12. Autor práce: Šárka Jarošová Vedoucí práce: Mgr

Střední škola KNIH, o.p.s. Brno Bzenecká 23, 628 00 Brno

SNY Maturitní práce

2011/12

Autor práce: Šárka Jarošová Vedoucí práce: Mgr. Věra Suchánková

„2011-12 Maturitní práce“

„Potvrzuji, že jsem tuto maturitní práci zpracovala samostatně a že jsem v ní použila pouze tu literaturu a další informační zdroje, které jsem uvedla v seznamu použitých informačních zdrojů. Beru na vědomí, že porušení této zásady povede k hodnocení mé maturitní práce stupněm 5 – NEDOSTATEČNÝ.“ 16. 3. 2012

…..................................


Poděkování: „Ráda bych poděkovala vedoucí mé maturitní práce Mgr. Věře Suchánkové za cenné podněty a věcné připomínky. Děkuji také své rodině, která mne při psaní podporovala.


OBSAH:

Úvod …................................................................2 1. Egypt................................................................3 2. Staré Řecko a Řím ….......................................5 3. Raný středověk …............................................7 4. Pozdní středověk …..........................................9 5. Současné pojetí snu..........................................10 6. Shrnutí..............................................................12 Závěr …................................................................13

1


ÚVOD Téma sny jsem si vybrala proto, že je to téma velmi otevřené, neboť sny se dají uchopit z mnoha úhlů pohledu. Docela dlouho jsem hledala, z jakého úhlu je popíši já. Nejprve jsem si myslela, že má maturitní práce bude pojednávat o snech všeobecně, ale potom se mi dostala do rukou kniha Spánek a sny, která mne přivedla k myšlence pojmout téma jako popis a porovnání snů archaických kultur a snů v současnosti. Cílem mé maturitní práce je tedy popsat a pokud to půjde, tak i porovnat přístup ke snům v různých dějinných epochách. Nelze samozřejmě shrnout celý pohled na sny u jednotlivých kultur do pár odstavců mé práce. Vybrala jsem proto v každé kultuře několik témat, která jsem stručně popsala. Ve své práci čerpám z knižních pramenů. Antickou kulturu a středověk jsem zpracovala na základě knih Středověká imaginace a Encyklopedie středověku od francouzského mediavelisty Jacquese Le Goffa. V kapitole o spánku ve starém Egyptě jsem čerpala z knihy Spánek a sny, která je vlastně kolektivní studií a kterou uspořádali Jiří Starý a Josef Hrdlička. Sny v současnosti jsem vypracovávala dle již uvedené knihy Spánek a sny a také podle knihy Psychologie od Saula Kassina. V první kapitole se věnuji postoji ke snu starých Egypťanů. Ze starého Egypta se nám do současnosti dochovaly některé fragmenty svědčící o tom, že staří Egypťané přikládali snům velkou váhu. Ve druhé kapitole trochu přiblížím sny, jak je viděli lidé v antice. Hlavními prameny, podle kterých se lze dopátrat, jak to vlastně bylo, je dochovaná soudobá literatura. I v Homérově Iliadě se hodně hovoří o snech. Lze z ní vyčíst i náhled na sny ve starém Řecku. Dalšími prameny jsou spisy filozofů, kteří se o sny a spánek zajímali. V další kapitole se budu zaobírat postojem středověkých lidí ke snu. Nejprve popíši postoj ke snu v raném středověku, poté popíši pozdní středověk, neboť mezi těmito dvěma epochami je zásadní rozdíl. Poslední kapitola je pojednání o snech od roku 1900, kdy Sigmund Freud vydal knihu Výklad snů a tím uskutečnil obrovský krok k novému pojetí psychologie a psychiatrie a která ovlivnila celé minulé i to nynější století. Dále jsou v kapitole stručně popsány tři různé teorie týkající se výkladu snů.

2


1. EGYPT Staří Egypťané „vnímali sen na jedné straně jako neskutečný a prchavý, na druhé straně však také jako oblast kontaktu s bohy.“1 Spánek byl často srovnáván se smrtí. V jejich představách byla smrt i spánek přechodová oblast mezi tímto a Oním světem. Oblast spánku a snění obývali kromě spících lidí také duchové zemřelých, bohové a démoni. 2 „První doklady o snech se dochovaly v tzv. Dopisech zemřelým. Jedná se o skupinu asi dvaceti dopisů zapsaných na papyrus či keramické nádoby, které pocházejí z doby asi 2740 – 1760 let před naším letopočtem. Jak dokládali některé z těchto dopisů, Egypťané se domnívali, že ve snu mohou vidět zemřelé, kteří na ně také mohou působit.“ 3 Pozůstalí proto psali dopisy a dávali je spolu s obětinami do hrobek tak, aby si jich zemřelí všimli, přečetli si je,a aby při nich stáli a neškodili jim. Velká důležitost byla kladena královským snům. To co Bůh sdělil ve snu královské osobě, bylo skutečné a nepopiratelné. Do dnešní doby jsou dochovány stély, na kterých jsou zaznamenány sny panovníků. Bohové se ovšem nezjevovali jen v královských snech. Mohli se objevit i ve snu nekrálovských osob. Ale na rozdíl od králů, jimž se zjevovali jen nejvyšší bohové, přicházeli k soukromím osobám bohové nižší, oblíbení v lidovém náboženství a také zbožštělí lidé.2 Egypťané věřili, že spánek má léčebné účinky, protože se jim ve snu mohou zjevovat bohové kteří jim pomůžou. Když byl člověk nemocný a bůh k němu ve spánku nepřicházel, snažili se sen navodit uměle pomocí inkubace. Ta probíhala tak, že se nemocný vydal do chrámu a snažil se vysnít božstvo, které by mu pomohlo. V chrámech byly postaveny zvláštní budovy, tzv. sanatoria. Uprostřed se nacházeli jakési lázně, kam přitékala voda z posvátného jezírka a kde se bylo možno koupat. Okolo byly místnosti, kde trávili noc lidé, kteří si přišli vysnít božstvo.2 Spánek však nemusel být vždy léčivý a sny příjemné. I staří Egypťané znali noční můry. Vzhledem k tomu, že Egypťané věřili v tvořivou sílu slova, většinou o svých nočních můrách nemluvili. Věřili, že pokud by člověk o své noční můře mluvil, aktivoval by ji, či přímo stvořil a zlý sen by se mohl naplnit. Jedinou noční můrou jejíž popis se dochoval je útok inkuba. V představách Egypťanů se ke spícímu, tedy bezbrannému člověku mohl přiblížit démon – inkubus, který bezbranného člověka oplodnil svým semenem – jedem a tím mu přivodil nemoc. Pokud nedokázali určit původ nějaké nemoci, připisovali ji právě útoku inkuba,3kterého měli v představách jako osla s lidskýma nohama. Jeho útokům se pokoušeli bránit pomocí magických zaříkání a pomocí léků proti inkubovu jedu. Mezi těmito léky se nachází mimo jiné moč panny a oslí varlata. Tím, že je nemocný snědl, magicky zničil mužnou sílu inkuba.2

1. Starý, Hrdlička, Spánek a sny, s. 70. 2. Starý, Hrdlička, Spánek a sny 3. Starý, Hrdlička, Spánek a sny, s. 67.

3


V případě ostatních nočních můr a zlých snů se dochoval jen popis nejrůznějších metod, jak je zahánět. Za zdroj zlých snů byli v Egyptě považováni zemřelí a démoni. Jedním ze způsobů jak je zahnat bylo, stejně jako při útoku inkuba, rituální zaříkávání, které přivolalo na pomoc množství pozitivních bohů. Za další účinný prostředek byl považován oheň. Před ním se totiž démon nemohl skrýt. Egypťané proto v místnosti ve které spali, měli v každém rohu umístněnou hliněnou figurku urea, která svým ohněm zlé sny zaháněla. Ureus byla posvátná kobra, ochránkyně egyptského panovníka.1 I staří Egypťané pátrali po významu svých snů a vyhledávali vykladače. „Vykládání snů bylo jednou z mnoha činností kněží, činných v tzv. domech života, centrech vzdělanosti starého Egypta.“2 Do dnešní doby se dochoval i nejstarší nalezený egyptský snář. Je to poměrně rozsáhlý papyrus. Vztah mezi snem a jeho interpretací je v něm založen především na slovních hříčkách, dále také na mýtech a dalších specifických aspektech té doby. Jeho schéma je založeno na činnosti člověka, kterou ve snu vykonává a podle ní je snu přisouzen jeho výklad.Například pokud se člověk vidí ve snu někoho oplakávat, je to dobré znamení a znamená to, že se navýší jeho majetek. Když se člověk vidí pít krev, znamená to, že jej čeká boj a to je špatné znamení. 1 V další kapitole trochu přiblížím sny, jak je viděli lidé ve starém Řecku a Římě.

1. Starý, Hrdlička, Spánek a sny 2. Starý, Hrdlička, Spánek a sny, s. 78.

4


2. ŘECKO - ŘÍMSKÁ KULTURA Antická kultura hledala určitou jistotu v postoji ke snům, ale nemohla ji nalézt. Sen byl předmětem sporu, v němž šlo o to, jak velký význam mu připsat. 1 Pozornost snům věnovali všichni významní filozofové, ale svými postoji a teoriemi stáli velmi často proti sobě. Někteří filozofové věřili v pravdivost a božskost snů, jiní k nim měli naprostou nedůvěru. O svých teoriích psali spisy, které jsou známé i dnes a výrazně ovlivnily i další kulturní dějiny. Pojem oneirokritika, který se zrodil v Řecku, značí nauku o snech a jejich výkladu. Blízkým pojmem je oneiromantika, to je nauka o věštění ze snu. Jedním z filozofů, který měl obrovský vliv jak ve starověku, tak i ve středověku byl Aristoteles (384 př.n.l. - 322 př.n.l.) Ve svém pojednání O věštění ze snu, zpochybnil možnost sesílaných božských snů a potvrdil možnost diagnostických snů. 1 Snem se zabývali i profesionální lékaři. V Hippokratovském korpusu (souboru lékařských spisů) z doby přibližně 400 let př.n.l. existuje pojednání O životosprávě, jehož čtvrtá kniha je věnovaná pouze snům. Ta rozděluje sny na sny božské, které mohou obsahovat informace o budoucnosti a které je nejlepší konzultovat s věštcem a na sny obsahující znaky tělesného stavu, které upozorňují blížící se a probíhající choroby. 1 Dle těchto snů lékaři mohli stanovit diagnózu. Podle staré filozofické tradice, sen úzce souvisí s duší. Přichází proto v noci, kdy se duše osvobozuje od těla. „Velká lákavost snů v očích starých Řeků a Římanů byla dána tím, že některé sny, hlavně prorocké, mohly odhalovat budoucnost.“2 Vyhrazovali jim proto odborný výklad. To byl také hlavní smysl členění snů na sny pravé a sny falešné. Věštění opírající se o sny, stejně jako ve starém Egyptě, bylo spjato s inkubací - spaním na posvátných místech, jež mělo ke snům napomoci. Nejznámější byl Asklépiův kult, který existoval od 5.století př.n.l. do 5.století n.l. Kult byl rozšířen po celém Řecku. Inkubace se odehrávala v chrámech zasvěcených Asklepiovi - bohu léčitelství. Žadatelé, kteří chtěli podstoupit inkubaci byli očištěni vodou a museli vykonat oběť. Poté mohli jít spát do chrámové svatyně, kde se jim ve snu bůh zjevil a léčil je nebo od něj mohli dostat předpis nebo léčebný pokyn.1 V chrámech pracovali snopravci, kteří pomáhali lidem s výkladem snů, jež se v době inkubace dostavily.

1. Starý, Hrdlička, Spánek a sny 2. Le Goff, Středověká imaginace, s. 261.

5


Snopravci ovšem nepracovali jen v chrámech. V Řecku byli tři druhy oneiromantických odborníků. Lidoví hadači, kteří provozovali své řemeslo zejména na veřejných prostranstvích. Dále také lidé, kteří se za učence pokládali a své vědění čerpali z odborné literatury. Ti poskytovali konzultace ve svých domech nebo chrámech. Elitou mezi vykladači byli teoretikové - filozofové, kteří sepisovali traktáty o významu snů. 1 Věštění ze snů bylo sice oblíbenou metodou, nicméně v porovnání s věštěním z vnitřností obětí nebo letu ptáků pouze druhořadou. Neboť věštci z obětin a ptákopravci měli narozdíl od snopravců hodnost kněží.1 Tradiční antická idea byla, že snící lidé podléhají určité hierarchii a varovné nebo-li prorocké sny mohou mít pouze lidé obdaření nejvyšší hodností. 1 To také potvrzuje nejstarší a nejznámější dochovaný literární doklad z 2.století n.l. spis Oneirokritika od Artemidora. Ten chtěl dokázat, že výklad snů může být i vědou.2 Artemidoros při psaní svého Snáře čerpal nejen z již napsané oneirokritické literatury kterou sbíral, ale i ze zkušeností hadačů snů, se kterými byl po léta v blízkém kontaktu. 1 Není možno popsat obecný náhled na sen ve starém Řecku a Římě, protože stejně jako byl proměnlivý a mnohotvárný postoj Řeků ke světu, byl proměnlivý a mnohotvárný i postoj ke snu.2

1. Le Goff, Středověká imaginace 2. Starý, Hrdlička, Spánek a sny

6


3. RANÝ STŘEDOVĚK „Před 4. stoletím a uznáním křesťanství za povolené a posléze státní náboženství, prozrazují vztahy křesťanů ke snům a jejich interpretaci nejprve zájem, poté zneklidnění a nakonec nejistotu.“1 Sny se v mnoha soudobých textech objevují ve spojení s nejvýznamnější událostí v životě tehdejších křesťanů: s konverzí, obrácením na křesťanskou víru. 2 Jako každý nový kulturní celek vyšlo křesťanstvíz dědictví, jehož podstatnou součástí bylo dědictví řecko - římské kultury, křesťany nazývané pohanská.2 Křesťanství přejalo i antické dělení snů na sny pravé a sny falešné. Když se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím, církev lpěla na důkladné kontrole náboženského života věřících a snažila se usměrnit, nebo zcela vyloučit navazování přímého spojení s Bohem bez církevní asistence, protože to představovalo obcházení církevního zprostředkování styku s Bohem. Od nástupu křesťanství spadají věci budoucí jen do kompetence křesťanskému Bohu.3 Sen přestal být zvěstovatelem budoucnosti a spásy. Církev hlásala, že ke snům je potřeba přistupovat s maximální obezřetností a nedůvěrou. Ani pravým snům se nesmí ihned věřit, neboť vznikají z různých zdrojů a člověk se jen zřídkakdy ohlíží na jejich původ. Ten může pocházet od Satana.3 Neschopnost církve poskytnout kritéria pro rozlišení původu a tudíž hodoty snu vedla k tomu, že snící potlačovali své sny. Křesťanská společnost raného středověku byla společností frustrovaných snících.3 Spánek se typicky chápal jako stav slabosti. Tělo je ve spánku odproštěno od duše, rozum je ukolébán k nečinnosti a z nedostatku rozumu nemůže vzejít nic dobrého. Sen jako produkt tělesného spánku se proto odmítal jako nepodstatný či nicotný. 4 Až do 12.století si křesťanství ponechalo jedinou typologii původu snů, která uznávala tři zdroje snů: Boha, ďábla nebo člověka. Bůh byl dobro, ďábel zlo a člověk směs dobra i zla. Zásadní změna v trojčlenné typologii snu oproti antice byla ta, že křesťanům nepravé sny sesílal Satan, kdežto u Řeků a Římanů to byli démoni a zemřelí. Pro zemřelé a démony tedy v křesťanství nebyl sen přístupovou cestou k živým. 3 Sny přicházeli k člověku buď prostřednictvím duše, vliv měla pamět, čistota nebo zkaženost, nebo prostřednictvím těla, na něž měl vliv způsob stravování, tělesná konstituce, nemoc atd. Sen spojený s tělem se přikláněl na stranu ďábla a ďábel nejvýrazněji znásoboval počet pokušitelských snů. Těch jež podněcovali tělo, zvláště pak pohlavní orgány. Sen se tak stal přednostním nositelem nočních pokušení. Lékem proti snům byla modlitba. 2

1. Le Goff, Encyklopedie středověku, s. 693. 2. Le Goff, Encyklopedie středověku 3. Le Goff, Středověká imaginace 4. Starý, Hrdlička, Spánek a sny

7


Církev se snažila odvrátit pozornost křesťanů od vykladačství snů a věštění ze snů úplně zakázala. „K čemu je dobré zkoumání snů? Hospodin vyřkl své slovo, sen už k němu nemůže nic dodat. Čas a budoucnost patří pouze Bohu. Sen spíše uvádí snícího do kontaktu s Bohem, než aby mu odhaloval budoucnost.“1 Věštba byla odsouzena jako pohanský blud. Ale i snící lidé v raném středověku si uměli poradit. Muži i ženy se bezpochyby pořád obraceli na místní „čarodějnice“ 2 Stejně jako v antice přežívala inkubace, byť zakázaná, i v křesťanských dobách. Nechodilo se ovšem spát do chrámů, ale do hrobek světců. Účel byl ale stejný. Lidé chtěli získat ve snu recept na vyléčení.3 Také tradice královského snu přešla i do křesťanství. Ale vedle tradičního snícího muže královské krve, byl vyzdvihován i další druh snících – světci. Jedině ti totiž uměli rozpoznat sny přicházející od Boha, od těch, které jsou obyčejným přeludem přicházející od ďábla.3 „Celkově lze tedy říci, že postoj člověka ke snům v raném středověku charakterizuje fascinace prodchnutá s úzkostí, jež plyne z hluboké nejistoty nad jejich legitimitou a obecně nejednoznačným smyslem.“4

1. Le Goff, Encyklopedie středověku, s. 691. 2. Le Goff, Encyklopedie středověku 3. Le Goff, Středověká imaginace 4. Starý, Hrdlička, Spánek a sny, s. 232.

8


4. POZDNÍ STŘEDOVĚK 12.století by mohlo být považováno za epochu, v níž středověká kultura znovu dobyla sny. Ďábel v nich ustupuje Bohu a především se rozšiřila oblast neutrálních snů, těsněji spjatých s tělem člověka.1 Společnost se začíná stále více zajímat o vnitřní život člověka, jeho individualitu a vztahem mezi duší a tělem. To znamenlo také začátek proměny v náhledu na sen. Touto proměnou jsou sny zbaveny neblahé pověsti zapovězeného území a jsou pozvolna uznávány za přirozený lidský projev. Sny jsou prohlášeny za člověku vlastní a začínají být chápány jako svědectví o něm. Sen se desakralizoval a demokratizoval. K proměně středověkého náhledu na sen postupem doby rovněž přispívají zprostředkované kulturní vlivy, vyznačující se skeptickým postojem ke smyslu a hodnotě snu. Z nichž nejpodstatnější je znovu objevený výklad Aristotelův. 2 Rozkvět textů, výroků a disputací (debat) o snech je silně poznamenán antickou vědou, zprostředkovanou jinými kulturami, hlavně Židy a Araby. Ti k ní postupně připojili vlastní výzkumy a vědecké a kulturní výtvory.1 Šířila se do latiny přeložená díla velkých arabských filozofů, kteří měli zásadní vliv na utváření nové společnosti. Uznala se také nutnost výkladu snů a to především vzhledem k jejich možným prognostickým rysům.2 S úspěchem se vydávaly různé snáře, jejichž prototypem byl arabský Ahmedův snář, přeložený do latiny. Velmi populární byla praktika výkladu snů pomocí tzv.“snového žaltáře. „Snící vypravoval svůj sen knězi, který náhodně otevřel žaltář a na základě první věty na stránce, kde se kniha žalmů otevřela, smysl snu vyložil.“ 3 Znovu se projevilo i obnovení svazku mezi snem a lékařstvím, odvozující se již od doby Hippokrata.4 Sen se sttal jednou z hybných sil literární tvorby. Inicioval a strukturoval zápletky hrdinské epiky a kurtoazních románů. Zobrazení snu se množí i v malířském umění. Soudobá literatura dokazuje, že i prostí lidé mohou být obdařeni prorockými sny. Již každý křesťan, muž i žena , mohl být obdařen snem, jenž byl hoden výkladu. 4 Sen se ve 12. A 13. století stal celkovou zkušeností, zahrnující tělo i duši, celou osobnost a její naději na spasení. Ale přesto, navzdory humanizaci a racionalizaci snu a jeho interpretace, je původcem a cílem každého snu Bůh. Sen prostě zjevuje posvátné a vede k němu. Pořád v sobě skrývá dvojznačnost a rizika, která jsou živnou půdou pro nejistotu a obavy.1 Od 14. století se výklad snů stále více váže k astrologii, která od chvíle, kdy přišly do módy horoskopy, musí uspokojovat rostoucí posedlost mužů a žen po poznání budoucnosti. V tomto věku, kdy se začíná upevňovat moc vládců, se panovníci obvzlášť zajímali o tuto pomůcku k udržení moci - znalost budoucnosti, kterou jim poskytovala astrologie a sny. V novém kontextu se tak pokračovalo v tradici královských snů.Významné místo také zaujímaly sny mystiků, zvláště žen. 1 Sen pronikl do počátků humanistického myšlení a kultury. Projevil se také v literárních dílech nejvýznamějších autorů té doby. 1 1. Le Goff, Encyklopedie středověku 2. Starý, Hrdlička, Spánek a sny 3. Le Goff, Encyklopedie středověku, s. 699. 4. Le Goff, Středověká imaginace 1. Le Goff, Encyklopedie středověku

9


5. SOUČASNÉ POJETÍ SNŮ Od pozdního středověku, který do značné míry rehabilitoval sen, jež má původ v člověku samém, byl v novověku v 18. století znovu zaznamenán zvýšený zájem o sny. Uplatňovala se především teorie, ve které byl sen zredukován na nejnižší typ starších klasifikací, tj. sen vyvolaný tělesnými pochody. Buď vnějším (senzorickým) nebo vnitřním (mozkovým) podrážděním. Sen pro člověka přestal být poselstvým, ztratil váhu smysluplného sdělení. Změna také nastala v samotné rovině snu. Když byl archaický člověk příjemcem sdělení, jeho role ve snu byla často pasivní. Byl vlastně objektem snu. Nově se snící stal subjektem, podobně jako je jím v bdělém stavu. 1 Moderní doba je dobou racionálně smýšlejících lidí, tudíž představa snu, ve kterém se nám může zjevit Bůh, setrvala pouze v myslích nábožensky smýšlejících lidí. Současnému západnímu člověku je naprosto cizí představa, že by sen mohl přinést objektivní sdělení, které nepochází z mysli snícího.1 Máme dva průkazné zdroje, týkající se obsahu našich snů. Jedním jsou radosti a starosti každodenního života. Druhým zdrojem jsou vnější stimuly. Ty se projevují tak, že spící do svého snu zahrne nějaký vnější podnět, jako třeba štěkot psa, nebo zvonění budíku. Pro některé snící je tu ještě i třetí zdoj vlivu : oni sami. Tento druh vlivu se nazývá lucidní (vědomé) snění. Je to vlastně polovědomý snový stav, při němž si je snící vědom toho, že sní. Obecně přitom platí, že si lidé nejsou vědomi toho že sní, právě když sní. U lucidních snů je tomu naopak. Podle výzkumů se zdá, že se jedná o schopnost, kterou lze rozvíjet a zdokonalovat.2 V podstatě tedy naše sny mohou být ovlivňovány vnitřními záležitostmi a vnějšími poněty, kulturou a dokonce naší vlastní vůlí. To o čem sníme je formováno našimi denními životy, které jsou zase formovány neviditelnou rukou společnosti. Mnoho snů je do značné míry obyčejných, ale někdy mají naše sny bizarní, magický nádech. 2 Jsou různé teorie týkající se výkladu snů. „Rozvoj psychologického výkladu snů se datuje od roku 1900, kdy Sigmund Freud vydal knihu Výklad snů, která je dodnes považována za jednu ze základních knih psychoanalýzy.“3 Podle Freuda jsou všichni lidé nevědomě puzeni uspokojovat své sexuální pudy a potřeby. Tyto myšlenky jsou však příliš hrozivé, než abychom je odhalily nebo si je jen připustily. Proto je pomocí psychických obraných mechanizmů uchováváme mimo vědomí. Během spánku ale naše obranyschopnost klesá a zapečetěné pudy nelze nadále potlačovat. Ony se nám v podobě snů ukazují. Kdybychom se našim vnitřním přáním a pudům, těm nejčernějším a nejhlubším, postavili tváří v tvář, otřáslo by to naší psychikou a narušilo by to náš spánek. Vytváříme si proto sny, které jsou naplněním těchto nejniternějších přání a potřeb. Vytváříme je ale tak neurčitě a zmateně, že jsou nerozpoznatelné.2 Naše pudy a skrytá přání jsou většinou sexuální povahy a z našeho vědomí byly vytěsněny pro svoji nepřípustnost. Tudíž si je raději nepamatujeme. Lze je ale odkrýt pomocí metody volných asociací.

1. Starý, Hrdlička, Spánek a sny 2. Saul Kassin, Psychologie 3 .Starý, Hrdlička, Spánek a sny, s. 259.

10


Freud v podstatě navázal na přerušenou tradici umění vykladačů snů. Přesto, že se vymezoval vůči lidovým snářům, které snovým obrazům přisuzovaly určitý význam, nepodařilo se mu toto pojetí zcela přesáhnout. Freudovu Výkladu snů je nejvíce vytýkána jednostrannost, se kterou přisuzuje všem snům sexuální význam. 1 Další teorie je analyticko-psychologické pojetí snu, kterou stvořil Carl Gustav Jung. Jung byl Freudův spolupracovník, který se s ním však myšlenkově rozešel. Jungova teorie je více spjata s náboženstvím a mysticismem. Je založena na myšlence kolektivního nevědomí a jeho archetypů.2 Jung si narozdíl od Freuda nemyslel, že by nám měl sen něco skrývat. Považoval jej za přirozený výtvor a snažil se ke snu přistupovat jako k nápisu v neznámé řeči, který je třeba rozluštit. Hledal různé kontexty, opakující se symboly a tak se snažil odhalit význam konkrétního snu.1 Zabýval se studiem nevědomí nejen u svých pacientů, ale i u sebe sama. Jednou z dalších teorií je fenomenologické pojetí výkladu snů. Toto pojetí nemá tendenci snové obrazy symbolicky vykládat, ale ponechává je takové jaké jsou. Rozčlenilo sny na jednotlivé fenomény (jevy), se kterými se člověk identifikuje a shledává je jako součást své existence ve světě.1 Snu se více či méně věnují všechny psychoterapeutické směry a každý k němu přistupuje svým vlastním způsobem a přikládá mu větší či menší význam. 1 Novější teorie přistupují ke snům neuropsychologicky. Například aktivačně-syntetická teorie tvrdí, že sny jsou náhodný vedlejší produkt nadměrné neurální aktivity a že si mozek vytváří bizarní sny, protože se mu dostává omezených informací a operuje zkratkovitě. Srovnáno s Freudem, který tvrdil, že bizarní sny vytváří mysl, aby zakryla jejich pravý smysl před snícím. 3 Sny jsou pro nás nyní pochopitelnější, než byly před objevem REM spánku v roce 1953. Psychologové se původně domnívali, že mysl je ve spánku nečinná a snění, že je vzácným jevem. Záznamy EEG odhalily, že spící mozek je aktivní a že každý člověk bez výjímky několikrát za noc sní. Dnes víme, že sny jsou elektrochemické děje týkající se mozkového kmene a oblastí mozkové kůry a že při nich oči těkají ze strany na stranu, což je známka REM spánku.3 Ve skutečnosti se pořád objevují nové teorie, neboť lékařská věda a její stále vyspělejší technologie pomalu odhalují tajemství lidského mozku. Ráda bych zde citovala svého přítele, evangelického vikáře Milana Remeše, se kterým jsem se bavila o pohledu na sny v současné křesťanské církvi. Řekl mi: „Pohled křesťanských církví na sny je podložen a formován Biblí, která je brána jako směrodatné a určující Boží slovo, které přináší jak poznání Boha a jeho vůle, tak i smyslu existence všeho kolem nás. Ne všechno co se nám zdá, má nějaký skrytý smysl. Přesto Bible mluví o tom, že v konkrétních okamžicích a situacích jsou sny jedním ze způsobů, kterým Bůh s lidmi komunikuje. Jsou zcela jistě chvíle, kdy ke konkrétním lidem v konkrétních situacích Bůh promlouvá nejen skrze sny a vidění, ale také s nimi přímo komunikuje a promlouvá k nim ve chvílích, kdy spí. Ale je nutné nezapomínat na to, že jde vždy o jeho rozhodnutí, zda a jakým způsobem to udělá. Jako křesťané jsme přesvědčeni o existenci duchovního světa, v němž jsou i zlé a temné síly, které mohou mít vliv na náš život. Bůh je ovšem Pánem a vládcem i nad těmito silami, které sice mají jistou sféru působnosti a vlivu, ale lidé, kteří Bohu patří, z nich nemusí mít strach. Nemají si s nimi ale také zahrávat. Bible nám říká, že v den posledního Božího soudu všechno zlé skončí, včetně těchto démonských sil.“ 1. Starý, Hrdlička, Spánek a sny 2. Hughes, Velká všeobecná encyklopedie 3. Saul Kassin, Psychologie

11


SHRNUTÍ Sny hrály v archaických kulturách značnou roli. Byly považovány za prostředek k poznání budoucnosti a za bránu k bohům, kteří lidem skrze sny zvěstovali svoji vůli. V podstatě lze říci, že každá společnost ve které mělo dominantní postavení náboženství, své sny přičítala Bohu nebo démonům. V antice se vymezil další přístup ke snu: původ v člověku samém. Na něj mělo vliv to jak člověk žil, jak se stravoval, jestli byl zdráv či nemocen. Někteří antičtí filozofové se odvraceli od myšlenky božského původu snu a poměrně moderně věřili, že člověk sám může být tvůrcem svého snu. Ovšem laická veřejnost tuto myšlenku většinou nesdílela, jak dokazují soudobé literární prameny a obliba inkubace. V Egyptě i ve starém Řecku a Římě bylo běžnou praxí chodit si do chrámu vysnít božskou pomoc, ať už na nemoc nebo nějakou jinou starost. Ve středověku se inkubace odehrávali tajně u hrobů světců. Všemi epochami se line tradice královského snu nebo prorockého snu u nejvíše postavených osob. V raném středověku to byli světci. Podle této hierarchie sny ostatních lidí nemohly být prorocké. Také lze vysledovat spojení strachu a snu, protože skrze sny mohly ke spícím, tudíž bezbranným lidem, přistupovat zemřelí nebo démoni a posléze i ďábel. Proti těmto bytostem se lidé již od starého Egypta bránili rituálním zaříkáváním, různými lektvary a pomůckami proti démonům nebo modlitbou. U všech popsaných kultur existovali vykladači snů, kteří lidem pomáhali jejich sny vyložit. Ve starém Egyptě sny vykládali kněží, v antice to byli snopravci a v raném středověku, kdy výklady snů církev zakázala jako pohanský blud, se lidé tajně obraceli na různé bylinkářky a "čarodějnice." V pozdním středověku, po částečném osvobození snů, se tato vykladačská tradice vrátila zpět do rukou kněží. Přestože existují podobnosti v pojetí snů u různých kultur, jsou u nich zřejmé i nápadné odlišnosti, které odrážejí náboženské a kulturní přesvědčení a hodnoty té které společnosti. Od pozdního středověku, kdy se sen částečně desakralizoval, až po novověk nevznikly žádné převratné teorie, které by daly nový pohled na sny. Až do roku 1900, kdy Sigmund Freud přišel s psychoanalýzou. Freud byl prvním moderním vědcem, který přičetl snům a práci s nimi mimořádnou důležitost. Po něm spatřili světlo světa další uznávané teorie a nyní se snům věnují všechny psychoterapeutické směry, jejichž hlavním cílem je pomoci člověku vyznat se v sobě samém. Hlavní rozdíl mezi pohledem na sen u archaických kultur a současným pohledem na sen je ten, že pro archaického člověka byl sen poselstvím a měl povahu smysluplného sdělení. Na člověku byl nezávislý, pouze se mu ukazoval. Současný západní člověk věří tomu, že původcem snu je on sám a pokládá sen za vnitřní a svůj.

12


ZÁVĚR Dospěla jsem k názoru, že ve všech kulturách hrál sen poměrně velkou roli. Doposud jsem byla povrchně obeznámena pouze s Freudovou a Jungovou teorií a o snech u starých kultur jsem věděla pouze to, že v nich hrál hlavní roli Bůh. Při psaní této práce jsem prostudovala řadu pramenů a musím říci, že je to téma velmi zajímavé. Nejvíce mne zaujala především inkubace, která se line přeze všechny popisované archaické kultury. Já sama si nedovedu představit, že bych si šla do chrámu cokoli vysnít, natož Boha. Největší problém jsem měla s popisem obecného náhledu na sen v antice. Řekla bych, že v té době to bylo skoro jako dnes. Co člověk – to názor. U pojetí snů v současnosti mne zaujalo, že vznikají stále nové a složitější teorie hlavně o tom, co se děje při snění v mozku. Psaní této práce pro mne bylo přínosem, neboť jsem se dozvěděla mnoho nových informací, které mne obohatily.

13


ANOTACE: V této práci jsou stručně popsány přístupy archaických lidí ke snu a pohled na sen v současnosti. Je zde popsán náhled na sen ve starém Egyptě. Dále pak různost pohledů na sen v antické kultuře. Středověký sen je rozdělen na dvě kapitoly, které popisují zásadní rozdíly v pohledu na sny v raném a pozdním středověku. U současného pohledu na sen jsou popsány tři různé teorie snů. SUMMARY: In this work are briefly described approach of archaic people to dream and approach to dream in the present. Here is described the preview of the dream in ancient Egypt. Furthermore, perceptions of the dream in the antique culture. Medieval dream is divided into two chapters, which describe the main differences in the sight of dreams in the early and late Middle Ages. In the current view of the dream are described three different theories of dreams.

14


Použité informační zdroje: STARÝ, Jiří a Josef HRDLIČKA. Spánek a sny. Praha: Herrmann & synové, 2008. ISBN 978 80 87054 12 3. LE GOFF, Jacques a Jean - Claude SCHMITT. Encyklopedie středověku. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, spol. s r. o., 2008. ISBN 978-80-7021-917-1. KASSIN, Saul. Psychologie. Brno: Computer Press, a.s., 2007. ISBN 978 80 251 1716 3. LE GOFF, Jacques. Středověká imaginace. Praha: Argo, 1998. ISBN 80 7203 074 4. HUGNES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. Praha: Svojtka and Co., 1999, ISBN 80-723-7256-4.

V Brně dne 12. 3. 2012

15


16

12. Autor práce: Šárka Jarošová Vedoucí práce: Mgr

Recommend Documents