9/2006 ROČNÍK 15 (9)
9/2006 – CO VÁS ZAJÍMÁ...
T A H
Často se zdůrazňuje, že při výchově dospívajících dětí je lepší naslouchat, ne radit. Jsem matka dvou chlapců ve věku 15 a 17 let a každý den je opravdu jiný: stále nové nároky a požadavky, nové situace, které je třeba vyřešit, a téměř „explozivní“ tělesný vývoj. Výzva naslouchat je pro mě stimulující! Jak jim ale pomáhat v období dospívání i pokud jde o doplňkové vitamínové přípravky nebo sportovní aktivity? ANNA, VERONA
T
o krásné na dospívajících dětech je, že nám pomáhají, abychom o věcech diskutovali a opouštěli předem daná řešení. Rychlý růst, změny tělesné struktury a vývoj sexuálních znaků jsou typické rysy přechodu z dětství do dospívání. Je to období života, které lze charakterizovat jedním slovem: „labilita“. Jistě lze doporučit doplnění potravy vitamínovými preparáty, kterých je na trhu velké množství, a pravidelnou sportovní činnost. Nicméně Světová zdravotnická organizace zdůrazňuje, že v tomto období nejsou největším ohrožením nemoci, ale užívání a zneužívání omamných látek a alkoholu, ne-
2 / NOVÉ MĚSTO
Foto: archiv
Á M PO DOSPÍVAJÍCÍMU bezpečná a nerozvážná činnost (řízení motorky bez přílby, jízda nepřiměřenou rychlostí nebo v noci), sexuální styk bez ohledu na riziko nákazy infekčními chorobami (AIDS, žloutenka a podobně) nebo početí dětí, špatné stravovací návyky vyvolávající anorexii, bulimii či obezitu a rizikové společenské chování (výtržnictví, záškoláctví). To je opravdové nebezpečí, které je třeba vést v patrnosti. Není proto třeba soustředit se příliš na to, jaké máme dospívajícím dětem dávat vitamíny, a na podobné otázky, ale spíš na to, jak jim můžeme pomoci překonávat rizika, která jsem uvedl. A to vůbec není snadné. K odstranění základních příčin a rozporů, které vedou mladé lidi
k tomu, že se sami vystavují nebezpečí, nestačí pouze informace. Obtíže často vznikají v rodině: více než třicet procent manželství končí rozvodem, velký počet párů spolu žije bez uzavření sňatku, tradiční hodnoty a vzory jsou v krizi. To vše má hluboce negativní vliv na integritu tělesně-duševního rozvoje adolescenta a přenášení zodpovědnosti na školu a obecněji na společnost se ukazuje jako neúčinné. V takovém skličujícím obraze může rada „naslouchat-neradit“ působit jako zjednodušující řešení. Nicméně tato výzva znamená uvažovat o dynamice našeho vztahu s lidmi, které máme rádi. V mnoha případech je „zdraví“ rodinného života úměrné schopnosti naslouchat „způsobu vyjadřování“ druhého a milovat ho s ohledem na jeho citlivost, která je často jiná než naše. Pro pomoc při „růstu“ chlapce, který se netýká pouze tělesného vývoje, ale i schopnosti čelit životu, je podstatné před vyjádřením názoru nejdříve naslouchat: proto se vžil termín „naslouchat-neradit“. Naslouchat a neradit neznamená mlčet a nevyjadřovat se nebo předstírat, že je všechno v pořádku. Naopak. Existuje ale možnost vyjádřit skutky toto: respektuji tě; jsi důležitější než moje názory, mé obavy, chuť ukázat ti správnou cestu (podle mne!). A tedy dát dospívajícím dětem prostor, čas a možnost, aby se otevřeně vyjádřily. To vyžaduje odvahu nechat dítě projít trápením a ukázat mu na jeho cestě takové řešení, které nám připadá jasné, ale ono ho nevidí. Láska tedy nechává růst a neutiskuje, protože uznává důstojnost druhého jako svou vlastní, protože spíše svědčí než hovoří: stává se tím „vitamínem“, kvůli kterému se často rodiče obracejí o pomoc na pediatra, ale mohou ho najít jen v sobě. RAFFAELE ARIGLIANI
OBSAH 9/2006 Pomáhat dospívajícímu Politika a svatost Pro vědu a pro člověka Sovětský CERN Média ovlivňují náš život „Spor“ o rodinu Opuštěný Ježíš a život „Bydlet v domě společenství“ O pokoře Slovo života na září Život ze slova
2/ 3/ 4/ 6/ 7/ 8/ 10/ 12/ 13/ 15/ 16/
Mariapoli letos hostila Třešť Nejpevnější pouto Kdo a proč umírá Opuštěný: tvář Boha-Lásky a cesta pro lidstvo Dialog o Bohu, který přichází Komix Slávou Boha je živý člověk Křížovka Cesta do neznáma
17/ 19/ 21/ 22/ 24/ 25/ 26/ 27/ 28/
9/2006
POLITIKA A SVATOST
Z
právy z domácího i mezinárodního politického života, které každý den čteme, vyvolávají v naší mysli zklamání a hořkost, pokud ne přímo rozhořčení a smutek. Ve zpravodajské agentuře Zenit (9. května 2006) jsem si přečetla zprávu, která mě naplnila radostí a nadějí: „Julius Nyerere, (...) první prezident Tanzanie, by mohl být blahořečen (...). Již byla dokončena diecézní fáze procesu blahořečení jednoho z ‚otců vlasti‘ Afriky.“ Nyerere patří ke skupině velkých osobností, které vedly Afriku k osvobození z kolonialismu v šedesátých letech: Nnkrumah, Houphouet-Boigné, Sekou Touré, Modibo Keita, Senghor... Nyerere v Arušské deklaraci (1967) takto definoval svůj politický projekt: prioritou rozvoje je zemědělství prostřednictvím společného systému vlastnictví zvaného Ujaama (ve svahilštině rodina). Tanzanie byla tehdy jednou z nejchudších zemí světa a je jí dodnes. Někdo může namítat, že Nyererův politicko-ekonomický projekt nebyl
JULIUS NYERERE úspěšný. Je ale třeba nezapomenout, že Tanzanie je dnes jednou z mála afrických zemí, kde neexistují války mezi kmeny ani konflikty se sousedy. To je obrovské dědictví, které Mwalimu (učitel) zanechal.
Ještě za jeho života bylo jeho jméno vyslovovánu s úctou nejen v Africe, ale na celém světě. Ve věku 63 let opustil prezidentský úřad a stáhl se z národního politického života. Dnes nám církev říká, že Nyerere byl nejen velký státník a politický vůdce, ale že uprostřed politických problémů žil svou víru čestně a hrdinsky, vytvářel politické vztahy křesťanské lásky a čelil obtížím s postojem založeným na ctnostech. To není málo v čase, který rychle míjí. V politice potřebujeme nejen opravdové vůdce, silné osobnosti, ale také světce. Ti jsou opravdovými protagonisty projektů, které mohou vést k záchraně a pozvednutí lidské důstojnosti a společného dobra hledáním prostředků a nástrojů, které nám umožní rozvíjet se jako jednotlivci i jako státy, jako národy i jako lidská rodina. Církev ho nyní ukazuje jako vzor autentického křesťana; jako politika, který se posvětil ne navzdory politice, ale tím, že prožíval politickou činnost jako službu, nikoli jako nadvládu. Znamená to, že to jde. VERA ARAUJO
HNUTÍ A EVROPA 2007 (první setkání se konalo v květnu 2004). Ale jak to, že cítí nutnost angažovat se ve prospěch více sjednocené, vitální, lidštější a křesťanštější Evropy nejen vlastními silami, ale úsilím o pravé společenství mezi křesťanskými hnutími a komunitami? Jeff Fountain, jeden z účastníků žijící v Holandsku, který vede Youth with a Mission, připomněl jedno africké rčení: „Pokud chceš jít rychle, musíš kráčet sám. Pokud ale chceš dojít dál, musíš jít spolu s ostatními.“ Toto rčení se všem líbilo, protože dávalo správný smysl hnutím, která se angažují pro společnost tím, že spolu-
pracují v bratrství, protože jejich společný příspěvek bude plodnější, účinnější. A také věrohodnější, protože je svědectvím Boží síly mezi nimi. Chiara Lubichová připomněla tvrzení, které se připisuje sv. Vavřinci během liturgie na jeho svátek: „Moje noc nemá temnotu... ale všechny věci se vyjasní na světle.“ Zakladatelka Hnutí fokoláre tuto myšlenku komentuje slovy: „Hnutí je dnes odpovědí na kolektivní noc, která vládne světu; vyzařuje světlo pocházející z Ducha Svatého, které je odpovědí na specifickou temnotu.“ SEVERIN SCHMID
Fota: archiv
C
o spojuje hnutí jako YMCA a Komunita Sant’Egidio, ekumenickou komunitu Taizé a pravoslavné ze Syndesmosu, Alfu a charizmatiky, Equipes Notre-Dame a fokoláre? Odpověď je třeba hledat v minulosti, ve Skutcích apoštolů, ve zkušenosti Petra a Jana, kteří krátce předtím vyšli se svými společníky z večeřadla. Ocitli se před chromým člověkem, vnímali celou svou bídu a bezmocnost: co pro něj mohou udělat? Zároveň pochopili, že vlastní také mimořádné bohatství, nečekanou sílu: přítomnost Zmrtvýchvstalého mezi sebou. Díky jemu Petr zvolal: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď.“ (Sk 3, 6) I dnes, aniž bychom si přiznali, že jsme slabí a chudí, naše víra slábne a není již schopna léčit a oživovat bezpočet často dramatických situací, které ukazují Evropanovi chromého člověka z Jeruzaléma. S tímto vědomím se opět sešlo na šedesát různých církevních hnutí, aby položila základy druhému velkému setkání „Společně pro Evropu“, které se bude konat ve Stuttgartu 12. května
NOVÉ MĚSTO
/3
9/2006 – ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Ugo Amaldi, profesor a vědec, spojovací článek mezi humanistickou a přírodovědnou kulturou.
H
ovořit s profesorem, který napsal učebnici, podle níž se právě učí vaše vlastní děti, se člověku nestává každý den. A respekt ještě vzroste, když se navíc jedná o mezinárodně uznávaného vědce, který zasvětil velkou část života studiu elementárních částic hmoty. A to, že mu byla nedávno udělena „Cena Renaty Borlone – ženy dialogu“ za úsilí o zacelení rozkolu mezi vědou, humanismem a transcendentním pohledem na svět, činí z rozhovoru hluboký zážitek. Poprvé jsem se s ním setkal v Loppianu během slavnostního udělování ceny (viz rámeček). Pozorně jsem ho poslouchal a vychutnával jsem jeho přednášku, během níž jsem se přenesl zpátky do univerzitních let. Nakonec jsem ho požádal o rozhovor a přitom se mi vybavil úsměv Renaty, která je určitě spokojená, že byl jako laureát její ceny zvolen Amaldi. Váš životopis je skutečně ohromující. Vaše činnost v evropském výzkumném centru CERN v Ženevě vyvrcholila projektem na výstavbu urychlovače Delphi. Do tohoto projektu se zapojilo pět set fyziků z celého světa. Poté jste se rozhodl dát své schopnosti a znalosti do služeb člověku, zvláště do výzkumu léčby nádorových onemocnění. Urychlovač, který se staví v Pavii – výsledek vašeho úsilí – je skoro hotový1. V mezičase přednášíte lékařskou fyziku na Univerzitě Bicocca v Miláně. Ale podívejme se i do budoucnosti: co máte v plánu v nejbližší době? „V posledních dvou letech jsem se znovu vrátil k myšlence, kterou jsem rozvíjel už před časem. Týkala se nového urychlovače, který jsme nazvali ‚cyclinac‘. Jedná se o vhodnější typ pro léčbu nádorů, než jsou zařízení používaná v současnosti (cyklotrony a synchrotrony). Pokud je například zapotřebí ozařovat nádory, které se pohybují, protože pacient při zákroku dýchá (zákrok nějakou dobu trvá), částice z urychlovače ‚cyclinac‘ se dají lépe kontrolovat a přesněji zaměřit. Kromě toho tento nový typ urychlovače umožňuje zároveň pro-
MODEL NOVÉHO CENTRA ADROTERAPIE V PAVII (ITÁLIE).
4 / NOVÉ MĚSTO
dukovat radioizotopy pro diagnózu nádorů a jejich systematickou léčbu. Jednáme se třemi nemocnicemi v Itálii, Španělsku a Švýcarsku a počítáme s tím, že brzy začne výstavba prvního centra. Doufám, že to bude na trhu dostupné zařízení, aby se tento typ léčby ještě zefektivnil, zlevnil, a tím i rozšířil.“ Je to také dobrý způsob jak ocenit práci všech, kteří UGO na tomto poli pracovali: inAMALDI ženýrů, fyziků, vědeckých pracovníků... „Důvodem, proč jsem se pustil do tohoto dobrodružství, je moje přesvědčení, že výzkum v oblasti fyziky elementárních částic, i když je na první pohled velmi vzdálený praktickému životu, má nakonec pozitivní dopad na život občanů, kteří ho svými daněmi financují. Kromě toho jsme chtěli ukázat, že i v Itálii můžeme být v něčem průkopníky, a dokázali jsme to. Centrum pro uhlíkové ionty a protony vybudované v Pavii nadací CNAO je čtvrté svého druhu na světě.“ Co se týče fyziky elementárních částic a urychlovačů, v ženevském CERNU se staví největší urychlovač nazvaný LHC, který umožní srážku částic s energií blízkou hodnotám odpovídajícím vzniku vesmíru. Při srážce vzniknou nové neznámé částice. Daří se dodržovat časový plán výstavby? „Ano, oznámili jsme, že v roce 2007 začneme srážkami proton – proton při pohádkové energii 14 tisíc GeV, což z pohledu fyziky elementárních částic odpovídá srážkám kvarků. To jsou částice, z nichž jsou tvořeny protony. K těmto srážkám docházelo při vysokých teplotách ve vesmíru v milióntině milióntiny sekundy po velkém třesku.“ Objeví se při spuštění LHC konečně Higgsův bozon, tajuplná částice, která určuje hmotnost všech ostatních částic? „Objeví se mnohem více. Myslím, že Higgsův bozon bude konečně objeven, protože standardní model, který ho předpokládá, je na-
Fota: archiv
PRO VĚDU A PRO ČLOVĚKA
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
tolik spolehlivý a dokonalý, že chybí jen poslední krůček, třešnička na dortu, a tou je právě tahle částice. Díky energii, kterou budeme mít k dispozici, dojde i k dalším jevům a pravděpodobně se objeví nová početná skupina takzvaných supersymetrických částic. Tento velký urychlovač byl postaven právě proto, abychom objevili alespoň jednu nebo dvě tyto superčástice. Jedná se o nový typ hmoty, který otevře cestu unifikace všech sil, které působí v subatomárním světě, do supersymetrické teorie či modelu, nazývaného mezi námi fyziky familiérně Susy.“ Hrozí vědě nebezpečí, že se z ní stane nové náboženství s novými knězi, novou filosofií, exkomunikacemi, etikou, morálkou a podobně? „To vědě nehrozí, dokud se pohybuje v mezích problémů řešitelných vědecky a racionálně. V těchto mezích, které jsou zárukou všeobecné platnosti vědy, totiž nemůže najít žádnou odpověď na existenciální nebo filosofické otázky. Tyto otázky, které si lidé kladou, jsou totiž až za hranicemi vědy. Není pravda to, co si myslí někteří vědci, například Jacques Monod, autor známé knihy Náhoda a nutnost, že etika, kterou Monod nazývá znalostí, může být důsledkem vědeckého vidění světa. Odpovědi na nevědecké otázky jsou nutně založeny na něčem jiném a vědci podle mne nemají monopol na pravdu. Kdyby tomu tak nebylo, skutečně by hrozilo nebezpečí, že se věda stane náboženstvím. Ale vědci dokážou vědecky a racionálně odpovědět pouze na otázky, které se týkají přírody. Jakékoli tvrzení, které by se jen trochu vymykalo z této oblasti, přesahuje výsledky vědy a muselo by vyjít z těchto mezí a udělat krok, který já nazývám horizontální transcendencí, a to už není věda...“ Jak by bylo možné vytvářet více příležitostí pro upřímný a hluboký dialog mezi vědou a vírou? „Spíše bych řekl mezi vědou a teologií, protože jde o dvě nauky, o přírodě a o Bohu. Jediná možnost je, aby se do toho jako první pustili katolíci nebo obecně křesťané, protože je jasné, že otevřít tento obrovský prostor pro konfrontaci a prohlubování není v zájmu těch, kteří nevstoupili do vertikální transcendence. Proto si myslím, že by se měli věřící zhostit tohoto úkolu a připojit ke společenské smlouvě novou klauzuli: jen když se všichni budou snažit pochopit důsledky vědy a techniky, budou vědci ochotni včas svěřit výsledky svých objevů k posouzení kolegům a společnosti s tím, že budou mít dopady pod kontrolou.“ Očekával jste, že vám bude udělena cena Renaty Borlone? „Ne. Když jsem se to dozvěděl, pomyslel jsem si: ,Zbláznili se!‘
Pak mi připomněli, že v době, kdy sestra mé ženy byla fokolarínkou v Grenoblu, setkal jsem se jednou i s Renatou.“ Čím je pro vás Renata dnes? „Z toho, co jsem četl v jejích spisech, usuzuji, že je to skutečně jeden z důvěryhodných svědků pravdy evangelia. Je jen málo obecně přijímaných kritérií pravdy, jak ve vědě, tak ve filosofii nebo náboženství. Jedno z těchto kritérií, platné u všech moudrých lidí, je kritérium hodnověrného svědka, to znamená osoby, která se nám jeví tak věrohodná, že považujeme to, co říká, za pravdu. Renatin život, dílo a úsměv z ní dělají věrohodného svědka pravdy a účinnosti evangelia.“ Vždy jste se věnoval tématu výchovy a vzdělávání. Valná část italských studentů se učí na gymnáziu z vašich knih. Co byste poradil těm, kteří se rozhodují, zda studovat na univerzitě fyziku? „Řekl bych jim, aby se nenechali odradit dnešní situací u nás. Dáváme méně než jedno procento rozpočtu na výzkum a platíme tisíc euro měsíčně absolventovi nebo doktorandovi inženýrských studií. To nemůže vydržet dlouho. Buď se to změní, anebo dojde k nenapravitelnému ekonomickému a podle mne i etickému úpadku. Pokud tedy student pociťuje touhu věnovat se vědeckým tématům, ať se nenechá odradit. Kromě toho je třeba vědět, a mohu to dokázat sám na sobě, že jakmile se jednou zvládne základní věda, jakmile se student naučí chemii, fyziku a biologii, je pak jednoduché využít tyto znalosti pro nějaké aplikované téma bližší člověku. Když však pevné základy chybí, když student nezná principy a metody vědy, je zbytečné se učit nazpaměť definice z učebnic.“ Takže poselství pro mladé čtenáře Nového města... „Nedívejte se jen na vše negativní, co je kolem vás. V Itálii je mnoho životní síly pramenící z historie, z našich kulturních, uměleckých a humanistických základů, které nám říkají, že máme před sebou velké možnosti ekonomického i intelektuálního rozvoje. Nenechte se odradit a zastrašit dospělými. Kdo tíhne k manuální práci, ať ji dělá dobře. Kdo se zajímá o ekonomiku, ať se poctivě věnuje studiu ekonomie, tak důležitému pro naši společnost, která potřebuje nové nástroje. Velmi mne například zaujalo nové centrum pro Ekonomiku společenství v Loppianu. Kdo je povolán k vědě, ať se vydá po své cestě. Zkrátka, mějte důvěru; pesimismus ponechme lidem, kteří si ho zasluhují.“ GIULIO MEAZZINI 1. www.tera.it/ise/attach/DFILE/639/ROP.pdf
UGO A REN ATA V pohostinném koutku toskánských vršků v Loppianu, mezinárodní citadele Hnutí fokoláre, obdržel v neděli 26. února profesor Ugo Amaldi prestižní „Cenu Renaty Borlone – ženy dialogu“. Během své vědecké kariéry na poli fyziky elementárních částic v sobě totiž Amaldi vždy pěstoval transcendentno, které charakterizuje každé autentické vědění. Věnoval se vědecké a morální výchově mladé generace, prokázal schopnost využít výsledky svých výzkumů v konkrétních aplikacích lékařské fyziky ve prospěch zdraví lidí. Až po jeho poslední velký projekt: Národní centrum onkologické androterapie (CNAO), které se právě buduje v Pavii a které umožní léčbu dosud nevylé-
– 9/2006
RENATA BORLONE
čitelných nádorů ozařováním urychlenými jádry atomů (uhlíkovými ionty). Všestranná osobnost Uga Amaldiho je spojována se vzpomínkou na Renatu Borlone, po níž je nazvaná cena, která se uděluje od roku 2005 jako ocenění dialogu mezi kulturami. Tato fokolarínka okouzlená vědou a žíznící po moudrosti, působila po setkání s charismatem jednoty 40 let v Itálii, v zahraničí a konečně i v Loppianu a předávala dál svůj objev Boha-Lásky v hlubokém dialogu s lidmi všech kultur a vyznání. Cenu pod jejím jménem zavedlo studijní centrum Hnutí fokoláre a Komunita Svatého Leonina v souvislosti se zahájením procesu jejího blahořečení. G. M. NOVÉ MĚSTO
/5
9/2006 – LIDÉ A UDÁLOSTI
SOVĚTSKÝ
Fota: archiv
CERN
VLADIMÍR KADYŠEVSKÝ
Ústav v Dubně nedaleko Moskvy existuje dodnes a může se pochlubit významnými vědeckými výsledky. Vladimír Kadyševský ústav řídil až do loňského roku.
U
plynulo padesát let od založení Spojeného ústavu jaderných výzkumů (SÚJV) v Dubně u Moskvy. Tehdy byla jaderná problematika v Sovětském svazu považována za strategický a vojenský zájem, a proto byla tajná. Vytvoření SÚJV je začátkem jiného pohledu. „Počátkem padesátých let byly výzkumy jaderné fyziky na celém světě tajné,“ říká Vladimír Kadyševský, který byl ředitelem ústavu od roku 1992 do roku 2005. A dodává: „V roce 1954 byl založen CERN a rok a půl nato vznikl SÚJV.“ Obdoba k CERNU, založenému v Ženevě za spoluúčasti dvanácti západních zemí (nyní jich spolupracuje dvacet), byla zapotřebí a ústav v Dubně byl odpovědí zemí komunistického bloku na investici v Ženevě. Kadyševský upřesňuje, že na začátku se na vytvoření SÚJV podílelo jedenáct států, zatímco dnes je jich osmnáct, ale nárůst souvisí s rozpadem Sovětského svazu, přičemž některé zakládající země jako bývalá NDR a Čína již do struktury SÚJV nepatří.
6 / NOVÉ MĚSTO
„Obecná tendence v té době byla, že jaderná fyzika by měla z tajných laboratoří vyjít ven,“ dodává Kadyševský, protože „mohla být velmi užitečná pro lidstvo“. Vědec upozornil, že kromě ryze vědeckého přínosu „znamenalo vybudování zařízení pro základní výzkum také významný skok pro technologii“. „Internet byl vyvinut v CERNu, protože bylo zapotřebí vyřešit problém propojení počítačů v různých laboratořích,“ oznamuje Kadyševský, aby zdůraznil, že „tento typ laboratoří ve světě je nesmírně užitečný“. V Dubně již byla laboratoř před založením SÚJV. Byla tajná a patřila k sérii center, která vznikla po válce, kdy byl Stalin ochoten udělat cokoliv, jen aby získal atomovou bombu. Zdá se, že Igor Kurčatov, otec sovětské atomové bomby, přesvědčil vůdce, že je potřeba vybudovat urychlovač, aniž by v politbyru pochopili, že to pramálo souvisí s jadernými zbraněmi. Vypráví se, že Lavrentij Pavlovič Berija, obávaný šéf NKVD (předchůdce KGB) a politický koordinátor prací na atomové bombě, měl nařídit, aby urychlovač fungoval 21. prosince 1949 na „Stalinovy narozeniny“. Na konci léta 1950 do Dubna přijel Bruno Pontecorvo, italský fyzik, který se rozhodl z ideologických důvodů pro spolupráci se Sovětským Svazem. Pontecorvo je považován za jednoho z vědeckých zakladatelů ústavu.
VYSOCE VÝKONNÝ REAKTOR RYCHLÝCH NEUTRONŮ.
Centrum Dubna na břehu Volhy působí jako klidné a příjemné městečko, vystavěné pro lidi zabývající se rozvojem vědy. Tvoří ho převážně dvojpodlažní domky s malou zahrádkou sousedící s pralesem jedlí a bříz. Pád Sovětského svazu ho ale hluboce poznamenal. V devadesátých letech se výstavba zastavila, cesty se zhoršovaly a výplaty v ústavu velmi klesly a byly vypláceny s několikaměsíčním zpožděním. Podle Alexeje Sissakjana, který dnes odpovídá za vedení SÚJV, mají nejhorší roky za sebou a nyní ústav našel novou cestu rozvoje. Osm laboratoří, které ho tvoří a které jsou rozmístěny po celém Dubně, zaměstnává asi 5 500 lidí. Z nich je 1200 vědců, z toho třetina pochází ze spolupracujících zemí. Nicméně změny v životě městečka nastaly, neboť „dříve zahraniční vědci přijížděli na dlouhé období, doprovázely je rodiny, zatímco nyní se návštěvy zdržují v Dubně kratší dobu“. Sissakjan potvrzuje, že rozpočet ústavu, do kterého přispívají i členské země, je asi 40 milionů dolarů, zatímco rozpočet CERNu „je o řád vyšší“. Ale rozdíl se vyrovnává díky mnoha projektům společného výzkumu s evropskými a americkými organizacemi. „Spolupráce s německými výzkumnými ústavy se rozvíjí nyní mnohem více než v době, kdy byla NDR členem SÚJV“, zdůrazňuje Sissakjan, aniž by opomenul řadu
DUBNIUM, 10 5 . P R V E K Jedna sekce ústavu se může pochlubit velkými úspěchy, a to je Laboratoř jaderných reakcí (LJR), kde byla v posledních letech syntetizována umělá jádra. Ján Kliman, slovenský fyzik a zástupce ředitele LJR, zaměřil pozornost na fakt, že nejde nutně o „těžká“ jádra nových prvků, která se připojují na konec Mendělejevovy tabulky, ale také o jádra s větším počtem neutronů. „Připravili jsme izotopy vodíku se čtyřmi a pěti neutrony,“ vysvětluje Kliman. Studium lehčích jader s vyšším počtem neutronů je jeden směr výzkumu, který se v Dubně rozvíjí. Ale objevování těžkých jader je stále velmi přitažlivé i proto, že je naděje, že se objeví nové stabilní prvky. Prvky, které jsou nyní na 102 až 105 místě periodické tabulky, byly objeveny v Dubně. LJR hrála důležitou roli i při objevu prvků 106, 107 a 108. V roce 1997 Mezinárodní unie čisté a aplikované chemie nazvala prvek 105 dubnium. EDUARDO GUEDES
Gianpiero Gamaleri je profesorem sociologie kultury a komunikace na Univerzitě v Římě (Universita degli studi Roma Tre).
D
iskutuje se o schopnosti médií ovlivnit politické volby. Při posledních volbách jste navrhl analytickým pracovištím hlas. K jakému závě-
ru se dospělo? „Je zapotřebí vycházet z jednoho předpokladu: ne malá část, ale téměř veškerá politická informace, kterou získáváme, k nám přichází přes média. Kdo z nás se fyzicky setkal s Prodim, Berlusconim nebo se starostou vlastního města? Málo, velmi málo lidí. Naším hlavním zdrojem informací jsou televizní zprávy, rozhlasové zpravodajství, televizní vysílání. Jistě, hovoříme o politice v rodině, v restauraci, v práci, s přáteli, ale základ informace pochází z televize. Tedy vliv médií v politické oblasti je enormní, téměř výlučný. Druhá věc je ale formování názoru. Pro dané téma může průběh odpovídat našim představám a tedy i shoda vyjádřená ve volební urně. Ale to všechno je pravda, pokud je informace úplná, nezaujatá, pravdivá. Tak jako v životě, i v televizi často jedno gesto je větším ukazatelem než přímé slavnostní tvrzení. Na Univerzitě Roma Tre jsme analyzovali a budeme i nadále studovat politickou informaci právě z hlediska užívaného jazyka. Tedy verbální projev, k němuž patří stavba vět, jednoduchost vyjadřování, používání hesel a tak dále. A zároveň gestikulaci, výraz obličeje, zaměření pohledu, pohyb rukama. Zkrátka snažíme se osvojit si nástroje analýzy účinnosti programů, konzistence a upřímnosti protagonistů.“ Pravděpodobně jste v Itálii největším znalcem McLuhanových myšlenek. Které jeho intuice byly prorocké? „To je výlet do vzdáleného času (McLuhan zemřel v roce 1980) i místa (byl Kanaďan). Přitom zůstává aktuálním myslitelem. Jeho aktuálnost spočívá v tom, že zanechal slogany, které podobně jako
LIDÉ A UDÁLOSTI
– 9/2006
Foto: archiv
společných projektů s CERNem a dalšími organizacemi. SÚJV se podílí také na velkých projektech, mezi ně patří spoluúčast na budování mezinárodního lineárního srážkového urychlovače (International linear Collider), což je urychlovač s délkou dráhy asi 40 kilometrů, který dává naději, že se najde řešení některých základních otázek struktury hmoty. Jedná se o velmi významný mezinárodní projekt, jehož umístění ještě není dané, ale Sissakjan se domnívá, že Dubno by bylo nejlepším řešením.
MÉDIA OVLIVŇUJÍ NÁŠ ŽIVOT
GIANPIERO GAMALERI
dobré víno stárnutím získávají na ceně. Svým termínem ‚globální vesnice‘ již v roce 1960 vytušil globalizaci. Výrokem ‚prostředek je poselství‘ protiřečil těm, kteří si mysleli a myslí, že sdělovací prostředky jsou poddajné nástroje a mají cenu pro to využití, které mají: ať vypráví ten, kdo vstoupil proti své vůli do pekelného mechanismu nezodpovědné informace, ten, kdo žije v mediálním soukolí, i ten, kdo je z něho vyloučen. Napadá mě vyjádření jiného vynikajícího vědce, Percyho Tannenbauma z Kalifornie: ‚Když baobab spadne v savaně a není u toho kamera, aby to natočila, ten největší strom pralesa nikdy nespadl.‘ Připomeňme si ‚zapomenuté války‘. Připomeňme si naznačované domněnky, že dokonce přistání na měsíci bylo zinscenováno v televizním studiu... Musím říci, že z různých zkušeností, s nimiž jsem se setkal, nejjasněji vyjadřuje McLuhanovo tvrzení ‚prostředek je poselství‘ zkušenost fokolarínů. Spočívá v tom, že ,světovost‘ může a má procházet také a především skrze média. A tak dojdeme k jinému McLuhanovu tvrzení o ‚kosmické lodi Země‘, to znamená vědomí solidarity, které vyplývá z poznání, že jsme součástí jednoho prostředí se společným osudem.“ Jaká je dnes role medií pro zachování kultury a tradice před převálcováním globalizovanou ekonomikou? „Existuje jiný výraz, který je třeba připomenout: ‚glocal‘. Spojuje slova globální a lokální (local). Globální vesnice znamená, že svět se stane tak ‚malým‘ jako vesnice, jako kosmická loď vypuštěná do prostoru, na níž je zapotřebí zachovat zdroje. Zároveň ale znamená, že naše ‚vesnice‘, naše malé prostředí, se může stát tak velkým jako svět. A dnes to technologie skutečně umožňují. Existuje tedy obrovské riziko, že budeme rozdrceni, a zároveň velká možnost být protagonisty změny. Osobnosti jako Gates a Negroponte dokazují tuto možnost člověka. Je třeba ale být si toho vědomi, osvojit si potřebné dovednosti, myslet ve velkém a mít důležité poselství, které chceme sdělit.“ PIETRO PARMENSE NOVÉ MĚSTO
/7
Foto: archiv
9/2006 – RODINA
„SPOR“ O RODINU
O
pravdu se rodina dostává společensky do nouzového stavu? Už během volební kampaně se o ní hovořilo ze všech zorných úhlů a nyní, po ustavení vlády, je v centru pozornosti pobouření kvůli několika právním návrhům. Papež využívá každou příležitost, aby o rodině hovořil, a to vzbuzuje obavy. Poplašné jsou i statistické údaje. Nedávno vyšla zpráva Italského statistického úřadu (ISTAT) o stavu rodiny v Itálii: 2,6 milionu rodin žije na prahu chudoby a 1,5 milionu v podmínkách ekonomických potíží s příjmem méně než 700 euro za měsíc. Situace je ještě vážnější na jihu, kde každá čtvrtá rodina žije v krajní nouzi. Někdy se zdá, že místo seriózní politiky, která by pomáhala těm, kteří se rozhodnou věnovat dětem (tedy těm novým občanům, kterých se tolik nedostává), se ztrácí čas diskusemi v televizních salonech, kde se rodiny využívá pro ideologické spory, které se jí téměř netýkají. Tento druh dichotomie mezi tím, čím rodina je (základní buňka sociálního těla), a jejím nejvíce zneužívaným virtuálním obrazem (místo intimních a soukromých vztahů), vyžaduje nové zamyšlení, abychom pochopili, jaké jsou skutečné sociální potřeby. Hovořme například o PACS, „občanský pakt solidarity“, který si vymysleli ve Francii pro nesezdaná soužití a prezentují to jako rozvoj občanských práv. Ale je to pravda? Je pro ty, kteří spolu žijí a nechtějí se vzít proto, aby se nevázali na instituce, vhodné, aby se o ně instituce staraly a překročily „hranice“ jejich volby? Chtěli by některá práva manželů, aniž by na sebe brali i povinnosti? A pro páry, které se nemohou vzít z důvodů právních (čekání na rozvod, nezletilost a podobně) nebo ekonomických, je skutečně odpovědí „malé manželství“ (jak byl PACS definován), které neřeší žádnou uvedenou obtíž? Nebo je snad PACS předložen, aby otevřel cestu k homosexuálním sňatkům? Skutečně je třeba měnit tu heterosexuální strukturu, která náleží ke všem kulturám po celou do dnešních dnů známou historii? Není spíš pravda, že ekonomická a pojistná zabezpečení je možné obdržet již prostřednictvím existujícího právního systému? Jestli je nutné, byť symbolické, uznání jejich vztahu, je tato právní cesta ta správná? Jak je vidět, otázek je mnoho. Není jednoduché zastávat názor, že rodina je lidské dobro, kde dostává život společné dobro, k jehož realizaci směřuje celá společnost. Už jsme to postřehli během volební kampaně, kdy zaznívaly (ze všech uskupení) výrazy, v nichž se rodiny nepoznávaly. Zaznamenal snad někdo z nás v televizních debatách nebo v novinách, že se vy-
8 / NOVÉ MĚSTO
právěly příběhy o normálním každodenním rodinném hrdinství, jak je nacházíme často na stránkách našeho časopisu? Slyšel někdo náhodou diskusi o hlubokých hodnotách, o společenském angažování, o sdílené ekonomice, o odvaze plodit a vychovávat, o solidární činnosti, o „manželích, kteří si zašpiní ruce problémy lidí“? Místo toho se hovořilo o rodině jako o „ochránci principů“, „strážci tradice“, „správci národní identity“, „záštitě morálky“, což jsou slova, která vytvářejí o institutu rodiny obraz „společenské chladničky“, který ji nepatří. Rodina, o níž sníme a kterou se snažíme žít, není mrazící box, který něco uchovává, ale právě naopak, je to jednoduše „oheň, který stále hoří“, a tak vyzařuje teplo, světlo, energii, stále obnovované hodnoty pro celou společnost. Jistě, takto prožívat rodinu není pohodlné povolání, ale je to jediný způsob, jak změnit příběh lásky ve společenskou událost. To předvídal Mounier, když napsal: „Intenzivně prožívané soukromí se stává veřejně známým.“ NEDO POZZI
SMLOUVA OSVOBOZUJÍCÍ SRDCE Je mi 29 let a jsem přes dva roky zasnoubená. Věřím ve svátost manželství, ale kolem mne je mnoho stejně starých dvojic, které spolu žijí. Co si myslíte o takovém soužití? VALENTINA, MESTRE Zdá se nám důležité zdůraznit, že spíše než uvažovat o formě budoucího vztahu (soužití, sňatek), by bylo lépe uvážit klidně – avšak objektivně – existují-li v tu chvíli předpoklady pro dobré porozumění ve dvojici. Shodujeme-li se například na některých základních hodnotách (odpuštění, věrnost, úcta k životu, k míru, univerzální bratrství, solidarita a podobně), protože neshody, které by mohly později vzniknout, mohou způsobit velký rozpor. Pak tu jsou ještě konflikty spojené s odlišností povah, které se projevují v praktickém životě při dosahování společných cílů. I když překonávání těchto konfliktů vyžaduje úsilí a někdy způsobuje utrpení, pokud k nim přistupujeme s optimismem a klidem, stávají se důležitými okamžiky pro náš vztah, protože mohou být dalšími kroky na cestě ke stále hlubšímu porozumění a většímu ocenění specifického vnitřního bohatství každého z nás. Pokud si toto všechno neuvědomujeme, může se vztah ve dvojici hodně zkomplikovat. K otázce soužití bychom chtěli dodat několik dalších úvah. Některé páry spolu žijí, protože se domnívají, že je lepší dobře se poznat před svatbou a vyhnout se tím nezdaru manželství. Toto jejich přání by bylo pochopitelné, kdybychom se neměnili. Měníme se, dnes jsme jiní, než jsme byli včera, a zítra budeme jiní, než jsme dnes. To, že si dnes rozumíme, neznamená, že si budeme rozumět
Tvoje touha po změně je správná. Maminka a tatínek ti dali hodně a bez nich bys nemohl, hlavně jako dítě, žít a růst. A teď, podle toho, co píšeš ve svém dopise, ze kterého zde mohu citovat jen jednu větu, cítíš ve vztahu k rodičům rozpory: lásku i nenávist, příchylnost i touhu utéci, vděčnost za spoustu krásných věcí i touhu mít své vlastní nové zkušenosti. Rozumím tomu, ve tvém věku jsem to také tak vnímal. Musí to tak být, protože to je právě chvíle, kdy je potřeba si najít určitý odstup, aby ses mohl stát sám sebou, a to není jednoduché ani pro tebe ani pro rodiče. Navíc máš věk, kdy se v tobě všechno bouří, tím spíš, že jako jediné řešení se často nabízí všechno odhodit, jen abys dokázal, že tu jsi a že jsi to právě ty! Ale můžeš jít i po jiné cestě, chceš-li. Můžeš pokračovat, ale trochu jinak. Jak na to? Nemusíš odhodit všechno, co jsi dostal, ale můžeš se pořádně podívat na jednotlivé věci a rozhodnout se, co opustíš a v čem budeš pokračovat. Jestli je pravda, že se chceš svobodně rozhodovat, aniž by tě do něčeho ostatní nutili, znamená to, že své rozhodování nesmíš podřizovat jen svým pocitům. Je ti například jasné, že se o něco nemůžeš snažit dál jen proto, že to tak chtějí rodiče. Zároveň ale nestačí, že se o to nebudeš snažit jenom proto, abys dělal něco jiného, než chtějí oni. Je to chvíle důležitého rozhodování. Promluv si o tom také s někým, komu důvěřuješ. Snaž se přijít na to, co změnit, ale tak, abys pokračoval v tom, čemu věříš. A dělej to svobodně a s láskou. FRANCESCO CHATEL Foto: Giuseppe Distefano
i zítra, pokud se nenaučíme dívat se na druhého s láskou a stále obnovovanou pozorností. Některá obtížná soužití se sňatkem zlepší, protože se změní psychologické podmínky. Manželská smlouva totiž jakožto slib celoživotní věrnosti znamená, že jsme se najednou stali výlučným partnerem toho druhého, můžeme se cítit bezpečněji a osvobodit se od podezřívání a nejistot. Samozřejmě i manželskou smlouvu lze zradit, ale pokud se k ní stavíme velkoryse a upřímně, ne formálně, vytváří příznivé podmínky pro trvalé porozumění. Nesmíme kromě toho zapomínat na nesčetné duchovní dary, které se pojí ke svátosti manželství a které doprovázejí dvojici na celé životní pouti. MARIA A RAIMONDO SCOTTO
MÍSTO ZMĚNY POKRAČOVÁNÍ Vždycky jsem dělal to, co chtěli rodiče, ale teď, když je mi sedmnáct, bych to chtěl změnit. Už nechci věřit v Boha, protože jsem v něj věřil odmalička, a taky nevím, jestli mám dál sdílet názory rodičů. Někdy ale nevím, co mám vlastně dělat, protože mnoho věcí se mi nakonec líbí... C. M. FLORENCIE
OB JEVOVÁNÍ SVĚTA Náš syn Albert má dvacet měsíců. Tráví mnoho času zhasínáním a rozsvěcením, rád si hraje na schovávanou, a když jdeme do parku, vždycky si chce hrát v rouře. LUCA A ANGELA Alberto roste a setkává se s novými podivuhodnými vjemy a pocity, které ho vedou k tomu, aby stále dokola zkoušel a kontroloval, jak vše v něm a kolem něj funguje. Třeba světlo: je skutečné potěšení pořád dokola ho rozsvěcet a zas nechávat zmizet. Malé dítě roste hlavně skrze vnímání reality, přijímá za své všechno, co je kolem něj,
– 9/2006
Fota: Domenico Salmaso
RODINA
jako třeba barvy, zvuky a tvary. Tak začíná objevovat i topologické pojmy, jako nahoře a dole, uvnitř a venku, vpředu a vzadu a podobně. Hrát si s chrastítky, vymýšlet různé zvuky a zkoušet rytmy, kroutit pusou a zkoušet, jaký zvuk vydává vlastní tělo, to je podivuhodné objevování, které mu pomáhá ovládnout sebe i okolní svět. I hra na schovávanou je úžasná věc. Jen si to představme: nejdřív vidí rodiče a vrstevníky. Pak se utíká schovat někam, kde většinou potká i ostatní. Všechno za velkého smíchu a pokřikování. Tak svobodně pociťuje svoje fyzické tělo, zažívá spojenectví a radost. Dokonce i když je dítě samo, tak si potřebuje hrát, přesouvat se, ovládat prostor, pronikat do reality. Vzpomeňme si například na hru s pískem na pláži. Dítě celé hodiny bere písek do dlaní. Přendává písek nalevo, napravo, sesypává ho a zase rozděluje, pak se dlouho dívá na špinavé ručičky. Dítě má podivuhodnou schopnost ztotožnit se s realitou, aby ji mohlo poznat a ovládnout ji. Pokud dítě tento kontakt prožívá svobodně a radostně, vznikne v něm přání poznávat nové lidi bez přehnaného studu a rozpaků. Rodiče mohou dítěti hodně pomoci s obohacením o nejzákladnější smyslové vjemy, například mohou, je-li to možné, vytvořit na zahradě nebo na balkóně prostor, kde bude mít dítě vodu, písek a hlínu. Pro dobrý rozvoj dítěte je nezbytné hrát si s ním a mluvit o tom, co právě děláme, popisovat situaci a hlavně si s ním společně také ušpinit ruce od písku. A to je teprve to pravé potěšení. Vymýšlet společně legraci. EZIO ACETI NOVÉ MĚSTO
/9
9/2006 – SPIRITUALITA JEDNOTY
OPUŠTĚNÝ JEŽÍŠ
Foto: Horacio Conde
A ŽIVOT
CHIARA LUBICHOVÁ
Přinášíme první část textu, který obsahuje výňatky z dopisů Chiary Lubichové z prvních let Hnutí fokoláre.
V
životě jsem měla vícekrát pocit, že smrt je už blízko. Před několika lety mě ale tato myšlenka nenechávala v klidu. Zdálo se mi, že pokud si mě Bůh v brzké době zavolá k sobě, nebudu moci před něj předstoupit s takovou svatostí, jakou On ode mne očekává. Proto jsem ho prosila, aby mi dal zásadní podnět. A Bůh mi ukázal opuštěného Ježíše jako mou jedinou cestu. Nebyl snad právě On tím mocným podnětem, který hned v začátcích uvedl do pohybu i naše Hnutí? Pán mě vyzýval, abych zakončila svůj život tak, jak jsem ho začala, aby se z něho stal běh výlučné lásky k Němu. V oněch dnech, bylo to v osmdesátých letech, jsem měla dojem, že sám Ježíš opuštěný mi často opakuje: „Jestliže mě nebudeš milovat ty, kdo mě bude milovat?“ Jako by tím chtěl naznačit, že jsem první, komu se ukázal jako Opuštěný, jako by celých dvacet staletí měl na zřeteli mne. V důsledku této zkušenosti se celé Hnutí vydalo na cestu, kterou jsme nazvali „Svatá cesta“.
10 / NOVÉ MĚSTO
V následujících letech jsme s radostí viděli, že mnoho členů našeho hnutí odchází do nebe v pověsti svatosti. U několika již začal proces blahořečení. Tito naši bratři, kteří dosáhli cíle, jsou předvojem zástupu svatých, jemuž naše charisma touží dát život k větší chvále a slávě Panny Marie. Vraťme se tedy znovu k některým z velkého množství dopisů z prvních dob našeho hnutí, zaměřených na Ježíše opuštěného. Mnohé z nich už byly předmětem našeho studia v tématech publikovaných v knize „Jednota a Ježíš opuštěný“. Další jsou uvedeny v knihách „Výkřik“ a „Cesta ke společenství“. Ostatní jsou zatím většině z vás neznámé. Když tyto dopisy čteme v pořadí, v jakém vznikaly, je jasně vidět, že Ježíš opuštěný se nám, prvním fokolarínkám, dával poznávat v určité posloupnosti. Nejprve se nám ukázal jako Láska a jeho světlo bylo tak silné, že jsme neviděly nic jiného než Jeho a nesmírnou Boží lásku, kterou vyléval na svět; Jeho, který nám pomáhal překonávat každou bolest a naplňoval nás čistou radostí, smýval naše hříchy. Jeho tvář jsme rozeznávaly v rozmanitých rysech každého bratra a sestry. Až později se nám ukázal jako cesta k jednotě, jako tajemství a klíč k jejímu vytváření. Naše výlučná láska k Němu se tak ukázala být nevyhnutelnou podmínkou k našemu úplnému sjednocení, abychom pro jednotu zrodily nesčetné množství lidí a přispěly tak k naplnění „ut omnes unum sint“, aby všichni byli jedno. Tyto dopisy jsem psala známým dívkám, ale i komukoli, kdo s námi přišel do kontaktu: mladým lidem, řeholníkům, dětem, řádovým sestrám, manželům... Z dopisů nesporně vystupuje charisma, viditelné jednak díky světlu a novosti, které obsahovalo (o těchto tématech tenkrát nikdo nemluvil), a také díky tomu, že dokázalo vyburcovat nejen naši vůli, ale i vůli jiných k uskutečňování toho, co jsme pochopili. Dále pak zde vychází najevo rozsah Božích záměrů, které se objevily a pronikly do našeho ducha, a získaná jistota neznající nerozhodnost. Přečtěme si nejprve několik úryvků z dlouhého dopisu, určeného Ducce Calderariové. S velkou pravděpodobností pochází z adventního období roku 1944. V dopise je zřetelný rozdíl mezi Ježíšovou bolestí při opuštěnosti a ostatními bolestmi, které prožil během svého utrpení. Je v něm jasné pochopení jedinečnosti této nejvyšší bolesti a také toho, že Ježíš skrze ni daroval lidem své božství.
V důsledku toho, jak to potvrzují také jiné dopisy z tohoto období, se v nás zrodilo rozhodnutí následovat a milovat Ho v této Jeho největší bolesti, která nám ihned připadala jako projev Jeho nejvyšší lásky. Z dopisu též vystupuje do popředí vědomí nového světla přijatého spolu s charismatem a silná láska k Ježíši opuštěnému, která hořela v našich srdcích a kterou v nás jeho nekonečná láska zapálila. Dopis podrobně popisuje božskou vášnivou lásku sv. Kateřiny Sienské k Ježíši ukřižovanému, a pak pokračuje těmito slovy:
SPIRITUALITA JEDNOTY
Foto: Giuseppe Distefano
„Věř mi, Duccio, záchranou dvacátého století je Láska, protože Láska je Bůh. Všechny více či méně světské nástrahy jsou buď ztrátou času, anebo slouží Bohu jako podklad pro jeho plány. Ať jsi tedy plná osobní lásky k Bohočlověku, protože On jediný je hodný lásky. ...Ani nevíš, jaké štěstí máš na dosah ruky. Nevíš to! Láska teď možná udělá zázrak a dá ti pochopit vše, co dosud pochopilo moje srdce při setkání s tím, který je jeho jedinou Láskou!
Řekla jsem ti: Láska nevytváří duplikáty. Jestliže se na světě objeví Láska, rozzáří se světu úplně novým světlem, které v nekonečné míře převyšuje světlo, jaké již známe. Na světě se opět zjevila Láska a darovala našim srdcím klíč, který odemyká každé srdce na zemi. Věř, Duccio, že všichni, kdo se stali svatými, dosáhli různě vysokého stupně svatosti odpovídajícího vroucnosti, jakou milovali ukřižovaného Ježíše! Udělej tedy to, co chci udělat i já: ponoř se duší i tělem do opuštěné Lásky! Ty, která máš otevřené srdce a jsi vnímavá, poslouchej: uvědom si, jak nekonečný rozdíl je mezi bolestí Ježíše, kterého nepřátelé ukřižovali, učedníci opustili a který byl nucen svěřit svoji Matku někomu jinému, a mezi nesmírnou bolestí z pocitu nejednoty s Otcem, jenž ho miloval jako sebe sama a s nímž byl jedno. Pomysli ... jak krutá byla pochybnost, že už není s Otcem jedno, když právě ona ho dovedla k výkřiku: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?‘ Je to výkřik, který musí otřást každým lidským srdcem, jež se skrze tuto božskou úzkost stalo hodným toho, že se může spojit s Bohem, sjednotit se s ním a stát se adoptivním Božím dítětem! Právě v tom je všechna nesmírnost Lásky! Daroval nám své božství. Duccio, ty, která máš otevřené srdce, představ si Ježíše, který visí jako cár na kříži s duší rozervanou bolestí kvůli pochybnosti, že už není Bohem! Mysli na to a dovol mu, aby se opřel o tvé srdce, které touží po velkých věcech. Ale kvůli němu! Řekni mu, ať ti svěří svoji božskou lidskost, ze které nezbylo nic proto, aby nám dal všechno, ve které jako by byla nenávist (jako by uvěřil, že ho Otec už nemiluje), aby nám dal Lásku. Řekni mu, ať to složí na tebe a ať ti svěří své utrpení. A ty, plná ohně, přímo poblázněná z takové Lásky, běž světem, ale ne se svým maličkým srdcem, ale se srdcem Božím; prahnoucím po lásce, aby se vše, čeho se dotkneš, zapálilo touhou následovat opuštěného Pána duší. Přísahej mu svým životem, že On je Bůh právě proto, že z lásky chtěl o tom na okamžik zapochybovat! Přísahej mu, že tvoje srdce Ho nikdy neopustí, aby tak našel zde na zemi ve tvém srdci ráj, který ztratil, když se mu zdálo, že od něj Otec odvrátil svůj zrak... A potom dělej, co chceš, neboť v očích Boha i světa bude všechno velké. Rozhodni se následovat a milovat ukřižo-
– 9/2006
vanou Lásku v největší bolesti, která je projevem největší lásky! Na toto tvoje rozhodnutí pro Lásku odpoví všemohoucí Láska, která se nikdy nenechá překonat ve velkorysosti, svým záměrem s tebou, a ten bude větší než byl plán se svatou Kateřinou, neboť Jeho láska je nevyčerpatelná a neustále sesílá na zem oheň, který připravil pro všechny, ale nikdo ho nechce. Otevři mu celé svoje srdce a řekni mu, aby ti dal tak silnou lásku, jakou vyhradil pro všechny lidi na světě. Řekni mu, že tvoje vášeň není nic jiného než pouze On, ukřižovaný ve své opuštěnosti! Jen tak zapálíš celou Itálii! Jenomže nestačí, abychom o dobru kázali svými ústy a svým životem. To Bůh musí promlouvat z našich srdcí celou svou láskou! Prosím opuštěného Ježíše, který mi svěřil svou duchovní ránu, která by byla měla sílu spálit jeho srdce (bolest opuštěnosti), aby ti seslal svoje všemohoucí požehnání, aby tě nenechal v klidu, dokud se celá neodevzdáš tomuto bláznovství lásky! Bůh – Láska má právo na zapálená srdce a očekává od tebe celé tvoje srdce i s jeho velkou schopností, kterou do něho zasel (schopností milovat). Duccio, nezdráhej se, ale odpověz mu s velkorysostí, která v tobě spontánně rozkvétá! Dej se k dispozici Božím plánům! Rozhodni se, jako by šlo o přísahu, že (dokud budeš žít) uděláš všechno, jen abyste ty a ostatní nikdy neopustili tuto Lásku! Jenže to nedokážeš, pokud ho nebudeš milovat upřímně a ničím nebudeš skrblit z lásky k němu!“ (datováno: V Adventu Království lásky) Přečtěme si nyní skoro celý z části známý dopis z roku 1945. Vysvětluje se v něm, jak máme milovat Ježíše opuštěného. Když budeme takto žít a zcela plnit Boží vůli v následující chvíli, překonáme bolest a budeme neustále přecházet ze smrti do života. Tato božská alchymie, která proměňuje bolest v lásku a smyslům duše dává za utrpením zakoušet přítomnost Boha, byla už od nejrannějších dob jedním z typických plodů charismatu. Jasně jsme cítili, že nemáme zůstávat v bolesti. Byli jsme přesvědčeni, že díky Ideálu máme milost žít stále plně v radosti, kterou Ježíš přislíbil. Nepřicházela v úvahu láska k Ježíši, která by dříve či později nevyústila ve vzkříšení. (pokračování) CHIARA LUBICHOVÁ NOVÉ MĚSTO
/ 11
9/2006 – CITADELA
„BYDLET V DOMĚ SPOLEČENSTVÍ“ Ve dnech 19. – 28. července 2006 hostilo vinořské Centrum Mariapoli na šedesát bohoslovců z 19 zemí Evropy, Asie, Afriky a Ameriky. Sešli se zde na svém tradičním letním setkání, které pořádá Hnutí fokoláre a jemuž dávají název „cantiere“. Podíváme-li se do italsko-českého slovníku, zjistíme, že to znamená staveniště.
C
ODBORNÍCI: PETR ŠTĚPÁN (AKADEMICKÝ MALÍŘ) A MICHELE ZANZUCCHI (NOVINÁŘ).
MEZI SEMINARISTY PŘICHÁZÍ KARDINÁL MILOSLAV VLK.
12 / NOVÉ MĚSTO NECHYBÍ ANI SPOLEČNÁ FOTOGRAFIE.
Fota: archiv
DŮLEŽITOU SOUČÁSTÍ PROGRAMU JE SPOLEČNÁ PRÁCE.
o přišli tito budoucí kněží do Vinoře stavět? Odpověď nám poskytne čelní stěna ve velkém sále centra, kde je znázorněná skica budovy s vysvětlujícím nápisem: Bydlet v domě společenství. Má-li církev být „domem a školou společenství“, jak k tomu vyzývají její nedávné dokumenty, rozumí se, že lidé, kteří v budoucnu ponesou zodpovědnost za různé výrazy církevního života, by měli být prvořadými odborníky na vytváření takového společenství. Právě to se sem přišli učit. Jejich škola má být především praktická: v menších skupinách si každý zkouší, jak překonávat národnostní, jazykové a kulturní bariéry. Zdravé společenství nesmí být uzavřené do sebe a nečinné. Proto je část programu každodenně věnována i konkrétní fyzické práci, aby po jejich odchodu zanechali místo svého pobytu ještě více zvelebené. A to se jim podařilo. Do správné školy samozřejmě patří i výuka. Je specifická svým prvořadým zaměřením na předávání osobního svědectví ze strany těch, kdo mají s vytvářením společenství v církvi i v Hnutí fokoláre bohaté životní zkušenosti: P. Karel Pilík, P. Mirek Šimáček, Teresa Cifaldi... Nemůže chybět ani setkání s místní církví reprezentovanou její hlavou, kardinálem Miloslavem Vlkem, a řeckokatolickým biskupem Ladislavem Hučkem. Touhou všech účastníků bylo, aby do domu společenství, který spolu budovali, mohli nahlédnout i místní lidé, s nimiž se celý týden potkávali na ulicích. Ti, kdo přijali jejich pozvání na zábavný program uspořádaný poslední večer, jistě nelitovali. Zahlédli mladou a přívětivou tvář církve, kterou při pohledu zvnějšku asi neznají: církev jako otevřený dům společenství. JIŘÍ KRATOCHVÍL
P. MIROSLAV ŠIMÁČEK HOVOŘÍ O SVÉ ZKUŠENOSTI.
ZÁSTUPCI AFRICKÉHO KONTINENTU NA VEČERU TALENTŮ.
PROGRAM VEČERA TALENTŮ OBOHATIL I KOREJSKÝ SEMINARISTA.
„ZŮSTANE ZDE PO NÁS VIDITELNÁ STOPA...“
IGNÁC Z LOYOLY Svatý Ignác z Loyoly ve spise Duchovní cvičení v textu o druhém týdnu cvičení pojednává o pokoře a předkládá rozdělení pokory na tři způsoby či stupně ve službě Kristu. Také svatý Ignác nechápe pokoru v úzkém, ale v širokém smyslu slova, to znamená jako postoj duše po-
vypracované tukem, vůle se rozšiřuje a rozprostře se láskyplně i nad nepřáteli. Z jednoty Ducha svatého a vůle vychází láska. Nyní pokorná duše, očištěná od vlastní vůle je neposkvrněná; je bez nerovností na cestě lásky, která ji oživuje. Vůle tak už neprotiřečí rozumu. Otec se může hluboce sjednotit s duší jako se slavnou nevěstou a uvede ji do svého nitra: od okamžiku, kdy rozum již nemyslí na sebe a vůle není zaujata povinnostmi vůči bližnímu, šťastná duše má radost a říká: „Král uvedl mě do svých komnat.“ (Pís 1, 4) Duše je tak vedena do první etapy Synem a zvolá: „Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou.“ (Žalm 119, 75) Duše je vedena Duchem Svatým do druhé etapy a zvolá: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně!“ (Žalm 133, 1) Ve třetí etapě (Bernard naráží na 2 Kor 12, 2) duše není vedena, ale pozvednuta a přenesena do tajemství pravdy; říká: „Je mi zle! Je mi zle! Běda mi!“ (Iz 24, 16)
NOVÉ MĚSTO
/ 13
I V.
kud jde o službu Bohu a užívání stvoření. První způsob pokory je nutný pro věčnou spásu; musím se tak ponížit a pokořit, nakolik dokážu, abych ve všem poslouchal Boží zákon našeho Pána tak, že i kdyby mě učinili pánem všeho stvořeného na tomto světě nebo by se jednalo o záchranu mého časného života, nerozhodnu se přestoupit ať božské či lidské přikázání, které mě zavazuje pod hrozbou smrtelného hříchu. Druhý způsob je dokonalejší pokora než ta první. Jestliže jsem tak disponován, že netoužím po bohatství místo chudobě a ani už k němu netíhnu, nehledám slávu místo ponížení, netoužím po dlouhém místo po krátkém životě, když bude totéž sloužit Bohu našemu Pánu a spáse mé duše. A ani kdyby mi ukládali o život, nerozhodnu se spáchat lehký hřích, i kdybych tím získal všechno stvořené. Třetí pokora je nejdokonalejší, když zahrnuje první i druhou pokoru, když jde o stejnou chválu a slávu božského Majestátu. Ale proto, abych napodoboval a více se podobal v dané chvíli Kristu, našemu Pánu, chci a volím si spíše chudobu s chudým Kristem než bohatství, spíše potupu s Kristem potupami pokrytým než slávu, a toužím být považován spíše za pošetilce a blázna pro Krista, který byl jako první za takového pokládán, než za moudrého a obezřetného v tomto světě. PASQUALE FORESI ak řečtí tak latinští otcové se už od počátku, od sv. Klimenta, vracejí k tématu pokory. Mezi jinými bývá citován sv. Augustin (354 – 430), který sice nevěnoval pokoře žádnou knihu, přesto může být považován za velkého učitele pokory. O stupních pokory se začíná hovořit díky Janu Kasiánovi (360 – cca 435), který uvádí deset znaků pokory a šestnáct znamení pýchy ve své knize De institutis coenobiorum. Podle Kasiána se pokora srdce rodí z nejskrytějšího pokoření mysli a není možné jí dosáhnout jinak, než zřeknutím se všeho, opovržením a zbavením se jakékoli moci. Ale velkým systematikem pokory, chápané v tom obecnějším významu duchovního života, je sv. Benedikt z Nursie (480 – 547). Uvádíme téměř celou sedmou kapi-
J
BENEDIKT, UČITEL CESTY VZHŮRU
3. ČÁST
V této části nás autor vede k objevu různých významů ctnosti skrytosti ve velké křesťanské tradici a začíná u světce z Nursie a jeho spisů.
I.
POČÁTEK VÝSTUPU První stupeň pokory tedy spočívá v tom, že si mnich stále staví před oči Boží bázeň (Ž 35, 2), (...) a stále má na paměti Boží přikázání. Ve svém srdci stále přemítá o tom, že v pekle budou za hříchy hořet všichni, kdo Bohem pohrdají, a že pro ty, kdo se Boha bojí, je připraven věčný život. V každé chvíli se střeží hříchů a špatností myšlenek, jazyka, rukou, nohou nebo svévole, ale i žádostí těla. Je si vědom, že Bůh se z nebe na člověka stále dívá, božský zrak na každém místě vidí jeho skutky a andělé je stále Bohu oznamují. Říká nám to i prorok, když ukazuje, jak je Bůh stále přítomen našim myšlenkám: „Bože, který zkoumáš srdce i ledví.“ (Ž 94, 11) A také: „Hospodin zná myšlenky lidí.“ (Ž 94, 11) A také říká: „Poznáváš mé myšlenky již z dálky a smýšlení člověka je ti zjevné.“ (Ž 139, 2) Aby svědomitý bratr zůstával bdělý před špatnými myšlenkami, ať si v srdci stále říká: „Tehdy budu před ním bez úhony, ucho-
tolu jeho Řehole, kde pojednává o pokoře, kvůli poznání a z lásky k velkým učitelům křesťanského duchovního života. Benedikt se vrací ke stupňům pokory Jana Kasiána a popisuje výstup k Bohu obrazem Jakubova žebříku: s pýchou se sestupuje a s pokorou se po dvanácti příčkách stoupá k Boží lásce.
O POKOŘE
Škola Abba
! TEOLOGIE JEDNOTY
– 9/2006
vám-li se bez viny.“ (Ž 18, 24) Vlastní vůli nám Písmo zakazuje konat, když říká: „Drž na uzdě své choutky.“ (Sir 18, 30) Podobně prosíme Boha v modlitbě Páně, aby se v nás naplnila jeho vůle. (Mt 6, 10) ... A stejně musíme být přesvědčeni, že Bůh je přítomen i našim tělesným žádostem. Vždyť prorok říká Pánu: „Ty víš o každé mé touze.“ (Ž 38, 10) Chraňme se tedy zlé žádostivosti, protože na prahu rozkoše stojí smrt. Proto Písmo napomíná: „Nedej se strhnout svými touhami.“ (Sir 18, 30) Jestliže „Hospodinovy oči pozorují zlé i dobré“ (Př 15, 3) a jestliže „Hospodin shlíží z nebe na lidské syny, aby viděl, zda je někdo rozumný a vyhledává Boha“ (Ž 14, 2), a je-li od andělů, které nám přidělil, ve dne v noci zpravován o našich skutcích i chování, mějme se, bratři, vždy na pozoru, aby Bůh, jak říká prorok v žalmu, neshledal, že „jsme pobloudili ke zlému a zkazili se“ (Ž 14, 3). A když nás v tomto čase šetří, protože je laskavý a čeká, že se obrátíme k lepšímu, kéž nám jednou neřekne: „Takto jsi jednal, a já jsem mlčel.“ (Ž 50, 21) POKRAČOVÁNÍ V CESTĚ Druhý stupeň pokory spočívá v tom, že mnich nemiluje svou vlastní vůli a nelibuje si v uspokojování svých vlastních žádostí, ale skutky následuje hlas Páně: „Přišel jsem, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal.“ (Jan 6, 38) Třetí stupeň pokory spočívá v tom, že se mnich z lásky k Bohu ve vší poslušnosti podřídí představenému a napodobí tak Pána, o němž apoštol říká: „Byl poslušný až k smrti.“ (Fil 2, 4) Čtvrtý stupeň pokory spočívá v tom, že je mnich poslušný i v těžkých a protivných věcech, ba tiše obejme s vědomím trpělivosti jakékoliv nezasloužené bezpráví. Všecko snáší, aniž ochabne nebo uteče, podle slov Písma: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 10, 22) (...) Na jiném místě Písmo také říká: „Zkoušel jsi nás, Bo-
že, tříbil jsi nás ohněm, jako se tříbí stříbro. Zavedl jsi nás do léčky, těžké břímě jsi vložil na naše bedra.“ (Ž 65, 10–11) Pátý stupeň pokory spočívá v tom, že mnich netají před svým opatem žádné zlé myšlenky, které se mu objevují v srdci, ani co v skrytu vykonal špatného, ale pokorně se mu z toho vyzná. Vybízí nás k tomu Písmo: „Hospodinu svěř svůj osud, v něho důvěřuj.“ (Ž 37, 5) A také říká: „Vyznávejte se Hospodinu, neboť je dobrý, neboť jeho milosrdenství je věčné.“ (Ž 106, 1) A rovněž prorok: „Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: ‚Vyznávám se Hospodinu ze své nepravosti.‘ A tys mi odpustil bezbožnost mého srdce.“ (Ž 32, 5) Šestý stupeň pokory spočívá v tom, že se mnich spokojuje se vším nízkým a podřadným, pro vše, co se mu ukládá, se považuje za nehodného (srov. Lk 17, 10) a s prorokem si říká: „Byl jsem nerozumný a nechápal jsem, byl jsem před tebou podobný němé tváři, chci však být stále u tebe.“ (Ž 73, 22–23) Sedmý stupeň pokory spočívá v tom, že se mnich nejen ústy prohlašuje za posledního a nejubožejšího ze všech, ale je o tom přesvědčen i v hloubi svého srdce. Pokořuje se a s prorokem říká: „Já však jsem červ, a ne člověk, na pohanu lidem, na potupu chátře.“ (Ž 22, 7) „Byl jsem povýšen, ale pak ponížen a zahanben.“ (Ž 88, 16) A také: „Dobře mi, že jsem byl pokořen, abych se naučil tvým předpisům.“ (Ž 119, 71) Osmý stupeň pokory spočívá v tom, že mnich nedělá nic jiného, než k čemu ho pobízí společná Řehole kláštera a příklady Otců. Devátý stupeň pokory spočívá v tom, že mnich brání svému jazyku v řečnění, zachovává mlčenlivost a nemluví, pokud není tázán, jak ukazuje Písmo: „Velké žvanění se neobejde bez hříchu“ (Př 10, 19) a „mluvka neobstojí na zemi“ (Ž 140, 12). Desátý stupeň pokory spočívá v tom, že mnich není náchylný a připravený k smí-
II.
chu, neboť je psáno: „Blázen se při smíchu hlasitě chechtá.“ (Sir 21, 20) Jedenáctý stupeň pokory spočívá v tom, že když mnich mluví, dělá to klidně, beze smíchu a s pokornou vážností, nemluví mnoho, ale rozumně, a nezvedá při tom hlas, jak je psáno: „Moudrý se pozná podle mála slov.“ Dvanáctý stupeň pokory spočívá v tom, že mnich ukazuje svou pokoru těm, kdo ho vidí, nejen srdcem, ale i držením těla. Při bohoslužbách, v oratoři, v klášteře, na zahradě, na cestě, na poli a všude jinde, kde sedí, kudy chodí nebo kde stojí... LÁSKA NA KONEC Když tedy mnich vystoupí po všech těchto stupních pokory, záhy dospěje k té lásce k Bohu, která svou dokonalostí vyhání strach. (srov. 1 Jan 4, 18) Všechno, co dřív dodržoval ne beze strachu, začne proto plnit bez jakékoliv námahy, takřka přirozeně, z návyku, ne už z hrůzy před peklem, ale z lásky ke Kristu, z dobrého návyku a ze záliby v ctnostech. Tak se na svém služebníku, který je už čistý od svých špatností a hříchů, milostivě projeví Duchem Svatým Pán.
CES TA , K TERÁ VEDE K P R AV D Ě Objevování různých významů ctnosti skrytosti u sv. Bernarda z Chiaravalle a u sv. Ignáce z Loyoly. BERNARDO Z CLAIRVAUX Sv. Bernard z Clairvaux (1091 – 1153) je ten, kdo ovlivnil celý středověký Západ v chápání pokory svým malým dílem „Stupně pokory a pýchy“. Nejprve uvedeme názvy různých kapitol, ve kterých se hovoří v tomto slovutném dílku o pokoře: Kristus je cesta pokory, která vede k pravdě; s jakými plody se vystupuje po stupních pokory; první
stupeň pravdy spočívá především v sebepoznání a v objevení vlastní bídy; druhý stupeň pravdy, když vycházíme z poznání vlastní slabosti, spočívá v soucitu s bídou bližního; třetí stupeň pravdy spočívá v očištění pohledu srdce, aby bylo možné kontemplovat věci božské a nebeské; jakým způsobem Nejsvětější Trojice vyvolá v nás tyto tři stupně pravdy. Shrneme nyní stručně myšlenky sv. Bernarda, které jsou obsaženy v prvních sedmi kapitolách jeho spisu. Bernard vychází z textu sv. Jana: „Já jsem cesta, pravda a život.“ (Jan 14, 6) Ukazuje, že jedinou cestou k dosažení pravdy je cesta pokory. Člověk musí především poznat sám sebe, aby byl stálý v pravdě. Sebepoznání je pro člověka východiskem při hledání pravdy. A toto sebepoznání plodí pokoru; když si totiž člověk uvědomí vlastní bídu, cítí se opovrženíhodný. Poznání pravdy se dělí na tři části. Nejprve člověk hledá pravdu ve svém nitru tím, že se učí sebepoznání. Vědom si vlastní slabosti, stává se ohleduplným a milosrdným vůči druhým lidem; tehdy hledá pravdu v bližním tak, že k němu přistupuje s milosrdným soucitem. Nakonec hledá pravdu ve svém nitru a očišťuje své srdce, aby mohl kontemplovat Boha. Nejsvětější Trojice je původcem tohoto nadpřirozeného poznání. Boží Syn, Slovo a Moudrost Otce, se ukazuje lidskému rozumu, který se tísní v těle, zotročen hříchem, slepý z nevědomosti, propadlý vnějším věcem. On ho tedy mocí usměrňuje, rozvážně vyučuje a vede k zvnitřnění. Duše, které Slovo dalo schopnost žít uvnitř, se může považovat za žalobkyni sebe sama a svědčí o pravdě. Tak se pokora rodí z jednoty Slova a lidského rozumu. Potom Duch Svatý přichází navštívit vůli, tu vůli nakaženou touhami těla, ale již pod vlivem rozumu. On ji očišťuje, plní elánem a činí milosrdnou. Je podobná kůži
III.
! 9/2006 – TEOLOGIE JEDNOTY
14 / NOVÉ MĚSTO
9/2006
SLOVO ŽIVOTA NA ZÁŘÍ 2006
S
Kresba: Petr Ettler
„TO SLOVO VŠAK MUSÍTE UVÁDĚT VE SKUTEK, A NE ABYSTE HO JENOM POSLOUCHALI.“ (JAK 1, 22) lova evangelia poskytují život a zároveň vyžadují, aby člověk podle nich žil. Když k nám promlouvá Bůh, jak bychom mohli nepřijmout jeho Slovo? Bible opakuje alespoň 1153krát výzvu k naslouchání slovu. Se stejnou výzvou se obrací Otec na učedníky, když Slovo – jeho Syn – přichází, aby žil mezi námi: „Toho po-
slouchejte!“1 Ale naslouchání, o kterém hovoří Bible, je spíše naslouchání srdcem než ušima. Znamená vnitřně přilnout, poslechnout a přizpůsobit se tomu, co Bůh říká, s důvěrou dítěte, které se odevzdává do maminčiny náruče a nechá se nosit. Právě to připomíná apoštol Jakub ve svém listě: „TO SLOVO VŠAK MUSÍTE UVÁDĚT VE SKUTEK, A NE ABYSTE HO JENOM POSLOUCHALI.“ Je zde patrný ohlas Ježíšova učení, v němž se jako blahoslavený označuje člověk, který Boží slovo slyší a zachovává ho2 a který uznává jako svou matku a své bratry ty, kdo slyší a plní Boží slovo3. Jakub se vrací k Ježíšovu podobenství a přirovnává Boží slovo k semínku uloženému v našem srdci. Má být přijato „vnímavě“; ale nestačí přijetí, naslouchání. Jako semínko je určeno k tomu, aby přinášelo plody, tak se má Boží slovo převádět do života. Ježíš to vysvětloval v podobenství o dvou synech. „Ano,“ odpověděl první syn otci, když ho požádal, aby šel pracovat na vinici, ale nešel. „Nechce se mi,“ odpověděl druhý syn, ale pak otce poslechl a ukázal činem, co znamená opravdu naslouchat slovu.4 Jako dobrého posluchače označuje Ježíš v závěru „horského kázání“ toho, kdo podle slova jedná v praxi a dává svému životu pevnost domu, postaveného na skále5. „TO SLOVO VŠAK MUSÍTE UVÁDĚT VE SKUTEK, A NE ABYSTE HO JENOM POSLOUCHALI.“ V každém svém slově vyjadřuje Ježíš všechnu svou lásku k nám. Vtělme ji, osvojme si ji a zakusíme, jakou životní moc vyzařuje v nás a okolo nás, když ji žijeme. Nadchněme se pro evangelium do té míry, že se necháme podle něj proměňovat a budeme ho předávat ostatním. To je náš způsob, jak Ježíšovi lásku oplácet. Už to nebudeme my, kdo žije, bude se v nás formovat Kristus. Zažijeme osvobození od sebe sama, od svých omezeností, od našeho zotročení. A nejen to, budeme svědky revoluce lásky, kterou Ježíš, který svobodně žije v nás, vyvolá ve společnosti, do které patříme. „TO SLOVO VŠAK MUSÍTE UVÁDĚT VE SKUTEK, A NE ABYSTE HO JENOM POSLOUCHALI.“ Zakoušely jsme to už od začátků Hnutí v Tridentu během druhé světové války v důsledku častého bombardování. Utíkaly jsme do
protileteckých krytů a braly jsme s sebou jen malou knížku evangelií. Otevíraly jsme ji, četly a domnívám se, že díky zvláštní milosti Boží jsme v novém světle chápaly slova, která jsme slyšely mnohokrát. Byla to Slova života, která jsme mohly převádět do svého života. „Miluj svého bližního jako sám sebe“6. A navzdory šedi a tragédii války, když se lidé takto milovali, znovu se objevil úsměv, klid, smysl života. „Dávejte a dostanete“7. A v důsledku našeho drobného gesta velkorysosti jsme byly obklopeny kilogramy věcí, které jsme pak štědře rozdělovaly mezi potřebné ve městě. Okolo nás postupně vznikalo živé společenství, po několika měsících čítalo asi 500 lidí. Všechno bylo plodem spojení se Slovem, které bylo trvalé, byla to dynamika každé minuty. Byly jsme opojeny Slovem, můžeme říci, že jsme žily Slovem. Stačilo říci: „Žiješ Slovo?“ nebo „Jsi živým Slovem?“, aby v nás stoupla rychlost, s níž jsme podle něj žily. Musíme se vrátit k té době. Evangelium je aktuální pořád. Je na nás, abychom tomu věřili a zakoušeli to. CHIARA LUBICHOVÁ 1. Mt, 17, 5; 2. Srov. Lk 11, 28; 3. Srov. Lk 8, 20–21; 4. Srov. Mt 21, 28– 30; 5. Mt 7, 24; 6. Mt 22, 39; 7. Lk 6, 38. NOVÉ MĚSTO
/ 15
9/2006
Koláž: Valerio Spinelli
Roberto přiznává, že ani nečekal, že si ho opravdu přečtu. Ptá se na můj názor: „Ale pravdivý...“ říká a dívá se mi do očí. Tak jsem mu ho řekl a dodal, že když napíše něco dalšího – talent jistě má – budu rád, když se na to budu moci zase podívat. Roberto je šťastný. Nabízí mi kávu a dodává: „Víte, odcházím odtud, našel jsem místo v T., ale chtěl bych vám nechat svůj mobil a mail, a pošlu vám další články.“ Stalo se. Roberto dodržel slovo a poslal mi další článek o tom, co se děje ráno v baru. V podstatě stačí špetka zájmu, aby se část města „zbarvila“.
ŽIVOT ZE SLOVA PUNKOVÁ DÍVKA e třiadvacet hodin. Po hodině čekání nastupuje rozlícený dav do autobusu. Tíživá atmosféra. Čtyři mladí lidé vtrhli dovnitř, rozložili se na podlaze. Nespokojenost spolucestujících jim byla lhostejná. Hlasitě hovořili, pili pivo, nahlas se smáli. Byli už opilí. Pozoroval jsem je z koutku, do kterého se mi podařilo se uchýlit, a smutně přemýšlel o tak promarněném mládí. Hluk pokračoval: ani jeden ze čtyř mladých lidí se nechtěl zvednout, aby mohli na zastávce nastoupit noví cestující a vystoupit ti, kteří dojeli do cíle. „Děláme, co se nám zachce,“ hulákali, „v této p... společnosti!“ Jeden z nich, možná kápo, se zvedl a postavil se vedle mne. Raději bych se do toho nemíchal a snášel nepříjemnou cestu, byl jsem dost unavený. Ale něco mi nedalo, abych se stranil. Pošeptal jsem mu do ucha: „Proč nepřesvědčíš své přátele, aby se postavili, nevidíš, jak to všem vadí?“ Očekávám příkrou odpověď. Mlčí a po chvíli se rozhlédne kolem sebe a skupina se zvedne. Nejkurážnější dívka se ocitla vedle mne. Lidé jsou vyděšení a ani nedutají. Klidně říkám dívce: „Jsi unavená, viď? I tvoji přátelé. Odkud jsi?“ A ona mi vypráví, že je z Perugie, že se jí život protiví, o společnosti ani nemluvě, toulá se bez cíle světem, hledá štěstí. Nevím, co by ji povzbudilo. Jen se usmívám, protože s ní cítím. Někdy máš s někým
J
16 / NOVÉ MĚSTO
soucit, protože je nešťastný, chtěl bys mu pomoci, ale nevíš jak. Mohu jí jen naslouchat. Ani jsem nepostřehl, že se atmosféra uvolnila. Mladí lidé vystoupili. Řekli mi „nashledanou!“, jen mně. Kdoví proč? Že bych pro ně něco udělal? ČÍŠNÍK NOVINÁŘEM oberto pracuje jako číšník v přízemí našeho domu. Někdy velmi brzy ráno tam zajdu na kávu. Mladík s různými náušnicemi ve tváři je tam stále. Vezmu si kávu, zaplatím a jdu. Jednoho dne vejdu a zdraví mě: „Dobrý den, pane profesore.“ Rozpačitě se usmívám. Nikdy jsme spolu nehovořili. Dodám si odvahy a ptám se ho: „Ty víš, co dělám? Kdo ti to řekl?“ Vysvětluje mi, že mě tak jednou pozdravil jeho kolega... Nevzpomínal jsem si. Možná jsem byl ten den méně uzavřený než obvykle, nevím, ale dali jsme se do řeči. Od té doby mě Roberto zdraví, nechce zaplatit, protože se ho ptám, jak se má, a podobné obvyklé otázky, ale opravdu ze zájmu. Pochází z T. a dělá číšníka, aby si přivydělal, protože studuje na univerzitě. Píše do místního časopisu. Jednou ráno se zeptal: „Pane profesore, nechcete si přečíst můj příspěvek? Pak byste mi mohl říci, jak jsem na tom s italštinou.“ Vzal jsem si to a přečetl v metru. Ten chlapec má fantazii, ale italštiny je lepší si nevšímat. Co mu mám říci? Pravdu, aniž bych ho ponížil. Ráno jsem opět v baru s článkem.
R
URAŽENÝ KOLEGA ulturní komisi, ve které několik let pracuji, tvoří vážení, kompetentní a klidní lidé (obvykle). Jeden z kolegů ale má těžkou povahu. Vyřídil jsem mu pozdrav od společného známého a choval se ke mně příjemně, ač jsem sotva přišel. Rádi se zdravíme, sdělujeme si své postřehy. Z mé strany vždy opatrně vzhledem k jeho zvláštnímu temperamentu. Snažím se pracovat ve shodě se všemi nakolik je to jen možné. Není to snadné, protože tento kolega se s ostatními rozkmotřil: nechtěl jsem další roztržku. Vedoucí komise musel odjet a požádal mě, abych ho týden zastupoval. Jistěže to je gesto uznání, jsem rád, ale říkám vedoucímu, že se obávám, že se může někoho z kolegů dotknout, že nevybral jeho. Žárlivost není nikdy daleko, když se pracuje společně... Vedoucí mi odpověděl, abych si nedělal starosti, že tento problém tu není, takže ho zastoupím. Na zasedání komise mě onen kolega chladně pozdraví „dobrý den“ místo obvyklého srdečného „čau“. Říkám si, že jde o černý humor a nic si z toho nedělám. Ovšem v dalších týdnech je to stejné. Hovořím o tom s kolegy: „Urazil se, že jsi přijal tu úlohu. Čekal, že ji dostane on, připadá si kompetentnější než ty.“ Mrzí mě to. Snažím se mu přiblížit, abych mu vše vysvětlil. Marně. Je stále chladnější. Až najednou jednoho dne nečekaně vybuchne přede všemi, obviní mě z kariérismu a podobných „deliktů“. Uvnitř jsem zuřil. Nikdy v životě jsem neusiloval o kariéru, dokonce se mi vždy ošklivil ten, kdo pro ni žil! Byla by to příležitost k nádherné veřejné hádce: mohl bych mu konečně říci, co si o něm myslím a přede všemi mu vysvětlit, že jsem úlohu přijal jen z ohleduplnosti. V poslední chvíli mi přišlo na pomoc evangelium a mlčel jsem. V dalších dnech cítím velkou hořkost. Kolegové mi projevují uznání. Nechávám si ale bolest pro sebe, nemám rád pomlouvání. Za několik měsíců mě „uražený“ kolega vezme stranou a mírným hlasem se omlouvá. Nemám problém omluvu přijmout a znovu ho srdečně zdravit. Myslím, že každý má umět odpouštět. M. V.
K
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
– 9/2006
MARIAPOLI Fota: Peter Šterbak, Dalibor Slavíček a Vít Valtr
LETOS HOSTILA TŘEŠŤ Mariapoli, každoroční setkání Hnutí fokoláre mělo letos prázdninový charakter. Místem konání bylo městečko Třešť zasazené do malebné krajiny Českomoravské vrchoviny.
A
jako na každé Mariapoli – měli jsme vysoké ambice: nechtěli jsme pouze odpočívat, ale naším přáním bylo, aby s námi – asi 180 účastníky – byl v Třešti stále přítomný Ježíš. Vždyť slíbil, že kde jsou dva nebo více shromážděni v jeho jménu, tam je On mezi nimi. Proto jsme si předsevzali, že celý týden prožijeme v jeho jménu, tedy ve vzájemné lásce. A podle slov sv. Augustina „miluj a dělej, co chceš“ jsme pustili uzdu své fantazii. Hned první den jsme na velkém pískovém hřišti uspořádali velké Olympijské hry. Kromě zvládnutí nevšedních „sportovních“ výkonů byly příležitostí více se navzájem poznat. Další dny jsme putovali překrásným okolím pěšky i na kole, prohlédli si díla místních tvůrců betlémů a vyzkoušeli si dokonce řezbářské umění. Navštívili jsme muzeum a okolní historická města. Slunce i množství rybníků přálo koupání. Jeden den jsme měli i odbornou přednášku o potápění s praktickou ukázkou a možností nasadit si na záda kyslíkovou bombu a ponořit se pod hladinu. Pravda, korálové útesy a chobotnice jsme si museli domyslet, protože hloubka byla z bezpečnostních důvodů pouze jeden a půl metru a voda kalná, ale i tak to stálo za to. Protože jsme se na týden stali občany Třeště a farníky zdejší farnosti, chtěli jsme tuto svou příslušnost naplno prožít alespoň malou pomocí při výstavbě hřiště vedle fary. Byly to pěkné chvíle, kdy jsme během práce poznali místního sympatického pana faráře. Další příležitostí seznámit se s místními občany byly odpolední a večerní chvíle dialogu, na které jsme pozvali kromě odborníků, kteří dialog vedli, i zájemce z farnosti. Témata byla různá: „Politika jako služba – křesťan v komunální politice“, „Čistota, vztah chlapce a dívky“, „Nároky dnešní společnosti na rodinu“, „Komunistické vězení – důležitá zkušenost v mém životě“, „Etika, homosexualita“, „Darování a transplantace orgánů, stále společenské tabu?“, „Manželská krize, odpuštění a smíření“, „Dříve než zavolám záchranku“. Ranní půlhodinka rozjímání na téma „Vztah a rozhovor s Bohem“ a každodenní mše svatá byly vrcholy každého dne a vzácnými chvílemi ke ztišení. A poslední den se nám ani nechtělo odjíždět. Vždyť to, co jsme prožili, nebyla jen jednoduchá dovolená. Byl to prožitek města Mariina, kousku společnosti, příslibu toho, jak by společnost mohla vypadat, kdybychom nechali Ježíše kráčet s námi všude a každý den. VÍT VALTR
„ŽIVÝ“ ZNAK PŘI ZAHÁJENÍ OLYMPIÁDY V TŘEŠTI. RÁJ PRO DĚTI Letošní Mariapoli byla také rájem pro děti, tedy pro rodiny s malými dětmi. V plné míře využívaly prostor kolem učiliště, kde byl hlavní „stan“ Mariapoli, v zájmových skupinách za pomoci rodičů rozvíjely své dovednosti při dekoraci svíček a malování triček. Na Večeru talentů se pak konala módní přehlídka. Kluci se na louce zabývali výrobou dřevěných mečů a v řezbářské dílně si mohli zkusit vyřezávání ze dřeva. Jednoho dne se „dům a nádvoří“ hemžily množstvím princezen, králů, vodníků, různých zvířátek a jiných pohádkových bytostí, které se předvedly venku u táboráku. A tentýž večer ještě děti čekalo zdolávání „stezky odvahy“ za úplné tmy. To jsou jistě nezapomenutelné zážitky, které si nejmladší účastníci Mariapoli – kromě duchovního programu, který podobně jako dospělí měli každé ráno – odnesli ve svých srdíčkách domů. Kdybych měla stručně charakterizovat letošní Mariapoli, řekla bych, že byla radostná. Přispěl k tomu velký prostor v objektu, ale i bohatá nabídka programu, která by mohla budit dojem roztříštěnosti, ale nebylo to tak. Každodenní setkávání ve skupinách umožnilo hluboké sdílení. Jsem vděčná Bohu, že byl s námi a naplnil naše srdce svým světlem a svou radostí. MÁRIA VALIGOVÁ
DÍLNA DEKORACE SVÍČEK ZÍSKALA ZÁJEMCE. NOVÉ MĚSTO
/ 17
9/2006 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
JEDNA Z DISCIPLÍN OLYMPIÁDY – DREZÚRA KONÍ.
HOJNĚ VYUŽITÁ BYLA PŮJČOVNA KOL.
GENERACE POSPOLU Na Mariapoli do Třeště přijela také skupina mladých. Lidí mého věku tu však moc nebylo. Nakonec se ukázalo, že program prázdninové Mariapoli naštěstí člověka donutí poznat se s lidmi napříč generacemi – při olympiádě, cyklistických výletech, přednáškách, výtvarných dílnách. Takové zážitky mně často během roku chybí. Každý večer bylo navíc možné zajít do útulné čajovny, kterou připravili a provozovali gen 3. A ti, kterým se ještě ani potom nechtělo jít spát, mohli sledovat různé filmy nebo hrát volejbal. Mariapoli v Třešti byla tedy opravdu prázdninová a přitom jí nechyběl důležitý duchovní MAGDALENA ETTLEROVÁ rozměr.
ciplíny chtěly absolvovat i několikrát. Nejvíce se mi líbila disciplína s koněm. Každé družstvo dostalo deku a mělo představit porotě co nejoriginálněji koně s jeho doprovodem a vším, co fantazie účastníků vymyslí. Takže kůň či celé spřežení vezli jezdce, táhli kočár, počítali, cvičili. Vždy večer jsme s Viktorem promýšleli program následujícího dne, k jakému výletu se přidáme, zda půjdeme s ostatními či sami. Lákavé bylo koupání v krásném rybníku s čistou vodou, obklopeném lesem, který jsme měli skoro jen pro sebe, to byl zážitek. A také nabídnutý výlet autem do Slavonic, Dačic a Telče se zastavením v Kostelním Vydří, kde se naše pětičlenná posádka z auta bez domlouvání sešla na delší chvíli duchovního ztišení v kostele. Návštěva Telče byla takový malý Boží dárek, protože při výletu předchozí den jsme si kvůli odjezdu vlaku už nestihli město prohlédnout. Při výletu autem jsme pak na jeho prohlídku měli času dost. V Praze normálně nemáme moc šancí jít si s Viktorem večer někam spolu sednout. Tak jsme zde alespoň jeden večer využili příležitost a šli do stylové mariapolní čajovny na dobrý čaj s pozornou a milou obsluhou. Každodenní ranní duchovní program a mše svatá byly tím správným startem do nového dne. A večerní besedy také stály za to. Při besedě o manželských krizích, odpuštění a smíření jsem byla vděčná za nabídnutá svědectví jak z videa, tak darovaná živě s velkou láskou a taktností. Chceme poděkovat za týden prožitý v Ježíšově přítomnosti skrze úsilí všech milovat. A také za skrytou práci všech, kteří Mariapoli zajišťovali v „zákulisí“. JANA A VIKTOR FRIEDOVI
PĚŠÍ PUTOVÁNÍ Každý den po mši svaté a dopoledním duchovním programu jsme v počtu kolem dvanácti putovali krásnou krajinou, abychom ušli deset až patnáct kilometrů. Byli jsme jako symbol putující církve. Pán Bůh nám posílal do cesty různé obtíže, které jsme museli překonávat: silnou bouři s blesky a krupobitím, žár slunce až k zalknutí, fyzickou námahu, někdy hlad a žízeň a různé jiné obtíže. Ale potkávaly nás i krásné věci: působivé rozhledy po nádherné krajině, sbírání hub a jahod... Nejkrásnější byly ale ohledy, které na sebe měli lidé. Rychlí se snažili přizpůsobit slabým, slabí napínali své síly, aby zbytečně nezdržovali, když se někdo ztratil, snažili se ho ostatní najít. Byla to vlastně škola lásky v praxi, kdy jsme mohli uplatňovat to, co jsme se během duchovního programu naučili teoreticky. Je totiž lehčí naslouchat krásným a pravdivým řečem o obětech, které je třeba přinášet, ale těžší je uvádět tyto věci do praxe. JIŘINA BALKOVÁ TÝDEN V JEŽÍŠOVĚ PŘÍTOMNOSTI Zvažovali jsme s manželem, zda letos na prázdninovou Mariapoli v Třešti jet či ne. Máme totiž už přes rok u nás doma moji 93-letou maminku, o kterou se starám. Na červenec máme vždy domluvené „prázdniny“, kdy o ni na chalupě pečují moji sourozenci a my máme možnost tuto dobu využít na dovolenou. Ale není snadné vymyslet kam jet. Je možné najít na jednom místě jak hezké a zajímavé prostředí pro odpočinek, tak i společnost milých lidí, duchovní podporu a každodenní mši svatou? Nakonec zvítězila myšlenka jet do Třeště a nelitujeme toho. Letošní prázdninová Mariapoli byla pro nás darem a odpočinkem po stránce fyzické i duchovní. Každý si mohl vybrat, na co měl chuť a náladu. Panovalo ovzduší velké svobody, vzájemné lásky a respektu. Hned první den při Olympijských hrách jsem obdivovala lásku a pozornost všech sportovců, bojujících v deseti družstvech, i jejich fantazii. Do bojů bylo třeba zapojit všechny soutěžící od malých dětí až po dospělé. Ale ani nejmladší děti se nenudily, a některé dis-
18 / NOVÉ MĚSTO
A. HOFMANOVÁ A P. B. KOLÁŘ VYPRÁVĚLI SVÉ ZKUŠENOSTI Z UVĚZNĚNÍ ZA SVÉ PŘESVĚDČENÍ.
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
PANORAMA BUDAPEŠTI S DOMINANTNÍ BUDOVOU PARLAMENTU.
Fota: archiv
V JEŽÍŠOVĚ REŽII Manželka Anna nastoupila v květnu do nového zaměstnání, a proto s tím, že by si mohla vzít dovolenou začátkem července a ještě ve vybraném termínu, jsme příliš nepočítali. Proto jsme ani přihlášku na Mariapoli neposlali. V době, kdy se u manželky v práci sestavoval plán dovolených, mi přišlo mailem upozornění, že máme poslední šanci se přihlásit. Jaké bylo naše překvapení, když manželka zjistila, že právě v termínu Mariapoli si žádná z kolegyň dovolenou nebere a my můžeme jet. A když se dobrovolně přidal také náš 18letý syn Jakub a pozval ještě svého kamaráda, kterého dobře známe, rodinná účast na Mariapoli byla domluvena. Mariapoli byla prázdninová a od první chvíle bylo cítit, že účastníci – a bylo nás prý asi 180 s velkým procentem dětí různého věku – si přijeli odpočinout, ale s velkou touhou prožít tento týden společně v lásce a s Ježíšem uprostřed. A to přinášelo velké plody. Měl jsem pocit, že každý jen tak mimochodem chce nabídnout ostatním, čím by je mohl obohatit, potěšit či povzbudit. A tak vznikala velmi pestrá nabídka programů, nezatížená přílišným organizováním, neomezující a přitom umožňující prožít tento týden opravdu aktivně a plně. K tomu nám pomáhalo všechno – krásná příroda Vysočiny s možností koupání i procházek v lese se sbíráním borůvek a jahod, historické hrady Roštejn a Landštejn i města jako Telč, Dačice či Slavonice. Pomáhali místní lidé svým hezkým přijetím Mariapolitů, ukázkou rozsáhlých třešťských betlémů s možností vyzkoušet si, jak se dřevěné postavy do betlémů vyrábějí, i svými názory při besedách o roli křesťana v politice či budoucnosti manželství a rodiny v naší zemi. I autobus nám přijel jako na zavolanou právě ve chvíli, kdy už jsme byli při pěší vycházce trochu unaveni a začali jsme se obávat, zda se stačíme včas vrátit na svědectví P. Bohumila Koláře a spisovatelky Toničky Hofmanové o době komunistické nesvobody. Na programu byla i řada cyklistických výletů. I ty byly vedeny tak, aby se nikdo nezničil a přitom se stačil vykoupat a projet ta místa, která ho zajímala. A tak se skupinky v Ježíšově režii různě dělily a zase spojovaly. Letošní Mariapoli se zkrátka moc povedla. Ježíšova nabídka k žití vzájemné lásky byla velkorysá. Snad jsme ji alespoň z části využili. Bohu díky. PETR DVOŘÁK
– 9/2006
SOVĚTSKÉ TANKY V ULICÍCH BUDAPEŠTI V ROCE 1956.
NEJPEVNĚJŠÍ POUTO Na padesáté výročí založení Božích volontárů se na březích Dunaje koná 16. září 2006 velké světové setkání – Volontarifest. Není to „show“, ale velká „hra“. Vážná „hra“.
J
e únor 1956. Proces destalinizace, který zahájil Chruščev na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, vzbuzuje naději na změnu v lidových demokraciích východní Evropy. V říjnu téhož roku se konají v Maďarsku protivládní manifestace, začínají v Budapešti a rychle se změní ve skutečné povstání. Za svítání dne 4. listopadu vstupují velmi
početná sovětská vojska do hlavního města a krvavě potlačují lidové protesty. Zanechávají tisíce mrtvých. Dramatické události v Maďarsku přitahují pozornost celého světa. 11. listopadu má papež Pius XII. z Říma rozhlasový projev, v němž apeluje mimo jiné slovy: „Bůh! Ať toto nevýslovné jméno, pramen práva, spravedlnosti a svobody zazní v parlamentech, na náměstích, v domovech i na pracovištích...“ Již 15. ledna 1957 odpovídá na tuto výzvu Chiara Lubichová a ztotožňuje se s ní na stránkách právě vzniklého časopisu Citta nuova (Nové město): „Existuje společnost schopná odstranit Boží jméno, Boží realitu, Boží prozřetelnost a Boží lásku z lidských srdcí. Musí přijít společnost, která bude NOVÉ MĚSTO
/ 19
9/2006 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Už na konci března došly s velkou dochvilností přihlášky od více než 9 tisíc lidí z pětašedesáti zemí světa. Po Volontarifestu bude v sobotu 16. září následovat otevřené setkání pro všechny, kteří se budou chtít zúčastnit. V tento den se očekává dalších 2000 osob, nejen z Maďarska, ale i z Polska, Bulharska, Rumunska, České republiky, Slovenska, Chorvatska a dalších východoevropských zemí, například Ruska a Litvy.
schopná vrátit Bohu jeho místo (...). Je třeba vytvořit skupinu lidí různého věku, rasy a životních podmínek, spojených nejsilnějším poutem, které existuje, totiž vzájemnou láskou, kterou nám zanechal jako závěť Bůh, když se stal umírajícím člověkem (...). Svět potřebuje autentické Ježíšovy učedníky, kteří by ho dobrovolně následovali (...), armádu dobrovolníků, protože láska je svobodná.“ To byla první jiskra, ze které se rozhořel jeden z inovačních výrazů Hnutí fokoláre, Boží volontáři. VOLONTARIFEST Není tedy náhoda, že se na počátku letošního podzimu sjedou tito volontáři a volontárky ze všech koutů světa do Budapešti na oslavu padesátého výročí svého vzniku. Jsou to laici, kteří se nadchli pro spiritualitu a ideál jednoty a chtějí veřejně svědčit o křesťanské víře. Se všemi důsledky, které z toho plynou v etické, sociální i občanské oblasti. Nelze si nepřipomenout evangelní podobenství o dělnících na vinici, které čteme u Matouše a na které se odvolává papež Jan Pavel II.: „Předkládá našemu zraku obrovskou vinici Páně a množství lidí, mužů i žen, které povolává a vysílá, aby na ní pracovali. Vinice je celý svět, který musí být přetvořen podle Božího plánu, aby mohlo definitivně přijít Boží království.“ Stejnou radost nám přinášejí i myšlenky Igina Giordaniho, který prorockým pohledem s vysokým citem pro duchovní rozměr už několik desetiletí před Druhým vatikánským koncilem vyzdvihoval živé vědomí prvních křesťanů, kteří se považovali za Boží spolupracovníky, „spoluapoštoly“ nikoli „navzdory“ tomu, že byli laiky, ale právě díky tomu. Dnes je ve více než osmdesáti zemích kolem dvaceti tisíc volontárů, kteří se hlásí k Hnutí fokoláre. Setkání, nazvané Volontarifest, se uskuteční 14. a 15. září 2006 v sále Arény, který pojme více než 11 tisíc účastníků. Aréna je harmonicky projektovaná stavba s dokonalou organizací.
20 / NOVÉ MĚSTO
VE SLUŽBÁCH LIDSTVU Volontarifest chce – podle svého názvu „Boží dobrovolníci: 50 let ve službách lidstvu“ – poukázat na dopad života volontárů na pozemskou realitu, zdůraznit jejich úsilí sloužit lidem v mnoha oblastech, v nichž žijí. Otevřený den má jako téma: „Mnoho výzev, jeden návrh: univerzální bratrství.“ Dnešnímu světu, který je plný výzev ve všech oblastech – od ekonomiky po právo, ekologii či komunikaci – bude předloženo univerzální bratrství jako možná cesta k dosažení míru mezi lidmi a respektu k přírodě. Během programu bude jedno odpoledne věnováno velké slavnosti, kdy se na pódiu budou střídat účinkující z pěti kontinentů se svými zpěvy, tanci a divadlem, kterými chtějí přiblížit historii a ducha jednotlivých kultur. Jindy zas proběhne udělování mezinárodní ceny v mezinárodní soutěži vizuálního umění (malba, sochařství, grafika, fotografie a video) pod názvem Bratrství, která byla vyhlášena na konci roku 2005 jako příležitost pro umělce, aby mohli předvést něco z té krásy, která je vždy „znamením“ Boha. A konečně bude také zahájen projekt „Bratrství s Afrikou“ jako možnost pro mno-
ŽENY V TYPICKÝCH KROJÍCH. hé africké přátele, aby se rozvinula kvalifikovaná pomoc jejich zemím, které často přežívají za dramatických okolností. Projekt bude poskytovat stipendia dospělým a mladým lidem bez prostředků, kteří chtějí zvýšit své vzdělání na univerzitách nebo ve specializačních profesních kurzech s tím, že pak ve své zemi alespoň několik let zůstanou.
Fota: archiv
DĚTI V TYPICKÝCH KROJÍCH.
PAMÁTNÍK TISÍCILETÍ NA NÁMĚSTÍ HRDINŮ.
OTEVŘENÉ STAVENIŠTĚ Pro přípravu tak velké akce, jako je toto zářijové setkání, bylo vytvořeno několik pracovních skupin v Itálii i Maďarsku. Tvoří je profesionálové různých oborů: architekt pro uspořádání velkého pódia a další umělci; scénograf, režisér, zvukař a překladatelé (předpokládá se simultánní tlumočení do 26 jazyků), technici a tak dále. Setkání by nemělo takový vývoj a smysl, kdyby nebylo volontárů, kteří zaslali své návrhy, umělecká vystoupení a hlavně prožité zkušenosti ze všech koutů světa – ze severu i z jihu – jako živou a konkrétní odpověď na bídu, lidskou osamělost, mnohdy zdrcující a bolestný nedostatek jednoty dnešního člověka. Je to velká „hra“ (můžeme-li to tak nazvat), v níž si je každý vědom své zodpovědnosti, i když každý zastává jiný úkol a pracuje jiným způsobem. Velká „hra“ by se měla odehrávat i na zářijovém setkání, až bude dar slova, gesta nebo uměleckého vystoupení nabízený účinkujícími na pódiu přijat a darován dál všemi přítomnými v obrovském hledišti. Všichni se budou považovat za aktéry a svědky dobrodružství, které je mnohem víc než lidské, protože hledí k nebi a přitom má hlubokou účast na pozemských záležitostech. Chtěli bychom zkrátka prožít v rozměrech světové rodiny bratrství, schopné zbourat hradby oddělující „stejné“ od „jiných“, „první“ od „posledních“. Sen, který se každý volontár snaží denně realizovat, je totiž skutečná kulturní a politická revoluce, protože svět více než kdy jindy potřebuje Boží přítomnost. PAOLO SINISCALCO
ZDRAVÍ
A PROČ UMÍRÁ
T
uberkulóza – onemocnění známé od dávnověku – se s nástupem průmyslové společnosti stala vážnou pandemií. V devatenáctém století se šířila hlavně ve velkých, přelidněných, chudých městských částech bez elektřiny a hygienických podmínek. Díky lékařskému pokroku v oblasti mikrobiologie, který vyvrcholil v roce 1882 objevem bacilu TBC v práci Roberta Kocha, byl splněn první krok, aby mohl být vyvinut lék na nemoc, která způsobila mnoho úmrtí a těžká postižení. K definitivnímu vítězství dochází okolo roku 1960 objevem specifických antibiotik proti tomuto bacilu, i když zlepšení hygienických podmínek, přiměřená výživa a další lékařská péče a chirurgické zákroky určitým způsobem pohromu zažehnaly. Dnes se výskyt případů onemocnění TBC v bohatých zemích stále snižuje: 63 tisíc úmrtí na TBC v Evropě bylo v daných případech způsobeno současným nakažením HIV. Jak je tedy možné, že prestižní britský časopis The Lancet uvádí, že dějiny tuberkulózy jsou vědeckým, lékařským a politickým selháním? I když už od roku 1933 byla nemoc prohlášena za globální ohrožení, reakce na to je až dosud pomalá a nepřiměřená, pokračuje nedávný úvodník. Ještě dnes umírají každý rok dva miliony lidí v důsledku tohoto onemocnění, především v Africe a v nejchudších zemích, kde přetrvává podvýživa. K této tragické skutečnosti přispívají: hlad; současná nákaza virem HIV, který jak známo snižuje obranyschopnost organismu; výskyt nových kmenů bacilu, které jsou odolné na dnes užívaná antibiotika. Vyznělo tedy úsilí odstranit nemoc jak v rovině ekonomicko-sociální, tak v rovině lékařské vědy naprázdno? Aby úsilí zmařeno nebylo, zavedla WHO (Světová zdravotní organizace) novou strategii: Stop TBC. Předpokládá posílení zdravotních služeb v oblastech epidemie; ekonomičtější a rychlejší diagnostická vyšetření; vývoj vakcín a nových léků, schopných ničit odolné kmeny Kochova bacilu. Pokud bude tento plán naplno dodržován, do roku 2015 bude vyléčeno 50 milionů lidí, sníží se výskyt onemocnění na polovinu a nakonec bude zachráněno 14 milionů životů. Náklady na celou akci se pohybují okolo 56 miliard dolarů. Neměl by to být velký ekonomický problém, když si uvědomíme, že se ve světě utratí dvě miliardy dolarů za zbrojení. Pokud se plán neuskuteční, víme už, kdo zemře a proč.
OSTEOPORÓZA Devět žen z deseti ví, co je osteoporóza, ale jen 36 ze sta pravidelně podstupuje vyšetření, které měří hustotu kostí na základě koncentrace vápníku. Vyplývá to z průzkumu, který udělal Renato Mannheimer z Manners Ardi, do něhož bylo zapojeno více než 1600 žen ve věku nad padesát let. „Je to ‚podceňovaná a málo léčená‘ nemoc i přes hlasy, které se zvedají na mezinárodní úrovni,“ definuje osteoporózu Antonina Ficalora Galante, předsedkyně AIPOS (Sdružení italských pacientů osteoporózy). Sdružení AIPOS zahájilo kampaň zaměřenou v Itálii na ústavní orgány, aby osteoporóza byla uznána jako společensky vysoce omezující nemoc. Následovat budou veřejné aktivity zaměřené jak na prevenci tak na léčbu, aby bylo zajištěno bezplatné vyšetření a léky všem ohroženým lidem. Dalším projektem sdružení je zřídit ve Florencii Centrum pro osteoporózu. Není to náhodná volba. Nedávno totiž pracoviště Univerzity toskánské metropole objevilo genetický původ osteoporózy a dalších onemocnění kostry díky skupině endokrinologů vedené prof. Marií Luisou Brandi. V krátkém rozhlasovém šotu na zahájení preventivní kampaně o nutných krocích k zabránění nemoci se zmiňuje: užívat vitamin D, provozovat sportovní činnost, jíst zdravě a sledovat potřebné množství vápníku ve stravě, nekouřit... A. N.
Fota: archiv
KDO
– 9/2006
JAK NEMOCI NEJLÉPE PŘEDCHÁZET? Nejlepším předpokladem pro bezpečné stárnutí našich kostí je pevná kostra vybudovaná v prvních třiceti letech života. Nejefektivnější je v tomto směru kombinace zdravé výživy s dostatkem vápníku a dalších minerálů a pravidelné cvičení. http://www.ordinace.cz/clanek/osteoporoza/
ANDREA F. LUCIANI NOVÉ MĚSTO
/ 21
9/2006 – INSPIRACE A SOUVISLOSTI
OPUŠTĚNÝ: TVÁŘ BOHA-LÁSKY A CESTA PRO LIDSTVO 1. Č Á S T Tato meditace o biblickém významu opuštěnosti, kterou zakoušel Ježíš na kříži, byla předložena skupině biskupů, sympatizujících s Hnutím fokoláre, na jejich každoročním setkání v Castelgandolfu v únoru letošního roku.
N
ásledující meditace si klade za cíl prohloubit význam výkřiku opuštěnosti v kontextu umučení a jeho závažnost pro chápání Boha Lásky v prvotní církvi. Jak známo, když ve čtyřicátých letech Chiara Lubichová a její první družky poukazovaly na význam výkřiku ukřižovaného Ježíše, nebyl ještě tento detail umučení předmětem biblické exegeze a teologických studií. Teprve mnoho let poté o něm teologové jako von Balthasar, Moltmann, Bulgakov a jiní začali stále hlouběji uvažovat.
VÝZNAM JEŽÍŠOVY SMRTI UKŘIŽOVÁNÍM Výkřik „Eloi, Eloi, lema sabachtani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil,“ je zachycen v Markově (15, 34) i Matoušově evangeliu (27, 46). V těchto dvou evangeliích se jedná o jedinou větu, kterou Ježíš na kříži pronesl, a exegeté se domnívají, že už byla přítomna ve starším vyprávění o umučení, které Marek ve svém evangeliu přejímá. Chceme-li dobře pochopit důležitost a význam tohoto výkřiku, je třeba si především uvědomit smysl, jaký v té době měla smrt ukřižováním. Ježíš totiž nezemřel stětím jako Jan Křtitel, ani ukamenováním jako Štěpán, ale na kříži. V římské říši, jak známo, byla smrt ukřižováním vyhrazena vzbouřeným otrokům,
22 / NOVÉ MĚSTO
těžkým provinilcům a politickým zločincům. Měla veřejný charakter: odsouzený si musel sám odnést před zraky davů ulicemi města příčné břevno, na které byl pak pověšen. Ukřižování se konalo podél cest anebo na kopcích, vždy na očích všem, ale mimo město. Smrt ukřižováním tedy s sebou nenesla jen kruté utrpení, hanbu a pocit osobního ztroskotání, ale i vyloučení ze společnosti i se všemi bolestnými důsledky, které podobná exkomunikace přinášela. Ježíš byl odsouzen římským místodržitelem na žádost představitelů židovských náboženských autorit, které samy neměly právo trest smrti udělit. V tehdejším židovství měla velmi pravděpodobně smrt ukřižováním z vůle politické autority také náboženský význam. Na ukřižovaného mohla být vztažena strašlivá slova: „Ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem.“ (viz Dt 21, 22–23) Kříž jako zlořečení mohl být chápán ve smyslu vyloučení z Boží smlouvy, a tudíž jako vzdálení se Bohu a jeho lidu. V listu Galatským potvrzuje Pavel tuto interpretaci ukřižování: „Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘“ (Gal 3, 13) Je nemyslitelné, že by Ježíš tento význam neznal. Od chvíle, kdy nabyl jistoty, že bude odsouzen k smrti na kříži, musel vejít do hrozné temnoty, do temnoty Božího mlčení. Tato temnota ho doprovázela po celé jeho umučení. Tuto temnotu naznačuje postupné opouštění: učedníci spí v Getsemanské zahradě a pak utečou; lid, který mu byl předtím nakloněn, ho nyní spolu s náboženskými autoritami odsuzuje a k tomuto sboru se dokonce přidávají i zločinci. I vesmír se účastní tohoto dramatu skrze zatmění plasticky popsaném v evangeliu. Ježíš je svlečen ze svých šatů, cítí stud.
Pak zakouší samotu samot: nepřítomnost Boha. Je ukřižován na Kalvárii, za hradbami Jeruzaléma. Umírá mimo svaté město, mimo Boží obec, mimo místo zasvěcené Pánu (viz Žid 13, 12), kde může pobývat jen zbožný. Jeví se jako bídák a bezbožník. Ve svém utrpení tedy Ježíš prochází celou škálou lidské úzkosti a prožívá samotnou smrt ve znamení Božího mlčení a nepřítomnosti. Jeho výkřik je nejvyšším vyjádřením této temnoty, která na něj útočí a která jej pohlcuje. Bůh, o kterém Ježíš zvěstoval, že je blízký, se najednou jeví vzdálený a nepochopitelný ve svém jednání. Exegeté však upozorňují na to, že strašlivou zkušenost „odmítnutí Bohem“ a „opuštěnosti“ nelze omezovat na nějaký prchavý okamžik, který Ježíš prožil na kříži. Výkřik opuštěnosti není jen náhodná historická zmínka o výkřiku, který vydal před smrtí, ale vyjadřuje také, a to především, prvotní a nejhlubší význam celého jeho umučení a samotné smrti na kříži. Když Pán ukázal Chiaře Lubichové hned u zrodu Hnutí fokoláre tajemnou duchovní ránu, která se skrývá v tomto výkřiku, už od začátku zaměřil její pozornost na vrchol své bolesti tím, že přitáhl pozornost na nejintimnější a nejbolestnější moment svého umučení. Nyní si jasněji uvědomujeme, že to byla neobvyklá milost, vztahující se k cílům Díla, které mělo teprve vzniknout a jehož cílem je jednota. V této ráně totiž byla skryta nejhlubší a nejútěšnější odpověď na temnoty současného, minulého i budoucího lidstva. MOTIV SPRAVEDLIVÉHO TRPÍCÍHO Církev zrozená ze setkání se Vzkříšeným nemohla mluvit o Ježíšově smrti ukřižováním, aniž by dala na vědomí, že bez ohledu na zdánlivý opak je tato smrt ve skuteč-
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
nosti v souladu se Svatým Písmem, a tudíž i s Božími plány. Příběh o umučení je vskutku naplněním biblických příslibů, které se vyskytují zejména v písních o služebníku Hospodinově v Izaiášovi a v žalmech nářků spravedlivého trpícího. Jak víme, tentýž výkřik opuštěnosti je prvním veršem žalmu 22. V příběhu o umučení tak Ježíš dostává rysy nevinného spravedlivého, který je odsouzen k smrti. Evangelisté napovídají, že jeho osud je podobný osudu mnoha spravedlivých ve Starém zákoně, kteří byli pro svoji věrnost Hospodinu pronásledováni. Stejně jako ve vyprávění o mučednících (například v první knize Makabejské nebo v knize Moudrosti), odmítá se Ježíš ospravedlňovat a nečeká Boží zásah v tu chvíli, ale až v Životě po smrti. Ukřižovaný tedy ve skutečnosti není zlořečený, ale připojuje se do řady spravedlivých ze Starého zákona, kteří byli odsuzováni, i když byli nevinní. Musíme si uvědomit jeden fakt: Ježíš, který kázal, že je Mesiáš očekávaný Izraelem, je většinou náboženských autorit odmítán. Není odsouzen neznabohy, nepřáteli Mojžíšova zákona, ale naopak jeho strážci. To oni zpochybňují a odmítají tuto jeho mesiášskou identitu a jeho vztah k Bohu: „Ať nyní sestoupí s kříže ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“ (Mk 15, 32) Jeho smrt tedy nabírá na další dramatičnosti: když Bůh nezasahuje, zdá se, že se zříká solidarity s tím, který vystupoval jako jeho poslední Posel a hlásal jeho definitivní blízkost. Ježíš už nechápe jednání svého Otce, už nevidí jeho přítomnost a umírá ve výkřiku opuštěnosti. Markovo evangelium přináší tento výkřik jako slova Ježíše samotného, ne jako citát ze žalmu. Někteří exegeté tvrdí, že tomu tak není náhodou. Žalm se totiž uzavírá chválou a poděkováním Bohu, zatímco evangelista jako by napovídal, že Ježíšův výkřik je třeba brát doslova. V každém případě odhaluje vnitřní rozervanost, hroznou „noc Boha“, do níž svým utrpením vstoupil a která jej doprovázela až ke smrti. Ježíš totiž před smrtí nedostal žádnou útěchu, prožíval celé své umučení v pouhé víře. Odpověď od Otce samozřejmě přišla, ale až ve smrti samé, ve vzkříšení. JEŽÍŠOVO SYNOVSTVÍ Vedle dramatu samoty, bolesti a vnitřní temnoty, které prožíval Ježíš na kříži, je zde však ještě jeden příběh, příběh lásky mezi
Kristem a jeho Bohem. V naprosto ojedinělém vztahu s Bohem ho Kristus nazýval Abba, Otče. Po celý život žil Ježíš v totální lásce k Bohu, svému Otci, a k nám. V tomto svém vztahu k Bohu vždy nalézal sebe, své vlastní synovství. Právě prožívání tohoto vztahu ho činilo tak odlišným a jedinečným: skutečným Synem Božím, který se stal člověkem. I na začátku umučení trvá evangelista Marek na zdůraznění Ježíšovy synovské poslušnosti vůči Otci: „Otče... ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ (Mk 14, 36)
MARKO IVAN RUPNIK: POHLED NA TVÁŘ UKŘIŽOVANÉHO
Nyní však toho Boha, jehož blízkost – a zvláště blízkost k vyvrženým – během svého veřejného vystupování hlásal, cítí jako vzdáleného. A přece Ježíš dál důvěřuje Otci, který přestal naslouchat, dál se k němu upíná, i když Otec nyní mlčí. V nejzazší opuštěnosti volá „Bože můj,“ ještě prosí Boha jako jediného, od kterého očekává odpověď, poté co ho všichni opustili. Jeho výkřik odhaluje jeho naprostou bezmocnost a zmaření, přesto je však stále
– 9/2006
upnut k Bohu, ještě očekává, že od Toho, kterého s mimořádnou důvěrou nazýval Abba, dostane sebe sama. Jeho umučení vrcholící v opuštěnosti je tedy chvílí nejhlubšího vyjádření jeho přilnutí k Bohu, vrcholem jeho lásky a jeho jednoty s Otcem. Právě proto je to nejjasnější projev jeho synovství. Když se cele odevzdává Bohu ve chvíli, kdy už ho nevidí jako svého Otce, plně uskutečňuje a ukazuje ve svém lidství to, čím je od věčnosti: věčným Synem. Markovo evangelium poznamenává, že setník, který stál pod křížem a viděl ho takto skonat, prohlásil: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží!“ (M 15, 39) Těmito slovy evangelista vyzývá všechny, aby se podívali, jak Ježíš umírá, aby v Opuštěném, na Otci naprosto závislém, zcela otevřeném a Bohu věrném Ježíšovi spatřovali Syna Božího. Exegeté upozorňují na to, že Boží mlčení, které zakoušel Ježíš na kříži, je paradoxně chvílí, kdy ho Otec vede k naplnění jeho úlohy Spasitele a kdy ho plně plodí jako Syna Božího i v jeho lidství. Otec, který chce, abychom byli spaseni, nechá toho, kterého k nám poslal, v našich rukou a nechá jej ukřižovat. Na vrcholu jeho bolesti dovolí, aby vtělený Syn v sobě zakusil i vzdálení Boha, které si lidstvo způsobilo hříchem. Jedině tak už nebudou lidé nikdy opuštěni a Duch jim bude dán bez omezení. Plným přijetím vůle Otce, kterého miluje, splňuje Ježíš spasitelské poslání a účastní se svým tělem na oslavě lidstva, kterou Otec tvoří skrze něj, na svém znovuzrození vzkříšeného Božího Syna. „Ty jsi můj syn, dnes jsem tě zplodil,“ praví verš druhého žalmu, který uvádějí Skutky apoštolů ve vztahu ke vzkříšení. (viz Sk 13, 33) Opuštěnost, kterou Ježíš prožíval na kříži se tak jeví jako druhá tvář vzkříšení, jako okamžik, kdy Ježíš ve vztahu k Otci plně vyjadřuje v solidaritě s lidstvem svoji synovskou identitu, a tak naplňuje své poslání: otevřít všem lidem Otcovu náruč. „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24, 26) říká Vzkříšený Kristus učedníkům na cestě do Emauz. Bylo to totiž skutečně nutné (Lk 13, 33; 17, 25) pro naše hříchy, ale také, a to zejména, pro velkou lásku Otce a Syna k nám. (pokračování) MICHEL VANDELEENE A GÉRARD ROSSÉ NOVÉ MĚSTO
/ 23
9/2006 – U ŠÁLKU ČAJE S CARLEM CARRETTIM...
DIALOG O BOHU,
Foto: archiv
KTERÝ PŘICHÁZÍ
CLAUDIO CASOLI A CARLO CARETTO
Z rozhovoru Claudia Casoliho s bratrem Carlem Carrettim, který byl publikován v italském časopise Citta nuova v roce 1971.
N
a dřevěném stolku je napsáno: „Poustevna sv. Eliáše“. Stará maličká stáj, nad ní vyhloubený prostor pro pastýře: jedna z pousteven malých bratří z Bratrstva Utrpení na Subasiu. Bratr Carlo mě vede dál. Nedávno se vrátil z pouště a přinesl v mošně rukopis knihy „Bůh, který přichází“. Píšete: „Jedna z nejběžnějších chyb, které se může dnešní křesťanství dopouštět, je ztotožňování evangelního poselství se společenským vývojem, kulturou a vkusem doby.“ „Jsem přesvědčen, že ztotožnění evangelia s výzvou k osvobozování národů z něj dělá
24 / NOVÉ MĚSTO
ideologii, zatímco evangelium přesahuje jakoukoli ideologii. Je zaměřeno přímo na člověka, aby ho osvobodilo od vášní, od temnoty jeho existence, od věcí, které ho zatěžují. Je jasné, že i chudý člověk může být kapitalista, pokud se neosvobodí od svého egoismu, může být rasista, jestliže se považuje za nadřazeného nad druhým, může být kolonialista, jestliže zneužívá toho, kdo je ještě ubožejší než on. Teď musíme všichni dospět k přesvědčení, že ideologie nejsou důsledné. Jen vnitřně osvobození lidé mohou vytvořit svobodnou společnost.“ Jak se můžeme dnes modlit uprostřed chaosu a povrchnosti, které nás obklopují? „Modlit se znamená stále víc chápat, že Bůh je Otec a my jsme děti. Když otec a děti spolu hovoří, je doma pokoj. Modlitba je tento pokojný rozhovor. Modlit se neznamená opakovat mnohá slova. Ježíš ujišťuje: ‚Otec ví, co potřebujete.‘ Dokud je někdo přesvědčen, že modlitba spočívá v mluvení a konání, zůstává stát u dveří. Modlit se zna-
mená zastavit se, očekávat Boha, který přichází, i když pak uvnitř nevíme, co mu máme říci. On bude hovořit, On se nám zjeví. Slíbil to a ujišťuje nás o tom Jan: ‚Kdo mě miluje, tomu se zjevím.‘ (srov. Jan 14, 21)“ Co může dělat dnešní člověk, aby vnímal krok Boha, který jde blízko něj? „Myslím, že velká cesta, na které se Bůh dává dnešnímu člověku poznat, je chudoba. Dnešní chudoba – alespoň v rozvinutých zemích – už není ta dřívější chudoba projevující se hladem, ale zjištění naší krajní omezenosti. Existuje bolestnější typ chudoby: neschopnost být spolu, falešnost vztahů, prázdnota slov, vzájemný strach, nedůvěra, krajní chudoba našeho způsobu lásky (erotismus je výsměch), smrt číhá na každé silnici. Dnešní člověk je nucen objevit, že není stvořitel a už vůbec ne bůh, jak si vymýšlí marxismus, ale ubohý pocestný. Možná prožíváme vigilii velké duchovní epochy. Když vypijeme až do dna naši slabost, naše zoufalství, naši bolest, náš hřích, naši smrt, tehdy už nebudeme protestovat z lidské bídy, ale změníme se díky objevu Boží lásky.“ Jste neochvějně přesvědčen, že Bůh se zjeví skrze ztrátu, bolest, pohoršení, slzy? „Může to být bolestné, ale je to tak. Bohatý člověk, tedy takový člověk, který nic a nikoho nepotřebuje, který si je sebou jistý, který má vždy pravdu, který je vzdělaný, zdravý, nikdy nemůže pochopit, kým ve skutečnosti je, ani zda opravdu existuje Bůh, protože necítí tuto potřebu. Když něco z toho ztratí, pak objeví svou nicotnost, svá omezení a bude schopen pláče. V tomto rozpoložení duše se může setkat s Bohem, objevit existenci bratra, který trpí, pláče, má nouzi. Tehdy pochopí církev, v níž se nikdo nemůže cítit nevinný a spravedlivý, ale každý se považuje za hříšníka. Věřím, že zkušenost bolesti je jediná velká zkušenost, kterou můžeme prožít všichni a o kterou nás Bůh nepřipraví. V evangeliu se říká: ‚Jestliže semeno nepadne do země a nezemře, nepřinese plody...‘ (srov. Jan 12, 24) Když si vzpomeneme na některé bolestné události svého života, uvědomíme si, že bez těchto zkoušek bychom zůstali neplodnými semeny, jistými svou nabubřelou přemoudřelostí ve své hloupé necitlivosti.“ CLAUDIO CASOLI
Reklama na Boha
9/2006
Kamarád doporučil Kamilovi brigádu pro firmu vyrábějící alkohol, ve které si za týden vydělal slušné peníze. „Vy máte stoprocentní image pro naši reklamní strategii!!!“
Vstupní rozhovor mu pozdvihnul sebevědomí.
Když si s chladnou hlavou pročetl smlouvu, došlo mu, že jeho práce bude:
Okamžitě volal zpět a práci odmítl.
poflakovat se v luxusním baru a doporučovat výrobek firmy vrstevníkům.
„Jako abstinent a křesťan nemůžu dělat práci, proti svému svědomí“
Slečna mu nabídla jinou, lépe placenou, dlouhodobou brigádu v zázemí firmy.
TO JE ALE VYNIKAJÍCÍ !
„Reklama na Boha“ se Kamilovi vyplatila.
NOVÉ MĚSTO
PODLE SKUTEČNÝCH PŘÍBĚHŮ PŘIPRAVUJE HELENA FILCÍKOVÁ
/ 25
Foto: archiv
9/2006
SLÁVOU BOHA JE ŽIVÝ ČLOVĚK
T
ato krásná věta je už velmi stará. Pochází z druhého století1. Vždy člověka povznášela, protože mu připomínala jeho mimořádnou hodnotu a důstojnost. Mohlo by tomu tak být i dnes. Ale kolik lidí dnes při vyslovení této věty zamrazí? Je tam totiž jedno slovo, které se může stát pro mnohé výčitkou. To slovo je: „živý“. Slávou Boha je „živý“ člověk. A co ty nedozírné zástupy těch, které moderní člověk o život připravil? Čím jsou oni pro Boha...? Maria krátce po Zvěstování spěchá do jednoho města v judských horách. Přijde, pozdraví a dějí se nečekané věci. Alžbětě se světlem Ducha svatého otevírají oči a v mladé příbuzné objevuje „Matku svého Pána“, šestiměsíční chlapec v jejím lůně se radostně pohne a je naplněn Duchem Svatým, jak už to bylo prorocky oznámeno jeho otci. Z Jana byl sňat závoj dědičného hříchu a octl se v milosti, on, o němž sám Spasitel později prohlásí, že se nenarodil nikdo větší než Jan. Kdo to způsobil? Několik dní staré embryo, jakýsi chumáček buněk, kterému mnozí současníci upírají lidskou identitu, on, embryo, Spasitel světa, už koná věci nedozírné ceny, které zůstanou navždy. Současné lidstvo prožívá obrovský propad lásky k životu. Šíří se „civilizace smrti“. Otevírá se před námi „odpadový koš života“, kde končí jako v bezedném moři lidská embrya a interupcemi ukončovaný život. Obsah tohoto „odpadového koše“ se stal pro současného člověka už bezcenným. Ti, kdo tam skončili, jsou navždy odepsáni. Matka Tereza z Kalkaty ale často vyhrabávala z hromad odpadků odhozená novorozeňata a mnoho se jí jich ještě podařilo zachránit. Jaké to měla oči? Proč to dělala? Byla hluboce spojena s tím, kdo hledí na člověka jiným pohledem.
26 / NOVÉ MĚSTO
Člověk žije proto, že Bůh jednou řekl člověku svoje „ano“. „Boží Syn Ježíš Kristus... nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, ale u něho je pouze ‚ano‘! Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje ‚ano‘.“ (2 Kor 1, 19– 20) I na to poslední embryo, které člověk odhodil, Bůh hledí s nevýslovnou, neodvolatelnou láskou. Apoštol Pavel to líčí takto: „(Bůh) si nás v něm (v Kristu) vyvolil ještě před stvořením světa. Ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil,abychom byli přijati za jeho děti.“ (Ef 1, 4–5) Takže každý lidský jedinec, i ten, kterého člověk odhodil, je od věčnosti, už před stvořením světa, přítomen v milujícím srdci Božím jako milované dítě. Co mohou čekat od Boha všichni ti, kdo skončili „v lidském odpadovém koši“ a stali se pro člověka bezcennými? Vždyť Bůh i pro ně vyřkl svoje neodvolatelné „ano“! Sám Ježíš nám dává odpověď: „Já vím, že jeho příkaz je věčný život.“(Jan 12, 50) Tedy – pro ně. Nějaké náhradní, nouzové řešení? Ne – spása! Vždyť „povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské. Proto musíme být přesvědčeni, že Duch Svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství (které je jediným zdrojem spásy) způsobem, který zná Bůh (RN 22)“. Matka Tereza tedy právem a průkopnicky vyhrabávala novorozeňata z hromad odpadků. Asi dobře rozuměla tomu, který s láskou pohleděl na celý „odpadový koš“ a svou vítěznou mocí otevírá cestu k záchraně i těm, kdo byli připraveni o život, poněvadž se nemohli bránit. Právem tedy i dnes vyznáváme: „Slávou Boha je živý člověk.“ Vždyť přece i dnes „Bůh je láska“. KAREL PILÍK
1. Sv.Irenej, Adversus haereses 4, 20. Žil v letech 140 – 202.
5. září uplyne 130 let od narození člověka, který výrazně ovlivnil výchovu mládeže v naší republice. A to nejen v minulosti. Jeho vliv pociťujeme dodnes. Byl hudebníkem (s Českým pěveckým kvartetem procestoval úspěšně velkou část světa), publicistou a také činovníkem různých sdružení (například jednatelem Umělecké besedy). Jeho význam je ovšem v oblasti pedagogické. Přestože byl odmalička činný v sokolském hnutí, stal se nakonec zakladatelem jiné velké organizace. Nápad sice nebyl původní, inspiroval se v zahraničí, ale postup, který použil pro českou mutaci, byl velmi moderní. Když sepisoval knihu, ve které popisuje zásady této nové organizace, nespoléhal jen na své síly a znalosti, ale spojil se s třiceti odborníky různých oborů. Byl tak dán solidní základ k organizaci, která je dodnes živá a pro mládež přitažlivá. Jméno tohoto zajímavého člověka i název organizace (mezinárodní i jeho českou podobu) zjistíte, když vyškrtáte všechna slova ze seznamu naší osmisměrky. Zbylá písmena tvoří tajenku.
Osmisměrka
H
ALKA ALTÁN ARMÉNIE AUTOMAT CARD DÁRCE DOHODÍ DOPLI ERRATA
A
H
P O K
R
A
Č O V
A
T
E
L
K O
L
O
O Č
I
Í
V
Á
R
T
O A
T
K N
L
L
P T
N D
A O
R O
A
É
Á O A O
T
R
A
P
A
R
T
A
P
L
Č N
R
V
V Í
A
R R
L
P N
T
E
I
P
A
V
Á
K
V M
K O S
A
N
N V
O
I
R
N
L
E
C N
A S
E
L
A
R O K O D N Ó
T
A S
L
H Í
D
Í
I
P
O O S
É O O
H O E
O P O
D D
P K
L
P
V J
I
I
P
A
Š
N U N
L
T
T
Ě
I
K
E
A O D
A
N A
D
A
P U
Á O
Ý
R
Á
D
Í
N
S
O N U
R D
Š
L
B
L
H R O O Á
O
I
A T
P
V
C
L
A
L N
O P
Í
Á
Á
R C K
E
S
E
T
E
I
L
I
D
A
L
P
HALT HLTÁ HONĚNÁ HOTOVÁ KLADE KOALICE KOLOTOČ KOLOVÁ LÉTO
„Dnes chci darovat všechno, co jsem.“
T
PIPO
H O J O
LIDOOPI LOKNA NÁHLE OKORALE ONDRA OPAT OPÍŠE OPOLE OSLEP
A
D
Ě
OTRAPA PARK PATRA PLOVAT PODÉL POHANI POKORA POKRAČOVATEL POLICE
TIPO
S
E
POPRAVA PORADNA PRAVÁK PRAVIDELNÝ PRVOK RAPL SLADIDLO SNÍDÁ SPANÍ
SVOBODA ŠAPITÓ ŠLAPÁNÍ TKÁČI TOPENIŠTĚ TRÁVENÍ VINA VOLIČ
„Ovšem, dal všechno! Nezbylo mu...“
Časopis Hnutí fokoláre Září 2006, ročník 15 (9) Roční příspěvek 330,- Kč Půlroční příspěvek 165,- Kč Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč Bankovní spojení: HVB Bank, cz a.s. č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: RNDr. Irena Sargánková, CSc. Redakční rada: Ing. Jiří Kratochvíl Štěpán Filcík Administrace: Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Tisk: VS Pankrác ISSN 1212-0782 Překlady a redakční spolupráce: P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Křenková PhDr. Drahomíra Syrůčková NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail:
[email protected]
„Nic?“
Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Redakcia Hrobákova 13 851 02 Bratislava, Slovensko Fax: 00421 /7/ 5811235
Jak zvláštní, cítím se... lépe!
Titulní strana: Foto: Vít Valtr Zkouška řezbářského umění.
LÁSKA
WALTER KOSTNER
C E S TA D O N E Z N Á M A „Na setkání do Rakouska jsem jel už podruhé a bylo to pro mě velké překvapení. Vůbec jsem nečekal, že mě to může tak zaujmout. Ten týden byl asi nejlepší za letošní rok. Opravdu mě obohatil o spoustu pocitů, které se nedají popsat. Doufám, že se tam zase uvidíme příští rok.“ ONDŘEJ BÍLEK Jet na Mariapoli do Bad Ischlu bylo pro mě jako pro většinu Čechů trochu cesta do neznáma, a proto (přestože jsem se velmi těšila) nechyběly obavy, jaké to tam bude. Když přijel autobus, byla jsem ještě trochu na rozpacích z toho, že v sobě nemám (tak mi to alespoň připadalo) víc nadšení a chuti nastoupit. Cestou jsem si neustále připomínala, že teď, tento okamžik je třeba prožít naplno. A hned na první zastávce na odpočinek jsem s obrovskou úlevou a radostí zjistila, že to funguje, a poznala jsem, že ten týden bude stát zato. A do Bad Ischlu jsme již přijeli ve správné náladě. Silná zkušenost pro mne byla příprava muzikálu. Hrála jsem v orchestru, ale podobně jako někteří z nás pouze v jedné písni, a proto jsme se během dlouhých hodin, kdy všichni zkoušeli a my neměli co na práci, nejen tro-
chu nudili, ale připadali si i nevyužití a přebyteční. Během týdne jsem ale pochopila, že právě tato naše situace je také příspěvkem k tomu, aby se muzikál podařil, protože jeho příprava nespočívá jen v našich výkonech na pódiu, ale také v našem umění ztrácet. No a myslím si, že výsledek našeho snažení byl nakonec skvělý. MARIE TALÍŘOVÁ „Skoro všichni se tam snaží žít podle „Zlatého pravidla“ (Dělej druhému, co chceš, aby on dělal tobě), a tak vždycky odjíždím nabitá novou energií s chutí žít pro ostatní. To mě naplňuje velkou radostí. Jde o vzájemnou spolupráci, a to je na tom to krásné. Nedá se to ani popsat, to se musí zažít!“ JITKA KUBEŠOVÁ „Mně se moc líbily večery, kdy jsme měli jídlo z vlastních zásob. Česká skupina se mohla lépe stmelit při společné české večeři. A když někdo jídlo neměl, najedl se stejně, protože mu ostatní dali, anebo jinému pomohli zkonzumovat přebytky. Zažili jsme takovou pěknou pohodovou atmosféru a zasmáli jsme se při společné hře...“ MARIE MEJSTŘÍKOVÁ
Fota: Monika Čiháková a Avit Hartman
A
hoj všichni, vracíme se z Bad Ischlu a přemýšlíme o tom, jak vám co nejlépe vyjádřit své pocity z prázdninové Mariapoli v Rakousku. Zaplnili jsme celý autobus mladými z různých koutů České republiky. Sešlo se nás celkem 34. Do Bad Ischlu jsme dorazili plni očekávání. Nikdo přesně nevěděl, co nás čeká. V autobuse jsme se snažili secvičit písně, které bychom zazpívali na uvítanou. Nakonec zazněla jedna: „Mezi horami“. Veliký úspěch! Rakušané nadšeně tleskali. A nejen oni, ale i hrstka Italů, kteří byli pozváni na přípravu muzikálu, kvůli kterému jsme přijeli. Naše složení bylo opravdu pestré. I když jsme museli často překonávat různé překážky – jazykové bariéry – zakusili jsme opravdovou jednotu. Celý týden byl zakončen představením, které bylo výsledkem naší celotýdenní práce. Vystoupení sklidilo velký úspěch a my se vracíme s pocitem štěstí, spokojenosti a radosti ze společně strávených chvil. JIRKA KUNČAR a TEREZA CÍSAŘOVÁ
