5 . kapit o la
BOŽSKÁ D O BA 20. května 1952 odešel z Ženevy dopis adresovaný dramaturgovi a novináři Josefu Kodíčkovi. Před válkou byl členem Masarykových a Čapkových pátečníků, teď ovšem pobýval v mnichovském exilu. „Milý pane Kodíčku,“ psala v něm Meda Mládková. „Posílám Vám oznámení toho nakladatelství, které jsem právě sama založila. Nejdřív jsem o tom řekla Peroutkovi, víte, jak na něj dám. Velmi se mu to líbí, a teď se tedy obracím na Vás. Zprávu o nakladatelství dostanu do všech emigrantských novin a rozešlu to na všechny adresy, které jsem shromáždila. Nazvala jsem to nakonec svým jménem, stále jsem marně hledala nějaké jiné, jenže pak mě Peroutka a jeho švagr Walter Kluckauf přemluvili, abych to pojmenovala svým dívčím jménem Sokolová. Že je to prý hezké slovo, že se dobře říká cizincům a že prý můj strach, že to bude škodit mým rodičům v Československu, je stejně zbytečný, protože ať bych to nazývala jakkoliv, komunisti by se o tom stejně dozvěděli.“ Edition Sokolova, tak zněl přesný název jejího nakladatelství. O jeho založení psala samozřejmě a lakonicky, jak je jejím zvykem. Jaké obtíže ale musela neustále překonávat, napovídá už jen to, že se opět musela poprat s ataky komunistů, kteří mohli využít švýcarské zákony proti ní – nejen časopisy, ale ani knihy vydávané emigranty tehdy nesměly narušovat neutrální status alpského státu a kritizovat skrze ně zahraniční politiky. Kam s tím však na Medu Mládkovou. Nakladatelství právně zapsala na třetí osobu původem ze Ženevy, a tak si do budoucna zajistila možnost vydávat i publikace tepající do totalitního režimu, který
meda blok uprava final.indd 34
20.8.2014 10:29:54
Meda
35
v Československu budovali komunisté. „Firma, která za ním stojí, je zapsána na jméno jednoho velmi seriózního Švýcara, tím jsem ušetřena veškerých nepříjemností a také naše vláda nemůže u Švýcarů nic reklamovat, jak to dělali stále, když jsme ještě vydávali Skutečnost,“ psala Meda Mládková Josefu Kodíčkovi. Zbývá dodat, proč se obracela právě na něj – prosila ho o pomoc: „Anotaci na nové nakladatelství Vám posílám v němčině a angličtině a snažně Vás žádám o překlad do češtiny. Máte krásný styl, lepší než já, přece jen se psaním živíte skoro odjakživa. Můžete to zhezčit, jakkoliv uznáte za vhodné.“ Josef Kodíček ve své odpovědi souhlasí a následně připravuje „libozvučný“ překlad reklamy, která v dalším měsíci zaplňuje emigrantské listy po celém světě. Časopis Skutečnost, na němž jste se podílela, skončil i kvůli nedostatku peněz na jeho provoz. Proč jste si myslela, že u nakladatelství vás podobné problémy nepostihnou? Jistá úspěchem jsem si nebyla. Přišlo mi ale, že díky Skutečnosti už přece jen něco umím a vím. Věřila jsem proto, že to napodruhé, byť v trochu jiné oblasti, může vyjít. Byla jsem mladá, neměla jsem obavy ani zábrany dělat šílené věci, které by zralejší člověk zajisté měl. Navíc jsem měla po ruce skvělé rádce Peroutku a Kodíčka, ty mě včas upozornili, čeho se vyvarovat, abych hned zkraje nezkrachovala. Z čeho jste nakladatelství platila? Měla jsem stále nějaké šperky, které mi před odchodem dala maminka. Prodala jsem je. To tvořilo můj vstupní kapitál. To přece nemohlo stačit. Ano, rozjezd byl skutečně krušný, ale později mi pomáhal můj muž. Každý den jsem posílala dopisy a žádala po celém světě peníze od československých exulantů. Jenže někteří lidé si mysleli, že vydavatelství s názvem Sokolová patří nějakému sokolskému spolku, takže posílali málo, třeba jen několik dolarů. Říkali si: proboha proč Sokol vydává knížky? Snažila jsem se proto co největší množství potenciálních dárců navštěvovat sama, abych je přesvědčila
meda blok uprava final.indd 35
20.8.2014 10:29:54
5 . kapit o la | B O Ž S K Á DO B A
36
o cílech našeho projektu a jeho životaschopnosti. Jezdila jsem nejen po Švýcarsku, opakovaně jsem byla v Paříži nebo v Londýně. Díky tomu jsem měla možnost potkávat se s řadou českých intelektuálů, k nimž bych se jinak nedostala. Hodně dveří mi otevřeli Peroutka s Kodíčkem. Na doporučení Kodíčka jsem se třeba dostala k básníku Ivanu Blatnému, kterému jsem vydala sbírku povídek, i když u něj o peníze nešlo. V jakém byl Ivan Blatný psychickém stavu, když jste za ním přijela do Anglie? Dodnes se spekuluje, jestli byl skutečně nemocný, nebo jestli se do psychiatrické léčebny v Claybury Hospital uchýlil ze strachu, že ho komunisté unesou zpátky do Československa, jako to provedli s několika jinými exulanty. Procházel velmi obtížným obdobím, což se později odrazilo na jeho zdraví. Do Londýna původně přiletěl v roce 1948 oficiálně jako člen komunistické delegace spisovatelů. Jel místo Jana Čepa, kterého vedení komunistické strany nepovažovalo za příliš spolehlivého. V Londýně se své skupině schválně ztratil s cílem emigrovat, požádal o azyl a ještě týž večer oznámila BBC, že se do Čech už nevrátí. V prvních dnech svého pobytu na svobodě pronesl Ivan Blatný známý projev ve vysílání londýnského rozhlasu. Mimo jiné řekl: „Kdybych se držel instrukcí, které jsme dostali od organizátorů tohoto pobytu, musel bych říct, že situace v Československu je vyjádřením vůle jeho občanů. Ale mé svědomí mi nedovolí šířit takové lži.“ Slyšela jste to vyjádření? Přímo ne, četla jsem jeho přepis a uchvátil mě. Zvlášť ta pasáž, kde Ivan otevřeně promluvil o potlačování kultury a svobodné tvorby v naší zemi. Když poštou vrátil stranický průkaz i členství v Syndikátu československých spisovatelů, byl v Praze označen za zrádce, zbaven majetku, občanských práv a ze dne na den se stal zakázaným básníkem. Dopředu věděl, že k tomu všemu dojde, přesto šel do rizika a nejistoty. Imponovalo mně, kolik odvahy v sobě našel.
meda blok uprava final.indd 36
20.8.2014 10:29:55
Meda
37
Jak často jste se vídali? Pokaždé, když jsem se dostala do Anglie. Pomáhal mu tehdy básník a novinář Karel Brušák, ale Ivan na tom začal být už dost špatně. Napětí a strach v souvislosti s emigrací mu potrhaly nervy, dlouhodobě trpěl různými temnými předtuchami, že ho chce někdo unést; nejenom StB, jak jste už zmiňoval, ale i KGB. A ty temné stíny se ho stále více zmocňovaly. Když skončil s diagnózou paranoidní schizofrenie v psychiatrické léčebně Claybury Hospital v Essexu, jezdila jsem ho navštěvovat tam. Někdy sama, jindy společně s Karlem Brušákem. Návštěvy byly vždy v neděli, byly možné v tzv. návštěvních koridorech, do nichž ostatní pacienti viděli skrze okna ze svého oddělení. Bylo to hodně ponuré místo. Nechtěla jsem, aby tam zůstal dlouho, proto jsem ho přemlouvala, aby odtamtud odešel a zkusil znovu žít venku. Nechtěl. Jak dlouho jste s Blatným mluvívala? Záleželo na jeho stavu, bývaly to ale i hodiny. Řada pacientů přitom stála za okny a pozorovala mě. Zřejmě jsem je vzrušovala. Moc jsem to neřešila, soustředila jsem se hlavně na Ivana. Většinou jsem mu přinesla ovoce nebo nějakou knížku, bavili jsme se často o literatuře. Sem tam mi dával své básně, které jsme pak tiskli. Například Letní večer, Jeviště, Noc, Říjen nebo Hřbitov. Ve vaší edici vycházel nejen Ivan Blatný, ale i další známí autoři. Vybírala jste je sama nebo vám někdo pomáhal? Zakládající redakční radu nakladatelství tvořili lidé ze širšího okruhu Skutečnosti. Především diplomat Jindřich Andriál, spisovatel Peter Demetz, politik a novinář Julius Firt, Kodíček a Peroutka. Naším cílem bylo vydávat výhradně původní českou a slovenskou literaturu v edici Knihy exilu a zároveň anglické a francouzské knihy o české kultuře. Chtěli jsme ukázat, že před komunismem neutekli jenom politici, ale i skvělí umělci, intelektuálové a vůbec lidé z kulturní obce. Proto jsem se výběr knížek snažila mixovat co nejpestřeji. Jednou jsme vydali Peroutkovy Projevy k domovu, jindy sbírku básní
meda blok uprava final.indd 37
20.8.2014 10:29:55
5 . kapit o la | B O Ž S K Á DO B A
38
Neviditelný domov, kde byl zastoupený právě Blatný, nebo monografii o malířce Toyen s texty básníků Jindřicha Heislera a Benjamina Péreta a básníka a teoretika surrealismu Andrého Bretona. Kniha o Toyen i další publikace na první pohled zaujmou kvalitním tiskem a pečlivou výtvarnou úpravou. Proč jste tomu přikládala takovou váhu? Nebyl tehdy mnohem důležitější obsah než forma? Vždy jsem měla ráda krásné věci, proto jsem požádala exilového výtvarníka Miroslava Šaška, aby mi s úpravou knih pomohl. Mělo to i praktický důvod. Slibovala jsem si, že hezky vypadající knihy půjdou lépe na odbyt mezi bohatší klientelou, že za ně bude platit více a to pak umožní tisknout knihy ve větším nákladu. Proto jsem si třeba vymyslela, že vydáme deset knížek v bílé kůži, které budou podepsané od autorů, a přednostně je nabídneme za sto dolarů různým finančníkům. Vydavatelství jste rozjížděla ještě ve Švýcarsku, pak jste je ale přesunula do Paříže. Proč zrovna tam? V Ženevě mě po studiích nic moc nedrželo. A Francie byla nedaleko. Líbila se mi její kultura, jazyk jsem celkem ovládala. Přišlo mi praktické zamířit tam. Navíc mě lákalo poznat něco nového. A víte, byl v tom jeden muž. Jmenoval se Jan Mládek. Traduje se historka, že jste se poznali poté, co jste mu vtrhla do kanceláře a vyčetla mu, že jako vážený a zámožný exulant na vaše nakladatelství posílá malý obnos peněz. To se skutečně stalo, ale celé to bylo složitější. Jedna moje kolegyně byla zamilovaná do jakéhosi Jana, Čecha, se kterým se seznámila na jedné konferenci, a kterého se snažila získat. Vyprávěla, že je prý inteligentní, vzdělaný, fešák, má báječné postavení, je svobodný, v nejlepším stáří… no měl zkrátka všech „pět pé“. Z nějaké pro mě tenkrát záhadné příčiny s ním mluvila francouzsky a nechtěla mu prozradit, že je Češka. Považovala jsem to za hloupé a marně jí domlouvala, že je sice krásná, ale ne moc chytrá, protože to jediné, co by
meda blok uprava final.indd 38
20.8.2014 10:29:55
Meda
39
mohlo hrát v její velký prospěch, bylo právě to, že je Češka. Říkala jsem jí, že takových slečen, jako je ona, jistě může mít po světě, kolik chce, ale bylo to marné. Dál mu psala dlouhé dopisy ve francouzštině, na které neodpovídal. Alespoň jsem jí proto půjčovala různé knihy, abych ji doučila, a ona jej měla čím zaujmout. Asi se v tom plánu cosi zvrtlo, když jste ho nakonec zaujala vy. Chtěla jsem se s ním, zatím čistě ze zajímavosti, také seznámit. Má kamarádka to ale odmítala, že prý bychom se do sebe jistě zamilovali. Chvíli se nedělo nic, po čase mi pak ale jeden známý zase vyprávěl o jakémsi báječném Čechovi, který žije a pracuje v Paříži, a shodou okolností se jednalo o toho samého pána. V té chvíli už jsem vážně hořela zvědavostí a chtěla jsem ho poznat. Začala jsem na něj dokonce často myslet a snít o něm. Představovala jsem si, jak bychom spolu pracovali, měli dům někde na jezeře a v něm velkou knihovnu. Vytvořili bychom si v tom okolním neštěstí šťastný domov a pomáhali si navzájem i druhým. Někdo mi o něco později prozradil celého jeho jméno a já náhodou zjistila, že mi už nějaký čas přispívá na nakladatelství, avšak velmi nízkou sumou. To mě samozřejmě rozčílilo. Řekla jsem si proto, že spojím příjemné s užitečným a vydám se za ním do Paříže. Jak Jan Mládek reagoval? Dopředu jsem mu zatelefonovala, představila se jako redaktorka svého nakladatelství a zkusila na něj fintu, aby mě vůbec přijal. Řekla jsem mu, že chci, aby do jedné z mých knih napsal článek, a že to za ním přijdu probrat. Jan už byl tehdy ve vysoké pozici jednoho z ředitelů Mezinárodního měnového fondu. Seděl tenkrát ve své kanceláři jako král za velkým dřevěným stolem, koukal na mě a já na něj vyhrkla: „Slyšela jsem o vás už tolik, že jsem prostě neodolala, abych za vámi nepřišla. Studenti, ekonomové a krásné slečny mi o vás vyprávěli s nadšením.“ „Ty první dvě kategorie mě nezajímají,“ odpověděl mi. „Od těch dalších bych ale měl rád adresy.“ To mě ovšem dost popudilo.
meda blok uprava final.indd 39
20.8.2014 10:29:55
5 . kapit o la | B O Ž S K Á DO B A
40
Dodala jsem si odvahy a obratem mu vyčetla, že nechápu, z čeho ta jeho dobrá pověst vychází, když na tak bohulibé věci, jako je mé nakladatelství podporující exil, přispívá tak málo. Byl trochu zaskočený, ale pak se začal smát a pozval mě na oběd. Báječně jsme se celé odpoledne bavili. Po letech pak Jan přátelům vyprávěl, že žádné knihy ho v životě nestály víc než ty moje. Přeskočila mezi vámi jiskra hned? Šlo to docela rychle. Postupně jsem ve Švýcarsku i Belgii, kde jsem byla stále provdaná, ukončila všechny aktivity a odešla jsem za Janem do Francie. Pouto mezi námi denně sílilo a ze zamilování vznikla opravdová láska a později hluboké přátelství. Navíc on byl opravdu ohromný fešák, ta moje kamarádka nelhala. Obleky a košile si nechával šít na míru, byl vzdělaný, velký patriot, ale hlavně byl vysoký. Milovala jsem velké chlapy. Vždy jsem říkala, že velcí muži jsou velcí, zatímco malí jsou malí. Úplně jsem mu propadla. V té době jste, jak připomínáte, byla stále vdaná za belgického šlechtice de Műelenaere. Proč jste svůj první vztah formálně neukončila dřív, když jste Mládka na rozdíl od svého zákonného manžela milovala? Ptáte se mě stejně chytře jako Jan. Co chytrého jste mu odpovídala? Fakt je, že Jan nemohl pochopit, proč to manželství s de Műelenaere trvá, když už jsme spolu něco měli. Jenže já jsem zase nemohla pochopit, že i když jsem po nějaké době hodně stála o sňatek s Janem, on ho tvrdošíjně odmítal. Toužil dál žít bez závazků. Asi se bál definitivy, která z manželství vyplývala, a tak se do něj vůbec nehrnul. Pokaždé, když to na něj s de Műelenaere přišlo, řekla jsem mu, že dokud si mě nevezme, nemám důvod se rozvádět. A když jsem byla v ráži, ještě jsem přidala: Svedl jsi mě a nechceš nést odpovědnost! To přece nejde chovat se takhle lehkomyslně! Jan Mládek si vás po několika letech známosti přece jen vzal. Slávka Peroutková ve své knížce Třetí ženou svého muže píše, že měl řadu žen,
meda blok uprava final.indd 40
20.8.2014 10:29:55
Meda
41
ale podlehl jen vám, a že to bylo velké překvapení pro všechny jeho přátele včetně Peroutkových. Jak jste to dokázala? Krásných žen měl Jan opravdu hodně, nemohl si věru stěžovat na nedostatek. Ale s nikým se nechtěl více zaplést, takže to ty holky, jak dozrávaly, po nějakém čase přestalo bavit. Já jsem byla vytrvalá. Když už jsem si ho vyhlédla jako toho pravého, nenechala jsem se odradit. To rozhodlo. Než ale stoprocentně kývl, bývalo to někdy vysloveně komické. Co máte na mysli? Když jeho kamarádi viděli, že se do ženění nehrne, začali se o mě ucházet. Jednou o mě dokonce projevil zájem bývalý belgický ministr války a Janův spolupracovník v Mezinárodním měnovém fondu Andre van Campenhout. Při jedné neformální příležitosti Janovi řekl: Když si Medu nechcete vzít, tak mi dovolte, abych se o ni začal ucházet sám. Jenže to prr! Jan se mě hned tak vzdát nechtěl a s van Campenhoutem vyběhl. Takže navždy spolu, ale bez sňatku a závazků? Jan si to jistě takhle představoval. Když u mě později v Paříži začala bydlet moje maminka a já byla delší dobu kvůli nakladatelství na služební cestě mimo Francii, Jan mi volával a šel na to oklikou. Prý že s maminkou mluvil, že se jí stýská a že jestli jsem dobrá dcera, měla bych se za ní brzy vrátit, aby v cizím městě nezůstávala dlouho sama. Samozřejmě mu šlo o to, aby mě měl u sebe. Dlouho jsme ale bydleli odděleně. Jak se do Paříže dostala vaše matka? Československo už bylo obehnané drátem, nebylo snadné se odsud dostat. Už jsem vám vyprávěla, že jsem si ještě ve Švýcarsku vytkla, že ji jednou chci mít zase u sebe. Dlouho jsem na tom pracovala. Můj bratr si vzal po válce Němku Markétu Wedekindovou, někdy jsme žertovali, že byla poslední, která u nás po tom strašném odsunu zůstala. Markéta měla nějaké kontakty na lidi, kteří mamince, jí a bratrovi pomohli přejít nelegálně hranice. Já jim zase pomáhala ze Západu. Bylo to velmi dramatické. Lidé, u kterých se měli přihlásit, se krátce před inkriminovaným dnem
meda blok uprava final.indd 41
20.8.2014 10:29:55
5 . kapit o la | B O Ž S K Á DO B A
42
odstěhovali kdovíkam. Nakonec ale moje rodina dostala tip na někoho dalšího, kdo je převedl. Každou chvíli se museli schovávat, brodili se řekou, maminka byla celá promrzlá. Šli přes východní Německo do západního, každý den tam pendlovala nákladní auta a jedno je převezlo. Maminka platila rodinnými šperky. Když jí Američané na druhé straně vystavili doklady, ve stresu je podepsala svým dívčím jménem Ida Kollerová. Naštěstí si toho nikdo nevšimnul. Kdy matka s bratrem a jeho ženou hranici překročili? Na přelomu let 1953 a 1954. Najednou jsem dostala telegram ze západního Německa, že šťastně utekli a jsou v bezpečí.
Meda Mládková celou událost popsala v dopisu Josefu Kodíčkovi: „Je to neuvěřitelná radost, ale zároveň se moc bojím, aby vše dopadlo dobře. Můj bratr je totiž ve značně demoralizovaném stavu, stále ho vyslýchá nějaký nepříjemný Američan, je to zřejmě nějaký nelaskavý tip. Navíc to Německo, zrovna teď je tam zima, a můj bratr zjišťuje, co již tušil dávno, že jeho vztah nefunguje. Což se naplno projevilo v zátěžové chvíli. Vypadá to, že Markéta chce od něj odejít, místo aby mu nyní byla oporou. Jenže může si za to sám, ten chytrák. Vzal si ji před několika lety rozvedenou, prý natruc komunistům, nikdy ji ale neměl moc rád. A asi ani ona jeho. A teď to takhle dopadá. Moje priorita je nyní dostat maminku co nejdřív do Paříže a bratrovi sehnat práci.“ Nebylo to samozřejmě nic snadného. Nejprve se Medě Mládkové nepodařilo získat bratrovi víza do Kanady, kam chtěl původně zamířit, a dlouho se jí nedařilo ani najít mu zaměstnání. Přes své kontakty se jej snažila doporučit mnichovské stanici Svobodné Evropy na místo hlasatele zpráv, ale nebyl zájem. Nakonec mu sehnala administrativní místo ve Francii. Po propuštění z utečeneckého tábora tak on i matka zamířili přímo do Paříže, kam je Meda Mládková odvezla autem. Nešťastné manželství Františka Sokola skutečně nevydrželo a nakonec se rozpadlo. Později, to už žil v Paříži, se podruhé oženil za jednu z místních dívek a zůstal s ní až do konce života.
meda blok uprava final.indd 42
20.8.2014 10:29:55
Meda
43
Vaše matka bydlela v Paříži spolu s vámi a díky tomu občas vídávala i Jana Mládka. Jak spolu vycházeli? Měli se hodně rádi. Když jsem u něj přespala a někdo k nám ráno volal, maminka nás oba decentně kryla. Říkala třeba, že jsem v kostele, což samozřejmě nebyla pravda. U Jana Mládka jste postupně pobývala stále častěji. O čem jste si hlavně v počátku povídali? Zajímala mě politika, vyptávala jsem se Jana, jak funguje Mezinárodní měnový fond. Dost jsme si samozřejmě i užívali. Jezdili jsme na různé výlety, hodně jsme chodili do kina, na koncerty nebo na výstavy. Jan měl rád starý nábytek, takže jsme obden navštěvovali nějaké aukce a nakupovali různé věci. Byla to božská doba.
meda blok uprava final.indd 43
20.8.2014 10:29:55
