PRVNÍCH 500 MIL DENÍK Z POLOVIČNÍHO ULTRAMARATONU 1000 MILES 2015 Věnováno Sovičce, která mi mimo všemožné a všestranné podpory nejen na CP2 laskavě připomněla, že honění ega knižním vydáváním popisů vlastní dovolené je už trochu moc:)
ujel a sepsal Jan Chalupa/ startovní číslo 123 / podzim 2015.
1
ÚVODEM Na to, že bych chtěl jet 1000 mil jsem přišel někdy na podzim 2014. Představoval jsem si to asi tak, že zúročím letitý tréning z rakouské Šumavy, potom budu v čechách tak 2 měsíce jenom jezdit a ladit výbavu a následně pojedu závod. Ve skutečnosti bylo všechno jinak. Jednak jsme s Dančou nenastoupili k půlnočnímu silvestrovskému vyplňování přihlašovacího formuláře úplně střízliví, takže po odeslání jsem byl náhradník na 155. místě a to jsem se to odpoledne navíc ještě ztratil na zasněžených Padrťských pláních a po nějakých 80km v mrazu si kladl otázku, jestli mě něco takového, jako 1000 mil bude vůbec bavit, jednak jsem po přesídlení z rakous do čech začal hned pracovat a ježdění se tedy sestávalo z občasných cest do práce, což sice dává asi 100km za den, ale v nijak těžkém terénu cyklostezek a červené značky na Hřebenech mezi Kytínem a Všenory. V době, kdy už jsem s možností jet po měsíce výslovně nepočítal, přišel mail, zda mám zájem o start. Přemýšlel jsem jen pár hodin a když se i v nové práci ukázalo, že je možné, abych byl v červenci nějakých 14 dní mimo, přehodnotil jsem svoji účast na polovinu závodu a začal s utrácením peněz za výbavu. Záměrem bylo jet s co nejlehčím kolem a výbavou podobnou čundrácké v batohu na zádech, abych byl flexibilní v tom, kde se najím a vyspím a nezdržoval se nadbytečným opouštěním trasy a kolo při vedení tížilo co nejméně. Proto jsem vezl i žďárák z goretexu a benzínový MSR vařič s hrnkem. Obou těchto položek výbavy nelituji. 2
mílařova výbava / ne celá - chybí mj. kolo, brašna, batoh, spacák, žďárák, karimatka, vařič a camelback
Po nákupní fázi a krátkém otestování větší části výbavy dvoudenní vyjížďkou z Hutě do Vysokých Brd už přišel start. Tedy balení a cesta do Nové Sedlice, jelikož letos se jede od východu k západu. I proto jsem neměl problém jet jen polovinu závodu – chtěl jsem po několika letech opět vidět Slovensko se vším, co k němu patří. A hlavně Vihorlat – ten jsem zatím znal jen z map.
3
Den 0 4.7. 2015 - zatím se jede jen autem a vlakem. Z Huti do prahy a potom dále na východ. Sms s polohou se neposílá. Počet km ujetých a ušlých po trase, jakož i počáteční a koncový bod putování, budu uvádět vždy zde v záhlaví kapitoly. Sms budou ponechány v původním znění včetně chyb a překlepů, jelikož o těch přece celý sms jazyk je.
Spolu s ostatními jsem se posléze octl v Sluncem rozpáleném rychlíku do Humenného. Předcházelo tomu nakládání kola na poslední chvíli na taktéž rozpáleném nádraží Praha-Jih. Nejel jsem lůžkovým vozem asi tak 20 let, ale byl stejný, jaký jsem si ho pamatoval právě z cest na Slovensko s rodiči. Kluci v kupé, kam jsem byl nakonec odnavigován, neb se všichni sestěhovali oproti danému rozpisu podle toho, kdo je s kým známý, nebo kamarád, to zdůvodnili trefně tím, že když něco funguje, není přece třeba to měnit. Zajímavé bylo také, že jsme všichni tři měli tu noc žlutá trička a mimo toho ani jeden z nás nevypadal moc cyklisticky. David Bárta už míle zažil a my dva Honzové /Holas a Chalupa/ jsme oba debutovali, pro jistotu, 500 mílovou verzí závodu. Nabídl jsem, že budu spát nahoře pod střechou, aby si kluci nemuseli konverzací obtékat mou maličkost a krátce před tím, než se vlak rozjel, jsem se do té sauny odebral. Po vypití dvou piv a potom, co se v rozjetém vlaku podařilo udělat průvan skrz uličku a kupé, se to dalo vydržet, ale slamník i povlečení byly poctivě propocené. Během noci mi moc nešlo spát a tak jsem sledoval, jak vlak postupně nabírá zpoždění. Za svítání jsme stáli teprve v Porubě. 4
Den 1 5.7. 2015 – příjezd na start a odstartování závodu Nová Sedlica – Vinianske Jazero = 72.10 km Čas jízdy, spíše čas, kdy byla gps aktivní = 7h:34m:07s Podrobněji na: https://www.endomondo.com/users/13388462/workouts/560406869 SMS z večera: 123 N48 51.082 E22 11.093 zatim se nastesti nic zvlastniho nestalo. s michalem jenickem mirime po pivu smer vinne. zitra smer brod hresna a dal. 5.7 19:56
Žilina, Margecany, Košice, Michalovce a konečně v poledním žáru... Humenné. Vystupovat prosím jen jedněmi dveřmi na konci vagónu, aby do vlaku nevběhli cikáni. Východ přezdívaný šialený. Sochu dobrého vojáka Švejka na nádraží jsem prošvihl, snad se na ni podívám příště. Už večer jsme s Dančou na peróně potkali Michala Jeníčka z BHA Rožmitál a teď mi Michal pomáhá odnést kolo zabalené v kartónu a věci k další nakládce do aut. Po nějaké půlhodině pokračujeme za roh k autobusům vezoucím závodníky na start. Moc nemluvíme, jsem nervózní z toho, jak asi bude kolo vypadat po vybalení. Michal usíná. Autobus zvolna stoupá mezi vesnicemi a bukovými lesy. Hltám krajinu a libuji si, že je to Slovensko takové, jaké si pamatuji, nerušené žádným TESCEM, jako na louce u Popradu a podobnými hrůzami pokroku. 5
Ve strmějším stoupání před Novou Sedlicí naše Karosa ztrácí rychlost a chcípá. Na třetí pokus se znovu do kopce rozjíždíme, což je kvitováno radostným potleskem z řad cestujících. Nikomu se ještě nechce šlapat po svých. Vystupujeme a rychle vykládáme kola. Vzhledem k tomu, že vlak nabral nakonec asi hodinové zpoždění se start odkládá také o hodinu – vyjedeme tedy ve 4. Zaregistrovat se, zvážit, vyfotit zepředu a z obou profilů, smontovat a nafouknout kolo. Nervozita a nervozita. Jako by nestačilo, že dobrá polovina z nás se teprve klopotně učí zacházet s GPS navigacemi. Máme oba s Michalem strach, že na konci závodu nebudeme mít v přístroji záznam trasy a celá námaha bude tak trochu vniveč. Poodjíždíme k ceduli Nová Sedlica a fotíme se, Michal i s transparentem sponzora. Ten je také ze Sedlice, ale jiné, té u Rožmitálu. Potom se odklízíme pod třešeň kousek nad startem a čekáme. Míchám si první bidon ionťáku a improvizovaně připevňuji pouzdro se žďárákem pod sedlo. V batohu už není místo. Kromě výbavy, se kterou jsem počítal jsou tam ještě zbývající dva řízky od Aničky a Danči s trochou dalšího jídla. Po rozpravě o trase a záplavě eurodanceových vypalovaček včetně Mr. Vaina / jakoby snad ani partnerem závodu nebylo rádio Beat se svými Zeppeliny, Purply a Sabaty/ přicházejí ještě dvě žertovné skladby a potom konečně start. Nejdřív exhibiční kolečko kolem obecního úřadu a hospody a potom hladký klesavý sjezd přes Zboj, Uličské Krivé a Ulič, přibližující nás k hranici s Ukrajinou. Nešťastnou Ukrajinou i proto v nejbližším místě k hranici posílám pusu Julii, která má úděl tam žít. To už stoupáme a u cesty je vidět strážní budka podobná posedu hledící někam do Zakarpatí. Někteří už do kopce kola vedou, 6
já a Michal zatím hrdě jedeme až se na kamení batoh natřásá. Před startem jsem mu nesměle navrhl, že můžeme zkusit jet spolu, pokud mu nebudu stačit, prostě odjede. Za prvním lesním úsekem se v Klenové sháníme po hospodě, ale není na trase, takže jedeme dál. Jezdci kolem řeší podobné problémy jako my – nevědí si rady s GPS, plandají jim brašny, ztrácejí pantofle určené ke zdolání brodů. Cesty v lesích jsou zatím docela dobré, jen občas rozježděné od lesáků. Přicházím na to, že pouzdro se žďárákem nebude pod sedlem nikdy držet pořádně, a tak ho při jedné ze zastávek přivazuji shora na řídítka. Tam už zůstává – pomáhá fixovat poskakující brašnu a také stíní obrazovku GPS, takže je na ní sem tam i něco vidět. Chvilku jedeme po silnici a po odbočení doplňujeme spolu s ostatními u astronomické observatoře vodu. Potom stoupáme opět do vihorlatských bučin, které jak pozděli Michal poznamenal, vypadají celkem podobně, jako ty kolem Třemšína. Já uvažuji, která z říček je asi Okna vytékající ze samotného Morského Oka v srdci vihorlatských lesů. Není čas se tam zajet podívat, přecejen jedeme závod. Sjíždíme do Remeťských Hamrů, cestou v rychlosti míjíme několik studánek vyvedených z vydlabaných kmenů s kuželovými šindelovými stříškami, připomínají starodávné včelí úly. Je to ve sjezdu, takže další doplňování vody se koná až v hospodě v Remeťských Hamrech, kde také pokáváme mimo dalších i kluky na dvojkole, tedy Milana Panzera a Lukáše Kopeckého na tandemu abychom byli přesní, a posíláme první kontrolní SMS s pozicí a plánem na další den viz záhlaví kapitoly. 7
Zmiňuji, že na druhém konci Zemplínské Šíravy se kousek od trasy nachází Vinianské Jazero, kde by se snad dalo dobře přespat. Místní říkají, že Vinné je kousek, a tak tam zamíříme. Po trase je to pravda trochu větší kousek, ale jede nás zatím hodně a blízko sebe, člověk nemá pocit nějaké extrémní noční jízdy. Asi jako když se vracíte s kamarády večer z hospody. Kolem jedenácté dorážíme k Jazeru a stíháme ještě poslední lahvové pivo v zavírající restauraci penzionu. Davidův parťák Honza při příjezdu k penzionu přehlédne schod a padá z kola po hlavě do truhlíku s nějakými květinami. Naštěstí se to obešlo bez větších následků, ale je to varování. Pády s naloženým kolem a batohem jsou horší, než jen tak, bez nákladu. Po pivu a povídání na téma, jak jsme se na závod hlásili a proč, jedeme na trávník k pláži sníst řízky a spát. Michal chce vstávat ve 4, já říkám, že do toho nejdu, ale to se změní. Nocí se totiž vytrvale nese řev mladých opilců, techno z vyladěného soundsystému v autě a milióny dalších zvuků, takže je to druhá noc skoro beze spánku.
8
Den 2 6.7. 2015 – východní Slovensko Vinianske Jazero - Margecany = 112.85 km Čas jízdy, spíše čas, kdy byla gps aktivní = 17h:07m:31s Podrobněji na: https://www.endomondo.com/users/13388462/workouts/560417732 SMS z večera: 123 N48 52.361 E21 06.368 unava asi budu muset zvolnit. zitra dal za spis. novou ves. sovicko miluji vas. 6.7. 18:11
Přemýšlím proč nemáme v povinné výbavě předepsán také revolver na obranu proti obtěžování okolí. Možná je to tak lepší. Před 4. hodinou vystřídají opilce ptáci a ve 4 vstáváme, balíme a po opláchnutí v jazeru a lehké snídani vyrážíme dál. Prvně ztrácíme trasu a musíme se kousek vracet. Ve svěžím oroseném ránu dorážíme k Laborci a ve vyšlapaných kopřivách a lebedě hledáme cestu k brodu. Jak už nám řekl Jan Kopka v rozpravě – je snadný, vody je letos málo. Stačí sundat boty a přejít. Někteří nesundavají ani ty boty. Nacina Ves a za ní další nízký hřbet a po sjezdu do další vesnice zastavujeme u pekárny. První otázka na prodavačku zní: „Prosimvás, můžete nám říct, kde to sme?“ Slečna odpovídá, že v Nižném Hrušově a tak můžeme mezi jídlem a pitím plánovat další postup. Nemám moc chuť, ale chci sníst aspoň něco pokaždé, když je příležitost. 9
Michal by chtěl být na oběd na chatě Hrešná, která je prý asi na 170km trasy. Včera jsme ujeli asi 70km. Pokračujeme a po chvíli přijíždíme k dalšímu brodu – přes Ondavu. Ten už nevypadá tak lehce a čitelně, takže se do pasu svlékám a jdu ho projít. Nakonec jdu třikrát – průzkum, batoh a oblečení a nakonec kolo. Je to dřina a navíc mám pocit, že řeka smrdí. Ale možná je to ve skutečnosti slunečnicové pole za řekou. Jednoho ovlivňují historky vyslechnuté na trase a ve vlaku – zde jmenovitě ta o závodníkovi, který přebrodil Ondavu v kraťasech a musel je kvůli získanému zápachu zahodit a koupit si někde dál po cestě nové. Blížíme se ke Slanským vrchům v poslední vesnici pod stoupáním – v Banské doplňujeme v hospodě vodu. Je otevřeno, pár místních už pije kořalku, vesměs jsou osmahlí a mluví slovenštinou na hony čpící maďarštinou. Nebo naopak. Hostinský nám dovoluje dát si kola a batohy do předsíně, abychom je nemuseli na střídačku hlídata já si kromě dolití camelbacku na záchodě mažu zadek mastí proti vlku. Záchod v tomto výčepu je klasika popraskaných nepravidelných dlažek, která potěší, ale nedá se moc dlouho čichat. Michal volá Karlovi Vostrackému, aby nám zjistil pořadí a počasí na příští dny. Karel nám vyčinil, že místo abychom jeli, sedíme od rána v hospodě a slíbil zjistit žádané. Potom vyrážíme do stoupání. Michalovi nestačím, tak se ho snažím aspoň moc nezdržet. Nahoře kolem nás krouží krosová motorka s místním výrostkem v trenýrkách, zřejmě si připadá oproti partičce opocených cyklistů ohromně rychlý a mocný. Jeden z přijedších mi podává dílek čokolády, až později zjišťuji, že je Němec, ve skutečnosti Američan žijící v Německu – krátce Niklas Zorn, a a pořádně děkuji 10
až dneska /14.7./ na CP 2. Michal říká, že tohle stoupání bylo asi tak čtvrtina italského Stelvia. Sjíždíme a vzápětí opouštíme asfalt a klesáme prašnými cestami, loukami a lesy. Zjišťuji že pokud nechci aby v muldách přední brašna tlačila na blatník a ten pak dřel o přední kolo, musím to vyvažovat za sedlem. Vidlici už jsem ráno dofoukl, aby snášela to zvýšené zatížení od nákladu, ale stejně jde co chvíli téměř nadoraz. Je pomalu poledne a krajina je totálně rozpálená. V mírném asfaltovém stoupání směrem k Budimíru mi Michal ujíždí. Bolí mě chodidla a i kosti v nich. Jakoby se Slunce propalovalo botami a škvařilo maso na nohou. Říkám si, že jestli to nepřestane, nebudu moci jet dál. V Družstevné pri Hornádě u jedné z hospod na mě Michal volá. Vypiji dvě kofoly a jedeme dál. Teď už se blíží stoupání na Chatu Hrešnou, kde jsme chtěli být v poledne. Lesem to ještě jde, ale na úzkých asfaltkách nahoře na pastvinách už nezvládáme jet. Tlačíme. V Kavečanech se občerstvujeme v další hospodě, plechovku s Birellem si přikládám i na čelo, kde se mi už skrze helmu vypálily dvě červené skvrny od toho tropického Slunce které prý pro 1000 mil není typické. Asi ve dvě hodiny jsme konečně na chatě a poroučíme si guláš, pití – Michal i půllitr vinného střiku, to je asi Motůrkova škola, a navrch ještě klobásu. Na záchod do lesa, ty v chatě nefungují. Koukám na telefon. Píše Danča a vypadá to, že místo dál možná pojedu z rodinných důvodů domů. Necháváme si čas na rozmyšlenou, slibuji, že spolu budeme denně mluvit a pokud bude třeba zabalím to, poctivě řečeno asi bych měl. Potom co ještě dávám jednomu kolegovi závodníkovi náhradní lanko přesmykače za trhlé, pokračujeme s Michalem dále. Blíží se úsek se zákazem noční jízdy, ale měli bychom ho stihnout projet v limitu. 11
Ještě pořád děsně naivně uvažujeme, že bychom to mohli natáhnout i přes další zakázaný úsek a skončit někde u Poráče. Měním baterky v navigaci a pokračujeme opět bukovými lesy, ale s vápencovým podkladem přibližně k severu směrem k přehradě Ružín a Margecanům. Rolničky nafasované proti medvědům cinkají. Uvažoval jsem, jestli by místo takového primitivního opatření nebylo lepší vzít si s sebou na trasu jednoho Brdského Pivního Medvěda, coby vyjednavače, ale skutečnost je taková, že tu mám jen člena Spolku Lovců medvědů, tedy Michala a tak jen doufáme, že medvěda nepotkáme a že si případně nepřečte Michalův dres. Ani jeden nemáme speciální protimedvědí pepřák, jen ten obyčejný. Teď mě napadá, proč jsem ho vlastně nepoužil na opilce ve Vinném? Že jsem taky někdy podroušený vyřvával a přeju tu zábavu i jiným? Nevím. Navíc míjíme závodníka svačíčího na mýtince olejovky. Říkám, že jsem četl, že to je na medvědy jedno z největších lákadel takové olejovky. Tak radši mažeme svižně dál. V techničtějších úsecích po skalách a kamenech raději slézám, nechci dopustit pád a chci šetřit záda. Ještě nevím, jak budou zátěž od většího batohu snášet. Teď po závodě už mám jasno. Záda mě nebolí ani z kola, ani od batohu, ale výhradně ze sezení v kanceláři, stejně, jako zápěstí nebolí od hrbolatých sjezdů, ale od myši. Následuje soustava sjezdů do údolí přehrady. Anglický gentleman okolo padesátky, patrně Adrian Baskerville, mě dvorně nabízí ať jedu před ním, že jsem ve sjezdech jistě rychlejší. Nemyslím si to a mám pravdu, ten dědek se dolů řítí jako čert. Ohromnou rychloustí padáme až na most přes přehradu, tam se s Michalem fotíme a posíláme SMS s polohou. Jelikož mi včera psala 12
Lada Pěničková, že jim ode mne ještě v 11 večer žádná zpráva nepřišla, raději to tentokrát ověřuji. Už jsme pochytili, že oficiální SMS s udáním pozice je potřeba poslat vždycky co nejdřív to jde – tedy v 6 odpoledne, člověk tak zmate soupeře jelikož potom může ještě docela dlouho jet a ten rozdíl se projeví až příští den. Za přehradou nacházíme pítko, kde se i sprchuji a Michal k tomu dělá fotku s podtitulkem „jak málo stačí ke štěstí“ umytí mi vydrží tak půl kilometru, jelikož potom stoupáme na protější stranu kaňonu, než ze které jsme sjeli a pokračujeme nahoru a dolů až do tunelu před Margecany. Tunel je chladný a tmavý, ale aspoň v něm momentálně není po kolena vody, jak se prý také stává. Kus za tunelem se nám do cesty staví hospoda, už solidně zabydlená závodníky. Nakonec se s Michalem rozhodujeme tam také přespat. Je to opět špatná volba a to hned ze tří důvodů: jednak spíme asi 5m od trati po které jsme jeli do Humenného. Z toho plyne, že za noc tu projede tak 20 vlaků a to i pokud vaše noc trvá od 11 do 5. Jednak je to standardní slovenská hospoda bez jídla. To řeším tak, že konečně vytáhnu vařič a ochutnáváme s Michalem speciální dehydrovanou stravu zakoupenou na výstavě stanů, kterou jsem vezl coby železnou zásobu pro podobné příležitosti. Dojídáme se chlebem se sádlem. Mezitím Michala upoutává možnost objednat becherovku. Dobře, říkám – dám si, ale jenom jednu. Mám trochu úpal a únavou téměř padám. Brašnu na řídítkách mi zavíral kolega, co si náhodou všiml, že jsem ji nechal jen tak rozbordelenou a už při vaření jsem manipuloval ventilem vařiče tak odborně, že to vypadalo, že vyhodím celou terasu hospody do povětří, což si také někteří tam ubytovaní jezdci mysleli. Při psaní poznámek pro deník mám pocit, že neudržím fixku 13
kolo mé a kolo Michala Jeníčka, u přehrady Ružín, před dojezdem do Margecan
a tak jen zalézám hlouběji do žďáráku / na spacák je horko / a snažím se usnout. Kupodivu tu nejsou komáři. Každou chvíli má ale člověk pocit, že celý svět vyletěl do povětří, když slyší projíždějící vlak a otřesy mu natřásají karimatku. Michal zmizel neznámo kam a po několika hodinách mě z polospánku na terase budí temná postava, která hlasitě klape nášlapy a nakonec se mnou mírně zacloumá. Je to Michal, omlouvá se, že si ve tmě spletl můj kokon ze žďáráku s jeho batohem a po dalších dlouhých pasážích pomalého SPD stepování vyvolaného bechery se nakonec i on ukládá ke spánku.
14
Den 3 7.7. 2015 – už spíše střední Slovensko Margecany – pastviny nad Šuňavou = 92.62 km Čas jízdy, spíše čas, kdy byla gps aktivní = 14h:29m:48s Podrobněji na: https://www.endomondo.com/users/13388462/workouts/560418320 SMS z večera: 123 N49 02.110 E20 11.233 jeste pokus smerem k ciernemu vahu zitra co nejdal. 7.7. 19:21
Ráno mi to poskytuje čas v klidu vstát, jít se vykoupat do přehrady a přeprat si trenky a ponožky. Po snídani – salám a chleba se sádlem pomalu vyjíždíme. Chtěli bychom ještě nabrat vodu, ale avizovanou benzínku s motelem nenacházíme. Stoupáme tedy velmi zvolna na Krompašský Vrch, cestou si prohlížíme vápencový lom a sbíráme lesní jahody, nahoře i borůvky. Střídavě se dojíždíme se sehranou dvojicí Panzer – Kopecký, tedy kluky na tandemu a postupně vypíjíme zbytek vody, co mám v camelbacku. Michal má dneska po becherovkách kocovinu, takže mu do kopců jakž takž stačím. Konečně přichází sjezd do Slovinek. Po cestě vyhlížím studánku a když ji zurčení konečně prozradí, děláme přestávku a doplňujeme zásoby vody. Za chvíli přijíždí i tandem, který ve sjezdu ztratil přívěsné kolo s brašnami. Škoda, že se to nestalo ve stoupání, to jsme s Michalem mlsně obhlíželi petky s vodou a Mirindou připevněné na brašnách a přáli si, aby aspoň jedna odpadla 15
a my se na ni mohli vrhnout. Ve Slovinkách se ptáme po obchodu a dostáváme několik tipů. Nakonec opouštíme trasu a jedem k větší sámošce na hlavní silnici, kupujeme pár věcí a snídáme je na zahrádce hospody, která zjevně kvůli projíždějícím mílařům, otevřela časně. Někteří kluci pijí radler Smädný Mnich, nemají strach. Já si dávám Birell pomelo a grep, ale prvně ze skla. To ještě nevím, že na Slovensku se vyskytuje i čepovaný a také v petkách. Po Slovinkách projíždíme Poráčskou dolinou. Stinná vápencová idyla s chladným čistým potokem a bujným listnatým lesem. Odskakuje mi GPS, naštěstí to můžu porovnávat s Michalem, takže neváháme. Hlouběji v dolině na brodu zastavujeme a myjeme se. Myji i kolo, aby dobře řadilo, ale všude se musíme neustále bránit před velkými kousavými ovády, kterých jsou tu mraky. Michal si pere dres a dává ho vyschnout na batoh a pokračujeme dál. Dolina končí rozpáleným stoupáním, které nejde než pomalu vyjít. Nahoře v Poráči opět doplňujeme vodu a já si míchám ionťák. Počítám že pijeme kolem 8 litrů denně a na záchod moc nechodíme. Z Poráče sjíždíme na Spiš. Michal ve sjezdu ztrácí mobil, naštěstí ho vzápětí najde jezdec za námi a ve stoupání vrací, což Michal oceňuje, pokud se pamatuji, na 4 becherovky. Prohlížíme odkalovací nádrž dolu u Rudňan, vypadá to tam jako na Marsu a posléze dosahujeme Spišské Nové Vsi. V první hospodě si dáváme s ostatními oběd, kluci tandemáři se rozdělují a jeden jede koupit do města objímku sedla, která jim po cestě praskla. Po obědě míříme nejprve podél Hornádu skrz cikánskou osadu do polí a potom 16
od hospody k hospodě směrem k výběžku Nízkých Tater mezi Popradem a Spiší. Děti v osadě hlasitě zdraví a s několika kluky si i plácnu dlaní, ale udržuji rychlost. To není rasismus, to je opatrnost. Na druhou stranu, pokud bych se tam narodil a vyrostl, byl bych jiný? V poslední hospodě pod stoupáním potkáváme na terase dva pány, které zajímá odkud kam jedeme a odkud jsme. Jeden zná Příbram, druhý zase jako bývalý kamioňák štreky až do Španělska, které jezdil bez navigace. Mezitím přijíždějí další závodníci, míjejí odbočku a tak na ně Michal řve, že je to doprava. Když se vracejí, upozorňuje je, že si za to upozornění účtuje becherovku. Ty včerejší mu zjevně nestačí. V hospodě ještě doplňujeme camelback, abychom si pojistili vodu, jak Michal plánuje a doufáme vyrazit k přečerpávačce Čierný Váh. Mně to do kopce přestává jet a po několika dalších kilometrech jedu sám. Ale už vidím zřetelně Vysoké Tatry. Zastavuji, zapínám telefon a fotím. Dojíždí mě Jarda Veltrusský a i když se potom zase rozdělujeme potkáváme se v dalším lese při psaní SMS s polohou. Není tu žádný signál, za to množství komárů, ovádů a rekreačních cyklistů. Někteří se s námi baví a žertují, jiní jsou nad podivné pozvolna zarůstající a zapáchající postavy na kolech ověšených expediční výbavou povzneseni. Sjíždíme nad Poprad do jakéhosi mrtvého lyžařského resortu a na křižovatce dostávám od kluků s tandemem napít z lahve staráče dovezené ještě z Prahy. Za chvíli jedu dál, po pár km musím vyměnit baterky v navigaci, tak ještě svačím gel a přelepuji koleno odřené neustálým třením švu vrchních kraťas. Stokrát nic umořilo krávu, častá krůpěj i kámen proráží, já mám po nějakých 200 – 250km díru v koleni od kusu látky prošitého pevnou nití. Než skončí les a octnu se na rozlehlých pastvinách s kravami, psy a bači, kteří 17
už drží večerní alkoholickou siestu v maringotkách, dojíždí mě znovu Jarda a tak si povídáme a kolem 8 se rozhodujeme hledat místo na spaní. To už o sobě víme odkud kdo je a Jarda mi vypráví, jak si brašny na kolo nakonec ušil podle různých vzorů sám. Klobouk dolů vlastní výbavu už si dneska od základu vyvíjí málokdo. Nakonec vidíme na konci pastviny zabedněnou chatu se zápražím, které pro dva pohodlně stačí. Nakonec nás kolem chatky spí asi 7, včetně tandemářů, ale tak už to na mílích chodí. Aspoň na začátku, než se peloton roztáhne a přesněji roztřídí. Vzdávám myšlenku dohonit Michala i když pro něj mám vodu, zkouším se mu aspoň dovolat, aby na mě zbytečně nečekal, což se nedaří. Vařím si před chatkou polévku a trochu čaje a po dohodě s ostatními odnášíme před spaním všechno jídlo stranou, aby medvědi kdyžtak nešli přímo na nás. Myšlenka dobrá, ovšem další dva mílaři dorazivší později v noci už nikam nic neodnášeli a medvědi stejně nepřišli. Možná je to tím, že kolem je spousta krav a psů, kteří je mají hlídat. O bačích v maringotkách nemluvě. Spaní vypadá krásně, ale je horko, zase spím víceméně jenom ve žďáráku, vědět to, snad jsem si vzal místo spacáku jen prostěradlo. Komáři nejprve žerou, stejně, jako muchničky v trávě, ale nakonec to ustává a chvíli se dá spát. Potom začnou první vstávat a vše se rozjíždí nanovo.
18
Den 4 8.7. 2015 – střední Slovensko pastviny nad Šuňavou – lesácká bouda pod Prednou Magurou = 73.17 km Čas jízdy, spíše čas, kdy byla gps aktivní = 15h:23m:51s Podrobněji na: https://www.endomondo.com/users/13388462/workouts/560418826 SMS z večera: 123 N49 00.035 E19 25.206 prechod magury mam za sebou ted se rozhoduji jestli nebivakovat uz tady v lesacke boude a zakaz projet az rano. 8.7. 19:28
Vypadá to na bouřku, od Tater hřmí. Až k potoku, kde tankuji a myji se jedeme s Jardou víceméně společně, dál už jsem sám. Po sjezdu k silnici přichází po odbočení z asfaltu další brod. Je kalný a nechce se mi do něj a tak nacházím po straně můstek z klád. Projíždím krásnými Tatranskými lesy, fotím procházející stádo ovcí a po dalším stoupání míjím hromadu trusu podezřelé barvy a tvaru, navíc obletovanou motýly. Snad ne medvědí...? Napadá mne. Ale jedu dál a spoléhám se na cinkání rolniček. Několikrát přejedu odbočku a musím se vracet, ale vždycky tak do 300 metrů, člověk se rychle naučí kontrolovat pozici na GPS tak každé dvě minuty, i častěji, i když to smrdí, hlavně ve sjezdech, pádem. Po delším klesavém traverzu se po straně trochu neočekávaně zjevuje hradba 19
kruhové hráze přečerpávací elektrárny Čierny Váh. Musíme tam nahoru. Z hráze je vidět i stativ kamery, tak pro jistotu vymotávám z přesmykače chcíplého slimáka, nebo co to je, abych vypadal na záznamu upraveně a také, aby pach mršinky nelákal medvědy. Schody mi dávají zabrat. Nahoře fotíme, také kontroluji brzdové destičky na zadní brzdě, což u mě znamená, že kolo musí ven. S Vladimírem Kokaljukem studujeme panorama a já se mu svými útržkovitými znalostmi snažím osvětlit, že Tatry jsou nejvyšší část Karpat, že Vihorlat je pohoří sopečného původu a podobně. Je tu kruhový výhled zahrnující i Kráľovu Holu. Myslím na Závadku a praprarodiče a ostatní příbuzné tam žijící i pohřbené. Potom se debata stáčí na doplňování tekutin a Vladimír na Ukrajince překvapivě prohlašuje, že dvě piva v hospodě včera byla moc, že byl malinko opilej. Je fakt, že i v lese má na helmě zpětné zrcátko, takže je to asi zodpovědný tvor. Čestné kolečko kolem nádrže se nekoná a tak míjím několik cyklistů na výletě bez batohů a mířím do sjezdu. Díky tomu, že se mi chce na malou stranu včas zastavuji a opouštím asfalt. Už si zvykám i na terénnější sjezdy s výbavou, jen chodidla při tom ve strnulé poloze bolí. Ani záda, ani zápěstí, jak jsem se bál. V údolí míjím říčku i obchod a hospodu v Kráľově Lehotě a mířím dál na Liptovský Hrádok. Silnice je čerstvě spravovaná, asfalt teče a lepí se na kola. Na křižovatce za Kráľovou Lehotou najíždím na nějaký hrot, zřejmě na ostrou dřevěnou třísku a zadní kolo je během minuty prázdné. Musím spravovat. Všude je jen hnusná krajnice posypaná černou rozježděnou škvárou. Uklízím se na kraj polní cesty, měním duši a tu proraženou lepím, jelikož v tom vedru lepidlo dobře chytá a nevím, kolik duší ještě budu potřebovat. Míjí mě tandem, 20
mávám, že je to v pohodě, že za chvíli opět pojedu. A za nějakých 20 minut už jsem na cestě dál. Trasa odbočuje do kopců, u potoka potkávám dalšího kolegu posádkou tandemu tuším překřtěného na Buldoka, jak si chladí nohy. Upozorňuje mě, že jsme mimo trasu, tak si jen myji začerněné ruce a chladím obličej a vracím se pár desítek metrů ke stoupající odbočce. Ty nohy v potoce mu závidím, pán je požitkář, mně to ale nedá a musím poledním žárem dál. Za chvíli už kolo opět tlačím. U zavřené chaty pod pergolou výše v kopci míjím spící posádku tandemu a nakonec na vrcholu stoupání dojídám salám ze Slovinek, tyčinku a gel. Asfaltový sjezd přechází v dolíku do lesního singletracku – opět přejedu odbočku a tak na hladkém asfaltu zakroužím jako v u-rampě. Singletrack se táhne až nad Liptovský Hrádok, ani nechci vědět, jak budou kluci do těch zatáček cpát dvojkolo. Na konci stojí opět kameraman. Chvíli pátrám, kudy dál a potom jen se štěstím nepadám ve strmém úseku, kde se mi zasekává sedlo za batoh, takže nemůžu vyvažovat a zadní brzda tím pádem také moc neúčinkuje. V Liptovském Hrádku nejprve vidím krásně čistý Váh s oblázkovými plážemi a umiňuji si, že tam musím vlézt. Potom se místních lidí ptám, kde bych našel nějaký obchod s potravinami. Shodně odpovídají, že kousek odsud vedle věžáku, ale jedním dechem dodávají, že se tu určitě zamotám a ať se tedy přeptám po cestě ještě někoho. Sámoška je díky věžáku k nalezení docela snadno, hned vedle je pivnice U Chromej Vrany, kterou, ale nechávám na pokoji. V obchodě těkám a nevím, co všecko koupit, nakonec vycházím ven ke stojanu se zamčeným kolem obtěžkán dvoulitrovými lahvemi Gemerky s přídavkem hořčíku a vápníku a navíc perlivé. To způsobuje, že v batohu už tak natlačený 21
camelback získává turbo pohon a díky tomu piji jak duha. Potom se přesunuji k Váhu, lezu do plavek, peru ponožky, triko a šátky na hlavu a na krk. Přijíždí David Bárta a ptá se, jaká je koupačka. Popravdě odpovídám, že super. Ve vodě potkávám i pána, který mi první radil s cestou ke krámu. Ujišťuji ho, že jsem našel, co jsem hledal a děkuji. Loučím se na čas s Davidem, který u řeky čeká na Honzu krmícího se v hospodě ve městě a vyjíždím podél řeky dál. Míjím Jardu, taktéž v lázni, potom pramen, kde bych si býval mohl načepovat vodu, kdybych byl o něm býval věděl. Po opuštění říčního břehu projíždím lázněmi s travertinovým kráterem, kde je zřejmě možná koupel termální, ale jelikož už jsem vykoupán, neplýtvám časem a pokračuji dál do kopců. Mezitím už přišla SMS od Michala, že se mu večer jelo dobře, jel přes noc a na 2 hodiny si zdřímnul jen pod nádrží přečerpávací elektrárny a teď, že spěchá na Maguru. Možná počká na CP1. Do takové noční jízdy bych s ním nešel. Nebe se opět zatahuje, občas hřmí. Přemítám, že byla chyba se nenajíst teplé stravy v Hrádku a tuto chybu nakonec zdárně napravuji na chatě Opalisko, kde sice nemají strapačky, ale guláš a palačinka fungují také. Při jídle vyhlížím, zdalipak začne pršet, ale přeháňka přichází až po prvním horizontu za hospodou. Trasa střídavě klesá a stoupá po úpatí Nízkých Tater. Potom potkávám v protisměru staršího kolegu, jak se vrací. Vysvětluje, že má na tenhle úsek v navigaci přes celý kopec jen dva body a že to projel blbě horem a teď se musí vrátit na místo, kde opustil trasu. Nicméně je rád, že mě tu vidí, jsem pro něj vodítkem, že tudy trasa skutečně vede. Tak to jde pořád dál – louka les, stoupání klesání. Rozhledna postavená nízko 22
v úbočí nad Pavčinou Lehotou. Potom mi přelétává téměř nad hlavou kluk na sjezdovém kole. Mávnu a radši jedu rychle dál, než přiletí další. Radím protijedoucím turistům kudy do Pavčiny Lehoty. Přijde odbočka proti proudu potoka a začíná stoupání na Maguru. Koukám jestli už je čas na pravidelnou SMS s pozicí, ale mám ještě 20 minut. V tu chvíli přijíždí Jarda a prohlašuje, že je rád, že mě vidí, jelikož to vypadá na bouřku a na medvědy. Ptám se ho, co asi tak já zmůžu s bouřkou a medvědy a společně chvíli povídáme a stoupáme. Ale je rychlejší a chvíli potom, co mi mizí z dohledu, přichází první hromobití a déšť. Přestává se mi nahoru chtít, jdu jen co noha nohu mine a vyhlížím nějaký úkryt. Jediné na co jsem narazil byl plechový kontejner odstavený v zatáčce ve svahu a tak jsem si nechal zajít chuť. Vytanula mi pasáž z povídky Š a G „Ze zápisníku sportovce“: „Jen blbec jako Zoubele v bouřce utíká. Čest jeho památce.“ Tak se sunu dál a počítám prodlevy mezi bleskem a hromem. Až na jeden moment je to dobré, bouřka je poměrně daleko. Nenamáhám se natáhnout si větrovku, nechávám déšť prát opět propocené triko a šlapu bahnem výš. Obhlížím stromy, jestli by tam někde nebyl suchý flek a vyhlížím, jestli se někde neschovává Jarda. Nakonec stoupání končí. Zavrhuju myšlenku výletu na vrchol a začínám sjíždět vodou zalitou cestou vysypanou vápencem dolů. Po chvíli mě dohání David s Honzou a ptají se jestli jsem v pořádku. Říkám, že ano, ale že si myslím, že už nemám šanci projet blížící se úsek se zákazem noční jízdy v limitu. A poohlížím se po nějakém přístřeší. Převisy ve skále u cesty nestojí za řeč, neschoval bych si tam ani půlku zadku. 23
bývák pod Magurou
Oni tvrdí, že to zvládnem, ale odjíždí mi, když se zastavuji, abych sebral vypadlé ibalginy, co tu někdo před námi vytrousil. Už je nejvyšší čas poslat odněkud SMS a jestli to myslí vážně, čekat na nikoho nebudou, ten průjezd bude na minuty. S tím přijíždím k odemčené dřevařské budce. Píši zprávu, což jde v mokru na dotekovém displayi dost bídně a pak se rozhodnu tu zůstat. V boudě je sice bordel, myši, ale i křeslo a místo i pro kolo, tak se během chvíle zařizuji a vařím polévku a krupicovou kaši. Spíš než luxusní bivak je to regulérní bývák. Uvažuji ještě jestli z na podlaze poházených hřebů nezimprovizovat petlici na dveře proti medvědům, ale usínám hned po naškrábání poznámek pro deník. Prvně za závod pořádně spím. Konečně sám bez komárů, vlaků i spolunocležníků.
24
Den 5 9.7. 2015 – střední Slovensko lesácká bouda pod Prednou Magurou – piknikový přístřešek ve švestkovém sadu u Nedožer Brezan = 91.25 km Čas jízdy, spíše čas, kdy byla gps aktivní = 15h:33m:16s Podrobněji na: https://www.endomondo.com/users/13388462/workouts/560419864 SMS z večera: 123 N48 50.323 E18 59.908 kdyz je kvalitni soundtrack / L7 na upati sepultura ve vysvihu a quickness od bad brains pro vrchol/ je krizna krasna zalezitost. zkusim kam dal to pujde. smer strazovske vrchy a dale cp1. 9.7. 18:03
Ráno ještě čaj, toaleta do mechu a hned zase do sjezdu. Před odjezdem kolem projíždí Libor - Buldok. Vypráví, že spal pod stromem na suchém místě které mělo tak půl krát půl metru. Dorážím do údolí k silnici, zdravím dřevorubce a u lesovny se potkávám s Jardou. Vypráví, jak v podvečer vyrazil do zákazu a poté, co seznal, že ho v limitu neprojede se vracel, prorazil gumu, spravoval a zpátky mimo zákaz byl minutu před limitem. Společně se tam vydáváme znovu a jízda trochu výše přechází v tlačení mokrou hlínou. Není to ještě bahno, ale spíš jako vypletý pokropený záhon. Dnes jsem v tlačení rychlejší a tak dorážím na Ráztocké sedlo první. Jarda mě předhání až v momentě, kdy se níž za hřebenem odstavuji 25
k potoku, peru a myji kolo i sebe. Dělá mi radost pokud na cestě nejsem úplný špindíra a funguji bez toho, abych každý večer vyhlížel bydlení se sprchou. Po očistě pokračuji ve sjezdu, který vede cestou vysoko vysypanou štěrkem a tak máme s kolem několikrát namále a jednou si i pěkně zprudka šlápnu. Hrachovina, ulevuji si, vzpomínaje na pád osudný Jánošíkovi. Dole míjím kolo dalšího myjícího se cyklisty, tedy Buldoka, ujišťuji se, že se tam nezapíchl při pádu, ale prostě tak kolo odložil, nebo spíš odhodil a na další křižovatce opět stoupám. Hory okolo jsou teď už krásné kýčovitě, takže musím párkrát fotit. Napadá mě, že tohle jsem chtěl dělat vždycky. Vychutnávám každou minutu. Následuje sjezd do civilizace. V Liptovské Osadě vidím Jardu, jak se krmí před sámoškou a činím totéž. Nakonec si tam kupuje i nové ponožky místo ztracených. Nabídl jsem u sice svoje – čtvrtý pár, do kterého jsem původně zabalil vidlici kola pří přepravě, ale jsou na něj moc silné. V sámošce kupuji mimo jiné i čtvrt kila slaniny a klobásu, jelikož nás čeká Križná a na hospodu a teplé jídlo čas mít nebudeme. Je poledne a musíme mazat nahoru. Ke svačině hravě vypiju i litr džusu kvůli vitamínům a zkusmo jím i kostku droždí, aby na mě nešli komáři. Starší pán jdoucí kolem mne po schodech na nákup mi přeje dobrou chuť. Děkuji mu a nepřestávám hltat, jídlo na mílích je skvělé, ať je skoro jakékoliv. Jarda odjíždí, dojídám po něm salám a v odstupu ho následuji. Pokračuje se po silnici, ale potom přijde obvyklá odbočka na bíle vyštěrkovanou cestu do hor. Po cestě mě zaujme už téměř zřícený dům z travertinových kamenů, na kterém je navíc s citem umístěna cedule s nabídkou ubytování v nějakém penzionu. 26
Slovensko. Krásné a absurdní zároveň. Ve stoupání na Križnou docházím k závěru, že powerbanka, kterou s sebou mám utáhne telefon až do cíle i pokud si sem tam pustím nějakou muziku a tak dostává stoupání rytmus. Soundtrack výstupu a částečného výjezdu jsem popsal ve večerní SMS. Přesto nevidím Jardova záda ani z dálky. Na Križné chvilku fotím, něco pojím a přichystám se ke sjezdu. Jsou to rygoly, potom chvilku slalom mezi kravami zpestřený pasteveckými psy, ale nepadám ani nenadávám. Užívám si to. A vyhlížím vodu. Trvá to, než se dočkám, ale voda je to chutná, díky vápenci snad i trochu mineralizovaná, což je dobře, jelikož žádné tablety na remineralizaci s sebou nevezu. Když se trochu osvěžím, přijíždí další závodník a ptá se mě, jestli je tu voda – říkám, že jo – tady pod propustkem, mám už tam i naskládané kamínky, aby se k ní dalo dobře dostat. Ujišťuje se, jestli myslím pitnou vodu. Říká, že už ji samozřejmě piju. Libuje si, že to máme oba podobně – někteří jezdci prý odmítají pít i ze studánek. Sjíždím dál a když potok zesílí, zastavuji ještě jednou a myji se pořádně včetně zasoleného rozkroku. Potom hurá dál do dalšího stoupání. Cesta vede podél rokle a na protějším svahu je pod skálou vidět jeden převis za druhým. To by se bivakovalo. Bohužel teď není ten pravý moment. Nakonec v 6 odpoledne vyjíždím za doprovodu Mortal Cabinet ze zákazu a volám Danče. Hovor musím utnout, jelikož začíná pršet. Odjíždím dál a když chci volat znova začíná znovu pršet a navíc ještě musím měnit baterky v navigaci. Odjíždím z trasy a schovávám se na to pod železniční viadukt. Po výměně vidím, že mi chybí pár set metrů záznamu, tak se ještě vracím a dokončuji telefonát s mou drahou. 27
Postupně opouštím Velkou Fatru. Ochlazuje se a já přemýšlým, co s načatým večerem. Po stoupání skrz chaty, jehož jeden úsek byl skutečně strmý a zůstal jsem v něm nachvíli hrabat nohama na místě, svačím špek a pozoruji už ne tolik hornatou krajinu před sebou. Někde naproti v kopcích pršelo, z lesů stoupá pára. Po jídle připínám na helmu čelovku a rozhoduji se využít chládku a asfaltu, který mě teď ve volné krajině čeká. V počínajícím šeru projíždím okraj Turčianských Teplic, z jízdy v provozu nemám dobrý pocit, ale snažím se jet svižně, na silnici začínají kilometry uspokojivě naskakovat. Potom co minu Dubové, se po další poradě s mapou a komáry, kteří teď mé droždím nasáklé tělo jen nedůvěřivě očichávají, rozhoduji pokračovat i po tmě přes nízký zalesněný hřbet, který mě odděluje od Strážovských Vrchů. Nejprve stoupám po lesní asfaltce podél potoka a vyhlížím nějaké pěkné místo na spaní – nebylo by špatné spát konečně někde, kde máte na jednom místě přístřešek i vodu – ale trasa je lehká a dobře sjízdná i po tmě. Sem tam udělám přestávku na napití, posvítím do lesa na postávající srnky, vyfotím rozcestník, nebo kolo opřené o boží muka. Potom přichází sjezd. Cesty jsou tu štěrkové s občasnými pískovými jazyky. Na písku mám dvakrát namále, ale se štěstím kolo srovnávám a pádím dál až za humna obce Nedožery, kde těsně před 11. vidím pěkný přístřešek ve švestkovém sadu. V mžiku ho zabydlím, uvařím a potom se ukládám na stůl. Oproti ostatním je tato noc chladná a já nejsem v polospánku s to navléct na sebe další oblečení, které ještě mám.
28
Den 6 10.7. 2015 – Nedožery-Brezany až Hranice Slovenska s Českem = 98,40 km Čas jízdy, spíše čas, kdy byla gps aktivní = 16h 42min 59s Podrobněji na: https://www.endomondo.com/users/13388462/workouts/560420377 SMS z večera: 123 N48 58.158 E18 01.521 kolem trencina trasoval zjevny sadista. a este na trasu nechal navezt trnite vetve a ostruzini. vah byl osvezujici musim dorazit co nejhloub na moravu. 10.7. 19:31
I proto – chlad je dobrý budík - nemám problémy se vstáváním hnedle po čtvrté. Chlad neutralizuji čajem s rumem a slaninou k chlebu se sádlem. Liptovská slanina není špatná, lituji, že domů nedovezu žádnou. Ale kus si ještě schovávám. Čeká mě průjezd vesnicí, zastávka u kontejneru, abych odlehčil batohu a přiblížení ke Strážovským Vrchům. Na druhém konci vesnice trasa uhýbá do polí a po chvíli stojím před brodem. V bundě, ještě prokřehlý dumám, jestli to zkusit projet, potom si sundávám boty a neochotně brodím s batohem a kolem. Po obutí nasedám a ejhle – po pár metrech další brod. Ten už projíždím, není hluboký. Poté si všimnu, že trasa mezi brody stihla uhnout doprava a tak brodím ještě jednou. Geniální. Zajímalo by mě kolik lidí na tohle neskočilo. Prostě automaticky si vybírat tu nepříjemnější možnost se ani na mílích vždy nevyplácí. Za loukou dojíždím ke hřišti a potkávám další tři vstávající mílaře. Debatujeme, mimo jiné i o té podařené taškařici s brody, já si sundávám bundu a navlékám 29
standardní triko a potom zamířím do Nitrianského Pravna. Na náměstí je otevřený supermarket, zamykám alespoň naoko už nefunkčním zámkem kolo a vyrážím s batohem nakoupit. Jako obvykle mám v civilizaci problémy s rozhodnutím se, co chci a tak mezi regály bloumám docela dlouho. Nakonec plní camelback Rajec, po kapsách mám nějaké proteinové tyčinky a pár dalších laskomin včetně oříškové čokolády. Před obchodem přelévám vodu a balím, potom hledám, kam zahodit láhve a přiznávám, že hledat kontejner na plast jsem tentokrát nedokázal. Našel jsem jen sklo, takže petky šly do normálního koše na náměstí. A rychle pryč do lesa. Jakmile se dostanu ze silnice, nasazuji mp3 a užívám si stoupání s muzikou. Míjím i pramen, o kterém kdybych býval věděl, mohl jsem si ušetřit tahání vody z města. Ve sjezdu do Gápelu jsem zahlédl další studánku, takže zásoba vody byla v tomhle případě nadbytečná. Při sjíždění z hřebene Strážovských Vrchů mě opět znepokojuje, jak mi zní brzdy, a tak je na křižovatce kontroluji. Destičky vypadají zachovale, ale možná se spekly, proto brzdí trochu jinak, než bych čekal. Ale pokud nejsou na kov, nechám je tam. Brždění stejně nevede k pohybu a je třeba ho omezovat. Gápel. Exoticky znějící jméno. Zavřená hospoda. Mažu dál. Další kopce, vápencové kamení a studánky. Polední ionťák u jedné. Posléze za sebou zahlédnu dvě postavy a tak přidávám a sjíždím k poměrně frekventované asfaltce po které mám docela dlouho stoupat před hřebenovkou vedoucí už do CP1. Kamiony mě děsí, ale hladký asfalt je na stoupání to nejlepší, co si lze přát, snad kromě lanovky. Asfaltový úsek končí, já si oddychnu a hodlám se náležitě připravit na stoupání podél lyžařských vleků. Míjím mrtvě vypadající hospodu a ke stoupání 30
po kamenité cestě nasazuji kalibr z nejtěžších, Divine Intervention od Slayer. Jenže po chvíli se ze stoupání stává sjezd a to je nebezpečná kombinace po několika bujných skocích vyskakuje přední brašna z držáku a zůstává viset jen na lanku, které k ní má přitahovat obal se žďárákem, aby mi nepadal přes navigaci. Celé se to sveze do strany a narazí několikrát do drátů. Spěšně zastavuji a hlavou mi víří scénáře, jako že jsem právě přišel o brašnu a bude potřeba improvizovat s batohem. Naštěstí je držák nepoškozený, jen se tam nějak připletl jistící popruh se suchým zipem, takže click fix úplně nezapadl. Přesto se budu snažit jezdit opatrněji. Stoupám a sjíždím, stoupám a sjíždím a po každé o něco strměji. Občas dostanu větví, ale v zásadě mám radost, jak jsem za ty dny totální cyklistiky s kolem srostl a jak je to všechno přirozené a snad i ladné. Tedy až na to tlačení. Ale i to se snažím popohnat. Nakonec se ocitám u chaty Baske a pátrám kudy dál k CP 1. Množí se mi špatná odbočení, ale to ještě nevím, co mě čeká za checkpointem. Nakonec šťastně trefuji sjezd plný napadaných klacků a klád. Říkám si, že bych tu neměl jet, že je to o přehazovačku a nedovedu si představit, jak si tu počínal Michal, který sem dorazil, jak jsem na CP zjistil, v 1 v noci. Chabě se utěšuji tím, že mám přece kola s hodně řídkým výpletem, který není tak náchylný k nabrání a zaklínění klacku a následnému poničení všeho, co mu přijde do cesty. To je asi jedna z mála výhod kol od Crank Brothers. Tedy kromě nízké hmotnosti a šviháckého vzhledu. Už pár dní čekám, kdy se dráty začnou povolovat a brnkat o sebe a následně mně na nervy. /Kupodivu a možná díky tomu, že mi je pan Beran v Dobříši před závodem přecentroval a zafixoval lakem, se tak nestalo do konce 31
závodu, potažmo doteď – říjen 2015./ Do Checkpointu 1 zbývá ještě přejet rozpálenou louku. Horko občas přeruší poměrně studený vítr a já už vidím nafukovací portál. Projedu, zapisuji se a ptám se, jestli mě budou vážit. Nebudou, až na CP2. Dostávám bernarda vychlazeného na pokojovou teplotu a po vlastní svačině ještě rizoto, kus salámu a meruňku. Jsem upozorněn, že dál bude trasa houpavá, nahoru a dolů, chvíli, že budu tlačit a že při brodění Váhu je sice celkem proud, ale voda tak po kolena. Překvapuje mě zjištění, že Michal sem dojel dnes po půlnoci a odjížděl v půl desáté dopoledne. Takže není ještě tak daleko. To je motivace. Ve dvě hodiny odpoledne odjíždím a tím začíná bloudění v kopcích nad Trenčínem. Trasa se neshoduje ani s cestami na mapě, ani s polohou na navigaci. Peklo. Navíc na cestách často leží šípkové větve a ostružinní. Z opatrnosti v takových úsecích kolo nosím, nechce se mi hledat drobné trny v pláštích. Po nadstandardním utrpení sjíždím k Váhu, znovu bloudím kolem nádraží a potom přijíždím k mohutnému toku uzavřenému v betonovém korytě. Tady rozhodně není po kolena, tohle mám brodit? Naštěstí ne, ale než se propracuji od plavebního kanálu k vrbičkám říčního břehu, ještě chvíli bloudím ve štěrkovně. U řeky jsem sám, shazuji boty, zavěšuji si je za tkanice kolem krku, telefon připínám pod krk a s kolem v ruce vyrážím. Hledám nejmělčí místa, tam kde voda teče nejrychleji a vlní se. Po pár metrech kolo musí nad hlavu, jinak by mě proud strhl. Prsty bosých nohou trpí ve valounech říčního dna, ale po pár perných minutách jsem na protějším břehu a je čas na koupel a vyprání. Váh je řeka na obojí luxusní. Mezitím přijíždějí další jezdci, to už ale balím a jedu dál. 32
Uvažuji už po několikáté, že kdyby se mě ještě jednou ptali čím bych chtěl v životě být, odpověděl bych: „Středověkým poslem, nebo mílařem.“ Prostě jet, řítit se co to dá a starat se jen o hospody, potažmo jídlo a přespání. Z toho důvodu chvíli uvažuji jestli by nebylo vhodné navštívit ve slavném městě Trenčíně nějaký bordel, abych ten rozevlátý životní styl naplnil beze zbytku, ale není čas. Kromě toho uvažuji už několik dní o obrovském kusu masa na talíři téměř bez příloh, jenže trenčínské periferie se nějak nehemží ani steakovými restauranty, takže nakonec navštěvuji akorát pumpu OMV a zadními vrátky si odnáším dvě kuřecí bagety. Jedna z nich se jmenuje Saladinův Sen a je zvláštní. Druhá tu zvláštnost vyrovnává. Volám Danče a pak se musím odklidit aby k zadnímu vjezdu k dálniční pumpě mohla další auta. Je čas jet dál, kolem už prošlapalo pár mých souputníků. Čekají mě Bílé Karpaty, hranice s Českem a rád bych pronikl co nejdál na Moravu. Takže hurá po asfaltu na západ. Z loučení se Slovenskem je mi trochu smutno. Je stále krásné, šarmantní i absurdní. Poněkolikáté už lituji, že nejedu celých 1000 mil. Krátí se to. V Horní Súči se mi stává málem osudným můstek z kovových roštů, které jsou značně prověšené a proto uprostřed vyspravené pásem zdrsněného plechu. Na tom pásu se právě neudržím a jízda mimo něj silně připomíná jízdu v houpací síti. Ale šlápnul jsem si – pěkně zprudka kufr na kov – a ustál jsem to. Za Súčou dojíždím Jiřinu Lipovou a jelikož ztratila brejle a nevidí na souřadnice na GPS vyplňujeme SMS s naší pozicí za tento den společně. Potom už vzhůru na hřeben Bílých Karpat. Po asfaltu stoupám s chutí, nad poslední samotou 33
Repákovci v západu Slunce tlačím a když dorazím do lesa volá Michal. Ptá se jak jsem na tom, on se pomalu ukládá ke spánku v Drnovicích. Já jsem pomalu na čáře. Ztratil nabíječku a další věci. Asi se uvidíme na CP2. Stoupám dál, nahoře mě svede špatná odbočka a tak se musím pár set metrů do kopce vracet. Aspoň odtud vyháním dalšího mílaře, který mou chybu zopakoval. Na mýtině v bukovém lese míchám večerní ionťák – vzhledem k tomu, že konec se blíží, zvýšil jsem už včera příděl na 2 bidony na den – a připevňuji na helmu čelovku. Pokračuji v jízdě a tlačení rozježděnou lesní cestou až do míst, kde nacházím množství stolů a lavic rozmístěných pod stromy. Z cedulí opodál se dočítám, že to je místo, kde se místní Slováci druží s místními Čechy. Uklízím se pod přístřešek na české straně a volám rodičům a Danče, že opouštím Slovensko. Tedy navzdory formulaci z dnešní SMS, že chci proniknout co nejdále na Moravu, jsem na ni proniknul asi tak pět metrů, ale stačí mi to. Ochlazuje se a začíná foukat. Vařím a přemýšlím, jak se uložím. Prý má pršet. Na stůl to nejde. Má jen dvě nohy a čepy, kterými je zapuštěn do prahů spojujících ho s lavicemi, jsou uhnilé. Po chvíli se rozhodnu celou těžkou desku s nohami na noc z čepů vysadit a udělat si z ní zástěnu proti tomu studenému větru. Už nevím, co na sebe navléct, citelně postrádám kulich, zachraňují mě nákrčníky od Aničky. I tak si ještě muchlám přes helmu s čelovkou pláštěnku z batohu. Ve chvílích, kdy tato přídavná pokrývka na helmě drží, musím vypadat asi jako svítivě žlutá brokolice. Ale ve žďáráku a spacáku a k tomu oblečen spím tu noc v Bílých Karpatech dobře. Jen v noci neseberu už sílu jít se vymočit trochu dál a tak to poněkud prasácky pouštím přímo z lože do lesa na české straně. 34
Den 7 11.7. 2015 Hranice Slovenska s Českem – Louka mezi Partutovicemi a Kyžlířovem = 107,91 km Čas jízdy, spíše čas, kdy byla gps aktivní = 17h:03m:02s Podrobněji na: https://www.endomondo.com/users/13388462/workouts/560420941 SMS z večera: 123 N49 23.051 E17 43.025 uondan hostynskymi vrchy sunu se k oderskym. obcas ztratim predni brasnu. 11.7. 18:06
Ráno po čaji kolem páté okolo projíždí Jiřina, dostihnu ji až ve sjezdu do vesnice. Tam je sámoška ještě zavřená, a tak na druhém konci šlapu do kopce dál. Za chvíli mě dohánějí David s Honzou. Povídáme, potom jim zkusím odjet, ale drží se stále víceméně na dohled. Následuje sjezd s drátem přes cestu, jak stojí v mapě a drátů je ten den ještě víc. Občas mě navigace vypeče, občas přechytračím sám sebe, ale cestu nakonec nacházím navzdory všem elektrickým ohradníkům a dalším nástrahám. Před Vysokým polem jsme s kluky pohromadě a já se sháním po vodě. Nakonec ji zkouším nabrat na hřbitůvku, kluci pokračují do vesnice. Vodu mám, vypadá jako vodovodní a ne nějaký výluh z nebožtíků a když na druhý pokus sjedu po trase do vesnice, kluky nevidím. Nacházím ale příjemný obchod s popíjejícími místními dospělými i dětmi. „Závody, závody?“ vyptává se jeden. Přitakávám. „už sem potkal pár ogarů“ odtuší. 35
Nakupuji džus a chipsy na zasolení a polévku, stejně jako včera i droždí proti komárům. Pro jistotu také magnézii a ondrášovku místo hřbitovní vody, i když je vodovodní. Chipsy mi nejdou moc jíst. Jakoby mi rozežíraly pusu. Asi je to vyčerpáním. Po jídle pokračuji přes vesnici. Jsem tak přejeden a přepit, že hned za hranicí zástavby hledám místo, kde bych si urgentně odlehčil, jenže podél cesty jsou tam na potvoru rozmístěna zastavení nějaké nové křížové cesty a tak vždycky, když to vypadá, že bych mohl zamířit do podrostu vybafne na mě kříž, někdy i s trnovou korunou. Nakonec hrubě pronikám do habří na druhé straně cesty a když jsem opět venku, projíždí okolo Jarda. Dál jedeme spolu. Čekají nás Vizovické Vrchy. Ve sjezdu do Vizovic se ztrácím v řečišti skoro rovnoběžných zarostlých cest a když se ještě asi na čtvrt hodiny zaseknu na staveništi silnice, kde trasa zmizela pod náspem, je mi jasné, že Jardu hned tak neuvidím. Vizovice jsou plné metalistů na festivalu, sehnat místo v hospodě není jen tak. Nakonec to zkouším v pizzerii U Sochy s tím, že budu sedět venku na slunci u kavárenského stolečku, jelikož chci stejně vidět na své kolo. Než jsem si objednal, málem jsem zešedivěl, jelikož jsem kolo před lokálem nezamkl ani na oko. Ale vydrželo. Dávám si hotovku, abych ušetřil čas, steak ani tatarák se ani zde opět nekonají. Platím, děkuji a vyrážím dál do Hostýnských Vrchů. Ty jsou pověstné a převýšení nasbírané v těch kopečcích tomu odpovídá. Blíží se to Fatře. Zrovna když si chci postěžovat, co je to za blbé pohoří bez studánek, dojíždím Davida s Honzou a na jednu studánku narážíme. Ptají se, co mě zdrželo a Honza 36
si stěžuje na bolest ve stehně. David mu ordinuje nějaký oblbovák a pak razí dál. Já dolňuji camelback a uvažuji, jak dlouho tyhle vrchy ještě potrvají. Začínají mě napadat nepřístojnosti. Opět ztratím přední brašnu, opět při poslechu Slayer, když zkouším přeskočit hadici nataženou přes cestu a potom ještě jednou, když se ve sjezdu zkouším držet za místním bikerem jedoucím bez zátěže. Ale jak se mi zdály Hostýnské vrchy poněkud fádní, jejich závěr s pramenem v žulových balvanech je velkolepý. Z úpatí posílám SMS s pozicí a spěchám do vrchů Oderských. Opět chci využít asfalt. Po vesnicích voní maso z četných grilovaček. Představuji si, že bych nějaký flák odkoupil přímo z roštu. Ale nakonec jen utrhnu pár raných špendlíků u silnice. Za Soběchleby u kukuřičného pole dojídám chipsy, svačím, chystám čelovku a plánuji další postup. Potom uvidím, že se po trase blíží několik postav. Mám za to, že to jsou zase jednou David s Honzou a rozhodnu se jim odjet. V tu chvíli nahmatávám promočený bederní pás batohu. Vytekl mi camelback. To spustí paniku. Ujíždím jako blázen a koukám po nějaké studni, nebo v civilizaci večerce, kde bych doplnil. Při tlačení v lese – vyjíždím na další nízkých hřbetů, za kterým mě čeká obchvat Hranic na Moravě mě bolí šlachy nad nártem, tak radši šlapu. Ve sjezdu si jednu chvíli už myslím, že jsem našel studnu, ale je to jen rozestavěný rybníček. Nahoře v lese jsem minul několik luxusních přístřešků na spaní, přišly bohužel v nepravý čas. Teprve po přejezdu hlavní silnice dojíždím ve vesnici k slušně obsazené hospodě plné lehce nabraných lidí. Všechno je zajímá. „Pane cyklisto vy jedete ten závod?“ „Ty rychlejší tu byli už předevčírem.“ „Nojo, já se to teprve učím, taky jedu jenom půlku.“ „A co bysme vám dali, chleba 37
se sádlem už nemáme.“Odpovídám, že chleba se sádlem mangalica mám s sebou v batohu, ale že bych nutně potřeboval pivo a doplnit vodu. „A to cyklisti přece nemůžou pít pivo, ne?“ „To teda můžou, to byste koukala.“ Paní hostinská mi točí zubra a já zatím ve výčepu rozkrámovávám batoh, abych vyjmul splaský camelback. Poté jsem uveden do kuchyně, kde mě šenkýřka s omluvou za bordel, teda asi dva špinavé talíře ve výlevce odkazuje ke kohoutku. Naplním pak ještě bidon a rychle balím věci zpět do batohu, pokud možno všecky. Během balení mě paní asi dvakrát starostlivě upozorňuje, že tu už mám pivo. Chopím se sklenice a vycházím z hospody před zahrádku. Když jdem asi v polovině půllitru prosviští okolo mě ta skupinka, které jsem se snažil ujet. Je to Milan Hosák a dva jeho kumpáni. „Čau“, mávám na ně, v slabé naději, že se také nechají zdržet zubrem, ale ani nepřibrzdí. Zahrádka vře. „Vidíš, teď tě předjeli, blbý pivo.“ Ani nic neříkám, dopíjím a vyrážím zpět na trať. V další vesnici k vlastnímu údivu vidím, že se blížím ke třem blikačkám, sám už jsem také rozsvítil čelovku a tak, když se přiblížim s fenixem šajnícím na maximum, volá Milan zezadu, „Auto pozor..“ „Čau, já nejsem auto, já byl v tý hospodě, kam ste neměli čas jít na pivo“ vysvětluji a předjíždím. Ženu se kupředu a tma houstne. Trasa opuští asfalt a já tlačím kolo kamenitou cestou do kopce. Obhlížím boudu na pasece, je v ní složené nějaké lesácké harampádí, ale když zdola zaslechnu své soupeře vypínám konspirativně zadní blikačku a spěšně škobrtám dál. Co to do mě vjelo? Asi závodím. Stoupání se položí a já přejíždím louky, nechávám za sebou Radíkov a po krátkém pátrání po trase, která se skryla do břízami zarostlé meze sjíždím do Boňko38
va. Pro noční jízdu mám sice podmínku, že trail musí být lehký, tady se ale cesta mění v kamenité koryto bystřiny po povodni. Jen se štěstím poslední kus slézám a směji se tomu jak blázen. Nechávám po levé ruce kemp s chatkami a nořím se do dalšího lesa. Přesto si říkám, že spaní už by to chtělo. V lese je jen potok, jinak ani přístřešek, ani kousek loučky. A já mám přece jen na spaní své nároky. Potom trasa opouští asfaltku a zanoří se do lesa, potažmo do polomů. Padlé kmeny a hromady větví často v porostu ostružin. Takže kolo pro jistotu nosím. Několikrát koukám na mapu, kde tomu bude konec a neustále kontroluji GPS, abych trasu neztratil. Po návratu na silničku ještě obcházím velký zaparkovaný harvester. Skoro by se někde na něm, nebo pod ním dalo vyspat. Ale mířím ke Kyžlířovu. Kousek od trasy je tam rybník, třeba by byl na koupel. Každopádně se chci dostat aspoň z lesa ven na louku. Les končí, ale místo louky se koná pšenice. S polohlasným klením ji projíždím a potom se jedu podívat na rybník. Nezdá se mi a tak se vracím na trasu a rozkládám žďárák v rohu louky. Nevařím, jen dopíjím další ionťák a uvažuji, že jsem dneska najel tolik, že zítra bych to mohl mít do CP2 tak 100 – 110km, i pokud počítám, že jsem si od startu tak 10km zajel. Jsem spokojený. Trochu se kapesníkem myji od prachu a solím chleby se sádlem. Potom upadám do spánku, prozatím rozhodnut vstát standardně po 4. O pár hodin později mě budí křeč, která mě kroutí i se spacákem, jako červa. První pořádná za celý závod. Je vidět, že jsem ten večerní úprk přehnal. Když se trochu vzpamatuji prohledávám kapsy kraťas, mám tam připravenou ampuli s hořčíkem. První jsem si sice už dal v Margecanech, tam to byl ale spíš úpal a křeč jsem měl v prsních svalech. Teď mě bere celé stehno a je to síla. 39
poslední snídaně před cílem 500 mil, trochu uspěchaná, takže mázlá. ale autentická:)
K tomu se druží už pár dní sílící bolest na břiše, kterou přičítám hubnutí. Ach jo. Po hořčíku usínám a ve čtyři budík o hodinu posunuji. Během noci okolo pobíhal štěkající srnec v říji, až jsem v polospánku zase jednou přemýšlel o pepřáku. Štěkají teď každou noc, je jejich říje, ale tohle štěkání mi připadalo blíž, než kdy jindy.
40
Den 8 a 9 - Cíl 12.7. a noc na 13.7. 2015 Louka mezi Partutovicemi a Kyžlířovem – Můj cíl, aneb CP 2, tedy Františkov v jesníkách = 127,81km + 9,49 popůlnočních přízračných km, dohromady = 137,30km Čas jízdy, spíše čas, kdy byla gps aktivní = 18h:28m:40s +1h:28m:25s popůlnočního plahočení Podrobněji na: https://www.endomondo.com/users/13388462/workouts/560408277 a https://www.endomondo.com/users/13388462/workouts/560405202 SMS z večera: 123 N50 01.041 E17 15.013 je dobre byt zase v jesenikach. dnes doufam v cp2 a tedy cil bez trvalych nasledku na tele a na dusich. zdravim vsechny v nepalu a okoli hned jak se vzpamatuju zas tam vyrazim trenovat na pristi rocniky. 12.7. 18:09
Ráno je krásné a orosené, po dvou proběhnutích na záchod nahlédnu, že asi tak 200m dál po trase na louce stojí přístřešek přesně takový, jaký jsem si na přespání představoval. Narychlo balím a na vaření snídaně se přesunuji tam. Proto zapínám i GPS, abych neměl v záznamu trasy díru. Vařím dvojitou polévku, čaj s rumem a chystám další chleby se sádlem. Za chvíli už kolem projíždí trojice mých včerejších pronásledovatelů. Ani teď se nenechají svést pozváním na čaj. Když mám dopito přijíždí David s Honzou a po nich ještě Jarda. odhadují, že jsem to v noci musel pěkně natáhnout a Jarda chce vědět, jak moc jsou ti dva před ním. „Tak 5 minut.“ Odhaduji. Balím a pouštím se Oder 41
skými Vrchy za nimi. Cesta je rychlá, nenáročná a přeje poslouchání metalu. Míjím k desítce skautských a dětských táborů, kde už se pomalu vstalo. V jednom mají dokonce na zahájení pracovního dne zaseknutou sekeru i když je neděle a ta sekera přečníví z ležícího špalku tak, že by o ní některý pobíhající junák lehce mohl zakopnout. Vzpomínám na oxeroxované stránky skautské praxe a další brožury, ze kterých jsem čerpal znalosti. Potom musím vytřepat z boty kamínek. Trasa opouští údolí a tak v kopci svačím hroznový cukr a vyhlížím sjezd. Pod ním a za vracecí zatáčkou snídají David s Honzou. Ptám se jestli jenom jedí, nebo něco opravují. Jedí a čtou noviny, takže jedu dál. Zase do kopce. Nevím kolik mi ještě zbývá vody a tak nervózně vyhlížím nějakou možnost doplnění. V údolí Budišovky sklouznu z nášlapů a při dopadu mě znovu chytá břicho. Dostávám strach. Nesmím spadnout, jinak se rozsypu a nikdo mi nepomůže. Zajímalo by mě, co to je – jestli kýla, nebo nějaké fantomové bolesti pobřišnice vyřízlé při komplikovaném slepáku. Rozhodně dneska musím do cíle a tam končím. Je mi z toho smutno dvojnásob. V další vesnici je mrtvo. Potom přejíždím přes vodní nádrž Kružberk, ale voda je daleko, z koupání nebude nic. Zkusím Slezskou Hartu. Tady jen zdravím skupinku trampů shlížících z vysokého břehu na modrozelenou hladinu. Opět stoupám, GPS ukazuje, že jedu asi 20m od trasy, ale přesvědčuji se, že tam v kopřivách a křoví žádný skrytý trail nevede. Výše je u cesty vidět kříž s německým nápisem. Sudety. Začínám vyhlížet Jeseníky, ale není po nich ani památky. Potom přijíždím do Dvorců a rozhoduji se zapátrat po hospodě. Jednu nacházím, ale otvírá až za hodinu. Pán, který opodál opravuje fasádu mi radí, ať jedu za kostel do Turistcentra, tam, že vaří 42
a je otevřeno. Za kostelem potkávám opět Milana a ostatní – byli nakoupit v krámu a teď míří tam, co já. V Turistcentru ještě úplně otevřeno není, ale když pomůžeme rozestavět stoly na terasu, můžeme objednávat. Volím velmi dietní vepřový steak s chlebem a okurkový salát. Je to malé, ale maso už jsem potřeboval. Na úvod si s ostatními dávám slivovici, kterou na závěr málem zapomenu zaplatit. V mezičase na wc dolévám camelback. Když dojídám a platím, objevuje se Jarda. „Ty dneska jedeš jak dráha, já jsem nějakej tuhej“ stěžuje si. Neříkám mu, že je to jednak tím, že cítím cíl a jednak tím, že mám asi trochu strach a chci skončit. Balím, po upozornění doplácím slivovici a pokračuji dál. Později si dělám fotku u cedule Moravský Beroun /Nové Valteřice/, abych se měl v Berouně českém čím chlubit. V Nové Pláni opouštím trasu a jedu se namočit do Slezské Harty. Kromě toho peru nákrčníky, ponožky a triko. Břicho cítím i při plavání, ale šlachám nad levým nártem se znamenitě ulevuje. Celkově mi to prospělo, s novým elánem nasedám a nejdřív po silnici a později po lesních asfaltkách a cestách nastupuji do Jeseníků. Václavov u Bruntálu mi připadá nekonečný, ale v zástavbě se stydím z kola slézt. Aspoň odkládám tubu od hořčíku vycuclého v noci do kontejneru na plast. Potom se osvěžuji sjezdem. Jenom kdyby chodidla promačkaná od nášlapů tolik nebolela. Mám zřejmě příliš měkké boty. Ale zase mají vibram a dobře se v nich chodí. To mozoly na rukou už se utvořily, ustálily a nezlobí. Jen je občas namažu, stejně jako vlka a ramena pod popruhy batohu. 43
V Malé Morávce se mlsně přibližuji k benzínce, když zevnitř vybíhá paní a zakazuje mi opřít kolo o dům. Ujišťuji jí, že to by mě ani nenapadlo, že jsem se ho chystal opřít o odpadkový koš vedle. Říká, že za domem je stojan, ten ale nenacházím, tak nakonec nechávám kolo vedle čerpacího stojanu u betonového kužele, kde ho pumpařka dle svého vyjádření také snese. Chci vejít dovnitř, ale dveře vypadají zamčené. Jak u blbejch. Pak se zevnitř ozve: „zabrat“ a skutečně, dveře povolují. Nechávám to být, nepouštím se do úvah jaký tlak rohů snese zateplovací systém se stěrkovou omítkou, nebo jak se asi dává kolo s čtyřkilovou brašnou a kilovým žďárákem do stojanu, který nesahá ani do půlky drátů výpletu. Kupuji bagetu, nanuka, limonádu a ještě dvě horalky a beskydské polomáčené, abych měl něco na cestu. Kolo následně položím vedle stojanu a vše kromě sušenek s chutí spořádám. Okolo jedoucí a zevlující koukají. Jsem připraven na Jeseníky. Ještě omylem minu odbočku do lesa a musím se na živé silnici skrz Malou Morávku otočit, pak už ale stoupám vzhůru k lyžařským vlekům. Tlačím a jedu, a zase tlačím. Solný Vrch. Klobouk. Vrstevnice 1000m se blíží. V šest jsem na rozcestí Mravencovka, naťukávám SMS s polohou a oznámením záměru dorazit ještě dnes na CP bez trvalých následků na těle i na duších a volám Danče. Nejdřív mě od úmyslu dorazit v jednom tahu až do cíle 500 mil odrazuje, ale když vezmeme v úvahu, že v noci se má zkazit počasí a já nejsem úplně v pořádku, rozhoduji se, že to tak bude. Znovu opakuji, že mě mrzí, že se mi už závod krátí a že jsem to poslední dny asi přehnal a z toho mám ty potíže, ale že mě to neskutečně baví. Proměna v totálního cyklováguse, který bydlí všude, kde si opře kolo mi vyhovuje. 44
Nerad uvažuji o tom, jaká bude proměna opačným směrem. Ne už se budu koupat jenom v potoce a spát pod širákem. Je to příjemnější a praktičtější, nalhávám si. Po horalce a ionťáku vyrážím dál po zelené směr Alfrédka. Horské smrčiny, borůvčí a odhozená tuba od carbo snacku, kterou pro dobrý pocit sbírám. Paseka s cestou pokrytou stříbrošedými klacky, které mi vytanou na mysli umrlé zmije sbírané hajným v písni o sovách v mazutu... Stoupání není nesnesitelné a nakonec se mění v částečně svažitý travers, který přinese i nějaké najeté kilometry. Podle celkového počtu zaznamenaného v GPS bych už měl být prakticky v cíli, ale mapa hovoří jinak. Pomalu se blížím ke stoupání na Dlouhé Stráně. Zase jsem na úpatí a mám před sebou nějakých 700 – 800 výškových metrů. Opakuji, co jsem se v posledních dnech naučil. Jedu, tlačím, odpočívám. Kontroluji mapu a výšku. Abych do toho dostal trochu života pouštím si Benneath the Remains od Sepultury. Měsíce jsem s tím vyrážel na první kopec na cestě do práce, snad to vzbudí nějaký vzpomínkový efekt a já chytím druhý dech. 940 metrů nad mořem. 1100....1200 konec stále v nedohlednu. Potom cesta uhne ještě jednou doleva a přede mnou se vztyčí masiv hráze elektrárny. Mám dojem, že se inženýři museli úplně pomátnout, když tohle vymýšleli. Zároveň se začíná smrákat. Asfaltka vedoucí nahoru pod hráz stoupání zkrátí. Dorážím pod schodiště vedoucí na korunu hráze a shora slyším nějaký hlahol a pokřikování. Nejsou to David s Honzou, jsou to dva kluci 7 a 9 let, kteří letos jedou s tátou neoficiálně z CP1 na CP2. 50km za den je nepoznamenalo, ještě mi pomáhají vyvléct kolo na korunu hráze a k tomu stíhají zlobit. Hrdý otec mě varuje, že na CP2 to mám odsud ještě tak 4-5 hodin a je tam jeden 45
sviňa kopec. Děkuji, dělám foto šera nad nádrží a tlačím po hrázi dál. Předjíždějí mě a jedou spát kousek níž do dřevěného domku. Když tam dorážím, nabízejí mi, abych tam taky přespal, pokud moc nechrápu. Mezitím se dává do drobného deště. Děkuji a trvám na svém rozhodnutí dorazit už do cíle. Slibuji od nich vyřídit pozdravy a dávám se na další cestu. Překvapivě je to opět do kopce. Rychlé svažité traverzy, jaké jsem si nad mapou vysnil až do Františkova se nekonají. Tedy svažité jsou, ale převážně do kopce. Už od momentu, kdy jsem se rozhlížel po hrázi fouká silný vítr a občas sprchne. Zatím se to dá vydržet a nakonec dojde i na sjezd. Samozřejmě ne bez komplikací, ale trasu ztracenou kousek nad Kouty nad Desnou zdárně nacházím a za chvíli už opět sjíždím dolů do civilizace. Brzdí mě v tom odvodňovací rygoly vyztužení tlustými kládami, které moje přední vidlice s brašnou špatně snášejí. Jednou to vypadá skoro na pád, ten si ale nemůžu dovolit. V Koutech si vydechnu na asfaltu, obhlédnu zářící neony a za chvíli už opět stoupám po asfaltce k lesu. Je půl 12 v noci a cíl pořád v nedohlednu. Chvíli kolo vedu, ale nechci ztratit tempo. Potom zase jedu, ale nechci se přes moc unavit, tak slézám. Precizní nerozhodnost. U potůčku si chystám další ionťák a přemýšlím jestli se mi to nezdá. Je to sice do kopce, ale kolo celkem jede, i když na převody blízké kašpárkovi a batoh už přestal tížit. To jsou známky deliria říkám si. A stoupám dál. Cesta sice vede, tak jak v mapě přibližně po vrstevnici, ale přecejen nahoru. Když začne konečně klesat, spouští se silný déšť. Vidět skoro není a brzdy vržou tak, že to dělá ozvěnu. Aspoň, že je to asfalt. Ale chyba lávky, brzo mě čeká odbočka do lesa a přes cestu se kupí napadané stromy. Nevím, jestli popadaly 46
tím vichrem teď, nebo už tu leží několik dní, každopádně mám co dělat, abych s čelovkou a brýlích sem tam spatřil na zmáčeném displayi GochPS trasu s mou polohou. Mám dojem, že už nevím, ani kam je to nahoru a kam dolů. Posléze se dostávám na cestu s hluboko vyjetými kolejemi od lesáků. Občas uklouznu po bahně, ale ještě jsem si nesedl. Pořád ještě se mokra a bahna štítím. Potom zvoní telefon. Nechci ho vyndavat z ochranného obalu a tak řvu. Na druhém konci je Michal. Prý jak jsem na tom. Říkám, že jsem tak 2 – 3km od CP2, ale musím to třikrát opakovat, než mi je rozumněno. „Tak dávej bacha, je to nebezpečnej sjezd, počkáme na tebe.“ Ujišťuji Michala, že už dávno jdu pěšky, jízdu si tady ani nepředstavuji. Nějakou chvíli potom polomy ustanou a já opět nasedám a opatrně kousek po kousku sjíždím. Musím vydržet. Les přechází v neposekanou louku s typickým proužkem trávy rozježděným od mílařů. Držím se ho i když vede do močálu. Boty čvachtají, ale cíl se blíží. Ještě pár set metrů a jsem pod obloukem. Sám, takže vím, co bude následovat. Přibíhá Michal ještě s jedním dobrovolníkem a prosí mě, abych kvůli fotu zajel zpátky a projel ještě jednou. Směju se a říkám, že na to jim seru, nicméně se pak uklidním a vyhovím jim. Odstavuji kolo pod zmáčeným přístřeškem a jdu si dát sušit věci do jídelny nad krb. Dostávám pivo a s Michalem mluvíme a mluvíme. Na druhém konci místnosti už odfukují David s Honzou. Přijeli asi hodinu přede mnou. Přijímám gratulace a trochu svačím. Místo předpokládaných 100 – 110km naplánovaných pro tento den jsem jich nakonec udělal přes 130. Ret mi praská, jako přezrálá třešeň. Chvíli uvažuji, kde se vyspím, ruch v jídelně 47
se mi nelíbí. Kromě toho přijíždí Milan Holas a jeho parta a tím je uvnitř prakticky plno, takže si zalézám se žďárákem pod piknikový stůl a usínám aniž bych vlezl do spacáku. Mám dost. Ráno se budím a stěhuji se pod klouzačku na dětském hřišti, tam je to pohodlnější. Žďárák funguje skvěle, o dešti nevím. Později se nechávám zvážit, myji kolo – proti pravidlům v potoce, jelikož jsem mylně usoudil, že když tam může bagr, co bych tam nemohl já. Vyžádám si trasu pro cestu do sprchy s teplou vodou a pomáhám Michalovi s přípravami na odjezd z CP. Mění plášť i řetěz. Kolem poledne přijíždí Danča opožděně nastoupit svou dobrovolnickou službu na CP. Míle pro mě končí. Zbývá jen čekat až se vrátí cit do prstů na nohou /nevrátil se zcela ještě doteď – listopad 2015/, spraví se zevnitř prachem sedřený nos, splasknou opary a psát deník. V pátek dojdu k doktorovi kvůli břichu. A budu doufat, že tyhle míle nebyly moje poslední. Ten týden a něco velmi svobodné existence za to všechno stojí. mílařova výbava II - ani zde není vše, co jsem vezl
Jan Chalupa, Stará Huť listopad 2015
48
