16. Italie Josef Hora

Josef Hora – Italie

1/16

Italie Josef Hora (In: Kořist smyslů. Dílo Josefa Hory, sv. 1. Ed. Píša, A.M. Československý spisovatel. Praha 1957. Elektronická verze – Borovička, Lukáš. Praha 2003.) 1 Psáno v srpnu a v září 1924 Zdeně

Italie Na modrém nebi houf bárek dřímá, svěšený vavřín věnčí dny. Tam na severu železný řetěz fabrik dýmá, Italie spí, sladce spí. Spi, bdíc, nebe jak stříbrný vlas měkkými vlnami ti v oči padá, spi, tvrdá a sladká jak kukuřičný klas, spi, fontáno, spi, vodo s mramorem, s větvičkou myrty kol tvých měst jsem šel, vše bylo bílé, vše bylo lehké, co jsem uviděl ssát z bílých prsou tvých, ó Italie! Buď zdráva, révonosná! Nebe a země zpívají chválu tvou a Panna Maria, jež zkolébala do sna malého Ježíška, tvou slávu prozpěvuje, dny jí i dítěti krátké jsou, neb Venuše ji navštěvuje, a protože tak daleko to bylo z Kapitolia do Vatikánu, usadila se jí v božsky jasném oku, na plných ňadrech, v sladké okrouhlosti boků, kvetoucích mužům, dětem, všem. Po schodech kostelů do ulic bílých měst teď sestupuje Panna Maria a ta, již viděl jsem v uličkách Anzia, vlas měla divoký jak cypřišový les a muže bárkáře, dvě ryby mrskaly se v jejím košíku a vlny plakaly rozkoší žárlivou, protože nebyla to Panna Maria špinavých malířů ze severu, bledá jak hudba sfér, ale tesaná z chladného mramoru a zastiňující lesk purpuru 1

Třetí sbírka J. Hory Italie je stejně jako ta předchozí, Strom v květu, dedikována básníkově choti Zdeně. Po prvé vyšla roku 1925 jako XVIII. kniha Zlatokvětu s barevným frontispicem Otakara Nejedlého a v grafické úpravě A. Chlebečka, po druhé roku 1933 jako VI. svazek tehdejšího Díla Josefa Hory. V druhém vydání přibyla Vzpomínka na jižní noc, verše původně pojmenované Mussolini mají tu název Stráž a z básně Na laguně vypustil autor závěrečnou sloku: Lidé se světem toulají, / protože domov je příliš jejich, / protože srdce nemají / pro ty, kdo vzduch s nimi dýchají. Řídíme se zněním druhého vydání – také co do odchylek v kvantitě, tentokrát častějších –, opravujíce ovšem tiskové omyly, které se do něho vloudily, a odstraňujíce úpravy, kterým vydavatel prvního vydání tohoto svazku podrobil tu a tam básníkův text v tvaru slova, v kvantitě, v interpunkci. Popudem sbírky byla básníkova cesta do Italie v červenci 1924.


2/16

Venuše z Kapitolia, jež k milenci svému sestupuje v podvečer. Poledne kolmá chválí útlý její bok a ona kráčí Italií od Pádu po Sicílii, krásná jak plovoucí dok, božská jak ztepilá pinie, když s písní cikád otevře se země a v plné práci květ oleandru se rozvije. Terst Přijel jsem, odjel jsem, přestupná stanice! Vysoko nad městem žárovek tisíce, hluboko pod městem stříbrná hladina houká a rachotí, syčí a zhasíná. Plujte sem, parníky, z Asie, z Afriky, přivezte robotu pro černé dělníky! Pod lesem stožárů kmitla se ramena z masa a železa, po práci vztažená, zahradu rukou jsem zřel v rudém oblouku hnát v těžké ovoce v podlodí, na doku, vonělo olejem, slaných vln zněl v něm pláč, když mi pad na mólu do dlaně pomoranč. Moře duní Na mólu dámy s bílými slunečníky na bárky čekají. Venku do moře vane bóra. Jak zaseknuté sekery plachetníky na vzdutém moři se houpají, parníky nad obzorem. Šedivý oslíček na silnici bílé mrská rozvážně ocasem. Na písku umírá chobotnice. Válečná loď v modru dohání míle, letěl bych za ní jak za hlasem mohutně dýmajícím. Antone, pojedem na moře!


3/16

Srdce stoupá, když vlna ho nese nahoru, dolů. Neboj se! Moře je zbrázděny stůl, je jako život, jejž vedeme spolu. Ruce jsou jako křídla vln, dni, noci moci nad nimi nemají, zdlouhavost touhy je rozevírá, rozkoše šrouby je svírají.

Moře, proč žijeme pod vodou? Válečné lodi plují nad námi, lesknou se v slunci jako obrněný svět, plují, hovoří s dálkami, loučí se, přicházejí. A réva zraje pro ně. Pro nás jen hovor nitra. Prsty, slepcova ústa.

Ne! Vytáhni plachtu, Antone! Ty jsi ten člověk, jenž žije, rozumí větru a vínu, ty jsi ten člověk, jenž bije se na hladině. Přes sebe, přes bídu, Santa Maria, přes vápencové skály hoď se svou sítí do moře severské naše žaly, vytáhni plachtu, Antone, dál od ostrova! - Hleď, jaký chlap to! Chci blábolit jak malé dítě znova, šťasten, že jsem, šťasten, že jsi, šťasten, že sever mi v srdci spí. Vzpomínka Vzpomeň si, jak kymácela se loď, jak svítily ledy Alp a měsíc nad mořem se houpal jako skalp, člun v dusném sciroccu mě s tebou lehce nes, dýchal jsem na přídi slunce a tebe a tebe, a přece tíha hor leží na mně dnes. Rovina do nekonečna a hory, kde umřely obzory,


4/16

a marná láska je věčná a rudé prapory. Vzpomeň si, jak potácely se majáky a rybáři jeli, moře bylo dlážděno vlnami a zuby strachu z něj zely, jak smála jsi se, jak dýchalas život a hrůzu tam doma na severu usneme zas, spát, spát, spát. Míti rád, procitnout, míti rád... Benátky Nevidíš kamenný trs v zátoce líného moře? Tragickou minulost bez tragiky a hoře? Nad město bez stromů ční paláce a věže, vzpomínek na krev a zbroj květ z mramoru a spěže. Jak rakve sunou se gondoly po kanálech, černými blesky hrá zrak signor v měkkých šálech, to město hudba je na náměstí San Marco, to město hudba je a zlato, sklo a krajky, to město hudba je a hraje utopeným, plujícím s úsměvem kanálem rozesněným, lidé však nejsou to, ó Venezia, studené ryby jsou to v paprscích akvária. Na laguně Cizinče s bledou cizinkou, proč se tu plavíte po laguně? Proč oči tak těžké, jež na dno jdou, vezete jihu, moři, luně? Den za dnem jde, anděl smrti žne, snad pokosil úrodu vaší lásky? Snad položil se vám na srdce hrob dítěte, hlas prasklé vázy?


5/16

Snad štěstím onemocněli jste doma a stín melancholie má vás zde uzdravit, nesmělí, kde moře o živý hřbitov bije? Ze tmy v tmu gondola odplula, odpluly cizinců bledé tváře. Zbylo tu po nich jen jak dech z minula na vlnách trochu sklíčené záře. Botticelli Tesknou rozkoš pološera rozezněly pocely. Tančí, kvete primavera bílých údů úbělí. Svity dálek, touhy z hloubi lesknou se jak krůpěje na dlaních, jež láska snoubí ňadrům, v nichž snů moře je. Pluje Anadyomené, z mořské pěny zrozená, světem, kterým vítr žene oči, srdce blažená. Pluje žena dnem i nocí po snů našich zrcadle. Posvěcuje rty a věci, smutkem práce uvadlé! Florencie Když kvetou olivy, když slavík klokotá, když zahanbena spí historie, Savonarolo, Boccaccio, vy mrtví města Florencie, v koketním kloboučku, v benátské mantile, jak ohnivé růže když svítí, jdou dcery Venuše a svatých Panen všech sladkému večeru se zalíbiti. Mají tvůj, Savonarolo, ukrutný zrak a tajných šprýmů tvých, Boccaccio, hru v bocích. Pokřižuj! Pomiluj! Slyš, slyš dvojí hlas v oleandrem vonících nocích. Je to šum pinií z pistojských hor? Je to krev vína od Toskány? Dřív než uzrá oranže zlatý plod, budete všecky milovány pod mladou myrtou v bzukotu set včel i v elektrických paprscích barů, pod létem těžkým jak archanděl a v nocích, plných Venušina žáru. Janovan


6/16

Mädchen, sprach Columbus, traue keinem Genuesen mehr. Immer starrt er in das Blaue, Fernstes lockt ihn allzusehr. F. Nietzsche - Kde se touláš, Marco Polo? Duní moře, noc a mólo, blesky bijí do vody. Dej mi loď, chci loď, má vlasti, dej mi plachty, bych moh vlásti dálavou, hro náhody. - Slyšíš kroky pod platany? Zříš vlas větrem rozpoutaný? Vášeň škrtí mě jím. Stůj! Janovane! Janovane! Co se ze mě, z tebe stane, opustíš-li domov můj! - Domov? Kde můj domov leží? Hoří jih a sever sněží, touha má mě zabije. Hledám cestu nezbrázděnou kupci, zlatem nestřísněnou k břehům černé Indie. - Sama, sama v bouře zbroji chci být novou vlastí tvojí, černou tvojí Indií. Jako ona, černá, zlatá, opojná a jedovatá, já – i já tě zabiji. - Tebe, tebe ne! Noc duní. Vidím ji a stojím u ní, štíhlou palmu, modrý květ. Tebe, tebe, živlů válko, tebe, tebe, tygří dálko, tebe svět svět tebe svět... Forum Romanum Chodníčky úzké, posypané popelem staletí pod keři myrty uplakané, bez žen a bez dětí, od kdy se vchází branou Vítěznou na hřbitov, kde jenom vítr lká pod myrtou, bez lidí, beze slov? Ticho a smutek na mě padly. To vy, sloupy zvrácené, pilíře puklé, aleje kamenné s počítadly tvé slávy ztracené, město! Velekněz nezjevil se mi tu nad mramorovými hroby,


7/16

ni orlové legií. To jenom pod rostry cikády bez soucitu řečnická cvičení senátu nápodobí s drnčivou melancholií. Vedro. Nádherná mrtvolo, s níž dávno odletěli orlové se supy, nádherná mrtvolo, již věky vybělely na kostru bez slávy a potupy, bylo, nebylo? Strach a podiv mě jal. Proč tu zbyly ty sesuté chrámy, bezruké sochy s očima vyhaslýma, oblouky prasklé a zlomené sloupy a brány, jimiž se z ničeho vchází v nic? Se snílky nečasovými jsem na Forum nevešel. Kámen tu nezvednu, obětních ohňů dýmy nevykouzlí mi duch, jenž odešel z příbytků bílé smrti. U brány Titovy, dala mi stín, ó Roma! nalevo svlačec voní, vlčí mák voní zprava, vzpomněl jsem na svoje dítě tam doma, jak by jej trhala, přes trosky volala na život jediný uprostřed smrti: Vlčí mák! Vlčí mák! Kam si to pro oheň přišel můj zrak? Sladká nesmyslnosti dějin, buď zdráva! Roma in aeternum Vstaňte! řekl jsem, stínové podsvětí, vstaňte! Vezmu vás za ruku, vyjdeme na Kapitol, šum města do žil vleje vám svou krev, pojmete v oči své vše, co je. Ale nepovstal nikdo. Všichni jsou mrtvi. Mrtvi na věky. Škoda. Senatus Populusque Romanus našel by svět, jak byl. Stín za stínem by vstal a takto hovořil: - Mé legie žijí? V záři slunce je zřím nést slávu města na hrotech svých zbraní. Mé legie žijí! U Bakcha! Vidím je zas. A hlídají boháčů sýpky a pokladny státu zas? - Ó, ano, konsule, ó, ano! - A paláce mramorové, zahrady za zdmi zřím, perly a zlato, vzácné tkaniny,


8/16

nádheru Orientu, neumřel bakchanál, plebs ještě poslouchá, a když jde Caesar, vše do prachu padá? - Ó, ano, Imperátore! - Před tisícerými bohy z kovu, plátna a kamene, což možno je to? což nezemřeli? zřím, zástupy hlavy své sklánějí a tamo nad Tiberou, obklopen věštci a obětníky, v purpuru šilhavý stařec, to dědic velekněz je? A nové chrámy a zázraky? A dlaně kněží zas plné zlata? - Ó, ano, Pontifiku! - A ti tam hluboko dole, co teče hnůj a horký dech udřených spících, ti ve vězeních a ti tam na popravištích, ne, nezapírej, to naši jsou bratři, zas v opovržení? - Ó, ano, Spartaku, Catilino! Tak byli by se ptali a byl bych jim odpovídal. Ale nepřišel nikdo. Všichni jsou mrtvi. Mrtvi na věky. A žijí všichni a Řím, fontána rozkoše, sen vavřínů a palem, rozbité roucho chudých, čeká a dřímá, čeká Blížíš se? Přijdeš? Koloseum Chladí večerní procházka kamenným Koloseem. Měsíček očichává ho stříbrným čumáčkem. Kamení koupá se v světle. Plavý Norimberčan upustil baedekra na zem, evokacemi štván. Tiskna dlaň suché své družky na svoje hodinky, připadá si tu tak ztracen, tak hloupý, tak malinký. Měsíc, ty hodiny světa, sune prstem svým času let obloukem amfiteátru už po dva tisíce let. Po klenbách, po zdech se klátí


9/16

podivných stínů sbor. Největší mezi nimi jak střapatý imperátor. Či je to snad barbarský papež, jenž ruinoval antickou vlast? Jeden byl za dvacet bez dvou a druhý za osmnáct. Ne, nechte mě, netopýři, spi v kamení, vavříne, všecka sláva je polní tráva, jenomže nezhyne. Hádá se s mudrcem mudrc o svatou Trojici, je-li víc vousatý Pánbůh či Helios zářící. Nechte té mudrcké hádky o kůži vlčice Římanu, jehož se vždycky týkala nejvíce! V hospodě u Kolosea pohané, křesťané hltají dlouhé nudle sýrem sypané, jsou to Římané, a když si na minulost po třetí připijí, pletou si Krista s Bakchem, Venuši s Marií. Pantheon Jak na zemi z nebes by spadl zvon. A po tisíciletí tichem světa zní, lidskou pýchou hřmí Pantheon. Kupole jako Caesara čelo pne se k obloze mámením slávy. Před bohy, před bohem hlavy své tu skláněly davy a davy. Mlčeli bozi. Neodpovídá bůh. Ticho sněží chrámem jak kvítí. V hrob lidské pýchy sloup slunce svítí. Fontana di Trevi Chudí a znavení po stupních k fontáně sestupují. Voda jak šept retů rtům, jak milosrdný šum thůjí z úst kamenných padá a padá, polibek žebrákům. Přišel jsem mezi ně, cizí host, hodil jsem peníz do fontány,


10/16

kdyby tak celá má minulost jako to soldo v ní umřela, kdyby tak celá má budoucnost jako to soldo, zdvižené v žebráka prsty zchvácené, na dlani potřebných, milujících se před mýma očima prostřela! Stráž Revolver, černá košile před palazzo Venezia drží stráž Mussolinimu, ejajá eja i já... Revolver, černá košile po Římu mašíruje, dělník i buržoa v stín sloupoví ustupuje. Revolver, černá košile jdou patrolou po Italii, dýkou a třeskem suchých ran smuteční roucha šijí. Proč jsi dopustil, dělníku, na svou šíj šlapat jich boty? Proč jsi byl zbabělý, dělníku? Jsi mrtev, ó Matteotti! Revolver, černá košile, zrak z ocele, běs se v něm bije, meč s ohněm kráčí před světem jak před tebou, ó Italie! Revolver, černá košile před palazzo Venezia drží stráž Mussolinimu, ejajá eja i já... Cypřiš nad hrobem Nad hrobem v kamení šumím, spi, svět je sen, sněživé mámení hvězd, ticha pluje krajem. Ta, která nosila květiny na tvůj hrob, spí, smrt ji skosila, na cizích rtech jsi živ. Tvůj odkaz, básníku, je věnec krásných slov. A rty je trhají a srdce sypají je na lože lásky i na hřbitov. Uvidím boha svého Oči majáků prohledávají obzor, zvon bije, zvon bije, nápis na basilice zpívá


11/16

pohřeb melancholie: V těle svém uvidím boha svého. Hřměte, přístavy, probuďte jih, zvon bije, zvon bije. Hydroplán nad mořem jak vlajka ve větru šlehá vedrem v zrak ospalých a probudí je. Dělníka noha o dok se opřela, snivá noc na rtech mu umřela, kladivo bije železné lodi, ta ohnivá semena pro brázdy Oceánie. Hřměte, přístavy, probuďte jih, konec demagogie klasických mramorů, zubů vyžraných v ústech Italie, jež přežvykují svou slávu. Oči majáků prohledávají obzor, kladivo bije, hledá vás v přístavech, v továrnách, dělníci Italie! Ohnivý nápis nad městy zpívá, ohnivá odměna se na ně dívá a probudí je: V práci své uvidím boha svého. Anzio Na kamenech starého Neronova móla sedím a hledím do vody půl a nad sebe, do sebe zpola. Vítězný pokřik sta koupajících se dětí stoupá a klesá jak moře. Vlna za vlnou letí. Nespolkni mě, zubatý krokodýle, zběsilá vlno, popřej to domácím, z chladného severu se sem trmácím a věř, nejsem k jídlu. Zeptej se nedaleko ležícího Macha, Čech, ten že nevoní ani nezapáchá, že jenom myslí! Lehkomyslné moře dme prsa svá k dálavám, signorin havraní vlasy usmívají se snivě. Bárky v modru jak půvabné zdání dýchají štěstí své v měkkém vln kolébání, Čech, ten se ptá: Proč? Kdy? a Kam? A moře, mudrc, neodpovídá. Klasy a ryby Oh, léto, teplou vodou když dni voní v rozkyvu kosy, modře svítící! Mandele s větrem na poli se honí a byl to hrozen,


12/16

jenž připomenul mi pláň moře zářící, klasy a ryby. Rybáři z Anzia, sekáči ze Strenic, co ve vašich rukách chvěje se to? Hle, jedním pohybem svou kořist chytáte, hle, jednou krůpějí svých upocených čel, jež jedním pohybem svých loktů stíráte, oslavujete léto. Plavčíku Rybo, sekáči Žito, z vašeho talíře jím. Na pole, na moře měsíc se položil, aby se vyspal ze své tesknoty, že nepřišel, k práci by přiložil stříbrnou tobě, Rybo, síť a tobě, Žito, ostrý svůj srp. Měsíci, trp, červeným vínem vám připíjím, tobě, ty na slaném pomoří polednem spálený, tobě, ty větrnou rovinou na houžev zkalený! Přišel večer, lámejte a jezte! Tam, kde se David tyčí ... Tam, kde se David tyčí Michel Angelův, fašismu zmije syčí, světe, mluv, houpej se, gondolo, oslíci hýkaví, na piazza di Popolo fontána vypráví. Z Vesuvu dýmavá pinie vyrůstá, tam, kde dálava líbá na ústa, jak průvod apoštolů cypřiše vstříc mi jdou, rohatá stáda volů je sledují pěšinou. Cimbál zní, kytara pláče do moře, všecko zestará, hoře přehoře, jednu fotografii, moře jediné, láska – kdo uvěří jí, když ty ne? U moře Moře mi neřeklo: Krásné jsem. Moře se mne ptalo: Pověz mi, cizinče, co nejkrásnějšího


13/16

se ti v životě stalo? Doma mi to ulice neřekly. Ulice, ty se mne ptaly na svoji nádheru, na svoje bohatství, na lidskou bídu a žaly. Moře nezvedlo ňadra svá pyšně před mýma očima. Moře mě objalo rukama: Pověz, kde srdce tvé štěstí má? Doma jsem myslel jen na ulice, na rány nožem a na strážnice, krvavé stíny věcí jsem viděl a nenáviděl! a nenáviděl! U moře moře jsem neviděl. Ve vlnách vlny jsem neslyšel. Kvetoucí jabloň tam daleko doma tisícerýma mě líbala rtoma. Vějíř Vem vějíř do ruky, kytaru neslyšíš? Vem vějíř do ruky, neváhej, vyjdi již! Benito čeká již, nerdi se, vem vějíř, rovnou na srdce, na srdce mu miř! Přišel ze světa na torpedovce, viděl slunce pást vlny jak ovce. Jak ho rozpálíš, jak ho ochladíš! Dáš mu tělo své, lásku a vějíř. Ještě, ještě chceš? Parník houká již. Benito veze si do světa vějíř. Luna Neusni, větře, v cypřiších, v olivách! Daleko od země plachta váhá, moře ke skalám tiskne se v tmách, jimiž mlží se Mléčná dráha. Měsíc jak Kristus jde po vlnách. Slyšíš zvonky vln pod nohami? Stříbrnou modří kvete pláň, moře vzdechlo si jak žena. Majáku světa, zůstaň s námi, na ňadra po světě roztoužená, na čela těžká světem


14/16

polož bílou svou dlaň! Vlny Poslouchám na skalách příboj, počítám vlny, jak jdou. Stoupá jich z hlubiny tolik, že najde zde každý tu svou. Hodíš tam dolů své srdce, ryba je pohltí. Moře je dálka a láska, nic, zapomenutí. Moře je šedivá plachta, jež tiše tě přikryje – Je člověk kde, jenž tě tak tiše políbí, zabije? Kirké Rozšafní oslíci veliké oči mají jak sladké melouny, jež voní zmrzlinou, hýkejte, oslíci, dívám se přes moře, jaké to přeludy se pro oči mé tají tam za horou Kirkeinou, za horou snů. Ó Kirké, luzná čarodějnice, jež v psy a prasata jsi muže měnila a líné ženy v tučné dojnice, bys do chlévů je dojit chodila, ne, ty tu nejsi už, ty dávno na sever jsi se odstěhovala, abys tam pod sterou způsobou lásku v led proměňovala. Helouan Čím to voníš? Papoušek zpívá ze strun zelených vln, strom o strom se v nich bije, hvězd teplé oči jdou spát na jih do Arabie, dobrou nocí Putuje ohnivý pták světlem po moři. Není to ohnivý pták, je to loď, pevný stůl, nad ním stan, oči lodníků, v kruhu opice, kapitán. Čím to voníš? Jak kočičí hřbet se protáhla moře dál, v dálce minaret přes vodu zavolal, ty hvězdy v mé dlani jsou slzy. Putuje ohnivý pták světlem po moři.


15/16

Je to teplý můj zrak, ruce, křídla má, hlavou táhne mu zázrak nad zázrak, palma, meteor, svět. Čím to voníš? Je to květ plný ran, je to červená koupel žen, je to neklidu větrný stan, je to loď, jež mě odveze, stříbrné jméno má Helouan, Helouan. Vzpomínka na jižní noc Tak lehké, tak lichotné stíny jdou tou ulicí těžkých stříber a skel. Střevíček lehký stoupá do auta, oblouky očí vystřelují v tmu a cocktail světel, parfumů a pletí mi střikl v tvář jak jižní noc. Jak jižní noc, jedna daleká noc, plná hudby, jež leskne se v nástrojích, plná šelestu vln u mých nohou, plná polibků pod lampiony a plná moře, jež se lámalo v tmách. Nač vzpomínati, zde, uprostřed města, v sychravý den, plný smuteční hudby, té poslední rozkoše bezstarostných? Ach ano, už vím, už vidím zas ten divoký úprk, když zaduněl hrom, když ruka větru překotila lampy a hladový déšť se přissál k údům žen. Do tmy a mokra se rozstřikla hudba. A když poslední odšuměl smích, z tmy stromů vyběh kolísavý stín, zatápal rukou po stole a bral s talířů vše, co zbylo. A jak blesk prolomil prostor, viděl jsem pár očí proniklých světlem, skoro blažených pod pláštěm deště a stoupající bouře. Buď zdráv, jediný, jemuž neublíží živly! Epilog Fontány oněměly, cikády odletěly, jsme obklíčeni mořem a nevidíme ho. Na móla kamenná vzpomínky napršely, vítr je unáší do světa krásného. Já a stín pinie a přelud zámku v dáli, cypřiše nad hroby a sloupy z mramoru, kde ženy latinské se s muži milovaly pod hrozny zlatem kručinky k sinému obzoru.


16/16

Jak plachty pod vodu v krev mou se potápějí terasy přístavů s očima bílých vil, do šera paměti mé jak kroky žen odcházejí zářivá města tvá pod zvony kampanil. Jen co by pták se mih, jdem všichni do ciziny, v ševelu myrtoví jak signál zelený z podsvětí minula se noří bledé stíny a z nocí vše pohlcující práce plameny. Beze mne, ó Maria, Venuše usmívá se, beze mne putuje Helouan sladkou tmou, ale já k tobě šumem krve své jdu zase, snem, v pecích topičů, delfínů hrou. Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta Katedra české literatury a literární vědy nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 tel: 221 619 232 fax: 221 619 233 kontaktní e-mail: [email protected] website: http://cl.ff.cuni.cz textová edice: [LuB]

Veškeré poznámky, připomínky, námitky, dotazy či vynechávky v textu hlaste na e-mail [email protected].

16. Italie Josef Hora

Recommend Documents