26
Evangelický měsíčník | ročník 86/2010 85/2009 | cena 25 Kč | roční předplatné předpatné 290 290Kč Kč
Ekumena Dvacáté století je nejen u nás, ale i jinde pokládáno za nejstrašnější století lidských dějin. V mnohém ohledu jistě právem, ale křesťané za ně smějí Bohu děkovat, protože proti našemu očekávání právě v tomto století se začaly bořit ostudné bariéry a odpuštěním a smířením konečně začalo být překonáváno nepřátelství, které mezi církvemi trvalo po generace a nemalou měrou přispělo k tomu, že se evropské národy odvrátily od křesťanství. Ekumenismus na začátku třetího tisíciletí, Jiří Doležal | 7
Rozhovor s J. Chroustem: o síle dobytka i modlitby Krize / vize / Ekumenický Kirchentag v Mnichově Exercicie v Kostelním Vydří
|10 |23 | 28 | 32
Setkání na ekumenickém Kirchentagu v Mnichově, 12.–16. 5. 2010.
EDITORIAL
3 Co je ekumena – D. Ženatá
EDITORIAL
AKTUÁLNĚ
4 Mnichov 12.–16. Května: 2. ekumenický Kirchentag – DaZ
BIBLICKÁ ÚVAHA
5 Proste, hledejte, tlučte! – P. Grendel TÉMA
7 Ekumenismus na začátku třetího tisíciletí – J. Doležal 8 Ekumenismus v praxi – L. Roskovcová ROZHOVOR s Janem Chroustem 10 O síle dobytka i modlitby, zpívání a ekumeně – J. Voglová
OTÁZKA NA TĚLO
13 Co je podle vás největším problémem v ekumenicky smíšených rodinách?
NÁSTĚNKA
14 EKUMENA
18 PŘEDSTAVUJEME
19 Rozhovor s Evou Zadražilovou CÍRKEV ŽIJE
23 Přijít ke slovu – P. Sláma 24 Zprávy z Evangelické akademie – R. Špačková 26 Brigády v Herlíkovicích 27 Chrástečtí evangelíci staví zvonici – K. Šimr EKUMENA ŽIJE
28 Communio v Mnichově – J. Kirschner 30 Institut ekumenických studií v Praze – P. Hradilek
ROZHOVOR s Ivanou Noble
32 Zklidnit hladinu našeho života – Š. Grauová 34 Velikonoce v Srbsku – Pb+ GRATIAS AGIMUS
35 Nicejsko-cařihradské vyznání víry – L. Moravetz DIAKONIE
37 Diakonie a „černé díry“ – P. Filipi SLOVO
39 Číst Bibli hlavou i srdcem – Š. Grauová 40 Církevní dějiny v nadkonfesní perspektivě – J. Vybíral Psaní je duchovní věc – J. Mamula 42 Nepřípadná radost? – J. Mamula
Co je ekumena
T
ématem tohoto čísla je ekumena, spolupráce mezi církvemi. Pojem je to velmi široký. Můžeme mít na mysli ekumenu shora čili debaty teologů a církevních špiček o zbožnosti, věrouce, vztahu ke svátostem a dopadům na projevy života křesťanů. Po válce, v době útlaku ze strany státu, došlo k ekumenickému sblížení církví, k dohodě o vzájemném uznání křtu, znění modlitby Páně a vyznání víry, vznikl ekumenický překlad Bible. A po revoluci? O situaci po roce 1989 a o výhledu do 21. století pojednává článek Jiřího Doležala. Můžeme mít na mysli ekumenu zdola, kdy ve sborech, farnostech či obcích žijí lidé, kteří něco společně dělají, žijí své životy a rozdíly ve zbožnosti či věrouce nejsou pro ně podstatné. To bylo patrné i na 2. Ekumenickém Kirchentagu, z něhož přinášíme reportáž. V záplavě křesťanů, kteří se sjeli do Mnichova, nebylo poznat, kdo je evangelík, kdo katolík a kdo z některé z mnoha dalších zastoupených církví. Všichni vypadali stejně: s oranžovou šálou a visačkou na krku. Důvodem rozladění však je přetrvávající rozdělení protestantů a katolíků u stolu Páně. A sílí otázky zespoda: jak dlouho ještě bude trvat, než budou rozdíly v učení odstraněny? Co si o nás mají myslet nekřesťané, když vidí, že si vzájemně bráníme v nejniternějším projevu křesťanské víry? Můžeme mít na mysli ekumenická manželství, o nichž ti, kteří v nich žijí, vyznávají, že přes všechny potíže přinášejí obohacení a užitek. Své zkušenosti z dlouholetého ekumenického manželského soužití nabízí v textu Ekumenismus v praxi bývalá synodní kurátorka Lydie Roskovcová. Také otázka na tělo nechává nahlédnout do ekumenických rodin, ať už z pohledu partnera jiného vyznání či dítěte vyrůstajícího v konfesně smíšeném prostředí. Z rozhovoru s Janem Chroustem dýchne zemitost a pevné zakotvení v místě, kde žije. Můžeme mít na mysli ekumenu přes hranice. Naše partnerská církev na Slovensku, Evangelická církev augsburského vyznání, si připomíná 400. výročí Žilinské synody, která měla zásadní význam při sjednocování a vývoji slovenského národa. Daniela Ženatá
AKTUÁLNĚ
Mnichov 12.–16. května: 2. Ekumenický Kirchentag
N
ěmecký Kirchentag (setkání křesťanů) vznikl v poválečném Německu na půdě evangelické církve. Ekumenický Kirchentag se konal letos podruhé, poprvé byl před sedmi lety v Berlíně. Nabitý program zahájily ekumenické bohoslužby pod širým nebem uvozené heslem „Abyste měli naději“. Celé město ožilo více než sto tisíci návštěvníky, kteří s oranžovými šálami na krku zaplnili ulice, metro, kostely i restaurace. Byli spolu při bohoslužebných shromážděních, modlitbách, koncertech v kostelích i na otevřených scénách, na výstavišti s nepřeberným množstvím stánků a expozic prezentujících práce diakonie, charity, církevních i občanských spolků, sdružení
a aktivit. Souběžně probíhal na mnoha místech bezpoèet přednášek, diskuzí, ztišení nad Biblí, otevřených zpívání či výstav. Organizátoři se snažili o ekumenicitu v širokém slova smyslu, jak jen jim to řády jednotlivých církví dovolují. Přesto většina věřících pociťovala, že něco schází. A těžko se vysvětluje nevěřícím, že společné slavení eucharistie – Večeře Páně je nemožné, ačkoli v tom evangelíci, menšinové církve ani většina řadových katolíků a možná ani příslušníků ortodoxní církve nevidí problém. Na www.e-cirkev.cz bylo možné v sekci aktuality sledovat dění z každého dne. Uvnitř čísla přinášíme z Kirchentagu reportáž. DaZ
BIBLICKÁ ÚVAHA Proste, hledejte, tlučte! Kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá, kdo tluče, tomu bude otevřeno. Lk 11, 5–13
T
a Ježíšova příhoda je vlastně úplně banální. Nikdo v ní neumírá, nejde tu ani o majetek, ani o zdraví. Neodbytný soused nakonec prý – díky své neodbytnosti – přece jen mohl svého hosta pohostit. Proč Ježíš tu příhodu vůbec říkal? Chtěl snad někomu z těch sousedů něco vytknout? Kdo z nás ale může za nečekanou návštěvu? Bylo přece povinností o hosta se postarat. A tenhle host byl navíc přítel. A kde jinde pak o půlnoci hledat pomoc než u dobrého souseda, kamaráda? A na druhé straně – co je zlého a podivného na tom, že se o půlnoci nechce člověku vstávat kvůli nějakým chlebům? Kdyby šlo o život, soused by jistě vyskočil a běžel příteli na pomoc. Ale tady šlo jen o tři chleby. Ani já bych se ke dveřím kvůli tomu nijak nehrnul. Protože s tímhle by se o půlnoci skutečně otravovat nemuselo. I když jsme přátelé. Možná právě proto. Ne, ti dva tu jednali zcela pochopitelně! A Ježíš nemluvil o jejich pochybeních. Mluvil o hranicích a mezích lidského přátelství. Co je pro jednoho důležité, pro druhého zas tak důležité není a ani být nemůže. Jeden soused běží v noci pro chleba, protože chce pohostit svého přítele. A je to pro něho důležité. Ale pro souseda to důležité není a ani být nemůže. Tohle není jeho problém. Nejde tu o život. A kvůli chlebům se o půlnoci druzí prostě nebudí… Připadá mi to od Ježíše vlastně geniální. Právě na takových banálních a každodenních příhodách je totiž ona hranice, ona mez lidského přátelství vidět asi nejlépe. Možná jsme všichni už trochu zkaženi velkými příběhy z kin a televizí. V nich člověk buď přítelem je – a dá pro druhého všechno, i svůj život. Nebo přítelem není – a neudělá pro druhého nic. Není to ale v životì spíš jako v tom pøíbìhu Ježíšovì? Co když není problémem přátelství a nepřátelství, ale nemožnost být přítelem úplně? Co když je problémem spíš ta neviditelná hranice mezi lidmi,
kterou není možné překročit, protože to prostě nejde? Každý jsme jiný. Každý máme svou rodinu, své vlastní problémy. Podle Ježíše máme být až otravní v tom, co chceme pro druhé. Takhle se občas podaří ony hraniciemezi lidmi překonat. Laxnost a lhostejnost jsou k ničemu. Kdo nic nežádá a nechce – nic nemá. Někdy je dokonce dobré překročit i meze slušnosti. Konvence. Ale ta neviditelná, a přitom nepřekročitelná hranice mezi lidmi – ta zůstává. Ježíš tu mluví o tom, že vztah mezi Bohem a námi je mnohem intenzivnější a bližší než přátelství mezi dvěma výbornými sousedy. Je dokonce bližší než vztah rodičovský. Protože i ten má v sobě hranice. I když naše děti mohou za námi přijít kdykoli, i když známe dobře své vlastní rodiče – nikdy úplně přesně nevíme, co se v těch nám nejbližších děje. Jsme oddělené bytosti. Každý máme svou hlavu, do které nelze zvenčí nahlédnout. Lze se jen sdílet. Překračovat ty hranice mezi jedním a druhým. Ale i tady nìjaké hranice jsou. Mezi naším Bohem a námi žádná taková hranice být nemusí. Bůh ji totiž nemá. A nemáme ji mít ani my. Bůh a my můžeme být jedno. I my na tom můžeme být s Pánem Bohem úplně stejně jako Ježíš. Modlitba je neuvěřitelný dar. Ať jsme kdekoli, v práci, na záchodě, v hospodě, ztraceni v cizím městě nebo jen ve svých hlavách, ať je to s námi jakkoli nahnuté, vždycky máme ke komu volat, komu děkovat, koho prosit – ale i vyčítat a mlčet. Bůh nás k tomu vyzývá! A ujišťuje, že nikoho na tomhle světě nenechá bez odpovědi. Bez pomoci. Záleží jen na nás, v čem si od něho budeme chtít pomoci nechat. Bůh totiž není jen přítel. Není ani jen rodič. Může být i domov, který máme s sebou, ať nás život zavane kamkoli. Může být i blízkost, která nás nikdy nepustí. Může být cesta, která nás všechny dovede do svého království. Petr Grendel
TÉMA
Ekumenismus na začátku třetího tisíciletí Nastupuje pro ekumenismus „doba ledová“?
K
dyž se u nás po druhé světové válce začalo mluvit o ekumeně, nebyla pro ekumenické snahy situace příliš příznivá. Někteří teologicky odpovědní faráři pokládali ekumenické snahy za nelegitimní pokus vytvořit z roztříštěného a oslabeného křesťanstva jakousi mocenskou supercírkev, která by křesťanům navrátila ztracené pozice. A ve většině našich sborů stále ještě převládaly hluboko zakořeněné antiklerikální nálady: k tomu, aby byl kdokoli pokládán za dobrého evangelíka, stačilo, že je proti Římu. Avšak po nepříliš dlouhé době se situace začala – bez přičinění církví – měnit; brzy po nástupu socialismu byly ateistickému tlaku v různé míře postupně vystaveny všechny církve a směrodatnou se stávala nálada: máme společného nepřítele, nyní je třeba držet pospolu a společně bránit, co církvím ještě zůstalo. Souběžně byly všechny církve konfrontovány s tím, čemu se začalo říkat sekularizace. Křesťanský svět, křesťanský národ, křesťanská kultura – to všechno se rychle stávalo nenávratnou minulostí. A církve se uprostřed sekularizované společnosti nezadržitelně měnily v zanedbatelnou a neoblíbenou minoritu. Za této situace začaly církve nahlížet, že mají-li oslovit sekularizovaného člověka, musí skoncovat se staletými rozpory a rozkoly, které představovaly vážnou diskreditaci křesťanství. Už roku 1948 byla v Amsterodamu ustavena Světová rada církví (hned tehdy jich sdružila 165). Papež Pius XII. sice ještě v roce 1950 výslovně všem katolíkům zakázal účastnit se byť jen ekumenických rozhovorů, ale už v roce 1962 druhý vatikánský koncil zahájil novou éru: v církvi otevřel v nebývalé míře dveře Bibli a současně otevřel dveře ekumenismu. Na další desetiletí proto můžeme vzpomínat přímo s vděčným úžasem: i u nás jsme v krátké době dospěli ke společnému uznání křtu, k ekumenickému překladu Bible, k ekumenickému znění modlitby Páně a vyznání víry, k ekumenickým modlitebním bohoslužbám za jednotu církve; papež Pavel VI. dokonce mistra Jana Husa prohlásil za reformátora církve. Po roce 1989 bylo dosaženo jednoty o zastupování různých
církví v duchovenské službě v armádě, ve věznicích. Probíhala nesčetná, intenzivní a cenná jednání teologů na různých úrovních k vzájemnému poznání a sblížení. Avšak i atmosféra dole – na úrovni jednotlivých sborů, farností a obcí – se začala zřetelně měnit. „Ekumena v terénu“ (Hans Küng) se stávala skutečností mezi křesťany všech konfesí. Budiž mi tu dovolena osobní vzpomínka: když jsem s katolickými kolegy domluvil ekumenické bohoslužby modlitebního oktávu a obrátil se s tím na svá staršovstva, odpověď nejen na jižní Moravě, ale později i ve východních Čechách zněla: „Bratře faráři, to tu nikdy nebývalo a to u nás nepůjde!“ A pak to radostné překvapení: kostely i modlitebny se zaplnily a všichni jsme se radovali z nepředstíraného přátelského společenství. A docházelo na společné křty, svatby i „agapální hody“. Jako zmrzlý sníh po tuhé zimě mizela vzájemná nedůvěra a nevraživost. Tématem ekumenických rozhovorů už nebylo především upálení mistra Jana Husa, bartolomějská noc a páter Koniáš, nýbrž to, co nás spojuje.
Druhý vatikánský koncil zahájil novou éru: v církvi otevřel v nebývalé míře dveře Bibli a současně otevřel dveře ekumenismu. Asi se shodneme: 20. století je nejen u nás, ale i jinde pokládáno za nejstrašnější století lidských dějin. V mnohém ohledu jistě právem, křesťané za ně však smějí Bohu děkovat, protože proti našemu očekávání právě v tomto století se začaly bořit ostudné bariéry a odpuštěním a smířením konečně začalo být překonáváno nepřátelství, které mezi církvemi trvalo po generace a nemalou měrou přispělo k tomu, že se evropské národy odvrátily od křesťanství. Ale nyní už za sebou máme prvních deset let dalšího století. Pokračuje to, z čeho jsme se právem radovali? Nelze přeslechnout hlasy, které tu mluví o retardaci a o tom, že ekumenismu hrozí „doba ledová“. Dá se to sledovat na vyšších úrovních i dole. Současný papež zpřísnil měřítka a podmínky: trvá na tom, že existuje jen ¥
jedna církev, která vlastní všechna obdarování Ducha svatého a že jen v této církvi lze dosáhnout spasení. A k jednotě prý stále vede jen jedna cesta – jen cesta návratu do církve římské. A to nejpovážlivější a nejsmutnější: k společnému slavení Večeře Páně máme dnes stejně daleko jako před začátkem ekumenismu! Také dole, v „terénu“ ochabuje nadšení, počet ekumenických bohoslužeb a účast na nich klesá. I ve vztazích mezi jednotlivými – i evangelickými – církvemi se opět objevuje neblahá konkurenčnost, každý si „hlídá svůj píseček“. A hlavně: ačkoli všichni žijeme uprostřed pohanského národa, nikde se neprojevuje společné misijní úsilí. Nezdá se mi, že bychom si byli vědomi toho, že je načase, abychom společně hledali cestu k misijnímu zvěstování evangelia.
A to nejpovážlivější a nejsmutnější: k společnému slavení Večeře Páně máme dnes stejně daleko jako před začátkem ekumenismu! Co dál? Rozhodně je třeba vzepřít se ekumenické únavě a postavit se proti sílícímu ekumenickému pesimismu. Církev a její jednota přece není jen záležitostí našich ekumenických aktivit. Smíme očekávat, že Duch svatý nám i našim potomkům dá novou odvahu a vynalézavost pro nové cesty k ekumeně. A na těch cestách netřeba hned očekávat velké skoky, nýbrž spíše kroky a malé krůčky. (Třeba vytvořením jakéhosi ekumenického bohoslužebného minima, abychom se v bohoslužbách kterékoli církve – například těch, které přenášejí masmédia – cítili „doma“. K takovému minimu by asi patřilo: adorování velikých skutků Božích, vyznání hříchů a prosba
za odpuštění, čtení Písma, kázání slova Božího, modlitba Páně, přímluvy za ekumenu.) Na cestě k jednotě bude třeba ještě překonat nejednu překážku. Jednou z nejtěžších jsou hegemonistické pretenze, nároky na nadvládu a touha po předních místech v Božím lidu. S tím se Ježíš potýkal už mezi svými prvními učedníky – dokonce bezprostředně po tom, co s ním slavili první večeři Páně (Lk 22,24–27)! Rozhodně však nepropadejme obavám, že nastává nová (plíživá) protireformace, když se tu a tam ozývají hlasy, které husity prohlašují za bandity a barbary a dobu temna velebí jako kulturní rozkvět národa. Nedejme se tu strhnout k apologiím a polemikám. Ty v minulosti nikdy mnoho požehnání nepřinesly. Raději spolu dále přátelsky rozmlouvejme, a především se spolu modleme, zpívejme, čtěme a vykládejme Bibli a společně služme strádajícím a postiženým. A pamatujme: za jednotu církve se nemodlíme jen my. Jednotu pro všechny své učedníky a ovce u Otce vyprošuje především Ježíš Kristus: „Otče, aby všichni jedno byli“ (Jan 17,21). A když uvažujete a rozmlouváte o ekumeně, pak začněte četbou a vykládáním Jana 10,16; 17,20–23; Ef 4,1–6. Odtud je jasné, že překonáním rozporů a rozkolů a vytvořením ekumenického společenství chce Bůh světu názorně předvést, že si přeje a že dokáže mocí Kristova odpuštění a smíření překonávat také všechny hrozivé a ničivé antagonismy mezi lidmi a národy, rasami a třídami. A solidní informace o ekumeně najdete ve dvou znamenitých příručkách Pavla Filipiho Církev a církve (2000) a Po ekumenickém chodníku (2008). Přednáška ThDr. Jiřího Doležala o ekumenismu, v Pardubicích v březnu 2010.
Ekumenismus v praxi Šestačtyřicet let ve smíšeném manželství
S
dobrým svědomím mohu vydat svědectví o tom, že provozovat ekumenismus v nejužším soukromí jde, že jej lze přijmout na doživotí a že přináší obohacení a užitek přes všechny potíže, které s ním jsou – ostatně jako s každým člově-
čím počínáním. Už 46 let žiji v ekumenickém manželství evangeličky s katolíkem. Vyrostla jsem ve výrazně evangelické rodině, z otcovy i matčiny strany v ní byli faráři (reformované, pak českobratrské církve). Před svým sňatkem jsem
o jiných křesťanských vyznáních neuvažovala, evangelictví bylo pro mne vždy jediná možnost. Po desetiletích svého manželství jsem nezviklanou evangeličkou zůstala, jen můj zorný úhel na věci kolem mne se poněkud rozšířil a obohatil, nabyl jakéhosi druhého rozměru. Naučila jsem se pochybovat o vlastním názoru a trochu se krotit, abych nevynášela příliš rychlé a ukvapené soudy. Můj muž byl a zůstal zakotven v církvi římskokatolické, kde se rok od roku více angažoval, mimo jiné i na poli spolupráce s ostatními křesťanskými církvemi, tedy v ekumenismu. Jeho otevřenost pro druhé byla určitě povzbuzena i rozhovory s mým otcem, prof. J. B. Součkem, kterého si velice vážil a kterému naslouchal s velkou pozorností. K jakémukoli manželskému soužití je zapotřebí tolerance a v případě manželství ekumenického patrně dvojnásob. Když jsem přemýšlela o tom, co říci k ekumenickému soužití, uvědomila jsem si, že prakticky všechny rysy soužití manželského se objevují i tam, kde spolu začnou jednat lidé z různých církví, kde se pokoušejí o porozumění, o spolupráci, o společný život – a přitom samozřejmě žádná strana nechce ztratit svou identitu. Ostatně ztráta identity, její „rozpuštění“ v osobnosti toho druhého (ať je to jednotlivec nebo celá církev) nepřinese nic dobrého, naopak, zpravidla vede k rozpadu navázaného vztahu. Když jsem hledala v Bibli místa, která by se vztahovala k problému spolužití křesťanů různých tradic a učení, zvlášť mne oslovily kapitoly 4 a 5 z Pavlova dopisu do Efezu, jež jsou označeny jako „skutečnost a znaky nového života“. Pavel své duchovní děti přímo zahrnuje příklady toho, co mají všichni „kristovci“ společné. Na počátku dlouhé a vášnivé Pavlovy řeči je na konci druhého verše 4. kapitoly střízlivá, skoro suchá větička: „Snášejte se navzájem v lásce.“ Připadá mi, že podivuhodně dokonale shrnuje to, co se dá očekávat od dobrého křesťanského soužití, například mezi manželi – stejně jako mezi církvemi. Snášejte se: Ne výzva k projevování silných citů, k vydávání prohlášení, k vyznávání lásky. Ne, docela prostě: snášejte se. I když si jdete na nervy, a ještě v budoucnu půjdete, snášejte se, strpte se. Nevybuchujte hněvem, neurážejte se a nezavádějte nekonečné polemiky o tom, na čem se dohodnout nemůžete. Ve všem se jistě neshodnete, vždyť jste různí lidé a nemůžete ze sebe svou různost svlék-
nout jako kabát, úsilí o stejnost nepovede k ničemu dobrému. Zůstaňte na svém, ale snášejte se a nerozcházejte se kvůli „věcem služebným“, jak označovali čeští reformační otcové vše, co nebylo záležitostí základního vyznání víry. Snášejte se navzájem: Pamatujte na to, že v manželství (ani v ekumenickém rozhovoru), nejste sami. Stejně jako vám jde na nervy váš partner, jdete na nervy i vy jemu. Ten druhý je vždy jiný, má svou hlavu a občas pravdu, což se nikomu z nás nelíbí. Jste-li velicí a silní, pamatujte na malé a nepřehlížejte je z pozice své početní převahy nebo svého postavení, vždyť i nevýznamní mohou být ozdobou těla Kristova. A jste-li ti malí a nevýznamní, nemějte mindrák. Nenechte se vyvést z míry, že vás není tolik vidět a slyšet, nezkoušejte za všech okolností uplatnit svůj hlas tím, že začnete křičet. V hluku, který začnete vydávat, byste se ke své škodě mohli odnaučit naslouchat a to je pro každý rozhovor věc velmi podstatná. A bez rozhovoru není myslitelné ani manželství, ani ekumenická spolupráce.
Snášejte se navzájem v lásce: To, co jsem se pokoušela naznačit ve dvou předchozích odstavcích, by se nikdy nemohlo uskutečňovat, kdyby to záleželo jen na nás, na lidech. Proto je po celém světě tolik rozvodů, křesťanská manželství nevyjímaje, proto se lidé nedokážou dohodnout v politice, o míru, o vzájemné spolupráci, proto drhne i ekumenická spolupráce mezi církvemi. Láska, kterou apoštol zmiňuje, není lidské milování. Je to láska s velkým L, kterou nás miluje Bůh a kterou konkrétně naplnil v osobě Ježíše Krista. My žijeme v této Lásce, ¥
která nás předchází a která bude trvat i po nás. A protože jsme láskou obklopeni, doslova zahrnuti jako milované a hýčkané děti, může fungovat i to, k čemu nás apoštol vybízí – totiž abychom se navzájem snášeli. Není tajemstvím, že dítě vyrůstající bez milujících rodičů, v rozvrácené rodině nebo bez ní, dospívá v člověka s obtížným sociálním chováním, který často nedokáže navázat trvalé vztahy, mít někoho opravdu rád. Křesťané se od ostatních odlišují právě tím, že vědí o Boží, ničím nepodmiňované lásce i k poslednímu z lidí. A nejen vědí, oni ji také hluboce zakoušejí tajemstvím víry, kterou
od Boha dostali jako dar, bez zásluh a podmínek. Láska Boží je podpírá, nese a chrání a v její síle se mohou odvážit rozmlouvat mezi sebou, mohou se i škorpit a hádat, snad se i poprat, ale přece spolu zůstanou, spojeni pod Boží ochranou, ve společenství, v ekumeně – tak, jak to říká apoštol: „Jedno tělo, jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ (Ef 4, 4-6) Lydie Roskovcová autorka je kurátorkou ve sboru Praha-Střešovice, po dvě funkční období byla synodní kurátorkou
ROZHOVOR s Janem Chroustem
O síle dobytka i modlitby, zpívání a ekumeně V lednu to byl rok, co se Jan Chroust, statný šedesátník, úspěšný chovatel masného i plemenného dobytka, aktivní evangelík a nadšený tenorista, vrostlý do Jimramovských Pavlovic, podruhé narodil. Po napadení krávou skončil s protrženou plící a mnoha pohmožděninami v brněnské úrazové nemocnici, kde bojoval o život. Deset dní nevěděl o světě. Jak se ale později ukázalo, svět věděl o něm. Nikdy dřív jsem takovou hloupost neudělal. A to se už u nás narodilo nejmíň tři sta telat. Vím, že je kráva den nebo dva po otelení nebezpečná, protože má o to mladé strach. Když už se k ní musí jít, tak určitě aspoň ve dvou, pořádný čagan v ruce a dívat se, kde jsou dveře. A vy jste na všechny ty rady zapomněl? To právě nevím. Snad jestli tam bylo cizí tele, které chtělo od té krávy sát. Kráva se rozzuřila a mně došlo, že bych měl vycouvat. Jenže už bylo pozdě. Zatarasila mi cestu ke dveřím, nahnala mě ke zdi a tam do mě začala vrážet. Když si na to někdy vzpomenu, až mě zamrazí. Ona vyplázla jazyk a udělala z něho doslova kůl. A řvala při tom takovým silným hlasem, snad basbarytonem. Co jste dělal vy? Začal jsem volat a přišla mi na pomoc manžel-
10
ka. Snažila se krávu rozptýlit, aby mi dala šanci se dostat ke dveřím. Kráva se ale vrhla i na ni a několikrát ji odhodila na zem. Žena jí ale nedala pokoj, dokud mě z toho chlíva nevysvobodila. Naše snacha Darina mezitím volala záchranku. Říkala nám pak, že se z chlíva ozývaly hrozné rány, bučení a k tomu naše výkřiky, jak jsme jeden na druhého volali: Uteč, zachraň se! A zachránili jste se. Nějak se mi podařilo se z chlíva dostat. To už před domem stály dvě záchranky, bývalý primář Šustáček, náš syn Honza a myslivec, aby krávu zastřelil. Už to ale nebylo potřeba. Žena byla taky celá potlučená, ale ještě mi sbalila věci, šla pro papíry, napsala záchranářům, jaké beru léky, prostě mě vypravila. V sanitce jsem pak doktorovi řekl, že asi umírám a on na to, že mi dá dýchnout, abych se trochu prospal. Dostal jsem injekci a probudil se po deseti dnech v nemocnici v Brně. Měl jsem dojem, že jsem slyšel mluvit manželku, a tak jsem ji chtěl vidět. Ve skutečnosti to bylo už před třemi dny, ale já jsem to vnímal jako před chvílí a pamatoval jsem si, co mi říkala. Přitom na mě během toho spánku mluvilo víc lidí, ale to jsem si nepamatoval. Když promluvila ona - jako když promluví generál. Byl jsem nejdřív v novoměstské nemocnici a jsem přesvědčený, že právě novoměstští doktoři, konkrétně primář Bonaventura, mi zachránili život. Na ARU jsem
jim prý několikrát utekl… Ale samozřejmě to není jenom zásluha doktorů, že jsem zase tady. Vděčím za to hlavně té vrchnosti ze všech nejvyšší, že to tak dobře zařídila. Slyšela jsem, že jste to měl pojištěné na mnoha stranách a že se za vás modlili na spoustě míst v republice, dokonce i v břevnovském klášteře. To jsem taky slyšel. To je právě ta výhoda, když máte v rodině evangelíky i katolíky. Je ale pravda, že jsme byli oba se ženou překvapení, kolik lidí se o té nehodě dozvědělo a kde všude se za moje uzdravení přimlouvali. Manželka je katolička a první, kdo ji přišel ten den povzbudit, byl jimramovský katolický farář a můj dobrý přítel Jakub Holík. On pak informoval další katolíky, od lidí z našeho sboru se to zas dozvídali evangelíci. To musely být stovky, možná tisíce modliteb. Ten břevnovský klášter má na svědomí pro změnu sestra Marie, místní poustevnice řádu sv. Jana pod Skalou a přítelkyně naší rodiny, zvlášť naší dcery Hanky, která je evangelickou farářkou. Sestra Marie žije v poustevně tady za kopcem, ve Velkých Janovicích a je myslím jedinou zástupkyní svého řádu u nás. Ona mi tehdy vzkázala, že než si se mnou dá zase kafe, bude se za mě pořád modlit. Náš zeť Martin Balcar to shrnul tak, že těch žádostí za Chrousta tam přišlo tolik, že se na to prostě nedalo nereagovat. Ne, vážně – když to teď zpětně zjišťuju, kdo všechno na mě myslel, jsem za to moc vděčný. Vidím, že ta pověstná ekumena zasahuje mnohem širší oblast než jen Jimramov. Jak vznikne blízké přátelství mezi uvědomělým evangelíkem a katolickým knězem? Tady v Pavlovicích jsme půl katolíci, půl evangelíci, a nikdy tu mezi lidmi nebyly náboženské rozbroje. Naopak vím, že i dřív si lidé vzájemně pomáhali a hodně se tu taky společně zpívalo. Naše rodina je v tomto stejná. Se ženou jsme spory ohledně náboženství neměli nikdy a k církvi toho druhého máme úctu. Stejně to vnímaly i naše děti. Pokřtěné byly jako evangelíci, chodily do kostela se mnou, navštěvovaly nedělní školu, ale občas si samy řekly, že chtějí jít na mši s maminkou nebo s babičkou z Dlouhého. Manželka na ně měla určitě větší vliv v náboženské výchově než já. A nebyl v tom problém. Nejmladší dcera sice vystudovala evangelickou teologii, ale katolictví cítí jako něco blízkého. Když dostudovala a nevěděla, jak strá-
vit měsíce, které jí zbývaly do začátku vikariátu, pracovala na Žernůvce u Tišnova v Domově svaté Alžběty. Je to něco mezi domovem důchodců a hospicem a slouží tam převážně řádové sestry. Myslím, že těm staříčkům bylo jedno, jestli je umývá katolička nebo evangelička. Podle mne je důležité, když společně vzniká něco dobrého. A že je má žena katolička, můj kamarád katolický kněz, neberu jako problém, ale jako velké obohacení. Možná si fandím, ale řekl bych, že mě ti moji katolíci respektují jako evangelíka a snad to je obohacení i pro ně. A propos, až bude možné – a doufám, že se toho dožijeme – slavit společně Večeři Páně u katolíků, Chroust bude první z evangelíků, který půjde v Jimramově ke svatému přijímání. To už mám domluvené. Abychom se dostali i k tomu, jak jsem vás poznala já. Jako zdatného a nadšeného sborového zpěváka tenoristu. Spíš jen nadšeného. Ale vidím, že ani tady se tématu ekumeny nevyhneme. Váš mužský pěvecký sbor se přece jmenuje Vocatus ecumenicus. Jak a kdy vlastně vznikl? Vznikl v roce 2007 spíš jako rodinné uskupení. Třikrát otec se synem s tím, že jsme navíc mezi sebou spříznění. Pak se k nám přidávali další, takže je nás teď asi jedenáct. Dali jsme dohro- ¥
11
mady tři sbory, které pak zazpívaly i našemu Honzovi na svatbě. Na závěr obřadu jsme tehdy bez varování spustili několik prostonárodních svatebních písní, většinou Janáčka – a měli jsme obrovský úspěch. Tak jsme si řekli krupica, když se nám to tak podařilo, pojďme něco nacvičit i na Vánoce. Ale byla i jiná příležitost. V Pavlovicích nebyl žádný pomník padlým. Přitom tu v poslední den války padlo šest chlapů. Na srazu rodáků, kde se ten pomník slavnostně odhaloval, bylo potřeba zahrát hymnu. My jsme si řekli, že ji zazpíváme. No jo, ovšem to jsme netušili, jak je těžké zazpívat správně unisono hymnu. A pak už jsme zpívali dvojhlasně, tříhlasně i čtyřhlasně pravidelně o Vánocích, o Velikonocích a taky na svatbách a na pohřbech. Já mám teď ale problém, že jsem po tom úrazu úplně přestal zpívat. Zjistil jsem to, když jsme si s jedním kamarádem uspořádali s dvouletým zpožděním společnou oslavu šedesátin a chtěli jsme si nad dortem zazpívat živijó. Najednou to nešlo. Nejdřív jsem nad tím mávnul rukou s tím, že jsme to vzali asi moc nízko – já jsem měl vždycky spíš vyšší tenor. Ale pak jsem to zkusil v různých tóninách, když jsem byl sám, a vyšlo to nastejno.
12
Byl jste u foniatra? Byl. Zjistilo se, že když mě intubovali, převrátili mi omylem hlasivku. Kdyby se na to přišlo dřív, dalo by se to prý jednoduše napravit. Teď už by mohla pomoct jedině operace. Od té mě ale i foniatr zrazuje, protože bych na tom taky mohl být s hlasem ještě mnohem hůř. Takže teď se snažím hlas pomalu rozcvičovat a doufám, že se to časem zlepší. Zatím mi to moc nejde. Chybí vám zpívání? Moc. Chodím na zkoušky a aspoň poslouchám. Ale když mě přepadne sebelítost, tak si vždycky řeknu: Mohls tady nebýt a tohle je jediný šrám, který ti po tom všem zbyl. Měl bys jenom děkovat. A jak vlastně dopadla ta hříšná kráva? Syn Honza nás přesvědčil, abychom ji už nezapouštěli a nechali ji na maso. Jenže než jsme ji stačili odvézt, přijel k nám kupec ze Slovenska, který se rozhodl, že si krávu od nás koupí a zkusí ji zapustit. Domluvili jsme se, že kdyby byla po dobu jednoho roku nějak agresivní, půjde na maso a my mu vrátíme peníze. Jitka Voglová (zkráceno)
OTÁZKA NA TĚLO
Co je podle vás největším problémem v ekumenicky smíšených rodinách? Lukáš Klíma evangelický farář – manželka katolička Výchova dětí v konkrétním křesťanském společenství, které je vždy jedné či druhé konfese. Jana Pivoňková židovské náboženství – manžel evangelický farář Z evangelické církve jsem odešla až v závěru manželovy aktivní služby na sborech. Vyrostla jsem v ČCE, byla jsem věřící evangelička a jako taková jsem se provdala za evangelického faráře. Sdíleli jsme stejnou víru a děti jsme v evangelické víře vychovali. Takže nešlo o smíšenou rodinu. V současné době jsou děti dávno dospělé a nemám povinnosti manželky faráře ve sboru. Křesťanskou víru nesdílím, a o to víc si v rodině vážím vzájemné mezináboženské tolerance a pochopení odlišností. Jaroslav Pechar evangelický farář – manželka katolička Odpověď je jednoduchá: „Ti druzí“. Faráři vědí, že to podstatné křesťany spojuje, ne rozděluje. Ale běžný „kostelový lid“ záhy přijde s tím, že to je problém, protože to prostě musí být problém. Ti dva se vždycky nějak dohodnou, ale pak přijdou babičky, tetičky... Jan Roskovec vyrůstal v katolicko-evangelické rodině Ekumenicky smíšenou rodinu jsem zažil jako dítě evangeličky a katolíka. Od malička a zcela přirozeně jsem vnímal, že křesťanství se neomezuje na jednu církev, do jejíhož kostela chodím. Rodiče se dohodli, že své děti pokřtí katolicky, ale vychovávat je budou v evangelické církvi. Tuto tradici jsem také přijal za svou, nikdy jsem však necítil nutnost považovat ji za závažnější než identitu obecně a zásadně křesťanskou. To je myslím dobrá šance každého ekumenického manželství, důležité však je, aby rodiče společně s otevřeností vůči různým křesťanským společenstvím a tradicím, z nichž sami pocházejí, vzali vážně, že jejich děti budou potřebovat zakotvit v jedné z nich, a aby jim to umožnili.
Daniel Heller evangelický farář – manželka katolička Když se lidé nepřijímají bezvýhradně, i ve své různosti – když si jeden či druhý myslí, že má pravdu, že jeho víra je správná a toho druhého špatná, když třeba i ve skrytu duše doufá, že toho druhého jednou přesvědčí. Myslím si, že nepřijetí je největším problémem či ohrožením vnitřním (pro manžele v jejich vztahu) i vnějším (z jedné i druhé strany tlačí ta která societa, část rodiny či církevní společenství).
Hana Chroustová vyrůstala v katolicko-evangelické rodině Ze své zkušenosti z rodiny jsem vždycky měla dojem, že problém není nic. Naši ekumenu prostě žili a my děti tím pádem taky. Ani si nepamatuju na nějaké konfesní spory nebo hádky. Obecně si myslím, že hlavním problémem je svoboda. Prostě být svobodný pro Pána Boha. Jsem svým rodičům nesmírně vděčná, že oni tuhle svobodu měli. Markéta Kirschnerová katolička – manžel evangelík V běžném životě řešíme obdobné problémy jako jiné rodiny. S manželem jsme se rozhodli navštěvovat obě církevní společenství, ze kterých vycházíme. To s sebou přináší určité kompromisy, ale i obohacení. Návštěva dvou společenství pro mě znamená menší možnost zapojit se do života církve (nepravidelná účast). To může ale zažívat každý, kdo má malé děti. Děti (3 a 6) zatím přijímají, že navštěvujeme dva kostely, a zvykly si na to. DaZ
13
NÁSTĚNKA SYNODNÍ RADA
Na zasedání 20. 4. 2010 projednala synodní rada 42 bodů. Z nich vybíráme: – Olga Navrátilová se zúčastnila přípravného shromáždění Luterského světového svazu (LSS) v Bratislavě a podala o něm zprávu, kterou SR vzala na vědomí. Valné shromáždění luterských církví z celého světa sdružených v LSS proběhne v červenci 2010 ve Stuttgartu. Přípravné shromáždění se zabývalo velkým množstvím témat. Objevily se i otázky rozdělující luterské církve, jako je ordinace žen či homosexualita. Za subregion střední a východní Evropa, do nějž spadá i ČCE, byl navržen na post viceprezidenta LSS maďarský luterský biskup Fabiny. Úkolem valného shromáždění v červenci bude také zvolit prezidenta LSS. SR vzala na vědomí zprávu ze zasedání seniorátního výboru Západočeského seniorátu ze dne 15. 3. 2010 a zprávu ze zasedání seniorátního výboru Brněnského seniorátu ze dne 29. 3. 2010
odkud byli do Minsku deportováni během druhé světové války Židé. Evangelická církev v HesenskuNasavsku tuto iniciativu podporuje a byla by ráda, kdyby ČCE podpořila umístění pamětního kamene za město Praha, případně pomohla při jednáních s Magistrátem hlavního města Prahy. SR pověřila ekumenické oddělení, aby na projektu Pamětní kámen z Prahy do Minsku spolupracovalo. Na návrh ekumenického oddělení jednala SR o doplnění jmen náhradníků delegátů na Leuenberský synod. Ke schválení byli navrženi Ester Čašková, Ladislav Beneš, Jana Buzková a Daniela Hamrová.
Z dvaačtyřiceti bodů projednávaných na zasedání synodní rady 4. 5. vybíráme: SR schválila Pravidla povolávání pastoračních pracovníků a předala je Poradnímu odboru organizačnímu a právnímu k posouzení.
Studentský farář Josef Bartošek požádal o šestitýdenní studijní volno, aby se mohl účastnit religionistického kurzu v Indii v červnu 2010. SR s udělením studijního volna souhlasila.
Komise pro vikariát považuje za potřebné zařadit do vzdělávání vikářů právně-administrativně-hospodářský kurz, aby se faráři při práci na sborech v této problematice lépe orientovali. SR doporučuje zařadit do programu pro vikáře dvoudenní seminář s touto tematikou.
Dva studenti Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, Jana Hofmannová a Ondřej Zikmund, požádali o zapsání do seznamu kandidátů služby v církvi. Oba se podílejí na církevním životě ve sborech ČCE v místě bydliště a po ukončení studia by rádi nastoupili na vikariát. SR souhlasila.
Komise pro vikariát navrhla zařadit do Příručky pro vikariát povinnou praxi na sboru. SR uložila Poradnímu odboru organizačnímu a právnímu, aby do příslušných řádů zapracoval podmínku, že do vikariátu může být přijat pouze ten, kdo vykonal minimálně jednu čtrnáctidenní praxi na sboru.
Na návrh řídícího výboru Ekumenické rady církví souhlasí SR s tím, aby ekumenické novoroční bohoslužby přenášené televizí organizačně zajistila ČCE, a navrhuje, aby proběhly ve FS v Praze na Vinohradech. Za osobnost spojující všechny pozvané církve byl vybrán Přemysl Pitter, od jehož smrti uplyne v roce 2011 třicet pět let.
Komise pro vikariát předložila a SR schválila rozmístění vikářek a vikářů k mentorům v roce 2010/2011: Dalibor Antalík – mentor: Tomáš Trusina, Benešov u Prahy Martina Čapková – mentor: Anna Lavická, Chrudim Jakub Hála – mentor: Ivo Mareš, Praha-Smíchov Alexandra Hauserová – mentor: Jaroslav Vítek, Brno II Ewa Jelinek – mentor: Aleš Wrana, Ostrava Zdeněk Píštěk – mentor: Jan Jun, Prostějov Jan Zámečník – mentor: Ondřej Titěra, Miroslav
Z iniciativy německého faráře Friedhelma Piepera z Frankfurtu se v městě Minsk (Bělorusko) plánuje umístění pamětních kamenů z evropských měst,
14
Komise pro jáhenskou službu předložila a SR schválila rozmístění jáhnů k mentorům v roce 2010/2011: Kateřina Rybáriková – mentor: Marek Zikmund, Boskovice Radek Hanák – mentor: Pavel Prejda, Nový Jičín Stanislav Mikulík – mentor: Jaromír Strádal, PrahaŽižkov II SR vzala na vědomí zápisy ze zasedání seniorátních výborů: Horáckého seniorátu ze dne 18. 1. 2010 a 27. 2. 2010 Východomoravského seniorátu ze dne 12. 4. 2010 Celocírkevní kazatel pro sbory ve východní Evropě Petr Brodský podal zprávu o svých cestách v období leden–duben 2010. Navštívil Zelov a Lodž v Polsku, Peregu Mare a Nadlak v Rumunsku, Bohemku, Pervomajsk a Veselynivku na Ukrajině. O Velikonocích byl ve Veliko Središti a Kruščici v Srbsku, poté navštívil Daruvar, Pleternicu a Bjeliševac v Chorvatsku. Při setkáních se mu dostávalo ujištění, že je velmi žádoucí v této práci pokračovat. Velmi radostné je, že se otevírají nové možnosti práce v místech, kde žijí české menšiny (Pervomajsk, Daruvar, Zdenci). Přípravného setkání na valné shromáždění Světového reformovaného společenství (WCRC) v Bruselu se zúčastnila za ČCE Pavlína Buzková, která o průběhu setkání podala zprávu. Valné shromáždění se bude konat v červnu 2010 v Grand Rapids v USA, bude mj. volit výkonnou radu a prezidenta WCRC.
Jako první okamžitou pomoc pořídila naše koordinační kancelář v Port-au-Prince nouzovou kuchyň, která připravuje denně 3 000 jídel pro potřebné. Zároveň plánujeme novou výstavbu. HEKS bude aktivní ve venkovských oblastech, kde se můžeme spolehnout na naše partnerské organizace. Kromě provizorních přístřeší zamýšlíme také obnovu školních budov. Vaším darem jste dali novou odvahu mnoha lidem, kteří jsou v zoufalé situaci. Ujišťujeme Vás, že Váš příspěvek využijeme odpovědně, aby na Haiti mohl být obnoven důstojný život. Ještě jednou děkujeme za Vaši solidaritu. S přátelským pozdravem Ueli Locher, ředitel HEKS Curych, 22. dubna 2010
JUBILANTI Milí čtenáři, v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů (zákon č. 101/2000 Sb.) nebudeme nadále otiskovat data narození a pracovní zařazení jubilantů. Zveřejníme pouze, kdo v tomto měsíci slaví půlkulaté nebo kulaté narozeniny. V měsíci červnu 2010 to jsou: Eva Halamová Etela Krátká Hana Potočková Alfred Kocáb
ÚMRTÍ Mezinárodního semináře o obchodování s lidmi ve Finsku se zúčastnila Alena Fendrychová z Diakonie ČCE a podala zprávu o jeho průběhu. Hlavním problémem je obchodování s lidmi v oblasti sexbyznysu a kriminalita s tím spojená. Z lidí dělá věci pro potěšení druhých lidí, pro peníze, lidé se stávají zbožím. Problém je složitý, ale diskutoval se otevřeně. Součástí semináře byla také návštěva centra pro opuštěné děti v ruském Vyborgu a ekumenická bohoslužba. SR vzala všechny zprávy z cest na vědomí. DaZ
HEKS
Dne 2. května zemřela ve věku 92 let paní Slavie Radechovská, profesorka češtiny a spoluautorka Českého ekumenického překladu Bible. Ve věku 90 let zemřela 4. května paní Eva Balcarová, vdova po prvním kazateli strašnického sboru Lubomíru Balcarovi. Obě byly ze strašnického sboru.
Z ERC
Pomoc v nouzi obětem zemětřesení na Haiti
Čtyřicet dnů po tragédii u Smolenska
Milé dámy a milí pánové, děkujeme Vám srdečně za Váš velkorysý dar ve výši 28 735,46 švýcarských franků, který došel na naše konto 1. dubna 2010.
Církve sdružené v Ekumenické radě církví v ČR a jejich zástupci v minulém měsíci symbolicky podpořili Polsko a jeho lid modlitbami, kondolencí a účastí na vzpomínkových bohoslužebných shromážděních
15
konaných jako reakce na tragickou leteckou havárii polského letadla u Smolenska dne 10. dubna 2010. Jako symbolický akt podpory pozůstalým a podě-
POLSKO
Další tragédie Při leteckém neštěstí polského letadla u Smolenska zahynul také hlavní armádní evangelický kaplan Adam Pilch. Varšavský biskup Mieczysłav Cieślar, který se zúčastnil pohřbu Lecha Kaczynského, sloužil poté ve
Varšavě bohoslužbu, při které zastupoval zemřelého kolegu Adama Pilcha. Při cestě domů došlo v noci k autonehodě, kterou biskup Cieślar nepřežil. Jménem synodní rady byla odeslána kondolence biskupu Jerzymu Samiecovi k této další tragické nehodě. kování za životy obětí nehody, 40 dní po tragické události (po 40 dnech Ježíš Kristus vystoupil k Otci na nebesa), uspořádala Ekumenická rada církví v ČR ve spolupráci s Psychosociálním intervenčním týmem ČR dne 18. května 2010 od 18 hodin v kostele sv. Michala, V Jirchářích 14, Praha 1 ekumenické bohoslužebné shromáždění s liturgií připravenou pro tuto příležitost. Sandra Zálabová
ČTENÁŘI PÍŠÍ
Sudety nebo pohraničí? Ani tak, ani tak! K pojmu Sudety z ČB č. 4 a ČB č. 5 K určování míst života našich sborů a církve máme jednoduchý a srozumitelný orientační schematismus. Jsou to senioráty a sbory. Například Seniorát liberecký, sbor Česká Lípa. Děkuji za reakci pana Jana Kirschnera a vítám ji, děkuji také redakci Českého bratra, že mou připomínku nenechala bez povšimnutí. Adolf Petr
16
DaZ
EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Několik otázek prorektorovi UK Martinu Prudkému V únoru 2010 byl doc. ThDr. Martin Prudký jmenován prorektorem pro studijní záležitosti Univerzity Karlovy v Praze. Po třech měsících v této nové funkci jsme se ho zeptali: Jak se člověk stane prorektorem Univerzity Karlovy? Na jak dlouho je jmenován? Kolik prorektorů univerzita má? Prorektor je zástupcem rektora pro určitou oblast práce. Jmenuje jej rektor po projednání v Akademickém senátu univerzity. Funkční období rektora je čtyři roky, na stejnou dobu proto může jmenovat i své prorektory. V současné době má Univerzita Karlova v Praze sedm prorektorů a jednu prorektorku.
Byl někdy v minulosti v této funkci evangelický teolog? Na to není lehké jednoznačně odpovědět. Do roku 1990 neměla pražská univerzita vlastně nikdy evangelickou teologickou fakultu. V předbělohorském období sice na univerzitě působili učitelé, kteří patřili k utrakvistické církvi, k Jednotě bratrské či k církvi luterské, ale ti nebyli oficiálně povoláni jako „evangeličtí teologové“, nýbrž jako filologové či odborníci jiných neteologických disciplín. Z profesorů, kteří zastávali funkci prorektora (či rektora) a patřili k protestantům, lze z předbělohorské doby uvést třeba Jana Jesenského (rektorem 1617–1620) nebo Jana Kampana Vodňanského (1612 a 1621) – to je ten Mistr Kampanus, kterého románově zpracoval Zikmund Winter. Z moderní doby byl nejvýznamnějším evangelíkem v čele univerzity bezesporu Bedřich Hrozný (rektorem 1939); ani on ale nepůsobil na univerzitě jako „evangelický teolog“, nýbrž jako orientalista a jazykovědec.
spojenou agendu poplatků a stipendií, společné vedení studia se zahraničními univerzitami, až k problémům závěrečných zkoušek a promocí. Mnoho konkrétní práce se samozřejmě děje na fakultách; rektorát se stará o metodiku, koordinování a celková řešení uvnitř univerzity a o nejrozmanitější vykazování a jednání navenek, zejména vůči státním orgánům či partnerům univerzity jako celku. Bakalářských a magisterských studentů je na UK dnes celkem něco přes 45 000, takže jde o docela rozsáhlou agendu. Na rektorátě na ní v odboru pro studijní záležitosti pilně pracuje zhruba 25 odborníků, včetně několika specializovaných právníků. Jak se to kloubí či rozchází s prací učitele a vedoucího katedry na Evangelické teologické fakultě? Obtížně – jako každé sezení na dvou židlích. Ale stát se akademickým úředníkem, který by už ani nepřednášel, nevedl semináře, nezkoušel, nečetl písemné práce a nebyl v kontaktu s doktorandy, to si pro sebe ani nedovedu představit. Samozřejmě, postarat se o úkoly akademické samosprávy je potřeba, ale vlastní poslání v tom nevidím – je to „jen“ služba. Zhruba šest či sedm hodin týdně tedy dál učím, dál vedu několik doktorandů, snažím se bádat a psát, pěstovat kontakty s kolegy. Samozřejmě bych nerad omezoval i své další činnosti a aktivity, mj. v církvi a ekumeně. Mám naději, že to půjde. DaZ
SLOVENSKO
400. výročí Žilinské synody
Co má prorektor pro studijní záležitosti na starosti? Všemožné věci, které patří do oblasti bakalářských a magisterských studií (doktorská studia má na starosti jiný prorektor) – od akreditací studijních programů přes přijímací řízení, evidenci a kontroly studia a s tím
Evangelická církev augsburského vyznání na Slovensku (ECAV) letos slaví významné jubileum. V březnu uplynulo 400 let od Žilinské synody, shromáždění, které svolal v roce 1610 významný uherský hodnostář a přívrženec evangelíků Juraj Thurzo. Shromáždění se tehdy zúčastnilo 20 zástupců šlechty, tři zástupci královských měst a 28 farářů a seniorů. Během zasedání bylo přijato několik zákonů, ustavily se tři územní celky, první organizace evangelické církve na Slovensku a byli zvoleni první tři superintendenti. Tato opatření měla velký význam pro sjednocování a další vývoj slovenského národa. Ve slovenských dějinách jsou dopady Žilinské synody vnímány jako první politická institucionalizace slovenské společnosti. 29. 6.–5. 7. se uskuteční v Žilině oslava tohoto jubilea spojená s teologickou konferencí, zasedáním synodu ECAV a evangelickými církevními dny.
DaZ
17
VOLBY 2010
EKUMENA
Rozhovory s představiteli politických stran
Setkání tajemníků pro ekumenu v Bossey
Členové Synodní rady Českobratrské církve evangelické se před parlamentními volbami rozhodli pozvat k rozhovoru o aktuální společenské situaci předsedy všech relevantních politických stran. Pozvání přijali předsedové Strany zelených Ondřej Liška a KDU–ČSL Cyril Svoboda. Ostatní pozvané strany (ČSSD, ODS, TOP 09, VV) ani neodpověděly. Tím vyjádřily také vztah k evangelické církvi. S předsedy SZ a KDU se diskutovalo o postavení církve ve společnosti, roli rodiny, občanské společnosti, vzdělávání, možnostech majetkového vyrovnání státu s církvemi i o možnostech potírání korupce. Ondřej Liška, lídr Strany zelených, potvrdil, že církve jsou nedílnou součástí občanské společnosti, proto na jejich fungování a podporu klade SZ velký důraz. Je to jedna ze základních stavebních jednotek, na které záleží, jak bude občanská společnost vypadat. I skrze církve se formují názory, postoje občanů. Zdravý a nekonfliktní vztah k církvím bude možný až po odluce státu a církví, to musí jít ruku v ruce s vyřešením církevních restitucí. Zelení podporovali dohodu o restitucích, nicméně by měly být restituce vyřešeny v kratším čase (10 let). To souvisí s potřebou zavést nové formy financování občanské společnosti, včetně církví; přechod na ně musí být odstupňován, aby neohrozil existenci některých subjektů. V dnešní atomizované společnosti hrají církve důležitou roli. Liška zdůrazňoval odpovědnost každého jednotlivce za stav společnosti. Politik by neměl děsit, ale vést vlastním příkladem. Lídr KDU–ČSL Cyril Svoboda kladl důraz zejména na rodinu a víru v posmrtný život. Rodina a vztahy jsou podle něj nejdůležitější. Evropa prohrává svůj boj, neboť ztratila víru v posmrtný život. Proto není schopna nasazení a nepohne se kupředu. Jsme příliš zaměřeni na přítomný okamžik. Je nutné myslet na život v delší perspektivě, než je čtyřletý poslanecký cyklus. V oblasti výchovy a vzdělání Svoboda akcentuje tři kroky: univerzity rozdělit na vědeckovýzkumné, regionální a profesní, zavést státní maturitu, která by byla vstupenkou na vysoké školy bez přijímacích zkoušek, a zrušit dotace na hlavu a tím obnovit konkurenci jak u studentů, tak pedagogů. Financování církví: stát má financovat pouze církevní budovy, tj. kulturní dědictví státu. Život církve by měl být samofinancován z dobrovolných příspěvků věřících. Pavel Kašpar
„Kam směřuje ekumenické hnutí?“ Na tuto otázku hledalo odpověď více než 50 tajemníků pro ekumenu celého světa na setkání v Ekumenickém institutu Světové rady církví (SRC) v Bossey u Ženevy ve dnech 4. až 6. května 2010. Ekumeničtí pracovníci členských církví SRC se setkali první den konference s generálním tajemníkem SRC Rev. Olavem Fyske Tveitem, který převzal začátkem letošního roku kormidlo SRC od Rev. Samuela Kobii. Rev. Tveit na dotaz, jak hodnotí současnou ekumenickou situaci, která je někdy popisována jako zima, odpověděl: „Co máte proti zimě? Já pocházím z Norska a zima může být velice kreativní doba, kdy čerpáme sílu na tu dobu potom.“ Za ČCE se setkání zúčastnil Gerhard Frey-Reininghaus, tajemník pro ekumenu a zahraniční vztahy. Gerhard Frey-Reininghaus
18
ZE SVĚTA
Německý arcibiskup navrhl omezení celibátu Berlín. Po vlně odhalení sexuálního zneužívání v německé katolické církvi se volání po změně přístupu k celibátu ozývá už i z nejvyšších pater německé katolické hierarchie. Pro omezení zákazu manželství se v časopisu Der Spiegel vyslovil bamberský arcibiskup Ludwig Schick. Celibát kritizoval také německý ministr vnitra Thomas de Maiziére, vlivný představitel německých křesťanských demokratů (CDU), kteří mají tradičně úzké vazby na církev. O zrušení kněžského celibátu se v Německu dosud nejhlasitěji zasazovalo reformní hnutí My jsme církev. K němu se nyní připojil i Schick. „Byl bych pro to, aby se o tom uvažovalo,“ řekl týdeníku. Závazek zřeknutí se žen by se podle něj měl vztahovat jen na biskupy, členy řádů a kanovníky. Nevidí prý ale důvod, proč by se měl týkat také každého faráře. Ve vrcholných církevních kruzích se podle něj o této otázce nyní hodně diskutuje. „Nejsem jediný s tímto názorem“, dodal Schick. Jeho myšlenka se zamlouvá i mohučskému biskupovi Karlu Lehmannovi, který v televizi ZDF označil návrh bamberského arcibiskupa za „hodný uvážení“. Kardinál ale nejprve požaduje objasnění obvinění ze sexuálního zneužívání proti augsburskému biskupovi Walteru Mixovi, který patří k nejvlivnějším a součas-
ně nejkonzervativnějším představitelům německé katolické církve. Pro liberalizaci jejího přístupu ke kněžským sňatkům se vyslovil také prezident Ústřední komise německých katolíků Alois Glück. „Musíme otevřít cestu pro kněžský úřad bez celibátu,“ řekl deníku Frankfurter Rundschau. Upozornil ale, že zrušení celibátu není zázračným všelékem na nynější problémy katolické církve, která čelí skandálům se zneužíváním nezletilých také v Rakousku, Nizozemsku a dalších evropských zemích. I v Rakousku už zazněl návrh
na zrušení celibátu z řad tamních biskupů. Vatikán ale život duchovních bez žen, zavedený v 11. století, nadále podporuje. Do současné debaty o tomto kontroverzním tématu se v Německu zapojil také ministr vnitra de Maiziére. „Celibát považuji za špatný. Muž a žena patří k sobě, a to se týká i faráře,“ řekl nedělníku Zeit blízký spolupracovník kancléřky Angely Merkelové, který se hlásí k evangelictví. Jeho vládní i stranická kolegyně Annette Schavanová ve stejném rozhovoru ale zdůraznila, že celibát nemá podle ní se zneužíváním v církevních zařízeních nic společného. „Devadesát procent veškerého sexuálního násilí vůči dětem a mladistvým se děje v prostředí rodiny,“ uvedla ministryně školství, která je věřící katoličkou. V tom s ní ale podle průzkumů nesouhlasí většina německých katolíků, kteří mezi nedávno odhalenými pohlavními delikty v církevních institucích a celibátem katolických duchovních vidí přímou souvislost. V dubnové anketě agentury Forsa se proto 81 procent dotázaných vyslovilo pro jeho zrušení.
ČTK/(MiH)
PORADNÍ ODBORY
Kurz pro laiky v Sola fide Poradní odbor pro práci s laiky připravil ve dnech 17.–23. dubna 2010 v Janských Lázních jarní kurz pro laiky pod názvem „Všem bouřím vzdoruji“ a s tématem „Kde také potkávám bližního svého“. Jako přednášející byli pozváni vikář Jakub Hála, farářka Dagmar Hrubantová a farář Pavel Pokorný. Vedení měla na starosti Anna Lavická za pomoci Jakuba Hály a Mirka Cejnara. Účastnilo se 48 kurzistů. Mladý bohoslovec Jakub Hála připravil čtyři přednášky o sociálních vztazích ve starozákonní i novozákonní době s přesahem do současného křesťanství. Sociální aspekty v Písmu ilustroval historickými příklady. Seznámil kurzisty také s občanským sdružením Bodaj. Členové sdružení jezdí dvakrát ročně na Ukrajinu do dětského domova, kde pomáhají v sociální a vzdělávací práci s dětmi a také přivážejí materiální výpomoc, jako vitamíny, léky, ošacení nebo výtvarné pomůcky. Při bohoslužbách byla vykonána sbírka pro toto sdružení, která vynesla přes šest tisíc korun.
Dagmar Hrubantová vyprávěla o své práci nemocniční kaplanky v rehabilitačním ústavu v Luži. Za nejdůležitější považuje stále si uvědomovat, že uši máme dvě, ústa jenom jedna. Proto je potřeba víc naslouchat, než mluvit. Zkušenosti z práce s nemocnými sdílel i střešovický farář Pavel Pokorný, který pracuje jako kaplan v nemocnici v Motole. „Kaplan je duchovním i pro lidi bez církve, kteří mají svou spiritualitu, ale nemají faráře. Kaplanská služba je služba potřebným, ne misie,“ uvedl. V programu kurzu byl i zájezd do Polska, nedělní bohoslužby, animace s biblickými postavičkami a mnoho dalšího. Celý kurz se nesl v dobré atmosféře, radosti ze setkání, snahou být s druhými v dobrém. Sola Fide je úžasným zázemím, kde se všichni cítí jako doma a kam se vždy znovu rádi vracejí. (vybráno ze zprávy Anny Lavické)
19
PŘEDSTAVUJEME
Rozhovor s Evou Zadražilovou Eva Zadražilová vykonává od listopadu 2009 funkci 2. náměstkyně synodní kurátorky. Okatá energická žena, která se nebojí života. Je starostkou v Moravči, aktivní členkou tamějšího sboru, v synodní radě má na starost ekonomické záležitosti. A baterky dobíjí pobyty v přírodě a společenstvím na táborech YMCA.
Odkud pocházíte a kde jste vyrůstala? Pocházím z Moravče, malé vesničky na Vysočině. Vyrůstala jsem tam v obecní jednotřídce a v tradičním evangelickém sboru, který byl založen hned po tolerančním patentu. Můj tatínek byl léta kurátorem. Maminka byla taky evangelička, v Moravči bývali samí evangelíci, přezdívali nám berani. Doma jsme byly čtyři děti. Mám o sedmnáct let staršího bratra Mirka, pak byla o tři roky mladší Zdenka. Ta si v deseti letech jednou zadřela třísku, když lezla přes plot, a umřela na tetanus, na který se tenkrát ještě neočkovalo. To byl velký zásah do rodiny. Maminka tehdy tak trochu zanevřela na víru, chodila míň do kostela, hodně těžko s tím bojovala. Pak bratr odešel brzo do světa, a tak aby naši na stáří nezůstali sami, pořídili si moji sestru Janu a pak jsem se ještě jako nejmladší ze čtyř dětí narodila já. Které momenty byly ve vašem životě důležité? Co vás poponeslo dál? V osobním i profesním životě, ve víře? Když jsem se po střední škole nedostala na vysokou, pracovala jsem tři roky v Praze. To byla pro mě důležitá léta. Pracovala jsem jako účetní na poště. Dodneška trošku vyčítám rodičům, že mě
20
víc nenabádali, abych si našla v Praze nějaký sbor. Kamarády jsem si tehdy hledala jinde a dnes to vnímám tak, že jsem něco prošvihla. Pak jsem se vdala a vrátila se do Moravče zrovna v době, kdy tam nastoupila jako farářka Ester Čašková. Setkání s Ester bylo rozhodně jedno z důležitých, ne-li stěžejní setkání v mém životě. Ester také velmi ovlivnila mého manžela, který byl katolík, takže jednou přijel z práce a řekl mi, že byl na katolické faře a že se tam odhlásil, protože chce být evangelíkem. Krátce nato byly volby do staršovstva a on se nechal zvolit. Pak jednou byla Ester nemocná a bylo potřeba, aby měl někdo čtené bohoslužby. Manžel si vybral čtené kázání, vstoupil na kazatelnu, otevřel knihu a začal: „My věrní evangelíci...“ To tenkrát všichni lehli smíchem, ale manžel je věrným evangelíkem stále. Jste starostkou v Moravči, menší tradiční evangelické vesnici. Je těžké být v takovém postavení ženou? Myslím, že ne. S mou povahou to není těžké, protože já jsem taková od rány. Nebojím se třeba v noci rozhánět místní technoparty, když se to policii nepovede. Trochu mě mrzí, že jsem do toho nešla dřív, protože mě od starostování někteří přátelé zrazovali, že se to pro ženskou moc nehodí. Jsem ale na obci, kde jsem pracovala jako účetní. Teď mám za sebou už druhé volební období. Když jsem byla zvolena poprvé, sousedka mi řekla: no, než jít pod sousední větší obec, to je lepší, abys to dělala ty. Ale už se mi za to třikrát omluvila. Takže nemáte dojem, že to mají ženy všeobecně těžší než muži? Nemyslím si, že by to měly ženy těžší. Asi je to dané tím, že jsem dost energická. Na komunální úrovni se to dnes pomalu otáčí, žen je tam čím dál tím víc. A třeba při setkání starostů si nás ti chlapi docela považují. Snažila jsem se přes poslance změnit zákon o obcích, aby neplatil zákon z šedesátých let, podle nejž není možné dát starostovi částečnou odměnu, ale jen plnou. Protože ženská by potřebovala mít částečný pracovní úvazek. To ale nelze, protože starosta je volený na úvazek plný.
Vím, že ráda a dobře vaříte, že jste jezdila dlouhá léta vařit na tábory YMCA. Můžete něco říct o práci s dětmi? Honza Blažek (farář ČCE, nyní vojenský kaplan – pozn. red.) založil brzy po revoluci tábor Na Vlčici u Staňkovského rybníka u Třeboně. To byla ymkařská základna, kterou zabrali komunisté, a pak po revoluci vrátili. Honza Blažek obnovil tábor, moje děti tam začaly jezdit. Dřív jsem jezdila na tábory jako vedoucí i s vlastními dětmi, ale sem mě nechtěly vzít. Až jednou hledal Honza Blažek kuchařku a přišel za mnou, jestli bych nechtěla dětem vařit. A děti řekly – no mamko, vařit jo, to bys mohla. Tak jsem tam s mírnými obavami jela a deset let pak dětem poctivě vařila. Práce s dětmi je velice záslužná věc, v církvi ještě lepší a v přírodě úplně nejlepší. Je však fyzicky velice náročná. Moje tchýně mi vždycky říkala: proč, když si celý rok neodpočinu, jedu ještě v létě dřít na tábor. Kdo to nezažil, nedokáže to pochopit. Mezi mladými lidmi je vždycky dobře. I když člověk tahá vodu a plné hrnce. To už k tomu patří, taková pohoda, dobrá nálada. S Ester Čaškovou a dalšími jsme také zavedly na tábořišti YMCA tábory pro rodiny s dětmi, letos už bude třetí ročník. Jezdí tak 25 dětí a asi 20 dospělých a je to výborné. Vařit na dvou táborech za sebou, aniž by pak člověk měl vlastní dovolenou, to už se nedá. Letos jsem slíbila manželovi, že už pojedu jenom na náš rodinný tábor. A on prý se mnou pojede na dovolenou. Asi vyrazíme někam na kolech. V církvi jste prošla mnoha pozicemi: členka seniorátního výboru, seniorátní místokurátorka, nyní náměstkyně synodní kurátorky. To má zajímavý začátek. Na svůj první konvent, na kterém jsem byla v Novém Městě na Moravě, jsem jela v minisukni a s mašlí ve vlasech a tatínek za mnou doma křičel: co to máš na sobě, to by pan senior Kejř blahé paměti nerozchodil! A já jsem tam nikoho neznala a hned mě někdo navrhl za skrutátorku. Tím začala moje kariéra v církvi, asi přes krátké sukně. Pracovala jsem téměř dvě období v seniorátu. Po čase jsem kývla na to, že pojedu na synod, i když to byl problém, na čtyři dny zajistit péči o nemocnou maminku. Tam mě někdo navrhl do předsednictva synodu a odtud už to byl jen krůček do synodní rady.
Co hýbe dnes naší církví? Mluví se o tom, že naší církví něco hýbe, že se musí pořád něco řešit, ale já nemám pocit, že tady vanou nějaké zcela zásadní proudy. Možná je to tím, že žiju ve sboru, kde není žádný problém. Nikdy jsme neřešili vážný konflikt. Podobné to bylo i v Horáckém seniorátu. Já se o různých sporech a hnutích dozvídám až tady na synodní radě. Až tady vidím, že jsou problematičtí jedinci a že je potřeba leccos řešit. Mluví se o krizi v církvi. Debata na Evangnetu se přetavila v diskusní fórum, o kterém informuje i Český bratr. Je církev v krizi? Jestli je církev v krizi? Církev je taková, jací jsou její členové. A jsou-li členové v pohodě, pak je takové i jejich společenství. Co je slyšet: Že se o nás málo mluví? Že je nás málo? Co to je málo? Máme chodit dům od domu? Tudy cesta podle mne nevede. Okolí vnímá tiché svědectví. Já to vidím u nás v obci. Lidi berou jako dobrou věc, že jsem věřící. Mají ve mě důvěru, že nebudu třeba krást z rozpočtu a podobně. Osobním svědectvím člověk dává najevo svůj postoj. A za celou církev je těžko mluvit. Kde to ve sboru žije, dělá se spousta akcí, není na krizi čas. Chceme slyšet Boží slovo a být ve společenství. A pokud je tohle v pořádku, tak ty ostatní věci přidané je dobré řešit s nadhledem. Máte nějaká osobní a profesní přání? Co byste přála církvi? Nedávno se vdala naše dcera, tak si přeju, aby mladí byli šťastní a spokojení, abychom měli i na sebe čas – v rodině i s přáteli. Na synodní radě pracuju moc ráda, i když je někdy únavné cestovat každý týden do Prahy. A práce na obci ani doma nepočká. Ještě že mám tak tolerantního manžela. Ale mám tady nějaké úkoly a doufám, že se je podaří vyřešit. Mám na starost ekonomické záležitosti. Je tu teď několik nových lidí, nový ekonomický program. Byla bych moc ráda, kdybych po šesti letech funkčního období mohla říct: ano, funguje to, běží to vlastně samo. To by bylo úžasné. Aby byla moje práce k užitku a nebyl to zmařený čas, který jsem ukradla svým blízkým. Když jsem byla nedávno hodně unavená, řekl mi jeden člen synodní rady: děvčico, a to všechno děláš z lásky k církvi! Mohla bys být na zahrádce a okopávat mrkev! A měl pravdu, přesně tak to je. Ptala se Daniela Ženatá
21
CÍRKEV ŽIJE
KRIZE / VIZE
Přijít ke slovu Poznámky z fóra „krize nebo vize ČCE“ o bohoslužbách
P
odruhé se na libeňské faře sešla skupina těch, kteří jsou v ČCE doma, mají ji rádi, ale s obavami hledí na to, jak se v některých projevech a formách života chronicky míjí s biblickým zadáním pro Boží lid. A jak málo se přitom potkává s hlubokým, byť často koktavě vysloveným tázáním a touhou našich současníků. Tyto obavy neznamenají žádný útěk od praporu. Většinu přítomných opět tvořili lidé, kteří v evangelické církvi aktivně na různých místech pracují. Skutečnost, že se do diskuse pouštějí, prozrazuje, že jsou optimisty: mají za to, že tu je šance něco v církvi změnit. Zde pak ovšem shoda účastníků fóra končí: právě rozhovor o bohoslužbách ukázal, že někteří kladou důraz na biblické, věrohodně podané kázání. Jiní na zpěv či na liturgii. Jiní na spočinutí a obnovu, které by měl člověk při bohoslužbách zakusit. Jiní na soudobý výraz bohoslužeb. Jiní na intelektuální odvahu, která dříve vyznačovala české evangelíky. Materiály k setkání i diskuse, kterou vyvolaly, i zápis z libeňského setkání jsou k nalezení na http://www.evangnet.cz/diskuze/vlakno/forum/ cce/krize_cce//3768. V diskusi jsem zaznamenal a dále rozpracoval následující podněty. Myslím, že by neměly zapadnout. Nepředstavují návod, ale vyzdvihují otázky, o kterých je třeba dál hovořit. Obousměrný provoz Není náhodou, že pro bohoslužby používáme podstatné jméno pomnožné. Bohoslužby jsou obousměrným provozem. Pán Bůh v nich slouží lidem, lidé slouží Bohu. Bůh slouží lidem v kázání a ve svátostech. Kázání i svátosti jsou především vzpomínkou a zpřítomněním toho, jak už Pán Bůh lidem posloužil: když si vyvolil svůj lid Izraele, zachraňoval a vedl ho, a když v něm dal světu jako zachránce svého syna, mesiáše Ježíše. Boží služba lidem, která je zachycená v Bibli, znamená novou definici světa i člověka, odlišnou od toho, jak svět a člověka v něm pojímá většinová společnost. Při bohoslužbách nás Pán Bůh působením Ducha svatého nově ujišťuje o tom, že do našeho světa přichází jeho království a proměňuje nás v jeho podílníky, v údy Kristova těla. Při bohoslužbách
ale také lidé slouží Pánu Bohu: slouží mu poslušností a chválami. Je možné se ptát, jestli Pán Bůh k něčemu naši poslušnost a naše chvály potřebuje. Z mnohohlasu Bible ale plyne jasně, že o obojí stojí. Stvořil nás ke svému obrazu – abychom ho poslouchali a tvořivě napodobovali. Stvořil nás také pro společenství se sebou samým – abychom ho oslavovali. Setkání se stvořitelem a spasitelem ovšem také zřetelně nasvítí, jak jsme sami daleko od Božího určení. Bohoslužby jsou proto vždy také místem svobodného a příčetného pokání, vyznání hříchu, přiznání, že jsme byli zamilováni jen do sebe, ale teď chceme být opět Božím obrazem a s druhými společně jeho lidem. Myšlenka na druhé lidi, na všelijak potřebné v kostele i mimo něj, je podnětem přímluvných modliteb, které k bohoslužbám také nutně patří. Evangelický klerikalismus Jak ale tohle všechno přijde při bohoslužbách ke slovu? Někteří kazatelé zahajují shromáždění pozdravem „Vítejte u Slova Božího.“ Vyjadřují tím, že kázání nebude jen rozborem a výkladem biblického textu. To obojí má kázání jistě také obsahovat. Především se ale má kázání stát Boží promluvou přítomnému shromáždění. Kázání je důležitou formou zpřítomnění toho, jak si Pán Bůh předefinovává svět. Stejně důležitá je ale svátostná forma tohoto zpřítomnění. Interpretace (kázání) oslovuje především mozek, rituál (svátost) oslovuje podvědomí a tělo. Dvojohniskové bohoslužby s kázáním a Večeří Páně představují klasický tvar křesťanských bohoslužeb. Připadá mi poněkud záhadné, jak pomalu a váhavě se k této každonedělní praxi ve sborech navracíme, zvláště je-li zřejmé, že model bohoslužeb „kázání bez Večeře Páně“ je komunikačně defektní, protože nedá zvěsti zaznít v jejím bohatství a síle. Defektní je ale tento model také eklesiologicky. Tam, kde totiž kázání pohltilo či vytěsnilo ostatní součásti bohoslužeb, tam jsme v zajetí evangelického klerikalismu. Prakticky jediným aktérem bohoslužeb je v takovém případě farář, zatímco sbor je hloučkem pasivních konzumentů. Tam potom nezbývá místo pro lidskou ¥
23
odpověď, vykročení, natažení ruky nebo pokleknutí. Krajním projevem této neblahé tendence je stav, kdy se sbor vzdá i tak malého podílu na bohoslužbách, jakým je zvolání „amen“ po modlitbě či kázání. Slůvko, které je dědictvím synagogy, znamená „ano opravdu“ a bylo vždy míněno jako odpověď lidí na to, co právě slyšeli. Dnes slovem „amen“ končí své vstupy farář – často ale žel za hrobového mlčení sboru! Těžší cestou Nemyslím si ovšem, že by řešení krize našich bohoslužeb spočívalo v tom, že si prostě z týdne na týden odhlasujeme každonedělní slavení Večeře
Páně. Spíše je třeba nově promyslet, co znamená, že bohoslužby jsou zásadně obousměrným provozem. Mají se v něm dostat ke slovu hlasy celého sboru. Otázka pro faráře před každou nedělí proto nezní jen: „jak jim to co nejlépe povědět.“ Otázka pro faráře a pro celé staršovstvo zní mnohem spíše: „jak to udělat, aby se účastníci bohoslužeb dostali také ke slovu, ke svému vlastnímu slovu, kterým sami za sebe i společně jako sbor odpovědí na Slovo zvěstované?“ Samozřejmě, že hledat odpověď na takto položenou otázku je mnohem těžší, než jen pulérovat vlastní kázání. Petr Sláma (psáno pro Českého bratra a pro Evangnet)
NOVINKY Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL
Zprávy z Evangelické akademie Náchodští studenti v Krakově a Osvětimi
D
ne 26. dubna se studenti Střední odborné školy sociální–EA v Náchodě rozjeli do Krakova a Osvětimi. O průběhu a smyslu celé akce nás informoval ředitel školy David Hanuš. Zájezd se pořádal už poněkolikáté a jeho náplň slouží jako doplněk studia dějepisu a zároveň umožní studentům utvořit si názor na hrůzné skutečnosti z období druhé světové války. Návštěva muzea koncentračního tábora v Osvětimi je zároveň součástí preventivního působení na žáky v oblasti rasové
V rámci zájezdu jsme navštívili i krásné historické město Krakov, které je známé svým královským sídlem zvaným Wawel. Prohlédli jsme si nádvoří a katedrálu, ve které jsou pohřbeni příslušníci polských panovnických rodů a někteří významní polští umělci. Zároveň žáci s tichou úctou přistoupili k hrobce nedávno zesnulého polského prezidentského páru. Zájezd zanechal ve všech účastnících silnou emoční stopu. Návštěva koncentračního tábora v Osvětimi bude i nadále zařazována do preventivního programu školy.
Milosrdenství jako poselství
studenti EA v Osvětimi
nesnášenlivosti a násilí, jelikož si žáci prohlédli autentické předměty a fotografie související s hrůzami páchanými v koncentračním táboře lidmi na lidech, viděli stodoly, baráky, které byly svědky naprosté dehumanizace vězňů. Tato fakta všemi silně otřásla.
24
Kdybyste se zeptali v Brně ve Staré Líšni, kde je zdravotní škola, asi by vás všichni poslali správně. Meruňkovo-červenou budovu školy totiž nelze přehlédnout. Podobně jako její historii, kterou jsme si mimo jiné připomínali 28. dubna na Polévkovém dni, na slavnosti při rekonstrukci budovy školy. Slavnostní zahájení Polévkového dne začalo evangelickými bohoslužbami v místním katolickém kostele, které vedl farář Pavel Kašpar, náměstek synodního seniora pro vzdělávání, výchovu. Po oslovujícím a živém kázání na biblický text o boháči a Lazarovi zaznělo několik pozdravů pozvaných hostí.
Jako první vystoupil Ludvík Belcredi a připomenul svého předka hraběte Egberta Belcrediho, majitele líšeňského panství, který v roce 1862 požádal představenou kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, zda by se sestry mohly ujmout výchovy a vzdělávání dívek a péče o malé děti v Líšni. Hrabě pro tyto účely zakoupil selský statek se dvěma obytnými domy. Kongregace uhradila stavbu nové dívčí klášterní školy a v roce 1863 zde bylo zahájeno vyučování. Při klášteře také vznikla opatrovna pro malé děti, tzv. čapala, první školka na jižní Moravě. Hraběnka Christiana, manželka Egberta Belcrediho, se zvláště věnovala malým líšeňským dětem, chodila s nimi na procházky do blízkého Mariánského údolí.
sestry řádu sv. Karla Boromejského
Byli jsme potěšeni, že naše pozvání přijalo pět sester z kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Sestry v této škole působily 88 let. Stejného věku je i sestra Pia, rodačka z Líšně, která se přijela podívat na místa svého dětství a mládí. V kostele za všechny promluvila sestra Alena. Poděkovala za pozvání, kterého si sestry velmi vážily, a zmínila ekumenický rozměr školní slavnosti. Starosta městské části Brno–Líšeň, které budova školy patří, zavzpomínal na konec devadesátých let, kdy objekt bývalé základní školy chátral a na radnici přemýšleli, jak s ním naložit. Uvítali, když se o budovu začala zajímat Jana Slámová, zakládající ředitelka školy. Martin Čech, ředitel ústředí EA, originálním způsobem pozdravil studenty a učitele. A po něm se už Jana Slámová rozhovořila o svých prvních dojmech z budovy školy, o rekonstrukci a prázdninovém stěhování do nových prostor, aby zde v září 2003 mohla již začít výuka. Nakonec zástupkyně školy Olga Smutná vyřídila pozdravy od současné ředitelky školy Hany Svobodové a pozvala všechny přítomné na návštěvu do školy. Při vycházení z kostela byla vykonána sbírka na potřebné lidi v Diakonii, která vynesla 1800 Kč.
Ve škole se hosté mohli podívat do jednotlivých tříd a odborných učeben, kde studenti představili zdravotnické obory, mohli si přečíst panely s historickým přehledem, podívat se na dobové fotografie a prezentace současného života školy. Bylo připraveno občerstvení, podávaly se polévky a hosté obdrželi památeční misku s logem školy. Sestry boromejky si pro nás připravily zajímavou prezentaci o historii kongregace Milosrdných sester a zvlášť vybraly a zdůraznily události, které se vztahovaly k naší škole. Dozvěděli jsme se tak o významu školy pro okolí Líšně. Tak například během první světové války se škola snažila pomáhat vojákům a jejich rodinám, finančně podporovala vdovy a sirotky. Sestry také organizovaly sbírky ostružinového listí a kopřivových stonků pro válečnou péči, dívky šily v hodinách ručních prací oblečení pro vojáky. Při další válce byla budova školy využívána k ubytování vojáků a sklep sloužil obyvatelům Líšně jako úkryt při bombardování. Když v roce 1949 došlo k zestátnění klášterní školy, musela většina sester školu a klášter opustit. Poslední tři sestry, které se staraly o hospodářství, odešly o rok později. Z líšeňské kroniky se dochovala následující vzpomínka. Dne 29. srpna 1950 zdobila sestra představená oltář v kapli a pociťovala zvláštní předtuchu, které se nemohla zbavit. Zašla do hospodářství a vtom zaslechla prudké údery na dveře. Když otevřela, stálo před domem sedm mužů, mezi nimi dva z MNV, a přáli si soukromý rozhovor. Komise se představila a vedoucí podal sestře představené listinu ze Státního úřadu církevního. Nastalo trapné ticho. Vedoucí se po chvíli zeptal: „Co tomu říkáte?“ Sestra představená odpověděla: „Je to smutná zpráva pro sestry, které v Líšni působily takovou řadu let. Není pravda, že místnosti nejsou využity. Jsou dány k dispozici škole a sestry mají jen to nejnutnější. Je to však pro nás velké vyznamenání, že stejně jako naši řeholní kněží smíme trpět pro víru i my. Politikou se nezabýváme, budeme tedy trpět jen pro víru a to je naší ctí...“ Nákladní auto odváželo osobní věci sester a dne 30. srpna 1950 doprovodila církevní referentka komunitu do soustřeďovacího kláštera v Albrechticích. Setkání se sestrami bylo dojemné a silné. Na chvíli jsem se v mysli vrátila na začátek minulého století a představila si zástupy chudých dětí čekajících na polévku. Milosrdenství se nesmazatelně zapsalo do zdí budovy školy a věřím, že jeho moc a síla nás všechny bude ovlivňovat nejenom ve škole, ale i v životě. Romana Špačková
25
Brigády v Herlíkovicích Vzpomínky Čas: Vlahá letní noc blíže neurčeného roku minulého století …skupinka mladých lidí sedí při kytaře a písničkách v „Kuncárně“. Spolu s nimi farář. Za chvíli začne večerní program: biblický výklad a pak něco z kultury. Na řadu možná přijde i politika. Později
se někteří vytrácejí na procházku ke kapličce. Další klábosí na louce vedle hlavní budovy. Všichni celý den pilně pracovali, večerní odpočinek chutná sladce. Ano, tady si člověk užije! Práce sice někdy připomíná galeje, ale posiluje vědomí, že večer budeme zase o kousek dál. Radost z dařícího se díla je dobrá odměna. Krásnější pak už je jen nádherný požitek svobody. Tady, v odlehlém koutě Krkonoš, můžeme zpívat naše písničky, diskutovat s faráři i s ostatními o tom, co nás zajímá. Je propastný rozdíl mezi světem čtyř budov za kostelem a světem pod horami, kde se pořád něco zamlčuje, hlídá se každé slovo, a kde jsme stále tlačeni do podoby vzorných pionýrů, svazáků, zkrátka budovatelů světlých zítřků. Tady si užíváme světlé přítomnosti! A možná, že zítra pojedeme do Vrchlabí do kina. Snad se nás do unaveného farářského žigulíka deset namačká… Tomáš Matějovský
Přítomnost Čas: začátek května 2010 Svátek práce nejlépe oslavit brigádou! Tak se rozhodlo patnáct statečných chlapců i děvčat. Pustili se chrabře do boje s nánosy hlíny a trávou v odtokových struhách. Ráchali se ve studni i potůčku. Nejudatnější neváhal vnořit ruku po rameno do ucpané odtokové roury, čímž si vysloužil titul Úderník roku 2010. Hrabali listí.
26
Vozili cihly. Likvidovali škody po čtvrté egyptské ráně. Secesní kostelík z dob sudetských Němců se opět zaskvěl čistotou. Součástí práce je i odpočinek, jak praví Hospodin v knize Genesis. Jistě měl na mysli ping-pong, fotbálek, kytaru a stolní hry. Možná i slaňování Hnědých skal. Tam jsme se totiž učili, že nemáme spoléhat jen na vlastní brigádnické síly, ale též se učit důvěřovat jiným a jinému. Práce totiž šlechtí, když má zřejmý účel. Účelem naší brigády a všech následujících je okrášlit Horský domov, aby to bylo místo, kde srdce zaplesá! Marie Medková
Pozvánka Čas: 24.–28. září 2010 Pobyt pro pamětníky herlíkovických brigád Atmosféra domácí, ceny příznivé!
Chrástečtí evangelíci staví zvonici
Z
vonici přímo na střeše fary se rozhodli postavit členové FS ČCE v Chrástu. Chrást na severním Plzeňsku patří mezi obce bez klasického kostela, a tedy i zvonů. To se ale brzy změní. Místní evangelický sbor totiž začal se stavbou zvonice na sborovém domě v Železniční ulici. Zvon přivezl jeho farář jako dar evangelické farnosti z německé obce Posseck. Původně byl ale menší litinový zvon v roce 1925 odlit pro kostel v bavorském městě Zeil am Main. Základ budoucí zvonice zatím stojí na farské zahradě. Přes polovinu z potřebných sedmdesáti tisíc korun se už evangelíkům
Na Horský domov se opět sjíždějí lidé ze všech koutů republiky, přijíždějí zavzpomínat na časy minulé, každý z nich si s sebou přiváží své vzpomínky. Pro některé to bude třeba příjemná příležitost opět se po letech setkat, někteří přijedou se zvědavostí, co tu z dob minulých zůstalo, co se změnilo a co je nového. Nabízíme každoroční setkání pamětníků a jiných příznivců herlíkovických brigád. Všichni jsou srdečně zváni a vítáni!!! Přihlášky k pobytu nebo k účasti v přípravném výboru přijímáme na adrese: Horský domov Herlíkovice, 543 52 Strážné 157, www.horskydomov.cz,
[email protected] 499 434 300 nebo 604 434 300 Na těchto kontaktech vítáme jakékoli náměty a příspěvky ke společnému programu, historické materiály obrazové i zvukové. Eva Jindřišková P.S.: My, co se okolo Horského domova motáme, slýcháme často vyprávění o tom, jak a proč v minulosti lidé ztratili chuť do Herlíkovic jezdit. I takovou minulost Kuncárna, Vokurka, Vilka a Hlavní budova mají. Spíš je to ale minulost některých lidí. Budovy slouží jen jako útočiště, dávají prostor ke společenství. A právě to společenství mohou vytvořit jen lidé. Že už by nám tradice a krása Horského domova nic neříkala? Není právě teď možná poslední příležitost opustit vzpomínky na to špatné a zkusit na tom dobrém zbudovat nové dílo, lidem k potěšení a Pánu Bohu ke slávě?
v Chrástu podařilo vybrat a doufají, že poprvé se vyzvánění k bohoslužbám a jiným příležitostem ozve do prázdnin. Pomoci získat zbylé finanční prostředky má tento týden zahájená akce s názvem „Podepiš se na zvonici!“ Lidé, kteří chtějí nevšední projekt podpořit, si mohou „koupit“ část měděné střešní krytiny a zespodu na ni napsat své jméno. Slavnost požehnání zvonu s bohatým kulturním programem se koná na farské zahradě v Železniční ulici v Chrástu v sobotu 12. června. Poté bude celá konstrukce i se zvonem vyzdvižena a upevněna na střechu fary. Karel Šimr
27
EKUMENA ŽIJE
Communio v Mnichově Za minimálního zájmu českých médií proběhl v Německu 2. Ekumenický Kirchentag
Z
atímco jsem si užíval písní Marlene Dietrichové a dalších šansonů minulého století v podání vynikající zpěvačky Alexandry Wölklové, ozýval se v pozadí nespokojený tleskot davu, který se nedostal na dialog Hanse Künga s evangelickým teologem Jürgenem Moltmannem. Hans Küng patřil ke hvězdám 2. Ekumenického Kirchentagu, který ve dnech 12.–15. května 2010 v Mnichově navštívilo přes sto tisíc lidí především z Německa. Nedostal jsem se ani na panelovou diskuzi jiného neméně známého teologa Otto Hermanna Pesche o problematice eucharistické pohostinnosti – intercommuniu. Zprávu o současném stavu řešení této teologické otázky podat tedy nemohu. Rád bych ale čtenáři přiblížil mnichovský Kirchentag, jak jsem jej vnímal při osobním výběru z jeho nepřeberné postmoderní nabídky. Čím vlastně je Kirchentag? V Česku nemáme s podobnou akcí zkušenosti. Kirchentag lze přirovnat k obrovskému náboženskému veletrhu a týdnu otevřených kostelů zároveň. Není to akce ryze církevní. Spolupracuje celé město. Otevřena byla i muzea, galerie, filharmonie nebo třeba olympijský sportovní areál. V Německu se každoročně střídají evangelické a katolické Kirchentagy a podruhé se konal Kirchentag ekumenický (první byl před pěti lety v Berlíně). Do Mnichova se sjelo i mnoho významných teologů, církevních představitelů i politiků. Za zmínku stojí luterská biskupka Margot Käßmannová, bývalá předsedkyně celoněmeckého svazu evangelických církví (EKD). Ta nedávno kvůli řízení pod vlivem alkoholu odstoupila ze všech svých funkcí. Pro tento jasný postoj k svému selhání je v Německu ještě populárnější než dříve. Charismaticky na Kirchentagu vystupovala i kancléřka Angela Merkelová, která
28
všechny ujišťovala, že má německou ekonomiku pevně v rukou. Na podobných ekumenických shromážděních se často otevírá i otázka společného slavení Večeře Páně – eucharistie. Zatímco tradiční protestantské církve, anglikáni či starokatolíci ji umožňují a na různé úrovni praktikují (v Mnichově společně slavili anglikáni se starokatolíky, luterány a dalšími protestanty), v římskokatolické církvi se připouští (kromě výjimek udělených biskupem) jen tam, kde obě církve mají apoštolskou posloupnost a víru v Kristovu reálnou přítomnost v eucharistii. Odmítavý postoj mají ke společnému slavení i ortodoxní církve, které většinou nezvou ani římské katolíky. Jako náplast na bolavé místo vzájemných vztahů pravoslavní nabídli v Mnichově ostatním křesťanům posvěcený chléb. Také pořadatelé česko-německé bohoslužby se symbolicky pokoušeli překonat rozdělení, když v jejím závěru místo eucharistie rozdávali vinné hrozny. Na text o nanebevstoupení Páně kázal biskup Radkovský. Střídal perfektní němčinu s češtinou a mile vylepšil můj dojem z ekumenické bohoslužby. Společenství bylo vřelé, zklamal mě ale prostor modlitebny. V Mnichově je tolik pozoruhodných kostelů, stačilo si jen vybrat. Pokud z Čech přijelo nejvíce reformovaných, proč je nepozvat k luteránům nebo ke katolíkům? Organizátoři si mě naopak získali výbornou českou kuchyní a otupili dobrým pivem při následujícím agapé. Je škoda, že účast českých katolíků zachraňoval pouze plzeňský biskup spolu se studenty arcibiskupského gymnázia v Olomouci a pár dalších jednotlivců. Jinak, kam jsem se podíval, všude samá českobratrská tvář, studenti Evangelické teologické fakulty a pár „husitů“. Další účastnice
biskup František Radkovský
se mi představila jako hledající a druhá jako církevní turistka. Jako bychom nebyli na Kirchentagu ekumenickém, ale evangelickém. Je to ale jen moje nepřesná sonda do vzorku pøibližnì tří stovek českých účastníků. Nedostatek dobrého vkusu (času, lidí, peněz?) se podepsal i na vzhledu českého stánku. Je pravda, že stánek měl jepičí život a není třeba z něj dělat umělecké dílo (i když to tu již také bylo – plastika Krista, který sloužil jako poutač našeho stánku na jednom z předchozích Kirchentagů, je dnes součástí výzdoby evangelické modlitebny v České Lípě). Kirchentag sice není expo v Šanghaji, kde počet návštěvníků v českém pavilonu láme rekordy, chyběl mi ale nápad, dobrý design, který by náhodného návštěvníka přiměl se v obrovské konkurenci u nabídky českých církví zastavit. Obsah byl opět spíše prezentací českobratrskou než ekumenickou. Chápu, že evangelíci mají s tímto typem akcí dlouhodobé zkušenosti. Svůj know how mohli ale nabídnout i katolíkům a dalším církvím. Je dobře, že některé prezentované evangelické dokumenty (např. o zneužívání žen v česko-německém příhraničí) mají celospolečenský dosah a nejsou jen vlastní reklamou. Co mě naopak v Mnichově zaujalo? Jak jinak, krásné moderní kostely. Katolický St. Laurentius, kde architekt Steffann ovlivněný Romanem Guardinim upravil ještě před druhým vatikánským koncilem (1955) prostor centrálně a oltář umístil do středu kostela a čelem k lidu. Nebo
plně prosklený kostel Herz Jesu. Ten ukazuje, že i tradiční frontální dispozice chrámu má stále co nabídnout. Prošel jsem i mnoho zajímavých chrámů luterských. Např. poněkud brutalistický kostel smíření v koncentračním táboře v Dachau, kde není jediný pravý úhel. Je to zcela záměrně, aby se zdůraznil kontrast s hrůznou pravidelností tábora, ve kterém zahynul i sekretář Ymky Jaroslav Šimsa. V době Kirchentagu byla v táboře otevřena jeho výstava. Musím zmínit i úpravu benediktinského kostela sv. Bartoloměje, kam jsem po rozběhaném dni pravidelně chodil na ekumenické nešpory. Zažil jsem zde i další příjemné agapé. Podávalo se bavorské pivo a chléb. Navštívil jsem i panel o Íránu nebo bohoslužbu s několika biskupy z Afriky. Alespoň symbolicky tak bylo možné vytvořit společenství s lidmi často pronásledovanými režimem a podepsat petici proti trestu smrti v Íránu nebo si v solidaritě s hladovými lidmi z Afriky přiblížit rozmnožení chlebů (Mk 6,41). Škoda, že pořadatelé povolili vybírat peníze jen na závěrečné bohoslužbě. Výzva podpořit program pro africké děti tak nemohla být uskutečněna. Závěr celého Kirchentagu patřil nedělní ekumenické bohoslužbě na otevřeném prostranství, kde se obvykle koná světoznámý Octoberfest. Bohoslužbu jsem vynechal. Odradil mě dlouhý seznam kazatelů a řečníků. Považuji za ekumenický nešvar, když musí dostat slovo představitelé všech církví a na prostý lid zalévaný proudy deště myslí málokdo. Nešlo o bohoslužbu s Večeří ¥
29
Páně. To nepovažuji za deficit. Domnívám se, že velká shromáždění jsou smysluplná více jako „hudební show“, prokládaná krátkým slovem, než jako polní mše. Eucharistie patří do menších intimních komunit, kde je naopak velký prostor pro prohlubování společenství, eucharistickou pohostinnost a intercommunio.
Mnichov tak nabídl významnou ekumenickou událost. Škoda, že česká média o ní prakticky nereferovala. Snad to příští rok napraví při zpravodajství z 33. Kirchentagu, tentokrát jen evangelického. Uskuteční se od 1. do 5. června 2011 v Drážďanech. Jan Kirschner (psáno pro Českého bratra a ChristNet.cz)
Institut ekumenických studií v Praze
O
bčanské sdružení Institut ekumenických studií v Praze (dále IES) vzniklo v roce 1994 k podpoře ekumenického dialogu. Zakládajícími členy byli představitelé církví a veřejného života jako např. tehdejší synodní senior Pavel Smetana, starokatolický biskup Dušan Hejbal, emeritní rektor UK Radim Palouš, profesor Jan Sokol a další. Hlavní náplní bylo zřízení stejnojmenné školy, která zahájila na podzim roku 1995 výuku ekumenické teologie. V roce 1999 převzala studijní program Evangelická teologická fakulta UK jako bakalářské studium Teologie křesťanských tradic. Pilíře, na kterých je studium postaveno, jsou samostatné myšlení, diskuze v seminářích a písemný projev. IES tento program podporuje řadou doprovodných aktivit, jako jsou letní kurzy, víkendové semináře, besedy, výlety, modlitby, duchovní cvičení, liturgie apod. Studium není určeno k výchově profesionálních teologů, ale „poučených laiků“, kteří pracují či studují jiný obor (např. historii, pedagogiku, filologii, práva, medicínu, architekturu, přírodovědné, tech-nické, zemědělské i umělecké obory). Nepředpokládá se, že se budou teologií „živit“, ale že využijí studia a ekumenické formace k vlastní orientaci či k budování církví „zespoda“. Pestré je věkové složení studentů i jejich církevní příslušnost – kromě římských katolíků studují „husité“ a členové řady protestantských církví včetně církví evangelikálních. Obdobně pestré je i složení pedagogů. Dnešní generace vysokoškoláků již nevnímá rozdíly mezi církvemi tak vyhraněně jako např. před patnácti lety, kdy začal IES působit. A to přesto, že v bázích církví vesměs stále panuje „ekumenická doba ledová“. Dnešní generace zakouší, že teologie je jen jedna, byť má svá konfesní specifika. Zakouší, že tam, kde se lidé spolu modlí, se harmonizuje
30
jejich víra. Zakouší, že příslušník jiné církve není „polovičním“ křesťanem, ale že je možné se od něho lecčemu naučit. IES pořádá dvakrát ročně víkendová setkání zájemců o teologii. Pro studenty bakalářského programu Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze jsou povinná a zároveň jsou otevřená i pro veřejnost. Program je ohraničen tématem daného setkání. Obsahuje zpravidla přednášky (často za účasti zahraničních hostí), koreferáty, panelovou diskusi, seminární skupiny, modlitby různých tradic, liturgii některé z denominací, případně koncert nebo výstavu. Jsou pochopitelně prostorem i pro neformální výměnu názorů.
Pavel Hradílek
Každoročně na počátku nového akademického roku pořádá IES pro všechny ročníky desetidenní soustředění mimo Prahu. Z kapacitních důvodů je soustředění organizováno vždy pro dva ročníky společně, přičemž jeden víkend je pro všechny ročníky společný. Náplň tohoto úvodního soustředění je možno rozdělit do dvou hlavních částí: a) výuková část (která je v režii Evangelické teologické fakulty); v rámci kurzu je soustředěno ètrnáct výukových bloků (každý blok se skládá ze dvou hodin přednášky a navazujícího dvouhodinového semináře)
b) doplňková část; součástí kurzu jsou pravidelné společné modlitby (ráno a večer), společné liturgie slavené podle různých církevních tradic, besedy s představiteli církevního života v České republice i v zahraničí, prostor pro společné diskuse i pro individuální rozhovory. Důležitým momentem je rovněž společný život studentů a vyučujících, v rámci kterého jsou účastníci vedeni ke spolupráci jak v praktických věcech, tak např. při přípravě společných modliteb a liturgií. Prostor je rovněž vyhrazen pro volný čas (sportovní aktivity, výlety do okolí, kulturní večery). Společný pobyt umožňuje vytvoření přátelských vztahů mezi vyučujícími a studenty i mezi studenty navzájem, což je důležitým předpokladem pro společný dialog, ke kterému jsou studenti vedeni.
vit eucharistickou modlitbu s anamnézí, která zvěstuje víru v propojení Večeře Páně s Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním, i epiklézí vyjadřující víru v Ducha svatého – proměňující sílu a dárce smyslu celého konání. Čím dál více se objevují zájemci, kteří mají intelektuální předpoklady studovat, hledají víru a nejsou zakotveni v žádné církvi. Tento trend lze pozorovat na teologických fakultách na západ od našich hranic a zřejmě míří i k nám. Fakulty přestávají být místem, kde studují budoucí služebníci církve, ale slouží jako základny katechumenátu. K tomu by ovšem pouhé odborné vzdělávání nestačilo. Doprovodné programy podporují rozvoj osobnosti zkušeností sounáležitosti studentů mezi sebou i s učiteli. Zejména desetidenní kurzy na začátku každého akademického roku umožní,
Tato výchova k ochotě naslouchat druhým a k dialogu je důležitá především v konfesijně smíšeném prostředí, neboť umožňuje postupné odbourávání předsudků o „těch druhých“. Důležitým prostředkem sjednocování je společně slavená liturgie. Zejména Večeře Páně však vyžaduje některé předpoklady, aby znamení intercommunia bylo pravdivé. Abychom skutečně slavením vyjadřovali ochotu se vydávat jedni za druhé, tak jako se Ježíš vydává za nás. Církve, se kterými takto svátostně komunikuji, musím považovat za „své vlastní“. I přes jejich pro mne mnohdy těžko snesitelné postoje a projevy. Praktickou cestou k tomu je u katolíka např. uznat a zakusit, že i liturgie slova je plnohodnotná bohoslužba. Dbát, aby při eucharistii nezastínila statická přítomnost Krista jeho výzvu k eucharistickému chování. Přijímat pod obojí způsobou, aby tak byla vyjádřena zásadní rovnost všech pokřtěných. U protestanta např. začít používat i jiné smysly než sluch (v Čechách se navíc přestat štítit kříže jako symbolu Kristovy smrti a zmrtvýchvstání), obno-
aby studenti i pedagogové spolu žili tak, jako tomu bylo na středověkých univerzitách. Sami studenti si podle nedávného dotazníku nejvíce cení společenství s učiteli, setkávání s lidmi „odjinud“, odbourávání předsudků a přátelství. Mezi předpokládané vstupní znalosti patří základní orientace v biblických knihách a církevních dějinách, stejně jako obecně kulturní přehled, dále znalost alespoň jednoho z těchto světových jazyků: angličtiny, němčiny nebo francouzštiny. Pro magisterské studium se požaduje základní znalost jednoho z biblických jazyků. Kromě toho je vítáno, aby zájemce byl zakotven v některém z církevních společenství a měl tak přímou zkušenost nejen s křesťanským učením, ale i s křesťanskou praxí. Nechybí však ani studenti nepokřtění. Přihlášky ke studiu pro akademický rok 2010/2011 je nutno podat na studijním oddělení ETF UK (Černá 9, 115 55 Praha 1) nebo zaslat poštou do 31. července 2010. Bližší informace na http:// www.iespraha.cz nebo http://www.etf.cuni.cz. Pavel Hradilek
31
ROZHOVOR s Ivanou Noble
Zklidnit hladinu našeho života Docentka Ivana Noble (1966) je farářka Československé církve husitské. Vyučuje ekumenickou teologii na ETF UK a systematickou teologii na Mezinárodním baptistickém semináři v Praze. Zároveň od roku 2004 vede každé jaro v karmelitánském klášteře v Kostelním Vydří pro zájemce z evangelického prostředí týdenní ignaciánské exercicie.
Co to jsou vůbec „exercicie“? Sám výraz exercicie nebo duchovní cvičení je převzat z názvu knížečky Ignáce z Loyoly, v níž shrnuje praktické rady pro ty, kdo doprovázejí druhé na cestě obrácení. On sám říká, že duchovní cvičení se podobají cvičení tělesnému v tom smyslu, že člověk se na něco připravuje, o něco se snaží – v tomto případě nikoliv o to, aby uběhl maraton, ale o to, aby se zklidnil a otevřel v sobě prostor pro modlitbu, pro rozjímání nad Písmem, pro to, aby se mohl setkat s Pánem Bohem a na základě tohoto setkání spatřit svůj život v novém světle a případně s ním něco praktického podniknout. Ale na rozdíl od cvičení těla se tu nejedná o výkony. Vztah s Bohem nemůžeme urvat silou ani si jej nemůžeme zasloužit. Můžeme ale zakusit, že v něm žijeme, protože nám byl darován ještě mnohem dříve, než jsme se po něm začali ptát. Ignaciánské exercicie nabízejí určitou strukturu rozjímání nad Písmem svatým, která zahrnuje důraz na obrácení, na následování Krista v jeho pozemském putování, ve smrti i ve vzkříšení.
32
V tomto světle se pak člověk učí činit svobodně svá velká i malá rozhodnutí a kultivovat vztahy, ve kterých žije, aby se v nich zrcadlila Boží sláva a aby z tohoto zrcadlení Bůh měl radost a naši bližní užitek. V evangelických kruzích bývá někdy slyšet námitka, že podobné podniky oddělují týdenní „duchovno“ od celoroční „všednodennosti“. Jaký je podle tebe vztah mezi exerciciemi a „všedním dnem“? Záleží na tom, co všednodenností myslíme. Pokud myslíme na náš každodenní spěch, hluk, starosti – jsou exercicie vytrženým časem. Pro začátečníky bývá například nezvyklé, že probíhají v tichu. Kromě společných modliteb a rozhovoru s tím, kdo exercicie doprovází, se komunikace děje jinak. Ticho pomůže zklidnit hladinu našeho života tak, aby bylo lépe vidět na hlubinu. Ale z ní nejsou vyloučeni ti, s nimiž jsou naše životy spojeny. Naopak, v prostoru modlitby a vnitřního usebrání tyto vztahy mluví svými jemnými hlasy, které v denním shonu běžně neslyšíme. A obdobně se utváří také společenství mezi spolu-se-modlícími, spolu-mlčícími, kteří najdou nové způsoby, jak si vzájemně prokazovat pozornost. Exercicie nejsou útěkem ze života, ale cestou, jak celý život zakoušet pravdivěji a plněji – a to nejen v týdnu, kdy se dějí, ale hlavně po návratu domů. Máš zkušenost s podobou exercicií v prostředí různých církví. Liší se evangelické prožívání exercicií třeba od katolického? První setkání s exerciciemi je trochu jiné. Ignácova zkušenost a řeč, kterou o ní mluví, vychází z římskokatolického prostředí, z jeho pojetí církve, svátostí, společenství svatých, ale nejsou tímto prostředím omezeny. Je třeba, aby se lidé z evangelického prostředí naučili překládat tuto řeč do své vlastní. Po tomto prvním kroku bývají obvykle překvapeni, jak dobře jim vyhovuje Ignácova práce s Písmem, jeho pojetí milosti a duchovního života, v němž Stvořitel jedná přímo se svým tvorem, bez prostředníků.
Myslíš, že evangelíci do exercicií vstupují s něčím, čemu by se dalo říci evangelická spiritualita? Spiritualita, důraz na duchovní zkušenost, to je něco, co v protestantském prostředí vždycky bylo, ale ne vždycky se o tom snadno mluvilo. A jak se pravidelně přesvědčuji, o evangelické spiritualitě je obtížné mluvit jako o něčem jednotném, podobně jako je tomu u jiných křesťanských tradic. Bylo pro mne docela překvapující zjistit, že zatímco někdo z evangelíků bude považovat za občerstvující meditace nad evangelijními texty, někdo další bude potřebovat mnohem více chválit Boha zpěvem, další bude nejvíce osloven obrazem nebo tichem. Jeden bude zvyklý pracovat se svým citovým životem stejně jako s rozumovou reflexí. Druhý se takovým postupem bude cítit ohrožen. A mohla bych pokračovat dlouhým výčtem. Společné rysy se ale přece najdou – vážnost, s jakou člověk vnímá své pády a povstání, touha nežít křesťanský život formálně, touha sdílet se o dobré věci, které člověk na své cestě najde. Ale přece jen: my evangelíci například býváme zvyklí číst Písmo „historicky“, dokonce „historicko-kriticky“. Nestojí to někdy v cestě možnosti ponořit se do biblického textu, jak oslovuje tady a teď právě mne? Na druhou stranu je pro evangelíky docela dobře pochopitelné, že se v dějinách Písmo vykládalo také jinak, třeba typologicky nebo alegoricky. Je tedy možné se znovu naučit pracovat s Písmem tak, že my čteme je a ono, oživené Duchem, zase čte náš život, vznáší na něj nárok a otevírá mu nové možnosti. Myslím, že jeden přístup (např. historicko-kritický) druhý neruší, ale že se navzájem mohou doplňovat. Jak vypadá takový typický den na exerciciích? Jak jsem již zmínila, dny probíhají v tichu. Část denního programu je společná: ranní modlitba, snídaně, po ní úvod k prvnímu bloku meditací, oběd, úvod k odpolednímu bloku meditací, večerní modlitba, večeře, eucharistie. Každý sám si pak do denního programu zařadí: dvě až čtyři hodiny meditací nad biblickými texty a nad ignaciánskými tématy stejně jako případný rozhovor s exercitátorem či exercitátorkou a procházku. Tady je důležité, aby člověk vzal v potaz, kdy se dobře soustředí, kolik potřebuje odpočinku, zda se mu lépe modlí v klidu kaple nebo při chůzi
krajinou. Pro začátečníky bývá obtížné přijít a mluvit o tom, co se v modlitbě děje nebo naopak neděje, jaké momenty ze života se hlásí o slovo, protože potřebují nějak změnit. Ale během prvních exercicií obvykle tento ostych opadne. Atmosféra dne je pak také ovlivněna tím, jaký týden exercicií člověk prochází. Znamená to, že lidé, kteří na exercicie přijedou, nerozjímají nad stejnými texty a tématy? Ano. Celé exercicie trvají mnohem déle než týden, vlastně jsou rozděleny do čtyř týdnů. Člověk, který přijede na duchovní cvičení poprvé, začíná vždy prvním týdnem – a ten si pak může ještě několikrát zopakovat. Když lidé přijíždějí již po několikáté, je možné se domluvit na individuálním vedení dalších týdnů. V prvním týdnu jde o obrácení člověka k těm základům v Bohu, z nichž roste jeho život. Druhý týden se soustředí na Kristův pozemský život a na naše následování. Třetí týden je zaměřen na Kristovo utrpení a smrt, na jeho věrnost, která volá po věrnosti naší. Čtvrtý týden je pak orientován na setkání se vzkříšeným Pánem a na komunikaci lásky, do níž jsme pozváni, kterou smíme zahlédnout ve společenství svaté Trojice a napodobovat ve svém životě s druhými a pro druhé. Jaká je úloha toho, kdo exercicie doprovází? Má být průvodcem, rádcem, někým, kdo umí naslouchat a zná dynamiku a tradici duchovních cvičení také sám, jako ten, kdo jimi mnohokrát prošel. Ten, kdo exercicie vede, má za úkol se také modlit za ty, které doprovází. Modlitba ani rada by ovšem neměly navrhovat rozhodnutí, která průvodci nepříslušejí. V centru dění není totiž on, ale vztah mezi Bohem a tím, kdo exercicie podniká. Máš ty sama nějaký zážitek z exercicií, o který by ses chtěla podělit? Pamatuji si, že když jsem byla sama na exerciciích poprvé – tehdy to bylo na Svaté hoře v Pøíbrami – první noc nikdo z naší husitskoevangelické skupiny nespal. Ráno jsme vypadali všichni podobně šedivě, kruhy pod očima, a silentium jsme přerušovali otázkami: Myslíš, že je to v pořádku, že jsme tady? Druhá noc už byla mnohem lepší. ptala se Šárka Grauová
33
Velikonoce v Srbsku
T
radice se má ctít. A stalo se dobrou tradici, že o Velikonocích vyjíždím ke krajanům do Srbska. Letos byl tento pobyt z mé strany o to zajímavější, že se mnou jela sestra Marta Ouřecká, kurátorka kutnohorského sboru, která se ve Središti narodila. Jsem rád, že napsala vzpomínku na letošní Velikonoce, vzpomínku, která je aktuální i v době posvatodušní.
Velikonoce ve Veliko Središti Celý život ochraňuji malý linkovaný sešit, do kterého zapisoval můj tatínek vše od mého narození. Jedná se o čtyři roky života malé holčičky ve Veliko Središti. Čas od času jsem si v něm četla. Vracela jsem se k zápiskům společně s vnučkou, když chtěla vědět, jaké to bylo, když jsem byla malá. Ukazovala jsem jí na mapě, kde to je, a v takových chvilkách jsem si říkala, že se do místa mého narození již nepodívám.
Vše však změnilo jedno setkání. Byla první adventní neděle 29. listopadu 2009 a v Kutné Hoře byl sborový den, na který jsme pozvali faráře Petra Brodského, aby nám přiblížil svou práci „potulného kazatele“ pro české evangelické sbory ve východní Evropě. Povídání bylo velmi zajímavé, náš host měl hodně fotografií a při besedě došlo i na Srediště. Jen jsem řekla, že jsem se tam narodila, a ihned mně nabídl, že s ním mohu na Velikonoce 2010 jet do Srbska. Cesta trvala celý den a večer jsme se přiblížili k hranicím Srbska. Měla jsem velmi smíšené pocity. Dojeli jsme za tmy a já byla tam, kde jsem se narodila. Očekávala nás rodina Hájkova a velmi srdečně nás uvítali a pohostili. Zůstala jsem u Hájků a ostatní
34
putovali dále. Vypravovali jsme a prohlíželi fotografie dlouho do noci. Krásné jarní ráno na Velký pátek nás uvítalo sluníčkem, a již se konala příprava na sváteční bohoslužby. Jak jsem poznala, když přijede bratr Brodský je to vždy ve Središti velká radost. Bohoslužby jsou v českém jazyce a opravdu jsem se přesvědčila o tom, že všichni, kteří na sváteční shromáždění přišli, mluví česky. Já byla ve sboru moc pěkně přijata. Došlo i na vyřízení pozdravů z Čech. Dojetí bylo veliké, poněvadž slavení svátosti Večeře Páně ve společenství krajanů bylo pro mne něco mimořádného. Po bohoslužbách jsme se fotografovali na dvoře fary. Povídání o tom, co v Čechách a co v Srbsku, se trochu protáhlo. Pak jsem si s bratrem Hájkem prohlédla kostel, který je pěkně opravený i díky Jeronymově jednotě. Zde jsem byla kdysi pokřtěna a sedávala s maminkou u varhan. Na odpoledne mi připravili vyjížďku autem do okolí Srediště, návštěvu blízkého kláštera a okresního města Vršace. Sváteční den se blížil k večeru a zase jsme dlouho povídali. Sestra kurátorka Hájková nás jako malé děti hlídala, tenkrát již byla po konfirmaci. Také jsem se dozvěděla, jak se naučila hrát na varhany, jak učila děti v nedělní škole a připravovala konfirmandy. V sobotu jsem si prohlédla opravenou faru a některé zápisy z doby, kdy zde sloužil tatínek. Odpoledne jsme se sestrou Hájkovou prošly celou vesnici. Je velikonoční neděle a opět pěkné sejití s radostí zmrtvýchvstání. Zpívalo se bez varhan, ale radostně i z Dodatků. Pak ještě loučení, společný oběd u Hájků a cesta domů. Musím poděkovat faráři Brodskému, že mě našel a vzal do míst, která jsem velmi ráda viděla. Několik dní jsem prožívala letošní Velikonoce s krajany, se kterými nás spojuje jazyk a společná víra. Děkuji celé rodině Hájkových, která se o mne vzorně starala. Zpráva sestry Marty Ouřecké, rozené Pechové vystihuje velikonoční atmosféru u krajanů v Srbsku. Já jen dodám, že spolu s dalšími z výpravy jsme v sobotu slavili vzkříšení Páně i s krajany v římskokatolické farnosti v Kruščici. Na závěr bohoslužby jsme si zazpívali „Šly zrána ke hrobu…“ A tak jsme mohli znovu prožít veliké Boží divy! Bohu díky.
Pb+
GRATIAS AGIMUS
Nicejsko-cařihradské vyznání víry Pořady bohoslužeb, které připravil Poradní odbor liturgický (viz http:evangnet.cz/texty/ liturgie), uvádí, že vyznání víry patří k části služby Slova. Je summou víry, celá víra je jím vyjádřena. Stává se naší odpovědí na Boží Slovo zvěstované z kazatelny. Není jen definicí pravé křesťanské víry, ale je také společným chvalozpěvem církve. Nicejskocařihradské vyznání víry na rozdíl od vyznání apoštolského, zdůrazňuje Ježíšovu podstatu věčného božství. Má specifické formulace, které vyjadřují hloubku křesťanství.
Vznik – šíření – interpretace Pevně formulovaná vyznání víry byla původně součástí křestní liturgie, představovala shrnutí křesťanské víry, které vyznávali konvertité při křtu. Proto také začínala osobním vyjádřením, slovem „věřím“. S touto praxí se setkáváme také dnes při křtu dospělého, při němž pokřtěný vyznává svými slovy, co pro něj víra v Boha znamená. Již ve staré církvi existovalo velké množství lokálních kréd, z nichž se ve 4. století etablovalo starokřesťanské vyznání víry, tzv. Nicaenum. První název tohoto kréda je odvozen od míst konání dvou ekumenických koncilů: v roce 325 v Niceji (nebo Nikaji) v Malé Asii a v roce 381 v Cařihradu. Nicejský koncil, svolaný císařem Konstantinem, byl velkou událostí. Sešlo se 220 až 318 biskupů z celého tehdejšího křesťanského světa od Galie až po Persii. Ze Západu jich přišlo jen pět. Císař, jenž usiloval o univerzální křesťanskou říšskou církev, sám předsedal koncilu, „jako posel Boží v zářivém lesku purpuru a zlata“, píše Eusebius z Nikomedie. Tato první říšská synoda trvala téměř dva měsíce a měla především rozhodnout o Ježíšově božství, definovat nauku o Trojici a učení o ospravedlnění. V popředí byly věroučné spory, které rozštěpovaly křesťanstvo. Ariovo heretické učení, které zastávalo názor, že Kristus je Bohu pouze „podobný“,
vyvolalo pobouření. Po dlouhých debatách zvítězila pravověrná strana, která hlásala, že věčný Syn, který se stal v daném čase èlovìkem v Ježíši Kristu, je „Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem“. Cařihradský koncil, zásluhou Atanáše, Basila, Řehoře Naziánského a Řehoře z Nyssy, potvrdil, že Bůh je jedna bytost ve třech osobách. Zde vznikl dodatek: „Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce a s Otcem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků“. Na Východě rozuměli vycházení Ducha svatého tak, že vychází „z Otce skrze Syna“, kdežto později na Západě bylo zde připojeno slůvko „filioque“ („a Syna“), tedy Duch svatý vychází „z Otce i Syna“. Kvůli této interpretaci Východ obvinil Západ z hereze a dodnes zůstává tato otázka sporným bodem mezi východním a západním křesťanstvím. K ustálené podobě Nicaena došlo až na chalcedonském koncilu v roce 491. V 6. století bylo na Východě vloženo do liturgie Večeře Páně. Přes Španělsko, Irsko a Francii je zařazeno (jakožto pevná část) do římského mešního ordinária až v roce 1014. V římské tradici zaznívá po evangeliu nebo po kázání. Od té doby se používá jako ekumenické vyznání víry a je součástí nedělních a svátečních bohoslužeb také v evangelické církvi. Může zaznívat při každých bohoslužbách. Mezi zpívaným a mluveným krédem je jistý rozdíl hlavně v tom, jak vyzní. Mluvená verze připomíná osobní spojení víry se křtem a možná více vyhovuje našemu způsobu zbožnosti, kdežto zpívané krédo vyznívá více jako hymnický chvalozpěv, jako naše oslavné vyjádření toho, co nám Pán Bůh dává, co nám ve víře umožňuje. Nové zhudebnění Nicaena (viz notová ukázka) je snahou oživit jeho povědomí v naší církvi. Možná ve zpívané formě osloví víc. Z modálního nápěvu je cítit melodika Východu. Má se zpívat dynamicky: spodní poloha nápěvu slabě, vyšší tóny mají zaznít hlasitě ¥
35
a slovo „Věřím“ má pokaždé zadunět jako mocný úder zvonu. Přirozená artikulace textu na způsob „(velko)moravský“ dodává zpěvu volnost a dotváří
36
jeho výraz. Varhanní doprovod je k dispozici na www.e-cirkev.cz. Ladislav Moravetz
DIAKONIE
Diakonie a „černé díry“ Nad článkem Karla Šimra v ČB 4/2010
S
koro každá věta Šimrova článku ve mnì vyvolává souhlas. Zamýšlím se nad počátky Diakonie CČE, které jsem tak vehementně podporoval, přesvědčen, že toto je „druhá kolej“ (řádná, nikoli vedlejší kolej) existence církve, jak to odpovídá dvojohniskové misi Ježíše, který „kázal a uzdravoval“. Ty počátky byly spontánní; v euforii devadesátých let vznikala zařízení Diakonie všude, kde byla „ruka otevřena“ – ruka příznivých okolností, ale také, vděčně přiznejme, ruka Páně, jež se dotkla obětavých zájemců o tuto práci a rovněž sborů, které pro ni nabídly své objekty a upřednostnily ji před jejich využitím „komerčnějším“. Na úvahu, kde jsou ona „bílá místa“ a „černé díry, kterými se nikdo nechce zabývat“, zda můžeme „dělat to, co nikdo nedělá, anebo to dělat jinak“ (Šimr v uvedeném článku), na takovou úvahu v té chvíli nebylo času ani chuti. K tomu přistoupilo i toto: Po mnohaleté proluce začínala Diakonie „od nuly“ a vděčně přijímala masivní podporu svých zahraničních příznivců; bez jejich pomoci by se byla nemohla rozvinout. Ovšem zároveň s touto materiální pomocí přebírala též modely diakonické práce, které se v jiných konstelacích osvědčily, ale které bez další úvahy nezapadaly do naší situace nového začátku. Inspirovány ze zahraničí (až po přijetí emblémů), začaly u nás vznikat samostatné církevně orientované subjekty sociálně-charitativní služby, které přesně kopírují roztříštěnou mapu církví v ČR – katolická Charita a tolik Diakonií, kolik je nekatolických církví – aniž se v počátcích stal pokus o koordinaci a rozdělení úkolů v oblasti, kde míra a mnohotvarost lidské nouze jednoznačně přesahuje možnosti každé jednotlivé církve. Za pozornost stojí, že tomuto kopírování zahraničních modelů dokázaly ¥
AKTUALITY
Podpořte sbírku „Dar s velkým D“ formou dárcovské SMS Diakonie ČCE spustila dlouhodobou sbírku „Dar s velkým D“, která má za cíl upozornit na zajímavé aktivity Diakonie ČCE a získávat prostředky na jejich realizaci formou dárcovské SMS. Každý – i malý dar – je pro nás velkou věcí, neboť je svědectvím o vaší ochotě pomáhat tam, kde je to třeba, proto „Dar s velkým D“. Účel sbírky se každý měsíc mění, v důsledku čehož je možné pravidelným příspěvkem podporovat široké spektrum diakonických aktivit. Chcete-li sbírku podpořit, odešlete dárcovskou SMS ve tvaru DMS DIAKONIECCE na telefonní číslo 87 777. Cena DMS je 30 Kč, Diakonie ČCE obdrží 27 Kč. Službu DMS zajišťuje Fórum dárců. Nyní můžete nově přispívat pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku. Stačí odeslat SMS ve tvaru DMS ROK DIAKONIECCE na číslo 87 777 a každý měsíc vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč. Děkujeme za podporu. Nově otevřeno! Chráněné bydlení Letovice Nedávno se otevřely brány chráněného bydlení pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením v Letovicích u Brna. Zázemí zde najde celkem sedm klientů. Diakonické středisko v Brně tímto krokem dále úspěšně rozšiřuje poskytované sociální služby přímé péče pro lidi s postižením. „Spuštěním provozu chráněného bydlení se splnil sen našich klientů o vlastním bydlení – možnost žít za podpory asistentů v domácnosti, která se co nejvíce podobá domácnosti běžné. Pro rodiče to znamená vyřešení palčivé otázky, kde jejich děti budou bydlet, jakmile jim nebudou schopni sami pomáhat,“ dodává Jan Soběslavský, ředitel Diakonie ČCE – střediska v Brně. Dobrovolníci pomáhali v diakonickém hospici Sedmadvacet dobrovolníků z firmy ČEZ zavítalo do hospice Citadela ve Valašském Meziříčí. „Odvedli velký kus práce, na kterou nemáme vlastní pracovní kapacitu. Natřeli lazurovacím nátěrem dřevěné obložení podél celé budovy našeho zařízení a ještě stihli natřít zábradlí a lavičky v parku, kde mohou klienti trávit pěkné chvíle se svou rodinou,“ řekl
37
církve vzdorovat ve věci duchovní služby v armádě a ve věznicích, kde působí společně. Proč asi? Tam měly silného partnera v Armádě ČR a ve Vězeňské službě ČR. Nebyla snad tímto silným partnerem pro Diakonii výzva lidské nouze, aby se jednotlivé církevní diakonické subjekty poradily o rozdělení a koordinaci svých úloh? Nu, nedošlo k tomu a na trhu poskytovatelů sociálních služeb soutěží Diakonie ČCE nejen s institucemi sekulárními, nýbrž i navzájem s institucemi křesťanskými. V silovém zápase nemá možnost zvítězit, jakkoli usilovně se snaží o dodržení předepsaných standardů kvality, vzdělání, PR apod. Veřejné zdroje jsou omezené a v případě rovnosti uchazečů („neudělá tohle i někdo jiný za stejné peníze, na základě stejných registrací a podle stejných standardů kvality?“ – Šimr) rozhodnou nakonec i jiná hlediska, například politické povahy. Krize diakonických zařízení v sousedním Německu nás měla varovat. Tamní diakonie jen obtížně odpovídají na dotaz, o čem svědčí ve srovnání s jinými zařízeními téhož typu jejich „církevní“ logo. Přeji Diakonii ČCE, aby svou odpověď našla: Protože jsme vstoupili na „bílá místa“ a do „černých děr“, kam se nikomu nechce; a protože naší ambicí není kvalita pro lepší „konkurenceschopnost“, nýbrž kvalita pro lepší „schopnost spolupráce“ s jinými křesťanskými nebo i sekulárními poskytovateli. Možnosti takové spolupráce jsou četné: počínaje sdílením administrativního zázemí (například v agendě získávání grantů tuzemských i evropských); přes dohodnutou „rajonizaci“ služeb poskytovaných v jednom místě (městě, kraji, regionu); přes dohodnutý rozvrh kompetencí, když jedna organizace má nebo usiluje mít pro určitou činnost lepší předpoklady personální či jiné a mohla by tudíž převzít „klientelu“ organizace v této věci méně vybavené, ale v jiné oblasti třeba schopnější; až k zastřešující, koordinující struktuře všech církevních poskytovatelů, jakou byla Diakonie ČR, nedávno pro údajnou nepotřebnost zrušená. Až se toto – s duchovní podporou živých sborů – zdaří, vydáme svědectví o alternativním modelu starosti o potřebné, který ostatní společnost zatím nezná. Pavel Filipi
38
ing. Miloslav Běťák, ředitel hospice Citadela. Jiní dobrovolníci, pracovníci firmy Jacobs Kraft Foods, zase vyčistili park a vysázeli kolem hospice nové keře v pořizovací částce 300 000 Kč. „Velice si vážíme práce dobrovolníků, ale
i zájmu o pomoc právě hospici, místu, které pro mnoho lidí není příliš atraktivní. Senioři a lidé s různým chronickým onemocněním jsou přitom regulérní součást společnosti a nemají být na okraji zájmu,“ dodal Běťák. V Citadele a sousedícím Domě sociálních služeb pro osoby s různým zdravotním postižením pracuje v nepřetržitém provozu 104 zaměstnanců, kteří pečují o 75 klientů. Milíčův dům získal podporu ze sbírky Pomozte dětem! V rámci 11. ročníku podpořil společný sbírkový projekt České televize a Nadace rozvoje občanské společnosti – Pomozte dětem! také Vaska, sedmnáctiletého chlapce se středně těžkým mentálním postižením. Vasko je klientem diakonického střediska Milíčův dům v Jaroměři – předmětem projektu byl nákup osobního počítače, monitoru a potřebného softwaru, který Vaskovi pomůže rozvinout jeho dovednosti a vědomosti. Projekt je financován ze sbírky Pomozte dětem částkou 23 800 Kč. Diakonie ČCE – středisko Milíčův dům je nízkoprahový klub, který poskytuje prostor a pomoc dětem a mladým lidem. Ti tady nacházejí zázemí pro řešení svých problémů i nabídku volnočasových a vzdělávacích akcí, jež směřují k minimalizaci rizik spojených s dospíváním a případným sociálním vyloučením. ph
SLOVO
RECENZE
Číst Bibli hlavou i srdcem
V
dobách nedávno minulých bývalo pravidlem, že zatímco evangelický duchovní život vycházel především z Bible, ten katolický stavěl spíš na církevní tradici. Postupem času se situace změnila natolik, že dnes evangelický písmák v touze lépe porozumět biblické zvěsti mnohdy sahá po knihách katolických autorů – a je za ně rád. Příkladem mohou být Malé stuttgartské komentáře k Novému zákonu nebo výborné evangelijní komentáře mezinárodního týmu katolických biblistů z řady Sacra Pagina Karmelitánského nakladatelství. Rozdíly v tom, jak čteme Písmo „hlavou“, tj. na úrovni odborné biblistiky, jsou nepatrné. O něco víc se asi budeme lišit v tom, jak biblické texty vtělujeme do vlastního života (jak je čteme „srdcem“) – a úplně nejvíc se nejspíš liší to, jak o těch srdečních věcech mluvíme. Velmi dobrou příležitost k tomu, abychom zažité přístupy zkusili porovnat, nabízí kniha Richarda Rohra Skryté věci s podtitulem Písmo jako spiritualita. Vychází z toho, co evangelík dobře zná, totiž z Bible. A přece ve svém výkladu, jímž by se mohlo inspirovat nejedno kázání, leckdy postupuje překvapivě. Ve velké zkratce bychom snad mohli říct: méně historie, více psychologie. Rohrovi, vzdělanému americkému františkánovi, jehož oblíbeným biblistou je protestantský starozákoník Walter Brueggemann, jde především o to, abychom biblický text dokázali nejen promýšlet, ale také vnitřně prožívat a rostoucí měrou osobně naplňovat. Máme mít k Písmu vztah natolik důvěrný, aby se mohlo stále znovu stávat hybatelem naší proměny. K tomu je podle něj třeba číst všechny příběhy nejen jako vyprávění o druhých, ale také jako sdělení o nás. Je třeba v nich hledat nejen to, co se někdy přihodilo, ale také to, co je platné stále. A je třeba nechat k sobě mluvit nejenom příběhy, ale také symboly, které
se v Bibli stále znovu opakují a odhalují skryté spojnice mezi napohled různorodými ději. Rohrovi vůbec leží na srdci celistvost: nejen to, ale také ono. Člověk má sklon tíhnout k jednomu či druhému extrému: někdo prosazuje kázeň a řád, druhý žije v režimu bezmezného Božího milosrdenství; někdo chce vše napravovat přísnou kritikou, druhý zahrnovat svou láskou a podporou; někdo si je natolik jist svým věděním, že spoutává Hospodina do sítě věroučných pravd, druhý na jakékoli poznání o Bohu, který je vždy větší než naše představy, radši rovnou zcela rezignuje. To jsou tři z řady okruhů, na nichž Rohr ukazuje, že úkolem člověka je vydržet napětí, mít trpělivost s tím, co je předběžné, stále zápasitn nezjedušovat. Spíš než celkové pojetí mi na knize, kterou jsem četla s velkým osobním užitkem, vadí některé drobnosti. Například nikde není vyznačeno, když jsou citace uvedeny v Rohrově překladu, a to ani když se od obvyklého znění značně odchyluje (např. překlad J 20,22–23 na s. 71 vychází z pohledu, jaký u nás představil katolík Bonaventura Bouše či evangelík Zdeněk Bárta, kdo si ale všimne, že se tu říká bezmála opak toho, co stojí v ekumenickém, neřkuli v katolickém liturgickém překladu?). Kniha by si také zasloužila pečlivější redakci, která by odstranila nejen příležitostné hrubky, ale také věcné chyby (Ráchel neměla tři syny, Davidův otec se v české tradici nejmenuje Jesse a řecký bůh lásky zase neslul Cupido). To jsou ale spíš výjimky. Na závěr jedna inspirativní myšlenka pro ekumenický dialog: „Mnoho našich bojů kolem Písma a tradice je způsobeno tím, že jsme souběžně neučili stejně důležitému procesu modlitby“ (s. 130). Richard Rohr: Skryté věci. Písmo jako spiritualita Brno: Cesta 2009, 240 stran Šárka Grauová
39
UPOUTÁVKA
Církevní dějiny v nadkonfesní perspektivě
B
rněnské občanské sdružení Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), které již 18 let publikuje knihy z oblasti teologie, his-
torie a společenských věd, začalo v roce 2008 vydávat odborně-popularizační časopis Církevní dějiny. Vychází dvakrát ročně v rozsahu kolem 150 stran formátu B5. Jde o první český časopis, který se věnuje domácím i světovým dějinám
křesťanství v nadkonfesní perspektivě současných historických metod. Přestože Církevní dějiny usilují o odbornou kvalitu, zájmem vydavatelů je oslovovat širší čtenářskou obec – proto se zde vedle studií objevují i kratší články, eseje, paměti, recenze, rozhovory apod. Časopis je nezávislý a nadkonfesní, dává prostor českým i zahraničním historikům, kteří pocházejí z různých církevních společenství, nebo se ani k žádnému výslovně nehlásí. Šéfredaktorem je prof. Jiří Hanuš z Historického ústavu FF MU v Brně. Na jaře 2010 vyšlo zatím 5. číslo, které mj. přináší obsáhlý esej renomovaného amerického historika M. Martyho o dějinách křesťanství v Severní Americe, rozhovor s profesorem Pavlem Filipim o vnímání druhého vatikánského koncilu v českém evangelickém prostředí nebo článek prof. Jiřího Munzara o náboženském hledání spisovatele a dramatika Franze Werfela. Bližší informace o časopise naleznete na webové stránce www. cdk.cz/cd. Ukázkové číslo zdarma si můžete objednat na adrese redakce: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel. 545 213 862, e-mail:
[email protected] Jan Vybíral
OSOBNÍ VZPOMÍNKA
Psaní je duchovní věc Za spisovatelem Janem Balabánem
T
upě zírám z oken posprejovaného pantografu do jarního odpoledne a nechce se mi si zvyknout na svět bez Jana Balabána. Před chvílí jsem se zprávu o jeho smrti dozvěděl a na mou činnost padl neznámý stín. Èíma očima teď ve tvářích spolucestujících rozeznám „skutečná dramata“? Honza byl důležitou postavou mých vnitřních monologů. S kým se teď budu v myšlenkách prát, abych si obhájil své měšťácké minimum? Vždyť tolik věcí z mého všedního žití dostávalo jiskru jen s požehnáním jeho nevybíravé kritiky. „Lesklé lepkavé obaly od sladkostí obalují svět.“ Před kým
40
se teď budu stydět? A doufat, že jednou bude čas si s autorem zase popovídat a já získám své malé rozhřešení? Každý rok se mi v květnu chce vydat na cestu do Osvětimi a zpátky přes Ostravu probrat věci s Honzou. Zůstalo jen u chtění, ani e-mail jsem mu neposlal. Každé setkání je poslední. Den nato čtu si v sobotních Lidových novinách vzpomínku Jiřího Peňáse. Také on věřil, „že bude ještě dost času... říct mu to všechno“. Také on zažil, jak Honza „vnitřní silou osobnosti odpuzoval banalitu a plytkost“, a kritik profesionál za nás vyjádřil, že „jeho vidění světa a postav bylo
tragické ve smyslu náročného a slitovného humanismu, který byl zakotven v jeho protestantském křesťanství“. Věděli jsme to? Média též zmínila, že tento autor existenciální prózy sám věděl, co znamená bojovat se sebou a dostat se až na dno. Napadlo mne v tu chvíli, že v Honzových povídkách jsem cítil úlevu od všech politických zásluh, v jeho postavách však ožívaly naléhavé světodějné krize. Jeho sloupky v Respektu byly jasným slovem muže, jenž vede svůj boj se zlem a mocí v nadčasové rovině. Martin Šimečka v něm proto rozpoznal Rytíře Jana: „ty rytířské texty jsou obranou slabých a bezmocných před světem“. „Kratky zobak“ ostravského básníka Jana, přibroušený anglickým horním pyskem překladatele a tlumočníka z jazyka Rotschildů, zakladatelů vítkovických hutí, už tedy neuslyším. A s ním otázku po směřování nás evangelíků, kteří si tak libujeme ve „familiárně středostavovské“ poloze. Když oblékám talár, často mi běží hlavou varování, vyjádřené v jedné jeho povídce postavou Hanse. „Žvanil jak evangelický farář.“ Jako bych zároveň cítil vůni neobnošené spravedlnosti, kterou Honza po církvi požadoval. Vlastně jsem se nejvíc bál, když ve Sněžném vzal jako letní host některou mou myšlenku z kázání za slovo. Bral vážné věci vážně. Rodem Balabán, potomek evangelických vyznavačů. Byla tahle náročnost na sebe důvodem, že jeho srdce nevydrželo v dìvìtaètyøiceti letech nával zavazující pravdy? Týden nato v evangelickém kostele v Ostravě k rakvi putuje zástup zarmoucených s květinami v rukou. Nádherní lidé, ti ostravští kumštýři a literáti. Smutek, ale i zklamaný protest se vznáší nad mohutným pohřebním shromážděním. Farář Michal Vogl ze Sněžného, sám zasažen ztrátou přítele, na něj odpovídá jasně: „Dobře víme, že existuje ve světě zlo, které zapříčiňuje naše svoboda... Jistě i smrt sama je velmi svobodná a kosí všechny, navzdory tomu, že věříme ve věčný život. A stejně svobodná je každá bakterie, každý gen, všechno prožívá svou svobodu a někdy i na náš úkor. Bůh ale ještě neřekl své poslední slovo, ještě neuzavřel dějiny, ještě není dokončeno vše, co dokončeno být má.“ S apoštolem z 1. Petrovy 5,6nn, povzbuzuje shromážděné: „Vzepřete se proti božským silám!“ a přidává osobní povzdecch: „Jaká škoda, že se Honza neosmělil napsat i něco víc ze svých teologických myšlenek, ze svých názorů na církev, na mnoho dalších věcí, které měl promyšlené, ale kde cítil ostych.“
Nakladatel Jaroslav E. Frič pak cituje z rozhovorů s Janem: „Víš, dokončit knížku je taková malá apokalypsa.“ Spisovatel Petr Hruška přidává postřeh, že „v něm bylo odhodlání jít vždycky ještě hlouběji pro to skutečně vzácné a živé, co tady někde je... Právě na životě a díle Jana Balabána se to ukazuje přesně: že záběr srdce je nejopravdovější míra tohoto světa“. Básník Ivan Motýl se v nesdělitelně osobním tónu loučí za všechny postavy i místa společně prožitých chvil, mezi jiným „za slabé..., za uhranuté hosty tvých nočních pastorací..., za ostravské prázdno...“.
foto Martin Popelář
Doma si listuji v rozhovoru, který jsem s Honzou při příležitosti literární ceny za knížku Možná, že odcházíme připravil pro Českého bratra (ČB 10/2004), a uvědomuji si váhu slov, která jsem na pohřbu slyšel. „Existuje určitá hostilita českých literárních kruhů vůči náboženskému myšlení... U zdejších intelektuálů stále přežívají nějaké přitroublé volnomyšlenkářské tradice, takové haškovské polohy – ovšem bez Haškovy očistné geniality... Animace textu, to, co textu dává duši, je vztah k věcem, které člověka přesahují.“ Pár dní nato mám cestu na chalupu a stavuji se na sněženském hřbitově. Nad čerstvým hrobem, kde leží Jan vedle svého otce Daniela ¥
41
Balabána, fouká věčný vysočinský vítr. „To není přece normální zemřít na den přesně šest let po svém otci a být uložen do hrobu přesně čtyři roky po své svatbě,“ znějí mi hlavě ještě slova farářova. Hledím na překypující hromadu květin, které z ostravského pohřbu docestovaly až sem, a cítím malé zadostiučinění. Svět, jemuž celému
chtěl Honza církev otevřít, nakonec přemohl protestantskou šetrnost a přišel na malý hřbitov vyjádřit nespoutanou touhu po setkání. Jak to řekl ten Petr Hruška? „Možná jsme si to ani příliš neuvědomovali, ale stáli jsme (s Honzou) v takové milosti opravdových slov. Budeme se muset znovu učit mluvit.“ Jan Mamula
GLOSA
Nepřípadná radost? Halelujah na tryzně za oběti ze Smolenska
J
e sobota 17. dubna, pár minut po poledni, kdy jsme za zvuků sirén sdíleli s Poláky jejich národní tragédii, televizní zpravodajství přenáší živě z Varšavy průběh smuteční tryzny. Před námi záběry obří tabule s fotografiemi šestadevadesát obětí, právě skončilo jejich předčítání a průvod kněží prozrazuje, že začne ekumenická mše. Kamera nám přibližuje tváře zdrcených příbuzných a státních představitelů. Zrovna společně zpívají a jejich ústa artikulují mezinárodně srozumitelné Haleluja! Za chvíli střih do pražského studia ČT 24, za stolem u mikrofonu ustaraný moderátor v černém s hrobovou vážností, špatně zakrývající podrážděný zmatek, osloví do studia přivolaného katolického hodnostáře: „Nezdá se vám v této těžké chvíli taková radost nepřípadná? Haleluja?!“ Duchovní v sutaně vysvětluje, jak toto vyznání souvisí „s tím, že nedávno byly Velikonoce“! Napadá mne, a co kdyby se pohřeb konal v listopadu? To by se Haleluja nezpívalo? Proč ten dobrý muž za nás křesťany neřekl pravdu celou? Možná je však ten nuceně tragický tón, z něhož média na celém světě rýžují peníze a jímž udržují naši pozornost, natolik ohromující (nebo ochromující?), že v dosahu jejich vlivu ztrácíme smysl pro veškerý přesah a bezmocně přelaďujeme na triviální komunikaci s využitím prvoplánových metafor. Omluvou nám může být, že ani apoštol Pavel podle Skutků 17 nedopadl na Areopagu lépe. Nic si však ve vztahu k médiím neulehčujme a děkujme Bohu za každý nápad, jak přelstít jejich hysterickou manipulaci. Haleluja! marmeladov
42
OZNÁMENÍ English camp Občanské sdružení Y – Open zve na 5. ročník letního English campu s dopolední výukou angličtiny rodilými mluvčími v Doksech od 31.7. do 7. 8. 2010. Cena je 3 500 Kč, malé děti bez služeb zdarma, děti od 4 do 12 let 2 900 Kč (zajištěno také dopolední hlídání či výuka). Camp je určen pro dvě oddělené skupiny účastníků – mládež a rodiny s dětmi. Kromě dopolední výuky angličtiny v malých skupinkách podle úrovně je připraven také bohatý sportovní a kulturní program, výlet parníkem po Máchově jezeře, grilování prasete, výlety. Program je zcela dobrovolný včetně výuky. Ubytování je v chatkách a zděné budově. V případě zájmu kontaktujte
[email protected], kde obdržíte podrobnější informace a přihlášku. Foto z předešlých akcí na www.yopen.webz.cz.
použit na konkrétní pomoc obětem záplav. Děkujeme všem, kteří se touto cestou zapojí. Více na www. diakoniecce.cz/povodne.
OZNÁMENÍ
Sbor v Potštejně nabízí ubytování na faře K dispozici 2 pokoje se 4 lůžky s možností přistýlky, kuchyň, společenská místnost a sociální zařízení. Lůžkoviny poskytujeme. U fary je zahrada. V místě prodejna potravin, tři restaurace, cukrárna, zámek a hrad. Řeka Divoká Orlice, v okolí možnost vycházek a cyklovýletů. Koupaliště ve Vamberku – 4 km. V okolí hrady a zámky Litice, Doudleby n. Orlicí, Častolovice, Rychnov n. Kněžnou, Opočno; Kunvald – kolébka Jednoty bratrské. Orlické hory vzdálené 25 km. Ceny ubytování: 1. osoba 250 Kč/noc, každá další 150 Kč/ noc, děti do 3 let zdarma (dětská postýlka), děti 3–10 let 100 Kč/noc. Možnost slevy při dlouhodobém pobytu. Adresa: Sbor ochranovského seniorátu Jednoty bratrské, Českých bratří 10, 517 43 Potštejn. Kontaktní osoba osoba: Helena Vacovská, e-mail:
[email protected].
Diakonie ČCE vyhlásila veřejnou sbírku na pomoc zatopené Moravě. Můžete přispět formou dárcovské SMS ve tvaru DMS POMOCPOVODNE na číslo 87777 (Cena DMS je 30 Kč, Diakonie obdrží 27 Kč, službu zajišťuje Fórum dárců.) Přispět lze také na číslo účtu 27196349/0800 var. symbol 2010. Výtěžek sbírky bude
Ubytování v Mariánských Lázních FS ČCE v Mariánských Lázních nabízí ubytování ve dvou hezkých pokojích v přízemí fary. Mariánské Lázně jsou neobyčejně krásné lázeňské město v neméně krásné přírodě Slavkovského lesa. V okolí je možno navštívit řadu dalších zajímavých míst: hrady a zámky, kláštery, přírodní rezervace, lázně, stará a památná města. Přijeďte, bude se vám u nás líbit. Kontakt: marianske-lazne@evangnet, tel.: 354 622 464.
Možnost ubytování v Liberci FS ČCE v Liberci nabízí k rekreaci byt 1+1 ve svém sborovém domě. Možnosti vyžití ve městě (ZOO, botanická zahrada, aquapark) i v přírodě (Jizerské a Lužické hory, Ještěd). K dispozici 4 lůžka, vybavená kuchyň, vlastní koupelna s WC. Cena za noc v létě: 1 osoba 215Kč, 2 os. 380Kč, 3 osoby 525Kč, 4 os. 640Kč, dítě do 15 let 50Kč. Kontakt: 482 713 044,
[email protected].
FS ČCE Třebenice hledá faráře či farářku s nástupem září 2010. Informace u kurátora sboru Jana Zalabáka, tel: 603 196 154.
Evangelický měsíčník
vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Ing. Daniela Ženatá redaktorka: PhDr. Gabriela Fraňková Malinová členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Th.D., Jan Kirschner, Jan Mamula, Mgr. Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Mgr. Romana Špačková, Mgr. Lenka Ridzoňová
TISKNE M.I.B. production service s.r.o., Papírenská 1, 166 11 Praha, 6 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce
ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, NA OBÁLCE 111 21 Praha 1, Evangelická farářka Magdaléna Trgalová tel.: 224 999 236, a katolický farář Matúš Kocian při e-mail:
[email protected], vysvěcení zvoničky v Klučově http://www.srcce.cz/ceskybratr Redakční uzávěrka červencového čísla je 17. 6. 2010. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.
ISSN 1211-6793
CHYSTÁME: Téma mizející a probouzející se sbory
