1000 věcí, co mě serou …one hate is never enough…
Praha 2011
Copyright © Achjo Bitch, 2011 Copyright © Attila, Bič Boží, 2011 Copyright © Canny, 2011 Copyright © Destroyer, 2011 © Nakladatelství PLOT, 2011 Tištěná kniha: ISBN 978–80–7428–077–1 ePUB: ISBN 978–80–7428–085–6 MOBI: ISBN 978–80–7428–188–7
Obsah O projektu www.1000vecicomeserou.cz O autorech #1 – HATERS #2 – NEDĚLE #3 – ROZJUCHANÝ KOKOTI NA KONCERTECH #4 – VYBALOVÁNÍ ZAVAZADEL #5 – NEPOUŽÍVANÝ FACEBOOKOVÝ ÚČTY #6 – LIDÉ, KTEŘÍ SI FOTÍ/NATÁČEJÍ CELÝ KONCERT #7 – PŘIPOJENÍ NA STÁLO OD VODAFONE #8 – HELLO KITTY #9 – CHOZENÍ SPÁT #10 – CIGARETY BEZ OHNĚ #11 – NEMÍT PRACHY #12 – POSLEDNÍ OBJEDNÁVKY #13 – ZVEDÁNÍ RUKY VE FOTBALE PŘI OFSAJDU #14 – LÁSKA V HOUSCE #15 – DOKTORSKÝ PLATY #16 – VYBITÁ BATERIE #17 – CHOZENÍ NA PŮLNOČNÍ #18 – DOBŘE MÍNĚNÉ RADY #19 – BILLIE JEAN #20 – MORÁLNÍ KOCOVINA #21 – SÓJOVÝ MASO #22 – JAROSLAV HUTKA #23 – SPÁLENEJ JAZYK #24 – D-FENS #25 – PAULO COELHO
#26 – SUNSHINE #27 – NECKERMANN #28 – BARMANKA ZE TŘIADVACÍTKY #29 – REJOICE #30 – PŘEDJÍŽDĚJÍCÍ NÁKLAĎÁKY NA PRÁZDNÝ DÁLNICI #31 – OSVĚŽUJÍCÍ STROMEČKY DO AUTA #32 – HULENÍ BEZ PAPÍRKŮ #33 – NEFUNKČNÍ WIFI #34 – MASO S KOSTÍ VE SMETANOVÉ OMÁČCE #35 – „DATUMY“ („albumy“, „cyklusy“…) #36 – PIVO VE ČTYŘKÁCH #37 – ON MY HEAD #38 – ROZBITÝ SKLO NA IPHONU #39 – MATURITNÍ PLESY #40 – NEPŘECHYLOVÁNÍ ŽENSKÝCH PŘÍJMENÍ #41 – VYBÍJENÁ #42 – DABOVÁNÍ SERIÁLŮ NA PRIMA COOL #43 – VYPRANÝ KAPESNÍKY #44 – ZMĚNA SLOGANU ČOKOLÁD RITTER SPORT #45 – STROBOSKOP #46 – LYŽAŘSKÝ HADI #47 – REFLEX #48 – TEPLÁ STERILOVANÁ OKURKA #49 – PETR KOTVALD #50 – ŽE SI (NE)PAMATUJU VTIPY #51 – PANERIA #52 – ČÁPI S MÁKEM #53 – KONKURENCE U JUKEBOXU
#54 – STARTOVÁNÍ WINDOWS #55 – KDYŽ ZAKOPNU A SPADNU #56 – FOLKOVÝ KONCERTY #57 – TEENAGEŘI V KINĚ #58 – OLGA LOUNOVÁ I. #59 – OLGA LOUNOVÁ II. #60 – ZIMA #61 – VTIPY MAILEM #62 – NÁVRH PENZIJNÍ REFORMY #63 – „BRAMBOROVOU KAŠI NEMÁME“ #64 – YOKO ONO #65 – HATEŘI AMATÉŘI #66 – ŽRAVOST PO HULENÍ #67 – WANNABE SUICIDE GIRLS #68 – AMEDEO MODIGLIANI V OBECNÍM DOMĚ #69 – SPOTY KE STÁTNÍ MATURITĚ #70 – „LIDIČKY“ A „ČLOVÍČKOVÉ“ #71 – RICHARD GERE #72 – ČESKÝ LEV PRO POUTA #73 – POUŽÍVÁNÍ RODNÉHO JAZYKA V ZAHRANIČÍ #74 – BLBĚ SERVÍROVANÝ PRESO #75 – „TAXI, NEBO ODVOZ VOZU?“ #76 – JAN SAUDEK #77 – MYŠI, KRYSY, POTKANI #78 – NEOMLUVENÝ POZDNÍ PŘÍCHODY #79 – POKRYTECTVÍ #80 – ŽE JSEM JEDNOU UKRAD PĚTIKILO #81 – UVÍTACÍ MELODIE V MOBILECH
#82 – NEEXISTENCE DOMLOUVÁNÍ NA DLOUHO DOPŘEDU #83 – BŘEVNOVSKÁ BILLA #84 – KDYŽ NĚKDO NAPÍŠE „LOOSER“ #85 – MŮJ NEUTRÁLNÍ VÝRAZ #86 – OSTROVNÍ #87 – ÚSMĚVY S RÁDIEM IMPULS #88 – GLEN HANSARD A MARKÉTA IRGLOVÁ #89 – PÁN PRSTENŮ & FOLLOWERS #90 – PARKOVACÍ KARTY NA PRAZE 7 #91 – ROZLITÉ PITÍ #92 – ZNIČENÝ POSLEDNÍ CIGÁRO #93 – KONCE VÝSTAV, KTERÉ JSEM NEVIDĚLA #94 – POZDĚ SI UVĚDOMIT, CO JSEM MĚL ŘÍCT #95 – ŠPATNÉ PODÁNÍ RUKY #96 – NÁVRAT CHLADNÉHO POČASÍ #97 – „VYFIKUNDACE“ #98 – TOMÁŠ ŘEPKA #99 – TABÁK #100 – ACHJO BITCH #101 – ATTILA, BIČ BOŽÍ #102 – ZPOMALENÝ ZÁBĚRY V PORNU #103 – TRAMVAJE, CO JEZDÍ O NĚCO DŘÍV #104 – ÚDĚL BRANKÁŘE #105 – BLOGSPOT #106 – FAMILIÁRNÍ ZDROBŇOVÁNÍ JMEN SLAVNÝCH OSOBNOSTÍ #107 – DÍVAT SE, JAK NĚKDO PRACUJE NA POČÍTAČI #108 – DRŠŤKY #109 – KDYŽ NETEČE TEPLÁ VODA
#110 – LIDI V MHD #111 – TAHLE PARTY #112 – MISTŘÍŇANKA HATERS #113 – NOČNÍ KLID #114 – VYSOKÝ CHLAPI #115 – ODESLÁNÍ SMS ŠPATNÉMU PŘÍJEMCI #116 – ESKALÁTORY NA MUZEU #117 – ŠVÉDSKO #118 – KŘÍŽOVKA BEZ TAJENKY #119 – VRTAJÍCÍ SOUSEDI #120 – PSÍ HOVNA #121 – NEZAJISTITELNÝ DVEŘE NA HAJZL #122 – MICHAL VIEWEGH #123 – RANNÍ VSTÁVÁNÍ #124 – UPOZORŇOVÁNÍ NA ZNÁMÉ LIDI #125 – LOUČENÍ S HOLKOU, CO JSEM DNESKA POZNAL #126 – SPÁLENÍ OD SLUNCE #127 – ŘIDIČI MHD, CO NEPOČKAJ #128 – PSTRUZI #129 – CHLAPI SVLEČENÝ DO PŮL TĚLA #130 – „JDU BYDLET“ #131 – GUEST LISTY #132 – PŮJČOVÁNÍ OBLEČENÍ #133 – VIDITELNÁ PODPRSENKA #134 – MŮJ KRÁSNÝ BRATR #135 – ROZMOČENEJ CHLEBA V POLÍVCE #136 – NEDOTÍPNUTÝ CIGÁRA #137 – CÁKÁNÍ NA LIDI, CO LEZOU DO VODY
#138 – „DYŤ TO JE TADY, VOLE!“ #139 – „KSICHTOKNIHA“, „KSICHTBOOK“ #140 – CIZÍ POČÍTAČE #141 – PŘENDAVÁNÍ JÍDLA V LEDNICI DO STÁLE MENŠÍCH NÁDOB #142 – SPÁNEK U DVD MENU #143 – MÁLO HOŘČICE #144 – PETR KOTVALD II. #145 – HROMADNÁ LOUČENÍ #146 – RYCHLÉ ŠÍPY #147 – DRNKÁLISTI NA ZAHRÁDCE #148 – „NEJSEM RASISTA, ALE…“ #149 – NABÍZENÍ JEDNÝ VĚCI TŘIKRÁT #150 – KAMARÁDI, CO SE NAŠLI V DROGÁCH #151 – 3D #152 – HUDBA NEČEKANĚ NAHLAS #153 – VÉST DOMU PÍCHNUTÝ KOLO #154 – SUGESTIVNÍ SNY (o škole zejména) #155 – NIGHTWORK #156 – LIDÉ OD KONÍ #157 – ŽE MI MLADÝ HEZKÝ HOLKY ZAČÍNAJ VYKAT #158 – ROZKOPANÁ PRAHA #159 – PRAVOPIS SLOV „VÝJIMKA“ A „SCENÁRISTA“ #160 – ZAPOMENUTÝ PIN #161 – NEOTAGOVANÝ EMPÉTROJKY #162 – MALÝ PRINC #163 – OFICIÁLNÍ SLOVNÍ OZNAČENÍ ZNÁMEK NA ZÁKLADNÍ A STŘEDNÍ ŠKOLE #164 – ÚSPORNÉ ŽÁROVKY
#165 – OKÁZALÉ VYNUCOVÁNÍ DÝŠKA ČÍŠNÍKEM #166 – FALEŠNÉ LOUIS VUITTON KABELKY A JEJICH DRŽITELKY #167 – MELANCHOLIA #168 – ČAJOVNY #169 – LIDI, CO SE NA DÁLNICI TVRDOŠÍJNĚ DRŽÍ V PROSTŘEDNÍM PRUHU #170 – PAROUBEK #171 – ŽE SI UMÍM VYČISTIT ZUBY JENOM NAD UMYVADLEM #172 – NEMÍT KUCHYŇ #173 – MUSEUM KAMPA #174 – OBOČÍ #175 – BĚHÁNÍ #176 – TOČÍCÍ SE BAREVNÉ KOLEČKO #177 – KRISTOVA LÉTA #178 – TRDELNÍK #179 – MRŇAVÍ PSI #180 – DNY NEZVEDÁNÍ TELEFONŮ #181 – SEDĚT V HOSPODĚ NA KRAJI STOLU #182 – PŘÍJEMNÁ HUDBA V KAVÁRNĚ #183 – MELOUN #184 – SERIÁL THE ODYSSEY #185 – KRUHOVÝ OBJEZDY #186 – NEJASNÉ NEBO VŮBEC ŽÁDNÉ OZNAČENÍ POHLAVÍ NA DVEŘÍCH TOALET #187 – OBSLUHA V NADNÁRODNÍCH FAST FOODECH #188 – „VOLÁTE MIMO SÍŤ VODAFONE“ #189 – GLOBÁLNÍ ALARMISTÉ #190 – TAHÁNÍ SE ZA ŽÍLU #191 – KARI PASTA ZNAČKY THAI PRIDE
#192 – TYKÁNÍ VE SKATESHOPECH #193 – PROKRASTINACE #194 – ŽE NIKDY NEUVIDÍM VŠECHNY DOBRÝ VIDEA NA YOUTUBE #195 – „MOJE MLADÁ“ #196 – KŘÍDOVÝ NÁPIS NA STAROMĚSTSKÝ #197 – BUDOVA NÁRODNÍHO DIVADLA #198 – EPILEPSIE #199 – KUŘÁCKÝ PODNIKY, CO NEVEDOU CIGÁRA #200 – ŽE MĚ POCHCALI V LETADLE
O projektu www.1000vecicomeserou.cz Inspirací nám byla stránka www.1000awesomethings.com, na který jeden Amík popisuje každodenní radůstky a věcičky, kvůli kterejm stojí za to žít. To je bezpochyby výbornej koncept, jenže my jsme si vědomi i existence každodenních vobloží a vopruzů, který dokážou otrávit celej den, a když ne celej, tak alespoň jeho část. Takže jsme založili 1000 věcí, co mě serou; protože znáš to, radost i starost jsou only real when shared, navíc tak trošku doufáme, že když o těch vomrdávkách budeme psát, že se nám nějak uleví nebo co… Jak nás budete číst, necháváme na vás. Pokud jste citlivá duše, doporučujeme si toto svěží dílko umístit třeba na WC a dávkovat si naše hejty postupně. Jestli máte pro strach uděláno a zvládnete pravdu a nic než pravdu o světě, kterej nás dnes a denně sere, směle si tyto naše šmakulády vychutnejte od trpkého začátku až do hořkého konce. Jak se ale později dozvíte, obsah našich stránek může být závadný. Varovali jsme vás. Na pozdější reklamace a vymáhání peněz na regulační poplatky u psychiatra nebude brán zřetel. Achjo Bitch & Attila, Bič Boží
O autorech Achjo Bitch (*1988) studuje AMU v Praze a ještě dlouho studovat bude, protože má ráda studentské výhody. Milovnice dobrého počasí je momentálně v zápalu rekonstrukce bytu na Praze 2. Je nejstarší a nejchytřejší z pěti dětí. Dělá to, co se jí zrovna hodí nebo líbí, ale občas přemýšlí o tom, proč z ní rodiče nechtěli mít mistra a nedali ji do učení. Attila, Bič Boží (*1978) je milovník koček a hrdý obyvatel Prahy 7. Do devětadvaceti let života okázale ignoroval genetickou předurčenost k psaní a živil se obskurními aktivitami v PR, IT a jiných oblastech vyjádřitelných zkratkami. Poslední čtyři roky je z něj pisálek – vydal knihu, připravuje celovečerní film, píše pro televize i pro tištěná a internetová média a občas za to dostane i zaplaceno.
#1 HATERS Autor: Attila, Bič Boží Datum: 1. prosince 2010 Jsem veskrze pozitivní člověk, snažim se na věcech vidět vždycky spíš to dobrý, u blbejch filmů si neodflusávám, na blbejch koncertech si aspoň poskočim, když zahrajou písničku, kvůli který jsem tam přišel, a když ji nezahrajou, tak si dám aspoň na baru pivo, v koloně na dálnici sprostě nenadávám, ale zpívám si, a když neni plzeň, tak holt piju desítku a neremcám. A pekelně mě serou ty, co všude jenom držkujou, furt se jim něco nelíbí, trautnberci rozmazlený, kyselo je jim moc kyselý, bramborák bramborovej, koncert moc krátkej nebo moc dlouhej nebo moc hlasitej nebo je blbě vidět na zpěvačku nebo zpěvačka naživo nevypadá tak dobře, jak si ji představovali. Jako jestli chcete bejt celej život nasraný, tak je to vaše volba a klidně se v duchu užírejte tim, že to pivo je moc studený nebo moc teplý nebo má moc pěny nebo málo pěny nebo je to podmírák, ale koho to jako kurva zebe? Běžte do háje, kdo vás má furt poslouchat, jste energetický houby, jestli máte nějaký traumíčko, tak se běžte léčit, berte antidepresiva, zkuste holotropní dýchání, jednou tejdně si lehejte na gauč u nějakýho pána s vousem nebo nevim, ale nevotravujte s tim mě, serete.
#2 NEDĚLE Autor: Achjo Bitch Datum: 2. prosince 2010 OMFG. Neděle. Do not want. Nikdy. Statisticky nejvíc sebevražd se koná právě o nedělích. No, to je mi úplně jasný, sama se týden co týden v tuto dobu zaobírám temnými myšlenkami na provaz, jed, žiletky a jiný emo equipment. To, že neděle jsou zkurvený, jsem věděla prakticky od narození. Celou ZŠ a pak v mnohem drastičtější míře i SŠ jsem zbožňovala čtvrtek, těšila se na pátek, užívala si sobotu, abych pak umírala v neděli… A je mi úplně jedno, že dneska na tý vysoký škole nebo v práci nebo o prázdninách nejsou neděle takhle fixně striktní předzvěst konce radovánek a návratu do povinností. Je to prostě konec. Konec a) dobrýho týdne a vy jste smutný, že už každou minutou bude po všem, nebo b) blbýho týdne, po kterém nevidíte moc reálně, že by ten následující týden měl a mohl být v něčem lepší. Takže jsem buď doma a tiše trpím a čekám, až bude pondělí. Nebo jdu ven, ale všude mám nepříjemnej pocit, že tam nemám co pohledávat a že bych radši kurva rychle měla jít dohánět to, co jsem nestihla, ANEBÓ švihat připravovat se na další tejden (že ani z jednoho plánu nebývá nic, snad dodávat nemusím). Mně osobně je zkrátka jedno, že je třeba v pondělí volno… Každý 7. den cítím výčitek svědomí & provinilost v kombinaci s hrůzou a smutkem a nikdy s tím nenadělám nic. Stále ještě si ale můžu gratulovat, že žiju v Praze. Mám osobní zkušenost s nedělema v Rakousku, což je libůstka pro opravdové masochisty. Hele, tady máš aspoň KAM jít, když už si zvolíš tuhle možnost, máš tu dokonce i na výběr z více alternativ. Tam, kromě bohoslužby, není NIC. Prázdný ulice a prázdný náměstí. Moje představa pekla.
#3 ROZJUCHANÝ KOKOTI NA KONCERTECH Autor: Attila, Bič Boží Datum: 3. prosince 2010 Nemám nic proti křepčení na koncertech; moje klouby a důstojnost mi to už sice povolí málokdy, většinou se maximálně pohupuji v bocích, ale vím, že pokud bych se jednou utrhnul ze řetězu, bývá pro podobné jedince vyhražen pod pódiem prostor zvaný kotel. Tam se tak nekouká na to, jestli do někoho vrazíte či strčíte, každej s tim tak nějak počítá. A akceptuju i fakt, že někdy je kotel malinkej a někdy se křepčí až u zvukaře; podle aktuální velikosti kotle si vždycky zvolim flek, kde se můžu nerušen pohupovat. Nesmírně mě ovšem serou kokoti, co odmítají tohle přirozené rozdělení akceptovat a vytvářejí si svůj kotel v nejrůznějších částech sálu, nutíce okolostojící diváky rozestupovat se, aby jednu nechytli. Mazejte dopředu, zmrdi, já si na gymplu na koncertech Visáčů a Znouze odskákal svoje, takže teď mám právo na nerušenej poslech! I proti těmhle jedincům se dá ještě bránit tím, že si od nich stoupnete dost daleko; většinou plus mínus zůstávají na jednom místě. Ale nedávno mě na koncertě Crystal Castles nasral nějakej mamrd, co protančil kolem pokojně stojících lidí, slečně vedle vyrazil z ruky píváka přímo na můj novej fancy svetýrek a neřekl ani hovno. Takže jestli tohle náhodou čteš, debile: Takovejm, jako seš ty, přeju to, co jsem zažil před lety na koncertě Pixies, kdy vyfetlý hovado pogovalo našlapanou Akropolí jako molekula blbosti při Brownově pohybu, až to nevydržel jeden střízlík a rukama do něj vrazil, což neměl, protože hovado se cejtilo v právu, funělo a hotovilo se zadupat střízlíka do země. Naštěstí se tehdy voda na prase vařila extrémně rychle a jeden dobrovolník z publika ze stejný váhový kategorie nelenil a počastoval hovado mimořádně vydařenym knokautem. Násilí nic nevyřeší, ale pomsta na hovadu neni zločinem.
#4 VYBALOVÁNÍ ZAVAZADEL Autor: Achjo Bitch Datum: 6. prosince 2010 Jen málo věcí bolí tak moc jako konec výletů a vybalování zavazadel. Ostatně pokud se výlet vydaří, začíná to pálit už cestou domů. Zábava pohasíná, nesnáším loučení, unavená a smutná a s tradičně neumytýma vlasama dorazím do předsíně a to poslední, co se mi chce dělat, je začít odbavovat pitomou tašku plnou krámů. Po chvíli pofňukávání si teda sundám boty a bundu. Silou vůle se jakž takž zvládnu osprchovat a pak zavřu oči a opatrně projdu tak, abych to zavazadlo neviděla, někam daleko, předaleko (zpravidla do postele). Snažím se vsugerovat si, že je všechno v naprostém pořádku, ale stejně mi to špinavý zmačkaný oblečení furt poskakuje před očima. Tak dlouho, dokud se teda definitivně nenaštvu a nejdu třídit ty hadry, kosmetický sračičky, ručníky, boty a sešity a suvenýry… Skřípu zubama, jak mě to sere, stačí, když si ten pocit vybavím. A jestli si myslíte, že se mi pak uleví, tak si to myslíte špatně. No dobře, to možná trochu kecám, ale já jsem umanutá. Blébléblé.
#5 NEPOUŽÍVANÝ FACEBOOKOVÝ ÚČTY Autor: Attila, Bič Boží Datum: 7. prosince 2010 Zcela chápu lidi, co nechtěj na Facebook. Tahle věc je návyková a nám, nadšenejm feťákům, změnila život. Takže mi přijde úplně fér nemít facebookovej účet, stejně jako mi v dobách, kdy já už nadšeně ťukal první esmesky, přišlo fér, když někdo s leskem v oku říkal: „ Já si teda mobila nikdy nepořídim.“ Co mě ale sere, jsou lidi, který si Facebook založili a už na něj nechoděj. Proč proboha účet nezneaktivní? Dyť je na to jedinej čudlíček! A člověk už jim nebude posílat pozvánky na akce, kvůli kterejm pak dostane vyčiněno, že se na ně zapomnělo. „Ale dyť já ti posílal pozvánku na fejsbuku,“ řekneš a voni, „višcó, já to moc nepoužívám.“ Tak si to vypni, ne?!?
#6 LIDÉ, KTEŘÍ SI FOTÍ/NATÁČEJÍ CELÝ KONCERT Autor: Achjo Bitch Datum: 8. prosince 2010 Trochu dnes navážu na Attilovy Rozjuchaný kokoty #3. Připomněli mi totiž ten nechvalně proslulý nešvar, který se odporně šíří po všech klubech/sálech/open-airech u nás i v zahraničí. Nemysli si, já miluju koncerty a v zásadě nemám nic proti výdobytkům technicko-digitálního pokroku (foťáčky, kamerky, mobílky…), ale kombinace těhle dvou prvků mě spolehlivě namíchne, a to tak, že skoro potím žluč. Koupíš si lístek na koncert svý oblíbený kapely, měsíc ji máš denně ve sluchátkách a jseš v nervozním, byť vzrušujícím napětí vždycky, když tě napadne uvažovat o tom, „jaký to teda bude“. V ten slavný den od rána přemýšlíš, co si vezmeš na sebe, jak tam pojedeš, s kým se třeba potkáš, komu se rozhodně budeš vyhýbat a jestli se počekuješ s kytaristou na baru… Přežiješ předkapelu, bolí tě nohy při přestavbě a pak se zhasnou světla, slyšíš úvodní tóny a řev publika. Všude kouř a najednou práásk! Na podiu jsou ti tvoji favoriti, tyjo. A v tu samou vteřinu se před tebou zvednou snad všechny ruce v sále. Ruce, který držej iPhone, foťák, mobil a JEDOU. Takže se snažíš užívat si navzdory týhle smutný okolnosti vystoupení, ale ouha. Koncert nestačí jen slyšet. Ten je docela dobrej, když z toho něco zachytíš i vizuálně, a já skutečně nepovažuju za standardní dívat se 2 hodiny na podium skrze něčí aparáty. Fakt ne. Fakt mě s tim otravujete. Většina těch lidí má stejně rozlišení tak leda 640 x nula, koncert si sami sotva užijou, ale mně nutně musej otrávit půl večera, žejo! A co se pak s těma fotečkama a nahrávkama dělá? Když vidim nekonečný alba na Facebooku, kde je 1000x ta samá abstrakce nebo kde je něco rozmazanýho a světlýho na něčem černým, je mi smutně. Od čeho jsou potom vepředu ti více-či-méně profesionální fotografové? Těch hodin videí na YouTube, kde máte po půlminutě rozsekanou jednu píseň v trestuhodný obrazový a zvukový kvalitě, no tydebile, ptám se: Je to teda k něčemu? Neříkám – udělat si pár fotek nebo nahrávku, čistě pro osobní uchování nálady a atmosféry večera, je v pořádku, s tím já problém nemám. Jenže tady máme co dočinění s čarákama, kteří mi dávají unikátní šanci sledovat produkci skrze optiku iPhonu. Nebo, v „lepším případě“, nějakýho digitálu, co se na Alza.cz dává k nový mikrovlnce. Všechno si to vyfotit, hlavně to proboha nijak nepromazávat ani neupravovat a max. do půl hodiny od poslední odehrané písničky to komplet nasázet na Rajče, eh. Je to možná ošklivé, ale někdy bych jim z těch hajlujících pracek nejradši všechno sebrala a vrátila až na konci školního roku.
#7 PŘIPOJENÍ NA STÁLO OD VODAFONE Autor: Attila, Bič Boží Datum: 9. prosince 2010 Připojení na stálo, jasně. Všechny ty marketingově kvalitní názvy jsou plný slov jako na stálo, nejvíc, napořád nebo maximální, což by stálo za nějakej obecnej, sociálně kritickej a komunálně satirickej hejt, ale tohle bude zcela konkrétní záležitost. Tramtadadá, tenhle hejt je premiérově věnován produktu nějaké korporace, hail to Vodafone. Jako jo, malinkejma písmenkama maj bezpochyby na smlouvě napsáno, že dojde k omezení rychlosti připojení po stáhnutí 3 GB (což se vám stane mimochodem hodně snadno, když se připojíte přes iks let nepoužívanej počítač, co si nutně potřebuje stáhnout milion aktualizací). To mi přijde fér, ale že rychlost po omezení dosahuje nějakejch 10 kbps? V roce 2010? Jste se posrali v kině nebo co? Jako jasně, vodafonní plot na mejch internetech má i svý výhody; člověk se rozhodně nefláká tolik, jako když má k dispozici bleskový připojení, a když se vypne stahování obrázků, dá se i mailovat bez příloh a aktualizovat status, ale jsou holt práce, ke kterejm jedinec zvyklej datlovat na kompu přece jenom normální slušnej internet potřebuje. A když se teda těch mamrdů zeptám, jestli si můžu službu Připojení na stálo pro danej měsíc zaplatit ještě jednou (a klidně třeba jenom s gigovym limitem, stahování aktualizací je vypnutý a dám si pozor, slibuju), tak řeknou, že ani hovno, že musim počkat deset dní, než proběhne vyúčtování, a pak mi to zas pustěj normální rychlostí. Takže milej Vodafone, měj se hezky, sereš mě, jdu jinam.
#8 HELLO KITTY Autor: Achjo Bitch Datum: 10. prosince 2010 Já fakt… …nemůžu věřit počtu lidí, kteří propadli týhle infantilní hrůze! …nemůžu uvěřit, že spousta těch lidí je stejně stará, nebo dokonce starší než já!! …nemůžu uvěřit, že jsem na sobě jednou měla kalhotky s Hello Kitty!!! …nemůžu uvěřit tomu, že tahle mánie otravuje všechny soudný lidi už 35 let!!!! Ale víte, co mě na tom sere nejvíc? Že HK vlastně nic není. Japonci ji tehdy vymysleli, protože potřebovali nějakej pěknej komiksovej charakter pro nový plastový peněženky na drobný, který toho času frčely. Až postupně se k peněžence přidalo VŠECHNO ostatní. Chápu seriál, chápu komix, jsem ochotná tolerovat hudební cédéčka a počítačový hry třeba. Okay. Ale proč, proboha, musí existovat každá věc na světě s tímhle otřesným poselstvím? Můžete mít všechny kancelářské potřeby a veškeré, opakuju veškeré oblečení s bílou nanicovatou kočkou. Chcete mít toastovač, obal na iPod, stan nebo nábytek s Heloukity? To přece není žádnej prablém. Existuje boeing s HK. Existujou vibrátory. Viděla jsem šňupací sadu s Hello Kitty. Holky si to nechávaj tetovat. Můžeš mít sekačku na trávu, šicí stroj nebo zubní nit ve stylu, ze kterýho se mi chce blejt. Hillary Duff má HK skateboard, Paris Hilton zase šaty. Víno, bankovní šeky a nebo třeba pitomý Google Chrome theme, to je jasný. No, ale tím to nekončí – můžete zajít do jednoho ze dvou zábavních parků, do tématické restaurace… Donebevolající je ovšem Hello Kitty porodnice. Jo, fakt to existuje, v Tchaj-wanu. Povlečení, uniformy zaměstnanců, postele, nádobí, výzdoba. Doprdele co může vyrůst z miminka, které první důležité momenty svýho života stráví v absolutním obklopení malovanou kočkou? Achjo. Na to, že je Hello Kitty naprostej nesmysl, má docela přísně danej příběh. Bydlí na předměstí Londýna, měří jako 5 jablek a váží jako 3 jablka, Hello Kitty je přezdívka, nejradší má apple pie od svý Mamá, její krevní skupina je A atakdále. Lidé, kteří propadli Ahoj kotě mánii, zcela fanaticky sbírají všechny ty píčoviny a já se na to pak mám dívat nebo coasi… Není to dobrý, fakt ne.
#9 CHOZENÍ SPÁT Autor: Attila, Bič Boží Datum: 13. prosince 2010 Jsem na volný noze; nemám šéfa, nemám zaměstnance. Můj pracovní diář obsahuje jednou za čas nějakou schůzku, jinak sedím u počítače a něco tam klofu. Je jasný, že sedět u počítače může člověk v libovolnou denní i noční dobu, nebo když to řeknu jinak, že práce neuteče, nemá nožičky. Zejména ta zítřejší. Svádí to ke kalení po hospodách, což není ten hlavní problém – když se člověk zapomene v hospodě, dorazí do pelechu tak vykašenej, že usne jako nemluvně a vyhne se tomu, co se mi stává, když jako slušnej hoch popíjim po večerech meduňkovej čaj a vytvářim hodnoty. Prostě nejdu spát. Ještě budu chvíli psát. Jointa, možná? Jo. Že bych dal ještě nový Weeds? Ale no tak, půlhodinka mě nezabije. Vědomí toho, že zítra nemám žádnou povinnost, dohromady se strachem, že bych mohl o něco přijít. Tenhle mix způsobuje, že se děsím představy, že už bych měl usnout, že bych měl skončit dnešek, protože co když žádnej zejtřek nebude. Chodit spát mě sere, chtěl bych se naučit těšit se na zítřejší ráno, chtěl bych se naučit nedržet se zuby nehty včerejška.
#10 CIGARETY BEZ OHNĚ Autor: Achjo Bitch Datum: 14. prosince 2010 Důležité upozornění: Jestli seš nekuřák, tak se s dnešním hejtem vůbec nemusíš namáhat, stejně bys to ani teoreticky nepochopil, sorry, příště… Všichni tak nějak víme, že není kouře bez ohně. Já to vidím jinak. Není kouře bez cíga a cígo, to zase není bez ohně. Resp. je, ale k ničemu. To se stává i těm nejprofesionálnějším kuřákům. Všimla jsem si zajímavýho naschválu – cígo bez ohně se ti většinou přihodí, když si potřebuješ zapálit fakt nutně. Jsou momenty, kdy kouříš víceméně z rozmaru nebo z dlouhý chvíle. Já to neodsuzuju – bez cíga se na tramvaj čeká o dost dýl než s cígem, to ví každý malý dítě/kuřák. Ale potom tu samozřejmě jsou ty ostatní momenty, ve kterých si musíš zapálit, pokud teda nechceš ztratit poslední zbytky klidu a důstojnosti. Nervy před důležitou osobní událostí. Pracovní pohovory a jednání. První rande. Poslední rande. Krásnej východ slunce. Krásnej západ slunce. Totální deprese. Totální euforie. Citový otřes. Šok, když dva metry před tebou spadne ze střechy obrovskej kus sněhu a mohlo tě to kurva zabít. Špatný zprávy. Dobrý zprávy. Když vylezeš ven z nějakýho zásadního koncertu/filmu/divadla. ANEBO když nemáš cigaretu a po několika hodinách jednu najdeš… No a tohle jsou přesně situace, kdy u sebe nemáš ani zlámanou sirku. Kde potom jsou ty dny, kdy máš v kapse 5 zapalovačů a v tašce troje zápalky? A nikdo kolem tebe taky nemá nic, čím by se dala vykřesat alespoň maličká jiskra. Anebo jseš mezi nekuřákama. Úplně nejpikantnější to ale je, když ten ohýnek nemáš těsně = krabička, kde jsou výhradně ohořelý sirky. Naprázdno škrtající zapalovač, kterej ještě při tom minulym cigáru celkem obstojně plál. To je pak těžký udržet si pověstný jelení klid a nezačít se chovat agresivně, co?!?!
Obsah O projektu www.1000vecicomeserou.cz O autorech #1 – HATERS #2 – NEDĚLE #3 – ROZJUCHANÝ KOKOTI NA KONCERTECH #4 – VYBALOVÁNÍ ZAVAZADEL #5 – NEPOUŽÍVANÝ FACEBOOKOVÝ ÚČTY #6 – LIDÉ, KTEŘÍ SI FOTÍ/NATÁČEJÍ CELÝ KONCERT #7 – PŘIPOJENÍ NA STÁLO OD VODAFONE #8 – HELLO KITTY #9 – CHOZENÍ SPÁT #10 – CIGARETY BEZ OHNĚ
... Chcete si přečíst víc hejtů? Knihu od Achjo Bitch a Attila, Bič Boží 1000 věcí, co mě serou 1 můžete zakoupit na www.plotknihy.cz v klasické i elektronické podobě.
