12

katalog 3.1_Layout 1 27.3.2012 18:52 Page 1

MOZAiKA 01/03//02/04/12


Vážení rodiče a návštěvníci naší výstavy, s radostí Vám předkládáme katalog obrazů projektu Mozaika, které jsme v průběhu roku 2011 vytvořili v ateliéru pod kreativním vedením malíře Dominika Mareše. Věříme, že Vás naše obrazy mohou oslovit. Možná si v nich najdete něco, co je Vám blízké a co Vás bude inspirovat. Každý z obrazů doprovází krátké vyjádření autora, některé jsou také doprovázeny spontánními komentáři návštěvníků. Projekt Mozaika

Žáci a žákyně 4. třídy Lauderových škol v Praze s třídní učitelkou a vedoucí projektu Mozaika Gabrielou Bimkovou


V rámci mimoškolních aktivit žáků Lauderových škol v Praze funguje již druhým rokem projekt Mozaika, který je zaměřen na rozvíjení výtvarného projevu, estetického cítění a aktivního poznávání širokého spektra výtvarných a řemeslných technik. Mozaika vyplňuje každý týden jedno celé odpoledne dětem z prvního stupně základní školy. Projekt vede Gabriela Bimková, jedna z třídních učitelek základní školy. Gabriela dokáže v dětech dlouhodobě a konzistentně podněcovat a rozvíjet trvalý zájem o výtvarné umění, hledat a nalézat techniky, které v dětech uvolní proud imaginace, sebevyjádření a vlastního názoru na svět kolem nich, sebepřijetí a schopnost prosadit svůj názor i akceptovat názory ostatních. Gabriela bere děti, jejich názory a představy vážně, chová se k nim s respektem – a děti respekt vrací nejen jí, ale i sobě navzájem. Mozaika je pro ně v neklidné době oázou klidu a prostorem pro fantazii. Gabriela seznamuje děti s výtvarníky, jejichž projev a umělecký názor jsou jí blízké, děti si k nim samy hledají cestu – díky návštěvám ateliérů jsou svědky uměleckého hledání i soustředěné práce každého umělce, různého přístupu k vlastní tvorbě. Velkou roli hraje i naslouchání a vstřebávání mimoděk vyslovených rad. A děti se nebojí zkoušet, odvažují se vlastního uchopení tématu a technik, nechávají promlouvat podprahové vnímání, nevědomí a svoje sny. Pro většinu dětí, většinou potomků přeživších, se možná tyto výtvarné dílny postupně stávají i určitou formou arteterapie. Obzvlášť silně jsem to vnímala na vernisáži dětských obrazů v ateliéru Dominika Mareše, který se dětem ve svém ateliéru loni na podzim věnoval. Na vernisáži v neděli 4. prosince 2011 děti samy představovaly svoje obrazy, které vznikaly právě pod vlivem Marešovy tvorby. Výsledek silně zapůsobil nejen na rodiče (od nichž lze vytržení z veřejné prezentace díla jejich dětí v podstatě automaticky očekávat…), ale také na podstatně nestrannější zástupce umělecké scény, kteří se vernisáže také účastnili. Obrazy nemají vlastní názvy, celá sbírka v podstatě funguje jako ucelené výtvarné dílo se skutečným uměleckým obloukem a intuitivní dimenzí, kterou díla jednotlivých dětí i autorských minikolektivů nesou. Začíná se prvními bezstarostnými projevy, charakteristickými jásavou a rozzářenou barevností a opojením z volné tvorby bez hranic, za použití otisků celých rukou i nohou a všeho, co měly děti kolem sebe k dispozici, dřívka, datové nosiče, skleničky… nevázaného přechodu mezi vlastní plochou díla a jeho podkladem - podlahou. Ve chvíli, kdy děti bravurně zvládly techniku, postupně jejich projev dozrává a vážní.

Děti se postupně dokáží soustředit jen na vlastní vyhrazenou plochu, strohá disciplína a respekt k vymezenému rámci je intenzivně využit v mnohovrstevnatém projevu, nutkání utvrdit sebe sama rezonuje v plastičnosti díla, stylové ukázněnosti a preferenci určitých výtvarných symbolů a prvků. To vše doprovází nejprve neklidná, postupně však tvrdě redukovaná volba barevnosti, tónů, barevných kombinací. Vrcholem sbírky jsou barevně temná, nikoli však jednotvárně barevná a monotónní díla. Oscilují na škále mezi antracitovou, noční černí až k absolutní tmě, to vše podtržené drásavými signály agresivních výkřiků převážně cyanu a magenty. Pod povrchem bezstarostného dětství běží temný proud historické zkušenosti a genetického otisku, který – silně ovlivněn mediálními vlivy a současným vnějším prostředím – spontánně vyvěrá na papír. V prezentaci jednotlivých desetiletých autorů a jejich osobních komentářů k procesu tvorby a významu jejich děl se opakovaně vyskytoval popis tvorby jako pocitu energie, puzení, až fyzické potřeby použít právě tmavou sytou barevnost a využít při tom celou plochu, zdůraznit naléhavost tónů černi průraznými detaily chtěné barevné inverze. Samostatnou kapitolou je podlaha ateliéru a její úloha při vzniku sbírky. Podlaha je Dominikem Marešem využívána a prezentována jako samostatné autorské dílo, a malíř sám děti velkoryse vyzývá ke stejnému přístupu. Evidentně tento postup zabral. Silná inspirace uvolnila v dětech zábrany, z podlahy, oázy bezpečného prostředí, vzlínala vlna samotné energie a absolutního potvrzení správnosti ztvárnění a poselství díla. Otisk empatického prostředí, důvěry ve schopnosti a emoce dětí, a lidská otevřenost Gabriely i Dominika jsou navždy uzavřeny v každém z obrazů. Celá sbírka kolem sebe vytváří silně nabité energetické pole, které zneklidňujícím způsobem diváky přitahuje. Rozhodně se nejedná o jednoduché, prosté, „dětské“ dílo. Jeho síla je v uzavřenosti sbírky jako celkového díla, v jeho vývojové lince, komplexnosti všech jednotlivých děl a naléhavosti jejich projevu. Osobně si myslím, že díky projektu Mozaika a mimořádné komunitě dětí se sdílenou obdobnou rodinnou zkušeností dokázala prezentovaná sbírka i po šedesáti letech po holokaustu znovu naléhavě vykřiknout: „Kolem mě se něco závažného děje, vnímám to i ve svých deseti letech, i když to asi ještě nedokážu vysvětlit. Prožívám to, cítím vlny nejistoty a strachu. Ale pořád věřím v naději, v rodinu, v lidi

kolem sebe. Jsem tu. Jsem s vámi. Dávejte na mě pozor.“ Troufám si tvrdit, že tato kompaktní sbírka je ojedinělým svědkem dětského prožívání (včetně přiznané i popřené rodinné zátěže) současné krize a instinktivního hledání trvalých hodnot. Jako taková si také zaslouží pozornost. Ještě jednu těžkou symboliku vnímám: prosincová vernisáž časově navázala na smutné 70. výročí zahájení transportů českých židů. Pro mě osobně tak sbírka představuje symbol vítězství lásky, života a odhodlání překonávat předem nalinkovaný, neovlivnitelný osud; protest proti zlu. Děti v Terezíně svými kresbami oživovaly dobré vzpomínky na bezstarostné dětství a zpracovávaly v sobě neradostné zážitky z jimi prožívané současnosti. O několik desítek let později jejich výkřiky - za ně samotné i jejich nikdy nenarozené potomky - stále ještě znějí v dílech našich dětí. Díky umění a emocím se přes propast času a zmar potvrzuje naděje a touha po životě. Neprožité životy jsou přiznány v každé vrstvě barvy. Věřím, že lidská energie a talent po smrti nemizí, obzvlášť ty dětské, které nedostaly svůj čas. A věřím také, že se aspoň zčásti dokázaly nechat zvěčnit v dílech našich dětí. Ty působí, jako by výtvarný projev každého autora na sebe postupně nabaloval energii, touhu a postupně dozrávající rukopis mnoha osobností. Umělecký vývoj sbírky je totiž až děsivě rychle uzrálý a stylově ucelený na to, že je výsledkem jen několikaměsíční práce několika dětí, byť ve stimulujícím prostředí. Nejúžasnějším zážitkem je vědomí, že sbírka se bude pořád vyvíjet, s každým dílem, s každým projevem malých autorů; díla tak budou pořád dál oživovat předchozí (pro mě nikoli mrtvé, jen vynechané) generace. A budou také postupně vracet pozitivní energii zpátky. Věřím, že mají sílu oživit a prozářit uzavřenou a konečnou sbírku dětských terezínských kreseb. Díky tomuto vývoji dojdou neprožité talenty alespoň symbolicky klidu a smíření. Poděkování Jako rodič cítím nesmírný pocit vděčnosti Gabriele, že se dětem takto věnuje, Dominikovi za jeho radostný přístup, a oběma za vytváření dalšího pilíře bezpečí, který alespoň pro tuto malou skupinu dětí naprosto rovnocenně doplňuje domov, školu a dětský kolektiv. Obrovský dík patří samozřejmě škole: s pomocí vás všech nám rostou vyrovnané a silné děti.

Helena Lišková Štěpánčíková


Slovo autora Tento obraz jsem pojmenoval zářící obtisky. Protože tam jsou čtyři slunce a ty září. Obtisky, protože po celém obraze jsou obtisky. Při pohledu na tento obraz mám velmi hezké pocity, je mi dobře a cítím se šťastně. Myslím si, že se obraz docela povedl. Rudolf Preiss

Co vidí ostatní? Obraz mi připomíná divné počasí na divné planetě. Na obraze vidím čtyři slunce, hodně deště a oheň. Jonatán Mates Z nějakého důvodu vidím počítač. Vidím obvody, součástky i program. Jelikož mě technika a počítače zajímají, dokážu si představit i výrobu obrazu. Je moc hezký. Adam Rudolf Preiss


Slovo autora Tento obraz pro mě znázorňuje, jak dobro převálcuje zlo. Myšlenky zla se potom ztratily v…, když se na tento obraz podívám, můj pocit je „rozvážný“. Obraz bych pojmenovala „Zlo a dobro.” Helena Preissová

Co vidí ostatní? Vidím světlo na konci tunelu. Místo, kam se ostatní nedostali. Svědčí o tom krev. Vidím jejich největší zájmy. Zájmy, které si už nikdy nezahrajou. Bibi Lišková

Helena Preissová Rudolf Preiss Jonatán Mates


Slovo autora Tento obraz mi připomíná zvětšený oběh krve. Kolečka na obraze mi připomínají krvinky.

Rozhovor nad obrazem „Skřítek Usínáček.“ „Město osvětlené lampami.“ „Domy obalené světlěm.“ „Televize.“ „Číslo popisné domu skřítka Usínáčka.“ „Konec vysílání.“

ester gracerová


Co vidí ostatní? Je zajímavé se nořit do hloubky těchto struktur. Pořád uvažuji nad tím, co autor chtěl říct. Obraz se mi zdá velice vyvážený a připomíná mi školní tabuli, na kterou autor lehce psal oranžovou křídou, i když nejde přečíst. Nepoznal bych, že autor je ve 4. třídě Jan Adamec Velice se mi líbí kontrast všech barev. Střed obrazu je tmavý s výraznou oranžovou. Okraj středu je zakončen růžovou, která dává celému středu ještě víc vyniknout. Okraj obrazu je světlý, ale svým vzorem velmi dobře do obrazu zapadne. Díky černému středu obraz vypadá, jakoby se stále zvětšoval. Ron Loukota jonatán mates


Slovo autora Vidím kolečko s čárkami, které mi připomíná sluníčko s paprsky. Jedna čárka mi připomíná písmeno „EM”. Jessica

Co vidí ostatní? Barevný svět se stopami smutku. Barevný svět, kde radost vyhraje bitvu nad obavami. Barevný svět naděje. Irena

laetitia rebibo jessica haihosein


Rozhovor nad obrazem „Kolotoč v barvách.“ „Stará nálepka.“ „Stopy bájného tvora.“ „Legrace, zajímavost.“ „Dva světy.“ „Škola.“

Co vidí ostatní? Obraz ve mně vyvolává pocit bezpečí, vůni lesa, vody, mokrého mechu a zároveň suchého, plevelem porostlého pole plného zlatovlasého obilí. Zároveň mi přijde poněkud smutný a zachmuřený. Ostře oranžové „fleky“ mi připadají, jako kdyby vyjadřovaly beznaděj, která jakoby vystupuje z klidného obrazu. Julča

jonatán mates rudolf preiss helena preissová


Rozhovor nad obrazem „Nářadí!“ „Mechanika!“ „Stavění auta.“ „Křižovatka.“ „Motor.“ „Řád v chaosu světa.“

Co vidí ostatní? Chaos v hlavě – stalo se hodně nečekaných událostí. Yvonne Moc mě zajímá evoluce. A na tomto obraze se mi vybaví buňka, shluk buněk, náčrty tvorů a podobně. Vidím tam postupy genetického vývoje, evoluce a vývoje tvorů. Obraz je hezký a líbí se mi.“ Adam

jonatán mates rudolf preiss


Slovo autora Na svém obraze vidím Hipíka, který se chce vloupat do bytu. A když se dostal do bytu, uviděl tam starou paní. A uviděl tam i ostatní. A pak už nic neviděl… létala tam růžová krev. A pak se rozsvítilo a z krve se staly tvary. Laetita Rebibo

Co vidí ostatní? Je to hrozně smutný obraz, i když na první pohled působí vesele. Je to jakoby plynová komora z matného skla a nějaký člověk kouká, jak lidi umírají (ta ruka, obličej a krev). Sára



Slovo autora Vidím robota vyrobeného z barevné krabice. A taky vidím chobotnici, která má barevná chapadla, dalo by se říct, že je to robochobotnice. Laetitia Rebibo

Co vidí ostatní? Vidím lidský obličej, rozložený na části a roztroušený po obraze. Dokážu si představit i jiné části těla. Někde nohy, někde prsty na rukou. Adam



Rozhovor nad obrazem „Anglie“ „Ne, americká vlajka“ „Fialová chobotnice.“ „Co se ale stalo s tou anglickou vlajkou?“ „Zničili ji?“ „Asi jo.” „Technika.“ „Merkur v růžové chobotnici.“ „Vesmír roztříštěný na kousky.“ „Milion očí.“ „Nová vlajka loďstva.“ „Stvoření v Anglii.“

Co vidí ostatní? Záblesk. Sekundu před tím, než člověk omdlí. Yvonne Obraz mi připomíná britskou vlajku s budovou uprostřed. Saša

jonatán mates


Slovo autorek Na obrazy ráda maluji kola nebo kolečka. Mám ráda výrazné tvary. Tento obraz pro mě vyjadřuje všechno, co kolem sebe cítím. Když se na obraz podívám, mám pocit nejistoty, ale i radosti. Myslím, že by se měl obraz jmenovat „Pocity”. Helena Preissová Já vidím město. Město Praha. Vidím tam radosti i smutek, špínu i čistotu jak se lidé chovají i nechovají, jak je město malé i velké. Vidím tam něco, co nejde jednoduše vyjádřit. „Město Praha”. Bibi Lišková

Co vidí ostatní? Rockovou nebo DJovou hudbu, je takovej drsnej a šťastnej. bibi lišková helena preissová

Rudolf Preiss


Slovo autora Tento obraz znamená začátek a konec sluneční soustavy. Takhle může vypadat konec erupce slunce. Slunce odhazuje kusy své struktury a ohrožuje ostatní planety. Jonatán Mates

Co vidí ostatní? Z dáli vypadá obraz temně, ale když se na obraz podívám zblízka, vypadá světle. Je to zajímavé. Líbí se mi okraje, které jsou temné a jsou v nich kruhy. Rafael Rod Připadá mi to, jako když jde po velkoměstě někdo, kdo je opilý. Nebo se mu něco stalo a přemýšlí o tom, takže nevnímá okolní svět. Yvonne jonatán mates


Rozhovor nad obrazem „Flákance… nebo ne?“ „Já tam vidím jiskru v očích.“ „Černo.“ „Díry mezi plátnem.“ „Zneklidňuje mě to.“ „Usínání.“ „Myšlenka.“ „Hadi, když chytaj myši v noci.“

Co vidí ostatní? Je to jako chutě ve filmu Ratatouille – šťastný obraz, veselý, plný hudby! Sára Vosobová Obraz mi připomíná černou díru s barevnými tvary a tečkami, které jsou pohlceny nicotou. Nepůsobí na mě moc dobře. Julie Daňhelová

helena preissová





Katalog obrazů členů projektu Mozaika při Lauderových školách v Praze

Centrum současného umění Dox Praha 01/03/2012//02/04/2012

design Aleš Liška © 2012 foto Aleš Liška, Ondřej Polák a Mozaika www.mozaikadetem.cz www.liska.us

vedoucí projektu Gabriela Bimková umělecký konzultant Dominik Mareš autoři Bibi Lišková Ester Gracerová Helena Preissová Jessica Haihossein Jonatán Mates Laetitia Rebibo Rudolf Preiss

12

Recommend Documents