17. ročník
15. 3. – 7. 6.
Mahenovo divadlo, NDB
Letošní TRIALOG reflektuje osmičková a devítková výročí Divadelní sezóna 2008/2009 se kryje s obdobím, které je přímo přesyceno kulatými výročími historických milníků (a mnohdy traumat), jež nevratným způsobem poznamenaly život bývalého Československa. Jsou to neuralgické body určující naše místo v síti událostí dějin moderní Evropy. Evropy, které jsme vždy byli součástí a ke které jsme se jen nedávno opět přihlásili... Co může být pro divadlo větším tématem než naše vlastní vyrovnávání se s tak hlubokými a pro mnohé stále živými ránami? A tak jako festival TRIALOG vznikl jako reziduum svého druhu jedné – možná se dá říct poslední - z takových ran, tedy rozdělení Československa na dva samostatné státy, i výběr inscenací pro letošní 17. ročník přehlídky českých a slovenských divadel Trialog 2009 proto přímo souvisí se stěžejními body česko-slovenských dějin dvacátého století. Divadelní inscenace, které budete moct shlédnout mají tudíž několik společných znaků: Autory her jsou domácí provenience, s čestnou výjimkou Toma Stopparda, který se ovšem ke svým českým kořenům přihlásil taky právě svoji nejnovější hrou. Inscenace jsou různými podobami kritické reflexe života v Československé (socialistické) republice, dotýkají se toho, co bezprostředně zažila generace starší a střední, v případě Havlovy hry Odcházení možná také toho, co zažila i generace nejmladší. Letošní ročník Trialogu bude výjimečný – podařilo se jej obsahově a dramaturgicky sjednotit a poprvé neproběhne v jednom časovém bloku, ale představení hostujících souborů budou rozložena do delšího časového úseku. Zcela výjimečně se po bok "československých národních divadel" postavilo divadlo Sklep a v historii festivalu již podruhé bratislavské Divadlo Aréna. Přejeme Vám mnoho neopakovatelných divadelních zážitků!
Martin Kubran - dramturg činohry NDB
Začátek festivalu 15. 3. 2009 v 19 hodin, Slovenské národní divadlo
Václav Havel - Odchádzanie Překlad Milan Lasica Režie Petra Mikulík Dramaturgie: Martin Porubjak Scéna a kostýmy: Alexandra Grusková Hudba: Peter Mankovecký Účinkují: Marián Labuda, Mária Kraľovičová, Helena Krajčiová, Zuzana Kocúriková, Jozef Vajda, František Kovár, Richard Stanke, Monika Hillmerová, Ivana Kuxová, Juraj Slezáček, Vladimír Obšim, Oldo Hlaváček a ďaĺší Premiéra 22. 11. 2008
23. 3. 2009 v 18.45 hodin, Národní divadlo
Tom Stoppard - Rock´n´roll Překlad: Jitka Sloupová Režie: Ivan Rajmont Scéna: Jozef Ciller Kostýmy: Peter Čanecký Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková Inscenace začíná živým koncertem kultovní skupiny The Plastic People of the Universe Účinkují: David Prachař, Alois Švehlík, Miluše Šplechtová, Lucie Žáčková, Jan Hartl, Petra Špalková, Antonie Talacková, Ondřej Pavelka, Vladislav Beneš, Jan Hájek, Eva Salzmannová, Pavla Beretová, Rudolf Stärz / Jan Novotný, Jaroslav Kára, Miroslav Šnajdr Premiéra 22. 2. 2007
19. 4. 2009 v 19 hodin, Divadlo Aréna
Viliam Klimáček - Dr. Gustáv Husák. Väzeň prezidentov, prezident väzňov Režie: Martin Čičvák Dramaturgie: Martin Kubran Scéna: Tom Ciller Kostýmy: Marija Havran Videoprojekce: Peter Kerekes, Marek Šulík Účinkují: Emil Horváth Ján Gallovič, Marián Prevendarčík Detský spevácky zbor Slovenského rozhlasu pod vedením Adriána Kokoša Akordeon – Viliam Majer Premiéra 16. 10. 2006
17. 5. 2009 v 19 hodin, Národní divadlo moravskoslezské
Bohumil Hrabal/Václav Nývlt – Bambini di Praga Režie: Janusz Klimsza Dramaturgie: Klára Špičková Výtvarník scény: David Bazika j.h. Výtvarník kostýmů: Eliška Zapletalová j.h. Hudba a výběr hudby: Jiří Šimáček j.h. Pohybová spolupráce: Marie Vlachová j.h. Účinkují: Petr Sýkora, David Viktora, Tomáš Jirman, Vladimír Polák, Anna Cónová/Lada Bělašková, Veronika Forejtová, Renáta Klemensová, Vendula Nováková j.h., Petr Houska, Jiří Sedláček, František Večeřa, Vladimír Čapka, Miroslav Rataj, Jiří Šimáček j.h. Premiéra 19. 1. 2008
7. 6. 2009 v 19 hodin, Divadlo Sklep
Mlýny drama z vojenského prostředí na motivy hry Václava Havla a Karla Bryndy Námět: Václav Havel a Karel Brynda (hra Život před sebou) Scénář: Jiří Fero Burda, Jan Slovák, David Vávra Režie: Jiří Fero Burda Účinkují: Jiří Fero Burda, Jan Slovák, David Vávra/Robert Nebřenský, Tomáš Hanák, Ondřej Trojan, František Váša/Jiří Macháček, Milan Šteindler, Zdeněk Marek, Petr Koutecký, Monika Načeva/Hana Pafková (tech. pozn.: jisté obsazení tohoto divadelního kusu není nikdy a stává se, že ani samotní herci nevědí, kdo bude jejich partnerem na jevišti, přesto prozatím nevznikla situace, že by nebyly obsazeny všechny postavy)
O INSCENACÍCH
…………….. 15. 3. 2009 v 19 hodin SND Václav Havel - Odchádzanie Bratislavské Odcházení Václava Havla postihuje mechanismus „lidského zvěřince“ Havel zůstává věrný principům absurdního divadla. Právě od této skutečnosti se odpichují slovenští inscenátoři a navazují tak na vlastní zkušenosti s Havlovou dramatikou. Režisér Peter Mikulík již v šedesátých letech inscenoval Havlovu Zahradní slavnost a Vyrozumění, proto i dnes ho spolehlivě vede osobitý jazyk autora i vlastní smysl pro rozkrývání vyprázdněnosti (nejen politických) floskulí a frází, jejichž významy jsou nejvíce neseny bravurou herců. Proto jsou navzájem zaměnitelné nejenom proslovy odcházejícího politika Riegera (svérázného, ale naprosto přesného Mariána Labudy) s nastupujícím Kleinem (Jozef Vajda), ale také repliky všech hrdinů v překvapivě gradující scéně, kterou sám autor nazývá "jen" balábilem a která tak
přebírá funkci katarze, aniž jí původně chtěla být. Režie si totiž nezakládá na obrazoboreckém metaforickém podobenství rozpadu světa, ale na přímém a logickém postižení mechanismu "lidského zvěřince", inscenovaného formou jemného groteskního realismu. Téměř prázdnou scénu lemuje stříbrná železná ohrada, typická pro architekturu novodobých sídel. V centru jeviště je umělý trávník a na něm spíš neorganizovaně rozhozený zahradní nábytek. Žádný "višňový sad", žádný patos. Přestože se dramatik v textu opírá o dvě nejslavnější světové hry o odcházení (Shakespearova Krále Leara a Čechovův Višňový sad) inscenace je spíš o "opouštění" - o existenciálních situacích, kdy hrdinové volí mezi opouštěním postů nebo zachováním sebeúcty; kdy opouštějí druhé, ale i sebe samé. Citace těchto her nesvádí tvůrce k "inscenování v inscenaci", ale znovu jen k odstupu od "zešílení" kancléře, který podobně jako Král Lear rozdělil majetek a ztratil rozum i blízké, a od sentimentu, jenž plyne z ustupování starého novému. Jako klíč k hereckému ztvárnění slouží věta Riegerovy přítelkyně, která ho nazve nejen "starým prasákem", nýbrž i "parodií prasáka". Střídmá parodizace postav tak podtrhuje jejich archetypálnost a máme co do činění s parodií bývalého kancléře, budoucího vicepředsedy, poradců poradců. Důsledkem rafinovanosti takového přístupu je vytvoření půdy pro hladké sebereflexivní vstupy dramatika do hry, s nímž herci vedou tvůrčí dialog. (Hlas autora i zde namluvil Václav Havel.) Známá je dávná historka, kdy nejmenovaný slavný slovenský herec v době studování role v Zahradní slavnosti usiloval o její přílišné "pokomičtění". Sám autor ho tehdy zdvořile požádal řečeno slovy z dnešní hry - aby se nepitvořil. Herec poslechl a jeho postava byla nejlépe zahraná, jak ji kdy dramatik viděl. "Poselství" z minulosti přispělo k havlovské interpretaci Havla také v Odcházení. Osud bývalého politika a budoucího směšného politika v jedné osobě končí decentní fraškou završenou živým obrazem široké "politické rodiny" - něco na způsob skupinového fotoportrétu, jaké se dělají na začátku vládního období nové garnitury. Dějiny mohou začít. Dějiny se opakují. (…) Paradoxně, čím víc se Odcházení inscenuje, tím víc se uvolňují ruce inscenátorům, výklady se oprošťují od divadelního básnění, z textu se ve své autenticitě obnažuje dramatik a hra nabývá na nadčasovosti. Nejnovější inscenace bratislavského Slovenského národního divadla je toho důkazem. Ľubka Krenová, Hospodářské noviny
23. 3. 2009 v 18.45 hodin ND Tom Stoppard - Rock´n´roll
Stoppardova československá novinka aktuálně v Národním divadle Národní divadlo v Praze uvedlo ve čtvrtek premiéru sezóny: hru britského dramatika Toma Stopparda Rock'n'roll. Čím je tak výjimečná? Jednak kvalitou (v neděli za ni Stoppard dostal prestižní britské ocenění cenu Laurence Oliviera) i tím, že čerpá z československé historie 70. a 80. let 20. století. Mnohé osobnosti, které autora při psaní inspirovaly, se ocitly při premiéře v hledišti Národního divadla, některé dokonce i na scéně. Hra začíná v Cambridgi těsně po vpádu sovětských vojsk do Československa v roce 1968 a končí koncertem Rolling Stones na pražském Strahově v srpnu 1990. Příběh těží z dramatického rozdílu mezi až idylickým vývojem v Anglii a opačnou situací v Československu, kde se rocková skupina stala symbolem odporu vůči komunistickému režimu. Dramaturgyně Helena Kolihová Havlíková říká: "Hra pojednává o naší poměrně nedávné historii, reflektuje ji z poněkud jiného úhlu pohledu, než
jakého jsme my tady schopní. Navíc v té hře je postava britského profesora marxisty, která reflektuje to marxistické myšlení v jeho skutečné podobě, ne v té podobě zdeformované komunistickým režimem." Publikum přijalo premiéru velmi dobře. Odezva potěšila i autora Toma Stopparda, který byl přítomen v hledišti. "Jsem rád, že jsem se mohl premiéry zúčastnit. Moc se mi líbilo to nastudování, je to nezapomenutelný večer. Publikum na rozdíl od britského reagovalo v momentech, které odpovídají specifické české zkušenosti. A to bylo možná vůbec nejvíc fascinující z toho všeho," řekl Tom Stoppard. Na jevišti živě vystupuje i kapela The Plastic People of The Universe. jeden z hudebníků Jiří Kabeš srovnal inscenaci režiséra Ivana Rajmonta s londýnskou světovou premiérou: "I když neumím tak dobře anglicky, ale připadalo mi, že scénicky ta situace byla připravena líp. Tam byla otočná scéna, která byla rychle hotová, tady to trošku déle trvá... ale to je můj subjekt." Jak premiéru hodnotí česká kritika? Kateřina Kolářová z Mladé fronty Dnes: "Velkou pochvalu zaslouží dramaturgie, že po hře Rock'n'roll tak rychle sáhla. Já osobně ten text považuji za vynikající. Určitým úskalím je jeho mnohomluvnost. Herci nedokázali vždycky interpretovat ten text se všemi významy, ale to by se mohlo ještě nějakým způsobem zlepšit." Jana Machalická z Lidových novin vyčítá umístění komorní hry do velkého prostoru historické budovy: "Podle mého soudu režie naprosto nevyužila možností, které technika historické budovy a ten prostor nabízejí. Je to staticky aranžované, jsou tam velmi humpolácké přestavby..." Naproti tomu Ondřej Černý, nastupující ředitel české první scény, premiéru označil za významný okamžik v životě Národního divadla a dodal, že česká dramatika po listopadu 1989 dlouho čekala na podobný velký text. "Nakonec ho musel napsat autor, který je tak trochu Čechem," řekl Černý. Tom Stoppard se narodil v roce 1937 ve Zlíně jako Tomáš Straüssler. Vlast opustil s rodinou ještě jako nemluvně, avšak jeho zájem o její problémy a lidská práva je dlouhodobý. Vilém Faltýnek
19. 4. 2009 v 19 hodin Divadlo Aréna Viliam Klimáček - Dr. Gustáv Husák. Väzeň prezidentov, prezident väzňov „Dr. Gustáv Husák. Divadelní anatomie jednoho kultu. Představení Dr. Gustáv Husák v bratislavském Divadle Aréna se stalo událostí této divadelní sezóny, která rezonuje také v českém uměleckém a historickém prostředí. Není divu, titulní postava se dramatickým způsobem podepsala na osudech všech národů tvořících kdysi Československou socialistickou republiku. V dramaturgické linii bratislavské scény je Husák přímým pokračovatelem Jozefa Tisa. I v linii dějinné vlastně Husák převzal Tisovu štafetu vůdce Slovenska, kterou pak po dramatickém osobním zvratu dokázal povýšit na vládu nad celým Československem, aby stejně jako Tiso „koncelebroval“ při pádu „svého“ režimu. Už Husákův životní osud je téměř jako vystřižený z hollywoodských scénářů. Politik, který se v mladém věku dostane díky vlastní nekompromisnosti, cynismu a tvrdosti na politický vrchol, aby pak pocítil „své“ metody na vlastní kůži, je sám o sobě velkým tématem. Husák se však dokáže vrátit, dokáže se poučit z vlastních chyb při cestě na vrchol, a stejným systémem, který ho vynesl nahoru i poslal dolů, se dokáže prodrat ke své druhé životní příležitosti. Podruhé použije ještě více nevybíravosti a bezskrupulóznosti, jakoby by vyvodil ze svého předchozího pádu jediné: Je nutné být tvrdší než všichni ostatní, k sobě a především k nim… Paradoxem Husákova životního osudu je omezená možnost reflektovat jeho osobní svět na základě pramenných materiálů. Možná i tady se projevila jeho zkušenost se spolustraníky, nechtěl jim dávat do ruky proti sobě zbraň. Velmi dobře je i sebe znal. Tento nedostatek, který je i jednou z možných příčin neexistence reprezentativní husákovské
monografie, přináší však ideální možnost pro umělecké vyjádření. Toho také autor Viliam Klimáček využil. Celý text je vlastně Husákovou promluvou k divákům, tedy k lidu, komparsu svého režimu. Už název představení s nezbytným akademickým titulem odkazuje k ješitnosti Gustáva Husáka a také přezíravosti k ostatním exponentům režimu a vlastně i přezíravosti ke svým poddaným (pardon: občanům). Celý text je rozprostřen mezi počátek Slovenského štátu a konec komunistického režimu. Tedy do období, kdy byl Husák bytostným homo politicem(...) Bratislavské představení zobrazuje rozdíl mezi „předsrpnovým“ a normalizačním Gustávem Husákem změnou herců. Místo dvojjediného dynamického Husáka posedlého návratem k moci v skvěle se doplňujícím podání Jána Galloviče a Mariána Prevendarčíka nastupuje brilantní Emil Horváth, který je skvělý ve vyjádření strnulosti normalizační epochy, která ho stále více připoutává do vlastního od reality odtrženého světa. Husák ještě dokáže vystoupat na definitivní vrchol v podobě prezidentského úřadu, ale pak jej postupně láme smrt druhé manželky a zejména poznání, že to nebyl on, kdo „vyběhl“ s Rusy, ale že to bylo právě naopak, což se podepisuje také na jeho souboji s alkoholem (...) Mimořádným momentem Horváthova hereckého výkonu je postupné přecházení do Husákovy typické „českoslovenštiny“ stejně jako proslulá ataky mozkové mrtvice způsobená „nesrzmitelnost“ jeho projevů, které vplývají do textu hry jako její organická součást (…) Bratislavská inscenace hry Dr. Gustáv Husák v režii Martina Čičváka by měla být povinná pro všechny, kteří jsou poznamenáni komunistickou minulostí. A to jsme vlastně my všichni. (…)“ Jan Očenášek, Revue DIALOG
17. 5. 2009 v 19 hodin NDM Bohumil Hrabal/Václav Nývlt - BAMBINI DI PRAGA „…Janusz Klimsza nespoléhá jen na prostou reprodukci slavného textu skrze hereckou akci, ale vkládá do dění na jevišti i svůj vztah k Hrabalovu vidění světa a také vlastní názor na dnešní společnost. Nečiní tak ovšem polopatickými aktualizacemi, ale stylizací slova i pohybu a důsledným vypointováním jednotlivých jevištních anekdot… Záměrně pracuje v akci i s překročením hranice mezi jevištěm a hledištěm a nabízí tak každému z diváků možnost osobního ztotožnění se s některými tímto způsobem podtrženými myšlenkami. Na scéně Davida Baziky j. h. se objeví množství prázdných barelů a plechovek od barev. Že by symbol barevné prázdnoty? Diváka může napadnout cokoliv, ale jeden z možných výkladů nabízí i fráze „a je vymalováno“. Dobové kostýmy s humorem navrhla Eliška Zapletalová, klavírní doprovod obstarává živě Jiří Šimáček a zasluhuje potlesk na otevřené scéně. S tanečními scénami pomohla Marie Vlachová a tančící pánové pod jejím vedením vytvořili jednu z nezapomenutelných scén. Vše se odehrává pod dramaturgickým dohledem Kláry Špičkové, a pokud cílem dramaturgickorežijního plánu bylo dosáhnout v hledišti okouzlení diváka vším, co divadlo nabízí, a vedle toho podat srovnání Hrabalova světa plného poezie a dnešního pragmatismu, tak se věc povedla. Herci, i když přesně plní zadání režiséra, se očividně baví, což nebývá vždy předpokladem k tomu, aby se bavili diváci, v tomto případě však platí přímá úměra. (…) Chodí-li někdo do divadla za zábavou, ale i za angažovaným uměním půjde možná do Divadla Jiřího Myrona na Bambini di Praga i opakovaně.“ Josef Hradil, Moravskoslezský denník
7. 6. 2009 v 19 hodin Divadlo Sklep MLÝNY - drama z vojenského prostředí na motivy hry Václava Havla a Karla Bryndy U zrodu dnes již legendárního divadla Sklep stáli Milan Šteindler s Davidem Vávrou. Až o pár let později se k nim přidal třetí nejvýraznější sklepácký člen, Tomáš Hanák. „Jednou jsme takhle na základce o hlavní přestávce korzovali každý se svou svačinou po chodbě a vrazili do sebe. Začali jsme se spolu bavit i přes to, že já jsem byl ve třídě skvělých áčáků a David jenom béčák. Pak už to mělo rychlý spád. Brzy jsme našli společnou notu a pak i prostory pro naší tvorbu. Naše první kousky vznikaly ve sklepě Vávrovy babičky. Proto jsme se pojmenovali Sklep,“ vysvětluje Šteindler. „Možná bychom až dodnes hráli jen sami pro sebe na kupě brambor a uhlí, kdyby nás tenkrát Davidova babička ze sklepa nevyhodila. Donutila nás tak vlastně vylézt na veřejnost. Přestěhovali jsme se do kulturního domu Dobeška, který postavil Davidův tatínek. Začali jsme hrát pro spolužáky, kteří nám vždycky přinesli lahvinku něčeho dobrého,“ vzpomíná herec.
