11

repetice elektronický informační zpravodaj

léto 2011

Světoobčan

MAISKY III/11

repetice

III/11

elektronický informační zpravodaj

Vážení a milí příznivci Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov,

VYBÍRÁME Z OBSAHU:

jubilejní dvacátý ročník MHF Český Krumlov pomalu klepe na dveře, a tak Vám předkládáme letní číslo zpravodaje Repetice. Tentokráte se v titulním článku budeme věnovat zajímavé osobnosti z instrumentálního světa - violoncellistovi Mischovi Maiskému, který se po letech vrací do Českého Krumlova. Dále Vám stránky letního čísla Repetice nabídnou muzikálové okénko s představením letošního projektu Nesmrtelná Broadway a zavítáme i do světa vášnivého tanga. Z programu si dále představíme i řadu věnovanou komorní hudbě, kterou tradičně hostí Maškarní sál. Na tři otázky nám odpoví vynikající německá houslistka Tanja Becker-Bender a nezapomeneme ani na město Český Krumlov, který potřetí zahraje na výroční rožmberskou notu. Vzhledem k letošnímu výročí festivalu zavzpomínáme v posledním dílu našeho seriálu na nedávná festivalová léta a retrospektivní putování uzavřeme rozhovorem se spoluzakladatelkou festivalu PhDr. Zuzanou Lufinkovou.

Světoobčan Mischa Maisky … strana 2

Věříme, že Vám náš zpravodaj zpříjemní letní dovolenkové chvíle a inspiruje Vás k návštěvě 20. ročníku festivalu. Krásné letní dny Vám za festivalový tým přeje a na shledanou na koncertech se těší Lucie Johanovská

SOUTĚŽ: Vyhrajte dvě vstupenky na Tango Soirée!

AKTUALITY: Prodej vstupenek zajišťuje předprodejní síť Ticketstream. Vstup do rezervačního systému najdete ZDE.

¡Viva tango! … strana 10

Soutěžní otázka: Který ze světových hudebních skladatelů se ve své tvorbě nejvíce věnoval tangu? Správné odpovědi zasílejte na e-mail: [email protected]. Vylosovaný výherce získá 2 vstupenky na Tango Soirée, které se uskuteční dne 12. 8. v Zahradě Kooperativy v Českém Krumlově.

Využijte možnosti zvýhodněného nákupu a ušetřete až 10 % z ceny vstupenky na galakoncert Plácida Dominga! Platí do 31. července !!!

REPETICE - elektronický informační čtvrtletník MHF Český Krumlov; vydává: Auviex, s.r.o., Perlitová 1820, 140 00 Praha 4 Ing. Lucie Johanovská, [email protected]; www.auviex.cz, foto archiv festivalu a Libor Sváček; www.festivalkrumlov.cz

Tři otázky pro... ...Tanju Becker-Bender … strana 22

1

III/11


MISCHA

MAISKY Vášeň a instinkt nestačí Mischa Maisky je jediným violoncellistou na světě, který studoval současně u legendárních umělců Mstislava Rostropoviče a Gregora Piatigorského. Rostropovič Maiského kdysi nazval „nejvýznačnějším z talentů mladší generace cellistů, v jehož hře se jedinečně snoubí poezie a vytříbená jemnost s velkým temperamentem a brilantní technikou“. Tento výjimečný umělec vystoupí společně se svou dcerou den po zahájení 20. ročníku festivalu, dne 16. července od 20 hodin v sále Zámecké jízdárny v Českém Krumlově a za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Daniela Raiskina přednese Brahmsův dvojkoncert a Beethovenův trojkoncert. „Vzpomínám, jak jsem v době studií na konzervatoři měl velkou fotografii Mischy Maiského se Mstislavem Rostropovičem na stěně, tedy žák a jeho profesor…. Dnes nás pojí desetileté přátelství a spolupráce. Strávili jsme spolu nezapomenutelné chvíle plné povídání o hudbě, o životě, o jeho vztahu k bývalému Sovětskému svazu, o životě ‚s violoncellem‘… Mischa je skvělý člověk, báječný violoncellista a společník. Má čtyři děti a v Českém Krumlově vystoupí se svojí dcerou Lily, se kterou často hrává ‚komorní‘ recitály,“ říká festivalový dramaturg, a také violoncellista Lubomír Herza.

Maisky se narodil v Lotyšsku, studoval v Rusku a po repatriaci do Izraele byl entuziasticky přijat v Londýně, Paříži, Berlíně, Vídni, New Yorku, Tokiu a dalších hudebních centrech po celém světě. Maisky sám sebe pokládá za světoobčana: „Hraji na italské cello s francouzským a německým smyčcem, rakouskými a německými strunami, má dcera se narodila v Paříži, starší syn v Bruselu a mladší v Itálii, jezdím v japonském autě, nosím švýcarské hodinky a indiánský náhrdelník. Doma se cítím všude, kde lidé dokážou ocenit a užít si klasickou hudbu.“ Jako exkluzivní umělec společnosti Deutsche Grammophon Mischa Maisky v průběhu 25 let nahrál na 30 nahrávek s takovými tělesy, jako je Vídeňská a Berlínská filharmonie, Londýnský symfonický orchestr, Izraelská filharmonie, Pařížský orchestr, Evropský komorní orchestr Orpheus a další. Jedním z nejvýznamnějších mezníků jeho kariéry se stal rok 2000, kdy Maisky se svým bachovským turné vystoupil na 100 koncertech. Jako projev svého hlubokého obdivu k dílu tohoto skladatele Maisky třikrát nahrál i jeho sólové suity. AUDIO: Poslechněte si zasněnou Labuť z Karnevalu zvířat od Camilla Saint-Saënse v podání Mischy Maiského.

2

repetice

III/11


Máte kořeny v Lotyšsku nebo je Váš původ spíše ruský? Narodil jsem se v Lotyšsku, ale pouze omylem osudu, protože moji rodiče se zrovna v době mého narození v Lotyšsku vyskytovali. Otec byl z Ruska do Lotyšska po válce vyslán za prací, ale moje rodina z této země nepochází. Nejsem však ani Rusem, „ruským violoncellistou“ mě lidé začali označovat, když jsem žil v Izraeli. Je to komické, protože v průběhu mého „prvního života“, jak toto období nazývám, jsem nebyl považován za Rusa. Byl jsem Židem, jak stálo i v mém sovětském pasu: „Národnost: židovská“. Jen málo lidí si uvědomuje, že toto byl způsob, jakým bylo s Židy nakládáno v Sovětském svazu. Sám se však považuji spíše za kosmopolitního jedince. Narodil jsem se v Lotyšsku, které bylo tehdy částí Sovětského svazu, studoval jsem v Rusku. V roce 1972 jsem byl repatriován do Izraele. Říkám repatriován, neemigroval jsem, protože v Izraeli nás nikdy nepokládali za imigranty. Jsme repatrianti. Izrael nás pokládá za navrátivší se domů, i když to trvalo 2000 let. Jsem tedy repatriovaným Izraelcem a v současné době žiji v Bruselu. Hraji na italské cello, používám francouzské struny, i když v poslední době zkouším především moderní německé a rakouské. Jezdím v japonském autě, nosím indiánský náhrdelník a švýcarské hodinky. Moje dcera se narodila v Paříži, starší syn v Bruselu a mladší v Itálii. Myslím, že jsem skutečným světoobčanem. Pocházíte z hudebnické rodiny? Ne tak docela, ačkoli moji rodiče milovali hudbu, vyrůstali v období krátce po ruské revoluci, které bylo velice složitou dobou, a oni de facto neměli příležitost studovat hudbu. Byli si však svých zmařených možností vědomi, a proto svým dětem zajistili možnost hrát na nějaký hudební nástroj. Jsem nejmladším ze tří dětí, moje nejstarší sestra je klavíristkou v Izraeli, můj bratr začínal jako houslista, ale posléze se zaměřil spíše na muzikologii, varhany a cembalo, protože je vášnivým obdivovatelem Bacha. Když se rozhodovalo o mě, matka si přála mít také jedno normální dítě, když se druhé dvě věnují hudbě, ale já jsem všechno ostatní, jen ne normální.

Maiského nahrávky se těší celosvětovému kritickému ohlasu a na svém kontě má Maisky nominace na prestižní ceny tokijské Nahrávací akademie , německé Echo, francouzské Grand Prix du Disque a Diapason d’Or či známé Grammy. Tento prvotřídní světový umělec je pravidelným hostem předních mezinárodních festivalů a spolupracoval s takovými dirigenty, jako Leonard Bernstein, Carlo Maria Giulini, Zubin Mehta, Riccardo Muti, Lorin Maazel, James Levine, Vladimir Ashkenazy, Giuseppe Sinopoli nebo Daniel Barenboim. Uměleckými partnery Maiskému byli například Martha Argerich, Radu Lupu, Nelson Freire, Peter Serkin, Gidon Kremer, Yuri Bashmet, Vadim Repin, Maxim Vengerov, Julian Rachlin nebo Janine Jansen. AUDIO: Suity pro violoncello Johanna Sebastiana Bacha v podání Mischy Maiského.

Kdy jste začal hrát na violoncello? Na ruské poměry pozdě. Byl to ten samý rok, kdy jsem přestal kouřit. Kdy to bylo? Když mi bylo osm. S kouřením jsem začal experimentovat, když mi bylo pět let a skončil jsem v osmi. Od té doby jsem cigaretu nevzal do úst. Když mi bylo sedm let, tak mě moji rodiče vzali k psychologovi, protože si nevěděli rady, jak mě uklidnit. Nedokázal jsem sedět na jednom místě déle než pět vteřin a ukázalo se, že jsem hyperaktivní. Když jsem najednou prohlásil, že chci hrát na cello, nikdo mi nevěřil a všichni se mě snažili přesvědčit, že to není dobrý nápad. Plakal sem a trval na svém, že chci hrát na cello. A tady mě máte dnes. Studoval jste na Leningradské konzervatoři? Ne, chodil jsem do školy, která byla spojena s Leningradskou konzervatoří. Do Leningradu jsem se nastěhoval, když mi bylo 14 let a strávil jsem zde 4 roky. Poté jsem přešel na Moskevskou konzervatoř, kde jsem v roce 1966 po účasti v Čajkovského soutěži začal studovat u Rostropoviče.

3

repetice

III/11


Jak jste se umístil v této soutěži? Dostal jsem šestou cenu. Karine Georgian vyhrála Zlatou medaili. Byl jsem tehdy jediným sovětským účastníkem, který nebyl Rostropovičovým žákem, ale on se rozhodl mě hned po soutěži přijmout. Později mi řekl, že se pokoušel mé umístění v soutěži ještě zhoršit, abych dostal jen Diplom, který byl určen pro nejhorší čtyři účastníky soutěže z dvanáctihlavého finále. Chtěl to udělat proto, abych se mohl do soutěže za čtyři roky přihlásit znovu. Byl přesvědčen, že bych ji vyhrál, ale prvním osmi cellistům nebylo dovoleno přihlásit se do této soutěže znovu. Byl jsem tehdy spolu s Nathanielem Rosenem v 18 letech nejmladším účastníkem. Výsledky byl však hodně ovlivněny dopředu, i když v porotě zasedali i lidé ze západu, jako Piatigorsky, Fournier nebo Cassadó, kteří by mě bývali hodnotili lépe. Cassadó mě údajně navrhl i na první cenu, což bylo absurdní. Rostropovič tvrdil, že nebylo možné, abych se dostal mezi první tři, to ovlivňoval sovětský a východoevropský režim. Byl jsem šťastný, že jsem dosáhl na tak vysoké umístění, na jaké jsem dosáhl, ačkoli se moje kariéra mohla rozvinout jinak, kdybych byl hodnocen výše. Nechtěl jsem o té soutěži tolik mluvit, protože já ve své podstatě s myšlenkou soutěží nesouhlasím. Hudba je natolik subjektivní záležitostí, že ji nelze posuzovat jako nějakou sportovní událost. Je to také důvod, proč jsem nikdy nesouhlasil s tím, abych v nějaké soutěže zasedl jako porotce. Kdysi jste zmínil, že po smrti Vašeho otce Vám Rostropovič pomohl i materiálně... Rostropovič mi dal více, než jen peníze, byl něco jako můj druhý otec. Můj otec zemřel velmi záhy, v podstatě dva dny poté, co mu byla diagnostikována rakovina. Nechodil k lékaři, takže nikdo nevěděl, jak nemocný byl, a pak už bylo pozdě. Byl jsem v šoku, když jsem se vrátil z pohřbu do Petrohradu, abych se připravoval na Všesovětskou soutěž v roce 1966, která měla proběhnout za tři týdny. Moje srdce nebylo na pravém místě a vůbec jsem se na hraní necítil. Rostropovič tehdy vedl mistrovské kurzy, když jsem se k němu přihlásil. Rostropovič věděl, že jsem vyhrál celoruskou soutěž, a také se doslechl, že mi zemřel otec. Poslal tehdy někoho pro láhev vodky a všechny žáky propustil. Strávil tehdy se mnou hodinu pitím vodky a vyprávěním o svém životě, o tom, že jeho otec zemřel, když mu bylo 13 let a že já bych na té soutěži měl hrát na počest svého otce. Inspiroval mě a nakonec jsem se rozhodl se té soutěže účastnit. Získal jsem třetí cenu. Po soutěži mi Rostropovič pomohl finančně, neboť jsem žil v obtížných podmínkách na internátě s dalšími 22 chlapci v jedné místnosti bez sprch. Snažil jsem se protestovat proti jeho štědrosti, ale on řekl: „Ne, to je od Tvého otce,“ a měl na mysli sebe. Studoval jsem u něj a byli jsme si velmi blízcí, bližší než ve vztahu student-učitel. Cítil jsem, jako kdyby mi opravdu byl druhým otcem, a ještě před několika lety mi potvrdil, že jsem pro něj vždy byl a budu synem.

AUDIO: Brahmsův dvojkoncert v podání Mischy Maiského a Gidona Kremera, řídí Leonard Bernstein

Možná mě pod svá křídla vzal i proto, že se mu nepodařilo splnit si vlastní sen mít syna, měl dvě dcery. Podle něj byl jeho otec velmi nadaným cellistou, dirigentem a skladatelem a Rostropovič si přál mít syna, který by hrál na cello a pokračoval v jeho tradici. Velmi jej rozzlobilo, když spatřil moje děti a syna, který hraje na housle a ne na cello. Argumentoval jsem rodinným triem, kdy já hraji na cello, dcena na klavír a syn na housle, ale to mu nestačilo. Myslím, že nyní by byl spokojen, když můj nejmladší syn má ve dvou a půl letech vlastní violoncello a už se pokouší hrát.

4

repetice

III/11


Jak dlouho jste u Rostropoviče studoval? Formálně asi čtyři roky. Rostropovič se však stal mým idolem už od té doby, co jsem začal na violoncello hrát. Vždy jsem tvrdil, že mě bolel krk, když jsem se na něj musel díval tak nahoru. Mít možnost studovat u něj bylo pro mě splněním snu. Navštěvoval jsem tolik jeho koncertů, kolik jsem jen mohl, sbíral jsem jeho fotky, programy, nahrávky a další vybavení. Dělal jsem vše proto, abych se mohl účastnit všech jeho mistrovských kurzů v Leningradu a byla pro mě opravdu velká čest moci u něj studovat na Moskevské konzervatoři. Byl jsem neuvěřitelně fascinován jeho způsobem výuky a začal jsem si společné hodiny nahrávat. Peníze, které jsem získal z Čajkovského soutěže, jsem použil na koupi bazarového kazetového rekordéru Sony a všechny společné hodiny jsem si nahrával. Myslím, že by nikdo nedokázal vstřebat to neuvěřitelné množství informací, energie a imaginace, které Rostropovič předával. Nahrávky mi do dnešních dní umožní se k určitým věcem vracet a naslouchat mu znovu a znovu. Když se stalo, že se můj rekordér porouchal a já sháněl jiný, úřady využily mého shánění „kontrabandu“ k tomu, aby mě zatkli a zavřeli, kvůli čemuž jsem nemohl dokončit svá studia. Pravým důvodem pro mé zatčení bylo, že moje sestra byla se svou rodinou repatriována do Izraele v roce 1969, což se dramaticky podepsalo na mém dalším životě v Sovětském svazu. Nemohl jsem koncertovat ani odjet do zahraničí, protože úřady předpokládaly, že bych po absolvování studia následoval svoji sestru. Musím uznat, že měli pravdu, ale pro mě nebylo ani tak důležité získat diplom, jako pokračovat ve studiích s Rostropovičem. Byl jsem dobrým studentem, úspěšně jsem se účastnil Čajkovského soutěže, takže mě nemohli pro nic za nic vyhodit ze školy. Proto mě sledovali a čekali, že udělám chybu. Ve vězení jsem strávil 4 měsíce a pak jsem 14 měsíců strávil házením lopaty s cementem, abych se náležitě podílel na stavbě komunismu místo hraní na violoncello. Posléze jsem se na 2 měsíce uchýlil do malé nemocnice pro duševně nemocné, kde mi židovský psychiatr pomohl, abych nemusel na vojnu. Byla to jediná bezpečná cesta, jak se armádě vyhnout. Kdybych požádal o emigraci, donutili by mě jít do vojenské služby, což byl prakticky jen jiný druh tříletého žaláře, a poté bych zemi jako zasvěcenec do státního tajemství již vůbec nesměl opustit. Snažil se Vám Rostropovič v této době nějak pomoci? Ano, ale byla to špatná doba. Kdyby se to stalo o rok dříve, pravděpodobně by mi byl schopen pomoci. Měl výjimečné postavení a mohl kdykoli zavolat Brežněvovi nebo komukoli jinému z vlády. Ale já jsem byl zajat v roce 1970, kdy měl Rostropovič sám problémy, když hájil Solženicyna. Nedalo se mnoho dělat. Ačkoli jsem nedostal diplom na Moskevské konzervatoři, tato zkušenost pro mě byla celoživotní školou. Věřte nebo ne, do té doby jsem nepoznal pocit zlosti a odporu. Nelituji ale ničeho, co se stalo, neboť věřím, že je podstatné vždy najít to pozitivní v životních zkušenostech, i když jsou třeba i bolestivé. AUDIO: Slavná Vokalíza Sergeje Rachmaninova v podání violoncellisty Mischy Maiského a klavíristy Pavla Gililova.

5

repetice

III/11


Po návratu z nemocnice jste odjel do Izraele, vrátil se k hraní a záhy jste účinkoval s předními tělesy a dirigenty v Izraeli, ale i v USA. Proč jste se tehdy (v roce 1974) rozhodl zahájit studia u Piatigorského? Moje kariéra byla tehdy ještě v začátcích a bylo mým snem studovat u Piatigorského, protože to byla v Rusku legendární osobnost. Cítil jsem se nesmírně privilegovaným, jako jediná osoba, která kdy studovala violoncello u Piatigorského a Rostropoviče. To poprvé zmínil sám PIatigorsky, nikoli já. Oba měli mnoho studentů, ale nikdo nestudoval u obou současně. Byl jsem opravdu šťastný, že jsem mohl studovat nejen u jedněch z nejlepších cellistů vůbec, ale i u tak skvělých osobností. Předtím, než jsem opustil Rusko, ptal jsem se Rostropoviče, zda bych měl dokončit svá studia na Západě, když jsem v Moskvě skončil. Řekl mi, že diplom je jen kus papíru, ale jak důležitý je, to závisí na tom, kam se v životě vydám. Kdybych měl štěstí a měl dost koncertů, nepotřeboval bych jej. Ale varoval mě, že pro mladého neznámého umělce bude nesmírně těžké vybudovat si sólovou kariéru na Západě, zvláště v prvních pěti letech. Pak už to bude lehčí. Než abych začal hrát v orchestru, a vydělával si tak na živobytí, doporučil mi získat stipendium a začít u někoho studovat. Žádal jsem ho o radu, na koho bych se měl obrátit. Odpověděl: „Existují dvě školy, ruská a francouzská. Když už jsi zkusil ruskou, vyzkoušej francouzskou. A koho konkrétně? To je těžké. Maréchal je mrtev, Fournier neučí, Navarra učí až mnoho, Tortelier je geniální, ale poněkud potřeštěný, Gendron už není dobrý… nejlepším Francouzem je PIatigorsky.“ To bylo komické, Piatigorsky byl ruský žid žijící v Kalifornii a jeho jediným pojítkem s Francií byla jeho žena, dcera barona Rothschilda. „Piatigorsky je jediný, koho ti mohu zcela doporučit, výborný cellista, muzikant i člověk,“ dodal Rostropovič. Tehdy jsem si neuvědomil, že hluboko v srdci si přál, aby zůstal mým jediným učitelem. Když jsem přijel do Izraele, hrál jsem pro Zubina Mehtu, tak jako tehdy všichni ruští imigranti. Mehta byl přítelem PIatigorského a doporučil mi, abych ho navštívil. Řekl mi: „Máte na čase a on není ani mladý, ani zdravý. Nikdy nevíte, jak dlouho tu bude, tak jděte. Nikdy toho nebudete litovat.“ A tak jsem šel za Piatigorským a nikdy jsem toho nelitoval. Naopak prožil jsem s ním nejkrásnější čtyři měsíce svého života. Nechci tím naznačovat, že byl lepším učitelem, než Rostropovič, neboť srovnání by bylo stejně hloupé, jako kdybychom tvrdili, že Mozart byl lepší skladatel než Beethoven. Já jsem však byl ale určitě lepším studentem, když jsem spolupracoval s PIatigorským. Byl jsem starší, měl více životních zkušeností, protože mé dva poslední roky v Rusku vydaly za dvacet let. Cítil jsem se jako znovu na startu svého života, byl jsem plný nadšení a pozitivní energie. Naproti tomu Piatigorsky byl na konci svého života a plně si to uvědomoval. Když jsem od něj odjížděl a on mě doprovázel k autu, řekl mi: „Myslím, že už vás nikdy neuvidím, Mischo.“ Odvětil jsem: „O čem to mluvíte? Vrátím se příští rok.“ PIatigorsky dodal: „Ano, ale já jsem velmi nemocný.“ Věděl, že jeho čas je blízko. Další rok, už nevím proč, jsem se nevrátil a on zemřel. Měl pravdu. Studium s Piatigorským bylo velice zvláštní, protože jsem nemluvil dobře anglicky a on mluvil nádhernou ruštinou, stylem, který už je těžko ke slyšení. Byl jsem jeho poslední šancí, jak své zkušenosti předat ve své mateřštině. Naštěstí jsem horlivě absorboval vše, co mi řekl. Byl jsem jako houba a ve výsledku jsme si vytvořili nesmírně intenzívní vztah. Navštěvoval jsem jeho mistrovské kurzy dvakrát týdně a hrál jsem pro něj v jeho domě skoro každý den, pokaždé jiný kus. Má studia byla velmi odlišná od ostatních, kteří studovali tradičním způsobem a na jedné skladbě trávili mnoho času. Já jsem se pokoušel hrát mu cokoli, dokonce i kusy, které jsem úplně neovládal, takže mi mohl poradit i s věcmi, se kterými jsem zápasil. Zahrál jsem pro něj za ty 4 měsíce na sto skladeb.

AUDIO: Sonata pro violoncello a klavír Clauda Debussyho v podání violoncellisty Mischy Maiského a klavíristky Marthy Argerich.

6

repetice

III/11


Po naších soukromých lekcích jsme jako oba vášniví šachisté hrávali šachy a nebo chodili na dlouhé procházky a povídali si o spoustě věcí, nejen o hudbě. Pak jsme spolu zašli na oběd do restaurace Hamburger Hamlet, kterou Piatigorsky miloval. Byl to neuvěřitelný gentleman a dokázal mi dát velmi důležité rady jemným a často nepřímým způsobem. Například mi jednou ocitoval Stravinského, který mu na sklonku svého života řekl, že cítí, že už nemá dost času na to, aby stále někam pospíchal. Tehdy jsem přemýšlel nad tím, co moudrého Stravinsky pravil, a neuvědomil jsem si, co se mi tím snažil Piatigorsky říct. Pochopil jsem až později, že se mi pokusil naznačit, že bych měl zpomalit a být více trpělivý. Měl samozřejmě pravdu. Bylo mi 26 let a cítil jsem, že bych měl napravit ztracený čas než bude pozdě v mnoha ohledech mého života. Byl jsem v nové zemi, nemluvil jsem rodným jazykem, nehrál jsem na cello dva roky, nikdo mě neznal ani jsem neměl vlastní nástroj. Cítil jsem, že nestíhám, když jsem kolem sebe viděl všechny ty zázračné západní děti, které si již budovaly skvělé kariéry. Pospíchal jsem a snažil jsem se dělat věci příliš rychle. Je to už více než 30 let, co PIatigorsky zemřel, ale stále cítím jeho přítomnost v tom, že stále využívám jeho myšlenek a pozitivní energie, kterou na mě působil. Jak byste porovnal styl výuky Rostropoviče a Piatigorského? Ačkoli byli oba velmi odlišní lidé, bylo cosi podobného v jejich stylu výuky. Byly věci, které mi řekl Piatigorsky, ale už předtím jsem je slyšel od Rostropoviče. Používali stejných výrazů v určitých chvílích. Nevím, jak to mohlo být možné. Dobře se znali a Rostropovič obýval Piatigorského dům, když cestoval na západ. Samozřejmě, že Rostropovič nepotřeboval Piatigorského čtyřměsíční mistrovské kurzy, aby si určité věci uvědomil. Oba vzácně předehrávali na cello a oba věřili, že jakkoli je cello důležité, je to pouze nástroj pro zprostředkování hudebního sdělení, pro komunikaci. Dnes řada mladých hudebníků staví instrument nad hudbu, kterou hrají. Věří, že aby uspěli, musí hrát hlasitěji, rychleji a čistěji než kdokoli jiný. Úskalím tohoto přístupu je, že hudba se stává druhotnou a koncert je o tom, jak kdo dobře hraje na svůj nástroj a ne o hudbě. Jak Piatigorsky, tak Rostropovič pomáhali svým studentům rozvíjet představivost. Oba pomáhali studentům pochopit, co chtěl skladatel svým dílem vyjádřit, jak je osobně hudba oslovovala a jaké byly jejich hudební cíle. Jakmile osvětlili hudební vizi, pak měl každý student volnost v nalezení vlastní cesty k dosažení daného cíle. Existuje mnoho cest k dosažení a je jedno, kterou si studenti vyberou za svou. Když jdete do dobré restaurace, nejdete se podívat do kuchyně, abyste věděli, co se podává. Důležité je co servírujete na stůl. Staráte se o to, jak vám jídlo chutná, jak vypadá a ne jak bylo připraveno. To samé platí i o hudbě. Důležitý je výsledek a ne, jak ho bylo dosaženo. Ani Piatigorsky, ani Rostropovič se nesnažili vytvářet ze svých žáků své kopie. Když jsem se umístil v Čajkovského soutěži, jeden z porotců mě v tisku nazval „budoucím Rostropovičem“. To byl pro mě tehdy ten nejlepší kompliment a moji manažeři tento výrok používali pro moji publicitu, když jsem přišel na Západ. Nikdy mě to však nijak nevzušovalo, protože jsem nikdy nechtěl být druhým Rostropovičem, pokud by to bylo možné. A totéž platí i o Piatigorském. Oba byli jedinečnými individualitami, tak jako jsme všichni, a já je nechci kopírovat ani se o to pokoušet. Chci být „prvním Maiským“. Naštěstí tentýž cíl mi PIatigorsky i Rostropovič AUDIO: Bachianas Brasileiras Heitora Villy-Lobose v podání violoncellisty Mischy Maiského - pocta Mstislavu Rostropovičovi na festivalu ve Verbieru (2008).

7

III/11


Mám dojem, že přístup obou byl opravdu unikátní. Řada učitelů svým žákům diktuje prstoklady, jednotlivé pohyby a pracuje neúprosně na technickém mistrovství. Rostropovič ani Piatigorsky nikdy neprobírali tyto věci. Rostropovič vždycky seděl u klavíru a přehrál jakoukoli část bylo třeba, ať už part klavíru, cella či orchestru a vykreslil tak mentální obraz toho, oč v hudbě konkrétně šlo. Vzpomínám si na tucet lekcí věnovaných Debussyho sonátě například a každá hodina byla naprosto unikátní. Bylo báječné, jak dokázal najít tolik různých způsobů, jak diskutovat jedno dílo. Každá hodina s Rostropovičem byla fascinující a neuvěřitelně inspirující. Čtyři měsíce s Piatigorským zahrnovali možná více osobního času, než když jsem čtyři roky studoval u Rostropoviče. Rostropovič byl často na turné, takže někdy byl i řadu měsíců pryč, ale když se vrátil byl jak tornádo a zářil s takovou intenzitou a energií, že nás inspiroval zase do té doby, než znovu přijel. Čas strávený s Piatigorským byl odlišný, což bylo dáno tím, že byl na konci kariéry a již tolik nevystupoval. Jsem šťastný, že jsem měl velmi specifický vztah k Rostropovičovi i Piatigorskému. Rostropovič se stal mým otcem v prvním životě, Piatigorsky v druhém. Zastavme se na závěr u Vašeho způsobu hry... Je pro mě těžké mluvit o sobě, ale věřím, že existují různé druhy komunikace mezi umělcem publikem. Základem je fyzický element. Vytváříme zvukové vlny, které přicházejí do uší publika, tedy pokud to není John Cage (úsměv)… K tomu navíc přistupuje intelektový element. Prostřednictvím zvukových vln se snažíme přenášet určité hudební myšlenky v naději, že zasáhneme hlouběji mysl lidí a ne jen jejich uši. Existuje mnoho, tisíce umělců, kteří dosáhli první úrovně a méně, stovky, kteří pronikli hlouběji. Kromě svého nástroje mají jasné představy o tom, co chtěli skladatelé svými díly vyjádřit a jak je cítili, a dokážou tyto představy svou hrou zprostředkovat. Věřím ale, že existuje ještě vyšší a důležitější úroveň, než tyto dvě. Je zde určitý emocionální element, který nám někdy pomáhá vytvořit přímá spojení mezi srdci. Pro mě je to právě ten moment, který odlišuje dobrého hudebníka od skvělého. Je to určitá věc, kterou nejsem s to popsat: když lidé odcházejí z koncertu nebo poslouchají skvělou nahrávku, cítí něco, co si obvykle budou pamatovat po zbytek svého života. To je to, oč tu běží. Často se mi stává, že za mnou lidé po koncertu přijdou a ptají se, na jaký nástroj hraji. V žertu odpovídám, že je to cello. Obvykle odpoví, že to samozřejmě ví, ale zajímá je jaké. Vzpomínám si na Heifetzovu historku, kdy obdobnou otázku někdo položil jemu. On odpověděl Guarnieri del Gesú a na to tázající se člověk opáčil, že ty housle zní tak krásně. Heifetz otevřel pouzdro a dal si housle k uchu: „Nic neslyším.“. Žádné housle ani cello nezní samo o sobě krásně, vždy je to kombinace dvou. Zvuková produkce je pro mě tou nejdůležitější kvalitou, která odlišuje skvělé umělce. Pokud cellista není dobrý zvuk vychází z nástroje. Staré italské nástroje jsou osobité a mají svůj specifický zvuk, ale když je cellista dobrý, zvuk vychází z jeho rukou, pokud je velmi dobrý, pak z jeho mysli. Hraji zkrátka takovým způsobem, jak hudbu cítím, a snažím se dát lidem, kteří si mě přijdou poslechnout, vše, co mohu. Lidé to ocení, pokud jim dokážete otevřít své srdce, a já jsem šťastný, když to mohu udělat. Emocionální štědrost a výraz jsou to nejdůležitější při koncertování. Nikdy nehraju pro znalce, protože ti mě nepotřebují. Umí ocenit hudbu už jen tím, že se podívají do partitury. Hraji pro lidi, kteří možná daný kus poslouchají poprvé v životě, a snažím se vyjádřit maximum, co jsem schopen, tak silně, jak jsem jen schopen, tak abych jim napomohl v pochopení a ocenění co největší části dané skladby. Dobře si uvědomuji, že jsem někdy kritizován pro svůj intenzívní styl, ale to mě nevzrušuje. Čím více osobitosti v sobě člověk má, tím více bude mít nadšených obdivovatelů i odpůrců. Mnohem více by mě mrzelo, pokud by lidé byli k mému hraní lhostejní. Hrozné by také bylo, kdyby se má hra líbila všem. Znám totiž pár lidí, kteří mají špatný vkus, a pokud by se jim mé hraní libilo, pak by to bylo špatné.

AUDIO: Porovnejte si na závěr hru Mstislava Rostropoviče a Gregora Piatigorského ve třetí větě Chopinovy Sonáty pro violoncello, Op. 64:

Mstislav Rostropovič

Gregor Piatigorsky

8

repetice

III/11


Muzikálové okénko MHF Český Krumlov přinesl v průběhu předešlých dvou ročníků divákům možnost setkat se se světově proslulými muzikálovými melodiemi. „Před několika lety jsme vyslali signál, že v rámci festivalu otevíráme žánr muzikál, ale ´trochu jinak´,“ vzpomíná dramaturg festivalu Lubomír Herza. „Už na počátku byla idea přinést reprezentativní výběr ze světové muzikálové tvorby, a to ve špičkovém provedení, v originálních aranžích, tak, jak jednotlivé písně zaznívají v divadlech na newyorské Broadwayi. Každý rok mohou naši diváci zažít pravou noc na Broadwayi a také se na ni každý rok těší,“ dodává Herza. Letos tento cyklus vrcholí koncertem Nesmrtelná Broadway. Projekt bude tentokrát laděn rock´n´rollově, rockově a popově, chybět však nebude ani muzikálová klasika. Muzikálové evergreeny uslyšíte v podání trojice výjimečných broadwayských umělců, Christianne Noll, Roba Evana a Anne Runolfsson. Christianne Noll, která se v Českém Krumlově představí již počtvrté, je jednou z nejvšestrannějších zpěvaček amerického hudebního divadla – její repertoár zahrnuje operu, operetu, muzikál i jazz, vystupuje také s řadou symfonických orchestrů. Zazářila například v muzikálech Mambo Kings či Čarodějky z Eastwicku a na scéně Washingtonské národní opery vystoupila v Lehárově Veselé vdově po boku Plácida Dominga. „Jsem nadšená, že se mohu do Českého Krumlova opět vrátit, zamilovala jsem si jej. Publikum je zde tolik nadšené a chce si užít koncert třeba i přes nepřízeň počasí, že je to opravdu nevídané,“ svěřila se Christianne Noll. Další hvězdou bude zpěvák Rob Evan, který se proslavil titulní dvojrolí v muzikálu Jekyll & Hyde: „Vystupoval jsem v původním obsazení tohoto muzikálu a celkově jsem tuto roli na Broadwayi a dalších muzikálových scénách po celém světě ztvárnil ve více jak tisíci představeních. Jekyll & Hyde je zkrátka VELKÁ role v mé divadelní kariéře. Partnerkou v roli Emmy mi byla mimochodem právě Christiane Noll.“ Uznání si Evan získal také v roli Jeana Valjeana v Bídnících a jako hrabě von Krolock v muzikálu Ples upírů. Kromě muzikálů zpívá i v rockové kapele Trans-Siberian Orchestra, s níž uskutečnil turné s rockovou operou Beethovenova poslední noc, a to v titulní úloze Beethovena. Debutové album vydal také se svou kapelou Menrva Realm, která rovněž hraje rock. Do České republiky se podívá poprvé: „Vaše země je prý překrásná a od svých kolegů, kteří zde již vystoupili, jsem slyšel jen samou chválu!“ Třetí hvězdou muzikálového večera bude zpěvačka Anne Runolfsson, která se dostala do povědomí publika zejména díky svým výkonům v muzikálech Fantom opery a Victor/Victoria. Vysoce je hodnocen její přemýšlivý přístup k rolím a sdělná interpretace. „Věřím, že klasický muzikál bude mít stále své místo a bude vždy znovu uváděn. Muzikálová hudba a příběhy k nám dokáží promlouvat velmi silně a působivě. A jsem přesvědčena, že moderní muzikály nepíší jejich tvůrci jen ze zvyku – v několika předešlých sezónách vznikla fantastická díla, která se myslím mohou stát základem nové tradice hudebního divadla.“ A jak se těší do Českého Krumlova? „Už jsem kdysi nějaký čas strávila v Praze a jsem moc ráda, že budu moci poznat i další krásná místa v České republice.“

Na koncertě s názvem Nesmrtelná Broadway zazní písně z muzikálů druhé poloviny dvacátého století. Ke klasickým dílům muzikálového repertoáru patří tituly jako My Fair Lady či West Side Story – ani ty samozřejmě nemohou ve výběru muzikálových čísel na tomto koncertu chybět, mimo to se však dramaturgie tentokrát zaměřuje i na muzikály rockové, které se budou střídat s melodiemi z klasické muzikálové produkce. Z přelomu 40. a 50. let pochází muzikál Guys and Dolls, na jehož filmovém zpracování se podílel např. Frank Sinatra, z roku 1959 pak muzikál autorské dvojice Rodgers a Hammerstein Za zvuků hudby, který se opírá o paměti Marie von Trapp a na pozadí rozmáhajícího se nacismu vypráví příběh rodinného pěveckého sboru. Zazní také písně z muzikálu The Wiz ze 70. let čerpající námět z knihy Čaroděj ze země Oz, v němž se mísí rock s R'n'B; stejný námět inspiroval už ve 40. letech tvůrce muzikálu The Wizard of Oz, z něhož si také poslechneme ukázku. Připomeneme si muzikál Jekyll & Hyde vycházející z novely Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda a poslechneme si píseň z muzikálu Victor/ Victoria, který si všímá tématu transvestitismu a sexuální identity. Nesmazatelným písmem se do historie muzikálu zapsal také skladatel Andrew Lloyd Weber díly jako Evita, Kočky a Fantom opery. Dále si poslechneme písně z rockových muzikálů Rent, Rain, Hairspray, Tommy či Rock of Ages, z muzikálu Ples upírů podle stejnojmenného filmu Romana Polanského či popové písně skupiny ABBA v muzikálu Mamma mia! Večer pak uzavřou dva hity z dílny skupiny Queen – We Will Rock You a We Are the Champions.

9

III/11


¡Viva tango! Podobně jako jazzová, MHF Český Krumlov přináší pravidelně i zpestření z oblasti žánrů národní hudby, které můžeme souhrnně nazvat world music. Kromě národního večera, který je coby gastronomicko-hudební show stálou a velmi vyhledávanou odpočinkovou akcí v rámci koncertní řady, přináší festival i ukázky jiných uměleckých forem typických pro různé světové regiony. V letošním roce to budou hned dvě. V minulém čísle jsme se zabývali flamencem, v letním čísle se vypravíme do Argentiny. 12. srpna je na programu festivalu Tango Soirée s hudebním ansámblem Trio Accordo a baletními tanečníky Zuzanou a Jiřím Pokornými. Tango – tanec pocházející z Argentiny a Uruguaye. Vznikl na konci 19. století v oblasti zálivu Río de la Plata, přesněji ve dvou přístavech ležících v tomto zálivu: Buenos Aires a Montevideo. Smísila se v něm lidová hudba místního kreolského obyvatelstva a přistěhovalců z Itálie, Španělska, Ruska, Polska, Německa a dalších zemí, mimo jiné i z Čech a Slovenska. Ve druhé polovině 19. století trpěla Argentina a další státy s nerostným bohatstvím nedostatkem pracovních sil. Díky propagandě se podařilo do země přilákat velké množství cizinců. Vidina rychlého zbohatnutí se však záhy rozplynula: na okraji velkých měst žili přistěhovalci v nuzných podmínkách, stejně jako venkované, kteří do měst přišli s toutéž pošetilou představou. Mnoho z nich si s sebou do nového domova přivezlo hudební nástroje, které pomáhaly překonávat osamělost i vytvářet nová společenství. Přes různé zvyky a jazyky nalezli tito lidé jednotící prvek, a tím se staly hudba a tanec – tango. V tangu proto nalezneme jak jižanský temperament, tak melancholii a stesk. Do tanga se promítly melodie jižní Itálie, kubánskošpanělské habanery i andaluského flamenca. V jeho vývoji sehrály roli také např. kreolský cirkus či karnevaly v Buenos Aires. Na tango se zpočátku hledělo jako na nemorální tanec, a právě karneval pomohl jeho šíření. V době karnevalu bylo totiž dovoleno vše, co se považovalo za nepřípustné. Naopak Evropa přijala nový tanec s nadšením. Na starý kontinent pronikl začátkem 20. století – velký úspěch slavil například ve Velké Británii či ve Francii. Kolem roku 1910 se dostal i do Prahy a pro jeho smyslnost si ho oblíbila zejména pražská bohéma. Provozoval se nejprve v pražské taneční kavárně a kabaretu Montmartre v Řetězové ulici – traduje se, že první tango v Praze tančil právě v tomto podniku číšník Hamlet s tanečnicí jménem Emča Revoluce. Partnerem v tangu jí býval i „zuřivý reportér“ Egon Ervín Kisch. Zejména ve třicátých letech pak mnoho českých komponistů skládalo populární písně v rytmu tanga, některé z nich se dokonce blížily charakteru trampských či lidových písní (Nikdy se nevrátí pohádka mládí). Po druhé světové válce upadlo tango v zapomnění, renesanci u nás zažilo až koncem devadesátých let. Vyhledávaná je dnes především jeho jihoamerická verze. Poté, co se tango v první polovině 20. století rozšířilo po Evropě, zařadilo se v podstatně zjednodušené podobě mezi tradiční společenské tance. Oběma variantám je společná celková nálada a styl hudby, odlišné je například držení partnerů. V pravém argentinském tangu se ve velké míře uplatňuje improvizace. Každý pár si vytváří svou vlastní, unikátní formu tance, která je ovlivněna momentální náladou, hudbou, prostředím i osobností tanečníků. Podstatná je komunikace mezi partnery a harmonie jejich pohybu. Tango je však zároveň rozhovor plný vášně, svár mezi mužem a ženou o to, kdo bude na parketu pánem.

Trio Accordo Pavel Hůla – housle, Petr Paulů – kytara, Ladislav Horák – akordeon Interpreti spolupracují v triu od roku 2007, kdy je spojila společná práce na díle Václava Trojana. Velký ohlas vzbudilo jejich vystoupení v Sukově síni pražského Rudolfina k Trojanovu životnímu jubileu, po němž je kritika označila jako Nové Trojanovo trio. V současné době jsou zváni na mnohá česká i zahraniční pódia (např. mezinárodní festival ve slovenském Popradu, italský festival Dolomiti, mezinárodní festival v Drážďanech ad.) a natočili CD s názvem Století Václava Trojana.

10

repetice

III/11


Původ slova tango přesně neznáme. Může pocházet z afrických jazyků, kde znamená arénu či uzavřené místo a stalo se také pojmenováním černošských tanců doprovázených bubínkem. Se slovem „tango“ může etymologicky souviset právě slovo „buben“ vzniklé ze starofrancouzského „tabour/ tabor“, které se utvořilo zkřížením španělského „tambor“ s arabským „tunbūr“ a znamenalo druh strunného nástroje. Jiné teorie říkají, že původ slova tango je onomatopoický (zvukomalebný) a pochází z citoslovce "tam-bo tam-bo", které charakterizuje pronikavý a hluboký zvuk djembe, bubnu ze západní Afriky.

V Piazollových skladbách se tak prolínají vlivy argentinského folkloru, jazzu a klasické hudby. Byl však také jedním

Z hlediska hudebního se jedná o tanec v sudém taktu, v synkopickém a tečkovaném rytmu. Na rozdíl od tanečního provedení je v hudební interpretaci minimální podíl improvizace, melodie bývají přesně zapsané. Texty mají často sentimentální nádech a zvýrazňuje je mollová melodie. Skladatel Astor Piazzolla o tangu řekl: „My Argentinci jsme introvertní stejně jako jsou Brazilci extrovertní. Proto je tango vždy smutné, nikdy to není veselá hudba.”

První ansámbly hrající tango kombinovaly většinou flétnu, kytaru a housle. Pro tango typickým nástrojem je ovšem bandoneon, knoflíková tahací harmonika původem z Německa, kde v malých kostelích nahrazovala varhany (původní název zněl BandUnion). Hra na bandoneon je považována za velmi obtížnou. Norský bandoneonista Per Arne Glorvigen prohlásil: „Bandoneon je nelogický nástroj – klávesnice pro levou ruku je jiná než pro pravou, a obě navíc hrají jinak, když se měch stahuje a když se roztahuje. Má ovšem fascinující průzračný zvuk.“ Tango inspirovalo i celou řadu hudebních skladatelů, např. Igora Stravinského, Paula Hindemitha, Ervína Schulhoffa, Aloise Hábu či Isaaca Albénize. V průběhu večera uslyšíme také skladbu od posledně jmenovaného skladatele. Poslechneme si rovněž Směs z opery Carmen od Georgese Bizeta, Pièce en forme de habanera. Téměř polovina programu bude patřit skladbám Argentince Astora Piazzolly, který je zřejmě nejvýraznější skladatelskou osobností spojenou s argentinským tangem. Piazzolla prošel evropským kompozičním školením a jeho tvorbu ovlivnil jazz.

z nejslavnějších hráčů na bandoneon. Zatímco tradiční způsob hry na bandoneon je vsedě, s nástrojem na kolenou, Piazzolla přišel s novým způsobem hry, vstoje s jednou nohou na židli. Zejména díky němu se tango přesunulo z kaváren do koncertních síní. O taneční část programu se postarají manželé Zuzana a Jiří Pokorných. Více o těchto umělcích se dozvíte na stránkách plzeňského divadla : http:/ /www.djk t plzen.cz/

11

repetice

III/11


Ohlédnutí do historie… díl III. Dvacetileté výročí festivalu vybízí nejen k bilancování, ale také k ohlédnutí za uplynulými lety a ke vzpomínce na významné momenty, jež formovaly MHF Český Krumlov do jeho dnešní podoby. Pojďte s námi v posledním dílu našeho seriálu zavzpomínat, jak festival sílil v posledních letech… Čtrnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu nabídnul svým návštěvníkům od 15. července do 27. srpna 2005 celkem 26 koncertů, z nichž se téměř polovina uskutečnila pod širým nebem, a to především v Zámecké a Pivovarské zahradě. Komorní atmosféru poskytl Maškarní sál krumlovského zámku a varhanní koncerty se konaly v kostelech v Českém Krumlově, Vyšším Brodě a v Českých Budějovicích. Hosty zahajovacího koncertu, v podání rezidenčního festivalového orchestru, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, byl světoznámý izraelský violoncellista Mischa Maisky a korejská houslistka Min-Jung Suh. V Pivovarské zahradě se uskutečnily tři večery s nezaměnitelnou atmosférou, koncert rockové skupiny Elán, folkového Spirituál kvintetu a hvězdy jazzového nebe, trumpetisty Maynarda Fergusona z Kanady s jeho orchestrem Big Bop Nouveau Band. Velký zájem byl také o dvě barokní noci. Návštěvníci se v prostředí zámecké zahrady přenesli o tři sta let zpět a prožili koncert a následně hostinu doplněnou uměním kejklířů, ukázkami dobových her, ohňostrojem.

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov oslavil v roce 2006 půlkulaté 15. výročí svého konání. Uskutečnil se za podpory Ministerstva kultury, Jihočeského kraje a města Český Krumlov. Svým jménem ho zaštítil prezident ČR V. Klaus, který se osobně účastnil zahajovacího koncertu. Svou záštitu dal také premiér ČR, ministr průmyslu a obchodu, ministr zahraničních věcí, ministr kultury a velvyslanci zemí umělců, kteří se tehdy na festivalu představili.

„Festival splnil naše očekávání.“ řekl po jeho zakončení ředitel festivalu Jaromír Boháč. „Všechny koncerty se uskutečnily, jak byly naplánovány s výjimkou koncertu bratří Ebenů, který bylo nutné přeložit z Pivovarské zahrady do Zámecké jízdárny. Náš předpoklad velkého zájmu o experimentální představení v barokním divadle se splnil. Národní večery, ale i ostatní koncerty byly velmi dobře navštíveny. Když k tomu připočtu více než 1.000 oficiálních hostů a dalších 12 akcí, které jsme uspořádali pro naše partnery, musím vyjádřit s letošním ročníkem velkou spokojenost. Jako by pan prezident Klaus předznamenal úspěch celého festivalu, když mi při rozloučení po zahajovacím dni sdělil, že to byl jeden z nejlepších večerů, které v letošním roce na kulturních akcích zažil.“ 12

repetice

III/11


Festival proběhl od 21. července do 26. srpna 2006. Během pěti týdnů se uskutečnilo 24 koncertů na různých místech zámku, města a některé i v dalších lokalitách Jihočeského kraje. Koncertovalo se pod širým nebem v zahradách, na zámeckém nádvoří, ale i v interiérech, v Maškarním sále či v Zámecké jízdárně, a v neposlední řadě také v kostelech. Program nabídnul pestrý výběr žánrů, kromě vážné hudby i jazz, folk, či folklór několika zemí. Na velkých symfonických večerech vystoupil celkem 3x rezidenční orchestr festivalu, Symfonický orchestr Českého rozhlasu řízený dirigenty zvučných jmen jako jsou Maxim Šostakovič, Ondrej Lenárd a Vladimír Válek. Společně s orchestrem se představili přední světoví umělci. Mimořádný zájem vzbudilo experimentální operní představení v originálním barokním zámeckém divadle. Komickou operu slavného italského skladatele G. B. Pergolesiho La Serva Padrona nastudoval hudební a taneční soubor Collegium Marianum, pod uměleckým vedením Jany Semerádové. Hojně navštívené byly i komponované hudební večery doplněné o kulinářské požitky. Irskou noc s ochutnávkou specialit a zlatavé whisky nepokazilo ani deštivé počasí. Pravou La fiestu – španělský večer s flamencem předvedla španělská skupina Cuadro Flamenco de Granada a také český soubor Peňa flamenca. Publikum ocenilo vynikající výkony umělců, ale také národní speciality. Do třetice nechyběl ani český folklór a sklenka dobrého moravského, kterou nabídnul Hradišťan s primášem Jiřím Pavlicou. Příjemným překvapením byla americká černošská zpěvačka Joan Faulkner v doprovodu orchestru Gustav Brom Big Band. Řada komorních koncertů a recitálů se odehrála v krásném Maškarním sále krumlovského zámku, na kterých se představili laureáti prestižních mezinárodních hudebních soutěží. S ohledem na letošní 250. výročí narození skladatele W. A. Mozarta zazněla jeho hudba na několika koncertech. Vyvrcholením festivalu byl závěrečný symfonický koncert „Mozart klavírní“ v Zámecké jízdárně, který se uskutečnil pod záštitou Asociace hudebních festivalů České republiky. Během večera zazněla předehra Figarovy svatby a Koncerty pro jeden, dva a tři klavíry s orchestrem. 16. ročník proběhl za velkého diváckého zájmu a mohl se uskutečnit díky podpoře finančních partnerů a přispění Ministerstva kultury, Jihočeského kraje a města Český Krumlov.

Přehlídka probíhala po dobu pěti týdnů, od 20. července do 25. srpna. Na různých místech zámku, města i v dalších lokalitách Jihočeského kraje se uskutečnilo 24 koncertů. Program nabídnul pestrý výběr žánrů, kromě vážné hudby i jazz, folk a folklór z různých koutů světa. Na velkých symfonických večerech vystoupil již tradičně rezidenční orchestr festivalu, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, řízený letos výhradně zahraničními dirigenty zvučných jmen. Neobyčejnou podívanou poskytnul zahajovací koncert v pátek 20. 7. Na Jižních terasách zámku zazněla Orffova Carmina Burana v provedení zmíněného SOČR, Kühnova smíšeného a dětského sboru, se sólisty Metropolitní opery v New Yorku a New York City Opera. V sobotu 21. 7. vystoupili se SOČR vynikající housloví virtuosové Pavel Šporcl a mladý, talentovaný Joo Young Oh z Jižní Koreje. Na Otáčivém hledišti doprovodil SOČR pěvce Metropolitní opery a milánské La Scaly – Annamarii Popescu, Jeanine Thames a Allana Glassmana. Čtyři experimentální operní představení proběhla v autentickém prostředí unikátního zámeckého barokního divadla. Dílo A. Caldary La contesa de´ Numi (Spor bohů) pro festival nastudoval v mezinárodním obsazení soubor Collegium Marianum, pod uměleckým vedením Jany Semerádové. Opět se potvrdila obliba večerů v Pivovarské zahradě Francouzský večer a Irská noc kombinované s kulinářskými zážitky.

13

repetice

III/11


Další večer byl věnován jazzu a držitelům prestižního ocenění Grammy Awards, vokálnímu kvartetu New York Voices, které patří mezi nejuznávanější vokální soubory na světě. Další koncerty a recitály se uskutečnily v krásném Maškarním sále krumlovského zámku, v Zámecké Jízdárně a v Zahradě Kooperativy. Vystoupili na nich laureáti prestižních světových hudebních soutěží, naši a zahraniční sólisté. 8. 8. zazněla světová premiéra Sonáty Berounka od Carla Domeniconiho věnovaná interpretům Gabriele Demeterové a Pavlovi Steidlovi. 16. 8. představil některé znovu objevené skladby F. Mendelssohna – Bartholdyho Roberto Prosseda. 17. 8. se představil vítěz Musikwettbewerb der ARD Petr Schöne a ve druhé polovině koncertu Václav Hudeček. 23. 8. měla recitál laureátka Concours Géza Anda, Curych, Tomomi Okumura. Mimo to se na festivalu představila celá řada komorních těles.

V roce 2008 se festival uskutečnil od 18. července do 23. srpna. Téměř 13 tisíc posluchačů si vyslechlo 26 koncertů, vycházejících především z klasické hudby, ale zastoupeny byly i jiné hudební žánry, jazz, rock, muzikál a folklór. Na koncertních pódiích 17. ročníku se představila plejáda vynikajících osobností hudebního světa. Nejdelší letní hudební přehlídku u nás zahájil operní galakoncert na letní Jízdárně v zámecké zahradě. Slavné árie na téma Láska a smrt ve světové opeře zazpívali Alison Bolshoi - soprán, Richard Zeller - baryton a Erick Jordan - bas v doprovodu Pražské komorní filharmonie, pod taktovkou Daniela Raiskina. Úspěšnou novinkou 17. ročníku byla série šesti představení Verdiho opery Síla osudu na Otáčivém hledišti, kterou festival připravil ve spolupráci s Jihočeským divadlem. S dobovou interpretací barokní hudby se představil Ensemble Inégal a v Krumlově vystoupilo Stamicovo kvarteto. Klavírní recitál přednesla laureátka významné mezinárodní soutěže Concours Géza Anda, Hisako Kawamura, a jeden z nejlepších českých pianistů, Martin Kasík. Součástí festivalu byl varhanní recitál Angela Castalda v Klášterním kostele ve Zlaté Koruně a v kostele svatého Víta v Českém Krumlově zazněl společný zpěv literátského bratrstva a žákovského sboru, zrekonstruovaný podle původních pramenů pocházejících ze jmenovaného kostela, v podání souboru Fraternitas Litteratorum a chlapeckého sboru Bonifantes. V oblíbené Pivovarské zahradě se uskutečnil Řecký večer. Na koncert „oscarové“ dvojice, Markéty Irglové a Glena Hansarda, přišlo na tři tisíce posluchačů. 14

repetice

III/11


Nadšení vzbudila i Noc na Broadway v podání broadwayských muzikálových hvězd, Debbie Gravitte, Jan Horvatha a Douga LaBrecque. Do zámecké Jízdárny byly naplánovány dva koncerty. 1. srpna zde vystoupila Severočeská filharmonie Teplice s dirigentem Charlesem Olivierim-Munroem, držitelem první ceny v oboru dirigování v mezinárodní soutěži „Pražské jaro“ v roce 2000, a první dámou klarinetu, Sharon Kam. Hvězdou závěrečného koncertu byl flétnista, Sir James Galway, jehož zářná kariéra přivedla až do Buckinghamského paláce. Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídil Vladimír Válek.

V roce 2009 dosáhl festival plnoletosti. Pro návštěvníky bylo připraveno 21 koncertů a představení, konaných v 7 různých prostředích Českého Krumlova, z toho 13 z nich se uskutečnilo pod širým nebem. Koncerty v tomto roce navštívilo 15 200 návštěvníků. Všechny koncerty a představení přinesly posluchačům řadu nevšedních hudebních zážitků. „Za sebe i za mé kolegy mohu říci, že letošní ročník proběhnul skvěle,“ řekl ředitel festivalu Jaromír Boháč a dodal: „Letošní festival se určitě zařadí mezi ty velmi úspěšné ročníky a díky tomu, že město Český Krumlov slaví letos 700 let od první písemné zmínky a na zahajovacím koncertu jsme k poctě města uvedli Vodní hudbu F. X. Thuriho, se zřejmě nesmazatelně zapíše i do historie města. Galakoncert Renée Fleming určitě patřil k tomu nejlepšímu, co kdy na festivalu zaznělo. Při přípravách jsme měli obavy, jak se projeví současná ekonomická situace na návštěvnosti koncertů.

Při přípravách jsme měli obavy, jak se projeví současná ekonomická situace na návštěvnosti koncertů. Jak se ukázalo, naše obavy byly plané, protože naopak lidé navštěvovali koncerty ve větší míře než tomu bylo v minulosti, a to je pro nás moc dobře. Upřímně říkám, že festival jako celek letos předčil má očekávání a mám z něj velmi dobrý pocit. Zároveň ale cítím velký závazek do dalších ročníků, abychom naše návštěvníky nezklamali.“ Zahajovací koncert na náměstí Svornosti byl uveden na počest 700 let města Český Krumlov. Po letech zde zaznělo unikátní vokálně-instrumentální dílo Františka Xavera Thuriho, věnované čtyřem vládnoucím šlechtickým rodům - Vodní hudba pro Český Krumlov. Hvězdnou tváří festivalu letošního ročníku byla světoznámá sopranistka Renée Fleming, která vystoupila v Pivovarské zahradě na operním galakoncertu se SOČRem pod taktovkou Johna Keenana. Na otáčivém hledišti pokračovala spolupráce s Jihočeským divadlem. V mezinárodním obsazení se zde odehrálo šest představení Dvořákovy Rusalky. Z jiných hudebních žánrů byl zastoupen folklór, pop a muzikál. Během Maďarského večera se na podiu v Pivovarské zahradě vystřídala maďarská zpěvačka Palya Bea a soubor lidových tanců Kéve. Nevšední propojení světa opery a popu nabídnul festivalový koncert pěveckých hvězd, Karla Gotta a Evy Urbanové v Pivovarské zahradě. Do programu bylo zařazeno druhé pokračování originálních muzikálových melodií v podání broadwayských zpěváků – Noc na Broadway II. Německá houslová virtuoska Tanja Becker-Bender přednesla v Maškarním sále 24 capricií N. Paganiniho. V zahradě Kooperativy letos koncertovali u nás i ve světě proslulí umělci, Lubomír Brabec na kytaru, Kateřina Englichová na harfu a Alžběta Vlčková na violoncello. Další hvězdou byl houslista, dirigent a violista v jedné osobě, Shlomo Mintz, který se se SOČRem představil v Zámecké jízdárně. Po letech se na program vrátil koncert pro rodiny s dětmi, na kterém vystoupil Calgary Youth Orchestra z Kanady a dětský soubor Hájíček z Prahy. Závěrečný koncert v Zámecké jízdárně patřil slavnému ruskému violoncellistovi Kyrillu Rodinovi a Pražské komorní filharmonii s dirigentem Jakubem Hrůšou. 15

repetice

III/11


19. ročník máme ještě všichni v živé paměti, do historie festivalu se zlatým písmem zapsala zejména vystoupení tenoristy Josého Cury, houslistů Gidona Kremera a Vadima Gluzmana nebo jazzový večer s Jamesem Morrisonem.

16

III/11


Domingo je splněním nejodvážnějšího snu, Seriál připomínající 19 let v historii MHF Český Krumlov jsme v zimě předznamenali rozhovorem se zakladatelem a prezidentem festivalu Jaromírem Boháčem a v dnešním díle jej nemůžeme uzavřít jinak, než rozhovorem s jeho spoluzakladatelkou a v současné době obchodní ředitelkou festivalu PhDr. Zuzanou Lufinkovou.

říká Zuzana Lufinková

Jak vznikla myšlenka založit MHF Český Krumlov a jaká byla Vaše prvotní vize? Když jsem v roce 1991 nastoupila do Družstva Auviex, které se později transformovalo do dnešní podoby společnosti, byl to pro mne jiný svět. Měla jsem najednou pocit obrovské volnosti, poznala nové lidi, kteří mě hodně naučili a ovlivnili vlastně můj další profesní život. Po krátké době jsem se stala společníkem a vydali jsme se společně s Jaromírem a tehdy ještě s Honzou Fischerem na nelehkou podnikatelskou cestu. Byla jsem organizačně zkušená, uměla jsem dobře komunikovat s lidmi na všech úrovních, ale hudbu jsem uměla jen poslouchat. Postupně jsme docházeli k tomu, že naše silná stránka nebude v reklamě, ale v jiných projektech spojených s hudbou. Jaromíra v témže roce (1991) oslovil pan Jaroslav Krček, dramaturg Komorního festivalu v Českem Krumlově s dotazem, zda bychom nedokázali pomoci tomuto festivalu s jeho finančním zabezpečením. Pro mne to byla opět výzva a vyšlo to. Někdy v září téhož roku jsme seděli na tehdy jediné „zahrádce“ v kavárně Zlatý Anděl v Českém Krumlově a Jaromír jen tak mimochodem se zeptal, co bych řekla na jeho nápad, založit si vlastní hudební festival v tomto městě. A JAK TO DOPADLO? Máme za sebou 19. ročníků. Přiměly Vás někdy okolnosti k zásadním změnám či odklonu od původních úvah o festivalu? Festival vznikl ve velmi skromné formě, ale byl NÁŠ. Později vznikl také Klavírní festival, ale ten po několika letech zanikl, aby se klavírní koncerty staly součástí dramaturgie jednotlivých ročníků festivalu a my, organizátoři, netříštili svoji energii a nenásobili náklady spojené s dvěma festivaly. Mezinárodní hudební festival se prodloužil na šestitýdenní slavnost hudby a v současné době se doba konaní ustálila na pěti týdnech. S Jaromírem Boháčem spolupracujete už více než 20 let. V čem podle Vás tkví tajemství funkčnosti a úspěšnosti Vaší spolupráce? Jsme každý povahově zcela jiný, ale jedno máme společné, jakmile se shodneme na společném „cíli“, nic nás na cestě k němu již nezastaví. Jsme partneři, nesoutěžíme mezi sebou

PhDr. Zuzana Lufinková je spoluzakladatelkou a obchodní ředitelkou festivalu. Vystudovala FF UK obor vzdělávání dospělých. V současné době žije s manželem nedaleko Prahy v obci Tehov u Říčan. Nejraději cestuje, hraje golf, lyžuje a provozuje nordicwalking v říčanských lesích.

17

III/11


vzájemně se respektujeme a uznáváme vědomosti či schopnosti toho druhého. Dobře víme, že úspěšnější jsme v našem mini týmu než jako sóloví hráči. Myslíte, že Vám Vaše znamení zvěrokruhu pomáhá v dosažení pracovního úspěchu? Jsem ve znamení „skopce” a velmi zjednodušeně řečeno základními rysy tohoto znamení jsou bojovnost a touha být první. Mám ráda výzvy a pro dosažení cíle se dokážu i dost obětovat. S kým oslavíte letošní výročí festivalu? Myslím, že v době festivalu asi žádná velká oslava nebude, není na to čas, ale pozvání na pomyslnou oslavu a poděkování by si zasloužila dlouhá řada lidí, kteří se v minulosti na úspěšnosti festivalu podíleli, umělci a kolegové. Bohužel, někteří se na nás dívají již shora, ale s jinými, třeba mojí bývalou kolegyní, produkční Martou, jsem spojena trvalým přátelstvím. Pro mě a asi i pro celý letošní festivalový štáb bude největší oslavou úspěšná realizace všech naplánovaných koncertů včetně koncertu Plácida Dominga, který je pro nás splněním nejodvážnějšího snu.

Na který okamžik z historie festivalu vzpomínáte jako na ten pro vás osobně nejšťastnější? Jsem hodně emotivní a na prvních ročnících festivalu jsem byla hodně dojatá a nemohla jsem všechny ty pocity zvládnout. Převažoval pocit štěstí, naplnění i hrdosti, že patřím do festivalového týmu. Samozřejmě napětí a únava v tom hraje také svoji roli. Dnes, po 19 letech, prožívám podobné pocity, a navíc s velkou pokorou si uvědomuji, že mám to štěstí, že jsem dostala příležitost zanechat na tomto světě alespoň malou, nepatrnou stopu. Velice ráda vzpomínám na jeden z velkých festivalových hudebních projektů realizovaných na zámeckém jezírku, Händelovy Vodní hudby a Hudby s ohňostrojem. Pro mě to tehdy bylo velkolepé. Zažila jste někdy „zemětřesení“?

v Krumlově

třeba

i

nezaviněné

Na rok 2002, kdy Český Krumlov postihly povodně, se nedá zapomenout. Nikdy před tím jsme neviděla na vlastní oči, do „dokáže“ voda. Kdyby se tehdy naši partneři drželi textací a zahajovací koncert se opravdu neuskutečnil.

18

III/11


smluvních podmínek našich vzájemných smluv, Auviex ani festival by již neexistoval. Ale zažili jsme i „jen“ přívalové deště s vichřicí, která zcela zničila jeviště, hlediště a tehdy si vzpomínám, že díky vodě, která nám sahala vysoko nad kotníky a byla venku všude, se z mých dlouhých šatů stal nový nevzhledný model, který jsem vláčela s sebou celý večer. Nebyl čas se převléknout, byli jsme hostitelé a naši festivaloví hosté přešli plynule ze zahajovacího koktejlu na recepci, která byla plánována po skončení koncertu. Na jaký koncert se letos nejvíce těšíte? Samozřejmě se nejvíce těším na závěrečný koncert Plácida Dominga. To je ta výzva, to je jeden ze snů, které budeme realizovat. Ale nerada bych, aby to vyznělo, že jen tento koncert si zasluhuje pozornost. Já osobně mám ráda velká hudební díla, kdy mě hudba zcela pohltí. Těším se ale i na muzikálové melodie v podání umělců broadwayských divadel, na charismatického violoncellistu Mischu Maiskeho, Václava Hudečka, těším se na všechny, kteří na tomto jubilejním ročníku budou. Vzpomínáte si na nějaký úsměvný zážitek na festivalu? Vzpomínám si, že Český Krumlov s jeho nádhernými historickými stavbami nám připravil mnoho překvapení, která musela především naše produkce řešit. Nikoho z nás nenapadlo, že např. točité úzké schody v Zámecké jízdárně, které vedou ze šaten na jeviště, jsou příliš úzké a mohou se stát „pastí“. Když nejmenovaná operní pěvkyně si oblékla svůj kostým, kde sukně byla vyztužena jakousi obručí, zažíval můj kolega Radek Hrabě, tehdy šéf produkce, velmi horké chvilky. Tyto nenadálé problémy nelze předvídat. Některým se zasmějete i po letech, protože i v době, kdy se staly, byly směšné. Na třetím ročníku festivalu při zahajovacím koncertě, který se konal na jezírku v zámecké zahradě, došlo ke komické příhodě. Orchestr nastupoval ze zadní části tak, aby jej divák neviděl, po můstku na ostrov, kde byla krásná scéna vytvořená panem architektem Michaelem Klangem. Obrovské smetanově bílé deštníky rozmístěné v zeleni současně tvořily i částečnou ochranu hudebníkům před sluncem a lehkým deštěm. Bylo rozhodnuto, aby diváci viděli zblízka charismatického dirigenta Adrewa Mograllia, dopraví jej zkušený krumlovský vodák loďkou k ostrůvku. Plavbu na vzdálenost asi 35 metrů nacvičoval na pramičce mnoho hodin tak, aby to bylo co nejefektivnější pro diváka a bezpečné pro dirigenta. Vše se dařilo až do chvíle, kdy loďka byla uprostřed jezírka a náš zkušený vodák zapomněl svůj um. Začal nevypočitatelně kličkovat s trochu vyděšeným dirigentem sem a tam a nedařilo se mu přirazit s loďkou k místu, kde byly schody k dirigentskému stupínku.

Bylo takové ticho, že jsme slyšeli každé zanoření vesla. Pak se někdo začal smát a napětí povolilo. A koncert? Byl vynikající. Máte nějaký osobní rituál, který Vás provází festivalovými dny? Mám talisman od dcery a pak mám ještě jeden rituál, který vznikl zcela spontánně a já si jej moc užívám. Už je tradicí, že Jaromír, prezident festivalu, a já vítáme všechny oficiální hosty. Pak se ujme slova již tradičně Honza Čenský a v jeho blízkosti stojí ti, kteří budou hovořit. Já většinou zůstanu sama a stojím v popředí s ostatními hosty. Manžel se ke mně většinou již nedostane, ale moje vnučky Emma a Sofie lehce proklouznou, vezmou mě za ruku a vydrží stát vedle mě po celou dobu zahajovacího ceremoniálu. Máte v Českém Krumlově nějaké místo, kam se chodíte takříkajíc dobít? Jsem šťastná obyvatelka malé obce Tehov nedaleko Prahy. Příroda je pro mne nepostradatelná a právě ona mě dokáže „dobít“ . Město Český Krumlov mám ale nejraději v zimě, když je hodně sněhu a v uličkách nikdo.

Dětské odpoledne v rytmu energie Programovou novinkou festivalu bude v letošním roce program věnovaný dětem, mládeži a jejich rodičům. 7. srpna MHF Český Krumlov připravuje ve spolupráci se společností E.ON odpoledne plné zajímavých workshopů zaměřených na energii, interaktivní program Michala Nesvadby z Kouzelné školky nebo koncert mladé populární zpěvačky Debbi. Chybět nebude ani skákací hrad, siloměr a jiné atrakce. Odpolednem bude provádět Roman Pastorek. Tak nezapomeňte vzít na festival děti s sebou a v neděli 7. srpna od 14 hod. jim bude Pivovarská zahrada k dispozici. Více informací se dozvíte na www.festivalkrumlov.cz 19

repetice

III/11


Komorní večery v Maškarním sále Stálou součástí dramaturgie festivalu je prakticky od jeho počátků série koncertů komorní hudby, která se koná v pitoreskním Maškarním sále Českokrumlovského hradu a zámku. V letošním roce se zde uskuteční celkem šest koncertů, na kterých se představí význační tuzemští i zahraniční instrumentalisté. Jako první rozehraje ve čtvrtek 21. července v letošním roce Maškarní sál náš přední kytarista Pavel Steidl, který je na festivalu pravidelným hostem. Žák Štěpána Raka, vítěz proslulé soutěže Concours International de Guitare a umělec světového kalibru, jenž okouzluje celý svět jemným citem pro nuance, skvělou virtuozitou i šíří repertoáru a patří do světové top ten nejlepších kytaristů. Kromě tradičních děl z odkazů významných španělských kytaristů uvede Pavel Steidl i vlastní aranži děl starých českých loutnistů: „Suita Music of Bohemian Aristocrats (Hudba českých aristokratů) je sestavena ze skladeb starých českých loutnistů – aristokratů. Pouze původ skladatele Červenky není znám. Loutna byla v době jejich života u nás značně oblíbeným nástrojem, a zvláště rodina Lobkoviců byla známa tím, že podporovala i jiné skladatele té doby, jako byl S. Leopold Weiss a jiné. V těchto loutnových tabulaturách dochází k souznění francouzského a italského stylu. Sám jsem je volně sestavil a upravil jako tance pro kytaru, protože jejich hudba není příliš známa, avšak jejich krása mluví k posluchači i dnes.“

V pátek 22. července do Českého Krumlova znovu zavítá ruský violoncellista mladší generace Kyrill Rodin. Po skvělém provedení Dvořákova violoncellového koncertu, v němž potvrdil ryzí slovanský naturel i interpretační kvality blízké české violoncellové škole, se na festivalu po dvou letech představí v komorním programu složeném z děl klasicistních a romantických skladatelů za doprovodu korejské klavíristky Yoon Soo Rhee. „Moc rád vzpomínám na své vystoupení v Českém Krumlově. Hrát vynikajícího Dvořáka v jeho domovině pro mě bylo dvojnásob vzrušující a zavazující. Nejzářivější vzpomínky mám na město, pořídil jsem zde tisíce fotografií a ještě dnes je často ukazuji své rodině, přátelům a kolegům,“ říká Kyrill Rodin při vzpomínce na své předloňské vystoupení. A s jakým programem vystoupí na festivalu letos? „Myslím, že máme velice pěkný program, který představí, jak můj nejoblíbenější nástroj cello může komorně promlouvat k publiku. Program zahrnuje výběr toho nejlepšího z violoncellové literatury 19. století, zazní však i některé modernější kusy a nemůže chybět ani Dvořák.“ O den později se na festival vrátí i německá houslistka Tanja Becker-Bender, s níž přinášíme rozhovor v následující rubrice. Na festivalu vystoupí tato mladá německá profesorka 28. července s programem složeným ze Sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha a kompozic Györgyho Kurtága. 20

repetice

III/11


Své místo v programu MHF Český Krumlov má rovněž stará hudba v dobově poučené interpretaci. V letošním roce ji představí renomovaný soubor Collegium Marianum, který se na festival vrací po úspěšném provedení Caldarovy opery La Contesa de‘ Numi v Zámeckém barokním divadle v roce 2007. „Vystoupení v Českém Krumlově je pro nás vždy obrovským zážitkem. Nejkrásnější zážitky jsme si odnesli z vystoupení, které jsme hráli v barokním divadle krumlovského zámku,“ vzpomíná Jana Semerádová, umělecká vedoucí souboru, a dále upřesňuje: „Nikde na světě nenajdete tak zachované barokní divadlo, je to naprostý unikát. Pro muzikanta, jenž je ponořen do barokní hudby a její doby, není nic silnějšího, než hrát při svíčkách u původních pultů, v dobových kostýmech s napudrovanými parukami, a zažít účinky provedení barokní opery ve spojení s nádhernou scénou, kulisami a jejich proměnou.“ Letos tento soubor však nevystoupí v barokním divadle, ale 4. srpna v Maškarním sále představí mimo jiné i nedávno premiérovaná díla Františka Jiránka v programu Boemo furioso. „Do maškarního sálu se hodí hudba živá, zábavná. Zvolila jsem proto program sestavený ze suit a koncertů českých a německých autorů, Jiránka, Reichenauera a Fasche, které spojuje nejen společné působení v kapele hraběte Morzina, ale též fenomén zvaný Vivaldi,“ představuje letošní program Semerádová a dodává: Faschovu suitu plnou líbezných árií a efektních tanců vystřídají koncerty od pražských virtuozů Františka Jiránka a Antonína Reichenauera, jež se v nápadech a virtuozitě mohou směle rovnat s jejich vzorem Vivaldim. Morzin vyslal dokonce Jiránka v letech 1724-26 na studia do Benátek, a to pravděpodobně k samotnému Antoniovi Vivaldimu, který byl v té době Morzinovým „maestro di musica in Italia“.

Na závěr programu je pak zařazen Vivaldiho koncert „La notte“, jenž byl vydán tiskem nedlouho před předpokládanou Vivaldiho návštěvou Prahy. Ta sice nebyla dosud doložena, ale pravdou je, že zde jeho hudba v té době byla velmi oblíbena a její vliv se otiskl v tvorbě domácích skladatelů,“ uzavírá Semerádová. Vynikající kvalita současných českých smyčcových kvartet připomíná vysoké standardy hry ve smyčcových komorních ansámblech z konce 19. století. Jedním z takových je i Heroldovo kvarteto, jehož členové jsou dokonale vyváženou čtveřicí, jednotnou v intenzitě i kráse tónu, přirozeném citu pro hudbu a neobyčejně svěží hře. Pro svůj debut na MHF Český Krumlov si Heroldovo kvarteto vybrala kvintetová díla Mozarta, Sluky i Dvořáka a své síly 18. srpna spojí s úspěšnou mladou violistkou Věrou Binarovou.

Komorní řadu 20. ročníku MHF Český Krumlov uzavře vystoupení vynikajícího českého houslisty Ivana Ženatého, kterého 19. srpna v Maškarníím sále doprovodí Talichův komorní orchestr. „Na krumlovský festival přijíždím už po dlouhá léta pravidelně a jsem tomu rád. Atmosféra koncertu je vždycky mimořádná a já se vždycky těším na známé tváře, které v publiku nalézám. Vzpomínám na poslední koncert s Českou filharmonií a těším se na ten letošní,“ říká Ženatý. „Talichův komorní orchestr přirozeně znám, hraje tam celá řada skvělých hráčů. Nevystupujeme spolu často, ale máme docela příjemné plány do budoucna. Těší mne, ze se dramaturgie festivalu rozhodla přijmout můj návrh a my můžeme v Českém Krumlově hrát dva skvosty z oblasti komorní hudby - Bachův a Mendelssohnův koncert,“ uvádí Ženatý ke svému letošnímu vystoupení. 21

repetice

III/11


3 otázky pro ...

… houslistku

Tanju Becker-Bender

20. výročí vybízí k bilancování a k návratu k umělcům, kteří zanechali v historii festivalu nesmazatelnou stopu. Kromě Maiského, Rodina nebo souboru Collegium Marianum se v Krumlově opět představí i německá houslistka s českými kořeny Tanja Becker-Benderová. Festivalové publikum si dokázala podmanit již při svém krumlovském debutu svým zářivým výkonem v „nehratelných“ Paganiniho Capricciích. Dne 28. července tato mladá profesorka hudby z Hamburské univerzity provede na festivalu mimo jiné brilantní Bachovy sonáty a partity. Začněme u Vašich českých kořenů, máte i specifický vztah k české hudbě, paní Becker-Benderová? Moje babička z otcovy strany byla Češka, pocházela z Jablonce. Do Německa přišla přes Vídeň a byla to ona, kdo do naší rodiny přinesl hudbu. Byla aktivní koncertní mistryní, sólistkou a komorní hráčkou i pedagožkou. Zahrnula nás množstvím nástrojů a not a hlavně nám představila život hudbou a s hudbou. Česká hudba hraje v mém životě důležitou roli již od dětství. Rodiče mi splnili jeden z mých dlouholetých dětských snů, když mi k dvanáctým narozeninám darovali partituru Dvořákova Houslového koncertu. Hned jsem se jej s radostí naučila a byla to pro mě velice cenná zkušenost. I má úplně první nahrávka byla věnována Dvořákovi. Naopak zatím poslední nahrávku jsem věnovala skladateli Schulhoffovi, který je, myslím, jedním z nejvýznamnějších zjevů 20. století. Jak na Vás před dvěma lety zapůsobil Český Krumlov? Návštěva Českého Krumlova pro mě byla, jako kdybych vstoupila do světa, o němž jsem snila jako dítě. Když jsem byla malá, četla jsem o Čechách různé knihy, poslouchala českou hudbu a vždy jsem snila o zemi, ve které mám své kořeny. Velmi se proto těším na svůj návrat do tohoto města. Myslím, že Český Krumlov má mnohá tajemství a je zde neustále co objevovat, překrásné prostředí, umění, bohatá historie. A když jsem před dvěma lety hrála Paganiniho Capriccia v Maškarním sále, bylo to jako tančit se všemi postavami, které jsou na jeho zdech vyobrazeny. Maškarní sál je úžasně imaginativní a inspirující. S jakým programem přijíždíte v letošním roce? V tomto programu zahraji tři sólové skladby J. S. Bacha a výběr z Kurtágova cyklu „Znaky, hry a zprávy“. Bude to tedy takový dialog přes tři staletí. Z Bacha zazní druhá část cyklu Šesti sonát a partit, které jsou velmi poutavé. Temné i roztančené nálady Bachových děl proložím melodickou a obsahově bohatou Kurtágovou Poctou J. S. Bachovi. Všechny tyto skladby zahrnují řeč, tanec i zpěv a já usiluji o nalezení jednoty ve všech těchto elementech, je to pro umělce ohromná výzva. Tato jednota by měla být vyjádřena jasně a jednoduše. Snažím se samozřejmě dostat k podstatě skladeb. Znamená to tedy nalézt víru, pozitivní sílu a důvěru, která čiší z Bachovy hudby, a to i v těch nejtemnějších momentech, a také vážnost, která je zde přítomna i ve chvílích nejintenzivnější radosti. U subtilního Kurtága mi zase jde o odhalení významu a důležitosti každého momentu jeho skladby. Je to škola života a jako muzikantka jsem vděčná za každý den, který mohu prožít skrze díla velkých hudebních mistrů všech dob.

22

repetice

III/11


Rok ve znamení rožmberské růže...

Rožmberský rok

...aneb jací byli páni z Rožmberka 2011 - díl třetí V roce 2011 uplyne 400 let od úmrtí posledního mužského potomka nejvýznamnějšího šlechtického rodu Rožmberků Petra Voka. Po celý rok budou odkaz tohoto rodu připomínat dvě velké výstavy v Praze, rožmberské expozice muzeí zřizovaných Jihočeským krajem, slavnosti jihočeských měst a obcí či divadelní představení ze života Rožmberků. Zalistujme proto dobovými prameny a zavzpomínejme na šlechtický rod, jenž se výrazně zapsal nejen do zdí českokrumlovského hradu... Poručníci s pilností se starali o sirotky Petra Kulhavého a jejich statky. R. 1547 vymohli si potvrzení nové majestátův na korunské zboží, které n. Petr byl rozřezal, r. 1548 přikoupili drahně vesnic n. táborských, r. 1549 Drslavice, r. 1550 panství želečské. Vilém učil se od r. 1542 v Mladé Boleslavi se syny p. Krajíře, r. 1544 poslán k biskupovi pasovskému, ale Albrecht z Gutšteina se o to staral, aby česky nezapomněl. Sice se naučil lat. a něm. a v l. 1544 až 1549 vzdělal se ve vědách. R. 1552 ujal od poručníkův Krumlov, Třeboň, Nový Hrad, Rožmberk, Helfenburk, Choustník, Milčín, Prachatice, Želeč, Drslavice, klášterství všechna a farářství krumlovské. K tomu koupil r. 1552 vsi volyňské, r. 1554 Vimberk, dostal r. 1559 dědičně klášterství korunské, převzal r. 1559 Rábí a Libějice, r. 1563 Sedlec, prodal r. 1565 atd. Rábí, dostal r. 1575 Roudnici, již si r. 1577 vyplatil, také získal Stráž, pak Doubrav. Horu (a Krupku?), již r. 1579 postoupil císaři za Sedlčany. Tyto vyměnil si r. 1580 za Nový Leptač a drahně drobných statků; Roudnici daroval r. 1592 manž. své Polyxeně. Důležitá byla činnost jeho veřejná. Stav se r. 1553 prvním hejtmanem kraje prachenského, r. 1554 začal zajímavou při s Jindřichem Plavenským o přednost jejich rodů a první místo na soudě zemském, již r. 1556 vyhrál. R. 1560 stal se nejv. komorníkem a r. 1570 povýšen na nejv. purkrabství, ve kterémž úřadě zůstával do smrti. R. 1563 provázel krále Maximiliána ke korunování do Prešpurka, potřebován pak k důležitým poselstvím. Dvakráte byl v Polsku, aby tu korunu zjednal rodu Habsburskému, po prvé r. 1572 a po druhé r. 1576. Úkol svůj sice neprovedl, ale kouzlo jeho osobnosti jako i řeč jeho zalíbila se mnohým tak, že si jej přáli míti za krále. (Viz Vilém z Rosenberka, kandidát trůnu polského a jeho poselství do Polska v »ČČM.«, 1866, str. 197.) V l. 1574-75 byl s poselstvím v Drážďanech a Berlíně, aby se přimlouval za volení Rudolfa II. Pro své zásluhy obdržel (1585) od krále španělského řád zlatého rouna. Po třetí odebral se do Polska (1589), aby vybavil arcikn. Maximiliána, od jedné strany za krále voleného, z vězení, což šťastně vykonáno. Vilém byl vyznání pod jednou a pobožný pán, ale ve věcech náboženských snášelivý. V jednání všem byl rozvážlivý, řídě se heslem svým Festina lente. V politických věcech dalek jsa osobního prospěchu vyhledával jen obecné dobré. Byl také přítelem věd a jest celá řada lat., čes. a něm. spisův, jež mu připisována. Nejsa docela prost předsudků své doby, mnoho peněz zbytečně vydal na alchymii. Pověstnému pokladači Edvardovi Kelleyovi daroval statek libeňský. Obzvláště byl milovníkem umění. Svědčí o tom stavby jeho v Krumlově, nade vše však zámek kratochvílský jím na panství netolickém knížecí nádherou vyzdvižený. Po způsobě věku svého miloval nádherné slavnosti, k čemuž měl ovšem dosti peněz jsa pán hospodárný. Na poddané byl laskav, k chudým dobročinný. Staral se také o hornictví, a koupiv s bratrem (1581) Reichstein ve Slezsku, dal tu vybíjeti běžnou minci (»ČČM.«, 1837, IV, 452). Od něho a bratra zachovalo se několik medaillí a početních grošů (Miltner, Privatmünzen, 469. i Zibrtovu Bibliografii, I, str. 646). Jesuitům založil kollej v Krumlově. Zemřel 31. srpna 1592 na hradě Pražském a pohřben (přes dosavadní obyčej ukládati mrtvoly ve Vyšním Brodě) v kostele krumlovském. Ač byl čtyřikráte ženat, dětí neměl. Manželky jeho byly: 1. Kateřina kněžna Brunšvická, vd. 22. ún. 1557, †10. květ. 1559, 2. Žofie markraběnka Braniborská, vd. 14. pros. 1561, †27. č.. a 1564, 3. Anna Marie markraběnka Badenská, vd. 27. led. 1578, †25. dub. 1583, 4. Polyxena z Pernšteina, vd. 11. led. 1587, po druhé vdaná za Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic.

23

repetice

II/11


Tato dědila po manželu Roudnici a stříbrné nádobí a manžel její koupil r. 1601 od Petra Voka právo nápadní na Sedlčany a Křepenice po Jakubovi Krčínovi jemu náležité. Petr Vok, Vilémův bratr, byl méně nadaný nežli on, také se tak nevycvičil ve vědách jako Vilém, nač sám na smrtelné posteli naříkal. V mládí oddával se náruživostem tělesným, čímž si zdraví a veselou mysl podrýval. Sice byl pán dobrotivý, přívětivý a nikdy hrubými slovy nelál. S bratrem srovnával se v tom, že rád a nákladně stavěl. R. 1560 stal se komorníkem krále Maximiliána, v l. 1562 -63 cestoval po západních zemích. K výživě obdržel r. 1565 od bratra Choustník, Želeč, Soběslav a Vimberk, k tomu koupil r. 1577 Bechyni a r. 1589 Březnici. Dne 14. led. 1580 oženil se s Kateřinou z Ludanic, s niž vyzískal veliké jmění na Moravě. S ní bydlíval na bechyňském hradě, kterýž úplně přestavěl v zámek; jejím působením získán byl k tomu, že opustil víru pod jednou a oblíbil si učení Jednoty bratrské. Bratřím byl od té doby horlivým přívržencem. Stav se po smrti Vilémově vladařem zapsal ihned vše jmění rodinné manželce a jal se potom mnoho rozprodávati na uplacení dluhů. Kromě drobných statků prodal r. 1593 Helfenburk, r. 1594 vesnice soběslavské a u Tábora, r. 1596 Stráž, Bechyni a Želeč, za to obdržel r. 1600 klášterství borovanské dědičně a r. 1602 Žumberk prodav r. 1601 Vimberk a r. 1603 Drslavice. R. 1594 jmenován byl vrchním hejtmanem lidu českého vypraveného proti Turku, jemuž vydal práva a nařízení (»ČČM.«, 1847, I, 202). Ovocem této výpravy bylo vybavení Komárna. Dne 22. čna 1601 zemřela manželka jeho a Petr Vok oddával se odtud zádumčivosti a pietismu. Zapsav Janovi hr. Zrinskému sestřenci r. 1597 Rožmberk (a Vyšní Brod) chtěl mu dáti i Třeboň, což pro odpor Švamberkův zmařeno. Protože dětí neměl a na něm rod Rožmberský přestal, všecko jeho jmění mělo spadnouti na rod Švamberský podle dědičné úmluvy r. 1484 mezi oběma rody učiněné. Ale i císař Rudolf II. připovídal se k němu jako odúmrti. V té příčině přišlo 11. září 1600 ke smlouvě mezi pánem a komorou. Ta doplněna pak jinou smlouvou 24. říj. 1601, podle níž Petr Vok císaři postoupil Krumlova, Prachatic, Netolic a kláštera korunského, též všechněch hor (kromě budějovských a ratiborských). Opustiv r. 1602 Krumlov přestěhoval se na Třeboň, kdež rozšířil zámek nákladnými stavbami a uložil tu knihovnu a archiv. Za pobytu v Třeboni vyjednával od r. 1605 se stranou protestantskou v Němcích, která usilovala o záhubu rodu Habsburského. Vyjednávání dělo se skrze dobrodruha Theobalda Hoka. Jednání ta stála ho peníze, sám však pro pokročilý věk rozhodně působiti nemohl. Veliké dobrodiní učinil Jednotě bratrské zřízením vychovávacího ústavu v Soběslavi, jejž bohatě nadal, avšak pěkný jeho úmysl zmařen převraty r. 1621. Uznav za platné nároky rodu Švamberského, učinil 4. ledna 1610 s Janem Jiřím ze Švamberka smlouvu takovou, že Petr Vok posledním pořízením to opatři, aby Třeboň s Borovany, Nový Hrad, dům na Hradčanech a kunratické louky zdědil Jan Jiří ze Švamberka a vždy nejstarší z rodu Švamberského aby je držel. Kromě toho vymíněn mu byl nápad na panství rožmberské a Libějice po hraběti Zrinském, a jen nápad na klášter Vyšní Brod pozůstaven císaři. Jan Jiří ze Š. zavázal se, že k erbu svému připojí červenou růži. V témž smyslu bylo psáno i poslední pořízení Petrovo. Zemřel 6. list. 1611. Nádherný pohřeb vystrojen 30. led. 1612.

24

repetice

III/11


První soustavné zpracování pochází od V. Březana. Týž napsal o nich čtyři díla, totiž Rožmberskou kroniku až do smrti Petra Kulhavého, která se ztratila, a jako pokračování její Život Viléma z R. (vyt v Praze 1847 jako č. 24. spisů musejních); Život Petra Voka z R. (vyd. Fr. Mareš v Praze 1880, spisů musejních č. 151.). Z toho učinil krátké sepsání Rožmberské kroniky krátký a sumarní výtah otištěné v »ČČM.« 1828, IV, 39-88. (Srv. F. Mareše Život Březanův v »ČČM.« 1878 na str. 96-97.) Obšírné kroniky užil N. Herman, třeboňský opat) †1699) a učinil z ní německé sepsání (překlad či výtah?), kteréž se zachovalo v 11 rukopisech.) Vyd. dr. M. Klimeš v Praze 1897 ve spisech Kr. čes. společ. nauk.) Drobné dodatky (pouhé pověsti) obsahuje sepsání L. Mecera. †c. 1683 (»ČČM.«, 1858, 358). Dějiny posledních Rožmberků napsal A. Rybička (»ČČM.«, 1880, str. 85). Th. Wagner, archivář třeboňský, propracoval dějiny rodu nikoliv soustavně (to jen do r. 1390), nýbrž v částech, a to velmi podrobně (rkp. v Třeboni); Fr. Mareš, nynější archivář, založil obšírný Regestář, jenž jest nejdůležitější studnicí dějin Rožmberských, protože se zakládá na kritickém propracování všech archivův Schwarzenberských. Sčk.

25

11

Recommend Documents