TURECKO „Tak ti zbývá Turecko a Finsko,“ slýchala jsem poslední rok od svého muže, když jsem uvažovala, do které země se podívám a kam budu cestovat. V té době jsem neměla vytipovaný zájezd. Shodou okolností zanedlouho šel v televizi cestopisný film věnovaný Istanbulu. Širokoúhlé záběry střídaly detaily z tohoto úžasného města s množstvím mešit a minaretů zahalených do jakéhosi nafialového hávu připomínající šetelíkovsky laděné obrazy Prahy. Město mi učarovalo a zároveň mě přitahovalo svou jedinečností, pulzujícím životem i svou historií, množstvím památek, svou orientální atmosférou . Už se vidím u Hagie Sofie či Modré mešity. Prostě a jednoduše: Jede se do Turecka. Listování v katalozích, kalkulování. Kdy? A s kým? Nakonec pojedeme se starší dcerou a pěkně si to užijeme. Vyhovuje nám termín na konci října. Alespoň se můžeme dlouho těšit. Všechno je relativní a najednou se den odjezdu přiblížil. Připravené hromádky se stěhují do kufrů, to si vezmu, to také, tamto už ne. Znáte to. Jaké tam bude počasí? V den odjezdu se ochladilo, na trávnících se usadila jinovatka. To už vystupujeme z metra a přecházíme k autobusu, který nás dopraví přesně tam, kam potřebujeme. Do části, která odbavuje cestující do zemí mimo Schengen. Zabalení kufru do fólie, letenky, fronta na odbavení, pasová kontrola a už nás vítá dvojice letušek na palubě letadla 737 800 Boeing s pilotem kapitánem Olegem Jarošem. Odlet ve 12 hodin, přílet do Antalye v 16 hodin místního času. Vystupujeme do prostorné kruhové příletové haly. Paní JUDr. Z.V. z cestovní kanceláře je na svém místě, autobusy též, vlídní pracovníci nám nakládají kufry a šoféři nás vezou do našeho prvního hotelu v Turecku jménem LARA. Výhled z okna našeho pokoje je poněkud smutný, bazén je už vypuštěný, zelené umělohmotné stolky a židle opuštěné. Je po sezóně. Využíváme ubytování a soukromí k regeneraci sil po cestě. Po večeři se ještě procházíme s paní Sabinou a Hanou podél moře, ovšem několik metrů nad jeho hladinou. Zanedlouho se celý upravený pás s jezírkem, fontánou, amforou i mostky i keři ztrácí ve tmě.
2. den Budíček je nastavený na 5. hodinu, stane se to pravidlem, jestliže chceme vidět vše podle plánu, snídaně a v 6 hodin odjezd. Čeká nás dlouhá cesta přes celé Turecko směrem na Istanbul do Bursy. Na cestě brzy po ránu vystupujeme, abychom si prohlédli karavanseráj. Tyto stavby Seldžukové vybudovali na ochranu kupců putujících po karavanních trasách, vzdálenost mezi nimi činí asi 3,5 km. Tyto trasy křižovaly Anatolii podél římsko – byzantské sítě silnic. Celý areál bývá velmi rozlehlý, mohutně opevněný vysokými masivními kamennými zdmi zesílenými obrannými nárožními věžemi. Tak vypadal i ten náš. Všichni jsme fotografovali vstupní seldžucký portál nad hlavním a zároveň jediným vchodem do opevněné budovy. Nutno podotknout, že zde byla vždy na noc spuštěna mříž a otevíralo se až ráno. Za ním se
rozprostíralo nádvoří s malou mešitou, po stranách loubí poskytující stín pro odpočinek a útočiště před nemilosrdně žhnoucím sluncem. Dále lázně, stáje pro koně, ubytovny a za dalším portálem skladištní budovy, dílny s možností nějakých oprav nebo okování koní. Celý areál připomínající pevnost jsme obešli. Podle lešení a příchozích zedníků jsme byli svědky záchrany a restaurátorských prací této památky. Vracíme se k autobusu podél zpustlého hřbitova. Pokračujeme v cestě, míjíme velká města, plochy polí, je čas sklizně rajčat, řepy, brambor, jedny hory střídají druhé.
Kütahya Další zastávka se konala ve městě Kütahya. Ovšemže je to staré město. Už v 7. století se zde usídlili Frygové, hlavní stan si zde udělal Alexandr Veliký, když táhl na Gordion. Zlatý věk zažívala Kütahya za vlády Selima I. Krutého v 16. století. V té době se zde usadili keramičtí mistři. My jsme zde zastavili právě proto, abychom navštívili obchůdky (tovární prodejnu) s vyhlášenou keramikou, která se zde stále vyrábí. Přála bych vám vidět všechny ty výlohy a spolu s námi vejít do krámů. Těch talířů, plné stěny, každý jiný, a přece stejná modř, styl a rukopis.. Ve vitrínách zase vázičky, karafy, misky, konve, tu zase dlaždičky. Co si vybrat na památku? Určitě něco s tulipánem nebo karafiátem, ty patří v Turecku k nejoblíbenějším a spoluvytvářejí jeho symboliku. Čeho lze jedině litovat, že jsme se nedostali do kütahyjského muzea dlaždic. Napadá mě, že bychom si právě teď něco o dlaždičkách mohli povědět. Intermezzo 1 –iznické dlaždičky Iznik patřil k významným střediskům výroby jedinečně malované a glazované keramiky v osmanském období. Keramické nádoby, talíře a ploché i tvarované dlaždice se v Izniku produkovaly od 15. – 17. století. Epocha rozkvětu kynické keramiky se kryje se zlatou érou designu v návrhářské dílně Nakkashane v paláci Topkapi. Sultán Süleyman I. Nádherný objednal na 20 000 těchto dlaždic k výzdobě interiéru mešity Sultanahmet a dal jimi vyzdobit Skalní chrám v Jeruzalémě. Dodnes uchvacují návštěvníky svou krásou. Ranou iznickou keramiku charakterizuje zářivě modrá a bílá barva. V 16. století byla vyvinuta „ rajčatová červená“. Její krásu můžeme obdivovat v mešitě Rüstema Paši v Istanbulu.
Bursa S přibližující se Bursou, velkým, to je slabé slovo, čtvrtým největším městem v Turecku, svádíme jakýsi souboj se zlověstným mračnem, které nás celou dobu doprovází. Vpravo od nás se rozrůstající město zakusuje stále výš a výš do hory Uludağ (2540m). Paní Zuzana nám o ní vypravuje jako o Olympu. Trochu mě to zmátlo, vždyť ten je přece jinde! Ale ne, i průvodce píše, že Turci si nárokují pro tuto horu název Olymp, ten, kde sídlili bohové. Dříve tato hora poskytovala domov několika mnišským řádům, později dervišům. Ale to je už historie. Přírodymilovný turista (maje na to čas) se může do sytosti procházet na jaře nebo v létě Národním parku Uludağ. Rájem se stává Uludağ pro lyžaře a Istanbulce milující zimní sporty. Je o ně dobře postaráno co se týká vleků, lanovek i hotelů. Nakonec si přidáme ještě legendu. Podle ní Osman Gazi zde založil sedm vesnic pro svých sedm synů a jeho nevěsty. My se příznačně ubytujeme v hotelu Karavanseráj a hned do města. Čeká nás KOZA HAN a návštěva první mešity. Město samotné mělo výhodné postavení na hedvábné stezce. Po dobytí Osmanem v roce 1326 se stala prvním hlavním městem Osmanské říše. Město si zachovalo dodnes jakousi posvátnost, oplývá množstvím mešit a hrobek, proslulo tradicí termálních lázní, jichž se zde v současné době nachází na 3000. Nejdříve se věnujme mešitě nesoucí jméno Bayezida I. Je prostorná, zdobí ji několik znamenitých kaligrafických nápisů. V islámském umění totiž kaligrafie čili krasopisecké umění stojí na nejvyšším místě. Je to proto, že hlavním úkolem písmomalíře je napsání koránu, považovaného muslimy za slovo Boží. Uvnitř mešity najdeme vždy mihráb, výklenek směřující k Mekce, po jehož stranách stojí vždy jeden masivní svícen – kandelábr. Vyvýšené kazatelně napravo od od mihrábu se říká minbar. Slouží immámovi při pronášení pátečního kázání, jež je jednotné pro celou zemi. Immámovi při bohoslužbě odpovídá zpěvem muezzin (svolávač věřících k modlitbě). Ve velkých mešitách má k tomu vyhrazené místo, jakési pódium zvané muezzin mahfili. Zvláštní atmosféru dodávají prostoru kruhové kovové lustry se žárovkami poměrně nízko zavěšené a kašna . Abychom mohli být vpuštěni, museli jsme se zout a šátkem zakrýt vlasy. Snažíme se nerušit, i když není hlavní modlitební den – pátek. Zanedlouho se ocitáme u KOZA HANU. Jistě se ptáte, cože to navštívíme. Nebudu vás napínat, je to hedvábný trh s dávnou tradicí. Před ním se rozkládá park s mnoha lavičkami i kavárnami sloužícími k odpočinku a posezení. Ovšem ty neslouží nám. Čas, naši cennou devizu při cestování využijeme aktivním způsobem. Prohlídka bazaru s hedvábným zbožím začíná. Obešly jsme s Věrou celý areál komponovaný jako čtyřúhelník, jehož všechny strany tvoří krámky pěkně jeden vedle druhého nabízející stále totéž – šátky, šály, kravaty polštářky, ale v mnoha obměnách vzorů i barev. Nakonec jsme si z té nabídky každá jeden šátek vybrala. Večer ještě nákup v samoobsluze přímo proti hotelu. Neumíte si představit, jaký rozruch nastal při otázce v angličtině, zda káva v plechovce je, či není instantní. Ani Mirdžan, který se zde za námi zázračně objevil, si nevěděl rady. Až doma jsme zjistili, že zní uvaříme pravého turka a mimochodem báječně chutnajícího.
3.den – z Bursy do Istanbulu Ráno jsme vstoupili do Zelené mešity, nejslavnější to památky v Burse. Mešita vybudovaná Mehmedem I. na nás učinila mocný dojem. Je půvabná zvenčí i zevnitř. Název je poněkud matoucí, protože fasáda je bílá, stopy po původním keramickém obložení zelenými kachly zůstaly jen jako orámování oken. Vstupuje se do ní krásným seldžuckým portálem zdobeným ušlechtilou řezbou v kameni. Následuje vstupní hala, nádvoří s kašnou. Odtud
vcházíme do modlitebny. Pochopitelně bez bot. Ty jsme tentokrát odložili do jakýchsi výklenků k tomu určených. Bylo možno si půjčit i šál na zakrytí vlasů. Osobitý půvab dodávají mešitě obklady keramickými kachly, zejména zelené barvy, do nichž se poprvé po vypálení přidaly zlaté nitky a zároveň poprvé v takovém množství jich bylo užito k obkladu. Kromě mihrábu a minbaru obdivujeme též tribunu skýtající sultánovi oddělený balkon, kde byl v bezpečí před možnými vrahy a kde také přechodně bydlel. Tribuna je bohatě zdobena vzorovanými dlaždičkami, jakož i mihráb květinovými listovými arabeskami a geometrickými vzory v modré, zelené, bílé barvě se zlatými detaily. Stěny pokrývají jednoduché zelené šestiúhelníkové obkládačky. Místnosti po obou stranách mihrábu prý sloužily k ubytování dervišů. Připomenu řád tančících dervišů, jejichž hlavní obřad zvaný sema, vířivý tanec, je pro člověka duchovním vzestupem k božské lásce. Škoda, že Zelená hrobka Mehmeda I., tyčící se nedaleko mešity na vyvýšeném místě, zůstala pro nás uzamčena. Je v rekonstrukci. Mezi stromy a cypřiši je nepřehlédnutelná pro svou zelenou barvu. Zachovala si svůj původní obklad. Přišli jsme o požitek z krásného portálu, vnitřní výzdoby a sarkofágů Mehmeda, jeho synů, dcer i jejich chůvy. Dlaždice mají prý obzvlášť spletité vzory, na jiných můžeme spatřit dlouhý nápis. Pozornosti neujde ani lampa zavěšená na zlatém řetězu. Vždycky se musí něco oželet. Ještě jedna zajímavost se váže k Zelené mešitě. Během stavby musel sultán načas odjet, a když se vrátil, zdálo se mu, že stavba nijak nepokročila. Dozvěděl se. že zedníky bavil jistý Karagöz tím, že jim hrál loutkové divadlo, místo aby pracovali. Stihl ho krutý trest, sultán ho dal popravit. Ale odtud pochází satirický žánr stínového loutkového divadla, známý jako karagöz. Hraje se s trojrozměrnými loutkami z velbloudí kůže (intelektuální humor je často nepřeložitelný). Intermezzo 1 – řád Mevleviů ( tančících dervišů ) Řád Mevleviů založil sofijský mystik Celaleddín Rúmí, zvaný také Mevlána / (Mauláná ). Byl přesvědčen, že hudba a tanec dokáží navodit extatický stav univerzální lásky a skýtají způsob, jímž se jednotlivec může osvobodit od úzkosti a strastí všedního života. Napsal šestisvazkové dílo nazvané Dvojverší vnitřního smyslu obsahující dvacet tisíc básní. Hlavním obřadem dervišů je sema neboli vířivý tanec. Skládá se z pěti částí. První tři jsou modlitby, vítání a hudební improvizace. Obřad pak pokračuje čtyřmi pozdravy / selam ): pravda skrze empirické poznání, krása stvoření, naprosté odevzdání se bohu a smíření s osudem. Víření je vyvrcholením semy. Pozdravy představují jednotlivé fáze podřízení se Bohu. Jestliže dervišové roztahují paže, umožňují božské energii vstoupit do pravé dlaně a dále projít tělem a přes levou dlaň odcházet do země. Pohyb končí úklonem, který naznačuje návrat do stavu podřízenosti. Po skončení tance se čtou verše z koránu. Oděv určený pro semu má obrazný význam. Kónický řez fezu reprezentuje dervišův náhrobek, bílá široká sukně jeho pohřební roucho. Ve dnech 10. – 17. 12. se koná slavnost Mevlana na počest zakladatele řádu Mevleviů, mystika Mevlana Celaddina Rúmího. Ve 13. století se usadil v Konyi zde v r. 1273 zemřel. Pouze v těchto dnech tančící derviši pobývají ve svém domovském městě a předvádějí jedny z nejlepších představení v celém Turecku. V Konyi můžeme v původním dnes rozšířeném řádovém útulku navštívit muzeum s hrobkou Rúmího, taneční sál s expozicemi. Osobní zážitek nemáme, ale o jeho autentičnosti se můžeme přesvědčit přes J. Schmida. Píše o něm v knize Nejen prstem po mapě: „Čekali jsme přes hodinu, než to začalo, namačkáni v malém sále v horku a dusnu, které stále narůstalo. Nepřeháním bylo to skoro k udušení. K nevydržení. To asi taky patří k tomuhle světu. Vlastně se ani nedalo odejít, až jsme se zemdleni nakonec dočkali. Všechno z nás spadlo, protože to bylo pro nás nevídané a neslýchané. Jen se nám pak trochu motala hlava i žaludek z Konečného otáčení hlavního
dervišského tanečníka. Mnoho minut trvalo jeho točení se kolem vlastní osy až do úplného transu. Tento rituál fungoval.“ My ale dnes máme ještě jeden cíl a ne ledajaký. Nalodit se na trajekt a Bosporskou úžinou se dostat na evropskou část Istanbulu. Civilní atmosféru umocněnou šedí plochy pro přijíždějící auta a autobusy, pošmourné nebe i moře oživují jen vzlétnuvší rackové mohutný trajekt, do kterého se ukázněně řadí vozidla. Plavba rychle ubíhá a zanedlouho vjedeme do útrob nekonečně se rozprostírajícího města – Istanbulu. Jako by se rozvíjel před námi do délky 100km téměř nekončící pás látky otiskující touž matriku s částí města s domy jen jinak vybarvenými a minaretem mešity trčícím k nebi. V tom množství se minarety podobají bodákům. Tato asociace mě napadla při vzpomínce na jeden prázdninový den plný slunce, kdy si maminka vyrobila matrici a pomocí ní natiskla na látku připravený motiv. Vidím ji vlát na šňůře a pak maminku, ještě v sukni z té látky. Moc jí slušela. Naším úkolem, vlastně pana řidiče, je vjet po mostě Mehmeda Dobyvatele do srdce města ke kýženým památkám. Počasí nám nepřeje, dalo se do deště. Déšť sílí, i liják je slabé slovo pro ty přívaly vody. V tomto nečase nás chtěl pan řidič dovézt až k památkám, ale silnice byla bez předchozího upozornění (jako u nás) uzavřena kvůli nějakému maratonu. Nu co se dá dělat. První naše kroky za mešitami chrání sice seshora deštníky, ale loužím a proudům vody na chodnících se lze jen těžko vyhnout. Hodily by se gumáky. Mimochodem – v bazaru je nabízeli v mnoha barvách, mají s deštěm své zkušenosti.
Hagia Sofia Nechce se ani věřit, že zanedlouho budeme stát u velkolepé stavby, historické památky –Hagie Sofie, chrámu Svaté moudrosti. Stojí na místě, kde už dříve stály dva kostely. První z nich dal postavit r.327 císař Konstantin k oslavě moudrosti císaře. Ten ani ne po sto letech vyhoře. Druhý kostel dal postavit r.415 císař Theodosius, ale byl zničen během povstání Níká v roce 532. Když byla tato revolta potlačena, požádal císař Justinián dva řecké architekty – Anthemia z Trallei , největšího matematika té doby, a Isidora z Milotu, posledního předsedu Platónovy akademie v Athénách, aby postavili chrám, který by odrážel velikost Boží i národa. Ti pojali celou stavbu jako něco mezi raně křesťanskou bazilikou a císařským palácem. Sklenutím kopule z dutých cihel vyrobených z lehkého porézního jílu dovezeného z ostrova Rhodos popřeli samotné fyzikální zákony. Jedinečnost a genialita konstrukce stavby tkví v ústřední kopuli a polokoulích. Výška ústřední kopule je 56m. Jaký obdiv a úctu musela vzbuzovat ve své době i dalších stoletích! Na stěny byl použit drahocenný materiál. Justinián, který sám sebe pokládal za znovuzakladatele římské moci, si poručil sérii mozaik. Na jedné z nich ho vidíme spolu s císařem Konstantinem, jak se klaní Panně Marii s Ježíškem. Justinián jí jako obnovitel přináší chrám, Konstantin město. Mozaiku můžeme spatřit, když vyjdeme ven přes Předsíň válečníků, kde během bohoslužby čekala na sultána osobní stráž. Strop zdobí mozaika s archandělem Gabrielem a Madona s dítětem. Ušlechtilost materiálu odráží sloupy z antických chrámů i podlaha. Nedivme se, že když Justinián po prvé vstoupilo chrámu, obdivně řekl: „Šalamoune, nyní jsem tě překonal.“ Znamenalo to, že byl krásnější než chrám Šalamounův v Jeruzalémě. Pozadí
Justiniánova vladařského gesta nám přibližuje R. Halliburton: „Zbořilo se léta Páně pětistého sedmatřicátého nepředstavitelné množství domů tam, kde si umanul vztyčit ohromný dóm. To na jeho rozkaz musely ustat všechny jiné stavební práce, aby vznikla armáda šestnácti tisíc dělníků podřízená jeho velení, to on pročesal celou říši v honbě za exkluzivním materiálem, to on uloupil kolosální mramorové sloupy z Dianina chrámu v Efesu , vyplenil bohatství v Baalbeku a uložil Athénám, Delfám i Římu daně splatné plnými loděmi pokladů. Co na tom, že náklady dosáhly závratné výše? Justinián nebyl z těch, kdo se dají snadno odradit. Prostě zabavil platy všech státních úředníků, zavřel školy a přinutil armádu bojovat bez žoldu, čímž získal čtyřicet tisíc liber stříbra na oltář a půl milionu perel na závěs u vchodu do presbyteria. Na vybudování vznešeného pomníku k uctění Boží moudrosti se podstatně podílely nespravedlivé daně a dávky, vydírání, mučení, loupeže.“ V době byzantského obrazoborectví v letech 730 – 843 přišel chrám o veškerou vnitřní výzdobu, po 4. křižácké výpravě se v něm usídlil papeži věrný patriarcha. Po roce 1453 byl přeměněn na hlavní mešitu města, byly k ní připojeny 4 minarety, vysoká škola, veřejná kuchyně, několik sultánových mauzoleí. Pohnutou dobu, kdy bylo město dobýváno, bořeny hradby pověstným dělem Urbanem a město zoufale se bránící nakonec odsouzené k zániku, připomíná R. Halliburton, ale i Mika Waltari. Jak muselo být v osudný den poslednímu křesťanskému císaři Byzantinců, Konstantinu XIII? „Osud určil, že bude muset trpně přihlížet, jak se jeho říše rozpadá pod nápory saracénských vln, které roku 1453 přerostly v potopu. S vědomím , že je město odsouzeno k zániku a on sám k smrti, odebral se do příbytku božího přijmout svátost oltářní. Obrátil zrak k mohutným mozaikovým postavám na omítce zázračné klenby – ke Kristovi a k Panně Marii, k svatým a apoštolům. Věděl, že budou brzy svrženi z trůnu, ne němž milostivě vládli devět století. Políbil velký zlatý kříž, visící od stropu . Byl si vědom, že na jeho místě bude ještě téhož dne před večerem zářit půlměsíc. Stalo se. Sultán Mehmed vjel do katedrály na koni přes mrtvoly deseti tisíc křesťanů. Svaté místo bylo přeplněno zděšenými lidmi, kteří prosili Boha, aby je spasil, ale záchrana nepřišla. Přišel Mehmed, vystoupil k stříbrnému oltáři. Poklekl s tváří obrácenou k Mekce a vzdal Alláhovi díky za vítězství. …Velký sultán Mehmed, který přeměnil Justiniánův kostel na mešitu. Odstranil odtud všechny křesťanské symboly, přivlastnil si nejdrahocennější poklady, zastřel zlacením mozaikového Krista, zboural oltáře, vyhodil kříže. Stěny, z nichž shlíželi svatí, popsal verši koránu. Aby měli muezzinové odkud svolávat muslimskou Byzanc k modlitbě, postavil minarety.“ Mika Waltari dokresluje atmosféru toho dne takto: „Když slunce zapadalo nad tureckým ležením a vytvářelo již poslední krvavou zář nad zelenavou kopulí katedrály, odjeli jsme společně do kostela. Císař Konstantin přijel se svým dvořanstvem do katedrály podle tisíciletitého obřadního pořádku v doprovodu senátorů a archontů, každý byl oblečen v barvách a podle své hodnosti a postavení. Benátský bail, rada dvanácti a benátští aristokraté byli též přítomni, oděni do slavnostních oděvů. Těžkooděnci. Kteří se dostavili z hradeb, se blyštěli čistotou ve svých vyblýskaných pancířích, nahrazujících hedvábí a samet. Potom naplnili cařihradští Řekové Justiniánův svatý chrám, napomenuvše na opovržení, které k němu cítili. V posledku se dostavily stovky kněží a mnichů, navzdory církevnímu prokletí. Před smrtí nebylo sporů, nedůvěry a vzájemné zloby. Každý sklonil svoji hlavu před nepochopitelným tajemstvím podle svého svědomí. Nevýslovně smutně a monumentálně shlížely mozaikové obrazy ze zlatého pozadí a stíny pohybujícího se lidu se odrážely na vyleštěných nezničitelných deskách mramorové podlahy. Chóry andělsky jasných hlasů zpívaly svaté žalmy tak vroucně, že i Giustinianimu vstoupily do očí slzy. I mnozí jiní stateční muži hlasitě plakali.
Přede všemi vyznal císař Konstantin tisíciletím posvěcenými slovy své hříchy. Do brumlajícího sboru se přimísili i latiníci vyznávajíce své hříchy. Vyznání víry četl metropolita a vynechal urážející dodatek a ze Syna. Latinům četl jejich vyznání víry latinský biskup Leonard. Řecké přímluvné modlitby nezmiňovaly papeže. Latinci připojili své modlitby i za papeže. Ale nikdo se toho večera nehněval a nenechal pohnout ke sporům. V kostele bylo tolik lidu, že chléb nepostačoval pro všechny. Ale každý se dělil ochotně s kolemstojícími, aby každý, kdo do kostela vešel, se účastnil přijímání svatého těla Kristova. Nebylo žádných sporů o tom, zda je chléb kvašený či po latinském způsobu. Po bohoslužbách promluvil k lidu císař Konstatantin a hovořil v pohnutí, chvějícím se hlasem. Objal své přátele a blízké, políbil se s každým a prosil za odpuštění všeho, čím se proti nim provinil. Políbil i zástupce prostého lidu s prosbou za odpuštění a objímal se s nimi. Jeho příkladu následovali i latiníci, vzájemně se objímajíce a vyprošujíce si odpuštění, takže benátský bail se slzami v očích objal Giustinianiho a požádal ho o odpuštění za zlé smýšlení. Benátčané i Janované se vzájemně objímali, slibujíce si, že budou statečně bojovat, nebojíce se smrti.“ Cítíme, že pro toto setkání není nic důležitějšího než pocit pospolitosti v posledních hodinách existence několikasetleté říše a dosavadních zvyklostí a pořádků. Zítra už bude všechno jinak. Jak se zdají malicherné všechny různice a rozdíly etnické i náboženské. Janovan vedle Benátčana, Řek a Byzantinec. Snad mě také ovanul duch Halliburtonova defilé postav a najednou a ve skrytu duše ke všem vážnějším událostem a z nich plynoucím pocitům úzkosti se přidal úsměv a radost. Radost z tajemství. Protože asi jenom já jsem si uměla představit k onomu zástupu duchů císařů a hodnostářů mladého nadšeného cestovatele, jak vtisknutím bakšiše do dlaně hlídače způsobil, že hlídač zamhouřil obě oči a umožnil R. Halliburtonovi, aby mohl v Hagii Sofii zůstat přes noc. Jak naslouchal tichu v prostorách posvátné budovy, sledoval cestu měsíčních paprsků pronikajících okny na koberec dvorany a celý prochladlý vítá úsvit. Jenom já vím, že se mu podařilo splnit ještě jedno přání. Vystoupil s muezzinem na balkón štíhlého minaretu. Zatímco muezzin svolával věřící k ranní modlitbě, náš cestovatel se svým bohem v srdci, maje kopuli chrámu téměř na dosah a moře na dohled se nechává unášet krásou města. Hagia Sofia, odsvěcená za Atatürka, dnes muzeum, v nás přesto zanechává pocit pozemského odrazu nebe, jako by nám bylo zprostředkováno setkání s Bohem. A nyní bych vám byla malým průvodcem této památky. Do budovy jsme vkročili Císařskou bránou, kterou dříve směl procházet pouze císař s doprovodem. V přízemí upoutají nejnápadnější prvky, které dal zhotovit sultán po obsazení Istanbulu v r. 1453: mihráb, sultánova lodžie, minbar a 4 mramorová pódia pro recitátory koránu, dále mozaika označující místo korunovace byzantských císařů. Pro výše postavené jsou zde jakási pódia. Ale v severozápadním a západním rohu se vynořují ze tmy velké mramorové vázy a za jednou z nich jedna z tajuplností – sloup svatého Řehoře Divotvůrce snad s léčivou mocí. Také se zde nakupilo více návštěvníků. Z přízemí vede schodiště na severní galerii. Nachází se zde mozaika císaře Alexandra držícího lebku, v západní galerii zelený mramorový disk označující místo byzantského císařovnina trůnu. Do jižní galerie vejdeme Branou nebe a pekla z mramoru a spatříme mozaiku znázorňující Pannu Marii a svatého Jana Křtitele s Ježíšem Vševládcem. Najdeme zde i hrob benátského dóžete Erika Dandola. Jeho jméno si zapamatujme. Je totiž zodpovědný za drancování Konstantinopole v roce 1204. Kdo jednou propadne kouzlu mozaik, nepřestane je obdivovat. Patří mezi ně mozaika , na níž je zobrazena Panna Marie s dítětem s císařem Janem II. Komnenem a císařovnou Irenou . Druhá zobrazuje Krista s císařem Konstantinem IX. Monomachem a císařovnou Zöe.
V apsidě vévodí působivá rozměrná mozaika Panny Marie s dítětem klíně. Niky v severním tympanonu oslavují svatého Ignáce Mladšího, svatého Jana Zlatoústého a svatého Ignáce z Antiochie zvaného Theoforos. Nad hlavní lodí, v úrovni galerie, je zavěšeno osm dřevěných desek s kaligrafickými nápisy. Zhotovili je bratři Fossatiové. Jsou na nich jména Alláha, Mohameda, 4 chalífů a Prorokovi vnuci Hasan a Husein uctívaní jako mučedníci. Trojúhelníky mezi kupolí a prostorem pod kupolí ( 4 pendativy) vyplňují šestikřídlí serafíni. Proč šestikřídlí vám nepovím. A v samotné kupoli si místo další zlacené mozaiky můžeme číst verše z koránu. Vycházíme dveřmi, kterými dříve opět směl vycházet jen císař.
Mešita sultána Ahmeda I., zvaná též Modrá mešita Ještě jsme dostatečně nevstřebali dojmy z Hagie Sofie a už kráčíme k další krasavici – Modré mešitě, chcete-li k mešitě sultána Ahmeda I. Mám takový dojem, že impozantnost Hagie Sofie sultánovi nedala spát. Byla pro něho jistou výzvou. Rozhodl se, že dá též postavit mešitu – a nebude jí široko daleko rovno. Proto požádal v r. 1609 svého architekta Muhammada Agu, aby postavil nádhernou mešitu přímo proti chrámu Hagia Sofia. Stavba byla dokončena v r. 1616. Je známa pod jménem mešita Ahmeda ( Sultan Ahmed Cami). Architekt okopíroval kopuli, oblouky i sloupky Hagie Sofie, ale ústřední kopule je obklopena polokoulemi ze všech stran. To vytváří čtvercový prostor, který svírá Modrou mešitu, na rozdíl od prostorové vzdušnosti sousedního byzantského chrámu. Počasí se neumoudřilo, deštníky stále odrážejí proudy vody a my se blížíme ke schodišti a těšíme se, že za chvilku budeme „pod střechou“. Je docela chladno, jak je asi mužům myjícím si nohy venku u kohoutků, které právě k rituální očistě muslimů slouží? Ještě si zout boty, šátek na hlavu, ochránit fotoaparát a můžeme vejít. Nesměle jsme e shlukli opodál hlavního prostoru, kde se soustředěně modlí věřící obráceni tváří ke Kábě v Mekce a posloucháme výklad a rozhlížíme se kolem. I když se už pomalu kloní odpoledne k večeru, působí veškerá výzdoba a celý vnitřek až do kopule vzdušně, řada oken vpouští proud paprsků na krásné modré a zelené dlaždičky na vnitřní galerii a zjemňují jejich dekor. Ale právě ta modrá barva zpětně zprůzračňuje světlo v mešitě a čtyři silné sloupy zvané sloní nohy nesoucí váhu kopule ztrácejí svou kompaktnost, protože náš zrak hledí do vnitřku kopulí s jemnými arabeskami. Nejdůležitější součástí mešity je mihráb, dále minbar pro páteční kázání a předčítání immáma z koránu. A napravo od mihrábu je pódium (muezzin mahfili), na němž stojí muezzin, když zpěvem odpovídá modlitbám immáma, jenž vede společnou modlitbu. Samotný sultán se kdysi modlíval na vzdáleném konci galerie na levé straně, v místě zvaném „královský roh“. A nyní se podíváme na mešitu zvenku. Pokocháme se pohledem na kaskádu kopulí a polokoulí, spočítáme
minarety. Je jich opravdu šest! Některé mají dva ochozy, ostatní tři. Žádná jiná mešita nemá šest minaretů. V době dokončení to byla jen mešita Kába v Mekce. Způsobilo to rozhořčení v celém muslimském světě. Sultán poslal do Mekky na usmířenou peníze a dělníky, aby postavili sedmou věž. Hájil se tím, že před odjezdem dal architektovi příkaz, aby měla mešita čtyři zlaté minarety. Když se vrátil, měla šest minaretů a žádný nebyl zlatý. Jak se to stalo? Turecky zlatý a šest zní stejně (zlatý – altin, šest – alteen). Architekt mu zřejmě špatně rozuměl. Sultánovu smrt za rok po dokončení stavby Modré mešity vysvětlují náboženští mudrcové jako odplatu za pokus snížit význam mešity v Mekce.
Protože mešita Süleymanieye Cami je uzavřena pro rekonstrukci, máme na zítřejší den síbeny náhradně ještě dvě: Bayezidovu mešitu a Novou mešitu. Po večeři jsme měli všichni ještě jeden úkol: usušit hlavně boty, ale i ostatní svršky. Věra geniálně vymyslela pro ně místo za trubkami přivádějícími teplou vodu. Když jsme uléhaly, stále lilo, přívaly vody a postižené obyvatele ukazovala i televize. Snad bude ráno lépe.
4. den – Istanbul Topkapi Stal se zázrak! Neprší! Po snídani vstupujeme do Bayezidovy mešity, okolo níž jsme několikrát už prošli sem a tam a stala se nám blízkou. Patří mezi nejstarší. Krásný portál, nádvoří s kašnou, univerzitní brána s mohutnou věží, opodál mramorová požární hláska a bývalé lázně, to vše pěkně pospolu na náměstí nesoucí jméno sultána Bayezida. Je plné stále někam spěchajících lidí , zvláště plno je v době konajících se trhů. Dnes z mokré dlažby zašustí vzlétnuvší hejna holubů do šedi nebe.
Hipodrom Odtud se ubíráme na Hipodrom. Nechce se ani věřit, že zde stával stadion který pojal až 100 000 diváků. Byl vybudován za císaře Septima Severa a Konstantina I. Velikého. Ten propojil císařskou tribunu s nedalekým Velkým palácem. Tvar oválu původní závodní dráhy pro válečné vozy opisuje dnes silnice kolem náměstí. Podélnou zeď uprostřed závodní dráhy zdobily za Konstantina obelisky sloupy ze starověkého Egypta a Řecka. Na jednom z nich stáli čtyři bronzoví koně. Ty bezostyšně odsud odvezli do Benátek, aby zde krášlili baziliku sv Marka. Lidé se zde dobře bavili, hrálo se zde divadlo, konaly se veřejné slavnosti, pilo se víno a tančilo se, sledovaly se závody vozatajů. I dnes je co obdivovat. Stojí tu v zákrytu dva sloupy a obelisk. Prohlédneme si je pěkně popořádku. Nejdříve sloup Kolos Konstantina VII. Porfyrogennéta, známý též pod názvem Zděný sloup. Císař Konstantin ho nechal opravit v 10. století. Poničení způsobili janičáři, kteří na něj šplhali, aby dokázali svou sílu. Je složen z množství hrubého kamení. Druhý v pořadí – Hadí sloup, pochází pravděpodobně z 5. století před Kristem z památníku z Apollónova chrámu v Delfách, připomínající vítězné bitvy Řeků nad Peršany. Dal ho sem převézt císař Konstantin v r. 330. Bronzový spirálovitý sloup tvoří tři vzájemně propletená těla hadů. Hlavy hadů prý srazil v 18. století opilý polský šlechtic. Jedna z nich se zachovala a je uložena v Archeologickém muzeu.
Třetí v pořadí –Egyptský obelisk obdivuje hlouček turistů, Martin z naší výpravy (sedmák) se snaží přečíst, co nám 1 500 let před Kristem vryli v Luxoru do kamene. Vše se nedozvíme, i když Martin je dobrý, protože z monolitu zbyla patrně jen třetina výšky. Zato si můžeme prohlédnout sokl s pásem reliéfů, na němž je zachycen Theodosius I. s rodinou závody válečných vozů, korunování vítěze vavřínovým věncem, vztyčování obelisku. Úplně na konci stojí zajímavá kašna s kupolí postavená na počest návštěvy císaře Viléma II. v Istanbulu v r. 1898. Tato dnes klidná zóna pamatuje i krvavé boje za povstání NÍKÁ, při němž byla zničena značná část města a je zaznamenáno 30 000 padlých.
Palác Topkapi Odtud je to co by kamenem hodil k Topkapi. Před branami se dochovala krásná kašna Ahmeda III. Je typickou stavbou představující turecké rokoko z tak zvaného tulipánového období. Má pět kupolí, výklenky ve tvaru mihrábů a nádherné květinové reliéfy. Na všech čtyřech stěnách najdeme kohoutky s umyvadlem. Nad nimi krásný kaligrafický nápis od básníka S.V. Efendiho. Zlato a modrozelená barva nápisu uctívají Ahmeda III. Prý zde bývalo zvykem nabízet ve stříbrných pohárech šerbety a ochucenou vodu. Na nás nikdo nevolal. Tak nevím, jak je to zařízeno dnes. Sultánovou branou jsme vkročili jako by do jiného světa. Jakýsi klid, důstojné platany, červeň cihel byzantského kostela Hagie Eirene (6. století), nikdy nepřeměněného na mešitu, nyní zažívající svou renesanci pro svou výbornou akustiku pořádanými koncerty. Je podzimní dopoledne, cestičky vymeteny, nikde ani lísteček. Slavíčkovské ladění s šustícím zlatým listím pod nohama se nekoná. Nejdříve jsme si prohlédli vzácnou sbírku čínského a japonského porcelánu Tuto modro – bílou symfonii vyměnila další expozice za měď kotlů, sběraček a jiného kuchyňského nádobí s červení dobových obrazů stolování na křídově bílých stěnách¨. Pro muže se stala jistě vítanou expozice zbraní s luky, zdobenými štíty a meči a kroužkovou zbrojí. Luk Bayezida II. prozradil na sultána, že byl zručný řemeslník. Na tomto I. nádvoří se nachází též Archeologické muzeum a mincovna. Do II. nádvoří vcházíme branou nesoucí název „Pozdravení pokoje“. Vpravo díván s vysokou věží, kde se scházeli vezírové státní rady, od ní níže napravo harém – celý komplex budov a síní, kde bydlely sultánovy manželky a konkubíny. Harém v našich představách – to je romantika Pohádek tisíce a jedné noci, ale k našemu překvapení zde panoval přísný řád. Nejmocnější ženou v harému byla sultánova matka, ta rozhodovala o synových ženách. Nejkrásnější dívky světa (bylo jich 200) patřily do jakéhosi stroje harému. Soupeřily mezi sebou o místo favoritky, která porodí sultánovi syna a stane se pak jeho manželkou. Dívka, vybraná pro sultánovo lože – gözde, byla dána na starost garderobiérovi. Nakupoval jí spodní prádlo, k ruce měl kadeřníky,
krejčí, klenotníky a voňavkáře. Ten měl na starost drtit a mlít vonné látky, míchat vůně, aby lahodily sultánovu gustu, připravovat mýdla, oleje a afrodiziaka, dohlížet na výrobu sultánova kadidla. Pokud se něco pokazilo, nesl za všechno odpovědnost. Všichni ostatní – neškodní eunuši, ženy ve stroji harému byli jen pouhými kolečky. Mnohé ženy se učily žít v tajemném paláci, uchránit se před dýkami a jedy, jiné právě těchto prostředků využívaly ve prospěch svých synů, aby vládli. Tak se naučilažít Nurbanu – Princezna světla z Benátek a stala se ženou sultána Selima, syna Haseki Hürrem. Povězme si o Haseki Hürrem – Roxelaně (1500-58) více. Byla to konkubína Süleymana I. Nádherného, jež se vypracovala na hlavní sultánovu manželku. Ona jako první mohla pobývat uvnitř zdí paláce Topkapi. Její touha po moci se nezastavila před ničím. Aby její postavení neohrozil sultánův přítel vezír Ibrahim Paša, přemluvila Süleymana, aby ho nechal uškrtit. Nezastavila se ani před vraždou Mustafy, aby tak uvolnila cestu k trůnu jejímu vlastnímu synu Selimovi. Hürrem byla sultánem zahrnuta vším, na co si jen pomyslila. Jako památka na ni stojí dodnes lázně postavené architektem Sinanem pro kongregaci chrámu Hagie Sofie, nesoucí její jméno. Dnes se tato stavba využívá jako státní prodejna koberců. Po proradné Hürrem přidejme příběh o Aimé, turecké sultánce z Martiniku. Píše o ní R. Halliburton. Její osud ho zaujal natolik, že se kvůli ní ještě jednou vrátil do Istanbulu. Dočetl se o ní v knize B. A. Mortova s názvem Císařovna pod závojem. Tento milovník historie se zajímal o první fáze života francouzské císařovny Josefíny, která se narodila na Martiniku a prožila zde celé dětství. Při studiu narazil na zmínku o Josefínině sestřenici jménem Aimé Dubuková (Dubuc) de Rivery. Vyrůstaly v dobře situovaných rodinách na Martiniku a ve dvanácti letech jim černošský věštec předpověděl budoucnost.. Josefina se stane královnou a Aimé bude zajata, až bude plout v korábu k moři, muslimskými piráty. Ti ji odvlečou do serailu, kde porodí sultánovi syna. Celý zbytek života prodlí v obrovském nádherném paláci, jemuž bude vládnout. Ve třinácti letech se od sebe odloučily, Aimé byla poslána na osm let do kláštera v Nantes a domů se chtěla vrátit v r. 1784. Vyrostla z ní už slečna, nápadně hezká s bledě zlatými vlasy. Na Martinik loď už nedorazila, přepadli ji piráti a všichni cestující byli vzati do zajetí. Pirátský kapitán , až po uši zadlužený, se rozhodl prostřednictvím Aimé vyváznout ze svých dluhů. Nabídne ji sultánovi. Tak se i stalo. Aimé se stala sultánovou favoritkou a porodila mu syna Mohameda. Sestřenice Josefína se v té době vdávala už po druhé, tentokrát za Napoleona Bonaparte. Po všech intrikách, které předcházely, stali se Aimé a její syn Mohamed vládci v paláci. Vychována ve Francii, podporovala celou politickou váhou Turecka Francii v jejích válkách. Divil se Napoleon i Turci. Nikdo netušil, že Mohamedova matka, skrytá pod závojem, dosud sní svůj sen o Martiniku a Josefíně. Ale všeho dočasu. Vše se změnilo, když do serailu přišla zpráva o rozvodu Josefíny s Napoleonem. Hned se proti Napoleonovi obrátila. Jasnozřivě uzavřela mír s Rusy, jejichž vojsko bylo v Turecku a umožnila jejich odchod, aby zatarasilo Napoleonovi cestu při tažení na Moskvu. Víme, jak Napoleon v Moskvě dopadl, o ztrátách, ústupu v mrazech. Napoleon si jistě lámal hlavu, co způsobilo, že ho Mohamed zradil. A Josefina nic netušila a nikdy se nic nedozvěděla. Pojďme ještě za R. Halliburtonem. Právě se dozvídá, kde je Aimé pohřbena. Za bakšiš zřízenec smetá pavučiny ze dveří i prach, odemyká dřevěný pavilon a vcházejí dovnitř. Jistě nebudou nic namítat proti tomu, že půjdeme s nimi. Přesně uprostřed všech rakví mezi všemi manželkami Mohameda II. spočívá rakev Aimé Dubuková de Rivery. Právě na ni s úctou Richard pokládá náruč chryzantém. S úctou nikoli k velké sultánce, nýbrž k dívence z Martiniku, která tak daleko od domova upadla v zapomenutí.
Bránou blaženosti vstupujeme na III. nádvoří. Nachází se zde Knihovna Ahmeda III., Pavilon Mohamedova pláště, Klenotnice, Expozice miniatur. Návštěvu Klenotnice jsme si s Věrou nenechaly ujít, i když jsme musely vystát frontu. Zvolily jsme rychlejší tempo. Ve vitrínách se třpytily konvice, hodinky, meče,vykládané drahokamy, zvlášť dýka, kdysi zhotovená pro perského šáha, se stala nejvyhledávanější pro svou nádheru. Uviděly jsme i pověstný zlatý trůn, darovaný místodržitelem Egypta Muradovi III.. Též trůn od perského šáha a truhlu s relikvií svatého Jana Křtitele. Zajímavé byly i sultánovy oděvy soustředěné v Síni pážat. Zachovaly se ve velmi dobrém stavu, protože po smrti sultána byly uloženy do zapečetěných pytlů. Při trošce fantazie si můžeme dobře představit třeba sultána Mehmeda II. Dobyvatele v přepychovém hedvábném kaftanu s velkými zlatavými květy na červeném podkladu. Navštívily jsme i Pavilon Mohamedova Pláště s nejvzácnějšími památkami. Dveřmi můžeme spatřit plášť, který nosil prorok Mohamed. Je uložen v truhlici a nad touto truhlicí svatí muži ve dne v noci odříkávají úryvky z koránu. Nevím, jak v noci, v poledne je skutečně odříkával jeden z nich. U truhlice jsou položeny dva Mohamedovy meče a v předsíni jsou vystaveny vlasy z Prorokova plnovousu, jeho zub, dopis psaný jeho rukou a otisk chodidla. Zdobené zámky a klíče jsou od Káby – muslimské svatyně v Mekce. Těmto památkám je vzdávána v Turecku velká úcta a opatření pro jejich zabezpečení se rovnají korunovačním klenotům v evropských zemích. Nejvyšší čas si odpočinout, aby nás nebolely oči od těch všech diamantů a drahokamů a nezamotala se hlava ze všeho bohatství a zlata. Pojďta s námi do sultánových zahrad, pokochat se pohledem na zátoku Zlatý roh, krásné kachlíkové stěny, pavilon sultána Ibrahima, půvabný Bagdádský pavilon s modrobílým obkladem. Ještě něco pojíst z vlastních zásob a pohled na hodinky říká, že je čas prohlídku ukončit a spěchat na smluvené stanoviště. Příjemné s užitečným spojila odpolední výletní plavba po Bosporu. Začalo opět pršet, seděli jsme všichni opět uvnitř a poslouchali naši paní Zuzanu neúnavně popisující břehy s pevností asijskou vybudovanou sultánem Bayezidem I. na obranu proti Benátčanům,evropskou vybudovanou Mehmedem II. Dobyvatelem vybudovanou za čtyři měsíce! Obrysy Süleymanovy mešity, barokní palác z 19.století Dolmabahce, symbol osmanské vznešenosti. Zde zemřel Atatürk, je zde pietně zachován pokoj. Nyní podjíždíme Bosporský most, 64m nad hladinou Bosporu , 9. na světě svou délkou (1074m) a zároveň jako první vybudovaný přes úžinu. Dále řada letních sídel zvaných yaly, studentská čtvrť, paláce zrekonstruované na hotely. Na konci Bosporského mostu předměstí Ortaköy s trhy a domi nantou mešitou Mecidiye. To vše přes okénka s kapkami deště, takže všechno za nimi připomínalo spíše lavírovanou kresbu. A věřte nevěřte doplněno malinkým kalíškem čaje připraveným vnukem našeho zkušeného mořského vlka řídícího loď. Do přídělu návštěv mešit nám zbývá ještě zhlédnout tu poslední v řadě- Novou mešitu. Mezi ostatními není žádnou chudinkou. Majestátně rozložená se pyšní uvnitř obklady Izniku v nám známých barvách – tyrkysové, modré a bílé s květinovými motivy. A nás těší, že stavbu zahájila r.1597 Safiye, matka sultána Mehmeda III. (tedy žena!), ale po smrti sultána svou pozici ztratila a budova byla dokončena až r.1663 matkou Mehmeda IV., Valide Turhan Sultan. V její blízkosti se přímo nabízí návštěva Bazaru. Tak hurá do jeho útrob. Těch výkladních skříní třpytících se zlatem, tradiční sladkosti, koření, šátky s cingrlátky a penízky, těch triček, keramiky, tepaných talířů a konvic, až oči přecházejí. Vyšly jsme s Věrou vítězně, s tričky s límečkem pro kluky, šátkem na břišní tance pro vnučku a s kořením za dobrou cenu poučeny o smlouvání, bez kterého se nákup neobejde. Poslední noc v Istanbulu a zítra zpět na asijskou část Turecka.
5.den Opouštíme město Istanbul, kdysi Byzantion, založený řeckými osadníky, později místo vybrané císařem Konstantinem k založení nového města. Stalo se tak 11.května 330. Konstantin považoval toto město za nový Řím, kopii starého města. Také leželo na sedmi pahorcích, mělo fórum a vlastní senát. Do vínku dostalo prokřesťanského císaře Křesťané za jeho vlády byli přednostně jmenováni do oficiálních funkcí, stavěly se baziliky. Sám sebe považoval za vládce seslaného bohem, císařem z Boží milosti a zástupce Boha na zemi. Opouštíme město v 15.století dobyté Turky, kteří městu vtiskli další staletí orientální ráz stovkami mešit, stylem architektury,změnou náboženství a filozofie. Přesto se vkrádá ošidná myšlenka týkající se historie začínající slovem kdyby. Historii nezměníme, ale přesto. Co by se stalo, kdyby v r. 1453 obránci Cařihradu nezapomněli zavřít jednu branku? Vždyť se po šest týdnů dokázali bránit a odrazit útoky nepřátel od počátečního ostřelování vnějších i vnitřních hradeb se strážními věžemi,po narušování hradeb obrovským dělem Urbanem. Dále pak se vypořádali i se změnou taktiky, kdy byly narušovány hradby na více místech najednou, s hloubením podzemních chodeb, aby se hradby zbořily, nezalekli se ani lodí přenesených po suchu na moře, žebříků ani vysoké věže sestrojené Turky. Obránci vše stačili v noci opravit, poškozená místa vycpali slámou, kůží, sudy, dřevem. Zoufale čekali na pomoc Západu a křesťanského světa. Zdálo se jim nemožné, že by papež připustil pád a zkázu nejkrásnějšího chrámu. Proto se posádka statečných mužů převlékla do tureckých šatů , vyvěsila na malý člun tureckou vlajku a projela odvážně nepřátelským územím Dardanelami do Egejského moře. Ale moře bylo prázdné, bez přátelských lodí. Věděli, že jim jde o život, přesto se rozhodli vrátit a podat zprávu. Jsou sami, nikdo jim nepomůže. Boj byl těžký, ztráty velké, padl i Gustiniani, ještě nebylo všechno ztraceno. Přes všechnu statečnost a obezřetnost však zapomněli zavřít jednu malou branku mezi vnější a vnitřní městskou zdí. Branka zvaná Kerkaporta zůstala otevřená. A tou se celý oddíl nepřátel dostal do města. Zaskočil obránce zezadu a městem zní vítězný pokřik Turků: „Město je naše!“ Kdyby byla Kerkapota zavřená, kdo ví? Měli by obránci šanci? Opouštíme Istanbul, najíždíme na trajekt, takový menší, aby nás přepravil i s autobusem Dardanelskou úžinou zpět na asijskou pevninu.
Dardanely Dardanely se nacházejí na západě v Marmarském moři, které spojují s mořem Egejským. Jelikož se jedná o úžinu, po pravé ruce máme Gallipolský poloostrov, a v nejužším místě po levé ruce asijskou pevninu, kterou, hned jak z úžiny vyjedeme, začne omývat Egejské moře. Cestu si pěkně užíváme, nastavujeme tvář slunečním paprskům, obcházíme loď a hledíme na okolí. V těchto místech doslova kráčela historie Přes pontonový most převedl Xerxes svá vojska do Thrákie, kolem r. 400 před Kristem se odehrály poslední bitvy peloponéské války. Před dobytím Konstantinopole zde dal Mehmed II. zbudovat dvě pevnosti , první na evropské části, druhou u Canakkale. Za I. světové války se staly Dardanely důležitým strategickým místem i cílem dobytí spojenců. V letech 1915 – 1016 se u Gallipoli odehrály nejkrvavější bitvy, kde položilo životy na 500 000 spojeneckých a tureckých vojáků. Nejdříve Turci odrazili námořní útok, poté následovaly pozemní útoky u cípu Gallipolského poloostrova. Po devíti měsících se spojenecká vojska stáhla. Úžina, dnes zvaná Dardanos, se původně jmenovala Heles Pontus (Most do Řecka) a nacházelo se zde starověké sídliště při karavanní cestě. V úžině leží asijské město Abydos a evropské Séstus. Tato města se stala známá díky legendě o Héře a Leandrovi, asi tak jako italská Verona příběhem Romea a Julie.
Romantická legenda vypráví o lásce Leandra z Abýdu a Héry, Afroditiny kněžky ze Séstu. Leandros spatřil spanilou dívku v chrámu Afroditině a zahořel k ní láskou. Avšak dívka sloužící bohyni lásky nesmí porušit slib čistoty, na sňatek nesmí ani pomyslit. Nemohla odolat vyznání půvabného jinocha, věděla, že k veřejnému sňatku rodiče nesvolí. Ledaže by svou lásku dokázali utajit. I stalo se tak. Ve dne sloužila Héró Afroditě, v noci spočinula v náruči milovaného muže Leandra. Protože bydlila ve vysoké věži strmící z moře, musel Leandros každou noc přeplavat kus moře , aby svou milou Héru objal. Héró mu vždy rozžatou lampou svítila na cestu. Jak byli šťastni, jen neradi se loučili. Před svítáním odolávaje větrům a silným proudům se musel opět vracet domů. Mnohokrát ochránila Héró svým závojem lampu, aby nezhasla a chránila svého milého před blouděním. Ani nepomyslili, že brzy nastane zima. Moře se stávalo neklidným, studený vítr rozbouřil jeho hladinu, mrazivé vlny ochromovaly ruce i nohy Leandra, neměl už sil odolat rozbouřenému živlu. Vtom vichr zhasil lampu , vlny smýkly zemdleným tělem Leandra o skálu. Marně vyhlíží Héró svého chotě. Po chvíli uzří jeho bezvládné tělo rozedrané o útesy a v nevýslovném žalu se za ním vrhá ze skály. Připomeňme si alespoň malou ukázkou krásu Musaiových veršů: V Séstu bydlela ona a on zas v Abýdu městě, Přitom jeden i druhý v svém městě byl překrásnou hvězdou, Jeden jsa druhému roven. Až jedenkrát tamtudy půjdeš, Vyhledej si tam věž, kde kdysi séstijská Héró Stávala s lampou v ruce a Leandru značila cestu Vyhledej úžinu mořskou, jež okolo Abýdu šumí A jež nad smrtí dosud i nad láskou Leandra truchlí. Pověst znal i anglický lord Byron, velký ctitel antiky a sám si vyzkoušel zdatnost Leandra. Za silného větru přeplaval úžinu za 1 hodinu a 10 minut. Samozřejmě i několikrát mnou zmiňovaný R. Halliburtn nezůstal pozadu. Nikoli kvůli milé, ani kvůli básničce, ale kvůli olejovkám, jak píše. My ovšem sem jedeme za bájnou Trójou.
Trója Trosky tohoto města se nacházejí nedaleko od úžiny Dardanely. Nevím, kdo ji proslavil více, zda Homér, či H. Schliemann. Nebo mě okouzlil mladý Američan R. Halliburton v knize nazvané Nádherné dobrodružství? Jeho jedinečné setkání s Triádou, s hrdiny, které od dětství tak důvěrně znal? Dozvěděla jsem se, jak miloval Hérakla a doposledka mu držel palce, aby si zachránil život. Přesto zemřel před zraky svých rodičů – krále Priama a královské matky Hekabé i své ženy jménem Andromaché šípem vystřeleným rukou Achillovou a pak vláčen za vozem Achillovým. Jak zpupného Achilla od dětství nenáviděl! Když do války vstoupil Paris, únosce krásné Heleny, a nečekaně zasáhne svým šípem Achilla do paty,
jediného zranitelného místa, Achilles umírá. Hektor i Achilles jsou mrtvi, ale válka není ukončena. Řekové dosud nezdolali trójské pevné hradby ani udatně bojující Trójany, a tak vymyslili lest. Naoko se vzdali obléhání a s vojskem odtáhli. Jako dar před hradbami zanechali dřevěného koně. Trójané se veselili, pili na vítězství a svůj dosavadní úspěch korunují vtažením nezvykle velkého dřevěného koně do města. I hradby kvůli němu probourali, až dosud nedobytné. A v té euforii Trójané zcela zapomněli na obezřetnost, a to jim bylo osudné. Toho využil Odysseus se svými druhy a opatrně se za tmy vynořili z koně. Pod Skalskou bránou se ocitá do té doby ukryté vojsko. Rozrazí nic netušící Trójany. Hrůza a běs vládnou v Tróji. Zatímco se město mění v trosky a desetiletý boj kvůli unesené Heleně vrcholí, Helena, stále krásná a přitažlivá, se setkává s Meneláem, svým bývalým chotěm. Ani se Halliburtonovi nedivím, že si nezískávají v tomto momentě jeho sympatie. Škoda, že když jsem byla malá, neseděla jsem tatínkovi na klíně a on mi nečetl Iliadu. Nám také četl na dobrou noc. Haufovu Karavanu. Přijíždíme k Truadě od Canakkale. Někdo v autobuse zvolal: „Malí Trojánkové jdou ze školy!“ A opravdu, houf holčiček a kluků v uniformách s taškami na zádech opouští školní budovu a ubírá se do svých domovů. Zanedlouho vystupujeme u podélné budovy. Zdá se, že slouží jako prodejna suvenýrů, restaurace i pošta. Část osazenstva autobusu využívá možnosti se zde najíst teplého jídla, jiní vybírají z nabídky pohledů. Jsou lákavé. S koněm, pohledy na vykopávky, manželé Schliemannovi a Sofie s čelenkou a náhrdelníkem z „Priamova „ pokladu. Jak se asi svému choti líbila, když šperkům a zlatníkově práci dala její tvář smysl a královský šperk Sofii zase vznešenost. Chvíle, kterou si manželé zaslouží, tolik pro to udělali. Vstupujeme do obchodu a na náš pozdrav nám pán odpovídá krásnou češtinou: „Dobrý den.“ Vybrané pohledy vkládá do obálky a každý z nich ještě opatří razítkem. Na můj dotaz, zda je zde poštovní schránka, odpovídá, že vlevo. Úžasné. Za chvíli obědvá z kastrůlku cosi přineseného z domova. Hned vpravo plechový transparent hlásá, že domeček téměř ztracený za autem a zakrytý větvemi stromů, patřil v době archeologických výkopů H. Schliemannovi. Rezavá tabule opřená o zem přidává pár informací. A malé zákoutí, kde v duchu vidím pergolu z rozvedeného vína a lavičku na posezení s truhlíky osázenými květinami podél stěn, se podobá skládce a odkládací ploše na basy z plastiku s lahvemi od piva, kbelíky a košťata s nějakým nářadím. Jen se dát do práce. Moc mě to mrzí. Vždyť H. Schliemann nám všem dokázal, že Trója existovala. Aby si svůj dětský sen splnil, musil od útlého věku zažít mnoho ústrků, odříkání, mnoho se učit, usilovně pracovat, vydělat mnoho peněz i počítat, naučit se jím vymyšlenou fungující metodou mnoha jazykům, aby náročné výkopy mohl nejen začít uskutečňovat, ale také financovat. Také o nich psát, publikovat je a polemizovat o nich a informovat učenou spo-
lečnost. Nezapomeňme na jeho věrnou pomocnici, druhou ženu – Sofii.. Nevyčítejme mu, že nepostupoval podle dnes stanovených pravidel, byl jeden z prvních, práci nedělal nikdy pro své osobní obohacení, ale věřil v intuici a našel místo svého snu – pahorek Hisarlik, kde pod nánosy historie po staletí čekala n objevitele bájná Trója. Bohužel, za Tróju označil vrstvu č.2, ale v průběhu dalších let pokračovatelé došli k závěru, že se od r. 4 000 před Kristem až po 300 let n. l. navrstvilo celkem 9 vrstev odhalujících jednotlivé epochy. To znamená, že homérská Trója je umístěna do vrstvy 7A s časovým zařazením asi 1300-1 200. To znamená, že H. Schliemann dokázal, že Trója má daleko starší, předřímskou historii. Výstřižek z novin pořízený těsně před odjezdem nás informuje o tom, že archeologické výzkumy a vykopávky pokračují i v 21. století. Dozvídáme se, že legendární starověká Trója byla jednoznačně větší,než se dosud předpokládalo. Šéf výzkumu, německý archeolog Ernst Pernica potvrdil, že doložili osídlení 500 metrů od hradu, a to už bylo velké sídelní město. Dodává, že to bylo centrum malého knížectví. Je krásné slunné počasí, po poledni a my se vydáváme na místo, kde stávalo hradní království. Hned u vchodu u pomyslné brány nás vítá symbol zkázy onoho království – vysoký dřevěný trojský kůň , nahnědo natřený. Od něho se vydáváme na prohlídku po značené trase s vysvětlujícími tabulemi a výkladem paní Zuzany. U zbytků mohutných hradeb nelze nevzpomenout Hektora a Alexandra Velikého. Stydím se za svůj vlažný přístup k oběma hrdinům a četbě, jelikož jsme 3x neoběhly s Věrou areál jako oni a jejich obdivovatel R. Halliburton. Archeologové nám odkryli dvě svatyně, citadelu nápadnou červenou barvou. Je postavená z cihel. Obdivujeme rampu, zbytky domů, některé vykopávky jsou identifikovatelné pro svůj stavební materiál – např. mramor. Z vršku hledíme přes planinu až k moři. Tu scházíme k divadlu, kde si hrají děti a po očku po nás pokukují, kolem pobíhá pes. Zdá se, že výprava je zde jakousi událostí. Chvíli se necháme s Věrou zlákat k posezení na modře natřené lavičce, nad hlavou majíce do široka rozrostlou korunu mohutného stromu. Martin nás ochotně fotografuje. Nechce se nám tato místa opustit, vracíme se ještě k místům, kde jsou onačeny jednotlivé vrstvy historických etap města a zdá se nám neuvěřitelné, že můžeme na vlastní oči vidět výkop Schliemannův a jeho následovníků. Ještě na památku fotografii koně, přesvědčily jsme se, že se do něj vešla hezká řádka bojovníků, zvědavě jsme vešly do jeho útrob a zamávaly vám i legendárnímu městu na rozloučenou.
6.den Pergamon (Bergama) Dalším úžasným zážitkem pro turistu horujícího antickým památkám je návštěva Pergamonu. Po staletí se stavěla královská sídla na vrcholcích hor. Jedno takové skalnaté návrší zdaleka vévodí krajině. Vypíná se 335m nad současným městem – Bergamou, žijící už zcela jiným rytmem života, než dávný Pergamon. Severní a východní svah hnědé hory vytváří strmý svah padající do říčky Keteios, kdežto západní a jižní klesá mírným svahem do údolí potoka Selinus. Autobus stoupá příkře vzhůru a my jsme plni očekávání, jak na nás genius loci tohoto města zapůsobí a co se všechno dozvíme. Snad jsem dobře poslouchala, něco jsem si přečetla i vypsala, a tak se pokusím město s jeho bohatou historií přiblížit.
Původně se na tomto místě v 8. století usadili příslušníci starořeckého kmene Aiolů, v r. 333 Alexandr Veliký dobyl akropoli, po jeho smrti město opanoval jeden z jeho generálů jménem Lysimachos.V letech 283- Pojďme se vydat na procházku městem, které vytvořili nevšední architekti podle plánu tak, aby ladilo oku každého návštěvníka svou harmonií staveb s terénem zpevněným terasami. Systém teras chráněných shora i zdola hradbami tak vytvořil tři města, jedno nad druhým, spojená schody. 262 perský satrapa Filetairos začal budovat město ze získaných prostředků (9 000 talentů zlata, stříbra aj.) a počínal si jako samostatný vládce. Filetairos si získal autoritu mezi Helény v době ohrožení řeckých měst v Malé Asii. Odrazil od hradeb pergamonské pevnosti barbary. Za jeho života se Pergamon stal řeckou polis, královskou rezidencí, i když ještě Filetairos nenesl titul krále. Teprve adoptivní syn Eumenese I. Attalos I. dokázal zajistit nové dynastii místo ve světě velkých monarchií. Attalos se musel utkat s Galaty a porazil je na hlavu u pramenů řeky Kaikos. Tehdy přijal titul krále. S Galaty se utkal ještě několikrát, zmocnil se značné části Malé Asie, a tak rozšířil hranice svého státu. Po vítězství nad Galaty přijal též přídomek Soter (Spasitel). Stoupáme podle dolní agory /tržiště) k místu, kde stával oltář Dia Sotéra. Je to i dnes místo, kde cítíme u dvou mohutných stromů jakousi posvátnost. Zatímco fotografuji ze zmíněného oltáře jen pozůstatky jeho základů a ony stromy, pobíhá mi u nohou nějaký pejsek. Němý chrám a místo skýtá úchvatný pohled na dolní město i do dalekého kraje. Tento oltář postavil Eumenes II. nejen na paměť vítězství nad Galy, ale ke slávě celé dynastie v boji s barbary, vzdal v něm hold pergamským králům. V roce 1878 ho objevil německý archeolog Karel Haumann, dal ho odvézt do Německa a jeho rekonstrukce je instalována v Pergamonském muzeu v Berlíně. Již ve starověku byl považován za jeden ze sedmi divů světa. Podívejme se na reliéfy vnějšího i vnitřního vlysu. Hlavní – vnější vlys znázorňuje Diův boj s giganty, zkráceně gigantomanii. Řekové v tomto zápasu spatřovali symbol svého vítězství nad Peršany, Pergamonští zase předobraz k boji
s Gally.Žádné dosavadní zobrazení však nemělo tolik postav, nebylo tak nabito pohybem, patosem a utrpením, krutostí a hrůzou. Najdeme tu giganty – napůl netvory a napůl lidi, keltské bojovníky, umělec využívá světla a stínu, kontrastů. Zvláštní pozornost je věnována Athéně Níkéforos, Nositelce vítězství. Po schodech se vystoupilo na vnitřní nádvoří a zde bylo možno si prohlédnout legendu o Télefovi, mýtickém zakladateli Pergamu. Attalovci učinili Telefa svým prapředkem a v tomto Heraklově synovi si přáli vidět legendu své vlastní historie. Jednotlivé scény následují v chronologické posloupnosti, což bylo ve světě Helénů dosud neznámé. Vlys přinášel věhlas panující dynastii a připomínal počátky dvou kultů – Athény a Dionýsa. Velký Diův oltář zářil svým bílým mramorem pod hledištěm divadla. Divadlo podobající se svými 83 řadami hlediště otevřenému vějíři se tiskne k příkrému svahu. Herci hráli tragedie až pro 10 000 diváků. Nutno podotknout, že všichni lidé od divadla měli značná privilegia, například slavný flétnista Kraton zastával čestný úřad Dionýsova kněze a též organizoval všechny velké oslavy a svátky ve městě. Spontánně všichni usedáme na jeho kamenné stupně a dáváme se vyfotografovat. Zdá se, že jsme celá skupina stejně naladěna a návštěva těchto míst je pro všechny silným zážitkem. Odtud se dostáváme do nejvyšších míst až k Trajánově chrámu. Bělostné sloupy s architrávem se majestátně tyčí na vrcholu skály, odráží se od modrého nebe a místo skýtá pohled do širokého a dalekého okolí. Původně měl Trajánův chrám devět sloupů na dlouhé straně, šest na kratší. Ty, které právě obdivujeme, znovu vztyčili němečtí archeologové. Za chrámem byl postaveny hospodářské budovy, vojenský arsenál a hned v blízkosti stála slavná pergamská knihovna, rivalka Alexandrijské knihovny. Nad divadlem začínalo království Athény Polias, patronky města. Jak víme, Athéna byla zároveň patronkou moudrosti a vědy. Je logické, že se z jejího portiku vstupovalo do knihovny. Knihovna už dávno nestojí, ale pokusme si představit, jak vypadala a jak to v ní fungovalo. V hlavním sále stála mramorová socha – kopie Feidiovy Athény Parthenos. Další tři místnosti pravděpodobně sloužily jako skladiště knih, které byly položeny na dřevěných regálech (zachovaly se otvory ve zdi, v nichž byly zapuštěny háky, nesoucí police na knihy). Odtud si ji brali čtenáři, aby pak přešli do horního patra portiku, kde se mohli na čerstvém vzduchu věnovat četbě. Eumenes II. zkrášlil knihovnu velkými sochami básníků a spisovatelů. Jak to víme, když se sochy nedochovaly? Jen ze zbylých podstavců, kde jsou jména Homéra, Herodota aj. vyryta. Pergamonští králové se chtěli vyrovnat Ptolemaiovcům a nešetřili penězi (mimochodem měli jich dost) na zakoupení knih a svitků. Též chtěli získat dosavadního správce Alexandrijské knihovny Aristofana, na slovo vzatého odborníka. To se rozumí, že mu odchod z Alexandrie nedovolili. Pergamonskou knihovnu poté spravoval filozof a literární kritik Krates, navíc oddaný přítel Attalovců. V Pergamonu spotřebovali mnoho papyru na přepisování starých knih, nebo na ty, které nezískali natrvalo nebo na nová vydání starých učenců a vědeckých knih pergamonských učenců. Knihovna čítala na 200 000 svazků a Egypťané se začali obávat konkurence. Z této obavy vyplynulo rozhodnutí nedodávat do Pergamonu papyrus. Jistě tušíte, že dosud už tak drahý papyrus ještě podražil. Mnoho lidí se domnívá, že nový materiál, pergamen, vynalezli V Pergamonu, zvláště, když byl po tomto městě pojmenován. Ale byl použit daleko dříve a na dosti vzdáleném území. Zkrátka a dobře, začalo se psát na pergamen. Vyrábí se z ovčí kůže. Výsledné pergamenové listy se už nestáčely jako papyrus, ale byly svazovány do knižních bloků, což dalo základ pro knižní formu užívanou dosud. Historikové nám zanechali zprávu,že v r. 41 před Kristem se mnohá díla z této knihovny stala součástí svatebního daru Antonia Kleopatře.
Vládnoucí rod Attalovců byl nakloněn umění a ve 3.století vznikla tzv. Pergamonská škola. Attalos pečoval o zvěčnění své slávy v městech starého Řecka, ale nezapomínal na svou metropoli. Na svatém okrsku Athény se tyčil nádherný pomník vítězství. Několik soch, které ho tvořily, známe z římských mramorových kopií. Nejslavnější je Umírající Gal a Gal se ženou, kterou vraždí před svou smrtí od sochaře Epigona. Stály na otevřeném prostranství. Nebyli zde zobrazeni vítězové, ale poražení. Jako by se odráželo vítězství a triumf právě v v hrdinství a smrti poražených. Vyvolávají v nás soucit, cítíme jejich bolest, jsou dokonale zvládnuté. Staly se vzorem pro další sochy v helénistickém období. Attalos I. si přál vybudovat Pergamonu Athény Východu. Byl nejen ve spojení s athénskými filozofy, ale zval na svůj dvůr umělce, učence a spisovatele, proto založil knihovnu. Působil zde sochař Antigon z Karystu na Euboi, píšící traktáty o jednotlivých druzích umění, jež daly základ teorii i dějinám umění.Též učený host z Alexandrie, Apollonius z Pergy, jemuž vděčíme za řad pojmů užívaných dodnes např. elipsa, parabola, hyperbola a obecnou teorii epicyklů. Attalos I. si nemohl stěžovat na osud. Svou metropoli zvelebil, stát zvětšil a posílil. Byl šťastný i v osobním životě. Oženil se s obyčejnou občankou města Kyzikos. Byla ideální manželkou i matkou. Jeho dva synové Eumenes II. a Attalos II. panovali postupně v Pergamonu bez jakýchkoli intrik a záští. Oba synové pokračovali v započatém díle a též podporovali řecká města. Pergamonští králové v období své největší moci vládli na ploše téměř 53 000 km s přibližně pěti a půl milióny obyvatel. Mohli si dovolit štědrost, nákladné dary i stavbu nádherných budov, protože neměli nikdy nedostatek peněz. Dolní město se nachází mimo městské hradby z helénských dob a z větší části bylo postaveno až za vlády Římanů /2.stol. před n.l.) Zde se už nezastavujeme, jen z autobusu vidíme Červenou baziliku, římský chrám egyptských bohů – pravděpodobně mocného Serapise. V dálce jsou vidět zbytky antického vodovodu a mezi kopci zahlédneme i přehradu.Z návrší jsme dohlédli vzdušnou čarou až na Asklepion. A tam právě míříme.
Asklepion Zatímco paní Zuzana a Mirdžan kupují vstupenky, můžeme se znovu kochat pohledem na mohutný kopec, který jsme před chvílí opustili, ukončený znovu vztyčenými sloupy Trajánova chrámu, už jen symbolizující jeho slávu a představovat si, jak musela působit výstavnost města na návštěvníky. Vraťme se ale do Asklepionu. Můžeme o něm říci, že fungoval ve své době jako nemocnice s přirozenými léčebnými metodami a též jako lázně. Lázně byly vybudovány kolem posvátného pramene, v jehož blízkosti se dosud nacházejí dosud zbytky lázeňských budov pro pitné i koupelové kúry. Nejen to. K celému lázeňskému okrsku zasvěcenému Asklepiovi dále patří Odeon, knihovna, chrám, též bahenní, autosugestivní léčebné prostory a muzikoterapie. A protože tělo a duch patří k sobě, léčily se zde i duševní nemoci. Zvědavě jsme se prošli tunelem zdraví, kde si tehdejší politici a manažéři léčili zvukem tekoucí vody porouchané nervy a čistili hlavu. Měli to dobře vymyšlené. Protože chrám je zasvěcený Asklepiovi, něco si o něm povíme. Jeho rodiče byli královna Kóronida a bůh Apollón. Ale Apollón ze žárlivosti Kóronidu zahubil. Asklepios se narodil z mrtvé matky a vychoval ho Kentaur Cheirón. Asklepios vynikal ve všech vědách, především v lékařství. Nejenže vyléčil bezpočet pacientů, ale dokázal oživit i zemřelé. Toho se zalekl Hádes a stěžoval si u samotného Dia. Ten Asklepia usmrtil bleskem, aby nekonkuroval bohům a také z obavy, aby neztratili vážnost u lidí. Bývá nejčastěji zobrazován s holí, okolo níž se vine posvátný had. Kdo by tento symbol hada ovinutého kolem hole neznal, vždyť je na každém autě lékaře, sanitce či lékárně.
Říká se, že jablko nepadne dál od stromu, platí to o dcerách Asklepiových. Dcera Hygie se stala bohyní zdraví. Zosobňuje ji vždy půvabná dívka, které vložil do rukou sochař misku, z níž se sytí had, zvíře zasvěcené Asklepiovi. Doprovází ji Télesforos. Možná že to byl její bratr, ale jisté to není. Co však je jisté, že Télesforovi jakožto symbolu uzdravení je zasvěcena hlavní léčebná budova. Připadá mi to nanejvýš logické. Druhá dcera jménem Panakeia se stala bohyní osvobozující od všech nemocí Připomeneme si ještě jednu slavnou osobnost. Je jí Galénos, významný řecký lékař, narozený v Pergamu. Vystudoval filozofii a medicínu v různých městech, působil v nejen v Pergamu, ale též v Římě a stal se osobním lékařem Marka Aurelia. Zachovalo se na 150 titulů knih z oborů týkajících se medicíny, filozofie, filologie jím psaných. Na závěr si klademe otázku, kdy vlastně zaniklo Pergamské království. Bylo to za panovníka Attala III. (2.stol.), bezdětného podivína, který nečekaně odkázal říši Římanům. Říše Attalovců byla převedena do provincie Asia. Odpověď na otázku proč se tak stalo,dosud historici nenašli odpověď.
Efesos ( Selcuk ) Přiznám se, že na mé plánované cestě po antických památkách v Anatólii byl tím největším turistickým magnetem Efesos, a neuměla jsem si představit, že nebudu kráčet za krásného slunného počasí cestou Kurétů k slavné Celsově knihovně. Emoce pracují ( nebo snad stoupá hladina adrenalinu jako při badži džampingu? ), blížíme se k dnes opuštěnému městu, dříve rušnému přístavu a později dokonce hlavnímu městu provincie Asia s názvem Efesos. Efesos ležící na pobřeží Karie byl posvátným místem Lýdů a Kárů, kteří uctívali bohyni Kybelé, původně asijskou bohyni nazvanou podle jedné zdejší hory. Její kult splynul u Řeků s kulty bohyně Gaie – Země a Diovy matky Rheie. Později řečtí kolonisté zřídili svatyni bohyni Artemis a ta se stala nejproslulejší ve Starém světě. O tom, že kvetl v Dresu kult bohyně Artemidy, se přesvědčíme při prohlídce města. Po válce peloponéské se v 5. století našeho letopočtu Efesos stal nejdůležitějším obchodním střediskem. Hlavním zdrojem bohatství v Malé Asii bylo zemědělství a obchod. Vzácné zboží se dopravovalo z východu do středozemních přístavů po starověké královské cestě Achaimenovců a po silnicích, které postavili Římané. Odtud se ve speciálních lodích dopravoval též do Ostie vzácný mramor. Malá Asie byla proslulá i chovem ovcí a výrobou vlny, a jak jsem se již dříve zmínila, výrobou pergamenu, jež svou kvalitou proslavil Pergamon. Hierapolis byl znám látkami barvenými purpurem. Toto barvivo se získávalo z měkkýšů. Stálost barev zaručovalo propírání barvy v horkých pramenech. Země byla bohatá na nerostné suroviny, zejména na ložiska stříbra a zlata. Nedivme se, že Efesos byl jedním z nejbohatších a nejhustěji obydlených měst ve starověku, jeho přístav ležel na konci „královské cesty“ vedoucí od Sard do Persie. Měl též bohatou a pohnutou historii. Jelikož bylo město součástí pergamského království, stalo se po smrti Attala III. z jeho vůle součástí Římské říše. Roku 263 bylo vypleněno Góty, v polovině 7. století zničeno Araby. Co všechno ve městě najdeme? Dvě agory, obchodní u přístavu, dále politickou, Scholastičiny lázně, do nichž nás zve dosud sama Scholastika důstojně sedíc na podstavci
vytesaná z kamene, a kdyby se zachoval i obličej, jistě by změnila důstojný výraz, pousmála se a vlídně by nás pozvala k prohlídce. Upozornila na moderní způsob vytápění a pyšná na své dílo nabídla služby rýsujícím se klientům. Pochopitelně že lázně i tenkrát hojně navštěvovaly bohaté ženy, aby probraly novinky a zahnaly nudu. Míjeli jsme i jakousi sprchu a v blízkosti se nacházely i latríny. Dozvěděli jsme se, že otrok svým pánům zahříval prkýnko aby jim nenastydla sedinka. Svůj veřejný dům měl i Dres a páni si, jak jsme mohli vidět na jednom plochém kameni, vytvořili jakousi směrovku k němu. Procházíme Herkulovou bránou ulicí ( řekli bychom přímo třídou) Kurétů k Hadriánovu chrámu. Kamenný oblouk pnoucí se nad dvěma sloupy umístěnými mezi pilíři vypadá jako uháčkovaná jemná krajka, v jejímž středu je umístěna půvabná dívčí hlava připomínající kamej, za ní architráv s vlysem a jakousi kamennou lunetou s medúsou. Na stěně je prý poprvé použit meandr. Před sloupy a pilíři stojí čtyři podstavce. Zkusme si na ně postavit čtyři sochy císařů římsko – helénistického období: Diokleciana, Maxima Constantia Chlora a Galeria. Tak je kdysi míjeli Efesané. Ulici Kurétů lemuje řada obnovených peristylových domů tehdejších majetných rodin. Byly vybaveny soukromými lázněmi,topením, mramorovými podlahami a freskami. Mozaiky volně přístupné jsem vyfotografovala, ale další byly zastřešené . Za vstup do nich se platilo. Postupovali jsme dál, radnice, divadlo, kde zasedali radní. S pochopením jsme přijali zprávu, že jeden proslov byl omezen na jednu hodinu. Divadlo pojalo 1 200 lidí a bylo patrně zastřešeno. Prytaneion byl významnou budovou, zde udržovaly kněžky věčný oheň a bylo ctí každé z nich se o oheň starat. Byla zde nalezena soška bohyně Artemis, podobná Kybelé. Další funkcí byla reprezentace, nalezli bychom zde konferenční sál, kde se pořádaly hostiny. Ve všech publikacích je vyfotografován detail reliéfu s bohyní Níké, který kdysi zdobil tuto budovu. Dostáváme se k Domiciánovu náměstí a směle se klenoucímu oblouku Pollionovy fontány a Domiciánovu chrámu. Přestože jde o částečnou rekonstrukci chrámu, působí ve srovnání s Hadriánovým jako velkolepá stavba s mohutnými sloupy s kladím a nad sloupy umístěnými sochami vzbuzující respekt a úctu. Nelze přehlédnout Memmiův památník. Je jiného ražení, věcný, strohý, cítíme, že šlo o výjimečný čin a je důležité, aby byl zaznamenán pro věky příští. Ano, i my se dozvídáme, že tribun lidu, jménem Memmius, vymohl, aby byla Iugurtovi za jeho násilnosti vypovězena válka. Memmius zahynul násilnou smrtí. Trajánova fontána působí zcela klidným dojmem. Dominuje jí tympanon nesený čtyřmi „minisloupy“s korintskými „hlavičkami“ a pod ním se rozprostírá z každé strany
křídlo tvořené tentokrát římsou nesenou opět „minisloupy“ zakončenými korintskou hlavicí stojící na bytelných podstavcích. V trávníku leží množství částí říms i zdobených kamenů dosud nepoužitých archeology k rekonstrukci. Jistě zde bývalo rušno, když sloužila svému účelu, dnes se zastaví řada turistů, aby se osvěžila jinak, aby místo vody plnými doušky nasávala odkaz antiky. Celou cestu se těšíme na perlu mezi těmito všemi stavbami – Celsiovu knihovnu. Když se objeví před námi, je tak úžasná, že těžko slovy vyjádřit naše pocity. Jako kdybychom po přečtení románu měli rozpitvat tuto knihu po stránce teorie literatury. Nechme ji působit na naše city, nechme se hýčkat její krásou, řádem sloupů ve dvou řadách nad sebou, jemností všech zdobných prvků. Když jsme se s Věrou do sytosti vynadívaly, teprve jsme vystoupaly po několika schodech k nikám, kde dosud stojí čtyři ženské sochy, alegorie ctností zemřelého senátora Julia Celsa Polemaiana, úředníka v Efesu za vlády císaře Traiana. Jsou to moudrost, věda, ctnost a osud. Vystavěl ji pro něho syn, dědic a mecenáš Titus Julius Aquila Polemaeus. V knihovně se nacházel i sarkofág tohoto velkého muže, což bylo neobvyklé. Průčelí je zdobeno různými ornamenty, květinovými motivy podobající se svou jemností výšivkám. Obdivujeme jedinečné střídání dveří, oken s výklenky, v průhledu kazetové stropy z kamene. Knihovna a Hadriánův chrám jsou nejkrásnějšími stavbami, je jim společná jemnost výzdoby, ač z kamene, připomínající ruční práci ženy, nikoliv fortelného kameníka. Neradi opouštíme tento skvost, pozdní odpoledne se kloní k večeru a my musíme dál, k amfiteátru podél agory z mohutných opracovaných kamenů. S městem se budeme loučit kráčejíce po prostorné Arkadiově silnici lemované sloupy. Kdysi důležité cestě vedoucí k přístavu. Ještě stihneme fotografii s pozadím velkého půlkruhového amfiteátru a básník by řekl, že se šírá a my ještě usilovně hledíme do míst, kde se před mnoha lety pohyboval svatý Jan pečuje o Pannu Marii. Arkadiovu silnici kdysi osvěcovalo 50 luceren, teď by je určitě rozsvěcovali a světlo by vrhalo paprsky na knihovnu. Toto ozvláštnění by jistě přišlo dnes vhod všem účastníkům připravovaného rautu. Efes má též přívlastek milovaný Artemidou. Již jsme si říkali, že původní asijská bohyně Kybelé byla nahrazena Artemidou Efeskou, považovaná za matku živící všechny tvory, s níž splynula. Též se jí podobala. Poznáme ji na první pohled. Je to žena mající místo vlasů netopýry, na hlavě kulatou čapku a šaty též ze zvířat. V Dresu byl kult bohyně Artemidy největší. Všechny svatyně předčil Artemision, překrásný chrám zasvěcený Artemidě, kdysi velebený jako div světa. Okolo chrámu fungovalo chrámové hospodářství se sklady ovoce, s bankami poskytujícími hypotéky. Tato stavba obklopená dvojitou řadou ionských sloupů byla zapálena roku 356 před naším letopočtem jakýmsi Hérostratem – prý z chorobné slávychtivosti Ale po vzoru Čapkových apokryfů bychom mohli domyslet i jiné příčiny zániku. V té době mohla chudina vyplenit chrám, byl zde hladomor. Kněží zase rozkradli bohatství. Kdo ví? Jsou to domněnky historiků. Jisté je, že téže noci se narodil Alexandr Veliký a ten se stejnou nádherou a ve stejné velikosti ho dal později obnovit. Představme si ho celý z mramoru, podepřený dvaceti osmi sloupy vysokými dvacet metrů, vykládaný cedrovým a cypřišovým dřevem a pro představu Čechů zaujímal dvojnásobnou rozlohu našeho Svatovítského chrámu. Ale nebuďme tak skromní, jde o císařskou katedrálu. Žel, dochovaly se jen nevelké zbytky. Byl zničen Góty v roce 263. A k těm zbytkům nás pan řidič veze a posléze k nim směřují naše kroky. Setkání s místem, kde Artemision stával, má zvláštní, až tajemnou atmosféru. Už se stmívá a celou stavbu už jen symbolizuje jeden jediný vztyčený sloup mezi rozvalinami v močálovité krajině. A právě ty kameny dostávají v naší fantazii jiné tvary a sloup nabývá majestátnosti. Čapí hnízdo mu dodává lidský rozměr. Za sloupem ještě rozeznáváme Isa – Beyovu mešitu a za ním na kopci
pevnost, kde byl vězněn svatý Pavel. Vše za chvíli zahalí tma.Vtom se odněkud vynořil snědý chlapec a nabízí nám u autobusu poslední publikaci o Efesu v angličtině. Honem schrastíme požadovaný peníz a jsme šťastnými majiteli sumy informací s právě se loučícím opuštěným městem. Opravdu opuštěným? Intermezzo 1 – svatý Pavel Než nás autobus zaveze na další cílenou zastávku, vrátím se ještě k postavě svatého Pavla. Narodil se v Tarsu ( v dnešním Turecku ) asi r. 10 po Kristu. Byl tedy Kristovým současníkem, s nímž se ale osobně nesetkal, Petra a dalších apoštolů. Po otci zdědil římské občanství. Neví se jestli je získal za zásluhy či bylo od římské moci odkoupeno. Tarsus ležel na významných obchodních cestách,byl také kulturním centrem a též univerzitním městem. Žilo zde mnoho filozofů stoické školy. Tarsus byl tehdy srovnáván svým významem s Athénami a Alexandrií. Pavel měl tedy výborné podmínky pro vzdělání, a nad to měl vynikajícího učitele. Byl jím židovský učenec Gamaliel, patřící k umírněnému křídlu farizeů. Pavel dostal při obřízce jméno Saul ( Šavel ), což znamenalo „Vytoužený“. Současně měl ještě druhé jméno, Paulus (Pavel ), které výlučně používal při svém obrácení. Doma mluvili aramejsky, naučil se brzy i řečtině. Tato farizejská rodina se živila výrobou stanů. Zachoval se i popis jeho postavy, nebyl tuze pohledný, na obličeji vynikalo srostlé obočí. Jako farizej viděl Pavel v křesťanech odpadlíky. Zúčastnil se i kamenování prvního mučedníka – jáhna Štěpána. Ano, byl fanatikem ve své víře a za tím účelem cestoval s pověřovacími listinami do Damašku. A tehdy se stalo něco nenadálého. Dozvídáme se vše ze Skutků apoštolů. Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle oblilo z nebe světlo. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města…“ Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli, neschopni slova. Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho (Sk.9,3-7). Tak došel slepý do Damašku a tři dny nic nejedl a nepil. Zde se setkal s mužem jménem Ananiáš, který k setkání dostal „ve vidění“ příkaz. Vložil na Pavla ruce, budoucí apoštol prozřel i fakticky i symbolicky – a dal se okamžitě pokřtít. Křesťan Ananiáš se mu stal přítelem. A to byla známka jeho opravdové lásky ke Kristu, ač je dříve pronásledoval. Přidali se i další a přijali ho. Zaniká Šavel a zrodil se Pavel. Jeho určujícím motivem je šířit Ježíšovo poselství na evropský kontinent. Ztotožňuje se s Kristovým evangeliem, žije v něm samotný Kristus. Následovaly nelehké roky, vězení, desítky ran, mrskání metlou, kamenování, ztroskotání na moři, císařský soud v Římě, vězení. Řídil církve v Dresu, na Krétě, v Makedonii i Řecku. Co se týká Dresu, že zde vládl silný kult bohyně Artemis a proti kázání svatého Pavla vypukla vzpoura pod heslem: „Veliká je Artemis efeská!“ Dosud se zde prodávaly sošky této bohyně. A proto byl svatý Pavel zde vězněn. Jak dlouho nevíme, ani kam směřovaly jeho kroky po propuštění. Celkem napsal 14 listů, v nichž 20 let po smrti Kristově podal svědectví o událostech, které měly proměnit svět. Vytvořil základní dogmata, z nichž plyne, že Kristus je nejen Mesiášem, ale i Synem božím, který sedí po Boží pravici. Též základy dogmatu o prvotním hříchu. Ovlivnil myšlení celých dějin církve od Augustina přes Tomáše Akvinského až k rozpadu křesťanské jednoty. Stal se zakladatelem teologie. Roku 66 byl v tuhém vězení. K popravě došlo roku 67 za hradbami při ostijské silnici na místě zvaném dnes Tre fontane. To proto, že tam, kam dopadla apoštolova hlava, vzápětí vytryskly tři prameny. Ostatky svatého Pavla jsou v chrámě, který mu byl zasvěcen – „Za hradbami“.
Intermezzo 2 – svatý Jan Evangelista V každé publikaci Efesu je fotografie domku, kde dožila svůj život Panna Maria a též se zde nachází bazilika svatého Jana. Evangelista Jan, bratr Jakuba Staršího, byl jediným z apoštolů, jenž doprovázel Ježíše na Golgotu a jemu byla svěřena péče o Ježíšovu matku. Oba se odebrali okolo roku 69 do Efesu a oba zde zemřeli přirozenou smrtí. Jan Evangelista, říkalo se mu též „miláček Páně“, byl povahy impulzivní. Patřil k elitě, ze všech apoštolů byl nejblíže Ježíšovi. Při odsouzení na ostrov Patmos se mu dostalo vidění. Spatřil zde dějství posledního soudu a dílo, jemuž říkáme Apokalypsa, bylo jím sepsáno. Za Diokleciánova pronásledování se Jan údajně nacházel v Římě, kde jej vařili v kotli s olejem – aniž Jan utrpěl újmu. Naopak olej se proměnil v občerstvující lázeň. K Efesu se váže historka, v níž velekněz Dianina chrámu se pokusil Jana otrávit. Podal mu číši jedu, aby vyzkoušel sílu a účinek křesťanské víry. Jan se bez váhání napil a dodnes je zpodobován ( i na pražském orloji ) s číší, z níž vylézá had jako symbol otráveného nápoje. Po odchodu Ježíše byl stále po boku Petra, 1. biskupa církve. Jan byl svědkem mnoha stěžejních událostí, protože patřil k vybrané trojici apoštolů. Byl též svědkem apoštolských zázraků. Petr uzdravil chromého v chrámu, Jan bývá zobrazován, jak v Efesu Potkal pohřební průvod přenášející Drusianu, která následovala Lanova příkladu. Protože si ho přála ještě jednou před smrtí spatřit, Jan přikázal, abyse průvod zastavil. „Drusiano, vstaň a jdi do svého domu a připrav mi něco k jídlu,“ přikázal. A zázračně oživená Drusiana sedá ve výtvarném díle v rakvi, anebo vítá Jana ve svém domě. Když už byl starý a nemohl kázat, řekl prý shromážděným věřícím velmi stručné sdělení a pokyn: „Milujte se navzájem. To je příkaz Páně, a budete-li ho dodržovat, samo o sobě je to dost.“ Zemřel ve vysokém věku okolo r. 100. Koncem 2. století po Kristu biskup Polykrates z Efesu prohlašuje, že Janův hrob je v Efesu a ve 3. století mezi sebou soupeřila v Efesu dvě místa o čest, že právě v jejich oblasti našel místo posledního odpočinku. Ve 4. století bylo rozhodnuto, kde měl být Jan pohřben a jeho hrob se proměnil v poutní místo. O dvě století později byla již známa léčivá moc prachu z Janova hrobu. Zmiňuje se o ní Řehoř z Tours. Současně vznikla i víra, že Jan ve skutečnosti nezemřel, ale byl přenesen na nebesa jako Enoch nebo Eliáš na stránkách Starého zákona. Lidová tradice, kterou znal i Augustu, uvádí, že se půda na Janověhrobě hýbala, jako by pohřbený apoštol nepřestal dýchat. Jinak se hovořívá o svatojánské noci plné divů ( krásně ji líčí Božena Němcová v Babičce ) a o svátku svatého Jana se světí víno. /S. Ravik: O světcích a patronech/ Intermezzo 3 – kožené výrobky Ač jsme dnes absolvovali bohatý program, čeká nás ještě návštěva skladu kožených výrobků spojená s přehlídkou a skromným pohoštěním. Na molu nám slečny a mladíci předvádějí nejnovější trendy kožené módy, bundy a bundičky sportovní v různém provedení a v různých barvách, kabáty společenské s kožešinami, límci, šálami i kapucami, světlé, tmavé, hnědavé i vínové. I naše šaramantní Sabina se prošla po molu, děti vzaly mezi sebe i dívenku z našeho zájezdu – Martinovu sestru. Jak se cítila důležitá! Potom ve zdánlivě poklidném prohlížení modelů visících spořádaně na ramínkách v nejrůznějších velikostech, barvách i provedeních nastal hon na nic netušícího zákazníka. Nás dvě nevyjímaje. Někdo i s eventuálním nákupem počítal, ale já ani Věra ne. Přesto jsme byly oblečeny do krásných kožených kabátů, povinně jsme se vzhlížely v zrcadle a ubezpečovaly se, že nám to opravdu sluší a že je tudíž nemyslitelné odolat a nekoupit. Jen mít s sebou tolik peněz. S tím zase vůbec nepočítali prodávající, jak to, když jsou pro nás šité jak na míru! To se opakovalo v oddělení kabelek. Připadala jsem si jako v Egyptě u pyramid
v Gíze, kde jsou neodbytní velbloudáři. Ještě štěstí, že nám žádná z kabelek nepadla do oka – nebo bohužel? Na tu bychom měly. Ale zlatým hřebem programu se stalo zakoupení saka pánem, kterého rodina k nákupu tak říkajíc dotlačila. Celý autobus mu tleskal, že zkoušení saka i nákup přežil. Je fakt, že mu padl a slušel. Jeho paní si zakoupila v tichosti vínové sako. To nám přišlo normální. Té se netleskalo. Mám pocit, že elegantní „Růžová paní“ (slušely jí k černým vlasům růžové rifle s růžovým svetříkem, a proto jsme jí tak spontánně říkali) si koupila bílou bundičku do pasu. Ta jí pochopitelně slušela také. Mohla totiž udílet lekce a i mnohem mladším, jak být stále přitažlivá.
7. den - Hierapolis Je čtvrtek, vyjíždíme k poslednímu antickému městu – Hierapolisu a k travertinovým terasám v blízkém Pamukkale. Míjíme sady fíkovníků a oliv, vlevo pásmo hor připomínající kopečky písku právě vyklopených báboviček porostlé řídce olivami. Budí zdání, jako by se měly každou chvíli rozsypat. Vepředu rovina rovnoběžně ubíhající se silnicí, na níž rostou mandarinky, olivy, vinná réva. Protože se blížíme k Pamukkale, dozvídáme se o využití horké páry z pramenů k vytápění skleníků, ale i domácností ( v Denisly elektrárna ). V malých vesničkách, kterými projíždíme, si všímáme hlavně střech, jestli na nich není sklenice. Podle starého zvyku ta sklenice oznamuje, že se v domě nachází děvče na vdávání. A místní otcové tradici dodržují. Jenže řidič autobusu jako by ve vesničkách proti našemu očekávání přidal na rychlosti a ani připravené fotoaparáty nestihly žádnou střechu zachytit. Až teprve kašnu s nánosem sintru připomínající zkamenělé růže z Karlových Varů. Ale to už se před námi objevuje úžasná scenérie bělostných travertinových teras dosahujících až 100m výšky, Pamukkalský „přírodní div“. 15 000let staré terasy vznikly tak, že z vody z horkých minerálních pramenů stékajících ze svahu se odpařuje oxid uhličitý zanechávající ve svahu kaskády. Začalo se mu říkat Pamukkale – Bavlněný hrad. V 80. a na začátku 90. let 20. století jim však hrozila zkáza, zářivě bílá barva dostala šedý nádech. Způsobily to hotely postavené nad nimi, a tím došlo k narušení pramenů. Naštěstí turecká vláda prosadila složitou záchrannou akci. Byl vypracován promyšlený systém zavlažování silně vápenatou pramenitou vodou, při němž je střídavě každé dva dny zvlhčován jiný úsek a podařilo se odstranit šedý nádech. Mezi další opatření patří uzavření silnice mezi bílými přírodními nádržemi. Byla tak vytvořena zóna chránící vzácný přírodní jev i kulturní památky dědictví antiky. Ostatně je tak jedinečné, že Pamukkale je uznáno za světové kulturní dědictví UNESCO. Obklopili jsme paní Zuzanu a Mirdžana a vydáváme se společně do města kdysi proslulého lázněmi. Zvláště v helénistickém období. Dřívější lesk dosud připomíná široká třída se sloupořadím, zvaná Plateia, která vedla od Domiciánova oblouku k jižní bráně. A zbytky lázní jsou vskutku masívní stavby z velkých opracovaných kvádrů. Stejně mohutným dojmem působí i oblouky vstupních bran. Pro Hierapolis je příznačná trojkombinace barev: bílá, žlutá a modrá odrážející se v zeleni travního porostu a v korunách stromů, bílá patří zbytkům sloupů, žlutá zase šafránům a stavbám, modrá nebeské klenbě. Vlevo terasy, vpravo stavby. Jmenujme si ty nejdůležitější z nich. Kromě lázní, v nichž si hověli římští císaři, zde stál Apollónův chrám,postavený ve 3.století. Dále za hradbami stál Martyrion svatého Filipa, osmiboká mohutná stavba, snad z 5.století, postavená na počest apoštola Filipa, který v roce 70 po Kristu byl v Hierapolisu ukřižován, ukamenován a zde také zemřel. Došli jsme až do míst, kde se rozkládá jedna z největších nekropolí v Anatólii (rozloha 1km) s 1 200 sarkofágů, hrobek a tumulusů ( kulatý
základ nahoře s hlínou zakončený nahoře špičkou, když byl v rodině mužský potomek ), hrobky typu Jambor s kamennými lavicemi, římského typu ve tvaru domů helénistického období a raného křesťanství. A opět kde se vzal – běhá mezi rozvalinami pejsek, věrný průvodce opuštěnými antickými městy. Zpátky jdeme spíše upravenou parkovou částí v těsné blízkosti bílých teras, a přesto ještě uhneme vpravo, abychom vešly s Věrou do divadla. Jako všechny stavby v tomto městě bylo postaveno ve 2.století, kolem roku 200. Díky italským a tureckým restaurátorům, kteří obnovili 50 řad sedadel a velkou část jeviště s mramorovou výzdobou, jsme bohatší o mimořádně silný zážitek. Divadlo přímo vyzývalo k meditaci. Okouzleny jsme usedly do jedné z kamenných řad a náš zrak utkvěl na mramorovém jevišti se sochami a ty jako by promluvily a předaly poselství minulých generací. Odtud máme namířeno do Kleopatřiných lázní. Má jedinečnou atmosféru, v modrozelené vodě s množstvím zlomků mramorových sloupů se koupe několik šťastlivců. Prostředí jako stvořené pro nymfy se zlatými vlasy v průsvitných řízách. Možná že je fragmentem posvátného bazénu spjatého s Apollónovým chrámem. Škoda, že není více času. Čas je neúprosný, doba našeho srazu do odjezdu se blíží. Vůbec jsme si neužily horkých pramenů. Spěcháme k nim, abychom si v jejich proudu alespoň smočily nohy a osvěžily se pohledem na bílou nádheru mizící v kaskádách hluboko pod námi. Nedá se nic dělat, odcházíme podél budovy Muzea k autobusu. Jak závidím psí mamince stočené do klubíčka odpočívající se svými štěňátky v polední siestě u lavičky ve stínu stromu, nikam nespěchající. Ještě malé ohlédnutí za historií Hierapolisu. Město založil pergamonské král Eumenes II. roce 133 před Kristem ovládli Hierapolis jakož i celé Pergamonské království Římané. Další pohromou pro město bylo zemětřesení. Město bylo však znovu postaveno a zažilo dokonce v l. 196 – 215 po Kristu největší rozkvět a ocitlo se na výsluní slávy. V 6. století začalo upadat a zčásti zmizelo pod vodou a nánosy travertinu. Ale jak je vidět, nezmizelo na věky, ani sláva neuhasla, opět k sobě vábí řadu návštěvníků. Intermezzo 1 – svatý Filip Patřil k rybářům z Galileje,byl ženatý, měl tři nebo čtyři dcery.Zachovalo se nám např. svědectví o jeho účasti při množení chleba. Víme, že šířil evangelium též v Malé Asii a v Cesareji hostil údajně Pavla a jeho doprovod na poslední cestě do Jeruzaléma. Zemřel v Hierapolisu. Z legendy se dozvídáme, že právě v Hierapolisu vypudil hada nebo draka, který byl uctíván v Martově chrámu. Učinil tak pomocí kříže, a zápach netvora byl tak děsivý, že mnoho lidí umřelo. Chrámoví kněží se tedy rozhořčili a rozhodli se Filipa zabít. Podle legend byl ukřižován jako svatý Petr, totiž hlavou dolů, a ke všemu jej ještě kamenovali a bičovali. Stalo se tak v roce 80 nebo 81. Ostatky byly zprvu pohřbeny v Hierapolisu v kryptě
Mysterion. Později byly přeneseny do Říma, kde spočinuly nakonec v apoštolském kostele ( Dvanácti svatých apoštolů ). Intermezzo 2 – prodej koberců Naši průvodci nám na poslední odpoledne připravili ještě jedno překvapení. Zastavili jsme se v jakési škole nebo „výrobně koberců“. Nejdříve jsme nahlédli do místnosti, kde seděly ženy u rámů s osnovou a pracovaly na kobercích, dále jsme postáli u starší ženy, která spřádala vlákno a další expozice byla spojena výkladem a názornou činností muže předvádějícího vznik hedvábného vlákna z bource morušového. To vše mělo naladit naši skupinu ke koupi některého z koberců, které nám vzápětí byly předvedeny ve velké místnosti, po jejímž obvodu nás rozsadili. Koberce s bravurou vlastní tureckým obchodníkům s tímto zbožím ladně přistávaly na podlaze. Koberce různých barev a vzorů, bordur, velké, malé, sloužícím různým účelům, jedny s bavlněnou osnovou, druhé s vlněnou, jiné zase hedvábné. Jako v orientální pohádce. Netušili jsme, že si nás předem rozdělili, aby nás po dvojicích nebo skupinkách lépe přesvědčili a nakonec nějaký ten koberec zakoupili. Věra je dobrou angličtinou přesvědčila mile o opaku. Vytáhli tedy ještě další trumfy: stačí malá záloha, koberec dovezou až domů, my si ho prohlédneme atd. Stály jsme si stále na svém. Přestali mít zájem a my jsme se octly volné před firmou. Ale my se ještě ke kobercům přece jenom vrátíme. Vždyť Turecko a koberce k sobě nerozlučně patří nebo jinak: jedno jsou. Intermezzo 3 – o kobercích Koberec provázel člověka v Orientu od kolébky až ke hrobu.Sloužil jeho osobnímu pohodlí, vymezoval posvátný prostor při modlitbách, zdobil jeho dům. Sloužil zároveň i jako lůžko, přikrývka, dokonce sedlo a ve stepi vytvářel obydlí. Vázaný koberec Vznikl jako napodobenina kožešiny. Do hladké vlněné látky byla vplétána další vlákna, aby připomínala dlouhý vlas zvířecí srsti. Vlákna pak byla uzlíky vevázána do osnovy i útku, čímž se koberec zpevnil a nabyl též hustoty a tloušťky. Nevíme, kdy se stalo, že se strana hustým vlasem, původně spodní, začala stříhat, tvořit líc a sloužit jako koberec. Nejstarší vázané koberce pocházejí ze seldžucké Anatólie. Patrně umění vlněného vázaného koberce sem přinesly turecké kmeny, jež pronikaly v 8. a 9. století do muslimské říše. Ve vázaných kobercích se prý nejvýmluvněji projevila turecká povaha. Nekonečný abstraktní vzor náhle přerušený bordurou je symbolickým vyjádřením muslimského chápání dočasnosti a omezenosti všech věcí na tomto světě. Člověk zasvěcený do tohoto druhu umění rozpozná techniku, oblast podle barev, materiál, zda má vzor svůj základ v perském pojetí, či připomíná ptáka, italské podlahové mozaiky nebo geometrickou ornamentiku aj. My jsme se setkali nejčastěji s uzlem ghiordes. Je pevný. Ještě k barvám: Zelená barva Se považuje za posvátnou, je to barva prorokova, měl ji na praporu, pod nímž táhl do boje proti nevěřícím, též barva turbanu hodži, mohamedána, který jako poutník navštívil Mekku. Na kobercích se objevuje zřídka, jen na menších motivech, ne na ploše. Modrá barva Je barva půdy nebo bordury, u Peršanů symbol nebe, věčnosti, u Mongolů zase síly. Červená barva Je základní barvou. Znamená štěstí, radost a bohatství. Bílá barva Je v Orientu barvou smutku.
Určitě se vám při tomto výčtu vybaví i povídka od K.Čapka s názvem Čintamani. Nedalo mi, abych si nepřekreslila motiv: Ještě ke kobercům typu hereke. Mají tyto parametry: materiál: hedvábí a vlna, dvojitý ghiordes, úhel 45 (nezmačkne se), hustota: 2 000 – 4 000 na 1dm. Jsou jemné a kvalitní, a byly výhradně zhotoveny pro palác sultána Abd-ul- Hámida. Po nabitém dni se vracíme přes večerní rušnou Antalyi zpět do „našeho“ prvního hotýlku, abychom povečeřeli, popovídali si a dobře se vyspali a také začali balit. Zítra už budeme doma.
8. den - Antalya – závěr cestování Dopoledne máme k dobru, užíváme si krásného slunného počasí, pohled spočívá na moři s kulisou mohutného Tauru. V parku lze využít různého posilovacího zařízení napevno zabudovaného. A to si pište, že je využito, a nejen mladými, posilují i seniorky po ránu vyběhnuvší z nedalekých domů. Bylo tak pěkně, že jsme litovaly, že jsme se nezeptaly, jak se dostat na pláž. To už se shromažďujeme v hale hotelu s kufry a všemi zavazadly. Najednou je toho tolik na popovídání, i adresy si předáváme. Na letišti se dozvídáme, že poletíme dříve, než se původně plánovalo. Řadíme se k odbavení. Zaplaťpanbů, golfisti, kteří při odletu z Prahy brzdili neskutečně provoz ( mělo z nepochopitelných důvodů přednost a přímo se množili ), jsou v jiném odbavovacím pruhu. Menší zmatky, letušky s mobily urychlují vysílačkami odbavování a náš vstup do letadla. Prožíváme právě okamžik, kdy se letadlo odpoutá od ranveje a vzlétne. Letíme! Co dodat na závěr? Prožily jsme týden podle svých představ. Poznaly jsme pro nás kus nové země – Turecka, navštívili metropoli Istanbul s nezaměnitelnou atmosférou, přejezd z Antalye do Bursy nám umožnil vidět střídavě sady, pole, pohoří, velká města a pracovité lidi v nich. Antická města zase oživila naše polozapomenuté znalosti z dějepisu i z časů studií. A když jedete s dcerou, která pečuje o vaše pohodlí, jídlo i pitný režim a doslova vás hýčká, není už co dodat a více si přát. Turecko si zamiloval malíř Adolf Born. Má rád jedinečnou atmosféru Istanbulu, rád chodí na trh, také do paláce Topkapi a jeho nejmilejším sultán je Süleyman Nádherný. Říká, že Turci jsou strašně slušní, pořád se myjí. Tvrdí, že jejich smysl pro humor je totožný s naším a čeština s turečtinou má hodně společného. A co si myslí o připojení Turecka k Evropské unii ? “Chraň Bůh, to by byl jejich konec! Celá atmosféra by vzala za své.“
Seznam literatury Catamo, M. Světové poklady UNESCO /Umění a architektura Ephesus – Bonech net (English edition). Casa Edetrice Bonech Fuks, Ladislav: Moje zrcadlo, MF, Praha 2007 Goodwin, Jason : Strom janičářů, KK, Praha 2007 Grube, Ernest: Islámské umění Halliburton, Richard: Létající koberec, Orbis , Praha 1968 Halliburton, Richard: Nádherné dobrodružství, Orbis, Praha 1966, vydání třetí Meijer, Fik: Císaři neumírají v posteli, Aurora, Praha 2008 Mertlík , Rudolf: Starověké báje a pověsti, Svoboda, Praha 1972 MF dnes, 31.5. 2008 /M.Buláková: Nejmilejší? Sulejman Nádherný /rozhovor s A. Bornem Pijan, José: Dějiny umění 2, Odeon Praha 1977 Poslední růže /z řecké lyriky přeložil a vybral R. Mertlík/, ČS, Praha 1964, KP Průvodce Tureckem Ravik, Stanislav: O světcích a patronech, Levné knihy, Praha 2006, vydání první Schmid, Jiří, Nejen prstem po mapě, nakladatelství Studia Ypsilon, Praha 2008 Slovník antické kultury /Kolektiv autorů/, Praha 19 Stoll, Alexander, Heinrich: Svoboda,Praha 1973, vydání první Šwiderková, Anna: Tvář helénistického světa, Panorama, Praha 1983 Thibaux, J. M.: Sultánka Zweig,Stefan: Hvězdné hodiny lidstva, nakladatelství Andrej Šťastný, Praha 2007
