2010 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 Kč

2 2

Evangelický měsíčník | ročník 86/2010 85/2009 | cena 25 Kč | roční předplatné předpatné 290 290Kč Kč

Vzdělání Vzdělávání vyvazuje vzdělávaného ze závislosti na vzdělavateli. Jenomže ten, kdo vzdělává, může sledovat záměr přesně opačný, nemůže jej však nikdy zajistit. Církevní edukace stojí vždy na rozcestí, zda se bude snažit víru svých členů řídit, nebo je podporovat k samostanému pohybu na jejím poli i s rizikem, že se s ní možná rozejdou.  Jsme laboratoří Evropy Kazatelna, ambón nebo stůl pro řečníka? Vzdělávání v Diakonii ČCE Setkání s krajany

|6 | 16 | 22 | 28

Křídla dávat nebo přistřihovat? Jakub Dvořák | 14

Stromeček na dvorku sídla synodní rady, kterému tuto kouzelnou podobu dodala Prozřetelnost součinností mrazu a ucpaného okapu. (foto T. Pavelka, leden 2010)

3 EDITORIAL    Pro tento rok –T. Pavelka 4 NAŠE KAZATELNY    Za přednějšího sebe – R. Matuška    Blaze těm, kdo pláčou – M. Bárta    Bůh nedává zlé dary – T. Molnár 5 BIBLICKÁ ÚVAHA    Boží moudrost proměňuje moudrost lidskou    – D. Ženatý 6 EKUMENA    Jsme laboratoří Evropy – (ib)    Ekumenická bohoslužba zahájila    Noc otevřených kostelů a Týden modliteb    za jednotu křesťanů – (ib)    Světový den modliteb – (ib)    Pečeť živého ekumenismu – (ib, pk) 12 Z DOMOVA    ZE SVĚTA 14 TÉMA    Křídla dávat, nebo přistřihovat? – Jakub Dvořák 16 NAŠE KOSTELY    Kazatelna, ambón nebo stůl pro řečníka    – J. Kirschner 18 HUDBA    Seminář pro církevní hudbu – L. Moravetz 20 Z CÍRKVE 22 DIAKONIE    Vzdělávání v Diakonii ČCE – H. Janečková,    Š. Bumbálková    Hledání jednoty napříč hranicemi – P. Vychopeň 28 OKÉNKO ZAHRANIČNÍCH SBORŮ    Ten, kdo spojuje je požehnáním – (ib) 30 JUBILEUM    I v šedinách svých stále ovoce ponesou…    – M. Frydrych    EKUMENA    Ekumenická vzpomínková bohoslužba – (ib) 31 Z CÍRKVE    Vinohradská diskuse o krizi ČCE – J. Hoblík 32 RECENZE    Domov a dálava – B. Hájek 33 SLOUPEK    Prachovitý člověk – J. Hoblík

EDITORIAL

Pro tento rok

M

ilí čtenáři, skončila předem dohodnutá doba šesti měsíců, na kterou jsem byl pověřen vedením tohoto časopisu – dokonce se ještě o dva měsíce protáhla. Vedení se nyní ujímá šéfredaktorka na plný úvazek, sestra Daniela Ženatá. Musím ocenit skromnost a věcnost, se kterou se nového úkolu ujala. Změna tak podle všeho proběhne tak plynule, že si jí ani nevšimnete. A tak to, jak se domnívám, má být. Vždy jsem si představoval, že by se třeba faráři měli střídat tak, že starý jednu neděli zavře Bibli tam, kde skončil, nový ji další neděli otevře na stejném místě a pokračuje dál, jako by se nechumelilo. Venku zrovna chumelí, ale my pro vás máme již připravenu tematickou řadu pro tento rok: Citlivá místa. Budou to témata, která se často vracejí v našich rozhovorech. Často slabiny, které jsou ale zároveň velkou příležitostí, podle slov Písma „v tvé slabosti se ukáže má síla“. Nové téma má již do tohoto čísla komiks – novodobé mučednictví, příběhy křesťanů, kteří za víru položili život za historických událostí, které mnozí z nás ještě pamatují. V následujících číslech by se mělo objevovat více informací ze synodní rady, ÚCK a vůbec z dění v církvi. Jako šéfredaktor se nyní loučím, rád budu ku pomoci jako člen redakční rady. Musím poděkovat Janu Mamulovi, který mne loni touto dobou přizval do redakční rady a následně mi navrhl, abych se časopisu po něm ujal. Přitom máme velmi rozdílné názory teologické i politické. A tak si jeho podané ruky vážím jako činu velmi rytířského a ušlechtilého. Snad se i mně v uplynulém půlroce dařilo dávat prostor i těm názorům, s kterými nesouhlasím. Za spolehlivou práci i mnoho zajímavých a příjemných rozhovorů děkuji sestře Benešové, tiskové tajemnici. Nejvíce musím poděkovat sestře Malinové, na které, po pravdě řečeno, ležela hlavní tíže práce na časopise. K časopisu přispívá mnoho i po tvůrčí stránce, byla radost s ní pracovat. Děkuji všem, kteří byli ochotni do časopisu přispívat, omlouvám se všem, které jsem v jejich komunikaci s redakcí nějak opominul. Byl to pěkný půlrok a, musím se přiznat, i když jsem mnohé zamýšlel udělat lépe, když jsem v ruce držel každé nové číslo, měl jsem příjemný pocit. Daniele Ženaté přeji Boží požehnání a ať má z práce na časopise radost. Tomáš Pavelka



NAŠE KAZATELNY

Za přednějšího sebe 

(Fp 2,1-5)

K

dosi si stěžoval Lutherovi, že se mu nic nedaří, jak by si přál. Luther na to: A modlíte se? Stěžovatel: Samozřejmě! A Luther: A modlíte se také Otčenáš? Stě­žovatel na to: Jistě! A Luther: Tak to jste si sám vinen. Kdybyste se modlil „buď vůle má“, třeba by šlo vše po vašem. Ale když se modlí­te „buď vůle tvá“, nemůžete se potom divit. To je sice vtipné, řeknete, ale ono je to někdy opravdu těžké při­jímat, co Bůh dává, a dávat, co bere. Někdy se to od našich tužeb a představ dost liší. Víra však ví, že to, co nám Bůh připravil, se jed­nou ukáže jako dobré, lepší než to, co si sami přejeme, a to prostě proto, že Bůh vidí dál než my a je a zůstává náš laskavý Otec. Pokora před Kristem neznamená jen pokoru před tím, co Ježíš učil a dělal, ale také před tím, co vzkříšený Pán učí a koná skrze své údy, tedy skrze ty, kdo jsou, řečeno slovy apoštola, „v něm“. Všim­něte si však, že apoštol tu nemluví o instituci či organizaci, ale o konkrétních lidech, kteří patří do sboru, tedy o jednotlivcích: Je­den druhého pokládejte za přednějšího sebe.“ Apoštol má před oči­ma situaci v prvokřesťanském sboru. Ale ono je to tak vlastně dodnes. Jsou to pořád konkrétní lidé a jejich skutky, jejich svědectví, jejich věrnost či selhání, co máme především před očima. Ale pozor! Apoštol tu neříká: Za důstojnější považujte jen ty, kdo se vám zdají vzorní a zbožní, nýbrž prostě bra­try a sestry ve sboru, ty, kdo se přiznali ke Kristu a s nimiž teď všich­ ni tvoříte jednu – Kristovu – rodinu. Rodina pak žije a funguje tak dlouho, dokud si její členové navzájem naslouchají, neprosazují se a přijímají napomenutí. 

Radek Matuška, Chodov u K.V.

Blaze těm, kdo pláčou 

B

(Mt 5,4)

ible nám dává mnoho příkladů statečných mužů, kteří uměli projevit své city a emoce a  uměli plakat. Příkladem za všechny je Král David – statečný bojovník, udatný vojevůdce a přece plakal nad svými dětmi, které se navzájem nenáviděly, bojovaly proti sobě a dokonce se zabí-



jely. Oplakával hořce i syna Abšonóna, který proti němu, svému otci, vedl povstání a válku. Ježíš plakal nad smrtí Lazara, i když se jej chystal vzkřísit. Plakal i nad Jeruzalémem. A nemusíme nahlížet jen do Bible: Osobně jsem poznal mnoho velmi statečných mužů, kteří se byli schopní postavit minulému režimu, byli velmi stateční a přesto dokázali při jiných příležitostech plakat. S vděčností vzpomínám na bratry ze sboru v Chotiněvsi, z nichž většina prošla Duklou – byli to opravdoví rváči se životem, žádní třasořitkové – a také uměli uronit slzu, třeba na pohřbech. Pláč totiž souvisí s potřebou útěchy a s vědomím možnosti útěchy a potěšení. Pláč je jedinou cestou k útěše. Ne se opanovat, chtít být svrchovaným pánem nad svými pocity, ale naopak uznat, že potřebuji útěchu, že je tu jiný Pán nad mým životem i nad životy mých blízkých a životy všech lidí na celé planetě. Jedinou cestou ke smíření se sebou i s Bohem je pláč, plné prožití všeho – prožití (a tedy přiznání si) bolesti, ztráty, nespravedlnosti, i radosti a vděčnosti, dokonce i nenávisti. Cesta k potěšení k překonání krize, cesta k míru v Bohu nevede jinudy než přes pláč. Když pláčeme, jsme totiž jako děti! Rozum nás do Božího království nedovede. Přemýšlením a spekulováním se nad naše emoce nepovzneseme, jen si k nim zesložitíme nebo dokonce zatarasíme přistup. Marek Bárta, Náchod-Šonov



Bůh nedává zlé dary  (Mt 18, 21 - 35)

C

ož je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Víte, je to s dětmi a s námi v poměru k Pánu Bohu také tak, že jsme schopni si strkat místo chleba do pusy kamení, místo ryby hady a místo vajíček jedovaté štíry. Asi tak vypadají často naše prosby. A o hadech pak sníme, že nám přinesou zázračné schopnosti porozumění a o štírech, že nás svým jedem uzdraví. A takové prosby Pán Bůh skutečně neplní tak, jako bychom je my našim dětem neplnili a svým dětem kamení a všelijaké slepičince, co si do úst dokážou strkat, jim rychle z pusy vyndaváme, ačkoli ony přitom nespokojeně řvou. Bůh nedává zlé dary, ale vždycky ty dobré, a my, ač jsme zlí, svým dětem také zlé věci nedáváme. Dá nám jistě to, co potřebujeme.





Tomáš Molnár, Trutnov

2 Samuelova 7 BIBLICKÁ ÚVAHA

K

Boží moudrost proměňuje moudrost lidskou

rál David a prorok Nátan spolu hovoří. Zestárli. Hodně toho prožili. Těch válek s Filištýnskými, problémů se Saulem, s vlastní rodinou. David už dobyl Jeruzalém. Přenesl schránu z venkova do hlavního města. Nastává doba politického klidu. Konečně. A tak se mluví o věcech, na které dosud nebyl čas a které jsou také důležité. Někdy skutečně není na některé věci čas. S odřenými zády a s velkým vypětím zvládáme to nejnutnější. Toho už zkusil David dost. A pak, pak přece jen přijde čas pokoje. Rozvine se jako růže. Je možné dělat věci, které čekají... Davidovi je trapně. Sám sídlím v domě cedrovém a Boží schrána sídlí pod stanovou houní. To je nepoměr. A ve vzduchu visí, já už mám bydlení zařízené a Bůh pořád nic. Chtělo by to mít pro Boha něco lepšího. Nějaký chrám! Hospodinova truhla je tamhle v předsíni přehozena jakousi houní, to je ostuda. Prorok Nátan souhlasí. Nevidí v tom nic špatného. A tak s prorockou autoritou odpoví Davidovi – jen udělej vše co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou. Leč Bůh byl proti. Sdělil to Nátanovi hned nastávající noci. Davide, Bůh je proti tomu, abys ty stavěl chrám. Až tvůj potomek chrám postaví. Ale ne ty. A především ti vzkazuje, že on, Bůh postaví chrám tobě, Davide. Vyměníte si role. A rozpovídá se o tom, co Bůh v noci říkal. Připomínal, kolikrát on, Bůh, už jednal, připravoval cestu pro Davida. A že on stvořil Davida, ne David jeho. Bůh vyvedl Izrael. Bůh dával svému lidu jídlo, pití, on byl s Davidem, ať šel kamkoli. On učinil velké Davidovo jméno. A tak pokojně, laskavě sděluje Davidovi, Davide, já postavím dům tobě. Slyšíš? My dva to spolu dokončíme, ano. Já vybuduji dům tobě. Ty budeš u mne, ne já u tebe. Já dovrším tvou pouť. To je panečku zaslíbení. Však David v Žalmu čtvrtém vyzná – Já u pokoji i lehnu i spáti budu; nebo ty, Hospodine, sám způsobíš mi bydlení bezpečné. (Ž 4,9) Bůh laskavě, ale jednoznačně mění Davidovu pozici. Upozorňuje, že je mezi nimi rozdíl! Stvořitel a člověk, Davide, to není jedna ku jedné. My si nejsme rovni. Ty nejsi můj přítel, který se omlouvá

za nepříjemnost, že už bydlí lépe než ten druhý, a tak spěchá dát věci do pořádku. Já jsem Bůh a ty jsi člověk. A já Bůh ti dávám to nejlepší, co mám. Příbytek v nebesích. Apoštol o mnoho let později vyzná – Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. U mě jsi doma Davide! A David, všechna čest, se neurazil. Klidně přijal, co slyšel. Odpoví dlouhou modlitbou. Přeplněnou vděčností, jmenováním dobrodiní, připomínáním toho, co vše jen Bůh pro něj, Davida učinil. Taková dobrodiní jsi mi přislíbil, taková dobrodiní jsi mi dal, potvrď navěky své jméno Hospodine, jsi velký, není žádného Boha kromě tebe. Žasnu před tebou, Tobě patřím. Jsem všelijaký, tolik toho pokazím, ale ty jsi dobrý a jsi se mnou. Ty sám jsi Bůh, tvá slova jsou pravda! David to sice nevyslovil, ale z jeho vroucí pokorné modlitby smíme slyšet, že moudře pochopil. Bůh chce víc. Chce Davidovo srdce. Celým srdcem, celou myslí, celou duší milovat Boha. To Bůh chce. A David dává svou vděčnost, sám sebe. Vzdává slávu, chválu, vyznává Boží jméno, uznává jeho moc a velikost. David byl moudrý. A my si dnes možná povzdychneme, dá se takové moudrosti naučit? Nevím to jistě, ale snad ano. K naší českobratrské tradici patří vzdělání a soustavné vzdělávání. Kazatelů i laiků. Dobré literatury je spousta. Ať jde o teologii nebo beletrii. Žijeme ve svobodné zemi, svobodně se můžeme rozhodovat, svobodně se smíme k dobré tradici přidávat a vzdělávat se. A nejen četbou se kráčí moudrosti vstříc. Také nasloucháním. Však Davidův syn Šalomoun si přál slyšící srdce. Jistě jsou i další cesty. Ale všechny jsou spjaty pokorou. A vědomím, kdo jsem já, a kdo je Bůh. Vědomím, že má moudrost je jen díleček jiné moudrosti, Boží. Bůh může měnit naše plány a odmítat naše nejlepší úmysly. Daniel Ženatý



ALIANČNÍ TÝDEN MODLITEB EKUMENA

Jsme laboratoří Evropy Co zaznělo na setkání s novináři na téma ekumena

P

ři příležitosti Aliančního týdne modliteb, na který navázal „Týden modliteb za jednotu křesťanů, uspořádalo Tiskové středisko České biskupské konference (ČBK) setkání s novináři nad tématem „Přiblížila se za poslední léta jednota křesťanských církví?“. Se svými příspěvky vystoupili a novinářům byli k dispozici synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví (ERC) Joel Ruml, prof. Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie, a biskup František Radkovský, delegát ČBK pro ekumenismus. „Sjednocování církví, tedy ekumenické pohyby, jsou neustálé a markantní, zažíval jsem je po celý svůj život,“ řekl na začátek svého proslovu



synodní senior a předseda Ekumenické rady církví Joel Ruml a připomněl minulou dobu, kdy církve navazovaly ekumenické vztahy na místní úrovni, zatímco dnes, kdy církve mohou svobodně působit, je větší prostor pro ekumenické vztahy také v rovině institucionální. Podle synodního seniora dnes v České republice vzniklo zvláštní prostředí, ve kterém jsou všechny církve oficiálně i neoficiálně tlačeny do pozice jakýchsi zájmových sdružení. „Opak je pravdou. Sekularizovaná společnost duchovní pastýře motivuje k aktivitě, která v křesťanských zemích mnohdy chybí,“ jsou slova Joela Rumla. Česko označil za jakousi laboratoř Evropy. „Jednota křesťanských církví se institucionálně nepřiblížila,

ale nesmírně se posunula schopnost spolu mluvit a naslouchat si,“ myslí si synodní senior a za vzor příkladné ekumenické spolupráce v praxi uvedl fungování kaplanské služby především v armádě, ale i ve věznicích. „V zahraničí nám závidí, jak tato služba funguje,“ dodal Joel Ruml.

Stát nikdy nebyl schopen vyjádřit svůj vztah k církvím. Proto je mimořádně důležité ptát se státu po jasném stanovisku, ať by bylo jakékoliv. Na otázku, co je hlavním přínosem modlitebních iniciativ, vyjmenoval synodní senior tři pozitiva. Prvním je skutečnost, že křesťané jsou vytrženi ze zaběhnutého způsobu myšlení, druhým přínosem je vzájemný dialog, který přináší příprava a konání akcí a jako třetí uvedl všeobecně lidský rozměr, kdy se každý může zapojit do globálního hnutí křesťanů. K věčnému tématu vztah církve a státu sdìlil Joel Ruml, že problém finančních náhrad je v současné

době druhotný. Podstatné je, že stát nikdy nebyl schopen vyjádřit svůj vztah k církvím. Proto je mimořádně důležité ptát se státu po jasném stanovisku, ať by bylo jakékoliv. „Společnost neví, k čemu jí církve jsou a stát také ne,“ řekl Joel Ruml. Profesor Tomáš Halík se zabýval především vývojem ekumenismu v katolické církvi. Připomenul slova papeže Jana Pavla II, který předložil k ekumenické diskuzi téma papežské služby, která má být službou jednotě církve. Prezident České křesťanské akademie též upozornil na některá nadcházející výročí – Jana Husa, zveřejnění Lutherových tezí, které v Německu odstartovaly reformaci a tisícileté výročí rozdělení východní a západní církve. Závěr vystoupení patřil biskupu Františkovi Radkovskému, který připomenul konkrétní aktivity církví v Plzni. Jako příklad fungujícího ekumenismu v institucionální rovině uvedl shodu mezi církvemi při jednání o majetkovém narovnání mezi církvemi a státem. „Tato dohoda politiky velmi překvapila,“ zakončil plzeňský biskup. (ib)



EKUMENA

Ekumenická bohoslužba zahájila Noc otevřených kostelů a Týden modliteb za jednotu křesťanů

V pražském malostranském kostele sv. Tomáše se konala – za přítomnosti kněží a biskupů římskokatolické církve a představitelů české ekumeny – v pondělí 18. ledna 2010 večer ekumenická bohoslužba, která otevřela již 4. ročník Noci otevřených kostelů v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů. Tématem letošního ročníku je verš z Lukášova evangelia „Vy jste toho svědky“. Týden modliteb za jednotu křesťanů se koná pravidelně od roku 1968 pod patronací Světové rady církví a Papežské rady pro jednotu křesťanů. Kořeny akce sahají do roku 1910, kde se ve skotském Edinburghu zrodilo moderní ekumenické hnutí. Synodní senior ČCE a předseda Ekumenické rady církví Joel Ruml se ve svém kázání zaměřil na svědectví, inspirované zmíněným veršem z Lukášova evangelia. Z milosti Boží jsme svědky našeho Pána, ale přesto za ním zaostáváme, náš Pán je stále před námi. „I na tom ale stojí struktura spásy člověka, kdy až dodatečně budeme litovat, proč

EKUMENA

nám naše srdce nehořela, proč jsme zaostávali“, řekl ve svém kázání mimo jiné Joel Ruml. Kdyby tomu ovšem bylo jinak, naše lidství a jeho podstata budou rozbourány, Ježíš Kristus k nám tak spěchá, podává nám svou ruku, umí čekat na své učedníky a dává jim nový způsob přemýšlení. Z toho všeho pak plyne hlavně naděje, určení pro budoucnost, že „my jsme toho svědky“, tudy vede cesta k plnosti života, setkání s Pánem je živé a jednou provždy proměňující. Nemůžeme se tvářit, jako že se nic nestalo. Lidské představy o naději jsou omezené a tak bychom měli „přijmout víc a na naději neškudlit“, jsou slova synodního seniora. Po kázání následovalo pozdravení pokoje a sbírka, která bude věnována částečně na konto potřebným na Haiti a na provoz neziskového sdružení boNGO, pomáhající v africkém státě Malawi. Po Nicejsko-cařihradském vyznání víry zazněly na závěr večera přímluvné modlitby, modlitba Páně a požehnání. Noc otevřených kostelů byla zahájena.  (ib)

Světový den modliteb Tentokrát z Kamerunu

P

rvní březnový pátek, letos to bude 5. březen 2010, prožíváme na podnět věřících žen z americké presbyteriánské církve, jako Světový den modliteb. Jde o celosvětové hnutí žen různých vyznání, které se scházejí každoročně k modlitbám na společné téma. Hnutí vzniklo před více než stoletím a dnes je rozšířeno ve více než 180 zemích světa. Program připravuje vždy ekumenická skupina žen, každý rok z jiné země. Modlitební shromáždění se konají na mnohých místech v Čechách a na Moravě a jsou k němu zváni všichni – ženy, muži i děti. Součástí shromáždění jsou sbírky, z jejichž výtěžku se hradí určitý projekt, většinou v sociální oblasti.



Letos program ekumenických bohoslužeb s tématem „Vše, co dýchá, ať chválí Hospodina“ připravily křesťanky z Kamerunské republiky, která se rozkládá ve střední Africe nad rovníkem.

Postavení žen v Kamerunu Kamerun se v roce 1983 připojil k zemím, které podepsaly Úmluvu Spojených národů proti diskriminaci žen. Postavení kamerunských žen je však dáno patriarchálními tradicemi, takže jejich diskriminace je stále častá. Existuje ještě i polygamie. Kamerunské ženy pracují převážně v zemědělství. Na venkově obdělává každá žena svůj kousek pole. Živí z toho své děti a manžela.

Ona rozhoduje, co se zaseje a přebytky může prodat a získat sůl, mýdlo nebo konzervy, které vyměňuje dál. Muž pěstuje kakao nebo kávu na prodej. Platí daně a školné, učebnice, léky a látky na šaty, věci pro slavnosti. Často však výtěžek utratí za palmové víno nebo pivo a jen on rozhoduje, zda si koupí moped, rádio nebo další ženu. Ta proto musí mít vždy finanční rezervu na jídlo, proto tuto starost z ní nikdo nesejme.

EKUMENA

Pavel Černý byl uveden do funkce kazatele sboru Pozdravy a osobní přání přednesli v neděli 10. ledna 2010 při slavnostním shromáždění Církve bratrské v pražské Soukenické ulici, během kterého byl do funkce „staronového“ kazatele sboru uveden ThDr. Pavel Černý, synodní senior ČCE a předseda Ekumenické rady církví Joel Ruml, prof. Pavel Filipi, emeritní děkan ETF UK, Bronislav Kaleta, kazatel sboru CB v Praze 3 Žižkově, a mnozí další. (ib)

Z CÍRVE

Pomozme obětem zemětřesení na Haiti

Pro zajištění práv žen se udělalo mnoho V roce 1970 až 1984 byla ministryní pro sociální záležitosti žena, paní Delphine Tsanga. Ženy postupně pracují u policie, v armádě, v úřadech. Jsou novinářkami, lékařkami, učitelkami, advokátkami. Kamerunské ženy se zúčastňují také církevních aktivit mnohem víc než muži.

Náboženství Ke křesťanství se v Kamerunu hlásí 60 procent obyvatel, k islámu 20 procent a zbytek připadá na původní náboženství. U křesťanů převažují katolíci a následuje 11 denominací protestantských církví. Účastí na Světovém dni modliteb ženy na celém světě vyznávají svou víru v Pána Ježíše Krista a  sdílejí společně své obavy i  naděje, bolesti i radosti, potřeby i možnosti a vyznávají, že modlitba a služba jdou ruku v ruce. 

Synodní rada ČCE poskytla okamžitou pomoc ve výši 150 000 Kč z fondu sociální a charitativní pomoci postiženým zemětřesením na Haiti. Fond je určen pro rychlé poskytování finančních prostředků trpícím v kritických situacích. Finanční prostředky byly poukázány prostřednictvím humanitární organizace HEKS, se kterou má církev od roku 2005 uzavřenou dohodu o zajišťování zahraniční humanitární pomoci. HEKS www.heks.ch. má právě na Haiti rozvinutou dlouhodobou charitativní činnost, takže pomoc pro trpící bude využita efektivně. Pokud se rozhodnete připojit se osobním darem, budeme vděčni. Výsledek sbírky ve sborech či jednotlivě, prosíme, převeďte na účet: 478 496 703/0300, variabilní symbol: 911701xxxx (xxxx = evidenční číslo sboru). *Švýcarská organizace HEKS (založena 1946) – Pomocné dílo evangelických církví ve Švýcarsku – je dobročinná organizace švýcarských církví, která provádí rozsáhlou dobročinnou a humanitární činnost prakticky po celém světě. Podporu HEKSu, poskytovanou potřebným organizacím i jednotlivcům, je možné označit jako velmi cílevědomou a velmi dobře organizovanou. HEKS podporuje promyšleně projekty s dlouhodobou účinností a vysokou efektivitou. Vydané prostředky jsou pečlivě kontrolovány z hlediska efektivity jejich použití. 

(ib)

(ib podle materiálů SDM)



ZLATÁ PRAHA EKUMENA

Pečeť živého ekumenismu

Pod názvem „Vy jste toho svědky“ se v neděli 17. ledna 2010 v zasedacím sále Úřadu Městské části Praha 5 na Smíchově konalo 80. setkání evangelizačního cyklu Zlatá Praha, organizované Hnutím fokoláre a občanským sdružením Pontes. Hosty letošního lednového setkání byli Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví v ČR, Pavel Černý, kazatel Církve bratrské, František Radkovský, biskup římskokatolické církve, kardinál Miloslav Vlk a pět členů ekumenického společenství z Českého Brodu z různých církví. Hrou na loutnu a zpěvem setkání doprovázel Tomáš Najbrt. Joel Ruml hovořil o svém životě, jak od mládí postupně objevoval své povolání. Jako syn faráře byl oslovený atmosférou bratrství a jednoty mezi několika faráři, teology a dalšími odborníky pracujícími na ekumenickém překladu Bible. Pochopil, že pravou svobodu může dát jenom Ježíš a pocítil

10

povolání ho následovat. Zdůraznil, že jednota je tím nejvěrohodnějším svědectvím. Pavel Černý mluvil o ekumenickém úsilí v Ekumenické radě církví v uplynulých letech. Zdůraznil důležitost jednoty mezi křesťany, kteří skrze ni nejlépe svědčí o Ježíši. Zvláště vyzdvihl spolupráci křesťanů v zahraničních misiích, kterou zažil na svých cestách po Africe, a zdůraznil, že jednota je dar Boží. František Radkovský přítomným přiblížil své kontakty a aktivity konané společně nejen se zástupci ostatních křesťanských církví, ale i židovské obce v Plzni. Svědectví zástupců společenství z  Českého Brodu, kteří jsou členy různých církví, poukázalo na to, že ekumenismus je stále živý a žitý i na místních úrovních. Kardinál Miloslav Vlk pak zmínil své dlouholeté zkušenosti z ekumenického dialogu života mezi biskupy různých církví. Setkání bylo uzavřeno osobní i společnou modlitbou všech pozvaných hostů i všech přítomných.  (ib, pk) Foto: Petr Kolínský

11

PODĚKOVÁNÍ

Moc jsme radi že jsme se mohly zučastnit farařskeho kursu. Jsme vděčny všem který nam k tomu pomahaly a měly o nas starost. Mame možnost děkovat za mile přijeti. Děkujeme a viprošujeme pro praci farařu Boži požehnani. Zdravime všichni sbory. 

S uctou M. Provaznikova, L. Sverdlova, Ukraina

Z DOMOVA

Husův rodný dům se promění v kulturní a badatelské centrum Rodný domek mistra Jana Husa v Husinci na Prachaticku by se mohl proměnit v kulturní a badatelské centrum. Kulturní památka desítky let chátrala a také expozice uvnitř představují 35 let staré vnímání husitského hnutí. Město nyní společně s odborníky připravilo projekt za 151 milionů korun, na který žádá dotaci z Integrovaného operačního programu ministerstva kultury. „Projekt spočívá v tom, že by se neměl obnovit jen vlastní Husův dům, který sestává ze dvou domků, ale že by se mělo vybudovat vzdělávací, kulturní a badatelské centrum mistra Jana Husa, které by jeho osobnost více ukázalo veřejnosti,“ řekl dnes novinářům specialista Národního památkového ústavu Pavel Bureš. Návštěvnost památky v posledních letech klesala, loni do ní zavítalo 3000 lidí. Po přestavbě by mohla být návštěvnost až desetinásobná. „Projekt je důležitý z několika důvodů. Jednak vzhledem k tomu blížícímu se 600. výročí mučednické smrti mistra Jana Husa, i vzhledem k ekumenické situaci, která u nás v Česku je, může přispět ke sblížení jednotlivých církví,“ řekl garant projektu kardinál Miloslav Vlk. Husův odkaz je podle něj důležitý nejen jako reformátora církve, ale také jako hlasatele pravdy, která se dnes hlavně v politice vytrácí. „Je potřebné, aby byla obnovena i expozice a bylo interpretováno myšlení, dílo Jana Husa v nových kontextech,“ uvedl patriarcha Církve československé husitské Tomáš Butta. Slavnostní otevření Centra Mistra Jana Husa je plánováno na červenec 2013. Vznikne i v sousedním domě a stodole a zasáhne také do podzemí. Na zahradě se vybuduje amfiteátr. Uvnitř bude návštěvníky čekat nová interaktivní expozice s audiovizuální technikou. Centrum nabídne literaturu, která se týká Husova

12

života, doby a díla. Shromáždí také výtvory umělců, kteří ztvárnili Husův odkaz. Pro žáky a studenty budou určeny vzdělávací programy i pobyty, setkávat se tam budou také odborníci. Město původně marně shánělo peníze i na pouhou opravu havarijního stavu památníku za zhruba 12 milionů korun. Nyní na projektu spolupracuje s krajským úřadem a odborníky z Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR a má šanci získat peníze z EU. „Myšlenka se mi líbí a projekt je docela kvalitní,“ řekl náměstek ministra kultury Jaromír Talíř. První písemná zmínka o Husově domu pochází z roku 1634, několikrát vyhořel. Při odhalení Husova reliéfu na domku v roce 1869 se oslav zúčastnilo na 60 000 lidí. Majitelé památky se střídali. Vlastnili ho sokolové, církev, město Písek. Po druhé světové válce připadl domek státu a byl v něm vybudován Památník Mistra Jana Husa a v roce 1991 stal majetkem města Husinec. ČTK/ToP

S extremismem budou bojovat další speciální jednotky Praha. Pořádková policie chce letos bojovat s extremismem dalším výcvikem svých jednotek, častějším využíváním antikonfliktního týmu a vzděláváním velitelů zásahů. Ke speciálním pořádkovým jednotkám (SPJ) v Praze a Brně nově přibudou speciální jednotky těžkooděnců v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Novinářům to dnes řekl ředitel pořádkové policie Petr Sehnoutka. Sehnoutka zdůraznil, že extremisté se více specializují, stávají se agresivnějšími, lépe organizovanými a používají nové metody a prostředky. Ústí a Ostravu si policie ke vzniku speciálních pořádkových jednotek vybrala mimo jiné kvůli výhodné poloze obou měst. „Zaprvé posílíme dojezdové vzdálenosti do ostatních krajů v rámci republiky. Zadruhé jak na Ústecku, tak v Ostravě jsou velké základny extremistů,“ řekl Sehnoutka. Speciální pořádková jednotka v Ostravě má vzniknout už k 1. srpnu, jednotka v Ústí do konce roku 2011. V pořádkových jednotkách všech krajů v současné době působí 2670 vycvičených policistů, z toho celkem 670 připadá na pražskou a brněnskou speciální pořádkovou jednotku. Po vzniku dalších dvou SPJ by mělo být ve speciálních jednotkách celkem 1150 lidí. ČTK/ToP

ZE SVĚTA

problémy,“ doplnil Di Paola, jeden z iniciátorů darování letadla. christner/(vlu)



Britové jdou do války se zbraněmi popsanými citáty z Bible Britští vojáci v Afghánistánu dostanou nové americké zbraně, ale inspektoři zjistili, že na jejich zaměřovačích jsou vyryté citáty z Bible. Zaměřovač na odstřelovačské pušce, která tento týden dorazila do Británie, má vyrytý nápis JN8:12. Je to odkaz na 8. kapitolu, 12. verš z Janova evangelia: „Ježíš k nim opět promluvil a řekl: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Na jiné zbrani je zase odkaz na verš: „Neboť Bůh, který řekl: Ze tmy ať zazáří světlo, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově,“ informuje aktuálně.cz. Britské ministerstvo obrany potvrdilo, že o skrytém poselství nic nevědělo, a to přesto, že za zaměřovače zaplatilo 1,5 milionu liber. Kritici tvrdí, že extremisté by mohli biblického citátu zneužít, když budou tvrdit, že Britové přicházejí do Afghánistánu jako křižáci. Mluvčí opozice Willie Rennie řekl novinářům: „Je ostuda, že taková věc úředníkům z obrany unikla…“ Zaměřovače vyrobila americká společnost Trijicon, kterou založil silně věřící puškař. Muslimové jsou zatím klidnější. Podle Inayata Bunglawaly z Britského muslimského koncilu jsou náboženské nápisy neškodné, informují Novinky.cz.  christnet/(ath)

Africký biskup dostal darem ultralehké letadlo (Řím/Brazzaville) „Jedna vlaštovka jaro nedělá, jedno letadlo pro Kongo ano,“ tak se jmenuje originální iniciativa na podporu církve v Kongu. Na městském letišti v Římě totiž bylo mons. Fridolinu Ambongovi, biskupovi konžské diecéze Bokungu-Ikelamos, předáno ultralehké letadlo. Iniciativa se zrodila díky Dílu na podporu alfabetizace a Italskému národnímu sdružení pro soukromé letectví. Čestný předseda druhého zmiňovaného sdružení, prof. Leonardo Di Paola vysvětlil, že myšlenka se zrodila už před nějakou dobou během setkání s mons. Ambongem, který mu vyprávěl o potížích, kterého ho potkávají, když navštěvuje svou rozlehlou diecézi. „Než projede celé území diecéze, trvá mu to skoro dva týdny a stojí 5 tisíc eur. To znamená, že polovinu svého času tráví v lodi, autobuse nebo člunu. Tak jsem se zamyslel a řekl jsem mu, že s ultralehkým letadlem se stejná trasa dá urazit za den a za 300 euro. A tak nás napadlo mu takové letadlo darovat, aby se vyřešily jeho

Egypští křesťané žádají o právo stavět kostely Káhira. Za účasti jak křesťanů, tak muslimů se před budovou egyptského parlamentu konala 3. února demonstrace za rovná práva křesťanů a muslimů v oblasti stavby modliteben. Muslimům na stavbu mešit stačí povolení městského úřadu. Žádost o stavbu kostela však musí podepsat prezident. Účastníci také společně protestovali proti nedávným útokům na křesťany, zvláště s ohledem na štědrovečerní vraždu šesti Koptů (egyptských křesťanů) a muslimského pracovníka ochranky před kostelem v jižním Egyptě. Oběti byly zavražděny palbou z automatických zbraní z kolem projíždějícího auta. Egyptská vláda popírá, že by měl tento útok náboženské pozadí. Z 80 milionů Egypta je 10 procent křesťanů, kterým jsou odpírána rovná občanská práva. Zvláště v poslední době dochází v Egyptě k násilným útokům na křesťany. 

The Washington Post/ToP

Církvím v Británii zůstává svoboda zaměstnávat lidi podle svých měřítek Sněmovna lordů zamítla návrh na oslabení výjimek v zákonu o rovnosti, které umožňují náboženským institucím nepřijímat do zaměstnání lidi, jejichž víra nebo způsob života odporuje učení dané církve. Sekularisté hrozí, že si budou stěžovat Evropské komisi. Odpůrci návrhu, vedení baronkou O´Cathainovou, argumentují, že stát nemůže lidem nařizovat, koho mají nebo nemají zaměstnávat. Yorský biskup John Sentamu upozornil, že se nevyskytly případy, kdy by dosavadní znění zákona vedlo k soudním sporům. Proti návrhu vedla kampaň anglikánská církev společně s katolíky a příslušníky jiných konfesí a náboženství. Spor pokládají za otázku svobody náboženského sdružování. ChristNet/ToP

Ve Vancouveru vycházejí křesťanské sbory vstříc návštěvníkům olympijských her Zimních olympijských her se zúčastní na 350 tisíc návštěvníků a asi 10 tisíc novinářů. Křesťanské sbory ve Vancouveru a ve středisku sportů Whistler vycházejí návštěvníkům vstříc pomocí i radou. Nabízejí možnost sledovat přenosy, nabízejí občerstvení, nouzové ubytování a vytvářejí možnosti a prostor pro modlitby a pastoraci. Mnoho evangelických sborů zřizuje internetové kavárny, katolické farnosti se na čas promění v informační střediska. christnet/ (ath)

13

VZDĚLÁNÍ V CÍRKVI TÉMA

Křídla dávat, nebo přistřihovat?

Na svém 3. zasedání přijal 32. Synod ČCE novelizovaný „Řád výchovy a vzdělávání v církvi“ (ŘVVC), kde v článku 2., 1. (a jediném) odstavci formuluje „Obsah výchovy a vzdělávání v církvi“ takto: Obsahem výchovy a vzdělávání v církvi je poznávat Písmo svaté, naslouchat Božímu slovu dosvědčenému dílem Ježíše Krista a na slyšené slovo odpovídat v modlitbách i v životních postojích sborů i jednotlivců. V Poradním odboru pro vzdělávání laiků královéhradeckého seniorátu (povl_ hk.evangnet.cz) považujeme centrální stanovení cílů výchovy a vzdělávání za významné.

Bez cíle to nejde Někdo může namítnout, že ty jsou přece jasné, dané Biblí, divit se, že si je nejsme schopni sami vymyslet. A možná máme i ostych, proto se někdy i na SR o cílích evangelické edukace (edukace = komplex výchovy a vzdělávání) hovoří váhavě jako o „otevřených“. Ale z pedagogického hlediska je nemožné učit bez definovaných cílů, a z hlediska systémové pedagogiky není myslitelné provozovat edukaci v rámci společenství, které nemá svůj cíl definovaný. Jak deleguje celek konkrétní výkon na nižší organizační složky (v našem případě na senioráty a sbory), musíme dotvářet tyto cíle do konkrétnějších podob. Na těchto postech však nestojí katecheta sám za sebe. Centrální definice edukačních cílů tak deklaruje, že církev za svými pěšáky v poli stojí, že je podporuje, že jí není lhostejné, co na bohoslužbách, presbyterkách, nedělních školách, při výuce náboženství atd., co tam dělají. Základem všech znázornění vzdělávacího procesu vždy zůstává trojice učitel – učivo – žák. Pořadí je lhostejné, protože mezi těmito prvky probíhá neustálá interakce a všechny jsou v procesu stejně důležité. Čím podrobněji pak výuku studujeme, tím víc dalších prvků musíme vzít v úvahu: organizační a materiální podmínky či metodiku. Z hlediska systémové pedagogiky má pak tento proces svůj sociální rámec; v našem případě hned dva: běžnou společnost a vyznavačské společenství. Podtrhuji, že i společnost. Pavučině interakcí mezi

14

těmito prvky, jakož i jim samotným, dává smysl a oprávnění očekávaný nebo reálně dosažený cíl – výstup. Má-li tedy na církevní půdě probíhat nějaká edukace, je úloha definice obsahu výchovy a vzdělávání v církvi klíčová. ŘVVC, zejména čl. 2. vítám jako významný. Církev navíc tímto řádem přiznává výchově a vzdělávání v církvi i náležitou důležitost.

Reprodukce nebo reformace? Ta v dějinách křesťanství samozřejmá není. Vzdělání soudobá pedagogika definuje jako kompetenci, tedy schopnost, samostatnost vzdělaného při různých výkonech. Výchova a vzdělávání vyvazuje edukanta (vzdělávaného) ze závislosti na vzdělavateli, buď si jím jedinec či celá instituce jako církev. Jenomže ten, kdo vzdělává, může sledovat záměr přesně opačný, nemůže jej však nikdy zajistit. Socialistické školství nás např. naučilo číst a psát, díky tomu jsme si mohli číst zakázanou literaturu. Podobně církevní edukace stojí vždy na rozcestí, zda se bude snažit víru svých členů řídit, nebo je podporovat k samostanému pohybu na jejím poli i s rizikem, že se s ní možná rozejdou. Otázkou je vždy funkce vzdělávání: zda se společnost prostřednictvím edukace reprodukuje nebo reformuje. Přeneseno do konfesního společenství – zda je funkcí církevního vzdělávání zachovat „starou víru“, nebo ji vylepšovat. Jsme církví vzešlou z reformace, která si přisvojila starou patristickou zásadu o permanentní reformaci církve. Přesto i taková se opevní v určitých pozicích, a důvody k tomu nejsou nutně chybné. Vzdělávání je vždy pod tlakem protichůdných sil: zabránit odcizení se víře předků, současně však dává do rukou prostředky tutéž kriticky přehodnocovat. Existují pochopitelně extrémní názory se semperreformátory na jednom a s tradicionalisty na opačném křídle. Avšak proč opouštět dobré tradice a proč z nich neodstraňovat omyly a bludy? A tak se bude církevní edukace vždy odehrávat v silovém poli těchto napětí. Pokud jde o edukanta, církevní edukace ho vybavuje suverenitou vůči víře a světu, současně jej však chrání pro jedno před druhým. Definovat

vzdělávací cíle je proto důležité pro vzdělavatelskou instituci samotnou: vyjadřuje, zda víc víře jedince křídla dává nebo přistřihuje. Po mém soudu je třeba směřovat k prvému od druhého, ale neztratit přitom jistou obezřetnost, aby nám ta víra přece jen někam neuletěla. Zároveň nám však nesmí otupovat rozum (EZ 373,3). Církevnímu vzdělávání se však pod nohy plete i ten specifický problém, že vzdělávání je výkonem „lidského chytráctví“. Víra dar Boží. Už nový zákon tak osciluje mezi nedůvěrou k učenosti a zjištění, že bez ní nelze ani správně rozumět písmu svatému (2Pt 3,16). I raná církev si musela vytvořit vlastní vzdělávací systém patrný v mladších spisech. Patristé dílem užívali pohanské filozofie, dílem textologie. Přes různá váhání se nakonec církev stala nositelkou evropské vzdělanosti. Ale tuto pozici od 12. století ztrácela, až se s učenci ve století 18. ocitla na válečné stezce. Tento stav přetrvává; v kázáních nezřídka zaznívají výroky proti pyšnému rozumu a učenosti, výsměch všem intelektuálním selháním lidstva. Stejný posun od vzdělanostního optimismu ke skepsi a nepřátelství lze pozorovat srovnáním písní v EZ seřadíme-li si je na časovou osu.

Přirozené a naučené Církev též sdílí rozporuplný vztah ke vzdělání s ostatní evropskou kulturou, v níž máme za protikladné postoje a znalosti „přirozené“, „autentické“ s pouhou „naučeností“. Neučíme se školou, ale životem. Ale i to je blud, jehož následkem společnost očekává od vzdělávacích institucí, včetně církevních, že budou uchovávat staré dobré nauky, avšak nepoužitelné v praxi. Víra postavená na tom, co člověk přijme při biblických či konfirmačním cvičeních, je dětinská, neautentická, hodná posměchu. První rada, kterou pak nezřídka dostávají vikáři od svých mentorů je, aby zapomněli na všechno, co se naučili. Proč tu tedy vůbec máme ETF UK a trváme na jejím absolvování jako na podmínce ujmout se kazatelského úřadu? Proč máme odbory pro vzdělávání (už jen v některých seniorátech)? Také proto je třeba mít obsahy a cíle ujasněné, aby se učilo skutečně pro život, a ne jen pro učení, zejména je-li to život víry. Proto je důležité, že máme ve svých řádech dokument, na který lze navazovat. Jako u všech předchozích řádů o výchově a vzdělávání převažují nad obsahovými a cílovými ustanoveními organizačně-kompetenční. Ale podstatné není

v kvantitě. Ostatně ani tyto články nejsou podřadné. Dnešní pedagogika definuje cíle vyučování jako cílové kompetence, které jsou žákům buď prostředkovány nebo jsou při nich rozvíjeny. Čl. 2. ŘVVC v podstatě hovoří jejím jazykem. Edukace sleduje cíle v oblasti poznání, dovedností a postojů. Čl. 2. tak splňuje i tento požadavek. Z teologického hlediska by bylo možná lepší dát na první místo „naslouchání Božímu slovu“, ale v ŘVVC je na prvním místě cíl poznávací – poznat Bibli.

Vzdělávání je vždy pod tlakem protichůdných sil: zabránit odcizení se víře předků, současně však dává do rukou prostředky tutéž kriticky přehodnocovat. Jelikož se mi zdá dnešní reálná církevní edukace dezorientovaná, považuji právě tento bod za páteř, a dobře definovanou páteř. Další bod je v osobních kompetencích – naslouchat a odpovídat, a to ve vztahu k Bohu. Tento prvek ukazuje, že církev svého edukanta staví před Boží tvář jako autonomní bytost. Dává mu potřebnou výbavu, ale zbytek je na nich. Slyšení a odpovídání není církví prostředkováno a regulováno. Hlavní kompetencí je tedy kompetence k samostatné komunikaci s Bohem! Většího snad nad tento cíl skutečně není! Nakonec nás vede i do oblasti postojů, což v sobě nutně zahrnuje schopnost rozhodování, hodnocení a sebeutváření, utváření svých postojů.

Vzdělání překonává malichernost Vedle nedůvěry ke vzdělání máme také nedůvěru ke všemu, co zavání vnuceným životním slohem. Víra však bez určitého životního slohu myslitelná není. Nedůvěru vyvolána sklon církevní kázně vyžívat se v malichernostech. Ale jak poznám, co je podstatné? Jen tak, že se v tom budu cvičit. Malichernosti překonáme zase jen patřičnou výchovou a vzděláváním. A proto je důležité, že i to patří do cílů církevní edukace. I na tomto poli se ovšem musí křesťan chovat autonomě. Naposled je důležitá i reflexe dvojího rozměru výchovy – orientuje se jednak na společenství, a současně na jednotlivce. Jde tudíž o sebevýchovu církve vzájemnou výchovou svých členů. Netýká se jen funkcionářů. Neklade si cíle nereálné – např. uvěření v její kompetenci není. K zásadním kladům proto nakonec patří i jadrnost a stručnost. Centrální definice cílů nemůže být jiná než generální. Další úrovně vzdělávání by si podle okolností ¥

15

měly definovat víc a konkrétnějších cílů (viz náš pokus povl_hk.evangnet.cz/status.htm). Přece bych uvítal, kdyby tyto cíle více reflektovaly, že svůj vyznavačský život nežijeme jen před Bohem a souvěrci, nýbrž také ve světě. Závěrem odkazuji

NAŠE KOSTELY

na svoji recenzi knihy Katecheze (www.evangnet. cz/336-emilio_alberich_ludvik_drimal_katechetika), kde jsou cíle církevní edukace definovány přece jen trochu hlouběji. Jakub Dvořák

Kazatelna, ambón nebo stůl pro řečníka? Praktická liturgika nejen pro evangelíka

P

řed několika lety se v Kutné Hoře konal Sjezd evangelické mládeže. Římskokatolická církev tehdy vyšla evangelíkům vstříc a zapůjčila tisícihlavému zástupu mládeže ke konání závěrečných bohoslužeb chrám sv. Barbory. Stala se tak nevídána věc a pamětihodná ekumenická událost. Evangelická bohoslužba se konala v katedrále po více než 400 letech. Tato bohoslužba přinesla

štíhlých sloupů obrovský kruh. To lze hodnotil pozitivně. Katolíci nejsou bohužel schopni od své „fronty na přijímání“ ustoupit často ani v malém společenství, kdy lze kruh, který lépe symbolizuje novozákonní společenství kolem stolu, technicky jednoduše vytvořit. Při bohoslužbách mě zaujala ještě jiná věc. Byly to rozpaky, s jakými evangelíci přistupovali

Varianta spojené kazatelny a stolu Páně. V tomto případě zajímavě a esteticky řešena se symbolikou kříže (modlitebna v Praze Dejvicích)

pozorovateli zajímavý studijní materiál i z liturgického hlediska. Evangelíci se vypořádali s prostorem gotického chrámu po svém, například v  duchu své tradice vytvořili při vysluhování Večeře Páně kolem celého chrámu a mnoha jeho

16

k centrálním místům, od kterých se slouží bohoslužby, tedy ke stolu Páně – oltáři a k ambónu neboli kazatelskému a předčitatelskému pultu. K ambonu se odvážil pouze synodní senior při svém kázání, ostatní účastníci četli z Písma nebo

pronášeli oznámení či přímluvné modlitby od oltáře. Přesně v duchu své tradice a toho, co znají z většiny evangelických kostelů, kde zpravidla není po ambonu ani památky. Tradičně je v evangelickém chrámu vyvýšená kazatelna (určená jen pro kazatele) a stůl Páně. V menších modlitebnách pak stůl, na kterém je přímo umístěn kazatelský nebo spíše řečnický pult se stolem často bizarně na pevno prorostlým. Mnohdy pak lze o funkci prostřeného stolu pro

bylo určeno zejména pro čtení evangelia. Kázání pronášel biskup či kněz od svého sedadla (tzv. sedes). Později z vyvýšených kazatelen v čele lodi, které nahradily původní ambon. Po druhém vatikánském koncilu přestali katolíci vyvýšené kazatelny používat, snad proto, aby se kněz příliš nepovyšoval nad prosté laiky. Náhradou kazatelny se stal ambon v podobě čtecího pultu, který se dostal do blízkosti oltáře. Nikdy ale ne na oltář, který je zásadně samostatným prvkem.

Oddělený stůl Páně a ambón v novém kostele v Praze na Jižním Městě

eucharistickou hostinu upřímně pochybovat. Je toto centralizované řešení ideální? Z pohledu teologa Karla Bartha ano. „Centrálně umístěný, lehce vyvýšený stůl, opatřený přenosným pultem, by měl sloužit zároveň jako kazatelna, stůl Páně a křtitelnice. Oddělení kazatelny, stolu Páně a křtitelnice, ať již je v jakékoli podobě, pouze rozptyluje pozornost a vytváří zmatek.” To je podle Bartha teologicky neospravedlnitelné. Jiná koncepce ale naopak s  rozlišením bohoslužby Slova, vysluhováním Večeře Páně a jedinečností křtu cíleně operuje a je pro ni oddělení jednotlivých ohnisek chrámového mobiliáře zcela zásadní. V prvních křesťanských bazilikách ambon – doslova vyvýšené místo byl samostatnou součásti vybavení kostela, často uprostřed lodi, nikoliv v čele chrámu - tzv. presbytáři. Toto místo

Evangelíci naopak z  vyvýšených kazatelen nesestoupili. Zvěstování Slova je pro nás stále centrální. Na tom rozhodně není teologicky nic špatného. Z praktických důvodů mají vyvýšené kazatelny smysl zejména v plném chrámu. Otázkou je ale, zda nejsou anachronismem v kostele, kde sedí jen malý hlouček věrných. Nebylo by lepší instalovat do interiéru malý ambon a vystěhovat polovinu lavic a celý prostor tak lépe upravit pro menší společenství? Z kazatelny pak může farář kázat je o velkých svátcích, kdy chrám navštíví i sváteční evangelíci. Samostatný ambón v malé modlitebně a skutečný stůl s bílým ubrusem, bez řečnických nástaveb zase může lépe podtrhnout současnou snahu v evangelické církvi o pravidelnější vysluhování Večeře Páně.  Jan Kirschner

17

HUDBA

Seminář pro církevní hudbu

Tento tříletý seminář Evangelické akademie, zaměřený na evangelickou církevní hudbu, bychom rádi otevřeli ještě v září letošního roku. U jeho zrodu stojí: 1. zájem hudebních amatérů o církevní hudbu (velká návštěvnost a úspěšnost kurzů pro varhaníky a sbormistry, které v ČCE pravidelně fungují od r. 2001) 2. snaha o propojení dvou základních církevněhudebních oborů v jeden celek: hra na varhany a sbormistrovství 3. potřeba rozvoje církevně-hudební činnosti ve sborech a zkvalitnění kantorské služby 4. potřeba většího počtu vzdělaných kantorů, kteří se dlouhodobě budou angažovat pro církevně-hudební aktivity v místě, kde budou pověřeni ke službě 5. inspirace podobných církevně-hudebních vzdělávacích programů v zahraničí: dlouholeté zkušenosti v Německu, Švýcarsku a Lotyšsku ukazují, že intenzivní vzdělávání zájemců o církevní hudbu, jež církev finančně příliš nezatíží, přináší pozitivní misijně-kulturní výsledky.

Základní řemeslnická výbava a důraz na praxi Seminář je určený především hudebním amatérům (sbormistrům, varhaníkům, klavíristům), kteří by se soustavně vzdělávali v oblasti, která přímo souvisí s jejich službou v církvi. Výuka bude obsahovat tři obory, které každý účastník bude muset navštěvovat: varhany, sbormistrovství a teorii. Propojení sbormistrovství s hrou na varhany tvoří základní „řemeslnickou výbavu“ církevního hudebníka. Nepůjde o akademické vzdělání, ale o systematickou přípravu na sborovou praxi. Tento nový vzdělávací program je ušitý na míru potřebám naší církve a klade za cíl výrazný posunutí úrovně naší církevní hudby. Studium semináře bude zakončené závěrečnou zkouškou. Absolventi se budou moci uplatnit ve sborech naší církve jako kantoři, pokud je staršovstva sboru do této služby povolají a pověří.

Studijní plán Výuka a individuální pracovní náplň studujících budou nastaveny tak, aby byly realizovatelné pro

18

lidi, kteří mají své zaměstnání, rodinné povinnosti či studium. O prvních sobotách v měsíci (10x ročně, kromě prázdnin) se budeme scházet v budově Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci. Zde budou probíhat přednášky z oborů liturgický zpěv (předzpívání, vedení zpěvu ve shromáždění), hymnologie (znalost zpěvníku ČCE), liturgiky (církevní rok, formy bohoslužeb, rozmanitost bohoslužebné hudby), hudební teorie, organologie, improvizace (jednoduché formy předeher k písním), liturgika (církevní rok, formy bohoslužeb), výuka sbormistrovství, zpívání ve sboru, varhanní kolokvium a hudební bohoslužby. Varhanní výuka (2 x 90 min. měsíčně), zaměřena na jednoduchou až středně těžkou bohoslužebnou literaturu, bude probíhat individuálně dle domluvy lektora a studenta a bude se odehrávat na různých místech.

Statut kantorů a financování Naším cílem je, aby práce a poslání kantora měly pevné zakotvení v církvi, podobně jako u ordinovaných presbyterů a laických kazatelů. Otázky spojené se statutem kantorů v ČCE budeme řešit průběžně. Dovedeme si představit, že financování kantorů by mohlo fungovat podle tzv. lotyšského modelu: každý sbor odměňuje svého kantora podle svých možností a podle objemu jeho vykonané práce (např. hudební doprovod při bohoslužbách, sborový zpěv, příp. zpívání s dětmi). Šlo by o menší finanční příspěvek, který by neměl příliš zatěžovat sborovou pokladnu. Věříme, že tímto krokem se nejen pozvedne úroveň naší církevní hudby a zlepší se náš chvalozpěv Hospodinu, ale máme také naději, že církevní hudba, už jen proto, že pracuje s lidmi, spojuje lidi a také zapojuje zpěv lidí do různých liturgických rolí, může mít i misijní význam. Přitažlivost krásy církevní hudby, jež je důkazem Boží stvořitelské moudrosti, a zpívané Slovo, vycházející z Ducha svatého, dokáží dělat divy. Také zde Pán Bůh od nás očekává iniciativu a angažovanost. Hudba, i ta církevní, aby zněla krásně a přesvědčivě, vyžaduje soustavnou pracovitost, pevnou vůli a vytrvalost. Dar hudby se v církvi má rozvíjet. Je to krásný úkol, který sice církev něco stojí, ale mnohem důležitější je, co přinese. Věříme, že náš nový vzdělávací program, podporovaný spolkem evangelických církevních hudebníků (VEM) a spolkem pěveckých

sborů v Německu (VEK), bude napomáhat a sloužit k oslavě Boží a k dobru církve. Očekáváme mnoho zájemců k červnovým přijímacím zkouškám (více v příštím čísle), aby v r. 2013 naše církev měla své první absolventy kantorské školy. V té době snad už bude finišovat příprava nového zpěvníku. Pro jeho zavádění budeme potřebovat spolehlivé spolupracovníky.

ve své známé knize z r. 1970 (vyd. Theologischer Verlag Zürich), která výrazně ovlivnila podobu současného švýcarského evangelicko-reformovaného zpěvníku, píše, že budoucnost evangelického církevního zpěvu spočívá: 1. v pečlivém (úsporném) používání církevní písně (každá píseň ať zazní v pravý čas a na pravém místě) 2. ve správném používání církevní písně s ohledem na její funkci při bohoslužbách 3. v tvorbě a zavádění nepísňových zpěvů pro bohoslužebné shromáždění 4. ve zpěvníku budoucnosti 5. ve způsobu provedení zpěvu 6. v nácviku nových písní a zpěvů 7. ve školení a neustálém vzdělávání těch, co za zpěv nesou zodpovědnost 8. v katolickém zpěvu (ekumenická otevřenost a výměna) V dnešní době, kdy plánujeme vznik semináře pro církevní hudbu a zároveň se připravuje nový zpěvník s novou agendou, nám znějí tyto myšlenky aktuálně a potvrzují nám směr, kterým se chceme vydat. Aby došlo k naplnění této vize jsme závislí na Boží pomoci, a také na tom, aby angažovanost a očekávání, nezůstaly jen u těch, kteří tyto významné projekty připravují.  Ladislav Moravetz

HUDBA

Vize do budoucna Nový evangelický zpěvník přinese mnoho písní a nepísňových liturgických zpěvů. Nejen nácvik a provedení nových písní, ale i některé liturgické zpěvy a formy, budou vyžadovat školené kantory. V dnešní evangelické církvi role kantora, jenž je předzpěvák, vedoucí zpěvu, sbormistr a varhaník v jedné osobě, se netýká jen muzicírování ve sboru. Od kantora se očekává jak odbornost, tak i vlastní iniciativa a dlouhodobá koncepce ve sborové aktivitě, která se má směle podílet na budování církve. V budoucnu bychom uvítali, kdyby kantor se mohl „se zodpovědnou svobodou“ (jak uvádějí Švýcaři) alespoň částečně spolupodílet na výběru písní, zpěvů a bohoslužebné hudby. Tak jako liturgické proprium nedělí a svátků má svá témata, tak i církevní hudba má své znějící symboly (jež zaznívají v písních, zpěvech, hudbě), které nejsou s liturgickou praxí v rozporu, ale ji podporují. Taková pomoc snad potěší i naše faráře. Hymnolog Markus Jenny,

Hudební bohoslužby u příležitosti vydání sbírky varhanních předeher a doprovodů k písním z Evangelického zpěvníku, která nese název Chvalčovské miniatury. Autorem je celocírkevní kantor Ladislav Moravetz, zlínský varhaník, žijící v podhostýnském Chvalčově. Slavnostní uvedení publikace se uskuteční ve zlínském evangelickém kostele v neděli 28.února 2010 v 15 hodin (ul. Slovenská 3063). Při této příležitosti zazní výběr autorových skladeb, napsaných v tradičních i netradičních stylech, např. ballade, swing, blues, etno, východomoravská intráda, čárdáš, balkánská rumba ad. Sbírku Chvalčovské miniatury (vyd. Kalich 2010) bude možné zakoupit. Máte-li doma Evangelický zpěvník případně Dodatek k Evangelickému zpěvníku, vezměte si je s sebou.

19

– na základě návrhu dozorčí rady Diakonie ČCE – Jana Soběslavského, ředitele střediska v Brně, členem tříčlenné správní rady Diakonie ČCE, který zároveň na částečný úvazek poskytuje právní služby správní radě Diakonie ČCE v Praze.

níkem z řad kazatelů byla zvolena Ester Čašková, 2. náhradníkem Pavel Pokorný. Konventem byl přijat návrh na zřízení kazatelského podporovaného místa ve sboru Sedlec-Prčice. Dále konvent schválil návrh na nový statistický formulář. Konvent též přijal návrh na zřízení seniorátního účtu solidarity. – Nedoporučující stanovisko PO dětí k novému vydání brožury Přemysla Pittera „Slovo Boží dětem“ a připojila se k němu. – Zprávu o činnosti kazatele pro východní sbory Petra Brodského v minulém roce a schválila plány pro 1. pololetí r. 2010.

Pověřila

Souhlasila

– faráře Petra Tureckého duchovenskou službou jménem ČCE v hospici Dobrého pastýře v Čerčanech na dobu dvou let.

– Se zachováním osvědčení o způsobilosti k ordinované službě farářky ČCE Magdaleny Smetanové. – Se zahájením provozu Semináře pro církevní hudbu od září 2010 a uložila odpovědným pracovníkům, aby zajistili potřebné náležitosti.  (ib)

Z CÍRKVE

Synodní rada zasedala 12. 1. a 26. 1. 2010 Synodní rada jmenovala

Schválila – pozvání zahraničních hostů z německých církví na letošní 4. zasdání 32. synodu ČCE, které se uskuteční ve dnech 27. -30. 5. 2010. – účast Ilony Mužátkové na přípravné schůzi Evropské křesťanské enviromentální sítě (ECEN) ve dnech 5.-6. 2. 2010 v Bruselu. Konference proběhne v červnu 2010 v Praze a ČCE je jednou z církví, na jejíž pozvání se uskuteční právě v ČR.

Vzala na vědomí – zprávy ze zasedání seniorátních výborů Brněnského seniorátu ze dne 30. 11. 2009, Brněnského seniorátu ze dne 4. 1. 2010, Moravskoslezského seniorátu ze dne 16. 1. 2010 a zprávu ze zasedání seniorátního výboru Ústeckého seniorátu ze dne 20. 1. 2010 – Zápisy z konventů: – Západočeského seniorátu ze dne 7. 11. 2009. Konventem byl zvolen kazatelem na 1/3 úvazek Petr Chamrád na období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2013. Seniorát trápí velký počet neobsazených sborů. – Poličského seniorátu ze dne 28. 11. 2009. Navržené změny církevního zřízení byly konventem bez výhrad schváleny. Konvent též souhlasil se sloučením Farního sboru ve Svaratouchu s Farním sborem v Krouně. – Pražského seniorátu ze dne 7. 11. 2009.Konvent byl volební, řádně svolán a řádně proběhl. Seniorem byl zvolen farář Roman Mazur, seniorátní kurátorkou Zdena Skuhrová, 1. náměstkem seniorátní kurátorky byl zvolen Daniel Heller, 2. náměstkem Dalibor Titěra, 1. náhradníkem z řad laiků byl zvolen Michael Erdinger, 2. náhradníkem z řad laiků Jan Mašek, 1. náměstkem seniora byl zvolen Petr Firbas, 1. náhrad-

20

V Drážďanech proběhl synod Saské evangelické zemské církve Čtyřdenní saský synod se na svém zasedání v závěru loňského roku zaměřoval na předložené zprávy, legislativní změny a především na volbu nového prezidenta Landeskirchenamt, kterým byl zvolen Dr. Johannes Kimme. Přítomní synodálové se vyjádřili k návrhům legislativních změn, týkajících se spojení dvou církevních oblastí Bautzen a Kamen, schválili rozpočet na rok 2010, jednali o přípravě 33. německého Kirchentagu v roce 2011 v Drážďanech a plány na Lutherovu dekádu až do roku 2017, k výročí reformace. „Pro představu je dobré vědět, že asi 80% obyvatelstva Saska je bez vyznání. Demografické změny ve společnosti, především odchod mladé generace, ovlivňují strukturu sborů a vedou k nevyhnutelným změnám. Dorost ve sborech chybí. Daná situace dlouhodobě ovlivní obraz církve a bude mít dopad na pracovníky,“ píše ve své obsáhlé zprávě mimo jiné delegátka ČCE, farářka v Ústí nad Labem Marie Molnárová.  (ib)

Synod Protestantské církve v Nizozemí v Lunteren Tématy synodu bylo připomínání křtu, zkoumání církevního zřízení pět let po sjednocení, sexualita, vztah „stát a církev“. Delegace ČCE (Joel Ruml, Pavel Stolař, Lydie Gallusová, Gerhard Frey-Reininghaus), měla možnost lépe poznat Protestantskou církev a navázat užší kontakty. K hlavnímu tématu synodu „Stát a církev“ referoval náměstek synodní kurátorky Pavel Stolař.

Nový pražský seniorátní výbor uveden do úřadu Synodní senior Joel Ruml se synodní kurátorkou Liou Valkovou uvedli do úřadu v neděli 17. ledna 2010 při slavnostních bohoslužbách v kostele U Martina ve Zdi členy seniorátního výboru Pražského seniorátu Českobratrské církve evangelické. Novým pražský seniorem se stal Roman Mazur, farář libeňského sboru, seniorátní kurátorkou Zdeňka Skuhrová z Hvozdnice, náměstkem seniora Petr Firbas, farář z Horních Počernic, náměstky kurátorky Daniel Heller a Dalibor Titěra. Ve funkci náměstka seniora zůstává farář z Benešova Tomáš Trusina. Slib složili i náhradníci seniorátního výboru Ester Čašková, farářka z Vinohrad, Michael Erdinger, Pavel Pokorný, farář ze Střešovic a Jan Mašek. Byl instalován seniorátní výbor Brněnského seniorátu Při bohoslužebném shromáždění v neděli 24. ledna ve 14.30 hod. v Brně – v Červeném kostele synodní senior Joel Ruml a synodní kurátorka Lia Valková instalovali – za bohaté účasti české ekumeny – nový seniorátní výbor Brněnského seniorátu. Seniorem byl zvolen Jiří Gruber, seniorátním kurátorem Vladimír Zikmund, náměstkem seniora Ondřej Titěra, náměstkem seniorátního kurátora Miroslav Maňák. 2. náhradníkem seniorátního výboru z řad farářů byl zvolen Jaroslav Coufal. Seniorátní farářkou byla zvolena Marta Židková. Bylo také zvoleno předsednictvo seniorátní JJ. Náměstci seniorátní kurátorky pak uvedli do funkcí členy nového pražského odboru mládeže. Noví členové seniorátního výboru Poděbradského seniorátu Ve sboru v Lysé nad/Labem 3. 1. 2010 synodní senior Joel Ruml a synodní kurátorka Lia Valková instalovali nové členy seniorátního výboru Poděbradského seniorátu, náměstkyni seniorátního kurátora Dagmar Férovou a 1. náhradnici z řad laiků Helenu Exnerovou.

Medaile Hansu Schmidtovi Při příležitosti odchodu generálního tajemníka GAW (Gustav Adolf Werk) v  Lipsku Hanse Schmidta do důchodu, udělila synodní rada Českobratrské církve evangelické tomuto pracovníkovi, který svou činností mnohokrát významně podpořil práci ČCE a osobně se pro ni angažoval, medaili vděčnosti. Hans Schmidt byl dlouholetým tajemníkem GAW a velice pozorně se staral o církev v diaspoře. Vykonával návštěvy, podporoval církevní projekty a několikrát se zúčastnil i kulatého stolu ČCE. Zvláště pak

se věnoval církevnímu školství. Zastával názor, že k důležitým hodnotám, které diasporní církve mají, patří především vzdělanost. Velice mu ležel a stále leží na srdci projekt ČCE Plesná, od samého počátku podporovaný právě GAW.

Medaili vděčnosti od ČCE předal synodní senior Joel Ruml se slovy: „Chceme vám, bratře Schmidte poděkovat za veškerou službu, kterou jste prokazoval vůči naší církvi, jejím projektům a potřebám. Každý si může přečíst o poslání a cílech GAW. Jsou jasné a vstřícné k menšinovým církvím v Evropě i ve světě. Přesto však lidská zkušenost říká, že hodně záleží na deklarovaném programu, ale ještě více na lidech, kteří program naplňují a k cílům vedou. Tam hraje významnou roli osobní vklad, chuť, tvořivost a vlastně i odvaha k lásce a solidaritě. To jsme ve vašem jednání poznávali a cítili a za to vám ČCE děkuje.“ Ke gratulaci a vyjádření vděčnosti se připojila též Evangelická teologická fakulta UK, jejíž zástupce docent Ladislav Beneš se slavnostního aktu také zúčastnil. „Protože nechceme svou vděčnost nechat pouze na Pánu Bohu, přijměte její symbolický výraz v této medaili vděčnosti,“ jsou slova synodního seniora. (ib)

NAROZENINY 15. 2. Eva Sedlická (85 let), vdova po Bohumíru Sedlickém, naposledy Praha 4 – Nusle 25. 2. Jiří Polma (60 let), senior Ochranovského seniorátu a farář v Železném Brodě ÚMRTÍ Dne 1. února zemřel ve věku 87 let Vladislav Ježík, farář ČCE naposledy ve Velké Lhotě. V necelých 88 letech zemřel 3. 2. 2010 Jaroslav Tajovský, mecenáš ČCE.

21

DIAKONIE

Vzdělávání v Diakonii ČCE

Vzdělávání patří v Diakonii ČCE k často diskutovaným tématům od samého začátku její novodobé existence. Vzdělávací úsek DČCE vznikl již v r. 1992 a velmi brzy získal dobrou pověst a přilákal každoročně stovky zájemců o profesionální rozvoj a zlepšování kvality poskytovaných sociálních služeb. Účastníci kurzů přicházeli nejen z Diakonie, ale i z jiných organizací nestátních i státních. Cílem vzdělávání bylo vždy především orientovat ty, kteří chtěli plni nadšení, elánu i zbožnosti, pomáhat potřebným, v profesionálním přístupu k pomoci, v metodách sociální práce, ve způsobech podpory, která nesmí posilovat závislost na službách, ale vést uživatele k samostatnosti

22

a začlenění do společnosti. Pokud někdo potřebuje pouhou péči, i ta, má-li být kvalitní, vyžaduje využití specifických metod, kterým se většina z nás musí naučit. Jsme si totiž opravdu jisti, že náš vztah klienta nezahlcuje? Dokážeme si přiznat, že si nevíme rady s člověkem, který je dezorientován, který s námi nekomunikuje a případně je agresivní? A jak se cítíme, když máme vedle sebe propuštěného vězně, bezdomovce, týranou ženu či narkomana? Diakonie je křesťanská organizace, její služba vychází z křesťanské víry, naděje a lásky a její pracovníci nabízejí pomocnou ruku lidem trpícím nejrůznější nouzí. K tomuto poslání Diakonie ČCE se připojují všichni, kdo zde pracují – křesťané i nekřesťané. Jediným skutečným projevem respektu k tomuto poslání je vedle ohleduplného a důstojného zacházení s klienty především poskytování

vysoce kvalitních sociálních služeb opírajících se o skutečnou profesionalitu, odbornou způsobilost, dostatečné kompetence, vzděláním nabyté znalosti a dovednosti.

Koncepce vzdělávání Diakonie ČCE podporuje především rozvoj interního vzdělávání, tj. vzdělávání vlastních pracovníků Diakonie. Plán vzdělávání zahrnuje, v souladu s výkladem a požadavky

AKTUALITY DIAKONIE

Rokycanská poradna Občanská poradna Diakonie v  Rokycanech se podrobila státní inspekci kvality poskytovaných sociálních služeb. Výsledkem kontroly je potvrzení vysoce profesionální úrovně práce bez jediné výtky inspektorů Plzeňského kraje. Předmětem kontroly byly jednotlivé postupy, pravidla a praxe v porovnání se standardy kvality sociálních služeb. A hodnocení? Počet bodů dosáhl 144, což je 100% ze 144 možných. Dle vyjádření kontrolujícího inspektora je práce Občanské poradny v Rokycanech zatím „nejlépe hodnocenou sociální službou v Plzeňském kraji“. Podle ředitele střediska se v dobrém hodnocení úročí dlouhodobé osobní nasazení jednotlivých pracovníků a vedení, kteří tvoří kvalitní a spolehlivý tým. „Máme pochopitelně obrovskou radost. Kvalita poskytovaných služeb i nadále zůstává naší prioritou. Nechceme přitom usnout na vavřínech,“ dodává Petr Neumann, ředitel střediska v Rokycanech. Diakonie ČCE – středisko v Rokycanech provozuje tři zařízení: Nízkoprahové komunitní centrum Akcent pro děti a mládež, Občanskou poradnu Rokycany a Centrum podpory rodiny. Oblíbenost Nízkoprahového centra je patrná z počtu 7 980 uskutečněných kontaktů s uživateli služeb za rok 2009. Úspěšná je i Občanská poradna, která v roce 2009 poskytla celkem 671 konzultací, čímž zcela naplnila svou kapacitu. Centrum podpory rodiny uzavřelo 72 dohod o spolupráci a poskytlo své služby 212 uživatelům (rodičům a dětem).

210 816 Kč z projektu Pomozte dětem míří do Rolničky

zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb, ale i v souladu s našimi vlastními potřebami především:

Středisko Rolnička bylo opět úspěšné v grantovém řízení NROS ze sbírky Pomozte dětem. A to hned ve dvou případech. 179 422 Kč putuje na podporu dobrovolnického projektu Rolničky a 31 344 Kč pomůže dvěma malým bratrům splnit dětský sen. Míša a Filípek jsou osmiletá dvojčata s těžkým zdravotním postižením, které je vyřazuje z řady běžných aktivit, sportu obzvlášť. Míša by si přál by jezdit na kole jako jeho kamarádi. K tomu je však třeba speciálních pomůcek, které jsou pro rodinu finančně nákladné. Veřejná sbírka Pomozte dětem, kterou organizuje Česká televize a Nadace rozvoje občanské společnosti, tak Míšovi tento sen splní.

23

– kurzy, které mají nebo budou mít akreditaci MPSV – kurzy, které zajišťují a budou zajišťovat vlastní lektoři z řad pracovníků středisek DČCE – stáže pracovníků v partnerských střediscích DČCE i v jiných organizacích Akreditované kurzy jsou již nyní součástí nabídky vzdělávacího úseku. Jsou to především kvalifikační kurzy pro sociální pracovníky nebo pracovníky v přímé péči, kteří tak absolvováním rozsáhlého, více než 100 hodinového kurzu, získají kvalifikaci pro práci v určitých důležitých oblastech sociální práce nebo sociální péče. Jde o tyto kurzy:

ce, taneční nebo reminiscenční terapie, zacházení s projevy agrese) nebo informace důležité pro jejich práci (oblast dokumentace, právní problematika, téma sexuality u klientů se speciálními potřebami ap.) a konečně načerpat nových sil a chránit sebe sama před vyčerpáním či vyhořením (Týden práce na sobě). Chceme se nyní výrazněji orientovat na vyhledávání šikovných pracovníků z vlastních řad a dát jim šanci lektorsky působit jak v rámci jejich střediska, tak i v rámci celodiakonického vzdělávání. Je třeba, aby získávali zkušenosti v učení druhých, zdokonalovali svoje lektorské dovednosti a podíleli

„Pracovník v oblasti péče o člověka s demencí“, „Integrovaný výcvik pracovníků v pomáhajících profesích“,„Interní manažer/ka kvality“, „Pracovník v  sociálních službách v  oblasti prevence – v azylových domech, domech na půl cesty, nízkoprahových denních centrech a noclehárnách“, „Pracovník sociální péče se zaměřením na základní výchovnou činnost“. Pracovníkům v pomáhajících profesích, farářům a dalším profesionálům zabývajícím se přímým kontaktem s lidmi, je již tradičně určen tříletý zkušenostní výcvik v přístupu orientovaném na člověka. Kromě toho nabízí vzdělávací úsek kratší kurzy, které pomáhají pracovníkům získat určité konkrétní dovednosti (např. v oblasti komunikace, manipulace s nehybným klientem, bazální stimula-

24

se na zvyšování kvalifikace svých spolupracovníků. Navíc platí, že nejvíce se vzdělává ten, kdo zároveň vzdělává druhé. Toto je též způsob, jak neustále oživovat myšlenku učící se organizace, ke které se Diakonie ČCE od svého založení hlásí. V  roce 2009 došlo kvůli úsporným opatřením k redukci vzdělávacího úseku a chyběly též evropské granty, z nichž byly v předchozích letech některé vzdělávací akce financovány. To se projevilo ve snížení celkové nabídky kurzů a konec konců i ve snížení počtu pracovníků Diakonie ČCE vzdělávaných centrálně (v r. 2007 to bylo 262 pracovníků, v r. 2008 dokonce 271 pracovníků, v r. 2009 pouze 138 pracovníků). Současně se však

Pro Filípka s těžším zdravotním postižením pak pořídí speciální houpačku. „Jsem velmi ráda, že jsme získali podporu pro oba syny a děkuji za to. Míša se na kolo moc těší, plánuje výlety a jednou by si přál dojet sám na kole do Rolničky,“ dodává paní Vedralová, maminka chlapců.

Čechomor zahrál a zazpíval pro Diakonii Částku 166 tisíc korun pro středisko Diakonie Cesta v Uherském Hradišti vynesl benefiční koncert známé kapely Čechomor. Stalo se tak na Tři krále v hradišťském Klubu kultury. Výtěžek z koncertu je významnou pomocí tomuto středisku a podpoří aktivity pro handicapované klienty.

Ples v Čáslavi pomohl diakonickému středisku Koncem ledna se konal už 6. ročník tradičního dobročinného plesu čáslavského střediska Diakonie ČCE, který i letos podpořil financování aktivit pro mladé lidi s mentálním postižením. „Ze získaných peněz bychom rádi opravili jednu dosud nerekonstruovanou prostoru v suterénu budovy, abychom mohli rozšířit kapacitu denního stacionáře,“ informovala ředitelka střediska Květuše Mašínová.

Monitoring s úsměvem

začaly objevovat výrazné signály, které ukazují, že střediska sama jsou schopna připravit solidní vzdělávací akce, počínaje interními semináři, přes celodenní kurzy, až po několikadenní konference. Pro vzdělávací úsek tak zůstane zachována spíše funkce koordinační a informační. Centrální pracoviště bude střediska navzájem více propojovat, bude připravovat programy, které překračují rámec jednoho střediska, které jsou dlouhodobé, organizačně nebo administrativně náročné, orientují se na moderní vzdělávací technologie, např. e-learning apod. Zůstává též osvědčená role vzdělávacího úseku DČCE na poli otevřeného vzdělávání, které by mělo být pro DČCE nejen nositelem určitých, byť nikterak zvláště významných, příjmů, ale především dobrého jména naší organizace na veřejnosti.  Hana Janečková, Štěpánka Bumbálková

K tomu, aby byla Diakonie v obraze, jak a co o ní hovoří média, slouží monitoring tisku, který pravidelně na ústředí posílá souhrn informací. Klíčová slova, jako názvy středisek (třeba Citadela) či názvy sociálních služeb a cílových skupin ovšem vyhodnocuje počítač, takže může dojít k  zajímavým souvislostem. Tak jsme se například v rámci zpráv o Diakonii dozvěděli, že nejmenovaný botel kotvící na břehu řeky Vltavy nabízí luxusní „sociální zařízení“ na každém pokoji, odkud je impozantní výhled na „citadelu“ Vyšehradu. Ponecháme-li stranou neskromné úvahy o vybudování nového (sociálního) zařízení Diakonie s výhledem na vyšehradské skály (avšak stále poněkud „na vodě“), vedl tento drobný omyl aspoň k upřímnému pobavení kolegů.

25

DIAKONIE

Hledání jednoty napříč hranicemi Diakonie ČCE uprostřed mezinárodních vztahů (2)

V minulém čísle jsme představili první část dvoudílného cyklu o mezinárodní spolupráci Diakonie. Řeč byla o partnerech v okolních zemích (Německo aj.) a také o těch partnerech, k nimž má Diakonie konfesijně a teologicky blízko (Holandsko, USA aj.). Pokračování přinášíme nyní.

Vazby Diakonie na širší mezinárodní platformy Účast v mezinárodních uskupeních je především výrazem ochoty Diakonie vydávat ze sebe zkušenosti a znalosti i za vlastní hranice a limity, podělit se o to, co za léta dřiny a zápasu získala. Není to jen dobrá vůle, nýbrž i odpovědnost organizace, která svým rozsahem činnosti i z něho vyplývajícím významem přesahuje horizont pouze vlastních zájmů a potřeb. Není třeba zdůrazňovat, že čím poctivější toto vydávání a sdílení je, tím větší je i užitek, který komunikace s ostatními organizacemi přináší zpětně i jí. Většinou ovšem nejde o přímý dopad na práci středisek. Přestože i zde existují všelijaké osobní vztahy a přátelství, jde ve všedním životě většinou o úmorné cestování a vysedávání na schůzích, když přitom doma práce stojí. Proto tato činnost má smysl jen tehdy, není-li vykonávána jen vrcholnými představiteli, nýbrž zapojí-li se do ní i další „experti“. O tom se nám většinou nedaří přesvědčit lidi ze středisek, pro něž je tato oblast psychologicky velmi vzdálená a odtažitá. Platí to zejména o práci v Eurodiakonii a podobných velkých organizacích. A nejde pouze o jazykový handicap. Jde prostě o práci navíc. V Eurodiakonii jsme pracovali v exekutivním výboru i v odborných skupinách. Podobně tomu bylo i ve Visegradské platformě uvnitř Eurodiakonie, jejímiž jsme byli iniciátory. Pokud Diakonie neobjeví pro sebe potenciál využitelnosti informací a kontaktů, které z této práce vyplývají, zůstane Diakonie jen do sebe zahleděným uskupením, jež se soustředí jen na svůj malý píseček. Vedle evropské platformy pro diakonii jsme se příležitostně angažovali i v řadě jiných mezinárodních grémií. K mezinárodní aktivitě patří také ochota a připravenost hostit zasedání nějakého grémia i na

26

domácí půdě. V uplynulém období jsme přivítali několik akcí Eurodiakonie i Visegradské platformy. To vyžaduje jak finanční, tak organizační úsilí.

Příležitostné tematické kontakty Právě na mezinárodních akcích jsme se seznámili nejen s mnoha zajímavými lidmi, ale také s neméně zajímavými tématy, se kterými jsme si doma nevěděli rady pro nedostatek informací a zkušeností. Jde např. o práci s uprchlíky, prostitutkami, aj. Nejvíce to však platí o jiném tématu, a tím je teologické uchopení obsahu diakonie. Postupně jsme se zúčastnili řady konferencí a konzultací na toto téma. Zjistili jsme, že zejména Skandinávci jsou v reflexi teologického obsahu diakonie nejdále v Evropě, proto jsme s některými navázali vztahy (Švédsko). Což nás přivedlo někdy i do celkem exotických souvislostí (Korea, Etiopie), které přinášejí úplně jiné důrazy a priority, nad nimiž se musíme zamýšlet. Teologická práce neodmyslitelně patří i k práci naší. Toto pole je u nás velmi zanedbané a o to potřebnější. Scházejí ti, kdo k ní mají odborné předpoklady i chuť se této práci soustavně věnovat.

Předávání know–how Velmi záhy jsme objevili, že Diakonie nemůže v mezinárodním kontextu stále jen brát, ale že má povinnost a  odpovědnost nabízet a  dávat. Proto jsme absolvovali celou řadu akcí, na nichž jsme sdíleli s jinými organizacemi své know-how a  zkušenosti (Slovensko, Polsko, Černá Hora, Rumunsko). Přestože jsme se vždy bránili myšlence zbudovat v Diakonii ČCE agenturu na poskytování pomoci v zahraničí, která by byla podobná Adře, Člověku v tísni či Charitě, stává se zřejmým, že naše situace umožňuje rozvinout systematickou pomoc i za horizontem evropského kontinentu. Osobně si myslím, že taková orientace je nezbytná, nemáme-li ztratit věrohodnost křesťanské organizace stavějící na solidaritě jako jednom z hlavních pilířů. Diakonie má na víc, než jen hrát roli standardního poskytovatele sociálních služeb v rámci etablovaného sociálního trhu uvnitř bohaté Evropy. Záleží jen na

tom, jaké priority si zvolíme a jaké oběti budeme ochotni přinášet nad rámec toho, co se nám vyplatí dělat a co ne.

Závěrem Pokusil jsem se ve stručnosti okomentovat aktivity, jež jsme konali v uplynulých letech v mezinárodních vztazích, které Diakonie ČCE navázala a vybudovala. Chtěl jsem prokázat, že nešlo o živelné vršení akcí a vztahů tak, jak je život přinášel, nýbrž o soustředěnou a promyšlenou práci. Tato práce je stejně hodnotná a zároveň nutná, jako je činnost, kterou Diakonie koná prostřednictvím svých středisek v konkrétních službách poskytovaných konkrétním lidem. Mezi-

národní aktivita má koneckonců dopad i na tyto lidi, na kvalitu jejich života a míru jejich spokojenosti s našimi službami. Pro ty v Diakonii, kteří se domnívají, že ústředí v podstatě nepotřebují, bych chtěl dodat, že mezinárodní činnost přispěla k rozvoji naší Diakonie značným dílem. Výsledkem byla nejen velká finanční pomoc, ale také řada projektů, v nichž jsme „vyvezli“ své lidi do zahraničí. Ti si pak přivezli s sebou domů cenné poznatky a zkušenosti, které uplatnili ve své práci ať už na ústředí nebo ve střediscích. Toto hodnotné know-how postupně formovalo a proměňovalo celou Diakonii. Finanční pomoc se dotkla nejen několika velkých projektů, na něž bylo mediálně lépe vidět, nýbrž zasáhla i řadu středisek (téměř

v každé investiční akci středisek byla zprostředkována i zahraniční pomoc přes ústředí). Založení tradice „zájezdů“ k partnerům do sousedních či blízkých zemí (Itálie, Slovensko, Sasko–Horní Lužice) mělo velmi příznivý ohlas v celé Diakonii. Podobným směrem šel i pokus vyvézt „na vzduch“ pracovníky ústředí (Holadsko). Tyto akce pořádalo ústředí za velmi přijatelnou cenu s výraznou pomocí ze strany našich partnerů. Ale v žádném případě mně nešlo jen o to podat výčet výhod a zisků vzešlých ze zahraničních vztahů. Naopak, chtěl jsem ukázat, že existovat v prostoru a čase něco stojí a nedá či nemá se to vždy vykalkulovat v černých číslech účetní výsledovky. Diakonie musí umět také investovat

do vztahů, aniž by chtěla hned vidět hmatatelné výsledky. A v posledu jsem chtěl ukázat, že kvalitní práce v rámci zahraničních vztahů nemůže záležet jen na čelních představitelích organizace. Přirozeně vedoucí reprezentanti Diakonie mají zde svou důležitou a nezastupitelnou roli zejména v navazování potřebných vztahů a zastupování organizace na nejvyšší úrovni. I to je často až nad jejich kapacitu (jen ve svém diáři jsem napočítal za uvažované období více než dvě stovky kontaktů a akcí s mezinárodní účastí). Bez návaznosti na další spolupracovníky a oblasti diakonické činnosti by však „top“ kontakty k ničemu nebyly. Pavel Vychopeň (redakčně zkráceno)

27

OKÉNKO ZAHRANIČNÍCH SBORŮ

V

Ten, kdo spojuje je požehnáním Setkání s krajany

ynucený odchod z vlasti, opuštění všeho, co určuje domov člověka, není ojedinělým jevem složité historie našich národů. Zvláštní místo v této historii má náboženská emigrace z pobělohorské doby, která ve stále nových vlnách trvala až do druhé poloviny 18. století. Historie těch, kteří, pokud si měli zachovat čisté svědomí a zůstat věrni poznané pravdě, museli opustit svou vlast, je doslova psána „slzami a krví“. Pohraniční oblasti Saska, Lužice, Dolního a Horního Slezska, Polska a Ukrajiny jsou němými svědky osudu mužů, žen a dětí, kteří ve vizi svobody víry a svědomí opouštěli „zem svou a příbuznost svou i domov otců svých“. Do těchto oblastí přicházeli s nadějí, že budou moci žít svobodným a důstojným životem Božích dětí. Ještě ale netušili, že v nové vlasti zapustí své kořeny na celá staletí, že řada generací zde najde i své poslední spočinutí. Jejich zápas o holou existenci byl provázen dvojí touhou: aby svým dětem i vzdáleným potomkům v jazykově i nábožensky cizím prostředí zachovali drahý

28

mateřský jazyk a duchovní dědictví nejkrásnějších plodů české reformace.  (Exulant) Již několik let přijíždějí pravidelně do Prahy na lednový farářský kurz zástupci z našich zahraničních krajanských sborů z východní Evropy. Díky „potulnému“ Petru Brodskému, nejen organizačními schopnostmi obdarovanému kazateli pro východní sbory, se stalo dobrým zvykem setkat se s krajany a jejich přáteli při malém přátelském obědě. I letos zástupce Bohemky, Veselynivky, Peregu Mare, Zelova a  Slovenské reformované církve a jejich přátele přivítal synodní senior Joel Ruml a připomněl, že právě před rokem postihla církev nešťastná událost s odcizením finančních prostředků. „Utekl rok a mně se zdá, že tenkrát zaznělo a), nyní by mělo zaznít b),“ řekl synodní senior a vysvětlil, že církvi bylo už vráceno 90 procent odcizených prostředků. Podstatné ale je, že kromě několika šrámů, které zraňovaly, nešťastná událost

vyvolala základní důvěru v církvi... „A tu chceme prohlubovat, to je důležité. Hospodin se ukázal jako dobrý režisér na roky dopředu,“ řekl Joel Ruml. Na slova synodního seniora postupně reagovali a zdravice přednesli Jaroslav Kalousek z Peregu Mare, Marie Provazníková z Veselynivky (foto vpravo), Ludmila Sverdlová z Bohemky, Miroslaw Jelínek ze Zelova (foto dole) a Mária Meňkyová ze Slovenské reformované církve a další přítomní. „Dovídám se mnohé o životě zahraničních sborů a mám radost z našich vztahů,“ řekla synodní kurátorka Lia Valková. Vedoucí tajemnice ústřední církevní kanceláře se v loňském roce setkání s krajany nezúčastnila, právě z důvodů nešťastné události s církevními financemi. Letos je podle slov Lydie Gallusové situace v ústřední církevní kanceláři jiná, povzbudivá a perspektivnější. „S novými lidmi kancelář nastoupila i nový směr,“ dodala. „Nejvíce poznáme Čechy za hranicemi. Od doby, kdy navštěvuji české komunity v zahraničí, zlepšil jsem si obrázek o svém národě,“ řekl Robert Řehák z Ministerstva zahraničních věcí.

K hrdosti na krajany se přidal také Jiří Svoboda z Centra pomoci krajanům, který jezdí od roku 1991 na Ukrajinu a do Moldavska. Stejný názor sdílela i redaktorka Českého rozhlasu pro zahraničí Milena Štráfeldová. Setkávat se s krajany je podle ní recept na to, jak nevyhořet. Připomněla, že vysílání pro krajany funguje s velkým ohlasem

již 10 let a dodala, že se připravuje vydání knihy s pracovním názvem „Češi v zahraničí“ a na příští setkání ji – jak věří – přinese.

Emeritní synodní senior vzpomněl na první setkání s Bohemkou, kdy se zúčastnil pokládání základního kamene kostela. „Zážitky z krajanských sborů mě budou provázet do konce života,“ řekl Pavel Smetana. „Církev a  sbory jsou prostředky, jak nebýt autistou,“ prohlásila Hana Pfannová. Předsedkyně spolku evangelických kazatelů za své profesní sdružení poděkovala za možnost být při setkání s krajany a konstatovala závažnost uplynulého roku s tím, že je radostné vnímat proměněný způsob solidarity. Tajemník pro ekumenu a zahraniční vztahy Gerhard Frey-Reinighaus navzdory skutečnosti, že Peregu Mare a Bohemku nikdy nenavštívil, vyslovil pocit, že díky Petru Brodskému oba sbory dobře zná a pevně věří, že se ke krajanům do východní Evropy brzy podívá. Na závěr Petr Brodský poděkoval všem za přijetí pozvání, synodní radě za spolupráci a řekl: „Ve své práci vidím smysl, daří se něco opravdu dobrého.“ Dodávám, že všichni přítomní jistě souhlasili se slovy dojatého Miroslawa Jelínka ze Zelova, když práci kazatele pro východní sbory ohodnotil slovy: „Ten, kdo spojuje je požehnáním.“ (ib)

29

JUBILEUM

I v šedinách svých stále ovoce ponesou…

P

oté, co v loňském roce odešli do církve zvítězilé dva naši nejstarší faráři Jan Kantorek a Jan Jelínek, nastoupili na jejich místa dva šestadevadesátníci Severin Tůn a Josef Veselý. Z povzdálí je následují Jiří Otter a Jan Pokorný na koni. Víte, který náš sbor letos vítá dva devadesátníky? Sbor v Hranicích, kde už řadu let věrně střeží Moravskou bránu dva Jaroslavové, Batla a Vanča. Jaroslav Batla měl devadesátku hned na začátku roku. Rodák z  Přerova, za války nasazený v Německu, působil na dvou sborech. Nejdřív v nově založeném sboru ve Vítkově od roku 1950. Pobyl tu čtyři roky. V době mé vojenské služby

EKUMENA

Miroslav Frydrych

Ekumenická vzpomínková bohoslužba

U

 příležitosti Mezinárodního dne obětí nacionálního socialismu (27. leden) se konala v neděli 31. 1. 2010 v kostele U Martina ve zdi ve spolupráci s  ekumenickým společenstvím Servitus, jejím partnerem Aktion Sühnezeichen Friedensdienste a s německy mluvícím sborem v Praze dvojjazyčná ekumenická vzpomínková bohoslužba. Vedli ji faráři Frank Lessmann-Pfeifer a Jaromír Dus, téma znělo „Eutanazie a lidská důstojnost“ .

Během bohoslužby měli účastníci možnost prohlédnout si malou výstavu a získat tak představu o národně-socialistickém programu Euthanasie především v Protektorátu Čechy a Morava a na území Sudet. V průběhu oficiálního programu Euthanasie „Akce T4“ v letech 1940 a 1941 bylo povražděno přibližně 70 000 lidí. Díky církevnímu odporu

30

vypomáhal ve sboru v Odrách. Učil náboženství na vesnických školách, kam se dostával jen na kole či na motocyklu, za každého počasí. Promočený deštěm se sušíval u kachlových kamen na oderské faře. A vždycky s radostným úsměvem. V aktivní službě kazatelské pracoval Jaroslav Batla ve sboru v Hranicích celých 41 let. Myslíme na Tebe, milý Jaroslave, my hraničtí a vítkovští evangelíci a Tvoji přátelé. Vděčně myslíme a  vzpomínáme i  na mladší faráře, letošní pětaosmdesátníky, Vojtěcha Zikmunda, Jindřicha Halamu, Alfréda Kocába, Zdeňka Souška a Pravdomila Brchaně.

musela být akce přerušena. V usmrcování se ale pokračovalo, aniž to bylo centrálně řízeno, nedostatkem stravy, léků a zanedbáváním péče. Od jara 1942 následovaly deportace nejméně 619 pacientů židovského původu z protektorátních ústavů do terezínského ghetta, kde mnozí zemřeli. V březnu 1944 se uskutečnil transport psychiatrických pacientů do Osvětimi. Bylo deportováno 498 osob, 17 přežilo. „Dnes si připomínáme zavraždění obrovského množství duševně a tělesně postižených lidí, které jejich vrazi eufemisticky a pro uklidnění lidu označovali jako eutanazii, dobrou smrt, popřípadě s vrcholným cynismem jako milosrdnou smrt. Připomínáme si tyto lidi, protože věříme, že ti, kdo zůstali bezejmenní a byli odsouzeni k zapomenutí, se u Boha těší úctě i vážnosti. Připomínáme si je také proto, abychom otevřeli svůj rozum a svá srdce, a aby se u nás již nikdy nemohlo opakovat to, k čemu došlo tehdy. Služba, kterou na celém světě vykonávají dobrovolníci z organizace Aktion Sühnezeichen Friedensdienste a kterou vykonáváte vy zde v Česku, k tomu dává zcela zřetelný signál. Je to signál, že je třeba bojovat proti zapomenutí zločinů spáchaných ve jménu Němců a také signál toho, že my lidé jsme na sebe vzájemně odkázáni, abychom si pomáhali, stáli při sobě a činili náš život snazším a hezčím,“ zaznělo při vzpomínkových bohoslužbách. (ib)

Z CÍRKVE

N

Vinohradská diskuse o krizi ČCE

a mírně plápolajícím internetovém portálu Evangnet se předloni nebývale rozhořela z podnětu faráře Tomáše Molnára diskuse na téma krize ČCE. S jistým odstupem se v návaznosti na to rozhodli v pražském vinohradském sboru uspořádat 24. ledna tohoto roku panelovou diskusi. Účastnilo se jí pět pozvaných hostů, kteří nejprve přednesli vlastní referáty, poté jim bylo umožněno reagovat na sebe navzájem a nakonec bylo plénum vyzváno k pokládání svých dotazů. Účastníci zaplnili sborovou místnost v prvním patře, i když pražské farářstvo – snad že byl právě na spadnutí farářský kurz – se večera zúčastnilo jen minimálně. Snad kdyby prvé číslo Českého bratra nevyšlo tentokrát z technických příčin se zpožděním, praskala by sborová místnost ve švech. Mezitím ale bylo téma krize zúženo ve smyslu „stavu, který není slučitelný s dlouhodobou existencí té světské součásti církve Kristovy, která zde od roku 1918 existuje pod názvem Českobratrská církev evangelická“. Záměr zúžení je pochopitelný jako zábrana před bezbřehostí, avšak tematizace zúžení ne zcela případně otázku omezuje na záležitost instituce a zároveň evokuje krajní situaci, takže není příliš těžké takto určené téma rychle popřít. Již první řečnice Jana Nechutová také prohlásila: „…soudím, že ČCE v takové krizi není“, dokládajíc to zejména kvalitou evangelických kázání a přípravy na ETF, i když netvrdíc, že vše je v pořádku. Druhým řečníkem byl přímo Tomáš Molnár, který se pokusil heslovitě nastínit častou „ohromující impotenci“ nejen vesnických sborů. Přesto v závěru přiznává, že ČCE „jako jediná zřetelně nese dědictví reformace“. Ovšem v případě, že tomu nedostojí, varuje: „Ale běda nám“. Další řečník Miloš Rejchrt, v této části večera agilní, prohlásil poněkud odlišně: „Osobně trvám na tom, že ČCE je v hluboké krizi, ovšem rozumím tomuto slovu jako soudu, jemuž je i  ČCE jako částka církve obecné vystavena v rámci obecného soudu živých i mrtvých (Žd 9,27).“ Poté vyjmenoval se snahou o vyváženost trendy a jevy negativní i pozitivní. Nejkratší byl příspěvek Ilji Herolda, čítající 326 slov. Ke škodě to však nebylo. Už úvodní věta stojí za uvážení: „Naše církev si za dlouhou řadu uplynulých let zvykla na poměrně vysokou životní úroveň...” Ačkoli sám bych preferoval důraz na vysokou míru

vnější zajištěnosti. Zvláště bych tedy chtěl upozornit na odůvodněný střízlivě skeptický výhled: „Takže naší církvi je alternativně předurčeno nalézt si další živitele ... radikálně změnit způsob existování i způsob zbožnosti ... a nebo v krajním případě riskovat podstatné omezení vnější existence až i fyzický zánik.“ Zástupce teologické etiky na ETF UK Jindřich Halama odmítl představu krize ve výše uvedeném smyslu zadání a navrhl mluvit jen o krizi v dílčích oblastech, nikoli o krizi církve jako celku. (Jak se ovšem otázky částí mohou netýkat celku?) A poté ve vzdálené analogii k Rejchrtovu příspěvku vypočetl plusy a mínusy církevní skutečnosti. Z mínusů přitom speciálně jmenuje: strnulé formy života církve, minimální reakci na změněnou strukturu společnosti, odmítnutí změny myšlení, ochuzená podoba společenství. Zajímavé je upozornění na oddělení soukromého a sborového. Snaha o zdvořilost ovšem vede k naznačení „přirozeného procesu“, kdy „sbory vznikají a zanikají“. Kolik však za poslední dvacetiletí vzniklo sborů ve srovnání se zaniklými? Na druhé straně dosti silným akcentem bylo upozornění, že pohodlné a příznivé podmínky příliš křesťanství nesvědčí, protože se svádějí ke zkorumpovanosti. Poslední řečník a Halamův kolega Petr Sláma ve svém příspěvku slova „krize“ a „kritický“ nepoužil a poskytl řadu dílčích úvah zasazených do teologického podloží ve srovnání s druhými nejvýrazněji. Řečeno stručně: zejména konfrontoval nutnost prožít přítomnost Božího království, vzít vážněji přítomný čas a sledoval tři prvky: konkrétnost biblismu, „kotvu liturgie“ a revidované pojetí sboru a faráře jako „nápovědy“. Panelová diskuse není forma, od níž by bylo možné očekávat převratné a závratné důsledky. Umožnila ale střetnutí několika různých postojů na trochu nadsborové platformě. Vezmeme-li však v patrnost následující diskusi, musíme doplnit, že se neoprostila od důrazů na klesající počty členů a účastníků sborového života, ale ani od otázky financování. Od témat vnějškových a pramálo překvapivých. Také inklinovala k jednotlivostem, pro něž existují vhodnější příležitosti. A to jen potvrzuje mé přesvědčení, že cesta dál nevede přes přes dílčí, nýbrž přes základní otázky, které se alespoň letmo odrážely v některých příspěvcích.  Jiří Hoblík

31

RECENZE

Domov a dálava nad knihou Erazima Koháka

N

ic nám nechybí. A přece, když si přečtete nedávno vydanou knihu prof. Erazima Koháka Domov a dálava, zjistíte, že právě tato kniha nám vlastně dosud chyběla. Alespoň na mne tak zapůsobila. Vždyť víme o významu české reformace, víme nakolik si i významné autority českého veřejného mínění vážily husitské a bratrské tradice. Trochu jsme se ovšem ošívali, když totalitní režim tolik oslavoval „husitské revoluční hnutí“, to pro nás nebyl ten pravý vztah k husitství. A tak po příchodu svobody jsme mlčky spolkli, když se naopak objevovaly zmínky o husitství jako o bezhlavém pustošení životů i kulturních hodnot. Vždyť akce budí reakci a chápeme, že nahromaděný přetlak křivdy vždycky vzbudí výbuch. Teď však již uplynula dost dlouhá doba a je nejvyšší čas na

a s vysvětlením, nač oni reagovali. Např. u Patočky, který se stal ikonou pro polistopadový vývoj, shledává tři různé fáze jeho myšlení, vzájemně odlišné, ale každá citlivě reagující na rychle se střídající historické pozice národa. Byť Kohák dobře ví, že dnes v pochopení člověka převládá homo oeconomicus liberální teorie, je přesvědčen, že to podstatné i nadále, jako vždy, postihují lidé myšlenky a slova. Neboť oni to jsou, kdo odkrývají nevědomě přejímaná klišé, jejichž pravdivost už vyprchala. I když tito lidé dnes pramálo ovlivňují veřejné mínění, on přesto objevuje v hloubi duše současníků dávné poklady jako ideál hodnoty a důstojnosti, sociální spravedlnosti i lás-

To podstatné i nadále, jako vždy, postihují lidé myšlenky a slova. Neboť oni to jsou, kdo odkrývají nevědomě přejímaná klišé, jejichž pravdivost už vyprchala. to, aby někdo kvalifikovaný připomněl veřejnosti bohatý přínos české reformace vůbec, včetně husitství, a ovšem nejen to. Takovým přínosem je právě uvedená kniha. „Naše tradice sahají až k počátkům křesťanství v našich zemích a zdaleka nejen ke věrozvěstům v našich zemích Cyrilu a Metodějovi. Patří k nim Slavníkovec Vojtěch i Přemyslovec Václav. Patří k nim lidoví písmáci jako Petr Chelčický i univerzitní mistři jako Jan Hus. Patří k nim náboženská reformace, ve které prostí lidé přijali odpovědnost za čistotu víry, i Jednota bratrská se svými školami. K naší tradici patří i zápas o zachování víry předků po Bílé hoře, avšak stejně k ní patří vypjatá barokní religiozita i lidový katolicismus následujícího století.“ Kniha má však mnohem širší záběr než vztah k české reformaci. Znovu se zamýšlí nad smyslem našich dějin – po T. G. Masarykovi, Emanuelu Rádlovi i Janu Patočkovi. Spolu s nimi i po nich pátrá po ideji národa českého, ovšem jak jinak než na pozadí smyslu celoevropských a světových dějin! Při rozsáhlé sečtělosti z mnoha pramenů bedlivě promýšlí přínos všech těchto tří myslitelů i mnoha dalších, vždy při ohledávání okolností jejich tvorby

32

ku k zemi a jejímu jazyku. Byť postmoderní éra a rychlé střídání velkých společenských nárazů nás přivedlo do deziluzí a znemožnilo nám vlastenecké i jiné zanícení otců, pod povrchní kamufláží mnoha mladých lidí autor objevuje hluboké hodnoty. Kohák je profesionální filozof, ale jako žák Masarykův i Rádlův si dává záležet na tom, aby jeho pojednání bylo prosté a snadno srozumitelné každému. „Tento ideál, který rovnoměrně, byť velmi, velmi odlišně vyjadřují Masaryk i Švejk, ideál svobody, práva a důstojnosti, představoval jeden z nejdůležitějších pramenů ve tkáni ideje národa českého.“ „Já pán, ty pán, s oblibou říkával Masaryk. To by ostatně mohl říci i Švejk, ale ten by podle toho spíš jednal.“ Ač Kohák nemyslí, že národ je věčný a připouští, že tázání po jeho ideji může mít jen dočasný význam, přece po smyslu jeho bytí se nemůže netázat.  Erazim Kohák, Domov a dálava, vydal Filosofický ústav AV ČR, Praha 2009 Blahoslav Hájek

SLOUPEK

Prachovitý člověk Hebrejské procházky (2)

K

dyž kniha Genesis ve 2,7 mluví o tom, že Bůh stvořil člověka z  prachu, nabízí čtenářům hlubokou metaforu. Neříká jen, že by člověk byl prachem či analogický prachu. A už vůbec neříká, že by Bůh člověka prachem učinil. I když se na základě hebrejské syntaxe, která je v tomto případě trochu složitější, kdysi objevovaly názory, že Bible mluví o člověku jako o prachu. Ale tyto názory jsou již dávno mimo diskusi. V  Gn 2,7 se slovo prach podle hebrejského znění objevuje v postavení takzvaného akuzativu látkového. Pokusme se ale přeložit inkriminovanou formulaci co nejdoslovněji: „půdník z prachu z půdy“. A hned můžeme vidět, že ta potíže působící hebrejská formulace byla dobře zvolena, a navíc že slouží zajímavému sdělení. Jednak když tak po sobě následují dvě předložky z, nezní to ani česky příliš hezky – a hlavně by to nebylo hezké ani hebrejsky. Hebrejská slovní vazba ale navíc dovoluje lépe odlišit prach jako látku a půdu jako místo, odkud byl prach vzat. S tím souladí i Gen 3,19, kde se píše o vzetí člověka z půdy. A tak můžeme sledovat tři momenty a dění, jež se mezi nimi odehrává: úrodná, plodná půda je pokrytá prachem, který působí spíš nahodile, snad jako prach větrem navanutý. A právě z tohoto prachu je stvořen člověk. Ne však člověk jako prašník, nýbrž jako půdník. Jako bytost i přes svou prachovitost k půdě náležející. Musíme ale ještě z Gn 3,19 ocitovat slovutný závěr verše, jehož hebrejské znění se skví také nad vstupem do žižkovského židovského hřbitova v Praze: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Do počátku člověka je prostě vetknuta i jeho konečnost. A tak ačkoli by se i ve starém Izraeli našli přátelé žehu, nenapsalo se, že se člověk „v popel obrátí“. Spíše šlo o vyjádření toho, jak i konec odpovídá lidské přirozenosti. Vidíme tedy, že obraz stvoření z prachu vystihuje konečnost a křehkost lidské bytosti. Speciálně lidské bytosti. Jen jí Hospodin vdechuje dech života, a tím završuje a povyšuje její zvláštnost. Ale přitom tak snadno sám sobě člověk dokáže zničit život. Takové varování je sice nabízejícím se důsledkem čtení biblického vyprávění, ale není tím prvním, co se v něm má na zřeteli.

Člověk je učiněn z prachu. Je prachovitý již od svého původu a od svého počátku. Je takový v celém průběhu svého života. Nejen jakási danost. Proto by měl sebe vnímat jako zázrak i jako křehké tajemství. A až poté jako rozumného živočicha. Jeho zázrakovost spočívá pak v tom, čeho sám není schopen. Příliš daleko za zraky, jimiž disponuje, je možnost z neživé hmoty vytvořit hmotu živou (viděno našima očima) a z prachu konzistentní a  funkční organismus (řečeno s  přihlédnutím k hebrejským očím). Nakonec i s pískem si člověk lépe poradí, jak dobře vědí děti – ale jak něco zformovat z prachu? Jak by vůbec mohla hromádka prachu držet pohromadě?... Opravdu tedy nejsme sami sobě a jedni druhým záhadou? 

Jiří Hoblík

33

OZNÁMENÍ Staršovstvo FS ČCE ve Vilémově u Golčova Jeníkova

Nabídka krátkodobého ubytování

hledá kazatele, který by se ujal náročné práce v diasporním prostředí sboru. Staršovstvo sboru je připraveno kazatele podporovat modlitebně i aktivní spoluprací ve všech oblastech života. Kazateli s rodinou nabízíme prostorný byt 1. kategorie 4+1+kancelář. Plynové (uhelné) vytápění, garáž, bezdrátový internet zdarma. V obci školka, škola, lékař (parktický, dětský, zubní). Nástup po osobním jednání červenec až září 2010. Kontakt: Bohuslav Smetana, kurátor sboru 775 241 210.

Staršovstvo FS ČCE v České Třebové hledá faráře/ku který/á by po odchodu současného faráře ze zdravotních důvodů na odpočinek k 31. 10. 2010 pečoval/a spolu se staršovstvem o duchovní život a správu sboru v dobách dobrých i zlých. K dispozici bude farní byt 4+1 v centru města s garáží. Zájemci se mohou hlásit kurátoru Němečkovi (tel. 605 232 471, příp. 465 535 629) nebo na e-mail [email protected] do 30. 4. 2010. Informace o sboru na ceska-trebova.evangnet.cz.

Evangelík 43/173 hledá kamarádku (20-45 let) časem přítelkyni. Zájmy: procházky přírodou, jízda na kole, kino, plesy atd. Vzájemná tolerance, láska. Zn. Bydlení v kraji Vysočina mám

Krkonoše

Farní sbor v Praze 8 – Libni nabízí členům ČCE zkušebně (v období únor – srpen 2010) možnost krátkodobého ubytování ve sborové klubovně (dvojlůžko + 2 matrace, sprcha, WC). Nutno mít s sebou spacáky. Mimo neděli. Cena: 100,- Kč/osobu/noc, děti se slevou.

Staršovstvo FS ČCE v Ostravě vyhlašuje výběrové řízení na místo farář/ka sboru Očekáváme: charismatickou a aktivní osobnost, odpovídající vzdělání a praxi (zkušenosti s prací s mládeží vítány, zkušenosti s vedením sboru jsou výhodou) Nabízíme: místo 1. nebo 2. faráře dle dohody, zaměstnání na plný úvazek, služební byt, materiální a prostorové zázemí, stabilní členskou základnu, atmosféru, výzvy a příležitosti velkého multikulturního města, možnost okamžitého nástupu Kontakt farář sboru: Aleš Wrana, kurátorka sboru: Jana Hašková. Husovo náměstí 4,702 00 Ostrava, telefon: +420 596 122 943,mobil: +420 736 600 383, e-mail: [email protected]

FS ČCE v Klášteře nad Dědinou hledá kazatele/ku s možným nástupem 1. 9. 2010. Nabízíme nově zrekonstruovaný služební byt s farní zahradou. Bližší informace získáte u kurátorky sboru sestry Havlíčkové na tel: 739 244 645.

Krkonoše – nabídka RD k rekreaci ve Svobodě n. Úpou, kapacita cca 25 osob, pro skupiny mládeže i rodiny. Informace – 603 578 108.

Evangelický měsíčník

vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické REDAKČNÍ RADA šéfredaktor: Mgr. Tomáš Pavelka, technická redaktorka: PhDr. Gabriela Fraňková Malinová, Ivana Benešová, Mgr. Miroslav Brož, Jiří Hoblík, Th. D., Jan Kirschner, Jan Mamula, Pavel Hanych ILUSTRACE NA OBÁLCE Giuseppe Arcimboldo: Knihovník, 1570. Skoklosterský hrad, Stockholm Redakční uzávěrka příštího čísla je 1. března 2010 .Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky redakčně krátit.

34

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e–mail: [email protected], http://www.srcce.cz/ceskybratr

ISSN 1211-6793

Chystáme Téma: Za lepším – útěk do velkých měst a od práce rukama do kanceláří

1. 2. 3. 4. 5.

Vydáno ve spolupráci s poradním odborem pro církevní hudbu ČCE za podpory Spolku evangelických církevních sborů v Německu / Verband evangelischer Kirchenchöre Deutschlands e.V. © Českobratrská církev evangelická, Praha 2010. Bez časopisu je CD neprodejný.

total time: 63:16

Žalm 33 (Český ekumenický překlad) 3:15 Rozveselte se v Hospodinu (Ž 33) zpracování ženevského nápěvu: Jacob van Eyck (1590-1657) 4:24 Pane, jak důstojné je jméno tvé (Ž 8) text a hudba: Johannes Petzold (1975), přeložil Ctirad Novák 1:39 Rozjasni svou tvář (Ž 31) hudba: Petr Eben, text antifony: Miloslav Esterle 2006 6:07 Všichni v tento čas (Ž 47) 2:05 text: Jiří Strejc 1587/1970, nápěv: Loys Bourgeois, Ženeva 1551, zpracování: Árokhary Béla 6. Oči všech se upírají (podle Ž 104) hudba a text: Petr Eben (1929-2007) 1:36 7. Ve stínu Božím kdo se ukrývá (Ž 91) hudba: Petr Eben, text antifony: Miloslav Esterle 3:26 8. Žalm 42 (Bible kralická) 2:58 9. –17. Partita „Freu dich sehr, o meine Seele“ 10:14 Zpracování nápěvu 42. ženevského žalmu: Georg Böhm (1661-1733) 18. Sám Hospodin můj pastýř je (Ž 23) 4:00 hudba: Johann Walter 1524, text: Augsburg 1531, přeložil: Zdeněk Svoboda, ritornel: Ladislav Moravetz 2009 19. Bože mé spásy (Ž 88) – Ladislav Moravetz / Jiří Pejla 2:20 text: Jiří Pejla, hudba: Ladislav Moravetz 2008 20. Netrestej mne, Hospodine (podle Ž 6, EZ 506) 4:35 text: Josef Batelka, nápěv a harmonizace závěrečných slok: Zdeněk Čep, hudební zpracování: Ladislav Moravetz 6. Zpívejte Pánu nové písně (Ž 98) 3:25 text: František Šebesta / Slávie Radechovská, nápěv: Guillaume Franc Ženeva 1543 / Loys Bourgeois 1551, zpracování: Philibert Jambe de Fér (c.f. v tenoru) podle Clauda Goudimela 1564/65 (c.f. v sopránu) 22. – 23. Varhanní improvizace na ženevské žalmy (nahráno živě na „předkoncertě“ Smíchovských benefic 17.6.2008): Kdo ochrany nejvyššího (Ž 91) 5:17 7:49 Zpívejte Pánu nové písně (Ž 98)

uspořádal Ladislav Moravetz

ROZVESELTE SE V HOSPODINU

uspořádal Ladislav Moravetz

V HOSPODINU

ROZVESELTE SE

ROZVESELTE SE V HOSPODINU V žalmech je základ veškerého prozpěvování a muzicírování v církvi. Je to nevysychající pramen, ke kterému se vyprahlá duše vrací, aby se osvěžila a načerpala sílu. Žalmy mohou vnímavou duši, milující Hospodina, oslovit, povzbudit a také rozveselit. Žalmové písně a zpěvy, jež vznikaly v průběhu staletí, lze přirovnat k mladým větvím či výhonkům na starém, památném „žalmovém stromu“, jehož kořeny sahají až do doby starého Izraele. Používáním žalmů křesťané projevují své zakořenění v židovské víře a svou sounáležitost s židovským lidem. Vydáním tohoto CD byl učiněn další krok, související s přípravou nového církevního zpěvníku. Nahrané písně a psalmodie jsou jen malou ukázkou široké rozmanitosti žalmových zpěvů, jež nový zpěvník nabídne. Komentáře k některým titulům jsme v minulém roce průběžně publikovali v našem časopisu (č. 4, 5, 9, 10, 12). Naším přáním je, aby tato forma prezentace vedla k usnadnění přijetí nových písní a nových forem liturgických zpěvů, a rovněž aby tato hudba, vyvěrající z tajemství a krásy žalmů, sloužila k veřejnému i soukromému užívání v časech zármutků a radování. Všem, kteří se podíleli na realizaci tohoto CD patří náš veliký dík. Ladislav Moravetz celocírkevní kantor Českobratrské církve evangelické předseda poradního odboru pro církevní hudbu

FREUET EUCH IM HERRN In den Psalmen liegt der Grund für alles Singen und Musizieren in der Kirche. Sie sind eine nie versiegende Quelle, zu der die ausgezehrte Seele zurückkehrt, um sich zu erfrischen und neue Kraft zu schöpfen. Die Psalmen können eine den Herren liebende einfühlsame Seele ansprechen, erbauen und fröhlich machen. Die Psalmlieder und -gesänge, die im Laufe der Jahrhunderte entstanden, sind wie jungen Zweige oder Triebe am alten und denkwürdigen Psalmenbaum, dessen Wurzeln bis in die Zeit des alten Israel reichen. Wenn Christen Psalmen verwenden, bezeugen sie ihre Verwurzelung im jüdischen Glauben und ihre Verbundenheit mit dem jüdischen Volk.

Mit der Herausgabe dieser CD ist ein Schritt auf dem Weg zu unserem neuen Kirchengesangbuch getan. Diese Aufnahmen von Liedern und Psalmodien sind nur ein kleiner Ausschnitt der breiten Vielfalt von Psalmgesängen, die das neue Gesangbuch anbietet. Kommentare zu den einzelnen Titeln haben wir im vergangenen Jahr in unserer Zeitschrift veröffentlicht (Nr. 4, 5, 9, 10, 12). Wir wünschen uns, dass diese Präsentation die Akzeptanz neuer Lieder und neuer Formen liturgischen Gesangs erleichtert und dass diese Musik, die aus den Geheimnissen und der Schönheit der Psalmen schöpft, im öffentlichen und privaten Gebrauch in Zeiten der Trauer und der Freude dienlich ist. Allen, die sich an der Verwirklichung dieser CD beteiligt haben, sei an dieser Stelle herzlichst gedankt. Ladislav Moravetz

Gesamtkirchlicher Kantor der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder Vorsitzender des Beratungsausschusses für Kirchenmusik

BRIGHTEN UP IN THE NAME OF GOD

In psalms, you can find the fundaments of christian music-making. It is a well that is never dry. It is an oasis which is the tired soul seeking to freshen up. Psalms can encourage and brighten sensitive God seeking soul. Psalm songs which were made during the centuries can be comparod to fresh brands pf an old “psalm“ tree, which has his roots in old Israeli times. By using psalms, christians express their fellowship with Jews. By releasing this CD was taken another step towards creating new church songbook. Recorded songs and „psalmodies“ are just a preview of the variety of psalm songs that the upcoming songbook will offer. Last year we published some comments to some of the titles on this CD. Our wish is that this form of releasing new songs will help to their common acception and also that this music , which is springing from the beauty of psalm mysteries, will brighten up your private or common life in the fellowship. We are very thankful to all the people who helped to create this CD. Ladislav Moravetz

Kantor of the Evangelical Church of Czech Brethern Church music advisory section chairman