14
1.3.
Židovské dějiny a kultura V této části se budu zabývat nejen historií Židů na celém světě, ale hlavně
historií Židů v Čechách a na Moravě, i když samotné regionální historii se budu věnovat v kapitole 1.4. Historie židovské obce v Úsově. Následující kapitoly budou základní teorií pro seznamování dětí s židovskou kulturou, jaké tradice Židé měli, jaké svátky slavili, jak se modlili, co k modlitbě potřebovali, kdo jim to přikazoval… Budou inspirací pro motivaci a nastínění faktů, proto je uvádím v této části podrobně a obsáhle. Některé budou pro jejich pochopení ještě příliš složité, ovšem těm základním pravidlům mohou děti na základě vlastního prožitku porozumět.
15
1.3.1 Historie židovství obecně Historie židovství sahá až do období starověku. Hranici starověkého Izraele tvořilo Středozemní moře a poušť Negev. Hlavním písemným pramenem o nich se stala Bible (Písmo), která židovské kmeny nazývá hebrejskými. O osudech Židů informují nejstarší biblické texty „Pět knih Mojžíšových“ (hebrejsky Tora). Podle pověsti je za zakladatele židovského náboženství – judaismu je považován Mojžíš (hebrejsky Moše), který vyvedl Židy z Egypta do země zaslíbené. Bible vypráví, že Mojžíš se narodil v Egyptě jako dítě rodičů, kteří pocházeli z rodu Jákobova potomka Leviho. Mojžíšovo jméno je staroegyptského původu a znamená „narozený, zrozený syn“. Mojžíš zabil Egypťana, utiskujícího izraelské otroky, musel uprchnout ze země. Útočiště našel na území starověkého Midjanu. Zde se mu podle biblické zvěsti zjevil v hořícím keři BůhHospodin, který pověřil Mojžíše, aby vyvedl Izraelce z Egypta a vedl je do Kenaánu označeného jako Země zaslíbená. Během čtyřicetiletého putování pouští se Hospodin zjevil Mojžíšovi na hoře Sinaj a jeho prostřednictvím dal Izraeli na kamenných deskách vyryté své učení (Tóru). /Výňatek z Bible/ V průběhu historického vývoje se izraelské kmeny postupně usazovaly, zabývaly se pastevectvím, zemědělstvím a řemesly. Jejich jednání vedlo ke vzniku izraelského království v čele s vojevůdcem Saulem (vládl v 1020-1000 př.n.l.). Po jeho smrti se králem stává David (1000-960 př.n.l.), za jehož vlády byly izraelské kmeny sjednoceny do jednoho celku a hlavním městem byl zvolen Jeruzalém. Nástupcem Davida se stal jeden z jeho synů Šalomoun (960-922 př.n.l.). Nejvýznamnějším činem tohoto panovníka je stavba Jeruzalémského chrámu. Vývoj izraelského království byl provázen vnitřními rozpory mezi severní a jižní částí země, která byla osídlena převážně kmenem Juda. Konflikt vyvrcholil odtržením severní části. Vznikla tak dvě království – jižní judské s hlavním městem Jeruzalémem a severní izraelské, jehož hlavním městem se stalo Samaří. Izraelské království zaniklo r. 721 př.n.l. dobytím hlavního města Asyřany. Judské království zaniklo dobytím Jeruzaléma Babylonskou říší (r. 578 př.n.l.). Horní vrstva obyvatelstva byla zavlečena do Babylónie. Po rozvratu Babylónské říše byl židovským vyhnancům umožněn návrat do vlasti, zaniklé království však obnoveno nebylo. Nejpočetnější skupinu obyvatelstva tvořili navrátilci z Judeje, kteří
16
dali i své nové vlasti název Judea. V r. 63 př.n.l. dobyli Jeruzalém Římané a došlo k začlenění Judeje do říše římské. Roku 40 př.n.l. Římané jmenovali králem Heroda (jeho krutost a tvrdost vlády je popsána v Novém zákoně). Za jeho vlády vystoupil v Galilei a Judeji Ježíš z Nazaretu. Po jeho smrti se začaly formovat i prvé křesťanské obce. Jejich členové zprvu pocházeli ze židovského a poté též z nežidovského prostředí. Napětí v židovské společnosti vyvrcholilo r. 66 n.l. protiřímským povstáním, které skončilo porážkou Židů. Vypálený Jeruzalémský chrám již nebyl obnoven a do současnosti se zachovala jen západní zeď zvaná Zeď nářků. V následujících letech došlo k dalším židovským vzpourám, opět neúspěšným (132 – 135 n.l.), Židé byli na téměř 2000 let rozptýleni po světe. Toto vyhoštění ze své země, ať již dobrovolné či nedobrovolné, nazýváme diaspora. Od roku 1882 probíhalo nové osídlování Izraele formou přistěhovaleckých vln. Přistěhovalci byli většinou Židé z východní Evropy, zmítané sociálními konflikty a pogromy. Vznikaly první „kibucy“ = kolektivní zemědělské osady se společným vlastnictvím. Poslední, pátá vlna proběhla v letech 1923 – 39, kdy přicházeli zejména uprchlíci před nacismem a před Hitlerovou hrozbou. Britská vláda dokonce podstatně omezila přistěhovalectví do Palestiny. Přistěhovalecký proces byl doprovázen napětím mezi židovským a arabským obyvatelstvem, který vyústil v ozbrojené konflikty. Lodě s uprchlíky často celé měsíce marně hledaly zemi, která by je přijala. Proto docházelo k mnoha konfliktům. Jeden z nich vyústil v Paříži v atentát a tím nastartoval Říšský pogrom, který se započal „Křišťálovou nocí“. Po 2. světové válce, kdy došlo k vyhlazení převážné části evropských Židů, kdy během nacistického „konečného řešení židovské otázky“ padlo za oběť na 6 milionů evropských Židů, rozhodla OSN v r. 1947 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Arabská strana toto rozhodnutí odmítla. 14.5.1948 byla vyhlášena nezávislost Izraele. Poté arabská armáda napadla izraelský stát. Z tohoto konfliktu vyšla izraelská strana vítězně a rovněž došlo k rozšíření izraelského území. Postupně došlo k dalším arabsko-izraelským střetům. Roku 1979 byla podepsána izraelsko-egyptská mírová smlouva. Kroky mírového procesu však byly opět zkomplikovány zavražděním izraelského premiéra Jicchaka Rabina v roce 1995. Dnes jsou vztahy nadále nepříznivé a vzájemné výpadky velmi ostré. Nicméně v nyní Izraeli žije zhruba 50 milionů obyvatel židovské víry, což činí jednu třetinu všech Židů na celém světě.
17
1.3.2 Historie židovství v Čechách a na Moravě Židovské obce jsou existovaly i mimo Izrael. V České republice mají přibližně 6000 členů. Počátek přítomnosti Židů na našem území se mapuje již v době římské, kdy k nám přicházeli židovští obchodníci s obchodními karavanami. V 11. a 13. století zde vznikaly kupecké osady, ty podléhaly panovníkovi udělujícímu souhlas k usazení. Obce tvořily oddělené jednotky, které řídila vlastní samospráva (vedená znalci náboženského práva). Do poloviny 13. století byl hlavním zaměstnáním Židů dálkový obchod. Od počátku 13. století došlo k výraznému omezení činností, které směli Židé zastávat. Byl jim vyhrazen pouze obchod s penězi (lichva = půjčování peněz na úrok). Byli často křivě obviňováni a považováni za příčinu moru. Židé měli povinnost nosit žluté označení na oděvu. V 15. a 16. st. došlo k vypovězení Židů z královských měst s výjimkou Prahy a Kolína a byl učiněn pokus o vypovězení Židů z Čech vůbec. Velká část židovského obyvatelstva se usadila ve venkovských obcích. V 17 . st. v důsledku 30-tileté války byla narušena městská i zemědělská výroba, pro židovské obce to také znamenalo značnou sociální nejistotu. V 18. - 20. st. byli Židé soustředěni do uzavřených čtvrtí (1726), v roce 1781 byl vydán Toleranční patent, ve kterém byla zrušena povinnost nosit označení na oděvu. Židovskému obyvatelstvu bylo povoleno studium na univerzitách, umožněn výkon dříve zakázaných zaměstnání, což vedlo ke zlepšení jejich sociálního postavení. Na počátku 20.století však i české Židy postihl pogrom, který se započal nocí z 9. na 10.listopadu 1938, kdy bylo v Čechách a na Moravě vypáleno nebo jinak zdemolováno 267 synagog a vypleněno 7500 židovských obchodů. Zvuk rozbitého skla, střepů a zabavených cenností potom posměšně použili nacisté označení: „Křišťálová noc“. Život v Protektorátu Čechy a Morava byl těžký. Židé měli zakázáno vykonávat své povolání, docházelo k vyvlastňování jejich majetku a vyřazování Židů z kulturního, veřejného a hospodářského života. Nacisté izolovali Židy od ostatního obyvatelstva tím, že jim zakázali vstup do některých ulic, parků, lesů. Nesměli navštěvovat kina, muzea, divadla, knihovny, sportovní a zábavné podniky, plovárny a veřejné lázně. V dopravních prostředcích směli jen nastupovat na plošinu posledního vozu. Byli nuceni viditelně nosit označení své příslušnosti, žlutou Davidovu hvězdu s nápisem „Jude“(Žid). Kolem židovského obyvatelstva se vytvářelo neviditelné ghetto, ghetto
18
beze zdí. Nejsilnější protižidovská opatření však přišla po nástupu Reinharda Heydricha do funkce nejvyššího představitele Říše v Protektorátu v roce 1941. Nařídil zavřít všechny synagogy, uvalil vazbu na všechny, kdo s Židy třeba jen sympatizovali. Uskutečňovaly se deportace Židů ze země do koncentračních táborů. Jak jsem již uvedla v obecné historii, program „vyhlazení“ nepřežilo 6 milionů evropských Židů, z toho se udávají počty obětí rasového pronásledování mezi čs. Židy počtem mezi 233 tisíc a 277 tisíc obětí. Dále se o historii židovské obce regionálního charakteru zmiňuji v kapitole 1.4. Historie židovské obce v Úsově.
19
1.3.3 Tóra a její části Tóra, to je Zákon, učení. Jde o prvních pět knih hebrejské Bible. Člení se na tři části, neužívá se označení Starý zákon. Do první části patří Pět knih Mojžíšových (Pentateuch, hebrejsky Tóra). Tóra se skládá z pěti knih: Berešit – Genesis (Počátek), Šemot – Exodus (Odchod), Va-jikra – Leviticus (kult kmene Levi), Ba-midbar – Numeri (Počty), Devarim – Deuteronomium (Druhý zákon). Podle židovské tradice byly knihy Tóry věnovány Bohem Mojžíšovi okolo roku 1220 př. n. l., krátce po odchodu z Egypta. Jedna z verzí považovala věnování Tóry za jedinečnou událost, při které Mojžíš na hoře Sinaj obdržel celou Tóru. V tomto jediném okamžiku byla zjevena celá historie lidstva od prvopočátku Stvoření. Podle jiných verzí Mojžíš na Sinaji obdržel pouze Deset přikázání a ostatní zákony byly zjevovány postupně během čtyřiceti let putování pouští. V každém případě to byl hlas Boží, který Mojžíšovi diktoval obsah Tóry. Druhou skupinu souboru tvoří Proroci, třetí část hebrejské Bible zahrnuje tzv. spisy historického charakteru a starozákonní biblická poezie (Žalmy, Píseň písní). Patří sem také Talmud, nazývaný též ústní Tórou. Tvoří ho soubor Mišny (= soubor právních textů, „Opakování, Učení“) a Gemary (= komentáře k Mišně, „Doplnění“) a dále vyprávěcí texty zvané hagada (= folklórní část Talmudu). Hagada obsahuje různé literární žánry, události ze života učenců, etická ponaučení, … Tóra je tedy pergamenový svitek, na kterém je zaznamenáno Slovo boží. Zhotovení tóry podléhá přísným pravidlům obsaženým v talmudu. Svitek píše speciálním inkoustem vyškolený písař, zvaný “sofer”. Pergamen musí být z “košer” zvířecí kůže. Sám písař se musí před psaním vždy očistit v rituální lázni “mikve”. Text Božích slov musí být napsán bez jediné chyby starobylým hebrejským písmem. Pokud se ukáže, že text obsahuje chyby, lze je opravit za přítomnosti rabína – vyškrabat žiletkou. Pokud se však objeví chyba ve slově Bůh, svitek nelze používat. Popsané pergameny se sešívají pouze střívky z košer zabitého zvířete do dlouhého pásu, oba konce se připevní k tyčím, nazývaným „stromy života“. S tórou, která je vlastně zhmotněním Božího slova, se musí vždy zacházet s patřičnou úctou a vážností. V synagoze má určené své místo „aron-ha-kodeš“, je pokryta pláštíkem, který je často bohatě vyšíván a kromě náboženských motivů (jako
20
koruna Tóry, desatero apod.) obsahuje i jméno osoby, která jej vyrobila nebo která jeho výrobu sponzorovala. Přes horní držadla je pak zavěšen stříbrný štít, připomínající štít, který nosil velekněz v Chrámu. Tóra je často zdobena zvonečky, které se rozezní, kdykoli je Tóra nesena v synagoze kolem bimy a věřící tak i v případě, kdy je synagoga zcela zaplněna, slyší, kde se Tora právě nachází a otáčejí se směrem k ní, neboť dle některých ortodoxních věřících je nevhodné otáčet se k Tóře zády. Zvonky měly údajně i ochranný charakter před krádeží, neboť rabín bydlící blízko, mohl zloděje s pomocí těch zvonků uslyšet a dostihnout. Na písmo se nesmí sahat holou rukou. Při čtení je používáno ukazovátko ve tvaru ruky zvané „jad“. Tora se užívá k liturgickému čtení během bohoslužeb v synagoze. Pokud dojde k jakémukoliv poškození a tím k znesvěcení Tóry, musí se uložit do speciálního výklenku v synagoze zvaném „geniza”, a pak se přenese na hřbitov, kde je svitek pohřben do speciálního hrobu. Pokud je Tóra znesvěcena a nadále používána, dochází podle židovské mystiky k porušení světové rovnováhy. Dokonce izraelští návštěvníci židovských památek u nás rádi tyto zbytky vykupují, aby je pak obřadně pohřbili.
21
1.3.4 Modlení Synagoga Označení pochází z řečtiny. „Synagogein“ znamená „shromažďovati se“. Zpočátku byla synagoga místem ke shromažďování, ale časem byl její význam ještě hlubší. Židé se zde setkávali, modlili se, učili, společně oslavovali, ale hlavně se zde pohybovali „jako doma“. Skutečně mají ten pocit, neboť přijali Boha za svého otce, a tak se zde všichni pohybují jako v domě svého skutečného, biologického otce. Na první pohled působí tento život zdánlivě chaoticky, mezi muži pobíhají děti, někteří se baví, jiní se modlí, jiní společně sedí nad Talmudem, předříkávač stále něco zpívá… V podstatě neexistují žádná architektonická pravidla, která by udávala, jak má synagoga vypadat. Stavby se spíše přizpůsobovaly svému okolí. V Číně má většina synagog pagodovou střechu, na západě USA se podobají srubům dřevorubců. Rozhodující je však vnitřní výstavba synagog. Směřuje vždy na východ, tedy k místu, kde leží Jeruzalém. Tímto směrem se všichni modlí a tímto směrem se všichni dívají na aron-ha –kodeš, tedy schránku pro umístění Tóry. Uprostřed bývala „bima“, tedy vyvýšené pódium pro předříkávače a předčítače Tóry. Dnes je již bima také součástí východní stěny a ne středem hlavního synagogálního prostoru. K hlavní části pro modlení přibývali další místnosti, kde mohli mít jednotlivé skupiny klid na učení, knihovna, místnosti pro společné oslavy, šatny. Interiér se nezdobil, neboť zde platí zákaz zobrazování, nesmí se zobrazovat Bůh ani postavy z Tóry, takže jediná povolená výzdoba je spíše ornamentální. Dříve se synagogy nezavíraly ani na noc (nebylo proč se obávat vandalů), aby byly přístupné ke studiu. V ortodoxních synagogách sedí ženy a dívky odděleně od mužů, většinou o patro výš s odděleným vchodem. V liberálních již sedí pospolu. Modlitby V synagoze probíhají denně 3 modlitby: ranní, která trvá asi hodinu a odpolední s večerní, které jsou spojené v trvání 45 minut. Probíhají večer na rozhranní odpoledne a večera, tedy když se na obloze objeví první hvězdy. Pomodlí se odpolední modlitbu, pak se chvíli jen tak povídá a zvolna se napojí na večerní modlení. Modlení mohlo být započato, až se sešel tzv. „počet“ což je 10 mužů a
liberálnějších obce sem
započítávaly i ženy. Přičemž za muže nebo ženu se označuje každý, kdo už je bar nebo bat micva. Bohoslužby probíhají v hebrejském jazyce, neboť to je jazyk Tóry, tedy
22
jazyk svatý. Má to spirituální smysl, ale také svou výhodu, že se společně modlí a rozumí si Židé v synagoze v Moskvě či v Úsově. Kadiš V synagoze probíhají také každodenní modlitby za zemřelé rodiče nebo příbuzné. Lidé sem přicházejí a necítí se být ve svém smutku sami. Musaf V době svátku „šabat“ se k ranní modlitbě přidává ještě jedna, trvající převážně 4 hodiny. Předčítá se při ní z Tóry. Berachot Jedná se o drobné modlitby provázející řadu každodenních úkonů v běžném životě. Velký význam má požehnání jídla. Židé považují jídlo jako dar od Boha, proto za něj děkují před a dokonce i po jídle. Denní jídlo uvedené chlebem se chápe jako hostina, a proto po ní následuje obsáhlá modlitba. Kipa Je to pokrývka hlavy, kterou nosí muži na znamení úcty k Bohu, aby před ním nestál nahý. Říká se jí také kipot nebo jarmulka. Z jejího materiálu a z barvy lze leccos usoudit o nositeli. Černou sametovou nebo hedvábnou nosí ortodoxní Žid. Talit Je to modlitební přehoz – šál, používaný při modlitbě. Jsou dvojího druhu, velký a malý. Velký se nosí při ranní modlitbě a malý po celý den pod šaty. Jejich nošení je dáno předpisy z Tóry. Pokládá se na ramena a při potřebě většího soustředění se přehodí i přes hlavu. Používají se při ranní a večerní modlitbě. Při ranním čtení se uchopí do ruky a při každém vyslovení slova se políbí. Většinou je bílý s několika modrými nebo černými pruhy a v rozích má třásně, zvané „cicit“. Jeden střapec je spleten z jedné dlouhé nitě a tří nití kratších. Tyto nitě jsou prostrčeny otvorem v rohu talitu. Potom se udělá dvojitý uzel a dlouhá nit se obtočí okolo zbývajících sedmkrát, osmkrát, jedenáctkrát a třináctkrát s dvojitým uzlem mezi každým obtočením (tj. 39x). ( Po přeložení napůl tak celkem tvoří osm nití. Na nich je poté podle předepsaného způsobu
23
uvázáno pět uzlů.) Numerická hodnota 5 uzlů, 8 nití a slova „cicit“ je 613 = celkový počet všech přikázání Hospodina, která mají Židé dodržovat. Neustále si tak připomínají vůli Boží. Dostávají jej chlapci ve 13letech, při bar micva, někde je ale zvykem, že jej nosí jen ženatí muži.
Tfilin Jsou to modlitební řemínky, nosící se jen k ranní modlitbě. Jsou tvořeny dvěma černými krabičkami, ve kterých jsou čtyři malé pergamenové svitky s výňatky z Tóry. Řemínek s 1 krabičkou si omotávají kolem své slabší ruky. Krabička se dá na biceps a sedmkrát se omotá kolem předloktí. Potom se krabička určená pro hlavu přiloží tak, že se řemínek omotá kolem hlavy a oba konce visí přes krk podél těla. Krabička se položí nad čelem, ale ne mezi oči. Dále se řemínek na ruce ovine kolem kloubů třetího a čtvrtého prstu a nakonec kolem celé ruky tak, že tvoří hebrejská písmena znamenající „Všemohoucí“. Je součástí darů, které dostává muž v den bar micva. Nosí se na znamení připomenutí Božích přikázání, na znamení toho, že Tóru nosí ve svém srdci – krabička na levé ruce a jeho „Slovo“ mají navždy ve své mysli – krabička připevněná nad čelem a na znamení posouzení, kdy se Židé mají sami nad sebou kriticky zamyslet. Dostávají je jen muži, aby měli pevný časový plán svého života. Ženy jej mají ve svém nitru, své vnitřní hodiny – ženský cyklus. Pro výrobu tfilinu platí stejná pravidla jako pro vznik Tóry. Musí být z košer zvířat, psané speciálně školeným písařem - „soferem“.Je to jeden z nejstarších znaků židovství, tradice stará více než tři tisíce let. Veliká síla rituálu!
Autor: Israel Rubinstein
24
1.3.5 Svátky, významné události a jiné obřady
Brit mila – svazek obřízky Obřízka se koná osmý den po narození dítěte mužského pohlaví na znamení smlouvy s Bohem a
je velikou oslavou zrození nového života. Provádí ji tzv. „mohel“ za
odříkávání modliteb a požehnání. Dítě leží na klíně „sandaka“, toho kdo je poctěn, většinou je to dědeček. Dítě se neuspí, neboť smlouva s Bohem má být uzavřena za plného vědomí. Rituál pokračuje požehnáním „kiduš“ nad sklenicí vína, kterým se pomažou rty dítěte, poté co se napije sandak a matka. Tímto dalším potomkem pokračuje židovský národ.
Bar micva Když dítě dospěje věku 13let, přichází další velká událost v životě chlapce. Stává se „bar micva“ – „synem přikázaným“ a od této chvíle je považován za plnoletého. Tomuto symbolickému přijetí předchází studium, při němž se hoch učí hebrejsky, studuje Tanach (Hebrejskou bibli) a učí se náboženským povinnostem dospělých. Spousty přikázání musel chlapec plnit již jako dítě, ale teď ještě přicházejí příkazy dospělého. Především je to předčítání Tóry „alija Tóra“- „výstup k Tóře“. Pasáž z ní určená na jeden týden se čte při ranní bohoslužbě vždy v pondělí, ve čtvtek o šabatu a o svátcích. Chlapec pronese vlastní projev, v němž se zamýšlí nad Slovem Božím. Tento obřad se většinou koná v synagoze, nebo v Izraeli v pondělí a čtvrtek u Zdi nářků. Tradicí je dávat chlapcům dárky, jejichž počet je 18, jelikož hebrejské slovo „chaj“ – „život“, je také výrazem pro číslo 18. Mezi dárky nesmí chybět talit, tfilin, kipa a knihy k pozdějšímu náboženskému studiu. Poté, co chlapec projde tímto obřadem, stává se odpovědným sám za sebe a dospělým dle židovského práva.
Bat micva Je dívčí obdobou svátku plnoletosti. „Dcerou Božího přikázání“ se však dívky stávají již ve 12letech. Zvláštní ceremonie se však pro dívky nekoná. Dívky bývají seznámeny se židovskými zákony, tradicemi a příkazy půstu.
25
Svatba Po dosažení výše uvedené plnoletosti může již docházet ke sňatkům. Ale mladí lidé dnes naštěstí čekají až budou ještě vyzrálejší. V Tóře je dokonce napsáno, že život bez partnera a rodiny není plnohodnotným životem. Židovská manželka je zodpovědná za atmosféru domova: vaří košer, děti vychovává židovsky. Stará se o rodinný stůl a při hostinách rozsvěcí příslušné svíce, zatímco muž požehná jídlo. Existuje spousta svatebních rituálů. Začíná se „šabatem chatan“ – „šabat ženichův“. Budoucí manžel čte z Tóry a potom zve všechny na pohoštění. Den před svatbou se oba postí a navštíví – každý zvlášť rituální koupel „mikve“. Spatří se až těsně před obřadem, kdy nevěsta sedí na trůnu se zahaleným obličejem. Muž se zatím modlí v jiné místnosti s ostatními muži. Potom se za přítomnosti rabína, obou otců a svědků podepisuje smlouva „ketuba“ s příslibem ženicha, že bude svou ženu ctít a milovat. Oba si vzájemně přislíbí lásku a zodpovědnost. Neopomene také stanovení výše věna, případně forma vyrovnání se po rozvodu, protože Tóra rozvod umožňuje. Potom si muž jde pro ženu k trůnu a sejme jí závoj, aby se přesvědčil, že má tu pravou, neboť vycházejí z příběhu o podvodu na Jakobovi, který se chtěl oženit s Rebekou, ale podstrčili mu její sestru Leu. Pak jde ženich čekat na svou ženu pod baldachýn svatební „chupa“, symbolizující domov rodiny. Ženu mu přivedou obě matky a ta potom muže sedmkrát obejde pro ovinutí její duše s mužovou. Žena dostane prsten se slovy: „Tímto prstenem jsi mi svěřena, podle Mojžíšova zákona a zákona Izraele.“ Předčítá se ketuba a je proneseno sedm požehnání. Před muže se postaví prázdná sklenice a ten ji rozšlápne na základě tradice připomenutí rozboření Chrámu. Všichni unisono provolají „mazel tov!“, „mnoho štěstí!“ Stejně jako je naším zvykem, následuje hostina. Ještě platí určitá pravidla , která brání uzavření židovského manželství. Muž, který je kohenem, nesmí uzavřít sňatek s rozvedenou nebo konvertitkou.
Smrt a pohřeb Pokud to jde zařídit, má se umírající vyznat ze svých hříchů s vyznáním víry „šma Izraelů, „slyš Izraeli“. To se ale nepovede každému, neboť smrt nás často překvapí nepřipravené. Po smrti se o člověka postará svaté bratrstvo „chevra kadiša“. Ti jej umyjí a oblečou „kilt“ roucho mrtvých, které dostane za svého života jako svatební dar od nevěsty. Potom je přikryt „talitem“ s odstřihnutými „cicit“. Mrtvý se položí na podlahu a vhodí se pod něj prsť hlíny ze země zaslíbené a protože zemřelého čeká nebeský soud, je nutné pohřbít hned, aby duše jeho měla klid. Když je to v den šabatu,
26
čeká se dva dny. V místnosti, kde někdo zemřel, si údajně anděl smrti máčí svůj meč ve vodě, proto se voda vylévá před dům. Dodnes je pravidlem otočit alespoň 8x kohoutek a vodu vylít před dům. Nejbližší příbuzní si natrhnou oděv na znamení smutku a nosí ho tak 30 dní. Nejbližší z mužů se pomodlí nad hrobem „kadiš“. V této modlitbě se však nezmíní jediným slovem o mrtvém, nýbrž velebí Boha. Je to na znamení toho, že zanechává hříšný rodič na světě syna, který se takto přimlouvá za odpuštění hříchů svých rodičů. Nebeský soud trvá jeden rok, proto se i kadiš modlí každý den a potom vždy ve výročí úmrtí. Po návratu ze hřbitova drží nejbližší „šivu“, „sedm“ dní hlubokého smutku, kdy nevychází z domu, sedí na malých židlích bez bot. Chodí sem za nimi k modlitbě všichni muži namísto do synagogy a přinášejí jim i jídlo. Potom následuje „šlošim“, třicetidenní smutek, který již navrací truchlící do normálního života, jen za stálé přítomnosti kadiše. Po tomto měsíci se odloží i smuteční oděv. Po roce klidu pro duši se všichni sejdou opět na hřbitově a vystaví se mrtvému pomník. Po tento rok nejbližší nesmí slavit žádné veselé oslavy, ale potom se doporučuje vdově či vdovci, aby znovu vstoupili do svazku manželského znovu.
Mezuza Jedná se o podlouhlou dřevěnou nebo kovovou schránku, kterou jsou označovány vchody do židovských domů a místností. Umísťuje se na rám dveří, na jejich pravé straně, a to venkovních, ale někdy i na vnitřních (kromě koupelny …). Uvnitř schránky bývá úzký svitek pergamenu s dvěma pasážemi z Tóry: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (Deuteronomium 6,4-9) „Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž, abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužil mu celým svým srdcem a celou svou duší, dám vaší zemi déšť v pravý čas, déšť podzimní i jarní , a budeš sklízet své obilí, svůj mošt a olej a na tvém poli dám růst bylině pro tvůj dobytek; budeš jíst dosyta. Střezte se, aby se vaše srdce nedalo zlákat, takže byste se odchýlili, sloužili jiným bohům a klaněli se jim. To by Hospodin vzplanul proti vám hněvem a zavřel by nebesa, takže by nebylo deště, z půdy by se nic neurodilo a vy byste v té dobré zemi, kterou vám Hospodin dává, rychle vyhynuli. Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako
27
znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima. Budete jim vyučovat své syny a rozmlouvat o nich, ať budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, ať budeš uléhat nebo vstávat. Napíšeš je na veřeje svého domu a na své brány, abyste na zemi, o které Hospodin přísahal vašim otcům, že jim ji dá, dlouho žili vy i vaši synové, aby vaše dny byly jako dny nebes nad zemí.“ (Deuteronomium 11,13-21) Mezuzy jsou znamením zbožnosti
a zároveň i připomínkou božích přikázání. Při
stěhovaní Židů do nového příbytku patří k jejich náboženské povinnosti právě instalace mezuzy na dveře.
Ukázka mezuzy se sbírky expozice v Úsově
Foto:Luděk Štipl
28
Pesach Židé žili několik set let jako otroci v Egyptě. Poté, co Bůh seslal 10 ran Egyptských, Faraon se ulekl a nechal Židy vedené Mojžíšem odejít. Tento svátek se slaví na přelomu dubna a května a je to svátek „příprav“. Boží lid se tenkrát připravoval na cestu za svobodou. Říká se mu také svátek nekvašených chlebů. „Maces“, jak je chléb dodnes nazýván, měl být původně chlebem kvašeným, ale ve spěšném odchodu z Egypta, jej museli vytáhnout z pece dříve, aby měli něco na cestu. Židé se ochotně vzdali plných hrnců masa jenom proto, aby dosáhli svobody. Na připomínku těchto událostí se slaví tento svátek a na stole při slavnostní hostině se nesmí objevit žádné kvašené jídlo.
Chanuka Židé neslaví Vánoce, protože Ježíš není jejich spasitel, ale děti nemusejí být smutné. Mají „chanuku“, svátek zázraku světla. Olej ve svícnu „menora“ musí být košer a jeho výroba trvá 8 dní. Ve svícnu v Chrámu, který bylo potřeba vyčistit od znesvěcení, bylo oleje jen na jeden den. Přesto svítit vydržel osm dní, než se vyrobil nový. Dodnes se zapaluje jako výraz díků za zázrak „chunukija“, svícen s osmi rameny – osmi dny – a jednou mobilní pomocnou svící „šamaš“. Postupně se zapaluje každý den jedna svíce. Prvního večera dostávají děti dárky, rodina zpívá, modlí se a hraje s dětmi hru „drejdl“, což je hra podobná naší „káče“ a děkují Bohu za zázraky.
Šabat Šabat je ústředním svátkem židovské víry. Je svátkem odpočinku, kdy je zapovězena veškerá práce. I hostina se musí připravit den předem a v den šabatu, tedy každou sobotu se nesmí ani vařit. Vychází opět z Tóry, tedy ze skutečnosti, že i Bůh stvořil svět za 6 dní a sedmý den odpočíval a oddechl si. I v dnešním světě má jistý výklad a význam pro lidi, aby se nenechali aspoň jeden den v týdnu zotročovat svou prací a dokázali se věnovat sami sobě, rodině, přátelům, modlitbě, Bohu. Začíná se již v pátek koupelí v „mikve“. Ženy vaří tradiční jídla a při 2 svíčkách zapálených 20 minut před západem slunce se pomodlí za požehnání celé rodiny, kdy prosí Boha o zdraví a bezpečí. Muži se před večeří odeberou k modlitbě do synagogy. Po návratu se hostina zahajuje modlitbou „kiduš“ s pohárem vína v rukou muže. Ten potom koluje a všichni se napijí. Následuje rituální mytí rukou z konvičky. Voda se nalije třikrát na pravou a třikrát na levou ruku. Před panem domu leží chléb „chala“
29
sypaný mákem, schovaný pod hedvábnou přikrývkou. Pronese se dík za chléb a všichni z něj dostanou kousek. Hostina je tedy započata a všichni si ji v přátelské atmosféře užívají a všední starosti jsou pro tuto chvíli zapomenuty. Sobota je dnem setkávání s přáteli v synagoze a utužováním rodinných vztahů. Všichni jsou pohromadě, baví se, třikrát denně hodují u krásně prostřených stolů. Po jídlech se muži opět scházejí v synagoze k odpolední a večerní modlitbě. Židé často vzpomínají, že tento svátek jim dával sílu i v dobách velkých krizí pro tento národ. Jen ta myšlenka na něj a tiché uzavření se do oslavy ve svém nitru jim dávaly sílu i v koncentračních táborech. Dodnes se na něj lidé těší a vidina dalšího šabatu jim dává sílu zvládnout všední starosti celého týdne.
