11

Zn. 275/11

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci U Soudu 540/3, 460 01 Liberec

prostřednictvím: Okresní soud v České Lípě Děčínská 390/4, 470 52 Česká Lípa

Ke sp. zn. Okresního soudu v České Lípě 13 C 203/2007

Žalobce:

Město Česká Lípa, IČ 260428, se sídlem T. G. Masaryka 1, 470 01 Česká Lípa zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem

Žalovaný:

VETT a.s., IČ 25404717, se sídlem Nad Opatovem 2140, 194 00 Praha, Chodov zast. JUDr. Michalem Říhou, advokátem

ODVOLÁNÍ žalobce proti usnesení Okresního v České Lípě, č.j. 13 C 203/2007-1115, ze dne 5. 8. 2015

KVB advokátní kancelář s.r.o. Teplého 2786, 530 02 Pardubice tel.: 226 259 401, e-mail: [email protected]

soudu

1 www.akkvb.cz

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě, č.j. 13 C 203/2007-1092, ze dne 10. 7. 2015 bylo ve výše uvedené věci rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 34 963 976,59 Kč s úrokem z prodlení, a žaloba byla naopak zamítnuta v části, ve které se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení 35 548 045,28 Kč, a dále v rozdílu mezi požadovaným a přiznaným úrokem z prodlení. Oba účastníci podali proti citovanému rozsudku ODVOLÁNÍ, jimiž namítají nesprávné právní hodnocení soudu i nesprávné skutkové závěry. Zatímco však žalovanému (obchodní společnosti) bylo usnesením Okresního soudu v České Lípě, č.j. 13 C 203/2007-1079, ze dne 30. 6. 2015 přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 70 % z důvodu nepříznivých majetkových a výdělkových poměrů (žalovaný po dobu více jak tří let hospodaří se ztrátou), žádost strany žalující (města) o osvobození od soudních poplatků byla naopak usnesením Okresního soudu v České Lípě, č.j. 13 C 203/2007-1115, ze dne 5. 8. 2015 zamítnuta. Posledně uvedené usnesení okresního soudu považuje žalobce za nesprávné a nezákonné a podává tedy proti němu řádně a včas následující

odvolání, kterým napadá uvedené usnesení v celém rozsahu, přičemž v dalším textu uvádí odvolatel v souladu s § 205 odst. 1 o.s.ř., v čem spatřuje tvrzenou nesprávnost a a nezákonnost tohoto rozhodnutí, tj. konkrétní odvolací důvody.

Úvodem žalobce především poukazuje na to, že ačkoliv okresní soud obecně akceptoval možnost osvobození od soudního poplatku i pro jiné důvody než majetkové, v odůvodnění napadeného zamítavého usnesení se již s těmito důvody – ačkoli byly žalobcem uplatněny – dostatečně nevypořádal, v úvahu je nevzal, naopak v podstatě odkazoval toliko na majetkové poměry žalující strany (srov. str. 3 napadeného usnesení – „V daném případě žalobce netvrdí nepříznivé majetkové okolnosti…“) a setrvale zdůrazňoval, že tyto osvobození neodůvodňují. Ustanovení § 138 o. s. ř. však zjevně nemluví toliko o „majetkových“ poměrech, nýbrž o „poměrech“ obecně, a rovněž judikatura konstantně uznává, že takové „poměry“ mohou být i jiné než majetkové. Žalující strana přitom tvrdí, že jsou zde jiné okolnosti zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují osvobození od soudního poplatku. Tyto okolnosti žalující strana uvedla již v návrhu prvostupňovému soudu. Ten je však, podle názoru žalující strany, nesprávně posoudil a vyhodnotil, a to zejména z následujících důvodů:

2

I. Porušení rovnosti stran Především nelze odhlédnout již od skutečnosti, že žalovaná strana byla ze 70 % od soudního poplatku osvobozena, a to i přesto, že soudní spor vyplývá z hlavní podnikatelské činnosti žalované strany, jedná se tedy o její podnikatelské riziko, pročež by osvobození od soudního poplatku mělo být naprosto výjimečné (jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3790/11). Krom toho to byla právě žalovaná strana, která se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Okresní soud však nejen, že tyto relevantní okolnosti nezohlednil a žalovanému osvobození od soudních poplatků z větší části přiznal, ale navíc naopak v případě strany žalující, která není podnikatelkou a v dané věci je stranou ochuzenou, nepřiznal osvobození žádné, a to ještě s odůvodněním, že „soud posoudil i povahu nároku žalobce, kdy tento vznikl z neplatné veřejnoprávní smlouvy, kdy se sám žalobce zavázal hradit žalovanému prokazatelnou ztrátu v maximální výši, nikoli ve výši obvyklé, jak činí řádný hospodář.“ I když žalobce odhlédne od skutečnosti, že soud pro svůj závěr argumentuje (neexistujícím) nárokem z absolutně neplatné veřejnoprávní smlouvy (o čemžto již není žádného sporu), nelze přehlédnout zřetelně nerovný, diskriminační přístup k oběma stranám sporu při aplikaci jednoho a téhož zákonného ustanovení, neboť •

žalovanému bylo osvobození přiznáno navzdory tomu, že je podnikatelem, že ke sporu došlo právě v souvislosti s výkonem jeho podnikatelské činnosti (a rovněž žalovaný se přeci zavázal, že bude svůj závazek řádně plnit, místo toho se však na úkor žalobce enormně bezdůvodně obohatil) a že si své aktuální majetkové poměry nepochybně způsobil vlastním přičiněním, zatímco

•

žalobci žádné osvobození přiznáno nebylo mj. proto, že se přeci zavázal k úhradě prokazatelné ztráty.

Vzniká tím značně paradoxní situace, kdy ochuzená strana nese plné náklady domáhání se svého legitimního práva, zatímco ten, kdo se na její úkor obohatil, je od soudních poplatků osvobozen, a tedy má mnohem výhodnější podmínky pro vedení soudního sporu (v němž již jen jakékoliv jeho protahování jde právě ve prospěch obohaceného žalovaného). Žalující strana přitom v této souvislosti výslovně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 13/98, podle kterého je třeba při interpretaci § 138 odst. 1 o. s. ř. vycházet především z ústavní zásady rovnosti. Prvostupňový soud tento nález označil za nepřípadný ve vztahu k řešené věci, neboť dle jeho názoru otázkou řešenou v tomto nálezu bylo pouze to, zda je možné osvobodit i právnické osoby. Podle názoru žalující strany je však nezbytné závěr Ústavního soudu aplikovat obecně, tedy i v situacích, kdy nerovnost pramení z jiných příčin, jak je tomu i zde.

3

Nelze též přehlédnout, že nemajetnost a záporný výsledek hospodaření, který sloužil jako hlavní argument pro osvobození žalované strany od soudního poplatku, byl do značné míry zaviněn jejími vlastními podnikatelskými rozhodnutími, např. prodejem dlouhodobého majetku (staveb a pozemků) hluboko pod jejich zůstatkovou cenou v roce 2011.

II. Vyžadovaný soudní poplatek postrádá v daném případě jakýkoliv svůj účel Respektovaná právní teorie (např. Winterová A. a kol.: Civilní právo procesní. 6. aktualizované a doplněné vydání, Praha: Linde, 2011, s. 302) zná několik funkcí soudního poplatku. Především je to funkce uhrazovací a funkce regulační (někdy též funkce sankční). Účelem uhrazovací funkce je jistý příspěvek účastníků na činnost soudů, příspěvek do veřejných rozpočtů. Vzhledem k tomu, že samotná podstata věci již byla v občanském soudním řízení rozhodnuta, veškeré dokazování již bylo provedeno a na odvolacím stupni se bude řešit již jen výše bezdůvodného obohacení, a to především z hlediska jeho (čistě) matematického vyčíslení, je soudní poplatek ve výši několika milionů Kč zcela nepřiměřeným omezením práva na soudní ochranu. Nelze též pominout, že žalobcem je veřejnoprávní korporace, soudní poplatek by tak pouze přešel z jednoho veřejného rozpočtu do druhého. Poplatek zde tedy v žádném slova smyslu uhrazovací funkci ve skutečnosti neplní. Druhou funkcí soudního poplatku je funkce regulační, kdy poplatek představuje určitou překážku proti zbytečnému nebo šikanóznímu „sudičství“. Odvolatel opět připomíná, že samotná podstata sporu již byla rozhodnuta, posuzovaný nárok je nesporně oprávněný, spor se nyní vede již jen o výši tohoto nároku. To ostatně uznal i prvostupňový soud v napadeném rozhodnutí. Odvolání tedy nepochybně není ani šikanózní, ani zbytečné. Ani zmíněná regulační funkce poplatku tak zde už pojmově nemůže být naplněna. Dodejme, že část teorie uznává i jakousi „sankční“ funkci poplatku, tedy že jde o trest pro stranu uplatňující zjevně neopodstatněné nároky. K tomu dodejme, že paradoxně jediný, kdo zde bude za odvolací řízení sankcionován, zde bude žalující (tedy protiprávně ochuzená) strana, protože vzhledem k majetkovým poměrům strany žalované pravděpodobně nyní vyžadovaný soudní poplatek zpět již nevymůže, ani pokud by byla ve sporu plně úspěšná. Soudní poplatek tedy v případě tohoto odvolacího řízení není způsobilý plnit žádný právem předvídaný účel. Osvobozením tak pojmově nemůže vzniknout jakákoliv škoda žádnému zákonem chráněnému zájmu. Naopak, neosvobozením zřejmě vznikne žalující straně škoda značná, případně bude této zamezeno v přístupu k soudní ochraně.

4

III. Faktická nevymahatelnost pohledávky I tuto námitku již žalující strana uplatnila. Prvostupňový soud ji odmítl s odůvodněním, že důvody pro osvobození lze hledat jen na straně žadatele. Faktickou vymahatelnost pohledávky si musí dle soudu žalující strana zhodnotit sama v rámci úvahy, „jestli se žaloba vyplatí“. Pokud pomineme fakt, že předmětný spor se táhne již od roku 2007, kdy byly majetkové poměry žalované strany prokazatelně podstatně jiné (a nebylo tedy možné tuto úvahu uskutečnit), domnívá se žalující strana, že i tento výklad je přehnaně formalistický. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přiměřené soudní poplatky jsou přípustné, nesmějí však být překážkou přístupu k soudu. Přiměřený soudní poplatek by měl odradit od nepodložených a nejistých sporů. V žádném případě by však neměl být soudní poplatek tak vysoký, že i v situaci, kdy si je žalující strana jistá oprávněností svého návrhu, musí ve skutečnosti zvažovat, zda vůbec svůj nárok uplatňovat, protože soudní poplatek může být v praxi vyšší než reálně vymožitelná částka. Žalující strana zde opětovně odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Urbanek proti Rakousku (rozsudek, 9. 12. 2010, č. 35123/05). Stěžovatel v oné věci namítal, že soudní poplatek (v insolvenčním řízení) by měl odrážet nikoliv žalovanou sumu, ale sumu, kterou je skutečně možné reálně získat. Soud neshledal v daném případě porušení Úmluvy právě proto, že v rakouském soudním řízení je možné tuto otázku zohlednit při individuálním prominutí poplatku. Pokud by tedy zdejší soud trval na tom, že vymožitelnost pohledávky při rozhodování o přiznání osvobození od poplatku zohlednit nelze, znamenalo by to, a contrario, že takový výklad českého práva je s Úmluvou v rozporu, a to se všemi důsledky z toho plynoucími.

IV. Princip proporcionality Konečně, je všeobecně známo, že pokud soud rozhoduje o dvou nebo více konkurujících si zájmech, musí je poměřit tzv. testem proporcionality. Prvostupňový soud však žádný test proporcionality neprovedl, naopak pouze konstatoval, že dopady zaplacení soudního poplatku na obě strany sporu (prospěch či újmu, která jim rozhodnutím o osvobození vznikne) vůbec nemůže brát v úvahu. S takovým postupem žalující strana nesouhlasí a považuje jej i v tomto směru za nepřípustně formalistický. Naopak, praktický dopad rozhodnutí do práv účastníků, a především do reálné vymahatelnosti práva, by měl být soudem zvažován, a to i při rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Pokud tedy soud rozhoduje o osvobození od soudního poplatku, neměl by jen z formálního hlediska povšechně posoudit majetkové poměry žadatele, ale musí, v souladu s principem proporcionality, posoudit a zvážit všechny navzájem si konkurující zájmy,

5

a zvolit takové řešení, které co nejlépe naplní účel zákona – tj. umožnit efektivní vymáhání práva. Jak bylo výše uvedeno, trvání na zaplacení soudního poplatku (ačkoliv ryze formálně zřejmě možné) by v tomto případě bylo zcela nepřiměřené.

V. Závěrečný návrh Ze všech výše uvedených důvodů odvolatel zdvořile navrhuje odvolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí podle ustanovení § 219a a § 221 o.s.ř. zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, to samozřejmě za předpokladu, že soud prvního stupně nevyužije možnosti dané mu ustanovením § 210a o.s.ř. a v rámci tzv. autoremedury nezmění napadené usnesení tak, že se žalobci přiznává osvobození od soudního poplatku.

V Pardubicích dne 3. září 2015

Město Česká Lípa zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem

6