2011 cena 25 Kč roční předpatné předplatné 290 Kč

28

Evangelický měsíčník | ročník 87/2011 85/2009 | cena 25 Kč | roční předplatné předpatné 290 290Kč Kč

Čas s vnoučaty Odpovědí na otázku kdo je opravdový Žid, je dnes charakteristika jiná, než na jakou jsme byli dosud zvyklí. Totiž, že Židem je ten, jehož vnuci zůstali Židy. To svědčí o tom, že svou roli při předávání tradic vyplnil správně, jak mu ukládá Zákon. Vztahy utužené vzájemným obohacováním, Rabín Daniel Mayer | 11

Rozhovor o prarodičích i vnucích Marty Kellerové Jak mluvit s vnoučaty podle Jiřiny Šiklové Hradišťan hrál pro Kmotrovství Klobása, nebo svoboda – protesty v Bělorusku Diakonie: Když podzim přichází

|7 |9 | 19 | 22 | 34

Kirchentag v Drážďanech 1.–5. června 2011 Z ruin znovupovstalý kostel Frauenkirche i socha Martina Luthera ozdobeny vlajkou Kirchentagu foto: Oliver Engelhardt

ÚVODNÍK

3 Poručíme větru, dešti – D. Ženatá

ÚVODNÍK

ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE

4 Kostel na okraji důlní jámy. Chvaletice – M. Čejková

BIBLICKÁ ÚVAHA

5 Pane, neopouštěj mne! – J. Trusina TÉMA

7 Mé srdce se občerstvuje v Bělči. Rozhovor s M. Kellerovou – D. Ženatá

9 Jak mluvit s vnoučaty – J. Šiklová 11 Vztahy utužené vzájemným obohacováním – D. Mayer

OTÁZKA NA TĚLO

13 Svěřujete/svěřovali jste své děti rádi a s důvěrou svým rodičům?

CÍRKEV ŽIJE

17 Jak jsem našla víru, manžela i uzdravení – Jitka 18 Misie, která se nedá individualizovat a obelhat – R. Mazur

19 Žalmy i spirituály k chválám Božím – R. Nývltová

20 Bratrská škola slavila – DaZ EKUMENA ŽIJE

22 Klobása, nebo svoboda – T. Pavelka 24 Církev na Kubě – G. Frey-Reininghaus, DaZ 25 Američtí dobrovolníci pomáhali v Lounech – T. Pavelka

26 V domě dal udělat také okna – Pb+ 27 Výroční setkání GAW Württemberské církve – D. Ženatá

28 Husův „druhý život“ – G. Fraňková Malinová 29 A se zaostřeným objektivem – D. Ženatá STOPY CÍRKEVNÍHO ROKU

33 Proměnění Páně – T. Pavelka DIAKONIE PRO ŽIVOT

34 Když podzim přichází – P. Hanych 37 Diakonie ČCE na speciální olympiádě v Athénách stříbrná! – ph/vk

PROKŘIKNI A ZPÍVEJ

38 Slunce hasne, končí den – L. Moravetz 38 Láska k pravdě – R. Špačková SLOVO

40 Rozhodování na pomezí – J. Hoblík 41 Lentilka pro dědu Edu – L. Ridzoňová Valaši v boji za svobodu – E. Žárská

Poručíme větru, dešti?

Č

as dovolených, prázdnin, letních táborů. Kdo by nechtěl hezké počasí? Ale jaké počasí je vlastně hezké? Strojeně chápavý a posmutnělý tón hlasatele v předpovědi počasí mě rozčiluje: „V příštích dnech bude polojasno až zataženo, ochladí se na 25 stupňů, postupně se dočkáme přeháněk a deště.“ Jak může předpokládat, že to lidem bude vadit? Jak ví, že zemědělci nevyhlížejí přicházející déšť jako poslední možnost, jak zachránit úrodu? Jak ví, že se alergici netěší na spláchnutí prachu a kardiaci na chladný den, aby se jim lépe dýchalo? Pravda, za slunného dne se na táboře užije víc koupání, her a běhání po lese, ale i v gumákách je v lese dobře a v úkrytu před bouřkou se dají prožít nezapomenutelná dobrodružství. Že větru a dešti neporučíme, jak se domnívali nadšení budovatelé v polovině minulého století, to už víme. Jak moc jsme civilizací planety Země přispěli k vrtochům počasí, které jsou stále dravější a nebezpečnější – to naopak moc nevíme, jen tušíme. Že bychom měli Boží stvoření chránit a být ohleduplní k přírodě a životnímu prostředí, to už jsme si, doufám, jako zodpovědní hospodáři vzali za své. V rodině, ve sboru, obci i ve státě. Při svých prázdninových cestách se můžeme kochat krásou přírody a malebností české i moravské a slezské krajiny. Vlnící se obilí, zelená a vlhká údolí, aleje podél cest, hory, řeky a prosluněné louky. Slunce, voda, i vzduch – vše, co potřebujeme ke zdravému životu. Jak dramaticky s tím kontrastují televizní záběry súdánských zemědělců, kteří prchají do sousední země, protože u nich už několik let nepršelo, všechen dobytek jim pošel a nemají být z čeho živi. Z úst jednoho studenta bohosloví, který se nedávno vrátil z vykopávek v Izraeli, jsem dokonce zaslechla: „Zaslíbená země? Tam je jen sucho, písek, kamení a hrozné vedro. Je s podivem, že se o takovouto zemi tolik tisíc let válčí“. Srpnové číslo Českého bratra se tématem dotýká prázdnin. Čas s vnoučaty a obráceně z pohledu vnuků – čas strávený s babičkou a dědou se objeví v rozhovoru, sondě socioložky i článku rabína. Ať už v deštivém odpoledni nebo na lehátku na sluníčku vám, milí čtenáři, přeji inspirativní čtení.  Daniela Ženatá

3

ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE Kostel na okraji důlní jámy Chvaletice

V

 Památníku Českobratrské církve evangelické z roku 1924 se píše: „Chvaletice se malebně rozkládají na severním úbočí Železných hor s vyhlídkou na část roviny polabské až ke  Kunětické hoře a  za  jasného počasí ke krkonošské Sněžce.“ Kraj kolem Chvaletic s Telčicemi na zdechovickém panství (to v 16. století krátce patřilo Karlu ze Žerotína) byl v reformační době evangelický. Tajní evangelíci se v dobách protireformace scházeli ve sklepeních telčické tvrze. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 se chvaletičtí přihlásili k reformovanému učení; byli druhým evangelickým sborem, vzniklým na českém území. Již v roce 1782 přišel do Chvaletic kazatel Joel Jessenius a v roce 1783 byla posvěcena první modlitebna. Do dějin chvaletického sboru se významně zapsal farář Julius Fleischer, který zde působil v letech 1861–1904. Po vyhlášení protestantského patentu v roce 1861 začali členové sboru pomýšlet na výstavbu nového kostela, tentokrát již bez tolerančních omezení. V letech 1880–1882 byl nad obcí, tam kde se říká „Hornická čtvrť“, postaven jednoduchý, pěkný novorenesanční kostel podle návrhu stavitele Matěje Blechy. Kostel byl slavnostně posvěcen 6. července 1882 a rok nato zde byly instalovány nové varhany, do kostela byl darován stůl Páně, přibyly zvony a věžní hodiny. V roce 1882 se v Lišici u Chvaletic narodil PhDr. Antonín Boháč, druhý synodní kurátor Českobratrské církve evangelické, který stál při jejím vzniku v prosinci roku 1918 a byl dlouholetým členem vedení církve. Na konci 19. a začátku 20. století se v okolí Chvaletic začala těžit železná ruda, těžba však tehdy nebyla nijak významná; kraj byl převážně zemědělský. Do dosud poklidného života obce i sboru ovšem tragicky zasáhla socialistická industrializace i násilná kolektivizace zemědělství. V 50. letech 20. století byl ve Chvaleticích otevřen

4

obrovský, nejprve povrchový a později hlubinný důl na mangan a pyrit, který znamenal zkázu původní obce. Na kopci nad dolem se zachovala jen původní Hornická čtvrť s evangelickým kostelem a farou – obě budovy zůstaly stát na samém okraji důlní jámy. Tíhu zodpovědnosti za těžce postižený

chvaletický sbor nesl v té době ThDr. Bohuslav Teplý, který zde sloužil od roku 1947 do roku 1969. Je zásluhou jeho i věrných laiků, že sbor nezanikl, ani když v 70. letech byla v Chvaleticích postavena uhelná elektrárna, kam se po Labi dováželo uhlí ze severních Čech. Farní sbor v Chvaleticích je po léta věrně administrován seniorem Milošem Hübnerem z blízké Trnávky. A opravený chvaletický kostel, znovu slavnostně otevřený v roce 2010, krásný ve své prostotě, stojí dnes jako němý svědek pohnuté historie kraje i lidí, kteří zde žili a žijí. Je to zvláštní místo – nedaleko rostou jedlé kaštany. Pocítila jsem zde to, čemu se říká „genius loci“. Možná však, že je to Duch svatý, který zde působí. 

Mahulena Čejková

BIBLICKÁ ÚVAHA Pane, neopouštěj mne! Neopouštěj mne, dokud neseznámím toto pokolení se skutky tvé paže. (Ž 71,9.18)

V

 žalmu je jedinečné svědectví, jak Hospodin provází člověka od počátku až do konce. Čtu žalmistovu modlitbu a představuji si, jak asi vypadal jeho život. (Až mi to chvílemi připadá, jako bych se díval do zrcadla.) Bylo mu dopřáno narodit se v prostředí, kde Pána Boha brali vážně, kde s ním počítali a kde si to tak osvojil i on. Hospodine, v tebe už od mládí doufám. (Doplňme: při všech úletech, kterých ani on nebyl prost.) Mohl-li se narodit věřícím rodičům, nevidí v tom náhodu. Ty sis mě oddělil v mateřském nitru. Toto vědomí ho provází. Nepovažuje to za nic samozřejmého, vždy znovu za to děkuje. Z mých úst zní tvá chvála, den co den tě oslavuji. Rád by v tomto vztahu k Bohu zůstal až do konce. Sám sebou si však není příliš jist. Kdoví, co mu jeho stáří vyvede, nepřipraví-li mu nečekané překvapení; nedopustí-li se něčeho, čím by se mohl znelíbit Bohu, zprotivit lidem a uškodit i sobě. A tak prosí: Neopouštěj mne! Tak jako jsi mne neopouštěl, když mi hrozilo nebezpečí nebo když jsem v průběhu svého života leccos vyváděl, zůstaň se mnou i na sklonku života. Nezamítej mě v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil. Ach, to pozbývání sil! Kolik to má rozmanitých podob! Začíná to zapomínáním, pokračuje nepřiznávanou nedoslýchavostí, zhoršujícím se zrakem, sortiment lékařů se nenápadně rozšiřuje. Ale kdyby jen to! Co všechny ty chyby, které se s přibývajícím věkem skoro zákonitě stupňují! Od pocitu vlastní důležitosti až po stařeckou umíněnost a ješitnost! A jsou tu i jiná pokušení. Co když ztratím zájem o druhé a budu se obírat jen sebou a svými problémy? Kvůli tomu všemu i mnoha dalším věcem prosím: Neopouštěj mne, když pozbývám sil! Neopouštěj mne už proto, že ty sám ode mne přece ještě něco čekáš. Pro tebe nejsem okrajovým článkem lidského společenství. Ty, Pane, se

mnou stále počítáš. Jsou věci, které trvají po celý život, od raného věku až do stáří. Snad jen, že se uskutečňují tak říkajíc v  opačném směru. Od mladosti jsi mě, Bože vyučoval a já dosud oznamuji tvoje divy. Co jsem od tebe dostal, to jsem nepřijal jenom pro sebe, ale i pro ostatní. Abych to předával druhým. Tady to „neopouštěj mne“ nabývá dalšího konkrétního obsahu. Ani ve stáří a s šedinách mě, Bože, neopouštěj, dokud neseznámím toto pokolení se skutky tvé paže a s tvou bohatýrskou silou všechny, kteří přijdou. Zadání je jasné. Naše generace toho neprožila málo. V osobním životě, v rodinách, v celé společnosti a nakonec i ve světě. Není málo divů, které Hospodin činil, když nás vytahoval z malérů, do kterých jsme se v průběhu života dostali. Nebylo málo okamžiků, kdy nám přišel na pomoc, když jsme se ve své pošetilosti dostali na scestí nebo do slepé uličky. A také nebylo málo toho, kdy nás v dobré práci a v našich snahách podepřel. Kdy požehnal i tomu, co podle lidského úsudku nebylo příliš nadějné. Kolikrát docela nečekaně posunul dění tak, že nám to připadalo jako zázrak z nebe. Mladá generace o to vyprávění kupodivu stojí víc, než si ve své skromnosti myslíme. Vyprávěj! Napiš to! Kolikrát jsem to slyšel. (Až po to láskyplné: Koukej to dát dohromady, dokud ti to ještě trochu myslí!) Nemusíme být příliš skromní (a líní). Jde jen o to, abychom nebyli upovídaní a znali míru. A ovšem abychom nechválili sebe a staré časy a nerozpakovali se mluvit i o svých chybách a selháních, ale za tím, co se dálo, rozpoznávali a dosvědčovali veliké, moudré a milosrdné skutky Hospodinovy. Rozhodně jich nebylo málo. – Když mi tedy, Pane, takový úkol dáváš, prosím: Neopouštěj mne!  Jan Trusina

5

Téma – Čas s vnoučaty

K VÁM... K vám – řekne se lehce, ale kam? Pod kapky deště? Sám? Vzpomínám, den jako dnes, na rohu pes a kočka v koutě. Čapkovy děti? K nim se utíkám, stěží potkám na  nábřeží květy. Jdu k vám. Miloš Vavrečka



foto: Jindřich Štreit, Albrechtice 1983

ROZHOVOR s Martou Kellerovou

Mé srdce se občerstvuje v Bělči Začalo to prarodiči, pokračuje s vnoučaty Výtvarnice Marta Kellerová (1945) vystudovala uměleckou průmyslovku  – obor hračka. Je matkou čtyř dětí a babičkou deseti vnoučat. S manželem Janem Kellerem, farářem v důchodu, obývají usedlost Zbytov na Českomoravské vysočině, kde dávají již přes tři desetiletí prostor k setkávání dětí, mládeže i svých vrstevníků. Tvůj dědeček Adolf Novotný založil Letní tábor Komenského v Bělči. Co ho k tomu vedlo? Můj dědeček byl farářem a  na  tehdejší dobu byl docela pokrokový. Viděl budoucnost církve v práci s mládeží. Už na svém prvním působišti v Chocni budoval pro její shromažďování dřevěný přístřech. Když byl farářem v Hradci Králové, tak s doktorem Rudolfem Šimkem našli pozemek v Bělči u rybníka, založili s přáteli spolek „Letní tábor Komenského“ a začali budovat tábor. To bylo v roce 1929. Tehdy už měla YMCA tábory i u nás a oni chtěli vybudovat tábor evangelický. Začali shánět peníze a sponzory a když se podařilo shromáždit potřebnou sumu, přistavili chatku. Když se peněz nedostávalo, dotovala to babička z pronájmu statku, ze kterého pocházela. Tak se tábor postupně budoval. Jak tábor fungoval? Jen o letních prázdninách. Chatky byly skromné, bez elektřiny, se šesti palandami. Dbalo se hodně o sport. O to se staral hlavně profesor Růžička se svojí ženou, oba tělocvikáři. Závodilo se v plavání, v jízdách v malinkých lodičkách, hrál se volejbal, košíková a softbal. Večer byly biblické programy, hodně se zpívalo. Pro děti odrostlých mládežníků se zřídila „Děckárna“, kde měly děti svůj program. K desátému výročí tábora vydal spolek Almanach, kde se píše spousta zajímavého z historie a života tábora. Za války tábor neběžel, jen jednou Němci povolili ozdravný tábor pro děti. Jak to bylo za komunistů? Spolek měl ve stanovách, že v případě, že přestane fungovat, přejde majetek na synodní radu.

To se stalo po roce 1948, když komunisti zrušili všechny spolky. Tábor převzala církev, byl přejmenován na Středisko evangelických kurzů. Nějakou dobu měl na starosti tábor tajemník synodní rady Jiří Novotný. Situace došla tak daleko, že na nátlak státní správy byl dědečkovi synodní radou zakázán pobyt v táboře, aby neměl špatný vliv na táborníky! My děti jsme bydlely s babičkou ve srubu (ten byl majetkem babičky), dědeček bydlel v hájovně přes cestu a my mu tam nosili jídlo. Babičku v táboře potřebovali, byla velice zdatná technicky, věděla, jak fungují přístroje v kuchyni, jak „nakopnout“ čerpadlo, aby tekla voda, pomáhala organizovat zásobování. Je trochu ostuda, že církev tehdy na takové řešení přistoupila. Pro dědečka i babičku to, myslím, nebyla lehká doba. Podařilo se tábor zachránit? Tábor takto fungoval do roku 1959, pak byl pronajat pionýrskému domu v Hradci Králové. Ještě dva roky jsme tam jezdili, babička se tam nadále o hodně věcí starala, ale pak už to bylo neúnosné. Moje dětství a mládí je nesmazatelně spojené s Bělčí. Babička vždy v květnu nebo v červnu jela tábor připravit na sezonu a nás vnoučata brala s sebou. Tak jsme tam trávili celé prázdniny. Babička Novotná tedy byla důležitou osobou? Pro mě velmi. Když se narodil můj mladší bratr, zjistili u maminky tuberkulózu a dva roky byla po špitálech. Babička se tehdy starala o dědečka, o mého tatínka se třemi malými dětmi a ještě o svobodného syna Pavla. Jak to ve svých padesáti letech zvládla, je mi záhadou. Věnoval se vám vnoučatům dědeček? Dědeček nás bral na procházky po bělečských lesích a  cestou nám nevyprávěl pohádky, ale biblické příběhy a podobenství. Moc hezky kreslil (Biblický slovník si sám ilustroval), měl nás k tomu, abychom si psali deník. Večer, když jsme ve srubu zalezli na palandy, seděli s babičkou u stolu, četli si z Bible a z Písmákova deníku a poslouchali ¥

7

zahraniční rozhlas. Dědeček byl veselý člověk. Zvlášť, když vystoupil na kazatelnu, zářil jako sluníčko. Občas nám říkal po příchodu z kostela, že kdo mu řekne, co bylo v kázání, dostane pětikorunu. Nevím, jak moc se to babičce a rodičům líbilo! Myslím, že od svých prarodičů jsem nějak nenápadně a nenásilně přejala víru jako něco samozřejmého. Dnes už jsi sama babičkou. Jaký je dnes vztah prarodičů a vnuků? Je to jiný vztah než k dětem. Děti musíš vychovávat (aspoň si to myslíš), uživit je, obléct, dohlédnout na vzdělání. Vnoučata máme půjčená, máme na ně čas a pak si je zase rodiče odvezou. Nemusíme vychovávat, můžeme s nimi být. Myslím, že nejdůležitější je naslouchat jim, trochu je rozmazlovat a být po ruce, když jdou do puberty a rodiče jim lezou na nervy. A mnohé se také od  nich můžeme učit v  dnešním technickém světě, kterému už moc nerozumíme. Jsou v něčem vztahy jiné? Myslím, že dnes vládne větší otevřenost, víc se o věcech mluví. Nedovedu si představit, že bych babičce vykládala, že mám ráda nějakého kluka. Moje vnučky se mnou o tom mluví docela klidně. Když vzpomínám na mládí, tak vlastně ten nárazník mezi rodiči a dětmi taky fungoval. To už jsem byla zamilovaná do Honzy a chtěla jsem z Bělče odjet za ním na brigádu na Jizerku. Můj tatínek byl proti, moc se mnou nemluvil, asi tušil, že je za tím nějaký chlap. A babička mě tehdy podpořila: jeď a nedělej ostudu! Taky tušila a moc mi tím pomohla.

jsem jezdila do Chotěboře. Já si toho moc vážím, že vnuky pořád baví se mnou jezdit. Ti starší už do Bělče jezdí na brigády do kuchyně nebo uklízet. Já se mám báječně, nemusím vařit a mýt nádobí a užívám si je. Respektují, že chci, aby chodili na pobožnosti, jinak je do ničeho nenutím. Nenechají si ten společný týden ujít a mě těší, že tam potkávají další děti a  kamarády a můžou zažít něco, co se jim třeba bude v životě hodit.

Je dobré, když více generací žije pospolu? Myslím, že to jde, ale není to jednoduché. Tam, kde prarodiče a vnuci žijí pod jednou střechou, jsou si méně vzácní, prarodiče víc vychovávají a přebírají povinnosti rodičů, kteří chodí do práce a mají na děti méně času.

Dovolíš vnukům víc, než jsi dovolila dětem? Určitě. Já je rozmazluji, nevychovávám. Jsem určitě trpělivější a tolerantnější, než jsem byla u svých dětí. Myslím, že to je role prarodičů. Nemají vychovávat, ale naslouchat a být k dispozici. Co dělali špatně u  svých dětí, můžou u vnuků dělat líp. To samozřejmě neznamená, že vnoučata někdy nesprdnu nebo že nedostanou pohlavek, když je to na místě. Ale je to všechno víc v pohodě.

Vídáš se s vnuky často? Přes rok je to různé. Nejvíc teď jezdím do Svitav, tam jsou nejmenší a občas potřebují hlídat. Do Chocně jsem jezdívala dřív častěji, teď už jsou děti velké a tolik to nepotřebují. No a v Praze už jsou to skoro dospěláci. Všichni se mnou jezdí už mnoho let do Bělče. Milujou to tam a to mě těší. Moje děti neměly šanci Běleč poznat, s těmi

Co se ti na generaci vnuček a vnuků líbí? Jsou každý jiný a přitom se mají rádi. Jsou plní nápadů, někdy bezvadných, někdy praštěných. Vidím v nich své děti a jejich partnery. Snadno se učí jazyky, mohou cestovat. V Bělči se s celou tou partou kamarádů nadchli pro výrobu dřevěné prolézačky – trpaslíka a draka podle návrhu Zdeňka Šorma. Už na tom pracujeme třetím ro-

8

kem, letos to snad dokončíme. Měla jsem dojem, že by to pro ty odrůstající děti chtělo nějakou akci. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli se podaří je nadchnout. A povedlo se. Třeba jednou budou rádi, že jejich děti si mají na čem hrát. Nakonec otázka na tělo, která provází toto číslo Českého bratra: svěřovalas ráda a ochotně své děti rodičům, jejich prarodičům? Ráda a ochotně! Problém byl, že to šlo jen s Honzovými rodiči. Moji rodiče v roce 1968 emigrovali

a nás za nimi nepouštěli. Táta ve Švýcarsku zemřel, maminka se vrátila, ale děti už byly velké. V Jimramově, kde naše děti prožily dětství, se dětem stala náhradní babičkou sestra Němcová, která pro ně byla tou babičkou, za kterou mohli zaběhnout, spávaly u ní a měly ji moc rády. Líbilo se mi v předminulém čísle Českého bratra povídání paní psycholožky Lydie Bauerové, že fungování rodičů i prarodičů ve vztazích ve vlastní rodině je pro život hodně důležité.  Ptala se Daniela Ženatá

SOCIOLOGICKÁ SONDA

Jak mluvit s vnoučaty Co jim říkat?

P

ředevším svá vnoučata nepodceňujte, neodsuzujte, nepoučujte a nemoralizujte. Jsou jiní, odlišní od nás, ale tak je tomu vždycky. Kdyby mladí byli stejní, tak by se lidstvo nevyvíjelo, ale pořád by se opakovalo všechno jen v kruhu. Vnoučata jsou to nejcennější, co máte a je to nedostatkové zboží. Již dnes je jich ve srovnání s dřívějškem v naši zemi mnohem a mnohem méně. Ještě před sto lety připadalo na jednoho člověka staršího šedesáti let až dvanáct dětí do patnácti let. Dnes je to sotva jeden ku jedné a bude to ještě méně. Domy budou, peníze taky, místo nafty se objeví třeba jiné zdroje energie, ale nebudou-li naše vnoučata, tak nebude toto lidstvo. Uvědomujeme si to? Teprve vnoučata jsou důkazem o pokračování našeho rodu, či chcete-li kmene, národa. Hospodin vždy tomu, kdo se choval bohabojně a jednal správně, sliboval, že rozmnoží jeho potomky jako hvězdy nebeské. Tolik dětí jako hvězd bychom asi mít nechtěli, ale nemáme-li komu odevzdat to, co jsme udělali a měli rádi, tedy předat hodnoty, které jsme tvořili a kulturu na které jsme se podíleli, bude se nám špatně žít a ještě hůře umírat. Tím nemyslím penze a důchody o kterých se dnes pořád mluví. Ale kulturní hodnoty, které bychom rádi někomu předali. Proto při katastrofách se snaží vždy lidé zachraňovat děti. Jsou symbolem ale i možností přežití. Nejen nás, jako jedinců, také i lidstva. Třeba jsme z nich zklamáni, ale nebude-li zde nikdo, kdo

by přejal tuto kulturu, tak pak vše co jsme udělali, bylo k ničemu. Byl by to jen narcismus – jakési sebeuspokojování a sebevzhlížení. Za největší tragédii se vždy považovalo, a v mýtech se to opakuje, když se rodiče museli dívat do hrobu svých potomků. Když starý hospodář předával pozemek, sad, který zvelebil a z úhoru udělal svojí prací urodnou půdu svým vnukům, mohl být spokojen. Určitě nepřemýšlel o své identitě, zakotvenosti, smyslu svého života. On to pro-

Mladí nejsou nevzdělaní, pouze mají jiné znalosti, než má naše generace. Také budou žít ve zcela jiné společnosti, než jsme žili my. stě viděl. Za sebou, vedle sebe a ve vnucích i před sebou. Když vidím, že o chalupu, kterou mám ráda, se již stará vnuk se svoji milou, mám z toho radost i když si myslím, že nemusejí zrovna již teď předělávat záhony a dávat tam jiné stromky. Mlčím, jsem ráda, že se o to starají a vím, že je zde pokračování. To by nám, starým, mělo stačit. Často se dnes mluví o tzv. ageismu. Je to odvozeno od anglického termínu age, tedy věk a myslí se tím averze, předsudky vůči starým lidem. Ale to není přesné. Ageismus jsou negativní postoje vůči odlišné věkové skupině a její znevažování. Když řeknu o mladých lidech, že jsou povrchní, že s nimi mlátí puberta, že si neváží peněz a jsou ¥

9

nevzdělaní, tak je to také projev ageismu. Podobný, jako když ti mladí řeknou, že staří lidé si pořád stěžují, chodí pomalu a překážejí. V minulém roce mnoho lidí pobouřil před volbami krátký spot, film nazvaný „Přemluv bábu, přemluv dědka“. Prostě ten film dělal ze starých hloupé lidi, kteří nevědí, koho mají volit. Nemyslíte, že obdobně jednáme my staří, když podceňujeme ty mladé a vytýkáme jim, že jsou nevzdělaní? Nejsou nevzdělaní, pouze mají jiné znalosti, než má naše generace. Také budou žít ve zcela jiné společnosti, než jsme žili my. Jen si představme, co všechno se změnilo za posledních dvacet let. Objevily se počítače, mobily, otevřely se hranice, zkrátily se vzdálenosti mezi světadíly, vědecké znalosti se znásobily.

Vnuků a vnuček je a bude málo proto, že mít děti je drahé. Je to ta nejdražší investice. Když si koupíme dům, byt, pořídíme dílnu, obchod, tak to můžeme ovlivňovat, sami řídit a třeba i prodat, vyměnit nebo darovat. Ale máme-li děti a vnoučata, tak jsme na svět přivedli – chcete-li pořídili si – něco či někoho, koho musíme nechat jít dál jeho vlastním způsobem. Nemůžeme vnuka odmítnout, řídit, nakazovat mu, ani chtít, aby byl stejný a poslouchal nás. Investice do dětí jsou velké a nenávratné. Mít děti je dokladem našeho nesobectví. Vnuky můžeme jen láskyplně vést, musíme je přijmout, i když s nimi nesouhlasíme. Jsou i nejsou naši. Nejsou naším majetkem, jsou nám jen svěřeni a my bychom je měli jen provázet na cestě, uvádět do života. Je to těžký úkol, ale dává smysl našemu životu i našemu snažení. Měli bychom počítat s tím, že mnohdy si nebudeme se svými vnuky rozumět nejen proto, že budou vychováváni v jiném typu kultury a budou mít jinou hodnotovou orientaci, ale i proto, že nebudeme znát řeč, jazyk kterým mluví. K současnosti patří cestování nejen jako turistika, ale jako po-

Vnuci jsou i nejsou naši. Nejsou naším majetkem, jsou nám jen svěřeni a my bychom je měli jen provázet na cestě, uvádět do života.

Proto bychom své vnuky a vnučky neměli poučovat ale spíše ocenit, co oni vědí, případně se jich sami ptát. Pak můžeme čekat, že i oni se budou ptát nás. Konkrétní fakta jim ale v žádném případě sdělovat nemusíme. Ty si najdou na Googlu nebo ve Wikipedii sami a ta fakta budou přesnější, než můžeme mít my. Ve vtipu se říká, že na googlu je všechno, vyjma Pánaboha. Proto těm vnukům můžeme a máme sdělovat souvislosti, události v kontextu, který neznají a především osobní vzpomínky, související s rodinou, do které patří. Jednou budou hledat svoji identitu a kontinuitu. Vzpomínám, jak mně vadilo, když můj tatínek si občas povzdychl, že se již neučíme na gymnáziu řečtinu a neznáme zpaměti ani první sloky Vergilia. Jeden dědeček zase říkal: dovedeš vyjmenovat alespoň latinsky pády? Vy mladí si pletete genitiv tedy druhý pád s genitálem. A strašně se tomu sám smál. To byl ageismus z jeho strany.

10

znávání a vzdělávání se. Studovat v zahraničí je či bude za pár let naprostou samozřejmostí. Podobně jako kdysi bylo samozřejmostí, že mladí řemeslníci chodili do ciziny na zkušenou. Jen někteří se vraceli. Ovšem tehdy měli naši dědové a babičky dětí i vnuků více, než máme my. Je třeba počítat i s tím, že si naše děti vezmou někoho, kdo patří k jiné kultuře, byl odchován jinými pohádkami a má zcela jiný styl života. Pak budou naši vnuci a vnučky mluvit jazykem, který my neznáme. Snad aspoň dobrou noc jim dokážeme říci. I pak bychom měli být schopni přijmout je jako své vnuky. Je to těžší a bude to ještě těžší. Počítejme s tím. Nebo jim můžeme bránit v tomto rozletu. To asi nechceme. Jestliže se my naučíme přijmout jejich odlišnost, můžeme počítat s tím, že i tito vnuci nás budou mít rádi jako svoje prarodiče, protože vztah se nevytváří jen slovy, natož pak poučováním. I oni pak přijmou odlišnost naši. A morálka? Ta se pořád mění, stejně jako mění různé předpisy a právní řád. Když mám někdy chuť moralizovat a  napomínat svoje vnoučata, nebo dokonce dávat svoji generaci za jakýsi vzor,

tak si honem spočítám, co se dělo v době, když já byla v jejich věku. Zjistím pak, že jsem se chovala podobně, jenom ty vnější podmínky mého chování byly odlišné. Z Brna do Prahy to trvalo déle, než dnes do Londýna. Za drzost se považovaly sice jiné výroky než dnes, ale ty výroky v té době byly podobně urážlivé. Jen zdánlivě méně vulgární. V tehdejším kontextu byly taky hrubé. A podvodem

zůstává, získám-li nepoctivě desetikorunu, stejně jako když si nechám tisícovku. Nebudu pokračovat, nechci poučovat. Uvědomuji si toto všechno znovu pro sebe samotnou a sebe se ptám, zda opravdu jednám tak, jak zde teď píši. No, snažím se. Určitě tuto moji snahu vnoučata ocení. Když ne dnes, tak později, až sama budou mít své děti.  Jiřina Šiklová, socioložka

POHLED RABÍNA

Vztahy utužené vzájemným obohacováním Vyptávej se svého otce, on ti poví, svých starců, oni ti řeknou (Dt 32,7)

J

iž od biblických dob jsme svědky mezigeneračních rodinných vztahů. Abraham opouští polyteismus i svou vlast Mezopotámii, aby se poté, v kenaanské zemi, stal nejen zakladatelem nové rodiny, ale stává se též duchovním praotcem všech, kteří pod jeho vlivem uvěřili v jediného Boha, Stvořitele světa. Stává se praotcem široké rodiny tehdejších i budoucích prozelytů. Abraham neúnavně prochází celou kenaanskou

kmenů Izraele, tedy zárodek židovského národa. Tak, jako si Abraham neužil moc svého vnuka Jákoba, tak i Jákob si neužil svých dvou vnuků Efrajima a Menašeho, kteří se jeho synu Josefovi narodili v Egyptě. Nakonec s nimi strávil posledních sedmnáct šťastných let svého života. Snad právě na  příkladě Jákobových vnuků můžeme demonstrovat složitost dnešních vztahů v rodinách, které se musí zorientovat v moderním přetechnizovaném světě a přitom udržet tradici zajímavou a atraktivní pro novou generaci. Josefovi synové Efraim a Menaše se narodili v pohanském Egyptě, který jistě poskytoval mnohá lákadla pro malé hochy, syny králova zástupce.

V mnoha synagógách sedí v lavicích vedle sebe tři a dokonce i čtyři generace. Mezi jednotlivými chody šabatových hostin je prostor pro různorodý a spontánní dialog mezi vnuky a prarodiči.

zemí, kterou mu a jeho potomkům dal Hospodin v dědictví. Jak vidíme, Abraham neseděl poklidně pod svým fíkovníkem. Podobný život má i jeho vnuk Jákob. Jákob odchází do Cháranu ke svému příbuznému Lábanovi, aby se odtud po dvou desetiletích vrátil se svými ženami a dětmi. Jákobovi se dostává i nového jména – Izrael. Jákob je také zakladatelem velké rodiny, z níž vznikne dvanáct

Přestože jsou podobni Egypťanům a jejich dědeček Jákob se ptá: „Kdo to je?“, vidí v nich pokračovatele svého rodu nejen proto, že jsou Josefovými syny, ale i proto, že jejich výchova byla výchovou v duchu tradice monoteismu. Požehnání, které jim Jákob udělil, dokonce přešlo do židovské tradice jako pravidelné požehnání synům v předvečer šabatu. Podíváme-li se na tuto skutečnost trochu blíže, nemůžeme si nevšimnout určité asymetrie v požehnáních. Zatímco chlapcům se žehná, aby byli jako Efraim a Menaše, dívkam se žehná, aby byly jako Sára, Rebeka, Ráchel a Lea. Tedy ¥

11

svátek Pesach – připomínka vyvedení z Egypta

jako pramatky židovského národa. Logické by tedy bylo, aby chlapci byli jako Abraham, Izák a Jákob. Přesto naši rabíni zvolili poženání „asymetrické“, které dostali malí „Egypťané“ od svého dědečka. Odpověď na tuto otázku nalezneme i v našem každodenním životě; dědeček Jákob si přál, aby jeho vnuci i v cizím pohanském světě udrželi tradici svých předků a byli hodni stát se hlavami kmenů. Stejně tak i dnes je důležité vychovávat děti v duchu tradice, přestože okolní svět tomu není vždy nakloněn. Stějně jako Efraim a Menaše nalezli společnou řeč s Jákobem, musíme i dnes usilovat o to, najít společnou řeč s našimi vnuky a jistě to není vždy jednoduché. Rodiče, kteří žijí podle židovské tradice to mají o něco jednodušší. Židovská tradice totiž učí úctě k rodičům, proto pokud se rodiče chovají ke svým rodičům tak, jak je to učí Tóra, mají vnuci usnadněný život, nemusí se ničemu učit, stačí to pouze „odkoukat“. Často dnes můžeme slyšet argument, že babička a dědeček nerozumějí modernímu světu. Tady si ovšem musíme položit otázku, co je to moderní svět. Jsou to podivné seriály plné násilí a počítačové hry, které zkreslují realitu a zahrávají si s životem a smrtí jako by to bylo něco, co lze vymazat a znovu restartovat. Tomu babička a dědeček opravdu nemusí rozumět a pravděpodobně také rozumět nechtějí. Proto ona „moderní“ řešení, kdy dítě posadíme před televizi anebo počítač, jistě nejsou ta, kterými lze stavět mezigenerační mosty. V tradičním judaismu nacházíme celkem jednoduché a  tisíciletími ověřené řešení, kdy celá rodina může diskutovat nad jedním tématem, které se nikdy nevyčerpá, a tím je Tóra a její komentáře. Celá rodina tak má společné téma, kterému všichni členové bez ohledu na věk a další faktory do určité míry rozumějí. Vnuk či vnučka

12

mohou dědečkovi a babičce předvést své znalosti a dostat pochvalu či odměnu a naopak dědeček a babička mohou vyprávět nějaký starý příběh anebo méně známý komentář a tím získat obdiv a úctu vnuků. V tomto případě již není vůbec určující, kdo zná více a kdo méně, jedná se o vzájemné obohacování, které utužuje vztahy. Proto je pro děti z takových rodin snadné komunikovat se starší generací i o jiných otázkách, než jsou otázky spojené přímo s výukou a dodržováním tradice, děti i jejich prarodiče vědí, že mají společný jazyk. Kromě toho, že ve všední dny „skočí“ vnoučata k dědečkovi a babičce, je v tradiční židovské rodině šabat jako stvořený pro mezigenerační setkání. Je to den odpočinku, kdy se střídají synagogální bohoslužby s  třemi šabatovými hostinami za  slavnostně prostřeným stolem. V mnoha synagógách sedí v lavicích vedle sebe tři a dokonce i čtyři generace. Mezi jednotlivými chody šabatových hostin je prostor pro různorodý a spontánní dialog mezi vnuky a prarodiči. Kromě šabatů máme ještě šest svátků, kdy kontakt s  prarodiči bývá intenzivnější. Kromě jiných, například o Sukot (svátek stánků) a především Pesach, kdy svátek zahajujeme dvěma sederovými večeřemi. Slavnostní nálada, tradiční pokrmy a čtení příběhu o východu z Egypta (pesachové hagady) – čas jako stvořený pro utužení pout mezi vnuky a jejich prarodiči. V dnešní době, kdy v se diaspoře projevuje velmi silná asimilace, je odpovědí na otázku kdo je opravdový Žid, charakteristika jiná, než na jakou jsme byli dosud zvyklí. Totiž, že Židem je ten, jehož vnuci zůstali Židy. To svědčí o tom, že svou roli při předávání tradic vyplnil správně, jak mu ukládá Zákon. Rabín Daniel Mayer a Hana, 

prarodiče několika vnuček a vnuků

OTÁZKA NA TĚLO Svěřujete/svěřovali jste své děti rádi a s důvěrou svým rodičům? Jiří Hoblík, vysokoškolský učitel Nesmírně rádi! Vytváří a živí se tak síťka blízkých vztahů, prarodiče dostávají o pořádný kus smyslu života navíc, nám to pomůže i prakticky a kromě toho nás potěší, když se v pohledu prarodičů zazrcadlí krása a  rozmilost jejich vnoučat. Jan Kirschner, stavař a teolog Já dřu na v Herlíkovicích na Kuncárně a ani nevím, kde babička s dětmi poletuje. Jinak katolíci ve svém středisku Mariánum za kopcem v Jánkách pořádají pravidelně pobyty pro prarodiče s dětmi. Že by inspirace pro zvýšení obsazenosti evangelických rekreačních středisek? Gabriela Fraňková Malinová, redaktorka Ráda jsem svěřovala syna svým rodičům, ale ne často, protože už byli starší. Vždy se na sebe těšili a dovedli si to užít, mohli ho učit, to co nejlépe uměli, třeba kreslit. Syn rád poslouchal jejich vyprávění ze starých časů. Taky mu, na rozdíl ode mne, víc dovolovali. Nakonec si oddychli, když mi ho předávali, že si zase odpočinou a uklidí byt, který byl trochu vzhůru nohama. Pak se mohli těšit na další návštěvu. O pětadvacet let později jsem naopak mohla svěřovat své rodiče svému synovi. Oliver Engelhardt, referent Prarodiče bydlí docela daleko a tudíž jsme velice rádi, když mohou trávit čas s vnučkou. A mně a manželce to dělá dobře. Tyto chvíle jsou krátké a vzácné. Během nich se naše důvěra určitě nevyčerpá. Monika Voženílková, sekterářka já sama jsem vyrostla v jedné domácnosti s rodiči a prarodiči a pro mne jako dítě to bylo úžasné dětství. Nedalo se mluvit o nějakém svěřování, protože se o mne starali všichni a každý měl svou

nezastupitelnou úlohu. Moje dcera už vyrůstala v oddělené domácnosti, ale svěřovala jsem ji často, ráda a s naprostou důvěrou. Svoji vnučku také vídám často a myslím, že mi ji její rodiče svěřují rádi a s důvěrou. Vždycky se na sebe moc těšíme a společný čas si užijeme. Některé věci jsou nedostupné – televize, počítač, ale jiné jsou dovolené – šlapání v kalužích, stavění domečků z bláta, šišek apod. To se s rodiči nedělá. Petra Nadrchalová, matka pěti dětí Ráda a s důvěrou svěřuji děti našim rodičům. Jsem ráda, že máme pomoc od těch, kteří mají naše děti rádi a záleží jim na nich. Přeji si, aby si společný čas užívali v radosti. Eva Zadražilová, členka synodní rady Otázka přichází ve  chvíli, kdy jsem v  roli té, které je vnuk svěřován a odpovědnost je větší, než když jsem byla sama rodičem a svěřovala děti často a ráda. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli ve společné domácnosti s dědou, babičkou a prababičkou, jsem musela občas i bojovat o to, abych mohla sama se svým miminkem v kočárku jezdit po Moravči. David Šorm, farář Svěřujeme a jsme za to moc rádi, jenom by děti nemusely být potom tak demoralizované. Magdaléna a Kamil Trgalovi, farářka a stavitel Ano, velmi rádi a s důvěrou. Vzniká nám tím čas o samotě, který věnujeme svému manželství. Myslíme, že děti mají navíc právo získat blízký vztah i s dalšími lidmi, nejen s rodiči. Tenhle vklad dětem už pak nikdo nevezme. Přijde nám sobecké, když někdo tuhle možnost dětem bere kvůli neshodám dospělých. Důvěra se prohlubuje tím, že dáme prarodičům šanci obstát. DaZ

13

  

NÁSTĚNKA dny v Praze, aby si ji mohly prohlédnout a přidat ke vzpomínkám z tábora ještě další na hlavní město své vzdálené vlasti.

SYNODNÍ RADA

Děti z Bohemky na návštěvě u představitelů církve Každoročně jsou zvány děti krajanů z  českých vesnic na Ukrajině na letní tábor do Bělče. Střídavě přijíždějí děti z Bohemky (letos dokonce s jedním chlapcem z nové kazatelské stanice v Pervomajsku) a Veselinivky.

Ola Sverdlová

Letošní pobyt dětí krajanů v Česku a jízdenky pro celou skupinu byly pořízeny z celocírkevní sbírky. Děkujeme všem, kdo přispěli a umožnili dětem zážitky, které si ponesou do dalšího života.DaZ

děti z Bohemky

V pondělí 11. července přijali jedenáct dětí vracejících se z tábora synodní senior Joel Ruml a synodní kurátorka Lia Valková. „Tak co děcka, už se těšíte domů?“ byla první otázka synodního seniora. Odpověď zněla: „Ani ne. Rádi bychom naše viděli, to ano, ale pak jeli raději ještě jednou na tábor.“ Deset nevšedních dnů v Bělči začalo vyloděním na novém kontinentě. Děti se připlavily skutečně i  s  kufry loďkami přes rybník do tábora. Pak už, rozděleny do družinek mezi své české vrstevníky, nasávaly atmosféru, plnily úkoly, zpívaly, hrály, sportovaly a pilovaly češtinu. Průvodkyní jim byla Ola Sverdlová, které patří velký dík za doprovod a dohled. „Pozval jsem děti k malému posezení do Ústřední církevní kanceláře, kde by je zaměstnanci a členové synodní rady mohli pozdravit. Vždy je pro děti zážitkem setkat se s představiteli církve,“ říká Petr Brodský, spoluorganizátor pobytů dětí a mládeže z  českých menšin. Před cestou do  tisíc osm set kilometrů vzdáleného domova strávily děti dva

14

Z DOMOVA

Rodí se další mezinárodní spolupráce Pastor z Mexico City Isaac Lopez Jimenez v doprovodu švýcarského faráře Bernarda Martina navštívil ústředí ČCE. V rozhovoru s pracovníky ekumenického oddělení se začaly rýsovat možnosti transoceánské spolupráce, které inicioval neúnavný přítel Mexika i Česka Bernard Martin. Na akademické rovině se dostalo pozvání děkanu tamější teologické fakulty Ebanu Efraimovi Adame Adamovi ke studijnímu pobytu na Evangelické teologické fakultě UK. Další možnosti rozvoje oboustranných kontaktů vidí Isaac Lopez Jimenez v praktické rovině. Prvním pokusem by mělo být pozvání a zaměstnání dvou Mexičanů v soukromém českém zahradnictví. Obě strany stojí na počátku budoucí spolupráce, která může přinést zajímavé a užitečné plody. Vzhledem k velké vzdálenosti mezi Mexikem a Českem a tudíž i drahými letenkami se nemůže spolupráce rozvíjet v tak velkém měřítku, jak by si obě strany přály.

 ZE SVĚTA

Evropský soud zamítl stížnost na švýcarský zákaz stavby minaretů

Isaac Lopez Jimenez a Bernard Martin

Přestože Mexiko je od dob kolonizace převážně katolickou zemí, protestantská teologie luterského i presbyterního směru se zde dá studovat již od roku 1872.  DaZ

Štrasburk. Evropský soud pro lidská práva zamítl stížnost muslimských organizací proti švýcarskému zákonu zakazujícímu stavět v helvétské konfederaci u mešit minarety. Sedmičlenný senát soudu sídlícího ve francouzském Štrasburku kauzu odmítl s tím, že stěžovatelé neprokázali, jakým způsobem jsou zákazem postiženi ve svém náboženském vyznání. Informovala o tom agentura AP. „K přijetí stížnosti je nezbytné, aby ji podal žadatel, který se cítí být obětí předpokládaného porušení práv,“ cituje agentura z odůvodnění soudu. „Soud došel k závěru, že jádro stížnosti spočívalo v názoru, že přijaté zákonné opatření poškozuje náboženské přesvědčení stěžovatelů. Ti však vůbec nedoložili, jaký praktický dopad na toto přesvědčení přijatý zákon má,“ dodává soud. V referendu konaném v listopadu 2009 se pro zákaz výstavby věží u islámských modliteben vyslovilo

Z DOMOVA

Vysoké pokuty za pokojný projev nesouhlasu Šest účastníků bohoslužby, která se pokusila nenásilně zastavit pochod extremistické Dělnické strany sociální spravedlnosti a byla tvrdě rozehnána policií, obdrželo na podnět policie od Komise k projednávání přestupků města Krupka vysoké pokuty – po 5000 Kč. Pokutu obdržel i řeckokatolický farář Ludvík Šťastný. O událostech v Krupce a vyjádření synodního seniora Joela Rumla k politováníhodné události jsme informovali v ČB 5/2011.

JUBILANTI

V měsíci srpnu slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi: Lydie Sklenářová 85 Věra Tyralíková 65 Mahulena Čejková 75 Jana Kocnová 55

téměř 58 procent těch, kteří přišli hlasovat. Celkem k  nim dorazilo 2,67 milionu lidí, tedy 54  procent švýcarských voličů. Z hlasujících se 57,5 procenta vyslovilo pro zákaz a 42,5 procenta proti. Z 26 kantonů a polokantonů jen ve čtyřech převládl názor proti zákazu. Potvrzení většinou hlasujících a většinou kantonů učinilo ze zákona automaticky součást švýcarské ústavy. V zemi s více než šesti miliony křesťanů je asi 400  000 muslimů. Stojí v ní čtyři minarety, další dva se měly postavit. To vyvolalo ze strany populistické Švýcarské lidové strany iniciativu stavbu minaretů zakázat s odůvodněním, že se do tradiční švýcarské krajiny a vzhledu obcí nehodí. Modliteben jako takových se zákaz nijak netýká, náboženská svoboda vyznání tak prý není nijak dotčena. Minarety, které nejsou povinné ani u mešit v islámském světě, podle jejich odpůrců mají prý jen svou výškou symbolizovat nadřazenost této víry. CHristNet/(vlu)

15

CÍRKEV ŽIJE

Kostel v Podlažicích – němý pamětník husity zničeného kláštera

¥

MISIJNÍ INSPIRACE

Jak jsem našla víru, manžela i uzdravení Mám být za co vděčna

N

arodila jsem se před téměř padesáti lety v rodině jen velmi vlažně katolické. Byla jsem jako úplně malá pokřtěna, a to zřejmě na přání babičky a prababičky z tátovy strany. Nikdo mě však v rodině k víře v Boha nevedl. Na začátku osmdesátých let mi v práci jedna kolegyně věnovala Bibli a odpovídala dosti neurčitě na mé, přiznávám, nepříliš časté otázky. Naše debaty vždy končily tím, že si přece mám tu Bibli přečíst! Já však nevěděla, čím v Bibli začít a jak pokračovat.

Těžká nemoc a letniční evangelizace V květnu 1989 bylo u mě náhodou zjištěno nevratné a úplné selhání ledvin, které způsobilo nejprve mou dlouhodobou pracovní neschopnost a později i odchod do invalidního důchodu. Půl roku jsem držela přísnou dietu, a právě v době sametové revoluce jsem začala docházet na léčbu dialýzou, tj. napojením na umělou ledvinu. V únoru 1990 jsem se rozvedla, protože manžel neunesl mou nemoc. Za krátký čas mi zavolal dávný kamarád, jehož jsem v té době znala už asi deset let. Pozval mě na „jakési povídání o víře“ v Edenu, což, jak se ukázalo, byla letniční evangelizace Australana Steva Rydera. Tehdy mi nebylo zrovna dobře, protože jsem právě prodělávala nějakou virózu. Ale jela jsem. Poslouchala jsem překlad do češtiny a vyšla i dopředu s těmi, co chtěli uzdravit: Aby ne, že? Uzdravila jsem se ovšem jen z virózy, která do druhého dne skončila, nemoc ledvin ovšem zůstala.

z okruhu evangelické mládeže se účastnil i charismatických a letničních akcí. V těchto kruzích máme dodnes přátele, i když se s nimi v některých pohledech na víru neshodneme.

Předsvatební uzdravení V listopadu 1990, v době plánování svatby, jsme oba s manželem nezávisle na sobě přijali vnitřní ujištění, že poté, co se vezmeme, už na žádnou dialýzu nebudu muset chodit. Jenže jak se to může stát? V únoru následujícího roku jsem byla zařazena do transplantačního programu jako čekatel na novou ledvinu od anonymního dárce. Měsíc nato jsem byla vyšetřena na tzv. „shody“ – nakolik bude mé tělo vhodným příjemcem nové ledviny. A už měsíc po tomto vyšetření mi volali z dialýzy, ať si k nim skočím rychle pro papíry, že IKEM na mne čeká s ledvinou! Když jsem přijela do Krče, hned jsem personálu sdělila, že s rekonvalescencí po transplantaci musíme pohnout, protože se přece za šest týdnů vdávám! Tato moje poznámka v nich vyvolala hlasitý smích a řekli mi, ať neblázním, termín zruším a přesunu na pozdější dobu. Ovšem již za šestadvacet dní po transplantaci jsem byla řádně propuštěna domů z nemocnice. Postupně jsem tak našla víru, novou rodinu a bylo mi darováno uzdravení. Všechno toto si vděčně užívám až do současnosti. Díky Bohu za to!  Jitka (49)

Nalezla jsem víru i manžela Po evangelizaci mě ten kamarád odvezl rovnou na dialýzu. Následující víkend jsem strávila s ním a skupinou mladých křesťanů na Vysočině. A tam nastal můj životní obrat. Bylo to vlastně mé první setkání s aktivními křesťany. Bylo to, jako bych se probudila z nějakého snu, jako by mi spadly klapky z očí. Už při prvním večerním programu jsem se znenadání začala sama spontánně modlit. S tím kamarádem jsme se později sblížili natolik, že dnes je z něj už dvacet let můj milovaný manžel a otec našich dvou dětí. Vyrostl v evangelické církvi, byl jejím členem, ale s některými přáteli

17

Misie, která se nedá individualizovat a obelhat

V

 posledních příspěvcích Misijních inspirací se autor pokusil laskavého čtenáře získat pro svou ideu misie a evangelizace jako stálého úsilí, při kterém se sborové společenství snaží bližním ze svého okolí aktivně nabízet vždy další možný a vhodný krok na cestě k případnému přijetí křesťanské zvěsti a životního stylu. Všimněme si například, jací lidé obvykle tvořili členské jádro sborů, které vznikly misijním úsilím apoštola Pavla. I když záběr jeho evangelizační činnosti byl velmi široký, dvě skupiny hrály v jeho nových sborech nejvýraznější roli: Nejprve křesťané ze Židů, Pavlovi souputníci, které pravidelně oslovoval v městech, kde chtěl založit nový sbor, jako první. A pak tzv. „bohabojní“ – pohané, kteří byli již dříve aktivními sympatizanty židovského náboženství. To dokládá, že i největší apoštol rané církve se nesnažil, nebylo-li to nutné (např. tam, kde Židé ani „bohabojní“ vůbec nebyli), „přeskočit“ celou mezeru mezi světem křesťanů a  nekřesťanů najednou, ale spíše po více menších krocích. Po několika týdnech a měsících měl pak Pavel odvahu nový sbor opustit s nadějí, že noví věřící budou ve svém přirozeném životním prostředí schopni dále působit jako otevřené společenství již bez jeho pomoci.

Společenství živého sboru jako ideální kontext misijního úsilí Misii nebo evangelizaci křesťan nemůže dost dobře konat sám. Ideálním kontextem křesťanského misijního úsilí je aktivní sbor s živou a  příjemnou atmosférou. Něco málo zmůže i osamocený jednotlivec, ale vše je pak mnohonásobně těžší. Proč je tomu tak? Nejprve proto, že pro křesťanskou víru je zcela zásadní důraz na  vztahy  – vztah k  Bohu, vztahy k  bližním. Jediná živá zkušenost s lidmi, kteří se navzájem mají rádi, i když k tomu nejsou žádné typické vnější předpoklady, hovoří mnohokrát jasněji než tuny teorie. Jak řekl Ježíš: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) Dále platí, že každý křesťan je ve svém prožívání víry nějak specifický. Tato pestrost pak odpovídá tomu, že i lidé, které oslovujeme zvenčí,

18

jsou ve svém vnímání spirituality rovněž rozmanití a každý z nich může kladně reagovat na jiný důraz nebo odstín křesťanského evangelia. A do třetice je misie úkolem pro společenství proto, že jednotlivec se dříve nebo později vyčerpá a ve své snaze poleví, zatímco ve skupině se lidé mohou jako tahouni vystřídat. Např. velmi slabě navštívená misijní akce může být pro hlavního organizátora takovým zklamáním, že do dalšího pokusu se již nebude chtít pustit. Pak může nastoupit někdo další s jiným nápadem a s novým nadšením.

Misie jako koruna sborového života Misie je oblastí sborové práce, ve které sklízíme sladké či hořké plody mnoha jiných oblastí sborového života: Netrpíme povýšeneckým pocitem, že jsme jako praktikující evangelíci něco více než ti druzí, ti „oni“ za zdmi naší modlitebny? Existují ve vztazích mezi aktivními členy sboru nějaké hnisající rány vzájemné hořkosti, neschopnosti upřímně odpustit? Chybí v našem společenství horlivý zápas – ať už ze strany kazatele nebo staršovstva – o vždy nové hledání inspirujícího obsahu a podoby bohoslužeb? Jsou členové zdrženliví ve své ochotě finančně podpořit život svého společenství, protože si nejsou jisti, že staršovstvo bude svěřený majetek moudře spravovat? Nejsou pokusy členů o jim vlastní misijní činnost znevažovány? Bojíme se riskovat nové pokusy o vykročení zpoza bariér našeho společenství, protože nemáme dost lásky k těm, kteří žijí kolem nás? Zazní-li v některé odpovědi na takové a podobné otázky: „Ano“, nemůžeme se divit, že se misie z nějakého důvodu nedaří. Naopak ovšem platí, že naše sbory nejsou nikdy blíže svému nejdůležitějšímu poslání, než tehdy, když se stanou místem, na kterém se někdo další nově setká s působením a láskou Boží. Byl to přece samotný Bůh, kdo se rozhodl k lidem sestupovat nikoli přímo nebo prostřednictvím svých bezchybných andělů, nýbrž prostřednictvím své křehké církve, prostřednictvím našich rukou, nohou, úst a srdcí. 

Roman Mazur

HUDBA

Žalmy i spirituály k chválám Božím Canticum sacrum po třiceti letech

S

tává se, i když ne příliš často, že po koncertě nebo jiném kulturním zážitku máte silné nutkání poděkovat jednotlivě každému z účinkujících. Zažila jsem to letos 26. června po hudebních nešporách v kostele u Klimenta v Praze, při kterých zpíval sbor Canticum sacrum. Mezi čtenáři budou jistě takoví, jimž tento název nic neříká, a přece, když sbor v roce 1981 na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze založila a také dirigovala Külli Tomešová, sehrál v životě nejen naší církve důležitou roli. Tenkrát byli členy převážně studenti bohosloví. Později, během následujících let se ve sboru vystřídalo na padesát zpěváků. V úvodu Jonatan Tomeš řekl: „Dnes se vracíme po dlouhé přestávce domů, byť jen na chvíli, protože i když jsme oficiálně členy klimentského sboru nebyli, nacházeli jsme zde vždy otevřené dveře a spřízněné duše. Vracíme se také na chvíli k sobě; rozešli jsme se totiž do všech koutů republiky, někteří působí za hranicemi, takže jsme se řadu let neviděli.“ Jak se mohlo stát, že po jednom krátkém soustředění a generálce těsně před provedením zněl sbor jako za mlada a strhl v závěru posluchače k neutuchajícímu potlesku? Alespoň částečné vysvětlení najdeme v článku Zdeňka Susy v Českém bratru z roku 1984, nadepsaném prostě Külli: „Myslívali jsme, že hudba je při bohoslužbě něco navíc, ozdoba, koncertní vložka, že může dokonce rušit – Külli ukazovala, že hudbou je možno přímo chválit a děkovat. Že záleží na opravdovosti zpěváků a hudebníků, aby se hudba stala nedílnou součástí bohoslužeb. Že pěvecký sbor může zpívat dobře, ba výborně, i když většina zpěváků nemá hlubší hudební vzdělání. Zakusili jsme, co dokáže osobnost sbormistra a nadšení všech.“

Külli Tomešová řídila svůj sbor naposledy (už jen v sedě) při slavnostním otevření uhříněvské modlitebny 14. 10. 1984; byla radostná a svítila. A pak v noci, po krátkém utrpení, odešla ke svému Pánu. Soubor se při těchto nešporách také vrátil ke svým kořenům – v první půli zazněly Žalmy, ve druhé spirituály pod vedením Jana Halamy. Mezi tím jsme vyslechli meditaci Ondřeje Titěry, jejímž základem byly verše z druhé kapitoly Lukášova evangelia; podtrhla chvalozpěv, který byl od začátku působení sboru Canticum sacrum jakousi spojnicí. Chvalozpěv v  nejrůznější po-

době, který může (a má) zaznít jak při narození, tak při svatbě i pohřbu. Byl zmíněn i ekumenický charakter souboru: „Ekumenická pestrost nikdy nebyla břemenem, vždy obohacovala. I v tuto chvíli jsou zpěváci z pěti církví a jednot.“ A v návaznosti na jeden ze spirituálů Sit down servant zaznělo téměř v závěru: „Zpíváš-li, navzdory výzvám si nesedej, ale služ! My už se nesesedneme, zůstaneme rozběhnutí.“ Já chci ale vyjádřit naději, že se zpěváci třeba zase někdy seběhnou a potěší sebe i posluchače. Rut Nývltová

Hradišťan hrál pro Kmotrovství Podpora dětí cizinců, kteří u nás žijí

S

estry Cheda a Imani přišly k nám se svými rodiči před devíti lety z Čečenska, když jim bylo dva a šest let. Díky podpoře mohly rozvíjet svůj

jazykový i hudební talent. Dnes mluví perfektně česky, chodí na sólový a sborový zpěv. Letos 23. června si zazpívaly s hudebním tělesem ¥

19

Hradišťan v kostele u Salvátora v Praze několik lidových písní. Hradišťan koncertoval v zaplněném kostele s cílem pomoci shromáždit co nejvíce prostředků na podporu činnosti obecně prospěšné společnosti Kmotrovství. Ze získaných peněz budou financovány výdaje spojené se vzděláváním a zájmovou činností dětí cizinců. „Myšlenka vzájemné pomoci je samozřejmě krásná a potřebná. Tím spíš v dnešním světě, kdy chce každý něco jen pro sebe. Symbol oběti a obětování pro druhé, ten se vytratil ze života. Takže jednoznačně je to potřebné,“ komentoval pohnutky Hradišťanu podílet se na podpoře projektu Kmotrovství šéf souboru Jiří Pavlica. Jak česká společnost přijímá děti cizinců? „ Myslím si, že existuje stále hodně předsudků. Ale taky si myslím, že vůči dětem méně,“ řekla Lucie Sládková, členka správní rady o. p. s. Kmotrovství, která spolurozhoduje o přidělování příspěvků jednotlivým potřebným. „Čím dřív je společnost přijme, dokud jsou ještě dětmi, tím lépe pro obě strany. Pro majoritní společnost i cizince,“ dodala. Pomáhat dětem, jejichž rodiče emigrovali do  Česka – to je program obecně prospěšné společnosti Kmotrovství, kterou založilo v roce 2002 několik lidí z  ČCE. Zaměřuje se na děti cizinců, kteří žijí u nás. Jak taková pomoc vypadá? Jeden ze zakladatelů Kmotrovství, současný synodní senior Joel Ruml, vzpomíná: „Viděli jsme, jak si společnost neví s příchozími rady. Při kontaktu s různými neziskovkami a státními

organizacemi jsme zjistili, že by bylo dobré tak trošku někde pomáhat. Třeba s placením stravného ve školách, dojížděním do učňáku nebo s kroužky – hudebním, sportovním a tak.“ Díky Kmotrovství už jelo mnoho dětí na školní výlet, mohlo chodit do družiny či nějakého kroužku, nebo dostalo příspěvek na  výdaje spojené se studiem. Jde o to, vytvořit prostor pro toleranci a pochopení ze strany místních i příchozích. Cílem je boření předsudků, budování vzájemné důvěry a nabídka poznání civilizace založené na křesťanských základech.  DaZ

Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Bratrská škola slavila Bohoslužby – pozdravy – vybíjená – muzikál – prohlídka školy „Dobrá věc se podařila, v Bratrské jsem byl či byla, jako žák či učitelka, rodič žáka, uklízečka, každý své tu místo má…“

… zpívali od srdce žáci Bratrské školy na melodie z Prodané nevěsty. Dobrá věc se podařila, daří a doufejme se bude dařit i dále. Před jednadva-

20

ceti lety založila skupinka nadšenců pod vedením Petra Heřmana jednu z prvních církevních škol a před dvaceti lety se zřizovatelem této školy stala Českobratrská církev evangelická. Na stránkách Českého bratra sledujeme dění v Bratrské škole a přinášíme zprávy a reportáže z jejího života (za poslední rok v č. 3/2011, 10/2010, 4/2010), čtenáři jistě mají o této základní škole, do které chodí žáci 1. až 5. třídy, povědomí.

V pátek dopoledne 10. června se kostel U Jákobova žebříku v Praze-Kobylisích naplnil dětským štěbetáním. Slavnostní bohoslužbu vedli místní faráři a patroni Bratrské školy – Miroslav Erdinger a Miloš Rejchrt. Dětem i přítomným dospělým, kteří nebyli rozhodně v přesile, kázal synodní senior Joel Ruml. Pak přišly na řadu pozdravy a vzpomínky zakladatele, zřizovatele, zástupce

městské části Praha 7, i proslov současné ředitelky Pavlíny Radové. Na děti bylo možná slov už trošku moc, a tak je rády proložily zpěvem písní z chystaného muzikálu o Bratrské škole na melodie Prodané nevěsty. Ten měl premiéru po turnaji ve vybíjené odpoledne již v areálu školy a také za přítomnosti rodičů, prarodičů a přátel. Dobrá věc se podařila a slavilo se u občerstvení až do večera.DaZ

Rozloučení s farářem Ladislavem Horákem

V

 úterý 3. května 2011 jsme se v kostele ČCE v Brandýse nad Orlicí rozloučili se zesnulým farářem Dr. Ladislavem Horákem a poděkovali Pánu Bohu za jeho bohatý a naplněný život. Právě Brandýs nad Orlicí byl prvním a také posledním působištěm bratra Horáka jako duchovního ČCE. Životní cesty jej sem poprvé přivedly již v roce 1942, kdy byl ustanoven prozatímním diakonem pro tehdejší filiální sbor v Brandýse. Rok předtím složil maturitu a jelikož jeho přání studovat medicínu bylo kvůli zavřeným vysokým školám nesplnitelné, zahájil dálkové studium bohosloví při synodní radě. Od prosince 1942 do léta 1943 zažíval totální nasazení. V červenci 1943 se vrátil do Brandýsa a  jako diakon zde setrval po  dva roky. Brandýskému sboru obětavě sloužil každou neděli při bohoslužbách i  při biblických hodinách, které konal v okolních vesnicích. Mimořádně se věnoval práci s mládeží, ke které měl blízko a dobře si s ní rozuměl. Po válce dokončil studia teologie a začal působit jako farář v Brně, Hodoníně, Liberci a nedaleké Bučině. Zabýval se i odbornou prací a naše

církev jej zná jako jednoho z členů kolektivu připravujícího ekumenický překlad Bible. Později se přestěhoval s manželkou k rodině syna Jana. Po mnoha desítkách let se tak nakonec znovu vrátil do Brandýsa nad Orlicí. Ovšem nikoliv jen jako odpočívající důchodce. Velice často jsme jej mohli vidět na kazatelně. Brandýskému sboru vypomohl v mnoha potřebných chvílích. Poslední bohoslužby vykonal na první adventní neděli v roce 2009. Jsme vděčni, že jsme se mohli ještě po řadu let těšit a občerstvovat jeho hlubokou vírou, moudrostí, nadhledem a laskavostí. Bratr farář Horák se uměl povznést nad různé lidské slabosti, nad to, co je pomíjivé a okrajové. Naproti tomu věděl přesně, co je důležité, o co máme ve svých životech usilovat a na čem naše životy stojí. Kéž bychom i my poslušni a věrni odkazu bratra faráře směli upřímně vyznat se žalmistou (jak bylo uvedeno na smutečním oznámení): „Já však, Hospodine, důvěřuji Tobě, pravím: Ty jsi můj Bůh, můj čas je ve Tvých rukou.“ 

Staršovstvo sboru ČCE v Brandýse nad Orlicí

21

EKUMENA ŽIJE

Klobása, nebo svoboda Současné protesty v Bělorusku si zaslouží naše zamyšlení i solidaritu

B

ělorusko, poslední evropská diktatura, zažívá od začátku června vlnu mlčenlivých protestů. Tisíce lidí, organizovaných pomocí sociální sítě „Vkantakte“ se bez vlajek, transparentů a hesel scházejí každou středu večer na náměstích více než třiceti velkých i menších běloruských měst, povzbuzováni troubením projíždějících automobilů. Režim reaguje v podstatě namátkovými únosy protestujících, o kterých jejich příbuzní i několik dní nevědí, kam se poděli. K dnešku bylo takto „zatčeno“ 1730 lidí, z nichž 70 bylo odsouzeno k vězení na pět až patnáct dnů a ostatní k peněžitým pokutám. Zatýkání a vyšetřování provází surové bití. Rozsah protestů, statečnost a vytrvalost Bělorusů i podobnost s naší situací před listopadem stojí za následující stručné shrnutí situace.

Staré struktury Na konci Sovětského svazu zůstali na mocenských pozicích v Bělorusku víceméně stejní lidé, vyjma nové proreformní hlavy státu, fyzika Šuškeviče. Demokratická opozice získala jen 10 % parlamentních křesel, přesto se výrazně zasadila o počínající demokratizaci země. Většina obyvatelstva bohužel posuzovala politické změny pouze podle často znějícího hesla „Co je lepší? Klobása, nebo demokracie“. To vyneslo v prezidentských volbách k moci populistického Alexandra Lukašenka. Ten předtím jako předseda parlamentního protikorupčního výboru obvinil (jak se později ukázalo, falešně) Šuškeviče a další ze zneužívání státních financí. Podřídil si rychle stávající, vlastně ještě sovětské mocenské struktury.

Sovětský svaz v malém Lukašenko vládne pomocí dekretů, země je svým způsobem děsivým „Sovětským svazem v malém“ (má i stejný znak a vlajku jako BSSR). Celostátní média jsou cele pod kontrolou státu, malé nezá-

22

vislé noviny mohou být prodávány pouze přímo v sídle redakce nebo pomocí kolportérů a i tak jsou neustále perzekvovány policií a zakazovány. Internet je promyšleně filtrován. Podle shodného stanoviska zahraničních pozorovatelů jsou volby manipulovány, opoziční kandidáti bývají po volbách spolu s celým svým štábem uvězněni. Policie běžně užívá bytí a mučení. Dochází i k politickým vraždám disidentů a novinářů. Opozičním aktivistům hrozí odebrání dětí apod. Zemi vládne policejní šikana, obava z udavačů, autocenzura; kultura je rozdělena na oficiální a „undergroundovou“. Náboženství je v učebnicích označováno za tmářství a aktivity církví výrazně omezovány. Nic, co by u nás neznal nikdo, řekněme, starší třiceti let. Pro běloruskou opozici je naopak velkou inspirací československý disent a  svou zastřešující organizaci nazvala podle naší „Charty 77“ Chartou 97. Běloruský režim využívá to nízké z lidské povahy, jeho ideologií je v podstatě sprosťáctví: záliba v siláckých řečech, zášť k všem odlišným, vzdělancům, cizincům, menšinám. Touha po rázných řešeních a po kusu žvance. Lukašenko je to horší z každého z nás, ona moudrost „přízemní, živočišná, ďábelská“, o které mluví Jakub (3, 14n). Pro režim s tak přízemními základy je hotovou ranou pokles hodnoty měny o 71 % od začátku roku. Nastaly vážné problémy se zásobováním, z obchodů zmizely cigarety. Uměle udržovaná cena benzinu stoupla náhle o třetinu, což dokonce vyvolalo protest řidičů, kteří za potlesku kolemjdoucích pomalu projížděli Minskem. Podle nezávislého litevského výzkumu podporuje režim nyní pouhých 26 % obyvatel.

Křesťanskodemokratická opozice Pro čtenáře našeho časopisu jistě není bez zajímavosti, že jednou z největších frakcí, bohužel stále

poněkud roztříštěné opozice, je koalice stran křesťanskodemokratických (BNB). Tyto strany přitom mají s křesťanskými církvemi aktivní kontakty a považují se za reprezentaci jak většinových pravoslavných, tak katolíků a, což je pro nás důležité, reformovaných. Reformovaná církev má v Bělorusku nepřerušenou tradici už od 16. století, z dob Polsko-litevského knížectví. Součást této koalice, Małady Front (Mladá fronta), aktivně se hlásící ke křesťanství, je sjednocující organizací běloruské opoziční mládeže. Małady Front má ve svých řadách více než 500 aktivistů a 2000 příznivců, kteří tvoří Oblastní rady MF. Místní pobočky Mladé fronty se nacházejí ve více než dvaceti městech a městečkách Běloruska. MF se od roku 2000 pětkrát pokusil o získání registrace od běloruského ministerstva spravedlnosti, ale pětkrát byl z politických důvodů odmítnut. Členové MF se účastnili a vítězili ve volbách do místních zastupitelstev (2003), účastnili se voleb do vyšší komory běloruského parlamentu (2004). Roku 2007 byl Małady Front, díky pomoci české občanské organizace Svobodné Bělorusko, oficiálně registrován v České republice.

Dvacetiletí vězni Podstatnější hrozbou Běloruskému režimu než ekonomická krize je, že mu vyrostla mladá generace, která volí křesťanské hodnoty místo věcí „přízemních, živočišných“. Otevřenost a spolupráci místo strachu před vším odlišným, touhu po poznání, vzdělání a duchovním životě místo křupanství. V Evropě nevídaný idealismus, nadšení a ochotu k oběti místo strachu o „své jisté“. Bělorusko má dnes své dvacetileté vězně svědomí, odsouzené

k trestům kolem tří let v pracovním táboře. Mnoho mladých lidí bylo zatčeno zejména během desetitisícových protestů proti zmanipulovaným volbám v prosinci minulého roku, proti kterým surově zasáhla policie. Ti jsou dnes svědomím národa, jak ukazuje i dojemný dopis, který napsala dvacetiletému Fjodaru Mirzjanu, odsouzenému ke třem letům pracovního tábora zostřeného režimu, jeho matka Ljudmila: „Můj drahý synku, od tvého dětství jsem se bála, aby ses nedostal do nějaké špatné společnosti. A ty ses nedostal. Dokonce i za mřížemi jsi byl v takové slavné a skvělé společnosti s Andrejem Sannikavem, s chlapci z Maładého Frontu! Tak co, Aleksandře Ryhoreviči (Lukašenko-pozn.), zvítězil jste? Ne! Můj synu, děkuji ti za to, že jsi šel na náměstí za mne a za tátu. A příště půjdu s tebou!“

Běloruská věc u nás Naší politické reprezentaci slouží ke cti, že spolu se státníky visegrádské čtyřky pracuje v rámci EU ve prospěch svobodného Běloruska a poskytuje disidentům azyl. V zemích, které mají s Běloruskem delší společnou historii, jako je Polsko nebo Litva, má Běloruská opozice celospolečenskou podporu – svou roli jistě ale hraje i lepší historická paměť těchto národů. Běloruský exil v Praze je poměrně početný a velmi aktivní a českou spolupráci velmi vítá. I u nás má běloruská opozice své aktivní příznivce. Lidi, kteří nezapomněli i lidi mladší, kteří si prostě váží svobody. Aktuální informace přináší několik webů v češtině, mj. stránky www.svobodnebelorusko.cz, z jejichž informací čerpá tento článek. Pro naše čtenáře může být zajímavá iniciativa Pošli pohlednici běloruskému politickému vězni! Dopisy a pohlednice znamenají podle vězňů a jejich rodin hlavní vzpruhu pro uvězněné. A také výrazně zatěžují cenzurní systém věznic, zvláště pokud jsou psány jinak, než rusky. Na adrese http://www. svobodnebelorusko.cz/posli-pohlednici-beloruskemu-politickemu-vezni lze nalézt podrobný návod. Napadá mě, že právě tohle by mohl být zajímavý program pro „společenskou“ část biblických hodin či jiných sborových aktivit tam, kde je to zvykem. V Bělorusku jde o zápas mezi duchovností a přízemností, stejně jako v naší společnosti. S tím rozdílem, že nás dnes již nestojí bití a věznění. Bělorusko si zaslouží naši pozornost. 

Tomáš Pavelka



(s použitím informací z webu svobodnebelorusko.cz )

23

ROZHOVOR s Franciscem Marrerem

Církev na Kubě Jak žije a vzdělává Francisco Marrero Gutiérrez je generální tajemník Presbyterní reformované církve na Kubě a děkan teologického semináře, kde vyučuje Starý zákon. Českobratrskou církev evangelickou a Prahu navštívil cestou z německého Kirchentagu. Setkal se se členy poradního odboru pro Kubu při Synodní radě ČCE a navázal kontakty mezi oběma sesterskými církvemi. Při té příležitosti jsme mu položili několik otázek. Jak velká je Presbyterní reformovaná církev na Kubě? Kolik má sborů a pracovníků? Naše církev je jedna z nejmenších. Byla založena v roce 1890. Jeden Kubánec tehdy emigroval do Ameriky – na Floridu do města Tampa, po čase se vrátil na Kubu a inspirován svými zážitky založil Presbyterní církev. Činnost byla ale zastavena kvůli válce se Španělskem (1895–1898). Na začátku 20. století pak přišli američtí misionáři a začali s misií, jak bylo v presbyterní církvi obvyklé. Vznikla církev, která byla do roku 1967 součástí americké presbyterní církve. Samostatnou nezávislou církví se stala Presbyterní církev na Kubě v roce 1967. Nyní máme 11 500 členů, z toho je asi pět až šest tisíc aktivních, co chodí každou neděli do kostela. Máme 50 sborů, z toho je 32 se staršovstvy a organizační strukturou, zbytek je otevřených misijních. Máme celkem 40 farářů, z toho 13 žen. Z celkového počtu farářů je ale jen 25 aktivních. Sedm kandidátů z naší církve v současné době studuje na teologickém semináři a připravuje se na dráhu pastora. Potýkáme se spíš s nedostatkem pracovníků. Jak žije církev na socialistické Kubě? Je tolerována, omezována či pronásledována? Všechny kostely na Kubě jsou otevřené. Žádný nebyl zavřen. Vláda ani stát nic církvím nepřispívá, faráři jsou placeni sbory. Kázat můžeme bez kontroly vlády. Občas se vyskytly případy diskriminace, někdy měli mladí lidé potíže s přijetím na studia na univerzitu. Žadatelé o práci ve vyšších funkcích byli také v nevýhodě, pokud patřili do církve. Proto

24

tak málo lidí toužilo po křtu nebo pokřtění svých dětí. Situace se změnila k lepšímu v devadesátých letech, po pádu berlínské zdi a revolucích v Evropě a po návštěvě papeže na Kubě. Nyní jsou vztahy státu a církve mnohem lepší. Do církve přišla spousta nových lidí. Dříve prázdné kostely jsou plné. Nynější nejvyšší představitel Raúl Castro má také otevřenější vztah k církvi než jeho předchůdce Fidel. Uvolnění však začalo už před nástupem Raúla. Je na Kubě zájem o studium teologie? Jak funguje teologický seminář, jehož jste děkanem? Teologický seminář je jediná instituce, která nespadá pod stát. Je to ekumenická škola, založená v roce 1946 třemi církvemi: metodistickou, episkopální a presbyterní. Nyní seminář navště-

Francisco Marrero se členy poradního odboru pro Kubu

vují studenti více než dvaceti denominací. Celkově studuje 567 studentů, letos jich promuje 72. Máme bakalářské studium teologie, bakalářské studium v oboru křesťanského vzdělávání a magisterské teologické. Na jednotlivých oborech vyučuje šestnáct presbyterních a episkopálních učitelů, metodisté si před třemi lety založili vlastní seminář. Nabízíme vzdělávání i pro vyznavače jiných náboženství. Vyučujeme religionistiku, máme muslimské studenty, vyznavače náboženství bahá’í a džeruby (to je afro-kubánská spiritualita) i nevěřící.

Jakou náplň má vaše cesta po Evropě? Byl jsem v Německu, podílel jsem se v minulých dnech na evangelickém Kirchentagu a byl hostem Zemské církve Berlín-Braniborsko-slezské Horní Lužice. Přijel jsem do Prahy s cílem prohloubit kontakty s vaší církví. Doufám, že dialog mezi našimi církvemi bude pokračovat. Možná jsou mezi námi kulturní a jiné rozdíly, ale jsme všichni jedna rodina v Kristu. Velkou podporu z vaší strany jsme zažili již v minulosti, když jste

udělali sbírku na kubánské kostely poničené hurikánem, a také při financování vzdělávání laických pracovníků pro práci na sborech. Neuškodí vám, že v českém křesťanském časopise vyjde s vámi rozhovor? Nevím, ale myslím, že ne. Z pohledu faráře mohu svobodně říkat, co považuji za důležité jako teolog. Žádnou politiku do toho nemíchám a nejsem militantní. Gerhard Frey-Reininghaus a DaZ

Američtí dobrovolníci pomáhali v Lounech

D

vojjazyčné bohoslužby v češtině a angličtině zahájily 5. června v evangelickém kostele v Lounech návštěvu amerických dobrovolníků, studentů Martin Luther High School, církevní střední školy ve Wisconsinu. Po bohoslužbách, jako každou neděli, následovalo posezení s pohoštěním na farní zahradě, tentokrát však pojaté jako lehký oběd. Zahraniční hosté projevili živý zájem o českou historii a především o vzpomínky střední a starší generace, která zažila jak nacistickou okupaci, tak časy komunismu. Návštěva v  evangelickém sboru, čítajícím zhruba třicet členů, byla pro naše hosty zcela novou zkušeností. Ve Spojených státech chodí každou neděli do kostela 30-40 % obyvatel, 76 % obyvatel se hlásí ke křesťanství, 51 % k evangelickému, 25 % ke katolickému. V kostele, který doma navštěvují naši hosté, se každou neděli sejde kolem tisícovky lidí. Být křesťanem se považuje za samozřejmé a čirý ateismus je v americkém prostředí spíše zvláštností. V pondělí začal našim hostům pracovní týden, natírali oprýskaná okna kostela, do kterého již začínalo horní řadou za silných dešťů zatékat. Ač pro ně práce s horkovzdušnou pistolí, bruskou a sklářským tmelem byla něčím novým (nebo spíše něčím na způsob „starého řemesla“), zhostili se jí velmi dobře a s viditelnou chutí. Jedním z nejzajímavějších zážitků pro ně byl objev kosy ve farním sklepě – tento nástroj znali jen z historických filmů a obrázků smrtky. Přesto jsou naši hosté lidmi nám docela kulturně blízkými. Kořeny, a  někdy dokonce i  příjmení většiny

z nich sahají do střední Evropy a s tím i přístup k rodinnému životu, výchově. V mnohých jejich domovech se třeba dodnes připravují pokrmy jako rebarborový koláč apod.

Část času strávili naši hosté v hodinách angličtiny na ZŠ J. A. Komenského, setkali se také se studenty lounské Obchodní akademie, a jejich pozdní odpoledne patřila procházkám a rozhovorům s nejen mladými lidmi z Loun. Američtí hosté hluboce oceňovali vlídné prostředí našeho sboru, českou kuchyni a pohostinnost obecně, kterou zažili v domácnostech mnoha lidí mimo náš sbor. Farní sbor děkuje všem, kteří nám ochotně a vydatně pomohli s uskutečnění této oboustranně zajímavé návštěvy.  Tomáš Pavelka

25

OKÉNKO POTULNÉHO

V DOMĚ DAL UDĚLAT TAKÉ OKNA… / 1 Kr.6,4 / Krajané v rumunském Peregu Mare

Č

eský reformovaný sbor v Peregu Mare leží v jihozápadní část Rumunska a historie vesnice sahá do dávné historie. V první polovině 13.  století německá dědina Pergen byla roku 1241 úplně zničena Tatary. Teprve až v polovině 19. století byla celá oblast kolonizována. Na místě Peregu Mare byl v roce 1821 ovčín, který byl přebudován na obytné stavení. První kolonisté byli Ukrajinci – 1852, dále Němci – 1855. V roce 1863 se přistěhovalo do  vesnice asi padesát českých rodin, převážně z  kraje čáslavského a přeloučského. Zajímavé je i sledovat nejčastější jména: Bareš, Bednář, Beran, Boháč, Čejka, Dušek, Junek, Kalousek, Růžička, později i Ruml a Moravec. S mnohým jmény se i v současnosti návštěvník Peregu Mare setká. Čtenáře by mohlo zaujmout i sdělení, že církevní kantor ČCE Ladislav Moravetz, jehož pravidelné hudební okénko je součástí každého čísla Českého bratra, je peregumareckým rodákem. Co Čechy spojovalo a spojuje: společný jazyk, vyznání, tradice – jako Čeští bratři se přihlásili k reformované církvi – v současnosti jsou zařazeni do sborů Rumunské reformované církve s právem užívat název Český reformovaný sbor. V začátcích se shromažďovali po domech a pobožnosti konali laici. Faráři, převážně maďarské národnosti, přijížděli jen o církevních svátcích, nebo v případě sňatků, křtů či pohřbů. Stavba kostela a školy začala později – až v roce 1942, základní kámen byl položen roku 1943 a návrh zdarma vyhotovil Ing. arch. Josef Kalousek z Aradu. Škola byla dokončena v roce 1943 a sloužila jako církevní škola i jako modlitebna. Stavba kostela byla pro nedostatek financí přerušena. Celý objekt byl dokončen až v  roce 1958 pod vedením Ing. arch. Ladislava Dömötöra z Aradu a faráře Bedřich Duška, místního učitele, který vystudoval teologickou fakultu v Cluji (Kluži), v roce 1944 byl ordinován a vyjma roků 1950 až 1952 (nasazen na nucené práce) až do roku 1980 sloužil jako farář v Peregu Mare. Kostel byl 30. října 1960 slavnostně předán ke svému účelu. Loni 26. září se za účasti delegace Synodní rady ČCE slavilo padesát let od otevření kostela.

26

Po roce 1989 byly znovuobnoveny kontakty s Českobratrskou církví evangelickou. Kurátorem sboru je Jaroslav Kalousek, kterého v květnu 2007 ordinoval ke službě Slova a svátostí synodní senior Joel Ruml. Vede-li bohoslužby Jaroslav Kalousek, konají se v češtině. Sbor je filiálním sborem Malého Peregu, bohoslužby se konají pravidelně každou neděli a od letošního podzimu bratr Kalousek chce začít s biblickými hodinami. Farářem sboru je Sandor Karol Varadi. Staršovstvo svědomitě pečuje o bu-

dovy sboru; v posledních letech byl opraven sokl kostela, plot, a přilehlé sborové místnosti a v letošním roce byla vyměněna okna v kostele. Dar z Jeronymovy Jednoty byl vyčerpán beze zbytku. Není opomíjena ani duchovní péče. Při mé poslední návštěvě jsme domluvili možnost přípravy skupinky konfirmandů, kteří by v roce 2013 mohli být konfirmováni. Letos 30. října si společně připomeneme Den reformace. V příštím roce hodlá skupinka presbyterů navštívit sestry a bratry na Bohemce a ve Veselynivce. Je příjemné skrze hledět skrze nová okna vstřícně do budoucnosti a s prosbou o Boží přízeň a požehnání i do dalších dnů života sboru, rodin i obce.  Pb+

GUSTAV-ADOLF-WERK

Výroční setkání GAW Württemberské zemské církve a bohatý doprovodný program

V

ýroční setkání Gustav-Adolfského díla Württemberské zemské církve se konalo počátkem července v malebném městě Künzelsau v oblasti Hohenlohe, která svými širokými obzory a zemědělským charakterem dokreslovala motto setkání: „Věřit v širém prostoru“. Mezi zahraničními hosty nechyběla ani česká delegace z ČCE ve složení Gerhard Frey-Reininghaus, Daniel Ženatý a Daniela Ženatá.

Diskusní fórum Sobotní dopoledne patřilo čtyřem diskusním fórům s různými tématy a na různých místech. Gerhard Frey-Reininghaus a Daniela Ženatá byli pozváni k panelové diskusi zabývající se problematikou pečovatelek, které přicházejí ze zemí střední a východní Evropy a pečují o seniory v německých rodinách. Aspektů jejich práce je několik: tyto nelegální či pololegální pracovnice berou práci Diakonii a pracovníkům v pečovatelských službách. Jsou ochotné pracovat za mnohem méně peněz a pečovat o svěřenou osobu 24 hodin denně. Často nechávají ve své vlasti děti, rodiny trpí jejich nepřítomností, někdy se rodina i rozpadne. Německá Diakonie vidí v této situaci mnoho problémů a pokouší se je řešit. Ze strany polského a slovenského diskutujícího zazněl jiný aspekt: ženy odcházející jako pečovatelky k německým seniorům jsou často ženy nad padesát let, které mají již děti velké, často studující, a potřebují je finančně podpořit. Ve své vlasti práci nemohou najít, a tak rády volí tuto možnost slušného výdělku. Náš příspěvek k  debatě, konzultovaný předem s  pracovníky Diakonie, vyjadřoval méně vyhraněný postoj k tématu. České pečovatelky neodcházejí houfně do Německa, spíše víme jen o jednotlivých případech v příhraničí. Službou, kterou naše Diakonie poskytuje, je pomoc v obtížných životních situacích. Lidé přicházející do České republiky ze zemí bývalého Sovětského svazu i odjinud jsou často zaměstnáváni přes podivné pracovní agentury a různým způsobem vykořisťováni či obchodováni. Lidé v krizových situacích pak vyhledávají pomoc nebo jsou vyhledáváni

pracovníky Diakonie. Diskusní fórum přineslo pohledy z různých stran a obohatilo doufám i posluchače, kteří se zapojovali do debaty.

Hosty hradního pána Večer jsme byli pozváni do hradu a zámku Stetten, tyčícího se vysoko nad údolím řeky Kocher. Mohli jsme si prohlédnout zámeckou knihovnu a byli přivítáni pánem von Stetten, který je již třicátou generací jedné rodiny na tomto panství. Nynější majitel zde vybudoval několik objektů bydlení s parkovou úpravou a se vším zázemím pro seniory – od sborového domu a kaple až po lékařské a pečovatelské

služby. Mnozí z obyvatel se účastnili také společného večera, kde kromě sboru pozounérů ze srbské Vojvodiny a hosta z Uruguaye měla prostor i naše delegace. Gerhard Frey-Reininghaus představil Českobratrskou církev evangelickou od kořenů po současnost a doprovodil výklad promítnutím obrázků z života našich sborů a církve. V  neděli jsme se účastnili bohoslužeb dle tradice GAW v různých sborech v okolí místa setkání. Gerhard Frey-Reininghaus měl bohoslužby ve Weißbachu, kde vyrůstal a byl konfirmován, Daniel Ženatý kázal v Oberbrüden při bohoslužbách a sborovém dnu pod širým nebem. 

Daniela Ženatá

27

Husův „druhý život“

„K

omise vznikla cestou do televize v Pendolinu,“ řekl na tiskové konferenci, pořádané k zahájení činnosti Ekumenické komise pro Husovo jubileum 2015 Joel Ruml, synodní senior a  předseda ERC. U  příležitosti nadcházejícího pětistého jubilea smrti Mistra Jana Husa obnovila činnost komise, zaměřená na zkoumání jeho místa v kulturní, společenské a historické paměti nejen u nás, ale i v mezinárodním rozměru. Nové pohledy a interpretace Husovy osobnosti, působení a díla byly předmětem odborných rozprav už během sympozií, konaných v Bayreuthu a v Římě. V září 1993 na sympoziu v Bayreuthu na téma Hus mezi konfesemi a staletími zaznělo, že Mistr Jan Hus je osobností evropského významu a není jen postavou své doby. V prosinci 1999 na Papežské lateránské univerzitě v Římě se na sympoziu sešli

od různých klišé a přemaleb.“ Komise má v plánu zdůraznit aspekt nábožensko-mravní, chce podnítit vznik televizního seriálu, zobrazující Husovo putování českými dějinami, které budou provázet různé osobnosti. Joel Ruml konstatoval, že s pravdou, jako hodnotou, která nás přesahuje už neumíme nakládat a vážit si jí. Ruml rozumí práci komise tak, že bude medializovat pravdu, která je v Kristu, aby si Češi vážili Mistra Jana Husa pro jeho hoření za pravdu a ne jen jako možnost prodloužit si víkend, jak konstatoval týdeník Respekt. Přeje si, aby se činnost komise rozkošaťovala a byla stále bohatší. Děkan Husovy teologické fakulty UK, Jan Lášek, řekl, že komise má úkol ukazovat, že Hus byl objektem mezinárodního bádání ve světě a seznamovat veřejnost s jeho výsledky. Profesor Lášek by chtěl,

zástupci církve, států a vědci. Významný projev přednesl i Václav Havel. Papež Jan Pavel II. vyjádřil lítost nad Husovou krutou smrtí a zařadil jej mezi reformátory církve. Konference ale nenašla odezvu českých médií. Setkání změnilo vztahy mezi církevními denominacemi; v tehdejším společném prohlášení kardinála Miloslava Vlka a synodního seniora Pavla Smetany se říká, že „Hus se může stát mostem nové důvěry od srdce k srdci“. Obdobně hovoří i Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie: Mistr Jan Hus byl už tehdy ekumenická postava, může být mostem mezi církvemi, žádná církev si ho nemůže monopolizovat, patří všem. Husova osobnost je významná ve třech rovinách: v oblasti mravní, jeho díla a jeho „druhého života“ (jako symbol putuje českými dějinami). Ekumenická komise zaměří svoji činnost zejména na média a právě na „druhý život Husův“. Profesor Tomáš Halík k tomu říká: „Hus je jakýmsi projekčním plánem, kam si jednotlivé proudy promítaly své ideály. Komise chce pohled na Husa osvobodit

aby byl vydán výbor Husových myšlenek, inspirativních pro dnešek. Církev československá husitská nese Husovo jméno nejen v názvu svých sborů a nechce mít k Husovi jen formální vztah. Například vloni převzala do své péče Husův památník v Husinci a bude zajišťovat jeho správu. Chtěla by tam vytvořit centrum vzdělávání a kultury v ekumenickém pojetí, jak sdělil patriarcha CČSH Tomáš Butta. „Dříve Hus církve rozděloval, dnes je spojuje. V komisi není spor o Husa, ale jednotný pohled, to je výrazný krok ke smíření a zhojení jizev minulosti, schizofrenie tradic může být překonána,“ řekl Tomáš Halík. Komise se bude scházet pravidelně, asi jednou měsíčně, ročně bude pořádat tiskové konference, aby informovala, co udělala a  co chystá. Bude monitorovat, co se děje v přípravách Husova jubilea a chce přispívat změnou povědomí o Husově „druhém životě“, který byl dříve zastíněný různými ideologiemi.  Gabriela Fraňková Malinová

28

1 – zahajovací bohoslužby (foto: G. Frey-Reininghaus)

NA VLASTNÍ OČI

A se zaostřeným objektivem Zahajovací bohoslužby Na fotbalovém stadionu na břehu Labe a přilehlých loukách a na dalších dvou místech v centru Drážďan se konaly ekumenické bohoslužby. Ve  slunečních paprscích vykukujících zpod šedých mraků se jich účastnilo přes osmdesát tisíc věřících různých konfesí (foto 1). „Lidský život je stále ohrožen nebezpečími, ve kterých se člověk může ztratit. Patří k nim fascinace penězi i touha po ovládnutí Země,“ řekl saský zemský biskup Jochen Bohl v kázání. „I když jsou křesťané v Sasku v menšině, ukazují, že každý může pro tuto zemi něco udělat,“ podtrhl ve svém pozdravu německý prezident Christian Wulff (CDU). A  vyzval obě největší konfese – evangelickou a katolickou – k další spolupráci. „Potřebujeme najít odvahu kráčet

společně. To je signál, který by měl z Drážďan zaznít,“ řekl. Po bohoslužbách zaplavilo centrum Drážďan „moře světel“ v podobě tisíců zapálených svíček a večer setkávání pokračoval mnoha kulturními vystoupeními a občerstvením s regionálními specialitami (foto 2).

Trh možností Kirchentag je tradičně přehlídkou všeho, co se v církvi děje. Na osm set organizací, spolků a projektů prezentovalo svou práci pro druhé na Trhu možností. Diakonie představovala své činnosti ve vlastním stanovém městečku v centru města. O programu a nabídce Diakonie ČCE jsme přinesli příspěvek již v Českém bratru č. 7 (foto 3). ¥

29

ČCE byla zastoupena ve stánku Ekumenické rady církví spolu s Církví československou husitskou a Slezskou evangelickou církví a. v. Nabízela zde informační materiály a různé publikace v němčině i češtině a prezentovala své ak-

tivity. Přes nasazení pracovníků ekumenického oddělení působil stánek ERC trochu rozpačitě. Několik církví pod jednou stříškou evokoval spíše obchůdek se suvenýry. Na  jiném místě měl stánek projekt Dědictví reformace spolu

2 – moře světel (foto: J. Ruml)

30

s prezentací přeshraniční spolupráce českých a německých sborů v západních Čechách. Kromě faráře, který má spolupráci na starost, se zde ve službě střídaly členky projektového týmu. (foto 4)

Česko-německý večer Jeden z drážďanských sborů – Johannesgemeinde – má dlouholeté partnerství s pražským salvátorským sborem. Kromě prostorného sborového domu užívají také „Ruine“, skutečnou ruinu kostela, ¥

3 – Diakonie Vsetín – romský soubor, (foto: G. Frey-Reininghaus)

31

4 – stánek Dědictví reformace – Janka Haluková (foto: D. Ženatá)

která je pozůstatkem válečného bombardování. V chrámu bez střechy a se stromy vyrůstajícími z podlahy se konaly v pátek večer česko-německé bohoslužby pod vedením farářů obou partnerských sborů. Zpěvem a hudbou doprovodil všechny přítomné gospelový pěvecký sbor. Kázání proslovil salvátorský farář Daniel Josef Beneš, liturgii vedla místní farářka a společně byla vysluhována svatá večeře Páně.

Po bohoslužbách byli pozváni všichni přítomní na pohoštění, které v duchu české kuchyně připravil Petr Brodský se svými pomocníky. Podávala se teplá šunka od kosti, pivo a další speciality. Tak zůstali mnozí v rozhovoru s přáteli až do soumraku. Česko-německý večer zakončil koncertem na historické nástroje hudebník a multiinstrumentalista Tomáš Najbrt.

5 – sbor pozounérů (foto: D. Ženatá)

32

Mezinárodní bohoslužby Mezi několika stovkami akcí nabízenými Kirchentagem měly své důstojné místo mezinárodní bohoslužby, které připravilo středisko setkávání pro střední a východní Evropu. Na podiu v samém centru Drážďan – na náměstí Altmarkt – se sešli čeští, polští a němečtí pozounéři, aby doprovázeli společný zpěv (foto 5). Na bohoslužbách se podíleli věřící z Pobaltí, Maďarska, Polska, Srbska, Slovenska, Čech a Německa. Tématem bohoslužeb, v jejichž jednotlivých částech zazněly jazyky všech zúčastněných národů, bylo

smíření. Kázala farářka naší církve z pražského sboru na Vinohradech Ester Čašková. V touze po smíření s Bohem i lidmi se přítomní vzájemně pozdravili pozdravem pokoje, což mělo s poukazem na mezinárodní kontext událostí 20. století hlubší rozměr. Prožít čtyři nabité dny mezi desetitisíci souvěrců je pro menšinového českého evangelíka velmi osvěžující. Může se během Kirchentagu vzdělat, sdílet, nechat oblažit uměním a potká spoustu zajímavých lidí. Takže – za  dva roky v Hamburku? Daniela Ženatá

STOPY CÍRKEVNÍHO ROKU Proměnění Páně

S

vátek Proměnění Páně je v luterských a anglikánských církvích slaven v posledním týdnu po Zjevení Páně. Reformovaní, ve své redukci církevního kalendáře na  jediný velký svátek neděle, jej původně neslavili vůbec, byť při jejich (našem) důrazu na Boží majestát pro ně byla samotná biblická událost velmi podstatnou. Současná praxe reformovaných se většinou řídí luterskými zvyklostmi. O tomto svátku tedy pojednáváme v době jeho staršího data 6. srpna, protože v lednu jsme se věnovali Zjevení Páně. Umístění svátku právě do tohoto času vzešlo na Východě zřejmě z dosti obskurních důvodů: Z  data zasvěcení kostela na tradičně přijímaném místě Proměnění, na hoře Tábor. Na Západě, kde byl svátek slaven v různých dnech během celého roku, dalo podnět jeho ujednocení osvobození Bělehradu od muslimské vlády v roce 1456. Tomáš Pavelka



Ikona Proměnění Páně (Feofan Grek, kolem roku 1400)

33

DIAKONIE PRO ŽIVOT NA NÁVŠTĚVĚ

Když podzim přichází Diakonie Dvůr Králové: ve středisku pečujícím o podzim lidského života

V

elký básník Jan Skácel napsal v básni s názvem Uprostřed léta verš „ještě si nevěříme, že by přišel podzim“. Uprostřed léta a dovolených málokdo vyhlíží chladný podzim. Ale jakýsi podzim života, pokud jde o letošní tematickou řadu Českého bratra, přichází (možná kupodivu) už v srpnu. Snad proto, že seniorů přibývá a přibývat bude, snad proto, že „stáří je naše budoucnost“, jak před časem hlásala jedna z diakonických kampaní, snad proto, že stáří patří k životu a je jeho plnohodnotnou součástí, jak se snaží sdělit i současná diakonická kampaň Otevřeno seniorům. V tematické řadě jsme se už nyní přehoupli do fáze života, která je „po létě“, proto se také v rubrice Diakonie pro život vydáváme do prvního seniorského střediska – ve Dvoře Králové nad Labem.

34

Po příjezdu mne vítá můj dnešní průvodce, trochu nenápadný muž, Zdeněk Hojný. Nejsme v Hankově domě, pojmenovaném po známém padělateli Královédvorského rukopisu, Zdeněk Hojný není ani průvodcem v místním proslulém safari (tam ostatně průvodce nepotřebují, protože od letošního června můžete přímo do parku se zvířaty zajet vlastním vozem jako někde v Africe). Sedíme v pracovně ředitele střediska u kávy a fotografií. Zdeněk mluví pomalu a tiše, na první pohled to ani nevypadá, že řídí organizaci o pětatřiceti zaměstnancích se čtyřmi sociálními službami. I když je ve středisku co dělat, říká o sobě, že není workoholik. Dovede dělit čas mezi práci a rodinu. S manželkou se starají o čtyři děti. Volný čas tráví se sportem – na vodě,

na kole nebo také jako (umírněný) fanoušek pardubického hokeje.

AKTUALITY

Dvacet let péče o seniory

Česko našlo SeniorSTAR

Středisko Diakonie zná Zdeněk Hojný dobře. Před dvaceti lety stál u jeho zrodu královédvorský evangelický sbor. Než se stal Hojný před deseti lety ředitelem, působil tu jako pracovník v  přímé péči a  ještě předtím zde absolvoval náhradní vojenskou službu. Na první léta vzpomíná s jistou hrdostí. Tehdejší farář Vojen Syrovátka, jeho choť – zdravotní sestra Dorkas, první ředitel střediska Stanislav Štěpař a mnozí další lidé ve sboru stáli u zrodu organizované péče o seniory, z níž se postupně vyvinulo středisko v dnešní podobě. Za těch dvacet let se toho událo dost. Přibylo služeb, přibylo budov, z počáteční odhodlané péče v několika rodinách ještě bez organizačního zázemí se vyvinulo středisko, které je důstojným partnerem města i okolních pomáhajících organizací. Podstatné se ale nezměnilo, jak Zdeněk Hojný podotýká: „mění se svět, mění se okolní prostředí, ale podstata péče zůstává. Pořád nám jde o ten vztah pečující osoby s člověkem – uživatelem služby. A na tuto podstatu péče nemají žádný vliv standardy kvality nebo nový zákon o sociálních službách, třebaže vnější podmínky mnohde upravuje a řeší řadu věcí.“ Na fotkách z počátku devadesátých let 20. století sledujeme jednu investiční akci za druhou. První budovu získal sbor od města, ale musel ji celou rekonstruovat. Téměř vzápětí se ale vrhnul do další přístavby. S odstupem několika let pak přišla na řadu další dostavba, středisko v dnešní podobě funguje deset let. Aktuálně provozuje pečovatelskou službu ve Dvoře Králové a okolních obcích, domov pro seniory i domov se zvláštním režimem pro lidi s demencí a také denní stacionář, kam mohou senioři během dne ze svých domovů přijít a kde je pro ně připravena celá řada služeb a nabídka aktivního trávení času. Naše povídání přerušuje zvuk zvonku či spíše zvonce. „Jeden z našich někdejších uživatelů těžce snášel, když se pracovníci svolávali k obědu hlasitým voláním. Nabídl nám tehdy k používání zvonec a od té doby se svoláváme k obědu takhle,“ vysvětluje Zdeněk Hojný a zve mě také k jídelnímu stolu. Vzpomínám při tom nahlas na chotěbořské rekreační středisko, kde to po léta se zvoncem funguje právě tak. ¥

Vsetínská Diakonie uspořádala v červnu druhý ročník pěvecké soutěže pro seniory, s příznačným názvem SeniorSTAR. Do  soutěže se přihlásili senioři z  Valašska a  Slovácka, jejich výkony hodnotila odborná porota v čele s ředitelem střediska Danem Žárským. Do druhého kola soutěže postoupilo deset finalistů, kteří za doprovodu cimbálové muziky Jasénka zpívali na velkém pódiu před zaplněným sálem vsetínského Domu kultury. U poroty i u publika zvítězil pan Jaroslav Polášek z Uherského Hradiště. Cílem akce SeniorSTAR je ukázat, že i v pokročilejším věku je možno podávat pozoruhodné pěvecké výkony. Mezi soutěžícími byli i bezmála devadesátiletí. „Klobouk dolů před odvahou a bravurními výkony soutěžících. Pochválit musím i organizační zajištění akce. Pana ředitele znám osobně a velmi si práce jeho a celého týmu velmi vážím a cením. Práce se seniory je velmi záslužná, odpovědná a namáhavá. Pro město Vsetín je Diakonie skutečným přínosem,“ podotkl jeden z hostů, náměstek hejtmana Zlínského kraje Jindřich Ondruš.

Litoměřicemi bez bariér V  Litoměřicích vzniká mapa, která lidem s  tělesným postiženým nebo maminkám s kočárky ukáže, kam se snadno dostanou, a kam nikoliv. Mapu, která bude k dispozici už letos na podzim, vytvořili žáci ze škol Lingua Universal nebo 1. Kladenské školy podnikatelské administrativy společně s místními vozíčkáři. Situace ve městě se v této oblasti za poslední léta hodně zlepšila. Stále je však řada míst, kam se vozíčkáři nedostanou vůbec nebo jen s obtížemi. „Mapa upozorní na konkrétní místa, kde se stav nevhodný pro lidi s postižením dá změnit přijetím vhodných opatření. Například umístěním vodicích linií pro zrakově postižené, úpravou nájezdů na chodník nebo úpravou prostor a vstupů, jako tomu bylo nedávno například v případě pošty, jejíž vstup je nyní přizpůsoben,“ uvedla koordinátorka projektu a pracovnice Diakonie ČCE v Litoměřicích Jana Matoušková. Nová litoměřická mapa by mohla být inspirací i pro další česká města. ph

35

Musím přece do školy! Výtah vyjíždí do prvního patra. Otevírá se před námi trochu jiný svět. Dvě pečovatelky se starají o deset klientů s demencí, kteří tady bydlí na oddělení zvaném Vážka. Je to zvláštní, skoro komunitní způsob života. Vzduch voní koprovou omáčkou, kterou tu právě obědvají. Někteří zvládají jezení sami, jiným pomáhá personál. Pečovatelky asistují se vším, většina lidí tu je plně závislých na jejich pomoci. „Práce je tady hodně náročná, ale o to víc důležitá a potřebná,“ popisuje sociální pracovnice Lenka Stádníková. Ve středisku pracuje už několik let a je odbornicí na péči o lidi s demencí. „Moje zkušenost je taková, že když se člověk chová dob-

ře a laskavě, tak mu to obyvatel vrátí. A podobně naopak. Když je nervózní nebo podrážděný, tak také klient přechází, křičí, něco dělá, není v pohodě.“ O chvíli později pozoruji, jak s laskavostí a trpělivostí v hlase rozmlouvá s paní, jíž chystá koupel. Vidím, že to nebyla jen slova. Jak vlastně přistupovat k člověku se syndromem demence? Jak má vnouče přistupovat k babičce nebo dědečkovi, který mu třeba při návštěvě tvrdí, že venku čekají ozbrojení nacističtí vojáci (zřejmě vzpomínka na prožité válečné trauma)? „Je dobré neodmítat to, spíš téma rozvést,“ vysvětluje Lenka Stádníková a uvádí příklad odpovědi: „Půjdeme se podívat k oknu nebo ven, uvidíš, dědečku, že vojáci tu nejsou.“ Paměť lidí s demencí si často a dobře vybavuje dřívější fáze života, zvlášť mládí. Častým tématem je třeba hledání rodičů. Tady varuje Lenka Stádníková rovněž před okamžitou zamítavou reakcí. „Neříkejte, že maminka přece už dávno umřela. Je třeba počítat s tím, že lidé tu zprávu mohou vnímat tak, jako by ji právě slyšeli poprvé. Zase je lepší navázat a nějak rozvést to téma. Třeba – aha, vy hledáte maminku, povězte

36

víc, co o ní víte, co byste o ní mohla vyprávět?“ Příklad uvádí i na konkrétní situaci z pečovatelské praxe: „Měli jsme tu paní, která si usmyslela, že je jí šest let a musí do školy. A nenechala si to vymluvit, odmítala si dokonce vzít inzulín, už to byla dost prekérní situace. Tak jsme spolu sbalily tašku a opravdu šly. Byly jsme chvilku venku, vrátily se zpět a vše bylo v pořádku.“

Čas s havajskými vnoučaty „Není vůbec jednoduché dát člověka někam do zařízení,“ pokračuje v povídání Lenka Stádníková. „Z vlastní zkušenosti mohu říct, že třeba já jsem nespala a pořád přemýšlela, jak se k němu cho-

vají, co když tam bude nějaká vyhořelá sestra? Ale rodina by se měla smířit s tím, že člověk je nemocný, přiznat si to, přiznat si, že jeho situace je jiná, náročnější. Zvlášť to platí u lidí s demencí. Spousta lidí se nedokáže smířit, že ten jejich starší blízký je najednou úplně jiný člověk,“ posteskne si. Třeba právě pro tyto životní situace ve středisku organizují společná sezení, Čaje o páté. Slouží k výměně zkušeností, sdílení i poradenství pro ty, kteří se učí pracovat s novou situací, do níž se dostal někdo z jejich blízkých. Lenka Stádníková také zmiňuje, jak je důležité mít své blízké pořád nablízku. „V mnoha případech to funguje dobře i tady ve středisku. Děti chodí své staré rodiče večer ukládat, berou je na procházky. Jedna naše paní má rodinu na Havaji, vnučka přijela do Prahy studovat a teď je týden tady u babičky. Je úplně vidět, jak ta paní rozkvetla, jak jí září oči. Jak je šťastná.“

Snažíme se něco dělat A  jak vnímá středisko svůj vztah k  Diakonii? „Patříme k církvi, to je viditelná snaha činnosti

církve, kterou okolí nějak vnímá,“ přemýšlí ředitel Zdeněk Hojný. „Já osobně z té příslušnosti k církvi čerpám i pro práci ve středisku. Vzpomínám na rozhovor s jednou dlouholetou kolegyní tady ve středisku, která se ke křesťanství nehlásí. Ta mi řekla, že dlouhodobě vnímá křesťanského ducha v naší péči. A že jí to pomáhá. My chceme lidem dobře sloužit. To je východisko křesťanské práce. Církve tu jsou od toho, aby pro okolní společnost něco dělaly, nejen po té duchovní stránce. Takže se snažíme něco dělat,“ usmívá se nenápadně, jako by mezi řečí, Zdeněk Hojný.

Na zpáteční cestě autobusem do Prahy v horkém červencovém odpoledni přemýšlím o podzimu života. O tom, co se mění i co zůstává. O tom, že je dobré vědět, že po létě přichází podzim, který vůbec nemusí být jenom špatný, nýbrž také barevný a nesoucí plody. A také o tom, že je dobře, že existují zařízení, kde se člověku dostane pomoci, rady, sdílení i konkrétní péče. To vše na dobrém, smysluplném základě. Středisko Diakonie ve Dvoře Králové je toho dobrým příkladem.  Pavel Hanych

Diakonie ČCE na speciální olympiádě v Athénách stříbrná!

N

ejvětší sportovní akci na světě pro lidi s mentálním postižením hostily na přelomu června a července řecké Athény, město vpravdě olympijské. Padesátka českých sportovců se v konkurenci soupeřů ze 171 zemí rozhodně neztratila.

tým bocca, Petra Červenková v dresu s číslem 117

Ze speciální olympiády přivezla domů skvělých patnáct medailí. Jednou z oceněných je i závodnice Petra Červenková z Diakonie ČCE – střediska Světlo ve Vrchlabí, která získala stříbro ve sportu zvaném bocca. Na světové hry se kvalifikovala loňským vítězstvím v národních hrách speciální olympiády v Praze. Byl to velký svátek – celkem se během deseti olympijských dnů utkalo v Athénách v různých sportovních disciplínách na sedm tisíc sportovců s postižením. Zahájení her bylo podle všech zú-

častněných velkolepé. Při uvítacím ceremoniálu zpíval Stevie Wonder, k poselství speciálních her se za velkého aplausu připojila i řada přítomných světových sportovců (Kwan, Fried, Tagliareni, Ming, Mutombo, Conner, Moses a další). Českou republiku reprezentovalo šestačtyřicet sportovců, kteří soutěžili o medailová místa například v plavání, gymnastice, atletice, bocce, cyklistice, stolním tenise, fotbale či volejbalu. Hladkému průběhu her napomáhalo spolu s organizátory celkem pětadvacet tisíc dobrovolníků. Petra Červenková (33), klientka vrchlabského střediska Diakonie ČCE, vybojovala v barvách české reprezentace stříbrnou medaili v bocce. Ta je pravidly přizpůsobená lidem se středně těžkým mentálním nebo tělesným postižením, kteří při sportování používají speciální pomůcky a v případě těžšího postižení spolupracují s asistenty. Sportovní disciplína bocca je podobná hře pétanque. Vrchlabské středisko DČCE pomáhá lidem s postižením v začlenění do běžné společnosti mimo jiné tím, že provozuje klub SK Krkonoše pro sportovce s mentálním postižením. „Na speciální olympiádě soutěží sportovci s různými stupni mentálního postižení, ale prožitek z vítězství mají úplně stejný, jako všichni ostatní olympionici,“ říká Jiří Cupák, člen výpravy a ředitel střediska. „Chceme postiženým sportovcům umožnit, aby se někam podívali a svůj sportovní výkon si adekvátně prožili. To je také smyslem speciálních olympiád,“ dodává. Letos v Athénách se to podařilo skvěle. ph / vk

37

PROKŘIKNI A ZPÍVEJ Slunce hasne, končí den

V

 nové večerní písni došlo ke zvláštnímu spojení: přebásněný text Jiřího Pejly, napsaný na několik střípků jedné večerní modlitby Jana Amose Komenského, dostal mírně pozměněný nápěv známé rumunské koledy. Tím se jako by propojily dvě kulturní oblasti, ležící na úpatí hor Karpatského oblouku: východní Morava a Maramureš.

jeho cítění blízká, aby je pak mohl předávat dál. Po roce 1989 se stal žádaným interpretem rumunských vánočních písní. Rumunský tisk dokonce o  něm píše, že je pravdivým poslem vánoc. Tuto úlohu však nemohl plnit v  době komunistického režinu, neboť tehdejší ideologická cenzura to nedovolovala. O koledách ze svého rodiště tvrdí, že mají v sobě balzámovou duchovní nálož.

Nápěv s prastarým tajemstvím Maramureš je oblast severního Rumunska, která kdysi hraničila s územím Podkarpatské Rusi bývalého Československa. Díky své dlouhé odloučenosti od západní civilizace, pohnuté historii a přítomnosti několika etnik (Rumuni, Maďaři, Židé, Němci, Rusíni, Romové) si vypěstovala a udržela svéráznou a intenzivní tradiční vesnickou kulturu. Místní hudba je archaická, její podoba je pravděpodobně nejzachovalejší a nejbližší lidové hudbě, která se tu hrávala před mnohými lety. Některé nápěvy obsahují prvky slovanské melodičnosti. Také v místním nářečí se používají slova slovanského původu. Zpěv je tu doprovázen zvláštním instrumentáriem: housle (vioară), pětistrunná kytara, na kterou se hraje trsátkem (zongoră), buben (dobă) a malý cimbálek (þambal). Písňový repertoár je tu velmi bohatý. Významnou část zpěvní zásoby tvoří táhlé „doiny“ (označené jako východoevropské „blues“) a také vánoční písně, které se zpívají při koledních obchůzkách (colinde). „Deschide ușa creștine“ (přel. Otevírej dveře, křesťane) zní název velmi známé rumunské koledy z Maramurešu, kterou proslavil oblíbený rumunský folkový zpěvák Ștefan Hrușcă, rodák z vesnice Ieud, ležící v údolí řeky Iza v blízkosti pohoří Țibleș a Rodna. Hrușcă je také sběratelem a upravovatelem lidových písní. Koledy si zaznamenával od místních starších lidových zpěváků. Přiznává, že je nikdy neponechával v syrovém stavu, ale že je zpracovával do formy, která je

38

Maramureš

Interpretační otázky a jiné souvislosti Píseň v klidném 5/8 taktu vypadá na první pohled neobvykle, není však složitá. Ștefan Hrușcă ji doprovází na kytaru velmi obyčejně: každý takt má čtyři akordové údery (tři osminové a jeden čtvrťový). Zní, jako by měla čtyřdobý takt s prodlouženou čtvrtou dobou. To vytváří jakýsi uhoupaný rytmus, který na člověka působí vlídně a konejšivě. Pro pokojnou večerní píseň je takovýto element modální rytmiky obzvláště vítaný. Leoš Janáček ve své teorii „sčasování“ tvrdí, že mezi rytmem a emocemi existují souvislosti. R. Dykast uvádí, že sčasování je podle Janáčka faktor, který určuje náladovost skladby (včetně proměn jejího emocionálního účinku). Rozmanitost nebo rovnoměrnost sčasování (dány

intenzitou emocionálního působení slova) odpovídá fázím rozmanitých nebo stejných emocí. Mírná, klidná mysl se projevuje rovnoměrným nápěvkem. Rozsah nápěvu naší písně se pohybuje v intervalu sexty. Jeho jednoduchá výstavba vychází z terciových motivů, které jsou vyplněny průchodnými tóny. V projevu Ștefana Hrușcă jsou tyto tóny vyzpívány procítěně s osobitým výrazovým zabarvením, které nelze zapsat do not. Každá sloka má osm taktů a dvoutaktovou mezihru, kde zaznívá statický akord s údery basu. Od pátého taktu každé sloky je možné přidat lidový „druhý hlas“, tzv. vrchní tercii. J. Pejla svůj text původně přebásnil na nápěv lašské písně „Už na lože lihamy“, ale doporučili jsme mu maramurešský „Hruškův“ nápěv (také proto, že si před mnohými lety vzal za ženu Hanu

roz. Hruškovou). Píseň má v sobě úžasnou jednoduchost. Když si ji zazpíváme večer, vryje se nám do paměti a při usínání, kdy po celodenním starání a namáhání se s důvěrou odevzdáme v Boží moc, nás bude její rytmus pohoupávat. Možná že takový 5/8 takt má nějakou sovislost s „rytmem ducha“ o němž píše Ludwig van Beethoven: „Hudba je vyšší zjevení než všechna moudrost a filozofie. Je jediným neztělesněným vstupem do vyššího světa vědění, který obklopuje člověka, který ale člověk není schopen pochopit. K tomu patří rytmus ducha, abychom hudbu uchopili v její bytostnosti. Dává tušení, inspiraci nebeských věd a co duch z ní smyslově pociťuje, to je ztělesnění duchovního zážitku.“ Ladislav Moravetz

39

SLOVO

Rozhodování na pomezí Mezi věrci a bezvěrci (8.)

V

 moderní epoše se otvírají příležitosti k rozhodování pro víru anebo proti ní, jak tomu už dávno nebylo. Nacházíme se v otevřeném prostoru, v němž se děje mnoho rozmanitého a v němž se náboženství stává „náboženstvím volby“, jak se někdy říká. Tím se dostáváme k otázce, která nevede přímo k pojmům víry, bezvěrectví, ateismu a indiference. Spíš vede k rozhodování a k jeho dvěma důležitým prvkům: ke svobodě, jíž jako předpokladu rozhodování se tu blíže věnovat nemůžeme, a vnějším vlivům. Pokud pak jde o vnější vlivy: některé bývají mocné, a někdo jim přesto odolá, zatímco jinému stačí nepatrný podnět. Zkusme ale být konkrétnější. Co když je pro mne například příslušnost do kolektivu, v němž se příjemně cítím, přijatelnější než rozchod s křesťanskou praxí, k němuž zas tak daleko nemám a k němuž nabádají mnohé vlivy? Nebo co když se pevně držím křesťanského přesvědčení, ale v dosahu nikde nikdo, s kým bych o něm rozmlouval? Anebo co když mám spoustu otázek, a mé okolí – i když se chová vlídně – na ně není zvědavo? Tak i jinak, v různém poměru vlastního uvažování a vnějších vlivů, se lidé ocitávají na pomezí. Někdy se snažíme sami sebe přesvědčit o tom, že každý je svého štěstí i neštěstí strůjcem, namlouváme si, jak jsme svobodní, ale jen si tím zakrýváme hledí, v němž se ukazují spletence vlivů, které na nás působí, s nimiž se potýkáme, jimž vědomky či nevědomky podléháme. Je snad jednotlivec mocnější než svět? Není to tedy spíše tak, že ten, kdo se spokojí s holým a popřípadě dokola omílaným přesvědčením o vlastní svobodě, nanejvýš silně inklinuje k podléhání vnějším vlivům? Ať už jako křesťan nebo jako nekřesťan, který odmítá Boha jako vnějšího mravního přikazovatele (což bývá častá osobní námitka proti náboženství)?

40

Jsou ale také zjevnější nejednoznačnosti. Tam, kde si lidé vysloveně uvědomují, že se nacházejí kdesi na pomezí mezi vírou a nevírou. Na pomezí nikoli na způsob geodeticky pevně vyměřené hranice, nýbrž ve smyslu meze velmi proměnlivé a pohyblivé. Taková situace může být vlažná, nejistá, zmatená, napjatá, dobrodružná, nesnadná, dokonce i bolestivá. Někdy zajímavá oproti otupující síle zvyku. A často také přehlížená. Nehledě na to mají hledači a bohohledači jisté výhody oproti všem majitelům jasných názorů (náboženských, nenáboženských i protináboženských), kteří se svými postoji dokážou šikovně a efektně operovat. Myslím výhody neutuchajícího tázání, těsného dotyku mezi myšlenkou a prožíváním, odvahy potýkat se s nepřízní okolí, ochoty nechat se překvapovat

Člověk je bojištěm mezi božím Duchem a duchem doby. Který z obou duchů je mocnější a co je který zač, to by měl křesťan co do konkrétnosti zhruba, přitom však principiálně, dobře vědět. údivem i bázní, nepodléhání mnoha obecným, ale pochybným společenským normám... a jistě ještě mnohého dalšího, co mne právě nenapadá. Někteří z nich dojdou v evangelickém kostele alespoň ke křtu, ale je jich menšina. Nenachází se někde tady projev viny přítomné v církvi? Kde se jednotlivec dostane do skutečného napětí mezi vnitřním a vnějším, tam se též posiluje nejednoznačnost. Křesťanské obce si často uvykly být vůči vnějšku obrněny, než začaly zjišťovat, že uvnitř jim leccos ubývá, nejen členstvo. Nicméně otázka (nebezpečná a děsivá, že si ji málokdo dnes klade, ale nezbytná), co je ve prospěch víry a co je proti ní, nesleduje právě tento rozdíl vnitřního a vnějšího. Jak se někdy říká, satan rád dlí pod kazatelnou. A nakonec nejde jen o kazatelnu, ani

zdaleka. Zkusme to vyjádřit s pomocí biblické i jiné terminologie: člověk sám je bojištěm mezi božím Duchem a  duchem doby. Který z  obou duchů je mocnější a co je který zač, to by měl křesťan co do konkrétnosti zhruba, přitom však principiálně, dobře vědět. Protože ale dostává člověk příležitost ke svobodě, nejen se na zápas

obou mocností dívá, ale sám je do něho vtažen a rozhoduje se mezi jedním a druhým. Musí najít způsob, jak v tomto napětí žít, čemu a komu dát přednost, jak nesloužit dvěma pánům, ale nemusí se trápit otázkou, komu připadne vítězství. Jiří Hoblík

RECENZE

Lentilka pro dědu Edu Dědu bych za nic na světě nevyměnil. I když má Alzheimerovu nemoc.

„Z

dravíčko, pane Koudelko! Odpočíváte, odpočíváte?“ „Já tu prodávám vejce,“ vyjelo z dědy Edy odhodlaně... „Vy tu prodáváte vajíčka?“ zarazila se kolemjdoucí paní Málková... „Já potřebuju peníze,“ vykládal děda Eda. „Oni mi totiž doma nedají najíst. A já mám hlad.“ Honzík vykulil oči. Co to děda vykládá? Vždyť doma je jídla habaděj. A maminka dvakrát denně vaří... (str. 41)

Začalo to tím, že jednou dědu Edu přivedla domů městská policie. Pětiletého Honzíka to zaujalo, i když byl trochu zklamaný, že dědeček nemá pouta a policisté na něj nemíří pistolí. Ale maminka Honzíka byla zděšená. Dědeček prý netrefil domů. Ostuda. Skleróza. Honzík si se svým pradědečkem užívá chvíle těžké i humorné. V obchodě dědeček naplní po okraj nákupní vozík rohlíky, cestou pro další vozík ale opustí obchod a bez vnoučka odejde domů. Jiný letní den se dědeček vypraví bruslit na rybník. Nebo se zamkne na záchodě a musí ho vysvobodit zámečník. Jindy nepozná ani svého

pravnoučka Honzíka, s kterým se mají tolik rádi. Dědečkova diagnóza: Alzheimerova nemoc. „Nemoc pokračovala rychleji, než všichni čekali. Už to nebyla jen Alzheimerova nemoc. Byla to hlavně dědova nemoc. Nemoc jejich dědy Edy. A tím i celé rodiny. Zasáhla do každého kousíčku bytu, do každé chvilky, kterou děda trávil doma. Museli mu být stále nablízku. A chtěli mu být nablízku, i když to všechny hodně vyčerpávalo.“(str. 68) Dědečkovi musí pumpovat z žaludku snědené léky, maminka na pokraji sil solí vajíčka na pánvi svými slzami, Edův syn, děda Arnošt, trne hrůzou, když se jeho tatínek dostane za volant auta. Z pohledu pravnuka je to jasné: „Luboš Kroupa povídal, že by našeho dědu vyměnil za jejich babičku. Ona prý pořád jen uklízí a pere a není s ní žádná legrace. Tak jsem řekl, že ne. Našeho dědu Edu bych za nic na světě nevyměnil.“ (str. 73) Když se víckrát za den dědeček dožaduje léků, Honzík mu začne dávat lentilky. A už ví, čím bude, až bude velký. Hledačem léků. Spolu s kluky ze školky (a pro jistotu přiberou i holky) budou všichni hledat tu správnou lentilku pro dědu Edu. Aby se uzdravil a zase mohl hrát pexeso. Doufejme, že hledání té správné lentilky bude mít úspěch. Autorka knihy Ivona Březinová říká že byla k napsání knihy pro děti o Alzheimerově nemoci vyzvána. Zděsila se. Pro děti?! Ano, právě pro děti. „Aby už ti malí věděli, co tahle nemoc znamená, a hlavně aby se nebáli mít své dědečky a babičky dál rádi.“ (obálka knihy) Lenka Ridzoňová BŘEZINOVÁ, Ivona. Lentilka pro dědu Edu. 1. vyd. Praha: Albatros 2006. 84 s. 143 Kč. ISBN: 80-00-01583-8

41

UPOUTÁVKA

Valaši v boji za svobodu Pan řídicí učitel Jan Rous (1869–1950)

V

 roce 1931 vyšla poprvé útlá publikace, jejímž autorem byl pan řídicí Rous. O její třetí vydání se zasloužily vlastním nákladem jeho dvě vnučky. Jan Rous patřil mezi ty vzácné učitele, kteří své povolání i své žáky milovali a plně se jim věnovali, nejen učili, ale soustavně vedli a vzdělávali. Na takové kantory se nezapomíná. V obsáhlé historické publikaci Okres Vsetín je mu spolu s dalšími uznávanými osobnostmi valašského regionu věnován samostatný oddíl.

i v osvíceneckém 18. století. Bylo to několik let před vydáním tolerančního patentu v rámci represí po událostech, které Valašsko postihly po vyhlášení falešného tolerančního patentu r. 1777, kdy se k nesmírnému údivu a znepokojení úřadů i vídeňského dvora, přihlašovaly k nově „povolené víře“ celé vesnice. Je důležité si tyto skutečnosti připomínat, protože nás svým způsobem dodnes ovlivňují, zavazují a nutí důkladně se nad sebou zamyslet. Střední a mladá generace o své vlastní historii ví jen málo, i když některé dosud existující rody z Valašska v knize mohou nalézt svá jména. Na čem stavíme své životy dnes? Měli bychom vědět, odkud pocházíme, kde jsme zakořeněni a co si ve vlastních genech třeba i neuvědoměle neseme. Útlá knížečka, která se snadno vejde do kapsy a zvládnou ji i ti, které historie moc nezajímá, může dobře posloužit.  Eva Žárská

Ač sám pocházel z Podřipska, chudé Valašsko, kam byl po studiích a krátkém působení na jižní Moravě přeložen, si zamiloval a usiloval o jeho povznesení ekonomické, kulturní i  duchovní. Přispíval do mnoha různých novin a časopisů. Byl autorem řady historicko-etnografických studií (Výroba dřevěného náčiní a křiváků, Prženští rektoři, Po stopách zaniklé vsi Svojanov apod.). Brzy si uvědomil, že je třeba připomínat valašským evangelíkům také písemnou formou jejich mimořádnou historii o staletí trvajícím úctyhodném zápasu o zachování víry navzdory krutému pronásledování. Výsledkem byla zmíněná publikace, která čtenářům stručnou a přístupnou formou podává ucelenou informaci o situaci na protestantském Valašsku od doby po bitvě na Bílé hoře až do vydání tolerančního patentu roku 1781. Silné a pro nás zahanbující je svědectví o věrnosti těchto prostých lidí. Při každodenní vyčerpávající dřině k uhájení holé existence nezapomínali na duchovní rozměr svého života. Dokázali pro svou víru přinášet i nejvyšší oběti – život vůdců podzemní církve, konfiskace majetku, věznění, deportace spojené s nucenými pracemi, odebírání dětí, které byly svěřovány k výchově do spolehlivých katolických rodin. K neuvěření je, že toto vše se dělo ještě

Pokud by měl někdo ze čtenářů zájem tuto publikaci získat, je

42

možno obrátit se buď na Horní sbor ČCE, Palackého 156, 755 01 Vsetín, který umožní kontakt, nebo e-mail: [email protected]. Výtěžek bude věnován na dobročinné účely.

43

OZNÁMENÍ

Sbor Ochranovského seniorátu v Potštejně zve na sborovou slavnost, která se bude konat v neděli 11. září 2011 v kostele Jednoty bratrské v Potštejně. Program: 9.00 – bohoslužby s večeří Páně – káže Ondřej Halama 12.00 – občerstvení 14.00 – sborové odpoledne Těšíme se na vás!

Výstava Miroslava Rady: Obrazy v Lapidariu ve dnech 1. 7. – 31. 8. 2011 v Galerii Lapidarium Rámová 6, Praha 1-Staré Město otevírací doba: denně kromě pondělí od 11 do 18 hodin, ve čtvrtek od 12.30 do 19.30.

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová, Romana Špačková NA OBÁLCE foto Daniela Ženatá REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka zářijového čísla je 21. 8. 2011. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit. DISTRIBUCE PRO NEVIDOMÉ elektronicky: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e-mail: [email protected]

TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], http://www.e-cirkev.cz, Český bratr

ISSN 1211-6793

Tématem ročníku je lidský život od narození do smrti. Chystáme: Naděje středního věku