2008 Pátek, 25. èervence - 7/2008
After Midnight... to když na nádvoøí chrèeli a drnèeli HuunHuur-Tu z Tuvy. Tentokrát to bylo pod jírovci a lípami v parku. Koneènì v parku = musím poøadatele pochválit za odvahu, když po nìkolika pøeprškách pøes den zariskovali a vytáhli program na èerstvý vzduch. Hudebnì klasicky školený Wolfgang Saus to s tìmi alikvoty umí jinak než pøírodní Tuvané, místo jejich skøipek ho provázely nejprve Pavlicovy housle, pak celý Hradišan, nebo naopak on doprovázel je. V závìru pøi dìkovaèce se spoøádanì zaøadil do nástupového tvaru kapely = psycholog by to vyhodnotil jako hodnì silnou identifikaci s projektem Labyrintion. Pak už podium patøilo trojici Waterson:Carthy, anglické rodince pøipomínající zaoceánskou Carter Family. Martin Carthy s kytarou a v èerné košili jako ostrovní Johnny Cash, jeho žena Norma Waterson spíš než June Carter podobna Jarmile Šulákové nebo radši staré Indiánce (neopravujte mi to velké písmeno = Indiáni se vždycky psali s velkým I, poslední zmìnu pravidel èeského pravopisu musel dìlat nìkdo, kdo nemìl rád Karla Maye) a k nim Saul Rose s melodeonem, dcera Eliza omluvena pro nemoc (škoda). Hallo, I am Martin Carthy, neøekl Martin Carthy, ani si nepøipnul na èernou košili øád britského pimpéria (my si sice nemáme èeské pimpérium, ale kdy nìkdo nìco udìlí Jaromíru Neèasovi?), dokonce ani Norma Waterson nemìla hvìzdné manýry. Takže spíš než Carter Family je to taková docela normální rodinka po anglicku. Jen tak si zpívají staré písnièky a víc neøeší. Když hluboko v minulém století Martin Carthy nauèil Paula Simona Scarborough Fair, neøešil a neøeší dodnes, že pøihrál dvojici Simon a Garfunkel svìtovou slávu (trochu jim taky pomohli Indiáni = El Condor Pasa, ale tìm by
mìl být vdìèný ještì Gott). Navíc mi bylo sympatické, že Jarmila Šuláková, chci øíct Norma Waterson nás nenutila zpívat s nimi, to pak mohli mít takoví Beatles k anglickým lidovkám úplnì jiný vztah, když jim je necpali horem dolem. Nakonec návrat do Could Mountains. Mountains ne tak docela, sjeli jsme ze zámku k øece, ale chladno bylo a kostel pøece mìli v té vesnici ve filmu režiséra Anthonyho Minghelly taky. V kostele stál Tim Eriksen s velkou tajemnou knihou v rukou = Sacred Harp. Vedle rozloženy kytara, banjo, housle = zvláš na banjo se asi v kostelech èasto nehraje. Nejprve sám a nakonec s více než tøicetièlenným sborem secvièeným pøi dílnì a rozsazeným do ètverce podle altù, sopránù, tenorù a basù nás v pùlnoèní hodinì vrátil do Ameriky, jaká byla pøed vynálezem gospelu, blues a jazzu. Taky bych se nìkdy vrátil do dob pøed rádii a televizemi. Milan Zeibert
12/12
2008 A ijou úvodníky...
Dnes... Pátek 25. 7.
Den šestý... Slyšela jsem, že tu máme Vánoce. Myslíte, že jsem se zbláznila? Možná. Lidé malí i velcí, v dopoledních i odpoledních hodinách, za slunce i za deštì chodí „po dílnách“. Je jich tu v nabídce pøipraveno opravdu dost, takže øeší pouze problém, na jakou. Na nich vyrábìjí rùznorodé vìci, které jsou tøeba v obyèejném životì bìžné, ale k jejichž výrobì by se tìžko dostávali. A svìte div se, nemyslí pøitom na sebe, ale koho potìší, jen tak, pro radost z bytí… I pro muzikanty, kteøí se opakovanì vrací na Folkovky, se zaèínají stávat takovým svátkem, který si sem pøijedou oslavit. Nemohu pochopitelnì mluvit za nikoho, ale nazdobený stromeèek Jury Pavlici mi vèera nádherné svítil do nitra. Vyparádil jej svojí interpretací i pozváním charismatických osobností. Wolfganga Sause - nìmeckého alikvotního zpìváka, který v hrdle (a pøilehlém okolí) vytvoøí, kolik že to tónù souèasnì? Pìt? Už to nìkdy nìkdo slyšel? „Já sedìl na vìtvi, když on hovoøil“, praví se v jedné z cimrmanovských her… (Kam se hrabe Bitner by se dalo taky použít). A taky Waterson:Carthy - tatínka a maminku prastarých anglických balad, kteøí ze svých domovských ostrovù jen tak nevyjíždìjí, ale pro nás, pro naše Vánoce, to udìlali. I oni však byli obdarováni - vstoupili pøímo do našich duší, a paní Norma to dobøe poznala, slzy štìstí si stírala ještì pøi pøídavku. A co by to bylo za Štìdrý veèer bez pùlnoèní mše! Díky velké toleranci místního pana faráøe se mohla uskuteènit v opravdovém kostele. Tim Eriksen rozeznìl chrámovou loï, obdarovával sebe i ostatní a pøi spoleèných písních se sborem svých žákù z dílen nebylo snad nikoho, kdo by pochyboval o existenci vyššího bytí. Svìt je krásný! -já-
1/12
Èesko-irský den (zámecký park, 17.30 hodin) Nestíháme Brendan O´Shea (Irsko) Jablkoò (bez závoje) Mark Geary (Irsko)
2008
2008
Zítra a pozítøí...
Vechno oranové... Již tøetím rokem se setkáme v zámeckém parku s Oranžovým stanem generálního partnera festivalu Folkové prázdniny Skupiny ÈEZ.
Sobota 26. 7. Písnièkáøi (zámecký park, 16 hodin) Sestry Steinovy Vladimír Merta
Sobota 26. 7. Svìt plný energie - to nejlepší na konec
Son of the Velvet Rat (A)
Divadlo Facka: Divadlo na chùdách, kejklování, žonglování, „Uvidíme...“, puzzle, hon atomù, trefovaná, tangamy, souboj atomù, vymalovánky, malování, kreslení, èmárání na téma: Pøátelská energie
Lisa Knapp (GB)
After Midnight...
Na dnení scénì... Brendan O´Shea (Irsko) Irský písnièkáø a básník, co dokáže chytit padající hvìzdu a vrátit ji na oblohu. Kluk s kytarou z irského hrabství Kerry, kde ho na konci 90. let pøestalo v pubech bavit pøetahování s taneèními kapelami a pøesunul se do New Yorku. V souèasnosti parák nejvìrnìjší Marka Gearyho, poøád ovšem èlen písnièkáøského sdružení Fairplay Collective z newyorské Greenwich Village, co spoleènì vystupoval s 10 000 Maniacs, Cowboy Junkies a Eliottem Smithem ještì pøed tím, než tu myl nádobí a získával si pozornost posluchaèù pøi klubových soutìžích.
Oranžové šlapání Nadace ÈEZ
Tcheka (Kapverdské ostrovy)
Vèera odstartoval na Folkových prázdninách svou pomyslnou jízdu charitativní projekt Nadace ÈEZ Oranžové kolo. Do sedla charitativních kol usedl jako první starosta mìsta Námìš Vladimír Mìrka, jeho soupeøem se stal èlen správní rady Nadace ÈEZ Jan Husák.
Nedìle 27. 7. A koncert navíc (nádvoøí zámku, 19 hodin) Liam Ó Maonlaí (Irsko) Glen Hansard (Irsko) & Markéta Irglová V pøípadì nepøíznivého poèasí se koncerty pøesouvají do zámecké jízdárny.
Pro dobrou vìc šlápli do pedálù také hejtman Jihomoravského kraje Stanislav Juránek a zástupkynì hejtmana Kraje Vysoèina Marie Èerná.
2/12
Autor žádaných, výraznì melodických baladických písní, obèas složitìjších, vždycky ovšem konejšivých, pøestože za melancholií by šel O´Shea na konec svìta tøebas po stopách raného Paula Simona. Vydává desky, se kterými spousta lidí veèer usíná. Maluje na nich obrázky o povyku v kosmopolitním mìstì, odtajòuje duši melancholického Ira v New Yorku, který být filmaøem, natoèil by Taxikáøe úplnì jinak, a pokládá divné otázky: „Víte, kde máte duši?“.
Nejprve dokonèení pøíbìhu z minulého èísla: Pod fotografií fanouškù pøicházejících pro podpisy ke kapele Hazmat Modine zùstal skryt závìr poslední vìty: Bitner = úplnì špatná muzika prosazovaná selektorem. Dále byly èinìny dotazy, kdo je to Bitner. Nuže, špatný herec koèovné spoleènosti z cimrmanovské hry Záskok. Právì za nìj zaskakuje legendární Karel Inflet Prácheòský v podání Zdeòka Svìráka. Ten má ovšem „dìsného pamatováka“, a tak si kromì role zapamatuje i poznámky, které nápovìda pronese mimo text. Jednou z nich je vìta „Kam se hrabe Bitner“, již Prácheòský zcela bez souvislostí vloží do hry. Uf, a teï zas nìco veselejšího. Na tomto místì jste si mìli pøeèíst nìco o koncertu Hradišanu. Kdo ho vidìl, moje bláboly nepotøebuje, kdo ho nevidìl, nepøeète si nic a stìžovat si mùže na nádraží v Jihlavì. Odtud totiž Èeské dráhy nevypravily vlak, který odjíždí z Tøebíèe v 16:39. Cestující tak museli èekat na rychlík 17:27, proèež jsem z Hradišanu slyšel jen poslední tøi skladby. Naštìstí dvì z nich z mého oblíbeného skácelovského alba Modlitbu za vodu, kterou mají vyrytou v jesenických horských lázních Karlova Studánka na žulovém soklu u místního pramene, a pøedevším Krátký popis léta alias Požáry ze ètyø stran hoøí léto. Moc se mi Požáry líbí, každý rok víc a víc, pøesto mi nikdo nevymluví, že ta muzika jsou nìjací zakletí jihoafriètí Lady Smith Black Mambazoo. Od té doby, co se Wabi Danìk v kytarové škole Lidových novin pøiznal, že Outsider Waltz je vlastnì Mc Cartneyho Mull Of Kyntyre, který pøeházel tak, aby to nikdo nepoznal, už nevìøím nikomu. Wolfganga Sause jsem absolvoval celého. Alikvotní zpìv už znìl Folkovkami jednou,
11/12
2008
2008
Dílny...
Na dnení scénì...
V minulosti jste nás nazval hovadami božími. Poslouchejte, není už na èase vyjít s pravdou ven, a øíct nám do oèí, co si o nás skuteènì myslíte? Ano nazval jsem nás hovady božími a skuteènì si o nás myslím, že jsme hovada boží. I proto nás mám rád.
komunita spøíznìných duší má lidem co øíct. Gearyho tak trochu smutné písnièky zpívané naøíkavým hlasem nasály v New Yorku svobodomyslností, nadhledem, ale i bolestínstvím, které ovšem nemusí být za každou cenu koneèným øešením. Nadìje se totiž Geary nevzdává „bez ní se nedá pøece žít“. Podobnì bez vtahujících, okouzlujících melodií, protékající jeho alby naposled letos Opiem, natáèeném ve slavném beatlesáckém studiu Abbey Road. A jeho motto? To má Mark Geary vyøešené: „Pronásledují mì. Vlastnì do urèité míry jsme všichni pronásledovaní: naší minulostí, urèitými lidmi, vzpomínkami, ztrátami, konèícím mládím, žalem, obavami, touhami, láskou. Øíkám si, jestli se z toho máme pouèit nebo se v tom donekoneèna poøád motat“.
Mark Geary (Irsko) Když tenhle v Námìšti jako doma se cítící irský písnièkáø odjíždìl pøed lety po smrti kamaráda Jeffa Buckleyho z New Yorku, musel prý málem na operaci: „Od rána do veèera jsme se smáli, takže hrozilo, že mì budou muset úsmìv z oblièeje odstranit chirurgové“. Kdo poslouchá Gearyho písnièky, zùstane v tuhle chvíli možná v rozpacích, protože aèkoliv mìly k návodu na sebevraždu daleko, tolik srandy pøi nich posluchaèi pøece jenom nezažívali. Markùv bratr v New Yorku vedl klub Sin É, druhý domov Gearyho s Buckleym, ale také Jona Spencera, Damiena Riceho, Davida Graye a dalších skvìlých písnièkáøù, jimž hitparády nic neøíkaly. Zastavili se tu za nimi obèas U2, Elvis Costello nebo Mariane Faithfull, cítící, že tahle neobyèejná
Sobota 26. 7. 2008 9:30 - 12:00 Kreslení a malování pro dìti od 2 do 100 let (stálá dílna) 9:30 - 12:00 Dílna textilní tvorby (stálá dílna) 9:30 - 12:00 Grafická dílna (stálá dílna) 9:30 - 12:00 Dílna smaltu a tažených korálkù (stálá dílna) 9:30 - 13:30 Zapletená dílna Košíkáøská dílna 10:00 - 12:30 Hrajeme si s dìtmi 10:00 - 12:30 Keramika - toèení na kruhu, Voskování, Svíèkování dle domluvy Filmování a videoklipování (6. závìr) 10:00 - 14:00 Drátkování 10:00 - 14:00 Keramické ryby a ubrousková technika 11:00 - 15:00 FIMO hmota 11:30 - 13:00 Bøišní tance - hudba, rytmus a ženství 12:30 - 15:00 Pøátelské náramky 12:30 - 15:00 Drhání neboli uzlíèkování 13:00 - 15:00 Žonglování a kejklování 13:15 - 14:15 Taekwon-Do
FIMO hmota
Saul Rose
10/12
Je libo magnetky na lednièku, pøívìšek na klíèe, vázu, dózu na kávu èi bonbony, neobyèejná držátka pøíborù, ozdobné lahve, svícny, stojánek na fotku èi na tužku pro vašeho malého školáka nebo korálky pro maminky i malé parádnice? Vyrobte si drobné dárky i praktické pomùcky z barevné modelovací hmoty Fimo. (dílna so, poèet úèastníkù cca 15-20, lektorka Iveta Schlehrová)
Zpráva ze ètvrteèní dílny tvùrèího psaní Vèerejší dílna byla intimní, ètyøèlenná, schovaná v erárním stanu a vlastních prožitcích. Zaèali jsme opìt spoleènou tvorbou: jedenácterákem a kolektivní básní na téma „Jsem“, která bezpeènì odstartovala cestu do našich niter. Další úkol záznam zvukových vjemù nás ještì více ztišil, pohroužil a rozložil. Takto jsme se rozlouèit nemohli! Odlehèení na závìr obstaral textodpovìï na otázku položenou ètvrteèním výtiskem MF Dnes: „Proè se ženy bojí plavek?“ A proè v Námìšti poøád prší? A proè je taková kosa? A kdyby tu byl Tleskaè, tak by bylo všechno jinak? -pafKolektivní texty (Petr, Kaèka, Míša, Paf): JSEM Po ránu pøeskakuji louže v ulicích a koukám do nich. Nevidím se. Poulièní šero ve dvou barvách znamená, že neexistuju? Ta malá hrstka lidí mì vidí? Má hrstka oèi? Osamìlá a pøitom ne sama... JSEM Jsem zase na dnì jako pírko ladnì, ale dolù padám snadnì z plných stolù Nejím ani neupíjím Jsem zase nahoøe pták v oblacích, na hoøe létám na mracích, slunce v nádheøe a já se cítím bezmeznì
3/12
2008
2008
Dílny a z tvorby...
Na dnení scénì...
VLK má hlad udýchaný bìh šerem ho naprosto vysílil a vybìlil
Jan Øepka vloni doprovázel Marka Gearyho
Záznam zvukù: Je mokro nebo sucho? Prská døevo pod plameny? Bubnuje déš na kameny? Já nastavil více své ucho... Slyšel jsme dlažební kostku, která by se ráda umyla, z deštì napila a teï doufá, že voda steèe kostkám mezi prsty... nebo, že to auto zase odjede... (Petr)
pøišijeme jim, stejnì jako všem ostatním, Jablkoò. Vztaženo k tomu, že vaše hudba kdysi doprovázela èeské akvabely na olympijských hrách v Sydney a ony se neutopily. Máte pøedstavu, jak byste se zachoval, kdyby na dohled od pódia existoval zámecký rybník a v podzámèí navíc mezinárodnì neošlehané družstvo mužských akvabel?
Jablkoò
Text-odpovìï: Proè se ženy bojí plavek? Proè se ženy bojí plavek? Titulek renomovaného deníku. Psán odborníky. A navíc. Na každém šprochu, však to znáte. Ten èlánek mi zmìnil život, já se totiž plavek nebojím. Z toho jednoznaènì vyplývá, že nejsem žena. Pokud nejsem žena, jsem muž. U všech èertù, já jsem chlap! A dozvìdìla jsem se to až v dospìlosti, z titulku novin. To už je dùvod k obavám. Zaèínám se bát! Plavek, tøeba. (Kaèka) Zrada Proè se ženy bojí plavek? Myslím, že tlustší ženy se bojí toho, že v nich budou vypadat tlusté. U hubených je to stejné, ale naopak. Jinak nechápu jiný dùvod. Jedinì, že plavky „koušou“. (Míša, 11 let) Zrádné plavky Je léto a Ema se bojí plavek. Plavky jsou totiž zrádné a zvíøecké. Jako správné zvíøe plavou, Jako správný had škrtí. Jako správný pes koušou, neposlouchají panièku a musí se dobøe uvázat. Ema má mámu, maso a dilema: „Jak asi zvládnu letošní trendy?“ (Paf)
Michal Nìmec vzkazuje: letos Jablkoò bez závoje. Senzaèní veøejné odhalení hudebních koøenù skupiny Jablkoò. Vystoupí také podskupiny Malá Lesní, Velká polní, Jazz to se mnou z mísy, Duo Carvánek a divadlo Vyrob si své letadýlko.
Ouplnì jediný den Námìš n/Osl. 19. 7. 2008 Noc polévá støechy cínem hora mlèí vlastním stínem na mostì sochy plné nìžných pitomostí andìly až do rána dnes hostí do kamene vrací se vteøina plná strachù když lebkins uvìznìn sténá za møížemi vlhkých mrakù tma schovala se pod koøeny na zázraky èasu není
4/12
L.V.
Doba si na senzace potrpí a nelze vás, v úmyslu veøejnì odhalit koøeny Jablkonì, než pochválit. Nicménì, co když to Jablkoò nezvládne, roztøesou se jí kolena a leccos nám pro jistotu zatají. Jablkoò nemá kolena, takže se jí nemùžou klepat. Pokud by však pøesto došlo k nìjakém zatajení, organizátoøi se nemusí bát, protože se to nikdo nedozví. Nìmecký Suddeutsche Zeitung nám všem, co Jablkoò posloucháme, po jednom vašem koncertì uèinil nebývalou nabídku: Jablkoò vám splní všechna vaše pøání. Muselo se na vás pøece obrátit spousta divných lidí? Divní lidé se obávají, aby nedopadli jako s tím robotem všeumìlem, který tvrdil, že umí nahradit ženu. Byl v nìm otvor s nápisem ZDE VSTRÈTE a pokud se tam cokoli vstrèilo, pøišil na to knoflík. Proto nás divní lidé pøíliš neobtìžují, a pokud ano,
Stalo se tak nejen na olympijských hrách v Sydney, ale také v Øecku a na mnohých dalších sportovních vyvrcholeních. Obecnì se dá øíci, že naše hudba po svìtì doprovází kde co, živým pøíkladem bylo loòské vystoupení s taneènì-akrobatickou Galumphou z USA. Proto jsme na takové vìci zvyklí, i když, jak už teï víme, o tom èasto ani nevíme. Takže, pokud by se skuteènì v podzámèí objevilo družstvo mužských akvabel, zahráli bychom jim anebo si s nimi pøímo i zaakvabelovali.
9/12
2008
Okolokvokající...
Na dnení scénì... Nestíháme
amatérské divadlo. A protože ještì nebyly videokamery, utkvìly mi v pamìti více debaty s kritiky a teoretiky, které se ve vysokoškolském klubu nejednou protáhly pøes pùlnoc. Jak jen jsme dokázali celé hodiny plácat, pøít se o blbosti a objevovat i pátou stìnu Stanislavského (vìc oèividnì neexistující). Až po èase jsem pøišel na to, že umìlec je v každém. A èím svobodomyslnìjší, tím cennìjší. Že i teoretik a kritik tvoøí, (když se mu zadaøí). To je ostatnì také principem hudby. Odedávna je pøece pravou ctí interpreta vyjádøit se, pøidat do písnièky nìco svého. Tøeba jen trylek, nevšední barvu tónu, nástrojový grif, další sloku, variaci na hlavní téma, sólíèko... Jestli ona to není sama podstata tvoøivosti, té zázraèné síly, která stojí za každým dílem, za pravou podstatou èlovìka, odlišujícího jej od ostatního života. Tak tu dnes neseïte tak napùl mrtvolnì a pøidejte se. Tleskejte. Køiète bravó a umí nebo klidnì i bù a haf haf. (Byl nebo nebyl to o pùlnoci v Jízdárnì pes?) Tvoøte! A si to užijete. A proboha, nepoèítejte noty. Jarda Vokuš
Jan Øepka a Petr Ovsenák spolu pod názvem Nestíháme vystupují od roku 2001. Neskrývají obdiv k velkým osobnostem èeské i zahranièní folkové historie. Nabízejí èitelné, melodicky jemné sympatické písnièky postavené na souhøe dvou akustických kytar a pøíjemných hlasù. Hudební publicista Ivan Hartman jejich loòské album Víceménì v klidu slyší následovnì: „Køehké písnì jak z dob Simona a Garfunkela, píseò Málo je èasu zase ve svém závìru odkazuje k Nerezu. Ale je to pouze decentní náznak, žádné kopírování. Tìžit z toho nejlepšího není høích. Høíšné je èerpat ze špatného. Nestíháme zvolili první možnost a poskytli jí, slovy jejich textu, trpkou krásu“.
8/12
2008
Deníèek, takyreportér, vèera... Zuøivý „takyreportér“ David: Kam letíš, balónku? Dìti jsou stejnì nejvyèùranìjší tvorové. Tím, že je rodièe pøesvìdèí, pøemluví nebo pøinutí jít s nimi na koncert, to nekonèí. Odmìn musí být víc než jedna. Lízátko. Turecký med. Balónek. Dva balónky. Sedm balónku. Na provázku je chytøe udìlaná smyèka, ale dìcko to stejnì chytne jen tak do ruky. Netrvá ani pìt minut a provázek vyklouzne a balónek letí k nebi. Kolik takových balónku opustí areál Folkových prázdnin vrchem? Dá se to spoèítat? A co je s nimi pak? Prý mají v jedné -sféøe prasknout. No jo, ale to pak musí letìt zase dolù. Už na vás nìkdy spadl kousek balónku? Našli jste gumový cár pøi procházce v lese? No nic, musím konèit. Tak zase za rok! I s balónky. -idve-
Mùj milý deníèku, proè hned Èeskomoravská konfederace odborových svazù nezasáhla? Copak to jde nechat jen tak, aby jeden zpíval za ètyøi a ještì k tomu najednou? Ètyøikrát rychleji nahrát cédéèko? A ještì to uèil ostatní posluchaèe? Jakpak k tomu pøijdou všechny ty Vondráèkové a Davidové, kteøí poctivì nahrávají notu za notou? Kde jste, pane Štìchu? Hradišan ale hrál v naprosté pohodì, jejich vícehlasy byly uchvacující. Možná nejlepší jejich vystoupení, co jsem slyšel. Waterson:Carthy kladli rozvážnì jednu notu za druhou bez pøíkras, prostì. V tom je jejich moc, v té krásné jednoduchosti, prostotì a pøeci síle. V soukromí jsou stejní, jsou to skromní, velice slušní lidé, pøesto nebo právì proto svìtové hvìzdy. Dojemné bylo jejich náhodné
setkání s Timem Eriksenem hned po pøíjezdu, oba tomu nevìøili, že je to v nìjaké neznámé Námìšti vùbec možné, dobøe se znají a nedaøí se jim se setkat po nìkolik let z dùvodu jejich pracovního nasazení. Námìš, místo dostaveníèek svìtových hvìzd, by mohl starosta nechat napsat pod ceduli mìsta u silnic... -dou-
Vèera.. Hradišan, Wolfgang Saus a Waterson zjednodušenì øeèeno - trojice stromù na jednom jevišti. Každý z nich má koøeny nìkde jinde a pøece se sešli. Hudba je spojila. Síla hlasù, vnitøního cítìní a umìní naslouchat se spojilo. Vzájemná láska, úcta a tolerance poletovaly kolem nich. Odborník by mohl najít zvukové nedokonalosti, ale atmosféra, vytváøená energie a ono naladìní se na jednu notu mìlo takovou sílu, že se nemohl najít nespokojený posluchaè. Nespokojený mohl být je proto, že byl konec. Ale byl to jen konec koncertu. Hudba lidi spojuje. Kráèíme po cestì života a provází nás na ní døevo od kolébky po rakev. Zrovna tak jako se s pláèem rodíme a umíráme. A hudba bývá u toho. Naslouchejme si, a nám to ladí a je v nás síla, která z nás bude vyzaøovat, jako z tìch na jevišti. Hana Budínová z Bøezníka
5/12
2008
Noèní koncerty, anglické okénko a televize...
2008
Fotoreportá z výletu...
Okolokvokající...
Noèní koncerty
Anglické okénko (English Window)
Na zdraví okolokvokajícím!
Chtìl bych moc podìkovat panu Petrovi a otci Pavlovi za to, že nás nechali udìlat vèerejší noèní koncert Tima Eriksena v kostele. Bylo to úžasnì, nádherný zvuk, který se rozhléhál všude okolo, odrážel se a zase se vracel, ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlíkovou hlavièku. Krása. A protože vèerejšek dopadl dobøe, tak nám bylo laskavì dovoleno uspoøádat dnešní noèní koncert zase v kostele, z èehož mám ohromnou radost. Jenom bych chtìl poprosit, že když už tedy nutnì musíte v tom kostele fotit, tak prosím bez blesku. Takže tedy dnes Mark Geary a Brendan O'Shea, 30 minut po skonèení hlavního koncertu v kostele. A kdybyste mìli hlad, tak dneska mají v pizzerii Pepperone jídlo zvané "Oskarový Glen", a mùžete si to dát s irskou houbovou polévkou, nebo si místo toho vzít steak svatého Patrika. Makwerere! Adam
The trees are singing, its story is longer than ours; carried by the wind they hear stories from far away places. We all look to the front, but, inside the person sitting next to us, the music is amplified and interpreted in a new way. The branches hug all our old human songs, their leaves of silver shake joining our flesh and metal strings. When the night falls the silence becomes sacred, his voice is the only sound which exists in the world and we let it enter our throats and lungs. In the church, silhouettes of light and darkness, of silence and music appear. Elena
Pøedevèírem v noci jsem pod jazzovým nášupem z New Yorku pøemítal nad tím, zda náhodou mezi všemi tìmi notami jedna jediná netrefila jenom mne. Zda je možné, aby v takové lavinì hudby byla vloèka, která se rozpustí o duši pouze jednomu jedinému z nìkolika stovek posluchaèù. Pak jsem ale uznal, že to je pìkná blbost. To bych mohl rovnou poèítat, kolik tónù zaznìlo, dìlit je poètem platících divákù, pomìøit prùmìrnou cenou vstupenky a dojít k míøe svého posluchaèského ukojení. To už bych se radìji pustil do debaty o vlivu verbuòku na blues, respektive blues na mùj verbuòk. To si ale pøímo øíká o úsmìvnou historku. Na vejšce v Brnì mì jedna holka dotáhla do Slováckého krúžku. Mimochodem byl jsem do ní tak blbej, že bych se nechal pøemluvit snad i k pøestoupení na islám. Ale k vìci. Ve vinárnì kdesi v Krpoli se scházelo u vína (to se mi líbilo nejvíc) asi dvacet lidí a bavili se o ledasèem. Když se ale zaèali dohadovat, jestli se u verbuòku (èi èeho) zvedá noha nahoru døíve pravým nebo levým kotníkem, moc jsem se do debaty nezapojoval a více studoval spolustolovnice. V èele sedával organizátor krúžku, šedovlasý muž neodhadnutelného stáøí s malýma živýma oèkama pod lenonkama bez obrouèek. Chodili jsme tam celou zimu, než mi zaèalo být divné, že se vùbec netancuje (jak já tehdy toužil po tìlesném obìtí v kole) a jen se teoretizuje. Nevím, èím to skonèilo, možná tím, že jsem zjistil, že Don Sparling je Anglièan, který folklór jen obdivuje. Mimochodem verbuòk jsem nikdy tancoval. Za to jsem zaèal hrát
...Na moll... Urèitì jste si všimli, že se mezi námi pohybují muži s kamerami. Jedná se o Èeskou televizi, která zde natáèí své pøíspìvky do poøadu „Na moll“, který by se mìl vysílat v mìsíci záøí, pøesné datum zatím není urèeno. Podle slov dramaturga tohoto poøadu Ivo Cicvárka bohužel nelze z finanèních dùvodù natáèet celý týden (i když by se mu to líbilo). I tak prý bude tento díl kvùli natáèení na festivalu finanènì velmi nároèný, a to z dùvodu výjezdu, a na dvakrát! V pondìlí se totiž zamìøili na Kolumbijku Lucii Pulido a Martu Töpferovou, dnes na oba Iry, jak jinak, a také skupinu Jablkoò, která na Folkových prázdninách v Námìšti v posledních letech nechybí ani jeden rok! Buïme k jejich práci shovívaví, oni nám to jistì oplatí svojí ohleduplností. -áj-
6/12
7/12
