2011 1

OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí

Obšťastník O B Č A S N Í K ROČNÍK I.

II/2011

A D V E N T I S T Ů

Z

L U Ž E

A

O K O L Í ČÍSLO II/2011

1


Slovo úvodem Milí čtenáři, jsem přesvědčen, že většina z nás s touhou vyhlíží život na nové zemi. Zatím jsem se v průběhu své kazatelské služby setkal pouze s jedním bratrem, který vyjádřil v této souvislosti svoji zdrženlivost a obavy. Život na nové zemi mu připadá na základě svědectví knihy Zjevení nudný a nezáživný. Navíc se obává toho, že tam bude muset neustále zpívat a přitom zrovna ke zpívání nemá pozitivní vztah. V této souvislosti se nabízí otázka, zda nám Bible poskytuje dostatečné informace o podmínkách života na nové zemi. Jan v knize Zjevení uvádí: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.“ (Zj 21,1) Tento výrok je přímou ozvěnou prvních slov biblické zprávy o stvoření: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ V knize Izajáše také čteme zaslíbení: „Já stvořím nová nebesa a novou zemi ..., já stvořím Jeruzalém.“ (Iz 65,17.18) A ve Zj 21,5 Jan upřesňuje: „Hle, všecko tvořím nové.“ V biblickém textu je zdůrazněno, že se jedná o úplně nová nebesa, zemi i Jeruzalém (řecký výraz „neos“). Nová země je radikálně a totálně odlišná od té země, na které žijeme teď. Jeruzalém je stvořený Bohem a sestupuje z nebe. Není to jen nový nátěr na staré věci. Změna daná Božím stvořením je radikální. Nový vesmír je zcela odlišného řádu než ten starý. Na začátku knihy Zjevení viděl Jan ve vidění Syna člověka kráčet uprostřed svícnů, to znamená uprostřed církve na zemi. Nyní v době nového Jeruzaléma, prorok vidí Boha přebývat osobně mezi lidmi na nové zemi. „Hle příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi.“ (Zj 21,3) Bůh je na nové zemi fyzicky přítomen. To je zcela nová zkušenost. Boží přítomnost se už nachází uprostřed Božího lidu. Dokonce sám Bůh bude chrámem. „Avšak chrám jsem v něm nespatřil. Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.“ (Zj 21,22) Základní rozdíl mezi novým a starým Jeruzalémem spočívá v tom, že v novém městě skutečná přítomnost Boží činí chrám nepotřebným. Nyní je Boží přítomnost ve městě trvalá. Už se Bůh nikdy nevzdálí od svého lidu. Společenství Boha a jeho lidu je popsáno jazykem smlouvy: „Oni budou jeho lid, on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ (Zj 21,3) „Já mu budu Bohem a on mi bude synem.“ (Zj 21,7) Vztah mezi Bohem a jeho lidem je vztahem bez překážek, vzdáleností nebo hříchu, bez prostřednictví kněze nebo obřadů. Bůh bude mít přímé společenství se svým lidem. Lidé „budou hledět na jeho tvář.“ (Zj 22,4) Svědectví knihy Zjevení o zaslíbení nové země si neklade za cíl nás informovat o podmínkách života v novém prostředí. Jistě, apoštol Jan nám ve své knize vylíčil prostřednictvím vidění atmosféru krásy a nádhery nového života. Prostřednictvím obrazů a symbolů si můžeme aspoň částečně představit život nového ráje. Jedná se o prostředí pokoje, míru, bezpečí, harmonického života. Přesto všechno tím klíčovým poselstvím je svědectví o Bohu, který bude přebývat s námi, a my budeme hledět na jeho tvář. Peter Čík

II/2011

2


Obsah čísla SLOVO ÚVODEM OBSAH ČÍSLA BIBLICKÉ ZAMYŠLENÍ ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚH PRO DĚTI KVÍZ NEJEN PRO DĚTI POZNÁVÁME JEDNOTLIVÉ SBORY ZAJÍMAVOSTI ZPRÁVY JEDNOTLIVÝCH ODDĚLENÍ DÍKY NAROZENINY ROZPIS KÁZÁNÍ A VEDENÍ ODPOLEDNÍCH POBOŽNOSTÍ VENKOVNÍ NÁSTĚNKA INSPIRACE NA ZÁVĚR POVZBUZENÍ Z PÍSMA KDO TO JE?

2 3 3 6 7 8 8 9 17 21 22 24 24 25 25 26

Biblické zamyšlení Rozdílné váhy Nevím, jak často chodil král Šalomoun nakupovat na tržnici. Možná si tohoto jevu povšimnul v mládí, když tudy procházel. Prodavač měl dvě sady závaží. Tu falešnou – lehčí, měl na prodávání vlastního zboží, a tu správnou měl na kontrolu zboží, které sám kupoval. I když jiné šidil, sám nechtěl být ošizen. Šalomoun, který později pod vlivem Ducha svatého psal inspirované rady knihy Přísloví, napsal: „Dvojí závaží je Hospodinu ohavností, falešné váhy nejsou nic dobrého“. (Přísl 20,23) Když jsem před časem s manželkou nakupoval zeleninu v holešovické tržnici, vzpomněl jsem si na tento text. Sledoval jsem umění několika prodavačů, když váží zboží na staré ručičkové váze. Poté, co je doslova hodí na váhu (která vypadala, že nebyla nikdy udržovaná nebo dokonce seřízená), už v okamžiku, kdy se ručička divoce zmítá, říká zákazníkovi výslednou cenu. Samozřejmě, že jeho „příhoz“ k ceně je v řádu desetníků nebo možná korun. Ale ve skutečnosti používá dvojí váhu. Vím, II/2011

že jen málokdo z nás pracuje jako prodavač, který by byl v pokušení „dvojího závaží“. Všichni kupujeme většinu životních potřeb v obchodech nebo supermarketech, kde je cena daná velikostí a váhou zabaleného zboží. Proto nám tato biblická rada připadá zastaralá a nepotřebná. Avšak Bohu a Šalomounovi nešlo jen o váhu prodávaného zboží, ale o princip „dvojího metru“ v oblasti našeho myšlení, mluvení a jednání. V těchto oblastech byl tento nešvar tak rozšířený, že se o něm dokonce několikrát vyjádřil i Ježíš Kristus. I . Morální váha

„Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ Řekl jim také podobenství: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám 3


ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (Lk 6,3742) „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.“ (Mt 7,12) Společným jmenovatelem mnoha Ježíšových výroků je problém, že svoje myšlení a jednání posuzujeme jakoby jiným metrem než myšlení a jednání ostatních lidí. Kristus jako vynikající pozorovatel lidí a jako ten, kdo znal tajemství lidských srdcí, vnímal obrovský rozpor mezi tím, co někteří vážení náboženští činitelé prožívali uvnitř a co ukazovali navenek. Ten problém vůbec nebyl nový. Po celou dobu dějin Izraelského národa, svému lidu Pán Bůh opětovně vytýkal, že se sice navenek snaží uskutečňovat „správné náboženství“ formálních obřadů, ale jejich srdce „je daleko od Boha“. V některých etapách dokázali Izraelci žít souběžně dvojím životem, na jedné straně obětovali Bohu oběti podle „předpisů“, a současně páchali ohavnou pohanskou modloslužbu (Ez 8. a 9. kapitola). Slavili šabat, chodili do synagogy, dávali spravedlivé dary a desátky, a současně okrádali chudé, porušovali sobotu a tvrdě odsuzovali ty, kdo jim neprojevovali řádnou úctu. A nepřipadalo jim to „nenormální“, na tento způsob myšlení a života si naprosto zvykli. Ale to nebylo ani „normální“ a už vůbec ne správné! S tímto fenoménem lidské „vnímavosti na chyby jiných“ a „slepoty vůči vlastnímu jednání“ se Pán Ježíš setkával denně u všech vrstev lidí. Zvlášť však vynikali někteří farizejové, které nazýval „pokrytci“. Proto se jednou rozhodl, že jejich dvojakost odhalí velmi otevřeným způsobem. Když jednou brzy ráno učil lidi Božím pravdám, přivlekli k němu tito samospravedliví nábožní vůdcové ženu „přistiženou při cizoložství“ (Jan 8,1-11). Pominu otázku, kde se nacházel muž, který s ní hřešil. Zákoníci a farizejové se shromážděným lidem jevili jako svatí zástupci pravého náboženství, kteří mají právo odsoudit a potrestat zjevný hřích. V tomto okamžiku se II/2011

Kristus rozhodl, že jednou provždy strhne roušku svatosti nebo nábožnou masku z tváře lidí, kteří mají jiný metr na sebe a jiný na druhé. Na jejich návrh ukamenovat tuto ženu a otázku: „Co říkáš ty?“, odpověděl větou, která rozbíjí dvojí váhy v oblasti morálky a náboženství: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď po ní první kamenem“. Tito mužové pochopili, že Kristus zná temná tajemství jejich životů, která se nám lidem daří před druhými skrývat častokrát pod maskou svatosti. Všichni lidé na tomto světě jsou hříšní, a když uvažujeme o chybách druhých lidí, pak bychom si měli pokorně uvědomovat, že i my sami jsme v Božích očích jen ztracenými hříšníky. To samozřejmě neznamená, že bychom na hřích měli rezignovat a nereagovat na něj! Buďme nadále citliví na hřích, bojujme proti němu, ale nikoliv jako dokonalí, ale jako „spolubojovníci“. Tak, jak to popsal v listu Galatským (6,1): „Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.“ Otázkou však zůstává, proč lépe vidíme chyby jiných a máme pokušení druhé tvrději odsuzovat, zatímco sami své chyby skrýváme a omlouváme. II. Teorie „atribuce příčin“

Po skončení hrůz 2. světové války, v polovině 20. století se bouřlivě rozvíjel obor sociální psychologie, která zkoumá vzájemné mezilidské vztahy, jejich příčiny a důsledky. Když psychologové zaměřili svoji pozornost na fenomén „dvojího metru“ člověka, protože neuznávají existenci hříchu, pak vypracovali „teorii atribuce příčin“. Tvrdí, že každý člověk má potřebu si nějak vysvětlit dění ve světě a zvlášť jednání druhých lidí tak, aby mu to dávalo smysl. Proto jednání druhých lidí přisuzuje určité důvody, dává jim „svůj výklad“. Když druhý člověk něco řekne nebo neřekne, udělá nebo neudělá, koupí nebo naopak nekoupí, podívá se nebo naopak se nepodívá, my tomu dáváme určitý výklad. Tento výklad je do určité míry závislý na tom, do jaké kategorie máme dotyčného člověka zařazeného. Ať si to uvědomujeme či ne, 4


máme ve své mysli několik vyhraněných kategorií, typů lidí: zbožní nebo vlažní ve víře (konzervativní nebo liberálové), upřímní nebo falešní a pokrytci, sečtení a vzdělaní nebo nevzdělaní, inteligentní nebo primitivní, zábavní nebo nudní, mladí a hezcí nebo oškliví (a ještě staří), velmi schopní (hvězdy) a neschopní (břídilové)… Mohl bych pokračovat v popisu mnoha kategorií, do kterých máme rozčleněné lidi. A když uvažujeme o tom, co kdo řekl, co kdo udělal, proč to řekli a udělali, „máme brzy jasno“, protože člověka do určité vyhraněné kategorie snadno umístíme. „Řekl to, protože je primitiv“, „udělala to, protože vždycky sváděla muže“, „neudělal to, protože co ho znám, byl sobec, který myslel jen na sebe“, „určitě to ukradla, protože se na ty věci vždycky tak závistivě dívala“… Dává to smysl, je to jasné, je to pravda. Druhý člověk „spadl“ do některé z našich myšlenkových škatulek a neexistuje pro něj cesta ven. To jsou stereotypy našeho myšlení a vztahů k druhým, které se projevují i v obecném posuzování celých náboženských nebo etnických skupin. A v důsledku pak vedly třeba k pogromům nebo k holocaustu! Ve skutečnosti tento sklon zkratkovitě posuzovat jiné, mají všichni lidé. Zajímavým zjištěním bylo, že rozdíly nejsou mezi ženami a muži, mezi mladšími a staršími, roli nehraje ani vzdělání nebo majetek. III. Cejchované svědomí

Apoštol Pavel však poukazuje na to, že problém „dvojího metru“ může mít i duchovní příčiny. V 1. listu Timoteovi 4,1-2 napsal: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí.“ Zaujal mne starý kralický text, který říká, že tito odpadlí (duchovně nemocní) lidé „mají své svědomí cejchované“. Cejchování znamená nejen značkování, ale i nastavení měřících hodnot. Když je váha špatně „ocejchovaná“, špatně ukazuje (dvojí závaží). Lidé, kteří jsou duchovně slabí a nemocní, mají „posunutá“ i měřítka k posuzování svého jednání a jednání druhých lidí. Své chyby umenšují, bagatelizují II/2011

nebo později vůbec nevidí. Ale o to zřetelněji vidí chyby druhých a rádi o nich hovoří. Vzpomínáte, o které době Pavel píše? „Duch výslovně praví, že v posledních dobách…“ V poslední době, mám za to, že nedlouho před druhým příchodem Ježíše Krista. Satan neskutečně zvýší svoji aktivitu ve světě a zvlášť v církvi. Bojí se toho, že lidé ve světě by měli slyšet osvobozující evangelium. Nedokáže zastavit šíření evangelia, protože to má Pán Bůh ve svých rukou. Ale bude se snažit „snížit efektivitu vlivu evangelia“. Když lidé ve světě uvidí, že členové církve se nemají rádi, že se pomlouvají, že jsou mezi nimi třenice a nedorozumění, pak si řeknou, že „ti křesťané sice mluví o zajímavých věcech, ale v praktickém životě jim to nefunguje“. Proto se nepřítel tolik snaží, aby lidé s „cejchovaným svědomím“, s „dvojím závažím“ narušovali vztahy. On totiž dobře ví, že nejlepší důkaz pravdivosti církve pro svět jsou dvě Ježíšovy výzvy – „abyste se milovali navzájem“ a „aby byli jedno“. IV. Kristus uzdravuje

Nový a láskyplný pohled na sebe i na jiné nám dokáže dát jedině Kristus. Ježíš Kristus, který zemřel za naše hříchy, každého člověka ujišťuje o tom, že ho miluje a že ho chce spasit. Spasení však neznamená jen čin vykoupení pro věčnost (i když to je ten hlavní a konečný cíl). Spasení také zahrnuje „úplnou obnovu člověka“ našeho těla, mysli, jednání, způsobu života, vztahu k Bohu a vztahů k lidem. Důkazem toho, jak úzké spásné společenství s Kristem prožíváme (dnes se častokrát hovoří o spiritualitě), je to, jaké postoje k druhým zaujímáme, jak druhé lidi milujeme. Spasený člověk si váží druhých lidí a má je rád stejně jako Spasitel. Jak se můžeme zbavit „návyku dvojí váhy“?

•

•

Musím se vážně zamyslet nad svými skutečnými postoji k druhým lidem – jsou spíše pozitivní nebo negativní a odsuzující? Uvědomit si, kolik problémů a škod v rodinách, v církvi a ve společnosti páchají předsudky, odsuzování, pomluvy a nenávist (třeba umně skrývaná)! 5


•

•

•

•

V srdci si čestně přiznat, že mám problém umenšování vlastních chyb a vyhledávání a zveličování chyb druhých (a mám z toho škodolibou radost). Požádat Pána Boha o odpuštění a o sílu ke změně základních postojů v srdci. A dovolit Duchu svatému, aby i tuto oblast mého života proměnil ve znovuzrození. Začít být přísnější na sebe a shovívavější na druhé. A když už budu mít potřebu „vysvětlit“ jednání druhého, pak se s ním nejdříve setkat a hovořit o skutečných příčinách. Systematicky pěstovat úctu vůči druhým, zájem o problémy a potřeby

•

jiných a pomáhat jim. Blízkost a soužití s lidmi nejlépe učí si lidí vážit. Teprve pak pochopíme, kolik utrpení je na světě a kolik zla si přiděláváme zbytečně. A pokud někdy uděláme ve svém hodnocení jiných chybu, pak ji raději udělejme na straně milosrdenství než na straně odsouzení. Josef Hrdinka

Čtení na pokračování z knihy Horká linka k Nejvyššímu od Edwina Gallaghera

„Zavři za sebou dveře“ Kde se mám modlit „Odešel na pusté místo a tam se modlil.“ (Mk 1,35)

Lze se modlit všude – v autě, v zubařském křesle, u přepážky v knihovně, v práci, na plovárně, když jdeme po ulici nebo když se octneme v tlamě krvežíznivého lva. Za normálních okolností však křesťané tato místa pro své pravidelné osobní modlitby nevyhledávají. Každý křesťan potřebuje mít své tiché místo, které je jenom jeho a kam se může zavřít před okolním světem i všemi lidmi, aby se mohl osobně setkat s Bohem. Ježíš řekl: „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; ti se s oblibou modlí v synagogách a na nárožích, aby byli lidem II/2011

na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,5.6) „Vejdi do svého pokojíku.“ K modlitbě si musíš vyhradit místo. Pro Daniela to byl jeho pokoj. Jaké místo si zvolíš ty? Ložnici? Kůlnu? Sklep? Půdu? Garáž? To místo nemusí být pohodlné ani nemusí dobře vypadat, pokud je ti tam dobře s Bohem. Považuj je za svůj modlitební koutek, i když jinak slouží k jiným účelům. „Urči si místo pro soukromou modlitbu. Pán Ježíš měl vybraná místa, kde rozmlouval s Bohem, i my bychom si měli zvolit podobná místa. Často potřebujeme odejít na nějaké místo, byť sebeskromnější, kde bychom byli sami s Bohem.“ (Ellen G. Whiteová, Myšlenky z hory blahoslavenství, s. 65) „Zavři za sebou dveře.“ Křesťané by měli být tvorové společenští, ale když přijde čas (a měl by přijít nejméně jednou za den), musí za sebou dokázat zavřít dveře. Když vcházíš do audienční síně k Bohu, všechny slídivé oči a uši mají zůstat venku. Manželky, manželé, rodiče, děti ani nejlepší přátelé nemají právo se sem vetřít. Asi budeš muset poprosit ty, se kterými bydlíš, aby tento tvůj požadavek respektovali. Když vyléváš své srdce před 6


Bohem, potřebuješ mít jistotu naprostého soukromí. Není to vždycky snadné najít si zcela nerušené místo k modlitbě. Zvláště když bydlíš třeba na studentské ubytovně. Ať už je však situace jakákoliv, Ježíšův příklad nám ukazuje, že ji můžeme a musíme zvládnout. Ježíš neměl trvalý domov. Byl skoro nepřetržitě na cestách a obvykle ho následovaly davy lidí. Čas od času našel útočiště v domě Marie, Marty a Lazara v Betanii. Ale útočiště pro chvíle modlitby nacházel na svazích kopců, v olivových hájích, na opuštěných místech – ve svatyních, které sám stvořil. Lukáš nám říká: „On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil.“ „V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu.“ (L 5,16;6,12) Matouš píše: „Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil.“ (Mt 14,22.23)

Modlíš-li se k Bohu ve svém pokojíku, prožíváš obrovskou radost. Ale musím přiznat, že kdybych si mohl vybrat, raději bych se uchýlil do svatyně, kterou nám nabízí příroda. Někdy to může být les, jindy opuštěný pruh pláže, břeh jezera nebo zahrada. Hledej, každý z nás je jiný. Najdi si místo, které ti nejlépe vyhovuje k osobní modlitbě, a Bůh tě zde poctí svou přítomností. Otázky k zamyšlení a diskusi 1. Proč máme hledat tiché místo, když je třeba modlit se stále a všude? 2. Proč máme hledat samotu k modlitbě, a to i bez svých nejbližších? 3. Jak ovlivňuje soustředění na modlitbu pocit, že mohu být kdykoli někým vyrušen? 4. Jak máme praktikovat radu „Zavři za sebou dveře“? 5. Pro co mají být otevřeny dveře našeho srdce, a před čím mají být zavřeny? 6. Co vždy následovalo po soukromých modlitbách Ježíše Krista?

Příběh pro děti Králíček Vždycky v úterý odpoledne měly děti ve třetí třídě přírodopis. Tentokrát paní učitelka požádala ty, kteří doma opatrují nějaké zvířátko, aby ho s sebou přinesly do školy. To byla zábava! Někdo přinesl želvu, jiný morče, Yveta donesla krásného papouška i s klecí. Ivanka zase nádherného zlatého křečka. Marek přivedl svého věrného pejska, kterému říkal Brok, a Linda měla v náručí hezkou kočičku Mícu. Honzík se přišel pochlubit roztomilým malým králíčkem. Každý o svém zvířátku něco pověděl a paní učitelka doplnila nějakou zajímavost o dotyčném zvířátku. Takové učení se dětem moc líbilo. Právě když Honzík vyprávěl, co jeho králíček potřebuje, z ničeho nic se Pepík zeptal: „A je to holka, nebo kluk?“ Honzík nevěděl.

II/2011

Paní učitelka neměla s králíky žádné zkušenosti. Po neúspěšné prohlídce navrhla dětem, aby každý řekl, co si myslí. Je to holka, nebo kluk? „To bude asi holka, sáhni si, jakou má jemnou srst!“ „Já si zase myslím, že to je nejspíš kluk. Podívej, jak pevně drží hlavu.“ „Ale ty uši! Vypadá na kluka.“ „Tak dobře. Zvedněte ruku, kdo si myslí, že je to kluk!“ Zvedlo se dvanáct rukou. „A kdo si myslí, že je to holka?“ Nahoru šlo jen deset rukou. Dvě děti se nehlásily vůbec. „Tak to máme dvanáct proti deseti. Bude to tedy nejspíš kluk,“ ukončila paní učitelka. Omyl, byla to králičí slečna! Myslíte si, děti, že takhle se dá zjistit pravda? Že názor většiny je vždy správný? (Našim dětem vypráví strýček Kim IV. Ostrava: Jupos, 2008.)

7


Kvíz nejen pro děti Slepý Bartimeus je uzdraven (Mk 10,46-52, Lk 18,35-43)

Bartimeus byl slepý od narození. Ale dobře věděl, že když bude volat k Ježíši, on bude jednat. Rozlušti verš podle naznačených šipek. Začátek verše musíš ale najít sám ↓ Hospodina.

←v

↓ naději

← Všechnu

40,2

↓ On

složil ↑

← jsem

volal.

← jsem

↓ se

sklonil →

↓ slyšel

o→

↑ pomoc

ke →

↑ mně

mě →

↑ když

Žalm

Řešení:

? Víš, kde se tento příběh odehrál?

Poznáváme jednotlivé sbory Ústí nad Labem České sdružení

Sbor vznikl v roce 1908. Protože je na území bývalých Sudet, tak poválečným odsunem přišel o velký počet členů. V současné době má 42 členů, 8 dětí a žádnou mládež. Na krajské město je to poměrně málo, ale v minulosti tady byly nějaké vztahové problémy, které zanechaly hluboké rány, a hodně lidí ze sboru odešlo. Za poslední roky bratři a sestry udělali kus dobré práce, ale stále je co zlepšovat. Co se týká aktivit, tak nejoblíbenější ve sboru i u přátel je Křeslo pro hosta, kam zveme různé zajímavé lidi, kteří mají druhým co říci. Už se uskutečnili večery např. se zpěvačkou Evou Větrovskou z Karlovarského sboru,

II/2011

Janem Bártou z Adry a vězeňskými kaplany manželi Wachovými. Po novém roce jsme pozvali Václava Čistého – misionáře a sportovce, Zbyška Jonczyho – nemocničního kaplana, Bohuslava Zámečníka – duchovního a bývalého vězeňského kaplana z Valdic a olympijského medailistu v judu Vladimíra Kocmana. Dále každých 14 dní studujeme knihu Daniel, kam chodí kolem deseti lidí (polovina přátelé), v neděli jednou za čtyři týdny vaříme pro bezdomovce (po 14 dnech se střídáme s CB), jezdíme na výlety, sborové dovolené a nejnovější aktivitou je klub deskových her pro děti a mládež. Já se svojí ženou Danielou jsme se do Ústí přistěhovali letos na konci června, takže v Ústí po 12 letech opět bydlí kazatel. Mirek Bísek

8


Zajímavosti Kniha versus karabáč – Harriet E. B. Stoweová (1811-1898) Jako věřící lidé nemůžeme souhlasit s jednostranným pojetím, že život společnosti je cele dán materiálními podmínkami. Přesto nemůžeme popřít, že jej hmotné příčiny mohou velice neblaze ovlivňovat. To se potvrdilo i v boji proti otroctví v USA. Od konce 18. století se americký Jih stal dodavatelem bavlny pro celý evropský textilní průmysl. Pěstování bavlny bylo založeno na manuální práci černých otroků, a tak se zámožní plantážníci bránili, aby se na současném stavu něco měnilo. Proti ponižujícímu postavení černých rostl živelný odpor a po roce 1800 došlo k několika vzpourám. Žel jak revolta ve Virginii v roce 1831, vedená černým kazatelem Nathanielem Turnerem, který se jí snažil vtisknout biblický a modlitební punc, tak ozbrojený „partyzánský“ boj legendárního Johna Browna v Kansasu v roce 1859 skončily popravami a zostřením diskriminačních zákonů. I když se na postavení černých otroků zjevně nic podstatně neměnilo, přece jen se něco dělo. Na americkém Severu, kde vládl systém svobodné námezdní práce, začal v roce 1831 bývalý tiskařský dělník z Bostonu William Garrison vydávat týdeník „Liberator“ (Osvoboditel), kolem něhož se soustředili abolicionisté (angl. Abolition – zrušení). Ti o dva roky později ustavili „Americký spolek pro boj proti otroctví“. Na Jihu pak vznikla ilegální „Podzemní železnice“, poskytující tajné úkryty otrokům, kteří prchali do severních svobodných států nebo do Kanady. Do tohoto hnutí byli zapojeni příslušníci nejrůznějších společenských vrstev a církví, muži i ženy. Krušný úděl zotročených pochopitelně nezůstal lhostejný ani umělcům. Věhlasný Henry Longfellow vydává „Písně otroctví“ a z pera Harriet Stoweové vychází „Chaloupka strýčka Toma“. II/2011

Tato spisovatelka se narodila jako dcera protestantského kazatele, později ředitele bohosloveckého semináře. Vyrůstala v městě Cincinnati na řece Ohio, od níž se na jih už rozkládal jižanský stát Kentucky. Stala se učitelkou. V pětadvaceti letech se provdala za ovdovělého profesora teologie Calvina E. Stowea a časem se stala matkou sedmi dětí. Aby podpořila rodinu finančně, začala psát do místních a církevních časopisů básně, cestopisné a životopisné črty, ale i novely a knížky pro děti. V roce 1853 dokončila „Chaloupku strýčka Toma“. Na rozdíl od abolicionistických radikálů, kteří byli i v její rodině, se ve své knize pokusila vycházet z novozákonních myšlenek nenásilí a smíření. Hlavní postava románu černoch Tom je po úpadku svého pána prodán a po strastiplné pouti se stane majetkem surového, cynického otrokáře. Nakonec podlehne bezcitnému zbití, poroučí však duši Bohu a modlí se za nepřátele. Tento vpravdě ježíšovský postoj se v pozdějších dobách stal předmětem kritiky ze strany některých černošských skupin a označení „strýček Tom“ se vžilo jako posměšná nálepka pro lidi, kteří nebojují rázně za svá práva – např. v knize Johna Killense „Což nezachránil Daniela Pán?“, která byla přeložena též do češtiny. Z toho však vůbec nevyplývá, že autorka „Chaloupka strýčka Toma“ v celkovém pojetí látky chybila. Účinek její knihy byl nečekaný. Při osobním setkání v roce 1862 – uprostřed války Severu s Jihem – prezident Lincoln označil s dvornou nadsázkou autorku jako „drobnou dámu, která způsobila tuto válku“. Charles Dickens vyznal, že se nemůže nasytit četby její knihy. A je asi pravda, že „Chaloupka strýčka Toma“ vykonala ve své době víc než desítky projevů a provolání. Později byla i scénicky dramatizována. Proto se právem zařadila mezi nejpopulárnější světová díla. (Henych, D.: 3 x 13 věřících osobností. Praha: Marek Světlík – M.E.S.S., 2010.)

9


Zima, tma a Bůh Univerzitní profesor na jedné vysoké škole položil studentům otázku: „Stvořil Bůh všechno, co existuje?“ Jeden student odvážně odpověděl: „Ano!“ „Stvořil Bůh opravdu všechno?“ otázal se znovu profesor. „Ano, jistě!“ zopakoval student. Profesor však namítl: „Pokud Bůh stvořil všechno, co existuje, tak stvořil i zlo. A na základě toho, co jsme si doposud řekli, můžeme pak tvrdit, že Bůh musí být zlý.“ Student se nezmohl na odpověď a umlkl. Profesor byl spokojený s tím, že se mu podařilo dokázat zmíněnému studentovi, že jeho víra v dobrého Boha je pouhým mýtem. Ale onen student se ještě přihlásil: „Můžu se vás na něco zeptat, pane profesore?“ „Samozřejmě!“ odpověděl profesor. Student se otázal: „Existuje zima?“ „Co je to za otázku, samozřejmě, že existuje, cožpak vám nikdy nebyla zima?“ Ostatní studenti se začali smát. Mladý muž odpověděl: „Zima ve skutečnosti, pane profesore, neexistuje. Podle zákonů fyziky platí, že zima je vlastně jen nepřítomností tepla. Každé tělo i každý předmět jsou citlivé na změnu prostředí anebo přenos energie. Absolutní nula znamená úplnou nepřítomnost tepla. Za této teploty se všechna hmota stává nehybnou a reakce neschopnou. Zima tedy neexistuje. Člověk jen používá toto slovo k tomu, aby vyjádřil, jak se cítí, když vnímá nedostatek tepla.“ Student položil další otázku: „A existuje tma?“ „Samozřejmě!“ opáčil profesor.

I rena Sendler Hrdinka II. Světové války – zachránkyně 2500 židovských dětí z varšavského ghetta

Irena Sendler se narodila ve Varšavě v rodině lékaře St. Krzyzanowskeho. Mezi pacienty jejího otce bylo mnoho chudých Židů, s jejichž dětmi si hrála a získala k nim vztah. Vystudovala pedagogiku a stala se úřednicí na sociálním odboru varšavské radnice, kde se kromě jiného věnovala péči o chudé židovské II/2011

Ale student pokračoval: „Tma také neexistuje, tma je ve skutečnosti nepřítomnost světla. Světlo lze zkoumat, tmu však ne. Můžeme použít Newtonův pokus, při kterém se bílé světlo láme na mnoho barev. Nemůžeme však měřit tmu. Jediný paprsek světla se vláme v prostředí tmy a osvítí je. Můžeme snad změřit, jak tmavý je vesmír? Můžeme je změřit sílu světla, které vydává. Není to snad pravda? Tma je slovo, které člověk používá k popisu toho, jak to vypadá, když někde není přítomno světlo.“ Nakonec se mladý muž zeptal profesora: „A, pane profesore, myslíte, že existuje zlo?“ „Samozřejmě!“ odvětil profesor. „Vidíme ho každý den okolo sebe, v tom, jak se lidé nehumánně chovají ke svým bližním. A spatřujeme je ve zločinech, které se dějí po celém světě. O co jiného by se jednalo než o zlo?“ „Ve skutečnosti ani zlo neexistuje, pane profesore, alespoň ne samo o sobě,“ reagoval student. „Zlo je absencí Boha. Je to podobně jako se zimou a tmou. Zlo je slovo, kterým chtěl člověk popsat nepřítomnost Boha. Bůh zlo nestvořil. Zlo je důsledkem toho, když člověk nepřijímá lásku, kterou mu Bůh chce darovat. Podobně jako zima je důsledkem nepřítomnosti tepla a tma je důsledkem nepřítomnosti světla.“ Profesor se posadil. Tento příběh je pravdivý. Jméno onoho mladého muže je Albert Einstein. (Prameny zdraví 6/2006, s. 19.) rodiny. Po okupaci Polska Německem zřídili nacisté ve Varšavě židovské ghetto, když do městské zástavby násilně přemístili asi 450 tisíc Židů. Ti nesměli opouštět území, obehnané třímetrovou zdí, trpěli nemocemi, hladem, byli odváženi do koncentračních táborů a posléze likvidováni. Situace se zde povážlivě zhoršila poté, co Němci zakázali jakoukoliv sociální pomoc. Irena i přes zákaz Židům pomáhala. Stala se členkou ilegální skupiny Zegota (Rada pomoci 10


Židům). Opatřila si propustku a docházela do ghetta jako zdravotnice či údržbářka, přinášela peníze, potraviny i léky. Stala se vedoucí dětské sekce Zegoty a jejím úkolem bylo dostat na svobodu co nejvíc dětí. Za dramatických okolností byli kojenci vynášeni v krabicích od bot či vyváženi v bednách pod sedadly tramvaje; s ghettem sousedila vozovna. Větší děti byly obaleny mnoha vrstvami novin a v pytlích přehozeny přes zeď. Další úniky umožňoval odvoz v autě se špinavým prádlem či odpadky, do nichž se děti ukryly. Tak přijížděla často do ghetta „údržbářka“ Sendlerová. Na korbě malého náklaďáku měla vycvičeného psa, který se vždy při kontrole u brány rozštěkal. Němci proto nezaslechli z auta nic podezřelého. Zachráněné děti putovaly do rodin, klášterů, ale i do dětských domovů mimo kláštery. O každém dítěti vedla paní Irena kartotéku. Jména však pro případ vyzrazení převáděla do šifer a zapisovala je na proužky hedvábného papíru. Celý tento archiv uložila do zavařovacích sklenic a ukrývala jej na zahradě své přítelkyně pod jabloní. Když byla roku 1943 gestapem zatčena a mučena, nepromluvila. Zachráněné děti tak zachránila podruhé. Dostala trest smrti. Organizace Zegota dokázala však podplatit bachaře, kteří zapsali Irenu na listinu mezi popravené a současně jí umožnili útěk. Do konce války žila v ilegalitě a pomáhala v odboji. Většina z dvou a půl tisíce dětí, jež se svými spolupracovníky dostala na svobodu, se ve zdraví dočkala míru. V roce 1945 byly děti podle seznamů ze sklenic identifikovány, ale jejich rodiče většinou již nežili … V roce 2008 žilo ještě sedm set těchto dětí. Pro její kontakty s polskou exilovou vládou ji komunisti pronásledovali a na její činy se zapomínalo. Paní Irena se stáhla do ústraní a působila ve varšavských sirotčincích a v domovech seniorů. Až v r. 1999 studenti

II/2011

v Kansasu zpracovali její příběh, poté vznikl i The Irena Sendler Project (www.irenasendler.org). Mezinárodní federace sociálních pracovníků podpořila v r. 2007 její nominaci na Nobelovu cenu za mír, ale tu, žel, nezískala. Příběh Ireny Sendlerové znali více v zahraničí než v Polsku. Totalitní režim její rodné země neměl zájem o publicitu takového hrdinství a bránil dokonce jeho zveřejnění. Vše se změnilo až po roce 1989. Pomohlo v tom i udělení čestného občanství Izraele roku 1991. Nicméně i tak byla demokratickým Polskem vyznamenána až po záhadně dlouhé době: Řád Bílého orla, nejvyšší polské státní vyznamenání, obdržela až roku 2003. V Polsku dnes nesou jméno statečné ženy desítky škol. V r. 2004 o ní byla vydána kniha od autorky Anny Mieszkowské, tato byla u nás minulý rok ve vydavatelství Víkend přeložena a uvedena pod názvem „Děti Ireny Sendler“. Přehledný článek, ze kterého jsme připravili i tento výtah, najdete na internetu pod názvem: „Statečná Irena z varšavského ghetta“. Je od Pavla Kováře, dlouholetého redaktora časopisu Reflex (http://czechfolks.com). Tento zajímavý letáček a spoustu dalších vydává Brněnská tisková misie, o.s., křesťanská ekumenická nezisková společnost. Objednat si je můžete na adrese: BTM, P. O. Box 64, 638 00 Brno, tel. 545 224 253, email: [email protected], internet: www.btm.cz.

11


Kamenité stezky dějin a osudů (2. část)

Teréza Nováková (1853 – 1912), spisovatelka známá maturantům jako „představitelka realismu a tzv. venkovské prózy“ spojené s okolím Litomyšle a Proseče, byla kromě toho také pečlivou a nadšenou sběratelkou národopisných zvláštností, např. krojů, výšivek, lidových zvyklostí, nářečí nebo architektury. V roce 1893 pobyla také několik dní v Luži, kde prozkoumala místní pamětihodnosti a zaznamenala vzpomínky několika starých pamětníků. Ve středu její pozornosti vždy byly náboženské poměry dané oblasti, jejich historie, vývoj a současný stav. A to je to, co stojí za pozornost – místa, která se v díle Terézy Novákové věnují Luži a okolí a spisovatelčiny postřehy o náboženství našeho kraje. V tomto čísle si můžete přečíst druhou část stati z knihy „Slavín žen českých“ vydané v Praze roku 1894. Text je přepsán bez pravopisných a stylistických úprav. Košumberk tedy za „pikhartských“držitelů kvetl a zdobil veškerou krajinu. Již víme, jaké důvěry požíval tento týn v okolí, jak ukládány tu poklady a listiny důležité, jak k pánům z Chlumu obraceli se všichni s důvěrou – žel, slávy jeho bylo na mále. Diviš Lacembok Slavata z Chlumu a na Košumberce zapleten byl též v povstání stavovské 1618-1620. Když nastalo trestání vinníků, propadl polovinou zboží svého. Leč pan Diviš netrudil se dlouho neštěstím své vlasti, skonal již r. 1623., zůstaviv po sobě kromě vdovy Veroniky ze Žerotína nezletilého syna Jindřicha Viléma. Panství košumberského, aby rodu kolébku jeho zachoval, zakoupil pan Vilém Slavata, a ihned ucítili poddaní bývalých členů Jednoty pevnou a nemilosrdnou ruku přísného katolíka Slavaty. Byli vězněni, trýzněni, vyháněni, nechtěli-li víry katolické přijati; jmenovitě mnoho zakusili obyvatelé městečka Luže, kam kromě jiných svízelů neustále vkládána vojenská posádka. Ve krutých těch bězích válečných hynulo panství kdysi tak bohaté a spořádané, takže Vilém Slavata udržeti ho nemohl, nechtěje na II/2011

vydržování jeho jinde se dlužiti. I ponechal je zase synu Divišovu Jindřichu Vilému Slavatě. Tento mladý pán, jenž jinošský svůj věk v samých bouřích strávil, oženil se s dámou zámožnou, ale značně sebe starší, s Annou Polyxenou Michnovou z Vacínova, známou nám příznivkyní Jesuitů. Neměla dětí, a když r. 1650. zemřela, vstoupil Jindřich Vilém Slavata v brzku v nové manžlství s mladičkou, teprve patnáctiletou šlechtičnou Marií Maxmilianou Evou Žďárskou, dcerou pana Floriana Jetřicha Žďárského. Nikdo netušil, když toto poloviční dítě vkročilo do pustnoucích síní nádherného kdysi Košumberka, že jemu vyhrazena jest zásluha zreformovati tento „pikhartský“ kraj, že jemu podaří se, co nikterak dařiti se nechtělo mocnému panu Vilémovi. S Marií Maxmilianou Evou žil Jindřich Vilém Slavata nedlouho; již r. 1654. se světem se rozžehnal, nedostoupiv ani 50. roku věku svého. Také jediná dceruška těchto manželů, Johanka Barbora, která byla dědičkou panství košumberského, zemřela tři roky po otci, takže nyní všecko jmění spadlo na mladičkou matku její. Tato před tím vdala se podruhé za pana Františka Kryštofa svob. pána Hysrle z Chodův. Ale ani tu valně štěstí jí nepřálo. Synáčka svého a dědice Ferdinanda ztratila jednoročního, a choť po 10letém manželství r. 1666. též ji opustil. Byla to pro mladou paní a vdovu doba přetěžká; nicméně ona energií svou vše přemohla, své jediné dceři Františce Terezii pečlivě jmění otecké spravovala, takže na znamenité věno jí vzrostlo. Jen ke slavnému hradu, sídlu svému, jak se zdá, srdce nepřiložila; hrad pustnul, opravy kromě nejpotřebnější naň věnováno nebylo, nádherná jeho výprava a výzdoba bledla a rozpadávala se, aniž čím nahrazována byla. Všecken družný, veselý život na něm pominul, smutně dívala se nyní sličná drolící se jeho okna na krajinu též smutnou, spleněnou, velmi málo olidněnou. V Luži chová se podnes veliký obraz Marie Maxmiliany Evy. Jest to paní krásná, blondýna kyprá, velmi sympatické, ač trochu tvrdé tváře v nádherném a velmi vkusném rouše červeném, plném krajek, stuh, klénotů zlatých. 12


Sotva srovnáme s obrazem tím půvabným povahu paní Hyzrlové; neboť pokud lze souditi z činů Marie Maxmiliany, byla to dáma přísných zásad, trudnými zkušenostmi zvážnělá, příjemností života šlechtického málo dbající a jen v přesném konání povinností a pobožnosti cíl svůj spatřující. Sotva že dceru svoji za hraběte z Lamberka provdala, oddala se paní Hyzrlová z Chodů osamělému žití, rozjímání a horlivé zbožnosti. Katoličce tak zanícené zajisté byla trnem v oku náboženská vlažnosť poddaného jí kraje, i přemýšlela, kterak by nejlépe bylo tomu odpomoci. Z oken hradu viděti bylo směrem k Luži mírné návrší, jemuž lidé Chlumek říkali; pod ním krčilo se malé, zbědované městečko. Marii Maxmilianě Evě zalíbil se Chlumek; umínila si, že naň postaví pevnou tvrz proti nekatolictví a nevěře okolního lidu. Nejprve vystavěla na něm r. 1668. kapli, která sloužiti měla za schránu divotvornému obrazu Panny Marie Pacovské, od bratra paní Hyzrlové Františka Adama jí darovanému. R. 1669. byla kaple za veliké slávy vysvěcena a sešlý hrad Košumberk byl zase jednou středem, kolem něhož proudil rozveselený lid a zvaní hosté. Leč paní Marii Maxmilianě Evě nebylo dosti, že vystavěla lidu oblíbený stánek kultu marianského, ona nedůvěřovala potomkům bývalých Bratří, měla za to, že neustále nutno nadšeně a horlivě do duše jim mluviti a od bludů je odvracovati. Majíc jako většina české šlechty katolické velikou důvěru k tovaryšstvu Ježíšovu, povolala je na panství své a jala se

jim ihned na Chlumku blíže kaple residenci stavěti. Darovala jim také panství roubovské, nedávno zpět zakoupené, a velikou summu peněz. V Roubovicích vystavěla jim zámeček a pivovar, a residenci na Chlumku, jež r. 1682. byla dohotovena, co nejpohodlněji jim upravila. Kaple Panny Marie byla paní Hysrlové tak mila, že chtějíc na blízku býti a pokrok svého díla zakladatelského sledovati, přistěhovala se ze starobylého hradu r. 1684. sama pod Chlumek, kde měla domek zakoupený. V tu dobu stihla ji úmrtím dcery její, hraběnky z Lamberka, krutá rána; předčasná tato smrť byla také příčinou, že paní Marie Maxmiliana závěť svou změnila. Místo Roubovic a Bělé i jistiny 19.000 zl. Jesuitům upsaných (což vše i s panstvím kladenským od bratra zděděným a několika vesnicemi kolem Košumberka odkazovala vnukům a vnučkám) připsala jim na residenci na Chlumku, hrad Košumberk s pivovarem a dvorem, městečko Luži s 2 krčmami, mlýn podolský s jinými 4 mlýny, vsi Voletice, Zdislav, Štěnec, Srbce, Hlubokou a dvůr domanický, a to tak, aby se oněch 19.000 zl. na zboží tom pojistilo a residence chlumecká po její smrti kolleji hradecké 10.000 zl. na vychování mládeže vyplatila. Tak octnulo se útočiště Bratří českomoravských, jejich pokoj a škola z nenadání v rukou nejzanícenějších horlitelů Říma.

~~~

(pokračování příště) Soňa Sílová

Pa vel D o lejší odešel Výrazný křesťanský autor polistopadového období, šedesátník Pavel Dolejší (*1950), zemřel 24. srpna 2010 po těžké nemoci. Stavbyvedoucí odvodňovacích systémů a nadšený ochránce přírody založil po Listopadu sbor KS Čáslav (dnes AC Čáslav). Ve druhé polovině 90. let publikoval v Životě víry své povídky. První povídkovou knížku manželů Dolejších „Každý má svůj Everest“ vydalo nakladatelství KMS v roce 1998. Od té doby vydávali Pavel a Eva Dolejší další povídkové cykly, dobrodružnou historickou trilogii pro mládež nebo kontroverzní román s eschatologickou tematikou „Už brzy“. Cílem Pavla Dolejšího bylo vytvořit lidová křesťanská díla, která čtenáře povedou ke Kristu. Jeho knihy vyšly v několika vydáních II/2011

13


a jejich vliv na české křesťany různých denominací (právě s touto vizí spolupracoval s Životem víry) je nezpochybnitelný. (Časopis Život víry 10/2010, s. 4-5.) Rozhovor s Evou a Pavlem Dolejšími Rozhovor z 10. 8. 2010 je dostupný na http://www.marinka.cz/rybnicek/rozhovor-s-evou-a-pavlem-dolejsimi

„Když se řekne „Eva a Pavel Dolejší“, vybaví se většině z nás hned několik křesťanských beletristických knížek, které se čtou jedním dechem. Příběhy, v jejichž ději najdeme pravé přátelství, nezištnou pomoc, krásnou přírodu; skrze které nejednou pocítíme Boží dotek a načerpáme velký kopec naděje. Všichni víme, že píšete beletristické knížky, ale čím jste (nebo jste kdy byli) v „normálním“ životě? Jaké máte zaměstnání? Pavel: Stavbyvedoucí ekologických staveb. Eva: Sociální pracovnice. Kdy vás vlastně poprvé napadlo, že byste mohli napsat knihu? A koho z vás jako první? Nebo si vás ten nápad našel společně? Napadlo to Pavla ještě v době hluboké totality a byla to kniha „Deset a jedno setkání“. Dlouho ležela „v šuplíku“, než po letech, již značně upravená, spatřila světlo světa. Bavíte se o svých hrdinech i ve volném čase (třeba na procházce) – nebo jen ve vyhrazených chvílích pro tvorbu? Jak moc s vámi románové postavy žijí? V době psaní jednotlivých knih jsme o nich mluvili neustále – v pracovním i volném čase. Dalo by se říci, že jsme rozpracovaným příběhem žili. Zvláštní bylo, že nám oběma nejvíce myšlenek přicházelo před spaním. Se kterou postavou jste se nemohli rozloučit? Pavel: S Pavlem Votrubou Eva: S Evangeline de La Fouré A která fiktivní osoba z vašich knih je vám nejsympatičtější? Pavel: Komisař Coleti Eva: Honza Batelka Které místo na zemi máte nejraději? Kam se rádi vracíte? (Jestli to není tajné) Oba milujeme hory, především Vysoké Tatry a Malou Fatru. Jaké je vaše největší přání? Nechtěli bychom, aby to vyznělo jako duchovní fráze, ale pokud máme pravdivě odpovědět, tak skutečně to, abychom vítězně došli do cíle – Božího království a spolu s námi i naši milí a co nejvíce těch, kteří Boha dříve neznali. S jakým cílem především jste psali své knihy? Podařilo se vám jej naplnit? II/2011

14


Naše touha vždycky byla napsat příběhy, které by obsahovaly evangelium v natolik poutavé formě, aby český nevěřící čtenář knihu neodložil hned, jakmile narazí na slovo „Bůh“. Netroufáme si posuzovat, nakolik se nám to podařilo, ale vždycky jsme měli velikou radost, když jsme slyšeli, že se knihy dostaly do sekulárního prostředí. Jaké je vaše nejoblíbenější místo v Bibli? A proč? Pavel: Žalm 16,9-11 a kniha Zjevení. Eva: Nemohu říci, že bych měla nějaké nejoblíbenější místo. Bibli mám nesmírně ráda celou – Starý i Nový Zákon. Velice často v modlitbě děkuji za to, že Boží Slovo je „světlem pro mé nohy“ (Žalm 119,105), že „to hlavní v něm je pravda“ (Žalm 119:160), a že „kam pronikne, tam vzchází světlo a nezkušení nabývají rozumnosti“ (Žalm 119,130). S velkou vděčností vyznávám, že „Hospodin je moje radost!“ (Žalm 104,34) Kdy se vás osobně Bůh nejvíce v životě dotkl? Kdy jste nejvíc cítili jeho blízkost, jeho lásku? Pavel: Nejvýraznější Boží blízkost se vším krásným, co s sebou přináší, jsem prožil nedávno – 3. června 2010, kdy jsem po vážné operaci cítil, jak z mého těla uniká život. Eva: Během posledních deseti let jsme prožívali situace, o nichž se bez nadsázky dá říci, že byly děsivé. Několikrát, ve chvílích totálního fyzického i psychického vyčerpání, jsem cítila – v pravém slova smyslu cítila – příliv pokoje a síly. Tyto okamžiky, kdy jsem na vlastní kůži prožila, že skutečně existuje dar pokoje, nezávislého na situaci, a dar síly pro toho, kdo už žádnou nemá, patří k mým nejkrásnějším duchovním prožitkům. Uvažujete do budoucna ještě o nějaké knize? Ne. Knihy jsme nepsali jenom pro pobavení čtenářů, nýbrž i proto, že jsme chtěli něco sdělit. Leccos vzdáleného jsme s Bohem prožili my, o lecčems jsme slyšeli nebo četli a přišlo nám škoda si to nechat jenom pro sebe. Zároveň jsme se po dobu věnování se této činnosti – asi 13 let – modlili, aby nám Bůh srozumitelně ukázal, kdy skončit, aby nedošlo k opakování už řečeného. Ukázal nám to. Kniha „Stalo se“ byla poslední. Děkuji manželům Dolejším za milý a upřímný rozhovor. Jste přesně takoví, jak jste na mě působili ze svých knížek – radostní, pokorní lidé s láskou k přírodě, a hlavně se zápalem pro Ježíše Krista a pro Boží království.“

Co zajímavého si můžete půjčit v knihovně u Kociánů Libertatia – Země Svobody Eva a Pavel Dolejší

První část románové trilogie z doby Ludvíka XIV. Příběh mladého francouzského šlechtice, který se pokusil vybudovat město založené na základních tezích humanismu. Barvitý děj nás zavede na Tortugu, Madagaskaru, do intrikami promořených Versailles i pařížského podsvětí zvaného Dvůr zázraků. Plavčík Jean Eva a Pavel Dolejší

Tento román se odehrává ve stejném časovém období jako předchozí kniha Libertatia – Země Svobody. Příběh mladého hugenotského šlechtice Jeana de Conti, který přežije vyvraždění své rodiny. Poutavý román plný lásky, nenávisti, zrady a odpuštění. II/2011

15


Cesty spravedlnosti Eva a Pavel Dolejší

Poslední část historické trilogie, která sleduje osudy francouzských hugenotů v období vlády Krále Slunce Ludvíka XIV., nás zavede do Kanady a puritánského Bostonu. Setkáme se v ní nejenom se sympatickým Jeanem de Conti a jeho krásnou manželkou Patricií, ale poznáme i nové tváře lidí, formované americkou divočinou. Každý má svůj Everest (Příběhy o hledání I.) Eva a Pavel Dolejší

První část „Příběhů o hledání“. Hrdiny povídek manželů Dolejších jsou skuteční lidé se svými klady i zápory, statečností i selháváním, pády i prozřením. Eva a Pavel píší o skutečném životě, v jejich povídkách nalezneme zklamání i úspěch, lidské chyby i lidskou moudrost. Navíc je jejich styl natolik přitažlivý, že jakmile začnete knihu číst, neskončíte dříve než na poslední stránce. Život není peříčko (Příběhy o hledání II.) Eva a Pavel Dolejší

Druhá část „Příběhů o hledání“. Volné pokračování knížky Každý má svůj Everest. Opět se setkáte s rodinou Hornových, hajným Votrubou a dalšími oblíbenými hrdiny. Deset a jedno setkání (Příběhy o hledání III.) Eva a Pavel Dolejší

Třetí část série nazvané „Příběhy o hledání“. První dva díly četly již tisíce lidí nejen v naší republice. Láska je když … (Příběhy o hledání IV.) Eva a Pavel Dolejší

Čtvrtá část „Příběhů o hledání“. Kniha volně navazuje na knihu „Život není peříčko“. Autoři pro Vás připravili další knihu, kterou neodložíte, dokud jí nepřečtete. Stalo se Eva a Pavel Dolejší

Volné pokračování románu Už brzy od manželů Dolejších. Svět se stává stále nepřátelštějším místem a ti, kdo opravdově věří, musí být připraveni zaplatit cenu za svou víru. Chatrč Paul Young

Missy, nejmladší dcera Mackenzieho Allena Phillipse, je unesena během rodinného výletu a důkazy o tom, že byla pravděpodobně zavražděna, se najdou v opuštěné chatrči uprostřed oregonské divočiny. O několik let později obdrží Mack, utápějící se v nejhlubší beznaději, podivný vzkaz, který vypadá, jako by byl od Boha, a ve kterém ho pisatel zve na víkend do chatrče. Přestože Mackovi jeho vlastní počínání připadá nanejvýš pošetilé, vrací se jednoho zimního odpoledne na toto místo, aby znovu vkročil do samého středu svých nejtemnějších nočních můr. To, co tam najde, navždy změní jeho život. II/2011

16


Je téměř neskutečné, že se kniha, kterou si její autor původně vytiskl sám pouze v několika kopiích pro svou rodinu a své nejbližší přátele, stala bestsellerem deníku New York Times, přeloženým do 35 jazyků. Chatrč oslovila miliony čtenářů svérázným, ale srozumitelným obrazem Boha, soucitného tváří v tvář velkému zlu. Na mnohé z nich zapůsobil velký smutek hlavní postavy, to strašlivé břemeno, které často doprovází těžkou ztrátu a je tak běžnou součástí lidského údělu, že nás to nutí se ptát: Kde je Bůh, když ho nejvíce potřebujeme? A kdo vlastně je Bůh? Chatrč však není jen knihou o hledání Boha, ale mnohem více příběhem o tom, jak člověk tváří v tvář zlu a bolesti nalézá sebe sama. Exodus Leon Uris

Leon Uris ve svém nejznámějším díle „Exodus“ zachytil krátké období po roce 1949, kdy se odehrával zásadní boj židovského národa o právo na vlastní stát. Uris popisuje britské internační tábory pro Židy, nelegální přistěhovalectví do Palestiny, vznik prvních osad a kibuců, nadlidské úsilí při zúrodňování pouště, obětavé čelení arabské agresi i odhodlaný boj po vzniku státu Izraele. Ve vzpomínkách jednotlivých postav románu však předestírá také dlouhou a tragickou historii Židů v Rusku, podmínky života ve Varšavském ghettu a průběh varšavského povstání, osudy německých židovských rodin po nástupu nacistů nebo situaci ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Kniha je tak širokou freskou spletitých osudů židovského národa, jehož úsilí a věrnost tradici je nakonec korunováno vznikem vlastního státu. Zároveň nahlížíme pozadí ropné politiky evropských mocností na Blízkém východě a nemohoucnost mezinárodního společenství v kritických situacích. Uris věnoval shromažďování materiálu na román neuvěřitelné úsilí, najezdil desítky tisíc kilometrů, hovořil se stovkami pamětníků, probral se hromadami odborných knih a výsledek je opravdu úctyhodný. Historické skutečnosti, které román popisuje, jsou alarmující, a to zvlášť v době, kdy se situace na Blízkém východě ani po padesáti letech od vzniku románu příliš neproměnila.

Zprávy jednotlivých oddělení Novinky ve sborové knihovně Zemřu svobodný Noble Alexander, Kay D. Rizzo

Kuba, rok 1962. Humberto Noble Alexander stojí nahý a na kost promrzlý před svými vězniteli ve strohé, neosobní výslechové místnosti, kde spravedlnost a právo nic neznamenají. Je falešně obviněn z pokusu o atentát na komunistického diktátora Fidela Castra. Jeho vyhlídky nejsou růžové. Čeká ho kruté mučení, cely plné odporné havěti, tvrdá práce a – což je ze všeho nejhorší – dvaadvacet let vězení. Kniha „Zemřu svobodný“ vypráví pozoruhodný příběh Humberta Noble Alexandra, který se v branách pekla ze všech sil snažil přežít a zůstat věrný Bohu. Má nejtěžší cesta Walter J. Veith

Prof. Dr. Walter Veith získal doktorát ze zoologie na univerzitě Kapského Města v roce 1979. Dlouhá léta byl zapřisáhlým evolucionistou a přesvědčeným ateistou. V letech 1979-1986 přednášel zoologii na univerzitě ve městě Stellenbosch. V té době obohatil evoluční teorii několika významnými objevy. II/2011

17


Pečlivým studiem, ke kterému ho za zvláštních okolností vyprovokoval jeden truhlář, však došel k poznání, že evoluční teorie nemůže obstát tváří v tvář faktům. Poznal také, že existuje Bůh, který mocně zasahuje i v jeho životě. Ve stínu ruky tvé Erich Theodor Laufersweiler

Na stránkách knihy autor dnešním mladým lidem poutavě vypráví o tom, co jejich dědové a otcové museli často prožít, aby mohli zůstat věrní svému Bohu a svědomí. Vnímavý čtenář zde může rovněž vycítit předivné Boží zásahy do jejich životů, zvláště ve spojitosti se čtvrtým přikázáním Božího Dekalogu. Pisatel zajímavým způsobem vypráví nejen o době své vojenské služby, ale ve svých vzpomínkách se rovněž vrací k dramatickým chvílím ze svého dětství během 2. světové války. V jedné z kapitol popisuje nebezpečné situace, které prožíval jeho tatínek, který byl za své přesvědčení vojenským soudem odsouzen k smrti. Vzpomíná také celou řadu mladých chlapců, kteří byli v Československu za totality jako vojáci pro svou víru vězněni. Kudy do nebe Krátké příběhy, povídky a citáty, které chtějí obohatit Vaše životní putování. Pastorův blog Vlastík Fürst

Autor patří mezi nejúspěšnější blogery zveřejňující své texty na blogu iDNES. Typickým rysem jeho textů je otevřenost, s jakou glosuje své zážitky padesátníka i dění ve společnosti. Píše o obyčejných lidech, politice, dobách minulých i aktuálních problémech. Se čtenářem se dělí o niterné zážitky a prozrazuje své vnitřní boje. Stejně upřímně se vyrovnává s tím, když se střetne s lidskou neurvalostí, narážkami ateistů na jeho víru i bezmocí nad smrtí, která mu vzala nejbližší a kterou jako pastor často potkává. Jen vždycky své texty končí jinak, než by člověk čekal. Vlastík Fürst je totiž nenapravitelný optimista, jehož laskavý pohled na svět kolem si získal již mnoho příznivců. Texty skvěle doplňují ilustrace karikaturisty Václava Šípoše, které vtipně vystihují pointu pastorových postřehů a úvah. Kdyby zvířata mohla mluvit Werner Gitt, K.-H. Vanheiden

Zvířata disponují vskutku účinnými komunikačními systémy, aby se navzájem dorozuměla. Nemohou s námi ale rozmlouvat v lidské řeči. Proto se autoři postavili do role jejich zástupců a stali se jejich mluvčími. Možné otázky kladou zvířata sama a odpovídají na ně v myšleném rozhovoru. Touto metodou předkládají autoři látku čtivě, živě a poutavě – a přece vědecky přesně. Tajemství jeskyně Arthur S. Maxwell

Do staré rybářské vesničky na severozápadním pobřeží Skotska přijíždí na prázdniny třináctiletý anglický kluk Roy Wallace. Ještě před jeho příjezdem se ve vesnici začnou dít podivné věci. Nikdo si je nedovede vysvětlit. „Detektiv“ Roy se rozhodne po příčinách nevysvětlitelných událostí pátrat. Vyptává se vesničanů a rozumuje s novými kamarády z vesnice, Oscarem a Brunem. Postupně zjišťuje, že všechny stopy vedou k nedaleké jeskyni. Rozhodne se ji tedy na vlastní pěst prozkoumat a tak objevit tajemství jeskyně. II/2011

18


Víra krok za krokem Reinder Bruinsma

Reinder Bruinsma se v knize Víra krok za krokem vydává na vzrušující cestu za poznáním, během níž pátrá po smyslu života. V deseti logických krocích seznamuje čtenáře se svým pohledem na život a přibližuje jim svou víru. Ve svých úvahách se snaží jít do hloubky, klade si vskutku zásadní otázky, představuje širokou škálu pohledů a názorů a uvádí zajímavé argumenty, kterými odůvodňuje své přesvědčení. Čtenáři se tak nabízí jedinečná příležitost utřídit si myšlenky, podívat se na svět očima hluboce věřícího člověka, polemizovat s jeho představami a porovnat s ním své názory. Kniha jistě potěší každého, kdo touží objevit hlubší rozměr své existence. Nová setkání s Bohem Jon Paulien

Nám již důvěrně známý odborník na janovskou literaturu a eschatologii slibuje tentokrát představit Ježíše, jakého sám autor – i přesto, že vyrůstal v křesťanské rodině – dříve neznal. Téměř zapomenutý den Mark A. Finley

Uspěchaný svět, ve kterém žijeme, nám často „pomáhá“ zapomínat na některé důležité skutečnosti. Tato kniha připomíná jednu z nich, která může pomoci každému z nás žít lépe a naplnit naše dny pokojem a radostí. Ti, kteří odešli Fred Cornforth a Tim Lale

Všimli jste si, že v našich sborech řídnou řady? Znáte osobně někoho, kdo v posledních pěti letech přestal chodit do sboru nebo požádal o vyloučení? Chtěli byste takového člověka lépe pochopit, vžít se do jeho situace a nabídnout mu pomocnou ruku? Pokud ano, je tato kniha určena právě vám. Najdete v ní autentické výpovědi lidí, kteří odešli z církve. Jelikož jsou to odpovědi upřímné a velmi otevřené, jsou také velmi často kontroverzní, až provokativní. Neměli bychom se tím však nechat vyvést z míry, protože v této knize rozhodně nejde o hledání pravdy, nýbrž o snahu porozumět těm, kteří kdysi byli součástí Církve adventistů sedmého dne a pod tíhou životních okolností se z ní rozhodli odejít. Jestliže rozhovory s těmito lidmi budete číst bez předsudků a s touhou jim porozumět, můžete si být jisti, že vás zasáhnou, vyvedou z klidu a přivedou k zamyšlení. Kniha je vhodná nejen k osobnímu studiu, ale také ke čtení ve skupinkách, jejichž členům nejsou osudy těch, kteří odešli, lhostejné. Dar nebes Ellen Gould Whiteová

Kniha Dar nebes přináší čtenářům starověký příběh člověka, který má stále velký vliv na životy mnoha lidí. Jinými slovy připomíná narození betlémského DÍTĚTE. Svými řádky nás zve, abychom spolu s Josefem a Marií hledali místo k přenocování, abychom se posadili mezi pastýře a vyslechli si jedno z nejúžasnějších andělských sdělení: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi. Bůh v nich má zalíbení.“, abychom spolu s mudrci z Východu sledovali hvězdu a šli se poklonit nově narozenému králi a abychom spolu s Ježíšovými rodiči utíkali před Herodovým hněvem do Egypta. II/2011

19


Miniencyklopedie přírodní léčby Igor Bukovský

Knížka chce být přehledným a stručným návodem, jak léčit některá častá onemocnění – stravou, úpravou stylu života, bylinkami a zeleninovými šťávami nebo u nás ještě málo známou vodoléčbou. Koinonia 1/2010 Časopis Teologického semináře Církve adventistů sedmého dne

Akce křesťanského domova Třetí setkání „Šití panenek pro Unicef“ – 11. 4. od 17.00 hodin

 

Sborová dovolená – 3.-10. 7. Pojedeme do Krkonoš na Chatu Damián. Podívejte se na http://www.ceskehory.cz/ubytovani/chata-damian-svoboda-nad-upou.html



Ohře 2011 – 22.-29. 7 Po loňské nechtěné pauze vyrážíme na letní putování po řece. Tentokrát jsme jako cíl vybrali západočeskou Ohři. Jako i v předchozích letech pojedeme na kánoích, na které se, ať se snažíte, jak se snažíte, nevejde víc než dva lidé posádky. Protože nepojede více než devět lodí, počet uspokojených zájemců není nekonečný. Hlaste se včas (nejpozději do začátku června) u Aleše Kociána – 739 345 651 nebo [email protected] V měsíci březnu se na setkání „Šití panenek pro Unicef“ narodily první dvě panenky: Rozárka a Jaruška (obě 33 cm vysoké). Můžete si je koupit pro sebe, své děti nebo vnoučata, každou za 600,- Kč a přispět tím na záchranu dítěte očkováním. Další panenky budeme prodávat na Dětském dnu na Košumberku.

II/2011

20


Díky Milé maminky, babičky a tety, chceme Vám slovy Věry Gajdošíkové poděkovat za Vaší péči a zároveň Vám popřát Boží přízeň do dalších dní. Vaše děti

Maminko – děkuji

Maminčina víra

Věra Gajdošíková

Věra Gajdošíková

Maminko – děkuji … Za sedřené ruce děkuji ti – jež pro nás svoji hebkost ztratily. Jak vyjádřit, co srdce moje cítí? Umět tak vrátit aspoň na chvíli tu dobu, kdy jsme ještě byli děti – a tobě ještě nezešedl vlas. Však léta pádí – tak nedočkavě letí a poznaly všechno kolem nás. Jen tvoje láska – ta je stejná stále, v proměnách času nic ji nezkazí. Máš stejně ráda svoje dítě malé – i tehdy, když ti z domu odchází. Tak co nám zbývá? – Jen poděkovat za ni a snažit se odvděčit se aspoň malinko. Ať za to všechno sám Ježíš tě chrání a dá ti zdraví … Díky – maminko!

Víra je prý dědictví po otcích. Tu moji – mi ukázala maminka … Často si vzpomínám, jak spolu jsme se modlívaly. Byla jsem tehdy docela malinká – když začala mi vyprávět, kdo stvořil vesmír, hvězdy, měsíc, slunce – kdo stvořil člověka a pro něj celý svět … Když víra vyklíčí v tom malém dětském srdci, tu většinou po celý život vydrží. A i když někdy to srdce zatoulá se, tu víra zastaví je přímo nad strží … S vděčností k nebi oči, ruce i srdce zvedám, za maminku svou Bohu děkuji. Tu její víru za celý svět snad nedám – a stejně jako ona Ježíše miluji …

II/2011

21


Narozeniny Narozeniny v měsíci dubnu příjmení

jméno

datum nar.

Síla

Radek ml.

6.4

Sílová

Miroslava

9.4

Trpkošová

Marie

11.4

Krapková

Halina

12.4

Štěpán

Jakub

20.4

Tomanová

Jindřiška

20.4

Řádek

Filip

29.4

Narozeniny v měsíci květnu příjmení

jméno

Dvořák

Tomáš

1.5

Čermák

Jan

8.5

Krapková

Kristýna

10.5

Síla

Radomil st.

16.5

Kociánová

Elena

20.5

Řádková

Markéta

25.5

Čermáková

Pavlína

26.5

Zárubová

Jana

28.5

příjmení

jméno

Síla

Radomil st.

datum nar.

datum křtu

výročí

10.5.1968

43

Narozeniny v měsíci červnu

II/2011

příjmení

jméno

datum nar.

Klímová

Dagmar

11.6

Žůrek

Zdeněk

14.6

Žůrková

Květomila

29.6

22


II/2011

příjmení

jméno

datum křtu

výročí

Žůrková

Emilie

5.6.1964

47

Vágnerová

Gražyna

10.6.1994

17

Řádková

Jana

14.6.1985

26

Kociánová

Elena

17.6.1994

17

Žůrek

Zdeněk

18.6.1965

46

Svobodová

Marie

19.6.1992

19

Řádek

Rudolf

21.6.1982

29

Sílová

Miroslava

24.6.1967

44

Dědeček

Antonín

25.6.1990

21

Fürstová

Ester

27.6.1997

14

Pejcha

Zdeněk

28.6.1991

20

Šlemínová

Květa

28.6.2008

3

Horáková

Jana

30.6.1995

16

Sílová

Soňa

30.6.1995

16

Žůrek

Pavel ml.

30.6.1995

16

23


Rozpis kázání a vedení odpoledních pobožností DATUM

LUŽE

LITOMYŠL kázání

26.3.2011

VP LUŽE - Kocián A.

POLIČKA

POZNÁMKY

Členské shromáždění

Ptáček J.

31.3. LUŽE Klub zdraví - Zelí 26.3. LUŽE - Cestovatelský klub 16:00

vedení odpoledne

2.4.2011

Hurta M.

Šotola M.

Fürstovi

Kocián A.

9.4.2011

Kocián A.

Síla R.

Řádkovi

Beneš L.

LUŽE 11.4. kdykoliv mezi 17-20 Šití panenek III.

16.4.2011

Klíma R.

Kocián A.

Kociánovi

Hurta M.

POLIČKA 13.4. 17:30 - KZ - Velikonoce bez vajec H. KRÁL. 16.4. 15h Nácvik písní na konferenci

23.4.2011

Slezák L.

Šlemín O.

Žůrkovi P. + L.

Síla R.

KOCIÁN - mládežnický víkend + 23.4. Naděje VM

30.4.2011

Žůrek Z.

Hurta M.

Zárubovi + Schejbalová

Kocián

LUŽE 28.4. 18:00 KZ - Domácí pekárny

Společné Litomyšl - Kocián A.

Krapkovi

Slezák L.

DELEGÁTI 8.5. - Konferenční neděle POLIČKA 11.5. 17:30 KZ - Královské nápoje

14.5.2011

Krapka P.

Sílová S.

Žůrkovi 14

Ptáček J.

H. KRÁL. 14.5. 15h Nácvik písní na konferenci KOCIÁN - Robinzonáda - Vlastějovice 13.-15.5.

21.5.2011

Bouška M.

Ptáček J.

Hurtovi

Kocián A.

DELEGÁTI 22.5. - Konferenční neděle

7.5.2011

28.5.2011

KONFERENČNÍ SOBOTA Českého sdružení - Hradec Králové - ALDIS

LUŽE 26.5. 18:00 KZ - Celiakie

4.6.2011

Ptáček J.

Kocián A.

Štěpánovi + Noemi Ž.

Krapka P.

LUŽE 4.6. v 16:00 Klub cestou necestou LUŽE 5.6. Dětský den na Košumberku???

11.6.2011

Síla R.

Žůrek Z.

Žůrkovi 18 + Střížkovi

VP Polička - Kocián A.

POLIČKA 9.6. 17:30 KZ - Letní dovolená LUŽE 12.6. Dětský den na Košumberku???

Sílovi

Ščigelová H.

LUŽE 18.6. v 16:00 Klub cestou necestou

18.6.2011 25.6.2011

VP LUŽE - Kocián A.

SPOLEČNÉ POLIČKA - 85. výročí sboru - Zvolánek P.

LUŽE 23.6. 18:00 KZ - Letní dovolená

Venkovní nástěnka Duben – vedoucí sboru Květen – dětská sobotní škola Červen – evangelizace Červenec – tajemník sboru

II/2011

24


Inspirace na závěr Máš ve svém srdci díru? Pobřeží Aljašky přikrývala chladná noc. Psal se 24. březen 1989. Kapitán tankeru vydal druhému důstojníku strohé rozkazy. Tanker Exxon Valdez v černé noci narazil na útes a do jednoho z nejkrásnějších moří světa vypustil jedenáct milionů galonů ropy. Tmavá ropa přikryla hladinu moře, písečné pláže a pohltila i bílé racky. Aljaška byla zpustošená a společnost Exxon, která vlastnila tanker, byla znemožněna. Tato nehoda, jakkoli strašná, nebyla ničím v porovnání s katastrofami, které se denně odehrávají v našich vztazích. Už jsi to jistě zažil. Někdo nesplní tvoje očekávání. Sliby zůstanou nesplněné. Vytáhnou se slovní zbraně a vypálí se kulky slov. A výsledek? Tvoje srdce narazí na ostrý útes jednání někoho druhého. Vzácná energie unikne a pokryje povrch tvé duše mrtvolnou vrstvou odporu. Černá pokrývka zatrpklosti zatemní tvůj svět, zakryje výhled, udusí tvou radost.

A ty máš zlost. Šéf, který ti slíbil postup a zvýšení platu, zapomněl, jak se jmenuješ. Tvoji přátelé se vydali na víkend do přírody, ale tebe nepozvali. Děti, které jsi vychoval, zapomněly, že existuješ. A tebe to bolí. Jsi zlomen, jsi zahořklý. Z očí se ti řinou horké slzy a jsou horké proto, že se derou ze srdce, ve kterém hoří oheň. Oheň hněvu. Sžírá tě. Jeho plameny plápolají pod vřícím kotlem pomsty. Musíš se rozhodnout: Uhasím ten oheň, nebo ho nechám hořet? Vyrovnám se s tím, nebo se budu bít? Nechám rány zahojit, nebo se budu dívat, jak se mění v nenávist? Načerpám nový elán, nebo propadnu znechucení? Tady je definice znechucení: Znechucení je, když dovolíš, aby se tvé rány proměnily v nenávist. Znechucení je, když dopustíš, aby tě něco utrápilo k smrti. Znechucení je, když rozněcuješ, živíš a rozdmýcháváš oheň a znovu prožíváš bolest. (Lucado, M.: Potlesk nebes. Praha: Luxpress, 1998.)

Povzbuzení z Písma „Hospodin je podíl mně určený, je můj kalich; můj los držíš pevně, Hospodine. Měřicí provazce mi padly v kraji blaha, moje dědictví je velkolepé! Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná. Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese. Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.“ (Žalm 16,5-11)

II/2011

25


Kdo to je?

Řešení hádanky z minulého čísla

Nová hádanka

Obšťastník – občasník adventistů z Luže a okolí Vychází 1x za čtvrtletí Příspěvky do příštího čísla zasílejte na adresu [email protected] do 20.6.2011 Sledujte také web: http://luze.casd.cz II/2011

26

2011 1

Recommend Documents