11

RESPEKT

38

Ročník XV.

13.–19. 9. 2004 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Co se změní po Beslanu 2 Zelení stále na kordy 5 Klaus na dvoře chánů 11 Případ monacké princezny 11 /

/

/

/

Tajný kšeft za naše miliardy

2 / Ve hvězdách: Bohém nezvěstný již devadesát let 2 / Tužku do ruky a na schodek, premiére 3 / Svoboda proti všem 3 / Cit na Hradě 3 / Ať žije diktát peněz 3 / D O M O V – Brno se šikuje k referendu 4 / Nepřátelé společnosti v Šimanově 4 / Zelení stále na kordy 5 / Chci platit víc, pane domácí 5 / Zpráva o utrpení živnostníků v Česku 6 / Připomeňme si: Kazaši utíkají 6 / E K O N O M I K A – Poslední Montiho čardáš 8 / Cizinec nebere práci 8 / Než přijde bankovní krize 9 / Třikrát na okraj: Nepodnikejte na Haiti, zpupný Sarkozy a slovenská trma-vrma 9 / Z A H R A N I Č Í – Kavkaz hoří 10 / Klaus na dvoře chánů 11 / Případ monacké princezny 11 / Kdyby Taru podpořil Havel 12 / T É M A – Tajný kšeft za 300 miliard 13 / R O Z H O V O R – S výtvarnicí Silvií Vondrejcovou o tom, z čeho má radost a co ji děsí 16 / C I V I L I Z A C E – Dánové mizí ze státních škol 18 / Kaleidoskop: Mobil jako detektiv, Grossovi mutanti a výpovědi za blogy 18 / Dědictví starého dědka 19 / P O L E M I K A – Je to zeď místo řešení 20 / K U LT U R A – Jedno Horem pádem netleská 21 / Na Letnou dorazil zvláštní cirkus 21 / Praha vítá Kronos Quartet 22 / Vladislav Chodasevič poprvé vychází česky 22 / Mimochodem: Maglajs civilizací 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Skandinávie – Ibsen už si nezapálí 23

/

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

K O M E N T Á Ř E – Co se změní po Beslanu

13

2/

K O M E N TÁ Ř E

13.–19. 9. 2004

Co se změní po Beslanu FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Čečensko může na samostatnost zapomenout – ale už nejde jen o Čečensko potlačily až ruské federální síly, ovšem na straně Osetinců. Jediné, co tlumí nenávist vzedmutou Beslanem, by mohla být účast bývalého ingušského prezidenta Ruslana Auševa ve vyjednávání s teroristy. Jeho angažmá přispělo alespoň v začátcích ke zklidnění situace a posléze k záchraně 26 osetinských dětí a starých lidí, které Aušev osobně z budovy školy vyvedl. Co může beslanská tragédie znamenat pro Čečensko, není teď ještě zřejmé. Přestože se to v rétorice ruských představitelů minulý týden doslova hemžilo návrhy na radikální řešení, všem muselo být jasné, že takováto politika v dlouhodobé perspektivě selhává. V Čečensku nový prezident Alu Alchanov už řídí vlnu vyhazovů. Po beslanských událostech lze jen doufat, že výměna zasáhne také některé armádní a další silové pozice na ruské federální straně, zasažené v regionu silnou korupcí a kriminalitou. Pro Rusko je beslanský teroristický útok další hořká prohra, možná nejhorší za poslední roky. Oproti útoku na moskevské divadlo na Dubrovce v říjnu 2003 zemřelo v Beslanu minimálně dvakrát více lidí, navíc za totálního selhání tamních úřadů. Samozřejmě – už bylo řečeno několikrát a nelze než zopakovat, že Putin za vraždu osetinských dětí nemůže. Některá obvinění na jeho adresu, například že nese za beslanskou tragédii primární odpovědnost kvůli své politice v Čečensku, jsou nesmyslná. Masakr ale znovu připomíná, že prezident Putin není schopen naplnit slib, který dal v roce 1999 svým spoluobčanům – totiž že jim zajistí bezpečí a klid a že učiní terorismu na Severním Kavkaze přítrž.

Čečensko zůstane ruské

Ne, prezident Putin nemůže za vraždy dětí. Ale není schopen naplnit slib daný Rusům – že jim zajistí bezpečí a učiní terorismu přítrž.

Ve válce s terorismem se stal 3. září strašný válečný zločin. Střelba do prchajících, hladem a žízní ztýraných dětí, jež skupina islamistických teroristů zadržovala jako rukojmí v základní škole v severoosetském Beslanu, se vymyká jakémukoli srovnání. Počet civilních obětí dosáhl 329, z toho většina byly právě děti. Kdo a proč si vybral jako rukojmí školáky? Proč zrovna Severní Osetie? Jak se proti podobným útokům bránit? Co má teď vlastně Rusko udělat? Po deseti dnech od vraždění v Beslanu se začínají odpovědi rýsovat.

Poselství strachu Otázka, kdo je původcem útoku, je zodpověditelná zdánlivě jednoduše. Jde bezpochyby o skupinku mezinárodních teroristů, vzešlých z nestabilního a zkorumpovaného prostředí Severního Kavkazu. Ruská vláda i některá zahraniční média k nim ihned začaly přidávat přívlastek „čečenští“. Mezi 31 teroristy bylo podle všeho skutečně zhruba šest příslušníků čečenské národnosti, stejně tak ale i několik Osetinců a jeden Rus. Připočteme-li k tomu informace o předchozích útocích radikálů v Ingušsku a jiných severokavkazských republikách, je zjevné, že tyto akce už nelze zužovat jen na Čečensko, byť s touto zemí jsou spojeny nejvíc. Na Severním Kavkaze vyrostla celá síť teroristických buněk, jež mohou být ve vhodný moment mobilizovány, posíleny a poslány do akce. Beslanští zabijáci sice požadovali stažení ruských vojsk z Čečenska nebo propuštění svých kolegů zadržovaných v Ingušsku, ale to vše až jaksi v druhém sledu. Základní snahou tohoto islamistického teroru je rozsévat strach a nestabilitu. Proč proběhl útok zrovna v Severní Osetii? V tomto nestabilním regionu jsou Osetinci považováni za dlouholeté věrné spojence Moskvy (na jejich území sídlí mj. hlavní štáb ruské armády pro Severní Kavkaz). Jako jediný tamní národ s křesťanskou tradicí

mají mezi ostatními zvláštní postavení. Čečenci s nevolí hledí na ruské vojenské základny, Ingušové jim nemohou odpustit vyhnání ze svých kdysi tradičních území v tzv. Prigorodném rajonu, ostatní severokavkazské národnosti závidí Osetincům protekční vazby na nejrůznější ruská federální ministerstva. Důvodů pro útok bylo dost. O to překvapivější byla naprostá nepřipravenost tamních úřadů i fakt, že teroristé si svůj útok zřejmě nerušeně připravovali přes celé léto. Rusko se neumí teroristickým útokům bránit a je vůči nim nečekaně zranitelné. Úřady se mohou hájit, že v kritický moment celé akce začala jako první střílet osetinská domobrana, zformovaná z rodičů zajatých dětí, takže nastal strašný masakr. Jenže celá záchranná operace byla špatně řízena. Po přepadení školy nedokázaly úřady celý prostor skutečně uzavřít, den a půl se hádaly, kdo bude s teroristy vyjednávat, poté (záměrně?) uváděly mnohem nižší počty zajatých… Kde byly před útokem ruské tajné služby? Jak mohla skupina teroristů projet přes policejní posty, jimiž je Kavkaz včetně Severní Osetie doslova prošpikován? Tyto otázky čekají na vyšetřovací komisi, jejíž zřízení v pátek oznámila horní komora ruského parlamentu.

Jen žádné etnické čistky Masakr v Beslanu zcela jistě posílí tradiční nevraživost Osetinců vůči Ingušům (považovaným v osetinských očích za tradiční spojence teroristů). Posílí obecnou ostrakizaci Čečenců. Ihned po událostech v Beslanu uzavřely ruské federální síly hranici mezi Severní Osetií a Ingušskem a pokusily se tak zabránit nejhoršímu, totiž že teroristický čin rozpoutá etnické čistky. Nebylo by to nic nového – mezi Inguši a Osetinci panuje již od padesátých let minulého století značné napětí, které vyvrcholilo krvavými několikadenními etnickými čistkami v říjnu 1992. Ty

Americký neokonzervativec Richard Perle mluvil před několika lety o nutnosti „dekontextualizovat“ mezinárodní terorismus. Jinými slovy: terorismus a vraždy dětí se nedají omluvit nikde na světě žádným historickým a místním kontextem. Perle měl tehdy na mysli Blízký východ, jeho slova o neomluvitelnosti teroru platí i pro Beslan. Pokud je ale řeč o možnostech obrany proti sítím islamistických teroristů a možnostech Ruska, pak trocha severokavkazského kontextu rozhodně neuškodí. Problém Severního Kavkazu je v médiích neustále popisován jako problém politický – jako otázka, zda a jak Rusko povolí odbojnému Čečensku autonomii nebo rovnou samostatnost a zda a v jaké intenzitě se tento spor přenese na okolní republiky. Jak ukazují události na moskevské Dubrovce v roce 2002 i letošní případ osetinského Beslanu, tyto věci už jsou dávno nepodstatné. Ať se to bývalým příznivcům čečenské nezávislosti líbí nebo ne, Čečensko zůstane součástí Ruské federace. Po tom všem, co se v devadesátých letech v tomto regionu událo, nemá jinou reálnou alternativu. Problémem Čečenska tedy dnes nejsou politické spory, ale ekonomická nestabilita (více než 80 procent čečenského rozpočtu jde z Moskvy), všudypřítomná korupce a zpronevěry státních peněz, pašování narkotik či ilegální prodej zbraní. Rozetnout uzavřený kruh těchto ilegálních obchodů, ze kterých těží jak islámští radikálové, tak část čečenské společnosti a samozřejmě zkorumpovaná část ruských ozbrojených sil, bude pro Čečensko klíčové. Pokud se to nepovede, budou mít v zemi islamističtí rozsévači strachu a násilí stále navrch.

Vyhrát srdce a mysl Při snaze o tento klíčový krok musí Moskva hledat spojence všude, kde se dá – v rozhádané čečenské diaspoře v Moskvě, na straně umírněných rebelů, v zahraničí i ve vlastních státních strukturách. Kreml bude muset v nejbližší době dokázat to, co Angličané nazývají hlavním cílem ve všech moderních konfliktech – „vyhrát srdce a mysl“ obyčejných Čečenců. Země potřebuje skutečně střežené hranice, stabilní a alespoň trochu legitimní vládu, skutečné investice z Moskvy a atmosféru optimismu a posunu kupředu. Pokud se jí v nejbližší době nezačne věnovat soustavná a trpělivá pozornost. A Rusko i okolní svět čeká v tom případě mnoho dalších tragédií. J O S E F PA Z D E R K A Autor je spolupracovníkem Respektu. K Severnímu Kavkazu viz též článek na str. 10.

EDITORIAL

VE

Vážené dámy, vážení pánové,

Bohém nezvěstný již devadesát let

[email protected]

Jedinečné místo v české literatuře zajišťují Františkovi Gellnerovi básně, z nichž část napsal ještě před maturitou v rodné Mladé Boleslavi, další pak ve Vídni, kam se přihlásil na techniku, a v Příbrami, kde to stejně neúspěšně zkoušel na báňské akademii. Ve studiu mu překážely bohémské návyky, zato jeho verše pronikly na scény kabaretů a nekonformní mládež si je recitovala po hospodách. Pozornost jim věnovala i vážná kritika. Arne Novák je označil za „nestoudné“, zatímco Viktor Dyk autora přiřadil k velkým ironikům typu Heineho, Havlíčka či Nerudy. V prvotině Po nás ať přijde potopa! z roku 1901 se dvacetiletý debutant napůl

FOTO ARCHIV

dovolujeme si upozornit na novou službu Respektu. Od minulého týdne si mohou předplatitelé stahovat aktuální číslo z naší internetové stránky ve formátu pdf, a to buď po rubrikách, nebo celé vydání naráz. Podívejte se prosím na www.respekt.cz, v případě dotazů kontaktujte naše distribuční oddělení. I v tomto čísle se nadále věnujeme teroristickému útoku v Beslanu. Kromě hlavního komentáře na této straně naleznete také analýzu situace na Kavkaze (str. 10). Jaroslav Spurný zkoumal, jak se nyní obchoduje s dluhy v Konsolidační agentuře (str. 13). V příštím čísle naleznete téma o básníkovi Ivanu Jirousovi, který zanedlouho slaví šedesáté narozeniny. Přejeme inspirativní čtení.

HVĚZDÁCH

bolestně, napůl cynicky vyznával z opilství, promiskuity a hlavně z hlubokého znechucení pokryteckou morál-

kou. S geniální jistotou nasadil přesný tón, který se o nějakých šedesát let později široce rozezněl v rockerském undergroundu. Sebezničující zhýralost je u Gellnera vzpurným gestem. Byl policejně evidovaným anarchistou a blízko měl i k literátům kolem budoucího komunistického klasika S. K. Neumanna. O roli revolučních intelektuálů si však nedělal iluze: „Když v šero rudý kohout zakokrhá, / k snům svého mládí navrátím se zpět. / A budu z těch, jež ruka druhů vrhá / po vykonané práci do šachet,“ napsal na prahu století, v němž se tato vize vrchovatě naplnila. O šest let později se už jen jasnozřivě pousmál nad in-

zerátem, jímž S. K. Neumann hledal „větší, zdravé a pracovité děvče bez konfese“ coby služku pro právě zakládanou „svobodářskou kolonii“. František Gellner pocházel z rodiny zchudlého židovského obchodníka. Vedle psaní také kreslil. V Mnichově, Paříži i Drážďanech vždy nějaký čas studoval malířství, přičemž se živil jako karikaturista a ilustrátor. Příspěvky, které psal z Paříže do českých novin, dokládají pronikavý smysl pro realitu i rostoucí nechuť k rebelům, kteří si z buřičství udělali živnost. Snil o Africe, poptával se po možnostech uplatnit se jako kreslíř v Americe, ale poslední tři předválečné roky strávil opět ve vlasti ja-

ko redaktor brněnských Lidovek. Vedle básní z mládí působí jeho pozdní, čechovovsky laděné prózy trochu matně. Postřeh se zbystřil, talent prohloubil, gesta však ztratila razanci. Na frontu narukoval třiatřicetiletý Gellner hned po mobilizaci, ačkoli trpěl řadou neduhů. V Haliči zažil krátkou rakouskou ofenzivu a pak zmatený ústup, při němž byl spatřen naposledy – lehal si do příkopu a tvář zakrýval pláštěm. Za nezvěstného byl prohlášen 13. září 1914, mnozí ovšem ještě dlouho po válce věřili, že se mu konečně povedlo dokonale zmizet ve světě. VIKTOR ŠLAJCHRT

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

38

/3

Tužku do ruky, premiére FOTO ČTK

Vláda by mohla snížit schodek rozpočtu i přidat policistům

Támhle vám všechno kolem deficitu vysvětlí.

Schodky státního rozpočtu jsou obludně vysoké. Za loňský, letošní a na příští rok navržený deficit (109 + 115 + 94 miliard) by se dalo pořídit i něco tak úchvatného a drahého jako olympiáda v Athénách; tedy kdybychom tyto peníze neprojedli. Rozpočtové výdaje jsou rovněž obludně vysoké. V příštím roce bude stát platit 2,5 miliardy korun každý den a 1,75 milionu každou minutu. Tolik na začátek podzimní sezóny. Jinak ale nutno ocenit: debata o příštím státním rozpočtu se nerozběhla špatně – naopak, vede se ve správný čas o správných věcech.

Sobotkův tajný trumf V dobách tiché koalice mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem ztráceli o rozpočet zájem i nejzapále-

nější komentátoři. Po troše okázalých přestřelek mezi ČSSD a ODS přicházel totiž depresivně stejný výsledek: obě strany s pohodlnou převahou odmávly další hluboký deficit. Zeman k tomu přidal obvyklé ujišťování, jak tím jeho vláda pomáhá růstu ekonomiky a že státní dluh je „relativně malý“. V té době byl – účet za Zemanovo a Klausovo hospodaření z let 1998–2002 přišel později. Teď je dluh „relativně větší“ a příští rok na jeho pouhé obhospodařování, na splátky úroků, musíme vydat 35 miliard; v polovině 90. let tato položka v rozpočtu ani nestála za řeč, šlo na ni desetkrát méně. Mezi zásluhy Špidlovy koalice patří, že ČSSD uznala prudké zadlužování země jako vážný problém. Její ministr financí hrozivý trend zastavil a teď se ho snaží otáčet. Poma-

lu, opatrně, málo ambiciózně, ale díky upřímné snaze Bohuslava Sobotky a tlaku lidovců a Unie svobody se každoroční rozpočtové debatě vrátila jistá důstojnost a napětí. Tak je tomu i v aktuálním koaličním sporu o platy policistů, potažmo o výši schodku: není ani malicherný, ani triviální. Ministr financí navrhl rozpočet s výdaji 908 miliard korun a schodkem 94 miliard. Takový deficit je „podle plánu“ – odpovídá snižování, k němuž se vláda zavázala v Bruselu, abychom nejpozději v roce 2010 mohli platit eurem. Minulý týden Sobotka na jednání koalice vytáhl z aktovky trumf: celý rozpočet lze zvýšit ještě zhruba o deset miliard. Do příjmů totiž může nově zahrnout i některé peníze z EU, takže by vláda mohla splnit svůj už jednou odložený slib o podstatně vyšších platech pro policisty, vězeňské dozorce a hasiče. Proti se však postavil šéf lidovců Miroslav Kalousek za přizvukování unionistů: je-li víc příjmů, výborně – snižme deficit aspoň na 82 miliard. Koalice se ke sporu vrátí tento týden. Pokud chce mít rozpočet v kapse do Vánoc, měla by ho sněmovně poslat před svatým Václavem.

Slabší v počtech Spor dobře ilustruje, kam vlastně mizí ta kvanta peněz v rozpočtu. Osmdesát haléřů z každé koruny se sype do provozu státního stroje nebo jde na takové „obecné dobro“ jako mzdy policistů. Na důchody 246 miliard (a to penze bůhvíjak nerostou, průměrný důchod se propadne pod hranici 40 % průměrné mzdy), na platy státních zaměstnanců 129 mi-

Svoboda proti všem Ministr zahraničí procitl z letargie – doufejme Cyril Svoboda publikoval v pátek v MF Dnes článek s příznačným titulkem „Zastavme zlo aktivně“. Ministr zahraničí se v něm vyslovuje proti rozšířené argumentaci, podle níž je terorista menší ničema než běžný masový vrah, pokud jeho země dlouhá léta trpí útlakem. „Mnohým z našich západních přátel již začíná docházet,“ píše ministr, „že nebezpečí, před kterým stojíme, je jiného druhu, než jaké jsme dosud znali, že vyžaduje jiná řešení než otevřený měšec a vstřícný úsměv.“ Svoboda se tím staví za protiteroristickou strategii USA a jejich spojenců, proti stále ještě převládajícímu evropskému antiamerikanismu a současné smířlivosti vůči teroristickým režimům, a ostatně i proti postojům, které zastává podstatná část českých sociálních demokratů a lidovců. Titulek je však příznačný i v jiném smyslu: Svobodova politika se v poslední době zrovna aktivitou nevyznačovala. Spíš to vypadalo, že ministr upadl do letargie, nechce se raději k ničemu moc vyjadřovat, na politickou činnost rezignoval a stal se jakýmsi ublíženým úředníkem. Možná jeho článek naznačuje změnu, ale i pokud tomu tak je, česká zahraniční politika má před sebou těžké dva roky.

Čím dál vratší křeslo Je nepochybně dobře, že Svoboda na svém místě v Černínském paláci zůstal i v nové vládě. Všechny ostatní varianty, které se objevovaly při koaličních jednáních, představovaly jednoznačnou změnu k horšímu. Připomeňme, že ve hře byl Jan Kavan, Vladimír Laštůvka či Lubomír Zaorálek (vesměs stoupenci osy Paříž-Berlín-Moskva, z nichž první je navíc fatálně zapleten do řady skandálů), případně Pavel Telička (což pro změnu není politik, ale loajální byro-

krat bez výrazných názorů). Svoboda má oproti nim nepominutelnou přednost: jeho postoje byly celkem srozumitelné a dokázal vzdorovat převládajícím nemravným a nebezpečným trendům, ať už se jednalo o vztah k Izraeli či o kritiku režimů porušujících lidská práva nebo rovnou vraždících své obyvatele. Zároveň je čím dál jasnější, že Svobodova pozice je natolik vratká, že by byl zázrak, kdyby se mu povedlo prosazovat vlastní názory a přitom ve vládě vydržet. Když to shrneme: nejdřív přišel o funkci předsedy KDU-ČSL a částečně tak ztratil v koalici váhu. Padl premiér Špidla, s nímž si Svoboda rozuměl. Při obměně kabinetu dali lidovci najevo, že jim na Svobodovi ani na jeho úřadu zase tolik nezáleží, a nabídli jeho křeslo sociálním demokratům. Na ministrově odchodu měl zájem i prezident Václav Klaus, který by byl rád hlavní zahraničněpolitickou autoritou v zemi. Koalice sice Svobodu nakonec nevyhodila, ale přišel o post vicepremiéra a Kavan, který má v ČSSD nemalý vliv, mu teď jde spolu s Laštůvkou po krku.

Cyril unionista Premiéra Stanislava Grosse zahraniční politika příliš nezajímá a nerozumí jí, zato od Špidly převzal poradce pro tuto oblast, bývalého velvyslance v Bělehradě Ivana Bušniaka (absolventa moskevského diplomatického institutu, který stál spolu s Janem Kavanem u zrodu pofiderní česko-řecké iniciativy). K tomu je třeba připočíst, že Svoboda si nerozumí ani s vlastní stranou: místopředseda KDU-ČSL a odpůrce iráckého zásahu Jan Kasal dnes trousí výroky jako „terorismus jde jinudy, než si namalovali generálové USA“ nebo „musíme pochopit odlišnou

kulturu a mentalitu těch, kteří jsou u kořenů této vlny terorismu“. Svobodův stranický soupeř, šéf lidovců Miroslav Kalousek se o zahraniční politiku nestará o mnoho víc než Gross. Pouze když se měl prodávat radiolokátor Věra do Číny, což vyděsilo Američany, patřil ke stoupencům tohoto byznysu. Cyril Svoboda je tak v podstatě osamělý politik, který s lidovci a ČSSD najde společnou řeč snad jedině v přehnaném eurooptimismu a v nekritickém vztahu k evropské ústavě. Tady mu ale bude šlapat na paty nevyzpytatelný prezident, podporovaný opozicí, takže se Svoboda de facto ocitl v kleštích. Jeho pozice je nesmírně slabá, v názorech na zahraniční politiku má – i to je výmluvné – nejblíž k marginální Unii svobody, respektive k tomu, co z ní zbylo.

Zachovat směr Ve Svobodově situaci je možná trojí strategie. První možnost je z funkce odejít. Druhá: vzdát se sám sebe a svého úsilí, snažit se udržet za každou cenu, nepouštět se do ničeho, co by zavánělo problémem, omlouvat si své jednání tím, že musím udržet pozici, aby do ní nepřišel někdo horší – a nakonec být stejně vyhozen. A třetí? Zůstat, ale mluvit nahlas, pokoušet se prosadit či zachránit, co se dá, a odejít z úřadu se ctí. Pokud si Svoboda zvolí třetí cestu, může udělat spoustu věcí: zabránit podezřelým obchodům s vojenskou technikou, prosadit odškodnění německé menšiny a především po co nejdelší dobu zachovat směr české zahraniční politiky, jakkoli v posledních letech nebyla vyloženě hvězdná. Zůstat tedy má smysl. ADAM DRDA Autor je redaktorem BBC.

liard, „obnova státního majetku“ 69 miliard, „nákup materiálu a služeb“ 59 miliard, sociální dávky a podpory v nezaměstnanosti 66 miliard… V takovém výčtu by nad osmi miliardami pro ozbrojence leckdo mávl rukou: dobře placené muže a ženy zákona přece chceme. Navíc jim vyšší mzdy od Nového roku vláda a parlament slíbily zákonem. Ano, právě tak vznikají deficity. Kalouskovy argumenty mají ale také váhu. Dobře placení policisté budiž, musí to však být zrovna 32 tisíc měsíčně? Dnes berou v průměru 24 tisíc a běžný plat ve státní sféře je 17 500. Učitelé, kteří si dnes na vládu a její nesplněné platové sliby stěžují u Ústavního soudu, berou ještě o dva tisíce méně. A dále: i když schodek je podle Sobotky „v normě“, součástí slibů daných Bruselu byly i každoroční výdajové stropy. Zvýšení útraty na 918 miliard by prorazilo dohodnuté limity už v prvním roce platnosti. (Znamenalo by mimochodem i nárůst rozpočtových výdajů od roku 2002 o neuvěřitelných 25 procent!) Od Kalouska a unionistů byla pochopitelně zlomyslnost, že si v celém rozpočtu vybrali k politickému sporu zrovna platy policistů. Využili toho, že premiér Gross je tak trochu slabší v počtech a v ekonomických otázkách vůbec, takže neuměl zareagovat protinávrhem. Ovšem dodržet slib daný ozbrojencům je pro bývalého šéfa vnitra věcí prestiže.

Zeptejte se Marvanové Zvýšit platy, nebo snížit schodek? Nešlo by obojí? Podle ekonomů z odborové centrály odhaduje minister-

stvo financí příliš opatrně daňové příjmy. České hospodářství nabírá tempo, porostou platy, víc se tedy vybere i na daních. Zní to logicky. Jenže podle čerstvých čísel statistického úřadu roste ekonomika už letos, ve druhém čtvrtletí o překvapivě slušných 4,1 % (dvakrát rychleji než Německo i celá eurozóna), ale v příjmech letošního rozpočtu to není vidět. Za prvních osm měsíců si stát naplánoval na daních 281 miliard – ve skutečnosti vybral o dvacet méně. Není zatím jasné proč. Dost možná za to může zmatený způsob zavádění DPH, lidé také po zdražení začali šetřit. V odhadech příjmů příštího rozpočtu bude lépe zůstat při zemi. Přesto by Kalousek mohl snížit schodek na 82 miliard, aniž by vláda porušila sliby policistům. Seškrtat rozpočet o potřebnou sumu není zas takový výkon, viděli jsme ho už několikrát. Naposledy předloni, kdy Hana Marvanová názorně při jednání o rozpočtu předvedla, že na „nákupech služeb a vybavení“ či neobsazených tabulkových místech lze takřka ze dne na den a bezbolestně ušetřit až 13 miliard. Stačí, když věc vezme za svou premiér. Neví-li jak na to, ať se zeptá. A ještě jedna věc. Poslední události dávají opatrnou naději, že by se vláda mohla pustit do druhé fáze reformy výdajů. Vicepremiér Martin Jahn na ekonomickém fóru v polské Krynici zopakoval svou tajemnou větu z posledních dnů, že napřesrok začne „tvrdá reforma“ zdravotnictví a sociálních dávek. Těžko sice říct, jak o tom přesvědčí ministry Škromacha a Emmerovou, ale nechme se překvapit. TOMÁŠ NĚMEČEK

Cit na Hradě Po delší době přišla z Hradu dobrá zpráva. Prezident se rozhodl udělit milost severokorejským dělnicím, které v dubnu napadly štáb České televize. Ten se vydal do jejich továrny poté, co v Respektu vyšel článek o tom, že na několika místech republiky je zaměstnáváno přes sto šiček ze Severní Koreje. Například v Žebráku žijí přímo pod dohledem importovaných politruků, nesmějí se volně pohybovat a část platu odevzdávají své ambasádě. Klausova milost je rozumná, včetně odůvodnění: „Prezident republiky zastavuje trestní stíhání, protože hrozí, že újma, která by vznikla korejským dělnicím, by mohla být zcela nepřiměřená škodě, kterou způsobily a kterou jsou připraveny nahradit.“ Odsuzující verdikt by pro šičky znamenal vyhoštění a nejasný osud v nejhorším režimu na světě. Napadení kameramana se proto po lidské stránce dalo pochopit, pokud měly strach, že ztratí místo nebo že se jim režim pomstí. Podstata věci zkrátka není v tom, jestli vyděšené dělnice poškodily kameru, ale že na území demokratického státu může severokorejská vláda vykořisťovat své lidi. Jistě, nikdo neví, zda si šičky zasloužily práci v Česku coby věrné služebnice režimu, nebo měly prostě štěstí. Proto se případ vymykal jednoznačnému posouzení. Samy dělnice českým úřadům sdělily, že si na nic nestěžují – jak také jinak, žijí-li zde pod dohledem a mají-li doma v Severní Koreji své rodiny. Zájem úřadů, médií i veřejnosti ale přivodil změnu. Šéf obuvnické firmy SAM Petr Martinec, který Severokorejky také zaměstnával, v MF Dnes přiznal, že kvůli mezinárodnímu zájmu přišel „o několik kontraktů v cizině“, takže už další dělnice z diktatury nechce. To je jeden závěr případu. A druhý? Je dobře, že na Pražský hrad se aspoň na chvíli vrátil cit. E R I K TA B E R Y

Ať žije diktát peněz Sportovat pro radost, s ideály pro fair play na rtech a dostat za to pak ještě slušně zaplaceno není tak úplně v protikladu. O tom by mohl takový Jan Železný jistě vyprávět. A stejně to platí naopak: i v soutěži, jejíž chod diktují ekonomické zájmy, vznikají hodnotné výkony a velká radost ze hry. Připomínat jsme si to mohli při nedávné olympiádě, která je možná „oslavou lidství“, jak se psalo, a určitě také oslavou peněz, které kolotoč pěti kruhů uvádějí do pohybu. Proč ne. Opak tu tvrdili komunisti, kteří z profesionálních sportovců dělali individua posedlá mamonem. Lidé jako oštěpař Železný nás sice mohli přesvědčit o opaku, jasné to ale v Česku pořád není. Příkladem je právě probíhající Světový pohár v hokeji, pořádaný kanadsko-americkou NHL, která je v tuzemsku pořád symbolem jakési dravé honby za dolarem. Jak minulý týden prohlásil i dlouholetý trenér českého národního mužstva Luděk Bukač, Světový pohár je diktátem peněz, kde hokej je až na druhém místě. Nejde o hokej, ale o zdejší postoj k penězům, které – pokud neputují třeba na stavbu Sazka Areny – pořád tak trochu smrdí. Šéfové NHL skutečně nejsou vůdcové olympijského hnutí. Jsou to manažeři, kteří počítají zisky. Ale i ono „druhé místo“ jde v jejich podání hokeji k duhu. Přeneseno do ekonomické roviny – nikde jinde na světě není tak kvalitní. Neexistují překážky v podobě národních kvót, takže Češi by klidně mohli NHL obsadit celou, pokud by to zvládli. Díky obrovské konkurenci jsou hráči NHL navíc příkladnými pracanty, které by každý šéf (trenér) pohledal. A navíc půlka zisku ze Světového poháru jde na charitu. MAREK ŠVEHLA

4/

DOMOV

13.–19. 9. 2004

Brno se šikuje k referendu

Tady ho zrušit a kus dál vzkřísit: Šance pro Brno – anebo pro 20 miliard.

První skupinky aktivistů obsadily brněnské ulice a vyzývají lidi, aby přesně za měsíc přišli k urnám hlasovat o poloze zdejšího železničního nádraží. „Radíme jim, aby řekli ano současnému místu. Přesun lidem prodlouží cestování a zadluží město na mnoho let,“ říká jeden z dobrovolníků Martin Ander. Současní šéfové Brna jsou přesně opačného názoru: Pokud nádraží nepřestěhujeme, čeká jihomoravskou metropoli úpadek, říká magistrát. Rozhodne se devátého října. Právě tento den vybralo minulý týden zastupitelstvo jako termín historického referenda.

Vítěz píše, co chce Občanská koalice, která nasbírala 25 tisíc podpisů pod petici za referendum o nádraží, chtěla totiž hlasování spojit s listopadovými volbami: bylo by to levné a přišlo by víc voličů. Primátor Petr Duchoň (ODS) ale tuto možnost odmítl. Magistrát prý není schopen zajistit asi 700 volebních komisařů navíc. V říjnu je seže-

ne snadněji. „Já s tou akcí vůbec nesouhlasím,“ říká primátor. „Je to stejné, jako bychom chtěli léčit rakovinu, ale předtím se v referendu lidí ptali, jestli chtějí.“ Brněnská radnice chce postavit nové nádraží o 800 metrů jižněji, než je nyní, a stavbu schválilo letos na jaře zastupitelstvo. Staré nádraží je totiž v dezolátním stavu, muselo by se kompletně opravit. Nová poloha bude mít podle radních výhodu v tom, že bude dost místa pro další nástupiště a pro vyústění vysokorychlostních tratí. Staré nádraží již nebude překážet rozvoji Brna dál, do zatím jen na papíře existující čtvrti Jižní centrum, po odstranění kolejišť se uvolní výhodné pozemky. Podle výsledku studie, kterou vypracovala soukromá brněnská firma SUDOP, by přesun přišel na dvacet až třicet miliard korun. Rekonstrukce starého nádraží by musela být provedena za plného provozu a přišla by (podle odhadu stejné firmy) na stejné peníze jako nové nádraží. Jiné odhady provedeny nebyly.

Stavbu zaplatí město ze svého rozpočtu (3 miliardy), stát z dopravního fondu (3 miliardy), jednu miliardu slíbil Jihomoravský kraj a další miliardu Evropská unie. Radnice se spoléhá, že Unie přisune ještě další částky a že minimálně dvě miliardy vynese prodej pozemků. Do kalkulace nejsou zahrnuty investice, které nová poloha vyvolá, například zbudování nových tramvajových tras a protipovodňových opatření, které mohou přijít řádově rovněž na desítky miliard. Radnice však udělala zásadní chybu v tom, že o svém záměru občany neinformovala. Pozornost vzbudily v březnu teprve protesty několika Zelených v zastupitelstvu. Na protesty veřejnosti radnice v červnu odpověděla reklamní kampaní, která pod heslem Šance pro Brno přesvědčuje lidi, aby nové nádraží na kraji Brna chtěli. Najatá agentura vylepila propagační plakáty a otevřela informační kancelář na centrálním nádraží. Dvě hostesky jsou tady každý den připravené přesvědčit zájemce, že stavba nové stanice se vyplatí: „Přijde to na stejné peníze jako oprava starého, ale bude nové a lepší. Bude tam místo pro nová nástupiště,“ říká usměvavá dívka za pultíkem. Občanská koalice považuje takovou kampaň za ránu pod pás. „Za peníze poplatníků radnice informuje jen o jediné variantě – přesunu. Jiné možnosti tají. To není informace, to je reklama,“ říká vůdčí představitel protestního hnutí Svatopluk Bartík. Také v každém čísle magistrátního měsíčníku Haló Brno jsou agitační články. „Nám ale redakce odmítla otisknout článek o referendu,“ říká Martin Nawrath, zastupitel za stranu Zelených. Náměstek Zbytek ale redakční postup pokládá za správný. „Noviny platíme z rozpočtu města a smí tam

být jen témata, která odsouhlasilo zastupitelstvo. Až Zelení vyhrají volby, mohou si psát, co chtějí.“

Je mi jich líto Ke kritikům přesunu se během uplynulých měsíců přihlásila řada odborníků – architekti, profesoři Masarykovy univerzity, dopravní specialisté – a vyzvali radnici, aby od úmyslu odstoupila. Do kritického tábora přistoupil i jihomoravský hejtman Stanislav Juránek, který se před třemi lety za svůj úřad zavázal přispět na stavbu nádraží jednou miliardou korun. „Dnes mi je těch peněz líto. Hrneme se do stavby, na kterou máme sotva 4 miliardy, ale ona stojí 20. Může za to město. Teprve teď mění územní plán, takže Unie nám nic dát ani nemůže.“ Hejtman se také diví, že dodnes neslyšel názor Českých drah. „Respektujeme rozhodnutí vlády a do problému se nepleteme,“ vysvětlil stručně tiskový mluvčí ČD Pavel Tesař. Kritický názor ale nedávno vyslovil zmocněnec Českých drah pro jižní Moravu Jiří Dukát. „Dnes už je směšné mít na jednom místě velkokapacitní nádraží, kam nacpeme všechny vlaky – regionální, dálkové a vysokorychlostní. V Evropě krajskou dopravu zvládají krátké a lehké vláčky, které jezdí maximálně po půlhodinách a často zastavují.“ Příkladem je německá S-Bahn nebo francouzská RER. Ve stanici by souprava měla stát maximálně 5 minut a nemusí nutně dorazit až na hlavní nádraží, takže by tam zbylo dost místa i pro vysokorychlostní vlaky, které potřebují 400 metrů dlouhé peróny, ty by v Brně stačily dva. Aby mohli občané o svém nádraží rozhodnout v referendu, musí se k urnám dostavit minimálně polovina ze

159 tisíc brněnských voličů. Teprve pak bude výsledek pro politiky závazný. Vysoké účasti bude ale těžké dosáhnout. Magistrát se netají tím, že celou věc bojkotuje. „My jsme referendum nechtěli, tak nikoho nezveme,“ říká primátor Duchoň. Aktivisté se ale nechtějí vzdát. Chystají happeningy, zakládají webové stránky a zastavují lidi a vysvětlují výhody a zápory stavby. „Máme na propagaci sotva 50 tisíc, ale zato se už týden hlásí dobrovolníci a nabízejí pomoc,“ říká Bartík. PAV L A H O B S T O VÁ Autorka je spolupracovnicí Respektu. FOTO DUŠAN ROSENBAUM

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Odstěhovat nádraží, nebo ne? Rozhodne všelidové hlasování

Paní, nesu vám deset kilo psaní. (Členové petičního výboru s podpisy na podatelně.)

Radíme jim, ať jsou proti. (Martin Ander v obležení novinářů.)

Text vznikl díky laskavé finanční podpoře organizace Open Society Fund Praha.

Nepřátelé společnosti v Šimanově FOTO LUDVÍK HRADILEK

Být jiný se tady občas nevyplácí

Rodiče se svou Bouří: Zpátky doma v Šimanově, ale co bude dál?

Před časem jim úřednice ukradly devítiměsíční dítě – jen kvůli tomu, že oni jako rodiče neměli dostatečnou úctu k razítkům a lišili se od většiny. Dnes se rodina se tříletou dcerkou Půlnoční bouří snaží žít dál svým životem. Překážkou ale nejsou jen šrámy, které státem řízený únos zanechal v duších všech jejích členů.

Nevědí, co činí Právě před třemi lety, koncem léta 2001, se v domku na okraji zapadlé šumavské vísky Šimanov narodilo děvčátko. Rodiče – sedmatřicetiletá učitelka Blanka Eliška Fuxová a o dva roky starší Jaroslav Blovský, kteří do Šimanova prchli za svým snem žít daleko od lidí – mu dali jméno Půlnoční bouře. A když jim lékař stvrdil, že všechno je v naprostém pořádku, odjeli i s novorozenětem na pár měsíců za přáteli do Chorvatska. Doma ale zatím úřady strhly poprask:

narodilo se dítě – a hned vypadlo z dohledu. Když se rodina vrátila, čekala je kontrola sociálky. Přestože výsledkem bylo zjištění, že dítě je zdravé a spokojené, přijely sociální pracovnice za pár dnů znovu, tentokrát s policejním doprovodem. Vyděšené matce vytrhly dítě rovnou z náruče a odvezly. Důvod? Dítě nemělo státem povolené jméno, žádný rodný list, nebylo očkováno a nemělo zdravotní pojistku. Půlnoční bouře tak skončila v kojeneckém ústavu, kam za ní z počátku nesměla ani její maminka. Teprve po měsíci, když o případu psaly s rozhořčením noviny a do věci se vložila kancelář ombudsmana, se dítě dostalo z ústavu zpět domů. Z následného ombudsmanova šetření pak vzešla jednoznačná zpráva: zatímco rodiče neprovedli nic, co by ohrožovalo zdárný vývoj dítěte, úředníci udělali chybu. Místo aby v zákonných mezích usilovali o nápravu drobných nesrovnalostí, jednoduše ukradli dítě.

Viníci jsou tři – matrikářka, sociální pracovnice a soudkyně. „Podívejte, matka měla přijít a nahlásit nám narození, jako to dělají všechny matky tady. Když to neudělala, tak se proti ní prostě postupovalo takto,“ říká paní Fialová ze žihobecké matriky, která jako první zalarmovala odebírací mašinerii. Vedoucí sociálního odboru v Klatovech a organizátorka šimanovské operace Tamara Seidlová musela za svůj postup vůči Bouři později odejít, ale dnes vede sociální odbor v Přešticích u Plzně a s novináři o případu absolutně odmítá hovořit. Stejně tak soudkyně Věra Králová, která rozhodnutí sociálky posvětila. „Rozhodla jsem, jak jsem rozhodla, a s vámi se o tom bavit nebudu,“ říká členka klatovského soudu a pokládá sluchátko. Rodina Půlnoční bouře se ze zásahu těchto tří žen vzpamatovává dodnes. „S hrůzou jsem zjistila, jakou moc tady mají úřady,“ shrnuje své pocity matka Bouře Eliška Fuxová. Všichni se dokonce načas ze vsi přestěhovali do Prahy, a absolvovali zde dvouměsíční psychoterapii. „Drtila nás tíha toho, co se stalo,“ říká paní Fuxová. „Taky Bouře nám dělala starost – vůbec nezačala mluvit. Po návštěvách u psychologa se to ale zlepšilo a postupně se nám podařilo ji rozpovídat. Stále v sobě ale máme pocit bezmoci, že jsme jako rodiče selhali, když jsme nedokázali ochránit své dítě.“ Teď už jsou Fuxovi zase nějaký čas zpět ve dvacetihlavém Šimanově. A kvůli újmě, kterou jim státní zásah způsobil, podali letos žalobu na ochranu osobnosti. „Myslím, že ti úředníci si ani neuvědomují, co nám udělali, a asi je nikdy nelze dostatečně dohnat k zodpovědnosti. Ale nechat je v klidu,

to přece taky nejde,“ říká paní Fuxová, která založila občanské sdružení na pomoc lidem, co se ocitnou v situaci podobné té jejich. Za půl roku své existence už spolek radou a kontakty pomohl šesti lidem – například člověku, kterého rodina chtěla zbavit svéprávnosti, či matce, které kvůli vlhkému bytu úředníci odebrali dítě.

Je to vážné? Jistý podíl na tom, proč se celé drama rozpoutalo, měla ovšem i odlišnost rodičů Bouře. V Šimanově působili rozruch od prvního okamžiku – nechodili do hospody ani do místního obchodu, nepracují, nejedí maso a žijí si po svém v domku na kraji vsi. Když pak porodili doma a dítě sami nenahlásili – jak to dělají všichni – pohár přetekl. „Myslím si, že to bylo správné, akorát ji měli do toho ústavu vzít i s tím dítětem. Vždyť ji jinak nešlo donutit, aby udělala, co má,“ vzpomíná na únos starosta obce Jiří Fuchs (nezávislý). Rodiče Bouře jsou dnes v obci veřejným nepřítelem. „Sousedé mají pocit, že je provokují,“ říká starosta. „Ne že by to dělali naschvál, ale tím jak si tam žijí, že se koupou v potoce nazí, malují se jako Indiáni, nejí maso a tak.“ I starosta si na úřadě skladuje novinové výstřižky o rodičích Bouře a jeho radnice už udělala pár kroků vzbuzujících otázky. Například při asfaltování cesty vynechali přesně kus u domku rodiny Bouře a tato část silnice se také v zimě neprotahuje. „Na úpravu těch 30 metrů jsme už neměli peníze a s tím, sněhem je to těžké. Člověk, co by měl odhrnovat, je prostě nemá rád,“ vysvětluje starosta. „Dvakrát týdně se scházíme v obchodě a tam o nich

povídáme,“ doplňuje ho jedna z obyvatelek obce paní Šléglová. „Nikdy jsem s nimi sice nepřišla do styku, ale říká se o nich, že kradou jablka, ořezávají stromy. Dítě se jim narodilo doma a teď berou jenom peníze a nepracují.“ Podle majitele místního obchodu Františka Nýbola je rodina Bouře pro místní stále tématem číslo jedna: „V obchodě se nemluví v podstatě o ničem jiném,“ říká pan Nýbol. „Já sám s nimi nekomunikuji. Ať jsou, jací chtějí, ale ať jsou normální.“ Nálada ve vsi nenechala klidnými ani samotné Fuxovy. Ti se sice na venkov přistěhovali se snem o klidném, soběstačném životě, šimanovská realita je ale někdy hodně rušná. „Chtěli jsme, aby spory s naším nejbližším sousedem řešil někdo nezávislý, proto jsme se obrátili na mediační službu v Praze, aby nám pomohla se vzájemně domluvit. Ale sousedi na jejich dopisy nereagovali a do telefonu jim řekli, že to nechtějí řešit s nikým. Takže moc nevíme, jak dál,“ říká paní Fuxová. Neřešená averze roste do střetů, ke kterým jezdí policie. Ta ovšem příliš nepomáhá, jak jsme se při návštěvě přesvědčili na vlastní kůži. Při odchodu z domku Bouře na nás začal soused z vedlejšího domu házet kameny a sprostě nám nadávat. „To dělá běžně, jezdíme sem kvůli tomu několikrát týdně, ale nemůžeme s tím nic dělat,“ říkali se shovívavým úsměvem přivolaní policisté. „Vždyť jste sami slyšeli, jak říká, že všechno popře a na žádný výslech nepůjde. Zasáhnout bychom mohli, jenom kdyby vám tím kamenem způsobil zranění – a to by ještě muselo být hodně vážné.“ E L I Š K A B Á R T O VÁ

RESPEKT / 38

DOMOV

/5

Zelení stále na kordy FOTO ČTK

Sjezd rozhodl: starý šéf a starý spor pokračují dál ských praktik při přípravě kandidátních listin do evropských voleb. Vedení vzápětí své kritiky v čele s Ivanem Dejmalem a Petrem Uhlem, kteří založili tzv. Otevřenou platformu, obvinilo z nedostatečné stranické disciplíny a dalo všem oficiální „napomenutí“. Strana se rozdělila na dva tábory, vinou čehož prohrála v eurovolbách.

Problém s květinou naděje Zpoždění – tradiční obrázek sjezdů politických stran. Zatímco předseda Beránek marně láká delegáty do sálu, oni se zatím tlačí u výdeje lístků na oběd. Jejich vzhled ovšem návštěvníka českých partajních sešlostí překvapí: záplava mladých tváří, hodně žen, dokonce i manželská dvojice s malým dítětem. V kuloárech korzují i známé tváře. „Nedelegovala mě ani jedna frakce, já chci stát nad vnitrostranickými spory,“ říká jedna z nich, válečný novinář Jaromír Štětina. „Teď je šance, jak se přes ty hádky přenést,“ doplňuje ho vládní zmocněnec pro lidská práva a člen strany Jan Jařab. „Do vedení totiž nekandidují ostří kritici, takže se to dá brát jako normální soutěž, ve které by měl zvítězit člověk schopný hledat konsenzus. Tím je pro mě Petr Štěpánek.“ Štěpánek, pražský komunální zastupitel na Praze 4 a předseda občanské iniciativy Oživení, která se podílí na prevenci korupce, byl jediným vyzývatelem současného lídra. Na cestu mezi stranické špičky s sebou vzal bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka, který vstoupil

Patočka s Beránkem: Radši disciplína než oživení.

Největší neparlamentní politické uskupení, Strana zelených, které se už rok potácí ve vnitrostranické krizi, volilo v Olomouci nového předsedu. Poměrem 101:92 nechala půlnoční volba v křesle dosavadního šéfa Jana Beránka a těsně postavila mimo hru druhého kandidáta Petra Štěpánka. Zatímco Štěpánek nabízel změnu, Beránek se ani ve své kandidátské řeči nedokázal odstřihnout od vnitřního konfliktu, jehož je jedním z čelných protagonistů. Průběh sjezdu ukázal, že Zelení jsou zatím stále pohlceni svými interními bolestmi a na hájení širších společenských zájmů nemají sílu.

Napomínám vás Když Zelení před více než rokem vykázali z vedení staré bolševické kádry a do čela si zvolili bývalého šéfa Hnutí Duha Jana Beránka, zdálo se, že mají dobře našlápnuto. Do strany se přihlásily tři stovky nových členů, po celé zemi vzniklo dvacet regionálních buněk a zelená alternativa se začala na české politické scéně pomalu etablovat. Jenže pak přišel nečekaný rozkol. Několik desítek osobností uvnitř strany obvinilo předsedu Beránka a jeho nejbližšího spolupracovníka Jakuba Patočku z potlačování vnitrostranické diskuse a diktátor-

k Zeleným teprve letos v červnu. „Ochrana životního prostředí je tady stále okrajovým tématem a tahle strana má šanci ho konečně pořádně uchopit,“ říká Bursík. „K tomu ale potřebuje vedení, které je schopno lidi spojovat a brát kritiku členů vážně, a ne ji trestat.“ Zatímco Bursík vyjadřoval podporu Štěpánkovi, pochvalu stávajícímu vedení přijela vyjádřit poslankyně Táňa Fischerová: „Výměna vedení, které má ten nejlepší program, by zahubila květinu naděje,“ prohlásila z tribuny. Pak přicházejí na řadu samotní kandidáti. Jako první hovoří Beránek. V projevu seznamuje spolustraníky s pěti body, o jejichž naplnění by chtěl usilovat. „Nejprve je nutné utlumit náš vnitřní konflikt a já jsem připraven udělat řadu ústupků,“ říká s upozorněním, že od kritiků už by ale nemělo „docházet ke lžím a kopání do vlastní brány“. Vedle snahy o zvýšení počtu členů pak hovoří také o zlepšení odborného zázemí strany. „Chci, aby ve straně byli jak lidé z Otevřené platformy, tak i Petr Štěpánek,“ dodává nakonec. Oslovený protikandidát přichází na pódium ve velkém stylu. Na obrazovce zobrazuje své hlavní teze. „Je nutné obrátit diskusi uvnitř strany vně a začít se zabývat důležitými tématy,“ říká a sálem zní poprvé potlesk během projevu. Jako příklad Štěpánek nabízí vedle problémů, jako je kamionová doprava, i rovnost mužů a žen, otázku umírání, nevyhovující podmínky života v ústavech a podobně.

„Jsou to témata, o kterých se ve světě hodně mluví, tady se o nich dozvídáme teprve po kritice ze zahraničí. Proto bych chtěl, abychom my dokázali nastřelovat takováto témata, když to velké strany neumí.“ Opět je odměněn hlasitým potleskem. Následuje čtyřhodinová diskuse, v níž řečníci všeobecně volají především po smíru. „Těžko se mi to říká, ale klidně ať zvítězí Štěpánek, i když já jsem pro Beránka,“ říká místopředsedkyně Jana Ulbrychová. „Pro mě je nejdůležitější, aby byli ve vedení lidé schopní spolupráce. Pokud ty spory neskončí, tak naše strana půjde rychle dolů.“ Kolem půlnoci se jde k urnám a za chvíli je jasno: 101:92 pro Jana Beránka. Oponentní křídlo je zaskočeno, většinou počítali s jasným vítězstvím. „Za Beránka se rozrostla členská základna, vyřešilo špatné hospodaření a je to čestný a talentovaný člověk,“ nabízí Jana Ulbrychová vysvětlení. Pro nejhlasitější kritiky strany je to velké zklamání. „Tady končím,“ říká Ivan Dejmal. „Je načase založit novou zelenou stranu.“ Ale to je ojedinělý hlas. „Život nekončí, budeme pracovat dál,“ říká Martin Bursík. Jeho slova potvrzuje fakt, že on i Štěpánek kandidují na další posty v předsednictvu. Před uzávěrkou Respektu získala křeslo prvního místopředsedy stoupenkyně Štěpánkova kurzu, šéfka ekologické organizace Jihočeské matky Dana Kuchtová.

v Německu, počítá se místně obvyklé nájemné. Ve Švýcarsku (kde nájemní byty dominují) zase majitelé musí předkládat podrobné vyúčtování, k němuž si mohou připočítat jen přiměřený zisk, v Nizozemsku zase 40 procent bytů tvoří sociální byty pro chudší vrstvy. Nejzajímavější situace nastala předloni v Polsku: i tam se regulací zabýval tamní Ústavní soud, ale ve svém rozhodnutí šel dál než český a přikázal, že roční nájemné nesmí být nižší než 3 procenta ceny nového bytu.

se nerovnost srovnala do šesti let. Ale nejdříve potřebujeme znát přesný výchozí stav a především příjmovou strukturu nájemníků, abychom spočítali, kolik budeme muset dát na sociálních kompenzacích. Statistický úřad to nyní zjišťuje,“ říká Přikryl. Starosta pražských Letňan a současně šéf bytové komise Svazu měst a obcí Josef Dobrý (ČSSD) však tvrdí, že podobné počty jsou tady již několik let a podle nich by deregulace nájemného přinesla majitelům domů 25 miliard korun ročně. „Zhruba deset miliard by získali soukromí vlastníci a patnáct miliard veřejné rozpočty prostřednictvím obcí. Přitom jen zhruba osm miliard by šlo z veřejných rozpočtů zpět chudším na sociálních dávkách,“ říká Dobrý. Náměstek Přikryl však o žádných sumách zatím mluvit nechce. „Ty počty se mění, protože obce byty neustále privatizují,“ říká. Majitel Krček i starosta Dobrý se navíc shodují v jednom: uvolnění by ve skutečnosti dopadlo především na kapsu bohatších nájemníků, ti chudí by dostali sociální příspěvek. „Pokud bude deregulace, tak budeme mít dost peněz, a počítáme s tím, že bychom zřídili i doplňkovou sociální komunální síť pro ty nejchudší, takže by ve skutečnosti mohli dostávat víc než dosud,“ říká Dobrý. Ten odmítá i hlavní argument zastánců regulace vedených jeho stranickým kolegou a předsedou Sdružení nájemníků poslancem Stanislavem Křečkem: že by totiž všechny regulované ceny vystřelily na úroveň tržních. „V Česku je ve srovnání s Evropou nadprůměrný počet bytů, jen nejsou všechny využívány. Ukazují to i statistiky. Když v minulosti stoupalo regulované nájemné, zhruba stejně klesalo tržní. A pro řadu bohatších lidí by to už navíc bylo motivem začít stavět vlastní dům – a uvolnila by se řada bytů pro sociální případy.“

E L I Š K A B Á R T O V Á , Olomouc

Platím, pane domácí FOTO LUDVÍK HRADILEK

Pohádka o domě s neregulovanými nájemníky

Majitel Krček: Tak trochu psychologická válka.

Ve zdejší vášnivé debatě o uvolnění nájemného zazněl nečekaný – a téměř románový – tón. Objevili se nájemníci s pochopením pro svého majitele, kteří dobrovolně začali platit víc, než podle zákona musí.

Psychologická válka Pětipatrový činžák s malou předzahrádkou z počátku minulého století na okraji pražské Letné se na první pohled od svých sousedů neliší. Jednu zvláštnost ale jeho šedivá fasáda skrývá: zdejší obyvatelé se dohodli s majitelem, že mu budou platit zhruba dvojnásobek nájemného co dosud. „Když loni Ústavní soud již potřetí označil zdejší vyhlášky k regulaci nájmů za nelegální, obešel jsem všechny partaje a vysvětlil jim, že peníze z nájmu ani nepokryjí nutné výdaje na údržbu. Lidi zareagovali vstřícně,“ říká Milan Krček (42). Přiznává ale, že jeho situace se od většiny majitelů trochu liší: v domě totiž již osm let sám bydlí, a se svými sousedy se proto dobře zná. Z osmnácti regulovaných nájemníků čtyři dobrovolně odešli. „Někteří za odstupné, jedna paní, která

zdědila domek, se spokojila s tím, že jsem jí uhradil stěhování,“ říká Krček. Plná polovina zbývajících pak souhlasila s tím, že bude platit zhruba 60 korun měsíčně za metr čtvereční – dosud platili zhruba polovinu. Dohoda zní jednoduše: Až v budoucnu dojde k uvolnění nájmů, tito nájemníci pana Krčka nikdy nebudou platit víc, než bude místní průměr, a již nyní se mohou těšit na majitelovu vstřícnost při řešení problémů. „Bolševik dům jen flikoval, každý byt potřebuje rekonstrukci. A u padesátimetrového kvartýru přijde taková oprava nejméně na čtvrt milionu,“ říká Krček. „Chápu, že ten barák něco stojí a regulované nájemné nemůže na opravy stačit. Navíc vidíme, že majitel na tom domě pořád něco dělá,“ říká jeden z nájemníků Antonín Chalupa. Nájem bytu o padesáti metrech se mu zvýšil o třináct set korun a se službami a topením nyní platí zhruba 4500. „Ale majitel už třicet tisíc korun investoval na vybourání a opravu hnijícího rohu jednoho pokoje,“ pochvaluje si. „Je to trochu psychologická válka. Ti sousedi si řeknou, co jsem komu udělal navíc,

a třeba začnou víc platit i další,“ vysvětluje Krček.

Aspoň jako v Polsku Regulovaný nájem se v Česku pohybuje od 15 korun v malých obcích po 37 korun v Praze za metr čtvereční první kategorie měsíčně. Aby se pokryly náklady – tedy bez jakéhokoli zisku –, měl by majitel inkasovat okolo 4 procent ceny bytu ročně, což v přepočtu na metr čtvereční dělá zhruba 60 korun za měsíc. V regulovaných bytech (40 procent je jich v domech soukromníků, zbytek mají obce) bydlí zhruba 700 tisíc rodin, tedy zhruba pětina populace. Zamrzlý stav je od předloňského prosince, kdy Ústavní soud smetl vyhlášku ministerstva financí stanovující výši regulovaného nájemného s odůvodněním, že regulace nesmí snížit cenu tak, aby vyloučila alespoň návratnost vložených prostředků. Současný systém navíc vede k nevyužívání celého bytového fondu, nespravedlnostem při jeho rozdělování a ke korupci. Při neexistenci vyhlášky však nejde s již dříve stanoveným nájemným hnout vůbec. Politici sice již několik let slibují nový zákon o nájemném, nejsou ale schopni se na něm dohodnout. Na jaře zamítli poslanci zákon, který počítal s postupným zvyšováním regulovaných cen o 10 procent ročně. Výsledek současné regulace je zřejmý: protože nejsou lidé ochotni nadměrné či druhé byty opustit, je na trhu nedostatek bytů a ve velkých městech, jako je Praha, Brno či Hradec Králové, je tržní nájemné pětkrát vyšší než regulované. O tom, že je bytů nedostatek jen opticky, svědčí i fakt, že na počet obyvatel jich máme stejně jako Německo a například každá třetí pražská rodina disponuje podle posledního sčítání lidu dvojím bydlením. Recepty, jak na to, se přitom v okolních zemích najdou: když se majitel a nájemník nedohodnou

Dodáme vzorec Nový ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek (ČSSD) bydlení označil za prioritu, ale vyjadřuje se k němu poněkud schizofrenně: uznává sice, že současný stav zamrzlé regulace je těžko udržitelný a potřebuje změnit, na druhou stranu ovšem nechce popudit voliče, „kterých už má ČSSD dost málo“, a proto slibuje velmi pozvolné změny. Bytovou politikou a reformou nájemného Paroubek pověřil svého nového náměstka, kterým se stal bývalý předseda Svazu českomoravských bytových družstev Ivan Přikryl. Ten sice „určitou představu“ má, ale nechce být konkrétní. „Nejdříve si chci zmapovat situaci. Do dvou měsíců předložím několik variant a politici ať rozhodnou, který vzorec pro deregulaci použijí,“ říká Přikryl. Zatím pouze zveřejnil, že trh s byty chce rozhýbat především zákonem o družstevní bytové výstavbě, který pošle příští týden do vlády. Nový zákon by měl přispět k tomu, aby se v zemi stavělo 50 tisíc nových bytů ročně, tedy o polovinu více než nyní. Jeho hlavním motorem by měla být státní dotace sto tisíc korun na jeden nový byt, široká podpora hypoték a jednodušší zakládání bytových družstev. Jak to bude ovšem s uvolněním nájemného, zatím Přikryl říct nechce. „Rádi bychom nastolili stav, aby

MAREK POKORNÝ

6/

DOMOV

13.–19. 9. 2004

Zpráva o utrpení živnostníků v Česku FOTO LUDVÍK HRADILEK

Příběhy z Bruntálska

Dřevař Blahuš: „…a říká mi – píšu šest set tisíc.“

Řezník Kolomý: „Na pracák mě nedostanou.“

Hoteliér Pavézka: Kde mám hvězdičky?

Vodař Sokol: Nespokojení ať se přihlásí.

Zdá se, jako by ve vzduchu stále viselo rozčarování nad poměry, které v naší zemi panují. Příběhy čtyř drobných podnikatelů z Bruntálska mohou pomoci formulovat příčiny. Každý z nich v posledních letech narazil na korupci a hloupou byrokracii. Právě tihle lidé jsou ale zároveň naší nadějí. Navzdory těžkostem se nevzdávají. Dál poctivě, hrdě a trpělivě dbají o svou živnost.

Horší než velká voda Otevřeno od 14 hodin, stojí na dokořán otevřených dveřích malého penzionu a restaurace kousek od potoka v severomoravských Karlovicích. Je teprve deset ráno. Přesto majitel Libor Pavézka bez mrknutí oka spěchá natočit pivo dvěma cyklistům, kteří se na zápraží pod slunečníky cestou kolem usadili. Právě na vstřícnosti k hostům si totiž zakládá. Pronajímat pokoje začal s povolením národního výboru už před sedmadvaceti lety, když zdědil stavení po prarodičích. Neměl na jeho opravy a napadlo ho, že dům si na ně může vydělat sám. Dnes třípokojový penzion s malou restaurací živí jeho i manželku. „Na zbohatnutí to není, ale žít se z toho dá,“ říká. Známý z Německa ho přivedl na nápad, aby svůj podnik otevřel dětem. „Říkal – takových podniků je málo a navíc se ti sem budou vracet, až dospějí,“ vzpomíná Libor Pavézka. Na zahradě kolem domu jsou trampolíny, kolotoč, pískoviště. Dlouhodobá strategie se vyplácí. „Letos se k nám po dvaadvaceti letech vrátila paní, která sem jezdila jako dítě,“ říká pan Pavézka. Které věci naopak podnikateli v posledních letech způsobily těžkosti? „Když nebudu počítat povodně – ty nám ale alespoň udělaly reklamu – jsou to nařízené investice,“ říká pan Pavézka. Velká voda za sebou nechala škody za skoro dva miliony korun. Solidarita někdejších hostů mu ale pomohla s opravami, někteří z nich se navíc rozhodli znovu přijet. Zato nad investicemi do úprav kuchyně a toalet podle českého zákona, který údajně vycházel z hygienických norem Evropské unie, skřípe podnikatel zuby. Nejvíc ho štve, že jen co mu vyhověl – vyšlo ho to na víc než sedm set tisíc korun – začal platit nový, mírnější. „Připadám si jako blbec, co doplatil na svou poctivost,“ říká. Zlobí ho ale ještě jedna věc. Státní hygienická norma je pro všechny stej-

ná: „Nikdo nebere v úvahu, že vaříme pro deset lidí a investice se nám bude vracet mnohem déle než velké restauraci.“ Státní reklama se ale paradoxně týká jen těch větších. Ministerstvo pro místní rozvoj totiž rozhodlo, že hvězdičky bude přidělovat jen penzionům, které mají aspoň pět pokojů. „Pro cizince jsou hvězdičky důležité, ví, co od podniku může čekat,“ říká pan Pavézka. „Navíc státem placená centrála cestovního ruchu bude propagovat jen ohvězdičkované.“ Další živnostník, řezník z nedalekého Starého Města, dopadl v boji s hygienickými normami ještě hůř. „Prodejna zavřena,“ stojí na zábradlí před obchodem v přízemí jeho rodinného domku od prvního srpna. Pět zaměstnanců propustil a místo výroby, prodeje a rozvážení uzenin po obchodech v okolí začal běhat na stavební úřad. Pokud jde o samotnou výrobu a obchod, normám se přizpůsobil. Vše se ale nečekaně zadrhlo na povinné zaměstnanecké šatně. „V dubnu jsem šatnu se zvláštním vchodem postavil, měl jsem to zkonzultované s ředitelem veteriny a najednou to je špatně,“ říká Miroslav Kolomý. Mezi místem, kde se příchozí svleče, a místem, kde navlékne pracovní plášť, musí totiž být sprcha. Ta už se ale do malé šatničky nevejde, a proto pana Kolomého čeká přístavba domu, podle projektu vyčíslená na tři miliony korun. „Budu stavět svépomocí, pořídím ji levněji,“ říká. Ale jiný smysl než vyhovět normě ve stavbě nevidí: „Žádného řezníka nedonutím, aby prošel sprchou a pak šel dělat do provozu, kde musí být podle předpisu jen dvanáct stupňů.“ Investice ho trápí o to víc, že obchodní řetězce srazily ceny uzenin. „Dřív jsme si mohli dovolit na výrobek i dvacetiprocentní zisk, dnes jsme rádi za dvě tři procenta,“ vysvětluje. „Ale na pracák pro podporu mě nedostanou.“

Česká strana známých Josef Blahuš pracoval celý život v lese, jako odborník na těžbu dřeva. Hned začátkem devadesátých let si založil firmu ve svém oboru a těšil se na férové podnikání. První šok ho čekal, když si chtěl vzít úvěr půl milionu korun. „Píšu šest set tisíc, opáčil úředník za přepážkou banky. Ale já chci jen půl milionu, říkám mu. Zopakoval, píšu šest set tisíc. Došlo mi, že těch sto tisíc má být pro něj. Otočil jsem se na podpatku a šel

pryč,“ vzpomíná statný sedmdesátník. Úvěr mu už banka v Bruntále nedala. „Ten úředník je tam pořád,“ říká Josef Blahuš. Zpočátku těžil a prodával dřevo a občas sázel mladé stromky. Dnes se už věnuje jen sázení, výnosnější těžařskou firmu přivedli na buben dlužníci. Firma vyrábějící palety, které dřevo prodával, mu nezaplatila dvě stě tisíc korun. Když se soud táhl sedmý rok, ozval se mu člověk s nabídkou, že dluh se slevou odkoupí. „Teprve když mi přišly peníze, zjistil jsem, jaký to je podvod. Ten muž byl totiž právník firmy, která mi dlužila,“ říká. Nejvíc ho ale zlobí, že férová soutěž o lesní zakázky, kterou si při zakládání firmy sliboval, zůstala jen snem. Většinu výběrových řízení na těžbu a sázení stromů totiž v regionu vyhrává Pradědská lesní, kterou založili lidé z bývalých Státních lesů. Jejich bývalí kolegové dnes spravují lesy a zakázky jim přednostně přidělují. „My malí nemáme šanci se k zakázkám dostat přímo. Jak já říkám – nepustí nás k nim ČSZ, česká strana známých,“ stěžuje si. Zmíněná Pradědská lesní si pak ale jeho firmu najímá na práci. „Oni dostanou sto třicet korun na hodinu, nám dají osmdesát. Pak není divu, že jejich firma má jen luxusních osobních aut za dobrých dvacet milionů,“ zlobí se Josef Blahuš. Přesto se touhle cestou odmítl vydat: „Nechci uplácet, hraju férově.“ Vadí mu ale, že na to doplácí jeho zaměstnanci. „Kdybychom práci, kterou děláme, dělali přímo pro zadavatele za její plnou cenu, mohl bych mít pětadvacet stálých zaměstnanců. Takhle mám jen dva, ostatní si najímám načerno a nebo pro mě za minimální peníze pracují lidé z nedaleké protialkoholní léčebny,“ říká. Poměry v přidělování zakázek mu připadají tak zabetonované, že raději lobbuje za nižší zdravotní a sociální pojištění živnostníků: „Náměstkyně ministra Škromacha paní Müllerová je od nás z regionu. Snažíme se ji přesvědčit, abychom místo dnešních 45 platili jen 20 %.“

Jednou bude líp Bruntálská firma Aqua Stop Zbyňka Sokola je na veřejných zakázkách zcela závislá. Provozuje vodovod a kanalizaci v sedmi obcích údolí Opavy. Z ročního obratu kolem šestnácti milionů korun ale většinu – tři čtvrtiny – tvoří peníze za stavební zakázky na opravách a budování no-

vých sítí. „Jako každý, kdo se v téhle oblasti pohybuje, musím říct, že po mně při soutěži o větší zakázku chtěli úplatek,“ říká Zbyněk Sokol. Smířil se raději s tím, že svět velkých zakázek není jeho světem. „Tuším, jak to v těch kruzích chodí, a nechci tam. Milionář ze mě prostě nikdy nebude,“ krčí rameny nad tím, že si firma ještě nevydělala ani na novou fasádu domu, ve kterém sídlí.

Nedávno firmě unikla i práce, na kterou by jinak ještě dosáhla. Ve vsi, které léta dodává vodu, chtějí vybudovat nový zdroj, opravit stávající vodovod a rozšířit ho. Původně mělo jít o tři samostatné akce, obec je ale kvůli tomu, aby dosáhla na evropské dotace, spojila v jednu. Jenže – přidala si k tomu další podmínku pro výběrové řízení – účastnit se může jen ten, kdo má za sebou několik akcí nad dvacet milionů korun. „Samozřejmě že bychom potřebné práce dokázali udělat. Ale do takhle zadaného výběru jsme se nemohli přihlásit,“ říká Zbyněk Sokol. Práce zatím stojí, Úřad pro hospodářskou soutěž výsledek soutěže zrušil. Zbyněk Sokol předpokládá, že budoucí vítěz – stejně jako v případě výše zmíněných lesních zakázek – si jeho nebo podobnou menší firmu stejně najme, jen to pro ně bude méně výhodné než dělat zakázku rovnou pro obec. Kromě této zdrcující praxe ztěžují firmě život úředníci. „Co dva tři roky k nám chodí daňová kontrola. Dal jsem si tu práci a srovnal to s místní statistikou. Podle ní by na nás kontrola měla vyjít tak jednou za deset let,“ říká pan Sokol. „Kontrola zdržuje, navíc vždycky něco najde. Doplácíme na to, že s námi nemají moc práce.“ Přesto Zbyněk Sokol věří, že se mu poctivost jednou vyplatí. Vodu totiž jeho firma prodává tak levně, jak to jen jde. „Podnikání je sice založené na tom, že vydělávám. Ale zisk by měl být úměrný. Vodní zákon přece mluví o prodeji vody jako o službě veřejnosti,“ říká. Čeká, že obce se začnou zajímat, jak si ti, kterým vodu svěřily do správy, vedou. Proto jeho firma už několikrát nabídla, že převezme provoz vodovodu v Bruntále. Právě tam si totiž lidé stěžují, že za vodu platí moc. „Město nemělo zájem, vůbec se s námi nebavilo,“ říká. „Asi byl zatím tlak nespokojených lidí malý.“ H A N A Č Á P O VÁ

PŘIPOMEŇME SI

Kazaši utíkají Přestože si při setkání na olympiádě v Athénách padli prezident Václav Klaus a jeho kazašský protějšek Nursultan Nazarbajev do oka, tvrdý byznys tato vzájemná sympatie neovlivnila. Při státní návštěvě hlavy českého státu v Almaty prohlásil kazašský vládce, že jeho země se nehlásí k osmimiliardovému státnímu dluhu vůči České republice. „Nemáme s tím nic společného a musí se vyjasnit řada otázek,“ prohlásil Nazarbajev. Šokovaní čeští politici, dušující se ještě nedávno, že splátka je domluvena a bude vrácena v nejbližší době, nebyli schopni jeho slova nijak komentovat. „Vracíme se do bodu nula,“ pronesl hlavní vyjednavač celé transakce, náměstek ministra financí Ladislav Zelinka. „Tam, kde se před třemi lety začínalo.“ Ano, dluh za nesplacené dodávky českého státního podniku Transgas kazašským ropným rafineriím začal český stát dobývat z Nazarbajeva opravdu v roce 2001. Ale už od předloňska Zelinkovo ministerstvo financí sebevědomě tvrdí, že je vyřešeno: naši vyjednavači prý dohodli, že Kazachstán vrátí z osmi miliard polovinu. Proto se na české straně v médiích spíš než o problémech s Nazarbajevem přetřásala otázka, proč vláda po tak úspěšné domluvě dál s dluhem neprůhledně manipuluje. Místo aby totiž slíbené čtyři miliardy normálně vyinkasovala od dlužníka, prodala kazašskou pohledávku (za čtyři miliardy) překupníkovi – švýcarské bance Neue Privat Bank, respektive jejímu fondu New Investments Horizonts. Zelinka logiku transakce nikdy nevysvětlil a jen vyzdvihoval její finanční úspěšnost s tím, že čtyři miliardy se dostanou do českého rozpočtu ještě v dubnu. V atmosféře úřednického utajování a nevstřícnosti ovšem zanikl fakt publikovaný letos v zimě na stránkách Respektu – že totiž Neue Privat Bank se ke „kazašskému“ obchodu nechce znát a tvrdí, že s naší vládou o ničem takovém nikdy nejednala. Krátce poté se na scéně objevil jistý Kamil Braxator, lichtenštejnský Slovák obchodující s nemovitostmi, a řekl Českému rozhlasu, že on je hlavním vyjednavačem a že jedná za fond spravovaný bankou Neue Privat Bank. „Jsme s kazašskou stranou dohodnuti,“ tvrdil ještě před týdnem tisku Braxator. Dnes je všechno najednou jinak. „Banka měla nákup dluhu splatit do konce června, neudělala to, tak jsme platnost smlouvy prodloužili o dva měsíce. Neue Privat Bank nezareagovala ani poté, proto smlouva vypršela a nebudeme s nimi dále jednat,“ konstatuje tiskový mluvčí ministerstva financí Marek Zeman. A krátce po Švýcarech vyložil tedy karty na stůl i Nazarbajev: „Nástupnickým státem po Sovětském svazu je Rusko,“ řekl delegaci doprovázející prezidenta Klause. „Takže se musíte domluvit s ním.“ Příběh kazašského dluhu by byl možná svou zmateností úsměvný, kdyby v něm nešlo o osm či o čtyři miliardy korun a o suverénní výroky ministerstva financí, jak pochybovači lžou a že peníze už jsou prakticky v domácí kase. „Vše je v naprostém pořádku a výhradám Respektu se nedá věřit ani čárka,“ prohlásil náměstek Zelinka poté, co tento časopis v lednu kritizoval neprůhlednost jednání s Kazachy a Švýcary. Podle aktuálních zpráv se teď Ladislav Zelinka pokouší zahájit v Almaty nové kolo jednání o splátce dluhu. J A R O S L AV S P U R N Ý K tématu viz článek v č. 8/2004 v archivu na www.respekt.cz.

RESPEKT / 38

/7

I N Z E R C E — V Z D Ě L ÁVÁ N Í

EKONOMIKA A INSOLVENCE obor KRIZOVÝ MANAGEMENT

Kurz AJ za zv˝hodnÏnou cenu 600KË / mÏsÌc / 25hodin s lektory ve v˝cviku

kurzy probÌhajÌ intenzivnÏ v mÏsÌËnÌch cyklech po cel˝ rok pro vÌce info:[email protected] ,Tel.: 224 233 572 www.oxfordtefl.cz, Konviktsk· 24,Praha 1

RAŠÍNOVA VYSOKÁ ŠKOLA Hudcova 78, 612 00 Brno Tel.: 541 632 517, 541 241 624 e-mail: [email protected] www.ravys.cz

ñ STUDIUM V ZAHRANI»Õ ñ již od 3 let třeba i do 80 let Německo, Rakousko, Švýcarsko a mnoho dalších zemí.

ñ SPECIALISTA NA NÃM»INU ñ Naučte se jazyk v zemi, kde je mateřštinou

ñ POMATURITNÕ JAZYKOV¡ äKOLA ñ v centru Prahy

SCHOLA COMENIANA: Jind¯iösk· 36, 110 00 Praha 1 222 245 962/973, 603 436 613ñ4 [email protected] www.cbox.cz/scholacomeniana

Soukromé 6leté ANGLICKÉ GYMNÁZIUM v síti MŠMT pod patronací Václava Havla a Prince Charlese. Ve školním roce 2004/2005 slaví College 10. výročí svého založení. Přijímáme studenty po 7. tř. ZŠ.

■ Výuka probíhá v angličtině ■ Na závěr studia Mezinárodní zkouška IB, uznaná MŠMT a českými univerzitami za rovnocennou české maturitě ■ Mezinárodní kolektiv studentů (80 % Čechů, 20 % cizinců) ■ Prospěchová stipendia Prince z Walesu

●

PÿIJœTE SE PÿESVÃD»IT, ûe pat¯Ìme k nejlepöÌm.

Sokolovská 320 190 00 Praha 9 – Vysočany Metro „B“ Vysočanská Tel: 283 893 113, fax: 283 890 118, e-mail: [email protected], www.englishcollege.cz

DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ: 24. listopadu 2004 a 9. února 2005, vždy 13.00–16.30 hod. Součástí přijímacího řízení jsou individuální pohovory v angličtině, které probíhají od listopadu a na které je třeba se objednat. Kontakt: Mgr. Jana Kloudová

PRVNÕ SOUKROM¡ äKOLA JAZYKŸ V CHRUDIMI äkolnÌ n·m. 11, 537 01 Chrudim tel.: 469 622 112 fax: 469 688 590

ANGLI»TINA

e-mail: [email protected] www.skola-jazyku.cz mobil: 605 735 898

NÃM»INA

I. JEDNOLET… DENNÕ STUDIUM ñ poslednÌ voln· mÌsta! pro absolventy st¯ednÌch ökol jako p¯Ìprava ke st·tnÌm zkouök·m, 20 hod./t˝d., (dalöÌ 4 hod. druhÈho jazyka za poloviËnÌ ökolnÈ v odpolednÌch kurzech), bez p¯ijÌmacÌch zkouöek, rozdÏlenÌ do t¯Ìd podle v˝sledk˘ vstupnÌch test˘, termÌn p¯ihl·öek: p¯ijÌm·me i bÏhem ökolnÌho roku, p¯ijÌm·me i zaË·teËnÌky, zajistÌme ubytov·nÌ a stravov·nÌ, zahraniËnÌ lekto¯i.

II. VÕKENDOV… INTENZIVNÕ STUDIUM ñ od 24. z·¯Ì pro ve¯ejnost, podniky a firmy jako p¯Ìprava ke st·tnÌm zkouök·m, jazykov· p¯Ìprava na pr·ci v EU, konverzace s lektorem, ubytov·nÌ a stravov·nÌ, kaûd˝ 3. vÌkend 20 hod. (P· odpoledneñNe) ve dvou semestrech, zaË·teËnÌci i pokroËilÌ, sleva pro 4 a vÌce ˙ËastnÌk˘.

III. ODPOLEDNÕ KURZY ZaË·teËnÌci i pokroËilÌ, od p¯edökol·k˘ po dospÏlÈ ñ AJ, NJ, FJ, ItJ, äpJ RJ a arabötina.

Jazyková škola IGL Praha

Evropy s IGL...

Jediná škola v ČR nabízí 3leté bakalářské studium v programu

THE ENGLISH COLLEGE in PRAGUE

Pořádá v období podzim – zima kurzy intenzivní výuky AJ–NJ, Šp, Čj – pro cizince. Kurzy začínají v týdnu od 20. 9. 2004, jsou dopolední, odpolední, večerní.

AJ 1x4 hod. Po–Út–St

NJ 2x2 hod. Út–Čt

AJ 2x2 hod. Po–St

NJ 2x4 hod. Út–Čt

AJ 2x4 hod. Po–St

NJ 1x4 hod. Út–Čt

AJ Crash 5 x 8 hod. So

NJ Crash 5x8 hod. So

SEMESTR¡LNÕ V›UKA ANGLI»TINA, NÃM»INA

Ve stejných termínech nabízíme kurzy pro aktivní seniory a odpolední kurzy pro školní mládež. Cena 6.860,- Kč/72 hod., 13.720,- Kč/144 hod.

Test i přihlášku lze vyplnit na našich webových stránkách: www.igl.cz | Bližší informace Vám rádi podáme na tel.: 222 251 802 paní Dušánková, fax: 222 254 376, e-mail: [email protected]

.. d o

Chcete studovat současně PRÁVO A EKONOMIKU ?

.

Univerzita Karlova v Praze Středisko INTEX Poděbrady přijímá začátečníky i pokročilé k intenzivnímu studiu anglického a německého jazyka. Délka dálkového studia je max. 14 měsíců, večerního 2 roky

Na Po¯ÌËÌ 12, Praha 1 Tel./fax: 224 812 821, 777 131 167 www.itc-ise.cz, [email protected]

Informace a přihlášky: UK-ÚJOP Středisko výuky CJ INTEX / Jiřího náměstí 1/I, 290 36 Poděbrady / Tel./fax: 325/615291, 614488 e-mail: [email protected] / www.ujop.cuni.cz

STØEDNÍ ZAHRADNICKÁ ŠKOLA

VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA ZAHRADNICKÁ

MÌLNÍK

umožòuje žákùm ZŠ i dalším uchazeèùm

poskytuje maturantùm støedních škol

ÈTYØLETÉ MATURITNÍ STUDIUM obor ZAHRADNICTVÍ

TØÍLETÉ VYŠŠÍ STUDIUM denní obor ZAHRADNÍ A KRAJINNÁ TVORBA

· Pøijato bude 60 žákù bez pøijímacích zkoušek · Široké možnosti uplatnìní v praxi

ukonèené absolutoriem · Uplatnìní: ve státní správì, obchodních spoleènostech, v odborných firmách · Denní i dálková forma studia · Uzávìrka 1. termín – do 18. èervna 2005 pøihlášek: 2. termín – do 19. srpna 2005

Dny otevøených dveøí 6. 10. 2004, 12. 1. 2005, pro VOŠ 4. 5. 2005. Lze dohodnout i individuální návštìvu. Adresa: Vyšší odborná škola zahradnická a Støední zahradnická škola Na Polabí 411, 01 Mìlník Telefony, mobily: 315 623 023-5; 602 232 333; 605 944 992; fax: 315 623 009 e-mail: [email protected]; [email protected], http://www.zas-me.cz

8/

EKONOMIKA

13.–19. 9. 2004

Poslední Montiho čardáš FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Tažení proti roamingu: Brusel řeší problém, který by se vyřešil sám

A kdo omezil výběr? Roaming je služba, díky níž zákazník může využívat svůj telefon v zahraničí, takže třeba na dovolené v Chorvatsku volá z tamní sítě. Většina mobilních operátorů má navzájem uzavřené roamingové dohody (postupně byly standardizovány Asociací GSM), podle nichž veškeré poplatky uhradí zákazníkův „domácí“ operátor a pak je klientovi připíše k účtu. Je to pohodlné pro zákazníka – nemusí si v cizině kupovat tamní SIM kartu – i pro zahraniční operátory, kteří mají jistotu zaplacení. (Proto je mimochodem problém s roamingem ve státech jako Írán, kde by se obtížně vymáhaly platby od místních operátorů, takže s nimi málokdo chce uzavřít smlouvu.) Zpravidla má operátor uzavřeny roamingové dohody se všemi operátory v příslušné zemi. Zákazníkova SIM karta si automaticky vybírá první dostupnou síť s nejsilnějším signálem. Vzhledem k případům Vodafonu a mmO2 je třeba dodat, že každý přijíždějící cizinec nemusí spoléhat na tento výběr, ale může si svůj mobil manuálně přesměrovat i do jiné, levnější sítě. Po mnohaletém vyšetřování, během nějž Montiho úředníci vtrhli do sídel německých a britských mobilních operátorů, nakonec regulátor vydal prohlášení, že ceny za mezinárodní roaming jsou příliš vysoké a že by měly být sníženy (míra snížení nebyla blíže specifikována). Komise ve stručnosti tvrdí, že na trhu s roamingem je omezená konkurence, která umožnila zmíněným operátorům účtovat vysoké ceny, a tím poškozovat zákazníky. To je

Proč je roaming drahý? Protože jeho uživatelé nejsou na ceny příliš citliví.

Těsně před odchodem z Bruselu zaútočil v červenci tohoto roku komisař pro hospodářskou soutěž Mario Monti na dva významné mobilní operátory, shodou okolností oba britské – Vodafone a mmO2. Podezírá je, že předražovali ceny mezinárodního roamingu, tedy že účtovali pří-

množstevních slev Coca-coly), které Monti nechává své nizozemské nástupkyni. Nová komisařka Neelie Kroesová by ale udělala nejlépe, kdyby spis zdvořile odsunula tam, kam patří – do koše.

liš vysoké ceny zahraničním operátorům, jejichž zákazníci používali svůj mobil ve Velké Británii. Je to jeden z velkých antimonopolních případů (krom údajného monopolu Microsoftu v oblasti multimediálního softwaru, veřejné podpory pro francouzský Alstom či „neférových“

zatím vše, žádná opatření už Monti nenavrhl, další postup je na komisařce Kroesové. Komise má v jedné věci pravdu: počet operátorů je skutečně v každé zemi omezený, což obecně přináší menší výběr a vyšší ceny pro spotřebitele. Ale to jen z toho důvodu, že vlády vydaly omezený počet licencí. A to ještě v zemích, kde byli operátoři vyšetřováni, je počet operátorů s vlastními sítěmi vyšší než jinde – v Británii jsou čtyři (Vodafone, Orange, mmO2 a T-Mobile), v Německu také (T-Mobile, Vodafone, Orange a E-Plus). V České republice jsou jak známo tři, například na Slovensku pouze dva.

Škoda na trhu škodovek Montiho stanovisko má však vážné slabiny. V zahraničí má zákazník paradoxně větší výběr než doma, protože roamingové dohody jsou uzavřeny s většinou operátorů. Nejenže má díky tomu lepší pokrytí, ale hlavně si příslušnou síť může vybrat. Že to většina lidí nedělá nebo o této možnosti neví, je jiná věc (jsou to jejich peníze, nikoli Montiho). Komise navíc zcela směšně vymezila relevantní trh – tedy trh, na kterém je podle zavedené praxe antimonopolních regulátorů zkoumáno postavení jednotlivých producentů. Kdyby v britském případě považovala za relevantní trh celou Británii, pak by zjistila zhruba následující podíly operátorů: Vodafone zhruba jednu třetinu, mmO2 a Orange po čtvrtině a T-Mobile kolem 17 %, nikdo tedy není dominantní (nemluvě o tom, že pro komunikaci se zahraničím není nutné používat pouze mobil, ale i pevné linky). Namísto toho jsou podle Evropské komise relevantními trhy jednotlivé sítě, v nichž má – z logiky věci – dominantní postavení vždy příslušný operátor. Zhruba jako kdyby neměřila postavení Škody

Auto na automobilovém trhu, ale na trhu škodovek. Mezi službami mobilních operátorů dnes právě roaming přináší nejvyšší zisky. Důvod je jednoduchý: počet lidí, kteří ho často využívají, je stále relativně malý. Navíc jde především o bohaté zákazníky, kteří nejsou na ceny příliš citliví. Je to stejné jako se samotným zaváděním mobilních telefonů. I jejich služby byly zpočátku drahé a až s přibývajícím počtem zákazníků zlevnily.

Koalice proti Vodafonu V Evropě dnes komplikují zlevnění roamingu národní bariéry. Zatímco mezi jednotlivými státy USA žádný roaming není a šestice národních operátorů (po převzetí AT&T Wireless Cingularem zúžená na pětici) poskytuje služby na celém území za stejné ceny, v Evropě každá země používá jiné sítě, jinou regulaci apod. Přesto se Vodafone – jediný operátor s téměř celokontinentálním pokrytím – rozhodl v roce 2001 svým zákazníkům, kteří si vyberou jeho síť i v zahraničí, nabídnout nižší ceny. Ostatní operátoři reagovali v prosinci 2003, kdy jako protiváhu sestavili dvě „roamingové koalice“. Jednu tvoří T-Mobile, španělská Telefónica Moviles, Telecom Italia a Orange, druhou mmO2, italský Wind, španělská Amena, norský Telenor, maďarský Pannon a švýcarský Sunrise. Díky těmto aliancím ceny postupně, byť relativně pomalu klesají. Ve stejném směru však působí i technologický vývoj, který přináší stále „chytřejší“ SIM karty, telefonní přístroje i sítě, což zjednodušuje výběr operátora. Stručně řečeno: Komise začala „řešit“ problém v okamžiku, kdy již přestává být problémem. M I R O S L AV Z A J Í Č E K Autor je ekonom.

Cizinec nebere práci FOTO LIBUŠE RUDINSKÁ

Politici se bojí migrantů, ekonomové radí zachovat klid možná se proto ani nedostali do oficiální statistiky nezaměstnaných). Druhé vysvětlení k tomu dodává, že jejich samotný příliv vytvořil další místa: migranti potřebovali někde bydlet a někde se najíst. Jiné studie srovnávaly dlouhodobý vývoj nezaměstnanosti v „přistěhovaleckých“ velkoměstech New York nebo Los Angeles s vývojem ve „starousedlických“ sídlech typu Pittsburghu či Nashvillu a dospěly k témuž: příliv nových lidí nezvyšuje nezaměstnanost domorodců.

…a vítaní Rusové

Nechci vaše místo. Chci někde bydlet a někde se najíst.

Je to strach, který hýbe Evropou. Německo a Rakousko se kvůli němu předem obrnili proti levné pracovní síle z Východu. Obavám z migrantů podlehlo v poslední chvíli před rozšířením i jinak liberální Nizozemsko. Většina ekonomických studií se přitom shoduje v překvapivé věci: Cizinci „nekradou“ domácím práci. Vliv migrantů na nezaměstnanost a mzdy je menší, než politici a obecné povědomí předpokládají.

Rozpuštění Kubánci… Klasická a mezi přívrženci migrace snad nejcitovanější studie pochází od Davida Carda, kanadského ekonoma přednášejícího na Kalifornské uni-

verzitě. V roce 1980 Fidel Castro dočasně otevřel pro emigraci přístav Mariel a tehdy Kubu během půl roku opustilo 125 tisíc obyvatel. Polovina z nich podle odhadů zamířila do amerického Miami. Počet práceschopných obyvatel Miami se tak prakticky skokem zvýšil o 7 %. Na náhlou vlnu se město nemohlo dlouhodobě připravovat, navíc tamní ekonomika neprocházela žádnou mimořádnou konjunkturou. Přesto David Card zjistil, že náraz měl jen minimální vliv na zaměstnanost a výši mezd. Vysvětlení? Jedno zní tak, že Kubánci, mluvící špatně anglicky a nijak zvlášť vzdělaní, soupeřili o pracovní místa nikoli s rodilými Američany, ale mezi sebou navzájem (dost

Cardova data nezpochybnil nikdo. Harvardská skupina kritiků v čele s Georgem Borjasem však namítla, že studie je příliš úzce zaměřená. Každý přece věděl, že v Miami se vyloďují Kubánci, a kdo z Američanů

hledal nekvalifikovanou práci, oblasti se zdálky vyhnul. Příliv Kubánců se „nerozpustil“ v Miami, ale v ekonomice Spojených států. Borjas se pokoušel aspoň zhruba odhadnout, o kolik vyšší by byly průměrné platy všech Američanů, kdyby migranti nepřicházeli vůbec (podle něj o 4 % v rozmezí let 1980–2000). Jenže studií ve prospěch přistěhovalců přibývá. S daty za celou zemi přišla například ekonomka z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Rachel Friedbergová. V Izraeli se v letech 1990–94 zvýšila – kvůli enormní vlně přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu – populace o neuvěřitelných 12 %. Na rozdíl od Kubánců v Miami šlo o vzdělanou pracovní sílu. Ani tentokrát se nezjistil žádný negativní vliv na zaměstnanost starousedlíků. Jediným negativním dopadem bylo zpomalení růstu mezd v těch odvět-

vích, která absorbovala nejvíce imigrantů. Friedbergová sama přiznává, že výsledky ji překvapily a že na vysvětlení může nabídnout jen několik hypotéz. Je poptávka po pracovní síle tak pružná? Nebo se přistěhovalci a starousedlíci tak výborně doplnili v nabídce pracovních dovedností? Nebo výzkum zkreslila historicky šťastná chvíle, kdy ve světě nastal boom špičkových technologií (Izrael patří v tomto oboru k nejlepším) a kdy v zemi vládl optimismus z mírových jednání s Palestinci v Oslu? K podobným výsledkům ale dospěly i studie v Kanadě, Austrálii či Německu – v posledně jmenované zemi zaznamenali jen mírné zpomalení růstu mezd po nástupu migrantů do dělnických profesí. Zbývá to vysvětlit politikům. MAREK HUDEMA

Ukrajinec na lešení „Žádný z Čechů v našem podniku by nebyl ochoten pracovat od sedmi ráno do devíti hodin do večera,“ říká ukrajinský dělník Roman, který v Česku montuje kuchyňské desky. Jeho krajan Nikolaj, lesní dělník na Křivoklátsku, mluví stejně: Domorodci by prý nikdy nepracovali tak tvrdě za tak malou mzdu, podle něj raději žijí ze sociálních dávek. Česko zatím na svou studii o vlivu migrantů ještě čeká. Důvodem je nedostatek dat. Cizinců pracujících legálně na živnostenské oprávnění nebo v zaměstnaneckém poměru je nyní v ČR oficiálně více než 162 tisíc (asi 3 % celkové pracovní síly). Pracují především ve velkých

obchodech, u továrních linek a na stavbách. Nadto zde ale podnikají další jako majitelé obchodních společností nebo zaměstnanci na „služební cestě“. A pak jsou tu nelegální migranti, jejichž počet se pouze odhaduje z množství vyhoštěných, zadržených při nedovoleném překročení hranic, žadatelů o azyl apod. Hrubé odhady kolísají mezi 40 až 200 tisíci osob. Jeden vliv možná z dat vyčíst lze. Pokud většina Ukrajinců, jejichž počet v ČR se výrazně zvýšil mezi lety 1994–97 (ze 14 na 43 tisíc), nastoupila do stavebnictví, vysvětlovalo by to mírný pokles růstu mezd v této branži.

RESPEKT / 38

EKONOMIKA

/9

Než přijde bankovní krize Podle čeho ji poznat a jak jí předejít

Každý rok vypukne na světě podle různých odhadů v průměru 3–6 bankovních krizí, které vedou k masovému vybírání vkladů, zavírání velkých bank a mohou ochromit – tak jako v Argentině – celou zemi. Jen náklady z veřejných rozpočtů na řešení důsledků bankovní krize mohou dosáhnout 50 procent hrubého domácího produktu, jako se to stalo v Chile či v Indonésii. Britský týdeník The Economist dokonce loni označil banky za nejnebezpečnější ekonomické instituce v dějinách lidstva. V souvislosti s potížemi ruského bankovního sektoru v uplynulých měsících se pojem bankovní krize opět objevil v regionu střední a východní Evropy. Pravda, postkomunistické země, které letos vstoupily do EU, se vyznačují posíleným bankovním dohledem a (na rozdíl od Ruska) převážně zahraničním vlastnictvím

bank, což nepochybně snižuje riziko bankovních krizí. Také dostupné ukazatele finančního zdraví bank v těchto zemích nenaznačují zásadní problémy. Bylo by ale naivní se domnívat, že menší či větší nesnáze se bankovním systémům ve střední a východní Evropě nutně vyhnou. Zkušenosti skandinávských zemí z počátku 90. let nebo nedávné potíže německých bank ostatně potvrzují, že ani vyspělé země nejsou imunní proti bankovním problémům.

Pozor na růst úvěrů Jak poznat blížící se bankovní krizi? Na základě výzkumů řady centrálních bank a dalších finančních institucí lze říci, že mezi klíčové proměnné pro předvídání bankovních krizí patří pokles tempa ekonomického růstu, prudce rostoucí úrokové saz-

by, prudký pokles reálného měnového kurzu a rychlý růst úvěrů. Ve většině zemí střední a východní Evropy je nyní aktuální poslední bod – tempa růstu úvěrů dosahují a zřejmě ještě pár let budou dosahovat 30 i více procent. Analýzy minulých bankovních krizí (například studie irského finančního experta Patricka Honohana a ekonomů Barryho Eichengreena a Carlose Artety z Kalifornské univerzity v Berkeley) naznačují, že „bezpečná hranice“ se nachází řádově mezi 10 a 20 procenty ročně. Prudký růst úvěrů, zejména domácnostem, má řadu pochopitelných výhod pro klienty bank: větší dostupnost financování jim otevírá nové možnosti, například pořízení bytu či automobilu. Současně jde o pozitivní vývoj i z hlediska bank, neboť až dosud jsou pro ně nové úvěry velmi ziskové. Riziko nesplácení je snižováno tím, že většina růstu úvěrů je v oblasti domácností, které zatím vykazovaly lepší schopnost splácet než podniky. Na druhé straně údaje o citlivosti domácností na změny v ekonomice (například na zvyšování úrokových sazeb) jsou stále kusé – jednoduše proto, že v nedávné minulosti mnoho takových šoků nebylo. Navíc jde ve srovnání s podnikovými úvěry o větší počet malých částek, což pro banky znamená obtížnější monitorování a případně vymáhání. Ne všechny epizody rychlého růstu úvěrů vedou k bankovním krizím – dlouhodobě jde řádově „jen“ o 6–10 procent případů (příkladem mohou být zmíněné skandinávské krize počátku 90. let, kdy bylo období rychlého růstu úvěrů

a cen aktiv následováno krizí). Na druhé straně zkušenosti například Portugalska či Irska s růstem úvěrů souvisejícím se vstupem do EU jsou poměrně povzbudivé. I v jejich případě začal prudký růst bankovních úvěrů několik let před vstupem a pokračoval několik let poté, aniž způsobil bankovní krizi.

ČNB má náskok Nebylo by tedy vhodné regulovat bankovní sektor tak, aby z něj bylo zcela vymýceno riziko krize? Těžko. Jak kdysi poznamenal Alan Greenspan, šéf americké centrální banky, je chybou si myslet, že úlohou bankovního dohledu je minimalizovat či vymýtit pády bank. Ochota podstoupit riziko je základem růstu tržní ekonomiky. Pokud by všichni střadatelé a finanční instituce investovali pouze do bezrizikových aktiv, ekonomika by zdaleka nevyužívala svůj potenciál, protože řada užitečných, avšak rizikových projektů by se nikdy neuskutečnila kvůli chybějícímu financování. Co je možné udělat ke snížení rizika budoucích bankovních potíží? První linií obrany je činnost bank samotných. Ty dnes mají lepší metody řízení rizik, z velké části díky vstupu zahraničních bank. Druhou linií obrany je bankovní dohled, který byl v řadě zemí v regionu v uplynulých letech posílen. Vzhledem k tomu, že největší domácí banky v těchto zemích jsou většinou vlastněny zahraničními bankami, je důležité, aby bankovní dohledy příslušných zemí úzce spolupracovaly. Český bankovní dohled je v tomto směru relativně napřed –

dohody o spolupráci s podobnými institucemi v Rakousku či Německu jsou už vyjednány a fungují. Na rizika lze dále lépe reagovat, pokud existuje kvalitní tok bankovních informací. V tomto směru se v zemích střední a východní Evropy leccos zlepšilo – řada z nich například v poslední době zavedla mechanismy pro výměnu informací o dlužnících mezi bankami, a také banky samy o sobě zveřejňují mnohem více než dříve. Ale mnoho ještě zbývá udělat. Mimo jiné by bylo vhodné dále zvýšit transparentnost bank vůči odborné veřejnosti, zejména rozsáhleji a častěji informovat o finančním zdraví bank.

Vzor Nový Zéland Zajímavým příkladem v tomto směru je zkušenost Nového Zélandu, který požaduje od bank zveřejňování nejen obecných informací pro širokou veřejnost, ale také velmi podrobných výkazů pro specialisty a analytiky (například detailní údaje o kvalitě úvěrů). Díky tomu má veřejnost ve stejné době prakticky stejné informace jako bankovní dohled. Banky tak jsou mnohem bezprostředněji vystaveny tržní disciplíně. Země střední a východní Evropy sice zřejmě těžko přejdou na novozélandský model, ale mohou udělat mnohé pro zlepšení veřejně přístupných informací o kvalitě bank. Lepší informovanost sice neodstraní rizika v bankovním podnikání, ale umožní na ně pružněji reagovat. MARTIN ČIHÁK Autor je ekonom.

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Nepodnikejte na Haiti, zpupný Sarkozy a slovenská trma-vrma Nezkoušejte založit firmu na Haiti (trvá to 203 dnů), nesuďte se s dlužníky v Guatemale (průměrná délka procesu je 1459 dnů) a hlavně nekupujte nemovitosti v nigerijském Lagosu; nutných 21 procedur tam zabere 274 dnů. To vše vyplývá z poučné výroční zprávy Doing Business („Jak se kde podniká“), kterou právě vydala Světová banka. Mezi 145 státy si Evropa vede slušně, zvláště ta nová, kupodivu i Česko. Třeba registrace firem je nejkratší v Austrálii – 2 dny. Pro srovnání: Lotyšsko 18 dnů, Litva 26, Polsko 31, Česko 40, Maďarsko a Slovensko 52, Slovinsko 61, Estonsko 72. Ve vymahatelnosti smluv vede Nizozemsko, kde dlužníka přimějí platit do 48 dnů. „Nová Evropa“? Estonsko 150 dnů, Litva o čtyři víc, Lo-

tyšsko 189, Česko 300, Maďarsko rok, Slovensko 565, Polsko 1000, Slovinsko 1003 dnů. Světová banka měří též „index pružnosti zaměstnávání“ čili jak snadno lze najímat a propouštět. Na škále od nuly do sta je nejpružnější Hongkong s čistou nulou; Slovensko 10, Česko 28, Polsko 34, Maďarsko 40, Litva 41, Estonsko 44, Lotyšsko 49, Slovinsko 53. Mezi deseti státy, které za poslední rok nejvíc usnadnily podnikání, je Kolumbie, Indie, Norsko a sedm zemí ze staré i nové EU. Česko mezi nimi není, zato Slovensko je reformní jednička. ••• Francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy si udržuje u tamních voličů vysokou popularitu (54 %), a nikoli

pro nic za nic. Jak upozorňuje britský The Economist, povedlo se mu, nač sáhl: když šéfoval vnitru, klesla zločinnost v zemi a policie vytlačila prostitutky z ulic, ve své současné funkci slíbil podporu národním gigantům a skutečně z Evropské komise vymámil svolení k záchraně obřích strojíren Alstom, pohrozil velkým supermarketům regulací – a přiměl je tím snížit ceny. Ve Francii platí Sarkozy za liberála, chtěl totiž prodloužit pracovní týden z dnešních 35 hodin. Koncem listopadu odejde z vlády, aby kandidoval na šéfa pravice, a v roce 2007 se má ucházet o úřad prezidenta. Minulý týden Sarkozy navrhl, že novým členům EU s nízkými firemními daněmi by se měly sebrat dota-

ce ze strukturálních fondů. Míněno Lotyšsko a Litva s daní 15 % či Polsko a Slovensko s 19 %. Návrh neměl šanci, museli by ho schválit všichni včetně nových členů, končící Sarkozy se nejspíš jen cvičně předvedl jako bijec za francouzské zájmy. I tak je to zpupnost. Pro reakci by se hodila parafráze otevřeného dopisu básníka Jirouse premiéru Grossovi po zásahu na CzechTeku: Dosud jsme k vám byli slušní, protože jste nám byl ukradený. Tak nás neobtěžujte, my vás též neobtěžujeme. (Jirousův originál byl ovšemže jadrnější.) ••• Zmatená privatizace Slovenských elektráren jde do zmateného finále. Agentura Reuters před týdnem napsa-

la, že v trojici uchazečů nabídl ČEZ stejně jako italský Enel, totiž 660 milionů eur (21 miliard Kč), a ruský RAO JES 560 milionů. Pondělní Euro s odvoláním na „dva zdroje blízké slovenské vládě“ tvrdí, že buď vyhrají Češi, nebo se prodej zruší, protože ČEZ má nejlepší lobbisty, totiž firmu Slavia Capital. Podle „zdroje blízkého privatizaci“ ve čtvrtečním deníku SME česká nabídka zní na 1,19 miliardy eur (37 miliard Kč), italská je o třetinu nižší, ruská o polovinu. V páteční Pravdě jiný takový zdroj tvrdí, že vedou Italové s 34 miliardami Kč, Češi nabízejí 22–25 miliard. V pátek večer výběrová komise skutečně doporučila Enel, vláda rozhodne do konce roku. TOMÁŠ NĚMEČEK

inzerce

10 /

ZAHRANIČÍ

13.–19. 9. 2004

Neklidný Kavkaz FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Na Kavkaze nehoří jen Čečensko – doutná to i jinde a všude má své prsty Moskva velké porozumění a na koncentraci gruzínských vojsk u jihoosetinských hranic reagovala varovnými slovy o „nepředvídatelných následcích“ podobné politiky. Saakašvili musí projevit velký politický um. Kromě obnovení státní suverenity nad všemi částmi země od něj Gruzínci očekávají i zlepšení mizerné hospodářské situace a snížení rozbujelé korupce. To se v případě další vleklé války podaří jen těžko. Zatím dokázal Saakašvili získat peníze na výplaty a důchody zatýkáním nejznámějších podnikatelů, kteří se nezákonně obohatili během Ševardnadzeho éry, a jejich propouštěním na milionové kauce (v dolarech). S takovými šalamounskými řešeními však nevystačí na dlouho a Gruzii čekají těžké hospodářské reformy.

Arméni a spol.

Pro ruské úřady jsou viníci teroristického útoku na školu v severoosetském Beslanu jasní: čečenští separatisté. Místní to ale vnímají jinak. Zatímco Moskva, v touze spojit svůj čečenský problém s mezinárodním bojem proti terorismu, mluví o Arabech mezi únosci a o napojení na al-Káidu, pro Osetince je vše jasné – na vině jsou Inguši. Ingušská žena prý provedla před útokem průzkum školy a schovala tam zbraně, místní Inguši z města preventivně zmizeli, útočníci přišli ze severu, z ingušské vesnice Khurikau atd. Tyhle fámy mají silný život a především hluboké kořeny. Ukazují, že problémem na Kavkaze není jen léta se táhnoucí krvavá válka v Čečensku. Na severních i jižních svazích kavkazského hřebene čeká na výbuch více sudů s prachem.

Realističtí Inguši Tím prvním je ingušsko-osetinský konflikt. Zhruba 200 000 Ingušů je etnicky blízkých Čečencům, se kterými tvořili až do roku 1991 společnou republiku. Na rozdíl od svých čečenských příbuzných, které považují za přílišné „idealisty“, se počátkem 90. let rozhodli zůstat v rámci ruské federace. Jen setrvání pod křídly Moskvy jim dávalo naději, že se dočkají navrácení části svého původního území, které Stalin v roce 1944 věnoval Severní Osetii (v době, kdy Ingušové už seděli v dobytčích vagónech, mířících do Kazachstánu). Napětí mezi oběma etniky vyústilo v roce 1992 dokonce v ozbrojené střety, ve kterých Osetince – tradiční spojence Ruska – podpořila ruská armáda. Konflikt si vyžádal 800 životů, 50 tisíc Ingušů muselo ze Severní Osetie uprchnout a přes dohodu o návratu obyvatelstva zůstávají pořád v Ingušsku, zemi s asi největším procentem uprchlíků na světě. Od vypuknutí první čečenské války v roce 1994 totiž Ingušsko zaplavily statisíce Čečenců, hledajících spásu před boji. Do války se Ingušsko nezapojilo, částečně díky realistické politice prezidenta Ruslana Auševa, někdejšího generála sovětské armády, který opatrně manévroval mezi ruskými i čečenskými zájmy. Autorita Ruslana Auševa, který Ingušsku vládl deset let (1992–2002), se projevila i v beslanské krizi, kdy vyjednával s únosci přímo ve škole a prosadil propuštění 26 dětí. Osetinský hněv

na Inguše ale nezastavil. Ingušské autobusy, mířící přes Osetii, byly ostřelovány, dav v hlavním městě Vladikavkaz překonal policejní zátarasy a napadl ingušské předměstí a na každodenních demonstracích požadují protestující, aby si Inguši sbalili kufry a do tří dnů opustili Severní Osetii. Hranice mezi Ingušskem a Severní Osetií ruská armáda pro jistotu uzavřela, ale jak dokázali reportéři týdeníku The Economist, za 50 dolarů jsou hranice otevřené pro každého.

Radikální wahhábité Ani další oblasti Severního Kavkazu nejsou zrovna oázami klidu. Wahhábismus, radikální islámský směr, se z Čečenska šíří do Dagestánu i další severokavkazské republiky, Kabaradinska-Balkarska, kde podle řady zpráv v roce 2003 pobýval čečenský polní velitel Šamil Basajev, obviněný z organizace beslanského útoku. Wahhábité mají v Dagestánu jen malou podporu veřejnosti, která v drtivé většině vyznává tradiční islám, ale jsou velmi dobře organizováni a mají v zádech finanční podporu mocných islamistických organizací z arabského poloostrova. V podmínkách velmi těžké hospodářské situace i nepříliš efektivní místní vlády dokázaly přitáhnout řadu příznivců, především mezi nezaměstnanými mladými muži. Mezi wahhábity a tradičními muslimy docházelo od poloviny 90. let k přestřelkám a vzájemným vraždám duchovních, až parlament v roce 1997 přijal zákon „O boji proti islámskému fundamentalismu“, který se stal signálem pro masivní pronásledování wahhábitů. Ti odpověděli v roce 1999 nájezdem z Čečenska. Jejich plán vyvolat v Dagestánu povstání a vyhlásit „Islámský stát Dagestán“ pod vedením „emíra“ Šamila Basajeva však skončil pro odpor drtivé většiny Dagestánců krachem. Nepromyšlený útok ambiciózních polních velitelů navíc zbavil Čečence sympatií, které k nim Dagestánci většinou cítili, a Rusku dal záminku pro druhé tažení do Čečenska. Dagestán sice historicky patřil k nejtvrdším odpůrcům ruského pronikání na Kavkaz, ale čečenský sen o společném boji proti Rusku nejspíše zůstane jen snem. Na rozdíl od ropou obdařeného Čečenska je Dagestán chudou zemí, jejíž rozpočet z 80 procent kryje Moskva. Ta

může také snadno manévrovat kteroukoli z 36 dagestánských národností proti ostatním a tím efektivně bránit jakékoli společné akci.

Nový muž v Gruzii Rušno je i z druhé strany Kavkazu – v Gruzii, kde se nový a energický prezident Michaile Saakašvili snaží získat zpět pod svou kontrolu odbojné části své republiky, které se s ruskou pomocí odtrhly počátkem 90. let. Zatím se mu daří. V květnu obsadil bez krveprolití Adžárskou autonomní republiku – malou, ale strategicky důležitou oblast na západě Gruzie, s klíčovým přístavem Batumi. Adžárie byla nejsnadnějším cílem. Její fakticky samostatné postavení bylo spíše důsledkem osobních ambicí adžárského vůdce Aslana Abašidzeho než separatistických nálad obyvatelstva, které je většinově gruzínské (byť po 300 letech turecké nadvlády převážně islamizované). Abašidzeho zkorumpovanost a náklonnost k Moskvě (kam létal takřka každý týden) ho připravily o většinu sympatií a nadšené přivítání gruzínského prezidenta Saakašviliho jasně dokázalo, že adžárské obyvatelstvo podporuje setrvání v rámci Gruzie. S nadšeným přivítáním nemůže Saakašvili zcela určitě počítat v dalších dvou problémových oblastech: autonomních republikách Jižní Osetie a Abcházie. Napětí mezi Gruzínci a oběma menšími etniky využila Moskva ještě v roce 1991, kdy tímto způsobem tlačila na Gruzii, která se hodlala osamostatnit na dohasínajícím SSSR. Pro Rusko byla podpora Abchazů a Osetinců nejen vhodnou příležitostí, jak posílit svou prestiž u příbuzných národů severního Kavkazu, ale především možností, jak držet Gruzii v šachu. Díky ruské podpoře porazili nepočetní Jižní Osetinci (zhruba 30 000 obyvatel) a Abchazové (ani ne 100 000) v roce 1992 Gruzínce, kteří poté poslušně podepsali vstup do Společenství nezávislých států a povolili na svém území zřízení čtyř ruských vojenských základen. Saakšviliho snaha o reintegraci obou menších republik nebude snadná. Většina jejich obyvatel má ruské občanství a ze všeho nejvíce by se chtěli připojit k Rusku. Moskva, která se v případě Čečenska zaklíná obranou územní integrity, však pro právo Jižních Osetinců a Abchazů na sebeurčení projevuje

M ATYÁ Š Z R N O , EMIL SOULEIMANOV E. Souleimanov působí na Institutu politologických studií FSV UK v Praze.

Kavkazský propletenec M A PA R E S P E K T

Beslan máme za sebou, co bude dál? Ingušsko, Jižní Osetie nebo Abcházie?

První z řady kavkazských konfliktů vypukl v roce 1988, když arménská enkláva Náhorní Karabach začala požadovat odtržení od Ázerbájdžánu a připojení k Arménii. Etnické střety přerostly v zimě 1992 v rozsáhlou válku mezi Arménií a Ázerbájdžánem, která skončila podepsáním příměří v červnu 1994. S ruskou podporou arménské oddíly obsadily nejenom Karabach, ale i řadu oblastí Ázerbájdžánu samotného, odkud muselo uprchnout na 800 000 Ázerbájdžánců. Od té doby panuje křehké příměří, které jen občas narušují dělostřelecké souboje znepřátelených stran. Zdevastovaný Karabach zůstal i s přilehlými oblastmi (které

připomínají území duchů) pod pevnou kontrolou Arménů a ani dlouholeté diplomatické rozhovory nevedou k řešení. Nový ázerbájdžánský prezident Ilcham Alijev (syn zesnulého prezidenta Gejdara Alijeva) sice mluví o navrácení odtržené oblasti všemi prostředky, dobře si však uvědomuje, že útok na Karabach by znamenal totální válku s Arménií. A to si jeho země nemůže dovolit. Arménie sice přežívá jen díky masivní zahraniční pomoci (hlavně z USA) a také díky početné diaspoře, její armáda je však díky ruské pomoci pro Ázerbájdžán takřka nepřekonatelnou překážkou. Pro Rusko je Arménie v současnosti jediným spojencem na jižním Kavkaze, protože Gruzie a Ázerbájdžán se stále více přimykají k Západu. Důkazem toho je americká vojenská přítomnost v Gruzii, kde cvičí tamní armádu, podpora gruzínské snahy zbavit se ruských vojenských základen (Američané dokonce zaplatili náklady na likvidaci dvou ze čtyř ruských základen), ale především tzv. „kontrakt století“. Tak se v novinářském žargonu nazývá plán na transfer ázerbájdžánské ropy přes Gruzii do tureckého přístavu Ceyhan. To, že klíčový ropovod, kterým poteče až 5 procent světových zásob ropy – na tolik se odhadují ázerbájdžánské zásoby –, povede mimo ruské území, se Moskvě vůbec nezamlouvá.

Největší a nejperspektivnější zemí kavkazského regionu je Ázerbájdžán se 7,5 miliony obyvatel, vyznávajících šíitský islám. V Ázerbájdžánu se nachází až 5 procent světové zásoby ropy, ale stabilizaci země brání nevyřešený osud arménské enklávy Náhorní Karabach a 800 000 uprchlíků, vyhnaných Armény. Ázerbájdžán proslul tím, že je první postsovětskou dynastií. Po smrti dlouholetého prezidenta Gejdara Alijeva loni v prosinci se moci chopil jeho syn Ilcham. V Gruzii se v lednu chopil moci proreformní prezident Michaile Saakašvili. Slibuje skoncovat s korupcí, snížit vliv Ruska a především vrátit pod kontrolu centrální vlády odbojné provincie Jižní Osetii a Abcházii. Z 5,5 milionů obyvatel Gruzie je několik set tisíc uprchlíků. Doslova sevřena mezi nepřátelským Tureckem a Ázerbájdžánem je třímilionová Arménie, nejstarší křesťanský stát na světě. Ve snaze zajistit si ruskou podporu v boji o Náhorní Karabach se Arménie výrazně orientuje na Moskvu. Země je bez výrazných zdrojů surovin a během posledních 15 let se z ní vystěhovala čtvrtina obyvatel. Dvoumilionový severokavkazský Dagestán je etnicky nejpestřejší republikou někdejšího SSSR. Více než 30 národností obývá tuto chudou skalnatou zemi, kde je 80 procent rozpočtu kryto dotacemi z Moskvy. Ekonomická závislost a etnická roztříštěnost brání separatistickým snahám, ale napětí mezi etnickými skupinami, posílené navíc přílivem 100 000 uprchlíků z Čečenska, je už po desetiletí značné. Většina obyvatel vyznává islám, v posledních letech zde aktivně působí wahhábitské buňky. Třistatisícové Ingušsko má staré územní spory se Severní Osetií (650 000 obyvatel). V roce 1992 konflikt přerostl do otevřených bojů, které si vyžádaly 800 obětí a okolo 50 000 Ingušů muselo opustit Severní Osetii. Inguši jsou sunnitští muslimové, zatímco Osetinci vyznávají pravoslavné křesťanství.

RESPEKT / 38

ZAHRANIČÍ

/ 11

Klaus na dvoře chánů FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Český prezident našel ve Střední Asii spojence

Také Uzbekistán vede ekonom. Jinak se tu ale znárodňuje a opozici se říká teroristé.

Václav Klaus se minulý týden vypravil na devítidenní návštěvu tří postsovětských republik Střední Asie – Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. Nevymámil sice ani dolar českých pohledávek, ale podepsal dvě smlouvy s Kazachstánem (dohodu o ekonomické, průmyslové a vědecko-technické spolupráci a dohodu o spolupráci v oblasti posuzování shody vzájemně dodávaných výrobků), a užil si nadšeného přivítání, jaké pamatujeme z dob návštěv hlav spřátelených států světové socialistické soustavy. Kořeny Klausova zájmu o Střední Asii spadají asi do loňska, kdy si nejvyšší český představitel dobře popovídal s kazašským prezidentem Nursultanem Nazarbajevem při oslavách třísetletého výročí založení Sankt Petěrburgu.

Pán světla Minulý týden už si mohli povídat přímo v nové rezidenci kazašské hlavy státu uprostřed supermoderního centra hlavního města Astany. Odtud vládne Nazarbajev pevnou rukou nad státem s významnými zásobami ropy, uhlí a větší čás-

ti Mendělejevovy tabulky chemických prvků. Většinu klíčových odvětví moci a ekonomiky státu také ovládá sám prezident, respektive jeho rodinný a rodový klan. Prostřednictvím svých dcer a zeťů má pod kontrolou média, politické strany, nejvýznamnější těžební společnosti i strategické podniky. Aby svoji moc posílil, neváhal ve druhé polovině 90. let přestěhovat hlavní město z tradičního kulturního a ekonomického centra Kazachstánu Almaty do stepí centrálního Kazachstánu. Současné hlavní město Astana je starším generacím známo jako Celinograd a po rozpadu SSSR se přejmenovalo na Akmola („bílý hrob“). Tento název však nezněl právě reprezentativně, a tak se město od roku 1998 nazývá Astana, tedy prostě „hlavní město“. Vybudování nového mocenského centra uprostřed stepi má posílit kontrolu nad menšími rodově-klanovými skupinami, ale také nad eventuální nespokojeností ruské populace, která obývá severní oblasti Kazachstánu u ruských hranic. V zahraniční politice Nazarbajev, podobně jako všichni středoasijští „chánové“, miluje peníze z investic.

Zahraniční firmy vědí, že v zájmu dobrých vztahů s mocí je vhodné odevzdat část zisku na „dobročinné účely“ – pochopitelně prostřednictvím tzv. veřejně prospěšných fondů, kontrolovaných Nazarbajevovou rodinou. I díky tomu se kazašský prezident v roce 1998 objevil v první desítce nejbohatších mužů planety. Avšak když jde o politiku, většinou se raději obrací k osvědčené Moskvě. Západ by se totiž mohl až příliš negativně vyjadřovat k demokracii nebo svobodě slova v zemi, zatímco Nursultan (v překladu Pán světla) raději o těchto principech jenom mluví a propaguje je navenek. Nejvíce odporující vůdcové politických stran jsou odesíláni pod záminkou různých kriminálních deliktů na nucené práce do stepí či v lepším případě do nucené emigrace.

kročila nejdále v rámci regionu – parlament není pouze poslušně hlasujícím sborem (byť nemá na skutečnou politiku výraznější vliv), existují zde opoziční politické strany (byť se kvůli manipulovaným volbám těžko dostanou k moci) a vydává se vůči prezidentovi umírněně kritický tisk (radikálnější noviny jsou pod různými záminkami zavírány). Samotný kyrgyzský prezident rád nazývá svou zemi „ostrůvkem demokracie“, na což mu až do konce 90. let skočila většina organizací sledujících stav demokratické ideologie ve světě. Jeho pověst se zhroutila v roce 2000, kdy vyhrál prezidentské volby po ústavních machinacích (teoreticky by neměl kandidovat vůbec, protože již vyčerpal dvě funkční období) a „uklizení“ nejvýznamnějšího protikandidáta Felixe Kulova na 10 let do vězení (za vlastizradu). Podobně jako v Kazachstánu, i v této malé republice rozhodují o všem místní rodinné vazby z regionu, odkud pochází prezident a jeho manželka. Demokratičnost Akajevovy vlády se projevuje především v tom, že své protivníky většinou neposílá na nucené práce do stepi jako Nazarbajev, ani je neoznačuje za teroristy jako uzbecký prezident Karimov. Jenom jim prostě nedá možnost fungovat v politice, případně jim občas zavře některé noviny. Kyrgyzský lid má ovšem vesměs starosti existenčního rázu. Prezident naordinoval své zemi poměrně radikální reformy s použitím „šokové“ metody, kterou se nechal inspirovat v Rusku. V posledních letech otevřenost kyrgyzské ekonomiky a vstup do WTO sice nastartovaly růst ekonomiky, avšak hospodářský propad v letech 1990–1995 o více než 60 % pustil lidem pořádně žilou. Ještě štěstí, že mnozí z nich mohli odejít do Ruska, ať již za prací nebo natrvalo. Ostatní se snaží vyžít z obchodů mezi Kazachstánem, Čínou a Ruskem, případně ze zemědělství. Kyrgyzský stát do podnikání zasahuje relativně nejméně a i korupce je ve středoasijském měřítku nejmenší.

Ostrůvek demokracie? Vzkvétající Uzbekistán V kyrgyzském hlavním městě Biškeku čekalo Václava Klause setkání s fyzikem Askarem Akajevem, který již 14 let „demokraticky“ vládne malé a chudé zemi pod ťanšanskými velikány a Pamírským hřbetem. Demokracie v zemi hor teoreticky po-

V sovětsky megalomanském Taškentu přivítal Václava Klause prezident Islom Karimov. Taškentský chán je povoláním ekonom a bude se jistě chtít pochlubit svému kolegovi svou vzkvétající zemí. Uzbekistánu

vládne od roku 1989, kdy byl představen tehdejšímu sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi jako čestný muž a nejlepší kandidát na tehdy uvolněnou funkci prvního tajemníka komunistické strany Uzbekistánu. Z křesla prvního tajemníka se stal prezidentem a s rozpadem Sovětského svazu i neomezeným vládcem nad „královstvím bílého zlata“, tedy bavlny, klíčové uzbecké plodiny. Kromě toho zřejmě tyje i z obchodu s afghánskými narkotiky. V posledních letech přitáhla největší pozornost svými výstřelky krásná dcera prezidenta Karimova Gulnara, která se původně provdala za amerického podnikatele uzbeckého původu a zakladatele pobočky Coca-coly v Uzbekistánu Mansúra Maksudího. Po této investici se však stal americký byznysmen pro rodinu zbytečným. Před několika lety proto došlo k rozvodu a zabavení akcií poměrně prosperujícího podniku ve prospěch státu. Podobný příběh poznala i jedna česká firma z východních Čech, která vybudovala v Samarkandu prosperující pivovar. Po několika letech se tento podnik zalíbil prezidentovi a byl jeho dekretem zestátněn. Za takových podmínek hospodářské soutěže se není co divit, že proklamované úspěchy uzbecké ekonomiky vidí běžný Uzbek maximálně v televizi, případně v podobě stoupajícího počtu mercedesů v taškentských ulicích. Byrokratické obstrukce odrazují od soukromého podnikání, platy ve státní správě a státních podnicích stačí sotva na uživení rodiny, a tak často zbývá jen cestovat za prací do Ruska, kde Uzbeci pracují především jako stavební dělníci. Opozice to v Uzbekistánu nemá lehké. Prezident Karimov s oblibou označuje své protivníky za islámské extremisty a wahhábity, tedy přívržence radikálního proudu islámu, který dominuje v Saúdské Arábii. Bezpečnostní složky s nimi mají snadnou práci – poznávacím znamením stoupenců těchto proudů je pro ně jednoduše plnovous na tvářích mladších občanů. Ti jsou většinou bez práce a z nedostatku příležitostí se skutečně mohou přidat ke komukoli, kdo je ochoten zaplatit, a to klidně i ve jménu Boha milosrdného a slitovného. S L AV O M Í R H O R Á K Autor působí na katedře ruských a východoevropských studií FSV UK.

Tu fotku tam nedávejte! Případ monacké princezny rozvířil v Německu debatu o tiskové svobodě Babí léto nezačalo pro německého kancléře zrovna příjemně. Na pracovním stole našel minulý týden obálku s neobvykle ostrým ultimátem: Nezastanete-li se nás, přestane tisk referovat o Vaší osobě. Stejná zásilka čekala i na další členy spolkového kabinetu. Nejde přitom o pohrůžku, nad níž by bylo možné mávnout rukou. Už proto, že ji zdobí na padesát podpisů šéfredaktorů a manažerů nejvlivnějších německých médií a je vyvrcholením pře, jejíž předmět si v ničem nezadá s námětem proslulého Formanova filmu Lid vs. Larry Flint.

Na počátku bylo foto Na počátku sporu nebylo slovo, nýbrž fotografie ze soukromého života monacké princezny Caroline. Snímky, které ji zachycují při hraní tenisu, lyžování či nakupování, plní stránky bulvárních tiskovin bez většího rozruchu už řadu let. Princezně však zjevně došla s dotěrnou pozorností trpělivost a s poukazem na nepřípustné narušování svého soukro-

mí před časem zažalovala německé paparazzi. Když v jejich domovině neuspěla ani po sérii odvolání, obrátili se její právníci na Štrasburský soud pro lidská práva. Ten pak dospěl koncem června k průlomovému závěru: Princezna je v právu a další zveřejňování neautorizovaných fotografií z jejího soukromí je nepřípustné. Zájem médií o prominenty a urozené rodiny je podle štrasburských soudců oprávněný jen tehdy, vykonávají-li veřejnou funkci. Verdikt okamžitě vyvolal v německé žurnalistické obci bouřlivé reakce a neskrývaný nesouhlas. Uznávaný zpravodajský týdeník Der Spiegel označil rozhodnutí Evropského soudního dvora pro lidská práva za hrubý zásah do práce všech médií, která chtějí kriticky informovat o důležitých lidech, a varoval, že by mohlo zásadním způsobem ohrozit investigativní žurnalistiku i svobodu slova. Mimo jiné v této souvislosti citoval i renomovaného tiskového právníka Dietera Grimma, který upozorňuje, že lidé jako monacká princezna mají nemalý vliv na veřejné mínění, život-

ní styl i sociální chování značné části společnosti, a je prý proto nanejvýš žádoucí, aby o nich média mohla referovat svobodně podle svého uvážení a nikoli jen na základě jejich přání. Minimálně stejnou dávku nevole jako samotný nález štrasburského soudu pak v řadách německých novinářů a vydavatelů vzbudil i fakt, že spolková vláda se proti němu ještě stále neodvolala, ačkoli tříměsíční lhůta, kdy tak lze učinit, se kvapem chýlí ke konci (vyprší 24. září). Průchod svému rozhořčení proto dali ultimativním dopisem zmiňovaným v úvodu.

Vlivní a neviditelní Ve hře přitom zdaleka není jen soukromí celebrit. Mluvčí německého žurnalistického novinářského svazu Hendrik Zörner upozorňuje, že podobné rozsudky se v Německu množí i v jiných případech. Jako ilustraci lze uvést příklad muže, který sháněl peníze pro stranickou pokladnu CDU, značnou část z nich si však přitom uléval na svá

soukromá konta. Za tento trestný čin byl v roce 1997 uvězněn na tři a půl roku. V roce 2002 však soud na jeho žádost médiím zakázal v článcích o této kauze zveřejňovat jeho jméno i fotografie. Podobně se teď s pomocí soudu pokouší před zraky čtenářů ukrýt i berlínský sociálnědemokratický senátor Peter Strieder. Ten proslul výrokem „Oni mi říkají (poradenské firmy), nejen kolik lidí má být zastřeleno (tedy propuštěno), ale na kulky mi ještě píší jména těch, pro koho jsou určené (tedy kdo má být propuštěn)“. A nyní se domáhá, aby s jeho jménem a jmény poradních firem, které pro něho pracují, už tato věta nikdy nebyla spojována. Zajímavé je, že soud mu vyhověl (rozsudek zatím není pravomocný), aniž by se vůbec zajímal, zda je inkriminovaná věta pravdivá, či nikoli. Mediální experti a analytici už proto bijí na poplach a upozorňují, že by mohla nastat neblahá doba, kdy o zveřejňování informací a především fotografií, které mají větší emocionální přitažlivost než slovo,

nebudou rozhodovat novináři, ale sami ti, jichž se týkají. Pokud by se to opravdu stalo, neobešlo by se to bez znepokojivých následků, varují: zhroutil by se samotný princip, na kterém stojí celá žurnalistika. Výměnný obchod informace za zviditelnění by přestal platit. Jak se totiž ukazuje, mocní třetího tisíciletí už o zviditelnění nestojí. Chtějí být anonymní a pouze rozhodovat o tom, co a kdy v médiích bude. KAREL HVÍŽĎALA Autor je novinář a spisovatel.

12 /

ZAHRANIČÍ

13.–19. 9. 2004

Kdyby nás podpořil Havel

Svět kolem V Severní Koreji začala působit první soukromá firma. Stalinistický režim v nejuzavřenější zemi světa se zřejmě začíná opatrně inspirovat příkladem čínských a vietnamských soudruhů a pokouší se skloubit represivní politický systém s omezenou ekonomickou liberalizací. Na náměstí Kim Ir-sena v Pchjongjangu byla otevřena právnická firma HK&A, vlastněná britským konzultantem Michaelem Hayem a státní agenturou pro právo a obchod. Tucet místních zaměstnanců má pod Hayovým vedením přilákat do hladomorem sužované země zahraniční investory. A to přesto, že limitované ekonomické reformy, ohlášené už před dvěma lety, v zemi moc daleko nepokročily. Vláda uvolnila některé ceny a řídcí návštěvníci země si všimli stovek drobných tržišť a stánků, kde mohou zemědělci prodávat část produkce. Ale plány na vytvoření zóny volného obchodu v oblasti u čínských hranic mají zatím daleko do realizace. Hay je ovšem optimista říká: „Zahraniční společnosti si myslí, že je to tady právní poušť. Ale oni se opravdu snaží a mění spoustu zákonů.“ Patrně poučeni případem severokorejských šiček v Čechách si pchjongjangští vůdci asi uvědomili prostý fakt. Proč vyvážet vlastní pracovní síly do zahraničí, když můžou zahraniční firmy přijet do Severní Koreje?

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Občanská společnost bojuje v Černé Hoře proti zatopení kaňonu Tary

V zemských volbách v Sársku zvítězila minulý týden drtivě Křesťansko-demokratická unie (CDU) a zajistila si v 51členném parlamentu absolutní většinu 27 křesel. Sociální demokraté (SPD) kancléře Schrödera propadli na historické minimum, když jim svůj hlas v nejmenší německé spolkové zemi odevzdalo jen něco málo přes 30 procent voličů (před pěti lety to bylo o 14 procent více). Aby toho nebylo málo, během září se bude hlasovat ještě v Sasku, Braniborsku a Severním Porýní-Vestfálsku. Pokud se vítězná mašinerie CDU nezadře, mají křesťanští demokraté reálnou šanci získat v horní komoře německého parlamentu, Spolkové radě, dvoutřetinovou většinu a s tím také možnost blokovat vládní předlohy zákonů. SPD nemá před dalšími zemskými volbami příliš dobré vyhlídky, především kvůli plánovaným reformám dosud štědrého sociálního státu. Německem otřásají odborářské demonstrace, bouří se levé

Za pár let bude tohle všechno pod vodou. Potřebujeme přece elektřinu!

Černá Hora a Republika Srbská v Bosně chtějí společnou přehradou zatopit nádherný kaňon řeky Tary – místo chráněné jako součást světového dědictví UNESCO. Podle místních i zahraničních kritiků představuje stavba „plánovanou ekologickou katastrofu“.

FOTO EGP

Tajná dohoda

křídlo strany a někdejší předseda SPD Oskar Lafontaine, přezdívaný „rudý Oskar“, dokonce uvažuje o vytvoření nové levicové strany. Z chaosu v SPD tyjí nejen křesťanskodemokratičtí oponenti, ale bohužel i extremisté na obou stranách politického spektra. V Sársku dosáhla neonacistická Národně-demokratická strana (NPD) překvapivých 4 procent a v Braniborsku a Sasku si dvě největší ultrapravicové strany, NPD a Německá lidová unie (DVU), dokonce rozdělily bitevní pole – NPD bude kandidovat v Sasku a DVU v Braniborsku. Hlavní zisk ale očekává postkomunistická Strana demokratického socialismu, očištěná po posledním sjezdu od příliš liberálních soudruhů. Inu, „proč volit kováříčka, když můžu volit kováře“… M ATYÁ Š

ZRNO

Nezávislá média a ekologičtí aktivisté odhalili skutečný rozsah plánovaného projektu teprve nedávno. Černohorská vláda totiž smlouvu s Republikou Srbskou v Bosně o výstavbě hydrocentrály podepsala koncem dubna tajně, pro jistotu bez jakékoli studie o dopadech projektu na životní prostředí a navíc protiústavně – podobné dohody mají totiž projít schválením v parlamentu. Oficiálně jde o „nezbytnou stavbu“, která Černé Hoře, sužované výpadky proudu, zajistí levný přísun elektrické energie. Bližší pohled na celý plán však veškeré ekonomické argumenty demaskuje jako nesmyslné. Zvednutí hladiny sníží výkon již existující hydrocentrály na řece Piva na minimum, znehodnotí turistický potenciál kaňonu Tary a vynutí si výstavbu nové infrastruktury nad zaplavenými oblastmi. Přestože většina zaplaveného území bude na černohorské straně, Černá Hora má podle dohody právo na pouhých 25 % elektrické energie. Ani tu čtvrtinu však nebude dostávat zdarma, nýbrž kupovat za tržní ceny od vlastníka koncese, která bude udělena na 30–50 let. A vlastníkem koncese je londýnská společnost, vlastněná srbsko-černohorskými byznysmeny, provázanými úzce s vládou Černé Hory (viz rámeček). Kromě ekologických a ekonomických aspektů budování hydrocentrály je tu ještě jeden, na který upozornil v internetové diskusi odpůrce přehrady z Bosny: „Pospíchají, aby rychle zaplavili hromadné hroby.“ Zatímco v Černé Hoře by se pod vodou měly ocitnout nádherné přírodní scenerie, v sousední Bosně by plánované vodní dílo potopilo především svědectví o minulosti. Kromě hromadných hrobů u města Foča (po etnických čistkách přejmenovaného na Srbinje) by se pod hladinou octl také památník nejslavnější jugoslávské

bitvy z doby II. světové války v kaňonu Sutjesky, proslavené i stejnojmenným filmem Sutjeska s Richardem Burtonem v roli maršála Tita. K odpůrcům projektu se zde řadí také americká organizace USAID. Celá oblast byla poničena během války v letech 1992–1995 a právě USAID zde investoval miliony dolarů na opravu vesnických škol, silnic a mostů, které by se nyní ocitly pod umělým jezerem. Radost mají naopak dřevařské firmy, už nyní nemilosrdně drancující bosenské a černohorské přírodní bohatství. V prostoru určeném k zaplavení se nachází odhadem 100 milionů kubíků dřeviny. Máme před sebou klasický balkánský propletenec: tajná dohoda dvou vlád, megaprojekt zahalený konspirativním mlčením, falešná tvrzení o národním zájmu a ekonomické prospěšnosti, britská firma v rukou srbských podnikatelů s politickými vazbami na všech stranách – a jeden kaňon, krásný, majestátní, ale křehký a bezbranný. Zdánlivě beznadějná situace. Naštěstí do všeho zasáhl ještě jeden fenomén: občanská společnost. Kupodivu, ono to občas vážně existuje.

Politici i pastevci Odpor vůči stavbě hydrocentrály se nejprve rozšířil ve vesnicích a městečcích kolem řeky. V této oblasti zachvátily protesty postupně všechny

vrstvy obyvatelstva, od místních novinářů, kavárníků, řidičů či převozníků po pastevce a lokální politiky bez ohledu na stranickou příslušnost – v zemi, kde jsou i hasičské sbory rozděleny podle názoru na případnou nezávislost Černé Hory, se jedná o zcela přelomový moment. Mozkem celého hnutí je malá půjčovna videokazet a internetová kavárna v jednom, kterou provozuje ani ne třicetiletý mládenec na vozíku Siniša Stevović. Z místnosti spravuje internetové stránky s informacemi o problému, prodává trička se slogany proti likvidaci kaňonu a rozesílá protesty do médií. Stejně jako řada dalších dobrovolníků tím tráví většinu svého času. „Vedeme tu nejčistší možnou kampaň, bez jediného eura, všichni jednotlivci i organizace pracují zadarmo,“ chlubí se Siniša. Ale dodává: „Pokud ovšem budeme přinuceni v kampani pokračovat, bez nějakých prostředků se už asi neobejdeme. Ti, co stojí proti nám, jsou finančně velmi silní.“ Od poloviny srpna protesty přerostly lokální rozměry díky rozsáhlé podpisové akci, organizované ve všech černohorských městech. Hned první den podpisové kampaně petici proti výstavbě hydroelektrárny podepsalo 7000 lidí, což v půlmilionové Černé Hoře není špatný výsledek. Cílem kampaně je dosáhnout toho, aby černohorský parlament zrušil rozhodnutí vlády o výstavbě přehra-

dy a přijal rezoluci o ochraně celého toku Tary. Petici podepsal i předseda parlamentu Ranko Krivokapić, členové olympijského týmu Srbska a Černé Hory a v elektronické formě také již několik tisíc cizinců. Minulý týden se už organizátoři mohli pochlubit 10 000 podpisy občanů Černé Hory a 5000 podpisy ze světa. „Budeme bojovat, dokud nevyhrajeme,“ říká Stevović. „Musíme zburcovat celý svět. Kdyby nás podpořila nějaká významná osobnost, někdo jako Brad Pitt nebo váš Václav Havel, snad by se vláda zastyděla a zrušila by to.“ Černohorská vláda se síly odporu evidentně zalekla a začala vypouštět dýmovou clonu, patrně v naději, že to lidi časem přejde. Nikdo z vlády není ochoten přiznat, že by cokoli podepsal, není možné najít nikoho, kdo by projekt obhajoval, a ministři i premiér Djukanović se v médiích předhánějí, kdo více miluje Taru. Přípravné práce jsou ovšem v plném proudu. Staví se přístupové cesty ke staveništi, sklady materiálu i ubytovna pro 3000 dělníků. Stavba hráze má začít příští jaro. FRANTIŠEK ŠÍSTEK Autor je předseda Společnosti přátel Černé Hory. Anglický text petice za záchranu kaňonu Tary je možné podepsat na http://www.durmitorcg.com/taraeng/peticija_lista.php.

Zakázka pro londýnské přátele Stačilo by jen trochu ekonomické logiky a Černá Hory by měla energie dostatek. Hlavním „žroutem“ elektřiny je v Černé Hoře mamutí hliníkárna KAP v Podgorici, která vytváří 40 procent HDP, a železárna v Nikšići. Oba tyto energeticky nesmírně náročně podniky se udržují při životě jen díky státem dotované ceně energie. Pokud by KAP i železárna kupovaly energii za tržní ceny (elektřiny za tržní ceny je dostatek), bylo by po problému. Místo toho vláda nejenže dotuje dosud státní KAP, ale subvencuje 2/3 spotřeby elektřiny i v případě nedávno zprivatizované železárny. O něčem podobném uvažuje i v případě privatizace KAP, prý kvůli povzbuzení investorů. Nejvážnější investor je britská společnost Energy Financing Team (EFT), která už má skoro v kapse koncesi na výstavbu hydrocentrály Buk-Bijela. Firma EFT sice sídlí v Londýně, ale stojí za ní mocní srbsko-černohorští byznysmeni. Spoluvlastníci firmy, Vuk Hamović a Vojin Lazarević,

udržují blízké osobní styky s nejvyššími politickými kruhy v Srbsku, Černé Hoře a Bosně, sám Lazarević v minulosti působil mj. jako poradce černohorského prezidenta Filipa Vujanoviće. Díky těmto kontaktům kontroluje EFT 80 % trhu s elektrickou energií mezi Alpami a Athénami. V některých zemích – například právě v Černé Hoře – má faktický monopol na dovoz elektrické energie. Díky koncesi na hydrocentrálu bude mít monopol jistý na nejbližší půlstoletí. Co tedy stojí za chováním černohorské vlády, která dělá vše v prospěch jedné soukromé firmy a v neprospěch vlastního státu? V nedostatku jiných vysvětlení si novináři vše původně vysvětlovali tak, že černohorský premiér (svého času aktivní svazácký a stranický funkcionář) si z hodin marxismu-leninismu zapamatoval, že společenský pokrok se rovná industrializace + elektrifikace. Blíže pravdě bude mít asi jiné vysvětlení – jedná se o korupci gigantických rozměrů.

RESPEKT / 38

TÉMA

/ 13

Tajný kšeft za 300 miliard FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Za zdmi Konsolidační agentury se chystá konec české privatizace

Tak na to, že nikomu ani muk.

Právě probíhá třetí vlna privatizace státního majetku. K mání jsou dluhy podnikatelů převedené během posledních šesti let ze státních bank na státní Konsolidační agenturu a jde o víc než tři sta miliard korun. Zatímco první dvě vlny privatizace v devadesátých letech, kdy se prodávalo pomocí kuponů, vzbuzovaly obrovský zájem veřejnosti, nyní se vše odehrává utajeně ve skrytu kanceláří. Úřednický poklid ale ruší jedna věc: zájem komisařů Nejvyššího kontrolního úřadu a BIS. Obě instituce mají podezření, že se ve „třetí vlně“ odehrává velký podraz. A že jeho účty má zaplatit bytost zvaná daňový poplatník.

Výnosnost sedm procent „Jde o velké peníze, skoro polovinu rozpočtu, a je neuvěřitelné, jak s nimi stát nakládá,“ říká členka kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) Jana Krejčová, která letos vypracovala analýzu některých obchodů České konsolidační agentury s dluhy. „Agentura se chová jako spekulující překupník, jde jí jen o okamžitý zisk, bez ohledu na to, jak tohle hospodaření odnese státní kasa a vlastně my všichni.“

Podle zprávy NKÚ z konce letošního července skončily v Konsolidační agentuře dluhy za minimálně tři sta třicet miliard korun (o jejich vzniku a osudech viz rámeček na str. 15). Šestnáctistránkový elaborát Jany Krejčové o tom, jak se úřad o tyto peníze stará, je velmi depresivní četba. Samozřejmě, NKÚ nevznikl proto, aby chválil, ale aby hledal chyby v hospodaření se státním majetkem. Tím víc je zarážející, že jeho ostrá kritika práce Konsolidační agentury nezaznamenala prakticky žádnou odezvu nejen u politiků, ale ani u veřejnosti. „Česká konsolidační agentura funguje bez dohledu. Její zřizovatel – ministerstvo financí – neprovedl za dobu její existence žádnou kontrolu. Jen formálně podepisuje doklady, nereaguje ani na zřejmé chyby, jako je například totální absence stanovisek politické dozorčí rady k průběžným zprávám o hospodaření,“ čteme například ve zprávě. „Agentura nezvolila nejvhodnější způsoby nakládání s pohledávkami a často neměla ani přehled o jejich skutečné hodnotě. Agentura nikdy nezveřejnila přehled pohledávek ve svém portfoliu, ani to, jak s nimi naložila.“ Odpovědí kompetentních politických reprezentantů

zatím – jak uvidíme níže – bylo jen pár jednoduchých frází typu „s hodnocením nesouhlasím, všechno je naopak v pořádku“. Z celkového třísetmiliardového balíku dluhů už agentura víc než polovinu prodala: za 220 miliard korun v pohledávkách inkasovala asi sedmnáct miliard na hotovosti. Druhé číslo je pouhý odhad vycházející z kontroly NKÚ: při prověrce prodaných pohledávek za sto dvacet miliard korun zjistil úřad „výnosnost“ osm a půl miliardy, tedy necelých sedm procent. Pokud se budou pohledávky prodávat ve stejném poměru i nadále, skončí činnost ČKA v roce 2007 ztrátou zhruba tří set miliard korun. Stát samozřejmě bude dále s touto částkou pracovat, už dnes vydává na ztráty agentury dluhopisy, takže může celkový propad snížit, ale konečný důsledek je už zřejmý. Bankovní socialismus devadesátých let, podvodné úvěry a současné hospodaření České konsolidační agentury zaplatí daňový poplatník z generace dnešních dětí. „Dluhy v portfoliu agentury jsou velmi často nevymahatelným brakem,“ tvrdí bývalý šéf agentury, původně auditor ve zkrachovalé Agrobance Pavel Řežábek. V čele agentury stál od jejího vzniku až do letošního února, tedy v době, kdy se

prodala zásadní masa majetku. Zpráva NKÚ má ale na výnosnost těchto obchodů jiný názor. Dokud se dluhy prodávaly individuálně, po jednotlivých kusech, získala agentura za třiadvacet miliard údajného „braku“ přes čtyři miliardy korun – tedy skoro osmnáct procent jejich hodnoty. Ale v roce 2002 agentura „kvůli urychlení prodeje pohledávek“ zvolila nabídku v blocích: zatím jich prodala třináct ve výši 190 miliard a výtěžnost, jak už bylo řečeno, klesla na bezmála třetinu. Změnu navrhla po volbách a nástupu Špidlovy vlády dozorčí rada složená ze zástupců všech politických stran, kromě komunistů. „S tou strategií souhlasilo i ministerstvo financí. Konsolidační agentura je instituce, která do ekonomiky nepatří, a je nutné ji rychle zrušit a tím pádem se rychle zbavit dluhů,“ říká současný člen dozorčí rady Pavel Pešek (US). Prodej v blocích ovšem přivedl na scénu jednu hrozbu: že si totiž dluh za zlomkovou cenu odkoupí od státu či od překupníka ten, který kdysi škodu sám napáchal, a zbaví se tím závazků de facto za hubičku. „Náš úřad není policie a nemůže sledovat cestu vymáhaných a prodávaných dluhů,“ vysvětluje autorka zprávy NKÚ Jana Krejčová. „Takže nevím,

Svou péčí jsme si jisti, F O T O I VA N K U Ť Á K

říká ekonom Mojmír Hampl, člen vedení Konsolidační agentury

Co si myslíte o kritice Nejvyššího kontrolního úřadu? S naprostou většinou jeho výhrad jsme jako agentura nesouhlasili. Zpětně s dnešním množstvím informací každý umí říct, co by se bývalo dalo udělat lépe. Ale důležité je,

zda jsme postupovali s péčí řádného hospodáře v daném čase a za daného množství informací. A v tom jsme si jisti. Jak se agentura brání tomu, aby se dluhy nedostaly za zlomkovou hodnotu dlužníkům? Klíčové je, že u každého postoupení pohledávky je vypracováno její ocenění, které stanovuje tržní hodnotu v daném čase. To má garantovat, že prodáváme právě za takovou cenu, jakou by dostal kdokoli jiný, kdo by pohledávku prodával, nebo za cenu vyšší. Samozřejmě pátráme, jestli není cesta od kupce k dlužníkovi, zkoumáme to. Ale vyloučit to prostě nemůžeme.

Jak vnímáte způsob, jakým se agentura vypořádala s Charouzovými dluhy? Nechala ho očištěný majetek převést na bílé koně do zahraničí, to, co zbylo, mělo skoro nulovou hodnotu. Neumím odpovědět, k tomu mám málo informací. Musel bych se zeptat našich úředníků. Jsem ochoten odpovědět v budoucnu. Členové dozorčí rady tvrdí, že agentura nemůže prodávat za vyšší cenu hlavně kvůli tomu, že musí prodat obrovské pohledávky v krátkém časovém úseku. Proč tedy agentura ukončí činnost o čtyři roky dřív, než měla?

Existence agentury tohoto typu je anomálie, která v normálních dobách nemá v soustavě veřejných financí co dělat. Především proto, že je to snadná hračka, která umožňuje spoustu tvrdých ekonomických problémů řešit měkkým způsobem – jejich „převedením“ do agentury. Proto je uzavření ČKA prioritou. Agentura má přehled o tom, jak dluhy vznikaly, ví, že často byly poskytovány za nulovou záruku. Podali jste nějaká trestní oznámení? Tam, kde má agentura podezření, že byla způsobena jakákoli škoda, využívá své zákonné možnosti po-

dat trestní oznámení nebo vymáhat náhradu soudně. Vemte ale v úvahu například realitu promlčecích lhůt a s tím související fakt, že šance domáhat se náhrady uplynula v mnoha případech ještě předtím, než se pohledávky dostaly k nám. Proč se za dobu existence agentury nedozví veřejnost co, komu a za kolik jste prodali? ČKA skončí ve ztrátě, kterou zaplatí daňový poplatník, a ten by měl vědět, co platí. Nejsem v agentuře dlouho. Připravujeme změny, včetně zveřejnění všech pohledávek na internetu. Můj zájem je průhlednost.

TÉMA

FOTO ČTK

13.–19. 9. 2004

FOTO ČTK

14 /

FOTO ČTK

FOTO ČTK

...k tomu dostat miliardový úvěr, jen trocha drzosti (šéfové Komerční banky, Škody Plzeň, Cimexu a IPB). FOTO ČTK

K tomu stát se akcionářem, stačilo vystát frontu...

Charouz: Proč bych měl s vámi hovořit?

Šéf Chemapolu Václav Junek (uprostřed): O co jde? Taky jste si mohli půjčit.

jestli končí u původních dlužníků. Ale můžu říct, že současný způsob prodeje dluhů je velmi nepřehledný, nehledě k tomu, že prodej v blocích, kde jsou často stovky pohledávek, nemůže vést k nějaké konsolidaci ekonomiky podniků, ale kupec s nimi dál obchoduje a neexistuje kontrola, kde pohledávka skončí.“ Takže závěr: „Agentura nedokázala dostatečně a logicky vysvětlit své kroky,“ řekla Jana Krejčová na tiskové konferenci ke zprávě NKÚ. „My máme právo kontrolovat jen účty a můžeme konstatovat netransparentnost práce ČKA. Je věcí vlády, jak s našimi informacemi naloží.“ Na tomto místě je vhodný čas k malé odbočce: konsolidační agentura českého typu je ve světě docela ojedinělá záležitost. Podobná vznikla v devadesátých letech v Jižní Koreji, dnes prodává dluhy běžně za osmdesát procent jejich hodnoty. Jak je to možné? „Hlídali jsme si prodej, dluhy se prodávaly jednotlivě, zájemcům, kterým šlo ne o spekulaci, ale o to dát do pořádku zadlužený podnik. A hlavně jsme hlídali, aby dluhy nekoupil dlužník, koupě dlužníkem je naprosto jasná cesta, jak zlikvidovat trh s pohledávkami,“ řekl šéf korejské agentury Hong Kim před třemi lety českému tisku. Jeho tuzemské protějšky ale ta zkušenost a úspěchy nezaujaly. „To nejde srovnávat, dokud nevíte, jaké pohledávky vlastně prodávali,“ říká předseda dozorčí rady Vlastimil Tlustý. Ale jaké pohledávky vlastně Korejci prodávali, neví, nezajímal se o to. „Nemám o tom žádné informace,“ říká stroze. Poslanci strážící veřejný majetek v agentuře přitom za

úkol dohlížet na výhodnost obchodů dostávají od daňového poplatníka odměnu skoro sto tisíc korun. Kromě této lhostejnosti se dá ale příběh Konsolidační agentury a její péče popsat také na několika konkrétních osudech svěřeného majetku.

Hospodařit jako Charouz Malý paneláček na okraji švýcarského Curychu ukrývá v přízemí kancelář velikosti krámku s potravinami, jakých jsou na pražských sídlištích desítky. Tady v ní ale místo hokynáře sídlí firma s podivným názvem zur.ch SA – do letošního června (poté ji vystřídal další majitel s kanadskou adresou) jediný akcionář české společnosti Saconia CZ, která dnes spravuje důležitou část majetku Antonína Charouze, muže, po jehož podnikání zůstaly v českých bankách dluhy ve výši skoro šesti miliard korun. A všechny nakonec pro nedobytnost skončily v trezorech České konsolidační agentury. „Ne, nikdo tu není, ani by se s vámi nikdo nebavil,“ říká sekretářka za dveřmi s tabulkou zur.ch SA. Na otázku, jestli firma reprezentovaná dvěma lidmi opravdu spravuje majetek Antonína Charouze, jen krčí rameny a stejně tak zůstává bez odpovědi i dotaz, čím se vlastně firma zabývá. To ví prý jen šéf, švýcarský občan Martin Hidegh, a ten je zrovna v zahraničí. „Zkuste mu zavolat za týden,“ říká sekretářka. Ale telefon pak nikdo nebere. Martin Hidegh je člověk, který by mohl vnést světlo do toho, jak Charouz uklidil svůj majetek přes

evidentně nastrčenou firmu do zahraničí. Co to je za firmu, není možné zjistit. A jak uvidíme za chvíli – nic o něm neví, nebo nechtějí nic říct dokonce ani hlavní aktéři šestimiliardového charouzovského dramatu – samotný Charouz, ČSOB a Konsolidační agentura. Příběh rekordního, beztrestně nezaplaceného dluhu Antonína Charouze je hotové mistrovské dílo v proplétání neprůhlednosti. Proto jen zběžný popis. Před deseti lety si Charouz, bývalý automobilový závodník, který získal od firmy Ford výhradní právo dovozu jejích aut do České republiky, půjčil u IPB dvě miliardy korun na koupi Vojenských staveb. Jakmile podnikatel firmu koupil, vyměnil její akcie s bankou za akcie samotné IPB – a tímto obchodem, jehož výhodnost pro banku byla a je dodnes logicky nepředstavitelná, se podnikatel dostal do nitra bankovního domu. Odtud pak přes jeho firmy odteklo v úvěrech na různá konta přes sedm miliard korun. Půjčoval si na svou sázkovou kancelář, na firmu spravující hokejový klub Sparta, ale hlavně na firmu Charouz Group, která zastřešovala jeho dvacet osm firem. A „lev ve světě financí“ (jak si IPB nechávala říkat ve drahých televizních reklamách) půjčoval a půjčoval a bylo mu úplně jedno, že podnikatel nic nevrací. Tehdejší šéfy podniku Jiřího Tesaře a Radovana Procházku nebylo možné sehnat, aby vysvětlili, jak je možné, že finančnímu domu nevadily takové ztráty. Ale pro jejich bankovní dům to bylo příznačné, po pádu banky zůstaly dluhy přes sto miliard korun. Když pak v roce 2000 převzala od státu krachující IPB

Igor Fait z Jet Investment: Nepamatuji si, co jsem tehdy říkal.

Československá obchodní banka, začala hledat řešení, jak od neplatiče získat aspoň část peněz nazpět, a začala s dlužníkem jednat. „Chtěli jsme tak zachránit, co se dalo,“ tvrdili tehdy představitelé banky. ČSOB proto založila s Charouzem firmu Redemptor, kam měla být převedena většina Charouzových podniků tak, aby banka dostala majoritu, a mohla hospodařit a pomalu z výnosů dluh umořovat. Jenže Charouz se poté dohodl s Konsolidační agenturou, založil vlastní firmu Prefektor, na kterou začal s vědomím agentury převádět majetek. Firma poté několikrát změnila název i majitele, ale pod její křídla bylo postupně převedeno několik Charouzových firem – z těchto firem převedl své dluhy na jiné společnosti. Zjednodušeně řečeno, oddlužoval firmy, které měl pod kontrolou, a dluhy nechával na svých společnostech, které si od bank půjčily nejvíc. Dluh převzala poté Konsolidační agentura a ČSOB se začala s Charouzem o majetek soudit. Hlavním správcem majetku nezadlužených firem byla donedávna Saconia CZ, a jejím majitelem zase byla společnost s názvem zur.ch SA, neboli podivná kancelář v Curychu, o níž se tuzemští představitelé bezpečnostních složek domnívají, že je jen Charouzovým bílým koněm, kam schovává majetek před možnou exekucí tuzemských úřadů (například svoji obří administrativní budovu v Praze na Těšnově a další). Policie transakce prověřuje, ale zatím Charouze neobvinila. Obchody se dějí za souhlasu České konsolidační agentury, která ztrácí převáděný majetek z dohledu. Mimochodem, předseda

Naši hlídači

Jak oddlužit Setuzu

Dozorčí rada České konsolidační agentury Vlastimil Tlustý (ODS), předseda dozorčí rady, stínový ministr financí. Je vnímán jako spojenec vedení IPB, po níž se do agentury dostalo nejvíce dluhů, sto dvacet miliard korun. Josef Hojdar (ČSSD), místopředseda dozorčí rady, spojenec těžařských lobby, za stát seděl v řadě společností (Mostecká uhelná, Bilbo), byl spojován s protekcionismem v jejich prospěch. Michal Doktor (ODS), bývalý radní z Lomnice nad Lužnicí Miloslav Vlček (ČSSD), dlouholetý poslanec sociálních demokratů Alfréd Michalík (ČSSD), poslanec z Bohumína, přítel někdejšího místopředsedy sociální demokracie Jaromíra Kuči (jehož vrcholnou politickou kariéru zničila opilecká bouračka) a bývalého ministra Petra Lachnita, dvou mužů spojených s řadou vysoce podezřelých státních zakázek (dálnice D 47, pronájmy ministerských budov) Pavel Pešek (Unie svobody), dlouholetý poslanec, poté co se nedostal ve volbách v roce 2002 do Poslanecké sněmovny, byl jmenován do dozorčí rady ČKA. Vladimír Doležel (ODS), původně místostarosta v Dolních Měcholupech, jeden z mužů, který kritizoval vznik ČKA a hlavně její pravomoci. Po jmenování do funkce jeho kritika skončila. Pavel Tollner (KDU-ČSL), poté co byl zvolen do dozorčí rady, se po jedenácti letech vzdal poslaneckého mandátu. Jako jediný to zdůvodnil tím, že se chce věnovat práci v dozorčí radě, v poslaneckých kuloárech se ale mluvilo o jeho neshodách se stranou.

Ministr zemědělství Jaroslav Palas a šéf rezortu financí Bohuslav Sobotka předali do vlády materiál, který se týká možná nejpodivnějšího obchodu agentury. Navrhují převést pohledávky vůči sto šedesáti potravinářským firmám z agentury, které potravináři dluží dohromady přes pět miliard korun, na státní Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond. Stručně řečeno: ze státních bank byly nesplácené pohledávky převedeny do státní ČKA a teď je ministři chtějí od agentury odkoupit za miliardu do další státní organizace. „Stát musí chránit potravinářské podniky,“ tvrdí Palas. Považuje za „nežádoucí“, aby agentura prodala dluh soukromé společnosti Arca Capital Bohemia, která za ně nabízí jeden a čtvrt miliardy korun – podle Palase proto, aby mohla firmy zničit. Problém je hlavně v tom, že největší podíl na balíku dluhů má legendární ústecká chemička Setuza – přes tři miliardy korun. „Ten podnik je nutné vyčistit a konsolidovat,“ tvrdí ministerstvo zemědělství. Dluhy v případě Setuzy mají na svědomí tunely několika bývalých majitelů, mezi které patří například drnovický fotbalový boss Jan Gottvald nebo skupina kolem Tomáše Pitra (předlistopadový vekslák, dnes šéf skupiny lidí, která se k majetku dostala poté, co za sebou zanechala desítky zkrachovalých firem). Kolem dluhů Setuzy se vedou soudní spory, prošetřuje je policie. Ministerstvo zemědělství chce podnik oddlužit. Vláda by se materiálem měla zabývat na podzim. Proč chce Palasův úřad jít na ruku podezřelým obchodníkům? „Není náš problém, jak dluhy vznikly, ten podnik je životaschopný a potřebuje pomoc,“ říká mluvčí ministerstva Martin Severa.

TÉMA

38

/ 15 FOTO LUDVÍK HRADILEK

RESPEKT /

dozorčí rady ČKA Tlustý tvrdí, že ČSOB si prostě chtěla na úkor státu urvat nějaký majetek, že neví nic o žádných převodech majetku, a že na dluh Charouze už má agentura kupce – víc ale prozradit nemíní. Chce-li člověk nahlédnout za fasádu těchto nejasností a zjistit nějaké vysvětlení, nastane zdejší obvyklé martyrium: všichni mlčí a mlží. „O smlouvách s panem Charouzem nesmíme mluvit,“ říká tiskový mluvčí agentury Jiří Pekárek na otázku ohledně Charouzových dluhů. „Jde o obchodní tajemství.“ Více není možné dostat ani z ČSOB. „Jde o bankovní tajemství, a navíc vedeme s firmami pana Charouze řadu soudních sporů, takže se nemůžeme vyjádřit,“ říká mluvčí banky Pavel Hejzlar. A sám Antonín Charouz? Kupodivu je velmi jednoduché ho zastihnout na telefonu v jeho sídle na Těšnově. „Jak jsou vypořádávány mé dluhy, vám neřeknu. Není to ještě ukončeno,“ říká hned po úvodních pozdravech a představení. K převodu podniků na švýcarskou firmu říká: „Proč bych měl hovořit o svých obchodech? Neznám vás.“ Nicméně nabízí, že se po návratu ze zahraniční cesty koncem září bude ochoten sejít. „Ale asi vám nic neřeknu,“ dodává. Jeho dluhy prošetřuje policie v souvislosti s pádem IPB. „Je to rozsáhlý případ a nebudu o něm informovat,“ zakončuje typickou českou sérii šéf speciálního policejního odboru Jiří Pálka.

Tajemství Ale pozor! Čachry s majetkem pořízeným za nepochopitelně nevymáhané dluhy se ani zdaleka netýkají jen velkých kombinátorů české ekonomiky, jako byl Antonín Charouz, Chemapol nebo třeba Lubomír Soudek a Škoda Plzeň. Například malá zlínská firma Vial si ve druhé polovině devadesátých let půjčila u Komerční banky tři sta milionů korun a nedokázala je pravidelně splácet. „Byla to chyba, koupili jsme zastaralé stroje, podnikání nešlo, jak jsme mysleli, a vznikl problém,“ přiznával tehdy šéf firmy Jiří Vyoral. „Snažili jsme se s bankou dohodnout na novém splátkovém kalendáři, ale ta předala dluh agentuře a ta se s námi nebaví,“ tvrdil Vyoral před třemi lety. Komerční banka si prostě vyhodnotila firmu Vial jako rizikovou, která splácí nepravidelně, a předala dluh státu. Jaká je situace dnes? Majitelé poslali firmu Vial do konkurzu, založili novou firmu Veta, která si halu a stroje původní společnosti pronajala, a výroba jede dál a dluh zůstává na bedrech zkrachovalé Vial, takže de facto státu. Před čtyřmi měsíci se stala hlavním majitelem společnosti Veta slovenská firma Veta Svit, kde v představenstvu pracuje opět Jiří Vyoral. V tomto propletenci už úředníci prakticky nemají šanci vymoci dluh a podle informací BIS jedná Veta Svit o jeho odkoupení s Konsolidační agenturou. „K našim obchodním aktivitám vám nic neřeknu,“ komentuje to Vyoral. „My dluhy dlužníkům neprodáváme, to nedovoluje zákon,“ říká tiskový mluvčí agentury Jiří Pekárek. „Pochopitelně, že ne, ale je tu jeden problém,“ říká operativec BIS z týmu, který řadu případů prodaných pohledávek prověřuje jako podezřelé. „Jakási – možná zločinná – domluva mezi agenturou, tím, kdo dluh jako zprostředkovatel koupí, a dlužníkem. Těžko se ale cokoli prokazuje.“ Ukázkou těchto policejních potíží může být následující historie. Brněnská firma Jet Investment koupila před třemi lety jedenapadesát procent podniku Hutní montáže Ostrava, který dlužil Konsolidační agentuře osm set milionů korun. V tutéž dobu vyhlásila Konsolidační agentura soutěž o odprodej dluhu. „Věřím, že soutěž vyhrajeme, už jsme do podniku investovali, to by měla agentura zohlednit,“ tvrdil tehdy šéf společnosti Jet Investment Igor Fait Respektu. A pak firma Jet Investment – jak teď potvrzuje pan Fait – soutěž skutečně vyhrála. Ale jak je to možné, když zá-

Bývalý šéf agentury Řežábek: Je to brak, samý brak.

kon neumožňuje prodat dluh dlužníkovi? „Bylo to trochu jinak, nejdříve jsme koupili dluh a teprve potom nám majitelé prodali majoritní podíl,“ tvrdí dnes Igor Fait. Ale vždyť tehdy věřil, že soutěž o dluh vyhrají, protože do podniku investovali. „Už si nepamatuju, co jsem říkal, je to tak, co říkám dnes.“ Odmítá prozradit, za kolik osmisetmilionový dluh koupili, a stejně o věci s odkazem na „obchodní tajemství“ mlčí i agentura. „Prostě to tak je. Asi byste taky nebyl rád, kdyby někdo zveřejnil, jaké půjčky máte,“ říká k tomu nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. „Tohle je podle zákona tajemství a zákon se vztahuje i na podezřelé transakce. Tajemstvím to přestává být až před soudem.“ Je v tom ale háček: vyjdeme-li z průměru výtěžnosti individuálních dluhů zveřejněných ve zprávě NKÚ, zaplatila firma Jet Investment za pohledávku asi sto padesát milionů korun. Přes šest set milionů jí stát odpustil – a ty peníze budeme samozřejmě nuceni uhradit my ze své kapsy.

Zájem BIS Jak je vlastně možné, že Česká konsolidační agentura obchoduje tak nevýhodně? Jak je možné, že nikdo neřeší podezření na korupci a možné podvody v prodeji dluhů? Jak je možné, že alarmující zpráva NKÚ nechala v klidu celé politické spektrum? „Se závěry Nejvyššího kontrolního úřadu nesouhlasíme, výnosy odpovídají tržní ceně, potvrzuje to i soukromá poradenská firma Capgemini, která u nás dělala kontrolu,“ byla hlavní reakce vedení agentury, předložená vládě. Ministr financí Bohumil Sobotka jen suše dodal, že není pravda, že by jeho úřad nedělal v agentuře žádné kontroly, ale že kontrolují „průběžně a neustále“ a Špidlova vláda „vzala na vědomí závěry NKÚ“ bez jakýchkoli dalších dodatků. Lže tedy podle ministra financí Nejvyšší kontrolní úřad? „Netvrdíme, že NKÚ lže. Prostě je to takové nedorozumění, my sice neděláme žádné nárazové kontroly, ale pan ministr se pravidelně schází s šéfem agentury Zdeňkem Čápem a je s činností agentury seznamován,“ říká tiskový mluvčí ministerstva Radek Němeček.

Vlastně je ta neodpovědnost manažerů a politické krytí, jakého se jim dostává, logické. Konsolidační agentura má sice své šéfy, ale obrovské kompetence má dozorčí rada, která za agenturu odpovídá a řídí ji. Dozorčí rada vznikla na politickou zakázku v dobách opoziční smlouvy na podzim 2001 a jsou v ní pouze politici. V době vzniku si sedm postů rozdělili pouze členové mocenského tandemu: čtyři získala ODS, tři sociální demokracie. Kromě už zmíněných odměn to představuje moc nad nekontrolovatelnými a prakticky neprokazatelnými obchody. A občanovi země, kde se už osm let po demokratické revoluci rozpadla vládní strana pro podezření, že si na ilegální zahraniční konto ulila stamiliony z privatizačních úplatků, nedělá problém se bát, zda část zisků z výhodně nakoupených pohledávek nekončí náhodou ve stranických kasách. Takhle to ostatně v dobách opoziční smlouvy opatrně naznačovala regulérně opoziční Unie svobody: „ODS a ČSSD si rozdělují významné posty a nebude možné kontrolovat, jak Konsolidační agentura nakládá s majetkem,“ tvrdil tehdy místopředseda strany Ivan Pilip. Po volbách v roce 2002 se obsazení dozorčí rady obměnilo, po třech křeslech mají sociální demokraté a ODS, po jednom Unie svobody a lidovci (rámeček) a jakákoli veřejná kritika agentury skončila. „Ano, taky jsem si tehdy myslel, že je dozorčí rada vybavená zbytečnými kompetencemi, dodnes souhlasím s tím, že spousta dluhů byla vyřešena nepochopitelným způsobem, v případě Charouze mi vstávají vlasy hrůzou, ale ono je to složité,“ říká už citovaný člen rady Pavel Pešek (US). „Nesouhlasím se závěry NKÚ, myslím, že se na hospodaření agentury dívá pouze z účetního hlediska, nevnímá, že se dluhy prodávají v krátkém časovém období – všechny dluhy musí být prodány do roku 2007, kdy agentura končí. O konci rozhodla loni vláda.“ V podstatě totéž tvrdí předseda dozorčí rady Vlastimil Tlustý. „Jaká bude ztráta, dnes neumím říct. Pokud jde o případ pana Charouze, to je složité, to už jsem říkal, ani nevím podrobnosti o tom, jak a kam a vůbec zda pan Charouz někam převáděl majetek,“ opakuje. Jak to, že to neví, když dozorčí rada musí schválit všechny prodeje pohledávek

vyšších než pět set milionů? „My vlastně neznáme přesná čísla,“ říká Tlustý. „Já vám můžu jen říct, že agentura pracuje čím dál tím lépe, ale prokázat to takhle jednoduše nelze, protože to bych musel uvádět spoustu ukazatelů.“ Tlustý i Pešek zároveň upozorňují, že „výtěžnost bude ještě horší“. Konec agentury v roce 2007 nutí prodat v nejbližší době několik balíků pohledávek. „Ty dluhy už jsou šestkrát prohrabané, zbývá tam hlavně brak,“ říká Pešek. Takže shrnuto a podtrženo: v první polovině devadesátých let privatizoval stát kuponovou metodou (DIKové zaplatili za kuponové knížky asi pět miliard korun) majetek v účetní hodnotě kolem šesti set miliard korun. Státní banky nastrkaly většinou do tohoto majetku dalších tři sta padesát miliard korun. Bilion není nakonec tak strašná suma za přechod od komunistické ekonomiky k běžně fungujícímu trhu. Američané zaplatili za současnou válku proti terorismu už teď dvakrát víc. Přesto tu zůstává jedna vážná výhrada, na kterou nechce nikdo z politiků přímo odpovědět. Ten majetek skončil dost často s vydatnou pomocí neprůhledných a velmi podezřelých státních transakcí v rukou lidí, kteří by měli spíše než vládnout z luxusních kanceláří vypovídat na policejní úřadovně nebo rovnou sedět za mřížemi. Snad současný zájem BIS a speciálních policejních složek aspoň některé z nich k výslechům a možná i trestům dovede. Totéž se týká i státních úředníků. Za obchody Konsolidační agentury nebyl ale zatím nikdo obviněn. J A R O S L AV S P U R N Ý

Tento text vznikl díky laskavé finanční podpoře organizace Open Society Fund Praha.

Pak přišli kupci K úplnému pochopení dnešních kšeftů ČKA je nutné vrátit se o více než deset let nazpět. Většina úvěrů, které nejsou dnes dlužníci schopni splácet, vznikla totiž v době kuponových privatizací. Noví vlastníci si na koupi a chod svých firem půjčovali většinou u státních bank. A velmi brzy zjistili, že přecenili své síly a nejsou schopni vracet. To v lepším případě, podle řady informací to řada podnikatelů věděla už v době, kdy si otevírala úvěry. Záruky, které byly na úvěry poskytnuty, měly naprosto běžně mnohokrát nižší hodnotu než půjčky a banky vlastně ani neměly v případě nedobytnosti dluhů o záruky (domy, pozemky, klenoty apod.) zájem, protože by s nimi prý neuměly hospodařit. „Nejsme správci nemovitostí a dalšího majetku, jsme banky,“ tvrdil tehdy šéf IPB Jiří Tesař. Byla to vlastně doba, která je dnes kriticky nazývána bankovním socialismem a to nejen kvůli velkorysému poskytování miliardových půjček. V kuponové privatizaci získaly skoro polovinu majetku privatizační fondy státních bank, takže vlastně o žádnou privatizaci nešlo, majetek zůstal státu, jen místo státních podniků vznikly akciovky vlast-

něné bankami, které firmy úvěrovaly ze svých peněz, aby je vůbec držely ekonomicky nad vodou. „Politický zájem té doby byla privatizace za každou cenu, co to přinášelo za komplikace, tehdy nikoho moc nezajímalo a taky se nepředpokládalo, že dlužníci nebudou prakticky vůbec schopni vracet své dluhy,“ vzpomíná dnes jeden z otců kuponové privatizace Tomáš Ježek. Část úvěrů byla poskytnuta bankovními úředníky, kteří museli znát ekonomickou situaci žadatelů o úvěry, a přesto úvěry ve velkém podepisovali. Jen namátkou – například Komerční banka půjčila bez jakékoli záruky už silně zadluženému podniku Centrotex šest set milionů korun, z nichž se pochopitelně nevrátila ani koruna. IPB poskytla zadluženému Chemapolu více než miliardový úvěr na naprosto neuskutečnitelný projekt, a vůbec jí nevadilo, že Chemapol peníze investoval do nákupu pozemků a chodu fotbalového týmu Petra Drnovice. Samozřejmě ani tento dluh nebyl nikdy vrácen. „Bohužel se to dnes už bude dát stěží prokázat, ale fungovalo to tak, že bankovní úředník, který půjčku schválil, dostal jako úplatek pět až deset procent hodnoty dluhu, a protože půjčoval ze

státního, nikomu nevadilo, že peníze nepřijdou nazpět,“ tvrdí dnes mimo mikrofon řada lidí, kteří si chtěli půjčit, nebo policisté, s dodatkem, že nemají důkazy. (Mimochodem i kdyby se dnes zjistilo, že nějaký úředník půjčoval za úplatu, byl by jeho zločin promlčen.) Nešlo jen o známou provázanost a kamarádíčkování velkých podnikatelů s bankami, například bezvýznamná pražská firma Spektrol dnes dluží České konsolidační agentuře čtvrt miliardy korun, poskytnuté Komerční bankou. Firma je v úpadku a konkurzní správce Miroslav Štorkán říká: „Ten dluh, to je horor, zárukou byly také neexistující nemovitosti, na první pohled bylo zřejmé, že podnik je na tom tak špatně, že nebude moci dluh vrátit, ten úředník jednal proti zájmům banky.“ Jméno úředníka ale sdělit nechce. „Omlouvám se, sdělil jsem to policii a je to její věc,“ říká Štorkán. Podle jeho informací policie případ vyšetřuje už skoro pět let. Koncem devadesátých let začala vláda Miloše Zemana banky privatizovat. Kupci neměli zájem o miliardy nedobytných pohledávek, stát proto vytvořil Českou konsolidační agenturu a začal na ni dluhy převádět.

16 /

ROZHOVOR

13.–19. 9. 2004

Dokážu si věci představit i jinak S výtvarnicí Silvií Vondrejcovou o tom, z čeho má radost a co ji děsí Co je ve výtvarném umění show? Velké věci do veřejného prostoru, i trochu skandální. To je zajímavé téma: má být podle vás umění součástí veřejného prostoru? Vždycky bylo. Většinou jde ale o tradiční umění, nové věci se prosazují málo. Co akce „krávy v pražských ulicích“? Je to právě jen taková show. Chvílemi to vypadá jako reklamní kampaň jednotlivých firem, chvílemi jako způsob, jak zviditelnit slavné hvězdy. Je dobře, že tam ty sochy jsou, nebo špatně? Mně se to nelíbí, ale jsem tak skeptická, že vítám jakoukoli aktivitu.

to vlastně jedno: instalace jsou jen dočasné a lidi jsou zvyklí žít v provizoriu. Mně vadí, že naši společnost umění vlastně nezajímá. Myslím, že to vyplývá ze špatné informovanosti o tom, oč vlastně jde. Někde na základní škole se každý dozví, že umění rovná se vážná hudba, nebo kresba podle skutečnosti. Víc nic. Lidé pak čekají něco jiného, než co umění dneska je.

Umění Co umění dneska je? Rozhodně tu není od toho, aby realisticky malovalo krajiny, to už sto padesát let umí fotografie. Umělci dneska čím dál víc pracují se symboly, s myšlenkami, s úplně jiným jazykem než FOTO LUDVÍK HRADILEK

Loni jste dokončila UMPRUM. Jak se vám daří? Není to právě jednoduchý. Člověk věděl, co chce, co potřebuje, věděl, že se ve škole jen trápí, protože má příliš vyhraněná stanoviska na to, aby někoho poslouchal. Ale na druhou stranu začít někde život, když jste studoval volné umění, které se dneska moc nechce… Je u nás obtížné „prosadit se“? Před nějakými sedmi lety to bylo snadnější. Výrazných osobností moc nebylo a stačilo udělat jednu dominantní věc, začali jste být zváni na různé výstavy, a pak už jste se vezli. Dneska je to jinak a já osobně jsem se toho rozhodla neúčastnit. Nebránit se tomu, ale neúčastnit se kalkulu. To devalvuje. Jakmile se budete tou věcí chtít uživit, sklouznete k řemeslu. Pokud dělám dobré věci, dřív nebo později si toho někdo všimne. Možná ale ne a já všechnu svoji energii věnuju nesmyslům. To všechno ukáže čas. Říkáte: Neúčastním se kalkulu. Z čeho žijete? Živím se díky středoškolské kvalifikaci propagační grafikou. Ještě před pěti lety by mě trápilo, že dělám takové příšernosti. Možná mi léta studia dala odstup, práci dokážu v hlavě oddělit od vlastní tvorby. Dneska jsou to pro mě dva světy. Jaké příšernosti děláte pro obživu? Grafické letáky pro supermarket, který funguje jako všechny ostatní supermarkety.

Mantinely povolily Co vám na dnešním umění vadí? Pokud se člověk stane známým, je těžké vyhnout se stereotypu. Bojí se změnit styl a dělá do konce života to samé. Je to chyba, takhle dopadnout nechci. Pro mě je příkladem takového uměleckého osudu sochař Olbram Zoubek, který ovšem vyrůstal v době, kdy se to nepovažovalo za nešvar. Normy se ale mění. V gotice se umělecká díla nepodepisovala, ve dvacátém století byl důležitý osobní styl, který je dnes naopak vnímán jako svazující. Já jsem ráda, že žiju v téhle době: minulé století postupně všechno uvolňovalo, dneska už umění není ničím svázané, mantinely padly a v tom prostoru lze už jen plavat a svobodně ho využívat. Dokáže to umělecká škola reflektovat? Ve škole vás učí dějiny umění, učí vás to příjemně, zajímavě, ale tyto věci vám neřeknou. To si člověk musí přebrat sám a pak se podle toho zařídit. Jsem teď například ve skupině výtvarníků, která bojuje proti tomu, jak je ve světě vnímáno české umělecké sklo. Stalo se populární raritou, což strašně svazuje ruce. Když přijedete do kterékoli země a řeknete, že jste českej sklář, chtějí po vás malé repliky Libenského. Prospívá doba většího hmotného dostatku a uměleckých svobod umění víc než sedmdesátá, osmdesátá léta minulého století? Myslím, že ano. I když zkušenost z dětství, z totality mě naučila pracovat se symboly, číst mezi řádky. Je to svým způsobem také pozitivní zkušenost: dokážu si věci představit i jinak. Jaký je v Česku zájem o současné umění? Zájem koho? Čeho? Zájem laické veřejnosti s sebou nese v první chvíli spíš negativní kvalitu. A pokud jde o odbornou veřejnost – je tu několik směrů, skoro sekty, každá vyznává něco jiného… Lidem jako já zájem v tuhle chvíli nic nepřináší. Zájem je o show, o výraznost, o sebejistotu, která musí z člověka vyzařovat.

S I L V I E V O N D R E J C O V Á se narodila před dvaceti osmi lety v Náchodě. Vystudovala Výtvarnou školu Václava Hollara, později Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor sklo v architektuře. Během studií absolvovala stáž v USA a Austrálii. Žije střídavě v Čechách a americkém Newportu ve státě Rhode Island. Považuje se za konceptuální umělkyni, vymýšlí projekty spojené s akčním výtvarným uměním. Při závěrečných zkouškách na VŠUP překvapila například své učitele projektem „Omezení“, v jehož rámci se podrobila šesti zákazům či omezením (nemluvím, chodím pěšky, nespím doma apod.), které dodržela vždy měsíc a pomocí nahrávek a deníků zachycovala reakce svého okolí.

Největší debatu o umění ve veřejném prostoru u nás vyvolalo v poslední době asi svítící srdce na Hradě od Jiřího Davida. Jak se vám líbilo? Mně se moc líbily pohyblivé oči na střeše pražského Goethe-Institutu, srdce na Hradě už tak ne. Přišlo mi – zbytečné, neviděla jsem tam žádný smysl. Asi rok před tím svítila nad Rudolfinem trnová koruna, to mi přišlo lepší: stánek umění jako trpitel v konzumní společnosti… Tenhle symbol jsem schopna dešifrovat, i když třeba jinak, než to autor myslel. Jak u nás lidé provokativní umění ve veřejném prostoru přijímají? Jsme hodně konzervativní, nicméně si necháme všechno líbit. Tak to funguje. Národ je sice konvenční, ale je

vizuálním. Nepoučený divák pořád čeká především smyslový zážitek, ale zážitek je často spíš intelektuální, emoční. Navíc v umění existuje velká škála možností, každému se může líbit něco jiného. A lidé mají potřebu odsuzovat, co se jim nelíbí. Kde se stala chyba? Určitě už ve škole. Zajímavé je srovnání se sportem. Každou chvíli poslouchám, proč věnuju všechnu energii něčemu, co je k ničemu. I doma mi to pořád říkají. Kdybych hrála basketbal, běhala, trénovala, tak by takové otázky nepadaly. Kdybych měla psa a chodila ho venčit, taky mi nikdo nevytkne, že to je zbytečnost. Když ale věnuju svůj volný čas uměleckým aktivitám, tak to pobuřuje. Sport je zábava a lidi se chtějí bavit.

Umění taky. Jenže sportu každý rozumí, protože se dá měřit. Je zjevný vítěz. Dá se říci: Tohle je borec. Co se s tím dá dělat? Jak si ženské vydobyly volební právo? Je to všechno na generace. Kde byste s přesvědčováním začala? K čemu se v první třídě učit číst? Tady mám slabikář plný písmenek, kterým nerozumím, a někdo mi musí říct, že budu mít k dispozici celou knihovnu skvělých knížek, které mi dají moc příjemných chvil. Jde o to dostat do osnov základní školy dějiny umění 20. století, zapojit výuku o umění do dějepisu. Jenže tohle se pořádně neučí ani na filozofické fakultě. Pak se může stát, že v oblastních galeriích sedí kurátoři, kteří milují impresionismus a nic než realitu neuznávají. Je potřeba lidi naučit kód, kterým je umění psané, a povědět jim: Umění je zábava, která vám hrozně moc dá. Co by na tom mohly změnit kulturní instituce? Největší změnou by bylo odhodlání něco s tím dělat, dostat lidi do galerií. Poučit, ale ne poučovat. Kdyby instituce skutečně chtěly, mají spoustu možností. Hodně lidí do toho jde s ohromnou energií a se spoustou plánů, a pak krachne. Není mi úplně jasné proč. Odvolala byste ředitele Národní galerie, pokud byste mohla? Já ho neznám tak dobře. Nevím, jestli je to jeho vinou, že je Veletržní palác tak prázdný. Neznám finanční situaci, nevím, co může a co ne, nicméně pro mě osobně přínosný není a pro laika, myslím, ještě méně. Co by se v Národní galerii mělo změnit? Je tam obrovské vstupné, které si málokdo může dovolit, cena je odrazující. Vadí mi taky, že jsou galerie prázdné a plné přestárlých kustodů, kteří jsou zřejmě pod velkým tlakem ze své zodpovědnosti, protože nenechají člověka, aby si v klidu prohlédl exponát, mají pocit, že hned něco zničí, poboří. V důsledku toho je procházka výstavními síněmi v Čechách dost nepříjemná. Žila jste v Americe, často tam jezdíte. Jaké je to tam? I tam si samozřejmě lidi pletou umění s kýčem, nebo jinak řečeno s uměleckořemeslným artefaktem. Americká společnost je ale víc zvyklá na to, že člověk je individuum a že je svobodný. Měl by být vstup do velkých galerií volný? Ve Washingtonu jsou všechny galerie i muzea zdarma. Procento ze vstupného náklady stejně zdaleka nepokryje. Proč u nás nevznikají centra nekomerčního umění jako na Západě? Protože v Česku se podporuje jen oficiální kultura. Máme prý málo peněz. Jenže neoficiální kultura je možná důležitější. Kdybychom to přirovnali k vědě, pak volná kultura, umělecká centra, neziskový sektor – to je jako výzkum, který člověk dělá s vášní. Oficiální kultura, to je ten farmaceutický průmysl, který žije z výzkumu. Neoficiální umění je jeho neviditelným podhoubím, a tím spíš by potřebovalo na různý způsob podpořit. To, co mě u nás děsí, je hledisko finanční návratnosti. Pokud má být něco užitečné a návratné, nemůže to být svobodné. Takový přístup každou velkolepější myšlenku zabije v zárodku. Myslím, že naše společnost je momentálně hodně konzumní. Blahobyt tu čtyřicet let nebyl, lidé se ho nemůžou nabažit a příliš je naplňuje nakupování. Investují do blbostí a do aut a do počítačů. Na jednu stranu to jsou potřebné věci, na druhou stranu je v tom nějaký rozmar.

Jde o čistý prožitek Do jaké míry má být umění angažované? Je to podobné jako s penězi. Pokud mým cílem bude vydělat si, umění půjde do háje, pokud budu chtít být slavná, tak také. Hodnota a kalkul k sobě moc nejdou. Věc by měla vznikat z vnitřního přesvědčení a ne z kalkulu. Vy byste byla schopna dělat angažované umění? Nevím přesně, co tím myslíte. Umění, které reaguje na aktuální dění ve společnosti. Jak se o to snaží třeba skupina Rafani. Moje věci snad něco takového také odrážejí. Ráda kladu otázky a dávám člověku možnost zamyslet se. Někdy ve svých projektech záměrně provokuju, dostávám se tím do nepříjemných situací, ale tak zjišťuji míru tolerance. Baví mě představovat si diváka, jak sleduje moji cestu. Většinou svoje věci konstruuji tak, aby postupně objevoval příběh. Když někdo opravdu dekóduje můj příběh nebo mou otázku, mám radost. Věc je nejdůležitější ve chvíli, kdy probíhá. To je také posun v současném umění. Už nejde o objekty, které tu zůstanou na věky. Jde o čistý prožitek. Když mluvíme o prožitku: Jak moderní umělkyně vnímá působení médií? Jak vidíte třeba lavinu mediálního patosu kolem smrti Ivana Hlinky? Byla to umělá věc, kampaň. Podobná tu byla už před mistrovstvím světa v hokeji. Celý národ, aniž by to většinu lidí zajímalo, byl měsíc dva dopředu masírovaný, každý natažený sval nějakého hokejisty byl probírán v médiích. Je v tom trochu nacionalismu, nereálných očekávání. Novináři mají o čem psát a je to snadné napsat: nemusejí nijak hloubat. Mrtvý Hlinka je obdobný případ. Samozřejmě je to člověk, kterého je škoda, zemřel tragicky, ale takovou medializaci své smrti si asi nezasloužil. Jak u nás informují média o umění? Málo a příliš laicky. Na to, aby fungovala skutečná kritika, musí vznikat co nejvíc názorů. My tu máme tak tři, víc se jich nedá ve všech tiskovinách najít…

Zábrany Jsou vaši spolužáci nějak politicky vyhranění? Většině z nich je to myslím jedno. Často se setkávám s názorem, že politika plodí zlo a že není důležitá a že s ní stejně nic neuděláme. Je v tom asi určitá bezmoc. Ale není to jen v mé generaci. Moje máma mě vychovala v optimismu a naivitě a dneska se při pohledu na nějakou politickou debatu trápí, vnímá to negativně! Není schopná v politice vidět nic pozitivního. V čem je problém? Asi hlavně v politicích. Nedokážou se dohodnout. Ani to vlastně nechtějí. Chtějí se „zviditelňovat“. Je to jako v umění. Málokde cítím snahu udělat něco dobře. Říkají – tohle je sice správné, ale není to v našem programu. Pořád jako by měli nějaké zbytečné zábrany. Z čeho může mít zábrany třeba současný premiér: ze svého mládí? Proti mládí bych obecně nic neměla, ale jinak moje sympatie ten člověk nemá. Proč? Je to spíš intuice. Moc mu nevěřím. Kdybyste měla možnost, co byste mu z očí do očí vytkla? Že se plete do politiky. Možná z něj cítím málo odvahy, aby dělal razantní věci. Dostal se na post, který tu odvahu potřebuje. MAREK ŠVEHLA

RESPEKT / 38

INZERCE

/ 17

✁

Předplatenka RESPEKT tištěná verze RESPEKT Aktuální číslo on-line RESPEKT Archiv on-line +

+

= 25,-

= 25,-

+

+

20,-

Roční

20,-

Pololetní

15,-

Čtvrtletní

= 20,-

Od čísla:

= 20,- více na www.respekt.cz

+

Jsem majitelem karty ISIC, IYTC nebo ITIC (– 3,- Kč) bankovní převod

složenka

hotově (pouze v Respektu)

platba kartou (pouze na www.respekt.cz) Uživatelské jméno: Poznámka:

Jméno, příjmení

1) Heslo Vám bude zasláno e-mailem. 2) Nevyplňujte, pokud objednáváte pouze tištěnou verzi.

O D B Ě R AT E L *

P L ÁT C E

Firma IČO DIČ Ulice PSČ Město Stát Telefon E-mail Zašlete mi darovací certifikát. Datum

i

*Jen pokud se liší od plátce.

Podpis Předplatenku zašlete na adresu: Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT, Křemencova 10, 110 00 Praha 1 zelená linka: 800 100 634

✁

tel.: (+420) 224 930 999, fax: (+420) 224 930 792, e-mail: [email protected], internet: www.respekt.cz. Předpis pro úhradu předplatného obdržíte s prvním výtiskem anebo e-mailem.

18 /

CIVILIZACE

13.–19. 9. 2004

Dánové mizí ze státních škol FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Na severu Evropy mění způsob vzdělávání tenagerů

Podívej, tady možná pracoval ten Hitlerův ministr Goethe.

Ačkoli je sever Evropy považován za výspu kvalitního školství pro všechny, zažívá nečekané drama. Zejména v Dánsku se totiž státní školy pomalu vyprazdňují a rodiče své děti raději dávají do drahých, ale kvalitnějších soukromých škol. A začíná to překvapivě už na základních školách. Zatímco v roce 1970 bylo na privátní základce jen šest procent Dánů, dnes už je to dvojnásobek. A v hlavním městě Kodani dokonce každý čtvrtý Dán chodí do soukromé základní školy. Proč stále více rodičů raději za základní vzdělání svých potomků platí?

Segregace základek Tento trend je o to překvapivější, že v Dánsku podobně jako třeba ve Švédsku či Norsku je společnost zajedno v tom, že sociální stát je i přes vysoké daně výhodný, protože zajišťuje kvalitní služby. A mezi ně samozřejmě patří i vzdělávání. Jenže v posledních letech se zdá, že dánské úřady zřejmě usnuly na vavřínech. Výrazně se totiž vyhrotily rozdíly mezi školami dobrými a těmi špatnými. A přitom Seveřané berou vzdělání svých potomků vážně, často natolik, že jsou ochotni se kvůli škole i stěhovat. To platí ovšem pro tak-

zvaně zajištěné rodiny, rozuměj rodiny nerozvedené, kde ani jeden z rodičů nepobírá sociální dávky a aspoň jeden z nich dosáhl vyššího vzdělání. Zato děti z rodin, které tato kritéria nesplňují, usedají často do méně kvalitních škol, a mají tak chatrnější odrazový můstek k úspěšné kariéře. Důvody zhoršení školství jsou stručně vzato dva. Za prvé je to tápání v koncepci základního vzdělávání, za druhé to, že především větší města nebyla připravena na rostoucí etnické rozrůznění společnosti. Začněme u druhé příčiny. Přistěhovalectví se během pouhých tří desetiletí rozrostlo natolik, že proces integrace se začal zadrhávat. Oprávněně se nyní v Dánsku hovoří o „ghettoizaci“ měst, která jde ruku v ruce se segregací škol. Například v centru Kodaně, kde je hustota imigrantské populace největší, se setkáme se školami, v nichž až 80 procent žáků tvoří takzvaně dvojjazyční, tj. děti přistěhovalců, které mají nezřídka jazykový handicap. A oněch zbývajících 20 procent rodilých Dánů často pochází z rodin sociálně slabých. Tento stav pak logicky vede k tomu, že se snižuje kvalita výuky, protože se musí přizpůsobit menší jazykové vybavenosti dětí. Proto se i v Dánsku začíná hovořit o tom, že

by se podobně jako v některých jiných zemích Evropské unie zavedlo pravidlo, že počet dětí z národnostních menšin nesmí ve třídě překročit třicet procent. Mimochodem po stejném přístupu volají i čeští Romové, kteří v tom vidí jedinou šanci k zrušení dosavadní segregace a zlepšení vzdělanosti zdejších Romů.

blém s menšinami, ostatně Gabriel si mezi dětmi přistěhovalců našel nejlepší kamarády, ale rodiče se bojí, že pokud s nimi bude chodit do třídy, jeho šance na další vzdělání se zmenší. Pětadvacet procent malých Kodaňanů tak navštěvuje privátní školu, ve vnitřní Kodani je to celých 40 procent, což z hlavního města činí sociálně nejrozdělenější oblast v zemi. Řešení nabízejí některé progresivní městské části, jako například předměstí Albertslund, kde budoucí prvňáky nejprve otestují z dánštiny, a pokud dvojjazyčné děti při zkoušce neobstojí, jsou umisťovány do tříd s převahou etnických Dánů, kam je ráno co ráno zdarma rozváží autobus. Model vzešel z popudu místních tureckých rodin a je obdobou programů, které ve Spojených státech pomohly černošským dětem vymanit se z chudinských ghett a ze spárů gangů. Ale to je spíše výjimečný postup. Městští zastupitelé i politické špičky se zatím většinou spokojí pouze s apelem na silné středostavovské rodiny, aby daly státním školám šanci, a argumentují empiricky ověřeným faktem, že silné děti táhnou ty sociálně slabé nahoru, jejich ratolesti naopak stažení na dno nehrozí. To zní sice veskrze korektně, sami politici by však přitom nesměli „pít víno“. Kodaňský místostarosta zabývající se školstvím poslal kdysi své děti také na privátní školu a takřka polovina stávajících městských zastupitelů jakbysmet.

Progresivní přístup

Know-how, nebo know-that?

Ale vraťme se do Dánska. Například rodiče dvouletého Gabriela z kodaňské čtvrti Nørrebro svého synka zapsali do pořadníku hned několika soukromých škol, když mu ještě nebyly ani dva měsíce. V Gabrielově spádové základní škole najdeme ve třídě v průměru 26 dvojjazyčných žáků na dva etnicky dánské. Jeho rodiče, kteří by jinak proti základní škole v místě bydliště nic nenamítali, vždyť si ji konec konců ze svých horentních daní platí, chtějí, aby jejich potomek navštěvoval školu, která mu zajistí kvalitnější vzdělání. „Silně pochybujeme o tom, že ve třídě s osmdesáti procenty dvojjazyčných dětí, které často špatně mluví dánsky, zbude čas na to, aby se učitelé mohli věnovat i odborným předmětům,“ zní hlavní argument Gabrielových rodičů. Nemají žádný pro-

Za odliv dětí do soukromých škol ale podle mnohých může i fakt, že se základní vzdělávání zmítá v zásadních koncepčních problémech. Dánská debata by pak pro Česko mohla být inspirativní, protože je o hranicích tzv. pamětního učení na jedné straně a osobnostního rozvoje na straně druhé. Ačkoli se české vzdělávání zatím jen těžko vymaňuje z přísného důrazu na učení dat a vzorců, Dánové zase evidentně přehnali nekritický akcent na sociální kompetence. Výmluvný je jistě fakt, že se dánští učitelé základního stupně v současnosti aprobují rovnou na čtyři obory a rozlišení mezi prvním a druhým stupněm v podstatě neexistuje – coby fyzikář můžete pár hodin v týdnu učit i prvňáčky. Podle mnohých se tzv. reformní pedagogika 70. let osudově podepsa-

la právě na dětech ze sociálně slabých rodin, které absence alespoň základního odborného rámce a jasných vědomostních cílů nechala na holičkách. A právě strukturovanějším přístupem soukromé školy ty státní často předčí. V dnešním Dánsku se samozřejmě nikdo nepřimlouvá za mechanické biflování, ovšem ve školách si začínají uvědomovat, že je dosti scestné vyžadovat od žáků zaujímání postoje, když jej nejsou s to podepřít fakty. Jako odstrašující přístup už slouží tzv. projektové vyučování, kdy se děti měsíce i roky věnovaly třeba Vikingům, době kamenné a pak třeba okupaci Dánska, aniž se jim dostalo informací o jiných obdobích a širších souvislostí. V deníku Jyllands-Posten se k tomu vyjadřuje studentka teorie komunikace Anne Tovborgová Jensenová: „Když jsem chodila do školy, byla hodně v kurzu projektová výuka, na čemž v zásadě není nic špatného. Na základní škole jsem absolvovala tři projekty o době kamenné a vyšla jsem z ní v podstatě prosta jakýchkoli vědomostí třeba o druhé světové válce. Bohužel nyní nedisponuji ani použitelnými znalostmi o době kamenné, protože vyučování většinou sestávalo z výroby papírových figurek pračlověka.“ Lektor Gorm Harste z Aarhusské univerzity, který nedávno otestoval obecné znalosti studentů prvního ročníku politologie, přišel s katastrofálními výsledky. Studenti například tvrdili, že Goethe byl jedním z Hitlerových ministrů a křížové výpravy se konaly v 18. století. To je důsledek toho, že instituce vzdělanosti přešly v 70. letech stejně jako průmysl na zázračnou formulku „know-how“ z dřívějšího důrazu na fakta, tedy „know that“. Dnešní komplexní společnost a množství informací sice činí rozhodování, co vlastně učit, nesmírně obtížným, ale podle Harsta vědění, nabyté opovrhovaným pamětním učením, je nezbytným předpokladem reflexe. Konec konců i na internetovém prohlížeči Google můžeme s úspěchem hledat, jen pokud předem už něco víme a navíc ovládáme správný pravopis. A i proto se v Dánsku očekává reforma školství, která více skloubí osobnostní rozvoj dětí s učením základních informací. H E L E N A B Ř E Z I N O VÁ Autorka je skandinavistka.

KALEIDOSKOP

Mobil jako detektiv, Grossovi mutanti a výpovědi za blogy Pro lupiče, kteří nedávno přepadli banku v dánském městě Aarhus, to musel být šok. Když si druhý den koupili noviny, koukal na ně jejich snímek z místa činu. Náhodný kolemjdoucí je zahlédl, jak čekají na otevření banky, vyfotografoval je mobilním telefonem a snímky zaslal místnímu deníku. Nekvalitní obrázky maskovaných mužů sice k úplnému vyšetření případu nepomohly, ale poukázaly na zajímavý trend: krom policistů si musí kriminálníci dávat pozor i na běžné lidi vybavené moderními technologiemi. Počet „obětí“ mobilů s fotoaparáty utěšeně roste. Před rokem díky nim putoval za mříže William MacDonald, který se pokusil unést patnáctiletého hocha. Mladíkovi se podařilo útočníka vyfotografovat mobilním telefonem a utéct. MacDonald byl posléze zatčen a odsouzen. O jiném případu informoval v květnu americký deník The Free Lance-Star. Noční rvačka dvou bývalých trestanců ve městě Fredericsburg ve Virginii skončila smrtí jednoho z nich. Vrah James Jaspers ukryl

mrtvolu do popelnice, kde ji ráno objevil roznašeč novin. Po příjezdu policie se kolem utvořil hlouček zvědavců, kam se přimísil i Jaspers. Začal se kolemjdoucích podezřele vyptávat a poté utekl do své dodávky. Jeho zvláštního chování si všimla kolportérova dcera a mobilem vyfotografovala jeho i poznávací značku automobilu. Policie sice nalezla dodávku bez zločince, ale po delším pátrání i Jaspers nakonec skončil ve vězení. ••• „V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví,“ prohlásil prý kdysi před spolustraníky Stanislav Gross. Jak se jeví veřejnosti on sám, si může ověřit, podívá-li se na dvacet tisíc billboardů se svým jménem. Není řeč o těch oficiálních, kde se řidiči a chodci dozví, že je sociálním demokratem a myslí to upřímně. Tyto billboardy jsou dílem armády internetových uživatelů, kteří si vyzkoušeli službu na adrese http://vembloud.wz.cz. Kdokoli může napsat jakýkoli slogan a ten se pak vlepí do

prázdného billboardu a uloží. Většina je značně vulgární a tudíž nepublikovatelná. Klasikou ale je: Jsem sociální psychopat. Akce vznikla spontánně – jeden člověk si původní billboard vyfotografoval a snímek umístil do svého internetového zápisníku (weblogu). Další na něj odkázal na jiných stránkách a k billboardu vymyslel vlastní slogan a nakonec k tomu jiný člověk vytvořil tuto internetovou hračku. Mnohem bohatší zkušenosti se zesměšňováním celebrit mají Spojené státy, kde každé blížící volby znamenají vlnu recesistických a spontánních internetových akcí. Obětí jedné z nejznámějších se stal neúspěšný kandidát demokratických primárek Howard Dean. Po krachu v primárkách v Iowě zakončil Dean svůj projev nepopsatelným výkřikem, který pobavil řadu lidí natolik, že se stal základem pro desítky hudebních remixů, jež začaly okamžitě kolovat po internetu. Vděčným terčem je samozřejmě i prezident George W. Bush. Internet je plný různých webových „udělátek“, s nimiž si mohou lidé hrát – od strán-

ky „Postav si vlastního Bushe“, kde lze deformovat jednotlivé části obličeje a výsledek poslat e-mailem, až po velmi propracované flashové hry. ••• Obětí nových technologií a trendů nemusí být jen kriminálníci nebo politici, ale i běžní uživatelé. Americká programátorka Joyce Parková přišla o zaměstnání údajně kvůli tomu, že si vede svůj internetový deníček. V něm se ovšem o své práci zmínila jen dvakrát, a to nijak kriticky. Pozoruhodné je, že jejím zaměstnavatelem byla firma Friendster (tedy „Přítelník“). Ta provozuje stejnojmennou online službu, jež pomáhá lidem komunikovat se svými blízkými a poznávat nové lidi s podobnými zájmy. Od společnosti, která obchoduje se sociálními vazbami, by se dal očekávat citlivější – a přátelštější – postup. Sympatie veřejnosti samozřejmě stály na straně propuštěné, která se o tom rozepsala ve svém weblogu. Krom záplavy rozhořčených komentářů se rychle objevila výzva, aby se lidé odhlašovali ze

služby Friendster. Protest zřejmě nedosáhl takových rozměrů, aby ohrozil projekt s několika statisíci uživatelů, ale společnosti závislé na mezilidských vztazích to může v budoucnu způsobit potíže. Přitom většinou jsou v tom firmy nevinně. Expert na sociální sítě Ross Mayfield upozorňuje, že obchodní společnosti raději výpovědi veřejně nezdůvodňují, jelikož by riskovaly soudní při. Veřejnost tak zná jen jednu verzi příběhu. Například společnost Microsoft loni čelila kritice za to, že vyhodila svého zaměstnance Michaela Hanscoma, poněvadž si dle jednoho výkladu dovolil vyfotografovat, jak si kdosi do sídla firmy přiváží počítače od konkurenční společnosti Apple, a snímek vložil na blog. Výpověď ho ovšem čekala kvůli jasně stanovenému a oprávněnému zákazu jakéhokoli fotografování v budově a ne kvůli konkrétnímu snímku nebo blogu. Ale lavinu kritiky už šlo těžko zastavit. A D A M J AV Ů R E K Autor je šéfredaktor Mediar.cz.

RESPEKT / 38

CIVILIZACE

/ 19

Dědictví starého dědka FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Před pětapadesáti lety zahájil Konrad Adenauer rekonstrukci Německa

Časy, kdy byli Američané ještě vítáni. (Prezident USA Eisenhower – vlevo – a Adenauer, listopad 1954.)

Za několik dní si Němci připomenou výročí, které otevírá stále živou otázku: Na jakých tradicích chtějí dnes budovat svůj stát? Patnáctého září 1949 byl zvolen prvním spolkovým kancléřem Konrad Adenauer – tehdy již 73letý kmet –, a to většinou jednoho hlasu, svého vlastního. Mnozí byli právem skeptičtí, protože nepůsobil jako člověk, který má dost energie na obnovu zničené země. Přesto se mu to podařilo. Zpětný pohled na Adenauerovu éru připomíná, jak diametrálně se lišila jeho koncepce zahraniční politiky od té dnešní. Zejména pak vůči Spojeným státům.

Budování státu Adenauerova přezdívka zněla „der Alte“ a zpočátku byla spjata spíše

s negativními konotacemi (v češtině bychom řekli „ten dědek“). Později se však stala obdivným označením pro muže, který se stal symbolem poválečného zázraku. Je sice pravda, že 15. října 1963 musel být ze svého kancléřského sídla téměř vypuzen a nahrazen svým někdejším blízkým spolupracovníkem, posléze však i konkurentem Ludwigem Erhardem. Avšak když o čtyři roky později zemřel, loučila se s ním v kolínském dómu celá západní Evropa jako se „symbolem epochy“. Tehdy byla také ve staré spolkové republice řada náměstí a ulic pojmenována po stařičkém kancléři. Adenauerova rezidence v porýnském Rhöndorfu se na několik let stala poutním místem. V závalu současných problémů se už ale na poselství otce zakladatele tolik nevzpomíná.

A ve východních spolkových zemích se nepřipomíná vůbec. Jména tamních ulic tak přesně odrážejí stav mysli na východě: poněkud kosmeticky očištěné názvy z dob NDR v kombinaci s rekonstrukcí starých, co možná nejhistoričtějších a tudíž nekonfliktních jmen. Připomínají-li si dnes Němci Adenauera, vidí v něm především symbol dvojího západního zakotvení poválečného Německa – v myšlence evropské integrace a v těsné euroatlantické vazbě. Adenauer byl přesvědčen, že zahraniční politika je klíčem k svobodnému Německu. „Kdyby se bývalo na základě naší zahraniční politiky nepodařilo zachovat naši svobodu, stali bychom se komunistickými se všemi odpovídajícími vnitropolitickými důsledky,“ napsal v šedesátých letech ve svých vzpomínkách. Na rozdíl od dnešní německé politické elity kladl enormní důraz na dobré vztahy se Spojenými státy, v jejichž pomoci viděl jedinou naději na přežití západní Evropy a Německa. Usiloval tedy o co největší angažovanost a přítomnost Američanů v Evropě. Podobně chtěl co nejrychleji zapojit svoji zem do NATO, což nebylo vůbec jednoduché, protože většina jeho spoluobčanů odmítala o armádních záležitostech byť jen mluvit. Vždyť jen osmatřicet procent Němců se v roce 1955 v průzkumech veřejného mínění vyslovilo pro obranu země v případě válečného konfliktu. Adenauer také usiloval o zlepšení odedávna špatných vztahů s Francií. Právě snaha o sblížení vedla k postavení základů dnešní Evropské unie. Byl to Adenauer, kdo v březnu roku 1950 Francouzům nabídl, aby se zřídil společný parlament těchto zemí, což se mělo stát impulzem k užší spolupráci západní Evropy. Nejdříve byl

sice odmítnut, protože v prvních letech existence SRN sociální demokraté nechtěli obětovat německou jednotu myšlence západoevropské integrace, později se ale mlčky s Adenauerovou strategií ztotožnili. Nicméně dnes tolik adorované německo-francouzské poválečné partnerství prošlo řadou zatěžkávacích zkoušek. Stačí připomenout krach smlouvy o Evropském obranném společenství ve francouzském parlamentu v roce 1954 či nesoulad v řešení sárské otázky. Pokud jde o politiku vůči komunistickému východu, tak zde byl samozřejmě mnohem opatrnější. Už proto, že se neustále obával sovětského útoku. Jakmile Adenauer dosáhl navázání diplomatických styků s Moskvou a propuštění německých válečných zajatců v roce 1955, zmrazil jakékoli politické kontakty s ostatními východoevropskými státy. Bilaterálně chtěl jednat až s vládami, které vzejdou ze svobodných voleb. Pragmatickým jednáním s Moskvou byl však podle okolností nakloněn.

Je třeba trpělivost Adenauerovo vnitropolitické dědictví je méně jednoznačné. Ve své vlastní straně CDU praktikoval dosti autoritativní styl, který do značné míry překryl původní pluralitu názorů a koncepcí. Zároveň ale byl mistrem ironického humoru a jeho úsporné vyjadřování (filologové museli konstatovat velmi omezenou slovní zásobu) bylo pro občany naprosto srozumitelné. Historikové se shodují v tom, že Adenauerova éra dodala Němcům nového sebevědomí, a tudíž i vypočitatelnosti směrem navenek. Tato éra měla s předchozí výmarskou demokracií

málo společného. Zdědila však její elity, Adenauer coby dlouholetý starosta Kolína nad Rýnem se stal ostatně jejich symbolem. Mnohdy přimhouřila oči i nad elitami nacistickými, a to prakticky v celém veřejném sektoru. Symbolem této prapodivné kontinuity, z dnešního pohledu nepochopitelným, byl zejména šéf kancléřova úřadu Hans Globke, autor oficiálního nacistického komentáře k protižidovským tzv. norimberským zákonům. Katalog podobně zatížených jmen je však nepoměrně delší. Německé vyrovnání se s minulostí nebylo totiž jednorázovým aktem či událostí, nýbrž dlouhodobým procesem (akcelerovaným zejména generační proměnou a událostmi z konce 60. let). Připomínka Adenauerova malého jubilea může být užitečným zastavením v situaci, kdy současné Německo vstupuje do nejistého reformního období. Západoněmecký stát blahobytu, do značné míry spjatý s Adenauerovým a Erhardovým jménem, se po pádu železné opony nedaří financovat. Jako pojítko mezi starými a novými spolkovými zeměmi však nefungoval nikdy. Němci si bohužel nepřiznali, že se jejich stát stal po připojení bývalé NDR součástí postkomunistického světa, do něhož nelze osvědčené modely a postupy pouze mechanicky importovat. Přeje-li si dnes pětina Němců, aby byla znovu postavena Berlínská zeď (viz nedávné průzkumy agentury FORSA), pak je to další, dodatečný důvod k zamyšlení nad Adenauerovým dědictvím a jeho často opakovanou větou: „Je třeba mít trpělivost, trpělivost a ještě jednou trpělivost.“ M I R O S L AV K U N Š T Á T Autor přednáší na Institutu mezinárodních studií FSV UK.

inzerce

20 /

POLEMIKA

13.–19. 9. 2004

Je to zeď místo řešení FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Izraelcům hrozí mezinárodní izolace, pokud nezmění svou strategii

Obrana proti teroristům, nebo nová příčina násilí?

Josi Klein Halevi v článku Je to plot místo války (Respekt č. 36/2004) chápe záporný postoj Mezinárodního soudního dvora v Haagu a Evropské unie k bariéře, kterou Izraelci staví na Západním břehu, jako „faktickou podporu palestinské zarytosti“, neboť „nelegitimním bylo shledáno právo Izraele na sebeobranu, nikoli teroristické zločiny a jejich politická podpora ze strany palestinského vedení“. Evropská unie přitom mnohokrát označila sebevražedné atentáty za zločinné, proč tedy Halevi vyvozuje z odsouzení bariéry implicitní schvalování atentátů?

Kontakt s okolím Rád bych hned na začátku zdůraznil, že velkou část Haleviho kritiky arabské strany konfliktu považuji za oprávněnou. Zvrácené oslavování sebevražedného mučednictví i antisemitismus (včetně popírání holocaustu) nemohou být omluveny žádnými poukazy k vlastnímu utrpení. Sebelítost svádějící všechny katastrofy na Židy (a jejich západní spojence) skutečně umožňuje mnohým Arabům a Palestincům uhýbat před zpytováním vlastního svědomí. Projekcí veškeré viny na Izrael a Západ zakrývají arabské

a palestinské elity vlastní zkorumpovanost a politickou neschopnost. Kult nevinné oběti přesvědčené o tom, že právo je vždy na její straně, jim umožňuje utíkat před zodpovědností. Bohužel však tato poslední výtka platí stejně tak pro Izraelce a Haleviho článek je toho dobrým příkladem. Podle Haleviho je stavba plotu tečkou za „více než třicetiletou politickou snahou Izraele o kontakt s okolím, od ,otevřených mostů‘ přes řeku Jordán v 70. letech až po ,sousedský plot‘ na severní hranici v 80. letech, skrze nějž cestují každý den do Izraele libanonští dělníci“. Je pozoruhodné, že ani slůvkem nezmiňuje jinou „snahu o kontakt s okolím“, jíž bylo soustavné osidlování a konfiskace arabské půdy – zhruba 200 000 izraelských Židů přesídlilo do východního Jeruzaléma a dalších více než 200 000 na Západní břeh, do Golanských výšin a pásma Gazy. Mají snad také toto Arabové chápat jako gesto dobré vůle? Nebo je to jen nepodstatný detail? Toto opominutí se vzápětí vysvětluje: má-li Izrael morální i právní nárok na území obsazená v červnu 1967, jak tvrdí Halevi, proč by mělo být něco špatného na jejich osidlování? Právě zde je ale mezinárodněprávní jádro sporu a hlavní důvod,

proč devátého července Soudní dvůr v Haagu označil budovanou bariéru za nelegální: vychází totiž z toho, že území za zelenou linií jsou okupovanými, a že tedy Izrael při jejich správě musí dodržovat ženevské konvence. Ty mimo jiné zakazují přesuny vlastních občanů na okupovaná území i konfiskaci půdy a jiné zásahy do majetkových poměrů. Halevi opakuje oficiální pozici Izraele, že jordánská suverenita na Západním břehu, která předcházela příchodu izraelských vojsk v červnu 1967, nebyla uznána mezinárodním společenstvím, a proto se nejedná o „okupovaná“, nýbrž pouze o „sporná“ území. To je však názor jedné strany sporu, jenž je v rozporu s řadou dokumentů mezinárodního práva, nejvýznamněji pak s dvěma rezolucemi Rady bezpečnosti OSN z let 1967 a 1973. Právě tento mezinárodněprávní konsenzus byl potvrzen výnosem haagského Soudního dvora.

Náboženské vytržení Ideologickým těžištěm Haleviho argumentace je teze, že Izrael získal půdu „tím nejčestnějším způsobem, jakým může národ dobýt zpět svá dávná historická území, totiž v obranné válce o přežití“. Právo jedné etnické skupiny na politickou suverenitu nad územím, které bylo po osmnáct století většinově osídleno jinými etnickými skupinami, představuje samo o sobě velmi sporný nárok. Za samozřejmé ho považují fundamentalističtí sionističtí Židé, kteří věří, že jim zemi zaslíbil Bůh, ale z toho neplyne, že má být bernou mincí pro mezinárodní veřejnost. (Copak tato veřejnost brala vážně srbský nárok na Kosovo odvolávající se k bitvě na Kosově poli?) Ve svém náboženském ukotvení se židovský nárok neliší od tvrzení islámských fundamentalistů, že Palestina je svatou zemí muslimů. Pokud se obě strany zakopou v tomto typu argumentace, který činí z Palestiny absolutnem posvěcenou, a tedy nevyjednavatelnou položku, pak nemůže následovat nic jiného než nekonečná eskalace násilí.

Tvrzením, že Izrael získal území „v obranné válce o přežití“ pak Halevi jen recykluje přetrvávající mýtus izraelské propagandy o „druhém holocaustu“, který hrozil Izraeli na konci května 1967. Ve skutečnosti měl v té době Izrael již zřejmou vojenskou převahu nad svými sousedy, takže například poradci amerického prezidenta Johnsona nediskutovali o tom, zda Izrael v případné válce porazí Araby, nýbrž jen o tom, jak dlouho mu to bude trvat. Hladké vítězství ale nevedlo ke zpětnému přehodnocení obav z „druhého holocaustu“ – místo toho bylo toto vítězství pochopeno jako „zázrak“, jímž historie nejen zachránila židovský lid ze spárů jisté genocidy, ale navíc mu vrátila zemi, kterou mu kdysi zaslíbil Bůh. Toto náboženské vytržení dovoluje i představitelům mírového tábora, k jakým podle všeho patří Halevi, považovat dobytí území vojenskou silou za „nejčestnější způsob“ jednání v dané situaci. Připomeňme, že Charta OSN výslovně zakazuje získávat území silou, a k tomuto principu se také hlásí zmíněné rezoluce Rady bezpečnosti OSN, když vyzývají Izrael ke stažení z okupovaných území. Izraelci dodnes považují šestidenní válku za boj za své fyzické přežití a používají fiktivní argument o „nehájitelnosti“ či „zranitelnosti“ (Halevi) zelené linie pro ospravedlnění okupace území. Z tohoto hlediska se Izraelci dopouštějí stejného prohřešku, který Halevi vytýká Palestincům – předpokládají, že „právo je vždy na jejich straně“, a odmítají se zamyslet nad tím, „proč na sebe přivolávají stále další katastrofy“. A každý další život izraelského civilisty zmařený sebevražedným atentátníkem nesporně je lidskou katastrofou. Stejně takovou katastrofou však je i každý další život palestinského civilisty zmařený zásahem izraelské armády.

ukončit konflikt, musejí postoupit zpět alespoň část území zabraných v červnu 1967. Jejich důvěra v palestinské vedení, s nímž tuto výměnu „území za mír“ domlouvali, však byla zklamána – svou neochotou přistoupit na Barakovy podmínky v Camp Davidu v létě 2000 a následným rozpoutáním intifády Arafát prokázal, že stále nerespektuje právo Státu Izrael na existenci. Halevi však zapomíná dodat, že stejná nedůvěra rostla v průběhu 90. let také na palestinské straně: jednalo-li se o výměnu území za mír, co měli Palestinci vyvodit z faktu, že počet osadníků Západního břehu zabírajících další a další půdu se v průběhu mírového procesu takřka zdvojnásobil? Copak to nebyl důkaz, že také Izraelci nerespektují právo Palestinců na životaschopný stát? I kdyby měl Halevi pravdu, že si Izraelci bariérou přivlastní „jen“ 10 % území z těch zabraných roku 1967, zdá se, že zeď budovaná kolem východního Jeruzaléma rozpůlí Západní břeh, a tak definitivně pohřbí palestinskou naději na stát hodný toho jména. Haleviho článek nese název Je to plot místo války. Nepochybuji o tom, že bariéra může v tom či onom případě zabránit proniknutí sebevražedného útočníka. Myslí si ale Halevi skutečně, že zničením palestinské naděje na zřízení vlastního státu Izraelci ukončí konflikt? Je velmi pravděpodobné, že se bariéra stane jen jedním ze stupňů členitého systému etnické segregace a kontroly, který postupně Izraelci na Západním břehu vybudovali stavěním osad, vojenských základen, silničních obchvatů „jen pro Židy“, kontrolních stanovišť a zátarasů. Zůstává ale otázkou, zda budou Izraelci schopni dlouhodobě obhájit v očích světové veřejnosti tento systém kontroly jedné etnické skupiny nad jinou, aniž by se dostali do mezinárodní izolace.

Mezinárodní izolace Podle Haleviho si Izraelci během první intifády uvědomili, že chtějí-li

PAV E L B A R Š A Autor přednáší na FF UK a je analytikem Ústavu mezinárodních vztahů.

inzerce

DOPISY Brno jako vesnice Jako obyvatel Brna bych chtěl reagovat na článek Kde budou žít naše děti (Respekt č. 37/2004), který se mimo jiné zabývá stavbou nového nádraží (mylně označovaná jako přesun). Každý, kdo byl v Brně, si jistě povšiml, že nádraží tvoří hranici městského centra, a jak správně podotýkají autoři, „na hlavní brněnské náměstí Svobody se od vlaku dostane za 5 minut pěšky“. Pokud ovšem chodec pokračuje z náměstí kterýmkoli směrem, nejpozději do pěti minut také centrum opustí, není se tedy co divit, že desetiminutové korzo nepřivábí do ulic více lidí, Brno opravdu více připomíná větší vesnici než druhé největší město v zemi. Brněnské centrum nemá jinou možnost expanze než právě směrem na jih, všude jinde je omezeno hustou zástavbou. Pokud návštěvník omylem zabloudí za železniční viadukt, nemůže si nevšimnout zanedbanosti a absence rozvoje, zástavbu tvoří z velké části brownfields a činžovní domy se „špatnou adresou“. V této části Brna nelze pozorovat jakýkoli rozvoj (nepočítáme-li jako rozvoj výstavbu supermarketu Lidl). Domnívám se, že hlavním důvodem je psychologická bariéra, kterou tvoří železniční viadukt, je jasným oddělením „dobré“ a „špatné“ adresy, lidé tuto bariéru podvědomě vnímají a řídí podle ní svá rozhodnutí, kde bydlet, kam chodit za prací a za zábavou. Pokud tato bariéra nepadne (respektive bude posunuta na okraj městské zástavby), zůstanou za viaduktem dále chátrající brownfields a Brno se se svou návsí nestane městem a zůstane nadále větší vesnicí s nádražím v centru. Přemysl Svoboda, Brno

šovaly tím, jaké jsou, a ne tím, co mají na sobě. Pokud má každá škola svou odlišnou uniformu, což je žádoucí, podporuje to v dětech i sympatické „lokální vlastenectví“ – hrdost na svůj ústav. Naproti tomu pokud děti na veřejnosti páší nějaké darebnosti (šikana, hulvátství, vandalismus), jsou snáze identifikovatelné. Velice bych stál o to, aby takový zákon platil i u nás. Do té doby by s tím mohly začít školy nestátní, třeba i s ekonomickým zdůvodněním – při tak velké zakázce by bylo jistě možno získat od příslušné firmy množstevní slevu a většině rodičů by se rozhodně ulevilo. Na rozdíl od Francouzů by nám ani moc nemuselo vadit, že přejímáme nějakou společenskou praxi z anglosaského prostředí. Petr Pavlovský, Praha

Oč jde v zeměpise? Velmi mne zaujal článek Vladimíra Smékala Kde se rodí nenávist (Respekt č. 37/2004), zejména poukazy na vliv školy na rozvoj xenofobních postojů u mládeže. Před více než osmdesáti lety vytkl Rudolf Steiner, zakladatel waldorfského školství, zeměpisnému vyučování za základní úkol probouzet v dětech lásku k jiným národům. Učitel by měl o cizích zemích vykládat tak, aby žáci pocítili zájem o ně, aby se tam chtěli podívat a sami poznat život tamních lidí. K takovému vyučování dal Steiner řadu metodických pokynů. Nepochybně by i dějepis mohl působit naznačeným směrem, kdyby učitel dovedl vykreslit osudy jiných národů, jejich tužby, zápasy, prohry a vítězství tak, aby to žáci mohli prožít i z hlediska těchto národů. Kdy se dostanou do našich vyučovacích programů podobné pokyny? Kdy budou naše pedagogické fakulty připravovat učitele k podobně zaměřenému vyučování?

Co má Francie dělat Jan Dostal, Senešnice V komentáři Vyhrajeme? Musíme! (Respekt č. 37/2004) se Zbyněk Petráček zmiňuje i o hrozbě teroristů Francii. Podle mne mají Francouzi jednu docela rozumnou možnost, jak vyhovět teroristům a zároveň neztratit tvář. Mohli by místo sporného zákona o laicizaci škol (zákaz nosit šaty a kostýmní doplňky náboženského rázu) vydat zákon o povinnosti škol zavést školní uniformy. Je to praxe mnohde ve světě už dávno odzkoušená (nejenom v zemích Commonwealthu, ale, pokud vím, třeba i v Rusku) a dle mého soudu velice demokratická. Především znemožňuje asociální soupeření dětí v tom, kdo přijde do školy v dražším obleku, čímž chrání chudší a výchovně principiálnější rodiče. Nutí to prostě děti, aby se odli-

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected] Oprava V minulém Respektu jsme u článku Štěpána Jurajdy Přehřátý lidský kapitál neuvedli, že autor přednáší na CERGE-EI. Omlouváme se. Redakce

RESPEKT / 38

K U LT U R A

/ 21

Jedno Horem pádem netleská F O T O FA L C O N

Režisér Jan Hřebejk si posvítil na současnost

Vyhřáté pelíšky už to nejsou, riskantní provokace ale ještě také ne.

Filmu Horem pádem předcházela pověst málem revoluční: nejpopulárnější český režisér Jan Hřebejk v něm prý odloží svou tradiční nostalgickou vlídnost a nebojácně se zakousne do kyselého jablka české xenofobie a rasismu. Snímek má premiéru tento čtvrtek, a jak to tedy dopadlo?

Nemilé překvapení Horem pádem má podobu mozaiky několika příběhů, jež spolu jen velmi volně souvisí – většinou se pouze v určitý moment znenadání prolnou. Ústřední drama obstarává dvojice ne právě bystrého fotbalového fanouška Františka a jeho přítelkyně Milušky. (Stálo by za úvahu, proč české filmaře v poslední době tolik zajímají osudy radikálních sportovních fanoušků.) Miluška nemůže otěhotnět a Františkův hustě popsaný trestní rejstřík (hříchy z fotbalových stadionů) zase páru znemožňuje potomka adoptovat. Žena se proto rozhodne si vytouženého kojence ilegálně koupit v podsvětí. Prodá jí ho partička zlodějů a převaděčů, které nedopatřením zůstalo jedno miminko v náklaďáku při převážení ilegálních uprchlíků přes hranice. Jenže dítě má tmavší barvu pleti, takže když František, který je coby kovaný sparťanský row-

celá zápletka je trochu přitažená za vlasy, a herci Jiřímu Macháčkovi se jak známo lidé smějí ještě dřív, než promluví – tvůrci jej navíc ve filmu z nepochopitelných důvodů nechali šišlat, takže výsledkem je opravdu skinhead k pohledání. Totéž platí o jeho starším kolegovi ze sparťanského kotle zvaného Plukovník v podání Jaroslava Duška. Hádka nad dětskou postýlkou, v níž šokovaný Plukovník vyčítá Frantovi, že si nechal do hnízda podstrčit černé kukaččí mládě, je sice vcelku humorná, ale mrazení z české nesnášenlivosti vyvolá asi takové jako rozbroje kolínských medvídků v seriálu Pane, pojďte si hrát. Rasismus vybublává na povrch také v druhé rodině, a to ve chvíli, kdy u večeře zhrzená profesorova první žena Věra spustí nezadržitelnou litanii o tom, jak je nucena žít na Žižkově mezi cikány. Každý alespoň jednou něco podobného vyslechl od sousedky nebo třeba prodavačky, dlouhý Věřin monolog by tak mohl výstižně ilustrovat, jak hluboko vězí rasové předsudky v Čechách. Žena jej ale spustí zcela nečekaně a bez kontextu a stejně rychle se nechá utnout, takže její stěžování působí jako špatně naroubovaná sociálně-kritická vložka. Vysloveně trapně a nedůvěryhodně pak vyznívá v závěru scéna z bufetu KFC, kde

die samozřejmě také rasista od kosti, přijde domů, čeká ho v dětské postýlce vcelku nemilé překvapení… Paralelní a takřka nesouvisející linií filmu je pak anabáze v rodině stárnoucího profesora Otakara Hvoreckého (Jan Tříska), jemuž lékaři objeví vážnou nemoc. Pedagog, žijící v harmonickém vztahu se svou družkou a dcerou, se tváří v tvář smrti rozhodne vyrovnat účty z minulosti. Pozve proto na rodinnou sešlost svého syna Martina, který před dvaceti lety po hádce s otcem emigroval do Austrálie, a jeho matku Věru. Důvod setkání je ryze praktický: profesor se s někdejší ženou jaksi nedopatřením zapomněl rozvést, což trochu komplikuje úvahy o porcování dědictví. Dvě hlavní příběhové linie pak doplňují vstupy zmíněného zlodějského gangu, o němž se toho mnoho nedozvíme, ale ve filmu dobře poslouží jako katalyzátor děje.

Kdo krade v KFC Vzhledem k inzerovanému tématu xenofobie a nesnášenlivosti se divák nutně ptá, co vlastně Hřebejkův film o rasismu a české společnosti říká. Odpověď není snadná. Františkovy rozpaky nad černým novorozencem působí spíše komicky, jednak proto, že

Hvoreckého syn Martin ztratí peněženku a profesorova současná žena Hanka z krádeže podezírá přítomného – a zcela nevinného – snědého chlapíka. V Haně, která pracuje v humanitární organizaci na pomoc uprchlíkům, denně se setkává s běženci a politickými vězni, najednou jako by něco prasklo: vstane a jde obvinit z pomoci zlodějům člověka jen proto, že má tmavou pleť. Nechápajícímu muži pak udělá hysterickou přednášku o tom, jak „my vám tady pomáháme a vy toho dovedete jen zneužívat“. Snaha scenáristy filmu Petra Jarchovského ukázat, že všichni jsme tak trochu rasisti, jen někteří to lépe maskují, je v tomto neživotném a tezovitém klipu opravdu mimořádně hloupá. Aniž by si toho Jarchovský s Hřebejkem všimli, některé části společnosti na svém světonázoru od revoluce trochu zapracovaly. Horem pádem s tématem rasismu a xenofobie zkrátka nijak nepracuje, jen vrší dobře známá klišé nebo pověry a používá je jako dekoraci. To by nemuselo tolik vadit, pokud by film zároveň nabízel něco jiného.

Skládačka beze smyslu Zajímavé je, jak v Česku zdomácněla představa, že Hřebejkovým tvůrčím

úskalím je jeho přílišná laskavost nebo vlídnost. Na nich přece není nic špatného. Hlavní problém Hřebejkových a Jarchovského předchozích filmů (a speciálně těch horších z nich – zejména Pelíšků) neměl s vlídností nic společného: byla jím spíše zbabělost nebo neochota filmové postavy s něčím doopravdy konfrontovat, apriorní omluva (ne pochopení) pro lidské slabosti, což dohromady vytvářelo nasládlou pachuť světa bez hodnot. S výjimkou zmíněné scény v KFC udělal tvůrčí tandem v Horem pádem opravdu jistý posun, česká kotlina tu už není vyhřátým pelíškem, kde padouch i hrdina jsou jedna rodina. Nicméně ostřejší obraz společnosti, který by přinášel nějakou reflexi, se ve filmu nedostavuje. Možná proto, že Horem pádem nakusuje příliš mnoho témat – rasismus, odcizení mezi rodiči a dětmi, trápení z nenaplněné touhy po dítěti, snahu vyhrabat se z marasmu fotbalového fanouška –, aniž by nějaké dotáhlo do konce. Respektive nedotahuje je vůbec nikam. Postavy se nevyvíjejí, ale spíše plácají na místě, jen chvílemi se vzepřou svým slabostem a pak zase povolí. Diváka nemusí nic bolet ani bůhvíjak těšit, nic jej nenutí se s filmem konfrontovat, jen se občas zasměje a na konci si odplivne, že život je prevít. Hřebejk a Jarchovský mají velký pozorovací talent, umějí vykreslit prostředí, nasvítit situaci nebo povahový detail, ale chybí jim názor, který by chtěli sdělit. Naopak si úzkostlivě dávají pozor, aby nic provokativního nebo riskantního neřekli, jen umně proplétají jednotlivé črty a doufají, že se z nich obraz života nějak poskládá. Od konejšivě smířlivého vidění českých dějin jako by nakročili k formalistním a namyšleným „tragikomediím“ ze současnosti typu Jedna ruka netleská, které si na absenci sdělení přímo zakládají. Ale třeba to bude jen přechod přes poušť. PETR TŘEŠŇÁK

Gulko v temném lese FOTO JEAN-PIERRE ESTOURNET

Na Letnou dorazil zvláštní cirkus

Je tu někdo, kdo nemá hlad?

Na přelomu srpna a září proběhl v pražském parku na Letné festival nového cirkusu a divadla. Program přehlídky byl velmi rozmanitý, nicméně největší pozornost přitahovalo cirkusové představení Grimm skupiny Cahin-Caha – všech pět večerů bylo beznadějně vyprodáno, přestože pod šapitó se vměstná až 500 návštěvníků. Poslední možnost shlédnout vystoupení souboru Cahin-Caha mají zdejší diváci tento čtvrtek a pátek v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni.

Přijmout tmu Skupina Cahin-Caha navazuje na tzv. nový cirkus, který vznikal v šedesátých letech v rámci celosvětového

boomu nových uměleckých směrů. Zejména ve Francii a v kanadské provincii Québec se začaly objevovat cirkusy, které nevyužívaly drezúru zvířat ani klasická klaunská či artistická čísla, ale snažily se akrobacii, žonglování a cirkusovou atmosféru spojovat s moderním divadlem, tancem a performancí. Výsledkem byl velice výtvarný, poetický a výrazový umělecký žánr. Koncem 70. let začínal v montrealských ulicích svou divadelní dráhu původem americký režisér Daniel Gulko, který hrál v prvních představeních legendárního kanadského Cirque du Soleil, prošel několika dalšími soubory a v roce 1998 dal dohromady svůj zatím poslední cirkusový projekt Cahin-Caha. Přestože jej tvoří převážně Američané, sídlí ve francouzské

Marseille. Grimm je jeho zatím posledním představením. „Jako základní příběh jsem vybral pohádku bratří Grimmů Šest labutí,“ přibližuje Gulko jeho vznik, „během zkoušek jsme ale byli postupně ovlivněni i jinými pohádkami bratří Grimmů s podobným tématem jako třeba pohádkou Sedm havranů nebo Dvanáct bratrů.“ Vstup do neosvětleného cirkusového šapitó představuje pro diváka zároveň vstup do hlubokého magického lesa a děje hry. Ve tmě mezi kmeny stromů začnou zmateně bloudit hlavní představitelé příběhu a postupně stylizovaně rozvíjejí svůj charakter. Z přítmí se mezi přicházejícími diváky vynořuje žena v dlouhých šatech, které jakoby stékají z větve stromu, zavěšené namísto hrazdy. Jinudy zase bloudí muž s velkým zobákem, dotýká se diváků a rytmem těla a zvuky připomíná havrana. Jiná žena balancuje tekoucími vaječnými žloutky na svém těle, nebo mezi diváky projede na kolečkách vana s dámou ponořenou do pěnivé koupele. Atmosféra je snová, divák opravdu vstupuje do pohádky a začíná tušit, že pohádkové příběhy nemusejí být jenom příjemné, ale i surové až kruté. „Motiv ztracení se v temném lese se v pohádkách objevuje velmi často,“ říká Gulko. „V době, kdy žili bratři Grimmové, byly lesy opravdu nebezpečné. Když se začalo stmívat a člověk byl daleko od domova, nemusel se v takovém pohádkovém lese dožít rána. Člověk může bojovat s draky, se zvířaty, ale nemůže bojovat s tmou. Nezbývá mu než tmu přijmout.“

Sny nás omezují Asi po dvaceti minutách chaotického proudění udivených diváků po manéži všemi možnými směry aktéři rozhrnují opony a diváci se usazují na libovolná místa. Příběh může začít. Charaktery postav devíti účinkujících jsou ihned pochopitelné, dívka v zelených šatech rozsévající jedovaté polibky je očividně čarodějnice, král hraný Američanem Harry Holzmanem je tak trochu pomatený. Opájí se svou mocí, zaplétá se do vlastních slov a papírových transparentů „Sny nás omlazují, sny nás omrzují – sny nás omezují…“ Claire Harrison Bullettová představuje černého havrana. Ona a Král zaujmou svými hereckými výkony, ale na rozdíl od dalších účinkujících nepředvádějí extrémně těžké akrobatické kousky na vertikálních lanech nebo na netradičních hrazdách z křivolakých samorostů. Herečka-havran se divákům ukřivděně svěřuje, že si vždy přála hrát krásnou princeznu a ne černého havrana. Na konci představení se jí sen splní, vyznívá to však velmi nejednoznačně. Ve velmi iluzivní scéně se havraní žena zvolna noří do vany, pomalu se v ní ztrácí, až jí vykukují jenom nohy, a nakonec zmizí celá. Na druhém konci vany překypuje a vybublává její černé havraní peří, následuje hra končetin – očišťování se od symboliky černé, až nakonec z vany vylézá s jemným studem úplně nahá blondýna – žena zrozená z havrana. Předchozí divokost patřící k povaze havrana ovšem ztratila současně

s jeho podobou. V dalších scénách už vystupuje jenom jako naškrobená světlá panenka limitovaná naplněním obecných představ o princezně. Představení doprovází dominantní hudba, a herci-muzikanti tu nehrají jenom na klasické nástroje, ale i na bizarní nástroje sestavené z částí kol a jiných součástí šrotu. Každé cinknutí a každá rána má svůj účel, vytváří rytmus a působí nesmírně živě. Představení je skutečně nabito silnými obsahy i obrazy, ani v extrémně náročných akrobatických číslech herci neztrácejí jemnost a většina situací má svou opodstatněnou myšlenku. Na konci se hodně hraje ve výšce a divák doslova žasne nad osobitým využitím akrobatického umění. Představení končí tím, že se do manéže shora spouští kruhový barový pult a diváci si mohou jít objednat pití, nechat se obsluhovat samotnými herci a celým souborem Cahin-Caha. „Je to legrační, jak na nějakého herce divák najednou houkne: ,Jedno pivo!‘, přestože ho ještě před chvílí sledoval se zatajeným dechem při akrobacii na vertikálním laně,“ usmívá se Gulko. Obrovský úspěch, který jeho představení v Praze mělo, souboru udělal radost. Jak si přijetí principál vysvětluje? „Lidé jsou tady čerství, zatímco ve Francii jsou vybíraví. Češi jsou hladoví – je to, jako když jim nabídneš talíř kvalitního jídla – snědí všechno a máš z toho radost. To Francouzi si dají trochu toho a trochu onoho. Zobou.“ H A L K A T Ř E Š Ň Á K O VÁ Autorka je herečka.

22 /

K U LT U R A

13.–19. 9. 2004

Čerti místo chcíplotin FOTO JAN BLAKESBERG

Do Prahy přijíždí zahrát americký Kronos Quartet vypalovačku Jimiho Hendrixe Purple Haze. „Hráli jako čerti,“ vzpomíná český skladatel Peter Graham, který brněnskou premiéru navštívil. „Oproti našim chcíplým kvartetům měli Kronosové strašný ajfr. To jim zůstalo a těm našim taky,“ dodává Graham. Podle něj se tradiční smyčcová kvarteta berou moc vážně a přetrvávají v protivné umělecké póze. Naproti tomu Kronos předvádí hudbu sebevědomých svobodných lidí a podobá se spíše rockové kapele. Americké kvarteto šlo dál cílevědomě za svým a počet kompozic, které pro ně napsali různí světoví skladatelé, se brzy začal počítat na stovky. Začátkem 90. let nahráli hudebníci skladbu Different Trains amerického minimalisty Steva Reicha. Při její živé interpretaci se neobešli bez ozvučení a scénické i světelné podoby. Začali se rozrůstat o zvukaře a světelné designéry, což bylo v rámci produkce smyčcového kvarteta doposud něco nevídaného.

Sólo pro břečťan Je libo Jimiho Hendrixe nebo Jamese Browna?

Sexy kvarteto

Většině teenagerů zní spojení „smyčcové kvarteto“ asi tak stejně přitažlivě jako rybí tuk. Představa konzervativně oblečených pánů, jejichž fraky připomínají slouhovskou livrej z 18. století a repertoár sestává většinou z muzeální klasiky, může u mládeže těžko konkurovat energickým a pestřejším způsobům vyjadřování současné hudby. Přesto autor těchto řádek minulý týden zahlédl v centru hlavního města dva výrostky, jak si nadšeně smlouvají společnou výpravu na americký smyčcový ansámbl Kronos Quartet. Tato čtveřice ze San Francisca, jež zahraje v pondělí v pražském Obecním domě, totiž už třicet let dokazuje, že i komorní smyčcové uskupení může držet krok s nejmodernějšími hudebními trendy a neztratit přitom vynikající techniku a subtilitu klasických muzikantů.

Historie Kronos Quarteta se začala psát na začátku 70. let, kdy mladý americký houslista David Harrington zapnul rádio a zaslechl skladbu, která nasměrovala jeho další hudební dráhu – drsnou a divokou kompozici Black Angels amerického skladatele George Crumba, reflektující právě probíhající válku ve Vietnamu. Pro Harringtona to znamenalo impulz k založení ansámblu, který měl hrát právě takovou neortodoxní a expresivní hudbu. Jeho Kronos Quartet měl hned na začátku štěstí, protože mu nabídly pomoc americké univerzity. Harringtonova čtveřice absolvovala několik rezidenčních programů a stipendií zaměřených na soudobou hudbu a od počátku upřednostňovala

aranžmá nejrůznějších v kvartetní literatuře naprosto netradičních skladeb. Tak například pobyt na prestižní Mills College kvarteto mimo jiné zakončilo interpretací funkové Sex Machine od Jamese Browna. Primárius Harrington byl a stále je také posedlý objednáváním nových kompozic od mladých skladatelů. Traduje se, že za první objednanou skladbu pro své tehdy ještě neznámé kvarteto zaplatil skladateli ošatkou koblih.

Světla, prosím Věhlas zapáleného ansámblu pomalu rostl a na svém světovém turné v roce 1982 zavítal Kronos dokonce do Brna. Užaslému publiku tehdy kromě Šostakovičova osmého kvartetu zahrál také známou

Devadesátá léta přinesla silné vědomí globalizace a důraz na world music. Tento trend zachytil Kronos velmi brzy a v roce 1992 vydal velmi vydařené album Pieces Of Africa, ve kterém interpretoval skladby osmi současných afrických komponistů. Deska se výborně prodávala (v tomto žánru je čtvrt milionu prodaných nosičů nevídané číslo), a setkání s černým kontinentem také obohatilo Kronos o novou hudební zkušenost. Zatímco v evropském pojetí kvartetu hrají obvykle první housle melodii, cello basuje a ostatní dva smyčce tvoří harmonickou výplň, Afričané komponují jinak – každý nástroj tu má svůj rovnoprávný hlas. Členové Kronosu mají od té doby na svých putováních světem vyloženě „uši otevřené“. Do svého repertoáru kromě děl z Evropy a Ameriky zařadili také skladby

z Ázerbájdžánu, Turecka, Indie, Rumunska, Islandu, Brazílie a mnoha dalších zemí. Album Nuevo, nahrané Kronosem před dvěma lety, obsahuje výhradně kompozice mexických skladatelů nebo skladby Mexikem inspirované (v Praze z něj uslyšíme tři kousky). Repertoár začal dávat dohromady primárius Harrington po zvláštním zážitku v Mexico City. „V jedné čtvrti jsem z dálky slyšel nádhernou melodii. Zdálo se, že ji hrají housle,“ vzpomíná Harrington, „nakonec jsem našel na rohu ulice jednorukého muže, který ji pískal na list břečťanu a tak si vydělával na živobytí.“ Harrington byl tímto přístupem mexického hudebníka naprosto omráčen, pozval jej do studia a Kronos s ním onu melodii nahrál na Nuevo. Jedná se o starý kýčovitý slaďák Perfidia ze 40. let, ale hraný na list břečťanu a s vědomím kontextu má dojemnou sílu. V Praze tuto skladbu bohužel neuslyšíme, zato se však Kronos promění v mexickou dechovku a také bude interpretovat zvukovou podobu rituálu, jenž se koná v převážně indiánském mexickém státě Chiapas na počest svaté matky guadalupské. Mimo těch mexických zahrají hudebníci také řadu dalších skladeb: například kompozici jazzového kontrabasisty Charlese Minguse, saxofonisty Johna Zorna nebo interpretaci jedné z písní islandské kapely Sigur Rós. J A R O S L AV PA Š M I K

Jak bankéř s nožem v ledvinách FOTO ARCHIV

Klasik ruské poezie Vladislav Chodasevič poprvé vychází česky

Proklínám zdravý rozum.

Vladislav Chodasevič (1886–1939) patří k zásadním autoritám ruské poezie první poloviny 20. století, v češtině se však jeho dílo dosud objevovalo jen v podobě jednotlivých básní. O seriózní a systematický zájem se zasloužil až v 90. letech básník a překladatel Petr Borkovec, který nyní připravil pro nakladatelství Opus společně s rusistkou a překladatelkou Miluší Zadražilovou první knižní vydání z Chodasevičovy poezie s názvem Těžká lyra.

Líbám vlastní ruku Výbor je pojmenován podle čtvrté z pěti knih Chodasevičových veršů,

jež vyšla v roce 1922 v Petrohradě. Právě v tomto roce básník opustil Rusko – nejprve legálně odjel na léčení, pobýval v Berlíně, krátce v Praze, Mariánských Lázních a Sorrentu. Roku 1925 se dobrovolně vzdal sovětského pasu a žil pak až do smrti v Paříži. Odchodem se zkomplikovalo jeho místo v dějinách literatury. V sovětském bloku byl až do perestrojky coby emigrant zamlčován, tím ovšem v domácím i zahraničním exilu rostl kult zakázaného génia, o němž se nepochybuje. Chodasevič byl považován za pravého Puškinova dědice a vykladače (v protikladu k stalinistické glorifikaci), byl ceněn jako autor, který rozpoznal nadání Vladimira Nabokova, ještě když užíval pseudonymu Sirin, platil za básnického guru „svobodné“ (tj. na Západě psané) ruské literatury. Zdá se, že pro vyrovnané posouzení jeho tvorby nastaly příznivější podmínky až v posledních letech. Chodasevič se nijak nestranil veřejného života své doby – řídil po revoluci moskevskou pobočku nakladatelství Světová literatura, které založil Maxim Gorkij, v roce 1921 se nastěhoval do prominentního petrohradského Domu umění (zde se seznámil se svojí partnerkou, spisovatelkou Ninou Berberovou), redigoval časopis Beseda, který měl obnovit jednotu ruské kultury roztříštěné různými stanovisky k revo-

luci. V Paříži se – tak jako i dříve – věnoval vyhraněné kulturní publicistice, ve které mimo jiné přirovnával Rusko k hloupé svini požírající vlastní selata. Byl ale opakem politicky založeného básníka. V rovině výrazu se utkal s dědictvím symbolismu, o němž také psal (Brjusov, Blok), ale postupoval při tom takříkajíc zevnitř, bez avantgardních gest. A v rovině sdělení je snad nejnápadnější jeho zkušenost odcizení světu a běžným hodnotám, tíživá malátnost marné existence provázená zjitřeným vztahem k sobě samému – v básni Psýché z roku 1920 básník například líbá vlastní ruku a píše „sám sebe nemohu se nabažit“. Hlavně tvorba 20. let přitom kromě básnicky vybroušených opusů obsahuje i silné, dramatické obrazy, někdy ironické, jindy drastické, jako v básni Z deníku (1921), která končí strofou: „Jak bankéř s nožem v ledvinách / zůstanu ležet tady dole, / budu se zmítat, křičet – prach / vašeho světa vířit kolem.“ Jindy básník navrhuje neposkvrněné dívce z berlínského hostince nechat se znásilnit a zabít raději než snášet fádní chod života (An Mariechen, 1923) nebo je zhnusen krásou obrazů v galerii (Pokladnice, 1924) a léčí se pyramidonem, tišícím bolesti. Proklíná zdravý rozum, „když s obtěžkanou manželkou / bezruký míří do kina“

(Balada, 1925), a nebo sarkasticky poznamenává: „Nic skvělejšího! – než se navždycky / rozloučit s milenkou a z nádraží / odejít bezstarostným krokem sám.“ Vypjaté a disharmonické polohy znějí dnes živěji než akademičtější, byť brilantní verše s odkazy na Orfea, Benátky a intertextuální hry prokazující bravurní znalost evropského kulturního dědictví.

Komplikovaná identita Milovníci biografií lehko v Chodasevičově psaní najdou souvislost s životními okolnostmi. Zážitek cizoty mohl být podpořen básníkovým komplikovaným původem – jeho otec byl polský šlechtic, židovský dědeček z matčiny strany konvertoval k pravoslaví, matka se hlásila ke katolické církvi. První sbírku Chodasevič vydal v roce 1908 – „nestihl“ tedy být jedním ze symbolistů a všechny ostatní „ismy“ 10. let mu byly cizí nebo odporné (hlavně radikální avantgarda). Za první světové války překládal z hebrejštiny židovské básníky. I v emigraci zažil osamocení a brzy (kolem roku 1927) úplně přestal psát verše a věnoval se už jen publicistice (proslavil se jeho spor s kritikem Georgijem Adamovičem, zda je umění především „estetický jev“ anebo „lidský dokument“, jak tvrdil oponent), esejům, literární historii a memoárům.

Jeho poslední sbírka, která nikdy samostatně nevyšla, se zlověstně jmenovala Evropská noc. Básně z let 1910–1926 a dvanáct statí zahrnuje český výbor Těžká lyra, znamenitě edičně připravený, erudovaně sestavený a objevně přeložený. Chodasevičův verš provází Borkovce už deset let a za tu dobu se stal jeho dosud nejvýstižnějším českým tlumočníkem, ačkoli často musel těžce zápolit, jak dokládají originály, které aspoň některé básně doplňují. TOMÁŠ GLANC Autor je rusista. Vladislav Chodasevič: Těžká lyra. Básně – eseje – stati. Přeložili a komentovali Petr Borkovec (básně) a Miluše Zadražilová (eseje a stati). Vydalo nakladatelství Opus 2003.

RESPEKT / 38

SCÉNA

KNIHY

TIP

Světový Othello Britský divadelní soubor Cheek by Jowl si od časopisu Time vysloužil zařazení mezi deset nejlepších divadelních ansámblů světa a tento víkend si jeho kvality budou moci ověřit i čeští diváci – v pátek a sobotu představí v brněnském Mahenově divadle svou nejnovější inscenaci – Shakespearova Othella. Následující týden pak totéž představení uvidí Pražané ve Stavovském divadle (23. a 24. 9.). Soubor Cheek by Jowl, což v angličtině znamená „důvěrně“, založil v roce 1981 režisér a dosavadní umělecký šéf Declan Donnellan. Britskému publiku programově představoval evropské klasické hry a hodně se věnoval také Shakespearovi. Časem se Donnellan vypracoval mezi nejuznávanější ostrovní divadelníky a posbíral řadu světových cen. Věhlas mu přitom nezajistil bůhvíjak alternativní přístup k divadlu ani scénické efekty, ale především neúnavná snaha dostat se až na dřeň dramatického textu – ne nadarmo o něm kritici píší, že ve svých představeních doslova destiluje smysl hry. A takový je i jeho Othello: zahraniční recenze doslova srší superlativy, francouzský Le Monde smeká před výkonem mohutného černošského herce Nonsa Anozia v titulní roli a recenzent australského Sydney Morning Herald uzavírá své hodnocení doporučením nenechat si představení ujít, „protože takového Othella možná nebudete mít šanci vidět několik dalších desetiletí“. – PT –

Přestože od prvního vydání knihy ABC četby amerického spisovatele Ezry Pounda uběhlo 70 let a od uveřejnění českého překladu nakladatelstvím Atlantis je to také pár měsíců, má smysl informovat o této knize právě nyní na začátku školního roku. Nejen kvůli tomu, že je zřejmý její pedagogický záměr, ale také proto, že je to učebnice s několikanásobným poselstvím. Ukazuje podivuhodné hloubky klasické literatury a připomíná Poundovu brilantní interpretační schopnost. Na druhé straně tato galerie velikánů odhaluje odvrácenou stranu patologicky sebejistého autora, jenž tehdy neznal slovo pokora. Pound dokonce vězel v bludu nadčlověka tak hluboko, že se při své italské rezidenci ve 40. letech zastával Mussoliniho a psal antisemitské projevy. Prozřel až v americkém zaja-

HUDBA teckém táboře a svědomí zpytoval dlouhá léta v blázinci. Veřejně se za své v podstatě maloměšťácké chování omluvil na sklonku 60. let. ••• Na denunciaci národního charakteru je v Americe odborníkem filmař Michael Moore. Čerstvě vydaný překlad knihy Rakovinu nevyléčíš (sdruženými silami vydala nakladatelství Argo a Dokořán) komika, herce a spisovatele Denise Learyho však ukazuje, že Moore svou kritikou jen navazuje na dlouze kultivovanou tradici amerického komediálního sebemrskačství. Sympatické je, že Learyho hyperboly, které fungují jako zvětšovací sklo pro různé temné stránky národní povahy, se nevyhýbají ani jeho vlastní osobě. „Jsem kokot,“ zní prostě úvodní verš knihy. – JP –

••• Vozil miliardy korun od obchodníků s lehkými topnými oleji organizátorům podvodů. Na příkaz svých šéfů objednal vraždu dvou z nastrčených bílých koňů. Několik let se skrýval v zahraničí, pak se ale vrátil, promluvil a své tehdejší šéfy z objednání vražd usvědčil – za cenu toho, že i on

Časopis pro současnou hudbu His Voice vydal na začátku září zajímavé číslo, které si zaslouží pozornost. Redakční tým se v něm soustředí na hudební dění v Polsku, o kterém toho přes jeho blízkost a důležitost moc nevíme. Je to škoda, protože náš severní soused patří v soudobé vážné hudbě, jazzu, hip hopu nebo elektronice k evropské špičce. V novém čísle časopisu najdeme například analýzu polské hudební avantgardy od skladatele Martina Smolky, portrét trumpetisty, skladatele a jazzové legendy Tomasze Stańka, okno do polského hip hopu nebo industriální scény. U příležitosti vydání čísla pořádá v pondělí 13. září redakce poslechový večer v pražském experimentálním prostoru Roxy – NoD.

••• Existují kompozice, které by rozhodně neměly chybět v našich domácích hudebních archivech. Mezi ně patří Pašijové hry od Plastic People. Tuto nahrávku je možné mít od letošního léta doma ve dvou verzích. Jednak v syrové podobě, jak byla zaznamenána při premiéře na Hrádečku u Václava Havla v roce 1978 (vyšla v samizdatu a také několikrát na CD), a také v nedávno vydané rozšířené verzi, kde Plastic People doplňují dechy, smyčce a bicí souboru Agon Orchestra. Rozšířená verze je zjemnělá, méně patetická a kázání Krista na hoře Olivetské přednáší žena. Nová nahrávka mimo jiné potvrzuje, že Plastici vytvořili v 70. letech vskutku nadčasové dílo. – JP –

D I VA D L O

TELEVIZE Před zahájením š e s t it ý d e n n í přehlídky filmů amerického režiséra Stanleyho Kubricka (1928–1999) zařadila Česká televize na toto pondělí dokument s názvem Stanley Kubrick: Život s filmem (ČT 2, 21.25). Jde zatím o nejobsáhlejší portrét tohoto filmaře, natočený jeho švagrem Janem Harlanem. Komentář k filmu namluvil představitel hlavní role režisérova posledního snímku Eyes Wide Shut Tom Cruise.

/ 23

sám půjde na 12 let do vězení. Tak by se dal shrnout šokující příběh bývalého vojenského pyrotechnika Jiřího Večeře, který po dvouleté přípravě a návštěvách ve věznici natočila ostravská novinářka Jana Lorencová. Hodinovou výpověď, která popisuje přerod z chladnokrevného objednatele vražd v člověka, který si uvědomí svoji vinu, vysílá v pátek ve 20 hodin ČT 2 pod názvem Můj přítel vrah. ••• Podle scénáře Ingmara Bergmanna natočila herečka a režisérka Liv Ullmannová v roce 2000 film Nevěra. V dialogu stárnoucího režiséra a čtyřicetileté herečky na plátně sledujeme psychologicky brilantně vykreslený příběh jednoho milostného trojúhelníku (ČT 2, 17. 9., 20.00). – M P –, – P T –

Činoherní studio v Ústí nad Labem se českému publiku už několik let snaží rozšiřovat obzory. Nejen ukázkami drsné britské dramatiky jako Shopping and Fucking Marka Ravenhilla nebo Crave Sarah Kaneové, ale také nabídkou současných autorů ze španělského jazykového okruhu. Nyní zařazuje soubor do svého repertoáru hru Prométeus argentinského dramatika a režiséra Rodriga Garcíi (premiéra v pátek 17. září). Centrální postavou lyrického díla je boxer, který se jako mediální hvězda stylizuje do role mučedníka. Ničení svého těla pro povyražení davů prožívá jako poslání podobné utrpení svatého Šebestiána nebo Prométea. Myslí si, že rány přijímá i rozdává za celé lidstvo. Protože je Ústí nad Labem město boxu, slibují si divadelníci hojnou účast publika.

••• Jak dnes člověk chápe svobodu? Co pro něj znamená práce? Jak je na tom v porovnání s ptáky? Hledání odpovědí na tyto otázky prostupuje divadelní hru Ornitologie současného ruského dramatika Alexandra Stroganova, kterou v české premiéře uvede v úterý 14. září pražské Divadlo v Celetné. Děj probíhá v malém ruském bytě, ve kterém dva podivínští sourozenci (malířka a ornitolog) hostí krásného mladíka. Je už pozdě v noci a mladík chce odejít, ale nedokáže to. Stále se před ním objevují nová zátiší, vycpaní ptáci a s nimi i otázky. Hru, která mimo jiné nezapře velký smysl pro humor, připravil s divadelním souborem ruský režisér Alexandr Minajev. – JP –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Skandinávie: Ibsen už si nezapálí

Maglajs civilizací

V Dánsku se celé léto zuřivě diskutovalo, zda má kodaňskému Muzeu dělnického hnutí i nadále vévodit třímetrová socha V. I. Lenina. Kde se tu vzala? Skulpturu věnoval Sovětský svaz roku 1985 tzv. Rudé lidové vysoké škole u městečka Hørsholm, již zřizoval komunisticky zbarvený odborový svaz námořníků. V roce 1996 odboráři školu prodali a Lenin putoval jako dar do Muzea práce. Zpočátku vítal návštěvníky přímo u hlavního vchodu, po letošní rozsáhlé přestavbě se přestěhoval na méně prestižní místo v zadním dvoře. I tak ale jeho přítomnost vyprovokovala dvacet čelních sociálnědemokratických politiků, t. č. v opozici, k sepsání otevřeného dopisu správní radě muzea, v němž žádali odstranění sochy. Jejich hlavní argument zněl kuriózně: Lenin prý „zradil ideu demokratického socialismu“. Právě za tuto formulaci to sociální demokraté schytali od historiků a komentátorů. Lenin totiž demokratický socialismus nezradil a ani zradit nemohl, neboť od prvopočátku prosazoval uskutečnění revoluce všemi, jen ne demokratickými prostředky. Ve sporu se nanovo rozhořela rivalita mezi komunisty a sociálními demokraty. Z oficiální reakce Komunistické strany Dánska, která od roku 1979 nebyla zvolena do parlamentu a skomírá na úbytě, odvěká averze k sociální demokracii přímo čiší. „Lenin nehlasoval pro válku v roce 1914, nespolupracoval s nacisty, nezavlekl zemi do NATO a EU

••• Celosvětové tažení proti kuřákům přineslo nečekané potíže norskému divadlu. Prvního června totiž vstoupil v zemi v platnost drakonický zákaz kouření ve všech veřejných prostorách, tedy i na divadelních jevištích. Bergenská národní scéna, která právě zkouší hru Henrika Ibsena Divoká kachna, tak narazila na problém: fotograf Hjalmar Ekdahl se na scéně bude muset obejít bez obligátního doutníku. Dánská režisérka kusu Vibeke Bjelkeová se v tisku rozčiluje, že politici přece nemohou rozhodovat o tom, jak inscenovat drama, a také představiteli Ekdahla Trondu Høvikovi zůstává rozum stát: „A co třeba hry, kde někoho mučí žhavou cigaretou? Vždyť to bude směšné, když se od ní nebude kouřit!“ Ředitel Bergenské národní scény Audun Hasti ovšem nevidí šanci na výjimku nikterak růžově. Jedinou možnost, jak nechat postavu fotografa na pódiu vykuřovat, by skýtalo předložení souhlasu všech zaměstnanců a přítomného publika Úřadu ochrany práce. „Ale jak na to? To se máme obecenstva večer co večer ptát?“ přemítá bezradný ředitel.

Na tezi o krátkém dvacátém století, jež prý trvalo jen pětasedmdesát let od roku 1914 do roku 1989, by nějaký ambiciózní esejista mohl navázat podobně chytlavým zkrácením minulého desetiletí. Devadesátá léta by se dala vymezit dvěma údernými slogany, které svého času skloňoval celý svět. Mezi Fukuyamovým „koncem dějin“ z roku 1992 a Huntingtonovým „střetem civilizací“ z roku 1996 přitom uběhly pouhé čtyři roky, kdy se Západ kochal vítězstvím. Už tehdy ovšem nabádala středoevropská zkušenost ke skepsi. Vždyť dokonalé vyvrcholení dějin spatřil už Hegel v pruském státě, čímž inspiroval leninský marxismus, a pro střet civilizací dříme v hovorové češtině ještě údernější pojem – maglajs. V dětství se mi toto slovo vrylo do paměti jako společensky přijatelnější varianta bordelu. Patrik Ouředník mu ve svém slovníku nekonvenční češtiny z roku 1988 přisuzuje významy „výtržnost, zmatek, poprask, pozdvižení“, ale k jeho historickým kořenům se nevyjadřuje. Teprve o třicet let starší etymologický slovník je konkrétnější. Maglajs ve smyslu „rvačka, pranice“ je prý odvozen od bosenského městečka Maglaj, kde při rakouské anexi v roce 1908 došlo ke krvavým řežím. Na Maglaj si kolega Zbyněk vzpomněl v souvislosti s tragédií v Beslanu, o níž se nám v kavárně ani nechtělo mluvit. V roce 1993, zhruba rok po zahájení zatím poslední války v Bosně, emigroval do Prahy chlapík, který v Maglaji předtím působil jako policejní velitel. Náležel k bosenským Muslimům, tedy ke straně napadené, jež se bránila, jak se dalo, a do svých řad přijímala i fundamentalisty z arabského světa. Sám žádným fanatikem nebyl, příběh ostatně kolegovi vyprávěl nad pivem. Také k jeho oddílu se prý připojil jeden arabský bojovník. Budil respekt odvahou i zkušenostmi, v evropském prostředí však působil dost exoticky. Když zahlédl křesťanské kříže v pozicích bosenských Chorvatů, nejbližších muslimských spojenců, dal se jen stěží přesvědčit, aby je ze zálohy všechny nepostřílel. Jindy zas po vroucné modlitbě vyrazil na zteč proti Srbům, aniž by se sebeméně kryl, byl pochopitelně zasažen, spolubojovníci jej s nasazením životů odtáhli do polní nemocnice, ale když se tam k všeobecné radosti bosenskomuslimského personálu probral, zoufale se rozzuřil, že mu zabránili stát se šahídem, mučedníkem džihádu – to by si pak místo marodění pěkně užíval rajských slastí. Střet civilizací je pojem až geometricky názorný, jenže poměry přímo na bojišti bývají složitější. Starý rakouský maglajs, který přežívá v češtině už jen okrajově, aniž by se vědělo, co vlastně znamená, vystihuje problém možná přesněji.

H E L E N A B Ř E Z I N O VÁ

VIKTOR ŠLAJCHRT

Vedení muzea nakonec rozhodlo, že socha (s textem informujícím i o Leninových zvěrstvech) bude nadále součástí stálé výstavy dokumentující dějiny dělnického hnutí.

ani do imperialistických válek převlečených za humanitární mise, a je to zdaleka největší vůdcovská postava, již mezinárodní dělnické hnutí zrodilo,“ komentovali komunisté úvahy o odstranění svého vůdce. Sociální demokraté, kteří v Dánsku souboj s komunisty na celé čáře vyhrávají a hlavně díky nim se revoluce sovětského střihu Severu vyhnula, si tak paradoxně svou iniciativou uškodili. Spadli totiž do pasti šikovně nastražené krajně pravicovou Lidovou stranou Dánska, která celý incident vyprovokovala. Její vedení si nepřálo odstranění sochy, nýbrž pouze popisek líčící Lenina jako zrůdného katana. Sociální demokracie je trumfla, ale svým cenzorským přáním uzurpovat si dělnické hnutí jen pro sebe nešikovně podpořila skrytý cíl pravicových populistů, totiž poukázat na to, že každý socialismus je už ze své podstaty totalitární.

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

Uplynuly tři roky od útoku al-Káidy na USA. U Náměště se zřítil vrtulník a v jeho troskách zahynulo šest britských vojáků pobývajících tu v rámci společného mezinárodního cvičení Létající nosorožec. Vláda vytvořila komisi na přípravu reformy důchodů. Experti Světové banky napsali ve své výroční zprávě, že Česko stagnuje, a zařadili republiku na poslední místo v reformním žebříčku zemí východní Evropy a Střední Asie. Nahá žena procházející mezi regály se zbožím šokovala plzeňský Kaufland. Velká Británie je země, která je odlišena od evropského kontinentu Kanálem. To jsme si říkali společně se všemi politiky, které jsem v Británii potkal, prohlásil prezident republiky doc. ing. Václav Klaus DrSc. po příletu z návštěvy Londýna; krátce nato pak Klaus odcestoval do Kazachstánu, kde sice nevydobyl osmimiliardový státní dluh, ale dostal

13.–19. 9. 2004

čestný doktorát na univerzitě v Almaty. Ministerstvo sociálních věcí se rozhodlo, že ve svých ústavech bude na rozdíl od ministerstva zdravotnictví dál lidi zavírat do klecí a sítí. V Bíteši vypukly hody. Nezkušené mládě výra se na nočním lovu srazilo s vlakem a zahynulo u Zábělé. Rudy Kraj „Mlátička“ přijal nabídku hamburské stáje Universum a stal se profesionálním boxerem. Statistikové zjistili, že Češi si kupují čím dál dražší dovolenou. Nezávislá evropská komise vedená bývalým finským prezidentem Marttim Ahtisaarim doporučila v Bruselu členským zemím vstup Turecka do EU. Mladé frontě Dnes se podařilo zjistit, co k sobě přitahuje Karla Gotta a Martinu Balogovou. Zůstaňte v Iráku a pomozte nám, vyzval v Praze českou společnost v projevu k poslancům zahraničního výboru sněmovny irácký ministr kultury Mufíd Jazairi. Akcie Komerční

banky se vrátily k růstu. Veřejný obránce práv Otakar Motejl požádal poslance o pomoc v případu Mohammada Fakiriho, afghánského podnikatele, který s českou manželkou a dětmi žije už víc než dvacet let v Brně a přes opakované žádosti dosud od zdejších úřadů nedostal české občanství. Ministr zahraničí Cyril Svoboda se v Praze setkal se členy českého týmu odlétajícími na Letní paralympijské hry do Athén. Na televizní obrazovku se vrátil doktor Šmucler. Vyschlé prameny v horách připravily o pitnou vodu 12 obcí kolem Ústí nad Labem. Pan Bok zatím není pod lékařskou kontrolou – on svůj stav bedlivě sleduje sám, popsala aktivistka Claudie Nikolajenková zdravotní stav aktivisty Johna Boka, který už třetí týden drží časově neomezenou hladovku za odstoupení premiéra Stanislava Grosse. V Pardubicích hořelo plynové potrubí. Čes-

ká vláda nabídla ozdravné pobyty dětem, které přežily útok teroristů na školu v severoosetském Beslanu; ve vražedné operaci tam za nevyjasněných okolností zahynulo více než 500 lidí, z toho více než tři sta dětí. Bývalý premiér Vladimír Špidla se odstěhoval z Kramářovy vily. Dva mládenci dostali u soudu osm let za vraždu člověka bez domova, kterého pro zábavu ukopali letos na jaře ještě coby nezletilci v nočním centru Hradce Králové. Co máme dělat, ptají se starostové v ohrožené oblasti. Máme nakoupit a rozdat lidem zbraně a dát jim povel pal, když nelze jinak? popsal reportér Lidových novin Jan Král atmosféru ve vsích kolem Vsetína, kde myslivci a policejní jednotky už tři týdny pronásledují a pokoušejí se zastřelit „neznámou černou šelmu“, která prý možná snědla jednu ovci a kousla do nohy hříbě. Karvinská radnice vyhlá-

sila třetí ročník bezplatných kurzů bojového umění pro místní ženy. Nezaměstnanost vzrostla na 10,2 procenta. Ve snaze motivovat k práci lidi bez práce navrhlo ministerstvo práce, aby životní minimum kleslo ze 4100 na 2900 korun měsíčně. Otevřít festival Struny podzimu přijel do Prahy Kronos Quartet. Výrobci lodí přišli se zprávou, že podle jejich dlouhodobých výzkumů slábne vítr do plachet. ČEZ se rozhodl zdražit příští rok elektřinu o 11 procent. Občané Kamenice nad Lipou pohřbili svou lékařku Ludmilu Duškovou (32), která i se svou mladší sestrou zahynula letos v létě při výstupu na Chan Tengri v Kyrgyzstánu. Mezi firmami klesl zájem o reklamu na TV Nova. Občan Václav Koplík našel v lesích u Ratíškovic lesklokorku, houbu věčného mládí, která je vzácnější než diamant. [email protected]

inzerce

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Jaroslav Spurný,

Marek Švehla. EDITOŘI: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. REDAKTOŘI VYDÁNÍ (TIŠTĚNÝ, ON-LINE): Kateřina Ducháčková, Pavel Tatíček. KOMENTÁŘE: Zbyněk Petráček. DOMÁCÍ RUBRIKA ([email protected]): Eliška Bártová, Hana Čápová, Jan Kovalík, Ondřej Kundra. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). ARTDIRECTOR: Jan Andersson. DTP

([email protected]): David Němec. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ REDAKTOR: Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. PROJECT MANAGER: Martina Boháčková, tel. 224 934 441, fax 224 934 586, [email protected]. SEKRETARIÁT: Kateřina

Spurná, Jan Svoboda.

INZERCE:

Helena Štiková, Andrea Krsková, Milan Greguš, Jakub Tabery (vedoucí) – tel./fax 224 934 586, [email protected].

fax 224 930 792, [email protected].

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s. Praha.

ROZŠIŘUJÍ:

DISTRIBUCE:

Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999,

Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press spol. s r. o.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY:

Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 12. 9. 2004, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.