Divadlo Kolowrat,

1

Divadlo Kolowrat, 27. 9. 2006. Marie L. Neudorflová Alice Masaryková – dětství a mládí ve víru doby Život Alice Masarykové byl ve svých počátcích poznamenán hlavně šťastným prostředím rodiny, myšlenkově a filozoficky trvalými vlivy, které vytvářely její vnitřně silnou povahu, schopnou čelit pozdějším krutým událostem.1 Práce této ženy je dosud nedoceněna a ani badatelsky není vyčerpána. Vzhledem k letošnímu 40. výročí úmrtí Alice Masarykové v exilu v USA, bude pořádat Múzeum Slovenského Červeného kríža v Martině na Slovensku v listopadu tohoto roku dvoudenní mezinárodní konferenci věnovanou životu a celoživotní činnosti Alice Masarykové. Je to veliká zásluha našich slovenských kolegů. Narodila se roku 1879 šťastným a milujícím se manželům, Charlotta si celý rok po jejím narození psala deníček o tom, jaké pokroky Alice dělala. Po přetěžkém porodu a narození Herberta už nezbylo Charlottě času a energie, aby pokračovala. Zdá se, že tři roky dětství ve Vídni nezanechalo v Alici mnoho dojmů, naopak prostředí, které vytvářel Masaryk se Charlottou mělo českou atmosféru, i když se z nutnosti mluvilo německy a anglicky. Ale po příchodu do Prahy Charlotta plně přijala češství z hlouby svého srdce a mravního přesvědčení, se všemi důsledky na celý život. Děti srůstaly s českými pohádkami, historií, písněmi i hudbou a doma se mluvilo jen česky. Učení cizích jazyků přišlo až mnohem později. Klidné dětství Alice pokračovalo po řadu let po příchodu rodiny do Prahy roku 1882, kdy Masaryk dostal pozici provizorního profesora na nově založené české části Univerzity Karlovy. V této době již Alice jistě vnímala intensivněji vztah svých rodičů založený na porozumění, lásce a spolupráci, a morálně a intelektuálně inspirativní atmosféru. Později ve svých vzpomínkách napsala, že rodiče dávaly dětem neobvyklou svobodu, možná až příliš svobody. A když si rodiče nevěděli rady, jak naložit s dítětem, když něco závažného provedlo, otec a matka se zavřeli na chvíli do pokoje, a tam se potichu radili o přiměřeném a spravedlivém trestu. Alici jistě neušlo, že se otec podílel na domácích pracích, když bylo potřeba ledasco pospravil a vyrobil, chodil s dětmi na procházku, věc v té době pro českého muže, natož univerzitního profesora nevídaná. Chodili do divadla, otec ukazoval dětem historická místa, seznamoval je s českou historií, kterou sám začal důkladně studovat. Na procházkách upozorňoval na kavárnu

2

Slavii, když v ní náhodou seděl Bedřich Smetana, kterého Charlotta, jako hudební virtuoska, zvláště milovala. Celá rodina ho ctila mnohem více, než bylo tehdy v Čechách běžné. Hudební a literární večery se staly trvalým zvykem rodiny. Čtení dobré literatury a to i filosofické, bylo pro celou rodinu samozřejmostí. Ve svých vzpomínkách, Dětství a mládí, které vyšly roku 1960 ve Spojených Státech v češtině, charakterizovala vztah svých rodičů jako "Krásné setkání dvou vzácných citů". Malá Alice milovala, když si s nimi otec hrál, obvykle poněkud nezvykle, vozíce je třebas na tlustých slovnících jako na koni. Nevadily mu kolem hrající si nejmenší děti, Jan a Olga, když pracoval a připravoval přednášky. Alice milovala, když jim matka četla české pohádky, když hrály děti divadlo s velkým smyslem pro humor tak, že se "otec smál až slzel". Masaryk se snažil, aby domácí atmosféru neovlivňovaly akademické a veřejné spory a konflikty, do kterých byl obvykle nechtěně vtažen, ale z nichž nikdy neustoupil, aby nehájil pravdu,. Sedmileté Alici však neunikla vážnost situace kolem rukopisů a problémy obklopující Masaryka. Masaryk se už tehdy snažil základy konfliktu Alici vysvětlit a je zajímavé, že Alice si hlavní otcovy argumenty pamatovala celý život. Rovněž do sebe vstřebala otcovu víru, že český národ nepotřeboval stavět svoji sebeúctu a hrdost na falešných dokumentech, že měl historii, v níž se dovedl postavit za pravdu a vytvořit v jejím průběhu cenné kulturní a mravní hodnoty. Jen bylo potřeba tuto historii znát a vědomě na ni navazovat. V jejích vzpomínkách není ani slovo hořkosti vůči těm, kteří tak neurvale proti Masarykovi bojovali a působili mu nelehké chvíle. Zdá se, že Alici neušel ani problém, kdy pro své přednášky z praktické filosofie, dotýkající se pochybného mravního života studentů a jejich závažných zdravotních problémů, měl disciplinární řízení a někteří kolegové požadovali, aby byl z univerzity odstraněn, neboť, podle jejich názoru, kazil mládež, kdyzž mluvil o problémech, "o kterých se veřejně nemluvilo". Alice si brzy zvykla soustřeďovat se na pozitivní nebo alespoň potenciálně pozitivní stránky života, a neradostné a negativní přehlížet jako přítěž, která člověku ubírá síly a ke konstruktivnímu životu nepomůže. Výstižně a hezky píše o rodinách, se kterými se Masarykovi přátelili, a se kterými se obvykle v neděli odpoledne navštěvovali (Seidlerovi, Gebauerovi, Gollovi, Herbenovi, Sládkovi, Macharovi, a další). Mezi přáteli bylo i několik malířů (Pirner, Klein a Schwaiger, který byl zvláště blízkým přítelem a do určité míry ovlivnil Herberta, který se v dospělosti stal malířem). Také přátelství ze školy, zejména z gymnasia Minerva, a vliv osobností některých učitelek, v ní zůstaly 3

jako nesmírně cenný vklad pro celý život. Její obrázky učitelek, kterých si vážila a měla je ráda, jsou velmi půvabné. Také návštěvy Amerického klubu dam se pro ni i pro Charlottu staly důležité, intelektuálně i společensky. Později v něm Alice měla i několik přednášek, týkajících se zdravovědy. Vlivy tohoto pozitivního prostředí byly doplňovány pobyty na Moravě u babičky a u dědečka, a později pobyty v Bystričce na Slovensku (kvůli Charlottě, u které se začala projevovat dědičná srdeční nemoc a lékař doporučil hory). Tam se děti Masarykových aktivně účastnily polních a hospodářských prací, které byly jednou z cest jejich lásky k přírodě. Z poměrně podrobných vzpomínek Alice na letní pobyty v Bystričce čiší nejen hluboká láska, ale podrobné znalosti lidu na Slovensku. Alice si brzy byla vědoma výjimečnosti svých rodičů, v jejichž vztahu za celý život nezaznělo ani zvýšení hlasu. Jejich vzdělání, výše intelektuální a mravní dimenze, jejich společné zájmy se vysoko vymykaly dobové realitě. Oba se snažili, vzpomínala Alice, probouzet v dětech "ušlechtilé zájmy" i pocit vyššího smyslu života. Podle slov Alice, "přátelství s matkou jí bylo něčím posvátným." (Je však možné, že toto byla i částečně příčina, že děti Charlotty a Masaryka tak těžko hledaly přiměřené partnery pro svůj život.) Alice téměř od dětství snila o tom, že se stane lékařkou. Sen to byl odvážný, neboť v té době nejenže neexistovalo dívčí gymnasium s maturitou, která byla nutnou podmínkou pro vysokoškolské studium, ale dívkám nebylo dovoleno studovat na vysokých školách. Když bylo Eliškou Krásnohorskou založeno dívčí gymnasium Minerva již s tímto záměrem, Alice téměř s dětskou svéhlavostí svých třinácti let vymohla na matce povolení, že do něho mohla roku 1892 vstoupit. Bylo to asi závažné rozhodnutí pro rodinu, neboť Charlotta chtěla napřed pohovořit o záležitosti s mužem, který se měl brzy vrátit z Vídně, kde poslancoval. Ale s Alicí "nebyla řeč," jak sama píše a povolení na matce vymohla. Po několika desítkách let vzpomínky na učitele, jejich přednosti, úroveň a požadavky jsou Alicí psány nejen s obdivuhodnou přesností, ale také s nesmírnou úctou k těmto lidem i ke škole. Šest let strávených na Minervě píše sama "tvoří velmi významný úsek mého života. Otevíral se v nich nový svět, uzavírala přátelství, která se nedají nahradit žádnými pozdějšími vztahy. Každá maličkost byla důležitá a stala se nezapomenutelnou." A dále zmiňuje, jak jednou školní shromáždění navštívila Eliška Krásnohorská, a nabádala, aby studentky dělaly škole čest, že mají příležitost po které mnoho generací žen marně toužilo. Alice komentuje tuto událost slovy, že "v naší rodině byla rovnocennost žen a mužů ... samozřejmostí, a proto jsem 4

tenkrát nedovedla posoudit, kolik odvahy si vyžádalo dílo Elišky Krásnohorské. ... dnes vzpomínám jí s nekonečnou vděčností." Alice Masaryková se skutečně po šesti letech na Minervě stala studentkou medicíny, ale po prvním roce přestoupila na filosofii. Hlavním důvodem nebyla skutečnost, že byla mezi padesáti studenty jediná žena. Ti k ní byli až do hilsneriády slušní a pozorní. Ale když přišla hilsneriáda, mnozí studenti z loajality k lékařským zprávám o rituální vraždě Anežky Hrůzové, zaujali k Alici kvůli otci nepřátelský vztah. Pro citlivou Alici to byla neúnosná situace. Ve vzpomínkách jen komentuje, že na medicíně postrádala morální vedení. Alice uvádí několik důvodů proč z medicíny odešla, ale hilsneriádu neuvádí. Možná i proto, že to bylo příliš těžké období pro celou rodinu, které málem skončilo vystěhováním rodiny do Ameriky. V této těžké chvíli situaci zachránila Charlotta a její víra v český národ a v to, že Masaryka potřebuje. Pokud jde o studium medicíny, Alice ho charakterizovala slovy: "V učebnách lékařské fakulty jsem zažila blažené chvíle, zvláště histologii jsem měla ráda. .. Jaký řád." Zmiňuje, že několik let, kdykoli šla kolem nemocnice, srdce se jí sevřelo. I po desetiletích cítila, že na "lékařské fakultě byla doma – na filosofické, že zůstala cizincem". Činnost v proti alkoholické organizaci, které se začala věnovat již během studia, jí částečně kompensovala silný pocit pomáhat lidem. Jistě nebylo náhodou, že citovala z otce ke konci svých vzpomínek pasáž, která jakoby byla i jejím životním krédem: " Má-li vývoj náboženský, mravní a filosofický nezůstat planým, běží-li lidem o reformaci skutečně, pak konec konců musí Kristovo ´Miluj bližního svého jako sebe samého´, státi se sociálním skutkem. A tím skutkem může být pouze obnovení našeho Bratrství – všechno ostatní je vyhýbání, výmluva a zastírání panovačnosti duchovní a světské." A zároveň připomíná Husovo vyznání pravdy, které Masaryk učil své děti již v ranném věku: "Hledej pravdu, mluv pravdu, slyš pravdu, chraň pravdu, miluj pravdu, uč se pravdě a braň pravdu až do smrti." Po skončení filosofické fakulty se věnovala činnosti, která plně souvisela s jejím pocitem poslání. Dostala příležitost k šestileté praxi ve středisku přistěhovalců v USA na okraji Chicaga. Práce to byla nesmírně náročná, při níž bylo ještě nutné rozdávat stále kolem sebe optimismus, a příležitosti k odpočinku nebylo dostatek. A tak se Alice vrátila domů po šesti letech značně nemocná. Ale přes všechny potíže, považovala tuto dobu svého života a vše, co se naučila za velmi cenné, za něco, co mohla uplatňovat ve své praxi po celý další život. Později ve vězení vzpomínala: "Myslím často na Ameriku. Svět a kariéra mi tam byly skvěle otevřeny, bylo by to přece krásné, kdybych tam bývala 5

deset let činná v sociální práci – a pak u nás. Jen láska k vlasti, k mým mne vedla /zpět/. Hlavně duchovní uvědomělost, vzdělání a pracovitost jako součást sociální práce se později snažila doma uplatnit jako vedoucí pracovnice československého červeného kříže. Jejím největším úspěchem bylo založení ústavu Milana R. Štefánika ve Svätém Martině. Poslední necelé desetiletí před válkou bylo pro Alici činorodým obdobím. Učila historii a pedagogiku na dívčí škole v Českých Budějovicích a na dívčím lyceu v Praze v Holešovicích. Její přístup ke studentkám byl značně neortodoxní, spíše je vnímala jako kolegyně, se kterými bylo možno mluvit o všech otázkách důležitých pro život. Zabývala se poměrně hodně ženskou emancipací, sociálními problémy, socialismem, což na školách v té době ještě nebylo obvyklé. Ženskou emancipaci pojímala ze široka, s ohledem na úroveň každého jednotlivce, jeho charakter, pravdivost, schopnost poctivé práce, a dokonce důležitosti hygieny těla a duše a správné výživy, protože to v té době zdaleka nebylo samozřejmé pro většinu lidí. Pro studentky bylo nezapomenutelné, že měla odvahu oponovat katolické tradici, že nahé lidské tělo samo o sobě je oplzlost, naopak zdůrazňovala jeho krásu, zvláště v antickém podání. Kvůli svým postojům, v kterých nebyly běžné předsudky, se samozřejmě občas dostávala do konfliktů s oficiálními autoritami. Alice nikdy nevnímala svoji pozici profesorky jako nejbližší svému srdci. A tak bylo paradoxem, že obecně nenáviděná válka ji přinesla blíže tomu, co vnímala jako své poslání. Během války byla určena jako ošetřovatelka Červeného kříže v Těšíně a od 20. srpna do 11. září 1915 v obrovském komplexu karantenní nemocnic pro raněné vijáky v Pardubicích. Koncem října 1915 byla zatčena vězněna osm měsíců ve Vídni. Vlastně byla vezněna namísto Charlotty, která byla již velmi nemocná, a ze které policejní výslechy nemohly dostat ani slovo o práci jejího muže. Policie se kupodivu nic nedozvěděla o zapojení Alice do odboje v rámci tzv. Mafie. Z vězení ji pomohli hlavně její američtí přátelé. Doba jejího vězení je poměrně dobře známa díky dopisům mezi ní a její matkou, které byly nedávno v úplnosti publikovány, a které byly předmětem jednoho z našich večerů. Méně známý, ale také již publikovaný, je malý vzpomínkový deníček napsaný dodatečně, v němž měla teprve možnost vylíčit ty nejhlubší a zároveň nekrutější dojmy z vězení. Jen jednu ukázku: "Každá cela chovala nějakou Češku. Téměř všechny byly vyšetřovány a odsuzovány pro velezradu. Byly to ženy všech vrstev. Pamatuji se na bodrou Marcinku s otevřenou, krásnou tváří selské madony. Byla odsouzena k smrti v témže procesu jako Rela. Rozsudek nesla bodře a uvědoměle." 6

Chtěla bych ale zmínit její pobyt v Pardubicích, z něhož se dochoval její deník, který byl v roce 2001 publikován v bulletinu AB–Zet Pardubicka, sešit 17. Tento deník je svědectvím nejen o poměrech ve válečné nemocnici, ale hlavně o jejím ryzím lidském zájmu o každého ubohého pacienta. Na oba pobyty vzpomínala později v dopise z vězení matce: "... můj svět sotva spočívá na vzpomínkách – jen ta doba, kdy jsem byla ošetřovatelkou v Těšíně a Pardubicích, mi často přichází na mysl – neboť tehdy jsem byla úplně sjednocená." "Čas ten byl mi požehnáním." Myslela jen na tu stránku, kdy pomáhala raněným a bezmocným v jejich strašném utrpení. Z deníčku je jasné, že se musela v nemocnici potýkat i s hlubokými předsudky Němek vůči Čechům. Některé byly nezměnitelně přesvědčeny, že Češi jsou národ inferiorní, předurčený k poněmčení. Alice zmiňuje, že jakákoli argumentace s nimi vyzněla naprosto naprázdno. Zřejmé jsou sympatie Alice k několika Rusům, kteří i když nesmírně trpěli, většinou měli pro ošetřovatelku "krásný úsměv". Jistě to bylo dáno i tím, že dobře uměla rusky. Smrt těch, které potkala, oplakala. Jejich hrdinství jí připomínalo hrdinné melodie – ze Smetanovy Vltavy, Dalibora, Šárky. A v tom všem vzpomínala na upřímně milovaného bratra Herberta, který také umíral. Osvěžením byla také někdy hudba domobranců táhnoucích na posvícení do Pardubic, končící tichým zpěvem českých pacientů i Alice "Kde domov můj". I při popisu strašných situací Alice neztrácela zcela svůj zvláštní humor, jímž mířila hlavně na sebe. Na jednom místě počítá, že kdyby byla přijala první nabídku k sňatku, mohla mít syna právě na vojně. Někdy dokonce popisuje komické rysy ošetřovatelek a lékařů. Když jí jeden pacient hádá z ruky, že v lásce mnoho štěstí neměla, komentuje s ironií i s vážným realismem, že by ale přitom "líbala celý svět" – "jednomu já myslím patřit nemohu – neboť daleká cesta má – šťastné mé volání – jak bych se z ní odchýlila – toužila bych po volnosti, jako ptáci po jižních krajích. A v lásce, té velké, nekonečné, ještě teď v naší době nemůže držet nikdo krok. Proto sama – a ráj srdce – jen zdraví – nic víc si nepřeji – pochodeň vysoko na svou tmavou cestu – vysoko a zářivě. Jdu sama, nebloudím. Jdu sama a jiní se připojí. Loučí se s Pardubicemi se zřejmou lítostí, neboť zde měla pocit plné užitečnosti v těžké době, kterou jinak nemohla ovlivnit. Loučí se vlastně modlitbou: "Bože... Dej , aby můj cíl, který jest rozumu mému jasný, též srdce moje s jasným plápolem uznávalo." V první světové válce zcela končí mládí Alice, poměrně v pozdním věku. Po válce na sebe bere již jen mnoho zodpovědnosti za druhé, hlavně za otce, v Červeném kříži. Není

7

úplně bez přání, ale ví, že zcela bez naděje na plný soukromý život. Snad to i pro ni bylo lepší, když se uváží pozdější tragický vývoj československé republiky 1

Publikace použité k této přednášce:

Alice Masaryková, Dětství a mládí. Vzpomínky a myšlenky. USA: Masaryk Publication Trust, 1960, 128 stran. Alice Garrigue Masaryk 1879–1966. Ed. Ruth Crawford Mitchel. USA: University of Pittburgh, 1970, 251 stran. Dear mama / Dear Alice. Korespondence Alice a Charlotty Masarykových 1915–1916. Ed. Gagmar Hájková a Jaroslav Soukup. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2001, 244 stran. Vzpomínkový deníček Kriminál je obsažen na str. 179–224. Pardubická karanténa. (Pardubický deník Alice Masarykové).Ed. Jiří Kotyk. In: AB –Zet Pardubicka, sešit 17. Masarykova společnost a Klub přátel Pardubicka, 2001.

8

(Zleva: Ph.D. Marie Neudorflová, MUDr. Lidmila Ripova, Michaela Řeřichová.)

9