2006 ROČNÍK 15 (9)

12/2006 ROČNÍK 15 (9)

Foto: archiv

12/2006 – CO ČLOVĚK VÁS ZAJÍMÁ V DNEŠNÍ ... DOBĚ

ODEJÍT Z DOMOVA

N

edávno jsem četla, že setrvání dospělého mladého člověka v původní rodině je charakterizováno téměř bezkonfliktností a vysokou citovou blízkostí mezi synem či dcerou a rodiči, pokud to trvá příliš dlouho. To mladému člověku nepomáhá v rozvoji a osamostatnění. Odborníci naopak říkají, že je pro osamostatnění nutný určitý psychologický odstup od rodičů, i když vůči nim uchovávají vděčnost. Proto pro některé mladé lidi může být vhodné odejít z domova, když dospějí do určitého věku. Jakmile v některých evropských zemích syn či dcera dosáhne plnoletosti, cítí dokonce jakousi povinnost odejít od rodiny v souladu s moderní pedagogikou, podle které se životu naučíme životem, a ne tím, že mladý člověk zůstane doma chráněn a opečováván rodinou. Zdá se mi však, že pro rozvoj a, jak

2 / NOVÉ MĚSTO

říkáte, „osamostatnit se v životě“, nestačí jen vést vlastní domácnost. Možná byste se měl snažit více hovořit s rodiči a vysvětlit jim, co potřebujete, aby mohli vaše rozhodnutí lépe posoudit. Skutečné samostatné jednání, abychom užili slov psychologa, „spočívá v přijetí svobody a zodpovědnosti za vlastní činy, které rodiče někdy nemusí sdílet“. Při čtení vašeho dotazu se mi vybavila vlastní zkušenost, která je ale odlišná, protože jsem odešla od rodičů, neboť jsem se provdala. Když jsem odešla z domova, abych žila ve vzdáleném městě, cíti-

O B S A H 12 / 2 0 0 6 Odejít z domova Přišel pro každého z nás Život jako premiéra Kdo je Mohamed? Přátelství Jsou Vánoce „Zóna“ jménem Lionello Slovo jako láska... Slovo života Dům ve společném vlastnictví Návštěvou v Loppianu Digitální svět – tam a zase zpět? Supravodiče pro lepší život Deník letní školy Televize směřuje k interaktivitě Komix Z filosofky venkovankou Křížovka Tato cesta změnila můj život

2/ 3/ 4/ 6/ 8/ 10/ 12/ 13/ 15/ 16/ 17/ 19/ 21/ 22/ 24/ 25/ 26/ 27/ 28/

Foto: Domenico Salmaso

„Je mi dvaatřicet let, žiji jako jediný syn se svými rodiči. Velice si rozumíme, ale cítím, že bych se už měl v životě osamostatnit a být opravdu dospělý. Mám práci, která mě baví, i když ne příliš výnosnou a stálou, a kladu si otázku, zda bych si neměl najít svůj byt, o který bych se sám staral. Jakmile něco takového rodičům naznačím, zrazují mě a tvrdí, že jsou to promrhané peníze, že bych udělal lépe, kdybych se oženil. Nechci mít pochybnosti ani špatné svědomí...“ Emanuel

la jsem přes radost, že budu žít v novém dobrodružství, o kterém jsem dlouho snila, stesk z odloučení. Dnes, když máme to štěstí, že můžeme zase prožívat určité období společně, vždy, když se loučíme, se mi ten tehdejší pocit vrací. Pro mě však má ono „opustit otce i matku“ mnohem vyšší smysl a hodnotu než jednoduše chtít dokázat sama sobě, že to dokážu. Tento ořez mi připomíná, že jsem řekla své „ano“ jinému strhujícímu projektu lásky, který umožnil vznik nové rodiny a ode mne především žádá, abych se otevřela a darovala se druhým: manželovi, dětem a každému bližnímu. Myslím, že stát se dospělým znamená právě toto: naučit se zapomenout na sebe z lásky k ostatním, být nezištným zdrojem lásky, jako byli pro nás naši rodiče. GIOVANNA PIERONI

VÁNOCE NÁM NEZEVŠEDNÍ Myslím, že Vánoce nám nikdy nemohou zevšednět. Jsou tajemstvím – nejen Božím, ale i hluboce lidským. Bůh, který se stal člověkem, nás pozvedl do závratné výše, a zároveň nám ji zpřístupnil, když svým věrným odhalil své tajemství. Pro křesťany, a nejen pro ně, jsou Vánoce dobou, kdy každý ve vší pravdivosti nachází sám sebe, protože je spojen s Bohem. CHIARA LUBICHOVÁ, Vánoce, Nové město 1998

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, Vánoce prozářené neopakovatelnou atmosférou vzájemné lásky, ke které nás Dítě, jehož narození oslavujeme, inspiruje, přejeme Vám i Vašim blízkým. REDAKCE

12/2006

ho odmítli v noclehárně, byl vyhnán ze svatého města tím nejvíce ponižujícím způsobem. Vrchol nevděku a pohrdání. Ale lásku nikdo nedokázal zastavit: Ukřižovaný přemohl nenávist i smrt: vstal z mrtvých. Je s námi a zůstává s námi po všechny dny až do konce věků. Chceme-li, můžeme prožívat jeho přítomnost, pokud mu jako Maria uděláme místo a necháme ho vejít do našeho nitra. Chce a může žít v nás, nebo ještě lépe, mezi námi, jak nás originálním, novým a naléhavým způsobem učí spiritualita jednoty. Kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich. „Uprostřed nich,“ píše ještě Lubichová, „přesně jako před dvěma tisíci lety mezi Marií a Josefem. Až na to, že jeho přítomnost, ač reálná, je nyní duchovní.“ Ježíš nerad zůstává jen ve svatostáncích. Touží být mezi lidmi, sdílet s nimi jejich myšlenky, plány, starosti, radosti… I proto přišel na zem. Aby nám dal možnost mít ho mezi sebou stále, aby přinesl teplo, naději, světlo a soulad, které přinášejí každé Vánoce. Je však třeba splnit podmínky potřebné k tomu, aby On, Bůh mezi lidmi, mohl být skutečně přítomen a aby mohl působit ve všech formách společenského, soukromého nebo veřejného života, tedy v rodinách i v práci, v nemocnicích i na univerzitách, ve farnostech i v parlamentech. Tyto podmínky se splní tím, že se skutečně sjednotíme v jeho jménu, tedy v něm a pro něho, že zůstaneme v jeho lásce, v lásce k bližnímu a ve vzájemné lásce, kterou nám přikazuje a vlastně všude žádá. Z tohoto hlediska neslavíme o Vánocích jen okamžik, vzpomínku na minulou událost, není to jen náboženská oslava jednoho z největších tajemství křesťanské víry. Vánoce se stávají každodenním působením vtěleného Boha uprostřed lidí. Tam, kde on prochází, nezůstávají věci tak, jak byly. Jeho přítomnost všechno přetváří a obnovuje životy jednotlivců i skupin podle zákona nebeského království, což je zákon lásky vepsaný do srdce každého člověka. Chiara Lubichová ještě říká: „Proto Vánoce pro mne nejsou jen výročím, byť velmi významným. Je to výzva, abych se snažila do společnosti, kde žiji, znovu přivádět Krista, který je přítomen tam, kde jsou dva nebo tři sjednoceni v jeho jménu. Téměř každodenní duchovní Vánoce v každém domě, továrně, škole, úřadě... Tento vánoční den mi otevírá srdce pro celé lidstvo. Jeho teplo se vylévá z křesťanského světa a zaplavuje celou zemi jako znamení, že Dítě přišlo mezi nás. To je totiž jeho plán: aby všichni byli jedno. O každých Vánocích se ptám, kolik Vánoc ještě zažiji: Tato otázka bez odpovědi mi pomáhá prožívat každý rok, jako by to byl ten poslední, a lépe si uvědomovat očekávání mých vlastních Vánoc: dne zrození, dne, který pro mne bude začátkem života, který nekončí.“ MICHEL VANDELEENE

PŘIŠEL PRO KAŽDÉHO Z NÁS

Fota: Giuseppe Distefano

B

yl to, jak se říká, hodný chlapec. Už odmalička chodil na faru, byl vlčetem a později se stal skautem. Od maminky se naučil modlit a někdy se mu zdálo, že mu ten Druhý naslouchá. Ale dospívání přineslo i otázky. Při četbě Sartra a Camuse se mu v mysli, a dokonce i v srdci, usadily neodbytné pochyby: Bůh, nebo absurdno? Bytí, anebo nicota? Nikdo nebyl schopen mu na tuto otázku odpovědět, až k jeho srdci jednoho dne v tichu kláštera promluvil sám Bůh a přesvědčil ho o své přítomnosti a o své lásce. Ale jak to udělat, aby ho mohl potkávat i po návratu do města, aby s ním mohl žít i na univerzitě, v rodině a v práci? Zanedlouho přišla další odpověď, další den milosti: v malém bytě na předměstí Bruselu, jeho rodného města, se setkal se třemi studenty, kteří se rozhodli milovat se navzájem jako Kristus miloval je. Během společné večeře ho zaplavila zvláštní radost a touha tyto lidi nikdy neopustit. A pak dospěl na zpáteční cestě domů k vnitřnímu přesvědčení: ano, to byl On, byl tam uprostřed nich, cožpak nehořelo moje srdce? To je objev, řešení, to je dobrá zpráva: Bůh Emanuel, Bůh s námi. Pravdivý příběh tohoto hodného chlapce se podobá příběhům tisíců lidí, kteří jednoho krásného dne dostali milost pocítit přítomnost Vzkříšeného mezi lidmi. Mnozí tuto neobvyklou zkušenost prožili, když se setkali s Hnutím fokoláre, s jeho centry a aktivitami, knihami a časopisy. Žít tak, aby mohl Vzkříšený Kristus skutečně zbudovat svůj příbytek mezi lidmi, je totiž jedním z charakteristických rysů originální mystiky, kterou fokolaríni nabízejí církvi. Jaké jsou podmínky takového soužití, jaké je tajemství této společnosti? Tajemství je brzy odhaleno: je třeba se navzájem milovat, jako nás miloval Ježíš. Učinit opravdově a společně s ostatními křesťanskou lásku základem života vlastní rodiny, společenského, občanského i církevního života není samozřejmě lehký úkol, ale stojí to za to a výhody odpovídají vynaloženému úsilí, ba dokonce ho převyšují. Nekonečný se narodil jako člověk. Nekonečný Bůh se stal člověkem, jedním z nás. Otec posílá Syna na svět, Slovo se stává tělem, malé dítě se rodí z ženy. Je to noc jiná než všechny ostatní, nepochopitelná událost, neproniknutelné tajemství. Toto pokorné narození zjevuje více než jiné nekonečnost Boží lásky k člověku, té lásky, jíž je Bůh. „Jestliže Nejsvětější Trojice otevřela dokořán dveře, aby se mohlo Slovo pro nás stát člověkem, jsme blázni, nevěříme-li v Boží lásku ke každému z nás,“ píše Chiara Lubichová. Bůh si chtěl mezi námi zbudovat příbytek. To určitě nebylo jen na nějaký čas nebo jen na chvíli. Přišel mezi nás, lidi – evangelium říká „mezi vlastní“ – protože už po tom od věčnosti toužil a měl to v plánu. Ale vlastní ho nepřijali. Při narození

NOVÉ MĚSTO

/3

12/2006 – ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

ŽIVOT JAKO PREMIÉRA DANIELA BRŮHOVÁ

S Danielou Brůhovou se známe řadu let. Zažila jsem ji v pracovním prostředí, na kongresech, vernisáži i jednoduše u čaje. Vždy s úsměvem, radostnou a s nebývalým vnitřním pokojem. Když jsem se před konferencí Člověk a média (str. 19) vrátila k některým principům žurnalistiky (viz rámeček), uvědomila jsem si, že jsou realizované v její práci v Českém rozhlase.

C

o vás přivedlo k práci v rozhlase? „Život je cesta a člověk si představuje, co všechno by se mohlo stát, čím by mohl být. Skutečnost nás ale vždy překvapí.

Po sametové revoluci jsem mohla uskutečnit to, co jsem si přála, a vystudovala jsem teologii. Během studia jsem uvažovala o tom, že bych mohla učit náboženství, protože ráda komunikuji s dětmi a mladými lidmi. Pak jsem zjistila, že po roce 1990 Český rozhlas zahájil náboženské vysílání, a říkala jsem si, že i tohle by mohla být zajímavá cesta, a vyzkoušela jsem to. Otevřely se i další možnosti, takže jsem zpočátku učila náboženství a současně jsem začala pracovat v rozhlase. V rozhlase jsem zůstala, aniž jsem si to původně přála či představovala.“ Tedy postupné objevování povolání ke komunikaci? „Nepojmenovávala bych to povolání ke komunikaci, ale doplnila bych předchozí odpověď, že život je cesta plná otázek a já se stále ptám, proč a kam jdu, co bude za hori-

PŘI MODEROVÁNÍ KONFERENCE CYKLU ČLOVĚK A MÉDIA

4 / NOVÉ MĚSTO

zontem. Pokud má člověk odvahu se ptát, dostává i odpovědi a někdy má dokonce odvahu na ně reagovat.“ Jak je to s komunikací reality, toho co člověk vidí a prožije, a s komunikací zavádějící, manipulativní? „Slovo komunikace znamená také cestu, silnici nebo schopnost dorozumívání. Tedy cestu k člověku, k sobě samému, k ostatním lidem. I média hledají cestu. Manipulativní komunikace už bude spíš nějaká zkratka nebo zavádějící stezka. V této souvislosti mě napadá Masarykův citát: ‚Nic není velké, co není pravdivé.‘ Pravda v sobě nese určitou velikost, zvlášť když má člověk odvahu komunikovat i nepříjemné věci. Právě Masaryk dokázal, jak se to projevilo třeba v Hilsnerově aféře, revidovat některé své myšlenky nebo postoje. Řekl to veřejně a nepovažoval to za slabost, ale naopak za pravdivý postoj. Když diskutoval se studenty, s politiky, nezdráhal se vyslechnout cizí názory. Ale nebyl to boj. Když dnes sleduji politickou scénu, mám dojem, že je to především boj, ve kterém se přetlačuje. Mám zkušenost, že když je komunikace zavádějící, ukáže se to. Lidé to odhalí, nejsou hloupí. Poctivý novinář by měl hledat, byť pod spoustou nánosů, pravdu. Nedávno jsem četla knihu o Karlu Havlíčku Borovském a uvědomila jsem si, jak brilantní novinář to byl. Nestranil nikomu, skutečně pozoroval a popisoval to, co viděl okolo sebe. Když člověk někdy jenom popíše to, co je okolo, aniž by do toho zanášel vlastní názor, tak pravdivý obraz sám vyjde najevo. Zdá se mi, že žijeme v době, která je jako zvlněná hladina, ale pravdivé odlesky lze zahlédnout. Stačí, když novinář ke zprávě, kterou podává, sežene veškeré dokumenty a informace z jedné, druhé i třetí strany a předloží je. Posluchač nebo divák si vybere. Je to ale pracné a nákladné...“ Další princip komunikace je empatie, sjednocování se s člověkem, kterému něco sdělujeme. Zdá se mi, že zde existují tři roviny mezilidských vztahů: s příjemcem, s hostem vysílání a kolegy. Jaká je vaše zkušenost? „Novinář, zvláště v elektronickém médiu, vystupuje jako ten, kdo je sice informován, nicméně zprostředkovává informace divákovi či posluchači a neměl by ho vystavovat pocitům, že se neorientuje, že si připadá hloupější nebo chytřejší, pomyslná laťka by neměla být zvednuta ani nahoru nebo dolů, ale měla by umožňovat přímou komunikaci. Jako novinář jsem v tom trojúhelníku na místě diváka, posluchače, ptám se za něj, zprostředkovávám jeho myšlenky, i když jsem to

stále já, nemohu odložit svoji vlastní identitu. A samozřejmě je pro mne důležitý host, partner v pořadu. Škála hostů je velmi různorodá, záleží na jejich oboru. Obor politiky je nejspecifičtější. Mezi politiky je málo osobností, se kterými je možné hovořit volně na různá témata, aniž by se jich to dotýkalo. V dnešní společnosti existuje to přetlačování, určitá agrese, a je to nakonec cítit i v médiích. Kdo dá agresivní titulek, ten svou práci prodává, vyhrává, je na startovní čáře první. Pro mne ale s otazníkem. Preferuji vtip a nadhled. I mezi politiky se najdou lidé, kteří jsou ochotni přistoupit na vtip i na osobní rovinu, aniž by hledali nějaký podtext, a ‚obyčejně‘ komunikovat. S hostem z jiné oblasti – vědcem, umělcem – je komunikace jiná, daleko otevřenější. A třeba se zastupiteli na komunální úrovni se mluví zase jinak. Ti jsou zvyklí komunikovat na běžné rovině, protože v malém městečku či vesničce se prostě na vodovodu musí domluvit, jinak by dotace z ministerstva a EU nedostali a vodovod by nebyl. Pro mě je důležité i pracovní zázemí. Dobré vztahy s kolegy. Mít dobré pracovní zázemí, a to je asi obecná teze, je velmi podstatné. Člověk v práci prožívá velkou část života. Vztahy s kolegy ovlivňují, zda tam člověk chodí rád. Samozřejmě každý vztah se musí budovat. Svůj život vnímám jako premiéru a na premiéru si vždycky s radostí vezmu pěkné šaty a novou kabelku a vůbec nelitu-

K

omunikace je pro lidi (z Hnutí fokoláre) podstatná. Snaha žít podle evangelia každý den, samotná zkušenost se Slovem života vždy byla a je nerozlučně spjata se sdílením, vyprávěním, jakých kroků a plodů jsme dosáhli, protože pravidlem je milovat bližního jako sebe sama. Domníváme se, že se to, co se nesdělí druhým, ztratí. Z prožité události vychází světlo pro toho, kdo hovoří, i pro toho, kdo naslouchá, a zdá se, že zkušenost přetrvá. Je to téměř povolání ke komunikaci. Abychom mohli komunikovat, měli bychom se sjednocovat s člověkem, který nás poslouchá. Když spolu hovoříme, anebo přednášíme nějaké téma, neomezujeme se jen na vyjádření obsahu myšlenky. Nejprve se zajímáme o to, koho máme před sebou, chceme poznat svého posluchače či publikum, jeho požadavky, přání a problémy. Současně se mu představíme, aby znal nás. Vysvětlujeme, proč chceme mít přednášku, co nás k tomu vede, co to v nás vyvolává, a tím

Foto: Štěpán Filcík

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

ji toho, že se pomačkají, na premiéru budování vztahu se svými kolegy jsem ochotna věnovat i něco ze svého soukromí.“ Kdo sleduje vaši práci, potvrdí, že se snažíte zdůraznit a poukázat na pozitivní aspekty života, daří se vám využít příležitost darovat posluchačům i něco povznášejícího... „S radostí poslouchám, když je to tak přijímáno. Do Českého rozhlasu často píší lidé nespokojení nebo nějak frustrovaní. A to někdy člověka demotivuje, říká si, že se ta investice nevrací, slova se někam ztrácejí. Pokud ale přijde alespoň od jednoho posluchače nějaká pozitivní zpráva – a většinou přijde přesně v té nejkritičtější chvíli – mám z toho radost. Ta kapička úplně stačí. Ono dobro nebo světlo často přichází po kapkách, snad ani nejsme stavěni na to, abychom ho mohli vstřebávat po velkých kvantech.

se vytváří vzájemné poznání. Potom je poselství přijímáno nejen na rovině rozumu, ale posluchač ho vnímá zúčastněně a podílí se na něm. Zdůrazňovat to, co je pozitivní. Vždy jsme měli ve zvyku poukazovat na to, co je dobré, protože jsme přesvědčeni, že je mnohem konstruktivnější zdůrazňovat dobro, trvat na dobrých věcech a na kladných perspektivách, než se zastavit u záporu, i když vhodné upozornění na chyby, nedostatky a viny je povinností těch, kdo mají zodpovědnost. Důležitý je člověk, ne média, která jsou jen nástroj, nic víc. Pro vytváření jednoty je nejdůležitější člověk, nový člověk, abychom se vyjádřili podle sv. Pavla, člověk, který přijal Kristovu výzvu stát se kvasem, solí a světlem světa. Aby toho dosáhli, mají naši komunikátoři svůj pohled obrácený k Ježíšovi a vidí, že i on nám sdělil vše, co mu řekl Otec („...vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim.“ Jan 17, 8). V okamžiku opuštěnosti nám dal všechno, dokonce se stal ničím, aby nás obo-

– 12/2006

Myslím, že je velmi důležité dát do práce něco ze sebe, podělit se o svoje radosti a bolesti. Je to něco jako podpis. Vrátím se ještě k myšlence života jako naší premiéry. Když člověk v práci komunikuje s jinými lidmi, je to stále premiéra, nevíme, co bude zítra. Prožíváme tu chvíli teď. A rádio je specifické médium tím, že zaznamenává to, co je teď. Člověk v životě hledá a ptá se. A někdy na jeho otázky odpovídá dokonce tak anonymní médium, jako je rádio, televize. Někdo v pořadu něco řekne a najednou, jako by to slovo patřilo jen vám. Byla bych ráda, kdyby se občas někomu z nás – mně a mým kolegům – stalo, že řekneme to, co někdo z posluchačů potřebuje slyšet právě teď, aby si tu premiéru svého života s radostí prožil.“ Celým naším hovorem se prolíná, že důležitý je člověk a média jsou „pouze“ nástroj. Narazila jste někdy na situaci, kdy byste si musela říci: pozor, tady se dává přednost tomu médiu? „Podobné situace, kdy záleží na etické hranici, mravní únosnosti, kam až může kdo z nás jít, se jistě stávají i lidem v jiných zaměstnáních. Veřejnoprávní média jsou specifická tím, že mají svůj etický kodex, který dává jasnou normu. Nechává docela velké mantinely, ač vymezuje hranice. Hranice by neměly omezovat, ale pomáhat udržovat řád.“ ZA ROZHOVOR DĚKUJE IRENA SARGÁNKOVÁ

hatil. Oním výkřikem, vrcholným projevem vykoupení, nám dal život téměř jako matka – tvrdí teologové – v bolestech určitého božského porodu nám lidem dal život Božích dětí. A tito komunikátoři chtějí mít takový vzor. Vědí, jaké vlastnosti má skutečná matka. Má schopnost všemu věřit, nikdy neztrácí naději ani kvůli tomu nejneukáznějšímu synovi, chápe ho a chce s ním snášet všechny jeho těžkosti. Mají stejné porozumění jako ona, která je prozářena láskou a vidí dál než ostatní. Od ní se učí lépe rozumět lidem a situacím, zprostředkovat věrohodnější, hlubší a rozsáhlejší komunikaci, což se ne vždy daří. Tato komunikace nezamlčuje zápornou stránku lidí či situací, ale více zdůrazňuje to, co je kladné. Láska vidí pravou skutečnost, ale dokáže ji proměnit tak, aby ve druhých převážilo dobro. CHIARA LUBICHOVÁ (z projevu na kongresu v Římě v roce 2000) NOVÉ MĚSTO

/5

12/2006 – LIDÉ A UDÁLOSTI

KDO JE MOHAMED? Diskuse vyvolaná karikaturami Mohameda v Dánsku, reakce na projev papeže v Řeznu, stažení Mozartovy opery v Berlíně: všude, kde se jedná o Mohameda, reaguje islámský svět prudce. Proč? Co pro muslimy tento prorok znamená? Jaký vztah s ním mají věřící? Bekir Alboga je mluvčím velké islámské federace v Německu a hovoří na toto téma. BEKIR ALBOGA o znamená Mohamed pro vás osobně? „Muhamed, jak ho nazýváme my, muslimové, je můj vzor od A do Z!“ Není to trochu přehnané tvrzení? „V žádném případě! Muhamed je podle islámské víry poslaný od Boha. On nám umožňuje, abychom pochopili božské poselství. A dělá to nejen svými slovy, ale i svým životem.“ Čemu se obzvlášť od proroka učíte? „Například jak se máme modlit. Bůh v koránu říká: ‚Modlete se!‘, ale neříká, kolikrát je třeba se modlit. Bůh hovoří o těch, kteří se modlí vestoje, jiní si klekají, další se vrhají na zem. Ale jak to dělat konkrétně? Jak se mám připravit na modlitbu? To všechno mi vysvětluje Mohamed. Říká mi také, jak mám přerušit půst během Ramadánu a zda se musím postit i mimo Ramadán. Bůh říká: ‚Jdi navštívit můj dům v Mecce!‘ Ale prorok nám ukázal, jak má probíhat pouť. V koránu je napsáno: ‚Dejte chu-

C

6 / NOVÉ MĚSTO

dým a potřebným!‘ A prorok nás učí, že máme každoročně dát chudým 2,5% ze svého příjmu. Zkrátka pro každý Boží příkaz nám prorok Mohamed říká, jak ho nejlépe uskutečnit.“ Vzor od A do Z znamená ale víc než příklad v náboženských otázkách! „To je pravda, od proroka se také naučím, jak jednat s lidmi. Říká mi, jak se mají muslimové a vůbec lidé chovat k sobě navzájem.“ To znamená? „Jeho učení je škola, jak dosáhnout míru. Téměř nikdo neví, že prorok řekl: ‚Muslim je člověk, díky jehož ruce a jazyku – to znamená jeho slovům a činům – se každý člověk cítí bezpečně.“ Nestaví se tak osvícená postava mezi lidi a Boha? „Je pravda, že Mohamed v den soudu bude přítomen jako prostředník mezi věřícími a Bohem. Na zemi je jen nositelem Božího poselství, není Bůh. Prorok je člověk, i když mimořádný, člověk, který byl Bohem vyvolený.“ Tento prorok je postava minulosti, anebo vy, věřící muslimové, s ním máte živý vztah? „Oba tyto aspekty jsou pravdivé. Možná jste někdy viděl muslimy, kteří pronášejí slova požehnání: když se vysloví jméno proroka, řeknou takzvanou ‚eulogii‘: ‚ať je s ním pokoj Boží‘. Mnozí muslimové si přitom kladou ruku na srdce a chtějí tím vyjádřit, že on je zde, v mém srdci, tam je s láskou přijímán a chráněn. Z toho můžete usoudit, že vztah s prorokem je živý. Někdo si to uvědomuje víc, někdo méně. Existují mystici, kteří jsou přesvědčeni, že mají přímé spojení s prorokem a mohou vést dialog s jeho duší. Na druhé straně prorok je zároveň i historická postava. Vědci a historici islámu kladou stále větší důraz na to, že to, co zanechal, nemůže být přijímáno dnes doslova a neplatí to za všech okolností.“ Proč muslimové na celém světě reagují tak prudce, když se zaútočí na proroka? „Všechno, co se týká Mohameda, se týká Boha. My nemůžeme vidět, chápat Boha, ale když se díváme na život proroka, můžeme zakusit Boha na zemi. Dalo by se říci, že život Mohameda je živé slovo Boží. Je na-

psáno v koránu, ale dokud se neuvede do praxe, zůstává tato realita jako zavřená kniha. Život proroka odstraňuje z té knihy pečeť a dává možnost převést slovo Boží do praktického života. K tomu se připojuje skutečnost, že Bůh, i když je milosrdný, se může mstít, kdy chce: může se bránit, může trestat. Ale prorok se už bránit nemůže: když je napaden, útočí se na bezbrannou osobu, která jako posel Boží má pro nás nesmírný význam a potřebuje tedy naši ochranu. Další velmi důležitý prvek pro nás je, že v islámském světě se s křesťanskými hodnotami jedná s velkou úctou, mnohem větší než tady v Německu. Způsob, jakým je Ježíš prezentován v některých filmech nebo divadelních představeních připadá mnohým muslimům skutečně rouhačský, proto si říkají: ‚Když my se chováme s velkou úctou k prorokovi křesťanů, proč se křesťané vyjadřují tak negativně o našem prorokovi?‘“ Kde má muslim možnost dovědět se, co prorok řekl a jak žil? „K tomu existují zaručené zdroje: sbírky Hadith, tedy výroků proroka nebo jeho jednání, které je převedeno do krátkých vyprávění. Už v 9. století byly Hadith pečlivě zkoumány islámskými učenci. Například Al-Bukari, jeden z nejznámějších sběratelů Hadith, považoval pouze 7 tisíc z celkového počtu 700 tisíc mravních zásad za bezvýhradně důvěryhodné. Dnes studium Hadith probíhá ještě kritičtěji, protože pomocí počítače máme možnost přesněji tyto zdroje ohodnotit.“ Je v souvislosti s moderním bádáním možná kritika proroka? „To ne! Není možné kritizovat proroka.“ Není ani možné rozlišovat mezi dobou, kdy korán ještě nebyl zjeven a následující etapou? „Podle muslimské tradice byl prorok již od dětství pod zvláštní ochranou Boha, který ho uchránil před jakýmkoli stykem s tehdy velmi rozšířeným polyteismem, tedy vírou v mnohé bohy. Bůh – tak je to napsáno – mu zabránil v účasti na polyteistických slavnostech, během kterých byla velebena tato božstva. Mnozí věřící jsou přesvědčeni, že život proroka Mohameda – od jeho narození až po smrt – byl veden a formován Bohem. Proč jsou zakázány portréty Mohameda nebo je znázorněn pouze se zahalenou hlavou? Kdybychom měli obrázky proroka, mohu si docela dobře představit, že mnozí muslimové by dnes jako vyjádření svého náboženství svého lidu stáli nebo klekali v modlitbě před portrétem proroka a přisuzovali by mu božské vlastnosti. Ale Bůh musí zůstat nezobrazitelný a s ním i prorok. Existuje další důvod spíše kulturního charakteru. Tady na západě je tendence ukázat všechno, co je ukázat možné, například v oblasti umění a módy. V islámu naopak to, co je niterné, zůstává uvnitř. V muslimských domech od Severní Afriky po Indonézii jsou i ornamenty, dekorace a rukopisy zaměřeny dovnitř. V domech muslimů najdete vzácné ornamenty, překrásné tapety, úžasné truhlice, ale honosit se s něčím venku je tabu. Pro nás je důležité to, co máme v srdci, to co je skryté. To vysvětluje naši zdrženlivost znázorňovat proroka, ukazovat ho navenek.“ Co vám jako muslimovi působí největší bolest vzhledem k vašemu prorokovi? „Od 10. století je bohužel náš prorok terčem útoků a pomluv; od Španělska po celé období křižáckých tažení. Mohamed byl představován jako falešný prorok, jako hanobitel dětí, jako kru-

– 12/2006

Fota: archiv

LIDÉ A UDÁLOSTI

tý bojovník... ani nechci uvádět všechny druhy pomluv, bohužel mnohé přetrvávají dodnes. Islámský svět, který – jak jsem již řekl – se chová velmi ohleduplně k posvátným křesťanským hodnotám, často není schopen pochopit, odkud tyto urážky vycházejí. Často jsou velmi rychle křesťany považovány za pravdivé. A když karikaturiské znázorňují proroka v těch nejperverznějších formách, zástupy muslimů se domnívají, že je za to odpovědná církev nebo církevní organizace jako Vatikán. Přál bych si, aby existovala trochu větší citlivost! Je možné kritizovat islám nebo muslimy, dokonce celý islámský svět. Ale čeho se dosáhne prezentováním proroka Mohameda jako ubohého člověka s koštětem v turbanu? Jsem velký zastánce svobody tisku a umění. Kritika je nutná a činí práci živější. Ale ne provokace! Ne dnes, ne v současné situaci! Moje velká touha je, aby demokracie v islámském světě stále rostla a upevňovala se. Ale provokace obvykle zablokují proces demokratizace v hlavních oblastech islamismu. Co je důležitější? Demokratizace nebo provokace, která slouží jen k tomu, aby se druhému řeklo, že jsme svobodní, můžeme dělat, co chceme? Tohle vyhodí do povětří možnost společného života v míru a vyvolává napětí.“ Pane Albogo, velmi děkujeme za tento dialog a prosíme o Boží požehnání pro vaši práci. JOACHIM SCHWIND

Bekir Alboga se narodil v roce 1963 v Doganhisar ve středním Turecku a žije od roku 1980 v Německu. Studoval různé islámské vědy, publicistiku a osmánství na univerzitě v Göttingenu a od dubna 2004 pracuje jako vědecký odborník na islám ve federální muslimské organizaci v Německu, DITIB (Turecko-islámská unie institutu pro náboženství) v Kolíně. Jako „delegát pro hledání mezináboženského a mezikulturního dialogu“ se obzvlášť věnuje výměně zkušeností mezi různými kulturami. Předtím působil jako imám největší německé mešity v Mannheimu a v letech 2000 až 2004 byl předsedou křesťansko-islámské společnosti v Mannheimu.

NOVÉ MĚSTO

/7

12/2006 – RODINA

pochopíte rozhodnutí svého kamaráda. A protože život nekončí zde, ale pokračuje tam, kde přetrvává jen láska, zjistíte, jakým bohatstvím jsou pro všechny lidé, které Bůh povolal, aby tuto skutečnost prožívali už nyní, když se zříkají té nádherné perspektivy založit si rodinu, aby určitým způsobem objali celou rodinu lidstva.“ FRANCESCO CHATEL

Foto: Giuseppe Distefano

DÍTĚ V NEČEKANÉ CHVÍLI

PŘÁTELSTVÍ Můj největší kamarád mě šokoval, když mi řekl, že odchází žít do nějaké komunity. Po tolika dobrodružstvích, která jsme společně prožili, jsem zaskočen. Chtěl bych mu být nablízku i v tomto kroku a chápu, že je pro něj důležitý. Ale, popravdě řečeno, ač i já věřím v Boha, připadá mi to zastaralé a divné rozhodnutí a nevím, jak se mám chovat. P. B.

P

řátelství je velká hodnota, která nám usnadňuje cestu, noc činí méně temnou, znásobuje radost a dává nám pokoj vycházející z jistoty, že je nám někdo vždy oporou. Existují ale chvíle, kdy je podrobeno zkoušce a ukáže se, zda ho žijeme jako vzájemný dar, anebo jako vzájemnou oporu. Do každého vztahu s jinými lidmi jistě trochu proniká vlastní zájem, ale pokud je přátelství opravdové, hlubší, musí mít rozměr daru: jsem s druhým člověkem, protože se chci darovat. V Janově evangeliu mě oslovuje fakt, že předtím, než Ježíš řekl svým učedníkům „jste mými přáteli“, předesílá bezpodmínečné: „Toto je mé přikázání, milujte se navzájem...“ Přátelství tedy bude opravdovým, hlubokým vztahem, když bude založeno na vzájemném obdarování. A to také zna-

8 / NOVÉ MĚSTO

mená chtít pro druhého dobro vždy, i když by mě to mohlo někdy znevýhodnit, není to v mém zájmu, anebo prostě druhého nedokážu zcela pochopit. Na vašem místě bych nepochyboval a pokračoval bych dál v přátelství s kamarádem, sdílel bych radost z jeho objevu, byl bych mu oporou v obtížných chvílích a dal bych mu pocítit, že ač máme odlišný cíl, „necestujeme“ opačným směrem. A je krásné vyprávět si, co kdo prožívá, přizvat mezi sebe i další, podpořit každého v uskutečnění jeho plánů. Jsem si jist, že tak poroste nejen vaše přátelství a budete si pomáhat v tom, co děláte, ale i lépe

Náš vnuk měl již ve dvaadvaceti letech dítě se svou dívkou stejného věku. Její rodina ji nutí do manželství, ale nám to připadá příliš závažný krok na to, aby ho udělali bez hlubší rozvahy. Co byste poradili? P. D.

J

istěže tatínek a maminka, které spojuje věrná láska založená na vzájemném porozumění, odjakživa znamenají pro dítě tu nejlepší perspektivu pro jejich přítomnost a hlavně pro jejich budoucnost. Právě tato jistota umožní dítěti pokojný a vyrovnaný rozvoj, schopný čelit neznámým okolnostem, s kterými se setkává každý člověk. Novému životu, který přišel na svět, se předává bohatství citů, hodnot, zkušeností. Nicméně je nutné, aby rozhodnutí rodičů bylo uvědomělé a aby existovaly aspoň minimální objektivní podmínky pro nesení odpovědnosti. To je například schopnost obou vést dialog při společném rozhodování ve prospěch dítěte, zdravotní a pracovní podmínky umožňující zabezpečení rodinného života, zázemí pro formaci k manželskému životu, zvláště když jsou rodiče mladí.

RODINA

– 12/2006

Osobně jsem zjistila, že i určité období zvažování může pomoci k dozrání pro tento jistě náročný, ale konstruktivní krok. Ať bude rozhodnutí mladých rodičů jakékoli, zvláště když bude výsledkem společného zvažování, zdá se mi důležité maximálně podpořit všechny ostatní příznivé podmínky, aby dítě zakoušelo laskavou péči obou rodičů, a minimalizovat obtíže, kterými by mohlo trpět kvůli nepřítomnosti jednoho či druhého rodiče. Důležité je, aby nikdo nebyl na této cestě osamocen, ale aby všichni protagonisté měli povzbuzení a podporu pro vytvoření pokojné budoucnosti. LETIZIA GRITA MAGRI

Foto: Giuseppe Distefano

NAŠE DÍTĚ MÁLO MLUVÍ Našemu chlapci je dvacet měsíců. Když něco chce, naznačí to gesty nebo řekne jen hlásku. Viděla jsem jiné děti jeho věku, které se už dobře vyjadřují... Je to normální? Mám si dělat starosti? Anna

V

Foto: Domenico Salmaso

e většině podobných případů, jaký popisujete, se jedná o normální jev a nemusíte mít žádné obavy, pokud existují náznaky řeči, které vyjadřují porozumění, tvorbu a rozvíjení slov. Hlavní etapa rozvoje řeči se většinou pohybuje mezi osmým až šestatřicátým měsícem věku dítěte. Potom se základní slovní zásoba rozšiřuje a zdokonaluje. Nejdůležitější jsou ale první dvě etapy: začátek chápání slov a jejich tvorba. K tomu dochází v prvních osmnácti měsících a je to nezbytné pro ověření schopností dítěte. Začátek chápání je mezi osmým až jedenáctým měsícem a velký vliv mají okolnosti.

Dítě je většinou schopné reagovat vhodným způsobem jen na jednoduchá vybídnutí jako „zatleskej ručičkama“, „udělej papa“. Pokud tyto výzvy opakujeme a dítě správně reaguje, znamená to, že došlo k základnímu porozumění slovům. Již v druhém roce života se chápání rozvíjí a dítě obvykle rozumí šedesáti slovům v deseti měsících a asi dvěma stům v šestnácti měsících. Ve stejnou dobu začíná tvořit slova, nejdříve opakováním v určitém kontextu, potom už i bez daného kontextu. Tvorba slov se u každého dítěte liší. Existují děti, které ve dvaceti měsících zvládnou utvořit padesát slov, jiné až 500–600 slov. Poslední základní důležitá etapa pro řeč je kombinace slov, která vykazuje rysy minimální větné skladby. Samozřejmě kromě schopností dítěte vstupují do hry další různé faktory. Rodiče mu mohou pomáhat, když s ním hovoří laskavě, láskyplně, anebo „mluví“ na dítě hračky... Ano, hračka může mluvit a může být zdrojem příhod a fantastických příběhů, které v něm rozvíjejí fantazii, touhu po poznání, tvořivost. Dítě bude chápat stále víc, že slovo je plodem pozornosti, lásky a péče. V podstatě pravý smysl řeči je usnadnit vztahy a dialog mezi lidmi, vyjadřuje radost být spolu. Myslím, že to je jeden z největších darů, které Bůh člověku dal. EZIO ACETI

LIDSKÁ SLABOST

K

olikrát už jsem slyšel, že Bůh dokáže lidskou slabost „použít“ a udělat ještě větší věci, než kdyby tu nebyla. Stačí mu věřit a snažit se žít dobře „tady a teď“, přítomnost. Nikdy mi ale nešlo do hlavy, jak to vlastně funguje. Ne že bych to už věděl, ale jeden přiklad mi pootevřel oči. Do naší skupiny na mezinárodním setkání patřil i jeden Ital. Jeho otec imigroval před mnoha lety do Itálie ze země, kde se tehdy válčilo. Získal nejen azyl, ale začal také studovat. Na škole potkal dívku, se kterou zanedlouho čekal miminko. Viděl v tom však překážku pro své plány a dívce řekl: „Buď si necháš dítě vzít, nebo se s tebou rozejdu!“ Dívka na potrat nepřistoupila, tak se s ni rozešel. Dnes, dvacet let poté, přede mnou sedí krásný člověk, plný talentů, radosti a dobrodružné zkušenosti z mládí, dvěma slovy – dítě Boží. V tom mi to dochází: kdyby nebyla válka, kdyby nebyl neplánovaně počat a nakonec, kdyby nebylo odvážného kroku jeho maminky, tak by tu dnes s námi neseděl! Bůh je opravdu Režisér, který dokáže víc než tušíme. Na nás je, abychom mu bezmezně věřili. PETR DIBLÍK

NOVÉ MĚSTO

/9

12/2006 – SPIRITUALITA JEDNOTY

JSOU VÁNOCE

Foto: Horacio Conde

ka obrací ke všem, ale zvláště k tomu, kdo trpí, k těm nejpotřebnějším, k těm, kteří jsou sami, chudí, malí, nemocní... Ať sdílení lásky a majetku s nimi umožní, aby zazářila rodina opravdových bratří, kteří spolu slaví Vánoce, a aby pokračovala dál. Kdo by mohl odolat moci lásky? Ve světle Vánoc děláme gesta, pořádáme konkrétní akce. Bude to lék na nemoci, který se zdá malý, ale když je podáván v co nejširším měřítku, může být světlem a řešením vážných neduhů světa. CHIARA LUBICHOVÁ

CHIARA LUBICHOVÁ

V

ýkladní skříně obchodů jsou svátečně upravené, pozlacené koule, malé vánoční stromečky, nabídky drahých dárků. Ulice v noci osvětlují padající hvězdy nebo komety. Stromy lemující chodníky mají větve obsypané červenými, modrými či bílými světýlky a vytvářejí stromořadí se surrealistickou atmosférou... V ovzduší visí očekávání. Týká se všech... Vánoce nejsou jen tradiční vzpomínka; narození toho dítěte před 2006 lety... Vánoce jsou živé! A nejen v kostelech s jesličkami, ale jsou živé mezi lidmi díky ovzduší radosti, přátelství, laskavosti, které každý rok vytvářejí. Přesto i dnes je svět poznamenán mnoha problémy: chudoba až po hlad, přírodní katastrofy, desítky válek, terorismus, nenávist mezi etnickými skupinami, ale také mezi jednotlivými lidmi... Je zapotřebí Láska. Je zapotřebí, aby se Ježíš znovu vrátil s mocí. Ježíš – Dítě je stále nesmírný dar Otce lidstvu, i když to ne všichni uznávají. Máme nabídnout Otci naše poděkování i za ně. Máme slavit Vánoce a obnovit naši víru v malé dítě – Boha, který nás přišel zachránit a vytvořit novou rodinu bratří spojených láskou, která se rozšíří na celou Zemi. Dívejme se okolo sebe... Ať se tato lás-

10 / NOVÉ MĚSTO

Z M R T V Ý C H V S T A LÝ MEZI NÁMI

J

ežíš mezi námi: to byla úžasná zkušenost! Možná nikdy nebude možné říci, kdy je mezi námi, protože předpokládá život v milosti, a nikdo nemá jistotu, jestli je nebo není v milosti Boží. Jisté však je, že když naše soužití bylo založeno na upřímném předsevzetí být připravené zemřít jedna za druhou, jak si to Ježíš přeje, a tomu jsme podřídily veškeré své

jednání – poněvadž je třeba mít „především vzájemnou a vytrvalou lásku“ – velmi často se nám zdálo, že prostě vnímáme jeho přítomnost. A podobně jako cítíme radost a bolest, úzkost a pochybnost, tak – ale v nejvyšší sféře duše – dává duchovní přítomnost Ježíše mezi námi našim duším ten pokoj, který pochází jen od něj, tu plnost radosti, kterou najdeme jen v něm, tu sílu a přesvědčení, které nejsou jen důsledkem myšlení nebo vůle, ale zvláštní pomocí od Boha. Jeho přítomnost hojně odměnila každou uskutečněnou námahu, ospravedlnila každý náš krok na této cestě k němu a pro něj, dávala správný smysl věcem, okolnostem, utišoval bolesti, zmírňovala přílišnou radost. A kdokoliv z nás bez záchvěvu a uvažování věřil jeho slovům s okouzlením dítěte a uskutečňoval je, těšil se z této předchuti ráje, kterou je Boží království mezi lidmi sjednocenými v jeho jménu. V hnutí jsme už od počátku pochopili, že věrnost vzájemné lásce, prožívané podle vzoru Ježíše ukřižovaného a opuštěného (to je to „jako“ z nového přikázání) by měla vyústit v jednotu podle života Nejsvětější Trojice. „Víš, do jaké míry se máme milovat?“ jsme si řekly jednoho dne, aniž bychom do té doby znaly Ježíšovu závěť: „Až po strávení se v jedno.“ Jako Bůh, tím že je Láska, je jeden a trojí.

ČLOVĚK SPIRITUALITA V DNEŠNÍ JEDNOTY DOBĚ

– 12/2006

Je to opravdu „zákon nebe“, napsala jsem tehdy, „který Ježíš přinesl na zem. Je to život Nejsvětější Trojice, který se máme snažit napodobovat tím, že se milujeme navzájem s milostí Boží, jako osoby Nejsvětější Trojice se navzájem milují“. A dynamika uvnitř trojičního života je nepodmíněný vzájemný dar sebe sama, je to úplné a věčné společenství („všechno mé je tvé a všechno tvé je mé“) mezi Otcem a Synem v Duchu Svatém. Pocítily jsme, že obdobnou skutečnost Bůh vložil do vztahu mezi lidmi. „Cítila jsem,“ psala jsem tehdy, „že jsem byla stvořena jako dar pro toho, kdo je mi nablízku, a ten, kdo je blízko mne, byl Bohem stvořen jako dar pro mne. Jako Otec v Trojici je celý pro Syna a Syn je celý pro Otce.“ A „vztah mezi námi je Duch Svatý, tentýž vztah, který existuje mezi Osobami Trojice“. CHIARA LUBICHOVÁ L’arte di amare, Citta Nuova Ed.

JEŽÍŠ PŘIŠEL, ABY NAPLNIL ZÁKON

Fota: Giuseppe Distefano

Ž

idovský národ se zvláště po vyhnanství domníval, že musí znát a do písmene zachovávat všechny předpisy

a zákazy Zákona, aby co nejvíce byl takový, jak si ho přeje Bůh. Nezřídka ale dodržování bylo tak úzkostlivé, že se zapomnělo na základ samého zákona, to znamená na vztah lásky, který má člověk vůči Bohu prožívat. Ježíš, tak jako proroci, povstal proti tomuto zkreslování. On nechce zrušit Písmo, protože i pro něj je celé Božím slovem, ale říká, že ho přišel „naplnit“. Snaží se dát na srozuměnou i svým způsobem jednání, jak se mají chápat některé předpisy starého Zákona. Tak například uzdravuje v sobotu – a zdá se, že přestupuje předpis – aby vysvětlil, že: „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2, 27) Ježíš tím chce říci, že se člověk nemusí trápit tisíci složitostmi pro dodržování soboty, protože Bůh dal povinnost zachovávat sobotu z lásky k člověku. A staví na správné místo sváteční odpočinek. Pokud jde o „tradici předků“, některým farizejům a znalcům zákona, kteří se Ježíše ptají, proč ji jeho učedníci nezachovávají, připomíná, že vlastní tradici postavili před Boží vůli, a na první místo vrací Boží přikázání: „Cti svého otce i matku.“ (Ex 20, 12) Farizejové a znalci zákona totiž tvrdili, že kdo obětoval Bohu peníze, kterými by měl pomáhat rodičům, už nebyl povinen jim pomáhat. (srov. Mt 15, 1–9) Ježíš se tedy choval jako někdo, kdo přímo spolehlivě zná Boží vůli vyjádřenou v Zákoně. Ukazuje tak, že je skutečným vyk-

ladačem Zákona. Ukazuje pak jasně tento výklad v horském kázání. (srov. Mt 5, 21– 48) Připomněl některá přikázání a zvyky, šel ke kořenům a dal jim novou podobu a plnost, k níž směřovat Zákon. Nestačí nezabít, je třeba vyvarovat se hněvu proti bratřím; není možné se dopouštět cizoložství, ale ani nelze toužit po ženě někoho jiného. Nejenže se nemá křivě přísahat, ale nemá se přísahat vůbec. Ne „oko za oko a zub za zub“, ale „když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou“. (Mt 5, 38–39) Ne „miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele“, nýbrž „milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“. (Mt 5, 43–44) Ježíš chce dosáhnout toho, aby zachovávání Božích přikázání nebylo zúženo jen na vnější skutky, ale aby se změnilo srdce člověka. „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje“ (Mk 7, 15): podstatný tedy je osobní vztah člověka s Bohem. A to se potvrzuje tím, co Ježíš říká o skutcích zbožnosti a lásky: nemají se vykonávat tak, aby „je velebili lidé“, ale jako projev lásky k Bohu. (srov. Mt 6, 1–17) Boží vůle, kterou Ježíš člověku předkládá, tedy neruší Zákon. Ježíš zjevuje hlubší a širší obsah Zákona. CHIARA LUBICHOVÁ Scritti Spirituali/4, str. 231 – 233

NOVÉ MĚSTO

/ 11

12/2006 – CITADELA

„ZÓNA“ JMÉNEM LIONELLO

LIONELLO BONFANTI

Inaugurace průmyslové zóny pojmenované po „Lionellu Bonfantim“ se konala letos 28. října v Incise Valdarno nedaleko toskánské citadely Loppiano. Tato zóna je styčným bodem pro italské podniky Ekonomiky společenství.

JEDEN ZE STAVITELŮ LOPPIANA Lionello Bonfanti se narodil v Parmě a byl v mládí hluboce zasažen tragédií druhé světové války. V roce 1945 pokračoval ve studiu práv, která musel přerušit kvůli tvrdé zkušenosti vězení, protože pomáhal partyzánům. Studium ukončil s vyznamenáním a v roce 1953 se stal nejmladším soudcem v Itálii. Setkání s Hnutím fokoláre a jeho zapojení v něm ho přivedlo v šedesátých letech do

A

by byl projekt, který vznikl v roce 1991 v Brazílii, více názorný, byla ustavena v roce 2001 společnost E. di. C. Spa se sídlem v Incise v údolí řeky Arno. V souladu se záměry Ekonomiky společenství (o které jsme v Novém městě vícekrát psali) předpokládá článek 36 stanov, že třicet procent podnikového zisku bude převedeno do zvláštního fondu solidarity pro hrazení potřeb nejchudších. Jedinečný v této akciové společnosti je typ akcionářů: 5 621 společníků, kteří – „chudí, ale početní“, jak řekla Chiara Lubichová při založení Ekonomiky společenství – svědčí o přání těch, kteří sice nejsou podnikatelé, ale chtějí být protagonisty toho, co může být považováno za výzvu: přispět k uskutečnění toho, aby „nebyl nikdo chudý“ (další idea Chiary Lubichové). Když byl vybrán pozemek a dokončen projekt, byla v roce 2004 zahájena stavba a v roce 2005 bylo konečně pod střechou 9 600 čtverečních metrů určených pro výrobu a řemesla, pro obchodní činnost a úřady. Mezitím se vybudovala další zóna, vytvořená spoluprací a sdílením mezi italskými podniky orientovanými na Ekonomiku společenství, které nacházejí v E. di. C. Spa výsadní místo setkání, „domov“, i když bez zdí. Také na institucionální úrovni se dialog rozšířil: od místních úřadů, po okresní a kraj-

12 / NOVÉ MĚSTO

JEDEN Z AKCIONÁŘŮ – PODNIK „ARCOBALENO VALDARNO“. Loppiana, kde ho čekal rozsáhlý a citlivý úkol zodpovědnosti za nedávno založenou citadelu. Stal se jejím neúnavným stavitelem s velkou obětavostí a velkorysostí po patnáct let. Proto dvacet let po jeho úmrtí bylo příznačné nazvat po něm italskou průmyslovou zónu Ekonomiky společenství. CHIARA LUBICHOVÁ: PŘEDÁNÍ MOTTA „BŮH PRACUJE BEZ PŘESTÁNÍ“ Zakladatelka Hnutí fokoláre, která před patnácti lety zahájila Ekonomiku společenství, vyjádřila ve svém poselství přání, aby zóna byla „konkrétní odpovědí na ekonomické problémy dneška“. Dala zóně motto „Bůh pracuje bez přestání“ (srov. Jan 5, 17), které je napsáno na keramické tabuli vytvořené sochařem Benedettem Pietrograndim, která byla při inauguraci odhalena. „Má nám připomínat váhu, kterou Bůh dává práci, tvůrčímu talentu, který je člověku vlastní.“ Dále upřesnila

další aspekt tohoto projektu: být součástí citadel Hnutí, které jsou povolané být „ostrůvkem nové společnosti založené na evangeliu“. KARDINÁL ANTONELLI: EKONOMIKA SPOLEČENSTVÍ, ŽÁDNÁ UTOPIE Arcibiskup z Florencie, kardinál Ennio Antonelli, zahájil inauguraci první evropské průmyslové zóny podniků Ekonomiky společenství slovy papeže: „Benedikt XVI. vícekrát řekl, že dějiny řídí tvůrčí menšiny. Dnes odpoledne se účastníme důležité události jedné tvůrčí menšiny.“ Zdůraznil její kořeny: evangelní lásku, která se „netýká jen jednotlivých osob, almužny a dobrovolnictví, ale týká se kultury, struktur a dynamiky společnosti. Je kritériem změny světa“, jak tvrdí Koncil. „Zdá se mi,“ dodal kardinál Antonelli, „že dnes odpoledne lépe rozumíme, co to všechno znamená.“ Myšlenku Ekonomiky společenství označil jako „nic utopického“, ale „vyžaduje jistě velkou duchovní energii, velkou motivaci, ale je natolik fascinující, že může nakazit mnoho dalších podniků“. PROFESOR ZAMAGNI: „ABY SE PODNIK VYVÍJEL, JE TŘEBA VŠECHNO SOUSTŘEDIT NA ČLOVĚKA.“ „Cíl těchto podniků,“ řekla Cecilia Manzo, předsedkyně E. di. C. spa, která řídí zónu, „navozuje spoluúčast zaměstnanců na vedení podniku.“ Právě tento aspekt zdůraznil profesor politické ekonomie Stefano Zamagni z boloňské univerzity. „Dnes, v této postindustriální epoše již nejsou strategickým činitelem stroje, ani kapitál, ale člověk. Pokud chceme, aby podnik opět vzkvétal, je třeba vše zaměřit na člověka. Je důležité, aby více podnětů působilo na motivaci toho, kdo pracuje,“ řekl. K tomu dochází v podnicích Ekonomiky společenství: zaměstnanci sdílejí cíl, pro který podnik vznikl. „Je to geniální myšlenka, která byla na počátku.“ POHLED NA HLAVNÍ BUDOVU ZÓNY.

Fota: archiv

ské, zasahuje i do sektoru družstev a odborů. Spolu se strukturami se buduje také vztah s oblastí a toskánskou občanskou společností, které ostatně Loppiano, mezinárodní citadela Hnutí, už nabízí jedinečný model soužití. V tomto kontextu 28. října 2006 nastoupilo patnáct podniků Ekonomiky společenství do člunu při „Průmyslové zóně Lionello Bonfanti“. MARA MAGGI

NOVÉ MĚSTO

/ 13

I V.

1. Srov. například G. Rossé, Il „carisma dell’unitá“ alla luce dell’esperienza mistica di Chiara Lubich, in Nuova Umanitá, XXII (2000/1)127, str. 21–28; H. Blaumaiser, Il patto d’unitá come accesso esistenziale e metodo della teologia. Alcune riflessioni alla luce dell’esperienza della „Scuola Abbá“, in ibid., str. 781–787. 2. Ch. Lubich, Tutti uno. Scritti spirituali/3, Citta Nuova, Roma 1979, str. 44. 3. Tamtéž. 4. Ačkoli se tato poslední slova týkají přímo řeholních slibů, velmi vhodně poukazují na skutečnost bratrského života, který nechává probleskovat život Trojice ve svém tajemství lásky, vztahu a jednoty. 5. Srv. Tutti siano uno, v Scritti spirituali/3, cit., s. 59. O evangelním rozměru spirituality Hnutí fokoláre: Ch. Lubich, L‘Opera di Maria e il Vangelo, v A. Seghetto (ed.), La nuova evangelizzazione e i religiosi, Citta Nuova, Roma 1991, ss. 124–137; J. Castellano, Parola e Movimenti spirituali oggi, v AA. VV., In Principio la Parola. Scrittura e sviluppo spirituale, Teresianum, Roma 1992, ss. 173–183; G. Rossé, La Bibbia nel Movimetno dei focolari, v „Studia Patavina“, 41 (1994), ss. 477–483. 6. Tyto nevydané texty jsem již použil v předchozích článcích v tomto časopise a odkazuji na ně: „Ogni parola di Dio contiene il Verbo“, XVIII (1996/5) 107, ss. 517–533; Vivere la Parola per essere la Parola, XVIII (1996/6) 108 ss. 645–659; Lampada per i miei passi e la tua parola, XIX (1997/1) 109, ss. 31–51; I carismi parole di Dio vive, XIX (1997/3–4) 111–112, ss. 387–407. 7. Cit. v G. Rossé, La Bibbia nel Movimento dei focolari, cit., s. 174; srv. Id., La novita della Parola di Vita, v Unita e Carismi, V (1995) 5, ss. 12–15. 8. Hovoří o zvyku vybrat si zvláštní pasáž z Písma svatého a prožívat ji celý měsíc. 9. Srv. Chiara Lubichová, Parola di Vita, v Id., Tutti uno. Scritti spirituali/3, cit., s. 129. 10. Text, který čteme, byl totiž napsán v roce 1986, skoro 40 let po těchto událostech. 11. Tomášovo Evangelium, výrok 82. 12. Origenés, Homilie na Jeremiáše, XX, 8, Citta Nuova, Roma 1995, ss. 276–277. 13. Řehoř Veliký, Homilie na Ezechiela/2, X, 1, v Opere, III/2, Citta Nuova, Roma 1993, ss. 266–267. 14. Srov. Origenés, Komentář k žalmu 104, v O. Clément, Alle fonti con i Padri, Citta Nuova, Roma 1987, s. 98.

který se sice nezachoval v evangeliích, ale je zcela jistě autentický: „Kdo je blízko mne, je blízko ohni.“11 Dva učedníci na cestě do Emauz to zakusili: „Řekli si spolu: ,Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?‘ “ (Lk 24,13–32) „Tento oheň,“ komentuje Origenés, „zapálil Spasitel, ten, který řekl: ‚Oheň jsem přišel vrhnout na zem‘, a protože tento oheň zapálil Spasitel, tak u těch, kdo mu naslouchají, začíná ohněm a nejdříve ze všeho zapaluje oheň v jejich srdcích, jak o tom svědčí Šimon a Kleofáš, když k tomu říkají: ,Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?‘ “12 Slovo Boží je oheň, který zapaluje, pohlcuje a mění v oheň všechno, čeho se dotkne. „K čemu tedy přirovnám slova Svatého Písma, ne-li ke kameni, v němž se skrývá oheň?“ píše Řehoř Veliký. „Držíme-li křesací kámen na dlani, je studený, ale když s ním křešeme o železo, srší jiskrami. A kámen, který byl na dlani studený, nyní zapaluje oheň, který pak hoří. Se slovy Svatého Písma je to stejné. Při doslovném vyprávění zůstávají studená, ale když s nimi člověk křísne o pozorný rozum a Boží vnuknutí, z jeho mystických smyslů vzejde tak velký oheň, že duše začne duchovně hořet.“13 I u Origena dokážou slova Písma zapálit posluchače, takže začnou toužit po moudrosti.14 FABIO CIARDI (Pokračování příště)

Z

I.

TRINITÁRNÍ ČTENÍ O JEDNÉ ZKUŠENOSTI2 vláštní zkušenost, kterou prožila zakladatelka Hnutí fokoláre v létě roku 1949, je známa. Začátky tohoto období plného světla už byly na těchto stránkách vícekrát zmiňovány. Sama Chiara Lubichová o nich několikrát ve svých spisech hovoří. „Nečekané okolnosti, které však Prozřetelnost plánovala, způsobily, že si první skupina členů Hnutí odešla odpočinout do hor. Potřebovaly jsme se vzdálit od lidí, ale přitom jsme nemohly opustit způsob života, který byl smyslem naší existence. Hostila nás skromná malá horská chata. Byly jsme samy s naším velkým Ideálem, žily jsme ho každým okamžikem s Ježíšem v Eucharistii, tím poutem jednoty, kterým jsme se denně posilovaly, o samotě jsme odpočívaly, modlily se a meditovaly.“ V tomto intenzivním prožívání jednoty, ve sjednocení s Ježíšem v Eucharistii, se obracely na Boha a nazývaly jej: „Abba, Otče.“ „A tehdy začalo období zvláštních milostí,“ píše ještě Chiara Lubichová, „měly jsme dojem, že Pán ukázal očím našich duší Boží království, které bylo mezi námi: Trojici, přebývající v jediné buňce mystického těla: ,Svatý Otče, uchovej ve svém jménu ty, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako i my jsme jedno.‘“3 Na tomto shrnutí nás zasáhne rychlý, avšak hluboký krok k mystické zkušenosti: „Trojice přebývající v buňce mystického těla.“ Každá křesťanská mystická zkušenost je ze své podstaty zkušeností trinitární, o čemž se můžeme snadno přesvědčit u mystiků všech dob. Zároveň charakterizuje zkušenost Chiary Lubichové výrazná hodnota církevního života. Přebývání Trojice není vnímáno pouze uvnitř každé jednotlivé duše, ale mezi více lidmi sjednocenými v „buňce“ mystického těla, totiž v církvi. Není snad církev ikonou Trojice? Dogmatická konstituce Lumen Gentium už v první kapitole hovoří k tématu Ecclesia de Trinitate (Církev Boží Trojice) a používá přitom slavného Cypriánova výroku: všeobecná církev se představuje jako „lid shromážděný v jednotě Otce, Syna a Ducha svatého.“ (č. 4) Apoštolská post-synodní exhortace Jana Pavla II., Vita consecrata (Zasvěcený život), adresovaná zejména řeholní rodině, vidí církev jako místo, kde lze zakusit trinitární mystickou zkušenost, a velmi odvážně ji definuje

a přítomnost Boží pod povrchem věcí.1

ŠkolaSlovoAbba jako láska

! TEOLOGIE JEDNOTY

– 12/2006

12/2006 – TEOLOGIE JEDNOTY

SLOVA EVANGELIA JSOU VÝRAZEM BOHA, KTERÝ JE LÁSKA Jedním z plodů tohoto intenzivního prožívání slova (první, o němž budeme mluvit), je zvláštní zkušenost, která jen o málo předchází onomu osvícení v roce 1949. „Když jsme žily slovo života a pak další a ještě další,“ vypráví Chiara, „konstatovaly jsme, že ať se snažíme uvádět do praxe jakékoli Boží slovo, efekt je nakonec tentýž.“ Ve světle postupného teologického chápání Božího slova10 sama Chiara vysvětluje důvod: „Je to tím, že každé Boží slovo, i když je vyjádřeno různými lidskými slovy, je slovem Božím. A protože Bůh je Láska, je každé slovo láska. Myslíme si, že jsme tehdy objevily v každém Božím slovu lásku. A když se některé toto slovo dotklo naší duše, zdálo se nám, že se rozhořívá, že se mění v plameny, v lásku. Dalo se říci, že náš vnitřní život byl celý láskou.“ Před námi leží mystická zkušenost, odhalení tajemství a vědomá účast na něm, plod milosti. Tato zkušenost ukazuje slovo Boží jako oheň, což je typické pro zkušenost biblických proroků. „...je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu,“ říká například Jeremiáš. (Jer 20, 9) Prorok vnímá Boží slovo jako stravující oheň: „Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?“ (Jer 23, 29) Takto se Bůh obrací na Jeremiáše: „Já vkládám svá slova do tvých úst, ta budou ohněm.“ Mojžíšovi se Bůh ukázal v hořícím keři. (viz. Ex 3, 2) „Hospodin k vám mluvil z prostředku ohně,“ připomíná Mojžíš lidu sinajskou teofanii (viz Dt 4, 15). „A Hospodin mi dal obě kamenné desky psané prstem Božím, na nichž byla všechna přikázání, o kterých s vámi Hospodin mluvil na hoře z prostředku ohně v den shromáždění.“ (Dt 9, 10) „Viděl jsem (...) jeho stolec – plameny ohně, jeho kola – hořící oheň. Řeka ohnivá proudila a vycházela od něho.“ (Dan 7, 9–10) Bůh, který se zjevuje oděný do plamenů je zároveň sám „sžírajícím ohněm“. (Dt 4, 24) Sám Ježíš se jako Pán exodu přirovnává k ohni, podle jednoho z výroků,

vidět v jeho světle. Proto jsem žila podle slova života na každý jednotlivý měsíc.“8 Objevovaly proměňující sílu evangelia, takže cítily potřebu „být denně obnovovány skrze evangelium“. V těchto textech se slovo „žít, prožívat“ neustále opakuje. Slovo je především prožíváno nebo zakoušeno jako inspirace, světlo a průvodce na konkrétní každodenní cestě, na které pomáhá poznat Boží vůli a vykonávat skutky milosrdenství. Slovo je přijímáno s pevnou vůlí přizpůsobit mu vlastní život. Je to „úkol“, asketická práce, poslušná a činná odpověď na slyšené a přijaté slovo, je to víra, která se stává životem. Plodem je to, že jsme evangelizováni, tedy „žiti“ Slovem, neboli uváděni a proměňování do nového smýšlení, které přinesl Ježíš, do evangelní reality. Je to slovo, které v Duchu Svatém přichází k nám a přetváří nás. To je podstata mystiky. Jsme uvnitř duchovní zkušenosti. Sama Chiara v této radikální proměně vztahu ke slovu viděla zvláštní osvícení Duchem Svatým.9 Písmo svaté není mrtvá kniha, ale skutečnost, jíž dává život a aktuálnost Duch Svatý.

SLOVO JAKO LÁSKA Ačkoli se narodily „s evangeliem v ruce“, jak vypráví Chiara, když vzpomíná na začátky Hnutí5, a žily tedy bez přerušení „Slovo života“ po šest let, období, které přímo předchází momentu osvícení v roce 1949, znamená prožívání evangelia s novou intenzitou. Chiara a její družky cítily, že jsou postupně „zaměřovány ke slovu života“, takže je prožívají „zvlášť intenzivně“. „Veškerá naše snaha,“ vypráví Chiara, „spočívala v prožívání slova. Boží slovo vstupovalo tak hluboko do nás, že měnilo naše smýšlení. (...) A znovu nás evangelizovalo.“6 Chtěly skrze evangelium obnovit smýšlení a život, až k úplné přeměně v Krista. Byla to zkušenost, která byla v tehdejším prostředí nová, jak poznamenává sama Chiara. „O Božím slovu se leda meditovalo, přemýšlelo se o něm, uvažovalo se o něm, a ti horlivější na jeho základě činili sem tam nějaké předsevzetí.“7 Nyní se však aplikuje na všechny životní okolnosti. Je to konstanta, která je bude provázet celým rokem 1949. Hluboké a originální chápání křesťanského tajemství tohoto období nijak neztlumilo touhu po prožívání slova, ale naopak ji zostřilo, jak o tom svědčí Chiara: „Nepřestávaly jsme žít, intenzivně žít uprostřed našich domácích prací, tu skutečnost, kým jsme, když prožíváme slovo života.“ Byl to neustálý pokrok. Jak postupně pronikaly do slova Božího a chápaly jeho hloubku a bohatství, rostla v nich touha „žít stále se Slovem“, tak aby byly „soustředěné jen a jen na slovo.“ Ještě více zakoušely, že prožívání slova je proměňuje ve slovo samé, v živé Evangelium, takže se „stávaly (...) jen Božím slovem. „Uchovávat v sobě jen Boží slovo.“ Bůh sám vedl Chiaru a její první družky v této nové zkušenosti s evangeliem. Křesťanský život se zjednodušoval a soustřeďoval na Boží slovo. „Naučila jsem se žít pouze slovo života,“ vypráví Chiara, „a všechny skutky

III.

jako „lidský prostor obývaný Trojicí, která takto do dějin rozdává své dary plynoucí ze společenství tří božských osob.“ (č. 41) Do té míry, že se řeholní život jeví jako „jedna z konkrétních stop, které zanechává Trojice v dějinách, aby si lidé mohli povšimnout fascinující a nostalgické Boží krásy, (č. 20)4 světlého znamení nového Jeruzaléma, Božího příbytku mezi lidmi (č. 45).“ Papež zde tedy hovoří o zvláštním druhu společenství, o řeholním společenství, ale považuje jej za znamení společenství církve. Co se o něm tvrdí, tedy platí pro jakoukoli jinou formu komunitního života, počínaje rodinou. Zjevení Božího království, které je mezi námi, očím duše, jak o tom mluvila Chiara Lubichová, když popisovala vlastní zkušenost, vede tedy k vědomému vnímání a zakoušení velkého křesťanského tajemství: Ježíše mezi námi, který s sebou nese i Otce a Ducha a do jednoty Trojice zahrnuje celé lidstvo. Toto tajemství světla, které charakterizuje léto roku 1949, následuje po dvou předchozích zkušenostech, které jako by měly zvýšit vnímavost zúčastněných osob k tajemství Trojice a naladit je na něj. Chiara Lubichová mluví o těchto dvou zkušenostech jako o dvou předzvěstech. První zkušenost se týká zvláštního porozumění Božímu slovu a druhá vnímání Boží přítomnosti pod povrchem věcí. Na tyto dvě zkušenosti nyní zaměříme svoji pozornost.

II.

14 / NOVÉ MĚSTO

12/2006

SLOVO ŽIVOTA NA PROSINEC 2006

Kresba: Petr Ettler

nemoci a různé potíže, které Bůh využívá pro svůj láskyplný cíl, jsou překážkou pro náš život. Jak se odpovědně vydat nebo znovu vydat na svatou pouť? Není to nijak obtížné: konat ne naši, ale Boží vůli; následovat ji v přítomném okamžiku života s vědomím, že pro každou činnost, kterou tímto způsobem děláme, existuje zvláštní milost, „milost pomáhající“, která osvětluje rozum a vede k dobrému naše city a naši vůli. I člověk, který nemá konkrétní náboženské přesvědčení, může ze svého života udělat mistrovské dílo tím, že se vydá na cestu upřímného morálního úsilí.

BLAZE ČLOVĚKU, JENŽ U TEBE NALÉZÁ POMOC, KDYŽ SE CHYSTÁ NA SVATOU POUŤ. (ŽALM 83 (84), 6) ásník, který napsal žalm, z něhož je vybráno Slovo života, byl na pouti do jeruzalémského chrámu. Rád by v něm zůstal jako vlaštovky, které si tam staví hnízdo, ale musí se vrátit do své země. Stýská se mu po „milém příbytku“ Hospodina, kde zakusil Boží přítomnost. Rozhodne se tedy, že se vrátí a znovu se vydává na cestu do Jeruzaléma. Bude to „svatá pouť“, která ho znovu přivede „před Boha“. Tak jako ve všech kulturách a náboženstvích se cesta stává podobenstvím života. „Svatá pouť“ je symbolem naší cesty k Bohu. Směřujeme k cíli, který nemáme nazývat „smrt“, ale „setkání“, protože se nám otevírá nový život, který je trvalým setkáním s Bohem. Všichni jsme k němu Bohem povoláni. Proč tedy nezaložit naši existenci se zřetelem na cíl, který nás čeká? Proč neudělat z jediného života, který máme, cestu, svatou pouť, protože ten, který nás očekává, je Svatý? Ano, všichni jsme povoláni stát se svatými, tak jak to chce Bůh1, který každého z nás miluje nesmírnou láskou a ukazuje nám vhodnou cestu, kterou máme jít, a přesný cíl, kterého máme dosáhnout.

B

BLAZE ČLOVĚKU, JENŽ U TEBE NALÉZÁ POMOC, KDYŽ SE CHYSTÁ NA SVATOU POUŤ. Jistě, jsme dětmi současné doby, která je dobou aktivismu, občas přehnaného, s důrazem na výkon. Některé profese jsou dnes vysoko hodnoceny, jiné podceňovány. O některých stránkách života se ze strachu nemluví, jako by je tím bylo možné odstranit... Pod vlivem těchto tendencí se nám možná stává, že zbytečně plýtváme energií. A může se stát, že dny odpočinku považujeme za promarněné, chvíle pro modlitbu za zbytečné a domníváme se, že

BLAZE ČLOVĚKU, JENŽ U TEBE NALÉZÁ POMOC, KDYŽ SE CHYSTÁ NA SVATOU POUŤ. Jestliže život je „svatá pouť“ po trase značené Boží vůlí, vyžaduje naše cesta, abychom v ní každý den pokračovali. Láska nás podněcuje k růstu a zlepšování. Nemůžeme se spokojit s tím, jak jsme žili včera. Musíme si čas od času opakovat: „Dnes lépe než včera.“ A co když se zastavíme? Co když zpomalíme, znovu se dopustíme chyb nebo jsme byli jen líní? Máme opustit tuto cestu, odrazeni svými omyly? Ne, v těchto chvílích heslo zní: „začínat znovu“. Znovu začínat tím, že svou minulost s jejími omyly a hříchy odevzdáme Božímu milosrdenství. Znovu začínat tím, že vložíme veškerou důvěru v Boží milost, a ne ve své schopnosti. Copak Slovo života neříká, že v Něm najdeme pomoc? Do každého dne vstupujme, jako by to byl ten první. A především kráčejme společně, sjednoceni v lásce, pomáhejme si navzájem. Svatý bude mezi námi a On bude naší „Cestou“. On nám umožní jasněji pochopit Boží vůli a vloží do nás touhu a schopnost ji uskutečnit. Budeme-li sjednoceni, všechno bude snazší a budeme zakoušet blaženost slíbenou těm, kdo se vydají na „svatou pouť“. BLAZE ČLOVĚKU, JENŽ U TEBE NALÉZÁ POMOC, KDYŽ SE CHYSTÁ NA SVATOU POUŤ. V této souvislosti si vzpomínám na jednoho přítele. Enzu Fondimu bylo dvaadvacet let, když se v Římě v roce 1951 rozhodl zcela se angažovat pro Boha ve vznikajícím Hnutí fokoláre. Po ukončení medicíny, specializace chirurgie, pracoval jako lékař v nemocnici v Lipsku a vydával i za „železnou oponou“ svědectví o evangelní lásce. Byl vysvěcen na kněze. Odešel do Spojených států, aby tam přinesl totéž poselství. V posledních letech se věnoval v rámci Hnutí mezináboženskému dialogu, a to ho přivedlo do různých míst a situací, ale vždy se stejným plánem: následovat Boha v jeho vůli. Dokončil „svatou pouť“ poslední večer roku 2001; našli ho u jeho počítače, při práci, s hlavou opřenou o stůl, s klidnou tváří bez náznaku bolesti. Zdálo se, jako by jen klidně přešel do jiného „pokoje“. Dva týdny před smrtí napsal: „Poslední vůle, závěť. Pro mne je poslední Boží vůle ta, kterou On ode mne chce teď. Neexistuje žádná jiná. Moje poslední vůle je zanechat dokonale splněnou poslední Boží vůli, ať je jakákoli. Nevím, jaká ta poslední Boží vůle, kterou v životě vykonám, bude. Jednu věc ale vím: budu mít pomáhající milost – tak jako ji mám pro Boží vůli tohoto okamžiku – která mi pomůže ji splnit podle toho, jak se budu ve využití této milosti cvičit, abych dobře žil přítomnost.“ CHIARA LUBICHOVÁ 1. srov. 1 Sol 4, 3. NOVÉ MĚSTO

/ 15

Foto: archiv

12/2006

ŽIVOT ZE SLOVA DŮM VE SPOLEČNÉM VLASTNICT VÍ

B

ydlím v malém domě pro sedm rodin, o který pečuje paní správcová, která v něm také bydlí. I když se všichni známe, někdy vznikají konfliktní situace. Když pán, který vyrábí matrace, přemístil svou činnost z přízemí do obchodu ve zvýšeném suterénu, začal svou dodávku parkovat šikmo uvnitř úzkého oploceného prostoru před obchodem, kudy se musí procházet do domu. To vyvolávalo neustále ostré spory jednak z jeho strany, protože se odvolával na své právo využívat prostor před obchodem, a ze strany správcové i spoluvlastníků kvůli nepohodlnému obcházení auta. Když jsem se jednou večer vracela domů, řekla jsem si, že bych mohla s podnikatelem o tom pohovořit. Než jsem mu však stačila cokoliv říci, pustil se do mne, protože jsem předchozí večer neúmyslně zaparkovala své auto tak, že nemohl s dodávkou vjet do oploceného prostoru a chápal to jako provokaci. Upřímně jsem se mu omluvila a ujistila ho, že si dám příště větší pozor. Pak se mě zeptal, co jsem mu vlastně přišla říci. Poprosila jsem ho tedy, zda by mohl dodávku parkovat rovně, aby umožnil vstup do domu. Opět se rozzlobil, že jsem ho přišla záměrně urážet. Evangelium říká: „Protože je miluji, miluji je do krajnosti.“ Zachovala jsem klid a snažila se mu vysvětlit, že jsem

16 / NOVÉ MĚSTO

neměla nejmenší úmysl ho urazit, jen jsem ho chtěla poprosit o laskavost... Když jsem si uvědomila, že není schopen přijmout žádné vysvětlení, co nejlaskavěji jsem se s ním rozloučila. Když jsem den nato vcházela do domu, při pomyšlení, že se s ním setkám, jsem sbírala všechny své síly, abych zachovala laskavost a neposuzovala ho. První, co jsem zaznamenala, bylo, že už bylo po zavírací době a obchod byl zavřený... Pak neuvěřitelný pohled na dodávku, zaparkovanou rovně, aby umožňovala průchod! Od té doby se vztahy uklidnily nejen vůči mně, ale i s ostatními spolumajiteli a paní správcovou, která se na domovních schůzích velmi zajímala o můj názor na řešení různých problémů.

KRÁDEŽ

J

ednou v sobotu jsem doprovodila svého syna do školy a vešla jsem do kostela, abych se krátce pomodlila. Sedla jsem si do poslední lavice. Najednou do prázdného kostela vešel člověk, přistoupil ke mně, vzal mi kabelku, kterou jsem měla u nohou, a utekl. Hrůza! Manžel byl pracovně ve Španělsku a bez klíčů se nedostanu domů... V kabelce jsem měla navíc všechny doklady. Spontánně jsem vyběhla před kostel a zloděj už startoval motorku, aby ujel. Chytila jsem ho za ruku a požádala ho, ať mi nechá klíče a doklady. Setřásl mě, upadla jsem na zem a jemu se podařilo ujet. Jeden mladý manželský pár to sledoval a hned ke mně při-

šli, aby mi pomohli. Muž byl lékař a konstatoval, že mám jen pohmožděniny. Zlobil se na zloděje: „Stejně dříve nebo později všichni tihle zemřou; AIDS je spravedlivá.“ Na ta slova, která mě bolela víc než modřiny, jsem odpověděla s veškerou možnou láskou: „Zdá se mi, že to byl nějaký nešťastník, kdoví, jaké okolnosti ho přivedly k tomuto zoufalému činu.“ Hněv mého zachránce zmizel a dal mi za pravdu. Když jsem odcházela, uvažovala jsem o tom, že jen láska může zvítězit nad zlem a nenávistí a přerušit řetěz negativních situací. Nedaleko jsem svou kabelku našla odhozenou na okraji silnice: uvnitř bylo všechno včetně peněz.

DŮM

A

nna listuje v deníku svého kraje, který objevila ve stánku, i když je na dovolené docela daleko. Na stránkách jsou uvedeny poslední informace a komentáře k politickým a společenským událostem, jako vždy znepokojující. Na stránce, kde jsou uveřejněny dopisy, její pozornost upoutá jeden nezvyklý dopis šéfredaktorovi, který by možná v deníku méně pozorném k událostem každodenního života nenašel prostor. Manželé napsali do redakce, aby zveřejnili jednu pozitivní, velmi prostou zkušenost. V těchto řádcích děkují rodinám domu, se kterými vše prožívali od okamžiku, kdy se do něj jako rodina nastěhovali, všechny události, růst dětí, společné chvíle prostoupené přátelstvím a solidaritou... A promiňte, jestli je to málo! Nyní je jim líto, že se musí odstěhovat. Bude jim chybět ta každodennost, dětem budou chybět všichni, u kterých nacházeli zázemí, s nimiž se sžili. Ale budou se snažit znovu vytvořit to ovzduší se svými novými sousedy, i když si uvědomují jedinečnost daného místa. Anna si ten dopis čte znovu a vybavuje si jednu část města, radostnou čtvrť, dětský křik, hlasitý hovor starších lidí, kteří si povídají, pelargónie na balkónech, svah k řece, která pokojně plyne a naslouchá vzpomínkám pamětníků, jaké to bylo, když nebyl problém najít parkoviště v den, kdy byl trh. Lidé ze zmíněného domu se usmívají a všichni si běželi koupit noviny, aby si přečetli přátelský pozdrav, někdo zatelefonoval a vyjádřil překvapení: vždyť nikdo neudělal nic mimořádného, aby si zasloužili tak oficiální poděkování! Ale trošku to dojalo děti, dotklo se to jejich malých srdcí. Domy, domy se zdravým ovzduším... Kéž by byly všude! ANNAMARIA GATTI

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

– 12/2006

NÁVŠTĚVOU V LOPPIANU Uprostřed září jedu směrem na jih. Mým cílem je Loppiano – městečko v Toskánsku, které je střediskem (citadelou) Hnutí fokoláre. O tomto společenství jsem věděl od své dcery, jejíž pobyt tam právě končí, další informace jsem získával z časopisu Nové město a z internetu. K cestě mne přivedla zvídavost seznámit se s životem mladých lidí přímo v centru Hnutí. Když se objevila možnost toto městečko navštívit, neváhal jsem.

C

esta probíhala dobře. Italské dálnice s hustým provozem neukazují mnoho zajímavého, až od Boloně jednotvárnost mizí. Objeví se Apeniny, dálnice se zavrtává do tunelů a udivuje českého řidiče četnými mosty. Před Florencií se ale kopce rozestoupí a v rozsáhlé kotlině se ukáže město. Obklopí nás průmyslová a obytná zástavba, historický střed však zůstává skryt. Po odbočení na jih (stejným směrem jako na Řím) se kopce ještě sníží a jsem rázem v jiném světě. Průmyslový rozvoj se ani zde nezastavil, avšak krajina jakoby sestoupila z pláten mistrů cinquecenta. Vlny pahorků a údolí s usedlostmi, piniovými a cypřišovými háji, zahrady s olivovníky a všude dokola vinice – středoevropský člověk má co obdivovat. Vinařská a olivovníková hospodářství dokazují svůj staletý původ stavebními památkami, které svádějí k pohledu i řidiče. Krajina s poli, zahradami a vinicemi je protkána úzkými silnicemi, kde zatáčky a stoupání cest prozrazují dávný vznik těchto spojnic. Nacházím se ve střední Itálii, průměrná teplota je zde skoro o 10 stupňů vyšší než u nás, srážek je méně, teploty pod nulou jsou v zimě vzácností. Architektura je odlišná od naší, vliv renesance je vidět nejen na vesnických kostelech, které vyčnívají z reliéfu ob-

KLÁRA MACHAČKOVÁ (DRUHÁ ZLEVA) V LOPPIANU. cí, nýbrž i na domech přetrvávajících staletí. Odlišností si nelze nevšimnout: střechy mají malý sklon, zemědělské usedlosti často překvapí alespoň nízkou věží, oblouky arkád oživují vzhled téměř každé stavby. Pozorování krajiny mi brzo končí, sjíždím z dálnice do města Incisy v údolí řeky Arno. Odtud se již jede do Loppiana. Má to být do kopce, mám nakreslený plánek, ale najít správnou cestu se mi nedaří. Až na několikátý pokus vyrážím vzhůru. Stoupání není dlouhé, ale vyžaduje sešlápnout pedál plynu. Dostávám se na návrší se zvlněnými pahorky, podle nákresu míjím starobylý původní kostelík obce a už vidím, že jsem v Loppianu. Kdo by očekával městečko v našem pojetí, je překvapen. Není zde souvislá zástavba. Mezi poli, zahradami a vinicemi jsou rozeseta jednotlivá obydlí a hospodářské budovy. Počet domů v citadele odhaduji na několik desítek. Hnutí fokoláre vlastní řadu z nich, nechalo je rekonstruovat pro své potřeby a navíc postavilo řadu nových objektů. Ty nyní představují nejzajímavější stavby v okolí. Jde především o nový kostel ve stylu moderní architektury, který by mohlo závidět mnohé velké město, a řadu dalších objektů pro práci mladých lidí, jejich setkávání, výuku a studium. Staré zemědělské usedlosti jsou citlivě restaurovány, nové stavby dobře zapadají do krajiny. Na návštěvníky i na dočasné či trvalé obyvatele, působí městečko klidným a harmonickým dojmem. Nikoliv však prázdnotou. Při zahájení nebo skončení výuky nebo práce se na úzké silničky vyrojí skupiny veselých mladých lidí a podobně je vidět živý ruch u kostela před a po mši. Pro pracovní i další činnosti jsou zapotřebí i vozidla. Osobní auta, malé autobusy a dodávkové automobily na silnicích v Loppianu neruší sice hlukem, ale nenechají ve dne návštěvníka na pochybách, že práce, duchovní výchova i oddych stále probíhají. Host se po příjezdu ocitne v recepci městečka. Ta je zařízena na příjem nejen jednotlivých návštěvníků, jako jsem já, ale dokáže prostřednictvím malé výstavy a audiovizuální prezentace ukázat principy hnutí i velkému počtu návštěvníků. Těch se v Loppianu může sejít najednou i několik tisíc. Zde se dozvídám, kde budu ubytován. Je to dům u vinařského závodu (fattorie). Objekt bychom u nás asi označili jako zámek, v Itálii jsou ale melodické oblouky arkád běžné NOVÉ MĚSTO

/ 17

12/2006 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Zatím jsem se pohyboval pouze v doprovodu dcery, to se ale mělo zásadně změnit. Večer jsem byl pozván na společnou večeři unity, v níž dcera bydlela a pracovala. Měl jsem možnost prohlédnout si dům a dlouho jsem hovořil s děvčaty i vedoucími unit, což mi pomohlo pochopit mnohé z myšlenek a cílů hnutí. Neumím italsky, rozhovor proto probíhal i pomocí dalších jazyků, přitom srdečnost a otevřenost děvčat i jejich vedoucích mi umožnila dozvědět se mnoho zajímavých informací. Protože v nejbližších dnech odjíždělo domů několik dívek, uspořádala si děvčata slavnost (festu), která byla pro mne zábavná i poučná. O dojmy nebyla nouze. Prvním překvapením byla písnička Čerešničky, čerešničky z úst děvčat asi deseti národností. Pak už se zážitky střídaly jeden za druhým, skupiny z různých zemí předváděly scénky, zpěv, tanec nebo hru na hudební nástroj. Všichni se společně veselili, i když se při asi čtyřiceti účastnicích jednalo (jak jsem se dozvěděl druhý den) o dvacet sedm národů.

POHLED NA KOSTEL V LOPPIANU. i u venkovských staveb. Bydlím v křídle vyhrazeném pro návštěvy. V pokoji a na chodbách se vkusně mísí historický nábytek se současným, koupelny jsou vybaveny podle evropského standardu.

Do Loppiana totiž přichází mládež z celého světa. To platí doslova, Hnutí fokoláre je činné již v desítkách zemí, sám jsem se setkal s lidmi ze všech světadílů. Mladí lidé sem přicházejí dobrovolně, doba jejich pobytu v městečku závisí na jejich volbě, pohybuje se zpravidla od jednoho měsíce do jednoho roku. Myslím si, že děvčata a chlapci přicházejí do Loppiana především proto, aby se seznámili s mladými lidmi z jiných zemí, poznali způsob jejich života, a tak se mohli více chápat.

Zde je na místě něco říci o organizaci mladých lidí v Loppianu. Lidé ve věku okolo dvaceti let přicházející do Loppiana představují v rámci Hnutí „novou generaci“ (GEN – generazione nuova). Asi deset děvčat tvoří unitu. O každou unitu se stará, a vlastně ji vede, fokolarínka, což je členka Hnutí, která si činnost pro fokoláre zvolila jako své životní povolání. Členové unity spolu bydlí v části domu a mají společný denní program. Dům, který jsem navštívil, obývají čtyři dívčí unity. Chlapcům patří jiné domy a jsou organizováni podobně, děvčat je ale v Loppianu více. Bydlení je pro děvčata a chlapce oddělené, podobně i práce. Mladí lidé různého pohlaví se někdy setkávají při výuce, jinak běžně při mších, při shromáždění všech obyvatel městečka, nebo například při návštěvách a jejich provázení.

Mladí lidé z nejrůznějších zemí se skutečně během pobytu dobře poznají. Je to však víceméně poznávání v rámci unit jednoho pohlaví. Domnívám se, že umožnění častějšího setkávání chlapců a děvčat při práci i výuce by rovněž významně pomohlo výchově mladých lidí. Zkušenosti získané při pobytu v městečku jsou přínosem pro celý život, významně rozvíjejí obzor mladých lidí a pomáhají výchově nové generace v duchu humanity a křesťanských zásad. A když se lidé vrátí do svých zemí rozptýlených po celém světě, navázané kontakty a přátelství je budou trvale spojovat.

Pracovní den mívá přibližně následující program: dopoledne se mladí lidé účastní duchovního vzdělávání a jazykové přípravy. Vyučují se dějiny církve, probírají se duchovní témata a diskutuje se o společenských problémech současnosti. Pro rozmanitost národností mladých lidí pobývajících v Loppianu je velmi důležité studium italštiny, která (jak jinak) je v Loppianu komunikačním jazykem.

Řada problémů dnešního rozděleného světa jistě pochází z neznalosti a neochoty porozumět druhému. Hnutí fokoláre vzniklé také jako odezva na hrůzy světové války vytvořilo prostor pro vzájemné poznávání mladých lidí a jejich další formování v duchu křesťanských idejí. Členové fokoláre po založení svého městečka v Loppianu i v dalších zemích světa, pojmenovávají svá místa Mariapoli (město Mariino). Dedikace Panně Marii vychází z duchovních cílů Hnutí a o tom, že jde o opravdová města (polis) významná pro lidskou společnost, není pochyb. Rozsah činností, které zde probíhají, je skutečně mezinárodní v rámci celého světa. Členové hnutí se opírají o římskokatolickou církev, hnutí je však otevřeno i lidem jiných náboženských vyznání. Dobré mezilidské vztahy mezi lidmi různých zemí i odlišných náboženství jsou jedním z důležitých cílů tohoto společenství. Trvalý zájem o účast v činnostech fokoláre ukazuje, že Hnutí má právě dnes hodně co říci mnoha lidem na světě, naši zemi nevyjímaje. IVO MACHAČKA

Odpoledne se obvykle věnuje práci, která probíhá ve specializovaných dílnách. Děvčata vykonávají lehkou manuální činnost, viděl jsem různé dokončovací práce na nejrůznějších publikacích, balení drobných výrobků a podobně. Chlapci pracují například v dílnách zaměřených na elektrotechniku nebo na výrobu nábytku.

SLAVNOSTNÍ VEČEŘE.

18 / NOVÉ MĚSTO

Fota: Ivo Machačka

Spojení s manuální prací má výchovný cíl, do městečka přicházejí i děvčata (hlavně ze vzdálených zemí nebo studentky), která dosud nikdy nepracovala. Pracovní činnost také zčásti financuje pobyt mladých lidí v Loppianu, členové Hnutí zde za pobyt a stravování neplatí. Ostatní náklady provozu hradí vlastní hospodářské podniky Hnutí a významně pomáhají i sponzoři.

A PŘI PRÁCI.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

BURKHARD NOWOTNY

ČEKÁ NÁS SKUTEČNÁ REVOLUCE „Digitální svět – tam a zase zpět?“ byl název 9. konference cyklu Člověk a média, kterou 19. října 2006 v Centru Mariapoli v Praze–Vinoři uspořádalo Hnutí fokoláre ve spolupráci s Konrad-Adenauer-Stiftung. Jaké jsou perspektivy ve využití interakce v programech digitálního vysílání? K tomu se ve svých příspěvcích vyjádřili tři hostě: Burkhard Nowotny z Německa, novinář a bývalý předseda mezinárodního sdružení „Bruges Group – European Translantional Public Broadcasters“, Václav Žák, předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, RRTV, a Zdeněk Duspiva, předseda Národní koordinační skupiny. ROZHODUJÍCÍ JE PROGRAMOVÁ NABÍDKA nalogové vysílání televizních a rozhlasových programů je technika minulosti,“ řekl na úvod své přednášky Burkhard Nowotny. Digitalizace je výzvou pro současnost i budoucnost, ale není úplně snadné ji realizovat, protože z vysílače, který vysílal programy analogově, nelze kvůli uživatelům ze dne na den vysílat digitálně. Jaký byl vývoj v Německu? Až do začátku osmdesátých let bylo možné přijímat pouze tři analogové pozemní tele-

„

A

vizní programy. Většina diváků ale sledovala kabelovou televizi, protože výstavbu kabelové televizní sítě na začátku osmdesátých let dotovalo ministerstvo pošt. Rostl také počet domácností s vlastní parabolickou anténou. Po sloučení obou částí Německa se v bývalé NDR přešlo přímo na satelitní příjem. Provozovatelé kabelových sítí sledují při digitalizaci tři strategické cíle: nabízet nové televizní a rádiové programy, yysokorychlostní internet a telefonické služby. Digitální vysílání přes satelity ASTRA a EUTELSAT bylo zahájeno v roce 1996. Nyní se v Německu diskutuje o tom, jestli má mít satelitní televize takzvané základní kódování, aby byl bezplatný příjem jen v Německu. Tím by se omezily náklady na drahá autorská práva sportovních přenosů a hraných filmů jen na Německo. Nyní se totiž německé satelitní programy šíří nezakódované a dají se přijímat i v Pákistánu. V roce 2003 byl téměř veškerý televizní příjem v Německu analogový, zatímco v roce 2005 už byl z velké části digitální. V regionu Berlín – Braniborsko byl úspěšně proveden pilotní projekt úplného přechodu z analogového na digitální televizní vysílání. V únoru 2002 podepsaly televizní stanice a mediální regulátor MABB „Berlínskou dohodu“, která naplánovala postupný přechod na digitální pozemní vysílání do srpna roku 2003. S tím souvisela informační kampaň a infrastrukturní opatření. Region Berlín se v celosvětovém měřítku stal prvním regionem, kde se od 4. srpna 2003 vysílá pozemně už jenom digitálně.

– 12/2006

Pilotní projekt Berlín – Brandengurg ukazuje, že dlouhé přechodné lhůty nejsou nutné. Digitalizace ale musí stanicím přinést lepší kvalitu při menších nákladech a divákům na každou frekvenci další čtyři i více programů. Budou následovat programy pro televize s vysokým rozlišením obrazu. Pro úspěch přechodu není rozhodující digitální technika, ale programová nabídka. Budou přibývat specializovanější programy, více šité na míru zájmu diváků. A divák si bude muset rozmyslet, na co se bude dívat. To je možné hodnotit pozitivně i negativně. K otázce interaktivity B. Nowotny uvedl, že v digitálním světě existuje větší propojení, už není problém reagovat. Důležité je, aby televizní stanice mohly informační příval zpracovat. Dřív se říkalo, že se pořad odvysílá a někam zmizí. Dnes už to tak není, existuje možnost zpětné vazby. ROLE KOMERČNÍHO SEKTORU V DIGITÁLNÍM SVĚTĚ Václav Žák na úvod svého vystoupení připomněl, že digitalizace se netýká jen televizního vysílání, ale znamená radikální změnu komunikace. Základním termínem je konvergence. Dosud jsme využívali telefonní přístroj, počítač, televizi, rozhlas odděleně. Digitalizace vede k tomu, že se hlas, televize i internet může pomocí internetového protokolu sloučit do jednotného datového toku. Ovšem je třeba si uvědomit, že internet a internetový protokol jsou dvě různé věci. „Podle mého názoru bude internetový protokolu jednotícím prostředím pro budoucí komunikaci,“ uvedl Václav Žák. Dále upozornil na to, že existuje široký výběr převodníků (set-top-boxů), a při výběru je třeba dobře se poradit, který je pro určitou televizi vhodný. Přidaná hodnota digitalizace souvisí s funkcemi, které převodníky poskytují. Jsou to jakési jednoúčelové počítače. „Odhaduji, že rozdíl mezi počítačem a touto technologií během několika let vymizí a výkonný počítač zajistí multimediální domácnost.“ Jaká jsou rizika? Václav Žák se o několika zmínil. Masové sdělovací prostředky v liberální ústavní teorii přispívaly k základnímu jednotnému naladění ve společnosti. Ve světě DISKUSE PO PŘEDNÁŠCE.

NOVÉ MĚSTO

/ 19

12/2006 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE

B. NOWOTNY KOMENTUJE PROMÍTANÁ DATA.

s několika sty televizními kanály hrozí fragmentace společnosti – každý se bude dívat na „svůj“ kanál. „Komunikace je však bytostně lidský fenomén, lidé se spolu baví, mají své životní zkušenosti, vyhodnocují je a k tomu mají nějaké informace z médií. Neřekl bych, že média hrají klíčovou úlohu,“ konstatoval Žák. Dále uvedl, že místo reklamy nastoupí „product placement“, to znamená, že reklamní předměty se stanou součástí příběhu. Otázka je, jak to ovlivní kvalitu filmu, editorskou nezávislost, zda to nepovede ke snížení kvality tvorby. Další oblastí je ochrana soukromí. Činnost na internetu není vysílání, proto nepodléhá regulaci. To je specifický přístup českých zákonodárců k této otázce. Ale kvůli boji s terorismem a kvůli bezpečnosti elektronického bankovnictví a obchodu vymizí anonymní internet. Vstoupíme do světa, kde bude všechno, co se odehraje v komunikaci, zaznamenáno. To je vážný problém, o kterém bude zapotřebí v Evropě důkladně diskutovat. Koncept ochrany soukromí vznikal v době, kdy měl stát obrovskou moc a zneužíval ji. Dnes je stát vůči skupinám, které má

kontrolovat, slabý. Proto se asi bude muset ochrana soukromí omezit. „Před dvaceti lety jsem se zajímal o satelitní televizi a z USAmi přišel časopis s programy satelitních televizí. Tehdy tam bylo asi 120 kanálů. Na poslední straně byla karikatura. Dědeček s babičkou seděli před obrazovkou, v ruce měli dálkový ovladač a dědeček říkal babičce: ‚Tak vidíš, babi, 120 programů, už je půlnoc a zase jsme si nevybrali.‘,“ ukončil s humorem Václav Žák. MEDIÁLNÍ POLITIKA STÁTU Zdeněk Duspiva hovořil o principech koordinace a zejména o očekávané roli státu v procesu přechodu na digitální vysílání v České republice. Uvedl, že v procesu, který se týká přítomnosti, a hlavně budoucnosti, je důležitá i minulost, protože se musí respektovat výsledky předchozích procesů. Ty jsou v řadě případů brzdou. Jde o změnu pro všechny subjekty mediálního systému: diváka, provozovatele vysílání, telekomunikační operátory i výrobce. Dále se přechod na digitální vysílání týká naprosté většiny obyvatel, protože 80% lidí má dnes analogový terestrický příjem, o který v nejbližších letech přijdou. Nové digitální sítě nelze vybudovat bez postupného uvolnění kmitočtů, které jsou využity pro analogové vysílání. To je komplikace, která se promítá v technickém plánu přechodu. Přitom obecné výhody digitálního vysílání – větší programová nabídka, lepší obraz a zvuk, interaktivní služby, aplikace a větší možnosti komunikace – se neprojeví hned, protože přechod bude postupný. A otázka je, jaký bude zájem o interaktivní služby. U nás byla role státu minimalizovaná na

VÁCLAV ŽÁK

20 / NOVÉ MĚSTO

ZDENĚK DUSPIVA informační část. Nepočítá se s tím, že by se přímo finančně podílel na přechodu na digitální vysílání, vyjma případů sociálně slabších skupin nebo občanů s postižením. Vznik národní koordinační skupiny je výsledkem obecné shody, že je v současné fázi nutné proces přechodu koordinovat. Jako mezirezortní orgán nenahrazuje kompetence, činnost a odpovědnost nezávislých regulačních orgánů (RRTV a ČTÚ). Přiklání se k variantě postupných kroků. Aktuální problém ale je současná nestabilita politického systému, chybí některá zásadní kompetentní rozhodnutí, která se týkají informační kampaně, konkrétně rozpočtu na příští rok. Podobně je tomu i s legislativním řešením. Z hlediska digitálního vysílání záleží na tom, jaké médium bude dominovat, protože se to týká i pragmatických věcí, jako jsou podnikatelská rozhodnutí, strategická rozhodnutí pro výběr podpory mediálního segmentu. Václav Žák v diskusi vysvětlil současnou situaci s udělenými licencemi: „V zákoně je napsáno, že RRTV se podílí na vytváření mediální politiky státu, ale navrhovat by ji měla vláda, tudíž ministerstvo informatiky. Členové rady budou velmi rádi spolupracovat. Dosud žádné ministerstvo nic takového neudělalo. Rada neměla k dispozici mediální politiku státu, vypsala licenční řízení na plnoformátový, tématický a na regionální program. Neuvedla žádnou obsahovou a žánrovou specifikaci právě proto, aby nesvazovala byznys. Ten si spočítal, z čeho by měl návratnost, a Rada vybrala z toho, co jí byznys nabídl. Mediální politika státu dodnes neexistuje a Rada to považovala za nejslušnější přístup, jak byznys nebrzdit. Vybrala ze zájemců a udělila licence. Soud jí řekl, že překročila meze správního uvážení. Tak to v Čechách chodí.“ A připomněl, že nás opravdu čeká revoluce, kterou si málokdo umí představit. Proběhne změna přístupu k televizi. Dojde k stírání rozdílu mezi počítačem a televizí. Digitalizace informací povede k obrovským možnostem i ve vzdělávání, v přístupu k výuce jazyků. A vzniknou i onIRENA SARGÁNKOVÁ line univerzity.

PŘÍRODA

Jak předejít plýtvání energie způsobeného přehříváním, které má původ v elektrickém odporu?

J

eden člověk vede syna bruslit: „Tatínku, proč na ledu kloužeme?“ „Protože je zmrzlý, a proto kluzký!“ Dítě musí udělat hodně kotrmelců, aby to pochopilo. Tak jednoduchá odpověď nám ukazuje jednoduchost světa, ve kterém žijeme. Stačí zkusit, že led je kluzký, oheň pálí a tak dále, abychom odhadli nebezpečí nebo možnosti prostředí, ve kterých se během života octneme. Pravděpodobně otázka dítěte směřovala spíše k potvrzení skutečnosti než k touze pochopit, a jeho otec mu dokázal dát jistotu, kterou očekávalo: na ledě se klouže a pro pochopení, že je něco kluzké, řekneme, že je to kluzké jako led. Tato úroveň poznání světa stačí k prožívání běžného života. Existuje ale další fáze v chápání skutečnosti, která nás obklopuje: jak dochází k určitým jasným fyzikálním jevům. Jejich studium a pochopení umožňuje objevit přírodní zákony, s kterými možná nikdy neuděláme zkušenost, protože nejsou tak zjevné. Je jasné, že led klouže, a asfalt například kluzký není. Tak jasná nejsou pravidla hry částic a vazeb, které se ustavují uvnitř hmoty na mikroskopické úrovni a na makroskopické úrovni se projevují dobře známým jevem tření. Ten závisí na interakci, ke které dochází mezi částicemi povrchů, které se dotýkají. Jev tření při vedení elektrického proudu, označovaný jako elektrický odpor, způsobuje při přenosu elektrické energie značné ztráty. Jeho odstranění by bylo velkým přínosem. V roce 1911 holandský fyzik Heike Kamerlingh Onnes zaznamenal do té doby nový jev: supravodivost. Při ochlazení na teplotu 4, 16 K naměřil u rtuti nulový odpor. Koncem roku 1986 dochází k dalšímu významnému objevu: George Bednorz a K. Alexander Müller vyvinuli keramiku, která vykazuje supravodivost při teplotě 35 K. Dnes existují materiály, u kterých nastává přechod do supravodivého stavu při teplotě 220 K. Teorii, která popisuje jev supravodivosti za nízké teploty, vyvinul John Bardeen, Leon N. Cooper a John R. Schieffer a říká se jí BCS teorie podle iniciál těchto vědců. Oni předpokládali, že mezi volnými elektrony kovu se může za specifických okolností vyvinout přitažlivá síla, větší než Coulombova síla, která v normálním stavu způsobuje jejich odpuzování: elektrony se naopak přitahují a vytvářejí takzvané Cooperovské páry a umožňují vedení proudu bez ztrát energie.

Teorie BCS však nedokáže vysvětlit supravodivost při vysokých teplotách. Vědci dodnes hledají teorii, která by tento jev vysvětlila. Jednu věc by ale měly nové teorie potvrdit: žádná z nich nevylučuje možnost supravodivosti za normální teploty. Popírají tak závažné omezení týkající se toho, že supravodivé vlastnosti se projevují jen za extrémně nízké teploty, jejíž udržování je velmi drahé a nepraktické. Mimo jiné bylo překonáno omezení, že supravodivost vykazují jen složité a drahé materiály. Fyzikové objevili snadno reprodukovatelné chemické sloučeniny za přijatelnou cenu, které mohou být převedeny na supravodiče. APLIKACE Nicméně i když jsme ještě daleko od technologií, které by využívaly supravodičů v každodenním životě ve velkém, jsme už svědky prvních důležitých aplikací této technologie. Stačí uvést antény pro mobilní telefonování umístěné po celé planetě, které jsou schopné vést signály v mnohem vyšší kvalitě i kvantitě. Kromě toho supravodivé materiály je možné najít v silnějších magnetech, které se využívají v nemocnicích pro vyšetřování magnetickou rezonancí, nebo v pokusných systémech pohybu vlaků, které pracují s magnetickou levitaci. Opravdu důležitým krokem bude elektrická síť Detroit, která jako první využije supravodiče k vedení elektrického proudu ve veřejné síti. Třemi flexibilními kabely se stovkou kilogramů supravodivé keramiky ochlazené na – 190°C kapalným dusíkem bude možné vést velký objem proudu, který by mohly vést běžné elektrické dráty z osmi tisíc kilogramů mědi! Ale předtím, než bude využití supravodičů běžné, bude zapotřebí vyvinout nejen ekonomicky přístupnější technologie, ale také odpovídající model supravodivosti za vysoké teploty, aby se usměrnily další pokusy experimentálních vědců. Hluboké pochopení jevů, které na první pohled nám připadají tak normální, když ne banální, nás může dovést k formulaci nových teorií, které mohou otevřít cesty k novým technologiím. proto je nutné studium a výzkum. Využít vhodně a vyváženě nové technologie je ale etický problém, který se týká nás všech, politiky a mezinárodního společenství. ROBERTO MAGGIANI Fota: archiv

SUPRAVODIČE PRO LEPŠÍ ŽIVOT

– 12/2006

NOVÉ MĚSTO

/ 21

12/2006 – INSPIRACE A SOUVISLOSTI

DIALOG S PROFESOREM.

SPOLEČNÁ PŘEDNÁŠKA.

DENÍK LETNÍ ŠKOLY

D

nes v noci jsem se probudil a v první chvíli jsem nevěděl, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Procházel jsem se s řeckými spolužáky na Platónské Akademii v Aténách. Byli jsme už dlouhé měsíce spolu, hovořili jsme a jedni ke druhým jsme byli velmi pozorní. Mluvili jsme o věcech, které se týkají podstaty bytí. A najednou jsem se za soumraku cítil naplněný okamžikem, jak jsem to ještě nikdy předtím neprožil. Jako by si najednou ve mně razila cestu pravda, plul jsem na vlně komunitního života. Slabé, neoslňující, ale téměř hmatatelné světlo. Určitě to byl sen... Platón a jeho společníci, to bylo přece před více než čtyřiadvaceti stoletími. Kde se dnes dá ve společném životě nalézt pravda? Pravda, kterou nikdo nevykonstruuje, ale která se sama najednou vynoří uprostřed nás… Za několik dní jsem měl další sen. Jsou to noční můry z univerzitních přednášek, co si mám připravit, probouzejí ve mně to hloubání o tom, co má v akademickém životě smysl? Jsem v Dublinu, v jasně zeleném parku uvnitř Trinity College. Otálím ve skupině irských studentů, naslouchajících osobě skutečně krásných rysů. Jsme v devatenáctém století, ve dnech, které Henry Newman tráví přemýšlením o nové katolické univerzitě v Dublinu. Chce něco, co by vyjadřovalo jeho pojetí katolicismu. Vidím otevřeného muže, toužícího po novém Duchu, který má ještě přijít, zakotveného v kráse staleté tradice křesťanského myšlení. Chce napsat nějaký text. „An idea of University,“ říká. Mluvíme o tom, nebo lépe řečeno, poté, co

22 / NOVÉ MĚSTO

ní škola ekumenické centrum v Ottmaringu v Bavorsku v univerzitní komplex fungující za skromných podmínek, ale se všemi zásadními prvky skutečného vědeckého institutu. Letní škola, pořádaná ISC – Sophia – je dvoutýdenní letní škola pro mladé spjaté se spiritualitou jednoty. Studenti sdílejí se Studijním centrem Hnutí fokoláre (Centro studi dei Focolari), složeným z třicítky odborníků na dvacet oborů od teologie a filosofie přes umění a sociologii až po matematiku a fyziku, každodenní život i snahu prohloubit evangelní život a velkou křesťanskou tradici ve světle spirituality jednoty a hledat na tomto základě vazby mezi otázkami a výdobytky naší doby ve všech vědních oborech. Letní škola už získala nezanedbatelné rozměry i určitý věhlas, takže její plány více

my studenti prohodíme několik vět, začíná hovořit on. Plynně, přemýšlivě, tvořivě. Pak se probudím, venku mrholí skoro jako v Irsku. Myslím si: měl by ještě tento vzdělaný a jemný pán co říci mladým z jednadvacátého století? Mohl by jim nějak sdělit svoji myšlenku univerzity otevřené stále novým dobrodružstvím Ducha, spjaté s katolickou tradicí? Uvědomuji si, že já jsem nikdy v životě neopustil univerzitní svět, od sedmdesátých let až do dneška jsem nikdy nepřestal číst spisy o krizi univerzity. Krize, která by ráda jednoho dne vyústila v nějakou novou syntézu, která by uspokojila srdce i mysl. A včera jsem měl po několika nocích téměř nepřerušeného spánku třetí sen. Ocitli jsme se ve velkém univerzitním komplexu exaktních věd a biofyziky v dokonale udržovaném přírodním prostředí, někde v obrovských lesnatých oblastech Spojených států. Jako sociolog jsem se v tomto objektu cítil trochu ztracený. V takových laboratořích vznikají rozhodující objevy pro lidstvo, ale vždycky jsem se z trochou žárlivého skepticismu ptal, do jaké míry jde o propagandu nebo prostě reklamu. Vím, co možná vyvolalo tento sen. Skutečnost nesnadného vztahu mezi technickým světem a posledními otázkami i nesnadného dialogu mezi jednotlivými vědními obory a mezi vědou a vírou. Rozumíte správně. Tyto tři sny vás měly přivést k podstatě zkušenosti, o níž je nyní ještě obtížné mluvit v chladných analytických pojmech, protože je příliš nová, bohatá a horká, je ještě příliš zárodečná. Je to zkušenost Letní školy Fokoláre. Připomíná mi to, co se říká o kmenových buňkách, které, jak se zdá, skrývají neslýchaný potenciál. Ve svém šestém roce působení proměnila v létě Let-

DOČASNÁ „UNIVERZITA“ V OTTMARINGU.

STUDENTI LETNÍ ŠKOLY SOPHIA 2006 SE SVÝMI PROFESORY.

Fota: Michele Zanzucchi

Šestý rok zkušenosti života a studia. Vyšší škola kultury (Istituto superiore di cultura, ISC) je vyjádřením kultury vycházející z charizmatu jednoty. „Sophia 2006“.

PŘÍKLAD BUDOVY UNIVERZITY VE SPOJENÝCH STÁTECH.

se stabilizovat jsou stále konkrétnější. Některé skutečnosti přinášejí společnou naději docentům i studentům. Na prvním místě možná stojí zvláštní rozhodnutí pedagogů, že studenti a profesoři žijí společně. V Ottmaringu se zdá, že se skutečně podařilo znovu vytvořit něco, o co se snažila i platónská akademie. Bratrský vztah, kde se předávání a vstřebávání vědění děje v ovzduší vzájemnosti mezi profesory a studenty a vede ke společnému hledání pravdy. Vzájemnost vychází z úsilí žít každý den podle citátu z evangelia. Dnes znovu objevujeme i v profesionální práci, jak je důležité hledat poznání na základě sdílení vnitřního a společenského života. Můžeme se možná podivit důležitosti, jaká se přikládá evangeliu. Letní škola se pohybuje na základě své volby v oblasti, kterou dnes v naší době prožívá svět, nebo alespoň západní svět, velmi obtížně.

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Část západu prožívá Boha jako průvodce člověka na životní cestě. Letní škola má za svůj společný výchozí bod rozhodnutí věřit v Boha, který bezpodmínečně miluje člověka a vede ho k plnosti, v solidárního Boha, který je oslaven v lidských činech. Ale přináší to skutečně nový pohled na svět vědění, jaký existuje na našich univerzitách? Krize univerzity v šedesátých letech nebyla ještě nikdy vyřešena. Je jen málo míst, kde dokážou překonat problém neosobního vztahu masy studentů a roztříštěnosti vědění. Proto vznikají nové akademie, univerzitní instituty a vyšší školy, které se snaží najít nové cesty a nové pedagogické přístupy pro menší a sevřenější skupiny studentů. Vznikne z tohoto kvasu idea univerzity, v níž by se syntetizovaly všechny ozvěny těchto snah? I Letní škola kráčí svým osobitým způsobem na této cestě. Přispěje svým dílem k tomuto celosvětovému kvasu? Některé její rysy jsou totiž podobné jiným pokusům, například mnohonárodnost a překonávání vzdálenosti mezi učiteli a studenty. Ale nejoriginálnější je jistě myšlenka, spojit dohromady humanitní, exaktní a teolo-

gické vědy pod vedením uznávaných profesorů, kteří by se však nikde jinde nemohli účastnit podobného experimentu. Ještě neobvyklejší je ekumenický rozměr, výchova k mezináboženskému dialogu i obecně k dialogu se současnou kulturou. Skutečně vyjímečnou zkušeností byl letos rozhodující vstup umění jakožto součásti studia. Nejen v podobě několika přednášek, ale hlavně jako rozšíření školy směrem k praktikovanému umění, o němž zde hovořili výborní specialisté ze světa hudby. Workshop s těmi, kteří sdělují, co prožívaDISKUSE PROBÍHAJÍ I VENKU.

ZÁBĚR NA KATEDRU. jí, a mluví o tom, co se vztahuje k tématům, jichž se týkají i jiné vědní obory Letní školy, umožnil, aby se umění velmi živě zařadilo do tohoto všeobecného vzdělávání. Je to průlom, který se bude určitě ještě rozšiřovat. Toto setkání různých oborů a různých pohledů na vědění je možná jedním z výsledků, po nichž dnešní doba nejvíce touží, a zároveň je to hlavní aspekt ISC. Setkání teorií je umožněno díky společnému soužití na základě evangelní lásky, díky mystickému životu, který by mohl vést k objevení mnoha možností člověka vést dialog navzdory všem bariérám, vědomým i nevědomým propastem vyhloubeným během staletí mezi člověkem víry a člověkem vědy, mezi vědami navzájem, s vědou a světem techniky. Už čtyři století nevzešel z mystiky žádný velký teologický směr, uznávaní teologové už neexistují, už dlouho nejsou žádní všeobecně uznávaní mystikové a světci: to je odstup mezi duchovním a spekulativním životem, který rozděluje jak člověka samého, tak vědění navzájem. Cosi se rozbilo a nyní to s námahou hledá nové spojení. Tato jednota mezi životem a vědou, kterou lze zakusit v ISC, může přispět k nalezení cest, které by posílily legitimní autonomii věd, aniž by se přitom ztrácelo obohacení o uctivý a klidný dialog. Skutečně by Bůh ohrozil sociologii, jadernou fyziku, molekulární biologii nebo matematiku? Otázky, na něž nelze odpovídat nedostatečně! Jak spojit různost i stejnost ve vědeckých přístupech? Už jen položit otázku se většině zdá příliš odvážné. Ale Letní škola se rozvíjí právě díky možnosti šťastnějšího vztahu, než je běžné. V Ottmaringu se nadšení studentů a profesorů živí soužitím, otevřeností a dialogem. Kdoví, zda se přitom Platón, Newman a Einstein shůry neusmívají! BENNIE CALLEBAUT SOUSTŘEDĚNÍ POSLUCHAČI ISCU.

– 12/2006

ŠKOLA PLNÁ ŽIVOTA Intenzivní studium, přesto jinak než jsme zvyklí. Od rána až do noci mezi studenty i profesory. Všichni jsou rovnocennými partnery. Nehraje roli barva pleti, národnost, profese, postavení. Od Slova na den (citát z evangelia) po mši, od filosofie přes umění po fyziku, od přednášky přes samostudium po dialog, od volejbalu po šachy, od výletu k jezeru po návštěvu Dachau, od oběda přes umývání nádobí po prostírání stolů, od společenství majetku po sdílení dober duchovních, od slz po smích, od tance po koncert. Letošní ISC bych nazval dvěma slovy „plný života“. Loňský rok jsem prožíval asi víc emočně, vše bylo nové. Minule jsem končil pochopením, že myšlenka Chiary Lubichové „stávat se ničím, abychom dali prostor Ježíši“ znamená vlastně jednu věc: zapomenout na sebe! Letos jsem s tímto rozhodnutím ISC začal. A bylo to osvobozující. Ani v takovém prostředí, kde je každý ochotný dávat život pro druhého, nechybí občas potřeba „starého člověka“ prosadit vlastní názor, ukázat svoji sílu, svoje kvality, svůj národ... Ale když na tohle zapomene, otevře se mu horizont radosti z úspěchů, názorů, ale i bolestí druhých. Jednou konkrétní příležitostí bylo prožívat s přítomnými libanonskými studenty probíhající válku v jejich zemi. A druhá věc. Ježíš uprostřed není nějaká zbožná fráze, je osobou a je světlem. Sám před sebou se trochu stydím, kolikrát jsem tento fakt zpochybnil, kolikrát jsem nevěřil, že On je Učitel. Nejhmatatelněji jsem ho cítil v hodinách diskuzí v malých skupinkách. Sejde-li se například filosof, literát, ekonom, právník a hudebník, aby diskutovali po přednášce z fyziky, nevěřil bych, že z toho mohou vzejít nějaké chytré myšlenky. Třikrát se mi ale potvrdilo, že pokud jsou všichni v postoji „prázdnoty“, přicházejí nápady, které nemají jednoduše jen mozkový původ. „Pouze Ježíš – On bude našim vítězstvím!“ říká Chiara do telefonu plné aule „svých“ studentů na závěr ISCu. Přišlo mi, jako by to řekla babička svým vnoučatům. Sice pohnutým hlasem, ale jako něco, čeho se mají držet. V podtextu znělo: jestli chcete opravdu budovat novou kulturu, nemůžete stavět na sobě, dejte prostor Jemu ve vás, v bratru – sestře. PETR DIBLÍK PŘED TRINITY COLLEGE V DUBLINU.

NOVÉ MĚSTO

/ 23

12/2006 – U ŠÁLKU ČAJE S ALENOU MÜLLEROVOU...

Foto: Jáchym Rejžek

TELEVIZE SMĚŘUJE K INTERAKTIVITĚ

ALENA MÜLLEROVÁ

Na konferenci cyklu „Digitální svět – tam a zase zpět?“ (viz str. 19) se diskutovalo o přidané hodnotě digitálního vysílání: o možnosti zpětné vazby. V perspektivách jejího konkrétního využití jsem hovořila s paní Alenou Müllerovou, která působí v České televizi ve funkci vedoucí útvaru dlouhodobé programové strategie a vývoje digitálního vysílání.

J

ak dlouho pracujete v televizi a jak jste se pro tuto práci rozhodovala? „Pracuji v televizi od srpna 1998. Tehdy mě oslovil nový ředitel televize Jakub Puchalský. Osobně jsme se neznali, ale hledal nové lidi a ptal se dokumentaristů i lidí z oblasti dokumentu, aby mu někoho doporučili. V té době jsem v Nadaci Film a sociologie pracovala na dokumentech s Helenou Třeštíkovou, Pavlem Kouteckým a dalšími dokumentaristy. Na základě mé práce a doporučení kolegů mě tehdy přijal. V televizi jsem nastoupila do sekce dokumentu a několik let jsem byla šéfproducentkou Centra dokumentu, publicistiky a vzdělávání. Pak jsem se stala hlavní dramaturgyní a digitalizací se zabývám teprve asi dva roky. Než jsem v roce 1998 přišla do televize, pracovala jsem v Krátkému filmu a mimo jiné jsem byla programovou ředitelkou festivalu vědeckých a technických filmů Techfilm. Zabývali jsme se internetem, jakousi osvětou v té oblasti. Všem nám to připadalo trošku jako kouzlo, protože jsme internet ještě neznali. Tvůrci dokumentárních nebo animovaných filmů to považovali za něco, čím se nezabývají, protože je to oblast pro techniky, ne pro lidi z ‚kumštu‘. Měla jsem tedy poměrně blízko k oblasti techniky a vědy a v televizi do mé kompetence spadala i skupina pro vzdělávání. Motivovala jsem ji, aby vyráběla programy o počítačích. V roce 2004 jsem získala dvouměsíční stipendium v USA, navštívila jsem tam řadu televizí. Mohla jsem poznat tamní situaci digitalizace vysílání. Američané byli samozřejmě mnohem dál. Po mém návratu vyvstala potřeba, aby se někdo

24 / NOVÉ MĚSTO

digitálním vysíláním v České televizi zabýval i z programového hlediska. Na základě těchto zkušeností mi generální ředitel nabídl místo vedoucí Útvaru programové strategie a vývoje.“ Technologicky jsou možnosti velké. Jak je tvůrci zvládnou naplnit? Jaké vidíte přednosti v přechodu na digitální vysílání a jaká jsou z pohledu tvůrce programu rizika? „Jednu přednost jste už uvedla – rozšiřují se možnosti. Program je možné obohatit zpětnou vazbou a různými aplikacemi. Člověk už se nedívá pasivně na to, co mu televize předkládá. Může svůj výběr více ovlivňovat. Teoretici uvádějí, že divák už nebude sledovat televizi zakloněný v křesle, ale bude v předklonu mačkat tlačítka jako u počítače, zkrátka mění se postoj k televizi. Možností je mnohem více a paradoxně také v tom tkví rizika. Prozatím je problém s obsahem: čím a jak všechny kanály naplnit. Technické možnosti trochu předbíhají využití. Počet kanálů se rozšiřuje a nepřibývá obsahu, ani peněz. Za stejné náklady a s týmiž hlavami musíme zajistit mnohem víc programů. Autoři nejsou zvyklí psát příběh, který by divák mohl průběžně ovlivňovat. Někoho může šíře programové nabídky odradit, protože nechce být u televize aktivní, chce si prostě odpočinout a má na to právo. Náročnější bude i obsluha. Možná někoho nový přístroj úplně odradí, protože bude zkrátka složitější.“ Ještě k té zpětné vazbě, existují náznaky něčeho revolučního v tvorbě? „Myslím, že ano. Dnes se k umělecké tvorbě využívá internet a tam je interaktivita jasná. Jde o to, že se propojuje s televizí, dochází ke konvergenci médií. V digitálním vysílání je možná zpětná reakce, ale řekla bych, že se do jisté míry její využití přeceňuje. Vedle možnosti interakce jsou důležité i aplikace, které se připojují jako služby nebo zdroje informací. Například elektronický programový průvodce, který umožňuje úplně jinak hledat v programu, nebo trvalý přehled o aktuálním počasí a mnoho dalších průběžných informací k danému tématu. Dále široká škála služeb pro lidi s postižením: titulky, překlady, komentáře, mluvený průvodce, informace a služby navíc. Programově se interaktivitou jistě někdo zabývá, ale není to zatím hlavní proud. V běžném televizním programu se tolik nevyužívá. I když televize jako celek směřuje k interaktivitě už mnoho let. Zařadila bych sem různé soutěže, hlasování, všechny typy reality show. Domnívám se, že až digitální vysílání zcela převládne, pak se budou vyvíjet další možnosti využití zpětné vazby podle zkušeností a zájmu diváků. Dnes už má televize mnohem více zpětné vazby než před dvaceti lety, to je úplně nesrovnatelné. Nové technologie umožňují rychlou reakci a interakce potřebuje rychlost.“ A oblast vzdělávání? „V České televizi se vzdělávacími programy zabývá samostatný tým. Program se člení a je zaměřen na stále menší cílové skupiny, dává možnost zacílení na konkrétního člověka, který se může vzdělávat prostřednictvím kurzu i individuálně. Lze využít možnost doprovodných informací a služeb. Vzdělávání má velkou budoucnost, zde se v digitální televizi uplatní zpětná vazba, zpětná kontrola. Dnes sílí trend vzdělávání na dálku. Lidé se už nebudou muset shromažďovat kvůli tomu, aby se něco naučili, budou se učit na dálku. Ale stále se to kombinuje s internetem a jde o to, co převládne, zda vysílání po internetu nebo přes televizi.“ ZA ROZHOVOR DĚKUJE IRENA SARGÁNKOVÁ

12/2006

Vánoce pod jednou střechou… ...a ani se neznáme

Kolářovi v domě postrádají sousedskou atmosféru. Když chceš něco změnit...

Do každé schránky vyrobili pěkné přání s osobní gratulací. Příliš od toho neočekávali, a také se nic nestalo. Žádný ze sousedů se neozval. ...začni od sebe.

Jedna odpověď přišla až po roce.

Vzájemné gratulace se začaly stávat tradicí.

A letos někdo ze sousedů dokonce vyzdobil chodbu v přízemí domu. PODLE SKUTEČNÝCH PŘÍBĚHŮ PŘIPRAVUJE HELENA FILCÍKOVÁ

NOVÉ MĚSTO

/ 25

12/2006

Z FILOSOFKY VENKOVANKOU CLAIRE LY hrůza z postihů, instruktáží. Claire nemůže dát najevo, že umí číst, což je jistá známka, že patří k buržoazní třídě. Dny probíhají ve strachu v dlouhotrvajícím a neoblomném boji o vlastní přežití, o přežití syna a staré maminky. Brzy musí pečovat o další křehký život holčičky, která se narodila v zajetí. Přesto násilí vůči Claire Ly není především to viditelné, ale to skryté, které otevírá dramatický svět, v němž jsou osobnosti potlačovány bez možnosti úniku. Jeden z nejhorších okamžiků nastal, když její syn poprvé uviděl podél ulice hromady mrtvol a optal se: „Tam byl i můj tatínek?“ Co může udělat mladá žena proti šílenství genocidy rudých khmerů, kteří se rozhodli odstranit nepřátele lidu? Kambodžská kultura je založena na tisícileté tradici buddhismu, zcela vedena k překonávání bolesti soucitem. Ale je obtížné udržet odstup tváří v tvář takovým hrůzám na duchovní cestě srovnatelné s Raisou Maritain nebo Edith Stein, který byly filosofky jako Claire. Aby Claire přežila, nemohla se vyrovnat se situací tak, že by v sobě odpor potlačila. Povolává proto „Svědka“, proti kterému nejprve uvolní celou svou nenávist, svou zlobu. Potom ho vyslýchá jako Svědka svého utrpení a utrpení lidu. Nakonec v něm objeví pro buddhistku překvapující postavu – Ježíše. Je to pomalá, ale postupná cesta vedoucí k dialogu filosofie Buddhy a evangelia, který je kritický, plodný, schopný vyvolat hlubokou reflexi. „Jako buddhistka, která konvertovala ke křesťanství v třiatřiceti letech, bych chtěla svědčit o cestě setkání: setkání buddhistické moudrosti prožívané podle ,střední cesty‘, které učil Shakyammuni, Buddha, a ,bláznivé lásky‘ Boha, který přišel, aby mě našel v poušti Pol Potovy genocidy,“ píše v úvodu knihy.

Tragický příběh kambodžské ženy, která přežila hrůzu pracovního tábora Rudých Khmerů.

26 / NOVÉ MĚSTO

Foto: archiv

B

attambang, 24. dubna 1975. Okresní město u hranic s Thajskem severozápadně od Phnom Penhu se hemží lidmi od časného rána. Ulice jsou zaplněné rozčileným zástupem, který se chaoticky přemísťuje všemi směry jako množství mravenců, kterým bylo zničeno mraveniště. Všichni dostali příkaz opustit vlastní dům. Je to nezapomenutelný den pro tisíce Kambodžanů, ve kterém vypukla „revoluce rudých khmerů“, vyvolaná zběsilou vražednou utopií, v níž ztratilo život dva miliony Kambodžanů z celkového počtu sedmi milionů obyvatel. Tento den začíná neuvěřitelná odysea, kterou vypráví výjimečná svědkyně, která musela proti své vůli osobně prožít klíčové změny v dějinách své malé země asijského jihovýchodu. Otřesný příběh, který poznamenal nejkrutější stránky dějin. Návrat z pekla (Tornata dall’inferno) je název krásného životopisu, který vydalo nakladatelství Paoline v Itálii. Jeho autorka Claire Ly nyní žije ve Francii a učí náboženství na Vyšší teologické škole. Se dvěma vysokoškolskými diplomy filosofie a práva byla v předvečer Pol Potova režimu vedoucí pracovnicí na Ministerstvu školství. Také ona vyšla osudného 24. dubna brzy ráno z domu a vzala s sebou sotva tříletého syna netušíc, co se děje. Netuší ještě, že má pod srdcem další život a že již nikdy neuvidí svůj příbytek mladé manželky, ve kterém žila obklopená bezpečnou láskou své velké rodiny. Muži z domu – její otec, manžel a strýc, politicky angažovaní, věrní dosud vládnoucímu panovníkovi – byli předvolaní do hlavního města. Brzy byl Pol Potem útěk do Thajska zakázán. Pro Claire Ly tak začíná sestup do pekla. Pomalé propadání až do té míry, že se nestane ničím jiným než nepatrnou součástkou obrovského stroje. Beze jména, bez tváře. Byly to čtyři roky nucených prací na rýžových polích,

Na konci knihy se autorka ptá: „Vymazalo sedmnáct let křesťanství z mého nitra buddhistku, kterou jsem byla? Je možné odstranit výchovu a celou kulturu jako starý oděv? Upřímně řečeno, nevěřím, že moje konverze ke křesťanství způsobila, že se ve mně narodila zcela nová žena. Naopak, moje víra ve Vzkříšeného mi pomáhá si uvědomit souvislost mého osobního příběhu. Celý můj život se týká mé konverze bez trhlin, bez zrady. V mém životě cítím vpád Ježíše Krista jako naplnění mého hledání, jako harmonický cíl mého bytí. Možná je to z mé strany opovážlivá iluze, ale vzkříšení vidím takto: harmonii života i v okamžicích zlomu, plnost i v nedostatku, pokoj i v okamžicích vzpoury.“ CATERINA RUGGIU SYNOVÉ KAMBU Kambodža odvozuje své jméno od postavy hinduistické mytologie, Kambu. Khmerové (také Kambuja, synové Kambu) patřili pravděpodobně k paleoindonéskému kmeni a žili v Indočíně odnepaměti. Na sever od jezera Tonlé Sap, které leží uprostřed dnešní Kambodže, založili nezávislé království. Od 9. do 13. století prožívalo zlaté časy a rozšířilo se až po Čínu. Následoval úpadek a porážka sousedním Thajským královstvím. Kambodžu pak ovládl Vietnam a Thajsko. V novodobých dějinách požádala Kambodža o pomoc Francii, ta ji spojila v ústavní monarchii pod francouzským protektorátem. Až v roce 1954 získala nezávislost. V roce 1941 byl králem Kambodže jmenován Norodom Sihanouk, který se v roce 1960 vzdal trůnu ve prospěch otce, Norodoma Suramarita. Založil politickou stranu a po otcově smrti se stal hlavou státu. Po státním převratu v roce 1970 se spojil s komunisty, do té doby nepřáteli. OKOLÍ JEZERA TONLÉ SAP.

Narodil se před 460 lety, 14. prosince 1546, původem ze starobylého severského šlechtického rodu, studoval rétoriku, filosofii a práva, působil v Německu, Dánsku, Švýcarsku a zemřel v Čechách. Zabýval se chemií, alchymií a astronomií. Ale v první řadě byl vynikajícím konstruktérem astronomických přístrojů. Několikanásobně zvětšil jejich rozměry, a tím dosáhl kvalitativně vyšší přesnosti pozorování. Při korunovaci Rudolfa II. v Řezně se seznámil s Tadeášem Hájkem z Hájku, který ho na sklonku života přivedl do Prahy. A on spolu s (TAJENKA č. 1) vytvořil z Prahy (TAJENKA č. 2) středisko světového významu. Přestože v Čechách působil jen čtyři roky, Prahu si oblíbil: „Praha je vhodná pro má studia a je zde čilý styk národů“. Jmenoval se (TAJENKA č. 3) a zemřel před 405 lety, 21. 10. 1601.

NAŠE KŘÍŽOVKA A

B C D E

F G H

I

J

K

L M N O P Q R S

DOPLŇOVAČKA Vyplňují se vždy dva pětipísmenné výrazy, první v prostředním políčku končí a druhý v něm začíná. A/ B/ C/ D/ E/ F/ G/ H/ I/ J/ K/ L/ M/ N/ O/ P/ Q/ R/ S/ T/

nález; hulákat tenká cibulovitá rostlina; revolvery šok; obava zavěs; smyslutvorný shluk hlásek želízka; živočich potřebující kyslík zuby oddělil; světová strana získávat mléko; papežská koruna moderátor (uvaděč); dravý pták onen; plody rostoucí na stromech náplň sprejů a chladniček; nepořádek na to místo (archaicky); břitce řešetem; 2. evangelista holé lebky; norský dramatik (Nora) představitel divadelních rolí; úplnou slovensky smrk; udělat si pohodlí večerní program (počeštěle); mravní základ kožený pás ševce; prudce se okysličovat hmyz s krovkami; v pravém úhlu kaprovitá ryba; pletený oděv vchod; polepení

Pomůcka: AEROB; IBSEN; KOMÓD; SOARÉ; TIARA

Když každý zapálí malý plamínek...

T

Časopis Hnutí fokoláre Prosinec 2006, ročník 15 (9) Roční příspěvek 330,- Kč Půlroční příspěvek 165,- Kč Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč Bankovní spojení: HVB Bank, cz a.s. č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: RNDr. Irena Sargánková, CSc. Redakční rada: Ing. Jiří Kratochvíl Štěpán Filcík Administrace: Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Tisk: VS Pankrác ISSN 1212-0782 Překlady a redakční spolupráce: P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Křenková PhDr. Drahomíra Syrůčková NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Redakcia Hrobákova 13 851 02 Bratislava, Slovensko Fax: 00421 /7/ 5811235 Titulní strana: Foto: Zbyněk Pavienský Mladí přátelé z Velké Británie.

NOVÉ MĚSTO

/ 27

TATO CESTA ZMĚNILA MŮJ ŽIVOT CALLAN SLIPPER

V říjnu prožila skupina Mladých za sjednocený svět z Velké Británie týden v Centru Mariapoli v Praze – Vinoři. Poznávali architektonické krásy historické Prahy, navštívili kardinála Miloslava Vlka, pozvali do Vinoře mons. Karla Pilíka, hráli hry, pomáhali v Centru Mariapoli, ve dvou skupinách strávili večer v pražských fokoláre. Převážná většina byli z anglikánské církve, někteří katolíci.

K

JONATHAN HOLMES

Fota: Zbyněk Pavienský a Irena Sargánková

dyž jsem se za nimi rozjela do Vinoře, bylo nádherné podzimní odpoledne. Našla jsem je v zahradě. Hráli hru, jejíž pravidla jsem prostým sledováním nepochopila. Přišel ke mně Jonathan, který k mému překvapení mluvil německy a učí se i španělsky. Ale přiznával, že je to rarita. Z 250 žáků jeho školy jich chodí na němčinu pět a na španělštinu deset. Běžně děti v Anglii nemají motivaci učit se cizí jazyk. Vysvětlil mi, že v tomto období mají ve škole prázdniny, proto mohou společně cestovat. Tohle byla jeho třetí společná cesta a byl ochoten sdělit mi svůj dojem:

„Všichni jsme v tomto překrásném městě poprvé. Včera večer jsme navštívili Malou Stranu a bylo to nádherné. Netušil jsem, jaké je Praha příjemné město. Než jsem jel do Česka, myslel jsem si, že Češi budou staromódní, když ještě před sedmnácti lety tady byl komunismus, ale naopak, město je tak moderní a lidé jsou přátelští.“ A ještě mě zajímalo, odkud jsou a zda se vídají i během roku: „Nejsme všichni z Londýna, někteří přijíždějí ze severu Anglie. Setkáváme se jednou měsíčně, hrajeme hry nebo si zveme hosty a diskutujeme s nimi. Jednou za rok rádi spolu vycestujeme, každá cesta nám více rozšíří obzor.“ Po hře na zahradě je setkání v Centru Mariapoli s mons. Karlem Pilíkem, který jim v odpovědích na otázky vyprávěl svou životní zkušenost. Daniel, původem z Brazílie, byl podobně nadšený jako Jonathan: „Oslovili mě lidé, které jsem potkal. Například návštěva u pana kardinála byla krásná a hluboká. I setkání s mons. Pilíkem. Člověk v nich cítí Ježíšovu přítomnost. Jakoby se Ježíš, který je v nich, díval na mne. Tato cesta změnila můj život. Před odjezdem jsem měl hodně pochybností, ani jsem nemohl spávat. Všechno to zmizelo. Kardinál mi totiž řekl, že musím důvěřovat Bohu a odevzdat mu všechno to, co mě tíží, a On pak působí. To byla velká věc, která změnila mé nitro. Uvědomil jsem si, že všechny tyto věci pominou, jen Bůh zůstane. Pan kardinál mi poradil, abych denně přečetl kousek z Písma, především 14. a 15. kapitolu Janova evangelia, protože o všech problémech, které mám, se tam píše, a tam najdu odpověď.“ Se skupinou přijeli i tři dospělí. Callan, foklarín z anglikánské církve, ke vzniku společenství mladých řekl: „Svou roli sehrály dvě skutečnosti. Jednak církev vyzývala, abychom pomáhali mladým. A zároveň Chiara Lubichová řekla, aby anglikánští fokolaríni pracovali pro anglikánskou církev. Jako odpověď na tuto dvojí výzvu jsem se začal setkávat s jedním klukem

a dvěma děvčaty z farnosti. Skupina se rozrůstala, teď už jsou skupiny dvě. S Mikem a Patricií pracujeme ve velké jednotě, a to také dává možnost, aby se projevily schopnosti každého z nás.“ A jak se objevil nápad navštěvovat citadely? „To je jiná věc. V Londýně jsme s gen 3 pořádali benefiční cyklistickou jízdu, abychom získali peníze pro děti v Brazílii. Podíleli se na tom mladí z celé Anglie, i tato skupina. Napadlo nás, že by bylo hezké – protože není důležité jen dát peníze – zavézt je osobně. V rámci Hnutí jsme na cestu neměli prostředky, tak jsme pro to začali něco dělat. Přispěl nám dokonce i anglikánský biskup. Byla to naše první cesta a velmi se vydařila. Navštívili jsme Recifi. Byla to hluboká zkušenost jednoty, viděli jsme ,nový svět‘, již sjednocený, protože v Recifi právě probíhal superkongres gen 3. Rok nato jsme jeli do Montet ve Švýcarsku. Také tam jsme zvolili místo, kde mohou mladí zakusit žitou jednotu. Ano, místní život, ale v prožívané jednotě s otevřeností vůči světu. Byli jsme v Ženevě, navštívili jsme Světovou radu církví, OSN... Pak jsme prožili týden v Loppianu u Flotencie (Itálie) a další rok v Ottmaringu u Ausburgu (Německo). A teď jsme v Praze. ‚Zlatá Praha‘ – snažíme se otevřít svou duši...“ IRENA SARGÁNKOVÁ DANIEL DE SOUSA