1. 2. 3.
4.
5.
6.
7.
ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU………………………………………………..1 PRAVĚK ………………………………………………………………………....1 STAROVĚKÉ ORIENTÁLNÍ ŘÍŠE 3.1. Mezopotámie……………………………………………………………………………………….5 3.2. Egypt………………………………………………………………………………………………….6 3.3. Indie…………………………………………………………………………………………………..7 3.4. Čína…………………………………………………………………………………………………...8 3.5. Židé v Palestině a jejich náboženství……………………………………………………….8 STAROVĚKÉ ŘECKO 4.1. Kréta a Mykény………………………………………………………………………………..8 4.2. Nejstarší „homérské“ období (1100 - 800 př.n.l.) …………………………………..9 4.3. Archaické období (800 - 500 př.n.l.) ……………………………………………………9 4.4. Klasické období (500 - 338 př.n.l.) …………………………………………………....10 4.5. Helénistické období (338 př.n.l. - 146 n.l.) …………………………………………11 4.6. Kultura a náboženství starověkého Řecka…………………………………………...11 STAROVĚKÝ ŘÍM 5.1. Etruskové a Řím v době královské (8. - 6. stol. př.n.l.) …………………………12 5.2. Raná římská republika (509 - 265 př.n.l.) …………………………………………...12 5.3. Vrcholný rozkvět římské republiky (264 - 133 př.n.l.) ………………………….13 5.4. Krize a pád republiky (133 - 31 př.n.l.) ………………………………………………13 5.5. Římské císařství – principát (27 př.n.l. – 284 n.l.) ………………………………..13 5.6. Pozdní císařství – dominát a zánik západořímské říše (284 – 476 n.l.)…...16 5.7. Kultura a náboženství starověkého Říma …………………………………………...16 RANÝ STŘEDOVĚK 6.1. Charakteristika středověké společnosti……………………………………………….17 6.2. Byzantská říše………………………………………………………………………………...17 6.3. Francká říše……………………………………………………………………………………18 6.4. Vznik západoevropských států …………………………………………………………19 6.5. Kyjevská Rus, Polsko a Uhry v raném středověku ………………………………19 6.6. Slované a Velká Morava……………………………………………………………….… 21 6.7. Počátky českého státu………………………………………………………………..……22 6.8. Arabská říše a islám……………………………………………………………...…………23 6.9. Románská kultura………………………………………………………………………...…24 VRCHOLNÝ STŘEDOVĚK 7.1. Středověká kolonizace a vznik měst…………………………………………...………24 7.2. Křížové výpravy……………………………………………………………………………..25 7.3. Zápas mezi Anglií a Francií ve stoleté válce (1337 – 1453)……………...26 7.4. Český stát za vlády posledních Přemyslovců……………………………………….26 7.5. Lucemburkové a český stát……………………………………………………………….27 7.6. Počátky opravného hnutí a kritika církve…………………………………………….28 7.7. Husitská revoluce……………………………………………………………………………29 7.8. Český stát v době poděbradské a jagellonské………………………………………31 7.9. Gotická kultura……………………………………………………………………………….32
1
1. ÚVOD DO STUDIA DĚJEPISU Dějepis (historie) je věda, která nás seznamuje s dějinami lidské společnosti. Zabývá se jejím vznikem, vývojem, strukturou, kulturou atd. Abychom se v dějinách lépe vyznali, můžeme je rozdělit z několika hledisek: a) prostorového – dějiny světové, národní, regionální, … b) věcného – dějiny umění, literatury, politické, hospodářské, … c) časového – dějiny století, tisíciletí, … Historický vývoj členíme pomocí periodizace dějin, která nám umožní v dějinách lepší orientaci. Nejčastější dělení je na pravěk, starověk, středověk, novověk a doba nejnovější. Žádné z těchto období nelze úplně přesně časově ohraničit. MILIONY LET
0
500
1000
před naším letopočtem
PRAVĚK
1500
2000 našeho letopočtu
STŘEDOVĚK
STAROVĚK
NOVOVĚK
Protože historik nemůže vše, co se stalo, bezprostředně pozorovat nebo události znovu vyvolat, je odkázán na pozůstatky z minulosti tzv. historické prameny. Rozlišujeme např. prameny hmotné (nástroje, vykopávky,…), písemné (kroniky, listiny,…), obrazové (mapy, kresby,…), zvukové (filmy, video, CD,…) nebo prameny tradiční (pověsti, mýty,…). K některým z těchto pramenů však musí historik přistupovat kriticky a posoudit jejich pravost a pravdivost.
2. PRAVĚK Věda o pravěku se nazývá prehistorie a velkou oporou je jí i archeologie, jejímž úkolem je objevovat a zkoumat pravěké památky. V pravěku můžeme najít první doklady o existenci předchůdců člověka. K nejstarším předchůdcům člověka patřili:
Dryopithecus (tzv. stromová opice) Ramapithecus (chodil po dvou, byl vegetarián a žil v malé tlupě) Austrolopithecus (vyráběl a používal jednoduché nástroje, jedl maso) Homo habilis (člověk zručný), který uměl vyrábět jednoduché nástroje Homo erectus (člověk vzpřímený),který znal oheň a vyráběl kamenné nástroje Homo sapiens (člověk rozumný), který uměl sám rozdělat oheň Homo sapiens (člověk současný), který byl zdatný lovec, žil v tlupách a dorozumíval se poměrně souvislou řečí
2
Předchůdci člověka prošli vlivem přírodních, biologických a společenských podmínek procesem hominizace (polidštění), při kterém došlo k postupnému vzpřímení postavy, ruka se začala vyvíjet jako pracovní orgán, ustoupila zvířecí podoba v obličeji, zvětšil se objem mozku a nástrojem komunikace se stala řeč. Člověk se tak plně zařadil do společnosti. Pro lepší orientaci v tomto období slouží periodizace pravěkých dějin, pro kterou se nejčastěji používá dělení podle materiálu, který člověk používal: 1) Doba kamenná (3 mil. let př.n.l. – 3500 př.n.l.) starší (paleolit) V tomto období byl člověk zcela závislý na přírodě a základem tzv. přisvojovacího hospodářství byl lov velkých zvířat, který doplňoval sběr plodů a kořínků. Lidé dokázali vyrábět kamenné a kostěné nástroje, které používali k lovu, opracovávání dřeva, kamene a kůží. Úkryty si budovali pod skalními převisy a v jeskyních, kde byly nalezeny nástěnné malby např. v Altamiře ve Španělsku nebo v Lascaux ve Francii. Dochovaly se také figurky zvířat a sošky žen, tzv. venuše. střední (mezolit) V této době končí přisvojovací způsob hospodářství. Důležitou zbraní se stal luk a pomocníkem člověka domestikovaný (zdomácnělý) pes. mladší (neolit) Proběhla první společenská dělba práce, během které se z lovců a sběračů stali zemědělci, kteří pěstovali obilí a luštěniny a chovali zdomácnělá zvířata, především kozy a ovce. Lidé si budovali trvalá sídliště – vesnice, kde stavěli velké chaty z kůlů. Vyráběli nástroje, zbraně a vypalované hliněné nádoby. Všichni obyvatelé se účastnili zemědělských prací na společné půdě. Základem společnosti se staly rodiny, z nichž se skládaly rody. Významnou roli ve společnosti měly ženy - matky, které byly uctívány jako zachovatelky života, tzv. matriarchát. Všem těmto zásadním změnám ve způsobu života se říká neolitická revoluce. pozdní (eneolit) V této době došlo k důležitému objevu nového materiálu – kovu. Kromě vzácného zlata a stříbra byla z rudy získávána měď. Začalo se používat kolo, které značně usnadňovalo přepravu, kromě toho také vůz a oradlo tažené dobytkem. Začínají se objevovat majetkové rozdíly, což vedlo k častým konfliktům. Proto vzrostla úloha mužů ve společnosti, tzv. patriarchát. Také dochází k velkém rozvoji keramiky např. zvoncovité poháry atd.
3
2) Doba bronzová (3500 př.n.l. – 750 př.n.l.) Sléváním mědi a cínu vznikl nový materiál – bronz, který byl snadno tavitelný, ale pevnější než měď. Znamenal zásadní zlom ve vývoji pravěku, protože došlo k ulehčení a urychlení práce a v souvislosti s tím se začal rozvíjet výměnný obchod. Z bronzu se vyráběly zbraně (sekeromlaty, dýky, hroty kopí), pracovní nástroje (sekery a srpy), ale i ozdobné předměty (jehlice, spony). Vlivem těchto změn začala druhá společenská dělba práce, při které došlo k oddělení řemesel (slévači, kovolitci, kovotepci atd.) od zemědělství. Majetková nerovnost se ještě prohloubila. Odrazilo se to především na rozdílném vybavení hrobů (pohřby bohatých do mohyl). Rody se spojovaly v kmeny v čele s kmenovými náčelníky. 3) Doba železná (750 př.n.l. – začátek n.l.) starší - doba halštatská (podle naleziště Hallstatt v Rakousku) V tomto období se začalo vyrábět železo. Železné předměty byly pevnější než bronzové. mladší - doba laténská (podle naleziště La Tene ve Švýcarsku) Nositeli laténské kultury byly kmeny Keltů, které v tomto období osídlily velkou část Evropy. Na území pozdějších Čech se usadil keltský kmen Bojů, podle něhož vzniklo pojmenování Bojohemum (latinsky Bohemia). Území dnešního Slovenska osídlil keltský kmen Kotinů. Keltové byli dobří řemeslníci, obchodníci a měli velice vyspělou kulturu. K výrobě keramiky používali hrnčířský kruh, razili vlastní mince atd. Budovali velká opevněná hradiště tzv. oppida, která sloužila jako centra obchodu, výroby i správy. I na našem území vzniklo několik oppid např. v Závisti u Zbraslavi, Stradonicích u Berouna atd. V čele keltské společnosti byla vojenská rodová aristokracie a zvláštní postavení měli i tzv. druidové – kněží, kteří vykonávali náboženské obřady v posvátných hájích. 4) Doba římská (0 – 400 n.l.) Na přelomu letopočtu vytlačily Kelty germánské kmeny, které osídlily oblast dnešní střední Evropy. Na území dnešních Čech a Slovenska se dostaly kmeny Markomanů a Kvádů. Germáni neměli tak vyspělou kulturu jako Keltové, byli to především válečníci. Živili se především zemědělstvím, pastevectvím a řemeslnou výrobou. Germáni uctívali více bohů a vytvořili si vlastní tzv. runové písmo, které mělo 24 znaků. Germánské kmeny z našeho území vytlačili během 6. - 7. století n.l. Slované.
4
3. STAROVĚKÉ ORIENTÁLNÍ ŘÍŠE Od konce 4.tisíciletí př.n.l. vznikaly na Předním východě, v egejské oblasti a v Asii první státy. Příčin vzniku bylo několik. Například bylo třeba organizovat a řídit zemědělskou a výrobní činnost, obchod a především se bránit před nepřáteli. Nejstarší státy vznikaly hlavně tam, kde byly vhodné podmínky pro zemědělství, což bylo nejčastěji v povodí velkých řek. Lidé tak přestali kočovat a začali vést usedlý způsob života. Díky zemědělství, řemeslné výrobě a obchodu došlo k rozdělení společnosti na několik vrstev. V čele starověkého státu byl neomezený panovník, který odvozoval své postavení od božského původu. V tom mu pomáhali kněží a vojáci, kteří stát bránili, ale snažili se ho pomocí dobyvačných válek i rozšiřovat. Se správou pomáhali panovníkovi úředníci (např. výběrčí daní, písaři). Kromě ostatního svobodného obyvatelstva (zemědělci, řemeslníci, obchodníci atd.) žili ve starověkých státech i nesvobodní otroci. Se vznikem těchto států a rozvojem jejich kultury souvisí i vznik písma, které umožňovalo zaznamenávat zákony. 3.1. Mezopotámie Starověká Mezopotámie se nacházela mezi řekami Eufrat a Tigris (území dnešního Iráku a části Turecka). Byly zde dobré přírodní podmínky: suché a teplé počasí střídaly deště, které přinášely vláhu a mnohdy i záplavy. V obdobích sucha bylo nutné stavět zavlažovací kanály a během záplav se muselo odvodňovat. Zdrojem obživy bylo zemědělství, rybolov, řemesla a obchod. Prvními obyvateli této oblasti ve starověku byli Sumerové. Ve 4. tisíciletí př.n.l. začaly vznikat nejstarší sumerské městské státy např. Kiš, Ur, Uruk. Centrem veškerého života byl chrám, jehož kněz organizoval hospodářství, politiku a náboženství, tzv. chrámové hospodářství. Protože městské státy spolu neustále bojovaly o moc, kněží byli z vlády vytlačeni vojevůdci, ze kterých se stávali neomezení panovníci tzv. králové, kteří sídlili v paláci. Chrámové hospodářství tak bylo vystřídáno tzv. palácovým hospodářstvím. Sumerové měli velice vyspělou kulturu. Stavěli vysoké chrámy na terasách nebo stupňovité věže (zikkuraty). Se Sumery souvisí i vznik klínového písma, které se vyvinulo z původního obrázkového písma. Prvním centralizovaným státem na území Mezopotámie byla ve 3. tisíciletí př.n.l. Akkadská říše, která vznikla sjednocením městských států panovníkem Sargonem I. Na severu Mezopotámie se rozkládala mocná Asyrská říše.V oblasti jižní Mezopotámie se ve 2. tisíciletí př.n.l. stal nejmocnějším městem Babylon. Jeho nejvýznamnějším panovníkem byl Chamurappi, který vybudoval stát řízený tvrdými zákony („oko za oko, zub za zub“), které byly 5
zapsány v jednom z prvních zákoníků v dějinách lidstva. Za Chamurappiho vlády byl Babylon centrem obchodu a vzdělanosti.
3.2. Egypt Podobně jako Mezopotámie i Egypt se nacházel v povodí velké řeky. Nil přinášel pravidelné záplavy do suchých oblastí v jeho okolí, což mělo příznivý vliv na zemědělství. Kromě toho sloužil Nil i k lodní dopravě mezi jednotlivými oblastmi Egypta. Ve starověkém Egyptě nevznikaly městské státy jako v Mezopotámii, ale vytvořila se centralizovaná říše pod nadvládou panovníka tzv. faraona, který byl považován za ztělesněného boha a stál na vrcholu společenského žebříčku. Kromě faraona se ostatní obyvatelé dělili takto: -
královští úředníci (správci krajů, soudci, výběrčí daní atd.) kněží (přesvědčovali ostatní o božském původu faraona) vojenští hodnostáři (zabezpečovali klid a chránili stát před nepřáteli) řemeslníci (patřili k nim i lékaři, sochaři atd. – byli osobně svobodní) zemědělci (byli osobně svobodní) otroci (nesvobodní, bezprávní - pracovali jako sluhové, na stavbě pyramid nebo v dolech) Dějiny starověkého Egypta:
Stará říše (4.-3. tisíciletí př.n.l.) Původně tvořily Egypt dvě oblasti: na severu byl Dolní Egypt, kde převažovalo zemědělství a na jihu byl Horní Egypt, kde se dařilo spíše pastevectví a lovu. Obě části byly sjednoceny panovníkem Meni, který tak položil základy centralizovaného státu. Královským sídlem se stalo město Menofer. V tomto období se začaly stavět velké pyramidy, hrobky faraonů. Nejstarší pyramidu nechal v Sakkáře postavit faraon Džosér. Dále se stavěly pyramidy v Gíze, předměstí dnešní Káhiry. Nejvyšší z nich nechal postavit faraon Cheops, další z pyramid – Chefrenova má v popředí kamennou sfingu, která ji má strážit. Existenci Staré říše ukončila četná povstání proti stavbám nákladných pyramid, hospodářská krize a hladomor. Střední říše (2. tisíciletí př.n.l.) Jednotu státu obnovil faraon Menthuotep II., který nechal na hranicích Egypta postavit bezpečnostní systém proti případným útokům nepřátel. Střední říše zanikla po bojích o moc a nájezdech kočovných kmenů.
6
Nová říše (1. tisíciletí př.n.l.) V tomto období došlo k největšímu rozkvětu Egypta, který se stal velmocí a pomocí dobyvačných válek ovládl další území. O válečnou kořist se dělili faraon a kněží nejvyššího boha Amona, jejichž moc tak značně vzrostla. To vedlo ke sporům, které vyřešil faraon Amenhotep IV. tím, že provedl náboženskou reformu. Podle ní bylo zakázáno mnohobožství a měl být uctíván jediný bůh Aton. Na jeho počest přijal faraon nové jméno Achnaton („prospěšný Atonovi“) a vybudoval nové sídlo Achetaton. Většina lidí však s novým náboženstvím nesouhlasila a faraon byl nakonec zavražděn. Po jeho smrti se opět začal uctívat bůh Amon. Dalšími významnými panovníky Nové říše byli Tutanchamon a Ramesse II., který uzavřel mírovou smlouvu s nepřátelskými národy a zajistil tak v zemi klid. Po nájezdech nepřátel zanikla i Nová říše a Egypt se dostal pod nadvládu cizinců.V roce 525 př.n.l. se stal součástí perské říše a v roce 332 př.n.l. byl ovládnut Alexandrem Makedonským. Poslední egyptskou panovnicí byla proslulá královna Kleopatra. Po její smrti se v roce 30 př.n.l. stal Egypt římskou provincií. Ve starověkém Egyptě se rozvíjela vyspělá kultura a vzdělanost. Předpokladem jejich rozvoje bylo písmo, kterým byly tzv. hieroglyfy (obrázkové písmo). Egypťané tesali písmo do kamene nebo psali na papyrus. Rozvoj zaznamenaly i vědy jako jsou matematika a geometrie, jejichž znalost byla potřebná při stavbách pyramid a zavlažovacích systémů. Na vysoké úrovni byla i lékařská věda a s ní spojené způsoby mumifikace lidského těla. I architektura byla spojena s úctou k mrtvým. Stavěly se hrobky, pyramidy a chrámy zasvěcené bohům. Jejich součástí byly i sochy a nástěnné malby.
3.3. Indie Vývoj ve starověké Indii probíhal izolovaně, protože na severu byly vysoké hory a z ostatních stran moře.V povodí řek Indus a Ganga se nacházely úrodné nížiny, kde se lidé živili především zemědělstvím a tam také začaly vznikat první městské státy. Obyvatelé Indie se dělili na 4 společenské třídy tzv. kasty. Nejvýše byli kněží (bráhmáni), kteří vykonávali náboženské obřady a zároveň byli rádci králů. Dále to byli bojovníci, členové ozbrojené družiny vládců, do další kasty patřili společně rolníci, řemeslníci a obchodníci. Nejhůře na tom byli bezprávní otroci. Významnou roli v životě starých Indů hrálo náboženství. Hlavními proudy byly buddhismus a hinduismus.
7
3.4. Čína I v Číně vznikala první města v povodí velkých řek Chuang-che (Žlutá řeka) a Jang-c‘-ťiang (Dlouhá řeka). Ve 3. stol. př.n.l. vznikl na tomto území první centralizovaný stát, který založil císař z dynastie Čchin. Provedl reformu státní správy, sjednotil míry, váhy a písmo. K obraně před útoky nepřátel byla vybudována Velká čínská zeď. Významnou složkou života ve starověké Číně byla filozofie, která byla úzce spjata s náboženstvím.Velkými a uznávanými filozofy byli Konfucius, který je zakladatelem konfucianismu a Lao-c’, který položil základy k taoismu. Na vysoké úrovni byla věda a kultura. Číňané znali střelný prach a uměli vyrobit papír a hedvábí.
3.5. Židé v Palestině a jejich náboženství Toto území na pobřeží Středozemního moře mezi Egyptem a Fénicií původně patřilo pod nadvládu Egypta, ale ve 13. stol. př.n.l. pronikly do Palestiny kmeny Hebrejců. David, jeden z jejich králů vytvořil v 10. stol. př.n.l. první státní útvar s centrem v Jeruzalémě. Jeho syn Šalamoun, který byl proslulý svou moudrostí, navazoval obchodní a politické styky se sousedními státy. Po jeho smrti se hebrejský stát rozdělil na: severní Izraelské království a jižní Judské království, kde vládli Šalamounovi židovští potomci. Postupně vznikal pevný židovský stát, který však v 1.stol. př.n.l. ovládli Římané. Židé se od ostatních společenství lišili svým náboženstvím. Věřili totiž v jednoho boha (tzv. monoteismus) Jahve (Hospodin, Pán). Posvátné texty Židů psané hebrejsky, později označené jako Starý zákon, se staly součástí křesťanské Bible.
4. STAROVĚKÉ ŘECKO Ke starověkému Řecku patřila jižní část Balkánského poloostrova, ostrovy v Egejském moři a pobřeží Malé Asie (dnešní Turecko). Členité pobřeží s četnými zálivy umožnilo vznik přístavů a rozvoj mořeplavby. Přibližně okolo roku 2000 př.n.l. začaly pronikat ze severu Balkánského poloostrova řecké kmeny, které kolonizovaly jižní části. Byli to: Achájové (osídlili vnitrozemí Peloponésu), Iónové (oblast Attiky a pobřeží Malé Asie) a Dórové (velké část Peloponésu, Kréta a Rhodos).
Kréta a Mykény První evropské státy vznikaly v oblasti Středozemního moře už ve 2. tisíciletí př.n.l. První z nich vznikl na největším řeckém ostrově Kréta, kde žil bájný král Mínoa, podle kterého byla pojmenována zdejší tzv. minojská kultura. 8
Na Krétě vznikla města s velkými paláci, které byly sídlem panovníka, ale i centrem správy. Jedním z měst byl Knóssos s labyrintem, ve kterém byl podle bájí uvězněn netvor Minotaurus, který měl lidské tělo a býčí hlavu. Kréta byla v polovině 2. tisíciletí př.n.l. ovládnuta kmenem Achájů, kteří se usadili na Peloponéském poloostrově a založili zde několik městských států. Nejvýznamnějším z nich byly Mykény. Podobně jako na Krétě byl zde centrem správy palác, který byl opevněn vysokými hradbami. Město mělo kanalizaci, vodovody a domy s koupelnami. Mykénská kultura zanikla v 1. tisíciletí př.n.l. po nájezdech Dórů. Na konci mykénské doby se podle bájí uskutečnila trójská válka.
Nejstarší „homérské“ období (1100 - 800 př.n.l.) V této době došlo ke kulturnímu úpadku, protože Dórové rozvrátili vyspělou mykénskou civilizaci. Toto období bývá také nazýváno „temné,“ protože pro něho nemáme dostatek historických pramenů. Některé informace se můžeme dozvědět z Homérových eposů Ilias a Odyssea. Řekové se živili především zemědělstvím a rozvoj zaznamenala i mořeplavba. Díky růstu počtu obyvatel se Řekové stěhovali a zakládali nová města na ostrovech v Egejském moři a v Malé Asii. Vládnoucí postavení ve společnosti měla rodová aristokracie.
Archaické období (800 - 500 př.n.l.) Od 9. století př.n.l. se malé řecké obce začaly sjednocovat do větších celků tzv. městských států (polis), které byly centry výroby a správy. Základním zdrojem obživy bylo zemědělství. Postupně se rozvíjela řemesla a obchod. Problémem byl nedostatek zemědělské půdy, surovin pro řemeslnou výrobu a přelidnění v městských státech. Z těchto příčin začala velká řecká kolonizace (8.- 6. stol. př.n.l.), během které vznikaly nové řecké osady na Sicílii (Syrakusy), v jižní Itálii, v jižní Francii (Marseille) nebo v Malé Asii. Mezi původními osadami tzv. metropolemi a novými koloniemi se udržovaly těsné styky. Do Řecka se z nich dováželo obilí, dřevo, drahé kovy atd. Díky kolonizaci začali bohatnout hlavně neurození zemědělci, řemeslníci a obchodníci, kteří však neměli podíl na politické moci, ale chtěli ji získat. Boj o politickou moc vyvrcholil v 7. stol. př.n.l. Do čela městských států se dostávali samovládci (tzv. tyranové), kteří se opírali o vojenskou družinu.
9
Nejvýznamnější městské státy: SPARTA Tento městský stát založili na Peloponésu Dórové, kteří tvořili privilegovanou vrstvu obyvatelstva. Původní obyvatelé byli nesvobodní, na úrovni otroků. V čele Sparty stáli dva králové, kteří byli veliteli vojska. Na jejich činnost dohlíželo pět vysokých úředníků volených lidovým shromážděním, které tvořili plnoprávní obyvatelé. Sparťané už od dětství procházeli vojenským výcvikem. Chlapci byli v armádě od 7 let a i z dívek byly vychovávány zdatné ženy. Jádrem spartské armády byli těžkooděnci, kteří měli přilbu, brnění, štít, kopí a krátký meč a útočili v hustě semknutých řadách. ATHÉNY Vznikly sjednocením několika menších osad na poloostrově Attika. V čele společnosti stáli nejvyšší úředníci tzv. archonti, kteří byli každý rok voleni z řad aristokracie, a když jim skončilo funkční období, stávali se členy aristokratické rady. Rodová aristokracie vlastnila většinu půdy a mohla tak vykořisťovat drobné rolníky, kteří se jí většinou dlužili a dostávali se do otroctví pro dluhy. Důležitou reformu provedl v 6. stol. př.n.l. archón Solón, který zrušil otroctví pro dluhy, zavedl lidové shromáždění, a tak byla zlomena moc rodové aristokracie. Dalším významným politikem byl Kleisthenes, který rozdělil obyvatele Athén podle územního principu. Z každé územní jednotky bylo losem vybíráno 50 mužů (ne z otroků) do rady pěti set, která schvalovala návrhy lidového shromáždění. Byl také zaveden tzv. ostrakismos (střepinový soud), pomocí kterého mohli lidé hlasovat. Tak byly položeny základy athénské demokracie.
Klasické období (500 - 338 př.n.l.) V této době došlo k velkému vzestupu řecké kultury a vzdělanosti. Kromě toho však došlo i k válkám, které vedly k oslabení řeckých městských států. Řecko začala ohrožovat Persie, která se rozkládala na území dnešního Íránu a během 6. stol.př.n.l. ovládla Egypt, Babylonii a část Malé Asie, kde bylo několik řeckých osad. Maloasijští Řekové, kterým poskytly Athény pomoc, proti Peršanům povstali a to byla záminka pro napadení evropského Řecka a ovládnutí dalších území. Tak začaly řecko - perské války (490 – 449 př.n.l.). Roku 490 př.n.l. zahájil perský král Dareios I. výpravu do Athén. K rozhodující bitvě došlo u města Marathonu a Řekové v ní, pod vedením vojevůdce Miltiada, zvítězili. Na počest bojovníka, který doběhl do Athén s touto dobrou zprávou a vyčerpáním zemřel, se dodnes běhá stejně dlouhý (42,2 m) maratonský běh. Následujících deset let se obě strany připravovaly na další bitvy a v roce 480 př.n.l. zaútočil perský král Xerxes u Thermopyl. V prohrané bitvě padl spartský 10
král Leonidas a Peršané začali plenit Attiku. Řekové zmobilizovali své síly a porazili perské loďstvo v námořní bitvě u Salamíny. Zbytek perského vojska byl poražen v roce 479 př.n.l. v bitvě u Platají. Definitivní mír byl podepsán až v roce 449 př.n.l. a Řekové v Malé Asii získali nezávislost. Po řecko – perských válkách nastaly spory mezi Athénami (Athénský námořní spolek) a Spartou (Peloponéský spolek) o nadvládu nad celým Řeckem, které vyústily v peloponéskou válku (431 – 404 př.n.l.). V této válce zvítězila Sparta a Athény byly donuceny rozpustit námořní spolek a zbourat hradby. I Sparta byla vyčerpána dlouhodobým válčením, a proto její nadvláda netrvala dlouho.
Helénistické období (338 př.n.l. - 146 n.l.) Severně od starověkého Řecka se rozkládala Makedonie. K velkému hospodářskému a kulturnímu rozvoji zde došlo ve 4. století př.n.l. za vlády krále Filippa II. Ten využil oslabení řeckých městských států a porazil je v roce 338 př.n.l. v bitvě u Chaironeie. Poté vytvořil tzv. korintský spolek, ve kterém sjednotil řecké městské státy pod svou vládu. Společně pak plánovali vojenské tažení proti Persii, ale během příprav byl makedonský král zavražděn. Vlády se ujal jeho syn Alexandr „Veliký“ Makedonský (336 – 323 př.n.l.), kterému se podařilo vytvořit obrovskou říši. Zakládal nová města – Alexandrie. Ovládl Řecko, Persii, Egypt, většinu Malé Asie a jeho cílem bylo získat i Indii, ale jeho vojáci začali protestovat proti dlouhým a vyčerpávajícím tažením, a proto musel cestu do Indie přerušit. Zanedlouho však onemocněl a ve svých 33 letech v Babylonu zemřel. Po Alexandrově smrti se jeho obrovská říše rozpadla na několik částí, ve kterých vládli jeho nástupci tzv. diadochové, kteří pak zakládali vlastní dynastie. Řecká kultura se tak rozšířila po celém Středomoří a řečtina se stala kulturním jazykem této oblasti. Ve 2.století př.n.l. začal Středomoří postupně ovládat Řím, jehož součástí se v roce 146 př.n.l. stalo také Řecko.
Kultura a náboženství starověkého Řecka V průběhu 8. století př.n.l. přejali Řekové od Féničanů písmo a vytvořili z něj vlastní abecedu tzv. alfabetu. Písmo bylo důležité pro zapisování hospodářských záležitostí, ale sloužilo i k literární tvorbě. Velká pozornost byla věnována dějepisectví, za jehož zakladatele je považován Herodotos, který popsal např. řecko – perské války. Řecké divadlo se vyvinulo z náboženských slavností, které uctívaly boha Dionýsa. Herci byli vždy muži, ale hráli i ženské role. Hrály se komedie nebo tragédie.
11
Velkým přínosem pro lidstvo byly i řecká filozofie a jednotlivé vědní disciplíny. V matematice, geometrii a fyzice vynikli např. Thales z Miletu, Pythagoras nebo Archimédes. Vyspělé bylo i lékařství, které proslavil Hippokrates. Architektura tohoto období ovlivnila i pozdější evropské umění v období středověku a novověku. Řekové používali tři základní slohy: dórský, iónský a korintský. Významnými památkami řeckého stavitelství jsou chrámy zasvěcené bohům např. na athénské Akropoli nebo Diův chrám v Olympii. Součástí staveb byly krásné sochy a malby. Řecké náboženství bylo polyteistické. Bohové měli lidskou podobu i vlastnosti. Podle mytologie sídlili na hoře Olympu a jejich vládcem byl Zeus. Často se pořádaly různé slavnosti a hry. Např. umělecké soutěže nebo atletické závody. Nejznámějšími se staly olympijské hry, které se poprvé konaly v roce 776 př.n.l. v Olympii a jejich tradice byla obnovena v 19. století.
5. STAROVĚKÝ ŘÍM Vznik Říma souvisí s pronikáním italických kmenů na Apeninský poloostrov ve 2.tisíciletí př.n.l. Přistěhovalci s sebou na území dnešní Itálie přinášeli osobitou kulturu. První vyspělou civilizaci vytvořili Etruskové. Etruskové a Řím v době královské (8. - 6. stol. př.n.l.) Původ Etrusků je dodnes neznámý (snad přišli z Malé Asie) a ani jejich jazyk se nepodařilo rozluštit. Vytvořili řadu samostatných městských států, měli vyspělé zemědělství, řemeslnou výrobu a obchodovali s řeckými osadami na jihu Itálie. Postupem času postavení Etrusků sláblo. Město Řím (latinsky Roma) bylo podle tradice založeno v roce 753 př.n.l. na sedmi pahorcích bájným hrdinou Romulem. Podle archeologických výzkumů osídlili středoitalskou oblast (Latium) Etruskové, kteří odvodnili bažiny mezi pahorky, sjednotili jednotlivé osady a postavili pevnost a chrám. V Římě vládl etruský král, který měl jako poradní sbor senát. Posledním etruským králem byl Tarquinius Superbus, který byl v roce 510 př.n.l. vyhnán a Řím se stal republikou.
Raná římská republika (509 - 265 př.n.l.) Slovo republika pochází z latiny a znamená věc veřejná. To znamená, že správa Říma byla v rukou plnoprávných a svobodných občanů. Plnoprávnou vrstvu obyvatelstva představovali příslušníci urozených rodů tzv. patricijové, kteří mohli volit a být zvoleni. Svobodní, ale neplnoprávní byli tzv. plebejové, kteří nemohli volit. Proto se prostřednictvím tzv. secesí (odchodů z Říma) snažili o zrovnoprávnění s patriciji. Ti je nutně potřebovali, protože plebejové tvořili 12
velkou část vojska a kromě toho byli i nezbytnou pracovní silou. Patricijové museli nakonec ustoupit a plebejové získali právo na vlastní úředníky tzv. tribuny lidu, kteří hájili zájmy plebejů v senátu. Dále si plebejové vynutili sepsání prvního římského zákoníku tzv. zákonů 12 desek, který stanovil rovnost svobodných občanů před zákonem. Ve 3.století př.n.l. došlo k úplnému zrovnoprávnění a plebejové mohli do všech úřadů. V čele Říma stáli dva konzulové, kteří byli voleni na jeden rok a měli soudní, vojenské a politické pravomoce. Konzulové vládli ještě spolu se senátem a sněmem. V případě ohrožení Říma byl místo konzulů jmenován na půl roku diktátor s neomezenými pravomocemi. V tomto období ovládl Řím celý Apeninský poloostrov. Dobyté území bylo změněno na kolonie pod římskou nadvládou. Všichni obyvatelé Itálie postupně získávali římské občanství, které nakonec dostávali i na svobodu propuštění otroci. Občanství mohl být člověk i zbaven, mohl pak upadnout do otroctví nebo musel odejít do vyhnanství.
Vrcholný rozkvět římské republiky (264 - 133 př.n.l.) Když se ve 3.století př.n.l. se Římu podařilo ovládnout celou Itálii, stalo se pro něj nebezpečným soupeřem severoafrické Kartágo, které se nacházelo na území dnešního Tunisu. Ke střetu mezi oběma státy došlo kvůli ovládnutí ostrova Sicílie a spory vyústily až ve tři punské války. V první punské válce (264 – 241 př.n.l.) měli Římané převahu na souši a Kartaginci zase na moři. Řím však válku vyhrál a získal ostrovy Sicílii, Sardinii a Korsiku. Kartágo si tuto ztrátu vynahradilo ziskem části dnešního Španělska, ale i zde se zájmy obou soupeřů střetly. Kartágu se podařilo obnovit síly a do čela vojska se postavil vojevůdce Hannibal, který začal druhou punskou válku (218 – 201 př.n.l.), když přešel přes Alpy a dostal se až do Itálie. Porazil Římany v několika bitvách, ale těm se nakonec podařilo přenést válku na kartaginské území a unavenou Hannibalovu armádu v bitvě u Zamy v roce 202 př.n.l. porazit. Kartágo ztratilo území ve Španělsku, muselo rozpustit armádu a platit Římu válečné náhrady. Po letech se opět podařilo Kartágu obnovit síly a zase konkurovalo Římu v obchodě. Proto se Římané rozhodli, že Kartágo zničí, aby je nemohlo znovu ohrožovat. Třetí punskou válku (149 – 146 př.n.l.) tedy rozpoutali Římané, kteří Kartágo porazili, zničili a obyvatele prodali do otroctví. Území severní Afriky se pak stalo římskou provincií. V této době ovládli Římané i Makedonii, Řecko, Egypt a velkou část Asie.
Krize a pád republiky (133 - 31 př.n.l.) Ve 2.století př.n.l. se z Říma stala rozsáhlá a bohatá říše, ale přesto se musela vyrovnávat s krizí, která měla několik příčin: 13
a) z provincií bylo dováženo levné obilí a to ničilo drobné zemědělce, kteří nemohli svými cenami dovozu konkurovat b) říše měla velkou rozlohu, a proto už dosavadní správní úřady nevyhovovaly c) přísun velkého množství otroků vedl k poklesu jejich ceny a také k zhoršení jejich postavení d) došlo k morálnímu úpadku, protože v popředí stála touha po majetku a osobní prospěch před zájmy státu Růst napětí ve společnosti vedl některé politiky k pokusům o reformy. Například tribunové lidu, bratři Gracchové, chtěli zavést pozemkovou reformu, podle které by bezzemci získali půdu a odváděli daně a také chtěli zlevnit obilí pro chudé. Díky těmto reformám však měli řadu odpůrců a oba byli zavražděni. Úspěšná byla pouze vojenská reforma, kterou provedl Gaius Marius. Do armády byli přijati bezzemci, kteří dostali od státu výzbroj a měli podíl na kořisti. Velkým nebezpečím pro římskou republiku byli otroci, kteří byli do Itálie dovezeni z různých zemí. Před podrobením byli svobodní, a proto se snažili svoji svobodu opět získat. V letech 73 – 71 př.n.l. došlo k největšímu povstání otroků, které vedl gladiátor Spartakus. Gladiátoři byli tělesně zdatní otroci, speciálně vycvičení pro boj v aréně. Spartakovi se podařilo otroky sjednotit a povstání se brzy rozšířilo po celé Itálii. Nakonec bylo potlačeno římskými legiemi včele s vojevůdcem Crassem. Většina otroků včetně Spartaka padla a ostatní (kolem 6000) byli ukřižováni podél cesty Via Appia z Capuy do Říma. Po povstání se Římané rozhodli pro vládu „silné ruky,“ která by už žádné ohrožení nedovolila. Byl proto vytvořen tzv. triumvirát (vláda tří mužů), který tvořili Crassus, Pompeius a Gaius Iulius Caesar. Po Crassově smrti se ostatní dva členové triumvirátu utkali v občanské válce, ve které zvítězil Caesar a pak se prohlásil doživotním diktátorem. Jeho vláda situaci v zemi uklidnila. Caesar podporoval příděly půdy bezzemkům a chudým dával bezplatně obilí. Významným činem bylo zavedení tzv. juliánského kalendáře. Protože Caesar vládl spíše sám, i když republikánské úřady byly zachovány, vytvořila se proti němu v senátě opozice. V roce 44 př.n.l. byl svými protivníky v senátě zavražděn. Situace po Caesarově smrti využili jeho stoupenci a vytvořili tzv. druhý triumvirát, který tvořili Marcus Antonius, Octavianus a Lepidus. Lepidus byl brzy zatlačen do pozadí a v následné občanské válce byli Marcus Antonius a egyptská královna Kleopatra poraženi Octavianem v roce 31 př.n.l. v bitvě u mysu Aktia. Caesarův adoptivní syn Octavianus se stal jediným vládcem Říma.
14
Římské císařství – principát (27 př.n.l. – 284 n.l.) Octavianovým nástupem do čela státu začalo období principátu, což byla forma vlády, kdy se veškerá moc soustředila do rukou císaře, který vládl jako princeps (= první mezi občany). Všechny republikánské úřady byly zachovány, ale jen formálně, ve skutečnosti byla veškerá moc v Octavianových rukou. V roce 27 př.n.l. přijal Octavianus od senátu titul Augustus (= Vznešený). Za jeho vlády došlo znovu k velkému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu. Budoval např. silnice, vodovody a zabezpečoval hranice říše. Na hranicích byla vybudována opevněná linie zvaná limes Romanus (= římská zeď) a hlavní oporou císařské moci byla armáda. V podobné politice pokračovali i Octavianovi nástupci, kteří se římskou říši snažili rozšiřovat. Největšího rozmachu dosáhla říše za vlády císaře Traiana na přelomu 1. a 2.století. Římskými provinciemi byly např. Galie (dnešní Francie, Belgie a Nizozemí), Hispánie (dnešní Španělsko a Portugalsko), Británie, Panonie (část dnešního Rakouska a Maďarska), a dále pak území Malé Asie, Balkánský poloostrov, Přední východ a celé severoafrické pobřeží. Za Traianových nástupců začaly na hranice římské říše útočit germánské kmeny. Nejvíce musel jejich útokům ve 2. století čelit císař Marcus Aurelius, který se svým vojskem dostal až na území dnešní jižní Moravy a Slovenska. Ve 3. století se principát ocitl v krizi, především díky úpadku hospodářství. Otroci neměli zájem na prosperitě hospodářství, a proto byli propouštěni. Takto propuštění otroci nebo bezzemci si měli možnost pronajmout od statkářů za poplatek půdu. Tato forma hospodaření se nazývala kolonát a nájemci půdy (tzv. kolóni) odváděli část výdělku státu v podobě daní. Tento systém zpočátku fungoval, ale potom kolóni stále častěji upadali do dluhů a do závislosti na majitelích půdy. Jejich postavení se téměř rovnalo pozici otroků. Ke krizi také přispívaly časté války s barbarskými kmeny (např. Germáni), které především vyčerpávaly státní pokladnu.
Pozdní císařství – dominát a zánik západořímské říše (284 – 476 n.l.) Celkovou krizi Římské říše se snažil řešit císař Diokletianus, který od roku 284 zavedl novou formu vlády tzv. dominát, jehož podstatou byla neomezená vláda císaře. Kromě toho provedl i řadu důležitých reforem. Např. stanovil maximální ceny a odměny za práci, všeobecné daně, nechal razit hodnotné zlaté a stříbrné mince atd. Přes veškeré snahy se mu krizi vyřešit nepodařilo. Během jeho vlády docházelo také k pronásledování křesťanů, kteří byli už od 1. století nepřáteli císařství. Jiný postoj ke křesťanům měl císař Konstantinus, který v roce 313 vydal edikt milánský, kterým zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími. Za jediné povolené náboženství pak křesťanství prohlásil císař Theodosius. Za jeho vlády docházelo ke stále častějším nájezdům barbarských kmenů, a po jeho smrti v roce 395 byla říše rozdělena na
15
dvě části: západořímskou (hlavní město Řím) a východořímskou říši (hlavní město Konstantinopol). Ani rozdělení však nepomohlo zastavit celkový úpadek a nájezdy barbarů. V roce 476 byl poslední římský císař Romulus Augustus sesazen germánským náčelníkem Odoakerem, což znamenalo zánik západořímské říše. Východořímská (Byzantská) říše dosáhla po čase nového rozkvětu a až v roce 1453 ji dobyli Turci.
Kultura a náboženství starověkého Říma Římskou kulturu ovlivnily především řecká a etruská kultura. Některá svá díla psali Římané v řečtině, aby jim rozuměla většina obyvatel východního Středomoří, ale potom se jako kulturní jazyk prosadila latina. Podobně jako v Řecku i zde bylo významnou složkou literatury dějepisectví, ke kterému svými spisy přispěl i Gaius Iulius Caesar. Podle řeckého vzoru se hrálo i divadlo. V architektuře používali především klenbu a oblouk a římské památky můžeme najít po celém Středomoří, ale i v místech, kam se dostaly římské legie. Typickou stavbou byly triumfální oblouky, budované jako připomínka slavných vítězství. Nejslavnějšími chrámy jsou Pantheon a chrám na římském Kapitolu. Gladiátorské zápasy se pořádaly v amfiteátrech a nejslavnějším je bezesporu Colosseum. Ve všech městech byly veřejné lázně, vodovody a honosné vily. Římané převzali v podstatě celý řecký mytologický systém, i když jednotliví bohové měli jiná jména. Například římský vládce bohů se jmenoval Jupiter. Od 1. století př.n.l. se začalo po celé říši šířit nové náboženství – křesťanství, které spočívá ve víře v Ježíše Krista. Hlásalo, že všichni upřímní křesťané, kteří se během pozemského života řídí božím zákonem, který je zapsán v bibli, budou spaseni. Kromě toho hlásalo rovnost všech lidí před bohem. Právě díky tomu byli pronásledováni římskými císaři. V průběhu 3. století vzrostl vliv křesťanství natolik, že bylo v roce 313 císařem Konstantinem zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími.
6. RANÝ STŘEDOVĚK Období středověku začíná pádem západořímské říše v roce 476 a jeho konec se obvykle vymezuje objevením Ameriky v roce 1492. Pro lepší orientaci je nutné toto dlouhé období mezi starověkem a novověkem rozdělit na tři části: • raný (500 – 1200) • vrcholný (1200 – 1500) • pozdní (1500 – 1600)
16
6.1. Charakteristika středověké společnosti Na společnost ve středověku se musíme dívat ze dvou pohledů, protože lidé podléhali světské, ale i církevní moci. Na vrcholu společenského žebříčku světské moci stál panovník (král, kníže, vévoda), který vlastnil veškerou půdu, vydával zákony, vybíral daně atd. Oporou ve vládě mu byla jeho ozbrojená družina. Její členové dostávali za své služby do dědičného vlastnictví od panovníka půdu (tzv. léno). Z těchto vlastníků půdy se postupem času vyvinula šlechta. Nejpočetnější složkou společnosti byli poddaní, kteří žili na vesnicích, museli pracovat a odevzdávat povinné dávky (robota, peněžní nebo naturální renta). Křesťanské náboženství se během středověku rozšířilo po celé Evropě a církev byla navíc nejdůležitějším nositelem vzdělanosti. Lidé přijímali křesťanskou víru, aby jejím prostřednictvím dosáhli spasení. Křesťanství mělo v dobách živelných pohrom, válek, nemocí a hladomorů sjednocovací funkci, protože poskytovalo lidem útěchu. Zpočátku si podle bible byli všichni lidé před bohem rovni, ale postupem času začala církev propagovat učení o tzv. trojím lidu, který tvořili duchovenstvo (kněží, mniši, biskupové, opati, papež atd.), šlechta (císařové, králové, knížata, hrabata atd.) a poddaní (lid). 6.2. Byzantská říše V období raného středověku byla Byzantská říše hospodářsky a kulturně nejvyspělejší zemí Evropy. Vznikla v roce 395 z východní části rozpadající se říše římské a na rozdíl od západní části říše odolala nájezdům barbarských kmenů. Až na sklonku středověku v roce 1453 byla dobyta Turky a zanikla. K velkému rozvoji říše došlo v 6. století za vlády císaře Justiniána I. Velikého, který provedl několik důležitých reforem. Například nechal sepsat zákoník na základě starořímského práva. Kromě toho zavedl tzv. cesaropapismus, což znamenalo spojení moci státní a církevní. Neomezený císař byl tedy zároveň nejvyšším církevním představitelem. Za Justinianovy vlády došlo také k územnímu rozmachu, když získal část Itálie, Afriky, Španělska a Balkánského poloostrova. Po jeho smrti však Byzantská říše mnohá území ztratila a kromě toho se musela bránit nájezdům Avarů, Slovanů a Arabů. Mezi západními a byzantskými císaři byly napjaté vztahy. Podobné to bylo i s západní a východní křesťanskou církví, které se začaly lišit po rozdělení římské říše. Různé pohledy měly například na bohoslužebný jazyk (na západě to byla latina a v byzantské říši řečtina). K úplnému rozkolu mezi nimi došlo v roce 1054, kdy vznikly dvě samostatné větve křesťanské církve: římskokatolická – v čele papež východokřesťanská (pravoslavná) – v čele patriarcha
17
Velice vyspělá byla byzantská kultura postavená na antickém základě. Většina umění úzce souvisela s křesťanstvím. Například byzantské kostely s typickými věžemi a kupolemi. Asi nejznámějším je chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia) v Konstantinopoli. Typické jsou také nástěnné malby, mozaiky a obrazy svatých (tzv. ikony).
6.3. Francká říše Frankové byli germánský kmen. Na konci 5. století je vedl král Chlodvík z dynastie Merovejců, kterému se je podařilo sjednotit, a tak byla založena nová říše v oblasti dnešní severní Francie a Belgie. Jako státní náboženství přijal křesťanství a zahájil úzkou spolupráci s papežem. Po Chlodvíkově smrti si říši rozdělili jeho synové. V průběhu 6. a 7. století se postavení merovejských panovníků oslabilo. Významnějším panovníkem z této dynastie byl ještě Dagobert, který se pokoušel proniknout až na území tehdejších Slovanů, ale byl poražen kupcem Sámem. Stále větší moc v porovnání s panovníky získávali majordomové, kteří byli původně správci královského dvora. Jeden z nich, Karel Martel, pak v 8. století ovládl celou říši a založil dynastii Karlovců. Nejvýznamnějším panovníkem z této dynastie byl Karel Veliký (768 – 814), který se snažil co nejvíce rozšířit území francké říše. Přirozené hranice jeho říše tvořily řeka Ebro na západě, řeka Labe na východě, Severní moře na severu a na jihu to byly Apeniny. Tak velké území nemohl ovládat sám, a proto je rozdělil na hrabství v čele s hrabaty. Z nově ovládnutých pohraničních území budoval tzv. marky v čele s markrabaty. Centrem celé říše byly Cáchy. Karel Veliký podporoval církev a v roce 800 byl v Římě papežem korunován na císaře. Tím došlo k obnově římského císařství. Ve jménu křesťanství bojoval Karel Veliký např. proti Arabům na Pyrenejském poloostrově. V této době došlo k velkému rozvoji kultury a vzdělanosti. Karel velice obdivoval antiku, a proto se toto období nazývá karolínská renesance. Zakládal školy, pozval na svůj dvůr učence a nechal opisovat díla antických autorů. Bylo vytvořeno nové písmo, karolínská minuskula, z kterého se v renesanci vyvinula naše latinka. Po smrti Karla Velikého nešlo udržet tak velkou říši pohromadě. Roku 843 byla na základě verdunské smlouvy rozdělena a vznikly tři nové státní útvary: • západofrancká říše (pozdější Francie) • východofrancká říše (pozdější Německo) • Lotrinsko (část pozdější Itálie)
18
6.4. Vznik západoevropských států ANGLIE Na území dnešní Anglie žilo původně keltské obyvatelstvo. Od 5. století n.l. začaly na britské ostrovy pronikat germánské kmeny Anglů, Sasů a Jutů (tzv. Anglosasové). Ti zde založili sedm anglosaských království, která patřila k častým cílům nájezdů dánských Normanů, kteří ovládli sever Anglie. V roce 1066 se do Anglie přeplavil normanský vévoda Vilém Dobyvatel a v bitvě u Hastingsu porazil Anglosasy, položil tak základy ke vzniku anglického státu a stal se anglickým králem. FRANCIE V západofrancké říši vládli téměř do konce 10. století Karlovci, kteří však neměli v zemi dostatečný vliv. V roce 987 se francouzským králem stal vévoda Hugo Kapet, který ovládl významnou oblast mezi řekami Loirou a Seinou a Paříží. Kapetovcům se podařilo Francii sjednotit a vybudovat z ní mocný a vyspělý stát. NĚMECKO Na počátku 10. století prožívala východofrancká říše obtížné období. Po vymření Karlovců vyšel vítězně z bojů o trůn saský vévoda Jindřich I. Ptáčník. Jeho syn Oto I. se rozhodl, že obnoví význam císařského titulu, který měl po smrti Karla Velikého malou váhu. V roce 962 přitáhl Oto I. do Říma a přijal od papeže císařskou korunu. Tak vznikla Svatá říše římská, ve které vládl římský císař. Postupem času k ní patřilo území dnešního Německa, severní Itálie, Rakouska, Švýcarska, Lichtenštejnska, Belgie, Nizozemí, Lucemburska, části Francie, České republiky a později i Slezska. Vládu císaře však uznávaly jen německé oblasti, a proto se pro něj užívalo označení římsko-německý císař. Všichni středověcí římští císařové byli zároveň panovníky německých zemí.
6.5. Kyjevská Rus, Polsko a Uhry v raném středověku KYJEVSKÁ RUS Tento stát východních Slovanů se rozkládal na území, kudy vedla významná obchodní cesta od Baltského moře do Cařihradu. Tato obchodní cesta byla často v ohrožení různými kočovnými kmeny. Proto vznikaly na území dnešního Ruska na obranu proti kočovníkům kmenové svazy, z kterých se vyvinuly kmenová knížectví. Nejvýznamnější knížectví byla v 9. století novgorodské a kyjevské. V Novgorodu vládl v 9. století kníže Oleg, který se zmocnil i Kyjeva a stal se zakladatelem nejstaršího ruského státu – Kyjevské Rusi. Oleg byl potomkem švédských Vikingů (Varjagů), kteří přišli na toto území a zanedlouho splynuli se slovanským obyvatelstvem.
19
Kyjevská Rus čile obchodovala s Byzantskou říší, z které přijal tento dosud pohanský stát křesťanství, když si kníže Vladimír vynutil v roce 988 sňatek s byzantskou princeznou. Slovanské obyvatelstvo sice nerado opouštělo své staré bohy, ale christianizace probíhala hromadně a mnohdy násilně. S přijetím křesťanství se na území dnešního Ruska začala rozvíjet kultura a především písemnictví. Jazykem bohoslužeb byla staroslověnština, a proto v tomto jazyce vznikaly i nová literární díla, která byla psána cyrilicí a z ní se pak vyvinula azbuka. Kyjevská Rus se v průběhu 12. století rozpadla na několik malých knížectví, která si v polovině 13. století podmanili kočovní Mongolové.
POLSKO V 9. století došlo na území mezi řekami Vislou a Odrou k sjednocování polských kmenů. Zakladatelem polského státu byl kníže Měšek I., který sídlil v Hnězdně a byl z rodu Piastovců. V roce 966 se oženil s Dobravou, dcerou českého knížete Boleslava I. a přijal křesťanství. Jednotu nového polského státu upevnil Měškův nástupce Boleslav Chrabrý, který si na krátkou dobu dokonce podmanil část českého státu. Také založil arcibiskupství v Hnězdně a získal královský titul. Za jeho nástupců docházelo k častým vzpourám a vnitřní krizi státu. V 11. století bylo Hnězdno dobyto českým knížetem Břetislavem a do té doby polské Slezsko se stalo součástí českého státu. Ve 12. století se polský stát rozpadl na drobná samostatná knížectví.
UHERSKÝ STÁT Maďaři vedli kočovný způsob života a v rámci stěhování národů na konci 9. století přesídlila část maďarských kmenů do střední Evropy. Dostali se na území tehdejší Velké Moravy, kterou kolem roku 906 vyvrátili. V 10. století se trvala usídlili v nížině na středním toku Dunaje, kde také vzniklo uherské knížectví, které založil Gejza z dynastie Arpádovců. Centrem nového státu byla Ostřihom a novým státním náboženstvím se brzy stalo křesťanství. Formování státu dovršil Gejzův syn Štěpán I. Svatý, který založil v Ostřihomi arcibiskupství a byl korunován králem. Arpádovci stát rozšiřovali a postupně do něj zahrnuli např. i dnešní Slovensko. K úpadku státu došlo v polovině 13. století, kdy docházelo k častým vpádům kočovných Mongolů.
20
6.6. Slované a Velká Morava Slované patří mezi nejstarší obyvatele Evropy a jejich pravlast se nacházela někde mezi řekami Vislou a Dněprem. V důsledku růstu počtu obyvatel a také díky vnějším tlakům se Slované v průběhu 6. a 7. století zapojili do stěhování národů. Rozdělili se do tří skupin: východní (Rusové, Bělorusové, Ukrajinci) západní (Češi, Poláci, Slováci, Lužičtí Srbové) jižní (Srbové, Chorvati, Slovinci, Bulhaři, Makedonci) Slované se živili především zemědělstvím a žili v malých opevněných vesnicích. Naše území osídlili v 6. století a hned museli čelit nájezdům turkotatarských kočovníků – Avarů. Na obranu proti nim vznikl v roce 623 první předstátní útvar na našem území - Sámova říše (vojenský kmenový svaz). Pod vedením kupce Sáma porazili Slované v bitvě u Wogastisburku v roce 631 franského krále Dagoberta. Po Sámově smrti se tento státní útvar rozpadl. Prvním státním útvarem v pravém smyslu byla na našem území Velkomoravská říše. Vznikla kolem roku 830 spojením moravského a nitranského knížectví, když moravský kníže Mojmír I. (830 – 846) porazil a vyhnal nitranského knížete Pribinu. Hned od svého vzniku byla Velká Morava ohrožována východofranckou říší, která požadovala vysoké daně a chtěla moravské území ovládnout. Proto posílala své misionáře, aby zde šířili křesťanství (v latině). Mojmírův nástupce Rastislav (846 – 870) se chtěl zbavit vlivu východofrancké říše, a proto požádal byzantského císaře o vyslání misionářů, kteří by šířili křesťanství ve slovanském jazyce. V roce 863 přišli na Velkou Moravu dva učení bratři Konstantin a Metoděj, aby hlásali víru ve staroslověnštině. Sestavili první slovanské písmo – hlaholici a církevním jazykem se stala staroslověnština, do které přeložili část bible. To všechno však nezabránilo dalším zásahům východofrancké říše, které se dokonce podařilo získat na svoji stranu Svatopluka (870 – 894), který byl Rastislavovým synovcem a vládl po jeho smrti. Svatoplukovi se však podřízené postavení dlouho nelíbilo a podařilo se mu porazit východofrancké vojsko. Během jeho vlády došlo k největšímu územnímu rozmachu Velké Moravy, která sahala až do oblasti dnešního Slovenska, Slezska a Polska. Po Svatoplukově smrti se říše začala pomalu rozpadat. Oslabený velkomoravský stát nedokázal odolat nájezdům maďarských kmenů a za vlády Mojmíra II. (894 – 904) se v roce 906/907 rozpadl. Na Velké Moravě vznikla vyspělá kultura, která se netýkala pouze literatury, ale i řemesel a stavebnictví. Proslulé jsou šperky např. přívěsky, zlaté a stříbrné náušnice, knoflíky (tzv. gombíky). Na velkomoravských hradištích např. ve Valech u Mikulčic nebo ve Starém Městě u Uherského Hradiště stály kamenné kostelíky, ve kterých kázal Metoděj. 21
6.7. Počátky českého státu Po zániku velkomoravské říše se hospodářské, politické a kulturní centrum posunulo směrem na západ - do Čech. Na tomto území žilo velké množství kmenů, ale převahu nad ostatními měl kmen Čechů, sídlící v pražské kotlině v centru země, z kterého pocházel rod Přemyslovců. Těm se podařilo sjednotit všechny kmeny v jeden stát pod jejich vládou. Prvním historicky známým přemyslovským panovníkem byl kníže Bořivoj (882 – 894), který se svojí manželkou Ludmilou přijal křest od Metoděje na Velké Moravě. Nechal postavit první křesťanský kostel v Čechách a za své sídlo zvolil Prahu. Když se začala velkomoravská říše rozpadat, přiklonili se Bořivojovi synové Spytihněv I. a Vratislav I. k západnímu křesťanství (biskupství v Řezně) a podřídili český stát východofrancké říši. Vratislav I. měl s manželkou Drahomírou syny Václava a Boleslava. Vychovávala je vdova po Bořivojovi Ludmila, se kterou se Drahomíra dostala do sporu, a proto ji nechala zavraždit. Politicky obratným a oblíbeným panovníkem byl kníže Václav (921 – 935), který uzavřel mír se saským králem a uhájil tak samostatnost českého státu. Také se snažil posílit vliv křesťanství. Díky své politice se dostal do sporu s bratrem Boleslavem, který toužil po moci. Václav byl zavražděn 28. září 935 ve Staré Boleslavi. Vládnout pak začal Boleslav I. (935 – 972), který si za svůj bratrovražedný čin vysloužil přídomek Ukrutný. Za jeho vlády však došlo k hospodářskému rozvoji země, po celé zemi budoval hrady, nechal razit první české mince – stříbrné denáry a zavedl výběr daní od obyvatelstva. Boleslavův syn Boleslav II. Pobožný (972 – 999) založil v roce 973 první české biskupství v Praze. Tato událost měla pro český stát velký význam, protože tím byla zmírněna závislost na římskoněmecké říši. Patronem nového biskupství se stal svatý Václav. Významným pražským biskupem byl Vojtěch z rodu Slavníkovců, který propagoval křesťanskou víru i na misijní cestě do Pobaltí, kde byl v roce 997 zavražděn. Byl prohlášen za svatého a pochován v polském Hnězdně. Nebezpečného soupeře pro Přemyslovce představovali Slavníkovci, protože ovládali východní část země, měli vlastní vojsko a měnu. V roce 995 dobyla družina Boleslava II. jejich hradiště Libici a vyvraždila všechny přítomné členy rodu Slavníkovců. Přemyslovci měli od této doby na českém území naprostou převahu. Na začátku 11. století se český stát dostal do politické krize. Bylo to především díky sporům o knížecí trůn mezi Přemyslovci. Významným panovníkem, kterému se podařilo krizi zmírnit, byl Břetislav I. (1034 – 1055). Na válečné výpravě do Polska získal ostatky svatého Vojtěcha, nad jehož hrobem v Hnězdně vyhlásil první český zákoník, tzv. Břetislavova dekreta. Aby předešel
22
sporům o trůn, zavedl tzv. seniorát (stařešinský řád), podle kterého vládl vždy nejstarší mužský člen z rodu Přemyslovců. Nejúspěšnějším z Břetislavových synů byl Vratislav II. (1061 – 1092), který za pomoc císaři v boji proti papeži získal v roce 1085 královský titul, ale pouze pro svoji osobu. Dalším českým králem se stal Vladislav II. (1140 – 1172), který obdržel titul v roce 1158 pro sebe a svého nástupce za podporu císaře při dobývání Milána. Po Vladislavově smrti však upadli čeští panovníci do naprosté závislosti na císaři.
6.8. Arabská říše a islám Arabové žili na Arabském poloostrově, který byl z velké části pokrytý pouštěmi. Obyvatelé se tedy museli živit dálkovým obchodem. Vedly tu významné obchodní trasy, podél kterých vznikaly oázy a v nich města (např. Mekka, Medina). V 6. století začaly tyto obchodní cesty ohrožovat kočovné kmeny, což vedlo k poklesu obchodu, hospodářství a ke společenské krizi. Tuto krizi mohlo překonat jen sjednocení všech arabských kmenů do společného státu. Úkolu sjednotit zemi se ujal bohatý arabský obchodník Mohamed (570 – 632), který se stal prorokem nového náboženství, islámu. Tato víra uznává jediného boha Alláha, vyznavači se nazývají muslimové a jejich posvátnou knihou je arabsky psaný korán. Muslimové musí konat předepsané motlitby, držet půst v měsíci ramadánu a jednou za život vykonat pouť do Mekky, kde byl uložen posvátný černý kámen. Islám projevuje sice snášenlivost k jiným náboženstvím, ale od svých stoupenců vyžaduje bezpodmínečnou oddanost a povinnost šířit islám, v případě potřeby i mečem (džihád = svatá válka). Mohamedovi se podařilo Araby sjednotit, ale v Mekce mu hrozilo nebezpečí, protože se postavil proti tradičnímu náboženství. V roce 622 z Mekky uprchl do města Mediny, tzv. hidžra. Tento rok je považován za začátek muslimského letopočtu. V Medině vyzbrojil armádu a po několika letech se vrátil a dobyl Mekku zpět. Od té doby je Mekka pro muslimy nejvýznamnějším poutním místem. Po Mohamedově smrti se muslimská vojska vydala na vítězná tažení, jejichž cílem bylo rozšiřovat islám. Během 7. století muslimští Arabové dobyli Sýrii, Mezopotámii, Egypt, Palestinu a Persii. Poté, co ovládli i severoafrické pobřeží, vylodili se v roce 711 ve Španělsku na Gibraltaru a založili zde tzv. cordobský kalifát. Odtud postupovali přes Pyreneje směrem k Francké říši, kde jejich expanzi zastavil až francký král Karel Martel v roce 732 v bitvě u Poitiers. Ve Španělsku Arabové zůstali až do 15. století, kdy byli vytlačeni španělskými křesťany.
23
Muslimská kultura (především výtvarné umění) se držela příkazu, který zakazoval zobrazovat lidskou postavu, a proto výzdobu paláců a mešit tvořily bohaté geometrické ornamenty, tzv. arabesky. Stavěly se především chrámy – mešity, u kterých stály štíhlé věže, minarety, ze kterých se věřící svolávali k motlitbě. K nejslavnějším stavbám patří Velká mešita v Cordóbě a Skalní chrám v Jeruzalémě. K světským stavbám patřily paláce a sídla vladařů např. Tádž Mahal v Indii. Arabové dosáhli vynikajících výsledků ve vědách jako je matematika (arabské číslice), zeměpis, astronomie (názvy souhvězdí, astronomické tabulky), lékařství (dokonalá znalost anatomie lidského těla, složité operace) atd.
6.9. Románská kultura Románská kultura byla kulturním stylem křesťanů v západní, střední a jižní Evropě během 11. - 13. století. Spojovala v sobě prvky křesťanské s kulturou a vzdělaností antického Říma (proto románská). Výhradními nositeli kultury a vzdělání byli příslušníci církve. Jediná církev provozovala školy, které vznikaly většinou při sídlech arcibiskupů, biskupů nebo u klášterů. Vyučovacím jazykem byla latina a učitelé byli mniši z řádu benediktinů. Velký význam měly klášterní knihovny a klášterní dílny, tzv. skriptoria, kde se opisovaly knihy. Církev měla vliv i na architekturu, protože většina zachovaných staveb jsou kostely nebo kláštery. Základním stavebním materiálem byl kámen. K charakteristickým znakům románského slohu patřil půlkruhový oblouk, valená klenba, silné zdi a malá okna. Pro počátky románského stavitelství jsou příznačné malé kostelíky s kruhovým půdorysem – rotundy. Větší kostely, baziliky, byly vícelodní s obdélníkovým půdorysem. Součástí výzdoby církevních staveb byly sochy a nástěnné malby. Na českém území do dochovaly např. rotunda sv. Jiří na Řípu nebo bazilika sv. Jiří na Pražském hradě. V románském slohu vznikaly i první kamenné hrady, které sloužily jako vojenské pevnosti, správní střediska a obydlí panovníků a šlechticů.
7. VRCHOLNÝ STŘEDOVĚK 7.1. Středověká kolonizace a vznik měst Díky rozvoji hospodářství a růstu počtu obyvatel v tomto období bylo potřeba rozšířit plochy obdělávané půdy. Proto se začaly osídlovat dosud neobydlené oblasti. Venkovská kolonizace v Evropě vrcholila ve 12. století. Na našem území probíhala za účasti domácího obyvatelstva, tzv. vnitřní kolonizace. Podporovali ji panovník, kláštery i šlechta. Od konce 12. století se na kolonizaci začalo podílet i cizí obyvatelstvo z přelidněných zemí. U nás to byli především Němci, a proto mluvíme o vnější kolonizaci. 24
Zakladatel vesnice, tzv. lokátor, nejdříve vybral vhodný prostor a od majitele půdy získal povolení ke vzniku vsi. Pak přicházeli kolonisté, kteří si vybudovali příbytky a přeměnili neobdělávanou půdu v pole. Pak se stávali podanými vrchnosti, které půda patřila a platili jí daně a několik dní v roce museli robotovat. Když splnili tyto povinnosti, měli na svá hospodářství dědičné (tzv. emfyteutické) právo. Vedle vesnic se ve vrcholném středověku začala zakládat i nová města. Postup při zakládání města byl podobný jako při založení nové vesnice. Lokátor vybral vhodné místo v blízkosti vodního toku nebo obchodních cest, pak přišli budoucí obyvatelé a postavili si příbytky. Takto vznikala města „na zeleném drnu“ např. České Budějovice nebo Plzeň. Většina měst však navazovala na starší řemeslnické osady v blízkosti hradů jako např. Brno, Olomouc, Znojmo atd. Města lze rozdělit do několika druhů, podle toho, jaké vrchnosti podléhala. Nejvýznamnější města na našem území vznikla z podnětu panovníka, kterému pak podléhala. Jde o města královská, ke kterým patřila města horní a věnná. Horní města se nacházela u bohatých nalezišť stříbra např. Jihlava, Kutná Hora atd. Města věnná zabezpečovala živobytí královen a jejich dvorů např. Mělník, Chrudim, Vysoké Mýto, Hradec Králové atd. Města, která patřila církvi nebo šlechtě, se označují jako poddanská a oproti královským byla menší a méně významná. Jednotlivá města získávala od svých zakladatelů určitá práva jako např. právo stavět hradby, právo soudní a hrdelní, právo pořádat trhy, právo várečné atd. Měšťané, kteří vykonávali určitá řemesla se sdružovali v cechy, které měly zamezit konkurenci mezi řemeslníky. Zároveň kontrolovaly kvalitu výrobků, určovaly jejich ceny a v případě potřeby pomáhaly svým členům.
7.2. Křížové výpravy V 11. století se dynastie seldžuckých Turků dostala do Malé Asie, kde si založili sultanát a přijali islámské náboženství. Turci začali ohrožovat Byzantskou říši a její hlavní město Cařihrad. Turci dobyli i Jeruzalém, který byl místem Božího hrobu,což zabránilo křesťanským poutím. Papež vyhlásil výpravy s cílem osvobodit Svatou zemi (Palestinu) od muslimů, zajistit křesťanským poutníkům volný přístup do Jeruzaléma a šířit zásady křesťanství i mimo Evropu. Těchto výprav se účastnili šlechtici z celé Evropy, kterým se podle znamení kříže říkalo křižáci. V letech 1096 - 1291 se uskutečnilo celkem sedm křížových výprav, ve kterých docházelo ke střídavým úspěchům na obou stranách. První křížová výprava byla papežem vyhlášena v roce 1095 a byla poměrně úspěšná, protože křižáci dobyli Jeruzalém a založili křesťanské jeruzalémské království. Po letech však opět padl Jeruzalém do muslimských rukou. Nakonec 25
opustili křižáci své původní cíle a převládla touha po slávě a především bohatství. Nakonec se všechna území, která se podařila křižákům dobýt vrátila do rukou Turků. V roce 1212 se uskutečnila dětská křížová výprava, kdy měly nevinné děti dosáhnout toho, co se nepodařilo dospělým. Tato výprava však měla katasrofální následky, protože většina dětí byla prodána do otroctví nebo se utopila v moři. V důsledku těchto křížových výprav došlo k rozvoji obchodu a do Evropy se dostaly nové plodiny (rýže, mák, broskve, pomeranče, citrony, koření). Moc katolické církve vzrostla a na její podporu vznikly rytířské řády, které měly původně poskytovat ochranu poutníkům ve Svaté zemi. Byli to např. johanité, templáři nebo řád německých rytířů.
7.3. Zápas mezi Anglií a Francií ve stoleté válce (1337 – 1453) Od poloviny 12. století probíhal vleklý zápas mezi francouzskými a anglickými panovníky. Angličtí králové totiž získali obratnou sňatkovou politikou rozsáhlá území ve Francii (Normandie, Bretaň a Akvitánie). Francouzští králové se proto snažili získat toto území zpět. Po vymření dynastie Kapetovců ve Francii v roce 1328 si nároky na francouzský královský trůn dělal anglický král Eduard III., který byl vzdáleným příbuzným Kapetovců. Především mu šlo o to, aby Anglie posílila svůj vliv ve Flandrech, kam se dovážela anglická vlna, ale území to bylo francouzské. Francie měla také zájem kontrolovat Flandry, a tak napětí mezi oběma státy přerostlo v roce 1337 ve válku. Válka probíhala v několika etapách se střídavými úspěchy na obou stranách. V roce 1346 došlo k velké bitvě u Kresčaku, kde zvítězili Angličané a na straně Francie zahynul český král Jan Lucemburský. Brzo poté padl do anglických rukou důležitý přístav Calais. Na konci 14. století následovala další anglická vítězství. K obratu došlo až když se do čela francouzského vojska postavila mladá vesnická dívka Jana z Arku, která osvobodila Orleans a Remeš, kde pomohla ke korunovaci francouzskému králi Karlovi VII. Angličané však Janu zajali a nechali ji v roce 1431 upálit jako kacířku. Výsledek prohrané války už však Angličané zvrátit nedokázali a v roce 1453 museli Francii opustit a kromě přístavu Calais ztratili všechna svá území.
7.4. Český stát za vlády posledních Přemyslovců Ve druhé polovině 12. století došlo v českých zemích ke vzniku a rozvoji měst, výstavbě šlechtických hradů a k dovršení osídlení země. Český stát se stal mocnou středověkou monarchií. Vzestup mezi tehdejší evropské velmoci zahájil Přemysl Otakar I. (1197–1230), který byl úspěšným diplomatem a válečníkem. 26
Za pomoc císaři Fridrichu II. v roce 1212 získal listinu, tzv. Zlatou bulu sicilskou, která potvrzovala českým vládcům dědičný královský titul. Kromě toho byly stanoveny povinnosti a práva českého krále (právo volit českého krále, právo jmenovat biskupy, podíl na volbě císaře a účast na císařské korunovaci v Římě). V této době se také změnil znak českého království. Místo dosavadní svatováclavské orlice se symbolem stal stříbrný lev v červeném poli. Za vlády Přemyslova syna Václava I. (1230–1253) došlo k hospodářskému rozvoji, který souvisel s kolonizací a objevem bohatých nalezišť stříbra kolem Jihlavy a Kutné Hory. Jeho syn Přemysl Otakar II. (1253–1278) rozšířil území českého státu o Štýrsko, Korutany a Kraňsko, takže hranice země se posunuly až k Jaderskému moři. Díky jeho úspěchům byl nazýván „král železný a zlatý.“ Dokonce kandidoval na císaře, ale německá knížata se ho spíše obávala, a proto dala přednost nepříliš známému hraběti, kterým byl Rudolf Habsburský. Tuto prohru si český král nenechal líbit a začal s novým císařem bojovat, ale nakonec ztratil většinu svých území a v bitvě na Moravském poli (dnešní Rakousko) v roce 1278 byl Přemysl Otakar II. poražen a zabit. Po smrti Přemysla Otakara II. se správcem Českého státu stal Ota Braniborský, protože budoucí král Václav II. byl ještě nezletilý. V této době došlo k hospodářskému a sociálnímu úpadku, protože braniborské vojsko plenilo po celé zemi. Na obranu svého státu se postavila česká šlechta, donutila Branibory odejít a na trůn byl dosazen Václav II. (1283–1305). Tomu se podařilo dostat české království na vysokou hospodářskou a politickou úroveň v Evropě. Dokonce se mu podařilo získat polskou a uherskou korunu. I ve vnitřní politice byl úspěšný, protože v roce 1300 uskutečnil významnou peněžní reformu, nechal razit pražské groše. Vydal také horní zákoník, který právně upravil podmínky dolování stříbra. Vláda Václava III. (1305–1306) trvala jen krátce. Hned na začátku své vlády ztratil uherskou korunu a hrozila mu i ztráta koruny polské. Podnikl tažení do Polska, aby uhájil své postavení, ale byl v roce 1306 v Olomouci zavražděn. Tak vymřel rod Přemyslovců po meči.
7.5. Lucemburkové a český stát Po vymření Přemyslovců vládla v českém království šlechta, které se pro uprázdněný trůn podařilo získat nejmocnější dynastii v Evropě – Lucemburky. Českým králem se stal syn císaře, čtrnáctiletý Jan Lucemburský (1310–1346), který se oženil s Eliškou Přemyslovnou. Tento panovník si v Čechách nikdy nezvykl a většinu času trávil v zahraničí, a proto místo něho vládla šlechta. Vysloužil si proto přezdívku „král cizinec.“
27
O vnitřní poměry se tedy nestaral, ale podařilo se mu rozšířit území království, když získal Chebsko, Horní Lužici a Slezsko. V Evropě se Jan Lucemburský proslavil jako udatný válečník, což se mu stalo osudným, protože v roce 1346 padl na francouzské straně v jedné z bitev stoleté války, u Kresčaku. Jeho syn Karel IV. (1346–1378), přezdívaný „otec vlasti,“ se stal římským císařem a českým králem. Hned od počátku se snažil upevnit panovnickou moc, která byla za vlády jeho otce oslabena. Karlovým sídelním městem byla Praha, která se stala významnou křižovatkou obchodních cest. V roce 1348 založil v Praze univerzitu, která byla první ve střední Evropě. Tím pozvedl úroveň kultury a vzdělání v českých zemích. V Praze ještě založil Nové Město pražské, Karlův most, Hradčany a nedaleko Prahy hrad Karlštejn, kde byly uloženy korunovační klenoty. Karel IV. také uspořádal poměry mezi jednotlivými zeměmi českého státu a založil tzv. země Koruny české. Do tohoto seskupení patřilo České království, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice. Vládcem všech zemí Koruny české byl český král. Ke konci života se Karel IV. snažil zajistit mezinárodní pozice lucemburské dynastie. Po Karlově smrti se českým králem stal jeho syn Václav IV. (1378–1419), který byl ještě za otcova života zvolen římským králem. Už od začátku jeho vlády bylo jasné, že není tak schopným panovníkem jako byl jeho otec. Šlechta se proto snažila oslabit jeho postavení a ujmout se řízení české vnitřní politiky. Dokonce krále dvakrát zajali a uvěznili. Ani v zahraniční politice nebyl Václav IV. úspěšný a nakonec byl zbaven hodnosti římského krále.
7.6. Počátky opravného hnutí a kritika církve Za vlády Václava IV. se prohloubily hospodářské i politické problémy, což způsobilo nejistotu ve všech vrstvách obyvatelstva. Lidé stále častěji kritizovali církev a její vnitřní problémy. Církev si v této době potrpěla na bohatství a okázalost. Tím se však protivila svému původnímu poslání a životu podle bible. Už za vlády Karla IV. vystoupilo několik kazatelů proti poživačnému životu církevních hodnostářů, ale nejvýznamnějším byl Mistr Jan Hus, který kázal v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Také on chtěl, aby se katolická církev vrátila k životu podle biblických zásad, a aby se zbavila veškerého majetku. Ostře kritizoval prodej odpustků, kterými si věřící mohl „vykoupit“ pokání za své hříchy. Husovy názory na nápravu církve zaujaly lid i krále Václava IV., ale vyvolaly nesouhlas předních církevních hodnostářů, kteří označovali Husa za kacíře.
28
Král Václav IV. Husovy myšlenky zpočátku podpořil a v roce 1409 vydal Dekret kutnohorský, kterým změnil poměr hlasů na pražské univerzitě, kde měli dříve nad Čechy převahu cizinci. Univerzita se tak dostala pod kontrolu Husa a jeho přívrženců. Cizí, především němečtí studenti a učitelé univerzitu opustili. Spojenectví Jana Husa a krále však nemělo dlouhého trvání. Hus stále vystupoval proti prodeji odpustků, za což nad ním papež vyhlásil klatbu a nad Prahou dokonce tzv. interdikt, který znamenal, že byly zakázány všechny církevní obřady. Z tohoto důvodu Jan Hus Prahu opustil a začal kázat na venkově. V roce 1414 byl pozván na koncil do Kostnice, který měl v první řadě vyřešit situaci katolické církve. Hus pozvání přijal, protože chtěl přesvědčit o správnosti svého učení. I když měl ochrannou listinu od Zikmunda Lucemburského, hned po příjezdu do Kostnice byl zatčen, uvězněn, a když své názory neodvolal, byl odsouzen jako kacíř. Dne 6. července 1415 byl Mistr Jan Hus upálen a jeho popel byl vhozen do Rýna.
7.7. Husitská revoluce Husova smrt vyvolala proticírkevní vzpoury po celých Čechách. Proti jeho upálení protestovala i většina českých a moravských šlechticů. Počet stoupenců Husova učení stoupal a začali si říkat husité nebo kališníci. Jejich znakem byl kalich, ze kterého se při bohoslužbě přijímalo pod obojí způsobu (chléb i víno jako tělo a krev Krista). Do této doby tímto způsobem přijímali pouze kněží a ostatní účastníci mše dostávali jen posvěcený chléb. Přívrženci husitství získali brzy v Českém království převahu nad katolíky. Husité vyháněli katolické kněze z kostelů a svěřovali je farářům, kteří uznávali přijímání pod obojí pro všechny. Katolíci se husitů začali obávat, a proto se snažili omezit jejich vliv. Král Václav IV. dosadil na Novoměstskou radnici v Praze protihusitské konšely, což vyvolalo velkou nespokojenost a několik husitů bylo při nepokojích zajato. Husitský kazatel Jan Želivský a jeho přívrženci požádali o propuštění svých stoupenců, a když byli odmítnuti, zaútočili na radnici. Několik konšelů vyházeli z oken radnice na hroty kopí a mečů. Tato událost, která se stala 30. července 1419, je považována za počátek husitské revoluce a říká se jí první pražská defenestrace. Král Václav IV. zemřel zanedlouho poté, co husité ovládli celou Prahu. Novým králem se měl stát jeho bratr Zikmund Lucemburský, ale většina husitů ho nepřijala, takže České království zůstalo až do roku 1436 bez panovníka. Na Moravě, ve Slezsku a v obojí Lužici Zikmunda jako krále uznávali.
29
Husitské obyvatelstvo nebylo jednotné, dělilo se na seskupení, ale nejdůležitější byli: • radikálové (táborité) – jejich střediskem byl Tábor, kde si byli všichni rovni a peníze dávali do společných kádí, v čele Tábora stáli kněží a vojenští hejtmani (Jan Žižka, pak Prokop Holý) • umírnění (pražané) – patřili k nim bohatí měšťané a šlechta, kteří se byli ochotni dohodnout s králem Zikmundem Společným programem všech husitů byly čtyři pražské artikuly (články), které shrnuly hlavní zásady husitského pojetí božího zákona: I. svobodné kázání božího slova II. právo přijímat z kalicha III. povinnost zakazovat a případně trestat smrtelné hříchy IV. zákaz světského panování kněží a zbavení církve majetku Král Zikmund Lucemburský se po vypuknutí revoluce pokusil husity porazit a získat České království pod svoji vládu. Na jeho žádost vyhlásil papež křížovou výpravu proti husitům. V roce 1420 se křižácké vojsko pod Zikmundovým velením dostalo před Prahu, kde utrpěli porážku na Vítkově hoře, kde vedl husity Jan Žižka. O několik měsíců později zvítězili husité v další bitvě na Vyšehradě. Husité vítězili především díky bojové taktice (např. vozová hradba), zbraním (především pracovní nářadí, se kterým uměli dobře zacházet), přísné kázni a nadšení. V roce 1421 svolali husité sněm do Čáslavi, kde prohlásili krále Zikmunda za sesazeného z českého trůnu, čtyři pražské artikuly byly prohlášeny za zemský zákon a byla zvolena dvacetičlenná zemská vláda, která měla řídit České království. V roce 1423 vyvrcholily hádky mezi Žižkou a táborským kněžstvem, které mu vytýkalo příliš kruté vedení války. Žižka tedy Tábor se svými přívrženci opustil a založil si tzv. Menší Tábor ve východních Čechách. Začal vést boj proti katolíkům, ale i proti umírněným husitům, které porazil v bitvě u Malešova v roce 1424. Nakonec spolu uzavřeli příměří a dohodli se opět na společném tažení proti katolíkům. V jeho průběhu zemřel Jan Žižka při obléhání Přibyslavi. Po Žižkově smrti se do čela husitských vojsk postavil Prokop Holý, pod jehož vedením vyhráli ještě několik bitev. Nejslavnější se „odehrála“ v roce 1431 u Domažlic, kdy křižácké vojsko uteklo před husitským zpěvem. Po této bitvě přistoupili papež a Zikmund na mírová jednání s husity, kteří byli v roce 1433 pozváni na koncil do Basileje (dnešní Švýcarsko), kde obhajovali svůj program. Církev však na něj nechtěla přistoupit a chtěla, aby husité rozpustili vojsko. Proto delegace v čele s Prokopem Holým Basilej opustila. 30
Vleklé války, naděje na jejich ukončení a neúroda byly nakonec příčinou rozdělení husitů. Radikální táborité chtěli bojovat do úplného vítězství, zatímco umírněná šlechta a měšťané se chtěli dohodnout s papežem a Zikmundem. Rozhodující bitva se odehrála 30. května 1434 u Lipan. Prokop Holý padl a umírnění husité zvítězili. V roce 1436 byla v Jihlavě vyhlášena tzv. basilejská kompaktáta, kterými bylo povoleno přijímání pod obojí. Zikmund souhlasil s omezením panovnické moci a na základě toho byl uznán českým králem. Husitská revoluce tedy zvítězila, i když svůj původní program se jí nepodařilo prosadit v plném rozsahu.
7.8. Český stát v době poděbradské a jagellonské Po husitských válkách nastalo období nejistoty a zmatků. Král Zikmund zemřel už v roce 1437 a po krátké vládě jeho zetě Albrechta Habsburského zůstal český trůn opět prázdný. Albrecht měl sice syna Ladislava Pohrobka, ale ten byl ještě dítě a nemohl panovat. Když se konečně v roce 1453 ujal vlády, zemřel náhle v roce 1457 uprostřed příprav své svatby. Novým českým králem byl zvolen dosavadní zemský správce Jiří z Poděbrad (1458 - 1471), přezdívaný „husitský král.“ Jiří byl obratným politikem, kterému se podařilo obnovit pořádek a zlepšit hospodářské poměry v zemi po vleklých válkách. V zahraniční politice se Jiří snažil o mírové vztahy s ostatními evropskými státy. Dokonce usiloval o vytvoření mírové organizace, která by sdružovala evropské panovníky, kteří měli řešit spory pouze diplomatickou cestou bez válek. Tato organizace měla vzniknout i na obranu proti Turkům, kteří v této době stále více útočili na evropské státy. Na podporu této myšlenky vyslal Jiří z Poděbrad po Evropě mírové poselstvo. Tento projekt však evropští panovníci nepodpořili. Základem Jiřího vnitřní politiky bylo dodržování basilejských kompaktát, která však papež prohlásil za zrušená. Jiří z Poděbrad s tím nesouhlasil, a proto ho papež prohlásil za sesazeného z českého trůnu a vyhlásil mu křížovou výpravu. Do čela výpravy se postavil uherský král Matyáš Korvín, který chtěl získat české země. Čeští a moravští katolíci ho dokonce zvolili českým králem. Jiří z Poděbrad sice s Matyášem bojoval, podařilo se mu ho dokonce porazit, ale uprostřed dalších bojů zemřel. Ještě před smrtí se však Jiří dohodl s polským králem o nástupnictví prince Vladislava Jagellonského na český trůn. Česká šlechta zvolila po smrti Jiřího z Poděbrad českým králem Vladislava II. Jagellonského (1471 – 1516), který byl slabým a nerozhodným panovníkem. Většina českých katolíků nadále uznávala jako krále Matyáše Korvína, s kterým se Vladislav dohodl na rozdělení vlády. Vladislav si ponechal vládu v Čechách a Matyáš Korvín v ostatních zemích Koruny české. 31
Po Matyášově smrti Vladislav sjednotil země Koruny české pod svoji vládu a kromě toho získal i uherský trůn. Od této doby až do roku 1918 tvořily české země s uherským státem personální unii (= spojení dvou nebo více států pod vládou jednoho panovníka). Protože Vladislav Jagellonský pobýval především v uherském Budíně a české země navštěvoval jen občas, faktickou politickou moc v zemi měly tzv. stavy. V Českém království byly tři stavy: páni, rytíři a měšťané. Společně zasedali na zemském sněmu. Po Vladislavově smrti se českým králem stal jeho syn Ludvík II. Jagellonský (1516 – 1526), který musel během své vlády bojovat s Turky, kteří stále více ohrožovali Uhry. V roce 1526 s nimi bojoval u Moháče a při útěku z této bitvy zahynul v bažinách. Ještě před smrtí se dohodnul s Habsburky, že nastoupí v případě jeho smrti na český trůn.
7.9. Gotická kultura V období vrcholného středověku vznikl jedinečný umělecký sloh, který se ze střední Francie rozšířil po celé Evropě. Gotická architektura měla dokazovat moc a bohatství katolické církve. S tím také souvisí základní znaky gotického stavitelství jako např. lomený oblouk, který měl připomínat k motlitbě sepjaté ruce. Stavělo se na principu vertikalismu, to znamená, že stavby byly vysoké a měly symbolizovat cestu k bohu. Dalším charakteristickým znakem byly tenké zdi, které však nedokázaly unést váhu klenby, a proto ji nesly pilíře. K církevním gotickým stavbám patřily především velké chrámy – katedrály. K nejznámějším evropským katedrálám patří Notre Dame v Paříži, Svatovítská katedrála v Praze nebo Svatoštěpánský dóm ve Vídni. Součástí chrámové výzdoby byly sochy, barevně zdobená okna a nástěnné malby. Ze světských staveb vznikaly hrady, tvrze, mosty, radnice, měšťanské domy atd. Za vlády Jagellonců mluvíme o pozdněgotickém slohu tzv. vladislavské gotice. K nejvýznačnějším stavbám patří chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.
Zpracovala Mgr.Iva Horsáková Použitá literatura: kol. autorů: Dějepis pro střední odborné školy. České a světové dějiny. SPN Praha, 2002. Čapek,V.- pátek,J.: Dějepis pro střední odborné školy. Scientia Praha, 2001. Sochrová, M..: Dějepis v kostce pro střední školy I., II. Fragment Praha, 1999. Pečenka,M.-Luňák,P. a kol.: Encyklopedie moderní historie. Libri Praha, 1999.
32
