1000 věcí, co mě serou. one hate is never enough

1000 věcí, co mě serou …one hate is never enough…

Copyright © Achjo Bitch, 2013 Copyright © Attila, Bič Boží, 2013 Copyright © Curvekiller, 2013 Copyright © miluu, 2013 © Nakladatelství PLOT, 2013 ISBN 978‒80‒7428‒203‒4 (verze EPUB) ISBN 978‒80‒7428‒204‒1 (verze MOBI) ISBN 978‒80‒7428‒197‒6 (tištěná verze)

PŘEDMLUVA Opravdu se často musim smát sám sobě, protože ve chvíli, kdy si člověk uvědomí vlastní tragikomičnost, má tak trochu ve válce sám se sebou vyhráno. A taky se dobře pobaví. Zaťatá pozitivita za každou cenu je nuda, stejně jako fatální znechucení světem. Pravda je nezachytitelná a možná je to skutečně jen myšlenkovej konstrukt, vytvořenej lidma uprostřed chaosu universa jen proto, aby se nezbláznili. Snažíme se sami sebe navzájem přesvědčovat, že jsme schopni se v určitých názorech shodnout, je to náš opěrný bod uprostřed bezbřehý relativity. Ale přes všechnu tuhle ambiciózní víru v jednoznačnost jsou věci hnusný i krásný zároveň, žvásty opilce dokážou bejt vtipný i otravný dohromady a například smutek může někdy fungovat jako intimní a tak trochu příjemnej stav. Tím vším chci říct, že je možný nenávidět a milovat současně. To, co mě sralo, jsem velmi často později přijal za svý. Stalo se mi to například s československou předrevoluční architekturou, kterou jsem jako puberťák odmítal až fanaticky, měl jsem potřebu o ní mluvit a pohoršovat se nad její absurditou. Až později mi došlo, že mě ty domy vlastně magnetizovaly a já si s nima vlastně jen neuměl poradit, nerozuměl jsem jim. Neporozumění je totiž velmi častou příčinou negace, člověk nečte mapu, ztratí se a začne nadávat jak špaček. Pak po městě běhá spousta nasranejch tukanů a vykřikujou svoje litanije furt dokola, prožívaj svůj nezvratnej cyklus neštěstí jako zaseklá deska. Někdy jsem s nima a někdy se jim směju. Tak je to ale v pořádku. Když mluvíme o ostatních blbcích, měli bysme si uvědomit, že kus pořádnýho blbce je v každym z nás. Vladimir 518, Praha, 29. 10. 2013

O autorech Achjo Bitch (*1988) se po kratší sluníčkovo-vyčazené pauze vrátila k tomu, co je v životě opravdu důležité, a to je vylejvání si vzteku na internetech. Matička-spoluzakladatelka 1000 věcí, co mě serou píše hejty každý čtvrtek. Manželka-studentka dělí svůj čas mezi školu, kuchyni a jakýkoliv podnik, kde se podává vinný střik. Attila, Bič Boží (*1978) po šesti letech práce televizního scenáristy pomalu, ale jistě přestává nenávidět věci a začíná poznávat kouzlo upřímné misantropie. Naštěstí je otcem jedenapůlletého syna, díky čemuž ještě nezavrhnul lidstvo jako takové. Přesto nepřestává doufat v příchod Mesiáše, a když bude nejhůř, je připraven se této role ujmout. Curvekiller (*1983) je v Praze za náplavu, v Brně za zasranýho cajzla. Miluje filmy, pivo, zábavnou společnost a holky, který neprudí. Dlouho psal jen o filmech, ale od října 2012 už hejtuje o všem. Má čtyři vysokoškolské diplomy, ale beztak se živí prací, na kterou nepotřebuje univerzitní kvalifikaci. Spoluutvářel podobu i obsah desítek českých webů, psaní ale nechává čím dál tím častěji na jiných – protože radši píše pro radost než na povel.

#401 ŽE JSEM NA 1000 VĚCÍ ZŮSTAL SÁM Autor: Datum:

Attila, Bič Boží 29. června, 2012

„Tisíc věcí, co mě serou,“ řekla před rokem a půl Achjo Bitch po krátký debatě a já hned věděl, že to nejdůležitější, tedy jasnej a přiléhavej název blogu, teda máme; spočítal jsem si, že rok má přibližně 350 dní, hejt budeme publikovat přibližně v pěti sedminách z nich, což je 250 hejtů na rok, takže jsou před náma čtyři roky psaní. Doufám, že ta holka ví, do čeho jde, říkal jsem si v duchu; já určitý tušení měl, předchozí blog jsem vydržel psát skoro šest let. Jak se ukazuje, nevěděla (#400). Co na to říct? Jasně, mít blog s Achjo Bitch pochopitelně přináší spoustu nasrávacích okamžiků, o většině z nich jsem se už vyjadřoval v hanopise (#100). Jasně, taky jsem poslední dobou cítil, že některý hejty si Achjo Bitch trochu tahá z paty, ale pořád bylo super mít parťáka. Ve dvou se to prostě vždycky lépe táhne, takže mě vážně sere, že Achjo Bitch končí. Na druhou stranu jsem jí to nijak nerozmlouval; dobře vím, že psát takhle dlouho dva a půl článku týdně v podstatě za nic je pekelnej úkol, dokonce i pro mě, kterej má s psaním mnohem víc zkušeností než nebohá Achjo Bitch, který tak stejně patří můj obrovskej respekt, že to vydržela až doteď. Nejsem sebevrah, abych se snažil vám výpadek Achjo Bitch nahradit plně. Ode dneška bude novej hejt každý pondělí, středu a pátek (pokud nebude svátek). Rok má asi 350 dní a budu psát ve třech sedminách z nich, což dává 150 příspěvků za rok, mám jich tedy ještě šest set před sebou. Takže jsou přede mnou čtyři roky. Hm. Nemůžu si pomoct, ale mám divnej pocit déjà vu. P.S. Jak se brzy v téhle knize ukáže, byl odchod Achjo Bitch jenom dočasný – mnohem dočasnější než neblahé paměti pobyt spřátelených vojsk na českém území.

#402 PETE DOHERTY Autor: Datum:

Attila, Bič Boží 2. července 2012

Obávám se, že ne každý čtenář 1000 věcí zná jméno Peta Dohertyho, takže pro začátek nejprve stručné shrnutí. Pete Doherty je jedna z mejch rockovejch ikon, zakladatel skupin The Libertines a Babyshambles, který považuju za jedny z nejlepších indie záležitostí, který v Británii v tomhle století vznikly. Poslední desku natočil Doherty jako sólovku a už to takovej šlágr nebyl, ale pořád bylo jeho jméno na plakátě festivalu Rock for People jedním z hlavních důvodů, proč jsem chtěl letos do Hradce Králové vyrazit. Jenže před pár dny vyšla informace, že Doherty nepřijede. Jasně, takový věci se občas stávaj – už v červnu jsem se náramně těšil na koncert Sinéad O’Connor, kterej byl taky zrušenej. Jenže důvodem, proč nepřijela plešatá zpěvačka, byly deprese – což je věc, kterou bohužel sakra dobře znám (#487), takže bejt na ni nasranej dost dobře nemůžu. U Dohertyho je to ovšem úplně jinak. Doherty je totiž kromě neuvěřitelně talentovanýho muzikanta taky neuvěřitelně talentovaná smaha. Znáte to, smaha ke smaze sedá, takže není divu, že to byl náramnej kámoš nedávno zesnulý koňský hlavy Amy Winehouse, což je myslim dost solidní reference. Zkrátka: kdyby existovalo mistrovství světa ve šňupání, vážně bych nevěděl, jestli si vsadit na Charlieho Sheena nebo na Dohertyho. Já teda rozhodně nejsem nějakej svatej bojovník proti drogám, ale čeho je moc, toho je příliš; a Doherty se na Rock for People vysral z prostýho důvodu, že poslední dobou holt smaží nějak moc, takže místo ježdění po fesťákách hodlá strávit nějakou dobu v odmašťovně. Ještě navíc v Thajsku. Ty vole, v Thajsku. To je přesně ta ideální země na odvykačku.

#403 POZDNÍ BLIKÁNÍ Autor: Datum:


Helejte se, já rozhodně nejsem žádnej Schumacher. Myslim, že většina chlapů, který auto používaj dnes a denně, by označilo můj styl jízdy jako připosranej; já mám sice radši termín „nevyježděnej“, ale v podstatě na tu první charakteristiku nemůžu říct ani popel. Všímám si ale, že čim je řidič vyježděnější, tím víc zapomíná na takové ty základní civilizační návyky, co nám tloukli do hlavy v autoškole. Dneska mám konkrétně na mysli druhý odstavec paragrafu třicet zákona o provozu na pozemních komunikacích, který říká, že znamení o změně směru jízdy (nejčastěji realizované jako zapnutí blinkru – poznámka Attily) musí řidič dávat včas před započetím jízdního úkonu s ohledem na okolnosti provozu na pozemních komunikacích, zejména na řidiče jedoucí za ním a na povahu jízdního úkonu. ... včas před započetím jízdního úkonu. Znamením o změně směru jízdy oznamuju, že ten směr teprve hodlám změnit. To znamená, že nedávám najevo, že už jsem ho změnil. Rain Man říkal, že javorový sirup má být na stole před palačinkami, jinak je už rozhodně pozdě. Obdobně bych to viděl i já: blikat až v okamžiku, kdy už člověk zahejbá, je v podstatě skoro zbytečný, protože v tom okamžiku si toho už jaksi nevšimne jedině slepej a těch se na našich komunikacích moc nevyskytuje. Neříkám, že je nutný blikat na liduprázdný dálnici; pokud jsou ale kolem vás jiný auta, nebejvá to úplně od věci. Typickej případ bejvá na kruhovejch objezdech, kde člověk stojí na vjezdu a zleva se šine několik neblikajících vozů. Takže člověk chce počkat, než dotyční projedou okolo něj – jenže dotyční jeden po druhym v poslední chvíli zahnou z kruháče pryč, přitom dvakrát bliknou na pozdrav. Velmi podobný to bývá při přejíždění z pruhu do pruhu, kdy leckterý hustoborci nejdřív kroutěj volantem, pak vyhoděj blinkr (a pak se mrknou do zpětnýho zrcátka). Tudy cesta nevede; jestli někomu připadá, že blikání neni sexy, zkuste si to prosim pěkně v hlavě nějak porovnat, dík.

#404 MICHAL DAVID Autor: Datum:


To, že jednou musim napsat hejt na Michala Davida, mi bylo zcela jasný ihned poté, co jsme 1000 věcí založili. U tohohle pána prostě nebylo vyhnutí stejně jako třeba u Paroubka #170; z obou je mi posledních hodně let tak nějak standardně na blití, oba mi svou lacinou podbízivostí přijdou plus mínus stejně slizcí – a ona navíc vrána k vráně sedá, jak je jasný z nedávný fenomenální fotky (bit.ly/davidparoubek). Chápu, že věci nejsou černobílý, a z pohledu člověka, co osmdesátý léta prožil jenom jako dítě, je těžký hodnotit a odsuzovat míru kolaborace s odpornym režimem, co u nás tenkrát fungoval. Nikdy bych neřekl, že pohrdám Jarkem Nohavicou – je sice jasný, že má nějaký máslo na hlavě, ale houby vim, v jaký byl vlastně situaci, a ještě míň vim, jak bych se v takový situaci zachoval já. Nedávno jsem ale seděl ve Stromovce v kavárně a z rádia se linula Davidova píseň Poupata; složit já něco tak nadšeně patolízalskýho, chodil bych dodnes kanálama. A nejde jenom o Poupata. Znám lidi, který na oficiálně vydávanou českou hudbu osmdesátejch let nahlížej jako na milý retro. Já si nemůžu pomoct; většina písniček z tý doby mi připadá kýčovitá a neinvenční a Michal David pro mě navždycky zůstane nejtypičtějším a nejděsivějším představitelem komunisty schválenýho braku. Takže se vám přiznám k jednomu: jsem hokejovej fanoušek a památný vítězství naší repre v Naganu jsem si náramně užil. Jenže triumfální návrat hokejistů na Staroměststký náměstí dal tenkrát příležitost ke comebacku dneska hejtovanýho představitele kolotočářskýho popu; a já bych ochotně vyměnil tohle vítězství i následnejch pět českejch titulů mistra světa v hokeji za to, kdyby tahle kreatura nikdy znova nevylezla z díry.

#405 NES(T)OUDNÉ PR HUDEBNÍCH FESTIVALŮ Autor: Datum:


Do první ligy českých festivalů pro mě už léta patří jenom Rock for People a Colours of Ostrava, který se snaží pravidelně vozit (pro mě) zajímavý interprety ze zahraničí. Pak je tady ještě pěkná řádka festivalů, který se snaží tvářit jako první liga – jenže na plakátech mají pořád stejný československý nudaře a mezi nima jednu dvě vypelichaný pseudohvězdy ze zahraničí. O co chabější je jejich line-up, o to pilnější bývá jejich PR oddělení. Sázavafest po smrti Michaela Jacksona lítostivě oznámil, jaká je to škoda, neboť příští rok hodlali právě emdžeje do Kácova pozvat. O dva roky později zahrála Amy Winehouse stejným způsobem („chtěli jsme ji pozvat, ale byla drahá“) roli užitečné mrtvoly pro Benátskou noc. Ještě nechutnější pak bylo parazitování na cizím neštěstí, který předvedl Sázavafest po pádu jednoho ze stanů na slovenském festivalu Pohoda, kdy neopomněl fanoušky informovat mj. o tom, že on spolupracuje se společností, která vlastní certifikáty bezpečnosti. Rock for People se letos nepovedl; kvůli bouřkám bylo zrušeno vystoupení spousty kapel včetně hlavních hvězd Faith No More, čehož hbitě využil festival v Trutnově. Nikdy jsem tam nebyl, vždycky to tam na můj vkus trochu moc smrdělo hipíctvím a pravdoláskařstvím, ale jak se ukázalo, chucpe přístup není cizí ani hipíkům. Tisková zpráva, v níž se trutnovský festival chlubí tím, že nabídl Faith No More náhradní vystoupení, jasně ukazuje, že v Trutnově by dost nutně potřebovali pár facek a míň hulit. Každýmu soudnýmu člověku je samozřejmě jasný, že Faith No More v srpnu v Trutnově nevystoupí, ale proč se na tom nezkusit nějak přiživit. Když jsem si jejich tiskovou zprávu přečetl celou (bit.ly/trutnov), neměl jsem slov a ta mi chybí vlastně doteď, proto mi dovolte ke zmíněné kauze už jen ocitovat jednoho kamaráda, co provozuje rockový klub, dělal manažera spoustě kapel a vůbec se v muzice orientuje mnohem víc než já: Mě sere to čirý pokrytectví, který je prokvetlý celym festivalem Trutnov, festival lásky a svobody, kde se nejvíc krade a je tam nejvíc rvaček, festival ekologie a udržitelnýho rozvoje, kde je největší bordel, festival kterej soucítí s Rock for People, ale rád by mu vyfouknul největší hvězdu. Ámen.

#406 KLÍŠŤATA Autor: Datum:


Jsem chlap. Nebojim se myší, nedělaj mi problémy pavouci, i s vosama a sršněma se vzájemně respektujeme. Jestli mě ale něco děsí, jsou to klíšťata. Fuj, stačí mi to slovo napsat a naskakuje mi husí kůže. Znám opravdu odporný živý organismy, jako jsou třeba Paroubek #170 nebo Michal David #404. I tihle dva pánové jsou ale o trochu vyšší formy života než roztoči. Je to zvláštní, ale do nějakých patnácti let jsem víkendy a prázdniny pravidelně trávíval z větší části v lesích jižních Čech, kde samozřejmě nebyla o klíšťáky nouze, a vytáčení jejich tělíček zavrtaných kusadly do mého těla byla vcelku obvyklá aktivita. Od té doby se mi ale cizopasníci vyhýbají a ve mně pomalu roste fobie, která nevim, jak se jmenuje. Zvládnul jsem párkrát s velkym sebezapřením klíště vytáhnout; třeba mýmu šestikilovýmu kocourovi, když byl ještě malý kotě a poprvé a naposled jsem ho zkusil vynést zadovádět si před panelák. Moc nedováděl, spíš čtvrt hodiny ležel přitisknutej břichem k trávníku a členovec se mu mezitím zakusoval do packy; přítelkyně tehdy řekla, že vytáčení klíšťat je chlapská práce, a odešla omdlít, takže nebylo zbytí. Ale představa, že se ten členovec zakousne do mojí pokožky, je naprosto děsivá – a děsivější s každym dalšim vejletem do hvozdů, ze kterýho si spoluvýletníci přivážej krví nacucaný ektoparazity na nepříjemně citlivejch částech těla a já pořád nic. Bojim se, že až se do mě jednou nějakej zakousne, vrátí mi to všechno i s encefalitidou.

#407 MÁSLOVÝ KRÉM Autor: Datum:


V žádném případě bych se neoznačil za člověka, co nemá rád sladký. Mám rád čokoládu, po dobrý zmrzlině bych se mohl utlouct. (Mimochodem dobrou zmrzlinou rozhodně nemyslím mražený krém s přídavkem rostlinného tuku – kdybych někdy pořádal revoluci, tak lidi, co nedělají zmrzlinu ze smetany, by šli ke zdi jako první.) Existují ovšem sladkosti, kterým se raději vyhýbám, a především jedna záležitost, nazývaná v naší rodině familiérně „dort brňák“, kterou bych nepozřel nikdy. Fakt. Kdyby tu revoluci pořádal někdo s jinými chuťovými preferencemi a dal mi na výběr mezi pozřením kousku Brrrr-ňáku a postavením ke zdi, nechám si zavázat oči a zvolám: „Palte!“ Tahle blahůdka pochází z jihočeské větve mojí rodiny a můj otec si ji pravidelně přává k narozeninám. Nejde ani tak o těsto, to není samo o sobě špatné, jen v dortu v podstatě žádné není; noční můry mám totiž z náplně. Celý korpus je protkán tlustými vrstvami žluté a hnědé substance nazývané máslový krém. Máslový krém je instantní žlučníkový záchvat. Máslový krém je látka, která porušuje platnost zákona zachování hmoty; nevím, kolik másla je potřeba na sto gramů máslového krému, jsem si ale jistý, že je to mnohem, mnohem víc než sto gramů. Myslím, že množství másla v jednom brňáku by pokrylo spotřebu másla v menší africké zemi na několik let. A já nemám nic proti máslu mezi houskou a šunkou; ale z představy, že si vezmu hroudu másla a zakousnu se do ní, se mi zvedá kufr. A jíst brňák je ještě o něco máslovější.

#408 DIGITÁLNÍ TEPLOMĚRY Autor: Datum:


Rtuťový teploměry se už nevyráběj, protože podle EU byly nešetrný k životnímu prostředí. Rtuť je jak známo jedovatá a rozbít takovej teploměr není nic složitýho; sám jsem to zjistil někdy ve třinácti letech, kdy neznaje techniku vyklepávání rtuti nahoru jsem se pokusil simulovat horečku ponořením teploměru do konvice horkého čaje. Chvilku to nedělá nic, ale pak to jde bleskem; doma to raději nezkoušejte. Kdyby digitální teploměry uměly to, co po nich člověk chce, tedy měřit teplotu, líp než ty starý bekaný rtuťový, neřeknu proti nim ani popel. Nebo kdyby to uměly alespoň stejně dobře. Ale nemůžu si pomoct; jasně, digitální teploměr měří teplotu rozhodně rychleji, ale bohužel úplně blbě. Nevim, jaký jsou vaše zkušenosti, ale když si teplotu naměřim třikrát za sebou digitálním teploměrem, rozmezí teplot je klidně jeden stupeň Celsia a pak, babo, raď. Třeba jsem blbej já, třeba ten digitál prostě špatně držim, protože se tvar mýho podpaží vymyká evropskejm směrnicím, ale změřit sám sebe digitálním teploměrem se mi prostě nedaří. A víte co, mě vem čert, stejně neberu tělesnou teplotu jako nějaký dogma, i bez teploměru poznám, kdy je mi natolik blbě, že si musim lehnout. Ale je tady ještě Attila junior; jasně, zatim je, ťuk ťuk do dřeva, zdravej jako ta pověstná řípa, ale dřív nebo později přijde potřeba ho změřit co nejpřesněji. Naštěstí jsem podědil jeden funkční rtuťák. Krev ovšem není voda, takže během synovy puberty bych je asi neměl nechávat o samotě s konvicí horkého čaje…

#409 KDYŽ DLOUHÁ FRONTA SKONČÍ MNOU Autor: Datum:


Jsem docela dobrej ve zdolávání front. Vyznám se v tlačenici a leckterou dlouhou frontu se mi podaří překonat nějakým zlehýnka nečestným a nesportovním způsobem během krátký chvilky. Jasně, není to zrovna vlastnost, kterou bych se hodlal chlubit u posledního soudu, ale zas nemá smysl lhát si do kapsy a tvářit se jako neviňátko. Nemůžu teda říct, že by mě fronty a priori sraly. Beru je jako rovnocennýho soupeře, na kterýho vyzkoušim svoje tríčky, a když holt žádnej nezafunguje, fronta pro tentokrát vyhrála a já si poctivě stoupnu na konec a odčekám si svoje. Okamžik, kdy ale vždycky skřípu zubama, nastává, když si takhle stoupnu na konec nějaký obří fronty – a za mě už se nepostaví nikdo. Minutu, dvě. Pět minut. Fronta se pomaličku zkracuje a já ji už bůhvíjak dlouho uzavírám a modlim se, aby si někdo, alespoň jeden jedinej člověk, stoupnul za mě. Protože, co si budeme povídat, lidi, co stojí ve frontě za váma, dávaj tý frontě smysl. Lidi, co stojí ve frontě za váma, vyrovnávaj nespravedlnost tohohle světa do snesitelný podoby. Jenže nepřijde nikdo. Fronta hlemýždím tempem mizí, já ji uzavírám – a když konečně dojdu na řadu, stoupne si za mě pár lidí a začnou se nahlas bavit o tom, jaká je klika, že tam žádná fronta neni, protože tam většinou fronty bejvaj, a náramný. V takovejch okamžicích nepochybuju o existenci Boha; Boha, kterej má hodně černej smysl pro humor.

#410 KOMÁR V NOCI V LOŽNICI Autor: Datum:


Léto, ach léto budiž pochváleno! Léto, kdy se v teplejch mokřadech a bažinách líhne havěť všelijaká, okřídlená, bodavá – a jeden komár se vždycky vzepne k olympijskýmu výkonu a doletí až do mojí ložnice. Vždycky jen pár vteřin před tím, než bych definitivně usnul, se ozve tenoulinký „bzzzzzz“, nejdřív ze vzdálenosti pár metrů a pak se postupně blíží a blíží a jasně dává najevo, že ten sráč má sosák a nebojí se ho použít. Většinou už jsem natolik rozespalej, že nemám sílu vstát, rozsvítit si a rozdat si to s tou krvežíznivou bestií vis-à-vis. Snažím se tedy orientovat po sluchu, jako lovec bez hnutí očekávám, až uslyším bzučení co nejblíž u ucha – a pak si dám pořádnýho facáka. Komár na chvíli ztichne, mě sice bolí ucho, ale uvnitř mě pomalu roste sladký pocit vítězství – dokud ta svině bodavá nezačne bzučet znova. Zasáhnout komára ve tmě je prostě zhola nemožný. Na zpětnejch zrcátkách bejvá varování, že předměty mohou být blíže, než se zdá. Co se komárů týká, to varování by mělo bejt postavený jinak: komár lítá vždycky ÚPLNĚ JINDE, než vám podle bzučení připadá. Po cca třetím čtvrtým lepanci na úplně rudý ucho komár ztichne na dlouho. Člověk spokojeně usne, komár, co do tý doby zadržoval dech, se ďábelsky zachechtá a přisaje se. A ráno se člověk probudí, na kůži má svědivý pupínky a nacpanej komár slastně podřimuje na stěně – a když už ho teda člověk konečně sejme, zůstane po něm na bělostný zdi krvavej flek jako kráva, takže si člověk ani tohle malý vítězství pořádně nevychutná.

1000 věcí, co mě serou. one hate is never enough

Recommend Documents