11

SRPEN 2013 Zpravodaj S – centra Hodonín, p. o., Na Pískách 4037/11

Obsah Úvodní slovo. . Společenská kronika Ohlédnutí . . A co vy na to? . Téma měsíce . Příspěvek pana Včaly Upoutávka . . Pro dlouhou chvíli

__strana . . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

3 4 5 6 7 - 13 14 – 15 15 16 - 18

Adresa zařízení: S – centrum Hodonín, p. o. Na Pískách 4037/11 695 01 Hodonín tel.: 518 399 931 fax: 518 399 949 GSM: 603 217 714 e – mail: [email protected] , www.s-centrum-hodonin.eu časopis Ven z ulity vydává: kolektiv Dílny volného času tel.: 518 399 942, e – mail: [email protected], [email protected]

2

Úvodní slovo

Milí čtenáři, srpnové vydání časopisu Ven z ulity je tu pro vás a s posledními prázdninovými dny se společně začteme do řádků poetického vydání. Poetického proto, že léto patří romantice, poezii a kráse lásky, přírody a vlastně celého lidského života i světa kolem něj. Na každého z nás dříve či později přijde romantická chvilka, kdy touží prožít alespoň krátký okamžik něčeho neobvyklého, jedinečného, zkrátka romantického. I ti kdo obvykle stojí s nohama na zemi se občas dostanou do situace, která jim orosí slzou oko. Stačí např. pohled na západ slunce někde uprostřed přírody, nebo roztomilé koťátko či upřímný pohled do očí a podaná ruka s úsměvem na rtech. Toto je jen troška z toho množství romantických okamžiků v životě člověka. K těm jistě nejsilnějším patří láska a její možné podoby. O různých podobenstvích lásky se právě dočtete v Ulitě a my pevně doufáme, že si to užijete. Tzv. troškou do mlýna přispějeme také povídáním o básníkovi, romantikovi Karlu Hynku Máchovi. Básničkou místo vyprávění přispěje tentokrát pan Včala a také tu mám vzpomínku od pan Bohunského na datum, jehož 45. výročí si letos připomínáme – vstup okupačních vojsk na naše území. V naší rubrice „A co Vy na to“ se dočtete o názorech vás, uživatelů na básničky a také na 21. srpen roku 1968. S přáním krásných mírových dnů srpnových vás zdraví

děvčata z DVČ

3

Společná kronika Narozeniny v srpnu oslavují tito uživatelé

Pospíchalová Anežka Niklová Marie Kůrová Marie Šenková Marie Kozel Stanislav Svobodová Marie Kremplová Milada Jakubčíková Marie Bílíková Marie Benešová Božena Lincová Apollónia Hájková Zdeňka Všem oslavencům ze srdce gratulujeme !!!

Přišli mezi nás Hrnčářová Antonína Štossová Františka Svobodová Blažena Navždy nás opustili Nedomanská Zdenka Lánská Mária Zubatá Marie Poláchová Anežka Vlčková Marie

4

Ohlédnutí Tentokrát naše ohlédnutí bude trochu jiné, než jste zvyklí. Je srpen a s tímto měsícem je letos spojeno 45. výročí vzpomínek na 21. srpen 1968. Společně tentokrát zavzpomínáme s panem Františkem Bohunským ze 4. oddělení, který se o svůj zážitek s námi rád podělil. V tom roce 68 jsem pracoval jako horník na dole Obránců míru, který patřil k Hovoranům – obci ve které jsem žil s rodiči. V té době jsem ještě nebyl ženatý. Družstvo požárníků, kterého jsem byl členem, se právě 21. srpna sešlo ke svému plánovanému celodennímu cvičení. Toto cvičení bylo přípravou ke Dnu horníků. Pracovní den se nelišil od těch ostatních – o obsazení republiky jsme již věděli z rozhlasu - horníci normálně sfárali, my jsme rozbalovali stříkačky a chystali ostatní proviant. Pracovat se muselo dál. V čase mezi 8 – 8,30 hod. se již vraceli tehdy sovětské stíhačky v letovém koridoru zpět do vlasti a to v neskutečně nízké výšce přímo nad našimi hlavami. Všichni zanechali práce a kdo mohl dalekohledem, kdo neměl pouhým okem sledoval tuto „nevšední podívanou“. V plánu jsme měli přesunout se blíže k vodě a začít se cvičením tam. Než však k něčemu došlo začala mezi obcemi Šardice a Čejč projíždět vojenská technika. To už bylo i na nás příliš akční dopoledne a tak nás poslali domů, aby náhodou někdo nebral naše cvičení jako provokaci proti okupaci. To víte strach jsme měli a nerad by někdo dostal do nepříjemné situace. Ten den nás poslali na odpolední směnu místo cvičení, protože se už nedala přejet ani silnice vedoucí k šachtě. Po sfárání se pak mladí ženáči ptali jak to tam nahoře vypadá, protože všichni měli strach o svou rodinu. Předák nám tedy povolil urychlit směnu s tím, že pojedeme bez přestávky, avšak plán jsme si splnit museli. Vojenská auta pak jezdila ještě dva dny! Nakonec měl náš strach o rodiny a dřívější odchod ze zaměstnání ještě dohru. někteří aktéři byli předvoláni před disciplinární komisi a odešli s trestem. I takovou podobu měl jeden důležitý den v životě obyčejných lidí! 5

A co Vy na to? Prázdniny pomalu končí a s ním i doznívají srpnové dny, vonící sluncem, sklizní, senem ale i večerní letní romantikou. Anketa, ale i téma tohoto časopisu se lehoučce dotkla tohoto tématu. Otázky zněly takto : 1. Tématem našeho srpnového časopisu je báseň – co by jste k tomuto tématu mohli sami říci. 2. Oblíbený autor, báseň, poezie. 3. 21. srpen 1968 – na něj vzpomínáte ! Odpovídali: p. Libuše Šaňková, 3. oddělení Vinohrádky 1. Mám poezii velmi ráda, když jsem byla mladá sbírala jsem básničky. 2. Básně jsou pro mne všechny velmi krásné, nejraději mám o Vánocích. 3. Určitě si vzpomínám na těžké tanky, dokonce i rádio, které nabádalo lidi, aby se pěkně oblékli a šli je přivítat, posléze rádio umlčili, ale podívat jsme se byli i s babičkou. p. František Zostal, 3. oddělení Vinohrádky 1. Na poezii a básně opravdu nejsem ☺, ale přidám jeden příběh, aby jste mi věřila. Učil jsem se na průmyslovce a z češtiny jsem měl vždy samé jedničky. Jednou jsme měli psát o díle Spartakus od Jaroslava Vrchlického a byla to pro mne první dvojka. 2. Jak jsem již odpověděl, nemám blízko k poezii, spíše co mám rád jsou různé aforismy, citáty a moudra např. citáty od Oskara Wilda. 3. Vzpomínám si na to velmi dobře, v té době jsem již pracoval v Hodoníně. Tanky přijížděly od Břeclavi a jely směr na Rohatec. Byl jsem na té křižovatce i s dalšími lidmi a velmi jsme to prožívali. p. Anna Nosálová, 3. oddělení Vinohrádky 1. Mám velmi ráda básničky, hlavně ty lidové. 2. Znám spoustu básniček a spousty si jich pamatuji, např. : Stojí, stojí kostelíček a v něm káže velebníček. Mladý, hezký, srdce má jak ze zlata. Všichni kluci už to vědí, proč tam chodí ke zpovědi ……. 3. Moc se mi to nevybavuje …. Pokud máte nějakou báseň, kterou jste sami složili, nebo jste sami ve svém životě byli alespoň jednou obdarováni milostnou básní, budeme rádi za vaše příspěvky. Jsou – li mezi vámi ti, kterým se více vryl rok 1968 do vzpomínek budeme rádi za váš příběh. Pavla DVČ 6

Téma měsíce: Báseň, romance, láska Každý romantik si čas od času začne hledat zamilované básně, ale také básničky smutného charakteru, protože ne vždy je láska tou šťastnou. Básničky aneb jak se stát básníkem - k životu patří již tisíce let, přičemž první zamilovaná básnička spatřila světlo světa ve 21. století před naším letopočtem. Básně jsou však neoddělitelnou součástí každého zamilovaného páru. Je krásný pocit číst slova od člověka, který Vám báseň poslal, ba dokonce i napsal. Někteří hledají básně na internetu či v knížkách, jiní zapojí svou fantazii a básničky vymyslí. Básněmi vyjadřujete své pocity, ale také projevy. Pokud nevíte, jak nejlépe sepsat to, co cítíte, zkuste poezii. Sepište do rýmů svou náladu a uvidíte, že Vaše snaha bude oceněna, ať už představíte své básně komukoliv. Citáty a poezie představují zpravidla složení slov, která vychází z myšlenek, zážitků, ale také osobních pocitů. Básničky ukrývají emoce básníka nápaditým a živým způsobem. Objevte své literární dovednosti, skládejte slova k sobě a vyjádřete se v rýmech. Není nic krásnějšího než dívce vyznat lásku básní. Jen tak mezi námi, která dívka či žena by si to nepřála? Romance - jako literární žánr je lyricko-epická báseň, většinou o lásce (nejenom mezi lidmi, ale i k vlasti, národu, atd). Na rozdíl od balad nemá pochmurný nebo tragický děj. Romance v hudbě představuje obvykle volnou lyrickou hudební skladbu.

Mezi naše nejvýznamnější romantiky patřil jak jinak než Karel Hynek Mácha a jaký měl tento velký romantik svůj život, byl opravdu tak romantický ?

7

Karel Hynek Mácha se narodil 16. listopadu 1810 na Malé Straně v Oujezdské ulici. Jeho maminka pocházela z rodiny hudebníků a tatínek, mlynářský pomocník, přišel do Prahy z venkova. Krátce po jeho narození se rodina, díky neutěšené finanční situaci, přestěhovala blízko čtvrti na Františku. Tam Mácha žil do svých 16 let. Potom však jeho tatínek zanechal práce v mlýnech a zařídil si v jednopatrovém domku U Rádlů na Dobytčím trhu krupařský krámek. Rodina žila v tmavém bytě za krámkem. Mladá generace, do níž patřil i Mácha, byla na straně polských vzbouřenců a po jejich prohře jim na útěku přes Prahu poskytovali úkryt a potraviny. Zde se Mácha poprvé setkal s revolučními myšlenkami a s lidmi, kteří se za ně nebáli bojovat. Toto ovzduší uspíšilo dozrávání mladé generace. V té době se zatím české národní hnutí teprve rodilo. Dobrovského generace položila základy, ale druhá generace obrozenců z nich vyvozovala praktické závěry. Naplnili literaturu ideály svobody i kritikou společnosti. Mácha studoval filozofii a práva. Byl vášnivým čtenářem a velmi rád cestoval (došel pěšky až do Itálie). Rád navštěvoval česká představení ve Stavovském divadle, byl ochotníkem Kajetánského divadla. Při zkouškách na ochotnická představení se seznámil s Lori Šimkovou, do níž se vášnivě zamiloval. Mácha viděl, že Lori nesplňuje ideál, jaký si o ženě vytvořil ve svých představách, a proto, když přišla do jiného stavu, se mu do sňatku moc nechtělo. Odjíždí na roční praxi a dokončení semestru do Litoměřic. Po narození jeho syna Ludvíka slíbí Lori, že si ji vezme. Svatba je určena na 6. listopadu 1836. Z Litoměřic posílá Mácha Lori mnoho panovačných dopisů, ve kterých jí zakazuje vycházet z domu a pozvat na svatbu někoho ze své rodiny, vyhrožuje jí, že si ji nevezme. Jednoho dne Mácha spatřil z domova velký požár, utíkal k němu a začal ho hasit, při hašení měl obrovskou žízeň , proto se napil vody, bohužel se napil ze splaškové vody, kterou hasili vzniklý požár a tak se nakazil. V úmrtním listě má sice napsáno, že umřel na zápal plic, ale ve skutečnosti to byla asi cholera nebo salmonelóza. Mácha umřel ve věku 26 let, aniž by spatřil svého syna. Ironií je, že zemřel v den, který měl být jeho dnem svatebním.

8

Patří k největším českým básníkům. Měl mnoho kritiků (J.K.Tyl), kteří ho obviňovali z nedostatečného národního cítění a z kopírování Byronovy poezie. Za svůj poměrně krátký život vytvořil mnoho děl. Psal poezii, prózu i drama. Větší část jeho díla vyšla posmrtně - román Cikáni (1835 - rozpor snu a skutečnosti), zlomky románu Kat (jen první část, povídka Křivoklad), próza Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu a Marinka 1834). Jeho vrcholnou básnickou skladbou je Máj.

Láska Láska a nejen letní Láska. Co je vlastně láska? Jen pouhé slovo nebo všemocné city, které když máme jsme úplně jiní, a které když nemáme, nejsme to my? Láska kvete v každém věku, nejen u velmi mladých lidí, ale tak i ve stáří a to více je cennější. Pro někoho pouze chemie, pro jiné důvod proč žít. Každý člověk, který byl alespoň jednou zamilovaný určitě řekne, že ho láska nějak změnila. Člověk, se kterým tenhle vztah prožíval ho změnil a samotné slovo láska, tedy vše co k ní patří také. Láska má více podob – už od dětství je tady láska mateřská, rodičovská, láska partnerská, láska mezi seniory, láska k přírodě. Některé souvisí až s posedlostí určitého člověka. . Kvůli lásce lidé umírali, umírají a budou umírat celá staletí, dokonce i tisíce let. Stojí to za to? Myslím že ano. Je určitě lepší umřít kvůli lásce než kvůli nějaké nemoci. Láska je mocná čarodějka. Umí lidi rozesmát, ale i rozesmutnit, povzbudit, bodnout ale i znechutit. Láska dovede všechno na světě. Jak se říká, v lásce a válce se může vše. Pamatujete, jaké to bylo, když jste se zamilovali? Taky byste to chtěli ještě zažít? Hlavně neříkejte, že ve vašem věku se to už nehodí. Máme pro vás příběhy lidí, kterým láska vykvetla v podzimu života, pokud tedy přijmeme mluvu básníků. Všichni oslovení se však shodli na jednom: jsou šťastní, že se jim «ta věc» ještě přihodila. Statistický úřad to má spočítáno: ročně se u nás žení a vdává okolo dvou set nevěst a ženichů, kterým na svatbu mohou přijít vnukové nebo pravnukové. Konkrétně nejčerstvější data pocházejí z roku 2009 a to se bralo 191 lidí nad 65 let, dvěma snoubencům přitom bylo dokonce přes pětadevadesát. Blázni? Kdepak! Šťastlivci. Láska se dá najít v každém věku a není důvod se stydět, že vám za družičky půjdou 9

pravnučky. My jsme svatbu před dětmi a vnuky přesto raději utajili, říká čtyřiasedmdesátiletá Marie Šomská z Lipníka nad Bečvou. Ne že bychom se styděli, ale oni by z toho chtěli udělat velkou akci, svatební dary a tak, a my jsme si to raději chtěli užít skromně. Ani fotografa jsme neměli, ani prstýnky, jenom kytku a dva svědky. No a doma jsem pak udělala slavnostní oběd. Jediný luxus, který jsme si dovolili, byl, že jsme na obřad do sousedního patnáct kilometrů vzdáleného Přerova jeli taxíkem tam a pak i taxíkem zpět, vzpomíná. Sousední město zvolili taky kvůli utajení – zeť paní Šomské je v Lipníku starostou, takže svatba by se na radnici dlouho neutajila. Druhým důvodem, proč svatbu dva roky tajila i před kamarádkami, bylo, že se celou dobu po straně dozvídala, proč prý žije s takovým dědou. Když jsme se poznali, bylo totiž Rudolfovi třiasedmdesát a mě jedenapadesát. Když jsme se brali, bylo mu jedenaosmdesát, vysvětluje. Do očí mi to neřekl nikdo. Ale to víte, že se vám na malém městě leccos donese. Přitom to byl takový štramák. Když jsem slavila šedesátiny, pozvali jsme muziku, tancovali a má sestra říkala, jaký je to fešák a jak dobře tančí …Jak to celé začalo? Kde se hledá láska? Příběh lásky z lázní Tehdy, v jedenapadesáti, odjela do lázní s kamarádkami. Byla už dvanáct let sama, rozvedená. První muž byl hodně na ženské. Přitom na mě žárlil. Když jsem se dozvěděla, že má v Karviné nemanželské dítě, rozvedli jsme se, vypráví. Ani ji nenapadlo, že se bude ještě jednou vdávat. Byly jsme v Dudincích na Slovensku a chodil tam za námi takový šikovný pán, právě Rudolf to byl a říkal: holky, pojďte tancovat …Dobře jsme se spolu všichni bavili, ale jemu končil pobyt dřív. Když měl odjíždět domů, řekla jsem holkám, že ho půjdu vyprovodit, když byl na nás tak hodný. Přišli jsme na nádraží, on si kupoval lístek a pokladní mu neměla jak vrátit na pětistovku. Tak jsem mu těch osmadvacet korun půjčila. Zapsal si adresu, poslal mi je a syn se smál: mami, cos to tam v těch lázních měla za kořena, že ti posílá osmadvacet korun? vypráví usměvavá důchodkyně. Rudolf poslal peníze zpět, ona poděkovala, pak napsal, že jezdí do Olomouce na jógu, jestli se za ní může stavit, tak si řekla: coby ne. Ať se staví. A stavoval se častěji a častěji, až spolu začali žít. Lidé se divili, že s ním musím být pro peníze, když je tak starý. Přitom on mi upřímně hned na začátku řekl: Maruško, syny jsem vyplatil, dluhy nemám, ale majetek taky ne, tak jestli mi nevadí, že je chudý …kroutí hlavou Marie Šomská. A já byla ráda, že je starší. Říkala jsem si, že už aspoň umí ocenit svůj klid a jednu ženu a nebude běhat za jinýma. Proto mi nevadilo, že mě odsuzují, věděla jsem, že je to solidní chlap. Svatbě ale dlouho odolávala. Nechtěla si měnit jméno. Pracovala jsem tehdy na turistické chatě na Trojáku, lidé byli zvyklí se ptát po paní Šomské, kdyby tam najednou byla cizí ženská s cizím jménem, bylo by jim to divné, znají mě 10

jako Šomskou, nebudou vědět, že já jsem já, vysvětuje. A taky – pochopitelně – po tolika letech s jedním jménem je divné, začít si zvykat na jiné. Brali se proto nakonec až v březnu 1998, když Rudolf naléhal, že se mu může něco stát a ona po něm ani nebudu brát důchod. A tak máchl rukou i nad tím jménem a udolal mě. Zůstala jsem Šomská a on Šturman. To mu bylo jedenaosmdesát, vysvětluje. Žili spolu po svatbě u ní ještě dalších dvanáct let. Poslední léta musela muže opatrovat, pomáhat mu na záchod, oblékat se, nepostavil se na nohy a tak ležel na polohovací posteli nebo s ním jezdila na vozíku. I tehdy ale vyráželi na výlety. Brala jsem ho třeba na chatu na Troják, vždycky se tam venku slunil na sluníčku a bylo mu dobře mezi lidmi, říká. Nebo říkal, ať někoho pozvu na návštěvu, ať nám není smutno, nebo ať si zajdu na sraz s kamarádkami. Dobře nám spolu bylo, vypráví. Slyšela od něj, že ji má rád? Ale tak, já na taková slova nejsem, na nějaké romantické řeči, ale on mě pořád opěvoval. Říkal: Maruško, já su tak štastný, že su u Tebe, tady je tak dobře, tichučko, ty uvaříš, děti máš hodné …Žili jsme hezky, říká a na hlase je znát, jak moc je jí po muži smutno. Ničeho nelituje, ani toho, že o něj musela v posledních pár letech pečovat. Někdo by se styděl, ale já ne. Byl šťastný. A zemřel doma. Nad ránem před pátou, je to už dva roky. Slyšela jsem jeho poslední dech, protože jsme byli pořád spolu a spali jsme spolu v jedné místnosti, vypráví. Nelituju toho, nelituju, byli jsme šťastní …

Příběh lásky spisovatele a herečky Slavný spisovatel sci-fi literatury a herečka, kterou zná každý jako Aničku ze seriálu Ulice, jsou krásný pár: Ondřej Neff a Ljuba Krbová.U žen se sice nesluší prozrazovat věk, ale Ljuba Krbová na svých čerstvých dvaapadesát rozhodně nevypadá, takže nediskrétnost ohledně věku je v tomto případě jen lichotkou. Ostatně totéž platí o jejím manželovi, který je sice oficiálně podle tabulek už důchodcem, ale před čtvrtstoletím se cíleně rozhodl, že chátrajícího dědka z něj zub času neudělá. To se člověk musí na sebe naštvat. Já ve čtyřiceti přestal žrát, a chodit do hospody, začal jsem dělat karate a starat se o sebe. Věděl jsem, že když budu pokračovat v tom povalečském stylu života, jaký jsem do té doby vedl, že v padesáti budu koule tuku a v šedesáti zhebnu, vypráví. Ostatně – jeho otec taky cvičil až do smrti ve čtyřiasedmdesáti letech. Předčasné smrti, protože ho zradily cévy. Kouřil, jinak by tu byl asi déle. Proto pro Ondřeje Neffa věk nehraje roli. Lidi blbnou s věkem, říkají: mě je už padesát a na to a ono už nemám, to už pro mě není …Jenže říct, je mi padesát a končí svět, je blbost. Věk je nepodstatná věc. Dokud nepřijdou choroby, má člověk emoce, tělo funguje, a cit taky, takže proč bychom se nemohli zamilovávat i v penzi? Mám kamaráda, známý 11

z mládí, já myslel, že už je dávno mrtvý, měl už pětaosmdesát a on přijde a vlekl s sebou padesátiletou mladici. A lámal skály. Proč ne? Měl štěstí, že degradace organismu nenastala. A taky pro to asi leccos dělal, aby to tak nebylo a neskuhral, že na to a ono už je starý. Na lásku člověk není starý nikdy. Ondřej Neff sice nečekal, že se po smrti své první ženy bude ještě někdy ženit, ale když před osmi lety poznal Ljubu, byla svatba logickým vyústěním vztahu. Ti dva o sobě hrozně hezky mluví. Je pro ně těžké nebýt spolu. Před pár měsíci, když byl Ondřej Neff na ortopedické operaci a nebyl doma, jeho žena bez něj ani nemohla spát. V době, kdy byl hospitalizován, se mi strašně špatně spalo. Potřebuji slyšet, že vedle mě někdo oddechuje. Pocit samoty nemám vůbec ráda. Naštěstí vedle mé postele spala v pelíšku aspoň naše fenka Iris, což mě trochu uklidňovalo. Mít partnera je pro mě hodně důležité …řekla. On je na tom stejně. Před pár dny, třiadvacátého srpna, měli se ženou výročí svatby a ani nebyli spolu. Ona je teď na soustředění, cvičí, jen na týden tady kousek za Prahou, ale já už se těším, až zase budeme spolu, říká spisovatel. V čem jej žena změnila? V pořádkumilovnosti. Docílila toho pravidelnou buzerací. Jsem teď mnohem menší bordelář, než jsem byl, a pracovní stůl mám dnes možná uklizenější, než ona, směje se. Jinak je oba hodně baví cestování, Ljuba Krbová svého muže zatáhla na řadu expedic do vzdálených zemí, kde fotografují. Třeba do Tibetu. Právě se chystají na letošní Silvestr v Namibii. A příští rok pojedeme do Japonska, do Kjóta, jsme oba velcí milovníci japonských zahrad, taky u domu máme svou vlastní malou japonskou zahrádku, vypráví Ondřej Neff. Partnerka je pro něj tak důležitá, že kdyby o ni přišel, utekla by mi do Austrálie nebo by ji unesli Marťani, asi by nedokázal žít sám. Život by pro něj ztratil smysl. Přitom, jak říká, nebyl vždycky vzorný manžel. Ale láska ve vyšším věku má podle něj jednu dost podstatnou výhodu. Když se sejdou dva starší lidé, kteří chtějí žít spolu, nemají tu slabomyslnou romantickou představu, že láska je něco, co je jako žulový balvan nebo železná kolejnice, co tu bude pořád. A napořád, aniž by se o to nějak starali. Lidé starší už vědí, že vztah je jako ta zahrádka. Je živý, musíte se o něj pořád starat, zalévat jej, okopávat, vytrhávat plevel a čas od času z něj vyhnat nějaké ty housenky, připodobňuje. A to je podle něj velká výhoda věkem starších lásek. Nevýhodou je, že starší lidé už si nemohou vybrat, jestli chtějí děti či ne. Buď už to nejde, nebo už člověk musí vědět, že navěky žít nebude a tak si nemůže pořídit děti, jejichž maturitního večírku se nejspíš nedožije, říká Ondřej Neff. Kdo z nás netouží po lásce na celý život, která bude fungovat až do posledního vydechnutí? říká jeho žena.

12

Příběh lásky platonické Ano, v osmdesáti je mnohem těžší než ve dvaceti najít si toho druhého, tu správnou polovinu jablka, která k nám zapadne a s níž zestárneme. Ale kdo říká, že se nemůžeme zamilovat platonicky? Své o tom ví také legendární televizní hlasatelka a moderátorka Kamila Moučková. Je jí dvaaosmdesát a i ona je stále krásnou ženou. Po odchodu svého muže Jiřího Zahajského před dvaceti lety, který jí stál po boku jedenatřicet let, ale pak ji opustil s její dnes už bývalou kamarádkou Janou Brejchovou, žádného dalšího muže neměla. Ne že by nechtěla, ale jak říká, bylo by troufalé chtít od osudu ještě dalšího muže, po třech důležitých vztazích svého života. Nicméně: srdci neporučíš. Asi před sedmi lety mi z ničeho nic začalo být divně. Myslela jsem, že mám infarkt, jak mě bolelo u srdce, ale byla jsem zamilovaná. Normálně jsem se platonicky zamilovala, říká. Nic bližšího však prozradit nechce. Protože dotyčný je zadaný. A taky proto, že možná trochu tuší …Každopádně však Kamila Moučková díky platonické lásce znovu, v pětasedmdesáti letech, zažila motýlky v břiše a ten krásný povznášející pocit, když si člověka opentlí láska. I tak to proto, podle ní, stálo za to. Dělala jsem strašné blbosti, plavala jsem třeba v moři, dívala se do nebe a dokola si říkala jméno toho dotyčného. Říkala jsem si, že bych se měla stydět, ale nakonec jsem si takové myšlenky zakázala. Vždyť je pěkné, že v tomhle věku můžu být schopná takového citu, vypráví o tom. Prostě: láska je krásná, ať se přihodí kdykoliv. Není třeba se za ni stydět nebo se jí bránit. Je třeba jediné: užít si ji. V dnešním světě se na lásku už celkem pozapomíná, lidé se ženou jen za svými úspěchy v práci, chtějí spoustu peněz, majetku, moci apod.věcí. Pro dost lidí je tohle vše důležité, ale na co to vše mít, když stejně budeme nešťastní, protože nám bude něco chybět. To něco je velký cit, který si nemůžeme nechat ujít, je to nadpozemský cit, krásný jako růže, i ta ovšem má trny, jak víme. Přesto se to vyplatí lásku poznat. Na lásku bychom neměli zapomínat ani pozapomenout, je to něco nádherného co nás může potkat jednou, dvakrát či víckrát, ale pravá láska je jen jedna za život a měli bychom si jí vážit. Láska je určitě důležitá v jakémkoliv věku, ale také je velmi příjemné mít kolem sebe lidi o kterých víte, že si vás váží za to jací jste , dokážete být na sebe navzájem milí a to jen pro nepatrnost a to je také velmi důležité a nemusí jít právě o lásku - jde o přátelství, která jde v ruce v ruce s láskou.

13

Příspěvek pana Včaly A také pan Včala přispěl do naší Romantické Ulity básněmi Jeřáb a Psací stroj

14

PSACÍ STROJ

JEŘÁB

Koukejte, řada knoflíků, každý má znaménko svoje, prsty si vesele zahrají s páčkami psacího stroje.

U továren, u přístavů přehlédneš ho stěží, skloněný nad těžkou prací, stále ale svěží.

Pak už se řádky jen kmitají, hned je tu druhá a třetí, a než se, člověče, naděješ, papír už ze stroje letí.

Občas jenom zvedne hlavu, narovná si záda, a už zase trpělivě nakládá a skládá.

Jen co jej dostanem do školy, kámen nám ze srdce spadne, psací stroj napíše úkoly, na nás už nezbudou žádné.

Když mu řekneš o písničku, odpovídá krátce, že prý umí pěkně zpívat jenom píseň práce.

Autor: p. Marčanová Upravil: Mirek Včala

Autor: p. Marčanová Upravil: Mirek Včala

Postřeh z pera pravidelného přispívatele pana Miroslava Včaly z 2. oddělení Slunečnice o Do dneška bylo zde podávané jídlo přesolené. Především polévky. Napadlo mě napsat na počítači prosbu SOLTE MÉNĚ, dát ji u Martiny v DVČ vytisknout, to je ta, co rediguje m. j. časopis „ULITA“, a vhodit pak do schránky u kuchyně. Martina mi vyhověla, dokonce do té míry, že se mnou zajela s vozíkem do jídelny. Měli jsme štěstí, že jsme tam zastihli dokonce přímo vedoucí kuchyně paní Dohnálkovou, které jsme prosbu osobně předali. Řekla, že s návrhem hned zaběhne do kuchyně. To také udělala. - Bylo to před polednem, snad 10.30. o Tentokrát jsme si na obědě pochutnali. Hned po obědě jsem zajel do kuchyně a vedoucí kuchařce poděkoval. A pak jsem poděkoval taky hodné Martině. Řekl jsem, že jsme udělali dvojí radost: Strávníkům a vlastně taky našim kuchařinkám. ☺ Já říkám – tak takhle by bylo nejlepší řešit své připomínky, stížnosti, pochvaly – osobně a s klidem!! Panu Včalovi dík za příjemné jednání! (Martina DVČ)

Upoutávka o V úterý 27. srpna nás od 9,00 hodin čeká turnaj v Pétanque mezi odděleními. Sejdeme se na zahradě, kde celý zápas vypukne. Rozhodčí – Iva Žižlavská a jeden tým z každého oddělení – celkem tedy čtyři nastoupí proti sobě v předem stanoveném rozpisu. Na všechny soutěžící čeká pěkná odměna, diplom a společné foto! Těšíme se na vás! o 6. září jste všichni zváni do zahrady S-centra pod naši pergolu. Pravidelný Country bál jsme tentokrát ze srpna přesunuli na září, kdy už snad nebude takové horko. Takže od 15,00 hodin. Co na sebe? Károvanou košili, klobouk, vestu…. Dobrou náladu a hlavně – nezapomeňte se nahlásit ošetřujícímu personálu na špekáček, který si budete moci sami opéct. Pozvěte také svou rodinu!!!!

15

Pro dlouhou chvíli

Tajenka: Na naší planetě; pocházely již z doby 16