2. ADVENT – BERÁNEK, NEBO LEV? První čtení: „Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti pekelné se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ (Lukášovo evangelium 21:25-28) Bratři a sestry, přátelé, milí hosté, dnešní nedělí vstupujeme do druhého Adventního týdne. Do času připomínky toho největšího zázraku – Božího vtělení a zároveň jsme v očekávání druhého příchodu Pána Ježíše. Tajemství Adventu a Vánoc se dá jednoduše vyjádřit slovy: Boží království k nám vstoupilo skrze narození Ježíše. Projevilo se, ale ještě ne v plnosti – žijeme v naději a očekávání Ježíšova druhého příchodu. V dnešním slovu se zaměříme na dva obrazy, kterými je nám v Písmu zpodobňován Pán Ježíš: je to „Lev z Judy“ i „Beránek Boží“. Svou první otázkou se dnes obracím na sestry: Když přemýšlíte nad svým bratrem, manželem, synem, synovcem, chtěli byste mít doma raději lva nebo beránka? A druhou na bratry: Chcete mít doma raději lvici, která se porve se všemi problémy, nebo poddajnou ovečku? Vaše přání, nebo touhy o vás ledacos vypoví… A teď dvě otázky pro nás všechny: Co si vybavíte, když slyšíte slovo LEV? Lev – král zvířat, symbol moci a vítězství, vlády, moudrosti, udatnosti. Co Vás napadá pod slovem BERÁNEK? Beránek – symbol čistoty a poddajnosti, nevinnosti, oběti, ale i vytrvalosti a určité tvrdohlavosti.
Je pozoruhodné, a nevím, jestli jste nad tím někdy přemýšleli, ale obě tato zvířata se – jako symboly – stala součástí našeho národního příběhu: „Lev ve skoku“ je ve státním znaku a „Beránek s praporcem“ je zase symbolem spojeným s Jednotou bratrskou. (I my se, jako národ, nějak hlásíme k udatnosti i ochotě k oběti.) Není to tak, že v sobě máme jak touhu zápasit a vyhrávat, tak i zároveň určitou touhu po čistotě a nevinnosti? Jaké příběhy nás dojímají a naplňují? Přeci ty, v nichž po tvrdém střetu nakonec zvítězí dobro. A také ty, kde nás zaskočí nevinnost a čisté smýšlení hrdiny, který je ochoten se obětovat. Možná nám to ani nedochází, ale obraz o zápasícím lvu i obětovaném beránku je příběhem mnohých z nás. Někteří manželé, když očekávali narození svých dětí, věděli o jejich ohrožení a na modlitbách ve víře za ně bojovali jako lvi. Když se děti narodily, rodiče se pro jejich zdravý rozvoj doslova obětovali. Příběhy některých vás znám: jsou to příběhy o zápase s těžkou nemocí, příběhy spojené s odchodem někoho blízkého, spojené se ztrátou nějaké jistoty… Znám vaše těžké zápasy i mnohé oběti a moc si vás proto vážím! „Lev z Judy“ i „Beránek Boží“ (tedy ten Mocný Vládce a Soudce a zároveň Obětovaný Zachránce) – kde se o něm takto mluví? Základem dnešního slova jsou verše z knihy Zjevení 5:1-10: A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“ Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“ Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa. Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu, a přijal knihu z jeho pravice. A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu. A zpívali novou píseň: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“
Slovo, které jsme četli, nám přináší zvláštní poselství – ten, který je nazýván Lvem, je zároveň i Beránkem. Vybavíte si, kde a v jaké souvislosti se v Bibli ještě mluví o lvu? Lev je používán jako zpodobnění síly – bohatýrství a moci, ale také nebezpečí, ničení, ohrožení. Ke lvu je připodobňován sám Bůh svou mocí, ale také pozůstatek Jákoba. Ke lvu je ale připodobňován i ďábel – „obchází jako lev řvoucí“, tedy jako ten, kdo Boží jednání imituje, kdo nevzbuzuje bázeň, ale nahání strach a hrůzu, kdo ohrožuje. Starý zákon vypráví příběhy jak o nebezpečných, tak i přemožených lvech. Vybavíte si, kde a v jaké souvislosti se v Bibli ještě mluví o beránkovi? Beránek je především symbolem zástupné oběti, ale také králů médsko-perské říše. Celý Starý zákon neustále připomíná oběť beránků – při vyjití z Egypta, na poušti, pod horou Sinaj, u stánku setkávání, či u Chrámu v Jeruzalémě. A v Novém zákoně nám především připomíná obětování Beránka Božího. Chci z těch všech příběhů zmínit jeden velmi pozoruhodný příběh, ten Abrahamův. Je to příběh o příkazu obětovat syna Izáka. Na hoře Mórija, kde nakonec anděl zabrání Izákově smrti, je náhle nalezen beran za rohy uvízlý v houští. Abraham tedy jde a místo svého syna obětuje tohoto berana, kterého si Hospodin připravil. To místo Abraham pojmenoval „Hospodin vidí“. Dosud se tu říká: „Na hoře Hospodinově se uvidí“. Hora Mórija se umisťuje do oblasti města Jeruzaléma. Asi se nedá přesně říci, kde hora Mórija leží – někdo se domnívá, že je její součástí je Chrámového okrsku (tedy to místo, kde ležel Šalomounův chrám a nyní tam stojí dvě mešity), jiní říkají, že její součástí je vyvýšenina známá jako Golgota. Ale dodnes platí, že o tom podstatném se rozhoduje právě tam – v Jeruzalémě. Kdysi zapadlé provinční město ležící uprostřed pustiny a přesto se dějiny neustále točí kolem něho – je spojnicí i rozdělovníkem mezi třemi kontinenty: Asií, Afrikou a Evropou, je středobodem třech nejvýznačnějších náboženství: judaismu, křesťanství a islámu, je místem, kde se před dvěma tisíci lety rozhodlo i o nás. Dodnes je zrak celého světa skoro nepochopitelně obrácen k Jeruzalému. V textu jsme četli, že je Ježíš nazýván zároveň jako lev z pokolení Judova, potomek Davidův i jako obětovaný beránek. On jediný je hoden přijmout knihu života a soudu a rozlomit její pečetě.
První titul, který ho zařazuje do linie krále Davida: „Lev z pokolení Judova, potomek Davidův“, Ježíše spojuje především s námi lidmi, s naším lidstvím, s naším pozemským příběhem. Druhý titul „obětovaný beránek“ jej spojuje s posláním: byl tím Bohem vyhlédnutým beránkem obětovaným za nás a naše hříchy. Zaposlouchejme se do slov té nové písně, která zazněla před Božím trůnem: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“ Kdy je Ježíš tím Lvem? V okamžiku, kdy stojí za svým posláním, pravdou, kdy je spalován žárlivou touhou očistit Boží chrám, kdy odhaluje skutečnou svobodu skrytou v Božím zákoně, v okamžiku, kdy chrání učedníky při svém zatčení. V okamžiku, kdy před lidmi bojuje za Boha. A všimněme si jeho nekompromisnosti! Kdy je tím beránkem? V okamžiku sebevydání a sebeobětování. V okamžiku, kdy před Bohem bojuje za lidi. A všimněme si, je obětován a nikomu nic nevyčítá! Dostávám se k samotnému závěru. Možná si někdo vybaví zaslíbení z proroka Izajáše, kde se mluví o tom, že se spolu v Božím království bude pást lev i beránek. Je to odkaz k Šalomu, tedy dokonalému pokoji, harmonii stvoření a stvořitele. Lev a beránek, obojí se v nás nějak spojuje, jak jsme o tom mluvili na začátku – jednak odhodlání zápasit a boj nevzdávat, zároveň je v nás i určitá ochota a odhodlání obětovat se pro druhé. Zatímco u nás nám obě ty dvě polohy připadají nesourodé a často se v nás přetahují, v Ježíši došly spojení – je to bojovník a zároveň je tím, kdo se za nás bez výčitek obětoval. Moji milí, naučme se být těmi, kdo bojují do poslední síly, naučme se být i těmi, kdo jsou ochotni se pro dobro druhých a bez výčitek obětovat. Ámen.
Závěrečné požehnání: „Můj podíl je Hospodin“ praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina. (Pláč 3:24-26) Petr Plaňanský (KS Nymburk 4. 12. 2016)
