2010 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 Kč

2 4

Evangelický měsíčník | ročník 86/2010 85/2009 | cena 25 Kč | roční předplatné předpatné 290 290Kč Kč

Presbyter Faráři mají svůj díl odpovědnosti, pod nímž někdy klesají. Kdo by jim měl podržet ruce, ne-li staršovstvo, nebo aspoň ten jeho člen, který má dar zpovědníka?   Presbyter, Pavel Filipi | 7

Důstojný úřad, nebo náročná práce navíc? Rozhovor se synodní kurátorkou Liou Valkovou Chvalčovské miniatury živě Dvacet let náboženské svobody

|7 | 10 | 20 | 24

konference Dvacet let náboženské svobody 10. března 2010 Českobratrská církev evangelická se nově prezentuje na webu www.e-cirkev.cz

Stromeček na dvorku sídla synodní rady, kterému tuto kouzelnou podobu dodala Prozřetelnost součinností mrazu a ucpaného okapu. (foto T. Pavelka, leden 2010)

ÚVODNÍK

3 Jarně velikonoční – D. Ženatá

ÚVODNÍK

NAŠE KAZATELNY

4 O vzkříšení – Š. Hájek Slabé a bláznivé Bůh vyvolil – D. Šorm

BIBLICKÁ ÚVAHA

5 Oblak jim ho zastřel – D. Matějka ml. TÉMA

7 Presbyter – P. Filipi OTÁZKA NA TĚLO

9 PŘEDSTAVUJEME

10 Rozhovor s Liou Valkovou – D. Ženatá NÁSTĚNKA

13 CÍRKEV ŽIJE

17 Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí 18 Bratrská škola má velkou oporu – D. Ženatá 19 Zprávy z Evangelické akademie – R. Špačková 20 Zpěv téměř nebeský – J. Zemanová 21 „Prager Passion“ v Ludwigshafenu – J. Radová 22 Dva životy, jeden příběh – I. Škeříková 23 Pavel K. Pellar – M. Esterle EKUMENA ŽIJE

24 Dvacet let náboženské svobody – D. Ženatá 26 Biblické postavičky – D. Ženatá 28 Odvážná ekumena ze Sudet – J. Kirschner GRATIAS AGIMUS

30 Liturgické zpěvy k Večeři Páně – L. Moravetz DIAKONIE

32 Církev a diakonie: potřebují se vlastně? – K. Šimr

34 Rozhovor s personalistkou M. Rousovou – P. Hanych

GENERACE

37 Justus Emanuel Szalatnay SLOVO

38 Už staří Hebrejové – J. Hoblík 39 V čem je skrytá síla muže? – L. Ridzoňová 40 Svět hebrejské abecedy – I. Benešová 41 Koukat, nebo nekoukat? – Jaroslav Kraus

Jarně velikonoční

V

ypuklo jaro. Letos jsme na ně čekali obzvlášť dlouho, a tak svěží zeleň trávníků a první světlé lístečky na keřích rádi vidíme. Maminky vypraly čepice a šály a doufají, že v šuplíku už zůstanou. Tatínkové obhlížejí stromky na zahradě a rychle ryjí, co se na podzim nestihlo. Děti dostaly za úkol vyčistit si zimní boty a odnést hokejky do sklepa. Jaro je prostě nový začátek. Předvelikonoční čas, čas půstu, nemá zdaleka takový ohlas ve společnosti jako čas předvánoční, advent. Do reklamy se moc nehodí výzvy k střídmosti, obchodníci nás nebudou nabádat, ať jíme a pijeme méně a ať si nekupujeme žádnou další zbytečnost do domácnosti. Velikonoce v povědomí jsou. Hlavně velikonoční zvyky známe jako pestrou směsici barev, oslavu jara a svěžesti přírody. Malovaná vajíčka, barevné pentle, pečivo, sladkosti, pomlázky. V každém kraji a každé zemi jsou zvyky jiné. U některých, předávaných z generace na generaci, už ani nevíme, jak vznikly. Proč se někde polévá voňavkou, někde vodou, někde se šlehá pomlázkou a někde se schovávají vajíčka v zahradě. Nechte si vyprávět, co patří k Velikonocům na Ukrajině, co na Valašsku, v severních Čechách či v Německu. Je to velmi různé. Velikonoce mají pro křesťany jiný rozměr. Věříme, že stojí na dvou událostech. Na ukřižování Ježíše z Nazareta v Jeruzalémě kolem roku třicet tři, v pátek před Velikonocemi a na jeho vzkříšení na Velikonoční neděli. Ukřižování bylo historicky zaznamenáno, dá se ověřit, ale vzkříšení? Zde se dostáváme do oblasti víry. Věříme, že ten ukřižovaný vstal z mrtvých. To máme všichni křesťané stejné, katolíci, evangelíci i pravoslavní. Projevy své zbožnosti se sice lišíme, jak potvrdila konference „Duchovní život ve svobodné společnosti“, o níž se dočtete uvnitř listu, ale základ máme stejný. V Kristu je život, svoboda, možnost nového začátku. Události Velkého pátku, velikonoční neděle a vzkříšený Kristus sjednocují všechny křesťany, ať přijdou do kostela na Ukrajině, na Valašsku, v severních Čechách či v Německu. 

Daniela Ženatá



NAŠE KAZATELNY Slabé a bláznivé Bůh vyvolil Tři ženy jdou k hrobu. Nakoupily vonné masti, aby pomazaly Ježíše. (...) Jdou k hrobu, který je jistojistě zavalen těžkým balvanem. Plné tašky vonných mastí, ptají se, kdo nám kámen odvalí? No jo, ty ženské, napadne muže. A ženy zase v duchu opáčí, no a kde jste vy, siláci? Pod křížem nezůstal skoro žádný. Když přijde na lámání chleba, tak se vždycky zdejchnete. Ženy i učedníci jsou slabí. Silní a slabí, chytří a blázniví. Na které sází Bůh? Zcela nekonvenčně se staví na stranu malých, nepatrných a s nimi pak začíná cosi zcela nového. (...) Bůh, podle lidských měřítek řečeno, jedná bláznivě a proti všem zákonům úspěchu. Ježíš z Nazareta není úspěšný mladý muž, který do třiceti vydělal svůj první milion, naopak neměl, kde by hlavu složil. Kdo je Boží lid? Především ti, kteří svou slabost vyznají a přijmou ji. Kříž přece není na první pohled nic lákavého: žádná mocná pomoc, žádné tiché vedení, žádné nebeské fanfáry, jen trpící Bůh i člověk. (...) Vždyť celý příběh o Bohu a víře je bláznovstvím a Bůh stojí tomuto bláznivému projektu v čele. Původně slabé a bláznivé ženy, původně ustrašení a nechápající učedníci i dříve fanatický pronásledovatel křesťanů, všichni jsou zvěstovatelé Boha trpícího, trápícího se. Je v tom veliká síla, protože ta a ne jiná dokáže měnit. To bláznivé, co je jediným znamením Boží moci, je, že slabost zůstane slabostí, a přece budou jedni druhé milovat. Že jedni druhé s jejich vadami unesou a jedni (všelijak zranění) vůči druhým (třeba jinak zraněným) budou ohleduplní. Není již toto ideální Boží království? Ale vždyť sám Ježíš říká, že nás zastihlo, že nás dohonilo, zastavilo a oslovilo. Bůh vyvolil slabé a bláznivé. Ježíš vstal z mrtvých, žije. A nyní nás slabé, nejisté a hledající zve ke svému stolu, ke své hostině. David Šorm, http://horni-krupa.evangnet.cz

O vzkříšení Tak tedy: jak je to s tím „těla z mrtvých vzkříšením“? Jak vstanou mrtví?



Položíte-li tuto otázku nějakému faráři, teologovi, počítejte s tím, že se trochu rozčertí. Jaká pošetilost, zvolá nad tím apoštol Pavel. Kazatele evangelia totiž dráždí, když lidé ulpívají na technicko-fyzikálně-biologických podružnostech skutečnosti Krista. Když se spekuluje o něčem, co stejně zodpovědět nelze. Copak to někdo může vědět, jestli a jak vstanou mrtví, v jakém těle? (...) Apoštol Pavel se nás svým výkladem, svou úvahou, snaží vést k pokoře; nejen k pokoře vůči faktu a majestátu smrti, ale k pokoře vůči tvůrčím možnostem Božím, jejichž hranic nikdy nemůžeme dohlédnout. Říká: (v. 36–38) To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. Snad nikde jinde není biblické svědectví tak blízko dnes módnímu učení o převtělování duší jako právě zde. Ale je to skutečně jen „štrejchnutí“, jen přiblížení, protože jinak ty dvě věci nemají vůbec nic společného. Apoštol míří úplně jiným směrem, než že by se z vás mohl stát hroch anebo myš: (v. 42–43) Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. (...) Od spekulací pošetilých a nemoudrých zpátky k tomu člověku Božímu, který zvítězil nad smrtí láskou. Který nám ve svém milosrdenství nabízí smysl života takové pravdivosti a takové síly, že ani smrt už nás nemůže ochromit. Ježíšovo fyzické tělo je pryč, jeho tělo duchovní však žije. V tom je ten nejlepší základ naší naděje proti smrti, základ naděje i pro mrtvé. I my s Kristem můžeme žít po smrti tělem duchovním. Takto tedy vstávají mrtví, takto lze věřit „v těla z mrtvých vzkříšení“, když milosrdenství Ježíše Krista naplní naše srdce takovou silou a takovou vehemencí, že ani smrt už nás v naší důvěře a naší naději nemůže zastavit. Amen Štěpán Hájek, http://www.ccehusovice.cz

BIBLICKÁ ÚVAHA Oblak jim ho zastřel Sk 1, 7-11 Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.

K

am že to Ježíš vstoupil? A proč? Čtyřicet dnů po Velikonocích nás čeká slavnost nanebevstoupení. Budeme připomínat tu scénu, kdy Ježíš vysílá učedníky a před jejich zraky je vzat vzhůru. Už ta nápadná čtyřicítka dní, kterou autor knihy Skutků uvádí jako dobu, kdy se Ježíš mezi Velikonocemi a nanebevstoupením setkával s učedníky, napovídá, že se v tomto vyprávění setkáváme se symboly. Zřejmě nám nepomohou otázky typu: jak rychle Ježíš stoupal, jaká síla ho nesla nebo kde se zastavil. Nanebevstoupení však značí jakýsi předěl. Něco končí a něco nového začíná. Podle evangelisty končí období, kdy učedníci byli v přímém kontaktu s Ježíšem, kdy se jim po vzkříšení zjevoval, přesvědčoval je, vyučoval. Otevírá se čas, kdy křesťané nebudou mít Ježíše tak po ruce jako dřív. Může nám to být líto. Vždyť by to bylo snazší, kdyby se Ježíš pořád zjevoval, seděl s námi při Večeři Páně, přímo by s námi mluvil, kázal, radil. Proč to tak není? Proč byl od nás vzat do nebe? Snad proto, že víra není vodění za ručičku. Víra je věcí hledání a důvěry. Vztah člověka k Bohu není: „udělej tohle, jdi támhle“. Sice to tak biblické vyprávění někdy líčí, ale jsem přesvědčen, že za všemi rozhodnutími a činy, které biblické postavy činí z Boží vůle, je upřímné, poctivé hledání, zodpovědné rozhodování před Boží tváří. Ne nějaký tajemný hlas, který nepřetržitě diktuje co a jak. Možná by tohle někdo od víry v Boha očekával. Že nadiktuje, že za člověka vyřeší spoustu věcí, že se člověk přesně dozví, co má dělat. Usnadnilo by to orientaci ve zmateném světě. Lidé se obracejí k různým naukám a názorovým hnutím, které jsou jednoznačné: „Tohle je černá a tohle bílá, tohle nesmíš, tohle musíš.“ Bůh však chce člověka, který nad životem přemýšlí, který je dospělý, zodpovědný, samostatný. Nebylo to tak snad od počátku? Ve vyprávění o člověku a jeho ženě, o stromu poznání dobrého

a zlého? Někteří čtenáři ten příběh chápou jako příběh o osamostatnění člověka, o jeho cestě k dospělosti, které dosáhl, když ochutnal. Je ale možné, a věřím, že přiměřenější, chápat to opačně. Vždyť už před ochutnáním zapovězeného ovoce Bůh nechává člověka jakoby bez dozoru. Neplánuje mu každý jeho krok, každé slovo. I toho hada mohl stvořit, protože člověku důvěřuje. A jako by u toho Bůh nebyl, když se žena dává do rozhovoru s hadem. Protože Bůh člověka považuje za dospělého, za společníka, za partnera. Nevodí ho za ručičku, svěřil mu panství nad světem. Jenže člověk v rozhovoru s hadem upadá do puberty, do vzdoru proti čemukoli vyššímu, proti všem pravidlům. A pak ochutná a stydí se za svou nahotu. Potřebuje odpustit a potřebuje dospět. Věřím, že proto ukřižovaný a vzkříšený Ježíš také odchází, aby víra mohla být svobodnou a nenucenou důvěrou v Pána života a smrti, v Boha, kterého nevidíme. Zodpovědným vztahem, ve kterém jsme Bohu milovanými partnery. Je to živý vztah přesto, že byl Ježíš před zraky učedníků vzat vzhůru. Už ho nevidí. Ale nevidí ho ne proto, že by byl moc daleko. Oblak jim ho zastřel. Není to náhodou ten stejný oblak, který doprovází Izraelce na cestě pouští? Není to ten stejný oblak, který je znamením Boží přítomnosti? Sice se mluví o Kristově nanebevstoupení, ale Kristus tady pořád zůstává. Zastřeně, nedokazatelně. Zůstává s námi tak, aby to nebylo vodění za ručičku. Zůstává tak, aby vedl člověka k hledání, k zodpovědnému rozhodování. Dává mu prostor, ale přitom ho nenechává samotného. Zaslibuje Ducha svatého. Zaslibuje, že Boží vůli bude možno najít. Zaslibuje, že se Boží vůle svou silou prosadí a získá si srdce lidí. Tam je Duch svatý, kde se člověk dobrovolně přidává k Božímu dílu, kde se Boží vůle stává také lidskou vůlí. Ne z donucení, ale pro lásku, kterou nám Bůh prokazuje. 

Daniel Matějka ml.



TÉMA

Presbyter Důstojný úřad, nebo náročná práce navíc?

P

resbyterský úřad už se nedědí v evangelických rodech. Spíš není snadné do staršovstva někoho získat. Služba presbytera je vnitřně náročná, stojí čas, mnohdy koliduje s nároky v zaměstnání a rodině. Presbyteři jsou v naší církvi voleni, vybráni k odpovědnosti za život ve sborech. Staršovstvo je kolektivní orgán, rozhoduje poradou o tom, jaká cesta je nejsprávnější, aby církev byla solí země a světlem ve světě. Užíváme-li českého výrazu „starší“, je to přesné: řecké slovo presbyteros opravdu znamená starší. Starší čím? V nejpřímějším smyslu: věkem (jako starší syn v podobenství L 15,25). Ale snad také starší v tom smyslu, že uvěřil dříve, má za sebou delší zkušenost víry v Krista, není to „nováček“ (viz 1Tm 5,1). Víme ovšem, že výrazem „starší“ se označovali také nositelé jistých úřadů, členové a představitelé lokálních i centrálních rad, civilních i náboženských, a to nejen v židovstvu, nýbrž místy i v okolním světě. Tento význam zřejmě z židovství přejalo též prvokřesťanské hnutí; ve Skutcích ap. jsou „starší“ jmenováni hned po apoštolech (Sk 15,2 aj.) a jsou ustanovováni v každé místní církvi (14,23). Jaká byla jejich funkce a kompetence v nejstarší době, to přesně nevíme; zdá se, že byla zaměnitelná s funkcí biskupů – řády církve byly po celé první století ještě ve stavu zrodu. Teprve později se z této mlhoviny vynořuje biskup jako hlavní představitel místní církve, doprovázen ovšem stále presbytery, kteří jej při bohoslužbě obklopují. A bude trvat ještě dlouho, než se z presbytera stane samostatný úřad, který vykonává jako biskupův zástupce pro bohoslužbu a správu jednotlivých lokálních obcí, farností. Tehdy se výraz „presbyter“ přiblížil výrazu „kněz“ a splynul s ním (německé Priester a anglické priest je původně: presbyter). Reformační církve se většinově vydaly jinou cestou. Presbyteři i v nich patří ještě k místní církvi, ne však jako zástupci biskupa, nýbrž jako ti, jimž byla svěřena odpovědnost za řádné zvěstování evangelia a vysluhování svátostí. Tato odpovědnost spočívá na celé místní obci, ale ta si k jejímu uskutečňování vybírá ze svého

středu některé jedince, aby na ni dbali. Skutečnost, že si je vybírá, že presbyteři své pověření dostávjí „zdola“, volbou, však neznamená, že jsou mandatáři lidu, který jej zvolil. Církevní lid není suverénem práva. Princip volby znamená v zásadě uznání, že v církvi má vládnout Kristus svým Slovem a Duchem a ty, kdo jsou postaveni do čela, provází důvěra, že mají taková obdarování, že budou dbát na prvotnost Kristových práv v církvi. K tomu patří především starost o to, aby se zvěstované evangelium bez překážek dostávalo ke všem – v kázání, vyučování, pastýřské péči evangelizaci – aby se svátostmi sloužilo řádně a pravidelně, aby se důsledkům kázaného Slova dařilo službou potřebným a starostí o ohrožené, úsilí o jednotu, ale i starost o vnější podmínky pro službu místní obce a o její postavení ve veřejném prostoru.

Starší jsou svému faráři nejbližší oporou, nikoli v tom, jak upraví nebo kontrolují jeho úřední hodiny, vybavení kanceláře či využití služebního vozidla. Budou vědět, že jejich farář potřebuje jejich radu, projev důvěry, povzbuzení a modlitbu. Žádný jedinec nemá k tak četným a náročným úlohám všechna potřebná obdarování. Celá odpovědnost nemůže být svěřena toliko jedné osobě. Proto je staršovstvo orgán kolektivní, v němž se rozhoduje vzájemnou poradou o tom, jaká cesta je nejsprávnější, aby místní církev dostála svému určení být solí země a světlem ve světě. Takový je základní půdorys služby presbytera/presbyterky. Co na tomto půdorysu v praxi našich sborů stojí, je jiná otázka. K nedorozumění vede již to, že v ČCE je staršovstvo označováno výrazem „správní orgán“. Začasté je slovo „správní“ chápáno zúženě jako „administrativní“ a náplní porad staršovstva bývají pouze otázky hospodaření, zajištění budov apod. Ovšem uvědomme si, že i tyto otázky mají svou duchovní dimenzi. Rozhodováním o tom, jak sbor naloží se svými penězi, dává staršovstvo zřetelně najevo,



jaké jsou jeho priority – zda v zajištění vlastního provozu nebo ve službě potřebným nebo v solidaritě s ostatními sbory. Rozhoduje-li staršovstvo, že do bohoslužebné místnosti pořídí zesilovací zařízení, zhošťuje se své odpovědnosti za to, aby se slovo Boží šířilo bez zbytečných překážek. Ale ani speciální otázky života a prospěchu sboru nejsou vyňaty z jeho odpovědnosti: shromažďování dětí a mládeže, příprava konfirmandů, návštěvy nemocných, biblické vzdělávání, uspořádání bohoslužeb, součinnost s  okolními církvemi v místě a mnohé další; úvahy a porady o nich mají mít místo v každé schůzi staršovstva. Presbytery bude trápit, když ve sboru ubývá dětí, konfirmandů, účastníků biblických hodin. Na mnoho neduhů v životě sboru není snadný lék. Ale hloubka a opravdovost povolání k úřadu

Ne každý má obdarování smiřovat rozvaděné, ale snad se ve staršovstvu najde aspoň jeden či jedna, kdo se této úlohy může ujmout. A jedná-li se o spory, které se dotýkají věcí podstatných jako je kázání, svátosti, bohoslužby apod., pak přenesou tyto otázky tam, kam patří, do rozhovoru v celém sboru. Služba presbytera/presbyterky je náročná především vnitřně, je náročná i na čas. Jsou-li do staršovstva zvoleni členové ve věku ještě produktivním, neboť „starší“ neznamená starce nebo penzistu, nastává často kolize s nároky zaměstnání a s povinností k rodině. Penzista možná uvítá, že se mu otevře nové pole působnosti, v němž může uplatnit svou moudrost, zkušenost i pastýřskou trpělivost. Je ovšem v nebezpečí, že bude nespokojen s inovacemi, protože „to tady nikdy nebylo“. Ale známe i případy, kdy naopak ve starosti o vnoučata, jež se sborového společenství vzdalují, vítá snahy o to, aby se sbor mladým lidem stal přitažlivějším.

Ne každý má obdarování smiřovat rozvaděné, ale snad se ve staršovstvu najde aspoň jeden či jedna, kdo se této úlohy může ujmout.

presbyterů se projeví také tak, že oni nebudou jenom prostě (malomyslně nebo sebespravedlivě) odepisovat ztráty, nýbrž spíše budou přemýšlet o příčinách a hledat cesty k nápravě pastýřskou péčí a v modlitbách. Zde jsou svému faráři/své farářce nejbližší oporou, nikoli v tom, jak upraví (nebo kontrolují) jeho/její úřední hodiny, vybavení kanceláře či využití služebního vozidla. Budou vědět, že jejich farář/farářka potřebuje jejich radu, projev důvěry, povzbuzení a  modlitbu. Faráři mají svůj díl odpovědnosti, pod nímž také někdy klesají – a kdo by jim měl podržet ruce, ne-li staršovstvo (nebo aspoň ten jeho člen, který má dar zpovědníka)? Nejsou jeho/její zaměstnavatelé – a ovšem ani naopak on/ona jejich šéf. Starostí presbyterů jsou také napětí a roztržky ve sboru a mezi jeho členy. Mohou mít příčiny malicherné nebo také vážné. Že je presbyteři nerozdmychávají, je snad samozřejmé, ale nesdílejí ani přístup přezíravý, provázený dobrou radou typu „ať se mezi sebou dohodnou“.



Presbyter/presbyterka ve středním věku pak naopak vnese do jednání staršovstva rozhodnost a stane se mluvčím těch, kteří jsou ve sboru vystaveni nárokům a pokušením aktivního života a mladých, někdy i neúplných rodin. Snad se i uchrání pokušení rozhodovat manažersky (staršovstvo není management sboru), upozadí hlediska rychlosti před trpělivým hledáním cesty, která nejspíše odpovídá poslání, jež je sboru svěřeno z  nejvyšších míst. Ostatně i  taková je zkušenost: Zpomalit krok, ztišit se v úvaze a rozhodování bývá ku prospěchu i těm, jimž shon a hektika běžného života dává takových příležitostí málo. Dnes již naštěstí není situace taková, že by se úřad presbyterský „dědil“ v rodinných evangelických klanech. Spíše praxe ukazuje, že někdy bývá nesnadné k přijetí tohoto úřadu někoho získat. Přitom však je tomuto úřadu svěřena vysoká důstojnost: střežit Kristovu prvotnost v jeho církvi a bdít, aby se každý z jeho darů mohl uplatnit a rozvíjet. Pavel Filipi autor je vedoucím katedry praktické teologie Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy

OTÁZKA NA TĚLO

pro faráře: co vám vadí na presbyterech?

pro presbytery: co vám vadí na farářích?

Když argumentují tím, jak to „vždycky“ bylo. Když říkají, že „by se mělo“. A když si stýskají na neúčast na akcích, na které sami nepřijdou.

Vadí mi, když se jim nedaří utvářet společenství se sborem.

Na presbyterech by mně vadila nechápavost, neakceschopnost, arogance či namyšlenost. Ale protože máme presbytery chápavé, akceschopné, vstřícné a pokorné, nevadí mi vlastně nic.

Když svoji rádoby chytrost prezentují nesrozumitelně množstvím cizích výrazů. Vadí mi ouřada, který bere své místo jen jako zaměstnání.

Na presbyterech mi nejvíc vadí, když jsou neochotní převzít zodpovědnost.

Když reagují s trochou teologické povýšenosti v rozhovorech s laiky.

Nic! Na schůze staršovstva se těším, úkoly si dělíme, často se i docela nasmějeme a jsem za naše presbytery a presbyterky vděčná.

Když je zavřená fara a lidé mají pocit, že svou přítomností mimo obvyklá shromáždění obtěžují. Když se nemohu s farářem poradit nebo se mu svěřit, protože vím, že by o mých problémech diskutovala minimálně celá jeho rodina. Když mají na laiky větší nároky než na sebe. Když nemají smysl pro humor.

Když mlčí k nějakému problému a uměli by říct svůj názor a pomoct problém řešit. Anebo když naopak mluví jeden přes druhého, navzájem se neposlouchají. Chybí mi duchovní rozměr presbytera. Všichni by chtěli sboru sloužit úklidem či drobnými pracemi, ale nikdo si nechce připravit pobožnost nebo říci svou modlitbu. Asi jsou v duchovní pozici nejistí, ale nic s tím nechtějí dělat.

Zatím jsem měl to štěstí, že mi na farářích sboru, kde jsem doposud žil, nevadilo nic. Že osobní problémy faráře v oblasti starosti o rodinu, zdraví, bydlení a budoucnost jsou pro něj důležitější než zcela zásadní starosti bratří a sester ve sboru. Že někteří faráři se snaží vzbudit dojem, že jsou jen lidé!

Velice mne trápí, že často nejsou ochotní jít příkladem např. ve finanční obětavosti. Dobře situovaný presbyter, který dává ročně salár 1000 Kč je pro ostudu. Kde je pak oněch 5 % z příjmu?

Že před lidmi působí tak, že mají děsně, ale děsně moc práce a nestíhají, což nás obyčejný dělný lid dost irituje. Myslím, že to není děsně a děsně práce, ale jejich neschopnost si zorganizovat čas.

Když se někteří nechají zvolit, ale pak nechodí na schůze a už se ani neomlouvají.

No, do háje!!! Asi toho chci nějak moc. DaZ



PŘEDSTAVUJEME

Rozhovor s Liou Valkovou Lia Valková nastoupila v listopadu 2009 do funkce synodní kurátorky. Drobná usměvavá žena. Mnoho vykonala pro seniory a děti ulice. Pětadvacet let je kurátorkou sboru v Českém Brodě. A láska k motorkám ji přivedla do Evangmotoklubu.

Starozákonní jméno poukazuje na to, že pocházíte z křesťanské rodiny. Kde jsou vaše kořeny? Rodiče pocházeli z Vysočiny. Tatínek ze Stvolové, z evangelického rodu Prudilů. Maminka byla Jančíková z Brťoví. Ty dva rody se dvakrát spojily. Tatínkova sestra si vzala maminčina bratra. Koupili společně v Rozsičce statek, který obhospodařovali. Tatínek si našetřil a po válce koupil statek v Radiměři. Původní statek zůstal té druhé Jančíkovo-Prudilově rodině. Přestěhovali jsme se, když mně bylo čtvrt roku. Jaké bylo vaše dětství a rodinné zázemí? Naši se usadili v Radiměři. Tatínek byl u vzniku kazatelské stanice v Radiměři a zařídil, aby se pro sbor zakoupil dům. Ale hned po válce ho dům komunisti vyvlastnili. Rozhodovalo se, kde budou bohoslužby. Protože u nás bylo místa dost, koupily se lavice a až do roku 1968 byla modlitebna u nás. Takže jsme tam žili tak trochu jako na faře. Jako děti jsme tam uklízeli, ráno zatápěli. Po bohoslužbách se všechno scházelo u nás v obýváku na kávu. Bylo nás pět dětí. Dva starší bratři a pak tři holky. My sestry jsme se viděly ve starších bratřích, kteří měli zálibu v motorkách. Ve velké garáži měli plno motorek a smontovali z toho vždycky jednu pojízdnou. Za odměnu nás vozili. Když mně bylo asi dvanáct let, tak jsem jednou tajně vytáhla motorku, Maneta, a když byli všichni na poli, jezdila jsem na ní po zahradě. Potom co se to tatínek dozvěděl, vysvětlil mi, jak se řadí, a učil mě jezdit. Jezdila jsem pak celý život na motorce do zaměstnání a mám to v oblibě do dneška, i když motorku už dneska nemám. Otec byl takový uvážlivý, mírný člověk, nikdy nekřičel. Maminka byla energická a rychlá. Žili

10

jsme velice harmonicky a já jsem si myslela, že je to tak všude. Ani jsem si neuměla představit, že to může být jinak. Myslela jsem si, že když budu mít někoho ráda, bude i on mě automaticky mít rád. A že to tak není, to mě později v životě hodně zklamalo, protože jsem přistupovala ke každému s důvěrou. Moji rodiče, byli lidi naděje. V padesátých letech, kdy nám všechno sebrali, spoléhali na svou víru. Nikdy jsem nepocítila nejistotu, se kterou určitě zápasili, ale měla jsem v nich oporu a zázemí. Možná proto jsem později měla odvahu pustit se do věcí, které vypadaly beznadějné a ztracené. Jak jste se ocitla v Českém Brodě? Můj manžel byl mistr v pekárně. Pocházel ze Šumperka, ale zaměstnán byl v Českém Brodě. Když jsme se vzali, mysleli jsme si, že půjdeme někam jinam, kde bude bydlení, ale oni o něj v pekárně nechtěli přijít. Tak mu slíbili, že mu zrekonstruují byt. Já jsem šla za ním už do toho nového bytu. Takže jsme se usadili v Českém Brodě. Hned jsem se zajímala o to, kde je tu sbor. Bylo to v roce 1971, když tam byl krátce pan farář Štorek. Sídlo sboru se přenášelo ze Kšel do Českého Brodu. Postavila se nová fara, opravoval se vnitřek kostela a dostavovala se zvonice. Šla jsem do kostela a přišla tak do sboru. Seznámila jsem se s rodinou Štorkovou a taky Hamtákovou z Roztoklat. Čím jste a kde jste pracovala? Mám ekonomické vzdělání. Pracovala jsem v Radiokomunikacích. Milena Hamtáková začala po revoluci dělat ředitelku domova důchodců a já šla pracovat tam. Bylo to krátce po revoluci, mezi lidmi ze sboru vznikla iniciativa, která vyústila v založení spolku Generace. Domov důchodců byl tehdy v hrozném stavu. Jak to za komunistů bývalo, prostě úděsný. Natočili jsme o tom krátký dokument a pouštěli jsme ho v Českém Brodě v jedné výloze. Jak je ten domov hrozný a že sháníme peníze a chtěli bychom ho zrekonstruovat. Bratr farář Štorek pomohl zařídit kontakt na pomocné dílo HEKS ze Švýcarska a na pana Middellcoopa z Holandska, majitele kamionů, který rozvážel zboží po celém světě. HEKS nám

dal první dva miliony, abychom mohli začít. My jsme si pronajali od města dům, ve kterém sídlil domov důchodců, a sháněli jsme peníze. Firma Middellcoop nám vozila rehabilitační pomůcky

budovy kolem do čtverce. Jedno patro se přistavělo. Teď je to koncipované jako domov a penzion, podle švýcarského vzoru. Do penzionových bytů člověk přijde, když je ještě soběstačný a může se o sebe starat sám. Potom, když už je odkázán na pomoc, jde do domova, kde je o něj postaráno. Člověk se přesune, aniž by musel měnit prostředí, zná personál, není to pro něj takový šok. Kombinace domova s penzionem je pro klienty velice výhodná. A vy jste tam pracovala jako ekonomka? Při rekonstrukci jsem dělala fakturace, jinak mzdy, účetnictví, rozpočty a všechny tyhle věci. Byla jsem tam rovných deset let. Co vaše angažmá ve sboru? V roce 1985, to odcházel bratr farář Štorek, jsem byla zvolena kurátorkou sboru. Sbor byl hodně provázaný s domovem, i pan farář Roskovec byl ve spolku Generace a byl nám velkou oporou. Někdy to nebylo jednoduché. Měli jsme ve městě i dost nepřátel. Byli lidé, kteří si říkali: Co za tím je? Nemohli uvěřit, že opravujeme krásný starý dům, který vypadá jako luxusní hotel, opravdu pro lidi. Měli asi pocit, že ho městu vyfoukneme a budeme tam provozovat hotel nebo co. Bylo pro ně asi nepochopitelné, že skupina lidí dělá něco, z čeho nemá žádný prospěch. Chodily kontroly a byli jsme podezřelí. Přitom když přijeli zástupci partnerských měst z Anglie a Německa, tak se město chlubilo krásným domovem.

nebo polohovací postele, což u nás tehdy vůbec nebylo. Taky nábytek a šatstvo, ze kterého jsme dělali burzy. Všechny prostředky, které jsme takto získali, jsme dávali do rekonstrukce. Pak se nám podařilo získat 70 milionů od státu, pět milionů od okresu a  město dalo taky asi pět milionů. V roce 1996 byla rekonstrukce hotová. Vlastně jsme si dům půjčili a pak ho městu vrátili opravený za 80 milionů. To je nádherné dílo. Senioři tam po celou dobu bydleli a stěhovali se z kouta do kouta? Ano. Domov měl původně budovu s půdorysem do L s kapacitou asi 60 lidí. Ale bydlela tam ve stísněných pokojích asi stovka. My jsme dùm dostavěli dokola, takže vzniklo uvnitř nádvoří,

Leccos se také ví o občanském sdružení Leccos, co to je? To má na svědomí spíš naše mládež. Zametali jsme vždycky ráno v parku před kostelem všelijaké vatičky a flaštičky. Bylo jasné, že se tam schází někdo, kdo experimentuje s  drogami. Nemohli jsme se jen tak dívat, že tady jsou děti, které fetujou. Chopily se toho tři dívky z mládeže, já jsem je trochu popichovala, a založily srdužení Leccos. Požádaly sbor, zda by poskytl zvonici, kde udělají klubovnu, ve které bude možno číst časopisy, posedět, poslechnout si muziku, zahrát společenské hry. Napsaly malý projektík, město na nìj dalo nějaké peníze, tak jsme koupili koberce, stolek, knihovnu. Dost knížek věnovali lidi. A začali jsme tam chodit a sedět a čekat, až někdo přijde. Zvonice má francouzské okno. Já jsem vzala keramickou hlínu a začala si s ní hrát v otevře-

11

ném okně. Přišel jeden romský chlapec, pomohla jsem mu udělat hrníček. Napsal na něj „mamince“. A že jestli může přivést sourozence a kamarády. Tím to vlastě začalo. Občanské sdružení Leccos se mnoho let věnuje dětem ulice a dnes je z nìj nízkoprahové centrum, zaregistrované jako sociální služba, a má dvanáct stálých zaměstnanců. Město s ním počítá jako s partnerem a cení si poskytovaných služeb. Sdružení už má ve městě kredit, dokonce asi čtyřikrát dostalo příspěvek z akce „Pomozte dětem“. Jaké je sepětí klubu ve zvonici se sborem? V práci ve zvonici vždycky pomáhal místní farář. Farářka Magdalena Trgalová tam měla třeba klub komunikace. Povídala si s dětmi, vždycky zařadila aktuální téma, např. Vánoce, Velikonoce. A vyprávěla dětem, co to ještě může znamenat. Dětem se náboženství nijak nevnucuje, ale mají možnost se zajímat, zeptat se. Dozvědí se, co se ve sboru děje, a když je něco zaujme, mohou přijít. Třeba na velkopáteční bohoslužby chodí, protože jsou odpoledne a je zrovna otevřený klub. Můžeme se pochlubit jednou moc milou věcí. Dívka, která chodila do klubu od malička a dnes je z ní mladá maminka, nechala dítě i sebe pokřtít a chodí do kostela. Je to smíšená romská rodina. Přivedla i své rodiče, kteří jsou vstřícní a mají nás za dobré přátele. Vědí, že když něco potřebují, můžou přijít do sboru a dostane se jim pomoci. To je velice cenné. To je nádherný příklad práce pro společnost, pro lidi z města, nejen pro lidi z církve. Ano. Ale to není všechno. Vybudovali jsme v přilehlém parku hřiště pro děti. Původně tam byl jen malý železný kolotoč a dvě lavičky. Tak jsme napsali projekt, město přidalo asi 50 tisíc, my jsme sehnali asi 200 tisíc a vybudovali jsme hřiště. Jsou tam houpadla, skluzavka, pískoviště, prostě všechno, co děti táhne. Založili jsme také mateřské centrum, které sídlí v jiné budově. Má spoustu aktivit pro maminky na mateřské i pro rodiny, je tam angličtina pro předškoláky, cvičení, keramika, výtvarka a volná herna. Chodí tam hodně mladých rodin. Na synodu jste byla zvolena synodní kurátorkou. Kterou oblast správy církve máte na starosti? Vizitace sborů a seniorátů, zpracovávání zpráv z konventů a seniorátů pro zasedání synodní

12

rady patří k práci synodní kurátorky. To jsem si nevybrala. Ale diakonii jsem si vybrala do svého referátu, protože je mi blízká. Pracovala jsem dlouhá léta v sociální oblasti, znám sociální zákony a zajímá mě to. Nově se tvoří řád diakonické práce, tak se v současnosti zabývám hlavně tím. Co vaše láska k motorkám a českobrodský Evangmotoklub? Říkala jsem naší farářce Magdaleně Trgalové: já ti tak závidím tu motorku, já už se dneska neodvažuju do velkého provozu. A ona mi řekla, že až se pojede na Evangmototour, že můžu jet s ní. Tak jsem jela. A zjistila jsem, že to není jen ježdění na motorkách, ale příležitost, jak se sejít s lidmi, které bych jinak nepotkala. Nikdy jsem se nepodívala do tolika sborů jako na třech ročnících Evangmototour. Každý rok jsme jeli jiný okruh. Ráno je vždycky krátká bohoslužba a večer, když se dojede do cíle, bývá setkání s lidmi ze sboru. Výborný je také ekumenický rozměr, protože s námi jezdí i lidé z jiných církví i nevěřící. Evangmotoklub má webové stránky a tam se na tour může přihlásit, kdo chce. Snažíme se ukázat, že motorkáři nejsou jenom ti, co pijou pivo a ohrožují ostatní na silnicích. Ty motorky ke mně prostě patří. Už moje babička jezdila na motorce, a když byla stará, vozila ji vnučka, moje sestřenice. A jednou, to už bylo babičce kolem osmdesáti let, ji vezla do Prosetína do kostela a po cestě jí babièka z motorky spadla. Prý se jen oprášila a říkala: jeď domů, já už ten kousek dojdu, a ne abys to doma řekla. To by mě příště s tebou nepustili! Kromě všech svých církevních a občanských aktivit máte také rodinu. Čtyři dcery a šest vnoučat. Jak to všechno stíháte? Dcery už jsou dospělé, soběstačné a samostatné, a mnoho toho po mně nikdy nechtěly. Když byla vnoučata malá, víc jsem fungovala jako babička. Občas jsem je přišla večer pohlídat, aby mohli mladí do kina, nebo když jsem dělala něco na dvorku, tak jsem si je tam vzala. Dnes už mě tolik nepotřebují. Když jsem váhala, zda přijmout funkci synodní kurátorky, dcery mì velmi podpořily, a říkaly: ano, to běž, dělej něco, co tě bude naplňovat. A jak to stíhám? No, bez toho nade mnou bych to asi nestíhala. V tom to je. ptala se Daniela Ženatá



NÁSTĚNKA Synodní senior Joel Ruml v Heidelbergu Od 7. dubna do 23. července 2010 je synodní senior Joel Ruml na studijním pobytu v Heidelbergu, kde je studentem-hostem na teologické fakultě. Čerpá tak nárok na studijní volno, které naše církev poskytuje všem farářům. „Po letech úřednické a pastýřské služby potřebuji teologický nádech a doufám, že mě tu čeká,“ těší se Joel Ruml. V letním semestru si lze vybrat z nabídky přednášek a seminářů, kterých se hostující student účastní, plní úkoly, ale není nucen skládat zkoušky. „Od studijního pobytu čekám intenzivnější a soustředěnější dotek s teologií a jejími současnými důrazy, kontakt se světem studentů a zlepšení v němčině. Určitě mi prospěje i odstup od problémů, které řeším v Praze,“ říká synodní senior. A jak bude zajištěna práce v Ekumenické radě církví a v synodní radě? V obou orgánech, v jejichž čele Ruml stojí, ho zastupují první náměstci. V ERC Daniel Fajfr a v SR Daniel Ženatý. „Samozřejmě jsme v kontaktu, v době mobilů a e-mailů to není problém. Zpovzdálí sleduji veškeré dění a nakonec asi stejně zjistím, že doma je mi pracovně i osobně nejlépe,“ uzavírá Joel Ruml. DaZ

– zprávu o  vývoji hledání spirituála pro Střední odbornou školu sociální – Evangelickou akademii v Náchodě – přihlášky na místo spirituála Konzervatoře – Evangelická akademie Olomouc a očekává výsledek rozhovoru s výběrovou komisí. V rámci zasedání hovořila synodní rada s ředitelkou Evangelické akademie – Vyšší odborné školy sociální práce a střední odborné školy Jitkou Jarošovou. Škola je od r. 2007 nositelkou významného certifikátu systému managementu jakosti dle ČSN EN ISO 9001:2001, který je dokladem kvality výuky a vzdělávání. Dalším dokladem kvality školy je skutečnost, že většina studentů pokračuje ve studiu na vysokých či na vyšších odborných školách, včetně ETF UK, kde mohou studenti EA získat titul bakalář v oboru Pastorační a sociální práce za jeden rok. Vyšší odborná škola také spolupracuje s Teologickou fakultou Jihočeské univerzity a s pražskou Fakultou humanitních studií a pořádá kurzy pro pracovníky v sociálních službách. Velmi dobře ve škole funguje integrace i získávání peněz ze strukturálních fondů a fondů EU. (ib)

DOBRÁ ZPRÁVA SYNODNÍ RADA

Výsledek sbírky na Haiti Synodní rada zasedala 9. 3. 2010 Vzala na vědomí – rezignaci Jana Matějky na funkci revizora hospodaření povšechného sboru, koordinací práce revizorů pověřila Pavla Novotného a povolala 1. náhradnici Jiřinu Grygarovou do funkce revizorky hospodaření povšechného sboru – zprávu o vyúčtování finanční pomoci zaslané do Mexika v r. 2007 a 2008. S penězi je nakládáno rozumně, zčásti slouží jako půjčka potřebným (40 %) a zčásti pro opravy budov (60 %) – zprávu (článek v Českobratrském Horácku) Michala Vogla, delegovaného ČCE do Wittenbergu na 1. mezinárodní seminář Luterského světového svazu v rámci dekády Martina Luthera

Synodní rada ukončila k datu 28. 2. 2010 dobrovolnou sbírku na pomoc Haiti, postiženému zemětřesením. Konečný výsledek sbírky je 1 577 911 Kč. Všem dárcům děkujeme! Částky došlé po datu uzavření sbírky byly vloženy do fondu sociální a charitativní pomoci pro pozdější použití.  DaZ

Sbírka pro boNGO z Malawi Ekumenická rada církví v ČR pořádala v rámci lednového Týdne modliteb za jednotu křesťanů sbírku, jejíž výtěžek byl věnován na činnost občanského sdružení boNGO (www.bongoworldwide.org), které působí ve východní Africe, konkrétně v Malawi, kde podporuje aktivní venkovské komunity, jež se

13

samostatně pokoušejí o vlastní rozvoj. Sbírka byla uzavřena k 28. únoru 2010 a její výtěžek 38 919 Kč byl odeslán na účet o.s. boNGO. Děkujeme všem dárcům, kteří přispěli na činnost tohoto občanského sdružení.  SZ 

Jubilant Jan Mamula, v letech 2003 až 2009 šéfredaktor Českého bratra a předtím i nyní člen redakční rady, oslavil 4. března šedesátiny. Muž mnoha profesí i schopnos-

Noc kostelů se koná napříč Českou republikou. Cílem je nezávazné představení křesťanství a křesťanské kultury co nejširšímu okruhu lidí, nabídka programů vytváří prostor pro setkání. Důraz je kladen na ekumenicitu, rozmanitost a významné rysy jednotlivých křesťanských církví. Všechny akce jsou zdarma. Více informací, program a kontakty lze najít na stránkách www.nockostelu.cz nebo na stránkách Ekumenické rady církví v ČR, www.ekumenickarada.cz.  SZ

e-cirkev.cz Nové webové stránky byly představeny na tiskové konferenci 11. 3. 2010. Prezentaci vedl a novinářům byl k dispozici tvůrce a správce stránek Tomáš Najbrt. Přítomna byla také také synodní kurátorka Lia Valková a synodní senior Joel Ruml.

tí připravil skvělé vegetariánské pohoštění, které chutnalo i zapřisáhlým jedlíkům masa. Pracovníci ústřední církevní kanceláře v čele s vedoucí tajemnicí mu popřáli k jubileu. gm

Noc kostelů Předseda Ekumenické rady církví v ČR Joel Ruml udělil záštitu Noci kostelů 2010, která se koná podruhé, letos to bude 28. května. Ekumenická rada církví se tak zařadila ke stále rostoucí skupině církevních a dalších veřejných subjektů, které tuto akci podporují. „Noc kostelů je pozváním všech lidí dobré vůle ke společnému setkání a k objevování krásy křesťanských výtvarných a architektonických pokladů, projevem kreativity a důvěry v život u lidí, kteří chrámy stavěli a zdobili, ale i u těch, kteří je dnes obývají a chtějí se podělit o svou víru, o svůj život a svoje osobní obdarování a dovednosti,“ píše se na oficiální webové stránce www.nockostelu.cz. Akce je událostí ekumenickou, je znamením živé spolupráce křesťanských církví. Zapojit se může každý, buď jako organizátor (faráři, kazatelé, pastorační asistenti apod.) nebo jako účastník bohatého programu.

14

Kromě běžné orientace na církevním webu podle mapy stránek vás zveme k prohlédnutí pohyblivých čtverečků (flash animací) v levé části hlavní stránky. Kliknete-li na obrázek dítěte, otevře se stránka věnovaná dětem, kliknete-li na obrázek kostela, uvidíte seznam sborů atd. Jsou to rychlé odkazy na témata církev, víra a život, senioři, mládež, střední generace a další. Vyzkoušejte! DaZ

160. výročí narození T. G. Masaryka U hrobu prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka v Lánech položili spolu s dalšími významnými představiteli veřejného života kytici i synodní kurátorka Lia Valková a tajemník pro zahraniční vztahy Gerhard Frey-Reininghaus. T. G. Masaryk byl od roku 1880 členem Evangelické církve helvetského vyznání, která se v roce 1918 stala po vzniku samostatného československého státu součástí Českobratrské církve evangelické. Masaryk celý

na zemřel. Je to tento měsíc již druhý případ tohoto brutálního násilí s podtextem nenávisti ke křesťanské víře. christnet/(mč)

Biskupové Anglie a Walesu vydali k volbám brožuru s názvem „Volte obecné dobro“

svůj život poměřoval křesťanskými hodnotami a svými postoji výrazně ovlivnil politické dění své doby. Jeho život a dílo zůstává inspirací i pro současnost.  DaZ

NAROZENINY 27. 3. Petr Firbas (55), farář v Praze Horních Počernicích 1. 4. Květuše Altynská (80 let), vdova po faráři Jiřím Altynským, naposledy v Kdyni na Šumavě 2. 4. Vlastislav Svoboda (75 let) farář v.v. naposledy v Chomutově, od r. 1971 mimo církevní službu 8. 4. Jaromír Strádal (80 let), farář v. v. naposledy v Hronově 18. 4. Jaroslava Běťáková (80 let), vdova po faráři Miloslavu Běťákovi, naposledy v Sloupnici 28. 4. Rut Kučerová (50 let) jáhenka v Lozicích

ZE SVĚTA

Církev v Pákistánu žádá pozornost RaVat. Církev v Pákistánu prosí, aby mezinárodní společenství, média a občanská společnost nezapomínaly na protikřesťanský teror v této zemi. Arcibiskup z Lahore John Saldhanha, předseda Pákistánské biskupské konference, reagoval na poslední otřesné případy násilí, konkrétně na smrt Arsheda Masiha, upáleného, protože odmítl přestoupit k islámu. Tento mučedník za víru, kterého 19. března skupina muslimských extrémistů polila hořlavinou a zapálila, 22.  břez-

Londýn. Biskupové Anglie a Walesu vydali k volbám devatenáctistránkovou brožuru s názvem „Volte obecné dobro“. Ta předkládá zásadní principy a hodnoty, na nichž spočívá spravedlivá občanská společnost. Biskupové v ní zdůrazňují, že sociální otázky nelze ponechat jen na vládě, ale má za ně odpovědnost každý občan. Základem prosociálního chování je ctnost. Brožura se zabývá tématy, jako je život sám, chudoba a nerovnost, péče o staré lidi, komunitní vztahy a migrace, globální komunita a ekologie, manželství a rodinný život či úloha věřících komunit. Její obsah komentuje westminsterský arcibiskup Vincent Nichols: „Příručka se vlastně týká rozkvětu člověka. Nenařizuje, koho volit, ale vytváří pozadí pro jednotlivé otázky, jež budou volbám dominovat, a vyzývá politické strany, aby co nejlépe odpovídaly na naši společnou snahu o lepší společnost.“ christnet/(mč)

Německý farář nabízí předplacené SMS s modlitbami Podnikavý německý farář z Giessenu v centrálním Německu se rozhodl poskytovat svým ovečkám útěchu prostřednictvím předplacených textových zpráv. Služba má vyjít vstříc pacientům, kteří prý dychtí po duchovní podpoře. Duchovní Matthias Schmid má na starosti pacienty místní kliniky. Abonenty jeho služby jsou převážně bývalí pacienti, jimž denně do mobilů posílá esemesky s krátkou modlitbičkou. Službu si lze předplatit na tři, šest nebo 12 měsíců za 21,90 až 79,90 eur (560 až 2000 korun). „Lidé jsou velmi vděční, když vědí, že na ně někdo myslí. Krátká SMS jim dává znamení: nejsi sám,“ vysvětlil katolický kněz. Z předplatného prý kryje režijní náklady a přispívá na další duchovní projekty. Na myšlenku zasílat modlitby mobilem přišel 48letý duchovní pastýř jako šéf nemocničních duchovních v Giessenu. Všiml si, že pacienti vyžadují i po propuštění z kliniky kontakt s knězem. „Co je víc nasnadě než využít to co všichni používají?“ vysvětluje farář a doufá, že díky novým médiím a technologiím bude možné oslovit i lidi, kteří dosud cestu k víře nenašli. 

christnet/(vlu)

15

CÍRKEV ŽIJE

16

Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne! (J 14,1)

V úterý 16. března jsme se rozloučili s Hanou Gottwaldovou, dlouholetou členkou poradního odboru evangelijního a misijního a spoluorganizátorkou evangelizačních kurzů v Bělči. Byla tu s námi 43 let. Není to dlouho, co Hanka obhájila na evangelické teologické fakultě práci Člověk s handicapem jako obraz Boží. Teologie ale pro ni nebyla jen akademická disciplína („nepřestávám žasnout, jak je možné vůbec zkoušet někoho z teologie, když o Bohu toho víme tak málo a je to tak intimní zkušenost každého z nás,“ napsala už jako bakalářka). Obhajobou slov obsažených v titulu její bakalářské práce byl celý její život, v němž tak jako Jákob u Jaboku ze všech sil zápasila o požehnání. Slova evangelizačního hesla na tento rok psala, když už tušila, že má před sebou zápas poslední. –šg–

Je to všeobecná lidská zkušenost: tváří v tvář některým skutečnostem se děsíme, chvějeme se úzkostí, máme strach. Křesťany nevyjímaje. Tak v čem ta víra je? Jsme následovníci Krista, který sám jako člověk pocítil mnohokrát strach, úzkost, smutek, hněv – a určitě nám emoce nezakazuje, spíš vyzývá k solidaritě plakat s plačícími. Nevolá ale k tomu, bát se spolu s ustrašenými. Strach ochromuje, bere odvahu a naději, ale ani Kristus sám se mu nevyhnul, a možná při řeči na rozloučenou, při vyslovení své „závěti“ pro ty nejbližší, pro učedníky, už věděl, že se ho strach v Getsemane zmocní a sevře ho „až na krev“. Teď nevyčítá, nenapomíná: naopak se odvolává na to, že učedníci přece věří v Boha,

jakkoli jejich víra prochází zápasy a pochybnostmi. A věří-li v Boha, mají věřit i Tomu, kterého Bůh poslal, aby ukázal, kdo Bůh sám opravdu je. (Je možnost i překladu dvojího apelu: věřte v Boha a věřte i ve mně! Ale ten dvojí nárok je možná v časech úzkosti příliš těžký k naplnění.) I Ježíš se bojí. Bojí se utrpení, bojí se o své blízké, aby nesešli ze správné cesty, aby se jim nepřihodilo něco zlého, bojí se, zda v těžkých časech obstojí. A prosí za ně. Po vzoru Ježíšova života nám nemá být jedno, když našim přítelkyním zemře milovaný bratr (třeba Lazar), když představenému našeho sboru umírá malá dcerka (třeba Jairovi), když tchyně našeho přítele leží v horečkách... Nejsme lhostejní, když se naši blízcí mezi sebou hádají o přední místa nebo nás zrazují. Ježíšova výzva nechvět se úzkostí nemusí znamenat, že se nás nic nedotkne, a na cokoliv, co nás potká, provoláme poslušně haleluja! Možná Ježíši jde o to ukázat cestu, jak i ve strachu a v úzkosti, ve smutku a zoufalství, uprostřed těch negativních emocí, které se nás bez našeho souhlasu zmocní, zůstat věrný Bohu a úkolu, který nám do života svěřil. Abychom uměli v Getsemanské zahradě našeho života, nakonec (třeba po dlouhém zápase) poslušně i poctivě říct: Sice se opravdu bojím, Pane, kam až mě zavede cesta, kterou pro mě máš, ale chci věřit, že je to cesta nejlepší. Věřím, pomoz mé nedověře. Buď vůle Tvá! To je naše poslání: Být na straně Boží, i když se mi Bůh zdá vzdálený, jít po cestě Bohem určené, i když je náročná a klopýtám přes překážky, žít čestný a  lásku rozdávající život, i  když ho stále ohrožuje zklamání a zrada, nemoc a smrt. Věřit v Boha, i když na mě útočí strach, nedověra a pochybnosti, a stále se k Bohu vracet, i když se nás často přichytí hřích, touha po vlastní důležitosti a chuť jít vlastní cestou. Ostatně – není cennější rozhodnutí navzdory strachu, úzkosti, bolesti nebo pochybnostem, než když to vše člověk překonávat nemusí? A není pak toto jeho rozhodnutí pro ty těžkosti pevnější? Nejde o to, že strach mít nebudeme, ale že se nás nezmocní natolik, abychom zapomněli, komu jsme uvěřili.

17

ŠKOLY

Bratrská škola má velkou oporu tři kmotry a celý sbor od Jákobova žebříku

B

ratrská škola je základní škola rodinného typu s rozšířenou výukou výtvarné výchovy. Budova vyzdobená pracemi žáků, o přestávkách plná ruchu a dětského hemžení, v hodinách utichá soustředěnou prací žáků i pedagogů. Je to církevní škola pro žáky 1.–5. ročníku. Jejím zřizovatelem je Českobratrská církev evangelická a je jednou z šesti škol Evangelické akademie. Bratrská škola je přesto jiná škola. Navštěvují ji hojně „jiné“ děti. Takové, které potřebují zvláštní přístup, které zápasí s hendikepem tělesným

v Kobylisích mohl vystupovat jako patron Bratrské školy. Jak s úsměvem dnes říkáme – z Rejchrtova plácnutí a následného Erdingerova kývnutí byla ředitelčina velká radost. Staršovstvo sboru souhlasilo a rozvinula se krásná spolupráce.“ „Po téměř dvou letech kmotrovství či patronátu cítíme v kobyliském sboru velkou oporu. Získali jsme jejich dva faráře a  spolupracujeme také s Irenou Škeříkovou, farářkou pro školy Evangelické akademie. Před Vánocemi nás pozvali na bohoslužby do kostela u Jákobova žebříku. Pan

či mentálním, adaptačními problémy, úzkostí, dokonce děti s diagnózami, s nimiž by v obyčejné škole neměly šanci. Kdo má doma problémové dítě nebo dítě s poruchami učení, ví, o čem je řeč. Aby takovéto děti mohly chodit do běžné školy, je potřeba mít zaujaté, nadšené, trpělivé učitele a vlídný, přitom důsledný, zkrátka „jiný“ přístup. V květnu 2008 stála škola po mnoha problémech na velmi nejisté půdě. Nebude se muset zavřít? A co děti? Novým začátkem byl příchod ředitelky Pavlíny Radové. „Školy měl na starosti tehdejší člen synodní rady a můj kolega od Jákobova žebříku Miloš Rejchrt,“ vzpomíná kobyliský farář Miroslav Erdinger. „Ten navrhl, že by sbor

farář Rejchrt k dětem promluvil, Irena Škeříková s kytarou je rozezpívala a Mirek Erdinger měl interaktivní biblickou část. Nadšení bylo všeobecné, u dětí z věřících i nevěřících rodin,“ libuje si ředitelka Radová. Děti uvedly před Vánocemi ve velkém koncertním sále velkolepou hru „Bajka o puštíkovi a zvířátkách“, nejen pro rodiče, příbuzné a známé, ale také pro zástupce patronátního sboru. „Spolupráce se sborem má více podob. Děti navštívily s vánočním programem a vychovatelkou Martou Krejčíkovou Domov seniorů Slunečnice a potěšily jeho obyvatele zpěvem a recitací. Letos před Velikonocemi chystáme opět bohoslužby pro všechny děti v kobyliském kostele,“ prozrazuje už

18

dopředu paní ředitelka. S vazbou na církev, na konkrétní sbor, jsou spokojeni i rodiče. Pro ně to znamená zázemí a oporu. Dobré vztahy, sepìtí s církví a podpora školy se projevuje i ve vztazích, v  minulosti pošramocených. Podle čeho se to pozná? Že po letošním zápisu prvňáčků má škola

naplněnou budoucí první třídu. A to je nejlepší vizitka atmosféry ve škole i ocenění práce všech učitelek, asistentek, vychovatelek i vychovatelů z Bratrské školy. 

Více o škole na: www.bratrska.cz



Daniela Ženatá

Zprávy z Evangelické akademie

E

vangelická akademie sdružuje sedm škol: základní školu, tři střední školy, konzervatoř a dvě vyšší odborné školy. Rádi bychom vás pravidelně informovali o dění na těchto školách. Jakým způsobem se lze dostat na školy Evangelické akademie? Střední sociální škola v Praze, Střední odborná škola sociální v Náchodě a Střední zdravotnická škola v Brně mají pro své budoucí uchazeče příznivé zprávy. Na tyto školy se klasické přijímací zkoušky nedělají. Studenti jsou přijímáni na základě vysvědčení z 8. a prvního pololetí 9. třídy. Do 15. března měli uchazeči odevzdat přihlášky na předepsaných formulářích. Některé školy vyžadovaly ještě lékařský posudek o zdravotní způsobilosti. Jiná situace je na konzervatoři v Olomouci, která se studuje šest let. Tuto školu si nemůže vybrat každý žák. Předpokládá se totiž určité hudební vzdělání a nadání uchazeče. Studenti proto sklá-

dají zkoušky z vybraného nástroje, jsou zkoumány jejich talentové předpoklady a s každým uchazečem je veden motivační pohovor. Přijímacímu řízení na vyšší odborné školy se budeme věnovat v příštím čísle. Projekt je v dnešní době velmi moderní slovo. Také naše školy postihla projektománie. K některým projektům jsme získali konkrétní informace. Vyšší odborná škola sociálně právní v Brně pravidelně pořádá výměnné pobyty se studenty ze Stuttgartu a Vídně, často s finančním přispěním Nadačního fondu pro podporu církevního školství ČCE. V říjnu 2009 navštívila Brno na pět dní skupina studentů z Evangelische Fachschule für Sozialpädagogik Stuttgart-Botnang. Cílem jejich pobytu byly exkurze ve vzdělávacích a sociálních institucích a workshopy se studenty školy. V prosinci 2009 pak proběhl výměnný pobyt brněnských studentů ve Stuttgartu. Partnerská škola připravila

19

pro Čechy reciproční program, jehož součástí byly mj. exkurze v zařízeních sociální péče. Pro studenty, kteří preferují angličtinu, byly realizovány obdobné akce s rakouskou Fachhochschule Campus Wien v dubnu a prosinci. Výměnné pobyty jsou pořádány proto, aby studenti měli možnost porovnat přístupy k sociálním problémům u nás a v sousedních zemích, aby se zlepšili v cizích jazycích a aby se učili prezentovat své znalosti a zkušenosti. Na Vyšší odborné škole sociálně právní a střední sociální škole v Praze probíhá projekt s názvem Cesta ke kvalitě – inovace a modernizace vzdělávání na Evangelické akademii. Hlavním cílem projektu je modernizace stávajícího vzdělávacího programu střední odborné školy tak, aby odpovídal aktuálním požadavkům trhu práce i novým právním předpisům upravujícím střední školství a zároveň motivoval žáky k získávání nových poznatků a pomáhal jim zvládat překážky při studiu. Do evangelického povědomí by se měly také dostat informace o zajímavých školních akcích,

bohoslužbách, aktualitách, výročích a osobnostech. Například na Střední zdravotnické škole v Brně se konala 13. března seniorátní presbyterní konference. Presbyteři měli jedinečnou šanci na chvíli zasednout do školních lavic a vyslechnout si přednášku speciální pedagožky o práci s mládeží v dnešních sociokulturních podmínkách, zahrát si hry a zamyslet se nad způsobem práce s dětmi v nedělní škole, prohlédnout si prostory školy a pohovořit s paní ředitelkou a některými pedagogy. A na stejné škole se 28. dubna uskuteční zajímavá akce s názvem Polévkový den. Škola si chce v rámci oslav rekonstrukce budovy připomenout historickou skutečnost, kdy byla součástí kláštera boromejek a sestry zde vařily polévku pro chudé děti. I tentokrát se bude rozdávat všem hostům chutná polévka, ale až po bohoslužbách v místním kostele.  Romana Špačková

Zpěv téměř nebeský Chvalčovské miniatury živě

K

onec února, kdy už všichni nedočkavě očekávají jaro. Zima polevila, sluneční svit chvílemi skrze vysoká okna teple prosvětluje velký sál zlínského evangelického kostela. Prostor je téměř zaplněn lidmi – věc nebývalá v nedělním odpoledni, vidím tváře nejen členů zlínského sboru ČCE, starší generaci, ale i hodně mladých, rodiny s dětmi, … a že by i synodní senior Joel Ruml? V neděli 28. února se ve zlínském kostele ČCE konaly hudební bohoslužby u příležitosti vydání Chvalčovských miniatur v nakladatelství Kalich – sbírky varhanních předeher a doprovodů písní z Evangelického zpěvníku od celocírkevního kantora Ladislava Moravetze. Zážitek, který i po uplynutí jisté doby přetrvává a s časem nebledne. Živý, neuvěřitelně barevný doprovod varhan podle chvalčovské sbírky dodal novou podobu písním starým několik století i těm novým, už tisíckrát zpívaným. Hudba je nadčasová, budí stejné pocity dnes i v minulých dobách, nezná bariéry jazyka. Čerpá melodiku

20

z přírody, z dějinných tradic, z odlišnosti různých etnik. Zpívané modlitby dávají shromáždění sílu, propojují minulé generace se současností. Středověká píseň znějící v moderním kostele s  doprovodem dokonalého nástroje, jakým varhany jsou, je pro mne znamením kontinuity živé církve, spojením s Bohem, který je neměnný a sjednocuje lidi v jejich rozdílnosti.

Bylo milé pobýt chvíli ve společenství s lidmi, kteří přijeli třeba zdaleka, kteří byli ve

shromáždění možná poprvé, ale v té chvíli stejně vnímali krásu hudby a přítomnost Boží. Nutno dodat, že hudba, kterou jsme slyšeli, byla občas svou formou pro ucho tradičního evangelíka poněkud neobvyklá – zněla etno inspirace, čača, swingové náznaky… To všechno sloužilo ke chvále! Společný zpěv byl proložen mluveným slovem – vysvětlivky k písním, krátká zamyšlení. Pozdrav pronesl starosta Chvalčova. O milou vzpomínku na své první setkání s autorem sbírky, tehdy ještě studentem evangelické konzervatoře se s přítomnými podělil bratr J. Kabíček, bývalý farář zlínského sboru. Shromáždění oslovil i synodní senior J. Ruml. Kantor Ladislav Moravetz ke konci bohoslužeb poděkoval s úsměvem shromáždění za společný zpěv – řekl, že to byl zpěv chvílemi téměř nebeský. Jistě, bylo to v rámci básnické

nadsázky. Ale jako členka pěveckého sboru, který bratr Moravetz vede, vidím, že díky jeho hudebnímu obdarování, energii a přesvědčení, že hudba při bohoslužbách není jen kulisou či výplní před kázání a po kázání, ale rovnocennou součástí bohoslužeb, může být zpěv opravdu i spojnicí s nebem. Pojítkem s místem, kam s nadějí směřujeme a kde se nakonec setkáme. Moc bych si přála, aby sbírka Chvalčovských miniatur, pojmenovaná podle obce, kde Moravetzovi žijí, a určitě inspirovaná i krásným prostředím bystřických hor, zdomácněla ve sborech naší církve a stala se běžně používanou pomůckou pro ty, kteří instrumentálně doprovázejí zpěv při shromážděních, Přeji bratru církevnímu kantorovi, ať mu vydrží elán a inspirace i pro další připravované projekty! Janina Zemanová

„Prager Passion“ v Ludwigshafenu Obrazy Miroslava, Ondřeje a Vojtěcha Radových, meditace, kázání a přednášky naplňují česko-německé partnerství sborů. Českobratrský evangelický sbor v Olomouci má partnerství s evangelickým sborem v Ludwigshafenu v Německu. Kostel „Friedenskirche“ je zároveň jakýmsi kulturním centrem, kde se konají koncerty, výstavy a nejrůznější přednášky. Bývalý farář Dr. Friedhelm Borggrefe, velký přítel českých evangelíků, přišel loni v říjnu s nápadem vystavit v kostele na předvelikonoční a velikonoční období obraz „Velké pašije“ malíøe Miroslava Rady a další obrazy s tímto tématem. Výsledkem jednání je v rámci projektu „Prager Passion“ výstava obrazů Miroslava, Ondřeje a Vojtěcha Radových, která probíhá ve dnech 19. 2. až 11. 4. 2010. Na slavnostní vernisáži 18. 2. 2010, pod záštitou českého velvyslance, promluvil nynější farář Klaus Eicher, Dr. Borgreffe, iniciátor tohoto projektu, starosta města Wilhelm Zeiser, velvyslanec ČR Rudolf Jindrák, Dr. K. Philipp Seif, hlavní sponzor od firmy BASF a kunsthistorička Dr. Judith E. Weiss. Vernisáž probíhala v šeru prostoru kostela, před nainstalovaným a reflektory osvětleným obrazem „Velké pašije“, před cca

stopadesáti účastníky. Obraz o velikosti 7,5x3,5m, který se stal na dobu vystavení hlavním oltářním obrazem, je osou letošních meditací a zamyšlení nad tímto vrcholem evangelia, včetně poukazu na současný život u nás a jeho vztah k „Pašijím“. Tento hlavní obraz je doplněný dalšími tematicky zaměřenými obrazy Miroslava, Ondřeje a Vojtěcha Radových, které jsou nainstalovány ve velké sborové a výstavní místnosti v přízemí, pod prostorem kostela. Současně s výstavou probíhají další akce v rámci projektu „Prager Passion“. Kromě čtvrtečních meditací a nedělních kázání jde o cyklus přednášek zaměřených na české evangelíky. V neděli 11. dubna 2010 uzavře cyklus bohoslužeb, přednášek a celý projekt „Prager Passion“ synodní senior Joel Ruml. Období pašijových událostí spojených s kulturními akcemi mají v  evangelickém sboru v Ludwigshafenu velkou tradici. Projekt „Prager Passion“ se stal významnou událostí pro celé město a německá strana věnovala jeho přípravě a propagaci velikou péči. Výstavu a přidružené akce od vernisáže do začátku března navštívilo již kolem tisícovky lidí. Jarmila Radová

21

VZPOMÍNKA

Dva životy, jeden příběh

N

aši rodiče Marta a Pavel Škeříkovi byli pár, dnes bychom zpětně mohli říci, že spolu vytvořili lidství, které Bůh provázel svým požehnáním. Tatínek Pavel Škeřík, rozšafný muž s prošedivělými vlasy. Tak jsem si ho uchovala dodnes ve své paměti. Narodil se v Heršpicích ve farářské rodině. Jeho otec Jan Škeřík vyrostl a vystudoval v USA a odtud na syna pravděpodobně přenesl ohromnou zručnost a praktičnost. Jeho činoro-

listí či posbírat napadané jadernice. Duchovní práce se mu prolínala s manuální tak úzce, že tvořila neoddělitelný celek. Stejně tak, když přišel na pastorační návštěvu, myslím, že byl nejraději, když mohl v hospodářství svých členů projít všechny chlévy, přehlédnout dílnu, nebo dokonce s něčím pomoci. Mezi lidmi nedělal rozdíly. S každým obyčejným i vzdělaným člověkem uměl promluvit tak, že se v jeho přítomnosti cítili dobře. Miloval hudbu. Chodil zpívat do městského pěveckého

dost byla neuvěřitelná. Každé ráno vstával v šest hodin, ačkoli jako farář nemusel, a za okamžik už bylo slyšet v trubkách ústředního topení, jak zatápí. Pak po rychlé ranní hygieně hladce oholen kráčel pro čerstvé mléko a chleba do nejbližší mlékárny na Dolní vsetínské náměstí. Při návratu nás vzbudil do školy a šel pro nás připravit snídani a svačiny do školy. Pak teprve šel vzbudit maminku. Ta dost často do noci žehlila nebo zašívala, a tak ji nechával přispat. Po našem odchodu do školy odcházel do své pracovny. A maminka se ujímala vlády v kuchyni. Pamatuji si, že když se tatínek při psaní kázání nemohl pohnout z místa, s chutí se chopil kosy a šel do zahrady na trávu pro králíky nebo hrabat

sboru „Lumír“, odtud ho znala většina obyvatel města. Zpěv byl pro něho životně důležitý. Zůstává nezapomenutelnou vzpomínka na Štědré večery, když zněla Dolním vsetínským kostelem liturgie zpívaná jeho nádherně sametovým barytonem: „Proč se bouří národové...“ (Ž 2 ). Maminka Marta pocházela z rodiny klobouckého veterináře Jana Majera. Přesto, že byla jedináček, tvrdou výchovou své maminky byla dovedena ke všemožným dívčím zručnostem, které se jí potom v životě hodily. Naučila ji také veliké trpělivosti, se kterou pak nás čtyři děti vychovávala. Milovala přírodu, s  ohromnou úctou pečovala o všechno živé v naší zahradě. Kdykoli zazpíval v zahradě nějaký ptáček, uměla

22

jeho hlas rozpoznat a pojmenovat ho dokonce v latině. Po celodenní práci večer často sedala za klavír a uspávala mě Chopinovými nebo Dvořákovými valčíky. Pomáhala tatínkovi vytvářet ono klasické farářské zázemí. Když měla přijet návštěva, vždycky bylo napečeno a na mísách byly vkusně barevně ozdobené chlebíčky. Nikdy mi nepřipadalo divné, že kvůli druhé světové válce nevystudovala žádnou vysokou školu. Její přirozená inteligence, rychlé matematické myšlení, smysl pro výtvarno, s jakým uměla uvázat kytici, smysl pro hudbu, divadlo a poezii se v ní spojily

a vytvořily pro nás tu nejvzdělanější osobnost, ve které se múzy snoubily s praktickým citem pro společenský takt. Letos 17. února a  31. března vzpomínáme už pětadvacet let jejich náhlého odchodu. Jsou s námi stále, a přesto nám denně tak bolestně chybí. Skláníme se před Pánem Bohem s děkováním a v pokoře vyznáváme tak, jak je to vytesáno na náhrobním kameni na klobouckém hřbitově: „Dobrořeč duše má Hospodinu a nezapomínej na žádné jeho dobrodiní“ (Ž 103,2). Irena Škeříková

Pavel K. Pellar zemřel oddaný služebník církve Letos 28. února odešel ke svému nebeskému Otci bratr farář Pavel K. Pellar. Zemřel ve věku 78 let, jen několik měsíců po smrti své manželky Radmily. Spolu s celou církví jsme si při děkovných bohoslužbách 13. března připomněli s vděčností jeho oddanou, opravdovou a v evangeliu hluboce zakotvenou službu v mnoha sférách církevní práce.

Po prvních krocích své kazatelské služby v Děčíně a po desetiletí práce ve sboru Libkovicích (1959–1969) spojil Pavel Pellar převážnou část svého duchovenského působení s Korandovým sborem v Plzni, jehož kazatelem byl v letech 1969 až 1991 a pak ještě od roku 1998 do roku 2001, po několikaleté péči o sbor v Rokycanech. Výrazným rysem jeho práce ve sboru se od počátku stalo přesvědčivé biblické zvěstovatelské slovo, které oslovovalo všechny generace a dotýkalo se

hluboce i nejmladších posluchačů. Věrohodnost všem slovům znějícím z kazatelny dodávaly zásadové osobní životní postoje, citlivý pastorační kontakt se sestrami a bratry ve sborovém společenství a velmi intenzivní pracovní nasazení. Podstatným způsobem se Pavel Pellar zapsal i do života Západočeského seniorátu jako jeho senior v 80. letech. Velkou měrou se zasloužil také o vybudování církevního střediska v Chotěboři, které původně mělo být místem dětských táborů. Po jejich zákazu normalizačním režimem se jej podařilo proměnit v oblíbené zařízení pro rodinné rekreace a sborové rekreační pobyty. Ve všem tomto kazatelském a organizačním úsilí byla bratru Pellarovi velikou pomocí jeho žena Radmila, jejíž působení ve sborové kanceláři Korandova sboru i zásadní podíl na zajišťování provozu chotěbořského střediska byly velikým vkladem do jejich společného díla. Mnozí z těch, kdo se účastnili práce ve skupinách mládeže Korandova sboru v 70. a 80. letech, si v sobě nesou jako pevný základ své životní orientace výrazné biblické a osobnostní svědectví Pavla Pellara. Vzal na sebe tíhu i rizika shromažďování mladých lidí z celé plzeňské ekumeny v době, kdy byla taková činnost velmi negativně vnímána vládnoucími kruhy. Pod jeho kazatelnou vyrostla řada osobností, které se staly později v různých oblastech práce platnými služebníky církve. Jeho zvěstovatelský odkaz je tak dál předáván novým generacím hledajících křesťanů. Miloslav Esterle

23

EKUMENA ŽIJE KONFERENCE

Dvacet let náboženské svobody Duchovní život ve svobodné společnosti

R

eligionistický časopis Dingir spolu s Husitskou teologickou fakultou UK uspořádaly ve dnech 10. a 11. března konferenci Duchovní život ve svobodné společnosti. Dvacet let náboženské svobody u nás. Podařilo se unikátní setkání představitelů celého spektra duchovních tradic a religionistů, kteří se zabývají podobami současného náboženského života. S hlavními referáty vystoupili nejen křesťané, ale i židé, muslimové, hinduisté, buddhisté, zastánci esoterismu a New Age. Zájem ze strany akademiků, studentů i veřejnosti byl tak velký, že referující po přednesení svého příspěvku a zodpovězení otázky v aule přecházeli do druhého přednáškového sálu a tam referát přednesli ještě jednou. Odpoledne pokračoval program rozhovory v  moderovaných pracovních skupinách, večer panelovou diskuzí a koncertem jidiš písní. Druhý den byl vyhrazen akademickým referátům. V doprovodném programu se prezentovala např. Scientologická církev, občanské sdružení Mozaiky Platform Dialog, Karmelitánské nakladatelství a další. Přináším vám myšlenky hlavních referujících, jak jsem je zaznamenala do novinářského bloku. Výběr z referátů vyjde v časopise Dingir 2/2010.

Miloslav kardinál Vlk Pronásledování a útlak katolické církve v dobách nesvobody Komunistický stát chtěl katolickou církev umlčet. Zničil vše. Zakázal spolky, zabavil majetek, zničil řády, zavřel biskupy. Zůstalo pouze chození do kostela. Po revoluci dochází k obnově. Nejde to však podle nějaké směrnice, jako v ekonomice, je to pomalá organická růstová změna. Po dvaceti letech vidíme výsledky: máme hospice, kaplany v nemocnicích, věznicích i armádě, charitu, komunitní centra při farnostech. Ateizace společnosti

24

není tak zlá, jak ukazují statistiky. Lidé se jen nechtějí podřizovat církevním strukturám, ale touží po přesahu, po pevném bodu. Uznávají, že nad nimi něco je. Duch svatý působí i dnes silně, něco se děje. V katolické církvi je asi 150 hnutí,

která aktivně působí. Také spolupráce církví je mnohem bohatší. Přesto je ve společnosti stále patrná určitá absence duchovního rozměru, což se projevuje v korupci a dalších negativních projevech.

Rabín Karol Efraim Sidon Dvacet let náboženského života v židovských obcích v ČR Pro židy jsou historicky určující dva momenty: Toleranční patent Josefa II., který měly za následek asimilaci židů a šoa, vyhlazení během druhé světové války. Po válce komunisté v útlaku pokračovali. Pražská židovská obec měla tehdy 800 členů a věkový průměr 80 let. Vyvstávala otázka: má to vůbec cenu? Vždyť za chvíli tu nebude nikdo. Za posledních dvacet let zažila židovská komunita

obrovský rozvoj ve svobodě. Nyní v ČR žije aktivně kromě Pražské židovské obce devět dalších. Sociální život v těchto komunitách je velice rozvinutý, s životem náboženským či liturgickým je to horší. Velkou vzpruhou života českého židovstva bylo oživení cestovního ruchu po revoluci. Mnoho židů chtělo vidět Prahu, přijížděla spousta lidí z celého světa a to posilovalo hrstku českých židů. Dnes má Pražská židovská obec 1800 členů s věkovým průměrem 50 let.

Pavel Černý Cesta protestantských církví v době náboženské svobody Po revoluci byly v protestantských církvích celkem v pořádku budovy, ale chyběly lidské zdroje pro diakonii, armádu, školy, misii. Ukradený majetek je dnes znovu kraden demokratickým státem, protože se to neřeší. Sekularizace se neprohlubuje, spíše naopak. Sbory žijí jako vyznavačská církev, dochází ke sdílení, společnému čtení Písma, modlení. Navenek se sbory projevují různými aktivitami, sociální prací. Co misie? Objevují se nová duchovní hnutí, proudy života. Tradiční církvě potřebují tyto nové proudy, nová hnutí potřebují kotvu ve starých církvích. Proč se misie neučí na teologických fakultách?

Zuzana Ondomišiová Český buddhismus v posledních dvaceti letech Buddhismus patří ke světovým náboženstvím. Po revoluci, kdy k nám vtrhlo mnoho věcí, byl buddhismus jednou z alternativ. Svým důrazem na víru bez organizovanosti a svobodu je lákavý i pro dnešní mladé lidi. Za dvacet let bylo vybudováno několik center, kde se mohou vyznavači scházet ve skromných podmínkách. První chrámy vznikly v posledních letech až díky Vietnamcům a Mongolům, kteří věnovali finance na jejich vybudování. Komunita vyznavačů buddhismu přispívá k pluralitě naší společnosti.

Jiří R. Stránský Pravoslavná církev v posledních dvaceti letech: pohled do minulosti a výzvy do budoucna Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku je jedna církev, působí však ve dvou státech. Po revoluci došlo ze zákona k převedení veškerého sporného majetku řeckokatolické církvi. Za dvacet let bylo postaveno v prešovské diecézi 80 a v košické 30 nových chrámů. Na obnovu života

trochu chybí energie. Dnes tvoří velkou část pravoslavných věřících cizinci. Ti nerozumějí sporům s řeckokatolickou církví a ptají se, proč existují vedle sebe dvě velmi podobné církve prezentující východní křesťanství.

Vladimír Sáňka Vývoj muslimské komunity v ČR v posledních dvaceti letech Již v sedmdesátých a osmdesátých letech přicházeli studenti z muslimských oblastí. Po revoluci vznikla první muslimská modlitebna v Praze-Krči, pak v Brně. Jsou spravovány islámskými nadacemi, až do roku 1992 byly potíže se zaregistrováním jako náboženské obce. Dnes funguje v Praze Islámské centrum, které je otevřené sedm dní v týdnu. Organizuje sbírky, podporuje chudé a potřebné, jeho pracovníci jezdí do uprchlických táborů, účastní se besed ve školách apod.

Antonín Valer Důležité momenty v rozvoji vědomí Krišny v ČR Na ulicích nepřehlédnutelné společenství Hare Krišna se pro malý počet členů nemohlo zaregistrovat jako náboženská společnost. Existuje jako občanské sdružení. Nenásilně vystupuje proti konzumu, propaguje vegetariánství. Dává přednost jednoduchému životu a hlubokému myšlení.

Joel Ruml Svoboda pro ČCE. K čemu ji potřebujeme? Čím nás zaskočila? Svobodu jsme dostali jako dar. Po počáteční euforii jsme s překvapením zjišťovali, že Boží dary jsou jen polotovary, které musíme dotvářet. Reformačním dědictvím je otevřenost navenek. Po revoluci se mnozí angažovali pro společnost, vstupovali do politiky. Úkolů bylo hodně, s nimi určitá roztěkanost. Nešlo zde zvěstování evangelia trochu bokem? Nedostalo se křesťanství ve vyspělých zemích na rovinu zábavy, kterou si člověk dopřeje po splnění pracovních povinností? U nastupující generace doufáme v otevřenost vůči vanutí Ducha svatého. Reformačním dědictvím je také vyhlížení nového. Dar svobody je rozhojňován ve službě i v životě církve. Výsledkem je Boží působení skrze Kristovy svědky v práci s dětmi, mládeží, v armádě, věznicích, nemocnicích či diakonii se všemi nároky, které klade. Po dvaceti letech můžeme říct: Svoboda nás překvapuje ne tím, co dává, ale tím, co od nás žádá. zaznamenala Daniela Ženatá

25

PRO NÁZORNOU KATECHEZI

Biblické postavičky příběhy ožívají Biblické postavičky pocházejí ze Švýcarska. V České republice zaštiťuje výrobu a práci s biblickými postavičkami České katolické biblické dílo se sídlem v Dolanech u Olomouce. Tam lze potkat teoložku Marii Klaškovou, lektorku, která vede licencované kurzy zhotovování postaviček, a její pomocnici Jarmilu Dostálkovou, která usedá k šicímu stroji a žehlicímu prknu, kdykoli je to třeba. Generace dnešních padesátníků pamatuje, jakou novinkou při katechetické práci byl v  jejich dětství flanelograf. Barevné figury vystřižené z kartonu a opatřené zezadu smirkovým papírem oživovaly na tabuli potažené měkkou látkou biblické příběhy. Biblickými postavičkami

26

se dostáváme v katechetické práci z plošné do prostorové dimenze. Řečeno moderně, z 2D do 3D. Kostru postaviček tvoří silný ohebný drát omotaný a obšitý tak, že postavička může hýbat nohama i rukama, otáčet hlavou, předklánět se, klečet i sedět. Stabilitu zajišťují těžké olověné nohy. Tvarem a pohyblivostí jsou dány výrazové možnosti. Gesty a postojem postaviček můžeme vyjádřit mnohdy více než slovy. Nonverbální komunikace je dokonce původnější a důležitější než řeč. Gesta a řeč těla vnímáme celostně, nejen hlavou, ale také smysly, citem. Při katechetické práci máme mnoho možností: Postavička může sloužit k vyjádření pocitů a postojů, nálad a emocí. Může vyjadřovat vztah k jiné osobě. Jak vypadá někdo, kdo má radost, zármutek, zlost, je odevzdaný, vstřícný, lhostej-

ný, agresivní, zlý, jak se chová k druhému ten, kdo se usmiřuje, trestá, osvobozuje, naslouchá, přehlíží, napadá, hájí, ponižuje? Mají-li biblické postavičky vyjadřovat poselství, vyprávět biblický příběh, musí být dobře připravená scéna a rozmyšlené jednotlivé kroky. Jak příběh pokračuje, může vzniknout scén i několik. (Nemilosrdnému služebníku je dluh odpuštěn. V následující scéně neodpustí on svému dlužníkovi.) Někdy je výhodné soustředit se na zvrat nebo krizový bod příběhu (Abraham zvedá nůž, aby zabil svého syna Izáka). Můžeme znázornit okamžik, kdy dochází k něčemu nečekanému.

licence a za každou se platí asi 150 Kč. Lektorku je možné pozvat i do sborů. Pořádá víkendové kurzy, které probíhají v hostitelském sboru, začínají v pátek odpoledne a pokračují v sobotu. Za tu dobu vyrobí každý účastník jednu postavičku. Sbory, které kurz podstoupily, několik postaviček už vlastní a pracují s nimi, mají s tímto způsobem katecheze výborné zkušenosti. Možná je jich více, já vím o Hradišti u Nasavrk, Pardubicích a Horní Čermné. Další informace můžete získat na www.biblickedilo.cz Daniela Ženatá

(Po cestě do Emauz učedníci náhle prozřeli. Přichází radostná zpráva, všichni se diví nebo radují.) Vyprávět biblické příběhy pomocí postaviček je vděčné nejen pro děti, ale i pro dospělé či seniory. Prožít a osahat si příběh, přemýšlet nad gesty a postoji prohlubuje účinek biblické zvěsti. S pokročilejšími skupinami se můžeme pokusit o převedení abstraktních motivů do řeči těla, třeba motivů z listů apoštola Pavla. Někdy si můžeme pomoci barvami (anděl v bílém oděvu) nebo světlem. Týdenní biblické kurzy pořádá České katolické biblické dílo pod vedením Marie Klaškové v Dolanech u Olomouce. Kromě biblické práce a metodického zpracování příběhů vyrobí každý účastník asi pět postaviček, které si odveze domů. Postavičky musí odpovídat podmínkám

27

Odvážná ekumena ze Sudet Novoborští křesťané inspirují k hlubším ekumenickým kontaktům

J

aká je ekumenická praxe v Čechách? V lednových ekumenických týdnech modliteb za jednotu křesťanů se tradičně konají ekumenické bohoslužby. Populární se stává květnová Noc otevřených kostelů (letos 28. 5.). Velký prostor pro vzájemnou ekumenickou spolupráci v cha-

otevřely oči a poznali Ježíše až ve chvíli, kdy s ním po Vzkříšení lámali chléb, přestože jim předtím možná i několik hodin vykládal Písma (L 24). Tento aspekt podtrhl ve svém kázání při lednové ekumenické bohoslužbě v České Lípě evangelický farář Marek Lukášek.

Husitský a evangelický kostel sv. Ducha v Novém Boru

Nový „oltářní“ kříž

původně sloužil starokatolické obci

ritativní oblasti je na mnoha místech úspěšně naplňován. Je to ale vše, co lze společně dělat? Domnívám se, že ne. Stále chybí vzájemná eucharistická pohostinnost, společné slavení Večeře Páně. Nechci shazovat význam společné modlitby a ekumenické bohoslužby Slova. Přesto mívám při ekumenických akcích často pocit formálnosti a účasti na poněkud bezzubé bohoslužbě, zejména sejdou-li se křesťané společně jen jednou v roce. Snad i proto, že až při lámání chleba můžeme pochopit to, co nám mohlo zůstat skryto při kázání a zvěstování Slova. Evangelista Lukáš nám podává zprávu o tom, jak se učedníkům

28

Do èeskolipské farnosti patří i nedaleký Nový Bor, kde probíhá velmi zajímavá ekumenická spolupráce s Církví československou husitskou, o které bych čtenáři rád podal podrobnější zprávu. Místní ekumenu rozhodně nelze označit za bezzubou. Husité a evangelíci zde před dvěma lety opravili a po ètyøiceti letech znovu navrátili k bohoslužebnému užívání bývalý starokatolický kostel Panny Marie ustavičné pomoci (v současnosti přejmenovaný na kostel sv. Ducha) a konají zde pravidelně ekumenické bohoslužby, vždy se společným vysluhováním Večeře Páně. Naposledy na Boží hod vánoční za účasti až stovky věřících a společná bohoslužba se chystá i na velikonoční neděli. To není vůbec běžná záležitost, když dvě

Marek Lukášek a Eliška Raymanová často společně slouží při bohoslužbě

církve slaví společně největší křesťanské svátky. Novoborští tak završili dlouhodobou společnou cestu při opravě tohoto chrámu. (Společnou vánoční bohoslužbu měli evangelíci s husity také ve Vysokém Mýtě. Eucharistickou Limskou liturgii zase slaví obě církve v Praze na Vinohradech. Zde se ale nejedná o řádné nedělní bohoslužby, ale jen o nástavbu k běžnému nedělnímu servisu, takže jde „pouze“ o setkávání hrstky nadšenců.) Novoborský kostel byl vybudován koncem 19. století a až do roku 1968 sloužil starokatolické obci. Pak přešel do správy města Nový Bor a byl užíván jako řemeslnická dílna. V roce 2007 převedlo město kostel do majetku Československé církve husitské. Z iniciativy farářky Elišky Raymanové a ve spolupráci s českolipským sborem Českobratrské církve evangelické byl kostel zrekonstruován a připraven pro bohoslužebné užívání. Do kostela byly převezeny lavice a stůl Páně z vyhořelého, kdysi luterského, novoborského kostela a byl vyroben nový ambon. Kříž pochází ze soukromé sbírky f. Raymanové. Pořízení varhan závisí na získání finančních prostředků.

Kostel byl (poprvé!) vysvěcen těsně před svatodušní nedělí 2008 za účasti biskupa CČSH Š. Kláska a seniora ČCE T. Matějovského. Československá a po ní evangelická bohoslužba se v kostele slouží v letním období každou neděli, a jak již bylo uvedeno, několikrát do roka mají obě církve bohoslužby společně. V případě potřeby se oba duchovní vzájemně zastupují při vedení obvyklých nedělních bohoslužeb. Československá církev se pro evangelíky nabízí jako ideální ekumenický partner. Máme vzájemnou dohodu o uznávání křtu a členství v Leuenberské konkordii nám umožňuje i společnou účast u stolu Páně. Křesťanů v Čechách, ale i na Moravě ubývá a na mnoha místech visí otazníky nad tím, zda si hrstky rozdělených křesťanů mohou ještě dovolit luxus samostatné existence či spíše živoření. Stojí proto za to se zamyslet, jestli je novoborská situace inspirující k hlubším ekumenickým kontaktům, a to ne jen s husity, ale dle místních podmínek třeba i s křesťany dalších církví.   Jan Kirschner s využitím zpravodajství ChristNet.cz foto autor a Antonín Štědra

29

GRATIAS AGIMUS Liturgické zpěvy k Večeři Páně Agenda naší církve obsahuje bohoslužebné formuláře s texty mešního ordinária. K nim také patří Sanctus (Svatý) spolu s Agnus Dei (Beránku Boží). Oba texty z přípravné části Večeře Páně, pokud se ve sborech používají, jsou většinou recitovány farářem či shromážděním. Nejlépe však vyznějí ve zpívané formě, ať už přednesené celým shromážděním či vícehlasým přednesem pěveckého sboru. Ta první varianta nabízí možnost aktivního zpěvu všech přítomných. Varianta druhá dopřává shromáždění tzv. aktivní poslech: vnitřně sledovat to, co nám hudba zprostředkuje. Při soustředěném poslechu se v člověku probouzí emotivní i imaginární oblasti vnímání, což jsou velmi podstatné dimenze, které souvisejí s prožitkem, s „trávením“ duchovních věcí. Liturgické zpěvy mají svou specifickou „znějící hodnotu“. Jejich tematická nadčasovost v dlouholeté křesťanské tradici jim dodává vysoký kredit a garanci v celém ekumenickém světě. V našich evangelických bohoslužbách mohou svou liturgickou funkci plnit mnohem účinněji než písňové útvary. Po textové stránce jsou „úsporné“. Od písní se odlišují především svou formou a také výrazem. Textová stránka těchto zpěvů není přetavena do opakujících se rýmů, metra a slok, což ovšem neznamená, že jsou beztvaré. Právě naopak, mají mnohem zajímavější vnitřní architekturu, vycházející z přirozeného slovního akcentu. To dodává zpěvům jistou volnost v přednesu. V budoucím evangelickém zpěvníku budou tyto nepísňové zpěvy (jednohlasé i vícehlasé) hojně zastoupeny v různých kapitolách.

Sanctus Služba stolu Kristova, jak ji popisuje nový formulář E1, který vypracoval poradní odbor liturgický a je k dispozici na internetovém portálu

30

Evangnet, začíná hymnickou děkovnou prefací, po níž ihned následuje zpěv Sanctus. Většina modliteb prefací končí slovy: „proto zpíváme s anděly a s nebeskými zástupy chvalozpěv slávy: Svatý…“ Slova preface končí výzvou ke zpěvu, ne k recitaci! Andělé také zpívají, a nebručí! (P. G. Nohl). Sanctus je chvalozpěvem, v němž se zpívá o Boží svatosti a slávě. Je to nejstarší text z celého mešního ordinária, používal se již v prvotní církvi. Text je citát z knihy proroka Izajáše (Iz 6,1-7). Izajáš měl působivé a zvláštní vidění v chrámu, na začátku svého prorockého povolání, ve kterém viděl Hospodinovu slávu, obklopenou andělským zpěvem. Andělské bytosti volají třikrát svatý (řecky Trishagion), což znamená nejsvětější a také čistý. V křesťanské liturgii bývá toto trojí zvolání spojováno se svatou Trojicí. „Hospodin zástupů“ je titul, který má symbolizovat Boží absolutní moc na nebi i na zemi. O tomto prorockém vidění má církev vědět, protože je to zpěv o zaslíbeném Božím království. Je to anticipace něčeho, co nám Bůh slíbil a co se jednou stane. Utrpení našeho Pána Ježíše Krista nám otevřelo nebeskou bránu a my smíme vědět a slyšet ozvěnu andělského zpěvu, který se rozléhá po celém kosmu. K této nebeské bohoslužbě jsme zváni také my, proto zpíváme plně za doprovodu varhanního pléna (příp. činelů a zvonů). Zpěv je vyšším stadiem mluvy, je expresivním vyjádřením před Boží tváří. „Kde se člověk setkává s Bohem, tam si už pouhou řečí nevystačí. Probouzejí se ty oblasti jeho existence, které se stávají zpěvem. Skutečně, to, co je člověku vlastní, nepostačuje k tomu, aby vyjádřil to, co chce říci“ (J. Ratzinger). K části Sanctus jsou připojeny zpěvy Benedictus a Hosana. Z hlediska liturgické souvislosti stojíme nyní těsně před „příchodem“ Pána. Pán přichází ke shromážděnému lidu kolem stolu Páně. Část Benedictus zní: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně.“ Tato novozákonní slova nám připomínají Ježíšův vstup do Jeruzaléma

(J 12,12, Mt 21,9). Jde o klíčový bod v dějinách spásy, kdy se naplňují prorocká slova (Iz 62, 11b; Za 9,9) připomínající Kristův definitivní triumf nad smrtí. Tento mesiášský král je s nadšením vítán poutníky, kdy lid volá „Hosana!“ („pomoz přece!“, viz Ž 118, 25–26). Slova „in excelsis“ v evangeliu nejsou, zřejmě jde o analogii k andělskému vánočnímu zpěvu Gloria.

Agnus Dei Patří ke třetí části eucharistie, k tzv. Communio. Při dnešní katolické mši a evangelických bohoslužbách se většinou zpívá po modlitbě Páně a  před podáváním chleba a  vína. Agnus Dei se dříve zpívalo klerikem a shromážděním při lámání chleba tak dlouho, než byl chléb připraven. Byl to původně dlouhý zpěv na způsob litanie. V době, kdy se začínaly používat obláty, tento zpěv se zkrátil na tři části. Dnešní lámání chleba je spíše symbolem, který používá celá křesťanská církev. První část textu má původ v evangeliu, kde Jan Křtitel říká: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“ (J 1, 29). Od 10.–11. století se začala používat formule „dona nobis pacem“ (daruj

nám pokoj). Používání tohoto volání nalézalo své opodstatnění v dobách nepoje a válek. Prosby vyjádřené ve zpěvu Agnus Dei jsou dnes stále aktuální. Mohou a mají zaznívat často.

Hudební souvislosti a pozvání na kurz Oba zpěvy, které předkládáme našim čtenářům, byly napsány pro sjezd mládeže na Vsetíně v roce 2003. Sanctus je v lydické tónině s oslavným charakterem a připomíná melodiku valašského folklóru. Po druhé se opakující „Hosana na výsostech“ vyjadřuje echo nebeské hudby, proto se má zpívat v slabé dynamice. První tři tóny z Agnus Dei ve frygické tónině jsou převzaté z pašijní písně „Ó hlavo, plná trýzně“. Tento hudební monogram nám má připomenout trpícího Krista na kříži. Oba zpěvy nabízejí možnost spontánního vícehlasu jak v ženských, tak i v mužských hlasech. Kdo se chce více dozvědět o bohoslužebné liturgii, o nových liturgických formulářích a také o užívání nových liturgických zpěvů, je srdečně zván na 16. kurz pro sbormistry, který proběhne ve dnech 22.–24. října 2010 ve středisku Sola Gratia v Bystřici pod Hostýnem. Ladislav Moravetz

31

DIAKONIE Církev a diakonie: potřebují se vlastně?

V

  evangelické církvi se sluší začínat Biblí. Nahlédněme proto do Skutků 2,41–47. V líčení života prvního křesťanského sboru v Jeruzalémě najdeme to, co později teologové nazvali čtyřmi funkcemi církve: zvěstování (vytrvale poslouchali učení apoštolů), bohoslužba (byli pokřtěni, lámali chléb a modlili se), společenství (byli spolu) a diakonie (rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval – a soudě podle zprávy, že byli všemu lidu milí, předpokládejme, že se dělili i s těmi, kdo stáli mimo církev). Pohled na diakonii jako na jednu z funkcí církve – od ostatních neoddělitelnou – nabízí na úvodní otázku jasnou odpověď. Praxe je dnes ale poněkud složitější.

v našich končinách jsme tuto mez ještě nepřekročili, zůstáváme v silovém poli vzájemného vztahu a pouto zůstává pružné. A to je šance. Určitá míra autonomie a vlastní zkušenosti může být přínosná: Církve mohou podporovat střediska Diakonie zvěstováním, bohoslužbou a  otevřeným společenstvím. Diakonie mohou církvím pomáhat vstupovat do občanské společnosti, vytvářet „mosty“ a prostory setkání „na půl cesty“ a kompetentněji se vyjadřovat a angažovat ve složitých problémech současnosti.

Dospělá diakonie V pozadí našich zápasů o vztahy mezi Diakonií jako institucí a sbory církve je zřejmě novodobé oddělení různých rozměrů lidského života a vědění, které se dotklo i křesťanstva. (Dodejme, že se to týká i ostatních funkcí církve: Je možné při bohoslužbě recitovat jedno Krédo, ale každý tím dnes může myslet něco jiného a jinak podle toho také žít.) Diakonie se emancipovala a  dospěla. Hodnoty solidarity, pomoci slabším, rovnosti všech lidských bytostí kdysi křesťanství vneslo jako buřičskou myšlenku do vínku evropské civilizace – a hle, ona se ujala a prokvasila naši společnost tak, že z ní vycházejí zákony, sociální politika i necírkevní organizace. Potřeba žít v kontextu okolní společnosti a jejích požadavků a pravidel vzdálila Diakonii ostatním projevům života církve. Je to do určité míry nezvratný proces, který přináší leccos dobrého – například v důrazu na odbornost. Skrývá ale i ohrožení. Vztah církve a Diakonie tedy není jednoduchý, dokonce bych řekl, že je napjatý. Napětí a jiskření ve vztazích může být ale někdy docela plodné, pokud nepřekročí určitou mez. Zdá se mi, že

32

Karel Šimr

Příležitosti… i ohrožení Jak by tedy měl vztah církve a Diakonie vypadat? Křehký vztah čelí několika ohrožením. První je na straně sborů a jejich diakonického „ne-sebevědomí“: Diakonické poslání nemůže církev delegovat na nějakou instituci a vyvázat se tak z vlastní odpovědnosti. Delegace nepříjemných věcí na

různé agenty a servisní služby je do určité míry nezbytná, jako trend je to ale nemoc doby. Diakonie má být přirozeným projevem života křesťana i sborové komunity. Prioritu má představovat vždy vzájemná pomoc v rámci společenství a instituce ji mají podporovat. Kuriózním příkladem může být rada, kterou jedná známá slyšela na faře: „Přece nebudeš chodit té paní nakupovat, vždyť tím supluješ práci pečovatelské služby.“ Nebezpečím odcizení na straně středisek Diakonie pak je podle mne snaha splynout jen s rámcem sociálních služeb, případně se orientovat na činnosti, které jsou podporovány z veřejných zdrojů. Diakonie přece byla od svého počátku avantgardní, nehoráznou službou, prošlapávající nové cesty novými způsoby. Vykonávala „otrockou“ službu, kterou nikdo nechtěl dělat. Do tohoto obrazu mi prostě nezapadá Diakonie, která na trhu služeb svádí boj s ostatními organizacemi o peníze státu. Je to ještě funkce církve? Neudělá tohle i někdo jiný – za stejné peníze, na základě stejných registrací a podle stejných standardů kvality?

Co dál? A  tady jsme u  vizí. Chceme velkou, rostoucí a mocnou Diakonii, která bude mít větší vliv a dosáhne na víc peněz? Proč? Nebo chceme Diakonii, která bude v něčem jiná, jedinečná? V čem? Snad v důsledné orientaci na hodnoty, které pravděpodobně nikdy nebudou zcela sdílené a populární. V zaměření na to, co se neleskne a není společensky ceněno (a tudíž ani honorováno). V sklonění se k „slepým místům“ a „černým dírám“, kterými se nikdo nechce zabývat. Dělat to, co nikdo nedělá – nebo to dělat jinak – a nedostávat se tak do konkurenčního boje. Důsledně dbát na celistvý pohled na člověka s jeho duchovními potřebami v rozmanitých životních situacích. A především přihlášením se ke své církevnosti – ne zbožnými řečmi a odkazy na křesťanské hodnoty ve výročních zprávách, ale přirozeným sepětím s ostatními funkcemi církve. Prostě nebýt servisem, ale znovu se stát kvasem… A tím jsme zpátky u církve a sborů. Protože tohle je na nich. Tedy na nás! Pokud se sbory a Diakonie nebudou potřebovat v tomhle, tak v ničem, a nic je také při sobě neudrží (mít Diakonii jako PR církve nebo církev jako značku solidnosti a tradice asi moc budoucnost nemá). Jen spojení

AKTUALITY

Nová terénní služba v Litoměřicích V litoměřickém středisku Diakonie ČCE funguje nová služba – Podpora samostatného bydlení. Cílovou skupinou jsou lidé s lehkým až středně těžkým mentálním postižením ve věku od 18 do 64 let, kteří chtějí samostatně bydlet a jejichž schopnosti a dovednosti jsou omezeny do té míry, že potřebují individuální podporu. Posláním služby je poskytnout těmto lidem bydlení s podporou, která jim umožní žít pokud možno samostatně, životem srovnatelným s běžným způsobem života svých vrstevníků. „Od prvního dubna jdu bydlet, budu mít byt 2+1 v Terezíně. Budu žít jako normální člověk,“ chválí si služby Diakonie Maruška, první klientka, která směřuje za samostatným životem. Maruška potřebovala pomoc hlavně při hospodaření s penězi a počítání při nákupu. Díky Diakonii má dnes práci a naučila se například jezdit na kole. Pomoci už potřebuje jen minimálně, pár minut týdně. V Mostě vzniká centrum pro dobrovolníky Dobrovolnictví je nezastupitelný fenomén, bez něhož by nebylo možné realizovat různé formy sociální práce, humanitární pomoc, ale například ani olympijské hry. Nově vznikající mostecké dobrovolnické centrum usiluje o to, aby se dobrovolnická činnost stala běžnou součástí občanského života Čechů, podobně jako je tomu ve světě. Posláním Dobrovolnického centra Most je vyhledávat a připravovat vhodné dobrovolníky pro činnost v neziskových organizacích a poskytovat jim profesionální zázemí a podporu. Pomůže s výběrem dobrovolníků, zajistí zaškolení, potřebné pojištění i supervizi. Postoje české veřejnosti k dobrovolnictví byly předmětem několika výzkumů a ukazuje se, že vliv socialismu na myšlení lidí je i v této otázce velmi znatelný. Většina občanů se domnívá, že dobrovolnictví je jakousi chatrnou náhražkou za selhávající státní aparát nebo neschopnou veřejnou správu. Podle 70 % dotázaných by dobrovolníků nebylo zapotřebí, kdyby stát plnil svoje povinnosti, a tři čtvrtiny z nich se shodly v názoru, že dobrovolníci mnoho nezmohou a problémy by měly řešit úřady. I když se mohou zdát názory Čechů skeptické, přece jen představuje dobrovolnictví v očích většiny respondentů jistý druh ctnosti, takže je na čem stavět.

33

zvěstování, bohoslužby, společenství a diakonie dává církevní Diakonii smysl a udržuje ono plodné a pružné napětí a sdílení zkušeností. Diakonie jako instituce může pobízet a inspirovat sbory, aby se neuzavíraly do sebe, být studnicí znalostí a dovedností. A církev zase má úkol bránit někdy sebestředné expertizaci, uzavírání „uživatelů“ do služeb, angažovat se na úrovni komunity (sboru, obce, společnosti) a dávat diakonické službě onu nezaměnitelnou „vůni“, která prostě pro některé zůstane „zápachem“. Určitě to nepůjde bez společných lidských průniků: lidí z církve pracujících dobrovolně

i profesně ve střediscích Diakonie, působení duchovních a pastoračních asistentů, vzdělávání pracovníků s ohledem na duchovní rozměr pomoci a povahu diakonie. Jinými slovy: potřebujeme sbory, které nebudou mentory a kontrolory, ale životodárnou hybnou silou diakonického dění, vyrůstajícího ze zvěstování evangelia, živé liturgie a otevřeného společenství sboru, v němž mohou čerpat inspiraci a sílu i ti, kdo přicházejí odjinud. A kde mohou najít podporu ve svých životních situacích i prostor k životu, naplněnému nasazením pro druhé. Máme šanci. Využijeme ji? Karel Šimr

ROZHOVOR s personalistkou Monikou Rousovou

Nerada bych se tvářila, že dělám dobro O Diakonii, církvi a práci s lidmi i pro lidi Monika Rousová (40) vystudovala speciální pedagogiku na Karlově univerzitě v Praze. Pracovala jako speciální pedagog s dětmi s mentálním postižením ve speciální mateřské škole. Absolvovala sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik a výcvik v telefonické krizové intervenci, působila jako pracovnice linky důvěry v krizovém centru RIAPS v Praze. Odtud odešla do komerční sféry, kde fungovala jako personalistka a HR manažerka ve společnostech zvučných jmen (Eurolines, PPF). Od podzimu 2009 působí v roli manažerky lidských zdrojů na ústředí Diakonie ČCE. Je vdaná a s manželem Lukášem mají tři děti. Do Diakonie jsi před půl rokem přišla z prostředí „byznysu“, jak se liší personální práce v neziskovce a v komerčním sektoru? Liší se hlavně v tom, že v neziskovém sektoru na ni nejsou peníze. Nezisková organizace v  podstatě nemůže využívat nástroje k motivaci zaměstnanců (nebo jen ve velmi omezené míře – a to hodně záleží na schopnostech ředitelů nebo fundraiserů získat něco pro své lidi) typu finančních odměn nebo benefitů různého druhu, jako jsou stravenky,

34

poukázky na různé sportovní a kulturní aktivity, týmové výjezdy, školení „soft skills“, věrnostní programy v podobě odměn za dobu působení v organizaci atd. Z  toho vyplývá, že personální práce musí počítat s jakousi „sebemotivací“, která je ovšem u lidí pracujících v neziskových organizacích, a obzvlášť v oblasti sociálních služeb, mnohem silnější než u lidí z komerční sféry. Pracovněprávní legislativa je ovšem všude stejná. Překvapilo tě v Diakonii něco, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, ve srovnání s předchozím zaměstnáním? Překvapilo možná není to správné slovo, spíš mi zkrátka udělalo velkou radost, kolik lidí pracujících pro Diakonii má ve svém životě jasno. Rozhodli se pro službu druhým – a to dává jejich práci smysl a směr. Pracují za nízké mzdy, nemají často jistotu zaměstnání (vzhledem ke způsobu financování sociálních služeb a nejistotě, jestli konkrétní služba bude existovat i v příštím roce, mají pracovníci v mnoha střediscích smlouvy termínované na rok, které se prodlužují, jen když přijdou státní dotace, takže někdy také ne...), a přesto mají svou práci rádi a nechtějí ji změnit. A nejde zdaleka jen o ty, kteří se hlásí k naší evangelické církvi nebo ke křesťanské víře.

Co vede člověka k tomu, aby opustil kancelář prosperující velké společnosti a šel pracovat do neziskovky, která je sice velká a snad i prosperující, ale nabízí podstatně nižší ohodnocení? Neodbytná potřeba dělat také něco, co má smysl, byť se nechci srovnávat s pracovníky v přímé péči, jejichž trpělivou a obětavou práci nesmírně obdivuji. Předchozí zkušenost z komerční sféry, kde je obrovský tlak na výkon, efektivitu a rychlost, se ale snažím do práce v Diakonii přenést. Při mém vstupu do Diakonie sehrály nezanedbatelnou roli také vyjednávací schopnosti mého kolegy a kamaráda ze strašnického sboru Martina Balcara. Kdo ho zná, pochopí, že mě prostě „ukecal“. Ale vážně: Martin se mnou mluvil o tom, jakou vizi fungování Diakonie má její současné vedení, což mě silně oslovilo. A po setkání s ředitelem Davidem Šourkem jsem už pak neváhala. Kam bys ráda personální práci v Diakonii nasměrovala? Máš nějaké konkrétní cíle, co změnit, zlepšit, někam posunout? Ráda bych, aby Diakonie ČCE nebyla známá jen jako výborný poskytovatel kvalitních sociálních služeb, ale také jako organizace, která se dobře a profesionálně chová ke všem svým zaměstnancům – a k těm v „terénu“, tedy v přímé péči, zvlášť. Chtěla bych ale také, aby v Diakonii zdomácněly i maličkosti z personalistiky typu, že každému uchazeči o práci u nás poděkujeme a odpovíme, že nebudeme organizovat výběrová řízení, kde v komisi sedí pět lidí proti jednomu uchazeči atd. No a dost práce nás ještě čeká i v té pro čtenáře Českého bratra nezajímavé úředničině, například ve sjednocení formy pracovních smluv a podobných záležitostí. Také nám teď vyšel velký vzdělávací projekt z  evropských zdrojů, díky kterému můžeme podporovat a rozvíjet profesionální kompetence pracovníků na různých pracovních pozicích s důrazem na systematické, celoživotní vzdělávání. Jinými slovy: sice nemůžeme nabídnout mzdy srovnatelné s komerční sférou, ale můžeme aspoň garantovat, že se člověku na určité pozici v určitém čase dostane kvalitního vzdělávání a rozvoje jeho dovedností. A to na dnešním trhu práce už dávno není samozřejmost, viz velký článek v posledním Respektu. (11/2010 - pozn. red.) Většina ředitelů diakonických středisek se hlásí ke křesťanství, naopak většina zaměstnanců

V  polovině února proběhla v  Mostě úvodní konference dobrovolnického centra určená pro přijímající organizace. Zájem byl velký, zúčastnilo se 18 zástupců neziskových organizací z Mostecka. Cílem setkání bylo představení dobrovolnického centra a prezentace nabídky jeho služeb. Již během tohoto setkání se mnozí účastníci rozhodli pro některou formu spolupráce. Diakonii můžete podpořit i přes portál PaySec Od března 2010 lze přispět Diakonii i přes internetovou platební bránu PaySec. PaySec je projekt, který umožňuje bezpečně provádět platby přes internet či mobilní telefon. Tímto způsobem tedy také můžete přispívat na dobré věci. Stačí si na stránkách www. paysec.cz založit své konto a můžete platit „kdekoliv za cokoliv“. Veřejná sbírka Diakonie (číslo účtu 27196349/0800) je určena na podporu diakonických středisek a škol, konkrétní účely se střídají. Aktuální informace najdete na stránkách www.diakoniecce.cz v sekci Chci pomoci. Britská obchodní komora sbírala do klobouku pro Diakonii

Výroční oslavy, kterou pořádala pro své členy Britská obchodní komora v Praze koncem února, se účastnila s charitativním programem i Diakonie ČCE: do tomboly přispěla díly klientů z ateliérů střediska Rolnička v Soběslavi. Početná skupina zájemců si mohla během večera vyzkoušet unikátní komunikační pomůcku – osobní počítač MyTobbi pro osoby s kombinovaným postižením, ovládaný pouze očima, který slouží klientům v diakonické poradně Lifetool na Praze 4. Kolem „zázračného“ monitoru probíhala celý večer malá soutěž o nejzručnějšího „pisatele“. Výherce, který dokázal napsat očima nejrychleji výraz „British Chamber“, získal originální keramické hodiny z dílny litoměřické Diakonie. Během večera se vybralo (do opravdového klobouku) celkem 21 700 Kč. Získaný výtěžek bude věnován na rozvoj poradenského centra Lifetool, které nabízí řadu speciálních kompenzačních pomůcek pro děti i dospělé s těžkým postižením. ph

35

nikoli. Diakonie je sama o sobě otevřená všem, klienti ani pracovníci z řad církve nemají zvláštní výhody. Přesto je Diakonie křesťanská organizace, patří k církvi, má to i v názvu. Má křesťanská identita Diakonie nějaký vliv na personální práci? Nevím, jestli je to křesťanskou identitou nebo předmětem činnosti Diakonie, rozhodně tu však nevládne nějaká dravá konkurenční firemní kultura, což mimochodem mnozí zaměstnanci považují za velké plus. Neboli to, že mají v práci dobré vztahy, že někoho zajímá, jak se jim daří, a že ve většině středisek vládne otevřená atmosféra, je pro personální práci velmi důležité. Velmi mě oslovilo i to, že Diakonie křesťansky přijímá všechny potřebné klienty, které kapacitně zvládne, dokonce i ty, které už jinde nechtějí, ale nemá ambici je „evangelizovat“.

Jak vůbec vnímáš vztah Diakonie a ČCE? Vztah Diakonie a ČCE mi není úplně jasný. Možná jsem v organizaci příliš krátkou dobu, abych to mohla posuzovat. Viděla jsem střediska, kde je výborný kontakt s místním sborem, kam chodí pravidelně farář nebo farářka, kde nikdy není problém sehnat dobrovolníky z řad místní evangelické mládeže. Ale zažila jsem také poněkud napjatou atmosféru v některých místech, kde se střediska Diakonie místním sborům časem vzdalují. Často jde ale spíš o nedorozumění vzniklá tím, že původní nadšení lidí z místních sborů, kteří se na vzniku pobočky Diakonie podíleli, je konfrontováno se stále silnějším důrazem na profesionalitu služby a přísnější dodržování standardů, které

36

ostatně upravuje zákon. Tlak státu na kvalitu poskytovaných služeb je velmi silný a narůstá také konkurence ostatních poskytovatelů služeb – jde přece o státní peníze a o to, komu budou nakonec přiděleny. Co mi ale vyplývá jednoznačně z rozhovorů s pracovníky ve střediscích, je jejich pocit, že se církev Diakonií, a tudíž i jejich dobrou prací málo chlubí. Když to srovnáme s katolickou Charitou, tak máme co dohánět... Pří své práci často navštěvuješ střediska, poznáváš jejich život, seznamuješ se s jejich pracovníky. Jak takové návštěvy vypadají a s jakými reakcemi se setkáváš? To hodně záleží na řediteli nebo ředitelce střediska. Někdo celé setkání zorganizuje do detailu – už jsem i dostala předem rozpis v excelové tabulce s přesností na minutu – někdo to nechá volnější a ponechá prostor pro improvizaci. A někdo to nechá úplně na mně, jak se domluvím např. s vedoucími služeb. Je to hodně pestré, což mě baví, ale někdy to bývá i docela náročné. Moje role totiž není v těchto „oťukávacích“ setkáních úplně zřejmá – já po pravdě říkám, že pokud mám někomu poskytovat určitý servis, musím se nejdřív dobře zorientovat a navázat osobní vztahy. S člověkem, s nímž jste hodinu osobně mluvili, pak máte samozřejmě jiný kontakt než „s paní z Prahy“, jejíž jméno si najdete na webu s tím, že pracuje na ústředí a zastřešuje určitou oblast. Jen mi to seznamování s lidmi v přímé péči vzhledem k rozmístění a množství středisek trvá déle, než jsem si původně myslela. Práce personalisty je prací s lidmi „par excellence“. Neustále komunikuješ s lidmi, přemýšlíš o nich, možná se vžíváš do jejich situací. Diakonie má slogan Pomoc má mnoho tváří. Pracuje tu na 1500 zaměstnanců. Není těch tváří někdy až moc? Jak má personalista zacházet s vlastní „duševní hygienou“? Já jsem si tuhle práci vybrala a dělám ji ráda. To, že mám možnost se při téhle konkrétní práci v téhle konkrétní organizaci potkávat s tolika výbornými lidmi, je samo o sobě odměnou a motivací, ta setkání mi dodávají spoustu energie. Ale dodám, že je to taky prostě práce, za kterou dostávám mzdu. Jen je šťastnou shodou okolností jejím cílem pomoc někomu. Ale osobně bych se nerada tvářila, jako že dělám dobro. ptal se Pavel Hanych

GENERACE TI, CO NÁS PŘEDEŠLI

Justus Emanuel Szalatnay ve velimském sboru působil 53 let, zemřel před sto lety

J

ustus Emanuel Szalatnay patří do třetí generace maďarských duchovních, kteří přišli do Čech a na Moravu po vydání tolerančního patentu. Justus Emanuel je synem Jana Szalatnaye ml., faráře v Moravči. Justus Emanuel, farář velimský a superintendent České evangelické reformované církve, se narodil 21. srpna 1834 jako druhé dítě na moravečské skromné faře. Studoval v Jihlavě a v Těšíně. Bohosloví pak ve Vídni a v Basileji, kde byl prvním českým studentem. Ordinován byl 19. července r. 1857. Po studiích nastoupil do sboru ve Kšelích. V témže roce přišel do Velimi k faráři Janu Rumlovi, kde byl r. 1859 instalován velimským farářem. To již pět let stál velimský chrám, postavený vlastně bez povolení, neboť stavět chrámy s věží povoloval císařský patent až od roku 1861. V době Szalatnayově měl velimský sbor celkem 2500 duší, v samotné Velimi kolem pìti stovek. Roku 1862 se J. E. Szalatnay oženil s vdovou Annou Kulichovou. Vlastní děti neměl. Své působení založil farář Szalatnay velmi široce. Především se staral o výchovu dětí. Založil nedělní školy na několika místech – Velim, Předhradí, Nová Ves, Křečhoř, Cerhenice, Sokoleč; připravoval učitele a učitelky na velimské faře. Jeho dílem jsou také církevní školy v Předhradí (l863) a ve Velimi (1866). Když škola ve Velimi již nevyhovovala, byla postavena nová v roce 1784. V přifařených obcích zřizoval hřbitovy, např. v Pečkách, Předhradí, Nové Vsi a Křečhoři. Roku 1889 byl rozšířen i hřbitov velimský. Protože Szalatnay byl náruživým chovatelem včel, osázel hřbitov medonosnými stromy a křovinami. Po zvolení seniorem čáslavského seniorátu se postaral o vytvoření dalších sborů, např. v Kolíně, Přelouči a v Kutné Hoře. Superintendentem byl zvolen roku 1889. V této funkci navštívil synody ve Skotsku, Anglii i Americe, kde kázal v českých sborech, sedmkrát se účastnil synodů vídeňských.

Také ve Velimi působil tento muž ve prospěch celé obce. Ve spolupráci se svými bratranci, Janem Pavlem a Josefem Szalatnayovými zde založil cukrovar a továrnu na cikorii a cukrové výrobky, kde byl podílníkem. Ovlivnil i zřízení železniční zastávky přímo u těchto podniků. Sbor stále zápasil s nedostatkem finančních prostředků, a tak když se naskytla koupě chalupy s polnostmi, Szalatnay neváhal a výnos z tohoto hospodářství přispíval k jeho služnému. Je známo, že Szalatnay vychoval několik desítek vikářů, které platil ze svých příjmů! Za Szalatnayova působení byla postavena nová fara. O tom, že si Velimští svého faráře vážili, svědčí i přivítání z cesty do Ameriky. Tehdy vlály ve Velimi prapory a průvod s lampiony vedl svého duchovního z nádraží až na faru. Justus Emanuel Szalatnay pracoval též jako veřejný činitel, např. v zemské radě. Szalatnay byl názorově stoupencem Masarykovy realistické strany, proto jej Masaryk při své návštěvě ve Velimi roku. 1901 navštívil na faře a pobesedoval s ním. J. E. Szalatnay zemřel v činné službě, jak si přával, dne 30. dubna 1910, po tøiapadesátiletém působení ve velimském sboru. Pohřeb se konal za účasti nesčetného počtu domácích i přespolních, delegací ze sborů, úřadů a spolků a 44 duchovních. Pohřební kázání na dvoře fary pronesl senior R. Novák, na hřbitově promluvil moravský superintendent Dr. F. Císař. Loučil se V. Opočenský a požehnání udělil Čeněk Dušek. Dnes již jen nejstarší členové sboru si připomínají vyprávění svých rodičů, kteří byli Szalatnayovými posluchači. Památkou je prostý hrob na velimském hřbitově s reliéfem ušlechtilé hlavy tohoto věrného služebníka Božího.   Staršovstvo velimského sboru

37

SLOVO SLOUPEK

Už staří Hebrejové... Hebrejské procházky (4)

K

do vlastně? Říkává se spíš – Izraelci. Což má kromě navyklosti také výhodu slovní, duchovní i fyzické přináležitosti k Izraeli. (Nemyslíme-li tedy stejnojmenný moderní státní útvar.) A také se mluví o izraelském, nikoli o hebrejském národě. A přesto má označení Hebrejové, popřípadě o slabiku kratší Hebrejci své důležité i náležité výhody. Jednak je slovo Izrael poněkud mnohoznačné a to působí nejistotu, co se jím kdy míní. (O tom bude v Hebrejských procházkách také řeč.) A jednak se hodí k národnostně rozmanitému obyvatelstvu někdejšího království izraelského a judského. Jako společné označení obyvatelstva různých států. Důvěrně je známo zvláště díky jazyku, který jako hebrejský označili až židovští rabíni. Moderní bádání se už od konce 19. století zaměstnává otázkou, co měli Hebrejci, jejichž jméno zní hebrejsky Ivrím nebo Ivrijjím, společného s lidmi nazývanými habiru, popřípadě apiru (toto označení uvádíme ve zjednodušeném přepisu), o nichž se zmiňují dopisy odesílané z předizraelského Jeruzaléma a z dalších palestinských i jiných měst do egyptské Amarny ve středním Ponilí, kde byly také v prostorách někdejšího státního archivu objeveny. Habiru ale není označení národa, takže se o Hebrejce ani jejich přímé předky nejedná. Ale asi se nejedná ani o lupiče či vůbec o lidi mimo zákon, jak se zmíněné prameny snaží sugerovat. (Dokonce existuje názor, že král David byl původně vůdcem takových zbojníků.) Zjistilo se totiž, že se jedná o tutéž skupinu lidí, která se pod jinými označeními šířila v průběhu celého 2. tisíciletí před Kristem po celém starém Předním východě. Habiru mívali status uprchlíků a hostů, vyhledávajících spíše periferní končiny a někdy vítaných jako laciná pracovní síla. A jejich utečenecké vlny byly v oblasti Sýrie a Palestiny příznačné pro pozdní dobu bronzovou, pro dobu pozvolna se blížící době starého Izraele.

38

A tak lze snad říci, že někteří dávní Hebrejci měli své předky mezi habiru, že je spojuje jazyková blízkost pojmenování, ale i sebevědomí utečenců, kteří nalezli útočiště. Takové sebevědomí můžeme mínit jen obecně, jednak kvůli historické opatrnosti a jednak proto, že nebylo výlučnou výsadou Hebrejců. Jejich zvláštností je příběh o exodu a o přijití do zaslíbené země v tom konkrétním ztvárnění, které známe. Proto také by bylo naivní, kdybychom chtěli to, co je zvláštní, považovat za vysvětlené obecným příznakem. Také jméno Hebrejci jako vlastní jméno je zvláštní. A navíc se v hebrejské bibli používá zvláštním způsobem. Nikoli jako samozřejmé sebeoznačení. Obecně platí, že v souvislosti s cizinou, a ponejvíce za pobytu v Egyptě. Hebrejci byli především Hebrejci pro Egypťany (Gn 39,14; 40,15; 41,12; 43,32; Ex 1,15.16.19; 2,6.7.11.13), takže Mojžíš má egyptskému králi vyprávět o „Bohu Hebrejů“ (Ex 3,18; 5,3; 7,16; 9,1.13; 10,3). A již Josef dokonce vypravuje, že pochází z „hebrejské země“ (Gn 40,15; dále srv. 39,14.17; 41,12; 43,32). A už k Abramovi se označení jako by zatoulalo (Gn 14,13). Ale také byli Hebrejci pro Pelištejce (1S 4,6.9; 13,3.19; 14,11; 29,3; srov. ještě 1S 13,7; 14,21) a konečně Jonáš se námořníkům představuje jako Hebrejec (Jon 1,9). Vesměs se pojmenování užívá pro časy před vznikem království – s výjimkou Jr 34,9.14, kde najdeme odkazy k právu o otrocích z Ex 21,2 (srov. Dt 15,12). Jako by i právo mělo připomínat, že Hebrejci byli kdysi otroky v Egyptě. Když křesťané studují Starý zákon, nacházejí v něm dějiny lidu, na nějž sami většinou národnostně nenavazují. Jinak se to má se Židy, jejichž jméno pochází až z latinského slova Iudaeus, které má zase původ ve jméně provincie Iudea s kořeny ve jméně Jehúdí, jimž se pyšnil příslušník judského království, popřípadě kmene Juda. Pro Židy dějiny nepřetržitě plynou od praotce Abrahama dodnes – v národnostním a nábožen-

ském smyslu. Proto můžeme vidět židovství jako biblické náboženství – odvolávající se na Ezdrášovo vyhlášení Zákona v 5. století před Kristem – a Hebrejce přitom klást do dob, o nichž Bible pojednává, což pomáhá neoznačovat Judejce přímo jako Izraelce. Aniž bychom tím popírali

židovské sebepochopení, které zase sami mít nemůžeme. A konečně netřeba lpět pedantsky na tom, že částečky hebrejské bible (Ezd 4,8-6,18; 7,12-26; Da 2,4b-7,28) jsou psány aramejsky. Jiří Hoblík

RECENZE

V čem je skrytá síla muže? Jak se žilo lidem v Izraeli vedle silných Pelištejců... Klaas A. D. Smelik: Samson, převyprávění biblického příběhu. Přeložil Martin Horák, ilustroval Pavel Beneš, vydal Kalich 2009

„Manóach a jeho žena se zoufale snažili uhasit požár ve svém domě, a teprve když jim ostatní lidé ze vsi přišli na pomoc, podařilo se jim oheň udusit. S domem to nevypadalo dobře. Ohořelá střecha se propadla na zem a všechno, co bylo uvnitř, lehlo popelem. – Vidíš, neříkal jsem to? To se může stát jen mně. Všechny ostatní domy stojí dál, jen můj dům ti mizerní Pelištejci zničí.“ (str. 15) Manóach a jeho žena Eluma žijí v Soreji, izraelské vesnici, která trpí přesilou sousedních Pelištejců. Ještě ke všemu, co je sužuje a nedaří se, je Eluma neplodná. Až přijde Boží posel a zaslíbí Elumě, že se jí narodí syn Samson. Autor knihy nás vtáhne do dávné doby, setká-

me se s ženami, které na máchadle perou prádlo a přitom probírají drby z vesnice, uslyšíme dusot a křik pelištejských vojáků rabujících izraelské domy. Strach a zkáza. A zároveň život obyčejné dvojice lidí, kteří jsou spolu, mají se rádi a zároveň se hádají, často jeden neposlouchá, co říká ten druhý... Narodí se Samson, vlasaté dítě, které bude Božím zasvěcencem, nazírem, bude zvláštní, silný, neohrožený. A budou ho přitahovat pelištejské krásky. Eluma je vykreslena jako starostlivá maminka, která by pro své „sluníčko“, jak Samsonovi říká, udělala všechno. Má starost, že syn se ještě neoženil, zve do domu izraelské dívky, aby se Samson seznámil. Otec Manóach je trochu morous, smolař, od života nic nečeká. Samson má rodiče rád, v zemi pelištejské si na ně často vzpomene, a když to udělá nahlas před svou nevěstou, je z toho oheň na střeše... „Samson a Dalila od toho dne tvořili nerozlučný pár a Samson začal mluvit pelištejsky čím dál lépe. Co nevěděl, bylo, že Dalila má jedno tajemství. Nestala se jeho přítelkyní proto, že by ho tak velmi milovala, ale proto, že ji o to požádala pelištejské knížata... – Jednou jsem o tom tak přemýšlela. Ty jsi tak silný. Nikdo na světě nemá takovou sílu jako ty. – To souhlasí. A Samson nezapomněl předvést Dalile své svaly. Musela je ale obdivovat už tolikrát, že někdy zatoužila po muži, který by se nemohl měřit ani s děckem. – Něco nesouhlasí, víš? Když tě postavím vedle tvého otce, nevidím, v čem byste si byli podobní. Manóach není jen ukňouraný, on je slaboch. Odkud tedy máš svou sílu, když ne po otci? – Myslím, že po mámě.

39

– Ó, prosím tě pěkně, Samsone, nezačínej zase se svou matkou! A Dalila se od něj rozzlobeně odvrátila...“ (str. 86–87) Asi většinou znáte příběh o soudci Samsonovi. Četli jste ho sami v Bibli, slyšeli ho v nedělní škole, v kostele... Nechte se jím znovu oslovit v podání Klaase Smelika. Postavy, doba i krajina, ve které se to vše odehrává, vystoupí plastičtěji, budete se s nimi „víc znát“. Oživnou. Dostanete chuť ten příběh vyprávět někomu dalšímu. Není

to něco zaprášeného časem, uvězněného v minulosti... Autor knihy Klaas A. D. Smelik vystudoval teologii, semitské jazyky, archeologii a starověké dějiny, nyní je profesorem hebrejských a židovských studií na univerzitě v Gentu. V roce 2007 vydal Kalich jiné jeho převyprávění biblického příběhu – knihu Jonáš. Jonáše i Samsona vtipně ilustroval Pavel Beneš. 

Lenka Ridzoňová

Svět hebrejské abecedy Nakladatelství Arbor vitae vydalo mimořádnou kolážovou sérii Pavla Holeky Hebrejská abeceda – Mezi dvěma světy. Autor, básník a kolážista, vytvořil ke každému z dvaadvaceti písmen hebrejské abecedy koláž a text. Můžeme říct, že čtenář dostává do rukou dvojí básně, kolážové i slovní. Ty první působí přirozeně i přesto, že mají přesnou skladbu, ze které je patrná autorova zacílenost, nic není náhodné. Významové vrstvy se překrývají, musíme se umět dlouho dívat – a to je cenné – abychom postupně odkrývali rozličná sdělení. Koláže jsou většinou orientovány na výšku (důležitá symbolická role) a autor s výstřižky zachází jako se slovy, uspořádává je do skladebných vztahů, jako by šlo o básně. Básnický text pak organicky doplňuje po ploše rozhozená hebrejská písmena, doprovázená lidskými figurami, zvířaty či rozličnými předměty. Holekovy meditativní texty, doprovázející každý obraz, jsou jemné a lehké a dokazují, že zkratkou lze mnohdy vyjádřit víc než mnohomluvnými překombinovanými montážemi, což dokládá například textem k poslednímu písmenu hebrejské abecedy „Tav“. V závěrečném odstavci čteme: „Za nejvyšším skokem shůry lze tušit víc než pouhou odvahu či statečnost. V jeho obětavosti se protínají všechny vertikály, míří skrze něj k nekonečnu.“ Pavel Holeka neprošel žádným formálním výtvarným vzděláním. Ve svých začátcích byl osloven nejvýraznějším českým tvůrcem používajícím techniku koláže, básníkem Jiřím Kolářem. Své papírové koláže tvoří obvykle ve větších

40

cyklech a mají podobu výtvarných básní, většinou lyrické, někdy i abstraktní povahy. Zdánlivý surreální nádech v kolážích Hebrejské abecedy, o kterém píše autor doslovu Gustav Erhart, nevidím jako zdánlivý, ale docela konkrétní a podtrhující smysl autorova konání. „Chtěl jsem se

setkat s každým z dvaadvaceti písmen zvlášť, nechat se vést jejich slovním a číselným významem k příběhům ukrytým v jejich nitru. Zároveň jsem ale nechtěl narušit tajemství uložené v ještě hlubších vrstvách jejich paměti...,“ říká autor. Koláž mu umožňuje bezprostředně a přesně najít souvislosti mezi výtvarnými, literárními i filozo-

fickými prvky, skoro se chce říct, že by pro jejich vyjádření těžko hledal vhodnější způsob. Holekova sličná a reprezentativní publikace je obohacením nejen pro čtenáře, ale je bez nadsázky i velkým přínosem do dějin české koláže, jak ji známe z prací Jiřího Koláře a Jindřicha Štýrského.  Ivana Benešová

NÁZOR

Koukat, nebo nekoukat?

N

ejednou jsem se v  církvi, ale i  mimo ni setkal s prohlášením: „Já na televizi nekoukám.“ A bylo to řečeno s jakýmsi povýšeným nadhledem, jako by šlo o něco chvályhodného, co odmítače tohoto nejrozšířenějšího sdělovacího prostředku staví morálně nad televizního diváka. Někdy je řečeno omluvně: „Na to já nemám čas.“ A většinou jsem pak zjistil, že se s dotyčným nemohu pustit do debaty dejme tomu o cause Čunek, o radaru v Brdech nebo o něčem podobném, co hýbe společností. Není prý k tomu dost informací. Bodejť, když se nehledají! Televize je natolik masová, že neznám-li názory v ní prezentované, jsem jako by uzavřen ve věži ze slonoviny a ztrácím kontakt s aktuální situací. I  televizní zábavný pořad může být zdrojem informací (z jednoho takového pořadu jsem se například dozvěděl, že dokonce ani gymnazisté

nejsou schopni udat způsob Husovy smrti) a stát se odrazovým můstkem k rozhovoru s bližním o vážných věcech. Představme si Ježíše, jenž zůstává na poušti, kde se oddává kontemplaci, nepozoruje současné dění a nesbírá informace. Jak by mohl vyprávět podobenství, jak by věděl, že na někoho spadla věž v Siloe? Rád věřím, že někdo má opravdu málo času. Vždyť ale nemusí vidět všechno. Není přece problém najít si určitý program, případně použít video, které v nepřítomnosti nebo v nočních hodinách relaci natočí. A nepodceňovat hrané filmy. Zrcadlí se v nich mravní úroveň společnosti. Kdo „nekouká na televizi“, nemá se čím chlubit. Mám obavy, že buď nepůjde k volbám, nebo nebude vědět, kterou z kandidátek vhodit do urny.  Jaroslav Kraus

OZNÁMENÍ Co je podstatné v evangelické liturgice? Tuto otázku si položí účastníci jarního studijního setkání, pořádaného evangelickou iniciativou Coena, které proběhne 22.-24. 4. na faře ČCE v Krouně. Hlavním přednášejícím bude prof. Pavel Filipi, který představí nejdůležitější teze své připravované knihy. Setkání začne ve čtvrtek 22. 4. večerní modlitbou v 19 hodin a skončí v sobotu dopoledne eucharistickou bohoslužbou a obědem. Zásadní přednášku s koreferáty zarámují diskuse a denní modlitby. Zájemci se mohou přihlásit u krounského faráře Davida Sedláčka (e-mail: [email protected], mobil: 603 186 128). Bližší informace včetně podrobného programu budou na http://coena.edunix.cz.  Karel Šimr

Historický vlak vyrazí na Karlštejnské linky v sobotu 24. 4. 2010 Přijměte pozvání na výlet historickým motorovým vlakem, který objede území čtyř sborů ČCE na Berounsku: Radotína, Berouna, Hořovic a Dobříše. Jsou připraveny dvě trasy, po kterých vlak pojede. Vyvrcholením akce bude odpoledne ekumenické ztišení u lomu Amerika, kde byl v padesátých letech trestanecký tábor a pracovali zde političtí vězni. Místní akční skupiny (MAS) Karlštejnsko si vylosovaly Českobratrskou církev evangelickou ke spolupráci. Společně vás zvou na výlet, který bude zážitkem nejen pro děti. Po trase A bude vlak vyjíždět z Prahy-Smíchova v 7.50, trasa B bude začínat v 12.00 v Zadní Třebáni. Více informací včetně podrobného jízdního řádu hledejte na www.e-cirkev.cz

41

na besedu Přírodní krásy Venezuely, při níž o své cestě pohovoří RNDr. Jan Pavlík (Český hydrometeorologický ústav). Beseda bude v úterý 13. dubna od 17.30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49.

volné kapacity se bude konat 24. srpna druhé kolo přijímacího řízení, bližší informace budou zveřejněny po uzavření výsledků 1. kola. Součástí školní budovy je studentská kolej. V rámci Týdne otevřených dveří 26.–30. dubna vždy od 8 do 15 hodin, je možno si školu prohlédnout a pohovořit s jejími studenty a pracovníky. Podrobnější informace na www.dorkas.cz.  Petr Hlaváček, ředitel školy

Cykloturistika

Festival Americké jaro

Tradiční rodinná cykloturistická rekreace, která několik let probíhala v Chotěboři, se letos uskuteční v Masarykově táboře YMCA v Soběšíně od 1. do 8. srpna 2010. Bližší informace podá a přihlášky přijímá farář Pavel Křivohlavý 558 630 202, [email protected]. Srdečně zveme všechny zájemce o cykloturistiku a otevřené společenství.

největší současný projekt česko-americké kulturní spolupráce.

OZNÁMENÍ Ekologická sekce České křesťanské akademie zve

Poznávací zájezd do Izraele Ve dnech 12.–22. září 2010 se koná poznávací zájezd do Izraele. Přenocování v hotelech v Jeruzalémě, v Haifě a u Mrtvého moře. Přes den cesty autobusem za poznáváním biblických míst. Místním průvodcem bude Fredi či Ariel Winkler. Cena: 11 000 Kč za letenky a 1 110 USD za služby v místě. V ceně je vše, tedy ubytování s polopenzí, autobus, všechny vstupy a služby průvodce. Zveme vás k účasti. Dotazy nebo přihlášky možno poslat na adresu: Manželé Mikuláš + Anita Zoubkovi, Žižkova 1161/27, 358 01 Kraslice, telefon: 352 696 085, mail: [email protected].

Ekumenická bohoslužba ke Dni Země Akademická farnost Praha a Ekologická sekce České křesťanské akademie zvou na úterý 20. dubna do kostela Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě Pražském (u Karlova mostu) k účasti na ekumenické bohoslužbě ke Dni Země. Bohoslužba začíná v 19 hodin. Káže Milan Horák, zpívá soubor Gabriel. Po bohoslužbě cca od 20 hodin bude v sakristii kostela následovat diskuse, zaměřená k tématu Krajina. Téma večera je Příroda jako zjevení. Hostem při diskusi bude ředitel geologického ústavu AV ČR RNDr. Václav Cílek, CSc.  JNe

Sociální a diakonická práce – nabídka studia Vyšší odborná škola sociální a teologická – Dorkas v Olomouci nabízí denní tříleté studium oboru „Sociální a diakonická práce“ připravující k výkonu profese sociálního pracovníka s kvalifikací podle zákona o sociálních službách. Specifickou profilací tohoto vzdělávacího programu je příprava na sociální práci v diakonických organizacích, případně pro uplatnění v křesťanských zařízeních volnočasových aktivit či přímo v církevní sféře v oblasti katechetické, evangelizační nebo pastorační služby. Příslušnost k některé církvi není podmínkou, uchazeč by však měl mít kladný vztah k diakonickému zaměření vzdělávacího programu a respekt ke křesťanskému zaměření školy. Přijímací řízení probíhá formou individuálního pohovoru na základě motivačního dopisu. Uzávěrka přihlášek pro první kolo přijímacího řízení je 21. května 2010, přijímací řízení proběhne 8. června. V případě

Pátý ročník festivalu Americké jaro se bude konat od 26. dubna do 26. června. Celkem se uskuteční přes 40 koncertů a přednášek v sedmi krajích ČR. Kompletní program bude zveřejněn na webových stránkách společnosti 6. dubna 2010, www.interdvoraksoc.cz. Záštitu převzala Asociace krajů ČR, Velvyslanectví USA, hejtmani a primátoři, a další osobnosti. V první části festivalu vystoupí pozoruhodný mladý klavírista a skladatel Dan Tepfer z New Yorku. Dan vyhrál řadu soutěží, podnikl četná mezinárodní turné, léta sklízí chvály kritiků. V roce 2009 vydal CD Duos with Lee, s jazzovou legendou Lee Konitzem. Jeho skladba Sólo blues pro housle a piano měla premiéru v Carnegie Hall, New York. V Praze můžete v rámci festivalu navštívit tyto koncerty Dana Tepfera: 26. dubna v 19.00 hod., Deylova konzervatoř, Praha 1, Maltézské náměstí 14 Klavírní improvizace, vstupné 280 Kč 4. května ve 14.30 hod., Modlitebna ČCE, Praha 2, Korunní 60 Klavírní improvizace, vstupné dobrovolné 4. května v 19.30 hod., Pražský hrad, Španělský sál, 19.30 Slavnostní koncert k 65. výročí založení Hudby Hradní stráže a Policie ČR Dan Tepfer zahraje světovou premiéru své skladby Koncert pro klavír a dechový orchestr / pohled z hory Orohena. Vstupné 280 Kč Vstupenky lze objednat: Jiřina Rybáčková, [email protected], 608 370 962

Seniorská dovolená v Chotěboři Z příspěvku dlouholeté účastnice Miluše Tytlové vyjímáme: ...mám velmi dobrou zkušenost s každoročním pobytem mezi seniory v evangelickém středisku v Chotěboři. Že už jsme na to staří, abychom trávili dovolenou tak trochu „tábornicky“? Hůlky a jiné pomůcky přece nejsou na závadu! Vše zvládáme s úsměvem a vzájemně si pomáháme. O programy se stará vedení, ale může přispět i kdokoli, kdo by se chtěl podělit o něco zajímavého. Hezký je i seznamovací večer. Každý poví, odkud přijel, a něco o sobě. To jsme si pak ještě bližší a rádi si popovídáme. Každoročně se pořádá i výlet autobusem po okolí, např. po sborech na Vysočině. Těch deset dní nám vždycky rychle uteče, ale načerpáme novou energii, máme mnoho krásných vzpomínek a získáme nová přátelství. Kapacita střediska se po rekonstrukci zvětšila. Zapřemýšlejte a pojeďte tam letos 18. až 27. června s námi! Přihlášky a další informace: D. Rotkovská, FS Libčice n.Vlt., 233 930 823, 776 798 580.

OZNÁMENÍ Rodinné rekreace v Chotěboři 2010

FS ČCE v Klášteře nad Dědinou hledá kazatele/ku s možným nástupem 1. 9. 2010. Nabízíme nově zrekonstruovaný služební byt s farní zahradou. Bližší informace získáte u kurátorky sestry Havlíčkové na tel: 739 244 645.

Farní sbor ČCE v Boskovicích hledá rodinu, která se s chutí ujme kostelnických prací. Předpokládáme aktivní účast na sborovém životě. Nástup možný ihned. Nabízíme rekonstruovaný byt 2+1 v objektu fary s příslušenstvím a menší zahradou v příjemném prostředí. Tel.: 516 452 197, e-mail: [email protected]

Západní sbor ČCE v Plzni hledá duchovního, který by od 1. 9. 2010 pečoval spolu se staršovstvem o život finančně stabilního sboru. K dispozici je zrekonstruovaný farní byt 4+1, výborné spojení MHD do centra města i do přírody. Informace podají: kurátorka Pechová tel. 377 375 115, Š. Pumr mob. 731 920 831, e-mail: [email protected], http://plzen-zapad.evangnet.cz

termíny běhů vedení běhu  zaměření 1. běh  3. 7. – 10. 7. N. Čejková rodinná rekreace *) 2. běh  10. 7 .– 3. 7. E. Plzáková hudební **) 3. běh  24. 7. – 1. 7. L. Červenka rodiny s dětmi 4. běh  31. 7.– 7. 8. D. Hrubantová maminky s dětmi***) 5. běh  7. 8.–14. 8. O. Titěra maminky s dětmi 6. běh  14. 8. –25. 8. T. Matějovský rodinná rekreace *) v případě zájmu je možné připravit kreativní kurz (batikování, korálkování, pletení z papíru) **) intenzivní hudební kurz bude v 1. týdnu do neděle 18. 7. 2010 ***) spolupráce na vedení běhu Marta Žídková z Brna Ceny pobytů i přes zvýšení sazby DPH, zůstávají na úrovni roku 2009. Je možné se přihlásit i na dva i více běhů za sebou. Uzávěrka přihlášek je 30. dubna 2010. Přihlášky potvrzené sborem, zasílejte na adresu: Ing. Petr Černý, Na Moráni 8, 128 00 Praha 2 Přihlášky přes Internet na stránce http://es-chotebor.evangnet.cz (platí pro zájemce, kteří byli v posledních letech ve středisku na rekreaci).

Evangelický měsíčník

vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Ing. Daniela Ženatá redaktorka: PhDr. Gabriela Fraňková Malinová členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych Jiří Hoblík, Th.D., Jan Kirschner Jan Mamula, Mgr. Tomáš Pavelka Mgr. Romana Špačková, Mgr. Lenka Ridzoňová ILUSTRACE NA OBÁLCE August Macke 1887 – 1914 Redakční uzávěrka květnového čísla je 18. 4. 2010. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], http://www.srcce.cz/ceskybratr

ISSN 1211-6793

Chystáme: Doprava, doleva – co je křesťanštější?