2. Rytířský stav na Moravě v raném novověku... 7

OBSAH :

1.Úvod …................................................................................................................ 3 2. Rytířský stav na Moravě v raném novověku ….................................................. 7 2.1. Zhodnocení pramenů a literatury …..................................................... 7 2.2. Rytířský stav na Moravě v raném novověku ..................................... 16 2.3 Osudy moravských rytířů a rytířských rodů v raném novověku ….... 38 2.3.1. Matyáš Žalkovský a Žalkovští ze Žalkovic …........................... 38 2.3.2. Jan starší Kobylka z Kobylího a Kobylkové z Kobylího .......... 46 2.3.3. Jan starší Jakartovský ze Sudic a Jakartovští ze Sudic …......... 58 2.3.4. Martin Pruskauer z Freienfelsu a Pruskauerové z Freienfelsu. 68 2.3.5. Jan a Zikmund Bukůvkové a jejich rod …............................... 75 2.3.5.1. Zhodnocení pramenů a literatury …......................... 75 2.3.5.2. Nejstarší dějiny …................................................... 82 2.3.5.3. První moravští Bukůvkové …................................. 88 2.3.5.4. Společenský a majetkový vzestup rodu …............. 94 2.3.5.5. Zikmund Bukůvka a chromečská větev rodu ….. 100 2.3.5.6.

Jan Bukůvka a třemešská větev rodu …............. 116

2.3.5.7. Na prahu nové doby …........................................ 136 2.3.5.8.

Svobodnými pány …........................................... 145

2.3.5.9.

Hrabata z Bukůvky …......................................... 153

3. Závěr …........................................................................................................... 158 4. Prameny a literatura ….................................................................................... 162 5. Seznam použitých zkratek ….......................................................................... 187

1

Přísaha rytířská Markrabství moravského

(Moravský zemský archiv Brno. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 44. Kniha pánů rytířstva Markrabství moravského od roku 1628, f. 10).

„Na tom přísahám Pánu Bohu, Matce Boží a Všem Svatým, jakož jsou mne páni z rytířstva, na mé ponížené vyhledávání, z jejich svobodné a dobré vůle, v stav svůj přijali, že od dnešního dne chci a mám řád a stav rytířský vedle obyčeje a práva Koruny české a země moravské velebiti, vedle jiných pánů z rytířstva ve všem slušném a spravedlivém státi, sám sebou i syny svými, aneb potom ode mne a od nich pořádně pošlými, až do třetího kolene pánům rodům rytířstva starožitným, v jich obyčejích nepřekážeti, ani se nad nimi vejšiti, nýbrž se k nim všelijak, jak k bohatému tak chudému chovati. Pokudž bych pak proti tomu neb co nenáležitého před sebe bral, jak jsou moc měli mne svobodně mezi svůj stav přijíti, tak zase budou moci mne z prostředku svého, a z knih rytířských dáti vymazati. Tak mi Pán Bůh pomáhej, Matka Boží Všickni Svatí. Amen.“

2

1. ÚVOD

Zájem o dějiny a genealogii šlechty můžeme v českých zemích sledovat již od středověku, velký rozvoj potom studium dějin šlechty prodělalo v 16. století. Souviselo to samozřejmě s postavením aristokracie jako vládnoucí vrstvy tehdejší společnosti, humanistickou touhou po starobylosti a vznešenosti rodu a z toho vyplývajícího intenzivního zájmu o dějiny šlechtických rodů. Díla Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Václava Březana tvoří dodnes jeden z hlavních zdrojů našich poznatků nejen pouze o předbělohorské, resp. pobělohorské šlechtě, ale o dějinách celého tohoto období. Stejně tak Bohuslav Balbín nebo František Palacký věnovali šlechtě jako hybné síle společnosti zvýšenou pozornost. František Palacký využil poznatků získaných studiem historie a genealogie významných českých šlechtických rodů ve svém zásadním syntetickém díle o českých dějinách. Velká práce na poli bádání byla vykonána v 19. století a v první polovině 20. století zejména zásluhou Martina Koláře, Augusta Sedláčka či Josefa Pilnáčka, kteří dokázali shromáždit obrovské množství informací a zpřístupnit je širší veřejnosti. Ze získaných faktografických poznatků čerpáme základní údaje o historii šlechtických rodin často dodnes. Další historikové se zaměřovali především na zdůraznění individualit nejpřednějších velmožů, na postižení jejich veřejného a politického působení. Z mnoha jmen historiků, kteří se intenzivně zaobírali rolí šlechty v našich dějinách, můžeme připomenout Josefa Pekaře, Františka Hrubého, Kamila Kroftu, Otakara Odložilíka, Zdeňka Kalistu, Josefa Zukala a další. Česká poválečná historiografie dějiny šlechty jako téma poměrně zanedbávala. Větší pozornost byla věnována pouze období předbělohorskému, důraz byl kladen na hospodářskou stránku života aristokracie, ale dějiny šlechty v 17. - 19. století, o století dvacátém ani nemluvě, stály především z ideologických příčin téměř zcela mimo badatelské zájmy. Zájem o hospodaření šlechty stál u zrodu zásadních prací historiků Františka Matějka, Josefa Petráně, Josefa Války. Z konkrétních šlechtických rodů byla značná pozornost věnována např. Rožmberkům, ale vcelku lze konstatovat, že u většiny českých a moravských šlechtických rodů dodnes postrádáme kritické zpracování jejich dějin, v lepším případě zpracování moderní. 3

V posledních letech bylo na poli bádání o šlechtě vykonáno mnoho záslužného. Stačí připomenout jména jako Josef Válka, Jaroslav Pánek, Václav Bůžek, Tomáš Knoz, Thomas Winkelbauer, Marie Koldínská, Petr Maťa a mnozí další. Na knihkupeckých pultech se objevila nová a na důkladném studiu pramenů založená díla o jednotlivých šlechtických rodech, jako je např. vynikající práce Petra Vorla o Pernštejnech, ediční řada nakladatelství Lidové noviny zaměřená na české a moravské šlechtické rody, podobná řada nakladatelství Veduta, knihy o Švambercích, Kinských a množství větších či menších článků. Ve srovnání se zahraniční produkcí, zejména německou nebo rakouskou, je to stále nedostačující. Určité atraktivity tématu bylo však bohužel často využito čistě komerčně k vydávání prací, jejichž autoři pouze více či méně zručně opisovali z děl starších, z Ottova slovníku naučného, z Gothajských almanachů atp. Podrobnější zhodnocení literatury a archivních pramenů v následující kapitole. Sám jsem se o nedostatečném stavu bádání na tomto poli přesvědčil při psaní této knihy, když jsem mnohdy velmi pracně sháněl detailní informace o některých méně známých šlechtických rodech a musel vystačil s literaturou napsanou v 19. století, která často podává pouze velmi stručné a někdy nepřesné vylíčení jejich osudů. Kolik neznámých a překvapivých údajů zůstává dosud skryto v nespočetných šlechtických rodinných archivech, archivních sbírkách a dalších fondech, není snad třeba ani dodávat. A je třeba připomenout, že nejen pro prostou šlechtickou genealogii, ale především pro poznání skutečné role šlechty ve společnosti. Poněkud rozsáhlejšímu pojednání o rodu Bukůvků z Bukůvky předchází v mé prací stať věnovaná rytířskému stavu na Moravě v raném novověku, která tak tvoří jakýsi obecný vysvětlující úvod do problematiky nižší šlechty v 16.-18. století s přesahy do období předchozího i do 19. století. Součástí této části jsou i čtyři medailony vybraných moravských rytířů a rytířských rodů, jež názorně ukazují možnosti realizace, které doba a společnost členům nižší šlechty nabízela. Záviselo již pouze na nich, na jejich schopnostech, zda a jak je dokázali využít. Kromě Bukůvků jsem se zaměřil detailně na čtyři moravské rytířské rody (Žalkovští ze Žalkovic, Kobylkové z Kobylího, Jakartovští ze Sudic a Pruskauerové z Freienfelsu). Každý z těchto rodů reprezentuje poněkud jinou kategorii a názorně tak ukazuje velkou variabilitu nižší šlechty. Žalkovští představují rod nově povýšený již v 16. století, Kobylkové starý moravský rytířský 4

rod, Jakartovští jedince profitující na pobělohorské krizi a Pruskauerové šlechtu úřednickou. Také vybraní představitelé těchto rodů by měli tato kritéria splňovat. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se jedním ze základních cílů mojí práce stalo kompletní a přesné postižení historie a genealogie jednoho šlechtického rodu, v mém případě rodu Bukůvků z Bukůvky, od konce 14. do konce 20. století. Domnívám se, že pouze přesná znalost dějin jednotlivých vybraných rodů nám umožní vytvořil si přesnější pohled na českou šlechtu jako celek a zbavit se tak některých dodnes přežívajících klišé a omylů. Stejně tak kritické zpracování zajistí, abychom nesklouzli k nekritické glorifikaci šlechty, nýbrž dokázali realisticky zhodnotit její význam a úlohu ve společnosti od nejstarších počátků přes období největšího vlivu a rozvoje až po ústup po roce 1848. Její roli v některých případech veskrze pozitivní, v jiných naopak negativní. Rod Bukůvků je z mnoha hledisek vhodným objektem, na kterém se dají dobře vysledovat proměny, kterými procházela šlechta v naší historii. V tomto konkrétním případě šlechta nižší, která se teprve na počátku 18. století dostává mezi vyšší šlechtu. Bukůvkové byli původem z východních Čech pocházející rod, který na konci 15. století odchází na Moravu, aby zde prodělal nejprve výrazný společenský a majetkový vzestup, ale následně také do jisté míry úpadek, přinejmenším majetkový. Rod jazykově český, nábožensky českobratrský, se zřetelnými znaky moravského zemského patriotismu, který se od poloviny 17. století postupně mění v rod ryze katolický a jazykově německý. Ve století devatenáctém, poté co ztrácí poslední zbytky svého pozemkového majetku, se výrazně uplatňuje v úřednických a vojenských službách. Přestože poslední příslušníci rodu již na Moravě nemají žádné pozemkové vlastnictví, své svazky se zemí nikdy zcela nezpřetrhají. I když je úřední nebo vojenské povinnosti přivádějí na různá místa monarchie i do zahraničí, na Moravu se znovu vracejí. Rod vymírá po přeslici roku 1952 a po meči o rok později. Mé poděkování za pomoc, cenné rady a připomínky při práci patří vedoucímu mé práce doc. PhDr. Mgr. Tomáši Knozovi, Ph.D. z Historického ústavu filozofické fakulty Masarykovy univerzity,

dr. Zdeňku Házovi, Dr. z téhož

ústavu, velkému znalci historie šlechtických rodů zesnulému ing. Aloisi Ernestovi z Prostějova, Jaromíru Hrubému-Gelenj, dr. Zdeňku Doubravskému z Vlastivědného muzea v Šumperku, dr. Haně Jordánkové z Archivu města Brna, 5

mgr. Vladimíru Ševčíkovi a dr. Zdeňku Pokludovi, řediteli Státního okresního archivu ve Zlíně. Za vstřícnost, s níž mi bylo umožněno studium písemných i obrazových pramenů, bych rád poděkoval pracovnicím a pracovníkům Moravského zemského archivu v Brně, Zemského archivu v Opavě a v Olomouci, Národního archivu v Praze, Archivu Národního muzea v Praze, Státního okresního archivu v Šumperku, Státního okresního archivu ve Vyškově se sídlem ve Slavkově u Brna a Státního oblastního archivu v Plzni, pobočka Nepomuk.

Vladimír Březina

6

2. RYTÍŘSKÝ STAV NA MORAVÉ V RANÉM NOVOVĚKU 2. 1. ZHODNOCENÍ PRAMENŮ A LITERATURY

Téma dějin české a moravské šlechty bylo a v současné době znovu je jedním ze stěžejních témat české historiografie. Již ve středověku se setkáváme v kronikách s líčením dějin a genealogických vazeb významných panovnických a šlechtických rodů. Rozvoj bádání o šlechtě nastává pak zejména v 16. století, kdy se čeští i moravští šlechtici snaží vyzdvihnout svůj rod, připomenout hrdinské skutky svých předků a zachovat trvalou památku slavných příslušníků rodu, ať již se proslavili na poli vojenském, kulturním, svou věrnou službou panovníkovi nebo zemi. Na sklonku 16. a na počátku 17. století tak vychází tři zásadní spisy věnované zejména šlechtické historii a genealogii Bartoloměje Paprockého z Hlohol Zrcadlo slavného Markrabství moravského (1593)1, Diadochos (1602)2 a Štambuch slezský (1609).3 V Čechách je na tomto místě třeba na prvním místě připomenout rožmberského archiváře a knihovníka Václava Březana, který na přelomu 16. a 17. století nejenže vyhotovil několik genealogii starých českých šlechtických rodů, ale pokusil se také o důkladné zpracovaní historie Rožmberků od bájných počátků až do autorovy současnosti. Bohužel z tohoto rozsáhlého díla se do dnešních dnů zachovaly pouze poslední dva díly věnované Vilémovi a Petru Vokovi z Rožmberka.4 Oba výše zmínění autoři, Paprocký i Březan, vycházeli při své práci především z originálních písemných i hmotných pramenů, kronik, listin, náhrobků atd., ale přístup rožmberského archiváře byl přece jen poněkud kritičtější. V díle Paprockého se tak můžeme setkat s líčením mnoha v pramenech nedoložených rodových a erbovních pověstí, vystupují tu bájní většinou 1

PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Zrcadlo Slawného Margrabstwij Morawského. Olomouc 1593.

2

PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Diadochos id est svccesio: Ginák Poslaupnost Knijžat a Králůw Cžeských, Biskupůw y Arcibiskupůw Pražských, a wssech třech Stawůw Slawného Králowstvj Cžeského. Praha 1602.

3

PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Sstambuch Slézský. Brno 1609.

4

PÁNEK, Jaroslav (ed.): Životy posledních Rožmberků. I. a II. Praha 1985.

7

vyfabulovaní slavní předkové, rekové a hrdinové. 17. a 18. století je obdobím, kdy zájem o šlechtickou historii a genealogii dále enormně vzrůstá a barokní dějepisci čeští i moravští jako např. známý Bohuslav Balbín a jeho žák a přítel Tomáš Pešina z Čechorodu, ale i další, zahrnují rozsáhlá pojednání o šlechtických rodech do svých historických a vlastivědných prací.5 V této době se rodí také mnohá tiskem nevydaná díla jako je například reprezentativní práce Dominika Františka Kaliny z Marienbergu o moravském rodu Žerotínů nebo rozsáhlá zpracování dějin moravských šlechtických rodů v rukopisné pozůstalosti moravského historika a sběratele Jana Petra Cerroniho.6 Dějepisci 17. a 18. století se ještě zcela neodprostili od nekritického přístupu a tudíž i v jejich dílech nalezneme často informace mechanicky převzaté od předchozích historiků typu Václava Hájka z Libočan nebo Bartoloměje Paprockého. Tedy autorů, jimž zcela důvěřovali a k jejichž dílům přistupovali jako ke skutečným pramenům. Obrat v historiografii nastává až od poloviny 18. století se vznikem a rozvojem kritického dějepisectví. V 19. století vznikají zejména monumentální díla jakými jsou např. patnáctisvazkové Hrady, zámky a tvrze Království českého Augusta Sedláčka, třísvazkové Zemské sněmy a sjezdy moravské 1526-1628 Františka Kameníčka, realizují se rozsáhlé ediční podniky, zde je třeba na prvním místě jmenovat Archiv český a Sněmy české, speciálně pro Moravu nelze opomenout ediční činnost brněnského historika 2. poloviny 19. století Christiana d´Elverta a další.7 5

BALBÍN, Bohuslav: Miscellanea historica Regni Bohemiae. Praha 1679-1688 a PEŠINA z ČECHORODU, Tomáš: Prodromus Moravographiae. To gest: Předchůdce Morawopisu. Litomyšl 1663 a týž: Mars Moravicus. Sive bella horrida et cruenta, seditiones, tumultus, praelia, turbae. Praha 1677.

6

KALINA von MARIENBERG, Dominik František: Virtus leonina ex conspicuo et percelso vetustissimorum ac potentissimorum Russiae ducum sangvine in Zierotiniae gentis celebrem prosapiam vivaci vena Laudabiliter transfusa. Vídeň 1683. Kalina stejně jako o více jak 100 let dříve Paprocký odvozuje původ moravských Žerotínů od ruského panovnického rodu Ruríkovců. Moravský zemský archiv (dále jen MZA). G 10 Sbírka rukopisů Zemského archivu (1200-1999), Johann Petr Cerroni, Beiträge zur Genealogie der adeligen Geschlechter in Mähren.

7

SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého I.-XV. Praha 1882-

8

Intenzivně se studuje problematika politické role šlechty (František Palacký, Václav Vladivoj Tomek, Antonín Gyndely, Antonín Rezek) a od první poloviny 20. století se k tomu přidružuje problematika hospodářských aktivit šlechty zejména v období raného novověku (Josef Pekař, František Hrubý, František Teplý, Václav Pešák), problematika náboženská (Kamil Krofta, Otakar Odložilík, František Hrubý, Karel Stloukal, Bohdan Chudoba) i kulturní (Zdeněk Kalista).8 Historikové tohoto období se pokoušeli o zapojení českých dějin do širších 1928, KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské 1526-1628 I.-III. Brno 1900-1905, ARCHIV český I.-XL. Praha 1840-2004, SNĚMY české od léta 1526 až po naši dobu I.-XV. Praha 1877-1939, D´ELVERT, Christian: Schriften der historisch-statistischen Sektion der k. k. m. sch. Gesellschaft zur Beförderung der Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde I.-XXX. Brno 1851-1895. August Sedláček zpracoval také většinu hesel o českých, moravských a slezských šlechtických rodech v Ottově slovníku naučném. 8

PALACKÝ, František: Dějiny narodu českého w Čechách a w Morawě I.-IV. Praha 1851-1876. TOMEK, Václav Vladivoj: Dějepis města Prahy I.-XII. Praha 1875-1906, týž: Spiknutí Jiřího z Lobkovic r. 1593. Časopis českého muzea 27, 1853, s. 215-245, GYNDELY, Antonín: Dějiny českého povstání léta 1618 I.-IV. Praha 1870-1880, týž: Die Entwicklung des böhmischen Adels und der Inkolatverhältnisse seit dem 16. Jahrhundert.

Abhandlungen

der

königlichen

böhmischen

Gesellschaft

der

Wissenschaften. VII. Folge. I. Band. Praha 1886, REZEK, Antonín: Dějiny Čech a Moravy nové doby I.-IV. Praha 1892-1896, PEKAŘ, Josef: Kniha o Kosti I.-II. Praha. 2. vydání. Praha 1935, týž: Bílá hora. Její příčiny a následky. Praha 1921, HRUBÝ, František: Ladislav Velen z Žerotína. Praha 1930, týž: Z hospodářských převratů českých ve století 15. a 16. Český časopis historický 30, 1924, s. 205-236, týž: Selské a panské inventáře v době předbělohorské. Český časopis historický 33, 1927, s. 2158, TEPLÝ, František: Příspěvky k dějinám českého zemědělství. Praha 1926 a týž: Příspěvky k dějinám českého rybníkářství. Praha 1937, PEŠÁK, Václav: Panství rodu Smiřických v letech 1609-1618. Hospodářská skladba českého velkostatku začátkem 17. století. Praha 1940, KROFTA, Kamil: Nesmrtelný národ. Praha 1940, ODLOŽILÍK, Otakar: Jednota Bratrská a reformovaní francouzského jazyka. Philadelphia 1964, týž: Karel starší ze Žerotína 1564-1636. Praha 1936, HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 107-169, HRUBÝ, František (ed.): Moravské korespondence a akta z let 1620-1636 I.-II. Brno 1934-1937, STLOUKAL, Karel: Papežská politika a císařský dvůr pražský na předělu XVI. a XVII. věku. Praha 1925, CHUDOBA,

9

evropských a mezinárodních souvislostí a proto pracovali nejen z prameny shromážděnými v českých a moravských archivech, ale intenzivně studovali také dokumenty uložené v archivech zahraničních (Německo, Itálie, Španělsko, Švýcarsko, Velká Británie, Francie). Období 16. a 17. století spojené na jedné straně s intenzivní kulturní výměnou mezi českými zeměmi a jejich západními sousedy, kavalírskými cestami, cestami za vzděláním na západní protestantské i katolické univerzity a na druhé s velkou reflexí dění u nás na situaci celoevropskou (stavovské povstání, náboženská emigrace, třicetiletá válka, Valdštejn, Komenský atd.) nebylo lze studovat pouze na základě domácích pramenů.9 Slibně se rozvíjí ediční činnost zejména pokud se jedná o prameny osobní povahy. Bohužel, události druhé světové války a období následující slibný rozvoj historického bádání na tomto poli na dlouhou řadu let přinejmenším podstatně omezily. Alespoň zpočátku převládal striktní ideologicky podmíněný pohled na šlechtu jako utlačovatelskou třídu. Od šedesátých let se postupně opět objevují podnětné práce zejména o hospodářských aktivitách šlechty (Josef Válka, Alois Míka, Josef Petráň).10 Začíná se opět studovat neopominutelná role šlechty v politice domácí i zahraniční (Josef Polišenský, Josef Janáček, Jaroslav Pánek, František Matějek, Josef Válka), rodí se monografie o některých osobnostech šlechticů nebo šlechtických rodů (Noemi Rejchrtová, Jaroslav Pánek, Pavel Preiss, Josef Válka), dále se studují otázky hospodářské (Václav Ledvinka).11 Bohdan: Španělé na Bílé hoře. Tři kapitoly z evropských politických dějin. Praha 1945 a KALISTA, Zdeněk: Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Zrození barokního kavalíra I.-II. Praha 1932. 9

V zahraničních archivech intenzivně studovali mezi dvěma světovými válkami např. František Hrubý, Otakar Odložilík, Karel Stloukal i další.

10

VÁLKA, Josef: Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě. Praha 1962, MÍKA, Alois: Feudální velkostatek v jižních Čechách (XIV.XVII. Století). Sborník historický 1, 1953, s. 122-213, týž: Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. Sborník historický 15, 1967, s. 45-75, PETRÁŇ, Josef: Zemědělská výroba v Čechách ve druhé polovině 16. a počátkem 17. století. Praha 1963.

11

POLIŠENSKÝ, Josef: Třicetiletá válka a český národ. Praha 1960, týž: Třicetiletá válka a evropská krize 17. století. Praha 1970, POLIŠENSKÝ, Josef - KOLLMANN, Josef: Valdštejn. Ani císař, ani král. Praha 1995, JANÁČEK, Josef: České dějiny.

10

Přestože téma šlechty bylo a je v naší historiografii velmi frekventované, knih a studií věnovaných speciálně nižší šlechtě, resp. rytířskému stavu v raném novověku je velice málo. Ze starších prací je třeba na prvním místě jmenovat dvě studie Václava Klecandy o příjímání do rytířského stavu v českých a rakouských zemích a o erbovnících v Čechách a na Moravě.12 Z prací novějších pak např. článek Petra Čorneje o životním stylu nižší šlechty před Bílou horou a zejména pak práce Václava Bůžka, na prvním místě knihu věnovanou roli nižší šlechty v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, která asi jako jediná se snaží o syntetický pohled na toto téma.13 V posledních letech vyšlo také několik Doba předbělohorská 1526-1547 I./1.-2. Praha 1968-1984, týž: Valdštejn a jeho doba. Praha 1978, PÁNEK, Jaroslav: Úloha stavovství v předbělohorské době. Vývoj názorů novodobé české historiografie. Český časopis historický 25, 1977, s. 732-761, týž: Proměny stavovství v Čechách a na Moravě v 15. a v první polovině 16. století. Folia historica bohemica 4, 1982, s. 179-217, MATĚJEK, František: Bílá hora a moravská feudální společnost. Československý časopis historický 22, 1974, s. 81-104, VÁLKA, Josef: Česká společnost v 15.-18. století. Předbělohorská doba. Praha 1972, týž: Česká společnost v 15.-18. století. Bělohorská doba. Společnost a kultura „manýrismu“. Praha 1983, týž: Stavovství a krize českého státu ve druhé polovině 15. století. Folia historica bohemica 6, 1984, s. 65-98, týž: Stavovská Morava (14401620). Praha 1987, REJCHRTOVÁ, Noemi: Václav Budovec z Budova. Praha 1984, PÁNEK, Jaroslav: Rožmberkové. Velmoži české renesance. Praha 1989, PÁNEK, Jaroslav (ed.): Václav Březan. Životy posledních Rožmberků I.-II. Praha 1985, PREISS, Pavel: Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Praha 1981, VÁLKA, Josef: Karel starší ze Žerotína (1564-1636). Z kralické tvrze 13, 1986, s. 1-7, LEDVINKA, Václav: Úvěr a zadlužení feudálního velkostatku v předbělohorských Čechách. Finanční hospodaření pánů z Hradce 15601596. Praha 1985. 12

KLECANDA, Václav: Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku. Časopis archivní školy 6, 1928, s. 1-125, týž: Tři kapitoly o českomoravských erbovnících. Zápisky českého zemského archivu 7, 1932, s. 69-96.

13

BŮŽEK, Václav: Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha 1996. Václav Bůžek napsal také článek o dosavadním zpracování tématu nižší šlechty, resp. o dalších možnostech studia, srov. týž: Nižší šlechta v předbělohorských Čechách. Prameny, metody a perspektivy bádání. Český časopis historický 91, 1993, s. 37-54. Z dalších jeho prací je třeba připomenout publikaci o některých významných předbělohorských rytířích, týž: Rytíři renesančních Čech.

11

studií zaměřených na postižení historie konkrétních šlechtických rodů jako například knihy o rodu Kropáčů z Krymlova od Jana Kiliána,14 Vlinských z Vliněvsi od Jiřího Čepeláka,15 sborník věnovaný chebskému rytířskému rodu Nottthafftů,16 publikace o severočeském rytířském rodu z Bünau17 a o rytířském rodu Mírků ze Solopisk.18 Vedle těchto byly publikovány také práce o konkrétních příslušnících rytířského stavu, o jejich životních osudech, kariérách, majetkovém i společenském vzestupu. Za všechny bych zde jmenoval práci Jana Kiliána o známém defenestrovaném sekretáři rytíři Filipu Fabriciovi z Rosenfeldu a Hohenfallu, knihu téhož autora o vrchnostenském úředníkovi Martinu Pruškovi z Prušova, autobiografii Jana Nykodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova od Josefa Hrdličky, knihu Petra Mareše o Karlu Častovci Myškovi ze Žlutic a v neposlední řadě edici rodinných pamětí šlechtičny 17. století Alžběty Lidmily z Lisova, kterou vydala Jana Ratajová.19 Z prostředí moravského lze snad připomenout záslužnou edici korespondence blanenského úředníka rytířského rodu Žalkovských ze Žalkovic Jiříka Skřivánka nebo seriál časopisu Malovaný kraj věnovaný jednotlivých moravským šlechtickým rodům z pera Zdeňka Pokludy.20 Praha 1995. 14

KILIÁN, Jan: Kropáčové z Krymlova. Mělník 2007.

15

ČEPELÁK, Jiří: Vlinští z Vliněvsi. Mělník 2007.

16

HALLA, Karel - DITTMAR, Volker a kol.: Po stopách šlechtického rodu Notthafftů – Notthaffti v Čechách a v Bavorsku. Katalog ke stejnojmenné výstavě v Krajském muzeu Cheb a v Muzeu Chebska v Marktredwitz. Cheb 2006.

17

ŠUMAN, František - CHMELÍKOVÁ, Jitka: Rytíři z Bünau v Čechách a v Sasku. Děčín 2006.

18

ŠINDLER, Bedřich - HÁS, Jiří: Rytíři Mírkové ze Solopisk a na Plaňanech. Obrazy z historie jednoho rodu. Praha 2005.

19

KILIÁN, Jan: Filip Fabricius z Rosenfeldu a Hohenfallu. Život, rod a dílo defenestrovaného sekretáře. České Budějovice 2005, týž: Martin Prušek z Prušova. Studie životopisná a edice hejtmanského kopiáře z let 1611-1614 (1616). Mělník 2007, HRDLIČKA, Josef: Autobiografie Jana Nykodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova. České Budějovice 2003, MAREŠ, Petr: Karel Častovec Myška ze Žlutic. Život předbělohorského rytíře ve světle rodinné korespondence. Ústí nad Labem 2000 a RATAJOVÁ, Jana (ed.): Alžběta Lidmila z Lisova. Rodinné paměti. Praha 2002.

20

VAŠEK, Leoš (ed.): Kopiář Jiříka Skřivánka, úředníka na Blansku 1594-1612 (1614).

12

Problematika nižší šlechty se samozřejmě ve větším či menším rozsahu objevuje také ve většině prací věnovaných české a moravské šlechtě obecně. Z nejnovějších souhrnných bych jmenoval knihu Václava Bůžka a kolektivu Věk urozených, Petra Maťy Svět české aristokracie (1500-1700), Jiřího Juroka Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku, Marie Koldínské Každodennost renesančního aristokrata a také druhý díl historie vlády Jagellonců od Josefa Macka.21 Raný novověk v českých zemích je období, kdy z mnoha důvodů výrazně narůstá množství pramenů (sdělovací, pamětní, evidenční, normativní i prameny osobní povahy). Mnoho z těchto pramenů má vztah k

námi studované

problematice nižší šlechty, resp. šlechty jako takové. Z těchto příčin jsou archivní materiály doslova rozesety po mnoha archivních fondech a sbírkách, počínaje velkými fondy celostátní nebo celozemské povahy, přes archivy jednotlivých šlechtických rodin a velkostatků až po různé specializované archivní sbírky. Na druhou stranu téměř postrádáme rodinné archivy z prostředí moravské nižší šlechty. Pokud se přece jen zachovaly pak jednak jako součást archivů některých panských rodů, případně pochází až z období 2. poloviny 17. století a období pozdějšího. Ve srovnání se situací v Čechách je tento rozdíl zvláště markantní a zejména při bádání o každodennosti rytířů 16. a přelomu 16. a 17. století velmi limitující. Velké soubory pramenů osobní povahy, např. korespondence pro moravské rytíře 16. a první poloviny 17. století téměř schází, resp. se dochovaly pouze jednotliviny. Takovéto prameny lze nelézt v mnoha rodinných archivech moravských šlechtických rodů, aktech šlechtických, v některých archivních sbírkách (Nová sbírka MZA, Genealogická sbírka Archivu NM) atp. Spíše už nalézáme větší soubory korespondence adresované nižším šlechticům příslušníky šlechty vyšší (např. registra listů pánů z Pernštejnů, kopiáře Blansko 2000. 21

BŮŽEK, Václav - HRDLIČKA, Josef - KRÁL, Pavel - VYBÍRAL, Zdeněk: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha-Litomyšl 2002, MAŤA, Petr: Svět české aristokracie (1500-1700). Praha 2004, JUROK, Jiří: Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín 2000, KOLDÍNSKÁ, Marie: Každodennost renesančního aristokrata. Praha 2001 a MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích 2. Šlechta. Praha 2001.

13

Karla staršího ze Žerotína atd.). Částečně tento hendikep vyrovnávají informace uložené v půhonných knihách brněnských a olomouckých. Pro období 17. a 18. století již postupně přibývá i pramenů osobní povahy (korespondence, deníky), ale opět nijak závratně. Naproti tomu materiálů dokumentujících politickou a úřední činnost rytířského stavu, koupě a prodeje panství a statků, záležitosti hospodaření na statcích, je podstatně více a umožňují nám poměrně přesně tyto záležitosti rekonstruovat a interpretovat. Pro studium dějin nižší šlechty na Moravě mají zásadní význam materiály uložené v Moravském zemském archivu v Brně. Z velkého bohatství tohoto archivu lze jmenovat pouze výběrově ty nejdůležitější fondy, resp. fondy, kterých jsem při své práci využíval nejčastěji. Na prvním místě je to fond Stavovské rukopisy, v němž jsou shromážděny nejvýznamnější prameny vzniklé z činnosti šlechtické samosprávy, jakými jsou zemské desky, půhonné knihy, šlechtické matriky, knihy rytířského stavu atd.22 Z dalších bych rád jmenoval fondy Akta šlechtická, Tribunál, pozůstalosti (1636-1783), Moravské zemské právo, ze sbírek zejména sbírku rukopisů bývalého Františkova muzea, sbírku rukopisů Zemského archivu, Novou sbírku atd., z rodinných archivů např. Rodinný archiv mikulovských Ditrichštejnů a další.23 Pozůstalosti některých historiků obsahují dosud nepublikované práce, opisy a výpisy z pramenů, často do dnešních dnů nedochovaných nebo obtížně přístupných, zde bych připomenul rozsáhlou pozůstalost moravského historika a archiváře Františka Hrubého a pozůstalost Jaroslava Novotného.24 Mnoho pramenů je shromážděno v Národním archivu v Praze ať již v samostatných archivních fondech jako je velký soubor nazvaný Morava Moravské spisy české kanceláře a české komory nebo v různých genealogických a 22

MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951).

23

MZA. A 12 Akta šlechtická. Listiny a listy z let 1419-1851 (1419-1864), tamtéž. C 2 Tribunál, pozůstalosti (1636-1783), tamtéž. C 8 Moravské zemské právo (1638-1783), tamtéž. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně (1300-1899), tamtéž. G 10 Sbírka rukopisů Zemského archivu (1200-1999), tamtéž. G 2 Nová sbírka (12221930) a tamtéž. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov (/1097/ 1222-1944).

24

MZA. G 450 Hrubý František, Prof. PhDr. (/1792/ 1900-1943 /1988/) tamtéž. G 371 Jaroslav Novotný, literární pozůstalost, opisy moravských urbářů (1891-1964).

14

heraldických sbírkách (Wunschwitz, Dobřenský).25 V Zemském archivu v Opavě a na jeho pobočce v Olomouci jsem nejvíce využíval dokumenty z rodinného archivu Žerotínů, z pozůstalosti významného historika Josefa Zukala, zejména jeho výpisky k jednotlivých moravským a slezským šlechtickým rodů, archivy některých velkostatků, rozsáhlý archiv olomouckého arcibiskupství atd.26 V neposlední řadě je třeba připomenout Archiv Národního muzea a jeho rozsáhlé genealogické a heraldické sbírky obsahující množství rozmanitých pramenů o našich šlechtických rodinách.27

25

NÁRODNÍ archiv v Praze. Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory (/1482/ 1527-1625 /1750/), tamtéž. Wunschwitzova genealogicko-heraldická sbírka (/1480/ 1678-1741 /1936/) a tamtéž. Sbírka genealogická Dobřenského (1841-1919).

26

ZEMSKÝ archiv v Opavě, Josef Zukal-pozůstalost (1872-1929), ZEMSKÝ archiv v Opavě, pracoviště Olomouc, Rodinný archiv Žerotínů, Bludov (/1295/ 1427-1947), tamtéž. Arcibiskupství Olomouc (1144-1980).

27

ARCHIV Národního muzea v Praze. H Genealogická sbírka (1410-1931), tamtéž. CH Genealogická sbírka Vratislava z Mitrovic (1700-1908) a tamtéž. Heraldická sbírka (1700-1920).

15

2. 2. RYTÍŘSKÝ STAV NA MORAVĚ V RANÉM NOVOVĚKU

Česká šlechta raného novověku nikdy nebyla jednolitou, homogenní společenskou skupinou, ale právě naopak, jednalo se o velmi složitě strukturovanou společenskou vrstvu představovanou na samém vrcholu skupinou aristokratů z nejvýznamnějších panských rodů a na druhé straně množstvím drobné, často zcela nemajetné šlechty. Rytíři tvořili nepominutelnou část svobodného šlechtického obyvatelstva, svým majetkem ani společenským postavením se sice zpravidla nemohli rovnat nejbohatším panským rodům, ale stejně tak se výrazně odlišovali od zbytku svobodného obyvatelstva, šlechty služebné, erbovníků, dvořáků, nápravníků atd. Termín rytíř měl samozřejmě jiný význam ve středověku, jiný v raném novověku a jiný v 19. století. Pokud ve středověku se pod pojem rytířství zahrnoval soubor rytířských ctností spojených s urozeností, ctí, věrností a dodržováním závazných norem chování a jednání, pak v raném novověku se význam slova rytíř a rytířský stav poněkud proměnil. Minimálně od 16. století představoval rytíř příslušníka nižší šlechty, tento termín postupně navíc téměř zcela vytlačil všechna ostatní pojmenování nižších šlechticů, jako byli zeman, vladyka a panoš. Ani pro raně novověké rytíře nebyly ještě rytířské ctnosti zcela prázdným pojmem. Označení rytíř a rytířský stav pak překonala i období pobělohorské spojené se zaváděním říšské titulatury a přetrvala až do zániku šlechtických titulů v roce 1918. Rytíři 19. století již neměli se středověkými rytíři společného téměř nic, i když možná přece jen. Dlouhodobá věrná služba v armádě, stejně jako získání vysokého vyznamenání zakládaly nárok na povýšení do šlechtického stavu. Nobilitace však v tomto období bylo možné dosáhnout také za úspěchy na poli vědy, politiky, kultury či ekonomiky a na přelomu 19. a 20. století měl šlechtický titul před svým jménem leckterý bohatý podnikatel, významnější politik či úředník, vědec, spisovatel a samozřejmě vysoký důstojník rakousko-uherské armády. Obecně však nižší šlechtické tituly postupně ztrácely na ceně a stávaly se především prestižní záležitostí.28 28

Základní práce k tématu spolu se shrnujícími soupisy relevantní české i zahraniční literatury zejména BŮŽEK, Václav: Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, BŮŽEK, Václav: Urozenec. In. BŮŽEK, Václav - KRÁL,

16

Česká šlechta se stavovsky a sociálně vymaňuje ze skupiny svobodného obyvatelstva někdy ve druhé polovině 12. století, od století třináctého se nám pak postupně objevují první jména šlechticů, pánů i rytířů, známe jejich majetek a díky zachovaným pečetím i erby. Již v tomto období vlastní tito šlechtici některé menší pozemkové majetky, ale stále ještě určuje jejich společenské postavení především služba panovníkovi jako správních, soudních a vojenských úředníků. Výrazná změna nastává až v souvislosti s postupnou kolonizací pohraničních území Čech a Moravy, kdy zde zvlášť schopní jedinci zakládají rozsáhlé ucelené domény. Je to také období, kdy dochází k vnitřní diferenciaci šlechty a kdy se ze svobodného a šlechtického obyvatelstva vyhraňuje tzv. panská šlechta, která potom hraje po několik následujících století rozhodující roli v dějinách Čech i Moravy. Ve 2. polovině 13. století si představitelé nejvýznamnějších panských rodů staví uprostřed svých postupně se konstituujících domén kamenné hrady, jimž podle dobové módy dávají německá jména a po kterých se následně nazývají. Přemyslovští panovníci se těmto tendencím, zejména stavbám pevných šlechtických hradů až do konce 13. století dost intenzivně bránili, ale nakonec bez úspěchu. Již od 13. století tak propůjčovali panovníci šlechtě její nově získané majetky do plného vlastnictví, včetně pravomocí nad poddanými.29 Šlechta si následně pojišťuje svá dominia zápisy v zemských deskách, kde jsou evidovány nejen koupě a prodeje svobodných šlechtických statků, ale také směny, věna, odkazy atd. Základem postavení, práv a suverenity české šlechtické obce se stávají inaugurační listiny krále Jana Lucemburského (roku 1310 pro Čechy a v roce 1311

Pavel (edd.): Člověk českého raného novověku. Praha 2007, s. 79-110, BŮŽEK, Václav - HRDLIČKA, Josef - KRÁL, Pavel - VYBÍRAL, Zdeněk: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha-Litomyšl 2002, MAŤA, Petr: Svět české aristokracie (1500-1700). Praha 2004. O šlechtě 19. a 20. století např. MYŠKA, Milan: „Nová šlechta“ z řad peněžníků, obchodníků a průmyslníků v českých zemích v 19. století (Poznámky-problémy-perspektivy výzkumu). In. CHOCHOLÁČ, Bronislav - MALÍŘ, Jiří (edd.): Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují jeho přátelé a žáci. Brno 2002, s. 355-361. Nejnověji souborně ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství. Praha 2006. 29

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Středověká Morava. Brno 1991.

17

pro Moravu).30 Již šlechta 13. století, i když byla rozdělená a vnitřně nejednotná, pociťovala jakýsi druh stavovské solidarity vyplývající ze starobylosti rodu držícího po generace statky a úřady. V souvislosti s tím jak se do našich zemí opožděně dostávají představy o rytířské kultuře, tedy o tom co je a není vhodné a hodné aristokrata, sílí také snahy o pevnější vymezení šlechty vůči ostatním neprivilegovaným stavům. Rytířské ctnosti a urozený původ doložený starobylým erbem se tak stávají tím hlavním rozlišovacím měřítkem.31 Se jmény prvních příslušníků drobné šlechty se v pramenech častěji setkáváme ve 14. století, ale jejich společenské postavení, majetky i vliv jsou naprosto nicotné ve srovnání s poměrně malou skupinou starožitných panských rodů. Snahy o vytvoření nějaké právní hranice oddělující striktně vyšší a nižší šlechtu (pány a rytíře) můžeme sledovat také již od 14. století, ale definitivně dochází k tomuto oddělení až na počátku 16. století. V období před vypuknutím husitských válek se vnější rozdíl mezi vyšší a nižší šlechtou nejvýrazněji projevoval v oficiální titulatuře pánů a nižších šlechticů.

Urozenost, stará rodová tradice, velký

pozemkový majetek, zastávání důležitého úřadu, to vše jsou atributy, jež má mít člen starého panského rodu. Nižší šlechtici, rytíři, zemané, vladykové či panoši prozatím většinu z toho postrádají, nejsou dostatečně urození, jejich rodová historie je krátká nebo ji vůbec neznají, úřady zastávají jen výjimečně. Postupně se však i pro ně stává hlavním znakem příslušnosti k urozencům vlastnictví statku zapsaného v zemských deskách.32 Nižší šlechta sama byla, jak částečně plyne z předchozího textu, skupinou vnitřně velmi pestrou, přičemž musíme mít na paměti, že termíny vyšší a nižší šlechta jsou až novodobé výtvory historiků. Obecně lze říct, že rytíři, zemané i vladykové si byli svým významem i urozeností téměř rovni, lišili se však ve způsobu, jak své postavení a zejména šlechtický titul získali. Z tohoto hlediska stál nejvýše rytíř, jenž obdržel šlechtický titul a erb za zásluhy na bitevním poli a byl také patřičným způsobem panovníkem na rytíře pasován. V pozdějším období 30

MACEK, Josef: Česká středověká šlechta. Praha 1997, BŮŽEK, Václav HRDLIČKA, Josef - KRÁL, Pavel - VYBÍRAL, Zdeněk: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha-Litomyšl 2002, s. 36-38,

31

HRDLIČKA, Jakub: Pražská heraldika, znaky měst, cechů a měšťanů. Praha 1993, s. 154-155.

32

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Středověká Morava. Brno 1991.

18

se jednalo o osobu, která byla přijata do rytířského stavu. Zeman byl šlechtic, který v zemi žil po dlouhou dobu, vlastnil nějaký menší statek, nebyl pasován na rytíře, ale ani nebyl vůči nikomu ve služebném postavení. Vladyka zase držel určitý pozemkový majetek, nebyl však pasován na rytíře a většinou sídlil na venkovském dvoře. Panoši se naproti tomu nacházeli na zcela jiné stavovské úrovni. Jelikož nevlastnili žádný svobodný pozemkový majetek, museli vstupovat do služby vyšší šlechty.33 Z řad panošů vzešla například většina pozdějších známých husitských vojenských hejtmanů. Rozdíly byly také v oslovení, zatímco rytíř měl být oslovován „Urozený a Statečný rytíř“, pak vladyka nebo zeman jako „Urozený vladyka, resp. zeman“ a panoš jako „Slovutný panoš“.34 V tomto směru došlo na počátku 16. století k podstatnému zpřesnění a zjednodušení titulatury nižší šlechty. Od této doby tak tvoří panský stav pouze páni a stav rytířský rytíři a vladykové, přičemž označení vladyka v průběhu let také postupně téměř mizí.35 Naopak se objevují některé jiné kategorie obyvatelstva, jež bývají někdy nesprávně mezi příslušníky rytířského stavu zařazováni. Jedná se zejména o erbovníky, nobilitované měšťany, erbovní strýce atd.36 Josef Macek charakterizoval ve své knize o českých dějinách za vlády 33

BŮŽEK, Václav: Urozenec. In. BŮŽEK, Václav - KRÁL, Pavel (edd.): Člověk českého raného novověku. Praha 2007, s. 86-88 a KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 42-43.

34

Panošům náleželo oslovení „Urozený vladyka“ až po třech generacích a za předpokladu, že se řádně chovali, srov. KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 43.

35

Toto označení však nezmizelo zcela a ještě v 17. století se s ním v pramenech setkáváme, MZA. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů (1097) 1222-1944, kart. 375, inv. č. 1624, poručenství knížete Maxmiliána z Ditrichštejna nad sirotky po vladykovi Václavu Kobylkovi z Kobylího. Název se objevuje dokonce i v ženském rodě „Urozená vladyka“, srov. MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. č. 61, č. LVI 9/14, svědectví Žibřida Podstatského z Prusinovic a na Spálově o Kunce ze Skorotína (17. září 1577). KOCUREK, Jaroslav: Kvatern majestátů z let 1642-1669. Formální a obsahový rozbor (nepublikovaná diplomová práce FF MU v Brně). Brno 2002, s.7879, s termínem vladyka a dokonce i panoš se setkáváme ještě v Obnoveném zřízení zemském

36

Většinou se jednalo o měšťany z bohatých obchodnických a řemeslnickým rodin, kteří sice obdrželi erb, ale již z různých příčin nepožádali, resp. rezignovali na přijetí do

19

Jagellonců nižší šlechtu jako „nehomogenní společenskou vrstvu urozenců a privilegovaných obyvatel Českého království, kteří nejsou ani členy panského stavu, nejsou obdařeni městským právem a přitom nejsou poddanými zatíženými povinnostmi dávek peněžních či naturálních, anebo dokonce robotou“. Pouhý zisk erbovního listu, tzn. erbu a přídomku, ještě nezakládal žádná práva a jeho držitel zůstával stále členem svého dosavadního stavu, tzn. např. měšťanem, i když se honosil erbem. Docházelo tak k situacím, kdy erbovní měšťan z poddanského města, který se chlubil vznešeným přídomkem a skvělým erbem, musel poníženě žádat svou vrchnost o propuštění z poddanství.37 Teprve po přijetí do rytířského stavu byl ostatními rytíři pokládán za sobě rovného. Právo udílet erb byla vždy výhradním právem panovníka, resp. osoby z tomu zmocněné (palatinát).38 Od 16. století pomalu stoupají počty osob úředníků, vojáků, vědců, obchodníků, které získaly erb a predikát jako odměnu za své služby panovníkovi, i oni však musí žádat o přijetí do rytířského stavu, pokud chtějí užívat jeho politických výhod.39 Řádný šlechtický původ a rod bylo třeba dokázat, a to erbem otce a matky a dále erby otcovy a matčiny matky, přičemž nejdůležitějším byl erb otce. Pokud otec nebyl šlechticem, potom ani jeho potomek nebyl šlechtického původu, i když třeba ostatní tři erby šlechtickými byly.40 Některé šlechtické rody v průběhu staletí zchudly a na svůj urozený původ téměř zapomněly. Ani v tomto případě však o své šlechtictví nepřišly, a jestliže je patřičným způsobem dokázaly, byly přijaty zpět do šlechtické obce. Osoba z rytířského stavu mohla být ovšem také svého rytířského stavu. Aktivně se účastní městského života, ale díky svému erbu se liší a také chtějí lišit od zbývajících měšťanů, HRDLIČKA, Jakub: Pražská heraldika, znaky měst, cechů a měšťanů. Praha 1993, s. 162, 168-169. 37

KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 42.

38

MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 27, č. XXVII 15/1, císař a král Maxmilián II. znovu povyšuje do šlechtického stavu Jiřího Hrabovského z Hrabové a jeho syny Petra, Jana a Mikuláše a propůjčuje jim šlechtický erb (Vídeň, 12. července 1565).

39

KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 42-43.

40

Tamtéž, s. 43. Pokud nebyl otec šlechtic, tzn. byl tzv. „chlap“, nemohli ani jeho

potomci být skutečnými šlechtici, „poněvadž, kdo otce chlapa měl, chlapem zůstane“. Za určitých okolností, zejména za prokázané zásluhy mohl panovník obyčejného poddaného „chlapa“ povýšit na svobodníka. Ze svobodníka se mohl stát panošem, z něj ve třetí generace vladykou atd. Král mohl také přímo povýšit na vladyku, ale takovému novému povýšenci mohl kdokoliv beztrestně vytknout, že je synem chlapa.

20

šlechtictví zbavena, např. pokud se oddávala nešlechtickému zaměstnání, nevedla ctnostný život nebo úmyslně zlehčovala svůj stav.41 Po skončení husitských válek se situace nižší šlechty v Čechách a na Moravě mění. Zatímco v Čechách získávají rytířské rody, zejména díky svým vojenským aktivitám v předchozím období, pevné místo v zemských orgánech po boku rodů panských, na Moravě byly poměry přece jen poněkud jiné. V Čechách se v nových podmínkách schopným nižším šlechticům, původně většinou panošům a zemanům, otvíraly nové možnosti k dalšímu všestrannému vzestupu, ať již společenskému, majetkovému nebo obojímu. Na tomto místě stačí připomenout rytířské rody Mrzáků z Miletínka, Kostků z Postupic, Smiřických ze Smiřic, Trčků z Lípy a další. Rytířský stav zaujal pevné místo jak na českém zemském sněmu v rámci samostatné kurie, tak postupně pronikají jeho příslušníci do některých zemských úřadů. Společné politické i ekonomické zájmy vytvořily v Čechách z vyšší a nižší šlechty poměrně semknutou skupinu, jak se to nejzřetelněji projevilo v době sporů mezi stavy a městy o právo na vaření piva, trhy a mílové právo na počátku 16. století. Na Moravě se postavení nižší šlechty po skončení husitských válek vyvíjelo poněkud odlišně. Zde si po celé 15. století zachovaly dominantní postavení starožitné panské rody (z Boskovic, z Cimburka, z Pernštejna, z Kravař, z Kunštátu, z Lomnice, z Valdštejna aj.), které ovládaly zemský sněm, soud a také veškeré zemské úřady. Představitelé těchto starých bohatých panských rodin jsou v tomto období skutečnými politickými reprezentanty země, nositeli moravského zemského vědomí. Drobná šlechta sice tvoří tzv. druhou kurii na zemském sněmu, ale její vliv je zanedbatelný. Velký rozdíl mezi Čechami a Moravou byl také v početním stavu rytířských rodů, resp. osob, kdy na Moravě dochází během 15. století k značnému úbytku drobné šlechty a zároveň se vymezuje skupina starých rytířských rodů.42 Ke změnám v postavení moravské nižší šlechty dochází na přelomu 15. a 16. století. Již v devadesátých letech 15. století pronikají rytíři do 41

KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 43-45, KLECANDA, Vladimír: Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku. Časopis archivní školy 6, 1928, s. 1-125 a týž: Tři kapitoly o českomoravských erbovnících. Zápisky českého zemského archivu 7, 1932, s. 69-96.

42

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 47.

21

moravského zemského soudu a získávají první úřady, ale až dohoda z roku 1493 určila, že zemský soud má tvořit 20 soudců, 14 z panského a 6 z rytířského stavu. Rytíř, který chtěl zasedat na zemském soudu, musel pocházet ze starého rytířského rodu, vlastnit deskový statek a nesměl být ve služebném postavení. Na počátku 16. století pak došlo také k definitivnímu rozdělení zemských úřadů, kdy panskému stavu připadly úřady zemského hejtmana, nejvyššího komorníka a nejvyššího sudího a stavu rytířskému úřady podkomořího, nejvyššího písaře a dvorského sudího (hofrychtéře), který byl také hlavou rytířské kurie na zemském sněmu.43 V Čechách se uskutečnilo definitivní rozdělení zemských úřadů již v roce 1497, rytířský stav měl od této doby právo obsazovat úřad nejvyššího zemského písaře, podkomořího, purkrabího Hradeckého kraje a jednoho purkrabího karlštejnského, pánům příslušel úřad nejvyššího purkrabího, nejvyššího hofmistra, maršálka, nejvyššího komorníka, sudího zemského, nejvyššího kancléře a druhého purkrabího karlštejnského. Stejně jako ve 2. polovině 15. století u šlechty vyšší také u nižší šlechty sílí postupně snahy o její uzavírání a přesnější vymezení vůči zbývajícím sociálním skupinám, zejména vůči měšťanům a jiným svobodným obyvatelům. Časem téměř zanikají původní pojmenování panoš, zeman a konečně i vladyka a pro příslušníka nižší šlechty zůstává pouze jediné označení, rytíř.44 Podmínkou toho, aby byl šlechtic právoplatným členem stavovské obce, mohl zasedat na zemském sněmu a zastávat zemské úřady, nebyl pouze zisk šlechtického titulu a erbu. Nezbytným předpokladem bylo přijetí za člena panského nebo rytířského stavu, pokud se jednalo o cizince, byla procedura ještě složitější a bylo nutné nejprve požádat stavy o přijetí za obyvatele země a získání obyvatelského práva (inkolátu). Pouze držitel svobodného deskového statku, který obdržel inkolát a byl přijat do svého stavu, získával plná politická práva člena stavovské obce království nebo 43

KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 56-57, NÁRODNÍ archiv v Praze. Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory (/1482/ 1527-1625 /1750/), inv. č. 54, privilegium krále Ferdinanda I., jímž potvrzuje stavu rytířskému v markrabství moravském obsazovati tyto nejvyšší zemské úřady, nejvyšší sudství dvorské (hofrychtéř), úřad podkomořího a nejvyšší písařství (8. dubna 1538, opis).

44

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 46.

22

markrabství. Žádosti o přijetí do rytířského stavu se podávaly na zemských sněmech nebo při zasedání zemského soudu a rytířská kurie následně o žádosti rozhodovala. V Čechách i na Moravě přistoupily v 16. století oba šlechtické stavy, panský i rytířský, na ještě složitější rozdělení, tentokrát uvnitř každého z těchto stavů, na rody „starožitné“ (např. v roce 1500 bylo v Čechách 47 starožitných panských rodů) a „novožitné“. Za starožitný byl považován pouze ten šlechtický rod, který mohl dokázat své panské, resp. rytířské předky do třetího kolena. Nově přijatý panský či rytířský rod, resp. jedinec byl považován za „novožitného“ a teprve po třech generacích mohli potomci požádat o přijetí mezi rody „starožitné“.45 Nejednalo se pouze o jakousi reprezentativní záležitost, jelikož pouze členové starožitných panských a rytířských rodů měli plná stavovská práva a mohli zastávat jak zemské úřady, tak působit jako zemští soudci. Také se zpřísňovaly další podmínky pro příjetí do rytířského stavu, ať již šlo o zvláštní druh přísahy, závazné sliby a další procedurální otázky. Žádosti o přijetí do stavu se podávaly rytířské kurii při zasedání zemských sněmu nebo soudu. Nově přijatý rytíř skládal na počátku 16. století na Moravě slib rukoudáním nejvyššímu hofrychtéři, že se nebude „tříti do třetího kolena mezi rody starožitné, že se bude náležitě chovati ve stavu rytířském a vystříhati všeho, co by mohlo býti rytířstvu na úkor a zlehčení“. Každý nový žadatel musel ukázat svůj erb, udat, od kterého panovníka jej obdržel, a teprve poté bylo jeho jméno zapsáno do knihy rytířské.46 Od poloviny 16. století byl zrušen povinný slib rukoudáním a zavedena závazná přísaha, že se nový rytířský rod nebude po tři generace „tříti“ mezi rody starožitné.47 Přijetí do stavu platilo samozřejmě pro manželské potomky a dědice

45

KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 53. Ondřej Hyrš byl v roce 1596 přijat za novožitného rytíře a obyvatele země, poněvadž jeho otec Ondřej byl povýšen na rytíře teprve v roce 1525.

46

V knize bylo uvedeno jméno nově přijatého šlechtice, kdy byl přijat a popsán nebo vymalován jeho erb. Srov. MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 28, č. XXVIII 11/1, polský král Zikmund vydává svědectví o starožitném zemanském a rytířském původu Matyáše Jelitovského z Jelitova (Krakov, 4. dubna 1592).

47

Různé verze přísahy rytířské v českém i německém jazyce viz KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 45-48. Tamtéž, s. 4855 seznam seznam osob přijatých do stavu rytířského na Moravě mezi roky 15351618.

23

přijatého rytíře, pokud tak bylo výslovně uvedeno pak i pro jeho sourozence. Od roku 1575 bylo vyžadováno, aby přijímání nového rytířského rodu bylo přítomno minimálně třicet osob ze starožitných moravských rodů.48 V Čechách docházelo v průběhu 16. století k zpřísňování podmínek pro přijímání erbovníků do rytířského stavu, zvláště pak po několika případech, kdy museli být již přijatí rytíři vyloučeni, jako se to stalo někdejším komorníkům císaře Rudolfa II. Jeronýmovi Makovskému z Makové a Filipu Langovi z Langenfelsu. Nově přijatí erbovníci domácího původu pocházeli zejména z řad měšťanů velkých královských měst a svého postavení dosáhli díky úřední službě u pánů, v nižších zemských úřadech, resp. zbohatnutím obchodem. Část nových povýšenců byla také z řad starého zemanstva a z prostředí královských, biskupských a vrchnostenských úředníků.49 48

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995. 46-47, KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 690-691, stav rytířský ohrazuje se u Rudolfa II. proti mínění Jiříka z Drast, že by náležel do stavu rytířského na Moravě bez zvláštního přijetí, kdo obdařen byl od JMtiCís. majestátem erbovním (Olomouc, 21. ledna 1589): „týž Jiřík z Drast VCMti v též suplikaci oznamovati omylně smí, že by přijetí osob do stavu našeho rytířského, kteříž od VCMti majestáty obdařeni jsou, tepruov od 40 leth se začíti mělo, čehož od téhož Jiříka sme se nenadáli. VCMti, pánu našemu Nejmilostivějšímu, ve vší poníženosti oznamujem, že jse v margkrabství tomto od předkuo našich i od nás vždycky ten spůsob a dobrý chvalitebný pořádek zachovával, když kdo od předků VCMti, kraluo českých, i od VCMti majestátem erbovným obdařen byl, že jest, chtěl-li stavu rytířského užívati a za toho s potomky svými jmín a držán bejti, toho, aby přijat mezi nás byl, vždycky hledal, čehož VCMti podle jiných artykulů i tohoto jste milostivě při přijímání VCMti do země nám potvrditi ráčili“.

49

KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 45-48. Václav Kosíř z Rácova při prijímání do rytířském stavu v roce 1595 uvedl, že již „jeho předkové byli stavu rytířského a nikdy z něho nevyvedli,“ tamtéž, s. 53. Roku 1602 byl přijat mezi novožitné rytíře Vít Trnka, jehož předkové byli rytíři, ale „snad skrze svou nedbanlivost a sprostnost z toho se vyvedli“. V roce 1603 byl přijat válečný colmistr a profantmistr arciknížete Ferdinanda Štýrského a císařský služebník Štěpán Schmid z Freihofenu, tamtéž, s. 53, v témže roce Jan Mencl z Kolsdorfu, sekretář císaře Rudolfa II., tamtéž, s. 54, roku 1612 císařský prokurátor Vilém Munka z Ejvančic, tamtéž, s. 55 atd. Dále lze připomenout např. rody Hovorků z Vyškova, Humpoleckých z Rybenska a další.

24

Urozenost a starobylost šlechtického rodu zůstávala i v 16. století hlavním měřítkem, podle něhož byl jeho příslušník posuzován, důležitějším měřítkem než bohatství. Jednalo se o limitující společenský faktor, podle kterého bylo určováno pořadí rodů na zasedání zemských sněmů a soudů, posuzoval se podle něj nárok na obsazování stolic zemských soudců i zastávání zemských úřadů. Není tedy divu, že šlechtické rody velmi žárlivě střežily svou výjimečnost, aktivně podporovaly bádání o dějinách svého rodu a o jeho místě v dějinách země, stejně jako bedlivě chránily svůj erb, zejména proti jeho zneužití nebo znevážení.50 V 16. století starožitné panské a rytířské rody pevně ovládají zemskou správu i soudnictví, vystupují naprosto jednotně a nedochází mezi nimi k žádným výraznějším sporům, naopak uzavírají časté vzájemné sňatky. Na Moravě, kde počty rytířské šlechty byly podstatně nižší než v Čechách, byla tato „spolupráce“ panského a rytířského stavu zvlášť markantní.51 Šlechtici z nejvýznamnějších panských a rytířských rodů byli neomylně přesvědčení o své výjimečnosti a přednosti přede všemi ostatními členy společnosti, pouze oni byli vůdčími představiteli své země. Politický vliv méně významných a bohatých členů panského i rytířského stavu, stejně jako měst a většiny církevních představitelů (snad s výjimkou olomouckého biskupa), neřku-li poddaných, byl naprosto minimální. Pokud docházelo mezi stavem panským a rytířským ke sporům, bylo to většinou pro znevažování rytířských osob, kterým se zdálo, že nejsou od vyšších stavů, ale také od měšťanů náležitě oslovováni, nejsou jim vykazována jejich stavu odpovídající místa při některých důležitých jednáních atp. Pokusem o definitivní narovnání vztahů mezi moravským panským a rytířským stavem je dohoda z roku 1620. Vedle otázek správného oslovování příslušníků starých i nových rytířských rodů, řešila také otázky pořadí při holdování novému markraběti, zasedací pořádky při hostinách. Důležitým bylo ustanovení o tom, aby z listu krále Vladislava o zemském soudu bylo vypuštěno vše, co mohlo být považováno za zlehčování rytířského stavu.52

50

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 45.

51

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 32.

52

KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 59-60.

25

Mnoho rytířů využilo příznivé společenské a ekonomické situace 16. století a dokázali si nejenom vybudovat solidní majetkovou základnu, jež nejednou svou velikostí konkurovala statkům vyšší šlechty, ale často se výrazně angažovali ve správě země, v kultuře, také v úvěrovém podnikání.53 Jiní zase vynikli svou službou u panovnického dvora či na poli cti a slávy. Od poloviny 16. století začali rytíři napodobovat vrchnostenské hospodaření svých panských sousedů, na statcích zakládají dvory, budují rybníky, staví pivovary. V 16. století se tak i nižší šlechta stává skutečným podnikatelem na svých dominiích, zemědělské výrobky a potravinářské produkty ze svých panství sama prodává na okolních trzích nebo vlastním poddaným. Rytíři jsou již spíše než udatnými bojovníky svého krále venkovskými statkáři, což jim však vůbec nebrání v tom nechávat se zobrazovat v tradičním rytířském brnění s mečem u pasu. Příslušníci rytířského stavu, kteří nedrželi žádný pozemkový majetek a nezastávali žádné zemské úřady, hledali své uplatnění jako nižší úředníci, ať již na panstvích vyšší šlechty či v úřadech biskupských nebo městských. Úřední služba na panstvích příslušníků rodů vyšší šlechty se pro mnohé z nich stala jediným východiskem ze složité životní situace a jedinou možností jak důstojně zabezpečit svou rodinu a přitom nic neslevit ze svého postavení šlechtice. Se jmény příslušníků této, můžeme říct, „úřednické šlechty“ se v předbělohorském období setkáváme velice často a příjmy z vrchnostenské služby, ale také z různých defraudací a jiných nekalých praktik 53

sloužily v mnoha případech k jejich

Finanční podnikaní moravských rytířů v 16. a na přelomu 16. a 17. století by si vyžadovalo samostatné pojednání. Velké půjčky v moravském prostředí směřovaly nejen k předním panským rodům, ale mezi velké dlužníky nižší šlechty patřili také olomoučtí biskupové. Zde odkazuji např. na soupisy dluhů biskupa Viléma Prusinovského z Víckova po jeho úmrtí 16. června 1572, soupis dluhů biskupství po úmrtí biskupa Jana Grodeckého (včetně těch po Vilému Prusinovském) a nově sjednaných Tomášem Albínem z Helfenburka a seznam nesplacených dluhů olomouckého biskupa Františka kardinála z Ditrichštejna na počátku účetního roku 1609-1610, otištěno jako příloha článku ELBEL, Petr - PUMPR, Pavel: Církev. In. BOROVSKÝ, Tomáš - CHOCHOLÁČ, Bronislav - PUMPR, Pavel (edd.): Peníze nervem společnosti. K finančním poměrům na Moravě od poloviny 14. do počátku 17. století. Brno 2007, s. 352-354. V českém prostředí se touto problematikou intenzivně zabýval BŮŽEK, Václav: Úvěrové podnikání nižší šlechty v předbělohorských Čechách. Praha 1989.

26

pozdějšímu majetkovému a společenskému vzestupu. Na tomto místě můžeme připomenout moravské rytíře Jana Jiřího Humpoleckého z Rybenska, Matyáše Žalkovského ze Žalkovic případně některé členy rodu Saků z Bohuňovic.54 Před bitvou na Bílé hoře drželi podle výzkumů Františka Hrubého příslušníci rytířského stavu asi 25 % pozemkového majetku na Moravě a asi 40 % v Čechách, zde však je třeba uvážit, že české rytířstvo bylo podstatně početně silnější. Díky Františku Hrubému si můžeme udělat představu také o početnosti jednotlivých stavů, v tomto období neměl panský stav na Moravě více jak 100 osob (bez žen a dětí), rytířů bylo něco mezi téměř 300 osobami (také bez žen a dětí) na počátku 16. a 180 osobami na konci 17. století. Jedná se však pouze o šlechtice, kteří drželi nějaké statky. Ve skutečnosti by tedy tato čísla byla poněkud vyšší, jelikož mnoho zejména drobné šlechty mělo pouze malý nebo vůbec žádný majetek.55 V Čechách žilo podle Václava Bůžka krátce po roce 1600 něco přes 14 000 šlechtických osob včetně žen a dětí, z čehož více jak 13 000 přináleželo k nižšímu šlechtickému stavu. Do rytířského stavu bylo podle téhož autora mezi léty 15411620 v Čechách přijato 215 rodin, na Moravě v letech 1540-1620 170 šlechticů. Bouřlivá společnost rytířů tak typická pro předbělohorské Čechy na Moravě schází, i když i zde jsou počty rytířů vyšší než příslušníků stavu panského.56 Menší rytířské statky se nalézaly zejména v okolí Prahy, na Hradecku, Chrudimsku, 54

VAŠEK, Leoš (ed.): Kopiář Jiříka Skřivánka, úředníka na Blansku 1594-1612 (1614). Blansko 2000, s. 8-15, BŮŽEK, Václav: Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha 1996, BŮŽEK, Václav: Urozenec. In. BŮŽEK, Václav - KRÁL, Pavel (edd.): Člověk českého raného novověku. Praha 2007, s. 101.

55

HOSÁK, Ladislav: Svobodné dvory na Moravě. Časopis Vlastivědné společnosti musejní v Olomouci 34, 1923, s. 23-38 uvádí několik desítek jmen takových šlechticů. Srov. moravský konfiskační protokol z roku 1624, KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006, s. 782-791. MATĚJEK, František: Bílá hora a moravská feudální společnost. Československý časopis historický 22, 1974, s. 85 uvádí, že kolem 150 drobných moravských vladyků se příliš nelišilo od bohatších sedláků a plná pětina z nich neměla vůbec žádný majetek a žila pouze z renty.

56

BŮŽEK, Václav: Urozenec. In. BŮŽEK, Václav - KRÁL, Pavel (edd.): Člověk českého raného novověku. Praha 2007, s. 54-55, HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 136-141.

27

Čáslavsku a Plzeňsku, na Moravě pak zejména ve střední a jižní části země. Celkově tedy v úrodnějších oblastech, které zajišťovaly dostatečnou prosperitu těchto statků. Náboženská příslušnost se od 2. poloviny 16. století stávala stále výraznějším dělicím prvkem uvnitř stavů. Převážná většina rytířů se hlásila k nekatolickým vyznáním, utrakvistům, luteránům, kalvinistům, mnoho také k Jednotě bratrské. Katolíků bylo mezi drobnou šlechtou jen nepatrné procento, dokonce i většina manů olomouckého biskupa byla v tomto období protestanty.57 Významné a zámožné rytířské rody se snažily přizpůsobit pánům i svým životním stylem. Renesančně přestavují své venkovské tvrze, ti nejbohatší realizují stavby renesančních zámků, které zařizují se vším možným pohodlím i přepychem. Nejzámožnější rytíři napodobují životní styl aristokratů se vším všudy, tedy i s kavalírskými cestami za vzděláním a poznáním, podporou renesanční kultury, zálibami atd. Shromažďování a zvelebování majetku, úvěrové podnikání či úřednické nebo dvořanské působení již nejsou jediné aktivity předbělohorského rytíře. Vzdělaní členové rytířských rodů, kteří často absolvovali studia na zahraničních univerzitách v Německu, Švýcarsku, Francii či Itálii, intelektuálně vynikali nad ostatními rytíři svou znalostí cizích jazyků, kulturními zájmy, kontakty s předními soudobými vzdělanci, svou literární činností. Sídla těchto humanistických vzdělanců, cestovatelů, učenců, dvořanů, ale také válečníků, politiků, vysokých úředníků nebo některých lichvářů se od domácností většiny nižších šlechticů odlišovala svým přepychovým vybavením, bohatými knihovnami, galeriemi a sbírkami uměleckých předmětů i různých kuriozit a odrážela tak vybraný umělecký vkus svých majitelů. Životní styl na takovýchto sídlech byl kulturní a vysoce kultivovaný, odrážející dobové představy o životě na velmožském dvoře.58 Naprostá většina rytířů však stále žila monotónní život venkovského hospodáře na svých statcích, život nepříliš odlišný od životního cyklu poddaných sedláků. Postrádali politické, společenské i kulturní ambice a 57

HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 107-169

58

BŮŽEK, Václav: Domácnosti nižší šlechty v předbělohorských Čechách. In. BOBKOVÁ, Lenka (ed.): Život na šlechtickém sídle v 16.-18. století. Sborník příspěvků z konference na pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem 30.-31. října 1991. Ústí nad Labem 1991, s. 42-64. Zde i rozsáhlý seznam starší literatury a pramenů, zejména z českého prostředí.

28

většinou pouze vnějškově a v mezích svých omezených finančních možností napodobovali životní styl svých úspěšnějších šlechtických sousedů.59 Od 2. poloviny 16. století sílí příliv cizích šlechtických, zejména rytířských rodů z Rakous, Uher, Polska a Říše, ale česká a moravská šlechta ještě stále zůstávala především zemská a do značné míry také jazykově česká. Daleko častěji dochází v tomto období k přijímání cizích šlechtických rodů než k přijímání nových povýšenců, zejména se šlechta bránila kupování titulů. Důvodem pro povýšení do šlechtického stavu nemělo být, podle soudobých norem, bohatství, ale pouze zásluhy a ctnosti. Panovník měl možnost povyšovat na šlechtice, resp. udělit šlechtický erb, ale stavům zůstávalo právo odmítnout přijetí takového nového povýšence do svého středu.60 Zatímco po celé 16. století docházelo k přechodu z rytířského stavu do panského jen velmi zřídka, na počátku 17. století, snad z důvodů vymírání starých panských rodů, proběhlo na Moravě přijetí větší skupiny rytířských rodin mezi pány.61 Zároveň však již v tomto období sílí tendence, které oslabují dosavadní představy o nadřazenosti služby zemi a stavovské obci nad vším ostatním, včetně služby svému panovníkovi. Tristní stav veřejného života a nechuť stavů obětavě se věnovat politice a službě vlasti vylíčil na počátku 17. století Karel starší ze Žerotína. V souvislosti se stále větším významem náboženské otázky a latentním konfliktem mezi panovnickým absolutismem a stavovskou politikou zaniká dosavadní politická i náboženská soudržnost šlechty, která se rozděluje na šlechtu katolickou a evangelickou a šlechtu dvorskou a zemskou. Porážka stavovského povstání znamenala výrazný zásah do panujících poměrů

59

Srov. dopisy, zápisky a deníky šlechticů a šlechtičen 17. století, HRDLIČKA, Josef: Autobiografie Jana Nykodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova. České Budějovice 2003, MAREŠ, Petr: Karel Častovec Myška ze Žlutic. Život předbělohorského rytíře ve světle rodinné korespondence. Ústí nad Labem 2000 a RATAJOVÁ, Jana (ed.): Alžběta Lidmila z Lisova. Rodinné paměti. Praha 2002.

60

KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 784788, Ferdinand II. dává kardinálu Františkovi z Ditrichštejna výklad o nobilitaci v Čechách a na Moravě, zvláště pokud se týče Obnoveného zřízení zemského (Vídeň, 25. března 1629).

61

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 45-47.

29

v Čechách a na Moravě. Pokud pomineme hrdelní tresty na hlavních protagonistech povstání, které dopadly i na členy rytířského stavu, pak největším zásahem byly pobělohorské konfiskace. Z rytířů, kteří byli sťati 21. června 1621 na Staroměstském náměstí, je třeba na prvním místě připomenout direktora, nejvyššího písaře a vůdčího představitele rytířského stavu v Čechách Kašpara Kaplíře ze Sulevic, dále přísedícího nejvyššího soudu podkomořího Prokopa Dvořeckého z Olbramovic, člena královské rady a hejtmana německých lén Fridricha z Bílé, karlštejnského purkrabího a podkomořího věnných měst Jindřicha Ottu z Losu, místopísaře a místokancléře Bohuslava z Michalovic, Viléma Konecchlumského z Konecchlumí a konečně jediného katolíka mezi popravenými hejtmana Pražského hradu Diviše Černína z Chudenic.62 Na Moravě, kde také díky vlivu kardinála Františka z Ditrichštejna nebylo potrestání odbojných stavů tak přísné, byl jediným popraveným právě příslušník rytířského stavu zámožný a statečný Václav Bítovský z Bítova. Mezi hlavními uprchlými moravskými rebely však nalezneme bohaté rytíře, vlastníky velkých statků, defenzora za rytířský stav, direktora a zemského soudce Jana Skrbenského z Hříště, krajského hejtmana olomouckého Jana Odkolka z Oujezdce, pozdějšího vůdce povstání Valachů Jana Adama z Víckova, direktora Jana Petřvaldského z Petřvaldu a jiné.63 Díky konfiskacím podstatně ubylo drobných rytířských statků a došlo k velkému zchudnutí mnoha šlechtických rodin.64 Po vydání císařských dekretů 62

PETRÁŇ, Josef: Staroměstská exekuce. Praha 1996.

63

URBÁNKOVÁ, Libuše (ed.): Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů. Praha 1979, FUKALA, Radek: Povstalci a rebelové. Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis. Řada C 3, 1997, s. 90109, LIŠKA, David: Moravský rytíř Václav Bítovský z Bítova. K 370. výročí smrti na popravním lešení v Brně. 1. část. Vlastivědný věstník moravský 50, 1998, s. 358-365 a 2. část. Vlastivědný věstník moravský 51, 1999, s. 58-67. K osobě kardinála Františka z Ditrichštejna nejnověji BALCÁREK, Pavel: Kardinál František z Ditrichštejna 1570-1636. Gubernátor Moravy. České Budějovice 2007. Zásadní materiály k moravským dějinám první poloviny 17. století jsou uloženy v MZA. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov (/1097/ 1222-1944).

64

Srov. MZA. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov (/1097/ 1222-1944), inventář pozůstalosti po Bernardovi Jiřím Pogrelovi z Gegelné z 20. listopadu 1625 „w domie Urozeney Pánÿ Dorotky Pogrelowney z Koczieborowicz a na Mleynie

30

vypovídajících nekatolíky odešli někteří příslušníci starých rytířských rodin do emigrace do Saska, Uher, Polska. Můžeme však na druhou stranu konstatovat, že události kolem Bílé hory a následná třicetiletá válka pouze do určité míry urychlily procesy, které v českých zemích probíhaly minimálně od počátku 17. století.65 Především se jednalo o koncentraci pozemkového majetku v rukách několika nejvýznamnějších a nejbohatších aristokratických rodů, dále o zvýšený příchod nových šlechtických rodů z okolních zemí a postupný vznik politicky, náboženský i kulturně jednotné šlechtické obce. Velkou změnou bylo zavedení nové říšské titulatury, která vytlačila dosavadní tradiční jednoduché dělení na pány a rytíře. Obnovené zřízení zemské, kterým byly tyto změny uvedeny v platnost, ponechalo historické členění na panský a rytířský stav, přičemž ale panský stav tvořili nyní vévodové, knížata, hrabata a svobodní páni a rytířský stav rytíři a prostí šlechtici.66 Jako první a nejvzácnější stav byl sice formálně deklarován stav duchovní, ale v běžné praxi dával panovník přednost členům panského stavu. Stav rytířský zůstal stejně jako v období předbělohorském na třetím místě před městy. Povyšování do šlechtického stavu zůstalo výhradním právem panovníka. Podle ustanovení Obnoveného zřízení zemského náleželo osobě obdařené erbem na znamení vladyctví až do třetího kolena oslovení „Slovutný panoš“. Teprve vnuk nobilitované osoby měl nárok na oslovení „Urozený vladyka“, stejně jako příslušníci starožitných moravských rodů.67 V rámci jednotlivých stavů zůstalo tradiční dělení na rody starožitné a novožitné, dokonce i na zasedáních zemského sněmu seděly obě skupiny odděleně. Příslušníci novožitných rodů se měli vůči starým rodům chovat s patřičnou úctou a nijak se nad nimi nevyvyšovat.68 Udělování prostého šlechtictví v 17. století postupně zcela vytlačilo pouhé

swobodnem w diedinie Marheffich tu kdež se tak Nebosstÿkh nemagicze gineho obydli s manzielkau, a dÿtkami sweymi byl ucheylil...“. 65

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 140.

66

Tamtéž.

67

KOCUREK, Jaroslav: Kvatern majestátů z let 1642-1669. Formální a obsahový rozbor (nepublikovaná diplomová práce FF MU v Brně). Brno 2002, s. 78-79. Zatímco na Moravě se členem rytířského stavu stala již osoba obdařená erbem, v Čechách až její vnukové.

68

Tamtéž, s. 79.

31

udělování erbů. Velmi přísně však bylo rozlišováno mezi prostým šlechtictvím a rytířským stavem. Plných stavovských šlechtických práv tak požívali pouze rytíři ze starožitných rodů, kteří vlastnili statek zapsaný v zemských deskách. Pouze oni směli zasedat na zemském sněmu.69 Bez ohledu na ustanovení Obnoveného zřízení zemského docházelo někdy z rozhodnutí panovníka k povyšování příslušníka novožitného rodu mezi rody starožitné během jedné generace. Jako příklad lze uvést např. Jana Jakartovského ze Sudic, Jakuba Rodena z Hirzenau či Jakuba Arnošta Rotha z Allensteinu.70 Panovník si tak vyhradil rozhodovat v některých případech bez ohledu na platné zákony, tedy jako absolutistický vladař, jehož vůle stojí nad všemi zákony. Po skončení třicetileté války se situace v Čechách a na Moravě, pokud jde o složení šlechty, dále mění. Velmi výrazný je nárůst podílu „cizí šlechty“ na celkovém pozemkovém majetku, všichni šlechtici se v tomto období již hlásí ke katolickému náboženství a jsou věrnými poddanými svých habsburských panovníků. Pro rytířský stav bylo toto období velmi kritické, mnoho jeho příslušníků bylo postiženo pobělohorskými konfiskacemi, někteří odešli pro víru do emigrace, jiní se propadli do chudoby, rytířský stav jako celek zaznamenal jak v Čechách, tak na Moravě výrazné majetkové ztráty.71 Na straně druhé bylo 69

Tamtéž, s. 80-82. Autor na základě rozboru moravského kvaternu majestátu konstatoval, že mezi roky 1642-1669 připadají z celkového počtu povýšených do stavu nižší šlechty tři vklady na stav prostého šlechtictví, 24 vklady na novorytířský stav a devětkrát byl udělen stav starožitný. Převažovalo tedy udělování novorytířského stavu.

70

Tamtéž, s. 83-84. Císařský rada Jakub Roden z Hirzenau byl povýšen majestátem z 12. září 1633 do rytířského stavu a dalším majestátem z 18. prosince 1647 byl povýšen na starožitného rytíře. Stejně tak registrátor a expeditor tribunálu Jakub Arnošt Roth z Allensteinu, povýšený v roce 1640 do novožitného rytířského stavu se stal již v roce 1654 rytířem starožitným. Jan Jakartovský ze Sudic žádal již v roce 1630 o přijetí mezi starožitné rytíře, ale přijat byli pouze mezi rytíře novožitné. O šest let později se mu již přijetí mezi starožitné rody podařilo. Tentokrát se za něj přimluvili kardinál Ditrichštejn a nejvyšší zemští úředníci, srov. MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 44. Kniha pánů rytířstva Markrabství moravského od roku 1628.

71

KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006, MATĚJEK, František: Bílá hora a moravská

32

nemálo takových, kteří dokázali využít podmínek, jež nová doba a noví vládcové nabízeli a uhájit stávající či získat nový majetek i společenské postavení. Mezi nimi byli i mnozí členové starých českých a moravských rytířských rodů. Zvlášť zasloužilé domácí rytířské rody dosáhly v tomto období svého povýšení do stavu panského, můžeme připomenut např. známý moravský rod Podstatských z Prusinovic.72 Dění na Moravě se v tomto opět poněkud odlišuje od Čech, jelikož značná část předbělohorských moravských rytířských rodů dokázala nějakým způsobem přežít krizové období stavovského povstání a třicetileté války. Často sice za cenu toho, že někteří členové, aby si zachovali společenské postavení a statky, konvertovali ke katolictví. Opět se zde výrazně angažoval kardinál František z Ditrichštejna, který dohlížel na katolickou výchovu šlechtických sirotků z původně nekatolických rodin.73 Na pobělohorských konfiskacích výrazně profitovali vedle známých jmen představitelů vyšší šlechty také mnozí vojáci, úředníci, císařští lékaři a jiní služebníci, převážně nositelé nižších šlechtických titulů. Tito jednotlivci či šlechtické rody však již neměli s původní moravskou rytířskou obcí nic společného. Pokud si nově nabyté statky udrželi a zůstali v zemi, žádali sice formálně o přijetí do rytířského stavu, ale tím veškeré jejich angažování zpravidla končilo. Zchudlá část domácí drobné šlechty hledala své uplatnění ve vojenské feudální společnost. Československý časopis historický 22, 1974, s. 89-90, 93. 72

Do panského stavu byl povýšen např. Kryštof Karel Podstatský z Prusinovic, který v době povstání zůstal věrný Habsburkům a dokonce byl vězněn nebo Václav Šubíř z Chobyně, který se sice do povstání aktivně zapojil, ale projevil účinnou lítost a zejména nadále prokazoval věrné služby. MZA Brno. G 12 Cerroniho sbírka, inv. č. 41, KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006, s. 702-703.

73

MZA .G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov (/1097/ 1222-1944), kart. 678, inv. č. 3148, sg.. 258, poručenství kardinála Ditrichštejna nad sirotkem po Janovi Bartodějském z Bartoděj Bohunkou, kart. 372, inv. č. 1611, sg. 760/e, poručenství kardinála Františka Ditrichštejna nad sirotkem po Zikmundovi Martínkovském z Rozseče Juditou, kart. 372, inv. č. 1610, sg. 760/d, poručenství kardinála Františka Ditrichštejna nad sirotky po Václavovi Sakovi z Bohuňovic Zikmundem Ferdinandem, Albrechtem Václavem, Alžbětou a Anežkou. K situaci v Čechách srov. BŮŽEK, Václav: Urozenec. In. BŮŽEK, Václav - KRÁL, Pavel (edd.): Člověk českého raného novověku. Praha 2007, s. 92.

33

nebo úřední službě, část upadla dokonce do poddanství.74 Ona bouřlivá společnost českého a do jisté míry i moravského rytířstva 15. a 16. století se postupně zcela vytratila. Obnovené zřízení zemské sice nezrušilo rytířům právo přijímat nové povýšence do svého stavu, ale často se v pramenech setkáváme s tím, že přijetí bylo provedeno na přímluvu císaře, na Moravě pak kardinála Františka z Ditrichštejna.75 V následujícím období se z příjímání do stavu stala pouze víceméně formální záležitost. Od 17. století vzrůstají počty nových povýšenců ať již z řad vojáků, úředníků, přičemž i někteří z nich si postupem času naleznou své místo v tradiční české a moravské stavovské společnosti. Jsou to již ale lidé, kteří přicházejí odjinud, neznají tradiční zvyky a zemské právo.76 Zatímco pro předbělohorského šlechtice, ať pána či rytíře, byla služba vlasti, zemskému právu a zemským svobodám na prvním místě, tato nová šlechta již má zcela jiné priority. Jejich vazby na šlechtickou obec, zemi i tradice jsou již podstatně volnější, služba panovníkovi stojí na nejvyšším místě a působení v zemských orgánech a služba vlasti ztrácí na svém někdejším významu. Především členové nejvýznamnějších knížecích a hraběcích rodů, jakými byli na Moravě např. Liechtenštejnové, Kounicové nebo 74

Mnoho informací o osudech zchudlých šlechtických rodin lze nalézt např. PILNÁČEK, Josef: Staromoravští rodové. 2. vydání. Brno 1972.

75

MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 44. Kniha pánů rytířstva Markrabství moravského od roku 1628. Dále viz MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 53, č. LIII 23/3, císařovna Eleonora žádá moravské rytířstvo, aby přijalo mezi staré své rody Tobiáše Allmana z Allmšteina (Vídeň, 17. března 1639). Vlivní přímluvci se však objevují i v období předbělohorském srov. KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 53, přijetí Arnošta Dytlstanera z Ebersperku s dědici do rytířského stavu. Přimlouvali se za něho císař Rudolf II. a kardinál František z Ditrichštejna, resp. přijetí Mikuláše Onše z Březovic, dlouholetého služebníka nejvyššího kancléře, za něhož se přimlouval císař a král Maxmilián II. NÁRODNÍ archiv v Praze. Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory (/1482/ 1527-1625 /1750/), inv. č. 1799 (18. března 1573).

76

MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 44. Kniha pánů rytířstva Markrabství moravského od roku 1628, KOCUREK, Jaroslav: Kvatern majestátů z let 1642-1669. Formální a obsahový rozbor (nepublikovaná diplomová práce FF MU v Brně). Brno 2002, DAVID, Jiří: Pobělohorské zemské sněmy na Moravě (nepublikovaná diplomová práce FF MU v Brně). Brno 2005.

34

Ditrichštejnové, se o zemské úřady přestali téměř zajímat a veškeré jejich snažení se upínalo k vídeňskému dvoru.77 Tím umožňovali výraznější uplatnění v úřední službě členům méně významných panských a zejména rytířských rodů: Bartodějských z Bartoděj, Kobylků z Kobylího, Petřvaldských z Petřvaldu, Podstatských z Prusinovic, Saků z Bohuňovic, Žalkovských ze Žalkovic atp.78 V naprosté většině se jednalo o příslušníky starých moravských rytířských rodů, v předbělohorském období nekatolíky, kteří však již jsou v tomto období oddanými syny katolické církve a věrnými poddanými Habsburků.79 Na rozdíl od období předbělohorského však již žádný z příslušníků moravského rytířského stavu 17. a 18. století svým majetkem nemohl konkurovat členům panského stavu.80 Stejně jako majetek tak ani životní styl a kulturní činnost nižší šlechty ve 2. polovině 17. a na počátku 18. století se v žádném případě nemohla rovnat aktivitám několika nejznámějších knížecích a hraběcích rodů, resp. velkých klášterů.81 Obdobně je nesrovnatelná s činností jejich předbělohorských předků. Rytíři často ještě stále obývali nevelké venkovské tvrze, resp. zámky postavené jejich předky a zásadnějších přestaveb tvrzí nebo realizací nových budov zámků a městských domů se mohli odvážit jen někteří vybraní příslušníci rytířského stavu. V prostředí nižší šlechty se také daleko delší dobu udržoval český živel a ještě v 18. století se u jejích příslušníků setkáváme s česky psanými listy a listinami, zvláště některé šlechtičny bývaly v těchto záležitostech poněkud konzervativnější 77

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 140-141.

78

Tamtéž, s. 140.

79

KNOZ, Tomáš: Moravská barokní šlechta. In. KNOZ, Tomáš (ed.): Morava v době baroka. Brno 2004, s. 52-54, VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 138-140 a MATĚJEK, František: Bílá hora a moravská feudální společnost. Československý časopis historický 22, 1974, s. 81-104.

80

MATĚJEK, František: Bílá hora a moravská feudální společnost. Československý časopis historický 22, 1974, s. 81-104 a DAVID, Jiří: Pobělohorské zemské sněmy na Moravě (nepublikovaná diplomová práce FF MU v Brně). Brno 2005, s. 57. Jen ojediněle drží rytíři v tomto období statky s více jak 200 osedlými, naopak převažují držitelé statků s několika desítkami osedlých.

81

KUDĚLKA, Zdeněk - KRSEK, Ivo - STEHLÍK, Miloš - VÁLKA, Josef: Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996.

35

než jejich nejspíše více společensky angažovaní manželé.82 V 18. století význam zemské šlechtické obce ještě více upadá, šlechtické rodiny již nejsou svým majetkem nebo zastávaným úřadem vázány na jednu zemi, ale mají své statky a zájmy ve Vídni, v českých či rakouských zemích, někdy také v Říši a Uhrách. Ještě více vzrůstá v tomto období význam úřednické šlechty, skutečné státní byrokracie, většinou měšťanského původu, která za své postavení a majetek vděčí pouze přízni panovníka a svým zásluhám. Šlechta jako celek se stává stále více multikulturní, nadnárodní složkou společnosti, teprve v osvícenství a následném národním obrození nalezli někteří příslušníci českých i moravských šlechtických rodů nové myšlenkové i kulturní podněty.83 Závěrem si můžeme na příkladu několika rodů i osobností přiblížit různé životní osudy, kariéru i konce příslušníků rytířského stavu v období raného novověku. Nejprve velký majetkový a společenský vzestup původně neurozeného Matyáše Žalkovského ze Žalkovic, následně zbohatnutí a pobělohorský úpadek sovineckého pána Jana Kobylky z Kobylího, strmou kariéru někdejšího kalvinisty Jana Jakartovského ze Sudic a konečně rychlý vzestup úředníka Martina Fridricha Pruskauera z Freienfelsu. Příslušníci rytířských rodů Žalkovských, Kobylků, Jakartovských i Pruskauerů se více či méně zapsali do dějin Moravy. Na několika místech se pak objevují také v následujícím pojednání o dějinách rodu Bukůvků z Bukůvky. V jeho případě jsem se pokusil o poněkud podrobnější zpracování historie tohoto původně rytířského šlechtického rodu, který teprve v 18. století dosáhl povýšení do stavu svobodných pánů a v roce 1800 do stavu hraběcího. Tento rod se svým způsobem významně zapsal do politických, hospodářských i kulturních dějin Moravy a náleží mu neopominutelné místo mezi předními moravskými šlechtickými rody. Příklad rodu Bukůvků zřetelně ukazuje vzestup původně téměř nemajetného, bezvýznamného šlechtického rodu do vyššího společenského postavení. Představíme si nejvýznamnější postavy rodu na poli politiky, kultury i vzdělanosti. Hlavní pozornost byla zaměřena právě na období 16.-18. století, kdy se členové rodu Bukůvků aktivně podíleli na politickém, 82

MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 76, č. LXXVI 29/6, poslední vůle Maří Magdaleny, ovdovělé Švábenské ze Švábenic, rozené Hoslerky (Jaroměřice, 5. července 1717).

83

KNOZ, Tomáš: Moravská barokní šlechta. In. KNOZ, Tomáš (ed.): Morava v době baroka. Brno 2004, s. 54-55, KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Brno 1986.

36

společenském i kulturním životě Moravy, vlastnili rozsáhlé statky, zastávali důležité zemské úřady a realizovali renesanční a barokní stavby a přestavby svých sídel.

37

2. 3. OSUDY MORAVSKÝCH RYTÍŘŮ A RYTÍŘSKÝCH RODŮ V RANÉM NOVOVĚKU 2. 3. 1. Matyáš Žalkovský a Žalkovští ze Žalkovic

Moravský rytířský rod Žalkovských ze Žalkovic vstupuje poprvé na scénu dějin v osobě Matyáše Tišnovského.84 Tento původně neurozený služebník a úředník moravského zemského hejtmana Václava z Ludanic a na Chropyni získal díky přímluvě svého vlivného pána a ochránce v roce 1553 od krále Ferdinanda I. šlechtický erb a predikát. O rok později byl přijat i se svými potomky do vladyckého stavu Markrabství moravského mezi novožitné rody. Ve službách Václava z Ludanic byl Matyáš Tišnovský-Žalkovský „od mladosti a z pacholenství“, a jak je uvedeno v erbovním listu, „v mnohých pracech v témže úřadě (hejtmanském) byl zběhlý, kteréž častokráte věcí a potřeb našich se dotýkaly, věrnost a tajemnost v tom zachoval a dosti dlouhý čas pracoval v ničem sobě si nestěžovav...“. Jako blízký spolupracovník a snad i přítel Václava z Ludanic musel přijít do styku i s jeho jedinou dcerou Kateřinou, později provdanou za známého Petra Voka z Rožmberka. Svůj přídomek si Matyáš zvolil podle vesnice Žalkovice na chropyňském panství svého dobrodince Václava z Ludanic, ačkoliv alespoň podle jeho příjmení můžeme soudit, že pocházel nejspíše z Tišnova. Erbem Žalkovských byl bílý štít, v patě modravá oblaka, z nich vybíhá ruka v červeném rukávu držící v pozlacené pěsti dubovou ratolest se třemi zelenými lupeny a třemi zlatými žaludy, na téže větvi sedící hrdlička přirozené barvy hlavou obrácená k pravé straně, nad štítem kolčí helma, přikryvadla červená a bílá a nad klenotem oblak s rukou a ratolestí s hrdličkou jako ve štítu. Erb Žalkovských je naprosto typickým příkladem úpadkového období heraldiky ve

84

Literaturu o rodu Žalkovských ze Žalkovic shrnuje VAŠEK, Leoš (ed.): Kopiář Jiříka Skřivánka, úředníka na Blansku 1594-1612 (1614). Blansko 2000. Podrobně o rodu až do jeho vymření, ale neúplně a s chybami zejména D´ELVERT, Christian: LXXXX. Die Žalkowsky von Žalkowitz. Notizen-Blatt, č. 6, 1877, s. 41-45. Dále viz PILNÁČEK, Josef: Staromoravští rodové. 2 vydání. Praha 1972, s. 96

38

druhé polovině 16. století.85 Od své nobilitace se Matyáš Tišnovský začal psát výhradně jako Matyáš Žalkovský ze Žalkovic. Povýšení do šlechtického stavu nebylo však pro Matyáše vrcholem jeho kariéry. Novoštítný vladyka patřil ke schopným jedincům neurozeného původu, kteří dokázali využít možností, jež jim doba nabízela, získat majetek, vliv a konečně i vysněný šlechtický erb. V jeho případě bylo pořadí trochu jiné, ale nakonec měl vše, rozsáhlý majetek, společenské postavení i vysněný šlechtický titul a erb. Matyáš zaměřil svou pozornost na počátku 60. let 16. století jako schopný hospodář na výhodné nakupování statků na střední a severní Moravě. Nejprve to byly po částech Dobromilice od od Jana z Ludanic, kde také vybudoval renesanční tvrz jako hlavní sídlo pro sebe a svou velmi početnou rodinu a při zdejším kostele rodovou hrobku. Následovala koupě statků Blansko (1568), Šilperk (dnes Štíty, 1576) od Jana z Boskovic na Třebové, Rataje (1580) od Anny Kropáčové z Nevědomí, vdovy po Janovi z Kunovic, části Otaslavic s Brodkem a Doloplazy. V roce 1589 dostal navíc do zástavy pernštejnský statek Mitrov.86 Jak postupně rostl jeho pozemkový majetek, tak také stoupal v úředních hodnostech. Začínal v letech 1561-1564 v úřadu prokurátora olomouckého biskupa a v letech 1574-1584 již zastával úřad královského prokurátora Markrabství moravského.87 85

VAŠEK, Leoš (ed.): c.d., s. 8-13.

86

Kolektiv autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. Jižní Morava. Praha 1981, s. 161. Jan z Pernštejna zastavil mitrovské zboží Matyáši Žalkovskému na 6 let za 6 000 zlatých. Po Matyášově smrti ho držel syn Václav jako úhradu za nezaplacené dluhy.

87

MATĚJEK, František (ed.): Moravské zemské desky 1480-1566. II. Kraj olomoucký. Brno 1948, s. 422-423 (vklad mlýna při vsi Dobromilice), s. 425 (vklad věna Marty Žalkovské), s. 433 (vklad vsi Dobromilice s pustým tvrzištěm a dvorem), MATĚJEK, František (ed.): Zemské desky moravské 1567-1642. III. Kraj olomoucký. Praha 1953, s. 75 (vklad městečka Šilperku s pustým tvrzištěm, Dolní Březnou, Bukovicí, Studénkou, Crhovem, Šanavou, Horními Heralticemi, Mlejnicemi a Dolními Heralticemi), s. 101-102 (vklad vsi Rataje) a ROHLÍK, Miloslav (ed.): Moravské zemské desky 1567-1641. III. Kraj brněnský. Praha 1957, s. 308-310 (zástava statku Mitrov). Dále viz NÁRODNÍ archiv v Praze. Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory (/1482/ 1527-1625 /1750/), inv. č. 2104, Matyáš Žalkovský ze Žalkovic přijímá úřad královského prokurátora v Markrabství moravském a slibuje,

39

Matyáš Žalkovský byl během svého života třikrát ženat.88 Jeho první manželka Marta byla stejně jako on nešlechtického původu. Po její smrti se oženil s Evou Čechovou z Hrádku, která zemřela v roce 1570 za poněkud nejasných okolností, kdy se Matyáš dokonce dostal do podezření, že ji fyzicky týral. Poslední Žalkovského manželkou byla Bohunka Gajevská z Gaje. Zajímavou otázkou, kterou však prozatím musíme nechat bez definitivní odpovědi, je, jaké osobní vztahy mohly panovat mezi mnoha potomky Matyáše. Zejména, když někteří z nich pocházeli z neurozené matky, resp. se narodili v době, kdy byl i Matyáš ještě obyčejným služebníkem Václava z Ludanic. Matyáš Žalkovský zemřel po delší nemoci v roce 1590 a pohřben byl do rodové hrobky v Dobromilicích. Svým potomkům zanechal rozsáhlý pozemkový majetek a díky snažení jeho i následujících generací jeho potomků se rod Žalkovských stal jedním z nejvýznamnějších moravských rytířských rodů. Majetek Matyáše Žalkovského zdědili jeho synové, kteří zůstali ještě nějaký čas v bratrském nedílu, než došlo k definitivnímu rozdělení.89 Po rozdělení získal nejstarší syn Jan Dobromilice, Brodek, Blansko a dům v Brně. Jiří obdržel Jevíčko, Václav Mitrov a později si koupil Víceměřice a po smrti Jiříka převzal Jevíčko, Zdeněk Malhotice, Jindřich Skaličku a Hynek koupil Uhřice. Z dcer se Alina vdala za Prokopa Podstatského z Prusinovic a po jeho smrti za Václava Záviše Bítovského ze Slavíkovic na Lhotě, Anna byla manželkou Kryštofa Falkenhana z Glošku a na Skaličce a Johanka byla zaslíbena Janu Jindřichovi Šolcovi z Simersdorfu.90 Nejstarší syn Jan Žalkovský pokračoval v úřednické dráze svého otce, když se stal nejprve menším písařem zemského soudu a v letech 1596-1611 zastával funkci místodržícího nejvyššího písařství.91 Stejně jako jeho otec a všichni

že se z nejlepší vůle bude snažit zastávati jej pro dobro panovníka, prosí zároveň o pomoc a radu některé nejvyšší zemské úředníky (6.12. 1574). 88

PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Zrcadlo Slavného Markrabství Moravského. Olomouc 1593, f. 374-375.

89

Bratři Matyáš a Michal zemřeli ještě před rozdělením dědictví.

90

MATĚJEK, František (ed.): Zemské desky moravské 1567-1642. III. Kraj olomoucký. Praha 1953, s. 75 (vklad Dobromilic). Jsou zde jmenovitě uvedeni dědicové po zemřelém Matyáši Žalkovském.

91

BOČEK, Antonín: Přehled knížat a markrabat i jiných nejvyšších důstojníků

40

příslušníci rodu Žalkovských byl také Jan evangelíkem. V Blansku realizoval Jan Žalkovský na počátku 17. století přestavbu zdejší tvrze na reprezentativní čtyřkřídlý renesanční zámek.92 Jeho první manželkou se v roce 1597 stala Anežka Bítovská ze Slavíkovic, která zemřela 18. června 1609 a byla pohřbena v rodové hrobce v Dobromilicích. Po její smrti se Jan oženil podruhé s Alenou Šlejnicovou ze Šlejnic, vdovou po Mikuláši Matyášovském z Matyášovic a na Prosetíně.93 Z prvního manželství měl Jan dvě děti: Matyáše a Aničku, o jejichž dalších osudech nám není nic známo. Jan se postupně dostával do stále větších dluhů a byl nucen rozprodávat rodové statky Žalkovských.94 Tak nejprve prodal Šilperk a části Zborovic a Zdislavic, v roce 1614 dokonce své hlavní sídlo Dobromilice a následujícího roku i Blansko. Přišel také o Brodek a Otaslavice a ve dvacátých letech 17. století mu tak zůstaly pouze Doloplazy. Po porážce stavovského povstání byl také Jan potrestán ztrátou čtvrtiny majetku, jelikož však držel pouze hodně zadlužený svobodný dvůr, byl nakonec povinen zaplatit pouze pokutu 600 zl. V roce 1628 byl zemskými úředníky pro dluhy prodán také jeho poslední majetek, dvůr Doloplazy.95 Jan Žalkovský ze Žalkovic, kdysi místodržící nejvyššího písařství, hlava rodu a majitel rozsáhlých statků, zemřel někdy koncem dvacátých let 17. století v naprosté chudobě. Svého majetku a společenského postavení však nepozbyl konfiskacemi po porážce stavovského povstání tak jako mnozí členové panského a rytířského stavu, ale pouze pro svou neschopnost a velké zadlužení. zemských v markrabství moravském. Brno 1857. 92

Kolektiv autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. Jižní Morava. Praha 1981, s. 35.

93

PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Zrcadlo Slavného Markrabství Moravského. Olomouc 1593, f. 374-375 a MATĚJEK, František (ed.): Zemské desky moravské 1567-1642. III. Kraj olomoucký. Praha 1953, s. 106, 125 a 250.

94

Jan zdědil část dluhů ještě po svém otci, nemalou zátěž pak představovalo vyplácení početných sourozenců. Jan také realizoval na svých statcích stavby a přestavby tvrzí a kostelů, zřizoval nové vrchnostenské podniky, srov. MALÝ, Josef: Otaslavice. Historie obce a života obyvatel. Otaslavice 2001, s. 56-57. Od správy statků jej častokrát odváděla jeho úřední činnost, resp. intenzivní opisovačské práce pro Karla staršího z Žerotína.

95

VAŠEK, Leoš (ed.): c.d., s. 10-13 a HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 152.

41

Charakteristické je, že na náhrobek v kostele v Dobromilicích, který nechal vyhotovit ještě ve šťastnějších dobách, již po jeho smrti nikdo nedoplnil ani datum úmrtí.96 Z bratrů Jana Žalkovského to dotáhl nejdále, alespoň pokud jde o pozemkové vlastnictví, Václav, který držel statek a město Jevíčko a Víceměřice. Za manželku měl Kateřinu ze Zástřizl a po její smrti Alenu Tarnovskou z Tarnova.97 Jeho bratr Hynek Žalkovský, držitel Uhřic se oženil s Eliškou Ořechovskou z Honbic.98 Výrazně se angažoval za stavovského povstání, kdy se stal komisařem „k ošacování statků duchovních“ zabavených direktory.99 Další z bratří Zdeněk, držitel Malhotic, byl za svou účast na stavovském povstání potrestán ztrátou poloviny majetku, které v jeho případě představoval pouze pustý dvůr.100 Lenní statek Malhotice prodal v roce 1626 Kryštofu Bojakovskému z Knurova.101

96

MALÝ, Josef: Otaslavice. Historie obce a života obyvatel. Otaslavice 2001, s. 53-61.

97

MATĚJEK, František (ed.): Zemské desky moravské 1567-1642. III. Kraj olomoucký. Praha 1953.

98

MATĚJEK, František (ed.): Zemské desky moravské 1567-1642. III. Kraj olomoucký. Praha 1953, s. 297, 322, 377, 438, 467-468 a HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 152. Na počátku 17. století přestavěl Hynek Žalkovský tvrz v Uhřicích na renesanční sídlo, srov. kolektiv autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. Jižní Morava. Praha 1981, s. 240.

99

D´ELVERT, Christian: LXXXX. Die Žalkowsky von Žalkowitz. Notizen-Blatt, č. 6, 1877, s. 42 a URBÁNKOVÁ, Libuše (ed.): Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů. Praha 1979, s. 150 a 194-196. Hynek Žalkovský byl nejen komisařem pro odhad zabavených církevních statků, ale spolu s Kryštofem Martinkovských z Roseče a Bernardem Skrbenským z Hříště také „munstrovním komisařem“ v olomouckém kraji.

100

V mládí podnikl Zdeněk Žalkovský, ale také jeho bratr Hynek Žalkovský kavalírskou cestu po západních zemích, viz MALÝ, Josef: Otaslavice. Historie obce a života obyvatel. Otaslavice 2001, s. 57-58. V roce 1607 se oba bratři zapsali na univerzitu v Orléans viz ČERNÁ, L., Marie: Studenti ze zemí českých na univerzitě v Orléansu a na některých jiných francouzských universitách. Český časopis historický 40, 1934, s. 554.

101

HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 157.

42

Jindřich Žalkovský, majitel Skaličky, zemřel v době stavovského povstání.102 Měl jediného syna Jáchyma, který statek prodal 1626 Janu Jaroslavovi Žeranovskému ze Sezemic. Ve dvacátých letech 17. století Žalkovští díky značnému zadlužení a pobělohorským konfiskacím přišli o téměř veškeré své jmění a navíc téměř vymřeli. Jedinou větví rodu, která si majetek udržela a díky níž rod pokračoval i v následujícím období, byla linie Václava Žalkovského z Žalkovic na Jevíčku a Víceměřicích. Jelikož Václav zemřel před vypuknutím povstání a jeho syn stejného jména byl v té době ještě nezletilý, vyhnula se rodina pozdějším konfiskacím a uchovala veškerý svůj majetek.103 Jakmile Václav ml. dosáhl v roce 1626 zletilosti, převzal veškeré statky svého zemřelého otce a později také konvertoval ke katolické víře. Měl tři syny: Jindřicha Ladislava Františka, Jiřího Protivce a Václava Zikmunda.104 Václav Zikmund se oženil s dědičkou panství Osová Marií Eufémií Osovcovou Humpoleckou z Rybenska. Přikoupil ještě Rojetín a zemřel bez potomků v roce 1680. Jeho bratr Jiří Protivec obdržel z otcovského majetku Víceměřice a Hoštice a přikoupil v roce 1683 část Dědic. Je znám jako autor knihy o umučení Jana Sarkandra, což lze považovat za skutečný historický paradox, jelikož na Sarkandrově mučení se velmi aktivně podílel jeho příbuzný Hynek Žalkovský na 102

URBÁNKOVÁ, Libuše (ed.): Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů. Praha 1979, s. 150. Moravské direktorium oznamuje Hynku Žalkovskému, že otázka sirotčího majetku po jeho zemřelém bratru Jindřichovi bude řešena na příštím moravském zemském sjezdu (22.6.1619). Dále viz HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 152.

103

HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 152. V roce 1619 bylo na statcích Jevíčko a Víceměřice celkem 234 osedlých. Václav Žalkovský ze Žalkovic se v roce 1619 zapsal na univerzitu v Basileji SITA, Karel: Studenti z českých zemí na basilejské universitě v době reformace. Křesťanská revue 21, 1954, Theologická příloha, s. 18.

104

D´ELVERT, Christian: LXXXX. Die Žalkowsky von Žalkowitz. Notizen-Blatt, č. 6, 1877, s. 42-43 a MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. Z 5, pozůstalost po Václavu Zikmundovi Žalkovském - „Přátelské porovnání“ mezi vdovou po zemřelém Marií Eufémií, rozenou Humpoleckou z Rybenska a jeho bratry Jindřichem Ladislavem Františkem a Jiřím Protivcem.

43

Uhřicích.105 Literární nadání bylo vlastní několika členům rodu Žalkovských, vedle Jiřího Protivce lze připomenout opisovačskou činnost Jana Žalkovského pro Karla staršího ze Žerotína na přelomu 16. a 17. století, Františka Fridricha Žalkovského na konci 17. století či Františka Žalkovského v první polovině 18. století.106 Jiří Protivec zemřel ve Ptení 22. září 1704. Statek Víceměřice již dříve předal svému synovci Františku Felixovi (Matyášovi). Rod dále pokračoval v osobě syna Jindřicha Ladislava, Františka Felixe, přísedícího zemského soudu, který v roce 1713 zakoupil biskupský lenní statek Křižanovice a v roce 1718 další lenní statek Horní Moštěnice. Oženil se se Zuzanou rozenou Chorynskou z Ledské s níž měl děti: Jana Jindřicha, Jana Františka, Amanda, Jiřího, Kateřinu a Annu, provdanou Miniati z Campoli. Jiří Žalkovský prodal Víceměřice a byl v letech 1728-1746 podkomořím a 1746-1748 nejvyšším dvorským sudím (hofrychtéřem), posledním v moravských dějinách.107 Ve třicátých letech koupil statek Hoštice a lenní statek Horní Moštěnice.108 Zemřel v roce 1748 bezdětný.109 Amand Žalkovský byl v letech 1735-1750 biskupským radou, přísedícím manského soudu a od roku 1741 ředitelem biskupských komorních statků. Po svém bratru Jiřím zdědil Hoštice a Horní Moštěnici a zemřel v roce 1754 v Kroměříži. Poslední z bratrů Jan František Žalkovský byl od roku 105

D´ELVERT, Christian: LXXXX. Die Žalkowsky von Žalkowitz. Notizen-Blatt, č. 6, 1877, s. 42, ŽALKOVSKÝ ze Žalkovic, Jiří: Tortura seu elogium vitae mortisque Joannis Sarcander De Scoczowia huc apposuit GeorgIVs ProtIVnVs De ZaLkoWICz MoraVVs. Olomouc 1689 a týž: Encomion ex vita et morte magni patriarchae Sacri Praemonstratensivm ordinis fundatoris Sanctissimi Norberti Magdeburgensis. Olomouc 1692.

106

ŽALKOVSKÝ, František Fridrich: Růže Duchownj Ljbeznosti. Praha 1696, ŽALKOVSKÝ, František: Fidelis Romanae Ecclesiae Moravia. Olomouc 1743. František Fridrich Žalkovský vystudoval filozofii a teologii a nejprve byl farářem v Mikulovicích u Chrudimi, od roku 1694 farářem v Jarošově a v roce 1696 se stal děkanem v Chýnově. Později působil také jako vikář nad částí bechyňského kraje, OTTŮV slovník naučný. Díl 27. Praha 2002, s. 743.

107

RADIMSKÝ, Jiří: Exkurs o dějinách tribunálu 1636-1783. In: C 4 Tribunál. Sbírka normálii z let 1628-1782. Inventář MZA Brno. Brno 1956, s. 56.

108

D´ELVERT, Christian: LXXXX. Die Žalkowsky von Žalkowitz. Notizen-Blatt, č. 6, 1877, s. 44.

109

ŠPALKOVÁ, Marie: Horní Moštěnice. Kapitoly z dějin obce. Kojetín 2006, s. 42.

44

1766 až do své smrti v roce 1776 zemským purkrabím a zemřel již v roce 1755.110 Výše zmíněný Jindřich Ladislav František, syn Václava Žalkovského, císařský rada, přísedící zemského soudu a stavovský komisař, majitel Jevíčka, přikoupil roku 1669 statek Roubaninu a roku 1672 biskupský lenní statek Stvolová. Zemřel v Jevíčku 2. ledna 1707 a svůj majetek odkázal synovi Václavu Ferdinandovi, po jehož smrti v roce 1712 přešlo na nejstaršího z jeho čtyř synů Františka Zikmunda. Genealogie rodu Žalkovských na přelomu 17. a 18. století je poměrně nejasná a vyžadovala by si důkladné zkoumání. Každopádně na počátku 18. století prodal František Zikmund Žalkovský své statky Jevíčko a Roubaninu Terezie Veronice Přepyské z Rychmburku za 74 000 zlatých rýnských.111 František Zikmund koupil v roce 1712 Chvalkovice, stal se krajským hejtmanem hradišťským a zemřel v roce 1768. Další synové Václava Ferdinanda byli Norbert (koupil r. 1730 Víceměřice), Josef (zdědil Chvalkovice) a Jiří (koupil manský statek Troubky). Jiřího syn František Vincent, biskupský rada, přísedící a v letech 1750-1751 písař manského soudu a od roku 1770 komorník zemských desek zemřel na sklonku 18. století jako poslední příslušnícík moravského rytířského rodu Žalkovských.112

110

BOČEK, Antonín: Přehled knížat a markrabat i jiných nejvyšších důstojníků zemských v markrabství moravském. Brno 1857.

111

POPELKA, Benjamin: Vlastivěda moravská. Jevický okres. Brno 1912, s. 82.

112

D´ELVERT, Christian: LXXXX. Die Žalkowsky von Žalkowitz. Notizen-Blatt, č. 6, 1877, s. 44.

45

2. 3. 2. Jan starší Kobylka a Kobylkové z Kobylího

Na počátku devadesátých let 16. století se poměrně chudý severomoravský rytíř Jan Kobylka z Kobylího oženil s dcerou a jedinou dědičkou zámožného majitele severomoravského panství Sovinec, Vavřince Edera ze Šťavnice († 1592), Annou a díky tomuto sňatku následně získal obrovský majetek svého tchána. Vavřinec Eder byl totiž posledním mužským potomkem tohoto původem uherského rodu, který výrazně zbohatl na důlním podnikání a ve 2. polovině 16. století přesídlil na Moravu.113 Jan Kobylka naproti tomu byl synem nepříliš zámožného biskupského hejtmana hradu Mírov Jindřicha Kobylky, vlastníka malého statku a tvrze Podolí u Mohelnice a jeho manželky Anny Zoubkové ze Zdětína.114 V padesátých letech Jindřich Kobylka vystoupil z biskupské služby a stal se horlivým luteránem.115 Je však možné, že tomu bylo naopak, a jelikož se stal luteránem, musel nebo raději sám od sebe odešel z biskupských služeb.116 Nebýt výhodného sňatku s Annou Ederovnou, ani jeho syn Jan by pravděpodobně 113

KAREL, Jiří: Vzestup a zánik rodu Ederů na panstvích Rýmařovska. Střední Morava 19, 2004, s. 144-152 a SPURNÝ, František: Dějiny Rýmařovska. III. Díl. Od poloviny 16. století do Bílé hory. Ostrava 1961, s. 84. Anninou matkou byla Sára Sálysovna z Hiršperka. Sovinecké panství koupil Vavřinec Eder v roce 1575 od Jana z Boskovic. Janovicko-rabštejnské panství, které držel pouze jako zástavu byl nucen opustit a proto se hrad Sovinec stal až do smrti jeho hlavním sídlem. V osmdesátých letech získal také panství Cimburk, ale vzápětí jej prodal.

114

SPURNÝ, František: Dějiny Rýmařovska. III. Díl. Od poloviny 16. století do Bílé hory. Ostrava 1961, s. 85. Jindřich Kobylka získal statek Podolí u Mohelnice (dříve Německé Podolí) darem od olomouckého biskupa jako odměnu za své služby.

115

ZEMSKÝ archiv Opava, pracoviště Opava (dále jen ZAO). Josef Zukal-pozůstalost (1872-1929), inv. č. 199, Šlechtické rodiny Opavska (I – K), Jindřich Kobylka na Německém Podolí se 24. dubna 1551 vzdal zastávaného úřadu mírovského hejtmana.

116

NÁRODNÍ archiv v Praze. Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory (/1482/ 1527-1625 /1750/), inv. č. 1486, Maxmilián II. nařizuje Jindřichu Kobylkovi z Kobylího a na Německém Podolí, který prý faru ve Vyšehoří, podle zprávy biskupa olomouckého, osadil jakýmsi knězem zběhlým z kláštera louckého, aby téhož kněze před biskupa postavil (1.12.1570).

46

nedostal příležitost vyniknout a nezanechal by v dějinách téměř žádnou výraznější stopu. Rod Kobylků byl sice starobylým šlechtickým rodem, který odvozoval svůj původ od bájného předka sloužícího jako rytíř sardinského krále, ale ve skutečnosti se první zmínky o rodu objevují v pramenech až v 15. století na Opavsku a severní Moravě. Svůj predikát získal rod po obci Kobylí (Kobyle, něm. Schönwiesen) nedaleko Krnova. Erbem rodu byl modrý štít s červenou obrubou, ve štítu půl mouřenína s pozdviženýma rukama v černém rouše s bílým pásem a zlatým lemováním u rukávů. Nad helmou čtverhranné prkno, bílé barvy, uprostřed tmavší, nad ním sedm pštrosích per, prostřední červené, dvě modrá a čtyři bílá. Přikryvadla bílé a červené barvy.117 117

Podrobně o rodu Kobylků z Kobylího až do 16. století viz PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Zrcadlo Slavného Markrabství Moravského. Olomouc 1593, f. 283v.285v. Zde zejména podrobné vylíčení rodové a erbovní pověsti: „Předek erbu toho vyšel z Polsky na Slezsko za časů Vladislava Heřmana knížete polského, kterýž panoval Léta Páně 1078 pro nepřízeň v kterouž zašel s Setěchem hejtmanem téhož knížete Heřmana /o čemž sobě čti Kronyky Polské/. Toho Kobylího z kteréhož se tito potomkové píší /mého věku byli v držení páni Rejové/ kteříž se píší z Naglovic. Erb tento nabyt jest rytířským způsobem v Korsiky, kterážto krajina jest na moři Lepkém/ o níž Plinius zmínku činí upomínajíce ji že jest velmi hojná na ovoce. Strabo tolikéž o ní píše, že se tam víno velmi dobré rodí, tak že mu rovné v jiných krajinách nenachází. V tom se spolu s nimi i Ptolomeus srovnává, tolikéž že lid toho kraje praví býti velmi ukrutný, o čemž sobě čti Lib: 3 Cap: 2. Ovidius velikou hojnost medu i lid dluhověký v té krajině býti praví. Té zemi jest přilehlé království Sardské a neb Sardinie, kteréhož pán zdvihl válku proti Korsickým. A když veliké vojsko na záhubu jich shromáždil, Korsičtí pohotově stáli, ale to u sebe rozvažovali, že jest věc nepotřebná aby lidé nevinní mordováni býti měli, ale aby jedna každá strana, vydala svého rytíře, a který kterého přemůže, tehdy ta krajina má poddána býti straně vítězné. K čemuž jsou obědvě strany svolili, korsický hejtman měl mouřenína, v kterémž sobě pro jeho velikou sílu vítězství obdržeti pokládal, nebo jest byl povědom mnohých hrdinských skutkův jeho. Král pak Sardinie jednoho z rytířů svých narodu slavenského k tomu vybral, ten aby s nepřítelem štěstí svého koštoval: Ale obávaje se obědvě strany kdyby to potkání jich při přítomnosti všeho vojska státi se mělo, aby jeden druhému k pomoci nepřišel, z čehož by snad potom ta smlouva jich v niveč přijíti mohla. Protož rozkázali těm dvoum osobám jeti na jednu vejspu jenž za vodou

47

Nejstarším známým předkem by mohl být Jan Kobylka, jehož však nelze prozatím blíže zařadit do genealogie rodu. Drslav z Kobylího držel v roce 1377 jako léno ves Kobylí u Krnova.118 Prokazatelní předkové rodu se v pramenech objevují až v polovině 15. století ve Slezsku v osobách bratrů Smila a Oldřicha, kteří drželi v nedílu Kobylí (1442) a v roce 1447 zakoupili Studénku. Na konci 15. století známe další dva bratry, Buriana a Šťastného (Felixe) Kobylky, opět ve ležela, odkudž který se z nich živý navrátí, ten vítězství své straně přinese. Jmenovaní rytíři hnedky k tomu svolili, a přeplavivše se na druhou stranu řeky, odstrčil člunku svého Slavák od břehu: k kterémužto mouřenín promluvil, žádajíce jej za to aby mu oznámil, za kterou příčinou jest tu loďku od břehu odstrčil. Jemužto Slavák odpověděl, když tebe zabiji, tehdy v tvé se na druhou stranu převezu. V tom k sobě přiskočili a dlouhou chvíli statečně spolu činili, ale však Slavákovi splnilo se všecko co jest sobě vinšoval, nebo jest toho mouřenína zabil, a vloživší do lodi na druhou stranu do vojska svého převezl. Uzřevše Korsičtí rytíře svého mrtvého, učinili smlouvu s králem Sardinie, poddanost jemu přislíbivší, víceji tyranství nad lidmi provozovati se odpověděli. Jimžto hnedky král ustanovil práva jakožto přemoženým a za erb na věčnou památku hlavy mouřenína pod korunou užívati rozkázal. Rytíři pak tomu za jeho statečnost půl mouřenína tím způsobem jak jej tuto položeného vidíš dole v štítu na znamení toho nositi poručil, jehožto vlastní potomci až posavád ho užívají. Kteří pak od bratra jeho jdou, hlavu mouřenínskou pintou bílou zavázanou za erb nosí. Toho všeho jmenovaný rytíř památku štěstí svého učinil, jestli že by vlastní semeno jeho sešlo, aby aspoň bratra jeho potomkové toho užívali, jakož se toho erbu v Pruských, v Mazovské zemi, i v jiných krajinách království Polském přináležejících, mnoho nachází, kteřížto od sídel rozličné jména mají. Jako: Měškovští v Mazovském knížectví dům starožitný a velice rozrozený, Slavští v témž kraji, Šorcové v Lomzi Kozubové v Varšavském kraji, Gřimalové, Nětiksové od nichž v těchto krajinách Štilsové počátek svůj vedou, i jiní mnozí. Tuto toliko o těch kteří se z Kobylého píší, kratičce čísti budeš.“ HRABĚTOVÁ, Irena: Erbovní pověsti v českých spisech Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Brno 1992, s. 52-53 uvádí, že erbovní pověst o vzniku erbu rodu Kobylků zobrazujícího půl mouřenína byla Bartolomějem Paprockým převzata z Polska a upravena. Pověst se opírá o evropské vzory, zpracovávané v historických dílech od starověku (boje Horatiů a Kuratiů) po středověk a také v bibli (David a Goliáš) 118

Kol. autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. Severní Morava. Praha 1983, s. 123.

48

Slezsku. Předchozího Buriana můžeme snad ztotožnit s Burianem Kobylkou připomínaným Paprockým, který žil v první polovině 16. století a za manželku měl Barboru Hynálovnu z Kornic.119 Burian se stejně jako jeho potomci pohyboval v okolí olomouckých biskupů, držel také biskupský lenní statek Podolí (dříve Německé Podolí). V roce 1557 se připomíná jako úředník na Sovinci a v roce 1567 jako služebník Šimona Edera ze Šťavnice.120 Burian zanechal čtyři syny: Václava, Jana, Mikuláše a Jindřicha. V 16. století příslušníci rodu prodali slezské statky a odchází na Moravu a později také do Čech. Burianův syn Jindřich Kobylka z Kobylího na Podolí byl otcem Jana staršího. Jindřichův bratr Jan Kobylka, předek všech dalších Kobylků až do 18. století, se oženil s Annou Šindlovou, s níž měl syny Buriana (od roku 1590 držel statek Podolí a za manželku měl Barboru z Kornice), Jiřího a Mikuláše (staršího). Nejvyššího postavení dosáhl na sklonku 16. století Janův syn Mikuláš (starší), komorník menšího soudu olomouckého kraje, stavovský komisař a manžel Barbory Mošovské z Moravčína. Mikulášovi patřil v letech 1594-1603 statek Bílá Lhota a roku 1603 také Podolí. Mnohokrát se angažoval jako stavy nařízený komisař (1601 při regulaci mýta,

při vyjednávání hranic mezi Kroměříží a

Holešovem atd.). Zanechal pět synů, Jana (mladšího) Buriana, Jiřího, Jindřicha (za účast na stavovském povstání dostal pokutu 1000 zl, zemřel 1623, jeho dcera Johanka byla v roce 1640 manželkou Melchiora Stařimského), Karla Davida (zakladatel české větve rodu) a Václava. Další ze synů Jana Kobylky a Anny Šindlové Jiří se oženil s Juliánou Štáblovskou z Koválovic a měl syna Mikuláše a dceru Evu provdanou Matuškovou z Topolčan. Jiří držel statek Štemplovec a v roce 1563 byl zavražděn na tvrzi v Heralticích.121 Mikuláš, syn Jiřího držel statek Střílky (1590-1598), byl hradišťským krajským hejtmanem a za manželku měl Johanku Horeckou z Horky,

119

PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Zrcadlo Slavného Markrabství Moravského. Olomouc 1593, f. 284v. Uvádí, že Burian žil ještě v roce 1559.

120

ZAO. Josef Zukal-pozůstalost (1872-1929), inv. č. 199, Šlechtické rodiny Opavska (I – K).

121

OTTŮV slovník naučný. Díl 14. Praha 1998, s. 475 a ZAO. Josef Zukal-pozůstalost (1872-1929), inv. č. 199, Šlechtické rodiny Opavska (I – K). Jiřího bratři Mikuláš a Burian prodali Štemplovec Janovi z Vrbna na Heralticích.

49

s níž měl syna Mikuláše.122 Zemřel někdy kolem roku 1598. Poslední z bratrů Mikuláš byl úředníkem, nejprve ve 40. a 50. letech 16. století na biskupském hradu Mírov a v šedesátých letech 16. století úředníkem zábřežského panství Jana z Boskovic.123 Rod Kobylků z Kobylího představoval v 16. století typický příklad rytířského rodu, který se teprve nedávno usadil na Moravě, aktivně působil v úřední službě, ať již u olomouckých biskupů nebo u příslušníků panského stavu. Teprve v dalších generacích získávají Kobylkové postupně statky a svým společenským i majetkových postavením se zcela vyrovnávají se starými moravskými rytířskými rody. Nejvýznamnějším představitelem rodu na přelomu 16. a 17. století se stal právě syn bývalého mírovského hradního hejtmana Jindřicha Kobylky, Jan později zvaný starší.124 Jan byl nejspíše stejně jako jeho otec luterského náboženství, neboť spolu se svou manželkou nechal postavit na panství Sovinec několik nových luterských kostelů (v Pasece, Lomnici, Jiříkově, Velké Šťáhli a Břidličné), jak to dodnes dosvědčují pamětní desky s českými nápisy na nich. Další svatostánky na území panství byly opraveny či významně přestavěny. Důležitým pramenem poznání náboženských poměrů na sovineckém panství té doby jsou tzv. kostelní řády. První vydal v roce 1584 Vavřinec Eder a druhý v roce 1616 Jan starší Kobylka. Kostelní řád byl základní náboženský zákon platný na panství a určující povolené vyznání a jeho respektování ze strany poddaných. Kobylka se v tomto řádu 122

ZAO. Josef Zukal-pozůstalost (1872-1929), inv. č. 199, Šlechtické rodiny Opavska (I – K). Mikuláš Kobylka koupil Střílky v roce 1578. Zemřel v roce 1598 a jeho statek byl pro dluhy prodán.

123

ZAO. Josef Zukal-pozůstalost (1872-1929), inv. č. 199, Šlechtické rodiny Opavska (I – K).

124

V poslední době věnoval pozornost osobnosti Jana staršího Kobylky KAREL, Jiří: Jan Kobylka z Kobylí na Sovinci. Střední Morava 24, 2007, s. 116-133. Jeho příspěvek je však založen pouze na dosavadní literatuře, zcela opomíjí prameny a představuje tak pouze jakési shrnutí dosavadních poznatků. Jindřich Kobylka z Kobylího postavil v roce 1551 v Podolí tvrz, později oceněnou podle urbáře mírovsko-svitavského panství z roku 1581 na 500 zlatých. Vedle tvrze zde vybudoval také dvůr a pivovar. Ve štítu tvrze se dodnes zachoval kamenný erb rodu Kobylků, viz Kol. autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. Severní Morava. Praha 1983, s. 184.

50

otevřeně hlásí k augšpurské konfesi, stejné víry mají být všichni kněží na jeho panství a poddaní nemají být nuceni ke změně své víry. Před svatbou s Annou Ederovou patřil Janovi pouze malý biskupský lenní statek Podolí s tvrzí, vsi Podolíčko, Vyšehoří a Úvoz, dům v Lošticích a v roce 1587 přikoupil ještě statek Vranová Lhota.125 Po zisku sovineckého panství se intenzivně věnoval správě nově nabitého majetku a jeho dalšímu zvelebení a rozšíření. Anna Kobylková, rozená Ederová zemřela 18. ledna 1607 jako poslední svého rodu a pohřbena byla v kostele v Pasece po boku svých pěti předčasně zemřelých dětí.126 Po smrti své první manželky Anny Ederové se oženil ještě jednou s Magdalenou Přepyskou z Rychmburku.127 Žádné potomky však Jan starší nezanechal. Uspěšné bylo také Janovo veřejné angažování. Již roku 1605 byl moravskými stavy vyslán do Slezska, aby vyjednal pomoc proti vojskům sedmihradského vévody Štěpána Bočkaje, pustošícím jihovýchodní Moravu. V roce 1608 se stal stálým přísedícím zemského soudu a v roce 1615 pak členem komise pro úpravu zemského zřízení. Mnohokrát byl moravskými stavy pověřován vyslaneckými úkoly u císařského dvora. V roce 1616 mu byl císařem Matyášem udělen prestižní titul císařsko královského rady. V období před Bílou horou patřil Jan starší Kobylka z Kobylího svým majetkem do skupinky nejzámožnějších moravských 125

SPURNÝ, František: Dějiny Rýmařovska. III. Díl. Od poloviny 16. století do Bílé hory. Ostrava 1961, s. 85.

126

SPURNÝ, František: Dějiny Rýmařovska. III. Díl. Od poloviny 16. století do Bílé hory. Ostrava 1961, s. 85.

127

MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 32, č. XXXII 17/2, testament Jana staršího Kobylky z Kobylího, datovaný v Olomouci v úterý svatodušní 1628. Veškerý svůj majetek, zejména hotovost, dlužní úpisy, klenoty a stříbro, odkazuje Janu Burianovi Kobylkovi „strejci svýmu“ s podmínkou, že vyplatí svým bratrům Karlu Davidovi a Václavovi po 5 000 zlatých moravských. Své manželce Magdaleně Přepyské z Rychmburku vedle věna a nadvěna odkázal ještě pět set dukátů. Peněžními a věcnými odkazy pamatoval Jan Kobylka i na další své přátele a vzdálené příbuzné, např. Janu Ctiborovi Říkovskému z Dobrčic odkázal „měděnici s nálevkou stříbrnou pozlacenou, na níž obraz kohouta postaven“. Pohřben si přál být v kostele v Pasece. První manželkou Jana staršího Kobylky byla Magdalena Podstatská z Prusinovic, srov. SPURNÝ, František: Dějiny Rýmařovska. III. Díl. Od poloviny 16. století do Bílé hory. Ostrava 1961, s. 85.

51

rytířů, když jeho panství bylo odhadováno na cenu 100 000 zlatých moravských.128 Velmi aktivně se podílel na stavovském povstání nejen jako jeden z 30 moravských direktorů, ale též jako defenzor a člen komise pro prodej konfiskovaných církevních statků, což mu po porážce povstání rozhodně nebylo přičteno

k dobru.129 Královský rada Jan Kobylka obdržel stejný titul také o

nového panovníka Fridricha Falckého. V době povstání patřil navíc k blízkým spolupracovníkům zemského hejtmana Ladislava Velena ze Žerotína.130 Aktivně se účastnil vyjednávání o spojenectví mezi Fridrichem Falckýma sedmihradským knížetem Gáborem Bethlenem i dalším „vlastizrádných jednání a poselstev“.131 Po bitvě na Bílé hoře se Jan starší Kobylka jako známý účastník stavovského

128

HAAS, Antonín (ed.): Archiv Žerotínsko-vrbenský. Listiny a listy z let 1497-1624. Praha 1948, s. 340, Jan starší Kobylka z Kobylího kvituje Karla staršího ze Žerotína ze 60 zlatých pololetního úroku k sv. Jiří léta 1620 z dlužných 2 000 zlatých (Sovinec, 5. května 1620).

129

Jan Kobylka pravděpodobně tušil, že jeho působení v této komisi nemusí zůstat bez následků a snažil se na svou funkci rezignoval. Setkal se však ze strany moravských direktorů s odmítnutím, srov. URBÁNKOVÁ, Libuše (ed.): Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů. Praha 1979, s. 319, direktoři píší Janovi st. Kobylkovi, že povinnost, kterou na něho jednou vložili, nemohou odvolat, a proto musí v komisi, do které byl jmenován, zůstat. Připomínají, aby dal odlít 4000 železných koulí (14. září 1619). Dále viz tamtéž s. 262, píši Karlu Kryštofovi Sedlnickému, Janu Jetřichovi ze Žerotína, Janovi staršímu Kobylkovi a Benešovi Pražmovi, poněvadž zemi hrozí velké nebezpečí, rozhodli se svolat zemskou hotovost a jim jako nadřízeným komisařům přikazují, aby se 22. srpna sjeli do Olomouce a jakmile se shromáždí větší počet osob, odvedli je k praporci do města Brna (16. srpna 1619).

130

SPURNÝ, František: Dějiny Rýmařovska. III. Díl. Od poloviny 16. století do Bílé hory. Ostrava 1961, s. 86.

131

SPURNÝ, František: Dějiny Rýmařovska. III. Díl. Od poloviny 16. století do Bílé hory. Ostrava 1961, s. 86-87 a URBÁNKOVÁ, Libuše (ed.): Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů. Praha 1979, s. 85, direktoři oznamují Janovi staršímu Kobylkovi, že byl určen k vyhledání písemné konfederace, uzavřené mezi Uhry a Moravou, uložené mezi zemskými svobodami v Olomouci a nařizují mu, aby ji ihned převezl do Brna (29. května 1619).

52

povstání na Moravě ocitl nakrátko ve vězení, nakonec však získal císařský pardon.132 Vykoupil se u císaře jednak složením několikatisícové půjčky a dále tím, že slíbil prodat své rozsáhlé panství vratislavskému biskupovi a velmistru Řádu německých rytířů arciknížeti Karlovi Habsburskému, bratru císaře Ferdinanda II.133 Prodejní cena byla obrovských 200 000 zlatých, ale o její skutečné uhrazení se vedly dlouholeté spory a Kobylka asi do konce svého života celou částku neobdržel. Prodejem Sovince sice přišel o veškerý pozemkový majetek, ale mohl poměrně spokojeně žít ze získaných finančních prostředků, které nebyly zanedbatelné. Po prodeji svého majetku pobýval Jan Kobylka nejprve ve Šternberku pod ochranou držitelů města knížat z Münstenberka, jimž častokrát vypomohl peněžní půjčkou, a na stáří pak ve svém domě v Olomouci.134 Za dánského vpádu na Moravu poskytl půjčku i svému dávnému příteli, nyní psanci a ultrarebelovi Ladislavu Velenovi z Žerotína.135 Jan starší Kobylka z Kobylího zemřel někdy po roce 1630 bez potomků, pohřben byl v kostele v Pasece a dědili po něm vzdálení synovci Jan Burian, Karel David a Václav Kobylkové z

132

MZA. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů (1097) 1222-1944, kart. 134, inv. č. 398, sg. 207/a, domácí vězení dobrovolně se k uvěznění přihlášivšího Jana Kobylky (červen 1621), kart. č. 135, inv. č. 401, sg. 208/a, propuštění a omilostnění Jana Kobylky za peněžní rekompenzaci, starost o včasné zaplacení sumy slíbené Kobylkou (září 1621), kart. č. 135, inv. č. 403, sg. 208/c, obtíže se splácením císařovy výpůjčky od Jana Kobylky (listopad 1621).

133

HRUBÝ, František: Ladislav Velen z Žerotína. Praha 1930, s. 174. Z vězení se jej snažil vysvobodit také Ladislav Velen ze Žerotína, když nabízel za jeho propuštění osvobození zajatých nisských radů arciknížete Karla.

134

SPURNÝ, František: Dějiny Rýmařovska. III. Díl. Od poloviny 16. století do Bílé hory. Ostrava 1961, s. 87 uvádí půjčku knížatům z Münstenberka ve výši 8 000 dukátů a 6 000 tolarů.

135

HRUBÝ, František: Ladislav Velen z Žerotína. Praha 1930, s. 173-174 a 189. Na chování Jana Kobylky za dánského vpádu na Moravu si císaři stěžoval hospodářský úředník šternberského panství Jan Prüfer z Hlohova. Podle jeho stížnosti hostil Kobylka ve svém domě dánského velitele Mitzlafa, hlavního moravského rebela Ladislava Velena, synovce Matyáše hraběte Thurna i další hosty. Navíc prý Kobylka Prüfera u uvedených pomlouval, viz MZA. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů (1097) 1222-1944, kart. 154, inv. č. 476, sg. 223/f (prosinec 1627).

53

Kobylího.136 Rod Kobylků z Kobylího překonal krizové pobělohorské období a jeho členové hráli důležitou roli v moravských dějinách až do počátku 18. století, kdy rod vymřel. V 17. století rod Kobylků z Kobylího dále pokračoval potomky Mikuláše staršího Janem Burianem, Karlem Davidem a Václavem. Karel David odešel po porážce stavovského povstání do Čech, kde se oženil s Alžbětou Vintířovou z Včkovic.137 Měli spolu syny Viléma, Karla Davida a Jindřicha Václava.138 O dalších osudech příslušníků rodu v Čechách prozatím není mnoho známo.139 Václav Kobylka byl za svou účast na stavovském povstání potrestán ztrátou třetiny majetku a pokutou 5 000 zlatých. Jelikož však měl pouze dvůr, bylo mu odpuštěno a musel pouze odevzdat dva dlužní úpisy celkem na 1 700 zlatých. Na konci svého života žil s rodinou u svého bratra Jana Buriana v jeho domě v Olomouci, kde také v roce 1632 zemřel.140 S manželkou Veronikou

136

MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 32, č. XXXII 17/2, testament Jana staršího Kobylky z Kobylího. Údajně před smrtí přestoupil ke katolické víře, SPURNÝ, František: Dějiny Rýmařovska. III. Díl. Od poloviny 16. století do Bílé hory. Ostrava 1961, s. 87-88. Zukal uvádí, že Jan zemřel v roce 1632, srov. ZAO. Josef Zukal-pozůstalost (1872-1929), inv. č. 199, Šlechtické rodiny Opavska (I – K).

137

URBÁNKOVÁ, Libuše (ed.): Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů. Praha 1979, s. 298.

138

SCHIMON, Anton: Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien. Bohm. Leipa 1859. V roce 1628 byl povýšen do šlechtického stavu Jindřich Václav Kobylka.

139

OTTŮV slovník naučný. Díl 14. Praha 1998, s. 475. Nejmladší ze synů Jindřich Václav se oženil s Marií Maxmiliánou Leuxovou z Luxenštejna a žil ještě v roce 1712 v Praze, později jakékoliv stopy po české větvi rodu Kobylků mizí. V roce 1647 se připomíná Kryštof Kobylka z Kobylího student filozofické fakulty KarloFerdinandovy univerzity v Praze, BERÁNEK, Karel: Mistři, bakaláři a studenti pražské

filozofické

fakulty.

Magistri,

baccalaurei

nec

studentes

facultatis

philosophicae pragensis 1640-1654. Praha 1998, s. 28, č. 828. 140

S velkou pravděpodobností se jednalo o dům, který dříve patřil Janu staršímu Kobylkovi. Srov. MZA. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů (1097) 1222-1944, kart. 375, inv. č. 1624, poručenství knížete Maxmiliána z Ditrichštejna nad sirotky po vladykovi Václavu Kobylkovi z Kobylího, inventář zařízení olomouckého domu 1.

54

Martinkovskou z Roseče měl děti Kateřinu Johanku, Františka Albrechta a Evu. Poslední z bratrů Jan Burian Kobylka z Kobylího pro své angažování ve stavovské vzpouře ztratil polovinu majetku a nakonec byl nucen odprodat i svůj lenní statek Podolí zpět olomouckému biskupovi. V roce 1632 zakoupil statek Strážisko a o rok později lenní statek Horní Moštěnice za 25 000 zlatých.141 Koupí získal nejen městečko Moštěnici a ves Lověšice, ale také rytířské sídlo (tvrz) v Moštěnici, dva dvory, mýto, hospodu, palírnu, jeden nově postavený a jeden pustý mlýn.142 Manželkou Jana Buriana byla Kateřina Eufémie Martinkovská z Roseče.143 Jan Burian zemřel v březnu 1637.144 Rod dále pokračoval jeho dvěma syny Mikulášem Vilémem a Janem Maxmiliánem. Mikuláš Vilém (nar. 1617) studoval na sklonku dvacátých let 17. století v Olomouci a jeho další osudy nejsou příliš známe. Byl tajným radou arciknížete a olomouckého biskupa Leopolda Viléma.145 Držel polovinu lenního statku Horní Moštěnice, kterou však později ztratil a roku 1654 koupil statek Vinary na Přerovsku. Zemřel v roce 1705 a zanechal pouze dcery Annu Kateřinu, provdanou Volšinskou, Polyxenu Johanu a Zuzanu Eleonoru.146 Jeho manželka července 1633, resp. 22. září 1632. 141

MZA. G 2 Nová sbírka (1222-1930), inv. č. 539/ 1, Jan Burian mladší Kobylka z Kobylího na Strážisku, 1632.

142

ŠPALKOVÁ, Marie: Horní Moštěnice. Kapitoly z dějin obce. Kojetín 2006, s. 37.

143

ZAOO. Josef Zukal-pozůstalost (1872-1929), inv. č. 199, Šlechtické rodiny Opavska (I – K).

144

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. K 175 a MZA Brno. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1625, sg. 760/s, kart. 375, poručenství knížete Maxmiliána z Ditrichštejna nad sirotky po rytíři Janu Burianovi Kobylkovi z Kobylího Mikulášem Vilémem, Janem Maxmiliánem, Kryštofem Jiřím, Magdalenou Pavlou a Annou Polyxenou (1637, 1641). V roce 1647 se připomíná Kryštof Kobylka z Kobylího student filozofické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, BERÁNEK, Karel: Mistři, bakaláři a studenti pražské filozofické fakulty. Magistri, baccalaurei nec studentes facultatis philosophicae pragensis 1640-1654. Praha 1998, s. 28, č. 828. Jedná se nejspíše o syna Jana Buriana (Kryštof Jiří).

145

KREUTZ, Rudolf: Vlastivěda moravská. Přerovský okres. Brno 1927, s. 297.

146

KREUTZ, Rudolf: Vlastivěda moravská. Přerovský okres. Brno 1927, s. 294 a 397. MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. K 176, pozůstalostní spis Viléma Kobylky z

55

Anna Marie rozená Dubská z Třebomyslic zemřela v Pačlavicích 19. prosince 1696.147 Jan Maxmilián Kobylka, syn Jana Buriana, obdržel predikát „von Schönwiesen“ (jedna se pouze o německý název obce Kobylí na Krnovsku). Oženil se 28. prosince 1651 v Brně s Kateřinou Alžbětou, rozenou Moravcovou (zemřela 1690).148 Byl vychován u brněnských jezuitů a velmi aktivně se podílel také na obraně města Brna proti Švédům. V roce 1655 se připomíná jako purkrabí zemského domu v Brně a v tomto úřadě vytrval až do roku 1660, kdy byl jmenován přísedícím moravského zemského soudu.149 Jan Maxmilián Kobylka se stal také císařsko královským radou, nejvyšším dvorským sudím (1667, 1675) a zemským podkomořím (1680-1692).150 Patřily mu dva menší statky Brodek a Mitrov.151 Po otci zděděnou polovinu lenního statku Horní Moštěnice prodal.152 V roce 1685 koupil statek Tavíkovice na jihozápadní Moravě od Michala Václava z Althanu.153 Dědicem veškerého majetku Jana Maxmiliána Kobylky se stal syn Ignác Felix (Šťastný), plukovník císařského kyrysnického pluku.154 Manželkou Ignáce Felixe byla Terezie Kotulínská z Kotulína ze starého slezského šlechtického rodu.155 Rod Kobylků z Kobylího (Schönwiesen) vymřel po meči v Kobylího (Schönwiesen). Jediný syn Maxmilián zemřel v roce 1693, viz MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. K 10. 147

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. K 15, pozůstalostní spis Anny Marie Kobylkové z Schönwiesen, rozené Dubské z Třebomyslic.

148

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. K 8, pozůstalostní spis Kateřiny Alžběty Kobylkové z Schönwiesen, rozené Moravcové

149

DŘÍMAL, Jaroslav: Zemský dům v Brně. Brno 1947, s. 86-87.

150

BOČEK, Antonín: Přehled knížat a markrabat i jiných nejvyšších důstojníků zemských v markrabství moravském. Brno 1857.

151

MZA. G 2 Nová sbírka (1222-1930), inv. č. 687/200c.

152

ŠPALKOVÁ, Marie: Horní Moštěnice. Kapitoly z dějin obce. Kojetín 2006, s. 37.

153

DVORSKÝ, František: Vlastivěda moravská. Hrotovský okres. Brno 1916, s. 302, MZA Brno. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. K 183, pozůstalostní spis Jana Maxmiliána Kobylky z Schönwiesen.

154

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. K 45, pozůstalostní spis Ignáce Felixe Kobylky z Schönwiesen, zemřel 25. října 1721 v Tavíkovicích.

155

Terezie Kobylková z Kobylího, rozená Kotulínská odkázala roku 1724 statek

56

roce 1724 v osobě bezdětného Františka Mikuláše, majitele Tavíkovic.156

Tavíkovice svým bratrům Karlovi a Ferdinandovi Kotulínským, DVORSKÝ, František: Vlastivěda moravská. Hrotovský okres. Brno 1916, s. 302. Srov. MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. K 47, pozůstalostní spis Terezie Ludmily Kobylkové z Schönwiesen, rozené Kotulínské z Kotulína, zemřela v Tavíkovicích 14. února 1725. 156

František Mikuláš by mohl být synem Ignáce Felixe, ale jako pravděpodobnější se jeví, že se jednalo o jeho bratra. Podle pozůstalostních spisů Ignáce Felixe a jeho manželky Terezie neměli žádné potomky, srov. MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. K 45, pozůstalostní spis Františka Mikuláše Kobylky z Schönwiesen. Zemřel v Rešicích 3. dubna 1724, vdova Anna Barbora, rozená von Binago, poprvé provdaná Lipovská z Lipovic, viz MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. K 63, pozůstalostní spis Anny Barbory Kobylkové z Schönwiesen, zemřela 23. září 1731 ve Slavonicích.

57

2. 3. 3. Jan starší Jakartovský a Jakartovští ze Sudic

S předky pozdějšího rytířského rodu Jakartovských ze Sudic se poprvé setkáváme v první polovině 16. století, byli to příslušníci opavského měšťanského rodu Křížů-Richterů.157 V roce 1554 povýšil král Ferdinand I. Františka Kříže Jakartovského do vladyckého stavu a udělil mu predikát ze Sudic. O pět let později byl František Kříž Jakartovský ze Sudic údajně povýšen do rytířského stavu.158 Nevíme, jaké byly jeho další osudy a jestli měl nějaké potomky.

Patricijská rodina Richterů však žila v Opavě ještě na přelomu 16. a 17. století.159 V 90. letech 16. století se uvádí Jan (Hanuš) Richter Jakartovský, bohatý opavský měšťan a velkoobchodník, který se oženil s Rozinou, dcerou opavského městského písaře Jindřicha Polana z Polansdorfu a sestrou známého kalvínského basilejského teologa Amanda Polana z Polansdorfu.160 Jan vlastnil na počátku 17. století mimo jiné patricijský dům v Opavě zvaný „Zum goldenen Kreutz“.161 Jan 157

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, Měšťanské rodiny Opavy, inv. č. 228, f. 248-249 a inv. č. 236, f. 174-205, D´ELVERT, Christian: XII. Die Jakardowsky von Suditz. Notizen-Blatt, č. 6, 1866, s. 41 a PILNÁČEK, Josef: Rody starého Slezska. Brno s.d., s. 330-331.

158

D´ELVERT, Christian: XII. Die Jakardowsky von Suditz. Notizen-Blatt, č. 6, 1866, s. 41.

159

Orientace v jednotlivých větvích rodu je poměrně obtížná, ZAO. Josef Zukal pozůstalost, Měšťanské rodiny Opavy, inv. č. 228, f. 248-249 a inv. č. 236 (R-Ř), f. 174-205. Svou příbuznost s Janem starším Jakartovským ze Sudic nedokázala v první polovině 18. století popsat ani Josef Jakartovský ze Sudic, dvořan olomouckého biskupa, i když jej vyzdvihoval jako nejvýznamnějšího příslušníka svého rodu. O opavském původu rodu neměl již ani potuchy, viz MZA. G 10 Sbírka rukopisů Zemského archivu (1200-1999), inv. č. 11, Johann Peter Cerroni: Beiträge zur Genealogie der adeligen Geschlechter in Mähren II., f. 89.

160

Tamtéž a ZUKAL, Josef: Polanové z Polansdorfu. Památná rodina opavská 16. věku. Časopis Matice moravské 51, 1927, s. 106.

161

ZUKAL, Josef: Beiträge zur Häuser- und Bürgerchronik des Oberringes von Troppau. Jahres-Bericht der Staats-Oberrealschule in Troppau für das Schuljahr 1897-1898, 43,

58

(Hanuš) Richter Jakartovský měl 2 děti : Jana Richtera Jakartovského ze Sudic, preceptora a pozdějšího nejvyššího dvorského sudího Markrabství moravského, a Rozinu, provdanou Klobuckou.162 Jan Richter, pozdější Jan starší Jakartovský ze Sudic, se narodil roku 1592 v Opavě.163 Od roku 1612 působil tehdy dvacetiletý Jan Richter ve službách moravských Kouniců jako vychovatel synů vzdělaného českobratrského pána Oldřicha z Kounic, Karla a Maxmiliána.164 Následujícího roku ho ponoukal Jan Jakub Grynaeus, aby sestavil biografii strýce Amanda Polana z Polansdorfu, jestli k tomu skutečně došlo, nevíme.165 Richter doprovázel své dva mladé svěřence také na univerzitu do Marburku, kde studovali v letech 1612-1614.166 Potom navrhoval přejít na jinou školu, což se však setkalo s nesouhlasem Karla staršího ze Žerotína,

s. 7-8. Srov. rodové jméno Kříž. 162

ZUKAL, Josef: Polanové, s. 106.

163

Při sepisování své poslední vůle v roce 1666 udal jako svůj věk 74 let, viz MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. J 7, poslední vůle Jana Jakartovského ze Sudic z 21. prosince 1666.

164

ZUKAL, Josef: Polanové, s. 119, HRUBÝ, František: Etudiants tchéques aux écoles protestantes de l´Europe occidentale á la fin du 16 et au début du 17 siécle. Brno 1970, s. 193-194, SOkA Vyškov. Archiv města Slavkov, inv. č. 176, Kniha svatebních smluv (1606-1719), f. 35v., svatební smlouva Jana Roháče z Tejna s Rozinou, vdovou po Bartošovi Loskotovi z 20. června 1612. Mezi svědky ze strany ženicha je uveden „P. Jan Rychter Preceptor Pánův Mladejch“. Jan Roháč z Tejna byl preceptorem Oldřicha z Kounic a doprovázel ho v 80. letech 16. století na jeho cestách po Německu, Švýcarsku, Itálii a Francii. Později se usadil ve Slavkově, kde zakoupil i měšťanský dům. Dalšími svědky při sepisování svatební smlouvy byli např. „Pan Marcus Eugenius Bonacina doktor w lekarstwi, Urozeny Pan Jan Džbanowsky Zdžbanowa hoffmistr J: M: Panu, Urozeny Pan Jan Sokolniczky z Bitowa, Pan Petr Manewít stolmistr J: M: Panu“.

165

HRUBÝ, František: Etudiants Tchèques, s. 193-194 a ZUKAL, Josef: Polanové, s. 119. Grynaeus byl Polanovým tchánem.

166

HRUBÝ, František (ed.): Lev Vilém z Kounic, barokní kavalír. Jeho deník z cesty do Itálie a Španělska a osudy kounické rodiny v letech 1550-1650. Brno 1987, s. 8, HRUBÝ, František: Etudiants Tchèques, s. 192-194. Na univerzitu se zapsali 1. ledna 1612, ŠIMÁK, Josef, Václav: Studenti z Čech, Moravy a Slezska na něm. univerzitách v XV.-XVIII. st. Časopis Musea království českého 80, 1906, s. 123.

59

který doporučoval zůstat raději ještě nějakou dobu v Marburku a hlouběji studovat. Teprve potom měli mladí páni přejít na jinou univerzitu, nejlépe někam, kde by se mohli naučit cizímu jazyku, zejména francouzštině.167 Richterovy další osudy v předbělohorském období neznáme, neobjevuje se už na žádné ze zahraničních evangelických univerzit.168 Pravděpodobně dále sloužil kounické rodině, František Hrubý uvádí, že doprovázel Maxmiliána z Kounic na jeho cestě do Francie a zůstal v jeho službách i po návratu do vlasti až do Maxmiliánovy smrti.169 Janova hvězda začala paradoxně prudce stoupat po porážce stavovského povstání. Zrovna on, protestant, blízký příbuzný významného kalvínského teologa Polana, přítel dalšího basilejského profesora Grynaea, vychovatel českobratrských Kouniců, se ve dvacátých letech 17. století znenadání objevuje jako císařský komisař v Uherském Brodu dohlížející na odchod evangelíků z města.170 V roce 1626 mu držitel uherskobrodského panství Maxmilián z Kounic vydal za jeho věrné služby privilegium na svobodný mlýn a dvůr v Drslavicích.171 V roce 1629 byli Jan starší a Jan mladší, „strejcové“ Jakartovští ze Sudic, s odvoláním na majestát Ferdinanda I. daný jejich předku Františku Křížovi přijati mezi novožitné moravské rytířské rody s důležitou podmínkou, že oba do termínu svátku sv. Kunhuty příjmou katolickou víru.172 Ve službách Kouniců jako

167

HRUBÝ, František (ed.): Lev Vilém, s. 8.

168

Jan Richter Jakartovský ze Sudic kvituje 21. listopadu 1621 Karla st. ze Žerotína z příjmu 180 zl., HAAS, Antonín (ed.): Archiv Žerotínsko-vrbenský. Listiny a listy z let 1497-1624. Praha 1948, s. 350. Kvitance v němčině.

169

HRUBÝ, František (ed.): Lev Vilém, s. 8 a s. 242, pozn. č. 36. Maxmilián z Kounic byl ve Francii ještě v letech 1619-1621 a díky tomu se nemohl za stavovského povstání nijak zkompromitovat.

170

KUČERA, Jan: Paměti královského města Uherského Brodu. Brno 1903, s. 223.

171

MZA. G 436 Rodinný archiv Kouniců (/1272/ 1278-1960), inv. č. 1293, kart. 6, listina č. 55. Z počátku dvacátých let 17. století pochází také kvitance, v níž Jan Jakartovský ze Sudic kvituje Karla staršího ze Žerotína z příjmu 180 zlatých, HAAS, Antonín (ed.): Archiv Žerotínsko-vrbenský. Listiny a listy z let 1497-1624. Praha 1948, s. 350, č. 865 (Náměšť, 21. listopadu 1621).

172

MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 44. Kniha pánů rytířstva Markrabství moravského od roku 1628. Jan ml. Jakartovský ze Sudic se usadil

60

uherskobrodský hejtman setrval Jan Jakartovský ze Sudic až do poloviny třicátých let 17. století.173 Uběhlo pouhých sedm let od přijetí mezi novožitné rytíře a Jan starší Jakartovský ze Sudic byl, bez ohledu na všechna ustanovení zemského práva, přijat mezi starožitné moravské rytíře. V té době již byl písařem menšího soudu olomouckého a manským písařem olomouckého biskupství. Za přijetí se přimluvili nejvyšší zemští úředníci a zejména olomoucký biskup kardinál František z Ditrichštejna.174 V roce 1642 se Jakartovský stal nejvyšším písařem zemským a v tomto úřadě vytrval až do roku 1647, kdy byl jmenován podkomořím. Jeho skvělou kariéru zakončilo v roce 1649 jmenování do úřadu nejvyššího dvorského sudího.175 Během deseti let tak prošel třemi nejvyššími úřady vyhrazenými na Moravě příslušníkům rytířského stavu. Krátce po vzniku úřadu královského Tribunálu se Jakartovský stal po smrti Václava z Hrádku třetím přísedícím.176 I po smrti svého protektora kardinála Ditrichštejna v roce 1636 si zachovával úzké kontakty k olomouckému biskupskému dvoru a novému biskupovi arcivévodovi Leopoldu Vilémovi. Úřední kariéra nebyla určitě jediným smyslem Janova života, již v první natrvalo v Uherském Brodě, připomíná se zde ještě v roce 1637, viz MATĚJEK, František (ed.): Moravské zemské desky 1567-1642. III. Kraj olomoucký. Praha 1953, s. 614. 173

Srov. korespondence Jana Jakartovského ze Sudic s kardinálem Pázmányim o prodeji panství Uherský Brod (1628-1634), MZA. G 436 Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 1305, sign. K 28, kart. 128.

174

MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 44. Kniha pánů rytířstva Markrabství moravského od roku 1628. V roce 1632 vyslal kardinál Jakartovského do Slavkova, aby dohlédl na revizi celého panství, MZA. G 436 Rodinný archiv Kouniců, inv. č. 294, kart. č. 44.

175

BOČEK, Antonín: Přehled knížat a markrabat i jiných nejvyšších důstojníků zemských v markrabství moravském. Brno 1857,

D´ELVERT, Christian: Die

Jakardowsky, s. 41. 176

RADIMSKÝ, Jiří: Exkurs o dějinách tribunálu 1636-1783. In: C 4 Tribunál. Sbírka normálii z let 1628-1782. Inventář MZA Bno. Brno 1956, s. 26. Jakartovský pobíral plat ve výši 800 zlatých ročně, tamtéž, s. 28. Spolu s písařem Melicharem Ledenickým z Ledenic dohlížel Jakartovský na opravy stavovského domu v Brně poníčeného po švedském obléhání, tamtéž s. 24.

61

polovině 30. let 17. století začal s postupným shromažďováním statků, zpočátku menších, ale jeho záběr se postupně rozšiřoval. Některé koupě a prodeje statků měly čistě spekulativní charakter. Ještě jako lenní písař olomouckého biskupství koupil roku 1634 od Jana Ladislava ze Zástřizl na Opatovicích a Jaroměřicích a jeho manželky Bohunky rozené Bartodějské z Bartoděj statek Bílá Lhota u Mohelnice za 5 500 zlatých,177 v roce 1635 koupil biskupský lenní statek Želeč a v roce 1637 statek Březolupy za 15 500 zlatých od Kateřiny Zahrádecké ze Zahrádek, rozené Kobylkové z Kobylího.178 O rok později odprodal se ziskem Bílou Lhotu za 9.000 zlatých, kupcem byl Zikmund Bukůvka z Bukůvky a na Červené Lhotě.179 Na počátku padesátých let prodal oba své zbývající statky, opět se značným ziskem, Želeč za 7 000 zlatých a Březolupy za 24 000 zlatých. Od své nevlastní dcery Anny Kateřiny Martinicové, rozené Bukůvkové, koupil roku 1649 za 15 500 zlatých zcela zpustošený statek Pačlavice a od Rudolfa Morkovského ze Zástřizl roku 1651 za 22 500 zlatých statek Náměšť na Hané. Od své vlastní dcery Anny Heleny Kateřiny provdané Žampachové získal ve čtyřicátých letech 17. století pusté městečko Čejč, s dvěma pustými dvory, neosetými poli, s loukami, třemi štěpnicemi, zcela pustými vinicemi, šafranicemi, a dále k dvěma dvorům příslušející vsi Brumovice, Krumvíř, Morkůvky a Kobylí.180 Úřední povinnosti nutily Jana pobývat dlouhé měsíce v Brně, kde si proto pořídil vlastní dům, zároveň však započal se stavbou rytířského sídla na svém

177

MATĚJEK, František (ed.): Moravské zemské desky 1567-1642. III. Kraj olomoucký. Praha 1953, s. 562-563.

178

Tamtéž, s. 614-615 a MZA. G 7 Listiny zemského soudu Brno (1402-1840), kart. 13, sg. II/108, Kateřina ze Zahrádek, rozená Kobylková z Kobylího a na Bojanovicích prodává rytíři Janovi st. Jakartovskému ze Sudic tvrz a ves Březolupy s dvorem, pivovarem, chmelnicí, mlýnem, olejnou (Olomouc, 7. července 1637).

179

MATĚJEK, František (ed.): Moravské zemské desky 1567-1642. III. Kraj olomoucký. Praha 1953, s. 618-619.

180

Podle testamentu Jana Buriana Žampacha z Potnštejna měla jeho manželka Anna Helena vyplatit svému otci Janu Jakartovskému ze Sudic 28 000 zlatých. Anna Helena místo toho odstoupila otci výše zmíněné vesnice, viz KORDIOVSKÝ, Emil: Vývoj majetkové držby a správy Kobylí. In. KORDIOVSKÝ, Emil (ed.): Kobylí, dějina... Znojmo 2002, s. 81 a JAN, Libor - ŠALÉ, František - ŠTĚPÁNEK, Václav: Čejč. Dějiny slovácké obce. Čejč 2006, s. 98-99.

62

statku Pačlavice.181 Jakartovský nezanechal potomka mužského pohlaví, kterému by mohl odkázat nashromážděný majetek.182 Se svou manželkou Annou Marii Bukůvkovou z Bukůvky, rozenou Soběkurskou ze Soběkur, měl dvě dcery. Z prvního manželství si Anna Marie přivedla ještě dceru Annu Kateřinu, jedinou dědičku rozsáhlých moravských statků Bernarda Bukůvky z Bukůvky. Při výběru ženichů pro své vlastní i nevlastní dcery rozehrál Jan Jakartovský velkorysou partii. Až do nejvyšších vrstev pobělohorské české aristokracie sáhl při výběru partnera své nevlastní dcery Anny Kateřiny. V prosinci 1643 se vdala za Maxmiliána Valentina z Martinic, pozdějšího nejvyššího hofmistra Českého království a syna Jaroslava Bořity z Martinic.183 Starší vlastní dcera Jakartovského Johana Rozina se provdala za potomka starého moravského šlechtického rodu Absolona Chorynského z

181

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sign. J 7, pozůstalostní spis Jana Jakartovského ze Sudic, inventář statků Pačlavice a Náměšť, včetně nově postaveného, ale dosud nedokončeného rytířského sídla v Pačlavicích. Celkem zachovalé rytířské sídlo (tvrz) bylo také v Náměšti. Náměšťská tvrz byla asi manželi Jakartovskými užíváno častěji, alespoň soudě dle jejího vnitřního vybavení.

182

Rod pokračoval pravděpodobně potomky Jana mladšího Jakartovského ze Sudic, který ve dvacátých letech držel dvůr v Uherském Brodě, viz KUČERA, Jan: c. d., s. 236. Jan starší Jakartovský uvádí v poslední vůli své synovce Václava Františka, Karla a Viléma, kteří se uplatnili v armádě „Meinem Lieben Vettern Wenczeln Frantzen Jakatowsky von Suditz, legire ich den Hoff zu Kobyli,.... seinen zweyen Brüdern, auch meinen Vettern, Carln und Wylhelmen Jakartowsken von Suditz, so sich in Ihrer Kayser: und Königl: May: Kriegsdiensten, unter dem Schneydarischen Regiment zu Ross, befinden, und zwar jeder eine Leutenandts Charge bedienet...“, MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sign. J 7, poslední vůle Jana Jakartovského ze Sudic ze dne 21.12.1666. Dále MZA Brno. G 12 Cerroniho sbírka, inv. č. 40 a D´ELVERT, Christian: Die Jakardowsky, s. 42.

183

ZAO. Josef Zukal – pozůstalost, Šlechtické rodiny Opavska, inv. č. 195, s. 397-402. Anna Kateřina hraběnka z Martinic, rozená z Bukůvky spolu se svým manželem Maxmiliánem Valentinem hrabětem z Martinic potvrzuje své matce Marii Jakartovské, rozené Soběkurské ze Soběkur, že jí statky a pozůstalost předala v pořádku, a že „při tom měla nemalou práci, starosti a bedlivost v nepokojných časech“, viz MZA. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1616, sg. 760/j, kart. 373.

63

Ledské, majitele Zlámance a Vícemilic. Po svém otci zdědila Pačlavice, které odkázala svému synovi Františku Antonínovi Chorynskému z Ledské. Mladší Anna Helena Kateřina se nejprve vdala za hraběte Jana Buriana Žampacha z Potnštejna, po kterém zdědila panství Hodonín.184 Podruhé byla zaslíbena Jiřímu Fridrychovi, hraběti z Oppersdorfu, potomku významného slezského šlechtického rodu, jemuž přinesla hodonínské panství věnem.185 Při převodu panství na Jana Buriana Žampacha, resp. jeho manželku a jejího druhého manžela se vyskytly nejasnosti a pochybnosti o platnosti závětí, následovaly mnoho let trvající soudní spory. Do všech těchto záležitostí byl úředně a zejména osobně zainteresován Jan Jakartovský, který byl dokonce obviněn, že zasahoval do závěti svého zemřelého zetě Jana Buriana Žampacha. V celé věci bylo na obou stranách zapojeno mnoho vlivných postav tehdejší moravské šlechtické společnosti, mimo jiné i manžel Jakartovského nevlastní dcery Anny Kateřiny nejvyšší sudí Maxmilián Valentin z Martinic. Soudní spor byl uzavřen až na konci šedesátých let 17. století, kdy zemský soud potvrdil oprávněnost držby Hodonína Oppersdorfy.186 V rámci spravedlnosti nemůžeme pominout ještě jednu významnou stránku života Jana Jakartovského, jeho kulturní aktivity. Nebyl tedy pouze kariéristou a pilným shromažďovatelem pozemských statků. Měl také velmi blízké styky se známým historikem Tomášem Pešinou z Čechorodu, patřil k jeho velkým mecenášům a aktivně podporoval Pešinova historická bádání. Jakartovského brněnská knihovna obsahovala na svou dobu rozsáhlý soubor knih z mnoha oborů, převažovala však literatura právnická a historická. Vedle autorů katolických (Kircher, Magni, Marci, Pešina atd.) zde však nalézáme také knihy autorů, 184

Jan Burian Žampach z Potnštejna, konvertita vychovaný na žerotínském protestantském dvoře ve Velkých Losinách. byl nejspíše synovcem z moravských dějin dobře známého Zdeňka Žampacha z Potnštejna, blíže k osudům rodu i hodonínského panství srov. CHOCHOLÁČ, Bronislav - KNOZ, Tomáš: Raně novověký Hodonín na řece a na hranici. In. PLAČEK, Miroslav a kol.: Dějiny Hodonína. Hodonín 2008 (v tisku).

185

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. J 7, poslední vůle Jana Jakartovského ze Sudic ze dne 21. prosince 1666.

186

Podrobně o celém sporu a o roli Jana staršího Jakartovského ze Sudic viz DAVID, Jiří: „Alles von Rechts wegen.“ Sonda do právního života na Moravě v polovině 17. století. Časopis Matice moravské 2008 (v tisku).

64

odkazujících na jeho protestantské mládí (Beza, de Plessis-Mornay).187 Jakartovskému velice záleželo na tom, aby knihovna, kterou odkázal Jaroslavu Bernardovi hraběti z Martinic, Jiřímu Fridrichovi hraběti z Oppersdorfu a Františku Adamovi Chorynskému z Ledské, byla po jeho smrti

uchována v

úplnosti.188 Známý moravský historik 19. století Christian d´Elvert přirovnal osobnost Jana staršího Jakartovského k meteoru, který se náhle zjevil v historii tohoto rodu i celé Moravy: „Jakardowsky erscheint wie ein glänzendes Meteor in der Geschichte seines Geschlechtes, das mit seinem Abtreten aus der Geschichte des Landes und seinem begüterten Adel verschwindet, sich aber doch bis in unsere Tage erhielt“.189 Jakartovského manželka Anna Marie, rozená Soběkurská ze Soběkur zemřela pravděpodobně v Brně na podzim 1674.190

187

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. J 7, inventář pozůstalosti Jana Jakartovského ze Sudic ze dne 9. února 1667.

188

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. J 7, inventář pozůstalosti Jana Jakartovského ze Sudic ze dne 9.2.1667. V soupise spisů se nachází mimo jiné dokumenty o dědictví po Jakartovského sestře Rozině, o domu Bukůvků v Olomouci, poslední vůle Jana mladšího Jakartovského ze Sudic, kvitance Lva Viléma z Kounic na půjčených 945 zlatých, genealogie Kouniců či císařský pardon pro Bernarda Bukůvku z Bukůvky. V Jakartovského pozůstalosti bylo také mnoho čistě úředních knih a spisů, např. knihy rytířů (od roku 1535) atd.

189

D´ELVERT: Christian: Die Jakardowsky, s. 42.

190

MZA. A 12 Akta šlechtická (listiny a listy z let 1419-1851), kart. 28, č. XXVIII 2/2, poslední vůle Anny Marie Jakartovské, rozené ze Soběkur, Brno, 6. října 1674 (opis). Anna Marie si přála být pohřbena v Brně: „tielo pak me mrtwe ziadam amiti chczi abi podle rzadu a obiczege czyrkwe Swate Katoliczke /: jestly ze bich wssak w Miestie Brnie umrzela :/ w kostele u Panuw Pateruw Towaristwa Gezissowa przed oltarzem wssech Swatych pochowana bila, ale wssak bez wsselikych Ceremonii abÿ tolike Exequie bez kazani, mimo neÿmenssiho odkladu konane bili“. Ve své závěti pamatovala zejména na brněnské jezuity, ale bez odkazu nezůstal ani klášter v Rajhradě, kde byla pohřbena její matka, brněnští dominikáni, františkáni v Brně i Olomouci. Svědky posledního pořízení Anny Marie Jakartovské byli její příbuzný A. M. ze Soběkur, příbuzný jejího prvního manžela Albrecht Leopold Maxmilián Bukůvka z Bukůvky, Jan Maxmilián Kobylka a B. Hausperský z Fanálu.

65

Příslušníci vedlejších větví rodu Jakartovských ze Sudic nalezli v pozdějším období své uplatnění zejména jako vojáci a a církevní hodnostáři. Jak jsem uvedl výše Jan starší Jakartovský neměl potomky mužského pohlaví.191 V 17. století se v pramenech setkáváme s Vilémem Erasmem Jakartovský, který byl nejspíše synem Jana mladšího a jeho manželky Apolonie Bartodějské z Bartoděj, ovdovělé Želecké z Počenic. Vilém Erasmus sloužil třicet tři let v císařské armádě a dosáhl hodnosti rytmistra. Zemřel údajně ve stáří 100 let a 56 dní. Měl tři syny Viléma Erasma, Karla a Františka Václava. Vilém Erasmus byl stejně jako jeho otec voják, jako rytmistr husarů se podílel na potlačení uherského povstání v letech 1701-1711. Oženil se s Maxmiliánou Lichnovskou z Voštic a zemřel ve Strážnici. Karel Jakartovský se oženil s Helenou Veronikou Rohovskou z Krucemburka, se kterou měl tři dcery (Markétu, Kateřinu a Annu Alžbětu). Nejprve sloužil jako voják a po skončení své vojenské kariéry se přestěhoval do Čech, kde roku 1686 koupil statek Mšeno na Slánsku. Později působil ve funkci hejtmana slánského kraje.192 Poslední z bratrů František Václav držel tzv. Jakartovský svobodný dvůr v Kobylí, který mu v závěti odkázal Jan starší Jakartovský. Jelikož však zabil poddaného Jana Kubisku, uprchl do Uher, dvůr mu byl zabaven a připojen zpět k hodonínskému panství.193 Rod dále pokračoval synem Viléma Erasma Josefem Janem, „dvorním kavalírem“ olomouckého biskupa (1759, 1776), který se oženil s Josefou Schweisovou z Morgenthalu. Josef měl ještě dva bratry Jana Františka, poručíka dragounského pluku a pozdějšího mnicha minoritského řádu a Františka Václava, taktéž vojáka.194 Z potomků Josefa známe jménem pouze Karla Jakartovského

191

Informace o příslušnících rodu v 17. a 18. století jsem čerpal zejména z D´ELVERT: Christian: Die Jakardowsky, s. 42, MZA. A 12 Akta šlechtická (listiny a listy z let 1419-1851), kart. 28, č. XXVIII 2/3 a XXVIII 2/4 a MZA. G 12 Cerroniho sbírka (1200-1845), inv. č. 40. Teoreticky je možné, že v případě Viléma Erasma Jakartovského a jeho syna stejného jména může jít o tutéž osobu.

192

ARCHIV Národního muzea v Praze. Genealogická sbírka H, kart. 23. Kupní smlouva na statek Mšeno z roku 1686 a další materiály.

193

OTÁHAL, Karel - FRANC, Oldřich: Svobodné dvory v Kobylí. In. KORDIOVSKÝ, Emil (ed.): Kobylí, dějina... Znojmo 2002, s. 97.

194

MZA. G 10 Sbírka rukopisů Zemského archivu (1200-1999), inv. č. 11 Johann Peter Cerroni, Beiträge zur Genealogie der adeligen Geschlechter in Mähren, f. 89 –

66

(20.2.1767-20.11.1831), císařského generála a účastníka napoleonských vále, který zemřel na penzi v Opavě. Z dalších příslušníků rodu se připomíná František Antonín, jenž byl kanovníkem u sv. Petra v Brně a zemřel 29.7.1784 jako infulovaný prelát a arcijáhen, Rudolf Leopold latinský básník žijící v Brně v polovině 17. století a konečně František Hieroným Jakartovský ze Sudic, farář ve Svitávce.195

Jakardowsky. Jedná se o stručnou historii rodu Jakartovských ze Sudic, kterou zpracoval někdy v polovině 18. století Josef Jan. 195

D´ELVERT: Christian: Die Jakardowsky, s. 42, MZA Brno. A 12 Akta šlechtická (listiny a listy z let 1419-1851), kart. 28, č. XXVIII 2/3 a XXVIII 2/4 a MZA. G 12 Cerroniho sbírka (1200-1845), inv. č. 40.

67

2. 3. 4. Martin Fridrich Pruskauer z Freienfelsu a Pruskauerové z Freienfelsu

Rytířský rod Pruskauerů z Freienfelsu byl původem domácí rod který, přestože vzešel z prostých selských poměrů, zaujal v průběhu 17. století a zejména v 18. století pevné místo v moravské stavovské společnosti. Postupem času se v rukou příslušníků tohoto rodu shromáždil pozemkový majetek, který si udrželi až do sklonku 18. století. Pruskauery z Freinfelsu můžeme bez váhání zařadit mezi typickou úřednickou šlechtu, jenž za své postavení, majetek a konečně také za svůj šlechtický titul vděčila panovníkovi, a která svou kariéru založila na oddané úřední službě pro zem a habsburské císaře a krále.196 Pruskauerové byli původem selský rod z Proskovic na Přerovsku, někteří badatelé pro změnu uvádí, že pocházeli z Tvarožné u Brna. Šimon Proskauer obdržel od Markéty Petřvaldské z Petřvaldu a jejího syna Petra za věrné služby svobodnou rychtu v Proskovicích, kde pak nalézáme jeho potomky až do 17. století. Šimonův vnuk Mikuláš Proskauer odešel po smrti svého otce Melchiora do služeb nejvyššího zemského písaře Ctibora Syrakovského z Pěrkova, kde vytrval 7 let. Jeho další osudy v období kolem Bílé hory a za třicetileté války jsou nejasné. Oženil se s Kateřinou Teleckou. V roce 1659 jej olomoucký biskup Leopold Vilém povýšil do šlechtického stavu a dostalo se mu přídomku z Freienfelsu. Mikuláš Pruskauer z Freienfelsu zemřel v roce 1667 v Příboře. Byl prvním svého rodu, který opustil dosavadní způsob obživy a hledal uplatnění jako úředník, za skutečného zakladatele rodu musíme však považovat až jeho syna, jehož kariéra byla i podle dobových měřítek závratná. 196

Nejnovější zpracování osudů členů rodu Pruskauerů z Freinfelsu BELCREDI Jiřina a Ludvík: Sv. Jan to vše viděl – historie městyse Líšně sepsaná při příležitosti výročí sedmi set let od první písemné zmínky. Brno 2006, s. 39-45 a dále BELCREDI, Ludvík: Freyenfelsové, zakladatelé panství Líšen a Tvarožnou a Velaticemi. In. 700 let Tvarožné u Brna. Soubor příspěvků z kulturní minulosti obce. Tvarožná 1988, s. 163-166. Dobové zpracování pak viz MZA. G 12 Cerroniho sbírka (1200-1845), inv. č. 39.

68

Mikulášův nejstarší syn Martin Fridrich se narodil v roce 1629 pravděpodobně v Příboře. V mládí procestoval mnohé evropské země, obzvláště Itálii. Právě pro svou vynikající znalost cizích jazyků se v roce 1656 stal osobním sekretářem olomouckého biskupa Leopolda Viléma, a také později působil v biskupských službách jako hejtman panství Chrlice.197 Po smrti biskupa Leopolda Viléma v roce 1662 odešel údajně do služeb hraběte Jana Adolfa ze Schwarzenberku jako hofmistr. Na základě prokázaných zásluh povýšil císař Leopold I. v roce 1663 Martina Pruskauera do šlechtického stavu s přídomkem z Freienfelsu, který postupně vytlačil původní rodové příjmení až příliš připomínající někdejší selský původ rodu. Tímto povýšením se jakoby odstartovala jeho úřednická kariéra, tentokrát již ne ve službách olomouckých biskupů, ale panovníka a moravských stavů. Od roku 1669 byl císařským radou a menším písařem úřadu zemských desek moravských. V roce 1672 byl přijat do moravského rytířského stavu mezi tzv. novožitné rytíře.198 Po povýšení do rytířského stavu vystřídal postupně úřad místopísaře, místokomorníka, místosudího až se nakonec v roce 1693 dva roky před svou smrtí stal nejvyšším zemským písařem Markrabství moravského.199 Moravský místosudí Martin Fridrich Pruskauer z Freienfelsu byl 26. září 1686 císařem Leopoldem I. povýšen ve Vídni mezi starožitné moravské rytíře.200 Martin Fridrich ještě neměl žádné velké pozemkové vlastnictví, jelikož držel pouze dva svobodné dvory v Újezdě a Křížíkově, s postupným shromažďováním 197

Na počátku šedesátých let 17. století si podal žádost o přijetí do úřadu lenního písaře olomouckého biskupství, srov. ZEMSKÝ archiv Opava, pracoviště Olomouc. Lenní dvůr Kroměříž (/1274/ 1529-1883 /1929/), inv. č. 1057, sg. Ans. I /10 a.

198

MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 44. Kniha pánů rytířstva Markrabství moravského od roku 1628.

199

BOČEK, Antonín: Přehled knížat a markrabat i jiných nejvyšších důstojníků zemských v markrabství moravském. Brno 1857.

200

MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně (1300-1899), sg. 221, inv. č. 225, Adels - und Inkolatverzeichnisse von Mähren, 1. Ausweis über die Erhebung in den Ritterstand, Martin Fridrich Pruskauer Edler von Freinfels. Při povýšení byla zejména vyzdvihnuta jeho služba arciknížeti a olomouckému biskupovi Leopoldu Vilémovi (7 let jako sekretář) a dále jeho působení v úřadu moravského zemského místosudího (24 let).

69

pozemkového majetku započala až jeho vdova a zejména potomci. Dvůr v Újezdě koupil v roce 1658 za 150 zlatých rýnských jako pustý od Octavie Erninové, zastupující své vnuky po Janu Reisenzovi von Otis, aby jej prodal v roce 1685 se souhlasem olomouckého biskupa Kateřině Apolonii z Moravců, rozené Chorinské z Ledské za 3 300 zlatých moravských.201 Se svou manželkou Alžbětou Františkou, dcerou císařského rytmistra Jana Reisenze von Otis, neměl žádné děti, ty se narodily až ze sňatku s dcerou brněnského radního a královského rychtáře Ondřeje Erny Marií Barborou (sňatek 14. ledna 1663 v Brně). Nejvyšší zemský písař a císařský rada Martin Fridrich Pruskauer z Freienfelsu na Křižínkově zemřel v roce 1695 v Brně. Po jeho smrti koupila roku 1698 vdova za 42 000 zlatých rýnských Borotín a Velkou Slatinu a roku 1717 ji za 60 000 zlatých přenechala svému třetímu synovi Janu Kryštofovi. Přízeň panovnického rodu Habsburků a podpora olomouckých biskupů provázela i Martinovy potomky, kteří úspěšně pokračovali ve společenském a majetkovém vzestupu zahájeném jejich otcem a dědem. V Moravském zemském archivu ve fondu Tribunál, pozůstalosti se zachoval rozsáhlý inventář knihovny Martina Fridricha Pruskauera z Freienfelsu, který názorně ilustruje šíři zájmů tohoto vzdělaného šlechtice a byrokrata 2. poloviny 17. století. Zajímavé je, že v jeho knihovně se nacházelo také mnoho českých knih, jako například česká bible, Historie církevní Eusebia Pamphila, Paprockého Zrcadlo slavného Markrabství moravského, Kniha Tovačovská a další a také dílo Petrarcovo v němčině i češtině. Obecně převažovala literatura s právnickou tematikou. V jinak poměrně stručném inventáři dalšího zanechaného majetku zaujme 30 velkých i malých obrazů a poměrně rozsáhlý soubor rozličných zbraní.202

201

ZEMSKÝ archiv Opava, pracoviště Olomouc. Arcibiskupství Olomouc (1140-1980), inv. č. 2523, sg. DIIb7/4 a inv. č. 2546, sg. DIIb9/5.

202

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. P 10, „Inventarium uber die nach Weÿl: dem WohlEdel gebohrnen Ritter Herren Martin Friedrich Prosskawer von Freÿenfels auf Krisszanko gewesten kaÿl: Rath und Obristen Landschreiber im Marggraffthumb Mähren hinterbliebene und alhier in der königl: Stadt Brünn befindliche Verlassenschafft.“ Martin Fridrich zanechal svým potomkům vedle bohaté knihovny, zbraní a obrazů už pouze 1 000 zlatých na hotovosti, dva dlužní upisy na 2 000 a 500 zlatých a kupní smlouvy na dvůr v Křižínkově a dům v Brně

70

Se svou druhou manželkou měl Martin Fridrich několik synů a dcer. Nejstarší František Antonín (nar. 1664) se oženil s Kateřinou de Beaumont a působil jako zemský úředník, rada a přísedící moravského tribunálu a dvorský sudí. Jeho mladší bratr Maxmilián Gerhard Ondřej (nar. 1667 ve Vídni) se stal kanovníkem u sv. Petra v Brně, byl apoštolským protonotářem a infulovaným opatem (s právem nosit pokrývku hlavy vyšších církevních hodnostářů) v uherském Vertes - Keresturu, brněnským farářem a zemským děkanem.203 Zemřel v roce 1715. Další z bratrů Jan Kryštof (nar. 1668 ve Vídni) začínal jako sekretář, později přísedící zemského soudu a moravského tribunálu a svou úřednickou kariéru zakončil jako císařský rada a referent u české dvorské kanceláře.204 Od roku 1723, kdy byl povýšen do panského stavu, se mohl psát jako svobodný pán Pruskauer z Freienfelsu (resp. Pruskauer von Freienfels, později již jen von Freienfels). Byl dvakrát ženat, nejprve s Izabelou Rozálií z Ostešova a podruhé s Marií Josefou hraběnkou Hartigovou. Dědictvím a postupným skupováním jednotlivých vesnic dal vzniknout pozdějšímu panství Líšeň s Tvarožnou, Velaticemi a Ochozí a ve dvacátých letech 18. století nechal přestavět líšeňskou tvrz na barokní zámek, kde potom se svou rodinou bydlel. Na líšeňském zámku shromáždil především velkou knihovnu, jejíž základ můžeme zcela jistě nalézt v knihovně jeho otce Martina Fridricha. Od své matky Marie Barbory získal statky Borotín a Velkou Slatinu. Jan Kryštof zemřel na zámku v Líšni 29. září 1733 a pohřben byl v minoritském kostele v Brně.205

203

MZA. C 4 Tribunál. Sbírka normálii z let 1628-1782, inv. č. 580, provádění pozůstalostního řízení duchovních osob, které mají nemovitý soukromý majetek v zemi (konkrétní případ brněnského kanovníka Maxmiliána Gerdarda z Freinfelsu).

204

RADIMSKÝ, Jiří: Exkurs o dějinách tribunálu 1636-1783. In: C 4 Tribunál. Sbírka normálii z let 1628-1782. Inventář MZA Bno. Brno 1956, s. 45. Jan Kryštof Pruskauer z Freinfelsu, český sekretář tribunálu (1699-1708). Zajímavou skutečností je, že Freinfelsové přes svůj německý přídomek a snad i původ znali a užívali češtiny ještě na přelomu 17. a 18. století, srov. inventář knihovny Janova otce Martina Fridricha MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. P 10.

205

BELCREDI, Ludvík. Freyenfelsové, s. 164-165 a BELCREDI, Jiřina a Ludvík: Sv. Jan, s. 40- 44.

71

Ve staré rodové tradici služby na dvoře olomouckých biskupů pokračoval další z bratrů Gottfried (nar. 1672 v Brně), biskupský rada, přísedící lenního soudu a ředitel komorních statků olomouckého biskupství, který v roce 1722 dosáhl povýšení do stavu svobodných pánů. Z rodového majetku získal statek Borotín. Gottfried z Freinfelsu byl dvakrát ženat, poprvé s Polyxenou Fibusovou z Fibussternu a podruhé s Alžbětou Sakovou z Bohuňovic. Zemřel v Brně 14. února 1733 a zanechal pouze jedinou dceru provdanou Bukůvkovou. Poslední z bratrů, který se dožil dospělého věku, Gerhard Ferdinand (nar. 6. června 1685) zdědil Křižínkov a působil jako menší písař u úřadu zemských desek, rada při královském tribunálu na Moravě a přísedící moravského zemského soudu, zemřel však již v roce 1721.206

Skutečným pokračovatelem v tradici Freienfelsů a zakladatelem rodového majetku tak byl již dříve zmíněný třetí ze synů Martina Fridricha, mimo jiné také proto, že jako jediný z bratrů měl potomky. Postupným skupováním menších statků a vesnic dal vznik líšeňskému panství. Líšeň koupil roku 1714 od Karla Norberta Leopolda Libštejnského z Kolovrat za 90 000 zlatých rýnských a spojil ji s vesnicemi Tvarožná, Velatice, Slatina a Obce. Tvarožnou a Velatice koupil o rok dříve od starobrněnského kláštera. V roce 1712 byl císařem Karlem VI. přijat do uherského panského stavu a stal se tak uherským magnátem. Stejně jako jeho otec měl také Jan Kryštof poměrně početnou rodinu, celkem zplodil osm dětí. Nejstarší syn Jan Václav byl opatem v maďarském Sümegu u Vezsprému, infulovaným prelátem, arcijáhnem, vratislavským kanovníkem, generálním vikářem a olomouckým biskupem - sufragánem. Od roku 1712 byl titulárním biskupem v Makropolisu v Sýrii. Dosáhl tak nejvyšší církevní hodnosti ze všech Freienfelsů. Narodil se 18. října 1705 a zemřel v Olomouci 17. října 1776. Také on byl pilným shromažďovatelem knih a jeho obdivuhodná právnická knihovna 206

BELCREDI, Ludvík: Freyenfelsové, s. 164-165 a RADIMSKÝ, Jiří: Exkurs o dějinách tribunálu 1636-1783. In: C 4 Tribunál. Sbírka normálii z let 1628-1782. Inventář MZA Bno. Brno 1956, s. 67-68. Gerhard Ferdinand byl jmenován tribunálním radou 12. května 1712 zejména proto, že byl synem zasloužilého zemského písaře Martina Fridricha. V úřední službě se však příliš neosvědčil a chtěl dokonce na svůj úřad rezignovat. Jak píše Jiří Radimský nebyla jeho smrt pro tribunál velkou ztrátou.

72

přešla po smrti do rajhradského kláštera. Druhý syn Kajetán byl opatem ve Vale a děkanem v Schőnbergu. Třetí syn František Xaver byl pokračovatelem rodu, o něm dále podrobněji. Čtvrtý syn Jan Kryštof obdržel z otcovského majetku Líšeň a Tvarožnou, byl císařskou královským radou a přísedícím moravského zemského tribunálu. Funkce přísedícího tribunálu byla pro příslušníky rodu Freienfelsů téměř dědičnou již od dob jejich předka Martina Fridricha. Roku 1748 byl Jan Kryštof přidělen k moravskému tribunálu a guberniu. Jeho ženou se stala Marie Josefa z Leydenu a jejich syn Kajetán byl roku 1737 chovancem jezuitského konviktu v Olomouci. Dcera Jana Kryštofa Marie Antonie vlastnila statek Jimramov se dvorem v Pavlovicích, který zdědila po svém zemřelém manželovi Františku Augustinovi, svobodném pánu z Waldorfu. Zemřela v Brně 30. dubna 1754. Z druhého manželství měl Jan Kryštof ještě dceru Marii Annu Alžbětu, narozenou 11. dubna 1719. Zemřela 18. června 1789. Roku 1761 se provdala za Ignáce Zikmunda Liboria, svobodného pána Ubelli ze Siegburgu na Kolešovicích. Předposlední syn Jan Hubert, svobodný pán z Freienfelsu, c. k. plukovník a velitel 24. pěšího regimentu, rytíř řádu Marie Terezie se narodil v Brně roku 1724, zemřel na vojenském tažení v Pávii 11. srpna 1763, bezdětný ve věku 39 let. Roku 1760 se oženil s Marií Wilhelmínou, dcerou Františka Valeriána, hraběte Podstatského a Marie Terezie, hraběnky Lichtenštejn-Kastelkornové, narozenou 6. července 1731. Posledním synem byl pak Jan Křtitel, který byl nucen pro prodal Líšeň a Tvarožnou 1. května 1764 za 250.000 zlatých rýnských svému bratru Františku Xaverovi a žil ještě roku 1769 v Brně v paláci Freienfelsů.207

Výše zmíněný třetí syn František Xaver, svobodný pán z Freienfelsu, na Líšni, Borotíně, Velké Slatině a Tvarožné, kapitán pěšího regimentu Colloredo, přísedící moravského tribunálu se narodil v roce 1714 a zemřel roku 1768. V roce 1742 se oženil s Otýlií Wilhelmínou Žofií, dcerou Jana Konráda, svobodného říšského pána von Imbsen na Pleternitzi a Kunštátě a Marie Otýlie Brigity Theodory z Haxhausenu. První z jejich dětí a nejstarší syn František Josef, přísedící u moravského tribunálu, od roku 1784 zemský soudní rada na Moravě, prodal roku 207

NÁRODNÍ archiv v Praze, Wunschwitzova genealogicko-heraldická sbírka (1480) 1678-1741 (1936), kart. 9, inv. č. 275 a BELCREDI, Ludvík: Freyenfelsové, s. 164166.

73

1784 Tvarožnou a Velkou Slatinu za 100 000 zlatých Josefu, svobodnému pánu z Freidenthalu a zemřel 19. září 1819 jako poslední mužský příslušník rodu Pruskauerů z Freienfelsu. Dědicem se stal jeho synovec Eduard Belcredi. Druhé z dětí Františka Xavera a Otýlie, dcera Marie Theodora vlastnila panství Jimramov se dvorem v Pavlovicích. Provdala se roku 1769 za Antonína, hraběte Belcrediho, zemřela v roce 1832. Poslední členkou rodu po přeslici byla Marie Antonie, která se narodila 9. července 1761 a zemřela v Brně 29. října 1780. Bezdětným Františkem Josefem vymírá po meči rod Freienfelsů a panství přechází na syna Marie Theodory a Antonína Belcrediho - Eduarda Belcrediho, v jehož rukách se poprvé spojuje větší dominium, předtím často roztrhané mezi jednotlivé členy rodu Freienfelsů.208

208

BELCREDI, Ludvík: Freyenfelsové, s. 166.

74

2. 3. 5. Jan a Zikmund Bukůvkové a jejich rod 2. 3. 5. 1. Zhodnocení pramenů a literatury

Stejně jako mnoho dalších obzvláště méně významných českých a moravských šlechtických rodu tak také Bukůvkové dosud postrádali solidní vědecké zpracování jejich historie. Dosavadní pokusy o postižení tématu, starší d´Elvertovo209 z roku 1868 a nejnovější Zdeňka Doubravského z roku 2000210, přes své faktografické bohatství, zdaleka nevystihují dějiny rodu v celé šíři a mnohostrannosti, veškeré jeho aktivity politické, společenské, kulturní a hospodářské. Ani Christian d´Elvert však nebyl prvním, koho zaujala historie rodu Bukůvků a dějiny moravské šlechty vůbec. Základní údaje v jeho článku jsou převzaty z rukopisu Jana Petra Cerroniho dnes uloženého ve sbírce rukopisů bývalého Františkova muzea v Brně, patřičně doplněny a zpřesněny.211 Ve fondech Moravského zemského archivu se dále nachází ještě další stručné nedatované zpracování historie rodu, zaměřené zejména na 18.století.212 K oběma rukopisům jsou připojeny přehledné rodokmeny a vývody. Autor sám publikoval v roce 2001 stručnější pojednání o tomto rodu a v roce 2005 zpracoval společně se Zdeňkem Doubravským hesla o jednotlivých příslušnících rodu do Biografického slovníku Slezska a severní Moravy.213 209

D´ELVERT, Christian: Die Grafen Bukuwka von Bukuwky. Notizen -Blatt, č. 12, 1868, s. 90-92.

210

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové a jejich renesanční hrobka v Postřelmově. Postřelmov 2000.

211

MORAVSKÝ zemský archiv v Brně (dále jen MZA). G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně (1300-1899), sign. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen über die Grafen Sereny, Grafen und Freiherren Sedlnitzky von Choltitz und die Grafen Bukuwky von Bukuwky.

212

MZA. A 12 Akta šlechtická (listiny a listy z let 1419-1851), kart č. 8, inv. č. VIII/17, Bukůvka.

213

BŘEZINA, Vladimír: Bukůvkové z Bukůvky. Genealogické a heraldické informace 2001. Brno 2002 a BŘEZINA, Vladimír - DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové z Bukůvky. In. DOKOUPIL, Lumír (ed.): Biografický slovník Slezska a severní

75

Z nám blíže neznámého důvodu nejsou Bukůvkové z Bukůvky obsaženy v monumentálním genealogickém díle o moravské šlechtě Zrcadlo slavného markrabství moravského (1593) od Bartoloměje Paprockého z Hlohol.214 Nenacházíme je ani v díle téhož autora věnovaném šlechtě české Diadochu (1602). Poměrně přesné rodokmeny lze nalézt v Gothajském almanachu215, zásadní chyby však ve dvou genealogických dílech Ernsta Kneschkeho z let 1854 a 1860.216 Stručné vylíčení dějin nalezneme také v pracích věnovaných české šlechtě od Johanna Rudolfa Meraviglii - Crivelliho217, Antona Schimona218, Ottově slovníku naučném219 a v Pilnáčkových Staromoravských rodech.220 Nové a nejnovější encyklopedické práce o dějinách české šlechty v podstatě opakují starší údaje, včetně častých omylů a chyb, a nepřinášejí žádné nové poznatky. Přesto, že se nám nezachoval vlastní rodinný archiv Bukůvků, umožňují nám jiné archivní prameny uložené ve fondech celozemských, v archivních sbírkách a archivech příbuzných rodů poměrně dobře sledovat osudy jednotlivých příslušníků rodu od počátku 16. století až do 19. století, jejich společenský i majetkový vzestup i pád, úřední kariéru a v neposlední řadě také každodenní život příslušníků nižší šlechty.221 Moravy. Nová řada. Sešit 7. (19.). Ostrava 2005, s. 23-32. 214

V době, kdy Paprocký své Zrcadlo psal přitom prokazatelně žili tři členové rodu : Zikmund na Chromči, Jan na Třemešku a Bohuslav na Červené Lhotě. Je zvláštní, že by se Paprocký s jejich jménem nesetkal.

215

GOTHAISCHES Genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser, 1877, U-18066a/1877.

216

KNESCHKE, Ernst Heinrich : Deutsche Grafen-Hauser der Gegenwart. Teil 3 (A-Z). Leipzig 1854, s. 46 - 47 a týž: Neues allgemeines deutsches Adels-Lexikon. 2 Band. Leipzig 1860, s. 146-147.

217

MERAVIGLIA-CRIVEVELLI, Rudolf Johann: Der Böhmische Adel. J. Siebmacher ´s allgemeines Wappenbuch. Nürnberg 1886, s. 108.

218

SCHIMON, Anton: Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien. Böhm. Leipa 1859, s. 27.

219

OTTŮV slovník naučný. Díl 4. Praha 1891, s. 889.

220

PILNÁČEK, Josef: Staromoravští rodové. 2 vydání. Brno 1972, s. 513.

221

Poznámka v rukopise: „ Aus Bukuwkyschen Papieren“, svědčí o tom, že nějaký rodinný archiv pravděpodobně existoval. Viz MZA. A 12 Akta šlechtická, kart č. 8,

76

Zásadní prameny ke studované problematice se nacházejí v Moravském zemském archivu v Brně. Z těch nejdůležitějších zdrojů je třeba jmenovat fond C 2 - Tribunál, pozůstalosti 1636 - 1783, který obsahuje několik rozsáhlých pozůstalostních spisů příslušníků rodu Bukůvků od konce 17. do konce 18. století, včetně velmi cenných inventářů statku Červená Lhota, panství a zámku Žádlovice a domu v Brně.222 Navazující fond C 9 - Moravskoslezské zemské právo 1783 1850 shromažďuje pozůstalosti členů rodu z konce 18. a 19. století včetně inventářů zámku a statku Dobromilice a majetků v Brně.223 Důležité materiály jsou uloženy ve fondu A 12 - Akta šlechtická 1419 - 1851224 a A 3 - Stavovské rukopisy.225 V posledním fondu jsou to zejména olomoucké a brněnské půhonné knihy z 16. a 17. století, jejichž pramenné bohatství je opravdu nevyčíslitelné a dosud velmi málo využívané.226 Dále zde jsou šlechtické matriky, nevydané řady zemských desek, knihy rytířů a další prameny. Menší množství informací, nikoliv však významem, obsahují rodinné archivy Ditrichštejnů227, pro 17. století, Althanů228, pro 18. a 19. století, Mitrovských229, pro 19. století a Ugartů230, pro 18. století. Zejména genealogický materiál tvoří osobní spisy Melanie Bukůvkové a příbuzné Bukůvků, Štěpánky Kajetány hraběnky Braidové ve fondu F 21 - Mariánská škola v Brně.231 inv.č. VIII/17. 222

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti (1636-1783), sg. B 13, 27, 39, 49, 56, 62, 74, 99, 105, 126 a 158.

223

MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo (1783-1850), inv. č. 43, 182, 189, 439, 479, 615, 647, 764, 852, 1191, 1280, 1707 a 1863.

224

MZA. A 12 Akta šlechtická (listiny a listy z let 1419-1851).

225

MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1884), inv. č. 49, Matrika šlechtická 1590 1868.

226

MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1884), Půhony brněnské a olomoucké.

227

MZA. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov (/1097/ 1222-1944), inv. č. 457, 1150, 1616 a 1697.

228

MZA. G 145 Rodinný archiv Khuen-Lützovů Hrušovany nad Jevišovkou (14551945), kart č. 6, inv. č. 34, korespondence z let 1810-1817 a kart č. 22, inv. č. 178.

229

MZA. G 147 Rodinný archiv Mitrovských Dolní Rožínka (/1203/ 1377-1943), kart č. 23, inv. č. 797 a kart. č. 24, inv. č. 909.

230

MZA. G 155 Rodinný archiv Ugartů Jevišovice (/1480/ 1644-1843).

231

MZA. F 21 Správa světské nadace šlechtičen Mariánská škola Brno (1516-1957), kart

77

Hospodářské aktivity na přelomu 16. a 17. století můžeme sledovat na základě berních přiznávacích listů ze stejnojmenného fondu A 7,232 materiálů z fondu Nová sbírka233 a dalších pramenů hospodářské povahy - katastry, urbáře atd, které jsou rozesety po různých archivních fondech (rodů, velkostatků). V pozůstalosti významného moravského historika a archiváře první poloviny 20. století Františka Hrubého lze nalézt velké množství výpisů a opisů pramenů zejména z archivů zahraničních dotýkajících se

především studia českých a

moravských šlechticů, včetně příslušníků rodu Bukůvků na evropských protestantských univerzitách v předbělohorském období. Zukalova sbírka Zemského archivu v Opavě podává některé zajímavé informace zejména ze 16. a 17. století, zvláště pokud mají nějakou souvislost se Slezskem nebo slezskými šlechtickými rody.234 Z fondů Zemského archivu Opava, pracoviště Olomouc jsem využil ještě Sbírku matrik Severomoravského kraje,235 konkrétně matriky římskokatolické fary Loštice a římskokatolické fary Moravičany, v nichž jsou zaznamenány křty, sňatky a úmrtí lhotských a žádlovických Bukůvků na přelomu 17. a 18. století a fond Velkostatek Potštát, který v minulém století patřil příbuzným Bukůvků, hrabatům Desfours Walderode.236 Také další tři velké archivy – Národní archiv v Praze, Archiv Národního muzea v Praze a Státní oblastní archiv v Plzni soustřeďují některé významné prameny. V Archivu Národního muzea jsou to především materiály z Genealogických sbírek H a CH a kresby erbu Bukůvků v Heraldické sbírce237, v Národním archivu materiály z Genealogické sbírky Václava hraběte Dobřenského

č. 61, inv. č. 190. 232

MZA. A 7 Přiznávací berní listy (1528-1623).

233

MZA. G 2 Nová sbírka (1222-190), inv. č. 501.

234

ZEMSKÝ archiv Opava, pracoviště Opava (dále jen ZAO). Josef Zukal-pozůstalost (1872-1929), inv. č. 195, Šlechtické rodiny Opavska (A - B), s. 397-402.

235

ZEMSKÝ archiv v Opavě, pracoviště Olomouc (dále jen ZAOO).Sbírka matrik Severomoravské kraje (1571-1949 /1980/).

236

ZAOO. Velkostatek Potštát (/1388/ 1474-1955), inv. č. 177, 178, 179 , 180 a 181.

237

ARCHIV Národního muzea v Praze. H Genealogická sbírka (1410-1931), kart č. 8, CH Genealogická sbírka Vratislava z Mitrovic (1700-1908), karton CH 3 a Heraldická sbírka (1700-1920), krabice č. 4.

78

z Dobřenic238(rodokmen Bukůvků a Rohovladů z Bělé),

z Wunschwitzovy

genealogicko-heraldické sbírky239 a ve Státním oblastním archivu v Plzni, materiály upřesňující, resp. znejisťující dříve uznávaný rodokmen Bukůvků a prameny k panství Ivanovice na Hané v 18. století.240 Z edicí pramenů je třeba na prvním místě jmenovat Matějkovy a Rohlíkovy edice olomoucké a brněnské řady moravských zemských desek,241 dále zápisky Karla Staršího ze Žerotína o panském soudě,242 Archiv český, d´Elvertovu edici pramenů k dějinám Moravy v 17. století,243 Kameníčkovu zemských sněmů a sjezdů244, Brandlovu knih půhonných a nálezových245, žerotínských listin od Antonína Haase246 a další. Zmínky o jednotlivých členech rodu Bukůvků, o jejich skutcích, úřední kariéře, životních osudech, držených statcích a panstvích či kulturních aktivitách jsou rozesety v množství knih, větších i menších článků, zejména v různých

238

NÁRODNÍ archiv v Praze. Genealogická sbírka Václava hraběte Dobřenského z Dobřenic, inv. č. 122, Bukůvka z Bukůvky - rodokmen.

239

NÁRODNÍ archiv v Praze. Wunschwitzova genealogicko-heraldická sbírka (/1480/ 1678-1741 /1936/).

240

STÁTNÍ oblastní archiv v Plzni, pobočka Nepomuk. Rodinný archiv Auerspergů, Hřebeny (/1436/ 1585-1935), vývody Bukůvků.

241

MATĚJEK, František (ed.): Moravské zemské desky. Díl 2. Kraj olomoucký 14801566. Brno 1948 (dále jen ZDO II.), týž: Moravské zemské desky. Díl 3. Kraj olomoucký 1567-1642. Brno 1953 (ZDO III.) a ROHLÍK, Miloslav (ed.): Moravské zemské desky. Díl 3. Kraj brněnský 1567-1641. Praha 1957 (ZDB III.).

242

BRANDL, Vincenc (ed.): Spisy Karla Staršího ze Žerotína. Žerotínovy zápisové o soudě panském. Svazek 2. Brno 1866.

243

D´ELVERT, Christian: Schriften der historischen-statistischen Sektion der k. k. mähr. schl. Gesellschaft zur ... Beiträge zur Geschichte der Rebellion, Reformation des dreissigjährigen Krieges... Brünn 1867.

244

KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské. Díl 1 a 2. Brno 1900 a 1902.

245

BRANDL, Vincenc (ed.): Libri citationum et sententiarum seu. Knihy půhonné a nálezové. Svazky 1-6. Brno 1872-1895.

246

HAAS, Antonín (ed.): Archiv Žerotínsko-vrbenský. Listiny a listy z let 1497-1624. Praha 1948.

79

regionálních časopisech a sbornících. Pro počátky rodu v Čechách je dodnes nepostradatelnou pomůckou monumentální dílo Augusta Sedláčka o hradech, zámcích a tvrzích království českého.247 Vývodům Bukůvků na zámku v Ivanovicích na Hané se věnovali v první polovině 20. století Václav Houdek a Alois Procházka.248 Dějiny statku Chromeč a panství Třemešek zpracoval do vlastivědy šumperského okresu Jan Březina,249 vesnici Chromeč pak samostatně Václav Medek a nově Zdeněk Doubravský.250 Ladislav Hosák shrnul ve svém historickém místopisu informace o panstvích a statcích, které Bukůvkové v minulosti drželi.251 Historii Bukůvků v 16. a 17. století na Šumpersku se zabýval v několika popularizačních, ale poměrně historicky přesných statích Karel Dytrt.252 Cennou prací pro poznání majetkového postavení a náboženského přesvědčení Bukůvků na počátku Třicetileté války je článek Františka Hrubého o moravské šlechtě v Časopise Matice moravské.253 Mnoho údajů zejména pro konec 15. století a pak zejména pro 18. století je obsaženo ve vlastivědě Zábřežska od Jana Březiny.254 Na stavební aktivity Bukůvků z kunsthistorického hlediska poprvé poukázal, ovšem s faktografickými

247

SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 1. 3 vydání. Praha 1993.

248

HOUDEK, Václav: Moravské vývody erbovní. Brno 1917, PROCHÁZKA, Alois: X. Erby. Vlastivědný sborník okresu vyškovského, Slavkov 1932, s. 11-12 a týž: VII. Náhrobníky, VIII. Pamětní desky. Vlastivědný sborník okresu vyškovského, Slavkov 1933, s. 37-44.

249

BŘEZINA, Jan: Vlastivěda moravská. Šumperský, staroměstský a vízmberský okres. Brno 1932, s. 218-224 a 207-244.

250

MEDEK, Václav: Z dějin obce Chromče. Chromeč 1968 aDOUBRAVSKÝ, Zdeněk. Chromč 650 let. Chromeč 2003.

251

HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938.

252

DYTRT, Karel: Staré náhrobky v Dolních Studénkách. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy 10, 1931-32, s. 49-53, týž: O třemešském zámku a jeho vlastnících. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy 11, 1932-33, s. 84-85, 102-105, 123124 a 140-142 a týž: Hrobka vládyků z Bukůvky. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy 8, 1929-30, s. 132-136 a 152-154.

253

HRUBÝ, František: Moravská šlechta roku 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 107-169.

254

BŘEZINA, Jan: Zábřežsko v období feudalismu do roku 1848. Ostrava 1962.

80

chybami, August Prokop,255 nověji zejména Milada Matyášová - Lejsková,256 která jejich stavební činnost zasadila do širšího středoevropského kontextu kontextu a poukázala na zřetelný slezský vliv. Důležitým příspěvkem mapujícím málo známé působení rodu v Horních Bojanovicích na jižní Moravě v 18. století přispěl Zdeněk Pokluda.257 Spory významné osobnosti rodu Jana Bukůvky z Bukůvky s poddanými městečka Ivanovic na Hané a s městem Šumperkem objasnil Josef Válka.258 Žurnalistickou formou zpracoval dějiny rodu Hrubých z Gelenj Vladimír Votýpka, přičemž si všímá i osudů jejich blízkých příbuzných Bukůvků.259

255

PROKOP, August: Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung. III.Band. Wien 1904, s. 727-729 a 851-853.

256

LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada a NOVÁKOVÁ, Miroslava: K obnově zámeckého portálu v Třemešku a dalších plastik rodu Bukůvků na severní Moravě. Památková péče 6, 1966, č. 4, s. 114-120 a LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada: Portrétní a náhrobní plastiky zemanského rodu Bukůvků na Šumpersku. Severní Morava 13, 1966, s. 58-65.

257 258

POKLUDA, Zdeněk: Bukůvkové z Bukůvky. Malovaný kraj 34, 1998, s. 6. VÁLKA, Josef : Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě. Brno 1962.

259

VOTÝPKA, Vladimír: Příběhy české šlechty. Praha 1995, s. 347-370.

81

2. 3. 5. 2. Nejstarší dějiny

Stejně jako s prvními příslušníky velké většiny rodů české drobné šlechty, tak také s prvními členy rodu Bukůvků se poprvé setkáváme až ve 14.století. Jejich rodovým sídlem byla ve druhé polovině 14.století vesnice Bukovka na Pardubicku, po které přijali své rodové jméno – z Bukovky.260 V roce 1365 se v konfirmačních knihách pražského arcibiskupství o udělování a potvrzování církevních beneficií připomínají bratři Rohovlad, Bohuněk, Beneš, Mikuláš a Jan z Bukovky.261 V tomto případě se jedná také o vůbec první zmínku o existenci vesnice tohoto jména. Název vesnice a zprostředkovaně rodu vznikl zpodstatňující příponou - ka z adjektiva buková, tzn. hora, stráň atp. Také předposlední slabika místního jména byla někdy krátká (Bukovka) a jindy dlouhá (Bukůvka).262 O životních osudech bratrů z Bukovky toho víme velice málo. Rozdělením nevelkého majetku v Bukovce a nedaleké Bělé rod pravděpodobně zchudl. Samotná ves Bukovka se koncem 14. století dostala do držení jednoho z bratrů, Bohuňka z Bukovky, který však před rokem 1400 zemřel a jeho pozůstalý statek byl na rozkaz nejvyššího hofmistra Heřmana z Choustníka odhadnut a darován

260

Jazyková forma predikátu se v průběhu staletí měnila, od 18. století se ustálila ve formě Bukuwka z Bukuwky, resp. Bukuwka von Bukuwky. Tak se psali také poslední příslušníci rodu ve 20. století. Ve své práci používám vžitou českou formu psaní jména rodu Bukůvka z Bukůvky. Od 19. století je v českých pracích tato podoba psaní jména nejužívanější. Viz srovnání Zierotín-Žerotín, Czernin-Černín, Kaunitz-Kounic atd. Blíže k tématu psaní jmen šlechtických rodů POKLUDA, Zdeněk: Lobkovic a Lobkowitz. Český časopis historický 97, 1999, č. 4, s. 896-900. Způsob psaní jmen šlechtických rodů v ustálené české formě se snažím dodržovat i u jmen ostatních. Výjimky činím u rodů méně známých a u takových, u nichž neexistuje český ekvivalent jejich jména, resp. nemají téměř žádný vztah k českým zemím.

261

PROFOUS, Antonín: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl 1. Praha 1947, s. 42 a 213-1365 „ad present. Rohowaldi, Bohunconis, Benessii, Nicolai et Johannis, fratrum de Butowska“.

262

Tamtéž, s. 213.

82

jako odúmrť roku 1406 Chodovi z Mlázovic a Ješkovi Kdulincovi z Ostromíře.263 Přibližně ve stejné době jako Bohuněk zemřel bez dědiců také jeho bratr Beneš z Bukovky.264 Rod pokračoval potomky některého ze zbývajících tří bratrů, Rohovlada, Mikuláše nebo Jana. Roku 1415 se připomíná Rohovlad, kněz z Bukovky, s velkou pravděpodobností syn jednoho z bratrů. Rohovlad se stal knězem v nedaleké Bělé (dnes Rohovladova Bělá).265 Křestní jméno Rohovlad se postupně stalo dědičným přídomkem Rohovladů z Bělé, vyskytuje se však dále také jako křestní jméno Bukůvků. Zřetelná je také souvislost mezi erbovním znamením Bukůvků a tímto křestním jménem. Ve svém erbu měli Bukůvkové původně rohy stočené kolem hole, na jejímž konci byla palička.266 Od 16. století se ustálil erb v podobě červený štít a na něm dva stříbrné rohy dolními konci k sobě, horními od sebe, dvakrát stočené. Přikrývadla stejných barev a nad helmou stejné znamení jako ve štítu. Roku 1800, při povýšení do hraběcího stavu, byli přidáni dva zlatí lvi jako štítonoši.267 Stejný erb jako Bukůvkové měli i jejich příbuzní Rohovladové z Bělé. Knězem byl také Petr z Bělé, který se roku 1408 stal farářem ve Chvojně a až do roku 1415 spravoval Bělou jako poručník dětí nebožtíka Mikuláše z Bukovky.268 Lze důvodně předpokládat, že již první vladykové z Bukovky si ve vesnici vystavěli své sídlo, pozdější tvrz. Tvrz jako taková se však poprvé připomíná až roku 1513, kdy ji synové Bavora z Hustířan prodali i s veškerým příslušenstvím Vilémovi z Pernštejna, držiteli pardubického panství. Tvrz ztratila svůj význam a zpustla. Sutiny prodala vrchnost poddanému, který si na jejím místě vystavěl

263

FRIEDRICH, Gustav (ed.): Archiv český. (dále jen AČ) Díl XXXV. Druhá kniha provolací desk dvorských z let 1395-1410. Praha 1935, s. 35, č. 56 a 57 a s. 469, č. 13 a dále SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 1. 3 vydání. Praha 1993, s. 71.

264

Tamtéž.

265

PROFOUS, Antonín: c. d., s. 42 a 213 a Sedláček, August: c. d., s. 71.

266

SEDLÁČEK, August: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 102. Někteří autoři uvádí, že prvotním znakem rodu byla klička.

267

Tamtéž, s. 102-103.

268

OTTŮV slovník naučný. Díl 21. Praha 1904, s. 899.

83

selský statek. Stávala pravděpodobně ve středu obce poblíž evangelického kostela a domu čp. 5.269 Kdy a za jakých okolností se rodový statek vrátil zpět do rukou vladyků z Bukovky, nevíme. Petr z Bukovky se po vsi psal v první polovině 15. století. Jeho vztah k bratrům Rohovladovi, Bohuňkovi, Benešovi, Mikulášovi a Janovi z Bukovky nelze z dochovaných pramenů rekonstruovat. Lze se pouze dohadovat, že by se mohlo jednat o syna nebo vnuka některého z bratrů. Doubravský uvádí jako Petrova otce Mikuláše z Bukovky, bohužel bez sdělení důvodů, které ho k tomu vedou.270 Petr žil v době, kdy v českých zemích probíhaly dlouhotrvající a vyčerpávající husitské války. Nevíme, na které z nepřátelských stran se angažoval a zda se vůbec jakkoliv angažoval. Jelikož se jeho statek nacházel v blízkosti důležitého východočeského husitského střediska města Hradce Králové, můžeme objektivně uznat, že nejspíše patřil ke straně podobojí. Roku 1436 (10.září) se s ním setkáváme poprvé v zápise v knize provolací desk zemských, kterým Unka z Přestavlk zapisuje Dobroňovi z Kochovic a Vaňkovi Kavalcovi z Lipoltic 3 000 kop grošů na tvrzi v Přestavlčicích, na popluží, na dvoru v Kosičkách atd.271 Někdy v průběhu 15.století, pokud ne již koncem století čtrnáctého, muselo dojít k rozdělení rodu do dvou větví: Bukůvkové z Bukůvky a Rohovladové z Bělé. Samotní Bukůvkové se později dále rozdělili na větev českou a větev moravskou. Česká větev, o které toho víme velice málo, vymírá na počátku 16.století. Synem Petra z Bukovky byl Matyáš, někdy uváděný jako Matěj. Matyáš měl za manželku Kláru Mrzákovou z Miletínka. Klára pocházela z rodu slavného husitského hejtmana Diviše z Miletínka, s největší pravděpodobností byla dcerou Divišova syna Soběslava, zvaného Mrzák.272 Soběslav držel kromě Kunětické

269

270

SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky, s. 71. DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové a jejich renesanční hrobka v Postřelmově. Postřelmov 2000, s. 4. Je pravdou, že pouze o Mikulášovi stoprocentně víme, že měl děti.

271

AČ, XXXVI, s. 89, č. 78.

272

Kolektiv autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 6. Východní Čechy. Praha 1989, s. 239. Po smrti Diviše Bořka z Miletínka připadlo panství Kunětická hora s hradem roku 1437 jeho nejstaršímu synovi Soběslavu

84

hory a mnoha dalších drobných statků také Roudnici, po které se psali později Matyáš a Ctibor z Bukovky. Soběslavovou druhou manželkou byla Kateřina ze Žerotína.273 Vladyka Matyáš z Bukovky tak vstoupil do příbuzenství ve své době s velice významným a mocným šlechtickým rodem. Z těchto styků lze vyvodit, že Matyáš patřil ke straně umírněných husitů, přívrženců krále Jiřího z Poděbrad. 17. března 1440 přivěsil svou pečeť na mír spojených krajů v Čáslavi. Na tomto sjezdu v Čáslavi byl zvolen za hejtmana kouřimského kraje a za vrchního hejtmana východních krajů Hynek Ptáček z Pirkštejna, který tím dosáhl vrcholu své moci

274

.

Matyáš Bukůvka byl otcem Jana Sezemy, který koncem 15.století z nám blíže neznámých příčin přesídlil na Moravu.275 Souviselo to však nejspíše se ztrátou rodového statku Bukovky, kde se od poloviny 15.století objevují vladykové z Hustířan, linie Chvalkovská. Majnůš z Chvalkovic koupil roku 1447 část vsi Bělé od Čemuty z Bělé, oddělil se od svých bratrů a stal se zakladatelem nové linie, Bukovských z Hustířan. Tvrz Bukovku zdědil po jeho smrti syn Bavor z Hustířan a na Bukovce.276 Ale zpět k Matyášovi z Bukovky. Jeho dalším synem, a tedy bratrem Jana Sezemy, byl asi Ctibor z Bukovky, někdy se píšící jako Ctibor Voznický z Bukovky, jehož můžeme pokládat za zakladatele české větve rodu. Poprvé se se Ctiborem setkáváme roku 1490, kdy zažaloval Zbyňka Bochovce pro urážku.277 V letech 1492-1493 byl Ctibor z Bukovky a na Roudnici úředníkem na Kunětické hoře.278 Někdy na počátku 16.století se stal prokurátorem komorníků Mrzákovi z Miletínka. Protože byl věrným přívržencem poděbradské strany, potvrdil mu Jiří z Poděbrad roku 1459 držbu tohoto majetku do konce života. Avšak již v roce 1465 převedl Jiří z Poděbrad Kunětickou horu na své syny. 273

OTTŮV slovník naučný. Díl 17. Praha 1901, s. 335.

274

OTTŮV slovník naučný. Díl 19. Praha 1902, s. 765.

275

SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky, s. 71 píše, že Matěj a Sezema z Bukovky byli jedna a táž osoba, ale nezní to příliš přesvědčivě.

276

Tamtéž.

277

AČ, IX, s. 526, č. 717.

278

SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky, s. 57. Vilém z Pernštejna uzavřel se svým úředníkem Ctiborem z Bukovky a na Roudnici 25. dubna 1492 zvláštní smlouvu. Ctibor držel hrad a na něm úředníkem byl, choval čeleď a sice 12 holomkův hodných, 5 hlásných, a za šestého hlásného aby metali ponůcku, 2 vrátné a pověžného. Na tu

85

u zemských desk a přesídlil do Prahy. Na jaře roku 1502 ztropil Ctibor pobouření, když vnikl do domu Jindřicha Loučenského na Starém městě Pražském a Jindřicha bez jakékoliv příčiny zbil a neomluvil se mu.279 Ve stejném roce se stal poručníkem Adama Tovačovského z Cimburka.280 Roku 1503 ho pohnal Burian Haléř, měšťan Nového města Pražského. Ctibor z Bukovky, tehdy již v úřadu prokurátora u zemských desek, totiž vpadl se svými pacholky a syny do Haléřova domu a vzal mu jeho psa. Ctibor se hájil tím, že pes byl jeho, ale neuspěl a byl odsouzen k pokutě 10 kop grošů.281 Pro nás je tento spor zajímavý tím, že informuje o existenci Ctiborových synů, nejméně dvou, v době, kdy k události došlo také již pravděpodobně zletilých. Jak vyplývá z dochovaných zpráv, měl Ctibor nejspíše velmi prudkou povahu a často se nechával unést hněvem. Roku 1504 ho jako poručníka sirotků Jana Mutrplosa z Bezdražic žaloval Václav Časlavský o vrácení bible. Pán z Bukovky se nejprve hájil, že o žádné bibli nic neví, ale nakonec mu nezbylo než ji majiteli vrátit.282 Roku 1506 Ctibor žaloval kněze Matúše, opata kláštera Na Slovanech, z důvodů nedodržení smlouvy o roční plat,283 roku 1518 ho nejprve pohnal Zdeněk Ločenský z Kopidlna.284 Ctibor si od něj vypůjčil „knihy, v kterých jsou popsána čtení roční, klavikordium a moždíř“ a nechtěl je vrátit a na podzim téhož roku pohnal zase Ctibor pro změnu Jana Gutštejna pro dluh, který mu Jan nakonec uhradil.285 Poslední zpráva o Ctiborovi pochází z jara roku 1524, zemřel nejspíše krátce poté.286 Na počátku 16. století se nakrátko setkáváme s příslušnicí rodu, kterou prozatím nemůžeme blíže zařadit do genealogie rodu. Jedná se o jistou Annu z Bukovky. Roku 1502 pohnala Anna, manželka zemřelého Stebora z Kams

čeleď pán platil „a jiného nemá na práci míti, než zámku hleděti a k Šeperce rybníku dohlédati,“ a kdyby se měly opravovati ploty a krovy, to aby vznesl na úředníka na místě páně. 279

AČ, XIX, s. 53, č. 2094.

280

AČ, XII, s. 509, č. 1133.

281

AČ, XIII, s. 59, č. 1305.

282

AČ, XIII, s. 72-73, č. 1328.

283

AČ, XIII, s. 140, č. 1435.

284

AČ, XIX, s. 53, č. 2800.

285

AČ, XIX, s. 53, č. 2618.

286

AČ, XXXII, s. 467, č. 4421.

86

Jindřicha Stráníka z Kopidlna na Městci kvůli nedodržení smlouvy,287 dále se objevuje v zápise z roku 1503 a pak veškeré další zmínky o její osobě mizí288. Mohlo se jednat o sestru či dceru Ctiborovu, stejně jako o členku rodu Bukovských z Hustířan, kteří se v tomto období také psali po Bukovce. Ze Ctiborových synů známe jménem pouze Petra z Bukovky, který byl od roku 1534 úředníkem pánů z Pernštejna v Náchodě, kde si také roku 1538 koupil dům, zahradu ve Starém Městě a louku za Velkým mlýnem. Tento svůj majetek prodal v roce 1549 Janu Furtatovi z Letek, úředníkovi nových majitelů Náchoda Smiřických ze Smiřic.289 Petr z Bukovky zemřel někdy po roce 1556 jako poslední známý příslušník české větve rodu.290

287

AČ, XII, s. 493-494, č. 1110.

288

AČ, XIII, s. 59, č. 1308. Jednalo se o spor o dluh mezi Janem z Kříčova a Dorotou Peštalkou z Košíně.

289

OTTŮV slovník naučný. Díl 4. Praha 1891, s. 889 a BAŠTECKÁ, Lydia – EBELOVÁ, Ivana: Náchod. Praha 2004, s. 79.

290

NÁRODNÍ archiv v Praze. Genealogická sbírka Václava hraběte Dobřenského z Dobřenic (1841-1919) , inv. č. 122 - Bukůvka z Bukůvky.

87

2. 3. 5. 3. První moravští Bukůvkové

Kdy přesně přišel Jan Sezema z Bukůvky, syn Matyáše, z Čech na Moravu, nevíme. První dosud známý údaj o jeho pobytu na Moravě je z roku 1475, kdy už je uváděn jako komorník menšího práva v Olomouci.291 Roku 1480 ho přijal Petr Bílský z Hostišova na pravý spolek „na ten spolek, na kterýž jej, Petra, máti ženy jeho i žena přijala, jakož týž spolek pan hajtman v registřích spolkových má“.292 Již roku 1481 pohnal Jan Sezema Annu a Jana z Uničova, jelikož nedodržovali smlouvu s ním uzavřenou o fojtství v Uničově.293 Z výše uvedeného lze vyvodit, že se Jan na Moravě usadil někdy v průběhu sedmdesátých let 15. století, kdy se také oženil s Barborou z Přeboz a zplodil s ní tři syny: Bohuslava, Albrechta a Rohovlada. Barbora z Přeboz byla dcerou Bohuslava z Přeboz a Kateřiny z Valdštejna a dědičkou značné části tzv. vranovského statku.294 K tomuto statku náležely vsi Vranová Lhota u Loštic, Pěčíkov, Střítež, Svinov, Vacetín, Roveň a Příkazy. Roku 1475 seděl na Lhotě ještě syn Bohuslava z Přeboz Jan a po jeho smrti roku 1483 zdědila vranovské zboží Barbora z Bukůvky, rozená z Přeboz.295 291

MORAVSKÝ zemský archiv v Brně (dále jen MZA). E 5 Augustiniani Šternberk (1367-1784), sg. P 1 a MARÁZ, Karel: Pečeť na Moravě na konci středověku a počátku novověku (Příspěvek k poznání pečetí olomouckých biskupů a moravské šlechty v období 1471-1526). Brno 2001 (nepublikovaná doktorandská práce uložená na FF MU Brno), s. 231.

292

MATĚJEK, František (ed.): Moravské zemské desky. Díl 2. Kraj olomoucký 14801566. Brno 1948 (dále jen ZDO II), s. 5, č. 16.

293

BRANDL, Vincenc (ed.): Libri citationum et sententiarum seu. Knihy půhonné a nálezové. Svazek 6. Půhony olomoucké 1483-1493. Brno 1895, s. 100, č. 590.

294

HOUDEK, Václav: Moravské vývody erbovní. Brno 1917, s. 8-17. Popis vývodu Bukůvků na zámku v Ivanovicích na Hané. Jedná se o nejrozsáhlejší a nejpečlivější vývod moravského rodu počínající koncem 15.století Klárou z Miletínka a Kateřinou z Valdštejna a končící nevlastními bratry Albrechtem a Bernardem z Bukůvky na počátku 17. století.

295

BŘEZINA, Jan: Zábřežsko v období feudalismu do roku 1848. Ostrava 1962, s. 410, DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 4-5 a D´ELVERT, Christian: XX. Die Grafen Bukuwka von Bukuwky. Notizen-Blatt, č. 12, 1868, s. 90.

88

Rodina Bukůvku sídlila na tvrzi ve Vranové Lhotě a Jan Sezema se tehdy psal „ze Lhoty“.296 Zajímavou skutečností je to, že Jan Sezema, nový člen moravské šlechtické obce, který se teprve nedávno usadil v markrabství, získal v konkurenci mnoha dalších příslušníků starých moravských rodů jeden z lukrativních zemských úřadů, kterého mohl jako nižší šlechtic dosáhnout, když se stal komorníkem menšího zemského práva v Olomouci, tzn. nižším soudním úředníkem. Snad zapůsobil vliv příbuzných jeho manželky, zejména z matčiny strany, pánů z Valdštejna, nelze ale také pominout možné osobní dispozice Jana Sezemy. Pokud se nejedná o shodu jmen, pak ještě v době svého pobytu v Čechách pečetil 27.5.1450 Sezema z Bukovky, nejspíš jako velmi mladý, odpovědné listy Oldřichovi z Rožmberka a jeho straně od stoupenců Soběslava z Miletínka. Připomínám, že Soběslav z Miletínka byl otcem jeho matky.297 Jan Sezema i Ctibor, zakladatelé moravské a české větve rodu, měli ve svém erbu rohy stočené okolo hole, na jejímž konci byla palička.298 Jan Sezema zemřel před rokem 1486 a zanechal vdovu se třemi sirotky.299 Barbora z Bukůvky se brzy znovu vdala za Jiříka ze Lhoty, nepříliš majetného zemana sídlícího na nedaleké Červené Lhotě. V osmdesátých letech 15. století vedla Barbora i jménem sirotků spor o vranovský statek s Hrochem z Přeboz. Hroch byl nejspíše Barbořiným strýcem.300 Ze Sezemových synů dospěl nejdřív Bohuslav, který roku 1492 vedl spor s Matějem z Byzhradce. Předmětem jejich sporu byly dva kalichy, které Bohuslavův otec Jan Sezema slíbil navrátit kostelu ve Vyšehorkách, ale do své smrti to neudělal a Matěje kvůli tomu pohnal Boček Kuna z Kunštátu.301 Boček vydal již

296 297

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 4. RYNEŠOVÁ, Blažena - PELIKÁN, Josef (edd.): Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka. Svazek 4. 1449-1462. Praha 1954, s. 224, č. 321. List je datován „v poli u Buštěhradu, 27.5.1450“.

298

SEDLÁČEK, August: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 102-103.

299

BRANDL, Vincenc (ed.): c. d., sv. 5, s. 112, č. 478. Roku 1486 již se o něm mluví jako o mrtvém. Tamtéž, s. 207, č. 817. V roce 1490 však vystupuje Jan Sezema z Bukóvky, komorník u menšího práva v Olomouci.

300

BRANDL, Vincenc (ed.): c. d., s. 70, č. 341, s. 112, č. 478, s. 139, č. 583, s. 154, č. 640, s. 172, č. 699, s. 176, č. 717, s. 176, č. 718.

301

BRANDL, Vincenc (ed.): c. d., sv. 6, s. 296, č. 1788.

89

roku 1490 na Matěje zatýkací list pro 30 zlatých uherských. Lidé z Bočkovy Líšnice si totiž dali k Matěji uschovat dva stříbrné kalichy vyšehorského kostela, které jim nyní nechtěl vrátit. Matěj se hájil tím, že je dal Sezemovi, který je již do kostela neodvedl. Spory o vybavení vyšehorského kostela se táhly od osmdesátých let 15. století (kalichy a zvon).302 Zápis z roku 1492 je první, ale zároveň poslední zmínkou o Bohuslavovi, který asi krátce poté zemřel. Jiřík ze Lhoty získal od své manželky Barbory listy opravňující ho k lenní držbě vranovského statku. Král Vladislav II. mu pak potvrdil roku 1497 tyto dva zástavní listy krále Václava IV. a list krále Zikmunda na pustý hrad Vraní horu s tvrzí Lhotou, se vsí Vranovou, s dvorem Hraničkami a na Pěčíkov, Svinov, Roveň a pusté vsi Střítež, Vacetín a Příkazy mimo pustý dvůr Plichtinec.303 Poprvé se zde hovoří o tvrzi ve Vranové Lhotě.304 Jiřík zemřel v prvním desetiletí 16. století. Poručníky jeho potomků a statků se stali Oldřich z Kúnic a nevlastní syn Albrecht z Bukůvky, kteří roku 1507 prodali vranovské zboží se vším příslušenstvím, tzn. tvrz a ves Lhotu i se dvorem, ves Vranovou, ves Pěčíkov s dvorem Plichtincem, ves Roveň, ves Svinov, pusté vsi Vacetín, Střítež a Příkazy Bernardovi a Václavovi, bratrům ze Žerotína a na Dřevohosticích, kteří vše obratem prodali Vítkovi z Ptení.305 Oldřich z Kúnic, poručník statků Jiříka ze Lhoty, prodal roku 1506 lhotské zboží, které tehdy zahrnovalo ves Lhotu (Červenou) s dvorem, s kopcem ve vsi Řimice a Hrabí a s jedním břehem Moravy Jiříkovým nevlastním synům Albrechtovi a Rohovladovi z Bukůvky.306 Statek Červená Lhota zůstal pak v držení příslušníků rodu Bukůvků až do konce 17. století. Na počátku 16. století se stal hlavou a jediným představitelem rodu Albrecht, jelikož jeho bratr Rohovlad nám opět z pramenů záhadně mizí. Albrecht z Bukůvky byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil s Eliškou Štáblovskou z Koválovic, s níž měl syna a jediného dědice Petra (nar. 1507).307 Matkou Elišky byla Anna ze 302

BŘEZINA, Jan: c. d., s. 414.

303

BŘEZINA, Jan: c. d., s. 410.

304

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 4-5 a kol. autorů: Hrady, s. 278.

305

ZDO II., s. 159-160, č. 6. a 7, DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 5 a D ´ELVERT, Christian: c. d., s. 90.

306

Tamtéž.

307

HOUDEK, Václav: Moravské vývody: c. d., s. 8-17.

90

Šumvaldu.308 Štáblovští byli starým vladyckým rodem původem z Koválovic u Kojetína, odkud se dále rozšířili po Moravě a Slezsku. Po smrti Elišky Štáblovské se Albrecht oženil podruhé a vzal si Markétu z Kostelce, se kterou měl ještě dvě děti, syna Jana a dceru Kateřinu.309 K sňatku s Markétou s Kostelce muselo dojít někdy před rokem 1532, kdy Markéta z Ojnic a na Skrbni vkládá budoucím dětem z tohoto manželství 50 kop grošů českých.310 Markéta z Bukůvky zemřela v roce 1547 nebo krátce předtím.311 Její děti Jan a Kateřina žily ještě v letech 1551 a 1552, kdy Albrecht jejich jménem pohnal Elišku z Kostelce, provdanou v Kostelci u Kyjova za Václava Stolbaského z Doloplaz, sestru jejich matky. Eliška nechtěla sirotkům odvést peníze po jejich matce.312 Obě děti Jan i Kateřina poté z doposud známých pramenů mizí. Se svým sousedem Janem Zoubkem ze Zdětína a na Haňovicích se Albrecht dostal do sporu v roce 1510, neboť Zoubkův syn Jiří přepadl na svobodné cestě Albrechtova poddaného, zbil ho a zchromil. V této události můžeme spatřovat dozvuky nepokojných dob na konci česko-uherských válek i po nich, kdy se nedaleký hrad Mírov stal základnou loupeživých výbojů zdejších hradních manů, mimo jiné také Jana Zoubka ze Zdětína.313 Na počátku 16. století se Albrecht poprvé stává účastníkem „velkých dějin“. Po vpádu tureckého sultána Sulejmana I. Nádherného do Uher a nešťastné bitvě u Moháče, kde zahynul král Ludvík Jagellonský (29.srpna 1526), se na konci září roku 1526 sešel v Brně obecný sněm, aby připravoval obranu země. Na všechny stavy byly uloženy určité povinnosti, také Albrecht z Bukůvky byl podle sněmovního usnesení povinen vypravit do boje dva koně.314 Naštěstí Turci po vítězství u Moháče Uhry vyklidili, a tak nebylo, alespoň prozatím, třeba vyrážet do pole. Morava se však stala nárazníkovou zemí. Albrechtovy statky nalézající se na severu Moravy toto nebezpečí neohrožovalo a jejich majitel mohl tedy v klidu pokračovat v

308

Tamtéž.

309

ZDO II., s. 344, č. 151.

310

Tamtéž, s. 274-275, č. 64.

311

Tamtéž, s. 344, č. 151.

312

MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1884), Půhony olomoucké (dále jen PO), inv. č. 701 (1550-1552), f. 184, 184 v., 185, 217, 217v., 218, 232 a 232v.

313

Tamtéž, PO, inv. č. 688 (1505-1512), f. 227.

314

AČ, XI, s. 361, č. 130.

91

postupném zvelebování a ve své další úřednické kariéře. Již od roku 1520 byl stejně jako jeho zemřelý otec úředníkem menšího práva olomouckého,315 roku 1529 byl spolu z Janem Lhotským z Ptení zvolen za rytířstvo do komise, která měla jednat o zřízení samostatné moravské mincovny.316 Originální česky psanou listinou datovanou v Olomouci v úterý po sv. Janu Křtiteli (27.června) roku 1531 přistoupil Albrecht z Bukůvky k zemskému míru.317 Roku 1535 se zase účastnil příprav nového zemského zřízení na sněmu ve Znojmě v přítomnosti krále Ferdinanda I. Habsburského. O jeho vztahu k Čechám, povědomí o urozenosti svého rodu a o svém společenském postavení dobře vypovídá událost z roku 1540. Toho roku se na zámku v Lipnici sešla větší společnost šlechticů a z Moravy přijel také Albrecht z Bukůvky.318 V bujaré zábavě si vzal slovo Petr Dobřenský z Dobřenic a slovně napadl přítomného Albrechta, když řekl, že Bukůvkové nejsou „strejcové“ zemřelého Jana Pleského, ale že jsou „taterský bič“. Když se ho Petr Kekule ze Stradonic zeptal, co tím míní, odvětil, že na Moravě je takové přísloví, „kdo je nový zeman, že je taterský bič“. Albrecht z Bukůvky se zákonitě cítil tímto výrokem hrubě dotčen na své urozenosti a poctivosti a Petra Dobřenského zažaloval.319 Tato událost je pro nás zajímavá hned ze dvou důvodů. Albrecht z 315

MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně (1300-1899), sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen über Grafen Sereny, Grafen und Freiherren Sedlnitzky von Choltitz und Grafen Bukuwka von Bukuwky.

316

KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské. Díl 1. Brno 1900, s. 293.

317

MZA. G 7 Listiny zemského soudu Brno (1402-1840), inv. č. 258: „Já Albrecht z Bukuowky oznamuji tímto listem wšem jakož nejjasnější kníže a pán Ferdinand Uherský Český etc. král Infant w Hispánii arcikníže Rakouské a markrabie morawský etc. a důstojný pán pan Stanislaw biskup Olomoucký a urozený pán pan Jan Kuna z Kunštátu na Lukowě hejtman markrabstwí morawského a jiní páni, preláti, rytířstwo a města k landfrýdu su swoliti ráčily a wšecky kusy a artykule...“ K listu přivěšena pečeť z černého vosku s rodovým erbem Bukůvků a opisem ALBRECHT Z BVKVWKY.

318

Snad se jedná o Lipnici nad Sázavou, která v tomto období patřila Janu Trčkovi z Lípy.

319

EMLER, Josef (ed.): Pozůstatky desk zemských království českého roku 1541 pohořelých. Díl 1. Praha 1870, s. 263, č. 46.

92

Bukůvky se hlásil k tomu, že Bukůvkové byli „strejci“, tzn. příbuznými Jana Pleského. Roku 1542 se pak Albrecht hlásil o polovinu Choltic opět jako příbuzný Jana Pleského z Levína.320 Statek Choltice zdědili po zemřelém Janu Pleském z Levína bratři Mikuláš a Jiří Rohovladové z Bělé, synové Martina z Bělé. Později Choltice prodali Jiříkovi z Gerstorfu. Zdá se tedy, že ještě v polovině 16. století existovalo jakési povědomí o příbuznosti obou rodů, Bukůvků a Rohovladů z Bělé. Další zajímavou skutečností je, jak se Albrecht bránil tomu, aby nebyl považován za „nového zemana“ , a svědčí to o silně vyvinutém stavovském cítění a povědomí o stáří a urozenosti vlastního rodu. Od padesátých let 16. století začal při úředních jednáních zastupovat svého otce mladý Petr Bukůvka. Tak v roce 1551 zažaloval v zastoupení Albrechta Bukůvky Jana Jetřicha Černohorského z Boskovic a na Úsově ve věci pastvy vepřů v horním luhu ve vsi Řimice, pokácení dubů a prodeje dřeva z nich.321 Následovalo několik půhonů na Václava Záviše Bítovského ze Slavíkovic a na Doubravici, na Jiříka, úředníka na Zábřehu, na Zikmunda Veverského z Ludanic, kteří odmítali potvrdit Albrechtovo právo na pastvu v Řimicích, a konečně opět na Jana Jetřicha, který odmítal pustit svědčit své poddané z Řimic Urbana, Matyáše, Jiříka Valentů, fojta z Řimic, Mikuláše Škverka, hajného z Řimic, Valentina, důchodního písaře v Úsově a Ondru, polesného z Králové. Spor se vlekl a Albrecht ze zápisů v půhonných knihách postupně mizí, jelikož roku 1552 pohání již Jana Jetřicha pouze Petr Bukůvka.322 Naposledy se Albrecht v pramenech mihne roku 1556, kdy ho pohnal Zdeněk Lhotský z Ptení a na Střelném, jemuž odmítl svědčit.323 Tento rok lze považovat za rok jeho úmrtí. Závěrem se je třeba ještě zmínit o existenci Doroty z Bukovky, která roku 1510 pohnala k zemskému soudu svého syna Alše ze Švábenic.324 Snad by se mohlo jednat o Albrechtovu sestru.325 320

DESKY zemské království českého. Řada 1. Kvaterny trhové. Svazek 1. Kvatern trhový běžný černý (1541-1542), zpracovala Anna Vavroušková. Praha 1941, s. 257.

321

MZA. PO, inv. č. 701 (1550-1552), f. 100 v., 101, 101 v., 108 a 137.

322

Tamtéž, f. 215 v. a 216

323

MZA. PO, inv. č. 702 (1553-1558), f. 234.

324

PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Zrcadlo Slavného Markrabství Moravského. Olomouc 1593, f. 305 zná Alše Laštovského ze Švábenic, který žil roku 1534.

325

MZA. PO, inv. č. 688 (1505-1512), f. 187.

93

2. 3. 5. 4. Společenský a majetkový vzestup rodu

Po smrti Albrechta z Bukůvky se ujal otcovského dědictví nejstarší syn Petr, který se narodil někdy kolem roku 1507.326 Petr byl již roku 1552 stejně jako jeho děd Jan Sezema komorníkem menšího práva v olomouckém kraji a zůstal jím až do své smrti. Roku 1547 se účastnil za stav rytířský zemského sněmu.327 Na rozdíl od svého otce byl pouze jednou ženatý, své manželce Johance z Mysločovic (Myslečovic) vložil roku 1558 do zemských desek věno na svém statku: tvrzi, dvoru a vsi Lhotě se vším příslušenstvím 375 zlatých a „z lásky své manželské“ nadvěno 125 zlatých.328 Johanka byla dcerou Zuba z Mysločovic a Markéty Okrouhlické z Kněnic.329 Z manželství Petra a Johanky Bukůvkových se narodili tři synové, nejstarší Zikmund, prostřední Jan a nejmladší Bohuslav. Na konci padesátých let koupil Petr od Karla mladšího ze Žerotína, jeho bratra Bernarda a synovce Jana „ves Chromeč, ves Studénku, ves Volešné, ves Loučku, ves Hraběšín, ves pustů Střemeško, s dvory... kromě pastviska, kteréž sem z gruntu pusté vsi Střemeško panu Petrovi ze Žerotína a bratřím jeho pustil a dědičně oddal“.330 Tento soubor vesnic dal základ vzniku pozdějšího samostatného panství Třemešek a statku Chromeč. Centrem třemešského panství byl svobodný dvůr v Třemešku, pozůstatek zaniklé vsi, vedle něho existovaly ještě další dva dvory ve Studénce a Loučce.331 Petr hospodařil dobře na svých statcích a zvelebil veškeré své zboží, jím započaté dílo umožnilo další majetkový a společenský vzestup rodu v generaci jeho synů. Petr také provedl přestavbu rodového sídla v Červené Lhotě na renesanční tvrz. Původní budovu tvrze pravděpodobně postavil nebo obnovil jeho otec Albrecht

326

MZA. A 12 Akta šlechtická (listiny a listy z let 1419-1851), kart. 8, č. VIII/17. Petr zemřel roku 1571 ve věku 64 let.

327

Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu II. (1546-1557). Praha 1880, s. 516.

328

ZDO II., s. 417, č. 18.

329

HOUDEK, Václav: Moravské vývody, s. 12 a PILNÁČEK, Josef: Staromoravští rodové. 2 vydání. Praha 1972, s. 513.

330

ZDO II., s. 420, f. 31.

331

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 5.

94

někdy na počátku 16. století.332 Tvrz stávala na návrší západně od středu obce v místech pozdějšího dvora bouzovského panství. V pomístním názvosloví se toto místo dodnes nazývá „Zámeček“. Za pozůstatky tvrze jsou považovány domy čp. 1 a 5 nazývané zámeček a sýpka. Snad barva fasády renesanční tvrze dala vesnici Lhota přívlastek „Červená“.333 O konfesionální příslušnosti a zejména o opravdu hlubokém náboženském cítění Petra Bukůvky z Bukůvky svědčí duchovní píseň „Blud se zhusta rozšel posledního věku“ zaznamenaná v českobratrském Šamotulském kancionálu z roku 1561 redigovaném Černým a Blahoslavem.334 Obecně bývá za autora této písně považován právě Petr Bukůvka z Bukůvky.335 Zda k českobratrské víře přestoupil teprve on, nebo již jeho otec, nelze jednoznačně rozhodnout, přijímání bohatých měšťanů a rytířů do Jednoty bratrské se datuje od třicátých let 16. století.336 Každopádně zůstali členové rodu věrni této víře až do počátku třicetileté války, kdy byli nuceni konvertovat ke katolictví. V roce 1565 vypukl ostrý spor mezi Petrem z Bukůvky a podkomořím markrabství moravského Jetřichem z Kunovic a na Uherském Brodě. Petr Bukůvka totiž šenkoval ve svých vsích Chromeč a Studénka (dnešní Dolní Studénky) pivo, čímž narušoval privilegium markraběte Jošta městu Šumperku, aby „pivo blíž míle od města Šumperka šenkováno a vystavováno nebylo“.337 Petr odmítal také propustit své poddané Maturu a Vavrušku ze Studének a Matouše Vozymezu a Jana Koukola z Chromče, aby podali svědectví před zemským hejtmanem a soudci. Záležitost však nakonec utichla a znovu propukla až za Petrova syna Jana Bukůvky z Bukůvky a na Třemešku s ještě větší intenzitou. Také nově získaná ves Chromeč a sousedství s Žerotíny přinášely Petrovi nemalé starosti. Řehoř jinak Jíra Řehák, fojt ze sousední vsi Bludova, postavil nový mlýn,

332

Ve Lhotě existoval před rokem 1507 pouze dvůr. Viz ZDO II., s. 160, č. 9. Roku 1558 se již hovoří o tvrzi.

333

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 6, MUSIL, Jiří: Tvrz v Červené Lhotě u Litovle, okres Olomouc. Vlastivědný věstník moravský 31, 1979, s. 68-70.

334

Vydaný v polských (poznaňských) Šamotulách.

335

GINDELY, Anton: Geschichte der Böhmischen Brüder. Erster Band (1450-1564). Prag 1857, s. 460.

336

Srov. DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 6.

337

MZA. PO, inv. č. 704 (1564-1568), f. 18.

95

čímž výrazně zkrátil příjmy jak chromečského mlynáře, tak i chromečské vrchnosti. Poddaní z Bludova i šafáři obou bludovských vrchnostenských dvorů přestali mlít v chromečském mlýně a zajížděli do mlýna Řehákova. Bukůvka zareagoval okamžitě, dal zvednout stav, z něhož byla odváděna voda jak na chromečský mlýn, tak do bludovských rybníků, a tak se stávalo, že mlýnská strouha k bludovskému mlýnu bývala často prázdná. Řehák proto nechal prokopat nad bludovským mlýnem vlastní strouhu, která vyvedla vodu z řeky Moravy do rybniční stoky, a tím se jeho mlýn stal nezávislým na vodě tekoucí od stavu nad chromečským mlýnem.338 . Bukůvka a bludovská vrchnost nakonec vzájemný spor vyřešili dohodou.339 Petr z Bukůvky zemřel 4. března 1571 ve věku 64 let a pohřben byl do rodové hrobky v kostele ve vesnici Moravičany, kam byla Červená Lhota přifařena. Jeho manželka Johanka ho přežila o 14 let, zemřela 23. září 1585 a byla také pohřbena v moravičanském kostele.340 338

Tamtéž, f. 234 v. Podrobně celou kauzu zmapoval DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Spor o vedení vody do bludovských rybníků a na chromečský mlýn. Severní Morava 85, 2003, s. 50-52.

339 340

Tamtéž, f. 234 v. a 235. HOUDEK, Václav: Náhrobní kameny v kostele Moravičanském. Časopis Vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci 17, 1900, s. 158 a 161, srov. HOUDEK, Václav: Moravské vývody, s. 14, MZA Brno. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, č. VIII/17, MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně (1300-1899), sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen a D´ELVERT, Christian: c. d., s. 90. Na náhrobním kameni Petrově je na horní obrubě nápis: WEYWOD PETRA Z BVKVWKY, postava rytíře v plné zbroji a čtyři erby: Bukůvků, Štáblovských z Koválovic, pánů z Přeboz a pánů ze Šumvaldu. Náhrobní nápis byl asi na zvláštní kamenné desce a jeho opis zněl: „Léta Páně 1571 umřel jest urozený vladyka pan Petr Bukuvka z Bukuvky a na Červené Lhotě 4. dne měsíce března den svatého Justina v letech věku 64, jehož duši Pán Bůh ráč milostiv býti“. V moravičanském kostele se nacházel také náhrobní kámen jeho ženy Johanky. Na kameni byly vyobrazeny čtyři erby: z Mysločovic, Okrouhlický z Kněnic, z Borovnice a z Veselic. Nápis na tomto kameni zněl: „Léta Páně 1585 ve středu před sv. Jakubem Apoštolem umřela jest a dokonala běh života svého časného urozená paní Johana z Myslečovic, pozůstalá vdova po nebožtíku urozeném vladyku panu Petrovi Bukuvkovi z Bukuvky, kterýchžto těla v tomto kostele moravičanském podle řádu křesťanského pochována jsou, jejichžto dušem Pán Bůh ráč milostiv býti a do nebeského království přijíti. Amen“.

96

Nejmladší ze synů Petra Bukůvky Bohuslav se narodil někdy po roce 1555. Po smrti svého otce žil s matkou na tvrzi v Červené Lhotě. Krátce před rokem 1582 převzal od nejstaršího bratra Zikmunda rodový statek Červenou Lhotu.341 Téhož roku se účastnil urovnání mezi městem Uničov a vsí Brníčko, spor se vedl o opravy silnice spojující obě místa.342 Bohuslav se oženil roku 1584 s Boženou Bílskou z Kaříšova, dcerou zemřelého Petra Bílského z Kaříšova, a svatební smlouvou jí potvrdil věno 1 000 zlatých moravských.343 Svatba se konala na tvrzi v Červené Lhotě a zúčastnilo se jí mnoho vznešených hostů, samozřejmě ženich s nevěstou, pravděpodobně ženichova matka Johanka Bukůvková rozená z Mysločovic (zemřela následujícího roku 1585), oba starší bratři Jan a Zikmund s rodinami, z Jaroměřic u Jevíčka přijeli nevěstini bratři Václav a Jan Blahoslav Bílští z Kaříšova, z Opatovic Jiřík Bílský z Kaříšova, z nedaleké Vranové Lhoty Alexandr Lhotský z Ptení, dále Matyáš Laškovský ze Švábenic, Jan Konický ze Švábenic a na Konici a další. Tímto sňatkem došlo ke spojení dvou rytířských českobratrských rodů. Bílští z Kaříšova pocházeli stejně jako Bukůvkové z východních Čech. Ve svém erbu měli příčný stříbrný pruh na červeném štítu, na přilbě dvě křídla, jedno červené a druhé stříbrné, mezi nimi červenou mříž o šesti pantech, obrácenou špicemi dolů.344 Patřili k horlivým stoupencům Jednoty bratrské. O tom svědčí i jméno Boženina mladšího bratra Jana Blahoslava.345 Rod Bílských však postupně zchudl a zanikl. Manželství Bohuslava a Boženy zůstalo bezdětné. Po Bohuslavově smrti se Božena rychle znovu vdala za Jiříka Žalkovského ze Žalkovic a na Jevíčku a stejně rychle opět ovdověla roku 1603. Potřetí se provdala za Jaroslava 341

EUGL, Nepomuk Johann: Geschichte der königlichen Stadt Mährisch-Neustadt. Olmütz 1832, s. 78 - Bohuslav Bukuwka von Bukuwky und auf Rothöhlhütten a MZA. A 7 Přiznávací berní listy (1528-1623), kart. 1, č. 91, z poddaných, termín sv. Jiljí 1583, Bohuslav Bukůvka z Bukůvka a na Červené Lhotě.

342 343

EUGL, Nepomuk Johann: c. d., s. 78. KUBÍČEK, Václav: K rodokmeni Drahanovských z Pěnčína. Časopis Matice moravské 33, 1909, s. 174 a ZEMSKÝ archiv v Opavě (dále jen ZAO). Josef Zukal – pozůstalost (1872-1929), inv. č. 195, Šlechtické rodiny Opavska, s. 397-402.

344

OTTŮV slovník naučný. Díl 4. Praha 1891, s. 72.

345

Kol. autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. Severní Morava. Praha 1983, s. 111.

97

Drahanovského z Pěnčína (zemřel roku 1631).346 Bohuslav sídlil na tvrzi v Červené Lhotě a na rozdíl od svých bratrů své statky nijak nerozšířil, snad po tom ani netoužil, že by neměl pro koho? Roku 1585 vedl exekuci proti Janovi Boboluskému z Bobolusk a na Počenicích pro 2 500 zlatých věnných peněz Marty z Fulštejna. Bohuslav byl jedním z ručitelů věnného listu Marty z Fulštejna, manželky Jana Boboluského.347 Jan slíbil Bohuslavovi na setkání v domě Jakuba Achtů v Olomouci v pátek po památce sv. Tří králů roku 1587, že „nyní sice musí odjet do Slezska“, ale ihned, jakmile se vrátí věc urovná. To se však nestalo a pře se vlekla ještě roku 1588, kdy Bohuslav zažaloval dva účastníky olomoucké schůzky Jiříka Protivce Morkovského ze Zástřizl a Jiříka Martinkovského z Roseče a na Litenčicích, jelikož mu odmítali svědčit.348 Problémy nastaly také s Bukůvkovými příbuznými z manželčiny strany bratry Václavem a Janem Blahoslavem Bílskými z Kaříšova. Když totiž Václav i na místě svého nezletilého bratra Jana Blahoslava a sestry Boženy uzavíral roku 1584 s Bohuslavem svatební smlouvu, zavázal se vyplatit 1 500 zlatých věna.349 Uběhly dva roky a Václav se k placení neměl, jak nakonec celá záležitost skončila, nevíme. Alespoň malou představu o životní úrovni rodiny drobného šlechtice si lze udělat na základě listu, který poslal 12. května 1585 Bohuslav Bukůvka purkmistru a radě města Moravské Třebové. Stěžuje si v něm na moravskotřebovského zlatníka Jiříka, u kterého si nechala jeho manželka Božena opravovat štólu, pečetidlo a prstýnek a nyní nemůže tyto věci dostat zpět.350 Roku 1590 prodal Bohuslav Jiříkovi Protivcovi Morkovskému ze Zástřizl „své právo na rybníku, mlejně a všech lidech v Počenicích“ za 1 000 zlatých.351 Tento majetek mu byl přidělen zemskými úředníky jako náhrada za způsobenou finanční újmu ve sporu s Janem Boboluským.352

346

KUBÍČEK, Václav: c. d., s. 174.

347

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, Šlechtické rodiny Opavska, s. 397-402.

348

MZA. PO, inv. č. 711 (1586-1588), f. 344, 426 v. a 427.

349

Tamtéž, f. 18 v, 19 v., 20, 20 v., 21 a 75.

350

ARCHIV Národního muzea v Praze. Genealogická sbírka H, kart. 8.

351

MATĚJEK, František (ed.): Moravské zemské desky. Díl 3. Kraj olomoucký 15671642. Brno 1953 (dále ZDO III.), s. 182, č. 38.

352

BŘEZINA, Vladimír - DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové z Bukůvky. In:

98

Běh života Bohuslava Bukůvky z Bukůvky se uzavřel na konci 90. let 16. století a statek Červenou Lhotu zdědil jeho starší bratr Zikmund.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy (nová řada). Sešit 7. (19.), Ostrava 2005, s. 26.

99

2. 3. 5. 5. Zikmund Bukůvka a chromečská větev rodu

Dva starší synové Petra Bukůvky Zikmund a zejména Jan přivedli na přelomu 16. a 17. století svůj rod mezi přední rytířské rodiny Moravy. Přestože Zikmund zdaleka nedosáhl společenského, majetkového i kulturního rozmachu svého mladšího bratra Jana, také on patřil k zámožným rytířům a svým potomkům odkázal pěkné jmění. Po smrti Petra Bukůvky v roce 1571 se Zikmund nakrátko stal jako nejstarší syn hlavou rodu a spravoval veškeré rodinné statky.353 Tak jak mladší sourozenci Jan a Bohuslav postupně dospívali, docházelo k dělení majetku. Nejprve dosáhl zletilosti Jan, který získal z otcovského dědictví téměř celé třemešské zboží včetně všech vrchnostenských dvorů. Zikmund si vymínil pouze vzdálenější ves Chromeč, největší ze vsí třemešského panství. K tomuto rozdělení muselo dojít před rokem 1577.354 Na počátku osmdesátých let 16. století dospěl i nejmladší z bratrů Bohuslav. Zikmund mu přenechal celý červenolhotský statek a sám se odstěhoval do Chromče.355 Důvodem, proč se Zikmund, nejstarší z bratrů, spokojil z celého bukůvkovského majetku pouze s jednou třeba poměrně velkou vesnicí, mohlo být přání zemřelého otce, případně finanční vyrovnání ze strany sourozenců. Po odchodu do Chromče musel Zikmund řešit problém nového sídla pro sebe a svou rodinu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 16. století proto realizoval stavbu renesanční tvrze v Chromči, na níž pak sídlil až do své smrti.356

353

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 6.

354

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 6 a ZDO III., s . 135, č. 188. Roku 1584 se již připomíná Jan Bukůvka z Bukůvky a na Střemešku.

355

ZDO III., s. 92, č. 101. Roku 1579 byl Zikmund Bukůvka z Bukůvky a na Červené Lhotě jedním z poručníků Aliny a Johanky, dcer Petra Horeckého z Horky a na Bludově.

356

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 6-7. K roku 1585 je datována smlouva na Chromči, tvrz jako taková je však výslovně uváděna až ve smlouvě z roku 1612. MZA. G 2 Nová sbírka (1222-1930), inv. č. 501/55. Zikmund si v dopise šumperským z roku 1597 stěžuje na šumperského souseda Honze Zedníka, který „měl jest mi

100

Tvrz stávala v místech pozdějšího vrchnostenského dvora, po připojení chromečského statku k bludovskému panství však ztratila svůj původní význam a byla přestavěna na sýpku chromečského dvora.357 V době výstavby tvrze byl Zikmund již několik let ženatý s Barborou Okrouhlickou z Kněnic, se kterou měl syna Albrechta Rohovlada a dceru, jejíž jméno neznáme.358 Barbora pocházela ze starého moravského vladyckého rodu, který nosil ve svém erbu na zlatém štítě dva černé beraní rohy, nad přilbou zlaté, modré a bílé pero.359 Rod Okrouhlických z Kněnic se v 15. století vystěhoval do Čech, kde vynikl zejména Václav, který držel v druhé polovině 16. století statky ve východních Čechách. Barbora byla buď jeho dcerou, nebo dcerou jeho bratrance Jana mladšího. Jiná dcera Jana mladšího Maruše byla manželkou Jana Skrbenského z Hříště a na Fulneku.360 Zikmund pravděpodobně díky výhodnému sňatku získal volné finanční prostředky, kterých využil jednak k půjčkám a jednak k rozšíření a zvelebení svého majetku. Tak např. víme, že roku 1594 Karel starší ze Žerotína dlužil Zikmundovi, respektive jeho manželce Barboře poměrně velkou částku 6 400 zlatých, ze které platil 192 zlatých pololetního úroku, a takových půjček měli Bukůvkové určitě více.361 Svůj pozemkový majetek zvětšil Zikmund přikoupením vesnice Bohutín, bezprostředně sousedící s Chromčí, od vladyků Jana a Zikmunda

sednici na vápno vyzdíti i v nebytnosti mé doma poslal mi jakési dva vožralce na dílo, do též sednice, kteříž na parném dopoledne sedali a zežerouc se teprvá od večera na dílo do též sednice chodili a tak to kamení a druhý spěšně dozdili nic jich (nečitelné) sou metali. Já pak přijedouc domů a na též dílo sem pohlídl viděl sem že velmi zle uděláno...“ Svědčí to o tom, že na tvrzi probíhaly stavební práce po celá devadesátá léta. 357

Kol. autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. Severní Morava. Praha 1983, s. 103.

358

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, Šlechtické rodiny Opavska, s. 397-402. Dne 4.11.1590 se Zikmundova dcera provdala za Jana Sedlnického z Choltic.

359

V této podobě nalézáme erb na postřelmovské hrobce Bukůvků.

360

O rodu Okrouhlických z Kněnic blíže PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: c. d., f. 287 -288 v.

361

HAAS, Antonín (ed.): Archiv Žerotínsko-vrbenský. Listiny a listy z let 1497-1624. Praha 1948, s. 133, č. 242, kvitance.

101

Felčanů z Hrabové na Bartoňově za 1 000 zlatých moravských.362 Hlavní příčinou koupě byla zcela jistě snaha zajistit dostatek robotních sil pro nově postavený chromečský vrchnostenský dvůr a pivovar, které tvořily vedle rybníků hlavní zdroj příjmů chromečského pána.363 Na konci 16. století získal Zikmund blíže neznámým způsobem dolní tvrz v Kolšově s dvorem v téže obci.364 V této době však vážně onemocněl, a jak vysvítá z pramenů, byl upoután delší dobu na lůžko.365 Zdá se, že nemoc zdárně překonal, neboť již roku 1599 se stal komisařem zodpovědným za vytvoření nového moravského berního systému, roku 1600 se angažoval v záležitosti navrácení knížectví Opavského k Moravě a ještě roku 1605 se zúčastnil řešení hraničního sporu mezi olomouckým biskupem a městem Opavou.366 Stejně jako jeho rodiče a bratři Jan a Bohuslav, také Zikmund se hlásil k Jednotě bratrské. Myšlenky na poslední věci každého člověka ho přivedly na úvahu, kde on a příslušníci jeho rodiny naleznou místo posledního odpočinku. Ves Chromeč, kde měl Zikmund své sídlo, příslušela ke kostelu v sousedním Postřelmově, který v tomto období spravoval luterský kněz Havel Malat (zemřel 1598). Určitá animozita mezi luterským a českobratrským vyznáním nejspíše Zikmunda přivedla na nápad vystavět samostatně stojící hrobku, resp. jakousi pohřební kapli, a rezignoval tak na pohřeb přímo v luterském chrámu pod náhrobními kameny. Zikmund získal souhlas poručníků Ladislava Velena ze Žerotína, patrona postřelmovského kostela a majitele panství, a ihned započal se stavbou. Roku 1592 byla již stavba včetně bohaté výzdoby dokončena.

362

ZDO II., s. 146, č. 207. Vklad smlouvy o ves Bohutínek. Svědky byli Burian Drahanovský z Pěnčína a na Žádlovicích, Jan Bukůvka z Bukůvky a na Třemešku a Jan Borovský z Borové.

363

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 11.

364

BŘEZINA, Jan: Zábřežsko v období feudalismu do roku 1848. Praha 1969, s. 197.

365

BRANDL, Vincenc (ed.): c. d., s. 165 uvádí: „Potom pan hofrychtýř přednesl nám na cedulce poznamenané tři osoby k soudu, p. Arkleba z Vičkova, p. Sigmunda Bukuvku, a p. Václava Nekše. Ale když jsme mu oznámili, že p. Bukuvka více leží než chodí,...“

366

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 90.

102

Hrobka Bukůvků v Postřelmově 367

Hrobka v Postřelmově, přesněji pohřební kaple, nejvýznamnější památka na chromečské Bukůvky, byla podle letopočtu na jedné ze tří nápisových tabulek postavena roku 1592. Jedná se o nevelkou prostou stavbu na půdorysu čtverce se stanovou střechou, umístěnou vedle brány hřbitova a otevřenou svým portálem proti věži kostela, v níž byl a dodnes je hlavní vchod do kostela. Po dokončení stavby jednal Zikmund s postřelmovskými o budoucím opatrování hrobky. Daroval proto postřelmovskému kostelu 10 zlatých zádušního platu a po ústní dohodě hodlal s postřelmovskou obcí sepsat také náležitou smlouvu o zajištění péče o hrobku. Náhlá smrt v roce 1612 mu v tom zabránila a tak poté, co jeho tělo spočinulo v nové hrobce, věnovala vdova Barbora Okrouhlická obci dalších pět zlatých na opravu kostela a spolu se svým synem Albrechtem Rohovladem uzavřeli

se sousedy obce Postřelmova smlouvu o

opatrování hrobky. Smlouva byla uzavřena v sobotu na svátek svatého Matěje (24.2.) roku 1612 na tvrzi v Chromči za přítomnosti představených obce Postřelmova ve dvou vyhotoveních. Postřelmovští se za sebe i své budoucí potomky zavázali nejen o hrobku pečovat, v což spadaly opravy zdí a krovu, ale také hrobku chránit a nečinit na ní žádné škody. Postřelmovská obec tomuto svému závazku dostála i v období rekatolizace, kdy bylo mnoho hrobek protestantů zničeno. Na úhradu nezbytných výdajů obdržela obec, tak jak již bylo dohodnuto za života Zikmunda Bukůvky, kus chromečské louky v tzv. dolních

367

O hrobce Bukůvků v Postřelmově psali nejpodrobněji DYTRT, Karel: Hrobka vládyků z Bukůvky. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy 8, 1929-1930, s. 132-136 a 152-154, LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada: Portrétní a náhrobní plastiky zemanského rodu Bukůvků na Šumpersku. Severní Morava 13, 1966, s. 5864, táž: K obnově zámeckého portálu v Třemešku a dalších plastik rodu Bukůvků na severní Moravě. Památková péče 26, 1966, č. 4, s. 114-120, MEDEK, Václav: Z dějin obce Chromče. Chromeč 1968, DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové a jejich renesanční hrobka v Postřelmově. Postřelmov 2000 a týž: Chromeč 650 let. Chromeč 2003, s. 13-14.

103

dílech u rybníka Nového pod vsí Chromeč. Každoroční výnos z této louky měl sloužit na budoucí opravy. Pro větší váhu nechal ke smlouvě přivěsit svou pečeť také majitel Postřelmova a patron zdejšího kostela Ladislav Velen ze Žerotína, který se však vlastního jednání na chromečské tvrzi neúčastnil.368 Text smlouvy zní : „Léta Páně tisícího šestistého dvanáctého v sobotu dne památky svatého Matěje apoštola Páně, na tvrzi Chromči stala se jest smlouva celá a dokonalá podle prvního zůstání a dobrovolné námluvy mezi nebožtíkem, urozeným vladykou panem Zygmundem Bukuvkou z Bukuvky za živobytí na Chromči, mezi námi Barborou Vokrouhlickou z Kněnic a Albrechtem Bukuvkou z Bukuvky na Červené Lhotě a Chromči, jakožto manželkou a synem po nebožtíku Zygmundovi Bukuvku pozůstalými z jedné a se sousedy vší obce Postřelmova ze strany druhé a to taková, jakož na hoře psaný nebožtík pan Zygmund Bukuvka sobě, erbům a budoucím potomkům svým při kostele a krchově postřelmovském, kdež od starodávna z Chromče k tomu kostelu a záduší do Postřelmova jsou přináleželi a přináležejí, podle jistého dovolení Jeho Milosti urozeného pana Ladislava Vellena ze Žerotína na Břeclavě, Moravské Třebové a Zábřehu, jakožto pána a vrchnosti nahoře psané vsi Postřelmova, pohřeb udělati a vystavěti dal. Jak by takový pohřeb, stavení a krov na něm budoucně opatrován býti měl a za živobytí takové dobrovolné snešení a námluva mezi výšepsaným p. Zygmundem Bukuvkou a týmiž lidmi postřelmovskými k vykonání svému za příčinou tou, že jest Pán Bůh všemohoucí pana Zygmunda Bukuvku z tohoto bídného světa skrze prostředkem smrti časné povolati ráčil, přijíti nemohla, avšak ležíc na smrtelné posteli mně Barboře Vokrouhlické z Kněnic a mně Albrechtovi Bukuvkovi pan manžel a pan otec náš nejmilejší dobré paměti byl poručil, abychom my podle takového načatého snešení a námluvy s lidmi a sousedy z dědiny Postřelmova strany toho pohřbu, jak by měl opravovan budoucně býti, dokonali a smlouvu s týmiž lidmi a sousedy postřelmovskými na dovolení J. M. výše dotčeného urozeného p. 368

Citováno dle DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 20-22. Originál smlouvy původně uložený v postřelmovské obecní truhlici se ztratil. Její opis se zachoval v MZA. G 2 Nová sbírka (1222-1930). Text otiskl dále POŠTULKA, František: Hejtmanství zábřežské. Olomouc 1893 a BŘEZINA, Jan: Vlastivěda moravská. Šumperský, staroměstský a vízmberský okres. Brno 1932.

104

Ladislava Vellena ze Žerotína učinili. A protož já svrchu psaná Barbora Vokrouhlická z Kněnic a já Albrecht Bukuvka z Bukuvky, pozůstalá vdova a syn po nebožtíkovi urozeném p. Zygmundovi Bukuvku, podle důvěření se nebožtíka pana manžela a pana otce nejmilejšího s lidmi a sousedy dědiny Postřelmova na místě vší obce k tomu nařízenými, totiž zejména s těmito nížepsanými Jiříkem Klímkem, fojtem, Jakubem Sudkovským, Janem Peterkou, Jiříkem Šmachlem, Jiříkem Páralem, Martinem Sedlákem, Vavřincem Lužným, Martinem Netopilem, toho roku konšely, Vácslavem Chaloupkou, Janem Možným, Vítkem Mankovým, Jiříkem Urbánkovým, Bartoněm Šoustalem, Janem Vyktřnovým, Vondřejem Holoušem, Tomášem Novotným z obce, jsme takovou smlouvu podle předešlé námluvy a snešení s dotčenými lidmi na místě vší obce z dědiny Postřelmova k tomu nařízenými před sebe vzali, dokonali a to takto. Že lidé výše psaní na místě vší obce a sousedů svých z dědiny Postřelmova takový pohřeb nahoře jmenovaný při kostele a krchově postřelmovském k opatrování jakž toho všeho tak také i krovu na témž pohřbu k pokrývání na budoucí a věčné časy na sebe a sousedy své postřelmovské jsou přijali a jako poctiví lidé všichni sousedé slíbili a přivolili, že takový pohřeb na budoucí a věčné časy s budoucími potomky svými v takovém opatrování svém obecním míti chtějí a budoucně žádné škody na témž pohřbě, na stavení i na krovu dopouštěti nechtějí beze všeho jich napomínání k tomu od těch, kteří by k tomu pohřbu náleželi a právo měli. Naproti tomu, jakž se jest s počátku snešení a námluva mezi nebožtíkem nahoře psaným p. Zygmundem Bukuvkou a lidmi a sousedy postřelmovskými stala, hned na to nebožtík p. Zygmund Bukuvka lidem a sousedům postřelmovským deset zlatých, za jeden zlatý třicet grošův a za jeden groš sedm peněz počítajíc, jest dal a odvedl za živobytí svého a po smrti a pohřbu téhož nebožtíka p. Zygmunda Bukuvky já Barbora Vokrouhlická týmž lidem postřelmovským dala a odvedla jsem pět zlatých, kteréž na opravu kostela postřelmovského, věže a jiného stavení při něm obráceny jsou. A nyní při dokonání této smlouvy já Barbora Vokrouhlická a já Albrecht Bukuvka výše psaný odvozujem vší obci a sousedům postřelmovským za takové opatrování mimo těch patnácti zlatých k záduší obrácených kus louky v gruntech dědičných a vlastních chromeckých na budoucí a věčné časy podle snešení a námluvy, kterouž ti lidé z dědiny Postřelmova s nebožtíkem panem Zygmundem Bukuvkou jsou měli, a oddávám totiž kus louky v dolních dílech proti rybníku Novému pod vsí Chromčí počnouc od mezi Martina 105

Krejčího až po mez Václava Němcového na příč a na dýl proti roli Václava Potmemilého, všech třech ze vsi Chromče, a proti hranicím postřelmovským až potud, pokud kameny meznými vysaženo a vyhraničeno jest, aby toho kusu louky oni sami Postřelmovští, nynější a budoucí obyvatelé téže dědiny Postřelmova užívati mohli, travou, senem, anebo voráním nyní i na časy budoucí a věčné. V čemž se jim Postřelmovským nynějším i budoucím potomkům jejich od erbů a budoucích potomků nebožtíka pana Zygmunda Bukuvky, pánův a držitelův vsi Chromče, na budoucí a věčné časy žádná překážka činiti nemá. A oni tíž lidé z dědiny Postřelmova na budoucí a věčné časy mají a povinni budou ten pohřeb, stavení a krov opatrovati a v ničemž neopouštěti. Aby pak takové dobrovolné snešení a smlouva na budoucí a věčné časy bez pohřešení v celosti zůstala a zůstati mohla, dvě smlouvy jednostejných slov na pergameně napsaný jsou a z obou stran dožádali jsme se urozeného pána pana Ladislava Velena ze Žerotína na Břeclavě, Moravské Třebové a Zábřehu, jakožto pána a vrchnosti té vsi Postřelmova, že jest J. M. pán potvrzení a pro stálosť smlouvy této pečeť svou vlastní podle pečeti mé Barbora Vokrouhlická z Kněnic a mé Albrechta Bukuvky z Bukuvky na Červené Lhotě a Chromči přidáviti a přivěsiti dovolili a poručiti jest ráčil a každé straně jedna ta smlouva dána a odvedena jest, kterážto smlouva jest psána a dána na Chromči, léta a dne jakž nahoře dotčeno“. Hrobka Bukůvků je prostou stavbou centrálního čtvercového půdorysu (5,5 x 5,2 m) zakončená římsou a stanovou stříškou. Nejpozoruhodnější na hrobce je její portál, bohatě zdobený tesanými reliéfy a kovanou, původně zlacenou a polychromovanou mříží. Cvikly portálové archivolty, zdobené obíjeným ornamentem, jsou vyplněny rodovými erby Bukůvků a Okrouhlických z Kněnic se zvlněnými nápisovými páskami se jmény stavebníků a postranní pilířky alegorickými vysokými reliéfy v mělkých nikách. Levý je označen „FORTITvDO“ (Statečnost) a vyjádřen ženou, opírající se rukou o sloup a nohou o lva, symbolizující duchovní sílu a statečnost přemáhající smrt. Pravý reliéf s nápisem „CHARITAS“ (Láska) představuje matku se třemi dětmi a znázorňuje tak opět ve vyšší, duchovní rovině obětující se lásku. Námětově nejpozoruhodnější částí portálu je výzdoba parapetní zídky, jejíž reliéf symbolizuje smrt a vzkříšení a je doplněn třemi nápisovými tabulkami v horní části, z nichž první, v oválném štítku, 106

má latinský text „HODIE MIHI, CRAS TIBI“ (Dnes mně, zítra tobě) a je jakýmsi mottem k následujícím dvěma českým tabulkám i symbolické výzdobě parapetu. Na druhé tabulce je nápis švabachem „UMRZTI POMNI, COS TY TO SEM GA BYL A CO SEM GA, TO TY BUDESS“ a poslední s letopočtem 1592 „POMNI NA SMRT, HRZESSYTI NEBUDESS“. Figurální část reliéfu představuje, jako symbol dočasného spánku smrti, dřímajícího pololežícího putta (dítě), opřeného o lva, na jehož zádech spočívá pravou paží, ta se zároveň dotýká lebky, umístěné v jeho hřívě. Levou rukou přidržuje putto na koleně umístěné přesýpací hodiny. K nim se vzpíná beránek, křesťanský symbol Krista Spasitele, který vyvažuje kompozičně figuru lva z druhé strany. Zbylá plocha vedle beránka je vyplněna stočeným hadem a liškou v dolním rohu. Jsou zde tedy velmi důmyslně znázorněny všechny symboly smrti, pomíjivosti, potlačení lidských vášní a konečného vzkříšení k vyššímu, duchovnímu životu.369 Ostatní tektonické části portálu, t. j. drobné piedestaly, boční stěny pilířů, archivolta a výplně cviklů mezi erby jsou pokryty kartušemi, lvími maskarony (masky stylizovaných tváří) a typickým pozdně renesančním seversky zabarveným vybíjeným ornamentem, převzatým i u nás koncem století z uměleckého zámečnictví do architektury, malby a kamenických prací. Hodnotným doplňkem portálu je krásná kovaná mříž vynikající práce, sestavená z oblých, přímých i točených prutů, tvořících esovité, spirálovité i proplétající se vzorce, doplněné, zejména v horní části, listovými a hroznovými motivy. Původně byla zlacená a 369

LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada: Portrétní a náhrobní plastiky zemanského rodu Bukůvků na Šumpersku. Severní Morava 13, 1966, s. 61-62, táž: K obnově zámeckého portálu v Třemešku a dalších plastik rodu Bukůvků na severní Moravě. Památková péče 26, 1966, č. 4, s. 114-120 a DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 11-16, který uvádí také starší výklad symboliky postav na parapetní zídce, opírající se o antickou tradici v renesančním a barokním umění. Cituji: „Jeho počátek (výkladupozn. autora) můžeme spatřovat ve zprávě o inventáři postřelmovského farního kostela z roku 1806, kde se praví, že ... ve zdi (hrobky-pozn.autora) nachází se velký kvádrový kámen, na němž Saturn drží v levé ruce přesýpací hodiny, na předloktí pravé ruky drží lebku a sám sedí na lvu, na Saturna skáče beránek a kameník vytesal do kamene také lva a hada.“ Totéž opakuje v roce 1862 Gregor Wolny...“ Stejně jako Zdeněk Doubravský považuji výklad Milady Lejskové-Matyášové vycházející z křesťanské tradice a symboliky za pravděpodobnější.

107

polychromovaná. Mříž se stala předlohou pseudorenesanční mříže umístěné v budapešťské katedrále svatého Štěpána. Hrobka je zaklenuta typickou renesanční zrcadlovou klenbou, původně malovanou. Na stěně hrobky byl původně nápis: „Léta Páně 1592 tato hrobka jest vystavěna nákladem urozeného pana Sikmunda Bukuvky z Bukuvky pána na Chromči a urozené paní Barbory Okrouhliczke z Knienitz, manželky jeho milé ku pohřebu jejich dítek jejížto těla mrtvá tuto odpočívají v té celé a nepochybné naději, že odtud vzkříšení slavného dojdů a že svým milým vykupitelem Kristem věčné radosti že budou když vší žalosti a těžkosti, kteréž v temto světě...“.370 Figurální složce postřelmovské hrobky sice chybí mnoho z výjimečnosti a formální dokonalosti třemešského portálu (o něm podrobněji v další kapitole), ale o to zajímavější je její obsahová náplň. Práci provedl nejspíše místní kameník, který vědomě navázal na kompozici portálu v Třemešku, ale reliéfní výzdobu provedl zcela svérázně s fantazií vlastní lidovým tvůrcům.371 V kryptě s valenou klenbou jsou v současnosti umístěny čtyři rakve. Vedle Zikmunda Bukůvky a jeho manželky Barbory zde odpočívají ostatky blíže neidentifikovatelné dívky, snad dcery jmenovaných manželů, a tělesné pozůstatky Zikmundova synovce Bernarda (zemřel 1631), posledního Bukůvky na Třemešku.372 Těla jsou dnes uložena ve skleněných rakvích. Původně bylo v kryptě rakví pět, jedna měděná a čtyři dřevěné. Mrtví jsou pohřbeni bez jakéhokoliv oděvu a jsou mumifikovaní. Zikmund Bukůvka byl štíhlé a vysoké postavy, jeho manželka menší a poměrně obézní.373 370

MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně (1300-1899), sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen.

371

LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada: K obnově zámeckého portálu v Třemešku a dalších plastik rodu Bukůvků na severní Moravě. Památková péče 26, 1966, č. 4, s. 117.

372

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 14-15 uvádí, že na jedné z rakví býval ještě za Wolného erb Bukůvků a letopočet 1631, na základě čehož Wolny ostatky přisoudil Bernardovi z Bukůvky a na Třemešku, který toho roku skutečně zemřel. Blíže v kapitole věnované třemešským Bukůvkům.

373

DYTRT, Karel: Hrobka vládyků z Bukůvky. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy 8, 1929-1930, s. 153-154 tvrdí, že v hrobce byla kromě ostatků Zikmunda a Barbory Bukůvkových ještě těla jejich syna (Albrechta) Rohovlada a jeho sestry, která byla „mrzáčkem“ a zemřela velmi mladá. Kosti dalších dvou nemumifikovaných

108

Ve třicátých letech 20. století byla provedena celková oprava hrobky, ne vždy citlivě a 26. července 1936 se konala slavnost znovuuložení pozůstatků Bukůvků do opravené hrobky. V šedesátých letech byla restaurována sochařská výzdoba a v roce 1976 mříž. Na počátku osmdesátých let byly odborně konzervovány ostatky zemřelých. Poslední rozsáhlá oprava hrobky proběhla v letech 2004-2005. Hrobka je velmi cennou památkou drobné renesanční architektury na Moravě.374

Po smrti bratra Bohuslava převzal Zikmund pozůstalý červenolhotský statek, ale na zdejší tvrz se již nevrátil.375 Ani po zisku Červené Lhoty nepatřil k nejzámožnějším šlechticům, alespoň pokud se jedná o pozemkové vlastnictví. Zejména ve srovnání se svým mladším bratrem Janem, který v té době koupil dvě panství. Zikmund přiznával pro berní účely na svém statku Chromeč 39 osedlých a na statku Červená Lhota 32 osedlých.376 Oba statky byly oceněny na jeden a půl zbrojného koně. K lepšímu poznání hospodářských poměrů na statcích pána z Bukůvky dodejme, že roku 1596 doznal, že má rozpůjčováno 8 000 zlatých, na svou dobu značnou sumu. Zdá se tedy, že spíše než na hromadění pozemkového majetku se Zikmund zaměřoval na výhodné úvěrové obchody, stejně jako řada dalších nižších šlechticů v této době. Nedosáhl zdaleka rozsahu úvěrového podnikání některých jiných rytířů, jejichž majetky se díky těmto obchodům vyrovnaly majetkům bohatých panských rodů, ale zcela jistě byl poměrně dobře finančně zajištěn. Výstavba rytířského sídla, dvoru, pivovaru, hrobky s bohatou uměleckou výzdobou, to všechno si jistě vyžadovalo vysokých výdajů. Svou dceru, jejíž jméno bohužel neznáme, provdal roku 1590 za příslušníka významného slezskomoravského panského rodu Jana Sedlnického z Choltic.377 Jedinému synovi Albrechtu Rohovladovi zase umožnil studium na prestižních

mrtvol byly prý zahrabány na hřbitově a jejich lebky jsou uloženy v hrobce. V rakvi Barbory měla být původně také mrtvolka dítka. 374

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 15-16.

375

MZA. A 7 Přiznávací berní listy (1528-1623), kart. 36, č. 64-Zikmund Bukůvka z Bukůvky a na Chromči a Červené Lhotě.

376

Tamtéž, kart. 37, č. 42, berně z poddaných, termín sv. Bartoloměje 1602.

377

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, Šlechtické rodiny Opavska, s. 397-402.

109

protestantských univerzitách v Basileji a Ženevě.378 Na studia odjel Albrecht Rohovlad na jaře roku 1600 spolu se svým bratrancem Albrechtem, synem Jana Bukůvky z Bukůvky a na Třemešku. Doporučující dopis Karla staršího ze Žerotína doktoru Janu Jakubu Grynaeovi a jeho zeti doktoru Amandu Polanovi do Basileje měl mladíkům usnadnit počáteční kroky na studiích. Oba pánové jim měli pomoci nalézt vhodného učitele, což se také stalo, když se jejich vychovatelem stal Jan Jakub Burghard, původem ze zámožné basilejské rodiny.379 Můžeme předpokládat, že mladí Bukůvkové nejen studovali, ale také pilně poznávali cizí země a způsob života v nich. Jednalo se tedy svým způsobem o jakousi kavalírskou cestu, všechno tedy věci mimořádně finančně náročné. Zřetelná je zde snaha předního moravského politika a zároveň významného člena Jednoty bratrské Karla staršího ze Žerotína o posílení moravské bratrské strany výchovou vzdělaných členů předních nekatolických šlechtických rodin, mezi něž se Bukůvkové v tomto období bezesporu řadili. Seznámení se soudobým evropským děním a zvyklostmi, zvláště v období, kdy docházelo k zřetelnému posilování katolické strany na Moravě a také k častým konverzím mladých šlechticů ke katolictví, jim mělo usnadnit další působení ve stavovské společnosti. Zikmund Bukůvka se dožil na svou dobu poměrně vysokého věku. Když roku 1612 zemřel, bylo mu něco kolem 60 let.380 Jeho ostatky uložila vdova a syn Albrecht Rohovlad, který již v té době byl doma ze studií, do nově postavené rodinné hrobky v Postřelmově. Zikmundův jediný syn svého otce přežil pouze o několik let. Asi roku 1615 musela být krypta pravděpodobně znovu otevřena, aby v ní po boku otce spočinulo jeho tělo.381 Albrecht Rohovlad byl dvakrát ženat. 378

Tamtéž.

379

AČ, XXVII, s. 137, č. 433 a č. 434 a s. 268, č. 1189, HRUBÝ, František: Etudiants tchéques aux écoles protestantes de l´Europe occidentale á la fin du 16 et au début du 17 siécle. Brno 1970, s. 74 a HRUBANT, Jaroslav: Památník Jana Opsimata z let 1598-1620. Časopis Matice moravské 40, 1916, s. 126. Albrecht Rohovlad Bukůvka z Bukůvky se 5.5.1601 zapsal v Ženevě do Opsimatova památníku (heslo: „V štěstí nedoufej, v neštěstí nezoufej“). Dále srov. ODLOŽILÍK, Otakar: Jednota bratrská a reformovaní francouzského jazyka. Philadelphia 1966, s. 13 a 61.

380

Při sepisování smlouvy o hrobce v Postřelmově je uváděn jako nebožtík.

381

MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1884), Půhony brněnské (dále jen PB), inv. č. 767, f. 363 v.-364 a 367 v.-368. Roku 1617 byl již nebožtíkem. Můžeme s velkou pravděpodobností předpokládat, že byl pohřben v postřelmovské hrobce.

110

Jeho první manželkou byla Kateřina Blektová z Outěchovic, dcera Jindřicha Blekty z Outěchovic na Kyselovicích a svobodném dvoře v Oplocanech.382 Rod Blektů byl starým českým vladyckým rodem z Útěchovic na severu Čech, který se před rokem 1600 usadil na Moravě. Jindřich Blekta koupil roku 1601 od Jiříka Špetle z Prudic tvrz a ves Hartunkov (dnes Hartínkov) s dvorem a vším příslušenstvím, který zdědila po Jindřichově smrti v roce 1612 právě Kateřina provdaná Bukůvková.383 Po Kateřinině smrti si zabrali celou ves Hartunkov v dubnu 1615 pro sebe Jan starší a Hynek Šarovcové z Šarova a na Ptení.384 Důvod můžeme spatřovat v tom, že v této době se Jáchym Blekta z Outěchovic oženil s Eliškou mladší Šarovcovou ze Šarova, jaký však byl jejich vztah k Jindřichu Blektovi a bratřím Šarovcům, nevíme. Jak Kateřinin strýc Kryštof Blekta z Outěchovic, z Tlustce a na Beranově, tak manžel Albrecht Rohovlad Bukůvka, na místě neplnoletých sirotků Zikmunda a Elišky, protestovali proti tomuto nezákonnému zabrání u zemského soudu, ale ani jeden se svého práva nedomohl a Hartunkov zůstal Šarovcům.385 Po smrti první ženy hledal Albrecht novou matku pro své dvě malé děti. Nalezl ji v mladé Johance Pivcové z Hradčan a Klimštejna, z velmi na Moravě i ve Slezsku rozšířeného rodu.386 Jejich manželské štěstí netrvalo příliš dlouho, jelikož Albrecht již roku 1615 zemřel a Johanka zůstala sama se sirotky v neklidné době počínajícího stavovského povstání a třicetileté války. Poručníkem sirotků se stal jako nejbližší příbuzný bratranec jejich otce Bernard Bukůvka z Bukůvky a na Třemešku.387 Vedle chromečského a červenolhotského statku zdědili sirotci purkrechtní dům na předměstí Prostějova a svobodný dvůr v Oplocanech. Podle rozhodnutí tehdejšího zemského hejtmana Ladislava Popela z Lobkovic měly být 382

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, s. 397-402.

383

KUBÍČEK, Václav: c. d., s. 175.

384

Tamtéž.

385

Tamtéž, s. 175 a MZA. PO, inv. č. 767.

386

HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938, s. 578, BŘEZINA, Jan: Vlastivěda moravská. Šumperský, staroměstský a vízmberský okres. Brno 1932, s. 223 a HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 147 a 163.

387

MZA. PB, inv. č. 767, f. 367 v.-368. Podle práva měl být poručníkem, jako nejbližší pokrevní příbuzný, Jan Bukůvka, ale ten souhlasil s tím, aby se jím stal jeho syn Bernard.

111

dům i dvůr odhadnuty a prodány.388 Na dvoře v Oplocanech seděl roku 1619 Kryštof Blekta z Outěchovic, který byl popraven roku 1621 za zradu, jelikož jako jeho velitel vydal emigrantům hlavní pevnost východní Moravy město Uherské Hradiště.389 Vzhledem k neklidné době a starostem s výchovou dětí i se správou majetku se nelze divit, že vdova Johanka dlouho sama nezůstala a zakrátko se znovu provdala za Michala z Hrádku a na Bílé Lhotě.390 Michalovým otcem byl významný představitel katolické strany na Moravě ve druhé polovině 16. století a moravský podkomoří Michal z Hrádku a na Nových Zámcích.391 Vedle Zikmunda a Elišky Bukůvkových tak na chromečské tvrzi postupně vyrůstali i další dvě dcery z tohoto manželství Kateřina a Barbora. Po Michalově smrti asi roku 1622 se Johanka provdala potřetí za Bernarda Vinarského z Křížova, který vlastnil svobodný dvůr v Krumpachu u Zábřeha.392 Jak Michal, tak Bernard byli katolíky. To snad byl důvod, že se Johanka, ač nekatolička, nezúčastnila stavovského povstání a po jeho porážce se jí ani sirotků nijak nedotkly pobělohorské konfiskace. I po porážce povstání zůstala Johanka věrná nekatolické víře a v ní vychovávala své děti. Proto již v říjnu 1622 žádali její švagři bratři Mikuláš a Václav z Hrádku, oba katolíci, kardinála Františka z Ditrichštejna, aby jí obě dcerky z druhého manželství byly odebrány a dány k utvrzení v katolické víře na vychování do některého ženského kláštera v Olomouci.393 Jestli k tomu došlo, nevíme, stejně jako nevíme, kdy a jakým způsobem došlo ke konverzi Zikmunda Bukůvky a jeho sestry Elišky ke katolictví. Snad zde mohl být vliv Kateřiny z Hrádku, dcery jeho macechy, se kterou Zikmund prožil dětství na chromečské tvrzi a již si nakonec vyvolil za manželku. Katolíkem byl také třetí manžel macechy Johanky Bernard

388

MZA. PB, inv. č. 767, f. 363 v.-368.

389

VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 101.

390

HRUBÝ, František (ed.): Moravské korespondence a akta z let 1620-1636. Díl 1 1620-1624. Brno 1934, s. 286-287, č. 175.

391 392

Tamtéž, s. 287. DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 17, HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 578 a BŘEZINA, Jan: Vlastivěda, s. 223- 224.

393

HRUBÝ, František (ed.): Moravské, s. 286-287.

112

Vinarský. Kateřinina sestra Barbora z

Hrádku se provdala

za pana

Kotulínského.394 Někdy ve dvacátých letech 17. století Zikmund dospěl a ujal se správy zděděného červenolhotského statku.395 Statek Chromeč nadále držela macecha Johanka, respektive její třetí manžel Bernard Vinarský.396 Zikmund hospodařil na svém malém statku úspěšně i v těžkých válečných časech, takže mohl roku 1638 zakoupit od Jana staršího Jakartovského ze Sudic, na Želči a Březolupích tvrz a vesnici Bílá Lhota, ves Pateřín, Střemeníčko a půl vesnice Hrabí s poplužním dvorem za 9 000 zlatých, přičemž hotově položil 8 000 zlatých a zbylých 1 000 zlatých měl splácet na místě Jana Jakartovského převorovi a konventu kláštera sv. Michala v Brně každoročně po 60 zlatých.397 Panství Bílá Lhota však nebylo příliš výnosné, a tak již roku 1642 je Zikmund prodal Václavovi Kotulínskému z Kotulína.398 Roku 1639 pak koupil bývalý majetek svého otce a děda, totiž tvrz a ves Chromeč s dvorem, mlýnem a vsí Bohutín, od třetího manžela své macechy Bernarda Vinarského, když mu vyplatil Johančino věno na tomto statku váznoucí ve výši 16 500 zlatých.399 Z předchozího textu je zřejmé, že veškeré nastíněné majetkové převody se uskutečňovaly v rámci úzkého okruhu navzájem blízce příbuzných osob. Jan Jakartovský byl manželem Anny Marie Bukůvkové, vdovy po Bernardu Bukůvkovi, a Václav Kotulínský měl za manželku sestru první Zikmundovy ženy Barboru z Hrádku. Na konci třicátých let pozemkové vlastnictví Zikmunda nakrátko dokonce předčilo rozsah majetků jeho otce Albrechta Rohovlada i děda Zikmunda, ale jen nakrátko. V průběhu čtyřicátých let, kdy severní Moravu okupovala švédská vojska, se Zikmund dostal do hospodářských potíží a byl nucen roku 1652 postoupit chromečský statek své druhé manželce Johance Kobylkové z Kobylího

394

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, s. 397-402.

395

MZA. PB, inv. č. 768, f. 26 v.-27. Zikmund Bukůvka z Bukůvky žádá roku 1629 o vydání pozůstalosti po svém zemřelém otci.

396

MZA. G 2 Nová sbírka, inv. č. 501/98. Johanka Pivcová z Hradčan a na Chromči píše šumperským, aby vydali peníze jejímu poddanému Matějovi Krejčímu z Chromče.

397

PO II., s. 618-619, č. 85.

398

Václav Kotulínský patřil do rodiny, byl švagrem jeho ženy.

399

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 17.

113

za 17 000 zlatých s podmínkou, že bude statek až do své smrti sám spravovat.400 Johanka Kobylková pocházela ze staré slezské vladycké rodiny, původem z Kobylího na Krnovsku, která se rozšířila na Moravě a v Čechách. Rod byl citelně postižen pobělohorskými konfiskacemi a zchudl. Také Johanka Kobylková se potýkala s dluhy, neboť již od roku 1648 dlužila knížeti Maxmiliánovi z Ditrichštejna a na Mikulově 2 500 zlatých rýnských a z této sumy až do roku 1652 neplatila úroky.401 O co méně byl Zikmund úspěšný v hospodaření, o to úspěšněji postupoval ve své úřednické kariéře, neboť se stal císařsko- královským radou a moravským zemským soudcem.402 Když v první polovině padesátých let Zikmund zemřel, vdova Johanka se znovu provdala za svobodného pána Jana Jiřího z Ostešova403 a roku 1658 (9.9) prodala chromečský statek s rytířským sídlem, dvorem, mlýnem na čtyři složení, rybníky a dalším příslušenstvím za 15 000 zl. rýnských hraběti Maxmiliánu LichtenštejnKastelkornovi, majiteli sousedního bludovského panství.404 Nevyjasněným problémem dlouhou dobu zůstávalo, zda měl Zikmund nějaké potomky. V některých pramenech a rodokmenech je totiž Albrecht Leopold Petr Max, předek všech dalších Bukůvků, uváděn jako syn Albrechta Bukůvky z třemešské větve a v jiných jako syn Zikmunda Bukůvky z chromečské větve. Detailní analýzou všech dochovaných pramenů, zejména dobových rodokmenů uložených v genealogicko-heraldické sbírce svobodného pána Wunschwitze a v 400

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 91, HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 578., BŘEZINA, Jan: Vlastivěda, s. 224. V berním soupise z roku 1643 je chromečský statek označen jako „docela zkažený“.

401

MZA. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů (1097) 1222-1944, kart. 316, inv. č. 1150, sg. 363.

402

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 91.

403

ZAO. Josef Zukal – pozůstalost, inv. č. 195, s. 397-402. Vladykové z Ostešova byli českým rodem, který na počátku 17. století přesídlil na Moravu. Ondřej z Ostešova byl roku 1642 povýšen do panského stavu. MYSLIVEČEK, Milan: Erbovník aneb kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě. Praha 1993, s. 108.

404

MZA. G 263 Rodinný archiv Podstatských-Lichtenštejnů (1210) 1325-1945, kart. 3, inv. č. 66, sg. 24, ocenění statku Chromeč a trhová smlouva. Zajímavé je, že pouze prodávající Johanka z Ostešova podepsala kupní smlouvu česky, podpisy jejího manžela, kupujícího i všech svědků jsou již psány německY.

114

rodinném archivu Auerspergů jsem došel k závěru, že Albrecht Leopold Petr Maxmilián byl opravdu synem Zikmunda Bukůvky na Červené Lhotě a Chromči a Kateřiny z Hrádku.405 O Zikmundově sestře Elišce víme pouze, že se provdala za Jana Ferdinanda Švábenského ze Švábenic. Roku 1630 prodala Zdeňkovi Františkovi Lvu z Rožmitálu a na Blatné a jeho manželce Kateřině půl vsi Kyselovice za 2 000 zlatých.406

405

Např. OTTŮV slovník naučný. Díl 4. Praha 1891, s. 889: „Později (1635-1653) seděl na Lhotě Sigmund Bukůvka, jenž byl sudím zemským a koupil r. 1637 Lhotu Bílou, kterou zase prodal. Potomek jeho Albrecht Leopold Maximilián (1660 a d.) seděl na Lhotě a koupil r. 1679 Žadlovice“. Dále STÁTNÍ oblastní archiv v Plzni, pobočka Nepomuk. Rodinný archiv Auerspergů, Hřebeny (1436) 1585-1935, genealogický vývod Františka Antonína Alberta (Albrechta) Bukůvky a Františky Anastázie Přepyské z Rychmburka cca z roku 1715. V tomto vývodu je František Antonín Albert uveden jako syn Zikmunda Albrechta a Marie Sylvie de la Fosse, Zikmund Albrecht pak jako syn Alberta Leopolda Maxe a N. Dobřenské z Dobřenic. Albert Leopold Max dále jako syn Zikmunda Ladislava a Kateřiny z Hrádku. Je zřejmé, že autor pouze zaměnil druhou manželku Albrechta Leopolda Maxe za jeho první manželku a skutečnou matku Zikmunda Albrechta Magdalenu Terezii Humpoleckou. Tento rodokmen je nejstarším pramenem a zároveň nejbližším době, kterou popisuje. Vznikl nejspíše na přímou objednávku Františka Antonína Bukůvky, snad v souvislosti s povýšením Bukůvků na svobodné pány roku 1719. Zajímavé také je, že jako Zikmund Ladislav je Zikmund, syn Albrechta Rohovlada, uveden v Urbáři statku Chromeč a Bohutín z roku 1650, srov. MZA. G 371 Jaroslav Novotný: Literární pozůstalost, opisy moravských urbářů (1891-1964), kart. 4, inv. č. 175. Nabízí se domněnka, že druhé jméno mohl dostat po Ladislavu Velenovi ze Žerotína, majiteli sousedních panství Zábřeh a Ruda. Jako syn Zikmunda a Johanky Kobylkové je Albrecht Leopold Maxmilián uveden v rodokmenu uloženém v MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, č. 17, Bukůvka z Bukůvky, VIII/17, jako syn Zikmunda Ladislava a Kateřiny z Hrádku pak v rodokmenu z 18. století, srov. NÁRODNÍ archiv v Praze. Wunschwitzova genealogicko-heraldická sbírka (1480) 1678-1741 (1936), kart. 5, inv. č. 127, rodokmen Bukůvků. K určení Zikmunda Bukůvky za otce Albrechta Leopolda Maxmiliána se nejnověji připojil také DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Chromeč 650 let, s. 17.

406

ZDO III., s. 526, č. 31.

115

2. 3. 5. 6. Jan Bukůvka a třemešská větev rodu

Jan Bukůvka z Bukůvky a na Třemešku je zcela jistě nejvýznamnější a nejznámější osobností v celých dlouhých dějinách rodu. Aktivně se účastnil na politickém životě Moravy v období před stavovským povstáním, obdivuhodný je jeho společenský a majetkový vzestup a nelze opomenout kulturní aktivity, vrcholící výstavbou reprezentativních renesančních zámků v Třemešku a Ivanovicích. Na druhé straně je však také znám jako tvrdý až bezohledný pán svých poddaných. V období přelomu 16. a 17. století byl zcela jistě jedním z nejvýznamnějších moravských rytířů. Jan, prostřední ze synů vladyky Petra Bukůvky z Bukůvky a jeho manželky Johanky z Mysločovic, se narodil někdy kolem roku 1555.407 Koncem sedmdesátých let získal po dohodě se svým starším bratrem Zikmundem podíl z otcovského dědictví, který tvořila značná část pozemkového majetku rodu Bukůvků, konkrétně téměř celé třemešské panství až na ves Chromeč.408 Na počátku osmdesátých let se Jan poprvé oženil. Jeho manželkou se stala Estera Syrakovská z Pěrkova,409 dcera Jeronýma Syrakovského z Pěrkova a Kateřiny z Petřvaldu.410 Syrakovští z Pěrkova byli vladyckým rodem polského 407

Ve většině prací je uváděný rok narození 1555, který vychází z údajů na portálu zámku Třemešek. Roku 1587, kdy vystavěl zámek v Třemešku, mu bylo 32 let. Dále D´ELVERT, Christian: c. d., s. 90, MZA. A 7 Přiznávací berní listy (1528-1623), Olomoucký kraj, č. 91, 1583, sv. Jiljí. Roku 1583 Jan Bukůvka podal přiznávací berní list z poddaných, GOTHAISCHES Genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser, 1877, U-1-8066a/1877, s. 153, MZA. G 11 Sbírka rukopisů, sg. 311, inv. č. 309. Roku 1578 a 1580 Jan Bukůvka z Bukůvky a na Třemešku pečetí první listy šumperským měšťanům viz MZA. G 2 Nová sbírka, inv. č. 501/15 a 501/16. DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 6 píše, že Jan seděl na Třemešku již roku 1577.

408 409

MZA. G 2 Nová sbírka, inv. č. 501/15 a DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 6. Narodila se kolem roku 1559, jak o tom svědčí portál na zámku v Třemešku postavený roku 1587, kdy jí bylo 28 let.

410

PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: c. d., f. 271 uvádí, že Kateřina z Petřvaldu byla dcerou Hanuše z Petřvaldu a Aleny Pražmové z Bílkova. Matkou Aleny

116

původu, který přišel teprve v šestnáctém století na Moravu. Esteřin otec Jeroným (Jaroš) zde zakoupil statek Starou Ves nad Ondřejnicí na Ostravsku a přestavěl zdejší tvrz na výstavný renesanční zámek. Když roku 1570 zemřel, zdědil veškerý majetek jeho syn a Esteřin bratr Ctibor Syrakovský z Pěrkova, nejvyšší písař Markrabství moravského (1579-1600), jehož manželkou byla Johanka (Anna) z Vrbna, dcera moravského zemského hejtmana a horlivého luterána Hynka Bruntálského z Vrbna, na Bruntále a Kolštejně.411 Jan Bukůvka se tak stal blízkým příbuzným nejvyšších představitelů tehdejší moravské stavovské hierarchie a mimo to mu Estera jistě přinesla do manželství pěkné věno. Nejpozději v roce 1585 se mladým manželům narodil syn, který dostal jméno po svém pradědovi z otcovy strany Albrecht.412 Někdy v osmdesátých letech se pak manželům narodila ještě dcera Johanka, která se roku 1600 provdala za Bernarda Janoura ze Strachnova a na Březolupech.413 Jelikož třemešský dvůr zákonitě nemohl vyhovovat potřebám nového pána a jeho mladé manželky, zahájil Jan v osmdesátých letech 16. století v Třemešku stavbu nového, pohodlného a výstavného sídla, jež by ho mohlo náležitě reprezentovat. Ještě před započetím stavby zámku postihla rodinu mladého rytíře z Bukůvky velká tragédie. Nejprve roku 1586 podstoupila paní Estera obtížný porod dvojčat, při kterém se jedno narodilo mrtvé a druhé pokřtěné jménem Petr zemřelo již třetí den po svém narození. Netrvalo dlouho a smrt znovu zavítala do zdí rozestavěného třemešského zámku, když se roku 1587 paní Esteře narodil další mrtvý chlapec. V této těžké životní situaci pokračoval Jan ve výstavbě nového zámku, roku 1587 byl především osazen monumentální renesanční portál, jak se dovídáme z nápisů na něm. Janovi v této době bylo 32 let a Esteře 28 let. Budova nového zámku, jak ji zachycují pozdější kresby z první poloviny 19. století, z doby před radikální přestavbou, byla jednopatrová, s vysokou sedlovou střechou s Pražmové byla Alžběta ze Žerotína a matkou Alžběty ze Žerotína zase Johanka z Kounic. 411

412

Tamtéž, f. 267-273. Viz vývod Albrechta Bukůvky na zámku v Ivanovicích. HOUDEK, Václav: Moravské vývody erbovní. Brno 1917, 13. Roku 1586 se manželům narodila dvojčata, roku 1587 další dítě a roku 1589 Estera zemřela při porodu dcery Alinky. Jelikož všechny tyto děti zemřely, musel se Albrecht narodit před rokem 1585.

413

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195.

117

četnými vikýři a štíhlou dřevěnou věží. Omítka byla pravděpodobně zdobena sgrafity. Do zámku se vcházelo renesančním portálem z prostranného nádvoří, v jehož středu byla kašna. Vedle portálu je svědectvím původní renesanční podoby i klenutá vstupní síň a přízemní pokoje, zaklenuté křížovými a valenými klenbami, zčásti doplněnými renesančními kazetami. K zámeckému objektu patřil dále dvůr, pivovar a kolem zámku se rozkládalo původně pět rybníků. Třemešský zámek byl vůbec prvním renesančním zámkem postaveným na Šumpersku. Zachovaný nápis na budově naproti zámku „Bellaria“ (italsky ve smyslu krásná budova) svědčí o humanistické orientaci jeho majitelů, jejichž nový zámek vhodně zapadal do okolní krajiny a poskytoval jak dostatek pohodlí, tak náležitě reprezentoval majetek a postavení starého rytířského rodu. Nejcennější částí výzdoby zámku je dodnes zachovaný renesanční portál s reliéfními postavami stavebníků, manželů Bukůvkových. Svou celkovou koncepcí a bohatstvím kamenického dekoru se řadí k ostatním renesančním zámeckým i městským portálům, předčí je však zdaleka právě reliéfními postavami stavebníků, již po více jak čtyři sta let střežícími vstup do zámku. Jejich naprostá výjimečnost vynikne nejlépe ve srovnání s figurálními plastikami ostatních zachovaných moravských renesančních portálů. U třemešského portálu totiž můžeme pozorovat jasný portrétní záměr, pro nás o to cennější, že se jedná o jedno z prvních a na dlouhou dobu i poslední věrné zobrazení členů rodu Bukůvků. Stavitel zámku Jan Bukůvka je zobrazen v dobově věrném, vysoce módním španělském kroji, v krátkém kabátci, kalhotách (poctivicích) sahajících mu po kolena, lehký pláštík má přehozený přes levé rameno a kolem krku má okruží. Kabát i kalhoty jsou vycpány. Na hlavě má Jan biret s perem, po boku kord a pravou rukou se opírá o dýku, zavěšenou u pasu. Jeho manželka Estera je pečlivě oblečena v dlouhou, až po zem sahající sukni bohatě zdobenou výšivkou, živůtek na prsou bohatě ověšený perlami, na ramenou má krátký do kruhu střižený pláštík sahající k bokům. Krk obepíná okruží, v zápěstí na konci rukávů je perlovec. V levé ruce drží rukavice a v pravé šáteček se střapci v cípech a malý měšec na řetízku. Na hlavě má čepec. Oba manželé zde stojí nejen pro památku těm, kteří přijdou po nich, ale také jako symboly vlídného pohostinství a zároveň jako bdělá stráž rodového majetku. Nad reliéfy jsou nápisy: „LETHA PANIE 1587 WYTESAN GEST TENTO OBRAZ VROZENEHO PANA JANA BVKVWKY Z BVKVWKY W LETECH GEHO 32“ a „LETHA PANIE 1587 WYTESAN 118

GEST TENTO OBRAZ VROZENE PANI ESTERY Z PIERKOWA W LETECH GEGICH 28“. Kamenné pažení vchodu zdobené ornamentem je uzavřené obloukem, na jehož svorníku je lví hlava s kruhem v tlamě. Po bocích jsou dva rodové erby. Na levé straně erb Bukůvků a na pravé Syrakovských z Pěrkova, zavinutá střela. Nad každým z erbů je vytesán příslušný nápis: „JAN BVKVWKA Z BVKVWKY A NA TRZEMESSKV-ESTERKA SIRAKOWSKA Z PIERKOWA A NA TRZEMESSKV“. Na nejhořejší části portálu

je vytesán dvouhlavý orel, na

koncích jsou pak dva lvi. Zbývající plocha je vyplněna čtyřmi erby, které drží dva Amoři. Jedná se o erb Bukůvků a Janových předků z matčiny strany Zubů z Mysločovic, Štáblovských z Koválovic a Okrouhlických z Kněnic, jak o tom svědčí nápisové tabulky nad nimi. Na korunní římse je český nápis: „LETHA PANIE 1587 V PONDIELI PO NEDIELI PROWODNI. WE GMENv PANIE ZALOZIENO

GEST

TOTO

STAWENI

Z

GRVNTVW

NAKLADEM

VROZENEHO PANA BVKVWKY Z BVKVWKY A NA TRZEMESSKV KTEREMVZTO

STAWENIE

RACZ

POZIEHNANI

PAN

BVH

WSSEMOHOVCI Y TIEM KTERIIZ W NIEM PRZEBYWATII MAGY AMEN“.414 Milada Lejsková-Matyášová se domnívá, že autorem třemešského portálu by mohl být někdo ze skupiny italských kameníků, kteří v době jeho vzniku pracovali na stavbě zámku ve slezském Břehu.415 414

Popis portálu podali DYTRT, Karel: O třemešském zámku a jeho vlastnících. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy 11, 1932-1933, s. 102 -105, PROKOP, August: Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung. III. Band. Wien 1904, s. 727-729, LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada: K obnově zámeckého portálu v Třemešku a dalších plastik rodu Bukůvků na severní Moravě. Památková péče 26, 1966, č. 4, s. 114-117, táž: Portrétní a náhrobní plastiky zemanského rodu Bukůvků na Šumpersku. Severní Morava 13, 1966, s. 58-64, MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, č. 17, Bukůvka z Bukůvky a DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 7-8.

415

LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada: K obnově zámeckého portálu v Třemešku a dalších plastik rodu Bukůvků na severní Moravě, s. 116 uvádí: „Podivuhodné virtuósní zpracování jak figurální tak ornamentální složky třemešského portálu nabízí srovnání s figurální výzdobou zámku v Břehu v Polsku, kde kromě reliéfu podobizen Piastovců jsou na kordónové římse prvního patra umístěny volné plastiky stavebníků zámku, postaveného v letech 1535-1559 vlašskými knížecími architekty Francescem

119

Bohužel, božího požehnání, kterého se dovolával nápis na portálu zámku, se rodině majitele prozatím příliš nedostávalo. Rodinná tragédie rodiny Jana Bukůvky se završila roku 1589 úmrtím teprve třicetileté Estery při porodu dcerky Alinky, která svou matku přežila pouze o sedm dní. Matku a čtyři její děti dal Jan pochovat do českobratrské modlitebny v Dolních Studénkách. Třem dětem, které zemřely ještě za života paní Estery, dali rodiče vytesat společný náhrobek. Zemřelá paní Estera se svým posledním děvčátkem dostala svůj pomník tři roky po smrti. Náhrobky Estery Syrakovské a jejích dětí jsou dnes zazděny na vnější straně dolnostudénského kostela. Původně byly pravděpodobně umístěny uvnitř modlitebny, ale po výstavbě nového kostela byly přemístěny na své dnešní místo. Na menším náhrobku jsou zpodobněny tři vedle sebe klečící děti se sepjatýma rukama v trojarkádě. Všechny děti jsou oblečeny ve stejné krátké kabátky, mají okruží kolem krku a sukénky. Nad prvním a třetím dítětem je tabulka s nápisem: „URODIL SE MRTWY“ a nad prostředním erb Bukůvků a nápis: „PETR Z BUKUWKY“. Nahoře na vlysu jsou dva nápisy: I. „WYTESANY SAV TYTO OBRAZY WLASTNICH DYTEK VROZENEHO PANA JANA Z BVKVWKY A NA TRZEMESSKV ZPLOZENEICH Z VROZENAV PANI ESTERAV SIRAKOWSKAV Z PIERKOWA NAKLADEM GEHO KTEREZ SAV SE ZRODILI LETHA 1586 MESICZE CZERWNA 23 DNE OKOLO POLEDNE VRODIL SE GEDEN SYN MRTWY“. II. „TEZ HODINY VRODIL SE DRVHY SYN GMENEM PETR A VMRZEL TEHOZ LETHA 25 DNE CZERWNA SAVCZE ZYW DO TRZETIHO DNE. LETHA 1587 MIESICZE RZYGNA 25 DNE VRODIL SE TRZETI SYN MRTWY. GEGICHZTO DVSSYM WSSEMOHAVCZY PAN BVH RACZ MILOSTIW BEYTI A DO NEBESKE RADOSTI PRZIGITI. MAMEN“. Na druhém náhrobku je vytesán obraz paní Estery v prostém smutečním šatu bez ozdob. V náručí drží své poslední dítě. Postava je rámována arkádou, nesenou Parrem di Mediolano a Bernardem Niuronem di Lugano. Není vyloučeno, že slezský kameník, který pracoval v Třemešku, znal tyto plastiky, o celých třicet let starší, které zhotovil Andrej Walther, a že mu učarovala jejich křehká elegance, na niž se snažil navázat, i když nutně v Třemešku zůstal poplatný módě své doby a figury vzhledem ke komposici mohl provést jen v reliéfu.“ Také v dalších částech portálu spatřuje autorka zřetelné slezské vlivy.

120

korintizujícími sloupy. Cvikly arkády a piedestaly sloupů jsou ozdobeny erby Esteřina rodu po přeslici, t. j. její báby, matky a jejím vlastním. Nad arkádou je celou šíři zabírající deska s českým nápisem: „LETHA 1592 WYTESAN GEST TENTO OBRAZ VROZENE ESTERY SIRAKOWSKE Z PIERKOWA MANZELKY WELMI MILE VROZENEHO PANA JANA BVKVWKY KTERAVZ GEST PAN BVH SMRTI CZASNAV Z TOHOTO SWIETA POWOLATI RACZIL NA TRZEMESSKV LETHA 1589 W PATEK PO HROMNICIC MEZI 9 A 10 HODINAV PRZED POLEDNEM W SSESTI NEDIELICH PO PORODV ALINCY DZIETETE GEGIHO POSLEDNIHO KTERAZ TAKY UMRZELA V SSESTI NEDIELCH ZA MATERAV SWOV GEGIZTO

OBRAZEK

WYTESAN

W

NARUCZIM

GEGIM.

WSSEMOHAVCZI PAN BUH RACZ DUSSEM GEGIM MILOSTIW BEYTI A DO RADOSTI K SOBYE PRIGYTI AMEN“.416 Portréty Bukůvku na náhrobcích již zdaleka nedosahují úrovně portálu na Třemešku. Vyobrazení si ani nečiní nároky na portrétní věrnost, ale má být spíše jímavou připomínkou tragédie, která se v neuvěřitelně krátkém časovém rozmezí odehrála v novém třemešském zámku. Lejsková konstatuje, že zatímco v Třemešku jsou zobrazeni živí lidé, z náhrobků v Dolních Studénkách vyprchal veškerý život a zůstala jen suchá stylizace rubášů a gest. Náhrobky pravděpodobně zhotovil na rozdíl od třemešského portálu druhořadý kameník, jehož původ zůstává prozatím neznámý.417 Tři roky truchlil mladý pán po své milované choti, než se odhodlal k novému sňatku. Jeho vyvolenou se stala Johanka Morkovská ze Zástřizl ze starého moravského vladyckého rodu.418 Johanka byla velmi bohatou nevěstou, jelikož 416

Popis náhrobků viz DYTRT, Karel: Staré náhrobky v Dolních Studénkách. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy 10, 1931-1932, s. 49-53.

417

LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada: K obnově, s. 118.

418

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, s. 397-402. Johanka byla dcerou Jana Morkovského ze Zástřizl, viz MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, inv. č. VIII/17, rodokmen Bukůvků. GOTHAISCHES Genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser, 1877, uvádí jako rodiče Johanky Jana Morkovského ze Zástřizl a Kláru z Hrádku. ZEMSKÝ archiv Opava, pracoviště Olomouc (dále jen ZAOO). Velkostatek Potštát (1388) 1474-1955, inv. č. 177, sg. FW 42, opis vývodu Anny Kateřiny Bukůvkové, provdané z Martinic, má za Johančiny rodiče Jana Morkovského ze Zástřizl, syna Jiřího a Anny Kropáčové z Nevědomí, a Kláru, dceru Mikuláše z

121

vedle věna 2 000 zlatých a nadvěna 1 000 zlatých, které jí Jan pojistil na třemešském panství, přinesla do manželství ještě dalších 10 000 zlatých.419 Volné finanční prostředky se manželé rozhodli investovat do rozšíření svého pozemkového vlastnictví. Dne 1.dubna 1596 byla na hradě Helfštýně podepsána smlouva, kterou Jan z Bukůvky koupil od Kristýny z Rogendorfu a Molenburku na Bruntále a Helfštýně, manželky Hynka Bruntálského z Vrbna, tvrz a městečko Ivanovice na Hané s kostelním patronátem, ulicí u tohoto městečka zvanou Frankštát, poplužní dvůr s pivovarem, dva mlýny, vesnice Medlov a Hoštice s patronátem k tamějšímu kostelu. Kupní cena byla 55 000 zlatých moravských.420 Při podpisu smlouvy byla Kristýna nemocná a zastupoval ji její syn Jan z Vrbna, který měl uhradit všechny dluhy a prodej nechat zapsat do zemských desk. K tomu nedošlo a do zemských desek byla koupě vložena až roku 1613 na žádost Jana z Bukůvky.421 Na počátku 17. století se Jan rozhodl přestavět starou gotickou vodní tvrz v Ivanovicích na reprezentativní pozdně renesanční zámek. Stavitel Antonín Paris z Brna a kameník Jan Foncun, Ital z Ferrary, usedlý v Moravské Třebové, vybudovali čtyřkřídlou dvoupatrovou budovu s arkádami na třech stranách čestného nádvoří. Kamenická výzdoba nádvoří zámku měla reprezentovat svého stavebníka a připomínat v duchu tehdejší šlechtické módy Janův vznešený původ a spřízněnost s předními moravskými šlechtickými rody. Nad každým sloupem mezi oblouky je zasazen rodový erb a po obou stranách každého erbu je nápis se jménem příslušné osoby. Tyto erby a nápisy tvoří obsah šesti vývodů: Janova děda Albrechta, otce Petra, samotného Jana, Janovy matky Johanky z Myslečovic a jeho dvou synů Albrechta a Bernarda. Vývody Bukůvků svou rozsáhlostí, pečlivostí provedení a přesností nemají jinde na Moravě obdoby.422 Díky nim nám Hrádku a Kateřiny Střelové z Lukavce. Stejný vývod je uložen ve STÁTNÍ oblastní archiv v Plzni, pobočka Nepomuk. Rodinný archiv Auerspergů, Hřebeny, kart. 25, inv. č. 189, sg. A 2. 419 420

ZDO III., s. 290, č. 165 a 166. DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 8, HOSÁK, Ladislav: c. d., s 297, HLADKÝ, František: Paměti obce Ivanovic na Hané. Ivanovice na Hané 1929, s. 27.

421

BRANDL, Vincenc (ed.): Spisy Karla Staršího ze Žerotína. Žerotínovi zápisové o soudě panském. 2. svazek. Brno 1866, s. 112-113, s. 119 a s. 260, HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 297 a ZDO III., s. 451-452, č. 65a.

422

Detailní popis vývodů uvádí HOUDEK, Václav: Moravské vývody, s. 8 -19 a

122

také nečiní genealogie třemešské větve rodu od konce 15. do poloviny 17. století téměř žádné problémy. Dobu stavby mezi léty 1608-1611, stavebníka, stavitele a kameníka určují příslušné nápisy: „I-B-Z-B-1-6-0-8“, a „I-M-Z-Z-16-0-8“, tzn. Jan Bukůvka z Bukůvky a Johanka Morkovská ze Zástřizl. Dále: „ANTONI-PARIZ-MAISTERVND-MAVRER-PEY-DISEM-GEPEY-VNT-PURGER-ZV-PRIN-ANO 1608-“, vedle toho dělený štítek, vpravo sloupek, levá polovina napříč rozdělená, v horním i

dolním

poli

polokoule

a

„IAN-FONCVN-MYSTR-RZEMESLA-

KAMENYCZKEHO-PRZI-STAWENY-TOMTO-LETHA-1608-“ a pod ním štít s řepou o dvou kořenech a třech listech. Rok

1611 pak nalézáme na vývodu

Johanky z Myslečovic.423 Po dostavění zámku v Ivanovicích se Jan s celou rodinou do svého nového sídla přestěhoval.424 V té době již byl však potřetí ženatý. Krátce po smrti Johanky Morkovské se jeho manželkou stala Kateřina Sedlnická z Choltic.425 Roku 1612 pokračoval Jan v rozšiřování svého majetku, když zakoupil tvrz a městečko Pačlavice s dvorem a kostelním podacím, vesnice Dětkovice, Lhotku, Pornice s poplužními dvory, mlýny, rybníky a pivovarem za 33 000 zlatých od Kryštofa Cedlara z Hofu.426 Po Cedlarech z Hofu získal také dům v Olomouci. Svého nejstaršího syna Albrechta oženil již před rokem 1604 s dědičkou chudobínského panství na Litovelsku Kateřinou Buchlovickou z Domamyslic.427 PROCHÁZKA, Alois: VII. Náhrobníky, VIII. Pamětní desky. Vlastivědný sborník okresu vyškovského, Slavkov 1933, s. 37-44. 423 424

Tamtéž. MZA. G 2 Nová sbírka, inv. č. 501/39, 501/40, 501/53 a 501/64. Roku 1611 koresponduje s městem Šumperkem místo něj Jan Kopřiva Ejvanovský, úředník na Třemešku.

425

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, s. 397-402. Sedlničtí z Choltic jsou starou původem českou vladyckou rodinou, která později odešla na Moravu a do Slezska. V 16. století se rod značně rozvětvil, a tak je obtížné určit případné rodiče Kateřiny Sedlnické.

426

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 91, HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 382-384 a DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 9.

427

Kateřina zdědila panství Chudobín po svém prvním manželovi Václavovi Gajevském z Gaje. PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: c. d., f. 341 jí chválí slovy: „Paní Kateřina Buchlowická z Domamyslic Dcera gmenowaného Pana Mikulasse

123

Chudobínské panství v sobě zahrnovalo nejen tvrz a ves Chudobín s poplužním dvorem a pivovarem, ale také vesnici Sobáčov s poplužním dvorem, mlýnem, pilou, vesnici Novou Ves, Děžov s pustým dvorem, Loučku, Kovářov, Olbramice, Čákov, Bílsko a Dobrní. Kateřina Bukůvková, rozená Buchlovická z Domamyslic, však již za pouhé dva roky zemřela a pohřbena byla v českobratrském sboru v Chudobíně. Podle zápisků Jáchyma Bítovského ze Slavíkovic zemřela krátce v šestinedělí, co se stalo s dítětem, nevíme.428 Albrecht Bukůvka z Bukůvky je vůbec velmi záhadnou postavou. V některých pramenech i literatuře se uvádí, že se podruhé oženil s Markétou Dobřenskou z Dobřenic, která zemřela 25. dubna 1684, jedná se však o zřejmý omyl.429 Albrecht měl být podle jedné zmínky v Buchlowického a Manželka Pana Wáclawa Gagewského z Gagu a z Galeně kteráž tolikéž jesste žádného potomka neměla z nyžby mnohé giné přiklad bráti mohli w pěkné obyčege y na zachowaný a powolnost k Manželům swým: hodná gest dlauhého wěku pro swau welikau sslechetnost.“ Podrobněji viz SEDLÁK, Karel: Chudobín, dějiny panství a obce. Litovel 1979 (strojopis uložen v SOkA Olomouc). 428

SEDLÁČEK, August: Úvahy o Zrcadle Paprockého. Časopis Matice moravské 31, 1907, s. 218.

429

MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen udává u Markéty Dobřenské jako rok narození 1608 s tím, že zemřela roku 1684 ve věku 25 let a byla pohřbena v Moravičanech. V Dobřenského sbírce NÁRODNÍHO archivu v Praze, inv. č. 122 je u Markéty Dobřenské uveden jako rok narození: 1638. SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 1. 3. vydání. Praha 1993, s. 206 předkládá rodokmen Dobřenských z Dobřenic, větve Valské. Markéta Františka, která se provdala za neznámého člena rodu Bukůvků, byla dcerou Karla Kunaty Dobřenského z Dobřenic a na Valích a Orli a jeho manželky Žofie BeneTové z Nečtin. MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, inv. č. VIII/17 - Markéta Františka Eufémie (správně Žofie) Bukůvková, rozená Dobřenská, zemřela 25.4.1684 ve věku 46 let, což odpovídá datu narození 1638, zápis o jejím úmrtí je zaznamenán i v moravičanské úmrtní matrice srov. ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje 1571-1949 (1980), inv. č. 7069, úmrtní matrika ř. k. fary Moravičany (1678-1771), p. 18. Jestliže se Markéta Františka Žofie narodila v roce 1638, nemohla být prokazatelně matkou Albrechta Leopolda Bukůvky, jelikož ten již v roce 1659 uzavřel sňatek s Magdalenou Terezií Humpoleckou, tzn. narodil se někdy kolem, resp. před rokem 1640. Jelikož obdržel stejné jméno jako jeho prastrýc z třemešské větve, docházelo často k záměnám. Připomínám, že Albrecht se jmenoval také jeho děd. S největší pravděpodobností tedy Markéta Dobřenská nebyla

124

historickém zpracování dějin rodu Bukůvků z 18. století na živu ještě v roce 1651.430 Žádné jiné zprávy se o něm nezachovaly. Musíme toho litovat o to víc, že právě Albrecht Bukůvka z Bukůvky a na Chudobíně byl většinou autorů i v rodokmenech, které pozdější hrabata z Bukůvky uznávala, uváděn jako otec Albrechta Leopolda Petra Maxe, předka všech dalších Bukůvků. Zvláštní přitom je, že na Albrechtově statku Chudobín seděl již roku 1619 jeho bratr Bernard.431 Nabízela se hypotéza, že Albrecht z nějakých blíže neznámých příčin přenechal Chudobín svému bratrovi, mohl po Bílé hoře odejít z náboženských důvodů do emigrace nebo dožít u některého svého příbuzného. Musíme si uvědomit, že se jedná o období stavovského povstání a třicetileté války, která zcela změnila a rozvrátila život v půlce Evropy. Jako nejpravděpodobnější však se jeví to vysvětlení, které je také nejjednodušší. Albrecht před rokem 1619 zemřel bez jakýchkoliv, minimálně mužských potomků a veškerý majetek tedy logicky připadl nejbližšímu žijícímu příbuznému, tzn. jeho otci Janovi, resp. později bratru Bernardovi. Jelikož ve stejné době, kdy žil Albrecht Bukůvka ,žil ještě další člen rodu stejného jména, docházelo v pozdějších zpracováních historie rodu k omylům.432 manželkou Albrechta Bukůvky z Bukůvky a na Chudobíně, ale Albrechta Leopolda Petra Maxmiliána Bukůvky z Bukůvky na Červené Lhotě. Toto vysvětlení se mi jeví jako velmi pravděpodobné. 430

MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen. Autor bohužel neuvádí zdroj, kde tento údaj získal.

431

HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 559-561 a HRUBÝ, František: Moravská šlechta roku 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 147.

432

Zde odkazuji zejména na

STÁTNÍ oblastní archiv v Plzni, pobočka Nepomuk.

Rodinný archiv Auerspergů, Hřebeny, kart. 25, inv. č. 190, sg. A 3, genealogický vývod Františka Antonína Alberta (Albrecht) Bukůvky a Františky Anastázie Přepyské z Rychmburka cca z roku 1715 a dále na rodokmen z přibližně stejného období viz NÁRODNÍ archiv v Praze. Wunschwitzova genealogicko-heraldická sbírka (1480) 1678-1741 (1936), kart. 5, inv. č. 127, rodokmen Bukůvků. František Hrubý uvádí s odvoláním na půhony brněnské, že Albrecht Bukůvka (na rozdíl od svého bratrance Albrechta na Chromči zvaného starší) zemřel asi roku 1613, nezanechal žádné potomstvo a Chudobín odkázal svému otci, srov. MZA. Hrubý František, Prof. PhDr. (/1792/ 1900-1943 /1988/), kart. č. 35, inv. č. 125. ODLOŽILÍK, Otakar: Jednota bratrská a reformovaní francouzského jazyka.

125

Na počátku 17. století majetek Jana Bukůvky svým rozsahem přesahoval vlastnictví většiny moravských rytířských rodů a také mnoha rodů panských. Statky Bukůvků (třemešské i chromečské větve) se v tomto období rozprostíraly od Třemešku a Chromče na severu přes Červenou Lhotu a Chudobín až na střední Moravu po Ivanovice a Pačlavice. Souběžně s růstem majetku postupoval Jan Bukůvka i ve své politické a společenské kariéře. Již v roce 1593 byl vyslán spolu s dalšími šlechtici na sněm českých stavů do Prahy žádat jménem moravských stavů o pomoc proti Turkům.433 Roku 1603 byl zvolen komisařem pro úpravu mýtného mezi městy Uničovem a Úsovem, roku 1604, 1605 a 1614 komisařem pro urovnání rozepří mezi olomouckým biskupstvím a jeho many, roku 1607 se stal krajským hejtmanem olomouckým a královským komisařem rytířského stavu na moravském zemském sněmu.434 O rok později vystupuje aktivně ve sporu moravských stavů s císařem Rudolfem II. a jeho exponenty na Moravě, když byl na zakázaném sněmu v Ivančicích zvolen jedním ze členů zvláštního stavovského výboru, který měl společně se soudci a dalšími zemskými úředníky spravovat zemi. Zpečetil také landfrýd mezi Matyášem, čekancem Království českého, a moravskými stavy na ochranu míru se Štěpánem Bočkajem a Turky, ochranu stavovských a náboženských svobod. Morava se tím připojila k Matyášově akci proti Rudolfu II. vrcholící libeňskou smlouvou z 25.června 1608, kterou Rudolf uznal Matyášovo nástupnictví a předal mu přímou vládu v Uhrách, rakouských zemích a také na Moravě.435 O společenském postavení pána z Bukůvky svědčí také to, že svého staršího syna Albrechta vyslat na studia do zahraničí spojená s kavalírskou cestou po západní Evropě. Cestu na studia do Basileje podnikl roku 1595 jako společník

Philadelphia 1966, s. 62 tvrdí, že není jisté, kdy Albrecht Bukůvka zemřel. V soupise klenotů v pozůstalosti po Anně Cedlarce z Hofu seděním na Zlíně a Otrokovicích, sestaveném v září 1622, je poznamenán stříbrný prsten k pečetění listů, který měla po nebožtíku Albertovi (Albrechtovi). 433

POZŮSTATKY desk zemských království českého roku 1541 pohořelých. Vydal Josef Emler. Díl 8. Praha 1895, s. s. 920, č. 97.

434

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 91.

435

Tamtéž, s. 91, KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské. Díl 1. Brno 1900, s. 117 a s. 493 a VÁLKA, Josef: c. d., s. 86-88.

126

Jana z Vartemberka na Napajedlech. V této skupině byli kromě Jana z Vartemberka ještě Jiří Zikmund Prakšický ze Zástřizl, jako preceptor známý Matyáš Borbonius a Jiří Lessnar. Albrecht Bukůvka patřil v Basileji k dobrým studentům a zejména si osvojil způsobilost k přednesu latinských textů. Za veřejnou četbu listu ke Galatským dostal od J. Grynaea jako odměnu knihu s modlitbami na žalmy od Petra Martyra Vermigliho. Na doporučení Borbonia se také učil hrát na loutnu, jeho společníci Jan z Vartemberka a Jiří Zikmund Prakšický zase na varhany. Při zpáteční cestě na Moravu se skupina zastavila nejprve v Ženevě a odtud pokračoval Borbonius s Vartemberkem a Bukůvkou přes Lyon do Lausanne. Následovala cesta na sever do Schaffhausenu a odtud zpět na Moravu, kam dorazili v červnu 1597. Albrecht se zdržel ještě nějakou dobu na Vartemberkově zámku v Napajedlech, ale už pospíchal, aby byl co nejdříve doma.436 Ze srpna 1597 máme zprávu, že ho Borbonius odváží z Napajedel k otci do Ivanovic. Na jaře roku 1600 odjel Albrecht spolu se svým bratrancem Albrechtem Rohovladem z chromečské větve rodu na studia do Basileje. Doporučující dopis pro dr. Amanda Polana a jeho tchána doktora Jana Jakuba Grynaea dal mladým rytířům Karel starší ze Žerotína.437 Od 1. listopadu do 12. prosince se Albrecht nalézal v Ženevě, kde byl jeho preceptorem kalvinista J. J. Burkhardt (1577-1629).438 Na studiích v Basileji byl v letech 1605-1606 i mladší syn Jana Bukůvky Bernard.439 Do Basileje se vypravil spolu s dalším příslušníkem 436

ODLOŽILÍK, Otakar: Jednota bratrská a reformovaní francouzského jazyka. Philadelphia 1966, s. 45-46.

437

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, s. 402, AČ, XXVII, s. 137, č. 433 a 434 a VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 57. Jan Jakub Grynaeus (1540-1617) a Amandus Polanus (1561-1610) patřili vedle Theodora Bezy k nejvýznamnějším kalvínským teologům, ke kterým na přelomu 16. a 17. století odcházeli studovat příslušníci Jednoty bratrské.

438

Tamtéž a HRUBÝ, František: Etudiants tchéques aux écoles protestantes de l´Europe occidentale á la fin du 16 et au début du 17 siécle. Brno 1970, s. 176-179. Srov. ODLOŽILÍK, Otakar: Jednota bratrská, s. 61.

439

AČ, XXVII, s. 268, č. 1189. Karel starší ze Žerotína v dopise z 21. prosince 1605 „poroučí přízni“ Amanda Polana dva mladíky Bukůvku a Zahrádeckého. Je zřejmé, že se jedná s největší pravděpodobností o Bernarda, protože Albrecht byl v té době již nejméně rok ženatý s Kateřinou Buchlovickou z Domamyslic. Bernardovi mohlo být maximálně 13 let. Dále BŘEZINA, Jan: Vlastivěda, s. 213, resp. HRUBÝ, František:

127

moravské nižší šlechty Oldřichem Zahrádeckým ze Zahrádek, s preceptorem Pavlem Virdungem a služebníkem Janem Malaskou. Bernard Bukůvka z Bukůvky se v Basileji zapsal do památníku Přemyslava ze Žerotína (s heslem: „Magnos vana terrent. Gott und mein Elend zum gluckseligen End. Já miluji, jiní beró, jest mi to žel s pravó věró“).440 Jan Bukůvka z Bukůvky nebyl jen stavovský politik a stavebník překrásných renesančních zámků, ale do historie vstoupil také jako přísný pán svých poddaných a někdy také poměrně nepříjemný soused. Vedle několika drobnějších sporů vedl na přelomu 16. a 17. století dvě velké soudní pře. Již od osmdesátých let měli s Janem velké potíže šumperští měšťané. Nejenom, že si nechtěli navzájem propouštět své poddané, ale docházelo také k vzájemnému fyzickému napadání. Roku 1592 byla za přítomnosti svědků uzavřena dohoda o sporných otázkách mezi Janem Bukůvkou a purkmistrem a radou města Šumperka. Šumperští se zavázali znovu prošetřit záležitost přepadení Bukůvkova poddaného z Hrabišína, dále vydat pozůstalost po svém zemřelém poddaném z Frankštátu poddaným pana Bukůvky a konečně vyřešit také zranění Honze Víznera z Loučky jejich frankštátským hajným.441 Toto však byla jen jakási předehra k velkému sporu, který vypukl roku 1598, kdy císařský prokurátor Jakub Vojsko z Bogdunčovic pohnal Jana Bukůvku před zemský soud. Hlavním kamenem sváru byl pivovar v Třemešku, postavený bez ohledu na mílové právo města Šumperka. Bukůvka se chytře snažil vyhnout projednání odkazováním na formální nedostatky žaloby. Nejprve se bránil tím, „že prokurátor v půhonu doložil, že dal ustavěti pivovar u Třemišku, kdež nyní bytem jest, on pak že jest bytem na Ejvanovicích“.

Etudiants tchéques aux écoles protestantes de l´Europe occidentale á la fin du 16 et au début du 17 siécle. Brno 1970, s. 177, jenž dokládá, že Bernard, mladší bratr Albrechta, studoval v Basileji (1605) a také v Herbornu (1610). Srov. HRDINA, Karel: Studenti z českých zemí na vysokých školách v cizině. Věstník české akademie věd a umění 18-19, 1919-1920, s. 48. 440

HRUBÝ, František: Moravské památníky z doby předbělohorské. Časopis Matice moravské 49, 1925, s. 206 a SITA, Karel: Studenti z českých zemí na basilejské univerzitě v době reformace. Křesťanská revue, 21, 1954,

Theologická příloha, s.

18. 441

MZA. G 2 Nová sbírka, inv. č. 501/15, 501/16, 501/16a, 501/16b, 501/16c, 501/16d, 501/16e, 501/18, 501/22 a 501/26.

128

Když soudcové tuto výhradu odmítli, použil jinou taktiku: „Nastoupil potom jinou obranu a ukazoval, že o dvojí věc pohání, t. že vystavěl pivovár a že pivo šenkovati dá, nedokládaje nic, kde a jak a komu“. I tuto námitku soudcové odmítli s příznačnou poznámkou, „že jenom vítr lapá“. Prokurátor Vojsko potom předložil vidimovaná privilegia Šumperských, ale Bukůvkův právní zástupce Šponar po něm nekompromisně požadoval originály listin. Vojska sice originály v truhličce předložil, ale ty byly tak poničené, že se o nich Šponar pohrdavě vyjádřil, že jsou platné jako „přísloví sedlské, že pečeť platí, by pak na listu nic psáno nebylo“. Toto tvrzení Vojsku velmi rozhořčilo a považoval je dokonce za urážku císaře a jeho majestátu. Bukůvkův právní zástupce pak pomocí svědků a výpisů ze zemských desk dokazoval, že již za Janova otce Petra Bukůvky se kolem Šumperka pivo uvnitř mílového okruhu šenkovalo. Ve vesnicích, které nyní berou pivo z Třemešku, se bralo pivo ze Zvole, z Chromče, z Bludova, z Červené Lhoty, ale nikdy ze Šumperka. Soudcové nakonec rozhodli, že Bukůvka vystavěl pivovar uvnitř mílového práva, a proto ho má zbořit, může však jej znovu postavit jinde na svém panství mimo mílové právo.442 Průběžně s tímto vedl Jan Bukůvka další velký spor s poddanými nově získaného městečka Ivanovice na Hané. Poddaní se obrátili o pomoc na svého bývalého pána a zemského hejtmana Hynka Bruntálského z Vrbna. Zemský hejtman na poradě soudu referoval o tom, jak Bukůvka se svými poddanými zachází: musí mu vozit pšenici z Ivanovic až na Třemešek, v městečku si zřídil vlastní šenk, zatímco dosud Ivanovičtí šenkovali na radnici, víno mu musí z dvakrát takové vzdálenosti a dvakrát tak často vozit než dříve, své minulé vrchnosti, pánovi z Vrbna, sice slíbili nějaké roboty za to, že jim půjčil peníze a slíbil jim ochranu před obstávkami, ale stalo se tak dobrovolně a jen do času. Bukůvka však to nyní požadoval právem a ještě mnoho dalších věcí. Spor se vlekl, jelikož Jan Bukůvka poháněl bývalé majitele panství, dožadoval se svědectví a jednání dále protahoval. Teprve roku 1604 vydal zemský soud rozhodnutí, ve kterém sice uznal některé stížnosti Ivanovických za oprávněné, ale konečným vítězem sporu se stal přece jenom rytíř Bukůvka. Ivanovičtí byli navíc potrestáni 442

Popis sporu viz BRANDL, Vincenc (ed.): Spisy Karla staršího ze Žerotína. Žerotínovi zápisové o soudě panském. Svazek 2. Brno 1866, s. 124-128 a VÁLKA, Josef: Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě. Brno 1962, s. 175.

129

čtrnáctidenním vězením za to, že se Bukůvkovi posmívali. Neměli však být trestáni na hrdle a Bukůvka jim neměl zazlívat, že na něho žalovali zemskému hejtmanovi. O některých ukrutnostech Jana Bukůvky se zmiňuje také Karel starší ze Žerotína.443 Jan Bukůvka z Bukůvky zemřel po roce 1617, s největší pravděpodobností na jaře roku 1620444 a pohřben byl pravděpodobně v kostele bývalého dominikánského kláštera v Šumperku.445 Po smrti svého manžela žila Kateřina Bukůvková, rozená Sedlnická z Choltic, nejprve na zámku v Ivanovicích,446 jelikož však byla evangeličkou, odešla po roce 1628, tzn. po vydání Obnoveného zřízení zemského pro Moravu, ze země.447 V roce 1629 žila v Kežmaroku, odkud psala dopis radě města Slavkova u Brna.448 Další zpráva o jejím pobytu v exilu pochází z roku 1634, kdy jí píše dopis Kateřina ze Žerotína, poslední manželka Karla staršího ze Žerotína. Z dopisu vyplývá, že paní Kateřina Bukůvková v té době pobývala na území dnešního Slovenska a nebyla na tom nejlépe se zdravím. 443

BRANDL, Vincenc (ed.): c. d., s. 60, 112-113, 119, 246 a 260, VÁLKA, Josef: c. d., s. 174-176 a HLADKÝ, František: c. d., s. 27-32.

444

Na roku 1617 se shodují všechny prameny a literatura. Problémem je pouze kvitance z 6. května 1620, kterou Jan Bukůvka z Bukůvky kvituje Karla staršího ze Žerotína z 90 zlatých pololetního úroku z dlužných 3 000 zlatých. Vydal HAAS, Antonín: Archiv žerotínsko-vrbenský. Listiny a listy z let 1497-1624. Praha 1948, s. 341, č. 835, resp. zprávy uváděné v knize o dějinách Chudobína viz SEDLÁK, Karel: c. d., také BARTOŠ, Josef - KOVÁŘOVÁ, Stanislava: Paměti obce Chudobína. Olomouc 2000, s. 10-11.

445

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 9 tvrdí, že v předsíni tohoto chrámu nazývané „česká kaple“ byly ještě před barokní přestavbou náhrobní kameny Bukůvků, Odkolků a dalších rodů. Byla zde pravděpodobně pohřbena i druhá Janova manželka Johanka Morkovská ze Zástřizl a nejstarší syn Albrecht.

446

MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, inv. č. LXXVIII 11/14. Roku 1626 se Kateřina ještě zdržovala v Ivanovicích. Příležitostně také pobývala v olomouckém domě (ulice Česká č. 3 – dnes 8. května 523, staré číslo 95). Dům koupila 9.10.1620 od Filipa Jakuba Predbora za 1500 zlatých moravských, aby jej ani ne za rok prodala Eufemii Sedlnické, rozené Haugvicové z Biskupic, viz NATHER, Wilhelm: Kronika olomouckých domů II. (vydal Vladimír Spáčil). Olomouc 2007, s. 167.

447

PB, inv. č. 767, f. 39 v-40.

448

STÁTNÍ okresní archiv Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna. Archiv města Slavkov u Brna (1416-1945), kart. 5, inv. č. 753.

130

Z dopisu je dále jasně patrný intenzivně prožívaný stesk po domově a snaha o návrat na Moravu.449 Pravděpodobně k němu nikdy nedošlo, neboť ještě roku 1639 píše kardinálu Ditrichštejnovi z Trenčína. V této době již byla podruhé provdaná za pana Zahrádeckého.450 V období převratných událostí, které zcela změnily starý svět, se ujal celého dědictví Jana z Bukůvky jeho mladší syn Bernard, kterému v té době bylo něco mezi dvaceti a třiceti lety. Oženil se roku 1629 s Annou Marií Soběkurskou ze Soběkur, z původně polského vladyckého rodu žijícího ve Slezsku.451 Jen tím dále utvrdil styky, které Bukůvkové od konce 16. století udržovali s některými slezskými a původem polskými moravskými rody. Po Bernardově smrti se Anna Marie podruhé provdala za Jana Jakartovského ze Sudic, pozdějšího nejvyššího písaře zemského,452 moravského zemského podkomořího a nejvyššího dvorského sudího.453 V soupisu moravských panství sestaveném k vybírání zemské berně roku 1619 jsou uvedeny statky Bernarda Bukůvky: Třemešek, Ivanovice, Pačlavice a Chudobín, na kterých přiznával celkem 534 poddaných, podle výše vyměřené berně 7 zbrojních koní.454 V období kolem Bílé hory představoval jeden zbrojní kůň hodnotu 20 000 zlatých moravských. Pozemkový majetek pana Bernarda měl tedy v této době hodnotu kolem 140 000 zlatých moravských a jeho majitel patřil 449

DVORSKÝ, František (ed.): Listy paní Kateřiny z Žerotína, rozené z Valdštejna. II. Dopisy z roku 1634-1635. Praha 1895, s. 27, č. 307.

450

MZA. G 140 RA Ditrichštejnů, kart. 373, inv. č. 1616, sg. 760/1.

451

MZA. G 140 RA Ditrichštejnů, kart. 373, inv. č. 1616, sg. 760/j. Svatební smlouva byla uzavřena v úterý před Památkou Hromnic L. P. 1629 na Třemešku a Anna Marie přinesla věno 2 000 zlatých. ZAOO. Velkostatek Potštát, inv. č. 177, sg. FW 42, vývod Anny Kateřiny Bukůvkové. Rodiči Anny Marie Soběkurské byl Martin Soběkurský a Magdalena Lhotská z Ptení.

452

453

BŘEZINA, Jan: Vlastivěda, s. 213. D´ELVERT, Christian: c. d., s. 91 a DEMUTH, Karl Joseph: Geschichte der Landtafel in Markgrafthume Mähren. Brünn 1857. Jan Jakartovský ze Sudic byl výraznou osobností pobělohorské Moravy, konvertita, politik, zemský úředník i mecenáš.

454

HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 147.

131

mezi nejbohatší moravské rytíře vedle Elišky Zoubkové ze Zdětína a Jana staršího Kobylky z Kobylího. V roce 1620 koupil Bernard Bukůvka od Aleny Manschwenderové ze Švanova, vdovy po Hynkovi Syrakovském z Pěrkova, dům v Olomouci za 1700 zlatých.455 Bernard se jako nekatolík velmi aktivně podílel na stavovském povstání proti Ferdinandovi II. a mohl tedy po jeho porážce očekávat citelný postih. Dosáhl však císařské milosti a byl pouze povinen odevzdat dluhopisy na 3 100 tolarů, které by jinak císař musel uhradit.456 Dluhopisy zněly na jména Jana mladšího Odkolka 500 tolarů, Hynka Žalkovského - 100 tolarů, Viléma Fridricha ze Žerotína - 1 500 tolarů a Hanuše Čejky z Olbramovic - 1 000 tolarů, tedy předních účastníků stavovského povstání. V konfiskačním protokolu je poznámka, že díky milosti pro Bernarda Bukůvku přijde císař o více jak 100 000 tolarů.457 Jaké byly další podmínky císařského pardonu a zda Bernard musel přestoupit ke katolické víře, nevíme.458 Pouze podle toho, že po své smrti roku 1631 byl pohřben do hrobky svých českobratrských chromečských příbuzných, můžeme usuzovat, že si svou víru uhájil.459 Rozpadat se však postupně začal jeho pozemkový majetek. Roku 1623 prodal ivanovické panství Jindřichu Šlikovi z Pasaunu a Lokte, který zde ihned započal s tvrdou a násilnou rekatolizací. Později koupil Bernard 455

NATHER, Wilhelm: Kronika olomouckých domů II. (vydal Vladimír Spáčil). Olomouc 2007, s. 77. Jednalo se o dům na ulici České (dnes 8. května 454) č. 16, staré číslo 83. V roce 1642 jsou jako majitelé domu uváděni dědicové Bernarda Bukůvky, v roce 1657 Jan Jakartovský ze Sudic, podkomoří, a v roce 1667 jeho manželka Anna Marie Jakartovská ze Sudic, rozená Soběkurská ze Soběkur, která v roce 1668 dům prodala.

456

POBĚLOHORSKÝ konfiskační protokol moravský z roku 1623. Kroměříž 1920, s. 51.

457

D´ELVERT, Christian: Schriften der hist.-stat. Sektion. Brno 1867, s. 126, 193 a 272.

458

NÁRODNÍ archiv v Praze. Salbuchy, Vídeň (1530-1832), Bernard Bukůvka z Bukůvky, pardon 24. a 25.6.1622.

459

DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové, s. 14-15 rozvíjí domněnku, že šumperský kostel s klášterem, kde bývali českobratrští Bukůvkové pohřbíváni, byl vrácen dominikánskému řádu a postřelmovská hrobka tak byla ideálním místem pro uložení jeho ostatků. Srov. KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006, s. 225, Bernard Bukůvka slíbil konverzi ke katolictví.

132

Bukůvka panství zpět a držel jej až do své smrti.460 Na všech jeho panstvích se v té době zdržovali „predikanti“ (nekatolíci). Panství chudobínské prodal nebo spíše byl nucen prodat roku 1622 Adamovi Besovi z Vrchlesu a jeho ženě Esteře.461 Smlouva o prodeji byla sepsána na Mikulově v přítomnosti zemského gubernátora kardinála Františka Ditrichštejna. Kupní cena 40 000 zlatých byla, alespoň podle znění smlouvy, uhrazena v hotovosti. Své poslední roky prožíval Bernard s manželkou a jedinou dcerou Annou Kateřinou v tichém ústraní svého třemešského zámku.462 Ještě na počátku dubna roku 1629 mu psal kardinál Ditrichštejn a nařizoval mu, aby nedával žádné peníze své maceše Kateřině Bukůvkové, rozené Sedlnické, ale o téměř dva měsíce později psal znovu, že už jí peníze vydat může. Kateřina totiž „sirotka před kardinála postavila“.463 Tato zpráva je pro nás zajímavá tím, že informuje pravděpodobně o existenci dalšího dítěte Bernardova otce Jana Bukůvky. Neznáme však ani jméno tohoto dítěte, ani jeho další osudy. Bernard Bukůvka zemřel 23. listopadu 1631 a veškerý majetek zdědila jeho vdova Anna Marie, která ho roku 1643 postoupila své dceři Anně Kateřině.464 Anna Kateřina Bukůvková se provdala za Maxmiliána Valentina hraběte z 460

HLADKÝ, František: c. d., s. 27-32. Údajně roku 1635, to již byl ale čtyři roky mrtev.

461

ZDO III, s. 494-495, č. 5 a HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 559-561. Adam Bes z Vrchlesu a Olešné byl nejvyšším lajtnantem jezdectva regimentu hraběte z Náchoda.

462

MZA. G 2 Nová sbírka, inv. č. 501/95 a 501/97. Korespondence Bernarda Bukůvky se Šumperskými z let 1629-1631 a dále MZA. G 140 RA Ditrichštejnů, kart. 151, inv. č. 457, sg. 220/a. Kníže Karel z Liechtenštejna jako majitel města Šumperka si stěžuje na Bernarda, který na svém statku nešetrně chytá zvěř pomocí plotů a jam, a tak ji „zaplašuje“ do Čech.

463 464

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, s. 397-402. BŘEZINA, Jan: Vlastivěda, s. 213. Zachoval se vývod Anny Kateřiny provdané Martinicové: ZAOO. Velkostatek Potštát, inv. č. 177, sg. FW 42, HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 583 a 297-298 a ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, s. 397-402. Srov. MZA. G 140 RA Ditrichštejnů, kart. 373, inv. č. 1616, sg. 760/j. Anna Kateřina hraběnka z Martinic, rozená z Bukůvky, spolu se svým manželem Maxmiliánem Valentinem hrabětem z Martinic potvrzuje své matce Marii Jakartovské, rozené Soběkurské ze Soběkur, že jí statky a pozůstalost předala v pořádku a že „při tom měla nemalou práci, starosti a bedlivost v nepokojných časech“.

133

Martinic, syna Jaroslava Bořity z Martinic, známého českého místodržícího vyhozeného roku 1618 z okna Pražského hradu.465 Díky tomuto sňatku se stala příbuznou nejvýše postavených osob v tehdejší stavovské hierarchii Českého království. Vždyť například jeden její švagr Bernard Ignác hrabě z Martinic byl od roku 1651 nejvyšším pražským purkrabím, královským místodržícím a za své zásluhy byl oceněn Řádem zlatého rouna a další Jiří Adam byl od roku 1644 nejvyšším kancléřem Království českého.466 Sám Maxmilán Valentin z Martinic byl nejvyšším hofmistrem. Anna Kateřina již byla stejně jako její matka věrnou katoličkou, v listopadu roku 1682 získala papežské povolení k založení karmelského bratrstva, které zřídilo pouti do bysterského kostela k oltáři Panny Marie Karmelské.467 Díky svému sňatku odešla do Čech a zděděné moravské statky proto postupně rozprodala. Pačlavice roku 1649 svému otčímu Janu Jakartovskému ze Sudic, Ivanovice roku 1652 Mikuláši hraběti Pazmanymu a roku 1653 prodala konečně zámek Třemešek s dvorem, Dolní Studénky s dvorem a farou, Loučky s dvorem a svobodnou rychtou, Hrabišín se svobodnou rychtou a Olešnou se svobodnou rychtou za 18 000 tolarů Janovi hraběti z Rotalu, tehdejšímu moravskému zemskému hejtmanovi.468 Její manžel Maxmilián Valentin z Martinic zemřel 20. prosince 1677 a byl pohřben v Martinické kapli na Pražském hradě. Anna Kateřina jej následovala 27. srpna 1685, její tělo bylo odvezeno do Prahy a tam 465

ZAO. Josef Zukal - pozůstalost, inv. č. 195, s. 397-402. Ke sňatku došlo 19. prosince 1643.

466

Pouze jako perličku uvádím, že díky spojení s Martinici kolovala krev Bukůvků např. také v žilách Karla Jana Clam-Martinice, údajného otce Boženy Němcové, nebo významného staročeského politika Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice.

467

SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 1. 3. vydání. Praha 1993, s. 242. Dále viz MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 28, č. 28, 2/2, poslední vůle Anny Jakartovské, rozené Soběkurské, z 6.října 1674. Anna Marie si přála být pohřbena „podle řádu a obyčeje církve svaté katolické“ v jezuitském kostele v Brně. Dědičkou a zároveň vykonavatelkou poslední vůle ustanovuje svou jedinou dceru Annu Kateřinu provdanou z Martinic. Svému zeti hraběti z Martinic odkazuje 200 dukátů a svým vnukům hrabatům z Martinic každému po 1000 zlatých. Mezi svědky je podepsán také Albrecht Leopold Max Bukůvka.

468

HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 382-384, 297-298 a 583 a BŘEZINA, Jan: Vlastivěda, s. 214.

134

pohřbeno u kapucínů. Veškerý majetek, zejména panství Bystré u Poličky, odkázala svým dětem: synům Jiřímu Adamovi z Martinic a Quidobaldu Maxmiliánovi z Martinic a dcerám Anně Františce, provdané Kinské, a Zuzaně Renatě, provdané Černínové.469

469

Podrobněji viz www.bystre.cz. Anna Kateřina z Martinic je zde popisována jako laskavá paní svých poddaných.

135

2. 3. 5. 7. Na prahu nové doby

Bukůvkové na rozdíl od mnoha dalších moravských rytířských rodů překonali krizové období stavovského povstání a zejména třicetileté války a i nadále si zachovali své pevné místo v moravské stavovské společnosti. Ve druhé polovině 17. století se hlavou rodu stal Albrecht Leopold Petr Maxmilián Bukůvka, jediný žijící mužský člen. S určením jeho rodičů byly v minulosti poněkud problémy, ale dnes již je zřejmé, že jeho skutečnými rodiči byli Zikmund Bukůvka z chromečské větve rodu a jeho manželka Kateřina z Hrádku.470 Albrecht Leopold byl již typickým barokním šlechticem plně oddaným svému panovníkovi a římskokatolické církvi. Jak se trefně vyjádřil Josef Válka ve své knize o dějinách Moravy, tato nová šlechta „nechce o své kacířské minulosti ani slyšet“.471 Tradičně silný zemský patriotismus moravské šlechty postupně slábne, ale zcela nemizí, zejména u středně a méně majetné šlechty přetrvává i nadále. Albrecht Leopold je také posledním Bukůvkou, který ještě aktivně používal oba zemské jazyky a vydával jak české, tak německé listy. Jeho potomci již mluví a píší pouze německy nebo také francouzsky jako všichni příslušníci tehdejší aristokracie. O Albrechtově dětství a mládí víme pouze tolik, že byl vychován u jezuitů v Olomouci. Své vzdělání si pravděpodobně doplnil studiem na olomoucké jezuitské koleji.472 Ihned po ukončení švédské okupace města Olomouce se dal roku 1651 totiž zapsat na zdejší univerzitu.473 24. srpna 1659 se mladý pán z Bukůvky oženil v Brně v kostele sv. Jakuba s

470

K problematice jeho rodičů blíže v předchozích kapitolách. V minulosti byl často nesprávně přiřazován k větvi třemešské.

471

VÁLKA, Josef: Dějiny Moravy 2. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1996.

472

D´ELVERT, Chtistian: XX. Die Grafen Bukuwka von Bukuwky. Notizen-Blatt 12, 1868, s. 91.

473

MZA. G 10 Sbírka rukopisů Zemského archivu (1200-1999), č. 20 - genealogické tabule, zápisky o staré české a moravské šlechtě: „Alb. Leop. Bukuwka Equ. Mor. Principista“.

136

Magdalenou

Terezií

Humpoleckou

z

Rybenska,

dcerou

Petra

Pavla

Humpoleckého z Rybenska.474 Sňatek byl pro Bukůvku výhodný, jelikož Magdalena Terezie zdědila po svém otci, který zemřel v roce 1662, statek Osová a podíl na brněnském domě Humpoleckých.475 Po smrti Magdaleny Terezie odkoupil roku 1687 Albrecht od své švagrové Marie Eufémie Žalkovské ze Žalkovic druhou polovinu domu.476 Tento dům pak patřil Bukůvkům až do počátku 19. století.477 Mladí manželé sídlili na tvrzi v Červené Lhotě, kterou spolu s celým červenolhotským statkem Albrecht zdědil po svém zemřelém otci. Narodilo se jim nejméně šest potomků: syn a dědic Zikmund Albrecht Jan Maxmilián, syn Jan Antonín (30.1.1669 Červená Lhota)478 a čtyři dcery: Marie Barbora, narozená 11. července 1660 na Červené Lhotě,479 Kateřina Barbora, narozená 2. srpna 1663 a 474

MZA. E 67 Sbírka matrik 1579-1949 (1951), inv. č. 16886, oddací matrika ř. k. fary Brno - sv. Jakub (1643-1729), p. 207. Následujícího dne se konala svatba Magdaleniny sestry Marie Eufémie s Václavem Zikmundem Žalkovským ze Žalkovic. Dále viz D´ELVERT, Christian: c. d., s. 91 a MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen.

475

OHAREK, Václav: Vlastivěda moravská. Tišnovský okres. Brno 1923, s. 376 a ARCHIV města Brna. Topografie Gödel, inv. č. 13/6, Rudolfgasse, s. 04374-04378, Rudolfsgasse 11 - Neufröhlichergasse 166, dům patřil původně Petru Pavlovi Humpoleckému z Rybenska. Po jeho smrti ho zdědily jeho dcery. OTTŮV slovník naučný. Díl 11. Praha 1897, s. 883-884. V erbu Humpoleckých z Rybenska byla stříbrná koňská hlava se zlatými udidly na modrém štítu a klenotem byla opět stejná koňská hlava.

476

ARCHIV města Brna. Topografie Gödel, inv. č. 13/6, Rudolfsgasse, s. 04374-04378, Rudolfsgasse 11 - Nuefröhlichergasse 166.

477

Tamtéž, Gödel doplňuje, že majitelem byl v roce 1748 Johann von Wayan a 1765 paní von Wayan, ale na dalším místě to zase popírá s tím, že jiné prameny uvádí jako majitele k roku 1754 Bukůvky.

478

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje 1571-1949 (1980), inv. č. 7060, křestní, oddací a úmrtní matrika ř. k. fary Moravičany (1650-1677), f. 143. Kmotry byli Jindřich Ladislav Žalkovský ze Žalkovic na Jevíčku a Anna Kateřina Žalkovská z Věžek na Jevíčku. Jan Antonín Bukůvka zemřel nejspíše také v dětství, jelikož se s ním v dalším období již nesetkáváme. V matrice Moravičan však jeho úmrtí zaznamenáno není.

479

Tamtéž, f. 139.

137

zemřelá 22. dubna 1675,480 Marie Magdalena, narozená 8.2.1665 na Červené Lhotě481 a zemřelá 19. dubna 1684, a Alžběta Eleonora, narozená 2.2.1667 na Červené Lhotě482 a zemřelá 23. dubna 1684.483 Od konce šedesátých let začal Albrecht s postupným a systematickým rozšiřováním svého pozemkového vlastnictví. Roku 1669 zakoupil od Františka Maxmiliána Štauda z Hammersdorfu a na Dobré Vodě statek Lechovice484 a roku 1679 statek Líšnice a Žádlovice za 7 000 zlatých rýnských od dcer předchozího majitele Petra Felixe Pavlovského

z Pavlovic Anny, provdané Mrakšové, a

Kateřiny, provdané Pelhřimové z Třánkovic.485 Roku 1680 přenechal statek Lechovice za 15 000 zlatých rýnských Marii Františce Desiderii de la Fosse, rozené hraběnce z Hodic, jejíž dcera Marie Sylvie Kateřina de la Fosse se provdala za Albrechtova syna Zikmunda Albrechta.486 Pravděpodobně Albrecht Leopold nebo ještě spíše až jeho syn Zikmund

480

Tamtéž, f. 304.

481

Tamtéž, f. 141. Kmotry byli Jindřich Žalkovský ze Žalkovic na Jevíčku a Alžběta Hnátková na Bílé Lhotě.

482

Tamtéž, f. 141v. Někdy je uváděna také jako Eliška Eleonora. Kmotry byli Karel Julius Kotulínský z Kotulína a Marie Polixena Žalkovská, rozená Humpolecká Osovcová z Rybenska, sestra Eliščiny matky.

483

Citováno podle rodokmene ing. A. Ernesta (archiv autora). Srov. MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, inv. č. VIII/17. U všech dále uváděných dat narození by bylo nejspíše přesnější vyjádření, že se jedná o datum křtu, jelikož datum narození se do matrik začalo psát až na přelomu 18. a 19. století. Snahou však bylo, aby bylo dítě pokřtěno co nejdříve. Pokud možno ješte v den, kdy přišlo na svět.

484

HOSÁK, Ladislav: Historický místopis Moravy a Slezska. Praha 1938, s. 564, BŘEZINA, Jan: Zábřežsko v období feudalismu do roku 1848. Ostrava 1962 a D ´ELVERT, Christian: c. d., s. 91. Březina má kupní cenu 10 000 zlatých rýnských a rok 1669, D´Elvert 14 000 zlatých rýnských a rok 1668.

485

BŘEZINA, Jan: Zábřežsko, s. 428 a D´ELVERT, Christian: c. d., s. 91. HOSÁK, Ladislav: c. d. uvádí rok 1682.

486

BŘEZINA, Jan: Zábřežsko, s. 302. HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 564 píše, že Albrecht Leopold Maximilian Bukůvka z Bukůvky (správně má být Zikmund Albrecht, Albrecht Leopold již byl mrtev, podrobněji dále pozn. autor) vložil roku 1699 Lechovice Janu Rudolfu Komínkovi z Engelhausen a jeho ženě Marii Barboře, rozené Johnarové z Vojnovic, a roku 1702 je koupil Zikmund Albrecht Bukůvka.

138

Albrecht vystavěli v Žádlovicích někdy po roce 1679 na místě stávající tvrze jednoduchý barokní zámek, který se na příštích téměř sto let stal novým rodovým sídlem Bukůvků.487 Svou úřednickou kariéru zahájil Albrecht Leopold Petr Maxmilián Bukůvka roku 1667, kdy byl jmenován císařským radou a přísedícím zemského soudu, poté se stal olomouckým krajským hejtmanem a vícekrát působil jako stavovský komisař (1672, 1674, 1676, 1680). Aktivně se podílel na přípravách nového moravského berního systému a byl členem komise provádějící vizitaci jednotlivých moravských panství a statků.488 Albrechtova manželka Magdalena Terezie Bukůvková zemřela 6. července 1674 na Červené Lhotě a pohřbena byla v rodové hrobce v kostele v Moravičanech.489 Na jejím náhrobku byl tento nápis: „Léta Páně 1674 den 6 July umřela a v tomto chrámu Páně pochována jest paní Magdalena Theresia Bukuwková rozená Humpoleczká Osowská z Rybenska manželka urozeného a statečného rytíře p. Petra Albrechta Bukuwky na Červené Lhotě a Lechowiczích J. M. C. Raddy, kterýžto pro budoucí památku tento kámen k hrobu jejímu postaviti dal.“ S největší pravděpodobností se Albrecht po smrti své manželky znovu oženil s Markétou Františkou Žofií Dobřenskou z Dobřenic, dcerou Karla Kunaty Dobřenského z Dobřenic a Žofie Benetové z Nečtin.490 Důvody, které ho k sňatku vedly jsou zřejmé, potřeba nalézt vhodnou macechu pro své děti z prvního 487

BŘEZINA, Jan: c. d., s. 429 a kol. autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Morava. Praha 1983, s. 285. Albrecht mohl stavbu zahájit, ale zcela jistě se již nedožil jejího dokončení, jelikož až do své smrti sídlil také na Červené Lhotě, srov. ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje 15711949 (1980), inv. č. 7060, úmrtní matrika ř. k. fary Moravičany (1678-1771), p. 28.

488

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 91 a MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, inv. č. VIII/17.

489

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje 1571-1949 (1980), inv. č. 7060, křestní, oddací a úmrtní matrika ř. k. fary Moravičany (1650-1677), p. 300.

490

V roce 1683 prodaly sestry Markéta Františka Bukůvková z Bukůvky a Eliška Lukrecie Straková z Nedabylic orelský statek pozůstalý po jejich zemřelém bratrovi Václavu Kryštofovi Dobřenském z Dobřenic hraběti Václavu Schönfeldovi, RYBIČKA, Antonín: Dobřenští z Dobřenic. Studie genealogická. Památky archeologické a místopisné 9, 1874, s. 439 a SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 1. 3 vydání. Praha 1993, s. 206

139

manželství. Rodinné štěstí novomanželů netrvalo příliš dlouho, neboť na jaře roku 1684 zemřely během pouhého týdne nejen dvě dospívající Albrechtovy dcery Marie Magdalena a Alžběta Eleonora, ale také jeho manželka Markéta Františka Žofie (25. dubna 1684 ve věku 46 let).491 Rytíř Bukůvka však dlouho sám nezůstal a oženil se potřetí s Marií Františkou Desiderií de la Fosse, rozenou hraběnkou z Hodic, matkou pozdější manželky svého syna Zikmunda.492 Albrecht Leopold Petr Maxmilián Bukůvka zemřel 6. února 1688 na Červené Lhotě.493 Po jeho smrti sestavil Zikmund Leopold Sak z Bohuňovic stručný inventář statku Červená Lhota a panství Žádlovice.494 V době Albrechtova úmrtí zde byly tři vrchnostenské dvory, největší na Červené Lhotě, kde se chovalo mimo jiné také 16 dojných krav, 2 býci, několik prasat, 37 beranů, 185 skopců, 397 ovcí, 107 jehňat, husy, kachny, kapouni. Druhý dvůr byl v Žádlovicích, kde bylo také sídlo majitele panství, což potvrzuje to, že v tomto dvoře byli ustájeni 3 jezdečtí a 6 kočárových koní. Vedle toho 205 skopců, 1 býk, 10 dojných krav a 11 jalovic.

491

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje 1571-1949 (1980), inv. č. 7069, úmrtní matrika ř. k. fary Moravičany (1678-1771), p. 18. Markéta Františka Žofie Bukůvková, rozená Dobřenská, se podle úmrtního zápisu narodila někdy kolem roku 1638. V matrice Moravičan ani Loštic nebyl nalezen zápis o sňatku Albrechta Bukůvky s Markétou Dobřenskou, pravděpodobně k němu došlo na jiném místě, stejně tak nejsou v matrikách zaznamenány žádné děti z tohoto manželství.

492

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje 1571-1949 (1980), inv. č. 7050, křestní, oddací a úmrtní matrika Loštic (1647-1743), f. 109, zápis o křtu Josefa Zikmunda Antonína Komínka z Engelshausenu 8.9.1692, kmotry byli: „Urozený a Statečný Rytíř P: Zygmundt Albrecht Bukuwka z Bukuwky z Czerweney Lhoty a Wysocze Uro: P: P: Maria Francisca Bukuwkowa Rozena hrabienka z Hodicz“. Srov. MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 332, trhový kvatern kraje olomoucko-přerovského čéís. 2, f. 17v.-20v. a 234-237v.

493

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje 1571-1949 (1980), inv. č. 7060, úmrtní matrika ř. k. fary Moravičany (1678-1771), p. 28: „die. 6. Februarii Anno Domini 1688. Obiit per Illustris ac Generosus Dominus D: Albrechtus Leop: Maximilianus Bukuwka de Bukuwky. Dominus in Rubra Lhotta et Ziadlowicz: Sacra Caes: Maj: Consil: Districtus Olomucensis Capitaneus“.

494

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti (1636-1783), sg. B 13. V inventáři bohužel není zaznamenáno vybavení zámku v Žádlovicích a tvrze v Červené Lhotě. Někdy uváděný rok úmrtí 1698 je nesprávný.

140

Pouze hovězí dobytek se choval na dvou menších dvorech v Líšnici a Hvozdečku.495 JJednalo se tedy o poměrně rozsáhlé vrchnostenské hospodářství, které svému majiteli jistě zajišťovalo dostatek prostředků pro zabezpečení životních potřeb i pro náležitou reprezentaci starého šlechtického rodu. V trendu nastoupeném otcem pokračoval i Albrechtův jediný syn Zikmund Albrecht Jan Maxmilián. Zikmund Albrecht se narodil 6.10.1661 na červenolhotské tvrzi a pokřtěn byl ve farním kostele sv. Jiří v Moravičanech. Za kmotry mu šli Zikmund Podstatský z Prusinovic a Polyxena Skrbenská z Hříště na Chudobíně. Dětství strávil na tvrzi v Červené Lhotě pod dohledem svého učitele preceptora Martina Germanica,496 nevíme, zda pokračoval v dalších studiích, ale pravděpodobně již ne.497 Po smrti svého otce zdědil statky Červenou Lhotu a Žádlovice. Roku 1690 koupil od své tchyně a zároveň macechy Marie Františky Desiderie de la Fosse, rozené hraběnky z Hodic, statek Lechovice s Újezdem za 37 000 zlatých rýnských a roku 1694 od Jana Rudolfa Goldmüllera z Kolštejna statek Studenou Loučku s tvrzí, mlýnem, pilou, pivovarem a pustým ovčínem za 12 000 zlatých rýnských. Statek Studená Loučka se stal součástí žádlovického panství.498 Statek Lechovice s obnovenou tvrzí, pivovarem, dvorem a ovčínem prodal za 21 000 zlatých Janu Rudolfu Komínkovi z Engelhausen a jeho manželce Marii Barboře, rozené Johnarové z Vojnovic. Roku 1702 však lechovický statek koupil zpět za 24 600 zlatých rýnských.499 Byl to právě Zikmund, kdo nakonec odprodal starý rodový statek Červenou Lhotu, na kterém Bukůvkové sídlili téměř 200 let.500 Stalo se tak roku 1695 a kupcem byl majitel sousedního bouzovského panství František hrabě z Hodic. Cena statku byla 48 000 zlatých.501 Nejspíše i

495

Tamtéž.

496

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje 1571-1949 (1980), inv. č. 7060, křestní, oddací a úmrtní matrika ř. k. fary Moravičany (1650-1677), f. 147, „ Martinus Germanicus preceptor Domi: Bukuwky..“.

497

Roku 1688 se totiž oženil.

498

HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 562.

499

HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 564.

500

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 91 a BŘEZINA, Jan: Zábřežsko, s. 302-303, 347, 385 a 428-429.

501

HOSÁK, Ladislav: c. d., s. 557.

141

tento prodej uspíšil potřebu nového sídla, tzn. dokončení přestavby žádlovické tvrze na pohodlný barokní zámek. Zikmund se oženil 21. února 1688 v kostele sv. Prokopa v Lošticích s Marií Sylvií Kateřinou de la Fosse, dcerou c. k. plukovníka Petra svobodného pána de la Fosse a Marie Františky Desiderie, rozené hraběnky z Hodic.502 Je zajímavé, že svatba se konala pouhé dva týdny po smrti Zikmundova otce a ženichovi ještě nebylo 17 let. Ani ne rok po svatbě se jim 20. ledna 1689 narodila jediná dcera Františka Barbora Apolonie,503 která téhož roku zemřela, následovalo pět synů. Albrecht Zikmund, narozený 23.2.1690, a Albrecht Maximilian, narozený roku 1693, kteří oba zemřeli v mládí. Další tři synové rozdělili rod nakrátko do tří větví. Byli to Zikmund Jan, narozený 27. ledna 1691, Petr Antonín Josef, narozený 26. února 1692, a konečně nejmladší František Antonín Albrecht, narozený 18.12.1696 v Žádlovicích.504 Na rozdíl od svého otce se Zikmund příliš společensky neangažoval a v

502

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 91 sice uvádí, že Zikmund byl ženatý dvakrát, ale je zřejmé, že považoval matku jeho první ženy za jeho druhou ženu. Potvrzuje to i Zikmundova pozůstalost, kde se Marie Sylvie Bukůvková, rozená de la Fosse, ještě objevuje, tzn. Zikmund mohl být ženatý pouze jednou, viz MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 27. V některých pramenech je jako otec Marie Sylvie uváděn Petr, v jiných Raimund. Správné je asi Petr, viz MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, inv. č. VIII/17. Petrovým otcem byl oberlajtnant Florentin de la Fosse povýšený císařem Ferdinandem II. za své hrdinství v bitvě u Lützenu do šlechtického stavu, roku 1634 plukovník, který zemřel jako generál. Jeho syn Petr Albrecht baron de la Fosse byl roku 1679 plukovníkem. Zápis o sňatku v matrice ř. k. fary Loštice ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje 1571-1949 (1980), inv. č. 7050, křestní, oddací a úmrtní matrika ř. k. fary Loštice (1647-1743), f. 442. Svědky byli František Šubíř z Chobyně na Jaroměřicích a Pater Václav Eisak z premonstrátského kláštera v Zábrdovicích.

503

MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, inv. č. VIII/17.

504

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 27, MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen a MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, inv. č. VIII/17 má datum narození Zikmunda Jana 29. ledna. Narození Františka Antonína Albrechta je zaznamenáno v loštické matrice ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje 1571-1949 (1980), inv. č. 7052, křestní, oddací a úmrtní matrika Loštic (1744-1778), p. 119.

142

pramenech o něm nacházíme poměrně málo zpráv. Roku 1691 se stal poručníkem čtyř sirotků po Marii Terezii Langerové z Langendorfu,505 v roce 1697 se dostal do sporu s Tomášem Ottou Kaupem,506 připočteme-li k tomu občasnou účast při křtu dětí žádlovických a loštických obyvatel, je to asi tak všechno. Na rodinné sídlo Bukůvků, žádlovický zámek, doléhaly jen vzdáleně ozvěny velkých událostí přelomu 17. a 18. století, ať již to byla poslední fáze tureckých válek, nevolnické povstání v roce 1680 nebo nedaleké velkolosinské a šumperské čarodějnické procesy. Zikmund Bukůvka se zaměřoval spíše na zvelebování svých statků, pěstoval přátelské styky s okolní šlechtou a postupně vybavoval interiéry svého nedávno dostavěného zámku.507

Na žádlovickém zámku, v inventáři

nazývaném „Rittersitz“, bychom tehdy nalezli např. biliárový stůl potažený zeleným suknem, čtyři postele, 17 špatných obrazů, šest polstrovaných židlí, psací stůl, dostatek stříbrného a cínového nádobí, ale také tři páry pistolí, kord, dvě šavle a hůl se stříbrným knoflíkem. Žádlovický pán se mohl obléknout do jednoho kabátu stříbrné a jednoho jarního kabátu zelené barvy, dvou kožichů, z toho jednoho na cesty a k dispozici měl také 18 košil. K projížďkám sloužili tři koně a na delší cesty dva kočáry. Velkou péči věnovat také vrchnostenskému hospodářství. Na jeho dvorech se chovaly zejména krávy - více jak sto kusů, ovce - více jak 1 000 kusů, v menší míře vepři a různá drůbež pro potřeby zámecké kuchyně. Pěstovalo se pšenice, žito, oves, ječmen a hrách. K panským dvorům patřily dále mlýny, pivovary, lihovary a šest rybníků, v nichž se chovali především kapři a v menší míře štiky. Bohatým zdrojem dřeva byly rozsáhlé lesy kolem Studené Loučky. Na počátku 18. století žilo na statcích Bukůvků 51 sedláků a 66 zahradníků, celkem tedy 117 osedlých.508 Zikmund Albrecht Jan Maxmilián Bukůvka z Bukůvky zemřel 12. prosince 1705 na zámku v Žádlovicích, ve stejný rok jako císař a král Leopold I. Posledním přáním zemřelého, tak jak ho vyjádřil ve svém testamentu, bylo být pohřben v rodinné hrobce Bukůvků v kostele v Moravičanech po boku svých rodičů a dalších předků. V testamentu ustanovil dědici veškerého majetku své tři žijící syny a 505

MZA. G 7 Listiny zemského soudu Brno (1402-1840), inv. č. 54.

506

MZA. C 8 Moravské zemské právo (1636-1783), sg. K 167.

507

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 27, inventář statku Žádlovice z 12.dubna 1706.

508

Tamtéž.

143

vdovu Marii Sylvii Kateřinu, kteří ale zdědili také dluhy v celkové výši téměř 50 000 zlatých. Poručníkem nezletilých synů se stal bratr jeho manželky Raimund de la Fosse.509 Vdova Marie Sylvie Kateřina se pravděpodobně vdala podruhé, neboť v roce 1712 žádá již jako Marie Sylvie Komínková (z Engelhausenu), dříve z Bukůvky, o vydání poručenské kauce.510

509

Tamtéž.

510

Tamtéž.

144

2. 3. 5. 8. Svobodnými pány

V době Zikmundovy smrti bylo nejstaršímu z jeho synů Zikmundu Janovi teprve 14 let. Mladí Bukůvkové vyrůstali se svou matkou na žádlovickém zámků pod bedlivým dohledem strýce a poručníka svobodného pána Raimunda de la Fosse a později až do roku 1724 již mezitím dospělého bratra Zikmunda Jana.511 Zikmund Jan se oženil ve slavném kostele Panny Marie v Tuřanech 25. srpna 1716 s Marií Annou Barborou svobodnou paní Pruskauer z Freienfelsu, dcerou Gottfrieda z Freienfelsu, ředitele komory olomouckého biskupa kardinála Wolfganga Hanibala hraběte Schrattenbacha, a Polyxeny Fibusové z Fibussternu, narozenou roku 1701.512 Marie Anna Barbora zdědila po svých rodičích podíl na panství Hluchov, roku 1718 získala druhý díl od své nevlastní sestry Josefy Antonie Bartodějské z Bartoděj, provdané Žalkovské. Již roku 1720 prodala panství za 34 000 zlatých a 1 000 dukátů klíčného Františku Vilému Sedlnickému z Choltic.513 Spolu se dvěma mladšími bratry povýšil 19. února 1719 císař Karel VI. Zikmunda Jana Bukůvku do stavu svobodných pánů (baronů), tzn. že dosáhli nejnižšího stupně vyšší šlechty.514 Od tohoto data tedy Bukůvkové přestávají být příslušníky moravského rytířského stavu a oficiálně se stávají členy stavu 511

MZA. G 7 Listiny zemského soudu Brno, inv. č. 419. Petr a František Antonín Bukůvkové z Bukůvky propouštějí z poručenství svého poručníka a bratra Zikmunda Vojtěcha Jana Bukůvku. Datováno v Brně 22. ledna 1724. Svědky byli František Fortunát Miniati a Josef Ondřej Roden z Hierzenau.

512

MZA. E 67 Sbírka matrik, inv. č. 16886, oddací matrika ř. k. fary Brno - sv. Jakub (1643-1729), p. 1255. Za svědky šli novomanželům rytíř Jan Antonín Pachta z Rájova, rytíř Antonín z Deblína a otec nevěsty Gottfried z Freienfelsu. Srov. MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, inv. č. VIII/17, D´ELVERT, Christian: c. d., s. 92 a MZA. G 11 Sbírka rukopisů, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen. Magdalena Polyxena Fibusová z Fibussternu byla vdovou po Ignáci Václavovi Bartodějském z Bartoděj, držiteli statku Hluchov.

513 514

BURIAN, Bohumil: Vlastivěda moravská. Konický okres. Brno 1939, s. 140. D´ELVERT: c. d., s. 91-92 a MZA. G 11 Sbírka rukopisů, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen.

145

panského. Zikmund prodal ve dvacátých letech 18. století svůj podíl na rodových statcích bratrovi Petru Antonínu Josefovi515 a přestěhoval se do brněnského domu Bukůvků (dnešní ulice Česká č. 11).516 Ve svém novém domově se zařídil jako pravý barokní aristokrat s veškerým přepychem a pohodlím, především s bohatou knihovnou. Knihovna obsahovala literaturu náboženskou (např. „Officium B. V. M. Magnum in schwarzen Leder, Doctrina Jesu Christi in schwartz Leder“), právnickou („Mährische Landes Ordnung in teütscher Sprach in braun Leder“), historickou („Leben des Pabst Sixti V. in türkischen Papier, Hungarisch und Venitianisch Kriegs Theatrum deren Feldt Zügen“), genealogickou a heraldickou („Neu Vermehrte Heraldica von S. T. Rudolph, Wappen Callender auf das Jahr 1730“), ale také knihy dobrodružné („Capitaine Alexandri Smiths Leben der Strassen Räuber“), cestopisné („Neü und accurate Vorstellung des grossen türcken Reich, Politischer Weldt Spiegel oder Nachtisch nebo Zeugen würdiges Prag von Carl Adolph Redelen“) a noty („Musicalische Lauthen oder NothenBücher!), knihy německé, latinské i francouzské, nikoli však české.517 Složení knihovny dozajista svědčí o zájmech, vytříbeném vkusu a určitém dosaženém stupni vzdělání svobodného pána z Bukůvky i jeho rodiny. Zikmund Jan si však ve svém novém brněnském obydlí dlouho nepobyl, jelikož již v květnu roku 1730 ve věku nedožitých čtyřiceti let zemřel. Zanechal pět nezletilých dětí. Jediného syna Jana Nepomuka Zikmunda (4 roky) a dcery Marií Terezii (13 let), Marii Alžbětu (10 let), Marii Barboru (7 let) a Marii Annu.518 515

MZA. G 7 Listiny zemského soudu Brno, inv. č. 174 (smlouva ze dne 28.2.1724 Brno, Zikmund a František Antonín postupují svému bratrovi Petru Antonínovi svůj otcovský podíl za určitých podmínek), BŘEZINA, Jan: Zábřežsko, s. 429 a MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti 1636-1783, sg. B 56, soupis listin po zemřelém Zikmundu Janu Bukůvkovi, smlouva o rozdělení majetku ze dne 9.6.1719.

516

ARCHIV města Brna. Topografie Gödel, inv. č. 13/6, Rudolfsgasse, s. 04374-04378, Rudolfsgasse 11 - Neufröhlichergasse 166. Roku 1744 měl dům jedno poschodí a 11 pokojů, 1 kuchyň, stáj na 4 koně atd. MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 56, soupis listin po zemřelém Zikmundu Janu Bukůvkovi, kupní smlouva na brněnský dům ze dne 7.3.1723, kupní cena 8000 zlatých.

517

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 56. Inventář zařízení domu v Brně z 9. listopadu 1730.

518

Tamtéž.

146

Všechny čtyři dcery zůstaly svobodnými. Marie Terezie narozená 18. května 1717 v Brně519 vykonávala od roku 1733 úřad poručnice nad svými čtyřmi sourozenci,520 byla soukromnicí v Brně, kde také 17. července 1786 zemřela.521 Marie Alžběta narozená kolem roku 1718 žila také v Brně a zemřela tamtéž 25. dubna 1797 po šest týdnů trvající nemoci.522 Marie Barbora se narodila 5. května 1723 v Brně a zemřela 25. února 1786 tamtéž.523 Poslední ze sester Marie Anna zemřela jako poslední 23. dubna 1802 v Brně.524 Sestry žily zřejmě společně v brněnském domě Bukůvků s finanční podporou svého bratra Jana Nepomuka Zikmunda a díky podílům ze statku Horní Bojanovice. Jak jedna po druhé umíraly, dědily po sobě navzájem spolu s bratrem Janem Nepomukem Zikmundem. Nežli se budu blíže zabývat Janem Nepomukem Zikmundem Bukůvkou, jehož potomky rod dále pokračoval, musím se ještě zmínit o dalších dvou synech Zikmunda Albrechta Jana Maxmiliána-Petrovi Antonínu Josefovi na Žádlovicích a Františku Antonínu Albrechtovi na Horních Bojanovicích, kteří oba nezanechali potomky mužského pohlaví.525 Prostřední ze sourozenců Petr Antonín Josef (nar. 26.2.1692) odkoupil od svých bratrů podíly na rodových statcích526 a koncem dvacátých let přikoupil ještě statek Vranovou, polovinu vesnice Vranové, Bezděkov a Veselí. Roku 1717 prodal spolu s bratry statek Lechovice za 37 000 zlatých rýnských převoru olomouckých kartuziánů Albertu Windenmannovi, který ho připojil k doubravickému panství.527 Petr byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Anna Marie Bukovská z

519

MZA. E 67 Sbírka matrik, inv. č. 16886, oddací matrika ř. k. fary Brno - sv. Jakub (1643-1729), p. ?77 a MZA, C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 56.

520

MZA. G 7 Listiny zemského soudu Brno, inv. č. 20.

521

MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo (1783-1850). Pozůstalosti šlechtické, inv. č. 13-189.

522

Tamtéž, inv. č. 479.

523

Tamtéž, inv. č. 182 a MZA. E 67 Sbírka matrik, inv. č. 16886, oddací matrika ř. k. fary Brno - sv. Jakub (1643-1729), p. 478.

524

MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo, inv. č. 615.

525

Kteří by se dožili dospělého věku.

526

HOSÁK, Ladislav: Historický, s. 561 a 562.

527

HOSÁK, Ladislav: Historický, s. 564 a BŘEZINA, Jan: Zábřežsko, s. 303, 347 a 429.

147

Hustířan, která však již 3. září 1718 v Žádlovicích zemřela,528 a tak se Petr v roce 1725 oženil podruhé s Marií Josefou hraběnkou z Ugarte (nar. 10. ledna 1705),529 dcerou Arnošta Františka Dominika hraběte z Ugarte a Marie Rebeky hraběnky Kokořové, rozené hraběnky z Bubna a Litic.530 Svatba se konala na zámku ve Velkém Meziříčí, sídle Ugartů, a nevěsta dostala věnem 10 000 zlatých.531 Marie Josefa zemřela 17. února 1754 v Žádlovicích.532 Se svou druhou manželkou měl Petr celkem devět dětí, tři syny a šest dcer. Synové Jan Nepomuk František de Paula, narozený 16. srpna 1729 v Žádlovicích,533 a Petr Jan Nepomuk, narozený 20. května 1731 v Žádlovicích, zemřeli jako děti.

534

Syn František de Paula

Václav, narozený 11. února 1741 v Žádlovicích,535 zemřel 22. října 1752 tamtéž.536 Také dcera Rebeka Josefa Františka, narozená 21. října 1732 v Žádlovicích,537 zemřela velmi mladá, 14. února 1756 v Olomouci.538 Další dcery Marie Vilemína, nar. 11. července 1735 v Žádlovicích,539 zemřela 13. října téhož roku540 a Marie Františka, nar. 27.7.1739 v Žádlovicích,541 zemřela 16. dubna 1740 tamtéž.542

528

D´ELVERT: c. d., s. 92.

529

MZA. G 155 Rodinný archiv Ugartů Jevišovice (1480) 1644-1843, inventář fondu. Mariin bratr Jan Nepomuk Ondřej hrabě z Ugarte se oženil s Marií Vilemínou de Souches, z rodu slavného obránce Brna proti Švédům.

530

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 92.

531

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 74 a B 99. Nad portálem do zahrady zámku v Žádlovicích upomíná na manžele Petra Bukůvku a Marii Josefu Ugarte jejich sdružený erb.

532

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje, inv. č. 7052, křestní, oddací a úmrtní matrika Loštic (1744-1778), p. 695, věk 44 let. MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 99, uvádí datum úmrtí 14. února 1754 a věk 45 let.

533

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje, inv. č. 7050, matrika Loštic, p. 289.

534

Tamtéž, p. 298.

535

Tamtéž, p. 384.

536

Tamtéž, inv. č. 7052, matrika Loštic, p. 687.

537

Tamtéž, inv. č. 7050, matrika Loštic, p. 306.

538

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 105.

539

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje, inv. č. 7050, matrika Loštic, p. 328.

540

Tamtéž, p. 783.

541

Tamtéž, p. 368.

542

Tamtéž, p. 802.

148

Marie Josefa, nar. 17. července 1734 v Žádlovicích543 se provdala 8. června 1750 v Lošticích za svobodného pána Fridricha von Steinheil, původem z Bayrethu.544 Manželství se nevydařilo a bylo roku 1777 rozvedeno od stolu i lože.545 Marie Josefa dožila ve Znojmě v domě čp. 470 na Dolním náměstí a zemřela 20. února 1810 také ve Znojmě.546 Dědičkou se stala jediná její žijící sestra Marie Barbora, která se narodila 13. října 1738 v Žádlovicích547 a zemřela svobodná roku 1824 ve Znojmě.548 Poslední sestra Walburga Františka de Paula, narozená 8. března 1742 v Žádlovicích,549 strávila určitou dobu v klášteře v Prešpurku a pak se provdala za svobodného pána von Skal, se kterým měla dceru Karolínu provdanou za Josefa svobodného pána Staal-Hollstein.550 V době, kdy žádlovický zámek obýval Petr se svou rodinou, byl již tento dostavěn a plně zařízen. Na zámku existovala kaple Panny Marie s mariánským oltářním obrazem, relikviářovým obrazem a stříbrným pozlaceným kalichem, na kterém byl erb Bukůvků. Obědvalo se ve velké jídelně u oválného stolu s 12 dubovými židlemi, panstvo si mohlo odpočinout v červeném pokoji, kde stály dva dubové psací stoly, červeně polstrovaná dubová pohovka s osmi polštáři a šest dubových červeně polstrovaných křesel. Vedle byl pokoj pro budoucího mladého pána a pokoj pro hosty. Následovala pracovna, dívčí pokoj s velkou šatní skříní, prádelníkem, dvěma postelemi, dvěma kolébkami a „schlechte spanische Wandt“, pokoj pana kaplana, dámský pokoj se zrcadlem v černém rámu a s řadou nejspíše rodinných portrétů, místnost pro lokaje a další. Na rozdíl od jeho v Brně žijícího bratra Zikmunda Jana u Petra Bukůvky postrádáme rozsáhlou knihovnu, vlastnil 543 544

Tamtéž, p. 320. Tamtéž, p. 399. Svědky byli Rudolf Dvořák a Václav Dobřenský, vrchnostenští úředníci ze Žádlovic.

545

MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen.

546

MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo (1783-1850). Pozůstalosti šlechtické, inv. č. 13-852.

547

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje, inv. č. 7050, matrika Loštic, p. 338.

548

MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo (1783-1850). Pozůstalosti šlechtické, inv. č. 13-1191.

549

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje, inv. č. 7050, matrika Loštic, p. 392.

550

MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo (1783-1850). Pozůstalosti šlechtické, inv. č. 13 – 1191, testament Marie Barbory Bukůvkové, MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen.

149

jen přibližně deset knih převážně s právnickou tematikou.551 Petr Bukůvka zemřel 24. června 1742 v Žádlovicích.552 Poručnicí nezletilých dětí se stala vdova Marie Josefa, a když v roce 1754 zemřela, převzala péči o sirotky její švagrová Marie Vilemína hraběnka Ugarte, rozená de Souches.553 Do roku 1750 zvětšili Bukůvkové žádlovické panství založením nových činžovních osad Bukové, Bušína, Paseky a Zavadilky.554 Roku 1764 prodali poručníci dědiček Petra Bukůvky zadlužené žádlovické panství, tzn. Újezd, půl Vranové s Veselím, Studenou Loučku, Lechovice a zámek Žádlovice za 103 000 zlatých c. k. radovi, komořímu a přísedícímu zemského soudu Janu Křtiteli hraběti Mitrovskému.555 Nejmladší z bratrů František Antonín Albrecht (nar. 18.12.1697 Žádlovice)556 se oženil s Marii Františkou Přepyskou z Rychmburku.557 Manželům se narodily tři dcery: Marie Anna, Marie Barbora a Marie Antonie. Marie Anna narozená roku 1717 nebo 1723 se provdala za Františka Xavera,

551

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 74 a B 99. Jedná se s největší pravděpodobností o kalich, který je v současnosti uložen v kostele v Moravičanech.

552

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 74. MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen uvádí, že Petr zemřel 14. června. ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje, inv. č. 7050, matrika Loštic, p. 811, podle matričního zápisu byl pohřben 27. června 1742. Zemřel ve věku 51 let.

553

MZA. G 7 Listiny zemského soudu Brno, inv. č. 31. Marie Josefa se zaručuje být dobrou poručnicí svých nezletilých dětí. Brno 7. září 1742.

554

BŘEZINA, Jan: Zábřežsko, s. 429.

555

HOSÁK, Ladislav: Historický, s 561, BŘEZINA, Jan: Zábřežsko, s. 429. Roku 1759 dosahovala suma dluhů váznoucích na žádlovickém panství téměř 75 000 zlatých, přičemž čistý roční výnos statku činil 6 000 zlatých. Kupní smlouva byla uzavřena 18. prosince 1764 v Brně za přítomnosti Adama Ignáce hraběte Berchtolda, Michaela Gundakara hraběte Althana a Wolfganga hraběte Schrattenbacha. MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 105.

556

ZAOO. Sbírka matrik Severomoravského kraje, inv. č. 7050, matrika Loštic, s. 119, místo narození „Zadlowskey twrze“. Kmotrem mu byl rytíř Rudolf Komínek z Engelhausenu, pán na Lechovicích.

557

MZA. C 2 Tribunál pozůstalostí, sg. B 62. Svatební smlouva byla uzavřena dne 16. září 1721.

150

svobodného pána von Reichenau, se kterým měla pět dětí: Marii Františku, Marii Annu, provdanou Clam, Jana Jindřicha, Marii Johanu Nepomucenu (první manžel Josef Erasmus hrabě Auersperg, druhý manžel František Josef markýz de Lusignan) a Antonii. Marie Anna zemřela 19. listopadu 1795 v Ivanovicích.558 Její mladší sestra Marie Barbora, narozená 4. ledna 1725 v Horních Bojanovicích, si vzala za manžela císařského podplukovníka Antonína svobodného pána Sanchez d´Ortigoza y Cifuentes.559 Spolu měli také tři dcery: Marii Annu Františku Antonii Maxmiliánu, provdanou hraběnku Braida di Cornigliano, comte di Ronsecco, Marii Barboru (první manžel Jindřich Josef Xaver Hayek von Waldstätten, druhý manžel Ferdinand Karel Antonín František hrabě Péjascewicz) a Marii Františku de Paula, provdanou za Filipa Kryštofa Antonína Aloise Údrčského z Údrče. Nejmladší Marie Antonie narozená roku 1731 zůstala svobodnou. Do té doby, než zdědila panství Ivanovice, žila na zámku v Jimramově, který tehdy patřil Walldorfům. V Jimramově dala v letech 1767-1769 postavit kostel sv. Matouše. Kostel také vybavila veškerým zařízením, aby mohl sloužit jako farní, a zřídila u něho nadaci 1 500 zlatých.560 Marie Antonie zemřela 9. prosince 1781 v Ivanovicích.561 Její otec František Antonín použil finanční prostředky získané rozdělením společného žádlovického majetku ke koupi statku Horní Bojanovice na jižní Moravě. Statek, který tvořila ves Horní Bojanovice s dvorem, ovčínem, lisovnou, hospodou a pivovarem, koupil 1. dubna 1723 od Františka Antonína hraběte Serenyho za 38 tisíc zlatých rýnských. Nový bojanovický pán, nedávno povýšený na barona a nyní i vlastník hospodářsky výnosného majetku, si však svého nově získaného jmění dlouho neužíval.562 Zemřel již

28. prosince 1733 a Horní

Bojanovice spravovala vdova Marie Františka.563 Vdova Bukůvková měla s

558 559

MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo. Pozůstalosti šlechtické, inv. č. 13-439. MZA. E 67 Sbírka matrik, inv. č. 2647, křestní, oddací a úmrtní matrika Horní Bojanovice, p. 440. Zápis je do matriky dodatečně připsán.

560

SVOBODA, Josef, František: Vlastivěda moravská. Novoměstský okres. Brno 1948, s 205.

561

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 158.

562

POKLUDA, Zdeněk: Bukůvkové z Bukůvky. Malovaný kraj 34, 1998, s. 60.

563

MZA. C 2 Tribunál, pozůstalosti, sg. B 62. V úmrtní matrice Horních Bojanovic

151

hospodařením na zadluženém statku stále větší potíže a dluhy narostly do takové výše, že bylo třeba přistoupit k nucenému prodeji. Roku 1750 byly Horní Bojanovice prodány za 40 600 Marii Anně Barboře svobodné paní von Rumerskirch, rozené z Freienfelsu, bývalé manželce zemřelého Zikmunda Jana z Bukůvky.564 Marie Františka Bukůvková zdědila roku 1765 po svém zavražděném bratrovi Janu Václavu Přepyském z Rychmburku panství Ivanovice na Hané.565 Po její smrti 29. března 1770 připadlo panství v ceně 300 tisíc rýnských zlatých třem dcerám. Smlouvou z 1. června 1770 získala panství nejmladší svobodná Marie Antonie baronka z Bukůvky. Její dvě sestry obdržely každá 107 600 zlatých. Marie Antonie odkázala Ivanovice své ovdovělé sestře Marii Anně svobodné paní von Reichenau, po které je zdědila její dcera Marie Johana Nepomucena provdaná Auerspergová.566

záznam o úmrtí schází, matrika má však v tomto období velké mezery. 564

MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen a HOSÁK, Ladislav: Vlastivěda moravská. Hustopecký okres. Brno 1924, s. 61.

565

Kolektiv autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 1. Jižní Morava. Praha 1981, s. 110-111. Jan Václav Přepyský byl známý podivín, který hned po svatbě vyhnal svou manželku a uzavřel se na ivanovickém zámku ve společnosti dvou psů a stýkal se pouze se svým osobním myslivcem. Dne 11. září 1765 byl nalezen ubitý v zámku, který byl údajně přepaden lupiči. Případ zůstal nedořešen, pro podezření z vraždy bylo více osob vězněno a mučeno.

566

HLADKÝ, František: c. d., s. 37-40.

152

2. 3. 5. 9. Hrabata z Bukůvky

Po smrti Petra Antonína roku 1742 zůstal jediným žijícím mužským příslušníkem rodu syn jeho bratra Zikmunda Jana teprve šestnáctiletý mladík Jan Nepomuk Zikmund. Stal se nejvýznamnějším představitelem rodu v 18. století a za své dlouholeté věrné služby císaři a monarchii a velké zásluhy dosáhl povýšení do hraběcího stavu. Jan Nepomuk Zikmund byl pokřtěn 2. března 1726 v Brně u sv. Jakuba, za kmotry mu šli dědeček Gottfried z Freienfelsu a Terezie Moravcová, rozená z Freienfelsu.567 Když zemřel jeho otec, byly mu teprve čtyři roky. Dětství a mládí prožil v brněnském domě Bukůvků v kruhu matky a čtyř neprovdaných sester. Téměř celý svůj život působil jako vysoký státní úředník. Nejprve byl jako čtyřiadvacetiletý jmenován c. k. radou při moravském Tribunálu, roku 1753 se stal přísedícím (asesorem) tamtéž. Roku 1775 dosáhl hodnosti císařského skutečného tajného rady. Od roku 1781 byl nejvyšším zemským sudím Markrabství moravského. Svou úřednickou kariéru završil roku 1783, kdy se stal prvním presidentem nově zřízeného moravskoslezského zemského soudu. Svým postavením a vlivem byl Jan Nepomuk Zikmund nejvýznamnějším členem rodu Bukůvků 18. století a tento jeho společenský vzestup byl dovršen povýšením do hraběcího stavu roku 1800. Tímto povýšením byly oceněny jeho padesátileté věrné služby císaři a habsburské monarchii. Hraběcí titul, který se vztahoval i na jeho dědice, získal díky tomu navíc bez poplatků.568 Neangažoval se však pouze na poli služby státu. Byl jedním ze zakladatelů moravské hospodářské společnosti spolu s hrabětem Blümegenem, hrabětem Mitrovským a dalšími, znám byl také

567

MZA. E 67 Sbírka matrik, inv. č. 16862, křestní matrika Brno - sv. Jakub, p. 700 a D ´ELVERT, Christian: c. d., s. 92.

568

OTTŮV slovník naučný. Díl 4., Praha 1891, s. 889. KNESCHKE, Heinrich Ernst: Deutsche Grafen-Haeuser der Gegenwart. Teil 3. (A-Z). Leipzig 1854, s. 47, GOTHAISCHES Genealogisches Taschenbuch der Gräflichen Häuser, 1877, U-18066a/1877, s. 154, SCHIMON, Anton: Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien. Böhm. Leipa 1859, s. 27 a MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen.

153

jako velký znalec a milovník pěstování ovocných stromů a ve svém brněnském domě shromáždil rozsáhlou obrazovou kolekci.569 Ačkoli Jan Nepomuk patřil k nejvyšším moravským zemským hodnostářům, nijak nezanedbával ani růst svého majetku. Nejprve zakoupil v Čechách statek Včelnice a Nový Etynk na Jindřichohradecku,570 potom roku 1756 získal spolu se svými

dvěma

sestrami

od

matky

Marie

Barbory,

podruhé

provdané

Rumerskirchové, statek Horní Bojanovice.571 Po dohodě, že sestrám Marii Alžbětě a Marii Anně bude vyplácet pravidelnou roční apanáž 600 zlatých, převzal Horní Bojanovice do svých rukou a držel je celé půl století.572 Vystavěl si pro sebe a svou rodinu menší empírový jednoposchoďový zámek s věží. Zde také sídlil, ale povinnosti spojené s jeho působením ve vysokých úřadech ho často odváděly jinam, nejčastěji do Brna. Při správě bojanovického statku se snažil maximálně zvýšit jeho výnos, přičemž neváhal použít i tvrdého postupu vůči poddaným, včetně tělesných trestů. Na druhou stranu je třeba říci, že za jeho života byla v Horních Bojanovicích zřízena škola a obnovena duchovní správa při zdejším kostele sv. Vavřince.573 Neznámo kdy a kde se oženil s Marií Eleonorou Františkou hraběnkou Podstatskou z Prusinovic, dcerou Františka Dominika Valeriána hraběte Podstatského

a

Marie

Terezie,

rozené

Lichtenštejn-Kastelcorn.574

Rod

Podstatských patřil mezi nejstarší moravské šlechtické rody, stejně jako byl rod 569

KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Brno 1986, s. 51 a 208, SLAVÍČEK, Lubomír: Sbírky a sběratelé na Moravě 17. a 18. století. In: KNOZ, Tomáš (ed.): Morava v době baroka. Sborník příspěvků ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno 2004, s. 97, dále viz D´ELVERT, Christian: c. d., s. 92.

570

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 92 a SOMMER, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen statistik=topografisch dargestellt. 10 Band. Taborer Kreis. Prag 1842, s. 252. Panství patřilo Janu Nepomuku z Freienfelsu, pravděpodobně příbuznému jeho matky. Jan Nepomuk Zikmund Bukůvka zde založil vesnici Bukovka (dnes část obce Horní Radouň). Panství tvořily Nový Etynk, Včelnice (dnes Nová Včelnice), Brabec, Rosíčka, Dičkov, Kostelní Radouň, Bozděchov, Bukovka, Horní Radouň, Karlov a Pýchov.

571

HOSÁK, Ladislav: Historický, s. 268.

572

HOSÁK, Ladislav: Vlastivěda moravská. Hustopecký okres. Brno 1924, s. 61.

573

POKLUDA Zdeněk: Bukůvkové z Bukůvky. Malovaný kraj 34, 1998, s. 60.

574

MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 8, inv. č. VIII/17.

154

Lichtenštejn-Kastelcornů starým rodem tyrolským na Moravě usazeným. Roku 1761 se manželům narodil první syn a dědic Karel Zikmund, následovala dcera Marie Ludovika a syn Leopold Zikmund. Manželům Bukůvkovým bylo dopřáno prožít na svou dobu dlouhé manželství, když Marie Eleonora zemřela 6. ledna 1803 jako čtyřiasedmdesátiletá.575 Jan Nepomuk Zikmund ji přežil o pouhé čtyři roky, zemřel v Brně 1. února 1807 v jedenáct hodin v noci ve věku 81 let. Poslední rozloučení se zemřelým se konalo podle jeho posledního přání 3. února ve čtyři hodiny odpoledne a následujícího dne bylo ve farním kostele sv. Jakuba v Brně provedeno requiem.576 Svým dědicům zanechal mimo Horních Bojanovic ještě dům č. p. 166 v Brně, dvě zahrady na brněnském předměstí a další majetek v celkové hodnotě 137 tisíc zlatých, ale také více než 52 tisíc zlatých dluhů. Dědicové již na konci roku 1807 statek Horní Bojanovice se zámečkem a pozemky, které kdysi náležely hustopečskému faráři, prodali za 100 000 zlatých Janu Pavlovi Pagatschovi z Paburka.577 Statek Včelnice a Nový Etynk odprodal již dříve sám Jan Nepomuk, a to rytíři z Lilienbornu.578 Později prodali Bukůvkové také brněnský dům Janu rytíři Smetanovi.579 Nejstarší syn Karel Zikmund, narozený 19. srpna 1761 v Brně, se věnoval stejně jako jeho otec úřednické dráze, nedosáhl sice tak vysokých úřadů jako jeho otec, ale i tak byla jeho kariéra uctyhodná.580 Začínal jako praktikant u brněnského 575

MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo. Pozůstalosti šlechtické, inv. č. 13-647.

576

ARCHIV Národního muzea v Praze. CH-Genealogická sbírka Vratislava z Mitrovic, kart. 3 a MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo, Pozůstalosti šlechtické, inv. č. 13-764.

577

POKLUDA, Zdeněk: Bukůvkové z Bukůvky. Malovaný kraj, s. 60 a HOSÁK, Ladislav: Vlastivěda moravská. Hustopecký okres. Brno 1924, s. 61.

578

SOMMER, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen statistik=topografisch dargestellt. 10 Band. Taborer Kreis. Prag 1842, s. 252 a D´ELVERT, Christian: c. d., s. 92.

579

ARCHIV města Brna. Topografie Gödel, inv. č. 13/6, Rudolfsgasse, s. 04374-04378, Rudolfsgasse 11 - Neufröhlichergasse 166. Roku 1806 bylo v domě 13 pokojů, jedna kuchyň a stáj pro 6 koní.

580

MZA. F 21 Správa světské nadace šlechtičen Mariánská škola Brno (1516-1957), kart. 61, inv. č. 1290, opis křestního listu. Dítě křtil kapitulní děkan při chrámu sv. Petra v Brně Matyáš hrabě Chorynský.

155

krajského úřadu (od 14.9.1784), později působil jako guberniální koncipista (od 28.7.1787), v osmdesátých a devadesátých letech byl jedním z jihlavských a později brněnských krajských komisařů. Již jako hrabě z Bukůvky se stal roku 1800 krajským hejtmanem v Konské (dnes městská část Třince), roku 1801 byl krajským hejtmanem přerovského kraje, 1805 krajským hejtmanem olomouckým a roku 1820 brněnským krajským hejtmanem a presidentem komise pro daňové provizorium na Moravě a ve Slezsku. Poté, co byl Karel Zikmund v roce 1827 penzionován, ho císař jmenoval moravským zemským podkomořím. Svoji kariéru završil ziskem prestižního čestného titulu c. k. komoří.581 Stejně jako jeho otec byl členem moravské hospodářské společnosti.582 Jeho manželka Antonie Františka Terezie, nar. 3.ledna 1776,583 dcera velitele olomoucké pevnosti svobodného pána Michaela Fröhlich von Freudenstein584 a Marie Alžběty Hnogek von Kleefeldt, se kterou se oženil 28. června 1807 v Olomouci,585 mu porodila čtyři děti: Michaela Zikmunda, Leopoldinu, Karla a Karolinu. Antonie Bukůvková se dožila pouze 49 let, zemřela v Brně 28. července 1827 a o dva dny později byla v Dobromilicích pohřbena.586 Karel Zikmund Bukůvka zemřel po dlouhé nemoci587 v Dobromilicích 16. října 581

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 92 a MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen.

582

SCHEMATISMUS für das Markgrafthum Mähren und Herzogthum Schlesien auf das Schalt-Jahr 1820. Brünn und Olmütz, s. 84. K.k. Mährisch-Schlesische Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur,- und Landeskunde. Karel Zikmund byl v pořadí čtvrtým čestným členem společnosti po arcivévodovi Janu Křtiteli, princi Ferdinandu d´Este a hraběti Josefu Auerpergovi.

583

MZA. F 21 Správa světské nadace šlechtičen Mariánská škola Brno, kart. 61, inv. č. 1290, opis křestního listu.

584

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 92.

585

GOTHAISCHES Genealogisches Taschenbuch der Gräflichen Heuser, 1877, U-18066a/1877, s. 154.

586

MZA. F 21 Správa světské nadace šlechtičen Mariánská škola Brno, kart. 61, inv. č. 1290, opis úmrtního listu.

587

MZA. G 147 Rodinný archiv Mitrovských Dolní Rožínka (/1203/ 1377-1943), kart. 23, inv. č. 797, dopis hraběte Karla Zikmunda Bukůvky Antonínu Bedřichu Mitrovskému. Dán v Brně 3. července 1837. Karel se omlouvá hraběti Mitrovskému, že tak dlouho nepsal, byl dlouhou dobu nemocen a upoután na lůžko, zároveň mu

156

1840 ve věku 79 let na zápal plic.588 Pohřben byl 19. téhož měsíce do rodinné hrobky při kostele v Dobromilicích.Svým dědicům mnoho majetku nezanechal, něco málo hotových peněz, asi 20 000 zlatých na pohledávkách, stříbro, nábytek, prádlo, kočáry a dva tažné koně atp. Zůstaly po něm, jako vzpomínka na jeho někdejší úřednickou kariéru, také 4 uniformy, z toho jedna uniforma c. k. komořího a 7 gala livrejí s erbem.589 Leopold Zikmund, mladší bratr Karla Zikmunda, se stal vojákem a zůstal svobodný. V bouřlivé době napoleonských válek to dotáhl nejprve roku 1805 na majora (u Strasolda) a roku 1809 až na podplukovníka a c.k. komořího. Po penzionování žil ve Vídni, kde zemřel 19.června 1819.590 Jediná sestra Marie Ludovika se také neprovdala a žila v Brně v domě na Velkém náměstí č. 77 (dnes náměstí Svobody), kde také 16. června 1846 ve věku nedožitých 84 let zemřela.591

děkuje za podporu při jmenování jeho syna do úřadu krajského komisaře. 588

MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo. Pozůstalosti šlechtické, inv. č. 13-1707 a G 147 Rodinný archiv Mitrovských Dolní Rožínka (/1203/1377-1943), kart. 24, inv. č. 909, dopis hraběte Michaela Zikmunda Bukůvky Antonínu Bedřichu Mitrovskému. Dán v Brně 18. listopadu 1840. Michael žádá hraběte o prominutí, že pozdě odpovídá na jeho dopis, ale těžce jej zasáhlo úmrtí otce, k dopisu přikládá testament. Dále ZAOO. Sbírka opisů matrik (1687-1949), kart. 6434, Dobromilice (1833-1854).

589

MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo. Pozůstalosti šlechtické, inv. č. 13-1707.

590

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 92 a MZA. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně, sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen.

591

D´ELVERT, Christian: c. d., s. 92 a MZA. C 9 Moravskoslezské zemské právo. Pozůstalosti šlechtické, inv. č. 13-1863.

157

3. ZÁVĚR

Cílem této práce určitě nebylo zpracování nějakých komplexních dějin moravské nižší šlechty, resp. moravského rytířského stavu v období raného novověku. Domnívám se, že při současném stavu řešení předmětné problematiky, zejména pokud se týká období 17. a 18. století, to není ani dost dobře možné. K souhrnnému syntetickému zpracování nám schází jak kritické faktografické studie o moravských rytířských rodech, případně alespoň vybraných, tak dílčí práce o jednotlivých aspektech tohoto složitého tématu (struktura moravské nižší šlechty a její proměny, majetek a veřejná činnost, kulturní aktivity, každodennost atd.). Teprve v posledních několika letech se postupně objevují některé příspěvky snažící se o detailnější pohled, ale ve většině případů se prozatím jedná pouze o sondy. Z tohoto pohledu je situace v Čechách oproti Moravě přece jen poněkud lepší. O syntézu se zde pokusil Václav Bůžek, třebaže pouze pro období předbělohorské, vyšlo několik monografií rytířských rodů i jednotlivců a také je možné čerpat z přece jen četnějších prací a studií starších. Z výše uvedených příčin jsem se pokusil pojmou téma mé dizertační práce formou zpracování osudů několika vybraných moravských rytířských rodů, resp. biografií z mého pohledu nejvýznamnějších příslušníků těchto rodů. Biografická metoda má samozřejmě svá úskalí, zejména pokud jde o kritéria výběrů jednotlivých osob, resp. šlechtických rodů. Mou snahou proto bylo, aby zvolený vzorek vhodně reprezentoval jak staré (starožitné) moravské rody (Bukůvkové, Kobylkové), tak rody nově povýšené (Žalkovští, Jakartovští, Pruskauerové). Zároveň bylo nezbytné, aby se jednalo o rody, jejichž příslušníci žili a působili na Moravě alespoň po větší část období raného novověku, s důrazem na období 17. století. Proč právě důraz na 17. století vysvětlím níže. Vybrané rytířské rody a jednotlivci by dále měli reprezentovat specifika a vnitřní diferencovanost moravské rytířské šlechty v raném novověku, její proměny a vývoj od šlechty bytostně spjaté se svou zemí a stavovskou obcí po šlechtu oddanou především svému panovníkovi. Ze zvoleného vzorku tak představují Žalkovští ze Žalkovic původem domácí, teprve v 16. století nobilitovaný rod. Jeho nejznámější člen Matyáš Žalkovský zahájil vzestup svůj a svého rodu ve 2. 158

polovině 16. století jako úředník tehdejšího zemského hejtmana Václava z Ludanic. Právě úřední služba jako počátek kariéry a předstupeň nobilitace, je to, co spojuje tři vybrané nově do šlechtického stavu povýšené rody. Stejně jako Matyáš Žalkovský také Martin Fridrich Pruskauer zahájil svou kariéru jako úředník a to jako osobní sekretář olomouckého biskupa Leopolda Viléma. Jan Jakartovský zase jako úředník Leopoldova předchůdce na olomouckém biskupském stolci, kardinála Františka z Ditrichštejna. Třebaže výchozí pozice těchto šlechtických rodin byly podobné, rozdílné byly osudy potomků zakladatelů těchto rodin. V první řadě to bylo dáno dobou, kdy žili. V období 17. století hrálo velkou roli také vzdělání a schopnost využít příležitostí, jenž měnící se doba přinášela, osobní předpoklady, promyšlená sňatková politika atd. Přes svůj aktivní podíl na stavovském povstání i svou nekatolickou víru se dokázali

Žalkovští

poměrně

bez

velkých

šrámů

přenést

přes

úskalí

pobělohorských trestů a konfiskací a v průběhu 17. století se již jako katolíci zcela zařadili mezi tradiční moravské šlechtické rody. Vedle svého úředního působení, nezanedbávali příslušníci tohoto rodu ani majetkový vzestup. Naproti tomu Jakartovští ze Sudic po smrti Jana staršího Jakartovského, který na sklonku života zastával nejvyšší úřady vyhrazené příslušníkům starožitných moravských rytířských rodů, nalézali své uplatnění především jako vojáci. Ve srovnání s ostatními představují jisté specifikum, kdy se v dějinách rodu objevila jediná skutečně významná osobnost, vedle které se nám ostatními známí členové rodu téměř ztrácejí. Pruskauerové z Freienfelsu se sice z původně téměř nemajetné úřednické šlechty vypracovali na přelomu 17. a 18. století ve středně zámožný šlechtický rod, ale nadále se aktivně podíleli na správě země zejména jako úředníci královského tribunálu. Bukůvkové a Kobylkové patřili již od konce 15. století mezi tradiční staré moravské rytířské rody a na přelomu 16. a 17. století se jim konečně vyrovnali i svým majetkem. Majetkem, který mohl směle konkurovat majetkům zámožných panských rodů. Jan starší Kobylka získal sňatkem s bohatou dědičkou rodu Ederů rozsáhlé panství Sovinec na severní Moravě a jeho vrstevník Jan Bukůvka z Bukůvky dokázal opět díky výhodným sňatkům, ale nejen dík jim, shromáždit poměrně velké pozemkové jmění. Původně českobratrští Bukůvkové a luteránští Kobylkové dokázali zdárně překonat i krizové období stavovského povstání a třicetileté války a příslušníci těchto rodů hráli významnou roli v moravských 159

dějinách i v období následujícím. Zásadní rozdíl byl pouze v tom, že jejich majetky již byly oproti období předbělohorskému podstatně menší a zdaleka se nemohly rovnat nejbohatším rodům panským. Z několika důvodů jsem zvláštní pozornost věnoval právě rytířskému rodu Bukůvků z Bukůvky. Tento starý nekatolický rod patřil v období přelomu 16. a 17. století mezi nejvýznamnější moravské rytířské rody. Jeho příslušníci se aktivně podíleli na politickém životě země, ale nezanedbávali ani aktivity na poli kultury či vzdělání. Díky shodě náhod nebyl rod postižen pobělohorskými konfiskacemi a působil na Moravě i v období následujícím. Bukůvkové, ale stejně tak Kobylkové, Žalkovští i další rody představují potvrzení skutečnosti, že si mnohé domácí moravské rytířské rody uchovaly kontinuitu v období 2. poloviny 17. století, resp. v období následujícím. Rytířský stav jako celek v důsledku konfiskací, ztráty majetku a povyšování do panského stavu sice postupně v 17. století ztrácí na své někdejší prestiži, ale jeho příslušníci nachází své nové místo v pomalu se rozrůstající státní byrokracii. V rámci nižší šlechty se také definitivně stírají rozdíly mezi starými a nově nobilitovanými rody, mezi šlechtou pozemkovou a úřednickou, zemskou a dvorskou, cizí i domácí. Společná všem zvoleným rodům byla také snaha o společenský vzestup, u některých z nich spojená s povýšením do panského stavu. Svobodnými pány se tak na přelomu 17. a 18. století stali Bukůvkové, Kobylkové i Freienfelsové a Bukůvkové dosáhli na přelomu 18. a 19. století i na vysněný hraběcí titul. V případě Bukůvků z Bukůvky jsem se pokusil o přesné a v maximální možné míře objektivní vylíčení dějin tohoto rodu od nejstarších zmínek ve 2. polovině 14. století až do přelomu 18. a 19. století. Tento úkol, i když zcela jistě hlavní a nepostradatelný pro další výzkum, nebyl jediným. Jsem přesvědčen, že jsem také dokázal na vybraném příkladu původně rytířského rodu Bukůvků z Bukůvky zobrazil přerod a „přizpůsobování“ se jedné společenské vrstvy měnícím se podmínkám. Vrstvy, která se od ostatních lišila svojí urozeností, majetkem, politickou mocí a společenským sebevědomím, svým důrazem na rodovou kontinuitu. Výrazným znakem, který lze u tohoto rodu, ale také u mnoha dalších vysledovat, je jeho poměrně silné zemské povědomí. Bukůvkové mění v průběhu staletí náboženskou, politickou i jazykovou příslušnost, ale jejich vztah k zemi tyto změny překonává. Z předchozího výkladu je zřejmé, že hlavní pozornost byla zaměřena na 17. 160

století. Vedlo mne k tomu několik důvodu. V první řadě se jedná o velmi složité období, spojené se stavovským povstáním, náboženskou emigrací, válkami, tedy událostmi, které nezůstaly a ani nemohly zůstal bez vlivu na celou moravskou společnost, nižší šlechtu nevyjímaje. Zároveň se jedná o období, kterému byla dosud věnována velmi nerovnoměrná pozornost. Intenzivně se studovalo zejména období předbělohorské a bělohorské, ale následné neméně důležité časy již většinou zůstávaly mimo pozornost. Určitě však ne z důvodu nedostatku pramenů, těch naopak v průběhu 17. století výrazně přibývá. Přitom právě 2. poloviny 17. století a přelom 17. a 18. století znamenaly rozhodující období v završení tendencí v přeměně moravské šlechty zahájených o více jak sto let dříve.

161

4. PRAMENY A LITERATURA

Rytířský stav na Moravě v raném novověku

Archivní prameny

Archiv Národního muzea v Praze H Genealogická sbírka (1410-1931), kart. 2, Bartodějští z Bartoděj, kart. 4, Blektové z Útěchovic, kart. 14, Drahanovští z Pěnčína, kart. 23, Jakartovský ze Sudic, kart. 28, Kobylkové z Kobylího, Odkolkové z Oujezdce, kart. 45, Podstatští z Prusinovic, kart. 49, Sakové z Bohuňovic, kart. 54, Šarovcové ze Šarova.

Moravský zemský archiv v Brně A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 42, Seznam povýšených do rytířstva (1635-1618), inv. č. 43, Kniha povýšených do rytířstva (1645-1782), inv. č. 44, Kniha pánů rytířstva Markrabství moravského, inv. č. 46, Kniha stavu rytířského (1671), inv. č. 47, Protokol rytířů (1694-1708), inv. č. 49-58, sg. 69, Matrika šlechtická (1590-1868), půhony olomoucké a brněnské. A 12 Akta šlechtická. Listiny a listy z let 1419-1851 (1419-1864), kart. 1, inv. č. I 12/1, císařovna Eleonora žádá moravské rytířstvo, aby přijalo mezi staré své rody Tobiáše Allmana z Almšteinu (1639), kart. 3, inv. č. III/16, Bartodějští, kart. 27, inv. č. XXVII 15/1, Maxmilián II. znovu povyšuje do šlechtického stavu Jiřího Hrabovského z Hrabové a jeho syny Petra, Jana a Mikuláše a propůjčuje jim šlechtický znak (1565), kart. 28, inv. č. XXVIII 2/3 a 2/4, Jakartovští ze Sudic, testament Anny Marie Jakartovské ze Sudic (1674), kart. 44, inv. č. XXXXIV 162

17/4, Marie Alžběta Matyášovsk, rozená z Tamfaldu vydává svědectví o původu Kateřiny Mateřovské, rozené Matyášovské z Matyášovic (1669), kart. 47, inv. č. XXXXVII 9/2, Brikcí Morava z Meziříčí prosí moravské stavy, aby mu přiřkli za jeho dlouholeté služby písaře menšího práva odměnu 2 000 zlatých a roční rentu 100 zlatých (1574), kart. 51, inv. č. LI 4/4d, Ladislav Velen ze Žerotína svědčí, že dluží 5 000 zlatých Janovi staršímu Odkolkovi z Oujezdce (1620), kart. 61, inv. č. LVI 9/9, Judith z Hrádku prosí Jetřicha Podstatského z Prusinovic na Rokytnici, nejvyššího písaře Markrabství moravského, aby jí poslal některý zlatý na kožich, jelikož jí strejc Mikuláš nechce nikdy nic dáti (1577), kart. 61, inv. č. LVI 9/14, Žbřid Podstatský z Prusinovic a na Spálově svědčí, že paní Kunka ze Skorotína chodila v době, kdy za ní dojížděl Jan Bohuslav Zoubek ze Zdětína, ověšená jeho skvosty (1583), kart. 70, inv. č. LXX 4/2, poslední vůle Rudolfa Skrbenského z Hříště a Šenova (1700), kart. 76, inv. č. LXXVI 29/6, poslední vůle Maří Magdaleny, ovdovělé Švábenské, rozené Hoslerky (1717), kart. 80, inv. č. LXXX 6/1, seznam věcí, které Johanka ze Stvolové, rozená Ullersdorferová, dala před vpádem švedským do úschovy Mikulášovi, olomouckému knihaři a měšťanu Mikuláši Hradeckému (1643). C 2 Tribunál, pozůstalosti (1636-1783), pozůstalostní spisy příslušníků rodu Jakartovských ze Sudic, Žalkovských ze Žalkovic a Pruskauerů z Freienfelsu. E 6 Benediktini Rajhrad (1045-1950), kart. 179, sg. H b 12, poznamenání všech pánův obyvatelův zemských kraje Olomouckého (1605). F 5 Velkostatek Hodonín (/1370/ 1446-1924), kart. 6, inv. č. 62, Anna Helena Kateřina Žampachová, rozená Jakartovské ze Sudic přenechává městečko Čejč s příslušenstvím svému otci Janu Jakartovskému ze Sudic (1648). F 11 Velkostatek Slavkov u Brna (/1483/ 1592-1947), kart. 1, inv. č. 1, korespondence slavkovského úředníka Gabriela Litenčického z Kelče s různými adresáty (1611-1639). G 7 Listiny zemského soudu Brno (1402-1840), kart. 11, sg. II/77, poslední vůle Jindřicha Podstatského z Prusinovic a na Trnávce (1584), kart. 13, sg. II/108, 163

Kateřina ze Zahrádek, rozená Kobylková z Kobylího a na Bojanovicích prodává rytíři Janovi st. Jakartovskému ze Sudic tvrz a ves Březolupy s dvorem, pivovarem, chmelnicí, mlýnem a olejnou (1637), kart. 17, sg. II/175, Jan st. Jakartovský ze Sudic vydává revers k zemi (1637). G 10 Sbírka rukopisů Zemského archivu (1200-1999), inv. č. 11, Johann Petr Cerroni, Beiträge zur Genealogie der adeligen Geschlechter in Mähren II. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně (1300-1899), sg. 221, inv. č. 225, Adels- und Inkolatverzeichnisse von Mähren, sg. 363, inv. č. 371, Karel VI. povyšuje Christiana Pfeiffera z Vratislavi do rytířského stavu (1713). G 12 Cerroniho sbírka (1200-1845), inv. č. 38a, Bartodějští z Bartoděj, Bítovští ze Slavíkovic, inv. č. 39, z Deblína, Drahanovští z Pěnčína, Ederové ze Šťavnice, Pruskauerové z Freienfelsu, Horečtí z Horky, inv. č. 40, Jakartovští ze Sudic, Kobylkové z Kobylího, Kokorští z Kokor, inv. č. 41, Martinkovští z Roseče, Odkolkové z Oujezdce, Podstatští z Prusinovic, inv. č. 42, Sakové z Bohuňovic, Šarovcové ze Šarova. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov (/1097/ 1222-1944), kart. 155, inv. č. 477, povýšení JUDr. Pavla Jeronýma de Ella a JUDr. Martina Hafnera na starožitné rytíře (1628), kart. 134, inv. č. 398, věznění Jana Kobylky (1621), kart. 135, inv. č. 401, propuštění a omilostnění Jana Kobylky za peněžní rekompenzaci (1621), kart. 372, inv. č. 1610, poručenství kardinála Františka Ditrichštejna nad sirotky po Václavu Sakovi z Bohuňovic Zikmundem Ferdinandem, Albrechtem Václavem, Alžbětou a Anežkou (1634-1635), kart. 372, inv. č. 1611, poručenství kardinála Františka Ditrichštejna nad sirotkem po Zikmundovi Martinkovském z Roseče Juditou (inventář pozůstalosti, 1623, 1625), kart. 374, inv. č. 1623, poručenství knížete Maxmiliána z Ditrichštejna nad sirotkem po rytíři Jetřichu Kobylkovi z Kobylího Janou, provdanou Stařimskou z Bítkova (1638-1641), kart. 374, inv. č. 1619, poručenství knížete Maxmiliána z Ditrichštejna nad sirotky po rytíři Jaroslavovi Drahanovském z Pěnčína Maxmiliánem Ferdinandem a Andělou (1617-1660), kart. 375, inv. č. 1625, poručenství knížete Maxmiliána z Ditrichštejna nad sirotky po rytíři Janu Burianovi Kobylkovi z Kobylího 164

Mikulášem Vilémem, Janem Maxmiliánem, Kryštofem Jiřím, Magdalenou Pavlou a Annou Polyxenou (1637, 1641), kart. č. 465, dopisy Jana Jakartovského ze Sudic knížeti Ferdinandu z Ditrichštejna (1656-1666), kart. 678, inv. č. 3148, poručenství

kardinála

Františka

Ditrichštejna

nad

sirotkem

po

Janovi

Bartodějském z Bartoděj Bohunkou (1624-1631). G 436 Rodinný archiv Kouniců (/1272/ 1278-1960), kart. 59, inv. č. 500, sg. I 43, inventář pozůstalosti po Lvu Vilému z Kounic (1656), kart. 39, inv. č. 204, sg. C 18, korespondence Lva Viléma z Kounic s úředníkem panství Uherský Brod Václavem Bartodějským z Bartoděj (1634-1637), kart. 44, inv. č. 294, sg. D 13 f, nařízení kardinála Františka Ditrichštejna slavkovskému úředníku Gabrielu Litenskému z Litenčic, aby byl poslušen Jana staršího Jakartovského, kterého posílá do Slavkova na revizi celého panství (1632), kart. 59, inv. č. 505, sg. I 49, pozůstalostní jednání po Maxmiliánu z Kounic (1626-1639), kart. 79, inv. č. 742, sg. P 36, spor o dlužní požadavek Jana staršího Jakartovského ze Sudic a na Březolupech 2 000 zlatých moravských slíbených mu Maxmiliánem z Kounic (1633-1652) a kart. 128, inv. č. 1305, sg. K 28, korespondence kardinála Pázmányiho o prodeji panství Uherský Brod s uherskobrodským hejtmanem Janem Jakartovským ze Sudic (1614-1634). G 450 Hrubý František, Prof. PhDr. (/1792/ 1900-1943 /1988/), kart. č. 35, inv. č. 125, materiály k jednotlivým studentům ze šlechtických rodů.

Národní archiv v Praze Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory (/1482/ 1527-1625 / 1750/), inv. č. 54, privilegium Ferdinanda I., jímž povoluje stavu rytířskému v Markrabství moravském obsazovati tyto nejvyšší zemské úřady, nejvyšší sudství dvorské /hofrychtéř/, úřad podkomořího a nejvyšší písařství (1538), inv. č. 761, Maxmilián II. zemskému hejtmanu Markrabství moravského o dobré zdání k žádosti Jana staršího Munky z Ejvančic a přijetí do stavu rytířského (1565), inv. č. 1363,

volba

nejvyššího

hofrychtéře

Markrabství

moravského

Václava

Podstatského po smrti Václava Hodického z Hodic (1570-1571), inv. č. 1492, 165

postoupení kanceláře nejvyššího hofrychtéře Markrabství moravského nově zvolenému nejvyššímu hofrychtéři Václavu Podstatskému z Prusinovic po předchozím Václavu Hodickém (1562-1571), inv. č. 1537, usnesení stavu rytířského Markrabství moravského o pořadí, v jakém mají zasedati nejvyšší hofrychtéř, podkomoří a nejvyšší písař, jakož i prosba, aby panovník dosadil Jetřicha staršího Podstatského za nejvyššího písaře zemského (1571), inv. č. 1799, Maxmilián II. stavu rytířskému Markrabství moravského, aby mezi sebe přijali Mikuláše Oneše z Březovic, dlouholetého služebníka nejvyššího kancléře Království českého, Vratislava z Pernštejna (1573), inv. č. 2058, Vratislav z Pernštejna, nejvyšší kancléř podává panovníkovi dobré zdání o některých osobách, které přicházejí v úvahu pro úřad nejvyššího hofrychtéře. Jsou to Jaroš ze Zástřizl, Zahrádecký, Bohuš Kokorský z Kokor, Rájecký a Přemek z Víckova (1574), inv. č. 2104, Matyáš Žalkovský ze Žalkovic přijímá úřad královského prokurátora v Markrabství moravském a slibuje, že se z nejlepší vůle bude snažiti zastávati jej pro dobro panovníka, prosí zároveň a pomoc a radu některé nejvyšší úředníky zemské (1574). Wunschwitzova genealogicko-heraldická sbírka (/1480/ 1678-1741 /1936/), kart. 5, inv. č. 478, Jakartovští ze Sudic a kart. 9, inv. č. 275, Pruskauerové z Freienfelsu. Dobřenského genealogická sbírka (1841-1919), inv. č. 472, Kobylkové z Kobylího, Švábenští ze Švábenic.

Zemský archiv Opava, pracoviště Olomouc Rodinný archiv Žerotínů, Bludov (/1295/ 1427-1947, inv. č. 297, sg. VI-2 328, kniha č. 5, Virtus leonina.

Zemský archiv Opava, pracoviště Opava Josef Zukal – pozůstalost (1872-1929), inv. č. 195, Šlechtické rodiny Opavska (A166

B). Josef Zukal – pozůstalost (1872-1929), inv. č. 228, Měšťanské rodiny Opavy (HJ).

Literatura

BALCÁREK, Pavel: František Magnis, hrabě ze Strážnice, aneb „terra felix“ a třicetiletá válka. Vlastivědný věstník moravský, 51, 1999, s. 33-39. BALCÁREK, Pavel: Kardinál František z Ditrichštejna (1570-1636). Kroměříž 1990. BALCÁREK, Pavel: Kardinál František z Ditrichštejna 1570-1636. Gubernátor Moravy. České Budějovice 2007. BELCREDI, Ludvík: Freyenfelsové, zakladatelé panství Líšeň a Tvarožnou a Velaticemi. In. 700 let Tvarožné u Brna. Soubor příspěvků z kulturní minulosti obce. Tvarožná 1988, s. 163-166. BÍLEK, Tomáš: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. I., II. Praha 1882-1883. BOBKOVÁ, Lenka (ed.): Život na šlechtickém sídle v 16. - 18. století. Sborník příspěvků z konference na pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem 30.-31. října 1991. Ústí nad Labem 1991. BOČEK, Antonín: Přehled knížat a markrabat i jiných nejvyšších důstojníků zemských v markrabství moravském. Brno 1857. BŘEZINA, Vladimír – KNOZ, Tomáš: Šlechta. In. BOROVSKÝ, Tomáš – CHOCHOLÁČ, Bronislav – PUMPR, Pavel (edd.): Peníze nervem společnosti. K finančním poměrům na Moravě od poloviny 14. do počátku 17. století. Brno 2007, s. 91-153. BŮŽEK, Václav: Domácnosti nižší šlechty v předbělohorských Čechách. In. BOBKOVÁ, Lenka (ed.): Život na šlechtickém sídle v 16. - 18. století. Sborník příspěvků z konference na pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem 30.-31. října 1991. Ústí nad Labem 1991, s. 42-64. BŮŽEK, Václav: Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem. Šlechta z českých zemí na cestě ke dvorům prvních Habsburků. České Budějovice 2006. BŮŽEK, Václav: Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských 167

Čech. Praha 1996. BŮŽEK, Václav: Rytíři renesančních Čech. Praha 1995. BŮŽEK, Václav: Úvěrové podnikání nižší šlechty v předbělohorských Čechách. Praha 1989. BŮŽEK, Václav – BEZECNÝ, Zdeněk – KRÁL, Pavel (edd.): Paměť urozenosti. Praha 2007. BŮŽEK, Václav – HRDLIČKA, Josef a kol.: Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce. Praha 1997. BŮŽEK, Václav – HRDLIČKA, Josef – KRÁL, Pavel – VYBÍRAL, Zdeněk: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha – Litomyšl 2002. BŮŽEK, Václav – KRÁL, Pavel (edd.): Člověk českého raného novověku. Praha 2007. ČADA, František (ed.): Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným. Praha 1937. ČEPELÁK, Jiří: Vlinští z Vliněvsi. Mělník 2007. ČORNEJ, Petr: K otázce životního stylu nižší šlechty před Bílou horou. Středočeský sborník historický, 15, 1980, s. 125-142. DAVID, Jiří: „Alles von Rechts wegen.“ Sonda do právního života na Moravě v polovině 17. století. Časopis Matice moravské, 2008 (v tisku). DAVID, Jiří: Pobělohorské zemské sněmy na Moravě (nepublikovaná diplomová práce FF MU v Brně). Brno 2005. DŘÍMAL, Jaroslav: Zemský dům v Brně. Brno 1947. DVORSKÝ, František: Vlastivěda moravská. Hrotovský okres. Brno 1916. DVOŘÁK, Rudolf: Dějiny markrabství moravského. Brno 1902. d´ELVERT. Christian: Die Jakardowsky von Suditz. Notizen Blatt, č. 6, 1866, s. 41-42. d´ELVERT, Christian: Die Kobylka von Kobyly und Schönwiesen. Notizen Blatt, č. 4, 1877, s. 25-27. d´ELVERT, Christian: Die Žalkowsky von Žalkowitz. Notizen Blatt, č. 6, 1877, s. 41-45. EVANS, Robert John Weston: Vznik habsburské monarchie 1550-1750. Praha 2003. FIALOVÁ, Vlasta: Jan Adam z Víckova, moravský emigrant a vůdce Valachů 1620 až 1628. Praha 1935. 168

FIALOVÁ, Vlasta: Václav Bítovský z Bítova a Bohunka z Víckova. Naše Valašsko, 4, 1937-1938, s. 165-179. FUKALA, Radek: Jan Jiří Krnovský, stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice 2005. HAAS, Antonín (ed.): Archiv žerotínsko-vrbenský. Listiny a listy z let 1497-1624. Praha 1948. HAAS, Antonín: Karel Bruntálský z Vrbna. Praha 1947. HRABĚTOVÁ, Irena: Erbovní pověsti v českých spisech Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Brno 1992. HRDLIČKA, Jakub: Pražská heraldika, znaky měst, cechů a měšťanů. Praha 1993. HRDLIČKA, Josef: Autobiografie Jana Nikodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova. České Budějovice 2003. HRUBÝ, František: Etudiants tchéques aux écoles protestantes de l´Europe occidentale á la fin du 16 et au début du 17 siécle. Brno 1970. HRUBÝ, František: Ladislav Velen z Žerotína. Praha 1930. HRUBÝ, František: Lev Vilém z Kounic, barokní kavalír. Jeho deník z cesty do Itálie a Španělska a osudy kounické rodiny v letech 1550-1650. Brno 1987. HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské, 46, 1922, s. 107-169. HRUBÝ, František (ed.): Moravské korespondence a akta z let 1620-1636. I. 1620-1624. Brno 1934. II. 1625-1636. Brno 1937. HRUBÝ, František: Odhady konfiskovaných moravských velkostatků (16221623). Časopis Matice moravské, 51, 1927, s. 124-149. HRUBÝ, František: Severní Morava v dějinách. Brno 1947. HRUBÝ, František: Vilém Dubský z Třebomyslic. Časopis Matice moravské, 50, 1926, s. 405-433. CHOCHOLÁČ, Bronislav – KNOZ, Tomáš: Raně novověký Hodonín na řece a na hranici. In. PLAČEK, Miroslav a kol.: Dějiny Hodonína. Hodonín 2008 (v tisku). CHUDOBA, Bohdan: Španělé na Bílé hoře. Tři kapitoly z evropských politických dějin. Praha 1945. JAN, Libor – ŠALÉ, František – ŠTĚPÁNEK, Václav (edd.): Čejč. Dějiny slovácké obce. Čejč 2006. JANÁČEK, Josef: Rudolf II. A jeho doba. Praha 1987. JANÁČEK, Josef: Valdštejnova pomsta. List z dějin pobělohorské Moravy. Praha 169

1992. JIREČEK, Hermenegild (ed.): Obnovené zřízení zemské dědičného markrabství moravského 1628. Brno 1890. JUROK, Jiří: Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín 2000. KALISTA, Zdeněk: Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Zrození barokního kavalíra I.-II. Praha 1932. KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské. 1.-3. Brno 19001905. KAREL, Jiří: Jan Kobylka z Kobylí na Sovinci. Střední Morava, 24, 2007, s. 116133. KAREL, Jiří: Vzestup a zánik Ederů na panstvích Rýmařovska. Střední Morava, 19, 2004, s. 144-152. KILIÁN, Jan: Filip Fabricius z Rosenfeldu a Hohenfallu. Život, rod a dílo defenestrovaného sekretáře. České Budějovice 2005. KILIÁN, Jan: Kropáčové z Krymlova. Mělník 2007. KILIÁN, Jan: Martin Prušek z Prušova. Studie životopisná a edice hejtmanského kopiáře z let 1611-1614 (1616). Mělník 2007 KLECANDA, Vladimír: Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku. Časopis archivní školy, 6, 1928, s. 1-125. KNOZ, Tomáš: Državy Karla staršího ze Žerotína po Bílé hoře. Osoby, příběhy, struktury. Brno 2001. KNOZ, Tomáš (ed.): Morava v době baroka. Sborník příspěvků ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno 2004. KNOZ, Tomáš (ed.): Morava v době renesance a reformace. Brno 2001. KNOZ, Tomáš: Moravská barokní šlechta. In. KNOZ, Tomáš (ed.): Morava v době baroka. Sborník příspěvků ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno 2004, s. 45-54. KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006. KNOZ, Tomáš: Středověký původ moravské šlechty v Zrcadle Bartoloměje Paprockého. In. BOROVSKÝ, Tomáš – JAN, Libor – WIHODA, Martin (edd.): Ad vitam et honorem. Brno 2003, s. 149-166. KOCUREK, Jaroslav: Kvatern majestátů z let 1642-1669. Formální a obsahový 170

rozbor (nepublikovaná diplomová práce FF MU v Brně). Brno 2002. KOLDÍNSKÁ, Marie – MAŤA, Petr (edd.): Deník rudolfinského dvořana. Adam mladší z Valdštejna 1602-1633. Praha 1997. KOLDÍNSKÁ, Marie: Každodennost renesančního aristokrata. Praha 2001. KORDIOVSKÝ, Emil (ed.): Kobylí, dědina … Znojmo 2002. KREUTZ, Rudolf: Vlastivěda moravská. Přerovský okres. Brno 1927. KUBÍČEK, Václav: K rodokmeni Drahanovských z Pěnčína. Časopis Matice moravské, 33, 1909, s. 51-66 a 172-193. KUČERA, Jan: Paměti královského města Uherského Brodu. Brno 1903. LIŠKA, David: Moravský rytíř Václav Bítovský z Bítova. K 370. výročí smrti na popravním lešení v Brně. Vlastivědný věstník moravský, 50, 1998, s. 358-365 a Vlastivědný věstník moravský, 51, 1999, s. 58-67. MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích. 2. šlechta. Praha 2001. MALÝ, Josef: Otaslavice. Historie obce a života obyvatel. Otaslavice 2001. MAREŠ, Petr: Karel Častovec Myška ze Žlutic. Život předbělohorského rytíře ve světle rodinné korespondence. Ústí nad Labem 2000. MAŠEK, Petr: Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha 1999. MAŤA, Petr: Svět české aristokracie. Praha 2004. MATĚJEK, František: Bílá hora a moravská feudální společnost. Československý časopis historický, 22, 1974, s. 81-104. MAŤEJEK, František: Lánové rejstříky Olomouckého kraje z let 1675-1678. Praha 1994. MATĚJEK, František: Morava za třicetileté války. Praha 1992. MATĚJEK, František (ed.): Moravské zemské desky 1567-1642. II. Kraj olomoucký. Brno 1953. MÍKA, Alois: Feudální velkostatek v jižních Čechách (XIV-XVII. Století). Sborník historický 1, 1953, s. 122-213. MÍKA, Alois: Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. Sborník historický, 15, 1967, s. 45-73. MÜLLER, Karel: Erbovní listiny v archivech Slezska a severní Moravy. Opava 2001. MYSLIVEČEK, Milan: Erbovník aneb kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách i na Moravě. Praha 1993. 171

NATHER, Wilhelm: Kronika olomouckých domů I. a II. Olomouc 2007. ODLOŽILÍK, Otakar: Karel starší ze Žerotína 1564-1636. Praha 1936. PÁNEK, Jaroslav (ed.): Václav Březan. Životy posledních Rožmberků. I.-II. Praha 1985. PEKAŘ, Josef: Kniha o Kosti I.-II. Praha. 2. vydání. Praha 1935. PEKAŘ, Josef: Bílá hora. Její příčiny a následky. Praha 1921. PILNÁČEK, Josef: Paměti města Blanska a okolních hradů. Blansko 1927. PILNÁČEK, Josef: Rody starého Slezska. Brno 1991. PILNÁČEK, Josef: Staromoravští rodové. 2 vydání. Brno 1972. POLIŠENSKÝ, Josef: Třicetiletá válka a český národ. Praha 1960 POLIŠENSKÝ, Josef: Třicetiletá válka a evropská krize 17. století. Praha 1970. POLIŠENSKÝ, Josef – KOLLMANN, Josef: Valdštejn. Ani císař, ani král. Praha 1995. POLIŠENSKÝ, Josef – SNIDER, František: Změny ve složení české šlechty v 16. a 17. století. Československý časopis historický, 20, 1972, s. 515-526. POPELKA, Benjamin: Vlastivěda moravská. Jevický okres. Brno 1912. RATAJOVÁ, Jana (ed.): Alžběta Lidmila z Lisova. Rodinné paměti. Praha 2002. SLOVÁK, Jindřich (ed.): Moravský konfiskační protokol z r. 1623. Kroměříž 1920. SPURNÝ, František: Dějiny Rýmařovska I. a III. Rýmařov 1957 a 1961. SPURNÝ, František a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Morava. Praha 1983. ŠPALKOVÁ, Marie: Horní Moštěnice. Kapitoly z dějin obce. Kojetín 2006. TUREK, Adolf: Jan Skrbenský z Hříště na Fulneku a Dřevohosticích. Naše Valašsko, 6, 1940, s. 14-26, 72-81. URBÁNKOVÁ, Libuše (ed.): Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů. Praha 1979. VÁLKA, Josef: Dějiny Moravy 1. Středověká Morava. Brno 1991. VÁLKA, Josef: Dějiny Moravy 2. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1996. VÁLKA, Josef: Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě. Praha 1962. VOREL, Petr (ed.): Česká a moravská aristokracie v polovině 16. století. Edice register listů bratří z Pernštejna z let 1550-1551. Pardubice 1997. 172

VOREL, Petr: Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526-1618. Praha 2005. VAŠEK, Leoš (ed.): Kopiář Jiříka Skřivánka, úředníka na Blansku 1594-1612 (1614). Blansko 2000. VAŠKŮ, Vladimír: Studie o správních dějinách a písemnostech moravského královského tribunálu z let 1636-1749. Brno 1969. ZUKAL, Josef: Beiträge zur Häuser- und Bürgerchronik des Oberringes von Troppau. Jahres-Bericht der Staats-Oberrealschule in Troppau für das Schuljahr 1897-1898, 43. ZUKAL, Josef: Polanové z Polansdorfu. Památná rodina opavská 16. věku. Časopis Matice moravské, 51, 1927, s. 99-123. ZUKAL, Josef: Slezské konfiskace 1620-1630. Pokutování provinilé šlechty v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku po bitvě bělohorské a po vpádu Mansfeldově. Praha 1916. ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006.

173

Jan a Zikmund Bukůvkové a jejich rod

Archivní prameny

Archiv města Brna Topografie Gödel, inv. č. 13/6, Rudolfsgasse.

Archiv Národního muzea v Praze H Genealogická sbírka (1410-1931), kart. 8, dopisy Jana a Bohuslava Bukůvků (1596, 1585) a Johanky Bukůvkové (1653). CH Genealogická sbírka Vratislava z Mitrovic (1700-1908), karton CH 3, svatební a úmrtní oznámení (19. století). Heraldická sbírka (1700-1920), krabice č. 4 (Bre-Ce), kresby erbu Bukůvků z Bukůvky.

Moravský zemský archiv v Brně A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 49, sg. 69, matrika šlechtická (15901868). A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), půhony olomoucké a brněnské. A 7 Přiznávací berní listy (1528-1623), berní přiznávací listy Bohuslava, Jana a Zikmunda Bukůvky z Bukůvky. 174

A 12 Akta šlechtická. Listiny a listy z let 1419-1851 (1419-1864), kart. 8, inv. č. VIII/17, Bukůvkové - výpisy, historie, rodokmen, vývod Karla Zikmunda Bukůvky atd. (18. století), inv. č. VIII/17/1, opisy náhrobních kamenů z Dolních Studének (1586-1592), inv. č. VIII/17/2, žádost Anny Marie Jakardovské (1637), inv. č. VIII/17/3, dlužní úpis Zikmunda Bukůvky (1652), kart. 78, inv. č. 11/14, žádost Karla st. ze Žerotína (1626), kart. 88, inv. č. 12/14, poslední vůle Zuzany Morkovské ze Zástřizl (1608) a kart. 91, inv. č. 1/30, poslední vůle Sibyly Žerotínské, rozené Libštejnské z Kolovrat (1627). B 280 Zemský národní výbor v Brně, všeobecná registratura (/1886/ 1945-1949), kart. 1841, inv. č. 766, sg. VII/13b – jednotlivá místa a galerie 1945-1949. C 2 Tribunál, pozůstalosti (1636-1783), pozůstalostní spisy příslušníků rodu Bukůvků z Bukůvky, sg. B 13 - Albrecht Leopold (zemř. 1688), sg. B 27 Albrecht Zikmund Jan (1705), sg. B 39 - Anna Marie (1718), sg. B 49 - Marie Antonie (1722), sg. B 56 - Zikmund (1730), sg. B 62 - František Antonín (1733), sg. B 74 - Petr (1742), sg. B 99 - Marie Josefa (1754), sg. B 105 - Rebeka (1754), sg. B 126 - Františka (1770) a sg. B 158 - Antonie (1781). C 8 Moravské zemské právo (1638-1783), inv. č. S 33, L 88, S 237, B 280, B 280/1, H 48, K 167. C 9 Moravskoslezské zemské právo (/1690/ 1783-1850 /1897/). Pozůstalosti šlechtické, pozůstalostní spisy příslušníků rodu Bukůvků z Bukůvky, inv. č. 13-43 - Marie Antonie (1781), inv. č. 13-182 - Marie Barbora (1786), inv. č. 13-189 Marie Terezie (1786), inv. č. 13-439 - Mariana (1795), inv. č. 13-479 - Marie Alžběta (1797), inv. č. 13-615 - Marie Anna (1802), inv. č. 13-647 - Eleonora (1803), inv. č. 13-764 - Jan Zikmund (1807), inv. č. 13-852 - Marie Josefa (1810), inv. č. 13-1191 - Marie Barbora (1824), inv. č. 13-1280 - Antonie (1823), inv. č. 13-1707 - Karel (1840) a inv. č. 13-1863 - Ludvíka (1846). E 67 Sbírka matrik (1579-1949 /1951/), inv. č. 2647, křestní, oddací a úmrtní matrika Horní Bojanovice, inv. č. 16862, křestní matrika Brno - sv. Jakub (1716175

1727), inv. č. 16886, oddací matrika Brno - sv. Jakub (1643-1729). F 21 Správa světské nadace šlechtičen Mariánská škola Brno (1516-1957), kart. č. 61, inv. č. 190, osobní spis Štěpánky Kajetány Braidové a kart. č. 61, inv. č. 190, osobní spis Melanie Bukůvkové. G 2 Nová sbírka (1222-1930), inv. č. 501/15, 501/16, 501/16a, 501/16b, 501/16c, 501/16d, 501/16e, 501/18, 501/22, 501/26, 501/39, 501/40, 501/55, 501/63, 501/64, 501/78, 501/97, 501/95 a 501/98-korespondence Jana, Zikmunda, Bernarda a Johanky Bukůvků a třemešského úředníka Jana Kopřivy Ejvanovského s městem Šumperkem (přelom 16. a 17. století). G 7 Listiny zemského soudu Brno (1402-1840), inv. č. 17 (1686), 20 (1733), 31 (1742), 54 (1691), 166 (1721), 171 (1723), 174 (1724), 179 (1725), 186 (1730), 258 (1531) - Albrecht z Bukůvky přistupuje k zemskému míru, 309 (1661), 419 (1724) a 478 (18. století). G 10 Sbírka rukopisů Zemského archivu (1200-1999), č. 20, genealogické tabule, zápisky o staré české a moravské šlechtě. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně (1300-1899), sg. 311, inv. č. 309, Aufzeichnungen über die Grafen Sereny, Grafen und Freiherren Sedlnitzky von Choltitz und die Grafen Bukuwka von Bukuwky. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov (/1097/ 1222-1944), kart. č. 151, inv. č. 457, stížnost knížete Karla Liechtenštejna (1626), kart. č. 316, inv. č. 1150, kvitance Jany Bukůvkové z Bukůvky, rozené Kobylkové z Kobylího(1652), kart. č. 373, inv. č. 1616, poručenství nad Annou Kateřinou Bukůvkovou, provdanou hraběnkou z Martinic (1630-1641) a kart. č. 395, inv. č. 1697, revers Anny Marie Jakartovské (1638). G 142 Rodinný archiv Haugviců Náměšť nad Oslavou (/1300/ 1447-1945), inv. č. 605, sg. K 14, korespondence hraběte Karla Viléma II. Haugvice s hrabětem Michaelem Zikmundem Bukůvkou z Bukůvky (1860, 1874). 176

G 145 Rodinný archiv Khuen-Lützowů Hrušovany nad Jevišovkou (1455-1945), materiály rodu Althanů, kart. č. 6, inv. č. 34, korespondence 1810-1817, kart. č. 22, inv. č. 178, záležitosti Walburgy Bukůvkové, 1757. G 147 Rodinný archiv Mitrovských Dolní Rožínka (/1203/ 1377-1943), kart. č. 23, inv. č. 797, dopis Karla Zikmunda Bukůvky Antonínu Bedřichu Mitrovskému (1837) a kart. č. 24, inv. č. 909, dopis Michaela Zikmunda Bukůvky Antonínu Bedřichovi Mitrovskému (1840). G 155 Rodinný archiv Ugartů Jevišovice (/1480/ 1644-1843), kart. č. 6, inv. č. 129, korespondence (1736-1748), kart. č. 10, inv. č. 190 a 192, porovnání mezi Janem Nepomukem Ugartem a jeho sestrou Marií Josefou Bukůvkovou, smlouva o pozůstalostním řízení po Marii Rebece hraběnce z Kokořova (1728-1731 a 1746-1747), kart. č. 16, inv. č. 298 a 299, dlužní úpis Jana Nepomuka Ugarta, stvrzenky Marie Josefy Bukůvkové (1756, 1744-45) a kart. č. 25, inv. č. 482, 483 a 484, poručnický účet Marie Viléminy Ugarte (1756-57), vyúčtování léčení a nákladů na pohřeb Rebeky Bukůvkové(1756) a kontrola poručnického účtu statku Žádlovice (1756-58). G 371 Jaroslav Novotný, literární pozůstalost, opisy moravských urbářů (18911964), kart. č. 4, inv. č. 175, Urbář statku Chromeč z roku 1650. G 450 Hrubý František, Prof. PhDr. (/1792/ 1900-1943 /1988/), kart. č. 35, inv. č. 125, materiály k jednotlivým studentům ze šlechtických rodů.

Národní archiv v Praze Wunschwitzova genealogicko-heraldická sbírka (/1480/ 1678-1741 /1936/), kart. 5, inv. č. 127. Salbuchy, Vídeň (1530-1832), Bernard Bukůvka z Bukůvky, pardon 24. června 1622 a 25. června 1622. 177

Státní oblastní archiv v Plzni, pobočka Nepomuk Rodinný archiv Auerspergů, Hřebeny (/1436/ 1585-1935), kart. č. 25, inv. č. 189, sg. A 2, vývod Anny Kateřiny Bukůvkové, provdané z Martinic (1608), kart. č. 25, inv. č. 190, sg. A 3 vývod Františka Antonína Bukůvky (cca 1715).

Státní okresní archiv Šumperk Archiv obce Bohutín (1920-1943), pozemková kniha Bohutína, kniha č. 1.

Zemský archiv Opava, pracoviště Olomouc Sbírka matrik Severomoravského kraje (1571-1949 /1980/), inv. č. 7050, křestní, oddací a úmrtní matrika Loštic (1647-1743), inv. č. 7052, křestní, oddací a úmrtní matrika Loštic (1744-1778) a inv. č. 7060, křestní, oddací a úmrtní matrika Moravičany (1650-1677), inv. č. 7069, úmrtní matrika Moravičany (1678-1771). Sbírka opisů matrik (1687-1949), kart. č. 6434, Dobromilice (1833-1854). Velkostatek Potštát (/1388/ 1474-1955), inv. č. 177 - genealogické vývody, historické výpisy a litografie erbu rodiny Bukůvků (1892), inv. č. 178 - opis křestního listu Karla Zikmund Bukůvky, (1863), inv. č. 180 - genealogický vývod Michaely Bukůvkové (1881) a inv. č. 181 - památník Michaely Bukůvkové (18311869).

Zemský archiv Opava, pracoviště Opava Josef Zukal – pozůstalost (1872-1929), inv. č. 195, Šlechtické rodiny Opavska (AB). 178

Tištěné prameny

ARCHIV český. I.- XXXVI. Vydali Palacký, Fr., Kalousek, J., Dvorský, Fr., Nováček, V.J., Teige, J., Čelakovský, J. a Friedrich, G. Praha 1840-1941. BRANDL, Vincenc (ed.) a BRETHOLZ, Berthold (ed.): Libri citationum et sententiarum seu. Knihy půhonné a nálezové. I.- VII. Brno 1872-1911. BRANDL, Vincenc (ed.): Spisy Karla Staršího ze Žerotína. Žerotínovi zápisové o soudě panském. Sv. 2. Brno 1866. DVORSKÝ, František (ed.): Listy Kateřiny z Žerotína, rozené z Valdštejna. II. Dopisy z roku 1634-1635. Praha 1895. d´ELVERT, Christian: Schriften der historisch-statistischen Sektion der k.k. m.sch. Gesellschaft zur Beförderung der Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde. I.-XXX. Brünn 1851-1895. EMLER, Josef (ed.): Pozůstatky desk zemských království českého r. 1541 pohořelých-Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum. I.-II. Praha 1870 a 1872. HAAS, Antonín (ed.): Archiv Žerotínsko-vrbenský. Listiny a listy z let 14971624. Praha 1948. HRUBÝ, František (ed.): Moravské korespondence a akta z let 1620-1636. Díl 1. 1620-1624. Brno 1934. KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské 1526-1628. I.-III. Brno 1900-1905. LISTÁŘ a listinář Oldřicha z Rožmberka. IV. 1449-1492. Vydali Rynešová, B. a Pelikán, J. Praha 1954. MATĚJEK, František (ed.): Moravské zemské desky 1480-1566. II. Kraj olomoucký. Brno 1948. MATĚJEK, František (ed.): Moravské zemské desky 1567-1642. II. Kraj olomoucký. Brno 1953. MILLER,

Jaroslav

(ed.):

Konfliktní

soužití.

Královské

město-šlechta-

duchovenstvo v raném novověku. Knihy půhonné a nálezové královského města Olomouce (1516-1616). Olomouc 1998. 179

NATHER, Wilhelm: Kronika olomouckých domů II. (vydal Vladimír Spáčil). Olomou 2007. NEDOPIL, Leopold (ed.): Deutsche Adelsproben aus dem Deutschen OrdensCentral-Archive. I.- III. Wien 1868. ROHLÍK, Miloslav (ed.): Moravské zemské desky. III. Kraj brněnský 1567-1641. Praha 1957. SCHEMATISMUS für das Markgrafthum Mähren und Herzogthum Schlesien auf das Schalt-Jahr 1820. Brünn und Olmütz. SLOVÁK, Jindřich (ed.): Pobělohorský konfiskační protokol moravský z r. 1623. Kroměříž 1920. SNĚMY české od léta 1526 až po naši dobu. Sv. 1-11/2 (1526-1607), sv. 15 1/3 (1611). Praha 1877-1954. VAVROUŠKOVÁ, Anna (ed.): Desky zemské království českého. Kvatern trhový běžný černý z let 1541-1543. Sv. 1 a 2. Praha 1935 a 1941.

Literatura

ALMANACH českých šlechtických rodů. Praha 1999. ALMANACH českých šlechtických rodů. Praha 2003. ALMANACH českých šlechtických rodů. Praha 2005. ALMANACH českých šlechtických rodů. Praha 2007. ALMANACH českých šlechtických a rytířských rodů. Praha 2007. BAŠTECKÁ, Lydia – EBELOVÁ, Ivana: Náchod. Praha 2004. BOČEK, Antonín: Přehled knížat a markrabat i jiných nejvyšších důstojníků zemských v markrabství moravském. Brno 1857. BOROVSKÝ, Tomáš – CHOCHOLÁČ, Bronislav – PUMPR, Pavel (edd.): Peníze nervem společnosti. K finančním poměrům na Moravě od poloviny 14. do počátku 17. století. Brno 2007. BŘEZINA, Jan: Vlastivěda moravská. Šumperský, staroměstský a vízmberský okres. Brno 1932. BŘEZINA, Jan: Zábřežsko v období feudalismu do roku 1848. Ostrava 1962. BŘEZINA, Vladimír: Bukůvkové z Bukůvky. Genealogické a heraldické 180

informace, Brno 2002, s. 5-48. BŘEZINA, Vladimír – DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové z Bukůvky. In: Biografický slovník Slezska a severní Moravy (nová řada). Sešit 7. (19.), Ostrava 2005, s. 23-32. BŘEZINA, Vladimír – KNOZ, Tomáš: Šlechta. In. BOROVSKÝ, Tomáš – CHOCHOLÁČ, Bronislav – PUMPR, Pavel (edd.): Peníze nervem společnosti. K finančním poměrům na Moravě od poloviny 14. do počátku 17. století. Brno 2007, s. 91-153. BURIAN, Bohumil: Vlastivěda moravská. Konický okres. Brno 1939. BŮŽEK, Václav: Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha 1996. BŮŽEK, Václav: Rytíři renesančních Čech. Praha 1995. BŮŽEK, Václav – HRDLIČKA, Josef a kol.: Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce. Praha 1997. DEMUTH, Karl Joseph: Geschichte der Landtafel im Markgrafthume Mähren. Brünn 1857. DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Bukůvkové a jejich renesanční hrobka v Postřelmově. Postřelmov 2000. DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: : Chromeč 650 let. Chromeč 2003. DOUBRAVSKÝ,

Zdeněk:

Renesanční

hrobka Bukuvků

z

Bukuvky v

Postřelmově. Postřelmov 1997. DOUBRAVSKÝ, Zdeněk: Spor o vedení vody do bludovských rybníků a na chromečský mlýn. Severní Morava, 85, 2003, s. 50-52. DVOŘÁK, Jindřich: Moravské sněmování roku 1848. Telč 1898. DVOŘÁK, Rudolf: Dějiny markrabství moravského. I. a II. Brno 1906. DYTRT, Karel: Hrobka vládyků z Bukůvky. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy, 8, 1929-1930, s. 132-136 a 152-154. DYTRT, Karel: O třemešském zámku a jeho vlastnících. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy, 11, 1932-1933, s. 84-85, 102-105, 123-124 a 140-142. DYTRT, Karel: Staré náhrobky v Dolních Studénkách. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy, 10, 1931-1932, s. 49-53. d´ELVERT, Christian: Die Grafen Bukuwka von Bukuwky. Notizen Blatt, č. 12, 1868, s. 90-92. EUGL, Johann Nepomuk: Geschichte der königlichen Stadt Mährisch-Neustadt. 181

Olmütz 1832. FLODROVÁ, Milena: Brněnské ulice a vývoj jejich názvů od 13. století po dnešek. Brno 1997. GINDELY, Anton: Geschichte der Böhmischen Brüder. I. Band (1450-1564). Prag 1857. GOTHAISCHES Genealogisches Taschenbuch. Gotha. HALADA, Jan: Lexikon české šlechty. I.-III. Praha 1992, 1993 a 1994. HLADKÝ, František: Paměti města Ivanovic na Hané. Ivanovice na Hané 1929. HLAVÁČEK, Ivan - KAŠPAR, Jaroslav - NOVÝ, Rostislav: Vademecum pomocných věd historických. 3. vydání. Praha 1997. HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938. HOSÁK, Ladislav: Příspěvek k rodopisu moravské šlechty z knih půhonů brněnských a olomouckých. Časopis Rodopisné společnosti v Praze, 12, 1940, s. 54-55. HOSÁK, Ladislav: Vlastivěda moravská. Hustopecký okres. Brno 1924. HOUDEK, Václav: Moravské vývody erbovní. Brno 1917. HOUDEK, Václav: Náhrobní kameny v kostele Moravičanském. Časopis Vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci, 17, 1900, s. 156-162. HRDINA, Karel: Studenti z českých zemí na vysokých školách v cizině. Věstník české akademie věd a umění, 18-19, 1919-1920, s. 32-66. HRUBANT, Jaroslav: Památník Jana Opsimata z let 1598-1620. Časopis Matice moravské, 40, 1916, s. 123-130. HRUBÝ, František: Etudiants tchéques aux écoles protestantes de l´Europe occidentale á la fin du 16 et au début du 17 siécle. Brno 1970. HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské, 46, 1922, s. 107-169. HRUBÝ, František: Moravské památníky z doby předbělohorské. Časopis Matice moravské, 49, 1925, s. 198-223. KNESCHKE, Ernst Heinrich: Deutsche Grafen-Haeuser der Gegenwart. III. Teil (A-Z). Leipzig 1854. KNESCHKE, Ernst Heinrich: Neues allgemeines deutsches Adels- Lexikon. II. Teil. Leipzig 1860. Kolektiv autorů: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I.-VII. Praha 1981-1988. 182

KNOZ, Tomáš (ed.): Morava v době baroka. Sborník příspěvků ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno 2004. KNOZ, Tomáš – VÁLKA, Josef (ed.): Morava v době renesance a reformace. Sborník příspěvků proslovených ve dnech 6. ledna až 24. února 1999 v rámci přednáškového cyklu Moravského zemského muzea. Brno 2001. KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace: moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006. KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Brno 1986. KUBÍČEK, Václav: K rodokmeni Drahanovských z Pěnčína. Časopis Matice moravské, 33, 1909, s. 51-66 a 172-193. KUTNAR, František - MAREK, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2 vydání. Praha 1997. KVASNIČKA, Pavel: Vlastivěda moravská. Holešovský okres. Brno 1928. LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada: K obnově zámeckého portálu v Třemešku a dalších plastik rodu Bukůvků na severní Moravě. Památková péče, 26, 1966, č. 4, s. 114-120. LEJSKOVÁ-MATYÁŠOVÁ, Milada: Portrétní a náhrobní plastiky zemanského rodu Bukůvků na Šumpersku. Severní Morava, 13, 1966, s. 58-64. MALÝ, Josef: Vlastivěda moravská. Libavský okres. Brno 1931. MAŠEK, Petr: Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha 1999. MAŤA, Petr: Svět české aristokracie. Praha 2004. MEDEK, Václav: Z dějin obce Chromče. Chromeč 1968. MERAVIGLIA-CRIVELLI, Rudolf Johann: Der Böhmische Adel. J.Siebmacher´s grosses und allgemeines Wappenbuch. Nürnberg 1886. MUSIL, Jiří V.: Tvrz v Červené Lhotě u Litovle, okres Olomouc. Vlastivědný věstník moravský, 31, 1979, s. 68 – 70. MUSILOVÁ, Milada: Rodinný archiv Stillfriedů ve Vizovicích (1573-1945). Brno 1962 (inventář fondu). NOVÁK, Alois: O starobylém šlechtickém rodu Bukůvků z Bukůvky. Pozorovatel, 33, 1936, č. 26, s. 7 a č. 27, s. 7. ODLOŽILÍK, Otakar: Jednota bratrská a reformovaní francouzského jazyka. Philadelphia 1966. 183

OHAREK, Václav: Vlastivěda moravská. Tišnovský okres.Brno 1923. OSLAVY renesance v Postřelmově přinesly nejen zábavu. Šumperský a zábřežský Region, 9, 2000, č. 38, 19.9.2000, s. 7. OTTŮV slovník naučný. I.-XXVIII. Praha 1888-1909. PAPROCKÝ

z

HLOHOL,

Bartoloměj:

Zrcadlo

slavného

Markrabství

Moravského (faksimile prvního vydání). Olomouc 1593 (Ostrava 1993). PEKAŘ, Josef: Bílá hora. Její příčiny a následky. Praha 1921. PEKAŘ, Josef: Kniha o Kosti. I.-II. 2 vydání. Praha 1935. PEŘINKA, František: Vlastivěda moravská. Kojetský okres. Brno 1930. PILNÁČEK, Josef: Rody starého Slezska. Brno 1991. PILNÁČEK, Josef: Staromoravští rodové. 2 vydání. Brno 1972. PINKAVA, Viktor: Vlastivěda moravská. Litovelský okres. Brno 1903. POKLUDA, Zdeněk: Bukůvkové z Bukůvky. Malovaný kraj, 34, 1998, s. 60. POKLUDA, Zdeněk: Lobkovic a Lobkowicz. Český časopis historický, 97, 1999, č. 4, s. 896 – 900. POKLUDA, Zdeněk: Česká šlechta v Uhrách. Pocta Josefu Polišenskému. Sborník prací moravských historiků k 80. narozeninám PhDr. Josefa Polišenského. Ostrava 1996, s. 127-130. POSTŘELMOVŠTÍ oslaví renesanci. Šumperský a zábřežský Region, 9, 2000, č. 36, 5.9.2000, s. 7. POŠTULKA, František: Hejtmanství zábřežské. Olomouc 1893. PROFOUS, Antonín: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl 1 (A-H). Praha 1947. PROCHÁZKA, Alois: X. Erby. Vlastivědný sborník okresu vyškovského, Slavkov 1932, s. 11-12. PROCHÁZKA, Alois: VII. Náhrobníky. VII. Pamětní desky, Vlastivědný sborník okresu vyškovského, Slavkov 1933, s. 37-44. PROKOP, August: Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicher Beziehung. III. Band. Wien 1904. RADIMSKÝ, Jiří: Produkce obilí na Moravě na sklonku 16. století. Časopis Matice moravské, 75, 1956, s. 153-193. SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska I. (A-I) Praha 1994. SEDLÁČEK, August: Českomoravská heraldika. I.-II. Praha 1902, 1925. SEDLÁČEK, August: Úvahy o Zrcadle Paprockého. Časopis Matice moravské, 184

31, 1907, s. 18-30, 204-219. SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království českého. I.- XV. Praha 1882-1927. SEDLÁČEK, Tomáš: Literární osobnost Karel Michael Levetzow. Jižní Morava, 42, 2006, sv. 45, s. 117-129. SEDLÁK, Karel: Chudobín, dějiny panství a obce. Litovel 1979 (strojopis uložen v SOkA Olomouc). SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Vlastivěda moravská. Dějiny hudby na Moravě. Brno 2001. SCHIMON, Anton: Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien. Böhm. Leipa 1859. SITA, Karel: Studenti z českých zemí na basilejské univerzitě v době reformace. Křesťanská revue, 21, 1954, Theologická příloha, s. 14-19. SLAVÍČEK, Lubomír: Sbírky a sběratelé na Moravě 17. a 18. století. In: KNOZ, Tomáš (ed.): Morava v době baroka. Sborník příspěvků ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno 2004, s. 91-104. SOMMER, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen statistisch=topografisch dargestellt. 10 Band. Taborer Kreis. Prag 1842. SVOBODA, Josef František: Vlastivěda moravská. Novoměstský okres. Brno 1948. ŠKUTINA, Vladimír: Český šlechtic František Schwarzenberg. Praha 1990. ŠLECHTICKÝ rod Jaromíra Sigmunda Bukůvky z Bukůvky a Třemyšku. Časopis Rodopisné společnosti v Praze, 16, 1944, č. 1-2, s. 38 a č. 3-4, s. 83. VÁLKA, Josef: Dějiny Moravy 1. Středověká Morava. Brno 1991. VÁLKA, Josef: Dějiny Moravy 2. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1996. VÁLKA, Josef: Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě. Brno 1962. VLASÁK, František: Staročeská šlechta a její potomstvo po třicetileté válce. Praha 1856. VOTÝPKA, Vladimír: Příběhy české šlechty. Praha 1995. WOLNY, Gregor: Die Markgrafschaft Mähren topografisch und historisch dargestellt. I.-V. Brünn 1835-1842. WOLNY, Gregor: Kirchliche Topografie von Mähren meist nach Urkunden und 185

Handschriften. I.-IX. Brünn 1857 – 1861. ZLÁMAL, Bohumil: Komu děkovati za P. Křížkovského. (Starobrněnský opat Cyril Fr. Napp.). Cyril, 1939, č. 5-6, s. 60-64.

186

5. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

AČ Archiv český č. číslo Bd. Band c. d. citované dílo c. k. císařsko královský č. p. číslo popisné ed. editor edd. editoři f. folio FF Filozofická fakulta inv. č. inventární číslo kart. karton kol. kolektiv MU Masarykova univerzita MZA Moravský zemský archiv OSN Ottův slovník naučný p. pagina PB Půhony brněnské PO Půhony olomoucké r. recto ř. k. římsko katolický s. strana sg. signatura SOkA Státní okresní archiv sv. svazek v. verso ZAO Zemský archiv v Opavě ZAOO Zemský archiv v Opavě, pracoviště Olomouc ZDO Zemské desky olomoucké zl. zlatý

187