2008 ČASOPIS KUŘIMSKÉ FARNOSTI

ČASOPIS KUŘIMSKÉ FARNOSTI ČÍSLO 2/2008 ROČNÍK III.

Jsou mimořádné dni každé farnosti, kdy se farnost shromáždí ke zvláštní oslavě. Takovým dnem je první svaté přijímání dětí. Farnost jako každý živý organismus dává své potomstvo, své plody. Je jako košatý strom, který plodí bohaté květy a pak ovoce. A právě slavnost prvního svatého přijímání dětí jsou takové dožínky, kdy děkujeme a těšíme se z duchovních plodů práce rodičů, katechetů a celé farnosti. Tyto naše děti vedeme prvním svatým přijímáním před Krista, aby mu ještě více patřily, a aby se mu učily dávat své srdce. On je očišťuje svátostí smíření, aby mohl být Pánem jejich nitra. Co je vlastně svaté přijímání? Je to výměna darů – Pán nám dává sám sebe a my mu máme odevzdat celé své já, svou osobnost, své bytí, celou svou lásku. Když máme někoho rádi, můžeme ho políbit, stisknout dlaně, obejmout, ale Kristova láska sestupuje až do našeho nejhlubšího nitra. Inkarnuje se v nás. Co pro nás může více udělat? Čím se odplatím Hospodinu za vše co mi prokázal? Při konzumaci potravy se ona mění v naši krev, svaly, maso, ale při svatém přijímání my se máme proměňovat v Krista, abychom více myslili, mluvili a jednali jako On. On musí ve mně růst a já se menšit. Už nejsem já, ale je ve mně Kristus. Eucharistie je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života (Lumen Gentium 11). Je srdcem katolické víry. Řekni mi jaký máš vztah k eucharistii a já ti řeknu, jaký jsi křesťan. Vezměte a jezte, pijte: to je pozvání na svatbu. Těmito slovy nás Kristus konsekruje na svou snoubenku, je s námi jedno Tělo. Eucharistie je naše svatba s Bohem, v eucharistii se stáváme snoubenkou Kristovou. On jako ženich se plně dává nám, své snoubence, abychom se my oddali cele jemu. Jako Pán říká „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“, tedy i já v tomto svém odevzdání říkám „Toto je moje tělo, které se Tobě, Pane, vydává“. Drazí rodiče, děkuji Vám, že jste své děti dovedli k této eucharistické slavnosti. Kéž toto první svaté přijímání není přijímáním posledním. I vy v tomto buďte svým dětem vzorem a příkladem. A tak, pokud je to možné, společně přijímejte svátostného Krista a tím vytvářejte vaše domácí zázemí, kde bude Kristus Pánem a středem Vašeho domova. To Vám vyprošuje váš farář

STRANA 2

Modlitba k Duchu Svatému Přicházej Přicházej Přicházej Přicházej Přicházej Přicházej Přicházej Přicházej Přicházej

jako světlo, které ve mně prozáří jakékoliv temnoty. jako jistota, která vysvobozuje z pout závislostí. jako radost, která dává mému životu lesk a půvab. jako pokoj, který vítězí nad nesouladem a zmatkem. jako krása, která je pramenem všeho skutečně krásného. jako štěstí, které je naplněním všeho, po čem toužím. jako víra, kterou poznávám Boží záměry a odpovím na ně. jako naděje, která mě chrání před skleslostí a sobectvím. jako láska, která ve mně spojuje božské a lidské a kterou se stávám jako ty darem pro druhé.

Přijď, Duchu Svatý.

Představení roku sv. Pavla Rok sv. Pavla potrvá od 28. 6. 2008 do 29. 6. 2009. Papež Benedikt XVI. vyhlásil svůj záměr věnovat rok oslavám 2000 let od narození Apoštola národů. Zdůraznil ekumenický rozměr roku sv. Pavla s tím, že apoštol národů se zvlášť věnoval šíření Dobré zprávy všem národům a zcela se obětoval za jednotu a svornost mezi všemi křesťany. Rok sv. Pavla může být příležitostí k: - novému objevení postavy apoštola Pavla, jeho činnosti a cest, o kterých se zvlášť hovoří ve Skutcích apoštolů, sepsaných sv. Lukášem - opětovnému čtení jeho dopisů prvním křesťanským společenstvím - připomenutí počátků naší církve - prohloubení jeho bohatého učení zaměřeného na „pohany“ a k rozjímání o jeho spiritualitě víry, naděje a lásky - uspořádání pouti k jeho hrobu a na místa, která navštívil a založil tam první církevní komunity - prohloubení víry a naší úlohy v současné církvi v duchu jeho učení - modlitbě a práci ve prospěch jednoty všech křesťanů v jediné církvi, pravém „mystickém těle Kristově“.

-

Do různých programů je možné zařadit předpokládané aktivity: pastorační program: řádné a mimořádné liturgické oslavy, modlitební setkání, kající pobožnosti nábožensko – kulturní program: čtení a katecheze textů sv. Pavla, konference, rozjímání, teologické reflexe, hudební pořady poutě: návštěva míst spojených se sv. Pavlem v Římě a ve světě. Jana

STRANA 3

Důležitost společné modlitby Modlitba staví náš rozum do Božího jasu a světla a naši vůli vystavuje teplu nebeské lásky. Proto nic jiného nemůže tak očistit náš rozum od jeho nevědomosti a naši vůli od jejích zvrácených náklonností, jako právě modlitba: ona je tou požehnanou sprškou, jež působí, že se znovu zelenají a rozkvétají rostlinky našich dobrých přání, ona omývá naše duše od jejich nedokonalostí a v našich srdcích utišuje vášně. K Bohu se člověk uchyluje, protože po něm touží, a touží po něm, aby se k němu mohl uchýlit – takže touha po Bohu a duchovní ústraní se vzájemně podporují; obojí pochází a vzniká z dobrých myšlenek. A jako ti, kdo jsou zamilováni přirozenou lidskou láskou, mají téměř stále upřeny své myšlenky k tomu, koho milují, srdce jim překypuje náklonností k němu, ústa mají plná chvály na něho; pokud není přítomen, nevynechají žádnou příležitost a píši o své horoucí lásce dopisy, neminou strom, aby do jeho kůry nevyřezali jméno milované bytosti – tak také ti, kdo milují Boha, nemohou přestat na něho myslet, pro něho dýchat, po něm toužit, o něm mluvit.

Je třeba se denně modlit. Ráno děkovat za odpočinek a prosit o požehnání pro celý den. A večer děkovat za uplynulý den, za vše dobré co jsme mohli vykonat. A prosit o odpuštění za to, co nebylo dobré. Kromě toho, je-li to možné, je třeba chodit na mši svatou (nejen v neděli) a různé společné modlitby (litanie, růžence, křížové cesty). Mnohem více dobra a útěchy poskytují vždy veřejné církevní obřady než pobožnosti soukromé, neboť Bůh určil, aby společenství mělo přednost před jakoukoli akcí jednotlivce. A kromě toho je vždy velmi bohumilé sdružovat se s jinými lidmi a spolupracovat s nimi na uskutečňování jejich dobrých úmyslů. A i kdyby snad někdo sám o sobě dovedl pěstovat stejně dobrá cvičení, jako se konají společně, i kdyby mu bylo milejší konat je v soukromí, je Bůh více oslaven, jestliže děláme své dobré skutky v jednotě a spolupráci se svými bližními. Totéž tvrdím také o nejrůznějších veřejných modlitbách a pobožnostech, při kterých máme podle svých možností působit svým dobrým příkladem k poučení bližních a svou horlivostí k Boží slávě a na společný úmysl.

Člověk nechodí do kostela kvůli lidem, ale kvůli Bohu a svému vztahu s Bohem. To my ho potřebujeme – čerpat sílu a povzbuzení, nechat se vést. Společná modlitba doma je taky potřebná a důležitá, ale je potřeba vytvářet společenství s ostatními a celé to společenství má Boha oslavovat. Člověk je tvor společenský, potřebuje někam patřit, někam zapadat. Ne se stranit, ale vytvářet společenství. Vytvořit si sociální zázemí, ne jen rodinné. I pro vývoj dítěte je velmi nutná společnost vrstevníků, kamarádů, kdy je potřeba žít v určitém duchu. A k tomu nám může přispět farní společenství, ze kterého se vytváří různá přátelství. Mladý člověk věřící potřebuje vědomí, že není sám, že má přátele, kteří ho povzbuzují k víře a mohou mít vliv na růst jeho vztahu k Bohu. (Zpracováno podle: sv. František Saleský – Úvod do zbožného života) Hanka

STRANA 4

Rozhovor V dnešním čísle přinášíme dokončení rozhovoru s manželi Počuchovými z Jinačovic. Vrátíme se k dětství a rodině pana Počucha, který pochází ze Slovenska. Přiblížíme si složitou válečnou dobu na Slovensku, ale také se seznámíme s některými zvyky v Německu či Švýcarsku. Mohl byste zavzpomínat na válečnou dobu a popsat nám, jak válka zasáhla do života Vaší rodiny, Vašich rodičů? Za zmínku stojí dva příběhy: Na Slovensku byl jiný režim než v Čechách, tady byl Protektorát Čechy a Morava, na Slovensku byl samostatný Slovenský stát. Po SNP tam začal tvrdý režim a transporty Židů do koncentráků. Spolužačka mé nejstarší sestry přišla s prosbou. Potřebovala by schovat dvě židovské rodiny, nakrátko asi na týden, než se zajistí jejich odsun. Naši řekli, že je nenecháme odvést do koncentráku, tak jednu noc se nastěhovalo celkem šest lidí na půdu, bylo koncem září začátek října. Uplynul týden, 14 dní a stále nikdo pro ně nepřicházel. Co mohli naši říct? Je to velmi nebezpečné, nás je doma sedm, když se to zjistí, postaví nás ke zdi a postřílí a jsme všichni na jiném světě. Táta však vymyslel organizační strukturu, přes den byli na půdě a v noci přecházeli dolů, na sýpce měli postel. Tatínek měl kovářskou dílnu, v níž pracoval jeden německý kovář. Jednou tam přišel německý důstojník okovat koně, tatínek uměl německy a vodil důstojníka po hospodářství a bavil ho, aby odvedl jeho pozornost. Takto to trvalo do druhého dubna, kdy bylo Slovensko osvobozeno a Židé utekli do hor. Sestra, rodiče, dědeček a další sestra a brácha něco tušili, já nejmladší jsem nevěděl nic. Takže dvě rodiny místo 14 dní u nás zůstaly 7 měsíců. Tak jsme se přesvědčili, co je to Boží ochrana. Když rozpustili na začátku 50. let semináře, studoval na kněze jeden muž jménem Štefan. Dostal se k nám do Smolenic, kde mohl vyučovat, ale neměl, kde bydlet. V našem domě byl jeden volný pokoj, který mu rodiče nabídli. Byl vynikající pedagog, děti ho měly rády. Toužil dostudovat, udržoval kontakty s tajně umístěnými kolegy a připravovali společně odchod z republiky. Probíhala různá jednání a byla potřeba předávat vzkazy, že dnes v noci nastal den D a že se dnes odchází za kopečky. Pamatuji si to jako dnes, Štefan zorganizoval mikulášskou nadílku se scénkami. Mě poslal ještě s jedním spolužákem, abychom odnesli mikulášské rekvizity se schovaným dopisem pro kolegu, který byl asi 12-14 km daleko. Naštěstí byl doma, vyřídili jsme pozdrav, předali dopis a vrátili jsme se domů. V tu noc přijel nějaký církevní hodnostář. Štefan poprosil maminku o dvě svíčky a křížek. Všechno se zatáhlo, aby nebylo nic vidět a sloužila se mše svatá na rozloučenou. S maminkou komunikoval, ale nemohl nikomu důvěřovat a svěřit své tajemství. Když naši poslouchali asi za 14 dní Svobodnou Evropu, slyšeli pozdrav: „Štefan zdraví Bobíka“ (Bobík byl náš pes). Podařilo se mu nejen překročit hranice, ale také v Římě vystudovat a stát se misionářem i se svým kolegou. Zemřel v dost požehnaném věku jako misionář v Latinské Americe. Jaksi musíme věřit, i kdybychom nechtěli. Náš dům nebyl ničím zvláštním a přesto každý, kdo prosil o nocleh, zastavil se u nás. Naši dokázali ubytovat do malého prostoru hodně lidí. Dnes už je dům prodaný a díváme se jen s určitou nostalgií na rodný domek. Vaše maminka si přála, abyste oblékal kněžské roucho, proč se tak nestalo? Jsem nejmladší ze 4 sourozenců, mám dvě sestry a bratra. Ministrovával jsem s bratrem. Maminka měla takovou touhu, aby byl někdo z nás dvou kněz. A tak to vypadalo spíš na mě; když se mě od mala ptali, čím budu odpovídal jsem: Kňazíčkem.

STRANA 5

Maminka mě v tom duševně podporovala i tím, že mě v zimě probudila a strčila mi hlavu pod vlňák a vedla mě do kostela. Ministrování trvalo do devítky, byl jsem na dvou soustředěních pro ministranty, kde se zdokonaloval vztah ministrantský a připravovali jsme se ke vstupu do semináře. Pak začali problémy s náboženstvím, semináře rozpustili, někteří museli jít do výroby, některým se povedlo odcestovat do Říma a tam dostudovat. Bohužel z toho sešlo, maminka ještě doufala, když půjdu na gymnázium, že by se snad situace uklidnila. Ta se však nelepšila a ani já jsem do gymnázia nechtěl jít. Jak jste si zvykl na nové prostředí tady v Jinačovicích? Adaptoval jsem se docela dobře, nikdo na mně nepozná, že jsem Slovák. Ale přechod do ciziny by byl určitě mnohem těžší, kdyby nebylo manželčina tatínka. To byl vzácný člověk, morálně i pracovně. Brzy jsme se skamarádili, stal se druhým mým pokračovacím otcem. Z jeho popudu se začalo s přestavbou tohoto domu. Bylo tady malé hospodářství a práce bylo také dost. První vánoce, když jsem byl tady, byly jak mají být, sněhu po kolena, vítr fičel. Půlnoční tady nebývala, bývala jitřní. My tři jako králové – tatínek první prošlapával cestu, pak jsem šel já, poslední manželka. Vzpomínám si, že jsme přišli všichni omrzlí, nejvíc moje žena v sukni. Vystudoval jste Střední průmyslovou školu v Lednici a stal jste se výpravčím. Pak jste začal studovat při zaměstnání. Kdo nebo co vás k tomu přimělo? Když jsem pak přišel sem, nechal jsem se inspirovat švagrem, on měl za sebou jeden ročník dálkového studia při zaměstnání. Já jsem už na Slovensku toužil po rozšíření vzdělání. Všichni moji spolužáci hodně četli, chodili do divadla, do kina, já jsem měl služby, neměl jsem tolik příležitostí. Hrál jsem divadelní kusy s hasiči. Když jsem u švagra viděl, že se dá zvládnout zaměstnání, rodina a studium, začal jsem přemýšlet o vhodné fakultě. Koupil jsem si brožurku a hledal jsem, která vysoká škola nemá přijímací zkoušky z matematiky, protože mi matematika nešla. Vysoká škola politická, to nepotřebuju, vysoká škola filozofická, učit to také ne, ale našel jsem Právnickou fakultu. V práci – ač neradi – mi na to dali volno, chtěli, abych šel studovat inženýra. V roce 1968 jsem promoval a pak jsem našel zaměstnání právníka a u toho jsem prakticky vydržel až do důchodu.

STRANA 6

Ani dříve nebyl v Jinačovicích kostel. Kam jste dojížděli na nedělní bohoslužby se svými dětmi? Děti jsme se snažili ve víře vychovávat od mala, tak jako jsme byli my. Měli jsme dvě možnosti – chodit pěšky do Kuřimi nebo jezdit do Bystrce tam autobusem a zpět jezdil autobus jen do Rozdrojovic, pro chataře, a pak 2 km pěšky. Rozhodli jsme se časem pro Bystrc, syn tam ministrovával. Co považujete za důležitý moment v životě Vašich dětí, aby setrvaly ve víře po celý život? Vždycky jsme se modlili, aby si našli partnery věřící nebo k víře tolerantní, protože tady začíná nebo končí, zda budou ve víře pokračovat. Pokud má druhý partner averzi k víře nebo ji zesměšňuje, pak vede děti – ale jaký Bůh?, a kam byste chodili?, zůstaňte doma, spěte. Pán Bůh vyslyšel naše prosby. Syn má dva kluky, jeden bude maturovat a druhý je na výšce, rodina je věřící. Dcera s manželem pracují dočasně v zahraničí. V Německu byli se svými dětmi 10 roků, vnučka si tam našla zaměstnání a zůstala tam, vnuk se vrátil sem k nám. Teď je dcera s manželem rok ve Švýcarsku. Obě pravnoučata tam ministrovala. Co vás zaujalo při návštěvách v zahraničí? Když jsme tam byli na návštěvě, viděli jsme, jak probíhá tamní mše a líbily se nám jejich zvyky. Jednou nebo dvakrát do roka děti přinesou přebytečné věci, hračky. Po mši se všichni sejdou, někdo něco upeče, uvaří si kafe, nikdo nikam nespěchá. Minulý měsíc jsem se vrátil ze Švýcarska. Mají tam sekretářku Češku, která si vzala Švýcara, a už tam žije 40 roků. Do farnosti pro emigranty je pozvaný kněz ze Slovenska nebo z Čech a probíhají tam mše v češtině nebo ve slovenštině pro české a slovenské emigranty, tato paní se stará o organizaci. Není jich moc, do 20 věřících, dcera tam také chodí a udržuje styky. Páter Hověz byl v Německu a teď je u faráře na Lesné. Mají tam také takový zvyk jako v Německu a seznamují se společně, mluví spolu a sbližují se, je to jako křesťanství jako v prvních dobách. Na závěr našeho povídání vás poprosím o životní poznání nebo podnět k zamyšlení. Všechno nás přesvědčuje, že nic není jen pouhá náhoda, ale řízení shůry. Někdo řekne, že nevěří v to a to, ale že je všechno náhoda. Učili jsme se na škole dialektický a historický materialismus, kromě jiného tam bylo vysvětlováno, že náhoda neexistuje, všechno má svoji příčinu a svůj následek. Komunisté si vlastně protiřečili, popírali existenci Boha a na druhé straně akceptovali, že všechno se vším souvisí. Zajímavé je, že dnes už mladí poznávají, že musí existovat nějaké vztahy, něco mimořádného, co není v lidských rukách a schopnostech a možnostech lidského mozku. Někdy s někým můžeme mít neformální debatu, výměnu názorů a vycítíme, že tam uvnitř nějaká malá jiskřička doutná a že by to potřebovalo ohýnek něčím rozdmýchat, aby víra byla nějakým způsobem respektována a rozhořela se plamenem. Děkuji vám za rozhovor. Dáša

STRANA 7

Patron města Vídně V křesťanských zemích je tradicí mít svého patrona. Nejen státy, ale i hlavní města, ba dokonce i mnohé vesnice, mají nějakého světce ve svém erbu. Česko má sv. Václava, Rakousko sv. Leopolda. Nedávno vyšla v Rakousku nová známka zobrazující patrona hlavního města Vídně, sv. Klementa Maria Hofbauera. Protože tento světec pochází z Moravy, z vesnice Tasovice u Znojma, rád bych se o této události trochu zmínil. Co na tom, že doba, ve které žil, byla dobou rakousko-uherské monarchie, jejíž částí tenkrát Morava byla. Vždy tomu tak v historii bylo, že v zemích, či městech, ve kterých vládl pořádek, zákon, velkorysost, vzdělanost, fungovaly taky univerzity, pracovní možnosti, kulturní a společenský život a lidé do těchto měst a zemí putovali z velké dálky. K takovým městům patřila kdysi Praha, ve které našli domov mnozí stavitelé, umělci, významní vědci či lidé. K takovým městům však již dlouhá staletí patřila a dodnes patří Vídeň. Mnoho slavných lidí zvučných jmen – psychoanalytik Sigmund Freud, hudební skladatel Gustav Mahler, spisovatel Franz Werfel a spousta jiných – se kdysi narodilo a žilo právě na Moravě či v Čechách a až teprve ve Vídni, která jim nabídla studijní, či pracovní možnosti – dnes bychom mohli také říci – prostor pro seberealizaci – se stali známými osobnostmi. V mnoha klášterech, či na teologických fakultách odjakživa pobývalo a našlo svůj domov mnoho slovanských řeholníků a kněží. Jedním z nich byl také moravský rodák Jan Hofbauer. Narodil se v roce 1751. Když mu bylo osm let, zemřel mu otec, rodina byla chudá, stal se pekařským tovaryšem. Protože toužil po duchovním povolání, vystudoval za finanční podpory dobrodinců nejdříve gymnázium. Pak žil dva roky jako

poustevník a změnil si jméno na Klement. O jeho inklinaci k duchovnímu povolání se doslechly zámožné vídeňské dámy, které mu financovaly teologické studium ve Vídni. O prázdninách chodil do Říma. Tam se seznámil s řádem redemptoristů, který byl teprve nedávno založen. Vstoupil k nim a byl vysvěcen na kněze. Představení ho poslali zakládat kláštery do střední Evropy. Vybral si Varšavu. Založil několik klášterů ve Švýcarsku, Německu a Rumunsku, které z hlavního města Polska řídil. Na území Rakouska a Čech však žádný klášter založit nemohl, protože zde platil zákon Josefa II. z roku 1782, který nepovoloval zakládat nové řády. Jeho hlavní a nejoblíbenější činností však byla pastorační práce s lidmi. Svědčí o tom i skutečnost, že v jednom kostele ve Varšavě, kde působil jako zpovědník a kazatel, vzrostl radikálně počet přijímajících lidí v jednom roce z dvou na sto tisíc lidí! Z Polska byl po více než dvacetiletém působení vyhnán císařem Napoleonem. Přišel do Vídně. Úřady se zpočátku chovaly k němu zdrženlivě, vídeňský arcibiskup však nad ním držel ochrannou ruku. Působil zde jako kazatel a hlavně jako zpovědník. Brzy se stal vyhledávanou duchovní osobností. Navštěvovali ho studenti, inteligence, umělci a také mnoho řeholníků a kněží. Když padl Napoleon, konal se v roce 1815 ve Vídni evropský kongres o znovuuspořádání Evropy. Mnozí z jeho účastníků navštěvovali Klementa Hofbauera, aby se s ním poradili. Stál tak nepřímo v pozadí budoucího politického vývoje a dění nejen ve Vídni, ale i v celé Evropě. Když v roce 1820 zemřel, měl velkolepý pohřeb. Pohřbili ho na veřejném hřbitově. Manifestační účast lidí na jeho pohřbu přiměla císaře Františka I. k podepsání dekretu, který znovu

STRANA 8

umožňoval zakládání řeholních domů. Tak se dostala do Vídně a na území celé monarchie i řehole redemptoristů. Ve Vídni jim byl přidělen nádherný gotický kostel Maria am Gestade. Do tohoto kostela přenesli jeho ostatky a uctívají se tam dodnes. Nejen v době komunismu, ale i dnes, se právě v tomto kostele konaly a konají bohoslužby v českém jazyce. Je uctíván nejen jako patron města Vídně, ale i jako vítěz nad osvícenským a proticírkevním josefinismem a jako obnovitel duchovního

života své doby. Kéž tento velký Moravan, jeden z tisíců, které osud zavál z rodné země do ciziny, se stane vzorem nejen pro lid z Rakouska, nebo Čech a Moravy, ale pro všechny z nás: my všichni jsme „cizinci a přistěhovalci na této zemi“. Jsme zde jen dočasně. Měli bychom však udělat vše možné a potřebné k tomu, abychom tam, kde se nacházíme, vytvářeli prostředí dobré atmosféry, prostředí pokoje a prostředí, ve kterém se cítíme doma a dobře. Peter Žaloudek, srpen 2007, Vídeň

Cesta časem Z historie kuřimského kostela Opět budeme pokračovat v naší „cestě časem“ a tentokrát se podíváme především na interiér našeho kostela. 18. století se vyznačuje reformami Marie Terezie a Josefa II. Na přímý podnět císařovny Marie Terezie a na základě buly papeže Pia VI. došlo 5. prosince 1777 k založení brněnského biskupství. V této době také probíhá vnitřní úprava nového kuřimského kostela. Na umělecké výzdobě chrámu se podíleli nejlepší moravští umělci 18. století. V šedesátých letech 18. století namaloval Josef Stern obraz Antonína Paduánského, který je nyní umístěn na severní zdi kostela. V roce 1782 namaloval Josef Winterhalter obraz Svatého kříže, který můžeme vidět na pravém bočním oltáři. Tento oltář dala postavit rodina Žalkovských ze Žalkovic. Roku 1786 bylo nově zřízeno děkanství kuřimské. Při této příležitosti věnovala brněnská městská rada kuřimskému kostelu kalich a pacifikál (ostatkový kříž). V témže roce na vizitaci v Kuřimi umírá první brněnský biskup hrabě František Chorinský (zemřel 30. 10. 1786). V roce 1789 dostává kuřimský kostel darem od

místodržitele moravského hraběte Ugarta varhany ze zrušeného chrámu v Žarošicích. Roku 1796 dokončil známý brněnský sochař Ondřej Schweigel nový dvoudílný hlavní oltář, kazatelnu a sousoší Křtu Páně, které se v kostele nacházejí do dneška. Současně maluje M. Entlinger obraz Krista v domě Šimonově se svatou Maří Magdalenou na hlavním oltáři. V té době je farářem Josef Troppe (1779-1807), po něm v letech 1807-1817 Josef Wokrzal, pozdější kapitulní děkan a prelát v Brně. V letech 1819-1821 byla na místě původní dřevěné farní budovy postavena nová zděná budova. Jako farář zde v té době působil ThDr. Antonín Woscha, který se zasloužil o rozvoj školství v tehdejším tišnovském okrese. Za faráře Josefa Mőcka roku 1833 byl zrušen hřbitov u kostela. V roce 1843 za faráře Ignáce Knorra byla kostelní věž přestavěna do dnešní podoby a pokryta plechem. Byly v ní umístěny zvony z roku 1650 a 1673. Za děkana Emanuela Sellnera v roce 1863 byl jako připomínka tisícího výročí příchodu věrozvěstů pořízen oltář svatých Cyrila a Metoděje.

STRANA 9

chvátali do svého krásného chrámu Oltářní obraz namaloval podle farní Páně, aby tam přednesli prosby své, a kroniky Karel Atzker (jiné prameny nalezli úlevy a útěchy v bídách uvádějí jako autora patrně Josefa pozemského života! Kéž by navždy Zeleného). potrvala svornost, láska a nebeský V roce 1874 byly ve Vídni pokoj!“ zakoupeny věžní hodiny. Jejich původní hodinový stroj je V roce v současnosti vy1893 byly pořízeny staven v Technicvarhany od firmy kém muzeu v Brbratrů Riegrových z Krnova. Z tohoto ně. V roce 1883 období pocházejí také obrazy umísdo farnosti nastupuje páter Frantitěné vedle varhan – Svatá rodina šek Serafínský Mlčoch, pozdější (1905) a Sv. Dominik uctívající Pankuřimský děkan, nu Marii Růžencokanovník a arcikněz brněnský. Byl vou (1889). Maloopravdovým budoval je akademický malíř Josef Šivatelem farnosti. Za jeho působení chan. Nová křížoproběhla generální vá cesta byla poříoprava kostela. zena r. 1905, baMimo jiné roku revné vitráže oken 1888 z puklého presbytáře r. 1907, zvonu z roku 1650 obraz od Norberta nechal ulít nový Pokorného Ukřižozvon Svatý Václav, vání r. 1909, tento který je ve věži každoročně překostela zavěšen krývá hlavní oltářní dodnes. Veškeré obraz v době poúsilí o obnovu farstní. V roce 1907 Norbert Pokorný: Ukřižování ního chrámu je je celý interiér završeno slavností kostela vymalován svěcení 13. října 1889. Světitelem byl a jsou restaurovány všechny obrazy. Po brněnský biskup František Saleský 31 letech působení v kuřimské farnosti Bauer, pozdější arcibiskup olomoucký a pan děkan František Mlčoch umírá 15. kardinál. Celé podrobné líčení této listopadu 1914 a je pohřben na události zakončuje pan děkan Mlčoch ve kuřimském hřbitově. V brněnské farní kronice těmito slovy: „Byla to krásná katedrále nám jeho jméno do dnešních slavnost. Kéž by dojem této slavnosti dnů připomíná jedno z krásných nikdy nevyhynul ze srdcí farníků, kéž by barevných oken v presbytáři, které na nyní s tím radostnějším srdcem povždy vlastní náklady nechal zbudovat. RFS Zpracováno podle farní kroniky, Vlastivědy moravské (1923) a knihy Umělecké památky Moravy a Slezska – Bohumil Samek (1999)

STRANA 10

Vnitřní znovuzrození Žádná slavnost, žádné tajemství, které slavíme během liturgického roku, nemůže být pouhou vzpomínkou nějaké prošlé události. Ale nabízí nám, pokud jsme tomu otevřeni, divotvornou milost, s jejíž pomocí jsme schopni změnit svůj život. Bez pravého znovunarození nemůžeme pochopit projekt, který má Bůh pro každého z nás. Nejsme schopni s jistotou vykonat důležitá rozhodnutí ve svém životě a odpovědět na Boží vůli. Když se organizují setkání pro mladé lidi na téma „rozhodnutí”, jsou vždy aktuální, protože rozhodnutí, která jsme učinili v mládí, mohou dávat směr celému našemu životu. Nejedná se jen o rozhodnutí pro manželství nebo zasvěcený život. Jde o všechna důležitá rozhodnutí, která vyjadřují to, co je pro nás podstatné, trvalé hodnoty pro celý náš život. Tato schopnost rozhodnutí platí pro všechny. Pro ty, kteří teprve hledají své vlastní povolání, ale i pro ty, kteří si již zvolili manželství nebo zasvěcený život, protože v životě musíme neustále přinášet rozhodnutí, která nám dovolují zůstavat věrní tomu, co rozpoznáváme jako dobré, jako Boží vůli pro nás osobně. Rozhodnutí pro nějaký životní stav nemůže být zralé, jestliže není připravováno postupně a nezůstává živé. To znamená, jestliže neumíme neustále toto svoje rozhodnutí obnovovat.

Proč nemůžeme bez opravdového znovunarození k novému stvoření, pochopit projekt, který pro nás má Bůh připraven a proč nejsme schopni se rozhodnout? Protože Bůh má pro každého z nás dokonalý plán, harmonický plán, který vyjadřuje Boží lásku v naší originalitě. Ale pokud jsme vnitřně „mrtví”, pokud jsme deformováni našimi vnitřními zraněními, které nosíme v sobě, jestliže jsme dotknutí hříchem, tehdy nepochopíme, nebo pochopíme jen částečně a deformovaně, Boží plán pro nás. Pro ilustraci si vezjeden měme příklad. Když byl někdo týrán a byl raněn v období svého dětství, velice často i jako dospělý člověk neumí přijmout lásku. Obyčejně lidé, kteří mnoho trpěli a necítili se přijatými, vytvářejí mechanismy obrany, které zabraňují, aby láska svobodně proudila. Někteří lidé, kteří sice byli milováni, ale cítí se podvedení, už nejsou schopni víc rozlišovat věci, protože jejich osobnost byla deformována. Stejná věc se děje s našim vztahem k Bohu. Čím více jsme uzavřeni v našich zraněních a čím více jsme poznamenáni důsledky hříchu, tím těžší pro nás bude rozpoznat Boží lásku. Rozpoznat, že Bůh je Otec a rozhodnout se pro něj v důvěře a odpovědět na jeho volání.

STRANA 11

Kroky, abychom mohli prožívat znovunarození 1. 2. 3.

Uzdravit rány, které jsou uvnitř nás (dojít ke smíření s námi samotnými, s druhými lidmi, s Bohem). Vyjít z pasivity, nepřijímat události svého života pasivním způsobem, ale zvolit si Boha, darovat svůj život Bohu ve svobodném rozhodnutí. Vložit svá rozhodnutí, svoje darování se Bohu do každodenního života, do praktické reality ve které se nacházíme.

Uzdravení Ve světě je málo těch, kteří mluví o této cestě uzdravení. Je to téma, které se většinou rozvíjí v řeholních komunitách, ale bohužel se o něm neříká mladým lidem, kteří žijí ve světě, kteří myslí na manželství, nebo již v manželství žijí. Mentalita světa nás vede k tomu, abychom všechno omlouvali – musím být svobodný, chovat se tak jak chci, to je můj charakter a ostatní mě musí přijmout takového, jaký jsem... Tato mentalita nám nedovoluje rozpoznat, že cesta uzdravení je nutná a provází nás celým životem. Co se myslí slovem uzdravení? Myslí se tím začít nacházet v sobě všechno to, co nevyjadřuje Boží harmonii. Rozpoznat bloky, strach, který ve mě panuje, rozpoznat egoismus a všechny následky mého hříchu a hříchů jiných. Příklad:

Řetězy hříchů které se tvoří v rodinách. Každému je dána milost, síla, aby rozlomil tyto řetězy, kterými je spoutaná jeho vlastní rodina. Mohu se rozhodnout, aby kvůli mně netrpěla moje manželka, mé děti, tím, čím jsem trpěl já. Nejdřív ale musím pracovat na sobě samotném, musím mít odvahu uzdravit sebe samého bez vymlouvání se. Ve světle Božím, které je vždy pravda. Abychom to mohli zvládnout, potřebujeme pomoc Boží, ale taky praktickou pomoc druhého člověka, konfrontaci s jinými lidmi. Proto je důležité nejít kupředu sám, ale být ve skupinách, kde se můžeme konfrontovat. Je důležité požádat o pomoc kněze nebo řeholníky, kteří kráčejí touto cestou a zabývají se jí. Neméně důležité je živě přijímat svátosti, protože Bůh nás obnovuje skrze svátosti.

Základní překážka, která nás blokuje na cestě uzdravení: Nasměrování na sebe samotné. Mnoho lidí, když mluví o svém byli pro nás darem, za jeho vedení, které vlastním životě, mluví o negativních nás dovedlo k Němu.... věcech, o utrpení, o zraněních. Pro Tento pozitivní postoj je dobře uzdravení je nutné dívat se do svého vyjádřen ve slovech Panny Marie, nitra, ale je nevyhnutelné zbavit se pocitu, v Magnifikátu. Také ona měla možnost ze jsem oběť. Že jsem jen já tím, kdo trpí. naříkat nad všemi bolestivými a těžkými Je nevyhnutelné se znovu podívat na svůj situacemi svého života. Ale ona v nich život v jiném světle, v pozitivním světle a naopak rozpoznala Boží lásku a Boží poděkovat Bohu za všechno, co nám dal. vedení. Za lidi, které nám poslal do cesty a kteří

STRANA 12

Vyjít z pasivity Přijímat pasivně události svého života nás vede k vnitřní smrti, k pesimismu, k depresi. Jestliže se chceme opravdu znovu narodit, musíme být zúčastněni aktivním způsobem všech událostí života, rozpoznat, co od nás Bůh žádá skrze tyto události našeho života, třeba i malé a nepatrné, v obyčejných dnech. V těchto malých, prostých událostech se umět rozhodnout pro Boha, dát se k dispozici Bohu. Abychom mohli vyjít z pasivity, musíme mít odvahu dělat neustále skok do prázdna, tak jak to uměla Panna Maria, když se setkala s archandělem Gabrielem. Maria měla určitě své plány, ale v okamžiku, kdy pochopila vůli Boží,

nenasměrovala se k sobě samotné, ale řekla ano, bez toho, aby to vše zhodnocovala a účtovala. Často čteme tento úryvek z evangelia, bez toho, abychom se zastavili nad tím, co vše mohla Panna Maria odpovědět. Mohla se zablokovat a myslet na Josefa, mohla mít strach, že není schopna splnit velikost toho úkolu. Všechno lidské zvažování nás blokuje a je znakem, že nemáme důvěru k Bohu, že chceme plánovat život podle svých představ, že naše aktivita je pouze lidská. Aktivní odpověď Bohu mění všechno, dovoluje Mu, aby vedl můj život a pak se mu dokážu odevzdat ve všem.

Vložit své darování se Bohu do každodenního života Další velkou překážkou, která nám celý život, protože Pán nám dává světlo brání znovu se narodit, je oddělení progresivním způsobem, postupně. Čeká našeho duchovního života, modlitby, na naše kroky a očekává, že se i naše vztahu k Bohu od našeho každodenního proměna bude dít postupně a neustále. života. Pokud je duchovní život oddělen Mnoho lidí prožívá tuto velkou od praktického života, je to znak, že naše nerovnováhu. Modlí se, chodí do kostela, modlitba nevychází z našeho chodí na mnoho setkání, ale jejich život svobodného „ano“ Bohu, z našeho se nemění, oni se nepřetvářejí v nová rozhodnutí se pro Boha. Mnohdy se lidé stvoření. modlí ze strachu, proto, aby uklidnili své Znamená to, že modlitba je jen svědomí. Tato modlitba nemá žádnou útěkem, povrchní zbožností a v člověku sílu, protože nevychází z poznání Boha a není touha, aby se změnil a nechal se z odpovědi na Jeho lásku. Bohem uzdravit. Prosme Pána v těchto dnech, aby Jestliže chceme dojít k pravému nám dal světlo, abychom pochopili, že znovunarození, musíme duchovní život a mnohdy trpíme proto, protože jsme praktický život rozvíjet harmonickým nasměrováni k sobě samotným, protože způsobem. se nechceme zříct všeho toho, co je Modlitba a duchovní život se musí staré. zrodit jako nevyhnutelná potřeba a náš Prosme, aby nám Pán dal pochopit, že jsme stvořeni pro plnost, pro praktický život musí být odrazem toho, co nám Bůh dal pochopit, co se v nás skrze štěstí, pro lásku a že jen když se modlitbu změnilo. necháme od Něho uzdravit a přetvořit, tak Proto cesta uzdravení a můžeme prožívat onu harmonii, ke které znovuzrození nás bude doprovázet po jsme byli stvořeni. (Překlad přednášky – Medžugorje prosinec 2007) Jana

STRANA 13

Myšlenky během ozařovací terapie 4 fáze, kterými prochází nemocný člověk Na ozařovací klinice – radioonkologii – pracuji již skoro čtvrt století. Můj zájem o tuto práci je dvojího druhu: technického – pracuji zde jako radiologický laborant, ale i sociálně-pastoračního – vystudoval jsem katolickou teologii. Setkávám se denně s desítkami lidí nacházejících se ve vážných životních situacích. Doprovázet těžce nemocné považuji za hlavní náplň svého působení na této klinice. Z nesčetných dialogů s lidmi trpícími rakovinou (podotýkám, že nemám rád slovo „pacient“, které ve mně evokuje vztah nadřízeného k podřízenému, stav málo-mocného k mocnému, vztah vše-vědoucího lékaře k ne-vědoucímu chorému člověku) vznikla před několika lety výstava fotografií a textů s názvem „Myšlenky během ozařovací terapie“. V roce 2003 byla instalována ve vídeňské nemocnici SMZ-Ost a o dvě léta později v Galerii Masarykova onkologického institutu v Brně. Pozitivní ohlas lidí mě přiměl ke stejnojmenné publikaci v českém, německém a slovenském jazyce. (V Čechách se prodává v knihkupectvích vydavatelství KNA). Zachycuji zde myšlení a fotoportréty 50 náhodně vybraných lidí, kteří jsou postižení rakovinou. Z dlouhých rozhovorů a textů, které mi tito lidé laskavě poskytli, jsem se snažil vytáhnout společnou červenou nit, která se táhne všemi výpověďmi. Touto nití se stalo navzdory těžké nemoci pozitivní, optimistické myšlení a vize do budoucnosti. Tyto myšlenky jsem se rozhodl publikovat. Zdálo se mi, že by mohly být zdrojem povzbuzení, síly a odvahy pro ty, kteří to v životě nemají lehké a musí se vláčet s nějakou těžkou nemocí či osudem. Ve výpovědích těchto lidí jsou současně zašifrované i reakce odpovídající čtyřem fázím, kterými nemocný člověk prochází od momentu, kdy mu lékař znenadání oznámí, že má rakovinu, nebo jinou závažnou nemoc.

1. Fáze šoku Jako blesk z jasného nebe raní lékařovo konstatování: „Máte rakovinu“. Tato fáze je doprovázena všemi stupni malomyslnosti, pesimismu a deprese. Člověk je náhle jakoby ochromen, vykolejen. Jeho život pokračuje dál. Absolvuje různá vyšetření, začíná terapii, avšak on sám jde životem jakoby bez ducha, bez směru, bez chuti k jídlu... Je to nevýslovně náročná etapa a je na lékaři, zdravotním personálu, partnerovi a nejbližším příbuzném, aby rozpoznali, co nemocný prožívá, jak se cítí. Typické reakce v této fáze: „Myslím, že jsem touto diagnózou přetížena, je to na mne přespříliš, vzalo mě to...“(paní Katka, str. 9). „Tahle diagnóza mě velice ranila...“(paní Petra, str. 13). „Od té doby, co jsem nemocen, se všechno úplně změnilo. Ani já už nejsem takový, jaký jsem kdysi býval. Život se stal pochmurným...“(pan Rudolf, str. 15).

2. Fáze hledání pomoci v literatuře Po prvním šoku, který může u různých lidí trvat různě dlouho, začíná nemocný hledat pomoc. Kupuje nebo si půjčuje literaturu, aby se o své nemoci dověděl co nejvíc. Toto bádání však s sebou nese i negativní prvek: čím více se nemocný o své chorobě dovídá, tím depresivněji to může na něj působit. Pokud lékař, nebo příbuzný nemocného zná, měl by ho spíš od takového „studia nemoci“ jemně a nenápadně odradit. Pozitivní stránkou této fáze však bývá i snaha nemocného vyrovnat se s těžkým údělem tím, že si začíná vsugerovávat pozitivní myšlenky, které pak ovlivňují jeho podvědomí: „Můj život visí

STRANA 14

sice na tenké nitce, ale moje vůle je silná...“(pan Franz, str. 11). „Jen se nevzdat naděje...“(pan František, str. 19). „Být pozitivní a smát se je základním kamenem k uzdravování...“(pan Friedrich, str. 35).

3. Fáze hledání opory v rozhovorech s příbuznými a přáteli Nesmírně důležitá fáze! Je sice náročná pro naslouchající, ale nenahraditelná v procesu akceptování nemoci a autoterapeutizaci nemocného. „Sám to nezvládneš. Tvoje okolí, rodina, přátelé a tvá víra jsou velmi důležití.“(pani Anita, str. 51). „Máme stejné povolání, i když každá z nás bydlí a pracuje na jiném místě. Ale teprve díky této chorobě a náhodnému setkání v čekárně na radiologické klinice jsme se opravdu sblížily a poznaly se. Podporujeme se navzájem a posilujeme tím jedna druhou.“ (paní Ernestína a paní Silvie, str. 55). „V mládí jsem hodně sportoval. Ve stáří podnikám už jen menší výlety na kole. Mám rád svoji rodinu, a proto se s důvěrou dívám do budoucnosti.“ (pan Ernst, str. 57)

4. Fáze srozumění, usmíření, klidu – šance k uzdravení Po dlouhé křížové cestě začíná nemocný vnímat svou chorobu z jiné perspektivy – jako šanci začít žít jiný, plnohodnotnější a smysluplnější život. „Když mi řekli, že mám rakovinu, změnily se totálně moje životní priority...“ (paní Danuta, str. 45). „Mojí první myšlenkou po operaci bylo, že jsem ještě svému manželovi a dvěma dětem nedala dostatek lásky...“ (paní Heidi, str. 89). „Stále hledět s důvěrou a optimismem do budoucnosti. Budoucnost ještě mnohem důsledněji plánovat a zbývající čas v každém ohledu lépe, avšak ne egoisticky, využívat.“ (pan Rudolf, str. 91). „Moje nemoc s sebou přinesla i něco pozitivního, více si všímám pozornosti, péče a lásky svého manžela a syna...“ (paní Gabriela, str. 97). Ačkoliv se to může zdát paradoxní a znít příliš tvrdě, nemoc může být něčím jako darem nebo milostí, v jejímž světle člověk začne rekapitulovat svůj život a přehodnocovat dosavadní pořadí svých hodnot. Na cestě doprovázení nemocného je důležité uvědomit si, co nemocný prožívá, v jaké etapě své nemoci se právě nachází a podle toho mu pak podat pomocnou ruku. Peter Žaloudek, Vídeň, únor 2008 www.peterzaloudek.com

O farním dnu Od půlky ledna jsme byli v nedělních ohláškách vyzýváni k účasti na farních schůzkách, které se týkaly přípravy farního dne. Někteří z nás tuto výzvu akceptovali a stali se účastníky tzv. přípravných výborů. Nejen, že se ve svém volném čase účastnili, ale zejména se aktivně zapojili a podíleli na přípravě. Díky nim vás nyní mohu všechny pozvat na již Druhý farní den v Kuřimi, který bude zahájen v den památky biskupa sv. Medarda, tj. v neděli 8. června ve třináct hodin mší svatou v kostele v Kuřimi. Vzhledem k náročnosti plánovaného programu farního dne byla podána na město Kuřim žádost o finanční dotaci. Dotace byla schválena ve výši 30 % žádané částky. Mrzelo nás, že jsme byli nuceni z našich smělých plánů programu ustoupit. Nevzdali jsme to však a shodli se, že se i přesto pokusíme udělat, co bude v našich silách, aby program farního dne dokázal oslovit co nejširší veřejnost. Na co se tedy můžeme těšit?

STRANA 15

V rámci farního dne bude požehnán zrenovovaný kříž u kostela. Už jste viděli příst na vřetenu anebo si vyzkoušeli práci na hrnčířském kruhu? Vyzkoušet vlastní zručnost si můžete u stánků lidových řemeslníků, kteří budou zároveň nabízet své výrobky k prodeji. Podobně jako v loňském roce bude možnost zúčastnit se prohlídky kostela s průvodcem, v oratoři kostela si prohlédnout výstavu z historie kostela, vystoupit na věž. Na zámeckém nádvořím vás k tanci a poslechu pozve Pavel Helan a jeho hosté. Tady také předvede své šermířské umění rytířská skupina Baštýři. Pro děti bude připraveno zábavné soutěžní odpoledne v prostoru Orlovny. Jistě nezůstane nepovšimnut ani stánek s pochoutkami z řeznictví Šutera. Manželé Sedmíkovi letos navrhli, sami zorganizovali a podíleli se na opravě oratoře věže. Poděkování za práci patří nejen jim, ale také panu Novotnému (elektřina), panu Kuglerovi (vymalování) a paní Vašekové (úklid). Místnost po opravě vypadá velice pěkně a nadšený z těchto prostor byl i pan Žaloudek (viz články na stranách 7 a 13), který zde bude instalovat, v rámci farního dne, svoji výstavu fotografií „Ruce a jejich řeč“. Místní komunikace v prostranství kostela bude po celé nedělní odpoledne osvobozena od dopravy, aby byla zajištěna bezpečnost návštěvníků. A tak vám doporučuji, nechte auto doma – u kostela nebude možnost zaparkovat, vyrazte na kole nebo pěšky. Srdečně vás všechny zveme a otec Jiří připojuje výrok lorda Byrona: „Kdo chce radost vychutnat, musí se o ni rozdělit. Štěstí se narodilo jako dvojče.“ A tak neváhejte, přijďte a podělte se. Elvíra Bližší informace o programu farního dne viz plakátek na poslední straně tohoto čísla Petrklíče.

Duchovní cvičení Nabídka duchovních cvičení, které pořádal P. Petr Baran a po jeho smrti v nich pokračují jeho bratři salesiáni. Mohou se jich zúčastnit všichni od 17 do 70 let. Téma Blahoslavenství a Marnotratný syn sepsal během svého života P.Petr Baran. Všechna duchovní cvičení jsou v krásné přírodě. Více informací na www.sdb.cz, odkaz farnosti nebo Mirka Dvořáková, mobil 605 811 995 Téma

Datum

Místo

Exercitátor

1

Marnotratný syn

30.6. – 6. 7.

Prosiek - Slovensko

P. Pavel Hanáček, SDB

2

Blahoslavenství

7. 7. – 12. 7.

Prosiek - Slovensko

P. Pavel Hanáček, SDB

3

Téma vlastní

28. 7. – 2. 8.

Nový Hrozenkov

P. Josef Daněk, SDB

4

Blahoslavenství

24. 10. – 29.10.

Vidče

P. Radek Gotwald

Hanka

STRANA 16

Recenze Věk příznivce detektivních příběhů a jejich nečekaných rozuzlení už je dávno za mnou. Proto jsem velice skepticky přijímala od kamaráda knihu s názvem „Podivný příběh se psem“ (originál The Curious Incident of the Dog in the NightTime), o které prohlásil, že je to „dost zajímavá a nevšední detektivka“. Pochybnosti nezmizely ani po informaci, že se kniha stala mezinárodním bestsellerem a je vítězkou ceny Whitbread Book. Kniha tedy pár týdnů odpočívala na mém nočním stolku. Až jeden páteční večer jsem se odhodlala a otevřela ji… Po několika přečtených stránkách mě oslovil patnáctiletý chlapec Christopher: „…Mám ale moc rád romány o záhadných vraždách. A tak píšu román o záhadné vraždě… V románu o záhadné vraždě musí někdo přijít na to, kdo je vrah a pak ho chytit. A to je hlavolam. Když to je dobrý hlavolam, přijdete někdy na odpověď už před koncem knihy.“ A Christopher má proč psát. V Christopherově sousedství se totiž odehraje záhadná vražda pudla. A Christopher se rozhodne přijít věci na kloub. Myslím, že pro to má docela dobré předpoklady. Je výborný v matematice a je obdařen vynikající pamětí. Oznamuje mi, že zná nazpaměť všechny země světa a jejich hlavní města a dokáže vyjmenovat prvočísla do čísla 7057. Navíc jeho oblíbená kniha je Pes baskervillský, deduktivním metodám a logice v této Doylově knize věnuje ve svém vyprávění celou jednu kapitolu. Dozvídám se také o jeho nejoblíbenějších matematických příkladech, které řeší, jak sám říká, aby si pročistil hlavu – např. různé kvadratické rovnice, matematická úloha Conwayovi vojáci… Na stránkách své knihy mi spoustu informací třeba sděluje matematický vzorec zvířecí populace, o

vzniku vesmíru…atd. Christopher je úžasně důsledný a poctivý v psaní. A tak když jde s tátou do ZOO, mám příležitost nejen si prohlédnou namalovaný plánek zoologické zahrady, ale také přečíst jaká zvířata tam byla a která byla zajímavá a která nikoliv a proč. Znám i mapu jeho města, kde žije. Nakreslí mi pro představu hlavolam, který dostal od mámy. A nemám proč mu to vše nevěřit, protože sám píše: „Já nelžu. Máma vždycky říkala, že je to tím, že jsem dobrý člověk. Ale není to tím, nejsem dobrý člověk. Je to tím, že neumím lhát.“ Přímou úměrou s počtem přečtených stránek roste i můj vztah k Christopherovi. Stává se mým kamarádem, je mi blízký. A já už pomalu dokážu odhadnout, jak bude na určitou situaci reagovat. Je to především proto, že je otevřený a hodně věcí mi o sobě sdělil. Pro něj totiž není jednoduché žít na tomto světě. Společnost ho nechápe a nerozumí mu. Je to tím, jak sám oznamuje, že má behaviorální problémy. Jeho diagnóza je autismus. Christopher upozorňuje: „Tohle nebude zábavná knížka. Neumím vyprávět vtipy, protože jim nerozumím.“ Christopher rozumí pouze doslovným sdělením. Metafory jsou v jeho způsobu myšlení lži, říká: „Kdybych se pokusil říci vtip se slovem, které znamená dvě věci zároveň, bylo by to jako poslouchat dvě skladby zároveň, což je zneklidňující a zašmodrchané.“ Tento kluk, který dokáže postřehnout sebemenší detail u druhých lidí, neumí rozpoznat lidské emoce a pocity. Je zvídavý a zajímá se o okolní svět, zároveň má z něho strach. Bojí se neznámých prostor a cizích lidí: „Mě trvá dlouho, než si zvyknu na lidi, které neznám. Například, když se ve škole objeví nějaký nový člen sboru, nepromluvím na něho týdny a týdny.

STRANA 17

Jenom ho pozoruji, dokud neuznám, že není nebezpečný. Potom mu dávám otázky o něm samotném jako jestli má domácí zvířata a jaká je jeho oblíbená barva a co ví o vesmírných expedicích Apolla a nechám ho nakreslit plánek jeho domu... A potom mi už nevadí, že jsem s ním v jedné místnosti a už ho nemusím pořád hlídat.“ Christoper záhadnou vraždu sousedovic psa vyřeší a jak už to v detektivce bývá, souběžně s tím odhalí mnohé další záhady, které byly dosud utajeny. Díky této knize jsem si uvědomila, jak ke množství skutečností přistupujeme samozřejmě, dokonce lhostejně, a ani vlastně nemáme potřebu o nich přemýšlet. Není na škodu vědět, že jsou mezi námi lidé, kterým dle nás normální svět připadá zvláštní a těžce pochopitelný. A jestliže máme příležitost je poznat a proniknout k jejich myšlení, nezbývá nám nakonec nic jiného než s nimi souhlasit: „…takže jsem musel jet po eskalátoru dolů… a lidi stáli těsně u mě a mně se chtělo je praštit, abych je odehnal pryč… A pak se ozval zvuk, jako když lidé šermují meči, a ucítil jsem vítr a ozvalo se dunění a zavřel jsem oči a dunění sílilo a už sem doopravdy hlasitě

sténal, ale tak moc si ucpat uši jsem už nedokázal a myslel jsem, že se to malé nádraží zřítí nebo že někdo hoří a že umřu. A pak se dunění změnilo lomoz a skřípání pomalu to ustávalo a pak to přestalo a já měl oči pořád zavřené, protože mi bylo líp, když jsem neviděl, co se děje. A pak už byl klid a slyšel jsem jak se lidé pohybují. A otevřel jsem oči. A nejdřív jsem nic neviděl, protože tam bylo moc lidí. A pak jsem si všiml, že nastupují do vlaku, který tam předtím nebyl. A od vlasů mi dolů po obličeji stékal pot a kňučel jsem, jako když si pes poraní packu, a slyšel jsem ten zvuk, ale neuvědomil jsem si hned, že jsem to já.“ Najděte odvahu sejít se s Christopherem, otevře vám nový pohled na obyčejné a všední věci ve vašem životě. Uvědomíte si, že je dobré a užitečné o nich přemýšlet. Zjistíte, že je možné i pouhým dotykem někomu těžce ublížit, stejně jako slovem, pohledem či úsměvem. A pokud vám pak někdy na někom připadne něco nelogického, vzpomenete si, že to je pouze Váš úhel pohledu a myšlení. A po přečtení stosedmdesátistránkové knihy již pro vás nebude záhadou, že má dvěstadvacettři kapitol. Elvíra

Podivný případ se psem, Mark Haddon, Argo 2003

Kulturně-duchovní dění 16. 5. – 15. 6. Umělecká knižní vazba, nová výstava originálních kousků umělecké knižní vazby knihaře Vladimíra WERLA z Třebíče. Kde: Městská knihovna Kuřim 2. 6. 13:00 hod. Pane, budeme si hrát, akce ke dni dětí. Celé odpoledne si budou moci malí i velcí zahrát deskové hry od firmy CORFEX. Kde: Městská knihovna Kuřim

3. 6. Kurz pro rodiče dětí do dvou let Obsah seminářů: Zdraví a bezpečí dítěte, Psychický vývoj dítěte, Výchova v raném věku, Péče o sebe a partnerský vztah Pořádá: CRSP Brno, tel.: 731 60 40 64

STRANA 18

5. – 8. 6.

Duchovní cvičení pro manžele, P. F. Petrík

Pořádá Poutní a exerciční dům Stojanov, Velehrad Kontakt: [email protected], tel.: 572 571 531, www.stojanov.cz

30. 6. – 5. 7. a 7. 7. – 12. 7.

Exercicie pro mládež hledající své životní

povolání, P. ThLic. Pavel Havlát OM a S.M. Zdislava Nosková OSF 28. 6. – 29. 6. a 9. 8. – 10. 8. Porozumět zármutku, víkendový zkušenostní seminář pro pozůstalé, Mgr. Dagmar Tisovská Pořádá Duchovní centrum sv. Františka z Pauly, Vranov. Kontakt: [email protected], tel: 541 239 264, www.dc-vranov.katolik.cz

9. – 13. 7.

Katolická charismatická konference v Brně

Její devatenáctý ročník se ponese v duchu evangelního citátu: "Kdybys znala Boží dar...“ (Jan 4,10). Konference začíná ve středu 9.7. v 19:00 hodin pontifikální bohoslužbou v katedrále sv. Petra a Pavla na Petrově. Poé se účastníci přesunou do areálu brněnského výstaviště BVV, kde bude program probíhat v moderním pavilonu F. Katolickou charismatickou konferenci organizuje v České republice od roku 1989 hnutí Katolické charismatické obnovy. Jedná se o čtyřdenní akci duchovně formačního charakteru, určenou nejen pro členy a sympatizanty tohoto hnutí, ale pro křesťany jakékoli spirituality, i pro tzv. hledající. Program konference tvoří přednášky, adorace, neformální setkání, společná modlitba a bohoslužby. Nedílnou součástí programu bývá „dětská konference“, proto konferenci navštěvuje stále více rodin s dětmi. K dění na konferenci patří i kulturní nabídka – divadelní představení, koncerty apod. Pozvání k účasti na programu letošní konference přijali: Veronika Barátová, P. Michael Slavík, P. Vojtěch Kodet, P. Tomáš Holub, P. Petr Karas, P. Aleš Opatrný a další. Podrobné informace k organizaci a programu, včetně elektronické přihlášky, najdete na: http://konference.cho.cz.

18. – 20. 7. Společná oslava Světového dne mládeže – setkání české a slovenské mládeže na Velehradě, www.activ8.signaly.cz/0803/o-co-jde

30. 8., 9:00 – 16:00 hod.

Diecézní pouť rodin ve Žďáru nad Sázavou,

www.biskupstvi.cz

Léto 2008 pro mladé 27. 7. – 2. 8. Alpy 2008 – putování napříč panenskou přírodou francouzských Alp 4. – 9. 8 Fórum 2008 aneb Festival mladých – mezinárodní setkání mladých v savojských Alpách. Na programu je hudba, tanec, modlitby, přednášky, sport, koupání … 1. – 17. 8. Jan Křtitel – duchovní formace, prohloubení vztahu s Bohem, práce s Biblí, společná služba, bratrský život… pro ty, kteří touží rozlišit svou další cestu životem www.chemin-neuf.cz

STRANA 19

Studium oboru křesťanská výchova Od školního roku 2008/2009 bude na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně zahájeno dvouoborové prezenční studium křesťanské výchovy. Křesťanskou výchovu lze studovat v kombinaci s češtinou, ruštinou, francouzštinou, historií, občanskou naukou a fyzikou. Druhé kolo přijímacích hovorů proběhne v září 2008, termín podávání přihlášek je předběžně určen do 15. 8. 2008. www.ped.muni.cz/wstud

Univerzita třetího věku V akademickém roce 2008/2009 bude v Brně zahájen již třetí ročník kurzu Živá teologie – Spirituální dimenze člověka. Na jeho pořádání se podílejí Masarykova univerzita a Biskupství brněnské. Kurz je určen především pro seniory, přednášky bývají zpravidla jednou za dva týdny v pátek odpoledne a budou zahájeny v září 2008. Vzhledem k omezené kapacitě je potřeba přihlásit se co nejdříve. Podrobnější informace na www.volny.cz/bioetika, příp. na tel.: 548 527 262. Katka

Farní tábor Vážení rodiče a milé děti, tak jako každý rok, tak i letos pořádáme farní tábor pro děti. Termín: 14. 7. – 24. 7. 2008 Místo: Mrákotín Ubytování je na faře. Spí se v patrových postelích. Každé dítě musí mít prostěradlo a spací pytel. Koupelen a WC je tam dost, pořádají se tam celoročně pobyty pro velké skupiny lidí, jsou na to vybavení. Mrákotín se nachází 7 km od Telče. V blízkosti je zřícenina hradu a hrad Roštejn. V programu je celotáborová hra, soutěže, olympiáda a závěrečná cesta za pokladem. Cena: 1800 Kč (lze platit hotově i přes účet, může přispět i zaměstnavatel) Vyplněné přihlášky s vyjádřením lékaře a peníze odevzdejte prosím na faře nebo přímo Haně Prokopové, Kuřim 664 34, Komenského 1077 do 5. června 2008. Kolem 30. června potom obdržíte podrobné informace jménem organizátorů: Hana Prokopová tel. 736 529 285

Pro vnitřní potřebu vydává farnost v Kuřimi Uzávěrka příštího čísla je 12. 4. 2008 Redakční rada: Kateřina Šťastná, Hana Prokopová Petra Vašeková, Jana Kolaříková, Dáša Montágová, Jana Němečková - Elvíra, Petr Prokop, Dan Planer, Mirek Strašák Příspěvky prosím zasílejte na e-mail: [email protected], nebo dejte do schránky vzadu v kostele Časopis Petrklíč bude také zveřejňován na internetových stránkách: www.sweb.cz/fara.kurim