2004)

Horecký zpravodaj Červenec 2004

Číslo 13. (1/2004)

Váţení spoluobčané, po půl roce opět vychází Horecký zpravodaj. Zpoţdění bylo způsobeno zdlouhavým jednáním o dotaci na plynofikaci, o které jsme vás chtěli co nejpodrobněji informovat. Dnes jiţ víme, ţe sdruţení obcí „Obora“ (Horky, Bohuňovice, České Heřmanice) dotaci na plynofikaci obdrţelo „Rozhodnutím ministra ţivotního prostředí o poskytnutí finančních prostředků ze Státního fondu ţivotního prostředí České republiky“. Výše dotace je 4 104 300 Kč, tj. 50 % nákladů na celou akci. Velký dík za získání podpory patří panu Pavlu Severovi, poslanci za KDU-ČSL, který od začátku jednání o dotaci tuto akci podporoval a k jejímu získání výrazně přispěl. V současné době se upřesňují poslední technické věci a pokud se nestane něco mimořádného, začne se s výstavbou plynovodu ještě letos na podzim. K tomuto bude svolána veřejná schůze v nejbliţším moţném termínu, vše bude včas oznámeno na vývěsce obecního úřadu a rozhlasem. Je potřebná účast kaţdého, kdo uvaţuje o připojení třeba i v budoucnu, protoţe je nutné informovat o všem, co se plynofikace a připojení týká. Josef Pechanec

STAVEBNÍ

PARCELY

Obecní zastupitelstvo schválilo vytyčení dvou stavebních parcel vedle obecního úřadu. Případní zájemci o tyto parcely dostanou informace v úředních hodinách na obecním úřadě.

P o ř á d e k v o b c i , ú d r ž b a o b e c n í c h p o z e m ků Kaţdý z nás, kdo přijde do styku s osobami, které v obci provádí různé činnosti (elektrikáři, vodáci, Telecom, geodézie apod.), můţe potvrdit, jak s uznáním hovoří o „malé pěkně upravené vesničce“, kterou dřív ani neznali. Proto chceme poděkovat všem vám, kteří bez ohledu na čas udrţují před svými

domy obecní pozemky a přispívají tím k pěknému vzhledu obce. Na druhou stranu však musíme říci, ţe s majiteli nemovitostí, kde, byť jsou v jejich vlastnictví, k ţádné údrţbě nedochází, bude, pokud nedojde k nápravě, zahájeno správní řízení podle stavebního zákona. Josef Pechanec

Výsledky voleb do Evropského parlamentu z obce Horky, které se konaly ve dnech 11. - 12. června 2004 Zapsáno do seznamu voličů 90 voličů Počet voličů, kteří přišli volit 54 voličů Nebyl odevzdán ani jeden neplatný hlas. Počet platných hlasů - 54, což je 60 % ze všech voličů. I v naší obci, jako v celém státě, zvítězila Občanská demokratická strana. Z moţných 32 stran bylo voleno deset. Hlasy dostaly podle počtu strany: název strany Občanská demokratická strana Křesťanská a demokratická unie Československá strana lidová Nezávislí SNK sdruţení nezávislých a Evropští demokraté Komunistická strana Čech a Moravy Česká strana sociálně demokratická Strana zelených Koruna Česká (monarchistická strana) Strana venkova - spojené občanské síly Republikáni Miroslava Sládka

počet hlasů 17 13

hlasy v % 31,48 24,07

8 5 4 2 2 1 1 1

14,81 9,25 7,40 3,70 3,70 1,85 1,85 1,85

Volební komise ve sloţení: Hurytová, Eliáš Vl., Zemanová, Procházková.

INFORMACE DOBROVOLNÝCH HASIČŮ Za účasti několika členů Sboru dobrovolných hasičů Horky probíhá rekonstrukce hájenky, byla zavedena teplá voda, přívod vody na WC, opraven a zrekonstruován rozvod elektřiny v objektu. Tyto akce jsou hrazeny z provozu hájovny v letních měsících s účastí obecního úřadu. Horecký zpravodaj

2

Vlastimil Voříšek - učitel v odboji Letos na jaře, dne 13. března, uplynulo právě sto let, co se na Horkách ve stavení čp. 15 narodil Janu Voříškovi a Anně, roz. Duškové z Horní Čermné, syn Vlastimil jako třetí ze šesti dětí. Pokřtěn byl o dva týdny později - 27. 3. 1904 - v evangelickém chrámu Páně v Bučině. Rod Voříšků se dostal na Horky jiţ r. 1586 v osobě Vlastimilova prapředka Vojtěcha Voříška, který sem přišel z Českých Heřmanic. Tento rod se pak na Horkách v následujících staletích hojně rozrostl, byly v něm téţ udrţovány protestantské tradice. Svá školní léta strávil Vlastimil v obecné škole na Horkách a na průmyslovce v Pardubicích. Po škole pak pracoval v ČKD Praha a zámečnické firmě v Cerekvici. Oţenil se s Boţenou, roz. Eliášovou z Horek čp. 27, a ve 30. letech 20. století se jim narodily tři děti - Květa, Zdeňka a Vlastimil - jeţ nyní ţijí v Litomyšli. Po získání místa odborného učitele na Masarykově zemské průmyslové škole v Litomyšli se s rodinou do Litomyšle přestěhoval na Husovu čtvrť, kde si téţ od r. 1937 stavěl dům (ul. J. Ţelivského 689). Do ţivota celého národa pak osudově zasáhly události r. 1938. I Vlastimil Voříšek byl co by poručík v záloze mobilizován. Nicméně nadšení národa pro vlastní obranu nebylo vyuţito. Následující události jsou dobře známy odtrţení pohraničí, okupace, protektorát. S tímto stavem se samozřejmě mnozí odmítají smířit a aktivně proti němu vystupují. První kontakt s ilegálními odbojovými pracovníky získal Vlastimil Voříšek přes svého bratra na Horkách, u něhoţ se ukrývali španělští interbrigadisté Antonín Kalousek a Josef Formánek. V roce 1944 se Vlastimil poznal se štábním kapitánem Janem Moravanským, bydlícím u příbuzných v Litomyšli, který k Voříškům na Husovku chodil vyučovat angličtině. Po bliţším seznámení se dohodli na spolupráci v boji proti okupantům. Moravanský totiţ jiţ od r. 1940 organizoval v oblasti Velkého Meziříčí odbojovou skupinu „Slezák“. Moravanský zajistil téţ seznámení Vlastimila Voříška s podplukovníkem Josefem Svatoněm, jenţ vedl široce rozvětvenou odbojovou organizaci ve východních Čechách. Jejich setkání proběhlo u Jimramova, kam Vlastimil dojel na kole. Svatoň nabádal k ostraţitosti, neboť v Litomyšli bylo jiţ mnoho obětí. V dalším období se uţ s podplukovníkem Svatoněm nesetkal. Moravanský potom odjel na Moravu a zpět do Litomyšle se vrátil v létě 1944 poté, co byla u Netína na Velkomeziříčsku prozrazena parašutistická skupina. U hájovny v Netíně objevilo gestapo Moravanského zápisník a s pomocí konfidenta Adolfa Horáka, bývalého velitele desantu Sulphur, ho gestapo dostihlo a zatklo v Litomyšli. Gestapák E. Körbr, který před válkou slouţil v československé armádě pod Moravanským a dobře s ním vycházel, mu při výslechu nabídl propuštění pod podmínkou spolupráce. Moravanský s 3

Horecký zpravodaj

tím souhlasil, načeţ byl během dvou dnů propuštěn. Informoval o tom však svoje odbojové spolupracovníky a zmizel gestapu z dohledu. Osobně byl zpraven téţ Vlastimil Voříšek, který šel na schůzku s Moravanským s obavami a vzal si proto na cestu pistoli. Moravanský se nejprve ukrýval v Litomyšli a pak u Ludmily Rynešové nedaleko Velkého Meziříčí. Paní Rynešová psala dopisy Voříškům na Horky, odkud pak šly k Vlastimilovi do Litomyšle. Kvůli ochraně těchto zpráv před nepovolanými zraky bylo pouţíváno jmen domácích zvířat. Kolem Vlastimila Voříška byla jiţ od jara 1944 organizována skupina, zvaná „Jakub 81“, jejímiţ členy se kromě něho a Jana Moravanského postupně stali zejm.: František Svěrák z Husovy čtvrti, úředník spořitelny Václav Vilímovský, zahradník Jiří Bárta, majitel čistírny Antonín Šmahel, Gabriel Kratochvíl, notář JUDr. Václav Novotný, telegrafní montér Josef Bára. Do března 1945 vzrostl počet členů skupiny na čtrnáct. V době od května do června 1944 se skupina soustředila především na vyhledávání bezpečných úkrytů pro osoby ţijící v ilegalitě a výzvědnou činnost. Od srpna do září 1944 pak skupina soustřeďovala zbraně pro rozhodnou akci. U Voříšků v domě byl pro tyto účely pod místnostmi vybudován bunkr s maskovaným vchodem. Tam byly opravovány a připravovány zbraně a různé obušky na tiché zneškodnění. Významným pomocníkem se při tom stal puškařský dělník Josef Syrový, který u Voříšků bydlel. Po celém litomyšlském okrese byly zjišťovány byty německých fašistů a kolaborantů. K udrţování bojové nálady, podpořené ústupem Němců z východní fronty, byly mezi občanstvo rozšiřovány letáky. Po návratu do Litomyšle v prosinci 1944 přebírá štábní kapitán Moravanský opět velení skupiny a v únoru 1945 dochází k její největší akci - přerušení dálkového kabelu při hlavní silnici nedaleko Trţku. Akci připravil Vlastimil Voříšek a vedle něho se jí účastnili i Moravanský a Bárta. U místa překopu byl kanál, do kterého se vţdy skryli, kdyţ jelo auto. Do kanálu byla současně dávána hlína, aby ji nebylo vidět. Za deště, po půlnoci, se konečně dostali ke kabelu. Snaha přeseknout kabel vojenskou lopatkou, kterou měli s sebou, se nezdařila, a tak se Vlastimil Voříšek vrátil domů pro pilku. Přes půl metru vyříznutého kabelu si vzali s sebou jako trofej. Kus tohoto kabelu je dodnes v drţení rodiny Voříškovy. Celá akce byla skončena aţ k ránu, Vlastimil se navíc musel ještě vrátit pro pilku, kterou zapomněl na trati v Trţku. Ráno šel pak nevyspalý do školy. To jiţ byl po Litomyšli a okolí velký rozruch vypravovalo se, ţe partyzáni zničili dálkové spojení. Oprava kabelu pak trvala celé tři dny. Podobná sabotáţ na silnici od Litomyšle k Janovu nebyla dokončena, kdyţ se nepodařilo kabel prostřelit. Při tom byla akce narušena německými vojáky, kteří u silnice zjistili kopání a reflektory ohledávali okolí. Dále bylo narušováno telefonní vedení na různých místech. Horecký zpravodaj

4

Organizace téţ připravovala úkryty pro uprchlé sovětské zajatce a tyto do úkrytů převáděla. K získávání zbraní bylo vyuţíváno mj. i přepadávání německých vojáků, kteří si z lazaretu vyšli na procházku do Osického údolí. Podařilo se téţ vyřadit z provozu trafostanici v Litomyšli v době, kdy měli Němci oslavu ve velkém sále Smetanova domu. Od února 1945 došlo k několika schůzkám Moravanského a Voříška s velitelem partyzánského oddílu „Stalin“ - sovětským parašutistou poručíkem Viktorem Alexejevičem Osipovem. Kaţdá z těchto skupin sice operovala samostatně, bylo však důleţité o sobě navzájem vědět. V květnových dnech r. 1945 vedl Vlastimil Voříšek skupinu samostatně, neboť Moravanský začal pracovat v ilegálním revolučním okresním národním výboru jako vojenský velitel a náměstek předsedy ONV. Organizace se zapojila do vyjednávání o kapitulaci německé posádky v Litomyšli. S maďarskou posádkou, umístěnou v sokolovně, došlo 7. května k dohodě, ţe nebude vystupovat proti obyvatelstvu a bude spolupracovat s revolučními orgány města i okresu. Předtím ještě došlo v Nedošíně pod vedením Vlastimila Voříška k odzbrojení maďarské jednotky. V samotné Litomyšli k ozbrojenému vystoupení nedošlo kvůli přítomnosti velkého mnoţství německého vojska, které tudy projíţdělo před postupující Rudou armádou. Ta se v Litomyšli objevila 9. května 1945. Za činnost v druhém odboji byl Vlastimil Voříšek oceněn několika pamětními medailemi. Po válce nadále působil na průmyslové škole, jejíţ dnešní název zní Vyšší odborná škola a Střední odborná škola technická v Litomyšli. Do zdejšího pedagogického sboru byli postupně přijati i jeho syn Vlastimil Voříšek ml. a synovec Milan Novotný st., oba téţ horečtí rodáci. Zásluhou Vlastimila Voříška st. bylo v blízkosti školy vybudováno její první školní hřiště. Stal se také zakladatelem a vedoucím školního vodáckého krouţku, jehoţ cvičné plavby se konaly i na horeckých rybnících. Podílel se téţ na značení turistických cest. Do sportovní činnosti byl zapojen jiţ od mládí, kdy chodil do Sokola v Českých Heřmanicích. Pominout nelze ani jeho činnost v církvi českobratrské evangelické, danou rodinnou tradicí. V litomyšlském farním sboru býval pravidelně volen do staršovstva. I několikrát do roka, kdyţ byl farář nepřítomen, poslouţil v jeho zastoupení čtenou bohosluţbou. Nebylo jistě jednoduché vyvíjet podobnou činnost v padesátých a šedesátých letech a zároveň působit jako učitel. Navíc i k předčítaným kázáním byl určitou dobu nutný státní souhlas. Obětavě téţ přiváţel méně pohyblivé věřící na shromáţdění sboru. Vlastimil Voříšek zesnul dne 19. října 1985. Jeho ostatky jsou uloţeny na hřbitově v Litomyšli. Milan Novotný 5

Horecký zpravodaj

O D MI N UL O S T I K B UD O U C NO S T I Jiţ přes dva měsíce jsme členy Evropské unie. Před nedávnem jsme si zvolili svoje zástupce do Evropského parlamentu, jejichţ úkolem bude hájit zájmy našeho ne příliš ekonomicky silného státu vůči evropským mocnostem a státům hospodářsky mnohem vyvinutějším. Bude se jim dařit v tom nerovném boji? Těţké na tuto otázku v současné době dát uspokojivou odpověď. Obzvláště kdyţ s obavami sledujeme, jak se na naše podnikatele, výrobce valí velké mnoţství nových nařízení, kterým se musí přizpůsobit, zvláště pak na potravinářské obchody, potravinářský průmysl a tím také na zemědělství, které je prvním článkem potravinářského řetězce. Zemědělství a vesnice patří nerozlučitelně k sobě, a tak je na místě otázka, jaká budoucnost čeká náš venkov? Budou to skutečně, jak mnozí prognostikové předvídají, pouze zemědělská výrobní střediska, ve kterých bude pracovat minimální počet pracovníků řízený někde z města, a ostatní zbytek obce budou lépe či hůře udrţovaná chalupářská stavení, a nebo vesnice bude dále ţít jako obec, bude v ní pulzovat ţivot zásluhou jejích obyvatel, kteří ji uchrání před zánikem. Venkov, tak jako vše ostatní, se během času měnil, i kdyţ nutno říci, ţe mnohem pomaleji neţli města. Největší změna však přišla v minulém století, kdyţ rozdrobenou malovýrobu vystřídala velkovýroba. Napomohla tomu v padesátých letech socializace venkova, ale ta měla úplně jiný, politický účel. Velkovýroba by nastala stejně, protoţe malozemědělec by těţko obstál konkurenčnímu nátlaku. Přinesla pozitivní, ale i negativní následky. Ubylo mnoho namáhavé ruční práce, dnes jiţ nelezou ţeny s motyčkami po řepných polích, nehrbí si páteř při sadbě a sběru brambor, uvidět ve ţních na poli panáky nebo stoţky obilí, to jiţ snad jen někde v horách na místech nepřístupných mechanizaci, kupy sena při senoseči pouze na malých pozemcích chovatelů králíků a při podzimních plískanicích také jiţ nesedí pracovníci či spíše pracovnice u kup vytrhané cukrovky, aby řepnými noţi oddělovali bulvy od chřástu. Na komunikacích a polních cestách jiţ nerachotí ráfové vozy, ty nalezneme pouze ve skanzenech nebo u soukromých sběratelů jakoţ i ostatní zemědělské nářadí a stroje, u nichţ můţeme obdivovat fortelní řemeslnickou práci ať jiţ mistrů práce se dřevem nebo umělecká kování mistrů černého řemesla nebo nádherné práce cizelérů na parádních postrojích koní. Scelením pozemků zanikla pestrobarevná mozaika drobných políček, která se měnila podle jednotlivých ročních období, zmizela velká většina polních cest, takţe dnes si nelze tak jako dříve vyjít do polí, zmizely steţníky, kterých dnes není jiţ zapotřebí, nesmyslným rozšiřováním orné půdy zmizela místa, kde rostla mateřídouška, heřmánek a jiné byliny, dříve kvetoucí louky se změnily v pole na trávu, na polích v obilí neuvidíme chrpu nebo květy vlčího máku, ze Horecký zpravodaj

6

kterých si děvčata dělávala panenky. Zásluhou chemického ošetřování rostlin jsme jiţ téměř vyhubili ţivočicha, dříve sadaři obávaného škůdce, jakým byl chroust. Dříve prašné cesty, na nichţ po dešti bývaly kaluţe a bláto, u nichţ vlaštovky a jiřičky sháněly materiál na stavbu hnízd, nahradil asfaltový povrch, který je špatným stavebním materiálem pro tyto opeřence. Těm jsme jejich ţivot znepříjemnili zrušením chlévů, kde vlaštovky svoje obydlí stavěly, jiřičkám zase chybí zastřešená zápraţí, ze kterých se stala zastřešená závětří, a tak by bylo moţno pokračovat dále. Ta největší změna však zasáhla zemědělce samotné, a to vztah k půdě, myslím tím k rodné hroudě, jak byla po staletí chápána. Dnes jiţ neplatí slova písně, kterou jsme mohli slýchat na vlnách rozhlasu ještě koncem čtyřicátých let. Voní ta česká hrouda, již děd i otec měl tak rád, na níž i já, dá-li Bůh, dál chci žít a pro ni pracovat. Tehdejší rolník byl přímo jako kořeny spjat s rodnou půdou, byl ochoten nešetřit prací, časem, vlastním pohodlím i pohodlím rodiny, jen aby statek a půdu zachoval pro další generace. Velice hezky to říká Josef Václav Sládek v básni, která začíná slovy: To bylo v horách, příval strhal pole. U jednoho, kde zůstala jen holá skála, stál starý sedlák. Tvář se kámen zdála. Dále si stěţuje na nepřízeň osudu, která jej provází celým ţivotem, na rozmařilého syna, na nevěstu, která na nic nedbá, ale báseň končí následujícími slovy: Leč co naplat, setřel z čela chmůru a ještě večer vez tam země fůru. Moţná, ţe citace té básně nebyla doslova přesná, v kaţdém případě je však pravdou, ţe takovéhoto rolníka bychom v současné době těţko hledali. Dnešní venkovan je volný, oproštěn od břemene rodné hroudy. Ta se stala jako vše ostatní výrobním prostředkem, rodný vztah se změnil ve zcela komerční a následky jsou mnohdy vidět na opuštěných, plevelem zarostlých pozemcích, jejichţ obdělávání se nevyplácí nebo jsou vyuţívány k jiným účelům. Ale abych se vrátil k té původní otázce. Jak to bude s naším venkovem, jak dopadnou takovéto malé obce jako ta naše, jak obstojí v dnešním globalizovaném světě. Je těţké dělat nějakou prognózu. Domnívám se, ţe by si s tím neporadila ani ta Krokova Libuška a ta to přece dovedla. Kdyţ jsem psal tyto řádky, zapnul jsem si televizi, pořad Sváteční slovo. Lektor, jehoţ jméno si nepamatuji, hovořil o svých cestách po celém světě, jak se marně snaţil co nejvíce poznat, jak zjistil, ţe jeden lidský ţivot je na takový úkol velice krátký, a jak teprve po své šedesátce zjistil, kolik je u nás krásy, jakou by jinde marně hledal, tak jsem si připomněl ty známé Seifertovy verše, v nichţ píše, co všechno v cizině viděl, hory plné ledu, o nichţ ale nedovede zpívat, ale potom říká: Když ale uzřím na obzoru, uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí, přestane srdce chvíli tlouci. Ano, je to nádherné vyznání lásky k naší vlasti, k nádherné české krajině, kterou nám také Bedřich Smetana vykresluje v symfonické básni Z českých luhů a hájů. 7

Horecký zpravodaj

A kde jinde bychom mohli najít lepší kontakt s českou krajinou neţli právě na venkově, na venkově nezatíţeném průmyslovou výrobou, na venkově, kterému sice chybí to, co nabízí město, ale do města lze občas zajet, ať jiţ je to nákup či kultura, televizní kultura si najde i tu nejzapadlejší vesnici. Na venkově, kam barvy a vůně přírody přímo pronikají a mění se během jednotlivých ročních období, na venkově, který sice prodělal velké změny, ale ty jsou přece nutné, mají-li naše vesnice a vesničky zůstat ţivými obcemi a ne skanzeny dávné minulosti. A tak se domnívám, ţe bude vše záleţet pouze na obyvatelích těchto vesnic, zda odejdou za pohodlnějším, anebo pouze zdánlivě pohodlnějším ţivotem, kdyţ dnes jiţ nikoho ta rodná hrouda neváţe a města a dnes i cizina nabízejí lehčí a větší moţnosti výdělků, zda jim bude milejší městský ruch nebo naslouchání hlasu přírody, které právě venkov nabízí, venkov, kde jak říkají ironikové, dávají zajíci dobrou noc, ale bude jim milejší ten zajíček, který se občas, obzvláště v zimním období, přiblíţí k lidskému obydlí, neţli kdyby jim pod okny rachotila tramvaj. A tohle přece ţádná unie nedokáţe změnit. Jan Morávek

HORKY

V

17.

A

18.

STOLETÍ

Milan Novotný Zájemcům o hlubší poznání historie Horek je v obecní knihovně dostupná další rozsáhlá studie, zabývající se ţivotem našich předků v době rekatolizace. Po výkladu o historických pramenech, které jsou k dispozici pro období od Bílé hory do vzniku prvních tolerančních sborů, následuje shrnutí vývoje vrchnostenské, obecní a církevní správy. Souhrnně jsou pojednány téţ hospodářské poměry obce, nové jsou zde zejména informace o rozsahu tehdejší řemeslnické výroby. Jádrem práce je zkoumání demografických poměrů na základě analýzy církevních matrik narozených, oddaných a zemřelých z let 1641 - 1783 a čtyř seznamů obyvatelstva z tohoto období. Uveden je téţ vývoj počtu obyvatelstva a domů v obci od poloviny 17. století do současnosti. Zajímavá je i geografická a sociální mobilita tehdejší populace. Přehledně je zpracován také vývoj náboţenských poměrů od stavu po třicetileté válce přes těţké pronásledování tajných evangelíků aţ po toleranční patent. Součástí práce je velké mnoţství příloh ve formě tabulek, grafů, schémat obce a ukázek archiválií, téţ CD-ROM se soupisy obyvatelstva. HORECKÝ ZPRAVODAJ. Vydává Obecní úřad Horky, Horky 55, 570 01 Horecký zpravodaj

8

Litomyšl, tel.: 461 633 148, e-mail: [email protected]. Internetové stránky obce: http://sweb.cz/obec.horky. Bezplatné.

9

Horecký zpravodaj