132

NÁŠ ČASOPIS Únor 2012 / 132 Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíj itelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! (1Kor 15,51-54) Milí přátelé, sestry a bratři, tento text patří spíše do doby velikonoční, ale v každém čase je v něm pro nás velká naděje vzkříšení a věčného života, kterou většinou vyjadřujeme jen velmi cudně a nesměle – protože nevíme, jak to bude. Důležité je pro nás, kdo bude – že tam bude Bůh, že Kristus přijde znovu a povolá nás k nepomíjitelnosti. Apoštol Pavel měl zřejmě takovou vizi, vidění, která mu umožnila napsat tento text, který představuje jeden z obrazů o posledních věcech, které v Bibli nacházíme, a zároveň je mezi nimi asi tím nejodvážnějším a nejkonkrétnějším popisem toho, jak to bude. Přípravná skupina Týdne modliteb za jednotu křesťanů, která měla na starosti letošní ročník, tento text vybrala jako motto – jako základní text, a sice pro apoštolovo vyznání, že zatímco mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti, my živí budeme proměněni. Princip proměny byl tedy hlavní myšlenkou letošních ekumenických setkání. A proč nechávat proměnu až na poslední čas? Vždyť můžeme být proměněni i v tomto životě, Boží království je přece něco, co je už zde (Lk 17,21), co náš život prorůstá (Mt 13,31-33), co už se prolamuje do naší reality. Proměna je jiný význam slova pokání, vyzývali k ní (či k němu) proroci, Jan Křtitel i Ježíš. Myslím si, že proměna či změna je právě to, do čeho se nám v životě nechce. Leckdy jsme ochotni něco udělat, i když nás to stojí velké úsilí, udělat něco navíc, ale něco změnit, myslet jinak? Stejně jako loni a předloni, i letos jsem Obr. Vojta Heller, 6 let

byl pozván do Kelče, abych tam kázal v katolickém kostele na ekumenické bohoslužbě. Vážím si toho obzvlášť, protože to je něco mimořádného, když se někde katolíci chtějí setkat a modlit s jinými křesťany, přestože tam skoro žádní takoví nejsou, aspoň nejbližší evangelický kostel je až ten náš. Počet lidí v tamním kostele, přestože už jednou tu neděli v kostele byli, mi napověděl, že nejde jen o aktivitu jejich milého a ekumenicky otevřeného faráře. Připadlo mi kázat na téma „Proměněni pokojem zmrtvýchvstalého Pána“ – podle textu z Janova ev. 20,19-23: Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Vidím zde několik zdrojů proměny: Pokoj, kterým Ježíš učedníkům zdraví když se tolik báli, že si pro ně přijdou (i my se tak často v životě bojíme!). Duch svatý je to první, co Ježíš po pozdravení pokoje učedníkům dává. Duch svatý není jen dobrá atmosféra (že je nám spolu fajn), je to moc (Lk 4,14 1Te 1,5 aj.). Ale není to moc k ovládání někoho, ve smyslu: moc druhému odpustit nebo neodpustit. Ježíš říká, že na tom našem vzájemném odpuštění záleží, nemůžeme to nechat na Pánu Bohu – spíš než moc v tom tedy máme velikou odpovědnost! Duch svatý je možnost, kterou můžeš využít, nebo nemusíš. Odpuštění je zde prvním darem Ducha svatého – Ježíš věděl, jak velmi je budeme potřebovat. Myslím, že jednota vyvěrá právě z odpuštění. Možná také máte ten pocit, že už jsme si (jako církve) všechno odpustili. Tváříme se, že je mezi námi vše v pořádku, a jistě je to lepší, než kdybychom na veřejnosti dávali najevo, kolik je mezi námi překážek, nebo dokonce, že se nemáme rádi. Ale ono nejde jen o to, co jsme si udělali. Tím, co dál děláme, jak v církvích žijeme, jak se o jiných křesťanech vyjadřujeme a co „držíme“, se stáváme pro druhé těžko přijatelnými, štveme je svými postoji, a také se nejednou hněváme na druhé křesťany pro jejich způsob vystupování apod. Máme si tedy stále co odpouštět. Připusťme si to, abychom to také mohli vědomě zpracovat. Odpustit druhému, že je takový, jaký je, že říká to, co říká, tedy přijmout jej, to nemusí být nic snadného. Ale je to potřeba, pokud bereme Krista vážně. Navrhuji, abychom prosili Pána o proměnu našeho postoje – abychom byli ochotni ustoupit ze svých nároků, abychom si ani v jednání s jinými křesťany nekladli podmínky, na které buď přistoupíme, nebo ne: Aby evangelíci neříkali katolíkům: „když slevíte ze svých dogmat, tak se s vámi budeme bavit“; nebo aby katolíci neříkali evangelíkům: „až přijmete apoštolskou posloupnost, tak s vámi budeme slavit eucharistii“, apod. Myslím, že ta kýžená proměna by mohla znamenat to, co apoštol Pavel píše na jiném místě: Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. (Ř 15,7) Kdybychom četli dál z evangelia podle Jana (20,24-31), slyšeli bychom vzkříšeného Pána, jak říká nevěřícímu či pochybujícímu Tomášovi: „Nepochybuj a věř!“ 2

č.132

Únor 2012

Jestli je pro tebe těžké uvěřit, tak si sáhni, dotkni se mých ran. Možná si vzpomenete, že jsem už jednou citoval z výkladu prof. Tomáše Halíka: »Všechny bolestné rány, všechny bídy světa a lidstva jsou „rány Kristovy“. Věřit v Krista, smět zvolat „můj Pán a můj Bůh“, to mohu jen tehdy, budu-li se dotýkat těchto jeho ran, jichž je dnes náš svět plný.« T. Halík říká, že rány se mohou stát dokonce perlami, že člověk může svou zraněnost využít k dobrému, může být díky své zraněné zkušenosti citlivější ke zraněním druhých. A dále píše: »Nemůže-li někdo najít Krista v tradičním prostředí, nabízeném církvemi, má ještě vždy otevřenu tuto možnost: setkat se s ním v otevřených ranách našeho světa.« My Krista hledáme i v tradičním prostředí církví, počítáme zde s jeho přítomností. Troufám si říci: Jestliže se nebojíme dotýkat těch ran na těle Církve, tedy těch bolestných rozdílů, můžeme být Bohu blíže, než když se budeme diplomaticky usmívat a tvářit se, že je všechno v nejlepším pořádku a přitom zůstaneme v sebespokojenosti svých církví. Právě s rozhovory o tom, co nás dělí, mám velmi kladnou zkušenost – za předpokladu, že mi nejde o to druhého přesvědčit, ale že mám touhu mu porozumět: pak si uvědomím, co je pro mě i pro druhého důležité, kde se já i jiný křesťan setkáváme s Kristem – takové rozhovory jsou to pro mne chvílemi Boží blízkosti. Nebojme se společně slavit, i když u toho prožijeme bolest rozdělení. Zkusme něco společně dělat (v tom nejsou zdaleka takové překážky). Když spolu dva lidé třeba vyklidí kůlnu, sblíží je to, i tehdy, když si nemají mnoho co říci a na oslavě by spolu dlouho nevydrželi. Ježíš nás volá k tomu, abychom byli tvůrci pokoje (Mt 5,9). Zamysleme se nad tím, jak mluvíme o druhých, co kolem sebe šíříme, jaké e-maily přeposíláme, apod. Postavme se třeba jako křesťané společně proti násilí i proti jakékoli formě rasismu. Srdečně Váš Dan Heller

Jubilanti ——————————————————————— Ludmila Kovářová Milada Vrajová Jiřina Besedová

Oldřiška Volková Milan Keizlar Jan Sláčik

Devadesátiny Bohuslavy Bradbrookové Bohuslava Bradbrooková, rozená Nečasová, se narodila v roce 1922 ve Valašském Meziříčí, sestra spisovatele Jaroslava Nečase, je česko-anglická spisovatelka a literární historička. Odešla do exilu v roce 1952, krátce po doktorské promoci na Karlově Univerzitě v oboru anglistika – slavistika. Do Rakouska se dostala přes ruskou zónu, prošla třemi spojeneckými zónami a dvěma uprchlickými tábory v Innsbruku. Při manuálním zaměstnání měla možnost studovat na tamní univerzitě (listopad 1952 až srpen 1953). Na prázdninové stipendium byla v Cambridgi, pak jeden školní rok v jižním Irsku jako profesorka církevní střední školy. Přes prázdniny 1954 pracovala jako vychovatelka v anglické šlechtické rodině. Od října 1954 získala stipendium v OxÚnor 2012

č.132

3

fordu, kde získala po dvou letech doktorát. V roce 1956 se vdala za I. W. Bradbroocka, docenta anglického oddělení univerzity v Bangoru. Bangor je v Severním Walesu a byl asi tak velký jako Val. Meziříčí. Od této chvíle, jako britská občanka, měla možnost korespondence s matkou v ČSSR. Následovalo několik let v domácnosti. Na malém městě nebylo dost vhodných pracovních míst, ale sestře Bradbrookové vycházejí první anglické publikace, články a recenze o české literatuře. Čeština se bohužel v Anglii skoro nevyučovala, ani na univerzitách. Po několika letech však dostala Bohuslava Bradbrooková nabídku místa docentky na téže univerzitě jako manžel, a to na anglistice. Přednášela, ač cizinka, anglickou literaturu až do roku 1983, kdy odešla do penze a kdy jí náhle zemřel manžel. Odstěhovala se do Cambridge, kde je větší knihovna než v Bangoru, aby tam dokončila knihu o Karlu Čapkovi (první úplnou monografii o Karlu Čapkovi v Anglii). Následovaly knižní publikace další – anglicky psaný memoár o útěku z ČSSR. Ten pak vyšel i česky, když už po roce 1985 bylo možné zajet domů do Prahy. Mezitím v Cambridgi dobrovolně vyučovala 22 let anglickou literaturu na Univerzitě třetího věku a tamtéž založila kroužek literatury české. Z exilu se vrátila natrvalo do Prahy v roce 2008. Po roce 1989 jezdila často z Cambridge nejen do Prahy, ale i do Olomouce, kde na univerzitě 13 let dobrovolně přednášela o anglické literatuře. Poslední publikace „Británie – můj osud“ uvádí též řadu dopisů, korespondenci mezi B. Bradbrookovou a významnými anglickými i českými osobnostmi z doby, kdy hledala materiál o Karlu Čapkovi pro první monografii. Zprostředkovala Růžena Šmotková

O čem jedná naše staršovstvo ————————————  Staršovstvo souhlasí s dovolenou bratra faráře Hellera ve dnech 20.-22. února.  Sestra Tyralíková a bratr Heller informovali o plánovaném slučování středisek Diakonie ve Val. Meziříčí. Na toto téma proběhla schůzka obou správních rad středisek se Správní radou Diakonie ČCE z Prahy 25.1. 2012 ve Val. Meziříčí. Bratr Heller přečetl k tomuto tématu stanovisko Dozorčí rady střediska Domácí péče.  Sestra Janírková zaslala finanční informace k 29. lednu 2012: Pokladna: 71 870,- Kč, účet: 213 228,- Kč Saláry hotově - leden: 27 800,- Kč Saláry bankou - leden: 104 585,- Kč Sbírky celkem - leden: 18 652,- Kč, z toho účelová 1 580,- Kč a z ekumenických bohoslužeb 8 790,- Kč  Hospodářské záležitosti: - Bratr Zajíček vypracoval přehled nákladů na stavbu krytého stání a posezení ve dvoře fary. Celkem bylo dosud vynaloženo 397 569,- Kč (viz nástěnka v kostele), rozpočet činil 800 000,- Kč. Malá část prací se bude dokončovat na jaře. Staršovstvo děkuje bratru Zajíčkovi za velmi úsporné vedení stavby. - Bratr farář Heller informoval o situaci kolem bytu paní Bulové v Horním Slavkově. Staršovstvo děkuje br. Hellerovi za návštěvu bytu a dovoz obrazů a dalších věcí. 4

č.132

Únor 2012

 Různé: Bratr Kurátor Košťál přečetl zprávu pro sborové shromáždění, která byla členy staršovstva připomínkována a doplněna. Ze zápisu Tomáše Jelínka

Děti, dorost, mládež ————————————————— Malý tábor Termín tábora: 8.-14. července 2012. (POZOR! Tentokráte se konáme až druhý červencový týden!) Místo konání: chata Nivka, Semetín. Více informací u Michaely Valčíkové: [email protected]

Malá víkendovka: 30.3.-1.4. 2012 Velký tábor Termín tábora: 1.-14. července 2012. Místo konání: Hošťálková. S případnými dotazy se obracejte na hlavního vedoucího Daniele Bosáka [email protected]

Událo se ve sboru —————————————————— Práce vězeňského kaplana Na sborový den 22.1.2012 přijeli z Pardubic hosté manželé Daniela a Daniel Ženatí. Bratr farář Ženatý dopoledne kázal a odpoledne povídal o své práci vězeňského kaplana. Jako kaplan pracuje v pardubické věznici na úvazek 0,2 vedle práce faráře v místním sboru a na Synodní radě v Praze. Do pardubické mužské věznice dochází již 6 let. Co zde Daniel Ženatý dělá? Stručně řečeno, přináší trestaným mužům evangelium. Snaží se, aby dokázali přijmout svou vinu a byli jednou na svobodě schopni normálního života. Je to těžké, ale občas se to podaří. Co je to věznice? Věznice je zařízení, kde se provádí to, co řekl soud. Odnímá se svoboda lidem, kteří něco provedli. Prohřešky vězňů jsou velice různé a jejich původ také. Často se jedná o lidi bez jakéhokoli zázemí, lidi v dětství týrané, zloděje,

Únor 2012

č.132

5

drogové dealery, a mezi těmito se objeví třeba lékař, který špatně odhadl léčivo. Pro některé je to tu snesitelné, jsou zde zajištěni, pro druhé je to hrůza, především trpí ztrátou soukromí. Odsouzení si musí návštěvy kaplana objednávat vyplněním žádanky, nebo jejich vychovatel vyrozumí kaplana přes email. Kaplan je povinen vždy při nástupu do věznice a těsně před odchodem z věznice zkontrolovat došlou emailovou poštu a je povinen reagovat. Každý kaplan dostává pověření od své církve a svého sboru. Tím se předchází vlivu různých sekt. V pardubické věznici pracuje ještě jeden kaplan - katolík. Mají společnou místnost, počítač apod. Kaplani musí být široce ekumeničtí. V této věznici je ze staré tělocvičny nově zbudovaná kaple podle návrhu výtvarnice Barbory Veselé. Důležité je, aby to byl jiný prostor než všude jinde. V pátek tu má bohoslužby Daniel Ženatý, v sobotu katolický kaplan. Na bohoslužby přijde od tří do třiceti vězňů. Kaplan nejčastěji poskytuje pastorační rozhovory. Při nich se neptá na vyznání. Někdy to vyjde najevo během rozhovoru. Důležité je, nechat vězně vyjádřit, co je tíží, a neřešit případné neshody v jejich výpovědích. Po čase se sami dostanou k jádru. Rozhovory trvají většinou půl hodiny až 50 minut. Kaplan přináší mezi odsouzené odpuštění. Někteří vězňové se snaží navazovat kontakty s postiženými. Často s nimi nechce mít druhá strana nic společného. Partneři se s nimi rozvádějí. Kaplan smí mluvit s rodinami odsouzených. Občas se snaží zprostředkovávat kontakt mezi odsouzeným a jeho rodinou, případně postiženými. Někteří vězni se snaží navazovat kontakt přes Bílý kruh bezpečí, který se naopak věnuje obětem trestných činů. První stupeň setkání může být anonymní mezi více lidmi. Modlitby odsouzených lidí bývají často vroucí a upřímné. Ve věznici měl Daniel Ženatý dva křty. Jeden z pokřtěných po polití křestní vodou řekl: „Konečně někam patřím.“ Pokřtění jsou členy pardubického sboru, jeden posílá pravidelně měsíčně 100,- Kč na salár. Jde také o obnovu vztahu vězňů vůči sobě. Jedná se o lidi, kteří byli stále sráženi a nemají úctu k sobě. Zvěst o tom, že Bůh je má rád, jim v této situaci pomáhá. Mohou si sami sebe začít vážit a tím zakotvit. Co odsouzeným nejvíce vadí? Když je lidé házejí všechny do jednoho pytle. Jsou zde za různé prohřešky, různé činy. Je krize, tak proč investovat do vězeňství? Věznice jsou přeplněné. Někde musejí ráno vstávat z postelí ve dvou várkách, aby se v uličce mohli obléci. Nikde nemají soukromí. Věznice se sedmi sty obyvateli je v podstatě jedna vesnice, ve které se střetávají tři světy. Svět odsouzených, kteří tu jsou uzavřeni v přísném režimu, svět dozorců a zaměstnanců, kteří mají velice těžké postavení. Často jsou považováni za blby. Může se stát, že mají dohlížet na nějakého známého z ulice či ze stejného paneláku, se kterým se po ukončení výkonu trestu budou zase stýkat. Také nesmí podlehnout ekonomickému tlaku. Někteří odsouzení nabízejí vysoké úplatky. Pokud by dozorce podlehl, hned se to mezi vězni rozšíří, nároky vězňů se zvyšují a dozorce se stává obětí vydírání a končí. Zaměstnanec věznice také nesmí dát najevo strach. To vězni hned vycítí a jsou na to velice citliví. Dozorců a strážných je třeba si vážit, je to dobrá práce 6

č.132

Únor 2012

i pro evangelíky! Třetí svět, který se zde střetává, je svět lidí z venku. Mezi ty se počítají zaměstnanci, návštěvy i kaplani – přijdou, odejdou. Objevuje se zde šikana? V Pardubicích se ji snad daří hlídat, ale má tendenci stále vznikat. Jaká je zde kultura? Na televizi se mohou dívat do 21 hodin, mají tu knihovnu, terapeutické centrum. Mohou absolvovat jazykové kurzy, počítačové kurzy, vyučit se kuchařem… Každý má osobní program, který se s ním vybere a on jej pak musí dodržovat. Na vybrané kurzy musí chodit. Mobil a internet je zakázaný. Vězňové musí pracovat, ale nesmí je zaměstnávat stát, jen soukromý sektor. V Pardubicích pracuje 60% vězňů a to v šicí dílně, další možnost je výroba heverů a poslední dílnou je tiskárna. Na závěr nám Daniel Ženatý představoval osud jednoho muže, který si zničil život alkoholem. Ve vězení uvěřil. Říkal: „Mám tu čas, abych si to v hlavě poskládal.“ Zpočátku chodil asi tři roky i ke svědkům Jehovovým. Jednou hlásil, že to s nimi skončil: „Jehovisti mě zotročují, vy mi dáváte svobodu.“ Studuje bibli, nechal se pokřtít, mění své spoluvězně, stává se světlem a solí. Rozmlouvá s nimi a neshody řeší láskou. Anna Jelínková

Událo se ve městě —————————————————— Ekumenická setkání Mají alianční shromáždění význam? Mají! Přivádějí nás ve svobodě Pravdy a Ducha k vzájemnému poznávání!

Žalm 131

Minulý měsíc proběhly v našem městě tři alianční shromáždění, které měly dobré i méně dobré ekumenické rysy. Hodnocení přenechám vám čtenářům, jenom chci podotknout, že mohou být dvojího charakteru, buď z přání Hospodina, nebo z přání a pohnutek člověka. Obojí tendence se během těch třech setkání projevily. Co je myšleno oním řeckým výrazem „oikúmené?“ Ve starém Řecku to byla známá, obývaná část světa, někdy jen svět hustě zabydlený Řeky, nikoliv zem obývaná lvy, jak se nazývala neobydlená pustina. V duchovní oblasti je ekumena společenství příslušníků různých křesťanských církví, kteří usilují o překonání rozdílů ve víře. Tedy na první podhled šlechetné pohnutky, ale jenom ty nestačí! Jdeme-li Boží úzkou cestou, pak nás vede vždy k oslavení našeho Pána, nikoliv naší denominace. Podíváme-li se do Písma, pak Ježíš přišel na tuto zem, aby oslavil svého Otce, a Ježíš seslal Ducha, který v nás oslavuje Syna! Musím se přiznat, že letos jsem se poctivě zúčastňoval s touhou v srdci po vzájemném poznávání, a s prosbou o jednotu, která je spolu s Ježíšovou sebeobětavou láskou nutným předpokladem, ba dokonce podmínkou k tomu, „…aby uvěřil svět!“ (J17,21; „…aby poznali, že jste moji učedníci!“ (J 13,35). V Novém zákoně není mnoho takových poznávacích znamení, snad u Marka (16,17.18) bychom našli ještě jedno místo, které hovoří o nadpřirozených projevech moci Boží, jež nejdou imitovat ani utajovat. Prostě jsou nebo nejsou! Skutečná Boží ekumena je především o síle jednoty Ducha, který není z tohoto Únor 2012

č.132

7

světa. Není produktem církevních grémií, výborů či staršovstev, protože tento Duch přichází od Otce i Syna shůry a je dáván těm poslušným, jak vyznává Petr před Veleradou (Sk 5,32). – A jak je to s naší poslušností? Ta je vždy úzce spojena s vírou. Nikoliv s vírou v to, „co církev k věření předkládá“ – v dogmata a články, ale s vírou v transcendentního živého a mocného Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista! Dittrich Bonhoeffer kdysi vyslovil jednoduchou biblickou rovnici, bez jejíhož zdárného vyřešení není duchovního pokroku: „Poslušný věří – a věřící poslouchá.“ Je to Duch Otcův i Synův, který pomíjí často dobře promyšlené a zaběhnuté hierarchické systémy, aby obdaroval prostého Ježíšova učedníka autoritou k rozvazování či svazování hříchů (J 20,22). Čteme-li pozorně předchozí verše, zjistíme, že s apoštoly tam byli i učedníci, když na ně Ježíš dechl svého Ducha a uvedl je v tu nejvyšší autoritu. Bůh nám dal plnou svobodu k poddání se jemu, ale i ke vzepření se jemu. Když se mu však v hlubokém a niterném vztahu lásky poddáváme, což je nikdy nekončící proces, pak nás naplňuje a s naším souhlasem i pročišťuje od všelijakých jiných tužeb a přání, aby k nám mohl přijít Otec i Syn, a vstoupit do našeho každodenního života, aby si udělali u nás svůj příbytek, své „trvalé bydliště“ (J 14,23). To je ta nejkrásnější Jednota, která vůbec může na tomto světě existovat! Církev se svojí neposlušností, vzpourou a odklonem od Písma, za dobu 2000 let svého trvání ocitla v děsivém schizmatu, ze kterého hledá již desetiletí cestu ven. Někteří bibličtí vykladači a věřící historikové přišli s názorem, že štěpení církve spustilo již první oddělení se, odřezání mohutné větvě uvěřivších pohanů od Izraele, lidu Smlouvy, lidu Božího vlastnictví, od hodnotné výživy biblického kmene tučné hebrejské olivy, po němž následovalo postupné chřadnutí a pohanské helenizování, které započalo již někdy koncem 2. st. n. l. Je-li tomu tak, potom opačný proces může přinést naše uzdravení! V činnosti Mezinárodního křesťanského velvyslanectví (ICEJ) jsme často svědky, kdy hledání společných kořenů víry, které jdou až k Abrahamovi, navodí téměř pokaždé ducha bezděčné ekumeny, bez mentorování a ponižujícího handlování. Lidé začínají spolu komunikovat, vzájemně se poznávat a učit se z historie, co bylo dobré a co bylo špatné. Takovým malým zázrakem jsou i modlitební setkávání představitelů církví ve Valašském Meziříčí, která vzešla ze společných Dnů přátelství s Izraelem zvaných Chaverut. 4. dubna 2012 tomu budou čtyři roky, kdy jsme se poprvé a neformálně setkali na katolické faře, a co je zvláštní, úplně první impulz vzešel asi tři týdny před tím od jednoho bratra pastora – nekatolíka! – Proč nám to tak dlouho vydrželo? – Nuže, zřejmě proto, že když žehnáme Abrahamovi a jeho potomkům, jsme od Hospodina požehnáni! (1M12,2.3) Neděláme to pro samotné požehnání, ale proto, že si to přeje náš Pán a Bůh! Na závěr bych chtěl vyslovit i jisté znepokojení – nepodnikejme nikdy žádné bohoslužby či „ekumenu“ s jinými náboženskými směry, které nevyznávají Ježíše Krista přišlého v těle na tuto zem! To je duch Assisi, duch synkretismu a duch antikrista! (1J 4,3). – Taktéž se nedomnívejme, že „nový Jeruzalém“ či „duchovní Izrael“ jsou synonyma pro církev. Jeruzalém je reálné město, ve kterém dílo spásy započalo 8

č.132

Únor 2012

a bude dokonáno! Izrael je reálný Boží lid, který sehraje důležitou úlohu v závěru plánu spasení – tak to rozhodl svrchovaný Hospodin! (Ez 37.; Iz 2,1-5; Mich 4,1-3; Zach 8,13.23). Jindřich Kimler

Zemřelí ——————————————————————— Bratr Daniel Popelář se narodil 25.5. 1937 v Novém Městě nad Metují rodičům Bohumíru Popelářovi a Adéle, roz. Říčanové. Jeho tatínek byl tehdy farářem v Šonově u Nového Města nad Metují. Tam žil Dáňa do svých devíti let. Byla to ta šťastná část jeho dětství, na kterou velmi rád vzpomínal, protože tehdy byli Popelářovi ještě všichni spolu jako rodina. V životopise, který psal zřejmě kvůli svému zaměstnavateli v roce 1972, uvádí: Do Základní školy jsem začal chodit v roce 1942 v Provodově. Po přestěhování rodičů do Jablůnky nad Bečvou jsem začal chodit do obecné školy v Jablůnce. 6. třídu jsem absolvoval v Petrovicích u Šumperka, poněvadž v této době matka těžce onemocněla tuberkulózou a byl jsem proto přes rok v Dětském domově v Sobotíně. Školní docházku jsem ukončil opět v Jablůnce roku 1952. Kdo si to srovná, vidí, kolikrát musel Dáňa měnit Základní školu, a leckdo z nás ví, jaké to je, přijít do třídy jako nový žák. Kromě pobytu v Sobotíně byl také nějaký čas u různých příbuzných, protože maminka byla stále nemocná. Ironií osudu bylo, že poté, co se vrátil na dokončení školy do Jablůnky, dostal od tamních školních soudruhů to nejhorší doporučení, jaké mohl dostat – přestože měl samé jedničky, jako syn faráře byl vyloučen z možnosti studia. Vyučil se na Odborném učilišti v MEZu na Vsetíně, kde získal kvalifikaci elektromechanika. I tam musel bydlet na internátě a domů jezdit jen na víkendy, přesto, že to ze Vsetína do Jablůnky je jen 6 km. Když jsem o Dáňovi Popelářovi přemýšlel, říkal jsem si, kolik mu toho v životě chybělo, především v dětství, ale kolik dokázal rozdat lásky, když dospěl. Na úmrtním oznámení čteme Ježíšova slova: Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. (Mt 5,1-9) Myslím si, že ten, kdo život v jeho nenaplněnosti přijme, nehněvá se na Boha, ale své trápení přijímá a proměňuje, ten dokáže život s Boží pomocí naplnit. Mám za to, že kdo přijímá život takový, jaký je, a nenárokuje si plnost všeho, tomu ji Bůh dá: A uzří Boha, říká Ježíš, považte, člověk čistého srdce uvidí neviditelného Boha! Daniel Popelář měl další tři sourozence: Nejstarší Jan žil v Heidelbergu v Německu a loni v květnu zemřel. Sestra Hana, o tři roky starší, sloužila celý život dětem a zemřela před 24 lety v Brně v 62 letech života. Nejblíže si byl Dáňa se svým dvojčetem, bratrem Bohumírem (který se jmenuje po tatínkovi), který teď zůstal jako poslední, se kterým byl 1,5 roku v sirotčinci v Sobotíně a u příbuzných v době, kdy byla maminka nemocná. Dáňa říkal, že to, že na tento úděl byli dva, jim ulehčilo tu těžkou dobu. Se svým osudem se Dáňa obdivuhodně vyrovnal. Nikdy neřekl, že měl hrozný nebo blbý život. I ve chvílích daleko od domova a od maminky rozdával úsměvy, a lidé ho proto měli rádi. Když Popelářovi po 25 letech navštívili jednu paní vychovaÚnor 2012

č.132

9

telku z Domova v Sobotíně, tak Dáňu objímala jako vlastního syna. Po vyučení nastoupil Dáňa na umístěnku k Uhelnému průzkumu v Ostravě, kde pracoval až do roku 1970. V letech 1957-60 absolvoval formou večerního studia jedenáctiletku a ve 20 letech odmaturoval. Vzápětí však utrpěl úraz na motorce a strávil tři měsíce v nemocnici. Jen co se uzdravil, už musel narukovat na dvouletou vojnu. Na svou milou manželku Miládku myslel už dlouho, a dlouho na ni také čekal. V roce 1960 se vzali, ale ač byli manželé, nemohli zprvu bydlet spolu, protože to dlouho trvalo, než získal Dáňa v Ostravě služební byt. Miládka bydlela u Dáňových příbuzných v Suchdole nad Odrou; na víkendy spolu jezdili do Jablůnky. Přes všechna úskalí spolu prožili krásné manželství a dobře vychovali tři syny: Daniela, Pavla a Martina. Před dvěma lety oslavili v Jablůnce zlatou svatbu. Jeden z textů, který mi „naskočil“ po Dáňově smrti a který při pohřbu četla jeho snacha Renata, je Pavlův slavný hymnus z epištoly Fp (2,1-11), a především jeho úvod: V pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši. (3b-5) Dáňa se držel zpátky, nikdy si nešel sobecky za svými zájmy. Až nyní jsem se dozvěděl, že jako výborný maturant měl několik nabídek studia, že dokonce začal dálkově studovat v Brně a dokončil dva semestry – ale viděl, kolik to stojí času, a rozhodl se dokončit jen tříleté dálkové studium střední elektrotechnické průmyslovky v Brně. Ne proto, že by na to neměl, v práci si pak nechal zaregistrovat dva patenty a na třetím byl spolutvůrcem, ale proto, aby mohl být s rodinou – spočítal si, že při práci a studiu už by nestihl být s dětmi. Děti měl moc rád, a právě pro svou zkušenost z dětství chtěl být s nimi, a stal se jim životním vzorem – a to nejen jim. Další moment té pokory, která vidí druhého jako přednějšího sebe, vidím v okamžiku, když byl pak jako energetik v geologickém průzkumu poslán na stáž do Itálie; mohl tam zůstat, i Miládka s dětmi byli za ním, ale pro něj bylo nepřijatelné nechat tu rodiče. V Ostravě prožili Popelářovi šťastná léta. Dáňa se tam cítil doma. Od roku 1970 pracoval na Hornicko-geologické fakultě Vysoké školy báňské. Na důchod se Popelářovi přestěhovali do Valašského Meziříčí, kde zůstal volný byt po Dáňovu tatínkovi, resp. jeho druhé manželce Anně, kterou si vzal, když ovdověl. Z toho zmíněného Pavlova textu by Dáňa jistě podtrhl jeho druhou část - pohled na Ježíše Krista, na jeho ponížení, vyvýšení i vzkříšení. O sobě nerad mluvil. Bude mi chybět na biblických hodinách – řekl bych s nadsázkou, že to byl poslední písmák ve Valašském Meziříčí. Velmi jsem si vážil toho, že byl v Písmu kovaný a přitom laskavý. Nejen že znal Bibli téměř nazpaměť, ale znal souvislosti a v debatě nikdy slova Bible nevyužil ve svůj prospěch. To, co řekne Hospodin, je protříbené, říká žalmista (Ž 18). Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. Dáňa dobře věděl, že Bůh je ten, kdo rozsvěcuje světlo – ale on také rozdával: Myslím na to, že rozsvěcoval, rozžíval nefungující lustry, televize a rádia. Nikdy prý neodmítl druhého člověka, který přišel třeba 24.12. s prosbou, aby spravil jeho sporák, nebo na Silvestra, 10

č.132

Únor 2012

aby oživil jeho televizor. Ale myslím i na světlo, které rozdával lidem kolem sebe, na radost a pokoj, které z něj vyzařovaly. Vnímal jsem to v našem sboru silně. Kromě setkání, kterých se Popelářovi pravidelně účastnili, to bylo i ve službě v kanceláři, kdy byl lidem k dispozici a kterou ocenil sbor především v době uprázdnění; tuto službu Dáňa vždycky začínal umytím všech hrnků po nedělní sborové kávě. A nemohu zapomenout na brigády – Dáňa s námi ještě v říjnu kopal kanalizaci na dvoře! Bratr Daniel Popelář byl na pohled nenápadný a neprůbojný, a přesto měl v sobě ohromnou přirozenou autoritu. Byl noblesní, ryzí a čestný; laskavý a přitom pevný, uměl dodržet slib, druhé nezklamal. To všechno neříkám proto, že by potřeboval pochvaly, že by mu to mělo pomoci do nebe – to je Boží věc a v tom máme k Bohu důvěru, ale jde mi o to, uvědomit si, jaké hodnoty druhý člověk nese, čím žil, co pro něj bylo důležité, čím nás může jeho život inspirovat. Po Dáňově smrti jsem si ještě více uvědomil, jak hlubokým člověkem byl. Našly se věci, které napsal a nikdo o nich nevěděl: Třeba nad kterými věcmi přemýšlel už ve 20 letech… Jeho víra byla pevná, ale neokázalá; nemluvil o ní, ale žil ji – a osvědčil ji hlavně v době pro každého člověka zásadní, v době umírání. Nechtělo se mu odejít, netěšil se na smrt, ale nenechal se jí pohltit a nakonec ji dokázal přijmout jako všechno ve svém životě – s pokorou a vděkem za to, co bylo, a s nadějí v to, co bude. Přál si, aby mohl zemřít doma, a to se mu splnilo. Miládka, statečná a obětavá, o Dáňu laskavě pečovala, a umožnila mu, že mohl dožít doma obklopen těmi, které miloval a kteří milovali jeho. Pravdivost a realismus Dáni a Miládky umožnily, aby se Dáňa rozloučil s lidmi, které měl rád. Bratr Daniel Popelář zemřel po krátké a těžké nemoci v neděli 22. ledna 2012 ve věku nedožitých 75 let. Na oznámení stojí, že nás předešel do Boží slávy. S br. Danielem Popelářem jsme se rozloučili v našem kostele v sobotu 28.1. Zpívali jsme písně, které měl rád: nejvíce píseň Krásná je modrá obloha (178), ale také Někdo mě vede za ruku (176); píseň Tak, jaký jsem, ač nemám nic (504) jsme zpívali při společném domácím slavení večeře Páně 26.12. Na závěr bohoslužby slova jsme zpívali píseň Tvá, Pane, láska nám sílu dává (635) a před kostelem Mocný Bože (419). Krátkou vzpomínku na Dáňu Popeláře jako na presbytera svého prvního sboru v Ostravě-Vítkovicích přednesl br. Petr Firbas, farář v Praze-Horních Počernicích. Vděčně vzpomínal na to, jak mohl on i jeho rodina mít u Popelářových duchovní domov a přátelské zázemí. „Takového presbytera, jako byl Daniel Popelář, bych přál každému začínajícímu faráři.“ Petr Firbas navázal také na Ježíšova Blahoslavenství a podtrhl v. 5. a 9.: Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Řekl, že o těchto zaslíbeních se dá dlouho mluvit; br. Popelář však ty vlastnosti či postoje, které Ježíš blahoslaví, zhmotnil. Tyto verše mají různé výklady, avšak br. Popelář a jeho osobnost je sám jejich výkladem. Měl jsem z toho vyjádření radost; mnohdy totiž pochybujeme o tom, že Bůh zasahuje do našeho života – ale když se taková krásná vlastnost, jako je tichost nebo pokora „vtělí“, stane se v někom skutečností, je to přece úžasné svědectví o Boží blízkosti. Daniel Heller Únor 2012

č.132

11

Bohoslužby: 12.2. neděle

9.30

pravidelné bohoslužby

19.2. neděle

9.30

pravidelné bohoslužby

26.2. neděle

9.30

bohoslužby s Večeří Páně

14.00

host ing. Alexandra Hurtová: Rekonstrukce zámku v Lešné a ochrana kulturních památek

4.3. neděle

9.30

sborové shromáždění

Pravidelný měsíční program

Úřední hodiny: kdykoli dle dohody Farář Daniel Heller mobil: 777 342 910 pevná linka: 571 161 561 [email protected] Pastorační pracovnice Věra Tyralíková mobil: 723 981 253

promítání vánoční hry 2011 z Braníku a Valmezu

Pokladník Eva Janírková mobil: 777 344 994

úvodní pobožnost: br. Zajíček

Adresa sboru:

13. února 2012 - 18.00 hod sborový večer

8.45

nácvik sborového zpěvu

Blahoslavova 3 757 01 Val. Meziříčí telefon do kanceláře: 571 161 560 e-mail: [email protected] číslo účtu u Poštovní spořitelny: 190 396 260/0300 http://valasskemezirici.evangnet.cz

9.30

bohoslužby

NÁŠ ČASOPIS

Pravidelný týdenní program: Středa

18.00

biblická hodina

Čtvrtek

16.00

náboženství

Pátek

18.00

setkávání rodin v únoru u Fuksů, tel. 777 693 124

Neděle

16.30

dorost

18.00

mládež

Bohoslužby v domově důchodců v Podlesí: Neděle co 14 dní ve 14.00 farář Daniel Heller 19. 2., 4.3. - pro zájemce sraz u kostela ve 13.30

Vydáno 5. 2. 2012 Příspěvky, ohlasy a připomínky přijímá: Anna Jelínková Palackého 420/21 757 01 Val. Meziříčí mobil: 721 935 185 [email protected]