14 Křesťanství - katolická církev

06. 06. 2016 13:35

1/14

Křesťanství - katolická církev

Citace: Alena Hanušová, Nela Jírová, Lucie Kalinová, Zuzana Petrlíková, Zdena Ševčíková, Hana Tomášková Křesťanství - pravoslavná církev [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2007. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/krestanstvi_-_katolicka_cirkev

Křesťanství - katolická církev Výzkumná otázka Je víra pro katolíky smyslem života?

Úvod Je pro věřící skutečně důležitá jejich víra? Vidí v ní smysl života? Nedovedli by si bez ní již svůj život představit? Takové byly otázky, na které jsme se v této práci zaměřily. Cílem tohoto výzkumu je nejen odpovědět na tyto otázky, ale také snaha čtenáři poskytnout základní informace týkající se Křesťanství.

Základní informace Slovo křesťanství vzniklo z řeckého pojmu christos, což znamená pomazaný nebo posvěcený (hebrejsky mešíah). Křesťanství vzniklo v Palestině v prvním století našeho letopočtu jako reakce na působení a smrt Jana Křtitele a především Ježíše Nazaretského. Křesťanství nepopírá svoji návaznost na judaismus (je označováno jako hereze judaismu nebo judaistická sekta), ale oproti němu je milosrdnější (např. rozdílný pohled na pomstu).

Křesťanství patří mezi monoteistická náboženství (i přes víru v Trojici Boží). Ke konečné spáse vede především víra, která je důležitější než striktní dodržování zákonů a pravidel. Základním kánonem křesťanství je Písmo Svaté (Bible).

Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Last update: 06. 06. 2016 krestanstvi_-_katolicka_cirkev http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=krestanstvi_-_katolicka_cirkev 10:26

Bible Bible, z řeckého ta biblia - kniha, je skutečně Kniha. Vznikala po několik tisíciletí, a ačkoliv jí psali obyčejní lidé, je zároveň napsána Bohem jako verbální písemné zjevení sebe sama, pravdy o světě, o člověku, o mně. Kdo se do Bible začte s touhou, může najít, co mu Bůh chce říct a jednat podle toho. Bible sama není život, ale ukazuje na něj.

Bible je svatou knihou křesťanství. Křesťané věří, že skrze ni mluví k lidem sám Bůh, a proto ji často nazývají Božím slovem. Dělí se na Starý zákon, který popisuje stvoření světa a člověka, dějiny izraelského národa a Boží jednání s ním, a na Nový zákon, jehož ústředním tématem je život, učení Ježíše Krista, vznik a počátky křesťanské církve. Přestože je to kniha velice stará (poslední části byly napsány asi před devatenácti stoletími), je dodnes velice aktuální a živá. Stručně: ● ● ● ● ●

● ● ● ●

● ●

● ● ●

Bible je pro křesťany Božím slovem. Bible se skládá ze dvou částí - tzv. Starého a Nového zákona, přesněji Staré a Nové smlouvy. Bible byla napsána v průběhu 1500 let 40 autory. Bible je poměrně obsáhlá kniha, má přes tisíc stran. Biblické knihy byly rozděleny na kapitoly a verše. Toto rozdělení je pomocné, slouží zejména pro citaci. Bible zahrnuje různé literární styly a velice různorodá témata. Bible nám pomáhá nahlédnout do způsobu života v dávných dobách. Bible je už po tisíciletí obrovským zdrojem inspirace pro všechny druhy umění. Bible byla přeložena do většiny existujících jazyků, výjimkou jsou jazyky málo početných kmenů v odlehlých oblastech, které často nemají ani psanou formu. Mnoho obecně známých přísloví (Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá atd.) pochází z Bible. Spoustu poznatků, které znovu objevuje moderní psychologie (např. rozdíly mezi mužem a ženou) a které dnes „frčí“, nalezneme už v Bibli. Bible byla velkou pomocí a povzbuzením pro náš národ v těžkých dobách. Ač je Bible velmi stará, má mnoho co říci i modernímu člověku. Bible výrazně změnila životy mnoha lidí.

Janovo evangelium Janovo evangelium (nebo také Evangelium podle svatého Jana) je nejmladším ze všech čtyř evangelií Nového zákona. Tak jako u všech evangelií (řecky evangelium = dobrá zpráva) je základním tématem svědectví o životě Ježíše Krista. Od zbývajících tří, tzv. synoptických evangelií, se však značně liší. Na http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 06. 06. 2016 13:35

06. 06. 2016 13:35

3/14


rozdíl o nich se nesnaží přesně vylíčit všechny historické události související s životem a dílem Ježíše Krista, ale spíše ukazuje Ježíše více z osobní stránky, z pohledu člověka, který mu byl velice blízko. Je zaměřeno na Ježíšovo učení, spíše než na jeho praktické činy, i když zde najdeme i několik svědectví o zázracích, které Ježíš vykonal. Významnou část evangelia tvoří Ježíšovy promluvy k učedníkům před jeho zatčením a ukřižováním, které nejsou zachyceny v jiných evangeliích a jeho modlitba k Bohu Otci.

Žalmy Žalmy jsou unikátní knihou Bible, která zachycuje především bezprostřední zkušenost člověka s Bohem. Najdeme v ní modlitby člověka k Bohu i promlouvání Boha k člověku, hluboké pravdy o Bohu a o jeho vztahu k lidem, ideály pravé zbožnosti. Žalmy byly a jsou pro křesťany důležitým zdrojem inspirace při jejich modlitbách a přemýšlení o Bohu.

Historie

Křesťanství vzniklo ve 4. desetiletí n. l., na římské půdě, v Palestině a částečně navazovalo na Judaismus. První křesťané pocházeli z židovského prostředí a objevili se také první nepřátelé = Židé. Tím začaly vznikat spory o víře. Byl to právě antický svět, kdo se rozhodující měrou zasloužil o jeho rozšíření po celé Evropě. Prvním křesťanským centrem byl Jeruzalém. Křesťanství se z Palestiny šířilo všemi směry, ale nejrychleji v Římské říši, kde se muselo vyrovnat s řeckou filozofií a nepřátelstvím lidu. Náš letopočet byl zaveden jedním křesťanským mnichem na počátku 6.století. Odvíjí se od roku narození Ježíše Krista, zakladatele tohoto náboženství a zároveň Boha křesťanské víry. Dnes již není pochyb o tom, že žil. Narodil se za vlády Augusta, nejspíše v roce 4 p.n.l. a nábožensky působil v době císaře Tiberia. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo roku 33 n. l. začala historie Křesťanství. Kristus, z řec. Christos, znamená totéž, co Mesiáš (ve Starém zákoně král, jenž byl při korunovaci pomazáván olejem. Posléze slovo užíváno ve významu vykupitele, kterého Bůh sešle na svět, aby jeho prostřednictvím svět spasil.) Ježíšovo poselství, na kterém se začalo rozvíjet Křesťanství , bylo jednoduché a zároveň revoluční. Jeho zásadní doporučení byla dvě: milovat Boha plným srdcem a milovat bližního svého i svého nepřítele.



Křesťanská církev se budovala na základě pospolitosti věřících, tzv. obcí, které se vytvářely ve městech. Zpočátku pocházeli jejich příslušníci hlavně z chudých vrstev, kterým toto učení přinášelo naději. V obcích vládla rovnost a věřící si byli navzájem sestrami a bratry v Kristu. Později se rozšířilo i do širších kruhů a vyšších vrstev společnosti. Křesťanství neznalo rozdílu mezi Římanem či Židem nebo snad dokonce Barbarem. Nemělo žádné zasvěcovací obřady, pouze křest, který byl symbolickou očistou od hříchu. Od křesťanů se pak jen očekávalo „žít ve víře a pravdě“ a účastnit se bohoslužeb. Církev si postupně formulovala svou věrouku a budovala organizaci. V čele obcí stáli starší obce či kněží, kteří měli posvěcení pro obřady. Nad větším počtem obcí měli dohled biskupové sídlící ve městech, kteří se stali hlavními autoritami církve. Prvním biskupem v Římě byl podle legendy apoštol Petr. Po Ježíšově smrti začali jeho učedníci kázat sami. Nejaktivnější v tom byla sekta známá jako Nazaréni, vedená Petrem a Jakubem. Protože tvrdili, že Ježíš je král, představovali hrozbu pro Římany i židovské vládnoucí vrstvy. Na Nazarény se proto konaly štvanice, v nichž obzvláště vynikal jistý Saul (Šavel) z Tarsu. Když se Šavel opět jednou vypravil, aby zničil další křesťanskou komunitu, zažil na cestě do Damašku náhlé a dramatické obrácení na víru a stal se Nazarénem. Šavel za svých pozdějších cest vešel ve známost pod svým římským jménem Pavel. Za svého čtrnáctiletého působení - v letech 43-57 n.l. - zahájil Pavel svou vlastní revoluci: začal šířit radostnou zvěst o Ježíšovi, evangelium. Jako římský občan plně využil možností, daných uplatňováním zákona o spravedlnosti, jež pramenily z „římského míru“ i snadnosti dorozumění prostřednictvím řečtiny a privilegovaného postavení židovské církve. Nová církev, kterou založil, se hned ujala hlásání evangelia, takže ke konci 2. století se už její působení rozšířilo po celém Středomoří, do Egypta a severní Afriky a dokonce až na území dnešní Francie. Křesťanství přinášelo opravdový důvod k životu: život na tomto světě i naději na život posmrtný. V Pavlově pojetí se Ježíš stal čistě duchovním vůdcem. Jidášova zrada umožnila učinit za Ježíšovu smrt zodpovědnými Židy, a nikoli Řím. To popudilo křesťany v Jeruzalémě a způsobilo rozpor mezi Pavlem a Nazarény. Křesťané byli považováni za zvláštní odnož Judaismu a zatímco Židé často představovali významné členy společnosti, křesťané byli chudí a stávali se proto snadnými oběťmi pronásledování. Slova pronášená při křesťanském obřadu přijímání vzbuzovala dojem, že jeho účastníci jedí lidské maso a pijí lidskou krev. Tyto ďábelské věci vedly samozřejmě k pohromám. Oblíbeným římským úslovím se stal výrok „To vinou křesťanů neprší.“ První velké vzplanutí protikřesťanských nálad došlo v 60.letech 1.století za Nerona, když hořel Řím. Nejoblíbenější císař hledal obětního beránka, na kterého by požár svedl. Vybral si křesťany. Dal je věznit, mučit a zabíjet po stovkách. Někteří byli ubodáni býky, jiní ukřižováni či zapáleni jako lidské pochodně. Ve 2.století stačilo k tomu, aby člověka odsoudili k smrti, jenom být křesťanem. V této době pravděpodobně zahynuli Pavel a Petr. Pak císař Trainanus pronásledování křesťanů zrušil. To ovšem nijak nezabránilo dalšímu rozkvětu Křesťanství. Evangelia se objevila v druhé polovině 1.století. Byla napsána řecky a určena jak pro židovské křesťany, tak pro Římany a Řeky. V roce 248 oslavili Římané 1000 let existence Věčného města. Krátce nato se císař Decius a po něm i Valerianus rozhodli vnitřně posílit říši „návratem k víře předků“. Nařídili, aby všichni občané složili přísahu věrnosti státu a císaři ji stvrdili obětí. Protože se velké množství křesťanů odmítlo tomuto nařízení podřídit, došlo k příkazu císařů k prvnímu celoříšskému pronásledování křesťanů. Byli soudně stíháni, mučeni a popravováni byli především biskupové, spisovatelé a učenci. Pronásledování ale spíše církev upevnilo a na tuto víru přecházeli i pohané. Po nich nastoupil císař Docletianus, který se prohlásil za vtělení boha Jova a provedl mnoho reforem. Jedna z nich se týkala i křesťanů. Jejich počet stoupal a císař ho chápal jako „stát ve státě“, což pro něj bylo neúnosné. Od roku 303 vyhlásil několik ediktů proti křesťanům, které podnítili největší a nejtvrdší pronásledování křesťanů vůbec. Trvalo téměř 10 let a zemřeli při něm desítky tisíc lidí. Toto pronásledování stejně jako ta předešlá, přinesla církvi těžké materiální ztráty, ale svůj účel však nemohlo splnit. Bylo to ale pronásledování poslední. http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 06. 06. 2016 13:35

06. 06. 2016 13:35

5/14


V roce 305 se Diocletianus vzdal vlády a boj o trůn vyhrál Konstantin, později nazvaný Veliký. Byl silným, energickým, ale i tvrdým panovníkem. Z politických důvodů – pochopil marnost násilných snah zastavit šíření Křesťanství – využil Křesťanství jako oporu říše, vydal roku 313 Edikt Milánský, jenž prohlašoval Křesťanství za svobodné náboženství. Křesťanství bylo vzato na vědomí a zanedlouho se stalo státním náboženstvím. Kolem roku 324, kdy dobyl východořímskou říši, se Konstantin prohlásil křesťanem a legalizoval odkazy majetku církvi a vyhlásil neděli veřejným svátkem. Myslel si že nová víra utuží stát, ale opak byl pravdou. Vznikali odlišné pohledy na tuto víru – tzv. hereze. K nejvážnější v této době patřilo tzv. Ariánství, jehož původcem byl alexandrijský kněz Areios, který odmítal pro Krista (Boha-Syna) stejnou podobu jako měl Bůh-Otec. Jeho učení vyvolalo rozkol zvláště mezi východními biskupi. Konstantin, aby zabránil rozporům svolal r. 325 sněm v městě Níkaji. Zúčastnilo se ho na 300 biskupů. Sněm odsoudil Areiovo učení a potvrdil oficiální katolický směr schválením základního vyznání víry – Credo, ve kterém shrnul závazná dogmata, tj. neomylná tvrzení. Nejprve bylo Konstantinovým sídlem Mediolanum, pak Sirmium. V roce 324 nechal na strategicky výhodném místě, kde stála řecká osada Byzantion vybudovat nové osídlení. Dostavěno bylo roku 330 a bylo zasvěceno Panně Marii, což dosvědčuje záměr stavby. Bylo stavěno jako křesťanské město. Městu byl dán název Konstantinopolis. Od té doby sloužilo jako sídlo císařů. Roku 395 dochází k rozdělení Říma na říši ZÁPADOŘÍMSKOU a VÝCHODOŘÍMSKOU. Odlišně se také vyvíjela i církev. Na západě císařové potvrdili vůdčí postavení římského biskupa – papeže, odvozené od působnosti sv. Petra v Římě. Na Východě zůstával hlavou církve císař. Postupně rostla moc hlav křesťanské církve – papeže v Římě a patriarchy v Konstantinopoli, ale i jejich boj o svrchovanou moc. V roce 1054 pak vyobcoval papež konstantinopolského patriarchu z církve a ten udělal totéž jemu. Tímto aktem byla oficiálně oddělena řecká a latinská církev. Začaly tak vedle sebe existovat současně východní ortodoxní řecko-katolická církev a západní římsko-katolická, což dnes bývá označováno jako velké východo-západní schizma. Po zhroucení Říma pokračovala říše na východě v Cařihradě až do roku 1453, ale její východní provincie postupně dobývali muslimové. Postup drasticky snížil počet křesťanů i ve Střední Asii. Ale do roku 1000 se většina kmenů od Irska po Rusko pokřesťanštila, některé pod římským, některé pod řeckým vlivem. K tradicím kmene se přidala římská nebo řecká kultura a vytvořily se odlišné křesťanské civilizace západní Evropy a Ruska. Jazykové a kulturní rozdíly způsobily, že se východní a západní křesťanství od sebe vzájemně vzdalovalo. V době renesance, v letech 1515-1516 v Německu mladý mnich a učenec Martin Luther při přípravě přednášky o listu sv. Pavla Římanům dospěl k přesvědčení, že spásy lze dosáhnout pouze vírou, a nikoli dobrými skutky, jak to hlásala církev. Vyzvali ho, aby se podrobil autoritě papeže, ale on odmítnul. Tak vlastně začala reformace, hnutí, z něhož později vyrostly protestantské církve. Od konce 15. století se západ Evropy dovídal o nových cestách a dosud neznámých zemích; a do 16. století začalo Rusko zkoumat své rozlehlé asijské zázemí. Všichni považovali za svoji povinnost obrátit nové sousedy na Křesťanství. V Latinské Americe bylo Křesťanství vnuceno španělskými dobyvateli. Na většině dalších území nepřicházelo dobývání v úvahu. Od 16. století vysílala římskokatolická církev misie do Afriky a Asie. V 18. století se hodně rozšířily misie pravoslavné církve na Sibiř a protestantské církve na různá místa. Misie někdy využívaly imperiálních výbojů (jako smluvních přístavů v Číně), mnohé misie předcházely imperiální expanzi ke konci 19. století.



Rozšíření a demografie křesťanství Křesťanství podle zemí

Křesťanství je nejrozšířenější náboženství na světě. Existuje řada analýz a názorů na to, jakým způsobem a jak rychle se mění počet jeho vyznavačů. Podle U.S. Center for World Mission roste počet Křesťanů asi o 2.3% ročně [1] srovnatelně s růstem světové populace (vypočteno z let 1970-1996). To dělá z Křesťanství nejrychleji rostoucí velké náboženství v absolutních počtech (ne však v procentuálních).

Křesťanská etika Křesťanská etika popisuje požadavky, podle nichž se má řídit křesťan. Zásadám křesťanské etiky se věnuje morální teologie. Základem křesťanské etiky jsou dvě největší přikázání, které přebírá Ježíš Kristus z židovství a které zní: ●

●

„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“(Dt 6,4-5) „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ (Lv 19,18)

Novozákonní etiku odlišuje od ostatních etik její základ: křesťanské etické jednání nevede k ospravedlnění v Ježíši Kristu (resp. Bohu), nýbrž z něho vychází: Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 06. 06. 2016 13:35

06. 06. 2016 13:35

7/14


Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Řím 12,1) Takto popisuje Benedikt XVI. (tehdy ještě kardinál) samotnou víru jako etické jednání: "Křesťanská víra znamená svěřit se životnímu smyslu, který nese mne i celý svět, přijmout jej za pevný základ, na kterém mohu pevně stát. Můžeme to vyjádřit i jinak: Křesťansky věřit znamená přijímat svojí existenci jako odpověď na slovo jako logos, který nese a drží vše. Znamená to říci své ano k tomu, že smysl života a věcí je již daný a my jej jen přijímáme a svěřujeme se mu. " (Josef Ratzinger: Úvod do křesťanství, str. 31. Petrov, Brno 1991. ISBN 80-85247-13-5) Pak tedy naslouchání Slovu, tj. Kristu, je jedním ze základních požadavků křesťanské víry a etiky: přijmout duchovní poselství s přísným mravním rozměrem (tj. křesťanskou zvěst pocházející od Boha, kterou Ježíš Kristus předal svým apoštolům, aby ji šířili dále) a žít z něho v Duchu svatém. Toto poselství, zaznamenané v Bibli, zdůrazňuje prostřednictvím několika kodifikovaných pravidel (např. v Desateru) potřebu řídit se dle takové morálky. Křesťanská etika vyžaduje, aby věřící žil v míru s ostatními lidmi, soucítil s trpícími, jelikož pro křesťany je jejich společenství založeno na rovnosti před Bohem. Od věřících, kteří z lásky k Bohu chtějí plnit jeho vůli, se očekávají dobré skutky zde na zemi. Přesto nikdo nedosáhne dokonalosti a musí najít odpuštění a věčnou spásu skrze víru v Ježíše Krista.

Symboly křesťanství

Nejznámějším symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus. V počátcích křesťanství se však také objevil jako symbol ryba, protože řecké slovo Ίχθύς ichthys (ryba) tvoří akrostich spojení Ἰησοῦς Χριστὸς Θεοῦ Υἱὸς Σωτήρ (Iésús Christos Theú hyios Sótér: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel).

Život v církvi Základním posláním církve je hlásat Krista světu. Život křesťana se projevuje i účastí na svátostech, Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


kterých církev uznává sedm. Církevní rok rozděluje život církve na různá období, která se soustředí na různé momenty vztahu Boha a člověka či událostí z Ježíšova života – mezi hlavní svátky patří Vánoce, Velikonoce a Letnice. Katolíci mají v úctě Ježíšovu matku, Pannu Marii a další svaté, kteří se za křesťany u Boha přimlouvají. Člověk má prostřednictvím Krista přístup k Bohu, takže základem života křesťana je modlitba, která v katolické církvi nabývá různých forem – společných i soukromých, liturgických i neliturgických.

Svátosti Svátosti Jako svátosti označuje katolická církev (a také např. pravoslavné církve a anglikánské společenství) sedm skutečností, ustanovených v Novém zákoně Ježíšem Kristem, totiž křest, biřmování, eucharistii, smíření, svátost nemocných, kněžství a manželství. V jejich chápání existují mezi křesťany rozdíly, avšak v následujících oddílech se chci věnovat obvyklým námitkám, které nekatolíci vznášejí proti katolické nauce a praxi ohledně těchto svátostí. ● ● ● ● ● ●

Křest Biřmování Eucharistie Pokání a smíření Svátost nemocných Novozákonní kněžství

Katolická církev v ČR V České republice existuje a působí římskokatolická a řeckokatolická církev; každá z nich má svou strukturu a organizaci. Římskokatolická církev se v ČR dělí na dvě církevní provincie (česká a moravská), osm diecézí (Praha, Plzeň, České Budějovice, Litoměřice, Hradec Králové, Olomouc, Brno, a Ostrava-Opava. Každá diecéze se člení na farnosti, které mají svou vlastní odvozenou právní subjektivitu. Řeckokatolická církev má v ČR jeden exarchát, jehož biskup se nazývá exarcha. Mimo tuto organizační strukturu stojí ještě mnišské řády a řeholní kongregace obou církví, pokud spadají pod tzv. papežské právo (což je v ČR většina).

Praktická část

http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 06. 06. 2016 13:35

06. 06. 2016 13:35

9/14


Metodologie Ke sběru sekundárních dat byly použity knihy, časopisy internet. Pro sběr primárních dat jsme použily následující techniky:

Neřízené Interwiew Po dohodě s členkou naší pracovní skupiny, jsme se rozhodly zeptat na životní příběh její babičky, která je silně věřící. Tuto výzkumnou metodu jsme zvolily hlavně z důvodu, že členka naší skupiny má u své vnučky důvěru, tudíž tento neřízený rozhovor probíhal v klidné a uvolněné situaci a její babička nám tak poskytla užitečné a vyčerpávající informace o své cestě za vírou.

Rozhovor s věřícím Paní Anna Kempná nám sdělila, jaká byla její cesta k víře: Vyrůstala jsem v rodině, kde matka byla pokřtěná evangelička a otec pocházel z katolické rodiny. Přes tuto výchovu se ale stal členem strany. Doma se o víře více méně nemluvilo a do kostela jsme nechodili. O Bohu mi vyprávěla babička, která pocházela z vesnice a byla hluboce věřící evangelička. Četla mi dějepravy a učila modlit se Otčenáš. Jako větší školačka jsem babičce předčítala z Bible a také jsem s ní chodila do kostela, ale jen o prázdninách u ní v Zádveřicích. Pokřtěná jsem byla hned dvakrát. Nejprve v katolickém kostele Božského Spasitele v Ostravě (bez účasti matky). Protože maminka s tímto křtem nesouhlasila. Zrušila jej a sama mě potom nechala pokřtít v našem evangelickém kostele. Rodiče v této věci nebyli zajedno. Žádný další kontakt s křesťanským sborem během mého dětství nenastal. Můj proces vyspívání ve víře byl spíše pozvolný. Byla jsem přesvědčená o existenci Boha už jako dítě, a ani materialistická výchova ve škole na tom nedokázala nic změnit. Přestože modlitba byla už tehdy součástí mého života a tuto dobu bych nazvala vědomím Boha, víra se do mého života nijak nepromítala a neovlivňovala má rozhodování a spousta věcí stále pro mě zůstávala neznámá. Spoléhala jsem více sama na sebe. Další kontakt s křesťanským sborem se uskutečnil u příležitosti křtu mého prvního syna a tehdy jsem se také seznámila s panem farářem Ludvíkem Klobásou a absolvovala svůj první opravdový rozhovor o víře. Křest mne přivedl do našeho kostela, ale ještě ne do sboru. Tam mě moje životní cesta zavedla až o pět let později, při vyřizování pohřbu mé maminky. Bylo to pro mé velice těžké období vytrácející se naděje a osobních selhání. Rozpadlo se mi manželství a zůstala jsem se synem sama. Bratr mi umíral na rakovinu a já nutně potřebovala nějaká povzbudivá slova a novou naději, kontakt s lidmi. Rozhodla jsem se svůj život změnit a začala vodit svého syna do hodin náboženství na faru a pan farář Klobása nám oběma velice pomohl. Také navštěvoval mého bratra v nemocnici až do jeho posledních chvil a vedl ho k Bohu. Víra se stala součástí mého života a taktéž i návštěva kostela a život ve sboru, kde jsem ostatně poznala i svého nynějšího manžela. Spolu jsme založili novou rodinu a přivedli na svět syna. V této nové rodině se snažíme uplatňovat prvky křesťanské výchovy a umožnit svým dětem přístup k víře, Božímu slovu a morálním hodnotám. Chodíme do sboru, snažíme se účastnit sborových akcí, ale i doma čteme z Bible a křesťanského tisku tak, aby Boží slovo pronikalo naší myslí a abychom je nejen vyslechli, ale také se mu snažili porozumět. Proces vyspívání ve víře je myslím proces celoživotní. Stále se dozvídáme něco nového, na mnohé věci se náš názor během přibývajících let mění, ale Boží slovo vnáší do našeho života pokoj, světlo, snad schopnost lépe rozlišit dobré od zlého a v Kristu velikou Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


naději a povzbuzení. Tento rozhovor má poukázat na to, že cesta k lidské víře je někdy hodně trnitá a plná překážek. Než si člověk najde opravdu tu svojí „pravou“ víru, může to trvat i několik let. Paní Anna Kempná nám vyprávěla svůj příběh cesty za Bohem. Její proces vyspívání k víře byl spíše pozvolný. Jako děvče se rozhodla nechat se pokřtít v katolickém kostela a přistoupit tak na katolickou víru. Její maminka s tím, ale bohužel nesouhlasila a tak jí samovolně zrušila její původní křest a nechala pokřtít v evangelickém kostele. Jelikož se poté seznámila s dobrými lidmi vyznávající evangelickou víru, neměla v budoucnosti již potřebu vracet se ke své původní katolické víře. Paní Anna však na svou původní katolickou víru nikdy uplně nezapomněla a dodnes se zajímá jak o katolictví, tak i o svou současnou evangelickou víru.

Dotazníková metoda Dotazník jsme rozeslaly 25 respondentům, jejichž e-mailové adresy jsme zjistily na internetových serverech týkajících se křesťanství (napr. www.vira.cz, www.krestan.cz a další). Z 25 dotázaných respondentů nám odpovědělo 20 lidí. Tuto kvantitativní techniku sběru dat jsme vybraly z důvodu možnosti získat větší množství informací pomocí internetové pošty a následného přehledného způsobu vyhodnocování.

Otázky: 1) Jaký je Váš věk? 2) Jak jste se dostal/a k víře? 3) Jak své náboženství prožíváte v každodenním životě? 4) Máte nějaké své rituály (modlitby …)? 5) Jaký je Váš smysl života? 6) Je pro Vás víra smyslem života? 7) Myslíte si, že je v dnešní době složitější dodržovat Desatero přikázání než dříve? 8) Myslíte si, že by se vaše zvyky spojené s vírou nějak změnili pokud by jste žil v nějaké více katolické zemi? 9) Proč myslíte, že je Česká republika nejvíce ateistickou zemí v Evropě? 10) Myslíte si, že by váš život byl nějak výrazně odlišný pokud by jste nebyl věřící? 11) Jaký máte názor na ostatní náboženství? 12) Uvažovali jste někdy, že byste svou víru vyměnili za jinou?


Printed on 06. 06. 2016 13:35

06. 06. 2016 13:35

11/14


Vyhodnocení dotazníků

1) Věk našich respondentů se pohybuje mezi 28 až 45 roky. 2) Většina respondentů se k víře dostala prostřednictvím svých rodičů. K víře byli vedeni výchovou již od ranného dětství. Další víra je oslovila až v průběhu života, zejména v období puberty, nebo díky životním situacím, které zažili. 3) Respondenti zde uváděli hlavně tyto projevy vyznávání víry v jejich každodenním životě: řízení se morálkou jejich víry, osobním vztahem k Bohu, prožívání života v radostné naději, že smrtí život nekončí a že všechno (i bolest a utrpení) mají smysl. Dále si uvědomují neustálou přítomnost Boha a často s ním rozmlouvají. Jeden respondent si říká, že když je mu moc zle, že může být ještě hůř a starosti nechává na tom nahoře a že On už ví. 4) Většina našich respondentů mezi své hlavní rituály uvedla motlitbu. Velká část z nich má vlastní motlitby (př. motlitba s vlastními slovy, gesty, tancem či hudbou). Jeden respondent uvedl, že nemá žádný rituál. 5) U této otázky se většina respondentů shodla, že smyslem jejich života je hledat a dělat to, co je v Božím plánu s jejich osobou. Jeden respondent odpověděl takto:,,mým smyslem života je dosáhnout věčného života ve společenství s Bohem a snažit se pozemský život prožít smysluplně.„ Další respondent odpověděl, že smyslem jeho života je starost o rodinu, práce, zábava a víru chápe jako součást svého života (jako cestu). 6) Názor tohoto respondenta vystihuje názor většiny dotazovaných :,, víra není smyslem života, víra je pouze prostředkem. Je to dar - stav, který jsme dostali od Boha a který nám má pomoci na cestě k věčnému životu.“ Názor dalšího respondenta, který uvádí smysl svého života:,, víra je jediný pevný bod o který se můžu opřít. ČLOVĚK zklame BŮH nepodrazí. Nedokážu si představit svůj život bez Krista a bez církve. Smyslem mého života je velký dík za to, co jsem od něj dostal a oslava našeho Pána. 7) Necelá polovina respondentů uvedla, že si myslí, že je v dnešní době těžší dodržovat Desatero přikázání. Tady je jeden z hlavních odůvodnění jednoho z našich respondentů:,, Myslím si, že pro mladé lidi ano, protože nezažili, že předmanželský sex není samozřejmostí, že potrat není běžná praxe, že euthanasie není normální řešení apod. Pro mě to není až tak těžké. Je to možná ale i tím, že se dost pohybuji v „katolických“ kruzích.„ Další respondenti odpověděli, že si myslí, že dodržovat Desatero přikázání není o nic těžší než dříve. Jeden k tomu zároveň doplňuje, že v dnešní době existuje více svodů, kterým je někdy těžší nepodlehnout. Poslední respondent nám odpověděl takto:,,Myslím si, že je to na vůli každého člověka . Myslím si, že v každé době to bylo obtížné. Já bych jej ještě doplnil o nepoklameš , nebudeš pomlouvat, nebudeš mít dvojznačné řeči atd.“ 8) K této otázce většina uvedla, že by se jejich zvyky spojené s vírou nijak nezměnily. Pokud by se prý změnily, tak by se spíše změnil jejich vnější projev nebo, že by byl jejich život víry více intenzivnější. Mezi zbylými názory se objevilo, že nezáleží na zemi, ve které člověk žije, ale na jeho osobním vztahu s Bohem. 9) Mezi nejčastější odpovědi patřil Vliv komunismu, kdy docházelo k systematické ateizaci. Další vliv naši respondenti vidí v antiklerikalismu, který je zakořeněný ve složité historii Čechů (husitství, rekatolizace, komunismus). V současnosti mnozí uvedli jako hlavní důvod ekonomický blahobyt naší země, kdy se občané mají dobře a většina lidí tudíž Boha nepotřebuje. 10) Tady se všichni respondenti shodli na tom, že by jejich životy byly odlišné kdyby nebyli věřícími. Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


Většina také uvedla, že by byli asi méně spokojení a hlavně by nepotkali své věřící přátelé. 11) Všichni respondenti, až na jednoho, nám opět shodně odpověděli, že jsou tolerantní k ostatním náboženstvím. Jeden z nich nám odpověděl, že nezáleží na tom, kdo v co věří, ale že je důležité a podstatné jak se chová. Poslední respondent nám odpověděl:,, S buddhismem jsem byl v kontaktu po dobu čtyř let, bral jsem iniciace různých lámů. Mám k němu velice zlý vztah. O Islámu si myslím, že je to tolerantní náboženství, ale současný fundamentalismus jej velice deformuje, o šintoismu si myslím, že je to náboženství více tradiční, o sektářství si myslím, že by bylo lepší, kdyby vůbec nebylo.„ 12) V současné době si nikdo z dotázaných nedovede představit, že by svou víru vyměnil za nějakou jinou. Dva z nich dříve vyznávali jinou víru, ale od doby, co přešli na katolickou víru jsou naprosto spokojeni.

Srovnání Již jsme se dozvěděly co lidi vedlo k tomu věřit, k jejich víře. A napadla nás nevyhnutelná otázka, co vede lidi k tomu být ateisty, odmítat boha. Proto jsme se zde rozhodly uvést alespoň dva příklady: ●

Nemám rád náboženství hned ze dvou důvodů. Jednak zemřela spousta lidí ve jménu různých náboženství ať už Křesťanství (a křížových válek) a nebo ve jménu Islámu. Všechno to způsobuje jen hloupé náboženství. A potom také zemřelo za své vědecké názory mnoho skvělých vědců, kteří byli upalováni na hranicích, zabíjeni a prohlašování za kacíře. Tímto lze shrnout co nám náboženství vzalo, ale kdo mi řekne alespoň jednu “věc„, kterou nám náboženství dalo?

(http://blog.m4r3k.org/about/) ●

Prostě odmítám tu aroganci, která umožňuje věřícím dívat se na ostatní jako na ty pomatené, kteří potřebují pomoc a vedení, aby nalezli tu správnou cestu životem a poté případně zaslouženou odměnu.

Odmítám tu jejich sebejistotu a bezohlednost, se kterou šíří jim zjevenou pravdu po celém světě. Ze všeho nejvíce se však děsím toho, že stále je na světě tolik lidí, kteří jsou ochotni uvěřit v cokoliv, aniž by požadovali důkazů. Zvláště když je stále mnoho vykuků, podvodníku a vůdců, kteří tuto jejich slabost umí náležitě usměrnit a využit… ve svůj prospěch pochopitelně! Příkladů máme více, než dost… (http://lethe.webinfo.cz/forum/forum_posts.asp?TID=61&PN=1)

Literární rešerše ●

V knize od Sri Chinmoyem nazvané A Peace-Collecting Pilgrim-Soul (Mír sbírající duše poutníka) je část zabývající se smyslem života člověka.

úryvek z knihy: Co je smyslem života? Život je pro úplné uspokojení Boha Stvořitele a Boha stvoření. Smyslem života je stát se neoddělitelně jedním s Bohem transcendentální Blažeností a Bohem http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/

Printed on 06. 06. 2016 13:35

06. 06. 2016 13:35

13/14


univerzálním Mírem. Smyslem života je v Bohem zvolené Hodině dosáhnout bezpodmínečného sebedávání a sebedávající vůle v bezmezném rozkvětu stávání se Bohem. Život znamená sílu vůle - sílu vůle, která spojuje sestupující Úsměv Soucitu Boha s lidským stoupajícím pláčem aspirace. Touhou spoutaný život překypuje bezpočtem nařízení a pravidel. Ve svobodném životě aspirace je pouze jediné duhové pravidlo: naprostá víra v sebe sama a nezrozená a nesmrtelná víra v Boha. Život je láska: zvířecí láska, lidská láska a božská láska. Zvířecí láska je zničením. Lidská láska je zklamáním. Božská láska je uspokojením. A naopak, láska je život samotný, protože je to samotná skutečnost bytí. Život potřebuje mít sen a cíl. Dnešní sen a cíl musí být zítra překonán. Každý lidský Himalájský sen člověka je Božím vlastním Sebepřekonáním. Překonání je skvělým začátkem lidské dokonalosti. Dokonalá dokonalost je čistým uspokojením uvnitř a jistým uspokojením vně. Co je smyslem života a kdo jsem? Od dávných věků zůstávají tyto dvě otázky neoddělitelně jedním. Kdo jsem? Jsem nedokončeným projevením Boha svého života. ●

Mnohem shodnější s odpověďmi našich respondentů je následující úryvek:

„Křesťanská víra znamená svěřit se životnímu smyslu, který nese mne i celý svět, přijmout jej za pevný základ, na kterém mohu pevně stát. Můžeme to vyjádřit i jinak: Křesťansky věřit znamená přijímat svojí existenci jako odpověď na slovo jako logos, který nese a drží vše. Znamená to říci své ano k tomu, že smysl života a věcí je již daný a my jej jen přijímáme a svěřujeme se mu. “ (Josef Ratzinger: Úvod do křesťanství, str. 31. Petrov, Brno 1991. ISBN 80-85247-13-5)

Závěr Cílem tohoto výzkumu bylo zjistit, jakou roli hraje Katolicismus v každodenním životě běžného občana České republiky, jaké jsou jejich rituály a jaká je míra jejich tolerance k ostatním světovým náboženstvím. Pro dosažení co nejpřesnějších odpovědí byla užita jak primární, tak sekundární data. Za primární data byla v tomto výzkumu považována data získaná přímo od respondentů, kteří byli kontaktováni prostřednictvím e-mailové pošty nebo na základě osobní návštěvy. Respondenti ochotně odpovídali na naše dotazy a někteří se nám sami dokonce nabídli, pokud budeme ještě něco potřebovat, že je můžeme znova kontaktovat. Mezi sekundární data patřily především knihy jako např. Bible svatá, Mír sbírající duše poutníka a Úvod do křesťanství. Co se týče hlavní výzkumné otázky, zda je víra smyslem života Křesťanů, tak názor tohoto respondenta vystihuje názor většiny dotazovaných :,, víra není smyslem života, víra je pouze prostředkem. Je to dar - stav, který jsme dostali od Boha a který nám má pomoci na cestě k věčnému životu.” Další podotázka zněla, co je smyslem života Křesťanů, tak zde se většina respondentů shodla, že smyslem jejich života je hledat a dělat to, co je v Božím plánu s jejich osobou. Jeden respondent odpověděl takto:,,mým smyslem života je dosáhnout věčného života ve společenství s Bohem a snažit se pozemský život prožít smysluplně.” Další respondent odpověděl, že smyslem jeho života je starost o rodinu, práce, zábava a víru chápe jako součást svého života (jako cestu). Dále bylo zjišťováno, jaké jsou každodenní rituály vybraných Hospodářská a kulturní studia (HKS) - http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/


respondentů. Většina mezi své hlavní rituály uvedla motlitbu. Velká část z nich má vlastní motlitby (př. motlitba s vlastními slovy, gesty, tancem či hudbou). Jeden respondent uvedl, že nemá žádný rituál. V současné době si nikdo z dotázaných nedovede představit, že by svou víru vyměnil za nějakou jinou. Dva z nich dříve vyznávali jinou víru, ale od doby, co přešli na katolickou víru jsou naprosto spokojeni a k ostatním náboženstvím je valná většina tolerantní. Což dostatečně vystihuje tato odpověď:,, nezáleží na tom, kdo v co věří, ale že je důležité a podstatné jak se chová.“ Pokud by se měl shrnout význam tohoto výzkumu, je důležité říct, že byl velice poučný a pomohl ke zjištění nových a zajímavých skutečností, které se nikde nedočteme.

From: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/ - Hospodářská a kulturní studia (HKS) Permanent link: http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=krestanstvi_-_katolicka_cirkev Last update: 06. 06. 2016 10:26


Printed on 06. 06. 2016 13:35

14 Křesťanství - katolická církev

Recommend Documents