2006 editorial rozhovor s Markem Ebenem Na růžích ustláno

obsah 2–4 5–10

11-13

14 15 16 17 18–19 20–24

25

 

editorial

rozhovor s Markem Ebenem – Na růžích ustláno

Milí čtenáři,

téma závažná nemoc v rodině žijeme – a jsme spolu šance pro postižené a jejich rodiny



neklidné stránky



stránky pro mámy



stránky pro táty

 

od dětí pro děti



stránky pro seniory



rodina a víra



volný čas



stránky o školách

dyslexie psychologická Kamínková poradna klub rodičů a přátel hyperaktivních a neklidných dětí

záda nás bolet nemusí

škola otcovství

úplně zimní stránka pro děti

aktivní stáří

chlapské přátelství

tip na sněhový výlet o některých cestách z města nebojme se barev

jak vybrat školku

rodinné trendy

26–27

slučitelnost rodiny a zaměstnání

listárna

Herbert Slavík



foto na titulní straně obálky:

28

jak jsem v minulém čísle slibovala, Kamínky jsou v novém roce opět plné změn a překvapení. Především jsme rozšířili prostor pro obvyklé články a inzerci Centra pro rodinu a sociální péči přesunuli do speciální vkládané přílohy uvnitř časopisu. V této příloze najdete informace, které dříve byly na posledních deseti stranách časopisu. Většině z vás dobře známá programová nabídka Centra pro rodinu je obohacena o spoustu nových akcí a kurzů, o kterých budeme dále informovat nejen v příloze, ale i na obálce časopisu. Ostatní strany jsou věnovány tématům, na která jste byli zvyklí, i některým novým. Rozšířená je zejména rubrika Volný čas, ve které najdete kromě tipu na výlet a ekologicky zaměřených článků také stránku o tom, jak si vylepšit a zvelebit bydlení. Zcela novou rubrikou jsou potom Rodinné trendy, ve kterých si můžete přečíst poněkud odbornější článek, orientovaný na nějaký závažný, zajímavý problém nebo téma související s rodinným životem v současné společnosti. Další novinkou je speciální stránka věnovaná seniorům. Bude mít podobu stránek pro mámy, táty a děti a chceme v ní nechat mluvit ty seniory, pro které je život neustálou výzvou a kteří se snaží žít stále aktivně, v rámci svých vlastních možností. Rubriku otevírá zamyšlení osoby nanejvýš povolané, pana profesora Jara Křivohlavého. Další prostor jsme využili k rozšíření rubriky Téma, tentokrát zaměřené na nemoc v rodině – problematiku možná někdy zbytečně tabuizovanou. A ještě jedna důležitá změna, o které se postupně dozvíte víc prostřednictvím bližších informací v příštím čísle a dopisů adresovaných stálým předplatitelům. Založili jsme pro vás Klub přátel rodiny, občanské sdružení, jehož klubovým časopisem budou právě Kamínky. V souvislosti s tím se změní způsob odebírání Kamínků, které si už nebudete předplácet, ale budete je dostávat v rámci ročního členského příspěvku 200 Kč. Pro vás to bude znamenat pouze 11 Kč ročně navíc a spoustu výhod v podobě slev, na které budou mít členové klubu nárok. A se vám novoroční Kamínky líbí a najdete v nich inspiraci pro sebe i svou rodinu. Michaela Bartošová

kamínky 1+2/2006

1

rozhovor

rozhovor

Na růžích ustláno

www.vira.cz Internetový portál www.vira.cz se zaměřuje na podávání informačního servisu o křesanské víře a věcí kolem ní. Web si klade za cíl ukazovat různé pohledy na víru a věci, které se jí týkají. Od svého spuštění si www.vira.cz vydobyla pozici nejnavštěvovanějšího křesanského portálu v ČR.

Rozhovor s Markem Ebenem o životě, víře a písničkách „Mami, pus si Ebeny,“ doporučují v mnohých českých rodinách děti svým rozběhaným maminkám. Marka Ebena, zpěváka skupiny bratří Ebenových znají z pohádek či písniček právě jim určených. A protože jsou děti bytosti vnímavé a nic dúležitého jim neunikne, nemohly si nepovšimnout, že si maminka u poslechu písniček pánů Ebenů odpočine, že se usmívá, a jak se tak říká „dobije baterky“.

Získat Marka Ebena pro rozhovor ovšem není snadná věc. Při jeho vytíženosti a všech povinnostech pochopitelně ani není divu. S radostí jsme tedy přivítali možnost využít pro náš časopis internetový rozhovor, který v minulém roce proběhl on-line na stránkách www.vira.cz. Kdo chtěl, mohl se pana Ebena na cokoli zeptat, a on odpovídal. Mimochodem, máte-li možnost, čas a chu, rozhodně na výše zmíněné stránky někdy zavítejte. Dočtete se tam mnoho zajímavých informací… Pane Ebene, jaký máte recept na kladení otázek? Vaše dotazy v pořadu Na plovárně jsou perfektní. Mám problém, že když se chci někoho na něco zeptat, jako třeba te Vás, mám v hlavě úplné prázdno. To znám. Takovéhle okno jsem měl, když jsem dělal rozhovor s Michaelem Douglasem. Hned jsem se mu přiznal, že fakt nevím, co jsem se chtěl zeptat, a on řekl, že to neva, a začal odpovídat, aniž bych se ptal. Veliký příklad solidarity. Recept proti tomu neznám, to se stane každému. A na co byste si přál, aby se někdo někdy zeptal Vás a „ono ne a ne a ne“? Já bych rád, kdyby se mě někdo zeptal, proč Eric Clapton nenatočil žádnou z mých písní, a hned bych odpověděl: že jo? Velmi jsem se zasmála při výčtu hudebních nástrojů, na které hrajete. Co pro Vás hudba znamená? A jak Vás ovlivnil, co se hudebního vnímání týče, Váš otec, hudební skladatel Petr Eben? Když jsem byl kluk, sousedil můj pokoj s jeho pracovnou, takže jsem všechny

2

kamínky 1+2/2006

nové skladby znal od úplného vzniku. To vás nemůže neovlivnit. Hudební genialitě svého táty jsem se ovšem ani nepřiblížil. A co pro mě hudba znamená? Je pro mě prostředím, ve kterém jsem vyrostl... Těžko bych si dnes dovedl představit, že bych se bez ní obešel. A už aktivně nebo pasivně. A jak Vás Vaše rodina ovlivnila ve víře v Boha? Pokud jde o víru, u nás v rodině to bylo něco naprosto přirozeného a nijak vynucovaného. Navíc když jako dítě vidíte, že něco funguje, přijímáte to automaticky za své, i když, samozřejmě, přijdou zkoušky, které to prověří. Takovou zkouškou je jistě prožitek velkého utrpení. Povězte prosím, co pro člověka utrpení znamená? Na utrpení je k vzteku, že když se děje, vážně se nedobereme toho proč. Ale moje zkušenost je, že když to člověk vydrží, většinou v tom smysl najde, ale nikdy ne v té první chvíli. Možná že někdy to zjistíte až na věčnosti – tedy, pokud to utrpení spočívá v tom, že vás zabijou, tak určitě. Ale když se dívám zpátky na to, čím jsme prošli s Markétou, asi bych to měnit nechtěl. Protože se dostanete k věcem, na které byste si jinak nikdy nesáhli. Jestli Vám není tato otázka nepříjemná, chci se zeptat, jak se Vaší paní daří? Markétě se te už daří o něco líp, ale bude mít šest neděl vysokou sádru na noze. Kdo to zažil, ví. Kdo to nezažil v kombinaci s vozíkem, nemá tušení. Ale znáte Markétu, ona všechno vydrží. Připadáte si, pane Ebene, jako „strom rostoucí u vody“? A co je podle Vás

foto: David Židlický

nezbytné k tomu, aby tento pocit převládal čím dál častěji u křesanů? Připadám, aniž bych si to nějak zasloužil. Když se člověku daří a nic ho netrápí, má pocit, že by snad mohl růst i o kousek dál, na sluníčku, kde to tak pěkně hřeje. Ale když přijde malér, vážně jste šastni, když aspoň jedním kořínkem do té vody dosáhnete. Nemám žádnou radu pro ostatní, ale věřím, že kdo prošel nějakou takovou hustou životní zkušeností, dobře ví, jak je to neocenitelná pomoc.

Na smysl utrpení nikdy nepřijdete v první chvíli. Jste mnohým v našem národě vzorem, jak žít víru bez výhrad, bez kompromisů a obcházení i v prostředí, které s křesanstvím příliš nesympatizuje. Stalo se Vám někdy, že jste tak říkajíc „vypadl z role“? Umíte se třeba naštvat nebo vytočilo Vás někdy něco? Nejsem žádný anděl. Jsem normální, běžný hříšník jako každý. Nedělejte si iluze. Zuřím každou chvíli. V autě, v ČT, tam se zuří báječně, tu a tam i doma. Budete se divit, ale nejčastější připomínka, kterou slyším z úst své maminky, je – nerozčiluj se. Jste katolík, nebo protestant? Já su katolík. A štve Vás něco na katolické církvi? Pokud jde o církev, štve mě, že se nemluví pořádně blízko do mikrofonu. Vypadá to jako volovina, ale když si přijdete poslechnout Slovo Boží a nic neslyšíte, nepotěší Vás to.

Na tomto webu naleznete: Glosář – stručně podaná základní témata víry a života ve víře Knihovnu – texty vydané Pastoračním střediskem a různými křesanskými nakladatelstvími (převzato se svolením) Téma týdne – krátké zamyšlení nad biblickým textem Nedělní liturgii – nedělní biblické a liturgické texty s krátkým komentářem a souřadnice biblických čtení na každý den v týdnu s krátkým komentářem. On-line rozhovory – on-line komunikace se zajímavými lidmi nad nejrůznějšími tématy. Systém funguje jako řada obdobných modulů na internetu: otázky můžete zadávat i před započetím rozhovoru. Během on-line rozhovoru pak můžete aktuálně reagovat a komunikovat s naším hostem. Všechny rozhovory jsou po ukončení dostupné v archivu. Články, komentáře – aktuální pohledy na dění ve světě z křesanského pohledu – najdete na titulní straně. Zasílání mailem – snadné přihlášení k odběru našich mailových služeb (téma týdne, nedělní liturgie, info o webu) Napsali o nás – některé informace o našem webu odjinud (zde se můžete dozvědět o historii a rozvoji webu) Napsali nám – některé ohlasy návštěvníků našeho webu Kdo jsme – informace o Pastoračním středisku Podpořte nás – tipy, jak podpořit naši činnost…

Myslím, že svoji úlohu plní už jen tím, že jsou. Škoda že jich není víc. Jakým způsobem komunikujete s Bohem při Vašem velkém pracovním vytížení? Komunikuju, jak se dá. Při téhle profesi je to spíš na střelné modlitby než na pořádnou meditaci, bohužel. Ale zase si říkám, že občas se dá posloužit i na obrazovce. Snažím se o to. Lze skloubit umělecký život s „vnitřním tichem“? Máte někdy čas na sebe, manželku či na Boha? Jde to, ale dře to. Te kloubím celkem úspěšně soužití v rodině, protože

Markéta je ve špitále po operaci, tak tam trávím spoustu času. Následkem toho se mi poněkud vykloubily ostatní pracovní povinnosti, ale to je normální. Pokud jde o vnitřní ticho, je to bída, ale snažím se.

Jsem v podstatě líný, ale provinilý. Osobně mě zaujalo, když jste v rozhovoru pro Mladý svět (1996) řekl, že neumíte odpočívat. Je to už osm let a mezitím jste jistě „na tom dělal“. Už víte jak na to?

Máte osobní vztah ke svaté Anežce České? A máte jiné oblíbené světce? To víte, že k Anežce po deseti letech jí zasvěcenému seriálu osobní vztah mám. Věru že bychom dnes nějakou takovou Anežku potřebovali. A z jiných světců mám rád svatého Josefa pro jeho víru a poslušnost a taky proto, jak se držel zpátky. Jakou roli myslíte, že mohou ve společnosti plnit populární všeobecně uznávané osobnosti křesanského vyznání?

foto: Jan Šilpoch

kamínky 1+2/2006

3

rozhovor

téma

Pokud jde o mě, nemůžu si stěžovat, že bych neuměl odpočívat. Jsem v podstatě líný, ale provinilý.

nedá. Ale chcete-li přijít o iluze, zavolejte mé ženě a ona Vám řekne, jaký dovedu být. Nebo jí radši nevolejte.

Pracujete na nějakém novém CD? No, berte to tak, že na tom jako dělám, a ono…

Máte nějakou oblíbenou knihu? Oblíbenou knihu mám, napsal ji Scott Peck, jmenuje se „Nevyšlapanou cestou“ a všem ji doporučuji!

Kde čerpáte energii? Jak dokážete být v dnešním světě tak laskavý, noblesní a milý? Já mám pocit, že jsem obklopen velmi příjemnými lidmi, tak to zase tolik práce

Marek Eben (18. 12. 1957) je druhorozeným synem skladatele Petra Ebena, synovcem Ilji Hurníka, bratrem svých bratrů Kryštofa a Davida a manželem Markéty Fišerové. Jako herec divadla Ypsilon, moderátor i držitel TÝTÝ, autor pořadu Na plovárně, skladatel a písničkář si pro svůj svižný slovník, jemný humor a čestný život získal všeobecné sympatie snad všech věkových a světonázorových skupin v našem národě… Spolu se svými bratry založil skupinu s názvem Bratři Ebenové. (CD: Malé písně do tmy 1984, Tichá domácnost 1995, Já na tom dělám 2002.) Spojením Markovy kytary (a také balalajky, banja, pilníku, dřevěného obložení studia a piana), Kryštofova klavíru a flétny a Davidova klarinetu a saxofonu vytváří kapela ojedinělý ebenovský styl s využitím prvků klasiky, folku, jazzu i rocku. Marek Eben je mimo jiné příznivcem mnohých dobrodružství Krtečkových, Modroočkových a medvídka Pú a jeho přátel.

Zpíváte, že nemáte ustláno na růžích, ale přesto je Vám do ejchuchu. A co byste řekl člověku, který nemůže říct, že by neměl na růžích ustláno, spíše naopak, ale do ejchuchu mu nějak pořád není? No jo, to není legrace. On ten ejchuch na těch růžích opravdu nezávisí. Řekl bych, že je daleko snazší dosáhnout vnějšího ejchuchu než vnitřního. S ejchuchem je prostě potíž…

Pokud jde o Čechy, jsem optimista Co pro Vás osobně znamená slovo „láska“? Obávám se, že pravý význam tohoto slova vůbec nedokážeme pochopit, ale určitě to bude ještě daleko lepší, než si myslíme.

4

kamínky 1+2/2006

Skvěle spím, nemám na růžích ustláno Pane Ebene, za redakci i za čtenáře Vám děkujeme, že jste „nešel se psem“ a zůstal sedět před obrazovkou Vašeho počítače. Přejeme Vám vše dobré! Já taky moc děkuju, omlouvám se všem, jejichž otázky jsem nestihl, ale snažil jsem se. Díky za všechnu tu přízeň, mám co dělat, abych si ji zasloužil. Srdečně vás zdravím a nenechte se otrávit! Redakčně upraveno. Rozhovor se uskutečnil 2. 3. 2004, plnou verzi naleznete na www.vira.cz rozhovor připravila Petra Škrdlíková [email protected]

Na růžích ustláno Po odchodu takových osobností, jako byli pánové Pešek, Horníček nebo pan Šimek, Vás, od kterých se dá „čerpat“, už moc nezbývá. Porate jak dál, a třeba v Čechách? To víte, já nejsem žádný prorok ani ten, který dokáže pohnout lidmi. Ale mám pocit, že když člověk dokáže aspoň o kousek pohnout sám sebou, že hýbe i celým národem. Jeden kvalitní člověk dokáže neuvěřitelné věci a je úplně jedno, jestli je vidět na obrazovce nebo ne. Já jsem, pokud jde o Čechy, optimista. Po tom, v čem jsem vyrostl, mi současné poměry přijdou o sto procent lepší i přes všechny potíže, které samozřejmě existují. Pane Ebene, dověděl jste se už, jak to dělaj kosmonauti? Máloco vím tak dokonale, jako jak to dělaj kosmonauti. Dostal jsem poštou dokonce články z NASA i s obrázky. Mohu vám říct, te už to dělaj docela sofistikovaně, ale dřív! To už taky vím.

foto: Ondřej Besperát foto archiv

Natočil jste povídání o medvídkovi Pú. Které zvíře z této pohádky je Vám nejbližší? Mám dva favority. Púa, samozřejmě, a pak notorického pesimistu Ijáčka. Jako předloha mi posloužil náš strýc Boleslav z Ostravy. To byl taky takový úžasný katastrofista.

Proč myslíte, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu? Není to taky projev jeho humoru? Nebo spíš škodolibosti? Souhlasím s Vámi, je to určitě projev jeho humoru, projev jeho milosrdenství a někdy také nástroj jeho odplaty, kterou si zasloužíme.

Marek Eben Osud si se mnou jen hrál, pak si vzal boty se špičkou. Rázem mne do bláta hnal nevysypanou cestičkou. Jenže mně stejně je do ejchuchu, jsem sice v blátě, ale na vzduchu, a tak, mám-li říct, jestli jsem šastnej, tak ano a skvěle spím, nemám na růžích ustláno. Nemůžu dělat, co chci, čas něco jiného žádá. Žádný místo na slunci, aspoň si nespálím záda. V Čechách, když místečko na slunci máš, krémem proti závisti se hned maž, a tak nevolejte mi večer ani ráno, to sladce spím, nemám na růžích ustláno. Když si ale vzpomínám, jak jsem na nich kdysi spával, upřímně přiznám se vám, že jsem taky dost nadával. Pod nosem voní mi růže plátek, jenže trny píchaj do lopatek, a tak tam, kde mi chybí, dostávám přidáno a skvěle spím, nemám na růžích ustláno.

Závažná nemoc v rodině Potkáme-li známého, kterého jsme dlouho neviděli, často se ptáme: „A co u vás, všichni zdrávi?“ Někdy tuto větu používáme trochu automaticky, jako konverzační klišé, a vlastně ani nečekáme jinou než kladnou odpově. Problém může nastat ve chvíli, kdy tomu tak není a dotazovaný se rozpovídá o stárnoucích rodičích, kteří už se o sebe nepostarají, či o závažné nemoci, která na některého člena rodiny dopadla jako blesk z čistého nebe. Pak často upadáme do rozpaků, přemýšlíme jak potěšit, vyjádřit účast. Cítíme, že nemoc se netýká pouze samotného „pacienta“, ale různou měrou zasahuje i ostatní členy rodiny. Zvláště u závažných a chronických onemocnění bychom na blízké a doprovázející neměli zapomínat. I oni jsou totiž vystaveni velkému tlaku a prožívají značný stres, který nezřídka může vyústit až v krizi celé rodiny. Co o takových situacích ví psychologie? Co může blízký nemocnému nabídnout? A také jaké příležitosti nemoc nabízí?

Nemoc těla není, jak by se mohlo na první pohled zdát, pouze problémem medicínským. Neoddiskutovatelný vliv má i na naši duševní pohodu. Jako by to byly spojité nádoby. Nemoc vždy přichází nevhod, omezuje naši práceschopnost, aktivity, připoutá nás na lůžko nebo v krajním případě přinutí k pobytu v nemocnici. Někdy ji doprovází bolest a nepříjemné léčebné procedury. I když jde vždy o vykolejení z normálního rytmu života, s běžnými zdravotními problémy se obvykle umíme snadno vyrovnat. Přijde-li těžší onemocnění, běžné prostředky často nestačí. Dlouhodobá či nevyléčitelná nemoc nás nutí k zásadnějším změnám,

dokonce může rozbít zaběhnutý způsob života a ohrozit doposud pevný žebříček hodnot. Protože takové požadavky přesahují rámec našich dosavadních zkušeností, objevují se pocity strachu, úzkosti, bezradnosti, bezvýchodnosti, bezmoci, opuštěnosti, někdy je ohrožen i samotný pocit smyslu života. Psychologové v případě, kdy člověk vyčerpal všechny možnosti jak novou skutečnost zvládnout, mluví o krizi. Dostávají se do ní nejen ti, kterým je oznámena závažná diagnóza, kterým hrozí amputace končetiny či kteří budou po zbytek života závislí na lékařských přístrojích nebo upoutáni na lůžko, ale i jejich blízcí.

Krize a její průběh Krize nemocného i jeho rodiny má svůj zákonitý vývoj. Před více jak třiceti lety jej zkoumala a popsala dnes již slavná a hojně citovaná švýcarská autorka Elisabeth Kübler-Rossová. Průběh vyrovnávání se s nemocí rozdělila do několika fází, jejichž pochopení nám může poodhalit příčiny někdy na první pohled zvláštního chování všech zúčastněných. První stádium uvozuje sdělení pravdy o nemoci. Je charakterizováno šokem. Provází je otázky: „Proč právě já a proč právě te?“ Nestravitelnost nečekané informace vede logicky k jejímu popření a odmítnutí. Jedná se o přirozenou reakci na vše, co je na nás příliš, co přesahuje naše možnosti, kapacitu. Nemocný se snaží sám sebe ujišovat: „To nebude pravda, to se týká někoho jiného, stala se chyba, vyměnili výsledky vyšetření…“ Obvyklé je, že poté, co již nemá dále sílu před nemocí zavírat oči, nastupuje zloba, hněv, vztek, pocit křivdy a nespravedlnosti. Choroba je příliš abstraktní, než aby se na ni mohl zlobit, takže se hromosvodem hněvu stávají ti nejbližší – rodina, ošetřující personál v nemocnici. Pro okolí je to náročné období. Doprovázející mají často sklon brát si zlostné výpady osobně a od nemocného se odvrací. Právě v této chvíli je ale důležité, aby měl nemocný možnost svoje emoce projevit, aniž by to pro něj znamenalo ztrátu podpory. Nevyjádřená emoce může v budoucnu znamenat větší problém než výbuchy odžité na začátku. Když první nával zloby odezní, objevuje se snaha o smlouvání. Většinou nemocný uzavírá tajné dohody sám se sebou, se životem nebo s Bohem: „Kdybych se dožil alespoň narození vnuka, potom můžu spokojeně a v klidu odejít. Víc nežádám…“ Bývá časté, že nemocný se v této fázi upíná také na různé alternativní způsoby léčby, navštěvuje léčitele, hledá útěchu u kohokoli, kdo mu dá nějakou naději či „záruku“. Je velmi vnímavý ke svému okolí, někdy se však až naivně chytá jakéhokoli stébla. Po vyčerpání všech možností a přiznání si pošetilosti takového snažení se může

kamínky 1+2/2006

5

téma

téma

stát, že upadne do hluboké deprese, má chu všechno vzdát. Vyústěním celé situace bývá častěji rezignace nebo zoufalství, v menším množství případů pokojné přijetí pravdy a smíření se s faktem nemoci či blížící se smrti. Popsané fáze nemusí vždy probíhat v takto vymezeném sledu. Nemocný se často do některého již prodělaného stádia opakovaně vrací. Například od deprese se uchýlí zpět k hněvu a smlouvání a pak opět upadne do hlubokého smutku. Jednotlivá stádia vlastně popisují různé způsoby, jakými se člověk s nemocí vyrovnává, přičemž jejich posloupnost a vyústění lze ovlivnit různými zásahy zvenčí – například podporou a doprovázením.

A co rodina? Důležité je, že stejnými stádii jako nemocný procházejí také jeho blízcí. I oni si prožijí na začátku šok, následovaný

popřením, hněvem, mohou smlouvat a na konci bu nemoc přijmou, nebo zabřednou do pocitů beznaděje. Problém nastává ve chvíli, kdy se nemocný a doprovázející ocitnou každý v jiné fázi. Pak může docházet například k tomu, že ve chvíli, kdy už je nemocný schopen pravdě čelit, i když zlostně a s pocitem kruté nespravedlnosti, jeho okolí nemoc stále ještě popírá. Rodinní příslušníci tak přestávají být pro nemocného věrohodní, protože se o nemoci odmítají bavit. „Brzy bude všechno v pořádku. Uvidíš, že se zase uzdravíš,“ slýchává od těch, kteří sami ze strachu banalizují nebo úplně popírají závažnost situace. A přitom nemocný by tak potřeboval svůj strach s někým sdílet. Takových vzájemných neporozumění si lze představit celou řadu. Třeba když pacient je již smířen a příbuzní stále ještě bojují, smlouvají, shání nejrůznější zázračné preparáty a zaručené zahraniční receptury, tahají nemocného od jednoho lékaře či léčitele ke druhému s nadějí,

že to je přesně to nejlepší, co mohou nyní udělat. Jakkoli je jejich snaha dobře míněná, nemocný potřebuje něco jiného. Ucho nastavené k naslouchání a srdce připravené ke smíření. Velké vzájemné pochopení vyžaduje také fáze deprese. Vždy i ta je na místě a měla by mít svůj čas. Něco významného se v životě mění, něco nebo někoho opouští jak nemocný, tak i rodina. Někdy se v ní obě strany potkají, jindy paradoxně nemocný rodinu utěšuje, protože sám už dosáhl smíření.

I pro blízké může být nemoc příležitostí nalézt jiný vztah k životu, k sobě, k druhým. Upřímně a otevřeně Protože smrtelné onemocnění je vždy něčím neznámým, doposud neprožitým, mohou blízcí zažívat zmatek a pociovat strach z toho, zda jednají správně. Základní orientaci jim může poskytnout zásada, že s nemocným je třeba jednat upřímně a otevřeně. I když se někdy zdá, že zatajováním nepříznivých zpráv život nemocnému usnadňují, opak je pravdou – ochuzují jej o život v jeho plnosti. Taková nepoctivá hra vážně ohrožuje vzájemnou důvěru. A bez ní lze jen těžko mluvit o vztahu. Pokud zamlčí nemocnému, že umírá, berou mu šanci uspořádat nedokončené věci v životě, prožít si hluboký smutek opouštění, smířit se s lidmi, uzavřít život tak, aby mohl v klidu odejít.

Nemoc jako šance Zkušenost lidí, kteří se svým nemocným ušli kus společné životní cesty, mluví často v souvislosti s touto etapou o příležitosti ke zrání a setkání, prohloubení daru přátelství a lásky a o osvobození od svazujícího strachu z nemoci, utrpení a smrti. I pro blízké tedy nemoc může být příležitostí nalézt jiný vztah k životu, k sobě, k druhým. Je šancí zastavit se a porozhlédnout se, zda v úprku životem neztratili ze zřetele něco podstatného. Nemoc je jako vichřice, která člověka zaskočí nepřipraveného, bezmocného, může ohrozit jeho stabilitu, ale která také odnese všechno nepevné a navrátí k tomu základnímu. A to je vztah člověka k člověku v jeho nahé, syrové podobě bez příkras, zbytečných gest a velkých slov. Připravil Mgr. Ondřej Ptáček [email protected]

6

kamínky 1+2/2006

Žijeme – a jsme spolu Před 11 lety onemocněla paní Dobrovská rakovinou tlustého střeva. Po dlouhé a náročné léčbě nakonec nemoc překonala, přestože jí zůstalo celoživotní postižení v podobě tzv. kolostomie – vývodu z tlustého střeva. O průběhu závažné nemoci, léčbě i o návratu do běžného života jsem si povídala s ní a jejím manželem. O své nemoci jste se dozvěděla, když Vám bylo 50 let. Jak jste na tuto skutečnost s manželem reagovali? Jitka: Když se mi to stalo, vůbec jsem nevěděla, že tato nemoc existuje. Před jedenácti lety ji neměl prezident Havel, ani slovenský prezident, čili se o ní vůbec nemluvilo. Ani o příznacích. Dlouho jsem s bolestmi u konečníku chodila ke své obvodní doktorce, která tvrdila, že mně vůbec nic není. Až po několika měsících, kdy jsem měla pořád velké bolesti, jsem ji sama požádala, aby mě poslala k odbornému lékaři. Po vyšetření u něj to šlo velmi rychle, okamžitě jsem musela do nemocnice. Ten pan doktor mně vlastně zachránil život. Napadlo Vás, že to bude tak vážné? Josef: Já jsem to věděl hned, okamžitě… navíc si mně potom zavolal doktor v nemocnici a oznámil mi, že manželka má rakovinu a bude muset mít vývod. Musíme se s tím prý vyrovnat, jinak bez vývodu, že umře. Jitka: Já naopak ne, mě to ani ve snu nenapadlo. V nemocnici jsem podstoupila snad všechny vyšetření a až den před operací si mě zavolal primář a všechno mně o vývodu řekl – bez obalu. Já jsem oněměla, vůbec jsem nedokázala mluvit. Jen jsem na něho zírala a zeptala se, jestli to budu mít napořád. Řekl, že bu napořád, nebo do rakve… V podstatě mi nedal možnost výběru, jen mi vysvětlil, jak vývod vypadá. Jaké byly Vaše bezprostřední pocity? Jitka: Musím říct, že manžel se z toho málem složil… Josef: Člověk samozřejmě myslí na poslední věci života… Jitka:

Už nevím, na co jsem přesně myslela já, ale vím, že ta noc před tím byla hrozná. Operaci jsem měla komplikovanou, praskly mně vnitřní stehy a dostala jsem šílené horečky. Osobně si myslím, že jsem byla na prahu smrti – na pokoji jsem viděla okno, které tam nikdy nebylo, a jen slyšela hlasy doktorů, jak se domlouvali, co se mnou budou dělat. Musela jsem potom jít ještě na jednu operaci. Co následovalo potom, jak jste se vyrovnala s vývodem? Jitka: Ze začátku to pro mě byl hrozný zážitek, protože v nemocnici nás bylo na pokoji moc, jedna paní tam v bolestech umírala… navíc tam byla jedna opravdu zlá, nepříjemná sestra, která nám v ničem nepomohla, a já jsem byla z vývodu nešastná, myslela jsem si, že to snad ani nepřežiju. Naštěstí tam po čase přišla jiná sestra, která navštěvovala všechny, kdo byli takto postiženi, a to byl anděl. Pomáhala nám, všechno hezky, polopatě vysvětlila. Vlila mně obrovskou naději. Josef: Manželka se vyrovnávala hlavně s vývodem, protože o tom, že má rakovinu, se vlastně dozvěděla až postupně po operaci, předtím se před ní mluvilo jen o nějakém vředu. Já a rodina jsme ale věděli, jak je to vážné, a tak jsme se víc než s vývodem vyrovnávali s něčím mnohem závažnějším. V podstatě jsme mysleli i na nejhorší variantu. Najednou se vám obrátí život vzhůru nohama a vy si uvědomíte, jak lehce a rychle můžete ztratit blízkého člověka, aniž byste na to byli připraveni. Všechny minulé problémy se vám zdají malicherné a chcete využít čas, jak nejlíp to jde. Jakou léčbu jste musela podstoupit? Jitka: Prvně jsem začala chodit na ozařování,

Bez vzájemné tolerance by to bylo kruté. kde to bylo taky hrozné – depresivní podmínky, prostředí jako v bunkru, sedělo tam třeba i 50 lidí. Čekali jsme vždycky hodinu i víc a ozařování pak trvalo jen chvíli. Potom následovala chemoterapie. Celkem 10 měsíců – vždycky 14 dní, dalších 14 dní na rekonvalescenci a znovu. Když jsem z ní poprvé přišla domů, myslela jsem, že umřu. Dostala jsem šílenou zimnici, srdce mi bušilo, bylo mně zle. To trvalo přesně tři hodiny a pak jsem byla zase dobrá. Poprvé jsem opravdu myslela, že budeme volat pohotovost, a pak už jsem si zvykla a pochopila, že to k tomu patří. Nikdo mě ale předem nevaroval. Jaký byl návrat do obvyklého života, bylo to hodně náročné? Josef: Manželka dostala plný invalidní důchod a začali jsme se s tím učit žít. Báli jsme se, jestli můžeme vůbec chodit do kolektivu, protože s vývodem se vždycky může něco stát. Tenkrát to bylo ještě velmi složité na připoutání k tělu. Doktoři nám ale říkali, abychom někam společně jeli – vyrazili jsme tenkrát do Luhačovic. Jitka: Z počátku jsem se bála vyjít sama i jen na ulici, bez manžela bych neudělala ani krok a s nikým jiným bych nešla. Ptala jsem se tenkrát pana doktora, jestli už nikdy nebudu moci pracovat. Řekl mi, že má jednoho kolegu lékaře s vývodem, který normálně operuje, a že záleží na mně, jak se k tomu postavím. Ženská jako já to určitě zvládne, do roka prý budu skákat po skalách (smích). A měl pravdu? Jitka: Vrátila jsem se do školy a učila nakonec ještě celé čtyři roky do důchodu a vlastně dodnes učím, když je potřeba za někoho zaskočit. Naučila jsem se s tím žít. Musíte si hlavně vymyslet vlastní způsob

kamínky 1+2/2006

7

téma

téma

stravování – já např. ráno nesnídám, dám si jenom čaj a pak až oběd. Když přijdu domů, tak si odpočinu, lehnu, kouknu se na televizi (smích).

Uvědomíte si, jak lehce můžete ztratit blízkého člověka. Jak se s Vaší nemocí vyrovnali ostatní členové rodiny? Jitka: Povím vám, že nejhůř ze všeho to nesl můj manžel... Když jsem přišla z nemocnice, mé nejmladší dceři bylo 15. Udělali jsme velikou chybu, že jsme jí o tom neřekli. Tím, že jsme ji chtěli šetřit, jsme jí vlastně uškodili. Věděla, že jsem v nemocnici a něco se děje, ale nikdo jí neřekl, jak moc je to vážné. Dnes už bych se tak nechovala, protože vím, že i dítěti se taková věc musí říct. Ona se o mě dodnes hrozně bojí, kontroluje mě, co jím a jestli se nepřepínám. A taky někdy vzpomíná na to, jak tenkrát chodila po bytě a bála se zeptat, co se děje, taka zalezl do pokoje a vůbec s ní nekomunikoval, protože to tak těžce nesl. Josef: Bylo to tak. Na druhou stranu, aniž bych se chlubil, bez mé podpory by to bylo pro manželku taky velmi těžké. Navíc příroda je mocná utěšitelka, protože když se dostanete z nemocnice a máte péči, tak věříte. Postupně jsem prostě musel začít věřit, že to bude dobré, i když život se přizpůsobil úplně jinému rytmu. Tím, že jsme byli dva, dalo se to přežít. Jitka: Jistě, všichni byli úžasní – celá rodina, bez nich bych to nebyla schopna zvládnout. Setkala jsem se v nemocnici s ženami, které po této operaci opustil manžel, protože to psychicky nezvládnul. Já mám navíc to štěstí, že jsem pozitivně naladěna. Jsem zkrátka optimista a ti snášejí i těžké problémy mnohem lépe. Jak se po takovém zážitku díváte na svět, změnily se Vaše hodnoty? Jitka: Člověk se na život dívá jinak. Jinak jsem například po té nemoci začala přistupovat k dětem ve škole. Proč bych se měla honit? Proč bych měla dávat poznámky a špatné známky? Vždy děti brečí jen kvůli tomu, že mají zlomenou pastelku, nač je ještě trápit kvůli hloupostem? Podobně tolerantnější jsem i ke svým vlastním dětem.

8

kamínky 1+2/2006

Josef: Ty hodnoty se vám úplně přehodí… Ale manželka je pořád velmi aktivní, začali jsme opravovat chalupu, museli jsme postavit koupelnu, tak jsme to pak vzali z gruntu všechno. Jezdíme k moři, lyžovat, na kole, na koncerty, do divadla. Nemůžeme dělat úplně všechno a některé věci jsou složitější, ale důležité je, že žijeme a jsme spolu. A změnil se nějak váš vztah? Josef: Určitě upevnil, i když my jsme měli dobrý vztah vždycky. Kdyby to bylo ve všech případech jako u nás, tak není problém. Bez vzájemné tolerance by to bylo kruté.

Myslíte, že je na takové životní zkušenosti něco pozitivního? Josef: Asi to, že jsme se semkli. Ale jinak, že by to bylo pozitivní, to ne. Jitka: Kolikrát si říkám, kolik mě to stálo úsilí a co bych asi dělala, kdyby se to stalo podruhé? Podstoupila bych to všechno znovu? A říkala jsem si, že asi ne. Ale život vám nedá, touha přežít je vždycky obrovská. připravila Michaela Bartošová jména byla redakcí změněna [email protected]

Šance pro postižené a jejich rodiny možnosti respitní péče v městě Brně Milí rodiče, oslovuji názvem článku právě Vás? Máte doma dítě s postižením, docházejí Vám síly a není nikdo, kdo by Vám pomohl? A proto je tu respitní péče, jejíž smysl vidím právě v pomoci rodičům, hlavně matkám, na kterých je jejich potomek 24 hodin denně zcela závislý, a není tu nikdo, kdo by je mohl zastoupit. Termín „respitní péče“ je doposud pro mnohé ne zcela jasným termínem. Dostačující množství informací lze najít například přes vyhledávač na internetu. Termín „respite“ je v anglickočeském slovníku překládán jako oddech, přestávka, úleva, ulevit. Jde vlastně o úlevovou péči, která má pomoci rodině celoročně pečující o člena své domácnosti, kterého však není možné nechat doma samotného – může se jednat o starého člověka či člověka s postižením. „Respit“ je často nazýván „darovaný čas“.

Formy poskytování respitní péče – dvě základní formy: • doma – docházením asistentů respitní péče (často dobrovolníci); • v určitém zařízení (využívá se hlavně při odjezdu rodiny na dovolenou).

jmenovala občanské sdružení DOMOV PRO MNE se sídlem na ulici Poděbradova v Králově poli. V jeho čele stojí Libor Doležal, sám na invalidním vozíku, který si tak velice dobře uvědomuje potřebnost této služby. Cílem tohoto občanského sdružení je pomáhat těžce zdravotně postiženým žít v přirozeném prostředí domova. Služba může být poskytována 24 hodin denně pro všechny věkové kategorie a všechny druhy postižení včetně seniorů. Službu lze objednat 365 dní v roce. Cena za 1 hodinu je přibližně 45 Kč. Mezi další nabízené služby patří průvodcovská služba, nákupy, běžné pochůzky, úklid, mytí oken atd. Každé léto probíhají také tzv. rekondiční pobyty pro osoby s tělesným postižením, které osobně velice doporučuji, každý rok se jich účastním. V Brně dále působí nově otevřené centrum ELIADA v prostorách bývalé

mateřské školy na ulici Kamenná pod záštitou Slezské diakonie. Nabízí celou škálu služeb rodinám s postiženými dětmi, mimo jiné i respitní péči. Třetí možností poskytování respitní péče je Katedra speciální pedagogiky PdF MU v Brně. Existuje zde projekt zaměřený na respitní péči, který vznikl po jednom z večerů Klubu rodičů a přátel postižených dětí, které jsou pořádány pod záštitou Centra pro rodinu a jsou zaměřeny na různé oblasti a postižení. Jedna z maminek mne doslova přemluvila, abych se do něčeho takového pustila. Respitní péče je nabízena na bázi dobrovolnosti. Naši studenti vypomáhají v rodinách s postiženými dětmi dle svých časových možností a dle potřeb samotných rodičů. Navštěvují rodiny se somaticky postiženými dětmi, s epileptiky, autisty (v Kamínkách jste si mohli přečíst článek o rodině Levíčkových, kam například naše studentka dochází ve spolupráci se sdružením APLA). Se studenty se dle potřeby scházíme a konzultujeme jejich práci, problémy, problémy rodičů. Touto formou bych ráda poděkovala participujícím studentům a vybídla rodiče, aby se na mne kdykoliv obrátili, když

Cíle respitní péče • vyčerpané rodině nebo jedinci poskytnout čas, odpočinek a načerpání nových sil; • umožnit klientovi zůstat ve svém rodinném, přirozeném prostředí; • jedinci s postižením či nemocnému nebo starému člověku umožnit strávit týden či dva v jiném prostředí a také si odpočinout od zaběhlých stereotypů.

Poskytovatelé respitní péče v městě Brně V České republice existuje již několik organizací, které tuto službu nabízejí. Stát ji zatím bohužel nehradí, zájemce si ji musí hradit sám, přičemž cena je sjednávána individuálně dle jednotlivých druhů činností a doby trvání služby. Cena se pohybuje přibližně od 25–100 Kč/hod. Na prvním místě bych mezi poskytovateli

kamínky 1+2/2006

9

téma

neklidné stránky použité zdroje: BAZALOVÁ, B. Osobní asistence jako forma sociální intervence u osob s tělesným postižením. Rigorózní práce. Brno: MU, 2002, 192 s. HRDÁ, J., ŠROŇKOVÁ, M. Osobní asistence jako jedna z cest k samostatnému životu. Praha: POV, 1996. Domov pro mne – Občanské sdružení pro pomoc zdravotně postiženým. Brno: Domov pro mne [cit. 2. 8. 2005]. www.domovpm.aktualne.cz. preference té či oné služby. Dále bude vysvětlen rozdíl mezi jednotlivými službami.

budou dobrovolníky potřebovat (e-mail: [email protected]).

Následují některé postřehy studentů: „Po čtyřech měsících jsem se naučila reagovat ve spoustě nových situací, vyzkoušela jsem si, jaká vůbec je práce s postiženými dětmi, a uvědomila jsem si, že náš národ je hodně zasažen stereotypy, protože práce s postiženými není tvrdou dřinou a zbytečností, ale je především velkou odměnou, protože úsměv na tváři dítěte je mnohem víc než cokoliv jiného. Mě vždycky, když jsem odcházela, postihla dobrá nálada, protože jsem měla pocit, že jsem něco udělala nejen pro malého, ale pomohla jsem na chvilku i jeho mamince“ (Jana). „Při mém studiu speciální pedagogiky docházím do jedné rodiny, kde se starám o třináctiletou dívku s mentálním postižením, která trpí silnou epilepsií. Potřebuje nad sebou neustálý dohled, což je pro rodinu velice vysilující. Podle její matky bylo velice náročné sehnat někoho na občasné hlídání. Já jsem to zkusila a jsem zde spokojená. Do této rodiny docházím průměrně jedenkrát týdně na 3 hodiny. Může se to zdát jako zlomek času, ale i tato krátká doba rodině hodně pomůže. Tato činnost mě vyhovuje, získala jsem při ní spoustu zkušeností a praktických poznatků týkajících se života lidí s postižením. Co se odměny za práci týče, bývá jí většinou symbolická částka, která je čistě na rozhodnutí rodičů a jejich možností, jedná se o dobrovolnictví a na to nesmíme zapomínat.

10

kamínky 1+2/2006

Myslím si, že člověk, který se pro poskytování respitní péče rozhodne, nejvíce ocení vřelé díky a vděčnost rodičů dětí, o které se stará“ (Olga). Zpočátku jsem nevěděla, co mám od této aktivity očekávat. Trošku jsem se bála toho, že nebudu moci splnit veškeré požadavky, která na mě budou kladeny, ale během několika prvních hodin jsem zjistila, že nikde není žádný velký problém, který bych sama nedokázala vyřešit. Samotná práce s dětmi byla pro mě přínosem v tom, že jsem si vyzkoušela jak reagovat v jakých situacích. Byla jsem ráda, že můžu dělat smysluplnou práci a ještě pomoci někomu, kdo to potřebuje. Dále mi tato práce byla přínosem v tom, že jsem si vyzkoušela, jak co nejefektivněji vyplnit volný čas někoho jiného, a byla jsem velice ráda, když se moje snaha setkala s kladnou odezvou. Čekala jsem, že celá práce bude těžší, než ve skutečnosti byla. Byla jsem velice mile překvapena přívětivým chováním ze všech stran“ (Lucka). Shrnutí možností péče o lidi s postižením, nemocné či staré osoby v naší zemi • péče rodiny doma • ústavní péče • osobní asistence • pečovatelská služba • respitní péče Toto jsou v naší zemi zatím dostupné alternativy péče o postiženého, nemocného či starého člena rodiny. Podotýkám, že pořadí zde uvedené nemá vyjadřovat

Respitní péče Jedná se o většinou dočasnou péči. Respitní péče je péče úlevová, nemusí být pravidelná a nemusí se jednat o nějaký konkrétní úkon. O jejím poskytování rozhoduje sám klient nebo jeho rodina, nikoliv sociální instituce či úřad. Osobní asistence Osobní asistence by měla být dlouhodobá, měl by zde vzniknout vztah mezi klientem a asistentem. O přijímání služeb osobní asistence rozhoduje sám klient bez mezičlánků. Osobní asistence se poskytuje doma i jinde dle potřeb klienta. Financování osobní asistence není uzákoněno, cenu si stanovuje sám poskytovatel. Mezi poskytovatele v Brně patří Liga za práva vozíčkářů na ulici Kounicova, Centrum pro zdravotně postižené na Palackého třídě a APLA na ulici Fügnerova zabývající se dětmi s autismem. Pečovatelská služba Pečovatelská služba většinou zajišuje konkrétní úkol, jakým je například hygiena (umytí hlavy, vaření atd.). Pečovatelskou službu většinou určí lékař. Sociální referát schválí rozsah péče a rozhoduje o financování. Pečovatelská služba je nabízena většinou v čase, který sama určí, a je potřeba technické a materiálové vybavení – auta, vany apod. U pečovatelek se nepožaduje odborné školení. Organizačně je struktura podobná např. v léčebně dlouhodobě nemocných, je tu vrchní sestra, koordinátor, administrativní pracovnice, ekonomický úsek. PhDr. Barbora Bazalová, Ph.D. článek byl napsán v rámci projektu finančně podpořeného Pedagogickou fakultou MU v Brně v roce 2005.

Dyslexie …vychovávat nebo vzdělávat děti nemusí být vždy jednoduché. Jedním z problémů, se kterým se setkává mnoho učitelů a rodičů stále častěji (zcela jistě také díky stále dokonalejším diagnostickým metodám) a který má vliv právě na vzdělávání dítěte, je DYSLEXIE. Dyslektické dítě vyžaduje větší péči, pozornost a také větší motivaci k učení. Dyslexie zasahuje do každodenního života celé rodiny, a a chceme nebo ne, stává se tak její neoddělitelnou součástí. Otázkou, která jistě zní v hlavách mnoha rodičů, je jak dosáhnout toho, aby se i jejich dítě dokázalo s dyslexií vypořádat, aby se s ní naučilo žít jako se svým specifikem. Specifikem, které je sice odlišuje ale nevyřazuje, naopak, činí je v kolektivu ostatních dětí jedinečným. Jak toho dosáhnout? Je třeba bojovat na všech frontách, přičemž v první linii stojí nejbližší rodina dítěte, tedy nejlépe máma a táta, kteří pro dítě vytvářejí zázemí, pevnou půdu pod nohama v jeho nejistém a občas také chaotickém světě.

Co je to dyslexie? Jde o jednu ze specifických poruch učení (SPU), tedy o určitý problém spojený s gramotností. Týká se populace dětí, které jsou výrazně ohroženy znesnadněním přístupu k tradičním vzdělávacím podnětům. Dyslexie je poruchou vývojovou, tedy na jejím „zvládnutí“ se podílí mimo jiné také vývoj dítěte a jeho dozrávání. U školních dětí tento vývoj ještě probíhá a trvá přibližně do dvaceti let. Je tedy paradoxem života, že všechno školní učení až po univerzitu probíhá v době, kdy náš nervový systém zdaleka ještě není plně zralý a výkonný a kdy v rychlosti tohoto procesu zrání a vyspívání jsou mezi námi velké rozdíly. I pro vývoj k dyslexii platí pravidlo, které často citujeme na těchto našich stránkách. Včasné rozpoznání a poskytnutí vhodných podmínek může dobrému vývoji napomoci, může ho kladně ovlivnit a někdy i tento vývoj zvrátit správným směrem.

–

–

–

–

–

Prevence je pro dítě výhodou Vývoj k dyslexii v předškolním věku Na potřebu podpory dítěte s vývojem k LMD poukazuje psycholog Dr. Václav Mertin, který se zabývá specifickými poruchami u dětí na FF UK v Praze. Podle něj je v předškolním věku potřeba zvažovat následující kriteria, která by měla být potvrzena minimálně ze dvou prostředí, např. mateřské školy a rodiny, rodiny a poradny, přičemž je nepravděpodobné, že u jednoho dítěte budou naplněna kritéria všechna.

–

–

–

SPU se vyskytla alespoň u jednoho rodiče nebo u sourozenců. Podstatně menší riziko představuje výskyt dyslexie ve vzdálenějším příbuzenstvu. Údaje z osobní anamnézy dítěte signalizují výrazné komplikace v těhotenství, kolem porodu, v nejčasnějších období života dítěte ve smyslu možné lehké mozkové dysfunkce. U dítěte lze registrovat příznaky poruch pozornosti, hyperaktivity, známky výraznější školní nezralosti. Dosavadní vývoj odráží normální úroveň rozumových schopností, případně psychologické vyšetření určilo úroveň rozumových schopností jako normální. Není podezření na mentální retardaci. Rozvoj jazykových dovedností probíhá zpomaleně a s výraznějšími obtížemi. Dítě nemá zájem o písmenka, o předčítání, o hry se slovy, o logopedickou nápravu, nerado se učí básničky. Poradenský nález poukazuje na značné obtíže v percepčně kognitivní oblasti (zrakové vnímání, sluchové vnímání, tzv. fonemické uvědomění, pravolevá orientace, vytváření rýmů apod.) Výkony alespoň v některých oblastech kognitivních schopností se odchylují od věkové normy. Dítě nemá dostatečnou sociokulturní příležitost, z hlediska rozvoje předpokladů pro čtení poskytuje rodina méně podnětné prostředí. Sami rodiče téměř nečtou, nepředčítají dítěti, hodně času stráví u televize… Existují signály problémů v oblasti zraku, sluchu, motoriky. Jde například o časté záněty středního ucha, úrazy hlavy…. Dítě obtížně, nedostatečně a s vynaložením velkého úsilí zvládá nároky

mateřské školy a později prvopočátečního čtení a psaní.

Prevence a spolupráce Již od nejranějšího dětství můžeme u našich dětí přirozeně a nejlépe s pomocí jednoduchých her rozvíjet jemnou motoriku a jeho všestranné komunikační schopnosti. Diagnostikovat dyslexii je možné sice až po nástupu do školy, až se dítě naučí číst, tedy nejdříve v prvním pololetí první třídy, nejlépe pak v druhé nebo třetí třídě základní školy, ale jisté náznaky toho, že „něco není v pořádku“, může pozorný rodič vysledovat již ve věku předškolním.

Dyslexie není handicap, ale specifikum Podle Dr. Mertina (2000) můžeme preventivně v práci s dítětem využívat materiály, které se používají k nápravě dyslexie. Pokud s jejich zvládnutím nebude mít dítě problémy, můžeme tyto materiály pokládat pouze za více či méně zábavné hry. Zjistíme-li však, že se s nimi dítě obtížně vypořádává, pak je žádoucí, abychom je zařazovali systematicky. Je ve své podstatě účinnější a také méně nákladné identifikovat děti potřebné pro nápravu potíží ještě před vstupem do základní školy, než s tím začínat až po plném propuknutí obtíží spojených s dyslexií. Jestliže naše preventivní opatření nebyla úspěšná, odměnou za naši námahu nám může být skutečnost, že jsme obtíže dítěte odhalili o hodně dříve, než by se tomu stalo bez nich. Více času pro práci s dítětem je pro nás totiž neocenitelnou výhodou.

kamínky 1+2/2006

11

neklidné stránky Zahraniční zkušenosti Pro rodiče, učitele i ostatní odbornou veřejnost může být zajímavé zmínit na tomto místě zkušenost zahraniční. Jaký přístup k této problematice zvolili v sousedním Bavorsku? Základní škola zde usiluje o rozvoj individuálních předpokladů každého dítěte. Snaží se odstraňovat nedostatky a v případě, že to není možné, vede žáka k tomu, aby s nimi uměl žít a aby co nejméně omezovaly jeho život. Rodiče mají být včas informováni o druhu a rozsahu dílčích poruch u svého dítěte, současně i o možnostech, jak potíže překonávat. Škola rodiče informuje o tom, jak se rozvíjí čtení a psaní, a naopak pozorování rodičů jsou začleňována do školního hodnocení a do koncepce podpůrných opatření, která jsou zpravidla prováděna třídním učitelem. V prvním ročníku není dovoleno v rámci vyučování vyčleňovat dítě k nápravě mimo třídu. Dyslektici jsou osvobozeni od písemných prací, jejichž jediným smyslem je zjistit pravopisné znalosti. Jestliže se zúčastní dobrovolně, nesmí být jejich výkon klasifikován, pouze zhodnocen slovně. Přitom mají být zdůrazněny pokroky a podněty pro další procvičování. V případě oslabení je třeba látku přizpůsobit aktuální výkonnosti žáka, např. zkrácením rozsahu, zadáním diktátu, ve kterém žáci pouze doplňují. Stejná pravidla platí i pro výuku cizích jazyků. Dyslektici mají při písemném zkoušení nárok na prodloužení časového limitu na vypracování práce až o polovinu původního času.

neklidné stránky Psychologická kamínková poradna Jak se správně zachovat, když dítě třeba třicetkrát po sobě zkouší něco zakázaného, a když se řekne ne, tak z toho má legraci? Kristýna z Brna

Myslím, že záleží na tom, jak je dítě staré. Pokud tímto způsobem „zlobí“ batole (odhaduji, že tomu tak podle formulace otázky asi bude), je poměrně jednoduchý způsob jak tuto situaci vyřešit, dítě odnést z dosahu oné zakázané činnosti, nedbat na jeho protest a trvat si na svém „ne“. Dost často ovšem děti dělají tyto věci v domácnosti a není možné je „odstranit“. V tom případě doporučuji co nejvíce těchto „spouštěčů“ zakázaných činností přesunout do vyšších sfér, a tedy mimo dosah dítěte. Kde to není možné (sporák, kuchyňská linka), je jedinou možností „trvat na svém“ a podpořit své jednoznačné „ne“ odpovídajícím výrazem obličeje. Je totiž také velmi důležité, jak ono „ne“ zní a jak je doprovázeno nonverbálně. Pokud se situace zvrhne ve slovní „ping-pong“ a maminka vypadá v podstatě pobaveně, není divu, že z toho má dítě také legraci. Jde o jistotu a jednoznačnost vyjádření maminky nebo jiného vychovatele. Pokud totiž dáváme dítěti

dvojnou vazbu (něco sice říkáme, ale úplně jinak se u toho tváříme), může docházet k tomu, že si dítě opakováním zakázané činnosti bude říkat právě o jednoznačnost. Samozřejmě v tom sehrává velkou roli také vývojové období – pro batolata a jejich objevitelské cesty za poznáváním okolního světa jsou mnohé zakázané činnosti úžasně přitažlivé a spíš záleží na tom, jak je vnímá maminka z hlediska nebezpečnosti nebo udržení pořádku. Tato otázka však byla položena velmi obecně – zajímal by mne, jak jsem již napsala, věk dítěte. Pokud by se třeba jednalo o školáka, asi by to už nebylo na jednoduchou odpově v časopise. Také bych se ovšem ptala, co je míněno onou „zakázanou činností“. Uvědomme si, že jednou z věcí, které v tomto problému hrají výraznou roli, je i to, jak různě máme my jako rodiče nastavená měřítka a požadavky na svoje děti. Vaše dotazy nejen na „neposedná témata“ můžete posílat na adresu [email protected] nebo formou sms na tel.: 731 402 757. Odpovídá psycholožka Mgr. Lenka Lacinová Ph.D. z Centra vývoje osobnosti a etnicity při FSS MU v Brně.

Tyto směrnice jsou jistě velmi inspirativní nejen z hlediska využitelnosti pro naše školství. Nutno ovšem podotknout, že tyto principy jsou ve větší či menší míře využívány i u nás, velmi však záleží na osobnosti vyučujícího a jeho ochotě inovativní myšlenky prosazovat. Rodiče by proto měli pro své dítě dobře vybírat nejen vhodnou školu, ale i konkrétního kvalitního pedagoga, nebo právě on je zárukou, že potenciál dítěte bude rozvíjen v maximálních možnostech. Jasně dané hranice vymezují dyslektikům práva i povinnosti, a tím utvrzují

Klub rodičů a přátel hyperaktivních a neklidných dětí 13. 1. v 9.30 hod. Klub maminek a neposedných miminek – otevřené setkání pro maminky s miminky – povídání o dětech a otázkách výchovy a dětského vývoje 23. 1. v 18.00 hod. Sourozenecké konstelace Mgr. Lenka Lacinová Ph.D. Mgr. Radka Michalčáková – seminář pro rodiče o tom, jak nás a naše děti ovlivňuje místo v sourozenecké řadě

jejich status ve třídě, aniž by tím zároveň ubíraly na jejich hodnotě. Protože pocit vlastní hodnoty a vědomí, že ostatní tuto hodnotu respektují, dodává dítěti, které bylo často stavěno do role problémového žáka, pocit uspokojení a napomáhá mu zvyšovat jeho sebevědomí. A pak dál to pokračuje jako v kouzelném kruhu: vyšší sebevědomí, větší důvěra v sebe a v to, co dělám, větší úspěšnost v tom, co dělám, zvyšující se sebevědomí. Nic není samozřejmě absolutní, ale je dobré na tento princip myslet a pak naše podpora bude pro dítě o to účinnější.

Úspěšný život s lehkou mozkovou dysfunkcí „Úspěch je maximální využití všech svých schopností“ Zig Ziglar

V současné době se rodičovská i pedagogická veřejnost stále častěji setkává s diagnózou LMD u dětí. Jde o souhrnné pojmenování pro poruchy psychického vývoje v oblasti chování, učení a emočních dovedností. Důvodem častějšího výskytu LMD v dnešní době je pokročilost v diagnostice a práci pedagogicko-psychologickým poraden. Klíčovými osobami v nápravě ve formě nácviku komunikačních dovedností a speciálních edukačních postupů vedoucích ke zvládání těchto poruch jsou především rodiče a učitelé. Pro porozumění a možnost poskytnout dětem vzhledem k jejich odlišnostem to, co potřebují pro svůj dobrý vývoj, je důležitá informovanost a pochopení širších, především vývojových souvislostí… Kancelář veřejného ochránce práv, Údolní 34, Brno

4. 4. 2006 9.15–10.15 hod. Mgr. Kateřina Beaufortová – SPIN Praha – Raná péče o děti s vývojem k LMD • Diagnostika a prevence • Role dětského lékaře • Komunikace rodič – dítě • Možnosti podpory vývoje 10.30–11.30 hod. Doc. PaedDr. Věra Pokorná – PdF KU

kamínky 1+2/2006

Neklidné stránky připravily Petra Škrdlíková a Zuzana Šilhanová [email protected]

konference pro odbornou a rodičovskou veřejnost – 3.–4. duben 2006

3. 4. 2006 17.30 hod. přednáška PhDr. Jiřiny Prekopové Bezpodmínečná láska jako jedna ze základních životních potřeb člověka přednáška pro širokou veřejnost, především rodičovskou

12

Zdroje: Mertin, V. (1999). Současný pohled na specifické poruchy učení. Moderní vyučování. Praha. Portál, 5/1999, str. 10–11 Mertin, V. (2000a). Je dyslektiků stále více? Moderní vyučování. Praha. Portál, 2/2000, str. 10–11 Mertin, V. (2000b). Kritéria pro stanovení diagnózy dyslexie. Moderní vyučování. Praha. Portál, 3/2000, str. 10–11

Praha – Dítě s LMD a škola Co děti s LMD nejvíce potřebují? Učitel jako důležitá osoba v životě dítěte. Rodina a škola 11.45–12.45 hod. prof. Vladimír Smékal – FSS MU Brno – Zvládání situací každodenního života dítěte s LMD LMD jako problém, nebo jako odlišná charakteristika člověka? Specifika člověka s LMD v dětství i dospělosti 14.45–16.00 a 16.15–17.30 – workshopy • PhDr. Jiřina Prekopová – Principy pevného objetí v rodinných interakcích Terapie pevným objetím – indikace, rizika (pro psychology, poradenské pracovníky a lékaře) • PaedDr. Anna Velanová – Využití rytmiky jako léčebného prostředku ve školní výuce (pro pedagogy) • Petra Michalová – Vázání dětí do šátku • MUDr. Tajana Horká a prof. PhDr. Vladimír Smékal – Životní styl a potřeby dětí s LMD • Mgr. Lenka Lacinová, Ph.D. a Petra Škrdlíková – Komunikace s hyperaktivním dítětem v širších souvislostech • Bc. Věra Kováčiková – RL – corpus, Olomouc – Signály LMD v raném období a jejich řešení – rehabilitace Vojtovou metodou atd. • Mgr. Kateřina Beaufortová – Raná péče o děti s vývojem k LMD – Intuitivní rodičovství • Doc. PaedDr. Věra Pokorná – Instrumentální obohacování Reuvena Feursteina Přihlašovat na konferenci se můžete v CRSP, tel.: 542 217 464 nebo e-mailem na adrese [email protected]

kamínky 1+2/2006

13

stránky pro mámy

stránky pro táty

Záda nás bolet nemusí

Škola otcovství

Milé maminky, určitě se mnou budete souhlasit v tom, že mateřství přináší mnoho radosti a štěstí, ale také spoustu starostí a těžkostí. Bolesti zad navíc souvisí s celým našim moderním životním stylem. Prostě páteř nám nedá pokoje. Všechny víme, že bychom měly cvičit, ale někdy je času tak málo. Děti onemocní nebo nemáme možnost zajistit si hlídání. Přesto můžeme najít způsob jak o svá záda pečovat. Fyzioterapeutka paní Mgr. Julie Jelínková, sama máma dvou malých chlapců, nám nabízí několik rad a tipů.

Kdo by měl cvičit?

Kdy bychom měly cvičit?

Cvičit by měl snad každý. • Všichni víme, že cvičení je nezbytné pro lidi s dlouhodobými, chronickými potížemi, po úrazech a po nemocech. • Je důležité i pro ty se sedavým zaměstnáním (například u počítače), s jednostrannou zátěží (například číšníci, pracující na zahradě, švadleny, zdravotní sestry…). • Nesmírně důležité je také cvičení pro těhotné ženy a pro maminky po porodu. • Cvičit by měli i děti a školáci, protože si vytvářejí pohybové návyky, držení těla, rozvíjí se jejich svalstvo, fyzická kondice. Bohužel v dnešní době už i oni tráví většinu času sezením u počítače nebo u televize. • I staří lidé by měli cvičit, aby udrželi hybnost kloubů a zvládali zátěž spojenou s každodenní činností, byli soběstační a sebeobslužní. • Cvičit by měli také všichni ti, kteří zatím potíže nemají, ale chtějí jim předejít a vyvarovat se jich.

• Můžete cvičit pod odborným vedením, organizovaně. Tímto způsobem je dobré cvičit alespoň 2× týdně. Nabídka pohybových aktivit pro ženy je docela pestrá. Vedle různých druhů aerobiku jsou i jiné zajímavé možnosti jak komplexně procvičit celé tělo. Doporučuji např. břišní tance, cvičení na míčích… Skupinová forma cvičení nabízí kromě pravidelnosti a odborného dohledu také určitý druh zábavy, uvolnění a společenský kontakt. • Někomu vyhovuje cvičit sám doma, pravidelně v určitou dobu. Je jedno, jestli je to ráno nebo večer. Důležité je, abyste si dobře vytvořily vaši sestavu cviků a abyste zvolené cviky správně prováděly. Ideální je, pokud vám s výběrem a nácvikem pomůže odborník, fyzioterapeut nebo cvičitel. Minimální doba cvičení by měla být alespoň 15 minut. • Ale co když se nám ani jedna z těchto cest nedaří? Nezoufejte! Cvičit můžete i během dne, při běžných činnostech. Pro inspiraci a povzbuzení uvádím několik příkladů – cviků.

Proč je dobré cvičit? • Musíme zvládat zátěž. • Potřebujeme být v kondici, psychické i fyzické. • Chceme se cítit dobře. • Snažíme se předejít potížím, které bolavá záda způsobují. • Chceme se zbavit bolesti. Moje vlastní pocity se odráží ve způsobu, jak držím své tělo, jak se „nesu“. Tento proces působí ale i opačně, když se napřímím, narovnám záda, uvolním hrudník a správně dýchám, zlepší se i moje vnitřní pocity, vnímání sebe sama.

14

kamínky 1+2/2006

1. Čekání na zastávce nebo ve frontě Stojím s nohama vzdálenýma asi 15 cm od sebe, kolena malinko pokrčená, břicho a hýždě zpevním, pánev podsadím, narovnám záda, vypnu hrudník, uvolním dolů ramena a paže, mírně zasunu bradu a představím si, že mne něco vytahuje na temeni hlavy vzhůru. Volně dýchám a vnímám kontakt celých chodidel se zemí. Nepatrně, sotva znatelně vychyluji trup dopředu a pak dozadu. Cítím větší zátěž střídavě na špičkách a pak na patách. Přitom chodidla stále zůstávají celá pevně na zemi.

2. Stání u plotny Když několik minut míchám cibulku nebo omáčku, zase se při tom postavím rovně – podle popisu na předchozím příkladu. Jednu nohu zvednu od země a nataženou unožuji do strany. Provedu dvacetkrát a opakuji druhou nohou. Pak obdobně zanožuji dozadu. Během celého cvičení mám zpevněné břicho, rovná záda, uvolněná ramena. 3. Úklid „Kočičí hřbet“ je velmi známý a oblíbený cvik i u dětí. Jeho přínos pro uvolnění a posílení zad je nesporný. Obdobný účinek má ale také např. vytírání podlahy na všech čtyřech. Proto doporučuji, pokud cítíte bolest v kříži nebo jste ztuhlé, opuste mop a vrate se k hadru do kleku na všechny čtyři. Uděláte tak svým zádům velkou službu. připravila Julie Jelínková foto: Eliška Vondráčková kresba: Lenka Stejskalová

Před několika lety jsem v Bratislavě potkal zajímavého člověka. Jmenuje se Steven Young a kromě práce terapeuta se věnuje ve spolupráci se sdružením „Fathers, Sons and Brothers“ (Otcové, synové a bratři) vedení mužských skupin, které se konají pravidelně na různých místech USA. Jde o skupinu mužů, kteří se sejdou na daném místě, aby spolu strávili týden. Ženám je vstup zakázán, a to nikoli z důvodu mužského šovinismu, ale protože v čistě mužském prostředí se minimalizuje konkurenční boj a otevírá se větší prostor pro vzájemnou kooperaci. Cílem je podpořit muže v tom – být mužem. Dříve byla mužská role jasně definovaná, existovala jednotlivá stádia života muže určená iniciačními obřady. Muž byl lovec, sběrač či řemeslník zodpovědný za přežití rodiny. Společně s moderní společností došlo k přetrhání jasných vazeb a muži se tak ocitli ve světě, kde minulé jistoty již neplatí. V době, kdy jsem se na pozvání Stevena Younga vydal na mužskou skupinu v Lindrith v Novém Mexiku, jsem byl čerstvým otcem a mým hlavním cílem bylo naučit se, jak být dobrým, podporujícím otcem pro svého syna. Nalezl jsem částečnou odpově a ještě něco navíc.

protějšku, že jsou schopni se o sebe postarat a že je to vlastně zábava. Během terapeutického procesu jsem se naučil jak v raném období života dítěte přistupovat k výchově, na co klást důraz. Vztah mezi partnery je základ, na kterém vyroste vše ostatní. Pevné partnerské pouto je třeba ošetřovat i později, pokud má rodina fungovat zdravým způsobem. Před narozením dítěte a v období šestinedělí je úkolem muže zajistit bezpečný prostor pro matku a dítě, aby mohly budovat svůj vztah. Zároveň je v tuto chvíli nanejvýš důležité, aby se otec přihlásil ke svému dítěti. Otec má vzít své dítě do náruče a před svědky vyznat „ano, ty jsi můj/má“. Tento úkon znamená vytvoření pouta mezi otcem a dítětem, zároveň jde o závazek, k jehož naplňování patří ony běžné činnosti jako přebalování, chování, uspávání dítěte. Pokud žena klade svému muži překážky v blízkém kontaktu s dítětem, je na muži, aby se postavil za svoje přirozené právo. Snad to zní trochu tvrdě, ale jednoduše je to tak.

Dětem dnes chybí vidět otce při práci Když miminko povyroste, prostor pro rozvíjení otcovství se dále rozšiřuje. Na rozdíl od našich časových možností – což je veliká škoda. Dětem dnes chybí to, co bylo běžné před několika stoletími, tedy vidět otce při práci. V současné době je pro děti tatínkova práce často něco nekonkrétního a neuchopitelného. Při společné práci doma nebo na zahradě spolu trávíme čas, učíme se navzájem spolupracovat, učíme dítě přirozeným způsobem poznávat svět. A děti oceňují takto strávený čas, vědomy si hodnoty, kterou mají pro nás jako pro otce. Zážitek mužské skupiny byl a je pro mne posilou pro každodenní život naší rodiny. Naučil jsem se něco víc o mužích a otcích, možná víc porozumět i svým vlastním touhám a vůbec sobě jako muži. Pozitivní zpráva pro české muže je, že podobnou skupinu hodláme zorganizovat coby Otcové, synové a bratři ČR i u nás nebo na Slovensku. Připravil Petr Jelínek Foto: Renata Lorencová

Vztah mezi partnery je základ, na kterém vyroste vše ostatní Lidrith se nachází, jak říkají Američané „In the middle of nowhere“, v okrajové části Nového Mexika, kde končí silnice. A ranč, kde se konala skupina, je ještě o kousek dál. Menší i větší kočkovité šelmy se tam za nocí procházejí nebezpečně blízko, medvědi se drží opodál a při procházkách si musíte dát pozor na chřestýše. V zásadě velice vhodné prostředí pro navázání na přirozené instinkty a mužské archetypy. Hlavní náplní týdenního programu je – trochu překvapivě – jídlo. Skupina si sama v odpovídajících podmínkách připravuje snídani, snídá, umývá nádobí, připravuje oběd, obědvá... V čase mezi těmito činnostmi je příležitost pro skupinovou terapeutickou práci. Při vaření si muži měli možnost uvědomit, že nejsou jen hladová stvoření závislá na ženském

kamínky 1+2/2006

15

od dětí pro děti

stránky pro seniory

Aktivní stáří

ÚPLNĚ ZIMNÍ STRÁNKA PRO DĚTI

Zimní křížovka

Něco na zasmání „Víš, co jsem ti říkala! Ty sáňky budeš půjčovat i bratrovi!“ „Vždyť mu je půjčuju. Já je mám z kopce, on do kopce.“

Jezdíš pomocí toho na kluzišti. Ochraňují tvé nožky před zimou. Lyže na běhání.

Venku sněží, a tak se paní učitelka ptá dětí: „Půjdem se děti koulovat?“ Děti křičí: „Ano! Ano!“ „Tak dobře, k tabuli půjde pro kouli Novák.“

Studí, když napadá za krk. Koulujete se tím. Zahřívá krk, lechtá a dusí. Sedíš na tom, když jedeš ze svahu. Nosíš je, aby ti nezmrzly ruce.

Přijde pán do restaurace a objedná si mraženou kávu. Po chvíli mu ji číšník donese, ale pán vidí, že na kopečku zmrzliny je moucha. Tak si přivolá číšníka zpátky a ptá se: „Prosím vás, co na té zmrzlině dělá ta moucha?“ Číšník nejistě odpovídá: „Lyžuje?“

Když někdo odchází do důchodu, přeje se mu obvykle, aby si užil zaslouženého odpočinku. A odpočinek si často představujeme jako pohodlné sedění v křesle – a v létě na zahradě nebo v zimě doma v obýváku u televize. Na stáří je však možno se dívat i jinak. V průběhu doby, kdy jsme byli zaměstnaní, jsme museli dělat řadu věcí, které nás zrovna moc nebavily. U mnohých to bylo např. vyřizování administrativních záležitostí, jednání s úřady, dohadování se o věcech, které by bylo možno vyřídit podstatně jednodušeji atp. Těchto poměrně nepříjemných věcí je možno se v důchodu zbavit. Otevírá se tak prostor pro to, co bychom rádi dělali, a dosud jsme to tak dost dobře dělat nemohli, protože nám v tom bránilo plnění nepříjemných povinností. Te, když máme „svobodu“, se tomu můžeme začít věnovat. Znám řidiče autobusu, který se vždy chtěl věnovat včelaření. Když jezdil, byl dost často mimo domov a včelaření se tak moc věnovat nemohl. Když přišel do důchodu, má na to čas. Dnes je mu 98 let a přál bych vám ho vidět. Pro včeličky dělá neustále nové rámky, vylepšuje včelíny, radí mladším a medu má, že neví, co s ním. I když se může stát, že si člověk před důchodem nedovede představit, co bude ve volném čase dělat, – a ví, že ho bude mít hodně, – přece jen po první chvíli bezradnosti je možno nalézt novou –

Tajenka: Mužík, který ti na jaře roztaje.

Omalovánky

zaslíbenou – oblast, které se člověk může věnovat. Jde jen o to, abychom měli pro co žít. A to je otázka gruntovní. Mít pro co žít je nejen nadpis jedné knížečky, kterou jsem napsal a kterou vydalo nakladatelství Návrat domů v Praze, ale i kardinální otázka života vůbec. A pro co můžeme žít? Dvě oblasti se nám zde otevírají. Jedna ukazuje na to, že nejsme na světě sami, že zde jsou i jiní lidé a že je možno se jim přiblížit a případně i pomáhat. Jak? Třeba tím, že je navštěvujeme. Přátele v prvé řadě, ale i ty druhé – a zvláště pak ty, kteří to nejvíc potřebují. Jen se podívám z okna, kde tento článek píšu, a vidím, jak jde jeden soused druhému ráno nakoupit. Je to zapotřebí, protože sousedovic mají potíže s pohyblivostí. A tak najednou má ten, který jde nakoupit, pro co žít. A nejen to. Jeden moudrý muž řekl, že tím, že se věnuji druhým lidem, stávám se i já „někým“. A to je něco, co se za peníze koupit nedá. Dává to mimo jiné sílu do života a radost z toho, že ještě k něčemu jsem. A co ty, autore, co ty děláš v osmdesáti letech? Přednáším na Fakultě sociálních profesor Jaro Křivohlavý

16

kamínky 1+2/2006

studií Karlovy univerzity – a přednáším studentům rád. Píšu knihy a ty vycházejí. Jak mne potěší, když na autogramiádu přinesou lidé nejen nové, ale i ty dříve již vydané mé knížky, a vidím, že byly čteny. Píšu dopisy a navštěvuji „staré známé“ i ty, kteří mne volají a potřebují. A pak přednáším – všude, kam mne pozvou (když na to s dechem a dopravou stačím). I doma mám svou pracovní oblast. Rozdělili jsme si s manželkou práce v domácnosti. Musím však uznat, že ona je zde pánem a můj podíl je podstatně menší. Raduji se z toho, že jsme s manželkou dva, že ještě něco dělat mohu, i když už ne úplně všechno. Děkuji za to stále znovu. Dokud je tomu tak, je mi každý den darem a vzácnou příležitostí. Studuji – to, co jsem dříve nestačil a co mne zajímalo, a zájem mne drží stále. A hraji na housle – i když ne jak Paganini. Poslouchám hudbu – a to velice rád. Tak vypadá ta druhá oblast, která se nám ve stáří otevírá – práce na sobě. Ta začíná trénováním nejen těla, ale i paměti. A zdaleka nekončí studiem toho, na co nám dříve nezbyl čas. Otevírají se možnosti procházek – poznávání přírody i míst, kam jsem se dříve nedostal. Mámli pro co žít, je život krásný, vzácný a platí to i ve stáří.

Báseň na zimu Je to prima, už je zima, ať nás nedostane rýma. Sáňkujeme, bobujeme, taky rádi lyžujeme. Sněhuláky uplácáme, hodně sněhu všude máme.

Mám-li pro co žít, je život krásný, vzácný a platí to i ve stáří

křížovku připravila Vendula Lokosová obrázky nakreslil František Lokos báseň a vtipy Michal Lokos

Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc. foto: Petra Škrdlíková

kamínky 1+2/2006

17

rodina a víra

rodina a víra

Chlapské přátelství Vztah mezi otcem a synem je snad nejkomplikovanější ze všech rodinných vztahů. Může se stát nádherným a hlubokým, ale vždy bude vystaven zkouškám a bude skrývat řadu úskalí. Především v době dospívání, kdy dítě usiluje o nezávislost, je plný zdánlivě neřešitelných problémů. Otec se pro syna stává jedním z hlavních „přirozených nepřátel“, nejvýznamnějším pomocníkem při nácviku postojů, chování a vnímání okolí, které bude mladý muž uplatňovat ve skutečném světě. Dobrý a milující otec dovolí synovi vyzkoušet si své chování, postoje, testovat svoji emocionální a sociální sílu. Dovolí mu projevit nové city a myšlenky, udělá si na něj čas a poskytne mu experimentální prostředí. Důstojně zaujme svoji pomocnou roli v období nácviku v době mezi dětstvím a dospělostí. Pro žádného otce to není situace jednoduchá. Společně strávený víkend se může stát dobrou pomocí pro oba.

Ani sám král Bývalo tomu tak skoro vždycky, že se starší rodu scházeli s dospívajícími muži a předávali jim svoji tradici. Rady starších byly něco jako výkladní skříň kmenů a rodů. Starší pomáhali řešit problémy ve společenství, dávali rodům směr a také pomáhali vstupovat chlapcům do dospělosti. Naše společnost průmyslovou revolucí zcela změnila svůj zaběhlý chod. Mnohagenerační pospolitost se rozpadla a muži se přesunuli z polí a domácích dílen do uzavřených prostor, kam děti již neměly přístup. Dříve syn vyrůstal vedle otce, a tak se od něj učil nejen řemeslu, ale také být mužem. Naši otcové tuto možnost již většinou bu neměli, anebo je vůbec nenapadlo, že když se unaveni vracejí z práce, musí svůj čas věnovat ještě svým dětem. Generaci dnešních mužů se tak otcovství stalo tajemstvím. Synům se na víkendech poodkryje nitro světa dospělých mužů. Poznají, jak nelehká je cesta k plnosti mužství, a že ani žádný otec to na této cestě nemá lehké. Pochopí, že tuto cestu brzy sami také nastoupí a stanou se tak stejnými poutníky jako jejich otcové. Dostane se jim pozornosti, důvěry i uznání rodícího se mužství. Budou moci položit základy nově vznikajícího partnerství, ne jen v dosavadním vztahu otec – syn, ale nově také ve vztahu muž – muž. Otcové si naopak připomenou, jak důležité je být dobrým otcem ve správný čas. Jak snadno se v tomto období stane chyba, která se špatně napravuje, a jak může působit problémy až do dalších generací. Poslední výzkumy ukazují, že chyby na dětech v raném období lze napravit právě v tomto dospívajícím věku, ale jen pokud se změníme my otcové. Mnozí synové si stěžují, že jejich otcové jim poskytnou

18

kamínky 1+2/2006

monolog, přestože oni od nich žádají prostor pro vzájemnou komunikaci, a stále je pokládají za malé děti.

Mnoho mužů má děti, ale málo dětí má otce! Otcové mají příležitost si uvědomit, že jako otec nemusím všechno dělat perfektně, nemusím být morálně dokonalý, nemusím být ani přehnaně chytrý; jediné, co musím, je být si vědom svých kořenů, svého původu a ukázat svým dětem, že i ony mají v tomto příběhu své jedinečné místo a jsou jeho pokračovateli. Víkend by měl tedy nejen posílit vztah

otce a syna, ale měl by pomoci v navázání nového vztahu, který se nazývá chlapské přátelství. Ten, kdo nezažil posvátnou atmosféru chlapské otevřenosti, nikdy nepochopí, co pro nás všechny přítomné chlapy tento víkend znamenal. Ten, kdo se nikdy nesdílel se svým synem nebo otcem od srdce k srdci, nepochopil, co znamená být synem a otcem. A ten, kdo jednou zažil toto setkání otcovsko-synovských srdcí, již po zbytek života ví, že je bohatší než sám král. Ing. František Růžička (organizátor víkendů pro otce a syny) foto: Vojtěch Nečas

Ptejte se mě, na co chcete, já na co chci, odpovím!!! Honza a Vojta se zúčastnili pobytu v Mentaurově. Našli si čas a odpověděli na několik otázek, které možná napadnou některé z vás v souvislosti s víkendem pro otce a syny. Kdo přišel s nápadem jet na takovou akci? Vojta: S nápadem přišel tatínek, který se o této akci pro chlapy dozvěděl na manželských setkáních. Když mně oznámil tuto možnost, tak jsem zprvu myslel a doufal, že se tím nějak nebude zaobírat, že to byla jen taková planá nabídka. Jenže když mně to stále připomínal, zjistil jsem, že to myslí vážně. Stále jsme se o tom bavili a já uhýbal, jak se dalo. Nakonec jsem si řekl, že by to vlastně nemuselo být tak špatný. Tak jsem kejvnul. Honza: S nápadem přišli rodiče. Na akci se mi moc jet nechtělo, ale nakonec jsem byl přemluven. Věděl jsi, co tě čeká? Vojta: Protože jsem na takové akci v životě nebyl (myslím sám s tatínkem), netušil jsem vůbec, do čeho jdu. Honza: S tátou sice jezdíme často na chalupu. Na takové akci jsem ještě nebyl, a co mě tam čeká, jsem vůbec nevěděl. Vojta: Jediný, co jsem věděl, bylo to, že to má být super. Na super akcích jsem byl opravdu stokrát, ale s takovým duchem v životě ne.

Kde se pobyt odehrával, jak byl dlouhý a co se tam vlastně dělo? Vojta: Tato akce pro chlapy byla celostátní. Proto se celé dění odehrávalo v severních Čechách u Litoměřic. Honza: Byli jsme ubytovaní v chatě na kraji vesnice Mentaurov. Byli jsme tam celý víkend a na programu byly dopoledne přednášky a odpoledne společný program otců se syny. Vojta: Pobyl trval od pátečního večera do nedělního oběda, takže zhruba tři dny. Ohledně programu jsem si teda myslel, že bude víc nabitý, ale bohatě stačil. Většinou byly přednášky, nebo spíše takové povídání, které byly prokládány různými hrami. Hry spočívaly spíše ve spolupráci otce se synem nebo naopak. Vstávali jsme, myslím, podle toho, kdy se probudili organizátoři. Většinou kolem půl osmé. Spát jsme chodili asi v deset. Honza: Vařit jsme si nemuseli, protože jsme měli dva zkušené kuchaře. Vojta: Abychom měli čas na program, bylo zajištěno vaření, ale pozor, nebyly to ženy, vařili nám muži. A velmi dobře. Tím bylo zajištěno to, že na této akci byli opravdu jen chlapi! Honza: Program nebyl nijak náročný, psychicky

ani fyzicky. Všechno bylo v pořádku, až v jedné disciplíně nám nešel zapálit oheň na tři zápalky, tak jsme trochu zmatkovali, ale nakonec se to podařilo. Ovlivnilo to tvůj vztah k takovi? Vojta: Myslím, že nějaké přímé ovlivnění tam nebylo. Žádná krize nebyla, známe se už 17 let, takže víme, co od sebe můžeme čekat, každý ví, jak se ten druhý zachová. Na druhou stranu to bylo velmi povzbudivé a cítím to jako dobrý doping pro další situace v našem vztahu. Honza: Podle mě se náš vztah taky nijak nezměnil. Doporučil bys takovou akci například kamarádovi? Jak je to s vírou účastníků? Honza: Určitě bych jel znovu, protože se mi tam líbilo. Myslím si, že tato akce je pouze pro křesany, ale svým kamarádům bych ji určitě doporučil. Vojta: Je to super akce pro ty, kdo chtějí něco dělat se svým vztahem OTEC versus SYN. Hlavně se nebát a jít do toho. Tato akce je zaměřena, podle mě, na vztah mezi synem a otcem, a ne na prohloubení víry. Proto tam mohou jezdit určitě i „ne moc věřící“, ale trošičku věřící by mohli být! stránky připravila Eliška Vondráčková [email protected]

kamínky 1+2/2006

19

volný čas

volný čas

Tip na sněhový výlet S příchodem zimy a prvního sněhu se nejenom v dětech, ale i v dospělých probouzí hravá duše a vyrážejí za zimním vyžitím. Kromě sáňkování a sněhových bitev je nejoblíbenější zimní aktivitou lyžování. Tento sport k nám přišel ze skandinávských zemí, kde původně plnil čistě praktickou úlohu dopravního prostředku, pomůcky při lovu nebo výstroje vojáka. Až v druhé polovině 19. století provedl Nor Sondre Norheim změny ve tvaru lyží a vybavil je novým vázáním. Postupně se vyvinul nový styl zvaný Telemark a lyžování se vyprofilovalo jako sportovní aktivita.

Carving Od té doby se lyžování stále vyvíjelo, zlepšovaly se materiály, vázání a měnil se styl. Poslední výrazná změna přišla v době celkem nedávné a souvisí s pojmem carving. Carving je styl lyžování, při němž lyžař používá lyže s výrazným vykrojením po stranách. Toto vykrojení mu umožňuje snadné a plynulé zatáčení, kdy pouze stačí přenášet váhu z jedné strany na druhou. Dosahuje tak širokých oblouků bez výrazné ztráty rychlosti, ke které dochází při zatáčení smýkáním. Další výraznou výhodou, kterou ocení hlavně rodiny s dětmi, je jednoduché zvládnutí lyží. Děti velmi rychle dostanou ovládání lyží do „krve“ a v souvislosti s tím je bude lyžování více bavit. Samozřejmě carving má své nevýhody. Je k němu potřeba širší sjezdovku a více místa. Vhledem k tomu, že carver „křižuje sjezdovku“, může hrozit nebezpečí srážky s běžnými lyžaři. Další odnoží carvingu je tzv. funcarving, kdy lyžař jezdí bez hůlek na velmi vykrojených a krátkých lyžích. Jízda je díky tomu velmi živá a zábavná.

a zážitek je navíc doplněn krásnými výhledy na zimní krajinu.

Snowboarding Dalším moderním zimním sportem je snowboarding. Jedná se o sjíždění svahu na speciálním prkně vybaveném vázáním. Tento sport je velmi mladý a u nás se jeho historie začala psát až začátkem osmdesátých let. Stejně jako u carvingu je velkou výhodou snowboardingu jeho snadné zvládnutí. To platí samozřejmě o pouhém sjíždění svahu, a ne o různých akrobatických kouscích, které často vídáme na závodech. Snowboarding se stejně jako lyžování dále dělí na různé styly. Je to alpský styl, freestyle a freeriding. Prkno na alpský styl připomíná svým vykrojením carvingovou lyži a používá se hlavně při slalomu. Freestyle se vyznačuje širším prknem a snowboardisti na něm provádějí různé „triky“ a skoky. Poslední je freeriding, kdy snowboardisté jezdí mimo sjezdovku ve volném terénu.

Vybavení Při nákupu lyží či snowboardu máme dvě možnosti. Bu koupit nové, nebo již použité. U použitého náčiní je

samozřejmě výraznou výhodou nízká cena, ale nejlepší je vydat se na takovýto nákup se zkušeným lyžařem. V případě nového vybavení vám ve většině obchodů rádi poradí. Pro začátek potřebujete lyže s kvalitním vázáním, pevné lyžařské boty (tzv. přaskáče), hůlky a hodně odvahy. Výhodnou nabídkou můžou být tzv. sety, kdy se prodávají lyže již s namontovaným vázáním. Cena levnějšího setu se může pohybovat okolo 3500 Kč. Lyžařské boty pro dítě stojí od 2000 Kč výše. Posledním důležitým prvkem výbavy hlavně u dítěte je helma, jejíž ceny se pohybují od 1000 Kč výše. Dá se často také využít různých slev, akcí a výprodejů, kdy můžeme vybavení koupit mnohem levnější. Důležité také je nezapomenout na seřízení vázání, aby v případě pádu tzv. vypnulo botu a zabránilo tak vážnějšímu zranění. To se provádí ve všech skiservisech, obchodech s lyžařskou výbavou nebo v lyžařských centrech. Podobně je to i s nákupem vybavení

na běžky. První, co musíme posoudit, je, jaký typ běžek vlastně chceme. Pro začátečníky jsou nejvýhodnější turistické nebo kombinované. Kromě těchto existují ještě běžky na bruslení, které jsou užší, ale ve volnějším terénu a v běžných méně upravených stopách je pohyb na nich poněkud nesnadný. V současnosti je možné ještě koupit běžky se starým typem vázání. Tento typ nedrží nohu ideálně, ale výhodou je opět cena. Na nákup celého vybavení by vám měla stačit částka okolo 2000 Kč. Lepší však je koupit si modernější vázání, které se dá pořídit asi za 1000 Kč, a cena za boty k tomuto vázání se pohybuje okolo 2000 Kč a výš. Pokud chceme začít se snowboardingem, musíme si peněz našetřit o něco víc. Cena prkna se pohybuje okolo 4000 Kč a výš. K tomu ještě vázání, za které dáme asi 2000 Kč. Pro jistotu a pocit bezpečí je ale lepší nešetřit.

Jak začít? V případě, že chcete začít s lyžováním a nemáte ve svém okolí nikoho zkušeného, jsou nejlepší volbou lyžařské školy. Ty pořádají jak pobytové kurzy, tak i normální hodiny, které si účastník platí jednotlivě. Děti bývají do lyžařských škol často přijímány okolo šestého roku, kdy je asi nejlepší s tímto sportem začít. Přestože je jižní Morava považována za

prosluněný kraj, ani zde se nemusíme za zimními radovánkami vypravovat příliš daleko. V následujícím výčtu jsou lyžařské areály a školy v okolí Brna:

Lyžařské školy Lyžák junior sídlo Kudrnova 43 620 00 BRNO tel.: 545 219 514, 602 722 849 http://www.lyzak.cz Lyžařská škola – Ski areál Hlubočky, spol. s r. o. Rok s pohybem Tomkova 41, Olomouc – Hejčín Tel.: 585 418 177, 603 225 379 www.skiarealhlubocky.cz/lyzarske_skoly.php Lyžařský kurz TJ Sokol Němčičky – Sportovní areál Němčičky u Břeclavi Kurzy lyžování po domluvě na tel.: 777 555 753 Škola snowboardu Tomáš Janík 777 245 292 www.sportnemcicky.cz/

Sjezdovky Karasín (707 m n. m.) Brno–Karasín: 46 km Vleky: dvojkotva; 420 m, 1200 osob/hod. Sjezdovky: modrá, červená; 450/110 m Tel.: 603 843 597, 566 550 156 www.ceskehory.cz/karasin www.karasin.cz

Klínek (400 m n. m.) Brno–Předklášteří: 23 km Vleky: poma; 500 m, 550 osob/h Sjezdovky: červená, modrá, zelená; 630/100 m Hořice (520 m n. m.) Brno–Hořice: 17 km Vleky: poma; 190 m (dětský), 320 m Tel.: 728 460 639 www.mujweb.cz/sport/sokol.blansko/areal. horice/webinfo.htm Hlubočky (400 m n. m.) Brno–Hlubočky: 75 km Vleky: 3× poma, 220–460 m, 600 osob/hod. Sjezdovky: 4×, snowboard, celkem 1200/80 m Tel.: 775 771 077, 777 647 058 www.skiarealhlubocky.cz/ Harůsův Kopec (741 m n. m.) Brno–Nové Město n. Mor.: 59 km Vleky: 2× poma, 450 m, 1050 osob/hod. Sjezdovka: 550/110 m Tel.: 776 777 999, 566 616 337 http://sjezdovka.nmnm.cz/ Němčičky (180 m n. m.) Brno–Němčičky: 34 km Vleky: 1× poma Sjezdovka: cca 200 m Nejníže položený ski-areál v Evropě! Tel.: 777 555 753, 519 430 753, 608 434 805 http://sportnemcicky.hyperlink.cz/lyzarsky_areal.html připravil Martin Kopáček foto: internet

Běžecké lyžování Další možností zimního vyžití na lyžích je běžecké lyžování, které sice stojí ve stínu „sjezdování“, ale má své příznivce, kteří mu propadli na celý život. Tento směr lyžování se více blíží původnímu užití lyží v severských zemích. Lyže jsou užší a lyžař má vázání s volnou patou, což mu umožňuje jakýsi běh, při kterém využívá skluzu. Ačkoliv zarytí sjezdaři považují tento sport za nudnou záležitost nehodnou bližšího zájmu, dá se i při něm zažít mnoho zajímavého, dobrodružného

20

kamínky 1+2/2006

kamínky 1+2/2006

21

volný čas

volný čas

O některých cestách z města ekologická a sociální obnova venkova? Pro nikoho dnes zřejmě není tajemstvím, že současná civilizace se vyznačuje vysokým podílem lidí trvale bydlících ve městech. I přes určité zpomalení procesu urbanizace v posledních letech se předpokládá, že v roce 2025 bude v Evropě bydlet ve městech přes 80 % obyvatelstva. Masový přesun lidí do měst, hlavně ve druhé polovině dvacátého století, s sebou ale pochopitelně přinesl závažné sociální a ekologické důsledky, a to jak pro přeplněnou urbanizovanou krajinu, tak pro venkovské oblasti. Mezi městskými a venkovskými regiony také vznikla určitá propast, kdy na venkově zůstávali převážně starší a méně vzdělaní lidé. Z vesnic odcházeli všichni ti, kteří zde postrádali kvalitní vzdělání, práci a zábavu. Tento trend se v České republice ještě prohloubil v devadesátých letech v souvislosti s poklesem zemědělské výroby. Na druhé straně však narůstá počet lidí, kteří ze zracionalizovaného městského prostředí touží trvale, nebo alespoň krátkodobě uniknout. Toto se projevuje jednak prudkým nárůstem satelitních městeček v okolí velkých měst, kde si bydlení pořizují zvláště majetnější lidé. Ekologicky je však tato nová zástavba často problematická – rozsáhlé zastavěné plochy zásadním způsobem mění vzhled krajiny. Nejedná se také vlastně o skutečné oživení venkova (tam, kde nová zástavba vznikla v rámci už existujících vesnic), obyvatelé nových domů většinou nežijí se starousedlíky nijak pospolitě. Nežijí

22

kamínky 1+2/2006

vlastně ani příliš pospolitě mezi sebou, jak ukazují některé sociologické výzkumy. Časově vytížení podnikatelé se vrací domů často jenom přespávat, zůstávají za zdmi svých zahrad a o nějaký sociální život v místě bydliště moc nestojí.

Může být řešením Internet? Nevýhodou bydlení na skutečném venkově je samozřejmě problematická dostupnost vzdělání. Nedávný mezinárodní srovnávací výzkum PISA potvrdil rozdílnou úroveň matematické a čtenářské gramotnosti dětí ve velkoměstech a v malých obcích. Také Česká školní inspekce zaznamenala ve Výroční zprávě o školním roce 2000/2001 výrazně horší výsledky vesnických škol jak v materiálním zabezpečení, tak v celkové kvalitě výuky. Kdo chce studovat vysokou školu, musí jít pochopitelně studovat do města. Kdo chce, aby jeho děti chodily na kvalitní střední nebo jen základní školu, musí jít do města také. A kdo absolvuje městskou školu, ten už ve městě zůstane. Podle občanského sdružení Alternativa 2001 může převratnou změnu v tomto trendu znamenat Internet. Díky Internetu se mohou mladí lidé vzdělávat, smysluplně pracovat nebo se kulturně vyžívat kdekoliv na světě. Prostřednictvím Internetu by vesnické prostředí nemělo být překážkou pro vykonávání řady profesí. Problém by neměl mít například architekt, publicista, výtvarník... Alternativa 2001 je přesvědčena, že vzdělaní mladí lidé se

Prostřednictvím Internetu by vesnické prostředí nemělo být překážkou pro vykonávání řady profesí. mohou na vesnici bez obav o uplatnění vrátit. Hlavní otázkou ale zůstává, kam by se měli vracet.

Co potřebujeme, je domek Další faktorem, který by mohl mladé lidi motivovat k návratu na venkov, jsou drahé, nebo vůbec nedostupné městské byty. Občanské sdružení Alternativa 2001 propaguje stavbu malých rodinných domků, které budou extrémně levné – hlavním stavebním materiálem má být totiž hlína. Takový domek by měl jít postavit svépomocí (za tím účelem pořádá Alternativa 2001 víkendové semináře) s maximálním využitím místních materiálů, tudíž ekologicky. Technologie, kterou vypracoval Karel Loffler, předpokládá konstrukci nosných prvků ze dřeva nebo z cihel a jejich vyplnění hliněnou směsí. Cena hrubé stavby takového domku by se měla při zastavěné ploše 50 m2 pohybovat mezi 200–250 000 Kč. Komu nevyhovuje jako stavební materiál hlína, může zkusit slámu. Slaměné domy u nás doporučuje například občanské sdružení Ekodům, které rovněž pořádá kurzy slaměného stavění. Propaguje svou koncepci bydlení pomocí jasného sdělení: „vezmi slámu a postav si dům“. Někteří nadšenci se dokonce pokoušeli vyrobit dům z konopí…

Otazníky a pochybnosti Koncepce, kterou Alternativa 2001 prosazuje, není zřejmě řešením pro každého. Lidé, kteří se v budoucnu zúčastní podobných projektů, budou pravděpodobně mladí, vzdělaní a navíc silně ekologicky orientovaní. Ani velká část vysokoškoláků nemá zaměstnání takového typu, že by ho šlo vykonávat v trvalejším odloučení od města, takže jejich největší možné odpoutání od města může probíhat jen jako přesun do satelitních městeček nebo vesnic v bezprostřední blízkosti velkých měst. Můžeme se tedy domnívat, že takovýto návrat k přírodě není zřejmě změnou paradigmatu v přístupu k bydlení, jako spíš experimentem několika nadšenců. Filip Kirchner, [email protected] foto: Internet

Člověk k životu moc věcí nepotřebuje... Mladí manželé, vysokoškoláci Tomáš a Hana se narodili a vyrůstali ve městě. Před nedávnou dobou se ale rozhodli, že radikálně změní svůj způsob života a odstěhují se na vesnici. Položili jsme jim několik otázek, abychom zjistili, jak se jim na venkově žije a co od této změny očekávají. Z jakého důvodu jste se vlastně přestěhovali na vesnici? Co vás k tomu vedlo? Chtěli jsme se vzít a někde spolu bydlet. Oba jsme toužili po starém, původním, malém domku s malou zahrádkou. A jelikož i ty nejmenší domy v Brně jsou nesrovnatelně dražší než několik kilometrů za Brnem, koupili jsme dům 23 km od Brna. Bydlíte v domě bez přívodu vody a topení – přitom jste oba „městské děti“. Jak jste se s takovým dramatickým snížením komfortu vyrovnávali? Myslím, že se s ním ještě stále vyrovnáváme a kupodivu docela úspěšně. Člověk k životu vlastně moc věcí nepotřebuje. Mimochodem voda už nám teče – a ne jen, když prší. Musíme si víc věcí promyslet, obstarat a naplánovat, ale nějak znatelnější nepohodlí opravdu nepociujeme.

Výhodou je nádherný klid a možnost okamžitých výpadů do přírody

na kraji Brna, a pak cestujeme MHD. Odpoledne máme vždy v určitou hodinu sraz u auta. Jednou za týden zůstáváme v Brně až do pozdního večera – to si pak užíváme večerního Brna. Jsme tedy odkázáni na auto, což je někdy náročné, zvláš když se mu nechce jet. Autobusové spojení do Brna existuje také, ale autobus je pomalejší, navíc se musí přestupovat.

Zažili jste něco jako „kulturní šok“? Asi zatím ne. Naopak se seznamujeme s místní kulturou – jako jsou třeba hody. Každý den jsme v Brně, takže si občas zajdeme na výstavu i na nějaký ten koncert.

S místními navazujeme vztahy průběžně a pozvolna Navázali jste nějaké vztahy s místními? Jak vás přijali? Existuje na dnešním venkově vůbec ještě něco jako komunita, pospolitost? S místními navazujeme vztahy průběžně a pozvolna. Na venkově jsou stejní lidé jako ve městě, se stejnými vášněmi, ovšem na vesnici je na každého více vidět. Něco jako komunita existuje ve vedlejší vesnici, to nás velmi překvapilo a docela nadchlo, kolik se najde lidí ochotných dělat něco pro blaho druhých. Lidé se tam navzájem více navštěvují – v kteroukoliv denní dobu. V naší vesnici je naopak takových „aktivistů“ poskrovnu. Baví vás ještě tento způsob života? Tak to jo. Hodně nás baví. Stále je co objevovat. Možná díky tomu, že jsme oba vyrostli ve městě, jsme nadšeni z vesnických maličkostí. Taky si užíváme klidu a prostoru na různé domácí a kutilské práce. A možná se taky trochu bavíme reakcemi našeho okolí, které náš způsob bydlení rozhodně nenechává v klidu. rozhovor připravili Filip Kirchner a Michaela Bartošová foto: Internet a Radim Šašinka

Jaké výhody vám bydlení na venkově přináší? O co vás naopak připravuje? Výhody... zjišujeme vlastně, že určitá omezení – danosti mohou být často výhodami a paradoxně poskytovat člověku více svobody a kreativity v určitých mantinelech. Například nemusíme přemýšlet, který televizní kanál budeme dnes sledovat, ale je jasné, že je potřeba nasekat dříví a zatopit, případně donést vodu. Výhodou je nádherný klid a možnost okamžitých výpadů do přírody. V podstatě každý den absolvujeme takový malý výlet – tím myslíme i cestu do Brna, kocháme se krajinou, která je krásná ve své osamělosti a tichosti. Neruší nás rej lidiček, obřích domů a blikání nejrůznějších světel. Nevýhody... asi si musíme více rozmyslet, na které večerní akci v Brně rozhodně nesmíme chybět a kteří příbuzní budou potěšeni naším přenocováním. Jak to zvládáte s prací, dojížděním do města? Dojíždíme každý den do Brna za prací. Jedeme spolu autem, které necháme

kamínky 1+2/2006

23

volný čas

stránky o školách

Nebojte se barev Význam barev při výběru oděvu nebo při make-upu všichni známe. Estetické a psychologické účinky barev můžeme využít i při uspořádání čtyř stěn našich domovů. Mohou nás povzbudit nebo uklidnit, vyvolat chlad nebo příjemné teplo. K tomu je třeba znát některé zásady barevné koncepce v bytě, ale často je také nutné najít kompromis v představách všech členů rodiny. Jednou zásadou je z módy ověřená teorie ročních období, kterou můžete vyzkoušet i při zařizování bytu. V hledání kompromisu, pokud každý v rodině fandíte jinému ročnímu období, bute trpěliví a tolerantní. Ing. arch. Petra Svadbíková nám odpověděla na několik otázek, které se týkají možností jak barevně sladit náš byt. Je vůbec nutné zabývat se nějakou barevnou teorií? Nestačí jenom nakupovat podle citu to, co se mi líbí? Teorie barev nás může naučit, které barvy jsou teplé a studené, základní a doplňkové, jak lze barvy navzájem kombinovat, popř. sladit s různými materiály či strukturami. Citem, popř. intuicí lze rovněž postupovat, výsledek však nemusí odpovídat vynaloženému úsilí a financím. V dnešní době pestré nabídky bytové architektury nemusí být vždy jednoduché se zorientovat a zvolit správnou kombinaci materiálů, barev i jednotlivých kusů nábytku odpovídajících vlastnímu stylu bydlení. Teorie barev nám může být při rozhodování a kombinování příjemnou pomůckou.

Jak mohou poznat, které barvy jsou ty moje? O barvách je nutné přemýšlet, nechat je na sebe působit. Barvy jsou příroda, zážitky, pocity... Barvy souvisí s celkovým pojetím interiéru a jedno bez druhého nelze řešit. Je proto důležité najít svůj styl, a už prostřednictvím časopisů o bydlení nebo osobními zkušenostmi, radou architekta atp. Barvy mají vliv na psychiku, opticky rozšiřují či zužují prostor, intenzita odstínu může snižovat či naopak zvětšovat výšku místnosti. Například u malých bytů plných zákoutí můžeme zvolit stejnou barvu pro podlahy všech místností, a jestliže použijeme na stěny jen málo odlišné barvy, bude celý prostor působit velkoryse. Je možné, že některá barva pro mne nikdy nebude vhodná? S barevností v bytě to není jako s barvami oblečení či make-upu. Nemyslím si, že by

Jaro Veselé, zářivé, ale neostré barvy. Fialkový šeřík, žluté a červené tulipány, zlatě zelené bukové lístky, pomněnky, meruňky, krémové narcisy, světle hnědé pupeny… Toto období preferuje sangvinik, veselý a otevřený, převážně optimistický. Hlavní barva žlutá, doplňující se s fialovou.

Léto Tlumené, lomené barvy. Chladná modř moře, opar, levandulová pole, hnědá, vyschlá země, suché, šedé kameny, starorůžová na růžových keřích. Toto období miluje melancholik, rozumový, klidný a introvertní. Hlavní barva je modrá, kterou doplňuje červená, žlutá a oranžová.

Podzim Měkké, teplé, povzbudivé až veselé barvy sklizně. Sytě červená jablka, světle hnědá cibule, žlu suchých klasů. Červená a zelená, žlutá a fialová, modrá a oranžová… Ideální pro klidného, vyrovnaného, stálého až introvertního flegmatika. Hlavní barva zelená doplněná tóny červené a žlutočervené.

Zima Zářivě bílý sníh a kontrastní černá noc, tvrdý led, temná zeleň jehličí a zářivá červeň bobulí, oranžová zapadajícího slunce, narůžovělá zimního rána. Nejbližší období pro cholerika, extrovertního, společenského, temperamentního. Hlavní barva intenzivní červená, doplňkové modročervená a sytě zelená.

určitá barva nebyla vhodná pro konkrétní osobu. Spíše se jedná o vnímání barev v prostoru. Některé barvy jsou vhodnější do určité místnosti z hlediska její funkce. Jak najdu svoji roční dobu? Nechte na sebe klidně působit barvy přírody. Která doba ve Vás vyvolá nejpříjemnější představy? Pestré a veselé jaro, letní barva pláží a vody, měkké teplo podzimu nebo chladné a ostré kontrasty zimy? Možná Vám pomůže srovnání ročních dob s Vaším povahovým typem. Nejlépe je rozhodnout se spontánně, podle citu. Proto hlavně věřte své intuici. připravila Eliška Vondráčková [email protected] foto: Renata Lorencová

24

kamínky 1+2/2006

Jak vybrat školku? Když dosáhne dítě věku tří let, rodiče zpravidla uvažují o umístění svého dítěte do mateřské školy. Malý, všemi opatrovaný drobeček opouští mámina ochranná křídla a vydává se na první samostatnou cestu. Jak tedy vybírat mateřskou školu, ve které se Vám a vašemu dítěti bude líbit, ve které se dítěti dostane všeho, co potřebuje ke svému zdárnému vývoji? Protože pracuji jako předškolní pedagog už dlouhé roky, dovolím si Vám nabídnout několik postřehů, které by mne při výběru školky rozhodně ovlivnily. V první řadě, pominu-li dostupnost školky vzhledem k bydlišti, by mne oslovilo celkové klima školy. Je dobré udělat si čas a společně s dítětem pobýt v mateřské škole, prohlédnout si ji a celkově „nasát atmosféru“. Zjistit si, jaká je filozofie školy, pročíst si dostupné materiály, například Školní vzdělávací program, Školní řád a případné dílčí projekty či průřezová témata. Pozorovat to, jak se chovají děti i dospělí v MŠ, jakým způsobem spolu komunikují. Vždy by mělo být více slyšet děti, jak spolu přirozeně hovoří než učitelku udělující pokyny, příkazy, zákazy. Rozdílné může být v mateřských školách rozdělení dětí do tříd. Jedním způsobem je dělení podle věku dětí, tak jak tomu bylo v dříve a jak si to možná pamatujete z Vašeho dětství, a druhým způsobem jsou třídy věkově smíšené. Ty mají velký přínos pro děti zejména v oblasti vytváření sociálních vztahů. Děti se učí naprosto přirozeně poznávat druhé, vzájemně si pomáhat, spolupracovat. Ve třídě tak

mohou být společně sourozenci, kamarádi, což jim usnadňuje nejen adaptaci, ale i celkové prožívání pohody v MŠ. Na prvním místě v životě dítěte předškolního věku je spontánní hra, proto by jí měl být v mateřské škole vymezen maximální časový prostor a vytvořeny podmínky pro ni (herní kouty, pomůcky, hračky, materiály…). Všechny hry a hračky by měly být umístěny dětem na dosah, aby si je mohly samy podle potřeby brát i uklízet. Ve třídách i v dalších prostorách školy by měly být vytvořeny tzv. herní kouty, které nabízí dětem hru podle jejich zájmu, jako například: práce se dřevem a nářadím, výtvarný kout, kuchyňka, obchod, ordinace, pošta a mnohé další. Hra rozvíjí všechny schopnosti, dítě se jejím prostřednictvím bezpečně a efektivně učí a získává nové zkušenosti. Je věcí pedagogických dovedností paní učitelky, aby dokázala připravit dětem takový program dne, ve kterém se děti dozvědí něco nového formou hry a vlastního prožitku tak, aby mohly zažít pocit úspěchu a sebeuspokojení ze zvládnuté práce. To znamená, že úkoly by měly být takzvaně každému „šité na míru“. Děti by měly mít

Je dobré udělat si čas a společně s dítětem pobýt v mateřské škole. možnost samy pracovat aktivně, ne jen přijímat úkoly od učitelky. Rodiče při výběru mateřské školy často mylně hodnotí školu podle množství nabízených kroužků a dalších aktivit, často vedených odborníky zvenčí. Důležitější, podle mého názoru, je ale to, jakým způsobem jsou tyto aktivity realizovány. Mnohem přínosnější pro dítě předškolního věku je takový program a nabídka běžných činností v mateřské škole, které s dětmi provádí přímo jejich paní učitelky v každodenním programu dne. Každý den by dítě mělo mít možnost malovat, tančit, zpívat, modelovat, cvičit… a hlavně mít možnost samo si vybrat, které z těchto činností se bude věnovat. Neustálé převádění dětí do různých institucí, organizování, převlékání do kroužků, které by si dítě třeba ani samo nevybralo, nepřispívá k jejich pohodě a celkově narušuje průběh výchovně-vzdělávací práce. V dnešní době by mateřská škola již neměla být uzavřenou institucí. Měla by být součástí výchovy rodinné na základě prolínání vlivů z rodiny do mateřské školy a opačně, na základě vzájemné tolerance, partnerství a otevřenosti. Mateřská škola například může organizovat s rodiči společná setkávání při různých akcích, rodiče mají běžně volný přístup do tříd a mohou tam trávit čas s dětmi nejen během „Dnů otevřených dveří“. Školka tak dává rodičům zřetelně najevo, že jsou zde vítáni a že nemá před nimi co skrývat. Důležitá je i možnost adaptačního programu pro nově přijaté děti. V jeho rámci mohou rodiče přijít si do školky s dětmi pohrát, nejlépe ještě před zahájením docházky do školky. Rodiče i děti mají tak možnost lépe poznat, jak se v mateřské škole pracuje a na co je potřeba se postupně připravovat. Důležité je potom samotné období zahájení docházky do MŠ. Má-li si dítě zvyknout bez problémů na nové prostředí, potřebuje k tomu určitý čas. Dítě dochází do školky společně s některým z rodičů a pomalu si zvyká na vše kolem sebe. Předškolní dětí potřebují kontakt s ostatními dětmi a mateřská škola je pro to optimálním zařízením, proto Vám i Vašim dětem přeji, aby ve školce, kterou si společně vyberete, jste byli opravdu šastní. Připravila Bc. Lucie Štěpánková foto: Internet

kamínky 1+2/2006

25

rodinné trendy

rodinné trendy

Slučitenost rodiny a zaměstnání úkol pro všechny, nebo jen pro některé rodiče? Jeden z nejdiskutovanějších problémů současnosti bývá zužován na otázku – kdy a za jakých podmínek je pro rodinu únosné a vzhledem k vlastní profesní kariéře nutné odejít „do práce“ a jaké předpoklady pro tento počin má vytvořit společnost, případně vlastní rodina. Nabízená úvaha si klade za cíl nastínit zvolené téma v širších souvislostech a zodpovědět položenou otázku... Problém samotný je téměř stoletý. Během prvních desetiletí 20. století se začíná prosazovat snaha žen budovat vlastní profesní kariéru. I když nešlo o masový jev, přece je možno z různých pramenů vysledovat sílící obdiv k prohlubování ženské kvalifikovanosti a s ním spojenou snahu vyhledávat pracovní příležitosti. Velikou zkušenost s realizací této myšlenky získala společnost především v průběhu II. světové války, která si velké pracovní nasazení žen vynutila. I když zaměstnanost žen po válce opadla, přesto si stále více žen uvědomovalo svoji potřebu „chodit do práce“. Snaha budovat vlastní profesní kariéru se ovšem týkala pouze žen, které k tomu nejsou nuceny svým společenským postavením. Nezahrnovala tedy ženy na venkově, které pracovaly v zemědělství, nebo ženy, které pomáhaly s udržováním rodinného rozpočtu

26

kamínky 1+2/2006

v nezbytně nutné výši. Nabízí se otázka, proč pociovalo stále více žen potřebu zapojit se do profesního života. Odpově nabízí krátký exkurz do historie rodiny.

Krátké ohlédnutí Dnešní podoba rodiny se začala vyvíjet s nástupem industrializace před více než 200 lety. Tehdy se vykonávaná práce začala rozdělovat na práci placenou a neplacenou. Neplacená práce se odváděla v rodině, placená práce vyjadřovala ocenění společnosti za vykonanou práci na pracovišti. Tento posun byl v kontrastu k předchozí praxi, kdy rodina byla autonomní ekonomickou jednotkou, která byla schopna jednak vlastního samozásobení, jednak poskytovala, dané době přiměřené, vzdělání i sociální zabezpečení všem členům rodiny od narození po smrt.

Nástupem kapitalismu se ve stále širší míře uplatňuje rodinné soužití, které je ve srovnání s dřívějškem velmi okleštěné. Vzniká tzv. nukleární rodina. Žijí spolu pouze generace rodičů a dětí, ve výjimečných případech i s prarodiči. Sociologové nejsou zajedno v názoru, zda se nejdříve rozvinul kapitalismus, nebo nukleární rodina, ale v každém případě vzniká výlučná rodinná domácnost, svět ve městech se rozděluje na svět „doma“, kde se spotřebovává to, co se „ve společnosti“ neboli „v práci“ vyrobilo. S poklesem počtu rodinných podniků se z osobní služby založené na smluvních závazcích vyvíjí pracovněprávní vztah.

Společensky uznaná práce je práce smysluplná, ale ne naopak? Postupně se vytrácí ze společenského vědomí důležitý fakt, že se doma také „vyrábí“, totiž to nejcennější – nový člověk. Málokdo hovoří o tom, že v rodině vzniká nová, pro společnost v rozhodující míře potřebná hodnota – výchovou formovaná lidská osobnost – jak ji nazval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary S. Becker – lidský kapitál. Děti už nejsou považovány za ty, které mají svým rodičům v první řadě zajistit spokojené stáří, ale jsou smyslem života svých rodičů. Na druhé straně se prodlužuje délka lidského života, a proto se zkracuje poměrná doba, kterou bezprostředně děti ve své původní rodině prožívají. Rodina se tak vedle místa pro optimální výchovu dětí stále častěji stává místem naděje na co nejhlubší a nejtrvalejší partnerský vztah. Vlivem ideálu romantické lásky 19. století rostla potřeba realizovat takový rodinný model, v němž je pro nukleární rodinu vymezen prostor „individuální“ sféry, která pěstuje domácí svébytnou kulturu. Manžel zajišoval styk s vnějším světem, manželka pečovala nejen o domácnost, ale i o domácí kulturu a výchovu dětí a poskytovala pohostinství. I když byl tento ideál v 19. století pro většinu obyvatelstva nedostižný (následovaly jej jen měšanské vrstvy), ve 20. století se stal

díky hospodářskému pokroku dostupným pro mnohem větší počet obyvatelstva. Ruku v ruce s tímto trendem ale čím dál více žen pociuje potřebu, aby jejich vlastní práce byla uznána společností (ne jen nejužší rodinou) jako potřebná. S růstem vlastní vzdělanosti se ženy uchází o stále kvalifikovanější profese, u nichž s nástupem tržního hospodářství platí, že společenské uznání je vyjadřováno finančně. Dobrovolnická či politická práce (nehonorovaná) je potom vykonávána jen díky prosociálnímu cítění jedinců. Společenské uznání dává dané práci smysluplnost. Vlivem celkového společenského pokroku dochází k tomu, že se většina společensky důležité práce vykonává mimo rodinu. Zdánlivý rozpor mezi prací vykonávanou pro rodinu a pro profesi se v průběhu 20. století prohlubuje i tím, že se čím dál víc uplatňuje mylný názor, podle něhož lze za společensky smysluplnou považovat pouze tu činnost, která je honorována a je vykonávána mimo rodinu. Na druhé straně je mnohdy prosazováno přesvědčení, že jedinou volbou pro ženu je být „doma“ a sama pečovat o rodinu. Naproti tomu je možno již od 19. století pozorovat, že některé ženy nenacházejí v rámci výlučně rodinného prostředí potřebný prostor pro využití vlastních schopností a získaného vzdělání. Počet těchto žen s jejich vzrůstající vzdělaností během let narostl do dnešní podoby, kdy na českých vysokých školách studuje stejný počet žen jako mužů, a ženy přijímají stále častěji jako svůj model mužský způsob vlastní seberealizace – mimo rodinu. Otázka slučitelnosti rodiny a zaměstnání se potom zužuje na otázku, jak i při ničím nepřerušeném kariérním růstu „zvládnout“ rodinu, která se do vlastního osobnostního růstu nemůže „vejít“.

mateřské či rodičovské dovolené udržet kontakt se stávajícím pracovištěm – a už účastí na dalším profesním vzdělávání v organizaci, částečným pracovním úvazkem, prací doma (teleworking) nebo záskoky během delší pracovní neschopnosti svých kolegů a kolegyň. Je jistě pozitivní, že stále více firem nabízí i po úplném návratu do zaměstnání různá prorodinná opatření (vztahující se k organizaci práce, flexibilní pracovní době i nabídce služeb) usnadňující péči o domácnost nebo péči o děti. Ukazuje se, že motivem pro zavádění prorodinných opatření není filantropie, ale zjištění, že lidé, kteří žijí rodinu (nejen v rodině), disponují ve velké míře osobnostními dovednostmi, které prohloubili životem v rodině a které mohou napomáhat i jejich lepší výkonnosti na pracovišti. V zahraničí se nazývají rodinné kompetence. Pro zaměstnavatele začíná být výhodné zaměstnávat lidi, kteří takové kompetence mají, a existují zahraniční studie, které navíc potvrzují návratnost investic do opatření Work-Life-Balance umožňující co nejlepší skloubení rodinného a profesního života.

Kam směřuje vývoj? Tento vývoj slibuje návrat ke společenskému uznání práce vykonávané nejen v zaměstnání, ale i práce vykonávané na pracovišti domácnost-rodina. V čem spočívá význam tohoto vývoje? Překonává mužské pojetí práce – navzájem oddělený svět práce a rodiny – kdy slučitelnost obou světů konec konců vždy předpokládá upozadění jednoho světa vůči druhému. Místo toho nabízí sloučení ve smyslu propojení. Pokud bychom chtěli nastínit další žádoucí vývoj, museli bychom pravděpodobně říct, že je potřeba oba zmíněné světy propojovat stále hlouběji tak, aby práce byla hodnocena z pohledu jejího vztahu (neboli odpovědnosti) vůči žádoucímu vývoji společnosti, s a ne výlučně vůči kvantifikovatelnému výkonu. Svět profese a svět rodiny si mají navzájem mnoho co dát. V rodině se učíme mezilidským vztahům, v profesi se snažíme o co největší efektivnost našeho jednání vůči požadavkům doby. A oba světy spojuje smysl pro obě jako projev žité naděje v přítomném okamžiku. Připravila Marie Oujezdská foto: archiv CRSP obrázek nakreslila Magdalena Říčná

Způsoby řešení vzniklého problému Jednou z reakcí na tuto skutečnost je snaha vytvořit rovné příležitosti pro muže i ženy pro jejich uplatnění na trhu práce. Nejčastěji je potřebné vytvořit rovné příležitosti pro ženy, protože žena přerušuje profesní kariéru z důvodu mateřství ve srovnání s mužem téměř v 99 % a je rodičem, který v převážné míře pečuje o děti. Rodinná politika hledá potom způsoby (u nás zatím uplatňované v menší míře než u našich západních sousedů), jak napomáhat pečujícímu rodiči naplňovat potřebu vykonávat společensky oceněnou, smysluplnou práci, a vytváří nabídku pro ženy, které si chtějí i během

kamínky 1+2/2006

27

listárna Vaše Centrum nabízí spoustu možností a aktivit, škoda jen, že jsme od Brna natolik vzdáleni, že je těžko můžeme využívat. Ale už se těšíme na letní dovolenou, když nám dá Pán Bůh zdraví. Marie Matoušková, Chrudim

Začátkem října odjel pracovník Centra pro rodinu Ríša Kolář na Hawai s jasným posláním posláním: založit zde pobočku Centra pro rodinu. To se sice nakonec nepovedlo, tak se alespoň zúčastnil mistrovství světa v triatlonu (ve skutečnosti musel pro tuto nominaci podstoupit dlouhou řadu závodů). No a vida: v běhu na sopku skončil druhý.

malá rodinná inzerce Zde Vám nabízíme prostor pro Vaše inzeráty všeho druhu. Posílejte je na adresu Centra pro rodinu a sociální péči nebo na e-mail: [email protected], popř.: [email protected]. • Prodám autosedačku pro děti 9–18 kg, polohovací, 4 roky stará, tmavomodrá barva se vzorkem (opotřebovaný potah). Cena 200,– Kč. Tel.: 605 920 542 • Prodám kolo „16“ pro dítě 3–6 let, velmi pěkné, cena 700 Kč. tel.: 731 402 732.

Kamínky pro rodinu, IV. ročník, číslo 14 Vydává Centrum pro rodinu a sociální péči, Josefská 1, 602 00 Brno, tel./fax: 542 217 464, e-mail: [email protected], [email protected] domovská stránka: www.crsp.cz Vedoucí CRSP: Vít Janků Redakční rada: Vít Janků, Michaela Bartošová, Petra Škrdlíková, Lenka Zemanová,

Jak získat Kamínky pro rodinu Kamínky pro rodinu je časopis, který je zdarma rozesílán členům Klubu přátel rodiny. Pokud se Vám líbí a chtěli byste ho odebírat, máte možnost stát se členem Klubu přátel rodiny. Kromě časopisu získáte další členské výhody, např. možnost zúčastnit se některého letního nebo zimního týdenního pobytu pro rodiny s programem pro děti i rodiče, získat slevu na některé programy nabízené Centrem pro rodinu, být informováni o programech CRSP a další. Roční členský příspěvek činí 200 Kč a zaplatit ho můžete přímo v kanceláři Centra pro rodinu a sociální péči, Josefská 1, Brno, tel. 542 217 464, e-mail: kaminky@ centrum.cz nebo složenkou bankovním převodem na účet: 4200069633/6800. V tomto případě nám prosím sdělte svoje číslo účtu a adresu, abychom Vám mohli časopis spolu s členskou kartou zaslat. Pokud máte zájem zakoupit si starší čísla, napište nebo zatelefonujte do redakce.

28

kamínky 1+2/2006

Dana Chaloupková, Marie Špačková, Eliška Vondráčková, Petr Nešpor Spolupracovníci: Marcela Ondrůjová Grafická úprava: Radim Šašinka – Larva Grafik Sazba: [email protected] Jazykové korektury: Luboš Herz Foto obálka: Herbert Slavík Časopis vychází pětkrát do roka. Tisk: Voštěp s. r. o., Horova 48, Brno Uzávěrka příštího čísla je 31. 1. 2006 Příští číslo vyjde 1. 3. 2006 Povoleno Ministerstvem kultury, evidenční číslo MK ČR E 11176