1 Úvod a cíle. Změny lesní vegetace na trvalých plochách prof. Zlatníka v Orlických horách - 1 -

1 Úvod a cíle Problematika změn stavu lesní vegetace v Orlických horách je stále aktuálním tématem a zejména v poslední době se dostává do popředí zájmu, díky neustálým zprávám o změnách klimatu. Stav lesní vegetace je významný především z hlediska ekologického, lesnického a také pedologického. Stav lesní vegetace každého jednotlivého lesního prvku je indikátorem nejen typu geobiocénu, ale i indikátorem přirozenosti či nezměněnosti společenstva v dané oblasti. Většina veřejnosti chápe vegetaci v lese pouze jako zeleň bez užitku. Tento názor je způsoben nezájmem a také neznalostí . Ve své práci chci proto postihnout příčiny, důsledky a snad i vývoj změn stavu lesní vegetace tak, aby si každý čtenář mohl vytvořit obrázek, co vlastně tento fenomén ve skutečnosti znamená pro něj i pro celou společnost, ale především pro lesní ekosystém. Ve své práci si kladu za cíl vykreslit rozdíly ve stavu lesní vegetace a to na trvalých plochách v severozápadní části Orlických hor. Všechny plochy zakládal v roce 1951 Prof. RNDr. Ing.Alois Zlatník, DrSc., otec naší lesnické fytocenologie a další výzkum zde prováděl v roce 1971 i Gregor. V první části práce uvádím přírodní poměry dané oblasti a podle údajů z ČHMÚ vykresluji klimatické podmínky v oblasti za posledních 100 let. V druhé části práce se zabývám částečně historickým vývojem lesů a jejich dřevinou skladbou a v neposlední řadě tu zmiňuji i škodlivé vlivy působící na lesní ekosystém. Ve třetí části uvádím metodiku mnou prováděných prací, Další část je věnována samotnému průzkumu a konkrétnímu vývoji vegetace na sledovaných plochách, diskuze a závěr. Na konci práce uvádím použitou literaturu. K práci přikládám též nutné přílohy s vlastním snímkovým materiálem, výpočty, grafy, mapami a fotografiemi.

Změny lesní vegetace na trvalých plochách prof. Zlatníka v Orlických horách -1-

2 Přírodní poměry 2.1

Vymezení území

Orlické hory tvoří nejvyšší část Středních Sudet. Vytvářejí kompaktní úzký hřbet o délce 55 km, který protínají hluboká údolí Divoké a Tiché Orlice. Na severozápadě navazují na Sudetské mezihoří a na jihovýchodě na masiv Králického Sněžníku. Plochý hřbet Orlických hor dosahuje největších nadmořských výšek ve své severozápadní části ( 1 115m - Velká Deštná - nejvyšší hora ) a na jihovýchodě se v oblasti říčních průlomů Orlice snižuje a spojuje se s hřbetem Bystřických hor v Polsku. Katastrální rozloha oblasti činí 38 594 ha a při lesnatosti 55% činí plocha lesů 22 112 ha.V roce 1969 byly Orlické hory vyhlášeny za CHKO na rozloze 204 km2, v níž les zaujímá 63% rozlohy. Vlastní práce byla zaměřena na inventarizaci stavu ploch po Prof. Zlatníkovi v okolí Šerlišského mlýna. Plochy jsem zvolila v počtu 20 a to převážně v údolí vytvořeném řekou Bělou a na okolních hřebenech. Plochy se mimo jiné nacházejí také na území dvou přírodních rezervací. Jsou to : Národní přírodní rezervace Bukačka a Přírodní rezervace Sedloňovský vrch. Obr.č.:1 vymezení území


2.2

Ochrana přírody

2.2.1 Orlické hory Chráněná krajinná oblast Orlické hory byla vyhlášena dle zák.č.40/l956 Sb.,o státní ochraně přírody ,výnosem MK ČSR č.j. l6368/69/II/2 ze dne 28.prosince l969 a zaujímá plochu 204 km2. Většina území spadá do okresu Rychnov nad Kněžnou, menší část na jihu do okresu Ústí nad Orlicí. Současně bylo území CHKO v roce l978 Nařízením vlády ČSR č. 40/l978 Sb. ze dne l9. dubna l978 vyhlášeno chráněnou oblastí přirozené akumulace vod. Území CHKO představuje pozoruhodně zachovalý krajinný celek vytvářený hřebenem Orlických hor a částečně podhůřím a svahy před a za hlavním hřebenem Orlických hor v průměrné výšce 789 m n.m. Velká Deštná se svými lll5 m n.m., je nejvyšším vrcholem Orlických hor. Celé pásmo je 55 km dlouhé a jeho šířka kolísá mezi 3 - 8 km. Dnes jsou hřeben a návětrné jihozápadní svahy prakticky odumřelé a odlesněné především z důvodu působení dálkových imisí z velkých východočeských elektráren. Orlickohorskou brázdou protéká řeka Divoká Orlice. Hluboká strmá údolí jsou typická pro všechny toky v Orlických horách. Řeky Zdobnice, Říčka, Bělá, Kněžna, Olešenka a Zlatý potok porušují příkrými údolními svahy zaoblené denudační hřbety a dotvářejí tak charakteristický ráz krajiny. Prameniště těchto řek leží na svazích hlavního hřebene a dnes představují ostrůvky nejzachovalejších přírodních biotopů, které sestupují z hor do podhůří lesnatými údolími v jejichž závěrech se nachází celá řada pramenišť a podmáčených horských luk rovněž velice zajímavých. Srážky jsou poměrně vysoké,zesilované ještě návětrnou horskou polohou. Území Orlických hor je z přírodovědného hlediska poměrně pestré, což je dáno značným rozmezím nadmořských výšek, klimatu, geologickým podložím a vodními toky. Příroda zde prodělala v průběhu historického období výrazné proměny, způsobené nejdříve kolonizací území a v poslední době imisně ekologickou kalamitou, kterými byla značně ovlivněna přirozená společenstva rostlin a živočichů. Dosud se zde vyskytují jedinečné ekosystémy (především květnaté, bikové a acidofilní horské bučiny i suťové lesy) s řadou vzácných rostlin a živočichů (Vacek 1992)


2.2.2 Bukačka Národní přírodní rezervace Bukačka leží v severovýchodní části Orlických hor, asi 1 km severovýchodně od Šerlišského mlýna, při hřebenové cestě ze Šerlichu k Vrchmezí. Byla vyhlášena dne 5. 5. 1954 Obr.č.:2 Bukačka výnosem MK č. 26376 / 54 – IX zbytků

k ochraně

původních

porostů ve výměře 50,72 haa zaujímá zbytky původního lesního porostu tvořeného bukem, javorem, jeřábem

a

smrkem

původně

s výskytem jedle. Stáří lesního porostu je asi 200 let. Přirozená obnova vzhledem ke stáří porostu je nepatrná. Porost je pod výrazným vrcholovým fenoménem a má rozlohu přibližně 10 ha. Dále je tvořena luční částí, kterou tvoří přirozená částečně zrašelinělá vrcholová louka se vzácnou květenou a hmyzem, která je hlavním předmětem ochrany. Další část je tvořena převážně smrkovými porosty nevhodného původu. Z hlediska botanického je rezervace mimořádně zajímavá a cenná. Vyskytuje se zde asi 250 druhů vyšších rostlin a pro toto překvapivé bohatství je rezervace označována za „botanickou zahradu Orlických hor“. Prosty rezervace se nacházejí pod imisním zatížením (pásmo ohrožení B) a projevuje se tu také vrcholový fenomén. Průměrná roční teplota vzduchu je 4°C a průměrný úhrn srážek je 1200 mm. Klimaticky náleží do oblasti mírně chladné C1. (Plán péče o ZCHÚ)


2.2.3 Sedloňovský vrch Přírodní rezervace Sedloňovský vrch je součástí rozsáhlého komplexu Orlických hor.Nachází se asi čtyři kilometry od Deštného v Orlických horách v okolí kóty Sedloňovský vrch. Byla ustanovena dne 6. července

1954

výnosem

ministerstva

kultury. Výměra činí 99,70 ha a zaujímá porosty na hřebeni a pod hřebenem Orlických

hor

na

příkrém

svahu

Obr.č.:3 Sedloňovský vrch směřujícím k západu až severozápadu v nadmořské výšce 790-1050 m.n.m., na podloží

svorové ruly a granitické svory, vesměs hornin algonkického stáří. Rezervace je zbytkem původního horského smíšeného porostu. Jádro tvoří velmi hodnotný pralesovitý smrko - bukový útvar o ploše cca 2,5 ha. Dalších cca 12,5 ha zaujímají přírodě blízké porosty, v západní části velice kvalitní s hojně rozvinutou přirozenou obnovou. Většinu plochy zaujímají kulturní s ojediněle vtroušenými listnáči a pomístnou spontánní přirozenou obnovou buku i smrku. Porosty rezervace se nacházejí pod výrazným imisně- ekologickým zatížením- vrcholový fenomén a pásmo ohrožení B. Roční srážkový úhrn činí 1200 mm a průměrná roční teplota se pohybuje okolo 4°C. Svou nadmořskou výškou leží Národní přírodní rezervace Sedloňovský vrch v zóně vlivu vysoké vrstvy sněhu a jinovatky. Oba vlivy jsou trvale patrné i opětovaným působením četných vrcholových zlomů, působících na smrkové porosty od stadia mlazin až po kmenoviny. Na zatížení porostů sněhovými masami působí také vítr, který již i v menším neúnosném zatížení smrkových jedinců porušuje předčasně jejich přirozenou rezistenci, často ještě sníženou poškozením jedinců ohryzem a následně i hnilobami.


2.3

Geologické poměry

Orlicko-sněžnické krystalinikum. K této jednotce se čítají metamorfované komplexy, které tvoří jádro orlicko-kladské klenby a budují hlavní část Orlických hor, Králického Sněžníku a většinu Rychlebských hor. Na východě je lemuje staroměstská zóna omezená na V vůči silesiku násunovými poruchami. Celá struktura je rozdělena geologicky mladým (terciérním) kladským prolomem a jeho jv. Výběžkem- králickým příkopem-na západní část- Orlické hory, a východní část- Králický Sněžník a Rychlebské hory. K složitě zvrásněnému jádru klenby patří krystalinické horniny – hlavně ruly a svory mlynowiecko-ostróňské skupiny, do nichž vnikly jako intruze granátické horniny přeměněné v sněžnické ortoruly a v jejich blízkosti různé smíšené typy. Hlavní horniny této oblasti - ruly, migmatity, svory s vložkami vápenců, kvarcity, fylity i zelené břidlice - vznikly buď zbřidličnatěním hlubinných vyvřelin nebo překrystalovaných mořských usazenin starohorního stáří. Tento materiál, starší než půl miliardy let, byl v průběhu starších prvohor horotvornými pochody přeměněn a zvrásněn. Tehdy také došlo ke vzniku gabrodioritového tělesa tvořícího nyní Špičák. V mladších prvohorách podlehla tehdejší pohoří odnosu a z usazenin, přinášenými občasnými přívaly do kotlin se uchovaly ostrůvky červenavých slepenců, pískovců a prachovců permského útvaru. Zarovnání plochého povrchu v druhohorách pokračovalo a vyvrcholilo poklesem severovýchodních Čech s Kladskem pod úroveň mořské hladiny, která je v křídovém útvaru asi před 100 milióny let zaplavila. Na dně křídového moře se skutečná křída usazovala např. na Rujaně, kdežto u nás se tvořila jen souvrství slepenců, pískovců a hlavně slínovců zvaných opuky. V třetihorách se tlakem, který na jihu a východě vytvářel Alpy a Karpaty, Český masív zvedal jako celek i jako jednotlivé klenby. Staré krystalické horniny v naší oblasti i jejich usazeninový plášť vystoupily jako orlicko - kladská klenba, jejíž střed v Kladsku se později stupňovitě prolomil. Těmito pohyby rozrušený usazeninový plášť voda většinou odnesla a jeho zbytky se uchovaly jen v nejnižších polohách prolomu někdejší klenby.


Na hlavním hřbetu Orlických hor a jeho rozsoch tak nyní vystupují souběžné pruhy rul, migmatitů i svorů sledující celkový směr pohoří od severozápadu k jihovýchodu. Na jihozápadě na ně navazují fylity, zelené břidlice a příbuzné horniny novoměstské série. Střední pruh svorů stroňské serie, rozdělující hlavní těleso migmatitů a rul na dvě souběžná pásma, od Šerlichu přes Kamenec a Zakletý k jihovýchodu, byl předmětem drobného průzkumu i těžby v Čertově Dole a v údolí Říčky. Ve čtvrtohorních ledových dobách podléhaly horniny Orlických hor, postižené v třetihorách vydatným chemickým zvětráváním, působení mrazu. Jejich odolnější polohy zbavené ještě v třetihorách zvětralinového pláště vystupují nyní jako skalky, které nabyly působením mrazového zvětrávání tvaru mrazových srubů a výjimečně i zárodečných nivačních karů a výklenků provázených balvanovými proudy. Četné skalní hřebínky obnažila v údolních stráních výmolná činnost větších řek a jejich přítoků. Nejvydatněji se mrazové zvětrávání uplatnilo v mrazové kotlině pramenné oblasti Zdobnice mezi Maruší, Korunou a Kamencem, Smykem a Lubným. Ruly, složené převážně z živce, tmavé i světlé slídy a křemene, i migmatity lišící se od nich injekcemi žulového magmatu, vycházejí na hlavním hřbetu a rozsochách od Šerlichu k Zemské bráně zpravidla jen jako balvany. Svory stroňské série, složené převážně z lesklé slídy a křemene, místy s příměsí granátů, lemující hlavní rulový a migmatitový hřeben na východě a hlavně na západě, kde budují i jeho část od Šerlichu přes Vrchmezí k Olešnici a vystupují ve zmíněném již středním pruhu od Šerlichu přes Kamenec a Zakletý k jihovýchodu. Díky své rozmanité odolnosti vůči zvětrávání, způsobené proměnlivým výskytem křemenných čoček, daly vznik největšímu počtu skalních útvarů v CHKO. Na severu začínají Ostružníkem a Vrchmezím, pokračují po jižních svazích Sedloňovského vrchu na Zimní vrch. V jejich středním pruhu se vyvinulo skalní město na Kamenci. Byla v nich také uložena vytěžená čočka vápence nad Anenskou hutí. Jejich uranové zrudnění bylo předmětem těžby, po níž zůstaly odvaly v Čertově Dole a v údolí Říčky pod Zakletým. Další průzkumné a těžební práce byly prováděny v Julinčině Údolí a do svahu směr Nebeská Rybná ze strany levého břehu Zdobnice. Na kvarcitové vložce východního pruhu nad Bedřichovkou se vyvinul sklaní hřebínek s mrazovým srubem.


Geologická stavba Orlických hor je pestrá a zahrnuje geologické jednotky různého stáří i rozdílného vývoje. Jsou reprezentovány orlicko - kladským krystalinikem v jehož lemu vystupuje krystalinikum novoměstské a krystalinikum zábřežské. Orlicko - kladské krystalinikum tvoří podstatnou část Orlických hor. V rámci orlicko - kladského krystalinika rozlišujeme dvě stratigrafické skupiny, skupinu sněžnickou a skupinu stroňskou. Orlické hory jsou kerní hrásťové pohoří s povrchem zarovnaným v parovinu. Vrcholové hřbety přecházejí v dosti vyrovnané svahy středního sklonu. Výrazněji je terén modelován pouze údolími vodních toků. (Kunský 1968)


2.4

Geomorfologie

Orlické hory patří jako geomorfologický celek do Sudetské soustavy a prošly s ní společným vývojem od starohor do přítomnosti. Celé pásmo Orlických hor od státní hranice nad Olešnicí po jižní úbočí Bukové hory nad Heřmanicemi (mimo CHKO) je dlouhé 55 km, jeho šířka kolísá mezi 3 - 8 km, nejširší je mezi Neratovem a Souvlastním, kde z hlavního hřbetu vybíhají další rozsochy k západu i k východu. Dobrá polovina délky a plochy připadá na nejvyšší severní část, Deštenskou hornatinu, od Olešnice po Bartošovice (30 km, 174 km2). Její průměrná nadmořská výška je 789,1 m a průměrný úhel sklonu 9°26‘. Západní okraj hlavního hřbetu tvoří výrazné stupňovité zlomové svahy od Šerlichu po Komáří vrch, na východě vystupují mnohem mírněji Bytřické hory. Za východní a severní hranici Deštenské hornatiny považujeme státní hranici, na západě ji ohraničují sklesliny a úboční vrstevnice probíhající zpod Panského vrchu nad Olešnicí v Orl.h. v nadmořské výšce 700 - 800 m. Proti Podorlické pahorkatině tak Deštenskou hornatinu omezují svahy Polomského a Sedloňovského vrchu do Zákoutí, odtud západní úbočí Lubného přes Pádolí na Kačerov, před Dolní Zdobnici na Souvlastní a Nebeskou Rybnou do Horní Rokytnice. Od křižovatky k Říčkám a Panskému Poli vede hranice dál pod Haničku a Údolíčkem podél potoka do Bartošovic. Mezi Dušnickým sedlem a úpatím Vrchmezí na Čihalce vystupuje pohraniční hřbet Panského vrchu na 840 m n.m. Jeho západní svahy a sedlo u olešnického kostela (520 m n.n.) patří do Náchodské vrchoviny. Ze sedla nad Čihalkou (781 m n.m.) vystupuje prudce o 300 m pohraniční rozsocha na Vrchmezí (1084 m n.m.). Vrchol Vrchmezí je již součástí vysoko zvednuté paroviny, takže jeho pokračování k Šerlichu v délce téměř 5 km se udržuje v nadmořské výšce nad 1 000 m. Od pohraničního hřbetu poněkud k jihozápadu odbočuje a sestupuje na svahy pramenného amfiteátru Bělé rozsocha, na niž vystupuje nejprve Polomský a dále k jihu Sedloňovský vrch (1050 m n.m.). Z této nejvyšší a nejdelší ( 6 km) rozsochy celých Orlických hor, spadající srázně do prameniště Bělé, k Zákoutí, Deštnému i Sedloňovu, vybíhají dva kratší a nižší hřbety k severozápadu. Ve vrcholové části, na jihovýchodním svahu hřbetu, který spojuje Vrchmezí se Šerlichem, se prostírá NPR Bukačka. Poslední výšina mezi ní a


odlesněnou plošinou u Masarykovi chaty se jmenuje Západní Šerlich. Někdejší dřevařská osada a nynější turistické středisko Šerlich se svažuje do sedla, kterým Orlický hřbet klesá na 981 m n.m. Úbočí Malé Deštné tvoří srázný pruh členěný několika roklemi. Nejmohutnější část orlického hřbetu mezi Šerlichem a Čertovým dolem se od severní části liší svým složením i celkovým vzhledem. Méně odolné svory, které nenápadně vystupují ze zvětraliny na Vrchmezí i Šerlichu, vystřídávají dále k jihu velmi pevné ortoruly a migmatity budující Malou i Velkou Deštnou, Maruši, Jelenku i Korunu.

Obr.č.:4 Orlické hory

Změny lesní vegetace na trvalých plochách prof. Zlatníka v Orlických horách - 10 -

2.5

Pedologické poměry

Z hlediska výškové půdní stupňovitosti v nejnižších polohách Orlických hor převládají kambizemě, od 6. LVS na ně navazují kryptopodzoly a nejvyšší partie pokrývají podzoly. Ojediněle se vyskytují i ostatní půdní typy. Díky dominantnímu podloží krystalinika jsou půdy poměrně kyselé a minerálně chudé (Podrázský, Vacek 1996)

2.5.1 Charakteristika půdního regionu Vznik a vývoj půd je výsledkem působení řady faktorů, původně to byly pouze vlivy přírody, později začalo převažovat působení člověka. Na půdním pokryvu Orlických hor se projevuje značná rozdílnost přírodních podmínek. Nestejné klimatické, hydrologické, geologické, geomorfologické a jiné poměry byly příčinou, že zde vznikly půdní typy kvalitativně zcela rozdílné. V přechodném pásmu do hornatin se vytvořily hnědé půdy kyselé, na zvětralinách hornin krystalinika a permu. V prostoru Orlických hor jsou většinou kryty lesním porostem hnědé půdy podzolované a nevyvinuté půdy. Orlické hory patří do půdního regionu kambizemí silně kyselých a regionu horských podzolů kambizemních. V nejvyšší vrcholové partii se nachází typický podzol. Ve vrcholové partii podzol kambizemní /převládající nad typickým podzolem/. Na 50% celého území CHKO převládají písčitohlinité půdy. V přibližně stejném poměru se na zbylém území prolínají půdy písčitohlinité a hlinitopísčité. Zastoupení hnědých půd na půdotvorném matečném substrátu je z největší části tvořeno na pararulách, svorech a fylitech.

2.5.2 Hlavní půdní typy

2.5.2.1 Skupina půd hnědých Kambizem typická - varieta silně kyselá Navazuje výškově na kambizem kyselou, v místech s převažující severní expozicí a vyššími srážkami. Nadm. v. 600 m až 850 m. Geologické podloží je tvořeno převážně ortorulami, svory a fylity. Edaficko trofické charakteristiky odpovídají řadě AB.


Vegetací tvoří nejčastěji jedlové bučiny (skupina lesních typů Abieto-Fagetum), na zemědělské půdě horské pastviny.

2.5.2.2 Skupina půd podzolových Podzol kambizemní Převládající půdní typ v nadmořské výšce od 850m do 1 000 m navazující na kambizemně silně kyselé. Půdotvorný substrát tvoří převážně ortoruly a svory, horniny typické pro hřebenovou část Orlických hor. Edaficko trofické charakteristiky odpovídají řadě A, AB. Vegetací tvoří nejčastěji jedlové bučiny se smrkem (Fageto abietino-piceosum). Podzol typický Tyto půdy prakticky zaujímá nejvrchnější část hřebene Orlických hor v 7. a 8. vegetačním stupni na minerálně slabých půdách s půdotvorným substrátem tvořeným ortorulami, na plochách s převažující severní expozicí. (srážky cca 1000 mm). Edaficko trofické charakteristiky odpovídají řadě A. Vegetaci tvoří společenstva SorbetoPiceetum.

2.5.2.3 Skupina půd hydrických Pseudoglej Půdy zamokřené převážně povrchovou vodou s převládajícími suššími obdobími. Nachází se na půdách v blízkosti vodních toků, na plochách se severní nebo severovýchodní expozicí, v oblasti srážek nad 700 mm. V minulosti byl na těchto plochách upravován vodní režim plošnými melioracemi. V CHKO se vyskytují převážně v Zaorlicku. Glej Půdy zamokřené převážně podzemní vodou. V CHKO se nacházejí v těsné blízkosti vodních toků, na plochách, kde nebyl upraven vodní režim. Podklady: Příroda Orlických hor a Podorlicka, Lesnická pedologie (1990), Syntetická mapa půd ČR (1992), Půdní mapa ČR (1981), Přehledná geologická mapa Orlických hor.


2.6

Hydrologické poměry

CHKO Orlické hory hydrologicky náleží do povodí Orlice, přičemž převážná část je tvořena pramenní oblastí Divoké Orlice. Část území u Olešnice v Orl.h. patří do povodí Metuje - říčka Olešenka. Severovýchodní svahy Orlických hor, z kterých odvádí povrchové vody Divoká Orlice, jsou spolu s pramennou oblastí Zdobnice a Říčky charakterizovány, dle celostátního srovnání, jako oblast velmi vodná. Vyznačuje se vysokými hodnotami průměrných ročních srážek 1 145 mm. Odtok z území je středně rozkolísaný 500 - l000 mm, retenční schopnost je velmi malá. Nejvodnatějším měsícem je duben. Jihozápadní část území zahrnující pramennou oblast Olešenky, Zlatého potoka, Bělé a Kněžny je charakterizována jako dosti vodná s průměrnými srážkami 870 - 920 mm. Odtok z území je rovněž středně rozkolísaný a retenční schopnost je taktéž malá. Nejvodnatějšími měsíci jsou březen a duben. Převážná část území CHKO je odvodňována Divokou Orlicí a jejími přítoky. Nejvýznamnější je Černovodský a Bartošovický potok. Pramení zde Rokytenka, Zdobnice s Říčkou, Bělá a Kněžna, které přivádějí své vody do Divoké Orlice již mimo CHKO. Vody Dědiny - bývalého Zlatého potoka vtékají do Orlice u Třebechovic jako její pravostranný přítok. Severní část území od Vrchmezí a Sedloňovského vrchu je odvodňováno Olešenkou a patří do povodí Metuje.

Povrchové vody Bělá - pramení na svazích Sedloňovského vrchu a Bukačky. Celý tok teče převážně jižním až jihozápadním a u Častolovic (mimo CHKO), po soutoku s Kněžnou, se vlévá zprava do Divoké Orlice. Ve svém horním toku teče prudce úzkým zalesněným údolím, nepřetržitou řadou kamenitých peřejí. U Skuhrova n.Běl. se údolí otevírá a řeka opouští lesy. Celé povodí zaujímá rozlohu 214 km2, na území CHKO je asi 47 km2, z toho 60% pokrývají lesy. Významnějšími přítoky v CHKO je Deštenský, Koutenský a Huťský potok.


Bělá pH

5) 6,55 až 7,35

BSK5

5) 0,60 až 2,60 mg/l

rozp. látky

5) 48 až 126 mg/l

dusič.

5) 2,20 až 3,00 mg/l

sírany

5) 18 až 24 mg/l

vápník

5) 6,4 až 7,9 mg/l

psychrofil. bakt.

5) 0 až 196 KTJ/ml

koliform. bakt.

5) 0 až l00 KTJ/ml

5) Bělá, profil nad Šerlišským Mlýnem Pro své přírodní podmínky tvořící významnou přirozenou akumulaci podzemních a povrchových vod byly Orlické hory vyhlášeny chráněnou oblastí přirozené akumulace vod.


2.7

Klimatické poměry

2.7.1 Teplota vzduchu Klimaticky patří větší část území CHKO Orlické hory do chladné oblasti CH3 a nejvýše položená místa do chladné oblasti CH2. Podhůří pak zasahuje do mírně teplé oblasti MT1 (podle Atlasu ČSSR, 1986). V okolí Deštného v Orlických horách je nejchladnějším měsícem leden, nejteplejším červenec. Na hřebenech Orlických hor dosahují průměrné roční teploty hodnoty asi 4°C. V nejteplejším měsíci červenci se průměr pohybuje okolo 13°C, v nejchladnějším měsíci lednu je obvyklým denním minimem -10°C a průměr -4°C. Především na sklonku podzimu a během zimy se za klidových situací v ovzduší dosti často projevuje inverze, kdy teplota s nadmořskou výškou vzrůstá. V podhůří se v dlouhodobém průměru pohybují roční teploty okolo 7°C. V lednu se průměrné denní teploty pohybují okolo -2°C. V červenci klesají nejnižší teploty na 12°C a nejvyšší denní teploty na 22 23°C. Tropické dny, kdy maximální teplota vzduchu je rovna 30°C nebo i vyšší, se v podhůří vyskytují průměrně 5x ročně, v nejvyšších polohách se nevyskytují. Letních dní, kdy maximální teplota vzduchu je rovna 25°C nebo i vyšší, je v nejvyšších polohách Orlických hor průměrně 8 a v podhůří již 30. Počet ledových dní (dní s celodenním mrazem) je na vrcholech kolem 80 a v podhůří jen 40 a mrazových dní (minimální teplota vzduchu je nižší nebo rovna -0,1°C) je v podhůří průměrně 130 a na vrcholech 160. Nesporný je vliv teplot na vegetaci. Zatímco v nižších polohách nastupují v průměru mrazy až kolem 11. října, dostaví se ve vyšších partiích koncem září. Stejný rozdíl je i v datu ukončení výskytu mrazů. V podhůří se v průměru mrazy po 1. květnu již nevyskytují, na horách se s nimi můžeme setkat ještě kolem 15. května. (ROČEK 1977) Tab. 1 Průměrné měsíční teploty (0 t°C) a průměrné srážky za měsíc (0 - mm/za měsíc) za rok 1991 (upraveno podle: CVEJN 1993) Viz. též: přílohy graf č. 1,2,3 a 4.


Meteor.

teplota ( st. Celsia ) / srážky ( mm )

1991 stanice I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII Deštné -1,5 -5,7 3,5 4,9 7,3 12,3 17,1 15,1 12,3 5,5 1,2 -3,5 v Orl. horách 48,4 37,4 51,8 52,6 87,1 88,9 107 70,4 57,9 49,8 103 152, 8 Tab. 2 Průměrné měsíční teploty (0 t°C) a průměrné srážky za měsíc (0 - mm/za měsíc) za rok 1992 (upraveno podle: CVEJN 1993) Meteor.

teplota ( st. Celsia ) / srážky ( mm ) 1992 stanice I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII Deštné -1,9 -0,7 1 5 12 16,3 16,9 19 11,7 4,4 1,5 -2,8 v Orl. horách 81,9 110 175, 43,7 18,9 50,9 99,4 37,3 66,5 38,5 78,6 85,4 2 Tab. 3 Souhrn průměrných ročních teplot (0C) a srážek (mm) za roky 1990, 1991 a 1992 na jednotlivých stanicích (upraveno podle: J. Cvejn 1993) Meteorologická Rok 1990

Rok 1991 stanice Teplota Srážky ( Teplota °C mm ) °C Deštné v Orl. h. 6,6 972,8 5,7 ( upraveno podle plánu péče o CHKO Orlické hory)

Srážky ( mm ) 907

Rok 1992 Teplota °C 6,8

Srážky ( mm ) 986,5


2.7.2 Srážky Vývoj srážek je uveden v předešlých tabulkách 1, 2, 3 a z nich vyplývá, že v průměru se vyskytují nejvyšší měsíční úhrny srážek v měsíci červenci a srpnu, ale i také v posledních letech (1991, 1992) v listopadu i prosinci. Průměrný roční úhrn se pohybuje v nižších oblastech kolem 700 - 800 mm. V podhůří je to v rozsahu 800 - 1 000 mm. Ve vyšších polohách Orlických hor se pohybuje okolo 1 300 mm. (CVEJN 1993) Počet srážkových dní je v Orlických horách největší v zimě (prosinec - leden), nejmenší v přechodných ročních obdobích (březen - duben, září - říjen). Jejich počet pozvolna vzrůstá s nadmořskou výškou, od 130 v podhůří ke 170 v nejvyšších polohách. To je rovněž jedním z typických znaků změn základní všeobecné cirkulace ovzduší v našich oblastech během roku. Je zřejmé, že vydatnost deště je v zimních měsících menší než v létě. Tehdy se naopak vyskytují přívalové deště, místně zesílené a doprovázené bouřkami. Počet dní s denním úhrnem srážek 10 mm a vyšším je v podhůří průměrně 25, kdežto na vrcholech je takových dní již více než 40. Nejvyšší denní srážkové úhrny mohou ve vyšších partiích pohoří dosahovat až 150 mm. Při takových silných deštích dochází k poškození vegetace, k velké erozi půdy a jiným materiálním škodám. (ROČEK 1977)( Upraveno podle plánu péče o CHKO Orlické hory) Viz. též: přílohy graf č. 5,6,7 a 8


Klimadiagram 1901-1950 20

145 125

15

105 85

10 65 45 t (°C)

R (mm)

5 25 5 0 I.

II.

III

IV

V

VI

VII

VIII

IX

X

XI

XII

-15 -35

-5 pt = 5,4°C IV-IX= 11,3°C

-55

-10

-75 Σ R= 1116mm IV-IX= 596mm

měsíc

Graf č.:9 a 10 dle ČHMÚ Deštné v Orlických horách Klimadiagram 1960-1990

20

145 125

15

105 85

10

65 45

t (°C)

5

R (mm) 25 5

0 I.

II.

III

IV

V

VI

VII

VIII

IX

X

XI

XII

-15 -35

-5

-55 -10 pt =5,1°C IV-IX=11,3°C

-75 měsíc

ΣR= 1186,7mm IV-IX= 643,1mm


Sníh a sněhové poměry Sněžení se v oblasti Orlických hor vyskytuje ve významné výškové závislosti. Z dlouhodobých průměrů vyplývá, že v podhůří sněží průměrně 40 dní ročně, na horských vrcholech více než 80 dní. Stejné rozdíly nacházíme i v datech výskytu prvního, popřípadě posledního sněžení. To se v podhůří vyskytuje koncem října a končí v polovině dubna, na horách začíná sněžit začátkem druhé dekády října a končí v prvních květnových dnech. Směrem do hor se mění také datum maxima výskytu nejvyšší sněhové pokrývky. V podhůří se dostavuje během února a sněhová pokrývka zde dosahuje průměrné maximální výšky 30 až 40 cm. Na vrcholech je posunuto do poloviny nebo až ke konci března, kdy sněhová pokrývka je zde průměrně maximálně 100 cm vysoká. (ROČEK 1977)


3 Historický průzkum lesů 3.1

Historický vývoj vlastnictví

Historický průzkum vývoje lesů LHC Deštné byl proveden v roce 1963. Hory Orlické i poříčí obou Orlic nad jejich soutokem pokrýval patrně až do 12. století jediný prales – Pomezní hvozd. Krajina byla majetkem zeměpanským, jehož střediskem, sídlem župana bylo Opočno. V dalších dobách byla pak krajina kolonizována. Při kolonizaci orlického pásma byl pohraniční hvozd rozdělen napříč víceméně pravidelnými souběžnými podíly, táhnoucími se z podhůří k hřebenům orlickým, jimiž panovník obdařil podhorské šlechtické statky. Území, které nás zajímá, osídlil rod Drslaviců, kdy a jak se tak stalo, není známo. Prvním známým držitelem byl Mutina. Podle svého hradu Dobrušky v horách u vsi Dobřan přijal rod nové jméno – páni z Dobrušky. Jméno hradu pak bylo přeneseno na ves Lešno, jež byla povýšena na město a nazvána Dobruškou. Po roce 1400 se pak majitelé častěji střídali, některé z nich neznáme ani jménem. Asi roku 1495 Jan Jenec z Janovic a Petřepurku prodal celé zboží Trčkům z Lípy za 20 000 zl. Uh. Trčkové z Lípy byly starožitná rodina rytířská z nichž prvním pánem na Opočně byl Mikuláš mladší Trčka z Lípy a na Lichtenburku. Byl počátek k nejbohatším stavu rytířského v království českém. Poslední z rodu Trčků Adam Erdman Trčka byl zabit roku 1634 v Chebu s Albrechtem z Valdštejna a veškerý majetek Trčkovský byl konfiskován. Panství Opočenské bylo dáno 1635 nejprve do zástavy Rudolfu hr. Colloredovi a jeho bratru Jeronýmovi a 30 srpna 1636 jim byl dán do plného vlastnictví. Panství Opočno bylo majetkem Collorédů a později Colloredo Mansfeldů až do roku 1945, kdy přešel do státních rukou a od roku 1959 lesy opočenské spravoval Lesní závod v Opočně. Majetek je od roku 1993 navracen opět původnímu vlastníku Colloredu Mansfeldovi. Z nejvýznamnějších lesníků zde působil Vilém Věnceslav Havelka, a pak celá řada příslušníků lesnického rodu Bohutínských. Od roku 1926 zde působil Hugo Konias.


Obr.č.: 5 Šerlišské chalupy. (P, 1939) http://www.orlickehory.net/pohledy/pohledniceanen.htm


3.2

Vývoj hospodářské úpravy a její vliv na lesní hospodářství

Na velkostatku Opočno byla provedena hospodářská úprava poměrně brzy. Přispěl k tomu bezesporu jednak hrozící nedostatek dříví pro režii velkostatku a dále pak cílevědomá snaha tamních lesníků. První zařízení bylo provedeno v letech 1797- 1800. Zařízení bylo provedeno metodou proporcionálního pasečného rozdělení lesa. Další zařízení provedl nadlesní Vraštil v letech 1838-1839. Zařízení opustilo hrubé pasečné rozdělení a bylo použito staťové metody hmotné. Mýtní těžba se tu stanovila výpočtem podle kamerální taxy. Toto zařízení je na svou dobu poměrně přesné, zachovalo se skoro v úplnosti a zachycuje stav lesů v době, kdy řada porostů byla lidskou činností ještě poměrně málo ovlivněna. Zejména staré porosty dávají obraz toho stavu, který můžeme označit jako původní. Po další dobu se materiál ke studiu hospodářských plánů stává mezernatým a namnoze chybí úplně. Další zaměření bylo provedeno někdy před rokem 1857. Autorem zařízení je pravděpodobně V. Vobořil. Zařízení bylo provedeno saskou metodou. Byla zavedena umělá rozdělovací síť, jen v několika případech bylo použito přirozených linií. Tato síť se zčásti zachovala dosud. V roce 1874 byl vypracován lesním radou Ludvíkem Reussem nový hospodářský plán. Toto zařízení bylo vypracováno podle principů Cottovy metody staťové. Další zařízení bylo provedeno kolem r. 1904. Na rozdíl od většiny předchozích úprav nebylo prováděno jednorázově pro celý velkostatek, ale podle jednotlivých polesí. V roce 1905 provedl revizi hospod. Plánu Jan Žídek. Jsou dochovány elaboráty revíru Sedloňov pro léta 1905- 1914. Autorem hospodářského plánu z r. 1930 je lesník Hugo Konias. Byl vypracován pro desetiletou periodu od r. 1930- 1949. Pookupaci v r. 1938 pozbyl plán platnosti neboť hospod. Celek se zmenšil na výměru 2 795 ha. V roce 1940 byl pro tento utvořený hospod celek započat plán, který nebyl dohotoven a schválen, nové mapy vyhotoveny patrně nebyly, rozdělovací síť byla ponechána. V době státní držby byla provedena revize v r. 1953 tehdejším Lesprojektem, pob. V Olomouci, sekci ing. Lindenthala.


3.3

Změna dřevinné skladby v dějinném vývoji

Stručné zmínky o dřevinách na Opočensku nacházíme od 16. stol. Podle taxy z r. 1636 bylo v lesích a horách rozličné dříví jedlové, smrkové, borové, dubové. Podle zařízení Opočenských lesů z r. 1800 byly následující poměry: Horské lesy – buky a jehličnaté lesy. Přitom mezi jehličnatými dřevinami zejména v horských polohách převládal smrk. Větším procentem musela být zastoupena také jedle. Umělé zalesňování, které začíná ve větší míře v posledním desetiletí 18. stol. A po roce 1800 s vítězstvím holé seče úplně převládo, mění se ve větší míře i složení lesů. V horském revíru Sedloňovském podle Žídkova hospod. Plánu z r. 1904 byl hlavní a převládající dřevinou smrk, který se vyskytoval částečně ve zcela stejnorodých porostech, částečně s vtroušenými jednotlivými buky, javorem, zřídka s lípou. S jedlí byl smrk smíšen v jednotlivých porostech až do smíšení v poměru 0,5. Buk se vyskytuje poměrně velmi hojně, pochází vždy z přirozeného zmlazení a mnohdy se stává až převládající dřevinou. Pro jeho malý peněžní výnos žádá však autor hospod. plánu jeho odstranění z porostů. Ve vysokých horských polohách dosahuje buk stěží výšky 8-9 metrů a přechází v keřovité formy. Dále je velmi hojně vyskytuje vtroušený jeřáb. Na vlhkých a mokrých místech je olše. Limba byla asi kolem roku 1920 vysazena na hřebenu Orlických hor do 15 letých živořících smrkových kultur, vysázených na vykácených plochách po porostech zničených loupáním vysoké zvěře. Její vzrůst se jevil slibně a přerostla úplně o 15 let starší okolní smrkové porosty, trpěla však škůdcem „Chermes sibirica“. V dalších letech byla limba vysazována i na jiná nejvyšší horská místa sedloňovského revíru ve směsi se smrkem. Buk je stále zastoupen ponejvíce v horských polohách revíru Sedloňov a Trčkov. V důsledku holopasečného hospodářství byl zde však ve vyšších horských polohách zatlačován. Vyskytuje se i na nejvyšších hřebenech hor, kde je ovšem velmi nízký a tvoří tam i typickou bukovou kleč. Javor horský se vyskytoval v horských polohách revíru Sedloňov a přispíval ke zvyšování odolnosti porostů proti větru.


3.4

Umělá obnova

V 18. století se veškerá péče o budoucí les omezovala na ochranu mlází, vzniklého přirozenou obnovou lesa. S péčí o zalesňování a prvními kulturními pracemi se setkáváme podle archivních pramenů až v poslední čtvrtině 18. století. V hospodářské zprávě z r. 1783 se dovídáme, že bylo sbíráno a luštěno lesní semeno pro horské revíry. To je první zpráva o sběru semene a umělé obnově na Opočensku. K rozsáhlému zalesňování vedl také velký polom z r. 1786. V instrukci pro frymburského polesného z r. 1793 se výslovně říká, že má opatřovat semeno pro obnovu horských lesů zničených polomy i rozmáhajícím se usycháním smrků z předhoří, neboť zkušenost učí, že semeno z nížinných revírů se pro hory nehodí. Tento příkaz je pak znovu opakován v zařizovacím elaborátu z r. 1800. Na začátku a vlastně až téměř do poloviny 19. století byl hlavní způsob obnovy síje. Počátkem 19. století se také začalo používat k obnově sadby. S rozmáhající se sadbou vzniká i potřeba školek, které vznikají ve 20. letech. Při umělé obnově se obnovoval téměř výhradně smrk. Jedle byla obnovována jen výjimečně. Místy se v malém měřítku započalo s obnovou buku, která se prováděla náletovými sazenicemi na holoseče a tak byla většinou bezúspěšná. Po nástupu H. Koniase jako lesního hospodáře se mění i způsob obnovy. H. Konias se všemožně snažil využít přirozeného zmlazení a chtěl při umělé obnově postupně přejít od sadeb k síjím.

Obr.č.:6 přirozené zmlazení


3.5

Škodlivé vlivy na les

K nejstarším škodlivým činitelům můžeme počítat pastvu dobytka. Od počátku 18. století se setkáváme se zákazy, resp. Omezováním pastvy dobytka v lesích. Vedle pastvy bylo v lesích provozováno travaření a sběr hrabanky. Z biotických faktorů působil největší škody vítr. Lesní porosty revíru Sedloňov trpěly a dodnes trpí v nechráněných polohách větrem a to jednak západním a jihozápadním s různými obměnami podle konfigurace terénu. Nebezpečný je také východní prudký vítr zvaný „polák“, zvláště na jeho sestupné cestě z hor. Vedle větru trpí smrk tlakem sněhu a zvláště jinovatkou a ledovkou, působící četné zlomy, především vrcholové. Nezřídka se ovšem účinky námrazy , sněhu a větru kombinují. Všechny tyto nepříznivé vlivy se projevovaly zejména v nejvyšších polohách, které bývaly vylišovány jako zvláštní hospodářská skupina s toulavou (výběrnou) těžbou, jejímž účelem bylo zachovat les v těchto drsných polohách. Hospodářský plán z roku 1930 poznamenává, že tyto porosty mají již částečně charakter lesa ochranného, hospodářství je zde sice holosečné, ale ve velmi úzkých sečích. Zvláštní péče se měla věnovat předmýtní těžbě, aby byly zachovány porosty vzdorující tlaku sněhu, závěsu jinovatky a náporu větrů. Z článku)“ K Lesnické práce: (Ročník 86 (2007)/Lesnická práce č. 03/07loňské sněhové kalamitě v Orlických horách“ Ladislav Šimerda, Václav Nárovec, můžeme sledovat i značný vliv sněhu na lesní porosty Orlických hor. Uvedu krátkou citaci: „Během zimy 2005/2006 škodily sníh a námraza v nemalé míře i v Orlických horách. Obdobná sněhová kalamita postihla Orlické hory naposledy v průběhu zimy 1966/67, následně i v zimě 1967/68, tedy před téměř 40 lety.“ Jak uvádí Maladá fronta Dnes ze dne 24.5.2006 :“Orlické hory dostaly v minulosti zabrat ze všech českých lesů asi nejvíc. Je to tím, že na ně nepadají jen škodliviny z Čech, ale i z Polska a to ještě ve větší míře. Dřívější síru vystřídal dusík zejména z dopravy, který má devastující účinek. Půdu okyseluje stejně jako síra. Kromě toho je to ale vynikající hnojivo, takže stromy po něm rostou rychleji, než by měly, nejsou tak pevné, a jsou náchylnější k lámání, vymrzání i k napadení houbovými chorobami," říká zástupce vedoucího Správy Chráněné krajinné oblasti Orlické hory Zdeněk Záliš.


Podle

výsledků

sledování

Ústředního

kontrolního

a

zkušebního

ústavu

zemědělského v Brně klesly v období let 1988 až 1998 emise oxidu siřičitého z 2164 na 700 kilotun. Vzrostly naopak hodnoty oxidů dusíku ze spalin automobilů. Podle zprávy Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti Opočno z roku 2002 spadne na jeden hektar v Orlických horách ročně 49 až 60 kilogramů dusíku.“

Obr.č.:7 působení větru


4 Metodika práce 4.1

Metodika prací Prof. RNDr. Ing.Aloise Zlatníka, DrSc.

Ve spise : Vylíčení vývoje otázky typologického výzkumu lesního závodu Opočno, jeho začlenění jako kartovaného výzkumného úkolu a jeho financování. Zlatník píše: „V roce 1951 jsme byli s prof. Pelíškem požádáni ředitelem lesního závodu v Opočně lesním radou Koniasem, abychom postupně provedli typologický výzkum celého lesního závodu Opočno. Původně byl v roce 1951 plánován pouze výzkum polesí Deštné a Olejnice, dopisem rady Koniase z 6. srpna byli jsme však požádáni, abychom provedli výzkum nejen v uvedených polesích o celkové rozloze 2 700 ha, nýbrž též v polesí Týniště a Bědovice o rozloze 2 700 ha za účelem vytvoření lích při přepracovávání hospodářského plánu. Ačkoliv se toto sdělení stalo 4 dny před zahájením práce v terénu zajistil jsem výzkum tak, aby bylo vyhověno nejnutnějším potřebám.Vzhledem k uvedené naléhavé žádosti byl výzkum začleněn do kartovaného úkolu: Výzkum prostředí a jeho vzájemné vztahy k lesu, a to do problému: Regionální stanovištní fytocenologický a dendrologický výzkum. V roce 1952 byl pak na podmět porady o výzkumných úkolech výzkum začleněn do úkolu: Biocenologický výzkum lesa, a to do problému: Vývoj lesních biocenos severovýchodních Čech. Tento výzkum byl konán již na náklad ministerstva školství a bylo v něm pak dále pokračováno v letech 1953 – 1954 pod názvem úkolu: Výzkum lesů závodu Opočno, komplexní výzkum mimo pedologický. Mapování celého závodu podle mých směrnic a identifikační charakteristiky provedl můj žák a spolupracovník na kartě ohlášený Ing. J. Tichý, tehdy vědecká síla zdejšího ústavu, nyní pracovník stanovištního oddělení Lesprojekty ve Zvolenu…….“ A dále pokračuje: „ Práce, která měla být před zahájením zařizovacích prací s rozdělením na líchy dokončena, měla podle dohody s lesním radou Koniasem obsahovat to, co jsem ve svém přípise 0,150/53 z 21. června 1953 též oznámil výzkumnému ústavu ve Strnadech jako odpověď na jejich přípis č.j. 511-810-2330/53/BJ. Tato nabídka, učiněná výzkumnému ústavu v Opočně a ve Zbraslavi počítala s dodáním následujícího materiálu do konce ledna 1954.


1/Mapy lesních typů celého území opočenska lesního závodu na podkladě dodaných obrysových map vrstevnicemi. 2/Charakteristika všech lesních typů s návrhem dřevinné skladby v dalekém cíli 3/Povšechna charakteristika vývoje dřevinné skladby lesů pod vlivem hospodářství a dřívějších zásahů do lesa, pokud to dovolí dosud nalezené archivní doklady. Včasné dodání bylo vázáno na splnění požadavků se strany výzkumného ústavu v Opočně.“ Dále se zmiňuje o financování projektu. Bohužel k vlastní zprávě zpracované Prof. RNDr. Ing.Aloisem Zlatníkem, DrSc. Jsem se nikde nedopracovala. Též se tu zmiňuje o nutnosti provedení průzkumu historického vývoje lesů, a jak uvádí, sám jej částečně provedl. Další výzkum proběhl v roce 1963 viz. Kapitola č.3., kde však není znám autor.


4.2

Materiály

Nejdůležitějším materiálem byly fytocenologické zápisníky po prof. Zlatníkovi a po panu Gregorovi, které se staly stěžejním zdrojem celé práce. Byly mi poskytnuty na ÚHUL v Hradci Králové panem ing. Mikeskou. Díky nim jsem byla schopna přesně lokalizovat jednotlivé plochy v terénu a následně srovnat minulou a současnou vegetaci. Dalším zdrojem informací byl plán péče o CHKO Orlické hory, který mi poskytla správa CHKO v Rychnově nad Kněžnou. Dobrým zdrojem informací mi byl internet, a ostatní literatura. Nesmím však zapomenout na Státní zemědělský archiv v Praze, kde jsem získala údaje o pracích prováděných Prof. RNDr. Ing. Aloisem Zlatníkem, DrSc.. U citací je v textu uveden autor, nebo internetová adresa. Při práci v terénu jsem používala porostní obrysovou mapu, porostní mapu a samozřejmě

mapu

typologickou

v měřítku

velmi

zkresleném,

s vyznačením

jednotlivých ploch. Zkreslení měřítka bylo způsobeno zvláště zmenšením mapy do tzv. „pracovní verze“. Avšak k lokalizaci ploch bylo nutno též znalosti místních poměrů a konfigurace terénu přímo na ploše. Tyto údaje jsem získala z typologických zápisníků, kde pouze podle přesného nákresu jsem byla schopna nalézt všechny popisované plochy, zbývající plochy, které se v okolí nacházejí a jsou k nim záznamy od prof. Zlatníka jsem nepopisovala.Bylo to z důvodu jejich totální likvidace nebo znehodnocení ( např. u hlaví silnice – posypový materiál apod.), nebo z důvodu rozlámání celých SM monokultur a nebezpečnosti vstupu do nich po nebývalé sněhové nadílce v zimě 2005-2006, která poničila velké množství porostů nejen v Orlických horách. Také jsem nakonec rozhodla že SM monokultura není příliš zajímavým místem pro srovnávání vegetace, proto je jich tu zahrnuto jen několik pouze pro vytvoření představy o chudobě těchto stanovišť.


4.3

Sběr dat v terénu

Po úspěšném dlouho trvajícím získání údajů o plochách a po jejich sumarizaci jsem konečně poprvé prošla celé území, bylo to až na konci dubna roku 2006. Toto poněkud pozdní datum bylo způsobeno zvláště velmi pomalým nástupem jara v roce 2006, kdy i v dubnu a květnu mi sníh činil potíže.Pokrýval totiž většinu ploch. V tomto období jsem se rozhodla, které plochy vyhodnotím a které ne. Potom jsem v intervalu téměř každých 14 dnů navštěvovala plochy, zejména z důvodu jejich přesné lokalizace a vytyčení. Také jsem při tom pozorovala nastupující vegetaci, abych v jarním aspektu byla schopna identifikovat všechny druhy, i ty nekvetoucí. K vyhotovování fytocenologických snímků jsem přistoupila 6. června 2006, pokračovala jsem 7.6.; 11.6. potom jsem plochy znovu kontrolovala obzvlášť kvůli nekvetoucím trávám a také za účelem vykopání zákopků a odebrání vzorků půdy pro chemické rozbory. A to ve dnech 16.8; 3.9.; 4.9.; 6.9.; 8.9. a poslední návštěvu jsem uskutečnila 1. 10. 2006. Od podzimu 2006 až do jara 2007 jsem zpracovávala vlastní práci. Zákopky jsem vykopávala asi 30 cm hluboké jen pro hrubé určení půdního typu a pro odebrání vzorku humusu k chemické analýze. Používala jsem zejména lopatu a rýč, dále skládací metr a sáčky na humus.


4.4

Fytocenologické snímky a vytyčení ploch

K vyhotovení fytocenologických snímků jsem používala tabulky zhotovené na počítači. Zaznamenávala jsem do nich jednotlivé druhy a to buď pod vědeckým nebo českým názvem. U nepoznaných druhů jsem si vždy napsala nějakou trefnou poznámku a rostlinu jsem sledovala v jejím vývoji až do květu, někdy až do doby vytvoření semen. Tyto jsem pak buď přímo určovala v terénu podle Klíče ke květeně České republiky Akademie věd České republiky, nebo jsem je herbářovala. S konečným určením zaherbářovaných položek mi pomohl Ing. Radomír Řepka, Ph.D. Pro stanovení pokryvnosti jsem použila způsob odhadu pokryvnosti a to podle nejpoužívanější sedmičlenné Braun-Blanquetovy stupnice. Tuto jsem použila zejména z toho důvodu že i moji předchůdci používaly tento způsob a proto vyhodnocovaný materiál je možno srovnávat a je zatížen zhruba stejně velkou potenciální chybou. Vytyčení ploch jsem prováděla za pomoci špagátu o délce 10m. Do středu jsem zatloukla kolík a nastříkala ho lesnickým sprejem, aby byl i z dálky dobře vidět a abych plochu vždy přesně nalezla. Po obvodu ploch jsem zapíchla vždy nějaké nalezené větve, tak abych je dobře viděla, pro co nejlepší zhodnocení ploch.


4.5

Vegetační syntéza

Pro stanovení stupně podobnosti jednotlivých snímků bylo použito indexů kvalitativní a kvantitativní floristické podobnosti. To zejména proto, že se hodnoty kvantitativních a kvalitativních indexů podobnosti mohou i značně lišit. „U indexů pro kvalitativní floristickou podobnost se projevuje jejich klesající citlivost na rozdíly v druhovém složení se stoupajícím počtem druhů ve snímcích. Indexy kvantitativní podobnosti ovlivňují především dominantní druhy.“ (Moravec, 1994)

Index kvalitativní floristické podobnosti Steinhausův ( Motyka, 1947) známý spíše jako index Sørensenův (Sørensen 1948): ISS = 2*c/ A+B *100 Kde:

c = počet společných druhů dvou snímků A = počet druhů ve snímku A B = počet druhů ve snímku B

Index kvantitativní floristické podobnosti modifikace Steinhausova vzorce (Motyka, 1947): ISS/M = (2*Σci min/(ΣAi + ΣBi ))*100 Kde:

Σci min součet nižších hodnot pokryvnosti společných druhů ΣAi = součet hodnot pokryvnosti (v %) druhů ve snímku A ΣBi = součet hodnot pokryvnosti druhů ve snímku B

Ekologický charakter vegetace byl hodnocen nepřímou metodou navrženou Ellenbergem (1974). Pro hodnocení jednotlivých taxonů z hlediska indikace trofických řad (TŘ), nároků na světelné poměry (SS), reakce na humus a půdní reakci (hum) byly použity údaje z databáze Microsoft-Acess (Ambros, 2003-5). Pomocí stejného programu a za použití skripta „Geobiocenologie I“ (Ambros- Štykar, 1998) byla přidělena ekoelementům indikační čísla pro světlo, vlhkost půdy, reakci půdy a zásobení dusíkem.


4.6

Kvalita humusu

Kvalitu humusových látek v půdě mimo jiné lze posoudit podle poměru uhlíku k dusíku (C/N), čím je tento poměr užší, tím je kvalita humusu vyšší. Podíl přístupného dusíku je v humusu nejvyšší při aktivní reakci kolem pH 6. Při hodnotách nad 7 pH stoupá podíl nitritů, které jsou pro rostliny toxické. Klasifikace kvality humusu podle poměru C/N Humusová forma

Poměr C/N

Mor

nad 30

Mor-moder

22-30

Moder

16-22

Mul-moder

12´-16

Mul

pod 12

(Praktikum geobiocenologie, 2003) Byla použita metoda pro zjištění celkového uhlíku a celkového dusíku v půdě, jejich vzájemný poměr. Tato metoda se používá již velmi dlouho, pracuje se s jemně rozetřenou zeminou. Metoda dává hodnoty, které vypovídají o stupni rozkladu půdní organické hmoty. Čím nižší hodnoty, tím větší stupeň rozkladu, tedy humus je kvalitnější. Vrstvy povrchového humusu L, F a H vykazují zpravidla hodnoty vyšší než 20, u půd kyselých pod jehličnatými porosty bývají hodnoty vyšší, u půd pod listnatými porosty poněkud nižší. V hlubších půdních horizontech se hodnoty snižují. U půd sorpčně nasycených klesají hodnoty C/N zpravidla pod 10. (Grunda, 2006) Stanovení C a N na přístroji LECO TruSpec – princip metody TruSpec CN je přístroj ke stanovení uhlíku a dusíku v různých materiálech, včetně rostlinného materiálu, hnojiv a půd , vysokoteplotní oxidace na suché cestě. Analytický cyklus zahrnuje tři fáze: výplach, spalování a analýzu. Ve fázi výplachu se vzorek přesně navážený do cínové kapsle vloží do podávací hlavy, prostor se utěsní, zbaví zbytků vzduchu a propláchnou se všechny části přístroje. Ve fázi spalování je vzorek spuštěn do pece vyhřáté na teplotu 950 °C, kde dochází ke spalování za přívodu kyslíku. Spaliny jsou shromažďovány ve směšovací komoře, kde dochází k jejich homogenizaci. Homogenní směs spalin pak prochází jednak do IR detektoru, kde je měřen obsah CO2 ve spalinách, a jednak do alikvotní dávkovací smyčky, z níž je pak


přesný objem spalin vytěsněn héliem a veden přes horkou měď, na níž dochází k redukci oxidů dusíku na elementární dusík. Ke stanovení obsahu dusíku slouží tepelně vodivostní detektor. Pro analýzu byla nutno připravit jemnozem I. Postup přípravy byl následující: na vzduchu dobře vyschlou zeminu rozetřeme v porcelánové misce, a poté nasypeme na síto s vrtanými otvory o průměru 2 mm. Přesátá zemina se v přiměřeném množství nasype do sáčků. Tak je připravena pro analýzu.


5 Výsledky 5.1

Výskyt ohrožených druhů bylin

V průběhu výzkumu bylo na těchto 20 plochách určeno celkem 136 druhů rostlin. V současné době se tu vyskytuje 79 druhů rostlin. Dle vyhlášky č.395/1992 Sb. Příloha II. Seznam zvláště chráněných druhů, se tu vyskytují nebo vyskytovaly tyto kategorie, které jsou zastoupeny těmito druhy: C 3 Druhy ohrožené Aconitum variegatum L. – oměj pestrý, nalezen pouze v roce 1951 a to na plochách č. 543, 64, 66 a 73 Leucojum vernum L. – bledule jarní, zaznamenána Zlatníkem na ploše č. 30 a 73 a mnou v roce 2006 na plochách č. 543, 66 a 73 Soldanella montana Willd. – dřípatka horská, nalezena pouze v roce 2006 na ploše č. 30. Veratrum album subsp. lobelianum (Bernch.) Arcang. – kýchavice bílá Lobelova, doložena nepřetržitým výskytem od roku 1951 do roku 2006 na plochách č. 50 a 64, dále Zlatníkem na ploše č. 72 a dále se začala vyskytovat na ploše č.73 podle Gregorova i mého výzkumu.

C 2 Druhy silně ohrožené Aconitum anthora L. – oměj jedhoj, popisuje Zlatník na ploše č. 30

C 1 Druhy kriticky ohrožené Dactylorhiza maculata ( L.) Soó – prstnatec plamatý, popisuje taktéž pouze Zlatník na ploše č. 30 Veratrum nigrum L. – kýchavice černá, doložena Zlatníkem na ploše č. 73

Za celé sledované období tu bylo zaznamenáno 7 ohrožených druhů ze kterých se v roce 2006 doložily pouze 2 a 1 se tu vyskytuje nově.


Druhy kriticky a silně ohrožené se tu již od roku 1951 nevyskytly a pokud se někde v okolí ploch vyskytují, lze předpokládat že hrozí jejich totální vymizení z tohoto hřebene Orlických hor. Jsou to 3 druhy (kategorie C1 a C2) . Aconitum anthora L. – oměj jedhoj Dactylorhiza maculata ( L.) Soó – prstnatec plamatý Veratrum nigrum L. – kýchavice černá


5.2

Detailní údaje k soupisům vegetace jednotlivých autorů

Plocha T 2550023 Z od Sedloňovského vrchu, LHC Deštné – Olešnice 6K1, kyselá smrková bučina metlicová Podloží: svor Půda: Kryptopodzol modální Nadmořská výška: 880 m.n.m. Fagetum abietino - piceosum Carex pilulifera – Deschampsia flexuosa – Vaccinium myrtilus JZ expozice Sklon terénu: 20° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 15.8. v roce 1951, Gregorem 1.9. v roce 1971 a Baškovou 4.9. 2006 V roce 2006 zde byly zaznamenány popadané stromy, vršky a četné vývraty od sněhu. Plocha T 2550030 Sedloňovský vrch, LHC Deštné – Olešnice 7V1, vlhká buková smrčina papratková Podloží: svor Půda: glej nostický Nadmořská výška: 1000 m.n.m. Fageto aceretum Mercurialis pernnis – Petasites albus Z expozice Sklon terénu: 20 – 25° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 7.5. v roce1948 a 12.8. 1951 dále Gregorem 29.7. 1971 a Baškovou 7.7. 2006 7V2 malá nezalesněná loučka, dosti svažitá – kaliště. Dnes je již zcela zarostlá, kaliště zachována. Plocha T 2550046


JV od Kamenného vrchu, LHC Deštné – Deštné 7K0, kyselá buková smrčina hřebenová Podloží: svor Půda: podzol modální (horský) Nadmořská výška: 970 m.n.m. Fagetum abietino - piceosum Calamagrostis villosa – Vaccinium myrtilus – Homogyne alpina Z expozice Sklon terénu: 2° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 10.8. 1951, Gregorem 17.9. 1971 a Baškovou 11.6. 2006 Popadané vršky na 10% plochy. Plocha T 2550049 J od Šerlišského mlýna, LHC Deštné – Deštné 7K6, kyselá buková smrčina třtinová se šťavelem Podloží: svor Půda: kryptopodzol modální Nadmořská výška: 900 m.n.m. Fagetum abietino-piceosum Carex pilulifera – Deschampsia flexuosa – Vaccinium myrtilus V expozice Sklon terénu: 25 – 30° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 10.8. 1951, Gregorem 17.9. 1971 a Baškovou 11.6. 2006 V roce 2006 se na 30% plochy nacházely rozlámané vršky stromů. Plocha T 2550050 U Šerlišského mlýna, LHC Deštné – Deštné 6V1, vlhká smrková bučina papratková Podloží: svor Půda: Kryptopodzol oglejený Nadmořská výška: 880 m.n.m. Abietino – Fagetum Athyrium filix – femina – Asperula odorata – oxalis acetosela


ZJZ expozice Sklon terénu: 15 – 10° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 11.8. 1951, Gregorem 20.9. 1971 a Baškovou 7.6. 2006 Plocha T 2550051 Pod Šerlichem, LHC Deštné – Deštné 7K5, kyselá buková smrčina metlicová se šťavelem Podloží: svor Půda: kryptopodzol modální Nadmořská výška: 940 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum Calamagrostis arundinacea – Driopteris spinulosa JV expozice Sklon terénu: 20 – (25°) Snímek vyhotoven: Zlatníkem 11.8. 1951, Gregorem 20.9. 1971 a Baškovou 13.7. 2006 10% plochy zaujímal v roce 2006 spadlý vršek stromu. Plocha T 2550060 SZ od Šerlišského mlýna, LHC Deštné – Deštné 6K6, kyselá smrková bučina metlicová se šťavelem Podloží: svor Půda: kryptopodzol modální Nadmořská výška: 900 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum Calamagrostis villosa – Vaccinium myrtilus – Homogyne alpina JZ expozice Sklon terénu: 15° Snímek vyhotoven: 8.11.1951 Zlatníkem a 16.9. 1971 Gregorem. Při revizi v roce 1988 plocha na pasece nenalezena. Dnes se tu nachází půl rozlámaná smrková monokultura, proto jsem vyhotovila zápis na reprezentativním místě pro tuto mlazinu a zároveň jsem se snažila podle dohledaných rukopisů tuto plochu co nejpřesněji umístit a to dne 7.6. 2006. Plocha T 2550061


Poblíž Černého kříže, LHC Deštné – Deštné 7K1, kyselá buková smrčina metlicová Podloží: svor Půda: podzol modální (horský) Nadmořská výška: 960 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum Carex pilulifera – Deschampsia flexuosa – Vaccinium myrtilus Z expozice Sklon terénu: 20° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 11.8. 1951, Gregorem 17.9. 1971 a Baškovou 7.7. 2006 Plocha T 2550062 Pod Kamenným vrchem, LHC Deštné – Deštné 7K4, kyselá buková smrčina s kapradí osténkatou Podloží: svor Půda: kryptopodzol modální Nadmořská výška: 950 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum Calamagrostis arundinacea – Drioprteris spinulosa ZJZ expozice Sklon terénu: 20 – 25° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 12.8. 1951, Gregorem 17.9. 1971 a Baškovou 7.7. 2006 Plocha T 2550063 Kamenný vrch, LHC Deštné – Deštné 7Z2, zakrslá buková smrčina třtinová Podloží: svor Půda: podzol modální (horský) Nadmořská výška: 1010 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum Calamagrostis arundinacea – Driopteris spinulosa – Homogyne alpina JV expozice Sklon terénu: 10 – 15°


Snímek vyhotoven: Zlatníkem 12.8. 1951, Gregorem 17.9. 1971 a Baškovou 7.7. 2006 Plocha T 2550064 Jeronýmy, LHC Deštné – Deštné 7V1, vlhká buková smrčina papratková Podloží: svor Půda: kryptopodzol glejový Nadmořská výška: 970 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum Calamagrostis villosa – Vaccinium myrtilus – Homogyne alpina JV expozice Sklon terénu: 5 – 10° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 12.8. 1951, Gregorem 16.9. 1971 a Baškovou 7.7. 2006 Plocha přesně nalezena – číslo na stromě. Plocha T 2550065 U Černého kříže, LHC Deštné – Deštné 7Z2, zakrslá buková smrčina třtinová Podloží: svor Půda: podzol modální (horský) Nadmořská výška: 1020 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum Calamagrostis villosa – Vaccinium myrtilus – Homogyne alpina Z (JZ) expozice Sklon terénu: 10 – 15° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 12.8. 1951, Gregorem 17.9. 1971 a Baškovou 7.7 2006 Plocha T 2550066 J od Šerlišského mlýna, LHC Deštné – Deštné 6A3, klenosmrková bučina kapradinová Podloží: svor Půda: kryptopodzol modální Nadmořská výška: 860 m.n.m. V expozice


Sklon terénu: 23 – 30° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 13.8. 1951, Gregorem 22.9. 1971 a Baškovou 6.6. 2006 Plocha T 2550067 J od Šerlišského mlýna, LHC Deštné – Deštné 6K3, kyselá smrková bučina borůvková Podloží: fylitický svor Půda: kryptopodzol modální Nadmořská výška: 830 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum Calamagrostis arundinacea – Driopteris spinulosa V expozice Sklon terénu: 20° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 13.8. 1951, Gregorem 22.9. 1971 a Baškovou 6.6. 2006 Plocha T 2550071 Pod Šerlichem, LHC Deštné – Deštné 6A3, klenosmrková bučina kapradinová Podloží: svor Půda: kambizem modální mesotrofní Nadmořská výška: 880 m.n.m. Fageto abietinum Oxalis acetosella – Lemium luteum – Phegopteris driopteris JV expozice Sklon terénu: 20° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 13.8. 1951, Gregorem 20.9. 1971 a Baškovou 13.7. 2006 Plocha T 2550072 Mezi Šerlichem a Bukačkou, LHC Deštné – Deštné 7K0, kyselá buková smrčina hřebenová Podloží: svor Půda: podzol modální (horský) Nadmořská výška: 990 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum


Calamagrostis villosa – Vaccinium myrtilus – Homogyne alpina SSZ expozice Sklon terénu: 2° - plošina Snímek vyhotoven: Zlatníkem 13.8. 1951, Gregorem 16.9. 1971 a Baškovou 11.6. 2006 Plocha T 2550073 U Bukačky, LHC Deštné – Deštné 7K0, kyselá buková smrčina hřebenová Podloží: svor Půda: kryptopodzol oglejený Nadmořská výška: 1015 m.n.m. Fageto – aceretum Mercurialis perennis – Petasites albus JJZ expozice Sklon terénu: 5° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 13.8. 1951, Gregorem 16.9. 1971 a Baškovou 11.6. 2006 Plocha T 2550074 U Bukačky, LHC Deštné – Deštné 7K0, kyselá buková smrčina hřebenová Podloží: svor Půda: podzol modální (horský) Nadmořská výška: 1020 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum Calamagrostis villosa – Vaccinium myrtilus – Homogyne alpina J expozice Sklon terénu: 2° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 13.8. 1951, Gregorem 16.9. 1971 a Baškovou 11.6. 2006 Plocha T 2550079 Pod rovnou cestou, LHC Deštné – Deštné 7P1, kyselá jedlová smrčina třtinová Podloží: svor Půda: podzol histický


Nadmořská výška: 990 m.n.m. Fagetum abietino – piceosum Calamagrostis arundinacea – Driopteris spinulosa Z expozice Sklon terénu: 10° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 29.8. 1951, Gregorem 22.9. 1971 a Baškovou 13.7. 2006 Plocha T 2550543 J od Šerlišského mlýna, LHC Deštné – Deštné 6V2, vlhká smrková bučina devětsilová Podloží: svor Půda: kambizem oglejená mesotrofní Nadmořská výška: 810 m.n.m. V expozice Sklon terénu: 10 – 15° Snímek vyhotoven: Zlatníkem 13.8. 1951 a Baškovou 6.6. 2006


5.3

Synuzie podrostu a dřevin

Plocha č. T 2550023 Druhové složení je dnes velmi chudé. Vyskytuje se tu pouze 10 taxonů s velmi malou pokryvností. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že se tu nachází zapojený porost smrku ztepilého a jeřábu ptačího v jejichž stínu se rostlinám příliš nedaří. Avšak ještě v roce 1971 se tu nacházelo 17 druhů rostlin s vysokou pokryvností. Mezi dominantní druhy tu patří zejména Avenella flexuosa a Calamagrostis villosa. Indexy podobnosti (viz příloha č. 9) naznačují že snímky si nejsou příliš podobné, hodnota indexu druhové podobnosti klesá pod kritickou hranici 70%. Výrazná nepodobnost je mezi druhým a třetím snímkem, což ukazuje na to že tu pravděpodobně proběhla nějaká změna, kterou lze připsat vykácení starého lesa a jeho znovu založení. Dle analýzy dat pomocí programové databáze Microsoft – Access( Ambros 2003-05) se ukazuje mírný přesun druhů z trofické řady A!, B a C do řady A, což lze vidět i v tabulce ekologických skupin druhů podle trofických řad. Dnes se tu tedy vyskytují druhy acidofilní, většinou oligotrofní s těžištěm výskytu v řadě A, příp. meziřadě A/B dle indikačního čísla pro reakci půdy můžeme říci, že druhy rostoucí na silně kyselých půdách tu převažují Z hlediska nároků rostlin na světlo lze konstatovat že i druhy (S) – polostinné, vymizely takřka úplně a převládají druhy S - stinné, převážně lesní, snášející plný zástin lesních dřevin. Další výstupy ukazují že tu převládají druhy vlhkých půd snášející zamokření rhizosféry. Oproti roku 1951 se druhy výrazně přesunují od převahy druhů středních poloh k druhům chladných poloh. Dle ekologických skupin druhů vegetační stupňovitosti zaujme že z převahy druhů submontánních se postupem času fytocenóza změnila na společenstvo s převahou druhů montánních. Dřevinné patro tu tvoří Picea abies společně se Sorbus aucuparia, bohaté patro náletových dřevin, které se tu vyskytovalo se zjevně nemělo možnost prosadit. Vyskytoval se tu i Acer pseudoplatanus a Prunus avium, které úplně zmizely. Zůstal tu jen zbytek původní druhové rozmanitosti a to jeden jedinec Fagus sylvatica.Dominoval tu v minulosti smrk, dnes dominuje jeřáb.


Plocha č. T 2550030 Plocha prošla zjevnou obrovskou změnou. Jak Zlatník poznamenává: “malá nezalesněná loučka“ tak to dnes vůbec neplatí. Z dřívějšího velmi bohatého stanoviště kde v roce 1951 rostlo 34 druhů rostlin a ještě v roce 1971 bylo nalezeno 32 taxonů zbyla jen chabá troska s pouhými 11 taxony s dominantou kapradin Athyrium filixfemina a Dryopteris carthusiana. Zmizela odtud i zákonem chráněná orchidej Dactylorhiza maculata, kterou ani Gregor nenachází. Dle indexů podobnosti (viz příloha č. 10), můžeme shledat velikou odlišnost snímkového materiálu.Všechny hodnoty indexů klesají hluboko pod kritickou hranici 70%. Lze pozorovat přesun rostlin z trofické řady B/C tedy od druhů mezotrofně – nitrofilních, vyžadujících půdy většinou mírně kyselé, dobře zásobené dusíkem, s humusem většinou formy mulovitého moderu k druhům řady A, tedy oligotrofním, snášejícím silně kyselé půdy většinou se surovým nebo rašelinným humusem. Také přesun druhů od helisciofitů k druhům sciofitním je zjevný již v roce 1971 a v roce 2006 je ještě výraznější což potvrzují i indikační čísla pro světlo. Rostou tu tedy převahou druhy hlubokého stínu oproti roku 1951 kdy tu převažovaly druhy pohostinné až poloslunné.Dle indikačního čísla pro vlhkost půdy tu rostou druhy nesnášející vysýchání ani zamokření a částečně druhy vlhkých půd. Podle indikačního čísla pro reakci půdy se tu dají vylišit dvě skupiny druhů, a to druhy rostoucí na silně kyselých půdách a druhy rostoucí na mírně kyselých půdách, lze tu též pozorovat postupný přesun k převaze druhů půd s vyšší kyselostí. Dalším rozborem dojdeme k závěrům že tu rostou druhy převážně submontánní, ale také montánní které převážily v roce 1971 a druhy indiferentní, které převažovaly v roce 1951. Tedy povětšině druhy středních a chladných poloh. Druhy tu kolísají od druhů s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem až k druhům s těžištěm výskytu na půdách bohatě zásobených dusíkem. Z uvedeného vyplívá že tu rostou dvě skupiny rostlin což je způsobeno již zmíněným místním zamokřením, které však neovlivňuje celou plochu. Na této ploše došlo k obohacení stromového patra z původních dvou druhů v roce 1951 tu dnes nalezneme 4 druhy, avšak na úkor bylinného patra. Na ploše dnes nalézáme Picea abies, Fagus sylvatica, Acer pseudoplatanus a Sorbus aucuparia. V předešlých zápisnících se téměř nedá mluvit o dominanci některé dřeviny, protože tu byla malá nezalesněná loučka, dnes však dominuje smrk.


Plocha č. T 2550046 Na této ploše můžeme říci že se základní skladba fytocenózy příliš nezměnila. Z původních 12 taxonů se počet zvýšil na 14. Dominantním druhem tu je Vaccinium myrtillus a subdominantní druhy tu představují Avenella flexuosa a Maianthemum bifolium. Podle indexů podobnosti (viz. Příloha č. 11) vidíme, že snímkový materiál vykazuje již vyšší podobnost než na předchozích dvou plochách, avšak kvalitativní index podobnosti klesá pod 70%.Z tabulky odvozuji, že tu došlo k nějaké krátkodobé změně. Nacházejí se tu druhy oligotrofní snášející silně kyselé půdy, většinou se surovým nebo rašelinným humusem, druhy stinné snášející plný stín, středních poloh a většina druhů nesnáší vysýchání ani zamokření.Podle ekoelementu půdní reakce tu převládají taxony rostoucí na silně kyselých půdách slabě zásobených dusíkem. Z uvedeného tedy vyplívá že plocha neprodělala příliš výraznou změnu ve struktuře podrostu. Dřevinné patro plochy tu tvoří tři druhy s různým rozvrstvením v jednotlivých patrech. Jsou to: Picea abies, Fagus sylvatica a Sorbus aucuparia. Na této ploše dominoval buk, v roce 2006 se smrk s bukem vyskytují ve zhruba srovnatelném množství.

Plocha č. T 2550049 Dominantní druh na této ploše představuje Calamagrostis villosa. Z původních 14 druhů se jich však dnes vyskytuje pouze 7. Indexy podobnosti ukazují že snímkový materiál si není příliš podobný.Hodnoty indexů klesají pod kritickou hranici 70%. Podle analýzy dat pomocí programové databáze Microsoft – Access( Ambros 2003-05) (viz. Příloha č. 12) vidíme však, že na ploše převažovaly a převažují druhy oligotrofní snášející silně kyselé půdy a druhy snášející zamokření rhizosféry ( alternans). Dále tu jsou druhy stinné, snášející plný stín a druhy chladných poloh – montánní, s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem. Tato plocha tedy také neprodělala příliš radikální změnu z hlediska složek podrostu.


V roce 1951 a 1971 tu patro dřevin tvořily 4 druhy, v roce 2006 dochází k ochuzení na druhy 3 jimiž jsou Picea abies, Fagus sylvatica a Sorbus aucuparia.Ztrácí se odtud Acer pseudoplatanus. Dominoval tu buk, dnes dominuje jednoznačně smrk.

Plocha č. T 2550050 Tato plocha vykazuje změnu dominantního druhu, kterým v roce 1951 a 1971 byla Athyrium filix-femina avšak v roce 2006 tu dominuje Calamagrostis villosa. Subdominantními druhy byly v roce 1951 Calamagrostis villosa a Maianthemum bifolium v roce 1971 Calamagrostis villosa a Oxalis acetosella ale v roce 2006 se subdominantou stává pouze Maianthemum bifolium. Z počátečních 46 druhů klesá početnost na pouhých 20 taxonů. Indexy podobnosti ukazují nízkou podobnost snímkového materiálu (viz příloha č. 13). Opět hodnoty kvantitativního indexu klesají hluboko pod hranici 70%, pouze u kvalitativního indexu lze konstatovat vysokou podobnost snímku z roku 1951 a 1971, kde hodnota indexu dosahuje hodnoty 80,9%. Byly tu nalezeny druhy acidofilní, mezotrofní i nitrofilní. Avšak opět tu vidíme posun k druhům acidofilním. Převládají druhy stinné, snášející plný stín.Také můžeme zaznamenat změnu v ekoelementu teplo, kde v roce 1951 a 1971 vidíme převahu druhů středních poloh s těžištěm výskytu na půdách středně bohatých dusíkem a druhů submontánních, zatímco v roce 2006 převládají druhy chladných poloh s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem a druhů montánních Počet dřevin se na této ploše zvyšuje ze 4 (Picea abies, Fagus sylvatica, Acer pseudoplatanus a Sorbus aucuparia )na 5 už v roce 1971, kdy se tu navíc objevuje Abies alba, která tu v roce 2006 však není a pátým druhem je Sambucus racemosa. V letech 1951 a 1971 dominoval smrk, dnes však dominuje jeřáb.

Plocha č. T 2550051 Dominantou této plochy byla v roce 1951 Calamagrostis villosa se subdominantou Avenella flexuosa, v roce 1971 tu Gregor popisuje tři kondominanty (jako kondominanty bývá označováno několik druhů s vysokým zastoupením, avšak aniž by převládal některý z nich. Moravec, 1994) Calamagrostis arundinacea, Calamagrostis villosa, Vaccinium myrtillus. V roce 2006 se dominantou stává opět Calamagrostis


villosa se subdominantami Avenella flexuosa a Vaccinium myrtillus. Počet popisovaných taxonů zpočátku roste z 12 na 13, ale v roce 2006 klesá na 9. (viz. Příloha č. 14) Kvalitativní index podobnosti u snímku z roku 1951 a 1971 vykazuje vysokou podobnost snímkového materiálu a to 88%, avšak ostatní srovnání ukazuje že kvantitativně i kvalitativně plocha prodělala velké změny. Můžeme z dalšího srovnání podle analýzy dat zjistit, že druhy vyskytující se na tomto stanovišti jsou taxony oligotrofními, snášejícími silně kyselé půdy většinou se surovým nebo rašelinným humusem, druhy snášející střídavé zamokření rhizosféry. Podle ekoelementu indikačního čísla pro vlhkost vidíme převahu druhů vlhkých půd v roce 1951 oproti roku 1971, kdy postupně převážily druhy nesnášející zamokření , ani vysýchání. V roce 2006 se tyto skupiny druhů dostávají do rovnováhy. Rostou tu druhy hlubokého stínu, rostoucí na silně kyselých půdách s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem. Dříve se tu vyskytovaly druhy spíše montánní a od roku 1971 nastává převrat k druhům spíše submontánním. Dřeviny na této ploše zastupují opět tři základní druhy Picea abies, Fagus sylvatica a Sorbus aucuparia, ke kterým se v letech 1951 a 1971 přidává Abies alba a v roce 2006 mizí a objevuje se Acer pseudoplatanus. Dominuje tu smrk.

Plocha č. T 2550060 V roce 1951 tu tvořila dominantu Avenella flexuosa stejně je tomu i v roce 2006, avšak v roce 1971 tu dominantu tvoří Calamagrostis villosa s Avenella flexuosa jako subdominantou. Počet popsaných taxonů tu z 16, rapidně klesá na 5. (viz. Příloha č. 15) Kvalitativní index podobnosti viz příloha č ukazuje že snímek z roku 1951 a 1971 si jsou podobné a však snímek z roku 2006 vykazuje vysokou nepodobnost. Kvantitativní index podobnosti ukazuje ještě větší propad. Druhy kolísají od druhů trofické řady A k druhům trofické řady A!, podle ekologických skupin druhů je zřejmé že tu převládají acidofilní, většinou oligotrofní druhy řady A. Převládají submontánní sciofity, s těžištěm výskytu na půdách velmi slabě až slabě zásobených dusíkem. Dnešní smrková monokultura byla v dřívějších dobách bohatší jak z hlediska dřevinného složení, tak z hlediska bylinného podrostu. V roce 1951 se tu vyskytovaly 4


druhy dřevin a to Picea abies, Fagus sylvatica, Sorbus aucuparia a Abies alba. Dominoval tu smrk a dnes tu zůstal jenom smrk.

Plocha č. T 2550061 Na této ploše v roce 1951 tvořila dominantu Avenella flexuosa, která však rokem 71 přechází do subdominance a dominantu tu tvoří Vaccinium myrtillus. Počet druhů se ze 4 zvýšil na 6. (viz. Příloha č. 16) Index kvalitativní podobnosti ukazuje 100 až 80%, tedy vysokou podobnost snímků, avšak index kvantitativní ukazuje změny v pokryvnosti vegetace a jako nejvíc podobné lze označit snímky z let 1971 a 2006. Převažují tu druhy acidofilní, submontánní s těžištěm výskytu na půdách velmi slabě až slabě zásobených dusíkem. Druhy hlubokého stínu a druhy středních poloh. Na této ploše se po celou dobu sledování vyskytují tři druhy dřevin a to Picea abies, Fagus sylvatica a Sorbus aucuparia. Mění se pouze jejich rozložení v jednotlivých patrech. Dominuje tu jednoznačně smrk.

Plocha č. T 2550062 Na této ploše tvořila dominantu Vaccinium myrtillus avšak v roce 2006 přechází Oxalis acetosella ze subdominance k dominanci. Došlo tu také k ochuzení stanoviště z původních 15 na dnešních 8 druhů. (viz. Příloha č. 17) Rozdíl můžeme pozorovat v pokryvnostech jednotlivých druhů, což nám komplexně ukazuje i index kvantitativní druhové podobnosti. Index kvalitativní druhové podobnosti ukazuje že nejvíce podobné si jsou snímky Zlatníka a Gregora. Podle analýzy dat můžeme říci, že tu převažovaly do roku 1971 druhy acidofilní, většinou oligotrofní s těžištěm výskytu v řadě A, příp. meziřadě A/B a že ochuzením stanoviště došlo k tomu, že tu již převažují druhy euryekní se širokým ekologickým rozpětím, s výskytem od řady A až do D.Převažují tu sciofity, druhy stinné, snášející plný stín.V roce 1951 převažovaly druhy s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem a v roce 1971 došlo k přesunu k druhům rostoucím na půdách velmi slabě zásobených dusíkem, překvapuje však rok 2006 kdy tu převažují druhy s těžištěm výskytu na půdách středně bohatých dusíkem. Převládají druhy submontánní, čerstvých a svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách.


Tato plocha vykazuje obdobné druhové složení dřevin jako plocha předchozí. Taktéž se tu s léty mění pouze rozložení dřevin v jednotlivých patrech. Jen rok 2006 se vymyká, vyskytuje se tu totiž valná převaha Fagus sylvatica. V předešlých letech tu vidíme dominanci smrku.

Plocha č. T 2550063 V roce 1951 na této ploše tvořila dominantu Avenella flexuosa, která však v roce 1971 tvoří již kondominantu společně s Calamagrostis arundinacea a Calamagrostis villosa. V roce 2006 ustupuje z kondominance Calamagrostis arundinacea. Počet druhů kolísá od 10 přes 9 až k 11 v roce 2006. Index kvantitativní druhové podobnosti ukazuje výraznou nepodobnost a index kvalitativní druhové podobnosti vyzdvihuje první a druhý snímek jako velmi podobné. Analýza dat programové databáze Microsoft – Access( Ambros 2003-05) (viz. Příloha č. 18) předkládá údaje o převaze druhů sciofitních, tedy stinných, dále acidofilních, většinou oligotrofních, s těžištěm výskytu v řadě A, příp. v meziřadě A/B. Kolísá tu převaha druhů s těžištěm výskytu na půdách velmi slabě zásobených dusíkem, mezi převahou druhů s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem.Převládají druhy submontánní. Tato plocha má opět tradiční složení tří dřevin Picea abies, Fagus sylvatica a Sorbus aucuparia. Jen v roce 1971 je zaznamenáno vymizení Sorbus aucuparia, který se sem však v roce 2006 vrací. Směs je tu tvořena smrkem a bukem s mírnou převahou buku.

Plocha č. T 2550064 Plocha prošla také změnou, i když se na první pohled zdá že je úplně stejná jako za dob Zlatníka, protože se tu dochovala i číslice na stromě, ta však může být i z doby mnohem mladší. Dominantním druhem v roce 1951 a v roce 1971 byla Calamagrostis villosa jejíž úlohu postupně přebrala Vaccinium myrtillus. Z původního počtu 42 druhů dochází k ochuzení stanoviště přes 35 druhů v roce 1971 až k 20 druhům v roce 2006. Kvalitativní index vyjadřuje (viz. Příloha č. 19) opět velmi zřetelnou podobnost snímkového materiálu z roku 1951 a 1971, další výsledky ukazují nepodobnost i v kvantitativním vyjádření fytocenózy. Převládají tu druhy stinné, snášející plný stín, acidofilní, většinou oligotrofní, s těžištěm výskytu v řadě A, příp. meziřadě A/B.


Kolísají tu druhy chladných a středních poloh a druhy s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem. V roce 1951 a 1971 vládnou druhy montánní, zatímco v roce 2006 submontánní. Podle ekologických skupin druhů pro hydrické řady převažovali v roce 1951 druhy snášející dočasné zamokření rhizosféry, s těžištěm v zamokřených řadách a postupným vývojem v roce 2006 přebírají většinový podíl druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách. Na této ploše pozorujeme zvláštní jev. V roce 1951 tu vládly dvě dřeviny a to Picea abies a Sorbus aucuparia, stejně je tomu i v roce 2006, avšak v roce 1971 plocha vykazuje značnou pestrost dřevinného patra a přibývá tu Fagus sylvatica a Acer pseudoplatanus. Dominantu tu tvoří smrk.

Plocha č. T 2550065 Dominantním druhem je tu Vaccinium myrtillus, subdominantním druhem byla v roce 1951 Calamagrostis villosa, která v roce 1971 společně s Avenella flexuosa a Vaccinium myrtillus tvoří kondominantu, avšak v roce 2006 ustupuje téměř úplně a subdominantu tu tvoří Avenella flexuosa. Z původního počtu 12 taxonů byla fytocenóza ochuzena na 7 taxonů. Kvalitativní index druhové podobnosti překračuje kritickou hranici 70% a ukazuje výraznou podobnost snímků, avšak mezi lety 1951 a 1971 se ukazuje výrazná nepodobnost. Kvantitativní index ukazuje značnou nepodobnost snímkového materiálu (viz. Příloha č. 20). Podle analýzy dat sledujeme převahu druhů acidofilních, většinou oligotrofních, dále rostlin sciofitních, středních poloh, nesnášejících vysýchání ani zamokření, rostoucí na silně kyselých půdách s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem, druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách. Dřeviny na této ploše zastupují opět tři základní druhy Picea abies, Fagus sylvatica a Sorbus aucuparia, pouze v roce 1971 pozorujeme vymizení Sorbus aucuparia. Převládá tu smrk nad bukem.

Plocha č. T 2550066 V roce 1951 tu dominantním druhem byla Prenanthes purpurea, která však již v roce 1971 nehraje významnou roli a funkci dominanty tu přebírá Athyrium filixfemina. V roce 2006 funkci dominanty plní Leucojum vernum. V tomto případě se dá


také mluvit o rozdílu způsobeném rozdílným obdobím návštěvy stanoviště. V roce 1951 se tu nacházelo 53 druhů rostlin, v roce 1971 zaznamenáváme pokles na 27 rostlinných druhů a v roce 2006 mírný nárůst počtu taxonů na 29. Z indexů podobnosti (viz příloha č. 21) vyčteme, že ani jedna hodnota nepřekonává kritickou hranici 70% a že si tedy snímky nejsou téměř vůbec podobné. Prostudováním výstupu analýzy dat zjišťujeme z ekologických skupin druhů trofických řad, že v roce 1951 a 1971 tu převládaly druhy řady B, C a X v takřka rovnoměrném rozložení, zatímco v roce 2006 tu vládnou druhy řady C, tedy převážně nitrofilní nebo heminitrofilní, a to výrazně. Převažují tu sciofity, submontánní druhy, čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách. V letech 1951 až 1971 převládaly druhy rostoucí na půdách středně bohatých dusíkem, zatímco v roce 2006 jsme tu mohli nalézt většinu druhů jež mají těžiště výskytu na půdách bohatě zásobených dusíkem. Tato plocha má velmi bohaté dřevinné patro. V roce 1951 se tu vyskytovalo 5 druhů dřevin a to : Abies alba, Picea abies, Acer pseudoplatanus, Fagus sylvatica, Sambucus nigra v roce 1971 tu bylo také 5 druhů dřevin avšak Sambucus nigra byl nahrazen Sorbus aucuparia . Dnes se tu již nacházejí pouze 4 druhy dřevin zastoupené Picea abies, Acer pseudoplatanus, Fagus sylvatica a Sorbus aucuparia. Dominantou této plochy je buk.

Plocha č. T 2550067 Dominantou roku 1951 byla Dryopteris carthusiana, která v roce 1971 ustupuje do subdominance a dominantou se stává Vaccinium myrtillus, která také ustupuje do subdominance a v roce 2006 tu nacházíme jako dominantní druh Calamagrostis villosa. Počet druhů z 11 stoupá na 12 v roce 1971, ale do roku 2006 opět klesá na 7. (viz. Příloha č. 22) Z indexu kvalitativní podobnosti vyplívá, že snímky z let 1951 a 2006 a snímky z let 1971 a 2006 si jsou navzájem podobné avšak dvojice snímků z let 1951 a 1971 vykazuje nepodobnost, pravděpodobně nějakou krátkodobou změnu, což lze předpokládat i podle kvantitativního indexu podobnosti. Výstupy analýzy dat dokládají že tu převládají druhy acidofilní, většinou oligotrofní, s těžištěm výskytu v řadě A, příp. meziřadě A/B. Druhy sciofitní rostoucí na silně kyselých půdách s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem. V letech 1951 až 1971 převládaly druhy


submontánní, čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách zatím co v roce 2006

druhy

montánní,

snášející

dočasné

zamokření

rhizosféry,

s těžištěm

v zamokřených řadách. Z rozvrstveného porostu se 4 druhy dřevin (Picea abies, Acer pseudoplatanus, Fagus sylvatica a Sorbus aucuparia) se postupem času stal porost téměř stejnověký s pouhými 3 druhy dřevin. Dnes tu chybí Acer pseudoplatanus. Převládá tu smrk nad bukem.

Plocha č. T 2550071 Dominantním druhem této plochy byl v roce 1951 Oxalis acetosella avšak již v roce 1971 tvoří Vaccinium myrtillus kondominantu s Dryopteris carthusiana. Tento stav setrvává až do roku 2006. Počet druhů tu značně kolísá od počátečních 18, přes 24 v roce 1971 až k současným 8 druhům. (viz. Příloha č. 23) Kvalitativní index podobnosti ukazuje jako nejvíc podobné snímky z let 1951 a 1971, další hodnoty indexu ukazují, stejně jako hodnoty indexu kvantitativního, vysokou nepodobnost snímků. Podle analýzy dat zjišťujeme další údaje: v roce 1951 tu vládnou druhy euryekní ekologické skupiny druhů, trofické řady X, avšak v roce 1971 se vlády ujímají druhy acidofilní ekologické skupiny druhů, trofické řady A. Vládnou tu druhy stinné, submontánní, snášející plný stín, nesnášející vysýchání ani zamokření, druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách. V roce 1951 převládaly druhy indiferentní k půdní reakci a druhy s těžištěm výskytu na půdách středně bohatých dusíkem. V letech 1971 a 2006 můžeme pozorovat přesun k druhům rostoucím na silně kyselých půdách a s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem. Dřevinné patro je na této ploše zastoupeno pěti druhy dřevin Abies alba, Picea abies, Acer pseudoplatanus, Fagus sylvatica, Sorbus aucuparia. Jejich rozvrstvení se postupem času mění jak můžeme vidět v tabulce. Převažuje tu do roku 1971 Picea abies. Dnes tu však vládne Fagus sylvatica.

Plocha č. T 2550072 V roce 1951 představuje dominantu Maianthemum bifolium, v roce 1971 je dominantou Avenella flexuosa se subdominantou Vaccinium myrtillus, která se v roce


2006 stává dominantním druhem se subdominantou Avenella flexuosa. Počet druhů ze 13 klesá v roce 2006 na 8. (viz. Příloha č. 24) Kvalitativní index druhové podobnosti ukazuje podobnost snímku z roku 1951 a 1971,jinak si snímky nejsou podobné ani z hlediska indexu kvantitativního. Podle analýzy dat shledáváme většinu druhů v ekologické skupině druhů trofické řady A, a podle ekoelementu půdní reakce můžeme konstatovat přesun od druhů rostoucích na kyselých půdách k druhům rostoucím na silně kyselých půdách. Rostou tu druhy sciofitní, submontánní, středních poloh s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem. Počet druhů klesá ze čtyř na tři druhy dřevin. Z tradiční skladby Picea abies, Fagus sylvatica, Sorbus aucuparia a Acer pseudoplatanus opět mizí Acer pseudoplatanus. Převládá tu Fagus sylvatica ještě v roce 1971, dnes tvoří více méně rovnoměrnou směs s Picea abies.

Plocha č. T 2550073 V roce 1951 tu dominoval Lathyrus versus se subdominantou Leucojum vernum, v roce 1971 Rumex arifolius a Milium effusum tvoří kondominantu a v roce 2006 tvoří dominantu Allium ursinum se subdominantou Galeobdolon montanum a Dryopteris carthusiana. Počet druhů tu od roku 1951 klesá z původních 56 druhů na 49 v roce 1971 a nakonec až na 26 druhů v roce 2006. Plocha se nachází v NPR Bukačka, která byla vyhlášena v roce 1954. je tedy zarážející, že tu proběhla tak výrazná změna ve skladbě podrostu. (viz. Příloha č. 25) Indexy podobnosti klesají pod kritickou hranici 70% velmi výrazně, lze tedy konstatovat nepodobnost snímkového materiálu. Podle analýzy dat zjišťujeme že tu převládají druhy převážně nitrofilní nebo heminitrofilní, s těžištěm výskytu v řadě C, příp. meziřadě B/C. Je však viditelný posun druhů z řady B k druhům řady A a C. Rostou tu převážně sciofity, druhy stinné, submontánní a druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách. Pozoruhodný je postupný přesun převahy druhů od taxonů s těžištěm výskytu na půdách středně bohatých dusíkem které tu rostly v letech 1951 a 1971, až k převaze druhů s těžištěm výskytu na půdách velmi bohatých dusíkem.


Druhy Picea abies, Fagus sylvatica, Sorbus aucuparia se vyskytují i na této ploše již v roce 1951, avšak v roce 1971 k nim přibývá Acer pseudoplatanus. Dnes tu převládá stejně jako v minulosti Fagus sylvatica.

Plocha č. T 2550074 Počet druhů na této ploše kolísá od 7 přes 8 až k 6 druhům v roce 2006. Jednoznačnou dominantou této plochy je Vaccinium myrtillus jejíž pokryvnost postupem let stoupala. Subdominantním druhem byla v roce 1951 Calamagrostis villosa, ale už v roce 1971 se subdominantním druhem stává Avenella flexuosa. Index kvalitativní floristické podobnosti podle Sørensena překračuje hranici 70% a vystupuje dokonce v jednom případě až na 93,33%. Index kvantitativní floristické podobnosti tuto hranici překračuje pouze v jednom případě u dvojice z let 1971/2006 (viz příloha č. 26). Analýza ekologicko-cenotických charakteristik zastoupených druhů nám říká, že tu převládají druhy oligotrofní s těžištěm výskytu v řadě A zasahující do meziřady A/B, snášející silně kyselé půdy většinou se surovým nebo rašelinným humusem. Zastoupené druhy jsou 100% sciofity, tedy druhy stinnými. Většina druhů má těžiště výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem. Rostou tu druhy středních poloh, submontánní, druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách. Smrková monokultura z roku 1951 zažívá obohacení stromového patra o Fagus sylvatica a Sorbus aucuparia v roce 1971. V roce 2006 tu však nadále převládá smrk a v přízemním patře se objevuje Sorbus aucuparia.

Plocha č. T 2550079 Na této ploše tvořily v roce 1951 kondominantu Calamagrostis villosa a Dryopteris carthusiana, v roce 1971 tvořily kondominantu Avenella flexuosa společně s Calamagrostis villosa, zatímco v roce 2006 tu nacházíme pouze jeden dominantní druh a to Vaccinium myrtillus. Počet druhů tu kolísá od 8 přes 10 až k 9 taxonům. Index kvalitativní floristické podobnosti přesahuje kritickou hodnotu pouze v jednom případě, jinak si jsou snímky nepodobné i z hlediska indexu kvantitativního. Analýza ekologicko-cenotických charakteristik zastoupených druhů dodává

že tu

převládají druhy oligotrofní s těžištěm výskytu v řadě A zasahující do meziřady A/B, snášející silně kyselé půdy většinou se surovým nebo rašelinným humusem.


Pozoruhodný je náhlý výskyt druhů trofické řady C!, tedy druhů výrazně nitrofilních s těžištěm výskytu pouze v řadě C, s půdami vždy bohatými až nadměrně zásobenými dusíkem a humusem formy mul. Převládají druhy stinné rostoucí na silně kyselých půdách. Zajímavý je opět ekoelement dusík, kde shledáváme posun od druhů s těžištěm výskytu na půdách velmi slabě zásobených dusíkem k druhům s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem a dále můžeme zdůraznit nečekaný výskyt druhů s těžištěm výskytu na půdách velmi bohatých dusíkem. Dále tu převažují druhy submontánní, a druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách. (viz. Příloha č. 27) Druh Picea abies vládne této ploše do dnešních dnů, k němu se přidává Fagus sylvatica a Sorbus aucuparia rostoucí převážně jako pouhá příměs ještě v roce 1971. V roce 2006 mizí i Fagus sylvatica a v podrostu se objevuje Sorbus aucuparia.

Plocha č. T 2550543 Z této plochy máme pouze dva soupisy fytocenózy. V roce 1951 zde dominantu tvořila Stellaria nemorum a v roce 2006 tu tvoří kondominantu Rubus idaeus společně s Petasites albus. Na tomto velmi bohatém stanovišti stoupl počet druhů z 36 na 48. (viz. Příloha č. 28) Indexy floristické podobnosti jsou hluboko pod kritickou hodnotou 70%, můžeme tedy konstatovat nepodobnost snímkového materiálu. Dle analýzy dat pomocí programové databáze Microsoft – Access( Ambros 2003-05) se ukazuje že přes to že se plocha nachází částečně pod elektrovodem, převládají druhy hlubokého stínu. Dále druhy nesnášející vysýchání ani zamokření, rostoucí na mírně kyselých půdách a na půdách středně bohatých dusíkem, až bohatě zásobených dusíkem. Převládají tu druhy převážně nitrofilní nebo heminitrofilní, s těžištěm výskytu v řadě C, příp. meziřadě B/C. Dále druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách. Na této ploše došlo ke zmýcení původního porostu a dnes tudy vede elektrovod. Tato skutečnost nejspíše nejvíc ovlivnila druhové složení podrostu i dřevinného patra. Dnes tu můžeme zaznamenat 6 druhů dřevin a to: Picea abies, Acer pseudoplatanus, Fagus sylvatica, Salix caprea, Salix fragilis a Sambucus racemosa. V roce 1951 to byly tři druhy dřevin: Picea abies, Acer pseudoplatanus a Fagus sylvatica. Dříve převažoval Picea abies a Fagus sylvatica, dnes převládá Picea abies a Sambucus racemosa.


5.4

Souhrn hlavních změn

Úbytek počtu druhů podrostu můžeme sledovat hned na 15 plochách. V některých případech se jedná o velmi razantní úbytek počtu druhů, který je způsoben v některých případech snížením množství slunečního svitu dopadajícího do podrostu a jindy zase zakyselením a nitrifikací. Úbytek počtu druhů dřevin na jednotlivých plochách lze pozorovat v sedmi případech. Smrk na těchto plochách převzal dominantní postavení a vytlačil javor nebo jedli, tento jev zřejmě není způsoben přirozenou sukcesí společenstev, ale hospodářskými zásahy. Procentní zastoupení druhů rostoucích na půdách s vyšší kyselostí se zvýšilo od roku 1951 do roku 2006 hned na 14 plochách a také můžeme pozorovat zvýšení procentního zastoupení druhů s vyššími nároky na obsah dusíku v půdě a to na 11 plochách. Tyto dva fenomény se společně vyskytují na plochách nacházejících se na exponovanějších stanovištích vystavených více povětrnostním vlivům. Můžeme tedy říci, že jsou sledovatelné na plochách částečně odlesněných nebo na plochách s vysokou nadmořskou výškou a zároveň nechráněných před vlivy větru. Jsou to plochy č.: 51, 63, 67, 73, 74, 79, 543.


6 Diskuze Jak uvádí Ambros a Štykar (2006).Pokud jde o změny v důsledku přenosu průmyslových imisí, tak se jedná především o postupné zakyselování půd a zvyšování zásoby dusíku v půdách. V 50. letech minulého století bylo možno na výsledcích půdních analýz ze vzorků odebraných na zkusných plochách prokázat těsnou korelaci mezi obsahem dusíku a půdní reakcí (pH). Čím nižší pH tím méně přijatelného dusíku a opačně. Dnes tento trend již neplatí. S tímto názorem se ztotožňuji a moje výsledky to jen potvrzují, tedy projevy odpovídající určitému zakyselování půd a současnému zvyšování zásob přijatelného dusíku v půdě. Z tohoto hlediska jsou také zajímavé výsledky chemického rozboru vrchního humusového horizontu Ah ( viz. příloha č.3 a 4). I tady mne značně překvapuje nízká hodnota poměru C/N odpovídající většinou moderu nebo mulovému moderu, avšak fytocenóza stanovišť neodpovídá tak kvalitním humusovým formám. Jak dále uvádí (Tesař 1985) po nástupu výrazného imisně ekologického zatížení pohoří koncem 70. let došlo v důsledku synergismu imisí, klimatických extrémů a biotických škůdců ke značné dynamice destrukce lesních ekosystémů.A dále uvádí (Vacek, Podrázský 1993) Nejvíce byly postiženy klimaticky exponované hřbetní partie Orlických hor zhruba ve výšce nad 900 m. Projevovalo se to nejen poškozením až odumíráním dřevinné složky ekosystémů, ale i výraznými změnami v bylinném a mechovém patře i v půdním prostředí. I tato konstatování se v mé práci potvrzují. Výrazná změna druhové bohatosti i na stanovištích v bezzásadových rezervacích, jako je Bukačka a Sedloňovský vrch.(viz. Plochy č. T 2550074, T 2550073, T 2550065) a také na plochách s malými těžebními zásahy (viz. Plochy č. T 2550064, T 2550030, T 2550063, T 2550049, T 2550066) Bez povšimnutí by nemělo zůstat ani mizení Acer pseudoplatanus a Abies alba komplexně z celého snímkového materiálu. A druhů ohrožených jak uvádím v kapitole 5.1. Vymizení druhů ohrožených však na těchto konkrétních lokalitách může být důsledkem změny jak druhové a prostorové skladby lesa, jako je tomu na ploše T 2550064 a T 2550543, tak i jeho vlastní existencí jako je tomu na ploše T 2550030.Zarážející však je zmizení druhů ohrožených i z plochy T 2550073, která je součástí NPR Bukačka.


Snímkový materiál zatěžují různé druhy chyb, kterými jsou především různé datum snímkování, což v některých případech ovlivnilo i dominantní druh, dále odhad pokryvnosti, který sám o sobě můžeme označit jako subjektivní. Chyby se mohly vyskytnout i při hledání ploch a to jak Gregorem tak i mnou. A v neposlední řadě tu hraje roli i určení některých taxonů.


7 Závěr Výsledky analýzy změn stavu vegetace na obnovených plochách profesora Zlatníka v Orlických horách po 55 letech můžeme interpretovat následovně. Změny v druhovém složení podrostu i v zastoupení některých druhů, jsou dosti znatelné a to téměř komplexně v celém snímkovém materiálu. Především je třeba vyzdvihnout ztrátu ohrožených druhů : Aconitum anthora, Dactylorhiza maculata a Veratrum nigrum. Změny v druhové bohatosti dřevin jsou také znatelné, především můžeme sledovat ústup Acer pseudoplatanus a Abies alba a naopak vyšší zastoupení Sorbus aucuparia. Zakyselení, které je pozorovatelné zvláště při podrobném průzkumu procentního zastoupení rostlin v trofických řadách, ale i v ekoelementech – indikačním čísle pro půdní reakci, ovlivňuje Orlické hory velmi znatelně, a to od roku 1971. Dřívější síru ovlivňující toto zakyselení dnes vystřídal dusík pocházející zejména z dopravy, který má devastující účinek. Půdu okyseluje stejně jako síra. Kromě toho je také vynikajícím hnojivem, takže stromy po něm rostou rychleji, než by měly, nejsou tak pevné, a jsou náchylnější k lámání, vymrzání i k napadení houbovými chorobami. Z tohoto hlediska jsou také zajímavé výsledky chemického rozboru vrchního humusového horizontu Ah ( viz. příloha č.3 a 4). I tady je pozoruhodná nízká hodnota poměru C/N odpovídající většinou moderu nebo mulovému moderu, avšak fytocenóza stanovišť neodpovídá tak kvalitním humusovým formám.

Obr.č.:8 Oxalis acetosella


8 Summary The results of the vegetation changes analysis on the re-established professor Zlatnik sites in the Orlicke hory Mts after 55 year can be explained by fallowing. The species changes in the stands and species representation are noticeable and through whole vegetation recording of the phytocoenosis. There is need to highlight loos of the endangered species: Aconitum anthora, Dactylorhiza maculata and Veratrum nigrum. The changes in the species richness are also noticeable especially recession of the Acer pseudoplatanus and Abies alba and increased representation of the Sorbus aucuparia. Acidification is seen especially in the detail percentage plant representation in the trophic lines, it is also seen in the ecoelements and soil acidity.

Acidification

influences Orlicke hory Mts. significantly since 1971. Acidification was caused mainly by sulphur in former times and it is caused by nitrogen originating from transportation recently. Both elements have devastating effect. Nitrogen also causes increased tree growth and those are more predisposed to breakages, frost damages and fungal attacks. The results of the Ah horizon chemical analysis are also interesting (appendix 3 and). The low C:N ration is significant and refers to mull moder or moder humus forms but the sites´ phytocoenosis does not refer to these humus parameters.


9 Seznam literatury AMBROS Z., 2003, Praktikum geobiocenologie, Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Brno, 97 AMBROS Z., ŠTYKAR J., 2006, Analýza změn vegetace na MCHÚ Moravského krasu na ŠLP Křtiny „Masarykův les“, článeček, AMBROS Z., ŠTYKAR J., 2004, Geobiocenologie I., MZLU Brno, Brno, 63 BAŠKOVÁ J.,2003, Popis významného krajinného prvku, SOČ, 37 BUČEK A., LACINA J., 1999, geobiocenologie II, MZLU Brno, Brno, 240 DEYL M., HÍSEK K., 2001, Naše květiny, Academia, Praha, 690 CHLUPÁČ I. a kol., 2002, Geologická minulost České republiky, Academia, Praha, 436 KUBÁT K., HROUDA L., CHRTEK J.jun., KAPLAN Z., KIRSCHNER J.&ŠTĚPÁNEK J., 2002, Klíč ke květeně České republiky, Academia, Praha, 928 KREMER B.P., MUHLE H., 1998, Lišejníky, mechorosty, kapraďorosty, Ikar, Praha, 286 MÍCHAL I, PETŘÍČEK V. a kol., 1999, Péče o chráněná území II. Lesní společenstva, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 714 MORAVEC J a kol., 1994, Fytocenologie, Akademie věd České republiky Praha, 403 NÁRT L., 2000, Koncentrace CO2 a rostliny, ISV nakladatelství, Praha, 257 PRŮŠA E., 2001, Pěstování lesů na typologických základech, Lesnická práce, s.r.o., Kostelec nad Černými lesy, 593 REJŠEK K., 1999, Lesnická pedologie cvičení, MZLU Brno, Brno, 152 RANDUŠKA D., VOREL J., PLÍVA K., 1986, Fytocenológia a lesnícka typológia,Príroda, Bratislava, 344 SLAVÍKOVÁ J., 1986, Ekologie rostlin, Praha, SPN, 366 ŠIMERDA L., NÁROVEC V.,2007, K loňské sněhové kalamitě v Orlických horách, Lesnická práce: (Ročník 86 (2007), článeček VACEK S. a kol., 2003, Horské lesy České republiky, sekce lesního hospodářství ministerstva zemědělství České republiky, 303 ZLATNÍK A. a kol., 1973, Základy ekologie, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 280


ZLATNÍK A., 1978, Lesnická fytocenologie, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 495 ZLATNÍK A. a kol., 1970, Lesnická botanika speciální, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 667 ZLATNÍK A., Rukopisy, Vylíčení vývoje otázky typologického výzkumu lesního závodu Opočno, jeho začlenění jako kartovaného výzkumného úkolu a jeho financování, Státní zemědělský archiv Praha Historický průzkum vývoje lesů LHC Deštné, 1963. Plán péče o Chráněnou krajinnou oblast Orlické hory Internetové odkazy: http://lesprace.silvarium.cz/index.php http://www.orlickehory.net/pohledy/pohledniceanen.htm http://www.orlickehory.net http://www.uhul.cz/zelenazprava/ ; Zelená zpráva k 31.12. 2006


10 Seznam příloh Příloha č. 1; Mapa; Bukačka, Sedloňovský a Kamenný vrch Příloha č. 2; Mapa okolí chaty na Šerlichu a Šerlišského mlýnu Příloha č. 3; Chemický rozbor vrchního humusového horizontu Ah Příloha č. 4; Klasifikace kvality humusu podle poměru C/N Příloha č. 5, graf č.:1 a 2 dle ČHMÚ Deštné v Orlických horách Příloha č. 6, graf č.:3 a 4 dle ČHMÚ Deštné v Orlických horách Příloha č. 7; Graf č.:5 a 6 dle ČHMÚ Deštné v Orlických horách Příloha č. 8; Graf č.:7 a 8 dle ČHMÚ Deštné v Orlických horách Příloha č. 9; Plocha č. T 2550023 Příloha č. 10; Plocha č. T 2550030 Příloha č. 11; Plocha č. T 2550046 Příloha č. 12; Plocha č. T 2550049 Příloha č. 13; Plocha č. T 2550050 Příloha č. 14; Plocha č. T 2550051 Příloha č. 15; Plocha č. T 2550060 Příloha č. 16; Plocha č. T 2550061 Příloha č. 17; Plocha č. T 2550062 Příloha č. 18; Plocha č. T 2550063 Příloha č. 19; Plocha č. T 2550064 Příloha č. 20; Plocha č. T 2550065 Příloha č. 21; Plocha č. T 2550066 Příloha č. 22; Plocha č. T 2550067 Příloha č. 23; Plocha č. T 2550071 Příloha č. 24; Plocha č. T 2550072 Příloha č. 25; Plocha č. T 2550073 Příloha č. 26; Plocha č. T 2550074 Příloha č. 27; Plocha č. T 2550079 Příloha č. 28; Plocha č. T 2550543 Příloha č. 29; Vysvětlivky znaků převzaté z Geobiocenologie I – Ambros, Štykar (1999)


1 Úvod a cíle. Změny lesní vegetace na trvalých plochách prof. Zlatníka v Orlických horách - 1 -

Recommend Documents