2010 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 Kč

29

Evangelický měsíčník | ročník 86/2010 85/2009 | cena 25 Kč | roční předplatné předpatné 290 290Kč Kč

Dětská léta v létě Hudební běh vedu nejmíň po pětadvacáté. Tady se už vychovaly řady „profíků“, dnes sem přijíždí druhá, i třetí generace. Ale nejde o mistrovské kurzy! Chceme, aby muzika dávala děti i dospělé dohromady; navíc se tu o bohoslužebné hudbě a o zpěvníku i povídá. S kufrem not na louku, rozhovor s M. Esterlem | 7

Letní tábory, brigády a kurzy Přínos škol Evangelické akademie Prázdninová Ukrajina Diakonie: O naději nad ději po povodních

|6 | 25 | 27 | 36

Bohoslužebné shromážděnív české vesnici Veselynivka na Ukrajině, foto: Tereza Kopecká

ÚVODNÍK

3 Na sklonku léta – D. Ženatá

ÚVODNÍK

AKTUÁLNĚ

4 Zachování odkazu památek reformace – DaZ BIBLICKÁ ÚVAHA

5 Anděl na cestách – H. Chroustová TÉMA

7 S kufrem not na louku Rozhovor s Miloslavem Esterlem – J. Plíšková 9 Snažíme se děti rozchodit – J. Mamula 10 Darují kus sebe – J. Čejka 11 Pohled z husitské kuchyně – D. Ženatá 13 Vesele ve Veselynivce – M. Renková 14 Pomoc potřebným – E. Zadražilová 15 Otázka na tělo Jak vzpomínáte na táborovou kuchyni?

NÁSTĚNKA

17 Kontaktní teologické studium – J. Ruml 18 Diakonie ČCE pomáhá obětem záplav – DaZ 20 Jazyk předků mě provází celý život Rozhovor s Ludou Sverdlovou – DaZ

CÍRKEV ŽIJE

23 Sto let díla lidskosti – M. Frydrych 23 Svébohov – J. Tengler 24 Pozvedám své oči k horám – J. Kirschner 25 Přínos škol EA – I. Škeříková 27 Prázdninová Ukrajina – P. Brodský 29 KGB? Kdeže, SBU – J. Ženatý 30 Víte, kde hledat Kubíkův žleb? – J. Hudec 31 Žena s nevyčerpatelným elánem – DaZ/gm EKUMENA ŽIJE

32 Valné shromáždění Světového luterského svazu – O. Navrátilová

GENERACE

33 Stížný list proti upálení Mistra Jana Husa – DaZ GRATIAS AGIMUS

34 Velebí má duše Hospodina – L. Moravetz DIAKONIE

36 O naději nad ději: jak to vypadá v praxi – P. Hanych

38 O tvářích povodňové pomoci – P. Hanych SLOVO

40 Kudy se vina vine? – J. Hoblík 41 Prstýnek, Bible, válka – L. Ridzoňová

Na sklonku léta

D

ny se viditelně krátí, ráno už je chladno. Školáci jsou donuceni vyklepat drobky z aktovek a ořezat tužky. Maminky perou jak špinavá, tak i netknutá trika svých malých táborníků, protože celý kufr je prolezlý lesním vlhkem a kouřem z ohně. Do sborů se vrací týdenní rytmus biblických hodin, konfirmačních cvičení, biblických pro děti a schůzek mládeže. Po květnových povodních vyrazili dobrovolníci pod vedením Diakonie ČCE na pomoc severní Moravě. Odstraňovali škody, půjčovali vysoušeče. Začátkem srpna spláchla vlna přívalových dešťů několik obcí na Liberecku a Ústecku a v Diakonii začal kolotoč znova. Díky vedení, koordinátorům i ochotným dobrovolníkům přichází stále pomoc tam, kde je to třeba. Konkrétní reportáž z postižených míst i o tvářích povodňové pomoci se dočtete v rubrice Diakonie. Pro naši církev je typické, že s velkým nasazením organizuje spoustu letních akcí na celocírkevní, seniorátní i sborové úrovni. Na tradici YMCA, táborů na Sázavě či v Bělči navazují současné pobyty pro rodiny, dětské běhy, pobyty pro rodiny s dětmi s postižením, pobyty a kurzy se zaměřením na hudbu, divadlo, sport, stanové tábory, kurzy pro mládež, vodácké akce či společné sborové rekreace. Ojedinělým fenoménem jsou brigády. Jejich účastníci nejen prožijí společně čas, ale odvedou ještě kus poctivé práce pro někoho, kdo to potřebuje. Jakýmsi svorníkem jsou biblické programy, které na všech typech těchto pobytů připravují faráři i laici. Ochutnávce letních zážitků věnujeme rubriku Téma. Prázdninových akcí je mnoho. Některé příspěvky se do čísla 9 nevešly, otiskneme je v příštím čísle. Vzdálená česká komunita na Ukrajině, opečovávaná potulným kazatelem Petrem Brodským, ožívá v létě výukou češtiny. Co všechno při tom lze zažít se dozvíte z příspěvků v rubrice Církev žije. Co si přát? Ať se dobré věci rozvíjejí. Ať je stále dost nadšených, kterým není zatěžko zalepit lodě, postavit stany, domluvit brigádu či připravit program, pobožnost a hry. Již po několik generací se potvrzuje, že tato investice neokázalé sounáležitosti se církvi bohatě vrací. Daniela Ženatá



AKTUÁLNĚ

Zachování odkazu památek reformace a jejich zpřístupnění široké veřejnosti

P

rojekt podporující cestovní ruch v  oblasti církevních památek pro návštěvníky z České republiky i ze zahraničí byl doporučen Centrem pro regionální rozvoj k financování a schválen řídícím orgánem ministerstva pro místní rozvoj v březnu 2010. Předcházela přípravná etapa a projekt by měl být dokončen k 31. 12. 2011. Co konkrétně takový velký projekt znamená? Celková výše nákladů má být téměř čtyři a půl milionu korun. Pětaosmdesát procent nákladů bude financováno z programů EU, patnáct procent ze státního rozpočtu. Kromě propagace památek spjatých s reformací zahrnuje i doprovodné služby, jako je nabídka ubytování, kulturních akcí či zajímavých podnětů pro trávení volného času. Publikace Dědictví reformace v České republice a mapa farních sborů vyjdou ve čtyřech jazykových mutacích:



česky, německy, anglicky a francouzsky. Praktický kapesní průvodce Dědictvím reformace a různé informační skládačky a letáky by měly být k mání v regionálních infocentrech, vznikne multimediální prezentace na DVD a budou spuštěny nové webové stránky s tématem památek reformace. Na pěti místech – v Praze, Brně, Mariánských Lázních, Děčíně a Českých Budějovicích – budou vytvořena informační centra. Partnerem projektu je Ekumenická rada církví, garantem za synodní radu Lia Valková, za ústřední církevní kancelář František Straka a Gerhard FreyReininghaus. Užší pracovní tým tvoří Mahulena Čejková, Milan Nechyba, Monika Voženílková a Miriam Richterová, koordinátorkou projektového týmu je Janka Haluková. 

DaZ

BIBLICKÁ ÚVAHA Anděl na cestách ...máš-li útočiště v Hospodinu, nestane se ti nic zlého... (Žalm 91,9–13)

J

e konec léta, končí prázdniny, čas dovolených, táborů, festivalů. Vracíme se z  cest domů. Máme prázdninový čas rádi, cestování taky. Zároveň z toho máme veliký respekt. Vrátit se domů živí a zdraví, setkat se s rodinou, s lidmi ve sboru v plné sestavě – to není samozřejmé. Jsme vytrženi ze svého obvyklého životního běhu. Víc než kdy jindy si uvědomujeme, jak moc na svých cestách potřebujeme Boží ochranu. Já osobně si od určité doby před svými cestami připomínám slova žalmu o andělu, který chrání člověka na cestách. Někdy se ta slova modlím, jindy je vnímám jako požehnání. Žalm samozřejmě není jen pro cestovatele. Sice tu máme zmínku o stanu – „Pohroma se k tvému stanu nepřiblíží“ – ale tím se jistě nemyslí trampové nebo vodáci. Žalm je o cestě životem, o životě. „Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.“ Máme tu dva způsoby pobývání: domov a stan. Mít domov je něco jiného než bydlet ve stanu. Ten rozdíl cítíte určitě sami. Když slyším slovo „domov“, napadají mě tyto asociace: bezpečí, útulno, stálost, ochrana. Jedním slovem „útočiště“, jak říká autor žalmu. Zatímco stan ve mně vyvolává spíš cosi dočasného, ohroženého, lehce zničitelného. Domov žalmista spojuje s  Hospodinem. Člověk však bydlí ve stanu. Ale je patrné, že i ten, kdo bydlí ve stanu, může mít domov u Pána Boha. A ten, kdo má domov u Pána Boha, kdo se rozhodne pro Boha a spoléhá se na něj, ten se ani v chatrném stanu nemusí bát pohrom. Bydlení ve stanu nebylo pro starověk nic neobvyklého. Izraelci, Hebrejové, byli kočovníci. Šli kus cesty, někde rozbalili své stany, pak je zase zabalili a šli dál. Jak ten stan vnímat dneska? Troufám si říct, že jsme taky kočovníci. A troufám si říct, že tady na zemi taky „jenom“ stanujeme. Všechno v našem životě je na dobu dočasnou.

Všechno je v ohrožení, lehce zničitelné. Náš život neustále něco zvenčí ohrožuje. Máme vymezený čas a prostor. Nejen vymezený, ale také omezený. V životě toho musíme hodně „zabalit“ – jako ten stan. Říkáme třeba: zabalit kariéru, zabalit vztah, já to balím. A jde se dál. Tak mi při tom dochází: Vždyť já to tady na tom světě jednou „zabalím“ úplně. Náš život rovná se bydlení ve stanu. A jako takový je život vystaven nebezpečí a pohromám. Jednou nevyhnutelně skončí. Autor žalmu konkretizuje pohromy. Mluví o kamenech, jmenuje nebezpečná zvířata: hada, lva a draka. Můžeme je chápat jako symboly nepřátelských sil a zla všeho druhu. Naše stany – životy – jsou jimi neustále ohroženy. Žalmista doufá. Má v Hospodinu svůj domov. Věří v jeho ochranu a ve své vítězství nad nepřátelskými silami. Pošlape hada, lva i draka. Zvítězí nad záludností, panovačností a krutostí. Tahle víra a naděje není nijak naivní. V tom smyslu, že „když věříš, tak se ti nikdy nic nestane“. Ten, kdo to psal, věděl moc dobře, že pohromy jsou a budou. Osobní i společenské. Ale zakoušel Boží blízkost právě i uprostřed pohrom. Tu Boží blízkost nazývá anděly. „Na rukou tě budou nosit.“ Pro mne je to krásný obraz nejen o ochraně, ale také o nadzvednutí ze země. Představuju si, že mě anděl „vynese nahoru“. Ne z tohoto světa, ale na jinou rovinu. Odtud se mohu podívat na svůj život z pohledu Božího království. Anděl mi dovolí mít odstup od všech těch pohrom, ostrých kamenů, hadů, lvů a draků. Díky andělu smím mít totiž nad svým životem nadhled. S nadhledem si třeba mohu všimnout, že můj život nejsou jen pohromy. Že i když se můj stan hroutí, domov trvá. Že i v těžkých chvílích jsem vlastně v bezpečí. Žalmistovu naději přeju sobě i vám. Ať nás všechny provází v našem stanování.  Hana Chroustová



TÉMA

Táborová základna YMCA Vlčice u Staňkovského rybníka foto: Jaroslav Pechar

ROZHOVORY O MUZICE

S kufrem not na louku s Miloslavem Esterlem, vedoucím hudebního pobytu pro děti i dospělé Povedlo se, co jsem ani nečekala. Na letním hudebním pobytu v Chotěboři, kde jsem si domluvila rozhovor s Miloslavem Esterlem, mi nakonec on sám a tři mladé účastnice tohoto pěkného setkání zahráli Telemannův Koncert pro čtvery housle. Nejdřív jsme ale pod stromem rozmlouvali. Vy sám jste tu coby vedoucí už po několikáté. Ano, hudební běh vedu nejmíň po pětadvacáté. Tady se už vychovaly řady „profíků“, dnes sem přijíždí druhá, i třetí generace... Zdá se tedy, že zájem trvá. Zájemců je pořád ještě dost. Na rozdíl od jiných běhů. Třeba chystaný pobyt pro rodiny, který měl být před námi, se nekonal, protože se přihlásilo málo lidí. Jde asi obecně o jakousi individualizaci, což je znát trochu i v tom našem hudebním běhu, ale kdo už má jednou z kurzu zkušenost, vyhledává jej znovu. A vždycky se najde i někdo nový, doslechne se, má malé a hudebně šikovné děti... Podmínky ke vstupu nekladete? Třeba zpěv z listu? Určitě ne. V zásadě se jedná o rodinnou rekreaci. Ale ta má jistý cíl: – vytvořit společenství, které bude hrát a zpívat – při bohoslužbách nebo prostě v církvi. Takže s dětmi cvičíme písničky k pobožnostem, doprovody na nejrůznější nástroje – je tady flétnový soubor, houslový, klávesy, pěvecký sbor. Ale nejde o mistrovské kurzy! Což je někdy pro pár jedinců obtížnější přijmout. Chceme, aby muzika dávala děti i dospělé dohromady; navíc se tu o bohoslužebné hudbě a o zpěvníku i povídá. Letos si naše zdejší farářka, Elen Plzáková, moc hezky připravila své oblíbené písně z Evangelického zpěvníku i z Dodatku; zajímavě o nich vypráví a my k nim hrajeme doprovod. A pak nacvičujeme hudbu, se kterou se vyjíždí do sborů tady kolem, na bohoslužby. Byli jsme v Hradišti a v Krupé a v Krucemburku a v Sázavě... Letos jsme jeli do Hlinska. Je to tam na nás poněkud malé, úplně jsme to tam zacpali.

Jak jste vůbec přišel na pořádání hudebních táborů? Býval jsem členem poradního hudebního odboru v době, kdy byla jeho předsedkyní sestra Magdalena Horká, to je možná třicet let nazpět. Spolu jsme přemýšleli, co by se pro jakousi hudební osvětu dalo dělat. A tak jsme domluvili, že připravíme letní běh v Chotěboři, který se bude věnovat muzice. Ty první roky jsme tady mívali s Magdalenou malé skupinky dětí s flétničkami, s houslemi, zpívali jsme písničky. A dětí přibývalo, postupně na naši nabídku začínaly slyšet muzikantské rodiny. Rodiče byli původně jen jako doprovod; a někdy před patnácti lety jsme s nimi začali zpívat. Před patnácti lety? To už byli mezitím z původních dětí skoro dospělí, ne? No právě. Z většiny se stali konzervatoristi. Dohromady s pěveckým sborem jsme najednou měli soubor. Začali jsme si říkat Chorea (Chotěbořský rekreační ansámbl). Já si pamatuji, že jste jednou byli zahrát a zazpívat někdy během roku u nás v kostele ve Střešovicích. To je pravda. Vznikla tu už jistá tradice – o pololetních prázdninách se znovu sejdeme, něco z léta se opráší a v některém z pražských sborů si na bohoslužbách zahrajeme. Jaká je skladba nástrojů? Flétnová nebo dechová skupina vůbec, ta bývá největší. Byl tu i hornista, trumpetista. Smyčců bývá tak deset, dvanáct. Dobré je, že se tu vytvořila skupina kytaristů. To jsou takoví ti, co by se možná toho společného moc neúčastnili, ale takhle mají svůj repertoár, navíc pak při pobožnostech a při bohoslužbách doprovázejí. Klávesy máme jen dvoje. A vždycky se snažím dát dohromady čtyři až pět lektorů, kteří se jednotlivým skupinám věnují. Na takový dvoutýdenní kurz se musíte dopředu hodně připravovat, že? Co má tady na starosti farář a co vy sám? Musím mít velkou zásobu, přivézt kufr not, protože nikdy nemůžu vědět úplně přesně, jak ¥



se nástroje sejdou. Na sbor se musím opravdu připravit. Zpěváci nejsou žádní profesionálové, ale jsou většinou muzikantsky zdatní. Dělali jsme bachovskou kantátu, Orlanda di Lassa, Händela, Palestrinu, Schütze... Letos jsme nacvičovali Buxtehudeho kantátu. Letos je tu už potřetí Elen Plzáková, má dvě pobožnosti za den, na jednoho faráře je to docela velký kus práce. Připravila si moc hezký program, vybudovaný na písničkách těch nejvýraznějších autorů ze zpěvníku; a jednak o nich mluví, třeba o Lutherovi, Komenském, jednak z těch jejich písní umí krásně vytáhnout biblické souvislosti, zdá se mi to skvělé. A výborně to souzní s muzikou, kterou děláme. Já vedu houslovou skupinu a pěvecký sbor.

Tak na konec: máte chuť pokračovat dál? Dokud bude zájem? Asi ano. Akorát už jsem trochu unavený. Plné angažmá ve školním roce; a tohle chce potom velkou přípravu. Jste tady se svou ženou? Co vaše děti? Žena je se mnou a děti tady tím prošly taky, všichni jsou muzikanti, teď už mají jiný program, ale každý se tu aspoň na chvíli ukáže. Kdybyste nebyl učitel a neměl letní prázdniny, byla by to opravdu velká oběť, trávit pravidelně dva týdny dovolené takhle. Pojedete snad ještě někam jinam? No jistě. Do Velké Lhoty na Vysočinu na chalupu, tam nastane teprve odpočinek. I když notebook si s sebou beru, nějakou práci na novém zpěvníku bych stejně dělal rád.

Jak se na táboře cítí jeho dětští účastníci? Chce se jim hrát na nástroj i o prázdninách? Dvanáctiletá houslistka Noemi Brahová za námi přišla přes louku sama od sebe, za ruku s hodně malým chlapečkem. Noemi, nevadí ti, že hraješ na táboře na housle? Jak moc se houslím věnuješ? Hraješ v nějaké škole? Nevadí, mě to tady baví. Hraju v ZUŠce ve Skutči, ale bydlíme v Proseči.

Máte také nějaké vystoupení? V neděli odpoledne jsou tady v táboře nešpory. Bývá tu lidmi z okolí docela nacpáno. Ještě jsem chtěl říct k té naší kytarové skupině: tyhle kluky do bohoslužebného dění moc zapojit nelze. Ale lektor, který je vede, Ondřej Souček, pro ně a s nimi vymyslel moc pěknou věc. Na sobotní večer připravili program z milostných písní pro dámy a dívky. Šlo v podstatě o všechny „love songy“ ze zpěvníku Já písnička, které kluci zpívali (někdy spíše bručeli…) a doprovázeli. Tady je hejno mladých obdivovatelek, tak se to moc povedlo. Během let tu vznikají i džezové a bigbítové formace; to je specifikum těchhle odrostlých, že už si tvoří své. Živíte se muzikou? Jsem ředitelem základní umělecké školy ve Starém Plzenci. A učím tam housle.



Odkdy jezdíš do Chotěboře? Snad už od čtyř let. Ty jsi začala hrát tak brzo na housle? To chtěli spíš rodiče, nebo ty sama? Já jsem si o to řekla. Viděla jsem film Hudba mého srdce, a tam byla učitelka, která učila hrát děti na housle. Moc se mi to líbilo, řekla jsem pak rodičům, že bych chtěla hrát taky. Zdá se ti hudba, co tu hrajete, obtížná? Musíš třeba trošku i sama cvičit? Když to potřebuju, něco si zkusím i při hodině. Ale není to zas tak těžké, že bych musela cvičit. A tady jsi s rodiči? Jsem tady s tátou. Táta začal hrát na housle se mnou. Teď už moc nehraje, ale trochu umí. Tady je jako zpěvák.

Čtrnáctiletého Matěje Šulce vytáhla Elen Plzáková z procházky s kamarády. Matěji, ty jsi tady za kytaristy. Co hrajete? Písničky od různých rockových skupin, např. AC-DC. Taky hrajeme ze „Svítáku“ a z Dodatků. Písničky se vybírají tak, že je Ondra, co nás učí na kytaru, stáhne z internetu, pak je vytiskne a my si vyberem tu, kterou známe a líbí se nám.

Na kytaru hraješ někde v „hudebce“? Klasiku? Ne, chodím k jednomu učiteli ještě s jinejma klukama, učí nás písničky. Řekni mi něco o těch milostných písních, co jste prý hráli. Kdo to vymyslel? Tak různě. Třeba jedna holka, co chtěla slyšet hrát jednoho kluka. Jana Plíšková

Odkud o táboře víš? Od naší farářky a od jejího syna, s kterými tu také jsem.

TÁBOR

Snažíme se děti rozchodit Obraz neokázalé církevní sounáležitosti

L

etní tábor rodinného typu ve Svratouchu jsem si vybral jednak proto, že vím o úsilí jeho dlouholetého pořadatele. Farář Michal Vogl z nedalekého Sněžného se snaží dát děti ze sousedních sborů dohromady už deset let. Můj druhý důvod však souvisel s předpokladem, že toto léto navštívím společenství svým způsobem regionální a sevřenější, než jsou dětské tábory celocírkevní. Nemýlil jsem se. Jen jsem na místě zjistil, že když se jedna parta dětí každoročně schází, charakteristické měření sil s autoritou může získat půvabné rysy. „Jsem ministr protestu za Dětskou stranu demokratickou ČCE,“ hlásí se mi s bojovným výrazem Oskar, jeden z táborníků, a bezelstně se dovolává svých práv proti „totalitě vedoucích“. Michal se shovívavě usmívá a pak na děcka hromovým hlasem houkne, aby byl klid a já si mohl s vedoucími pohovořit. Před nabídnutou odpolední kávou nakouknu do ložnice, kde si na čímsi spacáku vyfotím zátiší se dvěma „Davidovými harfami“ – výslednými pracemi onoho tvořivého pátečního dne, mezi něž patřily i originální píšťalky z kusu hadice – a říkám si, že tu nejspíš žádná anarchie nehrozí.

U jednoho stolu „Ony i děti z vesnice jsou zvědavé na kravičky nebo chytání žab,“ uvádí mne do obrazu Jitka,

další z pěti vedoucích. „V něčem žijí od přírody dál než ve městě. Kromě toho dnešní děti jsou počítačové a mobilové. Jsme tu na týden, ale SMS a telefonování s rodiči se nezastaví.“ Sedíme v kuchyni neobsazené svratoušské fary na kraji Českomoravské Vysočiny a já si potvrzuji, že stany zde opravdu nenajdu. Ale zato nostalgickou atmosféru prázdninových pobytů v improvizovaných minimalistických podmínkách – i když se střechou nad hlavou a základním hygienickým vybavením. Noviny o prázdninách přinášely úva-

Na děti, které v noci svítily v kostele a hrály na varhany, poslal někdo policii a sepisovaly se skutečné úřední protokoly. Vše se ale nakonec vysvětlilo. hy o zušlechťujícím významu tábornické tradice v přírodních podmínkách, ale i takto vynikne nezbytná kázeň, nutná ke společnému soužití a udržování jeho ducha. Od ranních rozcviček, rozdělování služeb a mytí nádobí až po noční klid. „Rozdělávání ohně a lesní moudrost asi zanedbáváme,“ přiznává Michal, „nejsme šílenci do nějakého stylu, zkrátka předat něco z Bible, vytvářet dobré společenství a jinak od každého trochu“. „A také se snažíme děti na výletech trochu rozchodit,“ glosuje Mája Balabánová, která ¥



tentokrát zpestřuje denní program anglickým okénkem. Děti o sobě z ložnice dávají vědět a já si ověřuji jejich věkové rozpětí. Kromě nejmenšího, jemuž je tři a půl roku, v průměru od šesti do třinácti let ze Sněžného, Daňkovic a Borovnice také z Prahy i odjinud, celkem jedenáct dětí a s nimi pět vedoucích, kromě farářových ještě jeden otec s dětmi. Jsou zde příbuzní a tábor by samozřejmě nevznikl bez konkrétní důvěry rodičů. Kterou je ovšem třeba postupně budovat. Napadá mne, že tohle je obraz neokázalé církevní sounáležitosti. Kéž by jí přibývalo. A pro koho je tábor určen? „Neděláme nábor do sboru.“ Sněženský sbor tábor pořádá a nabízí, podmínka je „vydržet“ biblický program a písničky ze Svítá. (Jak mi ale děti za chvíli předvedou při biblickém divadle a koncertu na čerstvě vyrobené nástroje, nemají s tím žádný problém.) Vedoucí mne ale ještě zasvětili do mystifikací, jimiž udržují partu dětí v pohotovosti. A to ještě nevěděli, co říkají. Na tento tábor se totiž

bude dlouho vzpomínat, protože nikým nenahraná výjimečná situace se promítla i do závěrečné noční hry. Jak jsem se dodatečně dozvěděl, na děti, které v noci svítily v kostele a hrály na varhany, poslal někdo policii a sepisovaly se skutečné úřední protokoly. Vše se ale nakonec vysvětlilo. Ve Svratouchu končí předposlední den pobytu. Děti sedí kolem stolu a Michal jim vykládá další podobenství a diskutuje. Příští den bude i námětem pro dramatické zpracování. Využívám chvíle a stáčím řeč na údajnou totalitu vedoucích. „Ta je prostě všude,“ hlásí se mi starší děti a jen to s nimi šije. „A kdyby se pan učitel ve škole každého zeptal, kolik by chtěl jedniček, bylo by to lepší?“ To už je moc i na ministra protestu a směje se na celé kolo. A jaké téma příště? „Minule bylo bylinkaření,“ vzpomíná Jitka Voglová, „letos děti úspěšně vařily, postupně každá skupina a hned několik chodů. Příště uděláme tábor gastronomický.“  Jan Mamula

POBYT PRO DĚTI S POSTIŽENÍM

Darují kus sebe asistenti pomohou dětem a ulehčí rodičům

K

aždý jsme jiný, máme své potřeby a přání, ale patříme dohromady, vytváříme společenství: rodiče, děti, asistenti – dobrovolníci, kteří přijíždějí, aby na týden žili pro druhé, pomohli, kde je potřeba, ulehčili rodičům, kteří se o své děti starají a mnohdy těžko hledají někoho, kdo by je vystřídal. Přijíždějí, aby darovali kus sebe, svých možností a času, a zároveň aby byli obdarováni úsměvem, láskou a bezpodmínečným přijetím, aby nahlédli do života rodin s dětmi s postižením, do jejich radostí i starostí. Na začátku mám strach, nakolik si s dítětem sednu, jak ho zvládnu, ale pak to vždy nějak dopadne, přinejhorším se prohodím s jiným asistentem. K dítěti si také najdu cestu tím, že ho přijmu, jaké je. Je to na týden, není třeba řešit velké problémy. Letos jsem se staral o holčičku s autismem, která byla spokojená, když si někde sedla a hrála si s knížkou, resp. s jejími stránkami, které předtím roztrhala. K této pomoci patří i přijetí rodičů. Nejlépe, když se s rodiči skamarádím, když sdílíme stejný názor a máme vzájemný respekt a úctu.

10

Je to náročný týden, psychicky i fyzicky, vyžaduje neustálou pozornost. Není horší pocit, než když ztratíte z dohledu vám svěřené dítě. Třeba když s ním někam odejde jiný asistent, ale je možné, že uteklo do lesa, kde může dostat záchvat nebo spadnout do potoka. Někteří to nezvládnou a příště pomoct nepřijedou, byť by chtěli. Ale nelze se jim divit, natož to zazlívat, tlak je ohromný. Posezení s ostatními v místní hospůdce u vyhlášeného Cara patří k bělečským večerům radosti a pohody, kde si můžeme ostatním postěžovat a kde můžeme nalézt pochopení rodičů i pochopení od rodičů. Jan Čejka

POD STANY

Pohled z husitské kuchyně Jednoho červencového dne na dětském táboře Šest hodin. Slunce zlatí vrcholky stromů nad paloukem se stany, ptáci zpívají, je zima. Kuchařka střídá poslední dva husity, kteří měli noční hlídku. Ti zalézají do spacáků, na půldruhé hodinky to stojí ještě za to! Jiskrné ráno, ticho, v kamnech začíná praskat oheň. Vedoucí obchází stany. Táborité, orebité, pražané i sirotci mají budíček. Ale co to? Zjišťují, že ve svých družinách mají po včerejší bitvě s křižáky mnoho nemohoucích. Někdo je slepý (šátek přes oči), někdo přišel o nohu (má obě nohy svázané k sobě, takže může jen skákat nebo se nechat nést), někdo o ruce (má je přivázané k tělu), někdo je němý, asi má vyříznutý jazyk (šátek přes pusu). Jen jeden z celé družiny je zdráv a ocitl se v roli ošetřovatele. Teď si musí všichni nějak navzájem pomoci: zajít na latrínu, vyčistit si zuby, přijít na snídani, nakrmit se, zjistit, co kdo potřebuje. A lazaret, kde kyne další pomoc, je až za lesem u rybníka, tam je třeba potom všechny raněné přesunout. Až k rybníku z kuchyně nedohlédnu, ale zřejmě tam došlo k velkolepému uzdravení, protože se husité vracejí po svých, vidí, brebentí a tváří se spokojeně. Duchovní potravu potřebují všichni. Jídelna pod celtou je jen pultem oddělená od táborové kuchyně, takže i kuchařky při čištění zeleniny nebo kráje-

ní cibule naslouchají pobožnosti a mohou zpívat s ostatními. Dnes je třeba škrábat brambory na oběd. Služba využívá této poklidné chvíle a celá družina se ohání škrabkami. Po pobožnosti přichází na řadu povídání o husitství. Farář a zdatný vypravěč čerpal z Františka Palackého a strhujícím způsobem líčí bitvy, okolnosti, důsledky a zajímavé podrobnosti. Říkám si: kde ten Palacký vzal tolik detailů? To musel ležet několik let v archivech! Naši husité mezi osmi a patnácti lety poslouchají s otevřenou pusou. Napadá mě: zdalipak jsou stejně napjatí a dychtiví při hodinách dějepisu? Po svačině tábor ztichne. Husité odtáhli do lesa stavět pevnosti. Vybaveni pouze pětimetrovým provazem mají postavit bez další technické pomoci přístřešek velký tak, aby se tam ukryla celá družina. Jak to pojmou a jak si poradí bez hřebíků a seker? V kuchyni teď přichází čas na dopolední kávu. Obě kuchařky, farář a doktor si dopřejí příjemnou chvilku. Pak znovu k vařečce a hrncům. Uvařit pro pětatřicet strávníků v polních podmínkách vyžaduje odvahu a zkušenost. Přísun dřeva má na starost jedna z družin, musí si to nějak mezi programem zorganizovat. Polena mizí v nenasytných kamnech a příprava dřeva zaměstná jednoho zdatného dřevorubce na plný úvazek. Děti mu pomáhají a nosí dřevo ke kamnům. Dnes vaříme bílou polévku ¥

11

s koprem, už to voní. Brambory jsou naškrábané, až bude hotová polévka, odstavíme ji a na plotnu přijde obrovský hrnec s bramborami. Nakonec se budou smažit vločkové karbanátky. Že je neznáte? To se uvaří hned ráno ovesná kaše, a když vychladne, nakládá se s ní, jako by to bylo mleté maso. Přidá se cibule, koření, vajíčka a karbanátky jsou k nerozeznání od masových. Před obědem se obchází a hodnotí pevnosti. To si ani kuchařky nemohou nechat ujít. Honem přiložit do kamen, a ať se to vaří chvíli samo! Na pevnostech se podepsala kreativita jednotlivých družin. Jedna má vedle prostorné chýše i kostel s křížem, stolem Páně a kalichem a chlebem z kamínků. Druhá družina má kolem své pevnosti ochranný val a ve vnitřním prostoru obdělané pole, aby husitští obránci nehladověli. A pak už

rychle dokončit oběd, nachystat do dvou škopků vodu na nádobí a po zpěvu před jídlem mohou zazvonit sběračky o ešusy. Polévka i karbanátky mizí v žaludcích vděčných strávníků. Ešus si myje každý sám. V jednom škopku je horká voda s jarem, v druhém voda oplachovací. Je zajímavé pozorovat táborníky. Menší kluk má ešus za lodičku a ráchá se ve škopku neúnosně dlouho. „Pohni už,“ hučí za ním fronta husitů. Jiný jen tak smočí stěny ešusu, že se mastnota ani nehne, jen aby si ve vodě na nádobí nenamočil prsty. „Vezmi houbičku a pořádně si ešus umej!“ nabádám ho. „Nebo si do toho dáš večer nudle na sladko?“ Odpolední program začíná „dovednostmi“. I kuchyně má co nabídnout. Kdo se naučí krájet cibuli, udělat jíšku a skládat ekologicky krabice od mléka, dostane knoflík. Přišije si ho k ostatním

12

knoflíkům získaným za různé jiné dovednosti na svůj pásek. Na konci tábora se budou knoflíky sčítat a jejich počet může významně promluvit do konečného bodování. Na odpolední svačinu jsou výtečné koláče, které ráno kluci přivezli na kárce z rodinné pekárny z nejbližší vesnice. Pak mají husité plné hlavy i ruce řešení nějaké bojové hry, zatímco kuchařky staví znovu hrnce na plotnu. Slíbené nudle na sladko jsou velmi oblíbené. Je libo posypat grankem? Nebo jenom cukrem? Nejvíc jde na odbyt sladká opražená strouhanka. Ještě polít máslem! Na večerní nástup jdou husité v trikách s kalichy na prsou, každá družina nese svůj štít. Kuchařky aspoň rychle urovnají zástěry. Hodnocení dne a bodování, zpěv táborové hymny. Rozdělí se hlídky, služby na zítřek a hurá k ohništi na večerní pobožnost, zpěv a pohádku na dobrou noc. Co je v kuchyni ještě potřeba? Zkontrolovat, jestli je všechno nádobí umyto, utěrky vyvařeny a pověšeny, nikde nezůstaly zbytky, které by přilákaly již tak dost drzé myši z louky. Projít zásoby na další den, sepsat, co má dvojice nákupčích zítra přivézt na káře z vesnice z obchodu, co objednat v pekárně. S večerním soumrakem ustupuje vedro a vkrádá se vlhký chlad. Povídání ve stanech i courání na latrínu pomalu utichá, i husité toho mají pro dnešek dost. Vedoucí za svitu petrolejek dolaďují program na další táborový den, zbytky brambor od oběda se na pánvi mění ve voňavou opečenou dobrotu, která přichází k chuti. Něco k zakousnutí pro hladové noční hlídky je také připraveno, oheň v kamnech může vyhasnout. Táborová kuchyně pro dnešek končí. Co člověka vede k tomu, že se ve své dovolené nejede slunit do Chorvatska, ale opáše se zástěrou, sestaví jídelníček, obtelefonuje vesnické obchody a točí se deset dní kolem plotny v polní kuchyni? Touha po návratu k přírodě či pokus o dočasný únik od mobilu a internetu zní trochu otřepaně, i když něco na tom je. Jistě, že se po táboře vrátíme k ledničce, televizi a splachovacímu záchodu. S prvním sněhem bychom tu stěží přežili. Ale těch deset dní chození po jehličí místo po asfaltu, tmy, když se setmí, a hvězd nad hlavou, sezení u ohně a společného zpěvu má nabíjecí schopnost. Zde v přírodě je hmatatelné spojení stvoření se Stvořitelem. Nejvíc radosti a pocitu uspokojení přinášejí zážitky, které jsou neopakovatelné a které formují duše letošních husitů na celý život, stejně jako všech táborníků před nimi i po nich. Daniela Ženatá

UČITELSKÉ PRÁZDNINY

Vesele ve Veselynivce Čeština zní i stovky kilometrů od vlasti

K

dykoli budu vzpomínat na prázdniny 2010, bude mým zážitkem číslo jedna Ukrajina, kde jsem v krajanské obci Veselynivka působila tři červencové týdny jako učitelka češtiny. Z mnoha důvodů se tu člověk cítí jako doma, z mnoha zase naopak jako v úplně jiném světě. Jako doma ve vesnici uprostřed stepních pastvin a polí zhruba sto kilometrů od Oděsy? Jak jinak, když kolem sebe denně slyším krásnou, i když trochu archaicky znějící češtinu své hostitelky Marie Provazníkové. Jak jinak, když při nedělní bohoslužbě, kterou vede právě paní Provazníková, kazatelka a ordinovaná presbyterka zdejšího evangelického sboru, beru do ruky černý i žlutý zpěvník stejně

kam a hlavně kudy domů. Stejně tak je to u dětí. Nejen jejich pokoj a dům, ale celá vesnice je jim domovem. Vidíte je chodit po návštěvách a vyřizovat vzkazy, v partách jezdit na mámině kole, na louce kopat do míče, když sluníčko přestane pálit. Děti jsou tu v bezpečí, neboť odmala respektují hranice vsi, za kterými číhají lišky (ty opravdu), vlci (ti prý v zimě) a medvědi (ti z výchovných důvodů dosazeni rodičovskou autoritou). Vztah zmíněných mláďat, tedy zvířat a dětí, je tu bezprostřední, nikdo nepotřebuje pečovat o domácí mazlíčky tak jako ve městech. Děti mají naopak povinnosti: dojít na trávu, v poledne napojit tele pasoucí se před domem, zjistit, kam slepice zanáše-

jako v Čechách. Ale tady je první překvapení, nezazní očekávaná, doma zažitá melodie. Písně mají svou vlastní notu, vroucí hlasy babiček jsou lety secvičené, nápěv se rozlévá do táhlých trojhlasů, které mi připomínají ruské lidové. Podle hlasu svého srdce dotvořila melodie k textům ve zpěvnících paní Sedláčková – vždyť sbor neměl ani varhany, ani člověka znalého zpěvu z not. Veselynivku jsem poznala jako ráj mláďat – zvířecích i lidských. Mají rozhodně větší svobodu, než je ta naše. Zvířata se pasou na zeleném, podlézají ploty, lezou do kaluží, až jsou z housat a kachňat černozemním bahnem obalení „ropáčci“. Vědí kudy

jí vejce, večer přihnat krávy z pastvy domů. Dodnes mi není jasné, jak v padesátihlavém stádu naoko stejných krav i malí poznají tu svoji. Život dospělých je podřízen hospodářství. Každá rodina má krávu, s kterou se musí vstávat jako do práce – po páté. Než se vyžene na pastvu, musí se podojit. A to ještě v poledne a večer. A mléko zpracovat. Proto se tu lidé večer nescházejí po zprávách jako u nás, ale „po kravách“, tedy zhruba v devět. Pozdě na setkání? Ale ne, teď je příhodná teplota (už ne 38 stupňů ve stínu), i stepní vítr se ochlazuje, z louže, co zbyla z rybníka, se ozývají žáby, lidé si povídají pod osvětleným loubím obtěžkaným ¥

13

dozrávajícím vínem a tuhle téměř středomořskou atmosféru ještě dokresluje vrzání kobylek. Mají konečně čas, protože hospodářství je poklizeno, kombajny, samovazy a traktory s pluhy pro podmítku jsou pro dnešek zaparkované před bývalým družstvem a ohně, které na polích vypalují strniště, pomalu dohasínají. Čas si udělají i ženy z místního pěveckého spolku: sejdeme se v budově shromáždění a hledáme v českých zpěvnících texty k písničkám, lidovým i populárním, jejichž melodie znají z cédéček. Mohou tedy zase zkoušet něco nového a připravovat se na vystoupení. Takový večer je také vhodný na noční bojovku. Měla velký úspěch – přišly snad všechny děti ze vsi. Ve výhodě však byly ty, které pravidelně

chodily do shromáždění na vyučování. Pro úkoly jsme totiž využili motivy z pohádky O perníkové chaloupce, kterou některé děti nacvičovaly jako divadlo. Vyučování o prázdninách? Žádná klasika; děti docházejí dvakrát denně do shromáždění, aby se zdokonalily v řeči svých rodičů a předků. V každém případě to je škola hrou. Vracím se s nimi k pohádkám, říkadlům, dětským písničkám, hrám, procvičujeme slovíčka, popisujeme zážitky atd., vše důsledně v češtině. Skupiny jsou proměnlivé co do počtu i složení. Někdy dorazí jen čtyři děti, jindy jich přijde patnáct. Věrní jsou hlavně ti malí. A to je dobře, protože o ně a o jejich vztah k „české mluvě“, jak tu říkají, jde při podobných misích především. Miroslava Renková

BRIGÁDY

Pomoc potřebným Pracovat o prázdninách? A zadarmo? Kolega ze synodní rady mi vyprávěl o brigádách, kterých se již pátý rok účastní mládež z Mělníka, Pardubic i odjinud. „Letos pracujeme začátkem srpna ve Strměchách, máš to kousek, přijeď se podívat,“ dostala jsem konkrétní pozvání. A tak jsem vyrazila a užasla. Pod rukama dvaadvaceti mládežníků a  jejich „vedoucích“ a spolupracovníků Hanky Pfannové, Miroslava Pfanna a Daniela Ženatého se zanedbaná strměšská zahrada zcela proměnila. Povalené dřevěné ploty dostaly nové výztuhy, zmizely náletové dřeviny a pečlivě roztříděné hromádky

nalezeného kamení, železa či dřeva svědčily o tom, že očista proběhla důkladně. Měla jsem štěstí, že jsem přijela na samý konec brigády a mohla tak zhodnotit to ohromné množství práce, které parta dokázala za sedm dní udělat. Je to skvělé, záslužné, ale myslím, že to není to nejdůležitější. To stěžejní je, že bylo vytvořeno prostředí, které je pro dnešní mladé tolik potřebné; při práci se kamarádské vztahy posunou a utuží. Při práci žádný kluk nemůže předstírat, že je borec; buďto je, nebo není. Obojí je zřetelně vidět. Stejně tak se i na každé slečně rázem pozná, zda je holka do nepohody, nebo není. Evangelíci různých generací s nostalgií vzpomínají na své brigádnické týdny v Herlíkovicích či jinde. Věřím, že stejně tak bude dnešní mládež vzpomínat na své brigády a ponese jejich ovoce dál světem počítačů, facebooků a dalších anonymních pojítek. A tak díky, Hanko, Mirku a Dane, že si ve svých nabitých diářích najdete čas a umožníte mládeži být při práci i při oddechu pospolu. A díky vám, mladí a šikovní, že máte chuť nést štafetu evangelických brigád dál ku prospěchu sboru, pro který pracujete, ale hlavně ku prospěchu svému.  Eva Zadražilová P.S. Ráda bych partu pracantů pozvala příští rok do Moravče, jenom nevím, zda u nás pro tolik šikovných rukou najdeme dost práce. Ale máme na to celou zimu...

14

OTÁZKA NA TĚLO Jak vzpomínáte na táborovou kuchyni? Motto: Ó jak to voní, když se jídlo nese ke stolu ó jak to voní, když se vůně line z kastrolu ó Pane, díky za ty dary chutě, vůně, tvary chuť, chuť, dobrou chuť! Žaneta Němcová, stanový tábor Na táborovou kuchyni vzpomínám v dobrém. Polní kuchyně je nejlepší stejně jako osvědčené recepty; vločkové karbanátky, brambory s cibulkou apod. Taky kakao každé ráno je prima. Jen to umývání ešusů od červených omáček… Šimon Maňák, skautský tábor Mně na táboře vždycky moc chutná a neříkám to proto, abych se nedotkl citů kuchařů. Na našem skautském táboře vaří vždy někdo z nás za občasné pomoci všech ostatních. Jídlo není jako od rodičů nebo z restaurace, ale někdy to je velké překvapení! A hlavně jsme všichni spolu a v přírodě! Ondra Blažek, pobyt pro děti Místy je to přímo luxusní, ale jednou za čas se to trochu nevyvede.

Pavlína Šíblová, sportovní pobyt pro mládež S příjemným pocitem v oblasti břišní. Kuchařka Zuzka měla svoji „vařící premiéru“ a zvládla to skvěle. Dobrá jídla, dobré nápady, a když byl ještě hlad, bylo poblíž i něco k snědku na jeho zahnání. Matěj Šulc, hudební pobyt pro děti i dospělé Na hudební tábor se každý rok těším, ale zásobu jídla si vždycky beru s sebou. Když se povede dobré jídlo, je to super. Letos byla dobrá dvě. Láďa Beneš, stanový tábor Táborové přejídání! Je to jedna z prvních věcí, na které si vzpomenu, když se řekne „náš tábor“! Miki Erdinger, již 31 let blažkovský harcovník Jako první se mi vybaví sestra Skřipská, která vařila celé mé dětství na Blažkově. Její usměvavá tvář vykukující z výdejního okénka, výborné nudle s mákem, které jsem snad jinde nikdy nejedl, a milý hlas mě stále provázejí. A na moji prosbu, že chci „hodně málo“ se vždy ptala: „Tak hodně, nebo málo?“ Jan Kačer, pobyt pro děti Hurá, on vaří Aleš!!!

15

 

NÁSTĚNKA SYNODNÍ RADA

Ze zasedání synodní rady dne 10. srpna vybíráme: SR schválila prodloužení místa pastorační pracovnice Noemi Batlové v Olomouci na plný pracovní úvazek do 31. 8. 2012. SR zřizuje místo pastoračního pracovníka na poloviční úvazek v Nosislavi a povolává na toto místo Ivu Květonovou a Lenku Svobodovou (každou na 25%). SR schválila kandidaturu Marcina Pilcha na místo faráře v Českém Těšíně na plný pracovní úvazek, kandidaturu Jana Hudce na místo faráře v Hrabové na 70% pracovní úvazek, kandidaturu Pavlíny Lukášové na místo farářky v Hranicích na plný úvazek, Daniely Zapletalové Grollové na místo farářky v Kdyni na Šumavě na plný pracovní úvazek, Tomáše Mencla na místo faráře v České Lípě na plný úvazek a Debory Hurtové na místo farářky v České Třebové na plný úvazek. Vzala na vědomí rezignaci faráře Tomáše Drobíka na místo kazatele sboru v Bošíně. Na vědomí vzala SR zprávu o vizitaci seniorátního výboru Královéhradeckého seniorátu v Černilově dne 21. 6. a zprávu o vizitaci seniorátního výboru Pražského seniorátu v Berouně dne 27. 6. Rovněž vzala na vědomí zprávy ze zasedání seniorátních výborů: Královéhradeckého seniorátu 14. 6., Moravskoslezského seniorátu 21. 6. a Východomoravského seniorátu 19. 7. Senior Jiří Polma informuje ve Věstníku Ochranovského seniorátu o vývoji v české provincii Jednoty bratrské. SR se s materiálem seznámila a bere jej na vědomí. Ve FS ČCE v Hraběticích byla jmenována 21. 7. 2010 správní komise. Samostatný sbor není schopen plnit základní funkce, většina členů staršovstva zemřela nebo je upoutána na lůžko. Seniorátní výbor Brněnského seniorátu rozhodl o jmenování správní komise po návštěvě Hrabětic a jednání s kurátorem sboru

16

jednomyslně. Synodní rada vzala jmenování správní komise na vědomí. Daniel Bartoň podal po svém návratu ze studijního pobytu ve Francii zprávu. Studia v Paříži byla pro něj velkým přínosem: zdokonalil se ve francouzštině, pronikl hlouběji do myšlení teologa a filozofa Paula Ricoeura, navázal kontakty s řadou lidí z reformovaných, ekumenických i mezináboženských kruhů. SR vzala zprávu na vědomí. Synodní rada uvolnila pro rok 2010 z fondu sociální a charitativní pomoci tyto prostředky: 150 000 Kč na pomoc v Jižním Súdánu prostřednictvím HEKS (dlouhodobý projekt, který navazuje na projekt v Darfouru) 150 000 Kč na pomoc postiženým povodní v Pákistánu prostřednictvím HEKS (akutní pomoc) 150 000 Kč na povodně v ČR. Synodní rada doporučuje sborům, které chtějí přispět na letošní povodně, aby se připojily ke sbírce vyhlášené Diakonií ČCE. Spojená luterská církev v Německu (VELKD) a Evangelická církev v Německu (EKD) zvou na spojené synody v listopadu do Hannoveru. SR deleguje na oba synody předsedkyni SpEKu farářku Hanu Pfannovou. Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) vyhlásilo novou výzvu integrovaného operačního programu, která navazuje na již realizovaný projekt Dědictví reformace. Nabízí se ojedinělá možnost využít těchto finančních prostředků pro rozvoj života v církvi, práci s mládeží a rodinami s dětmi na úrovni seniorátů a sborů. Předmětem je popsání pěti turistických stezek připomínajících osudy osobností reformace. Stezky budou zaměřeny na rodiny s dětmi a mládež. SR pověřuje M. Richterovou a M. Voženílkovou zajištěním zpracování projektu a jeho předložením na MMR. Ve sbírce prvotisků a  starých tisků spravované Ústředním archivem ČCE (ÚA) se nachází větší množství multiplikátů. Vzhledem ke špatnému fyzickému stavu některých exemplářů by byl vhod-

  ný jejich odprodej. ÚA nechal provést odhad cen a nabídl je Národní knihovně a Strahovské knihovně. Zástupci obou knihoven vybrané exempláře viděli a dohodli se na ceně. SR souhlasí s prodejem deseti duplikátů starých tisků ze sbírky ÚA Národní knihovně (za 10 250 Kč) a s odprodejem čtyř starých tisků Strahovské knihovně (za 9 400 Kč). SR přijala rezignaci Janky Halukové na členství v propagační komisi a jmenovala členkou této komise Miriam Richterovou. Synod uložil synodní radě zjistit, zda by bylo možné uskutečnit zasedání synodu na jiném místě v ČR než v Praze. SR ukládá ústřední církevní kanceláři připravit první důkladnou analýzu zasedání synodu mimo Prahu. Součástí bude srovnání finančních nákladů, ubytovacích možností, vytipování míst s dobrou dopravní dostupností a možností využití krajských, univerzitních, církevních a dalších institucí. DaZ

SYNODNÍ SENIOR

Kontaktní teologické studium „českého biskupa“ Budilo mírnou pozornost, že „český biskup“ si odjel na studijní pobyt a  nechal církev svému osudu. Kolegové tzv. kontaktní faráři to brali téměř jako mimořádnou zajímavost a nijak víc to neřešili. Jenom si spíše přisazovali na adresu svých biskupů, což ovšem i na mě působilo jako dvojsmysl. Někteří ze

známých německých biskupů si nechávali popsat, jak to u nás po dobu těch několika měsíců funguje, jen stěží přijímali vtípek, že Boží lid může být také někdy ponechán na starost Pánu Bohu. Skupina tzv. KontaktpfarerrInnen (KF) čítala jedenáct osob. Sedm farářů a dvě farářky z německých zemských církví a dva cizince (kromě mne faráře luterské církve z rumunského Sedmihradska). Po schválení SR a vyřízení náležitostí bádenskou církví, která naší církvi už dlouhou dobu každé dva roky poskytuje a plně hradí jedno místo, dostal každý účastník výchozí materiály. Informace o studiu, o bydlení v Morata Haus, což je účelové zařízení bádenské církve, o  dalších možnostech v  rámci pobytu, např.  o  existenci a  životě univerzitního sboru Peterskirche, které poskytly dostatečné podklady pro rozhodování před odjezdem. Bylo žádoucí promyslet si nabídku výuky jednotlivých kateder teologické fakulty a stanovit si osobní denní rozvrh účasti na přednáškách, seminářích, cvičeních apod. Doporučena byla dávka cca 10 až 12 hodin týdně s tím, že kontaktní faráři mají naprostou svobodu v účasti čehokoliv nabízeného teologickou fakultou. Nutno však podotknout, že všeobecná spokojenost s podmínkami, nabídkou a možnostmi neměla nikoho k tomu, aby darovaný čas „proflákal“, návštěva studijních programů a dalších aktivit byla tím, co každého táhlo a zajímalo, a svým způsobem právě to byl nejvýznamnější druh kýžené regenerace sil každého z KF. Přínos více než tříměsíčního pobytu vidím přesně v tom, jak je nazván v našich řádech – jde o možnost studovat a mít volno. V této kombinaci se nabízí ¥

17

jednak návrat k tomu, k čemu se s takovou intenzitou již člověk v průběhu všedního pracovního dne nedostane, tj. možnost žít v přednáškách daleko soustředěněji na teologii, a zároveň regenerovat síly, vystřídat fádní pracovně-profesní rytmus běžného týdne zcela jiným režimem dne a porozhlédnout se po světě, který není tak odlišný od našeho. Přičemž je hezké zakusit sebe sama a zahlédnout svou církev a nakonec i zemi z kontextu širšího. Dopad pro službu v církvi je tedy nepřímý, spočívá v jistém poodstoupení od našich problémů, nahlížení na církev doma očima zdáli a srovnávání toho, čím žijí zemské církve v Německu. Z mnoha rozhovorů s kolegy a kolegyněmi v Heidelbergu, z návštěv ve sborech a z dalších setkání vyplývá, že ČCE je standardní církví 21. století, na kterou dopadají důsledky svobody, demokracie, globalizace i zmenšeného světa stejně intenzivně jako na ostatní. Cesta do budoucnosti nespočívá na tom, že si budeme všechno tvořit sami, vytvářet stanoviska jen ze svého úhlu pohledu, ale v daleko větší míře musíme sdílet s ostatními jak výsledky svých zkušeností a práce, tak přejímat vše dobré a osvědčené, spolupracovat při společném odstraňování nedobrého a radovat se z toho, že máme kolem sebe církve, v jejichž společenství je také naše místo.  Joel Ruml

 DIAKONIE

Diakonie ČCE pomáhá obětem záplav Vody opadly, ale pomoc Diakonie ČCE nekončí. Dobrovolníci Diakonie ČCE jsou soustředěni v povodňovém centru v Liberci a v Novém Městě pod Smrkem, oba týmy dobrovolníků pomáhají v obci Víska na Frýdlantsku. Odhaduje se, že hlavní odklízecí a úklidové práce budou končit a začnou další práce v jednotlivých postižených domácnostech, jako otloukání omítek apod. Ty se protáhnou na týdny či měsíce. Na povodňovém kontě Diakonie ČCE je aktuálně (v době uzávěrky ČB č. 9) 622 tisíc Kč, prostřednictvím dárcovských zpráv lidé dosud poslali dalších 410 tisíc Kč, celkem tedy k dnešnímu dni evidujeme částku 1 032 000 Kč. Děkujeme všem, kteří pomáhají. Výtěžek sbírky pomůže – stejně jako v minulých letech – konkrétním lidem a domácnostem, které povodně postihly. Jak můžete pomoci? Zasláním dárcovské sms ve tvaru dms pomocpovodne na číslo 87777. Příspěvkem na sbírkové konto 27196349/0800 (var. symbol 2010).

18

Potřebujete pomoc? Lidé postižení záplavami se mohou obracet na telefonní číslo 724 515 408 nebo e-mailovou adresu [email protected].  DaZ 

PROPAGACE

Kalendář Nástěnného kalendáře na rok 2010 byl vydán jeden tisíc kusů, z čehož byla zhruba polovina určena na propagaci ČCE a druhá polovina k prodeji. Distribuce byla zajištěna v rámci ČCE přes sbory, dále prodejem v knihkupectví Kalich a v dalších pražských knihkupectvích (např. Kosmas, Kanzelsberger, Brána, Karmelitánské knihkupectví u sv. Jindřicha). Prodej kalendáře byl velice úspěšný a výtěžek prodeje skoro pokryl pořizovací náklady, což je u propagačního produktu nebývalé. Dostaly se k nám pochvalné ohlasy, oceňována byla zvláště vysoká kvalita fotografií. Nyní se blíží čas pro kalendář na rok 2011. Tentokrát připravujeme překvapení v podobě rodinného plánovacího kalendáře, který vznikl ve spolupráci s dětmi Bratrské školy – církevní ZŠ v Praze-Holešovicích. Případný výtěžek z prodeje bude věnován na podporu škol EA. MV

JUBILANTI V měsíci září slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi: Anna Pavlosková Dana Rotkovská Jaroslav Vanča Hana Svatoňová Anna Holá

CÍRKEVNÍ BUDOVY

Být dobrým hospodářem Litoměřice. Objekt Českobratrské církve evangelické v litoměřické Rooseveltově ulici byl zastupiteli města prohlášen na posledním jednání 5. srpna za místní kulturní památku. Podle tajemníka Městského úřadu v Litoměřicích Petra Panaše z tohoto rozhodnutí neplynou pro město žádné závazky, pro majitele

domu to však znamená, že má větší šance dosáhnout na dotace, které by pomohly k pokrytí nákladů na opravu budovy. „Prohlášení budov za místní kulturní památku začíná být běžné i v jiných městech v zemi,“ dodal Panaš. (Litoměřický deník 17. 8. 2010)

DOBRÁ ZPRÁVA

Děti z Rolničky vyjely novým mikrobusem Pomocí darů a výtěžků veřejných sbírek zakoupila Diakonie ČCE – středisko Rolnička v Soběslavi nový mikrobus určený ke každodenní dopravě dětí do Rolničky. Ve středu 1. září v 9.30 hodin byl za účasti významných partnerů předán mikrobus slavnostně dětem.

by mělo sloužit hlavně zahraničním studentům. Ti by v něm nalezli nejen ubytování, ale i místnost k modlitbám či studijní prostory. „Ve městě studují lidé z Anglie či Malajsie. Pro ty chceme najít prostor, ve kterém by měli soukromí, cítili se dobře a měli možnost se i pomodlit,“ říká o projektu předseda hradecké asociace Ismail. Podle něj je nyní v Hradci zhruba sedmdesát lidí islámského vyznání, ale prostor by sloužil jen asi pro šest až sedm zahraničních studentů. „Situace v Hradci Králové je trochu jiná než v Praze nebo v Brně, kde islámské komunity normálně žijí. Tady se jedná převážně o zahraniční studenty. Ti, když přijdou třeba do knihovny, lidé na ně pohlížejí s nedůvěrou,“ vysvětluje předseda. Původně chtěla asociace zakoupit pro centrum vilu Kristýna na hradecké Brněnské třídě. „Naše plány však kvůli nedostatku peněz zatím nevyšly, ale sháníme dál,“ tvrdí Ismail. Odpůrci projektu upozorňují na neblahé zkušenosti z okolních zemí. „Všude, kde se muslimové a islám ve větší míře objeví, vznikají problémy. V zemích západní Evropy se islámská centra s mešitou dokonce nezřídka stávají základnami pro teroristické aktivity,“ píše se v žádosti o odmítnutí vybudování islámského centra v Hradci Králové, adresované do rukou hradeckého primátora Otakara Divíška. (Mladá fronta Dnes,17. 8.)

Poděkování za podporu patří veřejnosti (sbírka Rolničkové dny 2008–2009, sbírka Slovenských korun 2009, sbírka pokladničkami 2008–2010), Diakonii ČCE, firemním dárcům, jednotlivcům, Kruhu přátel Rolničky a VÚ 3517 Bechyně. „Budeme také rádi, zachováte-li nám přízeň i nadále, neboť každoročně musíme zajistit přibližně 200 000 korun na vlastní provoz dopravy,“ řekla Eva Janatová, fundraiserka Rolničky. DaZ

Z DOMOVA

Soužití s islámem? Hradec Králové. Je, nebo není Hradec Králové připraven tolerovat islámské náboženství? Tato otázka se dostala v krajském městě na přetřes v souvislosti s plánem místní muslimské asociace postavit zde islámské centrum. To se ale některým lidem moc nezamlouvá. „InshaAlláh, se svolením a přízní Alláha, my, muslimská unie v Hradci Králové, plánujeme vybudovat a koupit islámské centrum. Je pro nás velmi důležité mít islámské centrum,“ píše se na internetových stránkách asociace. Centrum

19

PŘEDSTAVUJEME Jazyk předků mě provází celý život Rozhovor s Ludou Sverdlovou Luda Sverdlova (1965) je ordinovanou presbyterkou nezávislého evangelického sboru v Bohemce na Ukrajině. Manžel Sergej je Ukrajinec, češtinu pochytil od českých příbuzných. Vychovávají spolu dceru Olu a syna Dimitrije. V době Ludina dětství se ve škole vyučovalo v ukrajinštině, z cizích jazyků se učila rusky a anglicky. Čeština ji však doprovází celý život. Jazyk svých předků se učila z písniček, katechismu a česky psaných knih. Pracovala v mnoha profesích: pekla chleba v domácí pekárně pro celé družstvo a školu, pracovala jako kuchařka, v obchodě, v administrativě, ale také na stavbě jako zedník, aby získala byt. Dnes je laickou kazatelkou, stará se o sbor a káže česky celé vesnici. Co vás přivedlo do Čech? Přijela jsem na kurz češtiny, který se koná v Dobrušce, pořádá ho Karlova univerzita. Přijela jsem se vyučit, poopravit češtinu, kterou používám při své práci laické kazatelky u nás ve shromáždění. Bohoslužby se u nás v Bohemce konají česky, a já potřebuju češtinu zlepšit. Na jak dlouho jste přijela? Kurz se koná od 23. července do 16. srpna. Je to skoro měsíc učení, ale program je pestrý. Vyučování je v dopoledních hodinách a odpoledne jsou přednášky, procházky, seznamujeme se s českými vesnicemi i městy, navštěvujeme muzea a dozvídáme se o historii této země. V samotné Dobrušce a okolí je toho k vidění hodně. V sobotu a neděli máme výlety. Jen samé učení, to by bylo napoprvé moc. Jak se vám líbí ve východních Čechách? Je tu krásná příroda a příjemní lidé. Taky naši učitelé dělají všechno možné, aby se nám tu líbilo.

20

Byli jsme např. tady v Dobrušce v muzeu F. L. Věka, taky v Babiččině údolí, ve Vamberku v muzeu, kde je vystavena česká krajka. Myslím, že se jí říká vamberecká. Je tam také řemeslné muzeum, kde jsou všelijaké předměty z vesnice a je vidět, jak se život na vesnici zlepšuje. Odkud jsou účastníci jazykového kurzu? Kdo dnes stojí o zlepšení češtiny? Jsou tam Francouzi, Moldavané, Bělorusové, účastníci z Ruska, Polska, Srbska, Číny. Každý rok prý zájemců přibývá. Také z Makedonie, Německa i z Ameriky. Kde jsou české spolky, kde mají lidé české kořeny, odtud přijíždějí. Jsou to krajani nebo jejich manželky, děti nebo někdo z širší rodiny, ale vždycky mají k Čechám vztah. Ti lidé tady chtějí žít, nebo se spíš chtějí vrátit zpátky domů a tam mluvit česky? Spíše se chtějí vrátit a v místě, kde žijí, udržovat češtinu. Mezi kurzisty je hodně mladých lidí, studentů. Je to tak padesát na padesát se staršími nad pětatřicet roků. Nejmladšímu chlapci je asi šestnáct. Přijeli podobně jako já, učit se češtinu, protože ji potřebují umět, aby ji doma mohli používat. Z těch mladých tady chce možná někdo zůstat a studovat, to přesně nevím. Zajímavý je jeden pán z Německa. Je to režisér, platí si kurz sám, není stipendista jako většina ostatních. A chce česky učit svou dcerku, která má půldruhého roku. Jak je výuka rozdělena podle úrovně znalostí? Máme šest tříd. V první jsou úplní začátečníci, učí se mluvit a rozumět. Pak jsou dvě třídy s trochu vyšší úrovní. Učí se gramatiku, pomáhají si přes angličtinu. V horních třech třídách jsou ti, co už česky docela umějí. Mezi nimi už není velký rozdíl. Všichni už rozumějí, mluví i píšou a chtějí češtinu zlepšit. Na začátku jsou rozřazovací testy

 a podle toho se vytvoří třídy. Psala jsem mnoho testů a jsem ve druhé nejvyšší skupině. Celý život píšete azbukou. Dělá vám potíže psaní latinkou? No, třeba bukvu (písmeno) S pořád nemůžu správně vykroutit. Ale docela to jde. Číst jde dobře, horší je psát. No a to vaše měkké i a tvrdé y! To je hrůza. A ty háčky a čárky. Někdy píšeme diktát, a to se nedaří. I naše učitelka říká, že to je těžké, že není možné se to naučit za měsíc. Když diktuje pomalu a zřetelně, ještě to jde, ale když se normálně mluví, vůbec to neslyším, nepoznám, jestli a, nebo dlouhé á. To chce asi ještě čas.

Co nového je v Bohemce? Nová věc je, že v  Pervomajsku se ustavila kazatelská stanice Bohemky. To si přáli ti, co pocházejí z Bohemky, ale odešli za prací. Dnes jsou to padesátníci, nemají už do Bohemky proč jezdit, protože rodiče už jim zemřeli, mají tam sice vzdálenější příbuzné, ale svoje rodiny mají v Pervomajsku. Kde je krajanský spolek Nová Bohemka a teď tam vznikla kazatelská stanice. Jednou týdně se bude konat biblická hodina. Taky tam letos v létě proběhla týdenní výuka češtiny pro zájemce. Po dlouhé době se letos konala v Bohemce konfirmace. Byly čtyři konfirmandky. Připravovali jsme se na konfirmační slavnost, ale já jsem u toho nakonec nebyla, byla jsem už tady na kurzu. To mi bylo trochu líto. Mezi konfirmandkami byla i naše dcera Ola. Konfirmaci vykonal Petr Brodský. Kontakty evangelických krajanů s vlastí jsou docela živé, že? Petr Brodský křtil letos poprvé v Pervomajsku dospělé. Taky navštívil Alexandrovku, pěknou velkou českou vesnici, která leží mezi Oděsou a Mykolajevem. A já jsem ráda, že můžu být na kurzu v Dobrušce a že si zlepším češtinu.  S Ludou Sverdlovou rozmlouvala 9. 8. Daniela Ženatá

ZE SVĚTA

Před sedmdesáti lety přišel do Taizé bratr Roger V Taizé se konaly oslavy 70. výročí příchodu zakladatele zdejší ekumenické komunity, bratra Rogera Schutze a připomínka 5. výročí jeho tragické smrti. 16. srpna 2005 byl totiž během večerní modlitby zavražděn psychicky nemocnou ženou. Již v  sobotu ráno konali v  Taizé zádušní pobožnost mniši rumunské pravoslavné církve. Večerní modlitba se pak na rozdíl od běžného zvyku začala procesím z louky nedaleko vesnice. Mladý Ital Matteo se totiž toho dne stal řádným členem komunity. Obdržel bílý hábit, který nosí její členové na modlitební shromáždění. Potom všichni navštívili hřbitov u nevelkého románského kostelíka, kde je pohřbeno tělo bratra Rogera a kde byla ten večer umístěna kopie – jeho srdci blízké – koptské ikony z Egypta, znázorňující přátelství s Ježíšem. Odtamtud pak asi pět tisíc přítomných mladých lidí přešlo do kostela Smíření, kde se konala druhá část modlitby. Bylo přečteno evangelium o Zmrtvýchvstání Páně a zapáleno několik tisíc malých svíček, které si každý přinesl. Jedinými slovy, která byla toho večera pronesena, byla modlitba bratra Aloise, který v ní vyjádřil vděčnost Bohu za život bratra Rogera. 

christnet/(MiH)

800 barevných Lutherů Kolem osmi set různobarevných sošek představujících církevního reformátora Martina Luthera začal 11. srpna instalovat v centru východoněmeckého Wittenbergu výtvarník Ottmar Hörl. Právě v tomto městě zakladatel protestantismu 31. října 1517 uveřejnil na vratech kostela svých devadesát pět tezí s požadavky na reformu církve. Metr vysoké plastové postavy v červeném, zeleném, modrém a černém provedení mají dočasně nahradit sochu Martina Luthera. Ta je v současnosti renovována. „Mé sošky Luthera jsou až na nohy zcela shodné s originálem,“ tvrdí Hörl. Umělecká instalace však vyvolala kritiku ze strany některých protestantských teologů, kteří tvrdí, že figury znevažují dílo Martina Luthera, jenž je autorem řady duchovních i politických spisů a prvního překladu Bible do němčiny. 

christnet/(ath)

21

CÍRKEV ŽIJE

foto: Jan Kirschner

Sto let díla lidskosti Čáslav 1910–2010

K

dyž byl v Čáslavi v roce 1869 postaven kostel, měl už reformovaný sbor dvě školy: v Bousově a v Čáslavi. V roce 1872 byl pak ve městě postaven reformovaný seminář pro vzdělávání učitelů. Byla to jediná střední škola, kterou evangelické církve v Čechách a na Moravě měly. O seminář se nejvíce staral čáslavský farář Pavel Nešpor (ve sboru 1838–1887). Průměrný počet studentů býval kolem pětasedmdesáti. Jenže tento seminář po osmatřiceti letech dosloužil. Budova nevyhovovala, dlouhou řadu let se přivíraly oči nad mizerným stavem hygienického zařízení, hrozilo, že ústav bude úředně zavřen. V té době vstoupil na scénu čáslavský farář František Kozák (ve sboru 1888–1925). Stal se jakýmsi tajemníkem ústavu. Dal natisknout letáky v češtině, v němčině, v angličtině a ve francouzštině s prosbou o zaslání finančních prostředků na stavbu nové školy. Letáky se rozešly po celé Evropě. Roku 1907 dal superintendenční konvent v Praze souhlas ke stavbě nového učitelského ústavu podle návrhu kolínského architekta Čeňka Křičky. Stavba stála 120 000 korun, vnitřní zařízení dalších 22 000. Budova byla předána do užívání 29. června 1910. Slavnost to byla náramná. V čáslavském chrámu kázal farář Josef Nešpor z Chrudimi, v nové budově pak promluvil kolínský farář Če-

něk Dušek, hosty přivítal kurátor Václav Havelka, který vzpomněl i císaře a krále Františka Josefa I., který vydal roku 1861 protestantský patent. Řečníků bylo moc. C. k. místodržitelský rada v Čáslavi Karel Krejčí, dvorní rada Dr. Bedřich Molnár z Vídně, Dr. Ferdinand Císař, superintendent moravský, farář Edward Dannenberger z Hesenska, Václav Ptáček, ředitel semináře, Jan Váňa, učitel z Netřebic, farář Oskar Opočenský z Kláštera. Dvorní rada Dr. Heřman Tardy z Královských Vinohrad, Dr. Alois Bárta, profesor v Dubuque v USA. V závěru poděkoval všem a slavnost ukončil čáslavský farář František Kozák. „Čechové, Němci, Francouzi, Švýcaři, Holanďané, Angličané a Američané pomáhali nám tento dům budovat. Ale tento dům je především památník Boží pomoci. Nechť v této škole vládne duch bázně Hospodinovy a upřímná snaha sloužiti národu a církvi ze všech sil. Budiž škola tato, jak Komenský žádá, dílnou pravé lidskosti a zbožnosti.“ Reformovaný učitelský ústav vychovával učitele až do vzniku první republiky. Roku 1921 se stal ústavem státním. Dnes je budova užívána střediskem Diakonie, které se věnuje dětem s postižením. I dnes jsou tu dílny lidskosti, i dnes tu pomáhá láska lidskosti. Miroslav Frydrych

Svébohov Kolem jediného výtisku Bible

N

edaleko Zábřeha na Moravě leží vesnice jménem Svébohov. Když její název vyslovíte před někým cizím, často se zarazí. „Copak je to za zvláštní jméno? Oni tam snad měli nějaké své bohy – bohy vlastní a jinačí?“ Podle pověstí se ve zdejších lesích kdysi usadil uhlíř, který prý uctíval jakéhosi svého boha. Podle odborníků je název obce odvozen od mužského osobního jména Svojbog či Svojeboh. Náboženská historie Svébohova je však zajímavá z jiného důvodu. V polovině 18. století, čili

v období protireformace, se sem přiženil jistý Antonín Hetzel. Přinesl si s sebou Bibli. Odkud ji měl, není známo. Hetzel Bibli tajně studoval, dokud jednou při četbě ve stodole na slámě neusnul. Když jej objevila manželka, oddaná katolička, vše nahlásila a Bible byla zabavena. Hetzel však biblickou moudrost i nadále vštěpoval svému synu Floriánovi. Ten si později při cestách světem pořídil vlastní výtisk nádherné Melantrichovy Bible z roku 1549. Písmo svaté ¥

23

posilovalo Hetzla a jeho přátele ve vzdoru vůči římským zvykům. Drželi si odstup od nedělních mší a zejména od povinné zpovědi. Bible jim totiž ukázala, že odpuštění vin člověk nezíská žádným úkonem před knězem, nýbrž že je dostává úplně zadarmo od Pána Boha. K němu se s důvěrou modlili a přestali hledat prostřednictví u různých svatých. Rostoucí hlouček čtenářů Bible narazil na prudký odpor. Třebaže končilo 18. století a platil již toleranční patent, byli svébohovští písmáci několikrát pokutováni, vězněni i zbiti a museli se na katolické faře podrobit examenu (náboženské zkoušce). Nepřízeň okolí ovšem jen potvrdila starou pravdu o Kristově církvi, že krev mučedníků je semenem nových křesťanů. „Bible misionářem“ – tak lze shrnout dávné události. Kolem jediného výtisku Bible vznikl reformovaný evangelický sbor, nebo přesněji sboreček s  několika desítkami členů. Věřící chodili zprvu občas na bohoslužby do Horní Čermné nebo do Vanovic, které se staly mateřským sborem. V roce 1860 byla postavena vlastní modlitebna, místními nazývaná kaple. Poměry se měnily. Bohoslužby ve srozumitelné řeči a množící se návštěvy kazatelů budily zájem u  obyvatelstva. Aby se omezil vliv „helvítů“, zřídila katolická církev v obci samostatný farní

kostel. Také svébohovští evangelíci získali na začátku 20. století vlastního kazatele. Vikář Rudolf Šedý, podporován četnými přáteli doma i v zahraničí, rozvinul pastorační činnost ve Svébohově i na celém Zábřežsku. Svébohov se tak stal kolébkou evangelické církve na severní Moravě.

Jsme vděčni Bohu i svým předchůdcům, že se Boží lid už po sto padesát let shromažďuje ve svébohovské kapli. Dnes je ve Svébohově kazatelská stanice zábřežského sboru. Bohoslužby se zde konají každý týden, v zimě na staré faře, jinak v kapli. Scházívá se nás kolem deseti sester a bratrů ze všech generací.  Jiří Tengler

Pozvedám své oči k horám Krkonošské Herlíkovice – příjemná dovolená i v dalších letech?

S

nad poprvé v životě jsem se s rodinou přihlásil na organizovanou církevní dovolenou. Našim cílem a týdenním domovem se stal Horský domov v Herlíkovicích, kde jsem byl naposledy na brigádě před dvaceti lety. Nejdříve jsem měli trochu obavy z poněkud „předuchovnělého“ programu, který nabízel ranní a večerní modlitby jak pro dospělé, tak i pro děti. Nicméně jsme oba byli úrovní programu i prostředím velmi mile překvapeni a je třeba hned na úvod dodat, že vše bylo dobrovolné, jak zdůraznil i vedoucí kurzu farář David Sedláček. David připravoval pro děti i obsahově velmi kvalitní biblické programy, postavené především na 121. žalmu. Modlitbičku pana faráře. „Pozvedám své oči horám, odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi...“,

24

vyžaduje a sama i opakuje naše starší dcera ještě dnes. Zdařilé byly ilustrace k programu, které si David maloval sám, až se zdálo, zda se neminul profesí. Ranní modlitba i večerní nešpory, stejně tak pobožnosti pro děti se konaly převážné v krásném secesním kostele, který velmi pěkně upravili manželé Veselí (foto str. 22). Blízkost tak krásného kostela je pro toto horské středisko velkou devízou. Velmi vkusná kombinace barev mobiliáře, abstraktní fresky ve věži či zajímavá kombinace frontálního uspořádání lavic s centrálním (tak je zde prostor jak pro intimní malá společenství, tak i pro anonymnější účast ze zadních lavic při větších shromážděních) dělají z kostela jeden z nejzajímavějších prostorů v evangelické církvi.

Dovolená v  Krkonoších se ale samozřejmě netráví jen v kostele, a tak i my jsme podlehli davovému šílenství a vyrazili k cíli nejvyššímu – na Sněžku. Tříhodinovou frontu na malokapacitní lanovku jsem opravdu nečekal a nemít v zádech dvě rozmazlená děvčátka, již bych dávno vyrazil Obřím dolem po svých. V sezoně tedy na Sněžku jedině pěšky, a když už na lanovku, tak raději na Medvědín či na Pláně (čekáte tak maximálnì pìt minut) a pak pěšky do Herlíkovic nebo nádherným a divokým údolím Labe na parkoviště k autu ve Špindlu.

Dva příjemné výlety nám připravilo i pánské a dámské odpoledne. Pánové při hlídání ratolestí ocenili blízkost hospůdky a hřiště ve Strážném, zatímco dámy splavil prudký liják na lanovce na Žalý. Také osvěžení výborným náchodským pivem při adrenalinovém přechodu údolí Labe trochu vyvážilo deficit Horského domova, kde se čepoval pouze monopolní Gambrinus. Jinak

ale místní kuchař vařil výborně a při stolování mě zaujalo snad jen to, jak rychle si jednotlivé rodiny vyseděly svoje místečka u stolů a nebylo vždy jednoduché a sociálně přijatelné tento rituál narušit nějakým přesazováním. Co mě ale opravu šokovalo, je stav nádherně roubené Kuncárny (foto vlevo), dle mého nejzajímavějšího ze čtyř objektů rekreačního střediska v Herlíkovicích. Přitom by k zabránění devastace stačilo jen velmi málo a současné správkyni střediska a některým členům kuratoria jsem to již detailně nastínil. Dřevěné konstrukce mají svá specifika a prvotní je zabránit kontaktu dřeva s terénem (tedy vysokou vlhkostí) a provést impregnace a nátěry. Na objekt existuje statický posudek, který prý doporučil jeho zbourání (snad jen zastavení provozu?), s tím ale jako stavební inženýr nemohu souhlasit a domnívám se, že by stačilo jen některé poškozené prvky vyměnit. Chápu, že v Herlíkovicích bojují o každého rekreanta a hospodaření se pohybuje v červených číslech, takže situace není jednoduchá, ale demolice Kuncárny, která by mohla nabídnout trochu alternativnější „chalupnickou“ formu rekreace, rozhodně není tím nejlepším řešením. Některá základní opatření by se mohla provést i brigádnicky a příležitost přiložit ruku k dílu by mohli mít již i účastníci Pobytu pro pamětníky Herlíkovických brigád. Ten se koná od 24. do 28. září 2010, a sám bych na jeho èást také rád přijel a pomohl s případnou organizací prací na Kuncárně. Jan Kirschner

Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Přínos škol Evangelické akademie ČCE Pro ty, kteří církevní aktivity poměřují tím, kolik církev stojí prostředků, a počítají, kolik to vynese

J

e třeba předeslat, že školy Evangelické akademie (EA) dávno nejsou tím, čím se podle zakladatelů měly na počátku devadesátých let stát. Byla jsem tenkrát přizvána Jindřiškou Krpálkovou do zakládající skupiny nadšenců, a tak vím, že záměrem bylo vytvořit nový typ škol, církevních, které by sloužily jako „lepší střední školy“ pro studenty z  evangelického

prostředí (proto název akademie) a rozšířily tak nabídku nezajímavého a nepříliš kvalitního totalitního školství. Myslím, že naše představa odpovídala přibližně tomu, co v  současnosti známe pod pojmem „lyceum“. Tato touha byla naprosto přirozenou reakcí na normalizační školství. A absolventi měli být vzděláváni pro práci ¥ v Diakonii, případně pro studium teologie.

25

V průběhu devadesátých let se ukázalo, že uchazečů z církevního prostředí není zdaleka tolik, aby opakovaně naplňovali všechny třídy jednotlivých ročníků EA (v té době byly v Praze v každém ročníku dvě třídy). Po dvaceti letech existence se školy EA vyprofilovaly v odborné střední a vyšší odborné školy se zaměřením na sociální práci, zdravotnictví či hudbu. Z křesťanských rodin se ke studiu hlásí minimum uchazečů (studují zde kromě studentů z ČCE také studenti z římskokatolické církve, z církve pravoslavné, Církve československé husitské, Církve bratrské). Panuje zde velmi otevřená a tolerantní atmosféra. Jsem velmi ráda, že v minulých třech letech dostal příležitost ke studiu také emigrant z Afghánistánu. Škola tedy nyní poskytuje kvalitní vzdělání většinově nekřesťanům či sympatizantům s křesťanstvím, kteří mají zájem o práci v sociální či zdravotní oblasti.

Z křesťanských rodin se ke studiu hlásí minimum uchazečů Vedle odborných předmětů, jako je zdravověda, sociální právo či psychologie, a dvou světových jazyků, jsou zde vyučovány křesťanské předměty – znalost Bible, základy křesťanského myšlení a křesťanská etika, na VOŠ potom také teologická propedeutika, biblická antropologie, vybraná témata z křesťanské teologie a vybraná témata z pastorace. Také jsou v těchto školách zřizována místa spirituálů-školních kaplanů, kteří pracují odděleně od vyučujících a tím naplňují sen zakladatelů. Školní kaplanka Romana Špačková z SOŠ a VOŠ EA v Brně učí a zároveň pro studenty připravuje bohoslužby a pobožnosti. Moje zkušenost je jiná. Tak jako v náchodské EA, ani v Praze kaplanka nemusí studenty hodnotit (známkovat) a oni tudíž nemají blok s farářkou komunikovat o èemkoli, co považují za potřebné. V prvním ročníku jsou pobožnosti jednou týdně pro celou třídu povinné. Pro 2. až 4. ročník jsou pobožnosti také jednou týdně, ale dobrovolné a souběžně s nimi probíhá tzv. alternativa, ve které se studenti zabývají sociálními tématy pojednanými zábavnou formou (filmy z nadace Člověk v tísni či různé dokumenty, články apod.) Školní bohoslužby na počátku školního roku, před vánocemi, před velikonocemi a na konci školního roku jsou pak povinné pro všechny studenty SOŠ EA a konají se v mém domovském

26

sboru v Praze 4-Nuslích. V průběhu týdne jsem ve škole přítomna ještě několikrát v určitou dobu k rozhovorům se studenty, ale i s pedagogy. Pracuji ve školské radě. Vedu školní pěvecký sbor a účastním se pedagogických porad. Svou práci záměrně vedu s velkou ekumenickou tolerancí a ve svobodě. Naprosto nezastupitelnou úlohu v mé práci mají moderní křesťanské písně ze zpěvníku Svítá a hra na kytaru. Chci zdůraznit, že školy EA mají pro církev několikerý význam. 1. Vzdělávají mladé lidi pro práci v sociální a charitativní oblasti, na kterou mnozí členové církve rezignovali, poněvadž se věnují podnikání a vydělávání peněz. Studenti jsou vedeni velmi kvalitně a nejen z praxí v Diakonii, Charitě, ale i z veřejných státních zařízení máme na jejich práci vynikající ohlasy. 2. Působí misijně. Mnoho mladých lidí přichází tímto způsobem poprvé do styku s evangeliem, s informacemi o Bibli a církvích. Misie probíhá velmi nenásilně a otevřeně, jako nabídka něčeho, co mohou studenti přijmout či odmítnout. Nicméně jejich vzdělávání probíhá ve velmi důležitém věku, kdy se formují jejich charaktery, a již jsou některé případy, že se tito studenti později v dospělosti do církve zapojí tím, že se dají pokřtít a stávají se z nich aktivní členové. Máme také případy studentů, kteří dnes v církvi pracují jako kazatelé (Romana Špačková – Brno, David Šorm – Horní Krupá, Drahomíra Dušková

Škola poskytuje kvalitní vzdělání většinově nekřesťanům či sympatizantům s křesťanstvím, kteří mají zájem o práci v sociální či zdravotní oblasti. Havlíčková v Hořovicích) či sociální pracovníci v Diakonii ČCE. 3. Význam sociální. Na školách EA studují děti z neúplných rodin, případně děti ze složitých sociálních poměrů (někteří rodiče jsou závislí, nemají o děti zájem, jiní se nedokázali vyrovnat s problémy v zaměstnání apod.). Praxe ukázala, že školy EA také zafungovaly jako záchranná síť pro některé děti z kazatelských rodin (nejen naší církve), které složitě hledají svoji identitu a mají problémy ve velkých státních školách. Všem takovým studentům škola po čtyři roky částečně supluje rodinné zázemí, zázemí solidarity, pochopení a přijetí, a oni jsou schopni se

najít a dozrát v tomto téměř rodinném prostředí, které školy jednoznačně vytvářejí. 4. Společenský. SOŠ EA Praha otevřela před několika lety dálkové studium Sociální činnost v prostředí etnických minorit, tzv. romské studium, které navštěvují Romové a studenti se zájmem o romskou problematiku. Je v Praze jednou ze dvou středních škol, které nabízejí kvalitní vzdělání pro zájemce z prostředí etnických minorit. Dále v letošním roce otevřela stopadesátihodinový kurz pro pracovníky v sociálních službách, do kterého se může přihlásit kdokoli

k doplnění kvalifikace a získání plnohodnotného vzdělání pro přímou péči (první kurz vyškolil patnáct frekventantů, nyní probíhá druhý s dvaadvaceti účastníky, na podzim proběhne třetí také pro dvaadvacet účastníků). Vzdělání všech, nejen denních studentů na SOŠ a VOŠ EA, ale i dálkové studium a kurzy formují mladé lidi pro kvalitnější vztahy, a tak přispívají ke změně chování a atmosféry v naší společnosti.  Irena Škeříková, školní farářka na EA Praha, psáno pro synod v květnu 2010

MEZI KRAJANY

Prázdninová Ukrajina Klubko cest v délce čtyři a půl tisíce kilometrů

Z

ačátkem července odjel farář Jaroslav Pechar na Ukrajinu, aby ve sborech v Bohemce a Veselynivce vzpomenul při bohoslužbách odkaz Mistra Jana Husa. Zároveň s ním odjeli na měsíc do Bohemky učit češtinu učitelka Markéta Procházková a student Josef Ženatý. Ve Veselynivce se dětem a jejich češtině věnovala tři týdny učitelka Miroslava Renková. Koncem července se na Ukrajinu vypravil také celocírkevní potulný kazatel Petr Brodský. Hlavní náplní pobytu byla bohoslužebná shromáždění v Pervomajsku a v Bohemce a závěr pobytu ve Veselynivce.

Křestní bohoslužba v Pervomajsku Bohoslužby se konaly 24. července v malé mistnosti kulturního domu za účasti více než třiceti lidí.

Svátost křtu přijali Stanislav Vilhelmovič Hofman (1973) a Helena Václavovna Tula (1970). Po bohoslužbách jsme společně poobědvali v příjemné restauraci místního fotbalového stadionu a s Miloslavem Jančíkem, předsedou spolku „Nová Bohemka“, a projednali další formy spolupráce.

Konfirmace v Bohemce Předcházela jí průběžná příprava konfirmandek od podzimu loňského roku. V poslední fázi s konfirmandkami pracoval Josef Ženatý. Byly konfirmovány: Dončenko Alla (1990), Matějko Marina (1994), Hus Jula (1994) a Sverdlova Ola (1991). Bohoslužby proběhly 25. července v důstojné atmosféře, konfirmandky uvedl do kostela za zpěvu písně „Milý chrámeček“ bratr Josef Jančík, ordinovaný ¥

27

presbyter. Po krátké zkoušce byly konfirmandky přijaty za právoplatné členky Nezávislého evangelického bratrského sboru v Bohemce se všemi právy i povinnostmi. Bohoslužebné společenství vyvrcholilo slavením svaté večeře Páně. V pozdním odpoledni jsme se sešli v úzkém kruhu k výtečně připravenému šašliku.

Pondělní pracovní výlet do Alexandrovky Celým názvem „Česká Alexandrovka“. Konečně se vyplnilo mé přání zajet se podívat do míst, o kterých tak poutavě píše Bohuslav Andrš ve své knize Vzpomínky na život české vystěhovalecké komunity na Rusi – Česká Alexandrovka. Vydala ji v roce 2009 jako 62. publikaci Slovanské knihovny Národní knihovna ČR. Kromě „učitelů“ Josefa Ženatého a Markéty Procházkové s námi jela Ludmila Čápová a její syn Ludvík, který se v Alexandrovce narodil, a Marie Andršová s Milkou Rejchrtovou. Cesta po „poltavské trase“ rychle uběhla, ač je kvalitou jedna z nejhorších na Ukrajině. Snad i „hruntovica“ je lepší! V horkém dni jsme si za poutavého výkladu Ludmily Čápové prohlédli a prošli celou vesnici. Značný čas jsme pobyli na místním hřbitově a překvapilo mne, že jsme nenašli ani jeden náhrobek psaný česky. V poledním čase jsme poseděli u paní Jelínkové, kde se sešlo několik krajanů, všichni hovořili velmi příjemnou češtinou, a hezky česky švitořila dokonce i vnučka. Při občerstvení zaznělo i několik českých písní. K přejezdu do Veselynivky patří již tradičně návštěva báťušky v Novopavlovce. Vždy s velkou hrdostí ukazuje řadu služebních rouch, která hýří barvami, až oči přecházejí. Také se pochlubil úpravou terénu kolem kostela, a vůbec se dá říci, že každé setkání působí radost oběma stranám. Za těch posledních deset let se vztahy staly vřelejší a hlubší, než byly dříve. Zda se dá hovořit o ekumenismu, to si nejsem jist, ale o dobrých přátelských vztazích založených na vzájemném respektu – tak by se to nazvat dalo!

Pár dní ve Veselynivce Pobyt ve Veselynivce patří vždy k velmi dobrým závěrům každého pobytu. V chatě Marie Provazníkové jsme nalezli útočiště všichni – přijelo nás z Bohemky pět! Paní učitelka Mirka svoji úlohu učitelky ve Veselynivce zvládla na výtečnou. Ihned nás zapojila do úterní noční hry a v neděli po shromáždění předvedla s dětmi hranou pohádku O perníkové chaloupce.

28

Návštěva Berezivky Středu jsme věnovali návštěvě bazaru v Berezivce. Dlouhou dobu jsem sliboval návštěvu u Ludvíka Švejdara. Ordinovaný presbyter bohemský, nyní žijící v Berezivce, tu a tam vypomáhá Marii Provazníkové ve Veselynivce. Jeho dcera Aňa Švejdarová založila v Berezivce spolek. Připravená učebna v jejím domě se nabízí pro projekt, se kterým přicházím pro příští rok, že by totiž učitel, který je přes prázdniny ve Veselynivce, vyjel na týden i do Berezivky. Aňa touží po mapě České republiky a Prahy, aby názorně mohla o české zemi učiti. Nemám odvahu tlumit její nadšení.

Výlet do Oděsy Procházku městem s výchozím bodem „Morskyj vakzal“ přes Potěmkinovy schody k Opeře a do centrálního parku a s obědním posezením v příjemné restauraci „Kumaněc“ umocnilo i příjemné koupání v moři. Rádi jsme se však vraceli do Veselynivky.

Rozloučení ve Veselynivce Odpočinkové dva dny završil odpolední pobyt „na řečce“ u Isajeva asi 28 km od Veselynivky. Velmi příjemné koupání v čisté vodě, ale prostory kolem říčky neuvěřitelně zaneřáděné – takový malý smeťák. A mezi tím se odpočívá na dekách, šikuje se šašlik na grilu, pije vodka a zakusuje klobása, z aut parkujících se line hlučná hudba, a až vše skončí, všichni odjedou a zanechají po sobě všechny odpadky. I my jsme v tom a mezi tím leželi, odpočívali, plavali. Sobotní den věnován pastorační návštěvě spojené s obědem u sestry Pisarenkové. Dopolední pěší výlet na mohyly byl ukončen nezdarem, výprava na místo nedošla, neboť kukuřičná a slunečnicová pole naprosto znemožnila orientaci v přírodě, a navíc malý Vovka paní učitelce Mirce vysvětlil, že za každým sloupem je medvěd. Po nedělních bohoslužbách se děti rozloučily s paní učitelkou Mirkou pohádkou O perníkové chaloupce a celá rodina Provazníkova se sešla ke společnému závěrečnému obědu na dvoře u Marie. Ale to již mysl mnohých toužila po vlasti, domů, do Pardubic, Neratovic, do Podolí, do Kladna... V pondělí 2. srpna v 5.00 vyrážíme k domovu. V úterý 3. srpna ve 13.00 hodin mise končí. Ujeto celkem 4 472 km. Zdaleka nelze popsat vše, co se během pobytu na Ukrajině událo. Lze ovšem říci, že prázdninová mise byla úspěšná. Skutečně velkou práci odved-

li tři učitelé. Díky vám, Markéto, Mirko i Josefe. Snad vaše vzpomínky na váš pobyt budou jen a jen příjemné. Těším se na další případnou spolupráci s vámi. Těším se na září, kdy v Bohemce oslaví 105. výročí založení vesnice, a Veselynivka si připomene jedenácté výročí otevření shromáždění. V čele delegace bude první náměstek synodního seniora Daniel Ženatý. K úplnému prázdninovému výčtu ještě patří, že kurzu češtiny v Dobrušce se účastnila Ludmi-

la Sverdlova z Bohemky. Statečná to žena, vše na téměř celý měsíc v Bohemce opustila a vyrazila za vzděláním! Vážím si toho velice a vážím si i toho, že její manžel Serjoža Ljudu do Čech pustil! V červenci byly děti z Veselynivky na táboře v Bělči, v srpnu bylo na kurzu v Horní Čermné jedenáct mládežníků z Bohemky, Veselynivky i Pervomajska, skupinu vedla Ola Sverdlova. Díky všem, kteří se na pobytech podílejí. Petr Brodský, potulný kazatel pro sbory ve východní Evropě

KGB? Kdeže, SBU! do smíchu nám nebylo

U

krajina je zcela jiný svět. Tak jiný, že si to mnozí z nás ani nedokážou představit. Což s sebou nese různá nebezpečí, kterých si člověk našim poměrům zvyklý není zcela vědom. A tak se nám stala ve městě jménem Pervomajsk nepříjemná věc, která nám ale zato přinesla velmi cennou zkušenost. Byla sobota 17. července. Na pár dní jsme navštívili krajany, abychom se věnovali jejich češtině, jazyku předků. Bydleli jsme u  české rodiny v samém centru města. Ten den měla přijet učitelka češtiny z Čechohradu a domácí rozhodli, že jí ukážeme město. Vyrazili jsme. Naší první zastávkou byl železniční most, který se klenul přes řeku Južnyj Buh. Před vstupem na most byla jakási cedule, hustě popsaná azbukou. Nikoho z nás nenapadlo ji číst, což se později ukázalo jako osudová chyba. Na mostě jsme se chtěli vyfotit, ale jen jsem zmáčkl spoušť, už na nás milicionář křičel, že se zde fotit nesmí, a ať ten fotoaparát schovám. Udělal jsem, jak řekl. Vydali jsme se přes most, což byla druhá chyba. Za chvíli šli již dva milicionáři proti nám, zezadu nás stíhala další dvojice. Zastavili nás. Museli jsme před nimi fotky z foťáků vymazat. Bohužel jim to nestačilo, a tak jsme se s nimi chtě nechtě vydali na stanici. Tam naštěstí přebral hlavní iniciativu pan Miloslav Jančík, místní člověk, u kterého jsme bydleli. Už zvenčí budova nepůsobila přívětivě, i když dvorek byl pěkně udržovaný. Dovnitř si vzali jen mě, spoluučitelku Markétu a Miloslava. Dlouho se nic nedělo, bavili se ukrajinsky, pořád někam

telefonovali, chodili se samopaly, ale věci se ne a ne dát do pohybu. Čas běžel. Miloslav jim taktně naznačil, že jim úplatek nedá, což bylo pro milicionáře asi mírné rozčarování. Vše začalo znovu, ale tentokrát doopravdy. My s Markétou jsme dělali, že nerozumíme, a nechávali mluvit jen Miloslava. Poté, co milicionář zjistil, že nedokáže naše jména správně zapsat do protokolu, poručil Miloslavovi napsat čestné prohlášení, vzít doklady a jít na velitelství SBU (bývalá KGB). Když Miloslav psal čestné prohlášení, bavili se milicionáři spolu. Velmi nás pobavila věta: „Škoda že se nedali na útěk, co? My bychom za nimi neběželi, nestříleli bychom a  teď bychom neměli tolik práce!“ Co naplat. Museli jsme vzít své doklady a jít na SBU. Šli jsme přímo za okresním velitelem. Byl to ramenatý muž s malou hlavou a klimatizovanou kanceláří. Začal se Miloslava znovu na vše vyptávat. Kde jsme se tam vzali, odkud jsme přijeli, co tam děláme, kdy jsme přijeli, kdy budeme odjíždět apod. Vzali nám pasy, že si je ofotí. Zhruba po hodině nás odvedli do malé místnosti, Miloslav však zůstal v kanceláři s velitelem. Nevím, o čem se spolu bavili, možná to radši vědět nechci. Původně jsme měli dostat razítko s datem, do kdy máme Ukrajinu opustit, ale naštěstí se tak nestalo. Chvála Bohu, vše dobře dopadlo. Náš měsíční pobyt nebyl zkrácen ani jsme neutrpěli žádnou újmu. Už jsem opět doma v Čechách, a když o tom píšu nebo někomu vyprávím, směju se. Když se to však dělo, příliš do smíchu mi nebylo. Teď si daleko více vážím věcí, které mi dřív připadaly jako samozřejmost.  Josef Ženatý

29

Víte, kde hledat Kubíkův žleb? Kubíkův žleb asi na mapě nenajdete. Když se však vypravíte ze Vsetína–Rokytnice po modré značce směrem na Vartovnu, dojdete asi po třech kilometrech na Bílou, paseku na vrchu mezi Liptálem a Seninkou. Do tohoto „Kubíkového žleba“, dnes zarostlého a těžko přístupného, je odtud směrem k Senince jen skok.

Z kroniky: V historii valašských evangelíků má to místo velký význam. Co se tam stalo, popisuje evangelický kronikář takto: „Ještě před podáním žádosti o náboženskou svobodu Josefovi II. připravovali se valašští evangelíci na návštěvu kazatele. Poněvadž se proslýchalo, že kazatel přijde ze Slezska, byly zesíleny pohraniční hlídky na moravsko-slezské hranici. Kazatel zatím přišel 10. května ze Slovenska. Nebyl sám, doprovázel jej kostelník se svou ženou, která návštěvu vyjednávala. (...) Přes den se skrýval v Senince a bohoslužby byly v pátek 12. května k večeru na hranicích obcí Seninka a Liptál. Tam už se sešlo několik tisíc lidí. O jejich počtu si můžeme udělat představu i podle toho, že kazatel měl na stole pořádný džbán vína a při sobě pytel chleba. Bohoslužby se protáhly dlouho do noci. Katolická strana tak měla dost času zorganizovat protiakci. K zásahu povolala rychtáře Pravdu z Vizovic s několika dráby. Ti se prodrali až ke stolu, za nímž seděl kazatel. Když však chtěl rychtář kazatele zatknout, shlukl se zástup kolem něho, zbil rychtáře i dráby a odebral jim pušky. Aby úplně zmátl stopu, rozdělil se asi čtyřtisícový

30

zástup na pět proudů a ze shromáždění odtáhl. V jednom z proudů byl i kazatel...“ Svátost večeře Páně v Kubíkovém žlebě byla vysluhována duchovně lačným zástupům 12. 5. 1780, tedy právě před dvěma sty třiceti lety.

Letošní slavnost Lidé z obecního úřadu v Senince přišli na jaře s myšlenkou uspořádat blízko památného místa veřejnou slavnost. Po domluvě s obecním úřadem v Liptále a s přilehlými evangelickými sbory padlo společné rozhodnutí spojit oslavu zmíněného výročí se slavností Mistra Jana Husa. Pádným důvodem k setkání na tak odlehlém místě, kam se autem nedostanete, bylo to, že obec Seninka zbudovala při „kotárové“ cestě na Vartovnu kamenný pomníček. Pod velkým kalichem je na něm vytesán letopočet 12. 5. 1780. A tak se v pondělí 5. července 2010 k večeru sešel zástup bezmála dvou set lidí ze Seninky, Liptálu, Lhoty, Leskovce, Prlova, Pozděchova, Ústí, Ratiboře, Vsetína, Jasenné a dalších míst, aby si připomněl dvě výročí současně a byl přítomen odhalení pamětního kamene. Promluvili přitom starostka Seninky Marie Řezníčková, která se o setkání nejvíc zasloužila, a starosta Liptálu Miroslav Vaculík. Jako při každé liptálské oslavě Husova svátku přijeli místní hasiči, dechová hudba Liptalanka a evangelický pěvecký sbor z Liptálu. Bratr farář Jaroslav Voda promluvil o tajném shromáždění před dvěma sty třiceti lety. Řečníci se shodovali v myšlence, že věrnost, obětavost a statečnost předků je dnešním evangelíkům výzvou k nesení jejich odkazu

v rodinách i ve sborech. Pisatel tohoto příspěvku promluvil o Husovi na téma oheň. „Naši předkové v 17. a 18. století nepodlehli duchovnímu násilí římské církve jen díky ohni od Boha, který si v srdcích udržovali studiem Božího slova z Kralické bible, z postil a kancionálů; díky lásce ke kalichu jako symbolu jednoty a rovnosti všech lidí před Bohem. Udržovali oheň víry a nadšení a předávali ho svým dětem a vnukům z generace na generaci. I dnes nás z Husova svědectví volá Boží hlas, abychom procitli z duchovního spánku, rozhrábli uhlíky doutnající v srdci a přiložili na oheň.“ Tradiční husovská vatra však tentokrát nevzplanula; místo pod stromy za suchého počasí by se mohlo stát zdrojem nežádou-

cího ohně, na který by možná ani přítomní hasiči nestačili. Na závěr doporučuji čtenářům-turistům, aby se ve volném odpoledni, pěšky nebo na horském kole, vypravili po modré značce ze Vsetína na Vartovnu. Tam se nachází krásná nová rozhledna, z níž je za dobré viditelnosti úchvatný pohled nejen na Vsetínské vrchy, ale až na Radhošť, k slovenským hraničním horám a prý až na Malou Fatru. A nakonec poutníkům vyřizuji vzkaz od paní starostky Řezníčkové: Přibalte do batohu nějaký pěkný kámen a položte ho na sokl pomníčku. Čím víc kamenů, tím jasnější bude, že nezapomínáme.  Jan Hudec

Žena s nevyčerpatelným elánem Jubilantka Janka Haluková

O

d ledna je v důchodu, takže ji v Husově domě už nepotkáváme tak často, ale když se tam obje-

ví, je nepřehlédnutelná: drobnější elegantní dáma v klobouku, vždy s úsměvem. Janka Haluková. Vztah ke kultuře – k folkloru, divadlu, literatuře jí snad byl vrozený. Získala ho už v rodném slovenském Utekáči. Již na střední škole, kterou absolvovala v Poltári, se ve volném čase věnovala kultuře. Vysokoškolská studia začala v Bratislavě, ale jak to občas bývá, zamilovala se a myslela si, že školu dokončí později. Domácnost a výchova dvou dcer ji zpočátku pohltily a odchod s manželem do Prahy přinesl v roce 1974 nové výzvy. Prošla různými zaměstnáními a od roku 1986 pracovala v Domě slovenské kultury. Organizační schopnosti jí pomáhaly zvládat náročné akce, ať už šlo o exkurze, přípravy folklorních, literárních, hudebních či výtvarných programů. Po revoluci bylo obdivuhodné, jak dokázala zvládat všechny

novinky. Nebylo jí zatěžko absolvovat kurzy managementu v kultuře, semináře pro koordinátory neziskových organizací, kurzy výpočetní techniky či školení o psaní projektů s možností čerpání prostředků z fondů EU. To vše zúročila při své práci v ústřední církevní kanceláři Českobratrské církve evangelické, kde před pěti lety nastoupila jako fundraiserka. V této funkci pracovala už dříve, ale práci pro církev shledává jako více pozvedávající a smysluplnější. Mohla zde navázat na své dřívější kontakty a využít tak zkušenosti z míst, kde pracovala. Aplikovala je i v mezinárodním měřítku, např. v práci v Česko-německém fondu budoucnosti. Ve funkci fundraiserky ČCE pracovala Janka až do důchodu. Nová oblast činnosti v ÚCK ale s jejím odchodem do důchodu nekončí, své bohaté zkušenosti mohla předat již druhé církevní fundraiserce Miriam Richterové. Ženu s nevyčerpatelnou energií nelze nechat bez aktivit, takže se i po odchodu z ÚCK podílí jako koordinátorka na obsáhlém projektu z fondů EU Dědictví reformace. Své slovenské kořeny Janka velmi ctí a nadále se úèastní na práci slovenských spolků, jako je Kollárova společnost, Štefánikova společnost nebo Slovensko-český klub. Je aktivní ve slovenském evangelickém sboru, kde se stala presbyterkou. Vždy byla pro ni důležitá rodina, na kterou teď má konečně více času. Nezbývá než popřát jubilantce další porci energie a moudré Boží vedení do všech oblastí jejího působení. DaZ/gm

31

EKUMENA ŽIJE Valné shromáždění Světového luterského svazu Ve dnech 20.–27. července 2010 se v německém Stuttgartu konalo 11. valné shromáždění Světového luterského svazu. Za naši církev se tohoto setkání účastnili dva delegáti. ČCE se stala na základě rozhodnutí synodu členem tohoto svazu v roce 2004. Valné shromáždění svazu se koná jednou za sedm let.

Téma

bohoslužeb v různých kulturách uchopovány a proměňovány. Jako bohoslužebný oděv může sloužit i kimono a sanctus lze zpívat tak, že se i nebeské zástupy pustí do tance. Někdy bylo ovšem náročné každý den vyznávat, že jsme odpovědni za všechen hlad a nespravedlnost ve světě, zvláště když jsme potom všichni s chutí pojedli poměrně drahou večeři.

Tématem letošního setkání byla prosba modlitby Páně „chléb náš vezdejší dej nám dnes“. Chléb jako symbol toho, co člověk nezbytně potřebuje k životu, byl tak předmětem diskuzí v pracovních skupinách i v plénu. Pozornost byla věnována převážně problémům v rozvojových zemích, otázkám zadluženosti, změn klimatu a AIDS, které přímo či nepřímo ovlivňují život mnoha církví. Zmíněno bylo také obchodování s lidmi, což je problém, který se týká i naší země (tomuto tématu se začala věnovat i Diakonie ČCE).

Nový prezident

Závěrečné prohlášení

Smíření s mennonity a sporné otázky

Výsledky diskuzí byly shrnuty do závěrečného prohlášení, které je přístupné na http://www. lwf-assembly.org. Šíře diskutovaných témat vedla někdy k roztříštěnosti, povrchnosti a frázovitosti. Je to do jisté míry pochopitelné, neboť církve se po celém světě nacházejí v různých situacích, řeší různé problémy a hledání společných témat je obtížné. (Tak například největším problémem luterské církve v Namibii je podle jejího biskupa to, že příliš rychle roste a chybí jí kostely. Jinde je problémem extrémní chudoba členů nebo problematické ekumenické vztahy s letničními církvemi.)

Důležitým, ač značně opožděným aktem bylo symbolické smíření s mennonity, které vyplynulo z rozhovorů společné teologické komise. Mennonité vyrostli z hnutí novokřtěnců a byli vládnoucí vrchností za podpory většinových církví pronásledováni a popravováni. Takové nakládání podporoval i Martin Luther a augsburské vyznání, k němuž se hlásí i ČCE, obsahuje jejich odsouzení. Otázkami, které nebyly příliš otevírány, nicméně byly přítomny, jsou pro Světový luterský svaz již po delší dobu homosexualita a ordinace žen. V případě otázky žehnání homosexuálním párům a otázky ordinace kazatelů a biskupů žijících s partnerem téhož pohlaví byly luterské církve před sedmi lety na valném shromáždění ve Winnipegu vyzvány, aby zahájily mezi svými členy rozhovor. V případě ordinace žen je na ty církve, které ženy neordinují, vyvíjen ze strany Světového luterského svazu tlak, aby své stanovisko přehodnocovaly.  Olga Navrátilová

Bohoslužby Slavili jsme také bohoslužby, které jsou znamením jednoty shromážděných církví a vychází z nich všechno úsilí o překonání důsledků lidského hříchu. Každodenní společné bohoslužby s večeří Páně byly připravovány skupinami mládeže z různých regionů světa. Viděli jsme, jak jsou jednotlivé prvky

32

Na dalších sedm let byl zvolen nový prezident Světového luterského svazu. Stal se jím biskup malé luterské církve v Palestině Munib Younan. Ve svém projevu mimo jiné odsoudil jak antisemitismus, tak islamofobii a vyzval k hledání pokojného řešení situace na Blízkém východě. Valné shromáždění také schválilo změnu ústavy svazu, která zdůrazňuje důležitost regionální spolupráce; v našem případě s luterskými církvemi střední a východní Evropy.

GENERACE Stížný list proti upálení Mistra Jana Husa kostnickému koncilu L. P. 1415

V

 Muzeu reformace (Musée international de la Réforme) v Ženevě zaujímá dominantní místo druhá reformace v čele s Janem Kalvínem. Krajanský spolek ve Švýcarsku Beseda Slovan se sídlem v Ženevě se rozhodl připomenout první reformaci, jejíž hlavní postavou byl Mistr Jan Hus. Ten byl za své názory na reformu církve upálen. Připomínkou má být faksimile Stížného listu české a moravské šlechty proti upálení Mistra Jana Husa ze dne 2. září roku 1415, která bude umístěna do stálé ženevské expozice. Má být zhotovena v České republice. Spolek Beseda Slovan uzavřel dohodu o spolupráci s Českobratrskou církví evangelickou, která zřídila účet pro finanční příspěvky na výrobu kopie tohoto vzácného dokumentu a sama symbolickou částkou rovněž přispěla. V září si připomínáme odvážný krok českých a moravských pánů, kteří si stěžovali do Kostnice a listu dodali vážnosti přivěšením svých pečetí.

a tiše a všecky slovem i skutkem se vší pilností napomínal, pokud mohl, aby zachovávali boží zákon a ustanovení svatých otců k budování svaté matky církve a pro spasení bližních. A ještě vám nebylo dost na tom, co jste takto učinili k hanbě našeho království a markrabství, ale nad to jste i ctihodného mistra Jeronýma z Prahy, muže velké výmluvnosti a řeči příjemné, mistra sedmera umění a milovníka moudrosti jistě osvíceného, aniž jste ho spatřili, vyslechli a usvědčili, nýbrž na pouhé nepravé udání zrádců jeho i našich, beze vší milosti zatkli, vsadili do vězení a ztýrali a jej snad již jako i mistra Jana Husa přeukrutnou smrtí zabili.

Úryvek ze stížného listu: Nyní jsme tedy uznali za vhodné poslat vašemu otcovství tyto otevřené listy ve věci mistra Jana Husa, vyznávajíce srdcem a veřejně prohlašujíce ústy, že mistr Jan Hus byl najisto člověk dobrý, spravedlivý a křesťanský, od mnohých let v našem království životem, mravy a pověstí zachovalý a osvědčený. Věrně kázal Boží zákon Nového a Starého zákona podle výkladu svatých učitelů, učil nás i naše poddané a zůstavil velmi mnoho spisů, všecky bludy a kacířstva vytrvale zamítal a nás a všecky věřící v Krista ustavičně a věrně napomínal, a pilností podle své možnosti vedl k pokoji a lásce slovem, skutkem i písmem, takže jsme nikdy neslyšeli a ani s nasazením vší píle zvědět nemohli, že by jmenovaný mistr Jan Hus byl ve svých kázáních učil, kázal nebo jakýmkoli způsobem tvrdil nějaký blud nebo kacířství nebo byl pohoršil nás a naše poddané nějakým slovem nebo skutkem. Naopak žil v Kristu laskavě

... Dán v  Praze léta božího tisícího čtyřstého patnáctého, druhý den měsíce září, v plné radě urozených pánů, šlechticů a vladyk Království českého a Markrabství moravského s přivěšením našich pečetí.“ DaZ

33

GRATIAS AGIMUS Velebí má duše Hospodina

K

 nešporám patří chvalozpěv Magnificat. Píseň, kterou našim čtenářům představujeme, je přebásněnou verzí tohoto kantika, jež pochází z katolického Kancionálu českých a moravských diecézí (č. 813 A). Jelikož se jedná o jednu z nejzajímavějších a nejkrásnějších písní, jež vznikly v druhé  polovině 20.  století v českém katolickém prostředí, zaslouží si, aby byla nominována k přijetí do nového evangelického zpěvníku.

Okolnosti vzniku písně Skladatel Zdeněk Pololáník (nar. 1935), varhaník a pedagog působící v Ostrovačicích, autor nápěvu i doprovodu písně, uvádí: „K písni sděluji, že vznikla v letním domě pana prof. Miroslava Venhody, kde shromáždění tvůrci jednotného kancionálu pro Čechy a Moravu mi hned po mém příjezdu dali text a vyzvali ke zhudebnění. Což jsem učinil. Přítomní pánové přezpívali ihned po předání všechny sloky za doprovodu harmonia. Nápěv i s doprovodem byl přijat a zařazen.“ Text písně napsal Václav Renč (1911–1973), básník, redaktor, dramatik, překladatel, dramaturg a režisér Zemského divadla v Brně. Píseň vznikla v roce 1967, tj. pět let poté, co byl V. Renč propuštěn z žaláře, kam jej poslal komunistický režim na základě vykonstruovaného procesu s katolickou inteligencí v roce 1951. Původně byl odsouzen na jednadvacet let, ale k jeho propuštění došlo již dříve. Část svého života prožil také ve Fryštáku, kde má pamětní desku. Co vedlo autora k přebásnění Magnificat, nedokážeme zjistit, ale jistě v tom sehrála roli jeho životní zkušenost, spojená s hlubokou vírou, že Hospodin je veliký ve své svatosti, ve své moci, milosrdenství, lásce, náklonnosti, péči a věrnosti.

Originalita nápěvu Nápěvná melodie vychází z textového akcentu a obsahuje několik zajímavých prvků. Velmi působivá, ač neobvyklá je vzestupná linie v úvodu písně: po kvintovém skoku následuje další terciový skok k septimě a po tomto raritním „dvojitém saltu“

34

následuje ještě sekundový krok k oktávě, kde se melodie logicky stočí v opačný směr. Takto uspořádaná tónová řada není náhodná, ale je spojena s textem, chce zvláštním způsobem podtrhnout význam úvodních slov. Dalším zajímavým prvkem jsou také závěry slok, končící „otevřeně“, na dominantě. Začátek nových slok pak působí dojmem „mezipřistání“ na pevnině toniky C dur, kdy melodie opět vzlétne do výšin, aby zpívající duše mohla vyzpívat to, oč v Magnificat jde. Každá sloka tvoří jeden veliký celek, který se skládá ze tří oblouků (tøikrát tøi takty), podpořených decentně zabarveným harmonickým průběhem. Závěrečné „Amen“ začíná na mediantě a končí dvojitou čistou kvintou, jež v této souvislosti působí niterně až tajemně.

Magnificat – stručný výklad „Magnificat anima mea Dominum“ – těmito slovy začíná Mariin chvalozpěv (Lk 1, 46–55) v latině. V římské liturgii se objevuje pod názvem Canticum Beatae Mariae Virginis. Výstavba, forma a řeč tohoto novozákonního zpěvu vychází ze starozákonních žalmů (srov. Ž 111). Zpíval se již v liturgii raného křesťanství. Později bylo jeho užívání velmi různé: v pravoslavné církvi zaznívá při ranních a nočních modlitbách, v západní církvi se zpívá při nešporách. Jelikož reformace nešpory převzala, zachoval se tento zpěv i v evangelické liturgii. Je součástí vánočního příběhu, což také přispělo k tomu, že skladatelé tento text často zhudebňovali. Magnificat je „hudební spojkou“ mezi Starým a Novým zákonem. Vypovídá lyrickým způsobem o Božím působení v dějinách lidstva (P. Mareček). Těhotná Marie jej zpívá, když se potká s Alžbětou (viz obraz Riena Poortvlieta), která jí řekla: „Požehnaná jsi nade všecky ženy a požehnaný plod tvého těla“ (Lk 1,42). Toto oslovení Marie se v katolické církvi užívá v modlitbě růžence. Maria je uchvácena Boží velikostí a mocným Božím zásahem. V prožívání veliké radosti říká: „hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou uči-

nil veliké věci ten, který je mocný.“ Text obsahuje i neobvyklé výrazy pro těhotnou matku: „vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil.“ Je neobvyklé, že takovéto revoluční důrazy říká žena, a ještě k tomu těhotná, v době patriarchátu. Vypadá to, jako by se míchala do politiky, ale zde jde o zařazení této zkušenosti do dané tradice židovské víry (srov. Ex 15). Zde je použit slovník žalmů, který je přece jen odlišný od dnešního vyjadřování. Tím chce Maria říci, že Hospodin je nejmocnějším Pánem, je Pánem nad pány, u něhož je vše možné, a jeho vladaření převyšuje veškerou pozemskou moc a sílu. Někoho velebit, vyvyšovat či idealizovat patří mezi základní potřeby lidské duše (P. G. Nohl). Bez této potřeby je církevní hudba nemyslitelná. Lidé,

kteří umějí a dokážou víc než my sami, nejsou hodni toho, aby byli velebeni či idealizováni. Z těchto lidí nemusíme dělat víc, než sami jsou, není třeba jim vnucovat nějaký „komplex božství“. Polobozi, superstar nebo jiní supermani prostě neexistují! Podle Bible jenom Bůh je ten, který se má velebit, zveličovat, a to i v době, ve které reklama a lobování pro různé produkty, firmy, služby a pozice ekonomické či politické, hrají nemalou roli. Magnificat mluví řečí chudých. Tato řeč může být srozumitelná všem. Zpívá se zde o „překvapivém Bohu“, který chce mesiášsky osvobodit všechny chudé tím, že jim dává evangelium a naději; proto se má zpívat o adventu či o vánocích, nebo třeba i každý den.  Ladislav Moravetz

35

DIAKONIE

O naději nad ději: jak to vypadá v praxi V minulém čísle (8/2010) jsme přinesli zprávu o tom, co dělá Diakonie, když vody z květnových povodní opadnou. Místo slíbené další reflexe je tu však opět aktuální podnět (žel poslední dobou u nás čím dál častější): velká voda přišla znovu, tentokrát na sever Čech. I tady Diakonie byla a je u toho. S myšlenkou na diakonické povodňové heslo jsem zjišťoval, jak ono hledání „naděje nad ději“ může vypadat v praxi.

„Je to hrozný, hrozný,“ opakuje už poněkolikáté starý pán a dívá se na zničené hospodářské stavení, které patří jeho rodině. Před chvílí jsme odtud vyváželi kolečka plná hnijícího bahna. Silný ranní déšť se postaral o to, že celý pozemek vypadá jako dokonalá oranice, s kolečkem se skoro nedá jet. Pozornost upoutá kopec s jasně zeleným trávníkem, který září v černi okolního bahna. Když se podívám pořádně, vidím, že je to pšenice z vysypaného barelu, která už v tom vlhku stačila vyklíčit. Beru do ruky velký trs a nesu ho na hromadu bahna a odpadu na silnici. Armáda to za chvíli naloží a odveze. „Hoď to na dvorek,“ prosí starý pán. Jeho velké modré oči jsou plné smutku. „Však si to třeba aspoň ty

36

slepice rozhrabou.“ Vím, že nerozhrabou, ale nic neříkám a nesu trsy na dvůr. Slepice tu nejsou, voda je vzala. Přemýšlím, jestli diagnóza roztroušené sklerózy milosrdně zavírá oči, nebo situaci ještě víc komplikuje. „Tady jsem měl dřevo na zimu“, ukazuje muž středního věku na místo, kde snad kdysi byly úhledné rázy dříví. „Všechno uplavalo. Ale na druhou stranu mi hodně dřeva připlulo odjinud,“ směje se. „Ale to, co připlavalo, za moc nestojí,“ dodává. „To bylo hned. Jsme zvyklí, že když hodně prší, voda valí po silnici. Ale tohle tu nikdo nepamatuje. Najednou to šlo do baráků. A jak rychle,“ kroutí hlavou. Jeho hlas se ztrácí v hluku těžké armádní techniky a hasičských vozů, které tu neustále projíždějí. Při obědě, který se hromadně vydává do jednorázových talířů před hlavním štábem hasičů, si sdělujeme zážitky z terénu. „Přišli jsme k pánovi, kde bylo tolik práce,“ líčí kamarád, „že nevěděl, z které strany to vzít. Když jsme se ptali, co dělat, odpovídal pořád jen, že neví. Vypadal hodně zoufale. Tak jsme ho přesvědčili, že je potřeba začít, a za chvíli práce jela ostošest. Dostali jsme ho z nejhoršího.“ Spektrum diakonických dobrovolníků je zajímavé a pestré. Jsou tu lidé mladí i starší, studenti i pracující. Ze západních Čech i z jižní Moravy. Je tu několik farářů, kazatel Církve bratrské, pracovníci Diakonie, a dokonce jeden učitel teologie. Odpoledne déšť ustává a vyjasňuje se. Jsme o pár domů dál a vyvážíme ze zahrady to, co sem nežádaně přinesla voda. Pán domu se uvelebuje v zahradním altánku, přivírá oči na sluníčku a srká pivo z lahve. „Pěkná odpolední pohodička,“ ušklíbnu se v duchu, když kolem něho kmitají lidé s lopatami a kolečky v tričkách s diakonickým logem. Pak si ale říkám, nesuď. Co ty víš, co prožil v uplynulých dnech. Možná má všeho až po krk. Pán domu ale nakonec taky bere lopatu do ruky. Chvíli pomáhá. „Já už nemůžu, já už vážně nemůžu,“ říká potom

s lítostí v hlase. „Mě už bolí úplně všechno.“ Tváří v tvář škodám, které na jeho domě voda napáchala, se o upřímnosti jeho slov neodvážím pochybovat. Jiná skupina obchází jednotlivé domy a zjišťuje, kde je pomoc aktuální nebo akutní. Na pomoc si berou výborné koláčky, které upekly sestry z nosislavského sboru. Ze začátku si lidé drží odstup. Možná mají strach. „My nic nepotřebujeme,“ slyšíte často. Chce to čas. Později se ale osmělují a na konci je na nich vidět vděčnost. Po šesté večerní uklízíme nářadí a chystáme se na cestu na libereckou faru, která slouží jako základna našeho týmu a jedno z center povodňové pomoci. „Rychle do aut, máme pár minut na odjezd, pak budou zavírat silnici kvůli demolici domu,“ volá vedoucí našeho týmu Maruška Medková. Na druhý den místo skoro nepoznáváme. Ještě včera tu stál velký patrový dům, dnes jen obrovská hromada suti. Smutný pohled. „Dneska tu omítku oklepem, zítra doděláme a já pak půjdu na houby,“ těší se jiný muž u svého domu. Humor ho neopustil, každou chvíli pronese nějakou vtipnou hlášku. „Já už prostě potřebuju někam pryč,“ praví ovšem vážně. „Je toho všeho moc.“ Najdou se i světlé okamžiky spojené s povodňovou vlnou. Jeden místní sedlák vypráví, jak před povodní evakuoval do bezpečí svých šedesát krav. Na jednu, která měla právě čtyřdenní tele, ovšem v tom zmatku zapomněl. Vydat se ji zachraňovat vstříc velké vodě by byl hazard, v němž by šlo o život nejen zvířecí. Když voda opadla, čekal nejhorší. Ve chlévě se ale stal malý zázrak: Kráva byla celá od bahna, ale voda se jí zastavila těsně pod hlavou. A telátko? To si vylezlo na dřevěné koryto pod stropem a vedle mámy také povodeň přečkalo. Obavy o jejich „psychický stav“ byly definitivně vyvráceny, když se po povodních obě zvířata dostala ke zbytku stáda. Kráva prý s radostným bučením vyběhla vstříc svým šedesáti kamarádkám. Po dvou týdnech bezprostředního úklidu první vlna pomoci v terénu končí. Navazující úklidové, demoliční a sanační práce se protáhnou na týdny či měsíce. Dobrovolníci se chystají domů, vrací se mikrobusy ochotně zapůjčené z diakonických středisek, pomůcky se odvážejí zpět do skladu v Bělči. „Dobrá práce, díky,“ podává všem lidem v diakonických tričkách ruku šéf místních hasičů, sympatický muž, který práce v obci koordinuje. Život v jedné vísce na Liberecku neskončil. Pomoc tu funguje. Je to vidět. Aspoň střípek naděje nad ději, říkám si. Pavel Hanych

AKTUALITY AKTUALITY Diakonie ČCE pomáhá obětem povodní Zaměstnanci Diakonie Diakonie ČCE se opět vybrali aktivně pro svézapojila do africké pomocikolegy těm, které přes 100 postihly tisíc korun květnové povodně na Moravě. Pomoc byla ve spolupráci s dalšími Nadační fond Diakonie uspořádal ojedinělou sbírkovou humanitárními akci, kdy organizacemi zaměstnanci organizována středisek Diapřímo v konkrétních vodou zasažených oblastech. konie ČCE mezi sebou sbírali dary pro své kolegy v Etiopii. Do sbírky se zapojila zhruba polovina ze Kromě toho vyhlásila Diakonie veřejnou sbírku povodňové pomoci a nově také Výtěžek možnostjepřispět čtyřiceti diakonických středisek. určen na prostřednictvím pomoc pracovníkům dárcovské etiopské SMS.diakonie, jejichž životní Diakonická podmínky střediska jsou o mnoho v oblastech těžší než zasažených v našem prostředí. sbírkysituaci jsme informovali již záplavamiO průběhu monitorovala ve spolupráci v minulém čísle. Výtěžekštábem. sbírky ve výši 106 177 Kč s pražským krizovým Stovka diakonicbude kých věnován vysoušečů jako pomohla dar na mnohým obživu diakonickým postiženým domácnostem. V zaplavených působili dobrovolníkům, kteří pomáhajíoblastech obětem HIV/AIDS v diakonickém projektu v etiopském Bahir Daru. jako koordinátoři ředitelé diakonických středisek. Situaci na Ostravsku monitoroval také Jan Keller, který objížděl starosty a zjišťoval aktuální Středisko v Libici získalo obcí cenný potřeby. V záloze bylo připraveno okamžité vyslácertifikát Vážka ČALS Na ní dobrovolníků. základě auditu České alzheimerovské společnosti kterývod proběhl se zvláštním Po(ČALS), opadnutí byly v Domově desítky vysoušečů ve režimem v  Opolanech, bylpolskou středisku Diakonie spolupráci se sesterskou Diakonií přeČCE v Libici statut Vážky ČALS. Ocenění dány našimudělen severním sousedům. V Polsku měla garantuje vysokou kvalitudůsledky. v péči osoby s Alzheipovodeň ještě tragičtější S využitím zkušeností mise z let merovou chorobou nebo z humanitární jiným typem demence 2002, 2006 a dalších je nyní Diakonie připrav České republice. Získání statutu bylo ČCE završením původního záměru, který se zrodil v roce 2005, vena soustředit síly zejména na již dlouhodobější podporu obětem záplav.podpory „V řádu obce následujících kdy středisko za finanční Opolany zahájilo týdnů ažrekonstrukci měsíců budeme bývalé realizovat fary naII.zařízení monitoring se zvláštním v době, kdyrežimem budou jižpro subvence seniory. státu, V srpnu místní 2006 samose správy i nasazení první pomociprvní vyčerpány,“ sdělil do nového domova stěhovali obyvatelé. Stávající vedoucí kapacita krizového ještábu deset Pavel lůžek.Kalus. Domovu Diakoniev ČCE Opolanech přispějese tak podařilo jako v  minulosti vyhovět mnoha zásadním kritériím ČALS a prokázat, že lidé postiženým domácnostem na náklady energií spos onemocněním typu demence mohou vea vybavení středisku jených s vysoušením, na rekonstrukce nalézt vysoký standard péče, pomoci a podpory ve domácností. své Pomoci nelehképostiženým situaci. živelními katastrofami se DČCE Vzhledem aktivněk velké věnujepoptávce již od roku v regionu 1997 a do bude dnešníčinnost střediska v budoucnu dále směřovat k péči ho dne zde rozdělila více než 63 milionů korun. Je zejména s  Alzheimerovou chorobou zapojena o  doosoby Integrovaného záchranného systému nebo jinýmjeonemocněním typu demence. I proto ČR, který zřizován Ministerstvem vnitra ČR. k 30. 9. 2010 středisko ukončuje stacionáře Zároveň dlouhodobě vzděláváslužbu a zajišťuje dobrov obci Pátek otevře místa v rocevysíláni. 2011 další volníky, kteřía místo jsou naněj zasažená domov se zvláštním režimem. KAM SE OBRÁTIT O POMOC Sexualita Pro informace aneb život ohledně se vším materiální všudy a technické Pod pomoci tímto může názvem veřejnost odstartoval poslat dotaz pilotnína projekt e-mail plzeňského [email protected] střediska Diakonie nebo ČCE, volat který najemobilní určen profesionálům, číslo 724 515 408. jejichž práce je zaměřena na lidi s mentálním postižením v kraji Plzeňském, Karlo-

37

O tvářích povodňové pomoci Pomoc má mnoho tváří, je v Diakonii používaný slogan. Jak vypadají tváře pomoci při humanitární katastrofě? Jak vypadaly konkrétně v případě posledních povodní, které zasáhly severní Čechy?

Koordinace Při mimořádné situaci zasedá krizový štáb. Ten v Diakonii ČCE vede náměstek ředitele Pavel Kalus. Krizový štáb rozhoduje o tom, jaké formy pomoci budou vzhledem k aktuální situaci zahájeny. Dává souhlas k otevření veřejné sbírky na konto povodňové pomoci a nově také formou dárcovských SMS. Prostřednictvím pověřených lidí v terénu monitoruje situaci a povolává dobrovolníky, jimž na místě zřizuje zázemí ve formě povodňových základen. Posílá zástupce Diakonie na koordinační schůzky ostatních humanitárních organizací ve spolupráci s Integrovaným záchranným systémem.

Dobrovolníci Diakonie soustavně vyhledává dobrovolníky využitelné při podobných akcích. Pravidelně pořádá jejich školení. Pokud je nasazení dobrovolníků aktuální, oslovuje stávající a všemi dostupnými komunikačními kanály hledá další. Dobrovolníci se na místě střídají, pracují zpravidla několik dnů

38

až týden. Diakonie jim zajišťuje ubytování, stravování, hygienické zázemí i potřebné pracovní vybavení. Při povodních v severních Čechách byly zřízeny dvě základny, v České Lípě a Liberci. Po týdnu byla práce na Českolipsku ukončena a centrum povodňové pomoci se odtud přesunulo do Nového Města pod Smrkem. Každá skupina dobrovolníků potřebuje také svého vedoucího, což je zpravidla farář, zaměstnanec Diakonie nebo zkušený mládežník. Ten dohlíží na svou skupinu a zároveň ve spolupráci s dalšími koordinuje práci na místě, posílá „své“ lidi na konkrétní místa a podobně. V prvních dvou týdnech po srpnových povodních se v terénu postupně vystřídala asi stovka dobrovolníků.

Vysoušeče a další pomůcky Diakonie disponuje také rozsáhlým vybavením pro povodňové situace. Základ tvoří dvě stovky vysoušečů, které operativně zapůjčuje postiženým domácnostem. Letos se opravdu nezastaví: na Českolipsko zamířilo několik desítek vysoušečů rovnou z Ostravska, kde pomáhaly po květnových povodních. Další jsou v Liberci i jinde. Kromě toho do povodňových základen zamířila celá řada dalších pomůcek: lopaty, kolečka, rukavice, pláštěnky, elektrocentrála,

tlakové čističe, sekací kladiva… to všechno pomáhá přímo v terénu. Díky tomu je pomoc efektivnější.

Spolupráce Stojíme o spolupráci s ostatními humanitárními organizacemi a podporujeme ji. Jsme otevřeni, účastníme se koordinačních schůzek v terénu. Systém humanitární pomoci funguje v Diakonii už od roku 1997 a neustále se rozvíjí. Diakonie je součástí Integrovaného záchranného systému. Humanitární pomoc není ovšem zdaleka jedinou náplní diakonické práce. I proto plně respektujeme větší humanitární organizace (Adra, Člověk v tísni apod.) a zapojujeme se do vzájemné spolupráce vedle nich. Zkušenost z posledních povodní žel ukazuje, že třebaže v základních aspektech spolupráce funguje, bude na jejím tříbení ještě hodně práce. Ze strany Diakonie ochota určitě nechybí.

varském a Jihočeském. Hlavním smyslem projektu je podpořit profesionální přístupy k  otázkám sexuality osob s postižením a rozšířit systém akreditovaného vzdělávání poskytovatelů i zadavatelů sociálních služeb. Vzdělávací programy pro oblast sexuality realizuje Amorela – poradenské centrum pro oblast sexuality a mezilidských vztahů v životě lidí s mentálním postižením. „Na projektu spolupracují přední čeští odborníci a v rámci výuky, která probíhá prezenční formou a e-learningem, budou účastníci programu moci využívat v  ČR dosud nepublikované odborné materiály,“ uvádí koordinátorka projektu Veronika Pavlíková Brožová z centra Amorela. Více informací k projektu naleznete na www. amorela.cz.

Medializace O všech tvářích povodňové pomoci Diakonie ČCE pravidelně informujeme veřejnost. Prostřednictvím tiskových zpráv rozesílaných do klíčových sdělovacích prostředků jsme postupně docílili toho, že většina stěžejních médií převzala nabídku našeho povodňového konta a dárcovských SMS. V České televizi se tato informace objevila dokonce už pár hodin po povodních. Snad to bylo užitečné: v době uzávěrky tohoto čísla (necelé dva týdny po povodňové vlně) byl výnos sbírky už více než milion korun. Jsme přesvědčeni, že je správné, aby se jméno Diakonie ČCE objevovalo vedle Charity, Adry nebo Člověka v tísni na seznamech povodňových kont. Jistě ne jako „konkurence“. Jestliže však dobře funguje systém diakonické povodňové pomoci, má se o něm vědět. I díky tomu se do povědomí veřejnosti dostane velká organizace, která má mnoho tváří pomoci. A to je dobře. Pavel Hanych JAK POMOCI? Zasláním dárcovské SMS ve tvaru DMS POMOCPOVODNE na číslo 87777. Příspěvkem na sbírkové konto 27196349/0800 (var. symbol 2010). POTŘEBUJETE POMOC? Lidé postižení záplavami se mohou obracet na telefonní číslo 724 515 408, 724 515 408 adresu [email protected]. Děkujeme všem, kteří pomáhají! Všechny informace z povodní najdete souhrnně na www.diakoniecce.cz/povodne

Diakonie je na Facebooku Již několik měsíců existuje stránka Diakonie ČCE na internetové sociální síti Facebook. Vedle oficiálních webových stránek Diakonie vnímáme diakonický profil na Facebooku jako dobrý alternativní komunikační kanál, jehož výhodou je rychlý přenos informací a možnost pravidelně oslovovat konkrétní skupinu lidí (třeba při hledání povodňových dobrovolníků). Těchto lidí-fanoušků má Diakonie na Facebooku už více než dvě stovky. Připojte se taky: www.facebook.com/diakoniecce PH

39

SLOVO

Kudy se vina vine? Hebrejské procházky (8.)

V

šemi možnými zákruty a  kouty. Jen není vidět. Jako mnoho jiných věcí. Je tedy obtížné ji stopovat a je snadné se o to nestarat, dokonce z nestarání se dostaví pocit, že se přece toho tolik neděje. Stačí obecně říci, že jsme hříšníci, a můžeme si zase poklidně po svých běžet za svým. Jak potom ale vědět o vině a vypořádávat se s ní? Jak jen pomyslet na odvahu? Něco není zas tak těžké. Stačí otevřít hebrejskou Bibli, která je k tomu obzvláště kompetentní. Píše se o tom mnohokrát, i když třeba jen v metaforách a náznacích. Jednoduše, ale ne úplně můžeme říci: vina je stopa lidského činu. Činu rukou i činu mysli. Kdo tu stopu nevidí, ocitá se hned v jedné iluzi: má za to, že co se stalo, to se stalo, ale je to už minulostí, ztraceno v minulosti. K pochopení toho, co vina znamená, může být užitečné podívat se na úryvek ze slova proroka Izajáše z 30. kapitoly stejnojmenné knihy: (v. 12) „Proto Svatý Izraele říká toto: Jelikož pohrdáte tímto slovem, spoléháte se na útisk a pokřivenost, a opíráte se o ně, (v. 13) proto bude pro vás tato vina jako rozestupující se, zvětšující se trhlina v nedostupné hradbě, která se náhle, nenadále zhroutí.“ Zde vidíme, že vina je nejen stopou, nýbrž že je hromaděním stop. Stále se zvětšuje. Izajáš ji přirovnává k trhlině – a tím ukazuje ještě další, velezávažný aspekt viny. Protože vina je stopou činu, a přitom není jeho stoupou, nýbrž kumulací jeho důsledků. Trhlinu člověk zavinil, zaviňuje – a v tom zaviňování se již projevují jeho důsledky, vrcholící zhroucením zdi. V zásadě to není k nepochopení. Když někdo udělá něco zlého, poškodí druhého i sebe. A tím teprve vzniká řetězení důsledků podle povahy činu – zejména jako poškození dalších, zapojení dalších do viny, anebo jako utvrzování úspěchem v přesvědčení, že zlé je vlastně dobré.

40

Toto řetězení můžeme vyrozumět i ze známých slov z Desatera v knize Exodus 20,5-6, která vyjadřují charakter viny vůbec, i když jsou připojena speciálně ke druhému přikázání: „... postihuji vinu otců na synech do třetí a čtvrté generace těch, kteří mne nenávidí, ale projevuji přízeň tisícům těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy.“ Citovaná slova nevyjadřují Boží touhu trestat něčí vinu na někom dalším, nýbrž ukázat převažování Boží milosti nad vědomím nutnosti vinu stíhat. „Třetí a čtvrtou generací“ se přitom myslí velká rodina, jež ve starém Izraeli žila pohromadě. V níž spočívala na otci největší odpovědnost, takže především o něm platí, že vina jednoho člověka vtahuje druhé a jejich prostřednictvím se vina šíří a hromadí. Například tak, že jsou členové rodiny s viníkem jakožto viníkem zajedno. A to vše je jen základním a výchozím nástinem toho, čím vina je a jak působí. Vztah osobní odpovědnosti a obecných důsledků tím ještě není do poslední částečky zodpovězen, protože do toho vstupuje i odmítnutí utrpení dětí za činy svých rodičů a předků (srv. Ez 18,2n). Ještě se tím neříká, jaký význam to má pro dobu po Kristu. Jen je zřejmé, že Kristův význam je pochopitelný vztahem k vině, a přitom ne jako počátek nevinnosti. Rozhodně je nebezpečné propadat strachu před vinou, a speciálně před vlastní vinou, a zahalovat se před tou ohavou do hávu iluzí. Soudy určují vinu podle platného státního zákonodárství, ale vina přece nezačíná až prohlášením viníka za vinného, a její rozsah přesahuje rozsah toho, co zákonodárství výslovně říká. 

Jiří Hoblík

RECENZE

Prstýnek, Bible, válka Přátelství, které pomohlo přežít

„T

éma tohoto dopisu je vděčnost. Jak je to za těch okolností, po všem, co se stalo, vůbec možné? Kvůli cenzuře samozřejmě nemohla ve svých psaních projevit rozhořčení a smutek nad zločiny, jichž se nacisté na ní a její rodině dopustili. Ale přesto, takový dopis, v němž je člověk vděčný za vše dobré, co se mu stalo, netočí se pořád jen kolem zla, jež je na něm spácháno... Možná právě v tom spočívá tajemství, díky němuž Olga válku přežila a od něhož se odvíjel i její další život.“ Olga Minichová byla Židovka z Hradce Králové. V prosinci 1942 byla s celou rodinou transportována do Terezína, v prosinci následujícího roku odjíždějí do Osvětimi. „O čem si v tom studeném nákladním vagonu asi ještě povídali? Rozloučili se spolu? Nebo naopak ne, protože nechtěli, ba ani nemohli uvažovat o tom, že už se nikdy neuvidí? Možná se jen pevně drželi, ano určitě to tak bylo. Myslím, že si toho už moc neřekli. O čem by si ještě měli povídat? Jedině tak se modlit a doufat...“ V Osvětimi přežila z rodiny jediná Olga. Prošla selekcí, čeká ji Hamburk, tábor Falkenberg. Od Osvětimi 850 km. Nebo jinak: tři dny dobytčím vagonem na severozápad. „Olga se stočí do klubíčka, přehodí přes sebe deku a myslí na mladšího bratra. Žije ještě? Tatínek, maminka ani babička už tady nejsou. Proč zůstala právě ona? Pro koho ještě žije? Kdo na ni myslí kromě Hanky, kamarádky, která jí tu zůstala? Žije snad ještě někdo z rodiny? Třeba teta Eugenie a strýc Ante z Prahy?“ Zde se potkají. Bramovi je dvaatřicet let, má ženu a dva synky, které většinu jejich mladého života pořádně neviděl. Pochází z Holandska, tady je dělníkem nasazeným na práci, aby zde spolu s několika stovkami dalších z Francie, Belgie a Nizozemska pomáhal udržet německý válečný průmysl. Tábor dělníků odděluje několikametrová zeď od tábora, kam jsou přivezeny židovské vězeňkyně, které chodí odstraňovat trosky v bombardovaném Hamburku. „Bram se bezděky trochu víc přiblížil k plotu. Vtom k němu spisovnou němčinou tiše promluví ženský hlas: ,Entschuldigung. Sprechen Sie

Deutsch?‘ (Promiňte prosím, mluvíte německy?) Bram zvedne zrak. Od té doby je Olga součástí jeho života.“

Dvacetiletá Olga hledala někoho, kdo by za ni poslal dopis strýci a tetě do Prahy. Na dopisy, které posílala sama, nedostávala odpověď, tak se rozhodla najít spolehlivého zprostředkovatele. Stane se jím právě Bram; dělníci mají větší svobodu než vězeňkyně, a tak posílá Olžiny dopisy do Prahy a předává jí odpovědi a balíčky. Snaží se jí pomoci i skrovným jídlem, kterého mají dìlníci přece jen o trochu víc než židovské ženy. Dávají si navzájem malé dárky, sdílejí své myšlenky a sny, navzájem se drží při životě lidskostí a láskou. Olgu zahřívá na prstě i srdci prstýnek, který pro ni Bram vyrobí v továrně na zbraně, Bram si až do konce života chová jako poklad německou Bibli, kterou Olga našla v hamburských troskách a v den jeho narozenin mu ji v táboře věnovala. Doba války byla krutá. I pro Bramovu rodinu v bombardovaném Rotterdamu. Strávili několik let bez manžela a tatínka. Posledního března ¥

41

1945 umírá nejstarší syn Nieki na úplavici, otec se to dozví až po návratu z války. Autorem knihy je Peter de Knegt, syn Olžina přítele Brama. Se svou ženou Tineke se snaží rozkrýt příběh krásného přátelství, které pomohlo dvěma lidem přežít krutou a nelítostnou dobu. Čtou dochované dopisy, které si oba psali, hledají a navštěvují místa, kde Olga nuceně trávila válečná léta. A pojí je stále užší přátelství s Olžinou rodinou žijící v Praze. Nějak zvláštně se náklonnost, kterou k sobě cítili Bram a Olga, přenese na další generaci. Kniha o válce a o tom, kdo všechno byly její oběti. Kniha o přátelství, které pomůže přežít bolest. Kniha o dávání sebe a riskování pro druhého. Lenka Ridzoňová Knegt de, Peter. Olinka. Přátelství, které začalo za války. Benešov: Eman, 2010. 144 s.

Neučiníš sobě rytiny Výstava v Husově domě v Praze

D

oporučujeme vaší pozornosti unikátní soubor tøiceti panelů formátu 85x60 cm, který pomocí fotografií a vysvětlujících textů představuje evangelické umění toleranční doby. Jedná se o reprodukce obrázků na skle, knižních ilustrací, ozdobných biblických nápisů i uměleckých předmětů, které vznikly v prostředí evangelické církve v letech 1781–1861. Autory výstavy jsou absolventi Masarykovy univerzity v Brně Sixtus Bolom a Martina Kotlíková. Výstava vznikla ve spolupráci a s finanční podporou Farního sboru ČCE v Brně I pro Noc kostelů a Noc muzeí 2010. Do konce roku 2010 je výstava ke shlédnutí v přízemí Husova domu, Jungmannova 9 v Praze a na příští rok je možné se domluvit na jejím převozu a instalaci v některém z našich sborů. V této věci se obracejte na faráře Jiřího Grubera (776 216 072). K  výstavě je vydán barevný katalog, který reprodukuje všechny panely, má 32 stran včetně obálky (25x35 cm) a je k dostání v knihkupectví Kalich v Praze, sekretariátě ÚCK nebo v kanceláři sboru Brno I, Opletalova 6 v Brně. Cena 180 Kč.  Jiří Gruber

42

OZNÁMENÍ Pojeďte do kostela na kole! Pojeďte do kostela na kole! je motto akce pořádané poradním odborem pro otázky životního prostředí při SR ČCE, ekologickou sekcí České křesťanské akademie a Českou křesťanskou enviromentální sítí při příležitosti slavení Dnů vděčnosti za stvoření, Dne bez aut a Ekumenické neděle. K již třetímu ročníku akce se může připojit každý, kdo v neděli 19. nebo v sobotu 18. září přijede do kostela na kole. Svůj závazek je možné dopředu zaregistrovat na internetových stránkách http://www.dokostelanakole. cz, kde jsou současně shromážděny praktické informace týkající se cyklistiky. Fotografie dokumentující akci budou zařazeny do slosování o čepice a trička, které věnovala Evropská křesťanská enviromentální síť. Smyslem této celorepublikové ekumenické akce je propagovat cyklistickou dopravu, která je stejně jako pěší chůze šetrná k životnímu prostředí a ve srovnání s automobilovou dopravou levnější, zdravější, a na kratší vzdálenosti dokonce statisticky rychlejší. Akce je pořádána při příležitosti slavení Dnů vděčnosti za stvoření. Jako křesťané máme zodpovědnost za svěřené hřivny, totiž tento přerozmanitý svět. Snažme se být dobrými správci světa!  Marek Drápal

Domácí formy liturgie Evangelická liturgická iniciativa pořádá pravidelné studijní setkání tentokrát na téma: Domácí formy liturgie  – domácí pobožnosti, vzdělávání ve víře a katecheze. Hlavním přednášejícím bude bývalý předseda rady Církve bratrské a Ekumenické rady církví Pavel Černý. Setkání se koná od čtvrtečního večera 14. října do sobotního poledne 16. října, kdy bude zakončeno společnou bohoslužbou. Kromě hlavního přednášejícího bude mít setkání i další ekumenický rozměr. Poprvé se bude konat na faře jiné než evangelické církve. Konkrétně na faře římskokatolické v Nové Cerekvi na Vysočině. Nová Cerekev se nachází mezi Jihlavou a Táborem s dobrou dostupností vlakem nebo autem z nedaleké dálnice D1. Prostory s ubytovacím zázemím jsou nově upraveny pro skupinovou práci. Příspěvek na pobyt je dobrovolný. JK

OZNÁMENÍ FS ČCE v Merklíně u Přeštic hledá kazatele/kazatelku Rádi uvítáme někoho, kdo se cítí povolán ke službě na malém sboru. Bližší informace najdete na www.merklin. evangnet.cz, případně si je můžete vyžádat u kurátora našeho sboru Pavla Šaloma, tel.603 862 544, e-mail: pavel. [email protected]

Zábřeh hledá kazatele Sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu hledá kazatele nebo kazatelku. Službu je možné zahájit na jaře 2011. Kontakt: [email protected].

Ekologické vzdělávání v Horní Krupé Sbor Horní Krupá a venkovské komunitní centrum Slunečnice pro potřeby ekologického vzdělávání hledá starý psací stůl se zatahovací roletou (tzv. americký), stejně jako starý dřevěný nábytek, včelařské náčiní (kukly, kombinézy), látky, kamenné sloupky na tradiční dřevěný plot. Jsme vděčni za každý dar, který nám napomůže předávat tradiční venkovský způsob života, zručnost, tradice a duchovní hodnoty. Kontakt: David Šorm, tel: 739 244 611, e-mail: [email protected], Horní Krupá 63, 580 01, Havlíčkův Brod 1

Evangelický měsíčník

vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Romana Špačková, Lenka Ridzoňová NA OBÁLCE táborníci z Pardubic na tábořišti o.s. Bratr Kálef v Olešínkách u Zvole foto: Daniela Ženatá REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka říjnového čísla je 19. 9. 2010. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], http://www.e-cirkev.cz, Český bratr

ISSN 1211-6793

Chystáme: Výtvarné umění