Základy filozofie 24/09/2001 prof. Štark - katedra filozofie, Sedláčkova ul., konzultační hodiny (14:00 - 16:00) zápočet = podmínka ke zkoušce zkouška - 2 otázky - 1. z probrané látky při přednáškách (okruhy), témata a zákl. literatura zveřejněna na internetu (www.fhs.zcu.cz/kfi/zf.html) - 2. otázka z četby, přečíst min. jedno dílo evr. filozofa od starověku po současnost, diskuse o fil. problémech textu, o obsahu --- autor, pokud jiný autor než ze syllabu, nutno seznámit profesora zákl. literatura - Anzerbacher: Úvod do filozofie - Liesmann, Zenathy: O myšlení - Blecha: Úvod do filozofie - Jan Sokol: Malá filozofie člověka - Popkin, Schroll: Filozofie pro každého - Storig: Malé dějiny filzofie (spíše dějiny) - Blecha: Filozofický slovník
Co je to filozofie??? - věda zabývající se světem jako celkem - zkoumá podstatu světa (zjednodušené) - v evr. myšlení se objevuje ve starém řecku, = láska k moudrosti - původ. označovala souhrn veškerého vědění - zahrn. poznatky, které patří i do jiných spec. věd (mat., hist...) --- vzniká problém vymezení filozofie Aristoteles - označuje ji jako metafyziku (tzn. to co je za fyzikou) - věda, která zkoumá jsoucí jako jsoucí a to, co mu právem náleží (to, co je charakterizuje; co charakterizuje příčiny existence a fungování jsoucího) - vymezení vztahu mezi filofofií a ostatními vědami Metafyzikou byla F označována ve středověku a jistým způs. i dodnes. - Od 19. stol. - nástup Hegela - používání metafyziky ve významu metody přístupu ke světu, podle níž je svět jednou provždy neměnný, dán - proti stojí F založená na dialektice (o metodě, zkoumá svět v pohybu a ve vývoji) - dialektika x metafyzika - (dialektika před Hegelem označ. umění vést rozhovor, starověk)
Starověk - středověk - Aristotelovo pojetí převládalo i ve středověku, navázalo na uč. Aristotela hl. učením Tomáše Akvinského (největší fil. autorita) - F zkoumá jsoucí jako jsoucí a svět jako celek stvořen Bohem (vypovídá zprostředkovaně o tvůrci světa, o Bohu) - teologie - F předstupněm T, něčím co vede k T, sloužící T, T stojí nad F F se od renesance a novověku opírala o poznatky přír. věd a v mnohém se s nimi spojovala - pokusy o vytvoření jednoty F a přírodního vědění - hovoří se o naturfilozofii Od konce 16. - 19. st. jsou tu současně snahy o jiný přístup k F - hl. učení Kantovo (18.st.) - Kantova F je označ. jako tzv. „Kopernikánský obrat“ (obrácení vztahu mezi Zemí a Sluncem) - v rovině F to znamená: F do té doby zkoumala svět jako celek, člověk je jeho součástí (jednotka světa), člověk je ze světa odvozen, ale pro Kanta není středem svět ale člověk (pozornost nejprve k člověku) = kantovské vidění světa - F naukou o člověku jako bytosti s poznávacími schopnostmi - F zkoumá procesy poznání - proč obrátil pozornost??? to co poznáváme nejsou věci o sobě, ale to, jak se jeví v naší mysli, nezkoumáme tedy původ. Aristotelovo jsoucno, zkoumáme jevy (věci) - fenomény (konstituovány naším vědomím, myslí), jak je uspořádán svět v naší mysli - F už není naukou o podstatě světa, ale naukou o fenoménech, které jsou závislé na nás (schopnosti poznávání člověka) Tím je dána ispirace pro 19. a 20. st., aby F obrátila pozornost k člověku, předmětem F se stává člověk - i když např. problém světu jako celku v Arist. pojetí se objevuje v novotomistické F (pokrač. v učení T. Akvinského) Pozitivistická F - podle ní pravdivé vědecké poznání přinášejí jednotlivé vědy
svět = „koláč“ - úkolem F je zkoumat cesty poznání, poznávací postupy, pozornost na jaz. vyjádření postupů (úkolem zkoumat způsob jazykového vyjádření světa), F soudobého F myšlení se stává F jazyka (silná linie) Filozofie se obrací k člověku - rozvíjí antropologickou problematiku a způsob pochopení světa jako pochopení lidské existence - Carl Jaspers - existencialismus - podle něj speciální vědy zkoumají jednotlivé formy jsoucna, ale lidskou existenci žádná z věd schopna zkoumat není - lidská existence nemá charakter předmětnosti dílčího jsoucna
- čl. je existence a nemůže z ní vystoupit a podívat se na ni - charakter pochopení, porozumění - jeho F volí zvl. přístup k existenci, stává se vhledem, odkrytím, které umožňuje právě F (konfrontace s poznáním) - F není věda, ale je to vhled, odkrývání Postmodernismus - F je variantou vyprávění o světě + navíc jak člověk svět vidí (ostatní vědy pouze vyprávějí o světě)
Příčiny vzniku F - viz. literatura Vymezení oblastí F, rozdělení F - jádro - Ontologie = nauka o bytí (např. je svět materiální či ideální?), pozn.: podle Kanta ontologie není možná, ale pouze gnoseologie je možná - gnoseologie, noetika, epistemologie = nauka o poznání Od 19. st. problém čl. upřednosňován - filozofická antropologie - rozvoj hl. v 19. a 20. století, měla význ. hl. v minulosti, ale i dnes - F přírody - teologická F (tomismus, novotomismus), Bůh - další filozofické disciplíny zasahují do společenského života (F politiky, dějin, práva, jazyka,...) - Etika (dnes už relativně samostatná), věda o morálce - Axiologie = nauka o hodnotách - Logika - byla řazena k F ve starověku, na poč. byl Aristoteles, v 19. a 20. st. se od F vzdálila (směrem k matematice) - Estetika (úzce souvisí s F), týká se hl. umění
1/10/2001 Bytí, jsoucno, podstata - úvod do ontologie - ontologie: nauka o bytí, jsoucnu; to, čím svět je Historický ohled Řecká F - základy ontologických přístupů - 1. filozofové - hledali základ světa, hledali z čeho je vytvořen, složen - z látkové struktury, 4 živly (oheň, voda, země, vzduch) - pralátka - Thales (voda) - Anaximandros (zvl. neomezená látka - apeiron - cosi neomezeného) - Anaximenes (vzduch) - Herakleitos (oheň) Jiné názory: Elejská škola:
- otázka, co je jsoucí, co doopravdy je, co má nějaké bytí - může být něco jiného kromě bytí? --- nebytí, nejsoucí??? - Parmenidés (nejznám. Eleat): jediné co je, je bytí; nebytí není - kosmos je vyplněn bytím, není nicota, prázdno, bytí - Zenónovy teorie - logicky vyplývá z teorie bytí, vše je vyplněno bytím --- není možný pohyb (přemisťování částí) - pohyb je nemyslitelný, zdánlivě jej vidíme smysly, pohyb není - Achilles + želva - Achilles musí stále půlit vzdálenost mezi sebou a želvou- nikdy ji nedohoní 5. st.* základy materialisticky-orientované F - Atomistická F - nehledá základ světa v konkrétně existující látce, ale prvotním principem je atom (nejmenší nedělitelná část) - věci jsou složeny z atomů (skládání, uspořádání) - atomy jsou v neustálém pohybu, věci vznikají sdružováním a rozdělováním atomu --- atomy se pohybují - předpoklad pohybu: existuje prostředí, v němž se mohou pohybovat, je prázdné --- existuje nicota (Atomisté to sice takhle netvrdí, ale vyplývá z to z jejich teorie, je bytí i nebytí, x Eleaté) Platón - obrátil pozornost k otázce: Co vlastně doopravdy je? - odpověď: zpochybňuje pravou jsoucnost předmětů, pravým jsoucnem není svět kolem nás a my sami, ale svět idejí (z kterého je svět odvozen) - toto jsoucnost se liší od látkového světa - jsme napodobeninami světa idejí (stínem) Tuto myšlenku kritizuje Aristotelés: - filozofie nezkoumá jsoucí ideje, ale jsoucno jako takové (to, co je) - jednota formy a látky - pohybuje se, kromě Boha (tvůrčí hodnota) - jednota formy a látky - tvoří podstatu (substanci) věci - plus vztahy, které k ní patří - případek (akcident) --- věci se potom projeví k konkrétním podobě - věc = substance + případky - každá věc má své bytí - esence (bytnost) - to, co tvoří jeho základ Aristotelova F je východiskem pro středověké i novověké pojetí (novotomistická F) Středověk - myšlenka stvořenosti světa - jako jednota formy a látky - Aristotelovo pojetí platí pro to, co je vytvořeno Bohem - Bůh = zvl. činitel (spojení formy a látky) Novověk zásadně mění pojem F na ontologickou problematiku René Descártes - jeho učení rozlišuje 2 substance - na sobě nezávislé, existující paralelně vedle sebe (látkovou - rozprostraněnost a duchovní - myšlení) - filozofický dualismus - F, která tvrdí, že základy světa jsou dva - materiální a duchovní - vedle toho existuje filozofický monismus - 1 základ světa - monismus materialistický a monismus idealistický (fil. pluralismus)
Novověká F v mnohém směřovala k materialistickému monismu (inspirace atomismem) - materialistická F - 18., hl. 19. a 20. st. rozvíjí představy o možnosti nalézt nejmenší dále nedělitelnou částici - původně tvrdila, že existuje jedině materiální substance (Descártes) v různých podobách, různě se projevující - 18. st - mechanický materialismus - hmota + mechanický pohyb a jeho zákonitosti. Svět se stává pro tuto F mechanismem. Průběh 19. st. - konstituce Marxe (a Engelse) dialektického materialismu. - opuštění mechanistické a substancialistického hlediska - neztotožňuje hmotu a atomy - hmota je pojem, který nelze ontologicky vymezit - nehledá nejmenší částečku a látkový základ hmoty, to, co je substancí a podstatou - vychází z nekonečné rozmanitosti hmoty, nekonečné rozmanitosti vývoje a vývojových forem hmoty Vedle toho přežívala v novověku aristotelovská koncepce (18.st.) - bytí = obsahy našeho vědomí - zakladatelem této teorie George Berkeley - býti = býti vnímán - dotváření základu subjektivistické F - tato F vychází z priority existence lidského vědomí - staví se proti F objektivistické, popírá existenci vnějšího světa Subjektivismus byl posílen F Kantovou - Kant vychází z toho, že existují věci o sobě - jediné, co zkoumáme jsou fenomény (jevy našeho vědomí) - směřuje k subjektivismu - Kant vyvrací F Aristotelskou jako nauku o jsoucím (věda o fenoménech, jak se jsoucno jeví v našem vědomí) - setkání s myšlenkami, že svět je vytvářen lidským vědomím dále u německých F A. Schopenhauera a F. Nietzsheho Subjektivní idealismus - průběh a přelom 18. a 19. st. Hegelova F - objektivní idealimus, vychází z existence duchovního počátku světa - počátek - F Platónova - bytí je spojeno s bytím ideje (nebo duchovního) --- vznik materiálna 20. st. - fungování různých směrů - F realisticky zaměřená - fenomenalismus (vychází z Kanta - upřednostnění fenomenality světa) - fenomenologická F Pro 20. st. má klíčový význ. F Martina Heideggera - něm. myslitel, který obrátil pozornost k ontologické problematice - nutnost vytvořit novou fundamentální ontologii - dosavadní ontologie směřovala k jsoucnu, k tomu, co je, ale zanedbávala bytí jsoucího - F má obrátit pozornost k bytí, má zkoumat bytí - rozlišuje mezi jsoucnem a bytím - F zkoumala, co je jsoucno, ale opomíjela člověka - jeho F je považována za východisko k existencialismu - nemůžeme vynechat člověka a jeho existenci
- je nutno vyjít z lidské existence - důvod - člověk je jediné jsoucno, které ví o svém bytí - je nutno zkoumat člověka jako bytost, která o sobě ví - pojem Dasein (od Seinde --- Dasein -- Sein) - skála je a člověk existuje - ví o tom, že je; skála nemá schopnost vědomí - bytí se stává tajemstvím - bytí do něhož nahlížíme - jeho bytí poukazuje k bytí vůbec - příklad: Tabule - rovina teoretické analýzy (měření, rozbor) , ale rozumíme pojmu tabule a odhalili jsme bytí tabule? - musíme k tomu dojít přes člověka. Tabule je součástí života člověka - lidský rozměr (vzpomínky na tabuli, pocity, které vyvolá), porozumění jako součásti našeho bytí. - F neřeší otázky toho, co je jsoucí a bytí jsoucího. Musíme se obrátit k člověku - Heidegger vidí význam umění (něco co je důležité pro člověka a má pro něho význam) - nová ontologie, fundamentální ontologie, ontologie bytí - úkolem F je dojít k tomu, má hlubší a podstatnější význam pro člověka
8/10/2001 Ontologické téma: Duch,
duše, vědomí
- problém nejsoucího se objevuje od starověku - nelátková substance - problém duchovního základu (určenosti) světa a možná řešení Pythagorejci - Pythagoras (jeho F vycházela z číselné určenosti světa) - myšlenka existence čehosi zvláštního u člověka = duše (zřejmě nesmrtelná, prochází různými těly - nejen lidskými --- myšlenka reirkanace - stejně jako u vých. filozofií) Atomisté (materialismus) - vyšli z existence atomů a prázdna - do této struktury se vejde i duše - je složená ze zvláštních, jemných atomů (nebo pouze zvláštní projev funkce látkové struktury) a je spojena s lidským tělem, není samostatnou substancí, není zvláštní, vejde se do materiální jednoty světa - duše také vzniká a zaniká (jako všechno z atomů), není tedy stálá Platón - vytváří koncepci: jsoucno a bytí není svět předmětů vnímaných smysly, ale svět ideí skutečný svět je od světa idejí odvozen (a tento vnímáme smysly) - eidos = charakter nelátkového, něco mimo tento svět - základní tradice evropského filozofického idealismu (názor hledající nemateriální základ světa) - otázka: Jak víme, že ideje existují, když je nevidíme? - rozum nám umožňuje přiblížit se světu idejí, rozum je součástí duše (nepatří do světa smysly vnímatelných předmětů) - člověk má duši jako to, co mu umožňuje spojení se světem idejí = tj. okno do světa idejí - jsoucnost duše je trvalejší (stejně jako svět ideí) než svět předmětů, duše je nesmrtelná, je uvězněna v těle (touží uniknout a osvobodit se), předtím než se tam dostala, byla ve světě idejí a v těle si vzpomíná, co tam viděla - vybavování si - dualita tělesnosti a duchovnosti a nadřazenost duchovnosti (inspiruje tím křesťanství, převzal to také novoplatonismus) - Platón rozděluje lidi do jednotlivých skupin
- 3 složky duše a těm odpovídají vlastnosti člověka, podle projevování vlastností navenek je dělí 1) žádostivá část duše (nejnižší) - vlastností je umírněnost, porozumění tomu, čeho člověk může dosáhnout - předurčením pro tyto lidi je vrstva výrobců (zajišťují obživu pro ostatní) 2) vznětlivá část duše - statečnost, odvaha - přeurčením je ochrana ostatních 3) rozumová část duše - schopnost myslet - vládci (tito lidé jsou schopni vidět jasněji svět ideí a jsou předurčeni, aby řídili) - všechny tyto 3 části tvoří jednotu, ale některá část převažuje a podle toho potom vznikají přirozené rozdíly mezi lidmi a lidé tak zaujímají určité společenské postavení (teorie uspořádání společnosti) Aristotelés - kritika Platónových představ o samostatné existenci světa idejí a o duši - duševní život je spojený se životem vůbec, duše spojena se životní aktivitou - duše je oživující princip vlastní všem živým organismům - je spojena s tělesností živých systémů - A. si uvědomil odlišnost mezi člověkem a ostatními živočichy, odlišnost je daná vlastnostmi duše - myšlenka rozdělení duše na 3 složky, ale v tomto rozdělení je duše spojena s projevy života 1) duše vyživovací - existuje u čl. a zvířat i rostlin, zajišťuje chod. živ. organismu 2) duše smyslová - společná jen se zvířaty, reakce na podněty z vnějšku, činnost smyslových orgánů 3) duše rozumová - je jen u člověka, umožňuje porozumět světu, je nesmrtelná (nezaniká) - spojení lidské duše s ostatními živými organismy - duše formuje člověka a jeho tělesnost - také nadřazená duchovnost Středověk - vychází z Aristotelová pojetí a vrací se k Platónovi - zdůrazněna struktura duchovnosti a nesmrtelnost lidské duše - T. Akvinský - existence nejvyšší platónské ideje - ducha svatého (= božský duch) R. Descártes - fr. myslitel - narušil středověké představy o duši - myšlenka oddělení duchovního a látkového - kritika Aristotelovy představy o sepjetí ducha a těla - hovoří o poznání světa, existence 2 nezávislých substancí, z kterých je svět tvořen - látková (rozprostraněnost, vlastnosti těles) a duchovní (myšlení, netělesná, nelátková) - zvláštní substance - Bůh - tyto 2 substance - nezávislé (neexistuje spojitost), tj. tělesné procesy se netýkají duševních a naopak - položil základy psychofyzického paralelismu (ten se objevuje i v 19. a 20. st.) - nezávislost psychických a fyzických jevů - Descártes stojí na počátku dvou směrů v pohledech na duši (materialistického a idealistického) - svět je tvořen tělesnými strukturami (jen člověk se vymyká a má duši) V 18. a 19. st. (i 20.) se objevují závěry, které odmítají existenci Descártovy duchovní substance - filozofický materialismus. - hlavně francouzští mechaničtí materialisté se staví proti názorům existence duše
- snaha zlikvidovat představu o duši jako čemsi odlišném od tělesnosti, materiálnosti - pojem duše od 18. st. ztrácí význam - pojem vědomí jej nahrazuje, objevuje se problém bytí a vědomí - materialisté duši převádějí na materiální procesy (projevy činnosti hmoty) - nerespektovali specifičnost obsahu lidského vědomí, duchovních procesů - vyústění názorů (hlavně v 19. století) - vulgarizující materialismus - jeho základem je myšlenka, že obsahy lidského vědomí jsou zvláštní látkovou strukturou - př. jako játra produkují žluč, tak mozek produkuje myšlenky V 19. a 20. století na toto navazuje marxistický materialismus (inspirovaný Marxem, který se však tímhle problémem moc nezabýval). - vycházejí z materiální jednoty světa - říkají: vědomí je relativním protikladem hmoty - obsahy lidského vědomí jsou vázané činností určité hmoty - lidského mozku - činnosti vědomí nejsou bez fungování lidského mozku, neexistují tedy sami o sobě (jak tvrdí Descártes) - všechny formy existence hmoty mají schopnost odrazu (otisknout předmět na ně působící mozek ji má) - tato schopnost = vědomí (specifická vlastnost mozku - tedy hmoty) - obsahy vědomí ale nejsou tedy látkové - jsou imateriální (v tom spočívá otevřenost tohoto učení - neschopnost vysvětlit strukturu obsahů lidského vědomí, rozvíjí tím filozofii materialismu odmítající uznat nějakou substanci světa) 18. století reagovalo na Descártovo pojetí. Materialisté vyškrtli duchovní substanci (svět ale není „substance“), opačným extrémem se stala subjektivně-idealistická F (18. st.). - říká, že svět je pouze duchovní substance (projevem myšlení) a svět je konstruován pouze v lidském vědomí - svět vzniká v lidském vědomí a je tedy dán subjektivně - buď neexistuje nic mimo toto (G. Berkeley) nebo nevíme, zda něco jiného existuje (D. Hume) - tyto názory podporuje v jistém smyslu i Kant Kant - učinil zkoumáním fenomény svět (fenomén - jev, odehrávající se v lidském vědomí) - neodmítal existenci vnějšího světa, ale ten není předmětem poznání - svět vysvětloval spíše na bázi fenomenality = fenomén svázaný s lidským vědomím Úsilí o vysvětlení světa spojeno s Hegelovým učením (19. st.). - Hegelova F = vyvrcholení F ducha - vytváří z ducha základ světa - podle Hegela má svět svůj počátek v duchu blíže neurčeném, ale tento duch není nehybný (neměnný), ale vyvíjí se sám v sobě - produktem vývoje ducha je vznik jeho protikladu = příroda (vzniká na bázi duchovní aktivity) - příroda - tvořivý duch nachází sám sebe v jiné podobě, tzv. jinobytí ducha - prostřednictvím vývoje přírody a lidského ducha se vrací duch sám k sobě --- vzniká absolutní duchy („sobě rozumějící“ duch) - růsta v vývoj ducha tím končí, duch neumírá - myšlenka duchovního vývoje: srovnáváno s myšlenkou božské kreativity, ale duch nebyl dokonalý, ale prostřednictvím člověka a vytvořením přírody se stal dokonalým (absolutním duchem)
- člověk je tedy součástí tohoto vývoje - jeho vědomí se vyvíjí a prostřednictvím toho se vyvíjí „božský duch“, nadindividuální duch - jsou tu rozdíly na počátku dějin a člověkem součanosti - duch není neměnná substance, ale vyvíjí se - u Hegela vývoj chápán jako končící - člověk součástí a na konci dějin člověk bude vědět všechno a další filozofii nebude potřebovat - Hegel tím ovlivnil další vývoj filozofie
15/10/2001 Téma: Poznání - označováno jako gnoseologie, noetika, otistemologie Historický vývoj: Řecká F - setkání s počátky gnoseologické problematiky; poznání = činnost založená na činnosti rozumu nebo smyslů - Elejská škola - poznání bytí je možné pouze rozumem, smysly nás klamou --upřednostňování rozumu - Atomisté - rozum nám ukáže více než smysly - Atomisté také upřednostňují tedy rozum, ale už neříkají, že smysly klamou - atom = smysly nevnímatelná částečka, musíme tedy o něm vědět díky rozumu - atomisté zakládají tradici pojetí poznání jako procesu - reprodukce skutečnosti v našem vědomí, kdy podle atomistů věci zanechávají otisk v naší duši; tento otisk = poznání (základy pro pozdější teorii odrazu) - toto pojetí spojeno s materialistickou F Vrcholné období řecké F Platón - myšlenka nedůvěry v možnosti smyslů - smysly poznáváme ne svět idejí (ne pravé jsoucno), ale svět domněnlivých předmětů (napodobeniny světa idejí) - pravé jsoucno je přístupno pouze rozumu, který jde k podstatám - také nejvyšší část duše je pro Platóna duše rozumová --- upřednostňuje rozum - vytváří koncepci poznání založeného na principu amnézie (princip zapomínání) - duše je nesmrtelná, před tím, než se dostala do lidského těla, pobývala ve světě ideí; v lidském těle zapomněla, ale postupně si vybavuje, rozpomíná se --- pravé poznání je založeno na rozpomínání - Platón ovlivnil další vývoj o možnostech poznání Aristotelés - autorita pro středověk i novověk - oslabuje platónské pojetí zdůrazňující rozum a obnovuje důvěru ve smysly - svět = jednota formy a látky --- smysly nám ukazují věci v jejich substanciální předurčenosti - poznávací činnost začíná smyslovou zkušeností (ta je činitelem, který poznání směřuje, ale musí být doplněna rozumem) - rozumová zkušenost navazuje na smyslovost a rozvíjí ji - rozum je aktivním činitelem, dovršuje poznávací proces, jehož výsledkem je konstituování předmětu poznání či podoby věci, která odpovídá věci samotné - usilujeme a směřujeme k této shodě; cílem je nabývání pravdivého poznání - Aristotelés mimo jiné vytvořil základy logiky (rozumového uvažování)
T. Akvinský - rozvíjel Aristotelovo učení - klade důraz více na rozumovou složku a rozum nám prezentuje - myšlenka 2 etap: a) etapa smyslové aktivity b) etapa rozumové aktivity - princip dvou diferenciací: I. diferenciace = diferenciace mezi věcí a její smyslovou podobou; uchopení nějaké věci smysly a vytvoření smyslové podoby věci II. diferenciace = smyslová podoba věci uchopena rozumem a vytvoří se podoba věci samotné (= celkový výsledek poznání), která se shoduje s věcí samotnou - smyslová podoba je tedy podrobena rozumovému zpracování - toto se týká všech věcí stvořených; k Bohu (což je cíl poznání) dospíváme hl. vírou - poznání světa vede člověka k pochopení Boha jako tvůrce světa - smysly a rozum zprostředkovaně umožňují poznání - rozumové poznání se ve středověké F v mnohém vzdaluje od smyslové zkušenosti - vzniká scholastické myšlení, které se řídí pravidly; středověk rozpracoval logiku; čisté myšlení obcházející smyslovou zkušenost (v tom je rozpor s Aristotelem) Novověká F obnovila důvěryhodnost zkušenosti a obrátila k ní pozornost - od konce 16. st. je v Anglii F s tradicí empirismu - důraz na smyslovou zkušenost - na poč. všeho poznání je smyslová zkušenost a to, co se o ni neopírá je nedůvěryhodné - zakl. Francis Bacon - v radikalizované podobě je empirismus ve F J. Locka - sensualismus - smysly jsou jediným zdrojem poznání a rozum je jen doplňujícím činitelem (je podřízen smyslům) x 17. st. - racionalismus tvrdí, že původním zdrojem poznání je rozum - fr. René Descártes - nedůvěra ve smyslovou zkušenost, klamnost smyslové zkušenosti x evidentnost a jasnost rozumových zpráv - učení Spinosy a Wilhema Leibnitze rozvíjejí tradici racionalismu V 18. st. se v Anglii rozvíjí myšlenky o prvotnosti smyslové zkušenosti - David Hume (subj. idealista, navazuje na Berkeleyho) - agnosticismus = ohraničuje lidské poznání na oblast obsaženou v lidském vědomí; hranice je postavená mezi lidským vědomím a světem Od 18. st. se rozvíjí materialismus, který vypracovává teorii odrazu. - vyšel z toho, že vědomí svázáno s organizací hmoty = mozku - naše vědomí působí na naše smysly a dochází k vytvoření odrazu světa - hl. mechanický materialismus, ale během 19. a 20. století se objevuje marxistický materialismus: - poznání je pojato jako vývojový proces (není dáno) a zobrazení vývojové skutečnosti samotné - vnáší do poznání dynamiku - odraz není pouhé zrcadlení, ale tato koncepce je spojena s myšlenkou vývoje - odraz vzniká v lidském vědomí a člověk skutečnost nejen odráží, ale na bázi odrazu i přetváří a tvoří - odraz = aktivní činitel projevující se v rovině umělé lidské činnosti
Kant (18.st.) byl novátorem v rovině poznání. - aktivita a tvůrčí charakter poznávací činnosti - Kantova teorie poznání je založena na principu transcendentálním = zdůraznění aktivity subjektu - veškeré poznání se týká jevů věcí - fenoménů, nikoli věcí samotných - existují sice věci o sobě, ale my je nemůžeme poznat, pouze tak, jak se jeví v našem vědomí --- Kantův agnosticismus - týká se věcí samotných (kt. jsou nepoznatelné) - předmět poznání = svět fenoménů, a ten je takový, jaký si ho uspořádáme - jaký je svět tedy závisí na nás (na tom, jak si jevy uspořádáme) - nástrojem jsou smysly a rozum - jevy uspořádáme podle forem smyslovosti a forem rozumu - formy smyslovosti existují jako cosi dané předem v našem vědomí = označují princip apriori - Kantům apriorismus - transcendentalita = formy smyslovosti a rozumovosti jsou předem dané, existují ještě před poznáváním, jsou předem dány, vrozeny - formy smyslovosti a rozumovosti jsou naplňovány naší zkušeností - formy rozumu jsou nejvyšším činitelem uspořádávající strukturu našeho poznání --- Kantova F ústí do zvláštního typu racionalismu (poznání se podřizuje racionalitě) - př. existuje něco předem, jakási forma předem daná (láhev), vyplněná obsahem (vodou), který přijímá tvar formy; voda původně nediferencovaná přijímá tvar láhve - neexistuje reálný prostor, ale forma prostorovosti v našem vědomí (forma naší zkušenosti) a tam umisťujeme předměty --- svět existuje více či méně v závislosti na nás - např. zákony přírody vkládáme my do přírody, abychom jí my lépe rozuměli - Kantova F měla klíčový význam pro F 19. a 20. st.
19. a 20. st. znovu obnovuje empirickou F. - pozitivizmus a novopozitivizmus - zdůrazňuje, že předmětem poznání může být to, co je empiricky dané (co je neempirické, nemůže být poznáváno) - hovoří i o filozofii jako o spekulaci, takže F je z poznání vyloučena - pozitivizmus vystoupil proti F jako spekulativní vědě a vyloučil možnost existence F jako empirické vědy - A. Comte: vědy mají rozdělenou sféru světa (kousek emp. vyjádřitelný) a F chce zkoumat svět vcelku (koláč jako celek); Comte říká, že F je zbytečná, protože si můžeme poskládat dohromady kousky koláče - novopozitivizmus zdůrazňuje myšlenku jazykového vyjádření popisu empirické zkušenosti Jako reakce na tyto přístupy, na pozitivismus vzniká F fenomenologická (neboli etický racionalismus) - rehabilituje racionální úvahy jako rovnoprávný moment poznání V 19. a 20. st. F Henryho Bergsona (fr.). - ve svém učení rozvíjí novou tradici F založené na principu intuitivismu - náhlé vnuknutí, které přináší poznání (tato tradice také u náboženské F - mysticismu) - Bergson staví intuici proti vědeckému poznání založeném na smyslovosti a především racionalitě - vědecké poznání zastavuje dění a vývoj skutečnosti (tedy život), zachycuje pouze statickou podobu skutečnosti
- dění a vývoj skutečnosti má nemateriální původ (= trvání), zachytíme intuitivně prostřednictvím dojmů - chceme-li porozumět životu, musíme odvrhnout vědu a vcítit se do života (to umožňuje např. umění, umění je projevem intuice, umění zachycuje dění a vývoj) - Bergson tímto ovlivnil hlavně estetiku i F vývoj (F lidské existence)
22/10/2001 Téma: Pravdivé poznání - subjekt a objekt poznání - objevuje se v novověké F - všímá si postavení subjektu poznání Do 17. st. F vycházela z myšlenky, že poznání je obsah světa, který existuje mimo nás. - to, co poznáváme se shoduje s naším poznáním - tradice Aristotelismu Konstatování rozdílnosti novověkou F R. Descártes vymezil diferenciaci mezi světem, který je poznáván a námi (poznávajícími činiteli) --- diferenciace mezi subjekty a objekty - subjekt = člověk a jeho poznávací schopnosti - objekt = to, co je poznáváno, čemu směřuje naše poznávací úsilí - F na principu metodické skepse - Descártes upozornil na nesamozřejmost shody mezi obsahy našeho vědomí a skutečností, která se stává jejich zdrojem - do té doby existovala důvěra v to, že struktura poznání odpovídá skutečnosti - skepse se objevila už ve starověké F, ale v učené podobě až u Descárta: pochybování o existenci vnějšího světa (Boha), hledání toho, co je nepochybné (co zpochybnit nelze - tím je naše myslící já; myslím tedy jsem) - staví na první místo gnoseologický subjekt, ale přiznává i pevnou existenci objektivity i existenci Boha --- Descártes tedy potvrzuje existenci jak subjektu, tak objektu - nastolil problém vnitřní rozdělenosti světa na subjektivní a objektivní --- F subjektivního idealismu: existence vnějšího světa programově popírána (předmětnost vypuštěna) 18. st. a st. následující obrací pozornost k subjektivitě - chápe subjekt jinak - původně byl subjekt činitel, který zrcadlí svět --- nazíravý subjekt - Fichteho F a dalších - subjekt je aktivní činitel, člověk vystupuje vůči světu jako aktivní činitel - objekt působí na subjekt a subjekt působí zpětně na objekt - vztah komplikován aktivním působením člověka na svět - lidská praxe - řešení problematiky lidské činnosti; lidská praxe = smyslově předmětná činnost člověka - lidská činnost je činitelem, který je F zkoumán - vývoj ducha je prostřednictvím lidského ducha, jak člověk pracuje, rozvíjí svět, společnost a sám sebe - lidský duch uvažuje na bázi činorodosti - vývoj poznání, vývoj subjektu, samotný použitelný obraz je obraz, který se mění a vyvíjí --člověk mění svět k obrazu svému (podle svých představ) F se stává komplikovanější - poznání přestává být pojímáno jako jednorázový akt, ale jako proces (dění, vývoj. struktura) - vzniká problém: k čemu se poznání vztahuje
a) svět existuje mimo nás - objektivně b) Kant - vymezil sféru poznání na svět fenoménů; F nezkoumá věci samotné, ale zkoumá fenomény - rozpor: existují věci mimo fenomény (věci samotné) --- kantovská tradice - pozornost na oblast fenomenality světa a nezajímá ji otázka objektivní struktury světa - tradice směřuje k objektivismu Hegelovského typu; objektivnímu názoru, který uznává existenci látkového a existenci Boha (ducha, něco mimo svět) Řešení problému pravdivosti poznání: subjektivistické a objektivistické - pravda = pravdivé poznání (pravost, věrohodnost, shoda věci s vaším rozumem, věděním, záleží na přístupu) a) objektivistické - vychází z uznání předmětnosti (objektivity) světa - předmětnosti platónské F - naše poznání se blíží objektivní pravdě = pravda nezávislá na lidské vůli a vědomí - pravdu nevytváříme - pravdivé poznání je vázáno předmětem - směřuje k pravdě, která je absolutní = konečná, nedá se s ní nic dělat (x relativní - vázána především k poznávajícímu subjektu, není konečná, mění se) - objektivismus vychází z Aristotelových tradic: pravda označuje naši myšlenku, která je ve shodě s věcí samotnou; myšlenka adekvace (adekvační koncepce) - navazuje na ni náboženské myšlení, materialismus (který říká, že věc = odrazu věci v našem vědomí) - moderní materialismus a novotomizmus - pravda se vyvíjí = hledisko praktické aktivity subjektu - základním kritériem pravdivosti je praktická činnost (pojatá jako společ. činnost) - existence subjektivity - naše poznání je založené na praktické aktivitě subjektu, objektivita tedy není absolutní (x dogmatismus - tvrdí, že poznání je absolutně pravdivé, neomylné) b) subjektivistické - vychází z myšlenky, že svět je určen subjektem v našem vědomí - pravdivá struktura vytvářena naším vědomím - pravdivé je to, co si stanovíme za pravdivé - toto je subj. pojetí od 18. st. Subjektivistické přístupy 19. a 20. st. Pragmatismus - nejznámější a nejpropracovanější koncepce - svět je vytvářen více či méně naším vědomím spojeným s naší činností - zapracovává do svého pojetí myšlenku praktické činnosti, kterou omezuje na oblast praxe individuální lidská činnost - člověk konstituuje svůj svět, vytváří své poznání světa --- člověk si stanovuje to, co je pravdivé - základní činitel = užitečnost, prospěch, to, co mu přináší užitek v jednání - odmítá myšlenku objektivní pravdivosti, odmítá existenci absolutní pravdy - založen na principu relativizace poznání - pravda se vždy vztahuje k danému poznávajícímu subjektu - každý má svoji vlastní pravdu
- pragmatismus vychází z toho, že člověk přizpůsobuje poznání situaci - v tom spočívají jeho přednosti - pragmatismus obvykle není schopen hledat všeobecnou pravdivost - každý má svůj vlastní zákon, existence právních norem je přijatelná, protože přináší užitek (přijata většinou jako pravdivé), ale prvotní je individuální užitečnost Konvencionalistická teorie pravdy - od konce 19. st. - pravda = konvence vznikající určitou dohodou mezi lidmi - podle této teorie se lidé dohodnou na určitých tvrzeních a budou je považovat za pravdivá - hledisko subjektu - na počátku poznávajícíc subjekt, který se dohodne s ostatními subjekty na tom, které poznatky bude považovat za pravdivé Koherenční teorie pravdy - vycházela z konvencionalistické teorie pravdy - její existence je spojena s logickým pozitivizmem, který klade důraz na sféru jazykového vyjádření - myšlenka, že svět je světem jazykových vyjádření, která jsou popisem smyslové zkušenosti - pravdivost těchto jaz. vyjádření - jde o zachování spojitosti mezi jazyk. vyjádřeními, zachování souvztažnosti (spojitosti) --- pravda - souvztažnost dána rovinou pravidel myšlení, pravda je chápána jako pravda logická, nevztahuje se k světu, je omezena na způsob vyjádření Konsensuální teorie pravdy - 20. st. - rozvíjí myšlenku konvencional. a koheren. teorií - pravdy vznikají na bázi dialogu mezi lidmi, v nich se lidé shodnou na nějakých tvrzeních - pravda = to, na čem jsme se v dialogu dohodli, že je pravda (řečová aktivita lidí) - lidská společnost upořádána na jazyk. vztazích - to, co je považováno za pravdivé (výsledek konsensu - všeobecného souhlasu), má význam pro uspořádání lidské společnosti Teorie, která se vymyká, je obsažena v učení Heideggera. - tradičně pravda brána jako poznatek o věci - člověk se snaží získat zkušenost o té věci (princip adekvace) - tento způsob má svůj význam, ale není dostačující - člověku jde o pravdu bytí samotného - pravda není dána prioritně v poznatcích o věci, ale v pochopení bytí té věci - člověku nejde o získání (nabytí) pravdy, ale podle Heideggera jdeo proces vstupování do pravdy (odkrývání pravdy) --- vstupování do bytí - pravda věci samotné v tom, čím skutečně je (mince ze zlata x jen pozlacená mince)
29/10/2001 Téma: Metody ve F - to, jakým způsobem F postupuje ve vztahu k vědám, když zprostředkovává poznání - metoda = cesta k cíli, metoda poznání Antická F: Platón zprostředkovává učení Sokratovo - rozpracovává metodu se snahou o nalezení pravdy - konfrontace různých názorů s cílem nalézt řešení, na němž se účastníci konfrontace shodnou - dialektika = umění vést rozhovor, nalézat argumenty Sofisté
- také se snažili rozpracovat postupy zdůvodňující jejich tvrzení; šlo o nalezení argumentu Aristotelés - rozvíjí úsilí o nalezení postupů vedoucích k pravdě - v návaznosti na Platóna i Sofisty rozpracovává principy správného myšlení - vzniká logika = struktura platná pro všechny formy poznání (včetně vědeckého) - tvrdí, že je zapotřebí obecně platné zásady správného uvažování, která má být používána vždy Logika byla východiskem pro středověk. Rozvoj scholastické F: - kromě jiného usilovala o to, aby používala aristotelské logiky při vyvozování závěrů - rozpracovává řadu postupů vyvozování důsledků a sama jich používá v oblasti F - často bez ohledu na empiricky určenou skutečnost (nebere ohledy na to, co je zjevné ve smyslu empirické danosti) - vyvozuje určité názory z tvrzení, kt. jsou obsažena v Bibli nebo ve spisech náboženských autorů Novověká F - obrat v přístupu ke světu, obrací pozornost k metodám a jejich uplatnění v ostatních vědách - prezentuje F jako metodologii = věda o metodách; rozpracovává metody F. Bacon - empirismus: - základem pro poznání je empirický přístup - základy jsou metody induktivní (tu rozpracoval už středověk, ale nedostatečně ji uplatňoval) - z dílčích poznatků, které musí vycházet z emp. zkušenosti) vyvozujeme obecné závěry - pravdivé poznání musí začínat emp. údaji a z nich odvozujeme obecné závěry - úkolem F je rozpracovat induktivní metodu a uplatňovat ji ve F a zejména vědách - jak je možné uplatnit induktivní metodu v poznání? podle Bacona umožní pravdivé poznání, vědění umožní využívat přírodní dění, pomáhá člověku v procesu jeho rozvoje - teze: „Vědění je moc.“ Descártes - racionalismus: - polemika s Baconovým emp. rozvíjením vědeckého poznání - základním způsobem poznání je poznání rozumové - rozum ukazuje, co je pravda - na počátku jsou rozumu vrozené pravdy, z nichž můžeme odvozovat rozumovými postupy poznatky nové = dedukce (z obecného tvrzení vyvozujeme tvrzení nová) - zbavuje dedukci dogmatického či náboženského charakteru - pravdy týkající se světa (co nás obklopuje), nevylučuje pravdy týkající se Boha - pravdy je nutno rozvíjet a zkoumat a pokud obstojí, odvozovat z nich podoby nové Rozpravy o metodě: 4 zásady určující postup našeho myšlení 1) to, co je jisté (co bylo podrobeno kritice našeho rozumu) x scholastika 2) myšlenková analýza zkoumaného přemětu - rozdělení věci na jednotlivé části = analytický přístup 3) syntéza = dát předmět myšlenkově dohromady --- analyticko-syntetický přístup 4) kontrolní kroky - přesvědčovat se o tom, zda jsme neudělali v poznání chybu - tímto dosáhneme pravdivého poznání ve F i ve vědách Metodická skepse - cílem není zpochybnit vše, ale najít to, co je jisté, to co metodická skepse napadnout nemůže = počátek poznání - tím je „myslící já“ („Myslím, tedy jsem.“) - z této jistoty odvozujeme dedukcí poznání
Kant - podle něj naše si musí být naše poznání vědomo toho, že je poznáním jevů - na poč. všech věd musí existovat vědomí, že se týká jevů našeho vědomí - struktura poznání činnosti jako to, co se týká jevové předmětnosti - současně nezbytnost rozpracování pojmů, jimiž je možnost zachytit jevovou strukturu - věnuje pozornost problematice soudů a log. problémům Obrat nastal v Hegelově F: - myšlenka, že dosavadní vývoj F používal nesprávné metody přístupu ke světu - dosavadní F byla v zajetí metafyziky - tato metoda nebere v úvahu dynamiku světa (svět = svět změn), F zkoumala svět od věčnosti daného - dialektika = metoda zkoumání světa založená na principu vývoje, zkoumá svět v jeho proměnlivosti, v dění, ve vývoji - tento vývoj je zákonitý, není charakterizován náhodilými změnami - součástí této hegelovské dialektiky je učení o zákonech vývoje - existují 3 základní zákony vývoje (jimiž se vývoj řídí) - ve skutečnosti odhalujeme jejich působnost: 1) zákon jednoty a boje protikladů - vývoj na základě existence střetů protikladných stran světa 2) zákon přechodu změn kvantitativních ve změny kvalitativní - vývoj jako jednota nepodstatných a podstatných vývojových změn 3) zákon negace negace - druhé popření popření --- vývoj tím koncí - na Hegela navazuje hegeliánství, novohegeliánství, marxismus (vývoj nekončí 2. negací, není vývojem duchovním, ale prioritně vývojem přírody) F opozice proti Hegelově dialektice: Pozitivismus - odmítl dialektiku jako spekulaci - metoda vymyšlená - obnova induktivní metody založené na důvěryhodnosti emp. údajů - úkolem F je zabývat se poznávacími postupy - neodmítá dedukci - zabývá se spojitostí mezi induktivní a deduktivní metodou - F ztrácí svůj vlastní předmět, svět je zkoumán jednotlivými vědami, F se musí zabývat tím, jak poznávat a uplatňovat poznávací přístupy Novopozitivismus (20. st.) - obrátil pozornost k jazyku, jako k základní formě vyjádření emp. zkušenosti - úkolem F má být hledání nejadekvátnějšího vyjádření emp. zkušenosti - hledání jazyka, kt. by tu emp. zkušenost přesně postihl - hledání logického jazyka, logických formulí, do nichž je možná dát jazyková vyjádření - jak postihujeme naše vidění světa Kritikou pozitivistického přístupu byla fenomenologická F: - kritika pozitivistické důvěry v emp. údaje - emp. zkušenost musíme podrobit analýze, protože emp. zkušenost má kantovský charakter fenoménů - emp. zkušenost je nutno považovat za fenomén (za jev našeho vědomí) - tyto fenomény je nutno podrobit rozumové analýze = fenomenologická redukce Edmund Husserl (konec 19. a poč. 20. st.) - rakouský F, zakladatel fenomenologie
- fenomenologická redukce = na počátku jsou k dispozici fenomény, které podrobíme analýze, jejíž součástí je jejich oddělení od existence vnějšího světa = „uzávorkování existence světa“ (ohlédneme od existence vnějšího světa) + navíc je nutno tyto fenomény zbavit psychologických vlivů (sympatie, antipatie, názory, představy atd.) - zdržení se úsudku = epoché - transcendentální a eidetická redukce = jde o nalezení základu fenoménů - toho, co tvoří eidos (ideu, základ) fenoménu - fenomén má eidos v našem vědomí, je to něco předem daného = transcendentalita základu fenoménu - naše poznání směřuje do nitra nás samých, základ světa nacházíme v našem vědomí - inspirace pro F 20. st., hl. existencialismus Hermeutická F (2. pol. 20. st.) - směr, kt. rozpracovává novou metodu - hermeutiku - tradice jsou dány závazností na fenomenolgii (Heideggerově F) H. G. Gadamer (něm. F) - rozpracovává zvl. tradici F: chce-li člověk zkoumat lidskou společnost a člověka, musí obrátit pozornost k tomu, jak se člověk projevuje - člověk projevuje svoji lidskost v řeči = chceme-li zkoumat člověka, musíme v prvé řadě zkoumat jeho jazykové projevy - úkolem F je nasměrovat člověka k tomu, aby pozoruměl svým jazykovým projevům - je nutno rozpracovat systém interpretací jazykových projevů - hermeutika = cesta k porozumění člověku prostřednictvím jeho jazykových výtvorů; způsob interpretace jazykových projevů - F učí člověka, jak rozumět jazyku - toto porozumění vzniá za určitých okolností a předpokládá „předporozumění“
5/11/2001 Téma: Pojetí člověka ve F (úvod do filozofické antropologie) Na poč. F člověka je Sokratés - zprostředkovaně známe z platónských dialogů - zaprvé: člověk by se měl zabývat sám sebou (ostatní F se zabývala problematikou světa, kosmu) - člověk se zajímá kým je a jak má žít - Sokratés hledá obecné určení člověka obecné určení toho, co by mělo řídit jeho život - mravní zásady - pozice mravnosti, člověk usiluje o zkoumaní zásad, jimiž se má řídit v životě - v Sokratově a Platónově pojetí je člověk pojímá jako něco obecného (čl. jako takový) - Sokrates hledá vzorec, podle něhož by měl člověk žít - dostává se do rozporu se sofistickým hnutím, kt. se také zabývá problematikou člověka Sofisté mají cíl: - učit čl., jak se orientovat ve světě a ve spči, zaměřují pozornost na konkrétní lidskou situaci -- různorodost lid. jednání, určení dobra a toho, jak se člověk má chovat (různorodost) - lidé jsou různí, pro každého je dobré něco jiného --- je nemožné určit dobro, kt. by bylo pro všechny lidi - sofisté relativizují možnost určení člověka Sokratés a Platón - myšlenka důležitosti lidské duše ovlivnila i křesťanské učení. Aristotelés:
- člo. je bytostí, kt. má rozumovou část duše a tím se liší od ostatních - čl. vstupuje do rozumem vytvořeného společenství s ostatními lidmi - čl. je bytost žijící ve spči - A. klade důraz na lidskou řeč Křesťanství: - ovlivněno platónismem a aristetolismem - důraz na duchovní stránku čl. (lidskou duši) - povznesení, vydělení člo. z řádu světa - založeném na principu stvoření světa člověka Bohem - čl. nesmí zapomenout, že je Bohem stvořený a řízený - příroda a člověk je něco jiného - čl. je oddělen od přírody a spojen s božskou činností (božským rozumem) Sv. Augustin (4.-5.st.) - učení, kt. se stalo základem křesťanské doktriny - patří k významným křesťanským autoritám - obrátil pozornost k člo. jako bytosti majítí nesmrtelnou duši - zdůraznil, že tělesnost čl. je negativní, odvrací čl. od Boha - l. duše (rozum) má směřovat člověka k Bohu, ale tělesnost ho od Boha odvrací - křesťanský Bůh se stává nejen stvořitelem, ale i jistotou - pochybuje o existenci Boha - čl., kt. nemá víru v Boha, se nemá o co opřít, ztrácí oporu a smysl existence --- víra v Boha dává člověku smysl - pokud by čl. vnitřně nepochopil, že Bůh je oporou a stará se o něj, čl. by ztratil jistotu a perspektivu - nástup reformace - usilovala o upevnění víry na bázi zvnitřnění (pochopení, podřízení se člověka Bohu) - znovu je zdůrazněna bezprostřední závislost na Bohu - člověku je jeho osud přidělen T. Akvinský: - trochu nesouhlasí s Augustinovým pojetím, že čl. o sobě vůbec nemůže rozhodovat - činí závislost mírnější - od Boha má čl. rozum a svobodnou vůli a ty mu umožňují správně se rozhodnout a určovat svůj život Novověk - nástup renesančního myšlení spojen s obratem k člověku - produktem renesance je humanismus - obrat k čl. (ne pouze k věřící bytosti, ale i ona v podobě reformace) - k čl. a jeho pozemskému životu - renesance zdůranuje jako hl. jistotu tento pozemský život M. de Montaigne - ovlivnil další způsob uvažování, zamyšleními nad lidským životem - zamýšlet se během života nad každodenní lidskou činností - na jedné straně neodmítá existenci Boha, ale oceňuje i pozemský život - myšlenka, že je nutné ho plně prožít (ne považovat za předstupeň posmrtného života) - zdůrazňuje smyslovost pozemského života, aby se snažil co nejvíce poznat (rehabilituje epikureismus - klade důraz na harmonii lidského života) - současně pochybnost (nejistota) ohledně posmrtného života - smrt = zdroj úzkosti, něco, co čl. straší Nicollo Machiavelli - zpochybnil tradiční představu o tom, že panovník je panovník z boží milosti, že vládne na základě požehnání, že jeho kroky jsou řízeny Bohem
- činnost panovníka je řízena jím samým - závisí na jeho vlastnostech a jak se vyzná ve světě - jeho činnost je podřízena i jeho zájmům - Boží pomoc v podobě štěstěny podporuje záměry jedince (působí z vnějšku) - panovník je oprávněn užívat úskoků, lhát, vraždit apod., protože usiluje o pevnou vládu, kt. je prospěšná celku (Bůh mu v tom pomůže) - lidé nejsou nadání křesťanskými ctnostmi, ale v čl. je dobro i zlo, kt. převažuje - panovník musí lidi přemoci tím, že bude často ještě horší než oni - čl. se stává autonomní bytostí (už za něj nerozhoduje Bůh, ale rozhoduje sám v sobě) Osvícenství - znovu oživilo problém člověka - čl. začíná uvažovat o sobě jako o zcela autonomní (samostatné) bytosti - došlo k závěrům, že čl. není závislý na vyšší bytosti (že existuje Bůh) --- čl. je závislý na fungování přírodních zákonů - jisté zredukování čl. na součástku přírody J. La Mettrie - člověk stroj - člověk je mechanismus - vše v přírodě se řídí zákony mechanického pohybu - analyzujeme činnost člověka jako fungování mechanismu - čl. je samostatná bytost řídící se svým rozumem - rozum vede čl. k pochopení, jak má uspořádat svůj život a společnost - vede ho k vlastnímu zdokonalení i zdokonalení celé spči Dalším pokračováním osvícenského pojetí byla německá klasická F: Hegel - rozvíjí osvícenské myšlenky o rozhodující úloze rozumu - rozum = obecný činitel světového rozmu, kt. se vyvíjí a lid. rozum se stává součástí tohoto vývoje světového ducha - hegelské pojetí je podrobeno Marxově kritice Marx - vývoj čl. a lidské spči jako vývoj ducovní - Marx neodmítá myšlenku duchovního vývoje, ale duchovní vývoj není samostatný, prvotní a není ukončen, je odvozen od vývoje materiálního ve společenském životě = Marxův ekonomismus - Marx říká, že člověk je společensko-historickou bytostí, aktivní - prakticky přetvařující skutečnost (svět, společnost, sám sebe), vývoj uskutečněn v lidské praxi 19. st. - nový obrat F k člověku - jev = F se stává hlavně antropologií, tento proces trvá až do součanosti - F se odvrací od pojetí čl. jako součásti řádu světa - pozornost k čl. jako individuu, subjektu, pozornost k životu a lidské existenci S. Kierkegaard (Dán) - uvažování směrem k člověku - Kierkegaardův F význam: je myslitelem, kt. se začal zabývat lidskou existencí, vnáší do F pojem „lidská existence“ - čím je svět pro člověka? jako lidský svět? - hlásí se k Sokratovi - proč a jak má čl. žít? - odpověď je theologická - čl. má nalézt jistotu a smysl existence - tj. Boha. Lidský život je hledáním Boha. - čl. hledání obětuje svůj život, ztrácí své blízké apod. - cesta ke světu čl. neuspokojuje Fridrich Nietzsche - F se stává analýzou lid. života a života vůbec
- podle něho je úkolem F ukázat čl. skutečnou situaci takovou, jaká je - podle Nietzscheho se dosud čl. opíral o iluzi, že nad ním stojí něco vyššího - Bůh - je zapotřebí se zbavit tohoto omylu - Bůh zemřel, čl. se ocitá v situaci, kdy musí vzít osud do vlastních rukou a jednat jako svrchovaná bytost - nová situace, kt. vzniká smrtí Boha - navý čl. musí být vybaven schopnostmi toto unést a vypořádat se s tím - musí vzniknout nový druh - „nadčlověk“, kt. panuje nad světem i ostatními lidmi a je ztělesněním vůle k moci - princip vůle k moci je činitelem vedoucím k životu - je nutné pochopit tento princip a uplatnit jej v životě člověka - nadčlověk může ovládat ostatní; dělá si s ostatními, co chce - tato myšlenka ovlivnila F myšlení 20. st. Existencialismus (20. st.) - pojímá čl. v rovině lidské existence, zkoumá čl. jako vědomí, kt. si je vědomo své existence - toto vědomí si uvědomuje čl. i jako tělesnou bytost (nejen jeho duchovní bytost) - ale tělesnost je brána jako něco druhotného - vnáší do F témata o smyslu lid. existence, lid. života a konečnosti lid. existence Ve 20. st. se koncipuje F antropologie - M. Scheler - vycházel z tradic fenomenologie a tradic existencialismu.
Člověk a dějiny – přednáška 19.11. 2001 ,otázka č. 8 -jedním z problémů – chod lidských dějin, zda ex. řád těchto dějin ,zda mají dějiny smysl, pohled filosofie na řešení těchto problémů -křesťanství nastoluje ot. smyslu dějin a dává i odpověď -sv. AUGUSTIN – v duchu křesťanského učení dochází k názoru, že dějiny /události/ tvoří určitou kontinuitu, obsahují v sobě cestu ke konkrétnímu cíli –nastolení božího státu, tzn. státu řídícího se principy danými bohem a řízeny bohem -dochází ke střetávání se boha s ďáblem, vítězí bůh, lidé jsou nástroji tohoto boje, smyslem – cesta ke spáse. ANTIKA- neměla zájem o dějiny ani jej nevyjadřovala, v antice pojetí člověka – součást řádu kosmu a na této bázi fungoval, není třeba se tím dále zabývat, dějiny neměly velký význam, časová posloupnost nebyla důležitá k poměru kosmického řádu, neměla smysl pro časovou chronologii. - ve středověku – názor, že řád dějin pochází od boha, úkolem člověka je naplňovat ho - scholastická filosofie – vychází z toho, že člověk je nástrojem božské prozřetelnosti a naplňuje to, co je bohem dáno - protestantismus – předurčení lidského osudu a lidských dějin - novověk – obrací pozornost jiným směrem od božského řádu znovu k přírodě, hledá pořádek v ní, tomuto podřizuje i chod lidské spol. vidí specifiku fungování lid. společnosti,činnost člověka je jiná než život ostatní přírody (zvířat), přičítá ji především k rozumu. - osvícenství – postupné vítězství lidského rozumu, idea společenského pokroku, chod lidské společnosti – založen na principu prosazujícího se rozumu, směřování od nerozumného uspořádání společnosti k uspořádání rozumnému, směřování spol. životazlepšení podmínek života, zhodnocení fungování společnosti – VOLTAIRE i další osvícenci, směřování k interpretaci, že člověk je považován za stroj, který svoji činností podléhá řádu světa(mech. pohybu hmoty)- člověk je součástí mech. pohybu, je určen –
podřízen tomuto mechanismu, relativní svébytnost spol. života(spol. život člověka není stejný jako chod přírody). Německá klasická filosofie – HEGEL - setk. se s myšlenkou, která je později zpracovaná ve výsledné myšlence dějinného vývoje – dějin lidstva – koncepce vývoje. - dějiny nejen sledem časových událostí , ale v této posloupnosti ex. logika vývoje, v tomto časovém posunu se uskutečňují události – vývoj - vývoje je nástrojem duchovním, vývojem ducha, duch se povznáší od neuvědomělého ducha až sebepoznávajícímu duchu, absolutnímu duchu, absolutní ideji - prostředkem tohoto vývoje je lidský duch, myšlení=člověk, dějiny=dějinami lidského myšlení - myšlenka spol. pokroku – pojata jako společenský pokrok směřující ke svému vyvrcholení, tento vývoj má zák. charakter Na HEGELA –navazuje fie MARXOVA-myšlenka dějin jako vývoje člověka je rozšířena nejen na duchovní vývoj, ale i na vývoj materiální, vývoj lid. ducha není prioritní ale je prioritní jednota materiálních a duchovních činitelů, dějiny lidské společnosti=vývojem uskutečňovaným ve sféře materiální a duchovní, - Marx používá kateg. společenské bytí a společenské vědomí. Spol. bytí=materiální podmínky života spol., spol. vědomí=ideje, názory,duchovní bytí. - dějiny= dějinami změn těchto 2 činitelů, priorita-materiální, duch není samostatný – odvozen od materiálního života a je na něm závislý. 19. a 20. stol existence názorů – odmítání uspořádání společenského života a směřování k myšlence, že je nesprávné hledat v dějinách lid. společnosti nějaký řád. FR. NIETSZCHE- vnáší do výkladu dějin lidské společnosti hledisko prvotnosti subjektu, v jeho pojetí jsou dějiny závislé na člověku samotném, na jeho vůli, směřování k obvládání a vůli k moci, prosazování vůle k moci, člověk je tím činitelem, který o chodu událostí rozhoduje. K. JASPERS – v duchu ex. si filosofie zdůrazňuje autonomnost dějin, nejsou ovl. nějakými zákony, bere v úvahu, že se proměňují v dějinný vzestup spol. myšlení, rozvoj myšlení. Ve 20. stol. odpůrcem zák. uspořádání dějin KARL R. POPPER – koncepce otevřené společnosti, podle něho je chod lidské společnosti založen na činn.nezávislých individuí= je nesprávné hledat v tomto dění nějaký řád /zákonitost/. Je chybou fie, že se pokouší vtěsnat chod dějin do nějakého řádu, že se pokouší hledat zák. chod společnosti, fie, které směřují k výše uvedenému uzavírají společnost, omezují svobodu jednání člověka ve jménu nějaké zákonitosti, je zbytečné tyto procesy regulovat, polemizuje s Hegelem a Marxem. POSTMODERNISMUS- JEAN-FRANCOIS LYOTARD – zamýšlí se nad dějinami a konstatuje, že je nutno skoncovat s tím, že dějiny jsou ovl. univerzálními zákony. Podle něhototo svazuje výklad dějin, nebere v úvahu konkrétní specifičnost děj. vývoje v té či oné zemi.Pokud ex. zákonitosti , pak jsou platné pouze pro určitou společnost a určitou dobu. OTÁZKA SVOBODY ČLOVĚKA. - ozn. samostatnosti člověka, jeho života a jeho vědomí, vztahuje se na svobodu vůle, myšlení a jednání. - fil. řešení svobody člověka – v rovině vztahu mezi dějinným determinismem a indeterminismem, - děj. determinismus = člověk je determinován(určen), svoboda není možná, člověk je nesvobodný, jeho jednání a myšlení jsou řízeny, vše, co se odehrává je předurčeno –
-
FATALISMUS- spojen s Augustinovým pojetím /předurčenost/, s mechanickým determinismem /mechanický materialismus/ děj. indeterminismus = zbavuje člověka závislosti na nějakých zákonech, není řízen, člověk plně ovládá svoji vůli a myšlení, člověk je svoboden- neohraničená svobodná bytost, svoboda – neomezená, založena na svobodné vůli k moci /Nitszche/ LADISLAV KLÍMA – domyslel Nit. pojetím, že člověk je bohem, včetně překonání rozdílu mezi životem a smrtí. VOLUNTARISMUS – označení koncepce –světu vládne svobodná vůle k moci HEGEL, MARX, SPINOZA – na jedné straně je člověk ve své činnosti limitován, ale ne absolutně, má prostor pro svoji svobodu (limitace, omezení), omezení jsou dána fungováním řádu světa, člověk je schopen porozumět těmto zákonitostem a přizpůsobit se fung. těchto zákonů, člověk vyvíjí svoji činnost na bázi porozumění těmto zákonům –svoboda se stává poznanou nutností. /HEGEL/, svoboda spočívá v jeho schopnostech jednat se znalostí věci/ENGELS/, člověk se na bázi rozvoje poznání stává svobodným.
FILOSOFIE HODNOT – přednáška dne 26.11.2001 – otázka č.9 -
-
-
-
úvod do specifické fil. disciplíny – axiologie (nauka o hodnotách), v průběhu 20. stol. se vytváří pojem hodnota – ozn. něco, co má nějakou cenu, co je hodno nás samotných, myšlenka uspokojování lid. potřeb, pojem je spojen s teoretickou činností zvanou hodnocení fie usiluje o vysvětlení, zabývá se i hodnocením, problematikou hodnot a hodnocení- už v antice. SOKRATOVSKO-PLATÓNSKÁ fie se tím zabývá, určení toho co je hodnotou- je to spojeno s problematikou mravní, otázka toho co je dobro, dobro je pojímáno jako cosi ideálního, obs. v ideji dobra – ex. mimo tento svět- je to nejvyšší ideál, zahrnuje v sobě hodnotící aspekt, dobro je nejvyšší ideou, nabývá božského charakteru, v této době je dobro spojeno s krásou a moudrostí, stává se tím, čemu se člověk snaží přiblížit, cesta k poznání – cestou k dobru, hodnoty mají charakter čehosi ideálního, k čemu se člověk snaží přiblížit, svět idejí je nadřazen světu věcí smysly poznatelných. SOFISTICKÝ PŘÍSTUP – hodnotící přístup se objevuje, relativismus v pojetí hodnot, dobro-znamená pro každého něco jiného (nemá pro všechny stejný význam), spojeno s tím,co se stává užitečným pro člověka – spojování hodnot s užitečností, ruší představu, že by hodnoty mohly být společné pro všechny lidi (jednotný vzor) V KŘESŤANSTVÍ – navazuje problematika hodnot na tradici platonismu a novoplatonismu – problematika hodnot se rozvíjí v rovině určité systematizace a hierarchie (posloupnost) hodnot,nejvýše je bůh, nejníže stojí hmota, člověk má směřovat k tomu co je hodnotnější, k duchovnímu světu, k bohu, dále tvrdí, že materiální svět nemá žádnou hodnotu, tento svět je přizpůsoben a podroben určeností boha- nejv. hodnotě, mravní hodnoty člověka=zbožnost a láska k bližnímu DLE T. AKVINSKÉHO – nejvyšší hodnota pro člověka =víra, naděje a láska, orientace k posmrtnému životu- ten je cenější, spojen se spásou S NÁSTUPEM RENESANCE – pozornost se obrací k pozemskému životu, mění se struktura hodnot, lidský život se stává postupně nejvyšší hodnotou, objevují se tendence k relativizaci mravních hodnot, metafyzika určení hodnot je zde podrobena kritice, hodnoty jsou vztahovány ke konkrétním podmínkám života. NOVOVĚK – zásadní změny v přístupu k problematice hodnot – koncipuje se axiologie /teor. hodnot/. Jedním z inspirátorů – I.KANT + NOVOKANTOVSTVÍ – vytv. specif.
-
-
-
teorii hodnot, u Kanta se setkáváme s rozlišováním mezi poznáním a hodnocením. Poznání=založeno na principu rozumnosti, hodnocení=spojeno spíše s citovostí. rozum nám říká co a jak máme dělat, rozumnost je určujícím momentem i v mravnosti, soudnost – základ hodnocení, co je zdrojem našeho estetické vztahu ke světu, vedle hodnocení oblast soudnosti – moment poznání není rozhodující, rozhodující je moment ocenění (libosti, umění, um. tvorba, přijímání umění). 3 základní díla KANTA : Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti. NOVOKANTOVSTVÍ – navazuje na Kanta, - W.WINDEBAUD –upíná pozornost k problematice hodnot, vychází z myšlenek, že lidský život směřuje k naplňování a uskutečňování hodnot, člověk se ve svém životě řídí hodnotami, tyto jsou vzory pro život, mají mravní obsah, jsou vyjádřením čehosi ideálního – toho, co má být, existence hodnot jako toho co má být je ideální v kontextu s lid. vědomím, úkolem fie je zkoumat svět hodnot, porozumět člověku, jeho světu, požadovat aby fie byla především axiologií (fií hodnot), tato fie inspirovala celý následující vývoj ve 20. století.
Moderní pojetí hodnot. -teorie ekonomická-anglická ekonomie – K.MARX – obrátil pozornost k pojmu hodnota (hlavně v ekonomickém smyslu ale vychází i z filosofických předpokladů) -úvahy o zbožní výrobě /výrobě předmětů určených ke směně/ -výrobky zde vystupují jako statky – uspokojují potřeby, tím že jsou určeny ke směně mají hodnotu. Zboží – 2 podoby: 1. užitná hodnota 2. hodnoty -užitná hodnota=je dána schopností uspokojovat lidskou potřebu -hodnota= směnná hodnota, poměr v němž je zboží směněno ze jiné - v jeho pojetí je hodnota vždy svázána s potřebou/vyjadřuje míru potřebnosti pro člověka/ Nitzscheho pojetí – hovoří o přehodnocení všech hodnot v kontextu s nadčlověkem, je důležité to, co člověk považoval dosavaď za hodnoty ,aby bylo přehodnoceno. -radikálně odmítá metafyzickou charakteristiku hodnot, to co je hodnotou určuje sám život. Postmoderní pojetí – od 20. stol. – různé podoby života-různé hodnoty, různé hodnotové systémy, -není možno vytvářet univerzální hodnotový systém, platný pro všechny -19.-20. stol bylo obdobím hodnotového universalismu, hodnocení minulého období postmrůznorodost hodnotových systémů daných různorodými podmínkami spol. života, -v tomto období se prosazuje to, že hodnotový systém Evropy je prosazován pro celý svět. -Je však nutno respektovat jiné hodnotové systémy-odrážejí jiné podmínky života. Historický charakter hodnot: hodnoty nejsou stálé, ale proměňují se. Členění hodnot: - individuální a společenské hodnoty - materiální a duchovní hodnoty - primární a sekundární hodnoty Rozlišení hodnot podle sfér spol. života: - mravní hodnoty - estetické hodnoty - politické hodnoty
-
právní hodnoty
TRANSCEDENCE a ABSOLUTNO – přednáška 3.12.2001 - vysvětlení boha v rovině filosofické - zabývá se problémem boha tak,jak se zařazuje do struktury světa, - starořecká filosofie – představy o bohu-PLATON a ARISTOTELES, křesťanská filosofie vysvětluje boha, - pojem boha je spojen s největší bytostí – antropomorfní představy boha - Platonovo pojetí se vymyká z této představy- bůh ztrácí charakter nejvyšší bytosti, stává se nejvyšší ideou, vystupuje jako nejvyšší idea ztotožněná s ideou dobra, moudrosti a krásy, - Platonovi představa –představa, které chybí – ustupuje do pozadí spojení boha s principem nevyšší bytosti, - Ovlivňují i vznikají křesťanská náboženství v rovině nejvyššího božství jako ducha svatého. Aristoteles: idea boha(pojetí) spojeno s komplexním výkladem světa, myšlenka, že svět je tvořen z formy a látky. Forma –aktivní činitel, dává látce tvar. -spojení látky + tvaru = vzniká vytvořená skutečnost, na počátku musí stát ten, kdo všechno vytvořil – bůh – čistá forma bez látky. -odvozuje i nutnost existence nejvyšší bytosti –boha, naznačuje i další struktury. Upozorňuje na to, že je třeba vedle metafyziky vytvořit zvláštní vědu o bohu –teologii. Atomistické pojetí :vytváří tradici pochybování o bohu, vedoucí časem až k ateismu, pokud bůh existuje- nevymyká se s určenosti světa, i bohové jsou složeni s atomů, myšlenka o bohu – obraz vznikající v mysli člověka. Středověk a křesťanství : - vychází z uplatňování boha jako nejvyšší bytosti, trojjediného principu. T. Akvinský – cestou uvěření v boha, cestou víry, neodmítá myšlenku zkoumání boha ze světa samého, učení TA – spojení rozumu a víry. - 5 důkazů boží existence: 1/ boha dokazujeme tím, že jej určujeme jako zdroj pohybu světa 2/uznání vychází z uspořádanosti světa (vše co se odehrává má své příčiny-vyvolávají účinky 3/řád existence ve světě – nutnost –není sama od sebe, bůh je zdrojem řádu 4/založen na principu řádu směřujícího k dokonalosti (svět směřuje ke zdokonalování,zlepšování) 5/směřování k dokonalosti-vyjádření předem daného plánu, účelu, v řádu světa nacházíme princip účelnosti -teleologismus – zdroj je v božském vědomí, rozumu, -k čemu ta činnost, snažení dospěje. Ontologický důkaz boží existence: -Anselm z Canterbury – idea boha existuje v našem vědomí, my se chceme touto ideou řídit, -neexistuje sama o sobě ve vědomí, musí existovat reálně něco nebo někdo co odpovídá této ideji – bůh. Učení Kantovo:
-setkáváme se s kritikou představy o tom, že boha lze pochopit a dokázat jej jako transcedenci, bůh jako transcedence vládl po dobu předcházejících období a provází křesťanství – obsažena myšlenka, že bůh přesahuje hranice naší zkušenosti, našeho poznání. Transcendence je to co je mimo naše možnosti, mimo tento svět, - nemůžeme dokázat ex. Boží podle Kanta, je-li bůh transcedentní-neplatí 5 důkazů TA. - Kant používá pojem transcendentalita – co je před naší zkušeností (apriorní) - Od dob Kanta se rozlišuje mezi transcendencí a transcendentalitou, ne popření ale hledání boha,v lidském vědomí amravnosti, mravní zákon pochází od boha, bůh se stává zdrojem mravnosti.Kant učinil z boha víceméně mravní princip. Existencionalismus: K. Jaspers a jeho koncepce, naši existenci si představujeme jako existenci o nás samotných, o existenci světa kolem nás, tušíme ex. toho,. co je za všemi horizonty bytí – transcedence, -bůh je transcedentní, o bodu nemohu vypovídat než negativně(nemůžu říci co to je), nelze jej vyjmenovat. -opakem transcedence je imanence – označuje vnitřní spojitost systému, imanentní pojetí světa -–subj. pojetí chápajícím svět: svět, jako cosi vytvořeného v lidském vědomí. Objevují se typy fie, které kritizují toto pojetí boha, principy boha, ex. boha. Například v antice –Atomistická tradice. Filosofická kritika náboženství a boha souvisí s nástupem novověku, kde se setkává s pojetím DEISTICKÝM – to vychází z myšlenky, že bůh existuje, ale o svět se nestará, lidé a svět se řídí vlastními zákony, typický představitel VOLTAIRE. PANTEISTICKÝ přístup – Spinoza, směr, který narušuje (odmítá) představy o tom, že svět je řízen bohem jako nejvyšší bytostí, bůh je totožný se světem samotným, je všude a ve všem. OSVÍCENSTVÍ – názory, které se stávají zásadní kritikou náboženství – učení ATEISMUS. Svět je materiální mechanismus, řídící se mechanickým pohybem a k tomu nepotřebuje boha, bůh se stává nadbytečným a nesmyslným. Kritika náboženství a ideje boha se objevuje i v jiné podobě i ve fil. FEUERBACHA – úvaha, že idea boha je vlastně odcizenou lidskou podstatou, člověk si vytváří představu boha ve vědomí, projektuje své představy o vlastní dokonalosti, o svém lidství. Základem-člověk stvořil boha jako svoji ideu, představu, bůh se stává principem lásky. Feuerbach považuje náboženství za logický produkt lidských citů a představ. MARX navázal na toto pojetí – ideu spojuje s lidským poznáním, chápe jako produkt zkušenosti poznání, současně spojuje tuto ideu se společenským životem-produkt společenských poměrů. Zdroje náboženských představ jsou dány i strukturou spol. uspořádání. Marx se dostává na pozice radikálního ateismu. Spojuje myšlenku odstranění náboženství s myšlenkou změny společnosti. FR.NITZSCHE – teze o smrti boha, náboženské představy-idea boha= vyjádření slabosti člověka, zkreslením situace(iluze) člověka, který není schopen se starat sám o sebe, není schopen vzít svůj osud do svých rukou. Idea nadčlověka – schopen se vyrovnat s myšlenkou, že bůh zemřel, smířit se s představou, že je zde jen sám – rozhoduje a odpovídá sám za sebe. F.N. považoval náboženství a ideu boha za překážku osvobození člověka a jeho prosazení. Na něj navazuje LADISLAV KLÍMA – člověk je absolutní, člověk je bohem. EXISTENCIONALISMUS – A. CAMUS – rozvíjí učení o bohu a řešení této otázky – moderní člověk se dostává do situace, kdy je nucen se smířit s myšlenkou o smrti boha, tzn, že člověk se musí učit žít bez boha, nucen spoléhat sám na sebe, svobodu člověka, rozhodovat sám o sobě, padá představa o posmrtnosti člověka, myšlenka vlastní konečnosti a ztráty vyššího smyslu lidského života. Lidská existence- směřuje k vlastnímu popření, smyslem –
vlastní negace, lidská existence je nesmyslná a absurdní. Základem učení – absurdita, naučit se žít v absurdní situaci, člověk musí žít bez boha. VZTAH FILOSOFIE A SPECIÁLNÍCH VĚD. – přednáška dne 10.12.2001 –poslední. Filosofie původně zahrnuje veškeré poznání , později se vydělují ostatní vědy. -fii zůstává vysvětlování světa jako celku. ARISTOTELES – provádí určitou klasifikaci věd a upozorňuje na rozdíl mezi těmito vědami a filosofií. -středověk – období upevňování spojenectví mezi filosofií a teologií, fil. se stává služkou teologie (fil. ústí do teologie) - vědecké poznání stagnuje, není zájem o rozvoj vědeckého poznání (zejména přírodov.) - společenskovědní poznání je pod vlivem křesťanství a formuje se na bázi teologické - v renesanci nastává obrat a hlavně v novověku- ve sféře přírodovědné – tento obrat založen na obratu k empirii, vědecké poznání začíná vycházet z emp. zkušeností, - pozornost k dění v přírodě-pozorování a experiment – základ formování nové vědy – - závěry o uspořádání světa – rozpor s tradičními představami, nastává situace, že ARIST. Učení se dostává do rozporu se svými poznatky. -úsilí o spojení filosofie a přírodovědeckého poznání, úsilí o vytvoření jednotného poznání, snahy o vytvoření přírodní filosofie. G.BRUNO – snaha o vytvoření panteisticky založeného fil. výkladu světa, který v sobě měl zahrnout i další poznatky věd o světě. F.BACON a R.DESCARTES – zdůrazňují význam vědeckého poznání – praktický význam pro člověka, vědecké poznání mělo vést k použití nových poznatků v technickém zdokonalení – napomáhat člověku v jeho rozvoji, -ve své knize Nová Atlantis – řízení společnosti na zákl. vědeckého poznání a jejich využití ve prospěch celé společnosti. T.CAMPANELLA – Sluneční stát – prezentace představ o tom, že společnost mají řídit vědci, že vědecké poznání je nejdůležitějším oborem. DESCARTES – význam racionality(význam rozumu) v procesu poznání i jako takového, -nejdůležitějším činitelem vědy matematika a geometrie, logika. SPINOZA – usiluje o to, aby filosofické problémy byly řešeny přísně logicky, aby zde byly uplatněny zásady matematického myšlení. Německá klasické filosofie – HEGEL a SCHELLING. - v jejich pojetí je fil-fil. vývoje ducha ve skutečnosti prostřednictvím přírody, - poznatky o přírodě – stupněm poznání vedoucím k poznání vývoje ducha, přírodovědecké poznatky poskytují argumenty pro oblast filosofie, fil. navazuje na přírod. vědy, filosofie poznání je završením vědeckého poznání. - Filosofie je chápána jako oblast, která je nadřazena vědeckému poznání – královna věd. 1.polovina 19. století. - ukazuje se, že H + S filosofie deformuje vědecké poznání, protože se nadřazuje, - snaží se podřídit poznání a zneužívá je pro zdůvodnění svých vlastních závěrů - snahy o nový poměr mezi vědeckým a filos. poznáním – pozitivistická filosofie – - POZITIVISMUS – obnovuje důvěru empirické zkušenosti – staví je proti myšlenkové spekulaci , pozitivismus A.COMTE – odmítá HEG.filosofii jako cosi vykonstruovaného, co nebere ohled na vědecké poznání, založené na empirické zkušenosti, - Zdůrazňuje autoritativnost samotné přírodovědy, přírodověda si prý vystačí sama při výkladu světa,
-
Pozitivismus zaútočil proti fil. jako metafyzice, aristot. Jsoucno vysvětluje na bázi složení poznatků jednotlivých věd, není třeba, aby zde existovala zvláštní věda –filosofie, Propaguje spojení mezi vědami a filosofií založené na tom, že filosofie se zaměří na poznávací postupy a dá výsledky k dispozici ostatním vědám.
MARXISTICKÝ MATERIALISMUS. -v duchu hegelovské tradice a rozvíjí ono spojení filosofie s vědami – směřoval k nadřazenosti filosofie nad vědami. 20. století – i snahy o spojení filosofie a vědeckých poznání v různých variantách : -například varianta v učení A.WHITEHEADA – ve svých úvahách koncepce nového spojení fil. a věd. poznání , nutno vycházet z toho co př. zkoumá – svět jako dynamický systém, základní jednotkou zkoumání – událost. C.POPPER – rakouský myslitel, úsilí o spojení věd a filosofického přístupu, ve svém učení vychází z koncepce ozn. Teorie tří světů, - ta má být překonáním rozporů ve filosofii a př. vědách – materiální základ x duchovní určenost světa, - tendence k materialismu, tendence vyrůstající z pozitivismu a směřující k ontologismu, - určenost světa – dána určeností lidského vědomí: 1.svět – svět fyzických objektů (př. ex. nezávisle na lidském vědomí) 2.svět – v obsahu lidského vědomí 3.svět – svět produktů člověka /to, co vytváří mater. i duchovního/ -tyto světy = jednota – jsoucno. DNEŠNÍ FIL. VĚDY : - k problematice jazykového vyjádření obsahu našeho vědomí – novopozitivismus – klíčový problém jazykových struktur, jimž popisujeme naši zkušenost se světem, jazyk se stává jazykem vědy. OSVÍCENSTVÍ – 18+19.stol.: - období konstituování relativně samostatných věd o člověku, společenských věd, navazujících na filosofii. - tyto vědy byly spojeny s mechanicko-materialistickým výkladem, na základě mech. pohybu, - tento přístup v 19. století se projevil ve snahách o vytváření samostatné linie fil. člověka – ovlivnění společenských věd, - výsledkem takto orientované filosofie – názory o tom, že dění ve společnosti je třeba vysvětlovat jinak než dění v přírodě, zkoumání člověka je jiné než zkoumání světa - SCHOPENHAUER – zdůraznil specifické postavení člověka – svět je produktem vůle, lidské představy - NITZSCHE – pokračovatel SCH. Myšlenky o tom, že zkoumat člověka znamená zkoumat jeho dění – zkoumat jeho společenský život. - A.COMTE – zakladatel sociologie, usiloval o to, aby vědy o člověku, společnosti byly založeny na stejných principech jako třeba biologie, položil základ empiricky orientované sociologie – vychází z popisu a pozorování sociálních jevů. - K.MARX – zkoumání spol. procesů a jevů jako zvláštních procesů a jevů, inspiroval vědy o člověku a společnosti tím, že zdůraznil myšlenku, že společenský život má svoji specifiku, není totožný s děním v přírodě, ale řídí se zákony společenskými – hledání specif. spol. zákonů, zákony vývoje společnosti, společnost se vyvíjí, není neměnná. 20. století :
-
rozvoj koncepce založené na přístupu Comta, z empirických zkušeností, navazuje na novopozitivismus a jiné – koncepce, které zdůrazňují komunikaci mezi lidmi, analýza komunikace mezi lidmi, reprezentativní teorie – Teorie kom. jednání –J.HABERNAS zákonitosti se projevují v jednání lidí – základem=komunikace.
