1000 MÍĽ NAPRIEČ ČESKO-SLOVENSKOM 1000 MIL NAPŘÍČ ČESKO-SLOVENSKEM. 29. června 14. července 2014

1000 MÍĽ NAPRIEČ ČESKO-SLOVENSKOM

1000 MIL NAPŘÍČ ČESKO-SLOVENSKEM

29. června – 14. července 2014

Johana Šťastná (069) Roman Bojda (108)

Johy

Kdo chce ujet 1000 miles, musí to mít prostě v sobě! O závodě 1000 miles jsem do loňského podzimu neměla ani páru. Až jednou přišel na návštěvu můj strýc Jirka, aby se mě zeptal na zážitky z mého prvního uběhnutého maratonu, a já mu laxně odpověděla, že to nebyl žádný extrém a neměla jsem žádnou krizi. O týden později přišel znova a ledabyle přede mě hodil výstřižek z časopisu Českých drah o nejextrémnějším závodě ve střední Evropě a řekl: „Tak když hledáš extrém, co zkusit 1000 mil? To jsou takoví magoři, kteří jedou od nejzápadnějšího místa Čech až skoro na Ukrajinu na nejvýchodnější bod Slovenska na kole se vším, co potřebují, a bez podpory. Nejrychlejší to ujedou za 8 dní téměř bez spánku.“ Přesně si pamatuju, co jsem mu tenkrát řekla: „No to nejsem magor, to není nic pro mě!“ Ale výstřižek jsem si dala na ledničku. Na kole jezdím ráda a vždycky jsem přemýšlela, že by bylo super objet celou Českou republiku po hranicích kolem dokola, ale na druhou stranu mám ráda pohodlí ve smyslu večer pěkně postavit stan, uvařit si jídlo v ešusu, dát si sladkou tečku, pivo a HLAVNĚ se pořádně vyspat. Jenže ten proklatej výstřižek a ta jasně skrytá a provokující výzva mého strýce na mě z tý lednice čuměly tak dlouho, až jsem podlehla, a o pár týdnů později o silvestrovské půlnoci jsem se úspěšně přihlásila1 na závod Craft 1000 miles Adventure 2014. 1

Děkuji Honzíkovi, Haničce a celé Jirouškovic rodině za notebook, rychlý internet a skvělé zázemí při přihlašování.

1

Johy

Ještě předtím jsem si ale dala jeden úkol, přemluvit přítele, aby do toho šel se mnou. Strategie byla celkem jednoduchá. Nadšené vyprávění, ukazování fotek a videí z předchozích ročníků z bezpečí postele a úspěch byl zaručen. Dnem přihlášení začaly noční můry a rozsáhlé přípravy. Paradoxně trénink jsme celkem neřešili, protože moje vize a heslo byly: „Kdo chce ujet 1000 miles, musí to mít prostě v sobě!“ Děsivé sny mě pak pronásledovaly celý půlrok až do startu. Např. sen č. 1: strašný liják, jedu se schovat do hospody, ale po chvilce začne stropem protejkat voda a já jsem stejně úplně durch. Sen č. 2: vystartuju a po x km zjistím, že se mi trasa nezaznamenává do GPS apod. Co se týká příprav, tak Roman si musel koupit kolo (nakonec český Race Bike), dále jsme objednávali beznosičové zadní brašny od Honzy Kopky, nechali si ušít na míru celorámové brašny2. Baťohy, karimatku, spacák, nepromokavé obaly na brašny a oblečení jsme nakoupili v Hudy sportu3. Velkou vychytávkou byly sešité suché zipy na upevnění karimatek4. Kapitola sama o sobě byl boj s GPS5. Nakonec jsme se to naučili a zalíbilo se nám to, ale odpor k GPS byl na začátku velký. Nehledě na množství času, který jsme nad nimi strávili.

Děkuji brašnářství Silent z Liberce za rychlé vyřízení zakázky na celorámové brašny a jejich skvělé provedení. 3 Děkuji Hudy sportu Hradec Králové za sponzoring a neocenitelné rady při výběru produktů. Jmenovitě Alešovi Morávkovi a Jiřímu Kosovi. 4 Děkuji tetičce Aleně za práci a čas. 5 Děkuji Gymnáziu a SPgŠ Jeronýmova za zapůjčení GPS. 2

2

Johy

Dalším zásadním problémem byl náš amaterismus a absolutně žádné zkušenosti se servisem kola, dokonce ani třeba s výměnou píchlé duše. Na pomoc jsme zavolali Honzu Burdíka, kterému tímto děkujeme. Pro Honzu muselo být celkem groteskní, když se Roman necelý měsíc před závodem radoval z úspěšného zalepení duše, které dělal poprvé v životě. Já jsem zase bodovala celkem slušnými teoretickými znalostmi, ale v praxi jsem byla bohužel neuplatnitelná. Trénink. Věděla jsem dobře, do čeho jdu, ale trochu jsem se bála o Romana, a tak jsem potřebovala naplánovat zkušební týden na kole. Představa byla skloubit kolo, přírodu, divočinu, všechny druhy terénu (krom asfaltu samozřejmě) a naprostou nedostupnost civilizace jako zkoušku, jestli na to Roman vůbec má (na kole dřív jezdil jen po městě a okolí, a to do 50 km maximálně, nehledě na to, že byl 10 let aktivním kuřákem). Vybrala jsem deštivý květnový týden v rumunských Karpatech (Roman: „Takéto lepivé bahno snáď v Česku ani na Slovensku nebude.“ nebo „Isť na bicykli 14 km za 3 hodiny, to sa môže stať len v Rumunsku.“). Zvládli jsme to a navíc jsme otestovali a ocenili jedinečnost zadních beznosičových brašen od Honzy Kopky. Když to vzdáš, zaplatím ti startovný! Takže proč jsem se přihlásila a postavila na start závodu 1000 miles? To je jasný, ne? Protože jsem magor!!! Navíc jsem se dočkala opravdu „skvělé“ podpory od mé matinky, která zněla: „Když to vzdáš a nedojedeš do cíle, zaplatím ti startov-

3

Johy

ný.“ Myslela si, že vyhlídka lehce získaných peněz, mě od tohoto závodu odradí. A co byly mé největší obavy před cestou? Nebála jsem se ani tak počtu kilometrů a převýšení. Zato jsem se bála všeho, co by mi mohlo zabránit jet dál. Například, že mě na cestě potká nějaká neopravitelná závada (prasklej rám), že se mi stane vážný úraz (otřes mozku, zlomenina), bála jsem se zvířat (zejména medvědů a psů), bála jsem se, že nám bude furt lejt a že nevydržím bejt neustále v mokrejch věcech, bála jsem se tmy, nocování bůhvíkde, ranního vstávání, hladu a celkového diskomfortu. Cílem bylo dojet společně s Romanem do cíle, nerozejít se po cestě ani po Mílích. Užít si cestu, sebe navzájem (vždyť je to dovolená!), poznat více hory České i Slovenské republiky, něco zažít, zhubnout, opálit se, myslet jen na základní potřeby (jídlo, teplo a spánek) a užít si přírodu. V pátek před odjezdem nás ještě navštěvuje kamarádka Mína a snaží se mi vyřadit několik (podle ní) zbytečných věcí, a to ručníček, hřeben a kalhotky. Na oko jsem to vyřadila a pak si to po jejím odchodu zabalila zpátky a rozhodně nelituji!!!

4

Johy

Natrénováno máme jen něco kolem 1000 km, tak můžeme vyrazit směr start, do Hranic u Aše. Vyrážíme strašně brzo ráno, protože první prázdninovou sobotu jsou všechny vlaky plný rezervací a s kolem nemá člověk téměř šanci se do vlaku dostat. Už na nástupišti potkáváme další 4 závodníky, o kterých bezpečně víme, že taky jedou na start 1000 miles. Ve vlaku zjišťujeme, že jsme malinko přecenili povinnou výbavu a máme mimo jiné moc velkou buzolu. Do Chebu jsme dorazili asi v deset dopoledne a protože bylo krásné počasí, rozhodli jsme se vyzkoušet cestu do Hranic u Aše podle GPS. Celkem asi 42 km po lesních cestách. Ve dvě dorážíme k sokolovně a dáváme si pivko, vytahujeme spacáky. Ležíme a spíme, bojíme se, že následující dny totiž bude spaní to hlavní, co nám bude chybět. Odpoledne se ubytováváme

5

Johy

v tělocvičně, koštujeme kolující kořalky a poleháváme. Večer společná večeře a seznamování se závodníky. Tělocvična už je narvaná k prasknutí. Dostáváme kartičku SOS s důležitými telefonními čísly, startovní číslo, dvě nálepky. Ještě se vážíme, všichni moc dobře víme proč. Spát jdeme brzo, asi v deset. Startovní den Během dopoledne se cpeme 300gramovou studentskou pečetí, přece se s ní nepotáhneme. Pijeme rum, koštujeme kořalku, poleháváme a sledujeme počasí. Je mega hnusně, ale neprší. Pršet začne těsně před startem. Ve tři odpoledne je na startu už celkem slušný liják. Nikam se neženeme, a tak když po 10 km Roman píchne, je jasný, že první den držíme poslední místo právě my. Roman vyměňuje píchlou duši cca hodinu, já zatím piju rum. Ani ne hodinu po startu, a já jsem úplně mokrá, ale je mi dobře. Navečer na chvíli přestane liják a trochu i vykoukne slunce. Sjíždíme za stmívání krásnejma loukama do Kraslic. V Kraslicích je už úplná tma a šílenej slejvák, takže vcelku v tempu šlapem do kopce nad Kraslice. Naštěstí se asi po 2 km přidáme už ke třem závodníkům spícím na verandě u rodinného domku. Luxusní spaní, venku je šílenej slejvák a já jsem durch, ždímám všechno oblečení od pasu dolů, v botách povodeň. Usínáme cca v jedenáct, večeříme bagetu, kterou jsme si udělali ještě doma, a zapíjeme rumem. Spíme skoro v 800 m n. m., takže je celkem zima. Celkem ujeto 87 km. Čas strávený na kole 6 hodin 27 minut. Nastoupáno 1 499 m.

6

Johy

2. den Ráno vstáváme asi v pět, na kolo nasedáme v 5:35, prší dost. Během balení kolem nás projede několik závodníků. V hustém dešti funěj do kopce. Nabíráme vodu z pramene, lezeme do mokrejch věcí, ble, fuj. Cesta pokračuje do pěknýho krpálu, takže zima nám není a na mokrý věci si za chvíli zvykáme. Každou chvíli potkáváme nějakého závodníka. V terénu nás předbíhá s koloběžkou na zádech Jarda Jisl, kroutíme hlavou. Kam se žene?? Bude moc brzo v cíli a bude mu tam smutno! Nejlepší je být na cestě. To víme hned od začátku a hodláme si to užít. V sámošce nakupujeme, co se dá, ledovou kávu, pečivo, šunku, sýr, sušenky, rajčata a vše zapíjíme Kofolou, kterou někdo nechal na stole před sámoškou. S přestávkami stále prší. Projíždíme Božím Darem, leje šíleně. Na Ježíškově cestě se kocháme nesčetně altánkama, kde by se dalo krásně spát. Pokračujeme až na Klínovec. Tam už se prohání chodec Ozogán a Romana to dost rozhodí. Nechápu proč, když chodci nejdou přesně stejnou trasu jako my. Mají pouze dané body cesty a mezi těma se mohou pohybovat libovolně. Projíždíme Krušnýma horama a kocháme se nádhernejma lesama a rašelinovejma jezírkama, kdyby nebyla šílená kosa, tak bych se hned vykoupala. Tentokrát k večeru píchnu zadní kolo já. Rozhodnem se, že musíme výměnu duše zrychlit a nesmíme zůstat zase na konci závodního pole. Už skoro za tmy sjíždíme na Moldavu. Cestou potkáváme spícího závodníka v zastávce, tuším, že to byl Polák. My pokračujeme dál, protože víme, že by zde měla být podpora u rodičů jednoho ze závodníků. Po pár kilometrech už pěkně klepeme kosu, teplota klesá pod 7 °C. Podporu jsme opravdu našli a byl to sen. Krásná chaloupka,

7

Johy

jen jsme vstoupili do dveří, přistála na stole teplá polívka, několik druhů pečiva, čaj, pivo, koláč a nabídnuto nám bylo i kuře s bramborem. Uvnitř už byli ubytováni Ríša, Petr a Michal. Najedení, vysprchování a s Bernardem v ruce nám nic nechybělo. Dozvídáme se, že Kopka prej někoho diskvalifikoval, protože ten dotyčný neměl helmu na hlavě, a poslal ho pomáhat na CP1. Později zjišťujujeme, že to byla částečně fáma. Skoro hodinu po nás přijede úplně zmrzlej (venku klesá teplota k nule) Milan Chára. Dost se bavíme, protože nám vypravuje, jak před tímto závodem nikdy nespal ve spacáku. Vtipně nám popisuje, jak si vybíral spacák nadvakrát, než pochopil, že se v noci venku nevyspí ve spacáku s komfortem 18 °C. A když spacák poprvé zkoušel venku na zahradě, tak se v něm k ránu probudil a zjistil, že je celej mokrej, takže pak přišel na to, že i když neprší, padá rosa! Pan domácí si napsal, v kolik chceme ráno vstávat. Po celodenním dešti hned usínáme. Najeto 150 km. Nastoupáno 2 652 m. Čas na kole 13 hodin 41 minut. 3. den Ráno se mi zdá, jak nás někdo budí v půl páté a nemůže nás vzbudit. Hmmm, tak to se mi nezdálo, pan domácí si večer poznamenal pokoj a čas buzení a opravdu nás přišel vzbudit, ale marně. Z postele jsme se vyhrabali asi tak v šest. Na stole je snídaně. Chleba už je namazaný máslem a už je na něm i sýr, koláč nakrájený, džbán s džusem, čaj... a během toho, co se cpeme, až to hezký není, nám je nabídnuta káva. Neodmítáme nic. Strašně děkujeme. Balíme mokrý věci, oblékám úplně na-

8

Johy

sáklý návleky na boty a přemýšlím, jestli je nezahodim. Venku je celkem zima. Na kolo nasedáme v 6:44. Cesta je opět pořád do kopce, takže se hned zahřejváme. Čeká nás krpál až na Cínovec. Celý den neustále míjíme nějaké spoluzávodníky. V tom dešti je dost příjemný ten pocit sdílení cesty. Na Komáří Vížce nás málem odfoukne vítr, je fakt strašná kosa. Sjíždíme dolů k Labi - myslíme si, že když Labe už vidíme, tak sjet k němu bude otázka chvilky. Jenže trasa si nás nejdřív pěkně povodila po traverzový cestě a než jsem se dostali do Hřenska, ještě jsme si pěkně zanadávali. Za deště je cesta singltrackového typu dost náročná. Z jedné strany sráz a na cestě mokrý - a tím pádem kluzký - šutry a kořeny. Motáme se tam s deprimujícím výhledem na Labe snad čtyři hodiny. Dole u Labe hltáme zelňačku. V místní hospodě nám hned nabízejí spešl akční nabídku jen pro mílaře, a to: „Dej si celou porci a zaplať poloviční!“ Přívoz nám ujel před nosem, ale naštěstí jezdí každou půlhoď-

9

Johy

ku. Zatím sušíme věci, protože vylezlo slunce. Na druhé straně v Hřensku nakupujeme a projíždíme Českosaským Švýcarskem, docela pěkný svezení po asfaltkách. Sjezdy i výjezdy a hlavně neprší! Ve starých Křečanech potkáváme už ubytované spoluzávodníky a trochu váháme, zda už to pro dnešek taky nezabalit. Nakonec vyrážíme ještě s Petrem Křelinou dál a dáváme si za cíl Mikulášovice. Za Mikulášovicema v lesích už se stmívá, a tak se poohlížeme po krmelcích, posedech a jiných přístřešcích vhodných k přenocování. Asi před desátou přijíždíme k otevřené rozhledně Tanečnici a v domku vedle ní se svítí. Klepeme na dveře. Otvírá nám sympatický týpek a nabízí spaní. My se ptáme hlavně na pivo. To ale nemá, protože zrovna dnes ráno s manželkou přiletěl z Irska a převzal Tanečnici do pronájmu od místní obce. Nabídl se ale, že dojede do Mikulášovic do hospody pro pivo točené. Neuvěřitelné! My zatím lezeme na Tanečnici a shora vidíme v zapadajícím slunci nádherný rozhledy do okolí. Spíme opět pod střechou, a dokonce na matracích. Sušíme na kamnech mokrý věci. Doráží ještě jeden závodník, tak je celkem veselo. Z tý nekonečný zimy mě dost tahaj achilovky, zatím nic moc hroznýho, ale využívám od Petra mast proti smrti. Týpek nám přivezl z hospody krom piva ještě Kubu Štolu, na jedničku ho vytáhl za autem k nám nahoru. Na Kubu v Mikulášovicích totiž místo na přespání nezbylo a když slyšel, jaké máme super ubytování, rozhodl se, že se k nám přidá. Takže nás na Tanečnici spí nakonec 5 závodníků. Najeto 120 km, nastoupáno 1 941 m. Doba na kole 12 hodin 17 minut.

10

Johy

4. den Ráno vyhazujeme spálený ponožky, které se nám uškvařily na kamnech a v 5:16 nasedáme na kola. Kuba vstával dřív a musel se vrátit kus zpátky, aby si najel poctivě trať, kterou včera vyjel za autem. My ostatní pokračujeme dále. Na Mílích platí jedno zásadní pravidlo: Pokud ráno obouváte suché boty, je na 100 % jasný, že do hodiny je budete mít opět úplně durch. Pokud ráno obouváte mokré boty, je velká pravděpodobnost, že je vcelku rychle za jízdy nebo na slunci při ranní snídani usušíte. Sjíždíme za krásného rána dolů z Tanečnice. Je azuro, vychází slunce a na loukách u Mikulášovic ranní rosa. Projíždíme zarosenýma loukama a během chvilky máme boty, jako kdyby lilo. U pumpy společně snídáme. Dojíždí nás Kuba a Michal. U pumpy se docela nasmějem, když nám „Tejpař“ říká, že nám z louky smetl všechnu rosu, jak projížděl první a že nemůžem mít vůbec mokrý nohy. No boty máme mokrý všichni, a to jsme je večer tak poctivě otáčeli a natáčeli u kamen, zbytečná práce. Jsme zvědaví, co to je ten šílenej Nordkap - a docela pohoda. Jsme vyspalí a čerství, takže za chvíli se cítíme jako přebornící v jízdě přes nesčetně kořenů a kocháme se krásnýma altánama jako dělanýma pro přespání a pěkně udělanou naučnou stezkou s různýma tabulema. Jsme krásně rozjetí, a tak nezajíždíme na Weberovku, to nás trochu mrzí, ale krásně nám to jede a luxusu bylo už moc. Jedeme s Kubou a ten si myslel, že na Weberovce číhá rumovej Přéma a tomu, se musíme za každou cenu vyhnout, jinak střízliví neodjedem. Jenže rumovej Přéma číhá až dál a nevyhnem se mu stejně, ale o tom až na CP3. Máme hlad a hledáme hospodu. Místní ožrala v jedné z vesniček nám říká, že tu před náma byl už jednorukej

11

Johy

a koloběžkář a že jsme nestartovali asi všichni najednou…?! Přijíždíme v půl druhý do Krásný Lípy a už máme pekelnej hlad. Zastavujeme na jídlo a pivo v místním pivovaru. Vedle nás sedí obrovskej pasák s obrovskym břichem a dvě šlapky. Pokukujou po klucích. Kolem se proháněj děti se zmrzlinou a my obědváme. Slunce pálí, pivo chutná. Kupuju si pro jistotu ibuprofenovou mast a mažu achilovky, fakt mě dost tahaj. Myslíme si, že to nejhorší - pověstný šílený Nordkap - máme za sebou, a jsme na sebe pyšní. Jenže pýchu přechází pád. Vjíždíme do Lužickejch hor a nastává hotové peklo. Motáme se v lesích sem a tam, nosíme kola na skalní vyhlídky a zase je snášíme dolů. Je to nekonečný a Hrádek nikde. Vrcholem je Kozí vyhlídka, nebo jak se to jmenovalo, fakt pěší turistika. Nakonec se přece jen dočkáme a jsme v Hrádku, kde u Penny sníme, na co přijdem. Píšem večerní SMSku a chystáme se dojet do CP1, cestu dobře známe a víme, že si ještě zamakáme. Ve třech je nám ale stále veselo. Před CP1 si užíváme celkem hadcore sjezd. Zatím nemáme dostatek zkušeností, a tak netušíme, že když jedem dlouho z kopce, má nám to být podezřelé! A taky že jo. Minuli jsme odbočku, která měla vést traverzem mezi skálama a tlačíme kola zpátky do kopce. Odbočky si nemohl všimnout nikdo, byla vážně neznatelná, a to to tam znám! Sjezd nás přece jen ještě čeká, je o držku a už skoro za tmy. V lese je už tma úplná, ale

12

Johy

vím, že do cíle zbývá už jen kousek a jsem lína vyndávat a zapínat čelovku. Pro mě výhoda, nevidím na cestu a na šutry a aspoň stačím klukům. Nakonec nás do CP1 dojíždí najednou asi šest. První velká euforie na Mílích. Jsme v CP1, celkem nic nám není, takže to nemusím zabalit a jet domů do Liberce, prvních 472 km je za mnou. Juchůůů! U ohně už stojí Michal a „Tejpař“. Žádám si Bernarda. Je už tma a pěkná kosa, takže zapíjím Bernarda rumem a odmítám se jít umejt. Velká chyba. Zasolená a promrzlá se pak v noci zimou moc nevyspim. Usínáme fakt unavený ve stanu na CP1. Celkem najeto 125 km, nastoupáno 2 424 m, na kole 13 hodin 59 minut.

13

Johy

5. den Ráno se nám nedaří vstát. Pomalu balíme a nejde se probrat. Dostanu nápad jít se probrat do rybníka. Snažím se probudit Romana, nedaří se. Kuba už je připravenej vyjet. Doporučuju mu, ať se jde umejt s náma, že už fakt dost smrděl včera. S díky odmítá, a že jede napřed a počká na nás u první sprchy. Pak už ho během Majlí neuvidíme. Škoda, pěkně se nám předchozí den společně jelo. Rybník je překvapivě celkem teplej a vážně nás to osvěží a probere. V noci dorazili další dva závodníci, Petr Křelina a Mirek Hůlka, taky se nemůžou probrat, takže nevyjíždíme úplně poslední. Na kola nasedáme v 7:17, bída! Čeká nás pohodová cesta loukama do Hejnic. Tam plánujem velkou snídani. Kupujem jogurty, sladký pečivo, slaný pečivo, šunku, sýr, sušenky, rajčata, broskve a všechno během cca dvouhodinové snídaně spořádáme. Při tom sušíme věci a opalujeme se, je opět nádherně, azuro. Přesto cejtíme krizi a nejede nám to. Jsme unavení. Vyjíždíme nám známou cestou na Smrk, částečne po singletracku. Polskou stranou Jizerek až do Harrachova celkem profrčíme. Od Krkonoš nic hroznýho neočekáváme a nakonec je to úsek, kterej nás nejvíc dostane. V Krkonoších u Mumlavskejch vodopádů si v hospodě dáváme jídlo a pivo a začne něco, co jsme opravdu nečekali. Fakt velký kopce a fakt prudký sjezdy. Škrábeme se nahoru a sjíždíme po černejch sjezdovkách dolů. Tady si poprvé uvědomím, že to není legrace, že kdyby moje imaginarní dítě někdy jelo takovouhle černou sjezdovku dolů s téměř sjetejma brzdovejma destičkama, vlastnoručně ho zabiju. Dost mě tahaj achilovky. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Usuzuju, že jsem strašně prochladla první dny, kdy jsem měla skoro čtyři dny v kuse

14

Johy

permanentně mokrý nohy. Skoro nemůžu jet. Když jedu delší úsek stejným tempem a rovnoměrným terénem, docela to jde. Nejhorší je jízda z kopce terénem a úseky, kdy opakovaně vyšlapávám z pedálů. Nojo, ono to není jen tak, 12 hodin denně pátej den v kuse, bez regenerace vyšlapávat z nášlapů tou stejnou nohou a z kopce jezdit stejnou nohou vpředu. Napadne mě, že bych měla vyšlapávat i druhou nohou a při sjezdech nohy střídat. To je pro mě velmi koordinačně náročný, ale postupně se to učím. Je to nezbytný. Na jednom z hřebenů mám první větší krizi. Když tlačim kolo do kopce, tvrdá bota mi do achilovky naráží a fakt se nedá jít. Jdu po patách, jdu po špičkách, jdu, jak to jde, aby to nebolelo, ale nedávám to. Zastavujem, Roman mi nohu protahuje, achilovka strašně skřípe, ale je to strašná úleva. Zavazujem achilovku obvazem. Pauza a protažení mi strašně ulevilo, ale jen na chvíli. Kulhám, v podstatě nemůžu jít ani šlapat, přetěžuju druhou, zatím nebolavou nohu. Krkonoše jsou náročný. Projíždíme Harrachov a Špindlerův Mlýn. Trasér nás nechává vyšlapat vždycky nahoru, pak sjet po sjezdovce a opět výšlap nahoru a sjezd po sjezdovce a takhle celej den. Říkám Romanovi, že kdybych to trasovala já, nechala bych nás nahoru po sjezdovce vyšlapat a dolů by se povinně muselo sjíždět lanovkou! Achilovky bolej, kilometry neutíkaj, tacháč v podstatě stojí na místě. Už je celkem jasný, že dnes skončíme na Výrovce, kde má bejt opět podpora. Jenže ta Výrovka je strašně do kopce a strašně daleko. Vůbec jsem si nepamatovala, že má 1356 m n. m. Nečekáme to. Dojíždíme se stmíváním. Já vlastně nechodím, spíš se plazím a do schodů jdu přísunem. Proklatá achilovka! Vůbec si nevšimneme hned u vchodu nouzové noclehárny vyhrazené pro závodníky

15

Johy

1000 mil a jdeme rovnou k baru. Ptáme se číšníka, jestli ví něco o podpoře mílařů. On na nás nechápavě a s nezájmem kouká a říká, že žádnej takovej závod nezná a že o ničem neví. Obrovský socialistický hotelový komplex zeje prázdnotou, tak říkáme, že nevadí, že si zaplatíme noclehárnu. Číšník se na nás podívá a říká: „Jsme úplně plný od sklepa až po strop.“ Počká si na naše zoufalé výrazy a najednou úplně otočí, směje se a říká: „Neee, kecám, jsem chtěl jen vidět váš výraz.“ A dostáváme ubytko ve společný místnosti na matracích za 150 Kč/noc. Sprcha, masáž a protahování achilovek. Roman má klíště. Později mu ho závodník Kuba, kterému říkáme „Kuba Vole Vole“, vyndá. Jdeme dolů na večeři a přijíždějí další a další závodníci. Nakonec nás tam spí asi deset. Dáváme si jídlo a pivo. „Kuba Vole Vole“ je velmi veselý a v dobré náladě a zve číšníka na panáka. Číšník každého napálí úplně stejně, že se ubytovat nemůžou, že jsou plný. S přibývajícím časem jsou výrazy nově napálených závodníků vyděšenější a vyděšenější. Nemůžu vůbec chodit a číšník se nabízí, že mě do postele odnese. Cejtim se trapně a s díky odmítám. Na noc si dávám priznic. Achilovka vydává při každým pohybu děsivý zvuky. Noc spíš protrpím, protože bolest mě v noci budí. Navíc bolej už obě. Mám strašněj strach, jak mi bude ráno. Najeto 80 km, nastoupáno 2 615 m. Čas v sedle 10 hodin 51 minut. 6. den Ráno se probouzím a vůbec to nevypadá dobře, achilovky se ani trochu nezregenerovaly, spíš je to horší. Pajdám a je mi do

16

Johy

breku. Stahuju obinadlem obě, ale nepomáhá to. Dodnes nechápu, proč jsem si nedala prášek proti smrti, ale zkrátka jsem si žádný analgetikum nevzala, chtěla jsem to prožít tak ňák syrově asi. Dole u vchodu nás čeká várnice s čajem, chleba a sýry. Je toho tam fakt hromada. Až později „Kuba Vole Vole“ prozrazuje, že ta šunka na Výrovce byla výborná a že si vzal i na svačinu. Takže snídaně byla daleko bohatší, ale jen pro ranní ptáčata. Snídáme a děkujeme. V 6:43 nasedáme na kola a sjíždíme do Pece pod Sněžkou. Pak nás čeká opět krpál směr Úpa. Nemůžeme si ale stěžovat, protože trasa je označená jako mtb stezka, takže pro místní asi normální krpálek. Přejíždíme na polskou stranu Krkonoš a musíme uznat, že polská strana hor je vždycky liduprázdná a moc krásná. Cestou potkáváme lesníky a úsek s pokácenými smrky. Nosíme kolo přes kmeny

17

Johy

a lesníci se nám smějou, že prej tam máme ty kola nechat, že to budem mít jednodušší. Dostáváme se do nezáživný části dne, do okolí Žacléře - konec světa. Shaníme na polské straně obchod s potravinami, ale marně. Od prodavaček dostaneme dva kusy pečiva, které měly nejspíš připravené k svačině. Nakonec si dáváme nejmastnější polívku na světě v hospodě s pěknou teráskou, Milu a Kofolu. Větrám obvazy, pratahuju achilovky. Odpočinek je pro ně slast, stejně tak jako teplo. Čeká nás brutální trať ňákýho brutálního závodu Trilogy na Broumovsku. Zvlášť sjezdy nechápeme, jak to může někdo sjet?! Kdo si myslí, že přehánim, ať koukne na tohle video na youtube6. V podstatě se vůbec neposouváme dopředu, protože já kvůli achilovkám musím každou chvíli zastavit, protáhnout je a pak rychle využít chvilkového zlepšení a šlapat. Takhle zastavujeme skoro každých 10 km a je to dost na prd. Je pěkně, konečně neprší a já mám bolesti jako kráva. V podstatě celej den jedu v slzách, občas zastavuju, slejzám z kola a protahuju, stojím opřená o kolo a brutálně mi tečou slzy, možná i trochu vzteky. Čekala jsem diskomfort všeho druhu, ale že mě něco bude takhle bolet, to teda ne. Aha, tak se asi poprvé dostávám ze své komfortní zóny, tak tohle je ta bolest, kterou si projde každej profesionální sportovec! Je to vůbec zdravý, jít takhle za hranice? Roman je dost otrávenej a navrhuje, že se na to můžem vykašlat, že nemá cenu jít takhle na krev. Já mu říkám, že jedu, dokud mi obě achilovky neprasknou, a že do CP2 dojedu, i kdybych se tam měla doplazit. Navrhuju, že dojedem do 6http://www.youtube.com/watch?v=eienMulTN1E#t=77.

18

Johy

CP2, a uvidíme co dál. Celej den se snažím být maximální voluntarista a zahnat bolest, prostě si pořád dokola přeju, aby mě ta bolest z ničeho nic přešla, stejně tak, jak se objevila. Bohužel, ale vím, že při takovéhle námaze akutní zánět prostě neodejde. Dost silně mi z tý bolesti hrabe. Pokračujeme směr Adršpach. Krásy Ádru nám ale zůstavají utajeny, trať vede dost nezáživně až do Teplic nad Metují. V Teplicích jsme už skoro k večeru, potkáváme Petra Křelinu, zatím nám to vždycky tak vyšlo, že jsme spali někde společně. Večeříme asi hodinu a mě zaplavuje euforie a návaly štěstí, pořád se musím smát. Větrám obvazy, protahuju achilovky a je mi po celým dnu lépe. Uvažujeme, že bychom to pro dnešek zabalili a vyspali se v místním kempu. Nakonec se rozhodneme pokračovat dál, kam až to půjde. Sednu na kolo a celkem dobře se mi šlape. Zkouším achilovky za jízdy protahovat. Dopředu se děsím té šílené bolesti, která nastane, ale světe div se, bolest téměř necítím! Nechci to zakřiknout, tak zatím nic neříkám a pořád zkouším za jízdy všemožné pohyby, ale bolest je prostě fuč. Když propínám nebo přitahuju špičku, je pohyb takovej zbržděnej. Stále vydává ten vrzající zvuk, ale bolest necítím. Nakonec stihnem najet ještě asi 30 km, cesta krásně ubíhá a vede celkem pohodlně po okraji lesa. Za tmy dojíždíme až skoro k polským hranicím a zakempujeme to společně s Petrem Křelinou u lesního odpočívadla. Je krásná teplá noc a vypadá to, že pršet nebude. Je nám dobře, jíme čokoládu a usínáme. Najeto asi 120 km, nastoupáno 2 630 m, doba strávená jízdou 12 hodin 44 minut.

19

Johy

7. den Budík máme sice každé ráno nastavený přibližně na čas východu slunce, ale vstáváme většinou až později. Tohle ráno jsme si opět pospali. Na kola sedáme v 7:38 a zahříváme se jak jinak - výšlapem do kopce. O kus dál narážíme na krásnej altánek a přejíždíme do Polska. Zde potkáváme spoustu běžců, kteří se chystají zřejmě na nějaký ultratrailový závod. Stolové hory v Polsku jsou moc krásný. Obecně teda musím říct, že po ránu mi jakýkoliv terén přijde většinou pohodový a hezký, večer nebo po 100 ujetých kilometrech se mi začíná všechno hnusit - jak terén, tak krajina i výhledy. Cesta vede loukama s osamělejma skalkama, který přímo vyzývaj k boulderování. Nemáme nic k jídlu, takže se strašně těšíme někam do civilizace. Pokračujeme Orlickejma horama, je sice celkem hezky, slunce svítí, ale v Orlickejch poměrně zima. Už druhej den se nemyjeme a to se nám nelíbí, všechno se na nás lepí a svědí. U chaty Šerlichovkej Mlejn skočíme u poměrně rušné cesty nahatý pod šíleně studenej vodopád, jsme zkrátka mírně zdivočelí. Cachtáme se, pereme věci a slunce nádherně hřeje, naprosto slastnej pocit. Umytí se hrneme do hospody. Dáváme si pořádný jídlo. Paprikový lusk s rejží, polívku, pivo a Kofolu napůl, objednáváme zákusek, ale jeden dostáváme k polednímu menu zdarma. Takže dva zákusky, paráda, vše za lidové ceny. Pak nakupujeme koláče a sušenky na svačinu a vyrážíme. Trasu přes Orlický dokonale znám, a tak to celkem frčí. Trasa se mi dost líbí, užijeme si sjezdů i výšlapů a terén je velmi příjemný, žádná drasťárna. Navečer vyjíždíme na kopec a cestou dolů zastavujeme na louce a odesíláme společně s dalšíma dvěma závodníkama večerní SMS. Před náma výhle-

20

Johy

dy na Jeseníky - kráása. Cestou dolů mi podivně hází přední kolo, sjezd je dost prudkej, takže nezastavuju, že se podívám až dole pod kopcem. Kolo ale hází čím dál tím víc, úplně plave. Zastavim a zjistim, že se mi uvolnilo přední kolo. Trochu šok, představa, že mi úplně vypadne v tomhle sjezdu… Radši nemyslet. Jsem nadšená, že jsem zázrakem přežila a můžu pokračovat dál, navíc dnešní trasa byla za odměnu. Projíždíme vesničkama, loukama, lesama a začíná se stmívat. Chce se mi strašně spát a jako k vzteku nikde nic vhodnýho na spaní. Dnešní dojezd je nekonečnejma loukama, kde se kvůli rose spát nedá. V jedné z ohrad pro krávy mi rupnou nervy a zrovna mi volá táta, říká: „Tak čau, jak to jde? Kde dnes večer spíte??“ Odpovídám: „Asi v ňáky podělaný ohradě.“ Táta: „Jéé, to neznám, kde to je?“ Já (úplně pěnim, ale jsem ráda, že mám na koho): „Né v Ohradě, jako ve vesnici, ale v ohradě pro krávy!!!“ Táta mě odbourává slovy: „Jéé, tak to máte dobrý!“ Už za tmy dorážíme k velkému odpočívadlu, sice je na konci slepé silnice a dost na ráně, ale já už dál nejedu. Vytahujem večeři a piva, která jsme prozřetelně pořídili v hospodě ve vesnici. Pivo mi udělá dobře, stejně tak večeře. Těšíme se na zítřejší dojezd do CP2. Najeto 110 km, nastoupáno 2 357 m. Čas na kole 12 hodin 4 minuty. 8. den Ráno nasedáme na kola v 5:36 a jedeme nejdřív hnusnou bahnitou cestou, která naštěstí brzo skončí. Bahnitou cestu vystřídá pěknej krpál po asfaltu až na traverzovou cestu Jesení-

21

Johy

kama. Opět jedna z velmi příjemných a fotogenických tras. Neprší, svítí slunce, ale je zima. Čeká nás i příjemný delší sjezd a zase výjezd na Smrk. Začíná se mračit a žene se bouřka. Když už jsme skoro u vrcholu Smrku a kličkujeme borůvčím a mezi hraničníma patníkama, spustí se šílenej liják a bouřka. Blesky a hromy na druhým nejvyšším bodě trasy, to je ironie Majlí. Snažíme se máknout a dojet do CP2 co nejdřív, chceme tam do tří dorazit. Liják a bouřka nás ženou ze Smrku dolů, dost se bojim. Jsme úplně mokrý. Mně to nevadí a přijde mi to jako vážně dobrej dojezd na efekt. Projíždíme městečkem Branná a sjíždíme do Františkova, kde nás čeká oáza odpočinku. Do CP2 jsme nakonec dorazili kolem druhé hodiny. Projíždíme obloukem a radujeme se, máme za sebou 834 km! Hned se nás ujímá naprosto profesionální podpora. Nejprve se jdeme zvážit. Já mínus 3 kg, Roman mínus 4 kg. Zuřim. Dostáváme pivo, jsou nám vyprány věci dle barvy, sprchujeme se, sauníme se,

22

Johy

myjeme kola, hodujeme v místní luxusní hospodě a povídáme si se závodníky, kterých se tu vystřídá za celý den dost. Nechápeme, jak tohle božský místo může někdo hned opustit. My se rozhodujeme zůstat a dát si nedělní odpočinek. Odpoledne je v CP2 trochu drama, protože jednoho člena podpory (loňského velmi populárního účastníka Mílí) přivezou z projížďky rozmlácenýho, krev mu teče z obličeje, ruka mu visí na vlásku a odmítá se nechat odvézt do nemocnice. Nakonec ho do nemocnice dostanou. Když ho zase přivezou zpátky, tak podle jeho slov má jen trošku zlomený žebra a lopatku. Hádejte, o koho se jedná ?? Spíme na verandě. Najeto 70 km, nastoupáno 1 473 m, čas na kole 7 hodin 19 minut. 9. den Na kola nasedáme v 6:30. Čeká nás pozvolné stoupání po silničce vzhůru. Rozhodneme se snídat až na Dlouhých Stráních, protože by to na ně mělo být tak 20 km. Čeká nás pěkný sjezd a cestou míjíme cykloservis, kde chceme koupit a vyměnit brzdové destičky. Bohužel nepochodíme. Pak se drápeme na Dlouhé Stráně. Je to spíš opět drápání se terénem do šíleného kopce, druhá polovina se dá vcelku jet, ale stoupání je to krutý a navíc je šílenej pařák. Předjíždíme Poláka (R se raduje), Polák nevypadá zrovna dobře, asi nemá na rozdíl ode mě rád vedro a kopce. Kopce a vedro miluju a je to pro mě dokonalá kombinace. Máme hlad a žízeň a je nám vedro. Hlad není dobrý ani v kombinaci s kopcem a vedrem. Nakonec se vydrápeme po závěrečných schodech k přehradě a s údivem pozorujeme,

23

Johy

že je úplně vypuštěná a na dně se prohánějí auta. A my se těšili na romantickou snídani v nebi u modré hladiny. No nevadí. Snídani už fakt potřebujeme, v nohách máme 36 km a 1400 m převýšení nalačno! Snídáme výborný chleby, které nám připravili na CP2, sušenky a zapíjeme Kofolou a aloe, které si táhnem z CP2. Když už máme piknik připravený, tak k nám přijde fotograf, jestli by si nás mohl vyfotit, jak se díváme na vypuštěný Stráně. Máme hroznej hlad, ale zapózujeme. Pak se Roman ptá fotografa, kam to fotí a jestli někde budeme vyfocený a on říká, že jo, že v Blesku7. Nevíme, jestli si nedělá srandu, ale nedělal. Po snídani a krátkém spánku frčíme dál. V jednom ze sjezdů nás předjíždí Mirek Hůlka se slovy: „Bacha jede rychlej!“ Tak to fakt naštve, ani ne tak mě, jako Romana. Pak ho ale stejně dohoníme, a to když si u studánky pod proudem ledové vody chladí nateklou nohu, která mu vydává úplně stejnej zvuk jako moje achilovky, akorát jemu vpředu na bérci a nebolí ho to (prej). Projíždíme kolem Slezské Harty a Kružberku a v lese za nima Roman píchne. Dost nás tyhle defekty nebavěj, hledaní díry v duši je taky pěkná pakárna. Snažíme se lepit, když to jde. Ve Svatoňovicích je nám ještě celkem hej, ale před náma je dost zamračeno a vypadá to na pěknou bouřku. Hledáme hospodu a noclech. Neúspěšně. Tak se rozhodnem jet dál údolím Budišovky. Cesta podél potoka je v pohodě, ale už se celkem stmívá. Projíždíme táborem s podsadovými stany (celkem nostalgie) a dáváme se do řeči s vedoucíma. Ti nám nakonec nabídnou volný stan. Jsem nadšená. Myjeme se 7http://www.blesk.cz/galerie/zpravy-udalosti/356437/misto-vodni-

elektrarny-je-jen-krater-takhle-to-vypada-kdyz-zmizi-2-75-milionukubiku-vody?foto=0

24

Johy

v potoce s rakem, dostaneme večeři a pivo. Táborový zdravotník dokonce závod zná, tak je o čem se bavit. Před tím ale pro bezpečnost tábora ještě odevzdáváme občanky a tvrdíme, že budem vstávat opravdu brzy. V táboře je po večerce klid a ticho. My popíjíme pivo, později i něco ostřejšího a vedoucí nám vypráví, jak tam dnes ráno projížděl jednorukej a koloběžkář. A že to nebylo jako my, že si dáme pivo a jdem spát, že koloběžkář jel: „fiííííí, fíííí“ a napodobují, jak Jarda Jisl prosfištěl táborem. Najeto 120 km, nastoupáno 2 659 m. Čas 10 hodin 38 minut. 10. den V táboře se nám spí krásně, takže ráno opět vstáváme dost pozdě.Na kola nakonec nasedáme až v 7:28, protože Roman

25

Johy

vytáhne svoje kolo ze stanu a zadní je úplně měkké. Rozhodneme se několikrát zalepovanou duši zahodit a dáváme duši novou. Mezitím nás předjíždí „Kuba Vole Vole“ s dalším závodníkem. Vyjíždíme a dojíždí nás také Mirek Hůlka. Rána máme slabá. Jedeme moc pěkným údolím a míjíme jeden tábor za druhým. Je příšerný vedro, tak se rozhodneme nasnídat a osvěžit u potoka, docela dlouhý zdržení, ostatně jako každá naše snídaně. O kus dál opět potkáváme a předjíždíme „Kubu Vole Vole“ a zavodníka, jehož jméno neznám. Všichni zastavujeme a nakupujeme v sámošce. Zde si opět od místního ožraly vyslechneme, jak už tu byl těsně před náma jednorukej a koloběžkář, ale že to nevadí, že důležitý je zúčastnit se! Já se směju, ale „Kuba Vole Vole“ dost nasraně říká: „Vole tak já ujedu vole 1300 kiláků vole a nastoupám vole 20 000 metrů vole až někde od Hranic u Aše vole a jsem vole za kokota vole.“ Hodujeme všechno možné: rohlíky, šunku, sýr, semtex na půl, sušenky, jogurt, nanuk. Parťák „Kuby Vole Vole“ si jde ještě koupit nanuka a odjíždí s ním v ruce. „Vole Vole“ by si taky dal nanuka, ale neumí ho sníst za jízdy, takže zklamaně odjíždí bez nanuka. My v pohodě dojíme a vyrážíme směr Hostýnské vrchy, z kterých jsem nadšená. Vizovický vrchy mě ale nebavěj. Žádný výhledy a furt nahoru a dolu a nahoru a dolu, ještě že je poměrně sucho. Obecně každá trasa, která je monotónní mě po chvíli začne štvát. Navíc začne poprchávat. Jedeme a cesta je nekonečná. GPS nám ukazuje, že do Vizovic zbývají 4 km. My jsme ale uprostřed lesa, na hnusný cestě plný velkejch šutrů. Děláme si srandu, že do Vizovic na náměstí nejspíš vede polní cesta, jinak fakt nevíme. Těsně nad Vizovicema se otevřou krásný výhledy na okolní kopečky a krajina je vážně ma-

26

Johy

lebná, i Vizovice vypadají přívětivě. Přijíždíme už po silnici na náměstí. Výběr hospody je jasný, sedáme přímo na náměstí k venkovním stolům a dáme si Bernarda a pizzu. Stmívá se a my se rozhodnem poslední noc v Čechách oslavit penzionem. Povídáme si s místníma a je to moc fajn, závod dobře znají, sledují tu cyklisty každoročně. Nakonec nám doporučej ubytování hned na náměstí za 350 Kč za noc. Začíná pršet, a tak bez váhání berem. Navíc zde už spí dalších cca šest závodníků. Penzion je pro nás přímo luxus. Jsem šťastná za záchod a sprchu, fakt to potřebuju. Jak už někdo přede mnou napsal, prdel (konkrétně řiť) je na tomhle závodě kapitola sama o sobě. Před odjezdem jsem aplikovala různé masti, abych se potíží do startu Majlí zbavila, ale neúspěšně. V běžném životě se s takovým problémem dá celkem žít, protože člověk nesedí

27

Johy

12 hodin denně na kole a nechodí tak často na záchod. A to byl právě problém, protože zatímco doma jdu na velkou tak jednou za týden, tak tady se mi tak zrychlil metabolismus, že chodím až třikrát denně a moje prdel trpí, nehledě na velké ztráty krve. Jenže tady ve Vizovicích už se mi to ňák nezdá, krve jak z vola a bolest jako kráva. No nakonec s tím nic neudělám až dokonce Majlí a vylečím to až doma... To jsem trochu odbočila. Polomrtvý ihned usínáme v posteli. Najeto 100 km, nastoupáno 1 982 m. Na kole 10 hodin 42 minut. 11. den Budík nastavený na 4:30 vypínáme, venku je totiž šílenej slejvák, úplně černo a leje fakt dost. Na kolo nasedáme až v 8:38,

28

Johy

ale zato už aspoň neprší, jen je totálně zataženo. Čeká nás druhá půlka Vizovickejch vrchů, je to mor. Na hranicích se Slovenskem, kde nás dojíždí Franta, svačíme u jednoty a pokračujeme dál. Jedeme fakt dost opuštěnýma horama a všude turistické tabule zařazující mezi vyskytující se zvěř i medvěda hnědého. Mám strach, navíc všude bahno a zase prší. Nedá se jet. Při jednom přeskakování kaluže zapadnu až po koleno do jílu a ten mě úplně vcucne a obalí nohu, jako bych ji strčila do cementu. Nejde to ničím sundat. Jsme úplně mokrý a tacháč i GPS se zastavily, jdeme rychlostí asi 5km/hod. Dojdeme až na krásnou novou asfaltku. Jak je na Mílích pravidlem, asfaltku pouze přejdeme napříč a pokračujeme v křoví na druhé straně této krásné cyklostezky. Na asfaltce je ale nápis „1000 mil voda pod přístřeškem“. Jdeme k přístřešku úplně zmrzlí a promáčení a tam najdeme něco neskutečnýho. Várnice s horkým čajem, celá flaška rumu, úplně čerstvý chleba se sádlem a cibulí zabalený do alobalu a sušenky. Jéééé. Radujem se a sníme hned dva chleby, sušenku a zapíjíme čajem s rumem. Za chvilku Roman povídá:„A hele kdo jde!“ A z lesa na asfaltku rozvážně přichází úplně mokrej a zabahněnej Franta. Smějeme se a ukazujeme mu, jaké máme bohatství. Dost to vyluxujeme, ale víme, že dnes je za náma tak maximálně kolega Polák, takže mu necháváme zbytek rumu, chleba a sušenku. Franta nám vypráví část svého příběhu z Majlí a my se řehtáme smíchy. Začne to tím, že se ho zeptám, jestli umí něco opravit na kole (už přesně nevím, co to bylo) a Franta se na mě vyděšeně podívá a říká mi, ať se ho neptám, že on kolům vůbec nerozumí, že si kolo koupil, až když zjistil, že je na startovní listině, a píchlou duši opravoval prvně až tady na Mílích! Další příhoda je,

29

Johy

jak mu ňácí borci na trase vyměňovali brzdové destičky a prodali mu rovnou další tři páry, že se mu budou hodit, takže ho to dost finančně zruinovalo. Asi nejvtipnější příběh je, že ho žena, která na něj doma čeká s tříměsíční holčičkou, žene tak, že zlomil sedlo. Ptáme se ho, jak se dá zlomit sedlo a on že normálně, že mu zbyla jen ta kovová konstrukce! Celou cestu o ženě mluví jako o žience. A že mu žena zrovna dnes naštvaná volala a říkala, že slíbil, že bude za deset dní doma, a zatím je pořád ještě v Čechách, ale že to nevadí, že chlapci dávají Slovensko za dva dny, tak že mu dává dva dny, aby dorazil do cíle a vrátil se domů, do Humenného. Strašně se smějeme. V podání Franty je to daleko víc vtipný než takhle reprodukovaný. Jedeme dál už společně a spíš jdeme, než jedeme, protože trasér je zkrátka prasér. Jsme celý od bahna, úplně mokrý a nepřestává lejt. Blížíme se do CP3. Cca kolem půl osmé tam přijíždíme. Není tam voda, není tam potok, není tam nic krom stanů, piva a tří domorodců, obývající CP3, a krásných výhledů do okolí. Dostáváme kompliment, že ti tři, kteří tam byli před hodinou, vypadali daleko hůř. Úplně si to nedovedeme představit. Kola máme obalená bahnem, kola se netočí, a když se roztočí, mám pocit, že mám místo řetězu mlýnek. Vítá nás slečna, kluk, o kterém se později dozvídáme, že je trasérprasér a – pozor - obávaný Přéma. Přéma drží v ruce litrovku rumu a podává všem panáky. Franta nám říká, že ti před námi se jeli ubytovat někam do vesnice a že by bylo rozumný pokračovat dál, že on nepije. Mě má Přéma v hrsti hned. Nikam se mi už nechce a tuším, že bude veselo. Roman by také rád pokračoval. Ok, tak dáme pár panáků a pojedem, přemlouvám kluky. Asi za dvacet minut bujarého veselí mi Roman šeptá, že

30

Johy

ta litrová flaška rumu, byla ještě před dvaceti minutama plná a že jsme asi v pr….. A už slyším Frantu, jak pobízí Přému, ať mu dolije rum. Tady vznikla i pověstná hláška: „Johanko, a co ty?“ Přéma to říká strašně smutně a v ruce drží flašku rumu, aby mi dolil. Pak se dozvídají, že jsme s Romanem pár a že jedeme společně bez odloučení od startu až sem a hodláme dojet do cíle. Zdá se jim to neuvěřitelné a ptají se, jestli se nechceme vzít, přikyvujeme, protože víme, že nám tady uprostřed luk nemůže opravdová svatba hrozit. A pak se to semlelo děsně rychle. Přéma s trasérem někam odběhli a strašně dlouho odřezávali z hrdla od Rajce (pozor ne od Kofoly ) prstýnky, no a pak nás Přéma úplně regulérně oddal z čehož si pamatuju hlavně: „Co Přéma spojí, nic už nerozpojí!“ a taky Romanovo „ano!!“ Načež následoval polibek a pravá nefalšovaná veselka. Bylo všechno, i svatební koláč! No zkrátka vysněná svatba se vším všudy a já měla nejlepší šaty – Arcteryx

31

Johy

bundu a závoj z toaleťáku. Frantovi zrovna volala žienka, jak se činí, že má na přejetí Slovenska dva dny! A Franta jí odboural slovy: „Žienko moje, ono se to tady nějak zvrtlo a já jsem teď na svatbě za svědka.“ No chudák žienka, asi nechápala. Můj svědek byl Liberečan Robert, který se mnou sdílel bolest šlach už od Výrovky a který to kvůli nim až na CP3 zabalil. Klobouk dolů. Veselili jsme se u ohně a pak šli spát. Svatební noc nebyla, protože mi Roman omylem hodil můj péřovej spacák do kaluže ve stanu a já strašně zuřila. Najeto 60 km, nastoupáno 1 920 m. Doba na kole 9 hodin 21 minut. 12. den Probouzíme se a cítíme se celkem fajn, až na to, že venku je zataženo. Ale neprší, sláva! Přemýšlím, jestli zahodím úplně na prd blatník Mucky Nuttz, ale pak si vzpomenu, kolik stál, a přidělám ho zpátky na kolo. Čeká nás cesta loukama a polema s pověstným bahnem. Na kola nasedáme v 7:00. Kola se netočej, tak sesedáme a snažíme se rukama bahno stírat. Z CP3 se zkrátka fakt nedá odjet. Dost zuřim a bahno, který se mi nabalí na kolo tak, že se netočí a já ho musím nést, mě dovádí k šílenství. Hazím vzteky kusem bahna po Romanovi. Nadávám strašně, hrozně mi vadí, že mám z kola mlýnek, řetěz nepřehatuje a zasekává se. Fakt paráda, ničit si kolo a ještě za to zaplatit pět tisíc. V první vesnici nakupujeme a následuje náš rituál - hodinová snídaně. Jíme klasicky sladké i slané, mléčné i masné produkty. Vypadám vážně hnusně. Zatímco Roman je celkem čistej, já vypadám jako bezďák. Za nehtama špína

32

Johy

a těma hnusnejma rukama do sebe tlačim rohlík se šunkou a sýrem. Před tím jsem se je teda snažila umejt ve vodotrysku na náměstí, ale špína je zažraná fest. Toužím po sprše pro sebe a hlavně pro kolo. Začínám třetí den bez sprchy a to už mi začíná vadit. Sjiždíme do Ilavy. Hned na začátku Ilavy zajedem na stavbu, kde prosíme, jestli nemají wapku. Wapku mají a když vidí naše kola, ochotně a s pochopením nám ji půjčují. Jenže je to wapka opravdu vysokotlaká na náklaďáky. Takže dokonale umyjem nejen kola, ale i sebe. Nadšení, že máme kola čistá, se vykašlem na další zdržení v podobě návštěvy servisu a výměny destiček a pláště, kterej Roman už nevim kdy rozerval, ale podařilo se ho jakž takž zalepit. Osudná chyba. Pokračujeme dál, dělá se pěkné vedro a dusno. V Čavoji si dáváme polívku a hlavní jídlo, Kofolu. Malý chlapec nás informuje, že nás už pár lidí předjelo. Do cíle zbývá cca 400 km, přijde mi, že to už musíme dojet. Čeká nás Magura, o které nás trasér-prasér na CP3 informoval, že je to nepříjemné. Tlačíme kola do kopce pod samotný nástup na Maguru. Je šílený vedro, osvěžujeme se vodou v korytu pro dobytek. Přijde velký paradox cesty, protože já se na Maguru těším. Jestli mi něco jde a baví mě, tak je to nést kolo do co nejpříkřejšího svahu. Baví mě to hlavně proto, že to je jediný okamžik, kdy můžu stačit i závodníkovi, protože tempo tu měl každý asi stejné. Tři kroky, posun kola o tři kroky vpřed a tak dál. Dole na ukazeteli čteme, že Magura je vzdálená 3,5 hodiny. Časy jsou pro pěší turisty a většinou dost nadsazené. Odhaduji to na poloviční čas. Nakonec jsme nahoře za 50 minut! Sice nám neprší, ale tlačíme vzhůru za pořádnýho pařáku. Nahoře se těšíme, jak si užijeme sjezd, ale to je dost naivní představa. Souvislý sjezd to není, za

33

Johy

Magurou si nás to ještě pěkně povodí nahoru a dolu. Když už konečně můžem sjíždět, zjistíme, že brzdový destičky už prostě nemáme a brzdy nám začnou dělat hnusnej plechovej zvuk a totálně se zadřou. Je to peklo. V Lažanech mi navíc začne plavat zadní kolo, brzdy nebrzdí a ještě vydaváj příšernej zvuk. Hledáme servis. Nakonec jsme posláni do Prievidzi, zajížďka cca 12 km. Na začátku Prievidzi zastavujeme týpka na silničče a ptáme se na servis. Je asi sedm večer, takže je to celkem problém. Po pár neuspěšných telefonátech nám týpek říká, že by možná věděl o jednom servisu, ale nějak se zdráhá tam volat. Nakonec zavolá a úspěšně. Můžeme tam zajet. Vede nás cestou necestou až pod les, furt do kopce. Dost nemůžem a on se za náma furt otáčí, protože na silničce mu to zkrátka jede. Nejhorší je, že vždycky když chce odbočit, tak neukáže směr, ale udělá takovou jakoby myšku a z ničeho nic odbočí (jakoby nás chtěl setřást). To mě vytáčí. Dojedeme k rodinnému domku. Tam se s náma rozloučí a předá nás servisákovi. Servisák má doma spoustu kol, spoustu motorek a vícero garaží. Má bílý tričko a džíny, ze kterých mu koukají Armani slipy. Hrozně nám závidí, že jsme na cestě. Taky si závidim, že jsem na cestě, ale momentálně mám hlad, chci bejt dál a mám nepojízdný kolo…že by věčná nespokojenost?? Servisák brzdové destičky obratně vyměňuje, ale není to nic jednoduchého, protože je mám speklý a nejdou vyndat. Pak zkoumá zadní kolo a zjistí, že to není špatným centrováním, ale brutální trhlinou v plášti. Bye bye, můj krásnej plášti s bílým okrajem. Naštěstí má všeho spoustu, a tak dostávám plášť nový. Roman si taky kupuje nový plášť a o 50 euro lehčí odjíždíme. Brzdy brzdí, kolo neplave! Velké díky do Prievidze! Do-

34

Johy

jedeme do Nedožier-Brezan a rozhodnem se to tu pro dnešek zabalit. I tady nás čeká velké štěstí. Sedneme si na pivo do hospody a ptáme se servírky, jestli zde není nějaká možnost přespání, nemyslíme ani tak penzion jako spíš terasu hospody. Slečna nám poradí penzion a o chvíli později přichází, že volala tátovi a ten jí poradil, ať se vyspíme za vesnicí na terase jedný chaty. Že když tam majitelé budou, tak nás tam určitě nechají přespat, a když tam nebudou, tak by jim to určitě nevadilo. Radujeme se, že spaní bude v suchu a zadarmo. O chvíli později přijde servírka znovu, že cesta je na vysvětlování moc složitá a že její přítel za chvíli přijede a doprovodí nás tam. Po chvíli přijíždí biker s velkým B, je to přítel oné servírky, dává si s náma pivo a vyklube se z něj trasér loňského ročníku Mílí. Prý si ho Kopka našel na bike fóru. Dopíjíme druhé pivo a jedem k chatě. Po dvou pivech nevytočím úplně šikovně zatáčku a strašně prásknu kolem o obrubník. Naštěstí to vypadá, že kolu nic není. Terasa chatky je naprosto luxusní, jediná nevýhoda je, že tu opět není voda. Takže druhou noc za sebou uléhám spocená a zabahněná do spacáku. Preventivně se už trochu bojím medvědů, ale nakonec usnu. Najeto 80 km, nastoupáno 1 947 m. Čas na kole 10 hodin 13 minut. 13. den Na kola nasedáme v 5:31. Trochu ospalí se motáme po silničce podél potoka, když tu za sebou slyšíme: „A mám vás!“ Je to Mirek Hůlka a dojíždí nás. Trochu nás to probudí a přidáme na tempu. Čeká nás moc příjemná trasa do Turčianských Teplic.

35

Johy

Nejdřív do kopce, pak pěkný sjezd a nakonec dlouhá rovinka až do Teplic. Nakupujeme v obchodě jídlo a pokračujeme dál. Snídáme až ve vesničce za Teplicemi. Je děsná zima. Stoupáme podél potoka vzhůru a vyhlížíme nějakou příhodnou tůňku, nakonec jí najdem a jásáme. Hned u silnice ze sebe strháváme oblečení a koupeme se za strašný zimy ve strašně ledový vodě. Kolem nás se proháněj auta a nám je to jedno. To musí přece každej pochopit, že po třech dnech nemytí mě všechno svědí! Na kola pak usedáme jako znovuzrození. Před náma je Velká Fatra a nejvyšší bod na naší cestě, Križná, 1574 m n. m. Počasí nám moc nepřeje. Stále se doháníme s Mirkem Hůlkou. Na Kralovej Studně se občerstvíme a za totálního slejváku vyrážíme na Križnou. Když už na nás není nic suchého, přestane pršet. Přes Križnou se střídavě proháněj mlhy, takže občas na pár sekund vidíme rozhledy, o které jinak přicházíme. I tak se ale kocháme rozkvetlýma loukama. Louky jsou sice krásné, ale podmáčené. Místo cyklostezek jsou to spíš šmyklostezky, jak to pojmenoval Roman. Další úsek je celkem rovina po asfaltu mezi vesničkama. Asi ve tři hodiny vjíždíme do Nízkých Tater. A tady nás čeká to pravé peklo. Pokud jsme si mysleli, že když zvládnem Križnou, bude vrchařská premie Mílí za náma a už to nikdy nebude tak strašný, šeredně jsme se spletli. Nízké Tatry, to byl několikrát výtlač kola nad 1000 m a sjezd do 800 m a znovu do 1200 m atd. Tenhle úsek si dost dobře pamatuju, protože poté, co jsme vyjeli na Križnou skoro do 1600 m n. m., jsme sjeli do 500 m n. m., pak zas do 1000 m n. m. a znovu zpátky do 800 m n. m., kde se za ukrutného lijáku a z čista jasna v úplné divočině objevil úplně osamocený tee pee tábor. Nevěřícně jsme ho míjeli a opět stoupali

36

Johy

do 1200 m n. m. Při sjezdu loukama jsme pak na křižovatce dvou cest odbočili špatně. Jako už zkušení mílaři jsme vybrali cestu, která víc připomínala bahnité koryto řeky, a to byla chyba. Po chvíli to zjistíme a drápeme se promočenou loukou nahoru na správnou cestu. Ta je dál úplně rozrytá od lesáků. Začíná být šero. Roman je někde dál za mnou. Potkávám myslivce a ten se mě nevěřícně zeptá: „Jak jste se tu ocitla??“ Já trochu nasraně odpovídám: „No ani se neptejte!!!“ Ve vzduchu jsou cítit medvědi a já začínám bejt na tý nekonečný cestě necestě rozbitý od lesáků pěkně na nervy. Jedu jako blázen dolů, kde má být asfalka. Už tam strašně chci bejt sakra! Asfaltku opět křižujeme napříč a měli bychom se vydat na další cestu podobného profilu, kopec nahoru a pak dolů. Vůbec nevíme, co nás čeká, jak to bude vypadat, máme toho dost a strašně

37

Johy

leje. Rozhodneme se teda sjet do vesnice a najít něco pod střechou. V Tatrách stejně nesmíme bejt přes noc a bůh ví, jestli bychom ten poslední úsek zvládli do tmy. Sjíždíme mírně z kopce asi 9 km do vesnice Partyzánská Lupča. Pěkně mě tahle zajížďka štve, ale krosnout asfaltku opět na šířku a za hustýho lijáku a šera jet vstříct medvědům se nám nechce. Mě by tam ten večer nedostal nikdo. Krom medvědů, začínající tmy a lijáku dokresluje už tak dost strašidelnou krajinu spoušť po vichřici. Stromy přeražené uprostřed kmenu a vše popadané v naprostém chaosu. Viděla jsem tenkrát fotky ve zprávách, ale na vlastní oči je to teda daleko hrozivější pohled. V Partyzánské Lupče zvoníme u prvního „penzionu“ a nikdo neotvírá. Voláme na číslo, které je u domu na tabuli. Přijde nám dost rozpačitě otevřít pán v teplákách. Dost nevěřícně na

38

Johy

nás kouká, všechno si nechává vysvětlit a je vidět, jak absolutně nechápe, ale za 20 euro dohromady pro oba máme kde spát! Chápu jeho rozpaky a ptám se ho, jestli má ňákou garáž nebo kůlnu, že tam schováme kola, necháme tam všechny věci, svlékneme oblečení a svlečení zamíříme rovnou do sprchy. Vypadáme totiž fakt strašně. Bahno úplně všude. Tady hodně oceníme obaly na zadní brašny, které když sundáme, brašna je pod nimi naprosto čistá a suchá a můžeme ji tedy vzít dovnitř. Pán nám ochotně ukazuje celý rodinný dům. Máme ho celý pro sebe. Zimní zahrada, obývací pokoj, kuchyň, velká koupelna a vybrat si můžeme asi z pěti ložnic. Vybíráme si tu, která nemá výhled na Tatry, z kterých jsme přijeli. Je nad nimi totiž úplně černočerná tma a na to se teda koukat nechci. Pán nám oznamuje, že jestli chceme grilovat, že nám vyndá gril. No smůla samozřejmě, k jídlu u sebe nemáme nic, natož maso a ve vesnici už nic otevřenýho není. Po parádní dlouhý a teplý sprše celkem rychle hladový vytuhnem. Najeto 110 km, nastoupáno 2 680 m. Na kole 11 hodin 25 minut. 14. den Vstáváme v 6:47 a zajedem si ještě 2 km do sámošky. Tam opět snídaňový rituál (=jíme mix všeho a trvá nám to). Pak se

39

Johy

vracíme zpátky cca 10 km na odbočku na lesní cestu. Je to celkem pěkná rozcvička, neprší a silnice stoupá jen mírně. Fotíme lesní spoušť a pak už pokračujeme podle GPS tam, kde jsme včera trasu přerušili. Tlačíme kolo do brutálního kopce. V kopci mi nejede kolo, řetěz skřípá, přehazovačka nepřehazuje. Zuřim. Roman radí, ať to namažu. Pomohlo to! Ale kolo je zadělaný až k pláči. Když už si říkáme: „ještě že jsme včera už nepokračovali!“ protože kopec je nekonečnej, objeví se před náma rozhled na Liptovskou Maru a čeká nás sjezd, který trvá cca 10 minut (aspoň se to tak zdá). Dál nás čeká pár vesniček po úbočí Tater, nic moc extra strašnýho. V jednotě si dáváme druhou snídani a energetický nápoj. Projíždíme různejma vesničkama jako Děmanovská Dolina, Liptovský Ján, míjíme pár sirných pramenů a jedeme podél Váhu, který je celkem rozvodněný, takže přichází další strach, a to strach z blížících se brodů. Nad Liptovským Jánem vede krásný singltrack. Odpoledne si dáváme na jedné salaši halušky a já po nich mám hypoglykemickej šok, takže na úplný rovince a ještě po asfaltu, kde by mi to mělo jet, se najednou motám, a to jako tak, že na mě trouběj auta. Mám pocit, že mám buď osmu na zadním kole nebo píchlou duši, ale to mám jen kudrnatý nohy. Takže do sebe rvu tatranku a udělá se mi lépe. Pokračujeme dál kolem nádrže Čierny Váh a vzhůru do lesů. Čeká nás celkem pěkný úsek cesty. Moc si to nepamatuju, ale vím, že jsem večer poslala tuto smsku: „Ráda bych osobně poděkovala trasérovi za dnešních 130 km a lidský přístup.“ Všichni si mysleli, že je to ironie, ale nebyla. Opravdu krásný den a krásná trasa. Na jedné takové krásné traverzové šotolinové cestě nás potkal běžec. Řekl mi něco ve smyslu, že mi drží pěsti a ať to dojedu. Tihle

40

Johy

náhodní lidé, kteří řekli třeba jen takovouhle větu, to byla slast. Teda jak kdy…když se mi dobře jelo, potěšilo mě to. Když jsem byla naštvaná, že to nejede, tak jsem si jen v duchu řekla, ať si dotyčný trhne, že vůbec neví, co prožívám a jak je to těžký. Blížíme se ke Špišské Nové Vsi. A hlavně! Jsme na východě, což je podle Romana prej super. Já nevim, já prostě jedu a jedu a jedu a podle mě nikdy nebudu v cíli. Spíme v Betlanovcích v kempu za 10 euro/osoba. Takže pivo, sprcha a rohlíky se sýrem. Najeto 135 km, nastoupáno 2 206 metrů, na kole 12 hodin 10 minut. 15. den Na kola nasedáme v 5:53. Předchází tomu hledání klíče od zavřené brány kempu, brána ani plot se nedají přelézt. Ty jo, jednou vstaneme celkem včas a nemůžem se dostat přes zámek. Nechce se mi to řešit, tak posílám Romana hledat klíč. Nakonec to ale stejně vyřeším já a rychleji. Tohle je docela sranda, protože v přítomnosti muže se stávám jaksi neschopnou. Nejvíce je to vidět při výměně baterek v GPS. Když na mě Roman z bezprostřední blízkosti kouká, jak vyměňuju baterie, většinou se mi GPS tak 20 min. vůbec nedaří otevřít, pak si zlomim nehet a pak s ní naštvaně mrštim po Romanovi. Když mi ale baterie dojdou a Roman je v nedohlednu, obratně vyměňuji baterie během pár sekund a sprintuju za ním. Vyjíždíme z Betlanovic, máme suché boty a nemyslíme si, že by cesta do Spišský, která je kousek, měla být nějak dramatická. Omyl, samozřejmě! Za úplné mlhy jedeme přes pole. A tady přichází

41

Johy

další zoufalost Mílí. Nedá se jet, pole je úplně rozbahněné, takže po chvilce se kola netočí, jak jsou bahnem obalená, a my nadáváme a poponášíme kola. Na úseku, který bychom za sucha přejeli během půl hoďky, strávíme aspoň dvě hodiny a je to vážně opruz. Kolo obalené bahnem je strašně těžký, poponášim ho po pár metrech a pokládám na zem. Fakt mě to nebaví. Mám zase boty úplně mokrý a když jde konečně nasednout, kolo je opět téměř nepojízdné, jak bahno a písek skřípají při každým šlápnutí. Dost trpim a dost mě to štve. Ve Spišský snídáme v parku u kostela. Po projížďce bahnem vypadáme opět skvěle, jak my, tak naše kola. Na kolemjdoucí ale překvapivě nepůsobíme jako bezdomovci, protože se nás ptají, jestli jedeme Tour de France. Jsme drsný ! Pokračujeme ze Spišský dál a projíždíme kolem nějaké velké továrny, cesta celkem v pohodě, kdyby nás nenavedla do lesa se závorou, u které je značka s nápisem: „pozor v lese je medvěd“. Vytahuju poprvé rolničku (=tonoucí se stébla chytá) a nechce se mi do lesa jet. Naštěstí je to jen kousek a pak už jedem přes louky. Moc nám to nejede a máme hlad. V Poráči si dáváme jídlo a pivo a ohříváme se na sluníčku. Jíme zbytky od snídaně, pro-

42

Johy

tože ve vesnici žádná hospoda, kde by vařili, není. O kus dál je ale velké sportovní středisko a je tam i hospoda, kde vařej, takže trochu smůla. Vjíždíme do údolí, kterým teče potok. Potkáváme bajkery. Jeden nám oznamuje, že 1000 mil už skončilo, tak co prý tam děláme. Vysvětlujeme mu, že 1000 mil pro nás skončí, až dojedem do cíle. Že první už v cíli sice jsou, ale to neznamená konec závodu. Cesta vede potokem a je to velká zábava. Neustále křižujeme říčku a nikde žádné mosty. Pěkný úsek cesty, je teplo, takže nám nevadí, že jsme celí mokří. Následuje tlačení někam vzhůru do zalesněných kopců. Skoro celé to tlačíme. Na Mílích neplatí, že pokud jdete do kopce, musíte pak zákonitě jet z kopce. Dostáváme se cca do 1000 m n. m. a motáme se v lesích bez pořádného sjezdu, až jsme najednou zpátky dole u přehrady v Margecanech. Cesta pokračuje kolem přehrady a opět vzhůru po lesní cestě. Asi výletní místo, protože cyklistů-turistů potkáváme hodně. Pak nás čeká sjezd opět dolů zpátky k přehradě. Máme strašnej hlad, ale máme jen sušenku. Cesta pokračuje celkem výživným stoupáním po celkem civilizované cestě, která se navíc dá jet, tak sláva. Nějak mě přepadla naivita, a tak šlapu se strašnym zápalem nahoru a těšim se na sjezd. Jenže nahoře na kopcích se z celkem civilizované cesty stává cesta naprosto necivilizovaná a vede po lesích, kde je přes cestu spadlý jeden strom vedle druhého. Podlejzáme, obcházíme, přenášíme a začíná to být celkem náročné. O jeden takový spadlý strom si roztrhnu tílko a chytnu děsnýho vzteka. Předposlední den na cestě a já si udělám takovouhle škubu na poměrně drahým tílku. Zuřim až šílim a les je nekonečnej. Navíc děsně strašidelnej a na 100 % jsou v něm medvědi. Strašně v tom lese nechci bejt a mám pocit, že je to

43

Johy

nekonečný. Najednou propadám strašný depresi, únavě a nepomáhá ani si stále dokola opakovat, že všechno musí jednou skončit. Propadám hysterii a strašně řvu. Modlím se, aby na nás někde nevybafnul štáb s kamerou nebo aby nás někdo nedohnal, případně my někoho. To by si vyslechl. Les nekončí, motáme se tam sem a tam, až nás GPS navede na pro mě v ten moment naprosto šílenej singletrack. Nasedáme na kola, který jsme do teď tlačili a přenášeli přes spadlé stromy. Musím přestat řvát i brečet, protože se musím pekelně soustředit na jízdu. Náročné sjezdy po úplně mokrým vápenci mi celkem slušně posouvají hranice jízdy. Potkáváme bikera bez helmy, kterej kolem nás profrčí velkou rychlostí. Blázen. Jsem šíleně unavená. Jsme už fakt dost dlouho na cestě a každý den se stává těžším. Navíc zjistím, že jsem to po dvou tejdnech opět dostala, s čímž jsem fakt nepočítala. Nemám u sebe nic a navíc nemáme ani toaleťák. Tak to už je trošku moc. Chci sprchu, ale smůla, to jsou prostě Míle. Dojedem až na chatu na Hrešnej, kde s velkým překvapením přijímáme podporu v podobě fazolí s chlebem a nějakého sladkého nápoje. Kupujeme 200g milku. Jsem úplně vyřízená a strašně bych tam chtěla zůstat spát. Místo je to nádherné. Výhled na Košice, pasoucí se koně. Romantika. Je asi osm hodin večer. Posílám smsku, že mě Slovensko dostalo fyzicky i psychicky na dno. O tom, že to zítra chceme dorazit do cíle, se nezmiňuju. Nechci to zakřiknout. Taky to znamená, že dnes musíme ještě popojet. Sjíždíme z kopce, míjíme odbočku, takže se vracíme. Za tmy projíždíme vesničkami různých jmen a moc se nám nelíbí. V jedné na nás volají z hospody, ať si dáme pivo. Ptáme se na ubytování. Opilý bača nám říká, ať dál nejezdíme, že nás sežerou cikáni. To ne-

44

Johy

chceme, ale nechceme ani pít s bačou. Bača nás posílá na salaš. Zavolá tam svým kumpánům, že nás tam posílá, ať nás ubytují a pohostí. Nelíbí se mi to a nechci tam jít ani za nic. Salaš je na trase, tak pokračujeme dál. Cestou nás potkává nějaký mladý kluk a ptá se nás, jestli jdeme k nim. Odpovídáme, že jo a on nás nasměrovává dál. Na jednom z rozcestí stojí další týpek a v ruce drží mobil. Když dojedeme až k němu, podává Romanovi telefon se slovy: „máš hovor“. No úplně jak z akčního filmu. Roman si bere mobil a v něm se ozve bača od hospody a říká, že nás chlapci ubytují a ať jsme jako doma. Já jsem posraná strachy a píšu do Čech Míně GPS souřadnice s tím, že spíme u bačů v Čakanovcích a že jestli hned ráno nenapíšu, ať nás vyjede hledat. Bača za námi zavře plot a ubytuje nás v buňce, která páchne sýrem a je to hnus nad hnus. Na okně je mříž

45

Johy

a klika je jen z venku. Okamžitě kliku vyndavám a schovávám. Kola cpeme do buňky. Bojim se, ale jsem tak vyřízená, že okamžitě usínám. Najeto 120 km, nastoupáno 2 299 m, čas na kole 12 hodin 27 minut. Poslední den Vzbudila jsem se! Nikdo mě nezabil ani neznásilnil a nic nám nechybí! Sláva. Nutně potřebuju sprchu. Smůla. Na kola nasedáme v 5:46. Chceme jet „rychle“ a moc nezastavovat, protožesi dnes přejeme dojet do cíle. Zbývá nám ale 160 km a nevíme, co nás čeká. Máme matnou představu o terénu. Víme, že třikrát za tu trasu se dostaneme někam hodně mimo civilizaci, čekaj nás dva brody a zbytek zůstává utajen. Náš snídaňový rituál ale nevynecháváme ani poslední den cesty. Nakupuju v sámošce jídlo asi za 15 euro. Všechno sníme a trvá nám to cca hoďku. Dále cesta vede nezáživnejma loukama a polema s bahnem. Občas si říkám, že nás trasér naschvál navigoval přímo skrz smetiště. Strašně zuřim a říkám si pro sebe: „Trasére, smetiště nic moc, přijeď se podívat do Jizerek, jaká je tam nádhera!“ První brod vypadá asi jako stoka s výkaly, která docela rychle teče. Byla bych docela ráda, kdybych si nenamočila zadek, což se mi s mou vejškou asi těžko podaří. Na druhou stranu veškerá hygiena je stejně v tahu, ale už mám aspoň tampóny. Brod je docela dlouhej a bolej mě ruce, jak se snažím kolo držet co nejvejš, taky je v tý stoce docela proud, takže mi Roman pomáhá. U druhého brodu už toho mám dost, navíc je v obležení cikánů. Docela se bojim, takže říkám Romanovi, že

46

Johy

musíme vypadat děsně drsně, aby si na nás cikáňata netroufla. Což znamená dojet rázně k brodu, vyndat vložky z bot, sundat ponožky, obout boty a nadrsno přebrodit co nejrychlejc na druhou stranu. Křik cikánů umlkne a všichni nás sledují. Vypadáme spíš jako blázni, kteří ale vědí, co dělají . Provádíme to velmi rychle a obratně, vezmem kola na ramena a rázně přecházíme řeku, která na druhé straně nemá pořádný otevřený břeh, jen křoví. Přebrodíme, vlezem do křoví a snažíme se jím prodírat co nejrychleji vpřed. Za křovím pokračuje cesta polem a my se po něm snažíme uhánět co nejrychleji dál. O kus dál na silnici mi přestane jet a přehazovat kolo a taky se mi začne zasekávat řetěz. Při šlapání se vždycky najednou zasekne a kdybych rychle nepřestala šlapat, tak bych přervala řetěz. Roman zjišťuje, že mi kolo nejede, protože ho mám děsně zašpiněný od bahna. Tak to jako mám, ale kdo ne, že jo??!! Jenže pak porovnávám svoje a Romanovo kolo a to moje je fakt špinavý ňák víc. Čistíme a mažeme a překvapivě mi kolo začne zase jet. Zatím jsou všechny úseky celkem příjemné a jedou. Projíždíme nad Zemplínskou Šíravou. Je vedro. Dáváme si točenou zmrzlinu, nakonec dvě. V jedné z vesniček si dáváme Kofolu a chipsy a dojídáme zbytky od snídaně. Začíná bejt dusno a my vjíždíme do posledního úseku cesty přes Poloniny. Zastavujeme u pramene, opět nějakého léčivého, divné chuti. Zde využívám luxusu, který Míle občas poskytnou. Největší slast totiž je, když se mi chce na velkou v přítomnosti pramene, potoka nebo zkrátka vody, kde je možnost si hned poté umýt zadek. A to se mi právě zde podaří. Po dvou dnech se umyju-juchůůů! Je celkem dusno a my projíždíme úsekem, kde se zřejmě před pár hodina přehnala letní bouřka. Všude je

47

Johy

mokro a vlhko jak v pralese, v dálce hřmí. Trochu se pořád bojíme, co nás proboha ještě čeká, ale cesta je stále příjemná a vlní se nahoru dolů, občas i po asfaltu. Sjíždíme do vesničky Ulič a tady už tak nějak tušíme, že jsme skoro v cíli. Nemůžeme tomu uvěřit a čekáme ňákej šílenej dojezd. Zbývá nám sice 10 km, ale v nohách máme už 150 km a je kolem sedmé večer. Cesta nás překvapí, protože dojezd do cíle je přímo dělaný na závěrečný spurt. Jedeme stále po rovině a po asfaltu pěknejma vesničkama jako Uličské Krivé, Zboj a…! NOVÁ SEDLICA! Do posledního kilometru nevěřím, že dojezd bude tak pohodový, a i na posledních dvou kilometrech se bojím. U cedule Nová Sedlica se usmívám od ucha k uchu a poprvé nemůžu uvěřit, že jsem to fakt dojela, že jsem skoro na Ukrajině, že jsem v cíli. Zvláštní, neuvěřitelný pocit. Kolem osmé večer projíždíme pod

48

Johy

cílovým obloukem, a to hned několikrát za sebou kvůli fotkám. Zdravíme se s Honzou Kopkou a dalšími závodníky. Mrzí nás, že už jsme nezastihli „Kubu Vole Vole“ a Frantu, kteří přijeli pár hodin před námi. Pijeme pivo, Kofolu a těšíme se na jídlo do hospody. Zapomenem odeslat večerní zprávu. Píšou nám z kanceláře, jestli jsme ok, ať se ozveme. Píšeme závěrečnou smsku, že jsme po 160 km v cíli!!! Najeto 160 km, nastoupáno 2 237 metrů, na kole 11 hodin 56 minut. Oslava se žádná moc nekoná. Umyjeme se. Já v potoce, Roman využije open air sprchu, jdeme do hospody na jídlo a vytuhneme ve stanu. Druhý den ráno je azuro a vedro. Odjíždíme do Nitry. Je to celodenní přejezd Slovenska ve vlaku, který převážně prospíme. Koukáme z vlaku, na sebe a na fotky a nemůžeme tomu uvěřit. Tak my jsme dali TY MÍLE!!!

49

Johy

Co mi Míle přinesly Takže, zaplatila jsem 5000 Kč a dostala za to: 1) Dokonale naplánovanou trasu přes Česko-Slovensko, kam by se člověk na kole asi těžko sám a dobrovolně vydal. Trasy jsou naplánovány od jednotlivých bajkerů, kteří v daném místě žijou a bajkujou nebo ho dobře znaj. Trasu se snaží vybrat tak, aby vedla co nejkrásnější přírodou, ale ne nejpohodlnějším terénem. 2) Skvělá a podstatná je sounáležitost a sdílení společného cíle s ostatními závodníky. 3) Zhubla jsem 4 kg a Roman 6 kg. Regenerace a nastartování metabolismu a organismu jako celek. 4) Mám mega zážitků a žiju z toho do teď a ještě dlouho žít budu. 5) Člověk zjistí, že k životu mu stačí hodně málo. 6) Taky má ale problém vrátit se pak do práce a má tendenci chtít bejt furt na cestě (chce se teda stát vlastně takovym kočovnym cikánem ). 7) Roman je ten pravej chlap! Děkuji Honzovi Kopkovi a celému jeho organizačnímu týmu. Příští rok už ale Míle nepojedu, protože cítím, že je třeba se posunout dál a zažít něco dalšího a nového. Taky bych ráda dala šanci těm, kteří by to chtěli zkusit a ještě neměli to štěstí při přihlašování. Takže good luck! Užijte si to. Stojí to za to.

50

Roman

Craft 1000 miles adventure 2014 Extrémny ultramaratón naprieč horami Česka a Slovenska, približne 1700 km s prevýšením okolo 36000 m. Hlavne adventure, to dobrodružstvo, dobrodružstvo a ešte raz dobrodružstvo. To, že to bol závod som postrehol len na začiatku pri štarte. Nie som žiaden XC závodník, lepší bajk som si kúpil až v apríli. Po niekoľko mesačnom prieskume som sa rozhodol pre ručne zváraný rám RB crr 29 z českej dielne. No, ale jak to že sa amatér v jazdení a technickej správe bicykla prihlási na niečo také? Za všetkým treba hľadať ženu a túžbu zažiť niečo neobvyklé, niečo veľké a to Míle rozhodne sú. Niekedy na jeseň minulého roku sme sa s Johy (069) dali dokopy, myslím že to bolo koncom septembra, na dátumy som nikdy nebol dobrý, ona mi to odpustí. Od Johy ma čakalo veľa skúšok, ako to ona nazýva. To som ešte vtedy nevedel. Oni to pre mňa ani neboli skúšky vlastne, bavilo ma to a v tých veciach som sa vyžíval. Bajkoval som od mala, ale doprava po meste z miesta na miesto a občas výlet na Zobor, kde som aj tak tlačil, lebo som to nezvládal, sa nedá nazývať bajkovaním v pravom zmysle slova. Do minulej jesene som teda vo svojom živote najazdil na bajku na jeden záťah, tak 50 km. To ešte niekedy v puberte počas letnej hokejovej prípravy. Johy je z Liberca a tak ma vzala do Jizerských hor, kde to má všetko prejazdené a vyzná sa tam aj po tme. Prírodu som mal rád vždy, ale vtedy to vo mne vybuchlo. Lesy, výhlady, 80 či 90 km na bajku a to všetko s niekým koho milujete, jednoducho pa-

51

Roman

ráda, prepadol som bicyklu naplno a neskôr som sa dozvedel, že „skúškou“ som prešiel ☺. Myslím, že to bolo v novembri, ukázala mi výtlačok z novín od strýka, na ktorom stálo: „extrémny ultramaratón na kole napříč Česko-Slovenskem“. Po prečítaní mi bolo jasné, že to chcem zažiť, ale nie toto leto. Veď ja na bajku nemám nič najazdené (nakoniec sme pred štartom mali niečo málo cez 1000 km). Pravdou však je, že to musí človek mať v sebe. Samozrejme nemôže vstať od PC a len tak prejsť 1700 km na bajku, nejaký fyzický potenciál mať musí, ale hlavné je odhodlanie. Myseľ, tá je motorom. Tak začali prípravy, prihlásenie na Silvestra sme absolvovali úspešne. Stresovalo ma, že som nevedel ani len poriadne spraviť defekt a nie ešte nejaké väčšie opravy. Mal som sa to naučiť keď som ešte býval doma od otca, ktorý zvláda akékoľvek opravy úplne hravo. Nakoniec sme to vyriešili tak, že jeden večer k nám prišiel H. Burdík so svojím čarovným kufríkom a všetko sme to nejak spolu prebrali, ukázal nám čo a jak a ja som nadobudol istotu. Ďalej sme celú jar vymýšľali čo potrebujeme a čo nie. Nakoniec sme nakúpili vybavenie na bajky, nejaké to merino, batohy a všetko so super zľavou, ktorú Johy vybavila v HUDY sporte. Brašnu do rámu sme si dali ušiť na mieru. Vychytanú brašnu pod sedlo sme kúpili od Honzy Kopky. Na bajk som našetril nakoniec v pohode aj s podporou rodičov (ešte raz díky). Mohli sme vyraziť na prvú skúšku. Máj, Rumunsko, Banát. Hovorili sme si už je máj, bude krásne, ideme na juh. No ono bolo krásne dva dni a potom bolo asi 12 °C, pršalo, kolesá sa netočili. Celkovo sa to nakoniec ukázalo ako najlepší tréning na Míle. Dva týždne do Mílí sa už všetko, naozaj všetko točilo len okolo Mílí. Ko-

52

Roman

legovia z práce ma volajú na pivo a ja hovorím, že nie musím baliť a oni, že veď na dovolenku si zbalený za 2 hodiny. To som sa pobavil. Humor nás neopustil ani keď Johy šla na kafe s kamarátkami asi vo štvrtok. Doberal som si ju či to myslí vážne, že ide na kafe keď musíme baliť. Nakoniec v piatok všetko pripravené. Ešte prišla kamarátka Mína a vyhodila nám zopár zbytočností ako teplé ponožky, 1 triko naviac a jeden spodný diel termoprádla naviac. No dobre, že som si nič z toho nevzal. V sobotu ráno sadáme na hlaváku v Prahe na vlak do Chebu, s ešte ďalšími asi piatimi mílarmi. Tiež na nich nezostali miestenky v neskorších vlakoch. Sprievodca nás obere o ďalšie peniaze za batožinu aj keď už máme kúpený lístok aj miestenku pre bicykel. Lepšie je to kúpiť cez net, ale my bývame blízko stanice, no nič. Cesta z Prahy do Chebu bola skoro drahšia než cesta z Novej Sedlice do Nových Zámkov kam sme sa presúvali na konci. V Chebe sme sa rozhodli nečakať na vlak

53

Roman

a vybrať sa podľa naplánovanej trasy v GPS do Hraníc na bajkoch. Bolo to necelých 40 km. Po asi polhodine šliapania začne Johy škrípať v pedáloch a reťaz robí zvláštne zvuky. Takže využívame servis v Chebe, kde veľmi ochotní páni zisťujú, že stredové ložisko je vydrané. Na sklade však také Sram ložisko nemajú, tak to aspoň poriadne namazali. Potom zistili, že na Sram kazete má Shimano reťaz, čo môže spôsobovať tie divné zvuky. Ona si nakoniec ta reťaz sadla, ale hlučnejšia asi bola. Tak sme vyštartovali znova. Za chvíľu, po pohodovej trase, sme pred obedom dorazili do Hraníc. Tu v miestnej sokolovni mal byť zraz. Začína to všetko až okolo tretej, postupne prichádzajú ďalší a aj realizačný tím. Vyzdvihli sme štartovné čísla a kartičku s dôležitými kontaktmi a pospávali a popíjali pálenku do večere. Tá bola strašne malá. Dali sme nejaké to pivko a v kľude sme asi od desiatej naspávali dopredu. Deň štartu Je to tu. Od rána zamračené, hnusná zima, zatiaľ neprší. Predpoveď počasia nesľubuje zlepšenie práve naopak. Tesne pred štartom začína pršať, o tretej s výstrelom Honzy Kopky sa dážď začne meniť v lejak. Smerujeme úplne k hraniciam s Nemeckom na najzápadnejší bod ČR, Trojmezí. Po asi 10-15 km od štartu mi Johy hovorí, že som „píchnul“. Nechce sa mi tomu veriť, zastavujeme, prší dosť, nadávam. Dávam dolu plášť, lepím dušu, sme už asi posledný. Johy sa smeje jak sa trápim a podáva mi rum. Nakoniec to s pomocou Jakuba Marxe, vianočného kolobežkára, zvládnem. Počas Milí tak získavam doživotnú prax a rýchlosť vo výmene defektu. Cesta ďalej

54

Roman

prebieha pohodovo, lesné cesty, šotoliny, prestalo pršať. Dobehli sme nejakých závodníkov. Pamätám si parádny zjazd mokrou lúkou za západu slnka do Kraslíc, kde začalo spolu s tmou zase brutálne pršať. Šliapeme do kopca s ešte troma Slovákmi smerom na Přebuz. V kopci vidíme troch mílarov jak sa ukladajú k spánku pod altánkom domu. Pani domáca im ho požičala pod podmienkou, že jej nerozbijú keramického slona. Pridávame sa s Johy k nim, trojica pokračovala ďalej. Na slona dávame veľký pozor. Nakoniec nás tam tú noc spí sedem, aj Petr Křelina (008), s ktorým sa stretávame počas celej cesty až do CP2, alebo Kuba (045), s ktorým strávime celý finish (1deň) do cp1 . To ešte, ale netušíme a večeriame bagetu pripravenú z domu. Celkom našliapané 87 km. Čas strávený na bicykli 6 hodín 27 minút. Nastúpané 1499 m.

55

Roman

2. deň Vstávame o piatej ráno, chceli sme skôr, ale pršalo tak vyliezť zo spacáku dalo značnú námahu. Nejaká tá hygiena v potoku vedľa domu a o pol šiestej vyrážame do dažďa. Šliapeme do kopca, tak je nám za chvíľu teplo. Prechádzame Přebuz, super zjazd a rovinka okolo potoka niekde v Krušných horách. Raňajky v samoobsluhe v neviem akej obci. Smerujeme do kopca z kopca, lesy, lúky, rašelinové jazerá za premenlivého dažďa na Boží dar a odtiaľ na Klínovec. Tu vidím jak pobehuje chodec/bežec Petr Ozogán. Dosť ma to rozhodilo, že už tam je. Cesta inak prebieha v podstate bez problémov, v Kovářské dávame polievku a sušíme tretry a ponožky, vyšlo totiž slnko. Počasie sa strieda a niekde pred Českým Jiřetínom má defekt pre istotu Johy. Ako zázrakom to máme hotové za 5 minút. Zase za západu slnka lúkou s vysokou trávou, už celkom unavení, zjazd do Moldavy. Tam sa ocitáme za tmy a teplota klesá k 5 °C. Vieme, že tam má byť na trase podpora, ale taký luxus aký nás tam čakal sme nečakali. Dostali sme spanie v posteli, sprchu, polievku, niekoľko druhov pečiva, Bernarda. No proste paráda. Spalo nás tam tú noc asi sedem. Našliapané 150 km. Nastúpané 2 652 m. Čas na bicykli 13 hodín 41 minút. 3. deň Ráno nás prišiel pán zobudiť pán Kuba 4:30 ako sme mu povedali a nečakali sme, že to naozaj urobí. Z postele sa dostávame až po piatej a na stole nás čakajú raňajky ako pre deti.

56

Roman

Chlieb natrený maslom a obložený šunkou a syrom, džús, čaj, káva, koláč. Neviem či som náhodou ešte nespal. Pri odchode sa pýtame čo sme dlžný a pán hovorí, že nič. No neuveriteľné. Penzión na Moldave smerom na Cínovec môžu odporučiť asi všetci, čo sa tam stavili. Tak teda nasadáme do zimy, ale do kopca, takže si za chvíľu zvykáme. Niekde cestou na cínovec stretáme mílara, ktorého sme stretli už včera. Na začiatku Milí sme takto stretávali bikerov často, nevedeli sme ako sa volajú a tak sme vymýšľali prezývky podľa nejakých špecifických znamení. Spýtal som sa ho odkiaľ je, ale nespýtal som sa ho rovno aj na meno. Na otázku odkiaľ teda je odpovedá pre nás už legendárne, že „jsem z Prahy“. Rodený pražák? „ne vole, každej správnej Pražák vole je z Moravy vole“. Tak máme asi prvú prezývku pre Kubu (116) a to vole, vole . Na Cínovci je riadna zima, prechádzame okolo teepee podpory fanúšika závodu a šliapeme na Komáří Vížku. Fakt studený, ale krásny

57

Roman

zjazd dole. Lúkami a lesmi, občas bahno, ale vypadá to, že svieti slnko. Trasa vedie okolo nejakého rybníku pred Labskými pískovci, rozhodneme sa tu naraňajkovať a zohriať na slnku. Celkovo bolo prvých 4 – 5 dní ráno a večer hrozne chladných, ale cez deň začalo počasie od tohto momentu pripomínať leto. Výšlap na Děčínsky Sněžník bol fajn, aj krajina nádherná, ale zjazd dole k Labe, bol pre mňa prvé peklo Milí. Ťahalo sa to hodiny singltrekom plným kameňov nad zrázom. Labe vidíte, už tam chcete byť, ale nepustí vás to. V lese sa zbláznila GPS a blúdili sme. Prišla prehánka s vysokým úhrnom zrážok, ktorá našťastie netrvala dlho. Nakoniec sme sa vymotali po niekoľkých hodinách k tomu Labe, kde sme si mysleli, že budeme tak aspoň o hodinu až dve skôr. Tu som prvý krát pochopil, že očakávať sa dá len to najhoršie a plánovanie je jedna z najťažších úloh na ceste. Predstavte si pôžitkára, jak sa teší po tvrdom výšlape na rýchly zjazd, nejaký obedík a pivko na slnku u Labe. Nakoniec však skončí na niekoľko hodín uväznený v lese, zmokne a spadne z bajku. Pre ego je to rana, s ktorou sa ťažko vysporiadava, lekcia super. Prievoz do Hřenska nám odplával pred nosom a tak sušíme veci a čakáme na ďalší. V Hřensku nakúpime v jediných českých potravinách, pani mi dáva tyčinku grátis. Míle pozná. Vstupujeme do NP Českosaské Švýcarsko. Cesta pohodová miestami po asfalte, miestami po šotolinách. Pekná krajina, ale tie najväčšie krásy zostávajú asi len pre peších. Niekde na okraji k večeru stretávame Petra (008) a ideme spolu. V Brtníkách vidíme nejakých mílarov jak končia svoj deň, my sa však rozhodujeme ísť ešte ďalej smer Mikulášovice. V podstate ideme nad nimi cez les a pomaly sa blíži tma. Zrazu sa pred nami vynorí vysoká tehlová rozhľadňa

58

Roman

Tanečnica s drevenou krčmou vedľa, kde sa svieti. Zaklopeme a dvere nám otvára mladý sympatický týpek. Rovno nás volá ďalej. My sa ho hneď pýtame či sa tu dá spať a on, že má aj matrace, že nie je problém. Ďalšia naša otázka je či majú pivo a on, že nie. Dnes prileteli z Írska. Rozhľadňu aj s domom/krčmou dostali do prenájmu a tak sa s manželkou a malým dieťaťom ešte len rozhliadajú. V tom prišiel ďalší závodník, ktorý akosi lámal výplet hlava nehlava. Nový majiteľ Tanečnice sa ponúka, že pre pivo v pohode dôjde autom dolu do Mikulášovic a my sa nebránime. Ideme zatiaľ pozrieť výhľad z rozhľadne. Za chvíľu je naspäť a prináša ďalšieho mílara Kubu (045) na jednotke za spätné zrkadlo. Našliapané 120 km. Nastúpané 1 941 m. Doba na bicykli 12 hod. 17 min.

59

Roman

4. deň Krb v noci dohorel. Spálili sa nám ponožky, našťastie sme mali rezervné. Vstávame skoro len vďaka tomu, že Kuba sa musel vrátiť a prejsť trasu a tak nás zobudil. Inak by sme zase určite nevstali. Letíme mokrým lesom (celkom brutal na ráno) a potom zarosenou lúkou s trávou po pás. Takže vysušené tretry z noci sú minulosťou a tak to bolo stále. Vysušíte sa a zmoknete, alebo sa extrémne zapotíte, alebo Vás dostane rosa, alebo potok atd. Jednoducho prírodný kolobeh, na ktorý si za chvíľu zvyknete. Už to neriešite a len sa radujete, že to šliape. Lebo keď to nešliape, tak až to je naozajstný problém. Raňajkujeme na benzínke, kde predávajú aj koláče, rohlíky a jogurty. Závodník, tiež fyzioterapeut a je to poznať, lebo je v celku oblepený kinesiotejpom, nám vraví niečo v tom zmysle ako: „To jsem vám tu louku od tý rosy ale vymet, co?“ Za chvíľu prichá-

60

Roman

dza Michal a Kuba, všetci sú už nedočkavý na Nordkap plný koreňov. Tu som si fakt zdokonalil techniku jazdy. Super, že nepršalo inak by to bolo asi horšie. Krajina pri najsevernejšom bode ČR bola fakt krásna. Nemci tu vybudovali náučnú trasu plnú zaujímavých tabúl a altánkov vhodných na spanie. Kto to poznal, tak sa tu musel parádne vyspať. Za Nordkapom len prechádzame okolo neďalekej podpory a šliapeme ďalej už v trojici s Kubou. Stavíme až v Krásnej Lípe na námestí na obed. Johy kupuje nejakú masť na achilovky, ktoré ju trápia druhý deň a čím ďalej tým viac. Pred nami sú Lužické hory, neočakávame nič hrozného, veď všetci hovorili len o Nordkape. No ale pravdu povediac nás zaskočili, maľovali sme si to teda zas krásne. Mysleli sme, že za svetla dorazíme do CP1, okúpeme v rybníku a vychutnáme Bernarda. Namiesto toho sme v Lužických horách predvádzali pešiu turistiku jak do kopca, tak i z kopca a bajk nám bol často krát na obtiaž. Keď sa konečne dostávame do Hrádku nad Nisou, je asi sedem večer a píšeme večernú sms, s cieľom doraziť do CP1. Túto časť trasy sme poznali, vedeli sme, že to dáme, ale zadarmo to nebude. Hlavne pár km od CP v strmom zjazde sme preleteli neviditeľnú odbočku doprava. Nakoniec dorazíme konečne do CP1. Paráda. Síce za tmy ale v podstate zatiaľ bez problémov. Aspoň sme si to mysleli. Dávame Bernarda pri ohni. Do rybníka sme už nešli a to bol celkom problém. Ako som tak videl, tak asi len môj s Johy, lebo ostatní sa neumývali už niekoľko dní. My sme ale každý deň niekam skočili a toto bolo prvý krát, čo sa nám to nepodarilo. Takže zasolený do spacáku nič moc. Celkom našliapané 125 km. Nastúpané 2 424 m. Na bicykli 13 hodín 59 minút.

61

Roman

5. deň Ráno ma budí Johy už v cyklistickom pripravená, že sa ide vykúpať. Mne je kosa a cítim, že mám problém. Okrem toho je už pol siedmej, čo je dosť. Fakt sa mi ako nechce vstávať. Vyhrabem sa a Kuba mi hovorí, že stretneme sa pri prvej pumpe na mytie bajku. Od tej chvíle sme ho už nevideli, škoda. Parádne si to dal až do cieľa za 12 dní. Silne sa premáham skočiť do rybníka takto ráno, ale nič lepšieho na krízu ako studená voda asi neexistuje. Po pekných lúkach pod Jizerkami sa dostaneme do Hejnic, kde podávame veľké raňajky ako druhý krízový liek. Všetko nám to hrozne trvá. Vieme, že nás čaká kúsok singltreku pod Smrkem a potom výšlap na Smrk v Jizerkách. Túto časť trasy sme poznali až do Poľska, takže celkom ostrý zjazd korytom potoku a patníkový singl nás neprekvapili. Za

62

Roman

chvíľu sa ocitáme v Harachove. Je to už asi tretí deň, čo Johy trápia achilovky, ale dnes to vypadá, že je to vážne. Dávame pauzu na obed pri Mumlavských vodopádoch a študujeme mapy a GPS. Vypadá to, že pôjdeme teraz celkom dosť do kopca. Ono sme v Krkonoších takže je to vlastne pochopiteľné. Stále som sa ale dosť nepoučil a neočakával to najhoršie a ono to prišlo. Bolesti achiloviek sa vystupňovali natoľko, že sme stáli každých pár minút a Johy strečovala a odpočívala, alebo som jej to strečoval ja. Išli sme veľmi pomaly a vedeli sme, že to len tak neprejde. Keď to terén umožnil a mohli sme šliapať rovnomerne tak to išlo, ale takého terénu bolo málo. Celý ten prejazd Krkonošmi bol o tom, že ideš pešo do strmého kopca, chvíľku nejaká rovina a väčšinou zjazd, ktorý sa nedá zjazdiť a tak zase pešo. Okolo 16:00 dorazíme do Špindlu, občerstvíme sa a dávame si cieľ Výrovku. Má tu.byť nejaká podpora. Bol to doslova výstup, ktorý fakt nemal konca. Posledný úsek viedol po hrebeni, ale stále do kopca. Nakoniec sa nám ukáže Snežka a krátky asi 300 m zjazd nás dovedie k Výrovke 1356 m n. m. V prízemí chaty si vôbec nevšimneme núdzovú miestnosť s matracmi a ideme rovno hore. Vrchný nás vďaka tomu totálne napálil. Johy to vo svojom denníku napísala dokonale. Dávame si večeru a bavíme sa ešte s ostatnými. Sme unavení a tak sa poberáme za chvíľu spať. Johy kríva a nemôže chodiť. Pri akomkoľvek pohybe v členku jej zachrastí v achilovkách. Je to fakt zlé. Bojíme sa, že to nepôjde ďalej. Ja som si našiel kliešťa zozadu na stehne,kam si nedočiahnem, ale Kuba vole, vole my ho našťastie s ľahkosťou vytočí. Dúfame, že ráno bude lepšie. Našliapané 80 km.Nastúpané 2615 m. Čas v sedle 10 hodín 51 minút.

63

Roman

6. deň Budím sa zase unavený (asi to tak bude už furt). Achilovky Johy bolieť neprestali. Vieme, že nás čaká zjazd do Pece pod Sněžkou a potom zase do kopca. Peklo pokračuje. Pri odchode si dáme ešte teplý čaj a chleba zo syrom, ktoré nám tam nechal pán vtipálek . Brzdové desky som zjazdom do Pece nešetril. Odtiaľ stúpame smer všetky Úpy. Nazačiatku tohto stúpania nás dobieha M. Hůlka alias „starý pán“ so slovami „bacha jede rychlej“ a prefrčal okolo. Johy trpí s každým šliapnutím. Zase stojíme snáď každý kilák a preťahujeme. Trochu to vždy pomôže. Pokračujeme poľskou stranou Krkonoš, kde lesníci tesne pred nami zatarasili cestu veľkými smrekmi. S úsmevom nás pozorujú, ako si poradíme. Cez Zacléř sa dostaneme zase na hranice s Poľskom, kde si dáme najmastnejšiu gulášovú

64

Roman

polievku a vyrážame smer CHKO Broumov. Cesta vedie po trase závodu MTB Trilogy a je to masaker. Absolútne nezjazdná cesta pre smrteľníkov na HT bajkoch. Na endurách si museli užívať. Postupne sa dostávame do Adršpachu. Naďalej pokračujeme veľmi pomaly a často preťahujeme achilovky. V tomto momente je náš cieľ dať Míle do finish 500. V Adršpachu je obchod zavretý. Pokračujeme okolo skál, ktoré ale z blízka neuvidíme, až do Teplic nad Metují. Tu bol otvorený obchod. Pri večeri mi Johy zrazu oznámi, že: „hele mě ty achilovky asi přestaly bolet, jsem zpátky ve hře“. Veľká eufória. Rozhodujeme sa ísť teda do tmy. Trasa konečne ubieha. Na dojazd je priam ideálna. Niekde v lese stretáme ako inak Petra Křelinu. Končíme spolu za tmy niekde v lese pred NP Stolové hory, pod malým prístreškom a spíme pod holým nebom. Našliapané asi 120 km. Nastúpané 2 630 m. Doba strávená jazdou 12 hodin 44 minút. 7. deň Na bicykle nasadáme v 7:38. Cesta pokračuje do kopca naďalej lesom a po chvíli sa objavuje obrovský altánok pri tabuli, ktorá ukazuje NP Stolové hory. Cesta týmito lesmi je moc pekná. Ako náhle sa však dostaneme na lúky, vôbec to nešliape. Táto poľská príroda je moc pekná. Všade po ceste sa z vysokej trávy z ničoho nič objavujú 2–3 metrové skaly. Na jednej takej skale raňajkujeme, čo nám zostalo z večera. Za chvíľu by sme mali byť v Orlických horách kam sa moc tešíme. Konečne nie sme už na lúkach, tak cesta ubieha. Achilovky, ktoré trápili Johy sa ukludnili. Myslíme si, že prvé dni prechladla a teraz keď je už

65

Roman

konečne leto, tak sa to uklidnilo, z čoho máme obrovskú radosť. Po výšlape na Zieleniec sa dostávame konečne naspäť do Česka a za chvíľu sme dole u Šerlišského mlynu. Tu objavujeme potok so spádom vody schovaný za vysokými žihľavami. Hneď sa doňho vrháme a vôbec nám nevadí, že nás môžu vidieť turisti z cesty hneď vedľa. Je to nádhera, blaženosť, vonku 30 °C a my v tom studenom potoku. Po kúpeli si dáme obed. Kúpime nejaké koláče a vyrážame ďalej. Orlické hory boli super. Všade skryté bunkre, pekné šotolinové aj lesné cesty a hlavne to ubiehalo ako po masle. SMS posielame zase spolu s Petrem pri výjazde z lesa na lúke, s výhľadom na Jeseníky. Pri zjazde dole do dediny si Johy všimne, že má úplne uvoľnené predné koleso. Zastavila a dotiahla to. No pri pomyslení, čo sa mohlo stať, naskakuje husia koža. V dedine obchod nebol,

66

Roman

ale krčma ano. Kupujeme pivo a nejaké sušienky, aby sme mali čím doplniť energiu pred spaním. Rozhodujeme sa isť do tmy a nájsť nejaký vhodný prístrešok. Od tohto rozhodnutia uplynulo snáď 20–30 kilákov. Po tme s čelovkami sme sa motali pomedzi nejaké ohradníky pre kravy, než sa nakoniec objavil prejazd po asfaltke a veľký, priestranný altánok. Vyčerpaný otvárame pivo a vychutnávame, že máme super bezpečné spanie. Našliapané 110 km. Nastúpané 2357 m. Čas na bicykli 12 hodín 4 minúty. 8. deň Keď sa ráno prebudíme Petr je už preč. Rozhodol sa zamakať do CP2 a užiť si poriadne posledných 70 km. Málo dovolenky mu totižto nedovolilo pokračovať až na Slovensko. Vyrážame v klídku, dnes chceme doraziť len do CP2 a dať si tam oddych. Našťastie sme si dali dovolenku na 3 týždne a tak sme časovú tieseň nepocítili počas celej cesty. Šlapeme do kopca k traverzovej ceste. Tá je moc fotogenická a tak fotíme výhľady na okolité kopce. Pod vrcholom Smrku si užívame patníkový singltrek, ale pohoda sa končí. Hrmí už hodnú chvíľu, až sa nakoniec pustil silný lejak. Hovoríme si, že aspoň prídeme štýlovo zablatený. Tento mokrý zjazd bol nakoniec celkom adrenalín, takže keď sme sa ocitli v Brannej, boli sme radi, že už sme na asfalte. Posledných pár kilákov vedie z kopca po ceste 1. triedy a prestáva pršať. O jednej dorazíme do Xparku Františkov. Máme za sebou 500 míl a sme radi, že na bicykle sad-

67

Roman

neme až ráno. Využívame všetok luxus v podobe sprchy a sauny, vypratia vecí a asi najlepšieho jedla za celé Míle. Našliapané 70 km. Nastúpané 1 473 m. Čas na bicykli 7 hodín 19 minút. 9. deň V noci dorazil z nemocnice minuloročný účastník Milí a hlavne jeden z najvtipnejších. Spadol po obede z bicykla niekde v Jeseníkoch, prišiel dosť krvavý a odrený. Hovoril, že sa mu to stáva len na Mílach. Keď prišiel z nemocnice hovoril, že nič vážneho, len zlomené rebrá a lopatka. Optimista. Každopádne nás to zobudilo a tak sme išli spať von. Ráno vyrážame, ako inak skoro poslední. Smer Dlouhé stráně. Tešíme sa ako si tam dáme raňajky. Má to byť tak 25 kilákov, takže paráda. Cestou sa zastavujeme v servise, kde chceme kúpiť brzdové desky a nechať to vymeniť. Desky majú, servisáka nie. Netrúfol som si

68

Roman

na to. Bajky brzdili, nechcel som to rozhasiť a tak kašleme na to a pokračujeme z asfaltu konečne do lesa a samozrejme do kopca. Poriadneho kopca, veď Dlouhé stráně sú 1350 m n. m. Pražilo slnko a výšlap nemal 25 kilákov ale skoro 40 km a sme už fatálne hladní. Keď som vyšiel po schodoch na vrchol bol som prekvapený, že je nádrž vypustená. Našli sme super miesto pod balvanmi a užívame si raňajky. Za chvíľu k nám príde pán z ČEZu a ešte jeden pán s fotoaparátom, že či si nás môžu vyfotiť ako sa pozeráme na vypustenú nádrž. My, že jasné. Pýtam sa, že či to bude niekde zverejnené a fotograf, že v Blesku. Vtipná príhoda, pekná fotka. Keď doraňajkujeme tak sa nám vôbec nechce odísť a tak tu zaspíme na asi hoďku. Ťažká pohoda. Zjazd je paráda, trochu sa ešte motáme v lesoch hore dole až sa ocitneme pri jazerách Slezská harta a Kružberk. Tu

69

Roman

mám defekt po fakt dlhom čase. Na večer sa dostávame na okraj Oderských vrchov k vojenskému priestoru Libavá. Sme už unavení a plánujeme šliapať do Hadinky, že tam má byť nejaký kemp. Na obzore totiž vidíme búrku tak chceme nejakú strechu a altány sa tu vôbec nenachádzajú. Stmieva sa a cesta je fakt paráda, vedie popri potoku v lese. Zrazu narazíme na tábor a rovno sa pýtame či nemôžeme prespať. Stretávame sa tu s veľkou ochotou. Vedúci tábora nám požičali jeden prázdny stan, dajú nám večeru aj pivo. Využili sme tu miestne jazierko na kúpanie a trávime tu super večer. Bol to tábor z Ostravy, týmto ešte raz díky. Našliapané 120 km. Nastúpané 2 659 m. Čas na bicykli 10 hodín 38 minút. 10. deň Ráno vytiahnem bajk z hlavného táborového stanu a zadné koleso mám úplne prázdne. Rozhodujem sa už nelepiť niekoľko krát lepenú dušu a nasadiť do hry novú. Zdrží nás to a to sa nám podarilo fakt stať dneska skoro. Okolo nás prefrčí Kuba vole, vole aj „starý pán“. Cesta pokračuje popri potoku aj ďalej, tak po 20 kilákoch sa kúpeme a raňajkujeme, čo sme včera ušetrili. Nebolo toho moc, nejaký rohlík, syr a horalka. Na GPS vidíme, že nejaký ten čas sa neobjavíme v žiadnej väčšej dedine a tak som hladný hneď jak to dojem. Keď sa ocitneme pri prvej jednote hneď kupujeme džús, jogurty, rohlíky, šunku, syr, sušienky a koláče. Prvý krát stretáme Fera Kasaniča. Kupuje si tri pivá. Hovorí, že šlape na pivečká. Na začiatku Hostínských vrchov roztrhám plášť na kamenistej ceste. Nadá-

70

Roman

vam. Dúfam, že to pôjde zalepiť. Šlo a nakoniec vydržal až na východ. Hostínske vrchy boli náročné, na mape vypadali ako kúsok, ktorý by sme mali preletieť. Namiesto toho sme strmo tlačili do kopca. Nastúpané metre sme rýchlo stratili a zase sme tlačili. Keď sme videli na GPS, že Vizovice sú vzdialené 4km a my sme stále v hustom lese, tak sme si mysleli, že tam vedie poľná cesta až na námestie. Dorazili sme tam nakoniec okolo ôsmej, bolo krásne teplo. Dávame večeru s výhľadom na krásy námestia a bavíme sa s miestnymi. Rozhodujeme sa dopriať si teplú sprchu a zostať poslednú noc v Česku v penzióne. Johy sa sťažuje na bolesti hemoroidov, ja jej hovorím, že určite to nebude tak strašné. Pri pohľade na celý krvavý záchod som to rýchlo zobral späť. Vonku začalo husto pršať. Našliapané 100 km. Nastúpané 1 982 m. Na bicykli 10 hodín 42 minút.

71

Roman

11. deň Dážď, ochladenie, leto je zas v prdeli. Nie je zima ako na začiatku tohto podujatia, ale dážď je silný dostatočne na to aby Vizovické vrchy, Beskydy a vlastne celé pohraničie smerom k CP3 nad Pruským spravil nezjazdným na bicykli. Cesta pokračovala v zavedenom trende zo včera. Zase do kopca vytlačíš, ale z kopca sa už šmýkaš blatom. Adrenalín spojený s bahenným driftovaním plus prvá náučná tabula v Beskydoch s obrázkom medveďa. Kilometre neubiehajú a ešte to územie medveďov. CP je vzdialené približne 20 kilákov, keď na chvíľu križujeme asfalt, kde je nastriekané sprejom: „podpora 1000 miles“ a šípka k altánku. Za stáleho dažďa sa tam schovávame a nachádzame tu termosku s horúcim čajom, fľašu rumu a mastné chleby s cibuľou. Zisťujeme z knihy návštev, že sa tu páčilo každému a tiež, že posledné kilometre pred CP sú fakt náročné, takže ten rum načíname. Zrazu sa z lesa vynorí Fero, tiež nemôže uveriť, aká hostina je pred ním. Rum nakoniec skoro vypijeme a rozhodujeme sa, že necháme trochu pre „poláka“, ktorý by mal byť niekde za nami. Ďakujeme za to miesto. Do CP3 sme to dobojovali a chceli sme hneď pokračovať ďalej. Ani už nepršalo, ale dostal nás Přemek a celý tým so svojou radostnou aktivitou a rumom. Po asi polhodine prehovárania s rumom sa rozhodujeme zostať a toto rozhodnutie spustí nečakaný sobáš mňa s Johy. Je to veľká zábava ako sa na svadbu patrí: rum, pivo, oheň, paštéka a svadobná noc v najväčšom stane. Našliapané 60 km. Nastúpané 1 920 m. Doba na bicykli 9 hodín 21 minút.

72

Roman

12. deň Ráno sa budím dolámaný a celý od blata. Trvá nám dlho sa zbaliť a vyraziť. Túto rannú opicu však okamžite odbúra staré dobré driftovanie bahnom. Poprípade odstraňovanie bahna z bajku, aby sa točili kolesá, tiež pomáha vytriezvieť. Keď sa dostaneme do Pruského, už svieti slnko a vypadá to zase na pekný deň. Kupujeme silné raňajky a trochu sa obávame čo to bude tá spomínaná Magura, pred ktorou nás tak varovali. Pred Ilavou sa rozhodneme skúsiť si umyť bicykle v štrkovni hneď za Váhom. Majú tu vapku na náklaďáky tak je to paráda. Pán bol ochotný a so záujmom nás pozoroval a pýtal sa od kiaľ ideme a kam. Za Ilavou nasledovala pomerne nudná pasáž lesmi Strážovských vrchov. Cesty boli veľmi nepohodlné, miestami sa však objavili pekné rozhľady na okolité skaly. Pred obedom sa dostávame do nejakej dedinky pod Maguru. Je

73

Roman

dosť teplo z čoho máme radosť, lebo uschne trochu cesta pred nami. Dávame tu neskorý obed a vyrážame strmo hore. Od tabule smerujúcej k Magure(1146 m n. m) sme dosiahli Malú Maguru za ani nie hoďku. Tlačenie plné mokrých šutrov dalo zabrať, ale tešili sme sa na zjazd. Ten by bol fakt krásny, aj keď bol dosť blatistý, keby predné brzdové desky nevypovedali úplne službu. Obaja sme do Kanianky vyleteli z lesa z úplne zapečenými brzdami. Pýtame sa na najbližší servis a dozvedáme sa, že je v Prievidzi. O šiestej večer asi už nebude otvorený. Rozhodujeme sa to skúsiť, lebo nič iné nám aj tak nezostáva a teda vyrážame do Prievidze po cyklotrase, kde je veľa rekreantov. Už pri vstupe do Prievidze mi padne do oka jeden cyklista a tak sa ho pýtam znova na servis. Ten je veľmi obratný a Prievidzu pozná ešte obratnejšie. Hovorí nám, že servis bude zatvorený, ale má číslo na toho pána a tak mu skúsim volať. Bohužiaľ zatvorené. Nevadí, lebo cyklista je fakt super a snaží sa nám pomôcť. Volá kamarátovi, ktorý robí servis v garáži známym a ten nám pomôže. Vedie nás Prievidzou do kopca. Johy má podozrenie na osmu a tak celkovo nám naše bicykle akosi nejdú oproti cestnému bicyklu nášho náhodného pomocníka. Keď prídeme k domu z garážou, víta nás mladý chlapík a má tu veľa bajkov i motoriek. Má všetko potrebné náradie a brzdy nám mení. Odhaľujeme tiež roztrhnutý zadný plášť u Johy a tak kupujeme nový, ktorý má našťastie „skladom“. Môj lepený zatiaľ prekvapivo drží, ale tiež si jeden kupujem a dávam ho do batohu, že ho vymením až keď to bude naozaj nutné. Veľké šťastie toto, super pomoc od neznámych ľudí, veľké díky do Prievidze. Vraciame sa pred ôsmou hodinou na trasu a chceme zostať v poslednej dedine pred ďalším

74

Roman

zalesneným kopcom a to v Nedožeroch–Brezanoch. Vidíme tu sympatickú krčmu a tak sa ideme opýtať, kde sa tu dá vyspať. Slečna za barom nám hovorí, že je tu penzión. Terasu krčmy nám neponúka, v čo sme tak trochu dúfali a ani nejaký altánok sa jej nevybavuje. Už skoro na odchode sa rozhodneme, že keď je tak pekne, dáme si tu na terase ešte pivo a tak si sadáme a vychutnávame aké sme mali šťastie s tým servisom. Za chvíľu príde slečna od baru a hovorí, že volala s otcom a ten jej odporučil chatku veľmi milých známych, ktorej terasa je vhodná na prespanie. Opisuje nám cestu ako k nej, my ďakujeme a ona odchádza. Hovoríme si paráda. Dáme si ešte jedno. Za chvíľu prichádza slečna znovu s tým, že príde jej priateľ a cestu k chatke nám ukáže. Tak to je už hitparáda. Vďaka. Veľmi veľké šťastie na ľudí sme mali a to vlastne celú cestu

75

Roman

dvoma republikami. Priateľ prichádza na bajku a dozvedáme sa, že trasoval Míle minulý rok a že sa máme, že sme na ceste . Chvíľu takto posedíme a zisťujeme čo nás asi čaká zajtra. Potom sa teda vyberieme už za tmy k chatke s priestranným altánkom a tak rozkladáme karimatky a spacáky. Jediná malá nevýhoda je, že sme sa neumývali od Vizovic. Nevadí. Našliapané 80 km. Nastúpané 1 947 m. Čas na bicykli 10 hodín 13 minút. 13. deň Trinásty deň na ceste sa nohy ráno rozhýbavali celkom ťažko. Na ceste z Nedožier nás stretá „starý pán“ so slovami: „A mám vás!“ Úsmev sa nedá skryť a tak ideme takto v trojici. Prejazd zalesneného kopca je v pohode, vidíme srny i líšky a za chvíľu

76

Roman

sme pri Budiši a v Turčianskych Tepliciach. Tam kupujeme raňajky zase už len dvaja. Raňajkujeme poriadne, vieme, že máme pred sebou Veľkú Fatru s najvyšším bodom trasy Krížnou (1574 m n. m.). Počas stúpania ešte na začiatku využívame služby tône pri ceste. Je celkom chladno a aj voda je studená. Po dokúpaní sa slnko predralo mrakmi a tak to lepšie nemôže byť. Šlapeme cestou hrdinov SNP po úpätí konštantne do kopca. Na Královej studni sa občerstvujeme aj spolu so „starým pánom“. V momente keď opúšťame strechu nad hlavou sa spustí dážď, ale s Johy si hovoríme, že ideme do toho a stúpame smer Krížna. „Starého pána“ tu vidíme naposledy a až do konca Mílí už nikoho nestretneme, to samozrejme nevieme. Fúka vietor a prší, občas trochu prestane a otvoria sa výhľady a v zapätí to zase vypukne. Na vrchole je hustá hmla a tak sa nezdržujeme a letíme dole cyklotrasou-šmyklostezkou. Je to adrenalín ako sa patrí. Mokrá zemina a kamene. Občas úplne zastavujem, aby som si vydýchol. Za chvíľu takto stratíme všetko, čo sme našliapali a okolo pol štvrtej sme pri vstupe do NP Nízke Tatry u Liptovskej Osady (609 m n. m.). Cesta sa zhoršuje, zase prší a les je hlboký. Stúpame bahnom a väčšinou tlačíme do približne 1200 m n. m. Bahnitou cestou rozbitou od lesákov, kde vedú potoky vody, si to šmykneme zas do 1000 m n. m. Tu je teepee tábor v tzv. medvedej doline. Chvíľku rovina a zase do kopca 300 výškových metrov. Som vyčerpaný, dosť kríza ma tu chytá, furt prší, je hmla, zima a nechceme medveďa . Cestou dole si vyberáme nesprávnu cestu a ocitáme sa mimo trasu. Brodíme sa premočenou lúkou na našu cestu. V tretrách mi noha doslova plávala. V momente keď stretáme už v správnom rozbitom bahennom zjazde neja-

77

Roman

kého polovníka, máme veľkú radosť. Hovorí nám, že asfalt je 4 km dolu, paráda. Ešte nikdy som Johy nevidel takto letieť z kopca. Po asfaltke ideme z kopca a je brutálna zima. Pri odbočke zase hore do lesa sa rozhodujeme, že už na to dnes nemáme. Je asi pol ôsmej pred nami ďalší les, ktorý nevieme ako bude náročný a tak potupne schádzame z trasy asi 9 km (čo je teda dosť) do Partizánskej Ľubče hľadať penzión. Tu bolo vidieť, že už sme dlho na ceste a diskomfort zvládame ťažšie než na začiatku. Ten by asi moc nevadil keby nebolo len asi 10 °C a my úplne durch. V Ľubči bolo skoro jasno a nad Tatrami úplná tma, vyzeralo to dosť hrozivo. Našliapané 110 km. Nastúpané 2 680 m. Na bicykli 11 hodín 25 minút.

78

Roman

14. deň Ráno sa vraciame na trasu, ale ešte predtým sme si dali raňajky v miestnej jednote. Jednoty som si za Míle stihol obľúbiť. Kopec ani les, kde sme to včera vzdali nie je vôbec strašný a tak nás táto zachádzka trochu štve. Keď si však uvedomím v akom rozpoložení som bol večer, tak sa upokojím. Za chvíľu sme v Demänovskej Doline. V nejakej dedinke o kus ďalej dávame druhé raňajky a pokračujeme po úpätí Nízkych Tatier smer Liptovský Ján a Hrádok. Na čistinke v lese sa nám po prvý krát odhalí pohľad na Vysoké Tatry a pomaly sa otepľuje. Je to nádhera, pohľad na vysoké hory ma fascinuje od malička. Ideme okolo Závažnej poruby, kde som bol zo základky v škole v prírode. Kedysi to tu teda vypadalo lepšie a menej schátrane. Nad Liptovským Hrádkom si užívam singletrack a stavíme sa na halušky pred asfaltovou prémiou popri Čiernom Váhu. Pri Lučivnej vybudovali krásnu cyklotrasu, kde nás čaká zjazd s výhľadom na Poprad ako za odmenu a my sa tešíme jak zľahka naskakujú kilometre. Veľkú radosť potom zažívam pri tabuli Košický kraj a kričím, že sme konečne na východe. Dnes končíme v Betlanovciach v kempe na začiatku NP Slovenský raj. Žiadne problémy, konečne sme sa posunuli o kus ďalej. Krásna trasa a podľa predpovedí má byť už len horúčava, takže paráda Tešíme sa na zajtra. Našliapané 135 km. Nastúpané 2 206 m. Na bicykli 12 hodín 10 minút.

79

Roman

15. deň Ráno je komplikované, pretože kemp je zamknutý, nikde nikto a kľúče vo dverách nepasujú. Hľadám niekoho alebo iné kľúče asi na trikrát, až nakoniec vrátim k hlavnej bráne a Johy to má otvorené. Pýtam sa jej ako to spravila a ona, že s kľúčami, takže neviem čo som aké kľúče ja skúšal. Ráno je zahmlené, studené a čaká nás 20 km do Spišskej Novej Vsi. Hovoríme si, že to bude tak akurát na to aby sme si tam dali raňajky. Lenže, nevieš čo ťa čaká. Ja som sa, ale nepoučil za celé Míle. Veril som, že to bude pohoda. Z tých dvadsiatich kilometrov bolo pätnásť po poli, ktoré bolo rozbahnené z dažďov keď my sme boli na začiatku Nízkych Tatier. Toto bahno prekonalo rumunské bahno z úvodu. Lepilo sa a kolesá sa samozrejme zas netočili. Vždy sme kus niesli a kus tlačili keď to trochu šlo. Nadávam a je to fakt beznádejné. Ona aj ta chôdza je v tomto bahne

80

Roman

fakt náročná. Keď sa konečne dostaneme na spevnený povrch tak nám bajky pripomínajú mlynčeky na mäso a je to nepríjemné vidieť môj bicykel takto trpieť. Čistíme reťaze, používame vodu z camelbaku a vzácny toaleťák. Premažem to a je to lepšie, ale rozrušený sme naďalej. V Spišskej Novej Vsi si na námestí pri fontáne vychutnáváme už klasické trojité raňajky. Umývame sa tu. Ľudia idú práve do kostola a nikomu to nepríde zvláštne, dokonca ani policajtom, ktorí sú tu na to asi zvyknutí. Jeden pán sa však pristavil a opýtal sa len či: „Tour de France?“ Báli sme sa čo nás čaká po takomto rannom úvode. Hmla sa rozplynula a slnko začalo pražiť. Ideme dosť asfaltom až prídeme k lesu, kde je značka pozor v tomto lese je medveď. Trasa je ale pekná, trochu les, trochu lúky. Tu zrazu v parádnom zjazde idem po ráfiku. Nadávky sprevádzali každý môj defekt. Vedel som však, že toto bude už ten lepený plášť. Vymením ho, dušu zalepím a letíme ďalej náročným terénom a stúpaním do Poráča, kde sa občerstvujeme. Vôbec som o tomto mieste nevedel a ani o tom, že je tu krásna Poráčska dolina so super zábavnou cyklo–turistickou trasou popri potoku a potokom . Stretáme tu troch bajkerov, ktorí sa pýtajú, že či sme šli Míle a my, že stále ideme. Oni, že šak to už skončilo nie? Týchto múdrych expertov som si veľmi obľúbil. Nevadí. Neskôr ich stretáme zas. Z jedným z nich sa dávame do reči pri tlačení kameňmi. Vysvitlo, že to tu dobre pozná a že jeden ročník tu pre Míle trasoval. Vieme teda čo nás asi čaká. Za týmito kopcami sa trochu zvezieme popri Hornáde a vodnej nádrži Ružín. Po nejakom čase, kedy mám pocit, že ideme len do kopca sa cesta zhorší natoľko, že Johy stráca nervy. Snažím sa ju upokojiť, ale je to ťažké. Všade sú tu popadané stromy

81

Roman

a musíme preliezať a stále šliapať do kopca. Johy hovorí, že cíti medvede, čo jej vyvracám, že tu určite nie sú. V denníku niekoho zo závodníkov sme sa dočítali, že tu niekde medveďa fakt videli. Uľavilo sa nám keď sme dosiahli vrchol a čakal nás zjazd. Ten bol po celom dni brutálny. Povrch v hornej pasáži singletreku tvoril mokrý a hlavne šmykľavý vápenec. Po chvíli sa to však zlepšilo a užíval som si jeden z pre mňa najlepších zjazdov. Na konci lesa nás čaká prekvapenie a to chata na Hrešnej z výhľadom na Košice, kde bola podpora 1000 miles. Dali nám tu fazuľovú polievku a pitie zadarmo a aj podporu pre ďalšiu cestu. Pohoda. Najradšej by sme tu zostali, ale máme taký ciel to už zajtra doraziť. Tak musíme nahnať nejaké kilometre do tmy. Vieme, že tu budú stále nejaké dediny, kde budú asi aj nejaké cigánske osady, ale ideme. Už za tmy dorazíme do Bačkoviku alebo do Čakanoviec, už neviem. Na rohu pri krčme, kde sa všetko dôležité v obci odohráva, si nás všim-

82

Roman

nú a kričia, že nech ideme na pivo. Inkognito sme nezostali a tak nechceme spať pod rozhľadňou, ktorá je vidieť na kopci. Pýtame sa teda na ubytovanie a dozvedáme sa, že v obci nič nie je. Do ľava nemáme ísť tam nás zožerú cigáni. Pán z krčmy už pribieha k nám a hovorí, že môžeme spať u neho na salaši, že chlapci sa o nás postarajú a hneď niekam volá. Súhlasíme teda, Johy má strach čo za „chlapci“ to budú. Šliapeme smerom ako nás bača poslal. Je to na trase. Za pár minút stretáme „chlapca“, ktorý hovorí, že je to ešte kúsok. Pri odbočke na kopci na nás čaká ďalší a v ruke drží mobil, keď prídeme až k nemu tak mi ho podáva so slovami „máš telefón“ a v ňom sa ozve bača z krčmi, že sme správne a nech ideme dnu. Naplánoval to ako z Matrixu. Na noc sme dostali zadebnenú unimobunku, kde bol cítiť domáci syr a zatuchlina. Zo stropu tu viseli lepivé lapače plné múch. Klučka bola len z jednej strany a tak sme ju radšej vybrali úplne. Bicykle schovali dnu a zamkli. Nevedeli sme, čo môžeme čakať, tak sme boli opatrný, ale „chlapci“ boli fajn. Pozývali nás aj niečo zapiť a zajesť. My sme, ale išli hneď spať a pevne rozhodnutí, že 160 km do cieľa zajtra musíme dať. Našliapané 120 km. Nastúpané 2 299 m. Čas na bicykli 12 hodín 27 minút. 16. deň Vstávame ešte za tmy. Konečne sa nám to podarilo. Rýchlo sa balíme a vyrážame. Čakajú nás už len dve väčšie zalesnené kopcovité oblasti a inak už vyschnuté polia a lúky a ešte dva brody. Vychádza slnko, je úplne jasno a bude teplo, takže ide-

83

Roman

álne počasie na finish. 3 litrový camelbak spotrebovávam v priemere za hodinu a pol, ešte že tu sú všade nejaké dediny a pramene. Prvý brod Ondavy nás čaká pred Nižným Hrušovom. Idem na boso čo je nepríjemné. Rieka vypadá ako splašky z dediny, prúd je celkom silný, ale zvládneme to bez vykúpania hornej polky tela. Druhý brod je hneď za pár kilákov za Nacinou Vsou. Tu brodíme Laborec pod dohľadom miestnych rekreantov. Tí sa asi divili, kam to chceme prebrodiť, keď na druhom brehu bola len húština. Poučení sme si nechali tretry, ale dali sme von vložky a dole ponožky. Veľmi drsne a rýchlo samozrejme. Pokračujeme celkom pohodovo nad Zemplínskou šíravou na hranici Vojenského Obvodu Valaškovce. Kilometre nám celý deň krásne naskakujú. Využívame tu silno tečúci prameň a osviežujeme sa. Vonku je fakt leto ako sa patrí. Neja-

84

Roman

kú dobu tu šliapeme popri Stakčínskej úzkokoľajke a niekde pod Príslopom ideme neskutočne hladký asfaltový zjazd dlhý asi 2 kilometre. Frčím si tu tak 60-70km/h. Je to tu fakt paráda a druhý krát za našu cestu sa ocitáme v parku tmavej oblohy. Prvý bol v Jizerkách. Tentokrát sú to už NP Poloniny. Stále máme trochu strach čo sa stane, že to nezvládneme do cieľa, ale hovoríme si, že to aj pešo dáme. Zostáva nám asi 30 kilákov a pohodová trasa dedinkami Ulič a Zboj. Príroda je tu krásna. Nakoniec večer pred ôsmou hodinou vidíme tabulu Nová Sedlica a chvíľu nemôžeme uveriť, že sme to dali. Pred dvoma týždňami sme vyrazili z druhého konca bývalej spoločnej republiky a teraz sme tu, na hranici s Ukrajinou a v najdivokejšej prírode strednej a západnej Európy. Cieľom prejdeme pod objektívom fotoaparátu Honzy Kopky a vychutnávame si odpočinok a radujeme sa. Ráno plný dojmov odchádzame na vlak do Humenného. Našliapané 160 km. Nastúpané 2 237 metrov. Na bicykli 11 hodín 56 minút.

85

Roman

Záver Z odstupom času sa samozrejme vytratia spomienky ako sme mnoho krát trpeli. Trasa bola fakt zábavná v rôznych zmysloch. Na cesty, ktoré sme prešli by sme sa len tak na výlete asi nevybrali. Teraz to už vidím len ako tú najlepšiu možnú zábavu. Byť na ceste s bicyklom je proste paráda. Vyčistilo som si myseľ, schudol som, nadobudol novú energiu aj keď som jej tam veľa nechal. Utriedil si priority a zistil som, že ideálne dievča existuje. Som pripravený na ďalšiu a väčšiu cestu.

86