Rozhovor: Náprstek: Česko dělá, co může
2
téma 3-6 Kde ve světě pomáhají české peníze?
diskusE Apoštolové latrín v Angole
7-8
ROZVOJOVKA 3 2012
česká pomoc
K
K A L E ID O S K O P
E d i t o r i a l
Pšenicí proti hladu
Šimon Pánek ředitel společnosti Člověk v tísni
ST R A N A
1
ilustrační foto:
Jan Svitálek
foto editorial: archiv Šimona Pánka
foto titulní strana:
Jan Mrkvička
Slovní spojení „rozvojová spolupráce“ málokdo před patnácti lety znal. České nevládní organizace zabývající se zahraničím teprve vznikaly, či se zabý valy čistě humanitární pomocí. Na straně vlády byly gesce nad rozvojovými projekty rozděleny mezi devět resortních ministerstev. Mnohé se změnilo. Nejdříve vzniklé Rozvojové středisko začalo budovat doma dostupné know how. Nevládní organizace získaly první projekty od ministerstev, kde se našli lidé, kterým začalo jít o smysluplné projekty v zahraničí. Kanadská rozvojová agentura CIDA podporovala budování celého sektoru. Vznikla platforma nevládních organizací České fórum pro rozvojovou spolupráci (FoRS), stejně jako Odbor rozvojové spolupráce MZV ČR. Českých projektů v zahraničí přibývalo, kvalita však zůstávala velmi proměnlivá. V roce 2008 byl zahájen proces reformy systému, který přinesl logické a správné soustředění sektoru rozvojové pomoci pod Ministerstvo zahraničí a založení České rozvojové agentury. Zákon o rozvojové spolupráci přijatý v roce 2010 pak potvrdil, že ČR se chce věnovat práci v zahraničí na profesionální úrovni. Dlouhodobé projekty vzdělávání a osvěty o tom, co to vlastně vůbec rozvojová spolupráce je, jaký má smysl a jaké jsou její problémy, výzvy i zákoutí, se posledních deset let snaží zlepšit povědomí české veřejnosti u nás doma. Zbývá si odpovědět na otázku, jak na tom jsme? V prostředí zemí srovnatelných vycházíme dobře, včetně silného nevládního sektoru a do nějaké míry správného, tedy rozvojov ým cílem a potřebami vedeného, rozdělování peněz, který je poměrně transparentní. Mnoho nám zbývá dohnat, srovnáváme-li se s vyspělými donorskými státy. Skutečný a smysluplný dopad české rozvojové pomoci je však možný, jen pokud budou omezené prostředky dobře zacíleny a jejich použití kontrolováno a hodnoceno, včetně dopadů pro realizátory, jejichž zájem je jiný než rozvojová spolupráce.
Země G20 se snaží vymyslet strategii, jak zamezit hrozícímu hladovění. Český biolog Jaroslav Doležel
přišel s řešením. Se svými spolupracovníky se v laboratoři Centra regionu Haná pro biotechnologický a zemědělský v ýzkum zabý vá čtením genetické informace rostlin, aktuálně hlavně pšenice. Podle Doležela by totiž právě pšenice mohla překonat rýži a kukuřici, u kterých už se nedá posunout výnosnost, a vyřešit hrozící celosvětový nedostatek potravin. Předpokládá, že by v ýzkum mohl přinést odpověď na otázku, které znaky v dědičné informaci mohou za to, že je pšenice napadána plísněmi a škůdci, hlavně mšicemi. Čeští vědci se zároveň podílí na přečtení genetické informace banánovníku, ječmene a žita. Zdroj: Michaela Kabátová/Lidové noviny
OSN: Indie by měla zavést daň na letenky Mezinárodní agentura pro nákup léčiv (UNITAID) při OSN doporučila indické vládě uvalit daň na letenky, aby tak získala prostředky na potřebné léky proti HIV/AIDS, malárii a tuberkulóze. „Rádi bychom tento systém zavedli i v Indii. Cestujících se daň dotkne jen minimálně,“ říká v ýkonný ředitel UNITA ID Denis Broun. „Letecká doprava je v Indii masivně v yužívána a v ýnosy byť i z nízké daně mohou pro chudé a nemocné obyvatele znamenat významné pozitivum,“ dodává a upozorňuje, že malárie a tuberkulóza si každým rokem vyžádá ve světě 4,4 milionu životů. Přístup k antiretrovirotikům má pouhá polovina z více než 14 milionů nemocných. Návrh UNITAID se však v Indii zatím
Publikace je financo-
nesetkal s velkým nadšením. Tamní aerolinky se totiž potýkají s obrovskými dluhy. K zemím, které již v rámci programu daní na letenky peníze na léky získávají, patří například Chile, Brazílie, Mali, Mauritius, Madagaskar, Kongo, Kamerun, Niger nebo Jižní Korea, ale také Francie, jež zavedla daň ze solidarity s chudými státy. Podle Denise Brouna by případné zapojení Indie do programu znamenalo další výhodu – téměř 80 % generik, jež agentura nakupuje, totiž pochází právě od tamních farmaceutických společností. Daně by se tak vracely zpět do indického hospodářství, konkrétně do farmaceutického sektoru. Zdroj: Český rozhlas
ROZVOJOVKA 3/2012
vána z fondů Evropské unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk
Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu V4Aid realizovaného společností Člověk v tísni.
v tísni. Názory v ní obsažené nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 226 200 443 E-mail:
[email protected] Autoři: Michala Hozáková, Tereza Hronová Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba: Zoran Bonuš
Zajímá Vás více? www.rozvojovka.cz
Česko dělá to, co je v jeho možnostech Peníze od české vlády směřují do 14 zemí světa – do Evropy, Afriky a Asie. Česká republika patří mezi vyspělé demokratické země, proto se hlásí i k odpovědnosti za omezení chudoby, tvrdí Martin Náprsek z České rozvojové agentury. Ta má na starosti konkrétní rozvojové projekty České republiky v zahraničí. Ve kterých zemích v současnosti Česko pomáhá? Do první skupiny zemí, takzvaných programových, patří Afghánistán, Bosna a Herzegovina, Etiopie, Moldavsko a Mongolsko. Sem směřuje nejvíc projektů. Ve druhé skupině projektových zemí je Gruzie, Kambodža, Kosovo, palestinská autonomní území a Srbsko. V té třetí podporujeme země jako Zambie, Angola, Vietnam nebo Jemen. Tam ještě máme projekty, ale do budoucna chceme charakter naší spolupráce měnit. Státy jako Vietnam zaznamenávají enormní ekonomický růst a to budeme reflektovat.
Podle jakých kritérií se prioritní země vybírají? Je to kombinace motivů. Tím prvním a nejdůležitějším je pochopitelně potřebnost. Vliv má i historie a tradice vztahů mezi Českou republikou a tou zemí. Důležité je i to, zda chce spolupracovat s námi. Roli hrají pochopitelně i politické a ekonomické vazby.
A jak často se ten seznam mění? Počet se neustále snižuje. Pamatuji si doby někdy před 10 lety, kdy jsme pracovali skoro ve 40 zemích světa. Před 7 až 8 lety došlo k první vlně redukce. V současnosti zbylo těch 14 zemí. Do budoucna chceme rozvojovou spolupráci zefektivnit a zacílit. Nedá se tedy vyloučit, že se seznam ještě zkrátí. To je ale ještě před námi. Máme koncepci platnou od roku 2010 do roku 2017, takže o změnách povedeme diskuse tak za 3 roky. Sledujeme vývoj a podle toho každých 5 až 7 let stanovujeme okruh zemí, kde Česko bude pomáhat.
Můžete už teď prozradit, jestli je nějaký „kandidát“ na vyřazení? Nemělo by se to určitě týkat priorit-
ních zemí. Ale snažíme se pozměnit charakter naší spolupráce tam, kde sledujeme udržitelný sociální a ekonomický růst. Směřujeme od projektů spíše k výměně know-how, ke sdílení informací.
Kam jde nejvíc peněz? Kde je nejvíc českých projektů? Z pohledu České rozvojové agentury, která má na starost dvoustranné projekty, se o první příčku dělí Moldavsko a Mongolsko. Ale určitě by se tam dal zařadit i Afghánistán, ale za tím stojí provinční rekonstrukční tým. Ten nespadá pod naši agenturu. Dále je potřeba zmínit Bosnu a Herzegovinu a Etiopii.
V chudých zemích nepracují jen neziskové organizace. Kdo dál se podílí na rozvojové spolupráci? Vedle neziskových organizací jsou to především soukromé firmy. Ty české realizují tradičně 65 až 70 % všech projektů zahraniční rozvojové spolupráce, na neziskové organizace a univerzity připadá zhruba kolem těch 30 %. Podíl mají i vědecká výzkumná pracoviště nebo specializované státní instituce. Ty mohou svým partnerům v rozvojových zemích poskytnout specifické knowhow třeba v oblasti životního prostředí nebo justice.
Jak na tom je česká zahraniční rozvojová spolupráce ve srovnání s Evropou? Lepší to může být vždycky. Nicméně Česká republika se určitě nemá za co st ydět. Tradičně patříme k premiantům mezi nov ý mi členy Evropské unie. Není to podle mě o objemech financí. Důležitá je efektivita poskytování pomoci. Tam jsme na tom velmi dobře. Díky velikosti našeho programu máme mož-
R
ROZHOVOR
ST R A N A
2
nost kontrolovat všechny finanční toky, všechny aktivity a v ýstupy. Můžeme monitorovat, zda projekty fungují tak, jak by měly. U velikých donorů, kteří posílají miliardy eur, je možná velikost v tomto překážkou.
Říkáte, že nejde úplně o objem financí. Snížil se ale po tom, co vypukla ekonomická krize? Ta se pochopitelně projevila. Objem peněz na rozvojovou spolupráci ovšem nijak dramaticky neklesá, spíše stagnuje. Česko dělá to, co je v jeho možnostech.
Všichni bilancují Rozvojové cíle tisíciletí. Mají být splněné do roku 2015. Bilancuje i Česko? Je zjevné, že v určitých částech světa se některé cíle daří naplňovat. To se týká třeba asijských zemí, kde se za posledních 15 let hodně změnilo. Problémem je stále subsaharská Afrika, ale ani tam na tom nejsou všechny státy stejně. V klíčov ých cílech, jako je snižování chudoby, přístup ke vzdělání nebo genderová rovnost, se dosáhlo úspěchu. Uvidíme, co ukážou statistiky. Česká republika se k rozvojov ým cílům tisíciletí přihlásila okamžitě, přispíváme k jejich naplňování. Už teď se na mezinárodních fórech diskutuje o tom, co bude po roce 2015. Hlásíme se k tomu, aby se v budoucnu posílila efektivita rozvojové spolupráce nebo takzvané vlastnict ví. Příslušná země a její oby vatelé by měli bý t zodpovědní sami za svůj rozvoj. Sami musí umět říci, v čem jim donoři mohou pomoc t. Nen í smy slem někoho donekonečna vodit za ručičku. Je nutné k těm zemím přistupovat jako rovný k rovnému. Jiná cesta do budoucna není.
autorka rozhovoru:
Tereza Hronová Člověk v tísni
foto:
Tereza Hronová
TÉM A
ČESKÁ POMOC
T ST R A N A
3
Zemědělství mezi horami a pouští V Afghánistánu se i přes náročné klimatické podmínky více než 80 % obyvatel živí zemědělstvím. Po desetiletí válek a přesídlování ale místní zapomněli tradiční způsoby pěstování plodin. Haji Ahmad jan, ředitel střední zemědělské školy, pečlivě kontroluje malé sazeničky vinné révy na školním pozemku ve vyprahlém Samangánu. Široko daleko je největší zelenou plochou. V červenci tu teploty přesahují 40°C a mnoho měsíců v roce tu nespadne ani kapka vody. Proto si v místní zemědělské škole v Aybaku
od 15 do 17 let. V současnosti je po celém Afghánistánu studuje přes 10 tisíc studentů. Pouze 2 % tvoří dívky – ty většinou chtějí být učitelky zemědělských předmětů. Kluci pak touží nejčastěji po studiu na zemědělské univerzitě. To se však podaří jenom malé části z nich. Všichni ale chtějí přispět k rozvoji zemědělství ve své zemi. „Má rodina má ovocný sad. Můj strýc pěstuje včely a vyrábí med. Šel jsem studovat na zemědělskou školu, abych mohl být své rodině prospěšný,“ říká šestnáctiletý Awhad Jamid. Jeho spolužák Abdula by zase chtěl být veterinářem: „Vždycky jsem se zajímal o zvířata. V oblasti odkud pocházím bych chtěl léčit hospodářská zvířata. Hlavně ovce a krávy,“ vysvětluje.
Zemědelec, který nesáhl do hlíny?
text:
Zuzana Pernicová projektová manažerka v Afghánistánu, Člověk v tísni
foto:
Vladimír Inek
pořídili kapkové zavlažování. Jeto soustava hadic a hadiček, která rozvádí vláhu ze zásobníku přímo ke kořenům jednotlivých rostlinek. To výrazně snižuje objem vody potřebný pro zavlažování. „Je to sice pracné a náročné na údržbu,“ říká Haji Ahmad jan, „ale v Afghánistánu nic neroste samo od sebe. Úrodu získáte, jen když se opravdu snažíte.“ Toto platí o značné části hornatého Afghánistánu, a platí to dvojnásob v místech bez stálých zdrojů vody zcela závislých na srážkách. Mimo náročných klimatických podmínek bojují zdejší zemědělci i s nedostatkem kvalitního osiva, hnojiv a tolik důležité znalosti vhodných pěstitelských postupů. Přispět ke zlepšení situace afghánského zemědělství mohou i místní střední zemědělské školy pro žáky
Po pádu Talibanu v roce 2001 byl celý vzdělávací systém, včetně zemědělských škol, v žalostném stavu. Učitelé vyučovali podle zastaralých knih a vlastních poznámek ze 70. let. Praktické vyučování téměř neexistovalo. Absolventi zemědělských škol mnohdy dostudovali, aniž by se dotkli hlíny. Zato uměli vyjmenovat latinské názvy plodin, škůdců či nemocí. Člověk v tísni se za podpory České rozvojové agentury na více než 40 školách po celé zemi snaží bojovat proti nadvládě teorie ve školních lavicích. Studenti se učí, jak pěstovat základní druhy zeleniny, obilovin či jak založit ovocnou školku a postavit skleník. Na některých školách mají i malé farmy na chov zvířat. Místní zemědělští experti radí učitelům, jak propojovat praktickou výuku s klasickým vyučováním ve třídě. Společně plánují odborná školení či studijní cesty po Afghánistánu i do zahraničí. Pedagogové navštěvují několikadenní praktická školení o kultivaci vinné révy, chovu skotu či ochraně rostlin. „Na školení od Člověka v tísni o chovu drůbeže jsme si zkoušeli pitvu kuřete. Vždycky jsem vnitřní orgány ukazoval na obrázku nakresleném na tabuli. Hned po školení jsem na trhu koupil kuře a ukázal všechno mým studentům ve skutečnosti! Ne-
umíte si představit, jak je to zaujalo,“ říká učitel Ehsanullah ze zemědělské školy v Mazar-e Sharifu. Při výuce mu pomůžou i materiály pro výuku zemědělských předmětů, které vytváří česká neziskovka společně s afghánským ministerstvem školství a zahraničními univerzitami.
Školy bez vybavení a pomůcek Afghánské Ministerstvo školství za poslední 2 roky zečtyřnásobilo počet zemědělských škol z 20 na téměř 80. A přibývají. Cílem je mít jednu školu v každém okrese, dohromady asi 350 škol. Ministerstvo hradí platy učitelů, případně prostředky na nájem prostorů pro vyučování. Těmi se tak stávají bývalé továrny, obytné domy či stany, v lepším případě místní základní školy. Nábytek, vybavení, učební materiály či pomůcky se obvykle do rozpočtu nevejdou. Češi proto pro ředitele středních zemědělských škol připravují kurzy strategického plánování a psaní projektů. Cílem je, aby bylo vedení škol více nezávislé a schopné zajistit si finanční prostředky. „O kapkovém zavlažování jsem poprvé slyšel na studijní cestě v zemědělské škole v Indii a okamžitě jsem se pro něj nadchl,“ říká Haji Ahmad jan, jeden z ředitelů, který využil příležitosti se vzdělávat od Člověka v tísni. Dodává: „Potřebné vybavení jsem pak získal od jedné mezinárodní nevládní organizace. Předložil jsem jim projektovou žádost a ona náš nápad podpořila.“ Zemědělská produkce v Afghánistánu roste. Místní farmáři si ale často neumí svou prací vydělat. I učitelé na zemědělských školách mají omezené povědomí o tom, jak podnikat. Nejnovější projekt české zahraniční rozvojové spolupráce proto podporuje školy v zakládání malých školních farem. Pak mohou začít podnikat. Studenti si v rámci školní docházky v praxi vyzkouší, jak vést zemědělský podnik, provézt průzkum trhu či vymyslet marketing nového produktu. Školám se zároveň podaří vydělat si tolik potřebné peníze.
Zdravý dobytek – základ mongolského zemědělství Hlavním zdrojem obživy je v Mongolsku kočovné pastevectví. Pro laika je jen těžko představitelné, jak náročné a důležité je tu označovat a sčítat dobytek. Trvale zmrzlá půda, krátké vegetační období a velké výkyvy teplot mezi ročními období ztěžují lidem v Mongolsku cokoliv pěstovat. Zemědělství je tradičně založené na živočišné produkci. Na nekonečných stepích se pase 42 milionů kusů zvířat. Označování a vedení centrální evidence dobytka je pro mongolské pastevce důležité pro to, aby mohli zvýšit kvalitu živočišné produkce. Mají-li veterináři přehled o počtech kusů dobytka, kolik zvířat jednotliví chovatelé vlastní nebo kolik jich trpí nemocemi, mohou provádět preventivní opatření a zvířata vakcinovat proti infekčním chorobám, jako jsou slintavka a kulhavka, brucelóza či tuberkulóza. Ty totiž ohrožují chov dobytka, ale i zdraví obyvatel. Očkování zvířata účinně chrání. Místním pastevcům tak dává naději, že základ jejich obživy zůstane zdravý. Mongolské rodiny mají maso na každodenním jídelníčku, farmáři ho prodávají pro místní i zahraniční trh. Označení a registrace také značně zjednodušují obchod. Pastevci i kontrolní orgány tak vědí, která zvířata jsou určena k prodeji, jaký mají původ, stáří a zda je veterináři oočkovali. Podle statistik z roku 2010 v Mongolsku pod hranicí chudoby žije téměř 40 % lidí. Každé ohrožení zdrojů obživy může mít ničivý dopad.
Sníh, mráz a nedostatek potravy Mongolská vláda i farmáři si hrozbu nákaz u dobytka uvědomují. Rozsáhlé epidemie v minulosti napáchaly obrovské škody. Mezi lety 1940 až 1946 celé území Mongolska od východních hranic s Čínou zasáhla vlna slintavky. Podle tehdejších neúplných statistik onemocnělo přes milion a půl zvířat. Později, koncem roku 1963, Mongolsko postihla další rychle se šířící epidemie slintavky a kulhavky. Nedozírné škody způsobené touto virózou se podstatně zvýšily v důsledku přírodní kalamity označované jako „dzud“. Toto slovo nemá překlad, ale označuje zkázu způsobenou hustým sněžením, zamrzáním stepi a teplotami hluboko pod bodem mrazu. Tehdy neobvyklé množství sněhu dlou-
hodobě zamezilo zvířatům přístup k jedinému zdroji potravy. Ta pak oslabená snáze podlehla chorobě. Tyto přírodní katastrofy postihly Mongolsko i koncem 20. století a opakovaně i počátkem 21. století. Pokaždé uhynuly miliony kusů dobytka – naposledy v roce 2010 kolem 10 milionů kusů. Slintavku přenášela stáda
čísel zvířat na proužky plátna, které uvazovali do žíní ocasu nebo značení rohů a končetin modrou barvou. Jiný způsob byl rozřezávání ušních boltců telat hned po narození. Takové označení posloužilo jen jednorázově. Trvalá evidence zvířat v Mongolsku stále chyběla. Od 90. let s mongolskými chovateli a odborníky spolupracu-
antilop, která migrovala za potravou před sněhovými bouřemi z čínské hranice do mongolské stepi. K rychlému šíření nákazy v mongolských podmínkách přispívá i kočovný způsob života, stálý pobyt stád na pastvinách a sdílení vodních zdrojů s divoce žijícími zvířaty. Nemocný dobytek je pak těžké izolovat od zdravého. Nezanedbatelnou úlohu hraje i stěhování ptactva nebo nekontrolovatelný pohyb dravých zvířat – vlků, orlosupů atd. Situaci nijak nezlepšují ani opožděná hlášení chovatelů o výskytu prvních případů nákazy a nedodržování karanténních opatření.
je Česká zemědělská univerzita v Praze (ČZU v Praze). Navázala kontakty se Státní mongolskou zemědělskou univerzitou v Ulánbátaru. Mimo výměny studentů společně zavádí v centrálním regionu Mongolska systém označování hospodářských zvířat. Od roku 2007 čeští a mongolští experti ze zemědělských správ a ministerstva přímo v terénu předávají „know-how“ místním chovatelům, úředníkům a studentům, kteří speciálními kleštěmi připevňují místním plemenům skotu a ovcí plastové ušní známky. Za podpory České rozvojové agentury experti z ČZU v Praze pracují dále na zprovoznění elektronického sběru dat ručními čtečkami čárových kódů z ušních známek. Vedle české zahraniční rozvojové pomoci v Mongolsku působí ve stejném oboru Evropská unie a Organizace pro výživu a zemědělství při OSN (FAO), které ve spolupráci s mongolskou genovou bankou zavádějí šlechtění krav, za účelem zvýšení jejich mléčné produkce.
Křídou, barvou, rozříznutým boltcem Už v 60. letech do Mongolska Československo vyslalo veterináře, aby ve spolupráci s lokálními chovateli očkovali zvířata. Tehdy skot označovali křídou nebo barvou, ale často bezvýsledně, protože se smyla. Nevyhovoval ani mongolský způsob psaní
TÉM A
ČESKÁ POMOC
T ST R A N A
4
text:
Daniela Lukešová ČZU v Praze
foto archiv ČZU
TÉM A
ČESKÁ POMOC
T ST R A N A
5
Etiopané postavili nemocnici, Češi ji vybavují Ve venkovských oblastech Etiopie chybí zdravotnická zařízení, přístroje, vybavení i kvalifikovaný personál. Zlepšit zdravotnictví tu pomáhá od roku 2011 také ADRA. ního obyvatelstva – prostřednictvím sbírky lokální neformální organizace Halaba People Development Association (HPDA). „Chceme podporovat a koordinovat aktivity obyvatel okresu Halaba, ve městech i na venkově, iniciovat jejich snahu o soběstačnost prostřednictvím rozvojových programů, které jsou založené na snaze místních lidí,“ vysvětluje manažer HPDA Ato Ahmen Alemu.
Stovka pacientů denně
Lidé z oblasti s poetickým názvem „Region jižních národů, národností a lidu“ se potýkají s nejrůznějšími sociálními a ekonomickými problémy: sociální infrastruktura a služby nedostačují, chybí školy. Přesto, že podle ukazatelů Etiopie hospodářsky roste, na venkově se to příliš neprojevuje. Příkladem je i okres Halaba, kde pracují i Češi. Vesnice přitom obývá 85 % populace a jediným zdrojem obživy je zemědělství a prodej vlastních produktů. Farmáři pěstují především papriku, kukuřici a místní základní obilninu miličku habešskou, v místním jazyce zvanou „tef“. Málo a nepravidelně v tomto regionu prší, zdrojů pitné vody není dost a sucha místním značně ztěžují život.
Komunita na prvním místě Jedním z nejproblematičtějších sektorů je zdravotnictví. Kolem 80 % populace v tomto regionu ohrožují Dagmar Goldmannová infekční onemocnění a podvýživa. Ta je obzvlášť nebezpečná pro těhotné projektová manaženy a malé děti. Zároveň je zde jedžerka ADRA, o.s. na z nejvyšších úmrtností kojenců v Etiopii. Podle statistik tu zemře 75 kojenců z tisíce. Pro srovnání, v České republice je tento údaj jeden z nejfoto nižších na světě – 3 úmrtí na 1000 koDagmar Goldmannová jenců. Podobně propastné jsou rozdíly text
v úmrtnosti žen při porodu. Úroveň péče v regionu je ovlivněna i nouzí o dostatečně kvalifikované lékaře. Další kapitolou v Halabě je malárie – na nelichotivém žebříčku je v celé zemi na prvních příčkách v počtu nakažených. Pneumonie, paratizitické onemocnění helmintiáza, kožní a podkožní infekce, akutní onemocnění horních cest dýchacích a tuberkulóza všech typů, i s tím se místní musí potýkat. Region za posledních deset let nepocítil žádné velké zlepšení. Naopak. Situaci nově komplikuje vyšší výskyt HIV/AIDS a tuberkulózy. I proto v Halabě spolupracuje česká a etiopská pobočka organizace ADRA, a to od roku 2011, kdy byla dokončená stavba malé regionální nemocnice. Díky finanční podpoře od české vlády vybavují nemocnici chybějícími přístroji a dalším materiálem, počínaje matracemi, přes chirurgické nástroje, až po zubařské křeslo nebo inkubátory. „Komunita především: jsme tu, abychom sloužili naší komunitě. Poskytujeme takovou péči, jakou bychom si sami přáli dostat. Máme tři priority: komunita, komunita, komunita.“ To jsou hesla nemocnice. Jejím velkým specifikem je to, že stavba vznikla za velkého finančního přispění míst-
Jedním ze šesti lékařů, kteří tu pracují, je Eliyas Mulatu. Mladý doktor nedávno ukončil studium medicíny v hlavním městě Addis Abeba. „Postupně se snažíme doplňovat nutné základní vybavení. Díky projektu České republiky můžeme od února 2012 provádět například i císařské řezy,“ vypráví Eliyas. Nově tu funguje i stomatologická ordinace. Dříve museli pacienti k zubaři až do 90 kilometrů vzdálené Awassy. Součástí projektu jsou i preventivní a osvětové kampaně. Místní v budoucnu budou vědět víc o šedém zákalu, hygieně i kožních nemocech. Informace o nov ých možnostech léčby v nemocnici Halaba-Kulito se ve spádovém regionu s 270 tisíci obyvateli i díky těmto kampaním rychle šíří. Za prvních osm měsíců zdravotníci ošetřili přes 14 tisíc pacientů. V současnosti nemocnici navštíví každý den okolo 100 pacientů. Jsou tu ovšem výzvy do budoucna. Město Halaba je odlehlé a proto zdravotníci s praxí odchází, třeba pracovat do metropole. Také proto zde ADRA opět za přispění místní komunity staví ubytovací zařízení, aby lékaře nalákala na lepší pracovní zázemí. Kromě toho nabízí i možnosti dalšího vzdělávání. Na podzim 2012 odcestují do Halaby čeští lékaři a po tři týdny budou svým etiopským kolegům – lékařům, porodním asistentům i sestrám – předávat zkušenosti především z oboru porodnictví a gynekologie. Eliyas Mulatu a další etiopští lékaři tak mají šanci přispět ke zmírnění statistik nemocnosti a úmrtnosti v okresu Halaba, které jsou jedny z nejhorších v celé Etiopii.
Udržitelnou energií ke zdraví a lepší obživě Domácí bioplynárny přeměňují trus hospodářských zvířat na metan pro svícení a vaření, ale také na přírodní hnojivo. Zároveň zlepšují v Kambodži životní prostředí. Typická kambodžská rodina z vesnice nemá v domě zavedenou elektřinu, ani plyn. Po setmění se dá rozsvítit připojením lampy na autobaterii. Ženy vaří na ohni. Denně tak potřebují dřevo. To se dá buď koupit, nebo pro něj někdo z rodiny – nejčastěji děti – musí dojít. „Obstarávat dřevo je náročné. Zvlášť v době sázení a sklízení rýže. Můj vnuk musí tvrdě pracovat. Sběrem dřeva stráví denně i dvě hodiny,“ říká Phen Mao, která žije s pětičlennou rodinou své dcery. Kácením stromů místní podporují erozi a znehodnocení půdy. Pálením dřeva do ovzduší uniká oxid uhličitý, skleníkový plyn, který přispívá ke klimatickým změnám. Ženy při přípravě jídla vdechují kouř. „Trpí častěji alergiemi, očními chorobami a infekcemi. Kouř zatěžuje dýchací cesty a často způsobuje rozedmu plic,“ popisuje zdravotní rizika lékař Cheav Chov z nemocnice v regionu Takeo. Nejen tady na jihu Kambodži pomáhá společnost Člověk v tísni stavět domácí bioplynárny, které přispívají ke zlepšení všech těchto problémů.
„Žaludek“ zakopaný na zahradě Domácí bioplynárna je podzemní cihlová kopule, která funguje v podstatě jako žaludek. Na jedné straně do ní farmáři nasypou trus od krav, prasat a dalších zvířat. Některé rodiny si kvůli bioplynárně postavily záchod. Trus je nutné dostat přímo do nádrže, takže neznečišťuje vodní zdroje. Uvnitř nádoby pod úrovní povrchu se už rozložený organický odpad ještě jednou rozloží. Jednoduchý mechanismus pak v prostředí bez kyslíku vytvoří metan a hnojivo. Bioplyn vede hadičkou přímo do kuchy ně, kde Kambodžank y vaří na plynovém vařiči. Stejně se dostane i do lampy. Stačí otočit kohoutkem a metan zapálit. Svícení přispívá výrazně ke vzdělávání. Děti školou povinné se mohou učit i po večerech. „Bioplynárna přináší spoustu výhod pro moje děti. Nemusí sbírat dřevo a mají čas na studium. Bioplyn přinesl víc mým dětem než mě,“ směje se
Soen Hak. Ta metanové světlo používá i jako inkubátor pro čerstvě vylíhá kuřata. Když vyrostou, tak je prodává na trhu.
Přírodním hnojivem proti chudobě Zatímco ženy oceňují bioplyn hlavně v kuchyni, pro muže je motivací, proč si postavit bioplynárnu, především kvalitní přírodní hnojivo. Většina z nich políčka obohacuje chemicky nebo hnojem. Obojí se ale dostává do vody. Farmář Kimsan Hom si nechal bioplynárnu postavit v roce 2006 jako první z vesnice. „Předtím jsem používal kravskou mrvu, ale trvalo dlouho ji sebrat a zkompostovat. Navíc jí bylo méně. Hnojiva z bioplynárny mám dost na pěstování zeleniny na velké ploše,“ říká. Jeho měsíční příjem se díky bioplynárně zdvojnásobil. Na zlepšení rodinného rozpočtu čeká i Kea Mi. Od Člověka v tísni dostal z peněz od české vlády příspěvek, dvě třetiny částky na novou bioplynárnu za 450 dolarů si ale musel půjčit. I tak se mu splátky vyplatí: „Sice budu bance vracet peníze 20 let, ale spočítal jsem si, kolik by mě za těch 20 let stálo dřevo na vaření a baterie a neváhal jsem,“ popisuje. „Viděl jsem bioplynárnu u souseda a byl spokojený. Tvrdil, že nám zjednoduší život a měl pravdu,“ usmívá se muž.
Podpora soukromého sektoru Kromě výhod pro majitele bioplynáren projekt podpořený Českou rozvojovou agenturou rozvíjí soukromý sektor. Farmáři se dozvědí o programu z reklamy, peníze do začátku si mohou půjčit od ověřených mikrofinančních institucí a i díky České republice získají příspěvek. Speciálně vyškolení zedníci staví bioplynárny na základě poptávky. „Než jsem začal stavět bioplynárny, neměl jsem jistou práci. Když nebyly zakázky, neměla moje rodina peníze. Dnes už mám pravidelné zaměstnání a vyšší příjmy,“ popisuje Vana Nop, manažer jedné takové zednické firmy. V Kambodži zedníci zatím postavily asi 16 tisíc bioplynáren. Společnost Člověk v tísni ve spolupráci s místní vládou také neformálně sdružuje majitele bioplynáren. Spolupráce s ostatními farmáři, kteří mají ty samé zájmy, může přinést každému z nich silnější vyjednávací pozici třeba při vymáhání záručních služeb. Češi zakládají obchody s náhradními díly a školí místní opraváře. „Produkt odpovídá potřebám farmářů a to je dobře z hlediska dlouhodobé udržitelnosti. Znamená to, že do budoucna existuje potřeba rozvíjet soukromý sektor, zakládat soukromé firmy, které budou stavět bioplynárny a poskytovat servis,“ shrnuje Lam Saoleng z kambodžského Národního bioplynárenského programu.
TÉM A
ČESKÁ POMOC
T ST R A N A
6
text:
tEREZA hRONOVÁ Člověk v tísni
foto
tEREZA hRONOVÁ
D DIS K US E
ST R A N A
7
text:
Milan Vodička MF Dnes
foto:
Milan Vodička
Apoštolové latrín v Angole Člověk v tísni sehrává rafinované divadlo, aby naučil Afričany chodit na záchod, tím vylepšil jejich zdraví i sebevědomí a ušetřil jejich peníze. Muži mě tahají za rukáv, každý mi chce ukázat to, na co je momentálně nejpyšnější. Není to nové audi, které by parkovalo mezi kozami a prasaty, ani plazma přes celou stěnu chatrče. Tady mají skromnější radosti. Je to malá bouda ze suché trávy. Odhrnou látku, která slouží jako dveře, a s vážným gestem mě vyzvou, abych na-
má tenhle program na starosti. Vesničané nás čekají, ženy zpívají, ale my jdeme na věc: „Kdo nemá záchod?“ Zvedne se les rukou. Dozvídáme se, že „chodí hned sem“. To místo je deset metrů od vsi. „Hm,“ povídá Esteveo Ulica, angolský pracovník Člověka v tísni: „Tak to jíte vlastní výkaly. Víte o tom?“ Lidé znejistí. A ještě jedna
nice vyprodukuje za den a za měsíc. A těch much... Pak řekne: „Tady se toho štítíte a přitom jste sami řekli, že nemáte poklice, abyste přikryli jídlo.“ Pak ještě vylíčí vesničanům, že jejich výkaly schnou jako bahno, mění se na prach a ten roznáší vítr. Je to působivé povídání: zvlášť, když přitom sledujete zaprášené děti, jak olizují cukrovou třtinu. Jsou od ní celé ulepené a na ta ulepená místa sedají mouchy a chytá se prach. Následuje trocha počtů. Esteveo v ypočítává, kolik je to stojí, když onemocní: nemohou pracovat a ještě musí zaplatit lékaři. Lidé dobře znají to, o čem je řeč – zatímco svět mimo Afriku se dojímá hlavně nad snímky afrických dětí postižených hladomorem nebo válkami, nesrovnatelně větším zabijákem jsou pro ně banální infekční nemoci. Přichází poslední argument: na ze mi je vyrytý hrubý plánek vesnice. Na místo představující křoví, kam se chodí na záchod, vysype Simon hromadu popela. Potom ho nabírá a sype na plánek vsi. „Podívejte, jak vám zvířata roznášejí vaše výkaly až před domky,“ říká k tomu Esteveo. „A v tomhle žijete.“
hlédl. A tak koukám do latríny. Pak ji před nimi musím ještě vyfotit. Někteří si přivedou celou rodinu. Mají pocit, že jsou někdo, jelikož mají záchod. Už nechodí do trávy vedle vsi. Vesnice Nhunha uprostřed Angoly se aspoň v tomhle posunula do 21. století. Je to práce Člověka v tísni. Ne že by ty záchody stavěl. Jen s lidmi sehrál rafinované přesvědčovací divadlo, při němž hrál roli čerstvý exkrement. Vtip je v tom, že Člověk v tísni přiměje Angolany, aby si sami toužili postavit záchod. „Používáme léčbu šokem,“ říká vedoucí angolské mise Člověka v tísni Roberto Rivalto. Bere mě do vesnice Epakela, abych viděl, co tím myslí. Princip spočívá v tom, že lidem vysvětlí, že když chodí na záchod tak, jak to dosud dělají, pojídají své vlastní fekálie. A že je to stojí zdraví a taky peníze. Ale není to žádná přednáška. My je totiž nebudeme školit. „Pustili by to hned z hlavy. Přimějeme je, aby se nemohli dočkat, až se do stavby latrín pustí,“ říká Simon Cohen, který
otázka: Čím přikrýváte jídlo? Odpověď: „Ničím“. My nemáme poklice, odpovídají vesničané. Netuší, že vše, co řeknou, bude použito proti nim. Blíží se totiž finále.
Latríny pro 300 vesnic
Šoková terapie v igelitu Esteveo vyndá mísu s rybou a rýží, kterou jsme přivezli. Pozve dvě ženy a dva muže, aby si dali. Jak si tak pochutnávají, přichází další pomocník a nese v igelitu zabalené hovínko. Našel ho tam, kam vesničané chodí. Rozbalí ho a položí půl metru od mísy s jídlem. Okamžitě jsou tam hejna much, létají z mísy na obsah igelitu a zpátky. Fuj. Všichni strnou, paní vlevo si zakrývá oči a chce odejít. Ale Esteveo hlaholí: „Tak co, jen si ještě dejte! Jo tohle vám vadí...,“ ukazuje na sáček. „Ale vždyť takhle to máte každý den. Copak si myslíte, že moucha neuletí deset metrů od vašeho křoví? Tak jezte,“ pobízí vesničany. Chuť je ale přešla. Hlavní rekvizita mizí a Esteveo je začne zpracovávat. Spočítá jim, kolik exkrementů ves-
Do ticha padá kardinální otázka: „Co s tím chcete dělat?“ Náčelník se chvíli baví s lidmi, ale je vidět, že není co řešit: „Postavíme si latríny.“ Esteveo vysvětluje, jak se to dělá. Jáma má být hluboká třeba tři čtyři metry. Musí být obklopená stěnami, musí mít zakrytý vchod, aby tam nelétaly mouchy, a taky střechu, aby tam nepršelo. A záchod je třeba uklízet. Každé ráno. Lidé ještě dostanou instruktážní obrázkové letáky, pomalu je slabikují. Nakonec Simon vytáhne největší trumf. „A když celá vesnice bude mít za dva měsíce latríny, dostane od nás ruční pumpu. Takže si budete moci udělat studnu a nebudete muset chodit pro vodu daleko jako teď.“ Lidé vypadají, že by nejradši šli hned kopat. Člověk v tísni takto s podporou UNICEF a České rozvojové agentury přiměl k postavení latrín obyvatele víc než tří set vesnic v zanedbaném středu Angoly. Na podzim přijde řada na dalších tři sta. Je to jednoduché, účinné, levné – a funguje to.
D DIS K US E
ST R A N A
8
Správná předpověď počasí může zachránit životy Předcházet následkům přírodních katastrof pomáhá včasná a přesná předpověď počasí i fungující varovný systém. O to se snaží čeští meteorologové a hydrologové v Gruzii. V Gruzii najdeme kromě tropů, vyprahlé pouště a savan všech jedenáct zbý vajících klimatických pásem. Zatímco oblasti Kolkhetských nížin při pobřeží se nachází pod úrovní moře, více než polovina gruzínského území přesahuje nadmořskou výšku 1000 metrů. Kvůli členitému reliéfu v této zakavkazské zemi hrozí extrémní vliv y počasí a přírodní katastrofy. Výky v y počasí kromě záplav, přívalov ých dešťů a půdních sesuvů provázejí i extrémní sucha. Ani zemětřesení nebo sněhové laviny nejsou v Gruzii výjimkou. Příroda může napáchat obrovské škody, se kterými by tato rozvíjející se země vyrovnávala dlouho. Téměř 25 procent gruzínské populace žije podle údajů Světové banky z roku 2009 pod hranicí chudoby, přes 9 procent pak v extrémní chudobě – musí se spokojit v přepočtu s 1,25 dolaru na den. Právě tito obyvatelé jsou vůči následkům přírodních pohrom nejzranitelnější. Jejich jednoduché domy nejsou stavěné tak, aby vydržely přívalovou vlnu. Na zametení škod není dostatek peněz. Voda může zničit také úrodu, která je pro zemědělce životně důležitá. Povodně jsou z hlediska obětí na životech a rozsahu materiálních škod nejničivější. Příkladem byly rozsáhlé záplavy v regionu Mccheta-Mtianetie v roce 2010. „Kolem
deseti hodin ráno se voda vevalila do domu a úplně ho zaplavila. Nám se v poslední chvíli podařilo dostat ven. Celý náš majetek sebrala řeka,“ popsala Tsisana Zakaidze z vesnice Mleta na úpatí Kavkazu. Voda zanechala zdevastovanou infrastrukturu, zničené zásobárny pitné vody, zemědělskou půdu i sklizeň. Více než 11 tisíc rodin se ocitlo bez střechy nad hlavou a vláda dlouho nepřicházela s pomocnou rukou.
Technikou proti povodni Zabránit povodním nelze. Regulace říčních toků v Gruzii je plošně neproveditelná. Fungující systém včasného varování ale může zásadně přispět ke snížení ztrát na lidských životech i na majetku. „Před rokem 1990 na území Gruzie fungovalo asi 180 vodoměrných stanic. V důsledku rozpadu Sovětského svazu a velkého omezení finančních zdrojů se počet snížil na dnešních 28,“ popisuje Petr Šerc, hydrolog Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) a expert na přívalové povodně. Kvůli nedostatku financí ve státním rozpočtu systém včasného varování v zemi ještě stále chybí. Gruzínská národní meteorologická a hydrologická služba sice má kvalifikované odborníky, nicméně jí chybí drahá a nezbytná technika na monitoring pro spolehlivou předpověď počasí.
Proto se čeští odborníci ve spolupráci s těmi gruzínskými s podporou České rozvojové agentury pustili do modernizace místní hydrologické a meteorologické monitorovací sítě. Odborníci z Českého hydrometeorologického ústavu školí gruzínské experty a vybírají vhodné technologie. „Gruzíni hydrologii rozumí. Jsou velmi milí a vypadá to, že jim školení výrazně pomohlo,“ vysvětluje po týdenním školení v hlavním městě Tbilisi Hana Macháčková z ČHMÚ. Sběr meteorologických dat je, zejména v horských oblastech Gruzie, zatím omezený. Češi proto do Zakavkazska dodají mimo jiné speciální databázový software, který už dnes používá řada rozvojových zemí – Nigérie, Jamajka nebo Trinidad. Umožní sběr, přenos, zpracování i archivaci dat, a to i těch historických, která dosud neexistují v digitální podobě. Pomoc gruzínské Národní meteorologické a hydrologické službě přislíbila mimo české vlády i ta místní. Ta by v budoucnu měla platit náklady na monitorovací systém i aktualizaci softwaru. Zahraniční rozvojová spolupráce Česka v Gruzii by měla pomoci zachraňovat životy i majetek. Lidé v záplavových oblastech nemusí mít takov ý strach, že dopadnou jako oběti povodně z vesnice Mleta.
text:
Martin Zoller ČRA
Karel Vančura ČHMÚ
ilustrační foto:
Petr Šercl ČHMÚ
A ANKETA
Co pro vás znamená… česká pomoc Zuzana Hlavičková
Viktor Paggio
Jana Miléřová
poslanec Parlamentu
ředitelka Českého
ředitelka Odboru rozvojové
ČR / LIDEM
fóra pro rozvojovou spolupráci (FoRS)
spolupráce MZV ČR
ST R A N A
9
Česká republika pomáhá rozvojovým zemím už 17 let. Za tu dobu došlo v této oblasti k celé řadě změn a můžeme s čistým svědomím říci, že i k jejímu výraznému zkvalitnění. Dnes je rozvojová spolupráce součástí české zahraniční politiky a odráží skutečnost, že se Česká republika řadí mezi 35 nejbohatších zemí světa. Proto je pomoc chudým, zvláště pak rozvojovým zemím, naší povinností. Zároveň je i v našem zájmu, neboť díky ní můžeme lépe předcházet negativním jevům plynoucím z chudoby, jako jsou teroristické akce, uprchlické vlny, šíření chorob. V porovnání se srovnatelnými evropskými zeměmi si v této oblasti vedeme dobře: česká rozvojová činnost – jejíž hlavním koordinátorem je Ministerstvo zahraničních věcí – je rok od roku lépe organizovaná, předvídatelně financovaná a transparentní. Jednoznačně se hlásíme ke spoluzodpovědnosti za v ý voj, který přesahuje hranice republiky. Česká republika pomáhá zejména formou rozvojov ých projektů. Vybrali jsme si 10 zemí, kde jsou prostřednictvím nedávno zřízené České rozvojové agentury projekty realizovány. Jsou mezi nimi země naší republice velmi blízké a s nimiž máme historicky dobré vztahy, ovšem i vzdálenější země v Asii či v Africe. Na aktivity České republiky v oblasti rozvojové spolupráce můžeme být právem hrdí. Nemůžeme sice očekávat, že se nám spolu s ostatními bohatšími a šťastnějšími zeměmi podaří chudobu, nemoci a utrpení zcela vymazat z mapy světa. Musíme se snažit k tomu alespoň co největší měrou přispět.
Když jsem kdysi jako dobrovolník učil zambijské školáky, nebo později už jako poslanec obhlížel rozvojovou pomoc v Etiopii, vždy jsem viděl až příliš mnoho zkrachovalých projektů financovaných z českých peněz. Nefunkční solární elektrárna v Masuku, kterou místní nejsou schopni ani ochotni udržovat. Zchátralý domek v areálu univerzity v Addis Abebě, určený pro výuku „pokročilých metod vzdělávání“, zrezivělé studny, přihlouplé „workshopy“, které místním nic nepřinesly. A desítky projektů, které fungují jen díky západním nevládkám a na svůj krach teprve čekají. Jsou však dobré příklady, na které česká rozvojová komunita může být hrdá. Například výstavba škol v režii Člověka v tísni v Etiopii. Splňuje totiž ono magické slůvko: udržitelnost. A té vždy předchází tvrdost. Místní úřady musí bezplatně převést pozemky, okolní vesnice se podílí jak pracovně, tak i finančně. Škola nespadla shůry. Pomohli ji vybudovat. A proto se budou starat. V době rozpočtových omezení musí být česká pomoc adresnější, udržitelná a její účinnost striktně vyhodnocovaná. Kvalifikací pro práci v rozvojovce už nemůže být pouhé „být dobrým člověkem“, co to tak nějak zkouší. Autoři neudržitelných projektů musí z kola ven. Autoři těch úspěšných musí získat pravomoci a příležitost rozšířit svůj model. Hraje se o víc než ve firemním sektoru. Nejde o vyšší či nižší zisk, ale často o to, zda lidé budou mít co jíst a pít, zda jejich děti získají vzdělání. Odpovědnost je veliká, prostor pro zlepšení také. Takže s chutí do toho!
Česko má za sebou téměř dvě dekády rozvojové spolupráce. Z pozice příjemce pomoci se stalo dárcem. Navázalo na bohaté zkušenosti z dob Československa, překonalo zažité politicky orientované poskytování pomoci, začalo transformovat svůj netransparentní a neefektivní systém. Koncentruje spolupráci do vybraných zemí a sektorů. Byl přijat zákon a další koncepční dokumenty. Ministerstvo zahraničních věcí je rozumným správcem rozvojové politiky i rozpočtu, ale implementace je na ČRA. Roste profesiona l ita projek t ů. I ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi můžeme nabídnout nesporné zkušenosti v lokálních projektech budování kapacit, transferu know-how a transformační spolupráce s důrazem na podporu lidských práv a dobrého vládnutí, ale také zdravotnictví a vzdělávání, likvidace ekologických škod, sanace vodních zdrojů, lokální energetiky. Za českou rozvojovkou stojí lidé, kteří věří, že má smysl a s dalšími aktéry pracují na otevřeném a partnerském vztahu. Na druhou stranu, je co zlepšovat. V reálu se vedle rozvoje místních komunit a sledování jejich potřeb často prosazují ekonomické (proexportní), bezpečnostní a jiné zájmy Česka. Nedaří se naplňovat mezinárodní závazky navyšování pomoci. Je určitě pozitivní, že nedošlo k výrazným škrtům v rozpočtu na zahraniční rozvojovou spolupráci, ale výhled na další 3 roky počítá jen se stagnací. Navíc se překlopil poměr mnohostranné v neprospěch bilaterální spolupráce ‑ tedy právě té, kde mohou české subjekty nabídnout výraznější přidanou hodnotu a přímý efekt pro konkrétní lidi v rozvojových zemích.
Zajímají vás témata z rozvojového svě ta? Sledujte portál w w w. rozvojovka .cz a facebook ový profil
Rozvojovka-Člověk v tísni. Najdete zde zajímavosti názory. Pokud chce te pravidelně dostávat časopis Rozvojovka poštou , napište si
i aktualit y. Může te se také zapoji t do diskuse a v yjádři t svoje foto: archiv autorů
o něj na michal a.hozakova@clovekv tisni.cz.
Mongolsko: Dvakrát měř a jednou řež Měření je samozřejmou součástí našeho života. Natolik samozřejmou, že může být obtížné si všimnout, že měříme stavby, prkna, kávu, rychlost, krev, léky, potraviny, vodu, vzduch, světlo, pneumatiky, zásilky, palivo, suroviny i sami sebe. Když směňujeme, měříme. Ať už se jedná o koupi sto gramů kávy v obchodě nebo vývoz tuny zlata. Když vyrábíme, měříme; náklady na měření mohou představovat i víc než 10 % ceny výrobku. To, abychom měřili dobře a všude na světě stejně, je cílem spolupráce národních a nadnárodních institucí, mezinárodní společenství vědců, techniků a úředníků – metrologů. Součástí je i zahraniční rozvojová pomoc České republiky v Mongolsku. Díky podpoře z České rozvojové agentury zavádí Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví s partnery standardy pro měření času a délky. Dodává Mongolské agentuře pro standardizaci a metrologii přístroje, díky
Z
Z A J ÍM A V O STI
ST R A N A
10 nimž se měření zpřesňuje. Přístroje se stávají „mongolskými hodinami“ a „mongolským metrem“, což jsou národní standardy pro měření času a délky. Pomocí těchto jednotek metrologové ověřují správnost všech hodin (měřidel času) a metrů (měřidel délky) v zemi. Od těchto veličin pak odvozují další, jako jsou například plocha, objem, úhel, rychlost, zrychlení, hustota, síla, koncentrace, jas, kmitočet, tlak, energie, výkon, napětí, odpor, vodivost nebo intenzita. Součástí projektu je i školení mongolských odborníků těmi českými. Češi sem dodávají i dalších zařízení
pro správné měření. Postupně se tak zlepšuje i úroveň běžnějších měřidel a jejich obsluhy. To se promítá do jakosti výrobků – například vyrobené šrouby a matice do sebe přesně pasují. Zlepšuje se důveryhodnost prodejců – zákazník věří, že opravdu natankoval 60 litrů benzínu. Je spravedlivější někoho pokutovat za překročení povolené rychlosti, když se rychlost dá přesně změřit. Správné měření je důležité i v mezinárodním styku – třeba tím, že Mongolsko může přesně spočítat kolik vyvezlo ropy. Zdroj: ČRA
Byznys pro společnost SunEdison bude chy tat slunce v Indii Firma zaměřující se globálně na rozvoj fotovolt a ic ké ener get i k y Su n E d ison pl á nuje podpoř it dos t upnos t energie v méně roz v inut ých komunitách v I nd i i. Téměř pů l m i l ionu l id í se v těchto lok a l itách ta k úpl ně po pr vé dosta ne k ud r ž itel nému zd roji energ ie. Su n Ed ison již v y t ipova l 29 vesnic v lokalitě Guna, kde nav rhne, i n s t a luje a bude s pravov at sol á r n í elek t rá r ny. Projek t chce f i na ncov at z veř ejnýc h zd r ojů a z pr os t ř ed k ů od i n v es tor ů i f i r e m . R eag uje t a k n a s t á le nev y ř ešenou sit u ac i s do st upnost í energ ie v chud ých lok a l itách světa. OSN odhaduje, že zhruba pět i na s větové popu lace ž ije v současnost i bez elek t ř i ny. To má za následek , ž e t ito l idé nem ají př ís t up ke k v a l it n í mu v z dě l á v á n í , e k ono mickému roz voji i dalším zák ladním práv ům. Společnost stojí i za dalšími projekt y, ja ko je insta lace st řešních slunečných elektráren v Gujaratu.
AVAST podporuje E tiopii i filmov ý festival
Podnikatel roku pomáhá chudým
Společnost AVAST Software dlouhodobě podporuje organizaci Člověk v tísni a její aktivity v zahraničí i v Česku. V roce 2010 pomohla na Haiti, které zasáhlo ničivé zemětřesení. Díky finanční podpoře humanitární pracovníci mohli zabezpečit zdroje pitné vody i poslat děti do dočasných škol. Loni Nadační fond AVAST uvolnil milion korun na rozvojové projekty v Etiopii – konkrétně na podporu sirotků a zlepšování vzdělávání místních drobných zemědělců v 8 školicích střediscích. Další finanční dar putoval do programu Jeden svět na školách, jiný pomohl k základním potravinám uprchlíkům ze Somálska. Tisíce lidí se kvůli hladomoru přesunuly do uprchlických táborů na hranicích s Etiopií. Společnost AVAST milionem korun přispěla i festivalu lidsko-právních dokumentů Jeden svět 2012 a má zájem Člověka v tísni podporovat i v budoucnu.
Hlavní cenu soutěže Ernst & Young Světový podnikatel roku 2012 si odnesl šéf keňské Equity Bank James Mwangi. Tato největší africká banka se zaměřuje na chudší populaci a prostřednictvím mikrofinančních služeb se snaží naplnit vizi přerodu tamní ekonomiky. Sám Mwangi se narodil před keňským bojem za nezávislost, ve kterém padl jeho otec. Aby měl na studia, vydělával si například prodejem ovoce a mléka. Původně se rozhodl pro studium práv, ale po dvou týdnech přešel k financím. Jako bankéř chtěl prý pomáhat lidem. Prostřednictvím nadace Equity Group Fundation se Mwangiho banka věnuje pomoci ve zdravotnictví, ale i ve vzdělávání. Milion mladých Keňanů se účastní programu finančního vzdělávání, nadace také poskytuje stipendijní programy studentům na středních i v ysokých školách i prestižních světových univerzitách.
Zdroj: Pavlína Kalousová/CSR Fórum
Zdroj: Člověk v tísni
Zdroj: Euro/Jakub Křešnička
foto archiv ČRA
PODPOROVANÉ ZEMĚ
V RÁMCI BILATERÁLNÍ SPOLUPRÁCE ČESKÉ REPUBLIKY
ZEMĚ PODPOROVANÉ V LETECH 2010 A 2011
SEKTORY PODPOROVANÉ V LETECH 2010 A 2011
země
2010
2011
sektor
2010
2011
Afghánistán Albánie Angola Arménie Barma/Myanmar Bělorusko Bosna a Hercegovina Demokratická republika Kongo Egypt Etiopie Gruzie Haiti Irák Jamajka Jemen Kambodža Kazachstán Kosovo Kuba Kyrgyzstán Libye Moldavsko Mongolsko Nigérie Pákistán Palestinská autonomní území Srbsko Sýrie Turecko Ukrajina Uzbekistán Vietnam Zambie ostatní náklady*
16,7 % 0,7 % 2,4 % 0,9 % 1,8 % 2,1 % 3,9 % 0,6 %
14,9 % 0,6 % 1,8 %
Administrativní náklady dárce Bankovní a finanční služby Další multisektorové politiky Doprava a skladování Energetika Komunikace Multisektorová pomoc Obecná ochrana životního prostředí Obchod a další služby Obchodní politiky a regulace Obnova po katastrofách (humanitární pomoc) Okamžitá pomoc (humanitární pomoc) Ostatní sociální infrastruktura a služby Pomoc uprchlíkům v ČR Populační politiky a reprodukční zdraví Prevence katastrof (humanitární pomoc) Průmysl, stavebnictví a těžba Sektorově nespecifikované projekty Státní správa a občanská společnost Turistický ruch Všeobecná rozpočtová podpora Vzdělávání Zásobování vodou a sanitace Zdravotnictví Zemědělství, lesnictví a rybolov Zvyšování rozvojového povědomí
5,9 % 0,1 % 0,5 % 0,6 % 2,5 % 0,1 %
8,3 % 0,1 %
1,5 % 4,9 % 3,5 % 0,7 % 1,3 % 1,1 % 4,4 % 1,1 % 5% 8,5 % 0,8 % 2,1 % 1,1 % 4,5 % 1,1 % 3,8 % 3% 1% 21,51 %
(ZDROJ: MZV ČR)
1,7 % 2,3 % 4,6 % 0,4 % 0,5 % 3,8 % 2,6 % 0,5 % 0,5 % 0,4 % 1,3 % 0,4 % 1,4 % 0,7 % 0,7 % 1,1 % 5,6 % 5,7 % 0,4 % 1% 2,3 % 4,1 % 0,5 % 0,8 % 4% 0,6 % 2,2 % 1,4 % 31,38 %
modrá tyrkysová růžová bez podbarvení
2,3 % 0,1 % 0,3 % 1,8 % 6,8 % 3,6 % 17,1 % 0,7 % 0,3 % 3,2 % 1,4 % 21,8 % 0,5 % 12,9 % 8,7 % 2,9 % 6,1 %
1,6 % 4,9 % 2,7 % 0,6 % 0,3 % 1,9 % 3% 4,5 % 15,4 % 0,5 % 0,3 % 0,9 % 0% 20,9 % 0,1 % 10,1 % 10,5 % 3,7 % 7,5 % 2,4 %
programové země projektové země bývalé prioritní země ostatní neprioritní země
CELKEM BYLO NA BILATERÁLNÍ ROZVOJOVOU SPOLUPRÁCI VYNALOŽENO V ROCE 2010 1 514 190 000 KČ A V ROCE 2011 1 359 880 000 KČ. Bilaterální spolupráce představuje spolupráci mezi Českou republikou a konkrétní partnerskou zemí. *Ostatní náklady zahrnují například prostředky na stipendia studentů z rozvojových zemí nebo výdaje na pomoc uprchlíkům.
