, které kvalitu a krásu nástroje významně ovlivnily. Roku 1918 byly pro válečné účely zrekvírovány původní cínové píšťaly hlavního Prospektu (konkrétně 33 píšťal Principálu 8, což jsou největší píšťaly v čelní stěně nástroje) a později byly nahrazeny již jen píšťalami zinkovými, které ve varhanách zůstaly až do roku 2008. I o tom najdeme zmínku ve  sborové kronice, kde se píše: „V době, kdy centrální mocnosti ocitly se

v povážlivé situaci, kdy jednalo se o jich bytí či nebytí, sáhnuto k prostředkům ohavným – ku rekvisici metalových předmětů chrámových. Nelze bez lítosti vzpomenouti, že jménem zákona oloupeny naše varhany o ty nejzvůčnější akordy (jimiž slaven býti měl Hospodin) a před zraky nás některých přítomných komisařem zničeny a do bedny vloženy. Byl to bolestný okamžik. Stalo se to 24. dubna 1918.“ V roce 1935 byly varhany poprvé opravovány varhanářem Karlem Čápkem z Poličky, který

24

hrubě narušil původní tónovou dispozici nástroje. Druhou opravu varhan, rovněž nešetrnou vůči varhanám, provedl v roce 1978 varhanář Kmošek z Poličky. K těmto zásahům se pak přidal ještě červotoč, který v nástroji aktivně pracoval, až hrozilo zničení varhan.

Oprava nástroje se z výše zmíněných důvodů stala nevyhnutelnou. A když se podařilo v roce 2007 opravit střechu a věž kostela a v soutěži o nejlépe opravenou památku Jihomoravského kraje jsme za  ni získali odměnu 150 000 Kč, rozhodli jsme se opravu varhan dále neodkládat a pustit se do ní, i když nám chyběly prostředky a všude, kde bylo lze žádat o dotaci, nás odmítali se slovy: „Je hospodářská krize. Oprava varhan nadstandard.“ Restaurování varhan začalo v roce 2008 a byl to běh na dlouhou trať. Od jedné mety k druhé. Po  počáteční konzultaci s  celocírkevním kantorem Ladislavem Moravetzem o hodnotě a kvalitě nástroje následovala prohlídka varhan organologem Petrem Koukalem, který ve svém posudku napsal: „olešnické varhany lze zařadit k nejhodnotnějším Svítilovým nástrojům z šedesátých let 19. století. Jejich koncepce ještě stále vychází z nejlepších tradic domácího barokního varhanářství a v kontextu evangelické hudební kultury patří k nejstarším, nejpůvodnějším a nejkvalitnějším varhanním nástrojům v evangelických kostelech celého moravského teritoria.“ Na základě tohoto posudku byly varhany v srpnu 2008 ministerstvem kultury prohlášeny za samostatnou kulturní památku. A jako takové byly svěřeny do rukou mistra ve svém oboru –

varhanáři s restaurátorskou licencí – Daliboru Michkovi ze Studének u Jihlavy, který má též velkou zkušenost s nástroji z varhanářské dílny Svítilů. Jak ukázal inaugurační koncert, který se na opravených varhanách konal při slavnosti k dokončení oprav v neděli 21. listopadu, byla to volba nanejvýš moudrá a šťastná. Varhanáři Michkovi a jeho spolupracovníkům se podařilo varhany nejen zachránit, ale vrátit jim též původní historickou tvář, zvuk i sílu hlasu. Možnosti nástroje, barvu a rozsah tónů předvedl při inauguračním koncertu varhaník a profesor varhanní hry na konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci Petr Rajnoha spolu se svým žákem, Ondřejem Horňasem z Nového Města na Moravě. Mohutné vstupy nástroje střídalo tichounké preludování, každá píšťala předvedla

svůj sólový part i souzvuk v celku a nám nezbyla než vděčnost, že se restaurování varhan povedlo dovést do konce, a radost ze „znovuzrození“ nástroje. Naši vděčnost varhanářovi Michkovi za mistrovskou práci a záchranu nástroje jsme se rozhodli projevit starým zvykem, který je ve varhanářském řemesle znám pod zkratkou „hrubé C“. Jedná se o  jakýsi „trinkgeld pro varhanáře“ a v praxi to znamená, že zadavatel, pokud je s prací varhanáře spokojen, naplní píšťalu „hrubé C“ dobrým vínem. Hrubé C je vždy ta největší píšťala z varhan. Největší píšťala olešnických varhan je dlouhá 2,5 metru a má rozměry: 17,5x20 cm, čemuž odpovídá zhruba 90 litrů vína. Pro ostatní, kterým za realizaci opravy varhan vděčíme, máme jen slova díků.  Olga Smrčková

Brno pro Kubu Vernisáž a debata o Kubě

Č

asté lákavé nabídky Last minute rekreace na  Kubě, romantické fotky zákoutí staré Havany jen umocňují zkreslený dojem spousty Čechů, že je to vyrovnaná a harmonická země. Situace na Kubě je ovšem ve skutečnosti jiná. Je velice podobná té, v níž jsme byli my, tehdejší Čechoslováci, tak před třiceti lety. Ba ještě horší o to, že běžný Kubánec žijící v občanském bezpráví má dnes rovněž nedostatek základních prostředků k životu. Realitou je, že Kuba je s nadsázkou jeden veliký internační tábor pro miliony lidí, což žel spousta dobře zaopatřených Evropanů – Čechy nevyjímaje – nerada slyší. Abychom však i v naší poměrně svobodné realitě nadále (s Janem Husem) hledali pravdu, slyšeli pravdu, učili se pravdě, pořádá komise pro Kubu při Synodní radě Českobratrské církve evangelické a Farní sbor ČCE Brno-Židenice putovní výstavu Brno pro Kubu. Vernisáž výstavy, která na fotografiích zachycuje život na Kubě, jaký je ve skutečnosti, se konala 24. ledna 2011 v prostorách židenického sboru Konečného 6/8 v  Brně-Židenicích. Naléhavost problémů pak podtrhla beseda s  těmi, kteří již v  minulosti cestu na Kubu podnikli nikoli jen v touze krásně lelkovat na plážích Varadera.



Jitka Klubalová,



předsedkyně komise pro Kubu Synodní rady ČCE

Výstava má putovní charakter a může doputovat i k vám. 

Další informace na www.brnoprokubu.cz, 

e-mailu [email protected] nebo telefonu 777 219 031

25

Vzpomínka na faráře Jaroslava Batlu

„T

vůj, Pane, jsem, ó přijď a tam mě vem, až umru, kde již s anděly se lid tvůj věčně veselí! Tvůj, Pane, jsem; tvůj, Pane, jsem!“ Tak zněla slova poslední písně č. 572 z Evangelického zpěvníku při smutečním rozloučení s bratrem farářem Jaroslavem Batlou 13. prosince 2010 v hranickém evangelickém kostele. Zemřel v utěšeném stáří – stár a sytý dnů (jak to popisuje kniha Genesis) – 7. prosince 2010, ve věku nedožitých 91 let. Narodil se 3. ledna 1920 v Přerově, kde také vyrůstal až do gymnazijních let. Léta 1943 až 1945 prožil na nucených pracích v Drážďanech. Po návratu vystudoval Husovu československou evangelickou fakultu bohosloveckou v Praze. V  rámci teologického studia strávil třičtvrtě roku na  studijním pobytu na  Knox College v Torontu v Kanadě. Ordinován byl v Přerově 5. března roku 1950 synodním seniorem Viktorem Hájkem. Poté téměř pět let pracoval jako vikář ve Vítkově. A od 1. srpna roku 195 4 působil jako farář zde v Hranicích na Moravě, a to až do roku 1995, kdy byl dávno v důchodovém věku. Ve svých vzpomínkách píše: „po celou jmenovanou dobu jsem neděli co neděli a o svátcích vystupoval v Hranicích s bázní a třesením na kazatelnu, abych shromážděnému sboru zvěstoval osvobozující moc evangelia.“ Během svého působení na sboru v Hranicích zažíval Jaroslav Batla nejen radosti, ale i strasti. Téměř po celou dobu jeho působení se hranický sbor potýkal s tím, že neměl pro faráře bydlení. Domnívám se, že to byla pro Jaroslava Batlu výzva, aby pro svého nástupce odpovídající bydlení vybudoval. Musím tedy na tomto místě připomenout a zároveň poděkovat, že díky velkému přičinění Jaroslava Batly, a samozřejmě lidí ze sboru, stojí dnes v Hranicích farní dům, ve kterém mohu již deset let se svou rodinou bydlet a pracovat. Ve svých vzpomínkách, které sepsal před deseti lety, Jaroslav Batla uvádí: „Práce kazatele je těžká a bývá provázena radostí, ale i zklamáním a nejednou bezesnou nocí. Bez jistoty, že za ním stojí sám náš Pán, ji nikdo nezvládne.“ Společně se svou manželkou Milenou (zemřela v roce 2004) vychovali tři děti – Lydii, Šimona a Benjamina. Poslední čtyři roky svého života strávil

26

Jaroslav Batla upoután na lůžko v hranickém Domově seniorů, tam jej obětavě a pravidelně navštěvovali jeho nejbližší, rovněž členové hranického sboru a přátelé.

V závěru svých vzpomínek Jaroslav Batla píše o neobvyklých příhodách, které se mu během působení v Hranicích přihodily. „Jednou jsem se vracel na kole z Milenova, kam jsem jezdil učit dvě dcery rodičů Švarcových. Na hlavě jsem měl zimní beranici. Když jsem už v Hranicích jel kolem kasáren, někdo mně beranici shodil z hlavy. To jsou hloupé vtipy, zaláteřil jsem. Ale nešlo o vtip. To kolem mne jelo nákladní auto, které vezlo dlouhé klády. Když mne míjelo, klády se vychýlily a jedna z nich mně beranici z temene hlavy smetla. Kdyby zasáhla níže, patrně by to se mnou dopadlo všelijak. Ale Pán Bůh zřejmě chtěl, abych ještě jeho vinici neopouštěl.“  Pavlína Lukášová, farářka sboru v Hranicích

Když kazatelé odcházejí

A

dvent v  životě jednotlivce může vyústit do skutečnosti, kterou známe jen z nápovědí Božího slova. Pokud by mohl, pověděl by nám o  ní víc bratr farář Severin Tůn. Ale protože právě taková podmínka je nesplnitelná, jsme odkázáni jen na jeho curriculum vitae. Narodil se 23. 2. 1914 v Leštině u Zábřeha jako selský syn. V souvislosti s první světovou válkou ztratila rodina otce a Severin spolu s mladším bratrem vyrůstal v péči zbožné matky. V dětství býval často nemocen. Už za středoškolského studia byl přitahován k radiotechnice. Příležitost blíže se s ní seznámit dostal jako mladý muž povolávacím rozkazem k letectvu ČSR v předvečer světového konfliktu, který vyvolalo Hitlerovo Německo. Válka v Severinově životoběhu rušila, ale také ovlivňovala osobní představy a plány. V její atmosféře se uchytila myšlenka stát se kazatelem slova Božího; svůj podíl na ní měl prvorepublikánský apoštol severní Moravy Rudolf Šedý. Ještě jednou – už po roce 1945 – se náš bratr nakrátko uchytil jako radista na pražském letišti, ale pak se vrátil a ve zkrácených termínech dokončil evangelickou teologii. Po studiu byl synodní radou dán k dispozici senioru Miloši Šourkovi do Šumperka a ten jej po roce vikářování poslal na Ostravici. Že netušíte, kde to je? Jen si rozložte mapu, a dostanete se do Beskyd na úpatí Lysé Hory. I samo úpatí je pěkně obtížné. Zde byl koncem 19. století postaven luterský kostelík a fara, která se však v čase nástupu mladého teologa ukázala jako neobyvatelná. Jeho prvním úkolem bylo farní bydlení zrekonstruovat! A on se do  něj – už se svou paní Alicí a  za  plného

sborového provozu – odvážně pustil a dokončil jej. Členové sboru jsou rozptýleni v podhorské krajině, dosažitelní pouze zdravou pěší chůzí. Životní prostředí krásné, ale podnebí tvrdé. Po-

kud si během krátkého léta neobstaráte topení, nezatopíte si, neboť po napadení prvního sněhu se do té výšky žádné auto nedostane. A uzavřené horalské nátury budete muset trpělivě dobývat. A děti k vyučování pracně vyhledávat, a přidáte další kilometry toho nejjednoduššího cestování. Vůbec to nebyl špatný nápad testovat v těchto podmínkách mladé zájemce o  práci v  církvi. Jeden rok v těchto podmínkách by hodně ukázal. Bratr farář Severin Tůn prožil na  Ostravici (počítáme-li dobře) dvacet devět let. V roce 1983 odešel na odpočinek. I jako důchodce rád kázal. Zemřel 8. prosince 2010 – v nedožitých sedmadevadesáti – ve své rodné Leštině. „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží“ (Žd 13,7). „A protož potěšujte jedni druhých“ (1 Tes 4, 18).  Ludvík Klobása

Vzpomínka na faráře Rostislava Chlubnu

L

etos 3. února uplyne deset let ode dne, kdy si náš Pán k  sobě povolal Rostislava Chlubnu. Bratr farář u nás ve Vítkově působil sice jen krátce, ale i po deseti letech je stopa, kterou v našem sboru ve Vítkově zanechal, stále hluboká. Byl to neobyčejný člověk, farář, kterého jsme si během krátké doby všichni zamilovali a na jehož práci jsme po jeho odchodu navázali a snažíme se v ní

dále pokračovat. Bratr Chlubna měl jednoho velkého koníčka – malování. Maloval Vysočinu, kterou měl rád, a po příchodu do Vítkova také náš kraj, Vysočině velmi podobný. Podle slov jeho manželky Marie se stal Vítkov jeho velkou láskou. Musím říci, že my všichni z Vítkova jsme si bratra faráře také velice zamilovali a s láskou na něho vzpomínáme. Zdeňka Formánková, kurátorka sboru ve Vítkově

27

EKUMENA ŽIJE OKÉNKO POTULNÉHO

Před 105 lety založena Bohemka Potomci českých exulantů na Ukrajině

„M

ocné je naše město! Jako hradby a val mu Bůh dal spásu.“ Otevřete brány, ať vejde spravedlivý národ, který zachovává věrnost. Stvoření opírající se o tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v tebe doufá. Doufejte v Hospodina věčně, neboť je Hospodin, jen Hospodin je skála věků. (Izajáš 26,1–4)

si vesnici, která svou pravidelností a výstavností všeobecný obdiv vzbuditi musí. Každá chaloupka nizoučká sice, ale jako z perníku hezounká... při svých starostech o své vedlejší potřeby nezapomněli na duchovní. Uprostřed vesnice se tu vypíná škola, ve které se každé neděle shromažďují k službám Božím. Aby věděli, kdy se mají scházeti, stojí v nedostatku zvonu pěkný červenomodrobílý prapor před modlitebnou. Jak ten je vztyčen, je čas k službám Božím…“ Druhého října 2010 se v Bohemce vzpomínalo. Přípravami žila celá vesnice. Vzpomínkový program byl velmi pečlivě připraven, aktivně se do něho zapojili všichni členové spolku Bohemka v čele s předsedkyní Olgou Andršovou. Výčet slavnostního programu, pozdravy hostů a vystoupení různých folklórních skupin z okolí, závěrečný společný oběd pro všechny účastníky v místním klubu – to by zabralo mnoho místa. O co

 Pomník prvním obyvatelům-přistěhovalcům-budovatelům

Bohemka na Ukrajině slavila 105. výročí založení vesnice. V srpnu 1905 v dolině bezejmenného přítoku řeky Čičiklea v Ananěvském újezdu Chersonské gubernie ruského císařství (nyní Vradijivský okres – Mykolajivska oblast – Ukrajina) založili potomci pobělohorských evangelických exulantů vesničku nazvanou Bohemka. Farář František Prudký (1872–1939) v roce 1909 ve spisku Návštěva českých exulantských reformovaných osad na Rusi o Bohemce napsal: „Bohemka je jedno z nejzajímavějších míst, která jsem za svého pobytu v Rusku viděl... Bez stavitelské a zednické pomoci postavili

28



Bohemské frajerky



Bohoslužby v Bohemce

se chci ovšem se čtenáři podělit, je skutečnost, že vzpomínková slavnost byla zahájena pobožností ve „shromáždění“, při které kázala sestra Lia Valková, synodní kurátorka, přímluvnou modlitbu měl Daniel Ženatý, první náměstek synodního seniora. Úvodní modlitbu měla Marie Provazníková, ordinovaná presbyterka Nezávislého evangelického bratrského sboru ve Veselynivce. „Panovníku náš, jsi dárce našeho spasení v Pánu Ježíši Kristu. Děkujeme ti i dnes, že tak dobrotivě spravuješ i náš vezdejší život. V tom vidíme tvé milostivé řízení, že jsi nás postavil do úzkého

společenství přátel, sousedů a spoluobyvatelů naší vesnice, abychom si navzájem sloužili, jako jedna rodina. Prosíme, abys podle své vůle řídil myšlení, činy, naše cesty, našich správců, spoluobčanů k prospěchu a užitku našej vesničky a také k tvé slávě. Prosíme tě o dar moudrosti, trpělivosti pro nás všechny, abychom svou křesťanskou láskou sloužili všem bez rozdílu a žádnému neodpláceli zlem za zlé, ale hledali jen dobro a pokoj se všemi. Děkujeme našim předkům za tak krásnou vesničku. Buď přítomen, Pane, i dnes uprostřed nás a práci našich ruk žehnej a chraň. A tvé jméno ať je chváleno a vyvýšeno mezi všemi křesťany na věky věků. Amen.“ Byl to bohatý den. Duchovně i  kulinářsky. Na tom se shodli i ostatní účastníci delegace. V neděli 3. 10. při slavnostních bohoslužbách kázal předseda synodu Vladimír Kopecký, čtení z Bible měly sestry Eva Benešová a Jitka Čechová z ÚCK, o dokumentaci průběhu oslav se postaral Alexander Drbal, který po letech zase navštívil Bohemku, a o bezpečnost přepravy a řízení dbal střídavě „potulný“ Petr Brodský s řidičem Jindřichem Lukešem. Důstojnou tečkou byly odpolední nedělní děkovné bohoslužby s vysluhováním večeře Páně ve Veselynivce. Kázal Daniel Ženatý, vzpomenuli jsme 11. výročí otevření „shromáždění“ a poděkovali za hojné milosrdenství, které skrze úrodu a vše ostatní smíme i nadále přijímat ze štědré ruky Hospodinovy.  Petr Brodský, potulný kazatel

Čas po daru nebude nikdy stejný jako čas před darem Odsouzených se dotkla láska a milost

V 

adventu 2010 přichystaly církve z Pardubicka balíčky pro odsouzené pardubické věznice. Balíčků se z různých sborů a farností ekumeny sešlo 365. Tak jsme mohli dát dárek polovině těch, kteří trávili vánoce v pardubické věznici. Dostali je ti, kdo mají mizivé nebo nemají žádné kontakty s rodinou nebo přáteli. Balíčky spolu s podáním ruky a přáním předali vězňům osobně zástupci sborů a farností 23. prosince odpoledne ve věznici. Akce se konala počtvrté. Poděkování patří těm, kdo podle určeného seznamu nakoupili čaj, kávu, oplatky a bonbony,

pěkně to zabalili, přidali ručně psané přání a donesli na svou faru. A poděkování patří i vedení pardubické věznice, které celou akci přejně podporovalo. Poděkování jsme dostali od mnoha odsouzených. O jedno, které přišlo písemně, se s vámi podělíme.

Věznice Pardubice „Hle, činím něco docela nového, a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky.“ (Iz 43,19)

29

Dobrý den, velkou inspirací je Písmo a velkou milostí je váš dar. Toto všem vyřiďte! Děkujeme vám za vše, co pro nás děláte, děkujeme za to, že na nás myslíte, děkujeme za šanci prožít něco hezkého! Ježíš řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: milosrdenství chci a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mt 9,12–13) Bylo zajímavé vnímat, co se dělo v době, která po obdržení vašeho daru nastala. Rozešli jsme se z tělocvičny na své cely, každý vychutnával dárek plný dobrot pohledem. Ti podnikavější začali směňovat. Černý čaj za zelený a naopak, kávu za čokoládu. Zvláštností bylo, že úmysl nebyl někoho obrat nebo něco vydělat. Někdo zabalil čokoládu do starých novin a dal dárek kamarádovi k vánocům. Někteří nemají žádné prostředky, a tak to pro ně byla jediná možnost darovat něco bližnímu svému. Vaše obdarování inspirovalo mnohé, aby se také rozdělili. Ve většině pokojů jsme snesli něco z toho, co jsme dostali, a tak jsme měli bohatě prostřený štědrovečerní stůl. Ta lavina strhla spoustu vězňů k tomu, aby byli lidmi. Jen opravdu málokdo si nechal vše pro sebe. Mohu říci, že rok co rok, co smíme přijímat vaši křesťanskou pomoc, je to patrnější. Svou láskou nám pomáháte rozpouštět zlo a lež, které jsme kdysi přijali do svých srdcí. Smíme za zdmi věznice poznávat, že všichni lidé nejsou zlí. To je ve věznici velký zázrak.

Ale tím to nekončí! Dar od vás má vliv na naši rovnováhu. Jsou tu lidé, kteří za celý rok nedostanou jediný pohled nebo dopis. Jejich čas je naplněn smutkem, výčitkami a rezignací, mnozí jsou ve vězení na dlouhou dobu za zlý čin, který spáchali.

30

Pozoroval jsem je po očku a viděl ten zpomalený pohyb třesoucích se rukou při rozbalování balíčku a čtení vánočního přání od křesťanů z Pardubicka. Vsedě, na klíně balíček přitisklý lokty pevně k tělu, aby bylo jasné, že to je skutečnost. A v očích úžas. Ti lidé nás neznají, a přece na nás myslí. Seděli jsme na pokojích, navštěvovali se navzájem. Svit propašované svíčky spolu s koledami v rádiu nás milosrdně katapultoval do krajin blízkých, k rodinám, k lidem doma. Cítili jsme přítomnost Boha. Také bylo přítomné pokání, odpuštění, pocit přijímané lásky. Cítili to všichni, i ti největší raubíři, holomkové a darebáci. Naplnilo se slovo apoštola Pavla: „Ti, jimž nebylo o něm zvěstováno, uvidí, a ti, kteří neslyšeli, pochopí.“ (Ř 15,21) Cítili jsme zvláštní moc ve společném rozhovoru, při jezení a pití dobrot od vás. Lidé se k sobě ten večer chovali pěkně, cely – pokoje byly otevřené, šel jsem kolem, všude mne zvali, nabízeli dobroty u prostřené tabule a ptali se na vás. Kdo jsou ti, kdo nám ty dary dali? Říkal jsem, že jste normální lidé, věřící v Boha, lidé, kteří nás nesoudí. Děkujeme, bořili jste zdi v lidských srdcích, dáváte nám příklad. A my jsme prožili něco, co obvykle ve věznici není. Dotkla se nás láska a milost. Díky Bohu a díky vám. Darovali jste nám balíčky a s nimi i něco jiného. Naději, Boží lásku, dobrou mysl. Protože čas po daru nebude nikdy stejný jako čas před darem. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“ (Ž 127,1) Hospodin tu byl přítomen a my za ten zázrak děkujeme. 

LB a lidé z vězení Daniel Ženatý, kaplan pardubické věznice

DIAKONIE PRO ŽIVOT

Michalka a Rolnička Letošní tematická řada ČB se postupně poohlíží po lidském životě, tak jak plyne od narození přes dětství, dospívání, dospělost, stárnutí až po odchod z tohoto světa. Druhý díl seriálu Diakonie pro život nás zavede na jedno z míst, kde Diakonie pomáhá předškolním dětem s postižením.

Michalka Michalka je milá, okatá, černovlasá holčička. Loni v listopadu oslavila šesté narozeniny. Má dvě sestřičky, jednu starší školačku a druhou své dvojče. Do svých pěti let byla s maminkou a rodinou převážně doma. Všichni se Michalce snažili maximálně pomáhat, rozvíjet ji. Michalka má dětskou mozkovou obrnu – kvadruparetickou formu, epilepsii a zrakovou vadu, je upoutána na vozík.

I já se chci učit a být doma s mámou a tátou Michalka je jedním z mnoha dětí, které z důvodu zdravotního postižení potřebují speciální přístup. Pokud rodina nemá štěstí, že by odborné zařízení bylo v blízkosti bydliště, stojí před zásadní volbou. Přestěhovat se a zpřetrhat vazby s okolím? Každodenně své dítě dovážet mnoho kilometrů? Nebo ho umístit do zařízení týdenního či celoročního typu? Tím by však přišla o každodenní kontakt, který je mezi rodinou a dítětem bezesporu nenahraditelný. Novou šancí je najít zařízení, které nabízí každodenní dopravu.

Michalka v Rolničce Michalka byla přijata do centra denních služeb Rolničky v loňském roce, rodině pomohla právě možnost svozu, který Rolnička nabízí od roku 1995. Zároveň byla zařazena do speciální třídy mateřské školy, odkud bude moci dále pokračovat v základní škole speciální. A tak může Michalka jezdit každý den za svými kamarády do školky,

užívat potřebné služby, a přitom se odpoledne zas vrací domů ke svým rodičům a sestřičkám. Na počátky před příchodem do Rolničky vzpomíná její maminka Dana Bednářová: „S Michalkou jsem byla doma skoro šest let. Co jsme mohli, jsme jí ze srdce dali.“ Postupem času přicházela otázka, co s Michalkou dále. Nastal zvrat. „Michalka potřebovala být mezi dětmi, a tak jsme začali hledat,“ pokračuje paní Bednářová, „o Rolničce jsme přemýšleli několik měsíců. Ale byla pro nás daleko. Bydlíme v malé vesnici Bzová, do Tábora to máme 25 kilometrů. A blíž podobné zařízení na dojíždění není. Měla jsem možnost dát Michalku do týdenního stacionáře. To jsem zavrhla jako první, protože Michalku milujeme takovou, jaká je. Kdybych ji, jak mi někteří v okolí radí, odložila do ústavu, bylo by pro celou naši rodinu hrozné nevidět to naše sluníčko každý den. Michalka je hodně postižená, jsou s ní starosti, ale láska, kterou nám naše Míša vrací, to je mnohem více, než jí dáváme my. Proto pro nás tolik znamená, že jsme mohli Michalku zařadit do Rolničky. Je mezi dětmi, a zároveň muže být odpoledne s námi doma.“ Michalce se v Rolničce věnují učitelky, asistenti pedagoga a osobní asistenti, čtyřikrát týdně dochází Michalka na fyzioterapii a rehabilitaci, která je při jejím postižení naprosto nezbytná, a také na logopedii. „Když se řekne Michalka, napadne mě okamžitě slovo usměvavá,“ vypráví Martina Švejdová, vedoucí učitelka mateřské školy Rolničky. „Když k nám přišla, měla samozřejmě jako řada jiných dětí potíže s adaptací, pozornost si vynucovala pláčem. Ale brzy zjistila, že s úsměvem dosáhne více.“ Přes zdravotní omezení se Michalka snaží vyrovnat ostatním dětem ve školce, ve větším kolektivu se stydí, ale když získá důvěru, je hodně upovídaná a veselá. Ráda si hraje, hlavně se zdravým kamarádem Robinem. Staví kostky, ¥

31

hrají si s plyšáky na rodinu, vaří. Robin jí při hře pomáhá. Co nedokážou ruce Michalčiny, nahradí ruce Robinovy.

Integrace Mateřská školka Rolničky je místem, které si nese prvotní myšlenku zakladatelů Rolničky o  přirozené integraci. Společně s  dětmi s  postižením sem mohou docházet i  děti zdravé, vzájemně se od sebe učí, hrají si spolu, prožívají každodenní starosti i  radosti. Že je kamarád na  vozíku, nemůže mluvit, neumí se sám najíst? To mezi dětmi přestává být důležité. Řada rodičů zdravých dětí navíc vítá menší kolektiv, než je obvyklý v běžných mateřských školách, individuálnější až rodinný přístup. Každodenní režim je jinak obdobný jako v každé jiné školce. Jen většina dětí potřebuje i v běžných činnostech pomoc asistentů.

sídlí ve stejné budově. Sociální služby jsou tak optimálně provázány i s výchovou a vzděláváním. Děti v Rolničce tak nejen užívají nezbytné služby, ale zároveň si zde mohou splnit povinnou školní docházku. Financování Rolničky, stejně jako ostatních neziskových organizací, musí být vícezdrojové. Rolnička žádá o státní dotace, oslovuje firemní i individuální dárce. Časem vytvořila Kruh přátel Rolničky složený z pravidelných dárců, pořádá benefiční kampaně a veřejné sbírky, jako třeba Rolničkové dny, po něž zakoupením symbolické

S pomocí darů „Zavedením dopravy v roce 1995 jsme otevřeli dveře Rolničky všem dětem z Táborska. Přes neochotu podporovat provoz dopravy ze státních dotací či jiných veřejných zdrojů v ní vidím naprosto stěžejní službu. Každoročně vyvíjíme maximální snahu, abychom dopravu udrželi i nadále,“ uvedl Karel Novák, ředitel Rolničky. „Nebýt mnoha dárců, kteří jsou ochotni zaslat na dopravu finanční dar či nás podpoří při benefiční akci, byla by tato služba ohrožena.“ Co by bylo dále s dětmi, které rodiče nemohou každodenně dovážet, je bohužel snadné předvídat.

O Rolničce Diakonie ČCE – středisko Rolnička vzniklo v roce 1993 z podnětu členů sboru ČCE a rodin s dětmi s postižením jako denní centrum pro dvanáct dětí ze Soběslavska. Postupem let se rozšiřovala nabídka služeb, vzrůstal i počet klientů. Dnes Rolničku navštěvuje více než šedesát dětí a dospělých z celého Táborska. Rolnička má registrované čtyři sociální služby (centrum denních služeb pro děti a mladistvé, centrum denních služeb pro dospělé, chráněné bydlení a osobní asistenci), akreditovaný dobrovolnický projekt. Vedle toho nabízí možnost zaměstnání v chráněné dílně a čajovně. Úzce spolupracuje s mateřskou školou, základní školou speciální a praktickou školou Diakonie ČCE Rolnička Soběslav, která

32

rolničky veřejnost přispívá na činnost. Prostřednictvím chráněné dílny nabízí náhradní plnění. Významná je i podpora členů sborů Českobratrské církve evangelické, kteří Rolničku finančně podporují osobně nebo prostřednictvím adventní

kampaně zaměřené na prodej vánočních výrobků s názvem ČCErolniČCE. „Podpora dárců je pro nás důležitá, jejich peníze jsou podstatné nejen pro provoz každodenní dopravy, ale i pro zajištění dalších služeb. Každému dárci nabízíme individuální péči, vystavíme darovací smlouvu, pravidelně komunikujeme o dění v Rolničce. K tomu účelu máme v Rolničce téměř deset let zřízeno oddělení fundraisingu a public relations, které má dárce a další benefiční aktivity na starosti. Pokud by čtenáři chtěli Rolničce pomoci, je možné je odkázat právě na oddělení fundraisingu a probrat konkrétní způsoby podpory (tel: 381 522 054, 733 127 041, e-mail: [email protected]). Předem bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří vyslyší naší prosbu,“ dodává Karel Novák.

Slovo závěrem Před Michalkou a její rodinou se otevírá nová budoucnost, společně s rodinou a Rolničkou se Michalka může dostat až na hranice svého maxima, o čemž je přesvědčena i paní Bednářová: „Od té doby, co Michalka chodí do Rolničky, není už tak plachá, nebojí se tolik ostatních lidí, dělá nové pokroky. Je moc šťastná. Pro mne Rolnička znamená velmi mnoho. Po několika letech mám na sebe zase čas. Michalka má konečně své kamarády. Když přijede domů ze školky, tak nám celá nadšená povídá, co dělala, co prožila, jak se měla. Proto chci všem, kteří se podílejí na chodu Rolničky, velice poděkovat a  stejně tak všem, kteří se rozhodnout takovou organizaci finančně podpořit.“ Paní Bednářová je sama od loňského roku členkou Kruhu přátel Rolničky, což je společenství laskavých lidí, kteří se zavážou ke každoroční podpoře Rolničky částkou od 1000 Kč ročně. Na závěr dodejme část poslání Rolničky: „Jsme různí, ale patříme k sobě, každý člověk je jedinečný a zasluhuje respekt. Potřebujeme k tomu vaši podporu.“ 

AKTUALITY

OSA a Diakonie ČCE: nová partnerská smlouva Pro rok 2011 byla podepsána partnerská smlouva mezi Diakonií ČCE a Ochranným svazem autorským (OSA). Udělením generální licence k veřejnému nekomerčnímu provozování hudebních děl OSA podpoří benefiční akce diakonických středisek a škol a umožní tak, že výtěžky z umělecké produkce půjdou v plné výši na pomoc diakonickým klientům. Děkujeme! Tříkrálová sbírka Charity ČR pomohla i Diakonii Koledníky Tříkrálové sbírky, kterou pořádá Charita ČR, jste mohli letos potkat také v Dobřanech na  Plzeňsku. Výtěžek z  místní sbírky poputuje k těžce postiženým dětem z Diakonie ČCE v Merklíně. Tříkrálová sbírka probíhá každoročně v první polovině ledna a je určena především na pomoc nemocným, handicapovaným, seniorům, matkám s dětmi v tísni a dalším, jinak sociálně potřebným skupinám lidí, a to zejména v regionech, kde se sbírka koná. Nejméně desetina výnosu sbírky je každoročně určena také na humanitární pomoc do zahraničí. Čechomor a CM Martina Hrbáče zahráli pro Diakonii v Uherském Hradišti Již potřetí za poslední rok vystoupila populární kapela Čechomor v Uherském Hradišti, aby benefičním koncertem podpořila Diakonii ČCE – středisko Cesta. Koncert se konal 26. ledna v hradišťském Klubu kultury. Jako předkapela vystoupila Hudecká cimbálová muzika Martina Hrbáče, se kterou Čechomor společně odehrál už nejedno vystoupení. Výtěžek koncertu pomůže středisku, které v regionu už dvanáct let provozuje denní stacionář pro děti s hlubším mentálním a kombinovaným postižením a také poradnu rané péče.

najdete na nových diakonických webových

Středisko v Jaroměři získalo dotaci z projektu Pomozte dětem Diakonie ČCE – středisko Milíčův dům v Jaroměři získalo v rámci 12. ročníku sbírkového projektu „Pomozte dětem!“ částku 178 439 korun. Prostředky budou použity na podporu rovných příležitostí v oblasti vzdělávání a trávení volného času sociálně znevýhodněných dětí ve věku od šesti do čtrnácti let z Jaroměře a okolí.

stránkách www.diakonie.cz

ph

Eva Janatová užitečné kontakty: Diakonie ČCE – středisko Rolnička Soběslav Mrázkova 700/III Č.ú.darů: 4200192658/6800 www.rolnicka.cz

Kontakty na všechna střediska i speciální školy Diakonie ČCE

33

PROKŘIKNI A ZPÍVEJ

Už na lože lihamy Lašské nářečí je dnes slyšet jen zřídka u některých starších obyvatel v okolí měst Kopřivnice, Příbor, Frýdek-Místek, Frýdlant nad Ostravicí. Místní folklórní soubory jej ovšem stále pěstují. Jde o dialekt, jehož intonace má nádech polštiny, zní zvučně, má vzácný rytmický spád. Základním znakem je důraz na předposlední slabice a úsečnost, která značí úplný zánik délky (např. naš, nas, zlemu atd.). Píseň tohoto regionu je charakteristická svou zádumčivostí, melodickou krásou a bohatostí. Vedle písní milostných, svatebních, pasteveckých, žňových, halekaček vznikaly zde také písně nábožné. Jejich nemalý počet dokazuje, že hudba hrála významnou úlohu v duchovním životě.

Sběratelé písní a jejich obavy V 19. století se začíná projevovat výrazný zájem o lidové umění a lidovou píseň. První ucelená sbírka písní, tzv. Guberniální sbírka z této doby (1819) vznikla nikoliv z „buditelského“ zájmu, ale v rámci mapování lidových písní na území tehdejší habsburské monarchie z moci úřední. Není proto zatížena romantickými představami a zápisy spíše vypovídají o těch, kteří je dostali v určité oblasti za úkol (J. Pavlica). Karel Jaromír Erben, František Sušil, František Bartoš a mnozí další se o prázdninách vydávali za lidovými zpěváky na venkov, aby objevovali bohatství lidové písně a poezie. František Sušil se držel zásady, „aby při textu rovně při jeho nápěvích především věrnosti šetřeno, aby nic nepřimudrováno, nic proměněno, nic vynecháno nebylo“. Sběratelství získalo institucionální zázemí v podobě pracovních výborů. L. Janáček zastával funkci předsedy takového výboru na Moravě. Kdyby tato činnost sběratelů nastoupila o několik let později, mnohé písně by vešly v zapomnění, neboť sami sběratelé již na konci 19. století sdíleli obavu, že tradice lidového zpěvu bude pozvolna vymírat. „Písně národní s touto nebo nejdéle s příští generací

34

vymizejí načisto z lidu“ (František Bartoš, 1881). „Lid náš selský méně zpívá, pole i luka ozývala se dříve zpěvem, pracují nyní mlčky, jen ledabylé žerty provozujíce“ (Karel Jaromír Erben, 1863). „Vymírají hudci, utichají cimbály. Písně se na nás dívají jen ze sbírek“ (Karel Plicka, 1948). Dokonce i Leoš Janáček tvrdil, že lidová píseň vyhyne, jakmile většina národa bude znát noty.

Stále živá tradice Dnešní velký počet lidových souborů, cimbálových a dudáckých muzik je důkazem toho, že lidová tradice je stále živá. Důležitou roli v tom sehrávají především umělecké školy a kulturní instituce, jež napomáhají dotvářet charakter kultury v různých regionech. Církve také mohou tomuto procesu dotváření kultury napomáhat třeba tím, že přijmou do svých zpěvníků a kancionálů alespoň část lidových písní s duchovní tematikou. To ale nestačí. Píseň, aby ožila, potřebuje lidský hlas, který ji zpívá. Bez živého projevu pěstování a předávání zpěvu nefunguje. „Snad proto, že lidová píseň (jistěže ne každá) má v sobě život sám, je „ze života“ a o životě, o zrození, lásce a smrti. Těmito základními uzlovými body projde každá lidská bytost, jiné cesty není“ (Jiří Pavlica).

Rodinná večerní píseň „Čtěte dětem, stačí 20 minut denně,“ vyzývá rodiče hlas Viktora Preisse v televizní reklamě. Podle sociálních průzkumů pohádku slyší dnes jen třetina dětí. Tím rodiče zanedbávají něco důležitého, co má pozitivní vliv na vývoj dítěte. Při poslechu pohádky si dítě příběh dotváří a tak rozvíjí svou fantazii. Podobně by se dalo říci: „zpívejte dětem a zpívejte s dětmi.“ Tato činnost se také mnohde zanedbává. Je to škoda, vždyť zpěv je prospěšný duši i tělu, má v sobě něco vzdělávacího, a dokonce i něco preventivního. Zpěv v různých nářečích není dětem škodlivý,

vnímají jej jako zabarvení mluvy. Nejprve jim může znít zábavně, pak si na ně zvyknou. Písně, ve kterých se zpívá o spravedlnosti, svobodě, radosti z přírody, toleranci, o Boží lásce, formují osobnost člověka a jeho vztah k druhým lidem a ke světu, ve kterém žijeme. V aktivním zpěvu je cosi osobního a zároveň léčivého. „Kdo zpívá, odhání své neštěstí,“ říká jedno španělské přísloví. A naše píseň to originálně potvrzuje: „Ovrať od nas všecko zle, myšlenky něpoctive,

Bože naš…“ S touto písní na rtech (či v paměti) se krásně usíná. Zvukomalebný dialekt ji krásně „pocukrovává“ (J. Pejla). Když ji zpíváme bez doprovodu, zní autenticky. Tak ji možná slýchával příborský rodák Sigmund Freud od své chůvy (J. Rokyta). Klavírní doprovod v klidném tempu pouze domalovává scenérii klidného večera. A večer je čas pro ztišení a modlitbu. Mezihra následuje po každé sloce. Je jemná a končí sladce. Dobrou noc! Ladislav Moravetz

35

STOPY CÍRKEVNÍHO ROKU

Masopust

M

asopust neboli karnevalové období sahá od Tří králů do Popeleční středy. Maškarní zábava, která probíhala zpravidla na masopustní úterý, tedy v úterý před Popeleční středou, byla vyvrcholením masopustu. Karneval znamená vlastně masopust: samo slovo pochází z italského slova carnevale, jehož základem bylo latinské spojení carnem levare, tj. odstranit maso. (Jiný výklad, který bývá obvykle považován za lidový, vidí původ slova ve spojení carne vale, „dát vale masu“, „rozloučit se s masem“.) Lidové tradice a obřadní zvyky, které se vztahují k době před začátkem postní doby, jsou prastaré. O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, a bylo by jistě zajímavou studií, jak se k této spíše katolické tradici stavěli reformátoři a jejich následovníci (máte-li, čtenáři, více informací, prosím napište nám). Masopust je nerozlučně spojen s divadelními prvky, nejrozšířenější formou byly masopustní frašky v barokním lidovém divadle. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, tzv. reduty, a dnes v období masopustu vrcholí plesová sezona. Vstup do postní doby před Popeleční středou zvýrazňuje v dramatické formě odložení masek a převleků, symbolické zřeknutí se dosavadního způsobu života a odevzdání se kající praxi. Dovršením masopustních her jsou pak v lidovém divadle dramaticky rozvinuté obrazy o utrpení a vzkříšení Krista, které začínaly na Květnou neděli. V přiblížení obsahu náboženských svátků a období liturgického roku prostým věřícím sehrálo divadlo velmi významnou úlohu. Navíc se v něm mohla uplatnit vedle latiny také lidová řeč. V druhé polovině 17. a v průběhu 18. století bylo divadlo velice účinným způsobem využito v činnosti jezuitského řádu u nás. V dnešní době touhu po slavení často nahrazují zábavné televizní programy nevalné úrovně. A co

36

zůstalo z divadelních lidových tradic, je zbaveno obsahu. Také masopust si ještě udržuje v povědomí lidí jakousi matnou představu o nevázaném veselí, v níž se mísí folklór s pověrami, na velikonoce se pak v tisku každoročně můžeme setkat se snahou nějak si od  nich odmyslet křesťanský rozměr. V době komunistického režimu si pak prostý občan spojoval masopust snad jen se slavným fotbalistou Josefem Masopustem.

Masopust v Rovensku pod Troskami, Trutnovskokovaci.cz

Jednou z velmi pozoruhodných divadelních her, které v Česku vznikly v druhé polovině 20. století, je hra Josefa Topola Konec masopustu. Je situována do české vesnice v době kolektivizace v 50. letech. Slavení masopustu zde symbolicky zvýrazňuje všeobecnou degradaci hodnot a lidských vztahů, kdy se vyřizují hlavně osobní účty. V atmosféře maškarního reje je zabit syn posledního sedláka Krále v obci. Maškary nesnímají masky, ale ujímají se vlády. V podobném duchu to popisuje v jedné písni také Karel Kryl. Naše naděje je ovšem v tom, že masopust by nemohl dramaticky existovat, kdyby po něm nenásledovala čtyřicetidenní cesta k pašijovým hrám a k mystériu Vzkříšení. 

ChristNet.cz, wikipedie, pc, kir

SLOVO Dilema nad tím, co křesťanství vůbec je Mezi věrci a bezvěrci (2)

K

dyž se stane, že křesťan a nekřesťan začnou mluvit o  křesťanství (pokud tedy vůbec začnou...), snadno oba začnou mluvit o něčem jiném, a navíc v přesvědčení, že jsou o své představě správně přesvědčeni. Je ale zaručeno, že alespoň jeden z obou je v právu? Anebo co když je něco správného u jednoho i u druhého, ale pořádně nic neví ani jeden a nedomluví se kvůli odlišnosti svých životních perspektiv a postojů? To jsou jen příklady nesnází v  rozhovoru o křesťanství (ač nejen o něm). Představme si ale také překážku obsahovou. Jedna mýlka spočívá totiž v domnění, že křesťanství bylo kdysi organizačně jednotné. Křesťanská církev, a to dnes například zdůrazňuje religionistika jako věda o náboženství, byla ovšem od samého počátku rozmanitá, vnějškově nejednotná. A naznačuje to už novozákonní kniha Skutky. Je ale vnitřní jednota křesťanství, jež spočívá v něčem, co křesťané sami nemohou způsobit a co je přitom s křesťanstvím bytostně spjato. Proto existuje vyznání víry, které formuluje základní obsahovou shodu. Neusiluje přitom o shodu totální, která by popírala rozmanitost mezi lidmi. Zmíněná základní shoda není vnějšková a nemá ji ten či onen člověk ve své moci oproti jiným. Navenek to vypadá například tak, že kolektiv křesťanů artikuluje společně vyznání anebo se nachází v rozbrojích, aniž by to princip shody zničilo. Vždyť Boha nebo Krista nenajdeme přímo jako projevy, které ukazují své vlastní „navenek“. S vnějšími stránkami si tím spíš nevystačíme. Ale můžeme si uvědomit, že to, o čem vyznání mluví, v naší perspektivě zaručuje vnitřní jednotu, která je něčím prapůvodním a nezávislým na libovůli. Na to můžeme sami přijít tak, když si důkladně přemítáme, co vlastně říkáme. Jen si povšimněme, že vyznání víry neobsahuje větu „vím, že existuje Bůh“ (jako by byl nějakou odtažitou

věcí), nýbrž „věřím v Boha“. Takže víra se sice neobejde bez vědomí Boha, bez něhož bychom o něm nemohli vydat ani hlásku. Ale víra nestojí a nepadá s dohady o tom, čemu se poněkud nepřesně říká „Boží existence“. Víra jako „dar“ má své místo v osobní zkušenosti, v níž se odráží, na čem život bytostně závisí a kam směřuje. A to zase není zkušenost s tou anebo onou věcí, nýbrž zkušenost, jež vybředla ze zmatení, poté co se člověk dozvěděl ono ODKUD a KAM. Ze slova zkušenost tu nevyplývá třeba to, jak se cítíme. Nýbrž že prvotní je, co zakoušíme, a teprve nato přichází naše zakoušení, jehož obsah si pak uvědomujeme. Nejprve je Kristus – a pak teprve já. Já jej nevytvářím, ale on určuje, co zakouším. Zda a jak si to připustím, je otázka sama pro sebe. A pokud jméno Krista a myšlenka zkušenosti spolu neladí, je u křesťanů něco v nepořádku. Samozřejmě je ošemetné ohánět se Kristem při kdejaké příležitosti. Tehdy je na místě se ptát, zda to pak není věcí libovůle, místo aby to bylo jeho věcí. A také je příznačné, že se mnoho lidí plete v otázce, z čeho je odvozeno slovo křesťanství, že nevychází od „křtu“, nýbrž od „Krista“. Křesťan je per definitionem ten, kdo se hlásí ke Kristu. (S Božím božstvím tato definice už předem počítá.) Kristus zosobnil mezi lidmi Boží jednotu. A orientací na něho vyvstává ona základní jednota křesťanství. Sami se pak můžeme každý za sebe ptát, jak Kristus určuje naši zkušenost a jak si ji necháme Kristem určovat. Takové ptaní ukazuje rovněž zmíněnou rozmanitost křesťanství. I jeho historickou komplikovanost. Vymyká se jednoznačnému posouzení. Ale nějak se o něm přece mluvit musí. Ovšem s vědomím, že o něm neříkáme zdaleka vše. Například pomocí symbolů. Málokterý symbol je přitom výstižný tak jako symbol ryby (k němu viz též J 6,1–15). ¥

37

Symbolická ryba jistě neznamená, že má člověk strnule či tupě držet ústa. To spíš má za určitých okolností umět zachovávat tajemství. Ale především řecký výraz pro rybu ICHTHYS, jak je dobře známo, je zkratkou hesla: Ježíš Kristus,

Boží syn, spasitel. A z toho pak si můžeme odvodit (pokud správně určíme, kdo je hlavou církve), že křesťanství je jedinou rybou na světě, která nesmrdí od hlavy. 

Jiří Hoblík

Baptisteria patří do našich kostelů

V

 evangelické církvi se pro křest používají většinou jen malé konvičky, baptisteria – křtitelnice – nalezneme povětšinou jen ve starších kostelích, často spíše původně luterských. Souvisí to i s technickým způsobem provedení křtu, který je většinově prováděn pokropením. Není to ale jen evangelická záležitost, jeden katolický kněz mi nedávno přiznal, že jinak než pokropením ještě nekřtil. Současná křestní praxe není tedy jen otázkou evangelického minimalismu, ale i  otázkou společenskou a  kulturní. Ještě nedávno byly křty na denním pořádku, křtěno bylo téměř každé dítě. To již ale neplatí a rodiče přinášejí své děti spíše na radnice na vítání občánků. Pokud se křty konají, často se nesou v podobném duchu jako setkání na radnicích. Křestní slavnosti jsou pak spíše otázkou sejití rodiny než začleněním křtěnce do křesťanské obce. Vlastní akt je méně důležitý než následná oslava s pohoštěním. U dospělých svoji roli hraje určitá ostýchavost a tlak individualistické a průměrné společnosti, který potlačuje bohatší „scénář“ křestní slavnosti. Málokterý katechumen chce na sebe poutat pozornost jako hvězda ze StarDance.

Křest – sváteční a radostná událost Nechci zde orodovat za nějakou křestní show, ostatně křest může být i velice prostý a v nebezpečí smrti může křtít každý pokřtěný, nikoliv jen duchovní. Nicméně se domnívám, že v dnešní době, kdy ve sborech křtíme třeba jen jednoho člověka do roka, nám nic nebrání dodat bohoslužbě charakter výjimečné události. Formy křtu byly od prvopočátku velmi bohaté. To potvrzuje i nejstarší raně křesťanský spis Didaché: „Co se týče křtu, křtěte takto: Po výše uvedeném poučení křtěte ponořením do pramenité vody ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. 2. Nemáš-li pramenitou, pokřti jinou. Nemohl-li bys studenou, užij

38

teplé. 3. Nemáš-li ani studené, vlij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce i Ducha svatého.“ Didaché tak nabízí rozmanité spektrum způsobů provedení křtu, které jsou teologicky rovnocenné, a je škoda, že dnes křtíme prakticky jen způsobem uvedeným až na posledním místě.



Obr. 1

Baptisteria mají tradici již v domácích církvích Trvalý význam křtu mohou podtrhnout i křtitelnice, které mají mít v kostele své pevné místo. Baptisteria byla součástí prostor, kde se křesťané scházeli, již velmi brzo a nepatří až do vybavení předreformačních středověkých kostelů. Nalezneme je i v tzv. domácích církvích (tituli). V  prvních dvou staletích se křest odehrával převážně na místech s přírodní vodou. První archeologické nálezy dokládají vlastní prostory pro křest od 3. století. Nejstarší příklad baptisteria se zachoval v římském posádkovém městě Dura Europos na území dnešní Sýrie (obr. 2).

nové (Benešov, Nový Bor) nebo rekonstruované (Šonov, obr. 3) tradiční křtitelnice s menší nádržkou, které jsou většinou umístěny v blízkosti stolu Páně. Toto umístění ale není ideální, protože může vyvolat dojem, že shromáždění je odděleným a pouhým pasivním divákem. Tradičně se baptisteria umísťovala u vchodu, což může naznačovat, že křest je iniciační svátostí. Důležitý je ale volný prostor kolem, aby shromáždění mohlo baptisterium obstoupit. Proto se nabízí umístění uprostřed věřících nebo operativní centrální přestavba prostoru pouze pro příležitost křestní bohoslužby. Křest tak může být lépe vnímán jako záležitost celé obce a věřící si mohou připomenout i křest vlastní. Možná, že tyto důrazy by mohly být i prevencí bolestných rozdělení sborů kvůli otázce opakování křtů, ke kterým v minulosti docházelo. Forma i obsah neopakovatelné křestní slavnosti tak může prohloubit naše společenství v Kristu a obohatit náš duchovní život.





Jan Kirschner



Použitá literatura: Špaček, M. Místo pro křest

Obr. 2



– baptisterium/(www.getsemany 3/2006)

Jeho návrh byl inspirován římskými lázněmi a uplatnilo se i novozákonní chápání křtu jako spojení s Kristem v jeho smrti a vzkříšení (Ř 6,4). Proto byla snaha připodobnit tvar hrobce. To potvrzuje i časté zapuštění bazénku pod úroveň podlahy, do něhož se zpravidla po třech stupních sestupovalo a na druhé straně opět vystupovalo. Bazének v Dura Europos měl rozměry 2,5 x 1 m a hloubku cca tři čtvrtě metru, takže zřejmě sloužil jen k částečnému ponoření a současnému polévání vodou. Veškeré známé archeologické nálezy to též dokládají (např. mozaika křtu Krista v Ravenně 6. stol. (obr. 1).



Ilustrace: autor , http://campus.belmont.edu

/honors/ECArchOne/ECArchOne.html.

Inspirativní tvar hrobu Tato starokřesťanská tradice je cennou inspirací i dnes. Myšlenka hrobu – malého bazénu je aktuální při návrzích nových kostelů, a to zejména na Západě. Mnohá baptisteria jsou rozdělena na  menší horní nádržku, z  níž voda plynule odtéká do větší spodní nádrže, ve které se křtí. Horní nádržka se pak využívá pro křest malých dětí či jako kropenka při vstupu do kostela.

Česká tradice a umístění baptisteria V české evangelické církvi tento typ křtitelnice, pokud vím, zatím nemáme. Ojediněle se objevují

Obr.3

39

RECENZE

Svět jako truhla plná pokladů Spi sladce, synku. Zítra budeme žít dál

„T

y sis prostě nevybral. Neumíš se k ostatním chovat jinak, než se chováš, postrádáš schopnost předstírat a nechápeš, že může existovat ještě jiná cesta. Činí tě to zranitelným do takové míry, že si to lidé nedokážou představit.“ (s. 33) Gabriel je jiný než většina ostatních dětí. Jeho diagnóza se jmenuje autismus. Knihu Milý Gabrieli tvoří dopisy, které jemu a o něm píše jeho otec. Jsou plné něhy, lásky, radosti i smutku, udiví nás nekonečná trpělivost, s jakou se snaží pochopit synovu jinakost a stavět pro něj přijatelný a srozumitelný svět. V první části knihy jsem si říkala, že takto se dávat dítěti, žít život pro ně, být stále bdělý a plný energie, stále znovu odpovídat na otázky, každý den vymýšlet dobrodružství, stále znovu jezdit na ostrov hledat poklad... tohle může snad zvládnout jen bytost andělská. Ale pak jsem došla ke stránkám, kde se otec vyzná, že je to strašně těžké, že energie dochází a v rodině jsou konflikty. Třeba ten večírek. Gabriel se rozhodl, že by rád uspořádal večírek. Pro celou širokou rodinu. Plánuje velkolepou hostinu, je pozváno třiadvacet lidí včetně příbuzných z blízké a vzdálené ciziny. „Těšíš se. Těšíš se s  ohromnou a  s  neskrývanou upřímností a je vždycky velké potěšení být toho svědkem. Ale nevidíš. Nemáš tušení, nemáš nejmenší podezření, že my se na tenhle večírek, který jsme ti slíbili a uskutečníme ho, vůbec netěšíme. Protože někdy jsme tak strašně unavení, Gabrieli. Někdy vůbec nevíme, jestli to zvládneme... Vyplňuješ každou hodinu našeho dne, kdy jsme vzhůru – a často i noci – požadavky a očekáváními..., a když se něco nepovede, začneš křičet a tlouct kolem sebe... V takových chvílích, Gabrieli, jsme tak unavení a zoufalí, že ani nemůžeme usnout. A tak to své neštěstí házíme na toho druhého, hádáme se a vyčítáme a pak spolu nemluvíme a otočíme se k sobě zády, vrháme po sobě ošklivá a zraňující slova, která nemyslíme vážně, ale rádi bychom je vážně mysleli...“ (s. 95–96) Hosté dorazili, večírek začíná. Při jídle hos-

40

té vyprávějí zážitky z dětství a mládí, smějí se tomu, jak dělali věci zakázané nebo špatné, jak jim to prošlo. Celkem běžná komunikace, historky jsou střídány salvami smíchu. Gabriel je zmaten. „Překračuje se tu několik hranic zároveň – ruší se propast mezi tím, co je správné a co špatné, jakož i rozdíl mezi tím, o čem víš, že se smí, a tím, za co, jak ti říkáme, by ses měl stydět a omluvit, boří se hranice mezi dospělými, kteří vědí, a dětmi, které se ještě musí učit... Žádný z těch početních příkladů ti nevychází. Nic, jak se zdá, není tak, jak ses to naučil a jak to obvykle bývá... Proto jsi vyskočil a začal křičet?“ (s. 104) „Nakonec zůstanu sedět u stolu jen já s mámou. Díváme se na sebe a víme, že s tímhle my dva musíme žít, nikdo jiný to nepochopí ani nám s tím nepomůže a ta jistota je tak silná a tak naléhavá, že musíme vstát a dlouze a pevně se obejmout. Pak jdeme, máma k babičkám do kuchyně a já do noci za tebou.“ (s. 106) Gabriel žije naplno. Radost se projeví jako radost, nadšení jako nadšení. Vztek pozná člověk podle vzteklého chování, když chlapec něčemu nerozumí, tak se zeptá. Svět abstraktního myšlení je nedostupný, věci musí být srozumitelné, logické. Na otázky je třeba odpovědět jasně. Život musí mít spád, den musí mít od rána do večera řád. Gabrielovi rodiče se snaží pochopit co nejvíc. Vytvářejí synovi domov, místo lásky a bezpečí. Mají starosti, co bude dál, kdo se o Gabriela postará, až oni nebudou moci. „Až umřu a přijdu do nebe, budeme se pak moct trochu víc mazlit? Neřekneme nic, ale s úsměvem ti položíme ruku na hlavu. To je úžasný chlapec, sdělují si naše oči navzájem. Ve  chvílích před spaním, v okamžicích milosti, jako je tato, je vše vyhráno a všechno pochopeno. Všechno je zázrak. Ty jsi Gabriel a celý svět je tvoje truhla plná pokladů. Spi sladce, synku. Zítra budeme žít dál.“ (s. 136) 

Lenka Ridzoňová



Freihow, Halfdan W. Milý Gabrieli,



Praha: Kalich 2010, přeložila Jarka Vrbová, 144 stran

POLEMIKA

Je populární hudba opravdu jen hudbou čertovou?

V

 článku „Ďáblova hudba (Nechme populární hudbě její důležité místo)“ ve 12. čísle Českého bratra přiznává Tomáš Pavelka populární hudbě její důležitý význam jakožto místa, na něž si můžeme zajít „odpočinout od Božích věcí“. Populární hudba, jak ji má rád, by měla být „chlupatá a smrdutá – zkrátka tělesná“, křesťanská populární hudba pak podle něj „zaměňuje čistě lidské zájmy za zájmy Boží“. Vzhledem k tomu, že mám s populární hudbou diametrálně odlišnou zkušenost, rád bych upozornil na několik věcí s ní spojených, které ji mohou nasvítit z jiného úhlu. Především: Co to přesně je „křesťanská populární hudba“? Tomáš Pavelka má na mysli zejména „letniční, evangelikální a katolický pop“, to je ovšem jen zlomek křesťanské populární hudby. Tu tvoří stejně tak gospely Mahalie Jacksonové, tvorba Boba Dylana, rockoví U2, až po naše Berany, Sváťu Karáska, Oboroh, Karla Vepřeka či Traband. A to jsou tvůrci, jejichž křesťanské písně věru nebylo možno napsat tak, že by „stačilo vzít jakýkoliv popový popěvek a jen místo ‚bejby‘ napsat ‚Ježíši‘“. Populární hudba je jev mnohem složitější, než jak ho ukazuje Pavelkův článek. Zjednodušeně by se dalo říci, že s výjimkami (jednou z nich byly u nás již před válkou písně Jiřího Voskovce a Jana Wericha) až zhruba do poloviny 60. let byla populární hudba „jen“ zábavou. Právě v polovině 60. let se však něco velmi podstatného změnilo: především pod vlivem Boba Dylana, který zásadním způsobem ovlivnil druhou polovinu tvorby Beatles, se populární hudba (rocková, folková, folk-rocková, jazz-rocková) stala uměleckým jazykem s mnohem vyššími ambicemi než být „jen“ zábavou. Hovořilo se dokonce vážně o tom, že rockoví muzikanti převzali dřívější roli básníků a výtvarných umělců při utváření obecného vkusu, vznikl široký proud art-rocku (uměleckého rocku) a dokladů o posluchačské i kritické vážnosti přikládané této tvorbě je nespočet. Stala-li se tedy populární hudba v celosvětovém měřítku mimo jiné (i v ní samozřejmě vždy – ze sociologického hlediska logicky – převažoval a převažuje pop a kýč) jazykem k vyjádření velmi závažných a  posluchačsky náročných sdělení (připomeňme třeba jen tvorbu našeho

C&K Vocalu či polských zpěváků Marka Grechuty a Czes³awa Niemena), proč by ho ke sdělení svého pohledu na svět a život neměli užívat křesťané? Je to jazyk, kterému dobře rozumí a umí mu naslouchat již několik generací (rockovým veteránům ze 60. let je dnes sedmdesát i více let) a podařilo se v něm vytvořit i pravá duchovní veledíla – u nás například Pašijové hry velikonoční skupiny Plastic People, dnes dostupné i na nové vynikající nahrávce s orchestrem Agon.

„Folkově-bluesový charakter našich písní ‚pro mladé‘ (ze 70. a 80. let)“ pak podle mne neprozrazuje to, „že bychom někdy možná raději než v kostele seděli u táboráku nebo nad skleničkou“, ale daleko spíše to, že jazyk populární hudby je pro sdělování a sdílení evangelia nosný, že dokáže radostnou zvěst předávat i mladým lidem – a často s mnohem větším úspěchem než jiné, tradičnější způsoby a formy jejího sdělování. Jako velice problematická se mi zdá i myšlenka, že si člověk může od „Božích věcí“ odskočit odpočinout někam jinam, třeba k čertově populární hudbě, a pak se zase vrátit zpátky a všechny potíže a problémy života řešit jako křesťan. Myslím si, že čertu bychom neměli přenechávat nic ze svého života, žádnou jeho chvíli. A populární hudbu také ne – je přece zásadní rozdíl mezi tím, když skupina Traband zpívá, že „člověk je sám, zoufale sám... chybí mu kapitán“, a tím, když Aleš Brichta volá po „deratizérovi“, který by měl českou společnost konečně vyčistit. Nebo i k takovéto populární hudbě bychom si jako křesťané měli chodit odpočinout od „Božích věcí“? Jan Šulc foto: Benjamin Skála

41

Hudba Bohu milá

V

 prosincovém čísle Českého bratra vyšel článek Tomáše Pavelky „Ďáblova hudba“ a snad nejsem sám, koho nenechal zcela chladným. Autor píše o tom, že Kristův nárok na náš život není totalita, od „Božích věcí“ bychom si měli moci odpočinout a že není správné, hledáme-li si pro každou činnost záminku „aktivity pro Ježíše“. Jako křesťan, tedy člověk, který vyznává svou bezmoc v boji s hříchem a touží po vysvobození v Kristu, nerozumím tomuto rozdělení na „věci Boží“ a ty ostatní. Zní to totiž, jako bych si chtěl v životě něco nechat pro sebe. C. S. Lewis přesně tuto všeobecně lidskou tendenci přirovnává k doufání poctivého muže, kterému po splacení daní ještě zbude dost na pokojné živobytí. Jenže tak to nefunguje – aby Kristus provedl tu proměnu, po které toužíme, musí být „starý člověk v nás spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili“. (Ř 6,6).

Na co autor ve skutečnosti naráží, totiž snaha dát vlastním zájmům „křesťanský punc“ nalezením vhodné záminky, je ale jiná věc. Nebo vlastně není – pokud si stále ještě chci něco nechat pro sebe, ale zároveň bych u toho rád vypadal dobře, prostě ty „své“ věci označím jako „pro Ježíše“. A to je samozřejmě špatně – jenže ne proto, že Kristu nemáme odevzdat vše, nýbrž proto, že se tak nemá stát se zatnutými zuby, nýbrž s vděčností za dar

42

milosti a svobody. Dokud jsem znal jen to první, nebylo divu, že ve mně fráze „pro Ježíše“ evokovala pouze představu záminky – to ale nevypovídalo ani tak o jejím skutečném obsahu, jako spíše o mém nepochopení. Bůh stvořil člověka jako celou bytost. Nemáme a nemůžeme poznávat Boha jen rozumem, stejně jako nás na scestí může svést přílišné spoléhání na smysly nebo pocity. Autor článku píše, že použití tzv. tělesné hudby v křesťanském kontextu se může nějak zvrhnout a je to kvůli záměně lásky k Bohu za lásku erotickou. Tělesná hudba, to je ale samo o sobě nepochopitelný pojem; která hudba si neklade za cíl vyvolat v posluchači silný prožitek, v důsledku tělesný? Zpěváci se přece odjakživa učí, že mají zpívat celým tělem. Pěvecký sbor zní plně a mohutně, když se do toho zpěváci „pořádně opřou“. Když na konci bohoslužeb o Velikonoční neděli všichni vestoje zpívají píseň „Buď tobě sláva“, je to už i tělesný prožitek, to roztřese celé tělo. Vůbec, když si po práci zpívám o tom, co mě celý den štve, proč bych to nemohl zpívat i Bohu? A když neumím zpívat, tak mu to zahraju třeba na elektrickou kytaru, však on to taky pochopí! Navíc zvrhnout se může všechno dobré a historie je toho důkazem; někteří křesťané si nekonečnou milost vyložili jako nekonečnou příležitost k hříchu, další svou touhu po mystických zkušenostech skryli za „bohulibé“ umrtvování těla a jiní na to reagovali odsouzením všech emocí ve víře. Není nic nového na tom, že v prožívání víry nás ovlivňují touhy těla, duše i ducha a nám nezbývá než hledat rovnováhu. A to i mezi láskou duchovní a erotickou – koneckonců není on snad „Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující“ (Ex 20,5)? Nakonec zde jde o toleranci. Je snazší odmítnout jiný způsob vyjádření našeho vztahu k Bohu než prostě přiznat, že to třeba není můj šálek čaje, ale jinak na tom nic špatného není. U rockové hudby v křesťanství nejde o násilnou snahu nabídnout vše, co svět nabízí, s nálepkou verze pro křesťany. Chceme-li to ale vidět, musíme se přenést přes vlastní předsudky, uvědomit si rizika extrémů a být opatrní (ale ne paranoidní), abychom mohli poznat rozdíl mezi formou (která je nepodstatná, služebná) a obsahem. „Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“ (1 K 9,22b)  Martin Koutecký foto: Benjamin Skála

RECENZE

Pithart nejen o sobě

N

a  samém sklonku uplynulého roku vyšla kniha rozhovorů Martina T. Zikmunda se senátorem Petrem Pithartem. Kniha daným časovým rozpětím i tematicky velice obsáhlá. V pravý čas kladené otázky přispívají k tomu, že kniha není pouhým monologem, byť zpovídaný je do svých odpovědí řádně zaťatý. Znepokojuje jej přirozeně minulost, na níž se podílel. A také byl svědkem mnohého. Sledujeme jeho vzestupy i pády a opětné vzestupy; vždy se tříbí charakter. Od rozběhu dětství, přes léta šedesátá („Dubčekovi jsem nikdy nevěřil, věděl jsem, že na své úkoly nestačí, a všeobecné nadšení kolem něho mne vysloveně dráždilo.“) a další osudová dese-

tiletí, v podstatě po přelom století. Ovšem nejednou s překmitem k dnešku (např. lidská práva od Charty 77 k 08 aj.). Čeho se zvlášť pisatel vyvaroval, jsou prognózy. Odmítá být futurologem a rovněž „žhavé současnosti“ se vyhýbá. Pokusme se stručně do knihy nahlédnout „výsečí“, která by mohla být právě pro naše čtenáře zajímavá. A to jsou křesťanské vlivy, hledání osobní orientace, vztah k evangelíkům. Pithart zmiňuje, že již v mládí jej ovlivnil Milan Machovec, jenž jej „nasměroval k Masarykovi“, který „proslul skvělostí spíše svých otázek, méně odpovědí“. Při jeho

zápasech a jeho pevnosti vidí výrazný vliv manželky Charlotty, „která byla pevnější ve víře a vůbec ve všem než Masaryk“. Za svůj nedostižný vzor pak považuje Karla Havlíčka Borovského: „Dovedl brzdit euforii a radikály vést k odpovědnosti, ale když přišla porážka, tak zdvihal prapor a držel jej do poslední chvíle. V tom je Havlíček klíčová, bohužel však ojedinělá postava našich dějin.“ Sám Pithart se po čtyři roky oddal vyčerpávající službě při pašování literatury a zpráv ze zahraničí. Štafetu pak předal Jiřině Šiklové, o níž věděl, „že se nebojí ani čerta, že její práh strachu je posunut hodně hluboko nebo daleko“. V té době byl jistě i pod vlivem Jana Patočky, kdy jej snad nejvíce zaujala česká otázka, studie k Jungmannovi a Bolzanovi. Dále si váží Emanuela Rádla. Oproti TGM mu byl tím, který nevítězil a nebyl uznán, zato měl více charakter prorocký. Rádl „vlastně byl tím, kdo prohrával a prohrál. Vedl skoro samé předem prohrané boje a šarvátky“. Na Zikmundovu otázku, co pro něj znamená českobratrská tradice, Pithart odpoví: „Nevím, jestli to tak je, ale já to tak cítím, že ke katolictví se můžete přibližovat s větší odvahou, když se chcete přibližovat k víře. Je jaksi shovívavější, můžete si z katolíků dělat i legraci. Jejich chápání hříchu a odpuštění je snadnější. K českobratrství se člověk, tedy alespoň já, blíží pomalu, po špičkách, ptá se, zda má vůbec právo... Příběhy vašich osobností ve mně vzbuzují velikou úctu. A ostych, jako bych neměl právo. A když vejdu do vašich modliteben a kostelů a cítím tu strohost, tu přísnost a vážnost, tak to na mne taky působí. Ne, že byste odpuzovali, to vůbec ne. ... Váš nárok je jaksi přísnější, aspoň pro mne. Ačkoli zároveň jaksi civilnější.“ Vlídný, takový je Petr Pithart. Rozhodný, přec laskavý. A kouzelný je v řadě peripetií, zejména v té „castrovské“, když od Fidela dostal faxem pozvání na šumavskou Kvildu, kde byl s rodinou na dovolené. A lesníci mu je celí zkoprnělí přinesli. Byl přesvědčen, že „je Castrovi potřeba podat pomocnou ruku a že na ni dokonce čeká...“ Stačí jen neváhat a číst. 

Jan Kašper



Pithart, Petr; Zikmund, Martin T. :



Ptám se, tedy jsem, Praha: Portál 2010, 278 stran

43

OZNÁMENÍ

Složenky/faktury 2011 Milí předplatitelé, v tomto čísle najdete složenku/fakturu na úhradu předplatného pro rok 2011. Všechny potřebné údaje jsou již na faktuře i na složence vytištěny. Vybrat si můžete ze dvou možností, jak zaplatit: bezhotovostně převodem z účtu nebo hotově složenkou na poště. Výše předplatného je stejná jako v minulých letech – 290 korun (do zahraničí 790 Kč). Děkujeme za vaši přízeň, redakce

Sbor ČCE v Dvakačovicích hledá faráře či farářku Výhody jsou v příjemném vesnickém prostředí a ve skvostně opraveném kostele. Je možno nastoupit buď na poloviční úvazek, nebo i na plný. Kontakty: kurátor Jaromír Vyskočil 606 456 301, administrátor sboru Ladislav Havelka 464 609 016.

Sbor ČCE v Suchdole nad Odrou Nabízí k pronájmu zrekonstruovaný byt 1+1 na faře aktivnímu křesťanovi. Kontakt: D. Říčan 556 736 855.

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu s českobratrským evangelickým studentským farářem Josefem Bartoškem o jeho zkušenostech ze studijního pobytu v Indii. Beseda bude v úterý 8. února od 17.30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49. JNe

Evangelický měsíčník

vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová, Romana Špačková NA OBÁLCE foto: Pavel Capoušek REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka březnového čísla je 20. 2. 2011 Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], http://www.e-cirkev.cz, Český bratr

ISSN 1211-6793

Tématem ročníku 2011 je lidský život od narození do smrti Chystáme: Školní léta