1.2 Motorické testy - obecná charakteristika Test používáme ve významu zkouška. Jedná se o vědecky podloženou zkoušku, jejímž cílem je dosáhnout kvantitativního výsledku. Testování znamená: 1. Provedení zkoušky ve smyslu procedury 2. Přiřazování čísel, jež jsme nazývali měřením Člověka, který se testování podrobuje, nazveme testovanou osobou (zkráceně TO) a toho, kdo testování provádí, testujícím nebo examinátorem. (V jiných oborech se místo TO používá označení pokusná osoba, proband, respondent ap.) Test jako standardizovaná zkouška. Nejobecněji vyjádřeno, jevem, který testujeme v antropomotorice (stejně jako v pedagogice), je chování člověka. Test pak je systematická procedura zkonstruovaná za účelem změření určitého vzorku tohoto chování (50). Systematičnost se projevuje v několika ohledech: obsah testu je pro všechny TO stejný (či prokazatelně srovnatelný), stejný je i způsob vyhodnocení výsledku. Často je předepsán i stejný způsob provedení zkoušky17). Říkáme, že test je standardizovaný. Standardizace vyžaduje i použití standardizovaných pomůcek (náčiní, ocejchovaných přístrojů apod.), promyšlenou, přesnou a pro všechny TO stejnou instrukci. Zadání, examinátor a prostředí (pomůcky, přístroje apod.) vytvářejí testovou situaci, která má být reprodukovatelná (i v jiném čase, na jiném místě, jiným examinátorem). Základním požadavkem je proto omezit na minimum vlivy prostředí a examinátora, neboť do testových výsledků se promítají jako „chyby". V širším smyslu je standardizace také souhrnem informací o důležitých vlastnostech testu a normách, které získal konstruktér při statistickém ověřování testu. Za nejvýznamnější se považují údaje o validitě testu pro daný účel, a údaje o spolehlivosti (reliabilitě), tj. míře přesnosti testových výsledků. Plně standardizovaný test dovoluje i určit místo TO ve skupině vrstevníků. Tomu účelu slouží normy statisticky odvozené z výsledků většího počtu osob (normové populace).18) Testy, které označujeme přívlastkem motorické, se vyznačují tím, že jejich obsahem je pohybová činnost, vymezená pohybovým úkolem testu a příslušnými pravidly. Testová situace je pak podnětovou situací, která vyvolává nebo navozuje určitý pohybový projev, tj. motorické chování. Zachycujeme, pokud možno přesně, některé znaky průběhu tohoto chování, nebo častěji jeho konečný výsledek. Někdy registrujeme odezvu (reakci) organismu na pohybovou zátěž, nikoli pohybovou činnost samotnou (např. step-test). Test jako měření. Pohybový úkol je tvůrcem testu určené a testovanou osobou přijaté zadání. Představuje záměr, který má TO realizovat, nebo situaci, již má řešit prostřednictvím pohybu. Bezprostředním podnětem k činnosti jsou buď přímá výzva (např.: „Skoč co nejdále",...), nebo navozená situace vyžadující řešení (např. v testu herní taktiky má TO, jakmile obdrží míč, provést jedno ze tří povolených řešení standardní herní situace). Pohybový úkol je řešitelný vymezeným počtem alternativ, kterých je v praxi vždykonečný počet. Mnohdy jsou to jen dvě alternativy: „splnil" a „nesplnil". Takové testy označujeme jako dichotomické či binární. Jiné testy (m-ární) poskytují daleko větší počet alternativ (několik 17 18
) V některých testech může být provedení různé, neboť záleží na způsobu řešení, který TO zvolí.
) Netýká se všech testů; pro některé testy se normy neurčují. 18 Měření a testování
desítek nebo stovek). Například při skoku jsou tyto alternativy vymezeny přesností měření (jednotkou měření, např. l cm). Stupeň splnění pohybového úkolu nazýváme pohybovým výkonem. Všechny testové výsledky však nelze považovat za výkony, neboť alternativy řešení nelze uspořádat ve smyslu „lepších" a „horších". Například v testech, jež mají povahu „pohybového dotazníku", zjišťujeme, kterou alternativu TO zvolí, aniž by bylo známo, zda je některá lepší než jiná. V takových případech nazveme jednotlivou alternativu pohybovým řešením testového úkolu • (P. Blahuš 1976). Z uvedeného vyplývá, že motorický test můžeme také definovat jako souhrn pravidel pro přiřazování čísel (číslic) alternativám splnění pohybového úkolu, tj. pohybovým výkonům nebo řešením. (Standardnost podmínek se předpokládá.) Přiřazená čísla nazýváme testové výsledky (skóre). Testování je tedy proces přiřazování testových výsledků. Ve srovnání s fyzikálním měřením délek nebo hmotnosti je testování složitější. Zpravidla jde o měřeni zprostředkované, při němž vznikají značně velké chyby, a které nemůžeme mnohokrát opakovat. Při interpretaci výsledků je tedy nezbytné použít statistické metody. Statistický přístup je pro testy charakteristický a odlišuje je od jiných zkoušek více než vlastní obsah. Pohybový obsah testů. Obsah motorických testů užívaných v tělovýchovné praxi i výzkumu je velmi různorodý. Pohybový úkol vyžaduje někdy jen elementární úkon (stisknutí tlačítka), jindy naopak složitou pohybovou kombinací (překonání překážkové dráhy). Některé testy představují jakési vzorky činnosti vykonávané při práci, ve hře nebo ve sportu (zkušební jízda motorovým vozidlem, test střelby trestných hodů v košíkové), jiné testy obsahují pohybové činnosti umělé, někdy vtipně vymyšlené, jež se v praxi nevyskytují (např. asynchronní pohyby končetin, manipulace se zvláštním náčiním, zdolávání neobvyklých překážek). Je zřejmé, že to jsou někdy pohyby TO známé, jindy úplně nové. Způsob řešení pohybového úkolu může být instrukcí přesně určen, nebo naopak jej má TO sama nalézt. Paleta je tedy široká, důležité je, aby pohybové činnosti byly vzhledem k účelu testování diagnosticky významné (problém validity testu), pro TO dostatečně stimulující a aby usnadňovaly kvantifikaci. Pokud pohybový obsah testu tvoří činnosti sportovní (např. atletické, plavecké, ...), ať již v podobě původní, nebo modifikované, je vhodné označení testy sportovně-motorické. Rozdělení motorických testů. Motorické testy lze klasifikovat podle různých />* hledisek, viz schéma na str.^t9:/ , f-—-l V pedagogické praxi se nejčastěji využívají testy maximální výkonnosti charakteristické požadavkem dosáhnout individuálního extrému (např. zvednout břemeno o co největší hmotnosti). Maximální výkon se ovšem může projevit i dosažením minima (např. chyb). Při interpretaci výsledků těchto testů jsou osoby s nejpříznivějšími výsledky hodnoceny jako nejzpůsobilejší, nejzdatnější, nejschopnější atd. Méně jsou již rozšířeny testy zaměřené na postižení a kvantifikaci typického pohybového projevu (např. motorického tempa, pohybové laterality). Zde vyšší Měření a testování
19
či nižší zjištěná hodnota neznamenají ani lepší, ani horší výsledek, neboť jde 0 určení optima, ať individuálního, či skupinového. Testy motorických schopností (např. silových, vytrvalostních) a testy motorických dovedností (např. plaveckých, košíkářských) jsou pro tělovýchovnou praxi nejdůležitější. Pouze těmto dvěma skupinám motorických testů věnujeme větší pozornost (kap. 3.). To ovšem neznamená, že „jiné" motorické testy (např. držení těla, laterality, kreativity, pohybové aktivity) nejsou důležité. Pro tělesnou výchovu jsou důležité i testy jiné než motorické (např. stavby a složení těla, fyziologických funkcí, smyslů)19). Podle místa provádění se testy rozdělují na laboratorní a terénní. Laboratoř dává zpravidla možnost dokonalé standardizace vyšetřovacich podmínek (odhlučnění, klimatizace, instrukce nahraná na magnetofonovém pásku) a hlavně možnost použiti citlivých měřicích přístrojů. Je však prostředím umělým a jen zřídka dovoluje testovat pohybové činnosti prostorově rozsáhlejší. Terénní testy se provádějí tam, kde se odbývá tělovýchovný proces (v tělocvičně, hale, posilovně; bazénu, na hřišti), tedy v prostředí přirozeném. Nicméně možnosti standardizace a nasazení přístrojové techniky jsou tu omezeny.20) Plní.' standardizovaných testů, zejména baterií, které by byly produktem delší výzkumné práce, není prozatím v tělesné výchově dostatek, ale v posledních letech jejich počet vlivem intenzivního výzkumu stále roste. Předností plně standardizovaných testů jsou přesně formulovaný účel, efektivní výběr jednotlivých testů či položek, které byly pečlivě odzkoušeny a statisticky zhodnoceny. Tabulky norem jsou podloženy šetřením provedeným u reprezentativních vzorků normové populace, někdy mají i celostátní platnost. O těchto testech často pojednává rozsáhlá literatura, neboť jsou prověřovány mnoha uživateli. Pokud je máme k dispozici, užíváme je přednostně. Testy vlastni konstrukce jsou ty, které si uživatel tvoří sám, pokud možno podle uznávaných pravidel (viz kap. 2). Jejich standardizace bývá jen částečná, mají však jednu velkou přednost. Jejich obsah můžeme stanovit přímo s ohledem na cíle pedagogické nebo výzkumné, a můžeme jej 1 pružně měnit. Kromě toho tyto testy respektují i místní podmínky (např. velikost tělocvičny). Podle počtu současně testovaných osob rozeznáváme testy individuální, kde se testu podrobuje každý jednotlivec samostatně (většina testů laboratorních), a testy kolektivní (skupinové), kdy zkoušíme celou skupinu osob současně (např. běh na l 500 m). Skupinové testy jsou časově méně náročné a dovolují využít motivu soutěženi. Ne vždy však mají přednost, neboť často je žádoucí zachovat určité soukromi, podobně jako v lékařské ordinaci. 19
) V tělovýchovném procesu se ovšem uplatňují i testy psané (např. testy vědomostí a znalostí). Při použití moderní didaktické techniky nahrazují „papír a tužku" zkoušecí stroje. 20 ) S ohledem na zaměřeni této publikace pro potřeby školy a s ohledem na složitost laboratorních testů věnujeme hlavní pozornost testům terénním. Popisy uvádíme v kap. 3 a 4. 20 Měření a testováni
maximální výkonnosti typického pohybového projevu
Testové systémy. Souhrnný pojem testy zahrnuje nejen jednotlivé zkoušky (např. běh na 30 m), ale i testové systémy složené z většího počtu (nejméně dvou) samostatně skórovaných testů, jež tvoří určitý celek a předkládají se při jedné příležitosti. Testová baterie (homogenní nebo heterogenní) se vyznačuje tím, že všechny testy (subtesty) do ní zařazené jsou standardizovány společně a výsledky subtestů se kumulují; ve-svém úhrnu vytvářejí jeden výsledek (skóre baterie). Testový profil je volnější seskupení jednotlivých testů; souhrnný výsledek se obvykle vůbec neurčuje. Atletický profil žáka mohou tvořit např. tři testy; běh, skok a hod. Jejich skóre jsou tři samostatné výsledky, často předkládané v grafické formě (odtud i název „profil"). Hlavní rozdíl mezi baterií a profilem je ve způsobu validování. Názvy jednotlivých testů se nejčastěji odvozují od jejich pohybového obsahu (např. vertikální skok) nebo od jména autora, který test navrhl či poprvé použil (např. Sargentův skok). Název testové baterie obvykle vychází z pojmenování toho, co se má postihovat (měřit), a často se rozšiřuje i o charakteristiku populační skupiny, které je určena, např. „Test motorické způsobilosti kandidátů studia tělesné výchovy". Delší název se zkracuje, zkratku pak tvoří první písmena vybraných slov nadpisu (např. TMZ). Popis testové baterie nebo profilu se vydává tiskem, mívá podobu brožury nebo knížky, která není obvykle určena pro volný prodej, neboť je žádoucí Míření a testování
21
jistá míra utajení ). Kromě podrobného popisu všech jednotlivých testů a potřebných pomůcek jsou v testové příručce i vzory záznamních protokolů, tabulky norem a pro uživatele důležité standardizační údaje. Účely testování. Obvyklými uživateli motorických testů jsou učitelé, trenéři, lékaři aj. Motorické testy jsou zdrojem důležitých informací potřebných pro řízení tělovýchovného procesu a správné rozhodování. V tělovýchovném výzkumu jsou výsledky motorických testů podkladem pro přijímání nebo zamítání vědeckých hypotéz. V tělovýchovné (sportovní, léčebné) praxi se testy nejvíce využívají ke kontrole pohybového rozvoje, trénovanosti, fyzické zdatnosti žáků, sportovců, i starších či nemocných osob. Tato kontrola může a má mít i podobu sebekontroly, uživatelem testů je pak sám cvičenec. Kontrolní funkci mají motorické testy i při prověřování účinnosti jednotlivých vyučovacích či tréninkových metod nebo rehabilitačních postupů. Výsledky testů jsou dále podstatnou částí podkladů, z nichž se vychází při výběru osob, např. talentované mládeže do tréninkových středisek, studentů tělesné výchovy apod., nebo naopak při selekci žáku motoricky retardovaných nebo kondičně oslabených, jimž je třeba věnovat zvláštní, specializovanou péči. Výběr a sdružování žáků do homogenních skupin podle úrovně kondičních schopností, popř. podle úrovně dovedností, je jednou z podmínek diferenciace ve vyučovacím procesu. Ve výkonnostním a vrcholovém sportu jsou výsledky testů podkladem pro predikci sportovní výkonnosti, tj. pro odhad budoucích výkonů ve zvolené disciplíně na základě testových a sportovních výsledků současných. Kontrola, selekce i predikce vycházejí z diagnostiky motorických schopností, dovedností a dalších charakteristik motoriky TO. Stanovení diagnózy má značný význam především pro cvičence samotného, neboť mu umožňuje poznat vlastní přednosti a nedostatky. Z těchto poznatků by měl vycházet při výběru povolání (pohybově náročného) nebo zájmového sportu. Na této diagnóze by měly být postaveny i metody tréninku, léčení, různá doporučení týkající se životosprávy, pohybového režimu i diety. Cvičenec by měl znát a pravidelně sledovat některé osobní parametry motorické, podobně jako zná a sleduje některé parametry somatické (např. hmotnost těla) nebo funkční (tělesnou teplotu). V daném ohledu má tělesná výchova ještě značné rezervy. O motodiagnostice pojednáme podrobněji v kapitole 4 v souvislosti s u. ihami o aplikaci testů ve školní tělesné výchově. Nicméně již na tomto místě je třeba podotknout, že testové výsledky tvoří jen část podkladů při rozhodování. 2l
) Provedení testů a zejména vyhodnocení testových výsledků vyžaduje vyšší odbornou kvalifikaci (tělovýchovného pedagoga, lékaře, psychologa -' podle povahy testu); kromě toho je v mnoha případech nutno zabránit prozrazení obsahu. Výjimkou jsou ovšem jednoduché testy tělesné kondice určené k masovému použití, které se naopak popularizují a rozšiřují.
22 Měření a testování
