2005

Středoškolská odborná činnost 2004/2005

17

Filozofie, politologie a ostatní humanitní a společenskovědní obory

Volební a politický systém, jejich problémy a možnosti nahrazení v České republice

Autoři: Jakub Svoboda, Jan Pěta OA a VOŠ obchodní, Pionýrská 23 665 05 BRNO, 2. ročník

Konzultant práce: Mgr. Pavla Sukačová OA a VOŠ obchodní,BRNO

Škola:

OA a VOŠ obchodní Pionýrská 23, 662 05 Brno

BRNO, 2005 Jihomoravský kraj – kód kraje: B

1

1.

Úvod

2.

Politické systémy

3.

Volební systémy

4.

Stávající politický a volební systém v ČR, jeho problémy

5.

Politické a volební systémy ve světě

6.

Názory politiků

7.

Vlastní návrhy; podněty ke změně

8.

Závěr

2

ÚVOD Chodíte volit? Ať zní odpověď jakkoli, určitě Vám záleží na tom, co se děje ve Vašem státě. Většinou své životy máme ve svých rukou, ale přesto jsou nad námi lidé, kteří o nás rozhodují. Kdo to je? Ano, Bůh, ten také! Je to skupina lidí, kteří mají řídit stát tak, aby se v něm krásně žilo. Ti lidé se nazývají politici. Bojují mezi sebou o vysoké posty, které jim dávají větší pravomoci. Jak bojují? Proč bojují? To se těžko dovíme jinak, než z novin pomocí skandálních odhalení. Tato práce se zabývá problémem politického a volebního systému České republiky, přičemž poukazuje na ostatní státy s odlišnými systémy, na jejich výhody i chyby. Jednoduše řečeno se snaží najít alternativu, která by přinesla České republice lepší vládnutí, hospodaření i legislativní proces. Všiml si někdo nízkých volebních účastí? Proč chodí čím dále méně lidí volit? V čem je problém? Ve volebním systému? Možná. V rozvržení moci ve státě? Je to možné. V politickém systému? Snad. Připravili jsme si pro Vás práci, která se všemi výše jmenovanými problémy zabývá. Dotázali jsme se těch, kterých by se případné změny nejvíce dotkly, tj. poslanců a senátorů. Zajímá Vás, jak naše výzkumy, spekulace a zjištění dopadly? Pokud ano, přečtěte si tuto práci. Uděláte nám tím velikou radost a dáte nejen nám najevo, že Vám toto téma není lhostejné. AUTOŘI

3

Politický systém vládne: v zájmu obecném jeden člověk království více osoba aristokracie mnoho lidí politická (republika) (lid, jeho zástupci)

v zájmu dílčím tyrannis oligarchie (zájmová skupina) demokracie (vláda většiny) (správa věcí veřejných)

Schéma vývoje politických režimů (J.-L. SEILER a A. MIROIR) absolutistická monarchie omezená (kontrolovaná) monarchie (poradní orgány) duální monarchie (panovník - parlament) duální parlamentarismus (vláda x parlament) prezidentský režim parlamentní režim kabinetní režim partitokracie poloprezidentský režim

orgány státní moci 1. zákonodárné (parlament, senát, prezident) - legislativa 2. výkonné (vláda, prezident) - exekutiva 3. soudní (Ústavní soud, Nejvyšší soud, soudy) – judikativa (justice) parlament jednokomorový nebo dvoukomorový - poslanecká sněmovna (dolní komora) - senát (horní komora) pravomoci stejné nebo rozdílné obvykle poslanecká sněmovna má rozsáhlejší, větší pravomoci význam a důvody senátu: a) hájení zájmů regionů (vesměs na bázi paritního zastoupení jeden stát (region), jeden zástupce, či stejný počet zástupců) b) ochrana menšin (zejména národnostních, ale i náboženských) c) jiná totiž přímá volba v jednomandátových okrscích a tudíž těsnější vazba (pokud se volí na stranickém principu, a při nerespektování předchozích zásad jako u nás nemá příliš smysl) d) kontrola práce poslanecké sněmovny, zkvalitnění legislativního procesu e) pojistka pro případ vládních krizí f) nezávislé zkušené osobnosti (vesměs starší, politici z jiných úrovní) V řadě zemí je menší část senátorů jmenována z řad zasloužilých osobností, či se senátory automaticky stávají bývalí prezidenti, členové ústavního či nejvyššího soudu apod.

4

Politické systémy I. PARLAMENTNÍ POLITICKÝ SYSTÉM A) OBECNÁ CHARAKTERISTIKA Parlamentní systém je nejstarším systémem moderního západoevropského konstitucionalismu. Prototypem tohoto systému se stal systém Velké Británie z počátku 19. Stol. a dále se rozšířil do více zemí, např. i do ČR. Parlamentní systém a jeho původní podoba se liší od současnosti. Dnes se již klasický parlamentní systém příliš nepoužívá, protože používá více politických stran, má členité obsazení legislativních orgánů a labilní exekutivu, jak je již zmíněno výše. Přesto jeho upravené podoby jsou stále nejrozšířenějším politickým systémem v demokratických zemích. Klasickém parlamentní systém je dosud např. v Itálii a Nizozemsku. V tomto politickém systému náleží nejvyšší státní moc parlamentu. Vláda je složena z jednotlivých ministrů a v jejím čele je ministerský předseda. Vláda je výkonnou mocí. Podstata parlamentního systému je, že vláda je odpovědná parlamentu. Ostatní charakteristické rysy jsou již logické. Hlava státu (prezident) má v tomto systému jen reprezentativní postavení a nemá mnoho pravomocí (reprezentuje stát v zahraničí, jmenuje vládu, sjednává a podepisuje mezinárodní dohody a může např. udělovat amnestie). V konfliktech mezi parlamentem a vládou hraje zpravidla prezident roli rozhodčího, což znamená, že při parlamentem vyslovené nedůvěry vládě buď přijme demisi vlády, nebo ne a poté by došlo k rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb. Mezi nejvyšší státní orgány náleží v parlamentním systému parlament, vláda a hlava státu. V jednotlivých zemích se parlamentarismus mírně liší (např. V Británii je na rozdíl od ostatních parlamentarismů uplatněna tzv. suverenita parlamentu (nikoli lidu) a existuje tu nevolená horní komora parlamentu a mimořádně těsné propojení legislativní a exekutivní moci, také tím, že premiér může kdykoli rozpustit dolní komoru a vypsat nové volby).

B) KLASICKÝ REPUBLIKÁNSKÝ PARLAMENTARISMUS V Itálii je klasický republikánský parlamentarismus, který se odráží též v ústavě Italské republiky z roku 1947. Tato ústava označuje Itálii za demokratickou republiku, založenou na právu. Suverenita patří lidu. Italský systém vychází z ústavního zakotvení poměrně silného parlamentu. Parlament je nositelem zákonodárné moci, na níž se podílejí obě komory rovným dílem. To znamená, že mají vzájemně absolutní veto. Zákonodárnou iniciativou disponuje vláda, poslanci, senátoři, ale i padesát tisíc oprávněných volitelů (lidová iniciativa). Schválené zákony vyhlašuje prezident republiky. Prezident republiky je volen parlamentem na společném zasedání obou komor. Jeho kompetence – podepisuje a vyhlašuje zákony, má suspensivní veto vůči schváleným zákonům, které může vrátit parlamentu k novému projednání. K překonání jeho veta však není třeba v parlamentu kvalifikované většiny (stačí nadpoloviční většina přítomných). Prezident má jmenovací pravomoci vůči vyšším státním činitelům a jako předseda Soudcovské rady vůči soudcům, je vrchním velitelem brané moci, ratifikuje mezinárodní smlouvy atd. Podstatné je zde ustanovení čl. 89 ústavy, že žádný akt hlavy státu není platný, jestliže není spolupodepsaný ministerským předsedou nebo příslušným ministrem. Z toho vyplívá, že prezident není odpovědný za své akty spáchané při výkonu své funkce odpovědný, ale tuto odpovědnost přejímá vláda. Vláda složená z ministerského předsedy (předsedou ministerské rady) a ministrů je jmenována prezidentem, a to tak, že jednotlivé ministry jmenuje hlava státu na návrh ministerského předsedy. Vláda je vázána na politickou důvěru obou komor. Ztráta důvěry jen jedné komory již vede k demisi vlády. Vláda která ztratila důvěru podává demisi prezidentu republiky, který jí příjme, nebo nepřijme a rozpustí parlament a vypíše nové volby.

5

II. PREZIDENTSKÝ SYSTÉM A) OBECNĚ Je to systém dualistického výkonu moci. Vznik prezidentské vlády se neodmyslitelně pojí s formováním politického systému USA, který je zářným příkladem. Americká ústava z roku 1787 a dodnes platící se přitom v mnohém vycházela z evropského myšlení. Prezidentský systém vznikl v USA v rámci republikánské koncepce státu, pod vlivem myšlenky suverenity lidu a pod vlivem požadavku realizace dělby moci B) Charakteristické rysy této formy vlády jsou: ¨ Prezident nezávisí na Kongresu ani v tom, aby úřad získal (volby jsou lidové, byť nepřímé), ani aby si jej udržel (neexistuje žádné hlasování o důvěře – sesazení formou impeachmentuje záležitostí trestní, nikoli politická) ¨ Prezident jmenuje a odvolává členy vlády ¨ Prezident má pravomoc jmenovat vysoké státní úředníky ¨ Prezident je současně i předsedou vlády ¨ Výkonná moc je v rukou prezidenta ¨ Zákonodárná moc odpovídá dvoukomorovému Kongresu ¨ Soudní moc odpovídá sboru nezávislých soudů ¨ Soudy vykonávají pravomoci nad činností státní moci a zprávy ¨ Prezident má právo veta (v USA překonatelné 2/3 většinou poslanců v obou komorách Kongresu) a Kongres se zase míchá do prezidentových pravomocí -> jmenování vysokých státních úředníků a jeho kompetence v zahraniční politice ¨ Pozice ve vládě je neslučitelná s pozicí v legislativní instituci ¨ Parlament může vyslovit vládě nedůvěru (a přimět ji tak k demisi), ale nemá kontrolní pravomoc vůči státní správě ¨ Prezident nemůže rozpustit parlament ¨ Ministři v prezidentském politickém systému jsou spíše poradci prezidenta

6

III. KOMPARACE PREZIDENTSKÉHO A PARLAMENTNÍHO SYSTÉMU Základní rozdíly: ¨ V prezidentském systému je funkce hlavy státu a šéfa vlády v jedné osobě ¨ V parlamentním systému je funkce hlavy státu v prezidentovi funkce šéfa vlády v ministerském předsedovi ¨ V USA je prezident zároveň premiérem – šéf vlády, ale jakožto prezident je politicky neodvolatelný ¨ Premiér je také šéf vlády, ale jakkoli mocný premiér v parlamentních systémech, nemá post prezidenta, může být kdykoli vystřídán někým jiným, tudíž se z mocného šéfa vlády stal osobou ve výkonu určité státní funkce, jednou z mnoha Z těchto bodů je zřejmé, že v prezidentském systému není exekutiva rozdělena na dvě separované části protože prezident je zároveň hlavou státu a šéfem vlády, má rozsáhlé pravomoci a skutečně uplatňuje svou moc (ale také odpovědnost). To, že je volen lidovým hlasováním (buď přímo, nebo kolegiem volitelů) stejně jako parlament ho staví parlamentu naroveň – exekutiva je v rukou jedné osoby a parlament i prezident jsou na sobě zcela nezávislí a nemůže být donucen k odstoupení a nemůže parlament rozpustit. Toto jsou věci, které se v parlamentním systému nevyskytují. Ústavu USA se snažili okopírovat některé státy v jižní Americe a např. ještě Filipíny a Jižní Korea, ale to mělo tragické následky. Místo očekávané stability a efektivnosti se dostavil chaos, nestabilita a v některých případech i krizové stavy nebo dokonce občanské války. Tyto negativní vlastnosti prezidentského systému jinde než v USA byly způsobeny tím, že si dvě nezávislé, stejně vysoko postavené instituce (parlament a prezident – legislativa a exekutiva) začaly konkurovat a v podstatě bojovat proti sobě – navzájem se blokovat. Dalším důvodem je to, že kandidáti na prezidenta viděli v nemožnosti sesadit je v případě zvolení určitou možnost k naplnění svých plánů o reformách jen podle svého pohledu, což možná hraničí se zneužitím takové, téměř absolutní moci. Oproti tomu je parlamentní systém v tomto hledisku pružnější, protože umožňuje rychlé vystřídání vlády, jakmile se změní politická většina, ale jeho nevýhodou je rostoucí politická apatie občanů, kteří se cítí vzdáleni nepochopitelnému parlamentnímu dění a bez přímého pouta k hlavě státu.

7

demokratické politické systémy ve světě (ve zkratce) - parlamentní systém DUVERGER - odpovědnost vlády parlamentu. LIJPHART - ”výkonná moc se odvozuje od legislativy a je jí odpovědná.” LOEWENSTEIN ”politické rovnováhy se dosahuje integrací vlády do parlamentu”

- konstituční monarchie: Spojené království a země Commonwealth, Belgie, Dánsko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko, Španělsko, Japonsko; - republiky: Estonsko, Řecko, Lotyšsko, Portugalsko, Slovinsko, Albánie, Turecko, Izrael, Bangladéš, Indie, Libanon, Etiopie, Guyana, Mauricius, Trinidad a Tobago

- parlamentně prezidentský, poloprezidentský - kompromis mezi mocí parlamentu a prezidenta (DUVERGER) - vláda odpovědná parlamentu i prezidentovi - prezident volený přímo není odpovědný nikomu Francie, Bulharsko, Finsko, Irsko, Island, Chorvatsko, Rakousko (de iure), Rumunsko; většina bývalých kolonií Francie v Africe, Mosambik, Jižní Korea, Haiti Rusko a většina zemí SNS (existuje funkce premiéra)

- prezidentský systém – striktní oddělení výkonné a zákonodárné moci prezidenciaolismus: držitelé moci - vláda a parlament - zůstávají nezávislí a oddělení, ale ústavně jsou nuceni ke spolupráci (LOEWENSTEIN)

- kumulace výkonných funkcí, hlavy státu a vlády - prezident nemůže rozpustit parlament, parlament nemůže sesadit prezidenta USA a většina amerických států, , Indonésie, Filipíny, Srí Lanka (spec.), Kypr; dominuje také v Africe: Angola (de facto 1 strany), Benin, Gabon, Gambie, Ghana, Kamerun (existuje premiér), Keňa (1 strany), Libérie, Malawi, Pobřeží Slonoviny, Tanzanie, Uganda

specifické systémy Švýcarsko, Izrael (volba premiéra), JAR, Botswana, Surinam (prezident hlavou státu i vlády, ale volen parlamentem), Egypt (prezident jmenuje řadu úředníků, ale je volen parlamentem a schvalován referendem),

monarchie: - absolutistické: Bahrajn, Brunej, Katar, Omán, Saúdská Arábie - ostatní (prvky omezené demokracie): Bhútán, Jordánsko, Kuvajt, SAE (funkce prezidenta)

diktatury, vojenské režimy: Alžírsko, Barma/Myanmar, Irák, Írán, Zair/DRK (přechodný režim), Kongo (přechodný r.), Niger, Nigérie (do 1998-99), Pobřeží Slonoviny, Pákistán - systémy vlády jedné politické strany (jednoho hnutí): země Střední Asie, Keňa,

8

Volební systém co to je: volební systém je způsob obsazení veřejných funkcí (legislativní a výkonné) často je v jednom státě více volebních systému (do Poslanecké sněmovny, Senátu, krajského zastupitelstva, obecního zastupitelstva, volby prezidentské,...) stávající druhy v ČR: Každá z komor parlamentu má jiný volební systém. Každý systém má své výhody i nevýhody a nic není bez chyby na celém světě. Do Poslanecké sněmovny se volí poměrným systémem s omezením na 5 % hlasů pro stranu (tzv. D´Hontův přepočtový koeficient). Dohromady se volí 200 poslanců. Strana, která získala méně než pět procent hlasů od všech zúčastněných voličů, nemá nárok ani na jedno sedadlo v Poslanecké sněmovně, ač to v České republice vychází tak, že stačí půl procenta na jedno sedadlo. Tím se v praxi diskriminují menší strany, které tím pádem nemají žádnou větší naději na účast ve vedení státu. Na pravidlo o procentech u nás doplácí hlavně Strana zelených, popřípadě Republikáni, či zpravidla sdružení nezávislých kandidátů, kteří většinou zatím působí v lokální politice (starostové, zastupitelé, krajští radní). Volby probíhají celostátně jednou za 4 roky, pokud nenastane převrat, nepadne vláda(ne vždy), nevyvolají se předčasné volby, atd. Do Senátu se volí pomocí tzv. lokálního systému. To znamená, že stát je rozdělen do několika lokálních volebních okresků(u nás 81), ve kterých mezi sebou soupeří kandidáti jednotlivých stran, ovšem ne za stranu, ale za sebe samotného. Volby probíhají ve třetině okresků jednou za dva roky a senátoři jsou voleni na 6 let. Volí se dvoukolově. Pokud v prvním kole nezíská žádný z kandidátů více jak polovinu všech oprávněných odevzdaných hlasů z okresku, následuje druhé kolo, ve kterém bojují už jen dva nejlepší kandidáti z prvního kola. Zde už se musí rozhodnout, a někdy se jedná třeba o rozdíl jen tří hlasů. Volby do Senátu se ovšem potýkají hlavně extrémně nízkou volební účastí, která odráží celorepublikový názor na Senát v ČR. Něco podobného jako volby do Poslanecké sněmovny jsou volby krajské. Rozdělují se místa krajských zastupitelů, kterých má každý kraj jiný počet. Kraje nahradili bývalé okresy, kterých bylo až požehnaně a tudíž byly poté nahoře, na ministerstvech, problémy se zjišťováním, kde se co stalo. Do kraje se volí také poměrným systémem, který je prakticky totožný se systémem do Poslanecké sněmovny. Ovšem po volbách se z krajského zastupitelstva zvolí hlavní zástupce kraje, tzv. hejtman. V České republice jsou ještě volby prezidentské. Jde o nepřímé volby. Nevolí přímo občané, ale zvolení zástupci lidu (jen poslanci a senátoři). Volí se dvoukolově s tím, že i na společné schůzi sněmovny musí dostat kandidát alespoň 50 % hlasů. Pokud se tak nestane jsou vyvolány nové prezidentské volby. Volí se tajným hlasováním při společné schůzi Parlamentu. Shrnutí tématu: V České republice se volby liší od instituce k instituci a tudíž je docela těžké, pro normálního člověka, který denně chodí vydělávat do továrny, zapamatovat si jednotlivé druhy voleb pro určité instituce. Proto se lidé účastní voleb jen do veřejného orgánu, o kterých si myslí, že je důležitý, přičemž se dá s chladnou hlavou říct, že každý z nich je svým způsobem důležitý. Rozhodně se dá nad tímhle tématem hodně diskutovat.

9

Problémy stávajících systémů: Hlavní problém vidím v malém propojením mezi krajskými a celonárodními institucemi. Jde hlavně o zapojení krajů do procesu legislativního i výkonného pro celou republiku. Je logické, že když se příjme zákon, který má pomoci jedné lokalitě a zároveň poškodí jinou, není zrovna to pravé ořechové. Jinak je špatné, že Senát má spíše pozici pouze schvalovací. Měl by také být trochu více tvůrčí. Bez vlastní iniciativy bude jen drobečkem v systému, na který slyšíme jen kritiku. Další problém je s možností odvolávat jednotlivé politiky z vysokých funkcí za určité morální, či dokonce trestní přestupky. Dnes může být pouze zbaven imunity, ale to většinou nestačí a pořád může jako reprezentant našeho státu dělat ostudu (nenarážím jen na problémy s premiérovým bytem), což samozřejmě není žádané. Problém je tu taky s vládou jen několika větších stran, které jen prakticky omývají před volbami stejná hesla, ale menší strany mají také nárok na podíl na vládě. Podívejte se na to logicky. V Poslanecké sněmovně je 200 křesel, což znamená půl procenta ze všech právoplatných hlasů na jedno křeslo. Ale v České republice je limit 5 % a tak se menší strany (,jako třeba Strana zelených, Nezávislí, SNK, ED, ...) do sněmovny jen z těží dostanou, a tak dál můžeme dávat vládu jen velkým stranám (ČSSD, ODS, KDU-ČSL, KSČM). Když se podíváte na současné preference jednotlivých stran, uvidíte, že by se do Poslanecké sněmovny dostali jen tyto čtyři strany. Názory na Senát Senát může změnit svou image, ale vliv ne Vydáno: 5. leden 2005 hn, David Macháček PROMĚNA HORNÍ KOMORY Praha, 5. 1. 2005 Dominantní vliv ODS zřejmě promění obraz Senátu, ale na zásadní změnu fungování je síla občanských demokratů stále slabá. Přestože nový předseda horní komory parlamentu Přemysl Sobotka (ODS) je razantnější politik než jeho předchůdce Petr Pithart (KDU-ČSL), bude jeho ráznější vystupovaní stačit nanejvýš na některé drobné změny. Senát je dlouhodobě v patové situaci. Jeho kritici nemají dostatečný politický vliv na to, aby ho zrušili. Stejně slabí jsou i jeho zastánci, kteří by rádi pomocí vyšších pravomocí posílili jeho prestiž. "Na takové změny je potřeba změnit ústavu a s tím musí souhlasit obě komory parlamentu. Protože v Senátu vládne ODS a ve sněmovně ČSSD, je to prakticky nemožné. Na radikální změnu není vůle, dosavadní pokusy vždy uvízly na písku," uvedl politolog Masarykovy univerzity v Brně Lubomír Kopeček. Stále jen ten slabší... Senát je v porovnání se sněmovnou slabší komora. Rovnocenný vliv má pouze při posuzování ústavních zákonů, u běžných předpisů mohou poslanci nesouhlas senátorů přehlasovat. Slabší postavení dávají lidé senátorům najevo v průzkumech veřejného mínění. Podle říjnové studie Factum Invenio by více než polovina dotázaných Senát raději zrušila. Sobotka chce proto lidem alespoň více připomínat to, co Senát se současnými pravomocemi dokáže. "Určitý plán mám. Je potřeba lidem vysvětlit, co vlastně děláme. My tu po sobě nebudeme pokřikovat vulgárními slovy, jako tomu je v jiné komoře parlamentu," uvedl Sobotka. Senát podle něho promarnil pro svou propagaci například výrazné snížení ceny za obstarání vojenských stíhaček Grippen. "Měli jsme lépe lidem prodat, že senátoři ušetřili sto miliard korun. Kdybychom to přepočítali na každého obyvatele, lidi by ta částka určitě zajímala. Každý senátor se musí naučit vystupovat jako mluvčí," říká Sobotka. Analytik Centra pro výzkum veřejného mínění Jan Červenka, který se zabývá studiemi obliby ústavních institucí, soudí, že s dominantní ODS v čele se obraz Senátu alespoň číselně zlepší. "Voliči ODS teď mají v Senátu silné zastoupení a jsou to právě oni, kdo bývá při hodnocení ústavních institucí vstřícný. To ale pochopitelně nyní neplatí o vládě." Stoupencům ODS by se mohl zamlouvat právě Sobotkův politický styl, který charakterizuje rychlé rozhodování a chuť dát opozici najevo sílu. 10

"Musíme ukázat převahu pravice a blokovat parlamentní levicové pohledy na svět," prohlásil předseda Senátu. ...hlasovací stroj Část senátorů, kteří nejsou členy ODS, se však obávají, že občanští demokraté by mohli smazat osobnostní charakter Senátu a uplatňováním politické síly ho přiblížit spíše sněmovně. "Nebudou mít potřebu hledat kompromisy a bavit se o zákonech. Je jich dost na to, aby fungovali jako hlasovací stroj, který ostatní převálcuje," říká senátor KDU-ČSL, který si ale nepřeje zveřejnit jméno. Stejnou obavu má i člen Klubu otevřené demokracie Jiří Zlatuška. "Roli osobností může ODS převálcovat. Ukázaly to volby vedení Senátu, kdy straníci drželi při sobě. Něco jiného se říkalo navenek, a úplně jinak dopadlo hlasování. To byl třeba případ opakovaného volení Edvarda Outraty na místopředsedu." Sobotka však používání "hrubé politické síly" v Senátu odmítá. "Počet našich senátorů tomu neodpovídá, nemáme většinu. Kdo má tyto obavy, ten si sám nevěří." Nástupu přísné stranické disciplíny se neobává ani nezávislá senátorka Václava Domšová. "Jsem v Senátu dva roky a moje zkušenost je taková, že v choulostivých věcech se často hlasuje jinak, než si přeje strana." Také politolog Lubomír Kopeček se domnívá, že ODS osobnostní charakter Senátu nenaruší. *** Důvěra k Senátu * Přestože více než polovina lidí by Senát zrušila, dlouhodobý vývoj důvěry tomu nenasvědčuje. Vzestup i pokles důvěry k Senátu má u lidí stejný trend jako důvěra k poslancům. * Podle studií, které nejméně šestkrát ročně provádí od roku 1996 CVVM na vzorku více než tisícovky lidí, je obvykle důvěra k senátorům pouze o 5 až 7 procent nižší než k poslancům. * Od vzniku Senátu mu lidé v šesti měsíčních šetřeních věřili víc než Poslanecké sněmovně. * Největší důvěru, 28 procent, měl Senát v červenci 2002. Nejméně mu lidé věřili (11 procent) na začátku roku 1999. * Asi v polovině z téměř sedmdesáti anket byl rozdíl v důvěře mezi Senátem a sněmovnou menší než tříprocentní hranice statistické chyby. * V posledním průzkumu v prosinci 2004 byl rozdíl v důvěře obou institucí pouze jedno procento. Senát získal 17 procent, sněmovna 18. Už téměř dva roky nebyl rozdíl v důvěře větší než 8 procent.

V ČEM BY SE MĚLY PRAVOMOCE SENÁTU POSÍLIT? Vydáno: 26. listopad 2004 MF - plus

Jitka Seitlová, senátorka, nezávislá Rezignovat v současných problémech mnoha nových zákonů a koncepcí na pouhou ústavní pojistku nepovažuji za správné. K tomu, abychom byli prospěšnější, není zcela nezbytně nutné měnit kompetence. Pokud by ale měly být ústavní principy činnosti obou komor parlamentu skutečně měněny, pak osobně považuji za velmi nevyváženou možnost přehlasování rozhodnutí Senátu prostou většinou přítomných poslanců. Do praxe by také neměl být uveden zákon, který jedna z obou komor parlamentu zamítla. Jiří Zlatuška, senátor, za LiRA V procesu přijímání zákonů by mělo být méně snadné Senát přehlasovat, v procesu jmenování z povahy věci nepolitických orgánů by jistě prospělo větší rozrůznění struktury těch, kteří o tom rozhodují, a Senát je jistě jeden z možných kandidátů. Jiří Štětina, za Stranu zelených Rozložení kompetencí ze sněmovny na Senát by ve jmenování institucí, jako jsou mediální rady, určitě přispělo k tomu, aby byly méně ve vleku politických partají, které právě ovládají sněmovnu. Zelení například ve svém programu prosazují posílení role Senátu tím, že by jej Poslanecká sněmovna mohla přehlasovat pouze třípětinovou většinou všech poslanců.

11

Senát v českém ústavním a politickém systému Senát v České republice. Proč a jaký? Názor Petra Pitharta z oficiálních stránek Senátu ČR, senát jako stabilizující prvek politického systému. Senát jako druhá komora Parlamentu může být v České republice důležitým stabilizujícím prvkem jejího politického systému. Nemusí, může být: ústavní definice jeho postavení jako protiváhy Sněmovny není dosud uspokojivě výstižná a dostatečně přesná, a to ani vzhledem k záměrům ústavodárců. Na tyto záměry lze usuzovat poměrně spolehlivě. V unitárním státě bez tradic institucionalizovaného stavovství a také bez sebemenších reziduí osobité role aristokracie nemohli mínit druhou komoru jinak než "pouze" jako protiváhu komory první. Být protiváhou znamená vyvažovat, vyvažovat znamená stabilizovat. Proto lze charakterizovat český Senát (za předpokladu jeho přesnější ústavní definice) jako instituci stabilizující. Takovéto vymezení role Senátu v politickém a ústavním systému České republiky není však nutné pokládat za toliko zbytkové. A to nejen proto, že ve vyspělém světě není nikterak výjimečné. Z takového vymezení neplyne, že žádná jiná role už pro něj nezbývá. Pro jeho roli jako protiváhy mluví však důvody, které mají svou vlastní, rozhodující přesvědčivost. Ve všech zemích bez silnějších liberálních tradic, v nichž dosud nebyla dostatečně rozvinuta občanská společnost, existuje riziko regrese k té či oné podobě "neliberální demokracie". Tento frekventovaný pojem uvedl nedávno do oběhu Fareed Zakaria k označení režimu, nastoleného sice svobodnými demokratickými volbami, avšak ignorujícího ústavou daná omezení moci a upírající občanům základní práva a svobody. V takovýchto zemích musí být zátarasy na možné demokratické cestě k nesvobodě důkladnější než tam, kde tradice "konstitučního liberalismu" (opět termín Zakarii) a silná občanská společnost dokáží tlumit důsledky krizí nejen vládních, ale i politických. Bezprecedentní přechod k tržní ekonomice a parlamentní demokracii se patrně nikde nemůže vyhnout krizím, v nichž stoupají šance populistů všeho druhu. Postkomunistickým zemím hrozí proto nestabilita v nesrovnatelně větší míře než zemím se zavedenými demokratickými institucemi. Dosud křehkou demokracii je v těch prvních třeba chránit obzvláště důkladně. Konkrétně v naší zemi čtyři roky před poslední válkou a pak znovu rok po ní zvítězily ve volbách strany, které uznávaly demokracii jen do té doby, dokud umožňovala jejich vlastní mocenský vzestup. Pak následovalo téměř půl století panování jedné strany bez parlamentní demokracie, resp. s její karikaturou. A nyní procházíme slzavým údolím transformace. Přitom ani nevíme, zda jsme již alespoň "v půli se svou poutí". Obezřetnost v podobě účinné instituční obrany proti všemožným pokušením populismu je tedy na místě: ani zítra nemusí vítězná většina respektovat omezení, která sebou parlamentní demokracie, lidská práva, a především vláda práva přinášejí. Záruk proti možným regresivním zvratům demokracie v tyranii většiny nebude tedy ještě dlouho dost. Zdvojený, a takto k vnitřnímu dialogu zkonstruovaný Parlament je jednou z těchto záruk. Platí to ovšem za dvou předpokladů. Prvním je, že dvě komory tohoto parlamentu se od sebe odlišují, a to nikoli proto, že si to někdo přeje, ale proto, že je to logickým důsledkem rozdílných způsobů, jimiž jsou vytvářeny - tedy bez ohledu na to, kdo jsou zrovna jako poslanci a senátoři zvoleni. Druhým předpokladem je, že dialog mezi komorami není pouhou konverzací, nýbrž že v procesu tvorby práva má za jistých předvídaných okolností závazné důsledky. Odůvodnění existence Senátu v ČR nezakotveností demokracie automaticky otevírá otázku, zda v menším unitárním státě s málo zřetelnou regionální strukturou, jakým Česká republika je, bude Senát potřebný i poté, kdy bude demokracie zakotvena pevněji. Otázku by sice bylo lze odbýt jako předčasnou, přesto však je již dnes možné naznačit, že dvoukomorovost Parlamentu v České republice může být za jistých okolností také účinným nástrojem k trvalému vyrovnávání jedné notorické české asymetrie, totiž nevyváženosti centrální ("pražské") politiky na jedné straně a místní politiky na straně druhé. Senát může plnit stabilizující funkci jedině za předpokladu významné, nikoli nahodilé, tedy trvalé odlišnosti obou komor Parlamentu. Ta pak ovšem nesmí být shledávána ve vágních osobnostních charakteristikách senátorů jako lidí údajně rozvážnějších, zkušenějších, méně stranicky vyhraněných a podobně. Takovéto subjektivistické výměry na způsob "přání otcem myšlenky" nejen právem iritují poslance, ale prozrazují zneklidňující nejistotu o skutečném smyslu Senátu. Definiční, odlišující znaky obou komor parlamentu jsou dány v článku 18 Ústavy. První komora je volena "podle zásad poměrného zastoupení", druhá "podle zásad většinového systému", dvoukolově, v jednomandátových obvodech. Z toho plyne, že komora, která je nutně stranicky vyhraněnější (voliči totiž své reprezentanty volí na stranických kandidátních listinách, volí je tedy tím, že volí určitou politickou stranu), by měla být tou komorou, která bude dávat či odnímat důvěru vládě, která bude schvalovat či neschvalovat jí navržený rozpočet, která bude provádět denní kontrolu vlády. Složení vlády je vždy výslednicí dojednání politických stran zastoupených právě ve Sněmovně jako stran vládních i opozičních, a měla by být proto kontrolována touto straničtěji strukturovanou komorou. Používám tu záměrně pojmy "ta komora, která.", protože se lze setkat s představami, že by si komory Parlamentu České republiky měly "vyměnit" volební systémy. To by patrně čistě teoreticky bylo možné, pak by ale, podle mého názoru, byla Sněmovna ve skutečnosti Senátem a Senát ve skutečnosti Sněmovnou v tom smyslu, že 12

kontrola vlády by měla i potom příslušet té komoře, která by byla zvolena podle zásad poměrného zastoupení. Na tomto tvrzení nic nemění skutečnost, že mandát získaný ve většinovém volebním systému je přinejmenším subjektivně pociťován jako mandát silnější. Většinový volební systém svazuje senátory zvolené v jednomandátových obvodech železnou logikou, v neposlední řadě totiž legitimním zájmem na znovuzvolení, s problémy a zájmy místní (komunální, obecní) politiky. Senát se tak stává "nejvyšším patrem obecní politiky", svrchovanou tribunou priorit této politiky, tedy zájmů obecních a městských zastupitelstev. Místní politika je patrně všude na světě obtížněji uchopitelná podle stranických hledisek, často je takto docela neuchopitelná. Obhajoba zájmů lidí i institucí, realizující takovouto politiku, by proto měla přináležet komoře, která byla zvolena podle většinového systému. Účinná může být mj. za předpokladu, že nikoli až celý Senát, jak je tomu dnes, ale již skupina senátorů bude mít zákonodárnou iniciativu. Není proto na závadu, že volební obvody senátorů dnes nejednou přesahují hranice budoucích krajů. Zájmy krajů nechť hájí budoucí krajské parlamenty a poslanci, zvolení v obvodech uvnitř krajů. Senát, senátoři nechť hájí zájmy obecních a městských zastupitelstev, nechť jsou reprezentací "malé" politiky, avšak reprezentací na té nejvyšší mocenské úrovni. Obecní politika v dosud tak centralizovaném (adjektivum "pragocetrickém" není přehnané), zbyrokratizovaném a dnes i zpolitizovaném státě, jakým je Česká republika, takovou obranu zájmů potřebuje. Senát tedy způsobem, jímž je vytvářen a obnovován, nabízí se logicky jako svrchovaná tribuna zájmů obecní politiky, nikoli jako aréna vždy nutně rivalizujících sporů dejme tomu karlovarských s Jihočechy o prostředky z celostátního rozpočtu, o investice celostátního významu. Odlišnosti obou komor zakládají nejen rozdíly mezi důsledky poměrného a většinového volebního systému, ale také okolnost, že senátoři jsou voleni na šest let, tak, že se vždy po dvou letech volí jedna třetina senátorů. Časový horizont starostí senátora je tedy vždy delší než časový horizont starostí poslance, přičemž není podstatné, že rozdíl v délce volebního období činí jen dva roky, ani to, že šest let má před sebou vždy jen třetina senátorů. I tento nevelký rozdíl dvou let stačí k tomu, aby se Senát nemusel sebezáchovně upínat na plus mínus čtyřletý rytmus střídání politických stran v čele exekutivy a jí podporující většiny ve Sněmovně. Dává mu možnost vidět problémy z odstupu, který si Sněmovna, upnutá na kontrolu stávající vlády, nemůže vždy dovolit. Proto zejména právě Senát by se měl zajímat o otázky, jejichž možnosti řešení přesahují horizont každých příštích voleb, jako je strategická koncepce zahraniční a bezpečnostní politiky, naše místo v integračních procesech, vývoj a směřování právního systému (zejména pak tvorba právních kodexů, které by měly platiti desetiletí), podmínky pro rozvoj občanské společnosti ("třetího sektoru") a podobně. Projednávat tyto velké otázky předpokládá dostatek času a alespoň relativně volné ruce. Senát by se proto ze zásadních důvodů neměl zabývat všemi návrhy zákonů, které mu postoupí Sněmovna. Jinak nebude mít nikdy dosti času k tomu, aby svrchu zmíněné předpoklady dokázal využít. Senát by totiž měl využívat všech možností k tomu, aby se mohl uvážlivě rozhodnout, že část agendy nebude vůbec projednávat (technické normy, normy s časově omezenou účinností, normy řešící aktuální problémy stávající vlády apod.), aby však o to s větší důkladností projednával druhou část agendy. Čas a energii může ušetřit Senát již dnes vnitřní reformou svého pracovního rytmu. Navíc je k tomu ovšem třeba pozměnit jeden článek ústavy, totiž umožnit prodloužení 30ti denní lhůty k projednání návrhu zákonů na dvojnásobek. Teprve to umožní provést uvážlivou selekci toho, čím se Senát bude a čím nebude zabývat. Senát se však nikdy nestane váženou "komorou reflexe", když se nechá zahltit projednáváním všech možných norem, které ve skutečnosti projednávat nemusí, nezíská na vážnosti, když sám sebe přesvědčí, že jeho hlavním úkolem je opravovat poslancům chyby a chybičky v návrzích zákonů. To je úkol nejen nevděčný a nikdy k úplné spokojenosti nesplnitelný, ale především úkol, který Senátu nepřísluší. Zajišťovat stabilitu systému zdola a zároveň z odstupu, to jest být tribunou zájmů obecní politiky, a přitom zvažovat také dlouhodobé priority země, vymezuje dvě dosti odlišné "domény" Senátu. Jen málokterému senátorovi budou stejně dobře pasovat, to ale není na závadu. Styl senátní debaty a rozhodování, klidný a nespěchavý, rozvážný a vzájemně si naslouchající, který nejspíše vystihuje označení kupř. belgického senátu jako "komory reflexe", oba typy senátorů a jejich zájmy spojují. V konstrukci Senátu je ještě jedna, i když povýtce mechanická pojistka, která však v politickém systému rovněž plní stabilizační funkci: je to obměňování jedné třetiny senátorů vždy po dvou letech. V Senátu tak vždy převažuje moment kontinuity nad momentem změny. Změna ovšem není jen pozvolný vývoj, mohou jí být také prudké zvraty nálad voličstva. Senát se tak stává pojistkou proti vrtkavostem a pošetilostem politického života, v němž hraje roli také náhlé zklamání a rozčilení jako živná půda pro populistické spasitele. Existence Senátu Parlamentu České republiky je výrazem vůle vytvořit nejvyšší zastupitelský orgán a zároveň vůle chránit se před možnostmi zneužití jeho moci - zajištěním nesourodého zastoupení v obou komorách. Je výrazem vůle zachovat většinový rozhodovací systém, a přitom účinně ochránit menšiny před svévolí většiny, jakož i zaručit občanská práva. Oponenti dvoukomorovosti našeho parlamentu, odpůrci Senátu, by mohli o oprávněnosti své skepse přesvědčit jedině tehdy, kdyby dokázali, že takovéto ochrany nebude napříště třeba. Že práva menšin a vůbec lidská, občanská a politická práva jsou již dnes a budou vždy v budoucnosti chráněna dostatečně. Dějiny naší země v tomto století a současné transformační potíže polemizují s takovýmto lehkomyslným optimismem.

13

Politický a volební systém jiných států Francie Francouzská Pátá republika je v Evropě spíše ojedinělým politickým systémem. Mnohem více než většina evropských států připomíná prezidentské systémy v Latinské Americe. Ústava Páté republiky ze 4. října 1958 byla vytvořena na základě krize parlamentního systému IV. republiky v roce 1958. V letech 1956 – 1958 se v souvislosti s krizí v Alžírsku střídala jedna vláda za druhou a veřejnost, stejně jako staré politické kliky hledaly optimální řešení, jak stabilizovat a sjednotit zemi a nastolit pořádek v Alžírsku. Prezident Coty proto povolal generála De Gaulla, který po osmiletém exilu na svém statku v Colombé nastoupil na post předsedy vlády. Jeho vládou navržená ústava znamenal zásadní zlom ve struktuře francouzské politiky směrem k razantnímu posílení pravomocí prezidenta republiky, kterým byl právě Charles de Gaulle ještě v roce 1958 zvolen (počtem 80 000 volitelů). Prezident republiky (le Chef de l´État) Elysejský palác, www.elysee.fr

Dohlíží nad respektováním Ústavy. Svojí autoritou zaručuje chod veřejných institucí a správy (čl. 5), jakož i trvalou kontinuitu státu. Je garantem národní nezávislosti, státní integrity a respektu k mezinárodním smlouvám. Fakticky vykonává zahraniční politiku. Jmenuje premiéra, výkonné ministry, vyšší státní úředníky a soudce, předsedá Radě ministrů. Má pravomoc rozpustit Národní shromáždění, vypsat předčasné volby (De Gaulle tak učinil dvakrát, stejně jako Mitterand), pokud je zvolen v době, kdy v Národním shromáždění má většinu opozice. Prezident vyhlašuje referendum a podepisuje mezinárodní smlouvy. Je vrchním velitelem ozbrojených sil a vyhlašuje výjimečný stav, kdy má podle článku 16 Ústavy v rukou veškerou legislativní i výkonnou moc. Je volen na pětileté období (quinquennat, změna ústavy v roce 2000, předtím – sedmileté období – septennat). Může být zvolen maximálně na dvě volební období. Musí být zvolen absolutní většinou. Nestane-li se tak v prvním kole, je následující neděli uspořádáno kolo druhé se dvěma vítěznými kandidáty kola prvého. Nad pořádáním voleb a sčítáním hlasů dohlíží Vláda. Prezidentské volby trvají (1. až 2 kolo) nejméně dvacet dní a nejpozději třicet pět dní před vypršením mandátu stávajícího prezidenta. Vláda Matignon, www.premier-ministre.gouv.fr

Vláda je odpovědná parlamentu. Jejím hlavním úkolem je příprava zákonů a vykonávání exekutivy. Často je díky svým omezenějším pravomocím přirovnávána k Evropské komisi. Jedinou pravomocí navíc (oproti EK) je dohled nad ozbrojenými silami. Složení vlády Vláda má celkem 39 členů - 16 ministrů a 11 delegovaných ministrů a 12 státních tajemníků. Francouzská vláda má jiné postavení než vláda česká. Jsou zde vytvořena speciální ministerstva pro různé záležitosti, které u nás má na starosti jeden ministr (např. odděleně působí ministerstvo školství a ministerstvo mládeže a tělovýchovy). Některé vládní úřady jsou pro nás bizardní, např. tajemník pro vlast. Naproti tomu jsou spojena ministerstva pro místní rozvoj a životního prostředí, jež u nás působí samostatně. V současnosti tvoří vládu jedna strana - Unie pro prezidentskou většinu (UMP), v níž je většina členů bývalé RPR (Sdružení pro republiku) a dosud existujících UDF (Svaz pro francouzskou demokracii) a DL (Demokratičtí liberálové). Bývalým členem DL je i premiér Raffarin.

14

• • • • • • • • • • • • • • • • • •

Členové vlády Jean-Pierre RAFFARIN - premiér Nicolas SARKOZY - ministr financí, hospodářství a průmyslu Dominique GALOUZEAU de VILLEPIN - ministr vnitra Jean-Louis BORLOO - ministr práce a sociálních věcí (zaměstnanosti a solidarity) Dominique PERBEN - ministr spravedlnosti (doslova Strážce pečetí - Garde des Sceaux) Michel BARNIER - ministr zahraničí Claudie HAIGNERE - delegovaná ministryně pro evropské záležitosti Michele ALLIOT-MARIE - ministryně obrany Francis FILLON - ministr pro mládež, národní vzdělávání a výzkum Serge LEPERTIER - ministryně životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje Gilles de ROBIEN - ministr dopravy, turismu a otázky moří Roselyne BACHELOT-NARQUIN - ministryně životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje Philippe DOUSTE-BLAZY - ministr zdravotnictví, otázek rodiny a hendikepovaných Hervé GAYMARD - ministr zemědělství, výživy a rybolovu Renaud DONNEDIEU de VARBES - ministr kultury a komunikace Jean-Paul DELEVOYE - ministr pro veřejnou správu, reformy a decentralizaci Brigitte GIRARDIN - ministryně pro Zámoří Jean-François LAMOUR - ministr sportu

Parlament Assemblée Nationale - www.assemblee-nationale.fr Senát - www.senat.fr

Je dvoukomorový. Dolní komoru tvoří Národní shromáždění – Assemblée Nationale. Národní shromáždění sídlí v Bourbonském paláci. Zasedá v něm 577 poslanců, z nichž 555 je z Francie, 17 ze zámořských departementů a 5 ze zámořských území. Horní komorou je Senát, který sídlí v Lucemburském paláci. Senátoři jsou voleni na 9 let, přičemž se každé 3 roky obměňuje třetina z nich. Senát má 321 členů. Hlavní politické strany zastoupené v Národním shromáždění • • • • • • •

UMP - Unie pro prezidentskou většinu PS - Socialisté UDF - Unie za demokracii PC - Komunisté Verts - Zelení DL - Liberální demokraté MPF - Hnutí pro Francii

Volební systém Voliči volí v přímých volbách na národní úrovni poslance do Národního shromáždění a v oddělených volbách je volen také president republiky. Po celé období tzv. Páté francouzské republiky se volí podle většinového systému s výjimkou voleb v roce 1986, které proběhly podle zásad poměrného zastoupení. Volby do Senátu probíhají nepřímo prostřednictvím kolegia volitelů složeného z orgánů místní správy a samosprávy. Charakteristika volebního systému Francouzský volební systém je založen na většinovém principu, přičemž volby probíhají ve dvou kolech v jednomandátových volebních obvodech. Pro získání mandátu v prvním kole je třeba získat absolutní většinu hlasů, kdežto v kole druhém postačuje pouze většina relativní. Volby jsou platné, zúčastnilo-li se jich alespoň 25% oprávněných voličů. Není-li zvolen žádný 15

kandidát v prvním kole, do druhého kola postupují ti kandidáti, kteří v kole prvním získali alespoň 12,5% hlasů. Volební obvody se prakticky kryjí s územím jednotlivých kantonů – tedy zahrnují přibližně 100.000 obyvatel. Povolená výchylka je 20%. Kandidátní listina Podmínky navrhování kandidátů spočívají v předložení prohlášení o kandidatuře nejpozději 21 dní před začátkem hlasování a ve složení kauce ve výši 1000,- FF. Vzhledem k tomu, že se ve Francii nepraktikují doplňovací volby, musí také každé prohlášení kandidáta obsahovat i označení náhradníka a jeho písemný souhlas. Dvoukolový většinový systém vede ve Francii k zachování většího počtu stran. Obvyklý průběh volebního klání je, že do prvního kola vysílají všechny strany svého kandidáta. Druhé kolo s sebou přináší možnost vytváření volebních spojenectví politických stran. Tradičně proti sobě stojí levicový a pravicový blok stran. Na této platformě si strany ideově blízké dojednávají vzájemnou podporu pro druhé kolo. Zároveň tento systém umožňuje oslabování stran z obou krajů politického spektra. Pravice tradičně nespolupracuje s krajně pravicovou Národní frontou. Socialisté jsou náchylnější ke spolupráci s komunistickou stranou. Toto spojenectví mezi socialisty a komunisty vychází z nutnosti podpory komunistů pro socialistického kandidáta na prezidenta, který je volen přímou volbou. Ústavní rada www.conseil-constitutionnel.fr

Je složena z devíti členů, jmenovaných na devět let. Jsou jmenováni po třech prezidentem republiky, Národním shromážděním a Senátem. Role Ústavní rady je podobná našemu Ústavnímu soudu. Dohlíží nad ústavností zákonů a vyhlášek a má pravomoc je zrušit. Ověřuje regulérnost voleb. Regionální správa a samospráva Francie je zemí s hlubokou centralistickou tradicí, navzdory své kulturní a jazykové různorodosti. Její státní správa je založena na principech sahajících až do doby absolutistické vlády Ludvíka XIV. Konkrétní podoby nabyly tyto principy během Francouzské revoluce a s určitými modifikacemi jsou platné dodnes. Teprve zákon z 2. března 1982 přinesl v tomto směru určité změny směrem k posílení samospráv. Obecně však platí, že jednotlivá shromáždění obcí, departementů či regionů nemají příliš legislativních pravomocí. Ve Francii jsou tři jednotky lokální správy: obec, departement a region Obec: Jednotka ustavena již v roce 1789. Je základním článkem samosprávy. Má převážně exekutivní pravomoci. V čele obce stojí starosta volený Obecní radou. Více než 37 000 obcí (asi 80 %) mají méně než 1000 obyvatel. Proto se obce často sdružují do větších celků kolem měst (srovnatelné s našimi bývalými okresy) a vytvářejí tzv. obecní syndikáty (syndicats intercommunaux). Departement: Starostové obcí se schází v Generální radě (Conseil général) departementu, která je jeho nejvyšším orgánem. Její hlavou je předseda, který je volen na 6 let, na základě většinového dvoukolového systému volby jednoho kandidáta. Od roku 1982 má předseda Generální rady nejrozsáhlejší pravomoci v departementu. Do té doby byl nejdůležitější osobou vládou jmenovaný prefekt, který se nyní specializuje pouze na výkon státní správy. Departementy vznikly v roce 1789. V roce 1982 se staly plnoprávným územním celkem. Ve své pravomoci mají především zdravotnictví a sociální péči, zemědělskou infrastrukturu, silniční sítě, investice do středních škol 1. stupně a jejich provoz. Region: Další územně správní celky, regiony, vznikly v r. 1982. Mají za úkol řídit plánování, územní plánování, ekonomický rozvoj, vzdělávání dospělých, výstavbu, infrastrukturu a nést náklady na provoz gymnázií. Představitelem výkonné mocí v regionu je předseda Regionální rady. Je volen na 6 let a má k dispozici svůj konzultativní orgán: regionální sociální a hospodářský výbor. Francouzské regiony – www.finances.gouv.fr

16

Německo Německo je federace a skládá se ze 16 spolkových zemí. Základní charakteristikou politického systému SRN je tedy federální (spolkové ) uspořádání – stát tvoří po sjednocení 13 spolkových zemí a 3 svobodná města se statutem spolkové země (Berlín, Brémy a Hamburk). Všech 16 spolkových zemí mají své vlastní ústavy, zákonodárnou a výkonnou moc. Pravomoci těchto jednotlivých zemských vlád nejsou moc velké. V jejich pravomoci zůstala pouze sféra kultury, vnitřní politiky, financí a hospodářského plánování.

Výkonná moc Základní výkonná moc v zemi je v rukou spolkové vlády, v jejímž čele stojí spolkový kancléř. Hlavou státu je spolkový prezident. Spolkový prezident je volen na dobu 5 let, a to takzvaným Spolkovým shromážděním. Spolkové shromáždění je zvláštní orgán, který se schází pouze pro volbu spolkového prezidenta. Jednu polovinu tohoto shromáždění tvoří poslanci Spolkového sněmu a druhou polovinu pak volení zástupci jednotlivých zemí. Počet volitelů prezidenta tak může být různý v závislosti na počtu poslanců ve Spolkovém sněmu. Kandidátem na úřad spolkového prezidenta se může stát každý německý občan, který dosáhl 40 let. Může být zvolen maximálně na dvě funkční období, to znamená maximálně na deset let. Dnes je spolkovým prezidentem Johannes Rau. Pravomoc spolkového prezidenta je hodně omezená. Má právo navrhovat a jmenovat (a samozřejmě i zprošťovat funkce) spolkového kancléře a jednotlivé spolkové ministry. Zároveň má právo jmenovat a propouštět spolkové soudce, úředníky a důstojníky. Podepisuje přijaté zákony a především je mu přisouzena reprezentace Spolkové republiky v zahraničí. Jeho funkce je tedy víceméně ceremoniální. Právo odvolat spolkového prezidenta má pouze Ústavní soud na návrh Spolkového sněmu a Spolkové rady. Důvodem může být pouze úmyslné porušení Základního zákona. Hlavním představitelem výkonné moci ve spolkové republice Německo je vláda, v jejím čele je spolkový kancléř. V současnosti to je Gerhard Schröder (SPD-sociální demokraté), který tuto funkci vykonává od roku 1998. Náměstkem spolkového kancléře je ministr zahraničí. Spolkového kancléře volí Spolkový sněm (Bundestag). Kancléř se volí vždy na počátku funkčního období Sněmu, tzn. po všeobecných volbách. Osobu kancléře navrhuje spolkový prezident, ale pokud není zvolen hned v prvním kole většinou poslanců, do druhého kola pak kandidáty navrhuje sám Spolkový sněm. Ministři jsou jmenováni prezidentem na základě návrhu samotného kancléře. Spolkový sněm může vyjádřit kancléři nedůvěru tím, že většina jejích členů zvolí zástupce, Tímto se má zabránit tomu, aby se opakovala situace z Výmarské republiky. S tím souvisí také tzv. kolektivní princip. To znamená, že s odvoláním kancléře musí odejít také všichni jeho ministři. Tento postup byl v německé historii použit pouze dvakrát. Ke svržení Williho Brandta v roce 1972 chyběly dva hlasy, ale podruhé bylo vyjádření nedůvěry úspěšné- bylo to v roce 1982 proti Helmutu Schmidtovi. Po něm nastoupil do funkce Helmut Kohl. ZÁKONODÁRNÁ MOC Zákonodárná moc je podle Základního zákona rozdělena mezi Bundestag a Bundesrat – Spolkový sněm a Spolkovou radu. Nejde o dvoukomorový parlament, ale o dva zcela samostatné orgány. Přímo volený je pouze Spolkový sněm. Všechny ústavní zákony musejí být schválené dvoutřetinovou většinou v obou institucích. Spolková rada má navíc právo veta v případě, že přijatý zákon zasahuje do pravomoci některých zemí. Volební období Spolkového sněmu je čtyřleté. Počet poslanců je 656. Na svém prvním zasedání volí Spolkový sněm v tajných volbách kancléře. Ve Spolkovém sněmu je poměrně vysoká stranická disciplína.. Každá strana vytváří ve Spolkovém sněmu svou stranickou skupinu, které se říká frakce. Spolkový sněm volí svého předsedu (prezidenta) a 4 viceprezidenty. Spolkový sněm má 24 stálých výborů, ve kterých jsou jednotlivé frakce proporčně zastoupeny. Kromě výborů ale ve Sněmu pracují ještě pracovní skupiny, které tvoří zástupci stejných frakcí. Spolkový sněm vytváří se Spolkovou radou také některé společné výbory. Spolková rada je sestavována z členů zemských vlád. Každá spolková země má v Radě nejméně tři zástupce. Podle počtu obyvatel v jednotlivých zemích se také zvyšuje počet zástupců. To znamená, že země s více než 6 miliony obyvatel vyšle do Rady podle Základního zákona 5 zástupců. V současné době je celkový počet členů Rady 68.

17

Unied States of America Spojené státy americké jsou federací, kterou v současnosti tvoří 50 států, k nimž se ještě řadí tzv. přidružená území- Portoriko a ostrov Guam. Americký politický systém je obecně pokládán za modelovou ukázku prezidentského systému. Základní principy amerického politického systému jsou: republikánství, federalismus, dělba moci a princip s názvem brzdy a rovnováhy. Princip republikánství znamená, že moc přísluší v podstatě lidu. Lid ji vykonává prostřednictvím svých volených zástupců. Federalismus na rozdíl od konfederace rozděluje moc mezi centrální vládu a územní jednotky. V Ústavě jsou vyjmenovány pravomoci národní vlády, které byly odebrány státům. Vše ostatní tak náleží jejich moci. Dělba moci znamená rozdělení na tři nezávislé složky: zákonodárnou (vykonává Kongres- přijímá zákony), výkonnou (prezident- zajišťuje dodržování práva) a soudní (soudy- vykládání práva). Moc se díky tomuto principu nemůže koncentrovat v rukou jedné osoby nebo skupiny osob. To zajišťuje také systém brzd a rovnováh, který umožňuje každé ze složek státní moci dohlížet na ty ostatní. Výkonná moc je v rukou prezidenta. V současné době je jím George W.Bush (republikán), který je už 43.prezidentem USA. Spolu s ním byl zvolen také viceprezident, kterým je Richard B. Cheney. Prezident má v USA obrovské pravomoci. Podle Ústavy zastává prezident funkci vrchního velitele ozbrojených sil. Má pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy (Senát je musí 2/3 ratifikovat) a vetovat jakýkoli návrh zákona nebo rozhodnutí přijaté Kongresem. Prezident jmenuje státní úředníky, diplomaty, soudce ( na radu a se souhlasem Senátu). Má právo udělovat milost. Náleží mu také právo svolávat či rozpouštět Kongres. Na druhou stranu mu Ústava klade za povinnost pravidelné informování Kongresu. Tuto povinnost plní americký prezident každoročně takzvanou Zprávou o stavu Unie. K exekutivě se pojí nejenom prezident sám, ale také jeho kabinet. Kabinet tvoří šéfové ministerstev. V současné době je to 14 ministrů. Členové kabinetu jsou teoreticky poradní orgán, který se setkává s prezidentem, aby projednal důležitá politická rozhodnutí. Prezident je volen na funkční období dlouhé 4 roky. Nikdy nesmí zastávat více než dvě funkční období. Prezidentem může být zvolen pouze rodilý Američan, další podmínkou je minimální věk 35 let. Prezidentské volby jsou poměrně komplikovanou záležitostí. V první části voleb se kandidáti snaží získat co nejvíce delegátů na letní nominační sjezdy jedné ze dvou hlavních politických stran. Tato část voleb probíhá v jednotlivých státech různě podle zvyklostí- buď jde o volební shromáždění stran nebo o takzvané primární volby. Vybraní kandidáti si sami určí spolukandidáta na viceprezidenta. Američané však pouze rozhodnou o 528 takzvaných volitelích. Každý stát má takový počet volitelů, kolik má zástupců v Kongresu. Volitelé pak volí prezidenta. Ten kandidát, který v daném státě získá největší počet hlasů, si tak zajistí volební hlasy všech volitelů. Platí zásada „vítěz bere vše“.

ZÁKONODÁRNÁ MOC Zákonodárná moc v USA je záležitostí Kongresu. Kongres Spojených států amerických se dělí na dvě samostatné komory. Sněmovna reprezentantů má 435 členů. Zástupci jsou voleni poměrně k počtu občanů v jednotlivých státech. Senát má 100 senátorů. Za každý z 50 států federace dva. Volební období senátorů je šest let, ale jednou za dva roka se třtina obměňuje. Na schválení zákona je třeba aby byl schválen v obou komorách. Sněmovně bylo jako jediné ponecháno právo navrhovat finanční zákony. Sněmovna má také právo impeachmentu. Tato pravomoc dovoluje obžalovat prezidenta, viceprezidenta a jiné úředníky celonárodní vlády. Senát má právo při souzení impeachmentu vystupovat jako soud. V dějinách USA byli tímto způsobem obžalováni pouze dva – Andrew Johnson v roce 1868 a Bill Clinton v roce 1998 (aféra Monica Levinská). O spoustu pravomocí se obě části Kongresu dělí. Je to například pravomoc vyhlásit válku, zřizovat armádu a námořnictvo, půjčovat si a razit mince, regulovat mezistátní obchod, zřizovat federální soudy atd. Prezident je oprávněn smlouvy uzavírat, ale poté ji musí předložit ke schválení Senátu. Senát je přijímá dvoutřetinovou většinou.

18

Ještě jednou politický a volební systém České republiky Parlament Parlament České republiky je vykonavatel zákonodárné moci v České republice. Parlament se dělí na dvě samostatné instituce, které mají odlišný volební systém, obsazení i pravomoci. Dolní komora – Poslanecká sněmovna Poslanecká sněmovna má 200 křesel, funkční období poslanců je čtyřleté, volby se tedy konají jednou za čtyři roky. Poslanecká sněmovna na základě návrhů , které obdrží (od vlády, jednotlivého poslance, skupiny poslanců, Senátu nebo krajských zastupitelstev), vypracovává nové zákony. Teprve když Poslanecká sněmovna v zákonodárném procesu zpracuje a odsouhlasí návrhy zákonů, postoupí je ke schválení Senátu. Mezi důležitá rozhodnutí, která činí Poslanecká sněmovna, patří také hlasování o návrhu státního rozpočtu, případně o důvěře vládě, protože se podílí na jejím ustanovování a následně kontroluje její činnost. Volby se konají celorepublikově a konečný počet křesel se rozděluje podle procent obdržených hlasů poměrným systémem. Ovšem je tu limit, že do Poslanecké sněmovny se nedostane strana s počtem hlasů menším než 5 %. Křesla si tak rozdělí strany, které získali více jak 5 % všech hlasů. Volí se po stranách i napříč stranami ( zaškrtnete jednu stranu a několik lidí z jiných stran, nebo dát preferenční hlas lidem z té strany – posunete je tím prakticky do předního místa a vznikne tím větší pravděpodobnost, že se ten dotyčný do sněmovny dostane). Předseda strany s nejvyšším počtem hlasů bývá pověřen sestavením nové vlády ( většinou, pokud se nepřihlásí koalice s nadpoloviční většinou hlasů – viz. slovensko), poté musí získat důvěru poslanců pomocí programového prohlášení vlády. Horní komora – Senát Senát má 81 křesel. Funkční období senátorů je šestileté, ale volby se konají každé dva roky, kdy se vždy jedna třetina senátorů obmění. Senát funguje v rámci procesu tvorby zákonů jako jakási pojistka kvality zákonů přicházejících z Poslanecké sněmovny. I Senát má své výlučné postavení. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny prezidentem republiky (dosavadní poslanci přijdou o své mandáty a musí se konat nové volby) přijímá dočasně zákonná opatření ( místo zákonů, které nemá kdo přijímat). Senát má také právo v situaci, kdy existuje důvodné podezření, podat žalobu k Ústavnímu soudu na prezidenta. Volby se konají na 81 okrescích, kde se jednou za 6 let konají nové volby do Senátu, za každý okresek jeden senátor. Volí se dvoukolově s tím, že do druhého kola postupují kandidáti s největším počtem hlasů (většinový systém), ve druhém kole vítěz získá senátorský mandát. Pokud ale kandidát získá v prvním kole více jak polovinu všech započítaných hlasů, postupuje bez druhého kola. Podmínkou pro získání senátorského mandátu mimo vítězství ve volbách také věk nad 40 let. Stručně volební systémy v ČR Při volbách do Poslanecké sněmovny se v rámci převodu počtu voličských hlasu na počet mandátů v komoře, které připadnou jednotlivým stranám, uplatňuje systém poměrného zastoupení. Jeho podstatou je to, že strana obdrží zhruba takový počet mandátů, který v poměrném přepočtu odpovídá počtu hlasů, které získala ve volbách. Při volbách do Senátu se používá většinového systému (dvoukolového). Obecně řečeno, jeho podstatou je, že v poměrně malých volebních obvodech spolu soutěží jednotlivý kandidáti. V prvním kole zvítězí ten, který dosáhne více jak 50 % počtů hlasů. Pokud nikdo nezíská tento počet hlasů, koná se druhé kolo, do nějž postupují dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola. Mezi nimi se pak znovu rozhoduje – který z nich získá více hlasů získá i mandát.

19

Nízká volební účast Nejen Česká republika má problém v nízké volební účasti. Tento problém mají prakticky v celé Evropské unii. Ukazuje to jednak na zájem lidí o život v zemi, ale také životní styl obyvatelstva. Možná někdo svádí svou lenost na volební systém, když má jít k volbám do Poslanecké sněmovny, a na nesmyslnost Senátu, při volbách do Senátu. Jinou kapitolou jsou volby do Krajských a obecních zastupitelstev. Tam je většinou účast i slušná. Jde podle mne, že kraje a radnice jsou lidem blíž, tudíž ví více o tom, co se děje v jejich lokalitě. Řeší se více lokální problémy. Lidem na venkově je jedno, kde vláda koupí stíhačky (jen příklad), ale zajímá je, co se stane v jejich okolí. Zda se spraví vlek za vesnicí, postaví se nové bytové jednotky nebo se vybudují protipovodňové stěny. Prostě celkově lidi moc nezajímají celorepublikové hádky o nových letadlech, atd. Pravda v Poslanecké sněmovně a ve vládě se nejedná jen o letounech, ale je to jedna z věcí, která nezaujme všechny lidi v republice. Nechci tady posuzovat potřebu nových stíhacích letounů, a vím, že třeba výše sociálních dávek, popřípadě změna daní by už měli zajímat všechny. I přes výše vyjmenované příklady, vidím v dlouhodobě klesající volební účasti velký problém, který politici jen zlehčují odkazováním na ostatní vyspělé státy s jejich nízkou volební účastí. Pravidelně sleduji politické diskuse, a to nejen kvůli „šou“, kterou politici pod dohledem např. pana Moravce (vážím si jeho moderátorského umění, ale občas mi to připadá jako velký cirkus) předvádějí. Většinou už ležím pod gaučem, když slyším pana premiéra Grosse, jak říká, že lidé svou neúčastí ve volbách dávají trumfy do rukou KSČM. Jen pro upozornění, pane Gross(vím že to se vší pravděpodobností pan premiér číst nebude, ale přeci), i v KSČM jsou právoplatní občané s vysokým vzděláním, a ne všichni tam byli i za doby minulé. Pravdou je, že ve volbách zastupujete sami sebe a svoje názory. Prosím proto všechny lidi s právem volit, aby k volbám chodili, protože tím dají najevo, že jim není lhostejné, to co se v tomto státě děje. Klábosit u „pěnného moku“ v místní pivnici o špatných politicích, a přitom se u voleb neukázat mi přijde jako rána pod pás. Odůvodnění stylu: „strana kterou bych volil se tam stejně nedostane“ – jak by ne, když si tohle říkají všichni a nikdo nepřijde; „dyť tam není z čeho vybírat“ – vždyť se stačí podívat na volební lístek, určitě se tam někdo najde; atd. se mi zdají jako nedostatečná výmluva lhostejnosti. Nadávat umí každý, ale udělat něco pro změnu chce i trochu kuráže. Opravdu je to hlavně v lidech.

20

Názory politiků Přes e-mail jsme oslovili 36 zákonodárců vybraných podle několika kritérií (věk, místo bydliště, politická příslušnost, vzdělání, atd.) a položili jim tři otázky, protože kdo by o tom jiný by se měl také o toto téma zajímat. Bohužel většina z nich to asi brala jako žert nebo svůj e-mail ani nevybrali. O příčinách jejich mlčení můžeme spekulovat. Přistoupil jsem na nabídku senátora za ODS a starosty Trutnova Ivana Adamce, který odmítal elektronickou komunikaci. Prvně navrhoval schůzku, ale vzdálenost určila telefonní rozhovor, který mi hodně pomohl. Nabízím Vám k přečtení všechny došlé odpovědi na moje otázky. Otázky: 1. V čem vidíte problém nízké volební účasti v České republice? Čím by se dala podle Vás zlepšit? 2. Jak se Vám zamlouvá rozložení zákonodárné moci a volební systém v České republice? Proč? Jmenujte 3 argumenty. 3. Máte vlastní návrh na změnu rozložení zákonodárné moci (poslanecká sněmovna, senát) a volebního systému v ČR?

JUDr. Zuzka Rujbrová (KSČM) 1) Občané ztrácejí důvěru v politické strany na základě zkušeností, kdy ti, jimž v minulosti dali svůj hlas, jejich očekávání nenaplnili. Výrazně k této nedůvěře přispívá mediální obraz politické scény (ne vždy pravdivý a zdůrazňující spíše to špatné, než to, co se povedlo). Lidé si dosud ještě naplno neuvědomují, že právě svým hlasováním ve volbách určují, kdo bude v následujících letech nejvýrazněji ovlivňovat i jejich osobní podmínky. 2) Domnívám se, že by Česká republika vystačila s jednokomorovým parlamentem. Pokud by byla politická vůle k této změně, bylo by zapotřebí diskutovat i o volebním systému. Zatím pokládám za logické, že do každé z komor je jiný způsob volby. Ze změn, které bych pokládala za žádoucí, to je snížení 5% hranice pro přístup politických stran a odvolatelnost poslance, který opustí politický subjekt, za který kandidoval, příp. znovuzavedení 2. skrutinia při rozdělování hlasů. 3) Některé pozměňující návrhy jsme v minulých volebních obdobích předkládali (neúspěšně), ale jakékoliv ústavní změny předpokládají širší politickou shodu k tomu, aby je bylo možno prosadit. Ing. Michaela Sojbrová (KDU-ČSL) Ad.1 Pro každého jsou důvody jiné, u někoho je to pohodlnost, nepotřebuje nic měnit, někdo je naštvaný na všechny a nevěří, že jeho volba něco změní. Změnit se dá jen výchovou. Ad. 2 S rozložením zákonodárné moci souhlasím, je vyvážená, funguje. Ad. 3 Chtěla bych posílit pravomoci Senátu směrem k volbě členů rad a různých orgánů.

21

JUDr. Eva Dundáčková (ODS) ad 1) Myslím, že volební systém, přinášející přesvědčivější oporu pro vládu v podobě většiny parlamentářů v dolní komoře, by mohl být důvodem ke zvýšení volební účasti v ČR. Pravděpodobně by ale nepřiměl k účasti ty, kteří nemají ve volbách své favority a jsou rádi, že po dlouhým letech totality již k volbám "nemusejí". ad2) Rozložení zákonodárné moci nepovažuji za šťastné, jsem přívrženec zrušení Senátu, příp. naplnění fungování Senátu novým obsahem, tedy jinými pravomocemi. Volební systém považuji za příčinu politické nestability v ČR a z toho se odvíjející rozladěnosti občanů nad počiny naší politické sféry. Poměrný volební systém, uplatňovaný v ČR, vede k sestavování slabých vlád, které pak musejí hledat oporu v Parlamentu pro své návrhy pomocí nejrůznějších ústupků, které mají často povahu spíše vydírání než rozumného kompromisu. ad3) V minulém volebním období jsem byla spolupředkladatelkou návrhu na změnu volebního systému, který přinášel drobné pootočení směrem k systému většinovému, a to pomocí odlišného způsobu přepočtu hlasů získaných ve volbách na mandáty toho kterého politického uskupení. Tento návrh byl Parlamentem přijat, ale následně zrušen rozhodnutím Ústavního soudu, které vnímám v této konkrétní věci jako účelově politické. Návrh můžete najít na webových stránkách Parlamentu. Ing. Jan Grůza (KDU-ČSL) 1. Důvodů nízké volební účasti v ČR je více. Jsou objektivní i subjektivní. Mezi ty objektivní patří např. chování politiků a některé odstrašující příklady z jejich života, , přijímání až příliš mnoho legislativně nedokonalých zákonů, příliš pomalá rychlost zvyšování životní úrovně. Vážnějšími důvody jsou však ty subjektivní. Obávám se, že valná většina nevoličů buď nikdy neměla, nebo již ztratila jistotu, že svým hlasem ve volbách může cokoliv změnit. Těmto lidem chybí jakýkoliv pocit občanské odpovědnosti za společenský vývoj v naší zemi. Zapomínají, že když nejdou volit, rozhodne za ně někdo jiný, kdo k volbám přišel - a možná úplně jinak, než by to sami chtěli. Každého, kdo nadává na politiku v naší zemi je potřeba se nejdříve zeptat, zda byl volit. Jestliže volit nebyl, nech» nenadává. Ke zlepšení situace by jistě přispělo zlepšené chování politiků, pomalejší a kvalitnější legislativní proces, zkvalitnění práce novinářů směrem k větší objektivitě a nikoliv k hledání senzací, a především důslednější výchova mladé generace k osobní i společenské odpovědnosti. 2. + 3. Zákonodárnou moc v naší zemi mají Poslanecká sněmovna a Senát. Myslím, že vzájemné rozdělení jejich ústavních povinností je poplatno historii vzniku jednotlivých komor Parlamentu. Nejedná se o žádné dogma, které by se nemohlo v průběhu doby změnit. Má např. důvěru vládě vyslovovat jen Poslanecká sněmovna? Má být vláda odpovědna pouze Poslanecké sněmovně? Mají státní rozpočet schvalovat obě komory Parlamentu? To jsou jistě otázky, které budou v budoucnu diskutovány v celém politickém spektru. Osobně se domnívám, že by mělo dojít k částečnému posílení funkce i odpovědnosti Senátu, už jen proto, aby se Poslanecká sněmovna mohla lépe věnovat vlastní zákonodárné činnosti a došlo tak k lepšímu rozdělení politické odpovědnosti obou komor Parlamentu. Jiná je otázka volebního systému. Poslanecká sněmovna je dnes volena poměrným systémem, uplatněným v jednotlivých krajích. 22

Nejedná se, bohužel, o čistý poměrný systém díky d'Hontovu přepočtovému koeficientu. Pevně věřím, že tento koeficient bude v dohledné době odstraněn. Senátoři jsou voleni v 81 volebních obvodech většinovým systémem dvoukolově, přičemž každé dva roky probíhá volba do třetiny obvodů. Myslím, že jak použití poměrného systému u voleb do PS, tak i použití většinového systému u voleb do Senátu jsou modely dobré, funkční a s výjimkou drobných změn by měly zůstat zachovány. Miroslava Němcová (ODS) místopředsedkyně Poslanecké sněmovny 1. Účast ve volbách je nízká, ale nevybočuje z průměru EU. Jde o typ voleb. Ty instituce, které občané nechtějí (Senát, kraje) nebo se jich dennodenně nedotýkají (Evropský parlament) bojkotují i ve volbách. Jiná je účast ve volbách komunálních a do Poslanecké sněmovny. Také se na účasti projevuje výrazné systémové selhání státu. Například revoluce (v nedávné době toho byla příkladem Ukrajina). V takových případech lidé jdou k volbám. V době "klidu" nemají silný pocit, že mají volbou říci své stanovisko.Často se říká, že větší účasti dosáhneme tím, že v politice budou pouze řádní a slušní lidé. Nesouhlasím. Je to alibistický postoj. Umožňuje permanentní kritiku všech a všeho. Sebevědomý občan k volbám jde za všech okolností. 2. Poměrný volební systém do Poslanecké sněmovny působí v naší zemi vleklé problémy. a) Vede ke vzniku kompromisnických vlád, které musí velmi redukovat své původní plány, díky nimž získali podporu voličů. b) Politika je vedena kabinetně, vyvažováním nejrůznějších zájmů koaličních stran. c) Sílí pocit o "nečisté politice" netransparentním rozhodováním a o vlivu lobbyistických skupin. 3. Návrh ODS předložila v minulém volebním období. Týkal se změny volebního systému do Poslanecké sněmovny. Dosavadní model poměrný měl být vystřídán volebním systémem většinovým. Tento návrh byl zamítnut. JUDr. Vojtěch Filip (KSČM) ad 1 Hlavním problémem nízké volební účasti voličů je velká míra deziluze ze současných poměrů Pokud občané po roce 1989 měli zájem o politiku o politické dění a doufali, Že mají v nových poměrech větší možnost ovlivnit rozhodování orgánů státu , obcí a krajů . Tak na svých vlastních zkušenostech zjišťují, že tomu tak není. Naopak ještě více než dřív se dostávají do situace, kdy i přes petiční akce, přes aktivní činnost občanských sdružení se jim méně daří ovlivnit rozhodnutí jednotlivých orgánů a jejich často kvalifikovaná vyjádření jsou prostě nevzata v úvahu pro jediné kriterium rozhodování a tím jsou peníze. Navíc se obrovským způsobem zmenšil počet volených funkcionářů všech stupňů. Tedy i podíl většího množství těch, kteří se v minulosti mohli na rozhodnutí přímo podílet, pokud se na tom nepodíleli už tím, že návrh byl projednáván širokou diskusí na veřejných shromážděních. Uvedu příklad. Dříve ve městě české Budějovice bylo 100 volených poslanců Městského národního výboru , obdobný počet poslanců krajského národního výboru a 80 poslanců krajského národního výboru. V té době v ČNR bylo 200 poslanců a na federální úrovni rozhodovalo 105 poslanců FS zvolených do Sněmovny lidu FS a 75 zvolených do Sněmovny národů FS . Dnes ve městě České Budějovice je zvoleno 45 zastupitelů na úrovni okresu není nikdo a na úrovni kraje je 55 zastupitelů kraje. Poslanecká sněmovna zůstala u 200 poslanců a Senát má 81 poslanců. Tedy výrazně ubylo volených a tedy politicky odpovědných lidí a naopak se zvýšil a tedy i zbyrokratizoval rozhodovací proces , když na úrovni města zase Č. Budějovice bylo dříve 97 23

úředníků a dnes je jich 460. Od volebního aktu také odrazuje voliče , tedy občany také to, že zvolení zástupci nerespektují ani volební program , který se ve volební kampani zavázali prosazovat a dodržovat. Někdy dokonce v průběhu volebního období odejdou ze strany nebo hnutí za které kandidovali a přejdou do jiné strany. To samozřejmě znevěrohodňuje politickou reprezentaci stejně jako velký rozpor mezi slovy tedy sliby a konkrétními činy. Malou část nevěrohodnosti politiků také mají na svědomí neprofesionální media, která neobjektivně informují o rozhodnutích Parlamentu nebo zastupitelstev, vyhledávají spíše senzace než skutečný obsah rozhodnutí. Zlepšení volební účasti vidím zejména v tom, že by bylo jistě možné , aby větší část rozhodnutí, byla před vlastním hlasováním podrobena veřejné diskusi. Umožnění obecného referenda a také veřejná projednání petic. Dále odkazuji na své další práce. ad 2/ Volební systém je kombinovaný a to do poslanecké sněmovny jde o systém poměrného zastoupení , ale s využitím D´Hondtova systému, tedy se zabudovaným posílením přepočtu pro vítěze navíc s dolním procentním cenzem. Druhá komora parlamentu je ovládána spíše klasickým dvoukolovým většinovým systémem. Rozdělení systémů pro dvoukomorový parlament považuji za správný, byl by i spravedlivý pokud by ovšem nebyl poměrný systém deformován většinovými prvky. Deformace poměrného systému pak zkresluje skutečné rozložení sil v zemi a neukazuje ani v době voleb skutečné politické rozložení sil v zemi. Navíc zrušení omezujících opatřeni v době volební kampaně může a také vede k excesům zejména ve většinovém systému. Jak se ukázalo v posledních senátních volbách např. v Praze , Ústí nad Labem nebo Táboře. V Praze dokonce pro hrubé porušení volebního zákona Nejvyšší správní soud výsledek anuloval i když nakonec se stala volba platná prostřednictvím rozhodnutí Ústavního soudu. Třetím argumentem ve prospěch volebního systému je to , že většina voleb tedy volby do obcí , krajů a Evropského parlamentu jsou nakonec postaveny poměrném systému, i když modifikovaném, který je spravedlivější než systém většinový. To že je u Senátu většinový systém je dáno tím, že je potřeba hledat jinou rovnováhu u těch rozhodnutí, která vyžadují souhlas obou komor. Tj. vyhlášení války, přijetí vojáků na naše území a vyslání našich vojáků do ciziny a samozřejmě volba prezidenta, kdy se jedná vlastně o dvě rozdílné skupiny volitelů, které mají více zobrazovat různorodost pohledu. Škoda jen , že rozhodování ve věcech vojenských je pak z velké části svěřeno exekutivě a tak dochází ke značnému rozdílu mezi názory veřejnosti a názorem politických stran a jejich reprezentace. ad 3 ano mám zavedení jednokomorového parlamentu , tedy zrušení senátu. Posílení poměrného volebního systému, bez většinových prvků, snížení dolní hranice tedy procentního cenzu pro vstup do parlamentu . Většinový systém uplatnit u přímé volby starostů , hejtmanů případně i prezidenta, ale to jen v případě zrušení senátu. JUDr. Stanislav Křeček (ČSSD) 1. Hlavním důsledkem nízké volební účasti je nepřetržitá soustavná kampaň prakticky ve všech sdělovacích prostředcích proti demokratickým orgánům státu. Denně jsou zesměšňováni a uráženi členové těchto orgánů (poslanci, senátoři, členové vlády), takže je jen logické, že občané, kteří nemají jiné vlastní zkušenosti s politikou, ale pouze zkušenosti zprostředkované sdělovacími prostředky, se rozhodnou nejít k volbám, protože takovou „sebranku lumpů, darebáků, kteří nic pořádného nedělají a berou jen velké platy“, volit nebudou. Cílem této kampaně je podle mého názoru to, aby o věcech státu nerozhodovaly demokraticky volené orgány, ale “nezávislá sdružení a různé lobbistické skupiny“, nikým nevolené a nikomu neodpovědné. 2. Otázce příliš nerozumím, nevím o tom, že by zákonodárná moc byla dělena. Pokud máte na mysli vztah Senátu a Sněmovny, pak se domnívám, že současné vztahy jsou vyvážené a nejsem příznivcem posilování kompetence Senátu. 3. Nedomnívám se, že je potřeba provést nějaké změny. 24

Taťána Fischerová (nezávislá za US-DEU) 1. Problém vidím v několika rovinách. Jednak lidé zatím nespěli k pochopení moci voličů, která mění politické klima tím, že neumožní straně, která je u moci, aby pokračovala. U nás lidé protestují tím, že k volbám nechodí a ztrácejí tak možnost věci ovlivňovat. Lidé by měli být aktivnější, zakládat spolky a sdružení, rozvíjet prvky občanské společnosti,sledovat zákony, které se týkají jejich oblasti činnosti, využívat práva petičního, shromažďovacího a snažit se sledovat politiky, které volili i tím, že budou sledovat jejich hlasovaní alespoň u některých vybraných zákonů. Ve věku internetu to není žádný problém. Pokud se nebudou o politiku zajímat a dávat politikům najevo svůj zájem o věci veřejné, nic se nezmění. 2. Myslím, že nejsou dobře vyváženy pravomoci Sněmovny a Senátu. Senát je takto odsouzen do podružnější role a to není dobré pro fungování Parlamentu obecně. Přesto Senát mnohokrát vrátil zákony opravené ku prospěchu věci. Obecně se to však neví nebo takto nevnímá a proto si mnozí myslí, že je zbytečný. Rozhodně zbytečný není. Nejsem odborník na volební systémy a proto Vás asi zklamu. Nicméně si myslím, že kombinace většinového systému s poměrným je dobrá. Je dobré, že se jinak volí do Senátu a jinak do Sněmovny. Já osobně bych se přimlouvala za snížení 5% hranice pro vstup menších stran do Sněmovny na 3%. Domnívám se, že nejhorší, co by se mohlo stát by bylo, kdyby se povedlo odstranit menší strany a jejich šanci dostat se do Sněmovny.Pouze dvě mocné strany v našich poměrech by znamenaly oživení bývalé moci jedné strany, rozložené do dvou stran, které by si moc zachovaly napořád. Opoziční smlouva to dobře ukázala. Naopak si myslím, že je žádoucí, aby se menší strany pokoušely společně hledat kompromis a to, co je dobré pro celou zemi a všechny vrstvy občanů. Jakmile se jedna část společnosti snaží té druhé něco nacpat silou, není to dobré. 3.

Nemám. Pouze bych hledala drobná vylepšení stávajícího systému.

Ing. Antonín Šeďa (ČSSD) 1) Volební účast je v současné době věcí svobodného rozhodnutí každého občana. Osobně si myslím, že hlavním důvodem nízké neúčasti je zklamání našich občanů z české politiky, především jistá nedůvěra k politickým stranám a politikům obecně. Také mnoho občanů si neuvědomuje, že svojí nevolbou se zříkají své možnosti, jakkoli ovlivňovat své životní podmínky. Dalším problémem je velmi slabý tlak občanů na své politiky, aby více podporovali občanskou společnost v naší zemi tj. aby do věcí veřejných mohli více hovořit samotní občané, kteří se sdružují v profesních, společenských a zájmových organizacích. Zlepšení volební účasti lze dvojím způsobem: za prvé uzákoněním povinnosti volit (k tomuto způsobu již sáhli některé země, ale osobně s tím nesouhlasím) nebo což je daleko horší, zlepšit fungování české politiky vůči našim spoluobčanům. 2) Osobně si dovedu představit změnu druhé komory Parlamentu ČR tj. Senátu. Myslím si, že pokud by se posílily kompetence prezidenta republiky, bylo by možno Senát zrušit bez náhrady. Nicméně , protože k tomu není politická vůle a senátoři se brání k přijetí zákona o všeobecném referendu (proč asi?), dovedl bych si představit změnu složení Senátu z představitelů kraje např. poměrným složením odpovídající velikosti kraje a volebního výsledku té či oné strany. Osobně si myslím, že pro ČR je poměrný systém vhodným a již 25

osvědčeným a není potřeba jej měnit. Musíme si uvědomit, že naše demokracie je velmi mladá a že i samotné politické strany se stále vyvíjejí a etablují na naši politické scéně. Zároveň poměrný systém umožňuje vstup do PS PČR i menším stranám a umožňuje zachování plurality názorů v naší zemi. 3) Na tuto otázku jsem již částečně odpověděl. Optimálním řešením by bylo zrušení Senátu a posílení pravomocí pana prezidenta. U voleb do Poslanecké sněmovny zachovat poměrný systém s malou úpravou volebního zákona ve prospěch možnosti sestavovat jednodušeji většinové koalice. V rámci komunálních voleb bych začal uvažovat o přímé volbě starosty a o posílení jeho vlivu v zastupitelstvu obce úpravou Zákona o obcích. Ing. Martin Kocourek (ODS) 1) A. Hlavní příčiny relativně nízké volební účasti pro jednotlivé typy voleb (obecní, krajské, senátní a sněmovní) vidím čtyři : a) Je to poměrný volební systém, který zákonitě musí vést ke vzniku „koaličních většinových vlád“ na jednotlivých úrovních, a což vede také ke vzniku „koaličních vládních programů“, nebo-li k nalezení „největšího koaličního společného programového jmenovatele“. A to pro voliče většinou znamená zklamání, neboť ve volbách volili určitý program určité strany, nikoliv v rámci koalice nalezený programový kompromis. b) Poměrný systém (systém hromadné kandidátní listiny) má také vliv na směr aktivity kandidátů, zejména během volebního období. Kandidáti jednotlivých politických stran totiž musí ve většině volebního období usilovat v zájmu znovuzvolení o přízeň členů své politické strany, nikoliv co nejširší veřejnosti, což znamená, že je stranami tak aktivizována a oslovována vždy jen část potenciálních voličů. c) Je to poměrně malá zažitost našeho ústavního systému a zejména malá znalost úlohy a významu jednotlivých ústavních institucí. Voliči tak dávají institucím důležitost podle toho, které nejvíce znají abstraktně, tj. mediálně (tj. sněmovna, a z ní odvozená centrální vláda), nebo které znají nejvíce konktrétně (tj. obecní zastupitelstva, a z něho odvozený starosta). Krajská zastupitelstva a hejtmani nejsou v takovém zájmu médií a voliči na ně také příliš konkrétně nedohlédnou. Senát nemá přímý vliv na vládu, a proto mu voliči přikládají nejmenší důležitost a význam, stejně jako tomu bylo u voleb do Evropského parlamentu. d) A konečně je to v podstatě „nulový náklad“ spojený s „nevolením“. Jinými slovy, volič nemusí vynaložit skoro vůbec žádnou aktivitu a energii, aby mohl volit (volební lístky dostane „až pod nos“, volební seznamy sestavují obce). V kontextu odpovědi ad A.a) proto „chození k volbám“ má spíše nenulový náklad (odpovědnost a případné zklamání), zatímco rozhodnutí „nejít volit“ má náklady spíše nulové. B. Zvýšení volební účasti by - v kontextu předchozích odpovědí - určitě musela přinést změna volebního systému na systém jednomandátový, většinový. Ten by jednak vedl k větší průhlednosti a kontrolovatelnosti „vládních programů“ na jednotlivých úrovních, programový kompromis by musel vznikat už na předvolebních stranických úrovních, nikoliv po volbách. Také kandidáti by museli většinu času věnovat aktivizaci a oslovování co nejširší veřejnosti, nikoliv pouze členům strany.

2)

Na tuto otázku odpovídám v odpovědích na otázky č.1 a č.3.

26

3) A. Co se týká volebního systému, jednoznačně preferuji systém většinový v jednomandátových obvodech a jednokolový, z důvodů, které jsem uvedl výše. B. Co se týká rozložení zákonodárné moci, nechci mluvit o návrhu, ale spíše o představě. a) Představuji si 100 člennou Poslaneckou sněmovnu, z toho by 81 poslanců bylo voleno v jednomandátových jednokolových většinových volbách (obvody stávajících senátorů), a zbývajících 19 poslanců by vzešlo z celostátních kandidátních listin jednotlivých politických stran a hnutí, a to poměrným způsobem, na základě celostátního součtu všech hlasů odevzdaných pro kandidáty jednotlivých stran a hnutí v oněch 81 jednomandátových volebních obvodech. Pravomoci sněmovny by zůstaly obdobné jako nyní. b) Současný Senát by se transformoval na tzv. „Senát krajů“, přičemž každý kraj (máme 14 krajů vč. hl.m. Prahy) by měl po dvou senátorech, tj. celkem 28 senátorů, a které by volila krajská zastupitelstva. Krajský senátor by byl volen na 6 let, polovina krajských senátorů by byla obměňována každé tři roky. Pravomoci senátu by byly obdobné jako nyní. c) Prezident by byl volen v celostátní jednokolové přímé volbě. Od těchto změn bych si sliboval, že fungování politiky se zpružní, zprůhlední, zprofesionální a zejména pro voliče zatraktivní. prof. RNDr. Jiří Zlatuška CSc. 1) Obecnou nedůvěrou v politiku a také nevírou v to, že se každý hlas u voleb skutečně počítá a že výsledek může ovlivnit. Jsem přesvědčen, že za to mohou desetiletí, po která tyto věci neměly valný význam, a související malé vědomí toho, jak demokratický systém zevnitř funguje. Nevidím způsob, jak to změnit rychle. Navíc je malá volební účast, bohužel, jevem spíše běžným i v zahraničí. Pomohlo by, kdyby na sebe politické elity kladly větší nároky a politika byla víc podřízena politickým principům, než vlastním, většinou ekonomickým, zájmům politických aktérů (sem bych řadil i omezení střetu zájmů nebo omezení imunity) - obávám se však, že očekávat rychlé změny tímto směrem je spíše naivní. 2) Nepovažuji za vhodné nevyvážení role Senátu vůči Poslanecké sněmovně, v legislativním procesu (senátní opravy jsou příliš snadno přehlasovatelné) i v procesu jmenování orgánů, které by neměly být přímo závislé na aktuální politice (rady, NKÚ, atd.). V Poslanecké sněmovně je neúměrně velký prostor pro individuální návrhy změn zákonů i položek státního rozpočtu - omezení a strukturování procesu těchto změn by výrazně pospělo legislativní čistotě a omezilo působení partikulárních zájmů v této oblasti. U volebního systému jsem zaujatý, protože reprezentuji politiku mimo velké parlamentní strany. Jsem přesvědčen, že každá změna, která by systém více otevřela a dovolila velkým stranám necítit se zcela sebejistě, že kromě nich neuspěje nikdo, by výrazně pomohla - zejména se to týká snížení (nikoli eliminování) procentního prahu pro volební úspěch. 3) Viz výše. Je dobré si nicméně uvědomit, že jakkoli dobrý návrh může projít jen tehdy, postaví-li se za něj přiměřená většina. Nejsnazší je vždy zachovat status quo, různé konkrétní možnosti změn snadno troskotají na tom, že o jejich podobě má každý z aktérů trochu jinou představu, ale nepodpoří-li subjektivně možná trochu "horší" představu konkurentů, nemusí nikdo dosáhnout ničeho. Schopnost přistoupit na rozumný kompromis, který systém mění, je fakticky důležitější, než přicházet s vizemi změn, které nezískají potřebnou podporu. 27

STRUČNÝ POPIS TELEFONÁTU SE SENÁTOREM IVANEM ADAMCEM (ODS) Sám pan senátor se od počátku rozhovoru jevil jako příjemný člověk. Bohužel v důsledku velkého vytížení (je nejen senátorem, ale i starostou Trutnova) nestihl podat také odpovědi v elektronické podobě. Rozhovor byl pro mne a troufám si říci i pro tuto práci velkým přínosem. Pan Adamec byl ochoten odpovídat skoro na všechny otázky (položil jsem i další otázky), ba dokonce mi ušetřil výdaje, když se sám nabídl, že mi zavolá zpět, za což mu velice děkuji. A teď už k věci. Špatná volební účast je podle jeho názoru otázkou lenosti obyvatel, ukazuje nezájem o vrcholnou politiku, či spokojenosti se stávajícím stavem ve státě. Tím myslel hlavně otázku: Proč něco měnit, když to není tak hrozné? V tomto názoru vidím mnoho pravdivého. Jelikož pan senátor vykonává ještě funkci starosty, a tudíž zdůraznil, že volební účast do krajských a obecních zastupitelstev není tak hrozná. Zdůvodnil to větším propojením mezi okolím a jednotlivými lidmi. Tam jsou politici pod tzv. drobnohledem. Každá chyba se roznese na kopytech. A nedá se tam předvádět taková show, kterou předvádí např. předseda úřadující vlády s předsedou KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem. Problém je ve slabé pozici Senátu v celém systému. Rozhodně se stávající systém panu senátorovi moc nelíbí, ale správně podotknul, že by to chtělo by to rozdělit pravomoci na větší rovinu. Ale hlavní problém je v případné změně. Rozdíl pravomocí je totiž dán v Ústavě a ústavní většinu by člověk pohledal. Zásadní problém je v možnosti slabých tzv. stojedničkových vlád, které prosazují nesmyslné zákony (třeba prosazení odstavce o privatizaci nemocnic do zákona o hluku) a musí doufat ve vytrvalost a ochotu svých koaličních partnerů. Pravda zaručuje to velkou míru demokracie, ale ptejme se jestli to není až příliš. Změna je potřeba, ale je také dobré se ptát, jestli je možné ji prosadit. Pro zrušení Senátu by museli zvednout ruku i samotní senátoři a vystrčte někoho z teplého místečka. Podobné je s většinovým systémem při volbách do Poslanecké sněmovny, menší strany, či strany s klesajícími preferencemi by ho na 100 % nepodpořili. Když už nic, tak by alespoň pro větší přehlednost zvedl hranici pro postup do sněmovny. Strany s pěti nebo deseti křesli, nezaručují velkou možnost prosazení razantních reforem. Jinak má pan senátor vlastní představu o novém systému, která se mi velmi zalíbila a proto ji dávám na závěr s mými návrhy.

28

Děkuji všem zákonodárcům, kteří mi odpověděli a prosím všechny, kteří neodpověděli, aby změnili svůj postoj a nekazili jiným snahu. Možná jim připadalo zbytečné zabývat se mými otázkami. Zde přikládám seznam všech oslovených zákonodárců: Ing. Antonín Seďa Ing. Jan Grůza Ing. Lucie Talmanová Ing. Martin Kocourek Ing. Martin Říman Ing. Michaela Sojbrová Ing. Milan Šimonovský Ing. Pavel Svoboda Ing. Vlastimil Ostrý Ing. Vlastimil Tlustý, CSc. Josef Smýkal Josef Vícha Kateřina Dostálová Mgr. Anna Čurdová Mgr. Ivan Adamec Mgr. Soňa Marková Miroslav Svoboda Miroslava Němcová MUDr. Ladislav Svoboda Oldřich Němec Pavel Suchánek PhDr. Karel Šplíchal PhDr. Walter Bartoš prof. RNDr. Jiří Zlatuška CSc. RNDr. Marta Bayerová Taťána Fischerová Tomáš Vrbík JUDr. Eva Dundáčková JUDr. Hana Šedivá JUDr. Jiří Pospíšil JUDr. Jitka Kupčová JUDr. Karel Kühnl JUDr. Stanislav Křeček JUDr. Vlasta Parkanová JUDr. Vojtěch Filip JUDr. Zuzka Rujbrová

29

Mé návrhy nových politických a volebních systémů Každý politický a volební systém má své mouchy. Zde předkládám návrhy na politické a volební uspořádání ČR podle mne a podle politiků. Můj návrh č.1: Já stojím za názorem, že vládnou nemá strana, ale lidé. Zachoval bych sice dvoukomorový systém, ale s velkými změnami. Zrušil bych stranické uspořádání všech zákonodárných složek. Pochybuji totiž o tom, že sejde víc jak dvacet lidí z deseti milionů s úplně stejným názorem a kompromis před začátkem dění mi nepřipadá jako zrovna kvalitní věc. Dnešní Poslaneckou sněmovnu bych nahradil sněmovnou ve stylu dnešního Senátu s drobnými úpravami. Úpravy by se týkaly omezení a voleb. Omezení na 40 let mi nepřipadá vhodné, protože všichni víme, že i zkušený člověk neví vše a také dělá chyby. Proto bych spíše volil stávající pravidlo z Poslanecké sněmovny, že poslanec musí být starší jednadvaceti let. Zachoval bych ovšem styl nevolení stran, ale konkrétních lidí. Počet 81 zákonodárců mi připadá úměrný. Navrhoval bych šestiletý mandát a volby jednou za šest let a stávající volení v okrescích, jak je to v Senátu. Co se týče vlády, ministrem se může stát jen člen této sněmovny. Vím, že se může stát, že se do sněmovny dostane žádný odborník z určitého oboru, ale zažili jsme, že ministerstva vedli také lidé bez vzdělání v oboru toho určitého ministerstva, a stále žijeme. Předseda budoucí vlády by byl volen celou sněmovnou ve dvou kolech. Ministry by už poté navrhoval sám premiér. Volbou celé sněmovny by byl volen i předseda a místopředsedové sněmovny. K prosazení zákonů bude samozřejmě potřeba nadpoloviční většina, ale už si budeme moci ukázat na ty, kteří prosazují špatné zákony a nebudou se moci vymlouvat na to, že volil se stranou, protože jsme nevolili stranu, ale osobu. Ke změně ústavy bych zachoval potřebu minimální dvoutřetinové většiny, tj. 54 hlasů. Jako druhou, kontrolní, komoru bych zavedl sjezd hejtmanů jednotlivých krajů. Ti ví, jaký je největší problém v daném území a jak tento problém vyřešit. Měli by pravomoci dnešního senátu, a v praxi i stejný úkol. Nebyly by žádné další volby. Prostě, když se stanete hejtmanem kraje dostanete i mandát do tohoto kontrolní orgánu, kterému bych říkal Sněm krajů. Hodnocení: Výhody: -Tento systém by vyřešil problém nejednotných koalicí, v kterých se sejdou strany, které se málokdy shodují na úplném znění zákonů a cílů jednotlivých členů koalice. -Rozhodují konkrétní občané a ne strany. Víme, kdo co přímo prosadil. -Ušetření peněz za 281 zákonodárců. Bude jen 81 zákonodárců a hejtmani ve Sněmu krajů dostanou pouze prémii za účast. -Větší rychlost a průhlednost tvorby zákonů a novel. -Snazší dohody napříč systému. Nevýhody: o Nemusí se ve sněmovně nacházet člověk vzdělaný v oboru určitých ministerstev – neodborné vedení ministerstev.

30

Můj návrh č. 2: Mým druhým návrhem je upravený americký systém. V U.S.A. se systém zakládá na volených guvernérech a senátorech za jednotlivé členské státy. Protože ČR nemá takovou rozlohu, ani tolik samosprávních jednotek jako U.S.A., tak bych navrhoval, aby byli z krajského zastupitelstva vždy po volbách vybráni čtyři zástupci do celonárodního sněmu. Mandáty v krajském zastupitelstvu bych postavil na šestileté období, ale mandát v celonárodním sněmu by trval jen tři roky. Nechal bych poté na krajském zastupitelstvu i pravomoc zástupce ze sněmu ve výjimečných situacích zbavit mandátu do celonárodního sněmu, a to většinou dvou třetin. Tříletý mandát do celonárodního sněmu odůvodňuji možností změny názoru většiny v krajském zastupitelstvu, která ovšem nemá dvoutřetinovou podporu. V celonárodním sněmu se zvolí premiér, který si poté sestaví vládu. Sněm poté, jak je zvykem, dát důvěru vládě svým hlasováním a pak už nebrání nic ke jmenování vlády prezidentem. Zákony, přijaté celonárodním sněmem, by byli pouze vodítkem pro jednotlivé kraje, které by si je mohli dle potřeb a možností upravit, na základě pevné struktury. Co se týče daňové politiky, bych poté volil i větší návratnost peněz z daní zpět do regionu, kde byli vybrány. Prezident by byl volen celonárodním sněmem ve dvou kolech, ale pro kandidaturu by musel být schválen alespoň dvěma kraji. Tohoto celého systému si slibuji větší rozvoj krajů a lepší řešení lokálních problémů. Shrnutí: Volilo by se každých šest let do krajských zastupitelstev, kde by se poté zvolili čtyři zástupci do celonárodního sněmu na tři roky. Z těch se poté vybere člověk, který bude pověřen sestavením vlády, která bude muset projít schvalovacím procesem (sněm, prezident). Návrh pana senátora Adamce: Šlo by o posílení krajských zastupitelstev. Podobně jako v návrhu 2 by hlavní volby byli do krajského zastupitelstva. Byla by pouze tzv. poslanecká sněmovna, která by čítala 100 míst. Sedmdesát mandátů by dostali kraje, zbytek by voliči zvolili v přímých volbách. Nově zvolené krajské zastupitelstvo by vždy zvolilo své zástupce do Poslanecké sněmovny, ti by se zodpovídali hlavně krajskému zastupitelstvu (a také lidem ve svém kraji). Zbytek mandátů by se rozdal v normálních volbách, jako doposud. Prezident by se volil přímou volbou. Kontrolními orgány by byli přímo kraje. Vždy by se k přijatému zákonu vyjádřili krajská zastupitelstva a při přijetí většinou by i po schválení prezidentem mohli vstoupit v platnost. Co si od tohoto systému pan senátor slibuje? Větší propojenost krajů a Poslanecké sněmovny. Větší kontrolu, když místo Senátu budou schvalovat kraje. I já tento nápad uznávám jako zdařený a doufám, že ho někdy uvidím v podobné podobě v praxi.

31

Závěr Teď když se ohlédnete za touto prací, si můžete říci, že vůbec nic neřeší. Ale je to pravda? Všichni, kdo se alespoň trochu zajímají o vnitrostátní politickou situaci, vědí, že máme v České republice velký problém. Pravda, i v práci je mnohokrát řečeno, že jakmile budeme chtít cokoli na volebním, či politickém systému měnit, budeme potřebovat změnit Ústavu. Problém je tu také v nezájmu lidí o volby. Je to smutné, ale například volby do Senátu nebo Evropského parlamentu nejsou v diáři většiny voličů. Když se podívám na návrhy jednotlivých zákonodárců, jak zlepšit volební účast, většinou zjistíme, že podle nich tzv. lék na volební účast neexistuje u nás ani ve světě. Dalším problémem, kterým se tato práce zabývá, je politický systém. Občanům České republiky připadá příliš složitý. Lid si myslí, že Senát je zbytečná věc, ale podle mne i je to omyl. Ano dá se nahradit, ale teď lepší kontrolní orgán nemáme. Senát se může zdát také zbytečným, protože jeho pravomoci jsou značně omezené, což ho staví na vedlejší kolej v celém systému. Co se týče Poslanecké sněmovny, tam lidé chybu v systému moc nevidí. Jde jim spíš o stávající rozložení sil mezi stranami. Pokud bych se ptal na změny, tak ty se pořád točí kolem většinového systému. Pravda přinesl by větší odolnost vlád proti krizím, ale kdy začneme hledat problémy i v něm. Většina dotázaných by přistoupila na posílení funkcí krajů, což vidím jako velké plus, protože rozhodnutí by se přijímat v blízkosti člověka, kterého se dotknou. Co se týče volebního systému, tam jsou správně odděleny volby do jednotlivých komor Parlamentu. Vadí mi ovšem stranické „škatulata hejbejte se“ po volbách, kdy se občas stane, že někdo přenechá mandát, někomu kdo získal méně preferenčních hlasů a je pro stranu důležitější. To se mi jeví jako podraz na voliče. Když se podíváme do změn, musela by vždy, až na většinový systém, přijít i změna politického systému. Doufám, že Vás tato práce zaujala. Teď už je jen na Vás jak s informacemi v této práci naložíte. Můžete se zabývat možnostmi dalších řešení, ale také můžete všechny informace vypustit co nejdřív ven. Rozhodně nám každý, kdo projevil zájem o toto téma udělal velkou radost a dokázal, že mu není jedno, co se v tomto státě děje. Děkujeme za Váš čas. Jakub Svoboda a Jan Pěta

32

Zdroje: http://www.esperanto.sk/sk/politika.php http://www.blisty.cz/2004/10/29/art20334.html http://pes.internet.cz/veda/index/1083708000.html http://www.totalita.cz/vladnuti/system.php http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana http://portal.mpsv.cz/eures/prace_v_cr/zp_podr/zp_podm/system/ http://portal.mpsv.cz/eures http://www.prg.aktualne.cz/prednasky/polytsystem.htm http://ucenischalupou.chytrak.cz/zsv/23.htm www.virtually.cz/download.php?art=7213 http://glosy.info/index.php?show=16&akce=diskuse www.senat.cz www.psp.cz http://www.gybon.cz/~rusek/zsv/politika3.html http://www.on-internet.cz/index.php?ido=672&idm= http://smudlinka.webzdarma.cz/ http://portal.mpsv.cz/eures/prace_v_cr/zp_podr/zp_podm/system/politicky_spravni_a_pr%C3%A1vni_system.htm http://www.icm.cz/obcan.asp http://www.prg.aktualne.cz/prednasky/polytsystem.htm http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/pfi_euap.htm http://www.mpu-prague.cz/cz/referats/politology/referat2.aspx http://encyklopedie.biom.cz/wiki/index.php/Francie http://wikipedia.infostar.cz/p/po/politics_1.html http://mujweb.atlas.cz/www/rokba/Linx/politika.htm http://pes.vse.cz/main.php?action=PRED_INFO&id_predmetu=POL427 http://www.pehe.cz/Clanky/1997/Slusovice.html http://policy.euweb.cz/view.php?id=49

Občanská Nauka (pro SOŠ a studijní obory SOU) Vladislav Dudák, Richard Mareda, Eva Stodůlková, Vladislav Šolc SPN – pedagogické nakladatelství, a. s. Praha 2003 Články MF Dnes, Lidových novin, Hospodářských novin a týdeníku RESPEKT

33

Děkujeme všem kantorům, kteří měli pro naši práci pochopení a nechali nás upřednostnit tuto práci před jinými, pro nás méně důležitými předměty. Velký dík patří paní profesorce Sukačové, za její pomoc při tvorbě této práce, ať po obsahové, či grafické stránce. Další díky patří paní ředitelce ZŠ Vedlejší 10,Mgr.Marii Káňové a paní učitelce Mgr. Martině Prokopové, ze ZŠ náměstí Svornosti 7, které nás vybavili základními znalostmi v tomto oboru. Všem Vám moc děkujeme. Jakub Svoboda a Jan Pěta

34