1000 věcí, co mě serou …one hate is never enough… Vol. 4
Praha 2014
Copyright © Achjo Bitch, 2014 Copyright © Attila, Bič Boží, 2014 Copyright © Curvekiller, 2014 Copyright © Ed, 2014 Copyright © pět milých slečen na workshopu Copycampu, 2014 © Nakladatelství PLOT, 2014 ISBN 978-80-7428-245-4 (verze EPUB) ISBN 978-80-7428-246-1 (verze MOBI) ISBN 978-80-7428-242-3 (tištěná verze)
Obsah PŘEDMLUVA O autorech #601 MONOGAMIE #602 LOUPÁNÍ KEDLUBNY #603 „PROSIMTĚ, TY STÁTNICE DÁŠ LEVOU ZADNÍ!“ #604 LIDI, KTERÝ VYMĚNÍ TEPLÝ MÍSTEČKO ZA KOLEGU #605 TAVENÝ SÝR #606 JEDE, JEDE MAŠINKA #607 AGRESIVNÍ RVÁČI #608 PÁROVÁNÍ LICHÝCH PONOŽEK #609 „HRANOLKA“ #610 CESTOVATELÉ #611 PŘIZNÁNÍ XY #612 KAPELY, KTERÝ VYMĚNĚJ ZPĚVÁKA #613 TELEVIZE V HOSPODĚ
5/31
#614 CENA NA VYŽÁDÁNÍ #615 CHRÁPÁNÍ #616 PALMOVKA #617 NAVIGACE JAKO MODLA #618 KAMIKADZE KAMARÁDI #619 ŽE UMŘEL FILIP TOPOL #620 WEBOVÝ STRÁNKY, KTERÝ DĚLAJ ZVUKY #621 POSMRKÁVÁNÍ #622 BÝT PLÁTCEM DPH #623 KLAVÍRISTA ZA NAŠÍ ZDÍ #624 INFLACE PŘÍVLASTKU „KULTOVNÍ“ #625 LETNÍ KOZAČKY #626 „TŘEBAS“ #627 „ZŮSTANEME KAMARÁDI“ #628 BÁJNÁ LHAVOST #629 CHLUPY V NOSE #630 HRA NA „HOVNO“
6/31
#631 AUTOKOREKT #632 NEKONEČNÉ KÝCHÁNÍ #633 ZHULIT SE DO BLBÝHO STAVU #634 DVOJKLIK MÍSTO KLIKU #635 BEJT V NEJPOMALEJŠÍ FRONTĚ #636 KARTÁŘKY V TELEVIZI #637 „TOHLE MÁM DOMA A JE TO SUPER!“ #638 NÁDHERNÁ ZELENÁ #639 GEL NA VLASY #640 ŽE MI JE TŘICET #641 PARADOX KORPORACE #642 DOKONALOST PRODUKTŮ APPLE #643 MIMOZEMŠŤAN ALZA #644 REAKCE FOTBALISTŮ NA NEPROMĚNĚNOU ŠANCI #645 PORNO S ASIATKAMA #646 „VŠICHNI NAŠI OPERÁTOŘI JSOU MOMENTÁLNĚ OBSAZENI.“ #647 NEOCHOTA ÚŘEDNÍKŮ
7/31
#648 MINISTR KULTURY JIŘÍ BALVÍN #649 VÝSLOVNOST „HYUNDAI“ V REKLAMÁCH #650 FLÉTNIČKÁŘI #651 MĚSTSKÁ POLICIE #652 MY A KABRIOLET #653 HOUKÁNÍ AUTOALARMU #654 BOTY CROCS #655 ZRNÍČKA KMÍNU #656 OMLOUVÁNÍ S VÝHRADOU #657 „KRÁSNÁ, ALE CO TA CIGARETA?“ #658 ZÁVODNÍ SILNIČNÍ CYKLISTIKA #659 „SLUŠNÝ LIDI“ #660 PSÁT HEJT NA KAŽDEJ VŠEDNÍ DEN #661 ODPOUŠTĚNÍ VODY Z KOHOUTKU #662 NEMÍT CO NA SEBE #663 HOLKY, KTERÝ NEDAJ #664 ZATRŽENÁ KŮŽIČKA
8/31
#665 CHYTRÝ MOBILY V HOSPODÁCH #666 BŮH #667 „VLASTNĚ DNESKA“ #668 ZAPALOVAČOVÍ KRADÁCI #669 KDYŽ NEMAJ JÍDLO, KTERÝ JSEM SI VYBRAL Z JÍDELNÍHO LÍSTKU #670 HR #671 DOPŘEDU OŠOUPANÝ DŽÍNY #672 CHATRNÉ TAŠKY #673 TMAVÝ AKČNÍ SCÉNY #674 PŘERUŠOVANÝ SPÁNEK #675 KDYŽ TA HEZKÁ SLEČNA PROMLUVÍ A UKÁŽE SE, ŽE JE ÚPLNĚ, ALE ÚPLNĚ BLBÁ #676 NEDISCIPLINOVANÍ CHODCI #677 HASHTAGY #678 STŘEVNÍ PŘÍHODY #679 NATÁČENÍ #680 NUCENÍ DO TANCE
9/31
#681 JANEK LEDECKÝ #682 ŽE JSEM V KŘIŠŤÁLOVÝ LUPĚ NIKDY NEMĚL ANI TU BLBOU NOMINACI #683 TICKETPRO #684 HUDEBNÍ MASAKRY #685 KDYŽ INTERNET MLČÍ #686 DEŠTNÍKY #687 MUŠKY V KUCHYNI #688 NAVÁŽENÍ SE DO MARKA EBENA A ZDEŇKA SVĚRÁKA #689 ŠPIČATÝ BOTY #690 „AŽ BUDEŠ STARŠÍ, TAK TO POCHOPÍŠ“ #691 POSTUPOVÁ MATEMATIKA #692 FACEBOOKOVÉ PROFILY ZVÍŘAT #693 VYŠETŘENÍ U OČNÍHO #694 NEUMĚT NA KONCERTĚ TEXTY #695 PRDY V UZAVŘENÉM PROSTORU #696 SCENÁRISTI
10/31
#697 ŘEMESLNÍCI #698 ZÁKAZ PITÍ ALKOHOLU NA VEŘEJNEJCH MÍSTECH #699 POLITICI, KTEŘÍ NIKDY NEPRACOVALI JINDE NEŽ V POLITICE #700 MŮJ VNITŘNÍ ESESÁK #701 INSTRUKTOŘI V AUTOŠKOLE #702 KDYŽ ZE MĚ VĚCI DĚLAJ DEBILA #703 BULOVKA #704 VOLBY #705 VYHAZOVÁNÍ JÍDLA #706 REMÍZY NULA NULA #707 PADAJÍCÍ ZÁCHODOVÝ PRKÝNKO #708 FRANKOFILSTVÍ #709 PACH KOČIČÍHO ŽRÁDLA #710 NOVEJ STREAM.CZ #711 AMATÉRSKÁ PSYCHOLOGIE #712 POSLEDNÍ SÉRIE HOW I MET YOUR MOTHER
11/31
#713 BALENÍ SERVÍREK #714 „DOBRÝ DEN, MÁTE CHVILKU NA…?“ #715 UMĚLÝ KOZY #716 PRACOVNÍ POHOVORY #717 ROZTRŽENÝ KAPSY #718 ŠPATNĚ POUŽITÉ PŘECHODNÍKY #719 SRKÁNÍ A MLASKÁNÍ #720 ZEMĚPIS PO INTERNETU #721 ZÁTAH NA GROWSHOPY #722 BYDLENÍ V GARSONCE #723 ZAPOMENUTÝ VĚDOMOSTI #724 KŘEN NA RANDE #725 ZÁPLAVA KRIMINÁLNÍCH SERIÁLŮ #726 POMALEJ INTERNET #727 KDYŽ ZASPIM #728 TOMBOLA #729 ELECTRO SWING
12/31
#730 MEDIÁLNÍ REKAPITULACE UDÁLOSTÍ ROKU #731 NOVÝ BOTY #732 HORMONÁLNÍ ANTIKONCEPCE #733 KOMORY A KUMBÁLY #734 HIPSTEŘI #735 PŘESTÁVAT KOUŘIT #736 SOUSEDOVY HODINY #737 DŮCHODCI V MHD #738 3. SÉRIE SHERLOCKA #739 „DYZAJN“ #740 HROMADNÝ PŘÁNÍ NA FACEBOOKU S OZNAČOVÁNÍM OSTATNÍCH #741 KAŠEL S NEZAKRYTOU PUSOU #742 TEXT NEZAROVNANEJ DO BLOKU #743 NEODPOVÍDÁNÍ NA SMS #744 LIDI, CO MAJ NA VŠECHNO POŘEKADLO #745 BONMOTY MILOŠE ZEMANA #746 SPOLUHRÁČI, KTERÝ SE NEVRACÍ DOZADU
13/31
#747 PREVENTISTÉ #748 POZVÁNKY BEZ DOPROVODU #749 MALÁ VANA #750 ŽE NEMÁM (ANI TROCHU) VÝTVARNÉ NADÁNÍ #751 KONEC PODPORY WINDOWS XP #752 PŘÍBALOVÉ LETÁKY #753 SOUČASNÁ POEZIE #754 LIDI, KTERÝ ZNENADÁNÍ NEDORAZÍ DO HOSPODY #755 LIDI, CO NEUMĚJ MLUVIT POTICHU #756 VYVOLÁVÁNÍ DUCHA KAPLICKÉHO CHOBOTNICE #757 HOLKY, KTERÝ SE NIKDY NELÍČEJ #758 ÚŽASNÉ FALEŠNÉ VYNÁLEZY #759 VLHKÉ SNY O CYKLOPRAZE #760 LIDI, KTERÝ NEDÁVAJ DÝŠKO #761 NONSTOP NOŠENÍ SLUCHÁTEK #762 ŽE NEMÁM ČAS NA VŠECHNY SVOJE KÁMOŠE #763 SNOWBOARDISTI
14/31
#764 LYŽAŘI #765 ZAHRÁDKY AŽ OD 1. DUBNA #766 REALITNÍ MAKLÉŘI #767 ŽE JSEM POSRAL MATURITU Z DĚJÁKU #768 LÁĎA HRUŠKA #769 NOTEBOOK BEZ BATERKY #770 MILOŠ ČERMÁK #771 ZAHESLOVANÉ WIFI SÍTĚ V KAVÁRNÁCH #772 KULT KURTA #773 LIDI, U KTEREJCH NENÍ POZNAT, JESTLI JSOU CHLAPI, NEBO ŽENSKÝ #774 MON CHÉRI A SPOL. #775 ISTYLE.CZ #776 TĚLOCVIKÁŘI #777 TAKOVÉ TO DOMÁCÍ SLEDOVÁNÍ FILMŮ #778 KAPITÁN OBVIOUS A JEHO PARTA #779 CHLAPI, KTERÝ MLÁTĚJ ŽENSKÝ #780 HNUTÍ PROTI POTRATŮM
15/31
#781 NEDOCHVILNÝ NÁVŠTĚVNÍCI KONCERTŮ #782 CENTRÁLNÍ ZAMYKÁNÍ #783 NEZNALOST „NEJDŘÍV SE VYCHÁZÍ, POTOM VCHÁZÍ“ #784 HOLENÍ #785 OPÍT SE UPROSTŘED PRACOVNÍHO TÝDNE #786 „CHCEŠ CHLEBA?“ „NE, JÁ SI JENOM KOUSNU.“ #787 „TY SEŠ SCENÁRISTA, MĚL BYCH PRO TEBE PŘÍBĚH“ #788 UKRADENÝ ZPĚTNÝ ZRCÁTKO #789 DOVOLENÁ S FILMAŘEMA #790 ŽE NĚKTERÝ LIDI ZMIZEJ Z VAŠEHO ŽIVOTA #791 BEZLEPKOVÁ DIETA #792 ČEKÁNÍ NA LAJKY #793 BOLAVÝ ZÁDA #794 SKLENICE HOEGAARDEN #795 POTKAT ČECHA V CIZINĚ #796 PROTÝKAJÍCÍ ZÁCHOD
16/31
#797 NAVONĚNÝ TOALETNÍ PAPÍR A KAPESNÍČKY #798 NESCHOPNOST ZIPOVAT #799 STESK PO KONCERTĚ #800 LIDI, KTERÝ NEUMÍ ČÍST HEJTY
PŘEDMLUVA Před lety, když byla skupina 1000 věcí ještě mladá a v začátcích, dostal jsem od ní nabídku k vytvoření takzvaného „hostujícího hejtu“, v němž bych i já mohl světu sdělit, co mi na něm vadí. Dlouze jsem ji zvažoval, až jsem jednou v noci došel osvícení a pochopil, co mě na světě kolem nejvíce rozčiluje. Co hejtuji úplně nejvíc: Hejty. A hejtaře. Víte co, to prostě chcete něco vybudovat. Máte myšlenku, touhu změnit svět, změnit ho k lepšímu! Každý normální člověk chápe, že to prostě nejde hladce, že se dělají chyby, že létají třísky. Tak já nevím, chcete dát lidem třeba možnost snadno si vyměňovat balíky, dopisy a pohlednice, ano? A co z toho máte? Všeobecnou nenávist. A jen proto, že se bába za překážkou na někoho blbě zaksichtí a nebo že hejtaře listonoš nezastihne doma. Každý, kdo něco dělá, to poznal na vlastní kůži. Chcete vyhnat z ulic bezdomovce a prostitutky? Řídit Brno jako město? Stát jako firmu? Ťaf! Hejty ze všech stran. Říkáte si, že to je prostě jen další překážka na cestě, že jste ani nečekali, že vás budou milovat, i když ocenit by vás mohli, pochopit, že vybudovat něco velkého – třeba Tisíciletou říši, která konečně dá Evropě klid a stabilitu – prostě vyžaduje některá nepopulární rozhodnutí, ale ani to ne, to oni ne, ten národ smějících se bestií bude hejtovat a hejtovat a neustále brát radost ze života lidem, kteří chtějí něco vykonat, až do skonání světa! Hatefree culture, hajzlové! Reinhard Heydrich
O autorech Achjo Bitch (*1988) Matička-spoluzakladatelka 1000 věcí, co mě serou píše hejty každý čtvrtek. Jednu vysokou školu dodělala, na tu další se naopak už vykašlala, ale věrní fanoušci jejích studií ještě nemají padla. Dostala se totiž na výběrové učiliště (obor včelař) a její už tak bujné CV zřejmě brzy doplní položka pěstební dělnice. Ve volném čase ji baví zahrádka, křížovky a alkohol. Attila, Bič Boží (*1978) spokojeně pokračuje v kariéře dělníka televizní zábavy a vedle toho se snaží psát i věci trvalejší hodnoty. Díky všetečným dotazům dvouapůlletého syna dosáhl v poslední době takřka zenového klidu, což ovšem neznamená, že by ho pořád pár věcí pořádně nesralo. Přes všechny životní komplikace mu ale budoucnost pořád připadá relativně růžová. Curvekiller (*1983) je v Praze za náplavu, v Brně za zasranýho cajzla. Miluje filmy, pivo, zábavnou společnost, holky, který neprudí, a nově i svou okatou dceru. Dlouho psal jen o filmech, ale teď už píše o všem, a to nejen hejty, ale i sloupky nebo rozsáhlejší publicistiku. Živí se vedením nejrůznějších webových magazínů, převážně lifestyleových a převážně pro ženy a dívky. Jeho hejterské rádoby šovinistické mojo to však nijak neutlumilo.
#601 MONOGAMIE Autor: Curvekiller Datum: 28. května 2013 Když jsem jednomu kámošovi poslal první verzi tohohle hejtu, poradil mi, ať se tomu tématu vyhnu, protože (a teď cituju) hejtovat monogamii je jako obhajovat holocaust, z toho člověk může vyjít jen jako hovado. Kámoš číslo 2 mi napsal něco podobnýho: „Vím, o čem mluvíš, chápu to, ale jednou jsem si podobně zafilozofoval a měl jsem doma týden peklo, kdy jsem i svačiny dětem musel dělat sám. Tohle nemůžeš vyhrát.“ Maj pravdu, koneckonců veřejně se proti monogamii vyjadřujou hlavně David Rath a jiný Saudkové a to jsou tak kolosální čuramedáni, že bych s nima nechtěl souznít, ani kdyby šlo o propagaci světovýho míru a oficiální zrušení válek. Jenže monogamie prostě je věc, která dřív nebo později nasere, aspoň na chvíli, 99 % párující se populace, a to v sebeharmoničtějším vztahu. Ono co si budem nalhávat, rovnice 1 život, 1 muž a 1 žena nebyla světu, kde žije šest miliard lidí, ušitá úplně na míru. Nemíním tu řvát, že je to proti lidský přitozenosti (to je i moderní gymnastika a kolik rodičů tam dobrovolně hlásí svý usměvavý holčičky), a rozjíždět nějakou nadrženou etudu na motivy rozsévání genetických informací napříč populací. Spíš jde o to, že i za svůj krátkej život jsem už dvakrát čelil situaci, že jsem si prostě musel vybrat mezi dvěma ženskejma, který jsem měl srovnatelně rád a dokázal jsem si představit, že bych s nima byl zhruba stejně šťastnej. To pak nebylo jako rozhodování mezi tím, jestli si dám v hospodě bůček, nebo lasagne, ale šlo spíš o light verzi Sophiiný volby. A proč? Abych dostál zákonům monogamní společnosti a nebyl za ještě větší kurvu, než jsme doufali.
20/31
Přitom bych si dokázal v klidu představit fungování s dvěma, mimo topnou sezónu klidně i se třema partnerkama. Vzato čistě pragmaticky: nevadilo by mi do nich cpát dvakrát tolik peněz, lenošit s nima na dvakrát tolika dovolenejch, vařit dvojnásobně velký večeře a dvakrát časteji se hádat. O výhodnosti vyšších přídělů sexu se bavit ani nemusíme. Jelikož jsem přesvědčenej, že základem spokojeně fungujícího dlouhodobýho vztahu je i to, aby na sebe lidi nebyli nalepený čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu, páč jinak si nebudou vzácný (no spíš se budou vzájemně fest srát), i časovej harmonogram bych tomu zvládl přizpůsobit. A kdo by sakra nechtěl prožít dvě svatby nebo troje líbánky? Ty vole, sem s tím – a v maximální míře! Zkrátka jsem si celkem jistej, že kdyby matrikářka netrvala na ouřednickejch banalitách, jako že třeba na občance má člověk pro manželku jen jednu kolonku, tak bych zvládl učinit šťastnejma i vícero partnerek. Obvyklá námitka v tuhle chvíli zní: „Jak by se tobě líbilo, když by ti někdo lezl za holkou?“ No to víš, že příjemný by mi to nebylo, nikdo nemá rád, když mu někdo cizí obdělává jeho políčko. Ale jak se říká, co oči nevidí, to srdce nebolí. A pokud bych nemusel přímo sledovat to, jak jinej farmář orá do mý půdy brázdu, a nemusel od partnerky poslouchat, že jeho cuketa je teda mnohem větší než ta moje a vůbec, on se celkově o tu úrodu dokáže mnohem líp postarat, asi bych se s tím dokázal srovnat. No jo, filozofovat o šedý morální zóně mi vždycky šlo. Člověk u toho zvládne zapomenout i na nepodstatný detaily, jako že by byl emocionálně rozšmelcovanej a brzo by si z těch náročnejch bab asi hodil mašli. A že sedět v klubu čuramedánů hned vedle Davida Ratha a jinejch Saudků by nechtěl až do smrti smrťoucí.
#602 LOUPÁNÍ KEDLUBNY Autor: Attila, Bič Boží Datum: 29. května 2013 Nejsem žádnej zásadní fanda do zeleniny. Kdyby hrála v televizi mrkev s vokurkou, nechá mě to spolehlivě chladnym, možná tak ještě mrknu ve zprávách na výsledek cherry rajčat s řapíkatym celerem. Ale existuje jedna zelenina, pro kterou bych byl klidně hooligan, rval se se supporterama červený řepy a běhal po ulicích a řval: „Héja, héja, kedlubna!“ No jo, jenže sníst kedlubnu neni úplně triviální záležitost. Jasně, šlupka sice člověka u rostlinnejch produktů nijak zásadně nepřekvapí, ale je tu jeden zádrhel, kterej konzumaci kedlubny dost komplikuje. Zatímco třeba u pomeranče lze šlupku pouhými prsty snadno oddělit od sladké dužniny, svlíkání kedlubny je záležitost delikátnější než svlíkání nejistý gymnazistky. Nevim, do jaký míry se v kedlubnách vyznáte, takže mi pro jistotu dovolte vást stručně uvést do kedlubní anatomie. Kedlubna má dva základní druhy tkáně: jednak tu bílou, křehkou, šťavnatou, která tvoří velkou část kedlubny (s případnejma patologickejma změnama směrem k dřevnatosti), a pak část nazelenalou až zelenou, méně šťavnatou, aromatičtější. A s tou je právě potíž, protože ta se skrývá zejména v horní části kedlubny těsně pod slupkou, je jí mnohem míň, takže ji má Attila mnohem raději. A jsme u jádra pudla. Loupání kedlubny je totiž záležitost vyžadující takřka chirurgickou přesnost, je to stokrát delikátnější problém, než když se partička andělů snaží o světovej rekord v počtu bytostí na špičce jehly. A jestliže máte kramlavý ruce jako já, je to klasická lose-lose situace: buď zakrojíte moc, čimž se připravíte
22/31
o spoustu dobroučký zelený tkáně, nebo zakrojíte málo a na kedlubně zůstanou kusy šlupky, který vám zalezou do zubů při konzumaci. A když už se vám náhodou podaří kedlubnu oloupat tak akorát, stejně se nakonec bodnete vostrou kudlicí do dlaně, a než zastavíte krvácení, voloupaná kedlubna se z kuchyně záhadně ztratí.
#603 „PROSIMTĚ, TY STÁTNICE DÁŠ LEVOU ZADNÍ!“ Autor: Achjo Bitch Datum: 30. května 2013 Stal se zázrak. Nikdo už tomu moc nevěřil, rodina v to vážně ani nedoufala a mně samotné se z toho tají dech, ale je to tady. Po nekonečných pěti letech studia jdu za dva týdny ke státnicím. Jediný, co mi teď zbývá, je se učit, se učit, se učit. Ale kdybych se furt jen se učila a nechodila mezi lidi, tak bych se za těch čtrnáct dní taky mohla bát promluvit. Jenže s blížícím se termínem obhajoby stoupá, kromě mé nervozity, i frekvence tzv. „uklidňujících“ vět. Poslední dobou mám (před)maturitní déjà vu. Pane na nebi, kolikrát já jsem před zkouškou dospělosti slyšela, že „maturita je fraška“?! Něco vám povím. Nebyla. Fakt ne. Noc předtím jsem měla něco na způsob panické ataky, a i když jsem nakonec odmaturovala s vyznamenáním, nemůžu říct, že by to byla procházka růžovou zahradou a výsledek šťastné shody okolností. Holky z kapely Holki kdysi říkaly, že „vzpomínky zůstanou“. Měly pravdu, po pěti letech od maturity na to ale nevzpomínám s nostalgií a dodnes se mi o ní zdaj noční můry a u státnic to zřejmě nebude jiné. Ukolíbačky starších a vzdělanějších mi nepomáhaly tehdy a nepomáhají ani teď. Naopak. Pokud je to taková legrace a zkouška, ve které by obstál průměrně inteligentní orangutan, byla bych v případě neúspěchu za ještě většího dementa, než jsme doufali.
24/31
Že tvoje státnice byly triviální? O rly, dělej, řekni mi víc! Učil ses jistě jen jednu noc, pak sis navíc vytáhl přesně to, cos uměl, a vlastně to bylo jedno, protože tvůj zkoušející byl největší pohodář a dal ti to jen tak mezi řečí. Mě totiž historky o tom, že jste chladnokrevní frajeři, kteří měli zprdelekliku, skutečně nepomůžou. Tohle jsou moje státnice a samozřejmě doufám, že to dám jak po másle a odříká se to samo, ale taky to tak bejt nemusí! A dokud to nebudu mít za sebou, tak to prostě v pohodě není a nebude!
#604 LIDI, KTERÝ VYMĚNÍ TEPLÝ MÍSTEČKO ZA KOLEGU Autor: Curvekiller Datum: 31. května 2013 Šmarja, to jsem se zas nasral! Zuřim tu tak moc, až se přede mnou schovávaj písmenka na klávesnici, takže omluvte případný překlepy. Témat spojených s korporátem jsem se přitom už párkrát dotkl a pro kariéristy si furt schovávám samostatnej šťavnatej hejt – tohle je ale nejprohnilejší oddenek tohohle komplexního tématu, takže si zaslouží pár vlastních písmenek. Podob nabývá různejch: když se vás nadřízenej nezastane, aby si to nepokazil před ředitelem. Když se stane průser a jeden kolega se od něj distancuje a hodí všechnu šlamastyku na druhýho. Když člověk potřebuje píchnout, ale jeho šéfik se preventivně připosere a dá od něj ruce pryč. Prostě když tomu tvrdě pracujícímu prosťáčkovi zůstane v zádech zapíchnutá kudla nebo oči pro pláč, a ještě musí sledovat, jak si jeho lodivod meje pracky a těší se na dovolenou na jachtě. Nechal ho ve štychu, protože jeho vlastní prospěch – spočívající většinou v bojácnym krčení se v zákrytu – mu byl přednější. V tu chvíli bleju. Je totiž pár věcí, který člověk nesmí nikdy v životě udělat. Nikdy. I kdyby ho k takový špinavosti nutili třeba náckové výhrůžkama, že mu po každým odmítnutí oběsí před očima koťátko. Namátkou si jich pár projeďme. Nikdy nesmíte šikanovat důchodce. Nikdy se nesmíte vykašlat na svýho bráchu. Nikdy
26/31
nesmíte pít pivo, co má víc jak šestnáct stupňů Celsia. A nikdy se nesmíte vyspat s nejlepší kámoškou svý holky (sorry, Lucko, ale stejně by nám to nefungovalo). Jenže stejně tak nikdy nesmíte obětovat svýho pracovního kumpána v zájmu vlastní kariéry. Nesmíte pochcat kolegu, nedej bože leckdy „kamaráda“, nebo snad dokonce opravdovýho kámoše, jen proto, abyste měli klid, pohodu na teplyým místečku a jistější výhled na prachy. Jasně, práce je důležitou součástí života. Ale jde tu vlastně z velký části „jen“ o obživu. O prachy. A spláchnout kvůli penězům člověka vedle sebe je prostě nechutný, zvlášť když jde často o pouhej projev zbabělosti a nejistoty, o důkaz neochoty byť jen minimálně riskovat, aby náhodou nedošlo k ohrožení vlastní výplatnice. Tahle bezpohlavnost, tohle bolestný ohýbání páteře se často obhajuje hypotékou, dětma a nutností uživit rodinu. A v tom je ten nejbolavější paradox: protože jestli jsme kvůli vidině malebnýho domova a šťastnejch ratolestí, tedy pro ty vůbec nejušlechtilejší hodnoty v lidskym životě, ztratili schopnost se k sobě nechovat jako hovada, pak je svět už vážně v prdeli. A zasloužil by si jeden vydatnej atomovej klystýr.
#605 TAVENÝ SÝR Autor: Attila, Bič Boží Datum: 1. června 2013 Tavený sýr nenávidím od útlého dětství. Od malička mi chutnalo spíš maso nežli mléčný výrobky, i k mazlavosti mám spíš odpor než pozitivní vztah. Když jsem ve školním věku spatřil po ránu na stole krajíc maminkou láskyplně namazaný tlustou vrstvou nevábné hmoty, připadal jsem si vždycky, jako kdyby se mi zrovna rozbila autodráha. V osmi letech jsem se dokonce pokusil svému osudu vzepřít tím, že schovám chleba s hnusotou za skříň, a až se odpoledne vrátím ze školy, vymyslím, co s ním. Z důvodů, které jsem tenkrát nechápal, ale dnes je chápu (chleba byl sice u stěny, ale normálně na něj bylo vidět), na to matka přišla během čtyřiceti vteřin, takže jsem musel snídani stejně zdlábnout, za trest i s chlupama z koberce, který se na něj za tu chvíli nachytaly. A co teprve školní svačiny! Každej den člověk doufal, že dostane něco parádního, něco, co by mu spolužáci záviděli, třeba jablko a tatranku, se kterou se bude moct přitočit k třídní krasavici Sylvě Müllerový a zeptat se jí, jestli nechce kousnout. Nebo že dostane aspoň něco, co se dá normálně jíst, rohlík s tvrdym salámem nebo tak. Ale ne, dycky taveňák, na kterej se nalepil ubrousek, ve kterym byla svačina zabalená, takže člověk půl přestávky zbavoval jídlo kusů celulózy, zatímco spolužáci s tatrankou šahali Sylvě Müllerový na kozy. Asi před dvěma lety jsem psal scénáře pro nějaký videa o zdravejch a nezdravejch potravinách a shodou okolností na mě tenkrát vyšel i taveňák. Náramně mě potěšilo, že můj celoživotní odpor k týhle potravině je ze zdravotního hlediska i docela rozumnej;
28/31
tavený sýry totiž obsahujou v řadě případů fosfor, kterej může způsobit, že sýr tělu vápník nedodává, ale naopak jej z těla odbourává. Dokonce mi tenkrát napsal nějakej mlékař Dan z organizace zastupující producenty taveňáku, že se jim to video nelíbí a jestli by s tim jako nešlo něco dělat. Odepsal jsem mu, že by s tim šlo dělat maximálně to, že bych se s nim sešel, rozebral ten díl větu po větě a dokázal mu, že všechny jsou pravdivý. A ať mi kdyžtak na tu schůzku vezme nějaký reklamní propisky Apetito, protože on jich určitě má v kanclu tři prdele a já nemám, čim psát. Už se neozval, takže usuzuju, že o tom, jaký jsou taveňáky humáč, dobře věděl i on.
#606 JEDE, JEDE MAŠINKA Autor: Curvekiller Datum: 4. června 2013 Jsem celkem tolerantní člověk. Rozhodně víc, než jak by předpokládala moje genetická výbava a rodinný zázemí. Brácha s tátou jsou totiž mnohonásobně militantnější, co se týče hudebního vkusu: Vlastně pokaždý, když jsme doputovali na nějakou vidláckou svatbu nebo trapnou oslavu narozenin některý příbuzenský archiválie a dva zoufalci u samohrajek tam pálili hitovky od Kaťáků a Michala Davida, viděl jsem, jak se jejich tváře kroutí zmarem, kterej ani vydatný dávky alkoholu neutišily. Vždycky když se pak přiblížila půlnoc a ti dva MCs z Dolní Lhoty, co sní o patnácti minutách slávy na Šlágr TV, naladili i Jakuba Smolíka a bratry Nedvědy, a ještě to proložili aktuální peckou od Olgy Lounový, všiml jsem si, jak se je tatík snaží čapnout za flígr a navždy umlčet. Brácha samozřejmě takovým hrubiánstvím opovrhoval, takže ho zastavil a radši těm Mozartům opodál nenápadně vylil pivo do repráků v naději, že jim tu zkázonosnou techniku aspoň vyzkratuje. Já to tak neřeším, nevadí mi, když se prostej lid baví a užívá si svý ucajdaný hity. Je ale jeden moment, kdy i moje trpělivost přetejká. Kdy zdrhám na hajzl a toužím se srolovat do ruličky a spláchout do míst, kam zvuk ani obrazový vjemy nedorazej. To když přijede Mašinka. Když se jedna zdánlivě neškodná dětská říkánka začne zařezávat do ušních bubínků a cupuje je jak štěkot německýho kulometu. A okolo poskakuje špalír virózou zmoženejch lidí, z nichž ovšem prýští radost, jak kdyby každej vyhrál po sto tisíci korunách a bedně jitrnic.
30/31
A zatímco se mašince kouří z komínka, jede do dáli a veze samý ožralý, tak se děda drží vnučky, tetka s fyziognomií i s účesem vyhaslýho ukrajinskýho vyhazovače se potácí vedle chasníků umaštěnejch od tlačenky, do toho pištěj mladý kočeny a kluci za nima nadšeně dobíhaj, páč jim aspoň teď můžou sáhnout na prdel a nedostat facku. Všechno to poskakuje, ovary se natřásaj, ten upocenej had, z jehož dechu byste opili polovinu obyvatelstva Namibie, se klikatí mezi stolama. Vyjde na verandu, humorně profrčí za výčepem a na hranici vyčerpání se po třech minutách rozplizne někde u parketu. Není to hezkej pohled a není to ani hezkej zážitek – a to i když člověk nevidí Kyklopa z Maxim Turbulenc, jak mu „starší dáma přisedává dařbujána“. Na druhou stranu v danou chvíli vždycky cejtim, jak se všechny chmury rozplynou, různý generace i odlišný sociální vrstvy se spojej a užívaj si jednotnou knedlíkovou radost. Jsou pryč od tupejch americkejch stříleček a trapnejch zahraničních songů, v tom našem poctivým českým bahýnku, kde se zpívá od srdíčka. A já v tu chvíli vím, že jsem doma.
@Created by PDF to ePub
