2005

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005

POPAD 2005 / Milan Strotzer ............................................... 3 Karlínská tříska 2005 ve znamení výrazného autorství / Milan Schejbal ...................................................... 7 Wintrův Rakovník ve dvou liniích Milan Schejbal ...................................................................... 10 Dačické kejklování popáté / Vladimír Zajíc ...................... 12 Plzenští a ti ostatní / Lenka Lázňovská ............................... 14 Děčínská brána s číslem třináct Lenka Lázňovská .................................................................. 15 Divadlení v Lounech ponulté Kateřina Baranowská ............................................................ 16 Lomnice nad Popelkou 2005 Rudolf Felzmann .................................................................. 17 Komediální Červený Kostelec / Jan Císař .......................... 18 Pátý Zlom vaz v Ústí nad Orlicí Lenka Lázňovská .................................................................. 22 Třešťské divadelní jaro 2005 / Vladimír Zajíc .................. 23 Kojetínská třináctka / Vít Závodský .................................. 28 Hodonínský Hobblík a Mumraj 2005 Jaroslava Chalupová ............................................................. 29 Valašské křoví Slavičín 2005 / Jan Šotkovský ................... 32 Studénecký Harlekýn 2005 / Stanislav Macek ................... 35 Dvě horské prémie, několik stoupání, jinak nížina – Stodůlecký Píseček 2005 Dora Štérová a Vladimír Hulec ............................................ 36 Prima setkání ve Strašecí 2005 Hana Franková ...................................................................... 39 S muži, nebo bez mužů? Krumlovská prima sezóna / Věra Regulová ...................... 40 Dobré to bylo... v Ostrově / Akram Staněk ........................ 41 Kocour rodiny Hakenů / Jan Císař ..................................... 43 Východočeské alternativní sny, vize a poezie Audimafor Kostelec n. O. / Vladimír Hulec ....................... 45 Tyjátr na trati 2005 / Zdeněk Aleš Tichý .......................... 50 AMATÉRSKÁ SCÉNA

Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu. Ročník 42. (Ochotnické divadlo 51.), číslo 2 / 2005. Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, Blanická 4, 120 21 Praha 2. Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer. Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Pavlína Morávková, Mgr. Marie Poesová. Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), Josef Brůček, Mgr. Alexandr Gregar, Mgr. Jiří Hraše, Mgr. Jaroslav Kodeš, Mgr. Jiřina Lhotská, Vlastimil Ondráček, PhDr. Vítězslava Šrámková. Grafická úprava: Jitka Tláskalová (obálka a loga), Simona Bezoušková a Milan Strotzer. Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P.O.BOX 12, (Blanická 4), 120 2l Praha 2. Tel.: 221 507 956-7, fax: 221 507 955, e-mail: [email protected]. Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník. Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r.o., P.O.BOX 732, 111 21 Praha 1, e-mail: [email protected], tel.: Callcentrum 234 092 851, Fax: 234 092 813. Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz). Cena 1 výtisku 48,- Kč, roční předplatné 240,- Kč. Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací. Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 13.4.2005. Příští číslo vyjde 1.7.2005. © NIPOS PRAHA 2005 ISSN 0002 – 6786. Registrační číslo: MK CR E 4608.

Divadelní festival JID 20-05 Jaroslav Stuchlík ................................................................... 50 Jarní festival v Brně / Pavel Michele, Veronika Valentová a Radim Toman ................................... 52 Prima sezóna aneb Mládí vpřed! Jarka Rozsypalová ................................................................ 53 Žebřiňák aneb Oblastní přehlídka mladých divadel v Uherském Hradišti / Jiří Pelán ........................... 54 Co se děje ve Valašské divadelní kotlině Saša Pernica .......................................................................... 55 Zahlcená novojičínská Opona Hana Galetková, Alena Palarčíková a Aleš Procházka ................................................................... 56 Dospělí dětem v Českém Krumlově Jaromír Hruška ...................................................................... 58 Pohádkový mlejnek ve Žďáru nad Sázavou Rudolf Felzmann .................................................................. 58 Dobrou zprávu já přináším vám... Jana Štefánková .................................................................... 59 Zjevení v Odrách podvanácté Saša Rychecký ...................................................................... 60 Festival Popelec 2005 / Veronika Rodriguezová ................ 61 Schod – divadlo, které lidi baví Milan Orálek ......................................................................... 62 Kdybych věděla, co mě čeká, asi bych do toho nešla / Rozhovor Simony Bezouškové s Marií Chovanečkovou ....................... 62 Divadlo s osobním ručením aneb Jak si žije bard českého divadla poezie / Rozhovor Vítězslavy Šrámkové s Radimem Vašinkou ......................... 64 Nadě s láskou / Mirka Císařová ........................................... 66 Jarda Hložek, celá cibulka a divadelní kuchyně / Standa Berkovec .................................................. 67 Petr Lébl, absolutní divadelník a principál Vlasta Smoláková ................................................................. 68 Až naposledy / Pavel Němec ............................................... 69 SERVIS / Dramaturgický pozorník Kdysi slavné... / Jaroslav Hilbert: Vina Jan Císař ................................................................................ 70 Novinky světové dramatiky Paloma Pedrero: Noci letmé lásky Pavlína Morávková ............................................................... 71 SERVIS / Technika Jevištní, scénické a kostýmové vybavení v praxi / Kristina Herzinová ................................................. 72 Co si počít se svícením, když máme málo peněz / Pavel Hurych ............................................................ 73 Zprávičky ............................................................................. 77 Kalendář akcí / květen – červen 2005 ............................... 79 Repertoárová příloha Amatérské scény Divadelní hry pro děti z autorské soutěže Oříšky pro Popelku / Milan Strotzer ..................................... I Dramaturgický pendant ke hře Matěj a čarodějnice Pavlína Morávková .................................................................. I MATĚJ A ČARODĚJNICE Helena Němcová a Václav Vedral ......................................... II SERVIS / Dramaturgický pozorník Hry významných dramatiků ............................................ XV August Strindberg: Otec ................................................. XVI August Strindberg: Slečna Julie .................................. XVIII Milan Strotzer

3 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005

KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO

POPAD 2005

POPAD je zkratka pražské otevřené přehlídky. Již potřetí se konala v divadelním sále v budově ZŠ v Újezdě nad Lesy a letos navíc v Divadle Pohoda v Horních Počernicích, kde odehrál místní soubor zahajovací představení. Na dny 10. – 13.3.2005 byl organizátory přehlídky (ADA ve spolupráci s D-clubem v Praze–Újezdě nad Lesy a Městskou besedou v Praze - Horních Počernicích) připraven program o 17 divadelních představeních. V den zahájení se zúžil vlivem chřipkových a jiných onemocnění na 14 a nakonec se ve skutečnosti uskutečnilo 13 představení, neboť během konání přehlídky odvolal účast pražský soubor Arthure s inscenací hry Náhlé neštěstí od Daniely Fischerové. Před ním se možnosti zúčastnit vzdaly soubory Neomluvené divadlo Praha (Marcel Lehečka, Marcel Bystroň: Kačer), Mrsťa a Prsťa z Kouřimi (Martin Drahovzal a kolektiv souboru: Maškaráda) a Divadlo Na zkoušku z Prahy (Felix Mitterer, Edward Albee: Buráky a písek). Chřipka postihla i Miroslava Pokorného, jednoho z členů poroty, a tak zůstala reflexe představení na trojici PhDr. Otto Smrček, CSc., PhDr. Milan Strotzer a Mgr. Milan Špale. I přes programové zúžení patřil POPAD i tentokrát k nejrozsáhlejším postupovým přehlídkám pro celostátní přehlídku činoherního a hudebního divadla FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč. Je třeba připojit, že POPAD má v Praze soukmenovce, a sice Karlínskou Třísku s dalšími osmi soutěžními inscenacemi. V Praze se tudíž o výběr na celostátní přehlídku zajímalo 25 divadelních souborů. Bylo to o pětinu více než v roce minulém i předminulém.

Věnujme se ale konkrétně tomu, co přinesl POPAD 2005. Dramaturgie přehlídky se ubírala třemi cestami. V takřka vyváženém poměru byly v programu zastoupeny hry českých autorů, zahraniční dramatika a autorské počiny členů zúčastněných souborů. Česká a světová klasika přitom zůstaly upozaděny, hrál se jeden Klicpera a jednou A.P. Čechov. Z hlediska kvality dosažených inscenačních výsledků nebyl poměr jiný. Třetinu tvořila představení vykazující začátečnické prohřešky a velice malé či nedostatečné povědomí o divadelním „řemesle“. Týkalo se to zejména mluvní a pohybové vybavenosti, častého užití civilismu na divadelní scéně, které však postrádalo potřebnou jevištní dimenzi. V oblasti režijní pak chybějící povědomí o tom, co je dramatická situace a jak ji budovat, a s tím spojená absence akcentů na to, co je důležité, nahodilá práce s rytmem a tempem, nepromyšlené prostorové řešení inscenace včetně realizace základního významotvorného aranžmá, o mizanscénách nemluvě. Žánr a prostředky jeho uplatnění byly už vůbec velkou neznámou. Není proto náhodou, že jsme při povídání o inscenacích několikrát použili termín „stolová režie“, označující způsob práce spočívající v tom, že režie posadí herce ke stolu a dbá na to, aby se od něj nevzdalovali. Tato charakterizace se v různé míře dotýká především těchto pražských souborů a jejich inscenací: Divadla amatérů a jeho inscenace původní aktovky z pera člena souboru Daniela Tůmy (čestné uznání za autorskou tvorbu) Gondoliér a Setkání v Římě uvedených pod společným názvem Variace na italské téma v režii Michala Moskaljuka, dále též Divadla bez obav, které rovněž uvedlo původní hru režisérky souboru Kateřiny Lysíkové (čestné

Foto na titulní straně: Mezi úspěšné soubory na krajských postupových přehlídkách v roce 2005 patřilo Malé divadlo Kolín, které uvedlo na Wintrově Rakovníku inscenací hry Soudné sestry podle Terryho Pratchetta . Na snímku jsou Jiří Chlum jako Královský šašek a režisér Martin Drahovzal v roli Leonala Felmeta, vévody Lancreského. Foto: Jan Švácha.

uznání za autorskou tvorbu) Už žádné potíže, zřetelně pak Divadla Na cestě a jeho inscenace Klicperova Ženského boje v režii Viktora Oktábce a členů souboru a Divadla Promiňte, které v režii Martina Štočka nastudovalo dramaturgicky zajímavý titul současného amerického autora Christophera Duranga Nevyléčitelní, zabývající se problematikou společenských minorit, v tomto případě homosexuálů a bisexuálů. Druhou třetinu POPADu tvořily inscenace svědčící o určité divadelní poučenosti a vybavenosti, zejména herecké. K dosažení zdařilejších, nadprůměrných inscenačních výsledků by mohla v těchto případech v budoucnosti přispět důslednější režijní práce, vědomě budující strukturu inscenace a její jednotlivé dramatické situace v náležitém žánrovém ukotvení. Do této skupiny mi spadaly tyto pražské soubory a jejich inscenace: 1. Divadelní soubor Rachtámiblatník s nastudováním pásma skečů Zdeňka Podskalského Žena v trysku století v režii Antonise Arabadzise, který si navíc sám zahrál sedm rolí a byl za ně spolu s Jindřiškou Netrestovou oceněn čestným uznáním. 2. Divadlo Vojtěcha Jarníka, zkráceně Divoj a jeho uvedení aktovky M. Breringa Král a žena, známé z televizního zpracování s Janou Brejchovou a Janem Werichem, který také text přeložil, a neméně známé aktovky A.P. Čechova Slzy, které svět nevidí. Obě aktovky režijně připravil Ivo Kristián Kubák. 3. hledačské U.S. Marvin, které si tentokrát nalezlo text rozhlasové hry Milana Uhdeho Zubařovo pokušení a v režii Bohdany Kláskové realizovalo jeho adaptaci pro divadelní jeviště. 4. Divadlo Bez zábran s inscenací hry Pavla Dostála Případ Grendwal, jejíž režie se ujal

Foto na zadní straně obálky: Ojedinělý autorský počin nesporných kvalit a průbojnosti na půdě hudebního divadla předvedli na přehlídce Modrý kocour v Turnově Nejhodnější medvídci z Hradce Králové. Režisér a autor scénáře je skryt za pseudonymem Ruby Hoo, autory hudby jsou David Doubek a The Can. Hra se jmenuje Ultimatum. Foto z inscenace: Pavel Charousek.

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Rachtámiblatník Praha Zdeněk Podskalský: Žena v trysku století Foto: Milan Strotzer

Petr Žaloudek. V přehlídkovém představení zaujaly herecké výkony Antonína Pospíšila v roli Hrobníka a Miloše Nejedlého v roli Novináře (čestná uznání). Zbývající třetinu přehlídky tvořily inscenace, prokazující svým výsledným tvarem, že jsou dílem poučených zkušených divadelníků. Mé dělení do skupin je přitom třeba nazírat jako ryze subjektivní pracovní pomůcku pro to, abych neunavoval čtenáře popisem každé jedné inscenace a mohl pojmenovat to, co je jim společné a na co by bylo užitečné v další divadelní práci zaměřit pozornost. Ostatně, poslední zmíněná a následující inscenace by si, nahlíženy z jiného úhlu pohledu, mohly vyměnit pozice. Nicméně, ona třetí skupina inscenací představuje to nejzajímavější, co letošní POPAD přinesl, a proto se jejím inscenacím budu věnovat obšírněji. Amatérský divadelní spolek Monde z Prahy uvedl v režii Pepy Šedivého výběr devíti Camiho minikomedií pod názvem 9 x Pierre-Henri Cami. Režie spolu se souborem zvolila výraznou hereckou stylizaci a jí adekvátní scénografické řešení. Představení provázel sám režisér v roli jakéhosi uvaděče, komentátora a hlasatele jakoby nepatřičných zpráv, které byly však v rámci zvolené koncepce nanejvýš patřičné, stejně jako jeho zcizující komentáře. Kvalita provedení samotných minikomedií byla kolísavá, a to ne proto, že by herci nezvládali své úkoly či chyběla stavba toho kterého příběhu. Ona kolísavost v provedení tkvěla především v tom, zda se podařilo či nepodařilo nalézt prostředky a způsob jak povýšit mluvené slovo nad jeho základní význam, pracovat s metaforou, divadelní zkratkou, zjednodušeně řečeno v nápaditosti, která by minikomedie vymanila z osidel popisu. Nejlépe se souboru v tomto

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 4 smyslu dařilo v minikomediích Křižácká výprava a Uhranutí. Nicméně, soubor na Camiho nakročil velice dobře a jeho představení obohatilo dramaturgické spektrum přehlídky a patřilo k nejzajímavějším. Byl proto také doporučen k výběru do programu Šrámkova Písku. Porota mu udělila čestné uznání za zvolený inscenační a výtvarný princip. Divadelní soubor Právě začínáme z Horních Počernic se zmocnil saské legendy ze 13. století o městě Hammeln a krysaři povolaném k tomu, aby město uchránil před zkázou. Soubor a jeho vůdčí osobnost Dáda Stoklasa (čestné uznání za dramaturgii) nestavěl na Apolinairově, Dykově, Fischerové či jiné textové předloze pro divadlo. Úkolu převyprávět legendu po svém se ujal za Stoklasova vedení devatenáctiletý člen souboru Petr Urban (čestné uznání za autorskou tvorbu). Jeho Krysař je veršovaným dramatem, v němž zaznívá mnohé z dosavadních zpracování legendy (hamižnost obyvatel města, odmítnutá odměna za vykonanou práci, Krysařova láska k Agnes a touha zakotvit v místě, které by mu mohlo být domovem). Petr Urban ve své hře domýšlí peripetie vztahu s dalšími obyvateli města. Důležitou roli v jeho textu hraje řeka Vizara jako přírodní síla, nad níž má moc pouze kouzlo vložené do krysařovy píšťaly. Té se v průběhu děje zmocní hamižní radní, v jejichž rukách se stane prostředkem zkázy. Tragédii města se pokusí odvrátit Agnes a zaplatí za to životem. Postava Krysaře je zdvojena postavou Démona, krysařova alter ega, představujícího stinné stránky hrdinovy osobnosti. V závěru hry se Krysař zbavuje píšťaly, neboť moc do ní vložená je nad jeho síly. Vzápětí se jí chápe jako štafety Siegfried, jeden z občanů města. Jevištní uvedení Urbanova Krysaře bylo v režii Dády Stoklasy, i přes spletitost

Rachtámiblatník Praha Zdeněk Podskalský: Žena v trysku století Foto: Milan Strotzer

5 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 příběhu a rozdvojení postavy Krysaře, přehledné po příběhu a čitelné z hlediska myšlenkového. Herci byli, zejména v hlavních partech, vedeni k traktování veršovaného textu (někdy poněkud pokulhávajícího) po významu obsahového sdělení. Nebáli se při svém projevu patosu, který byl v inscenaci prostředkem pravdivosti a působivé naléhavosti. Nejlépe se v tomto ohledu dařilo představiteli Krysaře Michalu Pivarčimu a Báře Jelínkové v roli Agnes (ceny), ale i hercům dalším – Petru Urbanovi, který si zahrál Démona, Saše Ptáčkové v roli Rózy, sestry Agnes a Janě Keilové, která ztvárnila postavu řeky Vizary (čestná uznání). Hra byla nejpůsobivější v sekvencích, v nichž text připravil půdu pro dramatické situace, méně pak ve scénách vedených jako vnitřní dialogy (zvláště u Krysaře a Démona). Problém inscenace byl v uchopení dalších rolí, ať již šlo o představitele radních města či jeho obyvatele, tvořící jakýsi chór. Ty nebyly neseny hereckými prostředky užitými u hlavních postav, leč ani ve významové kontrapozici k nim. Inscenátoři pracovali s bohatým zvukovým a světelným plánem podporujícím potřebnou atmosféru a napětí. Působivost inscenace podporovalo nemalou měrou její scénografické řešení. Soubor byl na přehlídce oceněn za svého Krysaře 3. místem. K vrcholům pražské přehlídky POPAD 2005 patřila inscenace souboru Tyrš při TJ Sokol Lány Babinec / Entrtejneři, vzniklá na základě původního textu člena souboru Karla Pleinera v režii Romana Havelky a autora hry. Textovou předlohou byly dvě samostatné aktovky, které však spojením do jednoho představení nesly společné myšlenkové poselství či lépe řečeno apel. První z aktovek, nazvaná Babinec, by se dala označit jako divadelní

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO sitcom. Autor v ní líčí setkání pěti přítelkyň na mejdanu – dámské jízdě v bytě jedné z nich. Až na jednu výjimku je všem ženám společné to, že měly či mají shodný mužský objekt zájmu. Tím je Roman, manžel jedné z nich. Během mejdanu se postupně odhalí vazby žen k Romanovi, zejména však jejich neuspokojivá životní situace v partnerských vztazích. Aktovka vrcholí konfliktem, který způsobí současná Romanova manželka tím, že v rámci společenské hry zadá vědomě úkol Romanově bývalé ženě, který spočívá v navození kontaktu prostřednictvím telefonátu na nahodilé telefonní číslo. Tím nahodilým číslem není žádné jiné, než právě Romanovo. Nastalé dusno zruší paradoxně společný zájem rivalek o nové metody zhubnutí. Dámská jízda může jet dál. Druhou aktovku Entrtejneři lze označit jako moralitu. Na jevišti kulturního domu ve venkovském městečku se sejdou zkušený a otrlý bavič Krásnohorský a začínající mladý umělec plný ideálů Petr Rovný při přípravě na vystoupení. Ačkoliv mají naprosto rozdílné přístupy k umění a také k publiku, není to překážkou ke spoluúčinkování. Krásnohorskému jde o peníze a Rovnému o to, aby se uvedl. Při zkoušce pohybově náročnějšího čísla postihne Krásnohorského srdeční nevolnost. Rovný se domnívá, že zemřel. V rozporu se svými ideály neposkytne „kolegovi“ pomoc, ba dokonce se snaží zakrýt před dívkou, na kterou si myslí, co se přihodilo. Nevolnost Krásnohorského pomine a show může jet dál, stejně jako dámská jízda v první aktovce.

Inscenace je postavena na přesném budování situací a gagů. Zejména první aktovka je dámskou částí souboru vedena ve zřídka kdy viděném nasazení a tempu. Obdivuhodnou je souhra celého hereckého kolektivu (cena). Jen závěr aktovky, jakoby autor nenalezl adekvátně razantní vyústění, působí krotce oproti všemu, co se dělo před ním. V druhé aktovce zaujal v roli Petra Rovného Ondřej Škorpil (čestné uznání). Větší působivosti a dopadu postavy Krásnohorského by patrně prospělo přidat cosi hrané bodrosti či nalézt jiný valér, který by napomohl barvitějšímu ztvárnění role. Lánský soubor získal za Babinec / Entrtejnery 2. místo přehlídky a spolu s ním cenu za inscenaci a doporučení k výběru na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč. Karlu Pleinerovi byla udělena cena za autorskou tvorbu.

Divadlo Bez zábran Praha P. Dostál: Případ Grendwal Foto: M. Strotzer

Divadlo Promiňte Praha Christopher Durang: Nevyléčitelní Foto: Milan Strotzer

Amatérský divadelní spolek Riyo z Prahy se se ctí zhostil velice obtížného úkolu uvést na půdě amatérského divadla herecky a inscenačně náročnou hru britského dramatika Petera Shaffera Equus. Autor je z rodu dramatických básníků a jeho hra je nepřímočarou a svou strukturou vrstevnatou sondou do naší civilizace a lidské existence v ní. Jejím východiskem je případ sedmnáctiletého Alana Stranga, který pracoval jako pomocník ve stájích, v nichž oslepil železným bodcem šest koní a za svůj čin se ocitl před soudem a poté byl svěřen do péče psychiatra Martina Dysarta. Dysartovým úkolem je odhalit příčinu Alanova jednání a ujmout se léčby jeho psychické poruchy. Prostřednictvím scén, v nichž psychiatr hovoří se svým pacientem a vložených hraných retrospektivních sekvencí z Alanova rodinného a pracovního prostředí

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK

DS Monde Praha / 9 x Pierre Henri Cami Foto: Milan Strotzer

autor ve hře postupně odhaluje příčiny, které vedly k Alanovu hrůznému činu, aby naposledy mohl položit otázku zásadní. Tou je pochybnost nad principy, které jsou našemu světu vědeckých a technických vymožeností, stále se více odcizujícímu přírodě, vlastní ve sféře rodinné výchovy, náboženství, sexuality etc. Soubor Riyo, respektive jeho režisér Bohumír Klečka krátil Shafferův text jednak drobnými škrty, ale také vypuštěním obsáhlejších pasáží, konkrétně sekvence z Alanova dětství, kdy se poprvé setkal s koněm a líčení majitele stájí o tom, co se v noci ve stájích událo. Dále jsou ve škrtu rozsahem sice kratší, leč pro pochopení smyslu hry napomáhající pasáže doktora Dysarta, připomínající kořeny evropské civilizace v antických mýtech a úvahu o tom, že se narodíme do světa jevů, které nás ovlivňují, a o potřebě a obtížnosti vysvětlit si sebe sama. Zejména první uvedený škrt se zdá být nevýhodný. Je ochuzením nejen DS Tyrš TJ Sokol Lány / Karel Pleiner: Babinec Foto: Milan Strotzer

pro expozici Alanova prvního dotyku s koněm, ale zejména pro expozici Alanových rodičů. Inscenátoři k němu, stejně jako k druhému zmíněnému škrtu, přistoupili nejen z potřeby krátit rozsáhlou textovou předlohu, ale také proto, že ve svém nastudování opustili autorem předepsaných šest herců představujících koně a mladého jezdce. Navzdory těmto škrtům se podařilo úspornými, především hereckými prostředky poutavým a přehledným způsobem sdělit smysl Shafferova díla. Inscenace záměrně akcentovala klíčová místa, umožňující jeho pochopení. Vypuštěním postav představujících koně a mladého jezdce, se téměř zřekla výrazových prostředků, které zmnožují slovní sdělování obrazovým. Ty se objevují pouze v závěru, kdy chybějící herce zastupují epizodní postavy hry. Zde ale zůstala inscenace dlužna obrazu, kterým hra vrcholí, zejména z hlediska užitých scénických mimoverbálních prostředků. Použití plošných koňských hlav je přinejmenším zbytečným popisem neadekvátním vypjaté situaci. V této souvislosti nelze nezmínit, že soubor téměř vytěsnil zvukovou a hudební složku, jejíž využití by dodalo inscenaci další dimenzi, nejméně napomohlo budování atmosféry a napětí. Vše zůstávalo především na projevu vyrovnaného hereckého kolektivu, v němž zaujal zejména Aleš Prstek v roli Alana (cena), Petr Mlch v roli Dysarta a Michaela Rýcová v postavě Alanovy matky. Při vší chvále herců se nabízely úvahy nad postavou Alana, který se ve stávajícím pojetí stává příliš záhy vstřícným a ochuzuje se tak o možnost využití bohatějšího hereckého rejstříku při budování své role. Obdobné možnosti, jen v jiném gardu, by pro barvitější herecký projev mohl využít představitel Dysarta. Zamyšlení se nad uchopením role Daltona, byť jde o epizodní postavu majitele stájí, by rovněž bylo ku prospěchu inscenace.

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 6 Soubor hraje inscenaci v simultánním hracím prostoru, který je oproti předloze více konkretizován (byt Alanových rodičů, ordinace psychiatra, universální prostor stáje a Alanova pokoje v léčebně). Ona konkretizace na jedné straně skýtá hercům oporu, na straně druhé vede k ochuzení možností k metaforickému sdělování obrazem. Přes všechny připomínky, myšlené jako impulsy k tomu, aby inscenace došla ve svém výsledku k ještě zdařilejšímu jevištnímu tvaru, byl Equus souboru Riyo nejpůsobivější a myšlenkově nejzávažnější inscenací pražského POPADu. Soubor získal cenu za inscenaci, 1. místo přehlídky a byl nominován na celostátní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč. POPAD v roce 2005 nezaznamenal jen kvantitativní nárust počtu přihlášených souborů, ale i stoupající kvalitu uvedených

DS Tyrš TJ Sokol Lány / Karel Pleiner: Entrtejneři Foto: Milan Strotzer

7 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 inscenací. Přesto je s narůstajícím počtem souborů nasnadě otázka, zda by pořadatelé přehlídky neměli přistoupit pro příští ročník k předvýběru a eliminovat z programu inscenace, u kterých lze jen s obtížemi uplatňovat hodnotící divadelní kritéria. Byl jsem v porotě přehlídky potřetí za sebou, a díky tomu jsem se s některými soubory setkal opakovaně. První setkání byla namnoze taková, že nezbylo než při reflexi představení hovořit o základní divadelní abecedě. Při těch následných bylo již možné nastolit hodnotící estetická kritéria. Navíc jsem zaznamenal soubory (např. Rachtámibaltník), které usilují o to, aby viděly co nejvíce přehlídkových představení a slyšely, co se o nich povídá. Využívají přehlídku k získání poznatků o divadle a na výsledcích jejich práce je to vidět. U vědomí toho, že se jim podobných příležitostí dostane jen sotva kde, by asi bylo v současné situaci chybou omezoDS Riyo Praha / Peter Shaffer: Equus Foto: archiv souboru

vat jejich přístup na přehlídku, která plní i funkci vzdělávací instituce. Bude-li počet souborů dál narůstat, nalehne na pořadatele toto dilema selekce a otevřenosti nenechavě a budou je muset řešit. Optimálním řešením by bylo zřízení, byť malé, kulturní instituce po vzoru královéhradeckého Impulsu, které by mělo v rukou další prostředky k podchycení iniciativy a vzdělávání začínajících divadelních, ale i jiných kolektivů, respektive jednotlivců v oblasti uměleckých aktivit realizovaných na amatérském základě. Domoci se takového řešení mohou především sami amatérští divadelníci a další aktivisté pracující v neprofesionální sféře umění. Občanská společnost to umožňuje. Z hůry nic samo nespadne. Milan Strotzer

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO

KARLÍNSKÁ TŘISKA 2005 VE ZNAMENÍ VÝRAZNÉHO AUTORSTVÍ Je všeobecně známo, že pražské amatérské divadlo nemá na růžích ustláno. Prosadit se v poměrně velké a široké nabídce divadelní produkce profesionálních a poloprofesionálních divadel a skupin není opravdu snadné. Chce-li amatérský soubor oslovit větší okruh diváků než jen své přátele a známé, musí hledat neotřelá témata a ty pak svébytným a osobitým způsobem převádět do jevištní řeči. A to už je jen krůček k autorství. Autorstvím nemyslím jen napsání původní předlohy, to samo o sobě ještě nic neznamená, ale myslím tím především tvůrčí vklad inscenátorů, který se promítá do všech inscenačních složek. A takto míněné autorství bylo evidentně nejprůkaznějším rysem přehlídky pražských amatérských divadel Karlínská tříska 2005, která se konala již popáté tradičně v karlínském Spektru ve dnech 18. až 20. března. Na přehlídce bylo k vidění celkem osm soutěžních představení a v každém z nich - tu méně, tu více – se ono zmíněné autorství projevilo. Přehlídku zahájilo Občanské sdružení přátel divadla Post scriptum inscenací … to jsi teda přehnal, pod kterou je podepsán „domácí“ autor Josef Nitra. V podstatě se jedná o Gogolovu Ženitbu, která je rámována výstupy postavy Ceremoniáře, a jednotlivé výstupy nápadníků evokují kabaretiérská čísla, včetně použití loutek a filmové projekce. Největším problémem inscenace je absence inscenačního zdůvodnění obou základních rovin ve smysluplný celek, takže vedle klasického psychologického herectví Ženitby vidíme čísla asociující kabaretní skeče. Za zmínku rozhodně stojí herecký výkon Heleny Zajícové v roli dohazovačky Tekly, jeden z nejkvalitnějších z celé přehlídky. Mladý kolektiv sdružený v souboru Drmol si nezvolil cestu zrovna nej-

jednodušší. Pokusil se převést na jeviště známou knihu Tracyho tygr Williama Saroyana pod názvem Tracy a jeho Tygr, tedy látku, na které si vylámali zuby i divadelníci daleko zkušenější. Tato adaptace, bohužel, dopadla podobně. Už samotné zúžení známého tématu „tygra“ na pouhou lásku (i když ani s ním nebylo pracováno důsledně), spolu s ne vždy plně zvládnutým herectvím, vyvolalo jisté rozpaky. Amatérské divadlo Esence zalovilo tentokrát ve vodách detektivního žánru a uvedlo Zločin ve vile Roung italského autora Achilla Campanila. Nebyla by to ani Esence, kdyby nevyužila i motivů z jiných her téhož autora. V podstatě se jedná o „hru na detektivku“, využívající postupů travestie, až parodie. Nechybí ani inteligentní slovní humor, který nikdy nepřekročí danou míru, a spolu s výrazným a funkčním scénografickým řešením, hudebním plánem a nezaměnitelným a nenapodobitelným herectvím vytváří největší devízu celé inscenace (režie Marie Kubrová). Je jen škoda, že v druhé polovině přehlídkového představení vázl temporytmus, neboť některé situace byly

Divadlo Esence Praha / Achille Campanile: Zločin ve vile Roung. Foto: David Slížek.

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK až neúměrně dlouhé, přičemž by pomohla účinně zvolená divadelní zkratka. Ono zmiňované autorství se v jiné podobě objevilo i u inscenace Mnoho povyku pro nic Williama Shakespeara v podání Dětského dramatického souboru TY-JÁ-TR HROBESO (soubor vysokoškoláků). Kromě velkého dramaturgického zásahu, který spočíval ve zkrácení celé hry, se autorství promítlo především do složky herecké. Mladí představitelé nevytvářejí dramatické postavy v doslovném slova smyslu, ale důležitější je jejich vlastní vklad osobnostní a na postavy si spíše hrají. A tato hravost se stává ústředním tématem celé inscenace (režie Luděk Horký, režijní spolupráce Jana Kobesová). Značně ji podporuje hudební složka, nebo spíše rytmizace jednotlivých výstupů, stejně jako originální scénografické řešení, vynalézavě využívající k určení prostředí „oživlé sochy“, která je přítomna po celou dobu představení. Z vyrovnaného hereckého kolektivu svou autentičností na sebe nejvíc upoutala pozornost ústřední dvojice Beatrice Petry Kosmanové a Benedick Jakuba Tvrdíka. Problémem je však pojetí Stráží, protože ty jsou již uniformou městské policie až příliš určeny. Jejich představitelé jsou pak nuceni hrát dramatické postavy, aniž by se s nimi ztotožnili, a mizí tak hlavní motor inscenace – hravost. Ač vnějškově humor-

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 8

né, vyznívají tyto scény spíše rozpačitě. Je zajímavé, že u herců ztvárňujících postavy dvora věkem mnohem starší jsme tyto problémy neměli. Paradoxně nejméně autorského podílu jsme zaznamenali u Laurychova studia, které si vybralo známý text-appeal Ivana Vyskočila Haprdáns o tom, co v Hamletovi nebylo. Tři mladí sympatičtí účinkující nám převyprávěli Vyskočilovu předlohu, která je však, přes některé nadčasové hodnoty, přece jen úzce spjata s dobou svého vzniku. Bez současného generačního pohledu na scénář působila inscenace chladně a archaicky. Zásadní dramaturgickou úpravou, hraničící s autorstvím, neboť autor úpravy a zároveň režisér Marek Frič přizpůsobil téma hry svému vidění, se prezentovalo Divadlo bez zábran. Jejich inscenace Jako jedna rodina Murraye Schisgala měla výtečnou první část, kde představitelé Sama a Billyho herecky bez problémů zvládli umění konverzace, včetně jemné nadsázky, point a překvapivých spojení. V druhé polovině hry však herci příliš „přitlačili na pilu“ a soutěžní představení nabylo na fraškovitosti, místy až ke zbytečné karikatuře. Závěr nezachránila ani přesná Miroslava Časarová jako Laura. Představení seniorského Divadelního spolku Proměna s humorně ladě-

Divadlo Bez zábran Praha / Murray Schisgal: Jako jedna rodina. Foto: David Slížek.

DDS TY-JÁ-TR Hrobeso Praha William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic Foto: David Slížek



Divadlo Kámen Praha / Petr Macháček: Mlejnek Foto: David Slížek

ným vystoupením Proměna dalo důkaz o tom, že divadlo může pronikat i do jiných sfér lidské činnosti, přestává být cílem a stává se smysluplným prostředkem. Šlo totiž o setkání v tom pravém slova smyslu, kdy s obrovskou chutí a entuziasmem se senioři pustili do inscenování příběhu vypovídajícím o jejich radostech a starostech, se kterými se s námi chtěli podělit.

Očekávání budilo představení souboru Divadla Kámen, o kterém lze dnes říci, že má už poměrně jasnou vyhraněnou poetiku. Vůdčí osobnost souboru, Petr Macháček, autor scénáře a režisér, nám tentokrát předložil drsný příběh o kožené bundě a červené helmě pod názvem Mlejnek, který nese prvky detektivky, až thrilleru, samozřejmě ovšem nepostrádá prvky banality dovedené ad absurdum. Je zajímavé a svým způsobem neočekávané, že diváka upoutá v první polovině inscenace i samotný příběh, což u tohoto divadelního souboru nebývá obvyklé. Způsobuje to volné zacházení s časovými rovinami.

Problémy nastávají, když už „vše víme“ a konec příběhu je až neúnosně rozmělňován ve scénách soudního procesu. I zde by, podle mého názoru, neuškodila divadelní zkratka. Z výčtu přehlídkových inscenací je patrné, že každý ze souborů a každý svým způsobem chápe, že v Praze je amatérské divadlo pracující na principech tzv. klasického tradičního interpretačního divadla odkázáno na úzký okruh svých příznivců, což je v tomto regionu zcela logické. Je potěšitelné, že přední amatérské soubory, nebo alespoň ty, které vystupovaly na letošní Karlínské třísce, jsou si toho plně vědomy a snaží se hledat cesty neprošlapané a neověřené, což mnohdy může vést i k omylům. Jsou-li však hledači těchto cest otevřeni podnětům, jistě si tyto omyly zpracují, a není vůbec vyloučeno, že se jich příště prostě nedopustí. Rozhodující však zůstává, že se těmito cestami vydali. Jsem rád, že mohu konstatovat, že Karlínská tříska 2005 jako celek rozhodně nezaostala za ročníky minulými a že si drží standardní úroveň. Mé poděkování patří beze sporu členům DIVADLA (bez záruky) PRAHA, bez jejichž úsilí a ochoty by se v karlínském Spektru takováto přehlídka vůbec konat nemohla. Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Baranowská, Kateřina Fixová, Pavlína Morávková a Milan Schejbal nominovala na celostátní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč 2005 inscenaci Mnoho povyku pro nic TY-JÁ-TRu HROBESO, na prvním místě pak doporučila Amatérské divadlo Esence se Zločinem ve vile Roung, na druhém místě Divadlo Kámen s Mlejnkem a na třetím místě Divadlo bez zábran s inscenací Jako jedna rodina. Milan Schejbal



WINTRŮV RAKOVNÍK VE DVOU LINIÍCH

Jestliže jsem v posledních letech - i na stránkách AS - konstatoval, že Wintrův Rakovník se svou celkovou úrovní posouvá směrem ke kvalitě, mohu s radostí říci, že tento trend byl patrný i letos. Neznamená to samozřejmě, že tomu tak bylo u všech devíti soutěžních představení nebo ve všech inscenačních prostředcích, ale jako celek XXIX. Wintrův Rakovník, krajská přehlídka amatérských divadelních souborů s výběrem na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč, potvrdil velmi solidní úroveň posledních několika ročníků tohoto festivalu. Pro letošní přehlídku je více než kdy předtím typický rys dvou na sobě zcela nezávislých způsobů používání divadelního jazyka. Na straně jedné je to způsob tzv. tradiční, založený na interpretaci dané divadelní předlohy, v Čechách v oblasti amatérského divadla s velkou tradicí a tudíž logicky i dnes častější, a na straně druhé způsob využívající principů tzv. autorského divadla, promítající se do všech inscenačních složek. Tyto dva trendy se prokazatelně projevily již v samotné dramaturgické

skladbě letošního Wintrova Rakovníku. Ona první, „tradiční“ oblast byla reprezentována dvěma velmi kvalitními tituly z odkazu klasické světové dramatiky, které jsou prověřeny bohatou inscenační tradicí. Ťululum Georgese Feydeaua a Podivná paní Savageová Johna Patricka patří skutečně k tomu nejlepšímu, co bylo na poli tohoto žánru napsáno. Situační komedie Prachy? Prachy! Raye Cooneyho, často uváděná na českých jevištích (již to samo o sobě hovoří o její hodnotě), a Kouzelná noc Sławomira Mrożka reprezentují de facto tvorbu současnou. Je pravda, že Mrożkova hra vznikla v jistých společensko-politických souvislostech a využívala na svou dobu neobvyklou formu vyjádření. Oba tyto faktory mají ve struktuře hry zásadní význam a proto dnes působí Kouzelná noc archaičtěji a méně apelativně. Jediným značně problematickým titulem tzv. interpretačního divadla byla inscenace složená ze čtyř menších divadelních útvarů – Miguel de Cervantes: Žárlivý stařec, Arkadij Averčenko: Klíč, dramatizace Telegramu Karla Čapka a Já

DS Jiří Poděbrady / John Patrick: Podivná paní Savageová. Foto: Jan Švácha.

jsem Herbert Roberta Andersona – pod společným názvem Ach, ta láska…??!! v podání neratovického souboru. Druhou, tzv. autorskou, skupinu titulů reprezentují původní hra Adama Doležala …Bukowski, Soudné sestry Terryho Pratchetta, dramatizace prózy Vladislava Vančury Rozmarné léto a Hrůza v hájovně čili Horor v horárni Ľubomíra Feldeka. I samotné výrazové prostředky, charakteristické pro tu či onu výše zmiňovanou oblast způsobu divadelního vyjádření, se promítly pochopitelně také do jevištní realizace. Letošní rakovnické klání odstartovala inscenace hry G. Feydeaua Ťululum, kterou přivezl sympatický mladý kolektiv DS Scéna z Kralup nad Vltavou. Jedná se o brilantní situační komedii, ve které se postavy dostávají do zcela nečekaných okolností a musejí je řešit. Úspěch takto napsané předlohy spočívá pak nikoliv v převyprávění příběhu (CO se děje), ale ve svébytném a překvapivém zveřejnění reakcí postav na situace, do kterých se dostávají (JAK se to děje). Kralupskému souboru se právě toto ne zcela podařilo. Přesto diskuze se souborem ukázala vstřícnost a snahu všech členů poučit se pro další práci, což dává jistou naději, že jsme se s kralupskými nesetkali v Rakovníku naposledy. Podobnými problémy trpěla i inscenace Cooneyho situační, postupně až crazy komedie Prachy? Prachy! v podání Nového divadla Mělník. Úkolem režie v takovémto typu inscenace je mimo jiné důsledně rozkrýt a následně vybudovat přehledné situace přímo na jevišti. V mělnické inscenaci není vždy patrné, kde má jednotlivá situace vrchol a kde začíná situace nová, naopak dochází k jejich splývání, a tím má vše na jevišti stejnou důležitost, temporytmus se stává monotónním a divák ztrácí pozornost. Nelze však pominout zdařilou dramaturgickou volbu textu.

DS Tyl Rakovník / Sławomir Mrożek: Kouzelná noc. Foto: Jan Švácha.

11 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 Rovněž komedie s hořkými podtóny Podivná paní Savageová J. Patricka zdomácněla na českých scénách. Obsahuje nadčasové téma, pociťované i v současnosti – co všechno je člověk ochoten udělat v honbě za penězi. Autor zde proti sobě staví svět pacientů soukromého sanatoria duševně nemocných a svět tzv. normálních lidí. Pojítkem mezi těmito dvěma světy je postava paní Savageové, kterou chce její rodina zbavit svéprávnosti, aby získala kontrolu nad jejím veškerým majetkem. Režisérovi DS Jiří Poděbrady Ivanu Kličkovi se podařilo přehledně zobrazit oba protichůdné světy, ale otazníky vyvolává režijně-herecké pojetí ústřední postavy, jejíž suverénní nástup do sanatoria spolu s okamžitou vstřícností značně omezuje její vývoj. Je to škoda, protože jsme byli jinak svědky vyrovnané herecké práce na velmi vysoké úrovni (uděleny ceny Haně Svobodové za roli Fairy-May a Zdeňku Havlasovi za roli Hannibala). Inscenace Divadelního souboru Havlíček Neratovice Ach, ta láska..??!! vyvolala na letošním Wintrově Rakovníku veliké rozpaky. Už dramaturgický výběr

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO každodenní rutinou a všedností. Oživlý obraz ženy v hotelovém pokoji se stane katalyzátorem jejich uvažování o smyslu života. Přes velmi zdařilé herecké výkony všech tří představitelů se nepodařilo odstranit zásadní problémy předlohy, která dnes již obsahem ani formou zdaleka tak nešokuje jako před lety, což je zapříčiněno jejím úzkým sepjetím společenským i politickým s dobou vzniku. Ostatní soutěžní inscenace nesly prvky již zmiňovaného „autorského“ divadla. Vlastní scénář pro inscenaci …Bukowski DS Tyl Rakovník napsal člen souboru Adam Doležal (cena za scénář), který byl inspirován básněmi, ale především povídkami Charlese Bukowského. Nesporná kvalita předlohy tkví především v tom, že nepreferuje ani jeden ze zobrazovaných světů (svět „beatniků“ proti světu tzv. normálních lidí), naopak, staví je proti sobě, někdy až konfliktně. Je veliká škoda, že slibná a neotřelá témata, která scénář nabízel, nebyla využita v samotné jevištní realizaci. Základním problémem je absence výrazného úhlu pohledu (z divadelního hlediska) na zobrazovaná témata.

DS Tyl Rakovník / Adam Doležal: …Bukowski. Foto: Jan Švácha.

výše zmiňovaných předloh do jednoho celku je nahodilý a tematicky absolutně nezdůvodněný. Ve všech případech není totiž láska hlavním tématem, ale pouze motivem, takže ve výběru by se mohl objevit prakticky jakýkoliv divadelní titul. Jevištní realizace se spokojila s pouhým převyprávěním příběhů, v drtivé většině pouze popisem a ilustrací jednotlivých divadelních faktů bez snahy o interpretaci. Po herecké stránce byla zvolena tzv. výrazná charakterizace postav, takže nebyla žádná šance, aby se postavy vyvíjely či obměňovaly. Bylo to největší zklamání celé přehlídky. Kouzelná noc S. Mrożka, kterou se prezentoval domácí DS Tyl Rakovník, představuje tzv. modelovou hru. Život ústředních postav dvou mužů je svázán

Vrcholem letošní přehlídky byla bezesporu inscenace Vančurova Rozmarného léta ve svébytném pojetí V.A.D. Kladno. Pro mnohé až překvapivě se zde v účinný a působivý jevištní obraz spojily dvě zdánlivě zcela odlišné poetiky (Vančurova a souboru V.A.D.). Inscenace hýří nápady, překvapivými gagy a přitom nám jasně a přehledně sděluje hlavní příběh i témata s ním spojená (cena za inscenaci). Výrazným kladem je pak funkční a vynalézavá scéna (cena za scénu Kazimíru Lupincovi) a tvůrčí herecký přínos všech představitelů. Jedinou vadou na kráse se nám jevilo až příliš jednostrunné herecké pojetí postavy Anny. Autorské prostředky, především herecké, se objevily rovněž v inscenaci Hrůza v hájovně čili Horor v horárni autora Ľubomíra Feldeka Divadýlka na dlani Mladá Boleslav v zásadní dramaturgické úpravě režiséra inscenace Radka Kotlaby. Přináší na jeviště typ tzv. dokumentárního divadla, kde se pomocí soudního procesu rekonstruuje jeden z hlavních motivů klasické slovenské poemy Hájnikova žena. Rozhodně zdařilá inscenace (čestné uznání

Malé divadlo Kolín / Terry Pratchett: Soudné sestry. Foto: Jan Švácha.

Mladý soubor Malého divadla při DDM Kolín se představil asi jako první amatérský soubor v ČR inscenací scénáře Soudné sestry podle Terryho Pratchetta. Soudné sestry jsou sledem vynalézavých travestií, slovních i situačních (na autorem zvoleném půdorysu Shakespearovy tragédie Macbeth), a hlavním principem i tématem je hravost. Tu režisér spolu s herci důsledně sleduje. Vznikla tak velmi kvalitní inscenace, která ve všech svých složkách jiskří nápady a vtipem (cena za inscenaci). Problematickými jsou pak především rozvolněný temporytmus a přesné pointování jednotlivých sekvencí v první polovině hry a nevyužití možností všech hereckých poloh, které scénář nabízí.

za inscenaci) doplatila v Rakovníku na nevýhodně zvolený hrací prostor klasického jeviště, neboť tím byla silně oslabena autentičnost celého soudního procesu a divák nebyl žádoucím způsobem vtažen do děje. Z tohoto důvodu vyzněly herecky daleko lépe postavy výrazněji stylizované (ceny Simoně Hájkové za roli Hany Čejkové a Petru Matouškovi za roli Obhájce Országha), než ty, které jsou postaveny právě na autentičnosti projevu. Z výše uvedeného je patrné, že každá z obou zmiňovaných oblastí divadelního vyjadřování – interpretační a autorská – má své jisté zákonitosti a přednosti, ale i úskalí. V žádném případě nelze tvrdit, že ta či ona je lepší či horší. Již pěknou řádku let působí vedle sebe, zvláště na půdě amatér-


V.A.D. Kladno Rozmarné léto Foto: Jan Švácha

ského divadla; při otevřenosti a schopnosti se inspirovat může jedna obohatit druhou a naopak. Pošetilé je pak preferování či zavrhování jedné druhou. Interpretační divadlo nutně potřebuje režiséra schopného dramatickou předlohu „přečíst“, vyložit a poté i svébytným způsobem přenést na jeviště. Je jasné, že se neobejde ani bez výrazných hereckých osobností. Divadlo „autorské“ vyžaduje spíše kolektivní přístup a nezřídka i tvůrce schopného napsat si původní předlohu. Autorství se pak promítá ve všech složkách a velmi důležitá je herecká souhra všech zúčastněných, včetně schopnosti jít na jeviště „za sebe“ a tvořivým způsobem rozvíjet svou hereckou výpověď. Přeji oběma těmto divadelním tendencím hodně úspěchů, i když sám vím, že se dobré inscenace nerodí samy od sebe a že často i samotný proces zkoušení „bolí“.

Divadýlko na dlani Mladá Boleslav Ľubomír Feldek: Horor v horárni Foto: Jan Švácha

Odborná porota Wintrova Rakovníka, který letos proběhl ve dnech 23. až 26. března a ve které pracovali Kateřina Baranowská, Kateřina Fixová, Pavlína Morávková a Milan Schejbal pak nominovala na Národní přehlídku činoherního divadla FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč 2005 inscenaci Rozmarné léto souboru V.A.D. Kladno, na 1. místě doporučila inscenaci Soudné sestry Malého divadla při DDM Kolín a na 2. místě inscenaci Hrůza v hájovně čili Horor v horárni Divadýlka na dlani Mladá Boleslav. Velké poděkování patří členům domácího souboru Tyl Rakovník, bez jejichž úsilí a vstřícnosti by se Wintrův Rakovník vůbec nemohl uskutečnit. Milan Schejbal


DAČICKÉ KEJKLOVÁNÍ POPÁTÉ Přes razantní změny ve vedení Městského kulturního střediska Dačice, proběhla v roce 2005 krajská přehlídka bez problémů či zádrhelů. Díky všem zainteresovaným, radnicí počínaje a členy místního souboru konče, včetně nového šéfa střediska Oldřicha Svobody, který byl neustále v pohy-

V.A.D. Kladno Vladislav Vančura: Rozmarné léto Foto: Jan Švácha

bu, mělo setkání divadel skvělý servis a péči. Lektorský sbor pracoval ve složení Majka Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc, kterým ku pomoci stál tajemník Jiří Anderle. Než popíši, jaké inscenace jsme během tří mrazivých dnů viděli, nemohu si odpustit podotknutí směrem k některým souborům. Doba, kdy je kulturní střediska přebalovala, koupala, pudrovala, zmizela před více než deseti lety, a jeden každý soubor je zcela svéprávným a samostatným subjektem bez pemprsek a kšír, tak jak jsme si vždy přáli. Nelze přece očekávat, že když se kdekoli v Čechách vyhlásí krajská přehlídka, budou pořadatelé soubory nahánět a prosit. Přehlídky jsou dnes otevřené i mimo region a divadla, která mají zájem se prezentovat, musí o svoji účast usilovat! V současné nabídce a poptávce naopak pouze pořadatelé mají právo se rozhodnout - na základě svých kritérií výběru - jaká divadla budou u nich hrát. Takže různá pofňukávání, že ten či onen soubor nebyl osloven a na přehlídku pozván, jsou nepatřičná. V případě budějovického souboru, který si

13 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 stěžoval i v novinách, je to dokonce směšné jak samo o sobě, tak směrem k novému vedení MěKS, neboť budějovičtí na přehlídce hráli několikrát, systém znají, takže raději ani nepřemýšlet, proč se takto projevili. A nyní šest postřehů k šesti inscenacím. DS Vltavan Týn nad Vltavou - Ephraim Kishon: Byl to skřivan … Jak to bylo s Julii a Romeem po dvaceti letech a co na to mistr Shakespeare je hra, kterou české amatérské divadlo už přijalo za své. Snad proto, že se jeví jako celkem snadná komedie s malým obsazením. Navíc v příběhu se mnohé manželské páry v hledišti poznají, takže se snadno dostaví katarze a relaxace v různé podobě. Ovšem ono to ve skutečnosti až tak snadné není, neboť text nenabízí jen jeden výklad plus odnože. Buď respektujete dvojrole a trojrole bývalých mladých milenců pro revitalizaci zevšednělého vztahu v rovině groteskní nadsázky, k čemuž se s radostí připojí i autor WS. Nebo jde o zkoumání množin (samozřejmě zkoumání komediální) jak to tenkrát bylo, kdo zač nese odpovědnost, a jak dopadli ostatní slavné dvojice WS. Romeo a otec Vavřinec jsou jednolitou postavou – rukou nedílnou totiž připravili lest a trpký osud milenců. Julie a chůva jsou stejně jednolitě namočeny a odpovědny za běh věcí, zde navíc ještě s přívažkem, plodem spiknutí, dcerou Lukrécií. A do toho všeho vstupuje starý Willi hledající nejspíše optimum, jak naplnit vztah. Jenže jeho role je v každém výkladu jiná, stejně jako jsou jiné postoje hlavních hrdinů k situaci, v níž se nachází. Musel jsem toto podotknout, neboť týnští v rovině interpretační nebyli důslední a křižovali sem tam včetně toho, že především pánové své postavy obtahovali velmi tlustými čarami. Dále si poněkud podtrhli nohy tím, že staré milence usadili v jakémsi holobytě. Ne houmlesovskou bídou, ale tím, že ji nerespektovali a ŠOS Prachatice J.B.P. Molière: Don Juan Foto: archiv přehlídky

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO nehráli spolu s ní, ať už v souhlase přijmutí osudu, nebo vzpírání se mu. Vztahy kromě slovního pojmenování se stávaly nečitelné, a oč která postava usiluje, natož jak usiluje, povýtce absentovalo. A tak jsme se osudem veronských milenců nemohli dojímat zas a znova, ani ve smíchu chápat všednosti života, kdy kořením mohla být hra partnerů mezi sebou a s námi, plus imaginace Williho. DS Tyl Dačice – Bengt Ahlforst: Popel a pálenka. Velmi dobře zorganizovaná a nastartovaná konverzační komedie švédského autora byla na festivalu dávána v premiéře. Jistě, první uvedení před publikem bralo svůj podíl na jiskřivé exaltovanosti a podílelo se i na živosti hereckého provedení, čímž je míněna schopnost naslouchat

partnerům a reagovat na sebe verbálně i nonverbálně, jako by poprvé. Je ale nesporné, že dačický soubor inscenačním principem vykročil divadelně správným směrem, a je v tuto chvíli na režii, aby celku dala jasný tvar. To se týká jak některých prvků scénografických, tak rozmazaných aktšlusů: dopití akvavitu, scéna s telefonem atd. Dále pak je nutné doladění hereckého projevu ve smyslu vnitřního akceptování situace, v níž se ta která postava nachází, tedy akcentů na to, oč komu jde. Hlavní představitelka Věry, Zdena Hledíková, která z jeviště po devadesát minut nesleze, je výtečná, ale potřebuje od režie drobnou, avšak zásadní pomoc. Potřebuje jasně stanovit hierarchii motivů a k nim příslušných výrazových prostředků,

DS Tyl Dačice Bengt Ahlforst: Popel a pálenka Foto: archiv přehlídky

ze kterých vyplyne, v jaké životní situaci se nachází a jak odstraňováním překážek dospívá k poznání a nádhernému osvobození se. Veškeré „výtky“ je ale nutno chápat v tom slova smyslu, že správná podoba představení je již upečena, ale je nutno ji vyloupnout ze skořápky. ŠOS Prachatice – J.B.P. Molière: Don Juan. Co se tohoto titulu týče, odkazuji na článek o bechyňském PERLENÍ 05 v minulém čísle AS, který se inscenací zabývá rozsáhleji. Stále platí, že by bylo vhodné čas představení zkrátit nejméně o třetinu, i když k jistým úpravám již došlo a další jsou na obzoru. Toto zde píši s vědomím, že režisér Jaromír Hruška zajisté ví, proč na jistých proporcích celku, i na rozsahu situací trvá. Je to jeho nezadatelné právo, ale já – a určitě nejen já – bych se jako divák chtěl nechat unášet a strhávat stále napjatým lanem dychtivosti jak a co a proč se stane, k čemu to směřuje, co nám tento Juan o právě žité realitě sděluje. Jistě, když zapnete mozek, tak to víte, ale bylo by lepší k poznání dospět

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK prožitkem a zážitkem, než přes šedé buňky, jako jistý Belgičan. Taktéž některé gagy, a hned podotýkám, že velmi povedené, jako by nevycházely ze situace. Neobsahují interpretační význam a smysl situace, ale využívají ji k pouhému sebeprezentování. Není jich mnoho, ale vzhledem k ostatním, obsahově naplněným, to najednou jaksi vadí, a jelikož ŠOS stále strměji stoupá nebesy jihočeského amatérského divadla, lze na něho oprávněně klást větší a zásadnější požadavky. Hned ale dodám, že ani náhodou nelze přehlédnout, jak během měsíce vyrostly herecké party dam. Sganarel/a Jany Levé je skutečně lidsky impozantní. S její láskou i bolestí, ironii i laskavostí se v hledišti snadno identifikují muži i ženy, a jen s drobnou nadsázkou lze říci, že představení v Dačicích bylo více o světě a potřebách žen, než o světě Dona Juana. Přetvářka, faleš, lži a prázdnota světa Juanova, a přes něho zároveň i světa současného, který právě prožíváme, byly náhle proti ženám bezzubé. DS Tábor – ani Němcové Babička ani Čapkova Matka ale J.K. Tyla Paličova dcera. Opět odkazuji na článek PERLENÍ 05 o svérázném a svébytném režijním záměru Josefa Konráda a Táborských. Jestliže během měsíce došlo k posunu na tvaru inscenace, pak v tom, že několik postav získalo díky herecké práci jasnější kontury. Co se však výkladu, dobře provokujícího, ale často nečitelného týče, pak jeviště i hlediště stále přešlapuje na volnoběhu a udržuje nejistou rovnováhu. Jak při rozborovém semináři vyplynulo, jistý a dokonce možná zásadní podíl na tom má tvarově velmi zajímavý scénografický objekt. Není totiž využíván jako prostorové gesto tématu, jako možnost pro obsažné mizanscény, ale spíše jako pomoc pro herce a jejich rozvrstvení na jevišti. Tím je i dáno, že při zaujímání vztahu k scénografickému artefaktu dochází k informačnímu šumu, kde to právě jsme, a především, co to znamená. DS Prácheňská scéna Písek – Olga Scheinpflugová: Okénko. Jedná se o text, na který celkem oprávněně padá prach zapomnění. Ona totiž snaha napsat frašku, a přitom ji vycpat, řečeno s Hamletem, cupaninou slov, není tomuto žánru ku prospěchu.

Když je zde navíc ještě autorská touha vyfutrovat řídký anekdotický příběh člověčinou onoho typu, který Karel Čapek tak brilantně předvedl v Povídkách z obou kapes a v Továrně na absolutno, pak je cosi v nepořádku. Navíc autorka nepracuje s typem humoru aplikovatelného na jakýkoli časoprostor od antiky po zítřek, ale používá pouhé hlášky sociálně i literárně ukotvené v prvorepublikové době. Výsledek je zřejmý, neboť se vše sráží a mele a slova kanou do prázdna. Nuže, nyní je ta pravá chvíle na podotknutí, že se ale písecký soubor v této problematické hře našel. Prorubal kašovitě nastavovaný text, i když by bylo dobré se do něho ještě jednou vypravit, tentokrát s texasskou motorovou pilou. Písečtí intuitivně vsadili na lidovou zábavu v tom pravém slova smyslu – což je míněno kladně – a nad tenkým předivem zápletek pramenících z nedorozumění rozpoutali gejzír vtipů slovních i situačních. Pravda, někdy je to tuhé vyrábění humoru, občas neudrží balanc na hraně, ale… Ale kdyby si písečtí znova prošli text, kdyby se ujednotili na výrazových prostředcích, pak by nejspíše jejich jevištní realizace textu, i vše, co by z žánru frašky vytěžili mimo text (tímtéž textem inspirováni), došla asi desetinásobné odezvy. Mohli by se, s prominutím, od poněkud pivního žertování posunout do sféry vtipného buketu jemného likéru. Především by se měli/museli podívat na druhou polovinu, ve které bunzírují plačtivé sociální motivy a vytéká nezdůvodněný sentiment. Takže, na jednu stranu jevištní podoba Okénka překvapila v dobrém, vzhledem k rozpoutání smíchu, na druhou stranu, a to je zásadnější, nebyl v tom všem řád. Důkazem budiž i to, že někdy hlediště dunělo smíchem vstřícným, někdy zase poněkud uštěpačným. A to mi přijde zbytečné a nevhodné. DS Gymnázium Ch. Dopplera Praha – Pavel Kohout: Válka ve třetím poschodí. O této inscenaci, která byla před rokem z Třešťského divadelního jara doporučena na Náchodskou národní přehlídku, bylo již referováno. Co se její podoby po roce týče, herecky došlo k jistému zmechanizování jednání, a tím i ke zploštění vztahů. Je to škoda, neboť se ztratilo napětí a jistý děs z toho, co se nám může – klidně i dnes – přihodit. Je to škoda dvojnásobná, neboť mladým hercům se od počátku dařilo obalit Kohoutovo schéma o státním teroru masem, krví a morkem černé grotesky. Dačické kejklování skončilo a hned nato začal hustě padat sníh. Naštěstí padal na střechy, chodníky, ulice, a ne do centra kultury. Neboť, a to je po více než půl roce nejistoty dobrá zpráva. Jihočeská krajská přehlídka amatérského divadla zůstává v Dačicích. Zásluhu na tom má radnice, středisko i občané. A že je zde pro setkání jihočeských divadelníků zajištěné zázemí více než dostatečné, prokázal průběh všech pěti ročníků. Vladimír Zajíc


PLZEŇŠTÍ A TI OSTATNÍ V pořadí dvaadvacátá západočeská přehlídka činoherního a hudebního divadla (Horažďovice, 11. – 13.3.) nabídla sedm inscenací, z toho pět bylo plzeňské provenience. Doplnily je domácí divadelní soubor a Divadlo bez zákulisí Sokolov. Poprvé v historii přehlídky chyběla inscenace karlovarského D3. Divadelníci určitě vědí, že Déčko doplatilo na zrušení souboru karlovarského profesionálního divadla. Přeji mu, aby se dočasný azyl stal smluvním prostorem. Když k počtu plzeňských inscenací připočítám fakt, že Plzeňská neprofesionální scéna byla také spolupořadatelem přehlídky (vedle KS a SČDO), a dále to, že ve třech plzeňských inscenacích hráli členové souboru Spodina a Žumbera (např. Ondřej Dočkal hrál ve všech třech, Veronika Vašků, Ladislav Synek, Ivo Hýbl a Vratislav Mikan ve dvou), zcela určitě bylo plzeňské seskupení klíčovým faktorem celé přehlídky. Druhým z nich bylo Kulturní středisko v čele s paní Libuškou Mužíkovou, která stačila se svými lidmi nejen připravit „lidské“ prostředí. S úspěchem se představila v roli staré panny Rachel v inscenaci Pan Pickwick horažďovického souboru. Paní Libuška tradičně využila celé rodiny včetně své maminky. Na její nedělní řízky se všichni těší. K dobré atmosféře patří invenční maličkosti jako např. velké vánočkové srdce, z něhož si každý na závěr mohl kousek ulomit a odvézt domů. Myslím si, že nejen divadlu se v Horažďovicích daří. Kromě početného divadelního souboru, který v listopadu letošního roku oslaví 160. výročí trvání, zde působí po r. 1990 obnovený pěvecký sbor Prácheň (pomohl při realizaci sborových scén v Panu Pickwickovi), 3 dětské pěvecké sbory, l kantorská hudební skupina (tři učitelky a jeden učitel Jiří Horák, který si rovněž s úspěchem zahrál roli pana Jingla). Když jsem se starosty městy pana Václava Trčky zeptala, co považuje pro rozvoj kultury v městě za rozhodující, bez přemýšlení mi odpověděl, že invenční a zapálené lidi jako tvůrce i organizátory, dobré podmínky (kulturní dům je otevřen všem iniciativám) a jistě i tradici. Mimochodem pan starosta s masarykovskou bradkou připustil, že se možná k amatérskému divadlu vrátí. Zatím pilně chodil na všechna představení a našel si i čas na rozborový seminář. Nemyslím, že je něco takového zcela samozřejmé. Přehlídku charakterizuje rozmanitost dramaturgie i inscenačních stylů. Viděli jsme již zmiňovanou hudební komedii (Ch. Dickens, I. Fischer, Z. Petr : Pan Pickwick v úpravě a režii Karla Štastného), v níž v davových scénách vystupovalo 32 herců a zpěváků. Spíše bych měla říci, že se tísnilo vedle dvou scénických objektů, jež od poroty dostaly pracovní název „Šťastného chaloupky“. Jinak to bylo typově dobře obsazené, s chutí a z vnitřku slušně zahrané představení, které si určitě diváka najde. I závěr přehlídky přinesl představení z oblasti nečinoherního divadla. Revuí Motolotovův

15 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 koktejl se vrátilo do Horažďovic seskupení velké scéně jde navíc o jednoznačně retardační Ludvíci v čele s Davidem Hatákem. Parodická záležitost, která svým mechanickým principem mystifikační komedie na téma jak vznikla velká jde proti inscenačnímu stylu. Loupežníci na říjnová revoluce (jako muzikál pro Brodway Chlumu si odnesli dvě ceny a získali doporučení s využitím štamgastů gayklubu a agentů CIA na národní přehlídku. Stalina a Trockého) je trochu slepencem skvěVrcholem přehlídky byla druhá nelých i slabších rozehraných vtipů, slovního i plzeňská inscenace. Martin Vokoun s Magdou situačního humoru, dobře udělaných i slabších Frydrychovou jako dramaturgyní připravili písniček včetně např. Internacionály. Pro mě je se souborem Divadlo bez zákulisí Sokolov trochu naddimenzovaná závěrečná pointa, z niž Lorcovu Krvavou svatbu. Po mnoho měsíců vyplývá, že revoluce a revolucionáři jsou stejní a trvajícím boji vykrystalizovala sevřená, strohá vždycky zjistíte, že jste za „blbce“. Z úplně jinéinscenace. Razantní škrty nebyly mechanické, ho kadlubu je inscenace plzeňského souboru My odstranilo se vše, co nebylo v hlavním tahu, aniž hry Ivy Volánkové Stísněná 22. Hra nemá syžet, by se oslabila výpověď. Jde o redukci postav i má však dramatické postavy a zobrazuje obrovmonologů a dialogů. Deset lidí, až na nevěstu skou škálu citů kladných i záporných, jež se však všichni v černém, a deset židlí. Představují chór postavám rozpadají pod rukama do obrovského i komunitu zároveň jako veřejné mínění. Protapocitu stísněné deziluze. Slovo Renata Vordová gonisté z něj vystupují a vracejí se. Podle mého ozvláštnila rekvizitou jako znakem, pohybem, názoru jde o povýšení jednotlivých lidských zvuky (vytí psa jako nevyslyšená a nenaplněná touha). Civilní projev a sázka na ústřední postavu starší ženy, k níž se sbíhají nitky citů, nebyly dostatečně emotivně přesvědčivé a tím ani působivé. Pouze ona starší žena v podání Petry Kosové působí autenticky. Molièrova Lakomce přivezlo divadlo Žumbera. Výrazná úprava znamenala ochuzení některých dějových faktů, přispívajících však k charakterizaci figur jako základu této komedie. Jazykové aktualizace i mimoslovní jednání (pohybové gagy) byly trochu mimo téma. Neprospěla ani Divadlo bez zákulisí Sokolov / F.G. Lorca: Krvavá svatba. Foto: Hana Šiková. roztříštěnost stylizace postav a renesanční výtvarně scénická koncepce včetně hudebního doprovodu živé kaosudů na téma, které se může týkat každého. pely interpretující skladby také z tohoto období. Byl připsán prolog a epilog. Prolog předznamePlzeňská Spodina představila dvě kompozice. nává závěr (na prázdné scéně se kolébá prázdná Obě patřily mezi zdařilé. O poznání slabší byla překocená židle a na zemi vedle sebe klečí u dramatizace osmi povídek A.P. Čechova pod planoucích svíček tři ženy – matka, Leonardova názvem Humoresky (Záhadná povaha, Chivdova a nevěsta). Stejná scéna se opakuje jako rurguie, Vychovatel, Sboristka, Na hřbitově, Diepilog. Nebyli zabiti jenom muži, zůstávají sice plomat, Drama a Host). Spojujícím prvkem bylo ještě živé, avšak vnitřně prázdné ženy, pro něž nakládání s tématem (paradox) a překvapivá život skončil. Dopsaná postava Tulačky – smrti pointa. Nejvíc fungují první a poslední. Závěrečje aranžována jako stále přítomné zlo, kterému ná použila velmi šťastně principu kontrastu při nelze uniknout. Důsledně se pracuje se znakem prolnutí dvou příběhů. Další příběhy potřebují a divadelním obrazem. Velmi výrazná je např. drobné či větší zásahy dramaturgické či režijní. v tomto směru scéna souboje, kdy smrt odhazuVilém Dubnička si právem odnesl cenu za draje černý hábit, ukazuje červené šaty, zavazuje maturgicko-režijní koncepci. oči oběma mužům (slepá vášeň) a zabodává Dostali jsme se až ke dvěma nejzajínože do podlahy (krev teče do půdy, které si mavějším opusům. Už jsem naznačila, že jeden vesničané tak cení). Jako herecký styl převažuje z nich patří také Spodině. Jakub Zindulka vynepatetické vnitřně sevřené herectví plné napětí myslel klíč na převedení loutkářské rakvičkárny zejména u matky schopné vyjádřit rozpětí jejích od Ivy Peřinové Loupežnící na Chlumu) do citů. Vyhýbají se realistické pravděpodobnosti. činoherní inscenace. Použil jednoduché charakPodobně lze hovořit o postavě nevěsty. Patrně teristiky postav jako základu jejich stylizace a víc vášně by potřebovala postava Leonarda jako také motivace jednání, využil slovního humoru kontrast k postavě ženicha. Rovněž je třeba preI. Peřinové („ožrav se jako dobytče“) a vymyslel cizněji akcentovat některé klíčové scény, např. a režijně připravil dalších řadu zdrojů komiky když matka posílá syna za Leonardem, byť ví, že (pohybovou stylizaci, doslovnost jednání, konjej posílá na smrt. Takový je zákon vesnické kotrast činoherního a patetického hudebního plánu, munity. Inscenace byla nominována na národní mimiku a gestiku, zcizování, situační humor). přehlídku a odnesla si i nejvíce cen včetně nové Podařilo se drobné situace vystavět do pointy. hlavní ceny přehlídky, Horažďovické perly. Jediným problémem byla oponová obsese. Na Lenka Lázňovská


DĚČÍNSKÁ BRÁNA S ČÍSLEM TŘINÁCT Jedna ze dvou letošních postupových přehlídek Ústeckého kraje byla v mnohém zvláštní. Zúčastnilo se jí sedm inscenací, to je o tři více než v loňském roce. Z toho bylo šest komedií a čtyři autorské texty. Dva – Pavla Panenky Zkouška vězeňské kapely a Kateřiny Doulíkové Zvyk je zvyk jsou původní texty, Pes baskervillský Václava Klapky a Jiráskova divadla Česká Lípa je dramatizací stejnojmenného románu A.C. Doyla a konečně Petarda Josefa Pšeničky vychází sice z divadelní hry P. Schaffera Angelika a laskavec, avšak výrazná úprava je spíše svébytným textem, který s původní předlohou souvisí jen velmi volně. Byla to přehlídka plná paradoxů. Jedné inscenaci jedno jednání evidentně přebývalo, jiné naopak nejméně jedno scházelo. Jeden soubor se dožadoval hodnocení ihned, neboť jsou velikonoce. V tu chvíli jsem si za porotu připadala jako bezdomovec a úplný sirotek, který velikonoce na přehlídce tráví vlastně rád, neboť stejně nemá kam jít. Jeden mladý soubor, možná nejmladší ze všech, se cítil tak ukřivděn, že se veřejně zeptal, co mu porota doporučuje, aby hrál aby byl úspěšný. Doufám, že nejsem sama, která si myslí, že amatérské divadlo hrajeme především pro své potěšení, pro setkání s přáteli a jistě také proto, abychom něco vypovídali o světě, v němž žijeme. Asi je nejlepší cestou jet se podívat na některou z národních přehlídek a udělat si obrázek, jak amatérské divadlo střední a lepší úrovně vypadá. Úmyslně se vyhýbám označení špičkové či výborné. Udržet kvalitu inscenace je vždy v amatérském divadle problém. I inscenace, které uspějí např. na FEMADU či Divadelní Třebíči, často nevydrží ani do Hronova. Ostatně s Hronovem bych spojila ještě možnost dílen a seminářů. Mnozí měli velké rezervy v jevištní řeči, a až na Václava Klapku z České Lípy všichni ostatní režiséři, autoři a upravovatelé potřebují radu dramaturga. Mají problémy s dramatickými postavami, jejich motivací a vztahy, a tím i dramatickými situacemi. To plně platí o inscenaci Pavla Panenky Zkouška vězeňské kapely děčínského DS Karel Čapek. Modelová aktovka přináší sice závažné téma, avšak drobná dramatická plocha nestačí na jasné motivované a logické jednání postav. Pavel Panenka ji napsal, režíroval a ještě v ní hrál. Soubor The Spis – Hovězí králíci z Teplic a jejich Zvyk je zvyk autorky a režisérky Kateřiny Doulíkové přivezl něco, co se jim maličko vymklo z ruky. Parodie na život s televizí, s předstíranými vztahy, prázdnými reklamami, v němž k ničemu, ani k dětem ve skutečnosti nic necítíme, takže si posléze nevšimneme, že zlaté prasátko, co nám sežralo štědrovečerní večeři, už odešlo, takže není na co dál čekat, vznikla jako scénky k pobavení na vánočním večírku. Tady umístěné na jevišti

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK a zarámované manželským párem vypadaly, že chtějí být až současnou groteskou, kdy ona parodie slouží jako kontext prázdného vztahu mezi nimi. Trochu marně soubor vysvětloval, že to tak nezamýšlel. Je mi líto, ale divák může komunikovat jen s tím, co vidí, nikoliv se záměry inscenátorů. Klicperova Veselohra na mostě v podání souboru Li-DI a ZUŠ Litoměřice trpěla stylovou roztříštěností od inzitnosti (také pohádková scéna), přes komickou nadsázku až k realismu. Mostem bylo celé jeviště, takže kdo by se bál o život. Petarda Josefa Pšeničky a DS J.K. Tyl Josefův Důl přinesla zajímavou komedii o vztahu dvou velmi rozdílných žen, které přes odlišnou životní filozofii k sobě najdou cestu, neboť život by mohl být průsečíkem fantazie a reality. Potěšily herecké výkony obou představitelek Jany Řeřichové a Hany Dohnalové. Josef Pšenička by patrně potěšil víc, kdyby hru ukončil třetím dějstvím a nenastavoval ji dalším, v němž se nakonec obě ženy stávají teroristkami, které budou „popravovat ošklivé budovy“. Trvám na tom, že čtvrté dějství má jiné téma, a ono základní, o naději pro člověka, zbytečně rozmazává. DS Hraničář Rumburk sehrál Molièrova Dona Juana. Výrazná úprava, která seškrtala text na polovinu, byla omylem. Vytratila se až na dvě situace zcela Doňa Elvíra, také sluha Sganarel notně vypelichal. Don Juan ve hřmotném podání Josefa Zacha trochu lže otci, rouhá se a maličko pohoní dvě děvčata. Za co je vlastně trestán? Navíc stylově možná nechtěně má inscenace blízko spíše ke commedii dell´ arte. Posledním představením přehlídky byla inscenace souboru Bílinské divadelní minimum hry M. Frayna Za scénou … a Bez roucha. Lidsky těžce zkoušený soubor měl sice nastudováno i druhé dějství (o třetím prý vůbec neuvažovali), avšak těsně před představením se rozhodl, že bude hrát jen první dějství. To je však do značné míry pouze expozicí k dalším dvěma, takže hrát to jako aktovku je problém. Muselo by se to takto vybudovat. Jinak je to ještě neopeřené kuře. Jedinou inscenací, která snese z hlediska divadelní kvality přísné měřítko, byla dramatizace románu A.C. Doyla Pes baskervillský Jiráskova divadla v České Lípě. Václav Klapka jako dramatizátor, režisér a představitel Sherlocka Holmese v jedné osobě, koncipoval inscenaci ve stylu filmových grotesek (její podstatnou součástí je zadní filmová projekce, která má funkci rytmizace, je dále prostředkem komického zcizení hlavního děje a také je prvkem nematerizované scénografie – dokresluje prostředí). Jde o koktejl slovní komiky (např. podobně, jako ve filmové parodii Adéla ještě nevečeřela, slouží kombinace tří dialektů k charakterizaci odlišnosti Američana Henryho Baskervilla a je tudíž znakem), pohybové komiky (např. mnoho vrstevnatých gagů), situační komiky apod. Řemen trochu padá tam, kde je třeba sdělit fakta a kde se tudíž mluví (např. některé dialogy Holmese a dr.Watsona ve skvělém podání Karla Bělohubého). Paradox, kontrast, doslovnost jednání jsou náboji v této pušce, která střílí dobře. Nevadí míchání stylů, neboť to vnímám jako princip. Českolipští stále baví sami sebe a dokážou se i odbourat. Právem si inscenace odnesla nominaci a řadu cen. Lenka Lázňovská


DIVADLENÍ V LOUNECH PONULTÉ Vrchlického divadlo v Lounech 11.-13. března 2005 uvítalo ve svých zdech svým nultým ročníkem poprvé soutěžní a postupovou přehlídku divadelních amatérských souborů LOUNSKÉ DIVADLENÍ, pořádanou ve spolupráci s Rádobydivadlem Klapý. Příležitost presentovat se zde využilo pět souborů, které posuzovala odborná porota ve složení: Petr Michálek, Ladislav Valeš, Kateřina Baranowská, Veronika Týcová a Milena Zikmundová. Protože je už asi symptomem doby, že mnoho souborů chce diváka především pobavit, zřejmě proto na Lounském divadlení drtivě převažovaly komedie. S tou první do Loun přijel soubor

Zelenky. Souboru se podařilo sáhnout po jednom z nesporně nejpozoruhodnějších divadelních textů současné české dramatiky, který kromě humoru nabízí také výpověď o současném světě. Právě tato výpověď, respektive žádná výpověď inscenátorů však bohužel nebyla předána a inscenace se omezila na pouhou reprodukci textu, vtipnou i sdělnou právě jen tam, kde je takovým text sám o sobě. Nicméně už výběr textu svědčí o určitém směřování. Doufejme, že se mu je podaří příště více naplnit. Divadelní studio při SKZ Chomutov přivezlo ambiciózní zpracování hry Carla Goldoniho Mirandolina.

DS Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří / Romain Rolland: Petr a Lucie. Foto: Miroslav Blažek.

DS Zmatkaři Dobronín / Maurice Hennequin: Prolhaná Ketty. Foto: Miroslav Blažek.

Tma divadlo Terezín. Jedná se o soubor nově vzniklý, jehož většina členů doposud s divadlem neměla žádné zkušenosti. Vybrali si divadelní hru Antonína Procházky S tvojí dcerou ne a jejich inscenaci lze považovat hlavně za jakýsi pomyslný první krůček na dlouhé cestě k svébytnému divadelnímu tvaru. Při interpretaci ne zrovna invenčního textu se soubor ke své škodě nechal inspirovat hlavně jeho profesionálními zpracováními. Režii i herectví chyběla poučenost o žánru a lze je označit spíše za intuitivní. Záměrem pobavit diváka se netajil ani divadelní soubor Pikart Úštěk v inscenaci Příběhy obyčejného šílenství, zpracování dnes již kultovního textu Petra

Režisér Michal Nocoň (Actors´ Studio Pulheim) si pro tuto inscenaci vybral herce z chomutovské veřejnosti pomocí workshopů a pokusil se o výrazně režijní současné podání commedie dellárte. Bohužel se tak stalo spíše s použitím herců než jejich prostřednictvím. Sympatický a evidentně dobře vybavený a připravený soubor mladých lidí tak presentoval na jevišti režijní záměr, který zůstal bohužel skryt. Jednotliví protagonisté balancovali mezi typy a charaktery, což se nejproblematičtěji jevilo u představitelky hlavní role Mirandoliny Terezy Zemanové. Nepomohla ani sama o sobě vynikající scénografie a kostýmní výprava Aleše Valáška. Jediným nekomediálním titulem přehlídky bylo pozoruhodné zpracování


DS Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří / Romain Rolland: Petr a Lucie. Foto: Miroslav Blažek.

novely Romaina Rollanda Petr a Lucie v úpravě a režii Václava Poldy. Divadelní soubor Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří vyprávěl strhující příběh tragické lásky citlivě a kultivovaně s nebývalou autenticitou, kterou zaujala především představitelka hlavní role Dita Jandová. Zdatně jí sekundoval i její herecký partner Roman Štětina, který však na rozdíl od ní místy sklouzával k přílišné Divadelní studio při SKZ Chomutov Carlo Goldoni: Mirandolina Foto: Miroslav Blažek

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO sentimentalitě. Tou byla bohužel poznamenána celá inscenace, obě hlavní postavy se jevily místy poněkud neživotně – „bez masa a kostí“. Díky atmosféře a stylizovaným prostředkům, kterými se režisér pokusil zachytit válku, představení velice zasáhlo hlavně tu část publika, která jej vnímala jako lyrickou scénickou báseň, nikoli jako epický dramatický příběh. Přehlídku uzavírala opět komedie, a to Prolhaná Ketty Maurice Hennequina, se kterou přijel divadelní soubor Zmatkaři Dobronín. Bláznivá situační komedie v poučené režii Miloše Stránského j.h. se z jeviště valila ve svižném temporytmu. Velmi vyrovnaným hereckým výkonům kraloval Vladimír Mátl v roli Jimmyho. Inscenace se vyznačovala především výborným řemeslným zvládnutím žánru ve všech složkách a to i ve scénografii S. Gerstnera j.h. a v kostýmech. Lounská přehlídka nabídla jak dobrou zábavu lounskému publiku, příležitost pro začínající divadelníky, ukázala hledání nových cest a postupů, předvedla dobré divadelní řemeslo a dokázala i dojmout. A to není napoprvé rozhodně málo. Doufejme, že tomu tak nebylo naposled a popřejme této přehlídce dlouhý a úspěšný život. Kateřina Baranowská

LOMNICE NAD POPELKOU 2005 Ve dnech 4. až 6. března 2005 se konala 8. krajská přehlídka ochotnického divadla Jizerské oblasti, jejímž pořadatelem z pověření SČDO byl Divadelní spolek J. K. Tyl v Lomnici nad Popelkou. Na jevišti lomnického Tylova divadla bylo uvedeno šest soutěžních inscenací, z nichž ale jedna – Mráz a kopřiva, „absurdní komedie s nádechem humoru“, v podání DS Pódio Semily - byla obtížně zařaditelná jako činoherní divadlo. Předloha Martina Osifa, autora blízkého souboru, nenabízela dramatické situace a skladba náhodných útržků dialogů nebyla inscenátory využita ani k osobité poetice, jež by snad mohla být zdůvodněním předváděného díla. Na zcela opačném pólu pak stála inscenace Výtečníků, „legendárního muzikálu ze studentského prostředí“, v podání party studentů, jimž prostor i pomoc poskytl lomnický DS Tyl. K tomuto dílu Pavla Dostála a Richarda Pogody můžeme mít různé výhrady, ale pravdou je, že už dlouhá léta nepříliš úspěšně hledáme předlohu s humornou

DS Krakonoš Vysoké n. Jiz. Robert Thomas: Dvojí hra Foto: Ivo Mičkal

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK generační výpovědí současných teenagerů. Ocenění se dostalo především pedagogicko-režijní práci, přičemž právě díky dobrému pedagogickému vedení šestnáctičlenné studentské party jsme byli svědky sympatického kolektivního výkonu, kde šlo především o spontaneitu a přirozenost projevu. Zestručněný text s nenásilně motivovanou retrospektivou let předrevolučních překrývalo kvalitní hudební nastudování i decentní choreografie. Za zmínku stojí i uměřené herectví dospělých představitelů v rolích učitelského sboru, a to včetně postavy školníka, která svádí k laciné komice. Jestliže režisérka Renata Tomešová vycházela z typologie a nenutila (k dobru věci) studenty k individuálním hereckým kreacím, pak si je ale vědoma dluhu v kultivaci mluvního projevu. Výtečníci složili svou divadelní maturitu, jestli však někteří z nich třeba rozšíří řady domácího souboru, to ukáže až budoucnost. Inscenace vycházející ze souznění vrstevníků na jevišti a v hledišti se vymyká výběru pro vyšší soutěžní kola činoherního divadla, proto porota doporučila postup souboru do krajského kola soutěže divadla pro děti a mládež v Havlíčkově Brodu. Další čtyři inscenace byly víceméně odrazem stavu těch amatérských souborů, kde dramaturgie upřednostňuje zábavný repertoár. Obtížné je hledat titul, který by na jeviště přivedl současnost. O to se pokusilo Divadlo v Roztocké z Jilemnice, avšak nastudování hry Portugálie maďarského autora Zoltána Egressyho zůstalo v půli cesty. Inscenační záměr, charakterizující v podtitulu inscenaci jako „místy hořkou komedii o velkých snech, mnoha slovech a málo činech“, ztroskotal na značné tezovitosti textu, v němž představitelé pro své postavy nenacházejí mnoho impulzů k vývoji charakteru a proměně vztahů. Místo dramatického dění se spíše naplňovaly schematické situace. Vyloženě komediální uvolnění nabídl publiku DS J. K. Tyl Lomnice n. P. volbou komedie Rodina je základ státu, již napsal úspěšný anglický dramatik Ray Cooney. Kladem inscenace je vkus a svižnost, s jakou je podána ztřeštěná zápletka kolem syna, kterého po osmnácti letech chce představit otci jeho dávná milenka. Divácký dojem však oslabovalo nedůsledné naplňování situační komiky. Chybělo i přesné vymezení prostoru, z něhož lze uniknout jen jedněmi dveřmi. Dva soubory se rozhodly pro detektivní žánr. Pardubický DS (a)maťák vsadil na nesmrtelnou Agathu Christie, avšak její Neočekávaný host je zatížen literární mnohomluvností a dvojí dlouhou expozicí i nekonečným epilogem. To se inscenátorům nepodařilo překonat, takže ani zajímavá typologie herců a jejich dobré výkony v prostřední části, kdy se lze opřít o dramatičnost situací při odhalování motivu vraždy, už nenapravily

dojem vyčerpání z téměř tříhodinového představení. DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou nastudoval Dvojí hru, kterou autor Robert Thomas naplnil nejen mnoha peripetiemi při zločinném vydírání a ničení mladé ženy jejím lstivým manželem a dalšími proradnými pomocníky, ale také francouzskou elegancí při splétání záhad a humorem pramenícím z převlekových proměn. Udržet však rovnováhu v těchto složkách je obtížné, což se ani přes značnou hereckou zkušenost některých představitelů nepodařilo. Rozdílnost charakterů nebezpečného manžela a jeho naivního bratra je úkolem pro jednoho herce v dvojroli. To bylo zpočátku naznačeno. Dokonce lze mluvit o gejzíru komediálnosti při charakteristice ustrašeného bratra. Ale v druhé půli hry, kdy by měl stupňovat nátlak na nebohou manželku, zůstává vše u úvodní charakteristiky a více jsou rozvíjeny jen komediální nápady. Výrazný herecký vklad představitelky služky Marie pak tuto roli vyzdvihuje do postavení hlavní intrikánky, což oslabuje sílu závěrečné pointy. Ztráta temporytmu a nedostatečně připravený překvapivý obrat na konci pak zbytečně zatěžují jinak zkušeně vystavěnou inscenaci. Přehlídka v Lomnici nad Popelkou - s výjimkou dvou inscenací zmíněných v úvodu - nabídla představení, jejichž předností byly spíše jednotlivé herecké výkony, účelně řešená scénografie, vnitřní ukázněnost a souhra všech členů souboru. V dramaturgii jsme se nedočkali žádného objevu a v práci režisérů se dala vyčíst snaha o uměřenost i logickou motivaci. Zmíněnou čtveřici inscenací můžeme zařadit k solidním výsledkům amatérské produkce, které víceméně odpovídaly krajským měřítkům, avšak žádné představení svými uměleckými ambicemi tuto hranici nepřekročilo. Rudolf Felzmann DS Tyl Lomnice nad Popelkou Pavel Dostál, Richard Pogoda: Výtečníci Foto: archiv přehlídky


KOMEDIÁLNÍ ČERVENÝ KOSTELEC Celkem jedenáct představení jsme viděli mezi 17. a 20. březnem 2005 na Východočeské přehlídce činoherního a hudebního divadla, která se tradičně konala v Červeném Kostelci. Deset z nich bylo v komediální poloze. Pro přesnost je třeba říci, že jedno z těch komediálních představení nahradilo inscenaci Albeeho textu Kdo se bojí Virginie Woolfové. Ale i kdyby tato inscenace do Červeného Kostelce přijela, svědčil by stejně repertoár této přehlídky o tom, kudy se ubírá hlavní proud toho východočeského divadla, jež se uchází o nominaci, respektive doporučení na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč. (Poznámka na okraj: Už loňský Krakonošův podzim tuto tendenci silně prozrazoval; psal jsem o tom do AS. Jsem skutečně zvědav, zda potvrdí svou převahu rovněž v Poděbradech a Třebíči nebo zda se jen náhodou potkávám s přehlídkami, na nichž suverénně dominuje.) Proto se mně zdá pro potřeby tohoto článku nejprospěšnější rozčlenit tuto tendenci ke komediálnosti do dvou rovin: elitní a konvenční. Rovina konvenční se opírá o vyzkoušené, mnohokrát ověřené komediální texty a záleží na tom, jak se je povede provést na jevišti. Wildeova komedie Jak je důležité míti Filipa, s níž přijel náhradou za své představení Albeeho DS (a)Maťák Pardubice se např. nepovedla, neboť soubor se v ničem netrefil do žánru. Zkušeny domácí soubor při MKS v Červeném Kostelci si

19 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 zvolil hudební komedii Jedenáctý v řadě v úpravě Oldřicha Nového. A jako by nevěřil tomu, že by měl hrát komedii, jíž by se snad lidé mohli smát, držel se opatrně v matných polohách a nevyužil nikde naplno šancí, které by se daly komediálně rozvinout. Vlastenecký divadelní spolek Vlastík z Vrchlabí se maximálně zhlédl v napoleonském válečném námětu Hrychovy Bedny u Slavkova, hrál s patřičnou „zupáckou“ hlučností a řízností i snahou o reálnost prostředí a postav vojáctví, a tak nejenom převálcoval všechna komediální místa textu, ale především se vzdal svého přístupu k historii, kterou vždy viděl ironicky, s humorným nadhledem a jež pro něj byl hlavním zdrojem divadelního projevu. DS Jana Štěpánka si dal pro svou inscenaci poměrně náročný úkol. Pořídil si úpravu z komedie M. Frayna Za scénou a pod názvem ...není nad talíř sardinek se pokusil shrnout její základní téma o bizarním světě divadla. Nepodařilo se však jasně, plasticky a tím i sdělně strukturovat různé roviny tohoto textu, nevznikla proto konfrontace těchto rovin, z níž vyrůstá komediálnost. Inscenace Divadla A. Jiráska - Jednota divadelních ochotníků Úpice a DS Symposion z Třebechovic pod Orebem porozuměly dobře v čem je síla předloh, které si zvolily a hledaly adekvátní scénickou možnost, jak na ni dosáhnout. Úpičtí v Procházkově komedii S tvojí dcerou ne vytvořili to, co lze označit jako standardní inscenaci, která se vyznačuje ustáleností ustavující normální míru scéničnosti odpovídající textu. Text je proveden na patřičné úrovni, již si žánr situační komedie vyžaduje, a zároveň tak určuje i kritérium, jímž má být hodnocena úspěšnost jeho jevištního provedení. Režie Ladislava Tomma dala každé situaci i jejich celkovému zřetězení do děje plynulost a provedení, které směřují trvale ke komediálnosti tohoto typu. Herci k tomuto standardu přispívají

DS Jana Nepomuka Štěpánka Chrudim Podle Michaela Frayna: …není nad talíř sardinek Foto: Michal Drtina

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO tím, že hrají vyváženě reálnost postav i jistou komediální nadsázku, jsou přirozeně věcní i divadelně plastičtí. Představení nemá herecké slabiny, je tak i v tomto směru standardní; výkony Petry Nývltové jako Sandry, Alice Jany Kulhánkové a především samotného režiséra jako Luboše tuto standardnost posouvají nad její běžnou polohu. (Doporučení na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč – pozn. redakce.) V třebechovické inscenaci frašky J.N. Nestroye ...si pořádně zařádit režie Rudolfa Faltejska vytvořila přehledný, jednoduchý, až jaksi průzračný půdorys pro příběh, jež se odehrává od trapnosti k trapnosti, aby posléze dopadl pro všechny šťastně. Hlavní přednost a síla této inscenace je v ansámblovém herectví, které se na tomto základě rozvíjí nejenom s chutí do hry, ale především s vědomím, že cílem je skrze tuto průhlednost nabízet tuto trapnost jako hlavní příčinu komediálnosti. Odtud pak rostou některé komediálně syté postavy jako Aleš Hlava Miroslava Vika, Maxmilián Lampa Martina Černého či Irena Jahodová Karly Drašnarové. I když ne všechny herecké výkony se pohybují na této úrovni, ona ansámblovost doplněná písničkami je schopná stvořit příjemně lehkonohou pohodu, již nechybí divadelní kvalita. (Doporučení na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč – pozn. redakce.) DS Jiráskova divadla z Hronova zvolil literární předlohu, jež snad už nemůže být více konvenční: nezničitelnou Charleyovu tetu Jevana Brandona-Thomase. (Doporučení na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč – pozn. redakce.) Leč, scénováním se této konvenčnosti, až trivialitě, jíž se text nevyhýbá, úspěšně vzepřel. Především promyšleně, jevištně chytře využívá písniček. Zejména zpívající profesorský sbor svými vstupy porušuje tok děje, jeho fraškovitost, připomíná, že jde o divadlo, a dokonce jako by

Geisslers Hofkomedianten Kuks Henrico Rademin: Atalanta Foto: Michal Drtina

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Geisslers Hofkomedianten Kuks Henrico Rademin: Atalanta Foto: Michal Drtina


Geisslers Hofkomedianten Kuks Henrico Rademin: Atalanta Foto: Michal Drtina

aby realizoval mohutnou fresku celé té doby, občas nahlédl události textu s jistou úsměvně v níž malá Helenka prožívala své dětství. Je shovívavou ironií. Je to „nekonvenční“ posun třeba přiznat, že energie, kázeň, soustředěnost žánru ze „salónní“ frašky do hudební kometěch několika herců a hereček, kteří hrají die. Za druhé se režiséru Miroslavu Lelkovi v bleskových převlecích mnoho a mnoho růzpodařilo s vydatným přispěním herců něco, ných postav a často vystupují jako jednolitý co nebývá v inscenacích této komedie běžné. kolektiv znázorňující třeba spartakiádní cviVytvořil z postav Jacka Chesneyho, Charlese čence či lidové milicionáře, je obdivuhodná. Wykehama a lorda Francise Babberleyho žiMnoho z těch situací, jež takto předvádějí – vou, temperamentní studentskou trojici, která především těch jež jsou znázorněny pohybově vymyslí a provede ten mlýn, jenž je potom – jsou i divadelně sdělné a účinné. Na druhé nemilosrdně mele všechny. Richard Kašpar straně jsou ovšem mnohé ilustrativní, jen roza Daniel Zobal jako Jack a Charles prostě šiřují a opakují to, co už bylo řečeno malou jsou na tom stejně jako jejich kamarád, kteHelenkou. Hlavní problém je však v tom, zda rého přinutili se převléknout, a musí se snažit ten ústřední princip dětského pohledu, velmi stejně jako on překonat šlamastyku, v níž se intimní a subjektivní, unese široký společenocitli. Ivo Hanbálek v tomto kontextu může ský záběr, jenž se snaží být objektivním – byť svou převlekovou roli hrát od počátku do v zásadě parodickým – vyobrazením minulé konce s patřičným rozhořčením nad osudem doby. Kolísavá kvalita jednotlivých obrazů i jejž mu připravili a tímto postojem k celému to, že místy tyto dobové záběry příliš zatěžují dění i k sobě jako by „zvenčí“ dávat najevo celek představení a Helenčino vyprávění, donechuť a kritický vztah. Nekonvenční scénosvědčují, že ona rozlehlost – i svou časovou vání překonalo konvenčnost textu a objevilo délkou – nemá účinnost, o níž inscenace tak známou komedii v nečekané rovině, která usilovala. Ale i tak je třeba přiznat, že tento připomíná brechtovské „zcizování“. scénický princip odvážně a tvořivě usiloval o A tím se dostáváme k inscenacím, které od konvenčnosti mířily do polohy elitní napájející ze zdrojů, jež si nárokují dominantní roli při formování dnešní divadelnosti. DS Vicena z Ústí nad Orlicí sáhl po textu-monologu Ireny Douskové Hrdý Budžes. Pro žákyni Helenu Součkovou nalezl znamenitou představitelku v Heleně Lochmanové. Neobyčejně komunikativní, zcela přirozeně a věrohodně hovoří s diváky o svých problémech a příhodách dítěte. Dovede být naivní i směšná, vtipná i vážná a na několika místech, kdy se zbavuje svých iluzí (není ani Mikuláš, ani Ježíšek, ani Budžes) bez sentimentu dojímavá. Režisér Jan Štěpánský chtěl však více. Vyu- DS (a)MAŤÁK Pardubice / Oscar Wilde: Jak je důležité míti žil tento monolog-vyprávění k tomu, Filipa. Foto: Michal Drtina.


Jednota divadelních ochotníků Úpice / Antonín Procházka: S tvojí dcerou ne. Foto: Michal Drtina.

nezvyklý tvar politického komediálního divadla. Dvě inscenace vyrostly z autorského divadla. DS Jirásek-Temno z Týniště nad Orlicí vytvořil „na motivy pánů Z. Plachého a J. Šimáčka“ vlastní úpravu, již hraje pod názvem Tančící Indián. (Jde o citaci z programu, v němž režisérka inscenace ještě říká, že viděla v Hradci Králové hru Nepohodlný Indián, kterou vzala a přepracovala.) Vznikl tak westernový příběh o loupeži peněz se spoustou vražd, jejž vypráví choreograf Bris, který za tyto peníze chce uskutečnit svůj sen – inscenovat Čajkovského balet Labutí jezero. Tím vznikla příležitost provádět vedle tohoto příběhu ještě baletní scény, které ukazují kudy a jak se měl asi rozvíjet tvar této inscenace: jako parodie. Má pro to v jednotlivých situacích i replikách předpoklady. Jenže v Červeném Kostelci zůstalo jen u nich, přes rampu k divákům se nedostaly. Jako režisérka nedokázala Eva Drábková vlastní úpravu dovést

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO k divadelnímu tvaru. Čilimník je text z pera Josefa Tejkla a inscenace z dílny jím režírovaných Černých šviháků z Kostelce nad Orlicí. Začíná se výbornou scénou, v níž dva právníci pojídají s gurmánskou rozkoší husu servírovanou za rituálního tance restauratérem. Potom zjistí že se ztratil její biskup a obviní restauratéra z krádeže, donutí jej odjet do lázní a k tomu bianco podepsat papír, jímž svěří svůj podnik do jejich neomezené správy pod dobu svého lázeňského pobytu. Vypadá to, jako by si oba advokáti připravili půdu k tomu, aby se zmocnili jeho majetku. Další scéna se zdá tuto fabuli rozvádět: majitel restaurace se vrací tajně domů, schová se do velké bedny a prohlašuje, že ho páni advokáti nedoběhnou. Jenže pak se dějí události jiné. Přicházejí další právníci, vedou „pábitelské“ řeči, střílí do terče s vlasteneckými výjevy, zatímco restauratér z bedny, v níž jej uvěznili, jim střídavě spílá, střídavě prosí, aby jej pustili a střídavě vykřikuje různá slova začínající na čili-. Nakonec se ukáže, že nejde o žádné právníky a žádného restauratéra, ale o partu zedníků opravujících Městský úřad, která využila nepřítomnosti starosty a hraje jakousi hru – zřejmě opakovanou - v níž jeden je ponižovaná a pronásledovaná oběť a teprve když vykřikne čilimník, je zbaven toho postavení. Nebudu zkoumat všechny nejasnosti, jež tato fabule nabízí. Nejpodstatnější je to, že autor Tejkl se dopustil hrubého prohřešku proti jednomu z fundamentálních principů divadla, o němž píše Otakar Zich: postavy o smyslu a průběhu událostí nemusí vědět nic, ale divák musí vědět všechno. V tom je hlavní problém textu, jenž navíc nedává v celých dvou třetinách šanci k akci, k jednání, ale pouze k mluvení. Škoda, neboť scéna s husou a biskupem slibovala mnohé.

rární předlohou. Jde o „klasickou“ hauptakci vrcholného německého divadelního baroka, již napsal v Kuksu roku 1724, kde byl text také provozován, Henrico Rademin, člen italské operní společnosti, která přijela do Čech z Benátek. Text se vyznačuje manýristickým stylem, v němž se už hlásí některé prvky rokoka: afektovaností, patetičností, rétoričností. A také postavou Hanswursta, oblíbené komické postavy, jež vtiskla ráz celému německému divadlu tohoto údobí. Bohužel, tato postava založená na improvizaci, jež tvořila ordinérně drastický, až výsměšně parodický kontrast vznešenosti dění u dvora, se v inscenaci jen mihne. Příběh hauptakce je však hrán s porozuměním pro manýristický barokní styl. Kostýmy jsou umělou univerzální nadčasovou uniformou slavnostního rázu, pohyb je vysoce stylizovaný, jde od strnulosti až zase k výrazné tanečnosti a expresivitě, jež je inspirována vydatně i složkou hudební, která jde od Straussových valčíků až po rock. A neuvěřitelně souzní s barokně manýristickým základem textu i jeho scénováním, kterou se inscenace vyznačuje. Režiséru Petru Haškovi se povedla postmodernistická inscenace, jejíž nezvyklost podivuhodně (to je rovněž význam slova kuriózní) koresponduje s jistým typem soudobého cítění divadla, které nepochybně představuje elitní rovinu, byť ne v poloze komediální. Prostě: vskutku kuriózní představení. Jan Císař

Od komediálního ladění červenokostelecké přehlídky se naprosto odlišila inscenace souboru Geisslers Hofkomedianten z Kuksu – ATALANTA aneb Pronásledování z lásky aneb Krutá královna Tegeantů. (Nominace na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč – pozn. redakce.) Je to záležitost dokonale kuriózní. Její nezvyklost je dána už lite-

Černí šviháci Kostelec nad Orlicí / Josef Tejkl: Čilimník. Foto: Michal Drtina.

DS Jirásek – Temno Týniště nad Orlicí / Na motivy Z. Plachého a J. Šimáčka: Tančící Indián. Foto: Michal Drtina.


PÁTÝ ZLOM VAZ V ÚSTÍ NAD ORLICÍ Zdá se, že sudičky předpověděly otevřené krajské přehlídce činoherního a hudebního divadla Pardubického kraje (letos Ústí nad Orlicí, 17. - 20. března 2005) střídání časů dobrých a horších. Sudé jsou slabší, liché naopak. Při pohledu na letošní číslovku v názvu je jasné, v jakém tónu zpráva bude. Občanskému sdružení divadelních ochotníků Ústí nad Orlicí se přihlásilo deset souborů. Nakonec bylo uvedeno pouze devět inscenací. I to znamená o dvě více než v předcházejícím ročníku. Byli mezi nimi štamgasti jako je (a)maťák Pardubice, Spolek divadelních ochotníků Žamberk, DS Tyl Králíky i nováčci. Za všechny jmenuji DS Labyrint Brandýs nad Orlicí a DS J.K. Tyl Meziměstí. Z devíti souborů bylo pět venkovských, což je více než polovina. Opět se představil místní soubor. DS Vicena, který dal tentokrát přednost jiné krajské přehlídce, vystřídal soubor pořadatelský. Přehlídka se uskutečnila za finanční podpory Ministerstva kultury, Pardubického kraje a pořadatelského města. Nešlo však jen o posun kvantitativní. Lze hovořit o náročné dramaturgii – jedna česká premiéra hry (Paul Claudel Rukojmí),

Spolek divadelních ochotníků Žamberk / Giovanni Boccaccio, Lenka Semrádová: Příběhy z Dekameronu. Foto: Archiv přehlídky.

Jaroslav Vostrý Tři v tom, klasická fraška (G. Feydeau Brouk v hlavě), současná komedie (Ray Cooney Rodina je základ státu), nekonvenční Vagina monology Eve Enslerové, což je rovněž žhavá současnost, Vyhoďme ho z hnízda Kena Keseyho a Dalea Wassermana. K tomu mohu přidat Jana Wericha (Fimfárum a Tři sestry a jeden prsten), Gogolovu Ženitbu a Bocacciovy Příběhy z Dekameronu. Podobně jako u jiných letošních krajských přehlídek lze jako základní rys označit rozmanitost žánrovou i inscenačních přístupů. Všechny soubory svedly poctivý a čestný zápas, byť jejich síly někdy nestačily na divadelně zajímavou a emotivně přesvědčivou výpověď. Musím poznamenat, že zdaleka nepřevažovaly komedie. Hry Vyhoďme ho

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 22 DS SNOOP Opatovice uvedl dramatizaci románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z hnízda (autor dramatizace Dale Wasserman). Režisérka Věra Pečenková se na poslední chvíli musela vypořádat s nelehkým úkolem. Na dvě zkoušky se obsadila do role Velké sestry a navíc ochraptěla. Hra však stojí a padá s Velkou sestrou a jejím protihráčem McMurphym. Pokud není v první polovině vybudovaná, pak nemá naléhavost a emotivní přesvědčivost ani příběh Náčelníka Bromdena. Nemyslím si, že je problém v nesprávném přečtení. Spíše soubor zradily herecké prostředky a důslednost v budování jednotlivých situací. DS Tyl Králíky uvedl po loňských Gogolových Hráčích Brouka v hlavě Georgese Feydeaua. Slušně herecky disponovaný soubor hrál frašku jako

Občanské sdružení divadelních ochotníků Ústí nad Orlicí /Paul Claudel: Rukojmí. Foto: Archiv přehlídky.

z hnízda nebo Rukojmí přinášejí závažné etické téma a upozorňují na duchovní rozměr našeho života. Považuji to za jedno z poslání divadla, čímž samozřejmě nechci říci, že komediální žánr podceňuji. Vedle režisérských matadorů jako jsou např. českotřebovský Lubomír Hýbl a o několik generací mladší Petr Kouba z Pardubic se objevily i dvě křehké dívky s prvním opusem. Na tom lepším z obou byla patrná poučenost režisérky Bronislavy Machové, která absolvovala konzervatoř pořádanou královéhradeckým Impulsem. Zajímavostí této přehlídky je skóre v počtu hereckých cen výrazně ve prospěch mužů. Přehlídku zahájilo OSDO Ústí n. Orlicí. Claudelův Rukojmí je jejich třetím setkáním s tímto francouzským básníkem a dramatikem (Polední úděl a Zvěstování Panně Marii) a také zatím nejúspěšnějším. Základním problémem inscenace je neujasněná dramaticko-režijní koncepce včetně výtvarné složky. Výsostně symbolický autor nesnese popisnost ani černobílé figury. Herecké schopnosti dvou ze tří hlavních postav ve své první roli v životě zatím nestačily na vyjádření duchovního rozměru dramatu. Obstál Petr Žitný v roli barona Toussainta.

spíše společenskou komedii. Žánru odpovídající temporytmus režisér zkomplikoval nefunkční scénou bez obvyklých dveří. Vaginu Monology (autorka Eve Ensler) přivezl (a)maťák Pardubice. Dramatizované vyprávění (v 17 výstupech ženy různého věku vypovídají prostřednictvím svého setkání s láskou o vlastním životě) je na pomezí činoherního divadla. Malá dramatická plocha jednotlivých monologů musí být vyplněna jemnými a přesnými hereckými prostředky tak, aby vynikla naléhavost sdělení a zároveň jeho niternost. To se někdy daří (skvělá byla zejména zkušená Olga Vetešníková), jindy nikoliv. Soubor inscenaci s úspěchem uvádí pro školy. Spolek divadelních ochotníků Žamberk nastudoval v dramatizaci a režii Lenky Semrádové Příběhy z Dekameronu podle Giovanni Bocaccia určené pro exteriérové vystoupení. S pochodněmi a šermíři to funguje určitě lépe než na scéně. Patrně zde méně vadí neurčitost času a místa konání, vztahů mezi postavami a nemotivovanost jednání. Nováček DS Labyrint Brandýs nad Orlicí se pokusil o dramatizaci dvou textů Jana Wericha. Fimfárum udělala dramatizátorka a režisérka Michaela Jandeková jako epické divadlo, Tři sestry a jeden prsten jako činohru. Obě části

23 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 mají řadu problémů dramaturgických i režijních. Roztomilý byl Luboš Zemek v roli dementního knížete. Dobře nakročeno má jistě DS J.K. Tyl Meziměstí. Razantní úprava hry Jaroslava Vostrého Tři v tom spočívala v převedení do současnosti ve všech složkách včetně textu při respektování žánru commedie dell´ arte. Výrazně mladé představitele tří mileneckých párů i Capitana a jeho sluhy doplnili typově skvělý Ubaldo Antonína Václava Kohla, který jakoby z oka vypadl Sašovi Rašilovovi a Pandolfo Zdeňka Šimka. Uplácaný, afektovaná, laxní, zamilovaný, horlivý to jsou některé z charakteristik postav, z nichž vyplývá i motivace jejich jednání. Honičky, převleky, dobové vtipy, nadsázka, to vše k žánru patří. Režisérka Broňa Machová umí postavit i situace. Musí se však naučit lépe hospodařit s energií, temporytmem i programové selekci nápadů. Dobové slogany (pravda a láska apod.) i hudební složku lze označit za banální. Patrně největším překvapením přehlídky byla Jednota divadelních ochotníků Jaroslav z Luže a jejich Gogolova Ženitba. Velmi frekventovanou hru soubor dobře přečetl, viz např. přesné charaktery postav, úpravu konce, v němž v souladu s tématem škrtli obraz s Agátou, takže se střetávají v ostrém sporu Tekla a Kočkarev atd. Režisér a představitel Kočkareva Jiří Roubínek hledal typové obsazení nejen ve svém souboru a našel. Gagy, slovní i situační komika, komická nadsázka postavená na přesném detailu, drobné mimice a gestice ústí do grotesky. Jednotlivé situace mají dramatický tah. Občas (režisér přiznal, že to ví) se inscenace rozpadá do komických čísel ve smyslu výstupů (např. jinak velmi dobře aranžovaný a s chutí zazpívaný kuplet pánské části). To samozřejmě poznamenává temporytmus a jde proti žánru. Inscenace získala cenu za režii, představitelka Agáty Jana Roubínková ml. obdržela cenu za nejlepší ženský herecký výkon. JDO Jaroslav byl doporučen na národní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč. Pokud mě paměť nemýlí, dosavadní metou souboru byla účast na Krakonošově divadelním podzimu. Snad to Aleš Němeček někde nahoře vidí. Nejlepší inscenací právem nominovanou (odnesla si rovněž cenu za režii a nej-

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO lepší mužský herecký výkon – Jiří Jireš jako dr. Mortimore) byla inscenace komedie Raye Cooneyho Rodina je základ státu v podání souboru Hýbl Česká Třebová. Ve všech složkách fungující situační komedie staví na přesném herectví a dobrých situacích využívajících jako zdrojů komiky především nonverbální jednání, souběžnost dějů, kontrast typu postavy a jednání a také slovní komiku. Zkušený režisér Lubomír Hýbl skloubil právě zkušenost s mladistvým elánem. Snad jedinou skvrnkou je malá odvaha ke škrtům. To ale neznamená, že neškrtli nic. Loňská inscenace téže hry přerovského Dostavníku však šla v tomto směru

dál. Třebová má výrazně lepšího Mortimora, který ani na vteřinu neztrácí koncentraci, je přesný ve výrazu a v akcentech. Právě on nejvíc těží z onoho už zmiňovaného kontrastu mezi uhlazeným gentlemanem připravujícím se na nadační přednášku a vlastně docela toužícím po šlechtickém titulu a jednáním, které jej více a více zaplétá do neuvěřitelných situací. Je dobře, že soubor definitivně vyšel z ulity, do níž se především v první polovině devadesátých let uzavřel. Inscenace Rodina je základ státu bude už jejich druhou účastí na národní přehlídce. Lenka Lázňovská

TŘEŠŤSKÉ DIVADELNÍ JARO 2005 Čekalo se jaro, ale přišel sněhový blizard. Místo na svěží křupavou trávu, hleděla právě narozená kuřátka a kůzlátka zděšeně na bílé neřádstvo, které záblo. Neméně zděšeně hleděli i divadelníci, klouzající se skrze Vysočinu po sněhových námrazcích skvěle neuklizených dopravních tepen. Přesto, jak už je v Třešti zvykem, byla všechna představení hojně navštěvována občany města. Každý rok se nad tím pozastavuji, ale je to tak. Genius loci Kulturního střediska a města, k čemuž je nutno zvláště započítat místní soubor Karla Čapka i postoj radnice, se opět projevil v té nejlepší záři reflektorů zájmu o divadlo, a to bez ohledu na počasí. Sedadla prodaná na celou kalendářní sezónu, kde již šestý rok sedávají stejní, dnes už

DS SNOOP Opatovice / Ken Kesey, Dale Wasserman: Vyhoďme ho z hnízda. Foto: Archiv přehlídky.

lektorům známí diváci, byla vždy zaplněna, a podobně tomu bylo i s lístky na volnou kasu. Prostě, třešťský zázrak. Než se dostanu k tomu, jaké inscenace vstupovaly den za dnem do mlýna dnes jedné z největších mezidruhových přehlídek v Čechách (většinou se hrály dvě denně), ještě zprávu o lektorském sboru. Zasedal v sestavě Marie Kotisová, Josef Brůček, Vladimír Zajíc: sídlil v iglú a k přesunům měl spřežení sedmi špiců. Na chodu přehlídky se podílelo též 25 Poskoků, členů třešťského souboru. DS Karla Čapka Třešť - Vladimír Čort: Pohádka o líných strašidlech. O jakou mutantní pohádku-nepohádku kráčí, netřeba rozebírat; na všelijakých přehlídkách vystrašila už celou kumpanii porotců a ještě

DS Hýbl Česká Třebová / Ray Cooney: Rodina je základ státu. Foto: Archiv přehlídky.



vystraší, neboť stále převažují ního výkladu, který by myšlenku trendy prohrabávat zaprášené scénicky podtrhl. Jiný režisér by souborové knihovny, a ne hletak laskavý nebyl, a ani by být dat a číst nové texty. Třeba i neměl. Závěrem ale musím dodat ty, které jsou vydávány v AS. dvě poznámky: Doba kamenná Ale už stručně k viděnému. patřila k divadelnímu zážitku a Režie zorganizovala pohyb tvar inscenace benešovských je interpretů v prostoru, který stabilní a propracován. To parazaplnila realisticko báchodoxně potvrdil i fakt, že vysoká rečnou výpravou. Samotné horečka Lovcové i rychlý záskok výrazové prostředky sahaly za Mladou, jej ani v nejmenším spíše do šuplíku popisné nenarušily. Naopak, kdo nevěděl, exprese, i když bylo zřejmé, nemohl změny odečíst. že se tak děje z bezradnosti DS Divná Bára Praha a neurčitosti zacílení postav. - Otto Liška: Čert a Káča. DivTo se prokázalo v několika nou Báru má každý rád. Opravdu. málo okamžicích, kdy mlaSoubor je uskupení velmi příjemdé herečky věděly oč jde, a ných lidí, a když jsou na jevišti, náhle se zjevily v přirozeně tak i osobností, což jeden každý realistické stylizaci, se kterou, dokazuje tím, jak dramatickou a v níž, naplňovaly jednáním osobu ztvárňuje, jak ji modeluje záměry svých postav. tělem a obdařuje záměry a jak DS Domino z DDM jedná vespolně s druhými. JenPelhřimov - Alex Koenigsže na Divnou Báru přišly divné DS Domu kultury Kroměříž / Matěj Pulkrábek: Ženy v éteru. Foto: Archiv mark: Tajemný doktor Ox. časy. Jejich herecké dispozice se přehlídky. Inscenace neměla zřetelné resice nezměnily, avšak stojí samy žijní zacílení, ale povýtce zvenku naplňova- ale také je záměrně a cíleně používal k vý- o sobě, a jen v malých okamžicích, když text la scénické poznámky předepsané autorem. kladu, oč jde a proč o to jde. Tím je řečeno, a režie zaspí, mohou se naplno zablesknout Princip vyprávění, realizovaný jako natáčení že dokáže sdělovat skutečnou podstatu téma- na jevišti: existují, ale nelze je vztáhnout filmu přes jednotlivé sekvence, se vyčer- tu, která je pod vyjevovaným dějem ukryta. k tomu, o čem hrají, v tomto případě k „popával ve snaze zachytit, opsat jednotlivé Umí to slovním i fyzickým jednáním, hádce“ Čert a Káča. Tím míním ani k textu, pidisituace zvenku. Dělo se tak dodáváním mizanscénou i prostředky scénografickými. ani k výkladu, ani k žánru, ba ani k triviální popisných reálných prvků, které měly dění Přesto příběh několika dnů v osadě na břehu organizaci dění na scéně. Snad to mělo být zvěrohodnit. Tím se hnací motor příběhu - řeky postrádal napětí, a to nejen pro poněkud pohádkové vyprávění s důrazem na převahu motivace jednotlivých postav proč to či ono rozostřené pointy. V hledišti sice každý bez písniček. Říkám snad, protože text v interkonají, nebo naopak proč setrvávají v nevě- pochyb věděl oč jde, zajímalo ho, jak co akci s jevištním děním neumožňuje nalézt domosti či nečinnosti - oslabil. K vnitřnímu dopadne, ale identifikace s hrdiny a prožití jednotící úhel pohledu, ba ani možnost, že světu poukazovala obraznost některých vizu- příběhu se povýtce odehrávalo v rovině jde o princip ber kde ber. Jediné obstojné álních metafor, ale zdá se, že nejspíše nebyly intelektu, a skoro vůbec ne v rovině emo- přirovnání pasující k této inscenaci naleznebudovány záměrně, neboť stály osamoceně. cí. Emoční a fyzická identifikace se konala te v písničce Cadillack páně Vyčítala. Divná Škoda, neboť co se souboru Domino týče, pouze v situacích kolem námluv milenců, Bára je fajn, a tak nemá smyslu dál pitvat jako celek dával velmi zřetelnými herecký- které naopak šly, samozřejmě v nadhledu, krok stranou. BDS Lužnice Bechyně - Antonín mi schopnosti a dovednostmi najevo, že by na samu dřeň znakového pojmenování vztasamotný příběh i pohrávání si s příběhem hů v paleolitu. Podstatné je, že tyto projevy Přidal: Pěnkava s loutnou. Odvolávám se lásky nebyly samoúčelné, ale podílely se na článek PERLENÍ 05 v AS 1/2005, kde je mohl snadno a úspěšně zvládnout. DS Svatopluk Benešov - Pavel na dramatickém řešení zápletky. Všechny představení šířeji popsáno, a zde se pouze Němec: Doba kamenná. Lehkonohý a zmíněné klady i zápory je nutno připsat na podíváme na to, co se po uplynutí několika úsměvný text herce, režiséra a především vrub režii, která je příliš laskavá a má tvůrčí týdnů s inscenací stalo. Zásadně k lepšímu autora Pavla Němce, se přes výraznou nad- spár zatažen do měkkého lůžka. Přitom před se proměnil výklad a jevištní zpracovaní sázku a žánr komedie zabývá politickými sebou nemá žádné drastické zásahy do stáva- Osudu-Smrti, neboť její představitelka zcela aspekty bytí: těmi zjevnými, i těmi skrytými jícího tvaru, ale pouze nutnost jasně vyostřit eliminovala agresi a pozvolna ulamuje hroty pod hladinou informačního šumu. Hodno- vztahy a zacílit jednání v rovině nonverbál- i verbální expresi. A pokud zůstane tajemná ty scénáře jsou nesporné, takže si zajisté ní, přičemž platí, že v rovině verbální ona a neodhalí tvář, tak neznámo obav, ukryté zaslouží, aby byl zařazen do knihovničky ostrost a jasnost záměrů obsažena je. Možná v jednom každém z nás, se má čím zabývat. AS. Určitě po něm sáhne nejedno amatérské je tomu tak, že autor textu je i jeho režisé- I obě poutnice na sebe nyní niterněji reagují, divadlo. Jak pro samotný příběh několika ro- rem, a protože ví, co napsal, nejspíše podlehl a když se jim zadaří významově vytvarovat din pravěkých lovců, náčelníka vynálezce a dojmu, že vše je jasné a není třeba vizuál- - tj. sdělit - repliky, sál ani nedýchá. Přesto i nadále platí, že text pana dvou prohnaných podvodníků Přidala je poezií v próze, tudíž šamanů, tak i pro atraktivní jsou v něm zakódovány jiné inprostředí - časoprostor lovců terpretační zákonitosti než pro mamutů -, ve kterém se odedialog prozaický. Je totiž z gruntu hrává. Benešovský soubor je výrazně obrazný, neboť metazkušený. Pro postavy a žánr forická hodnota jednoho pojmu nejen dokázal najít odpovízprostředkuje dlouhý popis. Zjeddající vyjadřovací prostředky,

25 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 nodušeně řečeno, jedna krátká sloka poezie v sobě obsáhne dvacet dlouhých vět prózy. A právě zde je pro obě dámy ještě korec pole neobdělaného, ale vzhledem k vývoji inscenace lze předpokládat úrodu. DS Bezchibi Brtnice – Ludwig Holberg: Jeppe z vršku. Brtničtí zvolili text z onoho druhu smíchové kultury proudící od antiky až po naše časy a vyznačující se tím, čemu dnes říkáme černý humor. Pro životaběh Jeppeho, plný divokých a pro něho nepochopitelných zvratů, končící falešným oběšením, našli odpovídající výpravu a kostýmy. Základním rysem scénografie je střídmost, která přesně určuje prostředí a základní znaky společenského zařazení osob, a tudíž poskytuje dostatek volného prostoru pro hereckou akci. To jest: pro jednání směřující nejen ke sdělení příběhu, ale přes vztahy a cíle ke ztvárnění výkladu tvůrců inscenace. Dále je nutné předeslat, že režisér Michal Lurie urazil s brtnickými hodný kus cesty, neboť každý člen má v současnosti osvojenu schopnost jednat slovem. A schopnost

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO jak příkladně prokázal v závěrečné scéně se šlechtickými trapiči. Takto vyložená a ztvárněná dramatická osoba Jeppeho má potom tendenci zavést do zdánlivě snadné taškařice překážky, neboť ti, kdož ji trápí, mohou znejistět, zda se jim záměry daří. Spíše by bylo vhodné napsat má a měla by zavést překážky, neboť ke škodě věci se tak nedělo. Stejně tak trojice urozených studentů, strůjců drsných žertů, baron, Frederik a Kristýna se kanadskými vtipy příliš nebaví, pouze je realizuje s minimem námahy. Tyto výtky, k nimž patří i monotónní poklidné tempo řeči a nevzrušivý tělesný rytmus činů, padají na vrub režie. Též výtečný nápad místo Kristiána oživit trojlístek ženou, zůstal jen v prvním plánu. Že by si pánové před ní protahovali tetřeví letky a kroužili kolem, pokaždé jinak a jiným způsobem, podle toho, jaký žert s Jeppem právě realizují, zůstalo jen zbožným přáním. Přes jisté nedotaženosti však lze konstatovat, že myšlenka, jak by bylo možné Jeppeho protáhnout do současna, je v inscenaci znatelně vetkána.

DS Domu kultury Kroměříž Matěj Pulkrábek: Ženy v éteru Foto: Archiv přehlídky

sdělit skutečný obsah dialogu, sdělit podtext replik, umět slovy ovlivnit jiné postavy není na jevišti zas tak častým jevem, i když v běžném životě to skoro každý umí. Tím se zvedla úroveň souboru o několik čísel. A nyní k Jeppemu jako takovému. Radek Jiříček nalezl pro verbální tvarování postavy nečekaný rozměr sahající od jisté flegmatičnosti až po poker face a pro zkoumání toho, co se to s ním děje, dětsky upřímný údiv. Verbální projev doplňuje podobně provedeným projevem tělesným, který by možná, v jistých emotivně vyhrocených situacích, bylo vhodné uvolnit, a hned nato uvolnění krotit,

DS NaKopTyátr Jihlava - AntonínProcházka: Fatální bratři. Ať už jste či nejste příznivci humoru páně Procházky nutno říci, že režisér Petr Žák vedl jihlavské důsledně v žánru frašky: neubíral plyn, ale ani nepřidával ornamenty. Jelikož na role bratrů vybral dva skvělé hráče J. Pípu a M. Řezníčka, herce zvedající realitu existence postav a logiku příběhu o tu správnou stopu nadsázky nad prkna jeviště, bylo výsledkem oprávněně aplaudující hlediště. Tímto konstatováním by bylo možné skončit, ale přece jen bude vhodné poukázat na pár drobností, které v uceleném tvaru působí neústrojně.

Uváděny jsou v sestupné hierarchii. Prvním je přeexponovaná postava Ivety jako anarchistky. Její razance je až neestetická, takže diváci se zachraňují uvolňujícím uchechtnutím, ale především neplní řídící úkol postavy, a to ukázat, co je jeden z bratrů zač: smolař, který má pech. Další se týká druhé poloviny inscenace, a to dialogů hrdiny s dámami. Příběh už začíná finišovat, karty jsou rozdané, víme oč jde, ale místo doťukávání hřebíčků, jako potvrzení jistých faktů pro hrdinu i pro diváky, jsou zde natahované, rádobyvtipné rozpravy, nijak herecky nepovýšené - ono to určitě ani povýšit nelze, leda proškrtat. Dramatická osoba Denisy byla herecky zpracovaná, ale otázkou zůstává výklad postavy jako takový. Posledním je úplná drobnost, a to, erotická scéna otevírající hru. Ta by chtěla jemně ustálit, abychom se z ní, a následně ze slepé uličky, kam nás zavádí, mohli těšit, a nebát se, zda účastníci nespadnou z pohovky. Nezávislá scéna DK Kroměříž - Václav Henzl, Jiří Kozák: Z pohádky do pohádky. Zapomeňte na dramatickou hru, zapomeňte na divadlo. Skoro vše, nač by bylo možné v této inscenaci poukázat, v sobě nese omyl. Výběrem textu počínaje, jeho výkladem a realizací konče: od neujasněných postav a jejich funkce v dění, přes píseň Holky z naší školky, až po zvláštního draka prasokohouta. Prostě se to stalo a nemá žádný smysl vypočítávat negativa. DS Rotunda Znojmo - Didier Kaminka: Jen žádnou paniku. Příběh o tom jak vyloupit banku, aniž by někdo přišel k úhoně, a jak získanými penězi potěšit nejen sebe, ale i ty, kdož jsou nám sympatičtí, rozjíždějí znojemští v dobře zvoleném duchu nadsázky. Dokonce lze říci, že jejich inscenace má atmosféru (nejspíše přes hereckou stylizaci) lehkých francouzských filmových komedií. Roland Walter a Marek Machal přesvědčivě a především velmi uvěřitelně, traktují své lupiče smolaře s pomalejším uvažováním, ale s dobrým srdcem, a tak jejich způsob řešení problémů ve vypjatých situacích sklízí potlesk. O ostatních postavách nelze říci, že by nedostačovaly ústřední dvojici, ale... Ale se vztahuje

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK k režii, která, zdá se, po přestávce povolila a příliš uvěřila autorovi, přesněji jeho textu. Tím je dáno, že se bavíme příběhem lupičů a rukojmími v bankovní hale, ale už ne tolik postavami jako takovými, natož jejich záměry a vztahy. Ty by v nastalé vypjaté situaci měly nejen vznikat, ale mít i svůj logický oblouk od ohrožení přes udiv až po radostný jásot, neboť - bingo - vyhráli všichni. Jako diváci jsme tedy ochuzeni o prožitek, neboť se nemáme s kým a proč identifikovat. Místo vřícího kotle emocí, samozřejmě v komediálním žánru, sledujeme pouze jednotlivce reagující povýtce fragmentárně. A z těchto střípků se, samozřejmě, už celkový význam a smysl příběhu loupeže nesloží. V první polovině představení víme, zažíváme a rozumíme, v druhé už jenom sledujeme, jak to skončí. Problémem je taktéž mučení diváků francouzskou harmonikou nad střechami Paříže, a to jak před začátkem představení, tak po přestávce.

drobné, ale později jako lavina padající lovestory, díky které je, jak se na správný muzikál sluší, nakonec vše vyřešeno. Scéna je účelná, jednoduchá, poskytující dostatek prostoru pro výstupy jednotlivců i velká čísla. Je doplněná obrazovkou v podobě verandového okna, která úžasně funguje, když propojuje vnější svět s provozem stanice: příjezd byrokrata z rozhlasové správy na harleyi, který skrze oba prostory prostoupí pomocí filmu a živé akce, patří k nejlepším momentům. Není marné, když se díky ní dozvídáme, zda je den či noc (se správnou dávkou žánrového cukrkandlu), včetně textu písně pro publikum a závěrečných titulků typu amerického velkofilmu. Jenže, jak dál s obrazovkou zacházet? Zatímní promítání klipů k jednotlivým písním je kontraproduktivní, neboť ty v sobě nenesou vnitřní souvislost a sounáležitost s žánrem. Především ale - a to je gruntovní - vypadá to, jako když se klipy snaží nahradit choreografii

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 26 nakonec princezna zamiluje, zůstávají pouze ve verbální rovině, a to ještě povýtce dosti zamžené. Též připsaná postava migrujícího pohádkáře, který se snaží zachránit kouzelný svět mizející v mihotání tývý obrazovek, je nedotažena. Původně prý měla větší rozsah, ale zůstaly jen fragmenty. DS Zmatkaři Dobronín - Alois Jirásek: Ze starých pověstí... Na motivy známé knihy pro dobronínské napsal a zrežíroval Petr Žák. Představení se ubírá vpodstatě stejným inscenačním principem jako předchozí jevištní adaptace Němcové Babičky. Oproti ní však má oslabený nadhled a scénickou poezii a také neujasněný, nevyřešený patos, který se několikrát traktuje ve zcela ultravážné, až neunesitelné rovině. Takovéto okamžiky napodobení a zdůraznění reality dědictví předků, mají navíc tendenci sklouzávat do vizí národopisných spolků 19. století či Nejedlého linkování historie. Přesto, že se na nás čas-

DK Český Krumlov A.P. Čechov: Racek Foto: Archiv přehlídky

DK Český Krumlov A.P. Čechov: Racek Foto: Archiv přehlídky

DS DK Kroměříž - Matěj Pulkrábek: Ženy v éteru. Autorský muzikál se vším všudy. Nejen tedy scénář, patřící do středního zábavního proudu tohoto žánru, ale i autorské texty písní a hudba. Takže na jevišti samozřejmě živá kapela nadupaná až po hambalky moravskou múzičností a šlapající lépe než švýcarský chronometr. Její drive a zpěvní projev interpretů naplno rezonuje s mužským i ženským publikem. Kdo od téhož souboru viděl Jeptišky ví, o čem je řeč. A teď, do jakého světa nás kroměřížští pozvali: jednoduchý příběh, jak vystřižený z Broadwaye, vypráví osudy šesti žen, z nichž dvě jsou úspěšně odoperovaná siamská dvojčata, kdesi na farmě v amerických širých pláních. Jenže nejde o ledasjakou farmu, ale farmu s tradicí květinové éry, jejíž součástí je rozhlasová stanice. Vzhledem k tomu, že číst technické návody či snad dodržovat pravidla radiového provozu nepatří k důležitým aspektům ženského světa, je na tutovou zápletku zaděláno. K této základní materii je přisypána ingredience nejprve

jako takovou, její význam a smysl a především hodnotu sdělovací. Neboť tato složka muzikálu je, až na tři výjimky, značně cudná a upozaděná (sic!). A to je také jediná, i když důležitá výtka směrem k jinak strhující inscenaci, silně nakažlivé životní energií. Vzhledem ke kroměřížským je však nasnadě, že si s choreografii, obrazovkou i dopilováním vztahů uvnitř ženského souručenství zajisté vbrzku poradí. DS Vojan Libice nad Cidlinou - Pasáček Vepřů. Z textu Andersena, Žilinské, Foglové a Štibicha sestavil Jiří Hlávka, který pohádku též režíroval. Vzniklý scénář je sice spíše příběhem Pyšné princezny, než Pasáčka vepřů, ale to by snad ani nebylo na škodu, i když se v mnoha pasážích (nelze říci v situacích) jen mluví a mluví, a o možnosti zažít to, o čem je řeč, není ani vidu. Pár rozmachů oboustranné dramaturgické sekery a režijního skalpelu, by to však dokázalo napravit. Jiná je, že situace nejsou vyloženy, a tak důvody, proč se kníže mění v pasáčka a proč se do něho

těji valí slova, slova a slova než divadelnost jako taková, má inscenace řadu zajímavě obrazných okamžiků (např. Bivoj, Šárka), a tudíž velkou šanci překonat naučné ozvěny, které by nejspíše zafungovaly co vzdělávací program pro školy. Pověstem by prospělo ještě si přesněji pohrát s výstupy vypravěčů Šťáhlava a Chrudoše a ujasnění smyslu některých vážných situací. Dále je nutné vzít v úvahu i řadu zatím neukotvených, zdánlivě samostatných vtipů, které však lze snadno propojit ze situacemi, z nichž jsou vytrženy. Tím se pokouším říci, že se v budoucnu snadno můžeme nadít příjemného zážitku nad vážným i nevážným pohledem na české dějiny a povahou Čechů. DS Ampulka Třebíč – Daniil Charms: ...a málem bych zapomněl. Uskupení mladých lidí si vybralo amatérskými divadelníky oblíbeného ruského autora. Deset povídek provázalo, přesněji řečeno, pokusilo se provázat posledními hodinami Charmse na svobodě, než ho zatkla tajná policie. Problémy inscenace jsou dvě. Za

27 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 prvé, o osudu autora, o staDK Český Krumlov vu jeho duše a myšlení, se A.P. Čechov: Racek nic nedozvíme. Za druhé, Foto: Archiv přehlídky realizace povídek se valnou měrou v komunikaci s divákem více přiklání k ilustraci a popisu, než k obraznému dialogu. Postoj interpretů k tématu, důvod proč si Charmse zvolili a co přes něho chtěli sdělit o sobě a světě kolem, lze pouze občas odhadnout, když na jevišti osamoceně zazáří metafora. Soubor svoji potenci prokazuje v inscenaci schopnostmi ve verbální sféře, takže nejspíše to, co třebíčské na povídkách vzrušovalo a čím při zkoušení prošli, nedokázali na jevišti zprostředkovat jako proces, do něhož by nás vtáhli. V názvu mají Amatérsko přechodně umělecký kabaret, což silně připomíná Haškovu Stranu mírného pokroku v mezích zákona, takže je nasnadě otázka, proč se nevydali cestou kabaretu, který by konvenoval autorovi a jim nejspíše uvolnil ruce k rozpoutání nadhledu. Divadelní klub Českokrumlov- postel. Silně obrazný je i závěr završený ská scéna - A.P. Čechov: Racek. V úpravě rozhovorem s Ninou, při kterém se postel a režii René Vápeníka se krumlovským mění v barikádu, a dialog dvou lidí ztraceRacek mimořádně povedl. U této inscenace ných v prostoru samoty vnější i vnitřní je jsem však nucen být přes všechnu objektivi- uchvacující. Stejnou sílu má i člověčí patos tu osobní, neboť jinak mi nelze. Musím vy- a současně smích nad sebou samým, když si znat, že jsem poprvé na jevišti zažil Medvě- hrdina uspořádá pomník, zažehne ze svého děnka, který nebyl ufňukaný učitelský trotl, díla oběť zápalnou a pak teprve natáhne ale chlap, který ví co chce, a když to nevy- kohoutek coltu pod pruhovanou duchnou jde, tak to jako chlap dokáže unést - paráda! - to prostě mrazí. Možná přeháním, ale Zažil jsem Trepleva, který nebyl ani fracek, někde tady, jako by se inscenace dotýkala ani slaboch, ani zneuznaný avantgardista, mýtu, k čemuž náleží i radostný step dokkterého svět nechápe, a on se kvůli tomu, a tora Dorna, taneček nad tím, že žije a že ho též úspěšné mamince, zastřelí. Ach ne, ten- (nejspíše) smrt Trepleva vyvázala z nedefihle Treplev je jiný. Pomalu roste, pomalu novaných, avšak zřejmých závazků. Takhle se dostává k sobě, k poznání svého vztahu bych mohl pokračovat i o dalších situacích k Nině, k zjištění svých představ o sobě a a postavách, ať pro způsob hereckého ztvárskutečné realitě bytí, které dosáhl, a sotvaže nění, nebo pro skoro uskutečněnou režijní se tak stane, sotvaže se osvobodí, zjistí, že koncepci vaudevillu, jak si doktor A.P.Č. takový rozpor, mezi představou o sobě ve vždycky přál. Á propos vaudeville! Písní se světě a skutečností světa, neunese. Bytostně zde sice nedočkáme, což nevadí, ale něktenesouhlasím s jeho činem, ale díky Romanu ré, ne zcela dotažené momenty ano. VzhleMaříkovi racionálně i emotivně jeho činu dem k tomu, že v Třešti byla premiéra, že rozumím a chápu ho. Poprvé v životě (jak se zde krumlovští poprvé potkali s divápři četbě textu, tak při mnoha zhlédnutých kem (sic!), jsou to poznámky sice nutné, inscenací) Treplevovi odpouštím a nepohrdám jím za to, že zmáčkl spoušť. Jeho vymaňovaní se z osudu ne nepodobného jaký má strýček Sorin, vymaňování se z lůna matky Iriny, je skvěle metaforicky realizované přes

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO ale nejspíše časově limitované, neboť zajisté dojde k vyčištění. Kromě toho platí, že temporytmus některých situací se díky reakcím diváků nutně změní. Neboť bylo zřejmé, že pan publikum reaguje i tam, kde to nebylo očekáváno. Nuže, první scéna, od stavění jeviště až po krach nových forem, jiskří a opalizuje a baví a tryská konotacemi zážitků a jasným sdělením. Další situace už tak jiskřivé nejsou, neboť s výrazovými prostředky žánru (režijními i hereckými) se poněkud škudlilo. Pravda, někde jsou zřejmé, ale ještě se naplno neproklubaly ze skořápky. Někde schází, a jinde zase tryskají, ale není seřízen tlak významu a smyslu jednání. Nutně se ale musí vyřešit zvukový plán simultánní situace, ve které Irina hraje s ostatními loto a Treplev vede dialog s Ninou. Jinak nevyjde konečné řešení, nad kterým, co završení, pak saxofonem duje Máša svůj nenaplněný vztah. Pokud toto režie nevyřeší, bude situace a vyznění Racka sice formálně přesné, ale emocionálně nezasáhne. Poslední zastavení je nad tím, o čem, kromě osudu Trepleva, také Racek je. Zdá se, že o síle žen a slabosti mužů. Možná, že se tento, už delší dobu projevující sociologický jev, pozvolna začíná promítat, třeba ne zcela ještě vědomě, do obrazné komunikace. Možná je to náhoda, ale podobné téma se objevilo v Donu Juanovi prachatických. Co dodat závěrem. Za prvé patří poděkování všem pořadatelům za laskavý a osobní přístup k dvoutýdennímu maratónu. Za druhé, že když se v konci festivalu přihnal teplý vítr z hor, závěje zmizely, a trať do Jihlavy byla pod vodou. Nejdůležitější však je, jak si na krajské přehlídce Vysočiny, čtyřiačtyřicátém Třešťském divadelním jaru 2005, amatérská divadla vedla. O postup do národních přehlídek soutěžilo celkem čtrnáct divadelních souborů z regionu, ale i z dalších krajů. Na Náchodskou prima sezónu byly doporučeny dvě inscenace, na Krakonošův divadelní podzim taktéž dvě a na Poděbrady-Třebíč doporučeny tři a jedna nominována. Letošní ročník byl zajímavý i tím, že se objevilo několik dramatizací a zásadních úprav, a především dva ryze autorské texty. Jejich hodnota dovnitř souborů, pro které vznikla, je nesporná, stejně jako jejich možné využití i dalšími amatérskými divadly. Proto Doba kamenná a Ženy v éteru přinesly svým autorům zasloužené ocenění. Vladimír Zajíc


KOJETÍNSKÁ TŘINÁCTKA

Na prahu jara, 15.-20. března 2005, stal se hanácký Kojetín již po třinácté ochotnickým magnetem. Zdejší Městské kulturní středisko ve spolupráci s hostitelskou obcí, jejíž představitelé v čele se starostou ing. Mojmírem Hauptem věnovali celé akci průběžnou i aktivní pozornost, uspořádalo Přehlídku amatérských divadelních souborů. Podobně jako v minulých letech byl o ni mezi okolními i vzdálenějšími ochotníky mimořádný zájem, který se při šestidenním trvání s hracími termíny dopoledne, odpoledne i večer víceméně podařilo uspokojit. V Kojetíně jsme letos viděli celkem 15 představení od 14 souborů, čímž se přehlídka znovu vhodně neomezila jen na region centrální Moravy. Její první polovina a poté závěr se sedmi vystoupeními patřily hostům (DS DK Kroměříž, Duha Polná, Divadlo nahodilých ochotníků Vizovice, Genus Brno, přerovský Dostavník, Moje divadlo Prostějov, Prádelna Rosice). Asi polovina souborů přivezla čerstvé premiéry, ostatní přijeli s inscenacemi již reprízováním usazenějšími. Opět jsme zaznamenali dostatečnou tematickou i žánrovou pestrost: obecenstvem vyhledávaný rekreativní repertoár vyvážily předlohy myšlenkově závažné, takže si osobní vkus každého diváka mohl přijít na své. Zásluhou dobré organizace a propagace se dařilo udržet solidní návštěvnost a rozlehlý sál právě zrenovované sokolovny byl několikrát zcela zaplněn. Čtyřčlenná porota každé ze soutěžních vystoupení v přátelsky vstřícné, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila osm individuálních, především hereckých, ale také dramaturgic-

kých, režijních a choreografických ocenění. V porovnání s dřívějšími ročníky však jejich počet zřetelně poklesl. Odrazila se tak letošní kvalitativní rozkolísanost kojetínské přehlídky, která vedle dvou až tří výraznějších scénických počinů dosáhla spíše průměrné, ba tu a tam i slabší úrovně. Po několikaleté pauze se představila hostitelská Hanácká scéna MěKS Kojetín, soustřeďující se hlavně na veseloherní tituly. Zahájila festival kdysi velmi oblíbenou, leč za šest desetiletí přece jen poněkud vyšumělou konverzačkou Angličana Noela Cowarda Rozmarný duch. Režie Karla Nováčka se po dílčích škrtech spokojila s dosti statickou reprodukcí trojúhelníkového spiritistického příběhu, kam větší vzruch vnesly až espritová kreace Marie Němečkové jako média Madame Arcati a závěrečná destrukce interiéru. Flok Samotišky, loňský nositel ceny publika za muzikálové retro Výtečníci, volil z obdobné žánrové oblasti hru Závěť mladého autora Václava Romana, i po radikálnější úpravě (včetně připsání tří postav) režisérky a scénografky Lucie Žahourové bohužel textově daleko méně kvalitní. Motivicky za vlasy přitažené intriky v sitcomové rodině Valmontů (!) nenabízely více nežli podivný slepenec se samomluvami a dokonce neumělými verši, který se neubránil diváckému pocitu zmatenosti až trapnosti. Na nedotaženost předlohy, nadto umocněnou naprostou absencí dramaturgického korektivu i skutečností, že autor Luděk Talián si svůj opus sám režíroval a také v něm hrál, doplatilo rovněž Divadlo Skřítek Havířov s nonstop vleklou „mystifikační komedií se zpěvy“ 3,4,5 mušketýři. Dobře

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 28 míněné úsilí o jakýsi dehonestující apokryf, „opravující“ populární dumasovskou látku s využitím časové smyčky pohledem našeho současníka, torpedovala rovněž kombinace herecké bezradnosti a podbízivého pitvoření. Za vynalézavou dramaturgii z okruhu science fiction byl naopak právem odměněn režisér Tomáš Hradil, který pro soubor Kulturního střediska Velká Bystřice ambiciózně připravil povídku přítomného spisovatele Ivana Kmínka Buďmež zemi lehcí, spíše v rozhlasovém nežli jevištně vděčném tvaru nadhazující filozofické a etické otázky individuální

OS Malá scéna Zlín / Valentin Krasnogorov: Pelikáni v pustině. Foto z inscenace na této straně: Archiv přehlídky.

svobody, bezohledné manipulace a svědomí. Ještě náročnější úkol si pak vytkl Divadelní spolek (a)Maťák Pardubice, když v nejdelším soutěžním vystoupení v režii Ivany Novákové s bezesporu zkušenými, ale postupně paměť i síly ztrácejícími interprety podstoupil poctivý, leč nerovný zápas s drastickou vivisekcí partnerských vztahů na dramatu Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové (diplom Karolině Martišlerové v roli Bohunky). Jako jediné sáhlo po světové klasice Divadlo Nad kinem Horní Moštěnice. V kontrastní dilogii aktovek Antona Pavloviče Čechova Výročí a Medvěd poučená rusistka Jarmila Švrdlíková respektovala zejména v kostýmní složce dobové reálie. Bez necitlivých aktualizací dala prostor mnohotvárným interpretačním dispozicím ostřílených kolegů, což se plně zúročilo v psychologicky plastic-

29 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 kých realistických kreacích oceněné statkářské dvojice Slavomíra Odložila (Smirnov) a Aleny Hošťálkové (Popovová). K ruským titulům se obrátila rovněž Malá scéna Zlín – renomovaný kolektiv s programovou orientací na závažný repertoár existenciálního ladění, ztvárňovaný v osobité stylizaci, který byl již opakovaně doporučen do národního soutěžního kola. Režijně debutující odměněný člen tamního Městského divadla Jan Leflík vybral Scherhauferův „provázkovský“ překlad trojice aktovek v Izraeli žijícího Valentina Krasnogorova s názvem Pelikáni v pustině. Na jeho krátkých sekvencích s lakonickým eliptickým dialogem a častou jevištní simultaneitou demonstroval mimoběžné osudy nešťastných obyčejných lidí, marně hledajících naplnění životních snů nebo alespoň chvilkové pochopení okolí. Aktuální téma ne-komunikace a vzájemné odcizenosti nebylo vyjádřeno jen naturalistickým popisem nebo vyhrocenou expresí, nýbrž i metaforickým ozvláštněním. Z „kubistické“ mozaiky dílčích situací skládal se pak až v divákově vědomí obraz celku, který s jistým moralistickým akcentem ukázal dnešní i nadčasové problémy disharmonického soužití. Pověsti očekávaného favorita nezůstalo nic dlužno ani právě pětatřicetileté Divadlo Dostavník Přerov. Proslulý muzikál Ernsta Brylla a Katarzyny Gärtnerové Malované na skle podrobila hostující olomoucká režisérka a oceněná choreografka Vlasta Hartlová nápadné, ale zdůvodněně akceptovatelné úpravě, nazvané O zrození, milování a umírání. Po nekopírovaném příkladu provázkovské Balady pro banditu příběh lidového hrdiny Janíčka (diplomem odměněný Zdeněk Hilbert) zcela odfolklorizovala originální transpozicí do víkendového trampského potlachu, kde se po zapálení ohně paralelně s běžnými tábornickými aktivitami z vícegenerační osadní komunity vydělují představitelé zbojníků a jejich milých, žandárů, Anděla (Božena Weiglová), Ďábla (Michal Takáč) aj., vybaveni jednoduchými, též znakově fungujícími rekvizitami. Při redukované textové vrstvě dominuje spolu s choreografií živě vytvářená složka pěvecká a instrumentální (kytary, housle, rytmika). Relativně skromnými prostředky tak v duchu osvědčené souborové poetiky vzniká emočně působivá, dynamicky kontaktní a hledištěm vstřícně přijímaná podívaná. Vítězem 13. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na letošní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč se stala inscenace aktovek Valentina Krasnogorova Pelikáni v pustině v provedení Malé scény Zlín. Druhé místo s doporučením tamtéž si vybojovalo Divadlo Dostavník Přerov nastudováním scénáře Vlasty Hartlové O zrození, milování a umírání. Třetí příčku bez podobného doporučení pak obsadilo Divadlo Nad kinem Horní Moštěnice za provedení Čechovových her Výročí a Medvěd, které si rovněž odváželo anketní Cenu studentského diváka. Vít Závodský


HODONÍNSKÝ MUMRAJ A HOBBLÍK 2005 Před třemi roky se krajská jihomoravská soutěžní přehlídka s výběrem na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč přesunula z Blanska do Hodonína. Zprvu se záměrem podělit se s Blanskem o organizaci i představení a částečně proto, aby se spádově ušetřily finanční prostředky. Hodonín měl o přehlídku nejen zájem, ale i divadelní zázemí. Blansko však na bipolární přehlídce vzdalo účast. Hodonín šel do toho, přijal HOBBLÍK a navíc přibral další přehlídku – MUMRAJ!

tvar inscenace pohádky H. CH. Andersena přinesl závan silných citů, podtržených snovými kostýmy mořského království, i útočné skupiny silově vyhraněné čarodějnice (Diana Tomanová s přirozeně krásným plastickým hlasem), představující tu nebezpečnou stranu mince, avšak ani ne tak zlo, spíše agresi. Čitelné sdělení hodnot lásky a ochrany rodiny podporuje zajímavý chór, komentující jednotlivé sekvence příběhu, které jej vytyčují a stávají se křižovatkami pro rozhodnutí mezi

Holky z Blanska / Haló tělo, tady duše! Foto: Bohuna Mikulicová.

(výběr na Náchodskou Prima sezónu a Šrámkův Písek), přijal ideu propojení žánrů a generací. Ukázalo se, že je to tah nejen statečný, ale také výhodný. Po loňské pauze zahájil letošní přehlídku za příznivého ohlasu obecenstva opět domácí soubor Svatopluk komorním představením pro dva herce (alternace Josef Jaroš a Viťka Mojžíšová) Casanova na Duchcovském zámku Karla Cassauera. Jak vtipně uvádí titulek recenze ve Zpravodaji, jedná se o ten úsek života světoznámého svůdce žen, který je možno nazvat „…stará Casanovova kolena…“ Výkony obou herců byly dobré, ale hře rozhlasového typu sluší spíše komornější scéna, kde mají oba protagonisté těsnější kontakt s divákem. Druhý den a malou hodonínskou přehlídku Andersenových pohádek zahájil soubor CéeMDiv z Brna. Pod vedením režisérky, autorky úpravy předlohy, scény i kostýmů a v neposlední řadě i choreografky Lenky Navrátilové přivezli do Hodonína Malou mořskou vílu. Křehký a graciézně půvabný

nejistou lidskou láskou a jistotou rodiny s danými pravidly, za jejichž porušení následuje trest. Výrazným znakem inscenace je velice dobře zvládnuté taneční gesto, v hereckém jsou rezervy. Učitelka angličtiny a vedoucí souboru vytvořila kolektiv děvčat a chlapců, ze kterého vyzařuje pohoda a tvůrčí atmosféra nejen na jevišti, ale i v zákulisí, kde se potom tance mořských vil a ekypy čarodějnice ve chvílích volna mění v jihoamerické rytmy budoucí inscenace. Lence Navrátilové, vedoucí souboru s vysokou přirozenou autoritou, se podařilo vybrat pro děti srozumitelný tvar, zvládnutelný jak psychicky, tak i výrazově, přiměřeně jejich zkušenostem i věku, včetně generačně upraveného textu. Již při druhém představení MUMRAJE se objevuje další výrazná osobnost v čele souboru Holky z Blanska – vedoucí a režisérka Eva Petrželová. Pro svou inscenaci si „holky“ vypůjčily středověký název – Haló tělo, tady duše! (Nominováno na Náchodskou Prima sezónu.) Eva Petrželová pracuje s mládeží mnoho let. Pochopení mnohdy zdánlivě


BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK nepochopitelného chování dospívající mládeže je hlavním motorem režijní práce. Hlavním cílem společné tvorby je pojmenování názorů, východisek a postojů a jejich sdělení mladě uvažujícím, poučeným divákům bez předsudků. Důležitá je rovina pobaveného nadhledu. Bavit se mají nejen diváci, ale i herci. Děvčata se vydala na nelehkou cestu divadla – kabaretu, ve kterém je zábava prostředkem. Tvořivá a inteligentní děvčata se však nespokojují s prvoplánovou zábavou a podílejí se na tvaru inscenace nejen herecky, ale i autorsky a zasahují i do režie a tím do celého tvaru inscenace. Šest studentek nahlíží za oponu šesti slavných životních příběhů, dramatických nejen způsobem života protagonistů, ale i předčasnou smrtí – neukončené příběhy… Jednoduchá invenční náznaková scéna je vytvořena pouze několika předměty – paraván, věšák, části kostýmů, polštáře na zemi a vodní dýmka pro objasnění expozice – dívčí mejdánek. Přesto je pestrá a budí dojem zaplněnosti tak velkého jeviště jako je hodonínský sál, zvláště pak, jakmile se ze změti oděvů na věšáku začnou vyloupáNetrdlo, Divadélko Zdeňka Řehky Kamil Bednář, Alexandr Novák: Johanes doktor Faust Foto: B. Mikulicová

vat charakterizační kostýmy pro jednotlivé výstupy. Večery byly v Hodoníně vždy věnovány Hobblíku. Boleradický Spolek bratří Mrštíků přihlásil na přehlídku svého Strakonického dudáka, nastudovaného k příležitosti slavnostního otevření nové scény. A… boleradičtí si obuli na tuto inscenaci „tylovské střevíce“, které pro dnešní dobu až tak úplně nepadly. Důraz byl položen spíše na dědičné poslání této národní báchorky a její nezaměnitelné úlohy při různých slavnostních příležitostech než na současný interpetační vklad a herecké výkony. Brněnské Divadelní studio Dialog II, stálý účastník Mumraje, přivezlo autorskou inscenaci režisérky Michaely Radvancové Špilberk v pověstech aneb Jak jej zaručeně neznáte. Mladá autorka shromáždila různé brněnské pověsti a uvedla je na veřejnost nejprve v knižní podobě. Jejich

dramatizace je koncipována jako pásmo deseti pověstí, spojovaných výstupy vypravěček, které diváka seznamují s dějem jednotlivých legend. Toto režijní pojetí nás diváky ochudilo o tajemnost a dramatičnost příběhů pověstí a jejich point. Zarámování inscenace do formy morytátu by možná pomohlo k větší dramatičnosti. Důležitou složkou představení, vedle jednoduché a na mnoha místech vtipně funkčně použité scény, je hudební složka v interpretaci kytary a flétny. Za zmínku stojí i bílé líčení všech aktérů, vyjadřující dávnou historii. Porota ocenila počin Michaely Marvanové cenou za pokus o autorské divadlo. Výroční Andersen se podruhé objevil na přehlídce v podání Studia Racek z Brna. Tento soubor si vybral pohádku Císařovy nové šaty, které razantně „prostřihli“ Pavel Procházka a Pavla Racková. Soubor tuto látku pojal velmi osobitě a od začátku se mu podařilo navázat kontakt s obecenstvem a na jevišti panovala hravost a radost z tvorby. Režisérka dala dostatečnou volnost hercům a měla smysl pro jevištní metaforu. Nejvýrazněji působila postava s největším prostorem v příběhu – císař v podání Pavla H. Tomáše.

vede na konci, jak jinak, ke svatbě, a to dvojité. Herecké výkony byly rozmanité, potěšila starší ženská část souboru, mladí jistě postupem získají zkušenost a jistotu. Na funkční realistické scéně předvedli podivínští dobré sousedské divadlo. Další den hned zrána na hodonínské jeviště vtrhli Slimáčkovi. Divadelní soubor Štěk z Opavy dovezl jeden díl ze své série o podivuhodné rodince Slimáčků – Šílený Sylwestr u Slimáčků. (Doporučeno k postupu na Náchodskou Prima sezónu.) Ani letošní ročník nebyl bez sitkomu. Bleskově navazující skeče zkarikovaných vlastností a situací početně zbytnělé rodiny Slimáčků umožňují divákovi s radostným zaujetím objevovat repliky groteskních situací i postav ve vlastních rodinách. Příběh ve skutečnosti není ani důležitý. Pointa je založena na omylu v kalendáři. Rodinka se připravuje na oslavu 31. prosince – Silvestra, ale ono je vlastně 31. března. To ale nakonec nevadí, v porodnici se nenápadně mezitím rodinka rozroste o dalšího člena, komické situace v trysku letí a vrší se jedna na druhou k potěše diváka i souboru. Sylwestr u Slimáčků je autorským

DS MSKS Velké Opatovice Joan Shirley: Vražda sexem Foto: Bohuna Mikulicová

Jeho postava na jevišti skutečně fungovala, a to nejen ve vztahu ke dvěma dvorním dámám (Lucie Coufalová a Sandra Matoušková), které roztomile mátly diváka svými posty první a druhé dámy. (Jak vratká je moc!). Ostatní postavy, šašek, kat, Kuba a hostinská, rozvíjejí příběh a tvoří dramatický protějšek rozmařilému dvoru, dokazují Císařovu pýchu a pokrytectví. Mohli jsme vidět další skupinu mladých lidí, inteligentně vedených vedoucí s přirozenou autoritou. Třetí den večer obsadil se svou konverzační komedií Zdeňka Hovorky Pamfilo a spol. věkově rozmanitý DOS Podiva z Podivína. Přestože český text zasazený do italského prostředí byl největším úskalím inscenace, podařilo se souboru pobavit diváka a dovést jej až ke smíchu. Téma pečlivě ochraňované staromládenecké svobody a dychtivost po vdavkách, vytváří úrodné prostředí pro milostné i situační zápletky a

představením Daniela Kolmana (další výrazná osobnost ve vedení divadelních souborů) a kolektivu celého Štěku, všeobecně talentovanými mladými lidmi, schopnými tančit, zpívat, vzájemně se respektovat na jevišti a nahrávat si. Děti projevily velké komediální nadání, aniž by působily stylizovaně či nepřirozeně. Recenzi na další představení ve Zpravodaji nazvala její autorka Julie Válková Červené střevíčky měly špatného ševce a nemyslela tím autora textu H. Ch. Andersena. Hrál Divadelní kolektiv Gymnázia Jana Blahoslava z Ivančic. Složitá pohádka Červené střevíčky nastražila souboru i divákovi řadu pastí, mezi něž je možno připočítat i délku představení a dvě klasické přestávky. Na místě by byly škrty v textu, zpřehlednění příběhu (pro dětského diváka jistě velmi žádoucí zásah), obětování postranních linií příběhu. Pozice realizátorů představení je ztížena i tím,


31 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 že dívky hrají i mužské party a výrazově využívají formy civilního herectví, které pak diváka plete a postavy divákovi splývají a divák nedokonale rozlišuje, která postava je kladná a která záporná. Na „čajových řečičkách“ bylo při rozboru a v následné diskuzi (souborem, opravdu ojediněle, vyžádané jako uzavřené setkání) akcentováno téma podílu hereckých aktérek na celkovém vyznění inscenace a aktivního vlivu pedagogů na formu inscenace. Ne vždy došlo k porozumění a naslouchání. Rychlé divadelní tempo se stalo charakteristickým znakem čtvrtého přehlídkového dne. Neopustilo nás ani večer při komedii Vražda sexem Joana Schirleyho Divadelního souboru MSKS Velké Opatovice. (Nominováno na FEMAD/DT.) Soubor ji nastudoval a suverénně předvedl bez trémy a nejistoty v režii Pavla Petrželky jako crazzy komedii – byla to dobrá volba. Na účelově vyřešené scéně, která pomáhala divákovi předstírat, že vlastně „něco“ nevidí a splynout tak s nejistotou postav při některých zvláště komplikovaných situacích. Komičnost a napětí situací vychází z jednoduché premisy – nedoslýchavosti tetičky Dot v poDS Prkno Veverská Bítýška Miloš Macourek: Hra na Zuzanku II Foto: Bohuna Mikulicová

taforu a syntetizující styl se podařilo hlavně dvěma protagonistům – Přemyslu Ševčíkovi v trojroli Ďábel, Wagner, Mefisto a Petrovi Muzikářovi v roli Kašpárka. Režie se ujal Alexandr Novák. Při následné diskuzi se podařilo objevit i další filosofické polohy, které tento text nabízí. Celou přehlídku zakončilo Prkno z Veverské Bítýšky. Tentokrát se ve své dramaturgii obrátilo zpět do historie souboru a v „reedici“ uvedlo tragikomedii Miloše Macourka Hra na Zuzanku II. Režie Pavel Vašíček. (Doporučení k postupu na FEMAD/DT.) Absurdní hra, která pojednává o narození, životě a smrti člověka s neotickým a nonsensovým pohledem na svět, je rozdělena na šest částí. I když byla napsána v roce 1968, její pohled na život zůstává i dnes aktuální. Části představení: dětství, škola, praktický život, manželství, děti, stáří. Vnitřně stmelená generační parta na životním oblouku titulní hrdinky (Jaroslava Rozsypalová) opět projevila poučené pochopení pro autorovu poetiku demonstrování banalit změšťáčtělé socialistické společnosti, verbálně i jevištně výrazně ozvláštňovanou nezvyklými dadaistickými asociacemi, absurditami a nonsensy. Soubor využil možnosti vytvořit hrací prostor na rozlehlém jevišti DK Hodonín. (Ostatně je to zde v Hodoníně jejich oblíbený.) Co bylo charakteristické pro Hodonín 2005 Ve d o u c í souborů – vynikající osobnosti. Nadšení mladých pro divadlo – ať již divadelních

dání Jiřiny Rédové (cena za ženský herecký výkon), kterou rodina pomalu zpracovává k umístění v domově důchodců. Samozřejmě se to nezdaří, naopak její upřímné komentáře v jednotlivých zamotaných situacích obnažují sobecké, necitlivé a nemorální motivy jednání jejích příbuzných. Herecké výkony byly vyrovnané, úskalí situační komedie jako žánru pomáhala překonat živá hudba. Na místě by možná byly i škrty v textu. Do arény mezi diváka sestoupilo Netrdlo – Divadélko Zdeňka Řehky z Vyškova a položilo mezi diváky známé faustovské téma o smyslu života Johanes doktor Faust . (Doporučení k postupu na FEMAD/DT.) Předlohou pro představení, bohatě vybavené výrazovými prostředky (zpěv, tanec, stínohra, loutky, zvuky), byl veršovaný text Kamila Bednáře, využívající zejména faustovských textů českých obrozeneckých loutkářů. Vytvořit a nabídnout divákovi me-

kolektivů, tak i skupiny vysokoškoláků, kteří zajišťovali tvorbu velice kvalitního Zpravodaje, program a realizaci filmového klubu, provoz čajovny, která dotvořila tvůrčí prostředí přehlídky s nádechem domácí atmosféry, kam se každý rád vrací. Přehlídku doprovázela výstava magických fotografií Vladimíra Goldy z prostředí amatérského divadla a výstava divadelního designu brněnského divadla Čára z produkce Martina Maryšky . Na to vše mohli účastníci i diváci pohlédnout přes šestimetrové performens brýle, které byly součástí výzdoby čajovny, kde se vedly „čajové řečičky“ (rozborové semináře) s porotou (Vít Závodský, Zdeněk Čecháček, Pavel Ryjáček, AlfaBeta J. Šindlerová a František Klaška). Děkujeme pořadatelům z DK Hodonín, městu Hodonín a mladým lidem, kteří skrze divadlo vstupují do světa fantazie a imaginace. Jaroslava Chalupová

DS MSKS Velké Opatovice Joan Shirley: Vražda sexem Foto: Bohuna Mikulicová



VALAŠSKÉ KŘOVÍ SLAVIČÍN 2005 ÚVOD VE STYLU SPOLEČENSKÝCH RUBRIK Bez jakéhokoli vlichocování se pořadatelům konstatuji, že letošní Valašské křoví se skutečně vydařilo, a to po všech stránkách. Jednak precizní organizace, jejíž zásluhou šlo vše jak na drátkách, vše bylo tam, kde má být, atmosféra velmi příjemná a péče o porotu byla více než stoprocentní. Také divácká účast byla velmi slušná (některá představení byla až přeprodána) a na atmosféru v sále si ani jeden ze souborů rozhodně stěžovat nemohl. A konečně a především – porota ve složení Mgr. Milan Schejbal (předseda poroty), PhDr. Milan Strotzer, MgA. Vladimír Fekar, MgA. Jan Štěpánek a má maličkost mohla uznale konstatovat, že se letos na

improvizačnímu rozvíjení špílci na témata politická, sexuální, problémů důchodového věku atd. Kabaretní tvar však působil notně unaveným dojmem, poetika nezávazného forbínového „pokecu“ spíše ubíjela v textu naznačené vtipy jejich ledabylým podáním a kýženého „spolubytí“ publika a herců, které neaspiruje na zřetelnější tvar, jsme se tak svědky nestali. V inscenaci souboru Opona Zlín Pohádky paní Hromdosmetákové aneb Vlk a kůzlátka (Jiří Javorek) jsme pak byli svědky tolika jevištních náhodností, libovolností a alogičností (zejména ve „školním“ rámci, kdy školáci hrají pohádku, kterým byl příběh o vlkovi a kůzlátkách oblepen) a tak okázalé ignorace zásad budování divadelní pohádky, že se dalo hovořit o tvaru téměř až paskvilním.

Divadlo Schod Valašské Meziříčí / Josef Fabián, Stanislav Fojtů, Zdeněk Jandík, Martin Pavelka a Lubomír Vrátník: Smrt Caesarova. Ivana Bublíková v roli Služebné a Olga Tomečková jako Cleopatra. Foto: Milan Strotzer.

Valašsku skutečně urodilo, a těžení z matérie viděného se tak pro ni stávalo potěšující aktivitou, o čemž svědčí i poměrně vysoký počet nominací a doporučení na národní přehlídky. Ale pěkně popořádku a začněme u toho problematičtějšího ze „startovního pole“ jedenácti soutěžních inscenací.

KDE TO VÁZLO

O poměrně vysoké úrovni přehlídky svědčí i fakt, že se na ní objevily pouze dvě inscenace, které bychom mohli označit za značně problematické. Divadlo SCHOD z Valašského Meziříčí nabídlo text svého dvorního autora Josefa Fabiána Smrt Caesarova, kabaretní text předvádějící osvědčenou polohu „zobrazení velikánů v nedbalkách“, nabízející souboru příležitost k vcelku nezávaznému

své obtížné cestě mnoho šrámů, u obou se dá hovořit o pouze relativních výsledných úspěších, obě inscenace však alespoň v některých svých složkách dokázaly, že zde existovalo zřetelné povědomí o tom, kudy a kam práci směřovat, a příště by už... (Před oponou, za oponou – cena Janu Nejedlému za scénografii a čestné uznání Josefu Svitákovi za roli Selsdona, Markéta Lazarová – cena Bohuslavu Křivdovi za roli Lazara, cena za zvukovou složku inscenace a čestné uznání Marii Nešporové za roli Kateřiny). Do kategorie slibných náběhů lze zařadit i představení druhého slavičínského souboru Pařez s hrou jejich uměleckého vedoucího Járy Pinďáka Sláva a Múza. Kabaretní pásmo několika epizod „ze života těchto nadčasových bytostí“ disponovalo sice nepochybným jevištním půvabem téměř všech účinkujících a řadou

Divadlo Brod z Uherského Brodu / Vladislav Vančura, Marek Horoščák, Jan Antonín Pitínský a Josef Kovalčuk: Markéta Lazarová. Marie Nešporová jako Kateřin a Libor Talaš v roli Kozlíka. Foto: Milan Strotzer.

SLIBNÉ NÁBĚHY

Inscenace pořádajícího souboru SemTamFór Slavičín – Před oponou, za oponou (Michael Frayn) a inscenace Divadla BROD z Uherského Brodu – Markéta Lazarová (Vladislav Vančura) měly přes všechny žánrové odlišnosti mnoho společného – oba soubory si zvolily texty mimořádně náročné. Fraynova hra klade mimořádný důraz na suverénní zvládnutí technologie frašky, Vančurova próza je pak jednou z nejobtížněji dramatizovatelných próz vůbec – soubor si zde navíc zkomplikoval cestu volbou dramatizace Marka Horoščáka, která výrazným posílením lyrických a zcizujících prvků znatelně oslabila dramatický spád textu a sváděla tím často herce k monotónně křečovitému projevu, oba soubory utrpěly na

příjemných gagů, postrádalo však v textové i režijní složce zřetelnější „vůli k tvaru“ a vyústilo do až příliš prvoplánově moralistního poselství. Přesto však byla schůzka se Slávou a Múzou zážitkem vcelku příjemným – zejména pro svou přiznanou, laskavou insitnost (cena Járovi Pinďákovi za směřování souboru k autorskému divadlu). KOPIE JAKO CESTA? Pozoruhodným fenoménem letošního Valašského křoví se staly dvě inscenace, které byly v podstatě kopiemi inscenací už existujících. Relativně méně problematickým byl tento fakt ještě u Divadla nahodilých ochotníků Vizovice, které uvedlo na přehlídce hru Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Smoljakovy a Svěrákovy hry jsou

33 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 se svou inscenační podobou v Divadle Járy Cimrmana svázány natolik, že snad každá jejich další inscenace je odsouzena k větší či menší míře napodobování původního tvaru. Těžko si představit inscenaci nakládající s těmito texty výrazně odlišným způsobem.

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO divadla Uherské Hradiště – prakticky totožná scénografie, výběr hudby, mizanscénický rozvrh, stylizace postav atd. Byť soubor argumentoval použitím osvědčeného inscenačního modelu v zájmu rychlého zapojení nových herců i souhlasem původních tvůrců, porota se shodla, že jde o cestu pro amatérské divadlo v zásadě zcela nepřijatelnou, kterou srovnávat s ostatními soutěžními inscenacemi by bylo hluboce nespravedlivé. Přes prokazatelnou hereckou souhru souboru, který se zejména v postavách ústřední pětice prakticky dorovnal originálu, mu neudělila ani žádné ocenění. Je zjevné, že jde o případ mezní, protože tak úspěšných a relativně snadno přenosných inscenačních modelů, jakým je ten hradišťský, mnoho neexistuje. Tím spíše ovšem poukazuje na hlubší problém, s nímž se amatérské divadlo jako celek bude muset vyrovnat. Je totiž vůbec etické se s takovouto inscenací účastnit soutěžních přehlídek a uvádět v kolonce „režie“ jméno

níž jednoduché Plachtovo vyprávění přece jen nezískalo zcela potřebný gradující tah) a rezervy v rozehrání jednotlivých mikrosituací (které občas nemají větší ambici než posunout děj o další epizodku kupředu) má inscenace svá výrazná pozitiva. (Nápadité scénografické řešení, kreativní začlenění hudební složky, citlivou práci s Plachtovým laskavým humorem, výkon Marka Mikláše v roli otce Pučálky.) Pro ně byla porotou doporučena k dalšímu jednání programové rady ohledně postupu do Rakovníku. Nominaci na Popelku si pak odnesla Kouzelná lampa Aladinova Saši Lichého, kterou nastudovala Eva Procházková s DS J. K. Tyl z Brodku u Přerova. Lichého adaptace sice nese pečeť doby svého vzniku v mnohomluvnosti a „televizní“ popisnosti textu, je však předlohou vcelku zdařilou a dramaticky zkušeně vystavěnou. Režisérce se sice nepovedlo problémy textu eliminovat, jistou porci škrtů by ještě zcela jistě snesl. Vytvořila však inscenaci

Divadlo Nahodilých ochotníků Vizovice / Jára Cimrman, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák: Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Foto. Milan Strotzer.

U vizovických se pak jedná o napodobování přiznané a u amatérských souborů poměrně běžné, představující asi jistou „osvětu“ v oblasti, kde možnost zhlédnout originál není příliš vysoká. Oproti Švestce týchž autorů, kterou vizovičtí představili na přehlídce vloni, byla ovšem letošní inscenace znatelně rozvolněnější a s menší mírou osobitého vkladu (čestné uznání Zdeňku Pluhařovi za roli Děda Vševěda). Složitější případ představuje inscenace Foglarových Rychlých šípů v dramatizaci Roberta Bellana, uvedená Centrem volného času Hustopeče. Inscenace sklidila u publika velký ohlas a nepochybně by se ocitla minimálně mezi tituly doporučenými na národní přehlídku, kdyby se ovšem nejednalo o kopii úspěšné inscenace Slováckého DS Centra volného času Hustopeče / Robert Bellan podle Jaroslava Foglara: Rychlé šípy. Foto: Milan Strotzer.

Divadlo Pařez Slavičín / Jára Pinďák: Sláva a Múza. Foto: Milan Strotzer.

člena souboru, když skutečným režisérem byl v podstatě hradišťský Robert Bellan? KDE TO ŠLO Letos byla slavičínská přehlídka poprvé postupovou i ve směru na přehlídku divadla pro děti a mládež POPELKA Rakovník. Ze čtyř inscenací zaměřených tímto směrem upoutaly porotu zejména dvě. Dětskou knížku Jindřicha Plachty Pučálkovic Amina zdramatizoval a se souborem Malé scény Zlín zrežíroval Jakub Michálek. Inscenace se stala už dramaturgickou volbou příjemným osvěžením prostoru zaplňovaného takřka výhradně jen pohádkovou produkcí. Přes jistou nevyrovnanost hereckého obsazení, některé problémy dramatizace (v

jdoucí po příběhu, dobře vykládající situace, herecky přesvědčivou (cena Martinu Šmídovi za roli Aladina a Vlastimilu Krejčiříkovi za roli fakíra Háršahina) a úspěšně využívající i humoru předlohy. Její hlavní problém lze spatřovat v jakési „bytelnosti“, kdy má srozumitelnost inscenace svůj rub ve zbytečné jevištní doslovnosti a ve váznoucím temporytmu, kdy by pouhá eliminace divadelně „mrtvého“ času inscenaci viditelně zkrátila a zdynamizovala. To jsou však nedostatky, věřme, odstranitelné. Vrcholem přehlídky se pak stala dvojice inscenací zcela odlišných – Gazdina roba Gabriely Preissové Kroužku divadelních ochotníků Hvozdná (režie


BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK DS J.K. Tyl Brodek u Přerova S. Lichý: Kouzelná lampa Aladinova Foto: M. Strotzer

Dušan Sitek) a Za kapku Mandragory Niccoly Machiavelliho Malé scény Zlín (režie Magda Tomečková). Dušan Sitek si Preissové hru promyšleně upravil způsobem „šitým na míru“ hereckým možnostem hvozdenského souboru, způsobem, který sice zredukoval psychologii postav, dal však inscenaci výraznější apelativnost a nenásilně zesoučasnil jádro jejich konfliktu. Také prostá scéna (Josef Juřík, Jiří Křivánek – cena), jíž dominují prostor uzavírající bílé stěny, vyjádřila zřetelně režisérův výklad, v němž se tragický konflikt rozvíjí (řečeno zjednodušeně) z pýchy a egoismu hlavních postav, které si za svůj osud mohou samy, bez akcentu na společenský systém, v němž žijí. Vznikla tak inscenace jednoduché, leč působivé metaforiky (procházející děvčátko, jež stále upomíná na neúprosnou tragiku osudu Evy krajčířky) a suverénního rozehrání prostoru, vynalézavě pracující i s hudebním plánem. Výhrady lze mít k zřetelnějšímu poklesu napětí v třetím dějství, kde absentuje výraznější mizanscéKroužek divadelních ochotníků Hvozdná Gabriela Preissová: Gazdina roba Foto: Milan Strotzer

Malá scéna Zlín N. Machiavelli: Za kapku Mandragory Foto: M. Strotzer

nické rozehrání situace právě v klíčovém výstupu s Baronem a Baronkou. Inscenaci dominují herecké výkony Aleny Balajkové (Eva krajčířka – cena), Pavla Gabrhelíka (Samko Jagoš – cena) a Terezie Hlaváčové, která zdánlivě epizodní postavu Eviny tetky povýšila na nenápadný symbol „přirozeného“ řádu, proti němuž se Eva bouří (čestné uznání). Druhý vrchol přehlídky se pak odehrál v žánru zcela jiném. Machiavelliho „učenou komedii“ režisérka Magda Tomečková (cena za režii) vydatně proškrtala a zlínský soubor ji sehrál v až zničujícím tempu commedie dell´ arte, prošpikované množstvím lazzi (byť soubor občas míru inscenačního „drivu“ přelil, právě tato dynamičnost na úspěchu inscenace participovala zásadním způsobem). Rituální vítězství lásky a sexu chtivého mládí nad umrtvujícím stářím, pro komedii tak typické, realizovali Zlíňané na mimořádné herecké úrovni a představili se tak jako vyrovnaný a sehraný soubor, z něhož

Malá scéna Zlín / Jakub Michálek a Simona Chalupová podle Jindřicha Plachty: Pučálkovic Amina. Foto: Milan Strotzer.

vynikli zejména Marek Mikláš v roli Kallimacha (cena) a Petr Hubík jako páter Timotej (cena), dále pak Jana Pluhařová vervním podáním v podstatě vedlejší role Sostraty (čestné uznání). Zlínská inscenace má „šmrnc“, lehkost a vtip, i v „lechtivějších“ pasážích či aktualizačních vtipech netlačí na pilu a uchovává si noblesu (náznak homosexuality u postavy Syra je podán velmi noblesně a uměřeně). Nebýt podivně historizující scény, která (na rozdíl od stylově přesných kostýmů) s předváděným dějem vůbec nekoresponduje, mohla by být spokojenost téměř maximální. Tato dvě představení se stala jednoznačným vrcholem přehlídky (obě získala cenu za inscenaci). Vzhledem k faktu, že byla dle poroty na kvalitativně téměř stejné úrovni a obě by se měla v kontextu národní přehlídky objevit, bylo závěrečné rozhodování poměrně složité. Jeho výsledek byl tento – nominaci na FEMAD Poděbrady/ Divadelní Třebíč si odnesla inscenace Za kapku mandragory, doporučena byla Gazdina roba. Čímž svůj raport o slavičínské přehlídce slavnostně končím. Jan Šotkovský



STUDÉNECKÝ HARLEKÝN 2005 PŘEHLÍDKA MLADÉHO A STUDENTSKÉHO TRADIČNÍHO DIVADLA Letošní ročník uskutečněný ve dnech 14. – 18. března 2005 v Dělnickém domě ve Studénce byl co do účasti vystupujících souborů částečně ovlivněn skutečností, že téměř v současné době probíhala v Novém Jičíně divadelní setkání „Opona“ pořádaná tamějším Domem dětí a mládeže. Vystupovaly zde jak dětské soubory, tak tentokráte i studentské soubory zabývající se jak experimentálním, tak i tradičním divadlem. Z tohoto setkání pak jsou vybírány nejlepší soubory pro Šrámkův Písek, nebo pro přehlídku studentského divadla v Náchodě. V této souvislosti je na místě určitá zkušenost z dosavadních předchozích ročníků mladého a studentského divadla v Moravskoslezském kraji. Náročnější příprava klasické formy tradičního divadla orientuje studentské soubory spíše k vlastní méně náročnější autorské tvorbě divadelních představení s maximální délkou do 30 minut, což se nejmarkantněji projevilo v počtu přihlášených souborů na těchto dvou přehlídkách krajské úrovně. Tradiční divadlo běžných dramatických předloh s běžnou délkou celovečerních představení připravovaných mladými nebo studentskými soubory se tak oproti dřívějšku stává spíše výjimkou než pravidlem, jak to právě bylo potvrzeno rozdílným počtem přihlášených souborů. Existence dvou krajských přehlídek stejného typu, navíc probíhajících ve stejném časovém období, pak výrazným způsobem narušuje dosavadní systém nominací a doporučení na přehlídky vyššího stupně a souborům přináší i řadu nejasností. Pro příští rok bude proto nutno pro tento typ divadelní soutěže přesněji definovat proces přihlašování, koordinaci pořadatelských organizací a včasnou termínovou koordinaci průběhu přehlídek na krajské úrovni. Ale zpátky k přehlídce Studénecký Harlekýn. Letošní V. ročník hodnotila porota ve složení Miroslav Dědic, Šartlota Karková,

Ivetta Vavarošová. Účast školní mládeže, které je hlavně tato přehlídka určena, byla v letošním roce oproti minulým ročníkům vlivem vysoké nemocnosti poněkud slabší. Díky prohloubené spolupráci pořadatele přehlídky MěKS Studénka s vedením jednotlivých škol se podařilo dobrou koordinací mezi jednotlivými školami zajistit dostatečný počet diváků příslušné věkové skupiny, pro které byly jednotlivé inscenace dle jejich tvůrců určeny. Proto lze konstatovat, že všechny inscenace uvedené na letošní přehlídce byly diváky přijaty s plným pochopením, i při různorodých inscenačních přístupech. Tak zejména hned v první inscenaci Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka předvedené souborem K.V.A.S. Městského domu kultury v Karviné byl aktivně nejen pochopen a divácky využit hlasovací princip diváků známý z „Kinoautomatu“, ale navíc i dobře zvoleným inscenačním přístupem došlo k přímému zapojení diváků jednotlivců jako klientů zubní ambulance přímo do jevištního dění. Inscenace tak svou realistickou scénografií dostala naprosto věrohodné prostředí pro rozvíjení komediálního příběhu, v kterém při jednotlivých situacích mohli jednotliví aktéři uplatnit v optimální míře své herecké zkušenosti zejména v oblasti situační komiky. V plné míře to využil představitel „záporné“ postavy Radim Kaczmarský, který v maximální míře využil všech výrazových hereckých prostředků při charakterizaci své postavy i při minimu danému textovou předlohou. Proto také byl porotou oceněn cenou za herecký výkon. K úspěšnosti inscenace přispěla i nápaditá režie, která vytvořila jednotlivým představitelům možnost jednoznačné charakterizace jejich postav a možnost jednoznačného vyjádření vzájemných vztahů v duchu zvoleného komediálního žánru. Naprosto odlišný inscenační přístup zvolil soubor ÚDIVADLA z Domu dětí a mládeže z Kopřivnice ve své autorské inscenaci Nemůže muže. Prázdný jevištní prostor s pouhým třírozměrným hranolem, představujícím symbol jevištního partnera, byl příležitostí pro vytvoření divadelní inscenace, ve které se předvádí určitý dějový příběh o vývoji vztahu mezi mladým mužem a mladou ženou, ale

je dávána i příležitost k emotivně půobícím hereckým kreacím. Kombinací herecké pohybové složky, mající v mnohých situacích charakter určité improvizace, ve spojení s působivým hudebním doprovodem se souboru podařilo vytvořit „pohybové, pocitové divadlo“, kde vše mělo svou váhu. A jako takové bylo i mladým divákem přijato a pochopeno. A to i tím, že jednotlivé vyjádřené prostředí (diskotéka, rozhlas, vojenské cvičiště) bylo jevištními akcemi přesně definováno. Nespornou zásluhu na tom měly hlavně jednotlivé představitelky a tvůrce hudební složky. Ocenění zasluhovala nápaditost pohybových kreací v řešení některých situací, zejména vztahových, k „neživému-živému“ jevištnímu partneru. Stejně tak uznání zasluhuje vysoká míra rafinovaných improvizačních schopností jednotlivých představitelek. Ke škodě představení byla skutečnost, že chyběl výraznější režijní přínos, zejména při vypracování point jednotlivých dějových situací a výrazná tečka představení. Což vše by ještě více zvýraznilo působivost této inscenace. Dramatické studio Městského kulturního střediska Studénka se představilo jednoaktovkou T. Williamse Dům na zbourání. V příběhu náhodného setkání tragicky opuštěné školačky Willie se záškolákem Tomem je dána příležitost k nahlédnutí do jejího života, ve kterém i přes současnou beznaděj neztrácí svůj životní optimismus. Mladá představitelka Tereza Novosadová svým kultivovaným projevem a optimálním využíváním hereckých výrazových prostředků v míře přiměřené věku vytvořila přesvědčivou jevištní dramatickou postavu. Její výkon byl oceněn zvláštní cenou poroty. Divadlo bez střech z Ostravy, věrno svému žánrovému zaměření a využívající principy commedie dellárte, uvedlo komediální šermířskou frašku Hospodské humoresky aneb Příběhy starých krčem a taveren. V situační komedii z vlastní autorské dílny odehrávající se ve středověké krčmě byly ve vyvážené míře využity jak specifické prvky akčních šermířských potyček zapojených jako nedílná součást dějového příběhu, tak i všechny prvky dramatické inscenační tvorby, počínaje autorskou předlohou, přes výrazovou režijní a hereckou

práci s plně funkční a esteticky působivou složkou scénografickou. Živelné představení plné komických gagů slovních, pohybových i situačních mělo u diváků velký ohlas svou nápaditostí situačních a pohybových řešení jednotlivých dramatických situací. Hlavní zásluhu na úspěchu inscenace měla důmyslná a nápaditá režie využívající technické a herecké zkušenosti jednotlivých představitelů. Zvlášť výrazná byla postava Harlekýna vytvořená Petrem Spurným s vysokou hereckou erudicí. Za svůj výkon byl oceněn cenou za herecký výkon. Režisér této inscenace František Janeček obdržel cenu za režii. Pro svou vysokou inscenační úroveň získalo toto představení hlavní cenu „Studéneckého Harlekýna 2005“. Závěrečným představením přehlídky bylo komorní monodrama Teď už jsi šťastný, Agamemnone v podání Katky Diamantové ze souboru DIVIDLO Domu dětí a mládeže Ostrava. Myšlenkově velmi náročná dramatická předloha osobního monologu antické ženy byla zvládnuta představitelkou naprosto přesvědčivých způsobem s využitím široké škály herecké tvorby při bezchybném využívání celého prostoru komorní scény. Celé vystoupení zanechalo u diváků hluboký dojem zejména pro svou vysokou hereckou interpretační úroveň, za kterou proto také byla udělena cena za nejlepší ženskou roli přehlídky, a samo představení bylo porotou doporučeno na Náchodskou přehlídku studentského divadla. Vědomě v letošním ročníku „Studéneckého Harlekýna“ nebyla udělena cena za scénografii, a to z důvodu, že ve všech případech byla scénografická řešení jednotlivých inscenací stejně plně funkční s plnou estetickou působivostí v souladu s jednotlivými, byť rozdílnými, inscenačními formami. Žádné řešení z tohoto průměru nevynikalo. Jako každý rok, tak i ten letošní ročník byl zakončen samostatným slavnostním večerem s vyhodnocením přehlídky za účasti čelných představitelů města Studénky, zástupců jednotlivých souborů, vedení škol, které zabezpečovaly návštěvnost a zástupce odboru kultury Krajského úřadu v Ostravě a zastupitelstva Moravskoslezského kraje. A tak lze konstatovat, že i přes zdánlivě malý počet vystupujících divadelních souborů přehlídka studentského divadla Studénecký Harlekýn se již v místě plně zakotvila. Stanislav Macek, ředitel přehlídky


STODŮLECKÝ PÍSEČEK 2005


DVĚ HORSKÉ PRÉMIE, NĚKOLIK STOUPÁNÍ, JINAK NÍŽINA Ve dnech 11. - 13. 3. 2005 proběhl v pražském Klubu Mlejn 9. ročník přehlídky studentského a netradičního divadla s výběrem na Šrámkův Písek – Stodůlecký Píseček. Účastnilo se ho šestnáct souborů, čtyři z nich se ucházely též o doporučení na Náchodskou prima sezónu. Směr Náchod Obvyklý stodůlecký maratón zahájilo Divadelní studio Botička Gymnázia Botičská. Divadlem ještě téměř nepoznamenaný soubor studentů uvedl na velkém jevišti autorskou hru se zpěvy nazvanou Voodoo. Nemá cenu pátrat po autorce D. Novákové, možná jde o profesorku, možná se jedná o kolektivní pseudonym, v každém případě je dramatický text, v podstatě historizující moralita, jen záminkou k tomu, vyzkoušet si přejít scénu a sem tam něco říct. Příběh party vysokoškolských studentů o tom, jak na cestě do jeskyně objevili loutku svého profesora historie Koniáše a následné broučkovské prolomení se jedné ze studentek do koniášovské historie, byl silně poznamenán právě divadelní nezkušeností – scenáristickou, režijní a hlavně hereckou. Pokud soubor vydrží, čeká ho ještě dlouhá cesta za vlastním divadelním výrazem a názorem. Doporučme mu více režijně-dramaturgického uvažování a nějakou tu hereckou divadelní dílnu. To Praští křupani (nejde o překlep – pozn. aut.) už jsou o hodný kus dál. Jejich komorní inscenace vlastní dramatizace, jednoho z humorných příběhů Ivana Olbrachta O uhranuté koze, byla stylově čistá, a dokonce jakoby pracovala (možná ne zcela vědomě) s jednoduchými principy asijského divadla (vzdáleně připomínala kjógeny, jak je kdysi s amatéry i profesionály – Husa na provázku - inscenoval režisér Hubert Krejčí). Až rituálně pojatý „prázdný prostor“, stylizované herectví, práce se znakem, důraz na slovo, to byly devízy, jež inscenaci nakonec vyneslo doporučení na Prima sezónu. Víc toho do Náchoda porota ve složení Vladimír Jopek (mladý herec Malého vinohradského divadla), Dora Štérová (studentka teatrologie, herečka) a Vladimír Hulec (redaktor Divadelních novin) nenominovala ani nedoporučila. Trochu to možná mrzelo ambiciózní ZUŠ Křtinská, jež uvedla dramatizaci povídky Ivana Vyskočila Masák. Vedoucí souboru, herečka Divadla ABC Hana Doulová, vštěpuje svým svěřencům základy herectví a jistě se na tomto víceméně hereckém cvičení mnohému naučili. O víc než o školní práci však nešlo. Ještě větší ambice měl možná soubor Dramatické společnosti DrMol s vlastní dramatizací Turgeněvovy povídky Jarní vody. Své možnosti však zatím přecenil a režisérka ani herci zdaleka nezvládli nástrahy složité psychologie postav uvnitř zvoleného poetického textu. Několik zdařilých scén a nadějných hereckých výkonů (Lucie Vokrouhlíková v roli Marji Polozovové) zdaleka nevyvážilo rozpaky z převládajícího herectví přibližnosti, z ostychu více se s textem autorsky, režijně i herecky „poprat“. Vedoucí souboru, jež je též autorkou dramatizace a režisérkou, Darina Martinovská však v průběhu festivalu prokázala, že je zapálenou a přemýšlivou divadelnicí. Účastnila se všech diskuzí a její snahy dobrat se podstaty problému dávaly naději, že DrMol ještě neřekl poslední slovo. Na Písek! Konkurence uchazečů o nominaci na Šrámkův Písek byla silnější, bojovalo o ni dalších dvanáct inscenací. Žánrové pole bylo pestré, od improvizace, přes kabaret, hudební divadlo,

37 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 inscenace autorských textů, po historickou „klasiku“ i současnou frašku. S postupy improvizace a autorského divadla pracuje Homotronní neškvor ze Zruče nad Sázavou. Ve svém pokusu o morbidní grotesku (autor Pavel Jecelín) Nežerte Clinta Eastwooda se dva herci, v současnosti zřejmě hlavní či jediní členové souboru, snažili o jakýsi situační a slovní kabaret inspirovaný výstupy V+W, H+W, L+S apod. Nešlo ani tak o příběh, jako o to, jak jej oba zpracují, jak dokážou nakládat se slovním i situačním humorem, jak dokážou rozvíjet nápady své i svého kolegy, jak se navzájem „slyší“. Některé situace se jim vyvedly náramně (kanibalská scéna), jiné byly nedotažené, příliš křečovité a pouze slovně popisné. Je třeba nalézt svůj vlastní, divadelně originální typ, naučit se i v nečekaných situacích držet „glanc“, vzájemně se doplňovat a výsledek se dostaví. Originalitu však oba herci nepostrádají. Ovšem karambolu se tentokrát nevyhnula ryze improvizátorská dvojice Javornický – Niklíček aneb ČSHPČR Divadlo v okovech Praha, jež předvedla „obskurní detektivní frašku“ Vražda tapírem. Duškovská improvizace „bez přípravy“ jim vůbec nevyšla. Oba herci se na sebe nedokázali naladit, unikala jim témata, nezvládali vypointovat gagy a tak rozumně záhy vyklidili pole, tedy jeviště komorního sálu. Třetí improvizující, či spíše s improvizací jako stylotvorným prvkem pracující, dvojice, divadlo O holi předvedlo „akční maňáskový thriller o čisté lásce v éře vyspělého tržního hospodářství“ Muž s holí Michala Kotrouše. Jednalo se v podstatě o undergroundově pojatou klasickou rakvičkárnu o prodavači ran holí zahranou tak amatérsky, že vidět to „klasický“ loutkář, srdce by mu asi puklo. Panoptikum obskurních maňásků a hraček, se kterými dva herci divadla O holi vystupovali, i jejich způsob syrového podání na hraně srozumitelnosti včetně zákulisního dohadování se vyvolalo nadšení i rozpaky. Jde o styl, který ne každému vyhovuje, do divadla však přináší suverenitu bohémství, pach hospody, estetiku undergroundu, velkou míru nezávislosti a v neposlední řadě originalitu a provokaci. A to jsou devízy, jež v umění vždycky mají své přívržence, byť jsou jejich tvůrci vytlačováni na okraj oficiálního „umění“. Pozornosti ani té tradicionalistické divadelní větve by však rozhodně neměl ujít řádně drsný, rýmovaný, a chvílemi dokonce rapovaný původní text. Možná právě tak znělo kdysi jarmareční divadlo. Porota na tento soubor upozornila Loutkářskou Chrudim. Pokud jej pořadatelé pozvou, jistě nebude o kontroverzní diskuze a možná i skandál v Chrudimi nouze. Drama Pierra Corneille Cid v úpravě T. Kalinčíka pro dva herce a klavíristu, uvedla Bradatá divadelná dvojica z Piešťan, jediný zahraniční účastník přehlídky. Inscenace využívá principu divadla na divadle. Dva herci sehrají celý příběh Corneillova Cida. Komentují jej, z postavy do postavy přecházejí přebíráním částí kostýmů. Herecká vybavenost obou představitelů je velmi vysoká, dokážou komunikovat s publikem, zobrazit rozličné charaktery postav, přesně držet rytmus a tempo inscenace. Bohužel ale, údajně nevědomky, často oba přebírají profesionální herecké manýry, namísto sofistikovaného, originálního, autorského herectví přichází klišé a šarže. Diváci i tak kvitovali vtipné převedení klasické látky na alternativní jeviště. Prvním vrcholem přehlídky byla již páteční inscenace Hamlet: Přání zabít s podtitulem „Zabít, či nebýt – to je, oč tu běží“, kterou předvedl pražský Kabaret Caligula. Nakonec získala nominaci na Šrámkův Písek, navíc Tereza Rumlenová cenu poroty za kostýmy, pánové Štěpán Benyovszký, Ondřej Gabriel, Tadeáš Petr a Lukáš Rumlena cenu poroty za původní (!) text a Ondřej Gabriel, představitel Polonia a Laerta, cenu poroty za herecký výkon. Zcela původní (vyjma asi dvou či tří citací) veršovaný text na motivy Shakespearovy hry je nádhernou ukázkou persifláže, radostí z hry a objevování nečekaných jevů, výjevů a


BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK souvislostí v příběhu známém, avšak, jak se ukazuje, ještě zdaleka divadelně „nevytěženém“. Inscenace nejvíc inklinuje k jízlivé postmoderní parodii, opájí se brakem a kýčem, nemaže ale nikterak vznešenost a hloubku příběhu. Ba možná naopak, nachází v něm zcela aktuální a možná i vážně míněné kritické a přesně cílené pohledy na dnešní dobu, dnešní politiku(y). Styl herectví, rytmus inscenace a využití hudby jsou velmi expresivní, prozrazují inspiraci ve světě filmu a komiksu. Zaslouženou pozornost vzbudila „feministická“ úprava známé jednoaktovky Arnošta Dvořáka nazvaná Mrtvá/ý, kterou přivezly Drátěné siroty. V původním textu dva „ovínění“ muži hovoří se svou mrtvou ženou – milenkou a manželkou. Drátěné siroty hru otočily. Dvě ženy se setkají se svým milencem a manželem, kterého ale hraje převlečená herečka. Navíc dopsaly postavu spisovatele, který hru zčásti komentuje, zčásti do ní vstupuje jako vnější postava, pokoušející se napsat budovatelský román o Robinsonovi. I když byly tyto připsané vstupy sporné, celkový přístup Drátěných sirot byl chytrý, vtipný, osobitý, svérázný a divadelně osvěžující. Právě takový je vždy důležitým kořením těchto přehlídek. Již dlouho existující pražské Divadlo Na cestě P.M. letos neuvedlo autorský text, ale sáhlo po komedii „plzeňského Molièra“, úspěšného současného dramatika Antonína Procházky S tvojí dcerou ne! Soubor se rozhodl inscenovat hru bez úprav (pomineme-li posun z Čech do NDR, se kterým se ovšem příliš nepracuje, poznáme jej vlastně jen v hudebním podkresu inscenace) a zcela respektovat žánr situační a konverzační komedie. Na ten ale kvality souboru nestačí, a tak jsme byli svědky spíše humoru nechtěného. Například, když se herec opřel o kulisu, a ta mu ujela o půl metru, nebo když odcházející herečka nečekaně odcházela nezakrytou částí scény apod. Zkrátka jakýsi divadelní Ed Wood… Jen kdyby si to divadelníci přiznali a inscenaci připravili tímto způsobem záměrně. Možná by dosáhli všeho, čeho chtěli – divácky vděčné komedie, a přitom skutečné divadelní srandy. Divadlo Na jevišti nabídlo pod názvem Na kratším konci ulice jevištní ztvárnění filmového scénáře (a později novely) Thomase Brussiga Sluneční ulice. Film běžel i u nás v kinech a ČT, a tak jej převážná část diváků znala. Slastný retropříběh mladých Němců žijících v těsném sousedství berlínské zdi však vyzněl v podání devíti

Útvar totálního divadla VYDRŽ Praha Zákaz vycházení. Foto: Vlasta Poláčková

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 38 herců (z nichž každý hrál několik postav) divadelně banálně a až příliš prvoplánově. Tak jako v případě některých předchozích souborů to bylo dáno nezkušeností všech zúčastněných. Útvar totálního divadla VYDRŽ! představil velmi zajímavý kus z vlastní dílny Zákaz vycházení. Až filosofická úvaha „o malém chlapci ve velkém domě a velkém domě v malém chlapci“, o obrazech, které se v okamžiku smrti promítnou před očima, o duši, která je až do skutečné smrti nedobytnou pevností, dokázala v divácích vyvolat řadu podstatných existenciálních otázek. Ač v textu i příběhu zůstala řada otazníků, zaujal soubor závažným tématem zpracovaným originální formou porotu natolik, že získal 2. doporučení na Šrámkův Písek. Choceradská Kocábka, již tradiční účastník přehlídky, nabídla lidový kabaret svého kmenového autora Jiřího Cinkeise: Přešlápnem aneb Co se do novin nevešlo. Úhledná, vkusná, bizarní mozaika minipříběhů, situací a postav z typické dnešní vesnice je svého druhu originál. Půvabný svou prostotou, přímostí, nefalšovaností. „Neprůhledný drsný příběh o kožené bundě a červené helmě“ předvedlo Divadlo Kámen. Především jevištní podoba textu Petra Macháčka Mlejnek byla bezesporu nejčistším, formálně do doKabaret Caligula Praha Lukáš Rumlena: Hamlet: Přání zabít Foto: archiv přehlídky

konalosti dovedeným jevištním tvarem, který bylo možné na Písečku zhlédnout. Promyšlená, do detailů dotažená kompozice světel, barev a kostýmů i jejich částí, hudebních předělů, rytmika textu a jeho důsledná, až hudební forma vynesla souboru 1. doporučení na Šrámkův Písek. Otázkou je, zda tak exkluzivní forma unese přece jen až příliš banální a ke konci již předvídatelnou zápletku. Porota ani diváci se v tom nedokázali sjednotit. Doufejme, že se ještě s touto inscenací setkáme, rozhodně totiž stojí za to se nad ní (a možná i v profesionálním divadle) zamýšlet. Jak ovlivňuje či může ovlivnit forma vyznění samotného díla, může forma být tím hlavním v inscenaci, dokáže sama o sobě diváka strhnout a být dostatečnou (či hlavní) zárukou divadelní kvality? Petr Macháček klade aktuální divadelní otázky. Poslední autorský text Monopoly, které uvedla Divadílna Krvik Totr, je ztřeštěnou hříčkou o rodince továrníkově a jeho dvojníkovi. Autoři textu obratně pracují s jemnostmi českého jazyka (v tomto kuse jsou okouzleni zejména přechodníky), inscenace je velmi stylizovaná, což herci, z velké části absolventi VOŠH Praha, suverénně zvládají, pracuje s prvky studentského humoru, ztřeštěné komedie, klasické konverzačky a její parodie, někdy úspěšně, někdy méně. Problematický byl hlavně rámec příběhu, společenská hra „monopoly“, tvůrci v podstatě neopodstatněná a nadbytečná. A tak je další Píseček za námi. Byl to maratón. Dva vrcholy (Hamlet: Přání zabít a Mlejnek), několik mírných stoupání (Zákaz vycházení, O uhranuté koze, Přešlápnem, Nežerte Clinta Eastwooda, Mrtvá/ý, Muž s holí, Monopoly), zbytek nížina. A příští rok zas… Dora Štérová, Vladimír Hulec


PRIMA SETKÁNÍ VE STRAŠECÍ 2005 Třídenní maraton středočeské krajské přehlídky studentského a mladého divadla s postupem na Prima sezónu Náchod a Šrámkův Písek zahájilo v pátek 18. března večer kouřimské divadlo Mrsťa Prsťa s inscenací Maskaráda, kterou ve svém programu uvádí jako pásmo maskovaných etud. Inscenace je rámována obrazem Ples masek, včetně známé písně Marka Ebena. A tak tedy hned na začátku slibuje něco víc než sled krátkých výstupů s tichými maskami výrazovými, s larvamaskami a maskami commedie dellárte. Možná by se tu nabízelo cílenější míření k prokomponovanosti celku s hlubší a snad apelativnější výpovědí, možná by bylo zajímavé sledovat příběh „upovídanosti“ a „tichosti“ našeho světa. Ale o nic takového soubor neusiloval. Podle slov v programu i podle slov režiséra Martina Drahovzala při společné debatě po představení byla inscenace vytvořena jen jako ukázka toho, co se soubor naučil na letním soustředění. A tak sledujeme výtvarně velice působivé obří masky, dellártovské půlmasky a obdivujeme pohybovou složku hereckých výkonů. Páteční večer patřil domácímu souboru. Dramatický klub při Gymnáziu v Novém Strašecí se pokusil inscenovat text autorek E. Ničové, K. Pelcové a K. Fričové s poetickým názvem Moře, modravé horizonty pobřeží, vyhřátý písek… jako varianty pohledů na jednu a tutéž situaci. Manželský pár v rozvodovém řízení, dialog na společné dovolené z pohledu manželky, manžela, přítelkyně. Pokaždé jinak. Zajímavý pokus zůstal jakoby v půli cesty. Pro malé jeviště velice nevýhodné a nic nenabízející scénografické řešení se tu zdá být DS Časumálo DDM Praha / Terry Pratchett: Sekáč Foto: archiv přehlídky


kamenem úrazu. Odtud je možná cesta dál. Scénografický nápad, který by pomohl žít jak situacím u soudu, tak situacím na „vyhřátém písku“. Soubor Vrtule Slaný rozjel sobotní vlak šesti divadelních produkcí dramatizací Vianových povídek pod názvem Blues pro černého pasažéra. Pro někoho chaotické, nesrozumitelné, pro jiného chaotické, ale přesto srozumitelné svým názorem na svět. Jak umět vystoupit z vlaku, kterým jedeme a nechceme. Přes nedokonalosti v hereckých projevech, zvláště v hlasové technice, přes spornost účelnosti scénografických prvků, jsme mohli sledovat soubor vedený Jiřím Rezkem valící na nás ve střemhlavém tempu nemalou dávku informací a obrazů. Výborný hudební doprovod harmonikářky Ivety Schagererové, groteskní podání Vianových textů. (Doporučení na Šrámkův Písek – poz. redakce.) Dorota Tichá, Magdaléna Tichá a Tereza Sléhová, jinak soubor Bez slovníku Roztoky u Prahy, přivezly na středočeskou přehlídku dvě inscenace – Yourneys (nominace na Prima sezónu Náchod – pozn. redakce) a Apples. Dvě divadelní potěšení pro oko i ucho. Jednoduché, čisté, hravé, plné obrazů a fantazie. Práce s tělem, hlasem, s rekvizitou, se sebou navzájem, s hudbou. Dobrá jablka na dobrých cestách. Vedle těchto dvou divadelních tvarů se objevila na přehlídce i velice rozpačitá produkce souboru Studio přestupní stanice Mělník. Pod názvem Neochotné strašení jsme měli být svědky improvizace. Výsledně jsme pozorovali podivné psychologické ilustrování písňových skladeb v nepříliš kvalitním zvukovém záznamu. Zůstalo nám utajeno, co vlastně bylo obsahem konání dvojice mladých herců. Improvizace není o tom, že může kdekoli, kdykoli, cokoli. Soubor ZUŠ Rakovník pod vedením Jiřiny Krtičkové nám převyprávěl Povídku studentovu z Canterburských povídek G. Chaucera pod názvem O lásce a oddanosti. Mladinký soubor se pokusil o divadelní tvarování ne příliš jednoduchého textu. Od prostoru hospody, kde se vše hrálo nás dělila vysoká rampa typického kulturního domu a vzdalovala nás od účinkujících ještě víc. Nejcennější na tomto představení byla hudební složka, která vytvářela atmosféru hospody i samotného příběhu o oddané Griseldě. O existenci pudinku se přesvědčíme tím, že ho sníme. To je titul hry Filipa Nerada, který je zároveň představitelem Bedřicha Engelse a režisérem inscenace souboru Decentně obscénního divadla Nula morčat Čerčany. Historická momentka ze života Karla Marxe a Bedřicha Engelse v jejich londýnském exilu je pokusem o politickou satiru. Divadelnímu představení chyběl temporytmus, pointování situací a v některých hereckých výkonech mluvní srozumitelnost. Potvrdilo se tu riziko absence režijního vedení, když je režisér autorem a hercem zároveň. Posledním představením přehlídky byla v neděli dopoledne dramatizace Sekáče Terryho Pratchetta pod názvem Sekáč aneb Co se stane, když Smrť přijde o práci souboru Časumálo DDM Praha. (Doporučení na Prima sezonu Náchod – pozn. redakce.) K orientování se v jednotlivých linkách příběhu by snad posloužilo ještě další škrtání v rozsáhlém textu tak, aby příběhová mozaika do sebe zapadala i pro neznalce Pratchettovy předlohy. A jistě by inscenaci pozvedlo sjednocení výtvarných prostředků a zjednodušení přestaveb mezi obrazy. Výrazným dojmem zapůsobila řada hereckých


výkonů. Zejména dialogy slečny Zahořelé a Viléma naprosto přirozeně vycházely z okolností dramatických situací a opíraly se o vnímání partnera. Celá přehlídka byla provázena rozborovými semináři a hereckými dílnami: herec a dialog lektora Romana Štabrňáka - studenta činoherního herectví DAMU Praha, herec a řeč těla lektorky Lenky Vávrové – studentky psychologie na univerzitě v Brně, herec a situace lektorky Martiny Tothové – studentky KVD DAMU Praha. V neděli pak jako host vystoupilo Divadlo Dagmar Karlovy Vary s inscenací Král William, drama synů a dcer. Za lektorský sbor – Luďka Richtera, Ivetu Dřízhalovou a Hanu Frankovou se pokusila všechno shrnout Hana Franková.

S MUŽI, NEBO BEZ MUŽŮ? KRUMLOVSKÁ PRIMA SEZÓNA Poslední víkend měsíce února byl mrazivý, ale slunečný, možná i proto se těsně před sobotním polednem v krumlovském divadelním sále kromě poroty shromáždilo jen pár dalších přihlížejících, vesměs aktivních účastníků divadelní, literární, fotografické a hudební části krajské postupové přehlídky. Škoda pro ty, kteří nepřišli tu hodinku posedět na jediné divadelní představení, které se odehrávalo „jednoho odpoledne v jednom domě“ . O amatérském divadelním spolku Růžek se sídlem v Českých Budějovicích by se dalo říci, spíš divadélko nebo dívčí sdružení než divadlo nebo divadelní soubor. Pro účast na krajském kole celorepublikového festivalu Náchodská prima sezóna se dívky s nenáročnou, ale početnou výbavou pro předvedení své původní hry přemístily do Českého Krumlova. Pět mladých dívek může obývák velikosti jeviště klidně zaplnit. Domýšlíme si, že se prostě sešly tak, jak se občas kamarádky či spolužačky scházívají - aby nějak zabily čas, se kterým si jinak neví rady, činností, kterou by dělat nemusely, ale proč ne, když stejně není co dělat... Až na jednu. Shakespeare a Romeo ji natolik pohltili, že ani neví, co se děje kolem ní, že se zrovna střílí jako v Kill Bill, že se provokuje, protože jak jinak z dívčí

nudy ven? Samo, že se nestřílí doopravdy, ale jenom jako, protože ani doopravdy nejsme hrdiny žádného filmu, natož Kill Bill. Jako ve filmu se však ocitáme. Podobnými prostředky pracuje totiž režisérka a autorka Alena Vitáčková se svým souborem: jakoby filmové prostřihy, scéna zmrazená uprostřed pohybu, strnutí herců, záblesk uvědomění si, že se něco děje - a kdybychom si my, diváci, neuvědomili, napoví se vteřinovým zatměním scény. Kdyby se tyto živé obrazy v průběhu představení nerozplynuly ve významové nezřetelnosti, v nedůslednosti, kdyby rozvíjely svůj rytmus vstříc ke sdělení, k podtržení jeho naléhavosti, kdyby provokovaly diváka a třeba i rozhořčovaly, mohly by být nazvány smysluplnými. Škoda. Je však možné, že tato realizovaná neujasněnost souvisela i s tempem hereckého prožitku, akčních scén i jednotlivých mluvních sekvencí. Právě proto, že vše bylo velmi pečlivě připraveno, každá role pečlivě promyšlena a každá replika pečlivě artikulována, očekávali bychom stejnou pečlivost i v předání poselství tohoto příběhu, který se vlastně týká i nás. Otázka byla vyslovena, mysl byla rozjitřena, čekáme na odpověď... Leč zpátky k oběma hrdinům - totiž k Shakespearovi a Romeovi. Dívka je natolik ponoře-

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 40 na do četby, že nevnímá svět kolem sebe, a když je nakonec přece jenom ze snů vytržena do skutečnosti, má dobrý důvod dát svým kamarádkám lekci o tom, proč je dobré číst knížky. Skrze jejich příběhy můžeme prožít v představách to, co ve skutečném životě prožít nelze - setkat se zamilovaným Romeem, trochu se obdivovat ztřeštěnostem Dona Quijota, vždyť on to vše podniká kvůli své milované Dulcinei, a dokonce trochu podlehnout svádění Dona Juana. Ach, kdyby tak všichni tři se mohli vtělit do jednoho jediného muže, toho, kterého by mi všechny kamarádky záviděly, ale který by přece jen patřil pouze mně! Až potud je ta stará historka čitelná, neošidná a srozumitelná. Ale má to háček! Tento ideální muž, ON, by zároveň měl být stejný jako ten jediný muž, který zatím v životě každé z těchto - náctiletých dívek sehrál nezastupitelnou roli. Do kterého každá z nich vložila své touhy po lásce, porozumění, troše bláznivosti i rozmarnosti, pocitu bezpečí, jistotě: táty. Jaký to paradox, když se postupně vyjevuje, že z těch pěti otců jen někteří jsou reální, to jest živí a přítomní, a že mezi nimi těžko hledat toho, který by obstál alespoň z hlediska běžné morálky... V tu chvíli nám zatrne. Náhle si uvědomíme, jak zranitelné jsou tyto tak sebevědomě se tvářící bytůstky, jak moc se jim nedostává toho, na co mají jako děti od svých rodičů plný nárok a jak těžce a na celý život je postihuje tento předobraz mužského ideálu v podobě jejich nepovedených otců - které přesto milují a potřebují. Příběh nepřináší řešení a nevynáší soudy, ale navozuje otázky, naznačuje možnosti. Nechť divák sám si příběh domyslí při cestě z divadla domů, nechť divák sám přemýšlí o svých vlastních postojích a ideálech a rekapituluje své vlastní vztahy. Tak to asi má být. Proč však závěrečná třetina inscenace shodí veškeré úsilí doposud vynaložené na to, aby divákova sebejistota, že všechno je, jak má být, byla rozvrácena? Dívky surovým, byť běžným způsobem, navzájem obnažují jedna druhé, i třetí, čtvrté a páté tajné a úzkostlivě skrývané bolesti a zjišťují, že ošizeny jsou všechny. V představení pateticky zapalují svíčky. Vykřičí a vybijí svůj žal, pateticky sfoukávají svíčky a neodcházejí. Zády k divákům a zřejmě i zády k nesnadno řešitelným problémům vztahů, jichž se dotkly ve svých snech i v realitě, se loučí. Představení končí a my jsme v rozpacích. Máme pocit, že teatrální gesta a planá symbolika, líbivá a

nepřesně sdělující neujasněné odpovědi mají prostě jen odmávnout zvichřené city a odhalená tajemství jako něco, co je lepší zapomenout, není-li možné to vyřešit hned teď a tady. Pikantní na provedení tohoto příběhu je, že po celou dobu těmto rozverným, toužícím, zahořklým, zlým i chápajícím mladým ženám ve všech mužských rolích sekunduje pouhý hadrový panák. V životní velikosti. Jelikož je hadrový, nemůže sám jednat, ale musí ve všem spoléhat na přítomné dívenky. Ony mohou o všem rozhodovat a jím hýbat a manipulovat. Na něm se mohou pomstít za všechny křivdy na nich již spáchaných jinými muži, otci, i za ty, kterých se v budoucnu patrně teprve dopustí jejich muži, milí, manželé. Mohou udělat vše, co nemohou udělat v opravdovém vztahu a co jim nikdy nebude dopřáno, ani dovoleno: v opravdovém vztahu je totiž muži budou opouštět, bít je, nahrazovat svou přítomnost dárky, zapomínat na ně pro jiné - tak, jak to dělají jejich otcové. Zajímavé by asi bylo vyzkoušet i jiné varianty. Jak by se asi již napsaný příběh vyvíjel, kdyby do jeho realizace vstoupil třeba jen jediný muž-herec? Jak by se proměnily jejich vzájemné vztahy? Jak by se odvíjelo klubko jejich spřádaných snů? Jak by se vyrovnávaly síly na obou stranách tohoto životního zápoliště? Jaké ústupky by byly učiněny? Teď mě napadá: s mužem by to bylo asi těžší, protože by nikdy nebyl zcela podle našich představ, nikdy by nejednal tak, jak si zrovna my přejeme, aby jednal, asi by to bylo zábavnější, víc vzrušující, napínavé a nepochybně také mnohem těžší. Bez mužů však to je takové, jako příběh tohoto představení - nejdříve napínavé a vzrušující, jsme v očekávání dalších nápadů a výbojů, posléze však zjišťujeme, že jsme byli přizváni k nedovařené polévce... a přitom by stačilo trochu přichutit. P. S. Přesto to bylo docela prima. Děvčatům bylo dobře rozumět a nikdy nevypadly z role. Pracovaly se zástupnými předměty, se světlem, hudbou. Připomněly, že dobré knihy nikdy nejsou mrtvé. Příště třeba nebudou míchat styly ve snaze po větší divadelnosti, nechají přirozený příběh přirozeně se odvíjet a nenechají svíčky zhasnout! Jděte se podívat. Je to o nás. Věra Regulová


DOBRÉ TO BYLO... V OSTROVĚ Město Ostrov, zajímavá kulturní oáza nedaleko Karlových Varů, hostila Západočeskou oblastní přehlídku netradičního a amatérského divadla. Přehlídka územně reprezentovala oblast dvou krajů (Plzeň, Karlovy Vary) a tvořila předkolo ke dvěma celostátním přehlídkám. Porota měla za úkol vybrat soubory k postupu na Šrámkův Písek a na Náchodskou prima sezónu. Tříčlenná porota ve složení: Alena Zemančíková, Petra Kohutová a Akram Staněk musela konstatovat, že program se stal zcela neobyčejným kulturním zážitkem. Deset představení, která měli všichni možnost vidět, vytvořilo dohromady beze všech pochyb jednu z nejlepších západočeských oblastních přehlídek vůbec a přenesení celé přehlídky na celostátní úroveň by, až na malé výjimky, nevyvolalo v neznalých divácích žádné pochybnosti. O to těžší bylo rozhodování o postupových příčkách. Než se dostanu k oceněným souborům, zmíním se o několika obecných jevech provázejících celý festival. Jedním z jeho kladů byla opravdu neobvykle vysoká žánrová a stylová pestrost: viděli jsme němý film i divadlo, které by se dalo nazvat divadlem poezie, viděli jsme kolektivní improvizace i přísně režírované tvary, viděli jsme inscenaci vpravdě minimalistickou i současné živé lidové divadlo atd. Pokud jde o témata, tam naopak bylo možné pozorovat značnou míru shody. Většina souborů jako by nalezla v letošním roce sílu pokládat si závažné existenciální otázky. Většina představení (bez ohledu na to, zda šlo o komedie či kusy vážné) pátrala po vlastní identitě tvůrců, kladla si otázky po smyslu života či přinejmenším mapovala vztah tvůrců k divadlu. Další neobvyklou charakteristikou letošního Ostrova byla téměř dokonalá absence oné nezdravé soutěživosti projevující se řevnivostí, „skupinkařením“, ohnivými hádkami s porotou a ostatními diváky, namísto diskuze atd. Ne že by diskuze byly krotké! Jistě, i ostré byly! Ale nikdy neopouštěly rámec snahy o postižení podstaty inscenací a nepouštěly se na křehkou půdu hádek mezi podrážděnými tvůrci. A byly to diskuze (!) Všichni jsme si pak za přítomnosti mladého starosty města Ostrova, který sice patrně neviděl ani jedno představení, ale velmi sympaticky se dostavil v tak neformálním oblečení, že zcela splynul s účastníky festivalu, pomysleli: dobré to bylo. Kdyby to tak chtělo být výsledkem nějaké tendence či trendu a ne jen shodou šťastných náhod! Koho tedy nakonec porota doporučila, nominovala, a kam?


Divadelní soubor Hyjta Domažlice / Zdeněk Šmíd: Dudáci a vlčí hlavy aneb Něco o Chodech Divadelní představení na motivy z knížky Zdeňka Šmída se mladému souboru stalo prostředkem k vyjádření vztahu k rodnému kraji a v širším slova smyslu i k hledání, nacházení a pojmenovávání vlastní identity. Příběhy vycházející z chodského folklóru jsou uchopeny bez předsudků s autentickým zaujetím herecky vzácně vyrovnaného souboru. Představení je v pravém smyslu slova kolektivní, soubor se hrou baví a jeho hra se lehce přenáší na publikum. Jednoduchá a účelná výprava je po výtvarné stránce čistá, folklórní motivy se nesentimentálně, avšak přirozeně a nenásilně mísí se současnými, a ve stejném duchu se nese i vlastní hra. Porota ocenila především zaujaté, přirozené a bezprostřední herecké výkony, autentickou osobní výpověď aktérů, dobrou úpravu textu, výše zmiňovanou čistotu výpravy a v neposlední řadě také s lehkostí zvládnutý kontakt s publikem. Zajímavou složkou představení je také hudba (Chodská vlna aneb Chodský bigbít), jejíž použití vyvolalo po představení zajímavou diskuzi v plénu. Předmětem výtek pak byla jistá míra ilustrativnosti celého představení, které po stránce inscenační nenabídlo ostřeji formulovaný názor. Představení bylo doporučeno k přijetí na celostátní přehlídku studentského divadla Náchodská prima sezóna především pro čistotu použitých prostředků, bezprostřednost, hereckou pravdivost a celkový kolektivní výraz. Divadelní soubor Studio divadla Dagmar Karlovy Vary / Jacques Prévert: Roura k rouře pasuje aneb Vzorně svorná rodina Představení souboru z Karlových Varů je bezvýhradně postavené na hereckých výkonech. Doprovázeni živým hudebním doprovodem zúročují členové souboru své divadelní zkušenosti přesnou parodickou hrou. Absurdní hříčka, postavená na zesměšnění literárních a dramatických konvencí pokleslých „srdcerváčů“, je v jejich provedení brilantní komedií vytvořenou téměř DS Hyjta Domažlice / Zd. Šmíd: Dudáci a vlčí hlavy Foto: Jan Švácha

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK DS Rámus Plzeň Z. Vašíčková podle Sofokla: Hra (Oidipus) Foto: I. Mičkal

minimalistickými prostředky v prostoru oproštěném (až na tři k sobě sražené židle) od scénografie. Přesto nerezignuje na vizuální složku reprezentovanou přesnými kostýmy. Největší pozornost poroty vzbudily herecké výkony (z nichž dva byly na přehlídce po právu oceněny dílčími hereckými cenami), kolektivní charakter inscenace, která dává najevo, že je vystavěna na velké divadelnické zkušenosti, v neposlední řadě hudební doprovod. Inscenaci porota doporučila k postupu na přehlídku studentského divadla Náchodská prima sezóna. Divadelní soubor Pachýř Pačejov Plzeň / Veselé příhody Pachýře a Chroše V nejlepším smyslu slova minimalistická inscenace (o délce slabých 25 minut) na základě autorského scénáře (jako autor je uváděn Sam Zivott) je brilantně vystavěnou dadaistickou hříčkou. Soubor, jehož geografické umístění do Pačejova je rovněž mystifikací, tvořený dvěma herci a vypravěčem hraje s velkou vážností nicotný příběh dvou smyšlených přátel, v jejichž soužití se de facto neodehraje nic pozoruhodného. Důkladnost, s jakou se oné nicotnosti věnují, důsledně minimalistické prostředky (absolutně nepohyblivé loutky, téměř nehybní aktéři, záměrné podehrávání…) i znatelný existenciální přesah byly předmětem ocenění poroty, stejně tak jako zábavnost celé hříčky. Pro tyto kvality představení porota doporučila na Šrámkův Písek.


Divadelní soubor Rámus Plzeň / Sofokles, Zdena Vašíčková: Hra Ve všech svých složkách dotažené představení vypráví příběh Sofoklova Oidipa s použitím prostředků loutkového divadla. Tématem představení však není Oidipus jako takový, ale spíše manipulace slabým jedincem kolektivu do situace, ve které se jeho osud jeví nevyhnutelně tragickým. Prostřednictvím příběhu Oidipa se manipuluje s jeho hlavním představitelem a tragický závěr předlohy je teprve předznamenáním tvrdého a bezohledného konce inscenace. Použité prostředky jsou pestré. Plyšové a plastové hračky v loutkových rolích aktérů Sofoklovy tragédie, výprava připomínající spíše výbavu mateřské školky, oblečení souboru jako by šlo o nějaké tradiční dětské kolektivní představení vzniklé v hodinách dramatické výchovy atd. jsou paradoxním prvkem, který přes svou prvotní naivitu až směšnost naopak velmi přesně posiluje tragické prvky inscenace. Nezapomenutelným okamžikem představení je například mrazivé vyznění Iocastininy sebevraždy. Dětská panenka představující Oidipovu matku je rituálně ozdobena sponou do vlasů a poté téměř nevzrušeně oběšena na řetězech používaných ke zdobení vánočního stromku. Inscenaci porota přímo nominovala k postupu na Šrámkův Písek. Za hlavní argument svého rozhodnutí považuje vyváženost inscenace ve všech jejích složkách a vynikající DS Pachýř Pačejov Plzeň Veselé příhody Pachýře a Chroše Foto: Ivo Mičkal



práci s typicky postmoderním mísením žánrů, stylů i motivů. Mezi představeními, která se „nevešla“ do úzkého postupového klíče skončila v převážné většině představení také vysoce hodnotná. Dvěma z nich (představení souboru MY z Plzně, inscenace hry Stísněná 22 Ivy Volánkové a souboru Every-báby s autorským kolektivním dílem nazvaném Útržky z rodinného alba) může být útěchou nominace resp. doporučení k postupu na Wolkrův Prostějov, kterých dosáhly o týden dříve na přehlídce v Klatovech, ostatním pak nelíčeně kladné přijetí publikem složeným z vlastních „konkurentů“. Jo, Ostrov byl fajn. Akram Staněk

KOCOUR RODINY HAKENŮ

Modrý Kocour, dnes už se dá možná říci „proslavená“ turnovská přehlídka amatérského divadla, jenž se letos konala 4. - 6. března, jest festival veskrze jedinečný. Svého času jsem jej nazval festivalem jižního typu pro jeho organizační ležérnost působící nejrůznější nejasnosti a zmatky, které se ovšem vždycky nějak překlenou. V roce jeho 10. výročí k tomu přidávám, že je to také přehlídka rodiny Hakenů. Nikoliv, že by se na něm tato rodina producírovala na jevišti – až na otce Hakena, ale jeho posedlost divadlem mu jinak nedovolí. Je to prostě proto, že se celá podílí svou aktivitou na jeho vzniku a průběhu, a to počínaje velice malými dětmi. V čele tohoto usilování ovšem stojí Petr Haken, jenž si tuto přehlídku především výběrem souborů a titulů hněte po svém a vtiskává ji naprosto specifický ráz; něco mezi soutěžní přehlídkou a přehlídkou lahůdek amatérské produkce i produkce přátel. Je to přehlídka s postupem na Šrámkův Písek a Náchodskou Prima sezónu, ale stejně tak na ni jde o ty druhé dvě roviny, dost často se mně zdá, že hlavně. Nic proti tomu. Tahle přehlídková barva – včetně té ležérnosti – je sympatická a kdo nezažil Modrého Kocoura včetně té aktivity rodiny Hakenovy, má poměrně citelnou mezeru ve znalosti českého amatérského divadla 21. století. Musíte ovšem počítat s překvapeními různého druhu. Pro příklad: letos jsem se potkal s inscenací Witkacyho Šílené lokomotivy mladoboleslavského Divadýlka na dlani, která se už vloni účastnila poděbradského FEMADu. Petr to zdůvodnil naprosto bravurně: Turnov a Mladá Boleslav

Divadýlko na dlani Mladá Boleslav S.I. Witkiewicz: Šílená lokomotiva Foto: Jan Švácha

mají stejný senátorský volební obvod, takže důvody k hlubokým přátelským stykům jsou nasnadě. Proto hup s mladoboleslavskými na Kocoura. Ani nevím, jestli se ta inscenace ucházela o Písek, ale v každém případě ji v zimním zasněženém Turnově svědčilo. Zbavila se už jakékoliv závislosti na Witkacyho myšlenkovém i formálním světě a přehoupla se zcela a s jistou suverenitou do svižného kabaretního žánru, v němž se mladoboleslavští pohybují s půvabem, jistotou a šarmem. Možná bych je na základě tohoto kritéria letos, kdyby to šlo, znovu na FEMAD doporučil. Jako zdařilý příklad „restrukturalizace“ literárního žánru jevištními prostředky. Abych se vyhnul kolizím a nežádoucím souběhům, tak budu psát především o představeních vskutku soutěžních. Nuže: Na Šrámkův Písek jsme jako porota (Vl. Hulec, S. Gregar a J. Císař) nominovali bez jakýchkoliv problémů Vosto5 Praha s jejich Košičanem 3. Pánové Cihlář a Prokop mají své místo na vrcholu tohoto typu divadla pevné. Ačkoliv turnovské představení až tak suverénní nebylo. Oba herečtí autoři – nebo autorští herci? – si totiž vytýčili hranice svého vystoupení tak určitě a pevně, že je, jak to v Turnově vypadalo, do jisté míry svazují. Základní situace je noční vysílání jakési radiové stanice, v níž dva polodiletanti, polointeligenti a hlavně totální neumětelové, kteří si hrají na ostřílené borce, předstírají duchaplné rozhovory mezi sebou i s těmi posluchači, kteří jim případně zatelefonují. Jsou tím dány jisté limity časové i nutnost realizovat i technické předpoklady, které musí být přesně dodrženy, jinak se zhroutí řada situací a jejich vtip. Ale především: je třeba naznačit určité typy obou „moderátorů“, tedy sklenout obrysy postav a dodržet je. Protože v tom je jádro: ti dva jsou takoví, jací jsou a z toho plyne i smysl a podoba představení. Existuje však ještě postava třetí, jediný posluchač, jenž těm dvěma neumětelům volá z různých nádraží, neboť se řítí jako štvanec po celé republice stíhán kolosálními „vlakovými nonsensy“. Takže tu oba pánové hrají ještě třetí


postavu. V Turnově jako by pozbyli do jisté míry svou komunikační samozřejmost a lehkost a improvizační uvolněnost, když toho musejí stihnout tolik na tomto fixovaném půdorysu. Doporučili jsme (zmíněná už porota) na ŠP Krátké a úderné divadlo z Liberce s představením Kde že loňské něhy jsou. Je to soubor autorský, už dostatečně na tomto poli zkušený, který se tentokrát pustil na prajednoduché scéně do vztahů mezi ženami a muži. Na počátku se představí kontrastní manželské páry, v jednom z nich vládne žena, ve druhém muž a sledujeme vývoj jejich soužití. Je to námět mnohokrát zpracovaný a obehraný, ale jsou v těch situacích neotřelé komediální nuance i překvapivé momenty ve vedení zápletky. Připočteme-li k tomu obratnost a nápaditost hereckou, je to předpoklad pro docela vtipnou i inteligentní zábavu, jež se nemusí ani podbízet ani pitvořit. V druhé polovině se ovšem vynoří zcela překvapivé a slibné nové téma. Vyroste z rozhovoru tří pubertálních dívek o jejich dívčích idolech. Jedna z nich se zamiluje do nesmělého mladíka, jenž hraje na kytaru, skládá písně, mluví slovy Nedvědových písní a touží koncertovat na stadionu ve Wembley. Což se mu splní, jak předvede závěr představení. A najednou je tu téma životních vzorů i životního stylu, téma působení masové subkultury, jež není uděláno ani se satirickou či parodickou nadsázkou, ale s určitým pochopením pro tuto polohu, která díky komediálností vyjevuje i svůj rub. Kdyby se toto téma dodělalo ve fabulační a situační lince, jež je tu ve srovnání s první polovinou poněkud slabší, byla by to možná originální samostatná hra. Na Náchodskou prima sezónu porota nominovala soubor Podještědského gymnázia Stopu Liberec s Ptákovinami Jiřího Žáčka podle Aristofana. Upravila a režíruje je Milena Šajdková, která svým libereckým rozumí. Mladí herci mluví zřetelně a k tomu ve verších, pohybují se přirozeně a se smyslem pro rytmus, dovedou načrtnout jednoduchý obrys postavy, cítí se na jevišti dobře jako kolektiv, aby zároveň dali i prostor sólovým výstupům, v jednom z nich znamenitě kdákající slepice sklidila zasloužený potlesk na jevišti. Je to inscenace jednoduchá, nechce po hercích nic, co je nad jejich síly, ale to, co chce, vyžaduje důsledně a směřuje k pečlivosti málokdy už dnes na jevišti vídané a slýchané. Což se často nahrazuje smělostí a originálností koncepcí. Jako v inscenaci Hamleta Turnovského divadelního studia,


kde oživne královský šašek Yorick, aby byl průvodcem představení, a Hamlet neumírá, protože je vinen svou pomstou. To všechno jsou však záměry, které kromě jistého zajímavého scénografického řešení v ničem nedojdou ani nejmenšího naplnění. Odvaha i snaha Petra Hakena, jenž si Shakespearův text upravil a také zrežíroval, byly nezměrné, ale výsledek prakticky nulový, protože se zatím nedostává sil na úplně obyčejné divadlo, tím méně na to „přemustrovat“ Shakespeara. Autora textu inscenace VOŠ herecké z Prahy Rajská komedie program utajil. Prý je to posluchač DAMU, jenž byl pověřen, aby něco pro tento ročník sepsal, režii měl Jiří Trnka, pedagogický dohled Ivetka Dušková. Jde o takovou mírnou, opatrnou českou cool hru (drsná slova, jedno souložení na scéně a znásilnění Nejhodnější medvídci Hradec Králové Ruby Hoo a David Doubek a The Can: Ultimatum. Foto: Pavel Charousek

za scénou) o mladé partě a jednom rodičovském páru, jenž se trápí navzájem, a s dcerou, která odejde z domova. Námět a témata jakož i způsob zpracování jsou dnes přes veškerou snahu o nekonvenčnost už konvenční. Ale pan režisér dodal jistou organizaci a pořádek, herci hrají s nepochybnou spontaneitou, bezprostředností a temperamentem, občas probleskne výrazněji i úsilí o cílevědomou tvorbu postavy. Je to zajímavé studentské divadlo sui generis a doporučení na Náchodskou divadelní sezónu mu patří. Mnoho dalšího se v soutěžní části Modrého Kocoura neurodilo. Náhlé neštěstí Studia Arthure z Prahy a Morgiana souboru Dora z Turnova sdílely svým způsobem stejný osud: bojovaly úporný zápas o to, převést na jeviště velmi nesnadnou a obtížnou literární předlohu. Lépe se vedlo Studiu Arthure s textem Daniely Fischerové Náhlé neštěstí, ale i tak jen neúplně a fragmentárně zdolávali oba herci jeho nástrahy. Z nesoutěžních představení stálý polský host Surya Jawor si vůbec neporadil s některými texty Henriho Pierra



Camiho a druhý polský host, jakési loutkářské „one man show“ Adama Walnyho Inspiracje Biblijne, zaujal sice řadou důmyslně vymyšlených a zkonstruovaných „loutkostrojů“ a jejich výtvarnou surrealisticko-expresionistickou podobou, ale pak už se to všechno jaksi okoukalo a představení trvalo déle než bylo únosné. A konečně se v Turnově představili v této nesoutěžní části s novou hrou Josefa Tejkla Čilimník i Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí. Oficiálně vstoupí do soutěže na přehlídce v Červeném Kostelci, takže informaci o tomto jejich díle podám v AS až v jejím kontextu. Dalším nesoutěžním představením bylo ještě vystoupení souboru Postav si své letadýlko, „one woman show“ jedné mladé herečky, která zpěvem, slovem, ale především předměty vypráví a předvádí příběh o růžovém snu. Má vtip, půvab, jemnost, komunikativnost a především imaginaci. Protože však autorka tohoto příjemného pohlazení je absolventka KALD DAMU, nevěděli jsme si jako porota rady jak s ní zacházet v soutěži a jenom jsme ji doporučili pozornosti jako možný doplněk programu Šrámkova Písku. Ale podle mne by to mohl být doplněk mnoha dalších amatérských přehlídek. A ještě jedno upozornění jsme jako porota vydali; tentokrát organizátorům přehlídky FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč. Na Modrém Kocouru totiž odehráli představení nazvané Ultimatum Nejhodnější medvídci z Hradce Králového. Režisér a autor scénáře se skrývá pod pseudonymem Ruby Hoo, hudbu složil David Doubek, the Can. Jde o hudebně-dramatickou produkci; žánrově jistě nejbližší muzikálu, ale například přímočaré vedení fabule a propojení revuální části jednotlivých hudebně-pěveckých čísel i části dramatické (řetězení situaci do děje) připomínají zase operetu. Z tohoto hlediska se pak tato rovina jako příběh o ženském teroristickém komandu, odehrávající se v německém přístavu – snad Hamburku – nabízí jakoby ironicky, občas až parodicky. Jenže: Nejhodnější medvídci, vždycky předváděli model, v němž realita prakticky nerozeznatelně přecházela ve fikci, která tuto realitu nebrala až tak vážně, dokonce až mystifikovala. Obráceně to platí také: ironie a mystifikace se proměňuje v drsnou až krutou realitu. Inscenace má zajisté své problémy, ale na půdě amatérského hudebního divadla je to ojedinělý autorský pokus, jemuž není možné upřít jeho kvality a průbojnost. Na Šrámkův Písek se asi nehodí, není to rozhodně experimentální divadlo. Naopak využívá záměrně četné konvence různých žánrů nejen divadelních, kromě jiného i proto, aby vznikl na jevišti pevný systém a řád. A studentský soubor to už vůbec není. Takže jsme zvolili cestu toho upozornění. Byl bych rád, kdyby to vyšlo, protože upřímně řečeno: pro mne bylo toto představení nejpodnětnější záležitostí Modrého Kocoura 2005. Jan Císař

VÝCHODOČESKÉ ALTERNATIVNÍ SNY, VIZE A POEZIE Již podeváté konala se regionální východočeská přehlídka mladého a experimentujícího divadla a divadla poezie s postupem na Šrámkův Písek, Prima sezónu Náchod a Wolkrův Prostějov Audimafor aneb Kostelecký Kostlivec, tentokrát opět v Kostelci nad Orlicí 31. 3. – 3. 4. 2005. Je to příjemné a pro divadelníky čím dál příjemnější místo, byť s jediným prostorem a jedinou osvěžovnou. Přehlídka se tam ale již docela dobře zahnízdila a – jelikož jsem byl v porotě tohoto festivalu pokaždé – mohu říct, že atmosféra je rok od roku dělnější. Jezdí sem mladí divadelníci z širého okolí, chodí i místní (což je zřejmě hlavně zásluhou zdejších superstars – Černých šviháků, ale přicházejí i školy), je prostor pro diskuze i následná setkání. Mám ten festival možná nejraději ze všech českých, kde jsem měl tu čest být v porotě, i když je v jistém smyslu nejnáročnější. Nejenže jsou zde mraky inscenací, ty jsou i jinde, nejenže je přehlídka vyrovnaná a je někdy těžké mezi některými postup volit, to je i jinde, ale diskuze jsou tu nejotevřenější, nejzasvěcenější a atmosféra je nejsoutěžnější ze všeho, co na amatérských kolbištích zažívám. Pravda, nebyl jsem všude… ČTVRTEK Přehlídka se letos natáhla do čtyř dnů, nebylo v silách mých přijet už první den, a tak následující odstavec o představení Kostlivec v bufetu napsal jiný člen poroty, Saša Gregar:

Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Markéta Bláhová: Pastička. Režie Ema Zámečníková. Foto: Michal Drtina.



Skupina Temno týnišťského Divadelního souboru Jirásek se dlouhodobě zabývá mj. dramatickými předlohami Davida Drábka, texty z období jeho olomouckých Hořících žiraf. V Kostelci nad Orlicí uvedla Kostlivce v bufetu (původně Kostlivec v silonkách – Vzkříšení). První díl jsme od Temna viděli před časem. Poetika studentské recese, přenesená do souboru s jiným stylovým vybavením, je zřejmě důvodem, proč inscenace nemá náboj nonsensové grotesky a působí spíše fraškovitým dojmem. Je sledem jednotlivých humorných scén, které samozřejmě nepostrádají půvab a zábavnost, zvláště díky některým hereckým výkonům. Dospělá embrya Divadla Jesličky Hradec Králové Monika Janáková: Poslední večeře v domě Usherů Foto: Michal Drtina

PÁTEK Ač se začínalo v 8:45, přijeli jsme se Z.A. Tichým ranním rychlíkem vypraveným v 6:09 z Prahy. Co by člověk pro krásné amatérky neudělal… A začalo se zostra, právě mládím: ZUŠ Ústí nad Orlicí – Strach má velké oči aneb Kdo se bojí, nesmí sušit mozky. „Drama o čtyřech dveřích“ napsal prý jakýsi Lumír Zrcátlo, ale ani ústeckoorličtí nevěděli, o koho jde. Text vyhrabali z nějaké soutěže, autora však nevypátrali (pokud o něm víte, nechť se jim ozve). V podstatě jde ale o z improvizací vzniklé situace spojené v jakési divadelní sci-fi o nebezpečí zneužití vědy. Vystupují reálné i imaginární postavy (Strach, MyšLenka, X a Y chromozomy aj.), o děj však zatím příliš nejde. Nejdůležitější je dokázat využít hereckou fantazii. Celek moc nedrží, některé symboly jsou trochu vágní či nepřesné, ale každý z účinkujících má prostor pro sebevyjádření, pro první samostatné jevištní krůčky. Někdo si poradil líp, jiný hůř. Obdobně tomu bylo i u další inscenace. S jediným rozdílem. Hercům a herečkám byl text daleko bližší. Bláhové Pastička je hra o inciaci (zasvěcení do

DS U tří pávů ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Podle W. Shakespeara: Jak se nám líbí. Režie Jolana Brannyová. Foto: Michal Drtina.

nové životní etapy) dívky v ženu, o prvním sexu, o doteku smrti, o vztahu k rodině, ke světu. Je možné ji hrát a vykládat všelijak, vždy však jde o autentickou zpověď – náctiletých (možná jen -náctileté). Studenti ze skupiny Emy Zámečníkové hradeckých Jesliček tento předpoklad beze zbytku splňovali. Nesnažili se o složité freudovské výklady. Vzali text jak leží a běží a co nejspontánněji jej „prožili“. Vznikla inscenace z těch, které jsou cenné, a současně neuchopitelné. Dalo by se jim mnohé z „profesionálních“ pohledů vytknout, situace jsou téměř nevyložené, herci spíše autentičtí než aby se svými postavami nějak víc pracovali, ale ono to i tak funguje, a možná líp, než kdyby přijeli profíci. Taky se diváci (ze základní školy!) docela „chytli“ a představení až se slzami prožili. „To jsem byla já, to bylo o mně“ jako by říkala nedaleko mne sedící dívka. Další herecké cvičení nabídli studenti II. cyklu LDO ZUŠ Na Střezině Jolany Brannyové, kteří překvapivě nepatří k Jesličkám, ale říkají si U tří pávů. Inscenace Jak se nám líbí je výsledkem loňské ročníkové práce a je jakousi nostalgickou podívanou – textovou koláží inspirovanou milostnými dialogy a monology ze Shakespeara. Pěkná práce s voicebandy, pěkné renesancí inspirované tancování a hudba, nádherné kostýmy a celé výtvarné ladění do modra činilo z tohoto dílka příjemnou podívanou a pro fajnšmekry i test, z jakého Shakespearova díla je ten který výstup. První vysoce ambiciózní inscenace festivalu přišla na řadu odpoledne. Ani zrnko pepře pro Czermaka duchovního otce tzv. Vídeňské skupiny (vznik


r. 1949 - Gerhard Rühm, Oswald Wiener, Konrad Bayer, Friedrich Achleitner) Hanse Carla Artmanna (1921-2000). Náročný text plný odkazů a bizarností, plný grotesknosti a jízlivosti, plný intelektualismu a současně trochu frašky se pokusili Ema Zámečníková a další její jesličkovská skupina zpracovat v různých stylových rovinách. Převládal expresionismus, ale objevoval se i symbolismus a dekadence začátku 20. století, velký důraz byl kladen na výtvarné působení a atmosféru, bylo patrné, že se účinkující, a zvláště představitel hlavní role autokrativního Hokynáře Tomáš Jarkovský, s textem co nejhlouběji zaobírali a snažili

DS J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod / Ondřej Pumr: Ano Ani. Foto: Michal Drtina.

se ho adekvátně interpretovat. I když mnohdy to bylo nad jejich síly, tak nejen odvaha herců a režisérky utkat se s textem, ale hlavně jeho dramaturgická objevnost a komplexní pohled na téma i autora byly ozdobou přehlídky a doufám, že se s touto inscenací ještě někde setkáte. Zvláště ti, kteří jsou intelektuálněji založení. O krátkém intermezzu Cesta do Afriky, což byl zdivadelněný klip na stejnojmennou písničku skupiny Yo Yo Band, se zde jen zmíním, že bylo sympatické aktivní účastí jindy velmi „nedivadelních“ odborných učilišť, v tomto případě SOU Lázně Bělohrad. Ani Lavička Divadelního klubu Vrchlabí nebyla příliš divadelně poučená. Vedoucí souboru Václav Vondruška dal prostor šesti dívkám, aby si v osmi skečích vyzkoušely, co je divadlo. A to od autorského textu přes jeho výklad a hraní. Nebýt nešťastného propojení všech příběhů nesnesitelně mentorským výkladem samotného vedoucího, šlo by o docela milé skeče. Zvláště šestý v pořadí, Mobil, jako by vypadl z hnízda komiksu Hana a Hana. Kdo má pro tyto otisky reality smysl, docela (by) se bavil. Ony spojováky však


vykládaly o jiných ambicích – Lavička jako zrcadlo doby. Takto ovšem vnímat tento „reality opus“ nešlo ani náhodou. Reálný život zde byl totiž otištěn jen v tezích a falešných slovech právě jako ve zmíněných Hanách. A (téměř) bez divadelní invence. Poslední večeře v domě Usherů v podání Dospělých embryí Divadla Jesličky, tedy souboru Jana Dvořáka, měly také pedagogické ambice – seznámit diváka s neznámými (či méně známými) informacemi o životě a díle Edgara Allana Poea. Typicky „dvořákovská dospěloembryonální“ práce, tentokrát podepsaná jím a Monikou Janákovou, nesla všechny znaky nalezeného stylu. Do hloubky nahlížené téma s přesně choreografovanými výstupy velkého souboru, důraz na hudebnost a atmosféru, ironie, nadhled, neotřelost. A také objevnost. Že byl Poem silně ovlivněn i Ray Bradbury, a napsal dokonce poeovský text, asi málokdo ví. Páteční maratón zakončil loutkářský western Druháku Divadla Jesličky pod vedením Jiřího Polehni Vítr z Apalačských hor. Přesná parodie, nádherné pravé loutkové divadlo z „pravého“ Západu, zkrátka maximální radost divadelnická i divácká. Takové divadlo se může z Polabí vyvážet třeba až do Apalačských hor.

SOBOTA Mrożkovu hru Na širém moři si pro Dramatickou školičku Svitavy a její soubor Bedřich upravila režisérka Monika Formanová pro tři dívky a jednoho chlapce a nazvala ji Na moři. Absurdní situace tak získávaly na ještě větší absurditě, z politického podoben-

Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Hans Carl Altmann: Ani zrnko pepře pro Czermaka. Režie Ema Zámečníková. Foto: Michal Drtina.


jedné z protagonistek Barbory Urbanové. Vlastně šlo o jakousi mrożkovskou variaci šmrncnutou Bláhové Pastičkou. Tři dívky a jejich hra s osudem: sladké pokušení, spalující vášeň, vražedná touha. To jsou tři dortíky, které si objednají v kavárně, kde pak rozvíjejí své fantazie, jež se jim posléze vymknou z rukou. Spíše než o vážně míněné vstupy do podvědomí se však jednalo o dobře zvládnutou hereckou nápaditost a hravost rozvíjenou na podkladě absurdních situací. I když trochu klopotně poslepovaných. A jsem u cenami nejověnčenější inscenace přehlídky – autorské adaptace tří povídek Karla Houby nazvané Vězni v podání opět jedné z tříd Jesliček. Stylově i herecky precizní představení o věčně se opakujícím schématu moci a násilí je divadelně působivým podobenstvím o moderní době. Autorské předobrazy má Karel Houba v Orwellovi a Kafkovi, svou přímočarostí je však daleko snáz divadelně uchopitelný, což autor dramatizace, mladý Tomáš Jarkovský a dramaturg a představitel hlavní role Pavel Pešek dobře věděli a dokázali využít. Váhu inscenace položili na jednoduchost, na minimum omezili dialog, akcentovali každé slovo, jako by šlo o poezii. A možná to i trochu poezie je. Dalším důležitým prvkem je svícení. Jde v podstatě o temné obrazy s konturami všudypřítomné smrti a poprav. A zaDivadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / pomenout nelze ani na vynikající Tomáš Jarkovský podle Karla Houby: Vězni. Foto: herecké podání vyšetřovatele resp. Michal Drtina.

Johanka Švarcová (DNO) a Petr Marek (D.D. Beruška) Rádia Ivo Život nedoceníš. Foto: Michal Drtina.

ství se stávala spíše vyskočilovská hra na bláznivost a pitoresknost, převážila mladická hravost a také nápaditost. Příjemné probuzení do sobotního dne. Psát o následující inscenaci Anno Ani souboru J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod je obtížnější než sníst kilo hřebíků. Ambiciózní režisér Ondřej Pumr připravil náročný text a vytvořil náročnou inscenaci plnou výtvarných obrazů a intelektuálních dialogů. Jde o jakýsi český ohlas na texty Elfriede Jelinekové, Wernera Schwaba a především Thomase Bernharda, který v inscenaci dokonce jako důležitá postava vystupuje. Zatímní režijní a herecká nedotaženost mi však bránila hlouběji pochopit, o co autorovi jde. Výtvarně velice působivý jevištní obraz po celý čas plný různých skupenství vody, nebyl naplňován významy. Herci téměř bez pochopení odříkávali složitý text, Bernhard (Michal Kudrnáč) se mátožně motal po divadle a jevišti, závěrečná sexuální orgie byla násilná a spíš útrpná, než opravdovým gestem, vyjadřujícím postoj či pocit prázdnoty a hnusu, jímž zřejmě nejen závěr, ale celá inscenace měly být. Chybí-li však gestu přesnost a razance, stává se jen máchnutím, a to se přihodilo. Možná příště… Idy a Otík, druhý na festivalu zúčastněný soubor z Dramatické školičky Svitavy nabídly poté Hru o sudu, autorský text


Triarius Česká Třebová Franz Kafka: Popis jednoho zápasu Foto: Michal Drtina


prokurátora, zmíněného Pavla Peška. Svou prokomponovaností a dotažeností ve všech složkách šlo o jasně nejkvalitnější inscenaci přehlídky. Na Hronově loni nenávidění Triarius z České Třebové přivezli opět vlastní zpracování literárního díla, tentokrát Proměny Franze Kafky, kterou hráli pod trochu zavádějícím názvem Popis jednoho zápasu (jde soubor krátkých Kafkových próz, které ale Proměnu pokud vím v žádném vydání neobsahují). Na rozdíl od minulých inscenací, kdy kladli Triarius důraz na výtvarný expresionismus, zvolili tentokrát téměř superrealismus. Řehoře S. nejdřív představí v jakési introvertní poloze, poté se ale hra přenese do dělňácké kuchyně s primitivním otcem, bázlivou matkou a naivní sestrou a odtud se již nehne. Řehoř je po celý čas za dveřmi, jen sem tam se s výčitkou očích němě v nich objeví. S Kafkou to má máloco společného. Je to příliš hřmotné, než aby to dýchlo nějakým silnějším, rafinovanějším divadlem. A aby to bylo „řádně drsné“, na to zase nemají Lenka a Laco Špaisovi, autoři dramatizace a režiséři, dostatek zkušenosti a herce. Ti se sice do inscenace vrhli hlava nehlava, ale občas by ta hlava byla dobrá. A taky nápaditější scénografie. Noční vysílání Rádia Ivo Život nedoceníš, což je nový projekt Johanky Švarcové (DNO, Děvčátka) a Petra Marka (D.D. Beruška), příliš nefungovalo. Jde ale o čistou improvizaci, takže mohlo jít jen o nahodilý výpadek. Výjimečný celý projekt je zvolenou technikou improvizace – oba vytvářejí konkrétní příběh, rozhlasovou hru, a doprovázejí se přitom konkrétními ruchy, jež si krátce předtím někde nahráli. Zvolenou experimentálností a divadelní aktuálností (improvizace je dnes u nás fenomén) doporučuji všem přehlídkám otevřeného divadla. Rádio Ivo jistě ještě neřeklo poslední slovo. NEDĚLE Dva nejambicióznější a nejznámější soubory vystoupily až na úplný závěr. Společnost Dr. Krásy z Prahy (ale původně z Úpice) přivezla premiéru adaptace románu Ladislava Klímy Utrpení knížete


Sternenhocha. Autorem adaptace je Jindřich Veselý, celé je to však inscenované typickým rukopisem šéfa souboru, režiséra a herce Petra Lanty. Klíma je v této inscenaci nahlížen z mnoha stran a úhlů, od infantilních dětinskostí přes obrazy a symboly Nebes i Smrti. Je to opět velmi postmoderní koláž starého a nového, banálního a filozofického, vysokého a nízkého, kýče a vkusu. Jen to ještě nebylo hotové. Tak se zatím zdržme soudů a těšme na hotové tvary. Na závěr přehlídky vystoupili domácí Černí šviháci s novou prací Josefa Tejkla Čilimník. Nesla všechny znaky předchozích dvou úspěšných prací, Amatérů a Solných sloupů, tentokrát jí však cosi chybělo. Ač herecky možná nejzvládnutější, je vlastně Společnost Dr. Krásy Praha Jindřich Veselý podle Ladislava Klímy: Utrpení knížete Sternenhocha Foto: Michal Drtina

s divákem nejméně komunikativní. Přetížená slovy, chybí jí víc jevištních akcí a možná i jasnější cíl, kam vlastně směřuje. Je to parodie, satira, nostalgická hříčka? Proč ji Pepa Tejkl napsal, co jí chtěl sdělit? Těžko říct. Právě to jí zabraňuje v postupech jinam a dál. Ale i tato inscenace má možná před sebou změny a další život. A tak to ve světě amatérského divadla chodí. O inscenaci se napíše, ale ona se za chvíli tak změní, že publikované soudy, slova a rozbory dávno neplatí. Je to ošidné, ale vlastně krásné. Vždyť vy čtete o něčem, co už není. Takže i můj text se stává snem, vizí a poezií. Tedy tím, o co usilují audimaforští divadelníci, ať už jsou z Hradce Králové, Kostelce, Náchoda, Prahy, České Třebové, Svitav, Týniště, Vrchlabí či Bělohradu. Vladimír Hulec


TYJÁTR NA TRATI 2005 Čtyřdenní program nabídl letošní ročník českotřebovské přehlídky Tyjátr na trati. Samotnou soutěžní část pořadatelé vystavili bezprostřední konfrontaci s inspirativními tituly, které v České Třebové uvedly špičkové amatérské soubory a divadla profesionální. Nejlépe z tohoto srovnání vyšel v očích poroty náchodský Dred, jenž se představil s inscenací Rudý pavilon aneb Teorie (ne)spolehlivosti. Režisér Ondřej Pumr v ní spojil dohromady raně expresionistickou aktovku Jiřího Wolkera a část básně Prométheova játra Jiřího Koláře. Před rokem sehrál Dred svůj Rudý pavilon na přehlídce v Kostelci nad Orlicí a tehdy jsem Pumrův styl pojmenoval „undergroundovým naivismem“. Kostelecké představení mě vedlo k úvahám o tom, že Pumr skládá obrazy, hlasy, zvuky, verše a melodie dohromady bez jakýchkoliv divadelních zábran: „Ve výsledném tvaru se vzdaluje od divadla k opulentní performanci, kašle na logiku, řád či perspektivu, nehledá komunikaci - prostě nechá vyhřeznout v krutém a trýznivém gestu střeva svých běsů…“ Po zhlédnutí nové nebo-li dopracované čili pročištěné verze Rudého pavilonu jsem však nabyl přesvědčení, že mnou vzpomínaná divadelní neučesanost mohla být způsobena výkladem nedozkoušené inscenace. Rudý pavilon je totiž nyní mnohem sevřenější i čitelnější, aniž by ale ztratil něco z provokativnosti Pumrových drsných a zároveň poetických divadelních vizí. Po jevišti se kutálejí jablka a některá jsou nemilosrdně přitlučena do podlahy obrovskými hřeby, ozývá se nejen bušení těžkých kladiv, ale i rytmus vyťukávaný ping-pongovými míčky. Na scéně září rudá pěticípá hvězda, závěr představení je ozdoben (k zešílení místních hasičů) hořícím stromem, herci chodí bosi v hromadách hřebíků a zpívají Tichou noc, Modlitbu pro Martu a ve finále vyřvou spolu s Gellnerovou básní „Má milá rozmilá neplakej“ i své plíce a duši. A z toho všeho se vyloupne v syrové opravdovosti základní linka příběhu tuberáka a syfilitika, pro které je pobyt v sanatoriu poslední štací. Probírají se svými podivnými vzpomínkami, v nichž se mísí realita se surreálně snovými vizemi. Nenávidí tohle prokleté místo i svá nemocná, rozpadající se těla, a přece lpí na svých životech. Namísto dárků dostanou o vánočních svátcích podivnou společnost – vražedkyni, která je zabalena jako mumie v obvazech mokvajících krvavými ranami. A s ní si přijde povídat dítě, které sem zabloudí na útěku před svou osamělostí ve světě nevšímavých dospělých. A do toho všeho ještě Ondřej Pumr objevil ve zvukařské kabině gong a s pubertální hravostí prokládal představení jeho údery.

Divadlo Dred se svým Rudým pavilonem dotýká s brutální naléhavostí bolestné a komplikované podstaty lidské existence, ale zároveň svou inscenaci zdobí groteskními odbočkami. Ve srovnání s náchodskou alternativou působí Divadlo BAF z Hostinného až usedlým a konzervativním dojmem klasické činohry. Kvalitativně se však z tohoto proudu vyděluje především díky autorsko-režijnímu potenciálu Luďka Haška, který je podepsán pod hořkou komedií ze současnosti Na útěku. Její kouzlo spočívá především v autentické kombinaci grotesknosti a trapnosti, kterou připomíná mj. filmy Lásky jedné plavovlásky nebo Nuda v Brně. Děj své hry umístil Hašek na dvůr jedné maloměstské hospody, v jejímž sále jednoho večera vystupují slavní herci z Prahy (!) s jakousi stupidní zájezdovou rejžovačkou. Na hospodském dvoře, kam vycházejí močit místní štamgasti, se rozvíjejí opilecké dialogy o osudu vesmíru a

Divadlo Facka-Au Ústí nad Orlicí: Středt. Foto z jednoho z dalších představení Tyjátru na trati 2005: Archiv přehlídky.

v těsném sousedství se rodí i erotické kontakty místních outsiderů s hereckými hvězdami. Civilní a přitom vtipné dialogy jsou přesně napsané a neméně přesně zahrané. V textu i hereckých výkonech je přitom patrný jemný ironický odstup, který inscenaci zaručuje, že neupadne do realistické popisnosti. Někde mezi Ondřejem Pumrem a Luďkem Haškem se nalézají divadelní vize režiséra Petra Lanty a jeho pražské Společnosti Dr. Krásy, která do České Třebové přivezla Kaabared Dr. Krásy. Lanta potvrdil svoji pověst jevištního básníka, který je díky své imaginaci schopen vytvářet působivá divadelní plátna ze starých textů v nových souvislostech. Tentokrát se mu však „plátno“ jeho inscenace, jakkoliv jde o práci skutečně pozoruhodnou, bohužel rozpadá na několik kusů. Úvodní kabaretně laděné číslo jako by potvrzovalo asociace, které probouzí zaumné slůvko v názvu inscenace kaabared; včetně odkazů na „rudou“ čili revoluční tématiku. Pak ale jde humor stranou a Lanta inscenuje v první

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 50 půli s obrovskou existenciální naléhavostí text o revolucionářích, kteří připravují vraždu nenáviděného komisaře a zároveň řeší problémy svého milostného trojúhelníku. A pak přicházejí další dramaturgické přemety a přes kouzelnické číslo a přestávkový koncert kapely ve foyeru se Lanta dopracuje k Arbuzovově propagandistické slátanině o sovětských traktoristech bojujících svými pracovními výkony o prapor určený těm nejlepším. Tragické gesto nahradil škleb parodie, která však záhy ztrácí na dráždivosti. V Lantově Kaabaredu lze sice domýšlet rafinované souvislosti a spojitosti (například prostěradlo nasáklé krví mrtvého revolucionáře se stává v druhé části inscenace praporem pro nejlepší traktoristy) – pohříchu však je z velké části třeba dovysvětlit si inscenaci dodatečně, aby bylo možné dát její postmoderní rozevlátosti jasnější výklad. Ve své snaze vyrovnat se s přízraky revoluce však nebyl Petr Lanta osamocený. Ukazuje se, že „revoluční téma“ nehýbe pouze naší politikou, ale také divadlem. Jasně čitelné je i v Rudém pavilonu a věnuje se mu, tentokrát ovšem v jasně pojmenovaném komediálním žánru, rovněž Broukovcovo Kamdivadlo z České Kamenice. Hra Pavla Časara a Aleše Vlčka Nalejto soudruhu! je jakýmsi broučkovským putováním do jiných epoch obráceným naruby. Hrdinové této komedie zůstávají ve sklepení hospody, kam za nimi shora pronikají ozvuky dějinných převratů. Autorské parodické ostří je tentokrát nabroušeno proti komunistům naprosto adresně. V úvodu nasazené tempo však režisér Aleš Vlček neudržel, inscenace směřuje ke konci bez větších překvapení a vybočení a tudíž i k značné rozvleklosti. Nominace na Šrámkův Písek 2005: Dred Náchod, Jiří Wolker, Jiří Kolář: Rudý pavilon aneb Teorie (ne)spolehlivosti Doporučení na Šrámkův Písek 2005: 1) Divadlo BAF Hostinné, Luděk Hašek: Na útěku, 2) Společnost Dr. Krásy Praha: Kaabared Dr. Krásy. Zdeněk Aleš Tichý

DIVADELNÍ FESTIVAL JID 20–05 Vysočinu jsme na mapě českého amatérského divadla několik let postrádali. V posledních pěti letech buduje v Jihlavě Iva Fexová festival, který se pomalu dostává do povědomí divadelní veřejnosti. Co charakterizovalo letošní ročník? Především nás potěšila velice slušná návštěvnost představení a milá atmosféra festivalu s důkladnou a bezchybnou, ale nevnucující se organizací. Skutečně krásné a příjemné „Divadlo Na kopečku“ umístěné v malebném prostředí místní psychiatrické léčebny, poskytuje této divadelní přehlídce skvělé zázemí. Naprostým překvapením pro

51 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 nás porotce byla nevídaná účast na hodnoceních jednotlivých představení. Jezdím už po festivalech mnoho let, ale takhle masovou a aktivní účast především mladých lidí na diskuzi nepamatuji. Také úroveň festivalu potěšila. Vyložené divadelní prohry jsme jako porotci (Michael Junášek, Taťána Schöttnerová a Jaroslav Stuchlík) téměř nezaregistrovali. Nominovaná a doporučená představení jsou špičkovou ukázkou moderního amatérského divadla. Některé soubory vykazují pozoruhodnou divadelní vyzrálost. Líbila se nám vysoká úroveň jevištního zpracování, která je společná všem nominovaným a doporučeným představením. A nyní k jednotlivým inscenacím a souborům: Zahájení připadlo místnímu DS Hobit s představením Medvídek Pú. Mladí herci (nižší ročníky místního gymnázia) nabídli v dobrém slova smyslu studentské divadlo s živou, autorskou muzikou, a především kolektivním výkonem. Snažili se pracovat s jevištní zkratkou a s divadelním znakem. Odvedli dobrou práci při hereckém budování charakterů jednotlivých postav zvířátek. Všichni herci disponovali skutečně velice dobrým hlasovým projevem. Soubor však selhal při práci s textem. Inscenátoři se pokusili převést celou knížku do jevištního tvaru. Představení se tak natáhlo na neúnosnou délku. I tak museli herci na jevišti spěchat, a to bylo patrně zásadní příčinou nedostatků. Divák těžko rozlišovat expozice a konce jednotlivých příběhů, scházel temporytmus, situace byly nedotažené, postrádali jsme důslednost a přesnost. Pro diváka tak bylo představení nepřehledné a zejména za druhou polovinou také odtažité. DS Obludárium z Nového Města na Moravě přivezlo hru Kam nechodí vrána, tam… a neb Hra na Aničku. Skupina děvčat se pokusila přenést na jeviště píseň Vlasty Rédla Bol raz jeden král uhorský. Jejich snaha však zůstala u pouhé ilustrace. Nezdařilo se jim uchopit atmosféru písničky. Příběh se ztrácel a nebyl pro diváka příliš srozumitelný. Scházela zřetelnější dramatická stavba a také výraznější užití divadelních prostředků. Postrádali jsme zřetelný inscenační záměr. Monodrama Hotovo. Konec! předvedl Lukáš Kobrle ze souboru DS Amprosia z Hradce Králové. Jako velice sporná se jevila volba textové předlohy. Životní krize čtyřicátníka není příliš adekvátní téma pro dvacetiletého herce. Výsledkem byla herecká křeč a naprosto nevěrohodně vybudovaný charakter postavy. Ani režie zhlédnutému tvaru příliš nepomáhala. Nenápadité aranže, opakující se schémata jednání a situací, to vše navozovalo atmosféru stereotypu. Špatná práce s rekvizitou a absence scénografie jen podtrhla bezradný dojem celého představení. Snad pouhým zpestřením mělo být představení Jihlavského DS Momentálně odvážní. Text Williama Saroyana Jak se dělají peníze označili jako „velmi krátkou hru“. Jejich pětiminutová hříčka však vykazovala parametry dobrého a „dospělého“ divadla. Satirickou předlohu realizovali pomocí stu-

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO dentské recese, chytrého humoru, s ironickým odstupem a naprosto neideologicky. Stínohru užili účelně a zdůvodněně především jako prostředek divadelní zkratky. Postupy videoklipu přetavili do zajímavého jevištního jednání. Neokoukaně a velice originálně se vyslovují k tématům konzumního chování, globálních ikon a přehnané amerikanizace. Tato divadelní pětiminutová miniatura bude ozdobou každé divadelní přehlídky. První z vrcholů přehlídky představoval DS Chandra ZUŠ Nové Město na Moravě. Dívčí soubor přichystal představení Nikdo není daleko na motivy poetické prózy Richarda Bacha. Inscenace pracovala s prvky pohybového a loutkového divadla (totemová loutka). Choreografie představení se vymyká běžným amatérským klišé pohybového divadla. Dívky dokonale zacházely s prázdným jevištním prostorem. Soubor je důsledný, ukázněný a navzájem dokonale sladěný tým. Herecká práce klade důraz na detail a pečlivost. Vytvářejí osobitý jevištní tvar, jednají moderní divadelní řečí a udržují intenzivní a esteticky velice působivou poetiku. Přestože jde o kolektivní práci, vnímáme přesnou režijní koncepci a záměr. Spřízněný, pro změnu pánský soubor, DS Chandraradar pokračoval v mimořádně kvalitních výkonech divadelníků z Nového Města na Moravě. Text své inscenace Koně poskládali z rozličných zdrojů s postmoderní nevázaností. Předvedli dokonalou práci s rekvizitou (židle). Skvěle nakládali s prázdným jevištním prostorem. Divadelně a herecky diváka uchvacovala zejména práce s gagem. Představení charakterizovaly přesně vybudované a bezchybnou expozicí a pointou vybavené situace. Představení ani na okamžik neztratilo spád a rytmus. Obě novoměstská představení souborů DS Chandra a Chandraradar jsou špičkovou ukázkou moderního amatérského divadla. DS Spoušť z Jihlavského gymnázia přichystal autorskou hru Paragraf 230. Poněkud nedivadelní, spíše filmovou poetikou se vyjadřující inscenace se snažila reflektovat aktuální téma sebevražd mladistvích. Nesporně velice záslužný záměr však narážel na jevištně rozpačité řešení. Zejména scházel jasně a srozumitelně definovaný konflikt v jednání postav. Vnitřní „zranění“ jednotlivých postav jsme spíše jenom tušili. Pozadí událostí unikalo a divák se mohl pouze domýšlet, co je motivem jednání. Samotný akt sebevraždy v závěru pak divadelní bezradností jen potvrdil rozpačitý dojem. Přesto inscenace nabízela silnou atmosféru a tvůrčí tým zaslouží pochvalu za snahu poctivě zvládnout téma, které se bytostně dotýká mladých lidí. Další představení DS Ambrosia z Hradce Králové otvíralo třetí den přehlídky. Autoři přišli s variací na téma Romeo a Julie. Zvolený přístup byl ke škodě věci více filozofující a moralistní než divadelní. Charaktery postav herecky budovali pomocí značně vnějškovitých a v tomto kontextu také přehnaně teatrálních gest a rozbujelé mimiky.

Režie připustila bezradné postávání a nehledala divadelní akci. Na jevišti často a rádi podléhali sentimentu. Tvar neměl rytmus a často ztrácel spád. Poněkud rozporuplný dojem přineslo představení DS Domino DDM Pelhřimov. Jejich Říše snů podle knihy E.M. Remarqua předložila intenzivní formou a se zřetelným osobním nasazením zpracované téma postavení romantiky v dnešním světě. Soubor dokázal ustát příběh na hranici červené knihovny a přesvědčivě se pokusil obhájit potřebu romantické poetiky ve světě dnešních mladých lidí. Tomu pomohla především výrazná, i když poněkud direktivní režie. Díky ní soubor udržel diváckou pozornost i přes poněkud kostrbaté a nepřirozené herecké výkony a nepříliš šťastně vystavěné charaktery postav. Velice svébytný divadelní pokus, který ukazuje, že i poněkud expresivní romantika může být divadelně zajímavá. Tomu dosvědčovala také vstřícná reakce převážně mladého publika na tuto inscenaci. Rozruch v Andénách Borise Viana v podání DS Volná asociace z Přibyslavi způsobil skutečný rozruch a zařadil se k vrcholům Jihlavské divadelní přehlídky. Živá bigbeatová muzika na jevišti, energie a nadšení rozsáhlého souboru, bizardní a absurdní poetika B. Viana charakterizovaly toto představení. Inscenátoři přišli se spoustou skvělých jevištních nápadů. Pracovali s gagem, překvapivými, až šokujícími řešeními, nešetřili fantazii a používali moderní divadelní jazyk. Souboru se zdařilo v celistvosti přenést do inscenace zvláštní atmosféru Vianovy knihy a také autorovu bizardní estetiku, a to zejména prostřednictvím velmi zdařilého kostýmního řešení. Užívají drsného humoru, ale zároveň nepotřebují být nevhodně a zbytečně vulgární. Zejména v druhé polovině představení poněkud ztrácelo na tempu a projevila se určitá divadelní nezkušenost souboru. Jsou však strhující, nadaní, bezprostřední a zcela určitě mohou mít velkou budoucnost. Tolik k příjemnému a velice kvalitnímu festivalu JID 20–05. Porota se rozhodla doporučit inscenaci Jak se dělají peníze DS Momentálně odvážní a nominovat představení Nikdo není daleko na Náchodskou Prima sezónu. Dále porota doporučila DS Volná asociace s představením Rozruch v Andénach a nominovala DS Chandraradar s inscenací Koně na Šrámkův Písek 2005. Jaroslav Stuchlík



zájemcům o praktické divadlo. Festivalovému publiku se letos představilo autorským rytmickým projektem Noemova archa. Ačkoliv soubor oslabila silná chřipková epidemie a přijel v téměř poloviční sestavě, jejich představení zapůsobilo na divácké duše jako balzám. Jednoduše zpracovaný příběh potopy světa je vyprávěn beze slov, pouze rytmy různých nástrojů (především afrických djembe) a pohybem. Experimentální a naivně poetické zpracování starozákonního tématu režisérky a autorky scénáře Věry Belháčové a kolektivu herců doporučila čtyřčlenná odborná porota na festival Šrámkův Písek. Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky obnovilo pro letošní přeVe dnech 4. až 6. března 2005 prohlídku inscenaci, již uvedlo poprvé roku 1998. běhl v Brně 7. ročník Jarního divadelního fesAbsurdní tragikomedii Hra na Zuzanku (s tivalu, který je soutěžní přehlídkou alternativpořadovým číslem II) autora Miloše Macourního a experimentálního amatérského divadla ka a v režii Pavla Vašíčka tentokrát sehraný pro Jihomoravský kraj. Pořadatelem přehlídsoubor obohatil živým hudebním doprovodem ky je Klub přátel umění v ČR ve spolupráci skupiny Pavla Helana, jejíž vystoupení tvoří s centrem volného času Ulita a brněnskými velmi šťastně a výstižně rámec celé inscenaci. občanskými sdruženími Kulička a Inspirace. Vysoká herecká úroveň členů Prkna zůstává Během těchto tří dnů se představila řada (přeuž po léta téměř neměnná a ani sobotní vyvážně brněnských) souborů, z jejichž okruhu stoupení nebylo výjimkou. Pro dramaturgický vzešla nominace na přehlídku Šrámkův Pívýběr a zpracování Macourkova textu bylo sek. Letošní festival přinesl řadu kvalitních Prkno porotou doporučeno na přehlídku představení a ukázal, že amatérské divadlo je amatérského činoherního a hudebního divadla schopno uspokojit i náročnější diváky. FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč. Program odstartovalo Studio Dům Členy improvizační autorské skupise svým rituálním zpracováním Starých ny Útulek postihly předjarní viry snad nejvíce pověstí českých. Členové studia představili ze všech soutěžících, nicméně právě v případě pouze Pohanskou část. Po příchodu Prajejich produkcí, vznikajících zcela aktuálně a otce Čecha, pojatém jako střízlivá opera, nahodile přímo před zraky diváků a často také se odvíjejí scény českému člověku známé. s jejich participací, počet účinkujících neVše je důvěrně pohádkové, herci si vystačí hraje roli. Vedoucí skupiny, která působí při se střízlivým kostýmem, třeba jen kabátem Domově mládeže na Gorkého ulici v Brně, přehozeným přes oděv jinak civilní. Popedagog Josef Zajíček, měl pro jarní festival hádka a snovost ožívají teprve v hereckých spoluhráče tři (včetně kytaristy). Terapeutické prostředcích; zejména v pomalé pečlivé gespředstavení Útulek č. 53 „Nebudu ti to říkat tice, připomínající bohoslužebné úkony, dále dvakrát“ se tentokrát zaměřilo na složité netřeba v použití kadidlového dýmu. Z pověstí, naplněné partnerské vztahy. jejichž sled se drží velmi věrně Jiráskovy Nominaci na Šrámkův Písek získalo všeobecně známé předlohy, vyčnívá svou Divadelní studio Dialog II, které se předstaaktualizací Dívčí válka. Hlavní hrdinky se vilo s původním textem Velký bál. Autorem a prezentují na předváděcím molu jako smyslné režisérem v jedné osobě je student Činoherní až oplzle vyzývavé idoly světa módy, součástí režie na VŠMU v Bratislavě Martin Mišík. jejich velmi lehkých šatů je přepásání lepicí Velký bál je představením brechtovského páskou, předznamenávající Šárčitypu. Staví se kriticky ke stanu lest. Organickým zakončením vu naší společnosti. Současný je feministicky laděný monolog svět je zde prezentován jako režisérky této části, silou a brysknekončící maškarní bál, jehož ností výrazu připomínající Elfrieúčastníci mezi sebou bojují o de Jelinek. Přestože je Dívčí válka moc, slávu a bohatství. Své touze zcela jiná, z celku nijak „netrčí“, po úspěchu jsou ochotni podřídit jednotlivé party režírovaly drobné cokoliv. Pravda neexistuje, vše je pracovní skupiny. Eva Tálská jako jen přetvářka a faleš, promyšlená vedoucí projektu pomáhala radou propaganda. Postavy nejsou psya usměrňovala pohledem zvenčí. chologicky prokreslené. Jedná Druhá část, téměř bez jediného se o typy (přecházející někdy slova, je rekapitulací předešlého, až v karikaturu) symbolicky vyrytmickou a rituální. I když vše jadřující hlavní charakteristické vidíme v symbolické rovině ještě rysy postav (Lev = politik, Liška jednou, není to zbytečný pohled = vědkyně, Had = obchodník). a poslech, neustálé opakování je Hra popisuje fungování dnešního přece zcela přirozenou vlastností světa, kde je vše pouhým zbožím vyprávění i prostředkem uchování určeným k prodeji. Zákony trhu ústní tradice. Divadelní studio Dialog II / Martin Mišík: Velký bál. Foto: Archiv přehlídky. jsou stále tytéž, bez ohledu na

JARNÍ

DIVADELNÍ FESTIVAL V BRNĚ

Trio Motýlci a kozičky po úspěšné Malé rošádě opět vsadilo na specifický absurdní (a jemný) humor autorky a režisérky Kláry Mazlové. Její metoda vtipného dialogu, který způli hbitě ubíhá a způli trapně vázne, než přijde senzační odhalení a pointa, se osvědčila i tentokrát. Dva herci, blonďák a černovlásek, prožívají spolu s diváky, kteří sedí ve stolovém uspořádání, nevinný a příjemný výlet parníčkem, na kterém však řeší zcela zásadní otázky svého bytí. Volnou předlohou byla méně známá tádžická bajka o oklamaném dlaskovi. Kdo je tajemný dlask a kdo koho klame se ovšem divák dozví až na samém konci. Studio Stará hasička, vzniklé ve znovu vzkříšeném objektu zbrojnice v městské části Brno–Komín, si jako text vybralo novinku dramatika Pavla Trtílka, Poslední večeři, která se jako druhá umístila v Ceně Alfréda Radoka 2003. Vojenová, stará a poněkud zapšklá dáma, pořádá vzpomínkovou večeři pro šest žen u neveselé příležitosti společného úmrtí jejich manželů, jež zavinil manžel Vojenové. Dámy, prazvláštní osoby, produkty konzumu a svých malých světů, se prezentují během dialogu a v následné vzájemné zpovědi odhalují své stíny, poté co zjistily, že byly otráveny. Režisér Zdeněk Šturma připravil pestrou a zábavnou podívanou: dámy oděl do hábitů a vizáže připomínající ženské postavy Adolfa Borna (paní Kadrnošková atd.), Vojenová v jejich středu celá v černém a bledá už nepatří do tohoto světa. Dámy i ona sama hrají velmi expresivně, zahušťují svůj charakter do určitého typu. Vše na jednoduché scéně půlkruhového stolu; nešťastné a zmatené pobíhání otrávených dam po domě vyřešil režisér jednoduchou a účinnou scénickou zkratkou. S překotností dam a žlučovitostí Vojenové ostře kontrastuje postava služky Beáty, která ač klidná, stojí v pozadí a nad věcí, svou paní na samém konci opouští. Pohybové studio Cyranovy boty působící při Centru volného času Lužánky v Brně vzniklo už před pěti lety a dnes sdružuje skupinu 15 mladých herců od šestnácti let, přičemž dává prostor i handicapovaným

53 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 druh prodávaného zboží. Tím může být stejně dobře nejnovější módní doplněk, jako neschopný politik, kterému ke zvolení stačí dostatečně široký a sympatický úsměv. Potvrzuje se tak známé pravidlo reklamy, které praví, že „tím, co prodává, je obal, nikoli obsah“. Je to tak jednoduché! Stačí jen vytvořit mediální obraz, který je dostatečně „sexy“, a úspěch je zaručen. Pak už je možné všechno. Prodávat lidem cedníky místo čepic nebo rozpoutat válku ve jménu míru. Přestože představení nechybí vtip a smysl pro nadsázku, z reality, kterou prezentuje, přece jen mrazí. Silný emocionální dojem zanechalo v divácích představení Vojcka, režírované studentem 1. ročníku Činoherní režie na brněnské JAMU Lukášem Večerkou. Přestože zachoval Büchnerův text (přeložený Ludvíkem Kunderou) v téměř nezměněné (možná až zbytečně pietní) podobě, přeměnil jej svým výkladem a režijním rukopisem v zcela nový, svébytný tvar. Tím, že převedl celý děj do prostředí cirkusové arény, vytváří jakési divadlo na divadle. Zde má být zvědavému a senzacechtivému obecenstvu předvedena velkolepá atrakce – příběh holiče Vojcka, který zavraždí svou ženu a sám je pak popraven. Celý Vojckův příběh je navíc zasazený do současnosti, do prostředí dnešních supermarketů. Zajímavé na této inscenaci je, že text běží z velké části ze záznamu a propojuje se s hereckou akcí. Nejde přitom o způsob, jak si „usnadnit práci“. Herci jsou neustále v pohybu, rozehrávají celý prostor scény. Představení je od začátku do konce nabité energií. Výrazná je i práce se světly a zejména hudební složka. Odborná porota doporučila Vojcka na Šrámkův Písek. Posledním vystupujícím souborem byl ÚSTAF, který nazkoušel pod režijním vedením Zdeňka Šturmy voicebandové představení s názvem Brna. Představení vychází z textové předlohy mladého básníka Jakuba Kostelníka, který nás ve svých výrazně rytmizovaných básních plných jazykových her zavádí do brněnských čtvrtí a ulic. Sborová recitace je tentokrát doplněna hudebním doprovodem (mezi poněkud netradiční „hudební nástroje“ patří např. plechový barel a ocelová tyč), jenž dodává ten správný industriálně syrový a chladný sound. ÚSTAF byl porotou doporučen na přehlídku uměleckého přednesu a divadelní poezie Wolkerův Prostějov. Letošní Jarní divadelní festival ukázal, že jsou současné amatérské soubory schopny vytvářet divadlo, které může nejenom bavit, ale i přinášet výpověď ke stavu dnešní společnosti. Souborům nechybí chuť a odvaha k experimentování. Nebojí se hledat nové cesty. Tvůrci sáhli jak po původních současných textech, tak po „klasice“, v níž se snažili nalézt spojení se současností. Ke cti zúčastněných souborů slouží i fakt, že přes chřipkovou epidemii, díky níž jejich řady výrazně prořídly, byli schopni improvizovat na poslední chvíli a nastalou situaci zvládly s přehledem. Pavel Michele, Veronika Valentová a Radim Toman


PRIMA SEZÓNA ANEB MLÁDÍ VPŘED! Útulné centrum volného času ULITA i letos na sklonku zimy hostilo 7. a 8. března nadšené studentské soubory, které se utkaly na soutěžní „prima přehlídce“. Program zhuštěný do dvou dnů představil celkem 7 soutěžních divadelních kolektivů a jednoho hosta. První představení přehlídky bylo určeno nejmenším divákům. Divadelní soubor Třeba i Základní školy Vladimíra Ambrose v Prostějově si jako předlohu vybral knihu Pavla Šruta Pavouček Pája. Stejnojmenné představení nabídlo poměrně dlouhou, barevnou podívanou, kterou zkušený kolektiv, pracuje spolu už 6 let, podal hravým způsobem. Na scéně se tak vystřídala všemožná zvířátka, pavoučky počínaje, přes slimáka, komára, berušky, žabku, žížalu nebo popleteného hanáckého krtka. Inscenace by zasloužila větší škrty v textu a lepší vedení hlavní linky příběhu pavoučka Páji, který se přes všemožné zkoušky nakonec stane opravdovým hrdinou a odnese si sladkou odměnu. Druhým představením v pondělním odpoledni byl pokus o divadelní podobu příběhu slavného Jacka-rozparovače. Pod názvem Tajemný přízrak Londýna ji zahráli studenti Střední školy pro knihkupce a nakladatelské pracovníky z Brna. Divadelní soubor Glasis je poměrně nezkušeným kolektivem, kterého k divadlu přivedlo úspěšné účinkování na školních besídkách. Inspirací k detektivnímu příběhu byla filmová předloha i knižní příběh. Režisér Jan Chytil, který si zahrál také hlavní roli zákeřného lékaře-vraha, se snažil v necelé hodině vyprávět slavný příběh o záhadných vraždách mladých žen. Nutno říct, že se mu to ale příliš nedařilo. Celé představení působilo rozpačitým dojmem, herecké výkony i režijní nápady vzbuzovaly místo napětí smích, detektivní, až hororový žánr tak nechtěně vystřídala komedie. Scéna, která se skládala z pěti dalších miniscén, nepomáhala, a naopak zbytečně zaplňovala jeviště. Nepřesný a komplikovaný scénář pracoval s historickými motivy zednářů, dotkl se i židovské komunity tehdejšího Londýna, v autorských textech pak přecházel do současného slangu. Problémem bylo tempo inscenace, které diváky doslova uspávalo. Mladý kolektiv je však teprve na začátku svého divadelní tvoření a až čas se zkušenostmi ukážou, jestli je paní Thálie okouzlí natrvalo. Tři drobné osobní příběhy nabídlo představení studentů Cyrilometodějské střední pedagogické školy a gymnázia z Brna. Pod vedením Lenky Remsové vznikla dvacetiminutová „intimní“ podívaná s názvem Osobní výpovědi. Studenti druhého ročníku školy si vůbec poprvé zahráli před jiným publikem, než jsou jejich spolužáci. Celý projekt

vznikl jako pokus o napsání vlastního skutečně prožitého příběhu a poté jeho „rozehrání“ do divadelního tvaru. Diváci si tak vyslechli povídání o šikaně ve škole, popis skautských zkoušek mlčení, hladu a samoty nebo popis tajemného setkání s mimozemšťanem lačným DNA vzorků. Celé představení vyznělo jako skládanka z drobných etud, kterou poznamenala tréma hlavních protagonistů. Ale i v tomto případě platí, že mladí herci stojí teprve na své startovní čáře a jen na nich záleží, kterým směrem poběží dál. Tečku za prvním divadelním dnem Prima sezóny udělal divadelní soubor Trilek Chameleon, který působí na gymnáziu Matyáše Lercha v Brně. Představení s názvem Jana Anny Hynka den nabídlo v režii učitele českého jazyka Stanislava Zajíčka originální scénické zpracování poezie Jana Antonína

DS Třeba i ZŠ Prostějov / Pavel Šrut: Pavouček Pája. Foto: Veronika Rodriquezová.

Pitínského. Všem čtyřem hlavním protagonistkám, které spolu s hráčkou na saxofon zcela zaplnily prázdnou scénu, se podařilo hravým způsobem „oživit“ velmi osobní básně jednoho z našich současných nejuznávanějších režisérů. Za pomoci svých těl a hlasů tak vytvořily téměř půlhodinovou kompaktní podívanou plnou nápadů. Dokázaly ze svých těl rozpohybovat hodinový stroj, postavit dům nebo se proměnit ve svalnaté hokejisty. To vše s jistotou a velkou dávkou hereckého talentu. Místy nonsensovou poezii svým uchopením přiblížily i těm, kteří neusínají s knížkou poezie pod polštářem. Druhý den festivalu začal stylizovaným zpracováním známého historického, navíc veršovaného textu Salička. Jednoduchý moralizující příběh manželské nevěry si vybral divadelní spolek Za humny z brněnského gymnázia P. Křížkovského s uměleckou profilací. Režie se ujala Eva Brhelová, které se podařilo díky pantomimickým scénám a přesné míře stylizace herců i výběru scény a hudebního doprovodu (basa, klarinet) nabídnout


BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK divákům kvalitní podívanou. Drobné nápady – kostým hospodyně, používání citoslovcí nebo závěrečná scéna s připsaným koncem a novou pointou - přesně sloužily účelu kvalitně pobavit diváka. Nesoutěžním hostem přehlídky se stal divadelní soubor Přechod ze Základní umělecké školy v Mikulově. Jejich inspirativní představení Než jsem se utopil nabídlo dravou divadelně-taneční podívanou o příběhu psí smečky, chuti žít a přežít. Zajímavou choreografii a herecké výkony bohužel nedoplnil silný příběh, který se v množství textu a v délce představení spíše ztrácel. Předposledním soutěžním kolektivem byli členové divadla Pan Chicitos, které pracuje při Základní umělecké škole Žerotín v Oloumouci. Zkušená parta mladých zajímavých tváří přivezla do Brna autorské představení Omnis lucem suam habet. Zajímavá scéna ze které se papírovými kulisami „protrhávaly“ jednotlivé postavy krátkých příběhů, byla plná rekvizit odkazujících k hlavnímu tématu světla (svíčka, baterka, žárovka, zrcátka, prskavky apod.). Jednotlivé příběhy, které vznikly improvizací herců spojoval motiv vztahů a neustálého vzájemného míjení. K vidění byl pokus o grotesku i taneční výstupy. Beze slov se tak před divákem pomocí symbolů odehrávaly scény, které většinou měly zajímavý průběh, ale jako by „nekončily“. Přemíra symbolů z inscenace udělala nečitelnou podívanou plnou „krátkých“ krásných obrazů, u které je třeba ocenit především snahu o vlastní vyjádření pocitů dospívajících protagonistů. Prima sezónu uzavřelo představení divadelního souboru Kšandy I., který pracuje v brněnském centru volného času Lužánky. Jejich autorské zpracování předlohy Oscara Wildea s názvem Strašidlo bylo spíš veřejnou zkouškou představení, a ne fungujícím celkem. Za pomoci stínohry a světel se mladý dívčí začínající kolektiv pokusil ztvárnit příběh strašidla odsouzeného děsit všechny kolem a na konci najít svůj věčný klid. Krátké, rychle se střídající obrazy byly spíš chaosem než možným klíčem k strašidelnému vyprávění. Nezbývá, než doufat, že soubor hru dozkouší a získá na herecké i režijní jistotě. Zbytek úterního večera patřil vyhlášení výsledků festivalu. Porota se jednohlasně shodla, že za herectví ocení všechny čtyři herečky z divadla Trilek Chameleon, ocenění Prima muzika si odnesl hudební doprovod inscenace Salička, cenu za režii si odnesla Eva Brhelová ze souboru Za humny a za hravý přístup k dětem byl oceněn kolektiv Základní umělecké školy Vladimíra Ambrose. Nominaci na Náchodskou prima sezónu zaslouženě získal divadelní soubor Trilek Chameleon, doporučení na tutéž přehlídku pak divadlo Za humny. Na další ročník Prima sezóny v Brně si musíme počkat celý rok. Nezbývá než popřát všem mladým divadelním nadšencům, ať se všech 365 dní mají prima! Jarka Rozsypalová

DIVADELNÍ FESTIVAL ŽEBŘIŇÁK ANEB OBLASTNÍ PŘEHLÍDKA MLADÝCH DIVADEL V UHERSKÉM HRADIŠTI

proti naivní víře o skutečném štěstí. Kainarovo vidění lidské existence se však dostalo do nečekaného nesouladu s použitými prostředky (pohyb s použitými židlemi vyzněl místy proti logice obsahu). Předmětem rozhovoru s porotou se stalo použití hudby i forsírování hlasu, a to ve vztahu k poetice textu a jejího uchopení. Zvláštní pozornost a očekávání vzbudil v soutěžní části přehlídky mladých divadel Slovanský Tyátr - svobodné umělecké sdružení z Olomouce s představením Dívčí válka. Tato hra je v podtitulu charakterizována jako „třeskutá taškařice“. Soubor ji představil s velkým nasazením a mladistvým elánem a musíme přiznat i s dobrým ohlasem v obecenstvu velkého divadelního sálu. Jinak ale proběhla reflexe představení. Lektorský sbor neměl pochopení pro volbu textu Františka Ringo Čecha. Upozornil na to, že divácký úspěch souboru pramenil z častého použití sexuálních narážek hraničících s lascivností. Dobří herci z Olomouce nepocítili větší potřebu hledat vlastní přístup k látce, potřebu projevit vlastní pohled na svět. I když se humor chlubí tím, že je nedefinovatelný, vždycky je spjat s rozličnými událostmi, ve kterých každá věc má mnoho podob a může být nazírána z různých, i protichůdných hledisek. Hlavní účinek humoru je ten, že posiluje a uklidňuje situaci, umožňuje vidět a promýšlet svět jinak. To se samozřejmě netýká jen předložené práce Olomouckých, ale i jiných představení, která jsme na této přehlídce zhlédli. K širšímu výběru na celostátní přehlídku experimentálního divadla Šrámkův Písek doporučil lektorský sbor inscenaci ZUŠ Uherské Hradiště: Modrovous - naděje žen. Zaujala svým přístupem k procesu inscenační tvorby a svou dramaturgií. Jde o úspěšný pokus o psychodrama s hledáním vztahu sedmi žen k mužskému pólu. Věrnost textu divadelní hry Dey Loherové na straně jedné a touha uplatnit vlastní přístup se

Přehlídka se konala ve dnech 30. března – 2. dubna 2005 v prostorách Reduty a Klubu kultury Uherské Hradiště. Celou akci pod záštitou starosty města pořádaly Občanské sdružení Několikaspřeží, Základní umělecká škola a Klub kultury Uherské Hradiště. Pro úplnost dodáváme, že se přehlídky s možným postupem zúčastnily čtyři soubory, a to Slovanský Tyátr Olomouc - svobodné umělecké sdružení, soubor ZUŠ Uherské Hradiště Dohráli jsme, Divadlo malých reforem ZUŠ Hodonín a soubor ZUŠ Uherské Hradiště - pobočka Kunovice. Dva z nich jsou divadly poezie. Oba spojuje hledání osobité poetiky takových osobností jako byl Václav Hrabě (Hodonínský soubor) a Josef Kainar (Kunovický soubor). Základní otázkou, kterou oba soubory žijí, je ta po smyslu divadla poezie. Proč vlastně pracuje kruh studentů na básnickém textu? Tvrdí-li, že se nechali inspirovat obsahem, tedy osobitou výpovědí o vztahu básníka ke světu a k sobě především, pak nepochybně počítali s tím, že budou tvořit dále, totiž hledat svůj vztah k básníkovi, jeho výpovědi, a že budou hledat v oblasti nové jevištní metafory. Hodonínský soubor vybral verše z knihy Blues pro bláznivou holku a pokusil se o interpretaci, kterou řídil instinktem „téma se nám líbilo“. Méně úspěšně však přemýšlel o vyslovení vlastního názoru na svět. To se však nejen nabízelo, ale bylo nutné, uvědomíme-li si, že má soubor co dělat s mužskou poezií Václava Hraběte. Uvedení pásma uspokojilo soubor, očekávání posluchačů méně. Soubor ZUŠ Uherské Hradiště, pobočka Kunovice uvedl svého oblíbeného básníka Josefa Kainara pod názvem Střípky z Kainara. Interpreti hledali své vidění DS Dohráli jsme ZUŠ Uherské Hradiště / Dea Loherová: Modrovous – naděje světa, a to v protestu žen. Foto: Pavel Knot.

55 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 promítly do některých problémů inscenace i hodnoceného představení. První problém se týká procesu inscenační tvorby. Předmětem zájmu souboru je psychika postav v situacích inscenace. To se týká především hlavní postavy Jindřicha a jeho obětí. Čím více jsou diváci jimi a jejich osudy zaujati, tím častěji si kladou otázky po příčinách, důvodech a motivech jednání: Co žene Jindřicha proti ženám? Proč každou vraždí? Co představuje metafora havranů? Jaký vliv mají opakující se vraždy na zkušenost hlavní postavy, na její jednání a proměnu? Otázky mnohdy zůstávají bez odpovědi. Dalším problémem je scénografie, zejména použití jevištního znaku. Jestliže nás takto znepokojuje působivé představení s dobrým hereckým vybavením představitelů nelehkých rolí, pak je jistě lektoři právem doporučují do širšího výběru na Šrámkův Písek. Nečekaným obohacením přehlídky byla dvě představení hostů. Byl to soubor Mlatba ZUŠ Bánovce nad Bebravou a soubor Ampulka Třebíč. Slovenský host uvedl hru z prostředí psychiatrické léčebny.

Divadlo malých re-forem ZUŠ Hodonín / Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku. Foto: Pavel Knot.

Studenti se představili jako přemýšlivý a ukázněný kolektiv, který ví, co chce sdělit (téma lidé a drogy), a nečiní mu problémy zvolit adekvátní divadelní prostředky. Druhým hostem byl soubor Ampulka s představením o životě a díle Daniila Charmse. Inscenace zavádí diváka do roku 1941 do Němci obklíčeného Leningradu (za pár minut přijdou Daniila Charmse zatknout). Uvedení představení do vícebarevné přehlídky bylo přínosem zejména myšlenkou, že málo stačí, aby člověk za jistých nepřátelských okolností zmizel ze světa, aniž by se někdo o tom dověděl. Přehlídku sledoval a rozhovory se soubory vedl lektorský sbor ve složení Kristýna Vyhlídová (Uherské Hradiště), Zuzana Varhaníková (Bánovce nad Bebravou), Jaroslav Dejl (Třebíč), Luděk Richter (Praha) a Jiří Pelán (Brno). Jiří Pelán


CO SE DĚJE VE VALAŠSKÉ DIVADELNÍ KOTLINĚ aneb Jak vypadalo pokračování loňského valašského improvizačního „džem sejšnu“ v letošním roce. Nutná vstupní informace: Jde o další ročník regionální přehlídky - Setkání malých jevištních forem - Setkání netradičních divadel ve Valašském Meziříčí, kterým se pořadatelé pořád ještě hlásí k historické kontinuitě výběrů na Šrámkův Písek. (Případné pamětníky a badatele odkazuji na J. Fabiána, který v archivech dohrabal, že se zde již v roce 1978 přehlídka konala, ale přehlídkové třicátiny se tímto letos ještě nekonají.) Letošní ročník se loňskému podobal již tradičním přehlídkovým maratónem, ve kterém se od pátku 11. března do soboty 12. března 2005 odehrálo 12 soutěžních představení. Program byl dále v pátek doplněn diskotékou a v sobotu představením R. Marka, P. Süskind: Kontrabas, rozborovým seminářem a premiérou autorského filmu P. Marka D.D. Beruška s herci amatérského divadla XXXHX XOXX OXX. Tolik stručná úvodní data. Když jsem přijížděl do Valmezu, byl jsem doopravdy zvědav, zda, či v jaké podobě, bude pokračovat loňská invaze improvizací. Jestliže jsem v předchozích ročnících konstatoval, že autorské divadlo zde na této přehlídce nabízí celý trs různých poetik a žánrových podob, ve kterých sice improvizované divadlo mělo vždy velmi silné postavení, ale nestalo se dominantním způsobem divadelní práce, potom v letošním ročníku vypadala situace již trochu jinak. Celou přehlídku totiž, až na několik výjimek, prostoupila divadelní improvizace v daleko větší míře, než tomu bylo v minulém ročníku. Nikoliv však v podobě vzájemně navazujících a vnitřně propojených vystoupení jednotlivých souborů. Loňský ojedinělý divadelní projekt se letos neopakoval. Na druhé straně však pouze čtyři soubory na letošní přehlídce nebyly vlnou improvizace zasaženy: Divadlo F Valašské Meziříčí s inscenací hry V. Havla: Rodinný večer, Pan Chicitos ZUŠ Žerotín, Olomouc s autorskou inscenací Omnis lucem suam habet, která však skrze herní improvizace určitě vznikala, ŠOK Zubří s autorskou inscenací Apačonky, Nejlepší divadlo Ze Šumbarku Tom a Jeff, Havířov

- Šumbark s autorskou inscenací O tom jak Jeff a SKŘÍTEK + SPUTNIK Havířov s autorskou inscenací Čekatelé. Zbývající soubory pak nabídly bohatě vnitřně rozvrstvenou škálu improvizovaného divadla. Od prvního divadelního vystoupení ve svém životě, jak tomu bylo u souboru CICIOCI Valašská Bystřice s improvizací Aktualizace, přes soubory již delší dobu improvizací zasažené, u kterých podíl improvizace přímo na představení se případ od případu lišil, jako tomu bylo u Údivadla P.S. Bílá ponožka z Kopřivnice: Jed jsem sněd sen. Projekt Lanney & Ludwvig, Krásný Gerhard Ostrava: Krásný Gerhard! Akce! aneb Sám a sám. Až po vzájemné propojení několika souborů vystupujících pod názvem LÁHOR/soundsystém Hranice s improvizací: Vyhledat a zneškodnit, ve kterém měly neopominutelný podíl členové D.D. Beruška. Seskupení LÁHOR nabídlo vnitřně nejvrstevnatější divadelní strukturu ze všech předchozích souborů. Jejich představení spoluvytvářely dvě strukturující oblasti. Jednu tvořilo vzájemné propojení dvou inscenačních prostředků - živé improvizující a zpívající kapely, tvořené členy souborů a hereckou improvizací všech členů tohoto seskupení. Druhou oblast pak vytváří trs různých příběhů rozdílných žánrových poetik. Vzájemně se zde prostupuje magický realismus, tvrdý realismus vedený až na samu hranici naturalismu (snowboarďáci) s prvky psychologického realismu a herního poetismu. Tento trs poetik, který by možná M. Kundera označil jako fúzi snu a skutečnosti a J. Kroutvor by pro něj použil pojmenování poetická věcnost, je mnohdy schopen zachycovat realitu přesněji, než realistický (nebo až naturalistický) přístup k ní. Celá tato vrstevnatá struktura je zasazena do rámcové situace firemního večírku, jehož hlavní atrakcí je připravený hon pro všechny jeho účastníky. Jedním z vnitřních témat jsou chystané proměny na vrcholových pozicích firmy. Dalo by se říci, že vznikla jakási obdoba loňského vzájemně navazujícího improvizačního džem sejšnu s tím rozdílem, že jeho jednotlivé části jsou nyní sevřeny do jednoho jediného představení. Představení, ve kterém se rodí, rozvíjí a vzájemně proplétají různé příběhy. Tím se na divadelní improvizaci kladou nesmírné nároky a vnitřní komunikace této skupiny je prověřována doopravdy až na samu mez únosnosti. Je proto pochopitelné, že ne vždy se plně podaří vznikající příběhy předávat plně divákovi. Neboť s jejich zrodem se musí rodit i vědomí vzájemných vazeb a také vědomí jejich priorit, a proto je nutno v takto vrstvené struktuře najednou provádět daleko více věcí současně, než je při běžné improvizaci obvyklé. Rozvíjet vlastní příběh, zároveň vnímat i vznik dalších příběhů, vzájemně jim umožňovat další společnou existenci a vše toto zároveň nabízet v čitelné podobě divákovi. Je proto pochopitelné, že ne vždy byla celková struktura plně divadelně naplňovaná

BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK a pro diváky zcela přehledná. Nesporné strukturační a fabulační kvality tohoto představení, propojené s vrstevnatou poetikou, které jsou realizovány divadelně nadmíru zajímavým pokusem o propojení improvizace a poetik několika souborů, vytvořily divadelně nejzajímavější experiment této přehlídky. Bylo proto právem navrženo na přímý postup na národní přehlídku experimentálního divadla Šrámkův Písek 2005 a doufám, že se tato nominace v programu přehlídky objeví. Neboť již potřikráte se nominované soubory z této přehlídky do programu ŠP nedostaly. Zvláštní místo v celé velké skupině improvizujících divadel pro mne patří úvodnímu představení Realistického divadla Hranice s Černým světlem. Jde o „... totální reinscenaci okamžiku starého čtrnáct let. Na jaře roku 1991 si čtyři mladíci povídali o zásadních věcech. Bylo jim 17. Díky zázraku technologie magnetofonu se dochovalo libreto. Na jaře roku 2005 Vám čtyři dospělí muži sehrají rozhlasový comeback vlastní puberty“, jak svou rozhlasově improvizovanou interpretaci pradávného záznamu jednoho večírku charakterizují členové souboru D.D. Beruška. Improvizované přehrávání sama sebe před lety bylo pro mne novou a dráždivou divadelní zkušeností. Inscenace však nevystačí jenom s pouhým, byť mírně proškrtaným, původním záznamem. Neboť já jsem přítomen zde a dnes a nemám zažité stejné zázemí jako interpreti, a tak očekávám, kam to všechno dojde a pouhý záznam se tak stává pro mne čím dál tím méně zajímavý. Protože improvizované divadlo se již stalo stálicí Valašské divadelní kotliny a prostupuje větší část zde nabízené divadelní podívané, vystrkuje růžky otázka: Proč tomu právě zde tak je? Neopominutelný podíl přísluší hlavně členům D.D. Beruška, kteří zde vykonali a pořád ještě vykonávají obdivuhodnou iniciační práci ve prospěch divadelní improvizace. Svými inscenacemi ukázali nejenom divadelní účinnost a vnitřní bohatost tohoto divadelního přístupu, ale dobou, po kterou prostupují touto regionální oblastí, vytvořili dostatečně dlouhé časové období pro postupné vstřebávání a osvojování této inscenační metody dalšími soubory. V okamžiku, kdy si členové divadelního seskupení osahají základní dovednosti improvizovaného divadla a přijmou je jako svůj prostředek divadelního sdělení, jsou jeho přednosti pro netradiční divadlo, ale i pro soubory samé, nesporné. Soubory mohou v plné intenzitě využívat autenticitu divadelní provokace vznikající teď a tady. Tím se přirozeně včleňuje jejich schopnost exhibice, v míře pro divadlo nezbytné a potřebné, do přímé tvorby před zraky diváků. Snadněji se tak může dosahovat nezbytné míry zdivadelnění probíhající komunikace s diváky. Není zde žádný prostor pro zdlouhavou práci na hledání a zpřesňování jak celé struktury inscenace, tak i jednotlivých prostředků vlastního divadelního jazyka, a proto má případná neznalost

divadelních postupů daleko menší možnost ovlivňovat podobu vznikající inscenace. Tím, že jednání v dramatické situaci vzniká přímo na místě a již nikdy nebude opakováno, omezují se požadavky pouze na nejzákladnější dovednostní (řemeslnou) vybavenost tvůrců. Všechny ostatní se minimalizují, a to včetně požadavku dokonalé znalosti textu. Zázemí dovedností se tak zužuje pouze na schopnost improvizace, kterou je naopak nutno rozvíjet. Tím, že proces fabulace není dále strukturován, jsou v maximální míře využívány a sdělovány okamžiky vzniku jednání v dramatické, ale také v herní situaci. Tím se sdělovaná improvizace okamžitě přibližuje na dotyk s projevy osobnostního, inspirovaného herectví. Improvizované divadlo přináší větší míru tolerance diváků k zhlédnutému. V případě rozpačitých a nejednoznačných výsledků jsou neagitní divácké postoje mírněny vyšší mírou uznání tohoto způsobu divadelní práce. Tuto vyšší míru divácké tolerance spoluvytváří vědomí většího rizika (větší pravděpodobnosti neúspěchu), které inscenátoři vědomě podstupují. Pokud bych hledal ještě nějaké další charakteristické rysy platné pro celou letošní přehlídku, tak jako první by mne napadlo prostupování divadelního jazyka klipovou kulturou. Divadelní jazyk zde uváděných představení je daleko více, než si možná sami tvůrci uvědomují, ovlivněn dynamikou rychlé gradace situací, žánrovou proměnlivostí situací spolu s jasným pointováním, a to i v podobě žánrového šoku. Situacemi, které se snaží poutavě a s vtipem vyprávět jednoduchou myšlenku a které jsou charakteristické pro klipovou kulturu. Druhý společný rys přehlídky pak logicky vyplývá z prvého. Bylo zde soustředěno hlavně klubové divadlo vznikající v neprofesionálních podmínkách, které chce pobavit. Nikoliv však jednoduchými, mnohdy až na samé hranici lacinosti volenými postupy, jež se na několika předchozích ročnících také čas od času objevovaly. Letos šlo hlavně o pokusy, skrze závažná témata, viděná ironickým, až travestujícím odstupem, vytvořit zábavný divadelní nadhled a takto reflektovat svět kolem nás i v nás. Saša Pernica Poznámka redakce: Je sice pravda, že se přehlídka v letech 2002 – 2004 snažila nominovat, nicméně se nesnažila získat právo nominovat. Její nominace byly tedy brány jako první návrh. O návrzích demokraticky rozhodovala programová rada, ne vždy však byly materiály kompletní a hodnocení takové, aby se o ně mohla dostatečně opřít. V letech 2003 – 2004 se kvalita dodávaných materiálů zlepšila, přesto soubor skončil vždy těsně za náhradníky. Doporučení: číst propozice (každý rok se trochu proměňují, a to nejen datum!) a když něco nevím, volat, psát atd. Ale předem. (KT)


ZAHLCENÁ NOVOJIČÍNSKÁ OPONA Pod střechou Domu dětí a mládeže FOKUS v Novém Jičíně se od 17. do 19. března 2005 uskutečnila krajská přehlídka experimentálního divadla, krajská přehlídka studentského divadla a oblastní přehlídka dětského divadla pod společným názvem OPONA 2005. V průběhu tří dnů se tříčlenné odborné porotě a studentské laické porotě představilo celkem 22 souborů s 31 inscenacemi, pásmy a divadelními skeči. Z 11 inscenací devíti souborů, které usilovaly o postup na Šrámkův Písek, 44. ročník celostátní přehlídky experimentujícího divadla, porota nominovala Divadlo Na kraji z Nového Jičína s inscenací Židé a doporučila na prvním místě soubor Iluze z Kopřivnice s taneční inscenací Vztahy, vztahy, vztahy. Na Náchodskou Prima sezónu 2005, Celostátní přehlídku studentského divadla, byla z 11 inscenací porotou nominována velmi výrazná, zajímavá a také bouřlivě diskutovaná inscenace Kosa souboru Bílá ponožka z Kopřivnice. Z oblastní přehlídky dětského divadla do krajského kola v Ostravě bez stanovení pořadí postupují soubory: Temperka z Třince s Pohádkou o hadích nožkách, Přípravka z Nového Jičína s Jazykovým kabaretem a DDS Kamarát z Martina s Krajčírom rozprávok. Ze zahlcené přehlídky OPONA 2005, zahlcené jak množstvím představení, tak příjemnou a tvůrčí mladistvou energií, výrazně vystupovalo několik nepřehlédnutelných linií a divadelních snah. Především se projevila silná touha mladých lidí hrát divadlo, vymýšlet a realizovat se prostřednictvím divadelního umění a vůbec radostí ze hry. Touha vyjadřovat své vlastní názory, postoje a osobní výpovědi se projevila především velkým množstvím původní tvorby. Sympatická snaha psát vlastní dramatické texty a následně je transformovat do jevištního tvaru (např. u souborů Černý den, Drsná osma, Větrák, Stonožka a dalších) však mnohdy troskotala na malé zkušenosti začínajících tvůrců, neznalosti základů tohoto byť múzického přece jen řemesla a dostatečný odstup od tvořeného díla. Snaha experimentovat a zkoušet nové postupy (Divadlo Na pokraji, Divadlo Na kraji, Temperka), ohmatávat si divadlo (dětský soubor Hádanice), zkoumat, prověřovat a jít proti divadelním principům (např. u diskuzního performingu Tělesa XY) se odrážela v mnoha představeních a ve velmi silně zastoupené kategorii experimentálního divadla. Další zračící se linii bylo možno vnímat v nadsázce, humoru a ironii, kdy mladí tvůrci projevili zálibu v mystifikacích reálných historických událostí (B.B.O.S.P. v inscenaci

57 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 Já nevím II. aneb Gagarin) a v parodiích na konzumní americké snímky (Divadlo na Pokraji Matrix Pingpong). Všeobecně na škodu zůstávala polovičatost řady těchto divadelních pokusů. Jedním z častých nedostatků inscenací byla nedotaženost a zároveň „stavění“ na tzv. prvních nápadech. Skvělý první nápad jakoby tvůrce na počátku jejich tvorby okouzlil natolik, že si již nevytvářeli prostor pro následující nápady, domýšlení situací, tvorbu, zkoušení, prověřování a navazování na tento nápad, ve snaze co nejvíce z něj pro inscenaci vytěžit. V rámci krajské přehlídky pak viděl divák mnoho velmi dobrých „prvních“ nápadů, ale divadelních děl hodných celostátních přehlídek bylo málo. Pokud se objevil ambiciózní projekt, často sklouznul po slupce nechtěného patosu. Tím nejcennějším, čím přehlídka OPONA 2005 oplývala, byla bezesporu energie a radost mladých lidí z tvorby. Členové souboru Divadlo na kraji z Nového Jičína se rozhodli inscenovat židovské anekdoty pod názvem Židé. Jistě lákavá výzva, ovšem vytvořit divácky i inscenačně zajímavý a vrstevnatý divadelní tvar, který udrží divákovu pozornost, a jehož základem jsou pouze jednotlivé za sebe řazené židovské anekdoty, není úkol snadný. Režisérka Věra Matýsková vyprávění anekdot velmi invenčně zasadila do prostředí veřejných lázní, do kterých přicházejí postupně tři muži: pan Votický, pan Popper a pan Kosiner. Ve třech vanách, za stálého ošetřování ženským personálem, tito tři muži spolu rozmlouvají a zároveň se koupou. Umné řazení anekdot, hladké plynutí a logická návaznost v rámci dialogů mužů v lázni, což jejich dialogický charakter umožňuje, jsou dobře zvládnuty. Divadelní prvek stínohry (v druhém plánu umístěné prosvícené bílé paravány, které oddělují prostředí lázeňské převlékárny a ústřední dějiště samotných lázní), výborně využitý na začátku a na konci inscenace, je opodstatněný a pomáhá vytvářet atmosféru lázní. Pouze není mnohdy zcela přesně udržena intenzita vedlejších stínových akcí ve chvílích, kdy přebíjí svou výrazností slovní projev postav na jevišti a odvádí pozornost od vyslovovaných point jednotlivých anekdot. Snad by bylo možné použít stínohru v inscenaci i častěji, pokud by měla šanci komentovat, dotvářet nebo kontrastovat s děním na forbíně. Bohužel mírně pokulhává vykreslení charakterů tří hlavních postav. Jsou sice textem lehce nastíněny a u herců je cítit snaha o tuto charakterizaci, ale chybí ona výraznost, uvěřitelnost. Divák je vnímá spíše v obecné rovině tří židovských mužů. Přesnou charakterizaci je možné dotáhnout také u ženských postav. Bohužel pointy některých anekdot při představení na přehlídce Opona 2005 unikaly. K těmto „pointovým únikům“ přispívá také rychlý sled anekdot. Na diváka se chrlí jedna anekdota za druhou a není prostor pro vychutnání, důležitý nádech, výdech a další smeč. Škoda jen, že inscenátorům unikla také důležitost a vážnost scény, kdy pan Popper v lázni umírá. Tato klíčová situace je nevýrazná. Postavám na jevišti jde spíše o technický

KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY / BYLO přesun vany za paraván, kvůli stínohře, než o vytvoření situace. Hořce by pak mohla se vzniklou situací kontrastovat závěrečná věta pana Votického, který na otázku zda půjde panu Popperovi na pohřeb odpovídá: „To tak, pane Kosiner, a on mi snad půjde?“ Soubor je invenční a kreativní a co se týká divadelního umění schopný, že tuto trhlinu jistě zacelí. Zajímavou, invenční a také účastníky přehlídky velmi diskutovanou inscenací v kategorii studentského divadla byla inscenace Kosa divadelního souboru Bílá ponožka z Kopřivnice, který vede Dan Brchel. Představení vzniklo na motivy stejnojmenné povídky Raye Bradburyho. Do děje je divák uveden metaforickou pohybovou etudou a čtením zvláštní závěti, v níž někdo neznámý odkazuje velký dům s veškerým vybavením a přilehlé pole tomu, kdo do něj jako první vstoupí. Jedinou podmínkou je povinnost každodenně kosit ono neustále rostoucí pole. Z úvodní pohybové etudy „kosící Smrti“ divák čte, že dědictví je spojeno s prokletím. Posléze vstupují na scénu čtyři hlavní aktéři, dvě dívky a dva chlapci, kteří jsou nečekanou možností získat azyl v tajemném domě zpočátku nadšeni. Divák vybaven zlým tušením sleduje jejich seznamování, milostná vzplanutí, nastupující obavy i zkázu. Inscenátorům se za pomoci jednoduché výpravy (bílý horizont, dva pruhy barevných látek symbolizujících pole a jednoduché zdánlivě civilní kostýmy v černé barvě a černý kostým pláště s kapucí tajemné postavy patřící k domu), jejího rozpohybování a svícení, podařilo vytvořit atmosféru tajemna, napětí, které graduje, a působivé divadelní obrazy. Na pozadí bílého horizontu jednoduché černé kostýmy aktérů kontrastují a symbolizují tak součást v soukolí nekonečného koloběhu získávání a „kosení“ dalších obětí v řadě. Právě metaforické jevištní obrazy kosení Smrti a závěrečné kosení přátel i mas obilí-lidí za zvuku válečných letounů a nekontrolovatelného šílenství, obraz hořícího domu na diváka emocionálně působí. Vyznění inscenace napomáhá i herecký výkon hlavní představitelky. Na škodu jsou naopak některé zcizovací teenagerovské prvky v herectví představitelů mladíků. Bohužel se divák v některých jevištních situacích ztrácí a trhá se mu nit plynulého příběhu. Proto je potřeba zpřesnit motivace jednání postav, jejich vzájemné vztahy (lišící se od předlohy), posílit a zvýraznit motiv narůstajícího ovládání hlavní aktérky prokletým kosením, stejně jako divadelně dořešit čitelnost závěrečné scény. Inscenace i přes uvedené nedostatky dokázala držet publikum v napětí, zainteresovat ho osudy čtveřice mladých lidí a místy i citově zasáhnout svou obrazivostí. Taneční soubor Iluze z Kopřivnice se představil jevištním pásmem tvořeným pěti choreografiemi propojenými autorskými texty a manipulací s loutkou v životní velikosti Vztahy, vztahy, vztahy. Choreografie, jejichž spojovacím tématem byly vztahy (muž a dvě tváře ženy, člověk a příroda, člověk a prodejná láska…), vznikly původně

jako samostatná taneční čísla. Tanečníci souboru Iluze jsou velmi dobře pohybově vybaveni, nad průměr vyčnívá několik výrazných osobností, a jejich mladistvá energie, radost z tance a taneční píle je v představení cítit. Bohužel kvalita jednotlivých choreografií není vyvážená. Vedle zajímavých a invenčních tanců, mezi které patří například závěrečný tanec s barevnými silonkami symbolizujícími sítě, stojí méně invenční úvodní choreografie. Na škodu ambiciózní taneční inscenaci jsou nedotažené scény s loutkou podmalované reprodukovanou recitací poetických textů. Nedotažené ve smyslu nepřesné a nedůsledné neiluzivně voděné loutky člověka s nedostatečným opodstatněním jejího užití. Divák tyto mezitaneční vstupy vnímá spíše jako vyplňování času při převlecích tanečníků než jako součást celku. Stejně tak reprodukované poetické texty navozující atmosféru následujících choreografií nemohou svůj úkol v rámci celku inscenace plnit, pokud nebudou srozumitelné. Ve snaze ozvláštnit přednášené texty je užito nadbytečného rytmizování, zahlušujícího echa aj. na úkor srozumitelnosti. I přes uvedené nedostatky bylo vykročení tanečního souboru k vrstevnatějšímu jevištnímu sdělení zajímavým divadelním pokusem. A to především proto, že se mladým tanečníkům podařilo přenést na diváka svou energii, upoutat jeho pozornost zajímavými pohybovými kreacemi. Hana Galetková, Alena Palarčíková a Aleš Procházka


DOSPĚLÍ DĚTEM V ČESKÉM KRUMLOVĚ Městské divadlo v Českém Krumlově, které pořádá tuto krajskou postupovou přehlídku, nabízelo ze svých oken onen úchvatný pohled na panorama tohoto historického skvostu. Genius loci, kterým je toto město doslova protkáno v oblasti architektury, urbanismu, výtvarného umění, anebo už jen tím, do jakého přírodního terénu (údolí řeky Vltavy ve skalním masivu) bylo našimi předky vsazeno, je už samo o sobě neopakovatelným. Ve městě byla cítit mírná nervozita, neboť jarní tání začalo vytlačovat řeku ze svého koryta. Vždyť 30 km vzdušnou čarou leželo na Šumavě několik plných lipenských přehrad. Na druhou stranu jsou lidé rozechvělí, protože po dlouhé zimě si mohou užít prvních jarních slunečních dní. Emoce, emocionalita – radost, strach, napětí, úleva, stesk, soucit, úžas, smích i pláč. Tak nějak funguje člověk, divák, a dětský divák obzvlášť. Je dobré si to občas připomenout. Ale pojďme nyní k divadlu přece jen konkrétněji a připomeňme si, která divadelní představení jsme v Českém Krumlově viděli. Soutěžně jsme mohli zhlédnout tři inscenace. Oficiální soutěžní část zahájila 19.3.2005 inscenace Olgy Scheinpflugové Okénko divadelního spolku Prácheňská scéna Písek. Tato prvorepubliková konverzační komedie, kterou jistě znáte z filmového přepisu s H. Haasem v titulní roli nebo z pozdějšího remaku s Janem Pivcem, splňovala sice kritéria přehlídky, divácky určené kategorie pro děti a mládež, ale kritéria divadelní a umělecká ne zcela. Soubor, který svou povahou tíhne k hudebně-dramatickým žánrům naboural strukturu textu a jeho smysl hudebními výstupy hlavních představitelů tak, že to nebylo žánrově a stylově únosné. Jednoduché melodie s primitivními texty, doprovázené popisnou choreografií a ilustračními gesty vytrhávaly diváka z příběhu a dobového kontextu vůbec. Solidně vyhlížející retrokomedie se slušnými hereckými výkony tak dostávala formou písní nelítostné políčky a energie do inscenace vložená vycházela naprázdno. Dalším představením, o kterém bych se rád zmínil pouze okrajově, byla inscenace hry Jiřího Žáčka Jak se čerti ženili DS Strakonice. Nutno říci, že tato hra je určená autorem pro loutky, a kdyby to, co dělali na jevišti živí herci, vykonávaly loutky, byla by inscenace zřejmě o něco snesitelnější. Neustálé padání, poskakování, zakopávání, nakopávání a jiný pohybový smog, šišlání, křičení a brečení působilo nesnesitelně, agresivně, depresivně a hlavně neopodstatněně. Situace se hrály proti textu, a hlavně proti onomu jemnému, laskavému a inteligentnímu humoru Jiřího Žáčka. Posledním soutěžním představením byla 26. března inscenace na motivy pohádek Pavla Šruta Čertova dcera Divadla na Vyhlídce z Tábora. Jednalo se o inscenaci na základě dramatizace dvou pohádek z knihy Pavla Šruta Dlouhán Tom a prcek Tom a jiné velice americké pohádky. Inscenátoři nám připravili dva příběhy. První Jakub a čertova dcera a druhý Jak se Pedro dostal do nebe a z nebe. Oba příběhy provází dvojice roztomilých andílků. Inscenace je, jak tomu u Táborských již uvykáme, provázena kvalitní živou hudbou folkového žánru, která prostupuje spolu s akustickými zvuky, které doprovázejí některé fyzické akce dramatických postav příběhu, celou inscenací. Prvním problémem, který jsme řešili, bylo, zda ve světle oné vysoké kvality složky hudební, nepůsobí herecké výrazové prostředky příliš střídmě a nekonkrétně. Situace i humor použitý a používaný Divadlem Na vyhlídce je

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 58 zcela v řádu Šrutovy matrice, a přesto v porovnání se složkou hudební poněkud zaostává. Je to ovšem zcela výhradně otázkou míry a jistého ostychu, neboť půjdou-li herci tzv. „do plných“, stejně jako v muzice, tento rozdíl zcela jistě zmizí. Druhý problém, který jsme na inscenaci vypozorovali, souvisí se strukturou inscenace, protože se nám, co by divákům, smazává tematický i formální rozdíl mezi oběma příběhy. Dokonce pořádně ani nevíme, kde jeden končí a začíná druhý. Tím, že oba příběhy propojují postavy andílků, hledá se onen konec a začátek opravdu těžko. Přitom princip je zcela v pořádku a v řádu věci, ale je pouze neobratně použit. Jinak nás ovšem Tábor potěšil a hlavně ukázal, že inteligentní a laskavý přístup k dětskému divákovi působí a zabírá i na nás dospělé. Odborná porota (Jiří Anderle, režisér a herec, Jaromír Hruška, divadelní režisér, Vítězslav Kučera, režisér a herec) doporučila na 1. místě na celostátní přehlídku Popelka Rakovník inscenaci hry Pavla Šruta Čertova dcera Divadla na Vyhlídce z Tábora. Jaromír Hruška

POHÁDKOVÝ MLEJNEK VE ŽĎÁRU NAD SÁZAVOU Na osmý ročník krajské soutěžní přehlídky amatérských souborů hrajících pro děti a mládež Pohádkový mlejnek přijelo do Žďáru nad Sázavou šest souborů a mimo soutěž vystoupil dětský soubor místní ZUŠ. Pod názvem O kocourovi, který nadával uvedl Divadelní spolek (a)maťák z Pardubic vlastní jevištní adaptaci Trnkovy knížky Zahrada. Sympatický soubor sváděl s textem poctivý boj, ale původní předloha vycházející z fantazijních představ tří kluků, o tom co může být skryto v tajemné zahradě, byla inscenována nadbytečně popisnými prostředky, jimž chyběla uvolněná imaginace, a především hravost. Drobné dějové epizody nenabízely dobrodružství, ale zůstávaly v rovině verbálního sdělení. S podobnými problémy zápasila i Nezávislá scéna při Domě kultury Kroměříž. Dvě hříčky V. Henzla a J. Kozáka kdysi vydané Dilií a spojené titulem Z pohádky do pohádky. Prostřednictvím dvou vypravěček nejprve připomenou všechny dějové peripetie Perníkové chaloupky, aby pak v málo dramatických scénkách nechaly zlou čarodějnici putovat vlakem a lesem až k řece, do které je za trest hozena. Dru- há pohádka nabízí o něco bohatší jevištní dění. Vypravěčky spíše vyměňují náznakovou scénu, v níž se odehraje stručná parafráze klasické pohádky O hloupém Honzovi. Jen snaživé úsilí některých herců naznačí dějový vzruch, který má ještě daleko k dramatické situaci. Autorským pokusem Jany Glozarové a hudebníka Lubora Schmidta je pohádkový muzikál Princezna a loupežníci, uvedený Divadelním studiem „V“ z Brna. Vzdálenou inspiraci z klasických i moderních pohádek připomene příběh o princezně Fňukajdě, kterou královský otec pošle k tetě na venkovské sídlo, aby se napravila z nepříliš jasně formulované neposlušnosti. Celý úvod má podobu zdlouhavého prologu, v němž nedotažený text i použité herecké prostředky (ufňukanost princezny, králova slabost a dominantnost chůvy) nejasně motivují nejen vypovězení na venkov, ale poté i setkání princezny s loupežníky v lese. Naštěstí loupežníci vlastně nejsou zlí, vždyť se ještě

59 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 ani nedostali k pořádnému přepadení a Fňukajda se náhle stane pracovitou a sympatickou dívkou. Setkání s královským otcem a představení šikovných mládenců, kteří se od loupežnictví vrátí k poctivým řemeslům, vyzní jako šťastný konec pohádky. Zmatenost motivů je do jisté míry vyrovnávána hereckým nasazením i smyslem pro vtip a dramatickou zkratku především u pětice loupežníků. Navíc se zde uplatňuje solidní hudební složka, takže zpěváci a zároveň fyzicky zdatní tanečníci rozehrají své muzikálové výstupy ve strhujícím tempu i s několika pěknými nápady (např. lyrická vzpomínka na bezstarostné dětství v pantomimické nadsázce). Je asi na divákovi, nakolik mu vyhovuje muzikálová forma, stejně tak lze přijmout ve scénografii malované prospekty podobné propagačním tabulím. Části souboru nelze upřít poučenost v oblasti zvoleného žánru, vkus a chvílemi i schopnost nadhledu a sebeironie. Dotáhnout některé motivy a nebát se dalšího odlehčení – to by mohla být cesta k ještě lepšímu přijetí loupežnického muzikálu. Brněnské Divadelní studio Dialog uvedlo Tylova Strakonického dudáka, a to ve Frejkově úpravě, kterou dále dramaturgicky zpracovala I. Vadlejchová. Základním režijním klíčem měla být oslava krásy českého jazyka a zřejmě i s ohledem na nízký věk herců nebyl hledán jiný a bohatší myšlenkový výklad. Jenže málokteré postavy mohly vytvořit mezi sebou jakýkoli vztah a inscenace se rozložila do volně řazených scén. Bez dramatického spádu tak Strakonický dudák více vypovídal o didaktickém záměru než o tématu. A ještě drobný dodatek: v inscenaci hrál živě na dudy mladý muzikant. Jeho verva, s níž prožíval čarovný zvuk dud, by mohla být příkladem strhujícího herectví nejen pro představitele Švandy, ale i další herce. O čarovném kameni je autorský opus Václava Berana, šéfa Divadelního spolku Rotunda Znojmo. Pohádka vypráví o velké moci lásky, neboť Kristýnka vysvobozuje svého milovaného Matěje z osidel čarodějnic. Textová nedůslednost v motivech nenutí herce k nápaditější charakteristice postav. Zjednodušenost a pouze částečné zdůvodnění peripetií v příběhu i vztazích oslabuje napětí a milou dvojici protagonistů nenutí k nápaditosti při charakteristice postavy či v aranžmá. Přehlídku uzavřel další muzikál – Elfí princezna, autorské dílo osmnáctiletého A. Kohouta, který jej nastudoval se souborem Uměleckého centra dětí a mládeže v Havlíčkově Brodě. Problémem se stal velký věkový rozptyl, neboť polovina souboru byly děti, jejichž jevištní existence nepřekračovala rámec roztomilé školní besídky. Druhou část ansámblu tvořili mladíci a dívky teenagerského věku, kteří zřejmě pod vlivem českých muzikálových produkcí napodobovali exaltované herectví a forzírovaný zpěv, přičemž aranžmá, choreografie i scénografie usilovaly o bombastičnost. Příběh o vítězství dobra nad zlem v říši elfů byl natolik retardující, že dětský divák vnímal jen vnější balast. Snad by pomohlo citlivé pedagogické vedení, které by bezesporu talentovaným inscenátorům naznačilo cestu k originálnímu a zároveň vnitřně pravdivému sebevyjádření. Pohádkový mlejnek byl více obrazem hledačství než ukázkou nalezené cesty v divadle pro malé i mladé diváky. Porota vedle jedenácti individuálních cen, vyzdvihujících perspektivní výkony v jinak problematických inscenacích, pouze doporučila k postupu na národní přehlídku inscenaci muzikálové pohádky Princezna a loupežníci v provedení Divadelní-


DOBROU ZPRÁVU JÁ PŘINÁŠÍM VÁM… Březen je již mnoho let předurčen pro interpretaci uměleckého textu a představením divadla poezie. Zájemci o obor uměleckého přednesu se sjíždí ve 13 místech republiky, aby představili odborným lektorům své celoroční úsilí na vybraných textech a tím se ucházeli o účast na 48. celostátním festivalu poezie Wolkrův Prostějov, který se bude konat ve dnech 21. – 25. června v příjemném městě Prostějově. Recitátory a divadla poezie hostila města: Praha (Dům dětí a mládeže v Praze 8), Kolín (Dům dětí a mládeže Kolín), Sezimovo Ústí (Centrum odborné přípravy), Galerie Klenová u Klatov – kraj Plzeňský a Karlovarský (Občanské sdružení Johan), Ústí nad Labem (Kulturní středisko Albis), Hradec Králové (Středisko amatérské kultury IMPULS), Pardubice (Krajská knihovna), Jihlava (Občanské sdružení De Facto Mimo), Brno (Brněnské kulturní centrum), Prostějov (Kulturní klub Duha), Havířov (Hotelová škola a Obchodní a podnikatelská akademie Havířov, s.r.o.), a Uherské Hradiště (Základní umělecká škola). K výčtu přidávám i celkový počet sólových recitátorů (330) a souborů (24). Z nich bylo nominováno na Wolkrův Prostějov 68 sólových recitátorů a 7 souborů. Z výše uvedeného vyplývá, že zájem o umělecký přednes je stále značný, když přihlédneme k tomu, že v šesti krajích proběhla výběrová kola. Ve čtyřech krajích pořadatelé nabídli recitátorům seminář a na něm setkání s odbornými lektory, kteří s nimi pracovali na textech. Tato příjemná skutečnost zvýšila úroveň přehlídek. Většina z nich se konala ve velmi příjemném a tvůrčím prostředí. Mohu poděkovat vzájemné spolupráci DDM Kolín se ZUŠ. Ta pro přehlídku poskytla příjemné prostředí malého sálu s mnoha výtvarnými artefakty, ve kterém se recitátorům velice dařilo. Kromě toho zde vyučují renomované pedagožky, takže lektorský sbor posuzující výkony měl mnoho práce, aby dodržel v propozicích stanovený postup dvou recitátorů z každé kategorie. Podobné prostředí poskytuje sám pořadatel v Praze. V obou krajích byla i velmi příjemná diskuze lektorů s vystupujícími po přehlídce. Podobné prostředí najdeme i v Prostějově, Brně, Uherském Hradišti a Klenové, co vím. Bude jich jistě víc. Jak vyplývá se zpráv pořadatelů, dařilo se v letošním roce zejména recitátorům II. a III. kategorie. To ukazuje na fakt, že do nich přešli loňští nejmladší recitátoři a u zájmu o umělecký přednes dále setrvávají. Menší zájem je o souborovou práci. Tam vidím problém v nedostatku vedoucích osobností, které mají zkušenost a dostatek invence pro divadlo poezie. Jak si lze vyhrát s jedinou básní, předvedla skupina ze Základní umělecké školy Biskupská v Praze. Jako předloha jim posloužila slovně hravá báseň Gerharda Rühma Úterý v překladu Josefa Hiršala a v nastudování Hany Trázníkové. Gejzíry nápadů bavili protagonisty, ale hlavně jejich diváky. Návrat ke klasickým hodnotám by se dal nazvat další program pražské přehlídky, tři soubory totiž přihlásily scénáře z Máchova Máje. Viděli jsme pěkné dva. Třetí se nedostavil pro nemoc. Ani sóloví recitátoři nezaháleli při výběru textů. Z české literatury byli vybíráni klasicky Ivan Wernisch, Jiří Suchý, Josef Kainar, ale i Jan Neruda, Fantišek Gellner, Jiří Wolker, Jiří Kolář apod. Bohaté spektrum recitátoři nabídli i v překladové literatuře (Dojko Stojčič, James Thurber, Hans Arp, Villiers de lÍsle, Hans Carl Artman a další. Těší nás zájem o překladovou literaturu i z toho důvodu, že recitátorům přijde vhod připravovaná publikace pro 48 Wolkrův Prostějov o překladové literatuře, na kterém se podílejí naši přední překladatelé z angličtiny, ruštiny, němčiny a francouzštiny. Jak se zdá, letošní krajská kola měla opět vyšší úroveň, což přispěje k prestiži celostátního festivalu v Prostějově. Jana Štefánková


ZJEVENÍ V ODRÁCH PODVANÁCTÉ „Viděl jsem v dálce v horách zvíře, když jsem se přiblížil, viděl jsem, že je to člověk. Když jsem mu stál tváří v tvář, poznal jsem, že je to bratr…“ Tímto tibetským příslovím zahájila ředitelka Církevní střední školy a Střední zdravotnické školy sv. Anežky v Odrách Ing. Pavla Hostašová v úterý 1.3.2005 již 12. ročník celostátní přehlídky církevních škol v zájmové umělecké činnosti. Mohl jsem se zúčastnit druhým rokem, vloni to bylo vskutku ZJEVENÍ, a tak jsem po příjezdu netrpělivě listoval v programu, co nás letos čeká. Snad je na místě trochu statistiky: letos vystupovalo 16 škol z celé republiky, okolo 500 účinkujících v žánrech divadlo, monolog, umělecký přednes, hra na nástroj, zpěv, muzikál, pantomima, tanec. Celkem 48 vystoupení, ale i 3 rozborové semináře, velmi otevřené a vstřícné, a také doprovodné programy – vystoupení folkové skupiny, vernisáž výstavy fotografií Jindřicha Štreita a tři samostatné bloky galaprogramů na závěr přehlídky. Hodnotit všechna vystoupení by nebylo v silách jednoho člověka. Pokusím se jen stručně reflektovat ta, která se dotýkala divadla v jeho různosti, od recitace a monologů přes pokusy o dětské divadlo, studentskou recesi, muzikál, až po pokus o vážné sdělení na velké ploše činohry. Hlavním problémem většiny představení byla především dramaturgie. Proč právě tento text, komu je určeno sdělení (bylo-li jaké), nakolik si kdo uvědomoval, že divadlo je ZPŮSOB VZÁJEMNÉ KOMUNIKACE. Protože kromě velmi zajímavých tvarů, někdy se silným emocionálním účinkem, jsme mohli vidět (někdy až trapné) předvádění se, secvičená vystoupení, či naprosté nepochopení elementárních jevištních a divadelních zákonitostí. V této souvislosti mě napadá stejná otázka jako po loňském ročníku. Zda by nestálo za úvahu realizovat jakási předkola, předvýběr nebo alespoň zajistit odbornou pomoc na místě samém. Ale to je otázka především pro pořadatele přehlídky a pro předsedu poroty Mgr. Ladislava Marečka, který se v této nelehké roli zúčastnil všech dvanácti ročníků. Napřed k sólovým vystoupením. Kristýna Porubová z Ostravy přednesla známý song Jiřího Suchého Stará lavice. Proč ne. Přednášející měla slušnou techniku, ale ta se příliš nesešla s obsahem a obsah básně s jejím věkem a její životní zkušeností. Další byla Popelka nazaretská Václava Renče v podání Ondřeje Buchty z BIGY Ostrava–Zábřeh. Zbytečná gesta, nepochopitelná agresivita projevu, splynutí

řeči do toku hlasu bez obsahu. Škoda toho krásného textu. Stáňa Salvová z Oder se snažila se svým Goethem Král duchů poprat ze všech sil, ale na tak složitou strukturu textu a sdělení se jí sil opravdu nedostávalo. Vendula Krůlová z Hradce Králové přečetla Procházku v dešti a Strach. Slušná výstavba, ale diváky naprosto nepotřebovala. V ostrém protikladu pak byla Klára Boudalová z Českých Budějovic s Hrdým Budžesem od Ireny Douskové. Byla výborná ve všech složkách svého projevu, od kostýmu, přes rekvizitu, jímž bylo velké lízátko (a uměla s ním pracovat velmi organicky), až po techniku řeči a výstavbu celého textu. Právě tak oslnila (z téhož gymnázia pocházející) Adéla Lounková. Její přednes Uspávanky s Hokusajem Jana Skácela by byl i na WP jedním z vrcholů! Skutečně vynikající! Filip Chlud z CMSPGŠaG Brno si vybral text Jordana Radičkova Mela a suverénně vládl nejen svému hlasu, jevišti, ale i divákům. I on zaslouží obdiv. Divadelní tvary ještě víc otevíraly otázku (ne)pochopení a (ne)sdělnosti. Byly omyly, sympatické snad jen zarputilou snahou dohrát do konce, ale naštěstí byly i vynikající výkony. Pokusím se je srovnat. Dramatický kroužek II z Oder předvedl pokus o adaptaci textu Boženy Němcové Naša divá Bára. Jejich výhodou bylo domácí publikum, ale i tak jsem si kladl otázky po dramatičnosti textu, neorganickém zapojení moravského DS Biskupského gymnázia Brno-Barvičova Franz Szerepetki: Bohužel. Foto: Karol Ozorovský.

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 60 dialektu a lidových písní a především absenci divadelní zkušenosti ať herecké, či režijní. Life story CSZŠ v Brně měl snad být pokus o velké téma. Nejvíce si ovšem pamatuji neustálé přesunování opony, které rozdělovalo jednotlivé „výstupy“. Přestalo mě bavit dedukovat jakýkoliv smysl tohoto povedeného kusu, který nadto měl v podtitulu napsáno Výrazový tanec. Jak lze nepochopit poetiku Cimrmanů, to dokázali studenti z Brna–Lerchova ve hře Záskok. A někam sem ještě patří i Perníková chaloupka v podání žáků ZCŠ z Prahy. Když malé holčičky, za doprovodu rozladěné kytary pana učitele Budského, zpívají pásmo známých písní Karla Gotta a jiných postarších hvězd, to vše v kulisách lesa z maskáčů (se šiškami na suchý zip), pak je hlavně škoda kreativity oněch dětí. Příkladem naprosté nedivadelnosti byla Dívčí válka v provedení Jazykového gymnázia Skuteč. To nebyla ani studentská recese, ani podivný „humor“ F.R. Čecha. Co ovšem říci na Sněhurku v předvedení studentů Křesťanského gymnázia Praha? Opět jen to nejpodstatnější – základ je v dramaturgii, ve výkladu, ve vědomí toho co, komu a proč chci sdělit. K tomu je potřeba i umět. Umění je od slova uměti. To vše scházelo, byla to jen nepovedená parodie na parodii, v žádném případě studentská recese, kterou se herci obhajovali na rozborovém semináři. Příkladem studentské recese, ale velmi kultivované, která nadto respektuje divadlo, umí si dokonce pohrát s výsostným divadelním znakem, metaforou, zkratkou, a nadto ještě nastavuje zrcadlo, bylo představení Jak soudruh Krakonoš kapitalistovi Trautenberkovi rybník vypálil. A opět to byli studenti BIGY České Budějovice. Šel jsem do sálu s obavami, titul odrazoval, zvláště po předešlých kouscích. Ale od začátku do konce mě nenechali vydechnout,



diváky přenesli do osmdesátých let 20. stoboru se nezměnila. Hlavní část prvního večera patřil divadelnímu souboru Brnkadla, Mladíci letí Večerníčkem, soudružkou hlasatelkou, a SPOL. z Brna který nastudoval hru Raye Coohereckým projevem, vše drželi v nádherné neyho: 1+1=3. Nejstarší skupina tohoto významnadsázce a ve zkratce. Herecké výkony svědného souboru, který pracuje s různými věkovými čí o poctivé a systematické práci na tomto kategoriemi dětí a mládeže, složená z dospělých gymnáziu. A když postupně gradovali konec členů souboru a jejich přátel, se tentokrát pustila další a další peckou, aniž by „natahovali“, nedo tradiční činoherní inscenace. Přes zřetelnou a zbylo,než hluboce smeknout. Studenti BIGY promyšlenou práci režisérky (Petra Rychecká), Ostrava–Zábřeh seznámili diváky s principy opírající se o dobře napsaný text, se projevila Divadelní improvizace. Pro mnohé to bylo slabina, kterou je zdlouhavost představení. Přesdalší ze ZJEVENÍ přehlídky. Poctivost práce to soubor dokázal zaujmout a pobavit diváky. na drobných úkolech, získávání divadelních V pátek se program zaměřil zejména Když jsme před čtyřmi lety připravovali zkušeností s hereckými partnery a v neposled- první ročník tehdy ještě bezejmenného festivalu, na studentské divadlo. Odpolední blok zahájil ní řadě s publikem se časem bohatě vrátí při tak mi Stanislav Zajíček, vedoucí jednoho z přihlá- soubor Brepty ze Sněžné, tradiční host festivalu, realizaci větších úkolů. Nebyl to ucelený di- šených souborů, položil otázku: „A jak se to bude inscenací Jamie a upíři, podle předlohy Briana vadelní tvar, byla to ovšem rozkoš sledovat je- jmenovat?“ Byl únor, a tak se nabízel Popelec. Jacquese. Jednalo se o předpremiéru. Zajímavé jich hravost a schopnost navzájem se vnímat. Letos se tedy konal již čtvrtý posyp - ročník tohoto představení Salička připravil soubor Za humny S opětovným pokusem o velké téma přišel festivalu, koncipovaného jako nesoutěžní přátel- z gymnázia Pavla Křížkovského v Brně-Komíně, pod vedením Evy Brhelové. Představení soubor BIGY Brno–Barvičova hrou Fran- ské setkání amatérských divadelních souborů. lidové hry vychází dobře zejména ze Szerepetzkiho Bohužel. A díky jednoduše stylizovaným kosbohužel letos si ukousli větší týmům, úsporné scénografii a pohykrajíc, než jaký stačili sníst. Jsou bové stylizaci. Podtržené archaismy výborně vybaveni, mají povědotextu z 2. pol. 18. století doprovámí o divadle, naléhavě sdělují, zeli živí hudebníci (basa a klarinet) ale hodně jim chybí někdo, kdo a tak umocnili pitoresknost příběhu. by se na celé představení uměl Soubor Trilek Chameleon při podívat zvenčí. Kdo by, alespoň gymnáziu Matyáše Lercha v technicky, dodělal režii. Ale i tak Brně, pracující pod vedením již to byl pokus poctivý a cenný! A zmiňovaného Stanislava Zajíčka, naposled kousek skutečně čiré si vybral básně Jana Antonína Piradosti z hraní, zpěvu, recese, tínského. V jevištní koláži nazvané Jana Anny Hynka Den se čtyřem ovšem recese vtipné. Studenti dívkám dobře dařilo vystihnout BIGY Brno–Lerchova Muzihumor, vtip a gradaci textů díky kálové písně se sice neprezenpřesné pohybové stylizaci, často tovali v programu jako divadlo, vytvářející neobvyklé a překvapivé ale snad právě proto k divadlu metaforické obrazy, prohlubující skutečně došlo. Když k tomu sdělení textu. Divadelní program ještě umí zpívat, hrát lehce s nadozvláštnilo vystoupení Atelieru hledem, pak se mi chce vidět je textilní a prostorové tvorby z znovu a zase z nich mít potěšení! CVČ Oblá, nazvané Mrtvých je Program byl od rána do víc než živých. pozdního večera nabit vystoupeV sobotu dopoledne byla ními, právě tak, jako sál byl nabit pro členy souborů připravena divadiváky. Ti si navzájem fandili, delní dílna, zaměřená na klauniádu měli radost z toho, že se mohou a žonglérské dovednosti, vedená slečnou Mildou Jovanovskou. navzájem nejen předvést, ale i Chřipka se začala šířit, a tak ze vidět, potkat. Lektorský sbor ve sobotního bloku vypadla dvě předsložení Mgr. Ladislav Mareček, stavení. Nejmladší skupina souboru Brno, Mgr. Věra Nouzová, Dramatický kroužek II Odry / Božena Němcová: Naša divá Bára. Foto: Karol Kšandy z CVČ Lužánky Brno České Budějovice, MgA. Karol nabídla ukázku vznikající insceOzorovský. Ozorovský, Zábřeh na Moravě, nace, inspirované novelou Oscara Radana Wendlichová, Mgr. HeWildea Strašidlo canterwillské, praPořadatelem je CVČ Ulita, Brno-Kolena Skálová a Saša Rychecký, Ostrava měl covně nazvané Strašná ...ost. Skupina se poprvé houtovice, ve spolupráci s občanským sdružením tu čest mluvit otevřeně se vstřícnými lidmi. sešla na podzim minulého roku, přesto diváci Kulička, za finanční podpory Statutárního města Pořadatelé udělali veliký kus krásné a záslužchválili partnerskou vyladěnost mladého, ryze Brna a MŠMT. Letos „hořela divadelní ohniště“ né práce, že již po dvanácté, v podmínkách dívčího souboru. Ukázka cesty k divadelnímu od 10. - 12. února 2005. jistě obtížných, přehlídku realizovali, a je jen tvaru, vycházející z pohybových improvizací, se Ve čtvrtek 10. února odpoledne festiobdivuhodné, jak to vše dokázali zorganizovat val zahájil Útulek č. 52, působící pod vedením zatím ještě potýká s jasností sdělení. s přehledem, v klidu a ve velice příjemné, ote- Josefa Zajíčka při Domově mládeže na ulici K festivalovému programu patřily vřené, tvůrčí atmosféře. To bylo další ze ZJE- Gorkého v Brně, s improvizačním pásmem i večerní jazzrockový koncert a výstava VENÍ v Odrách. I proto je na místě ocitovat nazvaným Uzená zebra, duše a šunka. Kdo amatérských fotografů. Venku padal déšť ještě jednou z úvodního projevu ředitelky Ing. někdy viděl toto seskupení improvizátorů, do- se sněhem, na každém rohu stály pomačkané Pavly Hostašové parafrázi na ono tibetské pří- vede si dobře představit výsledek: víceméně kapoty aut, ale účastníci festivalu Popelec sloví: „Viděl jsem v dálce město, když jsem individuální improvizační pokusy jednotlivých měli z divadelního ohniště dost popela na se přiblížil, viděl jsem v něm lidi. A když protagonistů, s těžištěm v monologických výstu- posypání cesty, a tak třídenní festivalová jsem jim stál tváří v tvář, poznal jsem, že to pech, doprovázené vstupy reprodukované hudby. pouť uběhla hladce a v příjemné atmosféře společně prožitého času. Nutno podotknout, že od minulého roku se úplně mohou být kamarádi…“ Veronika Rodriguezová Saša Rychecký proměnilo složení souboru, ale práce uvnitř sou-

FESTIVAL POPELEC 2005

VČERA, DNES A ZÍTRA

SCHOD DIVADLO, KTERÉ LIDI BAVÍ Přestože divadlo Schod ze třiceti let své existence víc než deset let nehrálo, nedá se o něm říci, že je to líné divadlo, vždyť mu už jen několik představení schází do odehrané pětistovky. Jedním z dalších kroků k jubileu byla i premiéra hry Josefa Fabiána Takový malý Gaskoněc, k níž hudbu (k písním) složili Stanislav Fojtů, František Horký, Zdeněk Jandík, Martin Pavelka, Zdeněk Skýpala a Lubomír Vrátník. Premiéra se konala na domovské scéně divadla v M-klubu Kulturního zařízení města Valašské Meziříčí, v jehož sklepních prostorách divadlo před více než třiceti lety vzniklo a kde se odehrálo téměř vše podstatné v historii divadla. I divadlo Schod zasahují proměny času a divadlo se mění. Byť jenom pozvolna a sotva viditelně se mění jeho hry, jejich inscenování a vlastně všechno kolem v rámci tiché a nikde nepsané dohody s publikem. Divadelní programy Schodu sice stále obsahují pábitelské texty, ale ty jsou dnes doplněny fotografiemi z představení, divadlo si své hry natáčí na videokazety a nabízí je zájemcům, podobně jako již druhé CD svých divadelních písniček. A navíc se divadlo Schod sice postupně, ale téměř úplně proměnilo personálně. V jeho kapele je dnes už jen jediný muzikant a na scéně tři herci, kteří na vlastní kůži zažili anabázi Schodu před sametem. Kdo chtěl ve středu 26. ledna 2005 vidět premiéru, musel se do valašskomeziříčského M-klubu dostat přes hromady čerstvého sněhu, který od rána nachumelil. Ale v klubu bylo teplo a dobře, začalo se hrát a na tradičně minimalistickou scénu, kterou tentokrát tvoří jenom stůl, několik židlí a královský emblém na zdi, vstoupili herci, aby přítomným divákům zahráli svou parafrázi Dumasových Tří mušketýrů, která není dalším pokusem svézt se na módní mušketýrské vlně, ale obnovenou premiérou hry Schodu z roku 1982. Herci tentokrát vstoupili na jeviště v nezvykle vypracovaných kostýmech Táni Fabiánové, které se sice nepokoušejí o historickou věrnost, ale dodaly představení větší barevnost a půvab. Text hry samé se od jejího prvního uvedení v roce 1982 příliš nezměnil, pouze postava Constance dostala v nové verzi mnohem víc prostoru, což je dobré, protože ji hrála Iva Bublíková a hrála ji skvěle. Její důstojnou protihráčkou byla Mylady Olgy Tomečkové a nezklamali ani představitelé mužských rolí. Ať již jde o ostřílené „otce zakladatele“ Luboše Grubera a Jirku Vymětala nebo zástupce střední herecké generace Milana Knápka i o nejmladšího z nich, Ríšu Šimčíka, který dostal ve Schodu svou první hlavní roli a svého D’Artagnana nejen dobře zahrál, ale i odzpíval, což není nepod-

Divadlo Schod Valašské Meziříčí / Josef Fabián: Takový malý Gaskoněc. Iva Bublíková a Luboš Gruber jako Constance a kardinál de Richelieu. Foto: Vlastislav Navrátil.

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 62 statné, neboť písničky jsou ve hrách Schodu stejně důležité, jako divadelní text. A písničky ve hře Takový malý Gaskoněc, ať již ty z jejího prvního uvedení, tak i ty nově dopsané, patří k těm nejlepším, jaké kdy muzikanti divadla Schod napsali. A protože byly čtyřčlennou kapelou ve složení Luboš Vrátník, Martin Pavelka, Standa Fojtů a Petr Střílka i dobře zahrané a herci na jevišti dobře zazpívané, posouvaly představení nenápadně dopředu až k valašskému „lidovkovému“ finále, k písničce Intrikáni, to jsou páni. I když je o Schodu známo, že mu vyhovuje trochu si své improvizační pasáže hry doladit až ve spolupráci s publikem, takže by se ve středeční premiéře ještě našla nějaká hluchá místa a souhra a improvizace místy trochu vázly, již dnes je víc než jisté, že si i Takový malý Gaskoněc najde své věrné diváky, stejně jako si je našly předchozí hry Schodu, a zaplněné hlediště v M-klubu, ale nejen v něm, se bude zase na představení tohoto divadla dobře bavit. A to je přesně to, oč „schoďákům“ jde. Milan Orálek

„KDYBYCH VĚDĚLA, CO MĚ ČEKÁ, ASI BYCH DO TOHO NEŠLA“, říká Marie Chovanečková, spolumajitelka budovy divadla v Karolince, malé obce na Valašsku. A ještě že to nevěděla! Z chátrající budovy během několika let vybudovala krásné, útulné a technicky výborně vybavené divadlo s veškerým zázemím. 13. března ho jako Valašské národní divadlo slavnostně otevřela. Místní diváci si na možnost kulturního vyžití rychle zvykli a divadlo pravidelně a hojně navštěvují. Díky Marušce Chovanečkové a jejímu nadšení se do Karolinky vrátila i krajská postupová přehlídka, kterou jsem navštívila, a byl to pro mě opravdu velký zážitek. Nejen divadelní, ale především lidský. Dodatečně před Maruškou, jejím manželem a celým souborem DS Jana Honsy v Karolince, který se na organizaci přehlídky podílel, smekám pomyslný klobouk. Jaká je historie budovy divadla v Karolince? Historie sahá až do roku 1936, kdy začala stavba. Ještě před válkou zde probíhaly nějaké opravy, na kterých pracoval i můj dědeček. Ten potom odkoupil pohledávky vztahující se k budově a stal se jejím majitelem. Později bylo divadlo znárodněno. Po revoluci tatínek v rámci restituce požádal o navrácení a od roku 1991 se stal majitelem on. A protože se nedohodl na otevření divadla ve spolupráci s obecním úřadem, bylo dlouho zavřené. Já jsem v té době byla na mateřské dovolené, takže jsem se divadlu věnovat nemohla. Mezitím tatínek bohužel zemřel. Ale v době, kdy mě z důvodu nadbytečnosti propustili z práce a byla jsem vedena v evidenci Úřadu práce, jsem dostala nabídku dělat rekvalifikační kurz, v rámci kterého jsem zpracovala projekt se záměrem otevření divadla. Takže tím prvotním impulzem byl vlastně Úřad práce, který mi poskytl i finanční podporu, a ta se po dvou letech změnila na dotaci. Divadlo si na sebe asi nevydělá. Jak jeho provoz financuješ? Od Úřadu práce jsem dostala 60.000 Kč a naivně si myslela, že ho za tu částku celé opravím. Místo toho jsem koupila



čtyři světla. Divadlo jsem totiž dostala v podobě holých zdí, nebylo tam vůbec nic, zásuvky, zrcadla, výkryty, světla, ani lavice. Zkrátka nic. Takže jsem to celé začala vybavovat a budovat od začátku. Celý minulý rok probíhala rekonstrukce divadla… Ano, vlastníkem budovy jsem já společně s mým bratrem. Bratr na divadlo nemá čas, protože má jiné aktivity, takže jsme se dohodli, že se o něj budu starat sama. Hned poté, co jsem založila občanské sdružení Valašské národní divadlo, mi obecní úřad v Karolince pomohl získat grant z Evropské unie na opravu budovy. Kolik celá rekonstrukce stála? Celá rekonstrukce stála 1.400.000 Kč, sama jsem do rekonstrukce vložila 390.00 Kč. Protože podmínkou bylo, že do projektu musím vložit 30%, abych mohla získat zbylých 70%. Samozřejmě jsem zvažovala, jestli se mám zadlužit, ale nic jiného nezbývalo. A když už jsem do toho šla, tak se s tím teď musím poprat. Jak divadlo funguje? Co všechno se tu děje? Divadlo provozuji už pět let jako živnostník. Když jsem prodělala, tak jsem prodělala, když jsem vyšla, byla jsem ráda, a když jsem vydělala, byla jsem šťastná. A tak je to dodneška. Situace se trochu změnila, když jsem založila již zmiňované občanské sdružení, protože mám možnost pořádat v Karolince krajskou přehlídku s postupem na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč a Popelku Rakovník, na kterou tak mohu dostat dotaci. Peníze jsem dostala z krajského úřadu i obce. A jsem moc ráda, že se tím otevřely dveře k tomu, abych něco podobného Marie Chovanečková (vpravo) v inscenaci souboru Jana Honsy v Karolince ve hře Martina Františáka Doma. Foto: Simona Bezoušková.

mohla pořádat. Jako živnostník bych to neutáhla. Jak často mohou místní diváci divadlo navštěvovat? Pro místní diváky připravuji půlroční předplatné od září do prosince a od února do května, kdy mohou zhlédnout pět představení. Mimo to ještě pořádám představení pro děti, a navíc se tu hrají představení našeho amatérského divadla DS Jana Honsy. Kolik času v divadle strávíš? No, tak času tu strávím spoustu. Nikdy jsem to nepočítala. Ale vzhledem k tomu, že s manželem děláme všechno sami včetně úklidu a topení, tak asi hodně. Třeba teď o přehlídce jsme nastoupili v pátek a budeme tu až do neděle do večera. Ale je to náročné i při normálních představeních. Původně jsem měla představu, že se provozováním divadla budu živit, ale opravy a provoz jsou tak nákladné, že mě to zatím uživit nemůže. Takže kromě toho musím ještě chodit do práce. Divadlo tedy provozuji ve svém volném čase, za velké podpory a pochopení především manžela a celé rodiny. Jinak než s láskou a nadšením to asi ani dělat nejde. Také mám štěstí na spoustu báječných lidí, kteří mi nezištně pomáhají, protože mají stejný cíl jako já. Podařilo se nám obnovit DS Jana Honsy, těšíme se jeden na druhé, jsme rádi, když se můžeme sejít. Jsem ráda, že tady zázemí pro soubor funguje. A co tomu všemu říká tvoje rodina? Protože jsem v té době měla malé děti a bylo mi jasné, že to bude na úkor volného času a rodiny, radila jsem se

s manželem, který je mi velkou oporou. Byla a jsem velice mile překvapena, že mě manžel i děti podporují a hodně mi pomáhají. Musím říct, že manžel je pilířem divadla. Nebýt jeho, tak to rozhodně dělat nemůžu. Také vím, že celé divadlo i přehlídku organizuješ bez počítače a internetu. Jak se to dá zvládat? Pomáhá ti někdo? Zvládám to díky spolupráci s Mirkem Urubkem, profesorem vsetínského gymnázia a hercem našeho souboru, Martinem Metelkou. Oba jsou velmi šikovní. Martin připravil plakát, zajistil propagaci na Vsetíně a Mirek se postaral o mailovou poštu a kontakt s medii. Ale žádost o grant jsem si vyřídila sama. Zavolala jsem si na kraj, zjistila podmínky, sestavila rozpočet, vyplnila formulář. A podařilo se. Jaké máš s divadlem plány do budoucna? Určitě bych chtěla opravit venkovní část budovy, ale to už se letos asi nepodaří. Zatím na to nejsou finanční prostředky. Taky bych chtěla vytvořit ideální podmínky pro místní soubor. Cítíme, že jsme ten konec, pohraničí, a je mi líto, že zde lidé nemají možnost kulturního vyžití. Vím, že se nemůžu rovnat městu, ale ráda bych připravovala takové akce, na které by lidi rádi chodili, mohli si oddychnout a příjemně se pobavit. Vždycky říkám, že v dnešním přetechnizovaném světě je vzácné, když se člověk oblékne do divadla, pozdraví se s někým, podá mu ruku, usměje se. To člověku dá mnohem víc, než když si něco pustí v televizi. Byla bych moc ráda, kdyby se tu lidé sdružovali, měli k sobě blízko a měli pocit, že tu je to divadlo pro ně. Děkuji za rozhovor. Rozhovor připravila Simona Bezoušková



DIVADLO S OSOBNÍM RUČENÍM aneb JAK SI ŽIJE BARD ČESKÉHO DIVADLA POEZIE Plzeňská ulice na pražském Smíchově už sice není přecpanou výpadovkou, ale ani dnes nepostrádá ohyzdnost předměstských tahů, na nichž rachotí tramvaje a člověk se místo vzduchu nadechuje výfukových plynů. Přesto tu poezie a múzy mají svou adresu: číslo 76. Zazvoníte na zvonek s nápisem Krytové divadlo a po chvíli sestoupíte do suterénu protiatomového krytu z let padesátých, kde vás obřadně představí hostům, kteří přišli před vámi. Jste v Divadle Orfeus a jste-li tu ve středu, čeká vás za chvíli v salónu osobitý literární pořad, pokud je pátek, dočkáte se slastí divadelních. Než po třetí zazvoní zvonek, mohou zemitější povahy vychutnávat zvláštní atmosféru tohoto půvabně ošuntělého, divadelně hospůdkového sklepního prostoru nad porcí vynikající zelňačky paní principálové Ireny, útlocitnější nad sklenkou dobrého moravského vína a nastydlí nad mátovým čajem. Pamětníci, kteří dosud nevymřeli, při tom mohou zavzpomínat na dávné, téměř bájné doby Orfea, který se zrodil v druhé polovině 60. let a z plesnivého sklepního archivu PZO Motokov na Malostranském náměstí vytvořil divadlo-klub, kde se scházeli v té době ještě téměř neznámí básníci, překladatelé, výtvarníci, muzikanti a mladí, dychtiví nových objevů poezie i „plebejského“ divadla talentovaných naturščiků. Pravda, principál Radim Vašinka tehdy svými vousy připomínal spíš strašného lesů pána než svatého Mikuláše. Ostatně přiznejme, že přes běh let i dnes má víc společného s tehdejším sršatcem než s dobrotivým svatým. Přečtěte si třeba programovou nabídku Divadla Orfeus a hned vám to bude zřejmé. Já jsem jen vzala do ruky jedno z volně přístupných fotografických alb, dokumentujících poslední inscenace, a bylo mi jasné, že šedý vous a blížící se kulaté jubileum na podstatě Radima Vašinky nic nezměnily. Bylo z poslední Vašinkovy inscenace poezie jeho erbovního básníka Oldřicha Wenzla. Poprvé ho recitoval a uváděl v polovině 60. let, dřív, než vyšla první sbírka tohoto ironického básníka, kterého roztroušená skleróza na léta připoutala k nemocničnímu lůžku. Vašinkův pořad měl tehdy ohromný úspěch, mj. u stovek diváků na Wolkrově Prostějově, kde získal řadu cen, stejně jako další dvě nová uvedení v 70. a 80. letech. V každé z těch inscenací jsi měl lepé děvy, které leckdy spoře oděny - byly symbolem tu Múzy, tu Čistoty, tu Poezie. V časech cenzurního dohledu jsi s tím měl dokonce

Principál Radim Vašinka (nahoře) se svou Putující královskou šekspírovskou společností. Foto: Archiv Radima Vašinky.



patálie. Fotky napovídají, že jsi od své základní metafory dlo poezie, na Wenzla reagují dnešní mladí? Radim: Na poezii na Plzeňskou moc lidí nechodí, neustoupil ani při svém čtvrtém pokusu o Wenzla. Jaképak symboly, byly to prvky reality, z nichž se- v průměru tak patnáct lidí. To je na divadlo poezie málo, stával jeho život: vždycky byl hrozně rád obskakovaný ses- nevytvořila by se atmosféra. Tenhle počet chce komornější třičkami a z každé dámské návštěvy míval úžasnou radost. literární pořad. Na komedii, jako je třeba Vrať mi moje játra, Byl to básník z podstaty – někdo mu přinesl třeba krabičku je pořád vyprodáno, ale poezie je, bohužel, zcela nerentabilna mýdlo nebo láhev vína a on o tom hned napsal báseň. Tím ní. Kdysi jsem si na základě předchozích zkušeností říkal, že ale nechci říci, že to byly inscenace neznající metaforu! Jsem diváci, co k nám přišli na činohru a líbila se jim, přijdou i na rád, že mi Ludvík Kundera, který byl Wenzlovým přítelem poezii, ale ne. A to k nám málokdy přijde někdo, kdo k nám – a byl to vztah velmi vzácný -, umožnil tehdy poznat jeho „nepatří“, i když většina z našich návštěvníků asi do divadla moc nechodí. tvorbu a párkrát mě vzal i za ním do nePořád začínáš s mladšími mocnice. Když jsme si kdysi víc psávali amatérskými herci. Jaké to je? - dnes už ne, stáří šetří časem - , tak mi Radim: To víš, že bych měl nejméně jednou za rok kladl na srdce, radši stabilní soubor. Tohle je dost abych nezapomněl na Wenzla. dřina. Normální divadlo s normálČím tě jeho poezie stále tak ně připravenými herci, i když mají přitahuje? řemeslo, ale dělat nemůžu. Pro mě Je v ní ze života všechno: je důležitý živý, nevycpaný člověk, zvládání dramat a tíhy života, touha recitátor a herec, který ví, co říká a po ženských - i to, že vzal svou nemoc proč. Jenže výstředníků, kteří pona vědomí, nezhroutil se a byl schopen třebují dělat tenhle typ divadla, je ještě něco napsat. Do značné míry si málo, vždycky dorostou do věku, v básničkách dělá z nemoci i ze sebe kdy to vnitřní nutkání už není tak srandu, která je sice bolestná, ale ne silné, aby přehlušilo to, že se musí bolestínská. Má vnitřní sílu. Zajímavé starat o rodinu a o zaměstnání. Těch bylo i Wenzlovo surrealistické spojení, překvapilo mě, když jsem se v průběhu Divadlo Orfeus Praha / Oldřich Wenzl: Rozhá- mladých, kteří to chtějí zkusit, je čím zené kopretiny. Foto z roku 1975: Archiv Radima dál tím míň, protože mají spoustu jilet dozvěděl, jak se znal s Vodseďál- Vašinky. kem a Bondym, autory kolem samizdatové edice Půlnoc z počátku 50. let, s nimiž jsem se v 60. letech taky trochu kamarádil, recitoval je a dodnes je recituji. Přesněji: skoro dodnes. Myslím, že jsi svými pořady a vystoupeními velmi přispěl k tomu, že tyhle básníky „okraje literatury“ znali mladí 60., ale i 70. a 80. let… Reaguje Radimova žena, herečka Irena Hýsková: Nedávno přišel do divadla pan Petr Kučera, emigrant, co dřív pracoval v Divadelním ústavu, a říkal, že když mu bylo patnáct, viděl na „Wolkráku“ Radimovo představení, v němž byla na hrazdě holka, která se houpala v kuželu červeného světla a recitovala. Dodnes se mu prý vrací ten obraz a jeho emoce – zvuk hlasu, pohyb i to světlo. To byla Radimova metafora milostné, něžnější polohy Wenzlovy poezie. Pro mě třeba velkou vnitřní sílu mělo, když Radim jako Oldřich Wenzl vjížděl na jeviště v dřevěném vozíku, příliš malém a omezujícím – podobně jako básníkova nemoc – pro to mohutné tělo dospělého mužského – a vykřikoval nějaké jeho krédo, něco, co aspoň ve slovech a odhodlání bylo zpupné, když už v životě to nešlo. To byl obraz! Irena: Když jsme dělali toho posledního Wenzla v Krytovém divadle, tak Radim na svém vozíčku taky trval. Na poněkud vyšší jeviště jsme tedy položili dvě fošny a kolega ho měl nahoru vystrkat. Pochopitelně spadli, Radim si pak stěžoval na záda a ukázalo se, že si pochroumal Radim Vašinka v roce 1961 v inscenaci Divadla X Inzerát na skřivánka podle páteř. I k tomu by se dalo říct: „Raněn Wenzlem“. Ludvíka Kundery a jeho Odolenovy ódy o idolu odříkání . Foto: Vratislav VaTo tedy byla tvrdá služba básníkovi! Jak na diva- šinka.


ných nenamáhavých možností zábavy – třeba taneční kluby, kde jim vymejvá mozek jak hudba a poskakování, tak třeba marjánka. Irena: Ti by se k nám stejně nehlásili. Mě spíš zaráží, že ti, co přijdou a chtějí hrát, se vždycky diví, že by měli zkoušet. Je to jistě náročné: 2x týdně zkouška a 2x hrají nebo tady mají službu. A přitom se také bojí o zaměstnání, kde musí víc nasadit, aby o ně nepřišli. Jsi na volné noze, máš sice už druhým rokem na Českém rozhlase 6 každou sobotu vlastní pořad Nežádoucí texty, věnovaný autorům, kteří do roku 1989 nemohli svobodně publikovat, ale jistě to není snadný život. Nelitoval jsi někdy, že jsi jako vystudovaný geolog opustil profesi, vydal se nejistou cestou divadla a poezie, a dokonce ses touto kombinací rozhodl živit? Na rozdíl od Zdeňka Čecháčka, s nímž jsi zakládal Iksku a který od divadla a poezie neupustil, ale zůstal u profese, v níž je dnes i podnikatelsky velmi úspěšný. Radim: Když se dnes na to dívám, tak to jistě nepovažuji za ideální, ale co můžu dělat. Se svým pojetím divadla se jistě od běžné činohry odlišuji, nehodím se tam. Pravda, vždycky jsme si mysleli, že kdyby se bolševický systém zhroutil, bylo by líp. Ale to jsme netušili, že diktaturu proletariátu nahradí diktatura peněz. A zatímco bolševika člověk kolikrát mohl ukecat nebo obejít, peníze jsou netečné, nemají oči, nemají srdce. Dostáváme sice něco málo od města, bez toho bychom byli v háji, ale většinou je to tak na jednu inscenaci. Úřad MČ Prahy 5 nám přidává na provoz. Živit se tím ovšem nedá, ani dělat rafinovanější, technicky náročnější inscenace. Irena: My jsme spolu o tom mluvili mockrát. Někdy před osmi či deseti lety jsme si to i definovali. Zjistili jsme, že oba v divadle potřebujeme cítit osobní ručení. Takový je prostě náš způsob života. Se všemi riziky. A tak to i musíme brát. Radim Vašinka *26.5.1935 Tatínek stolař. Po maturitě na královopolském gymnáziu v Brně, kde paní profesorka Šmejkalová probudila jeho zájem o poezii a recitaci, studium geologie na přírodovědecké fakultě v Brně. Při studiu na fakultě zjistil, že mu chybí poezie a divadlo a po nějakém čase společně se studentem stejné fakulty Zdeňkem Čecháčkem založili Iksku, tedy divadlo poezie X. V roce 1961 uvedli Inzerát na skřivánka ve Vašinkově režii dle scénáře Milana Uhdeho, inscenaci, která je považována za základ moderního českého divadla poezie. Do jeho vývoje pak vstoupil ještě vícekrát, nejvýznamněji inscenacemi poezie Oldřicha Wenzla, s nimiž, jakož i s dalšími pořady získávalo jeho Takzvané divadlo poezie VUS Praha (19641966) a později i roku 1967 založený Orfeus ceny a ohlas na Wolkrově Prostějově. Z divadélka Orfeus na Malostranském náměstí 9, které spolu se souborem vybudoval, vytvořil pro


konec šedesátých let i krátký čas po srpnové okupaci centrum nezávislé kultury. Nebylo to zadarmo. V roce 1971 dostal z klubu výpověď (živil se tam jako vedoucí, režisér, ale i pingl v jedné osobě), po níž nastalo shánění nového zřizovatele (nezbytná podmínka existence v té době) a harcování se souborem po různých prostorách v Praze – od agitačního střediska na Hřebenkách po branickou Dobešku. V druhé polovině 80. let začal se souborem jako Putující královská šekspírovská společnost hrát v létě pro děti a dospělé na zámcích i vesnických návsích. Počátkem 90. let, když to jinde nešlo, působili jako Bytové divadlo skutečně ve vlastním bytě ve Zborovské. A když ani to nešlo – vybudovali již zmíněné Krytové divadlo. Vítězslava Šrámková

NADĚ S LÁSKOU Naďa Gregarová, nar. 29.4.1955, pracovnice pro divadelní obory Střediska pro amatérskou kulturu IMPULS Hradec Králové. Tak Naďa nám vstoupila mezi jubilanty. Udělala to s nohou lehkou a úsměvem. Protože Naďa má pochopení pro všechny podoby života a nějaké datum na kalendáři na tom nemůže nic změnit. Život totiž prožívá hned teď, s rozkoší a naplno. A pokud jí v tom něco neovlivnitelného nezabrání, bude to tak dělat po věky věkoucí a do skončení běhu života. Teprve když jsem si ověřovala některé skutečnosti, abych mohla napsat tuto gratulaci, zjistila jsem s překvapením, že Naďa se věnuje kultuře vlastně celý svůj dosavadní profesní život. V roce 1974 absolvovala Střední knihovnickou školu v Brně. Pak nastoupila do tehdejšího Okresního kulturního střediska v Ústí nad Orlicí a celých sedm let tam budovala knihovnu, která patří svým rozsahem a zpracováním k tomu nejucelenějšímu, co na této půdě v tomto časovém rozpětí vzniklo. I dnes je proto tato knihovna možnou zásobárnou pro amatéry, kteří hledají divadelní texty pro Naďa Gregarová. své inscenace. Pak ale někoho Foto: Michal Drtina. napadlo, že pilné včeličky Nadi je na tomto postu, vzhledem k jejímu širšímu záběru, škoda. Z knihovny ji vytáhnul a svěřil ji na Ústecko-orlicku celou oblast slovesných oborů. V té době jsem Naďu poznala a musím se přiznat, že jsem velmi brzo pochopila, že spolupráce s ní v tomto oboru může být i v rámci krajského teritoria amatérským divadelníkům ku prospěchu. Naďa má totiž mimo jiné i velký organizační talent. Takový, že to občas vypadá, že vlastně vůbec nepracuje, ale při tom jí všechno perfektně funguje. Je to něco, co Nadě trochu závidím, protože já při těchto příležitostech vždycky trochu funím. Ona se usmívá. A tak jsem přenesla postupně do Ústí nad Orlicí, tehdy zcela ojedinělou a svou koncepcí v mnohém předstihující dobu, přehlídku nazvanou Inspirace. Bylo to soustředění posluchačů Lidové konzervatoře, kteří vedli dětské divadelní kolektivy, ale i některé další prestižní semináře. Lektorský tým Lidové konzervatoře, který vedla Eva Machková, si tak ověřil, kdy tato třída v Ústí nad Orlicí pracovala, rovněž Nadiny organizační schopnosti, a tak bylo naprosto přirozené a logické, že tu zakotvila na řadu let i národní přehlídka dětského divadla. Pak se mnou osud nějak divně zatočil a bylo třeba hledat do královéhradeckého Impulsu, jenž vznikl po listopadu

67 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 1989, za mne nástupce. Jely jsme tehdy s ředitelkou Impulsu Jarmilou Šlaisovou k Nadě na „námluvy“. Při její dobré krmi (mimo jiné je i výborná kuchařka) v její vlídné kuchyňce jsme ji nakonec přemluvily. Ale i tak se bránila přejmout celé břímě amatérského dění, protože tzv. „velké divadlo“ ji děsilo. Přesto však do Impulsu nastoupila a její postupné pronikání do této oblasti způsobilo, že při vší své plachosti, krok za krokem, při sílícím sebevědomí vstupovala do jeho kontextů, získávala znalosti, přehled i nové známosti a přátele. Její schopnost komunikovat s lidmi, citlivě vnímat jejich potřeby a reagovat na ně i právě to, že přejala do své péče celou oblast amatérského divadla, jež se stala pozitivní součástí jejího žití, ji zajistily její výrazné současné postavení ve východočeském amatérském divadle, které ji těžko někdo upře nebo dokonce vezme. Naďa je ale také Gregarová. Přesto, že se ji snažím jistým způsobem od této skutečnosti odpreparovat, abych neznevážila její vlastní zásluhy, tak to tak docela nejde. Jisté je, že se svým životním partnerem Sašou Gregarem tvoří neodlučitelnou dvojici. A na bázi jejich osobního vztahu vzniklo i příkladné spojení občanského sdružení (Volné sdružení východočeských divadelníků) a veřejného kulturního profesionálního zařízení IMPULS, které Východočechům leckteří leckde závidí. Neříkám, že tento model je nutně závislý na manželském základu, jako v případě Nadi a jejího manžela. Ukazuje se ale, že takové propojení občanského sdružení a veřejné profesionální instituce je životaschopné a amatérskému divadlu prospěšné. Má jistě jako každé „manželství“ svá úskalí, ale jsou-li obě strany schopné hluboké znalosti oboru, patřičné tolerance i jisté rasance, je možné tato úskalí překonat. A to je to poslední co chci o Nadě při této příležitosti napsat. Naďa není jen bytost proplouvající životem s potěšením z jeho radostí a rozkoší. Je i organizačně velmi schopná profesionální pracovnice s velkým přehledem o oblasti, jež je jí svěřena, a pečovatelka o své přátele, které samozřejmě přijímá kdykoliv pod svá křídla. Je to i žena zrozená ve znamení Býka. A má i všechny vlastnosti, jež přísluší tomuto znamení. Takže: když Naďa tzv. „našpulí pusu“, je to vážné. Proto pozor; podrobte se, nebo prchejte. Ale i to je vlastnost pro profesionální pracovnici v amatérském divadle potřebná. Protože za mnohé je třeba bojovat, mnohé je třeba obhajovat, mnohému je třeba zajistit místo na slunci. Takže jsme rádi, že máme ve Východočeském regionu v Impulsu svou „profesionální ženu“. Ó my se máme! Naďo, všechno nejlepší jménem svým i jménem svého muže Císaře, ale nepochybně i všech těch, kterým se dáváš do služeb! Mirka Císařová


JARDA HLOŽEK, CELÁ CIBULKA A DIVADELNÍ KUCHYNĚ

Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Jak to tak teď počítám, tak – čistě statisticky vzato – je Jarda Hložek kamarád, se kterým se znám a vídám nejdéle ze všech, co spolu kamarádíme. Nějakých, bratru, třicet osm let. Bratru opravdu. Oslovení „bratře“ jsme používali ve skautském oddíle. A od té doby to Jarda vydržel a pořád se ke mně hlásí. Za to si zaslouží medaili za trpělivost a odvahu! Když jsme se poznali, převyšoval nás, ostatní skautíky, výškou postavy, rozhledem ve světě kultury, délkou chodidel a kultivovanou výřečností. Když k tomu připočtu výtvarný a herecký talent, smysl pro humor a zvláštní dar zapalovat lidi, není divu, že v 1. chlapeckém junáckém oddíle Slaný patřil k vůdčím osobnostem. Díky jemu jsem proto ve dvanácti hrál první divadlo – bylo to řecké drama o Thysbé, které zrežíroval po cestě na návštěvu dívčího skautského tábora. A díky jemu jsem poprvé v životě zažil ten krásný pocit exhibicionismu. Vůbec, vždycky když něco podnikal, tak se mu tak zaleskly oči a začal pábit, vymýšlet. Na realizaci se vždycky někdo našel. Ale to nadšení, tu pochodeň, tu třímal Jarda neochvějně a vždycky. Hýřil nápady, experimenty a inovacemi. To platilo i v táborové skautské kuchyni. Dodnes s láskou vzpomínáme na legendární samolepící Jardovy škubánky nebo rozvařenou rýži! Z té doby pochází i jeho skautská přezdívka – rychle vyslovená CELÁ CIBULKA, Cácibulka. (Dnes je z něj vynikající kuchař!) Jak jsme rostli, kupodivu i Jarda ještě rostl, i jeho chodidla rostla, rostly i jeho znalosti a kulturní přehled. Vyučil se knihkupcem a v Knize na slánském náměstí se díky němu čtvrtky s knižními novinkami staly naší malou undergroundovou platformou. Stejně jako HloDoStaSáHoVo divadlo poezie, které si Jarda založil. (To je to Hlo - žek na začátku). A pořád jsme se kamarádili a rádi viděli, já coby divák a Jarda coby režisér a bohém, brázdící Slaný s vlající bílou šálou kolem krku. Pak se toto seskupení přejmenovalo na Dividýlko a já se díky fúzi s partou Jirky Šímy (a díky jemu) najednou ocitl na palubě. A pak tady byl rok 89 a Jarda se mnou jako jeden z mála v našem městečku rebeloval v našem vysílání Mikrofóra. Pak jsme založili ve Slaném hnutí nezávislých a ocitli se spolu v městském zastupitelstvu. A pořád to byl stejný vizionář, který dokázal nadchnout překvapivými a hravými nápady, za kterým lidi šli. Když jsme po čase usedli s Jardou do lavic prvního kursu observerů – tedy rozhodčích balónového létání – nijak mě to nepřekvapilo. Potřebujeme mít oba hlavu v oblacích. A tak považuji za zcela samozřejmé i to, že dnes Jarda úřaduje jako místostarosta ve stejném domě, ve kterém jsme se před mnoha lety u něj scházeli u kávy a knižních novinek. Že pořád stojíme na jevišti stejného sálu, noblesně opraveného díky městu i novým majitelům Hejtmanského dvora. Obojí je vedle sebe na slánském náměstí. A tak s Jardou opisuji stejný kruh, plný nádherných představení, výstav, balónových letů, happeningů a setkání. Občas se na té kružnici trochu vzdálím do Himálaje nebo na Špicberky. Vím, že kruh se pomalu uzavírá. A tak jsem rád, že na té kružnici stále potkávám toho kluka, co trčí při nástupu z řady. Že trčí dál. Že pořád nasírá pohodlné maloměšťáky a zapaluje ty, co se dívají stejným směrem. V tom jeho pohledu jsou pořád ďábelské ohýnky, od kterých Jaroslav Hložek (vlevo) v roli Dobčinského v inscenaci Dividýlka Slaný Vyšetřování případu podvodného je radost chytit. revizora (Jiří Šíma podle N.V. Gogola), kterou současně režíroval. Soubor s ní slavil úspěch na Jiráskově Hronově 1990, ale i na mezinárodním festivalu amatérského divadla v norském Haldenu i jinde. Foto: Karel Vidimský. Standa Berkovec



Petr Lébl Foto: Karel Wheeler

PETR LÉBL (16. 5 1965 - 12. 12. 1999), ABSOLUTNÍ DIVADELNÍK A PRINCIPÁL 12. prosince loňského roku tomu bylo už pět let, co se Petru Léblovi „ulevilo“ – abych parafrázovala poslední repliku z jeho poslední inscenace v Divadle Na zábradlí, z Čechovova Strýčka Váni… Trýzněn stupňující se psychickou nemocí, zvolil definitivní řešení – pro sebe, a také pro divadlo, jemuž od té doby citelně schází. 16. května tohoto roku by se Petr Lébl dožil čtyřicítky. Hodně dobrý důvod evokovat si z paměti a dát do souvislostí některé zážitky i fakta, které ve „své (normalizačně šedé) době“ nás, co jsme byli u toho, vzrušovaly, dráždily a těšily svojí nevídanou originalitou, „barevností“ a živostí. To ostatně neztratilo platnost ani po listopadu ´89, akorát že z řad „profesionálních sucharů“ přibyli tací, kteří se víc čílili než těšili... Léblovy amatérské i profesionální inscenace (chtělo by se říci kreace) čeřily trvale hladinu českého divadelního rybníka a jejich kruhy se pozvolna, leč neodvratně začínaly šířit i do cizích vod. Jakožto zprvu Léblova sice profesionálně poučená a kritická, leč přesto „fanynka“ (od počátku jeho amatérského působení v souboru Doprapo, resp. Jak se vám jelo, resp. JELO, tedy od roku 1985), poté dramaturgyně jeho prvních profesionálních inscenací (zejména skandálního Vojceva, 1992) a spolupracovnice v Divadle Na zábradlí (1994 – 1996), a rovněž coby spoluautorka knih Woyzef (1995) a Fenomén Lébl aneb Nikdy nevíš, kdy zas budeš amatér (1996), k níž v současné době přibývá druhý, žel poslední díl, mám (jak by řekl Petr) „na háku“, a také v živé paměti celou famózní řadu setkání s jeho unikátní fantazií, optikou a posedlostí. (Zodpovědně z nich vybrat a zredigovat je by chtělo jiné než toto zadání.) Projevovaly se na každém kroku a dávaly lidem v jeho okolí často pěkně zabrat. Teď právě se mi dostaly do rukou „provozní sešity“, které se zachovaly z doby práce amatérského souboru JELO v Kulturním domě Dopravních podniků: Petr Lébl, podporován dalšími zapálenými cvoky, si v nich dopisoval se svými nadřízenými a s obdivuhodnou urputností zajišťoval chod (přesněji běh)

„svého“ divadla. Už z nich je evidentní, že jeho „nasazení“ u divadla bylo vskutku výjimečné. Že byl člověkem vpravdě vyvoleným, a také připraveným, když byl v roce 1993 jmenován do funkce uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí. Sám sebe tam hned v první sezóně pasoval na „principála“ – trefné, duchaplné, avšak poněkud romantické vymezení vlastní role v porovnání s všednodenní provozní praxí, která se zpupně, hloupě, nicméně pragmaticky vzpírala jeho vzletu a maximalismu… Navzdory tomu tam vytvořil sérii jedinečných inscenací a přetvořil „své“ divadlo v divadelní centrum Prahy. Mezi jeho inscenacemi Na zábradlí výrazně dominuje trilogie Čechovových her - Racek, Ivanov a Strýček Váňa. Za dvě první byl korunován cenou Alfréda Radoka, neboť byly zvoleny nejlepšími inscenacemi roku, dvě druhé jsou dosud na repertoáru divadla a jsou, přes řadu přeobsazení, stále nadobyčej živé; důkaz toho, jak Petr Lébl uměl zaklínit „opěrné pilíře“ inscenace, které drží i bez jeho dozoru a po letech, neboť herce (a pak i diváky) baví. Jejich tajemství nespočívá ani tolik v samozřejmé nezbytnosti hrát jako hrát si. Setkání Lébla s Čechovem a s jeho kongeniálním překladatelem Leošem Suchařípou, ve kterém měl zásadní a přiznávanou oporu, lze pokládat za svého druhu osudové. (Petr dokázal rozeznat a přijmout ty, s nimiž se potkal zásadně: kromě již zmíněných to byli spisovatelé Mircea Eliade a Franz Kafka a divadelníci Ivan Vyskočil a J. A. Pitínský). Právě po představení Ivanova, jehož titulní hrdina, krizový pětatřicátník, končí, jak známo, sebevraždou, ukončil také Petr Lébl své bytí na téhle zemi; nad jevištěm, které pro něj znamenalo život … Na místě, odkud se odrazil k letu do nebytí, zanechal prý portrét Kurta Vonneguta - dalšího, a vlastně prvního a hlavního „anděla svého (jeho) času“, jak sám parafrázoval Vonnegutovu dedikaci Grotesky, když mu věnoval svoji první profesionální inscenaci Tobiášova Vojceva. 20. března tohoto roku uplynulo už 20 let od světové premiéry Léblovy


vůbec první (jistěže amatérské) inscenace – od jeho uvedení Vonnegutovy Grotesky! Bylo to tenkrát absolutní zjevení, které na jedné z prvních repríz zažil i sám Vonnegut - a stal se Petrovým přítelem nadosmrti. Z představení Grotesky zbyla kromě zážitku hromádka fotek, hrstka marginálních žurnalistických poznámek a Petrův perfektně vyvedený scénář. Při vší jeho preciznosti je „rekonstrukce inscenace“ nemožná… Video bylo tou dobou u nás známé pouze z doslechu… Vlastně až donedávna bylo údělem divadla v okamžiku derniéry zanikat v čase. Pro někoho spásné (mýtotvorné) řešení, pro Petra Lébla, jsem si jista, naopak. Doba a divadlo ho teprve doběhnou. Video a TV přec jen vstoupily do hry relativně včas, a tak bude jasné (pravda, jak komu), jak on „před/doběh“ je. Při svém prázdninovém „odpočinku“ na Jiráskově Hronově se Petr Lébl coby publicista jedinečně, s neodolatelnou vlídností a humorem zasluhoval o zvěčnění amatérských divadel, kterým teď mohou ta profesionální divadla (a jejich kritici) pouze závidět. Na důkaz svého tvrzení si zde dovolím připojit (chcete-li jako „bonus“) jeden z Petrových brilantních kousků. (Podepisoval se jako Slávek.) A přizvat vás k pročítáních dalších v chystané publikaci. Vlasta Smoláková

CO VŠECHNO POTKALO PEERA GYNTA Mladého selského norského synka (Jiří Blail) potkala nejprve maminka (Eva Andělová) a vynadala mu. Peer Gynt měl lyže a stál na úpatí pyramidovité dekorace – objektu, který byl obložený napěchovanými polštáři a věštil další variabilní použití. Pak chodili další lidé, svým způsobem burani, pořád po Gyntovi něco chtěli a provokovali jej. Najednou svatební veselí a prásk – dívka Solveig (Veronika Týcová), budoucí životní láska. Pak to šlo ráz na ráz, velká scénografická změna, stěhování bílých polštářů a vydatný rej trollů s hlavním trollem na trůně. Toho měl hrát Jaromír Holfeuer, ale patrně nehrál. Nežli to všechno stačil prožít (sic!), potkal Peera Gynta režisér Valeš, který má divadlo očividně rád a stejně rád s ním svádí boje. Tentokrát v úloze „otce Geppetta a ředitele cirkusu Barabase“ dohromady.


Kdo by nechápal, oč v předcházející větě běží, nechť si představí typického domácího kutila, an se pokouší přibít poličku hřebíkem do železné stěny. V roli Gyntovy matky vystoupila Eva Andělová, Valešova „dvorní“ herečka. Podala docela kultivovaný výkon, uvěřitelný a milý, až na ten zápas s veršem, který ostatně paralyzoval zejména další účastníky děje, protagonistou počínaje. Pan Blail jako Gynt byl velice sympatický, ale verše se mu v puse ne a ne ohřát. Často mu bohužel nebylo vůbec rozumět. Zelené princezně jakbysmet. Zapamatujme si scénu, ve které Gynt vkládá dívce Solveig do knížky kytičku. Kytička byla umělá a na první pohled robustnější nežli knížka. Přesto ji tam hoch umístil a navrch knížku sklapnul, čímž způsobil, že knížka zůstala napěchovaná jako bageta. V jednu chvíli zůstal Peer Gynt na scéně sám, to byl monolog, který se nepodařilo inscenátorům škrtnout. Herec tam chodil, od čerta k ďáblu, sem a tam, a režisér mu nezařídil jedinou okolnost, které by se mohl podržet nebo se jí inspirovat. Samota při monologu je zlá, tuze zlá a režisér daleko. V druhé půlce představení se objevil Gynt číslo dvě – pan Antonín Havlín. Nastoupil do lodi, která vznikla důmyslnou přestavbou víceúčelového praktikáblu, a bavil se s nějakým pirátem. Reprodukovaný zvuk moře a křik racků malounko přehlušoval rozhovor, takže mu opět nebylo rozumět. Přistání lodi a vylodění pasažérů mělo impozantní řešení (loď se s hlukem rozpadla a herci se vykutáleli ven), bohužel za cenu strachu o herce, jestli to přežijí bez úrazu. Scéna zestárlého Gynta v rozhovoru s umírající maminkou měla poměrnou výhodu: pan Havlín a paní Holfeuerová dokázali propůjčit svým úlohám docela lidský rozměr, i když opět bez zásadnější režijní pomoci. Smrt Gyntovy matky doprovázela patetická hudba a patrně nejzvláštnější režijní nápad celého večera: věnce ke hrobu měli připevněny na hlavách dva statisté v černém trikotu, kteří s koncem hudby vojenským způsobem zalehli k náhrobku a už se nepohnuli. Peer Gynt v jedné scéně řekl: „Pohorší-li tě oko tvé, buď vyraženo.“ Ano, to se skutečně stalo. Slávek. (Zpravodaj 67. Jiráskova Hronova, 1997, č. 8)

AŽ NAPOSLEDY Až naposledy housle naladím a dohraju svou nekonečnou píseň, až naposledy smyčcem pohladím radostnost strun a také jejich tíseň, až naposledy do rukou svých dětí ty housle položím a řeknu zkuste hrát, až naposledy vzdychnu jak čas letí a přestanu už navždycky se smát, až naposledy posadím se ke stolu a lžíce o talíř jak vždycky zazvoní, až naposledy pohladím kmen topolu a květy okolo tak krásně zavoní, až naposledy půjdu za řekou a budu si s ní tiše vyprávět, až naposledy s hvězdou dalekou se zadíváme časem trochu zpět, až vůbec všechno bude naposledy, políbím ženu, klidně půjdu spát. Až vůbec všechno bude naposledy, tiše jen řeknu - měl jsem život rád. Pavel Němec

Letošního léta tomu bude pět let, co nás opustil vzácný člověk a divadelník Ludvík Němec z Bystřice u Benešova. L. Němec na snímku Güntera Bartoše.

SERVIS / DRAMATURGIE

KDYSI SLAVNÉ... JAROSLAV HILBERT: VINA Dlouho, velice dlouho jsem váhal, zda mám Hilbertovu Vinu zařadit do tohoto „dramaturgického“ seriálu. Byla to kdysi hra velice slavná, ne-li dokonce nejslavnější z těch, jež zrodil přelom 19. a 20. století. K.H. Hilar prohlásil, že „lze právem říci, že Hilbertova Vina jest mezník v české dramatické tvorbě“. Jako by stvořila svého autora, jeho slávu, pověst. Proto na ni zanevřel. V předmluvě ke třetímu vydání v roce 1906 vyznal, že dlouho neměl tento text rád, protože ačkoliv byl svou tvorbou už někde zcela jinde, posuzován byl stále prizmatem Viny. To ovšem nic nemění na tom, že to byl text stále žádaný i hraný. V roce 1943 vyšlo jeho desáté knižní vydání, v roce 1939 se Vina hrála v činohře Národního divadla, kde měla svou premiéru, po šesté. České realistické drama se Vinou oprostilo od dominantní funkce sociálně-historické roviny dramatické situace vedoucí k upřílišněné závislosti na sociologických faktorech. Pod vlivem Ibsena, ale možná i Gerharda Hauptmanna napsal Hilbert sevřenou fabuli maximálně koncentrovanou na události, jež jsou nosnou oporou pro psychologickou sondu nitra postav. Naprosto přirozeně, logicky tím tento text poskytl příležitost k tomu, aby se na něm zaskvěla nastupující generace herců psychologického realismu v čele s Vojanem a Kubešovou, později Kvapilovou, kteří v přesné ansámblové souhře provedli scénický celek a otevřeli tak dveře pro vstup moderní inscenace do českého divadla. 14 repríz po premiéře v květnu 1896 byl úspěch nevídaný. Ale především: Jaroslav Hilbert vytvořil drama v nejvlastnějším a nejpřísnějším smyslu toho slova díky vynikající základní dramatické situaci. Je to jedno z mála skutečných dramat, která v naší divadelní literatuře existují. Je tu však jedna velká, skoro nepřekonatelná potíž v jejím založení: její pragmatická (či praktická) rovina, z níž vyplývá konkrétnost jednání. To, co se někdy také nazývá zápletkou (intrikou), která vytváří spleť překážek, kolizí a konfliktů i prostředků, jimiž se je postavy snaží odstranit, je přespříliš vázaná na dobu vzniku textu. V programu ND k inscenaci Hilbertova dramatu Falkenštejn z roku 1992 se říká, že „společenský základ tématu byl antikvovaný“. Ten základ pragmatické roviny dramatu a z ní vyrůstající zápletky je vskutku zastaralý, přežitý. Z hlediska současnosti je nejen překonaný, ale také nepochopitelný, a možná až v čemsi směšný: Mína Mařáková podlehla v 16 letech svému svůdci Uhlířovi, jenž ji opustil a zmizel. Po léta se s tímto problémem snaží vyrovnat, najít mravní rovnováhu. Když se Uhlíř znovu objeví, aby se o ni ucházel, protože zjistil, že bez ní nemůže žít, znovu se tato bolestná vina z minulosi otevře a Mína řeší svůj problém sebevraždou. Po dlouhá léta jsem byl přesvědčen, že přes všechnu dokonalost dramatičnosti základní situace Viny se kvůli této „antikvovanosti“ hrát nedá. Že je příliš spojena s vyobrazením měšťanské společnosti určitého času, s jejím životním stylem, konvencemi, vzory chování, ideály. A jakmile toto civilizační a kulturní zázemí pominulo, ztratila se i přitažlivost pro diváka. Myslel jsem


si, že pragmatická rovina dramatické situace je tak nekompromisně a nezměnitelně určena sociálním prostředím jisté středostavovské měšťanské vrstvy konce 19. století, že je prostě vyloučena jakákoliv aktualizace. Koneckonců dodnes si myslím, že sociálně-historická rovina dramatické situace Viny se v této poloze výrazně prosazuje a bude prosazovat. Jsem hluboce přesvědčen, že každý pokus o „revitalizaci“ Viny na ni tvrdě narazí a vytvoří ohromné riziko, že se to „znovuoživení“ nepovede. Přesto však se domnívám, že tu jistá šance v tomto směru přec jen je a že právě dnes stojí zato se o ni pokusit. Začal-li jsem už s těmi rovinami dramatické situace, tak v tom budu pokračovat. Existuje ještě rovina třetí – existenciální. V ní se dramatické postavy ze své nezávislé vůle a na základě své svobodné volby snaží jednat tak, aby vyřešením svého pragmatického, praktického problému stvrdily v časoprostoru, do něhož je dramatik umístil, svým jednáním i smysl své existence. U Míny se tato rovina objevuje jako otázka etická, jako problém morálního vědomí a z něho vyplývajícího jednání. Jistě, vznikla pro ni na základě onoho – řekněme – mladistvého prohřešku, jenž obsahuje tu antikvovanost. Tomu se žádná inscenace nevyhne. Ale naštěstí zase se tolik o tom nemluví, vlastně stačí jediná zmínka, abychom znali východisko zápletky. Ale hlavně: děj zřetězením situací, jednáním postav jako systémem akcí a reakcí předvádí důrazně a jednoznačně jen a jen problém etický. Na tom spočívá scénický princip Viny, to co se má předvést divákům. Jde samozřejmě především o jednání Míny, která chce žít v souladu se svým svědomím. Hledá východisko ze situace komplikované jejím vztahem k novému snoubenci Hoškovi a zostřené navíc vztahem k rodině, především k matce. Přiznávám otevřeně, že jsem tuto dějovou linii jako fundament scénování nedoceňoval. Jde-li o vinu, může také jít o její odpuštění. Tohle téma se vynořuje v jednání tří dalších postav (matka a bratr Míny, Hošek). Uchopíme-li Mínu jako postavu, která se vzpíná k téměř metafyzické dimenzi étosu, svědomí, viny a trestu překračující meze pragmatičnosti a konkrétní sociální praxe, pak se i to téma objeví jako dramaticky nosné. Neboť nepochopení pro tuto dimenzi jednání Miny činí, ze snahy odpustit jí svou shovívavostí, ponižující záležitost, a v jistém okamžiku se mění až v jakousi štvanici. Snaha tímto způsobem pomoci, konfrontována s neúprosně přísným postojem Míny k sobě i s jejím soudem nad sebou, se jeví jako přízemnost. O výčitkách, jež se Míně dostanou, ani nemluvě. Jsou výrazem zaslepeného egoismu. Je to jednání, jež reprezentuje postoj naprosto odlišný od postoje Mínina. Napsal-li Otokar Fischer, že Vina má „pražský, sytě vystižený rámec“ hry, pak to rozhodně neoznačuje popisnou drobnokresbu prostředí. Měl pravdu Hilar, když konstatoval že „realistické prostředí“ zde „nevystupuje více, než jest potřebí ke kresbě dramatických postav“. Prostředí v tomto znamená jisté myšlenkové a citové klima, určitý životní styl, jež formují motivace jednání jednotlivých postav, určují smysl jejich činů. Z toho se rodí konflikt, v němž prvotní dávná událost, která je strůjcem zápletky, ustupuje do pozadí. Bylo kdysi řečeno, že v prvé etapě Hilbertovy tvorby jde o jakousi analogii Hebbelovy Marie Magdaleny (nejen ve Vině), tedy o měšťanské drama, které

71 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 v životě této vrstvy hledá dramatický patos až monumentální. Do těchto poloh Vina směřuje. Celou svou stavbou, bez odboček a epizod, maximálním soustředěním na základní smysl je dějový oblouk pramenící z konfliktu oproštěn od jakékoliv zdobnosti. A také jeho jazyk se podrobuje tomuto záměru. Nelze nevidět jeho četné schválnosti, podivnosti, nezvyklosti, umělosti. Ale je to také jazyk, jenž má svůj rytmus, snažící se býti rytmem jevištním, a především svou expresivnost, která repliky činí naléhavým projevem zveřejněného silného vnitřního zážitku. V místech, kde se tento jazyk příliš vzdaluje dnešním hovorovým zvyklostem, by se asi musely učinit nějaké úpravy. Ale v podstatě nabízí jisté stylizované herectví, které by mohlo divadelně naléhavě vyjádřit neodbytnost a závažnost Mínina etického problému jako otázku života a smrti. Neboť jedině to může být jádrem pokusu překlenout antikvitu pragmatické roviny dramatické situace textu a zápletky. A tím i šancí stvořit v měšťanské všední každodennosti monumentalitu v hebbelovském stylu. Dramatičnost se může vždycky zrodit jen tam, kde dramatická postava svým jednáním ze svobodné volby plně nese odpovědnost za problém, jenž jí připravuje osudové nesnesitelné podmínky bytí. V případě postavy Míny to platí. Neboť celou svou aktivitou, celou svou bytostí, každým skutkem znovu a znovu chce dobýt tu metafyzickou etickou kvalitu, již pokládá za jedině možnou pro své opravdové vyrovnání se životem. Tím se své pospolitosti stává nepohodlnou, dospívá k onomu konfliktu s ní a nemá už možnost svůj problém odstranit jinak než skokem z okna. Na této bázi a v této rozloze je podle mne jedině možné svést případný zápas o tuto kdysi slavnou Hilbertovu hru. A tím být i práv jeho přesvědčení o podstatě dramatu: „ Řád, jejž drama vyzývá, mění se podle doby a lidí... Přes to... všechno naše poznání vyúsťuje vposled do záhady dobra a zla, v dramatice objevuje se proto přečasto ethos jako nejhlubší řád života.“ V době tak chaotické jako je naše, v níž globální spotřebitelství den za dnem sílí a stává se hlavním příkazem pro jednání, stojí zato tuto hodnotu připomínat. Jan Císař

NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY PALOMA PEDRERO

NOCI LETMÉ LÁSKY Paloma Pedrero, španělská herečka, režisérka a autorka divadelních her se narodila roku 1957 v Madridu. Vystudovala sociální antropologii. Získala řadu ocenění, mezi jinými cenu Tirso de Molina, cenu za nejlepší autorskou hru na IV. alternativním divadelním festivalu Madridský podzim. Spolupracuje s časopisy a periodiky, pravidelně pořádá přednášky na témata týkající se současného španělského divadla, publikovala řadu odborných statí. Vyučuje dramaturgii a herectví

DRAMATURGIE / SERVIS v Madridu a v Murcii. Vedla dílny rovněž na Kubě, v Kostarice a v Mexiku. Dosud napsala více než patnáct dramatických textů, které byly přeloženy do řady jazyků včetně češtiny a slovenštiny. O svých aktovkách Noci letmé lásky autorka říká: „Prožít chviličku lásky v tomhle nepřátelském světě, plném násilí a hrůz, i když je to chvilka neuchopitelná a nezadržitelná, je jako když se nadýchneš čistého vzduchu, abys mohl žít dál. Vytváříme společnosti, kde nikdo nikomu nenaslouchá, nikdo se na nikoho nedívá, nikdo nemá čas se vžít do kůže toho druhého. Postavy v mých aktovkách hledají takové okamžiky, i když nevědomky a vlastně nechtíc. A tak, ačkoli je ten zázrak potká jen na pár chvil, jejich příběhy mají přinášet naději.“ Noci letmé lásky jsou souborem čtyř krátkých aktovek pro dvě až čtyři postavy. V každé z aktovek rychle vstupujeme přímo do situace, která spěje k více či méně překvapivému závěru. Překlad: Šárka Valverde ze španělského originálu Noches de amor efímero, vydaného nakladatelstvím Sociedad General de Autores de Espaň v roce 1994.

DNES V NOCI V PARKU

Osoby: 1 muž (Fernando, asi 30 let) a 1 žena (Yolanda, 25-28 let). Místo děje: Park s dětským hřištěm, kde je několik zrezivělých houpaček, prolézaček atd. Yolanda v parku na někoho čeká, zatím si hraje na prolézačkách. Když konečně přichází Fernando, Yolanda ho z legrace přepadne – přitiskne mu na záda nůž. Překvapenému muži vysvětluje, že nůž nosí pro případnou sebeobranu. Z dialogu se dozvídáme, že ti dva spolu na stejném místě – v parku – strávili noc plnou žhavého sexu. Od té doby se Fernando Yolandě neozval, ona ho sháněla. Tvrdí, že jí Fernando něco dluží, on stále nechápe, o co jí jde. Zjevně šlo o náhodnou známost ženatého muže se svobodnou dívkou, od které si každý z nich sliboval něco jiného. Yoladna stále připomíná onu noc, kterou spolu prožili, je až agresivní, Fernandovi je to nepříjemné, raději by byl pryč. Myslí si, že Yolanda chce peníze, ale ona chce „svůj orgasmus“. Neznamená to ale, že se s ním chce milovat. Chce ho přemoci, dostat ho, ohrožuje ho nožem. Donutí ho sednout na houpačku a přiznat, že ho už Yolanda nezajímá, žádný vztah od té noci nečekal. Nakonec souhlasí, že se s ní ještě jednou pomiluje. Ale Yolanda ho přiváže na houpačku. Je vlastně zoufalá, vztekle brečí sama nad sebou, nemá štěstí na muže, Fernando je zřejmě její další zklamání. On se ji snaží uklidnit, i když je svázaný, líbá ji. Ona má stále v ruce nůž. On ji kousne. Ona útočí, perou se. On sebere nůž a zabodne jí ho do břicha. Nakonec absurdně posadí mrtvou Yolandu na houpačku a s nožem utíká.

V NOCI ODLOUČENÍ

Osoby: 2 muži (Adolfo, asi 25 let; Jean Luc, asi 25-30 let – objeví se s jednou větou v závěru hry) a 1 žena (Sabina, asi 25 let). Místo děje: Terasa Sabinina podkrovního bytu, židle, zrcadlo. Výhled na podvečerní město. Je úterý. Sabina je herečka a na terase si zkouší roli – výstup umírání. Čeká na telefon, který ale vůbec nezvoní. Ze zkoušení ji vyruší domovní zvonek. Přichází neznámý mladík Adolfo. Sabině se hodí, že přišel. Začne s ním diskutovat o hereckém výstupu, který právě zkouší, on se taky snaží prosadit – je podomním prodavačem biblí a snaží se Sabině nějakou vnutit. Sabina je dost nervózní, protože její přítel Jean Luc, který jí volá každé úterý a slibuje, že už za ní přijede a zůstane s ní, dnes vůbec nevolá. A ona je právě rozhodnuta vztah ukončit. Aby to dokázala, dodává si kuráž alkoholem a rozhovorem s Adolfem. Mluví ale každý o svém, čímž vzniká docela tragikomický dialog. Adolfo nechce ztrácet čas, potřebuje vydělávat peníze, aby uživil sebe i své sourozence. Sabina je naopak ráda, že se může vypovídat ze svého smutku. Přizná Adolfovi, že dříve se také živila podomním prodejem biblí, ale nešlo jí to, tak jí propustili a ona se pomstila tím, že si všechny výtisky nechala. Má jich aspoň patnáct. Ale teď je v takovém rozpoložení, že potřebuje, aby Adolfo zůstal, na oplátku si jednu bibli koupí. Sabina je stále opilej-

SERVIS / DRAMATURGIE ší a opilý začíná být už i Adolfo. Hovoří spolu o vztazích mezi lidmi, oč jsou komplikovanější než vztahy mezi kočkami, které nemají partnery… Hrají si na kočky, Adolfo po Sabině začíná toužit, chce se s ní milovat. Ona se na to cítí ještě málo opilá, ale taky ho chce. Svého přítele Jeana Luca miluje, ale snaží se od něj všemožně odpoutat, protože si myslí, že on na ni kašle. Sabina si stále dodává kuráž, až skončí v objetí s Adolfem v houpací síti. Mazlí se, až usnou. Pak se ozve venkovní zvonek a po chvilce si někdo odmyká. Jean Luc se objeví na prahu terasy. Přijel za Sabinou. Úsměv mu ztuhne na rtech, když uvidí ty dva. Položí klíče na stůl a odejde.

SAMI DNEŠNÍ NOCI

Osoby: 1 muž (José, 25-30 let) a 1 žena (Carmen, přes 30 let). Místo děje: Stanice metra. Dialog dvou lidí, kteří se pozdě v noci setkali na stanici metra. Čekají na poslední vlak. Carmen se Josého strašně bojí, myslí si, že ji chce okrást. On ale přišel až po ní, proto se chce zeptat, jak dlouho už tam čeká. Metro stále nejede. Carmen je nervózní, podrážděná. José s ní chce mluvit, ptá se jí na kde co – kde byla a s kým, jestli musí ráno brzo vstávat atd. Chce s ní prostě jen docela přátelsky mluvit, když už tu oba musejí čekat. Carmen odchází shánět taxíka, ale vyděšeně se vrátí, východ z metra do ulice je zavřený a nikde nikdo. José ji uklidňuje, ale zbytečně. Carmen je zjevně v podobné situaci úplně poprvé, je to žena z vyšších kruhů, kultivovaná, která by se s mužem jako je José nikdy nedala do řeči, nebýt tohoto setkání. José se jde podívat po někom, kdo by jim mohl pomoci, ale nikoho nenajde. Konstruktivně přemýšlí, co dělat, případně jak přežít noc v metru. Navrhuje jít tunelem do další stanice. Carmen na každém jeho návrhu vidí spoustu nedostatků a hledá samá proti. Má strach. José navrhuje, že půjde sám a přivede jí pomoc. Carmen má počkat za pomoci jeho cigaret a alkoholu. Když už José málem vyrazí, zhasnou všechna světla a Carmen Josého prosí, aby tam s ní raději zůstal. José má naštěstí baterku. Carmen už mu začala důvěřovat. Teď tam spolu sedí, kouří a vykládají každý o svém životě. José je sám, nezaměstnaný, ale v penězích nevidí to hlavní. Nejdůležitější je podle něj láska, v té vidí budoucnost. Carmen mu věří stále víc a víc, dokonce chce vidět jeho tetování. Imponuje jí jeho síla, svaly, odvaha, jeho upřímnost. Už se s ním nebojí a ne metro už nečeká. Hra končí tím, že baterka zhasne a ve tmě jsou slyšet polibky a šepot…

NA PŘELOMU NOCI S RÁNEM Osoby: 3 muži (Mauro – 26 let, Narkoman, Ramón) a 1 žena (Vanesa – 32 let). Místo děje: Ulice v Madridu před nočním klubem. Vanesa je prostitutka z nočního klubu. Nad ránem marně shání taxík na cestu domů. Mladík Mauro, pracovník bankovní ochranky, na ni čeká, chce s ní jen deset minut mluvit. Vanesa nejdřív nevěří, ale nakonec souhlasí. Mauro začne vyprávět o své rodině, chce ale taky vědět, jak se Vanesa jmenuje ve skutečnosti. Ona ho pořád dost odbývá, až se Mauro definitivně naštve a chce odejít. To se teprve Vanesa trochu zastydí, přizná, že žije s tvrdým chlápkem Ramónem, i proto je asi taková, jaká je, a jmenuje se Maria Lópezová. To Maura dojme, protože se stejně jmenovala i jeho matka. Ukáže se, že on se chodí před klub na Vanesu (Marii) dívat často, má ji rád a strašně moc by se k ní chtěl přiblížit. Mluví spolu, ale je to těžké pro takovou dvojici povídat si bez toho, aby se střídavě jeden nebo druhý necítil dotčeně. Vanesa nesnáší zbraně a násilí, vykořisťování. Proto se jí nelíbí Maurova pistole, odsuzuje takzvaně vyspělou společnost bankéřů atp. Mauro zase nechce slyšet, jaké peníze si ona vydělává za mnohem kratší dobu než on atp. Vanesa pak vypráví o svém původu dítěte svobodné matky, která se dcery vzdala. Ale tvrdí, že je ráda, když nemá rodiče, je svobodná. Přesto má schovanou matčinu fotku. Mauro oponuje, pro něj byla a bude jeho matka vždy nejčistší bytostí. Bohužel už zemřela, ale Vanesa mu ji připomíná. To Vanesu rozčiluje – myslí, že s ní chce Mauro spát, protože má oidipovský komplex. Dá mu přednášku o svých zkušenostech se zákazníky – každému dělá diagnózu, mnozí s ní ani nechtějí spát, jen se vypovídat. Ona už díky tomu zná spoustu osudů. Mauro nabízí Vanese

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 72 sňatek a spokojený rodinný život, ale to ona nechce ani poslouchat. On jí ujišťuje, že by chtěl, aby poznala opravdovou lásku, protože asi nemá ani ponětí, co to je, nikdy se s nikým nelíbá na ústa. Vanesa zůstane tvrdá a Maura odhání. Pak ji začne ohrožovat Narkoman a když jí přiběhne na pomoc Mauro, ohrožuje nožem i jeho. Maurovi se podaří vzít mu nůž a chlapík uteče. Ale stihl Maura říznout do krve. Vanesa ho ošetří a ptá se, proč nevytáhl pistoli, byla by to sebeobrana. Ale Mauro ji nechápe, není z těch, co omračují pistolí na potkání, má zkušenosti. Vanesa je překvapená a dívá se na Maura najednou s obdivem. Na to on přizná, že nevytáhl pistoli jen kvůli ní, když nemá ráda zbraně. Ale jeho vstřícnost k ní je ta tam. Poznal, že Vanesa je vulgární a stejná jako ostatní prostitutky. S jeho matkou nemá nic společného. Tím zase raní Vanesu. Navzájem si ublížili a chtějí se už rozejít, když se na scéně objeví Vanesin přítel Ramón. Mauro hned pozná, že Ramón Vanesu nemiluje, jen ji využívá, s ním nemůže být šťastná. Vanesa Ramónovi namluví, že Mauro je zákazník, který jí zaplatil za rozhovor. Vanesa zkouší Ramóna políbit na ústa, on to odmítá, odcházejí spolu. Okamžik, ve kterém mohla být Vanesa na chvíli sama sebou, je ten tam. Text uvedené hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav Praha v roce 2001. Lze jej objednat na adrese: Divadelní ústav, knihkupectví Prospero, Celetná 17, 110 00 Praha 1, tel./fax: 224 809 156, e-mail: [email protected], http://www.divadlo.cz/prospero. Cena 70,- Kč. Dramaturgický pozorník připravila a napsala Pavlína Morávková Autobiografické údaje byly čerpány z vydání hry v edici Současná hra Divadelního ústavu v Praze

JEVIŠTNÍ, SCÉNICKÉ A KOSTÝMOVÉ VYBAVENÍ V PRAXI SVÉ ZKUŠENOSTI NABÍZÍ MLADÁ SCÉNA Z ÚSTÍ n. L. V minulém čísle AS jsme se s vámi podělili o zkušenosti z oblasti líčení. Náš dnešní příspěvek se týká jevištního, scénického vybavení a divadelních kostýmů. Jeviště je hrací prostor, který není vždy nutné vybavit drahou světelnou technikou, ale nesmí se šetřit na textilním materiálu, který tvoří divadlo divadlem. Základem je horizont (pozadí jeviště), boční šály, které umožňují nástupy z portálů a v případě, že jsou na scéně jevištní tahy, jsou důležité i sufity (zajišťující zakrytí světelné rampy, tahů a různých dekorací používaných ve vašich inscenacích). Bohužel, dnes je často na jevištích opomíjena opona, která napomáhá kouzlu překvapení, zejména u dětského diváka. Nejpoužívanějším materiálem pro výrobu tohoto zařízení je samet, který se dá zakoupit v obchodní síti prodejen textilu. Ale z naší zkušenosti vám radíme, obraťte se přímo na výrobce (výrobní závod Velveta Varnsdorf), kde se dá sehnat druhá i třetí jakost a v případě odběru většího množství zbytkového materiálu (různá metráž), jsou výrazné slevy. Dalším oblíbeným materiálem je dyftýn, který je cenově dostupnější a vyrábí se v mnoha odstínech. Nabízí je nejen obchodní sítě textilu, ale i některé prodejny ŘEMPO a prodejny řemeslnických potřeb. Některá divadla používají praporovinu či dokonce tzv. dederon, ale je to opravdu

73 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 jen „ z nouze ctnost“. Tento materiál není určen pro vybavení divadelní scény. Je slabý a náchylný k potrhání, hlavní nevýhodou je jeho průsvitnost. Profesionální divadla nebo dotovaná amatérská divadla se stálou scénou se pro zajištění vybavení jeviště obrací na Divadelní službu Chrást u Chrudimi, na Morava film Brno, na Gradior Brno či na Technoart Újezd u Brna, které jsou schopny zajistit nejen materiál, ale také ušití přímo na míru. Každé kulturní zařízení, mající k dispozici jeviště vybavené oponou, horizonty, šálami, sufitami atp., by mělo mít látkové prvky jevištního zařízení opatřené ochranným protipožárním postřikem. Mnoho divadel to obchází, ale tento požadavek vychází ze zákona a je stíhán vysokými pokutami. Pro výrobu scénických dekorací z textilu se dá použít mnoho materiálů. Nejoblíbenější a taky nejlacinější jsou různé druhy pláten, praporovin a pytlovin, které se v dnešní době vyrábí v mnoha odstínech a dají se barvit, natírat, polepovat atd. Nevýhodou je, že se většina těchto materiálů se vyrábí v malých šířkách a v případě potřeby dosažení větších rozměrů dekorace se jednotlivé látky musí sešívat či slepovat. Dalším kamenem úrazu je jejich mačkavost. Rada pro ukládání či převoz je jednoduchá: skládat látky v pruzích, nebo stáčet na papírové cívky – trubky (např. od koberců). Firem, které se zabývají distribucí těchto materiálů, je celkem dost. Dříve se dal tento sortiment obstarat v prodejně Divadelní služby v Praze (Masná ul.), později přejmenované na Jeroným, kde se dalo podle bohatě vybaveného vzorníku vybrat nejen materiál, ale i barvu látky, šíři, jakost a v neposlední řadě i cenu. Tato prodejna byla před několika lety přemístěna na Vinohrady do ul. Koruní 28, pod názvem Látky - Fiala. Ceny látek jsou různé (podle kvality materiálu), ale oproti prodejnám textilu zde máte větší možnost výběru ze širokého sortimentu, které vám prodejna nabízí. Další z možností nákupu technických látek na výrobu dekorací (jutovina, plátna, plstě, kůže apod.) je již ve výše zmíněných prodejnách ŘEMPO či řemeslnických potřebách. Dobrou zkušenost jsme za poslední léta získali v prodejně řemeslnických potřeb v Praze v Dlouhé ul. Mimo sortimentu různých technických látek se zde dají výhodně koupit různé popruhy, lana, tkalouny atd. Dalším materiálem je molitan a molitanová drť (používá se k různým vycpávkám), který se dá lehce sehnat v prodejnách bytového textilu, koberců a také v prodejnách Baumaxu či Bauhausu. V posledních letech jsme navázali dobrou spolupráci s česko-rakouskou firmou Agentura Fundus, s.r.o., sídlící v Újezdu u Brna, Komenského 427. Jejich široký sortiment nás přímo oslnil, ale ceny látek jsou adekvátní kvalitě materiálů, a hlavně jsou ovlivněny dovozem z rakouské firmy Tüchler. Náš soubor využil jejich nabídky k nákupu textilní protiskluzové látky, která se nám osvědčila na divadelních scénách s dřevěnou či lakovanou podlahou jeviště. Podobný sortiment, ale ne tak rozsáhlý, jaký zajišťuje Agentura Fundus, nabízí i firma Technoart z Újezdu u Brna (molino, segel, samet, tyl, plátno, plsť, apod.). Další zajímavý prostředek pro scénografické využití nám poskytla firma Rotter, s.r.o., Vír na Moravě, sídlící u Bystřice nad Pernštejnem, kde jsme zakoupili v minulých letech síťoviny v různých barvách a velikostí ok. Amatérské divadelní soubory se často ptají, kde a jak sehnat divadelní kostýmy. Někdy se obracejí na půjčovny, je to sice jedna z možností, ale vyplácí se to jen na jednorázové akce. Pro častější reprízovanost inscenace se cenově vyplatí ušití vlastních kostýmů. Odborně vypracované kostýmy se mohou vyrobit u různých firem, které nabízí internet, ale v amatérských podmínkách stačí zručnost, fantazie a nápaditost švadlenek

TECHNIKA / SERVIS z vašich řad. Někdy je dobré i spojení dvou či více hlav, které to vymyslí, další to nakreslí a návrh kostýmu je hotový. Pak stačí šikovné ruce švadleny, která dosud šila jen klasické oblečení, a divadelní kostým je na světě. Látky, které jsou vhodné pro tyto účely jsou dyftýny, plátýnka, satény, monofily atd.. Všechny tyto materiály se dají snadno koupit ve výše uvedených prodejnách. Doporučujeme hlavně prodejnu Látky-Fiala, kde si určitě dobře vyberete a kde se dají sehnat další doplňky, jako jsou různé stužky, prýmky, knoflíky, korálky, labutěnky, rukavice, atd. Náš soubor, specializovaný na tvorbu pro děti, má výhodu, že kostýmy nejsou svazovány přesným určením doby a času, a proto může popustit uzdu fantazii. Divadelní soubory, které hrají výhradně hry pro dospělého diváka, se mohou dostat do situace, která vyžaduje speciální kostýmování, popřípadě dobové kostýmy z časů ne až tak vzdálených. Pak je důležité zjistit si prostředí a dobu, v které se vaše hra odehrává. Někdy stačí projít takzvané „second handy“ neboli levné oděvy z druhé ruky a objevíte zde nemalé množství oblečení, které už dávno vyšlo z módy, ale pro vaše účely bude přímo jako stvořené. Složitější situace nastane pro soubor, který si vybere historickou hru z určité doby (gotika, renesance, baroko, secese apod.). Pak by měl dodržovat v kostýmování určitý řád a styl. Zvláštní kategorii tvoří lidové kroje. Vážným zájemcům o proniknutí do výše uvedené problematiky doporučujeme vzít do rukou odbornou literaturu, např. Dějiny odívání z pražského nakladatelství Lidových novin, ulice Jana Masaryka, které tyto publikace zasílá i na dobírku. Závěrem si řekněme, že není jen důležité jen to, aby kostým určoval určitou dobu, styl a postavu, ale že se herec, ztvárňující určitou roli, musí v kostýmu cítit jak ve vlastní kůži, nesmí mu překážet, nesmí ho svazovat a brzdit v jeho tvůrčí herecké invenci. Kristina Herzinová

CO SI POČÍT SE SVÍCENÍM, KDYŽ MÁME MÁLO PENĚZ? Celý dotaz obvykle zní: Na naší domácí scéně máme špatný (resp. nemáme žádný) světelný park. Chybí nám zařízení na regulaci světel. Jezdíme také hrát do jiných obcí (měst), kde jsou na tom podobně. Co dělat, když máme málo peněz? Pokusím se o odpověď na základě svých zkušeností. Nemůže být jednovětá. Bude do ní vloženo cosi faktografie, která může být k užitku z hlediska zmapování toho, co je k výbavě světelného parku zapotřebí. Podělím se se svými poznatky o tom, co a jak je z této výbavy dostupné a co lze pořídit za rozumnou cenu, aniž bychom přitom slevovali z nároků na funkčnost zařízení a dosažitelnost potřebných efektů. Aby toho nebylo najednou moc, rozložíme odpověď do třech po sobě jdoucích čísel Amatérské scény. Začneme s tím, co vše pro funkční světelný park potřebujeme, kdo to vyrábí, o jakých světlometech a svítidlech lze uvažovat, kam a jak je uchytit. V dalším čísle AS se budeme věnovat zařízení na regulaci světel a nakonec se pokusím na modelu středně velkého divadelního prostoru ukázat, co by mohlo být z hlediska světelného parku dostatečné a funkční pro běžnou praxi amatérského divadelního souboru. Než se pustíme do ryze technických záležitostí,

SERVIS / TECHNIKA


menší obec, tím se lépe shání sponzoři. V neposlední řadě je také potřeba do toho vrazit něco ze svého. Vždyť je to naše zábava a jak praví klasik, každá legrace něco stojí. A ne vždy je to o velkých penězích. Tolik na úvod.

ROZDĚLENÍ SVĚTELNÉHO PARKU

Otázka samotná (respektive problematika světelného parku) je však dosti zapeklitá. Světelné zařízení si můžeme rozdělit do dvou základních skupin podle účelu použití: • světelné zařízení stálé – stacionární, • světelné zařízení zájezdové – mobilní. U obou těchto skupin si musíme ujasnit, jak velký hrací prostor používáme, jaký má tvar a jestli nám stačí základní vysvícení, nebo budeme používat mnoho světelných nálad a efektů. Každá skupina obsahuje několik podskupin: • světlomety a svítidla, • stojany a zařízení pro uchycení světlometů, • zařízení na regulaci světel, • kabely a ostatní pomocný materiál. Plošná svítidla – asymetrické (AHR) a symetrické (CHR) halogenové vany s příkonem 500 a 1000 W.

ještě poznámka k položené otázce, dotýkající se peněz. Peněz je všeobecně málo, a přesto se jimi mnohde plýtvá. Zkuste přesvědčit zastupitele obce, že to co děláte, není jenom vaše zábava – ve finále je to zábava pro spoluobčany. A když vám přispějí, třeba jen několika tisícovkami, a vy to při svých představeních vhodně připomenete, bude to mít kladný ohlas ve volbách. Také sledujte, jestli nějaká instituce nebo nadace nevypsala grant, ze kterého by se dalo něco „utrhnout“. Sponzorství se u nás moc nenosí – mám však zkušenost, že čím

Svítidla pro tváření světla – u nás vyráběné světlomety FHR s plankonvexní čočkou (v levém sloupci) a GHR s Fresnelovou čočkou (v pravém sloupci) o příkonech 500 až 2000 W.

VÝROBCI SVĚTELNÝCH ZAŘÍZENÍ

Výrobců světelného zařízení je mnoho, převážně zahraničních. Jejich sortiment se pohybuje od kompletního (od pultů po světlomety a stojany) po sortiment úzce specializovaný (např. multiplexery, demultiplexery, splitery a síťové nody). Já se zaměřím na dva domácí výrobce, o jejichž produktech jsem přesvědčen, že jsou velmi kvalitní a přitom cenově dostupné. A.L.I. – Art Lighting International, dříve Technoart Újezd u Brna, před tím Divadelní technika a původně Divadelní služba je firma zabývající se výrobou celé škály nejužívanějších divadelních světlometů typu A i B (viz dále). Lze zde nakoupit i doplňky ke světlometům (rámečky na filtry, fóliové i skleněné filtry, klapky apod.) a také náhradní díly, což nebývá u většiny zahraničních firem zcela běžné. Výrobky jsou dostatečně robustní konstrukce a při rozumném zacházení vydrží i častou přepravu. NOVA Lighting. Tato firma vznikla v roce 1992 a její zakladatelé do té doby pracovali ve stejném oboru v Československé televizi. Její sortiment se skládá ze zařízení pro regulaci světel od mobilních po stacionární, od pultů po výkonové jednotky. Troufám si tvrdit, že přes neustálý vývoj a modernizaci jsou její výrobky z dřívějších let s malými úpravami nebo doplňky kompatibilní se současnými. Také je schopna a ochotna opravit svá zařízení i více než deset let stará. Její zařízení, v přepočtu na ovládaný výkon a okruh, vychází cenově velice příznivě, a to i vzhledem ke kvalitě. Předešlé věty nepovažujte za reklamu, ale za konstatování faktů a zkušeností. Ty mě vedou k tomu, že vám její zařízení mohu doporučit. SVĚTELNÉ ZAŘÍZENÍ STÁLÉ Tuto skupinu nemá smysl příliš rozvádět, protože zařídit kulturní stánek v obci by měl jeho majitel nebo provozovatel. K tomu několik poznámek. Velice často se stává, ba je to téměř pravidlem, že o technickém vybavení rozhodují lidé, kteří nemají v tomto oboru žádné zkušenosti. Například obecní rada zadala zpracování projektu i realizaci firmě, pro níž bylo doporučením to, že zajišťovala techniku pro známý muzikál. Projekt nenechali posoudit odborníkovi z oboru, ba ani


se nezeptali místního technika, zda nemá nějaké připomínky a zda to bude vyhovovat místním potřebám. Při provozu se potom zjistilo, že mnoho věcí nevyhovuje, některá zařízení jsou zbytečná a některá naopak chybí. Muzikál má úplně jiné požadavky než malá regionální víceúčelová scéna, o penězích nemluvě. Při námitkách a požadavcích ze strany uživatele zastupitelé odpověděli: „Co byste ještě chtěli, vždyť to stálo takové peníze, a vy nejste spokojeni. Další prostředky teď do techniky investovat nelze. Nejméně patnáct let nečekejte ani korunu.“ Pokud mohu srovnat kvalitu a ceny jednotlivých zařízení na trhu, troufám si tvrdit, že seriózní firma by dodala za stejné peníze kvalitnější a provozně lépe vyhovující zařízení, anebo by byla minimálně o 30% levnější. Tento odstavec berte jako varování a pobídku k aktivitě v případě, že se dozvíte o podobné akci u vás doma.

TECHNIKA / SERVIS

kde jsou stojany součástí scény a pohyb světel dotváří atmosféru inscenace (např. v inscenaci souboru „C“ Svitavy Slon). Z toho plyne, že stojany které budeme používat v hledišti, musí být stabilní a s dobrou základnou, protože je většinou nelze ukotvit do podlahy. Pomocné stojany na jevišti většinou nejsou tak vysoké, je možné je přišroubovat do podlahy, a většina herců pochopí, že se do nich nekope a že neslouží jako věšáky. Stojany, které budeme používat, můžeme nakoupit nebo vyrobit. Stojany kupované Jsou vyrobené převážně z hliníku a jeho slitin, takže jsou lehké. Jsou však dost drahé. Několik příkladů od firem Eurolite a Manfrotto je v následující tabulce.

Typ

SVĚTELNÉ ZAŘÍZENÍ ZÁJEZDOVÉ

Jak již název napovídá, budeme toto zařízení využívat především při cestách do míst, kde není technické vybavení. Samozřejmě ho můžeme používat i na domovské scéně, bude-li potřeba. Dále se budeme věnovat jednotlivým podskupinám.

SVĚTLOMETY A SVÍTIDLA

Lze je rozdělit do tří základních skupin podle účelu jejich použití: • plošné, • pro tváření světelného kužele, • zvláštní – speciální světelná zařízení. Svítidla plošná – skupina A Do této skupiny můžeme zařadit vany, různá světelná koryta a širokozářiče. Dnes se nejvíce setkáváme s tzv. halogenovými vanami, od těch nejmenších, prodávaných v hypermarketech a prodejnách elektrospotřebičů, s příkonem 150÷500 W, až po ty divadelní AHR (asymetrické) nebo CHR (symetrické) s příkonem 250÷1000 W. Svítidla pro tváření světla – skupina B Těmito svítidly můžeme měnit velikost nebo tvar světelného kužele pomocí různých mechanismů. Sem patří u nás vyráběné světlomety FHR (s plankonvexní čočkou) nebo GHR (s Fresnelovou čočkou) o příkonech 500÷2000 W. Dále různé tvarovací a sledovací světlomety např. HHR650, resp. HHR2000 apod. Zvláštní (speciální) světelná zařízení – skupina C Sem patří stroboskopy, UV svítidla pro černé divadlo, různá efektová svítidla, majáčky apod. Také dia, video i jiné projektory. Do této skupiny patří také nejrůznější projektory, včetně diaprojektorů a videoprojektorů. Nás budou zajímat nejvíce skupiny A a B.

Výška min – max [ cm ]

Zátěž Váha Cena max [ kg ] [ Kč ] [ kg ]

výrobce EUROLITE ALU 1

110 – 250

20

5

1.380

LS - 24

140 – 240

60

10,4

3.100

LS - 40

210 – 400

60

14

4.650

MA007 U ALU SENIOR 122 – 315

12

3

2.975

MA269U SUPER ALU

144 – 455

35

8

5.300

MA269HDU HIGH S. A. 173 – 730

10

10

6.080

výrobce MANFROTTO

STOJANY A ZAŘÍZENÍ PRO UCHYCENÍ SVĚTLOMETŮ

Stojan pro světlomety (divadelní hantýrkou – štendr) je většinou třínohé zařízení, ze kterého lze vysouvat teleskopické tyče. Někdy jsou nohy opatřeny kolečky pro lepší manipulaci. Stojany s kolečky jsou vhodné především pro film a televizi. Ve studiu se neustále rozmístění světel mění a navíc zde nehrozí jako v divadle, že o ně nějaký divák nebo herec zakopne, a tím změní nastavení světel. Přestože nové stojany mají na kolečkách brzdy, nejsou tak stabilní. V divadle je možné použít kolečkový štendr např. v představeních,

Stojany pro světlomety od firmy Manfrotto. Vlevo typ MA087NW WIND-UP, vpravo MA269HDU HIGH S.A.


SERVIS / TECHNIKA

Stojany vyráběné svépomocně

Vyrábějí se také stojany vysouvané klikovým mechanismem, například MA087NW WIND-UP. Ceny jsou orientační a bez 19% DPH. Stojany je možné nakoupit v těchto cenových relacích u firmy Art Lighting International. Při trpělivém hledání po internetu je lze sehnat i levněji.

Zavěšení světlometu do spodního pouzdra ráhna.

Zručný divadelník (mající kamarády, kteří umí svařovat železo) si jednoduché pomocné stojany s pevnými nohami vyrobí sám. Materiál nakoupíte včetně DPH do 200,- Kč. Výroba je jednoduchá. Na stojan 150 – 250 cm budete potřebovat: • 1 ks Jäckel (čtyřhranná trubka) 25×25 mm, o síle stěny 1,5 mm, v délce 1,4 m; • 3 ks Jäckel 25×25 mm, o síle stěny 1,5 mm, v délce 0,5 m; • 1 ks Jäckel 20×20 mm, o síle stěny 2 mm, v délce 1,5 m; • 1 ks trubka nebo kulatina o průměru 20 mm, v délce 0,2 m; • 3 ks matice a šrouby M8; • 3 ks větší podložky nebo kousky silnějšího plechu na zhotovení patic nohou.

Uchycení světlometu pomocí čepu.

Velké stojany s rozevíracími nohami lze také vyrobit. Nejlepší je vypůjčit si stojan a okopírovat jeho míry a mechanizmus, případně upravit rozměry podle našich potřeb. Důležité je zachovat poměr základna/výška/zatížení. Mám stojany 170 – 450 cm, na které, při dnešních cenách železa, stál materiál kolem 600 Kč.

DALŠÍ ZAŘÍZENÍ PRO UCHYCENÍ SVĚTEL

Ráhno k uchycení pěti světlometů.

Nejvíce používaným prvkem bude příčná tyč na stojanu, tzv. ráhno, které nám umožní namontovat na stojan více světel. Je to většinou kus čtyřhranné trubky, která je přišroubovaná na horní konec stojanu a ve které jsou vyvrtané otvory nebo přivařené úchyty k přichycení světlometů. Způsoby upevnění světel jsou v zásadě dva: 1. Pomocí šroubu, většinou M10, prostrčeným v otvoru držáku světlometu (lyry) a stojanu nebo ráhna a dotažením matice. Je to sice jednoduché řešení, ale při montáži více světel na ráhno pracné a zdlouhavé. Většinou na to mají i dva lidé málo rukou a stále chybí matice nebo šrouby, případně obojí. 2. Pomocí čepu, kdy na každé lyře světlometu je stabilně namontován čep o průměru 15 mm se závitem M10. V čepu je drážka, do které při montáži zapadne zajišťovací šroub pouzdra. Pouzdro je přivařeno k ráhnu. Ráhno se montuje stejným způsobem na stojan.


ZPRÁVIČKY

Pojistná lanka s očnicemi a karabinami.

Při nasazování svítidel s čepy na ráhno mám stačí teoreticky 1,5 ruky, protože do horních pouzder zasuneme jednou rukou světlomet a tou samou rukou utáhneme zajišťovací šroub. U dolních pouzder bohužel potřebujeme kompletní sadu rukou. Tento způsob nám umožní dostat na ráhno dlouhé 60 cm tři světlomety FHR500 nahoru a dva FHR500 nebo FHR1000 dolů. Nesmíme zapomenout, že světlomety (zvláště ty, které jsou zavěšeny zespodu) musí být ještě zajištěny pojistným lankem nebo řetízkem proti pádu. Současné bezpečnostní předpisy EU nám neukládají povinnost, ale uvalily na nás zodpovědnost. Tedy přeloženo do češtiny – dělej si to jak chceš, ale když se někomu něco stane, tak to odneseš. Dřívější ČSN nebo oborové normy jsou pouze doporučené, takže i když splníte všechny předpisy a normy a někomu se něco stane, tak bude stejně brán k odpovědnosti ten, kdo zařízení namontoval. Pojistný řetízek je velice jednoduchý. Stačí kousek řetízku, který unese cca trojnásobek váhy zajišťovaného břemene, a odpovídající karabina. Pojistná lanka prodává A.L.I. Půl metru s očnicemi a karabinou stojí okolo 150,-Kč s DPH. Dalším užitečným držákem je točna pod „stíhačku“. Je to vlastně otočný čep pod světlomet, kterým sledujeme pohybujícího se herce po jevišti. Nemusí Průmyslově vyráběná točna pod sledovací světloto být profesionální met – „stíhačku“. sledovací světlomet s drahou optikou, stačí normální světlomet, na který připevníme zužující se plechovou trubku, abychom omezili světelný kužel na potřebnou velikost. Točna je velice důležitá pro plynulost pohybu světla. Nemusí obsahovat žádná axiální ani radiální ložiska, protože nebudeme určitě používat vysoko výkonné sledovací reflektory, které se složitou optikou váží i více než 50 kg. Stačí čep o průměru 20÷25 mm a délce přibližně 200 mm, který je uchycen do stojanu. Čep je v horní části zaoblen do polokoule. Na tento čep je nasazena zaslepená trubka o nepatrně větším průměru než je čep. Trubka se musí volně otáčet, nesmí se však viklat. V horní části trubky je zavařen šroub na přimontování k lyře světlometu. Do boku trubky je vyvrtán otvor s přivařenou maticí. Šroub slouží jako brzda točny. Pokračování příště. Text: Pavel Hurych Foto: Jaroslav Vondruška ml.

VYBRÁNO Z DATABÁZE NIPOS BOLERADICE (840 obyv., okres Břeclav): Divadelní spolek bratří Mrštíků v Boleradicích pořádal 18.2. regionální kolo soutěže Divadelní kandrdásek 2005 a Pohárek Svazu českých divadelních ochotníků. Pořadatelskou výpomocí přispělo Oblastní předsednictvo svazu Českých divadelních ochotníků a místní jednota Orla. V kategorii kandrdáska soutěžilo 23 studentů se scénkou, 6 dialogy a 7 monology. Nejlepší postupují do národního kola. Soutěže O pohárek SČDO se účastnilo 9 studentů SŠ od 18 let. (Rovnost-Deník Břeclavska, 21.2.2005) BOSKOVICE (11500 obyv., okres Blansko) a LÁZNĚ TOUŠEŇ (1000 obyv., okres Praha-východ): Česká obec sokolská za finanční podpory ministerstva kultury připravila IV. ročník Národní přehlídky ochotnických sokolských divadel. Tentokrát měla přehlídka dvě části, českou a moravskou. Česká část se uskutečnila v tradičním místě přehlídky, v sokolovně v Lázních Toušeni od 22. do 24. dubna. Do jejího programu bylo zařazeno 7 divadelních souborů a jejich inscenací: DS Chlumec nad Cidlinou s Drdovými Dalskabáty, hříšnou vsí, DS z obce Pyšely s muzikálem Malované na skle, soubor z Boskova s hrou V tom našem kostelíčku, místní ochotníci z Toušeně se Stieberovou Svatební nocí a s Etudami, Lánský soubor Tyrš s vlastními autorskými aktovkami Babinec / Entrtejneři, DS z Nového Knína se Šamberkovým Jedenáctým přikázáním a soubor z Kunvaldu s Nestroyovým Zlým duchem Lumpacivagabundem. Moravská část národní přehlídky sokolských ochotnických divadel se konala od 1. do 3. dubna v sokolovně v Boskovicích a obnášela stejný počet inscenací jako česká. Byly na ni přizvány, kromě domácích s hrou Slavík na večeři, tyto soubory: DS ze Štěpánova s komedií F.R. Čecha Dívčí válka, litovelský soubor s jevištní adaptací Foglarových Rychlých šípů, soubor z Kyjovic s detektivkou Agathy Christie Past na myši, DS z Podivína s hrou Zdeňka Hovorky Pamfilo a spol., DS ze Starého Města u Uherského Hradiště s hrou Katerinka – Kača a konečně Hošťálkové představení s názvem Jak se zbavit Sněhurky. (MS) BRNO (386 tis. obyv.): Již 32. ročník oblíbené soutěže monologů a dialogů O pohárek SČDO (po tragicky zesnu-

lém předním moravském ochotníkovi nazvané Memoriál Tomáše Dosedly) pořádal v závěru letošního února v jedné ze zkušeben vstřícného Městského divadla Brno své regionální kolo. Před tříčlennou porotu předstoupilo tentokrát soutěžících zřetelně méně nežli v předchozích letech – jednak vinou chřipkové epidemie, a zřejmě i proto, že někteří z původně přihlášených již nedlouho předtím vystoupili na obdobné orelské akci v nedalekých Boleradicích. S ohledem na tuto skutečnost byli do dubnového národního kola ve Velké Bystřici u Olomouce vysláni reprezentanti pouze v kategorii ženských monologů. Nominovaná vítězka, brněnská „pohárková stálice“ Renata Štefaňáková, vybrala si tentokrát postavu Maryši bratří Mrštíků. Další dvě dívky získaly finálová doporučení. Zuzana Popová z Blučiny za pasáž z Molièrovy komedie Měšťák šlechticem a Tereza Odložilíková ze Slavkova za podání Skácelovy Malé recenze na modrý pupek. Výkony soutěžících porota zevrubně veřejně rozebrala, postupující si vedle diplomů odvezli drobné, ale vkusné drátěné artefakty. (vz) BRNO (386 tis. obyv.): V Brně se od 5. do 9.4. konal jubilejní 15. ročník Mezinárodníhoho festivalu divadelních škol Setkání/Encounter 2005. Akci pořádala Divadelní fakulta JAMU ve spolupráci s Centrem experimentálního divadla, Divadlem Bolka Polívky a Divadlem Polárka. V programu se kromě domácích představili studenti divadelních škol např. z Nizozemska, Rakouska, Polska, Turecka, Finska, Izraele, Ruska aj. (Divadelní noviny, č.6, 2005) BYSTŘICE POD HOSTÝNEM (9000 obyv., okres Kroměříž): V Bystřici pod Hostýnem byl obnoven loutkářský soubor, který své první představení uvedl 19.12. 2004. Hraje v sále místní sokolovny, který má kapacitu zhruba 60 míst. (Zpravodaj Bystřice pod Hostýnem, č.1, 2005) CHVALETICE (3300 obyv., okres Pardubice): V kulisárně chvaletického Domu kultury se ve dnech 18. a 19.2. konal 1. ročník nesoutěžní přehlídky Chvaletická scéna, na které se představil DS Svatopluk z Benešova a místní ochotníci. Součástí programu byl seminář Kurzu praktické režie, rozbory představení a ukázky tvorby absurdního divadla. (Hradecké noviny, 17.2.2005) CVIKOV (4400 obyv., okres Česká Lípa): Koncem listopadu 2004 se konal 13. ročník Cvikovských dnů loutek, kterého se účastnily loutkářské soubory hrající pro děti (např. místní Klubíčko, z Liberce profesionální divadlo Piškot a amatérský soubor Spojáček a další). (Zpravodaj města Cvikova, č.2, 2005) ČERVENÝ KOSTELEC (8000 obyv., okres Náchod): Divadelníci v Červeném Kostelci si v letošním roce připomínají 2 významná jubilea. Tamní spolek divadelních ochotníků byl úředně uznán v r. 1865, takže oslavuje 140. výročí svého oficielního založení. Místní divadlo vzpomíná 80. výročí svého otevření provoz slavnostně zahájilo již v r. 1925. (Noviny Náchodska, 13.1.2005) ČESKÝ KRUMLOV (15 tis. obyv.): Nadace barokního divadla Český Krumlov rozdělí výnosy ve 2 oblastech:

ZPRÁVIČKY 1/ Podpora kulturních a komunitních projektů (aktivity spojené s divadelní a hudební kulturou, zejména barokní, dále výtvarná tvorba, projevy environmentálního charakteru, akce přispívající k rozvoji místní komunity), 2/ Ochrana kulturních památek (evidence, dokumentace, klasifikace a třídění památek, jejich oprava, údržba, restaurování a rekonstrukce; odborné studie, popularizace památkového kulturního dědictví). Nadace podporuje představení, výstavy, besedy, přednášky, vydavatelskou, badatelskou a studijní činnost, vzdělávací projekty, workshopy, dílny, kurzy, benefiční akce, výzkum. Uzávěrka pro přihlášení projektů byla 30.4. (Grantis, č.2, 2005) ČR: Nadace Život umělce vyhlásila granty pro r. 2005. Poskytnutí grantů z prostředků Nadačního investičního fondu v r. 2005 je zaměřeno na divadelní a literární projekty. Své žádosti mohou předkládat občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti a účelová zařízení církví, nadace, které nejsou správci prostředků z Nadačního investičního fondu a nadační fondy, veřejnoprávní instituce, příspěvkové organizace, avšak pouze za podmínky, že samy vloží do předmětného projektu nejméně 50% z potřebných finančních prostředků. Uzávěrka odevzdání žádostí o granty byla 28.2. (Grantis, č.2, 2005) FRYŠTÁK (3800 obyv., okres Zlín): Za finanční podpory města se ve Fryštáku ve dnech 28.-29.1. uskutečnil 1. ročník divadelního projektu s názvem Malý svět divadel. V sále tamního kina se vystřídaly např. soubory Tvůrčí skupina Medomet Zlín, Hranice z Hradce Králové, Loutkové divadlo Hvizh z Holešova či Divadlo Prkno z Veverské Bitýšky, představily se i 2 zpěvačky, Městské divadlo Zlín s inscenací Kontrabas atd. (MF Dnes, 28.1.2005) HRADEC KRÁLOVÉ (100 tis. obyv.): Divadlo DNO Hradec Králové vzniklo v r. 2000, když se kolem několika odchovanců hradeckého divadla Jesličky (ZUŠ Na Střezíně) soustředilo společenství lidí spjatých generačním cítěním divadla, hudby, výtvarna a kultury vůbec. Za dobu své existence (včetně prehistorie v období Jesliček) tento soubor vytvořil přes 20 inscenací. Jde vesměs o drobničky v délce 5-20 minut, které při svých vystoupeních herci spojují do proměnlivých pásem, prokládaných hudbou, písněmi, básněmi, povídkami a komentáři. Divadlo ale také nastudovalo hodinovou Revui a půlhodinové Variace na slavné téma Cyrano aj. V inscenacích i v proplétání „drobniček“ je patrné prolínání divadelních, literárních, hudebních a výtvarných aktivit. Netradiční použití předmětů, loutek, hudby a zpěvu umožňuje souboru dosahovat výrazné groteskní nadsázky. (Loutkář, č.1, 2005) JAROMĚŘ (13 tis. obyv., okres Náchod): V prosinci 2004 byla vydána nákladem Zdeňka Hovorky (pod identifikačním číslem Městské knihovny v Jaroměři) jeho kniha Kde jsme doma aneb Jak se v Jaroměři dělalo divadlo. Tento přední jaroměřský amatérský herec, režisér, dramatik a prozaik na 280 stranách popisuje činnost místních divadelníků v letech 1951 až 1993.

AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 78 Text doplňují reprodukce fotografií. (Jaroměřský a josefovský zpravodaj, č.1, 2005) JILEMNICE (6000 obyv., okres Semily): Od začátku února se v Jilemnici konal 11. ročník divadelní přehlídky Březen - měsíc divadla, jejíž program nabídnul vystoupení 6 ochotnických a 3 profesionálních souborů i představení jednotlivců. Akci pořádalo místní Informační a kulturní středisko. (Krkonošské noviny, 17.2.2005) KARVINÁ (66 tis. obyv.): Divadelní centrum Podbeskydí, jako každoročně zorganizovalo oblastní soutěž monologů a dialogů, Kandrdásek pro děti a Pohárek SČDO pro dospělé. Tentokrát se klání soutěžících přestěhovalo 12.2. do Karviné do Městského domu kultury. Soutěž Kandrdásku se konala jako oblastní kolo s postupem na krajské kolo do Ostravy. Účastnilo se celkem 11 soutěžících ve věku 11 – 17 let. Soutěž Pohárku SČDO se v kraji uskutečnila již podvanácté. Letos však nebyla silně obsazena, takže porota ve složení Šarlota Karková, René Šmotek a Dušan Zakopal nebyla moc zaměstnaná. (DZ/MS) LITOMĚŘICE (26 tis. obyv.): V Litoměřicích se od 8. do 10.4. uskutečnil 3. festival loutkářů. Akce se konala za spolupráce tamního Městského úřadu, kulturního domu a Svazu amatérských loutkářů. V programu vystoupily domácí Sváťovo divadlo, Martínkovo divadlo z Libáně, LS Louny, Maňásková scéna Teplice, Kacafírek Chrudim a rakovnický soubor Před branou. (Loutkář, č.1, 2005) LITOMYŠL (10 tis. obyv., okres Svitavy): V září 2004 vznikla na 3. základní škole v Litomyšli nová divadelní skupina, která se jmenuje Radovánek. Malí ochotníci jsou podle věku rozděleni do 2 skupin. Menší děti se již několikrát představily pohádkou, kterou hrály jak spolužákům, tak i dětem z mateřských škol a rodičům. Starší část souboru tvoří děti ze 4. a 5. tříd, které se na své úvodní vystoupení teprve připravují. Nacvičují delší a složitější pohádku než jejich mladší spolužáci a také si malují kulisy a vyrábějí rekvizity. (Lilie, č.1, 2005) LOMNICE NAD POPELKOU (6000 obyv., okres Semily): V letošním roce uvolní ministerstvo kultury na opravu Tylova divadla v Lomnici nad Popelkou částku 400 tis. Kč a město přidá stejně vysokou sumu. Díky dotaci bude letos možné opravit fasádu divadla. (Deník Pojizeří, 16.02.2005) NÁCHOD (21 tis. obyv.): Loutková scéna Dětem pro radost v Náchodě byla založena v r. 1953, takže nedávno soubor oslavil 50 let své existence. V současné době má 20-25 aktivních členů. Sezónu zahajuje na přelomu září a října a končívá na rozhraní března a dubna. Každým rokem uvádí zhruba 10 premiér pohádek se 2 reprízami. (Noviny Náchodska, 5.1.2005) NĚMČICE NAD HANOU (2100 obyv., okres Prostějov): V rámci oslav 35 let místní ZUŠ se v Němčicích nad Hanou konala 1.3. soutěž v herecké improvizaci nazvaná Improliga. V tříminutovém prostoru měla být předvedena scénka na vylosované téma. Představily se soubory Plujem v červené botě,

Potěr, divadlo Na Štaci z Němčic, prostějovský soubor Point, skupina kluků z vřesovického učiliště Dona Bosca. Soutěž se uskutečnila na jevišti kina Oko. (Prostějovský týden-Olomoucký den, 18.2.2005) NOVÝ BOR (12 tis. obyv., okres Česká Lípa): V r. 2006 uplyne 80 let od vzniku Městského divadla v Novém Boru. Koncem r. 2004 byla provedena rekonstrukce technického zázemí budovy, divadelních šaten a sociálního zařízení pro účinkující, na což město získalo účelovou dotaci z rozpočtu Libereckého kraje. Zároveň byl vybudován bezbariérový přístup a sociální zařízení pro vozíčkáře. Stálá divadelní scéna je příspěvkovou městskou organizací. (Českolipský deník, 14.1.2005) OLOMOUC (104 tis. obyv.): V Olomouci se rozpadl soubor Divadla Tramtarie, bývalého Hořícího domu. Většina herců odešla do angažmá v Brně, protože divadlo nedostalo od magistrátu požadovaný příspěvek ve výši 500 tis. Kč na provoz. Nově získaný soubor chce obnovit provoz v divadle 16.2. Tento stálý soubor mají tvořit členové amatérského divadla Na cucky a studenti JAMU, DAMU a Vyšších odborných škol hereckých v Praze a ve Zlíně. Nový soubor však také žádá o peníze, a to jak ministerstvo kultury (400 tis. Kč), tak Olomoucký kraj. (Divadelní noviny, č.3, 2005) OSTRAVA (323 tis. obyv.): Krajská přehlídka divadelních monologů a dialogů pod názvem Kandrdásek se poprvé přesunula z Frýdku-Místku do Ostravy–Mariánských Hor, do prostor Dividla v DDM. Ostravští jej uskutečnili ve spolupráci s Divadelním centrem Podbeskydí. V soutěži se objevilo 6 dialogů. Postupem do národního kola a vítězstvím ve své kategorii byli oceněni Filip Šebesta a Lukáš Hadamčík ze ZUŠ Opava. Ve II. kategorii si vítězství odnesli Klára Siekierová a Martina Polcerová z Dětmarovic. Ze 6 soutěžních monologů jednoznačně postoupila na národní přehlídku a vyhrála celou soutěž bez ohledu na kategorie Kateřina Čechová z Bruntálu. Ocenění získali i Barbora Švabíková ze ZUŠ Opava a Jan Malchar z Dětmarovic. (AR/MS) PRAHA 1: Divadlo v Řeznické, které je jedinou kulturní organizací zřízenou Městskou částí Praha 1, dostalo od radnice vloni přes 4 mil. Kč. Podle starosty V. Vihana je prostor pro alternativní a nekomerční divadlo v Praze omezený, proto se radnice snaží tuto formu divadla zachovat svými dotacemi. (MF Dnes, 25.3.2005) PRAHA 16: V patře budovy knihovny na Zbraslavi v Městské části Praha 16 byly v prosinci 2004 slavnostně otevřeny nové výstavní prostory, a to 2 výstavami. První z nich „Historie divadla na Zbraslavi“ představila vývoj tamního amatérského divadla od r. 1844 až po současnost. Výstava „Dva roky po povodni“ se vracela do r. 2002. Fotografie z ničivé povodně byly doplněny záběry určitých míst v okamžicích, kdy voda opadla a současnými snímky stejných lokalit. (Noviny Prahy 16, č.1, 2005) PRAHA 5: Domov pro zrakově postižené Palata uvedl 15.2. ve svých prostorách v Praze 5 premiéru hry Ob-

razy života. Členy divadelního souboru Kopretina, jehož patronkou je herečka G. Vránová, jsou dospělí mentálně a zrakově postižení klienti Domova Palata. Nastudovali již třetí představení, jehož podstatou je terapeutický rozměr. (Grantis, č.2, 2005) PŘEROV (50 tis. obyv.): Ministr kultury Pavel Dostál získal Cenu města Přerova za rozvoj amatérského divadelnictví. Na toto ocenění jej nominovalo místní amatérské divadlo Dostavník, s nímž několik let spolupracoval. (Divadelní noviny, č.6, 2005) PŘIBYSLAV (4000 obyv., okres Havlíčkův Brod): V Přibyslavi má ochotnické divadlo dlouholetou tradici. První písemné doklady, o snaze založit ochotnický divadelní spolek, pocházejí z roku 1857. Od tohoto okamžiku až do dnešních dnů bylo sehráno několik set her. V současné době v Přibyslavi pravidelně vystupuje 7 divadelních souborů: Furiant s 30 až 40 činnými členy, Hadrián s cca 20 členy, mládežnický divadelní soubor filmového klubu Volná asociace má asi 15 členů, dětský divadelní soubor Sluníčko, který pracuje při Školní družině a školním klubu ZŠ Přibyslav, má soubory dva, jeden přípravný a druhý pro pokročilé. Oba soubory navštěvuje asi 50 dětí. Dále divadelní soubor Farní mládeže Psaníčko sdružuje asi 25 mladých lidí ve věku od 10 do 30 let a konečně amatérský loutkový soubor má 15 stálých členů. Tento soubor uvádí každý měsíc jednu premiéru. Zdá se, že by se město Přibyslav mohlo s úspěchem ucházet o zápis do knihy rekordů pokud jde o počet amatérských divadelních souborů a jejich členů v poměru k počtu obyvatel města. (MS) PŘIBYSLAV (4000 obyv., okres Havlíčkův Brod): V roce 1971 vznikl nápad pořádat v Přibyslavi přehlídky divadelních souborů. V péči Kulturního domu města Přibyslav bylo do května roku 2004 uskutečněno 21 ročníků setkání amatérských divadelních souborů Vysočiny z okolí Přibyslavi. V roce 2005 byl připraven již 22. ročník, který byl slavnostně zahájen 9. dubna v Kulturním domě v Přibyslavi. V prvních letech byla přehlídka přehlídkou soutěžní. Později se však od tohoto záměru ustoupilo, protože negativní hodnocení, byť bylo míněno i dobře, mělo za následek odchod herců ze souborů anebo dokonce i zastavení činnosti některých divadelních souborů. Každoročně se přehlídky zúčastňuje 5 až 8 souborů. Náklady na přehlídku, které se pohybují okolo 50 - 60 tisíc Kč nese největší měrou kulturní dům. Snahou je získávat sponzorské příspěvky od místních podnikatelů a závodů. Vloni i letos přehlídku podpořil i grantový příspěvek Kraje Vysočina. V letošním roce bylo do programu přehlídky pozváno 7 divadelních souborů a jejich inscenací. Divadelní Přibyslav proběhla od 9. do 29. dubna 2005. (MS) SEMILY (9 tis. obyv.): Semilští si 22. ledna připomínali založení divadelního spolku ve městě premiérou hry Mráz a kopřiva, kterou divákům představil divadelní spolek Podio. Divadelníci pozvali ke společné oslavě i své předchůdce, bývalé ochotníky, kteří vystu-

79 AMATÉRSKÁ SCÉNA 2/2005 povali ve spolku DIO – Divadlo Ivana Olbrachta. (Deník Pojizeří, 24.1.2005) ŠTRAMBERK (3400 obyv., okres Nový Jičín): Ve štramberském kulturním domě se od 4.3. konal 8. ročník divadení přehlídky. V průběhu 6 týdnů se každý pátek představilo jedno amatérské divadlo, např. DS Chaos Valašská Bystřice, DS Šamu Štítina, DS Vicena Ústí nad Orlicí a další. Festival skončil 10.4. (Karvinský deník, 4.3.2005) TŘEBÍČ (40 tis. obyv.): Letos bude po 15 letech dokončena stavba divadla v Třebíči. Do objektu bude přesunuta většina kulturních akcí z nevyhovujícího Národního domu. Budova by měla v budoucnu sloužit i jako kongresové centrum. Stavba byla povolena 9.1. 1990 a pokračovala celé 3 roky. Protože na její dokončení město nemělo peníze, stavební práce byly zastaveny. V květnu 2000 zastupitelé rozhodli ve stavbě pokračovat. Díky státním dotacím a 1 mil. Kč z městského rozpočtu bude objekt nyní kompletně dokončen. (Vysočina-Noviny Havlíčkobrodska, 12.1.2005) TŘEBÍČ (40 tis. obyv.): Ve dnech 14. až 15.2. se v Národním domě v Třebíči konal 2. ročník přehlídky amatérských studentských a mládežnických souborů. Na 1. ročníku přehlídky MOLO, která se uskustečnila vloni, se představilo 9 souborů. Nejlepší z letošního ročníku měly možnost postoupit do regionální přehlídky. (Třebíčský zpravodaj, č.1, 2005)

TÝN NAD VLTAVOU (8300 obyv., okres České Budějovice): V Městském muzeu v Týně n. Vlt. byla 18. března otevřena výstava k 150. výročí trvání ochotnického divadla ve městě. (MS) TÝN NAD VLTAVOU (8300 obyv., okres České Budějovice): Divadelní společnost Vltavan uspořádala ve dnech 2. – 30. dubna v Zámeckém divadle v Týně nad Vltavou přehlídku divadel hrajících pro děti s názvem O tejnského dráčka. Bylo na ni pozváno pět divadelních souborů: ŠOS Prachatice s hrou Ženich pro princeznu, J.K. Tyl z Českých Budějovic s inscenací Neználkova dobrodružství, Lannovka České Budějovice s představením Hlupáci z Chelmu a jejich dějiny, Prácheňské scéna z Písku s Hrátky s čerty a na závěr byl pozván DS Čelakovský ze Strakonic, aby zahrál hru Jak se čerti ženili. (MS) ÚSTÍ NAD LABEM (97 tis. obyv.): Od 19.1. se v Ústí nad Labem konal čtyřdenní 7. ročník Artfestivalu Kult, v jehož programu diváci zhlédli 9 divadelních inscenací (např. Lachtaní divadlo Jana Kovaříka, Divadlo Vizita, DNO). Festivalová představení byla sehrána v Národním domě, některé části programu se uskutečnily i v klubu Circus - např. humorně laděné performance, hudba s DJ atd. (Ústecký deník, 19.1.2005)

KVĚTEN – ČERVEN 2005 30.4. – 7.5.

Němčice nad Hanou – Hanácký divadelní máj, krajská postupová přehlídka venkovských divadelních souborů a amatérského činoherního divadla pro děti

2. – 6.5.

NÁCHOD – NÁCHODSKÁ PRIMA SEZÓNA, 3. celostátní přehlídka studentského divadla

6. – 7.5.

Nymburk – Mateřinka, celostátní nesoutěžní přehlídka pódiových vystoupení předškolních zařízení Havlíčkův Brod – Dospělí dětem, krajská postupová přehlídka amatérského divadla pro děti pro kraj Vysočina

6. – 8.5.

6. – 15.5.

Hvozdná – Hvozdenský měšec plný pohádek, nesoutěžní přehlídka divadla pro děti

6. – 28.5. (pátky a soboty)

Dobrovice – Pojizerské divadelní hry, nesoutěžní přehlídka amatérských divadelních souborů

7. – 8.5.

Radnice – Radnický dráček, západočeská postupová přehlídka amatérského divadla pro děti

7. – 9.5.

Josefův Důl – Josefodolské divadelní jaro, postupová přehlídka venkovských divadelních souborů pro Liberecký kraj

ZPRÁVIČKY 12. – 13.5.

Ostrava–Mariánské Hory, DDM Korunka – Přehlídka divadelních pokusů mateřských škol Ostravy a okolí

12. – 15.5. 18. – 22.5.

PODĚBRADY A TŘEBÍČ – XXXII. FEMAD PODĚBRADY / XIII. DIVADELNÍ TŘEBÍČ, celostátní přehlídka činoherního a hudebního divadla Brno, CVČ Lužánky – Základy dramatické výchovy – Divadelní dílna

12. –15.5. 20.5.

21. – 22.5. 27. – 29.5. 27. – 29.5.

27. – 29.5. 27.5. - 24.6. (pá. a so. krom 18.6.) 30.5.

červen - červenec

Praha, Ruské středisko vědy a kultury – Ars poetica – Puškinův památník, ústřední kolo soutěže v uměleckém přednesu děl ruských autorů Praha (ARTAMA) – Seminář uměleckého přednesu před Wolkrovým Prostějovem PÍSEK – 44. ŠRÁMKŮV PÍSEK, celostátní přehlídka experimentujícího divadla Žlutice – Žlutické divadelní jaro, západočeská postupová přehlídka venkovských divadelních souborů Nový Bor – Dospělí dětem, krajská postupová přehlídka amatérského divadla pro děti Libochovice – Libochovické divadelní léto, přehlídka komediálního divadla (2 úterky představení pro děti) Uzávěrka přihlášek na Krakonošův divadelní podzim Vysoké nad Jizerou, národní přehlídku venkovského divadla a Popelku Rakovník, celostátní přehlídku amatérského činoherního divadla pro děti Těškovice - Těškovické jaro, 50. ročník přehlídky ochotnických divadelních souborů

1.6.

Uzávěrka přihlášek na Jiráskův Hronov, celostátní mezidruhovou přehlídku českého amatérského divadla se zahraniční účastí (s výjimkou Dětské scény, WP a LCH)

2. – 5.6.

Brno, CVČ Lužánky – XII. Brnkání, nesoutěžní přehlídka a dílna dětského divadla

10. – 13.6.

Varnsdorf – Tanambourè aneb Hudba hraje i když nezní, VII. otevřený festival scénického tance TRUTNOV – DĚTSKÁ SCÉNA, 34. celostátní přehlídka dětského divadla a celostátní přehlídka dětských recitátorů spojená se semináři a dílnami Veverská Bitýška (KD) a hrad Veveří VIII. Setkání amatérských divadel Na prknech

10. – 16.6.

17. – 19.6. 21. – 30.6.

21. – 25.6. 25.6.

Hradec Králové – Open Air Program při XI. mezinárodním festivalu Divadlo evropských regionů PROSTĚJOV – WOLKRŮV PROSTĚJOV, 48. celostátní festival poezie Programová rada 75. Jiráskova Hronova

28.6. – 2.7.

Praha – VII. APOSTROF, mezinárodní festival nezávislých a amatérských divadel

30.6. – 6.7.

CHRUDIM – LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM, celostátní přehlídka amatérského loutkářství spojená se semináři a dílnami

2005

Recommend Documents