1000 věcí, co mě serou …one hate is never enough…
Copyright © Achjo Bitch, 2012 Copyright © Attila, Bič Boží, 2012 Copyright © Mateej, 2012 © Nakladatelství PLOT, 2012 Tištěná kniha: ISBN 978–80–7428–152–5 ePUB ISBN 978–80–7428–162–4 MOBI ISBN 978–80–7428–163–1
Obsah HEJTOVÁNÍ – definice a interpretace O AUTORECH #201 – ŽE JSEM VYHRÁL MÁLO V AZ KVÍZU #202 – JÍT ZA NĚKÝM NA ULICI POMALU #203 – VOSY #204 – ŽE FURT NEVÍM, KOLIK STOJÍ TA RYBA #205 – NEČEKANĚ ZAMČENEJ HORNÍ ZÁMEK #206 – DAWSON LEERY A RORY GILMORE #207 – ČEKÁNÍ U DOKTORA #208 – NOVÝ FACEBOOK #209 – ROZEPÍNAJÍCÍ SE KALHOTY #210 – ZLÝ MAMINKY #211 – „PŘESTO, ANEBO MOŽNÁ PRÁVĚ PROTO“ #212 – SILONKY V BOTÁCH S OTEVŘENOU ŠPIČKOU #213 – KONSPIRAČNÍ TEORIE #214 – „VYPLA JSEM TEN SPORÁK?“ #215 – VYŠEPTALEJ KŘEN #216 – VRACENÍ DROBNÝCH #217 – ŠPATNĚ UDĚLANEJ PÁREK V ROHLÍKU #218 – ŠKYTAVKA #219 – FRANZ STRAKA VE SLAVII #220 – ODŘENEJ NOS #221 – NEDOZÍVNUTOST #222 – DLOUBÁNÍ DO SVÍČEK #223 – AKTUALIZACE VE WINDOWS XP #224 – OKÁZALÁ RANNÍ PTÁČATA #225 – SUPERVÁCLAV
#226 – „MÁTE TESCO KARTIČKU?“ #227 – NELEPÍCÍ LEPÍKY #228 – TYKÁNÍ VIETNAMCŮM #229 – OBLEČENÍ SPÁLENÝ OD CIGARET #230 – BYDLENÍ U MAMINEK V POZDNÍM VĚKU #231 – PROTIVNÝ TAXIKÁŘI #232 – LETNÍ ČAS #233 – „UŽÍVEJ SI KAŽDÝ DEN ŽIVOTA, JAKO BY TO BYL TVŮJ POSLEDNÍ“ #234 – SEGWAY #235 – JÍT POPRVÝ PO DLOUHÝ DOBĚ DO POSILOVNY #236 – TRHNUTÍ SEBOU TĚSNĚ PO USNUTÍ #237 – MÁLO ROZLEŽENEJ NAKLÁDANEJ HERMELÍN #238 – „TRAMVAJ MÁ NA PŘECHODU PŘEDNOST“ #239 – AKORD B DUR NA KYTAŘE #240 – OTRAVNÍ ALKOHOLICI #241 – JMÉNO STANICE METRA VLTAVSKÁ #242 – SCONTO, ASKO, KIKA… #243 – AUTOŘI #244 – DEBATY O KOUŘENÍ NA ZASTÁVKÁCH #245 – VIDĚT GÓL AŽ V OPAKOVAČCE #246 – LETENSKÉ NÁMĚSTÍ #247 – SLUCHÁTKA #248 – LULU #249 – POZDĚ PROPLACENÉ FAKTURY #250 – ŽE JSEM SI NEPŘIPRAVIL DĚKOVAČKU NA KŘIŠŤÁLOVOU LUPU #251 – KRÁL VYPICHU #252 – DEMENTNÍ KOMENTÁTOŘI NA BLOGU #253 – MŮJ HLAS
#254 – PROPISKY #255 – OBSAH TAŠKY #256 – LIDI, CO NEUMĚJ POSÍLAT HROMADNÝ E-MAILY #257 – BEJT V NEMOCNICI #258 – „MENŠÍ NEMÁTE?“ #259 – HROZÍCÍ ZRUŠENÍ HOSPODY U ČERNÉHO VOLA #260 – ZHASÍNACÍ PROUŽKY V CIGARETÁCH #261 – KDYŽ NĚKDO NECENÍ MOJE „VĚCI“ #262 – TOMÁŠ PALETA #263 – DEBATY O HUDBĚ NA RADIOŽURNÁLU #264 – MÍT ODTAŽENÝ AUTO #265 – SLYŠET CIZÍ LIDI ŘÍKAT BLBOSTI CIZÍM LIDEM #266 – KDYŽ PŘED SPANÍM VYMYSLIM NĚCO DOBRÝHO A DO RÁNA TO ZAPOMENU #267 – ÚMRTÍ VÁCLAVA HAVLA #268 – ŽE NEMÁM CHALUPU #269 – „MŮŽU VÁM S NĚČÍM POMOCT?“ #270 – KDYŽ VÁNOCE VYJDOU NA VÍKEND #271 – SMLOUVÁNÍ #272 – OKÁZALÉ MILISKOVÁNÍ SE NA FACEBOOKU #273 – DOČÍST DOBROU KNIHU #274 – NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ #275 – BIKINI WAX #276 – LIDI, CO MUSEJ BEJT ZA KAŽDOU CENU ONLINE #277 – BENZÍNOVÝ ZAPALOVAČE #278 – PROHRÁT HRU #279 – SOUSEDI #280 – SMAŽÁK V LOKÁLU
#281 – MANDRAGE – ŠROUBY A MATICE #282 – MICROSOFT WORD 2007 #283 – ZUBY #284 – „DOHROMADY?“ „ZVLÁŠŤ.“ „TAK NA BARU.“ #285 – NEUMYTÉ VLASY #286 – NEPLNĚNÍ SLIBŮ #287 – NEVYCHOVANÉ DĚTI NA BĚŽKÁCH #288 – MŮJ LAXNÍ PŘÍSTUP KE SNOWBOARDOVÉMU VYBAVENÍ #289 – PRACOVAT POZDĚ NA NĚČEM, CO MĚ PAK ZAČNE BAVIT, ALE UŽ NA TO NENÍ ČAS #290 – KOLONY BEZ ZJEVNÝHO DŮVODU #291 – KDYŽ NAVŽDY ZMIZÍ ZROVNA NAPSANÝ TEXT (nebo jeho část) #292 – KDYŽ SE LÍBÍTE NEJLEPŠÍ KAMARÁDCE HOLKY, CO SE LÍBÍ VÁM #293 – ZKAŽENÝ MLÍKO #294 – ROZHODOVÁNÍ O VÝŠI HONORÁŘE KOLEGŮ #295 – (TÝ)DENNÍ OBĚDOVÉ MENU #296 – ACTA #297 – NEVYPNUTÉ ZVONĚNÍ #298 – SAMOZVANÍ MYČI PŘEDNÍHO SKLA #299 – KDYŽ JE MOC (POTENCIÁLNĚ) DOBRÝCH AKCÍ V JEDEN DEN #300 – DOMÁCÍ PORODY A KAUZA IVANY KÖNIGSMARKOVÉ #301 – MAŠÍNI #302 – PŘÁNÍ K NAROZENINÁM PŘES FACEBOOK #303 – E-MAILOVÉ RÁNO #304 – AUTOBAZARY #305 – PSYCHOPATI NA SILNICÍCH #306 – TOPENÍ PÁNUBOHU DO OKEN #307 – LIDI, CO MAJÍ PROBLÉM S TÍM, ŽE JÁ NEJÍM VŠECHNO
#308 – „VÝJIMKA POTVRZUJE PRAVIDLO“ #309 – NEZAVŘENÝ ZUBNÍ PASTY #310 – „HACKER“ #311 – NEPLÁNOVEJ VEČÍREK V NEVHODNOU DOBU #312 – LIDI, CO NECHÁPOU KONCEPT TŘÍDĚNÝHO ODPADU #313 – JUSTICE V BERLÍNĚ (hněvuplná reportáž) #314 – BLBĚ SE PROBUDIT #315 – KDYŽ MUSÍM JÍT ČŮRAT #316 – KDYŽ SE NA KONCERTĚ MOC MLUVÍ #317 – PŘEDJAŘÍ #318 – NABÍDKA GYROSU V PRAZE #319 – TISKÁRNY #320 – HRA NA KDYBY #321 – STĚHOVÁNÍ #322 – MONIKA ŠIMŮNKOVÁ #323 – ZDRAŽENÍ VAJEC #324 – „SVOBODA JEDNOHO KONČÍ TAM, KDE ZAČÍNÁ SVOBODA DRUHÉHO“ #325 – VODAFONE FUP #326 – NEJVYŠŠÍ DOVOLENÁ RYCHLOST #327 – „MINULE TO TU BYLO LEPŠÍ“ #328 – NASTAVOVÁNÍ SPRÁVNÝ TEPLOTY SPRCHY #329 – LIDI, CO SI NA SPOLEČNÉM WC NEMYJOU RUCE #330 – VÁCLAV VYDRA NEJML. #331 – FARMÁŘSKÉ TRHY NA TYLÁKU #332 – ČTENÍ SCÉNÁŘŮ I. #333 – NESPAVOST #334 – ČTENÍ SCÉNÁŘŮ II.
#335 – PRIMITIVNÍ MAJITELÉ AGRESIVNÍCH PSŮ #336 – ROMAN JANOUŠEK #337 – KDYŽ NĚKDO NECHCE DOŘÍCT NĚCO, CO NAKOUSNUL #338 – ŽE JSEM NESTIHNUL POROD SVÝHO SYNA #339 – MALÝ TLAK VODY #340 – ALKOHOLICKÝ OKNA #341 – NEFUNKČNÍ DOMOVNÍ ZVONKY #342 – KDYŽ ZAPOMENU NĚCO, CO NEJDE NAJÍT NA GOOGLU #343 – AKNÉ #344 – KDYŽ SE LIDI PŘETLAČUJOU O PENÍZE #345 – RÁDOBY MANŽELSKÉ POSTELE #346 – KDYŽ NEVIM, JESTLI NĚKOMU TYKAT NEBO VYKAT #347 – ZDROBNĚLINY JÍDLA #348 – LIDI, CO OPRAVUJOU SVOJE KOMENTÁŘE NA FACEBOOKU DALŠÍM KOMENTÁŘEM #349 – PODAVAČE PAPÍROVÝCH UBROUSKŮ #350 – „TURNÉ“ #351 – „KRADU, MŮŽU?“ #352 – VELKÁ JARNÍ CYKLOJÍZDA #353 – ŽOVIÁLNOST #354 – ODLEPOVÁNÍ VĚCÍ Z PŘEDNÍHO SKLA AUTOMOBILU #355 – ŽE NEJSEM SCHOPNÁ DODRŽET PITNÝ REŽIM #356 – ŽE SI NEPAMATUJU TVÁŘE LIDÍ #357 – FALEŠNÝ VEGE/INDIE/HAREKRIŠNA RESTAURACE #358 – KYTAROVÝ KABELY #359 – BLBÝ DOTAZY Z PUBLIKA #360 – PLÁNY NA NOVOU RADNICI PRAHY 7 #361 – FRISBEE
#362 – NAMACHROVANÝ ZVUKAŘI #363 – MOJE E-MAILOVÉ ADRESY #364 – „PROJEKT“ #365 – VĚČNĚ ZAČÍNAJÍCÍ KAPELY #366 – „KOHOUTKOVOU NEMÁME“ #367 – ZAPOMENOUT, CO JSEM CHTĚLA STÁHNOUT #368 – JAROSLAV HŘEBÍK #369 – KDYŽ PO OBŘADU NÁSLEDUJE OBĚD S BLÍZKOU RODINOU #370 – BUDVAR #371 – „POSLOUCHÁM VŠECHNO KROMĚ DECHOVKY/COUNTRY“ #372 – KDYŽ MĚ NEBAVÍ PRÁCE #373 – ULEPENOST #374 – PÁLENÍ ŽÁHY #375 – KDYŽ MÁM V PUSE JAKO V POLEPŠOVNĚ #376 – MYTÍ AUTA #377 – ZAPOMENOUT NA KONCERT #378 – ŽE VE STRESU ŽERU #379 – NÍZKONÁKLADOVÉ LETECKÉ SPOLEČNOSTI #380 – ŽE JSEM PŘIŠEL O NEJLEPŠÍ PÍSNIČKU SVÝHO ŽIVOTA #381 – MÍT VELKÝ PRSA #382 – BAČAJKA #383 – PROTIVÍTR NA KOLE #384 – ŽE NEMÁM ORIENTAČNÍ SMYSL #385 – AMATÉRSKÝ POWER NAP #386 – SCÉNÁŘ PROMETHEA #387 – TOMIO OKAMURA #388 – ŽE UŽ NEJSOU KUSOVKY #389 – „MY JSME SE PRÁVĚ ROZEŠLI“
#390 – ČESKÁ REPRE POD BÍLKEM #391 – ZPRAVODAJSTVÍ TELEVIZE NOVA #392 – POSRANEJ HAJZL #393 – KDYŽ NEPŘIJDE BOUŘKA #394 – ROZHODČÍ #395 – DUŠEVNÍ HYGIENA NA DRUHÝCH #396 – VÝTAH DO MEZIPATRA #397 – ZTRACENÝ DJ SETY A MIXY #398 – ROZKOUSNOUT NOVÉ KOŘENÍ #399 – SPOLUŽÁCI, CO NECHTĚJ PŘIJÍT NA TŘÍDNÍ SRAZ #400 – 1000 VĚCÍ, CO MĚ SEROU
HEJTOVÁNÍ definice a interpretace Hejtování je stylisticky vyhrocený, zpravidla rádobyvtipný projev nesouhlasu s určitým sociokulturním, případně psychosociálním jevem, jehož cílem je ventilovat frustraci hejtujícího a zároveň facilitovat kolektivní mitigaci této frustrace u recipientů hejtu. Na rozdíl od satirické kritiky pozitivismu a modernismu, která byla nesena explicitním či alespoň implicitním étosem očekávání sociokulturní změny, je hejtování ve svém apelu velice intimním vyjádřením statutu vyzývajícím k symbolickému sdílení a skutečná změna světa je hejterům spíše u prdele. Ačkoliv hejtování obsahuje lexikální vazbu k nenávisti a jednoznačně se svým hrubozrnným projevem vymezuje vůči tradici laskavého a smířlivého humoru svěrákovsko-hřebejkovské provenience, je hejtování venkoncem spíše projevem dobrosrdečnosti než zlovůle. Hejter otevřeně popisuje věci, které ohrožují radost ze života a jsou v rozporu s hodnotami autenticity, krásy, pravdy a lásky. Otevřenou konfirmací těchto hodnot by se ovšem hejter vystavoval riziku označení za vyměklého hipísáckého intoše buzíka, který ještě 23 let po Sametu věří, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Mgr. Lukáš Rumlena, kulturolog
O AUTORECH Achjo Bitch (*1988) studuje, pracuje a baví se v Praze. K velikému nářku svých platonických ctitelů se bude vdávat. Její devítiletý bratr ji charakterizuje slovy „krásná, ale pyšná“, ona uznává jen první polovinu tohoto tvrzení. Od doby, co na 1000 věcí, co mě serou přispívá jednou za 14 dní, se koncentrace vzteku obsaženého v jednom jejím hejtu drasticky zvýšila. Attila, Bič Boží (*1978) je pisálek a čerstvý otec. Živí se jako televizní scenárista, za což by sám sebou v pubertě hluboce opovrhoval, mladických záchvatů intelektualismu se však již naštěstí zbavil. Rozhodnutí začít s projektem 1000 věcí, co mě serou si vyčítá jen občas a pak se za to stydí. I přes stovky napsaných hejtů dosud neztratil dobrou náladu a pozitivní náhled na svět.
#201 ŽE JSEM VYHRÁL MÁLO V AZ KVÍZU Autor: Attila, Bič Boží Datum: 13. září 2011 AZ Kvíz je super. Troufám si říct, že to je jeden z mála pořadů, který v dnešní době ještě obhajujou existenci televize veřejný služby, spolu se Svlíkačkama za kačku asi jedinej pořad, kterej mi opravdu chybí, když už asi pět let žiju bez televize. Asi před deseti lety jsem dopisoval diplomku, moc nepracoval a moc nevydělával. „Vim, za co pojedeme k moři,“ řekl jsem svojí tehdejší družce a pak ji seznámil se svým ďábelským plánem; z pravidelného odpoledního sledování milovaného pořadu jsem věděl, že člověk vyhrává tak kolem čtyř tisíc a že může vyhrát maximálně pětkrát a pak maže z kola ven. Získat dvacet litrů nikdy nemohlo být jednodušší. „Pojedu do Brna,“ oznámil jsem konsternované přítelkyni toho dne, kdy vyhlásili, že hledají nové účastníky soutěže. Plakala, přesvědčovala, že je to nebezpečné – odradit jsem se nenechal. O pár týdnů později jsem se ocitl v brněnské televizi na konkurzu. Jen já a asi třicítka nabušených důchodců, každý z nich držel v ruce oblíbený díl Ottova slovníku naučného a navzájem na sebe zkoušeli různé chytáky. Jedna paní si spletla obolus s abakusem a ostatní si z ní dělali šoufky. Snažil jsem se nedat najevo slabost, ale ve všech těch obrýlených očích se leskla nevyslovená otázka: „Co si jako ten mladej myslí, že tu dělá?“ Konkurz začal. Dostali jsme papír s šestadvaceti písmeny abecedy. Ke každému z nich nám bylo popsáno nějaké slovo, které daným písmenem začínalo, a my měli napsat, které to je. Aristoteles, bylo mi jasné, ještě než první popis skončil. Boubín, chcete mě rozesmát, pomyslel jsem si po tom druhém. CERN, triviální, pokračujeme, cítil jsem se suverénně i po třetím zářezu. Jenže u dé ani u é jsem neměl sebemenší tušení, kdežto důchodci, alespoň ti poblíž, rozhodně neváhali. Ajaj, to bude ale smutnej vejlet, říkal jsem si, když jsem papír odevzdal. Věděl jsem, že většinu mám, ale všechno určitě ne – a důchodci okolo nedávali najevo jakýkoliv pocit slabosti. „Tak a máme tady dvanáct postupujících do přenosů,“ řekla paní, co nám četla popisy. S každým dalším přečteným jménem ve mně byla menší dušička. Když mělo přijít na řadu to dvanácté, už jsem ani nedoufal. „Attila, Bič Boží,“ zaznělo proti všem mým předpokladům; zajásal jsem, důchodkyni vlevo, co postoupila se mnou, jsem dal hubičku, té napravo, co zůstala před branami, jsem se ošklivě vysmál a natrhnul jí slovník cizích slov na stránce začínající slovem ekumenismus. Mohl jsem se vrátit do Prahy a věděl jsem, že mě v Brně nevidí naposled. Den D nastal asi o dva měsíce později. Natáčely se čtyři díly za den, domluvil jsem si tedy, že přijedu na ten poslední; jednou výhrou se dostanu do provozní teploty a druhý den už to bude moje killing spree, naplánoval jsem si postup. Nezačínalo to špatně; oba své soupeře jsem první den roznesl na kopytech. Své otázky jsem zodpovídal rychle a jistě, soupeře jsem po jejich chybách deptal opovržlivým: „Vim, ale políčko nechci.“ Vybíral jsem si schválně nesmyslná políčka, jen abych prodlužoval agónii soupeře. Pravda, u bankomatu to už suverénní nebylo, vylosované dva tisíce byly pod průměrným očekávaným výnosem, ale dějiny jsem hodlal přepsat až zítra. Noc jsem strávil v hotelu, vypiv na účet brněnské televize pivo z minibaru na
hezké sny. Ráno jsem vstal na sedmou, po vlažné sprše jsem si pečlivě vyčistil zuby a pak rozhýbal mluvidla. „Lodyha, lodyha, blizna, blizna,“ zkoušel jsem si komplikovaná slova, abych se třeba nezakoktal před branami finále. V deset jsem byl ve studiu jako na koni. Podal jsem si ruku s finálovým soupeřem z předchozího dne i s novými dvěma borci. Vylosoval jsem si druhé semifinále s jedním z těch nových. Zatímco jsme sledovali první boj, oťukával jsem si budoucího soka. „A co ty jako vlastně děláš?“ zeptal jsem se, abych věděl, na čem jsem. „Ve videopůjčovně,“ odvětil plašmuška z Kladna. Hmm, nejspíš podnikatel, pomyslel jsem si. „Jako, že ti patří?“ „Ne, jako že tam půjčuju kazety,“ odvětil on. Sakryš, aby mě nedostal na nějaké intošárně, copak já vím, jak se jmenují všechny filmy od Bergmana? „Na co koukáš nejradši,“ zjišťoval jsem úlisně. „Já hodně koukám na věci s Fandamem,“ odpověděl bezelstně on; chvilku jsem rozmítal, o jakého akčního hrdinu se vlastně jedná, a pak se mi rozlil klid po duši. Jasná výhra. Žádný stres. Je jasný, kdo je favorit a kdo je outsider. To bude vraždění neviňátek. Jenže pak došlo na lámání chleba. Nastoupili jsme do světel reflektorů a já měl sice právo první volby, jenže jsem nevěděl, že zřícenina gotického hradu západně od Nové Paky je Kumburk, a pak už se to se mnou táhlo. Nevěděl jsem nic. Matně jsem si vzpomínal na svoje křestní jméno, ale to bylo jediné slovo na A, které jsem si vybavil, aguti mi prostě vypadlo, přestože znám Monty Pythonův létající cirkus v podstatě nazpaměť. U ostatních samohlásek tomu nebylo jinak, o souhláskách ani nemluvě. Jediné štěstí bylo, že můj protivník skutečně nebyl žádný lumen. V otázkách na van Dammovy filmy by se jistě orientoval skvěle, ale žádnou nedostal, v těch ostatních na tom byl jako já. Nula. Nic. Šestiúhelníky v trojúhelníku se zvolna plnily šedou barvou, dokud nebylo jasné, že budeme muset brát doplňující otázky. Ano nebo ne, říkal jsem si, to musíš vědět, i kdybys nechtěl. I když jsem chtěl, tak jsem nevěděl. Nevěděl jsem, jaká je telefonní předvolba na Slovensko. Nevěděl jsem, kolik má senát členů. Nevěděl jsem nic a ty šedivé šestiúhelníky v trojúhelníku se pomalu zaplňovaly modrou, tou jeho barvou. Když se rozsvítilo to poslední, padl jsem na kolena a vykřikl dramatické: „Noooouuuuu!“ Z přenosu to pak ale stejně vystřihli. A jasně, ty dva litry z prvního dne mi bohatě zaplatily dvě cesty do Brna a zpátky, takže úplnej provar to nebyl a na zájezd k moři jsem nakonec vydělal úplně jinak. Ale stejně mě sere, že jsem tenkrát Evě Brettschneiderový neukázal, zač je toho dovopravdy Attila.
#202 JÍT ZA NĚKÝM NA ULICI POMALU Autor: Achjo Bitch Datum: 14. září 2011 Sedět v loužičce moči v letadle, stejně jako vyhrát málo džengů v AZ kvízu jsou naštěstí situace, ve kterých se ocitáte jednou, maximálně (dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát…) za deset let. Pokud ale chodíte rychle, stanete se nevinnou obětí dnešního hejtu minimálně jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát za den a to mě …wait for it… SERE. Chodím rychle, chodím tak ráda, a protože centrum Prahy, kudy často vede moje cestička, se né vždy podobá široké promenádě, musím těm pitomejm slimákům ve tvaru chodců čelit nepříjemně často. Ani nemusím zrovna nikam spěchat, nebejt toho, že já nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím skoro 90 % času, ale když mě při mém tempu najednou zastaví skupina turistů, co se nebojí zablokovat celej chodník a prohlížet si, jestli se jim povedlo dobře vyfotit mámu a ségru a panoramata Prahy, je to k posrání. Decentně a přiměřeně velkou rychlostí jít v tý mini uličce u Karlovejch lázní a pak se tam zdržet o pět minut navíc kvůli pěti Američankám se Starbucks kafíčkem, slunečníma brýlema a legínama, který vám neuhnou, ani kdybyste je na kolenou prosili, protože něco takovýho patrně asi vůbec neuměj – a ve mně už se probouzí můj vlastní Hulk a chtěla bych je ze své cesty odstranit něčím velkým, těžkým, a to tak, aby si to do konce života pamatovaly a už nikdá mi nekomplikovaly mojí procházku na schůzku. Nakonec se s vámi prostě musím podělit o větu, která zní „Prosimtě, proč chodíš tak rychle???“ a já na ni dodnes nevymyslela žádnou vtipnou odpověď, takže většinou jen zoufale pokrčím rameny a rychle odejdu někam pryč od podobnejch nesmyslnejch dotazů.
#203 VOSY Autor: Attila, Bič Boží Datum: 15. září 2011 Tenhle hejt je docela čerstvej, hodně dlouho jsem měl s vosama vztah klidnej a vyrovnanej, akceptoval jsem já je a ony mě. Nikdy jsem totiž neměl důvod bejt na vosy nějak vysazenej, z hlediska elementární estetiky mi vždycky přišly vysoce uspokojivý, nejsem na vosí bodnutí alergickej, od třinácti let věku se je nebojim zabíjet holýma rukama, žihadlo jsem sice párkrát dostal, ale vždycky do nějaký normální části těla, ne jako jeden kamarád, co chytil pigáro do rtu a pak tři dny vypadal jako jedna z těch kouzelnejch přadlen z pohádky. Co ale předváděj vosy poslední dobou, to je fakt na zabití; i když jsem jich za posledních pár tejdnů zlikvidoval pěknejch pár desítek, nějak to pořád k ničemu neni, takže mi nezbejvá nic jinýho, než se svěřit svým čtenářům a doufat, že se to k těm žlutočerně pruhovanejm čubkám nějak donese. O co jde? Mým oblíbeným místem na psaní je zahrádka u Letenskýho zámečku, kam vyrážívám s noťasem během hezkejch odpolední na kofolu či na dvě. A celý léto mi vosy dávaly pokoj, ovšem posledních pár tejdnů je to peklo. Stačí se posadit a za minutu je tu jedna. Pak na chvilku zmizí a za chvilku se vrátí s kámoškou. A další a další. Do deseti minut krouží kolem mý hlavy a kolem mýho kelímku s kofolou hejno žlutočernejch bzučících sviní a já mezi nima máchám rukama, sprostě jim nadávám a lidi od okolních stolů z toho maj druhý Vánoce. A nepomáhá nic. Nepomáhá vraždit je jednu za druhou, protože za každou mrtvou přiletí minimálně dvě živý. Nepomáhá odlejt jim trochu kofoly na vedlejší prázdnej stůl – dvě tři to tam zaletí oblíznout a pak se zase vrátěj. Nepomohlo ani – a to už jsem teda považoval za svojí velkou prohru – zanechat půl kelímku kofoly vosám napospas, koupit si novou a posadit se o tři stoly dál. Což ze svý strany považuju za poslední vstřícnej krok, od týhle chvíle vyhlašuju vosám válku, dávajte si na mě majzla, pořídil jsem si plácačku a nebojim se ji použít!
#204 ŽE FURT NEVÍM, KOLIK STOJÍ TA RYBA Autor: Achjo Bitch Datum: 16. září 2011 Jednou z 1000 věcí, které o mně (možná) (ne)víte, je fakt, že mám ráda devadesátky. Je to VSL a miluju to komplet všechno. Seriály, reklamy, hadry, estetika, účesy, osobnosti, události a hlavně hudba. Jenže všechno má svý pro a proti. Jednou z nejvýraznějších a dodnes fungujících kapel je bezesporu SCOOTER. Hajpa, hajpa, HP Baxxter a jeho blonďatý vlasy a mocný pokřik YEEAH, jejich účast v Kobře 11 s písní Abracadabra, definice slova techno, procítěné texty a citlivý přístup k videoklipům… Bylo by to celý skvělý, kdyby ve mně ty hajzli nevzbudili v roce 1998 pocit, že mi něco uniká. Nebo vy snad hergot víte, „how much is the fish?“ Já ne a nikdy mě to nepřestane trápit. Nedá se říct, že by mě nevarovali, v úvodu této hymny totiž Ejč Pí říká, že „chase is better than the catch“. Po třinácti letech už s ním asi nemůžu souhlasit, chase po ceně ryby už mě notně znepokojuje. Ptala jsem se všude, volala jsem na 1188 a psala jsem do Bravíčka – nikde jsem se to nedozvěděla, nikde to nevěděli. Trapas. Takže Baxxteře a spol., jestli vám záleží na počtu fanoušků, přestaňte dělat fóry a přiznejte, kolik ta ryba stála. Nebo se stane něco hrozného (=odlajkuju vás na Facebooku a minimálně rok si vás neposlechnu).
#205 NEČEKANĚ ZAMČENEJ HORNÍ ZÁMEK Autor: Attila, Bič Boží Datum: 19. září 2011 Většina bytů, ve kterejch jsem do dneška měl tu čest bydlet, měla na dveřích dva zámky. Ten spodní, co se zamyká v podstatě vždycky, když se byt opouští, a ten horní, co se používá jenom občas. No a tenhle hejt se týká situace, když přicházíte domů, odemknete spodní zámek a čekáte, že se dveře otevřou dokořán, jenže hovno, hovno, zlatá rybko, dveře ještě drží horní zámek, takže musíte vyndat klíč ze spodní klíčový dirky, vybrat ten správnej, vrazit ho do horní klíčový dirky, odemknout, pak zase najít ten původní, vrátit se do spodní dirky, otevřít a teprve potom jste v předsíni. Člověku, co to nezažil, se může zdát, že jde jenom o pár vteřin, který nemůžou bejt žádnym pořádnym důvodem k nasrání, ale nic nemůže bejt dál od pravdy. Klasickej zákon schválnosti totiž způsobuje, že horní zámek je zamčenej (a je vcelku jedno, jestli jste si ho zamknul v přechodnym pominutí smyslů vy sám nebo váš spolubydlící, ať už jim je vaše slečna nebo váš dýler hulení, co zrovna neměl kam jít, tak jste mu na pár dní poskytli přístřeší) v těch okamžicích, kdy se to hodí ze všeho nejmíň. Čili třeba když jdete z nedalekýho konzumu, v taškách nesete nákup na tejden, takže máte ruce vytažený až někam ke kolenům, a jediný, co potřebujete, je prásknout taškama do kuchyně a pak se zhroutit na gauč. Nebo když jste si vyrazili na tři piva a teď se vracíte domu plnej nadšení, protože jste si oproti veškerýmu očekávání dokázali dát opravdu jenom tři piva, jenže ty vás teď trochu tlačí v močovym měchýři a to poslední, co chcete, je nějaký trapný extempore na rohožce. A v tom okamžiku je horní zámek pochopitelně zamčenej, vy se do něj nejistě snažíte trefit (protože sice jste vypili jenom tři piva, ale každý bylo zakončený panáčkem, takže vaše jemná motorika je již zlehýnka ovlivněná), což je v mym případě vylepšený ještě tim bonusem, že horní zámek je zavrtanej nesmyslně blízko futru, takže otočit v něm klíčem pověšenym na většim svazku je hlavolam podobný složitosti, jako bejval ježek v kleci Jana Tleskače blahý paměti. A byť jsem to naposledy zvládnul hrdinně a bez ztráty květinky, doufám, že to hned tak nebudu muset opakovat.
#206 DAWSON LEERY A RORY GILMORE Autor: Achjo Bitch Datum: 20. září 2011 Z laskavých reakcí na můj minulý hejt jsem vyrozuměla, že máte rádi jemný, lidským okem prakticky nespatřitelný humor v souvislosti s popkulturními odkazy. To je dobře, to je dokonce moc dobře, protože přišel čas na téma, které mě trápí od dob, kdy se ještě ze školy chodilo domů dívat se na televizi, a které, jak pevně doufám, se dočká podobně vřelého přijetí, jako ty Scooteři. Stejně jako naprostá většina lidí v mém věku a v mém regionu jsem sledovala seriály. Ne nějak fanaticky moc, to ostatně nedělám ani dnes, ale přece jen, nějaký ten základní přehled tam vždy byl a v těch významných seriálech se orientovat dovedu. Správnej seriál má, IMHO, kladné a záporné hrdiny. Někdo vám je sympatickej a někoho byste v reálném životě ani nepozdravili. Pár lidí je tam strašně krásnejch, ale o většinu byste si ani kolo nevopřeli. S někým soucítíte a u někoho vůbec netušíte, vo co mu kurva jde. A pak je tady Dawson a taky je tady Rory. Ač každý z jiného seriálu, vyvolávají ve mně tyto postavy úplně identický pocit. Pocit, že musím rychle něco roztrhat, do něčeho kousnout anebo se třeba vzteky rozbrečet. Blbý teda je, že v obou případech jsou to poměrně hlavní postavy, po kterých se daný seriál i svým způsobem tak trochu jmenuje, takže scén a výjevů, kde tyhle dva ubožáci nejsou, je prostě spíš moc než nic. Dawson z Dawsonova světa je hypercitlivý wannabe filmař, který snad celý seriál (nebo minimálně všechny díly, který jsem viděla já) prokňoural na houpačce nebo emařil někde u hovorů se svým podobně založeným tátou (viděla jsem díl, kde ho starej Leery učil líbat se na figuríně) nebo se otravoval kdekoli jinde, kde byli ochotný poslouchat ty rádoby moudrosti o životě. Navíc se mi nelíbil ani vzhledově. To samý v bleděmodrym byla Joey (jo, nemám ráda Katie Holmes) a vůbec, kdyby v tom nebyli Jen a Pacey, tak by to bylo úplně, úplně nekoukatelný. Gilmorova děvčata je zase trochu jiná story. Story o celkem sympatický a pohledný mamince, která má sexy nápadníka-kavárníka, vlastní hotel a vypadá to, že by s ní mohla bejt i legrace, tentokrát kazí její otravná dcera. Jediný, co Rory podle všeho dokázala, je se buď učit, nebo hysterčit, že bude mít špatný známky, a bát se všeho zábavnýho. Český dabing jí přidával patřičnou nesympatičnost a do toho všeho se o ní, z mně neznámého důvodu, ucházeli docela hezký kluci!!! Častokrát jsem tak měla dojem, že hlavní poselství celé show je „svět je nespravedlivej, dělejte si co chcete, ale stejně se nakonec budete potýkat s uječenejma hysterickejma šprtkama, který budou chodit s těma nejhezčíma klukama a vy jim budete moci tak leda závidět“. Na seriály tohoto typu jsem se nikdy nechtěla dívat jako na dílo, které mě ponaučí, vzdělá, obohatí a poznamená na zbytek života. Nejsem si vůbec jistá, že se mi ty seriály líbí/líbily, možná že vlastně VŮBEC NE! Ale „dobrý“ seriál funguje tak, že se chcete dívat na další díly, což na mě, jako na mladé telátko, fungovalo celkem obstojně, a když se musíte dívat na seriál, kde vás iritujou hlavní hrdinové, je to na peklo.
#207 ČEKÁNÍ U DOKTORA Autor: Attila, Bič Boží Datum: 21. září 2011 Samozřejmě, jakýkoliv čekání je vopruz, to neni žádná novinka. Čekání u obvoďáka, když k němu přijdu s rýmičkou, je vopruz vo to větší, že je mi na umření a každá desetiminutovka zimničnejch záchvatů v čekárně je jako hodina a při každym otevření dveří a vykouknutí sestry se člověk opájí marnou nadějí, že už se ozve „tak pane Bič Boží, pojďte“, a každý další zklamání způsobuje ještě hlubší propadnutí trudnomyslnosti. S timhle vlastně ani žádnej zásadní problém nemám; tak nějak chápu, že když přijdu k doktorovi nezván, nečekán, je nenulová šance, že si na něj budu muset nějakou chvíli počkat. Jasně, šlo by vymyslet spoustu způsobů, jak odbavování pacientů u obvoďáka zjednodušit a učinit komfortnějším, ale chápu, že očekávat, že se ve třetim tisíciletí budou smysluplně používat technologie, který třetí tisíciletí nabízí, by bylo naivní. Co mě ale sere nehorázně, jsou objednaný návštěvy u doktorů. Všelijaký vyšetření u specialistů, na který se člověk objedná na přesnou hodinu, ostrá sestřička ho ještě do telefonu preventivně seřve, že jestli přijde pozdě, tak má smůlu – takže člověk leští zadkem koženkovou sedačku radši pět minut předem, jenže z ordinace o něj neni žádnej zájem. Jasně, čtvrt hodiny po domluvenym termínu vykoukne sestřička a vezme si kartičku pojišťovny, ale jinak se člověk nedozví ani zbla. Jako jasně, chápu, že medicína neni absolutně predikovatelnej obor, chápu, že na nějakýho pacienta může doktor potřebovat víc času, než si původně myslel, chápu, že mu může přijít akutní případ, co neni objednanej, ale je kurva takovej problém, aby mi ta sestřička, co si bere mojí kartičku, řekla něco ve smyslu: „Moc se omlouvám, pan doktor má skluz, před váma vezme ještě tři pacienty, takže přijdete na řadu nejdřív za půl hodiny, skočte si ještě na kafe, jestli chcete.“ Ne, nebyl by to problém a komfort současnýho zdravotnictví, který se mnohde ještě pořád nevymanilo ze socialistický doktríny, že felčar je pán a pacient kmán, by to s minimálníma nákladama zvýšilo nezanedbatelným způsobem.
#208 NOVÝ FACEBOOK Autor: Achjo Bitch Datum: 22. září 2011 Včera zřejmě oficiálně skončila okurková sezona. Mohli jsme sledovat dramatickou volbu nového ředitele ČT, skupina R.E.M. se takzvaně rozpadla, a aby toho nebylo málo, tak jsem se dočetla, že štramák Richard Gere #71 ani po šedesátce neztratil své kouzlo, fujtajbl. A pak se stalo něco s Facebookem. Pravděpodobně už jste si na to stihli udělat názor, já taky a čirou náhodou se mi dokonale hodí do krámu na 1000 věcí, co mě serou. Nedávno jsem se kvůlivá práci vrátila po půl roce na Facebook. FB mě tehdy už dost sral, poslední kapkou byly reakce na tsunami v Japonsku, to už se fakt nedalo, tak jsem klikla na deaktivovat. Bylo to dobré. Něco jako když jste v místnosti s šumějící, nahlas puštěnou televizí, kterou po hodině konečně někdo vypne. Ticho & božskej klid. Na ty sociální radovánky mi celkem stačil Twitter. Nyní jsem se tedy na FB slavnostně vrátila, něco je srandovní, něco už ne, ale to, co se s tím stalo včera po ránu, to není srandovní ani ironicky. Návrat je zajímavej, nic není tak staré jako včerejší Facebook, všechny ty označování podle obličejů, chaty po stranách, divný přidávání fotek, no ani jsem se v tom nestihla pořádně orientovat a už tu byla nová verze. Modré rohy pro top události v news feedu mi asi vybírá ďábel sám, subscribování zcela popírá ono facebookové přidávání si „přátel“ a taky začalo bejt docela trendy si všude psát education, ohmůjbože… Největším hitem je ale prostě to Inception (Facebook in Facebook) okénko vpravo nahoře. Nemluvě o blížící se timeline… Mám však pocit, že tohle Markovi jen tak neprojde, lidé se vzbouří, kancly Facebooku ovládnou povstalci, z vizitek I’m a CEO, bitch si udělaj filtry na brko a začne se od nuly (kéž by).
#209 ROZEPÍNAJÍCÍ SE KALHOTY Autor: Attila, Bič Boží Datum: 23. září 2011 „Zapni se u krku,“ řekne ti někdo a ty skloníš oči a zapneš si poklopec s divnym pocitem, ve kterym se snoubí autentickej pocit trapnosti s rozechvělou nejistotou. Seš totiž přesvědčenej, že sis ten zip ráno zapnul, a od tý chvíle, kdy sis tyhle pantalones natáhnul, jsi neměl jedinej mizernej důvod, proč ho rozepínat. A když ti to někdo řekne za hodinu znova, tak už je to vysloveně podezřelý, protože na záchodě jsi furt nebyl, takže si začneš delikátní místo zkoumavě pozorovat, napřed každou minutu, pak každý dvě, dokud na to nezapomeneš a někdo tě ten den potřetí neupozorní na zásadní nedostatek tvýho image – a v tom okamžiku víš s bolestnou jistotou, že je to pravda, se kterou nic nenaděláš. Že se ti začal rozjíždět zip u kalhot. Naposledy se ti to stalo u těch krásnejch černejch s kapsama, co sis koupil ve fancy butiku se sedmdesátiprocentní slevou, padnou ti jak ulitý a vypadáš v nich jako náramnej štramák. Jenže to je prd platný, protože stačí je mít na sobě hodinu, při tom si třeba dvakrát sednout a stoupnout, a už je ten zip v půlce. A můžeš na sebe bejt bůhvíjak pyšnej, jak se ti to s nima podařilo vyřešit, ony maj tyhle kalhoty na jezdci zipu nasazený látkový poutko, takže můžeš to poutko navlíknout na zapínací knoflík, a když ten pak prostrčíš tou správnou dírkou, jsi proti dalšímu módním faux pas imunní. Jenže kdykoliv se pak na hajzlu snažíš tuhle komplikovaně vytvořenou konstrukci zase rozepnout, vždycky si bolestně uvědomíš, že to vůbec, ale vůbec!, neni systémový řešení.
... Chcete si přečíst víc hejtů? Knihu od Achjo Bitch a Attila, Bič Boží 1000 věcí, co mě serou 2 můžete zakoupit na www.plotknihy.cz v klasické i elektronické podobě.
Obsah HEJTOVÁNÍ definice a interpretace O AUTORECH #201 ŽE JSEM VYHRÁL MÁLO V AZ KVÍZU #202 JÍT ZA NĚKÝM NA ULICI POMALU #203 VOSY #204 ŽE FURT NEVÍM, KOLIK STOJÍ TA RYBA #205 NEČEKANĚ ZAMČENEJ HORNÍ ZÁMEK #206 DAWSON LEERY A RORY GILMORE #207 ČEKÁNÍ U DOKTORA #208 NOVÝ FACEBOOK #209 ROZEPÍNAJÍCÍ SE KALHOTY
